Nejnovější zkameněliny

Pravěká velryba, která neměla ani zuby, ani kostice

Středa v 14:49 | HAAS
V čísle žurnálu Current Biology vydaném 29. listopadu 2018 byl popsán zajímavý, nově popsaný pravěký kytovec: Maiabalaena nesbittae. Žila v období Oligocénu, před 33 miliony let, tam, kde se dnes rozléhá americký stát Oregon, a dorůstala délky okolo 4,5 metru. Může být zajímavým mezičlánkem v historii kytovců. Jak víme, největší tvorové naší planety se živí planktonem, drobnými zvířátečky, jež se nechávají unášet oceánem. Cedí je z vody přes kostice, útvary umístěné v čelistech právě neozubených kytovců. A ty se vyvinuly ze zubů. Dalo by se tvrdit, že vývoj zubů v kostice je evolučním krokem tak úžasným, že jej můžeme srovnat s evolucí plazích šupin v peří, ke kterému došlo v druhohorách. Ale kostice nejsou jako zuby, nejsou tvořeny zubovinou, vlastně je tvoří keratin, tedy látka, která tvoří naše nehty a vlasy. To je na celé transformaci ještě zajímavější - keratin zkrátka během vývoje nahradil zubovinu. Ta se ale musela ztratit už někdy předtím; samozřejmě se zuby nepřeměnily v kostice! Ale kdy k tomu došlo? Právě Maiabalaena by mohla poskytnout odpověď, poněvadž tato velryba neměla ani zuby, ani kostice. Byla tedy dlouho hledaným mezistádiem. Kytovci, mezi jejichž potomky měl i být i největší kosticovec plejtvák obrovský, největší tvor historie naší planety, ztratili zuby někdy na konci Eocénu nebo na začátku Oligocénu, právě tehdy, když žila Maiabalaena. Odborníci nyní předpokládají, že trvalo 5 až 7 milionů let, než prázdné místo v tlamě vyplnily kostice. Jak ale Maiabalaena přijímala potravu? Že neměla zuby, to ji příliš neomezovalo. Z nalezené fosilie je patrné, že na čelistní kosti se upínaly silné svaly, velryba tedy byla vybavena velice silnými tvářemi a zatahovatelným jazykem. Vodu klasicky vsávala do tlamy, právě pomocí tváří a jazyka, a pak polykala všechny malé živočichy, maximálně velikosti sardinek, kterými se živila.

Za informace a obrázek vděčím webu Science Daily. Doufám, že Vás článek o neozubené a "neokostnicené" pravelrybě zaujal...

Macrocollum - Nově nalezený brazilský sauropodomorf

22. listopadu 2018 v 15:57 | HAAS
Vědci popsali nový druh sauropodomorfa, pravděpodobně jakéhosi raného sauropoda, jehož fosilie byly nalezeny na území brazilského státu Rio Grande do Sul. Biolog Rodrigo Müller a jeho tým pojmenovali dinosaura Macrocollum itaquii, přičemž Macrocollum znamená v latině "velký krk". Celkem byly objeveny tři exempláře různého stupně zachovalosti. Tři kostry se nacházely v pěti tunách horniny. Muselo trvat dlouho, než z ní byly vysvobozeny a poprvé po 225 milionech let spatřily světlo světa. Tehdy, před 225 miliony let, byla samozřejmě Jižní Amerika součástí Pangaey, obrovského superkontinentu, ve který se už v Permu spojily všechny světové kontinenty, a který se na konci Triasu rozpadl. Šlo samozřejmě o býložravce. Podobně jako někteří prosauropodi měl i Macrocollum docela dlouhý krk, který mu umožňoval dosáhnout na větve stromů - živil se vysoko rostoucí vegetací. Nebyl však zase tak moc velký; přece jen na výšku měřil pouhého 1,5 metru, a na délku měl asi tak 3,6 metru... Tři kostry patřily třem jedincům, kteří zcela jistě zahynuli společně. A to pravděpodobně při nějaké katastrofě, při sesunu půdy, případně při bouři... Nebo také kostry zvířat, která nezahynula společně, k sobě donesl proud řeky - i to je možné. Každopádně zde máme nový druh dinosaura. Které další asi ještě budou do konce roku popsány?

