Lovci kryptidů 4: Nieto zachránce (1/2)

16. května 2020 v 14:33 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Deylin Nieto, jeden z hlavních nepřátel Lovců kryptidů, se představil v 1. epizodě 2. série s názvem "Záhada v jezeře Nikaragua". Od té doby byl jednou z neustále se vracejících postav; po celou 2. sérii byl centrálním antagonistou, ve 3. sérii se po ztrátě všeho, co kdy měl, ukázal být šíleným hysterikem, avšak postupně si propracoval cestu zpět do své podvodní základny na dně jezera Nikaragua, a když nyní, ve 4. sérii, hrozí světu velké nebezpečí ze strany mimozemských kolonizátorů, rozhodl se své vyspělé, ničivé vynálezy použít k ochraně Země. Svými nepřáteli i spojenci však tento bizarní, sto padesát centimetrů vysoký Nikaragujec, pěstující si části knírku jen nad koutky rtů, nikdy nebyl pořádně pochopen. Mohlo by se zdát, že ve většině příběhů působil zkrátka jako "zlý člověk". Jak ale všichni víme, platí, že "villains are not just villains, they're people". Nietova arogance, namyšlenost, hysteričnost, touha po moci a odhodlanost provádět špinavosti odněkud vzešla. Nyní je z něj člověk, jehož pomoc svět nutně potřebuje, neboť si s Shai'ri nikdo nedokáže poradit tak, jako on. A jak on sám řekl v předchozím příběhu, "Jako můra k plameni", cítí se být nadějí - neskutečně ho těší, že může chránit planetu, kterou chtěl sám před lety ovládnout. Ale proč? Proč je Deylin Nieto takový, jaký je? Konečně je na čase odhalit jeho minulost, a povědět Vám tragický příběh o člověku, který si umanul, že změní svět.

LOVCI KRYPTIDŮ 4: NIETO ZACHRÁNCE, ČÁST PRVNÍ:
Oblohu potáhla tmavá mračna. Proťal je tenký blesk, následovaný uši rvoucím zahřměním. Brzy mělo začít pršet. Ale skupina dětí, která si hrála na kraji tabákového pole, nebyla špatným počasím nijak vyrušena. Křičely, pískaly, hrály si na honěnou, dokonce po sobě házely kamínky. Vypadaly tak šťastně. A když se konečně spustil déšť, povykovaly ještě víc. Jakási dívka zašeptala jednomu chlapci cosi do ucha, ten se potutelně usmál, vytrhl ze země velkou, vykvetlou tekomu vzpřímenou, a jejím květem pleskl jiného chlapce do obličeje. Ten reagoval velmi podrážděně. Ze hry se stala rvačka. Povalil útočníka na zem, avšak zdráhal se jej uhodit. Útočník ho provokoval nepěknými poznámkami a prskal mu do tváře. Nakonec schytal facku. Holky se tomu smály se špetkou zlověstnosti. Když oba chlapci vstali, byli celí špinaví od bláta. Teprve teď oba propukli v hlasitý smích, a byli z nich zase kamarádi. Na vrcholku nízkého travnatého kopce od nich seděl malý jedenáctiletý kluk. Seděl tu sám, bradu měl opřenou o kolena, a po očku tu divokou, veselou kopu sledoval. Připadal si osamělý. Dešťové kapky mu bušily do zarostlé hlavičky, a ani se nehnul. V této pozici vydržel celé odpoledne. Když déšť ustal, a skupina dětí vběhla do zmočeného tabákového pole, uslyšel zezadu kroky. Blížily se. Hoch se prudce pohnul, a zvedl oči na postavu, jež k němu přistoupila. Byla to jeho matka. S neutrálním výrazem v obličeji pohlédla do očí toho drobného klučíka, mnohem menšího, než všichni ostatní jeho věku. Očka měl mírně vytřeštěná, i když byl v klidu, vypadal nespokojeně. Pod očima měl mohutné tmavé kruhy, jež značily, že už několik nocí skoro nespal. "Deyline, ty si nechceš hrát s ostatními dětmi?" zeptala se matka. Chlapec trhl hlavou a odvrátil od ní zrak. "Nechci," odpověděl rychle vysokým hláskem. "Proč? Podívej, jak se baví," řekla mu matka. "Jsou hloupí," odpověděl klučík, a druhé slovo ve