Nejnovější zkameněliny

Paleontologické objevy v září 2018

24. září 2018 v 18:34 | HAAS
Opět jsem si řekl, že by bylo dobré napsat článek rovnou o dvou paleontologických objevech. Ty beztak tvoří jen zlomek toho, co se v médiích objevilo tento měsíc, a kdo ví, co nás ještě čeká v příštích pár dnech. Paleontologie je zkrátka vědou s budoucností. Nevrhneme se však na nově objevené druhohorní plazy...

Dickinsonia je starou známou zájemců o pravěk. K jejímu popisu došlo už roku 1947. Byl to mořský bezobratlý, který spolu s dalšími velice primitivními organismy tvořil tzv. ediakarskou faunu, která existovala v praoceánech naší planety v Ediakarském období. Nyní byla nalezena úžasná fosilie Dickinsonie. Je stará 558 milionů let, což z ní činí pravděpodobně nejstarší dosud objevený fosilní pozůstatek zvířete v historii. Žádný jiný živočich z té doby zkrátka ještě nebyl objeven. K "boomu" ediakarské fauny mělo údajně dojít před 575 miliony let během tzv. Avalonské exploze. Stalo se tak 20 milionů let před slavnou Kambrickou explozí, během které vznikli například trilobiti nebo první obratlovci... Některé exempláře Dicksinsonie mají jen pár milimetrů, další otisky ve skále jsou až 1,4 metru dlouhé - neuvěřitelné! Ale nově nalezená fosilie je výjimečná nejen tím, že je tak neuvěřitelně stará. Fosilizovaly se totiž tukové molekuly! Tkáň obsahovala hlavně cholesterol; a to prozrazuje, že Dickinsonia byla živočichem, nikoliv nějakou rostlinou. Donedávna se totiž nevědělo úplně přesně, zda bychom mohli Dickinsonii řadit mezi živočichy, ale cholesterol je přece pro živočichy tak typický, a tak nyní víme, kam Dickinsonii zařadit... Tato úžasná fosilie byla nalezena na severozápadě Ruska.


Přenesme se zhruba o nějakých 557 950 000 let blíže současnosti. Další nález není fosilií, ale rovnou mumií. Hledači zlata z kanadského Yukonu narazili při hledání drahého kovu na skutečnou vzácnost: mumifikovaného soba karibu a vlčete z doby ledové! Zvláště vlče je v perfektním stavu; zachovala se srst, vnitřní orgány, maso... Vlče zemřelo před 50 000 lety. Každopádně jen z poloviny zachovalý mumifikovaný karibu zahynul před 80 000 lety. Jde tedy o nejstarší zachovanou savčí tkáň. K objevu samozřejmě nedošlo tento měsíc, ani tento rok, ale už roku 2016. Jsou to každopádně skutečné poklady!


Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, můžete komentovat... Podle mne jde o vskutku úžasné nálezy.

Tři nové druhy pravěkých primátů z Kalifornie

3. září 2018 v 12:01 | HAAS
Od 30. let minulého století byly v geologické formaci Friars v San Diego Country, v americké Kalifornii, nalézány v pískovcích a jílovcích kosti pravěkých primátů. Většina z nich pochází z Eocénu. Řadí se mezi ně i tři nově popsané druhy, které před mnoha lety nalezl paleontolog Stephen Walsh a jeho spolupracovníci ze San Diego Museum of Natural History. Pan Walsh bohužel zesnul v roce 2007, a tyto nové druhy již nestačil popsat, a tak až nyní, jedenáct let po jeho smrti, dostávají jeho nálezy platná jména. Jsou to tři primáti z období před 46 až 42 miliony let, tedy z Eocénu. Jejich jména jsou Brontomomys cerutti, Gunnelltarsius randalli a Ekwiiyemakius walshi. Byly popsány studentkou Amy Atwater a profesorem antropologie Chrisem Kirkem. Nález těchto druhů v podstatě zdvojnásobil počet jednotlivých druhů primátů nalezených ve Friars; oficiálně popsaní odtamtud ještě nedávno byli jen tři primáti. Rozšiřují počet primátů podčeledi Omomyinae z 15 na 18. Vážili mezi 113 až 796 gramy. Nejmenší z nich byl Ekwiiyemakius, jehož druhové jméno odkazuje právě na Stephena Walshe. Podobal se zřejmě dnešním kombám, byl také podobné velikosti. Gunnelltarsius byl zhruba stejně velký jako maki tlustoocasý. A třetí, Brontomomys, byl z této trojice největší, přičemž šlo o středně velkého primáta zhruba stejně velkého, jako jsou dnešní noční lemuři. Celkově šlo tedy o poloopice... Předchozí výzkum v pánvích Skalnatých hor prokázal, že počet primátů během Eocénu klesal, což ale úplně nemusí dávat smysl - přece jen už Eocén patřil savcům. Možná tedy k poklesu došlo pouze v tamních oblastech. Naopak na území dnešní Kalifornie, která byla v Eocénu pokryta hustými deštnými lesy, počet primátů stoupal. Jejich vývoj pak pokračoval v podstatě až k nám...