Nejmenší zkamenělina Tylosaura

17. října 2018 v 18:32 | HAAS
V roce 1991 byla v Kansasu objevena drobná lebečka a několik kůstek pravěkého mořského plaza, který na území dnešního amerického státu žil před 85 miliony let, v době, kdy byl Kansas pod vodou. Profesor Takuya Konishi z Univerzity v Cincinnati se na fosilii poprvé podíval v roce 2004, a trvalo celé desetiletí, než vůbec přišel na to, že maličké kůstky vlastně patřily mosasaurovi... Mosasauři byli mořští plazi řadící se mezi šupinaté, vlastně patřili do skupiny Varanoidea a byli tedy blízce příbuzní dnešním varanům, ale na rozdíl od nich žili celý život ve vodě, končetiny měly uzpůsobeny k plavání (rozhodně nepostrádaly ploutvovitý tvar). Zvláště po vymření ichtyosaurů před více než 90 miliony let se jim začalo velmi dařit, a děsili obyvatele křídových moří a oceánů až do samého konce období, a to sice do doby před 66 miliony let, kdy se stalo něco, co zkrátka, tak jako dinosauři, nedokázali jako skupina přežít... Vědci, kteří drobné kůstky studovali, usoudili, že patřily Tylosaurovi. Tento mohutný masožravec měřil v dospělosti i 13 metrů. Byl postrachem nejen ryb a velkých amonitů, ale i žraloků a zřejmě též ostatních mosasaurů. Nalezená zkamenělina nám nabízí pohled na to, jak Tylosauři svůj život začínali. Vzhled malého mosasauříka je však tím, co vědce po celá desetiletí tolik klamalo. Tylosaurus je známý mimo jiné pro svůj prodloužený čenich, pro své prodloužené čelisti s ostrými zuby, nicméně špička tlamy zuby postrádala a mohla být využívána k vrážení do nic netušící kořisti a jejímu následnému omráčení. Malý Tylosauřík však vůbec takové prodloužené čelisti neměl a jejich špička, dá-li se to tak nazvat, vůbec nebyla bezzubá, ba naopak, byla vybavena maličkými zoubečky... Ačkoliv jsou nalezené kosti miniaturní, jde pouze o fragmenty lebky. Celá lebka by byla dlouhá asi 30 centimetrů. Novorození Tylosauři nebyli zase tak mrňaví. Nicméně ve srovnání s jejich rodiči asi působili jako trpaslíci...

Paleontologické objevy v září 2018

24. září 2018 v 18:34 | HAAS
Opět jsem si řekl, že by bylo dobré napsat článek rovnou o dvou paleontologických objevech. Ty beztak tvoří jen zlomek toho, co se v médiích objevilo tento měsíc, a kdo ví, co nás ještě čeká v příštích pár dnech. Paleontologie je zkrátka vědou s budoucností. Nevrhneme se však na nově objevené druhohorní plazy...

Dickinsonia je starou známou zájemců o pravěk. K jejímu popisu došlo už roku 1947. Byl to mořský bezobratlý, který spolu s dalšími velice primitivními organismy tvořil tzv. ediakarskou faunu, která existovala v praoceánech naší planety v Ediakarském období. Nyní byla nalezena úžasná fosilie Dickinsonie. Je stará 558 milionů let, což z ní činí pravděpodobně nejstarší dosud objevený fosilní pozůstatek zvířete v historii. Žádný jiný živočich z té doby zkrátka ještě nebyl objeven. K "boomu" ediakarské fauny mělo údajně dojít před 575 miliony let během tzv. Avalonské exploze. Stalo se tak 20 milionů let před slavnou Kambrickou explozí, během které vznikli například trilobiti nebo první obratlovci... Některé exempláře Dicksinsonie mají jen pár milimetrů, další otisky ve skále jsou až 1,4 metru dlouhé - neuvěřitelné! Ale nově nalezená fosilie je výjimečná nejen tím, že je tak neuvěřitelně stará. Fosilizovaly se totiž tukové molekuly! Tkáň obsahovala hlavně cholesterol; a to prozrazuje, že Dickinsonia byla živočichem, nikoliv nějakou rostlinou. Donedávna se totiž nevědělo úplně přesně, zda bychom mohli Dickinsonii řadit mezi živočichy, ale cholesterol je přece pro živočichy tak typický, a tak nyní víme, kam Dickinsonii zařadit... Tato úžasná fosilie byla nalezena na severozápadě Ruska.


