Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Ztracená fauna Nového Zélandu: Pachyornis elephantopus

30. srpna 2017 v 11:37 | HAAS
Je na čase vrátit se na Nový Zéland a pokračovat v naší cestě do minulosti těchto nádherných ostrovů. Pochopitelně nejslavnějšími vyhynulými živočichy Nového Zélandu jsou ptáci moa, a po několika částech našeho seriálu, jež se zaměřovaly na vyhynulé netopýry či velryby, je už na čase zaměřit se právě na tyto ptačí obry...

Vědecké jméno: Pachyornis elephantopus,
obecné jméno: luční moa,
Vyhynutí: 12 či 13. století.
"Moa" je označení pro velké ptáky, kteří se ještě relativně nedávno (v našem letopočtu) vyskytovali v lesích či na otevřených travnatých plochách Nového Zélandu. Při jeho vyslovení si každý znalec vyhynulých živočichů vybaví vysokého nelétavého ptáka podobného pštrosu. Ačkoliv se od pštrosů moa lišili, byli jim v zásadě podobní. Během milionů let izolace na ostrovech Nového Zélandu přestali létat, zakrněla jim křídla, a stali se zde dominantními a největšími suchozemskými živočichy. Avšak jméno moa je dáno několika různým rodům a tedy celé řadě druhů ptáků, kteří patřili do čeledi Dinornithidae, a pokud bychom v zoologickém systému postupovali výše, tak také do řádu Dinornithiformes. V současné době už žádní zástupci tohoto řádu nežijí, moa byli poslední. V současné době je známo devět různých druhů patřících do šesti rodů. Pachyornis elephantopus, někdy nazývaný "luční moa" nebo také "moa s velkýma či těžkýma nohama" byl jedním z nich. Dříve byl řazen do rodu Euryapteryx, jenž je však v současnosti rezervován pro jiný druh, "pobřežního moa", tedy E. curtus. Dnes víme, že luční moa byl více příbuzný druhu P. australis než samotnému pobřežnímu moa. Byl to velký pták. S výškou 2,2 metru však nepatřil mezi největší ptáky moa. Ze všech druhů byl však nejmohutněji stavěný. Vážil až 145 kilogramů. Nohy měl neobyčejně silné, běháky byly obrovské a nesly velké drápy. Křídla měl redukovaná a hlava byla velmi malá s velmi širokým, zaobleným zobákem, jehož špička byla tupá. Pachyornis elephantopus byl vegetarián, živil se rostlinnou stravou, a při trávení celulózy mu pomáhaly kameny, které při požírání vegetace nasbíral. Tyto gastrolity, tedy žaludeční kameny, pak v útrobách ptáka rozmělňovaly potravu na kaši. Nález pozůstatků břišní dutiny v kostře lučního moa z Pyramid Valley na Jižním ostrově umožnil pohled na poslední večeři, kterou kdy zvíře snědlo. Jeho žaludek obsahoval větvičky keřů, zbytky trav a semena z jehličnanů. Je obecně známo, že ptáci moa byli býložravci. Občas sice kolují zvěsti o tom, že požírali i korýše a ryby, ale ty jsou založeny jen na starých zprávách Maorů, jež jsou pravděpodobně chybné. Nelze je však zamítnout, Maoři byli totiž jedinými lidmi, kteří lučního moa a vlastně i jeho příbuzné spatřili.


Tento druh se vyskytoval pouze na Jižním ostrově. Jak napovídá obecné jméno, zdržoval se především v nížinných stepích, na loukách a mezi křovinami. Tam také nacházel svou potravu. Zřejmě žil ve skupinách, tedy v hejnech. Snůšky, které samičky kladly, byly malé, obvykle byly složeny ze 2 až 4 vajec, i když je to jen domněnka. Jelikož však kromě člověka, který na Nový Zéland dorazil až v našem letopočtu, neměli luční moa žádné nepřátele, nepotřebovali snášet velké množství vajec. Pohodlně tedy žili na planinách Jižního ostrova, tedy s výjimkou chladných měsíců. Nálezy v jeskyních dokazují, že se v nich za nepříznivého počasí zdržovali podobně jako dnešní kivi. Tento pták žil desítky tisíc let, nejstarší nálezy se datují až do doby před 70 000 lety, ty nejmladší naopak do období 12. či 13. století. Právě tehdy se na Novém Zélandu udála savčí invaze poté, co přijeli lidé a s nimi krysy. Luční moa a jeho příbuzní dříve či později nenávratně zmizeli.


Obrázky z:

Za většinu informací vděčím knize "Pravěká příroda" od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana (poznámka: v této publikaci je Pachyornis elephantopus uveden ještě jako Euryapteryx elephantopus).

Projekt o vyhynulých novozélandských tvorech bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Tyrannasorus rex

27. srpna 2017 v 10:49 | HAAS
Dosud se všechny části seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" zaměřovaly na obratlovce, ať už to byl pravěký gaviál Aktiogavialis, obrovská sova Ornimegalonyx nebo opice Paralouatta. Tentokráte se podíváme na výjimečného živočicha s výjimečným jménem... Ale věřte tomu, že toto zvíře má s proslulým T-Rexem společný maximálně tak základ svého jména!