Dva noví bolívijští savci z období Miocénu

4. července 2018 v 16:44 | HAAS
Poté, co se na konci druhohor úplně rozpadla Gondwana, stala se Jižní Amerika izolovaným kontinentem, obrovským ostrovem obývaným faunou, jež se vyvíjela, aniž by její savčí zástupci přišli do styku s těmi z jiných kontinentů. Když na konci třetihor nebo na samém začátku čtvrtohor došlo ke srážce Jižní Ameriky s jejím severním protějškem, věci se navždy změnily. Nastala tzv. Velká americká výměna. Tato paleozoografická událost pomohla dotvořit faunu Jižní i Severní Ameriky, jak ji známe dnes. Došlo ke spojení nearktické a neotropické ekozóny a vznikla Amerika jako celek. Tato změna život na obou světadílech navždycky poznamenala... Ovšem z doby dávno před touto velkou událostí stále přicházejí nové a nové fosilie tvorů, kteří vypadají jako z pohádek. Mnozí z nich patří k savčím řádům, jejichž zástupci už dávno neexistují. S takovými savci se člověk nikdy nesetkal. Asi nejzvláštnějšími jihoamerickými kopytníky třetihor a začátku čtvrtohor byli litoperni. Do skupiny Litopterna se řadila i proslulá Macrauchenia, kterou známe z 5. epizody seriálu Putování s pravěkými zvířaty nebo z filmu Doba ledová. Macrauchenia byla jedním z posledních litopternů vůbec. Jak však zástupci této skupiny vypadali o desítku milionů let dříve? Někteří už byli popsáni, ale dva nově objevené druhy ještě prohloubí naše znalosti starších litopternů. Theosodon arozquetai je prozatimní název pro velkého kopytníka s poměrně delším krkem, statným tělem a štíhlýma nohama. Vzhledem trochu připomínal lamu. Zatím se neví určitě, zda tento savec patřil do rodu Theosodon, avšak jeho kosti se již známým druhům Theosodona dosti podobají. Byl to velký býložravý savec, zřejmě se živící trávou, případně nízkými keři. Jeho tělesná hmotnost dosahovala až 80,8 až 116,2 kilogramů. O poznání menší byl druhý nově objevený savec, Llullataruca schockeyi. Pokud nový druh Theosodona připomínal lamu, pak by se asi tato Llullataruca dala přirovnat k maře stepní. Samozřejmě však byla také litopternem. Její nejbližší příbuzní zcela zmizeli před 20 miliony let, ale Llullataruca je důkazem, že tato vývojová linie existovala ještě sedm milionů let poté. Oba nalezení savci totiž pochází z doby před 13 milióny let. Většinu miocénních savců známe z Patagonie, ovšem nález těchto dvou savců dokazuje, že je třeba hledat i jinde. Oba jsou rozenými Bolívijci. Možná, že v části Jižní Ameriky na sever od Patagonie některé druhy zvířat, jež z Patagonie dříve úplně zmizely, vydržely ještě celé miliony, ba i přes deset milionů let po zmizení svých příbuzných z jihu. Na výzkumu těchto savců se podílel i profesor Darin Croft (video z Planety mutantů). Zbývá nám ještě mnoho, co se musíme o těchto dvou býložravcích dozvědět...

