close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Pravěcí netopýři: Miniopterus tao

30. června 2020 v 13:36 | HAAS
Od projektu Pravěcí netopýři jsem si dal více než měsíční pauzu. To ale neznamená, že by tento projekt skončil! Je na čase seznámit Vás s dalším pozoruhodným prehistorickým letounem...

Druh: Miniopterus tao,
Období: pleistocén, před 2 miliony až 10 000 lety,
Území: Čína.
Miniopterus, česky nazývaný létavec, je rod netopýrů z nadtřídy Vespertilionoidea, který v současné době zahrnuje 34 platných žijících druhů a přinejmenším 4 druhy fosilní. Druh Miniopterus tao je z nich patrně nejlépe prozkoumaný. Je znám z čínského pleistocénu, a vyhynul teprve na samém konci poslední doby ledové, asi před 10 000 lety. Historie rodu Miniopterus však sahá mnohem hlouběji do minulosti; vypadá to, že klad zahrnující tento rod se od ostatních primitivních letounů oddělil již v paleocénu nebo v eocénu, před přibližně 54 až 43 miliony let. Nejstarší druh rodu Miniopterus je pak znám již z pozdního eocénu. Fosilní pozůstatky druhu M. tao byly nalezeny v proslulém jeskynním systému nedaleko vesnice Čou-kchou-tien asi čtyřiačtyřicet kilometrů jihozápadně od Pekingu. Tato oblast se proslavila především nálezy koster tzv. pekingského člověka (Homo erectus pekinensis). Prvním nalezeným pozůstatkem jednoho z našich předků žijících v okolí Čou-kchou-tienu v pleistocénu byl jediný zub, nalezený roku 1921 Birginem Bolinem pod vedením Otta Zdanského. Lebky a další kosti pak byly v oblasti vykopány během příštích desetiletí. Miniopterus tao byl v Čou-kchou-tienu nalezen zřejmě ve 30. letech minulého století. Roku 1934 popsal čínský paleontolog Jang Čung-ťien několik fosilií netopýrů, jež byly vykopány v Lokalitě č. 1 uprostřed jeskynního systému. Nalezené letouny však nepopsal jako zástupce rodu Miniopterus, k tomu se odhodlali až v roce 1963 Kazimierz Kowalski a Čuan-kuei Li. Domnívali se, že tyto zkamenělé fragmenty náležely létavci stěhovavému (Miniopterus schreibersii), dosud žijícímu druhu rozšířenému v celé palearktické oblasti i dále na jih, dokonce až do Austrálie. V roce 1986 pak Bronislaw Woloszyn zjistil, že nalezené zkameněliny ve skutečnosti patřily úplně novému, již vyhynulému druhu létavců, a rozhodl se dát mu jméno Miniopterus tao. K tomuto rozhodnutí dospěl při zkoumání dvou fosilních mandibul, jež byly umístěny v depozitáři Polské akademie věd. Druhové jméno "tao", jež pro netopýra vybral, je přímým odkazem na čínský filozofický koncept, který hraje důležitou roli v taoismu. M. tao rozhodně nepatřil mezi největší netopýry, vlastně ani nepatřil mezi největší druhy létavců. Průměrná délka spodní čelisti představovala 12 milimetrů, z čehož lze vyvodit, a to i na základě porovnání s žijícími druhy rodu Miniopterus, celkovou velikost zvířete. M. tao byl docela průměrný létavec, s rozpětím křídel okolo 30 centimetrů, od čenichu po ocásek měřil zhruba 10 centimetrů, a vážil nanejvýš 20 gramů. Je velice pravděpodobné, že byl celkově poněkud robustního vzrůstu. Létavci jsou vybaveni neuvěřitelně dlouhým třetím prstem, a všichni zástupci rodu jsou schopni ho při odpočinku spolu s křídly jaksi "složit". Díky dlouhým křídlům dokáží létavci vyvinout v letu skutečně velkou rychlost, pohybují-li se v otevřeném prostoru. Zajímavé je, že přinejmenším po 20 milionů let provází létavce virus rodu Deltaretrovirus, způsobující u lidí leukémii. Co se stravy týče, byl M. tao s velkou pravděpodobností hmyzožravý, stejně jako jeho současní příbuzní. Po setmění lovil okřídlený noční hmyz. V době, kdy žil, vyskytovalo se na území Čou-kchou-tienu i několik dalších netopýrů, například netopýr ia (Ia io), který přežil do dnešních dnů.

Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii), druh, od něhož byl M. tao oddělen

Tento projekt bude pokračovat!

Pravěcí netopýři: Dizzya

24. května 2020 v 13:07 | HAAS
Od napsání předchozí části Pravěkých netopýrů uběhlo 17 dní, takže myslím, že je na čase v projektu zase pokračovat. Tentokrát Vás seznámím s vyhynulým netopýrem rodu Dizzya!

Druh: Dizzya exsultans,
Období: raný eocén, před asi 50 miliony let,
Území: Tunisko.
Je velice pozoruhodné, že takřka všechny rody letounů z arabsko-afrického paleogénu pocházejí ze severní Afriky, zvláště tedy z Tuniska nebo Egypta. Existuje samozřejmě několik výjimek, Dizzya však toto pravidlo potvrzuje. Snad v této oblasti byly podmínky pro zachování fosilií letounů poněkud příhodnější. I tak však nemůžeme říci, že by se pozůstatky dizzye řadily k těm nejkompletnějším; Sigé popsal jediný známý druh tohoto rodu v roce 1991 na základě jedné stoličky z horní čelisti, kusu spodní čelisti se dvěma ulomenými zuby a pažní kosti. Tyto fragmenty však postačily k zařazení letouna do systému. Dizzya exsultans byl rod netopýra z čeledi Philisidae, spolu s rodem Witwatia, který ve středním až pozdním eocénu také žil v severní Africe. Tato čeleď netopýrů vyhynula až v miocénu. Každopádně Dizzya je nejstarším známým zástupcem této skupiny, a jejím patrně nejbližším příbuzným byl rod Philis. Její pozůstatky byly nalezeny v regionu Chambi. Zdejší eocénní horniny vydaly světu fosilie i několika dalších eocénních letounů... Korunky zubů tohoto netopýra byly orientovány směrem k jazyku, tomuto znaku se v angličtině říká "lingual cusp". Tvar nalezené stoličky byl rektangulární, obdélníkový. Přesná velikost dizzye není známa, z délky nalezeného humeru však lze odvozovat, že byla menší než ostatní netopýři z čeledi Philisidae. Pravděpodobně šlo o hmyzožravého netopýra, lovícího v noci hmyz. Vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno cranium dizzye, nemůžeme s určitostí tvrdit, zda používala při lovu echolokaci či ne. Mnoho primitivních netopýrů však echolokace bylo schopno, můžeme tedy spekulovat, že Dizzya nebyla výjimkou... Vzhledem i způsobem života se dizzyii a jejím příbuzným nejvíce podobají současní netopýrovci z čeledi netopýrovitých (Vespertilionidae), jež žijí na každém kontinentu naší planety kromě Antarktidy.

