Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Prehistoričtí lasicovití: Algarolutra

25. ledna 2018 v 15:51 | HAAS
Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Minulá část se zaměřila na pravěkého jezevce, v této části se podíváme na jeden druh vydry, který vyhynul docela nedávno, v době ledové...

Jméno: Algarolutra majori,
Období: Pleistocén,
Místo: Evropa.
Do podčeledi vyder (Lutrinae), jež je stejně populární jako podčeleď lasiček a kun (Mustelinae), patří v jednadvacátém století třináct druhů. Jsou to lasicovité šelmy perfektně adaptované k životu zčásti ve vodě a zčásti na souši. Dokáží překvapit svou odhodlaností, chytrostí a hbitostí. Kdysi téměř vyhubená vydra mořská disponuje nejhustší srstí mezi současnými savci. Amazonská vydra obrovská je zase největším současným lasicovitým. Ale prehistorie vyder má také své kouzlo, a to i přesto, že řadu druhů pravěkých vyder známe jen velmi málo. Avšak porovnáním jejich ostatků s jejich dnešními žijícími příbuznými si můžeme udělat dosti dobrý obrázek o tom, jak žili. Algarolutra majori je název, který byl roku 1986 udělen Malatestou a Williamsenem pleistocénní vydře, která ještě před více než 10 000 lety žila v oblasti dnešního Středozemí. Typovou lokací byla jeskyně Dragonara na Sardinii. Kromě toho bylo nalezeno i několik kostí a zubů na francouzské Korsice. Dlouho byl tento živočich nazýván Cyrnaonyx majori, a byl tedy pouze jiným druhem poměrně lépe známé pleistocénní vydry. Ta byla dlouho známá pouze z kontinentální Evropy, zvláště pak z vnitrozemí Francie. Když pak došlo k nálezu zubů druhu Cyrnaonyx antiqua na území Spojeného království, a ty byly porovnány s již nalezenými zuby C. majori, vyšlo najevo, že C. majori je vlastně úplně jiný rod. To však neznamená, že Algarolutra, která byla po tomto nálezu popsána, nebyla s Cyrnaonyxem blízce příbuzná. Ba naopak, šlo o zvířata, která k sobě měla velmi blízko, jistě měla společného předchůdce, ale žila zkrátka na jiných místech a jak se zatím z fosilních nálezů zdá, nepotkávala se tak často. To je nicméně jen domněnka, protože si nemůžeme být jisti, zda ještě fosilie Algarolutry třeba nebudou nalezeny i na evropském kontinentu. Algarolutra se řadila k pravěkým savcům typickým pro poslední dobu ledovou ve Středomoří, a s koncem Pleistocénu a ústupem ledovců vyhynula spolu se sardinskými krtky (v Holocénu už na Sardinii žádní krtci nežijí) nebo miniaturními, zakrslými slony z Korsiky a Baleárů... Algarolutra byla dobře stavěným plavcem. Trávila mnoho času ve sladké vodě, je pravděpodobné, že měla skvělý, vodu nepropouštějící kožich, a chytala ryby, raky a další malá zvířata, se kterými sdílela svůj vodní domov. Čas od času se mohla přiživit i na něčem nemasitém; šlo o všežravce. Pokud víme, byla velikostně zhruba srovnatelná s dnešní evropskou vydrou říční...

Na obrázku vidíte pleistocénní vydry rodů Algarolutra (dole) a Sardolutra (nahoře). Obrázek je z http://dinopedia.wikia.com.

Psovité šelmy pravěku: Sunkahetanka

21. ledna 2018 v 10:46 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje... Tentokráte se podíváme na psu podobného prehistorického predátora s podivuhodným jménem...