Jméno zvířete: Tyrannasorus rex,
Zařazení: hmyz, brouci, čeleď Hybosoridae,
Vyhynutí: Miocén, třetihory.
V roce 2001 paleontologové Federico Carlos Ocampo a Brett C. Ratcliffe popsali a pojmenovali nový druh vyhynulého brouka, který byl nalezen ve slavném dominikánském jantaru. Rozhodli se pojmenovat ho Tyrannasorus rex. Toto kuriózní jméno bylo inspirováno názvem jednoho z nejslavnějších a největších masožravých dinosaurů, kterým byl pochopitelně Tyrannosaurus rex z doby před 68 až 65 miliony let. Nicméně název Tyrannasorus má více společného se jménem Hybosorus, a to kvůli posledním dvěma slabikám. Hybosorus je rod brouků, o kterých se toho zatím ví velmi málo, stejně jako o čeledi Hybosoridae. V současnosti na Zemi žije 210 druhů ve 33 rodech. Tyrannasorus je rodem vyhynulým, a jediný známý druh, tedy Tyrannasorus rex vymřel v třetihorním období. Fosilizovaný exemplář byla s největší pravděpodobností samice, který uvízla v pryskyřici dnes již též vyhynulé rostliny Hymenea protera, která z fosilního záznamu také zmizela v třetihorách. Ačkoliv je Hymenea protera obvykle představována jako eocénní rostlina, nové výzkumy potvrzují, že dominikánský jantar, který pochází z její pryskyřice, je nějakých 15 až 20 milionů let starý a spadá tedy do Miocénního období. Také díky tomu víme, že Tyrannasorus rex žil v období Miocénu. Tento brouk byl poměrně velký, rozhodně nešlo o žádného drobečka, ale také to nebyl gigant. Jeho příbuzní z ostrovů v Karibském moři mají obvykle tykadla složená z deseti článků. Tyrannasorus se od nich výrazně odlišoval, že jeho tykadla sestávala pouze z 9 článků. Labrum, tedy ústa tohoto brouka, byla mohutnější a širší než například u brouka rodu Coilodes...


Na obrázku vidíme příbuzného Hybosora, který žije v jednadvacátém století. Larvy Hybosoridů mají tvar písmene C a jejich zbarvení je krémové. Je tedy možné, že i larvy Tyrannasora takto vypadaly. Tyrannasorus měl také výrazné ostruhy na svých končetinách, jež byly na dotek určitě trochu bodavé... Ačkoliv zkoumání prehistorického hmyzu, nejde-li například o velké karbonské bezobratlé, není zrovna jednoduduchým úkolem, podařilo se o Tyrannasorovi zjistit alespoň něco, a výzkumy budou zřejmě pokračovat. Bohužel je však jediný dosud nalezený exemplář, tedy už zmíněná samička, uložen v jantaru, který je v okolí brouka příliš temný. Z tohoto důvodu nelze jeho tělo prozkoumat dopodrobna.

Obrázek je z:

Brzy napíši další část tohoto projektu...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Waipatia

22. srpna 2017 v 12:54 | HAAS
Sice jsem napsal, že další část Ztracené fauny Nového Zélandu napíši ještě koncem minulého týdne, nakonec jsem však upřednostnil podobný projekt Vyhynulí tvorové z Karibiku. Proto píši tuto část opožděně...

Vědecké jméno: Waipatia,
obecné jméno: není,
Vyhynutí: Oligocén.
Kytovci se těší velké oblibě. Patří mezi ně největší zvířata, která kdy žila, včetně plejtváka obrovského, který skutečně tím největším tvorem vzhledem ke své délce a neuvěřitelné hmotnosti je. Kromě obrovitých velryb jsou populární také delfíni, ať už jsou to největší zástupci této skupiny, a to sice dravé kosatky, tak hravé sviňuchy. Delfíni jsou známí pro svou hravost a inteligenci, jež jim sama o sobě propůjčuje úžasné schopnosti. Mají výtečný sluch a jsou mimořádně dobrými plavci. Evoluce delfínů byla po nějakou dobu pro paleontologii záhadou, avšak dnes už o vývoji těchto úžasných zvířat víme mnohem více než ještě před několika desítkami let. Přispěly k tomu i takové nálezy, jako Waipatia. Toto jméno patří rodu prehistorických delfínů, do něhož se řadí dva odlišné druhy, a to W. hectori (popsána jako Microcetus hectori roku 1935) a W. maerewhenua (popsán roku 1994). Jakožto jediný známý zástupce čeledi Waipatiidae, která mohla, ale také nemusela patřit k říčním delfínům (je to jen domněnka, nepotvrzeno), je velmi důležitá. Waipatia patří totiž k raným delfínům, z nichž známe kromě zubů také kosti. Oproti jiným pradávným delfínům se toho o ní můžeme dozvědět mnohem více. Na základě studia nalezených čelistních kostí lze usuzovat, že Waipatia měla schopnost echolokace tak jako někteří z dnešních ozubených (ti jsou spolu s kosticovci jediným v současnosti žijícím podřádem kytovců). Waipatia byla masožravá a zřejmě se živila rybami, chobotnicemi a dalšími vodními živočichy, které její bohatě ozubené čelisti dokázaly znehybnit a zabít. Nalezená lebka měří 60 centimetrů, délka těla je odhadována na 3,2 metru.


Pozůstatky tohoto pradelfína, jehož podoba není úplně dobře známá, byly nalezeny v oligocénních horninách vápencové formace Otekaikae v regionu Otago na jihu Jižního ostrova Nového Zélandu. Lebka W. maerewhenua pochází z míst poblíž 45. jižní rovnoběžky. W. hectori, druh, který byl popsán už mnohem dříve, ale dlouho považován za zástupce jiného rodu velryby, která je dnes známá pouze z Německa, pochází z blízkých oblastí. Tento prehistorický delfín žil před 28 až 23 miliony let v posledním geologickém stupni Oligocénu. Nejspíše žil v moři, i když kontroverzní zařazení mezi říční delfíny by mohlo napovídat, že se přinejmenším čas od času mohl vyskytnout i ve sladké vodě. Některé aspekty života pravěkých zvířat jako Waipatia bohužel neodhalíme, nenaskytne-li se nám možnost cestovat v čase...

