Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Ztracená fauna Nového Zélandu: Sauropod Joan Wiffenové

29. srpna 2018 v 10:58 | HAAS
V další části Ztracené fauny Nového Zélandu míříme zpátky do druhohor, do období Křídy... To proto, že tato část pojednává o jediném sauropodovi z Nového Zélandu!

Vědecké jméno: dosud neexistuje,
obecné jméno: sauropod Joan Wiffenové, novozélandský titanosaur aj.,
vyhynutí: před 80 miliony let.
V roce 1999 nalezla Joan Wiffenová, novozélandská amatérská paleontoložka, obratel dinosaura v přítoku řeky Te Hoe v regionu Hawke's Bay na Severním ostrově. Už od začátku nebylo jasné, zda nalezená kost patří dospělému či mladému jedinci, zato však bylo z velikosti i tvaru obratle poněkud křiklavé, že patřil sauropodovi. Jak velký ale tento sauropod byl, to se nedá jednoznačně říci. Jak víme, někteří sauropodi byli malí, například východoevropský Magyarosaurus, jiní, jako Argentinosaurus, byli přes 30 metrů dlouzí, a některé opravdu velké druhy možná dosahovaly i délky přes 40 metrů, přičemž proslulý a velice tajemný Amphicoelias možná měřil i přes 50 metrů... Joan Wiffenová vyrážela na cesty s cílem hledat fosilie po dlouhá léta a okolí řeky Te Hoe bylo pro její hledání přímo ideálním místem. Po prudkých deštích totiž voda odkryla balvany a horniny nesoucí fosilie všemožných živočichů. Jednou si všimla kusu skály o velikosti rugbyového míče a s kolegou ji otevřela pomocí kladiva. Uvnitř se pak nacházel obratel. Doma pak s pečlivostí zubaře Wiffenová odstranila přebytečnou horninu, a zůstal obratel samotný. Během fosilizace se značně poškodil. To je tedy jediný nález sauropoda z Nového Zélandu...


Velice málo je známo o tomto dinosaurovi. Patřil mezi titanosaury, skupinu sauropodů, která byla v období Křídy dosti úspěšná, a to zvláště na jižní polokouli. Žil v období pozdní Křídy. V době, kdy byl před deseti lety učiněn detailní výzkum kosti, se uvádělo, že žil zhruba před 83 až 80 miliony let. Byl to býložravec s dlouhým krkem, chodil po čtyřech sudovitých končetinách. Žil zřejmě v lesích či na otevřených pláních s dostatkem stromů, jejichž listy spásal... O novozélandských dinosaurech toho víme poskrovnu. Obratel tohoto titanosaurida je bohužel jednou z mála dinosauřích zkamenělin, které nám zatím ostrovy daly. Nezbývá než doufat, že v budoucnu bude třeba ve stejné oblasti nalezena přinejmenším jedna další kost...


Obrázky z:

Doufám, že se Vám tato část líbila... I když je jedním z mála, rozhodně není tento sauropod jediným dosud nalezeným druhohorním živočichem Nového Zélandu!

Tajemní megapredátoři: Deinocheirus

28. srpna 2018 v 18:14 | HAAS
Předchozí dvě části Tajemných megapredátorů se zaměřily na dinosaury, kteří ve skutečnosti patřili ke známým rodům a druhům... Deinocheirus je trochu jiným příběhem, opravdu jako takový žil, jeho jméno je platné, ale v průběhu času si ho vědci různě představovali, než bylo odhaleno, jak ve skutečnosti vypadal.