Jméno: Sunkahetanka,
Období: Oligocén a Miocén,
Místo: Severní Amerika.
První psovité šelmy se na naší planetě objevily na konci Eocénu. Tehdy se některé z nich ještě ani nepodobaly dnešním psům. Vypadaly spíše jako cibetky, ale jak čas kráčel, měnila se jejich podoba. V období oligocénním už na severoamerickém kontinentu žili psovití, jež se přinejmenším zčásti podobali svým dnešním příbuzným, se kterými mnozí z nás sdílejí své domovy. Jednou z těchto šelem byla i Sunkahetanka. Její obdivuhodný název nevychází ani z latiny, ani z řečtiny. Sunkahetanka v jazyce Lakota znamená "pes s velkými zuby". Toto jméno dal zvířeti paleontolog J. R. Macdonald v roce 1963, když rod popsal. Macdonald pojmenoval i několik dalších západoamerických pravěkých živočichů v jazyce Lakota, aby tím poctil původní Indiánské obyvatele Velkých plání. Fosilie Sunkahetanky byly však objeveny už roku 1931. Dosud byl popsán jediný druh, a to S. gerigensis, v překladu "Geringův pes s velkými zuby". Ještě v polovině minulého století byl však tento živočich synonymizován s jinou psovitou prašelmou, a to sice s Enhydrocyonem... Sunkahetanka byla poměrně malým predátorem, případně i mrchožroutem. Nalezené lebky prozrazují, že se na spodní čelist upínaly silné svaly, jež umožňovaly zvířeti mimořádně silný stisk. Podle vědců, kteří Sunkahetanku detailně studovali, byl tento masožravec snadno schopen lámat kosti. Pokud byla Sunkatehanka aktivním predátorem, nejspíše se živila malými savci velikosti dnešních zajíců. Narazila-li v otevřené krajině oligocénních a miocénních Velkých plání na nějakou mršinu, zřejmě jí také nepohrdla. Právě zde se hodila její schopnost překousávat kosti. Dospělá Sunkatehanka vážila 12 nebo 13 kilogramů. Šlo o poměrně lehce stavěnou psovitou šelmu, jež byla zařazena do podčeledi Hesperocyoninae. Všichni zástupci této skupiny vyhynuli v pozdním Miocénu. Sunkahetanka samotná byla jedním z těch posledních hesperocyoninů, vyhynula po 4,5 milionech let své existence, a byla nahrazena psovitými šelmami lépe vybavenými k přežití v měnících se podmínkách.

Za obrázek i některé informace vděčím tomuto webu: http://museum.unl.edu/research/vertpaleo/necounties/MorrillFos1.html.

Psovité šelmy pravěku: Vlk jeskynní

7. ledna 2018 v 11:01 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje i v roce 2018. Ještě zbývá tolik prehistorických psovitých, o kterých se musím přinejmenším zmínit, nebo lépe o nich napsat celý článek... Tato část se zaměřuje na vlka jeskynního...

