Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

Včera v 11:19 | HAAS
S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,
Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).
Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...


Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Celestus occiduus

9. září 2017 v 9:29 | HAAS
Slíbil jsem, že napíši další část Vyhynulých tvorů z Karibiku, a proto se zde po nějaké době čekání tato další část objevuje. V tomto projektu jsme si už představili vymřelé pozemní lenochody, karibského gaviála, hmyz s pozoruhodným názvem, největší kdy žijící sovu, pozoruhodného Nesophonta... Tentokrát se přesuneme k další skupině zvířat, opět půjde o plaza, poprvé v tomto projektu o ještěra...

Jméno zvířete: Celestus occiduus,
Zařazení: Plazi, šupinatí, ještěři, slepýšovití (Anguidae),
Vyhynutí: 19. století.
Slepýši jsou v Evropě velmi dobře známí. Obecně se už ví, že nejde o hady, ale beznohé ještěry, kteří během evoluce ztratili končetiny a tak jim zbyly pouze jejich rudimenty, jež nejsou na povrchu jejich těla viditelné. Avšak řada slepýšovitých, napříkald američtí aligátorovci, mají končetiny, a dokonce čas od času šplhají po stromech (dobrým příkladem je aligátorovec arizonský). Ve Střední a Jižní Americe pak žije zvláštní skupina slepýšovitých, kteří se nazývají diplogossini (podčeleď Diplogossinae). Česky se jim dvojjazyčníci, anglicky "galliwasps". Jejich tělo čímsi připomíná slepýše, avšak stejně jako aligátorovci, mají i dvojjazyčníci končetiny. Jsou většinou robustně stavění, jejich tělo je však také protáhlé. Je pokryto jemnými, lesklými šupinami, které mohou být různého zbarvení, od hnědé po červenou a žlutou. Bývají různých velikostí, ale obvykle mají 31 až 40 presakrálních obratlů. Dnes žije spousta druhů dvojjazyčníků, patřících do několika rodů. Tím druhově nejpočetnějším je Celestus. Jednotliví zástupci se od sebe liší, ale jeden z nich je přece jen slavnější než všichni dnes žijící. Byl to gigant, alespoň tedy mezi dvojjazyčníky rodu Celestes. Byl pojmenován Celestus occiduus a měřil až 30 centimetrů. Žil pouze na ostrově Jamajka. Jeho fosilie pocházejí z Pleistocénu a Holocénu, tedy období v němž žijeme. S člověkem se setkal, o tom není pochyb. Byl to totiž právě příchod lidí, co vymazalo tento druh z povrchu zemského. Nebyl sice lidmi loven, ale velká invaze mangust z jižní a jihovýchodní Asie, jež byly na karibské ostrovy lidmi přivezeny, způsobila, že Celestes occiduus nadobro vyhynul. Mangusty totiž tyto dvojjazyčníky lovily, a protože se tento třiceticentimetrový ještěr vyskytoval pouze na Jamajce, a tedy ostrovní populace byla počtem jedinců omezena, byl nakonec svými novými predátory zcela vyhuben. Mnoho se toho o něm neví...


Na obrázku vidíte zachovaný, naložený exemplář z muzea. Jedním z viditelných rozdílů mezi samci a samicemi dvojjazyčníků je velikost hlavy. Samci ji mají obvykle robustnější, zvláště když jsou starší. Jamajský Celestus occiduus se živil rostlinami a především ovocem. Byl také pozorován při požírání ryb a malých ještěrů. Jiné druhy dvojjazyčníků občas požírají velmi malé savce, takže se i vyhynulý jamajský druh občas mohl přiživit na malých, myším podobných zvířatech. Někteří jiní dvojjazyčníci, například ti z rodu Diploglossus, požírají také kraby. I ti se mohli stávat kořistí tohoto vyhynulého ještěra. Je možné, že první setkání osadníků v Karibiku s těmito ještěry stála za vytvořením podivuhodného jména "galliwasp". Zřejmě pochází ze slova "gallivache", které jim bylo dáno v 17. století. Ať už to bylo s anglickým jménem těchto tvorů jakkoliv, bohužel relativně nedávno, v předminulém století, vyšla najevo smutná pravda. Vypuštění mangust na Jamajce způsobilo exterminaci dvojjazyčníka druhu Celestus occiduus. Poslední žijící jedinec byl pozorován roku 1840. Nikdy potom už nebyl tento druh spatřen...

Obrázek je z:

Snad se Vám tato část Vyhynulých tvorů z Karibiku líbila... Doufejme, že ostatní dnes velmi ohrožení endemité karibských ostrovů nedoplatí na osídlení ostrovů lidmi tak, jako tento plaz...