větě naschvál zvýraznil. Pak koutkem oka pohlédl zpět na matku. Výraz v jejím obličeji se vůbec nezměnil, jako by se o něj dál nezajímala. Otočila se, a odešla. Deylin pomalu vstal, a poškrabal se na otlačené bradě. V tu chvíli z tabákového pole skupina divokých dětí vyletěla jako poděšené hejno hus, a zamířila na kopec. Deylin zůstal stát jako solný sloup. Zastavil se vedle něj ten chlapec, který se před nedávnem bránil jinému. Jmenoval se Jeziel. "Hele, Alejandro, tady je tvůj brácha! Už zase vypadá divně! Koukni se na ty pytle pod jeho očima! Co mu doma děláte, plníte mu obličej cukrem?" vykřikl a začal se řehtat. Deylin se podíval na svého bratra. Také propukl v hlasitý, posměvačný smích. Přidala se k němu i jejich sestra Gisselle, ta zlobivá holka, která Alejandra původně navedla k tomu, aby Jeziela napadl. I dalších sedm dětí ve skupině se Deylinovi posmívalo, a on jen stál, přejížděl očima z jednoho na druhé, nic neříkal, avšak oči mu žhnuly zlostí. Nechtěl si to nechat líbit, ale byl zde v přesile. Kdyby se bránil, vrátili by mu to. Za poznámku by byl udeřen. A ze všeho nejhorší bylo, že jeho sourozenci, Alejandro a Gisselle, se ho nikdy nezastali. Smáli se mu zrovna tak, jako ostatní děti. O tom, jak moc svého nejmladšího brášku nenáviděli, ostatně Deylin věděl moc dobře i z domova. "Divňouši!" "Trpajzlíku!" "Ty kruhy pod očima sis namaloval maminčiným pudrem s uhlím?" "Náš brácha je divnej. Je takový nedomrlý." "Živoucí mrtvola!" "Tys musel chcípout, už když ses narodil, co?" "Vypadáš jak otrhaná opice." "Vidíte, jak na nás čumí? Budeš brečet, tchoři jeden malej?" Kolik si toho jen musel Deylin v těch pár chvílích od ostatních dětí vyslechnout. Nakonec se zmohl jen v hlasité zasténání, a začal utíkat. Posměch, kterého se mu dostalo, byl horší než peklo. Po mokré trávě sjel z kopce, několikrát se převalil, obličej si blátem zašpinil hůře, než ti dva bojovníci, a za neustálého kvílení šikanérů a se slzami proudícími z očí, utíkal do nedalekého lesa. Tam se nakonec usadil na kmen padlého stromu, a tiše naříkal. "Jsou hloupí. Strašně, strašně hloupí," opakoval si šeptem, a špinavýma rukama si utíral slzičky. Z větví nedalekého stromku náhle seskočily dvě malpy. Deylin se rozjasnil. Vypadaly tak nevinně, a prohlížely si ho, jako by se s ním chtěly skamarádit. Když se o samotě potuloval po rodinném ranči, často si pro sebe sbíral oříšky, a ukládal si je do kapes svých kraťasů. Teď mu přišly vhod. Vytáhl dva oříšky, položil je na dlaň, natáhl ruku, a čekal, až si je malpy seberou. Byly velice opatrné, ale věřily mu, pomalu oříšky přenesly mezi své zuby, a začaly je žvýkat. "Vy budete mí kamarádi. Vy nejste hloupí," usmál se Deylin od ucha k uchu. Už přestal plakat, a byl rád, že si ho konečně někdo všiml, a navázal s ním zdravý kontakt. Jenže jeho spřátelení se dvěma malpami nezůstalo nepovšimnuto. Ze stromů náhle seskočila celá tlupa, a nahrnula se k malému klukovi. Všechny opice chtěly nakrmit, nehodlaly však na svačinku čekat. Násilím začaly Deylina tahat tričko. Oříšky mu z kapes všechny vytahaly, a přitom ho poškrábaly i pokousaly. Hubený drobný klučík se snažil bránit, a když nějakou opici uhodil, zatnula mu do ruky své zuby. S hysterickým pláčem, drže si krvavé rány na rukou, vyběhl Deylin z lesa. "Stupidní opice! Nenávidím vás!" řval jako čtyřleté dítě. Utíkal, a utíkal, až dorazil k ranči. Přestal brečet, jakmile spatřil svého otce, toho vysokého, statného, opáleného farmáře s kloboukem na hlavě. Jediný pohled na