Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Psovité šelmy pravěku: Epicyon

28. října 2017 v 10:38 | HAAS
Stejně jako minulá část Psovitých šelem pravěku, i tato bude pojednávat o miocénním zabijáku... Představuje se nám Epicyon!

Jméno: Epicyon,
Období: Miocén, před 12 až 5 milióny lety,
Místo: Severní Amerika.
Epicyon patřil stejně jako jeho bratránek Borophagus do podčeledi Borophaginae, která zahrnuje několik různě velkých psovitých šelem Severní Ameriky z časů třetihor. Borofagini jsou obecně známí jako pravěcí psi, kteří vypadali jako hyeny. Borophagus ostatně jejich roli na severoamerických pláních pravděpodobně zastával. Epicyon byl větší než Borophagus, největší druh E. haydeni v kohoutku měřil 95 centimetrů a dosahoval tak největších rozměrů za celý vývoj psů! Délka těla od čenichu po špičku ohonu činila nějakých 150 centimetrů. Byl také jedním z nejmohutnějších borofaginů, mohl vážit až 90 kilogramů. Epicyon haydeni však svou velikostí nepřesahoval jen vyhynulé psovité šelmy, ale také ty dnešní. Musel to být doslova psí obr. Vzhledem k obrovské síle skusu čelistí je pravděpodobné, že Epicyon podobně jako Borophagus požíral především tuhé maso a kosti, a tudíž se živil mršinami. Samozřejmě to však neznamená, že byl nutně jen sběračem odpadků, stavba těla Epicyona prozrazuje, že to byl také rychlý běžec schopný dohnat různě velkou kořist. Ovšem pohled na jeho lebku by v některých mohl evokovat hlavu lva. Činily to masivní čelisti a robustní stavba lebky, Epicyon tedy připomínal něco mezi kočkou a psem, ale na pohled mohl mít trochu blíže lvu než vlku. A konečně tělesná hmotnost Epicyona by také odpovídala malému lvu. Nebyl sice schopen drtit kosti tak efektivně, jak by se dalo očekávat, přesto měl však velmi silné čelisti s velice ostrými, břitvovitými zuby. Na pláních Spojených států amerických v období Miocénu žili primitivní koně i jiní býložravci, jež se mu často stávali kořistí. Epicyona poprvé popsal paleontolog Joseph Leidy, a to už roku 1858. Dosud byly popsány celkově tři druhy, ale E. haydeni je z nich rozhodně největší a nejmohutnější. Jakožto druh, který existoval minimálně po sedm miliónů let byl velmi úspěšný. Vyhynul zřejmě z důvodu konkurence větších šelem, ať už psovitých, tak kočkovitých. Na konci období Miocénu však mizí z fosilního záznamu a je vystřídán jinými predátory z třídy savců. Borofagini samotní pak vyhynuli s počátkem čtvrtohor, respektive asi před 2 miliony let...

Další část napíši na začátku příštího měsíce... Do té doby Vám, milí čtenáři, psovité šelmy vyjí na rozloučenou...

