Podivní netvoři

Bunyip-Tajemné monstrum z Austrálie

7. února 2017 v 14:17 | HAAS
Kryptozoologové se již desítky let snaží odhalit tajemství jednoho z nejpodivnějších australských kryptidů, bájné nestvůry zvané Bunyip. Vzhled tohoto tajemného tvora není dobře popsán, jméno je užíváno snad i pro více tajemných živočichů. Jisté je však to, že se jedná o vzrůstem velkého tvora. Někdy je popisován s peřím na zádech, jindy s krokodýlími šupinami. Podle některých svědectví z Nového Jižního Walesu má dlouhý krk, kdežto jiná mu přisuzují psí hlavu, krátky krk a zlověstný výraz. V roce 1845 prý v přístavním městě Geelong v australském státě Victoria několik lidí nalezlo obrovský kloub čehosi podivného. Údajně si na místo přizvali jednoho z domorodých Austrálců nebo-li Aboriginců, aby předmět zkusil identifikovat. Vyslovil jméno "Bunyip" a ukazoval na své jizvy na hrudi. Prý mu je před lety tento netvor způsobil, když hájil své území poblíž jednoho z jezer a muže, jenž se přiblížil, takto zranil. V 19. století údajně došlo k dalším nálezům důkazů existence Bunyipa. Roku 1847 byla u řeky Murrumbidgee nalezena podivná lebka. Podle některých lidí byla podobné té hroší a pocházela z nějakého vyhynulého tvora, podle jiných to byl dnes žijící Bunyip. Takže jaká je pravda? Ačkoliv je představa podivného netvora pobíhajícího po Austrálii romantická, pravda je mnohem vědečtější. Bunyip je především označení pro mytologické monstrum, o kterém si domorodí Austrálci vyprávějí. Podle některých odborníků mohou příběhy o tomto netvorovi pocházet už z doby před desítkami tisíc let, kdy se lidé dostali do Austrálie a potkali zde mnohá velká zvířata, zástupce Australské megafauny. Mezi nimi byl také Diprotodon, obrovský vačnatec připomínající vombata, také mu byl blízce příbuzný. V takovém případě by bylo jistě velmi pozoruhodné, kdyby se mezi Austrálci dodnes udržely legendy jejich prapředků, kteří po australské buši chodili stovky generací před nimi. Případ z roku 1845 je často považován za uzavřený: Aboriginec ukázal jizvy, které mu způsobily ostré zuby ohromného Bunyipa. Problémem je, že neexistuje žádný vědecký důkaz toho, že by vůbec byl tento domorodec na místo přizván a měl nějaké jizvy. Co zůstává pravdou je fakt, že se jednalo o fosilní kloub Pleistocénního vačnatce. Zprávy o nálezu této dobře zachovalé zkameněliny byly senzacechtivým tiskem mírně upraveny. Kloub tedy definitivně patřil vyhynulému savci. Zprávy z roku 1847 byly rovněž zkrášlovány. Sir Richard Owen, britský anatom, velký vědec a muž, jenž vymyslel označení Dinosauria, identifikoval nalezenou lebku jako smáčklou lebku telete nebo případně hříběte. Lebka navíc nebyla vůbec tak veliká, jak si někteří lidé myslí. Rozhodně nepatřila zvířeti, jehož délka pak byla odhadována na 9 metrů. Ve skutečnosti to bylo malé zvíře, jež bylo utečencem z dobytčí ohrady či ze stájí. Roku 1847 se také objevily zprávy o tom, že Bunyip je vlastně obrovský ptakopysk, a že byl nedaleko Melbourne spatřen, jak se vyhřívá na břehu. Jak vyřešit tuto záhadu? Velmi prostě, buďto se jednalo o velkého samce ptakopyska, anebo byl někým spatřen tento živočich jen tak, což svědka inspirovalo k vytvoření hrůzostrašného příběhu o dalším Bunyipovi... Někteří kryptozoologové si myslí, že Bunyip by skutečně mohl být Diprotontem. Faktem ale zůstává, že Diprotodon, stejně jako další zástupci australské megafauny období Pleistocénu, vyhynul před asi 40 000 lety. Toto vyhynutí způsobila jak změna klimatu, tak i lov ze strany pravěkých lidí. Navíc se ukazuje, že lidé tyto tvory zabíjeli zřejmě častěji, než jsme se dříve domnívali. Bunyip tedy navždy zůstává pouze legendou, bájným zvířetem z hrůzostrašných, ale zároveň krásných pověstí...

