close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nejnovější zkameněliny

Nález čelisti raptořího mláděte z Aljašky

28. července 2020 v 12:03 | HAAS
Historicky první objev mláděte dromaeosaurida z Aljašky byl v první polovině července ohlášen prostřednictvím studie publikované v žurnále PLOS One. Nález tvoří 14 milimetrů dlouhá špička spodní čelisti s jedním zoubkem. Pochází z břehu řeky Colville, vzdálené nějakých 400 kilometrů od severního pólu a nacházející se v souvrství Prince Creek Formation, jež v minulosti vydalo také fosilie zakrslého tyrannosaurida rodu Nanuqsaurus, ceratopsida rodu Pachyrhinosaurus či pachycephalosaurida rodu Alaskacephale. Fosilie je 70 milionů let stará, malý raptor žil tedy v pozdní křídě, ostatně stejně jako všichni dinosauři z tohoto souvrství.
Jedná se o skutečně pozoruhodný nález, dokazující, že mláďata raptorů a možná tedy i dalších dravých dinosaurů se z vajec líhla v arktické Aljašce. Není příliš pravděpodobné, že by tento malý raptor přimigroval do Aljašky z jihu jen krátce po narození. Vypadá to tedy, že tito dromaeosauridi byli trvalými obyvateli arktické Aljašky. To nemusí být příliš překvapivé; byli přece pokryti peřím, jež jim udržovalo stálou tělesnou teplotu, a byli tedy schopni přežít i ve velkém chladu. Navíc byli teplokrevní. Objev této fosilie je však prvním nesporným důkazem toho, že dromaeosauridi nemigrovali na jih, na rozdíl od edmontosaurů či pachyrhinosaurů. Rozměry fosilie napovídají, že mládě samotné bylo velké asi jako malé štěně. Dospělci však měřili 182 až 274 centimetrů na délku. Jak řekl jeden z autorů studie, paleontolog Tony Fiorillo, sobi polární, též nazývaní karibu, musejí dosáhnout alespoň 80 % velikosti dospělých zvířat, aby mohli úspěšně přežít dlouhou migraci. Je tedy jasné, že dromaeosauridi nemigrovali, a rozmnožovali se na Aljašce.
Bohužel není jasné, ke kterému druhu tento exemplář patřil. Statistická analýza nicméně dokázala, že nalezená kost patřila zvířeti, jež bylo blízce příbuzné rodu Saurornitholestes. Náležela-li novému druhu či rodu, pak bude jistě v budoucnu popsán. Malí raptoři na Aljašce museli během zimního období čelit teplotám pohybujícím se okolo -10°C a čtyřem měsícům temnoty. Jak některé studie v minulosti prokázaly, toto období snížené aktivity mělo přímý dopad na růst kostí mladých a dospívajících dinosaurů. Kořistí malých aljašských dromaeosauridů se mohli stávat kupříkladu vačnatci rodu Unnuakomys či multituberkuláti rodu Cimolodon.

Část spodní čelisti mláděte aljašského dromaeosaurida

Pár raptorů s mládětem a několika pachyrhinosaury; dospělý dromaeosaur v popředí loví unnuakomyse

Za informace vděčím webům Science Daily a CNN, z druhého uvedeného webu pocházejí také oba obrázky. Původní studii najdete na tomto odkazu.