Zatímco na prvním obrázku vidíte srovnání velikosti člověka s možnou velikostí Waipatie, na druhém je pravěký kytovec srovnáván se čtyřmetrovou rybou rodu Megalampris, která také žila v Otagu během Oligocénu.

Za obrázky i informace vděčím následujícím webovým stránkám:

Již brzy napíši další část projektu o vyhynulých karibských tvorech, avšak nadále se budu věnovat i této sérii článků.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Ornimegalonyx

20. srpna 2017 v 11:59 | HAAS
Od napsání předchozí části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uběhlo již deset dnů. Proto si myslím, že je na čase se do prehistorických časů na ostrovech v Karibském moři pomyslně vrátit, a setkat se s dalším pozoruhodným tvorem, který již vymizel...

Jméno zvířete: Ornimegalonyx,
Zařazení: řád sovy (Strigiformes), čeleď puštíkovití (Strigidae),
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Existují, v současnosti žije 189 druhů jemu příbuzných.
Ostrovní gigantismus je termín, který označuje zvětšení určitého druhu zvířete či rostliny během vývoje na izolovaném ostrově. Zde se živočich stane dominantním, a mnohdy svou velikostí předčí i své příbuzné z větší pevniny. Právě takovým příkladem byl Ornimegalonyx. Byla to gigantická sova, přesněji řečeno gigantický puštík, který měřil na výšku 1,1 metru a vážil více než 9 kilogramů. Současný výr velký, jenž je též zástupcem čeledi puštíkovitých, může být asi 75 centimetrů dlouhý (resp. vysoký) a jeho váha se může pohybovat okolo 4 kilogramů. Díky důkladným pozorováním bylo zjištěno, že výr velký je schopen ulovit a zabít i srnče, jež váží 17 kilogramů. Představte si pak, jak velkou kořist mohl skolit Ornimegalonyx, jenž byl o mnoho větší, než výr. Vědci studující tento vyhynulý rod obří sovy odhadli, že Ornimegalonyx dokázal zabít kořist vážící i 35 kilogramů, a možná dokonce i trochu víc. Nejen, že to byla skutečně obrovská sova. Měla také úžasné schopnosti. Kromě toho mezi puštíkovitými byla sovou zcela největší dosud popsanou. Může být však kuriózní, že ze všech současných sov se Ornimegalonyxovi svým vzhledem nejvíce podobá sýček králičí, malý puštík žijící v řadě různých přírodních prostředí v Severní a Jižní Americe. Setkáme se s ním jak v pouštích severoamerického západu, tak v mokřinách Llanos ve Venezuele a Kolumbii. Ornimegalonyx byl stavěn podobně, jako sýček králičí, jenž se zdržuje především na zemi. Také tato pravěká sova preferovala půdu, ne větve stromů. Avšak když byly fosilní pozůstatky Ornimegalonyxe nalezeny, byl tento pták omylem popsán jako zástupce skupiny phorusrhacidů, tedy děsoptáků. Zřejmě za to mohla velikost kostí, neboť se zprvu neočekávalo, že by v minulosti mohl existovat tak obrovitý puštík. Jméno Ornimegalonyx bylo zavedeno už roku 1954, ale teprve o 7 let později byl tvor doslova přeřazen z děsoptáků mezi sovy. Ornimegalonyx byl kubánským endemitem, dosud se jeho fosilní pozůstatky nenašly nikde jinde, než na ostrově Kuba. Je dost pravděpodobné, že právě tam se vyvinul, a později odtamtud také zmizel...


Na obrázku vidíme rekonstrukci Ornimegalonyxe se zabitou kořistí, štětinatcem (Solenodon). Kromě těchto bizarních savců, kteří na karibských ostrovech žijí dodnes a patří mezi nevelké množství savců vybavených jedem, se Ornimegalonyx živil také velkými hlodavci jako byl Geocapromys a Macrocapromys (druhý jmenovaný dosahoval velikosti dnešní kapybary) a dokonce i pozemními lenochody, jako byl Megalocnus. Na svou kořist se Ornimegalonyx vrhal ze zálohy a k jejímu zabití využíval své ostré spáry. Vyhynul v pozdním Pleistocénu. Fosilní ostatky byly odkryty v jeskyních, jejichž horniny se datují do doby mezi 126 000 a 11 700 lety. Zřejmě vyhynul ještě předtím, než na Kubu dorazil člověk.


Obrázky a informace z:

Série o vyhynulých karibských tvorech bude pokračovat...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Mystacina větší

14. srpna 2017 v 11:23 | HAAS
Jak jsem slíbil, tato část Ztracené fauny Nového Zélandu se bude zabývat jedním vymizelým novozélandským savcem... Že na Novém Zélandu původně žádní nežili? No, není to tak úplně pravda. Už minule jsme si představili obyvatele novozélandského pobřeží, vyhynulý druh tamního lachtana. Takže tentokrát je na čase let do vnitrozemí! Natáhněte křídla!

