close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 6. - Výsledek

31. května 2020 v 11:51 | HAAS |  Naše soutěže
Šestý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?", jenž se po několikaměsíční pauze vrátil, je u konce. Ve chvíli, kdy píši tento článek, to vypadá, že se tentokrát poprvé nikdo nezúčastnil, to však vůbec nevadí. Vím, že mnohým z Vás nelze přidávat na tento blog komentáře z důvodu současných technických problémů. Přemýšlím o tom, že bych Vám umožnil posílat mi odpovědi do soutěže na e-mail. Klidně to od příštího týdne zkuste.Mrkající

Nyní si tedy shrňme, co nám nápovědy o našem zvířeti řekly. Dle první nápovědy žil tento tvor v pleistocénu a holocénu, podle nápovědy druhé byl pak dokonale vybaven k přežití v době ledové. Třetí nápověda tvrdí, že patří mezi nejznámější savce z doby ledové, a čtvrtá, nejkonkrétnější nápověda, pak uvádí, že tento savec patřil do čeledi slonovitých a žil v Eurasii a Severní Americe; poslední zástupci jeho druhu pak vyhynuly na Wrangelově ostrově v Rusku. To už samo o sobě potvrdilo, že naším tvorem byl...

Mamut srstnatý!



Lovci kryptidů 4: Přípravy na vyhubení (2/3)

30. května 2020 v 14:09 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lidstvo je ve velkém nebezpečí. Zatímco po celé planetě řádí válka mezi Nietovými roboty a přicházejícími mimozemskými kolonizátory Shai'ri, chystá se Claude Ngoy vyslat do všech koutů světa smrtelný virus, který podle Deana Owena v průběhu příštích několika roků vyhubí více než polovinu lidské populace. Pierrovi se podařilo Ngoye lokalizovat pomocí zesíleného telepatického zařízení umístěného v Cryptid Swiftu. Nachází se v Konžském deštném pralese, a vypadá to, že usilovně pracuje na uvedení smrtelné zbraně do chodu. Pierre předal přesné souřadnice Ngoyovy lokace Ewetu Mbengovi. Nyní je pouze na něm, aby Ngoyovi přístroj ukradl, a zabránil tak strašlivé katastrofě, kterou lidskému druhu poslední z Rapanai, vyhubených lidmi před čtyřmi desetiletími, hodlá způsobit... Ewet se během své cesty pralesem setkal s několika přežívajícími dinosaury. Necelý den poté, co se na tuto misi vydal, byl však napaden vojáky Shai'ri, sídlícími v pralese již po mnoho měsíců. Zjistil, že mu po cestě vypadla pistole z kapsy, nemůže se tedy bránit. Přežije toto setkání?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍPRAVY NA VYHUBENÍ, ČÁST DRUHÁ:
Hlaveň zbraně modře zasvítila. Ewet již neměl mnoho času. Chtěl-li přežít, musel jednat rychle. Pistoli možná po ruce neměl, nebyl však úplně bezbranný. Stále svíral v ruce nůž, jímž se snažil liánu přeřezat. Rychle zvedl ruku, a vrhl jej mimozemšťanovi do obličeje. Trefa! Nůž se mimozemskému vojákovi zařezal do čela, načež z rány vytryskla zelená krev. Svítivá střela trubicovitou zbraň opustila jen krátce poté. Voják padal k zemi, a střela zamířila nějakých dvacet centimetrů nad Ewetovu hlavu. Přeťala liánu. Mrtvola Shai'ri dopadla mezi velké spadané listy. Ewet si oddechl. Avšak nebezpečí ještě nebyl konec. Hlas druhého vojáka se přibližoval, vycházel zpoza křovin vzdálených sotva deset metrů. Zatím zřejmě o smrti svého druha nevěděl. Bylo možné, že jej za Ewetem vyslal, zatímco dál zkoumal okolí, nebo měl zkrátka sloužit jako záloha. Nebylo času na zbyt. Ewet přetrhl rozřezanou, ustřelenou liánu rukama, a konečně z ní tak svou nohu vysvobodil. Rychle se rozhlédl po okolí. Jakmile spatřil hlavu druhého mimozemšťana vykukující z křoviny, dal se na rychlý útěk. Mimozemšťanovi netrvalo dlouho, než si povšiml mrtvoly svého kolegy, a začal po Ewetovi střílet jako vyšitý. "Kdybych měl tak ještě jeden nůž. Teď jsem fakt úplně bezbranný," šeptl si pro sebe Ewet, když vběhl do husté vegetace, ve které ho pronásledovatel nemohl na velkou vzdálenost spatřit. Střelba ustala, avšak dusivé kroky vycházející zezadu Ewetovi připomínaly, že se za ním nepřítel stále hnal. Utíkal křovisky, jak jen nejrychleji mohl. Uplatňoval přitom své letité znalosti pralesa. Vyhýbal se trnitým větvím rostlin, přeskakoval mokré, hnijící větve a kmeny stromů, a když náhodou uklouzl na nějakém vlhkém kameni, zachytil se listoví nad hlavou, zvedl obě nohy, zatočil se ve vzduchu, a pak zase skočil na méně kluzkou lesní hrabanku, a pokračoval v běhu. Utíkal dlouho. Nakonec se celý zadýchaný posadil u kmene mladé musangy. Řinul se z něj pot, a ten k němu lákal desítky komárů. Teprve nyní si Ewet uvědomil, že ráno ani neměl čas na pokrytí svého oblečení a rukou repelentem. Trochu se uklidnil, a začal se sám pro sebe tiše smát. Připadalo mu to bláznivé. Doufal ale, že mimozemšťana setřásl. Sáhl do batohu pro lahvičku repelentu, když tu náhle přímo před něj dopadl modrý paprsek, a s hlasitým prásknutím vrhl mokrou půdu přímo do Ewetova obličeje. Shai'ri to nevzdal. Jeho veliká vrásčitá hlava se rýsovala v dálce mezi keři, a jeho drobná očka se snažila Eweta přesně zaměřit pro další výstřel. Ewet se opět rozběhl, přestože byl unaven. Sjel z kopce po mokré hlíně, a divoce se hnal lesem, kvůli své únavě již neschopný vyhýbat se ostnům a trnům rostlin, jež se jeden po jednom zabodávaly Ewetovi do tváří, do čela a do rukou, když při běhu odhrnoval větve. Cítil, že slábl. Ohlédl se zpět - mimozemšťan mu byl stále v patách. Dokonce vydal z hrdla jakýsi zvuk, nad jeho významem však Ewet nemohl přemýšlet. Konec by byl nevyhnutelný, pokud by Ewet nespatřil velkou samici Mbielu-mbielu-mbielu pojídající v křovinách listí. V hlavě se mu rozsvítila žárovička, tohle byla poslední naděje na záchranu, kterou měl. V duchu děkoval té velké hoře plátů a ostnů, že si ke snídani vybrala zrovna tohle místečko. Začal na ni agresivně křičet, hned nato mezi Eweta a velkého stegosaurida doletěla svítivá střela, a samice Mbielu-mbielu-mbielu se pořádně rozčilila. Začala máchat svým ocasem, nesoucím čtyři dlouhé bodce, ze strany na stranu, a v rychlosti se pokusila Eweta zasáhnout. Ten úderu však uskočil, a místo něj tak smrtící ránu schytal kus suchého kmenu. Masivní tvor měl za to, že voják Shai'ri k Ewetovi patřil, že se ji společně snažili napadnout. Nezabývala se tím, zda Eweta zasáhla či ne. Plně se nyní soustředila na jeho nepřítele, překvapivě rychle se k němu otočila ocasem, a předtím, než po ní stačil vystřelit, nabodla jeho měkké, hubené tělíčko na dva levé bodce. Pak máchla ocasem na druhou stranu, a mimozemšťan z nich sletěl. Celá rozzuřená, vydávající hluboké dunění svědčící o jejím podráždění, se odebrala hlouběji do pralesa za zbytkem svého stáda, zcela jistě se pasoucího nedaleko odsud. Ewet si promnul oči, postavil se, opřel se o metr vysoký zbytek zasaženého suchého kmenu, a vydýchal se. Přitom pohlížel na znetvořené nehybné tělo mimozemšťana, který ho chtěl zabít. Teprve teď mu došlo, že samice Mbielu-mbielu-mbielu mohla udělat to samé i jemu, kdyby úderu jejího ocasu včas neuskočil. Po představě, že by se v jeho zádech, na hrudi a v břiše nacházely takové velké otvory, z nichž by crčila krev, se otřásl znechucením. Uklidnil se však velmi rychle. Znovu si uvědomil, jak důležitá tato mise byla. Úplně se mu při tom pocitu důležitosti sevřelo břicho strachem. Byl však odhodlán pokračovat dál. Napil se vody z pet láhve, a dál pokračoval ve své cestě, blíže se k souřadnicím Ngoyova úkrytu... Po několika hodinách únavného pochodu lesem dorazil na okraj malého údolíčka, z něhož se ozývaly prapodivné zvuky. U jezírka tam stáli dva kryptidi známí jako Mokele Mbembe, přežívající sauropodi. Jedno ze zvířat bylo podstatně větší než to druhé. Mohlo jít o rodiče, nejspíše matku, a mládě. Ewet přivřel oči a pousmál se. "Tohle vlastně klidně můžou být ta samá zvířata, se kterými se Lovci kryptidů v tomhle pralese několikrát setkali*..." řekl si pro sebe nahlas. Nechal obě Mokele Mbembe, pravděpodobně nic netušící o jeho přítomnosti na vrcholcích údolních svahů, dál popíjet vodu z jezírka, a zamířil ještě hlouběji do pralesa. Pohled na ně jej však znovu naplnil nadšením.


