Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Pravěk v Čechách - Burianosaurus

1. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
Poslední část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v lednu 2017. Od té doby však již uběhla dlouhá doba, a navíc byl během toho času pojmenován první český dinosaurus. Již jsem o něm psal do rubriky Nejnovější zkameněliny, avšak v rámci tohoto projektu je na čase si jej znovu představit...

Živočich: Burianosaurus augustai,
Období: Křída, stupeň cenoman, před 94 miliony let.
Nadšenci do pravěku po celá léta věděli o neobvyklém nálezu učiněném v lomu nedaleko Mezholez na Kutnohorsku v roce 2003. Tehdy totiž lékař a amatérský sběrač zkamenělin Michal Moučka náhodou nalezl levou stehenní kost dinosaura spolu s úlomkem z pánve či žebra zvířete. Zajímavé bylo, že se na kosti nacházely stopy po zubech žraloků. Zvíře zemřelo, a jeho mršina se stala obětí moře a jemu vládnoucích predátorů a mrchožroutů. Stopy po žraločích zubech byly jen důkazem toho, že dinosaurus nebyl na moři sám, i když byl mrtvý. Tak, jak to chodí i dnes, mrchožrouti zřejmě jeho mrtvolu zcela ohlodali... Před 94 miliony let žil český dinosaurus na česko-rýnském ostrově, který obklopovalo mělké moře. Zvíře možná zahynulo někde uprostřed ostrova a bylo řekou odplaveno do moře, anebo žilo na pobřeží - to už bohužel asi nezjistíme... Od začátku bylo patrné, že český dinosaurus byl ornitopodem, tedy ptakopánvým dinosaurem, vzhledem pravděpodobně podobným Iguanodontovi a jeho příbuzným... Po 14 letech od nálezu byl dinosaurus vědecky popsán a pojmenován Danielem Madziou, Clintonem Boydem a Martinem Mazuchem. A jméno, které mu bylo dáno? Burianosaurus augustai, na počest slavného akademického malíře Zdeňka Buriana, který ilustroval nejen spoustu dobrodružných knih, ale nakreslil i řadu rekonstrukcí světa prehistorie, na čemž spolupracoval se svého času předním českým paleontologem Josefem Augustou (odtud druhové jméno dinosaura), který se mimo jiné zasadil i o napsání několika povídkových knížek o životě dinosaurů a dalších prehistorických zvířat... O životě Burianosaura se toho příliš mnoho neví. Byl to býložravec. Zřejmě dokázal chodit po všech čtyřech stejně jako po dvou, takže se živil jak nízko, tak vysoko rostoucí vegetací. Na území Čech byl v geologické periodě Křída hojně rozšířen jehličnan druhu Frenelopsis alata. Rostl u pobřeží moře, snad se tedy stáda Burianosaurů zdržovala hlavně tam, a živila se právě takovými rostlinami... Je možné, že Burianosaurus byl pouze ostrovní formou nějakého jiného, většího ornitopodního dinosaura. K ostrovnímu nanismu během evoluce dochází neustále; dnes bychom jeho příklady nalezli například mezi liškami z kalifornských ostrovů Channel Islands nebo asijskými buvoly z jihovýchodoasijských ostrovů. Asi nejlépe známým příkladem ostrovního nanismu v druhohorním světě jsou dinosauři z Křídového ostrova Hateg v Rumunsku. Jelikož měl Burianosaurus pouze omezený životní prostor, mohl se během vývoje zmenšit. Doufejme, že v budoucnu bude o tomto zvířeti zjištěno ještě více...

Nevím, zda bude projekt Pravěk v Čechách ještě pokračovat, rozhodně ho však neuzavírám. Jen očekávejte, že mezi vydanými články bude, jak se u tohoto projektu v posledních pár letech stalo zvykem, mezera několika měsíců či dokonce více než jednoho roku.

Dinosauří hnízdiště 5: Hnízda v Indii

28. března 2018 v 14:00 | HAAS
Vracím se k projektu Dinosauří hnízdiště. V uplynulých čtyřech částech jsme si už představili některá z velkých nalezených hnízdišť, která významně ovlivnila naše nahlížení na počátek dinosauřího života, totiž ve vejcích, a rané fáze jejich života... Nesmíme však opomenout zmínit se ještě přinejmenším o jednom významném hnízdišti...

Psal se únor 2007, když byl z Kukshi Bagh v indickém státě Madhya Pradesh ohlášen úžasný objev. Indičtí geologové během pouhých 18 hodin průzkumu oblasti, jež byla v období Křídy vyschlým řečištěm, nalezli přes stovku skvěle zachovalých dinosauřích vajec. Některá z nich byla takřka velikosti fotbalového míče. Ta vejce, která byla úplná, měla pochopitelně kulovitý tvar, a měřila v průměru dobrých 16 centimetrů. Zvíře, které je nakladlo, muselo mít tělesnou délku přes 10 metrů, s velkou pravděpodobností šlo tedy o nějaký typ sauropodního dinosaura, tedy plazopánvého dinosaura s dlouhým krkem. Sauropodi byli velkými býložravci, kteří byli po většinu času druhohorní éry velmi úspěšní. Neznámý sauropod se s velkou pravděpodobností vracel na hnízdiště rok co rok. Samice zde kladly vejce, možná i stavěly hnízda. Jednou, nebo vícekrát, došlo k velké záplavě, vejce byla pohřbena v mělkých sedimentech, zfosilizovala, a pak byla nalezena lidmi o více než 65 milionů let později. Není to však jediné dinosauří hnízdiště, kterým se Indie může pyšnit. Vždyť už někteří hinduisté poblíž Bara Simhla v minulosti sbírali vejce Rajasaurů. Dnes už se jimi může pyšnit velmi málo z nich, mnohá totiž byla zničena při relativně nedávných přestavbách chrámů. Další dinosauří hnízda byla objevena ve státě Tamil Nadu v jižní části subkontinentu v roce 2009. Nalezená vejce měla průměr 12,7 až 22,86 centimetru v průměru a zcela jistě tedy byla nakladena velkými sauropody. Opět pocházela z dávného hnízdiště, kam se mohutná zvířata vracela rok po roce... Další velké dinosauří hnízdiště v Indii se nachází v Balasinoru v Gudžarátu. Je součástí UNESCO Geo Parku. Na tomto místě však byla objevena i řada dalších dinosauřích zkamenělin. Jedno z největších indických dinosauřích hnízdišť se zase nachází v Raiyoli; některá z nich jsou veřejně vystavena v Indroda Dinosaur and Fossil Park v Ahmedabadu v Gudžarátu... Z jednoho indického hnízdiště pochází i vskutku vzácný nález. Jedna z velmi známých fosilií - had chystající se pozřít mládě sauropoda. Zasypala je zřejmě duna nebo byli zabiti v písečné bouři, která náhle zasáhla, jako by hadovi chtěla zabránit v zabití malého, čerstvě vylíhnutého dinosauřátka. Model této scény můžeme vidět v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Nález prokazuje, že 3,5 metru dlouhý Křídový had Sanajeh indicus, který se vzhledem podobal dnešním hroznýšům a krajtám a nejspíše s nimi byl velmi blízce příbuzný, se živil dinosauřími mláďaty. Pravděpodobně vyhledával velká hnízdiště, kde měl dost dobrou šanci na to, aby čas od času slupnul nějakého toho malého sauropoda...