otcovy drsné rysy v obličeji změnil Deylinovo chování. Nemohl si dovolit ukázat se před ním se slzami v očích. Jako divadelní herec nahodil co možná nejuvolněnější, nejstabilnější výraz, s jakým mohl přijít. A pomalu prošel kolem pastviny, na které otec krmil koně. Alfredo Nieto byl člověkem neskutečně zaměstnaným. Ranč s tabákovými poli, nacházející se několik desítek kilometrů na východ od nikaragujského města El Coral, sdělil po svém otci na konci 50. let. Bylo mu tehdy osmnáct. Jeho otec, Deylinův dědeček, zemřel na tuberkulózu. Alfredo se od té doby v práci nezastavil, a když dal se svou ženou Yoselin dohromady tuto rodinu, musel pro její uživení pracovat ještě tvrději. Deylin byl nejmladším přírůstkem v rodině, narodil se v roce 1967. Alejandrovi bylo patnáct, Giselle čtrnáct, a on byl na rozdíl od nich, neurvalých puberťáků, stále dítětem. Věkově mu neodpovídaly ani děti ze sousedních rančů, s nimiž se jeho sourozenci kamarádili. Život na nikaragujském venkově za posledních desítek let nebyl ani zdaleka tak těžký, jako nyní. Počátkem roku 1978 vypukla Nikaragujská revoluce, násilný konflikt vedený opozicí k diktatuře rodiny Somozů, ovládajících od poloviny 30. let celý stát. V Nikaragui to začalo vřít. Zemědělství a průmysl byly poznamenány nejvíce od konce 2. světové války, které se Somozové nepřímo účastnili. Alfredo začínal mít s rančem potíže. Tabák nevynášel tolik, co v posledních letech. A letošní sklizeň byla nejméně produktivní za celý jeho život. Mohli za to revolucionáři, pravidelně pálící pěstované rostliny. Jak tak Deylin procházel kolem, a snažil se nevšímat si svého zasmušilého, ostrého otce, přemýšlel, co asi procházelo jeho hlavou. Na rozdíl od svých lehkomyslných sourozenců moc dobře chápal situaci, ve které se Nietovi ocitali. A byla to situace takřka bezvýchodná... Rukojeť pistole, jež vylézala z kapsy otcových tuhých kožených kalhot, Deylina nesmírně zaujala. Na chvíli přemýšlel, zda otce nepozdravit, ale z toho nakonec sešlo. Když se tak Deylin rozhodl neučinit, knedlík, který se mu vytvořil v krku, zmizel. Beztak by na otce jen zapípal, a ten by si ho nevšiml. Tak jako si ho tu nevšímal nikdo... Ještě roztřesenější byl Deylin večer, když byl po večeři se svými sourozenci poslán do pokoje. Nenáviděl Alejandra a Gisselle. To, co mu tu každou noc prováděli, mu působilo emoční vypětí nečekaných rozměrů. Tentokrát si lehl na matraci palandy, a přikryl si hlavu polštářem. Matka v pokoji zhasla, a odebrala se do kuchyně, připravovat oběd na další den. Deylin se náhle celý otřásl. Cosi ostrého ho bodlo do ruky, přesně tam, kam ho kousla jedna z agresivních opic. Začal ječet. "Hehehe, pitomý Deylin! Je to jenom propiska! Jsi idiot!" zasmál se Alejandro, jenž hned po matčině odchodu z pokoje sestoupil z palandy, aby mohl Deylina zlobit. Nato byl Deylin, jehož oči si na tmu zatím nepřivykly, polit studenou vodou ze sklenice. To mu zase provedla Gisselle. "Moc často si nemyješ hlavu, Deyline. Tak jsem to udělala za tebe! Poděkuj mi, poděkuj!" rozchechtala se. "Estúpida hermana," zašeptal naštvaně Deylin. "Estúpido Deylin," začali se mu sourozenci tiše posmívat. Pištěli mu chudákovi do uší a pinkali ho prsty do tváří. Deylin to už nedokázal vydržet. Začal hystericky mlátit oba své sourozence polštárem, ovšem když jejich zlověstný smích neustával, vyběhl za tmy z pokoje. Roztřesený hněvem, zastavil se před kuchyní. Otec a matka spolu živě hovořili. "Jdu po nich, Yoselin. Zastřelím je," sdělil jí ostře Alfredo.


