Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paraponera dieteri

Sobota v 12:44 | HAAS
Jedním z mých letních projektů minulého roku byla série Vyhynulí tvorové z Karibiku. Slíbil jsem však, že se tyto články vrátí o letních prázdninách 2018, a tak jsou tu! Projekt Vyhynulí tvorové z Karibiku pokračuje, a pokračovat bude i jeho sesterský projekt Ztracená fauna Nového Zélandu! Do toho ještě přibydou další nové projekty, se kterými začnu v příštích dnech... Doufám tedy, že si návrat této série článků užijete!

Jméno zvířete: Paraponera dieteri,
Zařazení: třída hmyz (Insecta), řád blanokřídlí (Hymenoptera), čeleď mravencovití (Formicidae), podčeleď Paraponerinae
Vyhynutí: Miocén.
Hmyz je obrovskou skupinou živočichů. Stále nevíme, kolik druhů vlastně na naší planetě existuje a stále jsou objevovány nové a nové, a to jak současné, tak vyhynulé druhy. Ale v případě podčeledi Paraponerinae, která je jednou z 19 podčeledí mravenců (některé z těchto podčeledí jsou však již zcela vyhynulé) je seznam druhů poměrně dost omezen. Tato podčeleď totiž zahrnuje jediný rod, Paraponera, a do něho jsou zařazeny pouze dva druhy mravenců. Největších mravenců posledních několika desítek milionů let; jeden z nich, býčí mravenec Paraponera clavata je dokonce největším mravencem v 21. století. Jeho vyhynulý příbuzný, mravenec druhu Paraponera dieteri, je jediným dalším známým druhem tohoto rodu a byl neméně impozantní. Dosahoval přibližně stejné velikosti jako dnešní býčí mravenec, jehož dělníci/dělnice dosahují délky 30 milimetrů. Královny nebyly o moc větší, na rozdíl od královen jiných druhů mravenců. Druh P. dieteri popsal Baroni Urbani v roce 1994. Druhové jméno je poctou Dieteru Schleemu, který se zasloužil o sestavení sbírky dominikánského jantaru ve Stuttgartském muzeu v Německu. Jediným místem, ze kterého tohoto pozoruhodného mravence známe, je Dominika. Mravenci, kteří v období Miocénu uvízli v tekuté pryskyřici, zůstali do detailů zachováni i po všech těch milionech let. Nejstarší mravenci druhu P. dieteri žili před 19 miliony let, druh mizí z fosilního záznamu před 16 miliony let. Stejně jako jeho dnešní příbuzný připomínal tento mravenec spíše štíhlou vosu a byl vybaven nejen velice silnými kusadly, ale také žihadlem na konci zadečku, jež sloužilo k obraně...


Dnešní býčí mravenec Paraponera clavata patří k nejméně oblíbeným z neotropických zvířat. Žije ve Střední a Jižní Americe, v tamních deštných pralesích. Anglický název "bullet ant" odkazuje na fakt vyslovený některými lidmi, které tito mravenci poštípali. Měli totiž pocit, jako by ránou pronikla kulka. Jiný obecný název pro tyto mravence je "24-hour ant". Během 24 hodin totiž tělo rozhodne, zda jedu podlehne či ne. Jed těchto mravenců je velice silný. Žihadlo samotné slouží k obraně; vyvinulo se především na obranu před velkými savci, ať už jsou to tapíři, kteří nechtěně šlápnou do hnízda těchto mravenců, obvykle při kmeni stromu, nebo třeba mravenečníci, kteří se jinými druhy mravenců živí (avšak ne těmito). Žihadlo vyvolává zřejmě tu nejhorší bolest, jakou člověk může zažít. Paraponera clavata se nachází na nejvyšším stupně Schmidtova indexu hmyzích štípnutí. Jde tedy o nejbolestivější hmyzí štípnutí vůbec, a Schmidt ho testoval sám na sobě. Je dokonce silnější než štípnutí vos z čeledi Pompilidae, kterým se také říká "sklípkaní jestřábi" či "tarantula hawkwasps". P. clavata má mnohem užší hlavu než dominikánský P. dieteri. Liší se také například šířkou zadečku s žihadlem. Dobře zachovalé exempláře P. dieteri prokazují, že se rod jako takový za posledních takřka 20 milionů let téměř nezměnil. Oba druhy vykazují znaky, jež je odlišují, ale jinak jsou si dost podobné.

Obrázky jsou z:

Jen bych chtěl upozornit, že název "býčí mravenec" je můj vlastní, neboť podle webu BioLib nemá P. clavata oficiální český název. Přišel mi trochu lepší než "kulkový mravenec", jak by se dalo přeložit jeho obecné anglické jméno... Doufám tedy, že Vás návrat projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku potěšil. Další části očekávejte v brzké době!

Dinosauři nedokázali vypláznout jazyk

25. června 2018 v 12:23 | HAAS

Zvláště v minulosti byli dinosauři rekonstruováni jako ještěrům podobní, studenokrevní plazi, kterým zřejmě nedělalo problém vypláznout svůj jazyk. Existuje dokonce teorie o tom, že někteří masožraví dinosauři, jako byl Allosaurus, disponovali Jacobsonovým orgánem, který mají i dnešní hadi a někteří ještěři. To by znamenalo, že by s pomocí rozeklaného jazyka takový masožravý dinosaurus dokázal zachytit pachové molekuly a následně je identifikovat. Tato teorie je ovšem kontroverzní. A pokud už někteří dinosauři měli Jacobsonův orgán, zřejmě nemohli vystrkovat z tlamy rozeklaný jazyk... Nový výzkum totiž ukazuje, že jazyk dinosaurů se nacházel na spodku jejich ústního otvoru tak jako u jejich blízkých příbuzných, aligátorů a krokodýlů. Na výzkumu, jehož výsledky byly uveřejněny ve vědeckém časopisu PLOS One, pracovali američtí a čínští paleontologové. Profesorka Julia Clarke, spoluautorka studie, uvedla, že většina dinosaurů měla dokonce velmi krátký jazyk, a že představa dinosaurů vyplazujících jazyk je tedy naprosto mylná. Možná, že kdyby někteří dinosauři měli i poměrně delší jazyk, stále by nebyli schopni jej prostě vypláznout. Profesorka Clarkeová mimochodem před dvěma lety pracovala na výzkumu, který prokázal, že dinosauři vydávali převážně dunivé zvuky, tak jako současní krokodýlové a pštrosi.