Mukupirna nambensis - nově popsaný druh pravěkého vačnatce

7. července 2020 v 12:32 | HAAS
V roce 1973 nalezl mezinárodní tým paleontologů, tvořený mimo jiné profesory Mikem Archerem a Dickem Tedfordem, řadu dobře zachovalých fosilních pozůstatků pravěkých savců, bahníků, plameňáků a kachen na jílovém dně jezera Pinpa v Austrálii. Toto vysušené solné jezero, nacházející se východně od Flindersova pohoří ve státě Jižní Austrálie, nepředstavuje ideální prostředí k hledání zkamenělin vyhynulých zvířat, neboť je jeho obnažené dno většinou pokryto pískem z okolních kopců. Zvláště v 70. letech zde však probíhaly rozsáhlé vykopávky, jejichž výsledkem byl nakonec objev oligocénních ptáků rodů Wilaru a Pinpanetta, a nyní se k nim může přiřadit i nový bizarní druh vačnatce. Archer, Tedford a paleontologové z UNSW Sydney, Salfordské univerzity ve Velké Británii, Přírodovědného muzea v Londýně, Griffithovy univerzity v australském Brisbane a Amerického přírodovědného muzea v New Yorku se nedávno pustili do zkoumání neúplné lebky a dalších skeletálních ostatků, které čekaly na identifikaci celých 47 let. Zjistili, že tvor, jehož pozůstatky kdysi objevili jen tak ležet na dně vysušeného jezera, případně ve vrstvě hned pod povrchem, patřily obrovskému vačnatci, velikostí srovnatelnému se současným medvědem baribalem.
Pojmenovali ho Mukupirna nambensis. Rodový název vychází z jazyka Aboriginců kmenů Dieri a Malyangapa, a znamená "velké kosti". Jednalo se o skutečného obra, vážícího až 150 kilogramů. Mukupirna se mohla vzhledem podobat současným vombatům, do čeledi Vombatidae však rozhodně nepatřila. Tým, který ji popsal, pro ni vytvořil speciální čeleď Mukupirnidae. Podobně jako většina ostatních prehistorických tvorů nalezených na území jezera Pinpa a v jeho okolí, žila Mukupirna v oligocénu, před přibližně 25 miliony let. Dařilo se jí v otevřené lesnaté krajině. Zuby měla dost silné na to, aby jimi zpracovala ostřice a ostatní trávy, pojídala však i kořeny a hlízy rostlin. Ty vyhrabávala ze země užitím masivních předních končetin s velkými drápy. Doktor Robin Beck ze Salfordské univerzity prohlásil, že kostra mukupirny nalezená roku 1973 se řadí k nejlepším savčím pozůstatkům z pozdního oligocénu Austrálie. Přestože šlo o zvíře vskutku impozantní, vyvinuli se později i větší vombatiformní vačnatci. Tím největším byl Diprotodon, dvoutunový, tři metry dlouhý gigant. Byl velký jako hroch, a vyhynul teprve před 44 tisíci lety; jde o jednoho z nejznámějších australských vačnatců. Na druhou stranu je pravda, že většina pozůstatků savců nalezených v oligocénních vrstvách jezera Pinpa dosahovala poměrně menších velikostí. Spousta tehdejších masožravých vačnatců nebyla větší, než dnešní myš. Mukupirna byla ve své době pravděpodobně největším australským savcem.
Nález, popsaný 29. června tohoto roku v žurnále Scientific Reports, je důležitý ještě z jednoho hlediska. Jak již bylo zmíněno, do taxonomické skládačky vačnatců přibyl nejen nový druh a rod, ale také celá nová čeleď. Naše znalosti evoluce této úžasné skupiny savců, se kterými je Austrálie neodmyslitelně spjata, se tak opět o něco rozšířily.

Mukupirna nambensis, pojídající traviny na kraji jezera ve společnosti kachen rodu Pinpanetta; v levém horním rohu vidíme prehistorické plameňáky druhu Phoeniconotius eyrensis

Za informace pro tento článek vděčím webu Science Daily, obrázek pochází ze stránek Science Focus. Úžasný objev, nemám pravdu?