Jeden ze současných příbuzných dizzye, netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus)

Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat!

Opravdu lovili Deinonychové a ostatní raptoři v dobře organizovaných smečkách?

12. května 2020 v 13:33 | HAAS
Raptoři, zástupci čeledi Dromaeosauridae, jsou spolu s troodontidy pokládáni za jedny z nejchytřejších dinosaurů. K velké popularitě těchto srpodrápých zabijáků přispěl film Jurský park, a přestože Deinonychové (popisovaní ve filmu a jeho pokračováních jako Velociraptoři) byli ve skutečnosti opeření, mnohé aspekty života těchto tvorů v něm byly vyobrazeny s určitou vědeckou přesností. Deinonychus byl dinosaurem, který amerického paleontologa Johna Ostroma z Yale University v 60. letech minulého století přesvědčil, že dinosauři nebyli ve všech případech pomalí, hloupí plazi, jak si je do té doby mnozí představovali. Ostrom v nich viděl víc ptáky než současné plazy, a také v nich viděl smečkové lovce. V Jurském parku i dalších fiktivních dílech pak byli Deinonychové a jejich příbuzní skutečně takto zobrazováni. Představa lovecké skupiny Deinonychů nahánějící Tenontosaura v lesích Severní Ameriky v době před 110 miliony let je fascinující. Avšak podle nového výzkumu provedeného paleontology z University of Wisconsin Oshkosh, University of Oklahoma a Sam Noble Museum se o žádné dobře organizované smečky nejednalo.
Podle Josepha Fredericksona a jeho kolegů nelovili Deinonychové jako vlci či psi hyenoví, ale spíše jako varani komodští. Výsledky výzkumu naznačují, že každý raptor útočil na kořist za sebe. To nutně neznamená, že raptoři nelovili ve smečkách. Opravdu se mohli pohybovat ve skupinkách, ty ovšem nebyly koordinované, neplatila v nich žádná pravidla, a když se dravci zaměřili na slabé či staré zvíře, které chtěli ulovit, každý na něj útočil bez ohledu na práci ostatních. I hody raptorů pak mohly vypadat spíše jako hody současných komodských draků. Každý snědl tolik, co mohl, a neohlížel se na ostatní. Frederickson prohlásil, že pro Ostromův pohled na Deinonychy coby na smečkové zabijáky neexistuje dostatek přesvědčivých důkazů. Jak řekl, současní ptáci, přežívající dinosauři, a krokodýlové, další nejbližší příbuzní dinosaurů, též málokdy loví ve skupinách. Podotkl však, že smečkové chování nemohlo fosilizovat - pokud by tedy nedošlo k objevu nějaké stopní dráhy - proto neexistuje stoprocentní důkaz, že smečky byly dobře organizované, na druhou stranu to však stoprocentně nevylučuje možnost, že k němu docházelo.
To ale není všechno, důkazy se dají sbírat i jiným způsobem. Frederickson a jeho kolegové odebrali chemické vzorky ze zubů mladých i dospělých Deinonychů. Pravdou zůstává, že zvířata lovící ve smečkách - vezměme si kupříkladu psy hyenové - nevykazují velkou dietní diverzitu. Jinými slovy, a ještě přesnějšími, mladí psi hyenoví požírají zhruba to samé, co dospělci. Maso jim obstará matka spolu s ostatními jedinci ve smečce, a pokud se již neživí jejím mlékem, pak logicky požírají to samé, co dospělci. To ale není případ zvířat jako jsou krokodýlové či komodští varani, predátorů, jež loví samostatně. I když se shluknou do skupin, nejsou to skupiny koordinované; takoví krokodýli nilští při tahu pakoní řekou Marou v Keni loví opět každý za sebe. Takoví predátoři vykazují jistou dietní diverzitu, co se týče rozdílu jídelníčku nedospělých a dospělých jedinců. Mladí varani komodští se před dospělými skrývají ve stromech, a loví menší kořist, od hmyzu po gekony či hady, naopak dospělci jsou schopni skolit buvola. Jeho masem samozřejmě mláďata nekrmí, tak jako k tomu dochází v dobře organizované psí smečce. Izotopy, které mohou být získány ze zubů mláďat a dospělců se výrazně liší. A právě tímto způsobem přišel vědecký tým na to, že ani Deinonychové nelovili v koordinovaných smečkách, a svá mláďata nekrmili. Stabilní izotopy uhlíku a kyslíku ze zubů jedinců různého věku se totiž liší.
Jedná se jen o hypotézu, a přestože důkazy jsou přesvědčující, neznamená to, že můžete chytrým smečkovým lovcům z Jurského parku říci sbohem. Pokud však mají Frederickson a jeho kolegové pravdu, pak by to mohlo znamenat ještě něco; nelovili-li Deinonychové a jim příbuzní v koordinovaných skupinách, byli vůbec schopni skolit dinosaury větší než byli oni sami? Jeden Deinonychus by si asi na Tenontosaura netroufl. Na druhou stranu něco úplně jiného mohla provést i neorganizovaná skupina zabijáků, která se na něj zkrátka vrhla a rozškubala ho. Záleží na tom, jak na tuto problematiku pohlížíte. Jedno je však jasné - raptoři nelovili tak, jak jsme se domnívali.

Na lovu nebo jen na procházce? Byl Deinonychus smečkovým lovcem schopným skolit velkou kořist nebo ne?

Za informace pro tento článek vděčím webovým stránkám University of Wisconsin Oshkosh a Science Daily.

Geology Rocks - část 4. - Stratigrafie

11. května 2020 v 16:03 | HAAS
Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 4.

