Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Prehistoričtí lasicovití: Teruelictis

1. května 2018 v 10:39 | HAAS
V této části projektu Prehistoričtí lasicovití se podíváme na poměrně málo známý rod pravěkých vyder. Vydry jsou celkově velice zajímavými šelmami, které se řadí k mým nejoblíbenějším. Jsem tedy rád, že mohu věnovat jeden článek právě této pravydře...

Jméno: Teruelictis,
Období: Miocén,
Místo: Španělsko.
Vydry (Lutrinae) jsou podčeledí lasicovitých. Jsou pro ně charakteristické protáhlé tělo a relativně krátké končetiny. Jedná se o aktivní lovce korýšů, krabů, ryb, případně žab. V jednadvacátém století rozeznáváme 13 žijících druhů vyder, od vydry obrovské, která je s délkou 2 metrů největší lasicovitou šelmou současného světa, až po vydru mořskou, zvíře, které má ze všech savců nejhustší srst (to byl bohužel důvod, proč byla v minulosti tak intenzivně lovena). Vydry žijí semiakvatickým způsobem života; jsou částečně vodní, částečně suchozemské. Předky samozřejmě mají zcela suchozemské, od ostatních lasicovitých se oddělily v období pozdního Miocénu. Právě v té době žila na území dnešního Španělska jedna z prvních známých vyder. Jednalo se o rod Teruelictis, který dosahoval tělesné délky přibližně 60 centimetrů. Takovou délkou by se dal přirovnat například k dnešní jihoamerické vydře jižní (Lontra provocax), která dosahuje délky asi 70 centimetrů (bez ocasu). Jediným známým druhem tohoto rodu je Teruelictis riparius, jenž byl popsán Salesou v roce 2013. Teruelictis vykazuje jisté typické vydří znaky. Z kostry bylo bohužel objeveno velmi málo. Mezi nalezenými ostatky je spodní čelist, kosti levé přední a levé zadní končetiny a několik obratlů, stejně jako kost pánevní. Uspořádání zubů a jejich tvar prozrazují, že Teruelictis byl skutečně předkem vyder, a možná si zaslouží být jako vydra klasifikován. Přesto však panují nejasnosti ohledně jeho možného zařazení do podčeledi vyder... Svými zuby se tedy Teruelictis vydrám podobal. Lovil pravděpodobně ryby a korýše. Ale jinak se dnešním vydrám nepodobal způsobem života. Teruelictis byl totiž zcela suchozemský. Jeho tělo bylo protáhlé a bylo vybaveno poměrně dlouhými končetinami. Právě druhý jmenovaný znak příliš nesedí, a je tedy pravděpodobné, že Teruelictis byl hbitým suchozemským běžcem. Zřejmě se zdržoval v okolí vody, jako všichni savci pochopitelně dokázal dobře plavat, avšak nebyl ještě tím semiakvatickým predátorem, kterým se později stali jeho potomci... Šlo v podstatě o jakousi "suchozemskou vydru"...

Projekt Prehistoričtí lasicovití bude pokračovat...

Psovité šelmy pravěku: Vulpes skinneri

8. dubna 2018 v 10:59 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku se po nějaké době opět vrací. Už jsme se seznámili s pravěkými vlky, psy i různými primitivními zástupci psovitých. Teď je na čase podívat se na lišky, prehistorické lišky. Jednou z nich je i Vulpes skinneri...

Jméno: Vulpes skinneri,
Období: raný Pleistocén,
Místo: Jihoafrická republika.
Rod Vulpes, česky liška, zahrnuje dvanáct v současnosti žijících druhů, od naší lišky obecné (Vulpes vulpes), jež se přirozeně vyskytuje po celé Eurasii a Severní Americe a byla lidmi introdukována do Austrálie, až po proslulou arktickou lišku polární (V. lagopus), která je schopna přežít i mrazy -50°C díky svému hustému kožichu. Avšak kromě těchto a dalších současných druhů zahrnuje rod Vulpes i několik vyhynulých druhů lišek. Vulpes skinneri dostala své druhové jméno na počest Johnu Skinnerovi, dnes již zesnulém africkém mammalogovi. Podle fosilních ostatků byla tato liška popsána teprve roku 2013. Nalezený exemplář pochází z proslulého naleziště Malapa v provincii Gauteng v Jihoafrické republice. V roce 2010 odtamtud vzešel jeden z nejúžasnějších nálezů homininů, a to sice Australopithecus sediba. Nález dalších savců, kteří žili v této oblasti spolu s australopitéky, jen prokazuje, jak živočišně rozmanité to bylo místo. Kromě australopitéků a lišek druhu Vulpes skinneri se totiž v této oblasti našly kostry šavlozubých koček, prehistorických antilop nebo také mangust. Podle některých odborníků všechna tato zvířata umírala v jakési bažině, v nějakých stojatých jezírkách nebo spíše v jakési vodní prohlubni, hluboké až 150 metrů. Na dně této propasti se nacházel písek, který umožnil kostem, aby se lépe fosilizovaly. K propasti mohlo zvířata lákat mnohé, ať už voda, tak potrava... Vulpes skinneri byla velká zhruba jako dnešní liška obecná. Byl to čilý lovec, pochutnávající si na ptačích vejcích, malých savcích, snad i ještěrkách nebo žábách. Pravděpodobně žila samotářsky, i když z poměrně strohých fosilních pozůstatků si o chování tohoto zvířete nemůžeme udělat ucelený obrázek. Liška žila před přibližně 2 miliony let, i když je možné, že přežila až do doby před 1,5 milionu let. Ve svém ekosystému rozhodně nebyla vrcholným predátorem, zaujímala v něm však samozřejmě důležité místo... Historie rodu Vulpes není tak úplně neznámá, a právě nález druhu Vulpes skinneri paleontologům prozradil něco o jeho evoluci. Nicméně nejstarší známá liška pochází z doby před 7 miliony let, z Čadu. Byla to V. riffautae, a šlo zřejmě o nejstarší psovitou šelmu žijící ve Starém světě (psovití se totiž vyvinuli v Severní Americe ve starších třetihorách).