Nemohu to slíbit, ale zřejmě napíši další části projektu Dinosauří hnízdiště. Hned tak to ale nebude... Doufám však, že se Vám tento článek líbil...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Ichthyosaurus a delfín

25. března 2018 v 11:04 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat pojednávala o Brachiosaurovi a jeho dlouhokrkých příbuzných a současné žirafě, druhá část se pak zaměřila na opancéřovaného Gargoyleosaura a současného australského ještěra molocha ostnitého. Ve třetím díle našeho cyklu nahlédneme na dva další velmi zajímavé živočichy, které zná opravdu každý, i ti, kteří se o pravěk a přírodu vůbec nezajímají. Jeden z těchto živočichů je skutečnou ikonou pravěku, další patří mezi nejpopulárnější a nejinteligentnější zvířecí obyvatele naší planety v současnosti...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Třetí část pojednává o jednom z nejznámějších pravěkých živočichů, mořském Ichthyosaurovi a jemu nápadně podobném, inteligentním kytovci delfínu. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

ICHTHYOSAURUS:
Ichthyosauria byla velká třída mořských plazů všech různých velikostí, ne však různých tvarů těla. Říká se jim "ryboještěři", a to z dobrého důvodu - tito mořští plazi se totiž nápadně podobali rybám. Během evoluce se jejich končetiny přeměnily v ploutve (je možné, že jejich předchůdci měli původně blány mezi prsty), dokonce i na jejich ocasu se vyvinula ploutev, a stejně tak na hřbetě některých druhů. Primitivní druhy, žijící v období Triasu, kupříkladu Cymbospondylus, však tuto hřbetní ploutev postrádaly. Předchůdci ichtyosaurů, konkrétně pak rod diapsidních plazů nazvaný Hupehsuchia z Číny, žili už před 248 miliony lety, tedy na samém počátku druhohorní éry. Během desítek milionů let vývoje pak některé rody dosáhly skutečně úctyhodných rozměrů; například Shonisaurus z pozdního Triasu dosahoval délky i 15 metrů, takže se velikostně rovnal dnešnímu plejtvákovci šedému. Na rozdíl od mnoha jiných mořských plazů ichtyosauři nevyhynuli na konci Křídy před 65 miliony let. Poslední druhy se ve fosilním záznamu objevují před 90 miliony let. Nastala patrně nějaká změna; ryboještěři nepřežili. Byli nahrazeni mnohem více zabijácky vypadajícími mosasaury... Avšak nejznámějším ichtyosaurem je bezesporu Ichthyosaurus. Vždyť toto jméno je skloňováno stejně často jako slovo dinosaurus, a koneckonců vzniklo 20 let před zavedením pojmu Dinosauria. Ichthyosaurus se objevil už na konci období Triasu a žil ještě na počátku období Jury. Jeho fosilie byly nalezeny v tolika různých lokacích, od Anglie, kde ho roku 1821 popsali angličtí geologové De la Beche a Conybeare, přes Německo, Belgii a Švýcarsko až po Albertu v Kanadě a Grónsko. Kompletní kostru Ichthyosaura našla počátkem 19. století proslulá anglická lovkyně zkamenělin Mary Anningová. Tehdy lidé taková zvířata ještě dobře neznali, jistě si však už tehdy povšimli podobnosti Ichthyosaura s rybami. Později také došlo na rozpoznání podobnosti s dnešními delfíny. Ichthyosaurus byl brilantní plavec, stejně jako všichni ostatní ryboještěři byl stavěn k životu ve vodě, nikdy nevycházel na souš. Došlo k nálezu několika zkamenělin matek rodících mláďata. Ta se rodila napřed, stejně jako u dnešních kytovců. Tito plazi už měli příliš rybí tvar těla na to, aby se vraceli na souš klást vejce (i když rozhodně není pravidlem, že by všichni plazi měli klást vejce, vždyť mezi dnešními hady a ještěry nalezneme tolik přinejmenším vejcoživorodých druhů). Čelisti Ichthyosaura byly vyzbrojeny ostrými zuby, jež se skvěle hodily k chytání ryb a olihní. Vlastně byly přeměněny na takový dlouhý zobák. Prsní ploutve Ichthyosaura měly tvar hydrofilu a každá z nich skrývala pět prstů. Zajímavé je, že Ichthyosaurus měl masivní sluchové kůstky, není tedy pochyb, že pod vodou slyšel výtečně. Zřejmě používal sluch k lokalizování své kořisti. Byl schopen ji zaměřit i na velkou vzdálenost. Velké oči svědčí o tom, že měl velmi dobré vidění. S délkou 2 metrů nepatřil Ichthyosaurus ani mezi ryboještěry k těm největším zabijákům, ale rozhodně má co říci o anatomii této skupiny živočichů, která úspěšně proplouvala světovými vodami po značnou část druhohor...




