Nejnovější zkameněliny

Nová fosílie Eusaurosphargise

4. července 2017 v 11:46 | HAAS
Eusaurosphargis dalsassoi, tak zní název ještěru podobného plaza z období raného Triasu, řadícího se mezi diapsidy (plazy s dvěma spánkovými otvory). Vědecky byl poprvé popsán před čtrnácti lety podle disartikulovaného exempláře z okolí Monte San Giorgio, oblasti spadající pod světové dědictví UNESCO na švýcarsko-italské hranici. Po dlouhé době byl objeven druhý jedinec, tentokráte pocházející z oblasti Grisons. Zkamenělina je přímo výtečně zachovalá, díky čemuž byly odhaleny některé pro druh charakteristické znaky, jež předchozí nález neumožňoval blíže prozkoumat. Fosílie především jasně ukazuje, že Eusaurosphargis připomínal dnešní ještěry více, než se dosud předpokládalo. Nejvíce se podobá dnešním africkým ještěrkám rodu Cordylus. Tito ještěři mají na ocase nízké trny, jsou aktivní ve dne a přivádějí na svět živá mláďata, neboť jsou vejcoživorodí (mláďata se z vajíček vylíhnou už v těle matky). Je to příklad konvergence, dvě nepříbuzné skupiny živočichů, byť v tomto případě patřící mezi plazy, se vyvíjely podobným způsobem v závislosti na životě v podobném prostředí. Proto se Eusaurosphargis tolik podobá Cordylovi, ačkoliv je od sebe dělí 241 milionů let. Cordylus žije především mezi skalisky, i když některé druhy jsou i hrabavé, a tvar těla Eusaurosphargise prozrazuje, že tento prehistorický plaz, jež se neřadil mezi ještěry, ale starší a primitivnější plazy, žil podobným způsobem. Nejspíše se často vyhříval na kamenech ve skalnatém prostředí. Nález takřka úplného exempláře tak informuje i o tom, jak vypadalo prostředí, v němž Eusaurosphargis žil... Exemplář je 20 centimetrů dlouhý, šlo o mládě (dospělci byli tedy ještě větší) a jeho tělo je částečně pokryto osteodermy, jaké tvoří pancíř krokodýlů. Přestože se jednalo o výlučně suchozemského živočicha, byly jeho pozůstatky nalezeny vedle zkamenělin ryb a dalších mořských živočichů. Zvíře totiž zemřelo poblíž rozvodněné řeky ve vnitrozemí, která jeho mrtvé tělo odnesla do moře. Tam bylo pohřbeno na mořské dně a snadno fosilizovalo. V případě, že nezahynul poblíž řeky, je pravděpodobné, že se před smrtí slunil na plážích moře a odtamtud byl pak ještě snáze dopraven na jeho dno. Zkamenělina byla nalezena ve výšce 2740 metrů nad mořem na jih od švýcarského Davosu v oblasti Grisons a byla podrobně zkoumána mezinárodním týmem paleontologů ze Spojeného království a Švýcarska...

Zdroj obrázku: Beat Scheffold, Paleontological Institute and Museum, University of Zurich.

Dvojice objevů ze světa pravěkých obojživelníků

25. června 2017 v 10:39 | HAAS
V posledních několika dnech byly publikovány zprávy o nových objevech týkajících se prehistorických obojživelníků. V tomto článku si shrneme vše podstatné o dvou velmi důležitých nálezech...

