Nejnovější zkameněliny

Dva noví Křídoví savci z Dorsetu

9. listopadu 2017 v 15:17 | HAAS
V anglickém Dorsetu byly nedávno objeveny dva zuby, které patřily nejstarším dosud známým savcům ze skupiny Eutheria. To je velký klad savců, který zahrnuje například kočky, psy, slony, lidi nebo žirafy. Eutheriani tvoří značnou část dnešní savčí fauny, ačkoliv ne všichni současní savci mezi ně patří. Tým paleontologů z Univerzity v Portsmouth popsal na základně nalezených zubů dva nové rody druhohorních savců. Byli pojmenováni Durlstotherium a Durlstodon. Ačkoliv z nich byly nalezeny jen zuby, což je v případě savců materiál, který fosilizuje nejlépe, už teď mají vědci představu o tom, jak tito savci žili, jak vypadali a čím se živili. Durlstotherium byl ten menší savec, a živil se především hmyzem. Naopak větší Durlstodon preferoval rostlinnou potravu, i když si výzkumníci nemohou být zcela jisti, zda šlo výhradně o býložravce... Zuby byly nalezeny v hornině na pláži v Dorsetu. Zuby druhohorních savců v ní v létě roku 2015 objevil Grant Smith, student Univerzity v Portsmouth. Specialista na savčí zuby, Steve Sweetman, později učinil další důležité závěry, a to především, že se jedná o nové druhy. Podle něj byl nález šokující, a skutečně tomu tak je, protože nebylo očekáváno, že by zuby eutheriánů mohly být nalezeny v horninách starých 140 až 145 milionů let. Pocházejí tedy ze samého začátku Křídy, z doby jen krátce po skončení Jurského období. Porovnáním vzorků s vzorky lépe zachovalých exemplářů blízce příbuzných druhů Sweetman zjistil, že jak Durlstotherium, tak Durlstodon, byli nočními savci. Není to překvapující, protože právě v době dinosaurů byla většina savců aktivní v noci. Našim maličkým, rejskovitým předkům vděčíme i za to, jak dnes slyšíme. Evoluce savčího ucha totiž doslova probíhala ve stínu spících gigantů, když malí savci hledali v druhohorní vegetaci hmyz a museli pozorně naslouchat jeho bzučení i krokům probouzejících se obrů, z nichž mnozí pro ně byli nebezpeční. Jinak měli Durlstotherium a Durlstodon i dobře vyvinutý noční zrak. Je možné, že měli velké očnice. Nezbývá doufat, že se v budoucnu nalezne celá lebka nebo kostřička. Oba tito nalezení savci jsou nyní britskou specialitou, a třeba se v horninách na pobřeží Dorsetu nalezne více z jejich pozůstatků...

Obrázek i informace z news.nationalgeographic.com. Snad se naše znalosti druhohorních savců i díky těmto objevům rozšíří...

První český pojmenovaný dinosaurus: Burianosaurus augustai

26. září 2017 v 16:39 | HAAS
Několik nálezů dinosaurů už sice v České republice bylo učiněno, včetně dvojice stop, jež však mohly patřit jiným, dinosaurům podobným plazům. Nyní však do dějin paleontologie vstupuje vůbec první český pojmenovaný dinosaurus. Byl pojmenován Burianosaurus augustai! Rodové jméno je poctou Zdeňku Burianovi, vynikajícímu akademickému malíři, jehož ilustrace doplňují mnohé dobrodružné knihy vydané v češtině, zároveň byl však také mistrem v malování pravěkých zvířat. Jeho malby jsou například neoddělitelně spojeny se Štorchovými Lovci mamutů. Druhové jméno ctí Josefa Augustu, českého paleontologa, se kterým Zdeněk Burian spolupracoval, aby vytvořil svá díla s pravěkými zvířaty dobově co možná nejpřesnější. Josef Augusta napsal řadu knih o pravěku, včetně těch povídkových, mezi jinými jsou to Z hlubin pravěku, Ztracený svět, Zavátý život, Lovci jeskynních medvědů či U pravěkých lovců. Je tedy báječné, že byl český dinosaurus pojmenován právě po těchto dvou významných osobnostech... Burianosaurus augustai žil před 94 miliony let, kdy se uprostřed Evropy nacházel rýnsko-český ostrov. Pozůstatky Burianosaura byly objeveny v sedimentech, jež vznikly za silné bouřky. Zvíře se za určitých okolností ocitlo v moři, které jeho mrtvé tělo ještě nějakou dobu unášelo. Na nalezené kosti se nacházejí známky po žraločích zubech. Burianosaurus byl býložravec, je pravděpodobné, že se živil keřovitými jehličnany. Dříve se usuzovalo, že byl tento dinosaurus "ostrovním trpaslíkem", tedy příkladem ostrovního nanismu. Nicméně podle nedávného výzkumu byl Burianosaurus malý proto, že se jednalo o ranější formu ornitopodů, než bylo původně myšleno... Nejedná se o zcela nový nález. Stehenní kost Burianosaura byla objevena u Kutné Hory roku 2003. O tomto nálezu se léta mluvilo. V roce 2005 už ho popisoval profesor Oldřich Fejfar. Výsledky nového výzkumu, za kterým stojí Daniel Madzia, byly publikovány v časopise Journal of Systematic Palaeontology.