Stratigrafie



Stratigrafie je vědní obor, zabývající se vztahy geologických těles. Předmětem jeho zkoumání jsou strata neboli geologické vrstvy, stejně jako stratifikace, tedy usazování těchto vrstev. Zabývá se sukcesí hornin, a je základem pro historickou geologii, neboť metody stratigrafie jsou užívány ke zjištění stáří jednotlivých vrstev. To pak může odborníkům posloužit jako záchytný bod při zjišťování stáří určitého předmětu, ať už se jedná o fosilii nebo o lidské pozůstatky podstatně mladšího stáří (třeba i v rámci stovek let). Jakožto součást geologie je stratigrafie velice důležitá, a její základy jsou nutné pro studium sedimentárních i extruzivních (výlevných) hornin.

Podobně jako ostatní velké obory geologie, i stratigrafii můžeme rozdělit na několik podoborů. Obecně platí, že se dělí na dva velké celky; prvním je litostratigrafie, zabývající se systematickým tříděním posloupností hornin a jejich popisem, přičemž k tomu využívá poznatky o jejich litologii; tím druhým je biostratigrafie, podobor zabývající se zjišťováním stáří fosilií. Právě biostratigrafie má užitek při datování stáří hornin. Má velké využití v paleontologii - paleontologové by bez základů biostratigrafie v podstatě nedokázali provádět svou práci, řekneme-li to takto jednoduše.


Co se týká určování stáří geologických těles včetně hornin, můžeme stratigrafii rozdělit ještě jiným, poměrně obecnějším, jednodušším způsobem, a to na relativní stratigrafii a stratigrafii absolutní. Jak již samotný název napovídá, relativní stratigrafie určuje relativní stáří těchto geologických těles, naopak skutečné stáří určuje absolutní stratigrafie, užívající tzv. metody časového datování. Počátkem časového datování je rok 1950, pro datování stáří geologických těles starších než sedmdesát let se v současné době používají jednotky kilo-annum (desítky tisíc let), mega-annum (miliony let) a giga-annum (miliardy roků). Tyto jednotky bývají používány ke stanovení hranic jednotlivých geologických období či epoch. Jak jistě všichni víme, období křídy, třetí a poslední geologické údobí druhohor (mezozoika), začalo před 145 miliony let. Skončilo pak před 66 miliony let. Víme to na základě určitých metod, jež byly užity ke stanovení hranic mezi jurou a křídou a dále mezi křídou a epochou paleocénu, případně celým paleogénem. Co ještě zbývá udělat? Odečíst 66 od 145, a zjistíme, že křída trvala 79 milionů let. Tak je to jednoduché. Ovšem vše je to založeno na absolutní stratigrafii.

Patrně nejslavnější a nejúčinnější metodou absolutní stratigrafie je radiometrická metoda. Závisí na postupném samovolném rozpadu radioaktivních prvků v minerálech - na přirozené radioaktivitě, kdy atomová jádra prvků "vyzařují" nabitá heliová jádra (částice alfa) a elektrony (částice beta), stejně jako gama záření. U radiometrické metody se vždy setkáme s pojmem poločas rozpadu; to je doba, za kterou se rozpadne polovina jader všech atomů v daném materiálu. Poprvé byla tato metoda provedena Betramem Boltwoodem, americkým radiochemikem, na jehož počest byl později pojmenován minerál boltwoodit.


Metod je samozřejmě více. Ještě se však vraťme k litostratigrafii. Tento podobor stratigrafie má využití v komparativní geologii, petrologii a geochronologii. Hlavní litostratigrafickou jednotkou je geologická formace neboli souvrství. S tímto pojmem se často setkáváme v paleontologii - kosti určitého prehistorického živočicha, třeba dinosaura, byly nalezeny v určité geologické formaci. Co tedy ta formace je? Je to jednoduché: jedná se o množství geologických vrstev (strata) "naskládaných" na sobě. Mladší vrstvy jsou výše, starší vrstvy níže (toto je zákon superpozice, naprosto základní princip stratigrafie). Souvrství jsou horniny určitého časového období, mající charakteristickou litologii, určovanou sedimentačním prostředím. Ještě jednodušeji můžeme souvrství definovat jako sled vrstev tvořených usazenými, přeměněnými nebo vyvřelými horninami.

Biostratigrafickou jednotkou je tzv. biozóna, interval geologických vrstev definovaný charakteristickými fosilními taxony, jež se v něm nacházejí. Mluvíme zde tedy o vůdčích fosiliích. I tento pojem je v paleontologii hojně užíván, vůdčími fosiliemi jsou myšleny takové fosilie, jež jsou charakteristické pro určité části usazených hornin. Často se mezi vůdčí fosilie řadí graptoliti, trilobiti (v případě geologických období paleozoika), mlži, amoniti (v případě geologických období mezozoika), ježovky, ramenonožci, dokonce i konodonti. Mezi vůdčí fosilie mohou zařazeny jak makrofosilie (mezi ty se řadí zřejmě vše výše jmenované), tak mikrofosilie. Makrofosilie nejsou tak časté, ale jsou užívány při vědecké práci, naopak mikrofosílie jsou k určování stáří hornin používány hlavně v ropném průmyslu.


Dalším ze základů biostratigrafie je tzv. faunální sukcese. Tento koncept definoval anglický geolog William Smith, otec stratigrafie - ostatně proto se mu někdy přezdívá William "Strata" Smith - a člověk, který jako v první historii sestavil geologickou mapu Anglie. Smith, zabývající se vyměřováním tras pro kanály a hledáním cenných nerostů, porovnával horniny z různých míst své domoviny, často od sebe velmi vzdálených. Byl to také on, kdo si uvědomil, že horniny obsahují již výše popsané biozóny, na tom s ním souhlasili i soudobí francouzští vědci George Cuvier a Alexandre Brongniart. Avšak zpět k faunální sukcesi! Smith si všiml, že některé od sebe dosti vzdálené výchozy vrstev obsahovaly stejné fosilie. Zjistil, že určité vrstvy obsahují stejné druhy. A vracíme se k datování stáří hornin! Právě tam to celé začalo, u Williama Smithe, který pak vytvořil geologickou mapu Anglie, v podstatě organizovanou dle stáří všech hornin, jež určil právě na základě fosilií v nich se nacházejících. Pokud jedno souvrství vzdálené od druhého obsahovalo v určité vrstvě ty samé fosilie, například stejný druh trilobita, pak Smith věděl, že obě vrstvy jsou stejného stáří. Faunální sukcese je procesem, při němž po jednom fosilním organismu přichází další. Druh, který vyhynul v permu se tedy neobjeví ve vrstvách datujících se do triasu, jury či jakéhokoliv jiného pozdějšího, ale třeba i předchozího období (nežil-li tedy, alespoň v tomto případě, třeba už na konci karbonu).