Nejprve se podívejme do světa červorů nebo-li cecílií. Tito obojživelníci se od žab, ropuch a mloků výrazně liší, poněvadž postrádají končetiny. Jejich tělo je tvořeno lebkou a páteří, a v tlamě mají dvě řady velmi ostrých zoubků. Dnes na Zemi žije přibližně 200 různých druhů, rozšířených od pralesů střední Ameriky přes ostrov Sao Tomé u západoafrického pobřeží až po jihovýchodní Asii. Stále dochází k objevům nových současných druhů. Žijí totiž skrytě a v podzemí, kde si hloubí nory, využívajíce svou silnou lebku jako vrták. Dosud nejstarší pravěcí červoři pocházeli z období Jury, a též se jednalo o beznohá zvířata. Avšak nyní byl nalezen blízký příbuzný červorů z období Triasu, který vrhá světlo na tuto záhadnou skupinu obojživelníků, jejíž evoluci nebylo dosud možné plně porozumět. Paleontologové z Univerzity v Jižní Kalifornii určili, že nově nalezená fosilie, pojmenovaná Chinlestegophis jenkinsi, je nejstarším dosud nalezeným příbuzným červorů. Zároveň měl blízko i k žábám a mlokům, ovšem k červorům měl vývojově ještě blíže. A to i přesto, že vypadal spíše jako mlok. Žil pod zemí, a byl masožravcem. Představuje onen hledaný vývojový článek: předchůdce červorů, který byl ještě stále vybaven končetinami. Půjde zřejmě o stejný případ, jako později u hrabavých ještěrů, kterým se začaly redukovat končetiny a postupně se z nich vyvíjeli hadi, v druhohorách žijící především hrabavým způsobem života. Chinlestegophis byl jako mloku podobný obojživelník již dokonale přizpůsoben na život pod zemí. Jeho potomci za desítky milionů let končetiny nepotřebovali, což znamená, že se postupně ztrácely, až nakonec vznikli červoři. Tento pozoruhodný tvor patřil mezi stereospondyly. Donedávna se myslelo, že v Triasu vyhynuli bez potomků, ale nyní se ukazuje, že tato skupina obojživelníků dala základ přinejmenším jedné moderní skupině, a to červorům. Vzhledem k příbuznosti k žábám a ocasatým lze však předpokládat, že Chinlestegophis a další stereospondylové mají i evoluční vazby na tyto "populárnější obojživelníky". Chinlestehophis jenkinsi žil před 200 miliony let v Severní Americe...

Autor obrázku: Jorge Gonzalez

Prvními obratlovci, kteří vystoupili na souš, byli primitivní čtvernožci. Naši obojživelní předkové pak dali základ všem dalším prvotně suchozemským skupinám obratlovců, včetně nás, savců. Vystoupili na souš asi před 360 milióny let. Byli to primitivní obojživelníci se sotva vyvinutými končetinami. U některých, jako byla Acanthostega, nebyly ani dostatečně silné, aby zvíře po dlouhou dobu udržely na souši. Končetiny však byly tím základním úspěchem... Nebo ne? Během evoluce řada živočišných skupin končetiny ztrácela, mezi obojživelníky to byli již jmenovaní červoři, mezi plazy pak hadi nebo beznozí ještěři, mezi savci kytovci-velryby si ponechaly pouze přední končetiny, přeměněné v ploutve. Ale lze jen těžko uvěřit tomu, že beznozí obratlovci se na Zemi vyskytovali už před 340 miliony let, tak krátce po vystoupení čtvernožců na souš. Nový objev to dokazuje. Vědci z Univerzity v Calgary popsali znaky raného čtvernožce, o kterém sami tvrdí, že "vypadá z vnejšku jako had, ale uvnitř je to ryba". V roce 1982 byl nazván Lethiscus stocki. Jeho fosilie byla nalezena ve Skotsku. Doteď se předpokládalo, že se obojživelníkům pomalu vyvíjely končetiny z rybích ploutví. Avšak proč Lethiscus ztratil končetiny pouhých dvacet milionů let poté, co se vyvinuli první čtvernožci? Je to podivuhodné, ale Lethiscus byl jedním z prvních čtvernožců, a přesto mu už čtyři končetiny chyběly... Není to však taková záhada, jak se může zdát. Pomocí CT skenu byla provedena kompletní analýza nalezené lebky. Něco zde však nesedělo: byl to celkový tvar lebky. Anatomie zvířete nedávala smysl do té doby, než byla porovnána s anatomií ryb. Zdá se, že byl opravdu něčím mezi rybou a beznohým obojživelníkem. Lethiscus se nyní nachází na vršku našeho vývojového stromu a je nejstarším dosud nalezeným beznohým obratlovcem...

Zdroj obrázku: www.geocities.co.jp

Doufám, že se Vám tento článek o dvojici nových objevů líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také napsat, co Vás na nových objevech zaujalo. Mě osobně tedy přijdou velmi vzrušující....

Nodosauří mumie-Nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě!

