Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Hadrosauridae

23. května 2017 v 15:52 | HAAS
Můj seriál Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Hadrosauridy...

Název čeledi: Hadrosauridae,
Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope, 1869,
Nejznámější zástupci: Hadrosaurus, Parasaurolophus, Lambeosaurus, Corythosaurus, Claosaurus, Tsintaosaurus, Saurolophus aj.
Doba výskytu: pozdní Křída.
V pozdním období Křídy byli Hadrosauridi nejrozšířenější skupinou dinosaurů. Obývali prakticky celý svět, jejich spolehlivé fosilní nálezy se dosud nenašly jen v Africe a Austrálii. Všude jinde dominovali mezi býložravci, zvláště díky způsobu příjmu potravy. Hadrosauridé totiž třeli dolní čelist o horní, zatímco žvýkali ukousnutou vegetaci. Většina býložravých dinosaurů jen strhávala větve ze stromů a listy polykala. Iguanodontidi byli jedinými dinosaury se stoličkami, ale Hadrosauridi měli též výhodu speciálního zpracování potravy. Nedocházelo k tomu jen díky tření čelistí o sebe. Velký podíl na tomto úspěchu měl i počet zubů: Hadrosauridi měli zřejmě nejvíce zubů ze všech dinosaurů. Mohlo jich být více než tisíc a byly poskládány v tzv. bateriích. Neustále se obměňovaly: vypadlé zuby okamžitě nahrazovaly nové. Každý zub byl fixován oběma vedlejšími, tudíž rostly jeden vedle druhého bez sebemenšího náznaku prostoru mezi nimi. Na každé zubní pozici byly vždy čtyři zuby, usazeny vertikálně ve sloupci, a ty spodní pak nahrazovaly ty nahoře, zuby dole dorůstaly, a takto výměna zubů probíhala celý život dinosaura... Hadrosauridům se též říká kachnozobí dinosauři, jelikož se v přední části jejich čelistí nacházel jakýsi bezzubý zoban, kterým uštipovali svou rostlinnou potravu. Dříve se paleontologové domnívali, že žili podobně jako kachny a hledaly si potravu v rybnících, dnes však víme, že tato představa je mylná. A že Hadrosauridé se živili suchozemskou vegetací. Byli to výhradně vegetariáni, a též stádová zvířata. Některé nálezy jsou tak hojné, že je jisté, že žili v obrovských stádech. Například Edmontosauři putovali z arktických oblastí Kanady daleko na jih v milionových stádech-byly to největší dinosauří migrace vůbec (viz. Putování dinosaurů z roku 2011). Hadrosauridi nebyli žádnými drobečky. V průměru měřili 8 až 10 metrů, i když se mezi nimi našly i výjimky. Někteří kachnozobci byli menší, jiní naopak zase mnohem větší-tak například Shantungosaurus měřil 13 až 14 metrů... V souvislosti s kachnozobými dinosaury si mnoho lidí vybaví Parasaurolopha, Corythosaura, Lambeosaura nebo Hypacrosaura, vybavené typickými hřebeny na vršku hlavy. Ačkoliv u některých zvířat, jako byl Parasaurolophus, působily až hrozivě, nesloužily k obraně. Samci s jejich pomocí pravděpodobně lákali samice, tudíž byly hřebeny pestře zbarveny, a stejně tak s jejich pomocí zastrašovali predátory. Nejdůležitějším rysem hřeben je však jeho dutost. Nozdry hadrosauridů byly propojeny s nosohltanem, díky čemuž dýchali i při žvýkání potravy. Nosní cesty pak procházely dutinou uvnitř hřebene. Po vtažení vzduchu do dutiny vyluzovali kachnozobí dinosauři hlasité zvuky jeho vydechnutím spolu s užitím hlasivek. Dutý hřeben zvuk zesílil. Celá stáda dinosaurů tak mohla chránit ostatní jedince tím, že se postavili masožravému dinosaurovi a pořádně nahlas mu zahráli, až utekl. Hadrosauridy dělíme do dvou velkých podčeledí: Saurolophinae (bez hřebene, občas s malým výrůstkem na hlavě) a Lambeosaurinae (s typickými hřebeny). Tato skupina dinosaurů se pravděpodobně vyvinula z Iguanodontidů jako byl Protohadros. První kachnozobí dinosauři se na Zemi objevili asi před 90 miliony let, tedy ve střední Křídě, a započali svou dominanci mezi býložravci o nějakých pět miliónů let později. Možná se od sebe lišili stavbou hřebene nebo jeho absencí, ale stavba jejich těla byla vždy stejná. Většinou chodili po čtyřech (byli kvadrupední), jen když utíkali, chodili po dvou. Zadní končetiny byly delší než přední a byly opatřeny výraznějšími prsty. Prsty předních končetin trochu připomínaly kopýtko (dříve se paleontologové domnívali, že Hadrosauridi měli blány mezi prsty k plavání, to však není pravda). Tuhý ocas vyvažoval tělo. Dodnes je známo už velké množství Hadrosauridů a nové druhy jsou neustále objevovány. Otázkou však zůstává, kde přesně se vyvinuli-všechno zatím nasvědčuje tomu, že kolébkou kachnozobých dinosaurů je střední Asie. Odtud se pak šířili dál do Evropy a dalších částí Asie, odkud přes Beringovu úžinu přešli do Ameriky... Mezi Hadrosauridy se řadí i několik úžasně zachovalých dinosauřích mumií. Jedná se o exempláře Brachylophosaura (jedinec Leonardo) a Edmontosaura (Dakota), kteří zahynuli v nánosech bahna a při fosilizaci došlo k zachování jejich kůže. Díky tomu známe i strukturu kůže Hadrosaurů... Vyhynuli s koncem Křídy před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...