V současné přírodě Austrálie však stále nalezneme vombaty. Jak jsem už zmínil, jsou to blízcí příbuzný Diprotodonů, a my v jednadvacátém století můžeme stále obdivovat tyto zmenšené verze pravěkých obrů...

Indiánské příběhy o strašném monstru

16. října 2016 v 10:23 | HAAS
Indiáni ze Severní Ameriky znali pozůstatky pravěkých zvířat, vždyť také proto mluvili například o hromových koních, což byla ve skutečnosti brontotéria. Zkameněliny těchto neuvěřitelných zvířat z třetihor, ale také těch z druhohor, nalézali na západě Spojených států obvykle. V krajině Badlands, odkud je známo tolik dinosauřích fosílií, nalézali kosti podivných draků a kvůli tomu si vyprávěli příběhy o strašlivých monstrech a zuřivých, zlých démonech. Avšak žádný z nich se nerovnal Unktehi. Tak říkali hroznému vodnímu monstru, které bylo pozůstatkem "z doby, kdy lidé ještě neexistovali". Zajímavé je, že některé indiánské kmeny přišly s příběhy o tom, že před lidmi světu vládl hmyz a plazi. Buďto do dobře odhadli z pozorování zvířat, anebo z pohledů na zkameněliny, které jim musely nápadně připomínat ještěry. Ať tak či onak, Unktehi prý byla hrozivá příšera, jež se občas vrací na Zemi. Tyto příběhy se vyprávěly jak mezi Siouxy, tak později mezi Lakoty. Jeden Lakotský chlapec, svatý muž jmenovaný Chromý Jelen, prý kdysi v druhé polovině 19. století zažil bouři. Nebyla to ale bouře jen tak ledajaká. Pátral po ztracených koních, ale náhle jej začaly stíhat blesky. Bouře byla příšerná, on však neměl, kam jít. Pak se mu vybavil jeden z příběhů o kosmické bitvě, které si Indiáni vyprávěli. Měl pocit, že je při ní. "Hromoví ptáci" proti něčemu bojovali. Chromý Jelen se tiskl ke skále a vyčkal tam celou noc. A když se rozednilo, spatřil něco pozoruhodného. Bylo to mrtvé Unktehi. "Hromoví ptáci" ho porazili. Učinili tak, protože Unktehi, které se vrátilo na Zemi, chtělo chlapce zabít a sežrat. Oni jej však uchránili a monstrum zabili. Chromý Jelen se snažil na místo zavést bílé vědátory, ale nikdy jej už nenalezl. Nicméně, našel jiné pozůstatky Unktehi, které už vědci viděli. Kosti byly nachlup stejné... Co to bylo? Unktehi, které Chromý Jelen viděl, byla kostra. Byla to kostra něčeho mimořádně velkého, něčeho, z čeho i Indiáni měli respekt. A měli bychom i my, kdybychom takové zvíře zaživa potkali na ulici, nebo jako oni viděli jeho kosti v nějaké geologické formaci a náhle se stali objeviteli úžasného fosilního materiálu starého 150 milionů let. Byly to kosti sauropoda... Indiáni totiž věřili, že Unktehi byl jakýsi vodní netvor, a staré rekonstukce sauropodů zobrazovaly tyto dinosaury ve vodě. Indiáni i vědci to tedy z kostí dříve vyčetli dobře, i když dnes víme, že sauropodi byli suchozemští. Povídky u Unktehi jsou tedy založené na kostech pravěkých zvířat, konkrétně těch největších, jaká kdy v Severní Americe kráčela! Indiánských příběhů založených na pozorování obrovských kostí kdesi v horninách však bylo mnohem, mnohem více...

Toto není kryptozoologické téma, chtěl jsem však článek o těchto příbězích napsat, protože jsou stejně pozoruhodné, jako historie amerického osídlování a prehistorie amerického kontinentu...

