Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Dinocephalosauři rodili živá mláďata!

18. února 2017 v 13:31 | HAAS
Občas se může zdát zvláštní, že savci nejsou jedinými zvířaty, která rodí živá mláďata. Ve skutečnosti to zvláštnost či rarita není, velké množství hadů, například všichni hroznýšovití nebo mnoho zmijovitých, přivádí na svět živá mláďata, kdy se vaječná skořápka před narozením rozpustí. Mláďata jsou tak někdy vyživována z tzv. falešné placenty. I mezi rybami, parybami a bezobratlými se vyskytují ty druhy, jež rodí živá mláďata, například škorpióni jsou toho dobrým příkladem. Víme, že někteří pravěcí plazi nekladli vejce, ale přiváděli na svět živoucí, plně vyvinutá mláďata. Již byly nalezeny slavné fosilie Ichthyosauří matky a jejího mláděte, obě zvířata zahynula zrovna ve chvíli, kdy se mládě rodilo. Nyní však byla odhalena další záhada. Po léta bylo otázkou, zda další mořští plazi prehistorických dob vycházeli z moře na souš, aby nakladli snůšku vajec podobně jako dnešní mořské želvy, či zda nosili živá mláďátka. Tento objev se týká Dinocephalosaura, velkého vodního plaza s extrémně dlouhým krkem i ocasem, poměrně krátkým tělem a takřka ještěrčími prsty na končetinách. Výrazně se podobal svému blízkému příbuznému Tanystropheovi, proslulému díky seriálu Monstra pravěkých oceánů (viz. obrázky pod textem). Dinocephalosaurus rodil živá mláďata, což potvrdil nález 250 milionů let staré zkameněliny z Číny. Byla odkryta už roku 2008, ovšem po devět let bylo tajemstvím, co skrývá. Uvnitř těla velkého dospělce, jehož krk pro zajímavost měřil 1,7 metru na délku, nacházel se asi 0,5 metru dlouhý potomek... Samozřejmě vše nebylo jisté od začátku. Zprvu si vědci mysleli, že ten maličký tvoreček byl poslední potravou, kterou Dinocephalosaurus pozřel předtím, než zemřel a jeho tělo bylo přikryto jemnými vrstvami písku na dně moře, díky čemuž se zachoval. Nakonec ale víme, že to mládě skutečně bylo, protože vypadá jako miniatura matky. Navíc byla jeho hlava obrácena směrem k hrudnímu koši. Hlava sežraného zvířete by naopak mířila k ocasu, protože predátoři požírající svou kořist celou vždy s polykáním začínají od hlavy. Na rozdíl od krokodýlů, u nichž je pohlaví zvířete určeno teplotou v hnízdě, jednotliví ptáci a savci mají pohlaví dané geneticky. Tak tomu bylo i u Dinocephalosaurů. Anatomie těchto zvířat by opravdu nesvědčila kladení vajec na suché zemi. Sami možná měli potíže s vyškrábáním se na břeh. Bránil jim v tom především dlouhý krk, jenž nebyl tolik ohebný. Podle jednoho z výzkumníků této neobvyklé fosilie, slavného skotského paleontologa Mikea Bentona z Univerzity v Bristolu v Anglii, je tento nález nesmírně důležitý, protože Dinocephalosaurus, Tanystropheus a jejich příbuzní patřili mezi tzv. archosauromorfy. A to je jedna ze tří hlavních seskupení suchozemských obratlovců. Koneckonců, dnes potkáváme zástupce této dávné skupiny denně, jsou jimi ptáci, potomci dinosaurů, jež byli zase zpřízněni s krokodýli i s Dinocephalosaurovou rodinou. Dinosauři samotní kladli vejce, ovšem kdo ví, zda se mezi nimi občas neobjevila nějaká ta živorodá výjimka? Pro jistotu tedy víme, že Dinocephalosaurus rodil mláďata, k tomu docházelo ve vodě, plně vyvinuté mládě okamžitě vyplavalo na hladinu, aby se nadechlo, podobně jako je tomu třeba u mořských hadů. Je pravděpodobné, že Tanystropheus také mohl přivádět k životu mláďata bez jakéhokoliv kladení vajec. Není to potvrzeno, ale vzhledem k anatomii těchto dvou mořských rybožroutů to není vyloučeno... V současnosti však víme mnohem více o tom, jak se rodili malí Dinocephalosauři...


Děkuji BBC a Science Daily za poskytnutí informací pro tento článek... Nadchl Vás tento nový objev? Pište do komentářů!

Časté evropské fosilie-Ježovky

14. února 2017 v 9:59 | HAAS
Konečně na mém blogu začíná další dlouhodobý projekt... Jeho název zníí Časté evropské fosilie. Bude se zabývat zkamenělinami, se kterými se u nás v Evropě můžete často setkat. Hledání fosilií je na některých lokalitách zakázáno, přestože jsou hojné. S některými se však můžete setkat v obchodech v jakékoliv ze zemí Evropy, ať už je to Česká republika nebo Německo. V těchto článcích budu psát často nalézaných či prodávaných zkamenělinách. Zároveň se dočtete, jak je identifikovat. Za námět i za informace vděčím především knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny", bez ní by tyto články nevznikaly... První část se bude týkat mořských ježovek...

Ježovky patří do kmenu ostnokožců. Žijí na mořském dně a velmi pomalu se pohybují, hledajíce mořské řasy, jež tvoří značnou část jejich jídelníčku. Tito bizarní tvorové, občas nazývaní mořskými ježky, žijí ve slaných vodách naší planety už od období Ordoviku. Za 450 milionů let se jejich anatomie v podstatě nezměnila. Jsou příkladem primitivní, ale evolučně úspěšné skupiny živočichů, která přežila všechna velká vymírání a v mořských ekosystémech jim patří důležité místo. Abychom pochopili, jak identifikovat často nalézané či prodávané fosilie ježovek, musíme se blíže podívat na jejich anatomii. Kostra ježovek je tvořena z destiček dvou typů. Obklopují tělo ježovky. Destičky, jež v sobě mají póry, tvoří tzv. ambulakra, tedy užší pruhy. Mezi nimi prostupují širší pruhy, nazývané interambulakra. Z pórů vybíhají tzv. panožky, sloužící k dýchání a příjmu potravy. Na zkamenělinách se nezachovávají, nezkamení totiž. Ježovky, jež mají pravidelnou anatomii, jsou tělně rozděleny na pět částí (říká se jim též výseče). Ústa ježovek se nacházejí na spodku břišní strany těla, řitní otvor je pak na vrcholu protilehlé hřbetní strany. Tyto dvě části těla slouží nejčastěji k identifikaci, jelikož jsou na fosiliích dobře viditelné. Avšak ne všechny ježovky jsou pravidelné, nalezneme mezi nimi i řadu druhů, jejichž anatomie je nepravidelná. Řitní otvor se pak většinou nachází na straně těla, například přímo na boku kostry a ústa ježovky od něj nejsou tolik vzdálena. Na některých fosiliích ježovek se zachovávají jejich ostny, ale většinou odpadnou ještě dříve, než tělo stačí fosilizovat...