Jméno: Canis lupus spelaeus,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: západní Evropa.
Dnešní vlk obecný (Canis lupus) má 38 poddruhů, z nichž některé však vlivem člověka v několika posledních stoletích vyhynuly. Ovšem ještě předtím, než začal člověk výrazně ovlivňovat přírodu, existovaly na naší planetě větší poddruhy, jež vyhynuly spíše kvůli klimatickým změnám než kvůli působení lidského druhu, jehož moc tehdy nesahala daleko. V době ledové se po zasněžených pláních západní Evropy procházela stáda mamutů, srstnatých nosorožců, a ti byli následováni pravěkými lidmi, kteří občas nějaké z těch zvířat ukořistili. Z pozdního Pleistocénu ale známe také několik šelem, jež byly v té době dominantními predátory. Možná, že naši předkové se jich skutečně báli. Fosilní ostatky řady těchto tvorů byly nalezeny v jeskyních, proto v souvislosti s nimi tak často zaznívají jména jako hyena jeskynní, medvěd jeskynní či jeskynní lev. Jedním z méně známých "jeskynních dravců" doby ledové je jeskynní vlk. Jedná se o vyhynulý poddruh vlka obecného, jenž však dorůstal větší velikosti, než jeho dnešní bratránek, vlk eurasijský (Canis lupus lupus). Proporce jeho kostí se blížily vlku kanadskému (Canis lupus occidentalis) z Aljašky a Kanady, a jenž se po staletích útlaku pomalu vrací do státu Washington a putuje dále na jih. Pozůstatky vlka jeskynního, velké dravé šelmy žijící nepochybně v dobře organizovaných tlupách, byly nalezeny v Sofiině jeskyni a v jeskyních Zoolithen a Grosse Teufels v Německu. Zvláště z jeskyně Zoolithen pochází více než 380 odkrytých kostí. Naopak Sofiina jeskyně poskytla vědcům možnost studovat vůbec první zachovalé doupě vlka jeskynního. Při výzkumu došlo k mnoha překvapením: nález zpola strávených kostí medvěda jeskynního by se asi nedal označit jinak, než jako vzácný. Jeskynní vlci požírali těla jeskynních medvědů, jež zahynuli při hibernaci. Rány na kostech jednoho exempláře prozrazují, že pravděpodobně bojoval s medvědem, a byl těžce, možná i smrtelně raněn. Zvířata nežila většinu svého života v jeskyních, rozsáhlé chodby ve skalách byly pouze jejich doupaty, nosili si do nich však svou potravu, rodili v nich mláďata a přečkávali v nich nepříjemné počasí. Nicméně důvod, proč využívali jako doupata právě jeskyně, čímž se od dnešních vlků lišili, přesně neznáme. Toto zvíře nebylo ani nějak důkladně prostudováno. O jeho evoluci se toho také příliš neví, zvláště také proto, že dosud ještě nebyla provedena analýza jeho DNA. Pokud k tomu v brzké době dojde, budeme o původu tohoto vlka vědět více. Stavba kostí však jasně prozrazuje, že se jednalo o poddruh vlka obecného. Vyhynul na konci Pleistocénu, nejpozději před 10 000 lety. Snad za to mohla změna klimatu. Byl každopádně nahrazen menšími, lesními vlky, které až o tisíce let později začal utlačovat lidský druh, považující vlky za své nepřátele.

Další část tohoto projektu napíši asi v polovině ledna...

Prehistoričtí lasicovití: Chamitataxus

1. ledna 2018 v 11:56 | HAAS
Přišel rok 2018, a tak jsem si řekl, že nejlepší způsob, jak ho zahájit, bude vytvořit zcela nový projekt. Již jsem se zmínil o svém plánu psát o vyhynulých lasicovitých šelmách. Tyto šelmy velice obdivuji pro jejich eleganci a přizpůsobivost. Stojí za to dozvědět se něco o jejich vývoji. Zatímco tedy projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje, začíná dneškem nová série článků Prehistoričtí lasicovití. Bude se podobat Psovitým šelmám pravěku, Vyhynulým tvorům Karibiku a Ztracené fauně Nového Zélandu... Užijte si tedy cestu zpět v čase za předchůdci dnešních kun, lasiček, vyder a jezevců!