Doufám, že se Vám popis této rozmanité čeledi líbil. Vězte, že známých informací je o ní ještě mnoho-některé další naleznete v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velcí dinosauři, Dinosauři-Průvodce 270 rody, Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři, Dětská encyklopedie-Dinosauři, Obrazová encyklopedie-Dinosauři a v dalších publikacích!

Hranice stáří života se posunula hlouběji do minulosti...

10. května 2017 v 15:39 | HAAS
Minulý rok jsme byli ohromeni, když bylo zjištěno, že život v pradávných oceánech existoval už před 3,7 miliardami let, tedy mnohem později, než jsme donedávna očekávali. Tím se výrazně posunula hranice stáří života na naší planetě, neboť do té doby byly mikroskopické pozůstatky nejstarších organizmů známy pouze z doby před 3,5 miliardami let. Je téměř jisté, že se život vyvinul ve vodě-právě tam k tomu byly nejpříhodnější podmínky. Nebo ne? Včera přišla velká zpráva z UNSW Sydney ohledně velkého nálezu australských vědců. Nález byl učiněn v Západní Austrálii, v pouštních podmínkách, části Austrálie, jež je bohatá především na menší zkameněliny. A právě tyto nově objevené zkameněliny posunuly hranici stáří života na souši o celých 580 milionů let. Věděli jsme, že nejstarší mikroorganizmy žijící na souši se vyskytovaly na Zemi už přibližně před 2,9 miliardami let-minulý rok tak bylo zjištěno v Jihoafrické republice. Avšak nové nálezy dokazují, že mikrobiální život existoval na suché zemi před 3 miliardami 480 milióny let. To je naprosto neuvěřitelné! Za tento objev vděčíme nálezu velmi speciálních zkamenělin z Pilbara Craton. Nyní se někteří vědci chystají předložit teorii, která by dokazovala vznik života ne ve vodě, ale na souši, nebo poblíž souše. Fosilie z Pilbara Craton totiž vznikly v sedimentech dávných horkých pramenů. Jednalo se o sladkou vodu, protékající tehdy horkým, pro život jen s těží obyvatelným prostředím. Přesto však některé mikroorganizmy mohly vzniknout právě v této sladké vodě nebo dokonce v půdě blízko ní. A co je ještě zajímavější je fakt, že usazeniny z Pilbara Craton v Austrálii jsou nápadně podobné usazeninám z planety Mars. Již mnoho, mnoho let se diskutuje o tom, zda na Marsu existuje život, nebo alespoň existoval (v minulosti byly oba póly Rudé planety pokryty ledem, pevným skupenstvím vody, ideální pro výskyt života). Nové nálezy tak nejen poukáží na možný vznik života na Zemi, nikoliv v moři, ale ve sladké vodě nebo na souši, tak na možný vznik a existenci života na Marsu. Je možné, že plánovaná expedice na Mars, která se uskuteční v roce 2020, by mohla využít podoboných dovedností, s nimiž nyní vědci odhalili dávné, 3,48 miliardy let staté fosílie v Austrálii. Mohli by tak zjistit, zda se na Marsu nenacházejí fosilie tamních, potenciálně existujících zástupců života... Ať už je to s životem na Marsu jakkoliv, je jisté, že nové nálezy poukazují na vznik života na Zemi-protože usazeniny z Pilbary byly před 3,48 miliardami let na povrchu souše, je jisté, že život tehdy žil už tam. Samozřejmě je též možné, že se přece jen vyvinul v oceánech, a za těch 220 milionů let se rozšířil i na souš a do horkých pramenů. A je každopádně velmi vzrušující, že život existoval na souši už tak krátce po vzniku naší planety...

Obrázek, který vše dokazuje, je z webu Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva zaujala, já jsem z ní naprosto nadšen!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Diplodocidae

9. května 2017 v 15:56 | HAAS
Po nějaké době přináším další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokráte o čeledi, která je velmi dobře známá... Vítejte ve světě Diplodocidů!

Název čeledi: Diplodocidae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1884,
Nejznámější členové čeledi: Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus,
Doba výskytu: Svrchní Jura až začátek Křídy.
Diplodocidi měli několik typických znaků: delší, ostré zuby ideální k trhání vegetace, vybíhající z tlamy, pak dlouhý krk a ocas, které nesli vodorovně s tělem, malou hlavu s velmi malým mozkem, silné sloupovité končetiny a značnou velikost těla. Někdy se uvádí, že Mamenchisaurus, jakožto zástupce čeledi Diplodocidů, měl nejdelší krk ze všech dinosaurů-jeho tělo bylo dlouhé 22 metrů a krk tvořil takřka polovinu jeho délky. Dnes už však někteří paleontologové tvrdí, že Mamenchisaurus, byť měl s Diplodocidy společného předka, byl již součástí jiné čeledi, a to Mamenchisauridae. Největší Diplodocidi, dlouzí až 45 metrů, žili na konci Jurského období, před 155 až 145 miliony let. Protože plazi rostou celý život, rostli tak i Diplodocidi a ostatní dinosauři. Stále však není jisté, zda dinosauři jako Supersaurus a Dinheirosaurus nejsou jen odlišnými druhy Diplodoka. Vzhledem k jejich velikosti (kromě toho, Supersaurus pochází ze Severní Ameriky, kdežto Dinheirosaurus z Portugalska) se však zdá, že ne. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je již zmíněný Diplodokus. Tento masivní dinosaur žil hlavně na pláních západních Spojených států, především v oblastech Wyomingu a Colorada, stejně jako Utahu. Stáda Diplodoků byla občas napadána dravými Allosaury, kteří jim byli nejnebezpečnějšími predátory. Slavnou scénu boje na solných pláních jsme mohli vidět i v cyklu BBC Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. Kromě velikosti však měli dospělí Diplodoci ještě jednu zbraň, kterou mohli dotěrné Allosaury odrážet. Byl to bičíkovitý ocas, jenž byl rovněž jedním z typických znaků zástupců čeledi Diplodocidů... Vraťme se ještě k velikosti. Je možné, že mezi Diplodocidy se mohli nalézat vůbec největší suchozemští živočichové všech dob, ale nejsme si tím jistí. Mluvíme o Amphicoeliasovi, podivuhodném dinosaurovi, který mohl, ale také nemusel existovat. Během Války o kosti v druhé polovině 19. století, kdy Othniel Charles Marsh popsal čeleď Diplodocidae, pojmenoval jeho rival jednoho ze zástupců této čeledi-dal mu jméno Amphicoelias. Učinil tak podle nálezu jediné, mohutné kosti, podle níž by celková délka živočicha činila 58 až 64 metrů! Bohužel se tato kost údajně ztratila, a tak se dochoval jen nález. Dodnes není jasné, zda kost opravdu existovala a zda nákres není jen zvětšeninou mnohem menšího nálezu, dost možná kosti Diplodoka... V rámci Diplodocidů musíme zmínit ještě jedno: po více než sto let se myslelo, že Apatosaurus a Brontosaurus jsou synonymy a že značí jediného živočicha. Až před dvěma lety bylo odhaleno, že Brontosaurus byl skutečně jiný rod... Diplodocidi byli velmi zajímavými sauropody, ale v období Křídy nakonec vymizeli, stejně jako poslední ranokřídoví zástupci Dicraeosauridů (např. Amargasaurus) a Brachiosauridů (např. Sauroposeidon), a zbyli jen Titanosauridi, kteří přežili až do konce dinosauří éry...