Nalezena fosilizovaná končetina nejstarší karibské žáby

15. dubna 2020 v 19:38 | HAAS
V roce 2012 nalezl Jorge Velez-Juarbe, pomocný kurátor galerie mořských savců v Přírodovědném muzeu v Los Angeles, drobnou fosilii poblíž obce San Sebastian na severozápadě Portorika. Jednalo se o kost přední končetiny malého obojživelníka, a jak se během následného výzkumu ukázalo, byla stará 29 milionů let. Datovala se tedy do epochy oligocénu, a jak nedávno Velez-Juarbe uvedl, byl objevem naprosto nadšen, neboť si již tehdy byl vědom, že nalezl fosilii vůbec nejstarší kdy objevené karibské žáby. Tento titul donedávna držel úžasný nález učiněný v Dominikánské republice roku 1987, kdy byla nalezena "3D fosilie" pravěké žáby ve slavném dominikánském jantaru. Tehdy se mělo za to, že tvor žil před 40 miliony lety, nicméně nedávný výzkum prokázal, že jantar je starý "jen" 15 až 20 milionů let, datuje se tedy do epochy miocénu.
Studiem fosilie, kterou Velez-Juarbe objevil, se později začal zabývat i herpetolog David Blackburn z Přírodovědného muzea na Floridě. Společně přišli na to, že pažní kost patřila vyhynulému druhu žáby coquí. Tento název je užíván pro zástupce rodu Eleutherodactylus, kteří žijí na Portoriku; českým ekvivalentem je bezblanka. Žábami coquí jsou označovány ty druhy bezblanek, jež skutečně pocházejí z Portorika, a nikoliv z jiných karibských ostrovů, přičemž některé druhy žijí na Portoriku endemicky (mnoho jiných druhů z rodu Eleutherodactylus se přirozeně vyskytuje po celých neotropech). Pozoruhodné je, že tyto žabky jsou velice oblíbené. Ještě lepší tedy je, že nejstarší karibská žába pochází z Portorika, a jedná se o druh z rodu Portoričany tolik milovaného. Herpetologové a paleontologové se již dříve domnívali, že bezblanky rodu Eleutherodactylus žily na karibských ostrovech už v oligocénu, chyběl k tomu však vědecký důkaz, tedy až dosud.
Objev byl minulý týden ohlášen v žurnále Biology Letters. Nově identifikovaný oligocénní druh rodu Eleutherodactylus však zatím nemá druhový název. Je ovšem jisté, že v průběhu času nějaký dostane. Doufejme, že bude v budoucnu z tohoto druhu nalezeno více než jen část levého humeru. Nyní však již víme, že před 29 miliony let na Portoriku s karibskými gaviály, předchůdci kapustňáků a skrytohlavými želvami žily i malé ostrovní žabky.

Několikastranný pohled na část pažní kosti levé přední končetiny oligocénní bezblanky z rodu Eleutherodactylus

Portorická bezblanka s vajíčky

Za informace vděčím webům Science Daily a Phys.org. Úžasný objev, že ano?

Stopy dinosaurů na stropě francouzské jeskyně

6. dubna 2020 v 12:38 | HAAS
Napadne Vás, kde by se mohly zachovat dinosauří stopy, aniž by si jich tam někdo všiml? Co třeba strop jeskyně? Asi byste čekali, že dinosauří stopy se zachovají spíše někde na zemi, a když už v jeskyni, tak na její podlaze. Ovšem nový objev ohlášený v žurnále Journal of Vertebrate Paleontology na konci března tohoto roku, a následně popsaný v časopise Nature, představuje řada stop velkých sauropodů, zachovaných na stropě jeskyně Castelbouc v jižní Francii. Jejich výzkumem se zabýval Jean-David Moreau z Burgundské univerzity - Franche-Comté. Zjistil, že jednotlivé stopy měří až 1,25 metru na délku a jsou staré 168 až 165 milionů let (střední jura, stupeň bathon). Také přišel na to, že byly vytvořeny třemi jedinci jednoho druhu. Není pochyb, že se jednalo o dlouhokrké sauropodní dinosaury, ze stop však nelze určit, ke kterému druhu patřily (byl-li jejich původce jako druh vůbec popsán). Z tohoto důvodu byly stopy klasifikovány jako ichnodruh Occitanopodus gandi. Jedná se pouze o název této ichnofosílie (tedy stopy po organismu), nikoliv živočišného druhu. Původci stop se s největší pravděpodobností řadili mezi titanosauriformy (klad Titanosauriformes, patřící do infrařádu Macronaria). Stopní řada se nachází přibližně 500 metrů pod zemským povrchem, přímo pod plošinou Méjean. Ačkoliv byla nalezena již v roce 2015, paleontologům vedeným Jeanem-Deavidem trvalo několik let, než výzkum stop dokončili. Důvod, proč k objevu těchto šlépějí nedošlo dříve, je poněkud prostý; chodby, jejichž stropy zdobí, nejsou zrovna lehce přístupné. Vede k nim jen labyrint často zaplavených, úzkých chodbiček. V roce 2015 se do jeskyně Castelbouc vydala speleologická expedice, a dinosauří šlépěje v dříve neprozkoumaných prostorech našla v podstatě čirou náhodou. Nepřístupnost míst, v nichž se nacházejí, je jen dalším důvodem, proč byl jejich objev a výsledky výzkumu ohlášeny až v nedávné době. Titanosauriformové před asi sto pětašedesáti miliony lety tyto stopy zachovali na zemském povrchu, konkrétně na pláži, možná jen pár metrů od moře. Geologické procesy trvající desítky a desítky milionů let pak proměnily tento kus pláže ve strop podzemní jeskyně. Důležité však je, že některé ze stop jsou úžasné zachovalé, a je možné si na nich prohlédnout otisky jednotlivých prstů a drápů.