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Varanosaurus a varan

2. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat se zaměřila na Brachiosaura a žirafu, ve druhé se nám představili ankylosaur Gargoyleosaurus a ostnitá ještěrka moloch, ve třetí části jsme pak zkoumali, co mají společného ryboještěr Ichthyosaurus a dnešní delfín skákavý. Další dvě velice sobě velice podobná zvířata, z nichž jedno je pravěké a druhé současné, mají dokonce podobná jména. Co mají společného? A co naopak ne?

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Hvězdami čtvrté části tohoto projektu jsou permský plaz Varanosaurus a dnešní rod Varanus, česky jednoduše varan. Podívejme se na jejich anatomii a zjistěme, co mají společného...

VARANOSAURUS:
Navzdory svému jménu nebyl Varanosaurus příbuzný s dnešními varany, kteří patří do řádu šupinatých a čeledi varanovitých. Tento plaz, který žil v období Permu před 280 miliony let, byl ve skutečnosti pelykosaurem. Vědci ho zařadili do čeledi Ophiacodontidae, která byla pojmenována podle jejího nejznámějšího zástupce, permského Ophiacodona, jenž se Varanosaurovi v mnohém podobal. Oba tito živočichové měli blízko k savcovitým plazům jako byli Edaphosaurus a Dimetrodon, známé permské ikony vybavené plachtou na zádech. Varanosaurus tuto ploutev postrádal. Dosahoval délky přibližně 90 centimetrů. Ostré, zakřivené zuby jasně svědčí o tom, že to byl dravec. Část svého života trávil ve vodě, část na souši, a živil se hlavně lovem ryb. Stejně jako všem raným plazům a všem dnešním ještěrům včetně varanů vybíhaly i Varanosaurovi jeho končetiny do stran. Neměl je tedy pod tělem, jako například pozdější gorgonopsidi. Dlouhý, zploštělý ocas, který dosahoval skoro poloviny tělesné délky, mohl ve vodě sloužit k pohánění těla. Podobně plavou i dnešní varani nebo třeba krokodýlové. Lebka Varanosaura byla protáhlá, v čelistech se nacházela jedna řada zubů, ze všech pak nejnápadnější byly dva špičáky. Je velice pravděpodobné, že na souši dokázal na krátkou vzdálenost běžet vysokou rychlostí, což mu umožňovalo dohnat prakticky jakoukoliv kořist menší než byl on sám. Je nepravděpodobné, že by se živil většími zvířaty, nelovil-li ve skupinách. Z permských plazů se Varanosaurovi podobají ještě Varanops a Varanodon. Tím pádem tedy můžeme říci, že se vzhledem podobali i dnešním varanům, nicméně stále to byli pelykosauři. Oba patřili do čeledi Varanopidae. Její zástupci celkově disponovali anatomií až podivuhodně podobnou anatomii dnešních ještěrů.




VARAN (VARANUS):
Ve fosilním záznamu se varani rodu Varanus, patřící mezi ještěry s rozeklaným jazykem (snad to poukazuje na jejich příbuznost s hady), objevují v období Neogénu, konkrétně pak v Miocénu. Může být překvapením, že ještě před pár miliony let se varani vyskytovali i v Evropě, například v Řecku. V současném světě se s nimi setkáme pouze v Africe, na Blízkém východě, v jižní a jihovýchodní Asii a v Austrálii. Dobrým příkladem konvergentního vývoje v souvislosti s varany jsou však ještěři tegu ze Střední a Jižní Ameriky, kteří se jim podobají a dokonce mají i podobné potravní zvyky... Původ slova varan je zajímavý; roku 1768 Rakušan J. N. Laurenti popsal asijského varana skvrnitého (Varanus salvator), což je shodou okolností asi druhý nebo třetí největší ještěr naší planety (délka až 2,5 metru), domníval se, že slovo varan, které se mu rozhodl dát, souvisí s německým warnen, tedy varovat. Z toho vzešel i obecný anglický název monitor lizard. Pravdou však je, že slovo varan s největší pravděpodobností vychází z arabštiny, ze slova waral, což je obecný název pro varana pustinného, druh vyskytující se v kamenitých pouštích a stepích Afriky a Arábie. Dnes na Zemi žije celá řada druhů, jejichž počet se neustále mění; nové molekulární studie prokazují, že druhy, které jsme dříve klasifikovaly třeba jen jako poddruhy již známých druhů, si zaslouží být samostatně klasifikovány. Varani jsou masožravci. Mnozí nepohrdnou mršinami. Jsou to také aktivní lovci, a zatímco se někteří živí hmyzem, jiní jsou schopni skolit i velkého buvola. Samozřejmě nejznámějším varanem je varan komodský (Varanus komodoensis), vyskytující se na pěti sopečných ostrůvcích v Indonésii. Velký samec může být až 3 metry dlouhý. Australský varan obrovský (Varanus giganteus), zase dokáže sprintovat rychlostí 40 km/h a po několika druzích středoamerických leguánů je jedním z nejrychlejších ještěrů na světě. Králík nebo wallaroo nemají šanci mu utéct. Rozeklaným jazykem nasávají varani pachy. V horní části tlamy mají Jacobsonův orgán, stejně jako hadi. Je to jakýsi chemický analyzátor. Tato zvířata vnímají svět kolem sebe úplně jinak než my. Velikostně se varani různě liší; ten nejmenší druh z Austrálie má jen 30 centimetrů, ten největší, jak už bylo zmíněno, je Komodský drak, a ten může mít až 3 metry. Dalo by se říci, že velikostně se od sebe jednotlivé druhy liší tak jako myš a slon.




CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Na pohled jsou si Varanosaurus a varan podobní. Samozřejmě je dělí miliony let vývoje. Varanosaurus žil před 280 miliony let, dnešní varani existují přibližně 16 milionů let (ale pozor, mluvíme o rodu Varanus, čeleď Varanidae jako taková existovala už v Křídovém období, není tedy chybou uvádět, že prehistorické obdoby varanů vybíraly dinosauří hnízda!). Tito tvorové by mohli být považováni za příklad konvergence. Utvářelo je podobné prostředí. Dnešní varani jsou ve vodě doma stejně jako na souši, a Varanosaurus byl zřejmě též dobrým plavcem, zároveň byl však stavěn pro život na souši. Je možné, že Varanosaurus se také živil celou řadou živočichů, možná nepohrdl ani mršinami. Dlouhý zploštělý ocas je typický pro obě tato zvířata. Zda měl Varanosaurus rozeklaný jazyk, to bohužel asi nezjistíme. Tvarem lebky se však dnešním varanům výrazně podobal. Varani mají protáhlou hlavou, a když rozevřou své čelisti, ukáže se, že jsou dosti velké. Jak Varanosaurus, tak varan jsou vybaveni končetinami směřujícími od těla, nenacházejí se pod ním. Proto se při chůzi varani pokyvují. Varanosaurus asi chodil stejným způsobem.

Co nemají společného? Už jsme si uvedli, že Varanosaurus byl pelykosaur, dnešní varani jsou naopak šupinatými plazy. Dělí je od sebe mnoho milionů let. Avšak jejich anatomie je skutečně dosti podobná, proto také paleontologové Varanosaura pojmenovali tak, jak ho pojmenovali... Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...

Pravěk v Čechách - Burianosaurus

1. dubna 2018 v 10:12 | HAAS
Poslední část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v lednu 2017. Od té doby však již uběhla dlouhá doba, a navíc byl během toho času pojmenován první český dinosaurus. Již jsem o něm psal do rubriky Nejnovější zkameněliny, avšak v rámci tohoto projektu je na čase si jej znovu představit...

Živočich: Burianosaurus augustai,
Období: Křída, stupeň cenoman, před 94 miliony let.
Nadšenci do pravěku po celá léta věděli o neobvyklém nálezu učiněném v lomu nedaleko Mezholez na Kutnohorsku v roce 2003. Tehdy totiž lékař a amatérský sběrač zkamenělin Michal Moučka náhodou nalezl levou stehenní kost dinosaura spolu s úlomkem z pánve či žebra zvířete. Zajímavé bylo, že se na kosti nacházely stopy po zubech žraloků. Zvíře zemřelo, a jeho mršina se stala obětí moře a jemu vládnoucích predátorů a mrchožroutů. Stopy po žraločích zubech byly jen důkazem toho, že dinosaurus nebyl na moři sám, i když byl mrtvý. Tak, jak to chodí i dnes, mrchožrouti zřejmě jeho mrtvolu zcela ohlodali... Před 94 miliony let žil český dinosaurus na česko-rýnském ostrově, který obklopovalo mělké moře. Zvíře možná zahynulo někde uprostřed ostrova a bylo řekou odplaveno do moře, anebo žilo na pobřeží - to už bohužel asi nezjistíme... Od začátku bylo patrné, že český dinosaurus byl ornitopodem, tedy ptakopánvým dinosaurem, vzhledem pravděpodobně podobným Iguanodontovi a jeho příbuzným... Po 14 letech od nálezu byl dinosaurus vědecky popsán a pojmenován Danielem Madziou, Clintonem Boydem a Martinem Mazuchem. A jméno, které mu bylo dáno? Burianosaurus augustai, na počest slavného akademického malíře Zdeňka Buriana, který ilustroval nejen spoustu dobrodružných knih, ale nakreslil i řadu rekonstrukcí světa prehistorie, na čemž spolupracoval se svého času předním českým paleontologem Josefem Augustou (odtud druhové jméno dinosaura), který se mimo jiné zasadil i o napsání několika povídkových knížek o životě dinosaurů a dalších prehistorických zvířat... O životě Burianosaura se toho příliš mnoho neví. Byl to býložravec. Zřejmě dokázal chodit po všech čtyřech stejně jako po dvou, takže se živil jak nízko, tak vysoko rostoucí vegetací. Na území Čech byl v geologické periodě Křída hojně rozšířen jehličnan druhu Frenelopsis alata. Rostl u pobřeží moře, snad se tedy stáda Burianosaurů zdržovala hlavně tam, a živila se právě takovými rostlinami... Je možné, že Burianosaurus byl pouze ostrovní formou nějakého jiného, většího ornitopodního dinosaura. K ostrovnímu nanismu během evoluce dochází neustále; dnes bychom jeho příklady nalezli například mezi liškami z kalifornských ostrovů Channel Islands nebo asijskými buvoly z jihovýchodoasijských ostrovů. Asi nejlépe známým příkladem ostrovního nanismu v druhohorním světě jsou dinosauři z Křídového ostrova Hateg v Rumunsku. Jelikož měl Burianosaurus pouze omezený životní prostor, mohl se během vývoje zmenšit. Doufejme, že v budoucnu bude o tomto zvířeti zjištěno ještě více...