Údajná pozorování ptáka moa v současnosti

17. září 2016 v 10:14 | HAAS
Pták moa, jak se říká šesti rodům již vymizelých obřích ptáků z Nového Zélandu, vyhynul okolo roku 1400. Vyhubili ho Maorové, kteří se na ostrovy dostali jen asi 120 let předtím na člunech vyrobených v Polynésii, jejich původní domovině. Spolu s ptáky moa vyhynulo i několik dalších unikátních živočichů Nového Zélandu, které my, současní lidé, už bohužel nikdy neuvidíme... Nebo snad ano? Kryptozoologie pracuje se spoustou záznamů o pozorováních podivných zvířat. V některých případech sice její metody nejsou úplně důvěřivé, ale v tomto případě by se dalo spekulovat o přežití některých tvorů, jež považujeme za vyhynulé. Ptáci moa sice vyhynuli, ovšem někteří lidé tvrdí, že v odlehlých oblastech Nového Zélandu tyto tvory zahlédli. Spolehlivé záznamy o tom bohužel nejsou. Ale jedna věc je faktem: novozélandská slípka takahe byla považována za vyhynulou od roku 1898, avšak v roce 1948 byla objevena malá populace těchto nelétavých krátkokřídlých ptáků při úpatí Jižních Alp na Jižním ostrově na Novém Zélandu. Spoustu lidí tato zpráva povzbudila co se týká hledání tvorů, o nichž si myslíme, že kvůli lidem už vyhynuli. Moa byli též příkladem, žili na Novém Zélandě po dlouhou dobu a nebýt intenzivního lovu, existovali by dodnes. Údajná pozorování však nebyla vědecky dokázána. Musíme si uvědomit jednu věc: takahe je malý pták, moa byl obr. Největší druhy dorůstaly výšky 3,6 až 4 metrů (v ojedinělých případech) a přehlédnout tak velkého živočicha není zrovna snadné, zvlášť, když se po stovky let potuluje krajinou. Pokud by pták moa přežíval, snad by ho už někdo viděl. V dnešní době, jak víme, dochází k objevům pouze menších živočichů. Každý objev nového druhu ptáka, savce nebo většího plaza je unikátní. A k novým objevům dochází spíše z důvodů toho, že vědci zjistí, že jistá populace nějakého druhu je ve skutečnosti jiný druh a tak je tedy tento tvor nově pojmenován, ačkoliv byl známý už předtím jen jako zástupce jiného druhu, jemu velmi příbuzného. Od konce 19. století prý někteří lidé ptáka moa viděli v oblasti Westland District na Jižním ostrově. Je to pozoruhodná krajina: z východu jí lemují Jižní Alpy, ze západu Tasmanovo moře. Oblast mezi těmito dvěma významnými geografickými body by mohla být obývána obřím nelétavým ptákem. Také na samém jihu Jižního ostrova, ve Fiordlandu, prý došlo k některým pozorováním. V nedávné době to bylo v letech 1993 a 2008. Kryptozoologové se vydali oblasti prozkoumat a našli například stopy. Existují i rozmazané fotografie, jež však mohou být docela dobrými podvrhy. Zoologové tyto "důkazy" obvykle ignorují. Pokud by někdo skutečně natočil ptáka moa zblízka, pokud by byl tento tvor popsán, důkladně vyfotografován a studován, bylo by jasné, že přežil. Ovšem tyto zprávy, mnohdy nepotvrzené co se týče pravdivosti, vědci nemohou považovat za přímý důkaz... Kdyby ale moa přežil do dnešních dnů, bylo by to fantastické. Kromě toho z Madagaskaru pocházejí zprávy o údajných pozorováních živoucího Aepyornise, "sloního ptáka". Ale kdo ví, třeba si lidé tyto poplašné zprávy jen vymýšlejí...


Moa není příkladem tvorů jako Chupacabra a dalších kryptidů, tito ptáci se s lidmi setkávali a dodnes v několika muzejích najdete jejich zbytky. Je jen otázkou, zda by opravdu dokázali přežít do současnosti...