Vůdčí fosilií však nemůže být každá zkamenělina. Taxony, jež jsou takto privilegovány, musejí splňovat několik podmínek. Jejich rozšíření musí být celosvětové, musí vykazovat nezávislost na prostředí, početnost zachovalých jedinců musí být velká, a důležité je též to, že musejí vykazovat identifikovatelné, rozpoznatelné morfologické změny v období od prvního výskytu po výskyt poslední ve fosilním záznamu. S termínem vůdčí fosilie nepřišel William Smith, ale německý paleontolog a geolog Leopold von Buch. Ten vytvořil první geologickou mapu Německa v letech 1826-1834 užitím Smithových metod.

O stratigrafii by se toho dalo napsat ještě mnoho, prozatím nám však zde uvedené informace postačí. V rámci tohoto projektu budeme tyto základy stratigrafie k pochopení mnoha záležitostí potřebovat!

Pravěcí netopýři: Palaeochiropteryx

7. května 2020 v 16:33 | HAAS
Jak jsem posledně zmínil v narozeninovém článku, projekt Pravěcí netopýři pokračuje! Tentokráte se seznámíme s jedním pozoruhodným vyhynulým letounem, který žil ve stejné době a na stejném místě, jako proslulá propaleotéria a leptictidia...

Druhy: Palaeochiropteryx tupaiodon, P. spiegeli,
Období: střední eocén, před 48 miliony let,
Území: Messel, Německo.
Ve středním eocénu vypadala Evropa úplně jinak než dnes. Tam, kde se nyní rozléhají lesy mírného pásma se před 48 miliony lety nacházely bujné tropické lesy, dosti podobné těm, které dnes najdeme v jihovýchodní Asii. Německo bylo tehdy domovem prapředků koní a mnoha dalších bizarních živočichů. Mezi ně se řadili i jedni z nejprimitivnějších zástupců řádu letounů. Zkameněliny obou druhů rodu Palaeochiropteryx byly nalezeny v Messelském dole, odkud vzešlo mnoho fosilií proslulých eocénních obyvatel Evropy. Vypadá to, že paleochiropteryxové byli poměrně hojní. Jejich pozůstatky totiž tvoří tři čtvrtiny veškerých zkamenělin letounů nalezených v Messelském dole! Mnohem méně početné pak byly rody Archaeonycteris, Tachypetron a Hassianycteris. Oba druhy paleochiropteryxe popsal v roce 1917 švýcarský přírodovědec Pierre Revilliod. Rodové jméno tohoto prehistorického netopýra znamená v překladu do češtiny "staré křídlo-ruka". Revilliod si při popisu uvědomil, že se tito netopýři nepodobali žádným ostatním vyhynulým ani současným druhům, a proto pro ně vytvořil speciální čeleď Palaeochiropterygidae. Počet rodů a druhů do ní zařazených se od té doby pořádně rozrostl. Dnes jsou za paleochiropterygidy považovány například i rody Matthesia či Stehlinia... Některé z nalezených exemplářů paleochiropteryxe jsou tak úžasně zachovalé, že se paleontologům dostalo studovat i obsah jejich žaludků, a dokonce měkké tkáně! Palaeochiropteryx je jedním z prvních rodů vyhynulých savců vůbec, u nichž bylo pomocí studia zachovalých melanosomů určeno jejich pravé zbarvení! Jejich srst byla hnědá, tak jako u mnoha současných netopýrů. Pro některé zájemce může být toto zjištění poněkud zklamáním, je však nutné si uvědomit, že tito prehistoričtí letouni nemohli hýřit všemi barvami; byli zbarveni podobně jako dnešní netopýři a kaloni! A zjištění zbarvení u paleochiropteryxe je rozhodně skvělým úspěchem. Výzkum obsahu žaludku fosilizovaných jedinců dokázal, že se živili především hmyzem. S rozpětím křídel 25 až 30 centimetrů nebyl paleochiropteryx tím největším z prehistorických letounů, a vzhledem k jeho velikosti je nepravděpodobné, že lovil cokoliv jiného než bezobratlé. Z výzkumu vyplývá, že P. tupaiodon lovil hlavně můry ze skupiny Microlepidoptera, naopak druh P. spiegeli si s oblibou pochutnával na chrostících (Trichoptera). Můžeme tvrdit, že paleochiropteryx byl nokturnálním neboli nočním lovcem. Většina současných zástupců obou těchto poněkud evolučně spřízněných skupin hmyzu je aktivní po setmění, a lze předpokládat, že to platilo i o jejich eocénních předchůdcích. Když tedy padla noc, a hmyz začal vykazovat aktivitu, vydali se paleochiropteryxové na lov... Radiografická analýza prokázala, že Palaeochiropteryx měl mnohem většího hlemýždě než v současnosti žijící kaloni (Megachiroptera), kteří neužívají k orientaci v prostoru echolokaci. A přestože jeho hlemýžď byl stále menší než u echolokujících netopýrů (Microchiroptera) žijících v jednadvacátém století, je velice pravděpodobné, že byl schopen echolokace, a aktivně ji využíval při lovu hmyzu ve tmě. S uloveným hmyzem si pak poradily jeho silné zoubky. V tlamě jich měl celkem 38... Důvod, proč se v Messelu zachovalo tolik fosilií paleochiropteryxů, je jasný. Celý důl byl před 48 miliony lety hlubokým jezerem, z něhož unikal vulkanický plyn. Čas od času udeřil ve velkém, a netopýry poletující nad jezerem zasmrtil. Jejich jemná tělíčka se v jezerních nánosech výborně zachovala. Ostatní druhy netopýrů lovily mnohem výše nad úrovní jezera či nad pralesními stromy, ovšem paleochiropteryxové lovili nízko nad zemí nebo též nízko nad jezerní hladinou. Byli tedy v první linii zásahu sopečných plynů...

Kostra paleochiropteryxe v Přírodovědném muzeu ve Vídni

Rekonstrukce druhu Palaeochiropteryx tupaiodon

Další část již brzy!