Mamut z West Runton

19. října 2017 v 15:10 | HAAS
Dne 13. prosince 1990 zasáhla West Runton, vesnici v anglickém North Norfolk, sněhová bouře. Obyvatelé vesnice, Margaret a Harold Hemsovi, se následujícího dne vydali na pláž, neboť bylo hlášeno, že s bouří přijde i velký příliv. Věděli, že s takovým počasím by mohlo dojít k odhalení něčeho, co bylo skryto v bahně po celá léta. To však ještě netušili, že nakonec naleznou kost jednoho z nejslavnějších exemplářů mamuta stepního. Skutečně takový předmět spatřili, byla to pánev něčeho velkého, vystupující z odkrytého místa mezi útesy. Jakmile se ke kosti dostali experti, bezpečně usoudili, že pochází z velkého chobotnatce, s největší pravděpodobností z mamuta. Při pozdějším nálezu celé kostry se jejich domněnka jen potvrdila. Svět se brzy dozvěděl, že ve West Runton byla objevena největší takřka kompletní mamutí kostra na celém světě. Tento mamut je zároveň nejstarším exemplářem, který byl kdy odkryt ve Spojeném království. Žil před 600 000 až 700 000 lety, a výzkum pylových zrníček uchovaných v bahně, které obklopovalo kostru, prozradil, že tehdy West Runton vypadal podobně jako dnes. Podnebí bylo jen trochu chladnější, rostliny zde však byly stejné, a k tomu samozřejmě nesměla chybět velká zvířata doby ledové, mezi něž patřili i mamuti stepní. Jde-li o velikost, mamut z West Runtonu byl v kohoutku 4 metry vysoký a hmotnost jeho těla se pohybovala okolo 10 tun. Byly nalezeny také kly (zajímavé poznatky o nich ještě níže), podle nichž se dá jednoznačně usoudit, zda byl mamut samcem či samicí. Samice měly kly rovné, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny, až vytvářely jakýsi pozoruhodný útvar, který mohl občas posloužit jako dobrá zbraň. Mamut z West Runton byl nepochybně samec. Protože byla kostra téměř úplná, mohli paleontologové studující tento exemplář učinit závěry o jeho smrti. Samec mamuta měl vyklobenou končetinu, což bylo s jeho smrtí neodmyslitelně spjato. Sedimenty, ve kterých později zkameněl, pocházejí z říčního prostředí. Mamut tedy zřejmě hledal potravu nebo obcházel své teritorium, a rozhodl se vkročit do řeky. Dostal se však příliš daleko, a v bahně možná podklouzl. Ještě pravděpodobnější je, že byla jeho končetina v bahnitém dně uvězněna, a on se z bahenního sevření nedokázal vymanit. Bojoval, co mohl, ale nakonec podlehl vyčerpáním a bolestí ze zranění. Pak nastal proces rozkládání těla, a na mohutném mamutím těle začali hodovat mrchožrouti. Některé kosti byly poškrábány ostrými zuby, poblíž kostí se také nalezly velmi tuhé koprolity, které fosilizovaly lépe, než například koprolity šavlozubých koček. To vše bylo od hyen, nejčastěji hyen jeskynních a hyen krátkočelých. Zemřelý mamut z West Runton se tak z chodícího giganta, skutečného majestátu, změnil ve zdroj obživy těchto kradmých a hrůzu nahánějících mrchožroutů. Pak je tu ale ještě jeden zajímavý poznatek: opět se týká klu mamuta. Byl nalezen kousek od kostry a patřil právě tomuto jedinci. Je to nádherný kel samce, byl však porušen. Ačkoliv se může zdát, že je to škoda, takové porušení může ve skutečnosti paleontologům prozradit, co se s ním vlastně stalo. A příběh je to zajisté pozoruhodný. Kel byl totiž zlomen, a velikost zlomeniny rohu koresponduje s velikostí stopy mamuta stepního. Lze tedy tvrdit, že na kel zvířete, již dávno uhynulého, šlápl jiný mamut a zlomil ho. Proč? Není to fantazie, ovšem není to ani příběh o mamutovi, který se rozhodl projít kolem kostry svého druha a šlápnout náhodou na jeho roh. Dnešní sloni afričtí občas přicházejí ke kostrám svých zemřelých příbuzných. Cítí k nim vazby, sloni jsou koneckonců vysoce inteligentní zvířata. Kostry mrtvých slonů je lákají, a podobně, což nález klu potvrzuje, činili i mamuti. Možná tisíce let poté, co mamut z West Runton uhynul, spatřil jeho kostru jiný, tak jako tisíce mamutů před ním a po něm, a rozhodl ji navštívit. Přitom však stopl na kel a přelomil ho. Na klu jsou také vidět škrábance od oblázků, které se uchytily na chodidle mamutího návštěvníka, a jež pocházely ze dna řeky (kostra se stále nacházela zčásti ve vodě). Toto zjištění je zvláště pozoruhodné. Ukazuje, že už před 600 000 až 700 000 k takovým rituálům mezi chobotnatci docházelo. Mamut z West Runtonu tedy vypráví velmi obdivuhodný příběh: příběh o prostředí, ve kterém žil, o své vlastní smrti, a o tom, co po ní následovalo, a tím tedy i o mamutech samotných...


Za inspiraci pro napsání tohoto článku a za cenné informace děkuji programu Bone Stories od BBC Radio 4, který prezentuje Ben Garrod.