Po poledni se začal terén pod jeho nohama postupně měnit. Z horkem vysoušené půdy vystupovaly ostré horniny, a Ewet si musel dávat pozor, kam šlapal. Při neopatrném došlápnutí by hrot takové horniny bez problémů projel jeho nohou. Úkryt Clauda Ngoye se nacházel kdesi za holými skalisky, zázračně vystupujícími z pralesa. Ewet toto místo moc dobře znal. Léta o něm vyprávěli místní, ač prvními, kdo jej navštívili, byli cizinci. Ewet byl nicméně tehdy, před mnoha lety, u toho, když Lovci kryptidů odhalili tajemství Lebeční hory**. Její vrcholek tomuto zdánlivě nehostinnému pásu skalisek dominoval. Vše, co nyní musel Ewet udělat, bylo projít kolem ní. Byl tím vzrušen i vyděšen. Vyhodil lano s hákem po výstupku na takřka vertikálním skalisku, a když se ujistil, že hned tak nespadne, začal šplhat nahoru. Výstup to byl dlouhý, patnáctimetrové lano musel z krkolomné pozice mezi skalními výstupky hodit o něco výš ještě několikrát, a než dosáhl oblého vrcholku skály, slunce již zapadalo. Výhled odsud však rozhodně stál za to. Ewet se široce usmál, když spatřil kamenitou plošinu, na které před objevem Lebeční hory přistálo jeho bílé letadélko. Samotná dominanta pásu skalisek se pak nacházela jen kousek za ní. Jak tak Ewet na ty nádherné skalní útvary pohlížel, začaly se z jeskyní na jejich stěnách ozývat hlasité zvuky, připomínající něco mezi pištěním netopýrů a krokodýlím vrčením či syčením. A pak najednou jeskyňky v mase opustily desítky Kongamatů. Chvíli létali společně, a předváděli ve vzduchu úžasné představení. Někteří z nich do sebe čas od času takřka narazili, ale v poslední chvíli se jim podařilo srážce vyhnout. Nakonec se rozletěli do všech stran, a teprve nyní, když letěli každý sám, mohl Ewet obdivovat skoro průhledné křídelní membrány přežívajících ptakoještěrů. Paprsky zapadajícího slunka jimi prosvítaly jako papírem. Ewet se na vrcholku skály utábořil, natrhal větve keřů na ní rostoucích a připravil si tak oheň, a přemýšlel o tom, co se mělo stát následujícího dne. Dle jeho propočtů měl totiž konečně dorazit ke Ngoyově skrýši. Pocit úžasu ze sledování kryptidů vystřídaly obavy. Clauda Ngoye viděl v akci několikrát, byl si moc dobře vědom, co mu ta příšera mohla provést, pokud by ho spatřila. Věděl, že jej čekaly horké chvilky... První polovinu dalšího dne strávil lezením mezi skalisky. Přešel úzký skalní můstek, vytvořený zvětráváním po stovkách tisíců roků, nad prudce proudící řekou. Tady ho čekalo další překvapení. Na skalnatém břehu se vyhříval tvor se čtyřmi ploutvemi a dlouhým krkem, známý v západní Africe jako Ninki Nanka. Nad očima měl dokonce malé, avšak viditelné růžky. Aby Ewet prošel úzkou skalní štěrbinou, a dostal se tak zpět do pralesa, musel se k Ninki Nance přiblížit. Jakmile ho spatřila, zvedla krk, vyfrkla z nozder vodu, a skoro na placku skočila do vody. Tak byla plachá. Les za skalním pásem byl tichý. Kromě občasného bzučení hmyzu se v něm neozývaly žádné zvuky. Ewet byl na místě. Měl sto chutí se roztřást. Ngoy ho mohl sledovat odkudkoliv. Kapičky slizu tvořící jeho tělo se klidně mohly vzduchem přemístit na Ewetovu košili. Uvědomuje si toto vše, zavřel Ewet oči, slíbil si, že nebude panikařit, a opět se dal do pohybu. Procházel hustými křovinami, a očima pátral po okolí. Byl na minutu přesně tam, kde Pierre Ngoye telepaticky lokalizoval. Zaujala ho skalní stěna, táhnoucí se za všemi těmi dvacetimetrovými zaderahy. Opatrně šel podél ní, až z dálky uviděl jeskyni. Srdce mu skočilo do krku. Před jeskyní se pohyboval Claude Ngoy, a veškerou svou pozornost směřoval k dva metry vysoké tyčce pokryté mimozemskými rytinami. Ewet se skrčil mezi keře, a ani se nehnul. Jen z kapsy vytáhl zapalovač. Oheň byl totiž jedinou zbraní, jež ho před Ngoyem dokázala uchránit...