Deylin vykulil oči. Opět pohlédl na rukojeť pistole vyčnívající z otcových kapes. V tom hněvu, v tom citovém rozpoložení mu něco projelo hlavou. Otec chtěl někoho zastřelit. Kéž by tím myslel Alejandra a Gisselle! "Dávej pozor. Ani nevíš, kolik revolucionářů se v našich polích schovává," řekla Yoselin. Výraz v jejím obličeji se nikdy nezměnil, její hlas byl stále monotónní, třebaže měla o Alfreda, i o děti, strach, a to nejen v této situaci. "Mají spálit sídlo Somozů, ne pole obyčejných lidí, kteří ani nejsou zapojeni do konfliktu," odsekl otec, a dal se do pohybu. Deylin se schoval v chodbě. Otec kolem něj prošel, a ani ho nezahlédl. Deylin ho sledoval při cestě z domu. Pomalu se za ním plížil. Chtěl vidět, co konkrétního měl v plánu. Byl neskutečně tichý, pak však došlápl na větvičku, otec se prudce otočil, vběhl mezi křoviska, a Deylina v noční košili z nich vytáhl. "Blbče! Co tady děláš?! Jdeš za mnou?! Jdeš se zabít?!" zařval Alfredo, a práskl Deylina do obličeje tak, že sebou chlapec sekl o zem, a schoulil se do klubíčka ve snaze chránit si hlavu. "A teď utíkej domů, nebo ti nakopu záda tak, že už se nepostavíš!" dodal, a pak rychlým krokem zmizel ve tmě. Zda se ke svému synovi zachoval příliš drsně, o tom nepřemýšlel. Aby Deylina i ostatní členy své rodiny uživil, musel Afredo pozabíjet revolucionáře. Na nic jiného teď nemyslel. Snad na Deylina řval jen proto, že si sám nebyl jist svou chladnokrevností. Zabíjení se mu příčilo. Deylinovi však ne... Rozběhl se zpět ke kopci, na kterém seděl celé odpoledne. Naštvaně oddechoval. Netekly mu však slzy. Postupně dával dohromady plán, jak se zachránit. Už ho nebavilo být malým, mučeným tvorečkem. Cítil, že přišel čas se vzepřít. Pomstít se každému, kdo ho v životě utlačoval! Dlouhé minuty stál Deylin na vrcholku kopce, hleděl do dálky, pohlížel na hvězdnou oblohu. Vymýšlel, co dál, a do toho přicházela střelba odkudsi z dálky. Jeho dumání přerušilo až podivné zahlučení, přicházející z oblohy. Jedna hvězda rostla, a rostla, a rostla... Až nakonec s oslnivým světlem dopadla do jezírka nedaleko tabákového pole. Deylin se příšerně polekal, ale tentokrát neječel. Pár vteřin stál se zakrytýma očima, než se odvážil konečně pohlédnout na ten úkaz. Na ranč přiletělo něco z vesmíru. Bylo to velké, zářilo to, vypařilo to veškerou vodu z jezírka a vytvořilo to velký kráter. Byl to meteorit. Měřil několik desítek metrů, a leskl se jako vyleštěná mince. Deylin si ho prohlížel, a usmíval se. Strávil u kráteru celý zbytek noci... Rána způsobená dopadem meteoritu byla slyšet na míle daleko, první další lidé si ho však přišli prohlédnout až ráno. Alfredo byl po noční akci celý znavený. Nad vypařením jezírka mudroval jako divý, dokud mu jeden rančer ze sousedství sdělil, co ta věc byla zač. Prý se jednalo o kus asteroidu neznámého složení. Deylin se skrýval v křovinách, když si oba muži povídali. "Říkám ti, Alfredo, co lidi vědí, tak tam nahoře ve vesmíru nelítá nic, co vypadá jako nablýskaný, čerstvě ukutý meč. Ať už ti sem spadlo cokoliv, vydělá ti to majlant. Docela ti závidím," zaslechl Deylin. Finální verze jeho plánu byla dokončena. Ten meteorit byl pro Deylina jako dar z nebe. A už věděl, jak ho využít... Poté, co se vrátil domů, stále oděný jen v noční košili, otevřel skříň v ložnici rodičů, vytáhl z ní otcovu pistoli, stále ještě trochu zašpiněnou po noční výpravě, a