Obrázek i informace z webu České televize. Do komentářů můžete napsat, co si o nově pojmenovaném dinosaurovi myslíte. Mne osobně jeho název velmi nadchl!

Morturneria, plesiosaur z Antarktidy

7. září 2017 v 14:45 | HAAS
Před 33 lety, roku 1984, objevili paleontolog Sankar Chatterjee (viz. rubrika Slavní paleontologové) a jeho student Bryan Small z Texas Tech University zkamenělinu plesiosaura na ostrově Seymour poblíž Antarktidy. Zkamenělina, vykopaná z Křídových hornin starých přibližně 65 milionů let, byla pojmenována Morturneria seymourensis. Už v 80. letech minulého století připadal tento plesiosaur vědcům zvláštní. Nepodobal se totiž žádnému, který byl kdy předtím nalezen. Avšak až nyní, v roce 2017, máme ucelené závěry o Morturnerii a konečně víme, jak tento mořský plaz vypadal a alespoň trochu rozumíme tomu, jak se choval. Už v roce 1989 Chatterjee zmínil jeho nezvyklé zuby. A nyní se mezinárodní tým paleontologů z USA, Argentiny a Chile dal do bližšího průzkumu zubů Morturnerie. Opravdu zjistili, že způsob, jakým se tento živočich stravoval byl odlišný od způsobů, jimiž svou kořist získávali ostatní známí plesiosauři. Jde totiž o to, že špičky zubů Morturnerie se spolu nesetkávaly tak jako u dalších dvoukokrkých, čtyřploutvých mořských plazů. Namísto toho tvořily silnou baterii, která by se způsobem, jakým byla utvářena, dala trochu přirovnat je kosticím dnešních velkých planktivorních velryb. Jak tedy lovila? A čím se živila? Lovila tak, že jednoduše plavala se zavřenou tlamou. Nasávala kril. Byl to právě kril, kterým se tento plesiosaur živil! Kril byl zuby procezen, aniž by plesiosaur musel polykat velké množství slané vody. Nepotřebovala tedy čelisti otevírat, aby získala svou potravu. Nic takového nebylo dosud o plesiosaurů zjištěno. Avšak víme, že různé aspekty chování dnešních zvířat se vyskytovaly i v minulosti. Známe už dinosaury, kteří měli jed podobně jako dnešní korovci. Také víme, že vodní plaz Dinocephalosaurus z období Triasu přiváděl na svět živá mláďata podobné jako dnešní ještěrky živorodé. Nyní se tedy dozvídáme o potravním chování Morturnerie, která by se díky němu dala přirovnat k velrybám. Je to další příklad konvergentní evoluce. U dvou blízce nepříbuzných skupin, plazů a savců, se během jiných časových úseků historie naší planety vyvinul podobný nebo dokonce stejný mechanismus získávání potravy...


Obrázky i informace jsou ze Sci-News.com a Science Daily. Děkuji těmto webům za inspiraci pro článek!