Vědecké jméno: Mystacina robusta,
obecné jméno: mystacina větší,
Vyhynutí: 60. léta minulého století.
Do řádu letounů (Chiroptera) patří dvě velké skupiny, a to kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). V současnosti netopýři sestávají ze 17 čeledí (avšak jejich počet se s neustále pokračujícím vědeckým výzkumem může málo měnit), z nichž jedna se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Hovoříme o čeledi Mystacinidae, a v současnosti také o pravděpodobně jediném žijícím druhu, kterým je mystacina novozélandská (Mystacina tuberculata). Má tři poddruhy a vyskytuje se na obou velkých ostrovech Nového Zélandu. Od hlavy po krátký ocásek měří 5 nebo 6 centimetrů, obvykle obývá lesy od pobřeží až do výšky 1100 metrů nad mořem, a je to všežravec. Ve srovnání se svým zmizelým příbuzným, mystacinou větší, je to drobeček. Tento vyhynulý druh netopýra měl totiž rozpětí křídel 30 centimetrů! To je pro srovnání délka holuba, takže jistě patřil k větším netopýrům. Délka těla činila 9 centimetrů. Na Novém Zélandě žil přinejmenším po stovky tisíc let, možná i po miliony let, po boku své příbuzné. Až na počátku 60. let 20. století byly mezi těmito dvěma tvory nalezeny jisté rozdíly. Do té doby nebyla mystacina větší považována za odlišný druh, a tak představovala jen větší zástupce mystaciny novozélandské. V Pleistocénu i po většinu Holocénu žil tento netopýr na Severním i Jižním ostrově, nicméně krátce po příjezdu evropských kolonizátorů byl tlačen na jih, a tak nakonec zbyla jen populace vyskytující se na Stewart Island a na okolních ostrůvcích na jih od Jižního ostrova Nového Zélandu. Ve 20. století byl tento obdivuhodný druh poměrně hojný už jen na některých ostrůvcích, včetně ostrova Taukihepa, jenomže následná invaze krys druhu Rattus rattus způsobila jejich zánik. Krysy byly celkově odvěkými nepřáteli mystaciny větší. Už v minulosti způsobilo rozšíření polynéské krysy druhu Rattus exulans, které Maoři říkali kiore, zánik mnoha populací mystaciny větší. Hlodavci představovali pro tyto letouny velkou konkurenci...


Není zcela potvrzeno, že mystacina větší vyhubila, alespoň IUCN ji klasifikuje jako kriticky ohrožený druh, jenž je pravděpodobně vyhuben. Nikdo totiž tohoto netopýra od 60. let minulého století nespatřil. Netopýři však patří mezi těch několik málo skupin savců, která naší pozornosti obvykle uniká. Zatímco spíme, poletují nad našimi zahradami a loví hmyz, nebo v případě mystacin lízají sladkou šťávu květů. Vzhledem k tomu, že už byly podniknuty dvě velké expedice na Taukihepu a také na ostrov Pautahina, a to v letech 1999 a 2009, a nepodařilo se žádné mystaciny větší odchytit do speciálních sítí, aby mohly být prostudovány, musíme se zřejmě smířit s tím, že tento nádherný tvor již neexistuje... O tomto netopýrovi se toho mnoho neví. Živil se nektarem, pylem, a květy. Také chytal hmyz, především brouky a můry. Existuje jen několik fotografií živých jedinců, a také vycpaniny (viz. obrázek výše). Nyní je však zřejmě jedinou mystacinou žijící na naší planetě mystacina novozélandská (foto níže)...


Zdroj obrázků: WikiMedia Commons.

Tento článek se zřejmě tolik nehodí do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku, neboť pojednává o živočichovi, jenž vyhynul teprve nedávno, a v našem letopočtu. Jelikož se však projekt Ztracená fauna Nového Zélandu zabývá především prehistorickými tvory, z nichž některé lidé ani nepoznali živé, zařadil jsem i tento článek do této rubriky, ačkoliv vím, že to zřejmě není volba nejlepší... Příští část napíši možná ještě koncem tohoto týdne.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paralouatta

10. srpna 2017 v 9:53 | HAAS
Po týdnu je tu konečně další část Vyhynulých tvorů z Karibiku. V tomto projektu už jsme si představili vymizelé karibské krokodýly, hlodavce či lenochody. Tentokrát se podíváme na živočicha, který patří do skupiny, která je nám velmi blízká...

Jméno zvířete: Paralouatta,
Zařazení: ploskonosí primáti,
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Blízcí příbuzní by stále mohli existovat.
V minulosti žilo na karibských ostrovech několik rozlišných druhů primátů, všichni z nich se řadili mezi novosvětské opice, které nazýváme ploskonosými. Z Velkých Antil jsou známy čtyři druhy, všechny vyhynuly buď v pravěku, nebo v našem letopočtu (v takovém případě hovoříme o jamajském Xenothrix mcgregori, druhu opice, který vyhynul mezi lety 1500 až 1700). Dnes se na karibských ostrovech také setkáme s primáty, a to jak na Velkých, tak na Malých Antilách. Avšak tito primáti byli na ostrovy vysazeni lidmi. Jsou to kočkodani z Afriky a makakové z Asie. Samozřejmě hovoříme-li o opicích na ostrově Trinidad, pak můžeme uvést dva druhy, které se na ostrově, jenž je blízko jihoamerické pevnině, vyskytují přirozeně. Také chápan středoamerický by se mohl vyskytovat v Karibiku, a to na ostrově Cozumel, který patří Mexiku, avšak jeho výskyt tam není potvrzen... Avšak v pravěku, ještě před několika desítkami tisíc let, v období Pleistocénu, žil v Karibiku druh ploskonosé opice, která byla příkladem ostrovního gigantismu. Někdy, tak v jako v případě dnešních varanů komodských z pěti malých ostrůvků v Indonésii, živočišné druhy na ostrovech v průběhu evoluce zvětšují své tělesné rozměry. Stávají se dominantními ve svém přirozeném prostředí a čas od času bývají větší, než jejich blízcí příbuzní z pevniny. Právě dobrým příkladem ostrovního gigantismu byla zřejmě opice rodu Paralouatta. Vyskytovala se na Kubě a možná byla kubánským endemitem, neboť dosud nebyly její fosilní ostatky nalezeny na žádném jiném ostrově v Karibském moři. Byly popsány dva druhy: P. varonai a P. marianae. Druhý jmenovaný pochází pouze z období pozdního Miocénu. Je tedy jisté, že rod Paralouatta existoval několik milionů let, od mladších třetihor po čtvrtohory. Vyhynul v Pleistocénním období...