Psovité šelmy pravěku: Borophagus

16. října 2017 v 12:29 | HAAS
V této části Psovitých šelem pravěku se posuneme dále do minulosti a setkáme se s rodem psovitých šelem, které už vyhynuly. Kdyby však žily dnes, byly by americkými hyenami!

Jméno: Borophagus,
Období: střední Miocén až počátek Pleistocénu, před 12 až 2 milióny let,
Místo: Severní Amerika.
Borophagus, kterého vědecky popsal slavný americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1892, je jednou z nejpozoruhodnějších psovitých šelem, které se kdy na americkém kontinentu vyvinuly. V ekosystému zaujímal stejnou niku, jako dnešní hyeny v Africe. Lebka tohoto psovitého byla velmi mohutná, robustní a silná. Čelisti byly vyzbrojeny ničivými třenovými zuby, jež sloužily k rozkousávání a rozlouskávání kostí. Z tohoto důvodu se paleontologové domnívají, že Borophagus byl spíše mrchožrout než lovec, ačkoliv dnešní hyeny nejsou stoprocentními sběrači odpadků; značnou část zvířat na svém jídelníčku si také aktivně zabíjejí. Borophagus byl svou délkou srovnatelný s kojotem, od čenichu, s jehož pomocí byl schopen vypátrat zapáchající mršinu i na míle daleko, až po špičku ocasu měřil 80 centimetrů. Pro srovnání dnešní velmi populární hyena čabraková z jihu Afriky měří na délku přibližně 145 centimetrů. Hmotnost těla dnešních kojotů je asi mezi 5 až 20 kilogramy, lze předpokládat, že hodnota Borophagovy hmotnosti byla podobná. Velikost se nicméně lišila druh od druhu, například B. secundus mohl vážit až 40 kilogramů, B. hilli podle některých odborníků až 61 kilogramů. Jak již bylo zmíněno, podobně jako hyeny i Borophagus pravděpodobně čas od času lovil, a vědci si myslí, že pro to mají dobrý důkaz. Protože jsou fosilie Borophaga tak hojné, je celkově možné, že svého času byl jedním z dominantních predátorů. To ale neznamená, že nezaháněl jiné dravce od jejich kořisti, ba naopak, tuto domněnku to jen potvrzuje. Borophagus možná nebyl tím nejdelším a nejtěžším dravým zvířetem, které se v třetihorách po amerických pláních prohánělo, rozhodně z něj však šel strach. Dostat se do křížku se smečkou takových "amerických hyenovitých psů" nechtěla ani ta nejodvážnější a nejstatnější šavlozubá kočka. Zřejmě posledním druhem Borophaga (druhů bylo dosud popsáno osm) byl B. diversidens, který vyhynul na počátku doby ledové. Za těch časů se podnebí i prostředí v Severní Americe radikálně měnilo. Navíc už byla Severní Amerika spojena s Jižní, a jako by nestačili nově příchozí děsoptáci z jihu, objevovali se v Severní Americe i obrovští medvědi krátkočelí, zřejmě největší mrchožrouti z třídy savců, kteří za posledních několik milionů let na kontinentu žili. Medvěd krátkočelý se objevuje před 2 až 1,8 milionu let, a v této době Borophagus diversidens vymírá. Neznačí to přímo, že by za vyhynutím tohoto úspěšného psovitého predátora stál pouze medvěd, avšak příchod tohoto a jiných mrchožroutů, stejně jako novodobých dravců, mezi něž se řadil kupříkladu pravlk, měl zcela jistě velký dopad na šance Borophaga na přežití. Když B. diversidens, známý z Floridy, Oregonu, Nového Mexika, Arizony, Washingtonu a Texasu, stejně jako středního Mexika, vyhynul, byl to konec celého rodu, který po deset milionů let děsil ostatní dravé savce amerických plání...

Na obrázku vidíte dva Borophagy u mršiny prehistorického velblouda... Další část tohoto projektu očekávete v brzké době.