Přenesme se zhruba o nějakých 557 950 000 let blíže současnosti. Další nález není fosilií, ale rovnou mumií. Hledači zlata z kanadského Yukonu narazili při hledání drahého kovu na skutečnou vzácnost: mumifikovaného soba karibu a vlčete z doby ledové! Zvláště vlče je v perfektním stavu; zachovala se srst, vnitřní orgány, maso... Vlče zemřelo před 50 000 lety. Každopádně jen z poloviny zachovalý mumifikovaný karibu zahynul před 80 000 lety. Jde tedy o nejstarší zachovanou savčí tkáň. K objevu samozřejmě nedošlo tento měsíc, ani tento rok, ale už roku 2016. Jsou to každopádně skutečné poklady!


Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, můžete komentovat... Podle mne jde o vskutku úžasné nálezy.

Tři nové druhy pravěkých primátů z Kalifornie

3. září 2018 v 12:01 | HAAS
Od 30. let minulého století byly v geologické formaci Friars v San Diego Country, v americké Kalifornii, nalézány v pískovcích a jílovcích kosti pravěkých primátů. Většina z nich pochází z Eocénu. Řadí se mezi ně i tři nově popsané druhy, které před mnoha lety nalezl paleontolog Stephen Walsh a jeho spolupracovníci ze San Diego Museum of Natural History. Pan Walsh bohužel zesnul v roce 2007, a tyto nové druhy již nestačil popsat, a tak až nyní, jedenáct let po jeho smrti, dostávají jeho nálezy platná jména. Jsou to tři primáti z období před 46 až 42 miliony let, tedy z Eocénu. Jejich jména jsou Brontomomys cerutti, Gunnelltarsius randalli a Ekwiiyemakius walshi. Byly popsány studentkou Amy Atwater a profesorem antropologie Chrisem Kirkem. Nález těchto druhů v podstatě zdvojnásobil počet jednotlivých druhů primátů nalezených ve Friars; oficiálně popsaní odtamtud ještě nedávno byli jen tři primáti. Rozšiřují počet primátů podčeledi Omomyinae z 15 na 18. Vážili mezi 113 až 796 gramy. Nejmenší z nich byl Ekwiiyemakius, jehož druhové jméno odkazuje právě na Stephena Walshe. Podobal se zřejmě dnešním kombám, byl také podobné velikosti. Gunnelltarsius byl zhruba stejně velký jako maki tlustoocasý. A třetí, Brontomomys, byl z této trojice největší, přičemž šlo o středně velkého primáta zhruba stejně velkého, jako jsou dnešní noční lemuři. Celkově šlo tedy o poloopice... Předchozí výzkum v pánvích Skalnatých hor prokázal, že počet primátů během Eocénu klesal, což ale úplně nemusí dávat smysl - přece jen už Eocén patřil savcům. Možná tedy k poklesu došlo pouze v tamních oblastech. Naopak na území dnešní Kalifornie, která byla v Eocénu pokryta hustými deštnými lesy, počet primátů stoupal. Jejich vývoj pak pokračoval v podstatě až k nám...