Obrovský tajemný medvěd z arktické Kanady

12. dubna 2016 v 16:45 | HAAS
Do rubriky Podivní netvoři většinou píšu články o kryptozoologii, ale zvíře, které bude popsáno v tomto článku, náleží tomuto vědnímu oboru jen okrajově. Jde spíše o tajemného tvora, který skutečně existoval, možná i existuje, ale je velmi tajemný... Kanada by se možná dala označit jako země medvědů, protože vedle spousty různých druhů ptáků a savců zde najdeme právě tyto majestátní všežravce. Medvědi černí, kteří se vyskytují ještě na jihu provincie Manitoba, patří mezi ty nejmenší-naopak mezi největšími jsou zástupci legendárních jmen jako kodiak nebo grizzly. Pravděpodobně největším druhem medvěda je medvěd lední, obývající velkou část Kanady. V 19. století přišel na svět objev dalšího medvěda, co byl ale opravdu zač je dosud nejisté. Bylo to v roce 1864, když Inuitští lovci zastřelili obrovského medvěda se žlutavou srstí v Severozápadních teritoriích. I podle jejich souzení se zdál být dost velký, větší než ostatní medvědi v okolí. Kožišinu a lebku proto darovali Rodericku MacFarlenovi ze Společnosti Hudsonova zálivu. MacFarlane pracoval pro tuto společnost nezvykle daleko od Hudsonova zálivu, a to až na samém severu Severozápadních teritorií, u řeky Anderson. Jediné, co asi mohl udělat, bylo poslat tyto pozůstatky velkého zvířete do Smithsonova institutu. Zásilka byla úspěšně doručena, ale oba předměty byly pouze zařazeny do sbírek a brzy se na ně zapomnělo. Až ve 20. století došlo k jejich znovuobjevení a americký zoolog Clinton Hart Merriam se ujal vědeckého popisu. Roku 1918 byl popis oficiálně vydán a zvíře pojmenováno Vetularctos inopinatus. Nikdo si ale není jistý tím, co byl medvěd doopravdy zač... Tento "starodávný nečekaný medvěd" nebo "MacFarlenův medvěd", jak se mu říká v angličtině, byl bohužel znovunalezen a popsán dlouho poté, co o něm mohli očití svědkové něco říci. Důkazy pro to, že na severu Kanady žil nebo snad i žije nějaký velký medvěd se žlutavou srstí, existují. Nikdo ale takové zvíře neviděl od té doby, když došlo k zastřelení prvního nalezeného jedince. Ovšem, celý případ by se dal vyřešit. Co když byl tento tajemný medvěd hybridem medvěda ledního s medvědem hnědým? Víme, že polární medvědi jsou evolučně mladým druhem, jenž se od medvěda hnědého oddělil teprve před pár set tisíci lety. Proto se také jak v zajetí, tak i v divočině tato zvířata kříží. V případě některých zdokumentovaných hybridů můžeme mluvit i o značné velikosti! Podle popisu byl ale MacFarlenův medvěd skutečný obr. Jiným vysvětlením je, že tento medvěd byl obrovským severským grizzlym. Byl sice nalezen a zastřelen daleko za hranicemi výskytu dokonce i těch nejseverněji žijících hnědých medvědů, ale možné to je. Například v knize Stopy ve sněhu od Farleyho Mowata se můžeme dočíst o velkém severském grizzlym. Tato zvířata byla opravdu velká a také velice vzácná. Podle některých kryptozoologů byl zase tajemný velikán nějakým přežívajícím druhem medvěda z období Pleistocénu, jako např. medvěd krátkočelý (Arctodus simus). Proti tomu ale existuje spousta tvrzení, navíc krátkočelí medvědi vyhynuli před 10 000 lety a pravděpodobnost, že by změnu klimatu a celého prostředí přežili dodnes, není velká... Nicméně při natáčení seriálu pro History Channel byla lebka prozkoumána paleontologem B. W. Schubertem. Ten tvrdil, že si je stoprocentně jist tím, že patřila mladé samici medvěda hnědého-a že to navíc ani nebyl nějak vzrostlý jedinec. Dalším problémem je, že autor popisu Merriam, jak bylo zjištěno, vytvořil asi 96 jmen pro různé medvědy, kteří byli v podstatě zástupci devíti poddruhů hnědého medvěda. Nikdo si tedy není zcela jist tím, zda byl tajemný obr skutečně nějakým samostatným druhem... Pokud nebude odhaleno více, zůstane MacFarlenův medvěd záhadou. Někteří vědci si myslí, že tento neurčitý savec možná dokonce vyhynul, pokud tedy tvořil samostatný druh.

Na obrázku vidíte klasického medvěda hnědého z Aljašky... Podle mě by mohl být záhadný MacFarlenův medvěd severským grizzlym, kteří už v 19. století byli celkově vzácní. Do komentářů napište, co si o tom myslíte!