Psovité šelmy pravěku: Evropský dhoul

8. října 2017 v 16:39 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje. V této části se podíváme na zástupce čeledi psovitých, který patřil k druhu, s nímž se dnes setkáme pouze v Asii. Ve své době žil však na evropském kontinentu…

Jméno: Cuon alpinus europaeus,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: západní a střední Evropa.
Dhoul, latinsky Cuon alpinus, patří mezi známé psovité šelmy jižní a jihovýchodní Asie. Příběh o souboji séonijské smečky se skupinou dravých, velmi agresivních dhoulů se objevuje v Knize džunglí Rudyarda Kiplinga. Dnes bychom se s těmito vysoce sociálními, ve velkých klanech žijícími divokými psy setkali pouze na asijském kontinentu, kde konkurují tygrům a levhartům. Je to ohrožený druh, dnes na Zemi žije už jen 2500 jedinců, velkým problémem je zejména přenos nemocí z domácích psů na dhouly. Nicméně ještě před několika desítkami tisíc let, v poslední, würmské době ledové, byli dhoulové rozšířeni mnohem více na západ. V Pleistocénu se dhoul vyskytoval po většině Evropy, Asie a dokonce i v Severní Americe, kam z Eurasie přešel po tehdy existujícím Beringově mostu. Evropský poddruh dhoula, známý z řady pozůstatků odkrytých v západní a střední Evropě, byl nazván Cuon alpinus europaeus. Molární zuby tohoto dhoula, stejně jako molární zuby jeho dnešních příbuzných, byly pozoruhodně stlačeny, ale zároveň stále sloužily ke krájení masa. Evropský dhoul byl podle paleontologů, kteří jeho fosilie studovali, takřka k nerozpoznání od svého dnešního příbuzného. Snad jen fakt, že byl trochu větší, a svou velikostí se tedy blížil vlku obecnému, činil z něho poddruh odlišný od dnešních asijských dhoulů. Mnoho kostí těchto šelem bylo nalezeno v jeskyních, jako například v jeskyni Cova der Parpalló ve Španělsku. Právě Iberský poloostrov byl zřejmě posledním místem výskytu tohoto zvířete. S koncem doby ledové, před 18 000 až 12 000 lety, se areál rozšíření dhoulů podstatně zmenšil. Snad to způsobil úbytek velké kořisti, která v důsledku globálního oteplení na konci Pleistocénu vyhynula. Dhoulové vyhynuli v Evropě, v severních částech Asie i v Severní Americe, a do dnešních dnů přežili pouze v oblastech od Indie po Jávu (neobývají například Srí Lanku). Evropští dhoulové byli odsouzeni k zániku, když velká stáda sobů odtáhla daleko na sever a zmizeli mamuti, srstnatí nosorožci a další velká zvířena tolik typická pro dobu ledovou. Podle některých spekulací mohl evropský dhoul přežít na Iberském poloostrově ještě do začátku Holocénu, tedy našeho období. Avšak to je pouze domněnka. Kromě úbytku kořisti měla však vyhynutí evropského dhoula na svědomí velká konkurence ze strany vlků obecných, kterým se v Evropě ještě dlouho dařilo, než je o něco později, zvláště v našem letopočtu, začal člověk vybíjet. V Asii nadále přežívající dhouly bohužel také později postihlo neštěstí v podobě lidských lovců. Dhoulové byli vytlačeni z Číny, kvůli člověku vyhynuli na Sibiři a v Mongolsku a tak zůstali skutečně pouze na jihu a jihovýchodě Asie.



Projekt o psovitých šelmách pravěku bude pokračovat, další část napíši již brzy.

