Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Gymnogyps varonai

26. července 2017 v 9:52 | HAAS
V další části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" si představíme úžasného dravého ptáka, jenž ještě s koncem poslední doby ledové přežíval na Kubě... Užijte si tedy pohled na tohoto unikátního predátora!

Jméno zvířete: Gymnogyps varonai,
Zařazení: řád Cathartiformes (kondoři),
Vyhynutí: Pozdní Pleistocén či raný Holocén,
Příbuzní? Existuje zástupce rodu Gymnogyps.
Rod Gymnogyps je v současnosti jedním z pěti rodů, které dohromady zahrnují sedm druhů čeledi kondorovitých (Cathartidae). V jednadvacátém století je součástí rodu Gymnogyps pouze jediný druh, a to G. californianus, jenž není ničým jiným, než proslulým kalifornským kondorem. Tento kriticky ohrožený pták byl kdysi na samém pokraji vyhynutí, ovšem dnes je jeho druh již zachráněn díky vitální práci dobrovolníků i odborníků. Kdybychom jej v minulosti ztratili, vymizel by z naší planety jediný blízký příbuzný vyhynulého kondora, který se kdysi podobně jako jeho dnešní bratranec vznášel vysoko nad zemí využívaje termických proudů. Nikoliv však nad Kalifornií, ale nad Karibikem. Čtvrtohorní éra na Kubě patřila kondoru kubánskému, jehož latinské jméno je Gymnogyps vorai. Velmi se podobal kondoru kalifornskému, vždyť také měli společného předka... Fosilie tohoto kondora byly objeveny v dehtových depozitech zvaných Las Breas de San Felipe asi půl šestého kilometru na západ od městečka Martí na Kubě. Z jejich výzkumů vyplývá, že jsou převážně Pleistocénního původu. Dosud bylo nalezeno několik kostí, ze všech ale jasně vyplývá, že jde o kondora rodu Gymnogyps. Ačkoliv není snadné určit celkovou velikost zvířete, je velmi pravděpodobné, že bylo zhruba velikosti kondora kalifornského. Šířka lebky činí zhruba 4 centimetry, její výška asi 3 centimetry, což rozměry hrubě odpovídá kalifornskému kondoru. Dále lze předpokládat, že vyhynulý kubánský kondor se také živil zdechlinami. Zřejmě hnízdil na vysokých skalách ve vnitrozemí Kuby. Zatím nebyly jeho ostatky objeveny v jiné části Karibiku. Je také možné, že to byla kubánská specialita, endemit ostrova...


Kubánský kondor se živil mršinami pozemních lenochodů, kteří se v Pleistocénu stále vyskytovali na ostrovech v Karibiku. Byl tedy přirozeným odklízečem jejich vzdechlin. Pokud se choval podobně jako kondor kalifornský, jen málokdy se přiživoval na vzdechlinách plazů, například vyhynulých karibských musuran. Dnešní kondor kalifornský nedisponuje jedním smyslem, a tím je čich. Kubánský kondor jím zřejmě také nebyl vybaven, a tak po vzoru svého dnešního bratránka sledoval ostatní mrchožravé ptáky, snad ostatní druhy kondorů, shromažďující se nad vzdechlinou, kterou sami svým čichem našli. Zrak měl kubánský kondor zjevně hodně dobrý. Charakteristickým znakem tohoto druhu byl opravdu velmi výrazný výstupek, díky čemuž možná vypadal více jako kondor andský (Vultur gryphus) či než kondor kalifornský.. Vyhynul buďto na konci Pleistocénu, či na začátku našeho období, Holocénu. Ať tak či onak, je jasné, že z naší planety zmizel ještě dříve, než ho lidské oko mohlo spatřit živého...

Zdroj obrázku: www.carnivoraforum.com

Další část zřejmě na začátku měsíce srpna...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Acratocnus

17. července 2017 v 9:19 | HAAS
V seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uvidíme nejpodivnější zvířata, která kdy obývala ostrovy v Karibském moři... Tentokráte se podíváme na živočicha, jehož současní příbuzní žijí v pevninské Americe, ale na rozdíl od něj žijí na stromech...

Jméno zvířete: Acratocnus,
Zařazení: Pozemní lenochodi (vyhynulá skupina),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
Mezi chudozubé savce, kteří se vyvinuli na jihoamerickém kontinentu během jeho 40 milionů let trvající izolace, patří pásovci, mravenečníci a lenochodi. S dnešními druhy lenochodů se můžeme setkat pouze ve větvích stromů, nejsou-li tedy zrovna na zemi, kam vždy po několika dnech slézají kálet. Avšak v nedávné minulosti žila na americkém kontinentu řada druhů lenochodů, které se vyskytovaly pouze na zemi. Tito lenochodi byli příliš těžcí na to, aby lezli po stromech, a své zahnuté drápy, tolik se hodící ke šplhání po větvích, obvykle používali k přitahování vegetace do tlamy. Někteří byli velcí, jako například šestimetrové Megatherium, které se řadí k největším suchozemským savcům všech dob. Jiní byli menšího vzrůstu, a mezi ně patřili i druhy vyskytující se na karibských ostrovech. Jejich předkové možná byli obrovští, ale oni sami žili na ostrovech, a během vývoje se kvůli omezenému prostoru museli zmenšit... Acratocnus patřil k malým pozemním lenochodům, ale přesto byl podstatně větší než všichni dnes žijící stromoví lenochodi. Vážil od 20 do 70 kilogramů, zatímco hmotnost dospělců dnešních druhů sotva překračuje 9 kilogramů. Nejbližšími žijícími příbuznými Acratocna jsou lenochodovití dvouprstí (Megalonychidae). Tato čeleď se vyvinula na konci Eocénu, už před 35 nebo 36 milióny let. Bylo to však teprve nedávno, kdy lenochodi získali svůj moderní vzhled. Existovaly tři druhy: A. ye, A. odontrigonus a A. antillensis. Fosilní pozůstatky druhu A. odontrigonus byly nalezeny v jeskyních na Portoriku, ostatní druhy pocházejí z ostrovů Kuba a Hispaniola (na němž se rozkládají Dominikánská republika a Haiti). Acratocnus žil v nížinách ostrovů a preferoval deštné lesy. Přestože se řadil k pozemním lenochodům, dokázal vzhledem ke své velikosti (jak již bylo zmíněno, byl menším pozemním lenochodem) šplhat po stromech. Jeho hákovitě zahnuté drápy byly k lezení po stromech dokonalé. I tak je ale jisté, že značnou část svého života trávil Acrotocnus na zemi. Živil se rostlinami...