Theosodon arozquetai a Llullataruca schockeyi

Theosodon garretorum (popsaný roku 1910) brání své mládě před masožravými vačnatci rodu Borhyaena


Dva šavlozubí terapsidi z Ruska

10. června 2018 v 10:48 | HAAS
Oblast Kotelnich v evropské části Ruska je jedním z nejvýznamnějších tamních nalezišť zkamenělin. V nedávné době vydala světu dva nové objevy. Jedná se o nálezy savcovitých plazů, synapsidů nebo také nazývaných terapsidů, kteří na místě žili před více než 260 miliony let v období pozdního Permu. Oba tito tvorové, jejichž výzkumu se nyní věnovali i američtí paleontologové, byli vybaveni šavlovitě zahnutými zuby jako populární šavlozubí tygři nebo savcovití plazi gorgonopsianti. Jeden z nich vlastně gorgonopsiantem byl. Paleontologové ho nazvali Nochnitsa. Tento název vychází z mytologie slovanské, v níž se setkáme s jakýmsi "duchem nočních mur", jenž je takto pojmenován. Gorgonopsiant Nochnitsa však byla jistě mnohem více zajímavá, než lidské výmysly. Patřila mezi malé gorgonopsidy. Nejspíše lovila zhruba stejné velké, tedy velikostně malé dicynodonty, mladé Nochnitsy se zřejmě živily hmyzem. O životě tohoto tvora toho zatím moc nevíme... Druhým objeveným terapsidem je pro změnu terocefalian, tedy tvor velmi výrazně se podobající populárním kynodontům ze seriálu Putování s dinosaury. Byl pojmenován Gorynychus, na počest Zmeye Gorynycha, tříhlavého draka ze slovanské, zvláště pak ruské mytologie. Oba živočichové jsou tedy pojmenováni podle příšer z lidských mýtů. To není špatný výběr, co myslíte? Gorynychus byl zcela určitě predátor. V celém Kotelnichu byl dravcem největším, můžeme tedy tvrdit, že šlo o dominantního predátora v celé oblasti. Naopak Nochnitsa byla spíše někde na spodku potravního řetězce, alespoň tedy za savcovité plazy. Přesto nešlo o největší permské dravce, kteří kdy žili. Hlavně zajímavé je však to, že ve většině permských ekosystémů byli terocefaliani poměrně malými predátory a naopak gorgonopsianty na sebe vzali úlohu dominantních lovců. Zde to však bylo naopak, a stojí za to ptát se proč. Zřejmě zkrátka došlo k jakési reorganizaci celého ekosystému. Náhle to byl terocefalian, kdo byl tím hlavním predátorem v oblasti, a gorgonopsianti se spíše krčili v jeho stínu...

Na obrázku se nachází terocefalian Gorynychus, který útočí na malého primitivního býložravého plaza snažícího se udržet se v uctivé vzdálenosti od Gorynychových čelistí, vybavených obrovskými špičáky...

Nejmenší z největších: Nalezena kost mláděte Spinosaura

7. června 2018 v 18:08 | HAAS
Nový nález, který paleontology tolik ohromil, sice není úplně nový, neboť tato fosilie byla nalezena už roku 1999, ale rozhodně potěšil. Před devatenácti lety paleontologové z italského Milána na expedici na Sahaře vykopali spoustu fosilních pozůstatků rozličných zvířat z doby Křídové. Mezi nalezenými kostmi živočichů všeho druhu byla i nejmenší kost, kterou kdy vědci našli, z největšího dravého dinosaura. Tvora, o kterém se tehdy dalo říci, že byl takto titulován "teprve nedávno". Kost, dlouhá pouhých 21 milimetrů a je tedy srovnatelná s délkou nehtu na palci, patřila Spinosaurovi aegyptiacovi, proslulé dinosauří šelmě z Jurského parku 3. V době objevu neměla tato malá zkamenělina moc velký význam. Proto si jí také nikdo moc nevšímal. Ale pak, v roce 2014, americký paleontolog Paul Sereno z Univerzity v Chicagu a jeho tým dospěli k závěru, že Spinosaurus nebyl bipední suchozemský predátor, ale že vlastně chodil po všech čtyřech a byl mnohem více přizpůsoben životu ve vodě, než jsme si do té doby mysleli. Zejména fakt, že jako theropod byl v podstatě kvadrupední, mnohé dosti překvapil a této královské superstar dodal na přitažlivosti. Spinosaurus byl nejen největší známý theropod, ale také vůbec ten nejpodivnější. Když byla v nedávné době v Paleontologické kolekci Přírodovědeckého muzea v Miláně znovuobjevena kdysi nalezená kůstka, svitlo výzkumníkům v hlavách. Vždyť ta jednadvacetimilimetrová kost je stavěna úplně stejně, jako kosti akvatického Spinosaura! Není pochyb, že jde o falangu, jednu z prstních kostí Spinosaura. Podle výpočtů paleontologů Cristiana Del Sassa a Simone Maganuco bylo celé zvíře dlouhé asi 1,78 metru, když zemřelo. I když z něj máme jedinou kůstku, prozrazuje nám mnohé o životě Spinosaurů. Jelikož je stavěna úplně stejně jako u dospělců, je jasné, že už mladí Spinosauři trávili značnou část svého života ve vodě, byli výbornými plavci, a s největší pravděpodobností chňapali po rybách v říčních systémech Sahary, která byla tehdy, před zhruba 100 miliony let, zcela jiná než dnes. Mladí Spinosauři se pohybovali úplně stejně jako dospělci. Nelišili se od nich ani chůzí, to lze z kosti jasně vyčíst... Poprvé tu tedy máme mladý exemplář největšího masožravého dinosaura, je to velice vzrušující objev...