Dva noví bolívijští savci z období Miocénu

4. července 2018 v 16:44 | HAAS
Poté, co se na konci druhohor úplně rozpadla Gondwana, stala se Jižní Amerika izolovaným kontinentem, obrovským ostrovem obývaným faunou, jež se vyvíjela, aniž by její savčí zástupci přišli do styku s těmi z jiných kontinentů. Když na konci třetihor nebo na samém začátku čtvrtohor došlo ke srážce Jižní Ameriky s jejím severním protějškem, věci se navždy změnily. Nastala tzv. Velká americká výměna. Tato paleozoografická událost pomohla dotvořit faunu Jižní i Severní Ameriky, jak ji známe dnes. Došlo ke spojení nearktické a neotropické ekozóny a vznikla Amerika jako celek. Tato změna život na obou světadílech navždycky poznamenala... Ovšem z doby dávno před touto velkou událostí stále přicházejí nové a nové fosilie tvorů, kteří vypadají jako z pohádek. Mnozí z nich patří k savčím řádům, jejichž zástupci už dávno neexistují. S takovými savci se člověk nikdy nesetkal. Asi nejzvláštnějšími jihoamerickými kopytníky třetihor a začátku čtvrtohor byli litoperni. Do skupiny Litopterna se řadila i proslulá Macrauchenia, kterou známe z 5. epizody seriálu Putování s pravěkými zvířaty nebo z filmu Doba ledová. Macrauchenia byla jedním z posledních litopternů vůbec. Jak však zástupci této skupiny vypadali o desítku milionů let dříve? Někteří už byli popsáni, ale dva nově objevené druhy ještě prohloubí naše znalosti starších litopternů. Theosodon arozquetai je prozatimní název pro velkého kopytníka s poměrně delším krkem, statným tělem a štíhlýma nohama. Vzhledem trochu připomínal lamu. Zatím se neví určitě, zda tento savec patřil do rodu Theosodon, avšak jeho kosti se již známým druhům Theosodona dosti podobají. Byl to velký býložravý savec, zřejmě se živící trávou, případně nízkými keři. Jeho tělesná hmotnost dosahovala až 80,8 až 116,2 kilogramů. O poznání menší byl druhý nově objevený savec, Llullataruca schockeyi. Pokud nový druh Theosodona připomínal lamu, pak by se asi tato Llullataruca dala přirovnat k maře stepní. Samozřejmě však byla také litopternem. Její nejbližší příbuzní zcela zmizeli před 20 miliony let, ale Llullataruca je důkazem, že tato vývojová linie existovala ještě sedm milionů let poté. Oba nalezení savci totiž pochází z doby před 13 milióny let. Většinu miocénních savců známe z Patagonie, ovšem nález těchto dvou savců dokazuje, že je třeba hledat i jinde. Oba jsou rozenými Bolívijci. Možná, že v části Jižní Ameriky na sever od Patagonie některé druhy zvířat, jež z Patagonie dříve úplně zmizely, vydržely ještě celé miliony, ba i přes deset milionů let po zmizení svých příbuzných z jihu. Na výzkumu těchto savců se podílel i profesor Darin Croft (video z Planety mutantů). Zbývá nám ještě mnoho, co se musíme o těchto dvou býložravcích dozvědět...

Theosodon arozquetai a Llullataruca schockeyi

Theosodon garretorum (popsaný roku 1910) brání své mládě před masožravými vačnatci rodu Borhyaena


Dva šavlozubí terapsidi z Ruska

10. června 2018 v 10:48 | HAAS
Oblast Kotelnich v evropské části Ruska je jedním z nejvýznamnějších tamních nalezišť zkamenělin. V nedávné době vydala světu dva nové objevy. Jedná se o nálezy savcovitých plazů, synapsidů nebo také nazývaných terapsidů, kteří na místě žili před více než 260 miliony let v období pozdního Permu. Oba tito tvorové, jejichž výzkumu se nyní věnovali i američtí paleontologové, byli vybaveni šavlovitě zahnutými zuby jako populární šavlozubí tygři nebo savcovití plazi gorgonopsianti. Jeden z nich vlastně gorgonopsiantem byl. Paleontologové ho nazvali Nochnitsa. Tento název vychází z mytologie slovanské, v níž se setkáme s jakýmsi "duchem nočních mur", jenž je takto pojmenován. Gorgonopsiant Nochnitsa však byla jistě mnohem více zajímavá, než lidské výmysly. Patřila mezi malé gorgonopsidy. Nejspíše lovila zhruba stejné velké, tedy velikostně malé dicynodonty, mladé Nochnitsy se zřejmě živily hmyzem. O životě tohoto tvora toho zatím moc nevíme... Druhým objeveným terapsidem je pro změnu terocefalian, tedy tvor velmi výrazně se podobající populárním kynodontům ze seriálu Putování s dinosaury. Byl pojmenován Gorynychus, na počest Zmeye Gorynycha, tříhlavého draka ze slovanské, zvláště pak ruské mytologie. Oba živočichové jsou tedy pojmenováni podle příšer z lidských mýtů. To není špatný výběr, co myslíte? Gorynychus byl zcela určitě predátor. V celém Kotelnichu byl dravcem největším, můžeme tedy tvrdit, že šlo o dominantního predátora v celé oblasti. Naopak Nochnitsa byla spíše někde na spodku potravního řetězce, alespoň tedy za savcovité plazy. Přesto nešlo o největší permské dravce, kteří kdy žili. Hlavně zajímavé je však to, že ve většině permských ekosystémů byli terocefaliani poměrně malými predátory a naopak gorgonopsianty na sebe vzali úlohu dominantních lovců. Zde to však bylo naopak, a stojí za to ptát se proč. Zřejmě zkrátka došlo k jakési reorganizaci celého ekosystému. Náhle to byl terocefalian, kdo byl tím hlavním predátorem v oblasti, a gorgonopsianti se spíše krčili v jeho stínu...

