Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Evoluce lososovitých

Čtvrtek v 15:34 | HAAS
Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.


Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).


Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.


Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...

Psovité šelmy pravěku: Hesperocyon

Neděle v 10:51 | HAAS
Série s názvem Psovité šelmy pravěku pokračuje. Tentokráte se zaměříme na poněkud proslulejšího psovitého, známého Hesperocyona!

Jméno: Hesperocyon,
Období: Pozdní Eocén až Oligocén,
Místo: Severní Amerika.
Hesperocyonini byli vůbec prvními psy. Vyvinuli se v době před 40 miliony let, a na severoamerickém kontinentu, kde se endemicky vyskytovali, přežívali ještě dalších 30 milionů let. Většinou byli malí, ačkoliv ti pozdější mohli vážit až 20 kilogramů a se svou velikostí by se dnes asi v klidu poprali s vlkem. Hesperocyon byl jedním z raných hesperocyoninů. Dosahoval rozměrů lišky. V kohoutku měřil pouze 20 centimetrů, délka těla představovala asi jen 80 centimetrů. Více než lišce se podobal cibetce nebo mývalovi. Není se ale čemu divit; řád Carnivora, který zahrnuje kočkovité, psovité, medvědovité, ploutvonožce i lasicovité, vzniknul teprve ve středním Eocénu. Hesperocyon patřil mezi nejstarší masožravé savce. V této době byl ještě rozdíl mezi psovitými a lasicovitými poměrně malý, skupiny se od sebe za tak krátkou dobu ještě nestačily hodně odlišit. Hesperocyon byl vybaven krátkými, slabými končetinami. To prozrazuje, že nebyl dobrým běžcem. Přesto bylo vypočítáno, že v případě potřeby dokázal na svou velikost impozantně zrychlit. Nejspíše lovil malé živočichy, případně v přítomnosti svých druhů štval větší zvířata. Je pravděpodobné, že toto zvíře žilo společensky, tedy ve smečkách. I přes své slabší vzezření a podobnost s cibetkami byl Hesperocyon jasně psovitou šelmou, což dokazují nalezené zuby. V tlamě jich měl 42, o dva méně, než je typické pro velmi rané savce. Měl také velmi typické trháky. To však neznamená, že se živil pouze masem. Je možné, že podobně jako dnešní psi se čas od času živil i rostlinami. Poněvadž přežíval až do období Oligocénu, kdy se vyvinuly traviny, mohli si na nich pozdější Hesperocyoni také pochutnat. Vnitřní ucho už bylo kryto kostí, nikoliv chrupavkou. Dosud bylo nalezeno více než 150 fosilních exemplářů Hesperocyona, které vědci zařadili do dvou druhů: H. gregarius (typový druh, na základě jehož byl rod celkově popsán) a H. coloradensis. V minulosti byl však Hesperocyon považován pouze za druh Amphicyona, Cynodictise nebo dokonce vlka, tedy rodu Canis, ačkoliv se těmto rozvinutým psovitým podobal jen velmi vzdáleně. Fosilní pozůstatky, včetně dokonale zachovalých, takřka kompletních koster, byly objeveny v kanadské provincii Saskatchewan, v americkém Coloradu (odtud název druhého popsaného druhu), v Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a v neposlední řadě také ve Wyomingu. Hesperocyon pravděpodobně z divočiny Severní Ameriky zmizel v důsledku prudké změny klimatu. Po většinu Eocénu byla Severní Amerika z velké části pokryta hustými lesy. Tam se krátkonohým Hesperocyonům dařilo. Žili zde malí savci, na nízkých větvích a na zemi hnízdili ptáci, místní predátoři, kteří pro něj představovali konkurenci, nebyli zase tak velcí. Avšak s příchodem Oligocénu se prostředí radikálně změnilo. Severoamerické lesy začaly ustupovat, klima bylo sušší a teplejší. Začali se vyvíjet mnohem větší savčí predátoři, mnozí z nich už byli pokročilými psovitými. Hesperocyon se včas nepřizpůsobil, a vyhynul. Ze skupiny hesperocyoninů ho pak vystřídaly rody jako Paraenhydrocyon, který naopak ze začátku Oligocénu benefitoval a vyhynul až v Miocénu...



Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Sinosauropteryx byl dinosaurus se zlodějskou maskou

2. listopadu 2017 v 14:41 | HAAS
Když bylo v roce 2010 odhaleno, jaké zbarvení mělo peří Sinosauropteryxe, byl z toho skutečně velký rozruch. Napsal jsem o tom na svůj web. Sinosauropteryx, známý čínský dinosaurus, který byl v roce 1996 tím prvním objeveným s peřím, a jenž žil před 125 miliony let, byl žíhaný. Díky tomu tedy dokonale splýval s okolním prostředím. Žil především v lesích, a takové podivuhodné zbarvení mu pomáhalo se ukrýt. Byl to totiž dinosaurus nikterak velký, a proto potřeboval dobré maskování, aby jako druh přežil v prostředí plném nebezpečných predátorů, z nichž někteří, jako třeba Sinornithosaurus, disponovali i jedovatým hryznutím. Nová analýza pozůstatků Sinosauropteryxe teď prokázala, že také tvář tohoto zvířete byla dobře kamuflována, a to doslova. Řada dnešních ptáků "nosí zlodějskou masku". Typickým příkladem jsou brhlíci, s nimiž se potkáme v evropských lesích, a kteří šplhají po kmenech stromů při hledání své oblíbené potravy. Přes oko brhlíkům a dalším ptákům s tzv. "zlodějskou maskou" přechází tmavý proužek. Mezi ostatními ptáky tedy působí trochu jako Zorro, a stejně jako on jsou dobře maskováni, neboť není snadné jim jen tak pohlédnout do tváře. Černý proužek rozbíjí obrys hlavy. Díky tomu pták lépe splývá s prostředím. Se Sinosauropteryxem to bylo stejné. Není však překvapivé, že i on měl "zlodějskou masku". Ptáci a dinosauři jsou blízcí příbuzní, vždyť ptáci jsou v podstatě živoucími dinosaury! Sinosauropteryx tedy neměl k brhlíkovi nějak daleko. A to rozhodně i díky svému maskování. Avšak jiná zvířata se "zlodějskou maskou", například mývalové či jezevci, tímto znakem svému okolí říkají: "Držte se ode mně dál, mám zuby a jsem pořádně nebezpečný." Mohlo to tak být i v případě Sinosauropteryxe? To se asi jen tak nedozvíme, neboť již 125 milionů let nežije... Na celou věc se přišlo opět díky týmu dedikovaných specialistů z Univerzity v Bristolu. Jedním z jeho členů je i Jakob Vinther. Dalšími výzkumníky byli profesor Cuthill a Fiann Smithwick...

Za námět pro článek, za informace i obrázek děkuji webům BBC News a Science Daily.

Psovité šelmy pravěku: Epicyon

28. října 2017 v 10:38 | HAAS
Stejně jako minulá část Psovitých šelem pravěku, i tato bude pojednávat o miocénním zabijáku... Představuje se nám Epicyon!