Vědci zkoumali zkamenělé jazylky několika druhů dinosaurů, přičemž jim pomohl rentgen. Následně porovnali výsledky s dnešními ptáky a aligátory. Přesto i mezi těmito živočichy, kteří jsou nejbližšími současnými příbuznými dinosaurů, panují určité rozdíly, nemluvíme-li jen obecně o jejich anatomii, ale především o jejich jazyku. Jazyk je totiž u obou skupin živočichů umístěn trochu jinak, souvisí to s otvorem průdušnice a vnikáním vzduchu do průdušnice. Navíc někteří ptáci jsou schopni vypláznout jazyk, nejlepším příkladem jsou kolibříci. Tito malí ptáci, žijící v Novém světě, se živí nektarem květin. Zatímco se vznášejí na místě před květem, vystrčí dlouhý jazyk a nasají nektar. Jak je možné, že to dokáží, když vycházejí z dinosaurů, kteří takovou schopnost neměli? Podle paleontologů, kteří tento výzkum uskutečnili, je právě to důkazem, že se jazyk u dinosaurů měnil s příchodem nové klíčové schopnosti: letu. Jak je známo, ptáci se vyvinuli z teropodních dinosaurů, jež měli peří. Let nebyl primárním důvodem, proč jím byli vybaveni, vyvinul se až o něco později, když se peří proměnilo v něco víc, než jen kožich na zahřátí. A právě tehdy se uložení jazyka v ústním otvoru začalo měnit. Ptáci i ptakoještěři byli vybaveni řadou různých typů jazylky. Možná právě to souvisí se schopností letu a s dýcháním při letu... Nyní tedy víme, že kdyby vás v období Křídy pronásledoval Tyrannosaurus, a dýchal už vám na záda, nemusíte se bát, neolízne si vás, dokud tedy nezpomalíte... Je tedy dosti možné, že scéna ze Ztraceného světa: Jurského parku, v níž Tyrannosaurus vyplázne jazyk na několik postav v malé jeskyňce pod vodopádem, by se ve skutečnosti nemohla odehrát.

Zdroje informací: Sci-News, Science Daily.

Největší nelétaví ptáci

3. června 2018 v 10:51 | HAAS
Ptáky si obvykle spojujeme s jednou schopností, po které jsme my, lidé, vždy toužili - s letem. Ačkoliv se let u ptáků vyvinul až druhotně, neboť peří původně dinosaurům a prvním ptákům sloužilo k zahřívání nebo k předvádění se, většina z asi 10 000 druhů ptáků žijících na naší planetě je schopna letu. Jistě mezi ně patří většina druhů ptáků, které potkáváte na zahradě, v lese či v městských ulicích... Ale stále na Zemi žijí nelétaví ptáci, běžci. Pštros, emu, kasuár, nandu a kiwi. Jim příbuzné jsou seriemy, které však dokáží létat. Avšak do dávného příbuzenstva seriem z trochu jiného soudku kdysi patřil proslulý jihoamerický dravý pták, kterého smetl až příchod šavlozubých koček a dalších savčích predátorů ze severu. V minulosti však na naší planetě žila celá plejáda obrů mezi nelétavými ptáky. Ale ti největší překvapivě zmizeli ze světa teprve nedávno...

Gastornis (Diatryma):
Proslulý svou rolí v 1. epizodě fiktivně dokumentárního seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty, tento nelétavý pták dorůstal výšky až 2 metrů a vážil skoro půl tuny. Žil v obdobích Paleocén a Eocén a vyhynul asi před 45 miliony lety. Jeho fosilie byly nalezeny v Německu, Belgii, Francii a ve Spojeném království, konkrétně pak v Anglii, a také v Severní Americe a v Číně. Pravda, nešlo o jednoho z těch úplně největších ptáků kdy žijících na naší planetě, ale byla by škoda ho nezmínit. Možná už jen proto, že to byl neškodný vegetarián, a nikoliv zabiják malých prakoníků, jak se dříve paleontologové domnívali... Pro srovnání však uveďme, že samec dnešního pštrosa dosahuje výšky 2,1 až 2,8 metru, čímž pravěkého Gastornise jasně převyšuje.



Phorusrhacos:
Phorusrhacos žil v pozdních třetihorách v Jižní Americe a patřil mezi tzv. děsoptáky. Vážil sice jen 130 kilogramů, ale na svou velikost byl neobvykle štíhlý, rychlý a hbitý. Dosahoval výšky až 2,5 metru, což z něj jistě činí jednoho z nejvyšších děsoptáků, a ve své době byl pravděpodobně na vrcholu potravního řetězce. Ostrým, zahnutým zobanem byl schopen zabit jakéhokoliv menšího živočicha, který se mu připletl do cesty. Děsoptáci ostatně v Jižní Americe dominovali až do doby, kdy po srážce obou kontinentu přešli vzniklý panamský most savčí predátoři ze severu, mezi nimi byli i šavlozubé kočky nebo psovité šelmy. Děsoptáci se nedokázali přizpůsobit tak rychlé změně, ekosystém byl nově příchozími predátory převrácen vzhůru nohama a kdysi početní a obávaní děsoptáci nakonec úplně vyhynuli.