Jméno: Chamitataxus avitus,
Období: pozdní Miocén, před 6 miliony let,
Místo: Severní Amerika.
Tradičně se lasicovité šelmy (čeleď Mustelidae) dělí na dvě podčeledě: kunovití (Mustelinae) a vydry (Lutrinae). Nicméně ještě přesnější je novější dělení na pět podčeledí. V takovém případě je podčeleď kunovitých rozdělena, a nezahrnuje například medojedy nebo americké jezevce. Právě američtí jezevci vykazují sami o sobě znaky své vlastní podčeledi, která byla pojmenována Taxidiinae. Jezevec americký, latinsky Taxidea taxus, je jediným v současnosti žijícím zástupcem této skupiny. Obývá většinu území Spojených států amerických s výjimkou východu a jihovýchodu, na severu areál jeho rozšíření zasahuje až do Severozápadních teritorií v Kanadě a na jihu do Mexika. Preferuje otevřené plochy s malým množstvím stromů, nejčastěji je k přistižení na travnatých prériích. Jezevec americký je jakožto rod Taxidea jen jedním ze tří rodů jezevců, kteří se řadí do jeho podčeledi. Těmi dalšími jsou málo známá Pliotaxidea a lépe prozkoumaný Chamitataxus. Je pravděpodobné, že Chamitataxus se v mnohém podobal svému dnešnímu příbuznému. Tento pozdně miocénní jezevec měl krátké končetiny, protáhlý čenich a zuby typické pro masožravce. Dosud byl nalezen a prostudován pouze jediný exemplář, pocházející z lomu nedaleko městečka Lyden v Novém Mexiku, USA. Lom je součástí geologické formace Chamita, podle níž byl živočich pojmenován. Exemplář, objevený v roce 1935, sestává z téměř kompletní lebky. To je vzácnost, každopádně právě z lebky lze o zvířeti mnohdy zjistit nejvíce. Vzhledem k tomu, jak se lebka Chamitataxe podobala lebce dnešního amerického jezevce, přestože je v detailech odlišná, lze tvrdit, že žil Chamitataxus podobným způsobem života. Šlo o masožravce, který se jako jeho dnešní bratránek živil malými savci, kupříkladu pišťuchami, které existují už přinejmenším 16 milionů let. Pravděpodobně to byl žravý lovec. Měl výtečný sluch a byl citlivý na nízkofrekvenční zvuky. Ve své době však čelil konkurenci ze strany větších masožravců, jež si jej případně mohli dát k obědu. Psovité šelmy překvapivé velikosti i šavlozubé kočky už před 6 miliony let křižovaly americké pláně. Chamitataxus se před nimi musel mít na pozoru. Ve formaci Chamita byly objeveny i ostatky vyhynulého vidloroha rodu Osbornoceros. Žil ve stejné době jako Chamitataxus. Vidlorozi se vyskytují na pláních. Z toho lze vyvodit, že pravěké Nové Mexiko se co se týče krajiny podobalo tomu dnešnímu. Právě v takovém prostředí slídil Chamitataxus po chutném jídle...

Pokud se Vám první část Prehistorických lasicovitých líbila, komentujte. Možná už během ledna přibydou další nové projekty!

Psovité šelmy pravěku: Pleistocénní kojot

27. prosince 2017 v 10:32 | HAAS
I nadále se věnuji projektu Psovité šelmy pravěku, v němž se seznamujeme se psy, vlky a jejich předchůdci či příbuznými, kteří již vyhynuli. Tato část se zaměří na Pleistocénního kojota...