Tak jako dnes, i v pravěku žily ježovky ve světových mořích. Jsou rozšířeny prakticky všude, kde mají k životu dobré podmínky. Většinou je za života uvidíme na útesech, poblíž korálových útesů a na podobných místech, kde žije velká koncentrace řas. Avšak zpět k fosiliím. V Evropě nalezneme řadu jejich zkamenělin. Představíme si ty nejčastěji nalézané rody, které lze snadno identifikovat...

Holectypus
Období: střední Jura.
Jedna z hojně nalézaných vyhynulých ježovek. S jejími zkamenělinami se můžeme setkat v mnoha evropských státech. Jejich rozšíření bylo v Jurském období celosvětové, kromě Evropy byly nalezeny i v Japonsku, v Severní Americe nebo severní Africe. Kostra rodu Holectypus je kruhovitého tvaru, i když vršek může trochu vystupovat nahoru. Spodní strana, kde se nacházejí ústa, je zploštělá, ale zároveň z ní vybíhají malé hrbolky. Je to jedna z nepravidelných ježovek, tzn. řitní otvor se nachází poblíž úst, a to na stejné straně těla. Ambulakra jsou přímá.


Amphiope
Období: Třetihory.
Kostra této ježovky může mít průměr až 3,2 centimetru. Patří k malým ježovkám, je opět nepravidelná. Je charakteristická tím, že má na spodní části těla dva viditelné zářezy. Ambulakra jsou tvaru květu (viz. obrázek), řitní otvor je na druhé straně, od úst zase vybíhají žlábky výrazně připomínající písmeno Y. Je zakulacená...


Parmulechinus
Období: Třetihory.
Opět nepravidelná ježovka s ústy ve středu spodní strany a ambulakry připomínajícími tvarem květ. Podél okrajů tohoto květního znaku se nacházejí póry (o nich viz. výše). Je to velice malý druh, zkameněliny mívají v průměru asi 12 milimetrů. Jejich povrch je plochý, ačkoliv tvarem jsou kulaté.

Hemipneutes
Období: Křída.
Je to další z nepravidelných ježovek, její kostra je hladká, kulatého až oválného tvaru a pokud se na ni člověk podívá ze strany, může se zdát i vypouklá. Na kostře je velmi dobře viditelný žlábek, z něhož vybíhá ambulakrum. Ústa jsou vpředu, řitní otvor na zadním konci těla. Hemipneutes je větší, měří 6,3 cm.


Pokud si někdy zakoupíte zkamenělinu ježovky, jež byla odkryta v Evropě, nebo si zakoupíte alespoň její napodobeninu, možná ji budete chtít identifikovat. V takovém případě se můžete podívat na tento článek, ve kterém jsem Vám představil několik běžně nalézaných pravěkých, evropských ježovek. Do příště nashledanou!

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Gorgosaurus vs. Struthiomimus

8. února 2017 v 10:47 | HAAS
Kanadská provincie Alberta byla před 75 miliony let bojištěm monster. Obrovští pravěcí zabijáci mezi sebou bojovali o to, který z nich bude během vývoje úspěšnější. Masožravci se střetávali s velkými, obrněnými býložravci. Byli mezi nimi rohatí dinosauři, poklidní býložravci, jež však nebyli bezbranní. Dalšími hrůzu nahánějícími býložravými obrněnci byli ankylosauridi, tanky mezi dinosaury. Byli vybaveni strašlivým kyjem na ocase. Avšak velcí predátoři, sotva si troufající na tyto živé hradby, často lovili menší dinosaury...

Nejprve se podívejme na našeho zabijáka. Je to obrovský masožavec z čeledi Tyrannosauridae. Měřil 10 metrů na délku, zuby měl ostré jako břitva, dozadu zatočené, a nechyběly mu ani rychlé zadní končetiny, díky nimž mohl v případě nutnosti utíkat rychlostí přes 20 km/h. Jmenuje se Gorgosaurus. Dříve byl Gorgosaurus považován jen za nesprávně označeného Albertosaura, ale nakonec se ukázalo, že tyto dva příbuzné rody přece jen žily jaksi odděleně. Gorgosaurus byl v pravěké Albertě jedním z největších predátorů vůbec. Byl to pravý masožravý král ekosystému a dovolit si mohl prakticky na cokoliv, tedy pokud ho jeho kořist nezranila. Velcí rohatí dinosauři byli pro jednoho Gorgosaura příliš. Mohl je lovit ve skupinách, když smečka Gorgosaurů obklíčila například Styracosaura a společnými silami jej složila. Navíc existují důkazy, že Tyrannosauridi lovili ve skupinách. Ovšem když zrovna nebyl ve společnosti svých bratrů a sester, vydával se Gorgosaurus na lov sám. Proti velkým obrněncům měl sotva šanci, ale jeho kořist nemusela být vždy velká a těžkopádná. Co takhle dát si k večeři pštrosa?


Nebo pštrosího dinosaura? Druhá možnost rozhodně byla na Gorgosauřím menu. Seznamte se, Struthiomimus. Přeložíte-li si jeho jméno, pak zjistíte, že znamená "napodobitel pštrosa". A to je zrovna to, co byste od takového rychlíka očekávali. Byli úplně jako pštrosi! Dlouhý krk, pružinovité končetiny... I celková stavba těla připomínala dnešní pštrosy. Struthiomimové a další ornithomimimosauři, tedy dalším dinosauří "napodobitelé ptáků", byli nesmírně rychlými běžci. Vlastně by se dalo uvést, že mezi dinosaury už nebyl k nalezení rychlejší tvor. Dokázali utíkat rychlostí přes 60 km/h, díky čemuž byli schopni spolehlivě utéci i mazaným raptorům (dromaeosauridům). Předběhnout velkého Gorgosaura nebyl pro tyto oportunistické všežravce či býložravce téměř žádný problém. Pokud tedy Gorgosaurus neučinil důležitý tah...