Titanis:
Tento děsopták byl o něco větší, s výškou 2,5 metru totiž vážil až 180 kilogramů. Vyhynul před 1,8 milionu let, doba vymření tohoto rodu odpovídá době, kdy už do Jižní Ameriky pronikali oni slavní šavlozubí tygři a psovití ze severu. Ale také Titanis cestoval na sever; vždyť známe fosilie z Floridy a z Texasu, které dokazují, že migrace proběhla na obou stranách. Jak dlouho se však Titanisům v Severní Americe dařilo, to jen těžko posoudit.


Aepyronis:
Slavný "sloní pták" Aepyornis maximus vyhynul teprve mezi lety 1000 až 1200 n. l. Důvodem k tomu byla zřejmě jeho vejce, která lidé sbírali a jedli. Jakožto jeden z největších ptáků, které kdy svět poznal, kladl Aepyornis i jedna z největších vajec. Byla dokonce větší, než vejce některých velkých dinosaurů! Měřila až 61 centimetrů na délku. Už malý Aepyrornis maximus musel být pořádně velký. Dospělci dosahovali hmotnosti 400 kilogramů a měřili přes 3 metry na délku. Kdyby tento pták, kterého madagaskarští lidé dobře poznali, přežil dodnes, převyšoval by pštrosy i jiné běžce. Žil pouze na Madagaskaru, na jeho osudu se podepsala lidská kolonizace ostrova. Je smutným příkladem toho, že pravý rekordman mezi čtvrtohorními ptáky zde zkrátka není kvůli člověku.


Dinornis:
V čase, který začal před 17 miliony let a skončil okolo roku 1300 n. l., žili na obou ostrovech Nového Zélandu obrovští ptáci moa. Všichni byli nelétaví, byli to vegetariáni, a byli obrovští. Známe devět druhů moa, zařazených do šesti rodů. Ale tím největším rodem je Dinornis, jenž zahrnuje dva opravdu největší druhy ptáků moa: jsou jimi Dinornis robustus a Dinornis novozealandiae. Žádné jiné druhy rodu Dinornis už vlastně neznáme. První jmenovaný žil jen na Jižním ostrově, druhý pak pouze na Severním ostrově Nového Zélandu. Dorůstali výšky přes 3,5 metru, vlastně D. robustus mohl klidně dorůst i 3,6 metru. Kdyby nebyli Maory vyhubeni a přežili dodnes, jistě by byli největšími ptáky. Přesahovali by i madagaskarské sloní ptáky.

Psovité šelmy pravěku: Canis arnensis

20. května 2018 v 10:18 | HAAS
Opět je to více než měsíc, co jsem přestal v psaní projektu Psovité šelmy pravěku. Nevím, kolik částí ještě napíši. Psovitých šelem žilo na naší planetě v prehistorii tak mnoho... Ale mnohé se sobě tak podobaly, že nevím, zda má úplně cenu o nich tvořit samostatné články... Každopádně tento projekt rozhodně nekončí, jen očekávejte, že mezi jednotlivými částmi zkrátka budou jakési regulérní dlouhé přestávky... Nyní však zpět do světa pravěkých vlků!

Jméno: Canis arnensis,
Období: raný Pleistocén, před 1,9 až 1,6 milionu let,
Místo: jižní Evropa a Izrael.
Těžko říci, zda byl Canis arnensis vlkem či šakalem. Svou anatomií se totiž mnohem více podobal šakalům, zvláště pak šakalu obecnému (Canis aureus), který se dodnes (a už od pozdního Pleistocénu) vyskytuje v jihovýchodní Evropě, na Blízkém východě a v jižní Asii. Je možné, že Canis arnensis byl předkem dnešních šakalů. Rozhodně se liší od etruského vlka, který žil v jižní Evropě zhruba ve stejné době... Pozůstatky psovité šelmy druhu Canis arnensis byly nalezeny na několika významných jihoevropských nalezištích, a dále také v lokalitě Oubeidiyah v Izraeli. Řeka Arno, na kterou odkazuje druhový název, protéká Itálií, kde byly jeho fosilie nalezeny poprvé, a to konkrétně v italských provinciích Florence a Arezzo. Canis arnensis se vyznačoval poměrně lehkým tělem, hlavou s poněkud výrazným čelem a poměrně krátkými nasálními (nosními) kostmi. Velikostně byl srovnatelný právě s již zmíněným šakalem obecným, který dosahuje délky asi 70 až 80 centimetrů. Šakalové se živí malými savci, ptáky a jejich vejci nebo také hmyzem, ale zároveň požírají i ovoce. Vždyť v některých částech Indie se živí převážně tropickým ovocem. I tak jde především o masožravce, kteří uchvátí jakoukoliv kořist menší než jsou oni sami. V období Pleistocénu, kdy Evropou pochodovali mamuti a srstnatí nosorožci, nebyl Canis arnensis ani zdaleka vrcholovým predátorem. Zřejmě lovil malá zvířata jako byli svišti nebo myši. Nekonkuroval si tedy přímo se šavlozubými tygry, lvy ani s etruskými vlky. Potenciální nebezpečí mu však mohlo hrozit ze strany jeskynních hyen rodu Pachycrocuta. Asi před 1,6 milionu let tato šelma zcela mizí z fosilního záznamu, žádné mladší fosilie náležící tomuto druhu už neznáme. Pravděpodobně ho nahradil mosbachský vlk (C. mosbachensis), který pak existoval po celé období středního Pleistocénu.

Jistě se podíváme i na další psovité šelmy. Zatím nevím, kdy další část tohoto projektu napíši, ale nebojte, tak do měsíce to bude!