24. května 2017 v 15:53 | HAAS
Před pár dny byla zveřejněna zpráva, kterou některé anglojazyčné weby označily jako nález, k jehož objevení je šance jedna ku bilionu. Právě totiž byla odhalena pravděpodobně nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě. Je to úžasně zachovalá mumie Nodosaura, středně velkého nodosaurida, jednoho z Ankylosaurů, který měřil na délku asi 5 metrů. Podobně jako u předchozích dinosauřích mumií, především u hadrosaurů Leonarda (druh Brachyolophosaurus) a Dakota (Edmontosaurus), i v případě tohoto Nodosaura se tělo zachovalo v perfektních detailech-včetně zkamenělé kůže na většině částí těla, včetně hlavy. Díky tomu má tato fosílie skutečně neobvyklý vzhled. Hlava působí takřka živě, žádná taková nodosauří nebo ankylosauří zkamenělina zkrátka neexistuje, nebo zatím dosud nebyla objevena. Avšak k nálezu této obdivuhodné mumie došlo už v roce 2011. Byla tehdy objevena v ropném dole Millenium v severní Albertě, provincii Kanady. Tehdy jeden operátor s těžkým vybavením k dolování narazil na podivný objekt, který byl pokryt zkamenělou kůží. Jeho dozorce přímo na místě prozkoumal tuto podivuhodnost a uvědomil si, že nalezli něco neuvěřitelně vzácného. Následovalo mnoho let preparace-pět let ji sponzorovala společnost National Geographic. Nyní, po 30 000 hodinách, které preparátoři a paleontologové nad fosílií strávili ve svém pracovním čase, byla vzácná Nodosauří mumie poprvé odhalena veřejnosti v Royal Tyrrell Museum v Albertě (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky). Je vystavena v expozici, která se zaměřuje na důležitost spolupráce těžařů a paleontologů. Jedním z vědců, jež zasvětili studiu této mumie tolik času, byl i Jakob Vinther, známý specialista na dinosaury z anglické Univerzity v Bristolu, který se již proslavil nálezy barev dinosauřího peří. Nodosaurus však mezi opeřence určitě nepatřil: naopak jeho mohutné tělo bylo pokryto tvrdými kostěnnými destičkami, které tvořily neprostupný pancíř. I pro největšího predátora bylo obtížné prokousat si jím cestu, svedl-li to vůbec. Nodosauři se pravděpodobně při obraně vystavili nepříteli, ukázali mu svá tvrdá záda a nechali si do nich i kousat, zatímco se schoulili k zemi a kryli si měkké bříško... Náš Nodosaurus žil před 110 miliony let. Jak je možné, že jeho tělo bylo tak skvěle mumifikováno a později tak skvěle fosilizovalo? Odpověď je jednoduchá: zvíře bylo rozdvodněnou řekou odplaveno až do moře. Možná tehdy ještě žilo, možná již bylo mrtvé. Poté však mrtvé tělo kleslo k mořskému dnu a bylo zakryto velkým množstvím sedimentu. Vzduch ani bakterie se k tělu nemohli dostat, nemohli jej poškodit. Do těla se později začaly dostávat specifické typy minerálů, jež jej tak skvěle zachovaly. Po 110 milionech let se poloha kontinentů a moří změnila, starý mořský sediment se stal součástí později vybudovaného dolu a nakonec byl Nodosaurus po tak dlouhém čekání znovu odhalen světlu světa, tentokráte již ne dinosauřího, avšak toho, jemuž vládnou lidé. Celá zkamenělina měří 5 metrů, váží 1134 kilogramů (zvíře s masem a svaly bylo asi tak dvakrát, možná i třikrát těžší) a jeho pancéřování poskytne vědcům nové informace o tom, jak přesně k obraně sloužilo. Desky jsou tvořeny keratinem, podobně jako u krokodýlů... Tento úžasný mumifikovaný dinosaurus by se možná dal označit přízviskem "nejzachovalejší dinosauří fosílie", i když to nemusí být zrovna pravda, jelikož některé z ostatních zkamenělin jsou též skvěle zachovalé. Rozhodně je to však jedna z nejúžasnějších dinosauřích zkamenělin dosud objevených...


Za informace i poskytnutí obrázků vděčím webům Smithsonian Mag a Deník Plus. V neposlední řadě chci poděkovat Matějovi za to, že mě na něj jako první upozornil!!! Řekněte, není to úžasná zkamenělina?