Jméno: Canis latrans orcutti,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: Severní Amerika.
Kojot prérijní, latinsky Canis latrans, je snad nejproslulejší a nejprohnanější psovitou šelmou Severní Ameriky. Ať už byl od dob Divokého západu jakkoliv ponižován na zapáchajícího či vzteklého tvora, můžeme zcela s jistotou tvrdit, že tato velice adaptibilní šelma patří v Novém světě k těm nejúspěšnějším a nejrozšířenějším. Nejedná se o ohrožený druh. Kojotům se daří na pláních, kde loví dnes již poměrně vzácnější bizony, psouny, zajíce, nejrůznější hlodavce, různé plazy i obojživelníky (s výjimkou ropuch) a v ojedinělých případech dokonce i smrtelně jedovaté chřestýše. Kojot jakožto druh existuje už minimálně od středního Pleistocénu. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují spolehlivě identifikované kosti kojota prérijního v době před asi 750 000 lety, nicméně jeho předkové, jemu velice podobní, žili v Severní Americe už před více než jedním milionem let. Kojot je dle výzkumu DNA velmi blízký tibetskému vlku, stejně jako vlku eurasijskému, vlku mongolskému a z vlka vyšlechtěným domestikovaným psům. Potvrzuje to, že evolučně je to druh celkově mladý, vždyť také méně než milion let není v geologickém čase zase tak moc... Dnešní kojot váží 8 až 20 kilogramů, mluvíme-li o velkém samci. Ale v minulosti žil na severoamerickém kontinentu kojot, který dosahoval velikosti daleko úctyhodnější. Při minimální hmotnosti 18 kilogramů to byl gigant mezi kojoty, a jednalo se o poddruh kojota prérijního. Byl pojmenován Canis latrans orcutti, a jednoduše se mu říká pleistocénní kojot. Nejkompletnější ostatky, z nichž si paleontologové utvořili dobrý obrázek o tom, jak vypadal a jakým způsobem žil, byly odkryty v asfaltových jezírkách La Brea Pits v Kalifornii. Toto slavné naleziště vydalo za desítky let tolik kostí mastodontů, mamutů, šavlozubých koček i pravěkých velbloudů, že by se jich člověk nedopočítal. Kostry pleistocénních kojotů, nalezených ve skupinách, dokazují, že šlo o smečkové zvíře. Tím se tedy podobal dnešním kojotům. Čím se však od nich lišil, byla jeho velikost. Jak již bylo uvedeno, hmotnost tohoto pravěkého "megakojota" byla mnohem větší. Tělo pleistocénních kojotů bylo robustní; lebka a dolní čelist byly mnohem širší než u dnešních kojotů, stoličky byly také širší a čenich byl kratší, ale zároveň široký. Zdá se, že všechny kosti i svaly byly na tomto kojotu široké. Důvod, proč tomu tak bylo, a proč byli tak velcí v porovnání se svými dnešními příbuznými, je jasný: byli specializováni na lov megafauny. V pozdním Pleistocénu dominovali severoamerickým pláním mamuti, mastodonti, koně a bizoni v obrovských stádech. Byla to skutečná zdivočelá Amerika, a tou se potulovali drsní predátoři, od šavlozubých koček až po proslulé pravlky, dosahující velikosti ještě úctyhodnější, než pleistocénní kojot. I s takovou konkurencí musel tento poddruh kojota žít. Po desítky tisíc let se však držel na svém místě v potravním řetězci. Pak ale přišel do Ameriky člověk. Začal lovit velká zvířata obývající pláně a tím tedy připravoval velké kojoty o potravu. Je možné, že tento poddruh zcela vyhynul, je však také možné, že se zkrátka jen zmenšil, a krev těchto kojotů možná ještě dnes, ačkoliv jen v malém množství, koluje tepnami a žilami jejich nynějších příbuzných, kojotů mnohem menších, ale s trochou obdivu k těmto šelmám řečeno, stejně tak působivých...

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Psovité šelmy pravěku: Mesocyon

16. prosince 2017 v 9:39 | HAAS
Neboť jsem se po několik týdnů věnoval především Měsíci s lososy, nenapsal jsem žádnou další část Psovitých šelem pravěku, tedy až doteď. Vyceňte tedy zuby, vracíme se zpět v čase za pradědečky našich psích přátel!