Doufám, že se Vám tento kratší článek o Diplodocidech líbil, pokud ano, komentujte prosím...

Získány vzorky DNA pravěkých savců i našich předků

2. května 2017 v 15:55 | HAAS
Dnes napíši o skvělém novém objevu, který na konci dubna nadchl vědce i zájemce o pravěk...

Geologům a dalším vědcům studujícím prehistorické horniny, stejně jako kosti živočichů v nich uložené, vyvinuli novou metodu získávání DNA prehistorických savců. Je to neuvěřitelné, ale kráčíme dobou, kdy už výzkum genetické výbavy našich předchůdců není vzácností. Donedávna byly takové nálezy vzácné, ale s novou metodou se jistě bude dařit získávat více a více vzorků DNA nejen různých nám ne blízce příbuzných živočichů, ale také pravěkých lidí. Výzkumníci z Německa se nedávno pustili do výzkumu Denisova Cave v Rusku. Tato jeskyně je dobrým nalezištěm mnoha kostí zvířat doby ledové. U některých kostí a dalších předmětů, fosilizovaných v jeskyni, se zachovaly malé vzorky DNA. Zřejmě je to tak díky chladnému jeskynnímu vzduchu, který není agresivní a tudíž maličké řetězce genetické informace po desetitisíciletí vážně nenarušil, narušil-li je vůbec. Nakonec se po náročném výzkumu podařilo zjistit, že pozůstatky tvorů doby ledové z Denisova Cave i z některých dalších oblastí, například z jeskyní Chorvatska a Belgie, patřily zástupcům dvanácti odlišných savčích čeledí. Byli mezi nimi srstnatí nosorožci, mamuti i gigantické jeskynní hyeny. U nich byly některé z nalezených vzorků DNA v celkově dobrém stavu. Dále se však podařilo zjistit, jaký "text" měla genetická informace Denisovianů, pravěkých lidí poslední doby ledové. Denisoviané byli blízkými příbuznými neandrtálců. Představovali článek mezi moderním člověkem Evropy a Asie. Získání vzorků DNA Denisovianů může prozradit mnohé o této málo známé skupině pralidí. Už nyní byly vzorky porovnány s již dříve získanými poznatky o neandrtálcích Evropy a pravěkých lidech doby ledové Asie, především Sibiře a Číny... Jak se však mohlo něco málo z genetické informace zachovat, a jak to pak bylo nalezeno? No, jde o analyzaci fragmentů mitochondrií různých živočichů. Jak jsem již zmínil, vzorky se zachovaly pravděpodobně díky mírnému jeskynnímu klimatu. Nikdy však nebyly úplné. Stále je ovšem impozantní, že nesly dostatečné množství informací... Je možné, že již brzy bude odhaleno více o historii lidského rodu i druhu Homo sapiens. Zjištění, jak extraktovat malé množství genetické informace z kostí pralidí je nyní novým klíčem, který již byl pomalu zasunut do zámku, jenž nám dosud bránil dívat se na naše předky s větším množstvím znalostí...

Obrázek je čistě ilustrativní, nenachází se na něm Denisova Cave. Jedná se však o jinou jeskyni, v níž byly objeveny pozůstatky prehistorického člověka...