Jméno: Deinocheirus mirificus,
předpokládaná délka: 11 metrů,
kdy žil: pozdní Křída.
Deinocheirus žil před asi 70 miliony let na území Mongolska. V roce 1965 byly objeveny jeho fosilie ve formaci Nemegt v mongolské poušti Gobi. Nález sestával z mohutných ramenních pletenců a dlouhých předních končetin s třemi masivními drápy, které tvořily jakousi dinosauří obdobu dlaně. Kromě toho bylo nalezeno ještě pár žeber a dalších fragmentů. Zvíře popsaly paleontoložky Halszka Osmólska a Ewa Roniewiczová z Polska, a to roku 1970. Daly mu jméno "Deinocheirus mirificus", což v překladu znamená "neobyčejně strašná ruka". Obě paleontoložky se domnívaly, že zvíře bylo velké jako Tyrannosaurus rex. Největším kontrastem však byly samozřejmě přední končetiny; na rozdíl od prťavých ručiček Tyrannosaura měl Deinocheirus masivní, 2,5 metru dlouhé přední "tlapy". Drápy byly však překvapivě tupé. Zvířeti, jako byl Deinocheirus, se nepodobal žádný jiný theropod. Byla pro něj tedy vytvořena samostatná čeleď Deinocheiridae. V roce 1970 se ruský paleontolog Anatoly Konstantinovich Rozdhestvensky domníval, že Deinocheirus byl i přes svou velikost stromovým dinosaurem a své obrovité přední končetiny a drápy používal k přidržování se větví. Drápy a prsty dinosaura mu totiž připomínaly ty dnešních lenochodů. Od 80. let paleontologové zastávali názor, že Deinocheirus patřil mezi ornitomimosaury, tedy pštrosí dinosaury jako byli Ornithomimus, Gallimimus, Struthiomimus či Dromiceiomimus. Později byl zase pokládán za obřího raptora, největšího ze všech, ale ukázalo se, že ve skutečnosti nebyl. Zařazení mezi ornitomimosaury mu zůstalo dodnes, ale čeleď Deinocheiridae, do které patří, je stále platná. Vlastně zahrnuje i víc dinosaurů, například Garudimima... Ale čím konkrétně se tajemný Deinocheirus živil, těžko říci. Byl to predátor? Zdá se, že možná ani nebyl. Lebka už totiž byla nalezena, měřila něco málo přes 1 metr. Její zakončení v podobě zobáku je dosti podobné zobáku kachozobých dinosaurů, hadrosaurů. Poněkud zvláštní - tvor s tak obrovitýma rukama, že by jimi skolil cokoliv, možná ani nebyl predátorem. Je možné, že šlo i o všežravce... I když už o Deinocheirovi víme mnohem více, než v době nálezu, stále je jaksi tajuplný...

Snad se Vám článek líbil... Dnes možná ještě přidám video.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Neocnus

26. srpna 2018 v 11:24 | HAAS
Pár minut předtím, než jsem začal psát tento článek, jsem si vygooglil všechny předchozí části Vyhynulých tvorů z Karibiku a za sebe musím říct, že jsem docela spokojen s tím, kolik částí jsem v průběhu léta 2017 a léta 2018 napsal... Ale stále zbývá tolik pravěkých živočichů z karibských ostrovů, se kterými jsem Vás ještě neseznámil... Včetně tohoto, tak je třeba to napravit a pustit se do psaní další části...

Jméno zvířete: Neocnus,
Zařazení: chudozubí (Xenarthra), čeleď Megalonychidae,
Vyhynutí: Holocén, před cca 5000 lety,
Příbuzní: nejbližší, pozemní příbuzní vyhynuli, existují však stromoví příbuzní.
Neocnus byl jedním z celé řady pozemních lenochodů, z nichž většina vyhynula v Pleistocénu, případně pak v Holocénu. Dal by se označit jako příklad ostrovního nanismu; jelikož žil na ostrově, během vývoje zmenšil své tělesné rozměry, takže se lépe přizpůsobil omezenému ostrovnímu prostředí, zatímco jeho příbuzní na americké pevnině, zvláště tedy na té jihoamerické, bývali třeba i desetkrát, možná i dvacetkrát větší. Neocnus byl poměrně malým pozemním lenochodem, nedosahoval zřejmě ani výšky člověka. Během let bylo popsáno 5 druhů, jejichž zkameněliny se našly na Kubě a na Hispaniole (na Haiti a v Dominikánské republice). Trup měl Neocnus poměrně zavalitý, mnohem zavalitější než většina ostatních pozemních lenochodů. Také se od nich lišil délkou ocasu; ocas byl v poměru ke zbytku těla mnohem delší. Tak jako ostatní pozemní lenochodi, i Neocnus měl široké kaudální (ocasní) obratle. Ty mu umožňovaly položit ocas na zem a použít jej jako podpěru. Pak si mohl stoupnout na zadní, čímž se mu uvolnily přední končetiny, zakončené ostrými drápy, s jejichž pomocí trhal listy stromů. Na rozdíl od většiny pozemních lenochodů byl vlastně semiarboreální, tedy část života trávil na zemi a část na stromech. Ocas se dokonale hodil k obtočení větví. Možná žil podobně jako dnešní stromoví mravenečníci (tamandua); ti také používají svůj ocas jako podpěru k tomu, aby se mohli postavit na zadní (a na zadní se při obraně staví i mravenečníci velcí z Jižní Ameriky), a tamandua také žije z velké části na stromech.