Sedm skvěle zachovaných květů z dob dinosaurů

16. srpna 2017 v 12:34 | HAAS
Jantar z nalezišť v Myanmaru nebo-li v Barmě, v jihovýchodní Asii, je proslulý cennými ostatky zvířat či rostlin, jež se v něm čas od času nalézají. Minulý rok byl prostudován kus barmského jantaru, v němž se nacházela první 3D dinosauří zkamenělina. Byl to ocas malého opeřeného dinosaura, s peřím, masem i kůží. Avšak barmský jantar nikdy nepřestane překvapovat. Nyní vědci z Oregonské státní univerzity zkoumali sedm výtečně zachovaných květin z doby Křídové. Před 100 miliony let tyto květiny uvízly v pryskyřici stromů. Byly do ní zaváty větrem, spadly z vysokých stromů nebo je snad utrhl nějaký býložravý dinosaurus, když se živil listy jejich rostlin, a květy pak do pryskyřice upustil. Ať už to tehdy bylo jakkoliv, jisté je, že pryskyřice ztuhla na jantar, a květy v něm obsažené tak zůstaly kompletně zachovány po celou stovku miliónů let. Profesor George Poinar Jr., který výzkum vedl, dokonce řekl: "Jantar zachoval florální části tak dobře, že vypadají jako by byly utrženy ze zahrady." Díky tak dobře zachovalým květům se podařilo prehistorickou rostlinu jednoduše identifikovat jako nový druh, jenž byl pojmenován Tropidogyne pentaptera. Druhové jméno ("penta" znamená pět) odkazuje na pět kalichů, kterými byl květ rostliny vybaven. Zajímavé je také to, že pryskyřice, ze které je jantar, v němž byly květy uchovány, pravděpodobně patřila aurakárii, které se v angličtině populárně říká "monkey puzzle". Tyto rostliny existovaly ještě před začátkem věku dinosaurů. To však není případ Tropidogyne pentaptera, ta byla zřejmě čistě křídovou rostlinou, vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že existovala pouze v období Křídy. Květina patřila do čeledi kunoniovitých (latinsky Cunoniaceae), což jsou dřeviny z řádu šťavelotvarých, kam se řadí i proslulá čeleď růžovitých. Podle výzkumníků se Tropidogyne pentaptera výrazně podobá současné lachatce (Ceratopetalum) z Nové Guineje a Austrálie. Jednomu druhu lachatky, C. gummiferum, se občas říká "Vánoční keř z Nového Jižního Walesu" (anglický obecný název je New South Wales Christmas Bush). Květy těchto rostlin jsou nádherně zbarveny, většinou jsou rudé. Nově popsaná prehistorická květina byla jistě také krásně zbarvena... Podle autorů vědeckého popisu je Tropidogyne pentaptera současné lachatce příbuzná, a protože před 100 miliony lety bylo umístění kontinentů jiné než dnes, je velmi pravděpodobné, že obě rostliny mají společného předchůdce, a proto jsou si tak vzájemně podobné...

Obrázek je ze Science Daily.