Oceán Iapetus

22. dubna 2017 v 11:04 | HAAS
Iapetus byl velký oceán, který vznikl v době počátku složitějšího života na Zemi. Mezi několika kusy souše se začal rozkládat v době okolo 600 miliony let, kdy se moře poprvé zaplnila životem. Neví se přesně, zda život vznikl přímo v oceánu Iapetus, ale je jisté, že se do něj brzy začal šířit. Před 540 miliony let se v oceánu zrodil ostrovní oblouk díky působení vulkanické činnosti. Primitivní živočichové, především trilobiti a další raní členovci, se kolem těchto ostrovů zřejmě hodně sdržovali, ačkoliv se vyskytovali i v dalekých hlubinách, velmi daleko od souše. V těchto dobách nebyly podmínky pro život na souši vůbec příhodné. Oceán Iapetus byl však místem, kde později vznikli složitější obratlovci. V Ordoviku, před 450 miliony let, v něm žili Arandaspisové. Byli to velmi primitivní ryby, jejichž tělo bylo takřka kulaté a tak nebyli dobrými plavci. Arandaspisům se v oceánu Iapetus dařilo. V této době byl ohraničen třemi kontinenty: Baltica, Laurentia a Avalonie. Ač pomalu, jistě se k sobě přibližovaly rychlostí několik centimetrů za rok. O 50 milionů let později, v období před 400 miliony let, tedy v Devonu, se tři kontinenty srazily a vytvořili jeden velký kontinent, rozkládající se na jižní polokouli. Nešlo o Gondwanu, zato o jiný významný světadíl. Tehdy se mořští živočichové začali shromažďovat hlavně na pobřeží nově vzniklého kontinentu. Žili v zálivech a lagunách-tehdy již oceán Iapetus neexistoval. Paleontologové studovali zvláštní ostny různých trilobitů, těmito znaky nebyli trilobiti vybaveni nikdy předtím, díky čemuž došli k závěru, že tato zvířata skutečně žila při pobřeží, kde čelila velké konkurenci ze strany predátorů. Arandaspisové již tehdy nežili, z těchto ryb se již vyvíjeli první obojživelníci... Uprostřed velkého kontinentu po srážce vzniklo Kaledonské horské pásmo. Táhlo se místy, kde došlo ke srážce Laurentie, Avalonie a Balticy. Až k úbočí hor vedly z moře řeky, ne však se slanou vodou, nýbrž se sladkou. Obratlovci pronikali dále do vnitrozemí. V této době, před 370 miliony lety, žil na jižní polokouli Eusthenopteron, ryba, jež se stala předchůdcem prvních obojživelníků. Eusthenopteroni žili ve sladkých řekách a lovili zde různé menší živočichy, též řeky osídlující. Podél řek rostly v této části Devonu první velké rostliny: stromům podobné, avšak ve skutečnosti kapraďovité Archaeopterisy. Dosahovaly značných výšek, podobných dnešním stromům, a v blízkosti řek se jim dařilo. V této době už život na souši skutečně začínal. Hmyz pomalu vylézal z vod, dobýval souš a v některých případech dokonce i vzduch-vyvíjely se první vážky. Poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš první obojživelníci. Je pravděpodobné, že tehdy se tak stalo na jižní polokouli. Místa jako Velká Británie či Grónsko se nacházela na jih od rovníku a byla součástí velkého kontinentu... Bylo to před 360 miliony let, kdy poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš Acanthostegy. Trávily sice většinu života pod vodou, ale na souši se dokázaly pohybovat též. Ve sladkých vodách poblíž horského pásma žily také Hynerie, obrovité, sedmimetrové ryby. Dál se vyvíjely Ichthyostegy a Hynerpetoni... Archaeopterisové poskytovali pokročilým rybám jako byl Eusthenopteron a prvním obojživelníkům typu Acanthostegy potravu. Padlé větvičky zásobily naše dávné předchůdce potravou. Při jejich rozkladu se ve sladkých vodách uvolňovaly důležité plyny, které život ovlivňovaly. Podle jedné teorie se končetiny u obojživelníků původně vyvinuly proto, že v těchto řekách bylo velké množství padlých větviček suchozemských rostlin, stejně jako množství vodní vegetace. Protože končetiny Acanthostegy nebyly tolik silné k dlouhému pochodu na souši, původně je zřejmě tito obojživelníci používali k rozhrábnutí vegetace, když číhali na kořist... V místech, kde se dříve nacházel legendární oceán Iapetus, na jižní polokouli, se začala odvíjet nová etapa života na naší planetě... Když bylo poprvé na začátku 20. století zjištěno, že tento oceán se ve starších prvohorách rozkládal na jižní polokouli a tak výrazně ovlivnil vývoj života a jeho přechod z vody na souš, došlo k jeho pojmenování podle Iapeta, postavy řecké mytologie...


Archaeopteris, jež rostla při řekách poblíž Kaledonského horského pásma:


Eusthenopteron:


Acanthostega:


Za námět i za cenné informace děkuji krásnému dokumentu Zázračná planeta II: Cesta na souš...

Časté evropské fosilie-Amoniti

15. dubna 2017 v 11:33 | HAAS
První část mého projektu o častých evropských fosiliích pojednávala o ježovkách, druhá se věnovala trilobitům. Ve třetí části nahlédneme na další, velmi dobře známé prehistorické živočichy, amonity. S jejich zkamenělinami se také často setkáme...

Každý sběratel fosilií důvěrně zná amonity. Tito živočichové s tvrdou schránkou patřili mezi hlavonožce. Hlavonožce můžeme rozdělit do dvou skupin: skupinu, která má viditelnou schránku, a další skupinu, která ji má uvnitř těla. Schránku uvnitř těla mají olihně, sépie a také belemniti, kteří už vyhynuli. Naopak viditelnou schránku měli amoniti a loděnkovití (nautiloidi), kteří přežívají dodnes. Amoniti však zmizeli z povrchu zemského při velké katastrofě, která z něj vymazala i dinosaury... Tito hlavonožci jsou starší, než si někteří lidé myslí. Objevili se už v období Devonu, ale největší rozmach zaznamenali amoniti nebo amonoidi v druhohorách-Triasu, Juře a Křídě. Proto se také druhohorám kromě označení "věk plazů" říká i "věk amonitů". Amoniti patří mezi tzv. vůdčí zkameněliny. Skvěle se podle nich dá poznat, jaké je stáří hornin, v nichž se nacházejí... Dorůstali do různých rozměrů. Ti nejmenší měli sotva pět milimetrů v průměru, ti největší byli tak velcí, že je požírali i desetimetroví mořští plazi, kteří jejich vápenaté schránky rozbíjeli s pomocí tlamy plné ostrých zubů. Byly nalezeny schránky obrovitých amonitů, které roztrhal Mosasaurus, největší mořský predátor období Křídy před 75 milióny let... Zajímavostí je, že jméno amonit vychází ze slova Ammon, což byl jeden z bohů v egyptské mytologii. Staří Římané říkali těmto tvorům "ammonis cornua", což znamená "rohy Ammona". Schránka jim totiž připomínala zatočené beraní rohy, které byly Ammonovi někdy přikreslovány. Je to neuvěřitelné, ale amoniti byli spolu s dinosaury (starými Číňany nazývanými draci) prvními identifikovanými zkamenělinami. Dodnes se těší velké oblibě u milovníků fosilií, sběratelů zkamenělin i zájemců o prehistorický život...