Útok ze zálohy... Nacházíme se v pravěké Albertě před 75 miliony let. Krajina je svěží, všude plno zeleně, rané kvetoucí rostliny i hmyz, který je opyluje. Stádečko Struthiomimů nalezlo nějaká semena na zemi a zobá je zrovna tak jako by to dělaly slepice. Na okraji stáda stojí hlídka. Struthiomimové nikdy nic nepodceňují. Ale tentokrát může vyhrát ten, kdo má lepší čich. Tyrannosauridi měli dokonalý čich, možná nejlepší ze všech masožravých dinosaurů. Čich dovedl velkého, starého Gorgosaura ke skupince ptačích dinosaurů. Skryl se za mohutnými stromy a keři. Hlídka nic nezpozorvala. Pak se zčistajasna obr vynořil z lesa! Už předtím vycítil, který ze Struthiomimů je zraněný nebo nemocný. Všichni pštrosí dinosauři utekli, jejich reakce jsou nepodcenitelné. Ale slabý kus sotva uběhl pár metrů, než jeho tenký, pštrosí krk sklaply čelisti Gorgosaura. Byl mrtvý na místě... V jiných případech ale mohla celá skupina Struthiomimů nepříteli utéci. Jediný Gorgosaurus by asi neměl šanci proti k útěku připravené skupině zdravých, mrštných pštrosích dinosaurů...

Snad se Vám tato část seriálu Predátor a kořist v pravěké Kanadě líbila. Projekt ještě někončí, těšte se tedy na další části!

Objevena dinosauří bílkovina!

2. února 2017 v 15:39 | HAAS
Když dojde k objevu pozůstatků dinosaura, vždy je to vzrušující událost. Lovci zkamenělin, paleontologové nebo amatéři občas naleznou kost dinosaura starou desítky, ba i stovky miliónů let. Jak úžasné musí být držet v ruce skořápky z vejce, které v období druhohor, když naše planeta vypadala úplně jinak, než za dnešních dnů, nakladl jeden z těch překrásných a velkolepých veleještěrů? Je fascinující podívat se na dinosauří stopní dráhy, neboť tato fantastická zvířata je na některých místech naší planety zanechala a do dnešních dnů pak zůstaly neporušeny. Jen málokdy je však z dinosaurů nalezeno více, než jen stopy, skořápky vajec či kosti. Paleontologům se už několik úžasných objevů měkkých tkání či jiného s těží fosilizujícího materiálu povedlo. Tak například medulární kost T-Rexe, kost, která se objevuje jen u samic ptáků v době, kdy mají snést vejce. Tento útvar se po nakladení vajec rozpustí. Avšak je možné, aby se na dinosauří zkamenělině zachoval i další obvykle se rozkládající biologický materiál? Nemluvíme nyní o otiscích dinosauřích vnitřností, ale o tekutině proudící tělem nás všech, o krvi. V Jurském parku byli dinosauři naklonováni díky získání jejich krve obsažené v tělech druhohorních komárů. Je spekulativní, zda by se DNA mohla ve stovky milionů let staré krvi zachovat. Nicméně je skutečně možné, aby se ve vzácných případech zachovala bílkovina, jež byla kdysi součástí krve samotné... Fantastický nový objev byl 31. ledna ohlášen v žurnále Nature Communications. Mezinárodní tým vědců z Kanady a Tchaj-wanu spojil síly, aby odhalil tajemství 195 milionů let staré dinosauří zkameněliny z Číny. Náleží rodu Lufengosaurus, poměrně známému sauropodomorfovi, pravděpodobně zástupci skupiny jurských prosauropodů. Lufengosaurus se řadil mezi velké býložravce, byl 9 metrů dlouhý a jeho hmotnost se pohybovala okolo 2000 kilogramů. V Číně již byly nalezeny desítky koster těchto zvířat, především na jihu země v oblasti Lufeng, podle níž nese veleještěr jméno. Nedávno nalezená kostra byla však něčím zvláštní. Čímsi se vymykala z pomyslné řady tvořené předchozími nalezenými kostrami Lufengosaurů. V čem od objevení kostry tkvěla její zvláštnost byla její žebra. V tenkých vaskulárních kanálcích na žebrech se totiž zachoval kolagen typu I. Tvoří krev. Pak to ale znamená, že byla nalezena dinosauří bílkovina! Kanadský paleontolog profesor Robert Reisz prohlásil, že ve vaskulárních kanálcích, tak úzkých, že pohled lidským okem by k zachycení čehosi zvláštního nestačil, byly zachovány celé bloky tohoto kolagenu. Ten pak tvoří měkké tkáně! Kolagen byl nalezen spolu s malými hematitovými částicemi sférického tvaru. Hematit je tvořen železem nacházejícím se v krvi, konkrétně vzniká z železa obsaženého v hemoglobinu. Koneckonců, hematit je jakožto jedna ze sloučenin železa při kontaktu s kyslíkem důvodem, proč je naše krev červená... Takový nález je ve světě paleontologie raritou. V poslední době bývá o světě dinosaurů a jejich životě, barvách, smyslech a následném vyhynutí zjišťováno čím dál více informací. Avšak tato jako by se od všech předchozích lišila. Nabízí nám takřka živý pohled do útrob prehistorického zvířete, 195 milionů let starého. V tomto případě jde o nejstarší nalezenou dinosauří bílkovinu vůbec! K podobným objevům došlo už předtím v případě zkoumání asi 90 milionů let starých živočichů z doby Křídové. Jestliže však mluvíme o bílkovinách Jurských dinosaurů, pak je tento objev nejen ojedinělý, ale také první svého druhu... Jisté je, že moderní paleontologie se bude snažit i nadále odhalovat další tajemství obdobného typu. Reisz samotný věří, že v budoucnu budou nalezeny bílkoviny ještě starších dinosaurů nebo jiných prehistorických živočichů. Jaké by bylo podívat se na kolagen nalezený mezi kostmi Gorgonopsida nebo prvních suchozemských čtvernožců vůbec? Otázkou je, zda k jeho zachování kdy došlo, ale rozhodně je to zajímavá představa. Najít organické zbytky ve fosiliích však není nic jednoduchého. V celé několikametrové kostře Lufengosaura nebyla nalezena jediná organická známka, pouze vaskulární kanálky v žebrech obsahovaly malé, nepatrné množství bílkoviny. Lufengosaurus zahynul na místě, kde mohlo dojít k dokonalému zachování tohoto kolagenu. Pokud jakýkoliv pravěký tvor zahynul podobným způsobem a jeho ostatky dobře zkameněly, pak existuje možnost, že se dalších, obdobných zjištění ohledně organických látek nalezených mezi pozůstatky dinosaurů dočkáme...