Nález zkameněliny azorského hýla

2. srpna 2017 v 16:02 | HAAS
Kovově pípavé, hvízdavé "ký, ký" nebo "djí, djí" se ve střední Evropě obvykle ozývá na kraji jehličnatých lesů, ve smíšených lesích i parcích a zahradách. Hýl obecný, anglicky Eurasian bullfinch, latinsky Pyrrhula pyrrhula, je krásný zavalitý ptáček z z čeledi pěnkavovitých a řádu pěvců. Ve svém Systema Naturae ho popsal už Linnaeus, a zdá se, že se hýl vždy těšil oblibě. Není to ohrožený druh, naopak si zvyká na lidskou přítomnost a přestože hnízdí hlavně v jehličnatých lesích, skutečně se s ním můžeme setkat i v blízkosti našich domovů. Je otázkou, proč se mu obecně říká "bullfinch", snad by "budfinch" bylo příhodnějším jménem, neboť krátkým silným zobáčkem zobe hlavně po pupenech na větvičkách. V současnosti žije v Eurasii sedm druhů hýlů, vyskytujících se od Spojeného království po Filipíny. Nejvzácnějším druhem je Pyrrhula murina, hýl azorský. Ve volné přírodě už zbývá jen kolem 800 jedinců. To je však úspěch, neboť v 70. letech minulého století jich zbývalo asi desetkrát méně. Avšak nové fosilní nálezy ukazují, že relativně nedávno žil na Azorách jiný druh hýla, a ten už vymizel... Nový druh vyhynulého hýla, nazvaný Pyrrhula crassa, byl nyní popsán podle nálezu kostry výrazně se lišící od skeletu svého současného příbuzného. Fosilie byla nalezena ve skalní dutině, jež byla kdysi zalita lávou po výbuchu sopky. Azory jsou, jak je známo, souostroví sopečného původu. Zvíře muselo být v dutině přítomno, když jej láva zalila a navěky fosilizovala. Kráter s pochovaným hýlem donedávna nepoznaného druhu se nachází na ostrově Graciosa, jenž je jedním z devíti ostrovů, jež tvoří Azory. Už z velikosti lebky lze jednoznačně usuzovat, že Pyrrhula crassa byl největší hýl, který kdy byl popsán. Jeho zobák byl poněkud vyšší a ne tolik robustní a papouščí, jako u současného hýla azorského... Hýl druhu Pyrrhula crassa vyhynul teprve nedávno. Za jeho vymření mohl příchod nových predátorů, jež byli na ostrovy vysazeni člověkem. Dále ho vymítilo také ničení přirozeného prostředí. Je to neuvěřitelné, ale veselou písničku tohoto ptáka mohli lidé na Azorách slyšet ještě ve 13. století. Tehdy byly Azory kolonizovány Portugalci, a zakrátko hýl druhu Pyrrhula crassa vymizel. Potkal ho stejný osud, jako další výjimečné živočichy, které změna krajiny spjatá s příchodem člověka a jeho zvířecích pomocníků nadobro odsoudila k zániku. Nebýt unikátní zkameněliny hýla, jenž zahynul tak drsnou smrtí, ani bychom o tomto pozoruhodném, člověkem vyhubeném tvoru nevěděli... Tak jako nevíme, které nepopsané druhy kvůli ničení deštných lesů, savan či pouští mizí právě teď. Je smutné, že je jednoho dne budeme znát pouze ze zkamenělin s vědomím toho, že vymřeli v době, kdy je lidské oko mohlo poznat tak jako nic jiného - živé.


Nový druh dinosaura nese jméno Philipa Currieho

22. července 2017 v 10:27 | HAAS
Nedávno byl objeven a identifikován nový druh masožravého dinosaura z období pozdní Křídy, z doby před 75 miliony let. Pochází z kanadské provincie Alberta, což mu vysloužilo rodové jméno Albertavenator. Druhové jméno je A. curriei. Zvíře bylo pojmenováno podle kanadské paleontologické ikony, jednoho z nejznámějších vědců zabývajících se dinosaury v celé Kanadě. Philip Currie je proslulý paleontolog, který je znám široké veřejnosti díky vystupování v mnoha různých dokumentárních filmech o dinosaurech, včetně těch, které poukazují na jeho práci (například Tyrannosauří smečky). Jméno nově objeveného dinosaura tedy znamená "Currieho lovec z Alberty". Jeho fosilie byly nalezeny u slavné Red Deer River. Původně se předpokládalo, že Albertavenator je vlastně jen Troodon, ale později došli výzkumníci k závěru, že jde o zcela nový rod a tedy i nový druh, a nyní je otázkou, zda budou v budoucnu nalezeny i nějaké další druhy rodu Albertavenator. Nicméně je jisté, že tento dvounohý masožravec byl Troodonům blízce příbuzný a patřil s nimi do stejné čeledi, Troodontidae. Byl to tedy inteligentní dinosaurus; troodontidi byli nejchytřejšími mezi dinosaury. Poměr velikosti mozku ku poměru velikosti jejich těla z nich činil mimořádně nadané dinosaury, ačkoliv se s dnešními vránami, sojkami nebo papoušky nemohli srovnávat. Uvažovali zřejmě podobně jako dnešní kasuáři. Zuby Albertavenatora se výrazně podobaly zubům Troodona. Je dost pravděpodobné, že se Albertavenator živil malými zvířaty, jako byly ještěrky, savci nebo mláďata dinosaurů. Možná také vykrádal dinosauří hnízda, kdo ví... Rozdíl mezi Troodonem a nově identifikovaným Albertavenatorem byl učiněn pouze díky anatomickým a statistickým porovnáním velikosti kostí v lebce. Albertavenatorova lebka byla kratší a robustnější. Jinak si byly tyto dva rody hodně podobné. Albertavenator byl podobně jako jeho bratranec lehká váha mezi dinosauřími predátory. Jakožto dravec výšky dospělého muže byl pokryt peřím a nejspíše byl velmi rychlý. To se při lovu malých a hbitých zvířátek, skrývajících se často v norách, obzvlášť hodilo. Na území, které Albertavenator obýval, žili také velcí kachnozobí dinosauři, stejně jako ceratopsidi. Před těmi se však Albertavenator nemusel mít tolik na pozoru, problém pro něj mohli znamenat spíše masožraví tyrannosauridi jako byl mohutný, osmimetrový Albertosaurus...