Za informace a obrázek vděčím již výše uvedeným zdrojům, tedy žurnálům Journal of Vertebrate Paleontology a Nature.

Dinosauří hlava v jantaru - objev nejmenšího dinosaura

12. března 2020 v 11:42 | HAAS
Jantar dokáže do značné míry zachovat různé struktury, jež před miliony let uvízly v tekuté pryskyřici, později přeměněné na tuto ceněnou organogenní sedimentární horninu. Například na konci 2016 byl objeven ocas malého opeřeného teropoda v barmském jantaru, před nedávnem byl zase ohlášen nález anolisí končetiny datující se do epochy miocénu z Dominikánské republiky. Nový objev, který je však již doslova dechberoucí, přišel opět z Barmy. Poprvé v historii paleontologie byla objevena celá dinosauří hlava v kusu jantaru starého 99 milionů let. Jde o lebku dlouhou 1,4 až 1,5 centimetru. Maso nebo peří se na ní nezachovaly, lebka se totiž ocitla v pryskyřici až poté, co jakékoliv měkké části shnily. I tak jde ale o úžasnou trojrozměrnou zkamenělinu, relativně dobře zachovalou, přinejmenším dost dobře na to, aby na jejím základě mohl být popsán nový druh. Jeho vědecký název zní Oculudentavis khaungraae, a byl popsán paleontologem Xu Xingem a jeho kolegy z Čínské akademie věd a Muzea přírodních věd v Los Angeles. Oculudentavis je pravděpodobně nejmenším dinosaurem, který byl kdy objeven. V dospělosti dosahoval velikosti kalypty nejmenší (Mellisuga helenae), maličkého kolibříka, žijícího v současnosti na Kubě a na ostrově Isla de la Juventud. Těžko říci, který z těchto druhů, jež od sebe dělí 99 milionů let, byl vlastně menší, a který je tedy tím nejmenším dinosaurem a tedy i ptákem vůbec. Je ovšem pravdou, že podle některých výpočtů mohl být Oculudentavis trochu větší než kalypta, neboť jeho páteř dosahovala délky až 9 centimetrů, kdežto samice kalypty nejmenší průměrně měří zhruba 6 centimetrů na délku. I tak je Oculudentavis zcela jistě tím nejmenším druhohorním dinosaurem či praptákem. Tento drobný lovec hmyzu byl vyzbrojen 40 zuby (třiadvacet jich bylo dokonale zachováno), z nichž každý měřil jen přibližně půl milimetru. Byly ovšem dokonale uzpůsobené k proniknutí tvrdými tělesnými schránkami bezobratlých. Xu Xing samotný byl údajně překvapen, že Oculudentavis měl tolik zubů; více než jakýkoliv jiný ozubený pták z křídového období. Postavení očnic po stranách lebky je též překvapivé, a poukazuje na to, že Oculudentavis nebyl schopen binokulárního vidění. To ale neznamená, že neměl dobrý zrak, ba naopak. Jen se v tomto ohledu více podobal ještěrům než ptákům. Zda Oculudentavis létal, plachtil nebo běhal po zemi, nebudeme vědět, dokud nedojde k objevu kostí končetin nebo lépe celé kostry. I tak je to ale úžasný objev, vrhající světlo do života nejmenšího z dinosaurů...