Raný příbuzný dinosaurů, kteří vypadal spíše jako krokodýl

18. dubna 2017 v 14:13 | HAAS
Dlouho si někteří paleontologové a zájemci o pravěk představovali předky dinosaurů jako dvounohá stvoření, která vypadala jako kuřátka pokrytá šupinami. Přestože předchůdci dinosaurů jako byla Euparkeria, kterou známe z Putování s pravěkými monstry od BBC, nejranější příbuzní dinosaurů byli podle nových nálezů až překvapivě krokodýlí. Vědcům z Virginia Tech se podařilo identifikovat zkameněliny zvířete, které se nazývá Teleocrater rhadinus. V roce 1933 byla první zkamenělina Teleocrata objevena v Tanzanii, ale až v roce 2015 k ní přibyly další části kostí, díky nimž se podařilo tohoto donedávna neznámého tvora zrekonstruovat. Teleocrater byl jeden z archosaurů. Z nich se před 230 miliony let oddělily dvě velké větve: dinosauři (ze kterých se potom v Juře nebo Křídě vyvinuli ptáci) a krokodýlové, kteří žijí dodnes. Teleocrater byl jeden z těch, kteří byli společnými předky obou těchto skupin... Teleocrater nebyl žádný drobeček, aspoň mezi archosaury ne, protože měřil na délku 3 metry, tedy jako osobní automobil! Nová rekonstrukce tohoto druhu ukazuje, že nebyl schopný kráčet neustále jen po zadních končetinách, ale že se při chůzi podobal spíše krokodýlům nebo varanům. Nyní se tím pádem zdá, že předchůdci dinosaurů a také zřejmě ptakoještěrů či létajících plazů, byli čtyřnohými. Dinosaury i jejich předky často dnešní paleontologové berou jako zvířata podobná ptákům, ale toto je další důkaz, že byli více plazovití. Jak řekl vedoucí výzkumu Sterling Nesbitt, o archosaurech toho opravdu moc nevíme. A tak můžeme být rádi za tento skvělý objev, který ukazuje, jak raní příbuzní dinosaurů vypadali... Teleocrater byl masožravec, který lovil kynodonty v prehistorické Africe (tehdy součásti Pangaei) před 245 miliony let... Důležité je, že tým vědců se nyní chystá na expedici do Tanzanie, aby našel další ostatky Teleocrata. V současnosti jich je dost na rekonstrukci, ale k závěrům o životě tohoto tvora (například jak rychle běhal) zatím nestačí. Každopádně nebyl Teleocrates jediným větším archosaurem žijící v té době, jelikož jemu podobné, ale též málo prozkoumané, znají paleontologové i z Ruska, Indie a Brazílie. Také jejich rekonstrukce nyní bude moci být učiněna díky nálezům jejich bratrance z východní Afriky!


Zdroje obrázků: Science Daily a Lidovky.cz . Za informace též děkuji těmto dvěma webům... Do komentářů můžete napsat, jak Vás nový objev nadchl!

Nový druh pravěkého korýše

4. dubna 2017 v 16:09 | HAAS
Včera jsem do rubriky Nejnovější zkameněliny napsal o nálezu pravěkého ve Španělsku. Dnes pro změnu napíši o pozoruhodném bezobratlém z prvohor, jenž má slavného jmenovce... Britští paleontologové objevili a pojmenovali nový druh korýše z období Ordoviku, z doby vzdálené té naší 430 miliónů let. Malá fosilie, sotva 1 centimetr dlouhá, byla nedávno nalezena v lomu v anglickém Herefodshire, hrabství při hranici s Walesem. Tato zkamenělina byla skvěle zachována. Jejího popisu se ujal paleontolog a profesor David Siveter z Univerzity v Leicesteru. Rozhodl se pojmenovat korýše po velkém britském hlasateli a televizním přírodovědci, Siru Davidu Attenboroughovi! Nový druh korýše nese název Cascolus ravitis... Mnozí lidé se ptají: proč je oficiálně tento korýš pojmenován po Siru Davidovi, když nenese jeho jméno? Druhové jméno není "attenboroughi", jak je to možné? Právě zde se dostáváme k největší zajímavosti. Cascolus ravitis je opravdu pojmenován po Davidu Attenboroughovi a ctí jeho jméno. A to poměrně neobvyklým způsobem. "Cascolus" je totiž první slovo, které v Latině vykresluje staroanglický ekvivalent příjmení Attenborough. Druhový název, "ravitis", je odvozen od římského pojmenování pro Leicester, který již v době římské kolonizace existoval. Právě v Leicesteru Sir David vyrůstal. Jako malý bydlel s rodiči na campusu Univerzity v Leicesteru, a často chodíval sbírat zkameněliny do přírody Leicestershire. David Siveter nyní pracuje na té stejné univerzitě, a jelikož byl Sirem Davidem inspirován, rozhodl se hned z několika, a to sice těchto důvodů pojmenovat nově nalezeného korýše po něm... Sir David tuto pozornost ocenil. "Největší kompliment, který může biolog nebo paleontolog darovat jinému je pojmenovat zkamenělinu na jeho počest, a já toto beru jako velký kompliment," řekl Sir David Attenborough. Po skvělém přírodovědci a televizní osobnosti, muži, jenž příští měsíc oslaví své 91. narozeniny, už bylo pojmenováno několik dalších výrazných druhů prehistorických i současných zvířat: od paježury Attenboroughovy (Zaglossus attenboroughi) přes vzácný druh motýla Eptycha attenboroughi až po dlouhokrkého Plesiosaura zvaného Attenborosaurus. Chcete-li vidět krátké video o nově nalezeném prakorýši, podívejte se na http://www.bbc.com/news/science-environment-39348150 .