Obrázek ze Science Daily. Tomuto webu také děkuji za poskytnutí informací... Snad Vás tento objev nadchl!

Nová fosílie Eusaurosphargise

4. července 2017 v 11:46 | HAAS
Eusaurosphargis dalsassoi, tak zní název ještěru podobného plaza z období raného Triasu, řadícího se mezi diapsidy (plazy s dvěma spánkovými otvory). Vědecky byl poprvé popsán před čtrnácti lety podle disartikulovaného exempláře z okolí Monte San Giorgio, oblasti spadající pod světové dědictví UNESCO na švýcarsko-italské hranici. Po dlouhé době byl objeven druhý jedinec, tentokráte pocházející z oblasti Grisons. Zkamenělina je přímo výtečně zachovalá, díky čemuž byly odhaleny některé pro druh charakteristické znaky, jež předchozí nález neumožňoval blíže prozkoumat. Fosílie především jasně ukazuje, že Eusaurosphargis připomínal dnešní ještěry více, než se dosud předpokládalo. Nejvíce se podobá dnešním africkým ještěrkám rodu Cordylus. Tito ještěři mají na ocase nízké trny, jsou aktivní ve dne a přivádějí na svět živá mláďata, neboť jsou vejcoživorodí (mláďata se z vajíček vylíhnou už v těle matky). Je to příklad konvergence, dvě nepříbuzné skupiny živočichů, byť v tomto případě patřící mezi plazy, se vyvíjely podobným způsobem v závislosti na životě v podobném prostředí. Proto se Eusaurosphargis tolik podobá Cordylovi, ačkoliv je od sebe dělí 241 milionů let. Cordylus žije především mezi skalisky, i když některé druhy jsou i hrabavé, a tvar těla Eusaurosphargise prozrazuje, že tento prehistorický plaz, jež se neřadil mezi ještěry, ale starší a primitivnější plazy, žil podobným způsobem. Nejspíše se často vyhříval na kamenech ve skalnatém prostředí. Nález takřka úplného exempláře tak informuje i o tom, jak vypadalo prostředí, v němž Eusaurosphargis žil... Exemplář je 20 centimetrů dlouhý, šlo o mládě (dospělci byli tedy ještě větší) a jeho tělo je částečně pokryto osteodermy, jaké tvoří pancíř krokodýlů. Přestože se jednalo o výlučně suchozemského živočicha, byly jeho pozůstatky nalezeny vedle zkamenělin ryb a dalších mořských živočichů. Zvíře totiž zemřelo poblíž rozvodněné řeky ve vnitrozemí, která jeho mrtvé tělo odnesla do moře. Tam bylo pohřbeno na mořské dně a snadno fosilizovalo. V případě, že nezahynul poblíž řeky, je pravděpodobné, že se před smrtí slunil na plážích moře a odtamtud byl pak ještě snáze dopraven na jeho dno. Zkamenělina byla nalezena ve výšce 2740 metrů nad mořem na jih od švýcarského Davosu v oblasti Grisons a byla podrobně zkoumána mezinárodním týmem paleontologů ze Spojeného království a Švýcarska...

Zdroj obrázku: Beat Scheffold, Paleontological Institute and Museum, University of Zurich.