Vyhynutí Acratocna stále vyvolává mnoho otázek. Podle některých odborníků vymizel už v Pleistocénu, ale obecně se domníváme, že vymírání s koncem tohoto období přežil a vyhynul až v Holocénu, tedy v našem časovém úseku. Změna klimatu způsobená ústupem ledovců daleko na severu jistě hrála ve vymírání pozemních lenochodů roli, avšak je pravděpodobné, že na konci Pleistocénu či na počátku Holocénu již byly ostrovy v Karibiku kolonizovány pravěkým člověkem. Lenochodi byli pro nově příchozí lidi vítaným zpestřením jídelníčku, bohužel však tento lov zredukoval jejich počty. V případě Acratocna to však není potvrzeno. Někteří z Acratocnových prehistorických příbuzných, jako karibský Megalocnus, vyhynuli asi před 5000 lety, kdežto první lidští obyvatelé Karibiku se zde objevili v době před 4000 lety. Otázkou je, zda byli pozemní lenochodi již vyhynulí, anebo se s nimi lidé ještě setkali. I kdyby se tak stalo, pozemní lenochodi byli už v té době na pokraji vyhynutí...

Zdroj obrázku:

Projekt o vyhynulých zvířatech Karibiku bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Aktiogavialis

11. července 2017 v 10:44 | HAAS
Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" se zaměřuje na bizarní, úžasné a již dávno zmizelé živočichy, kteří obývali ostrovy či vody jednoho z nejproslulejších světových moří. Dávno před Piráty z Karibiku a jejich nepřáteli se obyvatelé Karibského moře museli mít na pozoru před zabijáky poněkud odlišnými... Tentokráte se podíváme na predátora, jehož nejbližšího žijícího příbuzného bychom dnes nalezli na druhé straně planety...

Jméno zvířete: Aktiogavialis,
Zařazení: Krokodýli, čeleď gaviálovití,
Vyhynutí: Konec Oligocénu,
Příbuzní? Jeden existuje.
Gaviálovití jsou nejspecializovanější čeledí řádu krokodýlů. Jejich čelisti mají protáhlý tvar, od orbitu (očních důlek) se lebka zužuje a čelisti jsou vyzbrojeny řadou ostrých zubů. Gaviálové loví tak, že vplavou do hejna ryb a svými prodlouženými čelistmi pak svou kořist chytají. Dnes na Zemi žije jediný zástupce čeledi gaviálovitých, poslední svého druhu. Je to gaviál indický, který je velmi vzácný a poštěstí-li se nám to, setkáme se s ním v jižní Asii. Je to obr, jeden z největších zástupců řádu. Dnešní gaviálové jsou skutečně specialisty na lov ryb, se svými 110 zuby v dlouhých čelistech je loví poměrně snadno. Nelze pochybovat o tom, že prehistorický gaviál žijící ve zcela jiných končinách byl též výtečným rybářem. V období Oligocénu žil v Karibiku prehistorický gaviál, nazývaný Aktiogavialis. Jeho jméno vzniklo složením dvou řeckých slov: aktios, tj. řeka, a gavialis, tedy gaviál. Někdy lze jméno vcelku přeložit jako "pobřežní gaviál", neboť se podle fosilních pozůstatků nalezených v mořských nánosech usuzuje, že žil v estuáriích. Brakická voda svědčí mnoha druhům ryb, specializovaných na život ve sladké vodě, která se mísí se slanou. Právě tam Aktiogavialis nacházel tolik potřebnou potravu. Dosud je znám jediný druh, A. puertoricensis. Jak nasvědčuje druhové jméno, je to portorická specialita, nebyl nalezen nikde jinde, než v ostrovním státě Portoriko, a tento druh, jakož i rod, byl popsán roku 2007. Horniny, z nich pocházejí jeho fosilie, se datují do doby před 30 až 23 miliony lety, tedy do Oligocénní epochy. Nálezy druhu A. puertoricensis jsou však značně fragmentární: nalezena a prostudována byla nicméně lebka, která jasně prozrazuje, že se jedná o gaviálovitého. Uvnitř lebky se nachází také části mozkovny... Způsob života Aktiogavialise lze popsat díky studiu chování dnešních gaviálů, a krokodýlů celkově. Značnou část svého života trávil ve vodě, na souš většinou vylézal za účelem slunění a kladení a ochrany vajec...


Na obrázku vidíte současného gaviála (1) a lebku Aktiogavialise (2). Karibský gaviál byl skutečně velmi podoben svému dnešnímu bratranci. Stále zůstává otázkou, zda se tento druh zdržoval pouze na pobřeží Portorika a pouze v jeho estuáriích. Fakt, že na rozdíl od dnešních sladkovodních gaviálů žil při pobřeží a tedy ve slané vodě (nebo v případě estuárií alespoň v částečně slané vodě), pochopitelně provokuje řadou otázek. Mohl se Aktiogavialis pohybovat po celém Karibiku, nebo přinejmenším v určité části moře? Mohl osídlit i jiné ostrovy? Dodnes byl nalezen pouze na Portoriku, ale je možné, že v budoucnu budou jeho pozůstatky objeveny i jinde? Zatím se zdá, že byl spíše islandický, jinými slovy ostrovní. Vše zatím nasvědčuje tomu, že Portoriko bylo jeho jediným domovem... Tento pozoruhodný živočich vyhynul s koncem Oligocénu. Nebyl však jediným gaviálem, který kdy žil na západní polokouli. Jemu příbuzní Gryposaurus a Siquisiquesuchus žili ve vnitrozemí Jižní Ameriky, ve Venezuele a dále na jih. Pocházeli ze stejné vývojové větve gaviálů, jako Aktiogavialis...

Zdroj obrázku:

Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" bude pokračovat...

Původ mosasaurů (1/2)

8. července 2017 v 10:47 | HAAS
Po seriálech Původ plesiosaurů, Původ pliosaurů a Původ ichtyosaurů, které jsem napsal v minulém roce, je čas začít s novým projektem, který se zaměří na čtvrtou nejznámější skupinu mořských plazů. Jsou to mosasauři, a my nahlédneme do světa jejich vývoje!