Amoniti tedy začali být nalézáni v Evropě, ale vyskytovali se po celém světě a s jejich zkamenělinami se setkáme jak v severní Evropě, tak daleko na jihu, na Antarktidě... Pevná, vápenatá schránka amonitů je obvykle tím jediným, co se z nich zachovalo. Jen vzácně lze najít otisk měkkého těla ve skále. Tělo amonita se nacházelo v poslední, obývací komůrce schránky. Přední část těla, vybavená chapadly a očima, směřovala ven z ulity. Pomocí chapadel amonit plaval. Dále, ostatní komůrky ve schránce obsahovaly směs plynů a kapalinu. V některých případech lze podle velikosti schránky určit, zda byl daný amonit sameček či samička. Není to ale pravidlem, protože jen podle schránek to určit nelze. Nicméně menší schránky se nazývají mikrokoncha, větší pak makrokoncha. Střed schránky amonita se nazývá píštěl...

Parkinsonia
Období: Střední Jura.
S tímto amonitem se v Evropě často setkáte. Na schránce jsou dobře vidět všechny závity, pokud tedy náhodou nejsou přikryty horninou. Ulita měla velmi dobře viditelná, silná žebra, která se na vnějším okraji rozdvojovala. Po obvodu vnějšího okraje schránky probíhala linie, čára či rýha, která byla docela tenká, ale žebra přes ní vůbec nepřesahovala... Jinak je tento rod amonita podobný rodu Dactylioceras-ten ale tuto rýhu nemá. Parkinsonia měla v průměru až 15 cm.


Clymenia
Období: Devon.
Tento velice primitivní amonoid měří v průměru jen asi 8,2 centimetru. Na rozdíl od pozdějších, vyvinutějších amonitů měl tento rod hladkou schránku neopatřenou žebry. Rýhy byly velmi nepatrné, na pohled okem jsou takřka neviditelné. Rýhy se každopádně rozbíhaly směrem od středu schránky. Píštěl byla obvykle malá... Tento rod známe pouze z Evropy, je to evropská specialita...


Quenstedtoceras
Období: Střední i svrchní Jura.
Toto je jeden z rodů, u nichž můžeme spolehlivě rozeznat samičku a samečka podle velikosti schránky. Mikrokoncha měla až 63 milimetrů v průměru, přičemž jsou pro ni typické kryté vnitřní závity. Makrokoncha měla žebra méně výrazná. Tento amonit se nevyskytoval jen v Evropě, je nalézán celosvětově...


Psiloceras
Období: Spodní Jura.
Další z jurských amonitů, tentokrát však nesmírně důležitý pro datování stáří hornin. Psiloceras je rod typický pro nejstarší zónu období Jurského, tzn. kdykoliv, když je nalezen, okamžitě se ví, že se jedná o nejstarší Jurské horniny... Pro tuto pozoruhodnou zkamenělinu je typické ještě něco: schránky bývají často zploštělé. Je tomu tak kvůli vlivu jílovitých břidlic-tlak jimi vyvolaný schránky během geologických procesů zploštil. Velcí Psilocerasové mohou mít v průměrfu až 7 centimetrů, a kromě Evropy se s nimi setkáme i v Indonésii.


Představili jsme si několik z často nalézaných či prodávaných rodů trilobitů, kteří pocházejí z Evropy, někteří alespoň částečně. Budu velmi rád, když mi napíšete komentář k tomuto článku... Tak zase příště, u dalších Častých evropských fosilií!

Největší mořští predátoři pravěku-Liopleurodon

8. dubna 2017 v 11:17 | HAAS
V minulé části jsme se potopili za gigantickým predátorem Mosasaurem... Nyní budeme cestovat dále proti proudu času za setkáním s tajemným zabijákem, který panoval mořským hlubinánem na konci Jury!