Když kajmani obývali Španělsko...

3. dubna 2017 v 16:41 | HAAS
Kajmani jsou jihoameričtí aligátoři. Spolu s dalšími dvěma druhy dnešních aligátorů patří do čeledi aligátorovitých, která je jednou ze tří čeledí řádu krokodýlů; dalšími dvěma čeleděmi jsou krokodýlovití a gaviálovití. Dnešní kajmany si spojujeme v neotropy, tedy se střední a Jižní Amerikou, a je to tak správně. V Jižní Americe žije jak nejmenší zástupce kajmanů a vlastně řádu krokodýlů vůbec, tak i jeden z největších-kajman černý dorůstající až 6 metrů délky. Ale v pravěku nebylo vše tak, jako dnes... Prehistorická Evropa byla ještě v pozdních třetihorách obývána plazy, s nimiž si náš kontinent dnes vůbec nespojujeme. Nejen, že v Podkrušnohoří žili prakrokodýlové a hornatou krajinou Řecka se pohybovali varani. Také dnešní Iberský poloostrov byl domovem úžasných a velkých plazů. Kajmani mezi ně patřili též... Pravěký kajman druhu Diplocynodon ratelii byl popsán už v 19. století. Hojně se fosilie tohoto plaza nalézaly ve Francii a dokonce i v Rakousku. Na sklonku 90. let minulého století tým vědců vykopal několik s těží identifikovatelných kostí ve Španělsku. Dlouho čekaly na analýzu, ovšem nyní už víme, kterému zvířeti patřily. Byl to právě Diplocynodon, jemuž se nyní díky práci paleontologů zvětšil areál rozšíření, ačkoliv tuto větu musíte brát s velkou nadsázkou. Pravěcí kajmani byli ale ze Španělska už známí: jenže se jednalo o druhy staré 23 milionů let, jinými slovy, z Oligocénního období. Diplocynodon žil před 16 miliony let, tedy v Miocénu. Je to zatím nejmladší španělský prakajman. Alespoň se to týká druhu D. ratelii. Samotný rod Diplocynodon existoval bezmála 40 milionů let a věřte či ne, byl rozšířen po většině Evropy... Nově identifikované fosilie prehistorického kajmana z Iberského poloostrova značí ještě jedno. Teploty byly tehdy v dnešním Španělsku mnohem vyšší, než dnes. To obecně platí i o celé Evropě. Vždyť i ve střední Evropě se tehdy, v časech Miocénních, dařilo velemlokům a krokodýlům-v jednadvacátém století najdeme velemloky (Andrias) pouze ve východní Asii a krokodýlové se stáhli nejblíže do Afriky... Ve Španělsku bylo před 16 miliony let tropické klima. Jako dnešní kajmani, i pravěký Diplocynodon žil v močálech, mokřinách a bažinách, obklopených hustými, vlhkými lesy. Hemžily se podivuhodnými živočichy, takovými, jež do Evropy z našeho dnešního pohledu stejně jako kajmani nepatřili. Španělsko bylo domovem nosorožců, Deinotherií, různých variací jelenů, Anchitheria, dokonce i dalšího latinskoamerického savce: pekari... Je podivuhodné, že Španělsko, domovina jazyka, jenž se díky conquistadorům rozšířil do Latinské Ameriky, bylo v pozdních třetihorách domovem latinskoamerické zvěře... Jak ale nasvědčují veškeré fosilie, Diplocynodon ratelii byl posledním iberským kajmanem. Později, s příchodem čtvrtohor a dob ledových a meziledových, nebyly už pro tato zvířata podmínky v Evropě vůbec příznivé...