Na obrázku se nachází terocefalian Gorynychus, který útočí na malého primitivního býložravého plaza snažícího se udržet se v uctivé vzdálenosti od Gorynychových čelistí, vybavených obrovskými špičáky...

Nejmenší z největších: Nalezena kost mláděte Spinosaura

7. června 2018 v 18:08 | HAAS
Nový nález, který paleontology tolik ohromil, sice není úplně nový, neboť tato fosilie byla nalezena už roku 1999, ale rozhodně potěšil. Před devatenácti lety paleontologové z italského Milána na expedici na Sahaře vykopali spoustu fosilních pozůstatků rozličných zvířat z doby Křídové. Mezi nalezenými kostmi živočichů všeho druhu byla i nejmenší kost, kterou kdy vědci našli, z největšího dravého dinosaura. Tvora, o kterém se tehdy dalo říci, že byl takto titulován "teprve nedávno". Kost, dlouhá pouhých 21 milimetrů a je tedy srovnatelná s délkou nehtu na palci, patřila Spinosaurovi aegyptiacovi, proslulé dinosauří šelmě z Jurského parku 3. V době objevu neměla tato malá zkamenělina moc velký význam. Proto si jí také nikdo moc nevšímal. Ale pak, v roce 2014, americký paleontolog Paul Sereno z Univerzity v Chicagu a jeho tým dospěli k závěru, že Spinosaurus nebyl bipední suchozemský predátor, ale že vlastně chodil po všech čtyřech a byl mnohem více přizpůsoben životu ve vodě, než jsme si do té doby mysleli. Zejména fakt, že jako theropod byl v podstatě kvadrupední, mnohé dosti překvapil a této královské superstar dodal na přitažlivosti. Spinosaurus byl nejen největší známý theropod, ale také vůbec ten nejpodivnější. Když byla v nedávné době v Paleontologické kolekci Přírodovědeckého muzea v Miláně znovuobjevena kdysi nalezená kůstka, svitlo výzkumníkům v hlavách. Vždyť ta jednadvacetimilimetrová kost je stavěna úplně stejně, jako kosti akvatického Spinosaura! Není pochyb, že jde o falangu, jednu z prstních kostí Spinosaura. Podle výpočtů paleontologů Cristiana Del Sassa a Simone Maganuco bylo celé zvíře dlouhé asi 1,78 metru, když zemřelo. I když z něj máme jedinou kůstku, prozrazuje nám mnohé o životě Spinosaurů. Jelikož je stavěna úplně stejně jako u dospělců, je jasné, že už mladí Spinosauři trávili značnou část svého života ve vodě, byli výbornými plavci, a s největší pravděpodobností chňapali po rybách v říčních systémech Sahary, která byla tehdy, před zhruba 100 miliony let, zcela jiná než dnes. Mladí Spinosauři se pohybovali úplně stejně jako dospělci. Nelišili se od nich ani chůzí, to lze z kosti jasně vyčíst... Poprvé tu tedy máme mladý exemplář největšího masožravého dinosaura, je to velice vzrušující objev...