Jak již bylo uvedeno, Neocnus byl býložravec a živil se hlavně listím stromů. Byl vybaven velkými, trojúhelníkovými špičáky. Na jeho spodní čelist se upínaly velice silné svaly, takže byl schopen drtivého skousnutí... Tento savec, relikt pleistocénní megafauny, vyhynul teprve nedávno - zřejmě někdy v době okolo 5000 let před naším letopočtem. Samozřejmě se setkal s lidmi, a lidé se setkali s ním, a zapříčinili jeho vyhynutí. Nejmladší fosilie Neocna pochází z doby 4391 let před naším letopočtem. Lidé pozemní lenochody lovili, protože pro ně byli snadnou kořistí, nebyli moc rychlí a s pomocí oštěpů nebo šípů se dali lehce zabít...


Obrázky z:

Doufám, že se Vám článek líbil. Už se těším na psaní dalších částí tohoto projektu...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Emeus crassus

25. srpna 2018 v 13:04 | HAAS
Už je to deset dnů od napsání předchozí části Ztracené fauny Nového Zélandu. Je tedy na čase pokračovat...

Vědecké jméno: Emeus crassus,
obecné jméno: východní moa,
vyhynutí: mezi lety 1400 až 1500 našeho letopočtu.
Jak již víme, na Novém Zélandě žilo v obdobích Miocén až Holocén devět druhů ptáků moa, rozřazených do šesti odlišných rodů. Každý z těchto druhů byl svým způsobem jedinečný, někteří byli lehce stavění a vysocí, jiní byli zase poměrně rozložití a malí. Emeus crassus patřil k těm menším ptákům moa. Na výšku měřil 1,5 až 1,8 metru, tedy jako dospělý člověk. Stejně jako jeho příbuzní, byl nelétavý. Kosti předních končetin srostly v jakousi zakrnělou tyčinku, tudíž nebyl Emeus schopen letu. E. crassus, přezdívaný také východní moa, je jediným druhem tohoto rodu. Tento druh žil pouze na Jižním ostrově. Obýval nížiny, zdržoval se v lesích, na travnatých planinách i v křovinatých oblastech a na dunách. Byla nalezena celá řada jednotlivých kostí těchto ptáků, kromě toho bylo odkryto i několik takřka úplných koster a dokonce byly objeveny měkké části těla; tracheální kroužky a kousky kůže. Víme také, jak vypadalo peří východního moa; jednotlivá pera se směrem k hlavě zkracovala. Nakonec na krku tvořila jen chlupovité útvary, podobné srsti. Zda byla hlava opeřená, to nevíme, ale je pravděpodobné, že byla holá, nepokrývalo ji peří. Právě hlava a krk jsou části těla východního moa, které nám u většiny úplných koster chybí. Většina nálezů pochází z údolí Pyramid Valley. Právě tam bylo nalezeno několik oněch úplných koster ve vzpřímené poloze, nicméně poté, co před stovkami a tisíci lety zvířata uhynula, odnesla jejich lehké hlavy a krky voda nebo se o ně podělili predátoři, zvláště draví ptáci a později i na ostrov lidmi přivezení savci. Pyramid Valley byla kdysi bažinou. Podle některých vědců toto vysvětluje zánik emeů; ustupovali lidem a jejich zemědělské půdě, opouštěli tak své přirozené prostředí (jak již bylo zmíněno, lesy, křoviny apod.) a nakonec byli nuceni žít v bažinách. Čas od času se pak některý zabořil do nebezpečného bahna, uvízl v něm, zahynul a podal nám tak cenný důkaz o své existenci...