Jedna z nejúžasnějších fosilií, jež kdy byly v jantaru nalezeny - lebka dinosaura druhu Oculudentavis khaungraae

Byl-li letcem, pak Oculudentavis vypadal nějak takto

Za informace i obrázky vděčím webům BBC News a National Geographic.

Končetina anolise nalezena v miocénním jantaru

4. března 2020 v 14:19 | HAAS
Minulý týden byl ohlášen pozoruhodný objev, jenž byl učiněn na území Dominikánské republiky. Paleontologové z Univerzity v Bonnu podrobili studiu kus jantaru datující se do období před 20 až 15 miliony let (epocha miocén), v němž se zachovala utržená končetina drobného plaza. Podařilo se jim zjistit, že se jedná o přední končetinu anolise. Tito ještěři z příbuzenstva leguánů žijí na území amerického kontinentu dodnes, konkrétně v oblastech Střední a Jižní Ameriky, a také v oblasti karibských ostrovů, přičemž s několika druhy se setkáme i na jihu Spojených států amerických. Pozůstatek nalezený v dominikánském jantaru patřil vyhynulému druhu anolise, který se ovšem vzhledem a způsobem života příliš nelišil od svých současných příbuzných. Fosilie je to naprosto skvělá... Nebo tomu tak není? Co když je tento nález něčím méně, než čím se zdá být na první pohled? Samozřejmě, že se jedná o pěkný nález, to ano. Problémem však je, že struktura, jež se v jantaru zachovala, nemá svým složením zrovna blízko k pravé, čerstvé anolisí končetině. Kost totiž skutečně zkameněla, nebo přesněji spíše zmineralizovala. Minerál hydroxylapatit se během milionů let čekání v jantaru změnil na fluoroapatit. Jak odborníci z Univerzity v Bonnu poznamenali, je to poněkud překvapivé; obecně se má za to, že jantar uloženou strukturu zachová. Člověka to láká k představě, že z něj může odebrat DNA pravěkého anolise, nebo třeba DNA malého opeřeného dinosaura z ocasu, jenž byl před lety nalezen v Barmě. Ve skutečnosti tomu tak není. Ani kost zvířete už není pravou kostí. To nicméně neznamená, že by zachovalá struktura nemohla posloužit ke studiu zvířete, ze kterého pocházela. Výzkum prokázal, že anolisova končetina byla ve dvou místech zlomená; v jednom místě ji pravděpodobně přeštíply zuby nějakého většího predátora, buď většího plaza nebo dravého ptáka, druhou zlomeninu pak způsobil tlak na fosilii - ukládající se vrstvy vytvořily prasklinku nejen v zachovalé končetině, ale rovnou v celém kusu jantaru.
Je to rozhodně pozoruhodný objev, a přestože se nám díky němu rozhodně nepodaří naklonovat prehistorického anolise nebo prozkoumat alespoň jeho pravé, neporušené kosti, poskytuje jedinečný, byť stále omezený, pohled do života na karibských ostrovech před více než 15 miliony let.


Zdrojem informací pro tento článek byly PLOS ONE (původní článek o výsledcích výzkumu), Science Daily a Science Times. Vřele doporučuji tyto weby navštívit. Jakákoliv možná chybička v tomto článku je má vlastní.

Několik nových paleontologických objevů z ledna a února 2020

11. února 2020 v 15:06 | HAAS
Rok 2020 začal teprve před dvaačtyřiceti dny, za tu dobu však již bylo ohlášeno několik podivuhodných paleontologických objevů. Žijeme přece jen ve zlaté éře poznávání pravěkého života. V tomto článku uvedu jen některé objevy - ty, které považuji zatím za nejzajímavější...