DELFÍN SKÁKAVÝ (TURSIOPS TRUNCATUS):
Představme si nyní delfíny. Tito mrštní kytovci se vyvinuli z prakytovců jako byl Dorudon asi tak v období Oligocénu nebo Miocénu. Jedním z prvních skutečně delfínovitých kytovců byl Eurhinodeplhis, který žil v Miocénním období. Dnešní delfíni jsou poměrně dosti rozsáhlá skupina. Pojem delfín vlastně není tak úplně vědecký, v podstatě jde o parafyletickou skupinu. Od svých příbuzných velryb jsou odlišovány pouze vzhledem. Mezi nejpopulárnější z delfínů však patří delfín skákavý, zvíře často chované v delfináriích a vodních světech, i když musíme uvést, že delfíni při představeních před publikem mnohdy trpí. Podobně jako Ichthyosaurus mají i delfíni mimořádně vyvinutý sluch. Hudba jim vůbec nedělá dobře. Delfíni v akváriích, jejichž atmosféra je doplňována mnohdy příjemnou "mořskou" hudbou, trpí nejvíce... Delfín skákavý je celosvětově rozšířený, nevyskytuje se jen v chladných arktických a antarktických vodách. Čelisti delfína jsou také přeměněny do jakéhosi zobáku. Toto zvíře má značně vyvinutou inteligenci; jednotlivé skupiny delfínů mají svůj vlastní jazyk a zřejmě i jména. Delfín skákavý je také známý tím, že mnohokrát zachránil člověka. Možná to není ze soucitu; delfínu se zkrátka instinktivně snaží vyzvednout na hladinu topící se těleso. Tito 2,5 metru dlouzí živočichové jsou však rozhodně skutečnými ikonami zvířecí říše. A jsou také velmi společenští, některé skupiny mají i přes 30 jedinců. Delfín skákavý loví ryby hlavně u dna, a za jediný den je schopen jich spořádat až sedm kilogramů. Rod Tursiops zahrnuje ještě další dva druhy...


CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Ichthyosaurus a delfín jsou dvěma dobrými příklady konvergentní evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na prostředí, ve kterém žijí. Ichthyosauři i delfíni pocházejí ze suchozemských předchůdců, kteří se v odlišných dobách z nějakého důvodu rozhodli vydat se po vzoru svých dávných rybích předků zpět do moře. Snad za to mohla potrava, snad nějaké změny podnebí... Každopádně se jejich končetiny přeměnily v jakési ploutve, i když rozhodně ne rybí ploutve. Jak Ichthyosaurus, tak delfín skákavý jsou vybaveni dokonce i hřbetní ploutví. Mají zobanovité čelisti, a oba patří mezi rybožrouty. Oba jsou to obratlovci dýchající vzduch, delfíni nikdy nezadržují dech příliš na dlouho, je velmi pravděpodobné, že to tak bylo i u Ichthyosaura. Ichthyosaurus přiváděl na svět živá mláďata, stejně jako dnešní delfíni (a v podstatě všichni savci s výjimkou ptakořitných). A obě zvířata byla či jsou vybavena skvělým sluchem i zrakem. Jsou společenská; Ichthyosauři zřejmě také žili ve skupinách, a o dobře organizovaných skupinkách delfínů se už asi nemusíme zmiňovat... Jaké by to jen bylo, kdybychom mohli z doby před 190 miliony let přivést do současného světa Ichthyosaura a nechat si ho zaplavat si s jemu dnešním nepříbuzným, avšak pozoruhodně podobným delfínem skákavým...

Co nemají společného? Ichthyosaurus byl plaz, delfín skákavý je savec. Ocasní ploutev Ichthyosaura byla poloměsíčitá a vertikální, dnešní delfín ji má stejně jako všichni kytovci horizontální. Ichthyosaurus měl řitní ploutve, u delfínů zadní končetiny vymizely, podobně jako u všech ostatních moderních kytovců. Ichthyosaurus žil v Jurském období, ostatní ichtyosauři celkově v druhohorách, delfíni jsou výsledkem evoluce kytovců v posledních několika desítkách milionů let (třetihory a čtvrtohory). Našli bychom tedy i to, co společného nemají. Je však nadmíru obdivuhodné, jak se sobě podobají... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...

Prehistoričtí lasicovití: Megalictis

18. března 2018 v 10:32 | HAAS
Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Vrhněme se tedy na popis velkého pravěkého rosomáka Megalictise!

Jméno: Megalictis,
Období: Miocén,
Místo: Spojené státy americké, Severní Amerika.
Počátek Miocénního období v rozmezí mezi 25 až 18,5 milionu let v Severní Americe nazývají paleontologové "cat gap". To proto, že v této době bylo ve fosilním záznamu nalezeno jen několik málo kočkovitých šelem nebo šelem z jiných skupin, které svou anatomií připomínaly kočky. Právě v této době žila v Severní Americe spousta malých i velkých raných psovitých šelem, stejně jako několik nadmíru pozoruhodných lasicovitých. Jedním z nich byl Megalictis, který tvoří tři samostatné druhy: M. ferox, M. frazieri a M. petersoni. Je řazen do vyhynulé podčeledi lasicovitých nazvané Oligobuninae (podle soudobého rodu Oligobunis), jež je typická pro miocénní období v Severní Americe. Megalictis svým vzhledem velmi výrazně připomínal jednoho z nejzuřivějších a nejžravějších predátorů dnešní severní polokoule; rosomáka (Gulo gulo). Tedy s jediným rozdílem, Megalictis totiž dorůstal velikosti medvěda černého. Pokud velký rosomák váží 10 až 20 kilogramů, pak jeho pravěký bratranec Megalictis dosahoval tělesné hmotnosti až 60 kilogramů. Byl o dvacet kilogramů těžší, než už tak gigantická pravěká "lasička" Ekorus (vezměme v potaz, že Ekorus se svou tělesnou stavbou lasicím rozhodně nepodobal) z afrického kontinentu. Stejně jako dnešní rosomák, se kterým se setkávali i naši předkové ve střední Evropě ještě před několika desítkami tisíc let, předtím, než byl z těchto míst vytlačen, byl i Megalictis vybaven krátkýma nohama s nezatažitelnými drápy. Megalictis byl rozhodně vybaven sadou mimořádně ostrých zubů, skvěle se hodících k trhání kořisti. Paleontologové studovali stavbu Megalictisových končetin, především pak klouby spojující jednotlivé kosti, a po porovnání s končetinami současných savčích predátorů dospěli k závěru, že Megalictis na svou oběť číhal v záloze, a když prošla kolem, napadl ji, aniž by něco tušila, a rychle ji zabil. Svou kořist zcela jistě nepronásledoval na velké vzdálenosti. Dnešní rosomáci nepohrdnou ani mršinami, vždyť v chladných oblastech, jež obývají, je každý zdroj proteinů dobrý. Ačkoliv Megalictis nebyl nucen sbírat odpadky, neboť se vyskytoval v oblastech podstatně teplejších než jeho dnešní příbuzní, je také možné, že se čas od času přiživil na nějaké té mršině... Zajímavé je, že u Megalictise můžeme vypozorovat pohlavní dimorfismus, samci se tedy liší od samic, a to velikostně. Byli mnohem větší. Tento fakt lze tvrdit zejména o druhu Megalictis ferox, jehož kosti byly odkryty na deseti různých nalezištích v amerických státech Nebraska, Wyoming a Jižní Dakota.