Objeven nejstarší zástupce šupinatých plazů

31. května 2018 v 17:18 | HAAS
Včerejší zpráva o objevu nejstaršího šupinatého plaza jistě patří ke zlatým vrcholům dosavadních paleontologických novinek roku 2018. Ještě donedávna si vědci mysleli, že šupinatí se objevili někdy v období Jury, odkud koneckonců pocházejí i někteří bazální šupinatí, jako byl gekonu podobný německý Ardeosaurus, nebo vůbec první hadi, kupříkladu 160 milionů let starý anglický Eophis woodi. Jak se ale ukázalo, šupinatí plazi žili na naší planetě už o 75 milionů let dříve, než jsme si dosud uváděli. Před 240 miliony let žil na naší planetě dosud nejstarší známý a nyní nově popsaný předchůdce všech ještěrů, hadů a dvouplazů. Jeho fosilie byla nalezena už na počátku našeho století, ale pojmenován byl až nyní. Jmenuje se Megachirella wachtleri. Byl to ještěrkovitý plaz, který byl s největší pravděpodobností masožravý; živil se hmyzem. Vědci z Univerzity v Albertě, Midwestern University in Arizona a Univerzity v Bristolu porovnali fosilii Megachirelly se zkamenělinami dalších 150 vyhynulých ještěrů. Ostatky důkladně prozkoumali s pomocí CT skenu. Provedli také porovnání s dnešními ještěry, a to i v rámci jejich DNA. Výsledek, ke kterému se po dlouhém výzkumu dopracovali, je tedy jasný: Megachirella wachtleri skutečně je pravým a nejstarším šupinatým (Squamata). Místem nálezu této zkameněliny jsou italské Dolomity. Z Itálie pochází vůbec někteří z nejzajímavějších tvorů raného Triasu, například Megalancosauři a další tzv. "opičí ještěři" (nebyli to ale praví ještěři, nešlo o zástupce řádu Squamata). Zde tedy započal vývoj skupiny plazů, která se za miliony let vývoje neuvěřitelně rozrostla, přežila vymírání dinosaurů, a v dnešním světě tvoří více druhů než savci, a přibližně stejný počet druhů, jako ptáci. Dnes totiž na naší planetě žije okolo 10 000 druhů šupinatých plazů. Sami se přesvědčujeme o jejich neskutečné diverzitě jen pečlivým zkoumáním jejich DNA nebo také objevováním nových druhů ještěrek a hadů v odlehlých koutech naší planety, a čas od času musíme i nějaký ten druh rozdělit na dva nebo více, neboť zkrátka zjistíme, jak to s ním vlastně je... Megachirella tedy byla na počátku evoluce šupinatých, i když samozřejmě nevíme zcela jistě, zda někde na naší planetě, kdesi v dávných horninách, nečeká na objevení ještě starší šupinatý. Kdo ví, to možná zjistí budoucí generace paleontologů.

Obrázek je z webu Science Mag. Za cenné informace děkuji webovým stránkám Science Daily.