Nevím, zda bude projekt Pravěk v Čechách ještě pokračovat, rozhodně ho však neuzavírám. Jen očekávejte, že mezi vydanými články bude, jak se u tohoto projektu v posledních pár letech stalo zvykem, mezera několika měsíců či dokonce více než jednoho roku.

Dinosauří hnízdiště 5: Hnízda v Indii

28. března 2018 v 14:00 | HAAS
Vracím se k projektu Dinosauří hnízdiště. V uplynulých čtyřech částech jsme si už představili některá z velkých nalezených hnízdišť, která významně ovlivnila naše nahlížení na počátek dinosauřího života, totiž ve vejcích, a rané fáze jejich života... Nesmíme však opomenout zmínit se ještě přinejmenším o jednom významném hnízdišti...

Psal se únor 2007, když byl z Kukshi Bagh v indickém státě Madhya Pradesh ohlášen úžasný objev. Indičtí geologové během pouhých 18 hodin průzkumu oblasti, jež byla v období Křídy vyschlým řečištěm, nalezli přes stovku skvěle zachovalých dinosauřích vajec. Některá z nich byla takřka velikosti fotbalového míče. Ta vejce, která byla úplná, měla pochopitelně kulovitý tvar, a měřila v průměru dobrých 16 centimetrů. Zvíře, které je nakladlo, muselo mít tělesnou délku přes 10 metrů, s velkou pravděpodobností šlo tedy o nějaký typ sauropodního dinosaura, tedy plazopánvého dinosaura s dlouhým krkem. Sauropodi byli velkými býložravci, kteří byli po většinu času druhohorní éry velmi úspěšní. Neznámý sauropod se s velkou pravděpodobností vracel na hnízdiště rok co rok. Samice zde kladly vejce, možná i stavěly hnízda. Jednou, nebo vícekrát, došlo k velké záplavě, vejce byla pohřbena v mělkých sedimentech, zfosilizovala, a pak byla nalezena lidmi o více než 65 milionů let později. Není to však jediné dinosauří hnízdiště, kterým se Indie může pyšnit. Vždyť už někteří hinduisté poblíž Bara Simhla v minulosti sbírali vejce Rajasaurů. Dnes už se jimi může pyšnit velmi málo z nich, mnohá totiž byla zničena při relativně nedávných přestavbách chrámů. Další dinosauří hnízda byla objevena ve státě Tamil Nadu v jižní části subkontinentu v roce 2009. Nalezená vejce měla průměr 12,7 až 22,86 centimetru v průměru a zcela jistě tedy byla nakladena velkými sauropody. Opět pocházela z dávného hnízdiště, kam se mohutná zvířata vracela rok po roce... Další velké dinosauří hnízdiště v Indii se nachází v Balasinoru v Gudžarátu. Je součástí UNESCO Geo Parku. Na tomto místě však byla objevena i řada dalších dinosauřích zkamenělin. Jedno z největších indických dinosauřích hnízdišť se zase nachází v Raiyoli; některá z nich jsou veřejně vystavena v Indroda Dinosaur and Fossil Park v Ahmedabadu v Gudžarátu... Z jednoho indického hnízdiště pochází i vskutku vzácný nález. Jedna z velmi známých fosilií - had chystající se pozřít mládě sauropoda. Zasypala je zřejmě duna nebo byli zabiti v písečné bouři, která náhle zasáhla, jako by hadovi chtěla zabránit v zabití malého, čerstvě vylíhnutého dinosauřátka. Model této scény můžeme vidět v Přírodovědném muzeu ve Vídni. Nález prokazuje, že 3,5 metru dlouhý Křídový had Sanajeh indicus, který se vzhledem podobal dnešním hroznýšům a krajtám a nejspíše s nimi byl velmi blízce příbuzný, se živil dinosauřími mláďaty. Pravděpodobně vyhledával velká hnízdiště, kde měl dost dobrou šanci na to, aby čas od času slupnul nějakého toho malého sauropoda...


Nemohu to slíbit, ale zřejmě napíši další části projektu Dinosauří hnízdiště. Hned tak to ale nebude... Doufám však, že se Vám tento článek líbil...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Ichthyosaurus a delfín

25. března 2018 v 11:04 | HAAS
První část projektu Podobnost pravěkých a současných zvířat pojednávala o Brachiosaurovi a jeho dlouhokrkých příbuzných a současné žirafě, druhá část se pak zaměřila na opancéřovaného Gargoyleosaura a současného australského ještěra molocha ostnitého. Ve třetím díle našeho cyklu nahlédneme na dva další velmi zajímavé živočichy, které zná opravdu každý, i ti, kteří se o pravěk a přírodu vůbec nezajímají. Jeden z těchto živočichů je skutečnou ikonou pravěku, další patří mezi nejpopulárnější a nejinteligentnější zvířecí obyvatele naší planety v současnosti...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Třetí část pojednává o jednom z nejznámějších pravěkých živočichů, mořském Ichthyosaurovi a jemu nápadně podobném, inteligentním kytovci delfínu. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