V břišní dutině jednoho exempláře z Pyramid Valley se nacházelo i vejce o rozměrech 179x134 milimetrů. Kolik vajec kladli v jedné snůšce, to rozhodně nevíme, ani nevíme, jak vypadala jejich hnízda. Ale třeba je možné, že podobně jako emu kladli vejce na jednu hromádku, několik samic se možná shromáždilo a nechalo je napospas samcům - tak to alespoň dělají australští emu. U moa je to jen čirá hypotéza... Krk východního moa tvořilo 20 až 21 obratlů, takže byl poměrně dlouhý, i na to, že byl tento pták v porovnání s některými svými až 3,5 metru vysokými příbuznými docela drobkem. Emeus crassus měl také mohutná chodidla s velkými drápy. Člověk si ho může představit, jak s nimi opatrně, takřka neslyšně našlapuje, i když byla chodidla tak velká... Tento druh poprvé roku 1846 popsal autor názvu dinosaurus, slavný Sir Richard Owen, ale zařadil jej do rodu Dinornis, tudíž popis druhu Emeus crassus zhotovil Ludwig Reichenbach roku 1852. Dalšími synonymy byly Syornis nebo Mesopteryx, žádné z nich není platné... Východní moa byl nakonec vyhuben po příchodu lidí na ostrov. Již bylo zmíněno, že byl vytlačen ze svého původního habitatu. Byl však také loven, což se nakonec odrazilo na úplném vybití těchto ptáků a všech jejich příbuzných...


Za informace vděčím knize Pravěká příroda od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana, za další fakta pak vděčím anglické Wikipedii.

Obrázky z:

Doufám, že Vás tato část zaujala, rád si přečtu Vaše případné názory... Projekt Ztracená fauna Nového Zélandu bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Xenicibis xympithecus

18. srpna 2018 v 11:02 | HAAS
Zatím poslední část Vyhynulých tvorů z Karibiku tu byla 6. srpna, je tedy nejvyšší čas v projektu pokračovat!

Jméno zvířete: Xenicibis xympithecus,
Zařazení: Ptáci (Aves), řád veslonozí (Pelecaniformes), čeleď ibisovití (Threskiornithidae),
Vyhynutí: Holocén, před 10 000 lety,
Příbuzní: Existují.
Proslulý jamajský ibis, Xenicibis xympithecus, žil v Pleistocénu. Objevil se před pár miliony let a pak před 10 000 lety, stejně jako mnoho dalších velkých pleistocénních živočichů, z naší planety nadobro zmizel. Šlo o jednoho ze dvou rodů ibisů, kteří byli nelétaví. Bohužel i ten druhý již vyhynul, jednalo se o havajského endemita jménem Apteribis, který zahrnuje dva popsané druhy... Jamajský ibis byl velký pták, vážil 2 kilogramy a měl poměrně dlouhá křídla. Otázkou pak je, proč je nepoužíval k letu. Podobně jako třeba někteří mořští ústonožci ze skupiny korýšů používají své končetiny ve tvaru kyje k boji mezi jedinci vlastního druhu, využíval Xenicibis svých křídel. Mezi korýši to není nic vzácného, ale mezi ptáky, to už je tedy pořádná vzácnost, a dosud nebyl nalezen žádný jiný druh, současný či vyhynulý, který by svá křídla používal tak jako Xenicibis! Tito jamajští ibisové byli v podstatě ptačími boxery. Zmínili jsme se již o tom, že nemohl svá křídla používat k letu, jelikož během vývoje schopnost letu ztratil. Možná to měla za následek izolace na Jamajce, kde se stal jedním z největších ptáků své doby a pravděpodobně měl velice málo nepřátel. Na dospělého Xenicibise si asi troufl jen jiný Xenicibis. A právě zde získala křídla, neschopná vznést své majitele ze země, nový význam. Například při bojích o teritorium do sebe Xenicibisové bušili svými křídly. Na Jamajce však v Pleistocénu žili velcí hroznýši, takže přece jen Xenicibisové nějaké ty nepřátele z řad predátorů měli. Je asi dost pravděpodobné, že obrovští hroznýši lovili tyto ptáky, ale s pomocí svých boxerských křídel se jim ibisové mohli bránit. Křídla byla velice zesílena, takže vydržela tvrdé a prudké nárazy...