Dvojice objevů ze světa pravěkých obojživelníků

25. června 2017 v 10:39 | HAAS
V posledních několika dnech byly publikovány zprávy o nových objevech týkajících se prehistorických obojživelníků. V tomto článku si shrneme vše podstatné o dvou velmi důležitých nálezech...

Nejprve se podívejme do světa červorů nebo-li cecílií. Tito obojživelníci se od žab, ropuch a mloků výrazně liší, poněvadž postrádají končetiny. Jejich tělo je tvořeno lebkou a páteří, a v tlamě mají dvě řady velmi ostrých zoubků. Dnes na Zemi žije přibližně 200 různých druhů, rozšířených od pralesů střední Ameriky přes ostrov Sao Tomé u západoafrického pobřeží až po jihovýchodní Asii. Stále dochází k objevům nových současných druhů. Žijí totiž skrytě a v podzemí, kde si hloubí nory, využívajíce svou silnou lebku jako vrták. Dosud nejstarší pravěcí červoři pocházeli z období Jury, a též se jednalo o beznohá zvířata. Avšak nyní byl nalezen blízký příbuzný červorů z období Triasu, který vrhá světlo na tuto záhadnou skupinu obojživelníků, jejíž evoluci nebylo dosud možné plně porozumět. Paleontologové z Univerzity v Jižní Kalifornii určili, že nově nalezená fosilie, pojmenovaná Chinlestegophis jenkinsi, je nejstarším dosud nalezeným příbuzným červorů. Zároveň měl blízko i k žábám a mlokům, ovšem k červorům měl vývojově ještě blíže. A to i přesto, že vypadal spíše jako mlok. Žil pod zemí, a byl masožravcem. Představuje onen hledaný vývojový článek: předchůdce červorů, který byl ještě stále vybaven končetinami. Půjde zřejmě o stejný případ, jako později u hrabavých ještěrů, kterým se začaly redukovat končetiny a postupně se z nich vyvíjeli hadi, v druhohorách žijící především hrabavým způsobem života. Chinlestegophis byl jako mloku podobný obojživelník již dokonale přizpůsoben na život pod zemí. Jeho potomci za desítky milionů let končetiny nepotřebovali, což znamená, že se postupně ztrácely, až nakonec vznikli červoři. Tento pozoruhodný tvor patřil mezi stereospondyly. Donedávna se myslelo, že v Triasu vyhynuli bez potomků, ale nyní se ukazuje, že tato skupina obojživelníků dala základ přinejmenším jedné moderní skupině, a to červorům. Vzhledem k příbuznosti k žábám a ocasatým lze však předpokládat, že Chinlestegophis a další stereospondylové mají i evoluční vazby na tyto "populárnější obojživelníky". Chinlestehophis jenkinsi žil před 200 miliony let v Severní Americe...

Autor obrázku: Jorge Gonzalez

Prvními obratlovci, kteří vystoupili na souš, byli primitivní čtvernožci. Naši obojživelní předkové pak dali základ všem dalším prvotně suchozemským skupinám obratlovců, včetně nás, savců. Vystoupili na souš asi před 360 milióny let. Byli to primitivní obojživelníci se sotva vyvinutými končetinami. U některých, jako byla Acanthostega, nebyly ani dostatečně silné, aby zvíře po dlouhou dobu udržely na souši. Končetiny však byly tím základním úspěchem... Nebo ne? Během evoluce řada živočišných skupin končetiny ztrácela, mezi obojživelníky to byli již jmenovaní červoři, mezi plazy pak hadi nebo beznozí ještěři, mezi savci kytovci-velryby si ponechaly pouze přední končetiny, přeměněné v ploutve. Ale lze jen těžko uvěřit tomu, že beznozí obratlovci se na Zemi vyskytovali už před 340 miliony let, tak krátce po vystoupení čtvernožců na souš. Nový objev to dokazuje. Vědci z Univerzity v Calgary popsali znaky raného čtvernožce, o kterém sami tvrdí, že "vypadá z vnejšku jako had, ale uvnitř je to ryba". V roce 1982 byl nazván Lethiscus stocki. Jeho fosilie byla nalezena ve Skotsku. Doteď se předpokládalo, že se obojživelníkům pomalu vyvíjely končetiny z rybích ploutví. Avšak proč Lethiscus ztratil končetiny pouhých dvacet milionů let poté, co se vyvinuli první čtvernožci? Je to podivuhodné, ale Lethiscus byl jedním z prvních čtvernožců, a přesto mu už čtyři končetiny chyběly... Není to však taková záhada, jak se může zdát. Pomocí CT skenu byla provedena kompletní analýza nalezené lebky. Něco zde však nesedělo: byl to celkový tvar lebky. Anatomie zvířete nedávala smysl do té doby, než byla porovnána s anatomií ryb. Zdá se, že byl opravdu něčím mezi rybou a beznohým obojživelníkem. Lethiscus se nyní nachází na vršku našeho vývojového stromu a je nejstarším dosud nalezeným beznohým obratlovcem...