Jméno predátora: Liopleurodon,
Období: Jura, před 149 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Při naší poslední výpravě se již pomalu schylovalo ke konci druhohor, období plazů. Dinosaurům i gigantickým mořským plazům se sice ještě dařilo, daleko ve vesmíru se však obrovský meteorit s jistotou blížil Zemi. O deset milionů let později vymazal z povrchu zemského všechna ta úžasná stvoření... Na této cestě však míříme ještě dál do minulosti. Do dob, kdy mocní Mosasauři neexistovali, a suchozemský zabiják Tyrannosaurus Rex měl teprve jednoho dne vzejít z podivných, opeřených dinosaurů žijící ve zcela jiné části světa, než později on sám... Právě jsme se vrátili o 149 miliónů let zpět v čase na pobřeží Anglie. V této době mu nedominovaly pobřezní skály Devonu či Jurassic Coast. Tyto usazeniny měly jednou vzniknout právě ze dna prosluněných, tmavě modrých vod, obklopujících Anglii roztroušenou na desítky, možná i stovky malých ostrůvků. V této době byla většina dnešní Evropy zalita mořem. Vyskytovalo se v něm nepřeberné množství podivných druhů, mnozí z nich nezanechali žádné potomky. Zde se jim však dařilo. Z jižní Tethydy, legendárního moře, směřovaly proudy na sever, do chladnějšího severního oceánu, který se tehdy rozprostíral nad Velkým severním kontinentem, Laurasií. Atlantský oceán teprve vznikal a nebyl ani z poloviny tak široký, jako dnes. Na pólech tehdy nebyl žádný led-Jura byla teplá a vlhká. Z tohoto důvodu se na souši dařilo dinosaurům. My se však chystáme na ponor do hlubin moře. Malý písečný ostrůvek porostlý druhohorními jehličnany nám bude základnou. Na pobřeží prozpěvují Rhamphorhynchové a Pterodactylové, malí ptakoještěři, kteří zde loví ryby a hmyz. Občas také z písku hrabou vejce ostrorepů, starodávných členovců s modrou krví, kteří vylézají na souš jen za účelem nakladení vajíček. Ponořili jsme se pod hladinu. Toto je domov největšího z místních zabijáků-Liopleurodona. Už při vyslovení jména tohoto děsivého mořského predátora běhá člověku mráz po zádech. Zvláště pak, když se nachází v jeho domovině. Liopleurodon dorůstal maximálně 8 metrů délky, i když podle některých paleontologů mohl být ještě menší, asi pětimetrový. Tolik nicméně tvrdí fosilní nálezy. Zkameněliny Liopleurodonta byly nalezeny v Anglii, Francii a snad i Chile, pokud tedy jihoamerický Liopleurodon není jiným rodem mořského plaza. Byly nalezeny jak úlomky kostí, tak i takřka celé kostry. Všechny poukazovaly na to, že Liopleurodon nebyl jedním z největších mořských zabijáků. To ale vyplývá jen ze zkamenělin... Ve skutečnosti pátráme po zvířeti, které může být mnohem delší. Plazi rostou celý život. Pokud narazíme na Liopleurodonta, kterému je více než sto let, pak existuje šance, že bude dvakrát či třikrát tak dlouhý, jako mladí dvacetiletí jedinci... Mladí Liopleurodonti lovili ryby všech velikostí, zřejmě se občas odvážili i na Ichtyosaury a Plesiosaury. Byli příbuznými Plesiosaurů, Pliosaury, a občas mohli zaútočit i na dalšího Pliosaura. Zuby uspořádané v přední části čelisti byly u velkých, monstrózních dospělců dvakrát tak dlouhé, jako zuby Tyrannosaura. Rozpáraly prakticky cokoliv. Proto není divu, že velký mořský plaz mohl zaútočit i na Leedsichthyse, největší rybu, která kdy žila...


Z hlubiny se náhle vynořil přízrak. Je to mladý Liopleurodon, dlouhý pět metrů. Pronásleduje mořského krokodýla Metriorhyncha. Není ale tak rychlý, jako krokodýl, který má na rozdíl od dnešních druhů na ocase ploutevní lem. Čtyřploutvému Liopleurodontovi, který je též schopný značného zrychlení, hbitě uplaval. Znechucený Liopleurodon se na chvíli zaměřil na nás. Ale jak vidíte, nyní již odplouvá. Nejsme to však my, kdo jej vyděsil... Pokud Liopleurodonti dosáhli sta i více let, museli být ohromní. Velikostí by se možná dali srovnat s Kronosaurem. To byl velký, jim podobný zabiják, žijící ale o dvacet milionů let později... Mladý Liopleurodon se zalekl stínu dvacetimetrového obra. Tento Liopleurodon je pánem celého moře. Možná, že i největší jedinec, který kdy žil. Člověk by se měl raději vsoukat do škvíry mezi korálovými útesy, aby po něm ty gigantické, čtyřmetrové čelisti nechňaply. Velký, dvacetimetrový obr se zaměřil na svou kořist, Leedsichthyse. Obrovitá, pětadvacetimetrová ryba nemá žádnou šanci uniknout. Liopleurodon jí ještě za živa ukousl jednou z břišních ploutví a sežral ji. Leedsichthys brzy zahynula na ztrátu krve... Pozoruhodné je, že velcí Pliosauři jako Liopleurodon dokázali rychle plavat. Pohybem předních ploutví byli poháněni vpřed, zatímco ty zadní sloužily spíše jako kormidlo... Celá show u konce, raději bychom měli vyplavat. Ne každému se naskytl takový nebezpečný pohled...



Výprava za Liopleurodonem skončila. Naštěstí se nám podařilo ji přežít... Avšak příště nás čeká další podmořské dobrodružství s mořskými zabijáky!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Oviraptoridae

29. března 2017 v 15:27 | HAAS
Minule jsme se podívali na podivné různozubé Heterodontosauridy. Nyní se v čase posuneme blíže současnosti a podíváme se na některé z posledních dinosaurů, Oviraptoridy!

Název čeledi: Oviraptoridae,
Autor názvu a popisu: Henry Farfield Osborn, 1924,
Nejznámější člen: Oviraptor,
Doba výskytu: Křída.
Oviraptoridi byli dinosauři výrazně podobní ptákům. Někteří paleontologové dokonce spekulují o tom, zda by nebylo lepší je řadit mezi pravé ptáky, než mezi dinosaury jakožto skupinu zvířat, kterou si spojujeme s masivními zvířaty a jejich šupinatým pokryvem těla, ačkoli řada dinosaurů byla opeřená. Ať už to s Oviraptoridy bylo jakkoliv, jisté je, že se ptákům opravdu podobali. Byli opeření, chodili pouze po zadních končetinách. Jejich typickým znakem byla krátká hlava, většinou vyzdobená hřebínkem vycházejícím ze zobáku nebo pokrývajícím celý vršek hlavy. Jejich zobák byl bezzubý, i když například Oviraptor měl v tlamě dva ostré výběžky. Tito dinosauři nebyli příliš velcí: obvykle měřili okolo 1,5 až 2 metrů. Týká se to vůbec těch nejznámějších zástupců čeledi, jako byla Nomingia, Khaan nebo už zmíněný Oviraptor. Přesto někteří oviraptoridi své bratrance přerostli. Gigantoraptor měřil na délku 8 metrů a vážil okolo 2200 kilogramů-bohužel se v současnosti ukazuje, že to nebyl pravý Oviraptorid, ale spíše jejich blízký příbuzný. Stále ovšem patřil do skupiny Oviraptosauria... Pro Oviraptoridy bylo typické ještě něco: tvar jejich vajec. Velikostí byla podobná žemlím. Byla protáhlá, ne tedy kulatá. Oviraptoridi na vejcích seděli. Důkazem je krásně zachovalá kostra Citipatiho z Mongolska, z doby před 75 miliony let. Věřte či ne, tento dinosaurus zahynul přímo při sezení na vejcích. Předními končetiny, opeřenýma "rukama", vejce zakrýval, a to zřejmě před pískem, který způsobil jeho smrt. Oviraptoridi však vejcím také stínili. Vytvářeli hnízda a zřejmě se na péči o vejce střídali samci i samice... Oviraptoridi byli čistě asijskou skupinou dinosaurů: ze Severní Ameriky jsou známí jejich příbuzní, například Chirostenotes nebo Hagryphus, ale ti nespadali přímo do této čeledi, i když měli s Oviraptoridy společného předka. Oviraptoridi dominovali především na pláních pravěkého Mongolska. Není pravda, že by se živili kradením vajec jiných dinosaurů. Jméno Oviraptor ("zloděj vajec") bylo tomuto zvířeti, a tím pádem i celé jeho čeledi, dáno jen proto, že si dříve paleontologové mysleli, že tento dinosaurus požíral vejce Protoceratopse. Ve 20. letech minulého století totiž Americká paleontologická expedice v Mongolsku nalezla jeho kostru u hnízda, o němž se vědci domnívali, že patří malému rohatému dinosaurovi. H. F. Osborn proto dal Oviraptorovi toto jméno. Až mnohem, mnohem později se ukázalo, že vejce nepatřila Protoceratopsovi a tudíž nešlo o jejich zloděje, nýbrž o matku starající se o svá vlastní vajíčka. Díky tomu mají dnes Oviraptoridi pověst dobrých dinosauřích rodičů... Byli to rychlí běžci a při napadení predátorem, jako byl Velociraptor, spoléhali především na své smysly a poté tedy na útěk... Vymřeli až před 65 miliony let, kdy do Země narazil desetikilometrový asteroid a způsobil velké vymírání druhohorních plazů...




Pokud se Vám článek líbil, komentujte...

Největší mořští predátoři pravěku-Mosasaurus

23. března 2017 v 13:05 | HAAS
Minule jsme se potápěli s dravými Basilosaury... Tentokrát se přesuneme hlouběji do minulosti naší planety, abychom stanuli tváří v tvář s obávaným mořským predátorem Mosasaurem! Přímo v jeho podvodní domovině!

Jméno predátora: Mosasaurus
Období: Křída, před 75 miliony let
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší předchozí výpravy uplynulo téměř čtyřicet milionů let. Kontinenty jsou sice uspořádány podobně, jako dnes, stále se však mezi nimi nacházejí vodní plochy, které později zanikly, pouště, jež dnes známe, jsou mělčinami a rostlinstvo i živočišstvo je též velmi odlišné. Když jsme se vrátili do Eocénu, měla se záhy vyvinout snad nejúspěšnější rostlina historie naší planety-tráva. Nyní ji od jejího zrodu dělí další čtyři desítky milionů let a planetě dominují cykasy, jehličnany, jinany, břízy, buky a první kvetoucí rostliny. Na západním pobřeží Severní Ameriky, kam jsme právě dorazili, žijí tucty dinosaurů. Jsou to různí býložravci, od Parasaurolopha počínaje po Struthiomima konče. Pláže křižují i nenasytní lovci, téměř inteligentní Troodoni. Často se vrhají do hnízd býložravců, vyhrabaných v sypkém písku, a odnášejí si cenné, kulaté úlovky, utíkajíce před navracejícími se matkami, obvykle nahlas bučícími na znamení nesouhlasu. Nás však zajímá svět pod vodou. V této době se moře hemžila velkými predátory. Některé ryby, jako děsivý Xiphactinus, připomínaly velkou, dravou rybí verzi buldoka. Mořští plazi byli v této době ve svém rozmachu. Někteří Plesiosauři jako například Elasmosaurus dorůstali až třináctimetrové délky a značnou část jejich útlého, štíhlého těla, tvarovaného k rychlému pronásledování ryb, zabíral krk. Ale ani největší Elasmosaurus nebyl v bezpečí před Mosasaurem, skutečným králem Křídového oceánu. Jeho vědecký název je Mosasaurus hoffmani. Byl 17 metrů dlouhý, největší z mosasaurů, vývojově zpřízněných s varany. Oproti nejmenšímu mosasaurovi, třímetrovému rodu Carinodens, délkou shodnému s autem, byl gigantem. V obrovských čelistech měl tento nestvůrný plaz obrovskou sílu. Jediným sklapnutím dokázal překousnout krk Elasmosaura a oddělit ho od zbytku těla. Čelisti byly lemovány strašlivými zuby, dozadu zatočenými... Zahlédnout Mosasaura není mistrovský kousek. Krátce po ponoru jsme spatřili veliký černý stín v hlubině. Král vod se připlaval nadechnout. Podobně jako všichni obratlovci se suchozemskými předchůdci, musí i tento leviathan dýchat vzduch. Jakmile se jeho plíce naplnily kyslíkem, jenž bude chod těla zásobovat na dalších několik hodin, rozhodl se Mosasaurus najít kořist. Vidíme, jak se vrhá po velké rybě, dlouhé jako osobní automobil! A ta rychlost! Mosasauři byli přizpůsobeni na velké zrychlení. Tak rychle dokázali plavat díky silnému, svalnatému ocasu. Mosasaurus ho prohýbal ze strany na stranu a poháněl tak celé tělo...