Claude pracoval na zdokonalování komunikačního zařízení Shai'ri již několik týdnů. Za svůj život se naučil mnohé o lidské technologii, a dobře znal také technologii Rapanai. Ze všech koutů světa nakradl a do toho úkrytu přinesl kusy přístrojů, jež měly zapnutí zařízení a následné rozšíření Tatzelwurmova viru po celé planetě s cílem nakazit pouze lidi, zjednodušit. Stále se však potýkal s jedním velkým problémem. Ačkoliv měl veškerou svou sílu, ačkoliv byl skutečně stoprocentně kompletní, a mohl tak část svého těla tvořeného nestálými molekulami využít či dokonce obětovat k uvedení přístroje do chodu, začal si uvědomovat, že sám na celou věc nestačil. Hlavou mu procházely všelijaké myšlenky. Dospěl k závěru, že ke spuštění přístroje bude přece jen potřebovat více energie, než se domníval. A již moc dobře věděl, co bude muset udělat, aby ji pro zařízení získal... Vložil do trubice tyčkovitého přístroje zkumavku s Tatzelwurmovými viry. "Bylo by skvělé, kdybych mohl uplatnit nějaký z mých amplifikátorů, ale budu to muset zapnout sám," řekl si pro sebe v jazyce Rapanai, jazyce zcela zapomenutém, smazaném ze světa, tak jako z něj byl smazán jeho druh, který se zapřísahal pomstít. Odebral se do jeskyně, aby si po dlouhých přípravách odpočinul. Ačkoliv Ngoyovým podivným slovům nedokázal Ewet porozumět, moc dobře si uvědomoval, co se chystalo. Zařízení totiž bylo připraveno. A virus byl připraven k rozšíření. Bylo to teď nebo nikdy. Jakmile Ngoy zmizel v temnotě jeskyně, vyskočil Ewet zpoza křovin, otevřel zapalovač, a s plamínkem přiběhl ke komunikačnímu přístroji Shai'ri. Zvedl ho ze země, otočil se, a dal se na útěk. Přiběhl ke křovinám, rychle se ohlédl zpět, a když Ngoye neviděl, rozběhl se ještě rychleji. Jenže pak za ním vyletělo uzounké slizové chapadlo, a obtočilo ruku, ve které nesl zapalovač. Celou mu ji zkroutilo. Zapalovač spadl na zem, a zavřel se, těsně předtím, než mohl plamen stačit zažehnout okolní rostliny. Další chapadlo obtočilo komunikační přístroj, a vytrhlo jej z Ewetova sevření. Pak se kolem muže objevil slizový kotouč, a jako svěrací kazajka ho brutální silou obepnul. Ewet s řevem spadl na zem. Sevření slizu bylo tak silné, že mu hrozilo zlámání kostí. Pak se dal slizový kotouč do pohybu, a začal se přibližovat k jeskyni. Ngoy z ní vyšel s ďábelským, pomstychtivým výrazem v obličeji. Žluté oči s hadími zorničkami mu svítily nepopsatelnou zlobou. "Ty si myslíš, ty jeden lidský červe, že jsem o tobě celou dobu nevěděl?" zasmál se Ngoy, a sehnul se k Ewetovi. "Cítil jsem vibrace tvých kroků na míle daleko. Vím, že se z nejbližší vesnice před pár dny vydal do pralesa jeden člověk. Ani mě moc nepřekvapuje, že jsi to ty, Ewete. My se přece známe," mluvil dále. "Claude, poslouchej mě," řekl těžce Ewet, a pokusil se v sevření slizu pohnout, ač neúspěšně, "nemusíš tohle dělat. Neznám tě úplně nejlíp, viděl jsem tě jen několikrát, ale... vím, že nejsi tak zkažený, abys vyhubil celý lidský druh." "Zkažený?" zopakoval to slovo s patřičnou arogancí Claude. Sevřel Eweta ještě více, a přitáhl ho ke svému tělu. Z ruky vytvořil ostrý hrot, a pomalu jej Ewetovi přisunul k pravé tváři, až hrot pomalinku probodl kůži. Ewet syčel strašnou bolestí. "Lidský druh je zkažený. Jako mladý jsem viděl své sourozence, své předky, učitele, druhy v plamenech. Přinesli na nás oheň stejně jako sis ho ty dnes přinesl na mě. Zničili nás. A spoustu dalších druhů předtím i potom. Řekli ti Lovci kryptidů, kteří tě sem za mnou poslali, o tom, co se stalo v Kolumbii? Jak jedna skupinka lidí chladnokrevně zavraždila Curupiru? Lidský druh tak dokončil vybití jejího druhu. Mě se už také pár lidí pokusilo zabít. Skoro se jim to podařilo. Kdyby mne zabili, mne, posledního přeživšího toho strašného masakru, můj druh by zcela vyhynul..." "Takže chceš lidem udělat to samé, co udělali tobě a ostatním druhům, které vyhubily? To z tebe nedělá nic lepšího než jsou oni!" vyhrkl Ewet. "Neřekl jsem, že chci být něco lepšího. Jenom vy lidé přemýšlíte v termínech lepší a horší," odsekl Ngoy, a silou Eweta přitiskl ke skalní stěně. Ewet zaúpěl. "Jsem rád, že tu u toho budeš. Alespoň jeden člověk pocítí, jaké to je, když smrti svých nejdražších nemůže zabránit," dodal Ngoy, a postavil zbraň Shai'ri do původní pozice. "Chystám se nyní přístroj otestovat. V tuto chvíli nemohu rozšířit virus do všech koutů světa, ale na to brzy dojde, neboj. Zatím ho vyšlu jen do tvé milované vesnice. Proč myslíš, že jsem se skryl zrovna tady? Jen abych mohl přístroj vyzkoušet někde, kde smrt pár vesničanů žijících na kraji pralesa nebude nikoho děsit, zvlášť přitom, co se teď ve světě děje..." řekl se zatnutými zuby, pln hněvu a nenávisti. "Přípravy na vyhubení jsou dokončeny. Teď je na čase uskutečnit malý experiment."