Arabský primát, který byl naším dávným předkem

4. září 2017 v 14:54 | HAAS
Při prohlížení knížky Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby jsem narazil na část o egyptském nalezišti Fajjúm, ve které byl zmíněn i dávný druh primáta z Arabského poloostrova. Proto jsem začal hledat více informací o tomto pozoruhodném tvorovi, a nakonec se také rozhodl napsat o něm článek...

V roce 2009 došlo v Saúdské Arábii, nedaleko Mekky, k úžasnému objevu. V horninách, které byly datovány do období Křídy, byla objevena čelist zvířete, jehož zuby byly typicky opičí. Nálezce Iyat Zalmout poslal fotografii zubů americkému paleontologovi Paulu D. Gingerichovi, který potvrdil, že skutečně patří primátu. V této době se už vědělo, že horniny původně považované za Křídové jsou ve skutečnosti třetihorní. Doba, kdy bývaly mylně označovány za druhohorní, byla tedy pryč. Nato se ukázalo, že zkamenělina patří primátovi, který žil před 29 až 28 miliony let, tedy v období Oligocénu. V době, kdy opice žila, vypadal Arabský poloostrov úplně jinak než dnes. Tam, kde se dnes rozkládá arabská poušť, bujely lesy a v jejich stromoví řádili čiperní primáti. Právě tento rod byl něčím pozoruhodný. Měl totiž blízko ke společnému předku opic Starého světa a Hominoidů, včetně nás lidí. Patří mezi nejstarší známé catarrhiny (souhrnné označení pro opice Starého světa a Hominoidy), ale nebyl nejstarší. Některé fosilní druhy známe už z konce Eocénu... Tato opice byla pojmenována Saadanius. Arabské slovo "saadan" znamená v překladu "opice", takže název rozhodně sedí. Druhové jméno hijazensis bylo zvířeti dáno podle oblasti al Hijaz při arabském pobřeží Rudého moře. Poněvadž byl nalezený jedinec druhu Saadanius hijazensis vybaven velkým šípovým hřebenem na lebce, mohli vědci určit, že to byl samec. Šípový hřeben totiž bývá u samců obvykle větší než u samic, a setkáme se s ním mezi plazy i savci. Lebka byla docela dobře zachována, avšak nacházely se v ní rýhy. Byly způsobeny zuby nějakého velkého masožravce, zřejmě nějaké psovité či kočkovité šelmy. Mnozí z pravěkých primátů jimi byli loveni... Kolébkou člověka je africký kontinent, ale kolébkou nás všech, myšleno nejen nás lidí, ale i lidoopů, paviánů a nám více či méně příbuzným primátům Starého světa, je zřejmě Arábie. Právě tam totiž žil tento obdivuhodný tvor. Avšak podíváme-li se na egyptského Aegyptopitheca, který pochází z konce Eocénu (z doby před 35 miliony let), zjistíme, že by teoreticky místem vzniku vyvinutějších catarrhinů mohla být severní Afrika. Nicméně Saadanius je zřejmě nejblíže příbuzný poslednímu společnému předkovi catarrhinů. Ti se totiž krátce po vyhynutí Saadania začali vyvíjet různými směry, ať už se z nich nakonec stali paviáni nebo lidé. I tak nejsou závěry o anatomii a vývoji Saadania zcela přesné, neboť bylo z této opice nalezeno jen málo.


Ztracená fauna Nového Zélandu: Harpagornis moorei

3. září 2017 v 10:43 | HAAS
V této části Ztracené fauny Nového Zélandu se podíváme na pozoruhodného dravého ptáka, který patří k nejznámějším vyhynulým obyvatelům ostrovů...