Za cenné informace pro tento článek děkuji Univerzitě v Torontu a webu Science Daily... Rozhodně se jedná o neuvěřitelně vzácný, zato však také nesmírně pozoruhodný objev, za který si výzkumníci zaslouží velký dík...

Nový Zéland v době ledové

29. ledna 2017 v 11:11 | HAAS
Jakožto obyvatelé severní polokoule si dobu ledovou spojujeme s mrazy v našich končinách. Po celé Eurasii a Severní Americe putovala ještě před několika desítkami tisíc let velká stáda mamutů, kolem nich se potulovali huňatí nosorožci a slabé kusy sledovali bílí, sněžní lvi. Já se však rozhodl napsat článek o době ledové na zcela opačné části planety. Vítejte na antipodách, na Novém Zélandu, před několika tisíci lety...

Doba ledová odehrávající se v geologické periodě Pleistocén měla dramatický vliv na vývoj života na naší planetě a také na vzhled zemských mas. Na severní polokouli se z Arktidy až do Evropy, Asie a Severní Ameriky rozšiřovala trvalá ledová pokrývka. Průběh doby ledové mohl v některých časech připomínat jízdu na horské dráze. Měnící se klima zapříčinilo vznik nových druhů savců, schopných odolat nepříznivému chladu. S klesající teplotou se led rozšiřoval stále na jih. Mezi Severní Amerikou a Asií vznikla velká ledová plocha, pevninský most nazývaný Beringie. Právě přes něj přešli asijští lovci a osídlili tak severoamerický světadíl. Avšak na jihu byla situace odlišná a poněkud komplikovanější. Ledy Antarktidy se také rozšiřovaly, v tomto případě na sever. Okolo antarktického kontinentu se však nachází podstatně větší vodní plocha, než kolem severního polárního kruhu. Ledovce tak s těží zasáhly Austrálii. Velká souvislá masa ledu postupně vznikala v Patagonii a také na Novém Zélandu. Nebyly to však oba z ostrovů Nového Zélandu, jež byly postiženy ledovým sevřením. Severní ostrov si zachoval teplejší podnebí, což je také důvod, proč po skončení ledové doby obývá toto území větší složka herpetofauny. Mnozí gekoni přežívali právě na Severním ostrově, avšak s koncem Pleistocénu a s táním ledu se rozšířili i na Jižní ostrov, kde jsou dnes též poměrně hojní. Avšak Jižní ostrov čelil v době ledové náporu ze strany ledovců. Obrovské ledovce, jež se vytvořily v údolích, měnily vzhled krajiny. Na samém jihu Jižního ostrova dosáhly ledovce moře. Vodami plula spousta gigantických ledových ker. Při pohledu na samý jih Nového Zélandu v Pleistocénu by si dnešní člověk připadal jako u břehů Antarktidy. Teplota byla v těchto oblastech velmi nízká. Místní zvířata však byla přizpůsobivá, například albatrosi pravděpodobně v pozdním Pleistocénu hnízdili na jihu Nového Zélandu. Tak činí i dnes, ačkoliv teploty jsou tam oproti jejich antarktické domovině vyšší a klima příjemnější. Ovšem i tehdy nedosahovaly teploty tak nízkých extrémů, jako na Antarktidě, kterou v době ledové bičovaly hrubější mrazy než dnes. Pro nakladení vejce a vychování mláděte byl tedy jih Nového Zélandu stále dobrý. Dnes je v oblastech ještě o něco tepleji, takže se ještě více hodí k výchově albatrosích mláďat.


Kontinentální krusta Nového Zélandu byla v době ledové mnohem rozšířenější. Jak je známo, po většinu Pleistocénního období byla hladina moře nižší. Toto platilo po celém světě. Například kolem Austrálie bylo mnohem více souše, to byl také důvod, proč Tasmánie byla ještě před několika desítkami tisíc let s kontinentem spojena. Nový Zéland zabíral mnohem větší plochu, než v dnešních časech. Na severozápad od břehů Severního ostrova se formoval veliký prostor přezdívaný Norfolk Ridge. Je to neuvěřitelné, ale tato pevnina zasahovala až k Nové Kaledonii vzdálené 2388 kilometrů. Tato oblast je na mapách vykreslována i dnes, nachází se však pochopitelně pod mořskou hladinou. Některé teorie tvrdí, že hladina moří nebyla tak snížena, aby se Norfolk Ridge odkryl celý. V takovém případě by byla odkryta jen část pevniny, dnes ležící pod hladinou moře. Tato teorie je v současné době pravděpodobnější. Pokud však něco jisté je, pak je to fakt, že západ jezera Otago na Jižním ostrově byl trvale zaledněn. Každé z trojice jezer Ohau, Tekapo a Pukaki bylo ohraničeno morénami, masou skal a sedimentu tlačenou ledovci. Oblast Mackenzie, nacházející se poblíž středu Jižního ostrova Nového Zélandu, před několika stovkami let známá chovem ovcí, byla pokryta velkým ledovcem o rozměrech desítek kilometrů. Pokud je dnes Mackenzie Basin oblastí 100 kilometrů dlouhou, pak ledovec svírající toto území z velké části musel být skutečně obrovský. Ústup ledovců po skončení doby ledové znamenal další velkou změnu. Do dříve zaledněných oblastí Jižního ostrova se rozšířily teplomilné rostliny z nezaledněných lokací. Prvními rostlinami, které se vzpamatovaly natolik, že místa, jimž vládl led, samy ovládly, byly trávy a ostřice. Následovaly je buky. Dnes na Novém Zélandu žije pět druhů jižních buků. Nakonec se z nich staly lesy mírného pásma. V současné době však původní lesní vegetace zabírá pouhých 10 až 15 % plochy Nového Zélandu. Nejedná se pouze o buky, ale o řadu pozoruhodných rostlin, jako je například rimu. Dnes už Nový Zéland není ledovou soutěskou. Pokud však přijde další doba ledová, mohl by se tento stav změnit...