Známější P. varonai byla popsána na základě takřka kompletní lebky (obrázek nahoře). Ačkoliv dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo málo, podařilo se paleontologům odhadnout hmotnost Paralouatty na celých 9 až 10 kilogramů. To z ní tedy činilo velkou opici, stále je však otázkou, zda to byl chápan nebo vřešťan. V minulosti se totiž uvádělo, že Paralouatta byla velmi blízce příbuzná vřešťanům, proslulým svými pronikavými hlasovými projevy. Dnes to však není jisté, poněvadž porovnání zubů vřešťanů s Paralouattou nepřineslo takové výsledky, jaké byly očekávány. Jinými slovy, taxonomie tohoto rodu není dosud zcela objasněna. Jakožto velká opice se Paralouatta pohybovala jak po stromech, tak i po zemi. Důvodem pro to byla i její velikost. Nalezené pozůstatky končetin tento fakt jen podporují. Zatím nebylo přesně zjištěno, proč Paralouatta v Pleistocénním období vymřela. Pravděpodobně se tak stalo následkem změny klimatu a následné změny prostředí, ovšem potvrzeno to není, je to jen domněnka. Vyhynula však zřejmě předtím, než ji mohl spatřit člověk...


Obrázky z:

Tato část pojednávala o prehistorické ploskonosé opici rodu Paralouatta. Série o vyhynulých zvířatech z Karibských ostrovů bude dále pokračovat...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Neophoca palatina

6. srpna 2017 v 10:41 | HAAS
V minulé části jsme se věnovali tučňákovi Waitaha, který vyhynul relativně nedávno. Nyní se podíváme na novozélandského obratlovce, v tomto případě přesněji mořského savce, který zmizel z naší planety ještě dříve, než jej mohlo lidské oko vůbec spatřit...

Vědecké jméno: Neophoca palatina,
obecné jméno: v angličtině Pleistocene New Zealand sea lion, české není,
Vyhynutí: Před 400 000 lety.
Neophoca palatina byl druh lachtana, který se vyskytoval při pobřeží Nového Zélandu v Pleistocénu. V této době vypadal Nový Zéland jinak, než dnes. Jižní ostrov byl pokryt obrovitými ledovci, hladina světových moří byla podstatně nižší a z tohoto důvodu i samotné novozélandské pobřeží vypadalo tehdy jinak. Lachtan druhu Neophoca palatina je jedním ze dvou druhů spadajících pod rod Neophoca; tím dalším je lachtan šedý. Žije dodnes a je to jediný australský endemit ze skupiny ploutvonožců, a je ohroženým druhem. Zatímco on se vyskytuje na jižním a jihozápadním pobřeží Austrálie, jeho novozélandský bratránek žil na pobřeží Severního ostrova. Aspoň tolik víme z fosilních nálezů. Dosud totiž byla nalezena pouze jediná lebka, a to na Ohope Beach, jež je populární plaveckou destinací. K nálezu došlo roku 1937. Dlouho se odborníci domnívali, že lebka patří lachtanovi šedému a tak došli k závěru, že v prehistorii, v období Pleistocénu, byl lachtan šedý mnohem více rozšířen, než dnes. Až roku 1983 byl tento lachtan klasifikován jako nový druh, Neophoca palatina. Znatelným rozdílem mezi lebkami lachtana šedého a novozélandského N. palatina je délka patra v tlamě. N. palatina měl velmi krátké patro. Rozdílných znaků je však více.


Závěry učiněné minulý rok, vycházející z detailního průzkumu lebky a s využitím morfometrické analýzy, jen potvrdily, že N. palatina se od lachtana šedého (N. cinerea) výrazně liší, a je proto opodstatněné obě zvířata klasifikovat jako rozdílné druhy. Proč však tento novozélandský lachtan vyhynul? Byl přece dokonale přizpůsoben k životu v chladných vodách, mnohem chladnějších, než na jihu a jihozápadu Austrálie. V době ledové byly místní vody skutečně velmi chladné, a jemu se v nich dařilo. Lovil zde různé hlavonožce, ryby, snad i žraloky (takový je přinejmenším jídelníček jeho dnešního blízkého příbuzného). Zůstává otázkou, co přesně způsobilo jeho vyhynutí. Ale ať už to byla změna klimatu nebo ústup ledovců, jenž se však před 400 000 lety s největší pravděpodobností neodehrál (tehdy byla doba ledová v plném proudu), s člověkem se lachtan druhu Neophoca palatina nesetkal. Tehdy, když lachtan vyhynul, se ještě nevyvinul moderní lidský druh (Homo sapiens sapiens), a mělo trvat skutečně ještě další čtyři stovky tisíců let, než se mu podařilo osídlit Nový Zéland a objevit tak skrytý ráj ptáků moa...