Zdroj obrázku: www.geocities.co.jp

Doufám, že se Vám tento článek o dvojici nových objevů líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také napsat, co Vás na nových objevech zaujalo. Mě osobně tedy přijdou velmi vzrušující....

Nodosauří mumie-Nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě!

24. května 2017 v 15:53 | HAAS
Před pár dny byla zveřejněna zpráva, kterou některé anglojazyčné weby označily jako nález, k jehož objevení je šance jedna ku bilionu. Právě totiž byla odhalena pravděpodobně nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě. Je to úžasně zachovalá mumie Nodosaura, středně velkého nodosaurida, jednoho z Ankylosaurů, který měřil na délku asi 5 metrů. Podobně jako u předchozích dinosauřích mumií, především u hadrosaurů Leonarda (druh Brachyolophosaurus) a Dakota (Edmontosaurus), i v případě tohoto Nodosaura se tělo zachovalo v perfektních detailech-včetně zkamenělé kůže na většině částí těla, včetně hlavy. Díky tomu má tato fosílie skutečně neobvyklý vzhled. Hlava působí takřka živě, žádná taková nodosauří nebo ankylosauří zkamenělina zkrátka neexistuje, nebo zatím dosud nebyla objevena. Avšak k nálezu této obdivuhodné mumie došlo už v roce 2011. Byla tehdy objevena v ropném dole Millenium v severní Albertě, provincii Kanady. Tehdy jeden operátor s těžkým vybavením k dolování narazil na podivný objekt, který byl pokryt zkamenělou kůží. Jeho dozorce přímo na místě prozkoumal tuto podivuhodnost a uvědomil si, že nalezli něco neuvěřitelně vzácného. Následovalo mnoho let preparace-pět let ji sponzorovala společnost National Geographic. Nyní, po 30 000 hodinách, které preparátoři a paleontologové nad fosílií strávili ve svém pracovním čase, byla vzácná Nodosauří mumie poprvé odhalena veřejnosti v Royal Tyrrell Museum v Albertě (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky). Je vystavena v expozici, která se zaměřuje na důležitost spolupráce těžařů a paleontologů. Jedním z vědců, jež zasvětili studiu této mumie tolik času, byl i Jakob Vinther, známý specialista na dinosaury z anglické Univerzity v Bristolu, který se již proslavil nálezy barev dinosauřího peří. Nodosaurus však mezi opeřence určitě nepatřil: naopak jeho mohutné tělo bylo pokryto tvrdými kostěnnými destičkami, které tvořily neprostupný pancíř. I pro největšího predátora bylo obtížné prokousat si jím cestu, svedl-li to vůbec. Nodosauři se pravděpodobně při obraně vystavili nepříteli, ukázali mu svá tvrdá záda a nechali si do nich i kousat, zatímco se schoulili k zemi a kryli si měkké bříško... Náš Nodosaurus žil před 110 miliony let. Jak je možné, že jeho tělo bylo tak skvěle mumifikováno a později tak skvěle fosilizovalo? Odpověď je jednoduchá: zvíře bylo rozdvodněnou řekou odplaveno až do moře. Možná tehdy ještě žilo, možná již bylo mrtvé. Poté však mrtvé tělo kleslo k mořskému dnu a bylo zakryto velkým množstvím sedimentu. Vzduch ani bakterie se k tělu nemohli dostat, nemohli jej poškodit. Do těla se později začaly dostávat specifické typy minerálů, jež jej tak skvěle zachovaly. Po 110 milionech let se poloha kontinentů a moří změnila, starý mořský sediment se stal součástí později vybudovaného dolu a nakonec byl Nodosaurus po tak dlouhém čekání znovu odhalen světlu světa, tentokráte již ne dinosauřího, avšak toho, jemuž vládnou lidé. Celá zkamenělina měří 5 metrů, váží 1134 kilogramů (zvíře s masem a svaly bylo asi tak dvakrát, možná i třikrát těžší) a jeho pancéřování poskytne vědcům nové informace o tom, jak přesně k obraně sloužilo. Desky jsou tvořeny keratinem, podobně jako u krokodýlů... Tento úžasný mumifikovaný dinosaurus by se možná dal označit přízviskem "nejzachovalejší dinosauří fosílie", i když to nemusí být zrovna pravda, jelikož některé z ostatních zkamenělin jsou též skvěle zachovalé. Rozhodně je to však jedna z nejúžasnějších dinosauřích zkamenělin dosud objevených...