Dinosauři možná za svůj úspěch vděčili vymírání před 232 miliony let

9. května 2018 v 11:34 | HAAS
Začátek velkého úspěchu dinosaurů je stále tak trochu záhadou. Víme, že se archosauři chopili nabízených příležitostí po velkém Permském vymírání, jež proběhlo před 250 miliony let a vymazalo z této planety 90 % všech druhů. Začátek Triasu přece jen patřil savcovitým plazům, například dicynodontům. Archosauři se rychle rozvíjeli a nakonec zaujali jakožto dinosauři důležité místo, ačkoliv po většinu Triasu ještě nebyli zcela dominantní. Nejstarší dinosaurus je Eoraptor z Argentiny. Žil před 231,4 miliony let, alespoň z této doby tedy nalezené exempláře pocházejí. Jeho současníkem byl předchůdce ornithopodů Pisanosaurus, stejně jako první větší dinosaurus, čtyřmetrový predátor Herrerasaurus. Polští dinosauři z období Triasu jsou tak velmi staří. Zůstává otázkou, kde konkrétně se dinosauři vyvinuli, po několik posledních desetiletí se zdá, že jejich kolébkou byla pravděpodobně Jižní Amerika. Ale proč se vlastně dinosauři tak rozvinuli? Za co v době zhruba před 230 miliony let vděčili za svůj "boom"? Paleontologové z Univerzity v Bristolu, Univerzit ve Ferraře a Padově a z Muzea vědy v italském Trentu v polovině dubna vydali výsledky studie, podle které mohla být spouštěčem dinosauří expanze krize, jež nastala před 232 miliony let. Podklady pro tuto studii našli vědci v italských Dolomitech. Zde, na severu Itálie, byla totiž nalezena řada dinosauřích stop pocházejících právě z té doby. Spodní horniny neobsahují žádné dinosauří fosilie, žádné stopy, zkrátka nic, co by dokazovalo jejich přítomnost na místě v době o něco dřívější. Avšak v horninách výše je už dinosauřích stop velké množství. Stáří těchto hornin pak bylo porovnáno se stářím hornin, v nichž byli nalezeni raní argentinští a brazilští dinosauři. Tak bylo dokázáno, že pocházejí ze stejné doby. Před 232 miliony let tedy podle paleontologů pracujících na výzkumu muselo dojít k něčemu, co celý vývoj dinosaurů spustilo, a tím něčím bylo zřejmě dosud nestudované velké vymírání. Víme, že k expanzi dinosaurů došlo na konci tzv. karniánní pluviální epizody. Tehdy totiž došlo ke změně klimatu ze suchého podnebí na vlhké, a pak velice rychle zase na suché. Velký podíl na změně klimatu mohly mít i masivní vulkanické exploze v západní Kanadě. Ty zcela jistě způsobily množství kyselých dešťů, stejně jako globální oteplování. Ekosystém moří se proměnil, a stejně tak se proměnil ekosystém na souši. Zatím nevíme, kolik druhů tehdy vyhynulo. Pravděpodobně nešlo o vymírání "velikostně" srovnatelné s tím, které pak nastalo na konci období Triasu, kdy se prakontinent Pangaea po desítkách milionů let rozdělil na Laurasii a Gondwanu... Spoluautorem studie je i Mike Benton, mimo jiné klíčová postava výzkumů, jejichž cílem bylo odhalit, jak byli někteří dinosauři zbarveni, a autor mnoha popularizačních knih o dinosaurech. Benton prohlásil: "Objev existence souvislosti mezi první diverzifikací dinosaurů a globálním masovým vymíráním je důležitý. Vyhynutí nejen že vyčistilo cestu pro období dinosaurů, ale také pro vznik mnoha moderních skupin, včetně ještěrů, krokodýlů, želv a savců - klíčových suchozemských zvířat dnešní doby." Zbývá nám ještě mnohé, co musíme o vymírání, které nastalo před 232 miliony let, zjistit, ale zdá se, že jsme na dobré cestě, a výsledky tohoto výzkumu jsou rozhodně velice zajímavé!


Za informace pro tento článek opět děkuji výtečnému webu Science Daily. Co si o nových zjištěních myslíte? Nejde snad o pozoruhodný objev? Podle mne tedy ano, a jen doufám, že bude brzy zjištěno více.

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Struthiomimus a pštros

8. května 2018 v 10:56 | HAAS
V první části Podobnosti pravěkých a současných zvířat jsme se zaměřili na Brachiosaura a žirafu, ve druhé si srovnali ankylosaura Gargoyleosaura a ostnitou australskou ještěrku molocha, ve třetí části jsme zkoumali, co mají společného Ichthyosaurus a delfín a konečně ve čtvrté části projektu jsme si porovnali Varanosaura a varana. Vždy jsme zkoumali, co mají společného, čím se navzájem podobají, třebaže si nejsou zcela blízce příbuzní...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. V páté části této série se podíváme na Křídového teropodního dinosaura Struthiomima a dnešního pštrosa, latinsky Struthio. Co mají tito dva tvorové kromě názvů společného?