Původ mosasaurů

Příchod nových vládců moře

Pozdní Křída byla nejen obdobím největších suchozemských predátorů, jako byl Tyrannosaurus nebo Spinosaurus. Byla to také doba, kdy mořím začala a s koncem tohoto období přestala vládnout jedna nová skupina mořských zabijáků. Jmenovali se mosasauři (Mosasauroidea). Měli protáhlou lebku s nozdrami umístěnými blíže očím než špičce lebky, oči se nacházely po stranách hlavy, krk byl krátký a tlustý, z trupu vybíhaly dva páry končetin tvaru ploutví a celé tělo ve vodě poháněl silný ocas, občasně vybavený ploutevním lemem. Tito plazi samozřejmě dýchali vzduch, takže se podobně jako velryby a další kytovci, nebo jako dnešní leguáni galapážští, museli vynořovat na hladinu, aby se nadechli. Jinak však žili celý svůj život v moři. Nebyli schopni pohybu na souši, ani souš nevyhledávali. Za poměrně krátkou dobu (jen několik desítek milionů let) své existence se z nich stali jedni z největších vodních predátorů, kteří kdy žili...

Mosasauři se začali vyvíjet teprve asi před devadesáti milióny lety. Právě v této době vyhynula skupina ichtyosaurů, a tak je více než zřejmé, že ichtyosaury opuštěnou ekologickou niku obsadila tato nová skupina masožravců. Mosasauři nebyli blízce spřízněni s ichtyosaury, spojovalo je toho málo, jako např. zařazení mezi plazy. Nebyli ani blízkými příbuznými plesiosaurů. Na rozdíl od nich to byli živočichové, kteří mají příbuzné v dnešním světě, a jakými příbuznými oni jsou! Patří mezi ně největší ještěři jednadvacátého století. Mosasauři byli úspěšnou postranní linií varanidů, tedy varanovitých, čeledi plazů, která se dnes mezi zájemci o herpetologii těší velké oblibě. Na první pohled je příbuznost s varany a s ještěry vůbec zřejmá: mosasauři skutečně byli šupinatými plazy, kteří vládli oceánům, a přitom měli blízko k dnešním varanům. Evolučně měli blíže i k našim evropským ještěrkám než například ke Kronosaurovi monstrózních rozměrů. Úspěšnými tedy mosasauři byli, to ano. Žili však poměrně krátce. Ti první se objevují ve fosilním záznamu v době před 92 miliony let, na počátku pozdní části Křídy. Vymírají před 65 miliony let následkem dopadu obřího asteroidu a kataklyzmatické události jím vyvolané. Celkově se tedy udrželi na naší planetě "jen" zhruba 27 milionů let (pro srovnání plesiosauři žili asi 138 milionů let).



Ekologickou niku, kterou ichtyosauři opustili, snad nemohla nahradit vhodnější skupina mořských plazů. Živili se stejnou potravou, jako jim velmi vzdáleně příbuzní ryboještěři, tedy lovili sépie, ryby, amonity atd. Rodili živá mláďata, což není u plazů, kteří celý život žijí ve vodě, překvapující. Je možná odvážné to tvrdit, ale lze usuzovat, že kdyby ichtyosauři neztratili na počátku pozdní Křídy své postavení, možná by se z mosasaurů nikdy nestali tak úspěšní a velcí predátoři. Nelze však tvrdit, že by se nevyvinuli. První rody však rozhodně nebyly dominantními vládci oceánů. Byli to malí živočichové, kteří se jistě ocitali na jídelníčku mnohem větších dravých příšer...

Předky mosasaurů byli aigialosauridi (např. pozdně křídový Aigialosaurus). Byli to zástupci skupiny varanů, kteří žili částečně suchozemským, částečně vodním způsobem života. Zdržovali se zřejmě poblíž řek, jezer nebo snad i mořského pobřeží, kde už lovili ryby a byli znamenitými plavci. V minulosti se však předpokládalo (a tento názor zastával i Edward Drinker Cope), že mosasauři mají společného předka s hady. Nyní víme, že tomu tak nebylo, a hadi se navíc objevili už před 160 miliony let. Jakákoliv podobnost mezi hady a mosasaury (kupříkladu dvojitá řada přírubových zubů na patře) sice v jejich příbuznosti hraje roli (ke všemu varani mají blíže k hadům než k malým ještěrkám), ale pro současnou vědeckou společnost už nedokazuje těsnou příbuznost těchto dvou skupin. Navíc víme, že hadi se nevyvinuli ve vodě, ale v druhohorách se přizpůsobili hrabavému životu. Mosasauři se naopak skutečně ve vodním prostředí vyvinuli...


Zřejmě nejstarším dosud objeveným mosasaurem je Dallasaurus. Staršího zástupce čeledi Mosasauridae snad ani neznáme. Žil před 92 miliony let a byl, což je zjevné, pojmenován podle Dallasu v Texasu. Dallasaurus neměřil ani metr na délku. Stěží se dá uvěřit tomu, že jeho potomci byli třeba i patnáctkrát delší. Tento tvor byl jakousi složeninou aigialosauridů a prvních mosasaurů. Přesto jej můžeme považovat za prvního právoplatného mosasaura. Lovil pouze ryby a žil částečně na souši a částečně ve vodě. Jeho potomci už však byli výhradně vodní...


Před 90 miliony let se objevuje další mosasaurid, roku 1994 pojmenovaný Yaguarasaurus. Byly objeveny jen fragmenty kostry: artikulovaná lebka, žebra a několik obratlů. Přesto víme, že šlo o mosasaura. Je neuvěřitelné, jaký pokrok ve velikosti mosasauři za poměrně krátkou dobu učinili. Yaguarasaurus zřejmě nebyl přímým potomkem sotva metrového Dallasaura, ale i tak byl jeho blízkým příbuzným a poměr velikosti Dallasaura a Yaguarasaura byl asi 1 : 5. Jinými slovy, délka Yaguarasaura je odhadována asi na 5 metrů. Nalezená lebka měří celkově 87 centimetrů, do plně otevřené tlamy zvířete by se tedy vešel celý Dallasaurus. Mosasauři si tedy před 90 miliony let začali libovat.