Pravěcí netopýři: Witwatia

26. dubna 2020 v 12:43 | HAAS
Předchozí část Pravěkých netopýrů jsem napsal 9. dubna, je tedy nejvyšší čas se k projektu zase vrátit, a představit Vám dalšího pozoruhodného vyhynulého letouna...

Druhy: Witwatia schlosseri, W. sigei, W. eremicus,
Období: střední až pozdní eocén, před 37 až 33 miliony lety,
Území: Egypt a Tunisko.
Na území egyptského Fajjúmu žily v eocénu přinejmenším dva velké rody letounů; Aegyptonycteris a Witwatia. Nebyli si vzájemně blízce příbuzní, což odkazuje na jistou diverzifikaci mezi jednotlivými taxonomickými skupinami letounů žijícími v tomto období. Z Fajjúmu jsou známy celkem dva druhy rodu Witwatia - popsané v roce 2008 - a to W. schlosseri a W. eremicus. V roce 2012 byl navíc popsán třetí druh, W. sigei, jehož fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Tuniska. Vypadá to tedy, že před 37 až 33 milióny let byl rod Witwatia v severní Africe poměrně rozšířený. Žádné z nalezených pozůstatků nejsou kompletní, a nelze z nich přesně určit velikost zvířete, ale jasné je, že se jednalo o letouna dosti velkého (odhad rozpětí křídel witwatie se pohybuje okolo jednoho metru). Z nalezených spodních čelistí s ostrými zuby lze určit, že šlo o masožravé netopýry. Lovili menší obratlovce, od ještěrů a malých savců až po menší druhy netopýrů. Svou ekologií byla Witwatia podobná současnému středoamerickému listonosu nosatému (Vampyrum spectrum), který je též výhradně masožravý, a loví jiné druhy netopýrů, hlodavce a ptáky. V minulosti se paleontologové zabývali tím, zda byly zuby witwatie uzpůsobeny i k požírání ovoce. Hypotéza o oportunistické frugivorii rodu Witwatia byla však nakonec zavržena. Velké špičáky i ostré stoličky byly zcela jistě určeny pouze ke zpracování masa, napovídá tomu i stavba čelistí, jež byly skutečně robustní. Otázkou zůstává, zda si rody Witwatia a Aegyptonycteris nějakým způsobem konkurovaly. Šlo o masožravé netopýry velikostně srovnatelné s listonosem nosatým, dokonce žili i podobným způsobem života, a žili ve stejném čase ve stejné části světa. Vypadá to tedy, že severní Afrika byla ve středním až pozdním eocénu domovem gigantických masožravých netopýrů ze dvou vývojových linií. Odborníkům nicméně není přesně známo, proč. Čeleď Philisidae, do které Witwatia patřila, vyhynula až v miocénu; jejím dosud nejmladším známým zástupcem je Scotophilisis, který je znám na základě fosilních ostatků nalezených na území Libye.

Rekonstrukce druhu Witwatia schlosseri

Tento projekt bude pokračovat...

Geology Rocks - část 2. - Vulkanologie

23. dubna 2020 v 17:17 | HAAS
Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 2.

Vulkanologie


Pojem vulkanologie je všeobecně dobře známý, a všichni víme, že se jedná o vědní obor zabývající se vulkány, jejich vznikem a stavbou, sopečnou činností a ostatními záležitostmi se sopkami spojenými. Vulkanologové jsou geologové, kteří tyto pozoruhodné věci studují. Často navštěvují sopky a jejich okolí, sbírají vzorky lávy, hornin a tefry, a také provádějí seismická pozorování či deformační monitoring. U vulkanologie bychom se mohli zastavit skutečně na dlouho, bude však lepší, když to trochu zjednodušíme, a seznámíme se jen s některými základními fakty.

Historie vulkanologie sahá v podstatě do období pravěku. Není to myšleno tak, že by sopky a vulkanickou činnost sledovali a zaznamenávali dinosauři, ač na starších rekonstrukcích výbuchy sopek prehistorické krajiny často doprovázejí. Řeč je o vztahu vulkánů a lidí. Náš druh zažil největší sopečnou erupci posledních milionů let; výbuch sopky Toby na Sumatře, čemuž došlo před 75 000 lety. Okolo roku 7000 př. n. l. byla zhotovena první malba sopky, a to na území dnešního Turecka. Pochází z neolitického naleziště Catal Höyük. Zobrazuje soptící vulkán, pravděpodobně Hasan Dagi, projevující svůj hněv nad malou vesničku umístěnou na jeho úpatí. Sopkami se pak zabývali někteří Řekové a Římané (ti měli Vulcana, boha ohně, včetně ohně sopek), původní obyvatelé Havaje uctívali bohyni sopek, Pele, vulkány se objevovaly i v maorské mytologii. Lidé měli z vulkánů strach, znamenaly totiž nevídanou destrukci, které zkrátka nešlo zabránit. Došla vulkanologie tak daleko, že je dnes schopna výbuchy sopek předpovídat? Je dnes možné, aby byly lidské životy před zlobícími se vulkány zachráněny na základě užití našich poznatků?


Predikci erupcí není v současné době možné provést s naprostou přesností, metody vulkanologie se však zlepšují, a kdo ví, možná to v blízké budoucnosti možné bude. Každý rok vybuchne okolo 50 až 70 sopek po celé planetě, některé z nich jen jednou, jiné několikrát. Nicméně třeba v roce 2015 došlo jen ke 43 erupcím po celé planetě. Naopak více než 80 jednotlivých erupcí je už opravdovou vzácností; k něčemu takovému snad ani nedochází. Obvykle se takhle zlobí vulkány ve Střední Americe, v Japonsku, na Kamčatce, případně třeba na Jávě, Sulawesi nebo v Jižní Americe. I letos, v roce 2020, už došlo k několika významným erupcím, posledně v Itálii, kdy se znovu rozohnila sopka Etna. Letošní erupci sopky Taal na Filipínách odnesli tři lidé. Na počátku dubna se rozzlobila sopka Anak Krakatoa, "dcera" kaldery vytvořené notoricky známým výbuchem Krakatoi v roce 1883 (tento nový vulkán vznikl až roku 1927).