Zdroje obrázků:

V další části tohoto projektu se budeme věnovat jinému původnímu savci z Nového Zélandu, jenž vyhynul...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Oryzomys antillarum

3. srpna 2017 v 11:14 | HAAS
Po týdnu a dnu čekání je na čase vrátit se k projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku. Dovolte, abych Vás seznámil s jedním velmi zajímavým karibským hlodavcem...

Jméno zvířete: Oryzomys antillarum,
Zařazení: rod Oryzomys (křeček),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
S křečky rodu Oryzomys se běžně setkáme v Severní a Jižní Americe. Většina druhů jsou středně velcí hlodavci s plovacími blánami mezi prsty. Jsou to výborní plavci a vyskytují se v mokřadech, bažinách, u jezer a řek. Zcela určitě dnes žije pět druhů těchto "vodních křečků", jeden druh, Oryzomys peninsulae ze západního Mexika je pravděpodobně vyhynulí, a další dva, O. nelsoni z Mexika a O. antillarum jsou zcela jistě vyhubeni. Oryzomys antillarum se vyskytoval pouze na Jamajce. Nejstarší fosilie tohoto křečka se datují do doby před asi 11 000 lety. Není pochyb, že se tento "vodní křeček" na Jamajku dostal díky své schopnosti plavat. Částečně vodní a částečně suchozemští živočichové nikdy nemají problémy s osídlením vzdálených ostrovů. Je pravděpodobné, že se Oryzomys vyvinul na americké pevnině a poté se jeden z jeho druhů samozřejmě přesunul na Jamajku (případně to byl předek tohoto druhu). V poslední době ledové však doslo k poklesu hladiny moří a oceánů a tak bylo mezi střední Amerikou a karibskými ostrovy mnohem více pevniny. To znamená, že se Oryzomys lehce přesouval z jednoho místa na druhé, překonával jen malé vodní plochy a nemusel se dát na cestu přes celé dnešní moře. Oryzomys antillarum byl jediným jamajským hlodavcem, který patřil do podčeledi Sigmodontinae, jež se vyskytují převážně na americké pevnině. Žádný další zástupce této podčeledi křečků (čeleď Cricetidae) se už na Karibské ostrovy nedostal. Byl okolo 13 centimetrů dlouhý...


Pokud se choval jako jeho dnešní příbuzní, pak Oryzomys antillarum byl aktivní především po setmění. Živil se jak rostlinami, tak živočichy. Mohutné řezáky tolik typické pro hlodavce samosebou užíval při ukusování své potravy. Proč vyhynul? A kdy se to stalo? Může nás to překvapit, ale toto zvíře se ještě setkalo s evropskými kolonizátory. Je velmi pravděpodobné, že jeho exterminaci způsobilo vysazení promyky malé, promykovité šelmy původem z jižní a jihovýchodní Asie. Tento druh byl lidmi vysazen na mnohých ostrovech, nejen na Jamajce, ale také třeba na Havaji nebo na ostrově Mafia poblíž afrického Zanzibaru. Bohužel za úmyslné vypuštění tohoto predátora na různé ostrovy zaplatily mnohé fascinující a endemické druhy. Oryzomys antillarum byl jedním z nich. Promyky tyto křečky lovili. Oryzomys antillarum však také čelil konkurenci ze strany potkanů. Nakonec to byli větší nepůvodní predátoři, kočky a psi, jež se také podíleli na vyhynutí tohoto křečka. Osudovou chybou však bylo vypuštění promyk a krys na Jamajku. Pokud by se tak nestalo, Oryzomys antillarum by zde byl dodnes...

Obrázek je z WikiMedia Commons.

Brzy napíši další část projektu Ztracená fauna Nového Zélandu. Série Vyhynutí tvorové z Karibiku bude též pokračovat...

Původ mosasaurů (2/2)

31. července 2017 v 11:01 | HAAS
V poslední červencový den do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku přibývá druhá a zároveň poslední část projektu Původ mosasaurů. Tentokráte se zaměřením na pozdně křídové mořské zabijáky!

Původ mosasaurů

Velcí predátoři

Do nadčeledi Mosasauroidea se řadí dvě čeledi: Aigialosauridae a Mosasauridae. Byli to právě mosasauridi, kteří v pozdní době Křídové osídlili moře celého světa. Rychle vystřídali vymizelé ichtyosaury a od stravy původně složené z rybek a malých amonitů se přesunuli k požírání velkých žraloků, mořských plazů a gigantických hlavonožců. Během relativně krátkého období, kdy existovali (před 92 až 65 miliony let) se vypracovali k těm největším oceánským zabijákům své doby. Někteří byli spíše menší, jiní byli přímo hrůzostrašně velcí. Jisté však je, že zaznamenali jakýsi posun ve velikosti. Od metr dlouhého Dallasaura, který žil před 90 miliony let, k monstróznímu Mosasaurovi o délce až 18 metrů. Nikdy nebyli mosasauři tak velcí, jako na konci druhohor...