Popis obrázku: Diplocynodon útočí ze zálohy na svou oběť, malého savce, který se přišel k vodě napít. Tímto způsobem loví i dnešní kajmani, krokodýlové a aligátoři. Obrázek namaloval José Antonio Penas.

Velký tučňák z Paleocénu!!!

9. března 2017 v 17:45 | HAAS
Tučňáci se zřejmě vyvinuli z nějakého ptáka, který se podobal albatrosům, osídlil zdánlivě neosidlitelná území na dalekém jihu a s postupem času ztratil schopnost létat. Poté se tučňáci začali šířit dále na sever, až dokonce dosáhli Galapážských ostrovů. Avšak tyto ptáky, kteří chtěli být rybami a naučili se skvěle plavat, si většina lidí spojuje s Antarktidou. Není překvapením, že nejstarší tučňáci jsou též známí z ledového kontinentu, ačkoliv tam dnes žijí pouze 4 ze 17 současných druhů. Nedávno byl objeven nový druh tučňáka z Paleocénu!!! Žil na Antarktidě před 61 miliony let! Stává se tak úplně tím nejstarším tučňákem, kterého věda zná! Ještě před pár týdny byl za toho nejstaršího považován Waimanu, nyní ho však vystřídal ten nově objevený, jenž zatím nebyl pojmenován. S délkou těla a tedy i výškou 150 centimetrů byl téměř stejně velký jako vyhynulý Anthropornis nordenskjoeldi, vůbec největší tučňák. Především kosti tučňáčích nohou, navíc neobvykle velkých, byly nalezeny v usazeninách řeky Waipara na Novém Zélandu. Cca před 60 miliony let byl Nový Zéland spojen s Antarktidou, stejně jako Austrálie, proto se uvádí, že nový druh pravěkého tučňáka přebýval hlavně na Antarktidě. Nový Zéland totiž ležel jižněji a tvořil tehdy součást velké jižní pevninské masy... Tento obrovský tučňák žil jen 4 miliony let poté, co dinosauři vymřeli: další důkaz toho, že život se na Zemi po vyhynutí veleještěrů celkem rychle vzpamatoval. Zatímco v jihoamerických pralesích na rovníku plazi opět dorůstali do mohutných velikostí, dosahujíce dvanáctimetrové délky jako v případě notoricky známé Titanoboi, daleko na jihu rostli i praví potomci dinosaurů, ptáci. Je ale možné, že předci nově objeveného druhu byli ještě většími tučňáky... Nyní zbývá odhalit, jak tento tučňáčí obr žil. Není z něj známo o nic více než pár kostí, proto bude třeba zjistit, zda se už adaptoval k životu ve vodě, nebo byl spíše suchozemským. Bude se muset bádat po tom, zda se už naučil dobře plavat. Jedno je ale jasné: paleontologům i zoologům se rozšířil seznam prehistorických druhů tučňáků o nejstarší dosud známý druh. Už to samo výmluvně svědčí o tom, že v brzké době dopadne více světla na počátek evoluce těchto nádherných zvířat...

Na obrázku vidíte donedávna nejstaršího známého pravěkého tučňáka, již výše zmíněného Waimanu. Až bude rekonstruován nový druh, pravděpodobně ji sem vložím... Pokud se chcete dozvědět více o evoluci tučňáků, podívejte se na první díl seriálu Ptačí řády a jejich evoluce: http://blogorgonopsid.blog.cz/en/1406/ptaci-rady-a-jejich-evoluce-tucnaci .