Netvor s labutím krkem

22. února 2016 v 16:38 | HAAS
Jedním z pozoruhodných kryptozoologických úkazů západní Evropy je podle všeho velice záhadný živočich, vyskytující se na malém ostrově Achill západně od Irska. Podle místních legend je vulkanické jezírko na ostrově místem, poblíž kterého žije dosud nepopsaný druh plaza. Ostrov tedy není jen nalezištěm pět tisíc let staré kultury lidí, je obestřen i současným tajemstvím, avšak s pravěkým původem. Podle jednoho pozorovatele, který zvíře spatřil roku 1968, žije kryptid v jezeře, odkud občas vychází ven a pobíhá po blízkém lese. Místním prý požírá ovce, které zabíjí velmi tiše a nepozorovaně, nejpravděpodobněji ze zálohy. Pohybuje se skoky jako klokan a jedná se o velmi rychlého živočicha, jenž má navíc dlouhý, labutí krk. Kryptozoologové se domnívají, že tento podivný tvor by mohl být přežívajícím dinosaurem. Kandidátem je rod Coelophysis, který byl též vybaven dlouhým krkem, chodil po dvou končetinách a byl to dravec. Smečky těchto dinosaurů se proháněly Severní Amerikou, a zřejmě i Afrikou, v období Triasu. Možná lovili i ve smečkách, a byli tak schopni skolit velkou kořist, například velkého býložravce Placeriase. Coelophysis dorůstal délky 2 až 3 metrů, vysoký byl stejně jako člověk, a patřil mezi první větší masožravé dinosaury. Zvláštní, údajně spatřená příšera s labutím krkem, je prý tmavě hnědé barvy. Nevíme však, jak byli dinosauři zbarveni (s výjimkou několika opeřených druhů). Může tedy na Achillu, malém a malebném irském ostrůvku přežívat Coelophysis? Jako je tomu u všech kryptidů, i zde nejprve musíme zvážit důležitá fakta. Ačkoliv byli dinosauři zřejmě teplokrevní, je nepravděpodobné, že by v chladných podmínkách irské divočiny přežíval takový tvor. Jeho velikost je až příliš zarážející, takové zvíře by již dávno bylo popsáno. Samozřejmě také počet očitých svědků je malý, což může svědčit o lidské fantazii, ale ne o skutečnosti, že příšera žije. Způsob jeho života se zdá být jednoduchý, ale opravdu by byl tento "novodobý Coelophysis" schopen skákat jako klokan? Příběh je to tedy vydařený, ale s největší pravděpodobností vymyšlený. Že se ovšem na Achillu může vyskytovat např. nějaký nový druh hmyzu či jiného bezobratlého, o tom pochybovat nelze. Na dinosaura je však ostrov až příliš veliký, a tak lze případ "netvora s labutím krkem" zařadit k příběhům podobným svědectvím o lochneské příšeře...

Do komentářů můžete napsat, co si o tom myslíte! Podle mě tedy takový tvor v současnosti neexistuje, důvody jsem uvedl ve článku... Jaký je Váš názor?