Poté, co na konci srpna 1883 došlo k erupci kaldery Krakatoa, zemřelo přes 30 000 lidí. Její exploze byla rovná 200 megatunám TNT, měla tedy 13 000 krát větší sílu než bomba, která ve 2. světové válce dopadla na Hirošimu. Hluk, který erupce způsobila, byl v té době údajně slyšen až v samém středu Austrálie, ve městě Alice Springs, a dokonce i na druhé straně Indického oceánu, na ostrově Rodrigues, který patří Mauriciu. 165 vesnic a měst bylo výbuchem zničeno. Výbuch Krakatoi měl dalekosáhlé následky. Na celé severní polokouli se průměrné letní teploty v následujícím roce snížily o 0,4°C. Příroda se nicméně po letech začala vzpamatovávat. Mnohé živočišné druhy, jež před explozí kalderu obývaly, se v průběhu dalších let začaly vracet - mezi nimi byly kupříkladu i krajty mřížkované, skvělí plavci schopní osidlovat nové ostrovy.


K ještě horšímu neštěstí však došlo v roce 1815, když vybuchl stratovulkán Tambora na severu indonéského ostrova Sumbawa. Zemřelo 71 000 až 250 000 lidí (přesná čísla nikdy znát nebudeme), načež po celé severní polokouli z důvodu změny klimatu následovaly hrozivé hladomory. K podobným událostem však dochází jen jednou za čas, doufejme tedy, že nás další podobný sopečný výbuch, který by ovlivnil celý svět, nezasáhne brzy... Vulkány, místa, jimiž se na povrch dostávají roztavené horniny, mohou být explozivní, výlevné nebo smíšené. Jsou rozeznávány čtyři typy erupce; Pélejský, Pliniovský, Havajský a Strombolský. A každý z nich se liší. Jiné sopky jsou zase vyhaslé či spící. Právě taková kaldera v Národním parku Yellowstone je spící sopkou, a podle některých hypotéz by její výbuch klidně mohl náš druh tak ovlivnit, že bychom se z toho už nevzpamatovali.

Kromě sopek se vulkanologie samozřejmě zabývá i tím, co sopky chrlí, tedy magmatem. Magma jsou roztavené horniny a plyny, jež se v podobě lávy z hlubin planety Země "derou" na povrch. Primární magma na zemském povrchu tuhne, sekundární naopak tuhne pod povrchem. Oblastí původu magmatu je zemský plášť, jinak se taví též z hornin spodní části zemské kůry. Magma může mít teplotu 590°C až 1400°C, teplota tzv. suchého magmatu, jež je zbaveno vody, může vyšplhat i na 1500°C.


Pokud se chcete stát vulkanologem nebo vulkanoložkou, studujte geologii a geofyziku, a budete-li tvrdě pracovat, třeba se Vám podaří uskutečnit si svůj sen a vydat se s výzkumnými účely k nějakému z těch potenciálně nebezpečných míst, kterými na povrch naší planety uniká magma. Tak trochu podobným oborem, který s vulkanologií souvisí, je seismologie, vědní disciplína zabývající se zemětřeseními a zároveň tedy i vulkanickou činností, jež s nimi souvisí.

O vulkanologii by se toho dalo napsat ještě mnoho. V rámci projektu Geology Rocks se k sopkám určitě ještě vrátíme, a blíže se seznámíme s vnitřkem sopky a se vznikem magmatu. Toto byl teprve začátek, čeká toho na nás mnohem víc!

Geology Rocks - část 1. - Historie geologie v kostce

19. dubna 2020 v 18:37 | HAAS
A je to tu! Začíná nový projekt, odlišný od všech předchozích, na kterých jsem za posledních téměř jedenáct let psaní na blog pracoval. Nezaměřuje se totiž na přírodu živou, ba naopak, věnuje se přírodě neživé, a zvláště pak vědě, která se jí zabývá. Ti z Vás, kteří můj blog navštěvují už řádku let, moc dobře vědí, že se hodně věnuji psaní o prehistorickém životě a paleontologii, ale i o přírodě současné, kterou se v podstatě zabývá biologie. Paleontologie samotná je věda na hranici biologie a geologie. Tak jsem si řekl... Proč se geologii nějakou dobu na svém blogu nevěnovat? Proč Vám nepřiblížit to, co mi na ní připadá nejzajímavější? Přemýšlel jsem, a přemýšlel, až mne napadlo, jak se do psaní o geologii pustit... Doufám, že se Vám tento projekt bude líbit. Geology rocks!

Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 1.

Historie geologie


Vývoj geologie započal ve 4. století před naším letopočtem ve Starověkém Řecku. Tehdy se začali lidé skutečně podrobněji zabývat složením našeho světa a procesy, ke kterými v něm dochází. Nešlo o pouhá pozorování skalisek či výbuchů vulkánů, čemuž byli lidé svědky po celé desítky tisíců roků předtím. Někteří učenci začali na takové záležitosti pohlížet poněkud komplexněji. Aristoteles byl pravděpodobně prvním člověkem v historii, který mluvil a psal o pomalých geologických změnách. Zformuloval teorii, podle níž se naší planeta pomalu mění, a moc dobře si uvědomil, že jediný člověk ze svého života si takových změn vůbec nevšimne. Tak jsou pomalé. Řečtí vědci určili rozdíl mezi minerály a horninami. A pak přišli Římané. Plinius starší jako první určil, že jantar je zkamenělou pryskyřicí rostlin. Sledoval hmyz čerstvě uchycený v pryskyřici, a došlo mu, že malí bezobratlí v jedné z velmi cenných látek té doby v podstatě zkameněli uvnitř. Kdyby jen Plinius starší věděl, že na zachování hmyzu v jantaru bude jednou založena jedna z nejpopulárnějších vědeckofantastických franšíz, započatá americkým spisovatelem Michaelem Crichtonem... Ale nepředbíhejme, to se stalo až ve 20. století, a lekce o vědeckofantastické literatuře Vám dnes beztak nebude podána.

Tak co se stalo dál? Jak se věda o Zemi a její neživé přírodě dál vyvíjela? V letech 973 až 1048 žil jeden z nejvýznamnějších perských geologů, Abu al-Rayhan al-Biruni. Zabýval se především geologií Indie. Přišel s teorií, že na území indického subkontinentu se kdysi nacházelo moře. Dalším perským geologem této doby byl "renesanční člověk" (nepředbíháme zase trochu v čase?) Ibn Sina. Napsal encyklopedické dílo, v němž vyslovil své hypotézy o vzniku pohoří, zemětřesení, a psal také o složení souše. Přírodovědec Šen Kua zase působil v Číně, žil v letech 1031 až 1095. Zformuloval teorii geomorfologie, tedy vědy zabývající se vznikem a stáří zemského povrchu. Zkoumal erozi půdy, depozici naplavenin, a dokonce i mořské fosilie. A dokonce zformuloval i teorii graduální změny klimatu; byl to první člověk, který si všiml toho, že se klima na naší planetě v průběhu jejího vývoje měnilo. Usoudil tak na základě nálezu zkamenělých bambusů, rostlin žijících obvykle v relativně teplých a vlhkých oblastech, na suchém severu provincie Šen-si.