Peritresius martini, nově objevená pravěká mořská želva

26. dubna 2018 v 15:42 | HAAS
Donedávna se myslelo, že většina současných mořských želv (v současnosti žije na naší planetě žije 7 druhů) vzešla z rodu Peritresius, který žil před 100 až 66 miliony let. Ačkoliv nyní víme, že evoluce mořských želv byla o něco složitější, rod Peritresius stále zůstává velmi zajímavou prehistorickou želvou. Druh P. ornatus žil v období pozdní Křídy na území dnešních jižních států USA, tedy alespoň tam byly nalezeny jeho fosilie, které byly v 19. století popsány Leidym. Ale dosud se našlo jen velmi málo zkamenělin tohoto neobvyklého rodu, představujícího jednu z nejstarších známých mořských želv. PLOS nicméně uveřejnil výsledky výzkumu, jehož prostřednictvím američtí paleontologové prostudovali fosilie mořských želv ze států Alabama a Mississippi, staré 88 až 66 milionů let. Na základě těchto pozůstatků pak určili nový druh, jenž byl pojmenován Peritresius martini. Druhové jméno ctí George Martina, který zkameněliny objevil. Byla objevena řada úlomků z okraje krunýře této želvy. Dříve známý druh Peritresius ornatus měl krunýř pokryt zvláštně tvarovanou kožní strukturou, jež byla bohatě prokrvená. Mělo to zřejmě dost co do činění s termoregulací zvířete. Koneckonců, byl to zcela jistě jeden z důvodů, proč tento rod želv vydržel na naší planetě tak dlouho, a vyhynul v podstatě až na konci Křídového období, kdy vymřeli také dinosauři, pterosauři, amoniti a mořští plazi. Během pozdní Křídy vyhynula spousta druhů želv; podle některých odborníků zato přinejmenším částečně mohlo i ochlazování. Lepší termoregulace tedy Peritresiovi přicházela vhod. Zda byl tímto znakem vybaven i nově objevený P. martini ještě s určitostí nevíme, bude-li nalezeno více pozůstatků, možná pak budou učiněny podobné závěry i právě o tomto druhu. Co objev P. martini vědcům rozhodně přinesl je fakt, že rod Peritresius byl poměrně rozšířenější, než se dříve myslelo. Pro úplnost jen uveďme, že žádné jiné druhy Peritresia dosud neznáme, proto je tedy nález druhu nového tolik vítaným... Peritresius martini určitě není jediným druhem pravěké želvy, která byla popsána tento rok. Velice zajímavým byl například v únoru publikovaný objev 5,5 milionu let staré miocénní želvy Trachemys haugrudi v Tennessee.

Pokud bude o této želvě publikováno více informací, jistě ještě nějaké doplním... Podle mne jde o velice zajímavý objev.