Podivná vodní příšera s chobotem

20. září 2015 v 13:39 | HAAS
V minulém století došlo k údajným spatřením velkého množství podivných, neznámých zvířat. Kromě těch, o kterých se diskutuje nejčastěji (např. Nessie a Yetti), jsou známy případy pozorování tvorů, jejichž existence se zdá být téměř neskutečná a jejich samotný vzhled evokuje v člověku spíše pohádková stvoření než živoucí zvířata. Ovšem, kdo ví... Mezi takové tvory, souhrnně označované jako kryptidi, se řadí i podivná vodní nestvůra s chobotem. Říká se jí Hippoturtleox, název je v podstatě složeninou slov Hippo (anglicky hroch, slovo má však původ v latině), turtle (želva) a ox (vůl). Dne 1. prosince 1922 byl tento tvor údajně spatřen stovkami lidí poblíž pláže Margate v provincii KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice. Toto místo bylo v minulosti poměrně bohaté na zranění způsobená žraloky, kteří jsou spolu s kosatkami nejmocnějšími predátory jihoafrických vod. Mohl by je snad předčít tento podivný živočich, Hippoturtleox? Existence nějakého neznámého mořského savce se vyloučit nedá, ale to, co lidé údajně viděli, se zdá být až moc neuvěřitelné. Hippoturtleox prý bojoval s kosatkami, ty nakonec zvítězili a svou kořist si odnesly kamsi do hlubin, kde ji spořádaly. Nestvůra vypadala z dálky jako lední medvěd, neboť byla srstnatá, a měla dlouhý chobot. Jako je tomu u takových spatření zvykem, opět nebyly při události pořízeny žádné fotografie ani videozáznam-lze tedy něčemu takovému věřit? Nemusí to být právě bizarní vzhled, ale spíše fakt, že zvíře bojovalo s největšími dravci současné doby, co dodává všemu na neskutečnosti. Možná trochu věrohodnější by mohla být příhoda otce a syna Mullaneyových z roku 1962. Rybařili tehdy na jezeře lLough Dubh (někdy také nazývaném Black Lake) v Irsku, když tu se jim na udici chytil podivný živočich. Podle jejich popisu byl velký jako kráva, tmavé tělo bylo pokryto celkem krátkou srstí a končetiny byly silné a krátké. Obličej živočicha byl prý zakončen jakýmsi chobotem, nebo rohem. Podle kryptozoologů by opět mohlo jít o Hippoturtleoxe, jen mnohem menšího, než byl jedinec pozorovaný v Jižní Africe. V 80. letech 20. století se zase objevila zpráva, že podobně vypadající zvíře bylo na počátku 70. let zabito čínskými vojáky na pobřeží jednoho jezera v Tibetu. Kde a jak však najít odpověď na otázku, zda je to všechno pravda? Je jen na každém z nás, jak usoudí. Z hlediska zoologů však toto zvíře nebude oficiálně existovat do té doby, než bude popsáno. Což se vzhledem k tomu, že o něm kromě povídaček nevíme nic, možná ani nestane...

Podle mne se jedná o celkově dobrý námět na vědecko-fantastickou knihu, co Vy na to? Do komentářů napište svůj názor... Obrázek i informace jsou z www.kryptozoologicky.blog.cz . Na onom zajímavém webu naleznete více informací...

Obří lenochod v současnosti?

30. dubna 2015 v 15:05 | HAAS
Jedním z méně známých a celkově obávaných kryptidů je tvor nazývaný Mapinguari. Tento živočich by se podle svědků měl vyskytovat v Amazonském deštném pralese v příhraničí Brazílie a Bolívie, a snad možná i na území Argentiny. Jméno tohoto živočicha znamená v jazyce původních domorodých obyvatel brazilských lesů "řvoucí zvíře", protože se údajně ozývá velmi silným, uši rvoucím řevem. Mělo by jít o savce rezavé srsti, vyššího než člověk, snad pojídajícího listí stromů. Podle některých zdrojů prý tento záhadný netvor představuje pro lidi velké nebezpečí, při úleku může být agresivní a je schopen používat své dlouhé drápy jako zbraně... Vyvstává základní otázka: Co je ten živočich zač? Existuje opravdu, nebo jde jen o další z mnoha výmyslů zahlédnutí tajemného tvora? Kryptozoologové po odpovědích na tyto otázky již desítky let pátrají. Zaprvé je však třeba uvést, že Mapinguari se původně vyskytuje ve folklóru domorodých indiánů obývajících Amazonii, a poté i vůbec v celé brazilské mytologii. Většina zvířat této mytologie představuje jakési hybridy dobře známých zvířat, včetně kajmanů, jejichž kůží jsou prý části těla (například chodidla) mýtických zvířat pokryta. Možnost existence tohoto tvora jen v hlavě některých lidí je asi nejlepším vysvětlením, a také nejlogičtějším. Další vysvětlení už bere v sázku vymírání druhů a přežití některých živočichů z období Pleistocénu, tedy z konce čtvrtohor, do současnosti. Mapinguari je prý 2 metry vysoký savec s dlouhými drápy a třemi velkými prsty na zadních končetinách. Někteří kryptozoologové si myslí, že právě tento popis odpovídá paleontologii dobře známým pravěkým savcům-pozemním lenochodům. Jedním z nich bylo například Megatherium, největší lenochod, který kdy žil, a jenž měřil 6 metrů na délku a při svých cestách po Jižní Americe jeho pozůstatky objevil již slavný přírodovědec Charles Darwin, autor evoluční teorie. Kromě Megatheria žila v minulosti i spousta jiných pozemních lenochodů, od Nothrotheria po Minothropuse. Megatherium však žilo právě v místech, kde se dnes údajně vyskytuje Mapinguari. Pozemní lenochodi nicméně vyhynuli na konci Pleistocénu, protože přišlo sucho a chlad a tito mohutní tvorové se novým podmínkám nedokázali přizpůsobit. To existenci Mapinguariho opět vyvrací. Navíc je celkem nepravděpodobné, aby džungle Jižní Ameriky obýval přes dva metry vysoký tvor a zůstával skryt očím veřejnosti. Problémem je ovšem fakt, že mezi zastánce jeho existence se neřadí jen kryptozoologové, ale i vědci z jiných oborů. Například jeden kurátor Brazilského muzea tvrdí, že před lety nalezl v brazilské džungli jen pár dnů staré stopy Mapinguariho, ornitolog David Oren zase našel tříprstou stopu. Právě Oren je jedním z hlavních zastánců existence tohoto pravěkého, avšak živoucího pozemního lenochoda. Tvrdí, že tvor existuje, ale je neuvěřitelně plachý. Je to možné? Těžko říci. Podle paleontologie a oficiálního stanoviska však pozemní lenochodi dávno vymřeli...