Středověk byl dobou temna, a mnoho objevů v té době učiněno nebylo. Frčíme tudíž do 17. století, na jehož počátku vznikl pojem geologie. Poprvé jej užil v roce 1603 Ulisse Androvandi, podruhé ho ale použil až Jean-André Deluc v roce 1778, o víc než století a půl později, nakonec ho oficiálním názvem vědního oboru prohlásil Horace-Bénédict de Saussure v roce 1779 (vadí Vám, že takhle skáčeme v čase?). V 17. století se nicméně vývoj geologie jakožto disciplíny urychlil. Odhodlaní badatelé se nenechali zastavit těmi, kteří jim pro všelijaké své nevědecké teorie nevěřili, a uvědomili si, že Země musí být stará mnoho milionů let. Jenže její původ se jim vysvětlit zatím nedařilo, a v tomto ohledu na ně byl až příliš velký tlak ze stran jejich opozice. Skutečným průkopníkem této doby byl Niels Stensen, dánský vědec, který odsoudil tehdejší znalosti přírodního světa za mírně ztřeštěné. Nevěřil tomu, že fosilie jen tak samy od sebe vyrostly v podzemí, jak si je někteří lidé vysvětlovali před ním. Položil základ moderní stratigrafie a geologie.

18. století bylo pro svět geologie ještě lepší. V jeho druhé polovině byl termín geologie plně prosazen, a v 70. letech se jejím základem stala chemie. Stále však docházelo k debatám, jež vývoj tohoto oboru brzdily. V 19. století dokázal James Hutton, skotský geolog, fyzik a přírodovědec, že některé horniny jsou sopečného původu, kdežto jiné se vytvářejí sedimentací. Každému, kdo mu chtěl naslouchat, vysvětlil, že geologické procesy probíhající dnes jsou stejné, jako ty, jež naši planetu utvářely v minulosti. Tak vznikla teorie uniformitarianismu, jejímž heslem bylo "současnost je klíčem k minulosti". James Hutton, svého času člen Královské zemědělské společnosti Francie (kromě Univerzity v Edinburghu pracoval i na Univerzitě v Paříži), vstoupil do historie jako pravý zakladatel moderní geologie.


Geologové si uvědomili, že podle fosilních nálezů jsou schopni určit stáří hornin, v nichž se zkameněliny nacházejí. Začali jim říkat strata, geologické vrstvy. V průběhu 19. století se studiu geologie věnovalo čím dál více odborníků, mezi ně patřil i přírodovědec Charles Darwin, autor evoluční teorie, jež i bez znalostí genetiky (ty Darwinovu teorii jen potvrdily) vysvětlila vývoj života na Zemi. Darwin byl prvním odborníkem, který se zabýval geologií Kapverdských ostrovů v Atlantském oceánu, když se na nich zastavila loď Beagle při jeho cestě kolem světa ve 30. letech (konkrétně v roce 1832). Darwin si všiml tří různých vrstev v místních horninách, a velice ho zaujaly i fosilie živočichů ve zdejších vápencích. Možná je to překvapivé, ale Charles Darwin se sám považoval víc za geologa než za zoologa.


Dalším významným bodem v historii geologie je vznik Wegenerovy teorie kontinentálního driftu. Německý geolog a meteorolog, zabývající se však i jinými obory, začal dávat dohromady různé důkazy o pohybu kontinentů v průběhu vývoje naší planety v roce 1911. O rok později tuto teorii poprvé vyslovil, byla však bohužel zprvu považována za kontroverzní, a oprášena byla až v 50. letech. Stala se velice důležitým základem moderního modelu deskové tektoniky. Wegener samozřejmě přišel i s faktem, že v období permu a triasu byly všechny kontinenty na Zemi spojeny v jednu obrovskou masu zvanou Pangaea, jejíž břehy byly tak omývány jediným obrovským světovým oceánem Panthalassa.


Objevů bylo v průběhu 20. století mnohem více, od paleomagnetismu po transformní zlomy a jejich výzkum. Britský geolog Arthur Holmes zprvu určil, že Země je stará 1,6 až 3 miliardy let, což bylo samozřejmě dále upřesněno na přibližně 4,5 miliardy let. Metody k určení stáří hornin a fosilií se nadále vyvíjely, a zpřesňovaly. A náš obrázek o vývoji Země a o procesech, jež ji utvářejí, se pomalu, ale jistě (ač z pohledu geologického času vlastně děsivě rychle) dával dohromady. Nyní žijeme v době, kdy máme o historii této planety docela dost dobrý obrázek. Uplatňujeme naše znalosti geologie i v jiných oborech, a máme z toho užitek.

Toto byl teprve začátek naší cesty. Čeká nás toho mnohem víc! Druhá část tohoto projektu přijde již brzy...

Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření: Almas

12. dubna 2020 v 15:26 | HAAS
Předchozí část tohoto projektu, napsaná 18. března, pojednávala o Hagryphovi. Tentokrát se v rámci série Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření seznámíme s Almasem...