Jméno: Mesocyon,
Období: raný Oligocén až raný Miocén,
Místo: Severní Amerika.
Mesocyon byl zařazen do čeledi Canidae, která zahrnuje jak dnešní šakaly, vlky a psy, tak mnoho z jejich prehistorických příbuzných. Patřil mezi hesperocyoniny, podčeleď psovitých, která žila v období od raného Eocénu po raný Miocén. Mesocyon se ve fosilním záznamu objevuje v době asi před 33 miliony let, v raném Oligocénu stupně rupel, a vymírá v raném Miocénu stupně burdigal, před 18 miliony let. Jak svědčí nalezená lebka, uzpůsobení čelistí a složení zubů, byl Mesocyon nejspíše mesokarnivor, což znamená, že přibližně 50 až 70 % jeho jídelníčku se skládalo z masa, zbytek pak z hub či rostlin. Dnešní lišky jsou také mesokarnivoři, není tedy překvapivé, že pravěký psí atlet Mesocyon byl na tom s obživou podobně. Blízkým příbuzným Mesocyona byl například Cynodesmus, jenž přežil ještě do doby před 7 miliony let. Oba to byli celkově malí masožravci, měřící okolo jednoho metru na délku. Dva nalezené exempláře Mesocyona byly důkladně prostudovány s cílem zjistit, kolik zvíře vážilo. První exemplář měl hmotnost 7,4 kilogramu, druhý pak 7,19 kilogramu. Fosilie Mesocyona byly objeveny ve Spojených státech amerických, konkrétně pak ve státech Oregon (a to především na středoseveru Oregonu), Kalifornii, Coloradu, na jihu státu Wyoming a v neposlední řadě také na západě Nebrasky. Zřejmě se jednalo o poměrně lehce stavěného běžce, vzezřením podobného lišce. Podle všech výzkumů dokázala tato psovitá šelma kráčet pouze po prstech chodidel, díky čemuž byla nenápadná při plížení. Lebka Mesocyona byla celkově krátká, proto se v angličtině tomuto prapsu někdy říká "short-faced dog", tedy "pes krátkočelý". Vyhynul v důsledku nástupu nových, silnějších predátorů, kteří zaujali jeho místo v severoamerickém ekosystému tehdejší doby...


Brzy se dočkáte další části tohoto projektu!

Jeskynní lvi dokonale zachovalí v permafrostu

4. prosince 2017 v 17:00 | HAAS
Už v roce 2015 zazářil v médiích velký objev. Na Sibiři totiž byla totiž nalezena dvě jeskynní lvíčata, dokonale zachovalá v permafrostu, tedy věčně zmrzlé půdě. Velký nález pochází z Jakutska, z odlehlé mrazivé části Sibiře, a okamžitě se spekulovalo o tom, že by mohlo být odebráno DNA lvíčat a zvířata naklonována. Jako je tomu u mamutů, jejichž klonování už bylo slíbeno japonským týmem přinejmenším už roku 2011, i zde je však malý háček. Nikdo zatím přesně neví, zda by se takový experiment vůbec zdařil, a i kdyby ano, nedojde k němu v blízké době. Jak nyní, v roce 2017, uvedl tým japonských vědců, který zmrzlá lvíčata, jejichž tělo je stále pokryto nefalšovanou srstí jeskynních lvů, tato dvě zvířata uhynula ještě předtím, než je jejich matka stačila poprvé nakrmit. Byla velmi malá, na světě byla ještě nedlouho. Něco se jim přihodilo, a ona zemřela. Vnitřek jejich žaludku, který se ve zmrzlém těle také skvěle zachoval, byl prázdný. Tento rok došlo k dalšímu významnému objevu. Opět se jedná o mumii jeskynního lva, tentokrát jde však o podstatně staršího jedince! V září jeden ruský lovec mamutích klů vyrazil na východ Sibiře s jasným cílem. Objevil ale něco zajímavějšího, než jen další kel, a tím objevem bylo právě zmrzlé mládě jeskynního lva. Proč se tak dobře zachovalo, a proč se tak dobře zachovali i "jeho dva předchůdci"? No, odpověď není těžká: na Sibiři je stále chlad. Zvířata, která uvízla v ledu, zůstala zkrátka prezervována po tisíce let. Stejně je to přece i s mamutími mláďátky... Perfektně zachovalé mládě jeskynního medvěda bylo tedy větší, než předchozí dvě nalezená. Ta pocházela z doby nám ne tolik vzdálené, jsou jen 12 000 let stará. Odhaduje se však, že tato mumie je až 50 000 let stará! Na délku měří 46 centimetrů, jeho hmotnost činí 4 kilogramy, bylo to tedy opravdu ještě lvíče. Soudě podle moderních lvů se usuzuje, že bylo 6 až 8 týdnů staré. I když je mumie takřka úplná, nechybějí jí končetiny, a dokonce se opět mluví o možnosti klonování, nemusí být tento živočich vším, čím se zdá být. Někteří odborníci si totiž myslí, že se ve skutečnosti jedná o zmrzlé mládě rysa. Mohl by to být rys ostrovid (Lynx lynx). V takovém případě by mládě uhynulo až ve věku 4 až 6 měsíců. Nález by pak byl o to zajímavější pro vědce zabývající se studiem rysů. Zkoumat jejich postupný vývoj (rys se objevuje ve fosilním záznamu před 130 000 lety, mládě je staré 50 000 let, jak již bylo zmíněno) a porovnat ho s vývojem dnešních rysů by tedy bylo velmi zajímavé. I kdyby se však jednalo o jeskynního lva, možnost naklonovat jej není v této chvíli na místě. Kdo ví, zda by to vůbec šlo. Je však pravdou, že si odborníci nejsou stoprocentně jisti, zda jde o jeskynního lva či o rysa ostrovida...