Více informací můžete nalézt na anglické Wikipedii či na webu Kryptozoologicky.blog.cz. Do komentářů můžete psát, co si o tématu myslíte...

Krokodýlí žába

20. ledna 2015 v 14:14 | HAAS
Krokodýlí žába patří mezi další známé tvory, kterými se zabývá věda kryptozoologie. Pravděpodobně by se mohlo jednat o nějakého do dnešních dnů přežívajícího prvohorního tvora. Nejvíce informací o pozorování chodí od řeky Segamy na severním Borneu, kde kromě místních krokodýlí žábu zahlédl prý i cestovatel Bateig. Podle popisu se jedná o tvora s tělem a hlavou krokodýla, velmi slizkým tělem a velkýma vypoulenýma očima. Připomíná tedy vážně něco mezi krokodýlem a žábou. Bateig tvrdil, že zvíře mělo tak tři metry na délku, a po chvíli zmizelo v neproniknutelných houštinách, vydávaje hlasitý zvuk. Něco podobného ohlásila i skupinka devíti expertů, kteří se v roce 1987 vydali nafilmovat pravděpodobně téhož tvora ve Wuhnanu nedaleko Chu-Pej v Číně. Zatímco si připravovali kamery, vyšli prý z jezera tři tito tvorové, jeden z nich vytáhl ze skoro dvoumetrové tlamy až nezvykle dlouhý jazyk, obtočil jím kameru a i se stativem ji spolkl. Jeho dva druzi pak začali vydávat otřesné skřeky a náhle všichni zmizeli v hlubinách vod. Všech devět svědků živočichy popsalo jako monstra s bílou kůží a očima vypadajícíma jako misky na rýži. Většina lidí přesto na existenci krokodýlí žáby nevěří, ačkoliv všech devět čínských svědků se skládá z vystudovaných biologů. Kryprozoologové dospěli k závěru, že krokodýlí žábou by mohli být velcí prvohorní a druhohorní obojživelníci, jako byl například Mastodontosaurus, Eryops nebo Paracyclotosaurus. Ti by možná i velikostně odpovídali hlášeným pozorováním. Jak by však mohli takoví tvorové přežít po stovky milionů let takřka nezměnění? Problém je v tom, že obojživelníci, jak víme na základě pozorování úbytku druhů způsobeném člověkem, jsou velice náchylní ke změnám klimatu a ničení přirozeného prostředí. Velcí třímetroví obojživelníci z pravěku by neměli šanci přežít řadu vymírání, narozdíl třeba od živoucích fosílií typu latimérie a žraloků-ti se adaptují na změny mnohem lépe. Jiné vysvětlení už není tolik zavádějící a opírá se o skutečnost. Krokodýlí žába by ve skutečnosti mohla být bezocasým krokodýlem, kteří jsou občas chováni na krokodýlích farmách. Jedná se především o jedince chycené v přírodě, jež o ocas přišli. V divočině však takové exempláře najdeme také, mořští krokodýli navíc žijí v ústích řek na severu Bornea, kde jsou známi tím, že loví místní opice. V tomto případě by však případ z Číny nemohl být vůbec pravdivý a ukázalo by se, že pozorování velkého tvora s dlouhým jazykem bylo celé jen pouhým výmyslem...