Jméno: Almas ukhaa,
Zařazení: Dinosauria, Saurischia, Theropoda, Troodontidae,
Období: pozdní křída, před 75 až 71 miliony let,
Etymologie: pojmenován po mýtickém stvoření z mongolského folkóru.
V roce 2017 oznámil tým paleontologů složený z doktora Marka Norella, profesora Xing Xu a Pei Rui objev nového druhu troodontidního dinosaura nalezeného na území Mongolska. K samotnému objevu došlo samozřejmě již mnohem dříve, vlastně už v roce 1993, kdy jeho fosilie nalezla paleontologická expedice Amerického přírodovědného muzea a Mongolské akademie věd. Nález byl učiněn v oblasti známé jako Planoucí útesy (anglicky Flaming Cliffs), neboli Bayanzag. Tato oblast proslula zvláště díky expedici Roye Chapmana Andrewse ve 20. letech minulého století; Andrews v Planoucích útesech nalezl jedna z prvních kdy nalezených dinosauřích vajec (nicméně ne ta úplně první, abychom byli přesní). Kostra troodontidního dinosaura se nacházela v horninách "horkého místa" mongolských fosilií, v Ukhaa Tolgod. Proto tým paleontologů v roce 2017 dal zvířeti druhové jméno, jež odkazuje na tuto oblast. Avšak co jméno rodové? Proč se rozhodli pojmenovat ho Almas? Pravdou je, že u mongolského dinosaura se něco takového zdá být docela přirozené. Almas je podivný hominid z mongolského folklóru, jehož existence není uznávána vědou. Tento člověk je dle mongolských a kavkazských povídaček nesmírně divoký. Kryptozoologové si dokonce začali myslet, že Almas by mohl být přežívajícím člověkem z doby ledové, možná nepatřícím k našemu druhu. Bývá obvykle popisován jako pět až šest stop vysoká lidská bytost, jejíž tělo je pokryto červenohnědými chlupy a jejíž obličej se vyznačuje širokým nosem, výrazným nadočnicovým obloukem a drobnou bradou. Legenda o Almasovi by neměla být zaměňována s příběhy o Yetim; Almas není dle folkóru velkým lidoopem, spíše skutečně divokým člověkem, svým vzhledem a chováním se zkrátka nepodobajícím ostatním lidem. V průběhu desetiletí se někteří lidé ze západu snažili zjistit pravdu o Almasovi, ba ho dokonce i vypátrat. Ruský cestovatel Ivan Ivlov tvrdil, že se roku 1963 při své cestě do Mongolska s Almasy setkal, a že se prý divocí lidé kamarádili s mongolskými dětmi. Údajná "almaska" Zana z Kavkazu byla podle výzkumu DNA provedeného v roce 2013 tolik odlišná od ostatních lidí ve vesnici proto, že její předkové pocházeli ze subsaharské Afriky, a do střední Asie byli jako otroci dovedeni Turky. Je pravděpodobné, že obyvatelé střední Asie si nedokázali jaksi vysvětlit jiný vzhled lidí jako byla Zana, tak vůbec celá legenda o Almasovi vznikla... Troodontidní dinosaurus ctící svým rodovým jménem tuto podivuhodnou legendu žil na území mongolské pouště Gobi v období pozdní křídy stupně kampán. Byl to dravý dinosaurus, pravděpodobně žil a lovil ve smečkách, a je dosti pravděpodobné, že byl opeřený. Živil se ještěrkami, malými savci, případně dinosauřími mláďaty, možná požíral i dinosauří vejce. Těžko říci, zda smečky Almasů lovily takové dinosaury, jakými byli protoceratopsové a jim příbuzní. Poblíž nalezené kostry Almase se nacházely zkamenělé skořápky vajec. Je možné, že kostra patřila jednomu z rodičů, jenž hlídal hnízdo.


Příští část tohoto projektu se zaměří na caenagnathida rodu Anzu!

Pravěcí netopýři: Necromantis

9. dubna 2020 v 11:36 | HAAS
Projekt Pravěcí netopýři pokračuje. Co víc dodat, pusťte se do čtení! Tentokráte Vás seznámím s Necromantisem.

Druhy: Necromantis adichaster, N. fragmentatum, N. gezei, N. marandati,
Období: střední až pozdní eocén, před 44 až 36 miliony let,
Území: Francie a Tunisko.
Necromantis byl rodem letouna z čeledi Necromantidae, žijícím na území západní Evropy a severní Afriky v období středního až pozdního eocénu. Typovým druhem byl N. adichaster, a byl popsán A. Weithoferem v roce 1887. Fosilie tohoto konkrétního druhu pocházejí z geologické formace v angličtině známé jako Quercy Phosporites, nacházející se ve Francii. S lebkou o délce 3,2 centimetrů a hmotností pohybující se okolo 50 gramů byl N. adichaster jedním z největších letounů, kteří kdy byli v této formaci nalezeni. Kromě humeru, tedy kosti pažní, nebyly bohužel nalezeny žádné další kosti končetin, a proto není možné přesně určit rozpětí křídel tohoto netopýra. Další druhy rodu Necromantis byly též popsány ve Francii, až na druh N. fragmentatum. Ten je totiž znám z Tuniska, konkrétně z oblasti Djebel Champi, tedy z okolí hory Džabal aš-Šánabí. Jediné, co z tohoto druhu známe (proto také druhový název fragmentatum), jsou zuby. Vzhledem k malému množství materiálu, se kterým se dá pracovat, je Necromantis v současné době označován jako incertae sedis. Jde tedy o taxon, jehož příbuzenské vztahy s ostatními taxony v rámci řádu letounů nejsou známy. Weithofer považoval nekromantise za zástupce čeledi megadermovitých (Megadermatidae); nejstarší rody z této čeledi jsou známy z období raného oligocénu, a kdyby Necromantis mezi megadermovité skutečně patřil, byl by nejstarším v této rodině. Švýcarský přírodovědec Pierre Revilliod ho zase považoval za listonosovitého (Phyllostomidae). Není však ani jasné, zda byl Necromantis vybaven listovitým výrůstkem na čenichu... Ze zubů zvířete však jasně vyplývá, že bylo masožravé. Jednalo se o lovce malých savců a ptáků. Mohl lovit podobně jako megadermy nebo listonosové, pasivně naslouchal svému okolí, a orientoval se pomocí nízkofrekvenčních zvuků, jež vydával - jinými slovy byl zcela jistě schopen echolokace (na rozdíl od jiných primitivních netopýrů, u nichž se možná schopnost echolokace ještě nevyvinula). Kořist, kterou pak za letu chytil, zabil hryznutím do týla nebo pod něj. Dříve byl Necromantis považován i za mrchožrouta. Ostatně proto mu Weithofer dal rodový název, který v překladu do češtiny znamená "pojídač mrtvol"... Necromantis měl skutečně velice silný čelistní skus, což jen potvrzuje, že zabíjel obratlovce. Na lebce měl také výrazný sagitální hřeben, na který se upínaly velké žvýkací svaly. Nebyl však tak vysoký jako třeba u současného listonose nosatého (Vampyrum spectrum) ze Střední a Jižní Ameriky. Prostředím, v němž Necromantis žil, byly především husté deštné pralesy. Obýval tedy stejné prostředí, jako největší dnes žijící masožravý netopýr.

Necromantis při lovu

Tento projekt bude pokračovat...
 
 

Reklama