Vědecké jméno: Harpagornis moorei,
obecné jméno: orel Haastův,
Vyhynutí: Holocén, zřejmě okolo roku 1400 našeho letopočtu.
Kromě netopýrů a ploutvonožců neexistovali v posledních několika milionech let na Novém Zélandu žádní savci. Pobřežní pás i vnitrozemí ostrovů však byly domovem několika druhů velkých nelétavých ptáků, moa. Jelikož to byli býložravci a vzájemně se nelovili, nehrozilo žádnému z druhů moa velké nebezpečí. Avšak přece jen existoval velký predátor, proti kterému byli bezbranní. Byl to největší orel, který kdy existoval. Německý geolog Julius von Haast ho roku 1872 jakožto již vyhynulého živočicha pojmenoval Harpagornis moorei. Druhovým jméno bylo ptáku dáno na počest George Henryho Moore, vlastníka půdy na Novém Zélandě, kde byly ostatky dravce objeveny. Nicméně podle autora popisu se začalo jak v angličtině, tak v češtině ptáku říkat orel Haastův. Ačkoliv analýza DNA prozrazuje, že Harpagornis vlastně jakožto rod neexistoval a orel Haastův byl zástupcem rodu Hieraateus, do něhož se řadí například dnešní orel malý (tudíž by vědecký název orla Haastova byl Hieraateus moorei), jisté je, že tento pták byl skutečně impozantní. Byli to však samice, které dorůstaly tak úžasné velikosti. Samci byli totiž vždy mnohem, mnohem menší. Velká samice orla Haastova mohla vážit až 15 kilogramů, kdežto samec maximálně 12. Na svou velikost měl však tento gigantický orel relativně krátká křídla, rozhodně kratší, než by k jeho mohutnému tělu dokonale pasovala. Přesto měly samice rozpětí křídel okolo 2,6 metru, v některých případech i 3 metry. Důvod, proč se během evoluce křídla orla Haastova zkrátila, je prostý. Jelikož žil v lesích a křovinách Nového Zélandu, potřeboval krátká křídla, aby se nechytila mezi větvemi a orel se neporanil. V minulosti se někteří odborníci domnívali, že orel Haastův by mohl zcela ztratit schopnost létat, kdyby nevyhynul a měl možnost se vyvíjet po další stovky tisíc či po další miliony let. To však není pravda, orel Haastův byl v podstatě dokonalým letcem. Nelovil ale tak, že kroužil po obloze, nesen teplými vzdušnými proudy. Zřejmě se doslova vrhal do akce nízko nad zemí. Jeho křídla byla sice poměrně krátká, zato však byla široká. Tento pták tedy rozhodně svou schopnost létat neztrácel... Jelikož neměl žádné přirozené nepřátele, byl na Novém Zélandu v obdobích Pleistocénu a Holocénu dominantním predátorem. Své mohutné spáry, s nejdelším z nich až 11 centimetrů dlouhým, používal k uchycení své mohutné kořisti. Byli to především ptáci moa, patnáctkrát těžší než orel Haastův. Bylo vypočítáno, že orel Haastův dokázal letět rychlostí až 80 kilometrů v hodině, což bylo na jeho velikost úctyhodné. Jeho kořist tedy neměla možnost uniknout, nemohla-li se náhodou skrýt někde mezi těsně vedle sebe rostoucími stromy, kam pták nedoletěl. Zobák byl také velký a navíc velmi ostrý. Když orel Haastův svou kořist zabil, trhal jím maso, které poté polykal.


Vyhynutí orla Haastova zůstává z části záhadou, neboť zřejmě žádný z cestovatelů ze severní polokoule neměl možnost jej spatřit živého. Orla Haastova však znali Maoři, kteří na ostrovy přijeli okolo roku 1280 našeho letopočtu. Živili se lovem ptáků moa, kteří byli kořistí orla Haastova. Jakmile byli vyhubeni, a přirozené prostředí orlů bylo narušeno, začali vymírat i tito gigantičtí dravci. Bohužel vyhynuli poměrně krátce poté, co se vyvinuli. Je pravděpodobné, že se od vývojové větve menších orlů oddělili před 1,8 až 700 000 lety. Poté v období Holocénu na Nový Zéland přijel člověk a orel Haastův zmizel. Přesto je zde však jeden pozoruhodný příběh, který se zřejmě mohl stát. V 70. letech 19. století známý cestovatel Charles Edward Douglas spatřil dva obrovské dravé ptáky v údolí řeky Landsborough, která je přítokem Haastovy řeky. Douglas je při své cestě zastřelil a snědl jejich maso. Kdo ví, zda šlo o orla Haastova. Pokud by to tak bylo, pak by Douglas spatřil a zastřelil zřejmě dva poslední jedince tohoto druhu. Je však také možné, že se Douglas setkal se dvěma zástupci jiného již vyhynulého druhu novozélandského dravce, jménem Circus eylesi. Je však jisté, že Maoři se s těmito orly ještě setkali, vždyť o nich vyprávějí ve svých legendách jako o velkých ptácích Pouakai, Hokioi a Hakawai.


Na druhém obrázku se nachází srovnání velikosti spárů orla Haastova (větší) a orla malého (menší).

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Ztracená fauna Nového Zélandu: Pachyornis elephantopus

30. srpna 2017 v 11:37 | HAAS
Je na čase vrátit se na Nový Zéland a pokračovat v naší cestě do minulosti těchto nádherných ostrovů. Pochopitelně nejslavnějšími vyhynulými živočichy Nového Zélandu jsou ptáci moa, a po několika částech našeho seriálu, jež se zaměřovaly na vyhynulé netopýry či velryby, je už na čase zaměřit se právě na tyto ptačí obry...