V brzké době očekávejte další část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat, stejně jako další části Prehistorických lasicovitých a Psovitých šelem pravěku. Mám také v plánu další nový projekt, tentokráte o současných zvířatech, více zatím neprozradím...

Psovité šelmy pravěku: Vlk etruský

11. března 2018 v 10:35 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku nějakou dobu stagnoval, a když už jsem pokračoval v psaní tohoto typu článků, věnoval jsem se podobnému seriálu Prehistoričtí lasicovití... Avšak tato série ještě stále neskončila. V minulosti žilo na naší planetě tolik psovitých šelem, které si zaslouží přinejmenším zmínku... Vlk etruský jistě patří mezi ně!

Jméno: Canis etruscus,
Období: Pleistocén,
Místo: především Itálie a Španělsko, středomořská oblast.
Již vyhynulý zástupce rodu vlků (Canis), který se vyskytoval před 1,9 až 1,6 miliony let na území dnešního Středomoří - to byl vlk etruský. Nikdy nebyla nalezena kompletní kostra, většina fosilních pozůstatků vlka etruského je tvořena pouhými fragmenty. Víme, že nebyl příliš velký, dosahoval zhruba rozměrů dnešního vlka obecného (Canis lupus). Čenich měl poněkud protáhlý. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, i vlk etruský se po celý život řídil především vynikajícím čichem. Takový dnešní vlk obecný je schopen ucítit mršinu na vzdálenost 2 až 3 kilometrů, přičemž jeho čich je asi 10 000 lepší než ten náš. Je velice pravděpodobné, že jemu blízce příbuzný vlk etruský měl podobně citlivý čich. Lektotyp vlka etruského byl prostudován italským paleontologem Danilo Torrem roku 1967. Kosti tohoto jedince však byly nalezeny už v 19. století a popsány švýcarským zoologem a paleontologem Charlesem Immanuelem Forsythem Majorem v roce 1877. Od té doby se však o vlku etruském příliš mnoho nevědělo. I dnes jsou naše znalosti tohoto vyhynulého druhu vlka poněkud strohé... Jisté je, že se tato šelma, stavěná na rychlý běh a uštvání kořisti, setkávala s velkými pravěkými hyenami rodu Pachycrocuta. Možné nepřátele mohl mít i v jeskynních lvech. Jelikož nepatřil mezi největší predátory v období, kdy Evropou táhla stáda mamutů a srstnatých nosorožců, pižmoňů a sobů, živil se zřejmě menšími zvířaty. Je možné, že smečka vlků etruských se dala spíše na stopu nějakého hbitého býložravce typu gazely, než aby pronásledovala kupříkladu mamutí mláďata... Většina nalezených kostí vlka etruského pochází z Itálie (proto také druhové jméno etruský), nicméně další kosti byly nalezeny i ve Španělsku. Podle některých autorů obýval tento vlk pouze oblast Středomoří, jiní odborníci se domnívají, že i kosti pravěkých vlků z Číny a Tádžikistánu náleží tomuto druhu. V současnosti je tedy poněkud složité udat přesný areál rozšíření etruského vlka...

Pokusím se v tomto projektu pokračovat častěji, aby mezi publikací jednotlivých částí nebyl tak velký časový rozdíl...

Dinosauří hnízdiště 4.: Massospondylové v Jižní Africe

7. března 2018 v 14:26 | HAAS
Článek, který byl na dlouho poslední částí projektu Dinosauří hnízdiště, jsem napsal 19. ledna minulého roku. Avšak málo významných lokací, jež svět paleontologie obohatily o poznatky ohledně dinosauřího hnízdění, bylo zatím v tomto projektu popsáno... Proto je na čase, aby se projekt Dinosauří hnízdiště vrátil. Nebudu jej psát příliš často, přesto si myslím, že budou i další části...