S koncem Křídy se ve fosilním záznamu objevuje podčeleď Halisaurinae. Žádný z jejích zástupců neproslul tolik, jako Halisaurus, středně velký (asi 3 až 4 metry dlouhý) mosasaur, jenž byl vyobrazen v cyklu BBC Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů jakožto lovec vodních ptáků Hesperornisů. Halisaurus obýval vody prakticky celého světa, jeho fosilie se našly v Apalačském pohoří v USA, v severní Africe, v Evropě i v Peru. Pojmenován byl už v roce 1869 slavným americkým paleontologem a účastníkem "Války o kosti" Othnielem Charlesem Marshem. Halisaurus pravděpodobně lovil při pobřeží, kde se jeho kořistí stávali právě vodní ptáci nebo také menší vodní plazi. Jeho protáhlé čelisti byly též výtečné k chytání ryb. Skupinka Halisaurů mohla například nahnat celé hejno ryb až na mělčinu a pak jednotlivé rybky, jež vyskočily ven z vody, sbírat z bahnitého břehu, podobně jako to dělají dnešní delfínovci v Indii...


Halisaurini, tedy Halisaurus a jemu podobní, byli malí. Eonatator měřil jen asi 2,8 až 3 metry na délku, takže byl o něco delší, než největší zdokumentovaní jedinci kajmana brýlového. Eonatator měl též velký areál rozšíření, zdá se však, že nezasahoval do oblasti jižní polokoule. Druh se držel především při vodách v pozdní Křídě již rozpadlého Laurasijského kontinentu. Nicméně existují fosilie jemu přiřazované, jež byly nalezeny i v Jižní Americe, tudíž je možné, že se Eonatator vyskytoval i o něco dál na jih. Ať už byl jeho areál rozšíření jakkoliv velký, Eonatator sám se řadil k menším vodním predátorům. V době asi před 75 miliony lety, kdy žil, musel už čelit nebezpečím ze strany svých větších bratranců, mosasaurů skutečně úctyhodných rozměrů...


Dalšími halisauriny z pozdní Křídy stupňů kampán a mastricht (období před 83 až 65 miliony let) byli Phosphorosaurus a Pluridens, též dorůstající délek většinou nepřesahujících 3 metry od špičky čenichu po špičku ocasu. Zcela jiným případem byla velmi rychle se rozvíjející podčeleď Mosasaurinae. Její zástupci žili už na samém počátku éry mosasauridů, před 90 miliony let. Avšak nyní, na konci Křídy, se objevily druhy skutečně velké. Tak například Plotosaurus byl mezi mosasaury obrem. Dorůstal délky 9 až 10 metrů a jeho zkameněliny byly objeveny v Kansasau, USA. Páter trupu a krku tohoto tvora sestávala z 50 obratlů, a k tomu přibližně stejný počet obratlů tvořil jeho ocas. Je jisté, že zakončení ocasu bylo rozšířeno ve svislou ploutev. Protáhlé čelisti se nelišily od těch, kterými byli vybaveni jemu příbuzní predátoři. Podle některých rekonstrukcí mohl připomínat ichtyosaura, jindy je vyobrazován jako klasický mosasaur. Rozhodně však patřil k těm největším.

Pozoruhodné je, že hledači fosilií nalezli zkameněliny dokazující typický šupinatý pokryv Plotosaurova těla. Otisky kůže těsně u končetin, jež byly nalezeny v křídových horninách, poukazují na to, že Plotosaurova šupinatá kůže byla velmi podobná té hadí... Plotosaurus byl údajně dobrým a rychlým plavcem. Jistě šlo o mohutného pronásledovatele menších mořských obratlovců...


Největší z mosasaurů byl také výsledkem vývoje podčeledi Mosasaurinae. Mohutný Mosasaurus hoffmani byl s délkou 17 metrů vrcholovým predátorem v Křídovém moři před 70 až 65 milióny let. Je toho tolik, co by se dalo říci o tomto pozoruhodném tvorovi, o jeho nálezu, prvních domněnkách o jeho zařazení v dobách, kdy ještě lidé o prehistorii věděli pramálo. Nyní však spolehlivě víme, že mohutný ocas mu sloužil k manévrování ve vodě, že svými hrůzu budícími, kuželovitými a ostrými zuby dokázal rychle řezat maso z nevinných obětí, jimiž byly želvy, žraloci, dokonce i jiní mosasauři. Víme také, že je k rodu Mosasaurus řazeno několik dalších druhů. "Hoffmanův ještěr od řeky Mázy" však zřejmě zůstává tím největším...

Konec Křídy však kromě mosasaurinů patřil i tylosaurinům. V mnohém se mosasaurinům podobali. Jedním z klíčových rozdílů mezi dvěma čeleděmi byla velikost rostra (rypce). Mosasaurini měli malý rypec, u tylosaurinů byl naopak velký. Mosasaurini měli v horní a spodní čelisti 14 či více zubů. Tylosaurini jich měli obvykle 12, ale číslo vyšší než 12 mohlo též představovat počet jejich zubů... Tylosaurini byli nalezeni na pěti ze sedmi kontinentů; jejich fosilní pozůstatky zatím nebyly objeveny jen v Jižní Americe a na australském kontinentu.



Dva rody tylosaurinů pocházejí z Antarktidy: Kaikaifilu a Taniwhasaurus (ostatky druhého jmenovaného nicméně byly odkryty i na Novém Zélandu a v Japonsku). S délkou okolo pěti až šesti metrů se řadili ke středně velkým mořským predátorům, podobně jako již výše uvedený Halisaurus. Avšak jiní tylosaurini byli obři mezi obry. Tylosaurus a Hainosaurus dosahovali délek, jež sice nepřekračovaly velikost Mosasaura, přesto však mohli být dobrých 15 metrů dlouzí a živili se bezpochyby velkou kořistí, opět žraloky, velkými rybami, Hesperornisy, snad i jinými mosasaury. Ostatně zbytky kořisti nalezené v žaludku jednoho dobře fosilizovaného tylosaura z Jižní Dakoty obsahovaly i kosti dalších zástupců jeho druhu. To, že mosasauři celkově byli kanibalové, je však obecně známo.