STRUTHIOMIMUS:
Struthiomimus znamená v češtině "napodobitel pštrosa". Byl to teropodní dinosaurus, chodící po zadních končetinách, jenž žil v Kanadě a Spojených státech amerických v době Křídové před 75 až 65 miliony let, tedy na sklonku éry dinosaurů. K objevu tohoto dinosaura došlo v roce 1914, po několik let byl pak považován za stejné zvíře jako Ornithomimus ("napodobitel ptáka"). Až výzkumy v roce 1972 ukázaly, že jde o rod zcela odlišný, s Ornithomimem, stejně jako s mongolským Gallimimem ("napodobitel slepice") a dalšími "dinosauřími mimy" patřil mezi tzv. ornithomimosaury. Většina těchto dinosaurů vybavených dlouhým krkem, poměrně malou hlavou a dlouhýma zadníma nohama, dosahovala velikosti dnešních pštrosů. A svou anatomií se jim také podobali. Velikostní výjimku snad tvořili jen Dromiceiomimus či Gallimimus, první z nich dorůstal délky až 3,5 metru, druhý snad dokonce až 6 metrů. Struthiomimus byl však s délkou 3 až 4 metrů také jedním z největších ornithomimosaurů vůbec. Jeho tělesná hmotnost se pohybovala okolo 150 kilogramů, v roce 2009 byla dokonce hmotnost jednoho exempláře odhadnuta až na 423 kilogramů. Tento dinosaurus měl výborný zrak; pravděpodobně žil v hejnech spásajících po většinu času nízko rostoucí vegetaci. Když se náhle objevil predátor, a hlídka jej s pomocí svého bystrého zraku včas zaznamenala, dala se celá skupina na útěk... Dříve se uznávala hypotéza, že mnozí, pokud ne všichni, ornithomimosauři žili na březích řek nebo přímo ve vodě a procezovali potravu skrze svůj uvnitř hrubý, smirkovému papíru podobný zobák. Takto koneckonců můžeme vidět Ornithomimy v seriálu Prehistorický park, ačkoliv po většinu příběhu žijí spíše jako pštrosi na souši. Dnes však již víme, že ornithomimosauři se vodními rostlinami neživili. Šlo skutečně o suchozemská, velice aktivní zvířata, která se však ve stojatých vodách rozhodně nezdržovala. Kromě rostlinné potravy se Struthiomimus čas od času přiživoval i na malých měkkýších nebo hmyzu, možná, že nepohrdl ani nějakým mršiny. Rozhodně to byl více všežravec než jen býložravec. Struthiomimus byl jedním z nejrychlejších dinosaurů, a dosahoval rychlosti až 60 kilometrů za hodinu. Každý tyranosaur či smečka dromaeosauridních masožravců se pak museli při honu takových rychlíků pořádně snažit, aby nějakého starého či nemocného jedince dohnali.





PŠTROS (STRUTHIO):
Ačkoliv v minulosti žilo na naší planetě minimálně 12 již popsaných druhů rodu Struthio, tedy pštrosa, v Holocénu přežívá pouze jeden jediný, a to sice pštros dvouprstý (Struthio camelus). Dokáže utíkat rychlostí 55 kilometrů za hodinu, dosahuje tělesné hmotnosti mezi 90 až 130 kilogramy, velcí samci v dospělosti dosahují výšky i úctyhodných 2,7 metru. Kdo ví, kde vlastně vznikl slavný mýtus o tom, že pštrosi v nebezpečí zastrčí hlavu do písku... Tito ptáci naštěstí nejsou ohroženi, i když další výrazná, velká africká zvířata už na tom nejsou vždy zrovna nejlépe... Rod pštrosů se poprvé objevil asi před 23 miliony let, přičemž raní běžci se vyvinuli někdy v období Křídy, tedy již za dinosaurů. Je tedy možné, že předkové pštrosa si mohli okoukat anatomii pštrosích dinosaurů, tedy ornithomimosaurů jako byl Struthiomimus, i když byli zatím malými, neškodnými ptáčky, kteří se svým současníkům příliš nepodobali. Dříve se uvažovalo o tom, že běžci nedokázali od doby, kdy se vyvinuli, pořádně létat, neboť jim to nedovolovala tělesná hmotnost nebo měli zakrnělá křídla, a proto se vyvinuli ještě na Gondwaně předtím, než se rozpadla. Potom proběhla diverzifikace; po rozpadu kontinentů zůstali předci pštrosů v Africe, předci emu v Austrálii, předci kiwi na Novém Zélandu, předci nandu zase v Jižní Americe, předci kasuárů na Nové Guineji a v Austrálii. Avšak později se ukázalo, že předkové těchto běžců létat uměli (podobně jako dnešní tinamy, které jsou běžcům příbuzné). Je tedy možné, že zkrátka přeletěli oceány. K vývoji současných běžců tedy nedošlo tak, že byly populace určitého rodu jen odděleny. "Létající běžci" zkrátka kolonizovali několik kontinentů na jižní polokouli a nezávisle na sobě ztratili schopnost létat... Dnešní pštros je už jen jedním z mála těch přeživších běžců, holocénské druhy už jsme si vyjmenovali výše. A moa a "sloní pták" Aepyornis, ptáci, kteří by byli těmi nejvyššími, kdyby ještě žili, ti jsou jen minulostí. Byli vyhubeni člověkem.



CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Název Struthiomima vychází z názvu pštrosa, tedy Struthio. Opravdu si byli podobní, vždyť všichni ornithomimosauři se v podstatě více či méně podobali dnešním běžcům, zvláště pak pštrosům nebo nanduovi. Důvod? Žili většinou v otevřené krajině, potřebovali dlouhé končetiny k rychlému běhu... S pomocí dlouhého krku mohli dříve zaznamenat nebezpečí, neboť jejich hlava byla výše než u ostatních, velikostně jinak srovnatelných dinosaurů... Podobnost pštrosích dinosaurů a dnešních pštrosů je výsledkem konvergentního vývoje (tj. typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjí podobným způsobem v závislosti na životě v podobném či stejném typu prostředí). Možná, že v nebezpečí dokázal Struthiomimus či jakýkoliv jiný ornithomimosaur i nehezky kopnout, až tím útočníka zranil. Zvláště dnešní emuové a kasuáři jsou v kopání mistři, a oba mají velice nepříjemné drápy. Také pštros se dokáže bránit silným kopnutím. Taková rána by člověka zabila... Struthiomimus a pštros k sobě měli blízko i svou maximální rychlostí. Vždyť v případě nebezpečí dokázali (či dokáží) oba vyvinout podobnou rychlost, a po nějakou dobu si ji udržet...