Vědecké jméno: Pachyornis elephantopus,
obecné jméno: luční moa,
Vyhynutí: 12 či 13. století.
"Moa" je označení pro velké ptáky, kteří se ještě relativně nedávno (v našem letopočtu) vyskytovali v lesích či na otevřených travnatých plochách Nového Zélandu. Při jeho vyslovení si každý znalec vyhynulých živočichů vybaví vysokého nelétavého ptáka podobného pštrosu. Ačkoliv se od pštrosů moa lišili, byli jim v zásadě podobní. Během milionů let izolace na ostrovech Nového Zélandu přestali létat, zakrněla jim křídla, a stali se zde dominantními a největšími suchozemskými živočichy. Avšak jméno moa je dáno několika různým rodům a tedy celé řadě druhů ptáků, kteří patřili do čeledi Dinornithidae, a pokud bychom v zoologickém systému postupovali výše, tak také do řádu Dinornithiformes. V současné době už žádní zástupci tohoto řádu nežijí, moa byli poslední. V současné době je známo devět různých druhů patřících do šesti rodů. Pachyornis elephantopus, někdy nazývaný "luční moa" nebo také "moa s velkýma či těžkýma nohama" byl jedním z nich. Dříve byl řazen do rodu Euryapteryx, jenž je však v současnosti rezervován pro jiný druh, "pobřežního moa", tedy E. curtus. Dnes víme, že luční moa byl více příbuzný druhu P. australis než samotnému pobřežnímu moa. Byl to velký pták. S výškou 2,2 metru však nepatřil mezi největší ptáky moa. Ze všech druhů byl však nejmohutněji stavěný. Vážil až 145 kilogramů. Nohy měl neobyčejně silné, běháky byly obrovské a nesly velké drápy. Křídla měl redukovaná a hlava byla velmi malá s velmi širokým, zaobleným zobákem, jehož špička byla tupá. Pachyornis elephantopus byl vegetarián, živil se rostlinnou stravou, a při trávení celulózy mu pomáhaly kameny, které při požírání vegetace nasbíral. Tyto gastrolity, tedy žaludeční kameny, pak v útrobách ptáka rozmělňovaly potravu na kaši. Nález pozůstatků břišní dutiny v kostře lučního moa z Pyramid Valley na Jižním ostrově umožnil pohled na poslední večeři, kterou kdy zvíře snědlo. Jeho žaludek obsahoval větvičky keřů, zbytky trav a semena z jehličnanů. Je obecně známo, že ptáci moa byli býložravci. Občas sice kolují zvěsti o tom, že požírali i korýše a ryby, ale ty jsou založeny jen na starých zprávách Maorů, jež jsou pravděpodobně chybné. Nelze je však zamítnout, Maoři byli totiž jedinými lidmi, kteří lučního moa a vlastně i jeho příbuzné spatřili.


Tento druh se vyskytoval pouze na Jižním ostrově. Jak napovídá obecné jméno, zdržoval se především v nížinných stepích, na loukách a mezi křovinami. Tam také nacházel svou potravu. Zřejmě žil ve skupinách, tedy v hejnech. Snůšky, které samičky kladly, byly malé, obvykle byly složeny ze 2 až 4 vajec, i když je to jen domněnka. Jelikož však kromě člověka, který na Nový Zéland dorazil až v našem letopočtu, neměli luční moa žádné nepřátele, nepotřebovali snášet velké množství vajec. Pohodlně tedy žili na planinách Jižního ostrova, tedy s výjimkou chladných měsíců. Nálezy v jeskyních dokazují, že se v nich za nepříznivého počasí zdržovali podobně jako dnešní kivi. Tento pták žil desítky tisíc let, nejstarší nálezy se datují až do doby před 70 000 lety, ty nejmladší naopak do období 12. či 13. století. Právě tehdy se na Novém Zélandu udála savčí invaze poté, co přijeli lidé a s nimi krysy. Luční moa a jeho příbuzní dříve či později nenávratně zmizeli.


Obrázky z:

Za většinu informací vděčím knize "Pravěká příroda" od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana (poznámka: v této publikaci je Pachyornis elephantopus uveden ještě jako Euryapteryx elephantopus).

Projekt o vyhynulých novozélandských tvorech bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Tyrannasorus rex

27. srpna 2017 v 10:49 | HAAS
Dosud se všechny části seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" zaměřovaly na obratlovce, ať už to byl pravěký gaviál Aktiogavialis, obrovská sova Ornimegalonyx nebo opice Paralouatta. Tentokráte se podíváme na výjimečného živočicha s výjimečným jménem... Ale věřte tomu, že toto zvíře má s proslulým T-Rexem společný maximálně tak základ svého jména!