Yaguarasaurus byl objeven na nalezišti Cueva Rica poblíž městečka Yaguará v údolí řeky Magdalena v kolumbijských Andách. Druhové jméno Yaguarasaurus colombianus tedy znamená "Yaguarský ještěr z Kolumbie". V rámci čeledi Mosasauridae patřil do podčeledi Tethysaurinae, která byla pojmenována podle proslulého prehistorického moře Tethys. Byl bratrancem severoamerického Russellosaura, pocházejícího ze stejné oblasti, jako Dallasaurus. K dalším primitivním mosasaurům se řadil Selmasaurus russelli. Oba byli pojmenováni podle kanadského paleontologa Dalea Russella (nar. 1937), který se výzkumu mosasaurů věnoval.


Na obrázku výše již vidíte Globidense. Globidens žil před 85 až 65 miliony let a dosud byly jeho fosilní pozůstatky objeveny jak v Severní Americe, tak v Indonésii a v Evropě. S délkou šesti metrů se už řadil ke středně velkým masožravcům v oceánu. Byl to úspěšný rod, vydržel dvacet milionů let prakticky bez velkých anatomických změn. Dnes je uznáváno pět různých druhů rodu Globidens. Živil se především měkkýši, mezi nimi především mlži a také amonity. Ostatní známí mosasauři nebyli známí jako požírači měkkýšů, nebo alespoň netvořili podstatnou část jejich jídelníčku. Zuby Globidense byly však na "rozlouskávání" měkkýších vápenatých schránek přímo adaptovány. Jeho ozubení nesloužilo k trhání masa, ale k proniknutí do schránky a jejímu otevření, aby se hladový mosasaur mohl dostat k měkkému tělu měkkýše uvnitř. Nakonec je snad nutno uvést, že nalezený exemplář z Jižní Dakoty měl v žaludku pozůstatky rozkousaných ulit, což vše jen potvrzuje...


Podívali jsme se už na rané mosasaury, stejně jako na Globidense, který žil až do konce Křídového období. Příště se zaměříme na pokročilé mosasaury, hlavně pak na skutečné obry, jež lovili vše, co jim vplavalo do cesty, od velkých amonitů po žraloky a dokonce i ostatní mosasaury.

O tom tedy příště...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Nesophontes

1. července 2017 v 11:10 | HAAS
Počínaje dnešním dnem začíná na mém blogu nový velký projekt nazvaný Vyhynulí tvorové z Karibiku. Bude pojednávat o úžasných, ale v současnosti již neexistujících zvířatech, mnohá z nichž vyhynula ještě předtím, než je evropský objevitel mohl popsat. Někteří z těchto tvorů vyhynuli již dávno, jiní krátce před objevením amerického kontinentu. Někteří dokonce vymizeli teprve nedávno. Mohl za to člověk, nebo vyhynuli přirozenou cestou? V tomto seriálu se podíváme na mnohdy bizarní a fascinující tvory, kteří Karibiku dávali lesk dávno před nebezpečnými korzáry...

Jméno zvířete: Nesophontes,
Zařazení: Savec z řádu hmyzožravců,
Vyhynutí: Nejspíše na počátku 16. století,
Příbuzní? Existují.
Nesophontes byl rod hmyzožravců blízce příbuzných dnešním rejskům nebo štětinatcům. Blízko měl především ke druhé jmenované skupině hmyzožravců, která je stále zastoupena dvěma žijícími druhy vyskytujícími se na několika ostrovech v Karibském moři. Štětinatec nebo-li Solenodon patří mezi několik málo savců, kteří jsou vyzbrojeni jedem. Neví se však, zda jedovatým hryznutím mohl disponovat i jeho vyhynulý příbuzný. Těžko říci, zda evropští objevitelé Nesophenta někdy viděli. Vedou se spory o tom, kdy toto poměrně záhadné zvíře vyhynulo. Někteří vědci tvrdí, že Nesophontes vyhynul zhruba v době, kdy byla Amerika objevena Španěly, což znamená, že k vyhynutí došlo na počátku 16. století. Jiní odborníci se domnívají, že rod existoval ještě v minulém století a nakonec mlčky vyhynul. Některé druhy tohoto rodu, například Nesophontes zamicrus z ostrova Hispaniola, na němž se dnes rozkládají Haiti a Dominikánská republika, jsou oficiálně označovány za vyhynulé až od 30. let 20. století, přičemž někteří věří tomu, že vyhynuli právě v té době, jiní se zase přiklánějí k názoru, že vyhynuli mnohem dříve. Proto je těžké určit, proč Nesophontes vyhynul. Mnohé z jejich pozůstatků se nicméně našly v blízkosti koster krys a myší, což jasně podporuje alespoň jednu teorii: tento rod hmyzožravců zcela jistě přežil vymírání na konci Pleistocénu. Hlodavci byli na karibské ostrovy dovezeni lidmi a mohli způsobit vyhynutí Nesophonta tím, že mu jednoduše konkurovali... Nesophontes byl studován pouze z fosilních pozůstatků, některé z nich se datují do našeho letopočtu, ale žádná z koster se nedatuje do novověku (zde se opět dostáváme k problému určení času, kdy zvíře vyhynulo). Je však zajímavé, že některé kosti Nesophonta se nalezly například ve fosilizovaných sovích vývržcích. Draví noční ptáci tedy Nesophonta lovili. Celkově šlo o savce malé velikosti, jednotlivé druhy měřily od 5 do 15 centimetrů na délku. Hlava byla protáhlá jako u štětinatců, kteří jsou nejbližšími žijícími příbuznými Nesophonta. Výzkum DNA nicméně ukázal, že se vývojová větev Nesophontů odtrhla od štětinatců (Solenodon) už před 40 miliony let. Nesophontes byl tedy mezi hmyzožravci jedinečný. Samozřejmě byl vybaven i dlouhým ocáskem...