V lednu byl popsán nový druh dromaeosaurida ze skupiny Microraptoria, a to sice Wulong bohaiensis. Jeho fosilie byly nalezeny ve formaci Jiufotang v provincii Liao-ning na severovýchodě Číny. Wulong žil zhruba ve stejné době jako jemu blízce příbuzný Microraptor gui; v období křídy stupně apt před přibližně 125 miliony let. Nalezený exemplář byl mladým jedincem, který zahynul z neznámé příčiny. Po smrti skončil na dně jezera, což umožnilo skvělé zachování jeho kostry. Byl asi velikosti vrány, nicméně dospělí, plně vzrostlí jedinci dosahovali zřejmě délky až 135 centimetrů. Stejně jako Microraptor dokázal tento dinosaurus plachtit ze stromu na strom s využitím okřídlených předních i zadních končetin. Rodový název Wulong znamená v překladu z čínštiny "tančící drak". Výzkum mladých kostí tohoto juvenilního exempláře prokázal, že se růstové vzorce malých dromaeosauridů nepodobaly růstovým vzorcům v současnosti žijících ptáků.


Jistě víte, že slavná hledačka fosilií Mary Anning nalezla spoustu pozůstatků druhohorních mořských plazů na anglickém pobřeží na výpravách se svým psem. Nerozlučný a nejlepší přítel člověka se, zdá se, nehodlá vzdát možnosti objevovat ostatky nových druhů mořských plazů i v současné době. Dobrým příkladem toho jsou psi Poppy a Sam, kteří v prosinci minulého roku nalezli, spolu se svým páníčkem Johnem Gopsillem, na pláži poblíž Stolfordu v anglickém Somersetu nalezli krásnou zkamenělinu patřící ichtyosaurovi. Zkamenělina měří 167 centimetrů. To, že se zcela jistě jedná o nový druh ichtyosaura, bylo paleontology potvrzeno v lednu tohoto roku. Ačkoliv jeho druh nemá zatím vědecký název, nalezený exemplář byl pojmenován Poppy, po jednom ze svých objevitelů, a bude brzy vystaven v The Museum of Somerset.


V prvních únorových dnech byl ohlášen oficiální popis 220 milionů let starého mořského plaza druhu Gunakadeit joseeae. Fosilie tohoto živočicha byla každopádně nalezena na jihovýchodě Aljašky už před devíti lety geologem Jimem Baichtalem z U. S. Forest Service. Gunakadeit se řadil mezi thalattosaury, bazální neodiapsidy, jež jsou známi pouze z triasu. Byli zřejmě příbuzní jak ichtyosaurům, tak archosauromorfům a lepidosauromorfům (včetně haterií, pravých ještěrů a hadů). Někteří dorůstali délky až čtyř metrů, Gunakadeit byl však jen asi padesát metrů dlouhý. Žil částečně na souši a částečně ve vodě; byl dokonale přizpůsoben k plavání v mělkých vodách. Svými prodlouženými čelistmi s drobnými ostrými zoubky při hledání potravy prozkoumával otvory a štěrbiny ve skalách při pobřeží a vybíral z nich měkkýše.


V posledních dvou dnech byl také ohlášen objev nového druhu tyrannosaurida z kanadské Alberty. Byl pojmenován Thanatotheristes degrootorum, a žil před 79,5 miliony let. Podle doktora Therriena, který pracoval na jeho popisu, se jedná o první nový druh tyrannosaurida nalezený v Albertě po 50 letech! Je to tedy velký objev. Posledním "předchozím" tyrannosauridem z provincie byl Daspletosaurus, popsaný v roce 1970. Thanatotheristes je dosud nejstarším kanadským tyrannosauridem; žil dříve než Daspletosaurus a Albertosaurus, jež jsou známi až z pozdního kampánu a maastrichtu. Částečně zachovalá lebka T. degrootorum byla nalezena ve Foremost Formation už v roce 2010, trvalo tedy celé desetiletí, než byl tento dravec popsán. S délkou 8 metrů se řadil mezi velké masožravé dinosaury. Je dosti možné, že ve své době byl na území Alberty vrcholovým predátorem.