Mapa zobrazuje nejpravděpodobnější vzhled pobřeží Nového Zélandu v ledových dobách...
Toto téma mne velmi zajímá, doufám, že Vás zaujalo též...

Vyhynutí australské megafauny zřejmě způsobili lidé

24. ledna 2017 v 11:07 | HAAS
Dlouho se předpokládalo, že za zmizením velkých australských savců, plazů a ptáků, kteří na tomto kontinentu žili ještě před několika desítkami tisíc let, stála změna klimatu. Měnící se podnebí po celém světě, ale hlavně v Austrálii, by mělo za následek vyhynutí celé řady velkých, majesátátních zvířat. Byli to takoví tvorové, jako obrovský vačnatec Diprotodon, někteří mega-klokani mnohem větší než ti dnešní nebo dokonce varan velikosti kosatky. Před 50 000 lety se těmto zvířatům dobře dařilo, ale pak najednou zmizeli. Vyhynuli, ale proč? Měnící se podnebí nebylo vždycky úplnou odpovědí. Asi před 45 000 lety vkročili na australský kontinent lidé. Jakmile přišli, velcí tvorové, zvaní Australská pleistocénní megafauna, začali mizet. Aboriginců je dnes málo, takže často chyběly důkazy proto, že by právě oni způsobili vyhynutí megafauny. Dlouho se už ale vědělo o žďáření, se kterým před 45 000 lety v australské buši začali. Lidé tedy alespoň částečně způsobili vyhynutí těchto zvířat... Nebo i celkově? Tým vědců nyní zjistil, že 85 % všech velkých australských savců, ptáků a plazů zmizelo poté, co do Austrálie přišel člověk. Nebylo to jen žďářením. Lidé tato zvířata vybíjeli, dokonce snad i více, než bylo potřeba. Proto především neškodní býložravci rychle mizeli. Tím byl narušen celý ekosystém, pomalu vymírali masožravci na býložravcích závislí a nakonec se zmenšil i počet lidí žijících v Austrálii, protože velká zvířata, jež lovili, byla najednou pryč. V jihozápadní Austrálii tato demise megafauny proběhla před 45 000 až 43 100 lety... Toto neznamená, že bychom měli vinit lidi z vyhynutí těchto tvorů. Oni neměli rozum, ale my ho máme a na rozdíl od nich můžeme vzácná zvířata chránit. Ukazuje se ale, že původně žilo v Austrálii mnohem více lidí, kteří do ní před 50 000 lety přišli. Znamenalo to takový tlak na tamní zvířata, že ta začala mít problémy. A jak to vše bylo zjištěno? Vědci podrobili výzkumu několik druhů hub, například těch, které se vyskytují v trusu býložravců. Jejich úbytkem v době, kdy do Austrálie přišli lidé a tedy ubývalo i býložravců, se vše ukázalo být jasné. Podle nejnovějších závěrů byli tedy hlavním důvodem zmizení megafauny lidé. Měnící se podnebí sice mělo také nějaký vliv, ale ne tak velký, jak jsme si donedávna mysleli. Tyto závěry nejsou konečné, tudíž se ještě mohou změnit. Ukazuje se však jedno: lidé měli na vyhynutí pleistocénních australských mega-živočichů větší podíl...

Více informací můžete najít zde: http://www.sci-news.com/paleontology/humans-extinction-megafauna-04554.html . Do komentářů můžete psát, co si o těchto nových závěrech myslíte...

Pravěk v Čechách-České lilijice

22. ledna 2017 v 11:27 | HAAS
Předchozí část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v červnu 2016. Od té doby však mnoho času uplynulo a já si řekl, že je na čase pokračovat. Při prohlížení knihy "Pravěká příroda" s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem natrefil na další tvory, kteří kdysi v Čechách žili. Tímto se tedy Pravěk v Čechách dostává do čtvrtého roku své existence a bude i nadále pokračovat...

Živočichové: Scyphocrinites elegans, Ramseyocrinus (s různými druhy),
Období: Ordovik a Silur.
Lilijice jsou zvláštní skupinou ostnokožců, mořských živočichů, kteří se vyvinuli už v době počátků složitějšího života. Přestože vypadají jako podivné mořské kvetoucí rostliny, jsou to živočichové se stonkem, kalichem a rameny vytvořených z vápenatých destiček. Lilijice žijí přisedle při mořském dně, nepohybují se. V dnešní době byste se v některých teplých mořích museli ponořit hluboko, abyste jakoukoliv lilijici zahlédli. Jsou to již nadmíru vzácná stvoření, která v 21. století nenalezla přílišné uplatnění. Lilijicím se dařilo v prvohorách, kdy na Zemi existovalo nepřeberné množství druhů. Mnohé z nich do dnešních dnů určitě ještě nebyly objeveny. Mezi tehdejšími ostnokožci byly lilijice velmi specializované. Taková zvířata či rostliny však příliš dlouho nevydrží. Byly však rozšířeny po celém světě, o čemž svědčí krinoidové louky. Název je odvozen od latinského pojmenování pro lilijice-Crinoidea. Zkamenělé lilijice totiž po sobě zanechaly velké plochy z rozpadlých koster. Ty se pak fosilizovaly v podobě takových "mořských luk". Přítomnost Barrandienu na území České republiky znamená, že vědci studující vyhynulá zvířata zde mohli zkoumat české trilobity či jiná, slavná, prvohorní zvířata. Avšak na českém území byly nalezeny i lilijice. Jejich nálezy jsou poměrně vzácné v porovnání s trilobity, nicméně neznamená to, že by se v pravěkých Čechách vyskytovaly jen vzácně. Spíše jen jejich ostatků nebylo nalezeno mnoho. Velmi vzácnou českou lilijicí je rod Ramseyocrinus, hojně známý především z Ordoviku Maroka. Pozůstatky rodu Ramseyocrinus vážně nejsou v Čechách příliš běžné. Zato jiná lilijice, snad již opravdu oprávněná býti nazývána s přízviskem "česká", je už poměrně hojnější. Její druhový název je Scyphocrinites elegans. Její zkamenělé, vápenité schránky byly často nalézány v blízkosti pozůstatků korálu rodu Favosites (to byl korál tvořící trsy až keříčkovitého vzhledu, jednotlivé trsy byly tvořeny malými šestihrannými korality o průměru 2 či 2,5 mm). Korál rodu Favosites pochází z období mladšího Siluru, a tak je to i s horninami, v nichž byla česká lilijice druhu Scyphocrinites elegans objevována. Tento druh je ze všech českých lilijic největší a nejpočetnější. Její kalich byl veliký, hruškovitého tvaru o délce 10 centimetrů. Šířka kalichu činila 9 centimetrů. Na dně českého silurského moře, které v té době zabíralo většinu území tohoto malého středoevropského státu, rostly husté porosty této lilijice. V určitých místech nálezů totiž zkamenělé stonky lilijice druhu Scyphocrinites elegans vytvářejí krinoidové louky. To znamená, že fosilizovalo velké množství sobě blízkých lilijic. Není pochyb o tom, že hojnost tohoto druhu lilijice dokazuje, že silurská moře byla před 420 miliony let přímo vhodná pro takové formy života. Samotné nalezené stonky této lilijice byly velmi dlouhé a byly složeny z kruhovitých, až penízkovitých článků s jedním pětipaprsčitým otvorem. Dolní konec stonku byl zakončen dutou koulí, správně upevňovacím zařízením, kterému vědci říkají "lobolit". Byl rozdělen na čtyři až šest komor. Ačkoliv lilijice byly primitivní formou života, zcela jistě dokázaly uchvátit svými krásnými barvami. Nebyly úplně tak na okrasu, ale člověk by byl jistě rád, že tak zbarvené, pestrobarevné živočichy na dně jinak vcelku jednotvárných prvohorních moří vidí. Kališní desky nejen že byly klenuté, ale Scyphocrinites je měl i nádherně zdobené, a to ozdobnými zrnky či soustřednými pruhy jemných žeber. Scyphocrinites nepostrádal ani výrazná, dobře vyvinutá ramena... Ačkoliv se lilijicím dařilo a velkého rozmachu dosáhly ve spodním Karbonu, v průběhu Permu však začaly vymírat. V druhohorách už jejich místo, ať v českých či v jiných mořích, patřilo novým formám života. Dnešní lilijice už představují jen smutnou vzpomínku na doby, kdy tato skupina ostnokožců prosperovala...