Měl výjimečně citlivý čich, s jehož pomocí nalézal svou oblíbenou potravu: hmyz a další bezobratlé... Dosud je známo několik odlišných druhů rodu Nesophontes, není však zcela jasné, kolik jich ve skutečnosti je. Podle některých vědeckých prací jich existovalo 6, podle jiných 8 nebo 9, jindy se uvádí až 12. Vždy se však počítá pouze s pleistocénními a holocénními zástupci tohoto rodu. Otázkou je, kolik milionů let samotný rod existoval, neboť se nevyvinul před 40 miliony let, tehdy se vyvinuli pouze jeho předkové, základní zástupci jeho vývojové větve... Tito tvorové se vyskytovali pouze na ostrovech Velkých Antil, tedy na Kubě, Hispaniole, Pororiku, Jamajce a na Kajmanských ostrovech. Jejich pozůstatky byly nalezeny na všech z těchto ostrovů, zřejmě pouze s výjimkou Jamajky (nepotvrzeno). Pravděpodobně nejlépe prozkoumaným zástupcem rodu je Nesophontes edithae (vyobrazen), jehož fosilie se nacházejí ve sbírkách v Londýně.


Zdroje obrázků:
2. https://www.researchgate.net/figure/6552797_fig1_Figure-1-Cag-3-mammal-subfossils-a-Nesophontes-edithae-mandible-b-Heteropsomys (část obrázku označená jako b zobrazuje čelist druhu Heteropsomys insularis, čelist N. edithae pouze část a).

Příští týden napíši další část nového projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku"...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Plateosauridae

22. června 2017 v 14:04 | HAAS
Přináším další část svého projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokrát o Plateosauridech...

Název čeledi: Plateosauridae,
Autor názvu a popisu: Christian Erich Hermann von Meyer, 1837 (Plateosaurus), O. C. Marsh, 1895 (Plateosauridae),
Nejznámější zástupce: Plateosaurus,
Doba výskytu: Trias.
Plateosauridi patřili mezi prosauropody, kteří byli v pozdním Triasu a rané Juře zastoupeni velkým množstvím rozličných rodů. Čeleď Plateosauridae však zahrnovala pouze ty, kteří měli vývojově blíže k Plateosaurovi než k Massospondylovi (čeleď Massospondylidae je též zastoupena množstvím prosauropodích rodů). Pozůstatky plateosauridů známe z Eurasie a Jižní Ameriky. Byli to středně velcí dinosauři, v období Triasu se však řadili k největším suchozemským zvířatům na světě. Plateosaurus, nejznámější zástupce této čeledi, byl až 9 metrů dlouhý a vážil až 4,5 tuny. Žil v Evropě a Severní Americe před 220 až 215 miliony let a setkával se se slavnými triaskými veleještěry, tehdy ještě převážně malými, jako byl masožravý Coelophysis. Naproti tomu Unaysaurus, jediný další uznávaný rod, měl 2,5 metru na délku a v dospělosti jeho hmotnost činila 70 kilogramů. Žil před 225 miliony let v Brazílii. Je možné, že šlo o přímého předka Plateosaura, neboť žil o něco dříve a velký dinosaur se z něj pak mohl vyvinout. Oba chodili převážně po zadních, i když chůze po všech čtyřech pro ně též nebyla problémem. S ostatními plateosauridy je to z vědeckého hlediska již problematičtější. Jaklapallisaurus z centrální Indie, z doby před 200 miliony let, je sice považován za člena této čeledi, ale není toho o něm mnoho známo. Zatím je však uznáván jako zástupce čeledi Plateosauridae. Problém však nastává u rodů jako je Plateosauravus z Jižní Afriky. Původně byl Sidney Haughtonem považován za jihoafrický druh Plateosaura, ale pak se ukázalo, že je to odlišný rod. V Krugerově národním parku bylo dosud objeveno více než tucet jedinců, všichni jsou však fragmentální. O čínském Yimenosaurovi z rané Jury, z doby před 190 miliony let, toho též nevíme mnoho. Snad to byl býložravec či všežravec... Jisté je však to, že Plateosauridi byli takřka vesměs býložraví, na začátku Jury se snad mohly objevit i rody živící se částečně masem, ale to vůbec nebylo potvrzeno. Jsou však jednou z prvních dinosauřích čeledí zahrnujících větší rody, samotný Plateosaurus je toho při své velikosti důkazem. Někteří vědci se však nyní domnívají, že Plateosauridae je vlastně synonymum slova Prosauropoda, a prosauropodi už nebyli čeledí, ale infrařádem, jenž byl von Huenem zaveden roku 1920. Zde se situace mírně komplikuje...



Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu za to velmi rád...

Odhalení skrytého tajemství Megalosauří čelisti

14. června 2017 v 16:12 | HAAS
Za námět k napsání tohoto článku i informace, jež jsem pro něj získal, děkuji University of Warwick a Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva nadchne...

Asi před 200 sty lety objevená fosilní čelist Megalosaura z Oxfordu patří mezi nejslavnější dinosauří zkameněliny vůbec. Britští nadšenci paleontologií ji znají stejně dobře, jako Dippyho z Londýnského muzea, i když se jedná pouze o fragment spodní čelisti kdysi ohromného masožravého ještěra. Megalosaurus byl prvním kdy historicky popsaným dinosaurem-jeho popis učinil William Buckland v roce 1824. Učinil tak na základě nálezů z Oxfordshire, několika kostí starých přes 160 milionů let, pocházejících tedy z dob, kdy byla Británie roztroušena na menší ostrůvky a část dnešního ostrova byla zalita mořem obývaným prapodivnými příšerami. Megalosaurus tehdy na souši dominoval coby největší britský masožravý dinosaurus. V Oxfordském muzeu přírodních věd (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky) se tehdy nalezené kosti nacházejí, a mezi nimi je i fragment dolní čelisti, jenž nyní vydal fantastická svědectví... V době objevu a popisu nemohl vynikající geolog William Buckland zjistit o čelisti vše, neboť skrývala jedno velké tajemství. Nebýt moderní technologie, nikdy bychom se nedozvěděli o skrytých předmětech nacházejících se v čelisti. Těmito předměty jsou zuby, jež se nenacházejí na povrchu. V kosti je jich totiž dalších pět, jde tedy o poměrně výjimečný pohled na to, jak zuby dinosaurům rostly pod již vyklubanými zuby a později je nahrazovaly. Již dávno se o dinosaurech ví, že k tomu docházelo, přesto je však takový nález v tolik slavné fosilii jedinečný. Dalo by se říci, že je to jako by byl na Věstonické Venuši objeven otisk drápu jeskynního lva, nebo na obrazu Mona Lisy maličká postava v pozadí-nálezy, k nimž pochopitelně asi nedojde, o to větší je pak překvapení, když k jakémusi výjimečnému objevu u fosilie, jež byla vykopána v první polovině 19. století a studována desítkami odborníků. Při průzkumu "skrytého tajemství" Megalosauří spodní čelisti byl použit vysoce výkonný CT skan a 3D analyzační software. Profesor Mark Williams, vedoucí výzkumu, nechal pořídit 3000 rentgenových snímků čelisti! Díky nim pak došlo k odhalení pěti dalších zubů. Také se poprvé povedlo "vystopovat" kořeny vyklubaných zubů. A také se naneštěstí ukázala smutná pravda: Megalosauří fosilie nebyla tak neporušená, jak se dosud myslelo. Jakési poškození fosilie vyšlo najevo až po skenování. Nyní lze detektivně vypátrat, proč je fosilie mírně poškozena; mezi lety 1927 a 1931 jeden z asistentnů Oxfordského muzea učinil restoraci zkameněliny. Tehdy mohlo dojít k mírnému, avšak na pohled nepatrnému poškození. Ještě více než to se však zdá, že kost byla poškozena už po vyjmutí z horniny, tedy krátce po objevu, k němuž došlo pravděpodobně roku 1797, i když to není zcela jisté (není však špatně uvádět, že je čelist zkrátka přes dvě stovky let na světle světa). V těch dobách ještě nebylo lidem známo, jak opatrně se musí s cennými fosiliemi zacházet, vždyť tehdy ani slovo dinosaurus nebylo světu známo a lidé nevěděli o těchto majestátních zvířatech nic... Pro profesora Williamsona bylo zajisté velmi speciální učinit takový výzkum a prozkoumat fosilii, jejíž fotografie vídal už jako malý kluk...


Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte, budu rád za Vaše postřehy či připomínky...

Návrat plazů do vody

4. června 2017 v 10:06 | HAAS
Tento článek by mne nenapadlo napsat, kdyby nebylo knihy "Velká obrazová encyklopedie Dinosauři", při jejímž prohlížení jsem pro tento článek získal námět... Doufám, že se Vám zalíbí...

První plazi se na Zemi objevili v období Karbonu, před více než 300 miliony let. Patřili mezi ně například Hylonomus nebo Petrolacosaurus. Tito plazi se pak stali předky vůbec všech dalších obratlovců-plazů, ptáků a savců. Ale plazi se vyvinuli na souši. Na rozdíl od svých předchůdců, obojživelníků, není jejich kůže měkká a nepotřebuje být často v kontaktu s vodou, protože nevyschne. Je totiž pokryta tvrdými keratinovými šupinami. Později se začaly objevovat i různé výstupky z rohoviny, pancíře a ještě později krunýře. Plazi dýchají vzduch plícemi a mají výkonné srdce k pohybu na souši. První plazi, kteří se kdy objevili, vypadali podobně jako dnešní ještěrky. Jednalo se o naprosto suchozemská zvířata. Přesto se někteří plazi začali postupně vracet tam, odkud vyšli jejich předkové, do vody. Byl to obdivuhodný krok, avšak u všech skupin později se vyvíjejících obratlovců k němu došlo (v případě ptáků to byli například Hesperornis nebo dnešní tučňáci, a v případě savců samozřejmě kytovci, tedy velryby a delfíni). Kdy však k tomuto návratu do vodního prostředí došlo? Může to být překvapivé, ale již v Permu. Ani ne šedesát milionů let poté, co se první plazi vyvinuli na souši, se někteří zástupci této třídy vrátili do moře. Dobrým příkladem byli například Claudiosaurus a Hovasaurus, oba se řadili mezi vodní eosuchy. A tato zvířata, obvykle kolem padesáti či šedesáti centimetrů dlouhá, měla zploštělý ocas podobně jako dnešní varani skrvnití z jižní a jihovýchodní Asie, a podobně jako oni trávili většinu času ve vodě. Tito eosuchové byli možnými předky dnešních ještěrů. Ve vodě se živili rybami. Je tedy dost pravděpodobné, že se plazi začali vracet do vody právě kvůli potravě. Možná však svou roli sehrála i změna prostředí, které se úspěšně přizpůsobili. Souš se postupně stávala mořem, zvířata vyskytující se na tomto území se tedy po generace měnila, až nakonec vznikli vodní plazi. Hovasaurus i Claudiosaurus byli přímo mistrovskými plavci. Zcela na konci Permu žil na Zemi ještě jeden dobře známý vodní plaz. Podobal se krokodýlům, ale neřadil se mezi ně. Říkáme mu Mesosaurus, a žil v Brazílii a Africe, jež byly tehdy součástí kontinentu Pangaea, na samém sklonku prvohorní éry. I on byl zcela přizpůsoben k životu ve vodě, jeho ocas byl dokonalý k rozrážení vody při plavání a pohonu těla vpřed, tak jako ho dnes používají krokodýlové. I Mesosaurus patřil mezi ty plazy, kteří učinili tak důležitý krok zpět do vody. V období Permu a Triasu se mezi plazy vyskytovalo čím dál více dobrých plavců. I suchozemští a nemotorní Dicynodonti, jako byl Lystrosaurus, dokázali dobře plavat. V dokumentu BBC Putování s pravěkými monstry bylo ukázáno, jak stádo Lystrosaurů přeplavalo na druhý břeh při hledání pastvin. Právě v těch dobách, na začátku Triasu, už docházelo k podobným událostem, jako dnes na řece Mara v Africe, kde krokodýlové loví pakoně, jež musí řeku přeplavat. Avšak před 245 miliony let byly takové události ryze plazího charakteru-predátor i kořist se řadili mezi plazy...