I když stavba křídel Xenicibise byla skutečně unikátní, některé druhy vyhynulých ptáků byli též vybaveni zesílenými křídly. Mezi ně se řadí některé druhy hus, stejně jako dronte samotářský z ostrova Rodríguez v Indickém oceánu... Fosilní ostatky Xenicibise byly nalezeny na čtyřech velkých nalezištích na Jamajce, včetně Jackson's Bay Cave na jihu ostrova... Možná si můžeme položit otázku, zda se tito ptáci opravdu bili svými křídly, a odpovědí je, že ano, neboť bylo nalezeno několik kostí křídel, které byly zlomeny, ale následně se zahojily. Zde je tudíž důkaz, že šlo skutečně o boxery z řad ibisů. Tento pták, popsaný roku 1977, však před 10 000 zcela zmizel, pravděpodobně následkem klimatických změn, jež přišly s koncem pleistocénního období...


O tomto ptáku jsem již jednou psal, ale bylo skvělé si osvěžit některé informace a přidat další, a to v rámci tohoto projektu... Ten samozřejmě bude pokračovat!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Teropod Joan Wiffenové

15. srpna 2018 v 11:55 | HAAS
V pořadí již druhá z mnoha částí projektu Ztracená fauna Nového Zélandu, která se zaměří na druhohorní zvíře... Snad se Vám bude tento článek líbit...

Vědecké jméno: dosud neexistuje,
obecné jméno: teropod Joan Wiffenové (Joan Wiffen's theropod),
vyhynutí: pozdní Křída.
Teropodi, skupina dinosaurů zahrnující všechny masožravé druhy a také několik všežravých či býložravých terizinosaurů, se těší velké oblibě. Vždyť mezi ně patří i tak známí dinosauři jako Tyrannosaurus, Spinosaurus, Velociraptor či Allosaurus. Zvláště někteří teropodi pozdní Křídy jižní polokoule dorůstali přímo gigantických rozměrů. Řadí se mezi ně třeba jistě 13 metrů dlouzí Giganotosaurus a Mapusaurus. Nový Zéland se nemůže pochlubit zrovna množstvím dinosauřích nálezů. V podstatě žádný z nalezených novozélandských dinosaurů ještě nebyl pojmenován. Je mezi nimi neznámý obrněný ankylosaur nebo jakýsi ornitopod, oba z období pozdní Křídy, stejně jako pár dalších zvířat. Jsou obvykle známá z několika málo kosterních pozůstatků. To samé platí i o teropodu Joan Wiffenové. Tak se říká masožravému dinosauru, který žil na Novém Zélandu v pozdní Křídě. V druhé polovině minulého století byl nalezen jeho ocasní obratel v potoku Mangahouanga. Nic více než tento obratel nebylo ze zvířete nalezeno. Může být obtížné rekonstruovat zvíře, které znáte jen z jednoho ocasního obratle, ale pečlivým zkoumáním paleontologové zjistili, že se tento obratel výrazně podobá ocasním obratlům Allosauroidů, jako byl Allosaurus, Neovenator nebo Metriacanthosaurus. Allosauroidea je poměrně dosti velká skupina teropodů, jejíž zástupci se objevili někdy před 180 miliony let a vyhynuli teprve před 90 miliony let, a patřil mezi ně třeba i již zmíněný obří Mapusaurus. Teropod Joan Wiffenové byl zcela jistě po zadních chodícím masožravcem.


Wiffenová, slavná novozélandská amatérská hledačka fosilií a nálezkyně novozélandských plesiosaurů a mosasaurů, se původně domnívala, že tento teropod byl megalosauridem. To však bylo v době, kdy se za megalosaurida označoval skoro každý nově nalezený a neprozkoumaný teropod. Ocasní obratel byl popsán Molnarem roku 1981. Zvíře přesto stále nemá jméno... Tento novozélandský teropod byl dlouhý 4 až 5 metrů a zřejmě lovil menší ornitopody. V době, kdy žil, již Zélandie nebyla součástí Gondwany. Byl tedy novozélandským endemitem, nežil nikde jinde na světě. Vědci se domnívají, že Nový Zéland byl tehdy pokryt hustými deštnými pralesy a byl mnohem blíže jižnímu pólu, než dnes. Kdo ví, třeba měl tento teropod peří na ochranu před chladem. V džunglích, jež obýval, žili ještě nepojmenovaný ptakoještěr a také "sauropod Joan Wiffenové", býložravec též postrádající vědecký název.

Projekt o novozélandských vyhynulých zvířatech bude pokračovat...