Možná největší ichtyosaurus byl i jedním z největších zvířat vůbec

12. dubna 2018 v 18:36 | HAAS
Plejtvák obrovský je v současnosti považován za největší zvíře, které kdy existovalo. Dosahuje přibližně stejných rozměrů, jako velcí sauropodní dinosauři, s jedním rozdílem: pokud i ten největší Brachiosaurus vážil 80 tun, pak plejtvák váží až 140 tun. Pro svou délku i hmotnost je to tedy ten největší živočich. Voda byla pro obrovská zvířata vždy příhodnější; nadnáší, proto mohli někteří dorůst velkých rozměrů. A pokud se během svého vývoje zaměříte na všudypřítomný plankton jakožto na svou potravu, ačkoliv ho musíte spořádat neskutečně velké množství, pak máte takřka zaručeno, že jednoho dne z vašeho drubu bude gigant. Z pravěku známe tolik velkých mořských zvířat, od dvacetimetrového Leedsichthyse, největší ryby všech dob, třeba po Kronosaura, pliosaura o délce zhruba 15 a více metrů... V květnu 2016 nalezl hledač zkamenělin samouk Paul de la Salle na pláži u Lilstocku v Somersetu ve Spojeném království velkou zkamenělou kost vyčnívající na povrch. Měla okolo jednoho metru, a jak vědci, které Paul na svůj nález upozornil, zjistili, pocházela ze spodní čelisti ryboještěra. Paul krátce po svém objevu odeslal fotografie této fosilní trofeje Deanu Lomaxovi, známém paleontologovi (dokumentární cyklus Dinosauří Británie) a expertu na mořské plazy. Fotografie zkameněliny poslal i doktorce Judy Massare do New Yorku. Lomax a Massare začali spolupracovat na výzkumu zvířete. Vydali se do kanadské provincie Alberta, kde prostudovali kostru Shonisaura, obrovitého ichtyosaura z geologické periody Trias. Měřil až 21 metrů na délku a byl snad tím největším ichtyosaurem vůbec. Tedy doteď. Lomax a Massare totiž jednoduše zjistili, že nalezená kost je o 25 % větší, než ta samá kost ze Shonisaura. To ale znamená, že se Británie může pyšnit nejen prvními nalezenými ryboještěry a nedávným nálezem kostry ichtyosaura s osmerčaty, ale možná i největším ryboještěrem vůbec! Dle výpočtů mohl dosáhnout délky až 25 metrů. To je úctyhodná velikost; hodná srovnání s dnešním plejtvákem obrovským... Dále je velmi zajímavé, že velké kosti z okolí vesnice Aust v Gloucestershire, s velkou pravděpodobností patřily právě tomuto obrovskému ichtyosaurovi! Je to zvláštní, zvláště uvážíme-li, že některé z jejich fragmentů byly nalezeny už v 50. letech 19. století! Dlouho byly přisuzovány suchozemským dinosaurům, i když vědci vždy věděli, že tomu tak nemohlo být, poněvadž se čímsi lišily. Lomax byl prý ohromen, když tyto kosti uviděl a uvědomil si, že pocházejí z ichtyosaura. Ke stejnému závěru ohledně kostí z Austu koneckonců došel i Darren Naish z Univerzity v Southamptonu... Které mořské zvíře je tedy tím největším? Je to současný plejtvák obrovský, nebo byl v minulosti překonán jistými prehistorickými obludami?

Za informace i inspiraci na tento článek děkuji webu National Geographic. Podle mne jde o velmi významný nález... Dokazuje, že některá z největších pravěkých zvířat stále ještě čekají na své objevení, což je velmi vzrušující.

Ichtyosaur s osmerčaty

11. dubna 2018 v 14:15 | HAAS
Obecně se ví, že ichtyosauři, česky také nazývaní ryboještěři, byli tak dobře adaptováni na život ve vodě, že už ji prakticky nemohli opustit, aby nakladli svá vejce na plážích po vzoru svých soukupníků, čtyřploutvých plesiosaurů. Proto tito druhohorní, delfínům podobní mořští plazi rodili živá mláďata. Bylo už objeveno několik krásně zachovalých koster ichtyosauřích matek s nenarozeným mládětem, a slavná fosílie ichtyosaura, který zemřel, zrovna když rodil svého potomka, rozhodně také stojí za zmínku. Vždyť právě díky ní víme, že se malí ryboještěři rodili ocáskem napřed, tak jako dnešní kytovci... Nedávno nalezená zkamenělina je však unikátem. 180 milionů let stará fosilie ichtyosauří samice s osmerčaty nacházejícími se v její břišní dutině je skutečnou raritou. Tento exemplář byl nalezen v severním Yorkshire nedaleko města Whitby v roce 2010, a od té doby se nacházel ve sbírce fosilií Martina Rigbyho. Fosilii detailně studovali Dean Lomax a Mike Boyd. Ačkoliv jsou nálezy ryboještěrů na britských ostrovech poměrně časté (vždyť právě zde Mary Anningová v 1. polovině 19. století učinila první významné objevy ryboještěrů), jen pět koster obsahovalo i embrya nenarozených mláďat. Najít ichtyosaura s tolika embryii uvnitř těla je tedy významná událost. Je ovšem pravdou, že nemůžeme zcela jistě říci, že nastávající matka očekávala narození osmi potomků. Je také možné, že jich v sobě měla "jen" šest. Přesný počet totiž nelze přesně určit. Jisté je však to, že se jednalo o nastávající matku. Dean Lomax a jeho kolegové pochopitelně předpokládali, že by se také mohlo jednat jen o trávené zbytky potravy, zejména pak menších ichtyosaurů, kterými se ryboještěři mohli živit; kdo ví, možná to byli kanibalové. Avšak podle Boyda je velmi nepravděpodobné, aby nějaký ryboještěr spořádal v krátkém časovém intervalu až osm vypuzených embryií vlastního druhu, či druhu jemu velmi podobného. Navíc embrya nebyla vystavena žádnému porušení kyselinou; žaludeční kyseliny plazů jsou velmi silné, a velmi rychle přijatou potravu rozkládají. Toto není ten případ. Na závěr ještě uveďme, že tvar embryí uvnitř matky dokonale odpovídá ichtyosauřímu tvaru těla, nikoliv například tvaru těla ryb, olihní nebo belemnitů...