Informace mi poskytly stránky www.kryptozoologicky.blog.cz a www.deinonych.blog.cz . Doufám, že se Vám tento článek líbil... Do komentářů můžete psát, co si o krokodýlí žábě myslíte vy!

Obří mravenci a kudlanky v současnosti?

13. října 2014 v 16:25 | HAAS
Z Amazonského deštného lesa občas přicházejí zprávy o pozorování dosud neznámých tvorů. Příkladem může být i taková obří kudlanka, které už kryptozoologové dali i latinské jméno-Mantis giganticus. Mnozí domorodci tvrdí, že zahlédli tento hmyz při lovu tapírů, ale někdy si prý troufne dokonce i na větší predátory, jako jsou jaguáři. Podle tvrzení domorodců obří kudlanka zabíjí s pomocí vysoce účinného toxinu obsaženého ve slinách, který je do těla kořisti či nepřítele vpouštěn pomocí velikých mangibur (čelistí) a dokáže prý zabít zvíře velikosti dospělého hřebce. Na výšku měří tak 2 metry. Ve 20. či 30. letech minulého století prý jeden cestovatel v africkém Zambezi také zastřelil nějakou obrovskou kudlanku, zřejmě už ale ne tak velikou, jakou je ta amazonská. Entomologové o těchto zprávách dost pochybují, žádné záznamy ani fotografie obřích kudlanek nebyly zatím pořízeny. Možná se jedná jen o domorodou legendu a také o jeden z více případů záhad týkajících se obrovského hmyzu Amazonského pralesa. Dalším jsou například bájní obrovití mravenci, měřící na délku asi 1,5 metru, což je poněkud přehnané. Tím pádem by byl ještě větší, než pravěký mravenec Titanomyrma (dříve Formicium), který žil v Eocénu a měřil 6 centimetrů. Používají prý celé kmeny stromů ke stavění svých kolonií a kusadly dokáží drtit i kameny. Podle některých zpráv dokáže prý mravenčí královna jakoby ovládat či manipulovat se členy kolonie. Nejpravděpodobněji jsou to výmysly, ale Amazonský deštný prales se nám ztrácí před očima v důsledku lidského působení na přírodu, a bylo by na škodu nezjistit, co se v něm ještě skrývá...


Snad se Vám tento mírně kryptozoologický článek líbil, pokud ano, můžete komentovat...

Záhada zvuku Bloop

31. května 2014 v 9:19 | HAAS
Často se stává, že při vědeckém výzkumu náhle přístroj zaznamená cosi, co výzkumníci ještě stále neznají. Takovým případem je i tato záhada. Roku 1997 totiž američtí vědci ze stanice NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) zachytili velmi zvláštní zvuk. Místo působení zvuku se nacházelo na severozápad od pobřeží Jižní Ameriky, na 50 stupních jižní šířky a 100 stupních západní délky. Tehdy poslouchalo podivný výjev hned několik výzkumných stanic současně a kupodivu, hluk se ještě párkrát zopakoval. Pokud si zvuk poslechnete, zřejmě se Vám vybaví něco jako ohromná velryba. Vědci z celého světa stále dumají nad působitelem toho zvuku. Nahrávka dostala jméno Bloop. Někteří odborníci si myslí, že takový hluk by musela vydávat asi 200 metrů dlouhá velryba, což se zdá takřka nemožné-nicméně hloubky jako ty, v nichž byl zvuk zaznamenán, nejsou prozkoumány, stejně jako jejich tajuplní obyvatelé. Mezi jinými kolují spíše domněnky o srážkách ledových ker až kdesi v Antarktidě. Vzhledem k poloze výskytu zvuku by se to zdálo pravděpodobné. Ale jak by mohla srážka ker vyvolat tón tak podobný živočišnému původu? Další pravděpodobnou teorií je zřejmý výskyt neznámého a velice mimozemsky vyhlížejícího tvora žijícího v oceánech, jenž je vybaven velikým zvukovým aparátem, takovým, který vědci doposud neměli šanci zkoumat. Tvor to může být klidně malý, ale jeho zvuky se mohou nést mořem na stovky kilometrů daleko. Nikdo však neví. Posuďte sami, nahrávku si poslechněte zde: https://www.youtube.com/watch?v=OBN56wL35IQ .

Obrázek zachycuje fiktivní vzhled tvora typu Bloop (jedná-li se o živočicha) v porovnání s plejtvákem obrovským, největším živočichem naší planety...
 
 

Reklama