vsunul do ní nový zásobník. Pak suverénně vstoupil do sourozeneckého pokoje. "Jé, hele, špindíra! Vypadáš jako prase, které se vyválelo ve sto let starým bahně!" rozřehtala se Gisselle. Deylin se na ni usmál. Zvedl otcovu pistoli a zamířil ji na ni. V tu chvíli seskočil z palandy Alejandro. "Brácho? Co děláš?" vyhrkl vážně. "Nemáte mě rádi, a já zase nemám rád vás," řekl s úsměvem Deylin. "Polož to! Polož to!!!" zařval Alejandro, ale Deylin už zmáčkl spoušť. Prostřelil Gisselle hlavu. Pak dvakrát trefil Alejandra do břicha. "Děti? Chci vám něco říct," ozval se z chodby hlas matky, jež se krátce po střelbě vrátila domů po věšení prádla. "Tatínek byl v noci venku, a zahnal pár revolucionářů. Střílel na ně do vzduchu..." mluvila dál matka, a pak ztuhla, když uviděla Deylina vycházejícího z pokoje s pistolí v ruce. Prázdný koš jí vypadl z rukou. "Deylinku, polož to. Proč to držíš? Kde jsi to našel?!" poprvé v životě uslyšel Deylin, jak se jí třásl hlas. Bylo jí na omdlení, když z jí neznámého důvodu zamířil její jedenáctiletý synek pistoli na její srdce, a vystřelil. Ve vchodu do domu si pak Deylin, sedící vedle matčiny mrtvoly, počkal na otce. "Neměli jste na mě být tak zlí. Nic jsem vám nikdy neudělal," řekl Deylin, "jste hloupí. Moc hloupí." Otec ani nevěděl, o čem to Deylin blábolil, ale když vstoupil do chodby a spatřil matčinu mrtvolu, celý ztuhl. Nestačil se už na syna otočit, s několika krvavými ranami v týle dopadl vedle ní.


Teprve potom začal Deylin hysterčit. Zatmělo se mu před očima, z očí mu začaly téct slzy, bylo mu na zvracení. Právě provedl něco strašného. Výčitky ovládly jeho mozek. Po všech čtyřech se vyplazil ven z domu, položil pistoli do trávy, a naříkavě skučel. Teprve po poledni se odhodlal k zakopání mrtvol svých sourozenců a rodičů, přičemž se uklidnil, a pro sebe si říkal, že jejich zabití bylo vlastně dobrým činem. "Neměl jsem je rád. Oni mě neměli rádi. Teď jsem volný," řekl si pro sebe vysokým hláskem mladý Deylin Nieto, a znovu se vydal ke kráteru... Léta, jež následovala, nebyla pro Deylina nikterak lehká. Nietův ranč byl pozapomenut, neboť s Alfredovou smrtí přestal vyvážet tabák a prodávat hospodářská zvířata. Deylin se před světem skrýval. Jednoho dne sousední rančer pronikl do rodinného domu, a našel ho zpustlý a opuštěný, a už se do něj nevrátil. Říkalo se, že Nietovi byli zabiti revolucionáři. Neexistoval však nikdo, kdo by to mohl dokázat, ba dokonce nárokovat si vlastnictví jejich ranče. A Nikaragujská revoluce pokračovala. Deylin začal žít v El Coral jako pouliční zloděj. I v patnácti vypadal jako dítě, moc totiž nevyrostl. Aniž by to někdo tušil, stal se z něj nejlepší kapsář v celém městě. Často se vracel na rodinný ranč a sedával u kráteru. V šestnácti zabil rančera ze sousedství, který jako jediný o meteoritu věděl. Za ukradené peníze si koupil řadu knih, a začal studovat. Neměl žádné kamarády, tak si na papír navrhl svého vlastního vymyšleného kamaráda, který by mu poskytoval společnost i ochranu. Během dvanáct let trvající krize v Nikaragui, pokračující i po svržení Somozova režimu, se vypracoval na vychytralého obchodníka. Když vstoupil do světa obchodu se svým jménem, začal si nárokovat domovský ranč. Právem jej dostal, začal z něj vyvážet tabák ve velkém, a zaplatil společnost Maestros de la metalurgia se sídlem ve městě Granada, aby zrealizovala jeho