Jméno: Epicyon,
Období: Miocén, před 12 až 5 milióny lety,
Místo: Severní Amerika.
Epicyon patřil stejně jako jeho bratránek Borophagus do podčeledi Borophaginae, která zahrnuje několik různě velkých psovitých šelem Severní Ameriky z časů třetihor. Borofagini jsou obecně známí jako pravěcí psi, kteří vypadali jako hyeny. Borophagus ostatně jejich roli na severoamerických pláních pravděpodobně zastával. Epicyon byl větší než Borophagus, největší druh E. haydeni v kohoutku měřil 95 centimetrů a dosahoval tak největších rozměrů za celý vývoj psů! Délka těla od čenichu po špičku ohonu činila nějakých 150 centimetrů. Byl také jedním z nejmohutnějších borofaginů, mohl vážit až 90 kilogramů. Epicyon haydeni však svou velikostí nepřesahoval jen vyhynulé psovité šelmy, ale také ty dnešní. Musel to být doslova psí obr. Vzhledem k obrovské síle skusu čelistí je pravděpodobné, že Epicyon podobně jako Borophagus požíral především tuhé maso a kosti, a tudíž se živil mršinami. Samozřejmě to však neznamená, že byl nutně jen sběračem odpadků, stavba těla Epicyona prozrazuje, že to byl také rychlý běžec schopný dohnat různě velkou kořist. Ovšem pohled na jeho lebku by v některých mohl evokovat hlavu lva. Činily to masivní čelisti a robustní stavba lebky, Epicyon tedy připomínal něco mezi kočkou a psem, ale na pohled mohl mít trochu blíže lvu než vlku. A konečně tělesná hmotnost Epicyona by také odpovídala malému lvu. Nebyl sice schopen drtit kosti tak efektivně, jak by se dalo očekávat, přesto měl však velmi silné čelisti s velice ostrými, břitvovitými zuby. Na pláních Spojených států amerických v období Miocénu žili primitivní koně i jiní býložravci, jež se mu často stávali kořistí. Epicyona poprvé popsal paleontolog Joseph Leidy, a to už roku 1858. Dosud byly popsány celkově tři druhy, ale E. haydeni je z nich rozhodně největší a nejmohutnější. Jakožto druh, který existoval minimálně po sedm miliónů let byl velmi úspěšný. Vyhynul zřejmě z důvodu konkurence větších šelem, ať už psovitých, tak kočkovitých. Na konci období Miocénu však mizí z fosilního záznamu a je vystřídán jinými predátory z třídy savců. Borofagini samotní pak vyhynuli s počátkem čtvrtohor, respektive asi před 2 miliony let...

Další část napíši na začátku příštího měsíce... Do té doby Vám, milí čtenáři, psovité šelmy vyjí na rozloučenou...