Co nemají společného? Je pravda, že oba patří mezi dinosaury, vždyť ptáci jsou žijícími dinosaury. Ale podívejte se na přední končetiny. Pštrosi mají křídla, která však neslouží k letu, nicméně samci je dokáží efektivně využívat při námluvách, zvláště tedy při zásnubních tancích. Struthiomimus a jeho příbuzní měli přední končetiny opatřené třemi prsty s drápy. To však neznamená, že přední končetiny nebyly opeřené, ba naopak, je dosti pravděpodobné, že byly. A pak je tu ocas, to je kapitola sama o sobě... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Do komentářů napište své názory...

Ichthyornis a jeho zobák: Nové objevy

3. května 2018 v 16:11 | HAAS
Mezi často zobrazované ptáky pozdní doby Křídové patří Ichthyornis dispar (synonymum Ichthyornis victor), který si mimo jiné zahrál roli v epizodě Podovy cesty z cyklu Planeta dinosaurů od Discovery z roku 2003. Právě I. dispar, stejně jako velký, nelétavý vodní pták Hesperornis, může být řazen k nejčastěji zmiňovaným Křídovým ptákům, kteří už skutečně vypadali spíše jako racek a tučňák než jako srpodrápý Velociraptor. Ichthyornis byl již dříve dobře prozkoumán, ale jeho lebka dosud skrývala tajemství... Vědci z Yale University nyní vytvořili trojrozměrný model zobáku ptáka druhu Ichthyornis dispar. Ten byl dosud známý pouze z fragmentů lebky. I ty však několika slavným vědcům 19. století posloužily k zajímavým závěrům. Mezi nimi byli například Othniel Charles Marsh z Yaleu nebo také autor evoluční teorie Charles Darwin. Nedávno výzkumníci z Yale University ohlásili, že už mají k dispozici kompletní lebku z Kansasu, stejně jako dvě části krania, které byly dříve přehlíženy. Byla provedena analýza několika exemplářů I. dispar, přičemž byl použit CT sken. Následně vybudovaný trojrozměrný obraz Ichthyornisovy lebky poskytl detailní pohled na nejdůležitější část lebky, a to sice na zobák. Daniel Field z Milnerova centra pro evoluci na Univerzitě v Bathu řekl, že exemplář si zachovává překvapivě pozdní zachování dinosauřích znaků. Nemusí to být tolik překvapivé, vždyť o Ichthyornisovi se všeobecně ví, že byl vybaven ozubeným zobákem. I. dispar žil před 100 miliony let, a řekněme, že setkat se s ozubeným ptákem v této části druhohor nebylo tolik výjimečné. Dle slov paleontologa Bhart-Anjana Bhullara z Yale University má I. dispar moderně vypadající mozek, ovšem konfigurace čelistí je pozoruhodně dinosauří. Bhullar se v minulosti věnoval výzkumu jiných zvířecích lebek, především pak lebek prehistorických zvířat... Ozubený zobák sloužil zvířeti k chytání ryb. Dnešní albatrosi již zuby nepotřebují, chytají svou kluzkou rybí kořist nad vodní hladinu (přičemž někdy celé roky nedosednou na suchou zem) pouze s pomocí svého neozubeného zobáku. Ichthyornis byl reliktem z doby, kdy ještě dinosauři nelétali s křídly pokrytými peřím. Museli se svými zuby do kořisti, ať už byla jakákoliv, pořádně zahryznout a nepustit. Zatímco některá zvířata, kupříkladu i někteří neozubení pterosauři jako Pteranodon, nakonec svou kořist přece jen chytali, aniž zuby skutečně potřebovali, jiní létající tvorové druhohor, raní ptáci, byli zuby stále vybaveni... Ichthyornis dispar žil na území Severní Ameriky před 100 miliony let. Žil na pobřeží. Délka těla činila 24 centimetrů, rozpětí křídel dosahovalo asi 43 centimetrů... Doufejme, že o Ichthyornisovi toho bude zjištěno ještě víc!

Tento článek jsem napsal spíše jako menší zajímavost; i když je sestavení trojrozměrného modelu Ichthyosauří lebky zajímavé, rozhodl jsem se ve článku věnovat i samotnému Ichthyornisovi (zvláště tedy na konci). Doplníte-li mne v komentářích, budu rád. Můžete také napsat, jak se Vám článek líbil...

Prehistoričtí lasicovití: Teruelictis

1. května 2018 v 10:39 | HAAS
V této části projektu Prehistoričtí lasicovití se podíváme na poměrně málo známý rod pravěkých vyder. Vydry jsou celkově velice zajímavými šelmami, které se řadí k mým nejoblíbenějším. Jsem tedy rád, že mohu věnovat jeden článek právě této pravydře...

Jméno: Teruelictis,
Období: Miocén,
Místo: Španělsko.
Vydry (Lutrinae) jsou podčeledí lasicovitých. Jsou pro ně charakteristické protáhlé tělo a relativně krátké končetiny. Jedná se o aktivní lovce korýšů, krabů, ryb, případně žab. V jednadvacátém století rozeznáváme 13 žijících druhů vyder, od vydry obrovské, která je s délkou 2 metrů největší lasicovitou šelmou současného světa, až po vydru mořskou, zvíře, které má ze všech savců nejhustší srst (to byl bohužel důvod, proč byla v minulosti tak intenzivně lovena). Vydry žijí semiakvatickým způsobem života; jsou částečně vodní, částečně suchozemské. Předky samozřejmě mají zcela suchozemské, od ostatních lasicovitých se oddělily v období pozdního Miocénu. Právě v té době žila na území dnešního Španělska jedna z prvních známých vyder. Jednalo se o rod Teruelictis, který dosahoval tělesné délky přibližně 60 centimetrů. Takovou délkou by se dal přirovnat například k dnešní jihoamerické vydře jižní (Lontra provocax), která dosahuje délky asi 70 centimetrů (bez ocasu). Jediným známým druhem tohoto rodu je Teruelictis riparius, jenž byl popsán Salesou v roce 2013. Teruelictis vykazuje jisté typické vydří znaky. Z kostry bylo bohužel objeveno velmi málo. Mezi nalezenými ostatky je spodní čelist, kosti levé přední a levé zadní končetiny a několik obratlů, stejně jako kost pánevní. Uspořádání zubů a jejich tvar prozrazují, že Teruelictis byl skutečně předkem vyder, a možná si zaslouží být jako vydra klasifikován. Přesto však panují nejasnosti ohledně jeho možného zařazení do podčeledi vyder... Svými zuby se tedy Teruelictis vydrám podobal. Lovil pravděpodobně ryby a korýše. Ale jinak se dnešním vydrám nepodobal způsobem života. Teruelictis byl totiž zcela suchozemský. Jeho tělo bylo protáhlé a bylo vybaveno poměrně dlouhými končetinami. Právě druhý jmenovaný znak příliš nesedí, a je tedy pravděpodobné, že Teruelictis byl hbitým suchozemským běžcem. Zřejmě se zdržoval v okolí vody, jako všichni savci pochopitelně dokázal dobře plavat, avšak nebyl ještě tím semiakvatickým predátorem, kterým se později stali jeho potomci... Šlo v podstatě o jakousi "suchozemskou vydru"...