Život na Zemi už před 3,95 miliardami let

1. října 2017 v 11:55 | HAAS
Za poslední rok se hranice stáří života na Zemi posunula hned několikrát. Není to tak dávno, co bylo prokázáno, že miniaturní primitivní organizmy obývaly naši planetu už před 3,7 miliardami let, tedy o 200 milionů let dříve, než bylo původně předpokládáno. Květnový nález v Austrálii vyvolal domněnku, že živoucí organizmy mohly obývat souš už před 3 miliardami 480 miliony lety, tedy mnohem dříve, než bylo předpokládáno (samozřejmě se jednalo o mikroskopické, jednobuněčné organizmy, nikoliv ty mnohobuněčné, kteří v rámci světa rostlin učinili krok z vody na suchou zem až v prvohorách). Nyní však byly nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Ve skalách Saglek Block na severu kanadského Labradoru objevili japonští vědci grafitovou vrstvu v pásu páskovaných železných rud Isua. Ty jsou staré 3,95 miliardy let. Jedná se o metasedimenty, jež obsahují uhlík organického původu. Poměr izotopů uhlíku C12 a C13 ukázal, že C13 bylo méně než ve vrstvách uhlíku s neorganickým původem. Živoucí tvorové však přijímají uhlík C12, to prokazuje, že materiál vytvořily živé organizmy. Je to tedy důkaz, že už tehdy, v době, kdy na naší planetě neexistoval takřka žádný kyslík a její povrch byl bičován meteority, existovaly na ní velmi rané formy života. Naše planeta vznikla před 4,5 miliardami let, je tedy kuriózní, že "pouhých" několik stovek milionů let poté se už na ní objevuje život. Avšak není jasné, jaké organizmy v grafitové vrstvě zanechaly své stopy. Nicméně jako v předchozích případech nálezů stop nejstaršího života na Zemi, jenž se nyní ukazuje být ne tím nejstarším, na rozdíl od nového nálezu, je pravděpodobné, že tyto objevy budou využity k potenciálnímu studiu vzniku života na jiných planetách. Už jen fakt, že póly Marsu byly kdysi pokryty ledem, tedy pevným skupenstvím vody, naznačuje, že život se může, nebo v minulosti mohl, nacházet ať už tam, nebo na jiných planetách. Mise NASA na Mars v roce 2020 může těchto poznatků využít. Také je třeba zjistit, jak rané formy života na Zemi, tedy ty staré 3,95 miliardy let, vypadaly. To ale vůbec nebude jednoduché, naopak v příštích letech asi stěží budeme moci říci, jak takové živoucí organizmy vypadaly. Je také možné, že v budoucnu budou nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Nicméně je faktem, že ty nejstarší horniny, vzniklé relativně krátce po vzniku Země, se nacházejí jen na několika místech světa. Těmi místy jsou právě západní Austrálie, Grónsko a nejsevernější oblasti Kanady.


Obrázky z Novinky.cz a DailyMail.co.uk. Za informace vděčím serveru Novinky.cz a Washington Post.

Psovité šelmy pravěku: Beringský vlk

30. září 2017 v 11:16 | HAAS
V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.

Jméno: Canis lupus, beringský typ,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),
Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).
Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.

Obrázek z WikiMedia Commons.

Největší trilobiti

27. září 2017 v 16:20 | HAAS
Trilobiti byli velmi úspěšnou skupinou členovců. Od svého vzniku v období Kambria se jejich fyzické znaky příliš nezměnily, než později, v Permském období, zcela vyhynuli. Obvykle měli tuhý, pevný karapax, a žili na mořském dně, kde se živili zbytky jiných, uhynulých organismů. Podle nových nálezů, učiněných v nedávné době, měli už ranní kambričtí trilobiti vyvinutý žaludek, a to o 20 milionů let dříve, než se palentologové donedávna domnívali. Avšak kteří trilobiti byli největší? Je pravda, že řada druhů byla velikostně malá. Jednalo se spíše o menší mořské členovce, ovšem přesto se mezi nimi čas od času našel nějaký ten gigant. Největším trilobitem byl Isotelus rex. Byl ukázán v první epizodě Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, Nigel Marven ho zde totiž použil k nalákání obrovského ortokóna. Isotelus žil v Ordoviku, v době před 470 až 420 miliony let. Měřil takřka čtvrt metru na délku, přesněji to bylo 72 centimetrů. To z něj činí největšího dosud nalezeného trilobita. Pod tuhým karapaxem se, jako u ostatních trilobitů, nacházely malé končetiny a pár dlouhých tykadel. Byl také vybaven velkýma složenýma očima. Druhým největším dosud nalezeným trilobitem je pravděpodobně Uralichas hispanus z pozdního Ordoviku Španělska, o tento titul však soupeří s trilobitem druhu Terataspis grandis z raného Devonu New Yorku. Nebyl nalezen kompletní exemplář ani jednoho z těchto dvou druhů, oba však měřili okolo 60 centimetrů, tedy asi dvě stopy. Některé druhy poměrně oblíbeného a dobře známého rodu Paradoxides, například marocký Paradoxides briareus, byly též velké, jmenovaný druh dosahoval délky až 45 centimetrů. Jiný druh Isotela, pojmenovaný Isotelus brachycephalus, byl pak asi 30 centimetrů dlouhý. Poté se setkáme s trilobity asi dvaceticentimetrovými, velikost však co do počtu druhů trilobitů klesá, a tak se nakonec dostaneme až k těm nejmenším, kteří měli pouhých pár centimetrů na délku. S fosiliemi slavného trilobita druhu Isotelus rex bychom se setkali v Severní Americe, největší dosud nalezený exemplář byl nalezen v kanadské provincii Manitoba.



Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

24. září 2017 v 11:19 | HAAS
S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,
Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).
Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...


Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Celestus occiduus

9. září 2017 v 9:29 | HAAS
Slíbil jsem, že napíši další část Vyhynulých tvorů z Karibiku, a proto se zde po nějaké době čekání tato další část objevuje. V tomto projektu jsme si už představili vymřelé pozemní lenochody, karibského gaviála, hmyz s pozoruhodným názvem, největší kdy žijící sovu, pozoruhodného Nesophonta... Tentokrát se přesuneme k další skupině zvířat, opět půjde o plaza, poprvé v tomto projektu o ještěra...

Jméno zvířete: Celestus occiduus,
Zařazení: Plazi, šupinatí, ještěři, slepýšovití (Anguidae),
Vyhynutí: 19. století.
Slepýši jsou v Evropě velmi dobře známí. Obecně se už ví, že nejde o hady, ale beznohé ještěry, kteří během evoluce ztratili končetiny a tak jim zbyly pouze jejich rudimenty, jež nejsou na povrchu jejich těla viditelné. Avšak řada slepýšovitých, napříkald američtí aligátorovci, mají končetiny, a dokonce čas od času šplhají po stromech (dobrým příkladem je aligátorovec arizonský). Ve Střední a Jižní Americe pak žije zvláštní skupina slepýšovitých, kteří se nazývají diplogossini (podčeleď Diplogossinae). Česky se jim dvojjazyčníci, anglicky "galliwasps". Jejich tělo čímsi připomíná slepýše, avšak stejně jako aligátorovci, mají i dvojjazyčníci končetiny. Jsou většinou robustně stavění, jejich tělo je však také protáhlé. Je pokryto jemnými, lesklými šupinami, které mohou být různého zbarvení, od hnědé po červenou a žlutou. Bývají různých velikostí, ale obvykle mají 31 až 40 presakrálních obratlů. Dnes žije spousta druhů dvojjazyčníků, patřících do několika rodů. Tím druhově nejpočetnějším je Celestus. Jednotliví zástupci se od sebe liší, ale jeden z nich je přece jen slavnější než všichni dnes žijící. Byl to gigant, alespoň tedy mezi dvojjazyčníky rodu Celestes. Byl pojmenován Celestus occiduus a měřil až 30 centimetrů. Žil pouze na ostrově Jamajka. Jeho fosilie pocházejí z Pleistocénu a Holocénu, tedy období v němž žijeme. S člověkem se setkal, o tom není pochyb. Byl to totiž právě příchod lidí, co vymazalo tento druh z povrchu zemského. Nebyl sice lidmi loven, ale velká invaze mangust z jižní a jihovýchodní Asie, jež byly na karibské ostrovy lidmi přivezeny, způsobila, že Celestes occiduus nadobro vyhynul. Mangusty totiž tyto dvojjazyčníky lovily, a protože se tento třiceticentimetrový ještěr vyskytoval pouze na Jamajce, a tedy ostrovní populace byla počtem jedinců omezena, byl nakonec svými novými predátory zcela vyhuben. Mnoho se toho o něm neví...


Na obrázku vidíte zachovaný, naložený exemplář z muzea. Jedním z viditelných rozdílů mezi samci a samicemi dvojjazyčníků je velikost hlavy. Samci ji mají obvykle robustnější, zvláště když jsou starší. Jamajský Celestus occiduus se živil rostlinami a především ovocem. Byl také pozorován při požírání ryb a malých ještěrů. Jiné druhy dvojjazyčníků občas požírají velmi malé savce, takže se i vyhynulý jamajský druh občas mohl přiživit na malých, myším podobných zvířatech. Někteří jiní dvojjazyčníci, například ti z rodu Diploglossus, požírají také kraby. I ti se mohli stávat kořistí tohoto vyhynulého ještěra. Je možné, že první setkání osadníků v Karibiku s těmito ještěry stála za vytvořením podivuhodného jména "galliwasp". Zřejmě pochází ze slova "gallivache", které jim bylo dáno v 17. století. Ať už to bylo s anglickým jménem těchto tvorů jakkoliv, bohužel relativně nedávno, v předminulém století, vyšla najevo smutná pravda. Vypuštění mangust na Jamajce způsobilo exterminaci dvojjazyčníka druhu Celestus occiduus. Poslední žijící jedinec byl pozorován roku 1840. Nikdy potom už nebyl tento druh spatřen...