Tajemní megapredátoři: Jenghizkhan

11. srpna 2018 v 11:30 | HAAS
Další část projektu Tajemní megapredátoři je tu. Bude asi poměrně krátká, protože o tomto "tajemném" zabijákovi toho podle mne není mnoho, co napsat. Jak ostatně zjistíte, protože ve skutečnosti patřil k jinému, docela dost známému rodu!

Jméno: "Jenghizkhan bataar",
předpokládaná délka: 12 metrů,
kdy měl žít: svrchní Křída.
Jenghizkhan měl být rod masožravého dinosaura, kterého v roce 1995 pojmenoval George Olshevsky. Rodové jméno odkazuje na Čingischána (anglicky Genghis Khan, odtud ta podobnost). Tento název byl udělen zvířeti, jež bylo do té doby nesprávně nazýváno Tyrannosaurus bataar. Olshevsky považoval další dva velké teropody, Tarbosaura a Maleevosaura, oba spolu s Jenghizkhanem nalezené ve formaci Nemegt v Mongolsku, za odlišné druhy. V roce 1999 se pak jasně prokázalo, že Maleevosaurus byl vlastně jen mladým Tarbosaurem. Teď už zbývali jen dva velcí teropodi mongolského Nemegtu, a jak se později ukázalo, Jenghizkhan se vůbec neměl od Tarbosaura lišit. Všechen ostatní výzkum, jehož výsledky byly publikovány roku 1999, jasně prokázal, že jediným velkým masožravým dinosaurem z čeledi Tyrannosauridae existujícím v období svrchní Křídy na území Mongolska, byl Tarbosaurus. "Jenghizkhan bataar" je tedy pouze synonymum druhu Tarbosaurus bataar, který moc dobře známe z řady příběhů o pravěkých tvorech, například ze seriálů "Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích" či "Putování s dinosaury speciál: Obří dráp". Tarbosaurus samotný dorůstal délky 10 až 12 metrů a vážil okolo 5 tun. Byl to veliký masožravec, jeho tlama byla vyzbrojena asi 60 dozadu zahnutými zuby. Výrazně se podobal severoamerickému Tyrannosaurovi. Tarbosaura popsal v roce 1955 sovětský paleontolog Evgeny Maleev.



Když už se zmiňuji o Tarbosaurovi, vzpomínám si na svůj příběh z roku 2010 - Krutá bitva. Docela rád se k němu vracím, zde je 1. část a zde 2. část. Staré dobré časy... Smějící se Projekt "Tajemní megapredátoři" bude pokračovat.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Tyto pollens

6. srpna 2018 v 9:19 | HAAS
Další část projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" se opět zaměřuje na jeden pozoruhodný druh ptáka, který kdysi obýval karibské ostrovy. Na rozdíl od některých z předchozích živočichů, s nimiž jsme se v rámci tohoto seriálu seznámili, však tento pták vyhynul teprve nedávno...

Jméno zvířete: Tyto pollens,
Zařazení: Ptáci (Aves), řád sovy (Strigiformes), rod Tyto (sova),
Vyhynutí: Holocén, pravděpodobně 16. století,
Příbuzní: Existují.
Rod Tyto zahrnuje i jeden z našich nejpopulárnějších druh sov, sovu pálenou (Tyto alba). Jako takový se tento rod sov objevil v období pozdního Miocénu (před zhruba 11,6 až 5,3 miliony let). K nalezení jsou v podstatě na všech kontinentech kromě Antarktidy. Některé dnešní druhy žijí v Australasii, jiné v Africe, další v Evropě a jiné jsou zase hojné v Severní Americe. Sovy jako takové jsou velice úspěšnými dravými ptáky, kteří jsou zajímavým kontrastem klasických dravců jako jsou orli, poštolky, kondoři či káně. Sovy jsou nočními lovci, jejich plochý obličej jim umožňuje lépe zaměřit kořisti. Díky očím směřujícím vpřed vypadají nesmírně inteligentně... V Karibiku žilo v pravěku několik druhů malých i velkých sov. Ty obrovské jako Ornimegalonyx nebo Tyto cavatica (z Portorika) se dokonce řadily k těm největším, jaké kdy vzlétly. Například taková pleistocénní sova Tyto riveroi se svou velikostí skoro blížila proslulému Ornimegalonyxovi, který měřil na výšku až 1,1 metru. Tyto pollens byl také velký druh sovy, na výšku měřil 1 metr. Jeho kosti byly nalezeny na ostrově Andros, na Bahamských ostrovech. Z nálezů vyplývá, že tato sova nebyla schopna letu. Její křídla nebyla k letu vůbec uzpůsobena, takže žila na zemi po vzoru některých malých "králičích sov" ze Střední a Jižní Ameriky. Hnízdila v norách. Stavěla si v nich hnízda, kam kladla vejce a krmila tam mláďata. Předpokládanou kořistí byly ještěrky a velký hmyz. Přirozeným habitatem této sovy byly tzv. bahamské pineyardy. Jedná se o unikátní typ tropického a subtropického jehličnatého lesa typický pro Bahamy a ostrovy Turks a Caicos v Karibském moři. Nejvíce je jimi pokryt bahamský ostrov Grand Bahama (o rozloze 1373 čtverečních kilometrů). V současnosti je tento lesní habitat útočištěm migrujících netopýrů.