ICHTHYOSAURUS:
Ichthyosauria byla velká třída mořských plazů všech různých velikostí, ne však různých tvarů těla. Říká se jim "ryboještěři", a to z dobrého důvodu - tito mořští plazi se totiž nápadně podobali rybám. Během evoluce se jejich končetiny přeměnily v ploutve (je možné, že jejich předchůdci měli původně blány mezi prsty), dokonce i na jejich ocasu se vyvinula ploutev, a stejně tak na hřbetě některých druhů. Primitivní druhy, žijící v období Triasu, kupříkladu Cymbospondylus, však tuto hřbetní ploutev postrádaly. Předchůdci ichtyosaurů, konkrétně pak rod diapsidních plazů nazvaný Hupehsuchia z Číny, žili už před 248 miliony lety, tedy na samém počátku druhohorní éry. Během desítek milionů let vývoje pak některé rody dosáhly skutečně úctyhodných rozměrů; například Shonisaurus z pozdního Triasu dosahoval délky i 15 metrů, takže se velikostně rovnal dnešnímu plejtvákovci šedému. Na rozdíl od mnoha jiných mořských plazů ichtyosauři nevyhynuli na konci Křídy před 65 miliony let. Poslední druhy se ve fosilním záznamu objevují před 90 miliony let. Nastala patrně nějaká změna; ryboještěři nepřežili. Byli nahrazeni mnohem více zabijácky vypadajícími mosasaury... Avšak nejznámějším ichtyosaurem je bezesporu Ichthyosaurus. Vždyť toto jméno je skloňováno stejně často jako slovo dinosaurus, a koneckonců vzniklo 20 let před zavedením pojmu Dinosauria. Ichthyosaurus se objevil už na konci období Triasu a žil ještě na počátku období Jury. Jeho fosilie byly nalezeny v tolika různých lokacích, od Anglie, kde ho roku 1821 popsali angličtí geologové De la Beche a Conybeare, přes Německo, Belgii a Švýcarsko až po Albertu v Kanadě a Grónsko. Kompletní kostru Ichthyosaura našla počátkem 19. století proslulá anglická lovkyně zkamenělin Mary Anningová. Tehdy lidé taková zvířata ještě dobře neznali, jistě si však už tehdy povšimli podobnosti Ichthyosaura s rybami. Později také došlo na rozpoznání podobnosti s dnešními delfíny. Ichthyosaurus byl brilantní plavec, stejně jako všichni ostatní ryboještěři byl stavěn k životu ve vodě, nikdy nevycházel na souš. Došlo k nálezu několika zkamenělin matek rodících mláďata. Ta se rodila napřed, stejně jako u dnešních kytovců. Tito plazi už měli příliš rybí tvar těla na to, aby se vraceli na souš klást vejce (i když rozhodně není pravidlem, že by všichni plazi měli klást vejce, vždyť mezi dnešními hady a ještěry nalezneme tolik přinejmenším vejcoživorodých druhů). Čelisti Ichthyosaura byly vyzbrojeny ostrými zuby, jež se skvěle hodily k chytání ryb a olihní. Vlastně byly přeměněny na takový dlouhý zobák. Prsní ploutve Ichthyosaura měly tvar hydrofilu a každá z nich skrývala pět prstů. Zajímavé je, že Ichthyosaurus měl masivní sluchové kůstky, není tedy pochyb, že pod vodou slyšel výtečně. Zřejmě používal sluch k lokalizování své kořisti. Byl schopen ji zaměřit i na velkou vzdálenost. Velké oči svědčí o tom, že měl velmi dobré vidění. S délkou 2 metrů nepatřil Ichthyosaurus ani mezi ryboještěry k těm největším zabijákům, ale rozhodně má co říci o anatomii této skupiny živočichů, která úspěšně proplouvala světovými vodami po značnou část druhohor...




DELFÍN SKÁKAVÝ (TURSIOPS TRUNCATUS):
Představme si nyní delfíny. Tito mrštní kytovci se vyvinuli z prakytovců jako byl Dorudon asi tak v období Oligocénu nebo Miocénu. Jedním z prvních skutečně delfínovitých kytovců byl Eurhinodeplhis, který žil v Miocénním období. Dnešní delfíni jsou poměrně dosti rozsáhlá skupina. Pojem delfín vlastně není tak úplně vědecký, v podstatě jde o parafyletickou skupinu. Od svých příbuzných velryb jsou odlišovány pouze vzhledem. Mezi nejpopulárnější z delfínů však patří delfín skákavý, zvíře často chované v delfináriích a vodních světech, i když musíme uvést, že delfíni při představeních před publikem mnohdy trpí. Podobně jako Ichthyosaurus mají i delfíni mimořádně vyvinutý sluch. Hudba jim vůbec nedělá dobře. Delfíni v akváriích, jejichž atmosféra je doplňována mnohdy příjemnou "mořskou" hudbou, trpí nejvíce... Delfín skákavý je celosvětově rozšířený, nevyskytuje se jen v chladných arktických a antarktických vodách. Čelisti delfína jsou také přeměněny do jakéhosi zobáku. Toto zvíře má značně vyvinutou inteligenci; jednotlivé skupiny delfínů mají svůj vlastní jazyk a zřejmě i jména. Delfín skákavý je také známý tím, že mnohokrát zachránil člověka. Možná to není ze soucitu; delfínu se zkrátka instinktivně snaží vyzvednout na hladinu topící se těleso. Tito 2,5 metru dlouzí živočichové jsou však rozhodně skutečnými ikonami zvířecí říše. A jsou také velmi společenští, některé skupiny mají i přes 30 jedinců. Delfín skákavý loví ryby hlavně u dna, a za jediný den je schopen jich spořádat až sedm kilogramů. Rod Tursiops zahrnuje ještě další dva druhy...


CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Ichthyosaurus a delfín jsou dvěma dobrými příklady konvergentní evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na prostředí, ve kterém žijí. Ichthyosauři i delfíni pocházejí ze suchozemských předchůdců, kteří se v odlišných dobách z nějakého důvodu rozhodli vydat se po vzoru svých dávných rybích předků zpět do moře. Snad za to mohla potrava, snad nějaké změny podnebí... Každopádně se jejich končetiny přeměnily v jakési ploutve, i když rozhodně ne rybí ploutve. Jak Ichthyosaurus, tak delfín skákavý jsou vybaveni dokonce i hřbetní ploutví. Mají zobanovité čelisti, a oba patří mezi rybožrouty. Oba jsou to obratlovci dýchající vzduch, delfíni nikdy nezadržují dech příliš na dlouho, je velmi pravděpodobné, že to tak bylo i u Ichthyosaura. Ichthyosaurus přiváděl na svět živá mláďata, stejně jako dnešní delfíni (a v podstatě všichni savci s výjimkou ptakořitných). A obě zvířata byla či jsou vybavena skvělým sluchem i zrakem. Jsou společenská; Ichthyosauři zřejmě také žili ve skupinách, a o dobře organizovaných skupinkách delfínů se už asi nemusíme zmiňovat... Jaké by to jen bylo, kdybychom mohli z doby před 190 miliony let přivést do současného světa Ichthyosaura a nechat si ho zaplavat si s jemu dnešním nepříbuzným, avšak pozoruhodně podobným delfínem skákavým...

Co nemají společného? Ichthyosaurus byl plaz, delfín skákavý je savec. Ocasní ploutev Ichthyosaura byla poloměsíčitá a vertikální, dnešní delfín ji má stejně jako všichni kytovci horizontální. Ichthyosaurus měl řitní ploutve, u delfínů zadní končetiny vymizely, podobně jako u všech ostatních moderních kytovců. Ichthyosaurus žil v Jurském období, ostatní ichtyosauři celkově v druhohorách, delfíni jsou výsledkem evoluce kytovců v posledních několika desítkách milionů let (třetihory a čtvrtohory). Našli bychom tedy i to, co společného nemají. Je však nadmíru obdivuhodné, jak se sobě podobají... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Máte-li nějaké připomínky, napište je do komentářů...

Prehistoričtí lasicovití: Megalictis

18. března 2018 v 10:32 | HAAS
Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Vrhněme se tedy na popis velkého pravěkého rosomáka Megalictise!

Jméno: Megalictis,
Období: Miocén,
Místo: Spojené státy americké, Severní Amerika.
Počátek Miocénního období v rozmezí mezi 25 až 18,5 milionu let v Severní Americe nazývají paleontologové "cat gap". To proto, že v této době bylo ve fosilním záznamu nalezeno jen několik málo kočkovitých šelem nebo šelem z jiných skupin, které svou anatomií připomínaly kočky. Právě v této době žila v Severní Americe spousta malých i velkých raných psovitých šelem, stejně jako několik nadmíru pozoruhodných lasicovitých. Jedním z nich byl Megalictis, který tvoří tři samostatné druhy: M. ferox, M. frazieri a M. petersoni. Je řazen do vyhynulé podčeledi lasicovitých nazvané Oligobuninae (podle soudobého rodu Oligobunis), jež je typická pro miocénní období v Severní Americe. Megalictis svým vzhledem velmi výrazně připomínal jednoho z nejzuřivějších a nejžravějších predátorů dnešní severní polokoule; rosomáka (Gulo gulo). Tedy s jediným rozdílem, Megalictis totiž dorůstal velikosti medvěda černého. Pokud velký rosomák váží 10 až 20 kilogramů, pak jeho pravěký bratranec Megalictis dosahoval tělesné hmotnosti až 60 kilogramů. Byl o dvacet kilogramů těžší, než už tak gigantická pravěká "lasička" Ekorus (vezměme v potaz, že Ekorus se svou tělesnou stavbou lasicím rozhodně nepodobal) z afrického kontinentu. Stejně jako dnešní rosomák, se kterým se setkávali i naši předkové ve střední Evropě ještě před několika desítkami tisíc let, předtím, než byl z těchto míst vytlačen, byl i Megalictis vybaven krátkýma nohama s nezatažitelnými drápy. Megalictis byl rozhodně vybaven sadou mimořádně ostrých zubů, skvěle se hodících k trhání kořisti. Paleontologové studovali stavbu Megalictisových končetin, především pak klouby spojující jednotlivé kosti, a po porovnání s končetinami současných savčích predátorů dospěli k závěru, že Megalictis na svou oběť číhal v záloze, a když prošla kolem, napadl ji, aniž by něco tušila, a rychle ji zabil. Svou kořist zcela jistě nepronásledoval na velké vzdálenosti. Dnešní rosomáci nepohrdnou ani mršinami, vždyť v chladných oblastech, jež obývají, je každý zdroj proteinů dobrý. Ačkoliv Megalictis nebyl nucen sbírat odpadky, neboť se vyskytoval v oblastech podstatně teplejších než jeho dnešní příbuzní, je také možné, že se čas od času přiživil na nějaké té mršině... Zajímavé je, že u Megalictise můžeme vypozorovat pohlavní dimorfismus, samci se tedy liší od samic, a to velikostně. Byli mnohem větší. Tento fakt lze tvrdit zejména o druhu Megalictis ferox, jehož kosti byly odkryty na deseti různých nalezištích v amerických státech Nebraska, Wyoming a Jižní Dakota.