První obrázek zobrazuje zkamenělinu rodu Scyphocrinites (tento kousek pochází z Maroka). Na druhém pak vidíte obrazovou rekonstrukci prvohorních lilijic... Projekt Pravěk v Čechách bude pokračovat, doufám, že si nenecháte ujít jeho další části...

Dinosauří hnízdiště 3.: Therizinosauři v Mongolsku

19. ledna 2017 v 12:01 | HAAS
První část našeho seriálu ukázala velké sauropodí hnízdiště v Argentině. Ve druhé, minulé části jsme se vypravili do pustin Montany, kudy kdysi kráčela hnízdící stáda Maiasaur. V této části se přesuneme daleko na východ, do Mongolské pouště Gobi. Budeme svědky úžasné podívané-hnízdišť dinosaurů s dlouhými drápy...

Teprve před několika lety byl v mongolských pustinách učiněn neuvěřitelný nález. V roce 2011 paleontolog obratlovců z japonské Univerzity v Hokkaido, Yoshitsugu Kobayashi se svým týmem zkoumal Křídové horniny na jihovýchodě Mongolska. V poslední den jejich pobytu v drsném, horkém klimatu narazil Kobayashi a jeho kolegové na něco popravdě naprosto vzrušujícího-bylo to dinosauří hnízdiště! Kobayashi a jeho tým už rozhodně neměli čas na to, aby se pustili do vykopávek, takže museli tento fantastický nález opustit tak, jako by jej přece jen lidské oko nikdy nespatřilo. Jedna věc se však Kobayashimu vracela do hlavy: místo, které navštívili, bylo pohřebištěm mnoha Therizinosaurů. V té části pouště Gobi se jich nalézá mnoho. Svědčí to nejen o tom, že se jim dařilo, ale že se i shromažďovali. Therizinosauři totiž žili ve stádech a často byly nalezeny kosti mnoha jedinců pospolu. Dokonce existují i jejich masové hroby, kdy zvířata společně zemřela například při rozvodnění řeky... V roce 2013 se Yoshitsugu Kobayashi a jeho spolupracovníci do Mongolska vrátili, aby si toto nové, velké hnízdiště prohlédli. Byli nadšeni, když spočítali, že v celé hnízdící kolonii Therizinosaurů se nacházelo přinejmenším 17 snůžek vajec. Ta se nacházela v hnízdech, ale nebyla to taková hnízda jako u Maiasaur, nebyla tak pečlivě vytvořena matkami. Šlo spíše o jamky vyhrabané zadními končetinami Therizinosaurů, ovšem vejce v nich nebyla nijak nahodile poházená. Každé vejce mělo v hnízdě svůj prostor. Matky Therizinosaurů se o svá vejce staraly. Mezi jednotlivými hnízdy byly celkem velké rozestupy bránící tomu, aby nějaký nepozorný therizinosaur náhodou nezašlapal cizí vejce. Z minimálně 17 snůžek se zde ukázalo být na 75 vajec, z nichž každé mělo objem 13 centimetrů a bylo kulatého tvaru. Jediné, co jejich nález a výzkum nedoprovázelo, byl objev dinosauřích embryí. Často se stává, že vědci pod miliony let starou skořápkou najdou zárodky ještě nevylíhlých dinosaurů. U těchto vajec k tomu nedošlo a zřejmě z dobrého důvodu: mnohá vejce už v sobě měla dírky. Do skořápky je pracně vytlačily hlavičky malých therizinosaurků, kteří stejně jako dnešní ptáci a plazi museli hned při počátku života čelit velké výzvě, a to protlačit se pevnou skořápkou ven na svět. Podle japonských vědců toto vše svědčí o tom, že matky Therizinosaurů byly opravdu přítomny, jelikož se pod jejich ochranou vylíhlo opravdu hodně mláďat... Tato hnízdící kolonie Therizinosaurů patří mezi skutečné rarity. Velké stádo Therizinosaurů nebo snad několik stád spojených v dobu hnízdění v jedno zde zachovalo důkazy o těchto aktivitách před 70 miliony lety. Je však jasné, že na hnízdišti nemohlo jít všechno po másle. Před 70 miliony let žili v Mongolsku takoví predátoři, jako byl Velociraptor a další z jeho rodu. Když se taková chytrá, nebezpečná a rychlá zvířata přiblížila k nechráněnému hnízdu, dokázala ho rychle vyplenit. Therizinosauři si taky museli dávat pozor na Tarbosaury či jiné velké masožravé dinosaury, protože ti si mohli mezi hnízdícími matkami hledat potencionální oběť. Hnízdiště bylo nakonec přikryto velkou vrstvou bahna, díky čemuž se dobře zachovalo. Buďto ho opravdu zaplavila řeka, nebo bylo spíše pohřbeno zmoklou písečnou dunou, která se v důsledku tekoucí vody zřítila kdesi z vysokého kopce. Jinak je však možné, že sada hnízd byla pouze přikryta pískem, když zasáhla písečná bouře... Nicméně v době, kdy se Therizinosauři na toto hnízdiště vraceli rok co rok klást svá vejce a starat se o nově vylíhlá mláďata, vypadalo pravěké Mongolsko a vlastně tedy i okolí hnízdišť zcela jinak. V pozadí se nacházely vysoké, zelené stromy, byly to různé jehličnany, cykasy, ba i rané kvetoucí rostliny. Nad hlavami dinosaurů volali pterosauři... V roce 2013 Kobayashi tuto therizinosauří hnízdní kolonii představil paleontologům z celého světa na 73. konferenci Společnosti paleontologie obratlovců...