Objeven nejstarší zástupce šupinatých plazů

31. května 2018 v 17:18 | HAAS
Včerejší zpráva o objevu nejstaršího šupinatého plaza jistě patří ke zlatým vrcholům dosavadních paleontologických novinek roku 2018. Ještě donedávna si vědci mysleli, že šupinatí se objevili někdy v období Jury, odkud koneckonců pocházejí i někteří bazální šupinatí, jako byl gekonu podobný německý Ardeosaurus, nebo vůbec první hadi, kupříkladu 160 milionů let starý anglický Eophis woodi. Jak se ale ukázalo, šupinatí plazi žili na naší planetě už o 75 milionů let dříve, než jsme si dosud uváděli. Před 240 miliony let žil na naší planetě dosud nejstarší známý a nyní nově popsaný předchůdce všech ještěrů, hadů a dvouplazů. Jeho fosilie byla nalezena už na počátku našeho století, ale pojmenován byl až nyní. Jmenuje se Megachirella wachtleri. Byl to ještěrkovitý plaz, který byl s největší pravděpodobností masožravý; živil se hmyzem. Vědci z Univerzity v Albertě, Midwestern University in Arizona a Univerzity v Bristolu porovnali fosilii Megachirelly se zkamenělinami dalších 150 vyhynulých ještěrů. Ostatky důkladně prozkoumali s pomocí CT skenu. Provedli také porovnání s dnešními ještěry, a to i v rámci jejich DNA. Výsledek, ke kterému se po dlouhém výzkumu dopracovali, je tedy jasný: Megachirella wachtleri skutečně je pravým a nejstarším šupinatým (Squamata). Místem nálezu této zkameněliny jsou italské Dolomity. Z Itálie pochází vůbec někteří z nejzajímavějších tvorů raného Triasu, například Megalancosauři a další tzv. "opičí ještěři" (nebyli to ale praví ještěři, nešlo o zástupce řádu Squamata). Zde tedy započal vývoj skupiny plazů, která se za miliony let vývoje neuvěřitelně rozrostla, přežila vymírání dinosaurů, a v dnešním světě tvoří více druhů než savci, a přibližně stejný počet druhů, jako ptáci. Dnes totiž na naší planetě žije okolo 10 000 druhů šupinatých plazů. Sami se přesvědčujeme o jejich neskutečné diverzitě jen pečlivým zkoumáním jejich DNA nebo také objevováním nových druhů ještěrek a hadů v odlehlých koutech naší planety, a čas od času musíme i nějaký ten druh rozdělit na dva nebo více, neboť zkrátka zjistíme, jak to s ním vlastně je... Megachirella tedy byla na počátku evoluce šupinatých, i když samozřejmě nevíme zcela jistě, zda někde na naší planetě, kdesi v dávných horninách, nečeká na objevení ještě starší šupinatý. Kdo ví, to možná zjistí budoucí generace paleontologů.

Obrázek je z webu Science Mag. Za cenné informace děkuji webovým stránkám Science Daily.

Peritresius martini, nově objevená pravěká mořská želva

26. dubna 2018 v 15:42 | HAAS
Donedávna se myslelo, že většina současných mořských želv (v současnosti žije na naší planetě žije 7 druhů) vzešla z rodu Peritresius, který žil před 100 až 66 miliony let. Ačkoliv nyní víme, že evoluce mořských želv byla o něco složitější, rod Peritresius stále zůstává velmi zajímavou prehistorickou želvou. Druh P. ornatus žil v období pozdní Křídy na území dnešních jižních států USA, tedy alespoň tam byly nalezeny jeho fosilie, které byly v 19. století popsány Leidym. Ale dosud se našlo jen velmi málo zkamenělin tohoto neobvyklého rodu, představujícího jednu z nejstarších známých mořských želv. PLOS nicméně uveřejnil výsledky výzkumu, jehož prostřednictvím američtí paleontologové prostudovali fosilie mořských želv ze států Alabama a Mississippi, staré 88 až 66 milionů let. Na základě těchto pozůstatků pak určili nový druh, jenž byl pojmenován Peritresius martini. Druhové jméno ctí George Martina, který zkameněliny objevil. Byla objevena řada úlomků z okraje krunýře této želvy. Dříve známý druh Peritresius ornatus měl krunýř pokryt zvláštně tvarovanou kožní strukturou, jež byla bohatě prokrvená. Mělo to zřejmě dost co do činění s termoregulací zvířete. Koneckonců, byl to zcela jistě jeden z důvodů, proč tento rod želv vydržel na naší planetě tak dlouho, a vyhynul v podstatě až na konci Křídového období, kdy vymřeli také dinosauři, pterosauři, amoniti a mořští plazi. Během pozdní Křídy vyhynula spousta druhů želv; podle některých odborníků zato přinejmenším částečně mohlo i ochlazování. Lepší termoregulace tedy Peritresiovi přicházela vhod. Zda byl tímto znakem vybaven i nově objevený P. martini ještě s určitostí nevíme, bude-li nalezeno více pozůstatků, možná pak budou učiněny podobné závěry i právě o tomto druhu. Co objev P. martini vědcům rozhodně přinesl je fakt, že rod Peritresius byl poměrně rozšířenější, než se dříve myslelo. Pro úplnost jen uveďme, že žádné jiné druhy Peritresia dosud neznáme, proto je tedy nález druhu nového tolik vítaným... Peritresius martini určitě není jediným druhem pravěké želvy, která byla popsána tento rok. Velice zajímavým byl například v únoru publikovaný objev 5,5 milionu let staré miocénní želvy Trachemys haugrudi v Tennessee.

Pokud bude o této želvě publikováno více informací, jistě ještě nějaké doplním... Podle mne jde o velice zajímavý objev.
 
 

Reklama