V brzké době očekávejte další část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat, stejně jako další části Prehistorických lasicovitých a Psovitých šelem pravěku. Mám také v plánu další nový projekt, tentokráte o současných zvířatech, více zatím neprozradím...

Psovité šelmy pravěku: Vlk etruský

11. března 2018 v 10:35 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku nějakou dobu stagnoval, a když už jsem pokračoval v psaní tohoto typu článků, věnoval jsem se podobnému seriálu Prehistoričtí lasicovití... Avšak tato série ještě stále neskončila. V minulosti žilo na naší planetě tolik psovitých šelem, které si zaslouží přinejmenším zmínku... Vlk etruský jistě patří mezi ně!

Jméno: Canis etruscus,
Období: Pleistocén,
Místo: především Itálie a Španělsko, středomořská oblast.
Již vyhynulý zástupce rodu vlků (Canis), který se vyskytoval před 1,9 až 1,6 miliony let na území dnešního Středomoří - to byl vlk etruský. Nikdy nebyla nalezena kompletní kostra, většina fosilních pozůstatků vlka etruského je tvořena pouhými fragmenty. Víme, že nebyl příliš velký, dosahoval zhruba rozměrů dnešního vlka obecného (Canis lupus). Čenich měl poněkud protáhlý. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, i vlk etruský se po celý život řídil především vynikajícím čichem. Takový dnešní vlk obecný je schopen ucítit mršinu na vzdálenost 2 až 3 kilometrů, přičemž jeho čich je asi 10 000 lepší než ten náš. Je velice pravděpodobné, že jemu blízce příbuzný vlk etruský měl podobně citlivý čich. Lektotyp vlka etruského byl prostudován italským paleontologem Danilo Torrem roku 1967. Kosti tohoto jedince však byly nalezeny už v 19. století a popsány švýcarským zoologem a paleontologem Charlesem Immanuelem Forsythem Majorem v roce 1877. Od té doby se však o vlku etruském příliš mnoho nevědělo. I dnes jsou naše znalosti tohoto vyhynulého druhu vlka poněkud strohé... Jisté je, že se tato šelma, stavěná na rychlý běh a uštvání kořisti, setkávala s velkými pravěkými hyenami rodu Pachycrocuta. Možné nepřátele mohl mít i v jeskynních lvech. Jelikož nepatřil mezi největší predátory v období, kdy Evropou táhla stáda mamutů a srstnatých nosorožců, pižmoňů a sobů, živil se zřejmě menšími zvířaty. Je možné, že smečka vlků etruských se dala spíše na stopu nějakého hbitého býložravce typu gazely, než aby pronásledovala kupříkladu mamutí mláďata... Většina nalezených kostí vlka etruského pochází z Itálie (proto také druhové jméno etruský), nicméně další kosti byly nalezeny i ve Španělsku. Podle některých autorů obýval tento vlk pouze oblast Středomoří, jiní odborníci se domnívají, že i kosti pravěkých vlků z Číny a Tádžikistánu náleží tomuto druhu. V současnosti je tedy poněkud složité udat přesný areál rozšíření etruského vlka...

Pokusím se v tomto projektu pokračovat častěji, aby mezi publikací jednotlivých částí nebyl tak velký časový rozdíl...

Dinosauří hnízdiště 4.: Massospondylové v Jižní Africe

7. března 2018 v 14:26 | HAAS
Článek, který byl na dlouho poslední částí projektu Dinosauří hnízdiště, jsem napsal 19. ledna minulého roku. Avšak málo významných lokací, jež svět paleontologie obohatily o poznatky ohledně dinosauřího hnízdění, bylo zatím v tomto projektu popsáno... Proto je na čase, aby se projekt Dinosauří hnízdiště vrátil. Nebudu jej psát příliš často, přesto si myslím, že budou i další části...