Mamut z West Runton

19. října 2017 v 15:10 | HAAS
Dne 13. prosince 1990 zasáhla West Runton, vesnici v anglickém North Norfolk, sněhová bouře. Obyvatelé vesnice, Margaret a Harold Hemsovi, se následujícího dne vydali na pláž, neboť bylo hlášeno, že s bouří přijde i velký příliv. Věděli, že s takovým počasím by mohlo dojít k odhalení něčeho, co bylo skryto v bahně po celá léta. To však ještě netušili, že nakonec naleznou kost jednoho z nejslavnějších exemplářů mamuta stepního. Skutečně takový předmět spatřili, byla to pánev něčeho velkého, vystupující z odkrytého místa mezi útesy. Jakmile se ke kosti dostali experti, bezpečně usoudili, že pochází z velkého chobotnatce, s největší pravděpodobností z mamuta. Při pozdějším nálezu celé kostry se jejich domněnka jen potvrdila. Svět se brzy dozvěděl, že ve West Runton byla objevena největší takřka kompletní mamutí kostra na celém světě. Tento mamut je zároveň nejstarším exemplářem, který byl kdy odkryt ve Spojeném království. Žil před 600 000 až 700 000 lety, a výzkum pylových zrníček uchovaných v bahně, které obklopovalo kostru, prozradil, že tehdy West Runton vypadal podobně jako dnes. Podnebí bylo jen trochu chladnější, rostliny zde však byly stejné, a k tomu samozřejmě nesměla chybět velká zvířata doby ledové, mezi něž patřili i mamuti stepní. Jde-li o velikost, mamut z West Runtonu byl v kohoutku 4 metry vysoký a hmotnost jeho těla se pohybovala okolo 10 tun. Byly nalezeny také kly (zajímavé poznatky o nich ještě níže), podle nichž se dá jednoznačně usoudit, zda byl mamut samcem či samicí. Samice měly kly rovné, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny, až vytvářely jakýsi pozoruhodný útvar, který mohl občas posloužit jako dobrá zbraň. Mamut z West Runton byl nepochybně samec. Protože byla kostra téměř úplná, mohli paleontologové studující tento exemplář učinit závěry o jeho smrti. Samec mamuta měl vyklobenou končetinu, což bylo s jeho smrtí neodmyslitelně spjato. Sedimenty, ve kterých později zkameněl, pocházejí z říčního prostředí. Mamut tedy zřejmě hledal potravu nebo obcházel své teritorium, a rozhodl se vkročit do řeky. Dostal se však příliš daleko, a v bahně možná podklouzl. Ještě pravděpodobnější je, že byla jeho končetina v bahnitém dně uvězněna, a on se z bahenního sevření nedokázal vymanit. Bojoval, co mohl, ale nakonec podlehl vyčerpáním a bolestí ze zranění. Pak nastal proces rozkládání těla, a na mohutném mamutím těle začali hodovat mrchožrouti. Některé kosti byly poškrábány ostrými zuby, poblíž kostí se také nalezly velmi tuhé koprolity, které fosilizovaly lépe, než například koprolity šavlozubých koček. To vše bylo od hyen, nejčastěji hyen jeskynních a hyen krátkočelých. Zemřelý mamut z West Runton se tak z chodícího giganta, skutečného majestátu, změnil ve zdroj obživy těchto kradmých a hrůzu nahánějících mrchožroutů. Pak je tu ale ještě jeden zajímavý poznatek: opět se týká klu mamuta. Byl nalezen kousek od kostry a patřil právě tomuto jedinci. Je to nádherný kel samce, byl však porušen. Ačkoliv se může zdát, že je to škoda, takové porušení může ve skutečnosti paleontologům prozradit, co se s ním vlastně stalo. A příběh je to zajisté pozoruhodný. Kel byl totiž zlomen, a velikost zlomeniny rohu koresponduje s velikostí stopy mamuta stepního. Lze tedy tvrdit, že na kel zvířete, již dávno uhynulého, šlápl jiný mamut a zlomil ho. Proč? Není to fantazie, ovšem není to ani příběh o mamutovi, který se rozhodl projít kolem kostry svého druha a šlápnout náhodou na jeho roh. Dnešní sloni afričtí občas přicházejí ke kostrám svých zemřelých příbuzných. Cítí k nim vazby, sloni jsou koneckonců vysoce inteligentní zvířata. Kostry mrtvých slonů je lákají, a podobně, což nález klu potvrzuje, činili i mamuti. Možná tisíce let poté, co mamut z West Runton uhynul, spatřil jeho kostru jiný, tak jako tisíce mamutů před ním a po něm, a rozhodl ji navštívit. Přitom však stopl na kel a přelomil ho. Na klu jsou také vidět škrábance od oblázků, které se uchytily na chodidle mamutího návštěvníka, a jež pocházely ze dna řeky (kostra se stále nacházela zčásti ve vodě). Toto zjištění je zvláště pozoruhodné. Ukazuje, že už před 600 000 až 700 000 k takovým rituálům mezi chobotnatci docházelo. Mamut z West Runtonu tedy vypráví velmi obdivuhodný příběh: příběh o prostředí, ve kterém žil, o své vlastní smrti, a o tom, co po ní následovalo, a tím tedy i o mamutech samotných...


Za inspiraci pro napsání tohoto článku a za cenné informace děkuji programu Bone Stories od BBC Radio 4, který prezentuje Ben Garrod.

Psovité šelmy pravěku: Borophagus

16. října 2017 v 12:29 | HAAS
V této části Psovitých šelem pravěku se posuneme dále do minulosti a setkáme se s rodem psovitých šelem, které už vyhynuly. Kdyby však žily dnes, byly by americkými hyenami!