Na prvním obrázku vidíte dva Therizinosaury, na druhém zase rekonstrukci tohoto hnízdiště... Další část projektu Dinosauří hnízdiště očekávejte už brzy!

Jak dlouho trvalo, než se vylíhlo dinosauří mládě?

4. ledna 2017 v 15:55 | HAAS
U pštrosů trvá 42 dní, než se z největšího vejce, jaké současní živočichové kladou, vylíhne malý pštrosík. Inkubace krajtích vajec zase zabere dva až tři měsíce po nakladení, během nichž se matka kolem vajec obtočí a cuká svými svaly, aby je zahřála... Paleontologové v posledních letech zkoumají některé aspekty života prehistorických zvířat a daří se jim odhalovat neuvěřitelnou pravdu o těchto pozoruhodných, ale vyhynulých tvorech. Dosud jsme věděli, kolik vajec kladli dinosauři jako Maiasaura a Troodon, protože byl objeven bezpočet jejich hnízd. Dokonce je známo, jaká byla úmrtnost jejich mláďat. Ale zatím nebylo známo, jak dlouho to trvalo, než se dinosauří mládě vylíhlo z vejce. Tedy až doteď... Greg Erickson ze Státní univerzity na Floridě, který se dříve podílel na výzkumu Predátora X nebo na sestrojení obrovské ocelové Tyrannosauří hlavy pro Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích, nyní zjistil něco ohromného. On a jeho tým vybádali, za jak dlouho po nakladení vejce se malý dinosauřík vylíhnul. O embryologii dinosaurů se toho moc neví, proto je to důležitý krok směrem k novým objevům. Výzkumu byli zatím podrobeni dva dinosauři, jejichž vejce a mláďata znají paleontologové snad nejlépe. Jsou to Protoceratops z Mongolska a Hypacrosaurus ze Severní Ameriky. Skenováním a přibližováním skořápek vajec se ukázaly prstence podobné letokruhům, podle nichž se dá zjistit, jak dlouho už vajíčko bylo v hnízdě a na slunci. Ještě před pár týdny, ba možná i dny, jelikož výsledky tohoto výzkumu byly publikovány 2. ledna, si mnozí odborníci mysleli, že inkubace dinosauřích vajec zabrala podobně dlouhou dobu, jako ta ptačí. To znamená 11 až 85 dní, v závislosti na druhu. Nyní víme, že dinosauři to s vejci zdaleka neměli tak jako ptáci. I když skořápka byla tvrdá a mláďata se pod ní vyvíjela podobně jako u ptáků, přímých potomků dinosaurů, inkubace trvala mnohem déle-spíše jako u primitivnějších plazů než jako u ptáků. To dokazuje podivuhodnou směsici těchto skupin, kterou dinosauři jistojistě byli. Zkracování doby, za kterou se mládě vylíhne, začalo zřejmě až malými opeřenými theropody typu Velociraptora a jemu podobných... Protoceratops čekal na své vylíhnutí 3 měsíce, obrovský kachnozobý Hypacrosaurus dokonce 6 měsíců. Během této doby tito dva dinosauři svá hnízda hlídali. Paleontology a další, kteří se na výzkumu podíleli, celkově zarazila doba inkubace Hypacrosauřích vajec, protože dinosauři jako takoví kladli opravdu velká vejce. Jak dlouho pak na vylíhnutí čekala ta sauropodí? To zatím nevíme, ale je možné, že to bude brzy zjištěno. Každopádně, vědci se dosud domnívali, že velké vejce potřebuje krátký čas inkubace a potom by se mělo vylíhnout a to by mělo platit i pro obrovské sauropody, nicméně fakt, že Hypacrosaurus, který byl oproti největším sauropodům tak třetinové délky, čekal na malé dinosauří hlavičky koukající ze skořápek tak dlouho dokazuje, že to tak nebylo... Dlouhá doba inkubace znamenala risk pro dinosauří rodiče. Protože se mnozí o svá vejce a mláďata starali, museli na ně neustále dohlížet. Pohybovat se kolem hnízda bylo nebezpečné. Predátoři toho hojně využívali. Rodiče občas museli odejít, aby si našli potravu a nechali na hnízdišti jen několik hlídek. Představte si scénu v pravěkém Mongolsku před 75 miliony let. Protoceratopsové už tři měsíce hlídali svá hnízda obsypaná kulatými vajíčky, jen na chvíli odejdou a pasou se na nízkých rostlinách nedaleko od hnízdiště, přiběhne tlupa Velociraptorů a v krátkém čase jejich tříměsíční úsilí zničí tím, že vejce sežere... Vzhledem k tomu byli dinosauři občas v nebezpečí, zvláště když měli smysly napjaty na pískání svých potomků, kteří se už co nejdříve měli vylíhnout...


1. obrázek: Malý Protoceratopsík, 2. obrázek: Kosti Hypacrosauřího mláděte. Snad Vás tento skvělý objev nadchnul! Dozvěděl jsem se o něm díky webu Science Daily... Druhý obrázek pochází z tohoto webu též...

Mohly mít známé dinosauří skupiny původ v Asii?

28. prosince 2016 v 10:00 | HAAS
Nápad na tento článek se v mé hlavě zrodil při prohlížení skvělé knihy "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z", kterou jsem dostal k Vánocům. Této knížce tedy vděčím za námět...