Jméno zvířete: Tyrannasorus rex,
Zařazení: hmyz, brouci, čeleď Hybosoridae,
Vyhynutí: Miocén, třetihory.
V roce 2001 paleontologové Federico Carlos Ocampo a Brett C. Ratcliffe popsali a pojmenovali nový druh vyhynulého brouka, který byl nalezen ve slavném dominikánském jantaru. Rozhodli se pojmenovat ho Tyrannasorus rex. Toto kuriózní jméno bylo inspirováno názvem jednoho z nejslavnějších a největších masožravých dinosaurů, kterým byl pochopitelně Tyrannosaurus rex z doby před 68 až 65 miliony let. Nicméně název Tyrannasorus má více společného se jménem Hybosorus, a to kvůli posledním dvěma slabikám. Hybosorus je rod brouků, o kterých se toho zatím ví velmi málo, stejně jako o čeledi Hybosoridae. V současnosti na Zemi žije 210 druhů ve 33 rodech. Tyrannasorus je rodem vyhynulým, a jediný známý druh, tedy Tyrannasorus rex vymřel v třetihorním období. Fosilizovaný exemplář byla s největší pravděpodobností samice, který uvízla v pryskyřici dnes již též vyhynulé rostliny Hymenea protera, která z fosilního záznamu také zmizela v třetihorách. Ačkoliv je Hymenea protera obvykle představována jako eocénní rostlina, nové výzkumy potvrzují, že dominikánský jantar, který pochází z její pryskyřice, je nějakých 15 až 20 milionů let starý a spadá tedy do Miocénního období. Také díky tomu víme, že Tyrannasorus rex žil v období Miocénu. Tento brouk byl poměrně velký, rozhodně nešlo o žádného drobečka, ale také to nebyl gigant. Jeho příbuzní z ostrovů v Karibském moři mají obvykle tykadla složená z deseti článků. Tyrannasorus se od nich výrazně odlišoval, že jeho tykadla sestávala pouze z 9 článků. Labrum, tedy ústa tohoto brouka, byla mohutnější a širší než například u brouka rodu Coilodes...


Na obrázku vidíme příbuzného Hybosora, který žije v jednadvacátém století. Larvy Hybosoridů mají tvar písmene C a jejich zbarvení je krémové. Je tedy možné, že i larvy Tyrannasora takto vypadaly. Tyrannasorus měl také výrazné ostruhy na svých končetinách, jež byly na dotek určitě trochu bodavé... Ačkoliv zkoumání prehistorického hmyzu, nejde-li například o velké karbonské bezobratlé, není zrovna jednoduduchým úkolem, podařilo se o Tyrannasorovi zjistit alespoň něco, a výzkumy budou zřejmě pokračovat. Bohužel je však jediný dosud nalezený exemplář, tedy už zmíněná samička, uložen v jantaru, který je v okolí brouka příliš temný. Z tohoto důvodu nelze jeho tělo prozkoumat dopodrobna.

Obrázek je z:

Brzy napíši další část tohoto projektu...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Waipatia

22. srpna 2017 v 12:54 | HAAS
Sice jsem napsal, že další část Ztracené fauny Nového Zélandu napíši ještě koncem minulého týdne, nakonec jsem však upřednostnil podobný projekt Vyhynulí tvorové z Karibiku. Proto píši tuto část opožděně...

Vědecké jméno: Waipatia,
obecné jméno: není,
Vyhynutí: Oligocén.
Kytovci se těší velké oblibě. Patří mezi ně největší zvířata, která kdy žila, včetně plejtváka obrovského, který skutečně tím největším tvorem vzhledem ke své délce a neuvěřitelné hmotnosti je. Kromě obrovitých velryb jsou populární také delfíni, ať už jsou to největší zástupci této skupiny, a to sice dravé kosatky, tak hravé sviňuchy. Delfíni jsou známí pro svou hravost a inteligenci, jež jim sama o sobě propůjčuje úžasné schopnosti. Mají výtečný sluch a jsou mimořádně dobrými plavci. Evoluce delfínů byla po nějakou dobu pro paleontologii záhadou, avšak dnes už o vývoji těchto úžasných zvířat víme mnohem více než ještě před několika desítkami let. Přispěly k tomu i takové nálezy, jako Waipatia. Toto jméno patří rodu prehistorických delfínů, do něhož se řadí dva odlišné druhy, a to W. hectori (popsána jako Microcetus hectori roku 1935) a W. maerewhenua (popsán roku 1994). Jakožto jediný známý zástupce čeledi Waipatiidae, která mohla, ale také nemusela patřit k říčním delfínům (je to jen domněnka, nepotvrzeno), je velmi důležitá. Waipatia patří totiž k raným delfínům, z nichž známe kromě zubů také kosti. Oproti jiným pradávným delfínům se toho o ní můžeme dozvědět mnohem více. Na základě studia nalezených čelistních kostí lze usuzovat, že Waipatia měla schopnost echolokace tak jako někteří z dnešních ozubených (ti jsou spolu s kosticovci jediným v současnosti žijícím podřádem kytovců). Waipatia byla masožravá a zřejmě se živila rybami, chobotnicemi a dalšími vodními živočichy, které její bohatě ozubené čelisti dokázaly znehybnit a zabít. Nalezená lebka měří 60 centimetrů, délka těla je odhadována na 3,2 metru.