Obrázek je z:

Snad se Vám tato část Vyhynulých tvorů z Karibiku líbila... Doufejme, že ostatní dnes velmi ohrožení endemité karibských ostrovů nedoplatí na osídlení ostrovů lidmi tak, jako tento plaz...

Arabský primát, který byl naším dávným předkem

4. září 2017 v 14:54 | HAAS
Při prohlížení knížky Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby jsem narazil na část o egyptském nalezišti Fajjúm, ve které byl zmíněn i dávný druh primáta z Arabského poloostrova. Proto jsem začal hledat více informací o tomto pozoruhodném tvorovi, a nakonec se také rozhodl napsat o něm článek...

V roce 2009 došlo v Saúdské Arábii, nedaleko Mekky, k úžasnému objevu. V horninách, které byly datovány do období Křídy, byla objevena čelist zvířete, jehož zuby byly typicky opičí. Nálezce Iyat Zalmout poslal fotografii zubů americkému paleontologovi Paulu D. Gingerichovi, který potvrdil, že skutečně patří primátu. V této době se už vědělo, že horniny původně považované za Křídové jsou ve skutečnosti třetihorní. Doba, kdy bývaly mylně označovány za druhohorní, byla tedy pryč. Nato se ukázalo, že zkamenělina patří primátovi, který žil před 29 až 28 miliony let, tedy v období Oligocénu. V době, kdy opice žila, vypadal Arabský poloostrov úplně jinak než dnes. Tam, kde se dnes rozkládá arabská poušť, bujely lesy a v jejich stromoví řádili čiperní primáti. Právě tento rod byl něčím pozoruhodný. Měl totiž blízko ke společnému předku opic Starého světa a Hominoidů, včetně nás lidí. Patří mezi nejstarší známé catarrhiny (souhrnné označení pro opice Starého světa a Hominoidy), ale nebyl nejstarší. Některé fosilní druhy známe už z konce Eocénu... Tato opice byla pojmenována Saadanius. Arabské slovo "saadan" znamená v překladu "opice", takže název rozhodně sedí. Druhové jméno hijazensis bylo zvířeti dáno podle oblasti al Hijaz při arabském pobřeží Rudého moře. Poněvadž byl nalezený jedinec druhu Saadanius hijazensis vybaven velkým šípovým hřebenem na lebce, mohli vědci určit, že to byl samec. Šípový hřeben totiž bývá u samců obvykle větší než u samic, a setkáme se s ním mezi plazy i savci. Lebka byla docela dobře zachována, avšak nacházely se v ní rýhy. Byly způsobeny zuby nějakého velkého masožravce, zřejmě nějaké psovité či kočkovité šelmy. Mnozí z pravěkých primátů jimi byli loveni... Kolébkou člověka je africký kontinent, ale kolébkou nás všech, myšleno nejen nás lidí, ale i lidoopů, paviánů a nám více či méně příbuzným primátům Starého světa, je zřejmě Arábie. Právě tam totiž žil tento obdivuhodný tvor. Avšak podíváme-li se na egyptského Aegyptopitheca, který pochází z konce Eocénu (z doby před 35 miliony let), zjistíme, že by teoreticky místem vzniku vyvinutějších catarrhinů mohla být severní Afrika. Nicméně Saadanius je zřejmě nejblíže příbuzný poslednímu společnému předkovi catarrhinů. Ti se totiž krátce po vyhynutí Saadania začali vyvíjet různými směry, ať už se z nich nakonec stali paviáni nebo lidé. I tak nejsou závěry o anatomii a vývoji Saadania zcela přesné, neboť bylo z této opice nalezeno jen málo.


 
 

Reklama