Za informace i poskytnutí obrázků vděčím webům Smithsonian Mag a Deník Plus. V neposlední řadě chci poděkovat Matějovi za to, že mě na něj jako první upozornil!!! Řekněte, není to úžasná zkamenělina?

Raný příbuzný dinosaurů, kteří vypadal spíše jako krokodýl

18. dubna 2017 v 14:13 | HAAS
Dlouho si někteří paleontologové a zájemci o pravěk představovali předky dinosaurů jako dvounohá stvoření, která vypadala jako kuřátka pokrytá šupinami. Přestože předchůdci dinosaurů jako byla Euparkeria, kterou známe z Putování s pravěkými monstry od BBC, nejranější příbuzní dinosaurů byli podle nových nálezů až překvapivě krokodýlí. Vědcům z Virginia Tech se podařilo identifikovat zkameněliny zvířete, které se nazývá Teleocrater rhadinus. V roce 1933 byla první zkamenělina Teleocrata objevena v Tanzanii, ale až v roce 2015 k ní přibyly další části kostí, díky nimž se podařilo tohoto donedávna neznámého tvora zrekonstruovat. Teleocrater byl jeden z archosaurů. Z nich se před 230 miliony let oddělily dvě velké větve: dinosauři (ze kterých se potom v Juře nebo Křídě vyvinuli ptáci) a krokodýlové, kteří žijí dodnes. Teleocrater byl jeden z těch, kteří byli společnými předky obou těchto skupin... Teleocrater nebyl žádný drobeček, aspoň mezi archosaury ne, protože měřil na délku 3 metry, tedy jako osobní automobil! Nová rekonstrukce tohoto druhu ukazuje, že nebyl schopný kráčet neustále jen po zadních končetinách, ale že se při chůzi podobal spíše krokodýlům nebo varanům. Nyní se tím pádem zdá, že předchůdci dinosaurů a také zřejmě ptakoještěrů či létajících plazů, byli čtyřnohými. Dinosaury i jejich předky často dnešní paleontologové berou jako zvířata podobná ptákům, ale toto je další důkaz, že byli více plazovití. Jak řekl vedoucí výzkumu Sterling Nesbitt, o archosaurech toho opravdu moc nevíme. A tak můžeme být rádi za tento skvělý objev, který ukazuje, jak raní příbuzní dinosaurů vypadali... Teleocrater byl masožravec, který lovil kynodonty v prehistorické Africe (tehdy součásti Pangaei) před 245 miliony let... Důležité je, že tým vědců se nyní chystá na expedici do Tanzanie, aby našel další ostatky Teleocrata. V současnosti jich je dost na rekonstrukci, ale k závěrům o životě tohoto tvora (například jak rychle běhal) zatím nestačí. Každopádně nebyl Teleocrates jediným větším archosaurem žijící v té době, jelikož jemu podobné, ale též málo prozkoumané, znají paleontologové i z Ruska, Indie a Brazílie. Také jejich rekonstrukce nyní bude moci být učiněna díky nálezům jejich bratrance z východní Afriky!


Zdroje obrázků: Science Daily a Lidovky.cz . Za informace též děkuji těmto dvěma webům... Do komentářů můžete napsat, jak Vás nový objev nadchl!
 
 

Reklama