Pozůstatky tohoto pradelfína, jehož podoba není úplně dobře známá, byly nalezeny v oligocénních horninách vápencové formace Otekaikae v regionu Otago na jihu Jižního ostrova Nového Zélandu. Lebka W. maerewhenua pochází z míst poblíž 45. jižní rovnoběžky. W. hectori, druh, který byl popsán už mnohem dříve, ale dlouho považován za zástupce jiného rodu velryby, která je dnes známá pouze z Německa, pochází z blízkých oblastí. Tento prehistorický delfín žil před 28 až 23 miliony let v posledním geologickém stupni Oligocénu. Nejspíše žil v moři, i když kontroverzní zařazení mezi říční delfíny by mohlo napovídat, že se přinejmenším čas od času mohl vyskytnout i ve sladké vodě. Některé aspekty života pravěkých zvířat jako Waipatia bohužel neodhalíme, nenaskytne-li se nám možnost cestovat v čase...

Zatímco na prvním obrázku vidíte srovnání velikosti člověka s možnou velikostí Waipatie, na druhém je pravěký kytovec srovnáván se čtyřmetrovou rybou rodu Megalampris, která také žila v Otagu během Oligocénu.

Za obrázky i informace vděčím následujícím webovým stránkám:

Již brzy napíši další část projektu o vyhynulých karibských tvorech, avšak nadále se budu věnovat i této sérii článků.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Ornimegalonyx

20. srpna 2017 v 11:59 | HAAS
Od napsání předchozí části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uběhlo již deset dnů. Proto si myslím, že je na čase se do prehistorických časů na ostrovech v Karibském moři pomyslně vrátit, a setkat se s dalším pozoruhodným tvorem, který již vymizel...

Jméno zvířete: Ornimegalonyx,
Zařazení: řád sovy (Strigiformes), čeleď puštíkovití (Strigidae),
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Existují, v současnosti žije 189 druhů jemu příbuzných.
Ostrovní gigantismus je termín, který označuje zvětšení určitého druhu zvířete či rostliny během vývoje na izolovaném ostrově. Zde se živočich stane dominantním, a mnohdy svou velikostí předčí i své příbuzné z větší pevniny. Právě takovým příkladem byl Ornimegalonyx. Byla to gigantická sova, přesněji řečeno gigantický puštík, který měřil na výšku 1,1 metru a vážil více než 9 kilogramů. Současný výr velký, jenž je též zástupcem čeledi puštíkovitých, může být asi 75 centimetrů dlouhý (resp. vysoký) a jeho váha se může pohybovat okolo 4 kilogramů. Díky důkladným pozorováním bylo zjištěno, že výr velký je schopen ulovit a zabít i srnče, jež váží 17 kilogramů. Představte si pak, jak velkou kořist mohl skolit Ornimegalonyx, jenž byl o mnoho větší, než výr. Vědci studující tento vyhynulý rod obří sovy odhadli, že Ornimegalonyx dokázal zabít kořist vážící i 35 kilogramů, a možná dokonce i trochu víc. Nejen, že to byla skutečně obrovská sova. Měla také úžasné schopnosti. Kromě toho mezi puštíkovitými byla sovou zcela největší dosud popsanou. Může být však kuriózní, že ze všech současných sov se Ornimegalonyxovi svým vzhledem nejvíce podobá sýček králičí, malý puštík žijící v řadě různých přírodních prostředí v Severní a Jižní Americe. Setkáme se s ním jak v pouštích severoamerického západu, tak v mokřinách Llanos ve Venezuele a Kolumbii. Ornimegalonyx byl stavěn podobně, jako sýček králičí, jenž se zdržuje především na zemi. Také tato pravěká sova preferovala půdu, ne větve stromů. Avšak když byly fosilní pozůstatky Ornimegalonyxe nalezeny, byl tento pták omylem popsán jako zástupce skupiny phorusrhacidů, tedy děsoptáků. Zřejmě za to mohla velikost kostí, neboť se zprvu neočekávalo, že by v minulosti mohl existovat tak obrovitý puštík. Jméno Ornimegalonyx bylo zavedeno už roku 1954, ale teprve o 7 let později byl tvor doslova přeřazen z děsoptáků mezi sovy. Ornimegalonyx byl kubánským endemitem, dosud se jeho fosilní pozůstatky nenašly nikde jinde, než na ostrově Kuba. Je dost pravděpodobné, že právě tam se vyvinul, a později odtamtud také zmizel...