Toto byl tedy můj výběr nejzajímavějších paleontologických objevů z ledna a února tohoto roku... Brzy však budou jistě popsány nové druhy dinosaurů a dalších pravěkých živočichů - o některých z nich Vás budu s radostí informovat!

Kupoupou stilwelli - Nový druh paleocénního tučňáka

18. prosince 2019 v 15:59 | HAAS
Na Chathamově ostrově, největším ze stejnojmenného souostroví na východ od Jižního ostrova Nového Zélandu, byl objeven nový druh paleocénního tučňáka, který žil v době před 62,5 až 60 miliony let. Vědci z jihoaustralské Flinders University, kteří jej popsali, se rozhodli dát mu jméno Kupoupou stilwelli. Rozhodně to není první primitivní tučňák, kterého věda zná. Vlastně je na rozdíl od některých svých pozdějších příbuzných z Nového Zélandu docela malý. V listopadu tohoto roku byl identifikován nový rod oligocénního tučňáka ze Severního ostrova Nového Zélandu, který dostal jméno Kairuku, a dorůstal výšky člověka! To Kupoupou byl docela malý, svou výškou rozhodně nepřesahoval tučňáka patagonského (Apternodytes patagonicus), jednoho z nejvyšších současných tučňáků. Kupoupou měl drobné nožičky. Chůzi na souši tedy nezvládal tak dobře, jako někteří další primitivní tučňáci. Byl mnohem víc doma ve vodě, kde lovil ryby s pomocí dlouhého zobáku, tolik typického pro tučňáky. Jedná se o důležitý objev, neboť Kupoupou je jedním z nejstarších zástupců řádu Sphenisciformes, a může tak představovat důkaz, že celý řád vznikl na území Chathamských ostrovů, respektive Nového Zélandu, někdy před oněmi 62,5 až 63 miliony let, tedy jen krátce poté, co z povrchu naší planety nadobro zmizeli neptačí dinosauři. V rámci výzkumu K. stilwelli publikovali odborníci z Filders University i hypotézu, podle níž k rapidnímu rozvoji tučňáků přispělo právě samotné vyhynutí dinosaurů. To určitě dává smysl, vždyť po každém velkém vymírání zmizí z řady ekologických nik tvorové, jež je potřeba nahradit. Předky tučňáků byli pravděpodobně ptáci vzhledu současných albatrosů či buřňáků. Ti se vzdali schopnosti létat, aby nahradili vodní ptáky typu Hesperornise a jeho příbuzných, kteří velké vymírání na hranici K-T nepřežili...

Obrázek i informace jsou z webů http://www.sci-news.com/ a https://www.sciencedaily.com/. Do komentářů můžete napsat, co si o novém objevu myslíte!

Ferrisaurus - Nově popsaný leptoceratopsid z Britské Kolumbie

2. prosince 2019 v 14:14 | HAAS
Jednou z pozoruhodných listopadových novinek ve světě paleontologie byl popis leptoceratopsida druhu Ferrisaurus sustutensis, o kterém se v populárně vědeckých časopisech a na webových stránkách s tematikou dinosaurů hojně psalo v první polovině minulého měsíce. Popsala ho Victoria Arbour, kanadská evoluční bioložka, kterou na její doktorát připravoval samotný Philip J. Currie, společně s Davidem Evansem. Výzkumu zkamenělým pozůstatkům malého rohatého dinosaura, nalezeným před pěti desetiletími na kolejích vlakové trati v horách kanadské provincie Britská Kolumbie, věnovala několik posledních let. Když se přesvědčila, že šlo stoprocentně o samostatný rod, rozhodla se ho jednoduše pojmenovat "železný ještěr", tedy Ferrisaurus. Druhové jméno odkazuje na řeku Sustut, poblíž které se odkryté kosti nacházely. Může se zdát být neuvěřitelné, že takřka kompletní kostra Ferrisaura - jedna z nejkompletnějších dinosauřích koster kdy nalezených v Britské Kolumbii - čekala na identifikaci celých padesát let. Tak to ale ve světě paleontologie chodí. Na území provincie byly objeveny kosti i dalších druhů dinosaurů, dosud však nebyly popsány. Ferrisaurus je právě pro kompletnost svého typového exempláře vůbec prvním dinosaurem Britské Kolumbie. Naopak sousední Alberta se počtem popsaných dinosaurů může skutečně chlubit. Otázkou je, jaké další objevy ještě vědce v Britské Kolumbii čekají. Jistě jich bude mnoho...