Žhavá novinka: Ve Spojeném království byly objeveny pozůstatky ichtyosaura, který možná měřil až 25 metrů na délku! Mohl by to být ten největší mořský plaz, jaký kdy žil... Možná, že o něm brzy napíši celý článek!

Dvě velmi pozoruhodné fosílie

5. března 2018 v 17:11 | HAAS
Žijeme ve zlaté éře paleontologických objevů. Tento rok už bylo popsáno několik nových rodů dinosaurů, byly publikovány výsledky paleoklimatologických a geologických výzkumů... Avšak tento článek se zaměří na dvě nedávno objevené zkameněliny, o kterých také stojí za to se zmínit...

První z nedávno objevených zkamenělin je 1,6 miliardy let starý útvar s nápadnými bublinami. Byl nalezen v pohoří Vindhja v indickém státě Madhjapradéš. Už na první pohled velmi zajímavá a velice stará zkamenělina je vlastně mimořádnou ichnofosilií; je to stopa po životě primitivních organismů, jež před 1,6 miliardami let žily v této oblasti. Tehdy ještě Vindhja neexistovala, na jejím místě se nacházelo rozlehlé mělké moře. V něm už žily bakterie a sinice, a právě sinice jsou původcem tohoto podivuhodného útvaru. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale skutečně se jedná o fosilizované bublinky kyslíku! Sinice už tehdy pochopitelně prováděly fotosyntézu. V tomto ojedinělém případu se bublinky kyslíku, vzniklé jako produkt fotosyntézy, zachytily v mikrobiální podložce, jakési "rohožce". Sinice v raných fázích vývoje života na naší planetě vytvářely také velmi dobře známé stromatolity, mnohem větší útvary, jež jsou dokladem toho, že život existoval v našich mořích už velmi dávno... Avšak tato fosílie, která byla detailně prostudována dánskými vědci, je možná dosud "největší momentkou" ze života v Prekambriu...


Nyní byl také ohlášen nález další velice zajímavé zkameněliny. Jde o zbytky živočicha, který žil v době nám mnohem bližší, porovnáme-li tedy stáří této fosílie se stářím zachovalých bublinek vzduchu v mikrobiální "rohožce" prekambrijských sinic. Mládě raného ptáka z podtřídy Enanriornithes, do které je řazen i poměrně dobře známý Iberomesornis (ze 4. epizody Putování s dinosaury), zahynulo před 127 miliony let. Výzkumu ho podrobili palentologové ze Spojeného království, Spojených států amerických, Španělska a Švédska. Průzkum kostí synchotronem ukázal, že malý ptáček ještě nebyl schopen letu. Zahynul nám neznámým způsobem, a poté se fosilizoval. Fosilie měří pouhých 5 centimetrů, a jeho hrudní kost byla ještě tvořena chrupavkou. Zaživa vážilo ptáče pouhých 85 gramů... Tato zkamenělina byla nalezena už před několika lety, a to ve španělském nalezišti Las Hoyas, jehož horniny se datují do Křídového období. Další výzkum malé kostřičky ještě paleontologům ukáže, jak vlastně malí pravěcí ptáci žili. Je dosti pravděpodobné, že jako dnešní kuřata byl i tento malý enanriornithan schopen aktivního pohybu už krátce po vylíhnutí z vajíčka. Avšak neví se to jistě. Je také možné, že toto mládě vypadlo z hnízda, kam mu rodiče stále přinášeli potravu... Ať už to s životem tohoto malého ptáčete, u něhož je poněkud složité identifikovat, k jakému druhu patřilo, bylo jakkoliv, jasné je, že tato fosilie je skutečně velmi pozoruhodná...

Obrázky ze Science Daily a BBC News. Snad Vás tyto objevy potěšily... Své názory můžete psát do komentářů...
 
 

Reklama
Reklama