Nový ordovický měkkýš

12. února 2017 v 9:34 | HAAS
Měkkýši patří mezi nejprimitivnější živočichy na naší planetě. Nemají vnitřní kostru, jsou to tedy bezobratlí. Zároveň se řadí k živočichům, jež ve fosilním záznamu patří mezi nejstarší dobře identifikovatelné. Mezi mnohými podivnými živočichy prvohorních moří, kteří v dnešním světě nemají žádné potomky, je identifikovat měkkýše velmi snadný úkol. Tato skupina bezobratlých žije na naší planetě od Kambrické exploze-od doby, kdy se živočichové začali nebývale rozvíjet. V letech před rokem 2010 byl v Maroku, severní Africe, učiněn pozoruhodný nález. Jednalo se o fosilii z ordovických hornin datujících se do doby před 480 miliony let. Na zkamenělině byl patrný otisk malého těla, výrazně se podobajícího slimákům. Identifikace a popis nového živočicha, byť tak malého, zabraly několik let. Ale nyní se tento primitivní ordovický měkkýš představuje svým platným jménem: Calvapilosa kroegeri. Za výzkumem marockého praměkkýše stáli odborníci z britské Univerzity v Bristolu. Výzkum vedl Jakob Vinther, spoluautorem popisu pak student Luke Parry, který o nálezu řekl: "Ve středu hlavy tohoto druhu jsou patrné dvě řady zubů, které představují radulu". Radula je útvarem v ústech měkkýšů. Tvoří ji stovky maličkých zubů, slouží k broušení potravy. Ne každý měkkýš je jí vybaven, ale naši zahradní hlemýždi ji jistě mají. Koneckonců, u chobotnic se radula přeměnila na jakýsi zobákovitý výběžek. Calvapilosa byla radulou vybavena, což vědcům pochopitelně identifikaci živočicha usnadnilo. Radulu totiž nemá žádná jiná skupina živočichů, jen měkkýši. Proto bylo okamžitě jasné, že Calvapilosa je měkkýšem. Dále byla Calvapilosa vybavena malou ulitou. Dosahovala pouze velikosti nehtu na palci. Paleontology, jako je Jakob Vinther, nyní zajímá, kdy se u měkkýšů vápenité schránky začaly formovat ve větším množství. Původně měkkýši takové schránky asi neměli: v jakém období se u nich tedy začaly formovat? Nový nález jasně ukazuje, že už alespoň v Ordoviku měli raní měkkýši jako Calvapilosa ulitu. Calvapilosa měřila pouhých 10 centimetrů na délku. Možná vypadala i trochu strašidelně, jak se tak pohybovala po mořském dně a výrazně se odlišovala od přátelsky působicích trilobitů. Živila se však řasami, které zpracovávala svou výraznou radulou... Dále je nález důležitý ve směru rekonstrukce vývojového stromu měkkýšů. Panují v něm stále nejasnosti. Kdy přesně se hlavonožci odštěpili od společného předchůdce s mlži a plži? To je otázkou. Každopádně nález Calvapilosy je podstatný, mluvíme-li o chitonech. Je to skupina měkkýšů s osmi plášti na ulitě a také s ostny při okraji těla. Dále vědci díky studiu nového rodu ordovického měkkýše usuzují, že společný předchůdce všech měkkýšů mohl mít pouze jedinou schránku. U některých měkkýšů pak během vývoje úplně vymizela, mnozí hlavonožci (kromě loděnky) jsou toho dokladem. Jistě jde o pozoruhodný nález...

Na fotografii vlevo je zachycena zkamenělina rodu Calvapilosa, zatímco na pravém snímku se nachází jeden z moderních měkkýšů chitonů. Za informace vděčím následujícím zdrojům: Science Daily a BBC.

Obrovská pravěká vydra z Číny

25. ledna 2017 v 14:39 | HAAS
Dnešní vydra obrovská je nejdelším členem skupiny lasicovitých. Na délku měří okolo 1,8 metru, což je výška dospělého muže, a v případě větších samců může vážit až 30 kilogramů. Občas se jí říká "říční vlk", protože je výkonným zabijákem a nemá strach ani z kajmanů. Taková vydra obrovská by si ale musela krýt záda při setkání s prehistorickou vydrou, která byla mnohem větší. Nově objevený druh pravěké obří vydry nepochází z jihoamerického kontinentu, nýbrž z východní Asie, z Číny. Dnes tato vydra neproplouvá kalnými vodami, ale její fosílie jsou v rukou vědců. Před jejich dobytím z pradávných hornin byly součástí fantastické geologické formace. Jmenuje se Shuitangba. Tento název, jenž v překladu z čínštiny znamená "vodní rybníkovitá platforma", je více než výstižný. Před 6 miliony let bylo nynější fosilní naleziště velkou vodní plochou, kterou obrůstaly rákosy. Podle nálezů fosilizované vegetace i zkamenělin tamních živočichů, bylo usouzeno, že skutečně šlo o částečně vodní prostředí. V takovém případě se dá použít i názvu semiakvatický. Nově objevený druh pravěké vydry se stává jedním z největších, ne-li největším dosud objeveným zástupcem lasicovitých. Byly nalezeny kosti třech jedinců. Sestávají z částečních koster, čelistí i horní části lebky (kranium). Samotné kranium je pak mimořádně dobře zachovalé, přestože během procesu fosilizace došlo k jeho částečnému stlačení. Dle nalezených částí těla bylo však možné sestavit počítačový model zvířete, jehož měřením pak mohlo dojít k udání jasných čísel. Nový druh pravěké vydry se mohl pyšnit hmotností až 50 kilogramů! Tento gigant tedy vážil zhruba dvakrát více, než velcí samci soudobé vydry obrovské. Mezinárodní tým vědců, jenž stojí za vědeckým popisem, rozhodl pojmenovat toto zvíře Siamogale melilutra. Rod pravěkých vyder Siamogale byl předtím známý jen z jediného druhu, jímž je S. thailandica. Fosilie tohoto menšího druhu byly nalezeny na severozápad od thajského Bangkoku v horninách datovaných do doby před 18 miliony let. S. thailandica žila v období raného Miocénu, její čínská příbuzná se však vyvinula až na samém konci Miocénního údobí. Kosti vydry druhu Siamogale melilutra jsou datovány do času před 6,2 miliony let. Tento význačný savec však zdaleka není jediným živočichem, jehož zkamenělé kosti byly donedávna obsaženy v horninách naleziště Shuitangba. Již nyní je jisté, že v budoucnu budou z míst nepříliš vzdálených od lokace nálezů vyzdviženy další kosti. Pravděpodobnost, že dojde k objevení dalšího dosud neznámého zástupce prehistorické zvěře, je vysoká. Siamogale melilutra, velký vydří požírač korýšů a měkkýšů, rozhodně není posledním slovem řečeným místními hledači fosílií...