Jméno: Borophagus,
Období: střední Miocén až počátek Pleistocénu, před 12 až 2 milióny let,
Místo: Severní Amerika.
Borophagus, kterého vědecky popsal slavný americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1892, je jednou z nejpozoruhodnějších psovitých šelem, které se kdy na americkém kontinentu vyvinuly. V ekosystému zaujímal stejnou niku, jako dnešní hyeny v Africe. Lebka tohoto psovitého byla velmi mohutná, robustní a silná. Čelisti byly vyzbrojeny ničivými třenovými zuby, jež sloužily k rozkousávání a rozlouskávání kostí. Z tohoto důvodu se paleontologové domnívají, že Borophagus byl spíše mrchožrout než lovec, ačkoliv dnešní hyeny nejsou stoprocentními sběrači odpadků; značnou část zvířat na svém jídelníčku si také aktivně zabíjejí. Borophagus byl svou délkou srovnatelný s kojotem, od čenichu, s jehož pomocí byl schopen vypátrat zapáchající mršinu i na míle daleko, až po špičku ocasu měřil 80 centimetrů. Pro srovnání dnešní velmi populární hyena čabraková z jihu Afriky měří na délku přibližně 145 centimetrů. Hmotnost těla dnešních kojotů je asi mezi 5 až 20 kilogramy, lze předpokládat, že hodnota Borophagovy hmotnosti byla podobná. Velikost se nicméně lišila druh od druhu, například B. secundus mohl vážit až 40 kilogramů, B. hilli podle některých odborníků až 61 kilogramů. Jak již bylo zmíněno, podobně jako hyeny i Borophagus pravděpodobně čas od času lovil, a vědci si myslí, že pro to mají dobrý důkaz. Protože jsou fosilie Borophaga tak hojné, je celkově možné, že svého času byl jedním z dominantních predátorů. To ale neznamená, že nezaháněl jiné dravce od jejich kořisti, ba naopak, tuto domněnku to jen potvrzuje. Borophagus možná nebyl tím nejdelším a nejtěžším dravým zvířetem, které se v třetihorách po amerických pláních prohánělo, rozhodně z něj však šel strach. Dostat se do křížku se smečkou takových "amerických hyenovitých psů" nechtěla ani ta nejodvážnější a nejstatnější šavlozubá kočka. Zřejmě posledním druhem Borophaga (druhů bylo dosud popsáno osm) byl B. diversidens, který vyhynul na počátku doby ledové. Za těch časů se podnebí i prostředí v Severní Americe radikálně měnilo. Navíc už byla Severní Amerika spojena s Jižní, a jako by nestačili nově příchozí děsoptáci z jihu, objevovali se v Severní Americe i obrovští medvědi krátkočelí, zřejmě největší mrchožrouti z třídy savců, kteří za posledních několik milionů let na kontinentu žili. Medvěd krátkočelý se objevuje před 2 až 1,8 milionu let, a v této době Borophagus diversidens vymírá. Neznačí to přímo, že by za vyhynutím tohoto úspěšného psovitého predátora stál pouze medvěd, avšak příchod tohoto a jiných mrchožroutů, stejně jako novodobých dravců, mezi něž se řadil kupříkladu pravlk, měl zcela jistě velký dopad na šance Borophaga na přežití. Když B. diversidens, známý z Floridy, Oregonu, Nového Mexika, Arizony, Washingtonu a Texasu, stejně jako středního Mexika, vyhynul, byl to konec celého rodu, který po deset milionů let děsil ostatní dravé savce amerických plání...

Na obrázku vidíte dva Borophagy u mršiny prehistorického velblouda... Další část tohoto projektu očekávete v brzké době.

Psovité šelmy pravěku: Evropský dhoul

8. října 2017 v 16:39 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje. V této části se podíváme na zástupce čeledi psovitých, který patřil k druhu, s nímž se dnes setkáme pouze v Asii. Ve své době žil však na evropském kontinentu…