projekt, zpočátku nazvaný Mi buen amigo metal. Kov, který byl pro tento projekt použit, byl Deylinem nazván meteokolosium, a pocházel z meteoritu z Nietova ranče. V roce 1996 byl ve slévárně v Granadě vytvořen prototyp kovového muže, ke kterému Deylin Nieto okamžitě citově přilnul. Koupil celou společnost a přejmenoval ji na Nieto Industries, přičemž její původní metalurgické zaměření rozšířil i na další průmysl. Na konci 90. let se z něj stal nejbohatší muž celé Nikaragui. Pěstující si pověst klidného, mírného muže s tlustým černým knírem, vždy usměvavého, bojoval Nieto i nadále se svými osobními démony. Při jeho práci ho zradilo tolik lidí. Ale žádný z nich ho neporazil. Když se přišlo na to, že byl jeho další osobní projekt financován nejmenovaným nikaragujským politikem, jehož kariéra skončila kvůli příšernému skandálu, konkrétně obvinění ze strany několika zneužitých osob, byl Nieto označen za muže, který peníze točí ve špíně. To pro něj byla poslední kapka. V roce 2005 začal Nieto plánovat odchod do předčasného důchodu, a to mu nebylo ani čtyřicet. Každému vyzvonil, že hodlá se vším skončit, přitom měl však vlastní plány. Onen projekt, do kterého šly špinavé peníze, byl velkou podvodní budovou na dně jezera Nikaragua. Pracovníci Nieto Industries vylovili podivný mimozemský objekt svržený do Tichého oceánu. V průběhu měsíců byl objekt rozebrán, po kouscích převezen do Granady, a nakonec pod vodou sestaven ve velkou základnu, vyztuženou meteokolosiem. Nieto začal dávat dohromady plány, jak si hrát se světem, a nakonec ho ovládnout. V roce 2007 byl oficiálně zabit při autonehodě. Každý, kdo o jeho skutečném osudu věděl, pro něj začal pracovat v základně na dně Nikaragui. Nieto ji hodlal opustit jen v krajních případech, a knír si vyholil tak, aby mu vousy rostly jen nad koutky rtů. Chtěl, aby jeho zvláštní vzhled v podřízených evokoval pocit údivu. V tom samém roce také dokončil stavbu mozku svého kovového přítele, jehož začal nazývat synem. Pojmenoval ho Metaller. Naprogramoval ho ke zničení svých nepřátel. Inteligentní kovový robot byl pak z jezera Nikaragua vysílán do všech koutů světa, obvykle nesen podstatně většími roboty, schopnými letu na dlouhé vzdálenosti, od modelu X-01 až po X-77, přičemž se Metaller činil při brutálním zabíjení lidí, kteří se k Nietovi před jeho "smrtí" nechovali hezky. V roce 2010 pak Nieto začal experimentovat s mutacemi a hybridizací. Metaller ho informoval o existenci podivných, takřka neznámých živočichů, zvaných kryptidi. DNA mnohých odchycených druhů pak bylo použito k vytvoření vodních dráčků a dalších příšer, jež Nieto hodlal použít k ovládnutí světa...

Toto je příběh původu Deylina Nieta. Z šikanovaného, opovrhovaného chlapce se stalo monstrum toužící po moci, tajně přicházející s různorodými plány, jak díky svému neuvěřitelnému intelektu a odhodlání ovládnout Zemi... Ale tady Nietův příběh rozhodně nekončí! Více se o něm dozvíme v druhé části příběhu Nieto zachránce, která vyjde zítra, v neděli 17. května!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vašek Vašek | 16. května 2020 v 16:06 | Reagovat

Chudák kluk. :( Velmi zajímavý příběh.

2 Nat Nat | 16. května 2020 v 23:51 | Reagovat

Líbí se mi, jak kombinuješ realističnost (zanedbané dítě, historie Nikarague) se sci-fi prvky (meteorit, neznámý prvek, …)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama