Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Psovité šelmy pravěku: Canis arnensis

Neděle v 10:18 | HAAS
Opět je to více než měsíc, co jsem přestal v psaní projektu Psovité šelmy pravěku. Nevím, kolik částí ještě napíši. Psovitých šelem žilo na naší planetě v prehistorii tak mnoho... Ale mnohé se sobě tak podobaly, že nevím, zda má úplně cenu o nich tvořit samostatné články... Každopádně tento projekt rozhodně nekončí, jen očekávejte, že mezi jednotlivými částmi zkrátka budou jakési regulérní dlouhé přestávky... Nyní však zpět do světa pravěkých vlků!

Jméno: Canis arnensis,
Období: raný Pleistocén, před 1,9 až 1,6 milionu let,
Místo: jižní Evropa a Izrael.
Těžko říci, zda byl Canis arnensis vlkem či šakalem. Svou anatomií se totiž mnohem více podobal šakalům, zvláště pak šakalu obecnému (Canis aureus), který se dodnes (a už od pozdního Pleistocénu) vyskytuje v jihovýchodní Evropě, na Blízkém východě a v jižní Asii. Je možné, že Canis arnensis byl předkem dnešních šakalů. Rozhodně se liší od etruského vlka, který žil v jižní Evropě zhruba ve stejné době... Pozůstatky psovité šelmy druhu Canis arnensis byly nalezeny na několika významných jihoevropských nalezištích, a dále také v lokalitě Oubeidiyah v Izraeli. Řeka Arno, na kterou odkazuje druhový název, protéká Itálií, kde byly jeho fosilie nalezeny poprvé, a to konkrétně v italských provinciích Florence a Arezzo. Canis arnensis se vyznačoval poměrně lehkým tělem, hlavou s poněkud výrazným čelem a poměrně krátkými nasálními (nosními) kostmi. Velikostně byl srovnatelný právě s již zmíněným šakalem obecným, který dosahuje délky asi 70 až 80 centimetrů. Šakalové se živí malými savci, ptáky a jejich vejci nebo také hmyzem, ale zároveň požírají i ovoce. Vždyť v některých částech Indie se živí převážně tropickým ovocem. I tak jde především o masožravce, kteří uchvátí jakoukoliv kořist menší než jsou oni sami. V období Pleistocénu, kdy Evropou pochodovali mamuti a srstnatí nosorožci, nebyl Canis arnensis ani zdaleka vrcholovým predátorem. Zřejmě lovil malá zvířata jako byli svišti nebo myši. Nekonkuroval si tedy přímo se šavlozubými tygry, lvy ani s etruskými vlky. Potenciální nebezpečí mu však mohlo hrozit ze strany jeskynních hyen rodu Pachycrocuta. Asi před 1,6 milionu let tato šelma zcela mizí z fosilního záznamu, žádné mladší fosilie náležící tomuto druhu už neznáme. Pravděpodobně ho nahradil mosbachský vlk (C. mosbachensis), který pak existoval po celé období středního Pleistocénu.

Jistě se podíváme i na další psovité šelmy. Zatím nevím, kdy další část tohoto projektu napíši, ale nebojte, tak do měsíce to bude!

Dinosauři možná za svůj úspěch vděčili vymírání před 232 miliony let

9. května 2018 v 11:34 | HAAS
Začátek velkého úspěchu dinosaurů je stále tak trochu záhadou. Víme, že se archosauři chopili nabízených příležitostí po velkém Permském vymírání, jež proběhlo před 250 miliony let a vymazalo z této planety 90 % všech druhů. Začátek Triasu přece jen patřil savcovitým plazům, například dicynodontům. Archosauři se rychle rozvíjeli a nakonec zaujali jakožto dinosauři důležité místo, ačkoliv po většinu Triasu ještě nebyli zcela dominantní. Nejstarší dinosaurus je Eoraptor z Argentiny. Žil před 231,4 miliony let, alespoň z této doby tedy nalezené exempláře pocházejí. Jeho současníkem byl předchůdce ornithopodů Pisanosaurus, stejně jako první větší dinosaurus, čtyřmetrový predátor Herrerasaurus. Polští dinosauři z období Triasu jsou tak velmi staří. Zůstává otázkou, kde konkrétně se dinosauři vyvinuli, po několik posledních desetiletí se zdá, že jejich kolébkou byla pravděpodobně Jižní Amerika. Ale proč se vlastně dinosauři tak rozvinuli? Za co v době zhruba před 230 miliony let vděčili za svůj "boom"? Paleontologové z Univerzity v Bristolu, Univerzit ve Ferraře a Padově a z Muzea vědy v italském Trentu v polovině dubna vydali výsledky studie, podle které mohla být spouštěčem dinosauří expanze krize, jež nastala před 232 miliony let. Podklady pro tuto studii našli vědci v italských Dolomitech. Zde, na severu Itálie, byla totiž nalezena řada dinosauřích stop pocházejících právě z té doby. Spodní horniny neobsahují žádné dinosauří fosilie, žádné stopy, zkrátka nic, co by dokazovalo jejich přítomnost na místě v době o něco dřívější. Avšak v horninách výše je už dinosauřích stop velké množství. Stáří těchto hornin pak bylo porovnáno se stářím hornin, v nichž byli nalezeni raní argentinští a brazilští dinosauři. Tak bylo dokázáno, že pocházejí ze stejné doby. Před 232 miliony let tedy podle paleontologů pracujících na výzkumu muselo dojít k něčemu, co celý vývoj dinosaurů spustilo, a tím něčím bylo zřejmě dosud nestudované velké vymírání. Víme, že k expanzi dinosaurů došlo na konci tzv. karniánní pluviální epizody. Tehdy totiž došlo ke změně klimatu ze suchého podnebí na vlhké, a pak velice rychle zase na suché. Velký podíl na změně klimatu mohly mít i masivní vulkanické exploze v západní Kanadě. Ty zcela jistě způsobily množství kyselých dešťů, stejně jako globální oteplování. Ekosystém moří se proměnil, a stejně tak se proměnil ekosystém na souši. Zatím nevíme, kolik druhů tehdy vyhynulo. Pravděpodobně nešlo o vymírání "velikostně" srovnatelné s tím, které pak nastalo na konci období Triasu, kdy se prakontinent Pangaea po desítkách milionů let rozdělil na Laurasii a Gondwanu... Spoluautorem studie je i Mike Benton, mimo jiné klíčová postava výzkumů, jejichž cílem bylo odhalit, jak byli někteří dinosauři zbarveni, a autor mnoha popularizačních knih o dinosaurech. Benton prohlásil: "Objev existence souvislosti mezi první diverzifikací dinosaurů a globálním masovým vymíráním je důležitý. Vyhynutí nejen že vyčistilo cestu pro období dinosaurů, ale také pro vznik mnoha moderních skupin, včetně ještěrů, krokodýlů, želv a savců - klíčových suchozemských zvířat dnešní doby." Zbývá nám ještě mnohé, co musíme o vymírání, které nastalo před 232 miliony let, zjistit, ale zdá se, že jsme na dobré cestě, a výsledky tohoto výzkumu jsou rozhodně velice zajímavé!


Za informace pro tento článek opět děkuji výtečnému webu Science Daily. Co si o nových zjištěních myslíte? Nejde snad o pozoruhodný objev? Podle mne tedy ano, a jen doufám, že bude brzy zjištěno více.

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Struthiomimus a pštros

8. května 2018 v 10:56 | HAAS
V první části Podobnosti pravěkých a současných zvířat jsme se zaměřili na Brachiosaura a žirafu, ve druhé si srovnali ankylosaura Gargoyleosaura a ostnitou australskou ještěrku molocha, ve třetí části jsme zkoumali, co mají společného Ichthyosaurus a delfín a konečně ve čtvrté části projektu jsme si porovnali Varanosaura a varana. Vždy jsme zkoumali, co mají společného, čím se navzájem podobají, třebaže si nejsou zcela blízce příbuzní...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. V páté části této série se podíváme na Křídového teropodního dinosaura Struthiomima a dnešního pštrosa, latinsky Struthio. Co mají tito dva tvorové kromě názvů společného?

STRUTHIOMIMUS:
Struthiomimus znamená v češtině "napodobitel pštrosa". Byl to teropodní dinosaurus, chodící po zadních končetinách, jenž žil v Kanadě a Spojených státech amerických v době Křídové před 75 až 65 miliony let, tedy na sklonku éry dinosaurů. K objevu tohoto dinosaura došlo v roce 1914, po několik let byl pak považován za stejné zvíře jako Ornithomimus ("napodobitel ptáka"). Až výzkumy v roce 1972 ukázaly, že jde o rod zcela odlišný, s Ornithomimem, stejně jako s mongolským Gallimimem ("napodobitel slepice") a dalšími "dinosauřími mimy" patřil mezi tzv. ornithomimosaury. Většina těchto dinosaurů vybavených dlouhým krkem, poměrně malou hlavou a dlouhýma zadníma nohama, dosahovala velikosti dnešních pštrosů. A svou anatomií se jim také podobali. Velikostní výjimku snad tvořili jen Dromiceiomimus či Gallimimus, první z nich dorůstal délky až 3,5 metru, druhý snad dokonce až 6 metrů. Struthiomimus byl však s délkou 3 až 4 metrů také jedním z největších ornithomimosaurů vůbec. Jeho tělesná hmotnost se pohybovala okolo 150 kilogramů, v roce 2009 byla dokonce hmotnost jednoho exempláře odhadnuta až na 423 kilogramů. Tento dinosaurus měl výborný zrak; pravděpodobně žil v hejnech spásajících po většinu času nízko rostoucí vegetaci. Když se náhle objevil predátor, a hlídka jej s pomocí svého bystrého zraku včas zaznamenala, dala se celá skupina na útěk... Dříve se uznávala hypotéza, že mnozí, pokud ne všichni, ornithomimosauři žili na březích řek nebo přímo ve vodě a procezovali potravu skrze svůj uvnitř hrubý, smirkovému papíru podobný zobák. Takto koneckonců můžeme vidět Ornithomimy v seriálu Prehistorický park, ačkoliv po většinu příběhu žijí spíše jako pštrosi na souši. Dnes však již víme, že ornithomimosauři se vodními rostlinami neživili. Šlo skutečně o suchozemská, velice aktivní zvířata, která se však ve stojatých vodách rozhodně nezdržovala. Kromě rostlinné potravy se Struthiomimus čas od času přiživoval i na malých měkkýších nebo hmyzu, možná, že nepohrdl ani nějakým mršiny. Rozhodně to byl více všežravec než jen býložravec. Struthiomimus byl jedním z nejrychlejších dinosaurů, a dosahoval rychlosti až 60 kilometrů za hodinu. Každý tyranosaur či smečka dromaeosauridních masožravců se pak museli při honu takových rychlíků pořádně snažit, aby nějakého starého či nemocného jedince dohnali.





PŠTROS (STRUTHIO):
Ačkoliv v minulosti žilo na naší planetě minimálně 12 již popsaných druhů rodu Struthio, tedy pštrosa, v Holocénu přežívá pouze jeden jediný, a to sice pštros dvouprstý (Struthio camelus). Dokáže utíkat rychlostí 55 kilometrů za hodinu, dosahuje tělesné hmotnosti mezi 90 až 130 kilogramy, velcí samci v dospělosti dosahují výšky i úctyhodných 2,7 metru. Kdo ví, kde vlastně vznikl slavný mýtus o tom, že pštrosi v nebezpečí zastrčí hlavu do písku... Tito ptáci naštěstí nejsou ohroženi, i když další výrazná, velká africká zvířata už na tom nejsou vždy zrovna nejlépe... Rod pštrosů se poprvé objevil asi před 23 miliony let, přičemž raní běžci se vyvinuli někdy v období Křídy, tedy již za dinosaurů. Je tedy možné, že předkové pštrosa si mohli okoukat anatomii pštrosích dinosaurů, tedy ornithomimosaurů jako byl Struthiomimus, i když byli zatím malými, neškodnými ptáčky, kteří se svým současníkům příliš nepodobali. Dříve se uvažovalo o tom, že běžci nedokázali od doby, kdy se vyvinuli, pořádně létat, neboť jim to nedovolovala tělesná hmotnost nebo měli zakrnělá křídla, a proto se vyvinuli ještě na Gondwaně předtím, než se rozpadla. Potom proběhla diverzifikace; po rozpadu kontinentů zůstali předci pštrosů v Africe, předci emu v Austrálii, předci kiwi na Novém Zélandu, předci nandu zase v Jižní Americe, předci kasuárů na Nové Guineji a v Austrálii. Avšak později se ukázalo, že předkové těchto běžců létat uměli (podobně jako dnešní tinamy, které jsou běžcům příbuzné). Je tedy možné, že zkrátka přeletěli oceány. K vývoji současných běžců tedy nedošlo tak, že byly populace určitého rodu jen odděleny. "Létající běžci" zkrátka kolonizovali několik kontinentů na jižní polokouli a nezávisle na sobě ztratili schopnost létat... Dnešní pštros je už jen jedním z mála těch přeživších běžců, holocénské druhy už jsme si vyjmenovali výše. A moa a "sloní pták" Aepyornis, ptáci, kteří by byli těmi nejvyššími, kdyby ještě žili, ti jsou jen minulostí. Byli vyhubeni člověkem.



CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Název Struthiomima vychází z názvu pštrosa, tedy Struthio. Opravdu si byli podobní, vždyť všichni ornithomimosauři se v podstatě více či méně podobali dnešním běžcům, zvláště pak pštrosům nebo nanduovi. Důvod? Žili většinou v otevřené krajině, potřebovali dlouhé končetiny k rychlému běhu... S pomocí dlouhého krku mohli dříve zaznamenat nebezpečí, neboť jejich hlava byla výše než u ostatních, velikostně jinak srovnatelných dinosaurů... Podobnost pštrosích dinosaurů a dnešních pštrosů je výsledkem konvergentního vývoje (tj. typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjí podobným způsobem v závislosti na životě v podobném či stejném typu prostředí). Možná, že v nebezpečí dokázal Struthiomimus či jakýkoliv jiný ornithomimosaur i nehezky kopnout, až tím útočníka zranil. Zvláště dnešní emuové a kasuáři jsou v kopání mistři, a oba mají velice nepříjemné drápy. Také pštros se dokáže bránit silným kopnutím. Taková rána by člověka zabila... Struthiomimus a pštros k sobě měli blízko i svou maximální rychlostí. Vždyť v případě nebezpečí dokázali (či dokáží) oba vyvinout podobnou rychlost, a po nějakou dobu si ji udržet...

Co nemají společného? Je pravda, že oba patří mezi dinosaury, vždyť ptáci jsou žijícími dinosaury. Ale podívejte se na přední končetiny. Pštrosi mají křídla, která však neslouží k letu, nicméně samci je dokáží efektivně využívat při námluvách, zvláště tedy při zásnubních tancích. Struthiomimus a jeho příbuzní měli přední končetiny opatřené třemi prsty s drápy. To však neznamená, že přední končetiny nebyly opeřené, ba naopak, je dosti pravděpodobné, že byly. A pak je tu ocas, to je kapitola sama o sobě... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Do komentářů napište své názory...

Ichthyornis a jeho zobák: Nové objevy

3. května 2018 v 16:11 | HAAS
Mezi často zobrazované ptáky pozdní doby Křídové patří Ichthyornis dispar (synonymum Ichthyornis victor), který si mimo jiné zahrál roli v epizodě Podovy cesty z cyklu Planeta dinosaurů od Discovery z roku 2003. Právě I. dispar, stejně jako velký, nelétavý vodní pták Hesperornis, může být řazen k nejčastěji zmiňovaným Křídovým ptákům, kteří už skutečně vypadali spíše jako racek a tučňák než jako srpodrápý Velociraptor. Ichthyornis byl již dříve dobře prozkoumán, ale jeho lebka dosud skrývala tajemství... Vědci z Yale University nyní vytvořili trojrozměrný model zobáku ptáka druhu Ichthyornis dispar. Ten byl dosud známý pouze z fragmentů lebky. I ty však několika slavným vědcům 19. století posloužily k zajímavým závěrům. Mezi nimi byli například Othniel Charles Marsh z Yaleu nebo také autor evoluční teorie Charles Darwin. Nedávno výzkumníci z Yale University ohlásili, že už mají k dispozici kompletní lebku z Kansasu, stejně jako dvě části krania, které byly dříve přehlíženy. Byla provedena analýza několika exemplářů I. dispar, přičemž byl použit CT sken. Následně vybudovaný trojrozměrný obraz Ichthyornisovy lebky poskytl detailní pohled na nejdůležitější část lebky, a to sice na zobák. Daniel Field z Milnerova centra pro evoluci na Univerzitě v Bathu řekl, že exemplář si zachovává překvapivě pozdní zachování dinosauřích znaků. Nemusí to být tolik překvapivé, vždyť o Ichthyornisovi se všeobecně ví, že byl vybaven ozubeným zobákem. I. dispar žil před 100 miliony let, a řekněme, že setkat se s ozubeným ptákem v této části druhohor nebylo tolik výjimečné. Dle slov paleontologa Bhart-Anjana Bhullara z Yale University má I. dispar moderně vypadající mozek, ovšem konfigurace čelistí je pozoruhodně dinosauří. Bhullar se v minulosti věnoval výzkumu jiných zvířecích lebek, především pak lebek prehistorických zvířat... Ozubený zobák sloužil zvířeti k chytání ryb. Dnešní albatrosi již zuby nepotřebují, chytají svou kluzkou rybí kořist nad vodní hladinu (přičemž někdy celé roky nedosednou na suchou zem) pouze s pomocí svého neozubeného zobáku. Ichthyornis byl reliktem z doby, kdy ještě dinosauři nelétali s křídly pokrytými peřím. Museli se svými zuby do kořisti, ať už byla jakákoliv, pořádně zahryznout a nepustit. Zatímco některá zvířata, kupříkladu i někteří neozubení pterosauři jako Pteranodon, nakonec svou kořist přece jen chytali, aniž zuby skutečně potřebovali, jiní létající tvorové druhohor, raní ptáci, byli zuby stále vybaveni... Ichthyornis dispar žil na území Severní Ameriky před 100 miliony let. Žil na pobřeží. Délka těla činila 24 centimetrů, rozpětí křídel dosahovalo asi 43 centimetrů... Doufejme, že o Ichthyornisovi toho bude zjištěno ještě víc!

Tento článek jsem napsal spíše jako menší zajímavost; i když je sestavení trojrozměrného modelu Ichthyosauří lebky zajímavé, rozhodl jsem se ve článku věnovat i samotnému Ichthyornisovi (zvláště tedy na konci). Doplníte-li mne v komentářích, budu rád. Můžete také napsat, jak se Vám článek líbil...

Prehistoričtí lasicovití: Teruelictis

1. května 2018 v 10:39 | HAAS
V této části projektu Prehistoričtí lasicovití se podíváme na poměrně málo známý rod pravěkých vyder. Vydry jsou celkově velice zajímavými šelmami, které se řadí k mým nejoblíbenějším. Jsem tedy rád, že mohu věnovat jeden článek právě této pravydře...

Jméno: Teruelictis,
Období: Miocén,
Místo: Španělsko.
Vydry (Lutrinae) jsou podčeledí lasicovitých. Jsou pro ně charakteristické protáhlé tělo a relativně krátké končetiny. Jedná se o aktivní lovce korýšů, krabů, ryb, případně žab. V jednadvacátém století rozeznáváme 13 žijících druhů vyder, od vydry obrovské, která je s délkou 2 metrů největší lasicovitou šelmou současného světa, až po vydru mořskou, zvíře, které má ze všech savců nejhustší srst (to byl bohužel důvod, proč byla v minulosti tak intenzivně lovena). Vydry žijí semiakvatickým způsobem života; jsou částečně vodní, částečně suchozemské. Předky samozřejmě mají zcela suchozemské, od ostatních lasicovitých se oddělily v období pozdního Miocénu. Právě v té době žila na území dnešního Španělska jedna z prvních známých vyder. Jednalo se o rod Teruelictis, který dosahoval tělesné délky přibližně 60 centimetrů. Takovou délkou by se dal přirovnat například k dnešní jihoamerické vydře jižní (Lontra provocax), která dosahuje délky asi 70 centimetrů (bez ocasu). Jediným známým druhem tohoto rodu je Teruelictis riparius, jenž byl popsán Salesou v roce 2013. Teruelictis vykazuje jisté typické vydří znaky. Z kostry bylo bohužel objeveno velmi málo. Mezi nalezenými ostatky je spodní čelist, kosti levé přední a levé zadní končetiny a několik obratlů, stejně jako kost pánevní. Uspořádání zubů a jejich tvar prozrazují, že Teruelictis byl skutečně předkem vyder, a možná si zaslouží být jako vydra klasifikován. Přesto však panují nejasnosti ohledně jeho možného zařazení do podčeledi vyder... Svými zuby se tedy Teruelictis vydrám podobal. Lovil pravděpodobně ryby a korýše. Ale jinak se dnešním vydrám nepodobal způsobem života. Teruelictis byl totiž zcela suchozemský. Jeho tělo bylo protáhlé a bylo vybaveno poměrně dlouhými končetinami. Právě druhý jmenovaný znak příliš nesedí, a je tedy pravděpodobné, že Teruelictis byl hbitým suchozemským běžcem. Zřejmě se zdržoval v okolí vody, jako všichni savci pochopitelně dokázal dobře plavat, avšak nebyl ještě tím semiakvatickým predátorem, kterým se později stali jeho potomci... Šlo v podstatě o jakousi "suchozemskou vydru"...

Projekt Prehistoričtí lasicovití bude pokračovat...

Psovité šelmy pravěku: Vulpes skinneri

8. dubna 2018 v 10:59 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku se po nějaké době opět vrací. Už jsme se seznámili s pravěkými vlky, psy i různými primitivními zástupci psovitých. Teď je na čase podívat se na lišky, prehistorické lišky. Jednou z nich je i Vulpes skinneri...

Jméno: Vulpes skinneri,
Období: raný Pleistocén,
Místo: Jihoafrická republika.
Rod Vulpes, česky liška, zahrnuje dvanáct v současnosti žijících druhů, od naší lišky obecné (Vulpes vulpes), jež se přirozeně vyskytuje po celé Eurasii a Severní Americe a byla lidmi introdukována do Austrálie, až po proslulou arktickou lišku polární (V. lagopus), která je schopna přežít i mrazy -50°C díky svému hustému kožichu. Avšak kromě těchto a dalších současných druhů zahrnuje rod Vulpes i několik vyhynulých druhů lišek. Vulpes skinneri dostala své druhové jméno na počest Johnu Skinnerovi, dnes již zesnulém africkém mammalogovi. Podle fosilních ostatků byla tato liška popsána teprve roku 2013. Nalezený exemplář pochází z proslulého naleziště Malapa v provincii Gauteng v Jihoafrické republice. V roce 2010 odtamtud vzešel jeden z nejúžasnějších nálezů homininů, a to sice Australopithecus sediba. Nález dalších savců, kteří žili v této oblasti spolu s australopitéky, jen prokazuje, jak živočišně rozmanité to bylo místo. Kromě australopitéků a lišek druhu Vulpes skinneri se totiž v této oblasti našly kostry šavlozubých koček, prehistorických antilop nebo také mangust. Podle některých odborníků všechna tato zvířata umírala v jakési bažině, v nějakých stojatých jezírkách nebo spíše v jakési vodní prohlubni, hluboké až 150 metrů. Na dně této propasti se nacházel písek, který umožnil kostem, aby se lépe fosilizovaly. K propasti mohlo zvířata lákat mnohé, ať už voda, tak potrava... Vulpes skinneri byla velká zhruba jako dnešní liška obecná. Byl to čilý lovec, pochutnávající si na ptačích vejcích, malých savcích, snad i ještěrkách nebo žábách. Pravděpodobně žila samotářsky, i když z poměrně strohých fosilních pozůstatků si o chování tohoto zvířete nemůžeme udělat ucelený obrázek. Liška žila před přibližně 2 miliony let, i když je možné, že přežila až do doby před 1,5 milionu let. Ve svém ekosystému rozhodně nebyla vrcholným predátorem, zaujímala v něm však samozřejmě důležité místo... Historie rodu Vulpes není tak úplně neznámá, a právě nález druhu Vulpes skinneri paleontologům prozradil něco o jeho evoluci. Nicméně nejstarší známá liška pochází z doby před 7 miliony let, z Čadu. Byla to V. riffautae, a šlo zřejmě o nejstarší psovitou šelmu žijící ve Starém světě (psovití se totiž vyvinuli v Severní Americe ve starších třetihorách).

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Varanosaurus a varan

2. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat se zaměřila na Brachiosaura a žirafu, ve druhé se nám představili ankylosaur Gargoyleosaurus a ostnitá ještěrka moloch, ve třetí části jsme pak zkoumali, co mají společného ryboještěr Ichthyosaurus a dnešní delfín skákavý. Další dvě velice sobě velice podobná zvířata, z nichž jedno je pravěké a druhé současné, mají dokonce podobná jména. Co mají společného? A co naopak ne?

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Hvězdami čtvrté části tohoto projektu jsou permský plaz Varanosaurus a dnešní rod Varanus, česky jednoduše varan. Podívejme se na jejich anatomii a zjistěme, co mají společného...

VARANOSAURUS:
Navzdory svému jménu nebyl Varanosaurus příbuzný s dnešními varany, kteří patří do řádu šupinatých a čeledi varanovitých. Tento plaz, který žil v období Permu před 280 miliony let, byl ve skutečnosti pelykosaurem. Vědci ho zařadili do čeledi Ophiacodontidae, která byla pojmenována podle jejího nejznámějšího zástupce, permského Ophiacodona, jenž se Varanosaurovi v mnohém podobal. Oba tito živočichové měli blízko k savcovitým plazům jako byli Edaphosaurus a Dimetrodon, známé permské ikony vybavené plachtou na zádech. Varanosaurus tuto ploutev postrádal. Dosahoval délky přibližně 90 centimetrů. Ostré, zakřivené zuby jasně svědčí o tom, že to byl dravec. Část svého života trávil ve vodě, část na souši, a živil se hlavně lovem ryb. Stejně jako všem raným plazům a všem dnešním ještěrům včetně varanů vybíhaly i Varanosaurovi jeho končetiny do stran. Neměl je tedy pod tělem, jako například pozdější gorgonopsidi. Dlouhý, zploštělý ocas, který dosahoval skoro poloviny tělesné délky, mohl ve vodě sloužit k pohánění těla. Podobně plavou i dnešní varani nebo třeba krokodýlové. Lebka Varanosaura byla protáhlá, v čelistech se nacházela jedna řada zubů, ze všech pak nejnápadnější byly dva špičáky. Je velice pravděpodobné, že na souši dokázal na krátkou vzdálenost běžet vysokou rychlostí, což mu umožňovalo dohnat prakticky jakoukoliv kořist menší než byl on sám. Je nepravděpodobné, že by se živil většími zvířaty, nelovil-li ve skupinách. Z permských plazů se Varanosaurovi podobají ještě Varanops a Varanodon. Tím pádem tedy můžeme říci, že se vzhledem podobali i dnešním varanům, nicméně stále to byli pelykosauři. Oba patřili do čeledi Varanopidae. Její zástupci celkově disponovali anatomií až podivuhodně podobnou anatomii dnešních ještěrů.




VARAN (VARANUS):
Ve fosilním záznamu se varani rodu Varanus, patřící mezi ještěry s rozeklaným jazykem (snad to poukazuje na jejich příbuznost s hady), objevují v období Neogénu, konkrétně pak v Miocénu. Může být překvapením, že ještě před pár miliony let se varani vyskytovali i v Evropě, například v Řecku. V současném světě se s nimi setkáme pouze v Africe, na Blízkém východě, v jižní a jihovýchodní Asii a v Austrálii. Dobrým příkladem konvergentního vývoje v souvislosti s varany jsou však ještěři tegu ze Střední a Jižní Ameriky, kteří se jim podobají a dokonce mají i podobné potravní zvyky... Původ slova varan je zajímavý; roku 1768 Rakušan J. N. Laurenti popsal asijského varana skvrnitého (Varanus salvator), což je shodou okolností asi druhý nebo třetí největší ještěr naší planety (délka až 2,5 metru), domníval se, že slovo varan, které se mu rozhodl dát, souvisí s německým warnen, tedy varovat. Z toho vzešel i obecný anglický název monitor lizard. Pravdou však je, že slovo varan s největší pravděpodobností vychází z arabštiny, ze slova waral, což je obecný název pro varana pustinného, druh vyskytující se v kamenitých pouštích a stepích Afriky a Arábie. Dnes na Zemi žije celá řada druhů, jejichž počet se neustále mění; nové molekulární studie prokazují, že druhy, které jsme dříve klasifikovaly třeba jen jako poddruhy již známých druhů, si zaslouží být samostatně klasifikovány. Varani jsou masožravci. Mnozí nepohrdnou mršinami. Jsou to také aktivní lovci, a zatímco se někteří živí hmyzem, jiní jsou schopni skolit i velkého buvola. Samozřejmě nejznámějším varanem je varan komodský (Varanus komodoensis), vyskytující se na pěti sopečných ostrůvcích v Indonésii. Velký samec může být až 3 metry dlouhý. Australský varan obrovský (Varanus giganteus), zase dokáže sprintovat rychlostí 40 km/h a po několika druzích středoamerických leguánů je jedním z nejrychlejších ještěrů na světě. Králík nebo wallaroo nemají šanci mu utéct. Rozeklaným jazykem nasávají varani pachy. V horní části tlamy mají Jacobsonův orgán, stejně jako hadi. Je to jakýsi chemický analyzátor. Tato zvířata vnímají svět kolem sebe úplně jinak než my. Velikostně se varani různě liší; ten nejmenší druh z Austrálie má jen 30 centimetrů, ten největší, jak už bylo zmíněno, je Komodský drak, a ten může mít až 3 metry. Dalo by se říci, že velikostně se od sebe jednotlivé druhy liší tak jako myš a slon.




CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Na pohled jsou si Varanosaurus a varan podobní. Samozřejmě je dělí miliony let vývoje. Varanosaurus žil před 280 miliony let, dnešní varani existují přibližně 16 milionů let (ale pozor, mluvíme o rodu Varanus, čeleď Varanidae jako taková existovala už v Křídovém období, není tedy chybou uvádět, že prehistorické obdoby varanů vybíraly dinosauří hnízda!). Tito tvorové by mohli být považováni za příklad konvergence. Utvářelo je podobné prostředí. Dnešní varani jsou ve vodě doma stejně jako na souši, a Varanosaurus byl zřejmě též dobrým plavcem, zároveň byl však stavěn pro život na souši. Je možné, že Varanosaurus se také živil celou řadou živočichů, možná nepohrdl ani mršinami. Dlouhý zploštělý ocas je typický pro obě tato zvířata. Zda měl Varanosaurus rozeklaný jazyk, to bohužel asi nezjistíme. Tvarem lebky se však dnešním varanům výrazně podobal. Varani mají protáhlou hlavou, a když rozevřou své čelisti, ukáže se, že jsou dosti velké. Jak Varanosaurus, tak varan jsou vybaveni končetinami směřujícími od těla, nenacházejí se pod ním. Proto se při chůzi varani pokyvují. Varanosaurus asi chodil stejným způsobem.

Co nemají společného? Už jsme si uvedli, že Varanosaurus byl pelykosaur, dnešní varani jsou naopak šupinatými plazy. Dělí je od sebe mnoho milionů let. Avšak jejich anatomie je skutečně dosti podobná, proto také paleontologové Varanosaura pojmenovali tak, jak ho pojmenovali... Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...

Pravěk v Čechách - Burianosaurus

1. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
Poslední část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v lednu 2017. Od té doby však již uběhla dlouhá doba, a navíc byl během toho času pojmenován první český dinosaurus. Již jsem o něm psal do rubriky Nejnovější zkameněliny, avšak v rámci tohoto projektu je na čase si jej znovu představit...

Živočich: Burianosaurus augustai,
Období: Křída, stupeň cenoman, před 94 miliony let.
Nadšenci do pravěku po celá léta věděli o neobvyklém nálezu učiněném v lomu nedaleko Mezholez na Kutnohorsku v roce 2003. Tehdy totiž lékař a amatérský sběrač zkamenělin Michal Moučka náhodou nalezl levou stehenní kost dinosaura spolu s úlomkem z pánve či žebra zvířete. Zajímavé bylo, že se na kosti nacházely stopy po zubech žraloků. Zvíře zemřelo, a jeho mršina se stala obětí moře a jemu vládnoucích predátorů a mrchožroutů. Stopy po žraločích zubech byly jen důkazem toho, že dinosaurus nebyl na moři sám, i když byl mrtvý. Tak, jak to chodí i dnes, mrchožrouti zřejmě jeho mrtvolu zcela ohlodali... Před 94 miliony let žil český dinosaurus na česko-rýnském ostrově, který obklopovalo mělké moře. Zvíře možná zahynulo někde uprostřed ostrova a bylo řekou odplaveno do moře, anebo žilo na pobřeží - to už bohužel asi nezjistíme... Od začátku bylo patrné, že český dinosaurus byl ornitopodem, tedy ptakopánvým dinosaurem, vzhledem pravděpodobně podobným Iguanodontovi a jeho příbuzným... Po 14 letech od nálezu byl dinosaurus vědecky popsán a pojmenován Danielem Madziou, Clintonem Boydem a Martinem Mazuchem. A jméno, které mu bylo dáno? Burianosaurus augustai, na počest slavného akademického malíře Zdeňka Buriana, který ilustroval nejen spoustu dobrodružných knih, ale nakreslil i řadu rekonstrukcí světa prehistorie, na čemž spolupracoval se svého času předním českým paleontologem Josefem Augustou (odtud druhové jméno dinosaura), který se mimo jiné zasadil i o napsání několika povídkových knížek o životě dinosaurů a dalších prehistorických zvířat... O životě Burianosaura se toho příliš mnoho neví. Byl to býložravec. Zřejmě dokázal chodit po všech čtyřech stejně jako po dvou, takže se živil jak nízko, tak vysoko rostoucí vegetací. Na území Čech byl v geologické periodě Křída hojně rozšířen jehličnan druhu Frenelopsis alata. Rostl u pobřeží moře, snad se tedy stáda Burianosaurů zdržovala hlavně tam, a živila se právě takovými rostlinami... Je možné, že Burianosaurus byl pouze ostrovní formou nějakého jiného, většího ornitopodního dinosaura. K ostrovnímu nanismu během evoluce dochází neustále; dnes bychom jeho příklady nalezli například mezi liškami z kalifornských ostrovů Channel Islands nebo asijskými buvoly z jihovýchodoasijských ostrovů. Asi nejlépe známým příkladem ostrovního nanismu v druhohorním světě jsou dinosauři z Křídového ostrova Hateg v Rumunsku. Jelikož měl Burianosaurus pouze omezený životní prostor, mohl se během vývoje zmenšit. Doufejme, že v budoucnu bude o tomto zvířeti zjištěno ještě více...

Nevím, zda bude projekt Pravěk v Čechách ještě pokračovat, rozhodně ho však neuzavírám. Jen očekávejte, že mezi vydanými články bude, jak se u tohoto projektu v posledních pár letech stalo zvykem, mezera několika měsíců či dokonce více než jednoho roku.

Dinosauří hnízdiště 5: Hnízda v Indii

28. března 2018 v 14:00 | HAAS
Vracím se k projektu Dinosauří hnízdiště. V uplynulých čtyřech částech jsme si už představili některá z velkých nalezených hnízdišť, která významně ovlivnila naše nahlížení na počátek dinosauřího života, totiž ve vejcích, a rané fáze jejich života... Nesmíme však opomenout zmínit se ještě přinejmenším o jednom významném hnízdišti...

Psal se únor 2007, když byl z Kukshi Bagh v indickém státě Madhya Pradesh ohlášen úžasný objev. Indičtí geologové během pouhých 18 hodin průzkumu oblasti, jež byla v období Křídy vyschlým řečištěm, nalezli přes stovku skvěle zachovalých dinosauřích vajec. Některá z nich byla takřka velikosti fotbalového míče. Ta vejce, která byla úplná, měla pochopitelně kulovitý tvar, a měřila v průměru dobrých 16 centimetrů. Zvíře, které je nakladlo, muselo mít tělesnou délku přes 10 metrů, s velkou pravděpodobností šlo tedy o nějaký typ sauropodního dinosaura, tedy plazopánvého dinosaura s dlouhým krkem. Sauropodi byli velkými býložravci, kteří byli po většinu času druhohorní éry velmi úspěšní. Neznámý sauropod se s velkou pravděpodobností vracel na hnízdiště rok co rok. Samice zde kladly vejce, možná i stavěly hnízda. Jednou, nebo vícekrát, došlo k velké záplavě, vejce byla pohřbena v mělkých sedimentech, zfosilizovala, a pak byla nalezena lidmi o více než 65 milionů let později. Není to však jediné dinosauří hnízdiště, kterým se Indie může pyšnit. Vždyť už někteří hinduisté poblíž Bara Simhla v minulosti sbírali vejce Rajasaurů. Dnes už se jimi může pyšnit velmi málo z nich, mnohá totiž byla zničena při relativně nedávných přestavbách chrámů. Další dinosauří hnízda byla objevena ve státě Tamil Nadu v jižní části subkontinentu v roce 2009. Nalezená vejce měla průměr 12,7 až 22,86 centimetru v průměru a zcela jistě tedy byla nakladena velkými sauropody. Opět pocházela z dávného hnízdiště, kam se mohutná zvířata vracela rok po roce... Další velké dinosauří hnízdiště v Indii se nachází v Balasinoru v Gudžarátu. Je součástí UNESCO Geo Parku. Na tomto místě však byla objevena i řada dalších dinosauřích zkamenělin. Jedno z největších indických dinosauřích hnízdišť se zase nachází v Raiyoli; některá z nich jsou veřejně vystavena v Indroda Dinosaur and Fossil Park v Ahmedabadu v Gudžarátu... Z jednoho indického hnízdiště pochází i vskutku vzácný nález. Jedna z velmi známých fosilií - had chystající se pozřít mládě sauropoda. Zasypala je zřejmě duna nebo byli zabiti v písečné bouři, která náhle zasáhla, jako by hadovi chtěla zabránit v zabití malého, čerstvě vylíhnutého dinosauřátka. Model této scény můžeme vidět v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Nález prokazuje, že 3,5 metru dlouhý Křídový had Sanajeh indicus, který se vzhledem podobal dnešním hroznýšům a krajtám a nejspíše s nimi byl velmi blízce příbuzný, se živil dinosauřími mláďaty. Pravděpodobně vyhledával velká hnízdiště, kde měl dost dobrou šanci na to, aby čas od času slupnul nějakého toho malého sauropoda...


Nemohu to slíbit, ale zřejmě napíši další části projektu Dinosauří hnízdiště. Hned tak to ale nebude... Doufám však, že se Vám tento článek líbil...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Ichthyosaurus a delfín

25. března 2018 v 11:04 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat pojednávala o Brachiosaurovi a jeho dlouhokrkých příbuzných a současné žirafě, druhá část se pak zaměřila na opancéřovaného Gargoyleosaura a současného australského ještěra molocha ostnitého. Ve třetím díle našeho cyklu nahlédneme na dva další velmi zajímavé živočichy, které zná opravdu každý, i ti, kteří se o pravěk a přírodu vůbec nezajímají. Jeden z těchto živočichů je skutečnou ikonou pravěku, další patří mezi nejpopulárnější a nejinteligentnější zvířecí obyvatele naší planety v současnosti...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Třetí část pojednává o jednom z nejznámějších pravěkých živočichů, mořském Ichthyosaurovi a jemu nápadně podobném, inteligentním kytovci delfínu. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

ICHTHYOSAURUS:
Ichthyosauria byla velká třída mořských plazů všech různých velikostí, ne však různých tvarů těla. Říká se jim "ryboještěři", a to z dobrého důvodu - tito mořští plazi se totiž nápadně podobali rybám. Během evoluce se jejich končetiny přeměnily v ploutve (je možné, že jejich předchůdci měli původně blány mezi prsty), dokonce i na jejich ocasu se vyvinula ploutev, a stejně tak na hřbetě některých druhů. Primitivní druhy, žijící v období Triasu, kupříkladu Cymbospondylus, však tuto hřbetní ploutev postrádaly. Předchůdci ichtyosaurů, konkrétně pak rod diapsidních plazů nazvaný Hupehsuchia z Číny, žili už před 248 miliony lety, tedy na samém počátku druhohorní éry. Během desítek milionů let vývoje pak některé rody dosáhly skutečně úctyhodných rozměrů; například Shonisaurus z pozdního Triasu dosahoval délky i 15 metrů, takže se velikostně rovnal dnešnímu plejtvákovci šedému. Na rozdíl od mnoha jiných mořských plazů ichtyosauři nevyhynuli na konci Křídy před 65 miliony let. Poslední druhy se ve fosilním záznamu objevují před 90 miliony let. Nastala patrně nějaká změna; ryboještěři nepřežili. Byli nahrazeni mnohem více zabijácky vypadajícími mosasaury... Avšak nejznámějším ichtyosaurem je bezesporu Ichthyosaurus. Vždyť toto jméno je skloňováno stejně často jako slovo dinosaurus, a koneckonců vzniklo 20 let před zavedením pojmu Dinosauria. Ichthyosaurus se objevil už na konci období Triasu a žil ještě na počátku období Jury. Jeho fosilie byly nalezeny v tolika různých lokacích, od Anglie, kde ho roku 1821 popsali angličtí geologové De la Beche a Conybeare, přes Německo, Belgii a Švýcarsko až po Albertu v Kanadě a Grónsko. Kompletní kostru Ichthyosaura našla počátkem 19. století proslulá anglická lovkyně zkamenělin Mary Anningová. Tehdy lidé taková zvířata ještě dobře neznali, jistě si však už tehdy povšimli podobnosti Ichthyosaura s rybami. Později také došlo na rozpoznání podobnosti s dnešními delfíny. Ichthyosaurus byl brilantní plavec, stejně jako všichni ostatní ryboještěři byl stavěn k životu ve vodě, nikdy nevycházel na souš. Došlo k nálezu několika zkamenělin matek rodících mláďata. Ta se rodila napřed, stejně jako u dnešních kytovců. Tito plazi už měli příliš rybí tvar těla na to, aby se vraceli na souš klást vejce (i když rozhodně není pravidlem, že by všichni plazi měli klást vejce, vždyť mezi dnešními hady a ještěry nalezneme tolik přinejmenším vejcoživorodých druhů). Čelisti Ichthyosaura byly vyzbrojeny ostrými zuby, jež se skvěle hodily k chytání ryb a olihní. Vlastně byly přeměněny na takový dlouhý zobák. Prsní ploutve Ichthyosaura měly tvar hydrofilu a každá z nich skrývala pět prstů. Zajímavé je, že Ichthyosaurus měl masivní sluchové kůstky, není tedy pochyb, že pod vodou slyšel výtečně. Zřejmě používal sluch k lokalizování své kořisti. Byl schopen ji zaměřit i na velkou vzdálenost. Velké oči svědčí o tom, že měl velmi dobré vidění. S délkou 2 metrů nepatřil Ichthyosaurus ani mezi ryboještěry k těm největším zabijákům, ale rozhodně má co říci o anatomii této skupiny živočichů, která úspěšně proplouvala světovými vodami po značnou část druhohor...