V druhohorách již na Zemi existovala celá řada mořských plazů. Lidé je obecně pokládají za vodní dinosaury, ale ve skutečnosti byli někteří pouze vzdálenými příbuznými dinosaurů. Jejich jedinečnost spočívala i v naprosté vládě nad oceány. Stali se zde dominantními. Druhohorní moře byla plná delfínům podobných ichtyosaurů (ryboještěrů), dlouhokrkých plesiosaurů, krátkokrkých, zato mnohdy gigantických pliosaurů, později varanům příbuzných mosasaurů, snad za zmínku stojí i druhy krokodýlů, které se specializovaly na život v moři. Metriorhynchus z období Jurského je toho dokladem, tento krokodýl trávil většinu svého života v moři. Vývoj želv nastal v období Triasu, skupina se vyvinula na souši, ale už v Juře se některé rody začaly vracet do moří a oceánů, a v období Křídovém již slané vody obývaly ty největší želvy všech dob, včetně mohutného Archelona. Jde-li o ichtyosaury, není přesně známo, jak se vyvinuli, ale jejich předchůdce byl zřejmě též suchozemským plazem. Ichtyosauři rodili živá mláďata, měli dokonalý rybí tvar těla a nevraceli se na souš. Zato dlouhokrcí plesiosauři, jejichž předchůdci byli částečně vodní notosauři, asi kladli vejce na souši podobně jako mořské želvy, v Jurském a Křídovém období jejich současnice. Zato velcí Pliosauři asi rodili živá mláďata, neboť byli příliš velcí na to, aby se vyškrábali na souš. Být vyplaven rozbouřeným mořem na suchou zem mohlo pro některé z nich znamenat i pohromu (viz. Putování s dinosaury: Kruté moře). I méně známé skupiny vodních plazů, jejichž zástupci jsou Tanystropheus a Dinocephalosaurus, zřejmě rodili živá mláďata. V případě Dinocephalosaura je to již vědecky potvrzeno, neboť byla nalezena fosilie se zárodkem uvnitř...






Gravitace je pro suchozemské živočichy poměrně energeticky náročnou realitou. Ti, kteří se naučili létat, se s tímto problémem jistým způsobem vypořádali. Avšak odpor vzduchu je pro nás všechny jen maličkým problémem. Ve vodě je naopak gravitace menším problémem. Voda je nadnáší, často díky tomu mohou dorůstat obřích rozměrů. Avšak voda jejich tělům klade odpor, pohybují-li se. A čím rychleji se pohybují, tím více energie ztrácejí. Proto si mořští plazi museli vyvinout metody, jak učinit svůj pohyb co nejefektivnějším. Proudnicové tělo je základem. Hydrodynamický tvar těla tvorů jako byli ichtyosauři jen pomáhal k vyřešení celého problému. Plesiosauři a pliosauři se pohybovali s pomocí mohutných ploutví. Přední obecně používali k celkovému pohybu, zadní ploutve pak ke kormidlování, anebo je též zapojili do prudšího pohybu, když potřebovali zrychlit. Mosasauři zase využívali svého ocasu, jenž je poháněl vpřed... Všichni plazi dýchají vzduch, evoluce se nemůže vrátit k tomu, aby se vodním plazům opět vyvinuly žábry, a tak se všichni pravěcí i současní mořští plazi museli a musejí vracet na hladinu, aby se nadechli. Ale u některých to znamená učinit takový krok jen jednou za čas. Velcí Liopleurodonti mohli vydržet na jedno nadechnutí pod vodou i několik hodin. Mořští hadi se zase vracejí na hladinu asi každou půl hodinu, aby se nadechli. U pravěkých mořských plazů se vyvinul ještě jeden znak: hyperfalangie. Mohli si dovolit mít více článků na prstech. Někteří jich mohli mít až sedmnáct. Silné ligamenty, jež je obklopovaly, vytvořily z nohou ploutve. Některým vodním plazům se nozdry posunuly na vrchol hlavy, stejně jako oči a ušní otvory. Krokodýlové už dvě stovky milionů let loví tak, že se ponoří do vody, pozorují kořist ze zálohy jen s pomocí očí umístěných na vrcholu hlavy, stejně jako ji cítí a slyší, a pak se k ní blíží, dokonale maskováni kalnou vodou, až nakonec zaútočí, často se smrtící účinností. Mnozí vodní plazi si vyvinuli chlopeň v zadní části tlamy. Říká se jí druhotné patro. Jelikož neměli pysky a nemohli tedy jako vodní savci bránit vodě ke vstupu do tlamy, využívali právě druhotného patra. To zamezovalo vodě, aby šla dále do plic. I dnešní krokodýlové a další vodní plazi nemají pysky, a přesto jsou ve vodě jako doma, aniž by se nějaké nalokali... Většina mořských plazů vymizela s koncem druhohor, ale v našem světě stále žijí plazi, kteří se i přes svůj suchozemský původ vrátili do vody a jsou v ní úspěšní. Jsou to tedy krokodýlové, mořské želvy, mořští hadi i některé druhy ještěrů, jako je například leguán galapážský. Nesmíme však zapomenout i na mnoho druhů plazů, kteří žijí ve sladkých vodách-právě zde najdeme většinu krokodýlů a aligátorů, mnohé malé, avšak nádherné sladkovodní želvy i různé užovky, například natriciny (Natricinae, podčeleď Colubridae, zástupcem je například užovka obojková) a ještěry, kteří ve vodě tráví značnou část svého života, od leguánů přes varany po krokodýlovce. Návrat plazů do vody byl jednoduše úspěšný...




Do komentářů můžete napsat, která ze skupin plazů, jejichž zástupci se přizpůsobili životu ve vodě, Vás fascinuje nejvíce... Jsou to mořští hadi, pliosauři či ryboještěři?

Největší mořští predátoři pravěku-Shonisaurus

1. června 2017 v 16:12 | HAAS
Minule jsme se potápěli s obrovitým Liopleurodontem... Dnes se opět posuneme hlouběji do minulosti, a setkáme se s tvorem, který byl jedním z největších ryboještěrů vůbec! Vítejte ve vodách dominovaných Shonisaurem...