V popředí Simogale melilutra. Pozadí obrázku zdobí přítomnost již vyhynulého tapíra druhu Tapirus yunnanensis.

Neobyčejný prapták z dalekého severu

27. prosince 2016 v 10:50 | HAAS
Je to až k neuvěření, ale paleontologie má další úžasný objev, tentokráte z dalekých končin arktické Kanady... Byla totiž objevena fosilie prehistorického ptáka z doby dinosaurů. Jelikož je 93,9 až 89,8 milionu let stará, okamžitě se stala zkamenělinou nejstaršího ptáka dosud objeveného v arktické Kanadě. Nový druh byl pojmenován Tingmiatornis arctica. Vzhledem trochu mohl připomínat kormorána, vždyť se také živil stejnou potravou, jako kormoráni. Lovil ryby, především ty mořské. Tento pták žil u pobřeží, kde žili také prehistoričtí krokodýlové, champsosauři, velké ryby a druhohorní želvy. To vše už dříve nasvědčovalo možnosti, že Arktida před 90 miliony let nebyla trvale zaledněna. Podle odborníků z univerzity v Rochesteru, kteří nového ptáka popsali, přítomnost Tingmiatornise v tamním ekosystému jen dokládá, že v arktické Kanadě bylo tehdy velmi teplo a led zde prakticky nebyl. Na území plném ledu by totiž nemohly přežívat ryby, kterými se živil. O to pozoruhodnější je hornina, v níž byl Tingmiatornis nalezen a z níž Rochesterští geologové jeho tělo vyňali. Nacházela se vlastně nad sopečným polem. To je odpověď na otázku, zda tehdy bylo v Arktidě teplo či ne. Občasné vulkanické erupce totiž uvolňovaly velké množství oxidu uhličitého, jenž oteploval tamní podnebí. Nunavut tedy před 90 miliony let vypadal úplně jinak než dnes. Tam, kde dnes medvědi lední bojují o přežití a polární lišky se po celý rok snaží nasbírat co nejvíce lumíků, bylo před 90 miliony let lávové pole, několik velikých sopek a rozmanitá fauna. Samozřejmě nechyběli ani dinosauři, ale ti v okolí Tingmiatornisových fosilií zatím objeveni nebyli. Ovšem k nejpozoruhodnějším z Tingmiatornisových "sousedů" patřil Křídový kaproun dlouhý 0,3 až 0,6 metru. Taková dravá ryba patřila ve sladkých Křídových vodách Kanady k nejhrůzostranějším predátorům. Byla však v ohrožení ze strany tohoto ptáka, neboť ten pravěké kaprouny určitě lovil... Tingmiatornis arctica je nyní dalším skvělým objevem a zjevně i jedním z posledních v roce 2016. Příští rok však dojde k dalším úžasným objevům. Třeba některé z nich přijdou i z mrazivých pustin dalekého severu...



O tomto skvělém objevu jsem se dozvěděl díky webu Science Daily... O dalších paleontologických objevech Vás budu informovat i v příštím roce, který začne již za pár dnů...
 
 

Reklama