DELFÍN SKÁKAVÝ (TURSIOPS TRUNCATUS):
Představme si nyní delfíny. Tito mrštní kytovci se vyvinuli z prakytovců jako byl Dorudon asi tak v období Oligocénu nebo Miocénu. Jedním z prvních skutečně delfínovitých kytovců byl Eurhinodeplhis, který žil v Miocénním období. Dnešní delfíni jsou poměrně dosti rozsáhlá skupina. Pojem delfín vlastně není tak úplně vědecký, v podstatě jde o parafyletickou skupinu. Od svých příbuzných velryb jsou odlišovány pouze vzhledem. Mezi nejpopulárnější z delfínů však patří delfín skákavý, zvíře často chované v delfináriích a vodních světech, i když musíme uvést, že delfíni při představeních před publikem mnohdy trpí. Podobně jako Ichthyosaurus mají i delfíni mimořádně vyvinutý sluch. Hudba jim vůbec nedělá dobře. Delfíni v akváriích, jejichž atmosféra je doplňována mnohdy příjemnou "mořskou" hudbou, trpí nejvíce... Delfín skákavý je celosvětově rozšířený, nevyskytuje se jen v chladných arktických a antarktických vodách. Čelisti delfína jsou také přeměněny do jakéhosi zobáku. Toto zvíře má značně vyvinutou inteligenci; jednotlivé skupiny delfínů mají svůj vlastní jazyk a zřejmě i jména. Delfín skákavý je také známý tím, že mnohokrát zachránil člověka. Možná to není ze soucitu; delfínu se zkrátka instinktivně snaží vyzvednout na hladinu topící se těleso. Tito 2,5 metru dlouzí živočichové jsou však rozhodně skutečnými ikonami zvířecí říše. A jsou také velmi společenští, některé skupiny mají i přes 30 jedinců. Delfín skákavý loví ryby hlavně u dna, a za jediný den je schopen jich spořádat až sedm kilogramů. Rod Tursiops zahrnuje ještě další dva druhy...


CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Ichthyosaurus a delfín jsou dvěma dobrými příklady konvergentní evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na prostředí, ve kterém žijí. Ichthyosauři i delfíni pocházejí ze suchozemských předchůdců, kteří se v odlišných dobách z nějakého důvodu rozhodli vydat se po vzoru svých dávných rybích předků zpět do moře. Snad za to mohla potrava, snad nějaké změny podnebí... Každopádně se jejich končetiny přeměnily v jakési ploutve, i když rozhodně ne rybí ploutve. Jak Ichthyosaurus, tak delfín skákavý jsou vybaveni dokonce i hřbetní ploutví. Mají zobanovité čelisti, a oba patří mezi rybožrouty. Oba jsou to obratlovci dýchající vzduch, delfíni nikdy nezadržují dech příliš na dlouho, je velmi pravděpodobné, že to tak bylo i u Ichthyosaura. Ichthyosaurus přiváděl na svět živá mláďata, stejně jako dnešní delfíni (a v podstatě všichni savci s výjimkou ptakořitných). A obě zvířata byla či jsou vybavena skvělým sluchem i zrakem. Jsou společenská; Ichthyosauři zřejmě také žili ve skupinách, a o dobře organizovaných skupinkách delfínů se už asi nemusíme zmiňovat... Jaké by to jen bylo, kdybychom mohli z doby před 190 miliony let přivést do současného světa Ichthyosaura a nechat si ho zaplavat si s jemu dnešním nepříbuzným, avšak pozoruhodně podobným delfínem skákavým...

Co nemají společného? Ichthyosaurus byl plaz, delfín skákavý je savec. Ocasní ploutev Ichthyosaura byla poloměsíčitá a vertikální, dnešní delfín ji má stejně jako všichni kytovci horizontální. Ichthyosaurus měl řitní ploutve, u delfínů zadní končetiny vymizely, podobně jako u všech ostatních moderních kytovců. Ichthyosaurus žil v Jurském období, ostatní ichtyosauři celkově v druhohorách, delfíni jsou výsledkem evoluce kytovců v posledních několika desítkách milionů let (třetihory a čtvrtohory). Našli bychom tedy i to, co společného nemají. Je však nadmíru obdivuhodné, jak se sobě podobají... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...
 
 

Reklama