V 16. století byl Andros kolonizován Evropany a jejich otroky. Prostředí na ostrově se začalo měnit. Tyto pollens s lidmi nejprve koexistoval. Napětí však stoupalo. Lesy byly káceny. Poté, co byly lesy zničeny, Tyto pollens nadobro vyhynul. Endemit ostrova Andros se stal další obětí lidské nevědomosti a neúcty k přírodě. Kromě již uvedených faktů toho o této sově mnoho nevíme. Její život nikdy nebyl prozkoumán... Lidé se však se sovou Tyto pollens setkali. A proto podle některých učenců mohla tato sova inspirovat tajemného, mystického kryptida jménem Chickcharney. Ten má dodnes žít v lesích ostrova Andros a čas od času někdo tvrdí, že ho zahlédl. Prý je to velice ošklivý, srstí či hustým peřím pokrytý tvor, který běhá po zemi a nedokáže létat. Podle pověr přináší štěstí tomu, kdo se k němu chová hezky, a smůlu tomu, kdo se k němu chová neuctivě. Avšak pověry stranou, pokud Tyto pollens stále žije, bylo by to vskutku úžasné. Bohužel to však vypadá, že už jsme toto zvíře nadobro ztratili...


Obrázky jsou z:

Snad se Vám tento článek líbil. Co si myslíte o Chickcharneym? Existuje podle Vás ještě Tyto pollens nebo je tento druh nadobro ztracen?

Tajemní megapredátoři: Dynamosaurus

2. srpna 2018 v 10:03 | HAAS
Můj nový projekt s názvem Tajemní megapredátoři bude pojednávat o obrovitých zabijácích ze světa dinosaurů, kteří však možná ani neexistovali a ve skutečnosti patřili k nám již známým a lépe prozkoumaným rodům a druhům... Jelikož jsem si nedávno četl povídky Gladiátoři druhohor od Jaroslava Mareše, napadlo mne, že první část prostě musí pojednávat o "záhadném" Dynamosaurovi!

Jméno: "Dynamosaurus imperiosus",
předpokládaná délka: až 16 metrů,
kdy měl žít: svrchní Křída.
Možná si vzpomínáte na povídku Černý démon, předposlední povídku v knížce Gladiátoři druhohor od Jaroslava Mareše. Tento pozoruhodný příběh se točil kolem Dynamosaura, šestnáct metrů dlouhého predátora, jednoho z přeživších po velkém vymírání dinosaurů, a odehrával se v severní Montaně před 63 miliony let... I když v současnosti spolehlivě víme, že dinosauři vymírání na hranici K-T nepřežili, byl to dobrý příběh. Avšak existoval opravdu Dynamosaurus? Jméno Dynamosaurus imperiosus bylo použito k pojmenování exempláře teropodního dinosaura z čeledi Tyrannosauridae, který byl nalezen ve Wyomingu v roce 1900. Nález sestával z opravdu hrozivé spodní čelisti vybavené dozadu natočenými, ostrými zuby, a kostry. Čelist zcela jistě patřila masožravému dinosaurovi. Jméno Tyrannosaurus rex tehdy ještě neexistovalo; bylo použito až v roce 1905 Henrym Farfieldem Osbornem, který T-Rexe popsal na základě holotypu, který v roce 1902 objevil Barnum Brown, nálezce Tyrannosaura. Rok poté, co byl T-Rex popsán, tedy v roce 1906, prostudoval Osborn obě kostry, tedy jak kostru Tyrannosaura a kostru Dynamosaura a došel k závěru, že se jedná o stejné zvíře. Jelikož se v Osbornově práci objevuje název Tyrannosaurus rex jen jednu stranu před názvem Dynamosaurus imperiosus, byl použit název Tyrannosaurus rex, který byl považován za starší. Kdyby nezáleželo na pořadí stránek v Osbornově práci, dostalo by zvíře starší název, a to sice Dynamosaurus imperiosus. Dynamosaurus jako odlišný rod tedy neexistoval, šlo zkrátka o Tyrannosaura. Největším Tyrannosaurem je stále proslulá Sue, která měří 12,3 metru na délku a v kyčlích je 3,7 metru vysoká. Žádný šestnáctimetrový Tyrannosaurus ještě nebyl nalezen...