Na obrázku vidíme rekonstrukci Ornimegalonyxe se zabitou kořistí, štětinatcem (Solenodon). Kromě těchto bizarních savců, kteří na karibských ostrovech žijí dodnes a patří mezi nevelké množství savců vybavených jedem, se Ornimegalonyx živil také velkými hlodavci jako byl Geocapromys a Macrocapromys (druhý jmenovaný dosahoval velikosti dnešní kapybary) a dokonce i pozemními lenochody, jako byl Megalocnus. Na svou kořist se Ornimegalonyx vrhal ze zálohy a k jejímu zabití využíval své ostré spáry. Vyhynul v pozdním Pleistocénu. Fosilní ostatky byly odkryty v jeskyních, jejichž horniny se datují do doby mezi 126 000 a 11 700 lety. Zřejmě vyhynul ještě předtím, než na Kubu dorazil člověk.


Obrázky a informace z:

Série o vyhynulých karibských tvorech bude pokračovat...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Mystacina větší

14. srpna 2017 v 11:23 | HAAS
Jak jsem slíbil, tato část Ztracené fauny Nového Zélandu se bude zabývat jedním vymizelým novozélandským savcem... Že na Novém Zélandu původně žádní nežili? No, není to tak úplně pravda. Už minule jsme si představili obyvatele novozélandského pobřeží, vyhynulý druh tamního lachtana. Takže tentokrát je na čase let do vnitrozemí! Natáhněte křídla!

Vědecké jméno: Mystacina robusta,
obecné jméno: mystacina větší,
Vyhynutí: 60. léta minulého století.
Do řádu letounů (Chiroptera) patří dvě velké skupiny, a to kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). V současnosti netopýři sestávají ze 17 čeledí (avšak jejich počet se s neustále pokračujícím vědeckým výzkumem může málo měnit), z nichž jedna se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Hovoříme o čeledi Mystacinidae, a v současnosti také o pravděpodobně jediném žijícím druhu, kterým je mystacina novozélandská (Mystacina tuberculata). Má tři poddruhy a vyskytuje se na obou velkých ostrovech Nového Zélandu. Od hlavy po krátký ocásek měří 5 nebo 6 centimetrů, obvykle obývá lesy od pobřeží až do výšky 1100 metrů nad mořem, a je to všežravec. Ve srovnání se svým zmizelým příbuzným, mystacinou větší, je to drobeček. Tento vyhynulý druh netopýra měl totiž rozpětí křídel 30 centimetrů! To je pro srovnání délka holuba, takže jistě patřil k větším netopýrům. Délka těla činila 9 centimetrů. Na Novém Zélandě žil přinejmenším po stovky tisíc let, možná i po miliony let, po boku své příbuzné. Až na počátku 60. let 20. století byly mezi těmito dvěma tvory nalezeny jisté rozdíly. Do té doby nebyla mystacina větší považována za odlišný druh, a tak představovala jen větší zástupce mystaciny novozélandské. V Pleistocénu i po většinu Holocénu žil tento netopýr na Severním i Jižním ostrově, nicméně krátce po příjezdu evropských kolonizátorů byl tlačen na jih, a tak nakonec zbyla jen populace vyskytující se na Stewart Island a na okolních ostrůvcích na jih od Jižního ostrova Nového Zélandu. Ve 20. století byl tento obdivuhodný druh poměrně hojný už jen na některých ostrůvcích, včetně ostrova Taukihepa, jenomže následná invaze krys druhu Rattus rattus způsobila jejich zánik. Krysy byly celkově odvěkými nepřáteli mystaciny větší. Už v minulosti způsobilo rozšíření polynéské krysy druhu Rattus exulans, které Maoři říkali kiore, zánik mnoha populací mystaciny větší. Hlodavci představovali pro tyto letouny velkou konkurenci...


Není zcela potvrzeno, že mystacina větší vyhubila, alespoň IUCN ji klasifikuje jako kriticky ohrožený druh, jenž je pravděpodobně vyhuben. Nikdo totiž tohoto netopýra od 60. let minulého století nespatřil. Netopýři však patří mezi těch několik málo skupin savců, která naší pozornosti obvykle uniká. Zatímco spíme, poletují nad našimi zahradami a loví hmyz, nebo v případě mystacin lízají sladkou šťávu květů. Vzhledem k tomu, že už byly podniknuty dvě velké expedice na Taukihepu a také na ostrov Pautahina, a to v letech 1999 a 2009, a nepodařilo se žádné mystaciny větší odchytit do speciálních sítí, aby mohly být prostudovány, musíme se zřejmě smířit s tím, že tento nádherný tvor již neexistuje... O tomto netopýrovi se toho mnoho neví. Živil se nektarem, pylem, a květy. Také chytal hmyz, především brouky a můry. Existuje jen několik fotografií živých jedinců, a také vycpaniny (viz. obrázek výše). Nyní je však zřejmě jedinou mystacinou žijící na naší planetě mystacina novozélandská (foto níže)...