Jméno: Cuon alpinus europaeus,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: západní a střední Evropa.
Dhoul, latinsky Cuon alpinus, patří mezi známé psovité šelmy jižní a jihovýchodní Asie. Příběh o souboji séonijské smečky se skupinou dravých, velmi agresivních dhoulů se objevuje v Knize džunglí Rudyarda Kiplinga. Dnes bychom se s těmito vysoce sociálními, ve velkých klanech žijícími divokými psy setkali pouze na asijském kontinentu, kde konkurují tygrům a levhartům. Je to ohrožený druh, dnes na Zemi žije už jen 2500 jedinců, velkým problémem je zejména přenos nemocí z domácích psů na dhouly. Nicméně ještě před několika desítkami tisíc let, v poslední, würmské době ledové, byli dhoulové rozšířeni mnohem více na západ. V Pleistocénu se dhoul vyskytoval po většině Evropy, Asie a dokonce i v Severní Americe, kam z Eurasie přešel po tehdy existujícím Beringově mostu. Evropský poddruh dhoula, známý z řady pozůstatků odkrytých v západní a střední Evropě, byl nazván Cuon alpinus europaeus. Molární zuby tohoto dhoula, stejně jako molární zuby jeho dnešních příbuzných, byly pozoruhodně stlačeny, ale zároveň stále sloužily ke krájení masa. Evropský dhoul byl podle paleontologů, kteří jeho fosilie studovali, takřka k nerozpoznání od svého dnešního příbuzného. Snad jen fakt, že byl trochu větší, a svou velikostí se tedy blížil vlku obecnému, činil z něho poddruh odlišný od dnešních asijských dhoulů. Mnoho kostí těchto šelem bylo nalezeno v jeskyních, jako například v jeskyni Cova der Parpalló ve Španělsku. Právě Iberský poloostrov byl zřejmě posledním místem výskytu tohoto zvířete. S koncem doby ledové, před 18 000 až 12 000 lety, se areál rozšíření dhoulů podstatně zmenšil. Snad to způsobil úbytek velké kořisti, která v důsledku globálního oteplení na konci Pleistocénu vyhynula. Dhoulové vyhynuli v Evropě, v severních částech Asie i v Severní Americe, a do dnešních dnů přežili pouze v oblastech od Indie po Jávu (neobývají například Srí Lanku). Evropští dhoulové byli odsouzeni k zániku, když velká stáda sobů odtáhla daleko na sever a zmizeli mamuti, srstnatí nosorožci a další velká zvířena tolik typická pro dobu ledovou. Podle některých spekulací mohl evropský dhoul přežít na Iberském poloostrově ještě do začátku Holocénu, tedy našeho období. Avšak to je pouze domněnka. Kromě úbytku kořisti měla však vyhynutí evropského dhoula na svědomí velká konkurence ze strany vlků obecných, kterým se v Evropě ještě dlouho dařilo, než je o něco později, zvláště v našem letopočtu, začal člověk vybíjet. V Asii nadále přežívající dhouly bohužel také později postihlo neštěstí v podobě lidských lovců. Dhoulové byli vytlačeni z Číny, kvůli člověku vyhynuli na Sibiři a v Mongolsku a tak zůstali skutečně pouze na jihu a jihovýchodě Asie.



Projekt o psovitých šelmách pravěku bude pokračovat, další část napíši již brzy.

Život na Zemi už před 3,95 miliardami let

1. října 2017 v 11:55 | HAAS
Za poslední rok se hranice stáří života na Zemi posunula hned několikrát. Není to tak dávno, co bylo prokázáno, že miniaturní primitivní organizmy obývaly naši planetu už před 3,7 miliardami let, tedy o 200 milionů let dříve, než bylo původně předpokládáno. Květnový nález v Austrálii vyvolal domněnku, že živoucí organizmy mohly obývat souš už před 3 miliardami 480 miliony lety, tedy mnohem dříve, než bylo předpokládáno (samozřejmě se jednalo o mikroskopické, jednobuněčné organizmy, nikoliv ty mnohobuněčné, kteří v rámci světa rostlin učinili krok z vody na suchou zem až v prvohorách). Nyní však byly nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Ve skalách Saglek Block na severu kanadského Labradoru objevili japonští vědci grafitovou vrstvu v pásu páskovaných železných rud Isua. Ty jsou staré 3,95 miliardy let. Jedná se o metasedimenty, jež obsahují uhlík organického původu. Poměr izotopů uhlíku C12 a C13 ukázal, že C13 bylo méně než ve vrstvách uhlíku s neorganickým původem. Živoucí tvorové však přijímají uhlík C12, to prokazuje, že materiál vytvořily živé organizmy. Je to tedy důkaz, že už tehdy, v době, kdy na naší planetě neexistoval takřka žádný kyslík a její povrch byl bičován meteority, existovaly na ní velmi rané formy života. Naše planeta vznikla před 4,5 miliardami let, je tedy kuriózní, že "pouhých" několik stovek milionů let poté se už na ní objevuje život. Avšak není jasné, jaké organizmy v grafitové vrstvě zanechaly své stopy. Nicméně jako v předchozích případech nálezů stop nejstaršího života na Zemi, jenž se nyní ukazuje být ne tím nejstarším, na rozdíl od nového nálezu, je pravděpodobné, že tyto objevy budou využity k potenciálnímu studiu vzniku života na jiných planetách. Už jen fakt, že póly Marsu byly kdysi pokryty ledem, tedy pevným skupenstvím vody, naznačuje, že život se může, nebo v minulosti mohl, nacházet ať už tam, nebo na jiných planetách. Mise NASA na Mars v roce 2020 může těchto poznatků využít. Také je třeba zjistit, jak rané formy života na Zemi, tedy ty staré 3,95 miliardy let, vypadaly. To ale vůbec nebude jednoduché, naopak v příštích letech asi stěží budeme moci říci, jak takové živoucí organizmy vypadaly. Je také možné, že v budoucnu budou nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Nicméně je faktem, že ty nejstarší horniny, vzniklé relativně krátce po vzniku Země, se nacházejí jen na několika místech světa. Těmi místy jsou právě západní Austrálie, Grónsko a nejsevernější oblasti Kanady.