* - Samice Mokele Mbembe a její mládě se objevily v epizodě 1. série Obr z pralesa, mladé Mokele Mbembe si pak zahrálo roli i v epizodě 2. série nazvané Krev v džungli. Zvířata popsaná v tomto příběhu jsou opravdu těmi stejnými jedinci.
** - odkaz na epizodu Obr z pralesa, která se částečně točila kolem záhady Lebeční hory

Jak se Ewet s Ngoyem vypořádá? Podaří se mu zachránit svou vesnici před nesmírným hněvem vůči lidstvu, který Clauda ovládá? Podaří se mu nakonec splnit svůj úkol, a přístroj mu ukrást? Co dalšího se ještě přihodí? Pokračování příště!

Obrázek týdne 29. 5. 2020

29. května 2020 v 19:53 | HAAS |  Obrázky týdne
Je tu poslední pátek v květnu roku 2020. Co víc dodat, rozhodl jsem se dnes hledat obrázky vyhynulých kočkovitých šelem, a narazil jsem na jednu rekonstrukci, která mě uchvátila. Jejím autorem je slavný americký paleoartista Charles R. Knight, a tuto malbu zhotovil v roce 1903. Je nádherná, není-liž pravda?


Popisek k obrázku: Samec šavlozubé kočkovité šelmy druhu Smilodon populator obchází teritorium své smečky. Na vrcholku větrem bičovaného kopce označil močí nevysoký keř. Jeho listy však pravděpodobně nesou pach dalšího samce, který si dělá nároky na toto území. Původní majitel teritoria ho zahlédl, a začal řvát. Když se mu z hrdla dere ten strašlivý řev, a zároveň stojí na vyvýšeném místě, vypadá vskutku majestátně... Scéna se odehrává na území dnešní Kalifornie před 50 000 lety.

Máte-li zájem dozvědět se něco o hadech z období křídy, přečtěte si můj nejnovější článek na Blogorgonopsid Diaries, napsaný minulou sobotu.
Co se týče kvízu "Který pravěký tvor to je?", rozhodl jsem se tentokráte zveřejnit výsledek až v neděli. Pokud tedy máte zájem se zúčastnit, klidně napište odpověď k poslední nápovědě do nedělního rána. Kvíz bude samozřejmě pokračovat příští týden... Zítra Vás čeká druhá část příběhu "Přípravy na vyhubení" ze 4. série Lovců kryptidů!

Který pravěký tvor to je? Týden 6. #4

28. května 2020 v 12:00 | HAAS |  Naše soutěže
A máme tu poslední nápovědu. Teď už Vám prostě musí být jasné, o kterého tvora se jedná. Připomínám, že když jeho název napíšete do komentáře, vyhrajete diplom!

#4: Tento savec z čeledi slonovitých žil v Eurasii a Severní Americe. Jeho poslední zástupci vyhynuli na Wrangelově ostrově.


Který pravěký tvor to je? Týden 6. #3

27. května 2020 v 18:54 | HAAS |  Naše soutěže
Třetí nápověda:

#3: Tento velký savec patří mezi nejznámější zvířata z doby ledové.

Tak už víte, o co se jedná? Na nic nečekejte, a napište to do komentáře!Smějící se

Který pravěký tvor to je? Týden 6. #2

26. května 2020 v 17:09 | HAAS |  Naše soutěže
A máme tu druhou nápovědu! Připomínám, že zúčastnit se může každý, prostě jen napište jméno zvířete do komentáře.

#2: Tento tvor byl dokonale vybaven k přežití v době ledové.