Zdroj obrázků: WikiMedia Commons.

Tento článek se zřejmě tolik nehodí do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku, neboť pojednává o živočichovi, jenž vyhynul teprve nedávno, a v našem letopočtu. Jelikož se však projekt Ztracená fauna Nového Zélandu zabývá především prehistorickými tvory, z nichž některé lidé ani nepoznali živé, zařadil jsem i tento článek do této rubriky, ačkoliv vím, že to zřejmě není volba nejlepší... Příští část napíši možná ještě koncem tohoto týdne.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paralouatta

10. srpna 2017 v 9:53 | HAAS
Po týdnu je tu konečně další část Vyhynulých tvorů z Karibiku. V tomto projektu už jsme si představili vymizelé karibské krokodýly, hlodavce či lenochody. Tentokrát se podíváme na živočicha, který patří do skupiny, která je nám velmi blízká...

Jméno zvířete: Paralouatta,
Zařazení: ploskonosí primáti,
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Blízcí příbuzní by stále mohli existovat.
V minulosti žilo na karibských ostrovech několik rozlišných druhů primátů, všichni z nich se řadili mezi novosvětské opice, které nazýváme ploskonosými. Z Velkých Antil jsou známy čtyři druhy, všechny vyhynuly buď v pravěku, nebo v našem letopočtu (v takovém případě hovoříme o jamajském Xenothrix mcgregori, druhu opice, který vyhynul mezi lety 1500 až 1700). Dnes se na karibských ostrovech také setkáme s primáty, a to jak na Velkých, tak na Malých Antilách. Avšak tito primáti byli na ostrovy vysazeni lidmi. Jsou to kočkodani z Afriky a makakové z Asie. Samozřejmě hovoříme-li o opicích na ostrově Trinidad, pak můžeme uvést dva druhy, které se na ostrově, jenž je blízko jihoamerické pevnině, vyskytují přirozeně. Také chápan středoamerický by se mohl vyskytovat v Karibiku, a to na ostrově Cozumel, který patří Mexiku, avšak jeho výskyt tam není potvrzen... Avšak v pravěku, ještě před několika desítkami tisíc let, v období Pleistocénu, žil v Karibiku druh ploskonosé opice, která byla příkladem ostrovního gigantismu. Někdy, tak v jako v případě dnešních varanů komodských z pěti malých ostrůvků v Indonésii, živočišné druhy na ostrovech v průběhu evoluce zvětšují své tělesné rozměry. Stávají se dominantními ve svém přirozeném prostředí a čas od času bývají větší, než jejich blízcí příbuzní z pevniny. Právě dobrým příkladem ostrovního gigantismu byla zřejmě opice rodu Paralouatta. Vyskytovala se na Kubě a možná byla kubánským endemitem, neboť dosud nebyly její fosilní ostatky nalezeny na žádném jiném ostrově v Karibském moři. Byly popsány dva druhy: P. varonai a P. marianae. Druhý jmenovaný pochází pouze z období pozdního Miocénu. Je tedy jisté, že rod Paralouatta existoval několik milionů let, od mladších třetihor po čtvrtohory. Vyhynul v Pleistocénním období...


Známější P. varonai byla popsána na základě takřka kompletní lebky (obrázek nahoře). Ačkoliv dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo málo, podařilo se paleontologům odhadnout hmotnost Paralouatty na celých 9 až 10 kilogramů. To z ní tedy činilo velkou opici, stále je však otázkou, zda to byl chápan nebo vřešťan. V minulosti se totiž uvádělo, že Paralouatta byla velmi blízce příbuzná vřešťanům, proslulým svými pronikavými hlasovými projevy. Dnes to však není jisté, poněvadž porovnání zubů vřešťanů s Paralouattou nepřineslo takové výsledky, jaké byly očekávány. Jinými slovy, taxonomie tohoto rodu není dosud zcela objasněna. Jakožto velká opice se Paralouatta pohybovala jak po stromech, tak i po zemi. Důvodem pro to byla i její velikost. Nalezené pozůstatky končetin tento fakt jen podporují. Zatím nebylo přesně zjištěno, proč Paralouatta v Pleistocénním období vymřela. Pravděpodobně se tak stalo následkem změny klimatu a následné změny prostředí, ovšem potvrzeno to není, je to jen domněnka. Vyhynula však zřejmě předtím, než ji mohl spatřit člověk...


Obrázky z:

Tato část pojednávala o prehistorické ploskonosé opici rodu Paralouatta. Série o vyhynulých zvířatech z Karibských ostrovů bude dále pokračovat...
 
 

Reklama