Projekt Prehistoričtí lasicovití bude pokračovat...

Psovité šelmy pravěku: Vulpes skinneri

8. dubna 2018 v 10:59 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku se po nějaké době opět vrací. Už jsme se seznámili s pravěkými vlky, psy i různými primitivními zástupci psovitých. Teď je na čase podívat se na lišky, prehistorické lišky. Jednou z nich je i Vulpes skinneri...

Jméno: Vulpes skinneri,
Období: raný Pleistocén,
Místo: Jihoafrická republika.
Rod Vulpes, česky liška, zahrnuje dvanáct v současnosti žijících druhů, od naší lišky obecné (Vulpes vulpes), jež se přirozeně vyskytuje po celé Eurasii a Severní Americe a byla lidmi introdukována do Austrálie, až po proslulou arktickou lišku polární (V. lagopus), která je schopna přežít i mrazy -50°C díky svému hustému kožichu. Avšak kromě těchto a dalších současných druhů zahrnuje rod Vulpes i několik vyhynulých druhů lišek. Vulpes skinneri dostala své druhové jméno na počest Johnu Skinnerovi, dnes již zesnulém africkém mammalogovi. Podle fosilních ostatků byla tato liška popsána teprve roku 2013. Nalezený exemplář pochází z proslulého naleziště Malapa v provincii Gauteng v Jihoafrické republice. V roce 2010 odtamtud vzešel jeden z nejúžasnějších nálezů homininů, a to sice Australopithecus sediba. Nález dalších savců, kteří žili v této oblasti spolu s australopitéky, jen prokazuje, jak živočišně rozmanité to bylo místo. Kromě australopitéků a lišek druhu Vulpes skinneri se totiž v této oblasti našly kostry šavlozubých koček, prehistorických antilop nebo také mangust. Podle některých odborníků všechna tato zvířata umírala v jakési bažině, v nějakých stojatých jezírkách nebo spíše v jakési vodní prohlubni, hluboké až 150 metrů. Na dně této propasti se nacházel písek, který umožnil kostem, aby se lépe fosilizovaly. K propasti mohlo zvířata lákat mnohé, ať už voda, tak potrava... Vulpes skinneri byla velká zhruba jako dnešní liška obecná. Byl to čilý lovec, pochutnávající si na ptačích vejcích, malých savcích, snad i ještěrkách nebo žábách. Pravděpodobně žila samotářsky, i když z poměrně strohých fosilních pozůstatků si o chování tohoto zvířete nemůžeme udělat ucelený obrázek. Liška žila před přibližně 2 miliony let, i když je možné, že přežila až do doby před 1,5 milionu let. Ve svém ekosystému rozhodně nebyla vrcholným predátorem, zaujímala v něm však samozřejmě důležité místo... Historie rodu Vulpes není tak úplně neznámá, a právě nález druhu Vulpes skinneri paleontologům prozradil něco o jeho evoluci. Nicméně nejstarší známá liška pochází z doby před 7 miliony let, z Čadu. Byla to V. riffautae, a šlo zřejmě o nejstarší psovitou šelmu žijící ve Starém světě (psovití se totiž vyvinuli v Severní Americe ve starších třetihorách).

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Varanosaurus a varan

2. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat se zaměřila na Brachiosaura a žirafu, ve druhé se nám představili ankylosaur Gargoyleosaurus a ostnitá ještěrka moloch, ve třetí části jsme pak zkoumali, co mají společného ryboještěr Ichthyosaurus a dnešní delfín skákavý. Další dvě velice sobě velice podobná zvířata, z nichž jedno je pravěké a druhé současné, mají dokonce podobná jména. Co mají společného? A co naopak ne?

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Hvězdami čtvrté části tohoto projektu jsou permský plaz Varanosaurus a dnešní rod Varanus, česky jednoduše varan. Podívejme se na jejich anatomii a zjistěme, co mají společného...