Příští článek bude o Jenghizkhanovi... Nebojte, opět jde ve skutečnosti o dinosaura nám již známého, nikoliv nějakého velice tajemného megapredátora, o kterém nic nevíme... Tak zase u další části!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Mauisaurus

1. srpna 2018 v 9:40 | HAAS
Poprvé v rámci projektu Ztracená fauna Nového Zélandu zabrousíme do druhohor. Dovolte mi představit Vám největšího novozélandského plesiosaura!

Vědecké jméno: Mauisaurus,
obecné jméno: žádné není, ale název v překladu znamená "ještěr z Maui",
vyhynutí: před 77 miliony let.
Z několika druhů plesiosaurů, čtyřkřídlých, dlouhokrkých druhohorních mořských plazů mezozoika, jejichž pozůstatky byly objeveny na Novém Zélandu, je Mauisaurus tím největším. Jeho krk byl tvořen 68 obratly, měl tedy v poměru k velikosti těla jeden z nejdelších krků ze všech plesiosaurů. Tato "vodní bestie" dosahovala úctyhodné délky 8 metrů, možná i více. Tak jako jeho příbuzní, byl i Mauisaurus karnivorem a živil se především rybami, olihněmi, možná i amonity, belemnity... Vzhledem ke své velikosti byl zřejmě na vrcholku potravního řetězce a tak zřejmě lovil i menší mořské plazy. Dosud to vypadá, že svého času byl Mauisaurus největším mořským plazem žijícím v oblasti dnešního Nového Zélandu. Fosilie Mauisaura byly objeveny na v regionu Canterbury, jenž se v maorštině nazývá Waitaha, na Jižním ostrově v 70. letech 19. století. Roku 1874 popsal muž jménem Hector jediný dosud platný druh, M. haasti. Roku 1877 pak byl popsán druh M. gardneri, který je ovšem považován za tzv. nomen vanum (velmi podobné nomen dubium), tudíž je neplatný, a to oficiálně od roku 1962. K Mauisaurovi byly přiřazeny i další plesiosauří fosilie nalezené na Novém Zélandu, o nich však už dnes také víme, že nejsou ostatky Mauisaura... Tento plesiosaur byl skutečným králem tamních Křídových vod. Všichni plesiosauři měli dva páry ploutví, končetin přizpůsobených k pádlování pod vodou. Někteří z nich mohli dosáhnout značné rychlosti, které opravdu potřebovali, protože hlavní složkou jídelníčku většiny druhů byly právě ryby nebo další rychlí, malí mořští živočichové, jako již jmenovaní belemniti. Mauisaurus patřil do čeledi Elasmosauridae. Všichni její zástupci se vyznačovali velmi dlouhým krkem.


Dalším známým novozélandským plesiosaurem byl Tuarangisaurus. I ten možná dorůstal až osmimetrové délky... Mauisaurus však přece jen, i se svým příbuzným, patří mezi několik málo druhohorních živočichů, jejichž zkameněliny byly na Novém Zélandu objeveny a z toho důvodu se také těší velké popularitě. A tak byla 1. října 1993, v době počátků dinosauří mánie, kterou začal v červnu toho roku v USA film Jurský park, vydána na Novém Zélandu kolekce poštovních známek s obrázky tamních druhohorních zvířat. Mauisaurus byl mezi nimi. Na poštovní známce o ceně 1,20 dolaru loví ryby.


Obrázky a informace z:

Další část tohoto projektu opět brzy... Snad se Vám tento díl líbil!
 
 

Reklama