Který pravěký tvor to je? Týden 6. #1

25. května 2020 v 15:01 | HAAS |  Naše soutěže
Soutěž "Který pravěký tvor to je?" se na tento blog vrací ode dneška, tedy od pondělí 25. května. Pravidla jsou ale úplně stejná jako v lednu a v únoru, kdy proběhlo již prvních pět týdnů tohoto kvízu. Zúčastnit se může každý. Každý den od pondělí do čtvrtka bude zveřejněna jedna nápověda, která by Vám měla udělat obrázek o tom, o které zvíře jde. Na začátku týdne bude nápověda vždy co nejobecnější, naopak ve čtvrtek zase co nejkonkrétnější, a tak se Vám během týdne jaksi zúží možnost výběru. Hádat můžete každý den, prostě jen napište jméno zvířete do komentáře. Nepište však prosím více než jeden komentář za den. Vítězi se pak stanou všichni, kdo správně uhodnou, o kterého tvora se jednalo, a dostanou ode mne diplom. Vyhodnocení proběhne v druhé polovině týdne... Tak, pravidla jsou osvěžena.Smějící se Jdeme na to!

#1: Tento tvor žil v pleistocénu a holocénu.


Pravěcí netopýři: Dizzya

24. května 2020 v 13:07 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Od napsání předchozí části Pravěkých netopýrů uběhlo 17 dní, takže myslím, že je na čase v projektu zase pokračovat. Tentokrát Vás seznámím s vyhynulým netopýrem rodu Dizzya!

Druh: Dizzya exsultans,
Období: raný eocén, před asi 50 miliony let,
Území: Tunisko.
Je velice pozoruhodné, že takřka všechny rody letounů z arabsko-afrického paleogénu pocházejí ze severní Afriky, zvláště tedy z Tuniska nebo Egypta. Existuje samozřejmě několik výjimek, Dizzya však toto pravidlo potvrzuje. Snad v této oblasti byly podmínky pro zachování fosilií letounů poněkud příhodnější. I tak však nemůžeme říci, že by se pozůstatky dizzye řadily k těm nejkompletnějším; Sigé popsal jediný známý druh tohoto rodu v roce 1991 na základě jedné stoličky z horní čelisti, kusu spodní čelisti se dvěma ulomenými zuby a pažní kosti. Tyto fragmenty však postačily k zařazení letouna do systému. Dizzya exsultans byl rod netopýra z čeledi Philisidae, spolu s rodem Witwatia, který ve středním až pozdním eocénu také žil v severní Africe. Tato čeleď netopýrů vyhynula až v miocénu. Každopádně Dizzya je nejstarším známým zástupcem této skupiny, a jejím patrně nejbližším příbuzným byl rod Philis. Její pozůstatky byly nalezeny v regionu Chambi. Zdejší eocénní horniny vydaly světu fosilie i několika dalších eocénních letounů... Korunky zubů tohoto netopýra byly orientovány směrem k jazyku, tomuto znaku se v angličtině říká "lingual cusp". Tvar nalezené stoličky byl rektangulární, obdélníkový. Přesná velikost dizzye není známa, z délky nalezeného humeru však lze odvozovat, že byla menší než ostatní netopýři z čeledi Philisidae. Pravděpodobně šlo o hmyzožravého netopýra, lovícího v noci hmyz. Vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno cranium dizzye, nemůžeme s určitostí tvrdit, zda používala při lovu echolokaci či ne. Mnoho primitivních netopýrů však echolokace bylo schopno, můžeme tedy spekulovat, že Dizzya nebyla výjimkou... Vzhledem i způsobem života se dizzyii a jejím příbuzným nejvíce podobají současní netopýrovci z čeledi netopýrovitých (Vespertilionidae), jež žijí na každém kontinentu naší planety kromě Antarktidy.

Jeden ze současných příbuzných dizzye, netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus)

Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat!

Lovci kryptidů 4: Přípravy na vyhubení (1/3)