VARANOSAURUS:
Navzdory svému jménu nebyl Varanosaurus příbuzný s dnešními varany, kteří patří do řádu šupinatých a čeledi varanovitých. Tento plaz, který žil v období Permu před 280 miliony let, byl ve skutečnosti pelykosaurem. Vědci ho zařadili do čeledi Ophiacodontidae, která byla pojmenována podle jejího nejznámějšího zástupce, permského Ophiacodona, jenž se Varanosaurovi v mnohém podobal. Oba tito živočichové měli blízko k savcovitým plazům jako byli Edaphosaurus a Dimetrodon, známé permské ikony vybavené plachtou na zádech. Varanosaurus tuto ploutev postrádal. Dosahoval délky přibližně 90 centimetrů. Ostré, zakřivené zuby jasně svědčí o tom, že to byl dravec. Část svého života trávil ve vodě, část na souši, a živil se hlavně lovem ryb. Stejně jako všem raným plazům a všem dnešním ještěrům včetně varanů vybíhaly i Varanosaurovi jeho končetiny do stran. Neměl je tedy pod tělem, jako například pozdější gorgonopsidi. Dlouhý, zploštělý ocas, který dosahoval skoro poloviny tělesné délky, mohl ve vodě sloužit k pohánění těla. Podobně plavou i dnešní varani nebo třeba krokodýlové. Lebka Varanosaura byla protáhlá, v čelistech se nacházela jedna řada zubů, ze všech pak nejnápadnější byly dva špičáky. Je velice pravděpodobné, že na souši dokázal na krátkou vzdálenost běžet vysokou rychlostí, což mu umožňovalo dohnat prakticky jakoukoliv kořist menší než byl on sám. Je nepravděpodobné, že by se živil většími zvířaty, nelovil-li ve skupinách. Z permských plazů se Varanosaurovi podobají ještě Varanops a Varanodon. Tím pádem tedy můžeme říci, že se vzhledem podobali i dnešním varanům, nicméně stále to byli pelykosauři. Oba patřili do čeledi Varanopidae. Její zástupci celkově disponovali anatomií až podivuhodně podobnou anatomii dnešních ještěrů.




VARAN (VARANUS):
Ve fosilním záznamu se varani rodu Varanus, patřící mezi ještěry s rozeklaným jazykem (snad to poukazuje na jejich příbuznost s hady), objevují v období Neogénu, konkrétně pak v Miocénu. Může být překvapením, že ještě před pár miliony let se varani vyskytovali i v Evropě, například v Řecku. V současném světě se s nimi setkáme pouze v Africe, na Blízkém východě, v jižní a jihovýchodní Asii a v Austrálii. Dobrým příkladem konvergentního vývoje v souvislosti s varany jsou však ještěři tegu ze Střední a Jižní Ameriky, kteří se jim podobají a dokonce mají i podobné potravní zvyky... Původ slova varan je zajímavý; roku 1768 Rakušan J. N. Laurenti popsal asijského varana skvrnitého (Varanus salvator), což je shodou okolností asi druhý nebo třetí největší ještěr naší planety (délka až 2,5 metru), domníval se, že slovo varan, které se mu rozhodl dát, souvisí s německým warnen, tedy varovat. Z toho vzešel i obecný anglický název monitor lizard. Pravdou však je, že slovo varan s největší pravděpodobností vychází z arabštiny, ze slova waral, což je obecný název pro varana pustinného, druh vyskytující se v kamenitých pouštích a stepích Afriky a Arábie. Dnes na Zemi žije celá řada druhů, jejichž počet se neustále mění; nové molekulární studie prokazují, že druhy, které jsme dříve klasifikovaly třeba jen jako poddruhy již známých druhů, si zaslouží být samostatně klasifikovány. Varani jsou masožravci. Mnozí nepohrdnou mršinami. Jsou to také aktivní lovci, a zatímco se někteří živí hmyzem, jiní jsou schopni skolit i velkého buvola. Samozřejmě nejznámějším varanem je varan komodský (Varanus komodoensis), vyskytující se na pěti sopečných ostrůvcích v Indonésii. Velký samec může být až 3 metry dlouhý. Australský varan obrovský (Varanus giganteus), zase dokáže sprintovat rychlostí 40 km/h a po několika druzích středoamerických leguánů je jedním z nejrychlejších ještěrů na světě. Králík nebo wallaroo nemají šanci mu utéct. Rozeklaným jazykem nasávají varani pachy. V horní části tlamy mají Jacobsonův orgán, stejně jako hadi. Je to jakýsi chemický analyzátor. Tato zvířata vnímají svět kolem sebe úplně jinak než my. Velikostně se varani různě liší; ten nejmenší druh z Austrálie má jen 30 centimetrů, ten největší, jak už bylo zmíněno, je Komodský drak, a ten může mít až 3 metry. Dalo by se říci, že velikostně se od sebe jednotlivé druhy liší tak jako myš a slon.




CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Na pohled jsou si Varanosaurus a varan podobní. Samozřejmě je dělí miliony let vývoje. Varanosaurus žil před 280 miliony let, dnešní varani existují přibližně 16 milionů let (ale pozor, mluvíme o rodu Varanus, čeleď Varanidae jako taková existovala už v Křídovém období, není tedy chybou uvádět, že prehistorické obdoby varanů vybíraly dinosauří hnízda!). Tito tvorové by mohli být považováni za příklad konvergence. Utvářelo je podobné prostředí. Dnešní varani jsou ve vodě doma stejně jako na souši, a Varanosaurus byl zřejmě též dobrým plavcem, zároveň byl však stavěn pro život na souši. Je možné, že Varanosaurus se také živil celou řadou živočichů, možná nepohrdl ani mršinami. Dlouhý zploštělý ocas je typický pro obě tato zvířata. Zda měl Varanosaurus rozeklaný jazyk, to bohužel asi nezjistíme. Tvarem lebky se však dnešním varanům výrazně podobal. Varani mají protáhlou hlavou, a když rozevřou své čelisti, ukáže se, že jsou dosti velké. Jak Varanosaurus, tak varan jsou vybaveni končetinami směřujícími od těla, nenacházejí se pod ním. Proto se při chůzi varani pokyvují. Varanosaurus asi chodil stejným způsobem.

Co nemají společného? Už jsme si uvedli, že Varanosaurus byl pelykosaur, dnešní varani jsou naopak šupinatými plazy. Dělí je od sebe mnoho milionů let. Avšak jejich anatomie je skutečně dosti podobná, proto také paleontologové Varanosaura pojmenovali tak, jak ho pojmenovali... Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...
 
 

Reklama