Za cenné informace pro tento článek a také za obrázek děkuji webu Martlet.

První důkaz, že dinosauři z jižního pólu byli opeření

19. listopadu 2019 v 17:49 | HAAS
Že někteří polární dinosauři byli opeření, to není žádná novinka. Peří koneckonců sloužilo těmto zvířatům i k udržení tělesného teplota. V období křídy se začala střídat roční období, ne však po celé planetě, nýbrž zprvu jen v okolí pólů. Přestože však paleontologičtí nadšenci měli možnost vidět již celou řadu rekonstrukcí antarktických dinosaurů s pernatým pokryvem, dosud neexistoval jediný hmotný důkaz, že by tomu tak bylo ve skutečnosti. Až doteď. Mezinárodní tým vědců analyzoval sadu deseti per, nalezených v geologické rezervaci Koonwarra Fish Beds Geological Reserve na jihovýchod od australského Melbourne. Některé z těchto nálezů pocházejí již z 60. let 20. století, tedy z doby, kdy se o opeřených dinosaurech ještě neuvažovalo. Odborníci si po celá desetiletí mysleli, že tato pera, nádherně zachovalá v křídových horninách, patřila pravěkým ptákům, nikoliv neptačím dinosaurům. K analýze nálezů došlo na Uppsalské univerzitě ve Švédsku, na výzkumu se však podílel slovenský vědec Martin Kundrát z Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Jak řekl, zkoumané dinosauří protopeří sloužilo dinosaurům z jižního pólu zejména k tepelné izolaci, jinými slovy k zahřívání. Další skvělou zprávou je, že některá z per obsahují malé množství melanosomů. Víme tedy, jak byli polární dinosauři zbarveni! Jejich peří bylo povětšinou tmavé, tak aby absorbovalo co nejvíce slunečního tepla, bylo-li peří slunci vystaveno. Samozřejmě však mohlo sloužit ke splynutí s tmavou pralesní vegetací. Polární dinosauři jistě hýřili i jinými barvami, než jen šedou či černou. Melanosomů se na perech zachovalo opravdu jen velmi málo. K tomu ještě není jasné, jakým druhům dinosaurů tato pera patřila. Možná pocházejí z několika různých druhů. Poněvadž však nebyla nalezena v blízkosti dinosauřích koster, zřejmě se nedozvíme, zda pocházela z Leaellynasaury, z Australovenatora či z nějakého dalšího australsko-antarktického dinosaura... Peří bylo objeveno v sedimentech pocházejících ze dna dávného jezera - lze tak usoudit z množství rybích fosilií, nalezených v jeho blízkosti. Datují se do doby před 118 miliony let. Tehdy byly Austrálie a Antarktida, spolu s Indií, Jižní Amerikou a Afrikou, součástí Gondwany, a tak tomu bylo ještě po několik dalších desítek milionů let. Jižní Austrálie byla mnohem blíže jižnímu pólu, než dnes. Ten byl však stále pokryt hustými zelenými lesy, přestože po určitou část roku, tedy během polární zimy, byly tyto lesy zahaleny rouškou temnoty a sněhovou pokrývkou. Život na takovém místě byl velice krutý, ale dinosauři se mu dokázali přizpůsobit. Právě fakt, že dinosauři osídlili i místa tak blízko jižnímu pólu, vedl spolu s několika dalšími poznatky paleontology poprvé před několika desetiletími k hypotéze, že druhohorní veleještěři byli teplokrevní.

 
 

Reklama