Ani si nás nevšimnul a po malé suši svačince se ztratil v hlubině... Ale Mosasaurus nelovil jen ryby. Napadal i žraloky, na které útočil zespoda, zrovna tak jako dnešní žraloci bílí útočí na lachtany. Ohromná rána zespodu kořist ochromila a Mosasaurus ji pak jen dorazil svými zuby. Kousek odsud se nachází další Mosasaurus. Je to menší jedinec, zcela jistě nedospělý. Své zuby zatíná do schránky čehosi podivného a tolik typického pro druhohory. Ano, je to amonit. Jde o nějaký velký druh. Tento sedmimetrový Mosasaurus používá své zuby k prokousnutí amonitovy spirálovitě zatočené schránky. Dříve či později se mu to podaří a zhltne pak měkký, měkkýší obsah ulity... Byly nalezeny schránky amonitů, do kterých se Mosasauři zakousávali. To jen potvrzuje, jak silné jejich zuby byly, když si s tímto materiálem dokázaly tak hravě poradit. Mosasaurus však napadal i řadu jiných zvířat... Byl kosmopolitně rozšířený. Jeho fosilie se do těchto dnů našly už v Severní Americe, Africe, Austrálii a také na Novém Zélandě, ale především v Evropě, kde byl tento plaz objeven. Když se tak stalo roku 1786, byli tím lidé nadšeni i zhrozeni zároveň. V té době totiž lidstvo neznalo pravěk tak dobře jako dnes, vlastně tehdy ani nevědělo, co byli dinosauři nebo hroziví mořští plazi. Nález byl učiněn nizozemskými dělníky v jednom lomu poblíž Maastrichtu. Trvalo několik let, než tehdejší vědci zjistili, že šlo o plaza. Jeden holandský přírodovědec, Pieter Camper, například zprvu soudil, že muselo jít o velrybu. Byl to až jeho syn, kdo jej identifikoval jako plaza... Název Mosasaurus je odvozen od řeky Mázy... Avšak západ Severní Ameriky před ním též nebyl v bezpečí. Právě jsme se potápěli s největším zabijákem Křídového oceánu! Dravcem delším, než byl Tyrannosaurus Rex...


Naše další výprava za mořskými zabijáky prehistorie skončila... Ale další bude brzy následovat, o to nemějte strach! Tak zase příště na dalším ponoru!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Heterodontosauridae

15. března 2017 v 15:45 | HAAS
Minule jsme se podívali na Vulcanodontidy. Nyní je na čase vtrhnout do záhadného světa Heterodontosauridů...

Název čeledi: Heterodontosauridae,
Autor názvu a popisu: Alfred Romer, 1966,
Nejznámější člen: Heterodontosaurus,
Doba výskytu: Trias až Jura.
Heterodontosaurus znamená "ještěr s rozdílnými zuby", protože neměl jen jeden, ale rovnou několik typů zubů. Řezákům podobné přední zuby byly ostré a nacházely vybíhaly z tlamy ven. Nacházely se jen na horní čelisti a na spodní měl Heterodontosaurus plochou lištu z rohoviny. Dále měl v zadní části tlamy velké a ostré špičáky a za nimi se nalézaly stoličkám podobné zuby (ale o pravé stoličky nešlo). Předními zuby nejspíše odtrhával kusy listů rostlin a zadní k trhání masa, jenže zatím nebylo zjištěno, jestli byl Heterodontosaurus striktní vegetarián, striktní masožravec nebo omnivor či všežravec. Všichni Heterodontosauridi měli takto pozoruhodné zuby. Tři páry ostrých špičatých zubů v přední části tlamy a za nimi se nacházející velké špičáky z nich dělali dinosaury, jakými byli. Navíc jejich zadní zuby kryly líce, takže žvýkané sousto z čelistí nevypadlo. Byl to skutečně důmyslný způsob jak se vypořádat s požíráním potravy. Vpředu měli rohovitý zobák... Podle některých vědců měli špičáky jen samci Heterodontosauridů. Používali je při zápasech např. o teritorium. Byly totiž nalezeny i lebky bez takových špičáků, jinak se zuby naprosto se shodujícími se zuby v lebkách se špičáky, z čehož lze vyvozovat, že se jednalo o samice. Heterodontosauridi nebyli moc velcí... Ti největší měřili 1,2 metru na délku (např. Abrictosaurus). Existovali i takoví, kteří mohli být ještě o osmdesát centimetrů delší, ale vždy byli drobečky ve světě obřích dinosaurů... Některým dokonce z hlavy vyrůstaly podivné štětiny. Buďto zvířata udržovala v teple, nebo byly používány k předvádění se a k zastrašování rivalů. Pegomastax africanus vypadal neuvěřitelně podivně. Žil na konci Triasu v Jižní Africe, krátce před rozdělením superkontinentu Pangaea. Byl sice nalezen teprve před pěti lety, ale stala se z něj paleontologická hvězda. Stejně tak Heterodontosaurus a Abrictosaurus pocházejí z afrického kontinentu, též z jihu... Paleontolog Tony Thulborn se na základě nálezu Abrictosaura domníval, že Heterodontosauridi přespávali horké pouštní léto obdobně jako některá z dnešních zvířat. J. A. Hopson s tím neopak nesouhlasil a proto pojmenoval Abrictosaura "bdící ještěr" (je to význam latinského jména). Podle něj byl on i ostatní Heterodontosauridi aktivní po celý rok... Mezi další známé Heterodontosauridy se řadí Lycorhinus, Lanasaurus a Tianyulong. Název posledního jmenovaného poukazuje na výskyt skupiny v Číně, takže Heterodontosauridi nebyli jen africkou specialitou. Mimoto se jejich výrazné zuby našly i v jurských horninách v Portugalsku. Vyhynuli bez potomků...





Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu moc rád! Pod článek můžete psát komentáře...
 
 

Reklama