Evoluce lososovitých

16. listopadu 2017 v 15:34 | HAAS
Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.


Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).


Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.


Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...

Psovité šelmy pravěku: Hesperocyon

12. listopadu 2017 v 10:51 | HAAS
Série s názvem Psovité šelmy pravěku pokračuje. Tentokráte se zaměříme na poněkud proslulejšího psovitého, známého Hesperocyona!

Jméno: Hesperocyon,
Období: Pozdní Eocén až Oligocén,
Místo: Severní Amerika.
Hesperocyonini byli vůbec prvními psy. Vyvinuli se v době před 40 miliony let, a na severoamerickém kontinentu, kde se endemicky vyskytovali, přežívali ještě dalších 30 milionů let. Většinou byli malí, ačkoliv ti pozdější mohli vážit až 20 kilogramů a se svou velikostí by se dnes asi v klidu poprali s vlkem. Hesperocyon byl jedním z raných hesperocyoninů. Dosahoval rozměrů lišky. V kohoutku měřil pouze 20 centimetrů, délka těla představovala asi jen 80 centimetrů. Více než lišce se podobal cibetce nebo mývalovi. Není se ale čemu divit; řád Carnivora, který zahrnuje kočkovité, psovité, medvědovité, ploutvonožce i lasicovité, vzniknul teprve ve středním Eocénu. Hesperocyon patřil mezi nejstarší masožravé savce. V této době byl ještě rozdíl mezi psovitými a lasicovitými poměrně malý, skupiny se od sebe za tak krátkou dobu ještě nestačily hodně odlišit. Hesperocyon byl vybaven krátkými, slabými končetinami. To prozrazuje, že nebyl dobrým běžcem. Přesto bylo vypočítáno, že v případě potřeby dokázal na svou velikost impozantně zrychlit. Nejspíše lovil malé živočichy, případně v přítomnosti svých druhů štval větší zvířata. Je pravděpodobné, že toto zvíře žilo společensky, tedy ve smečkách. I přes své slabší vzezření a podobnost s cibetkami byl Hesperocyon jasně psovitou šelmou, což dokazují nalezené zuby. V tlamě jich měl 42, o dva méně, než je typické pro velmi rané savce. Měl také velmi typické trháky. To však neznamená, že se živil pouze masem. Je možné, že podobně jako dnešní psi se čas od času živil i rostlinami. Poněvadž přežíval až do období Oligocénu, kdy se vyvinuly traviny, mohli si na nich pozdější Hesperocyoni také pochutnat. Vnitřní ucho už bylo kryto kostí, nikoliv chrupavkou. Dosud bylo nalezeno více než 150 fosilních exemplářů Hesperocyona, které vědci zařadili do dvou druhů: H. gregarius (typový druh, na základě jehož byl rod celkově popsán) a H. coloradensis. V minulosti byl však Hesperocyon považován pouze za druh Amphicyona, Cynodictise nebo dokonce vlka, tedy rodu Canis, ačkoliv se těmto rozvinutým psovitým podobal jen velmi vzdáleně. Fosilní pozůstatky, včetně dokonale zachovalých, takřka kompletních koster, byly objeveny v kanadské provincii Saskatchewan, v americkém Coloradu (odtud název druhého popsaného druhu), v Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a v neposlední řadě také ve Wyomingu. Hesperocyon pravděpodobně z divočiny Severní Ameriky zmizel v důsledku prudké změny klimatu. Po většinu Eocénu byla Severní Amerika z velké části pokryta hustými lesy. Tam se krátkonohým Hesperocyonům dařilo. Žili zde malí savci, na nízkých větvích a na zemi hnízdili ptáci, místní predátoři, kteří pro něj představovali konkurenci, nebyli zase tak velcí. Avšak s příchodem Oligocénu se prostředí radikálně změnilo. Severoamerické lesy začaly ustupovat, klima bylo sušší a teplejší. Začali se vyvíjet mnohem větší savčí predátoři, mnozí z nich už byli pokročilými psovitými. Hesperocyon se včas nepřizpůsobil, a vyhynul. Ze skupiny hesperocyoninů ho pak vystřídaly rody jako Paraenhydrocyon, který naopak ze začátku Oligocénu benefitoval a vyhynul až v Miocénu...



Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Sinosauropteryx byl dinosaurus se zlodějskou maskou

2. listopadu 2017 v 14:41 | HAAS
Když bylo v roce 2010 odhaleno, jaké zbarvení mělo peří Sinosauropteryxe, byl z toho skutečně velký rozruch. Napsal jsem o tom na svůj web. Sinosauropteryx, známý čínský dinosaurus, který byl v roce 1996 tím prvním objeveným s peřím, a jenž žil před 125 miliony let, byl žíhaný. Díky tomu tedy dokonale splýval s okolním prostředím. Žil především v lesích, a takové podivuhodné zbarvení mu pomáhalo se ukrýt. Byl to totiž dinosaurus nikterak velký, a proto potřeboval dobré maskování, aby jako druh přežil v prostředí plném nebezpečných predátorů, z nichž někteří, jako třeba Sinornithosaurus, disponovali i jedovatým hryznutím. Nová analýza pozůstatků Sinosauropteryxe teď prokázala, že také tvář tohoto zvířete byla dobře kamuflována, a to doslova. Řada dnešních ptáků "nosí zlodějskou masku". Typickým příkladem jsou brhlíci, s nimiž se potkáme v evropských lesích, a kteří šplhají po kmenech stromů při hledání své oblíbené potravy. Přes oko brhlíkům a dalším ptákům s tzv. "zlodějskou maskou" přechází tmavý proužek. Mezi ostatními ptáky tedy působí trochu jako Zorro, a stejně jako on jsou dobře maskováni, neboť není snadné jim jen tak pohlédnout do tváře. Černý proužek rozbíjí obrys hlavy. Díky tomu pták lépe splývá s prostředím. Se Sinosauropteryxem to bylo stejné. Není však překvapivé, že i on měl "zlodějskou masku". Ptáci a dinosauři jsou blízcí příbuzní, vždyť ptáci jsou v podstatě živoucími dinosaury! Sinosauropteryx tedy neměl k brhlíkovi nějak daleko. A to rozhodně i díky svému maskování. Avšak jiná zvířata se "zlodějskou maskou", například mývalové či jezevci, tímto znakem svému okolí říkají: "Držte se ode mně dál, mám zuby a jsem pořádně nebezpečný." Mohlo to tak být i v případě Sinosauropteryxe? To se asi jen tak nedozvíme, neboť již 125 milionů let nežije... Na celou věc se přišlo opět díky týmu dedikovaných specialistů z Univerzity v Bristolu. Jedním z jeho členů je i Jakob Vinther. Dalšími výzkumníky byli profesor Cuthill a Fiann Smithwick...

Za námět pro článek, za informace i obrázek děkuji webům BBC News a Science Daily.
 
 

Reklama