23. května 2020 v 14:16 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po příchodu Shai'ri se svět změnil. Země se má stát novým domovem mimořádně silných a inteligentních mimozemšťanů, a neexistuje nikdo, kdo by je dokázal s naprostou úspěšností odrazit. Jedinou nadějí Lovců kryptidů je Dean, který se chce vrátit zpět v čase a pozměnit běh dějin tak, aby k invazi Shai'ri nikdy nedošlo. Jenže dokud tým nezíská zpět Briddimský drahokam, ukradený nezvěstným Quartermainem, Brickellův stroj času nespustí. Lidstvo však má svého ochránce - Deylina Nieta, jehož roboti s mimozemšťany bojují ve všech koutech světa. Jak ale Dean řekl, válka mezi Shai'ri a Nietem nakonec planetu zpustoší. Je tu ale ještě jeden faktor, který se podepíše na zničení lidského druhu - Claude Ngoy... Z mise v Kolumbii, při které Lovcům kryptidů pomáhal, odešel se znovuobnovenou hořkou nenávistí k lidstvu. Nemohl unést, že skupina gangsterů chladnokrevně zavraždila Curupiru, poslední zástupkyni svého druhu. S uvědoměním, že se on jakožto poslední z Rapanai, dalšího druhu, který vyhubili lidé, konečně může pomstít, odnesl si komunikační přístroj Shai'ri sloužící k přenosu drobných předmětů na velké vzdálenosti, a z tehdy stále neporušené základny Lovců kryptidů v Londýně ukradl všechny zkumavky s viry Tatzelwurmova parazita. Zmizel neznámo kam, a začal se připravovat na vyhubení lidstva...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍPRAVY NA VYHUBENÍ, ČÁST PRVNÍ:
Po návratu z Langley si Pierre, Dean, Akihiko, Fahad a Roger trochu odpočinuli. Zalehli do svých postelí v místnostech pro hosty, kterých bylo ve Velázquezově tvrzi celkem patnáct. Ani jednomu z nich se však po všech těch strašných zážitcích nespalo dobře. Akihiko se během deseti hodin spaní probudil celkem šestkrát, a to s hlasitým výkřikem. Vždy se mu zdálo o tom, jak se sám vznášel ve vesmíru, očekávaje smrt. Fahada zase strašily vzpomínky na mrtvého Harveyho. Dean přemýšlel o plánech do budoucna, a usilovně přemítal o tom, jak zvrátit strašlivou buducnost, která Zemi čeká. Velázquezova tvrz na pobřeží Argentiny byla stále v relativním bezpečí. Noc byla klidná, ale k ránu se již z dálky začaly ozývat hrozivé rány. Mnozí se začali obávat, že Shai'ri nakonec přiletí i sem. Krátce po osmé ráno se Akihiko, Roger a Fahad pustili do šifrování dat, která byla ze základny CIA nahrána do Cryptid Swiftu. Alessandro převedl veškerá data do počítače ve své pracovně, trvalo však velmi dlouho, než se s nimi bývalí agenti vypořádali. S šifrováním dat CIA měl z budoucnosti jisté zkušenosti i Dean, a rozhodl se nabídnout jim pomocnou ruku. Roger, nejstarší z bojové trojky, a agent s desetiletími praxe, byl Deanovými schopnostmi naprosto uchvácen. Ještě předtím však Dean zašel za Pauline a Pierrem. V jídelní místnosti se jim při snídani poprvé po mnoha dnech zmínil o Claudu Ngoyovi. "Nedalo mi to včera v noci spát," řekl jim, "v poslední době jsme se zabývali spoustou jiných věcí. Stavba stroje času, počátek invaze, ukradený Briddimský drahokam, dokonce bitva ve vesmíru... Svět je ve strašné krizi. Ale zatímco Shai'ri přilétají, a Nieto do boje s nimi posílá své roboty, Claude Ngoy se někde skrývá, a užuž natahuje prsty po komunikačním přístroji Shai'ri. A až ho spustí, a vyšle jím virus do všech koutů světa..." "Bude konec," dořekla to Pauline. "Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, kdy to Ngoy udělal, zřejmě však ještě předtím, než jsem se narodil... Musíte si uvědomit, že rozšířením toho viru v průběhu prvních let vyhyne víc než polovina lidstva. Možná tři čtvrtiny. Může s tím začít kdykoliv. Zvlášť teď, když je lidstvo už tak oslabené. Měli bychom něco udělat," řekl Dean. Pauline a Pierre se na sebe podívali. "Jenže on může být kdekoliv. I kdybychom ho našli... jak ho chceš, kruci, zastavit? Ukrást mu tu věc? Dá se mu vůbec něco ukrást, aniž by člověk nepřišel o obě ruce?" prohlásil Pierre. "Za pokus to stojí," odpověděla Pauline, "od té neúspěšné mise v Tanimboce byl Ngoy vždycky součástí hry. Jestli máme společně s Deanem zvrátit temnou budoucnost, která lidstvo čeká, pak pro to musíme udělat cokoliv." Pauline pomalu vstala a přišla k oknu. "Musíme ho vypátrat, a překazit jeho plány," řekla s naprostou rozhodností. Dean pokýval hlavou, a odebral se za členy bojové trojky. Pierre vydechl. "Fajn. Pojď se mnou, Pauline." Několik minut nato vstoupili do Cryptid Swiftu, stojícího před ohradou Velázquezovy tvrzi, též pod ochranou energetického štítu, obklopující vrcholek celého útesu. V zadní části letounu Pierre otevřel malý kufřík, schovaný za hromadnou náhradních uniform. Vytáhl z něj poslední telepatickou korunku, která týmu zbyla. "To je skvělé, Pierre, ale... Jack tohle zařízení kdysi sestrojil k tomu, aby mohl komunikovat s kryptidy z nepříliš velké vzdálenosti. Ngoy může být kdekoliv ve světě, vždyť víš, jak rychle a účinně se ta hora zeleného slizu umí přemístit. Nebude to fungovat," namítla Pauline. "Bude," pousmál se na ni Pierre a poplácal ji po rameni. Odešel do kokpitu, usedl za knipl, nasadil si telepatickou korunku na hlavu, postupně zapnul všechna spojení, a pak se začal soustředit. Promluvil na bezpečností systém základny, nahraný již po několik dnů v letounu. "Najdi v paměti myšlenkový vzor Clauda Ngoye. Čas záznamu - únor 2020," řekl nahlas. Pak se s upřímným úsměvem otočil k Pauline, jež stála za sedadlem. "Chvíli to bude trvat, ale bezpečnostňák určitě obsahuje záznam jeho myšlenkového vzoru. Vzpomeň si přece, Pauline. Ngoy potřeboval najít Sama Webera, a tak použil hlavní telepatický přístroj v podzemní části naší milované základny*, která... je jaksi... ehm... minulostí," řekl. "Data o jeho myšlenkovém vzoru byla uložena v paměti systému, tak jako u každého, kdo přístroj použil," pokývala hlavou Pauline, "ty seš fakt chytrej, Pierre." "Myšlenkový vzor nalezen," ozval se mechanický hlas systému. "Čekej," poručil mu Pierre. Pak s pomocí zařízení telepaticky kontaktoval Alessandra Velázqueze, čímž se okamžitě přesvědčil o jeho funkčnosti. Z mozku do mozku mu sdělil, aby z přízemní laboratoře, z nějakého zdroje energie, natáhl kabel do letounu. Velázquez to provedl během pouhých čtyř minut. Pak spolu s Pauline přihlížel Pierrově pozoruhodné operaci. "Amplifikace telepatického zařízení," řekl Pierre. Systém na to okamžitě reagoval: "Energie telepatického zařízení: 500000 %. Pokrytí: 490 milionů kilometrů čtverečních." "To je bláznivé," řekl Velázquez, "teď můžete telepaticky prohledat skoro celou planetu. Vždyť její plocha činí jen o nějakých 20 kilómetros cuadrados více." "Zapojit Ngoyův myšlenkový vzor. Lokalizuj ho," řekl Pierre systému, a začal se soustředit. Bylo to neuvěřitelné, ale již podruhé pronikl Claudu Ngoyovi do hlavy, tentokrát však na vzdálenost tisíců kilometrů. Celý sebou trhl. "Shoda nalezena. Probíhá zapisování přesných souřadnic," ozval se systém. Pierre si telepatickou korunku strhl z hlavy, a otřásl se. "Zase to bylo nepříjemný," zasmál se, a utřel si pot z čela. "Cítil jsem v něm... tolik zášti... Dean musel mít pravdu. Ngoy už to celé připravuje. Ta nenávist ho pohání..." dodal. Pauline mu položila ruku na rameno, a pak se zahleděla do monitoru vedle kniplu. "Je v Konžském deštném pralese. Jak překvapivé," řekla. "To je skvělý. Nemusíme nikam letět. Máme tam přece našeho člověka," usmál se Pierre.