Obrázky z Novinky.cz a DailyMail.co.uk. Za informace vděčím serveru Novinky.cz a Washington Post.

Psovité šelmy pravěku: Beringský vlk

30. září 2017 v 11:16 | HAAS
V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.

Jméno: Canis lupus, beringský typ,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),
Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).
Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.

Obrázek z WikiMedia Commons.

Největší trilobiti

27. září 2017 v 16:20 | HAAS
Trilobiti byli velmi úspěšnou skupinou členovců. Od svého vzniku v období Kambria se jejich fyzické znaky příliš nezměnily, než později, v Permském období, zcela vyhynuli. Obvykle měli tuhý, pevný karapax, a žili na mořském dně, kde se živili zbytky jiných, uhynulých organismů. Podle nových nálezů, učiněných v nedávné době, měli už ranní kambričtí trilobiti vyvinutý žaludek, a to o 20 milionů let dříve, než se palentologové donedávna domnívali. Avšak kteří trilobiti byli největší? Je pravda, že řada druhů byla velikostně malá. Jednalo se spíše o menší mořské členovce, ovšem přesto se mezi nimi čas od času našel nějaký ten gigant. Největším trilobitem byl Isotelus rex. Byl ukázán v první epizodě Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, Nigel Marven ho zde totiž použil k nalákání obrovského ortokóna. Isotelus žil v Ordoviku, v době před 470 až 420 miliony let. Měřil takřka čtvrt metru na délku, přesněji to bylo 72 centimetrů. To z něj činí největšího dosud nalezeného trilobita. Pod tuhým karapaxem se, jako u ostatních trilobitů, nacházely malé končetiny a pár dlouhých tykadel. Byl také vybaven velkýma složenýma očima. Druhým největším dosud nalezeným trilobitem je pravděpodobně Uralichas hispanus z pozdního Ordoviku Španělska, o tento titul však soupeří s trilobitem druhu Terataspis grandis z raného Devonu New Yorku. Nebyl nalezen kompletní exemplář ani jednoho z těchto dvou druhů, oba však měřili okolo 60 centimetrů, tedy asi dvě stopy. Některé druhy poměrně oblíbeného a dobře známého rodu Paradoxides, například marocký Paradoxides briareus, byly též velké, jmenovaný druh dosahoval délky až 45 centimetrů. Jiný druh Isotela, pojmenovaný Isotelus brachycephalus, byl pak asi 30 centimetrů dlouhý. Poté se setkáme s trilobity asi dvaceticentimetrovými, velikost však co do počtu druhů trilobitů klesá, a tak se nakonec dostaneme až k těm nejmenším, kteří měli pouhých pár centimetrů na délku. S fosiliemi slavného trilobita druhu Isotelus rex bychom se setkali v Severní Americe, největší dosud nalezený exemplář byl nalezen v kanadské provincii Manitoba.



 
 

Reklama