V roce 2006 Reisz a jeho paleontologický tým lokalizovali úžasné naleziště dinosauřích vajec a mláďat v jihoafrickém Golden Gate Highlands National Park. Toto úžasné místo, ležící v provincii Svobodný stát, nedaleko hranice s Lesothem, je známé svými "zlatými branami", pískovci, z nichž některé jsou okolo dvou set miliónů let staré. Předtím, než učinili závěry o vzhledu dinosauřího hnízdiště a jeho funkcích, našli paleontologové z Reiszova výzkumného týmu celou řadu malých kostřiček jakýchsi prosauropodů. Zároveň se jim tehdy podařilo objevit 34 vajec. Už na místě však bylo jasné, že nebyla nalezena klasická hnízdní kolonie. Pozůstatky vajec a mláďat totiž nebyly nalezeny na stejné úrovni; některá byla hlouběji, jiná výše, což poukazuje na malé rozdíly ve stáří zkamenělin. Ačkoliv šlo o hnízdiště, nebyla to typická hnízdní kolonie. Matky dinosaurů však přicházely na stejné místo rok co rok, aby přivedly na svět svá mláďata. Nestavěly však pro ně speciální hnízda; žádné zkamenělé kruhy či podobně nebyly nalezeny. Je tedy možné, že dinosauří matky jednoduše kladly vejce na zem, možná jen do malé, skoro nepatrné jamky. K jakému rodu dinosaurů patřily? A jak je toto hnízdiště staré? Před 190 miliony let, což je stáří tohoto hnízdiště, žil v Jihoafrické republice jeden proslulý raně jurský prosauropodní dinosaurus. Byl to Massospondylus, přibližně 4 metry dlouhý a až 1 tunu vážící býložravec, blízký příbuzný Plateosaura z období Triasu a tvor, na jehož vzhled se názory od roku 1854, kdy byl Richardem Owenem vědecky popsán, různily. Dlouho byl považován za kvadrupeda, zvíře pohybující se po čtyřech končetinách, posledních jedenáct let je na něj však již správně nahlíženo jako na bipedního dinosaura... V době, kdy Massospondylové v této oblasti Golden Gate Highlands přiváděli na svět nové generace, byla tato lokace v podstatě vysušeným říčním korytem, případně okrajem velkého jezera. Lze to ostatně odhadnout nejen z minerálů zachovaných v pískovcích, ale i díky tomu, že byla část hnízdiště, případně několik částí, tak dobře zachovány. V průběhu tisíců, možná i milionů let, zasáhly hnízdiště povodně, kvůli nimž sice populace Massospondylů utrpěla mírné ztráty, jistě však byly přínosem pro moderní vědu. Zda se Massospondylové o svá mláďata starali či ne, to už z nálezů nevyplývá. Mnozí dinosauři se však o svá mláďata starali, vždyť severoamerická Maiasaura z období Křídy mluví za vše. Ptáci, kteří jsou současnými theropodními dinosaury, prokazují svým mláďatům obvykle velmi důkladnou péči. A stejně tak krokodýlové, blízcí příbuzní ptáků a dinosaurů. Je tedy možné, že i Massospondylus se o svá mláďata staral alespoň několik hodin po narození. Možná, že matka jen zůstávala u hnízda, a po vylíhnutí se mláďata držela v její blízkosti, čímž jim byla zajištěna dočasná ochrana před predátory. Stejně tak je ale možné, že Massospondylové prostě jen nakladli vejce a nechali je opuštěná. Třeba se jednoho dne dozvíme více... Massospondylí hnízdiště v Jižní Africe však zůstává jedním z nejstarších (snad i nejstarším) z dosud objevených dinosauřích hnízdišť...

Neslibuji, že další část tohoto projektu napíši brzy (jak mám občas ve zvyku). Avšak je pravděpodobné, že tento projekt skutečně bude pokračovat...

Prehistoričtí lasicovití: Ekorus

24. února 2018 v 10:17 | HAAS
Po takřka měsíci je zde další část seriálu Prehistoričtí lasicovití. Tentokrát však pojednává o šelmě, která se svým dnešním příbuzným, lasičkám, vydrám či rosomákům, téměř vůbec nepodobá...

Jméno: Ekorus ekakeran,
Období: pozdní Miocén,
Místo: Keňa, Afrika.
Dnešní lasicovité šelmy mají řadu společných znaků, mezi něž patří i poměrně krátké končetiny. Přesto dokáží například lasičky nebo kuny běžet velmi vysokou rychlostí, ačkoliv pouze po krátkou dobu. Většinou se pohybují dlouhými skoky. Lasicovitá šelma rodu Ekorus, která žila na území dnešní východní Afriky, konkrétně pak na území státu Keňa, v období pozdního Miocénu (před 6 až 5,5 miliony let), byla však velmi odlišná. Přestože zuby a tvar lebky zvířete jasně dokazují, že se jednalo o mustelida, délka jeho končetin je přímo v rozporu s anatomií současných zástupců čeledi. Končetiny Ekora byly stavěny jako končetiny levhartů nebo jiných kočkovitých šelem. Přední končetiny byly mohutné a sloužily k položení kořisti, k čemuž zpravidla docházelo po dlouhém výskoku. Zadní končetiny byly o něco kratší, a zvíře při běhu účinně poháněly. Ekorus byl v kohoutku 60 centimetrů vysoký, délka těla bez ocasu činila 1,2 metru, přičemž ocas byl patrně nějakých 40 centimetrů dlouhý, tělesná hmotnost šelmy se blížila pětačtyřiceti kilogramům. Připomínal něco mezi lasicí a kočkou. Avšak Ekorus není ojedinělým případem: i v Severní Americe se v miocénním období vyskytovala lasicovitá šelma, která byla spíše psovitého či kočkovitého vzhledu. Jmenovala se Megalictis. Důvod, proč obě tato zvířata dorůstala podstatně větších velikostí a během vývoje se jejich tělesná stavba změnila, je jasný. V potravním řetězci měla tato zvířata vyšší postavení. Je dosti pravděpodobné, že v době, kdy Ekorus žil, byla Keňa hustěji zalesněná než o něco později, v Pliocénním období, kdy vznikla Velká příkopová propadlina, což způsobilo ústup lesů, vznik savan, a tím pádem i vznik vpřímených hominidů, kteří byli nuceni opustit život na stromech a začít chodit vzpřímeně po travnatých planinách. Ekorus nebyl příliš rychlý, jeho tělo bylo spíše stavěno k poražení velké kořisti. Když se klima a prostředí změnilo, Ekorus jakožto striktně lesní tvor vyhynul. Jeho kořistí se pravděpodobně stával Eurygnathohippus, primitivní kůň se třemi kopýtky, který žil v obdobích Miocén, Pliocén a Pleistocén. Další častou kořistí Ekora mohlo být primitivní prase z podčeledi Tetraconodontinae, pojmenované Nyanzachoerus...