Jméno predátora: Shonisaurus,
Období: Trias, před 220 až 215 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší poslední výpravy se svět dramaticky změnil. Urazili jsme šestašedesát miliónů let a z geologické periody zvané Jura jsme pronikli přímo do světa Triasu. V této době byla většina souše bičována silnými větry nesoucími s sebou písek. Byl to svět, v němž písečné bouře byly časté. Značnou část prakontinentu Pangaea, jediné zemské masy na celém světě, tvořily pouště a polopouště. Avšak ve světlých i tmavých zelených lesích se to hemžilo Triasským životem. První dinosauři se chystali ovládnout svět, i když je stále překonávaly mocnější plazí formy, jediní přeživší z kdysi početných skupin, jež však z velké části vymřely. Při pobřeží pravěké Severní Ameriky také žili dinosauři. Právě se nacházíme v Nevadě. V jednadvacátém století je tento americký stát vnitrozemským, ale před 215 miliony let měl přístup k moři. Pláž je přímo poseta Coelophysisy. Tito hbití dinosauři, běhající po dvou končetinách, vypadají celkem chytře. Jejich protáhlá hlava a nalezelenalé oči nás mohou až vyděsit. Jeden se zrovna přiblížil k vodě, aby chytil do tlamy krabovitého korýše a odnesl si ho. Nebyl to však pravý krab, ti se v tuto dobu ještě nevyvinuli, patřilo jim až Jurské období. Toto vše, tedy masa korýšů v mělčinách, je důvod, proč je zde tolik Coelophysisů. Občas i vbíhají do vody a lapají malé, nevinné korýšky. My však přijeli za největším zabijákem, který těmto vodám vládl. Za ním se musíme vypravit mnohem hlouběji do Triasského moře... Tento tvor je zřejmě jediným Triasským ryboještěrem, latinsky ichthyosaurem, u něhož je známa celá kostra. Celá rozhodně nebyla malá. Pokud se mezi ichtyosaury někdy objevili obři, pak to bylo právě v pozdním Triasu, a Shonisaurus byl toho dokladem. Jmenuje se tedy Shonisaurus popularis a je patnáct metrů dlouhý, což je zřejmě dost na to, aby mohl spolknout člověka. Zřejmě se však živil menšími živočichy, například velkými amonity nebo rybami. Jeho dlouhý zobák byl k tomu uzpůsoben. Zřejmě se řadil k shastasaurům, kteří patřili k primitivním ryboještěrům, kteří na konci Triasu vymřeli bez potomků a uvolnili místo pro ty pokročilejší. Prvotní shastasauři plavali spíše jako úhoři, ale jak vývoj postupoval, měnil se jejich plavecký styl z úhořího až na velrybí. Shonisaurus byl vrcholem této plavecké evoluce. Nejen, že plaval podobně jako velryba, velikostí se velkým moderním kytovcům i blížil. Jakožto velká tělesná masa byl zřejmě pomalým plavcem a rychlost k dohnání amonitů, většinou nechávajících se unášet proudy, ani nepotřeboval. Podobně jako ostatní ryboještěři, i on vynikal dobrým zrakem. Důležité je tedy jedno: nevyprovokovat ho k útoku prudkými pohyby...


Právě jsme jednoho spatřili. Nacházíme se asi ve dvacetimetrové hloubce, kousek pod námi už je samotné dno pokryté korálovými útesy a mezi nimi plavou malí amoniti i belemniti. A náhle se čistota vody zhoršila, kvůli Shonisaurově velkému tělu se těsně nad dnem zvířil písek a celé nás zahalil. Obr pokračuje dál aniž by si nás všiml. Dlouhými zobákovitými čelistmi náhle chytil belemnita a spolkl ho! Shonisaurův ocas byl důležitým plovacím orgánem. Ocasní ploutev se ohýbala směrem dolů. Tak jako u pokročilejších ryboještěrů, kostra pronikala až do spodního laloku ploutve, nikoliv však do horního. Primitivnější ryboještěři, například Cymbospondylus, tento znak postrádali. Naopak od pokročilejších ryboještěrů se náš gigant lišil například tím, že v prodloužených čelistech se zuby nacházely pouze vpředu a ne dále. Protáhlé ploutve též nepatřily ke klasickým znakům ichthyosaurů. Shonisaurus dále neměl hřbetní ploutev, ale v minulosti se myslelo, že ano... Setkání s tímto gigantem byl skutečný zážitek. Podařilo se nám proniknout přímo do Shonisauřího světa a viděli jsme obrovského, patnáctimetrového jedince při sběru belemnitů... Nezbývá než doufat, že příští výprava bude zrovna tak vzrušující...

Připojte se k nám příště na výpravě za dalšími pravěkými mořskými zabijáky!!!

Základní údaje o čeledích-Alxasauridae

30. května 2017 v 15:50 | HAAS
Můj projekt Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Alxasauridy...

Název čeledi: Alxasauridae,
Autoři názvu a popisu: Dong Zhimming a Dale Russell,
Nejznámější zástupce: Alxasaurus (Alšasaurus),
Doba výskytu: Asi před 100 miliony let-střední Křída.
Alšasaurus byl zřejmě jediným dosud nalezeným zástupcem této čeledi. Oddělila se od vývojové větve therizinosaurů před asi 112 miliony let, a zanikla o nějakých dvanáct či třináct milionů let později. Důvod, proč se od ostatních therizinosaurů Alxasauridi oddělili, není zcela jasný. Navíc se ani přesně neví, zda se od nich přímo oddělili. Dokonce začíná být velmi pravděpodobné, že Alšasaurus a Alxasauridi byli vlastně předky Therizinosauridů. Ti se totiž objevili před 95 miliony let, což bylo po Alšasaurovi. Proto je dosti možné, že byl jejich společným předkem. Alxasauridi se Therizinosauridům významně podobali: byli to všežraví theropodi, chodili pouze po zadních, byli zřejmě opeření, hlavu a čelisti měli protáhlé, měli též dlouhý krk a mohutné drápy na předních končetinách. Zároveň se ale podobali masožravým theropodům: zvláště pak jejich zápěstní kost byla hodně podobná zápěstním kostem maniraptorů, což byli Velociraptor, Deinonychus a jejich příbuzní, anebo také dnešní ptáci. Pozdější Therizinosauridi měli ještě mohutnější drápy a mnozí z nich se začali specializovat na spásání vegetace, např. Therizinosaurus je toho dokladem. Alšasaurus byl zřejmě všežravcem, své zahnuté drápy možná využíval k rozhrabávání termitích a mravenčích hnízd, aby se ke kořisti dostal dlouhým jazykem. Je též možné, že už se živil rostlinami, ale Alxasauridi i Therizinosauridi byli celkově všežraví, takže je pravděpodobné, že se zkrátka živil čímkoliv, na co narazil. Jakožto jediný zástupce čeledi Alxasauridae měřil tento živočich až 4 metry na délku, a s váhou 400 až 500 kilogramů nebyl mezi dinosaury zrovna těžkou váhou, ba naopak, na svou velikost mohl být i poměrně rychlý. Jeho zavalitost mu však rychlý běh neumožňovala...

Doufám, že se Vám popis Alxasauridů líbil, pokud ano, napište o tom do komentářů...
 
 

Reklama