Nad nekonečnou zelení Konžského deštného pralesa prolétalo malé bílé letadlo. Pilotoval mu Ewet Mbenga, a když tak pohlížel na ten na míle se táhnoucí smaragdový pás, cítil se skvěle. Miloval létání. Život ve vzduchu byl pro něj životem nejkrásnějším, a přestože jeho měsíční plat jen sotva pokrýval rozpočet na letecké palivo, potraviny a případně nové oblečení, byl Ewet šťastný. Toto však nebyl typický let, tentokrát nepřinášel do vesnice léky z města. I když se Ewet rozplýval nad krásou deštného pralesa, svíralo se mu břicho. Ve vesnici mu totiž dali za úkol obhlédnout okolí a varovat je před přilétajícími vesmírnými loděmi. Tak jako ostatní země světa, Kongo se potýkalo s příchodem Shai'ri, a nebylo žádným překvapením, že i obyvatelé těch nejizolovanějších pralesních vesniček se necítili bezpečně. I před masovou invazí se skupiny vojáků Shai'ri, vyslaní napřed, pohybovali v hlubinách lesa, a čas od času je tam někdo z vesnic zahlédl. Většinou však byli považováni za duchy mrtvých nebo za kryptidy. Teprve po příletu desítek tisíců těchto stvoření byli televizním a rádiovým vysíláním z ostatních částí státu informováni o jejich pravé identitě... Ewet se na malé, chudé letiště ve vesnici vrátil s dobrou zprávou. Kam až oko dohlédlo, neobjevila se nad celým lesem jediná vesmírná loď. Vesničané tedy byli dosud v bezpečí. Všichni jeho zprávu přijali s viditelnou úlevou. Ewet pak zašel do své pracovny v malé dřevěné budově na kraji ranveje. V tu chvíli začala nahlas hrát písnička Animal I Have Become z vysílacího přístroje, který mu asi před rokem daroval Pierre Leroy, jeho starý kamarád ze školních let prožitých ve Francii. Ewet vykulil oči. Co se asi stalo Lovcům kryptidů, se kterými tolikrát v životě spolupracoval? Jaký vliv na ně měla invaze Shai'ri? Ani na vteřinu se nezdráhal přijmout hovor. "Ewete? Jsi tam?!" ozval se Pierrův hlas. "Proboha, Pierre! Odkud mi voláš?" vyhrkl Ewet. "Z Argentiny. Museli jsme se z Londýna přemístit sem, do bezpečí. Ve světě to vře... Jsem strašně rád, že tě slyším. Jsi v pořádku?" řekl Pierre. "Více či méně ano. Ale víš, co se děje... Všichni jsme poděšení," odpověděl Ewet. "Poslouchej, nutně potřebuju, abys pro nás něco udělal," řekl Pierre, a pak Ewetovi rychle vysvětlil, co se v posledních měsících přihodilo. Sdělil mu, že Claude Ngoy hodlal využít ukradené zařízení Shai'ri k přenosu Tatzelwurmova viru po celé planetě, a tedy k následnému vyhubení lidstva. Také Ewetovi pověděl něco o Deanovi Owenovi, o jeho příchodu z budoucnosti, a o tom, jak Ngoyovy činy dle Deanových slov v příštích dvaceti letech takřka vyhubí lidský druh. "Kamaráde, beru to. Věřím ti. Na Clauda Ngoye si moc dobře pamatuji... Pokud je jeho pohled na lidstvo tak radikální, tak extrémní, že nás všechny chce kvůli smrti Curupiry vyhubit, pak musí být zastaven. Najdu ho, a ten přístroj mu vezmu. Udělám pro to všechno," řekl na to Ewet. Nebylo času na zbyt. Oblékl si expediční košili, silné hnědé kalhoty, celý se postříkal repelentem proti komárům, do batohu zabalil patnáct metrů lana, pistoli, a zapalovač. Bez ohně by neměl šanci... Pierre mu sdělil přesné souřadnice Ngoyovy skrýše. Ewet se pak rozloučil s ostatními ve vesnici. Zprvu ho nechtěli pustit, ale když viděli jeho zápal, a zároveň nepopsatelnou starost v očích, nechali ho jít. Mnozí dokonce odmítali uvěřit tomu, co jim pověděl. Že by tam někde hluboko v pralese žila sliznatá příšera s přístrojem, který rozešle smrtelnou nemoc po celé planetě, a vyhubí lidstvo? To jim připadalo k neuvěření... Eweta čekala několikadenní cesta. Pozoruhodné však bylo, že Ngoy se skrýval jen několik desítek kilometrů od jeho vesnice. Snad to byla jen náhoda. Když se však Ewet prosekával pralesem, bojuje mačetou s liánami, přemýšlel, zda se to monstrum nerozhodlo usídlit v relativní blízkosti jediné vesničky v okolí z jistých důvodů. Hlubiny pralesa byly překvapivě tiché. Čas od času se ozvalo zvolání nějakého ptáka, jinak byl však les klidný. Teprve když Ewet pozdě odpoledne dorazil k poklidně tekoucí řece, spatřil něco velkého. Na břehu postávali tři velcí kryptidi, přežívající stegosauridi známí jako Mbielu-mbielu-mbielu. Ewet se posadil na opačném břehu, omyl si vodou z řeky obličej, a chvíli na ně němě pohlížel. Spatřit je po té únavné štrece byla opravdová odměna.