V roce 2006 Reisz a jeho paleontologický tým lokalizovali úžasné naleziště dinosauřích vajec a mláďat v jihoafrickém Golden Gate Highlands National Park. Toto úžasné místo, ležící v provincii Svobodný stát, nedaleko hranice s Lesothem, je známé svými "zlatými branami", pískovci, z nichž některé jsou okolo dvou set miliónů let staré. Předtím, než učinili závěry o vzhledu dinosauřího hnízdiště a jeho funkcích, našli paleontologové z Reiszova výzkumného týmu celou řadu malých kostřiček jakýchsi prosauropodů. Zároveň se jim tehdy podařilo objevit 34 vajec. Už na místě však bylo jasné, že nebyla nalezena klasická hnízdní kolonie. Pozůstatky vajec a mláďat totiž nebyly nalezeny na stejné úrovni; některá byla hlouběji, jiná výše, což poukazuje na malé rozdíly ve stáří zkamenělin. Ačkoliv šlo o hnízdiště, nebyla to typická hnízdní kolonie. Matky dinosaurů však přicházely na stejné místo rok co rok, aby přivedly na svět svá mláďata. Nestavěly však pro ně speciální hnízda; žádné zkamenělé kruhy či podobně nebyly nalezeny. Je tedy možné, že dinosauří matky jednoduše kladly vejce na zem, možná jen do malé, skoro nepatrné jamky. K jakému rodu dinosaurů patřily? A jak je toto hnízdiště staré? Před 190 miliony let, což je stáří tohoto hnízdiště, žil v Jihoafrické republice jeden proslulý raně jurský prosauropodní dinosaurus. Byl to Massospondylus, přibližně 4 metry dlouhý a až 1 tunu vážící býložravec, blízký příbuzný Plateosaura z období Triasu a tvor, na jehož vzhled se názory od roku 1854, kdy byl Richardem Owenem vědecky popsán, různily. Dlouho byl považován za kvadrupeda, zvíře pohybující se po čtyřech končetinách, posledních jedenáct let je na něj však již správně nahlíženo jako na bipedního dinosaura... V době, kdy Massospondylové v této oblasti Golden Gate Highlands přiváděli na svět nové generace, byla tato lokace v podstatě vysušeným říčním korytem, případně okrajem velkého jezera. Lze to ostatně odhadnout nejen z minerálů zachovaných v pískovcích, ale i díky tomu, že byla část hnízdiště, případně několik částí, tak dobře zachovány. V průběhu tisíců, možná i milionů let, zasáhly hnízdiště povodně, kvůli nimž sice populace Massospondylů utrpěla mírné ztráty, jistě však byly přínosem pro moderní vědu. Zda se Massospondylové o svá mláďata starali či ne, to už z nálezů nevyplývá. Mnozí dinosauři se však o svá mláďata starali, vždyť severoamerická Maiasaura z období Křídy mluví za vše. Ptáci, kteří jsou současnými theropodními dinosaury, prokazují svým mláďatům obvykle velmi důkladnou péči. A stejně tak krokodýlové, blízcí příbuzní ptáků a dinosaurů. Je tedy možné, že i Massospondylus se o svá mláďata staral alespoň několik hodin po narození. Možná, že matka jen zůstávala u hnízda, a po vylíhnutí se mláďata držela v její blízkosti, čímž jim byla zajištěna dočasná ochrana před predátory. Stejně tak je ale možné, že Massospondylové prostě jen nakladli vejce a nechali je opuštěná. Třeba se jednoho dne dozvíme více... Massospondylí hnízdiště v Jižní Africe však zůstává jedním z nejstarších (snad i nejstarším) z dosud objevených dinosauřích hnízdišť...

Neslibuji, že další část tohoto projektu napíši brzy (jak mám občas ve zvyku). Avšak je pravděpodobné, že tento projekt skutečně bude pokračovat...

Prehistoričtí lasicovití: Ekorus

24. února 2018 v 10:17 | HAAS
Po takřka měsíci je zde další část seriálu Prehistoričtí lasicovití. Tentokrát však pojednává o šelmě, která se svým dnešním příbuzným, lasičkám, vydrám či rosomákům, téměř vůbec nepodobá...

Jméno: Ekorus ekakeran,
Období: pozdní Miocén,
Místo: Keňa, Afrika.
Dnešní lasicovité šelmy mají řadu společných znaků, mezi něž patří i poměrně krátké končetiny. Přesto dokáží například lasičky nebo kuny běžet velmi vysokou rychlostí, ačkoliv pouze po krátkou dobu. Většinou se pohybují dlouhými skoky. Lasicovitá šelma rodu Ekorus, která žila na území dnešní východní Afriky, konkrétně pak na území státu Keňa, v období pozdního Miocénu (před 6 až 5,5 miliony let), byla však velmi odlišná. Přestože zuby a tvar lebky zvířete jasně dokazují, že se jednalo o mustelida, délka jeho končetin je přímo v rozporu s anatomií současných zástupců čeledi. Končetiny Ekora byly stavěny jako končetiny levhartů nebo jiných kočkovitých šelem. Přední končetiny byly mohutné a sloužily k položení kořisti, k čemuž zpravidla docházelo po dlouhém výskoku. Zadní končetiny byly o něco kratší, a zvíře při běhu účinně poháněly. Ekorus byl v kohoutku 60 centimetrů vysoký, délka těla bez ocasu činila 1,2 metru, přičemž ocas byl patrně nějakých 40 centimetrů dlouhý, tělesná hmotnost šelmy se blížila pětačtyřiceti kilogramům. Připomínal něco mezi lasicí a kočkou. Avšak Ekorus není ojedinělým případem: i v Severní Americe se v miocénním období vyskytovala lasicovitá šelma, která byla spíše psovitého či kočkovitého vzhledu. Jmenovala se Megalictis. Důvod, proč obě tato zvířata dorůstala podstatně větších velikostí a během vývoje se jejich tělesná stavba změnila, je jasný. V potravním řetězci měla tato zvířata vyšší postavení. Je dosti pravděpodobné, že v době, kdy Ekorus žil, byla Keňa hustěji zalesněná než o něco později, v Pliocénním období, kdy vznikla Velká příkopová propadlina, což způsobilo ústup lesů, vznik savan, a tím pádem i vznik vpřímených hominidů, kteří byli nuceni opustit život na stromech a začít chodit vzpřímeně po travnatých planinách. Ekorus nebyl příliš rychlý, jeho tělo bylo spíše stavěno k poražení velké kořisti. Když se klima a prostředí změnilo, Ekorus jakožto striktně lesní tvor vyhynul. Jeho kořistí se pravděpodobně stával Eurygnathohippus, primitivní kůň se třemi kopýtky, který žil v obdobích Miocén, Pliocén a Pleistocén. Další častou kořistí Ekora mohlo být primitivní prase z podčeledi Tetraconodontinae, pojmenované Nyanzachoerus...

Pokračování projektu brzy...
 
 

Reklama
Reklama