Tylosaurus, jenž vyhynul před 75 miliony let po asi desítce milionů let své existence, připomínal zřejmě nějakého obrovitého varana s ploutví vystupující z ocasu. Ve vnitrozemském moři, jež v té době rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy, šlo o dominantního dravce. Hainosaurus ("ještěr od řeky Hain") naopak dominoval evropským vodám přibližně ve stejném čase. Z fosilního záznamu podle dostupných zdrojů mizí v době před 68 miliony let, krátce před tím, než mosasauři nadobro vymizeli z hlubin moří...


Mosasauři nebyli mezi těmi, kteří velké vymírání na hranici Křída-Terciér přečkali. Spolu s dinosaury, létajícími ptakoještěry a dalšími mořskými plazy, stejně jako s hlavonožci amonity, pro druhohory tolik typickými, nadobro vyhynuli. Trvalo desítky milionů let, než se ve světových mořích opět objevili predátoři, jež byli tak velkými, že bez problémů lovili i žraloky, kteří se po vyhynutí mosasaurů opět po dlouhém, velmi dlouhém čekání stali na čas dominantními mořskými masožravci. Těmi novými zabijáky pak byli savci, kytovci, a ti jakožto dravé kosatky a vorvani loví v mořích dodnes. Ve stejných mořích, v nichž kdysi lovili mocní mosasauři...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Tučňák Waitaha

27. července 2017 v 11:12 | HAAS
Začíná další velký seriál, nazvaný Ztracená fauna Nového Zélandu! Podobně jako v projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku, i zde se seznámíme s podivuhodnými tvory, kteří kdysi obývali jednu část naší planety. Tentokrát je to Nový Zéland, úžasná země, která dnes magicky přitahuje pozornost milovníků přírody či cestování... Co díl, to zvíře. Tohle je Ztracená fauna Nového Zélandu!!!

Vědecké jméno: Megadyptes waitaha,
obecné jméno: tučňák Waitaha,
Vyhynutí: Náš letopočet.
Když lidé osídlili Nový Zéland, setkali se s řadou pozoruhodných stvoření. Maorové byli těmi prvními, kdo se s nimi setkali, a v mnoha případech též jedinými. Na Novém Zélandu do té doby nežili žádní velcí savci. Původně ho obývaly pouze tři druhy netopýrů. A pak se náhle objevil člověk, který byl v této krajině nově příchozím. První Maorové pochopitelně museli získávat obživu a tak lovili místní zvířata. Nebyli to však jen ptáci moa. Byl mezi nimi zřejmě i druh tučňáka, který však v jednadvacátém století na světě nenajdeme. Kdyby žil dnes, existovalo by na Zemi 18 druhů tučňáků, takto je jich 17. Waitaha vyhynul dávno předtím, než jej mohli spatřit evropští kolonizátoři Nového Zélandu. A tak může být překvapivé, že tento živočich byl objeven až roku 2008. Nález několika kostí v listopadu toho roku spustil vědeckou senzaci. Nakonec byl popsán nový druh vyhynulého tučňáka, nazvaný Megadyptes waitaha. Dnes má jednoho velmi blízkého příbuzného. Je jím tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), vyskytující se na jihu Nového Zélandu a patřící do stejného rodu. Vzezřením si byli zřejmě velmi podobní, ale studiem kostí se ukázalo, že Waitaha byl o nějakých 10 % menší než pětasedmdesát centimetrů dlouhý tučňák žlutooký (který je 4. největším tučňákem na světě). Tučňáci žlutoocí se živí rybami a jejich vyhynulý bratránek se rovněž tak živil obědy složenými z ryb. Waitaha byl výborným plavcem. Není pochyb o tom, že jako ostatní tučňáci ladně proklouzával vodami při sběru své potravy a dokázal zadržet dech na poměrně dlouhou dobu...


Otázkou zůstává, kdy vyhynul. V maorských pověstech nebo pamětech se rozhodně neobjevuje. Toto vedlo k domněnce, že pravděpodobně vyhynul krátce po příjezdu Maorů na ostrovy. To by znamenalo, že člověk za jeho vyhynutím prakticky nestál, a pokud ano, mohl vyhubit jen několik posledních jedinců. Zdá se, že tučňák Waitaha byl už přirozeně ohroženým druhem okolo roku 1300. Je předpokládáno, že nadobro vymřel ve 14. století, což je z hlediska geologického času skutečně nedávno. Nicméně v roce 2015 byly uveřejněny výsledky výzkumu, podle něhož tento druh tučňáka zcela vymizel až v 15. století, a to konkrétně v čase okolo roku 1487. Stále však zůstává otázkou, zda novozélandští domorodci tyto ptáky lovili či ne. Jisté však je, že během 200 let od příjezdu Maorů vymřelo 40 % tamních ptáků. Maorští domorodci však nemohli vědět, že tato zvířata mizí nadobro a proto je nemůžeme vinit ze záměru vyhubit tyto pozoruhodné živočichy... Ať už to s vyhynutím tučňáka Waitaha bylo jakkoliv, určitě byl velmi zajímavý... Za své jméno vděčí maorskému kmeni Waitaha, jemuž patřily oblasti, jež tučňák zřejmě obýval...


Zdroje obrázků:

Projekty "Vyhynulí tvorové z Karibiku" a nyní také "Ztracená fauna Nového Zélandu" budou brzy pokračovat!
 
 

Reklama