A nejen to. Zpoza hustých dvoumetrových křovisek náhle vyšel velký bipední dinosaurus s podlouhlými, krokodýlovitými čelistmi. Nahnul se k řece, očichal její hladinu, a pak pod ni zasunul špičku čenichu. Zřejmě tak lokalizoval vibrace vyvolané rybami v řece, a když se nějaká k jeho tlamě přiblížila, chňapl po ní. Ewet jeho počínání sledoval s údivem. V několika případech ten velký, možná pět metrů dlouhý tvor nabodl rybu velkým zahnutým drápem na přední končetině. Ewet nevěřícně pokýval hlavou. Ten tvor, který na opačném břehu, jen asi deset metrů od třech býložravých obrů, lovil ryby, byl Čipekve. Eweta pohled na ta úžasná zvířata, vyslance z dob dávno minulých, nesmírně uklidnil. Nabral u řeky novou sílu. A navíc dorazil do skutečného pravěkého ráje. Od gigantických zvířat se nakonec raději vzdálil, a přeskákal řeku po kamenech, které proud vody během milénií hezky vytvaroval. Byly však kluzké, a nejednou Ewet takřka skončil ve vodě mezi ostrými skalisky. Ve své cestě pralesem pokračoval až do setmění. Jen několik minut předtím, než padla noc, našel si suché vyvýšené místečko poblíž vysokého stromu, patřícímu k ohroženému druhu milétie zvanému wenge. Rozdělal si oheň, natáhl k němu zpocená chodidla, zaklonil hlavu, a hleděl na hvězdy, prosvítající mezi korunami pralesních velikánů. Nebýt naléhavosti této mise, cítil by se skvěle. I tak pociťoval radost. Přišlo mu úžasné, že strávil mnoho let životem na kraji pralesa, jenž byl domovem těch nejúžasnějších tvorů, kterými se celá planeta mohla chlubit. Přece jen patřil do té malé privilegované skupinky lidí, kteří v životě spatřili přežívajícího dinosaura, a to hned několikrát... Brzy ráno Eweta vzbudily podivné zvuky, takové, jaké ještě za svůj život neslyšel. Připomínaly mu povídání lidí, jenže byly táhlé, pískavé, a zcela jistě nebyly lidské. Ewet rychle vstal, a vytasil pistoli. Nikde nic. Zavřel na chvíli oči, pokrčil čelo, a chytil se za něj. Jak mohl být tak hloupý? Usnul na celou noc! Co kdyby si pro něj něco přišlo? "Měl jsem zůstat bdělý, a ne chrápat jak novorozeně," zašeptal si pro sebe. Pečlivě uhasil doutnající táborák, a dal se do pohybu. Netrvalo dlouho, a z dálky mezi keři uviděl ony tvory, jejichž hlasy byly pro něj toho rána budíčkem. Jednalo se o dva vojáky Shai'ri, oděné v tmavě modrých kalhotách. V rukou nesli trubicovité střelné zbraně. Ewet se se zatajeným dechem skrčil za kmen dvacetimetrového tomele. V této pozici zůstal po několik minut. Jakmile hlasy mimozemských vojáků ustaly, pokračoval ve své cestě. Pochod byl však stále těžší a těžší. Volného prostoru mezi stromy a křovisky ubývalo, zato však přibývalo lián, a po chvíli jedna z nich mocně sevřena Ewetovu nohu. S pomocí nože se z ní snažil vyprostit, avšak vtom se hlasy mimozemšťanů opět začaly přibližovat. Jeden z nich se náhle objevil před Ewetem. Prostě jen vyšel z křovisek, a vůbec nevypadal překvapeně. Na člověka, o němž určitě už nějakou chvíli dobře věděl, namířil svou zbraň, a chystal se vystřelit. Ewet, stále zápasící s liánou, zasunul pravou ruku do kapsy po pistoli. Ale nenahmatal ji. S hrůzou si uvědomil, že mu po cestě vypadla...

* - události příběhu Ztracené zítřky z února 2020

Vyprostí se Ewet ze sevření liány včas? A pokud ano, jak se mimozemšťanům ubrání? Co dalšího ho čeká v ráji kryptidů? A co konkrétního má v plánu Claude Ngoy? Jak ze svého úkrytu v Konžském deštném pralese hodlá zajistit vyhubení lidstva? Pokračování příště...

Obrázek týdne 22. 5. 2020

22. května 2020 v 12:17 | HAAS |  Obrázky týdne
Tentokrát jsem hledal obrázky vyhynulých druhů sov, a podařilo se mi najít jeden, který je mi na pohled velmi příjemný. Jeho autorem je Julian Hume, anglický paleontolog, spisovatel a paleoartista, zabývající se především prehistorickými ptáky. Napsal několik knih, včetně velice zajímavé publikace Extinct Birds of Hawaii, ze které tato malba pochází.


Popisek k obrázku: Havajský puštík druhu Grallistrix auceps útočí na skupinu mohů hnědých (Moho braccatus), sotva dvaceticentimetrových pojídačů nektaru. Přitom vyděsil několik šatovníků druhu Chloridops wahi, ptáčků zeleného zbarvení, kteří se rozlétají pryč stejně poděšeně jako mohové. Scéna se odehrává na havajském ostrově Kaua'i na počátku našeho letopočtu, přibližně před 2 tisíci lety. Všechny vyobrazené druhy ptáků v důsledku lidské kolonizace Havaje vyhynuly. Grallistrix se nedokázal vypořádat s konkurencí zavlečených polynéských krys, a vyhynul už ke konci prvního milénia. Zato moho hnědý nadobro zmizel až v roce 1987.

Vyhynulí havajští ptáci jsou tématem, které mě velmi zajímá, a je tedy velice pravděpodobné, že se k němu někdy v budoucnu na blogu vrátím.
Zítra bude pokračovat čtvrtá série Lovců kryptidů, a to první částí nového třídílného příběhu. Od začátku příštího týdne se pak vrátí kvíz "Který pravěký tvor to je?", který byl na čas ukončen po prvním týdnu v únoru. Pravidla jsou stále stejná, zúčastnit se může každý! Užijte si zbytek dnešního dne a nadcházející víkend!