Pokračování projektu brzy...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Gargoyleosaurus a moloch

17. února 2018 v 10:21 | HAAS
První část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat se zaměřila na obrovitého jurského sauropoda Brachiosaura a současného nejvyššího savce, žirafu. Ačkoliv bychom našli i řadu znaků, jimiž se tato zvířata velmi odlišují, přece jen mají stavbou těla něco podobného. Další tvorové, které si v tomto seriálu přiblížíme, také k sobě nemají vývojově nejblíže, přesto bychom zde jakousi similaritu nalezli...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Druhá část se zaměřuje na jednoho z prvních ankylosaurů, jurského Gargoyleosaura, a v současnosti žijící osnitou ještěrku molocha z vyprahlých oblastí Austrálie. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

GARGOYLEOSAURUS:
S délkou 3 až 4 metry a tělesnou hmotností okolo jedné tuny byl Gargoyleosaurus dobře stavěným a celkově velkým dinosaurem, alespoň tedy na raného ankylosaura, kterým byl. Řadí se do čeledi Nodosauridae, jež se od pravých ankylosauridů lišila tím, že její zástupci nebyli vybaveni kostěnným kyjem na ocase. Pro mnohé z nodosauridů bylo typické nejen důkladné opancéřování zad, ale také řada ostrých výběžků nacházejících se na bocích zvířete. Pravděpodobně se před útoky predátorů chránili tak, že se přitiskli k zemi, čímž znemožnili lovci dosáhnout na nechráněné břicho, a nechali svůj tvrdý zádový kostěnný pancíř terorizovat tak dlouho, dokud lovce nepřešla chuť si takto bezvýznamně hrát. Byli prakticky nezranitelní, tedy v dospělosti. Malí ankylosauři, podobně jako dnešní malí krokodýlové, totiž ještě neměli ztvrdlé kostěnné desky na zádech, což z nich činilo snadnou potenciální kořist. Když při obraně tvrdá záda nepomohla, byly tu ještě ty úžasné ostny, jež dokázaly projet nohou dotírajícího dravce a odstavit ho. Gargoyleosaurus pojídal přízemní rostliny, například kapradiny. Před 154 až 150, případně až 145 miliony let, žil na území dnešního amerického západu. Ve světlých lesích plných kapradin, cykasů a jehličnanů se potkával s různými ornithopody jako byli Dryosaurus a Othnielia, s obrněnými Stegosaury a s velkými sauropody typu Diplodoka nebo Apatosaura. Poměrně celistvá kostra, jež byla odkryta roku 1996 a podle které byl roku 1998 popsán proslulým americkým odborníkem na ankylosaury, Kenem Carpenterem, byla nalezena v Morissonově formaci, tedy na stejném území, jako všechny předchozí jmenované rody dinosaurů tolik typické pro pozdní Jurské období v Severní Americe. Gargoyleosaurus znamená v překladu "ještěr chrlič". Jeho zvláštností bylo, že v přední části čelisti měl sedm zubů. To je mezi ankylosaury velmi neobvyklé, poněvadž pozdější zástupci této skupiny obrněných dinosaurů neměli v zobákovitých čelistech žádné zuby. Jde o primitivní znak, poukazující na to, že Gargoyleosaurus je skutečně jedním z nejranějších zástupců infrařádu Ankylosauria.




MOLOCH OSTNITÝ (MOLOCH HORRIDUS):
V jednadvacátém století žijící tvor, který by se dal připodobnit nejen Gargoyleosaurovi, ale i ostatním nodosauridům a (pomineme-li jejich výrazný kyj na ocase) ankylosauridům, je moloch ostnitý. Moloch je monotypický rod, což znamená, že obsahuje pouze jediný druh, a ten žije ve střední a Západní Austrálii, v pouštních a polopouštních oblastech a v buši. Je však pravdou, že tvor, který se mu výrazně podobá, nemusí být jen obrněný dinosaurus, ale také někteří zástupci čeledi leguánovitých žijící na západě Spojených států amerických. Moloch tedy není jediným současným ještěrem s ostny, je ovšem zřejmě tím nejkurióznějším. Pokud je tento ještěr, v dospělosti dorůstající délky až 20 centimetrů, ohrožen, nastaví protivníkovi své ostny, skryje hlavu mezi přední končetiny a ukáže svou "falešnou hlavu", která se nachází na zádech, a je tvořena měkkou tkání. Tento výrůstek (viz. obrázek) dokáže dravce natolik zmást, že na něj skutečně zaútočí. Když tak však učiní, popíchá se o ostny. Kdyby náhodou zaútočil na molochovu pravou hlavu, také by se pobodal, neboť i ta je porostlá ostny. Moloch je zajímavý ještě dalšími aspekty života. Jelikož žije v pouštních podmínkách, musel se během evoluce naučit nakládat rozumně s vodou. Nalezne-li například malou kaluž v písku, vloží do ní končetinu, a voda se kapilárním pohybem dostane až k jeho tlamě. Když v poušti prší, vystaví se dešti celý, a celým povrchem těla pak absorbuje kapky vody, jež na něj dopadnou. Ani během období sucha není zcela bez vody, v noci totiž jeho tělo pokrývá rosa.


CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Těm, kteří se o pravěk příliš nezajímají, asi přijde, že Gargoyleosaurus a moloch spolu mohou mít mnoho společného už jen tím, že jsou oba plazi. Avšak plazi jsou parafyletickou skupinou, jednoduše bychom mohli říci, že ne každý je tomu dalšímu příbuzný tak moc, jak bychom očekávali. Ještěři, hadi a dvouplazi patří do podřádu šupinatých, a jsou si tedy blízce příbuzní. Dinosauři sice mají s ještěry a hady společného předka z doby asi před 300 miliony let (jednalo se o diapsidního plaza, jenž byl vybaven dvěma spánkovými jamkami), ale mnohem blíže mají ke krokodýlům a k ptákům, současným dinosaurům. Krokodýlové se někomu mohou zdát jako velcí ještěři, jenže ve skutečnosti mají blíže k ptákům než k jakémukoliv typu plaza. Opusťme však svět taxonomie, který dokáže být pro nezasvěcené dosti složitým. Podívejme se pouze na tělesné znaky. Gargoyleosaurus byl vybaven ostny, které mu vyrůstaly jak po stranách ocasu, tak na bocích. Rovněž moloch je vybaven takovými trny, a zvláště trny na bocích jsou velmi ostré a poměrně velké, kdežto ty na ocase jsou vzrůstově menší. I tím se tato dvě zvířata, jinak se výrazně lišící svou velikostí, podobají. Zřejmě také způsob obrany je podobný. Gargoyleosaurus sice nebyl vybaven "falešnou hlavou", ale při nebezpečí se přitiskl k zemi a spoléhal na ochranu svého brnění. Vystavil se tedy útoku. Stejně tak si v ohrožení počíná moloch ostnitý...


A co nemají společného? Gargoyleosaurus byl dinosaurus, moloch je ještěr z čeledi agamovitých. Gargoyleosaurus byl přinejmenším patnáctkrát delší než moloch. Uveďme ještě, že dospělý moloch váží až 95 gramů, a porovnejme si to s 1000 kilogramy masa, kostí a ostnů jurského Gargoyleosaura... Opět bychom nalezli mnohé, čím se tato dvě zvířata liší. Já však doufám, že se Vám článek o jejich podobnosti líbil. Své názory napište do komentářů.

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Brachiosaurus a žirafa

4. února 2018 v 10:50 | HAAS
Už někdy před sedmi nebo osmi lety mne napadlo vytvořit projekt, v němž bych srovnával jednotlivá pravěká a současná zvířata, a přiblížil především znaky, které tyto jinak mnohdy vzájemně nepříbuzné živočichy spojují. Na konci prosince minulého roku jsem si toto znovu uvědomil při prohlížení knížky "Dinosauři-Průvodce stopaře", a tak jsem se rozhodl, že s tímto projektem v dohledném čase začnu. Nyní přichází, je nazván "Podobnost pravěkých a současných zvířat", a já doufám, vážení čtenáři, že si jej s radostí užijete...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. První část našeho seriálu se zaměřuje na obrovského jurského veleještěra Brachiosaura, a současnou žirafu. Tato dvě zvířata spolu zdánlivě nemají nic společného, jedno z nich byl obrovský plaz, dinosaurus, kteří vládli světu v druhohorní éře, a to druhé je nejvyšším současným savcem. Podívejme se však na jejich anatomii, a okamžitě si povšimneme pozoruhodné podobnosti...

BRACHIOSAURUS:
Brachiosaurus byl obrovský sauropod, kráčející po všech čtyřech končetinách, s krkem tak vysokým, že plně vzrostlí jedinci mohli požírat šišky jehličnanů ve výšce 12 až 13 metrů. Řadí se k nejvyšším z dinosaurů, ačkoliv jej výškově překonal například Sauroposeidon ze severoamerického kontinentu, z období rané Křídy. Brachiosaurus žil v Jurském období, před 155 až 145 miliony let na území dnešní Severní Amerika, která tehdy spolu s Eurasií tvořila velký kontinent nazvaný Laurasie. Zda je africký Brachiosaurus z Tanzanie na východě kontinentu skutečně Brachiosaurem nebo odlišným rodem, nazvaným Giraffatitan, může být stále předmětem debat, ačkoliv Giraffatitan jako takový byl platně popsán už roku 1988 a je rozhodně vědecky uznáván jako samostatný rod. Jeho kostru mohou návštěvníci obdivovat v hlavním "dinosauřím sále" proslulého Přírodovědného muzea v Berlíně. Brachiosaurus znamená ramenatý ještěr, a tento 13 metrů vysoký, 23 metrů dlouhý a snad až 80 tun vážící gigant si jej zaslouží proto, že jeho přední končetiny byly mnohem větší než zadní, a můžeme tedy říci, že měl velká ramena. Tento postoj pochopitelně zvířeti, jehož hmotnost se rovnala hmotnosti dvanácti dnešních slonů afrických, umožňoval natáhnout krk takřka vzpřímeně. Neznamená to ale, že byl krk se zbytkem páteře spojen jaksi vodorovně, to by bylo naprosto nemožné. Podle mnoha dnešních rekonstrukcí spíše Brachiosaurus svůj krk držel někde mezi horizontální a vertikální rovinou, i když toto tvrzení asi není zcela přesné. Když krk natáhl poněkud výše, připomínal dnešní žirafu. Brachiosaurův blízký příbuzný, Giraffatitan, proto ostatně získal své jméno. A oba tito giganti, patřící do čeledi Brachiosauridae, a stejně tak jim příbuzní Abydosaurus a Cedarosaurus, též patřící do této čeledi, tvorové s lehkou kostrou, tedy alespoň na svou velikost, žirafu svou anatomií částečně opravdu připomínali.





ŽIRAFA (GIRAFFA):
Rod Giraffa se ve fosilním záznamu objevuje v období Miocénu před zhruba 11,5 milionu let. Za tu dobu se vyvinula řada různých druhů, většina z nich vyhynula, a v jednadvacátém století přežívají na naší planetě čtyři druhy. Zřejmě nejslavnější poddruh, žirafa Rothchildova (G. c. rothschildi) patří do druhu severního druhu (Giraffa camelopardalis). Dospělá žirafa může být až 6 metrů vysoká, nápadné jsou její dlouhé, tenké končetiny, přední jsou delší než zadní. Krk dosahuje délky 2 až 2,4 metru, přičemž každý ze sedmi krčních obratlů zaujímá délku 28 centimetrů. První dva krční obratle, tedy nosič a čepovec (atlas a axis) umožňují žirafě zvednout krk poněkud více vertikálně. Zvíře se živí vysoko rostoucí vegetací, například listy akátů, a pomáhá mu v tom dlouhý jazyk. Žirafa je skutečně pozoruhodným výtvorem savčí evoluce, jímž se zabýval i Charles Darwin.



CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Již bylo zmíněno, že jak Brachiosaurus a případně jeho příbuzní z čeledi Brachiosauridae měli delší přední končetiny než zadní. Porovnejte si Brachiosaura s žirafou, a uvidíte, jak se v tomto obě zvířata podobají. To samozřejmě utváří i celkový postoj zvířete, podívejte se na prohnutí páteře. Pak je zde ještě dlouhý krk. Brachiosaurus byl vegetariánem, a stejně tak dnešní žirafa se živí rostlinami ve velké výšce. Obě zvířata k tomu mohla dovést konkurence ostatních býložravců. V období Jury žila na naší planetě spousta velkých býložravých dinosaurů. Někteří, jako například diplodocidi včetně slavného Apatosaura, se živili rostlinami o něco níže než brachiosauridi. Právě zástupci brachiosauridů mohli být ostatními býložravci donuceni živit se listy a šiškami výše, a během evoluce se tak prodloužil jejich krk, zpevnily se jejich krční obratle, a vznikl živočich, který ve svém prostředí neměl co se týká příjmu potravy konkurenci. Stejně tak žirafy, žijící na afrických savanách, jež už od dob Miocénu připomínají ty dnešní, a kde se někteří nosorožci živí trávou, jiní spásají listí keřů, a poté je zde řada antilop a gazel živících se listy v různé výšce, musely prodělat jisté změny. Mít dlouhý krk tedy v obou případech znamená výhodu. Shrňme to: když máte dlouhý krk, ať jste Brachiosaurus nebo žirafa, dosáhnete výš než jakákoliv jiný býložravec. Právě tím jsou si jinak tato jen velice vzdáleně příbuzná zvířata (přece jen patří mezi obratlovce) podobná...


Co tato zvířata společného nemají? Jejich krk není ve zcela stejné pozici, dinosaurus měl šupinatou kůži, žirafa je jako většina savců osrstěna... O časovém rozdílu, který tato zvířata od sebe dělí, jsme se už zmínili... Možná, že bychom nalezli více znaků, kterými se tito tvorové odlišují... Já však doufám, že Vás tento článek o znacích, kterými se naopak podobají, zaujal. Své názory můžete napsat do komentářů.

Nová zjištění o eocénním podnebí mohou ovlivnit budoucí klimatické modely

29. ledna 2018 v 17:31 | HAAS
Mezinárodním tým paleoklimatologů, vedený vědci z Floridského muzea přírodní historie, podrobil výzkumu fosilie drobných mořských živočichů, díky čemuž získal neobyčejné informace o podobě klimatu na naší planetě v období Eocénu. Tým studoval fosilizované dírkonošce staré 56 až 34 milionů let, a především pak jejich chemickou kompozici. Dírkonošci, kteří v té době žili v mělkých tropických vodách, nyní, po desítkách milionů let, odhalili, jaké chemické složení měla voda, kterou obývali, a teplota, v níž žili. Výsledky tohoto fascinujícího výzkumu podle odborníků mohou ovlivnit i způsob, jakým se díváme na současné globální oteplování a s tím související budoucí klimatické modely. Jak totiž výzkum prokázal, rozšíření ledovců na pólech v Eocénním období bylo podhodnoceno o 50 %, a to i v období, kdy průměrná teplota byla na naší planetě o 6°C vyšší než dnes. I tato informace je novým zjištěním, i když bylo už dříve správně předpokládáno, že v Eocénu, kdy tropické deštné lesy pokrývaly i střední Evropu, bylo mnohem tepleji. Je však pravdou, že polární oceány se tehdy oteplovaly mnohem rychleji než oceány tropické. Jak už víme řadu desítek let, celé třetihory byly v podstatě takovou "jízdou na horské dráze". Začaly velkým teplem po vyhynutí dinosaurů. Po většinu Eocénu panovalo i v dnešním mírném pásu tropické podnebí. V Oligocénu se už situace měnila, do mnoha oblastí, jež byly dříve pokryty lesy, vtrhlo sucho, a otevřené planiny pokryté trávou, která se vyvinula právě v tomto období, byly častým pohledem. Pak, na konci Pliocénu, už doba ledová klepala na dveře. Nyní žijeme ve čtvrtohorách, a momentálně se nacházíme v době meziledové. Domněnky o tom, kdy zasáhne další doba ledová, a zda to bude ještě za existence našeho druhu, se různí. Každopádně nové paleoklimatologické objevy významně rozšiřují naše znalosti o podnebí na naší planetě v Eocénním období. Dírkonošci, kteří tyto informace přinesli, pocházejí z Tanzanie, Indonésie a Indie, přinejmenším tedy svědčí o podobě klimatu před více než 34 miliony let ve Starém světě. Tyto jednobuněčné organismy si vytvářejí schránky ve shodě s chemií vody, v níž žijí, a tyto schránky jsou tvořeny uhlíkem, kyslíkem a kalciem. Zejména vápníková složka je pak silná. Avšak jsou to izotopy uhlíku a kyslíku, které o mnohém svědčí. Dírkonošci žijící v chladnějším prostředí měli izotopy těchto dvou látek takřka "zaklíněny" do sebe, kdežto ti z teplejších oblastí ne. Vědci dále pronikli do fosilií laserem, aby našli stopy jak vápníku, tak hořčíku... Výsledkem tedy je, že na naší planetě byla průměrná teplota v Eocénu o 6°C vyšší než dnes, a z toho lze mnohé vyvodit... Možná, že až za mnoho stovek milionů let bude tuto planetu opět obývat nějaká "inteligentní" forma života a její zástupci naleznou fosilie dírkonošců z naší doby, budou moci říci mnohé o globálním oteplování a celkově o našem klimatu. Fosilie dírkonošců jsou totiž excelentními indikátory klimatu. Žijí na naší planetě už 540 milionů let, jsou hojní v mořských sedimentech, a dokáží toho prozradit skutečně mnoho, což tento nález dokazuje...

Přiložena mapa severní polokoule naší planety Země v Eocénním období. Snad se Vám tento paleoklimatologický článek líbil, pokud ano, budu rád za uvedení Vašeho názoru...
 
 

Reklama