Dinosauři se zřejmě vyvinuli na území dnešní Jižní Ameriky, v době před asi 230 až 235 miliony let. Zatím nejstarším známým dinosaurem je Eoraptor, který žil právě v té době. Tato zvířata byla ještě malá, ale v průběhu evoluce se z dinosaurů stali největší suchozemští tvorové všech dob. Někteří byli navíc bizarní, další byli velkými masožravci, jiní obrovskými vegetariány. Kolébkou dinosaurů zřejmě zůstane Jižní Amerika, pokud nebudou v budoucnu objeveny o něco starší dinosauří fosilie na jiném kontinentu. Je to podobné, jako u člověka, jehož kolébkou je pro změnu africký kontinent... Avšak je možné, aby místem zrodu skutečných titánů byla Asie? Ti nejpozoruhodnější dinosauři, které známe, pocházejí ze Severní Ameriky. Jsou to Tyrannosauři, Triceratopsové a také různí velcí dromaeosauridi, například Deinonychus. Nicméně jejich předchůdci pocházeli z jiného kontinentu. Byla jím právě Asie a ta, jak známo, byla se Severní Amerikou hned několikrát v prehistorii naší planety spojena. Naposledy to bylo v době ledové, kdy se přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky z Asie dostal člověk rozumný. Beringie existovala i v určitých fázích druhohor, hlavně v období Křídy. Asie a Severní Amerika tak byly spojeny nevelkou, avšak souvislou pevninou a tak mohla mnohá zvířata migrovat z jednoho světadílu na druhý. Snad té příležitosti tehdy využili i předkové těch známých dinosauřích skupin. Zdá se totiž, že se vyvinuly v Asii. Lze tak tvrdit alespoň podle nejstarších dosud nalezených zástupců těchto skupin. Například ceratopsidi mají téměř určitě původ na asijském kontinentu. Jurský Yinlong může zprvu připomínat nějakého velice bizarního, netradičně stavěného pachycephalosaurida, ale ve skutečnosti má mnoho typických ceratopsích znaků. Je to k neuvěření, ale čínský Yinlong ("skrytý drak") má blízko k ohromnému severoamerickému Triceratopsovi, který žil o nějakých 90 milionů let později. Svrchnojurský Yinlong sice nemusí být nejstarším ceratopsidem vůbec, vlastně je docela možné, že v blízké budoucnosti bude nalezen o pár milionů let starší rod, ale fakt, že jde o primitivního ceratopsida jednoduše znamená, že místem zrodu této skupiny dinosaurů je Asie. Konkrétně pak tedy její východní část, která však byla domovinou i dalších předků hrůzu nahánějících monster. Protikladem mírumilovně působících ceratopsidů jako by byli děs nahánějící tyrannnosauridi. Už když byl objeven Dilong, jenž byl popsán v roce 2004, začalo se hodně spekulovat o tom, zda tyrannosauridi vážně nepocházejí z východní Asie. Dilong žil v období spodní Křídy a nevypadal zrovna nejprimitivněji, takže tento závěr nebyl zcela potvrzen. Nicméně fakt, že se podobal Tyrannosaurovi, ačkoliv měl na rozdíl od něj tři prsty na předních končetinách a ne jen dva, vyzdvihl tuto možnost. A pak byl učiněn další objev-v roce 2006 došlo k popisu Guanlonga. Opět čínský dinosaurus, tentokráte s podivným hřebenem na hlavě. Zdánlivě se podobal Dilophosaurům nebo jejich příbuzným, avšak ve skutečnosti byl tento lehce stavěný, opeřený theropod předkem Tyrannosaura Rexe. V kyčlích byl sice vysoký jen 1,2 metru, což je třetinová výška oproti T-Rexovi, dlouhý byl jen 3 metry, což je jedna čtvrtina délky svého pozdějšího bratrance, ale přesto to byl tyrannosaur. Nedá se říci, že by to byl tyrannosaurid jakožto zástupce této čeledi, ale patřil k primitivním tyranosaurům. Guanlong žil na území Číny před 160 miliony let. Přítomnost Dilonga, o nějakých třicet až pětatřicet milionů let mladšího, na území Číny dokazuje, že k vývoji tyranosaurů docházelo právě tam. Samozřejmě to neznamená, že by se už v té době skupina nemohla rozšířit někam jinam, ale spolehlivé nálezy stále ukazují prstem na Čínu, respektive na východní Asii... Therizinosauridi, jako jsou Alxasaurus a Therizinosaurus, neodmyslitelně patří k Asii. Ovšem v Severní Americe žil například rod Nothronychus, jenž patřil k několika málo severoamerickým therizinosauridům. Vše nasvědčuje tomu, že jeho předchůdci pocházeli z Asie a přes pevninskou šíji dorazili do Severní Ameriky. Tam už žili izolovaně a tak se vyvinul rod Nothronychus. Podobně to může být i s oviraptosaury. Oviraptor, Nomingia, Citipati a další asijští zástupci žili ve svrchní Křídě a jejich potomci se už dál do světa nešířili, ale ti primitivnější dorazili do Severní Ameriky. V Hell Creeku v Montaně byly před několika lety objeveny stopy velkého, asi šest metrů dlouhého theropoda, o němž se říká, že mohl být oviraptosaurem. Také Chirostenotes, menší, třímetrový všežravec s bezzubým zobákem, měl zřejmě asijské předchůdce... Nejsme si však zcela jisti, jak je to s býložravými hadrosauridy. Protohadros, jeden z nejstarších hadrosauroidů (žil před 95 miliony let) byl objeven v Texasu, takže tato majestátní a později tak početná skupina veleještěrů může vycházet spíše z Ameriky. Občas se může zdát, že spinosauridi by též mohli pocházet z Asie, neboť Siamosaurus žil před 130 miliony lety v Thajsku, ovšem ještě starší spinosauridi byli objeveni v Africe, takže kolébkou těchto monster všech monster bude zřejmě kontinent, na němž později žil i ten největší masožravý dinosaur všech dob-patnáctimetrový Spinosaurus... Jak paleontologové objevují nové a nové druhy dinosaurů, otevírá se nám nový pohled na ranou historii některých tak významných skupin. Opravdu to vypadá, že Tyrannosauři a Triceratopsové měli své předky z Asie...





Pokud se Vám článek líbil, budu moc rád za Vaše komentáře...
 
 

Reklama