Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Dinosauří hnízdiště 2.: Montana

22. prosince 2016 v 10:47 | HAAS
Ve druhé části nového projektového seriálu Dinosauří hnízdiště se přesuneme s horkých plání Patagonie do horkých plání Montany, ačkoliv teplo je v nich jen během tamního krátkého léta... Právě odtamtud pochází zřejmě nejpodstatnější nález dinosauřích hnízdišť vůbec...

Koncem 70. let minulého století dva paleontologové procházeli mezi 75 milionů let starými horninami v geologickém souvrství Two Medicine, v americkém státě Montana. Byli to Jack Horner a Robert Makela. Nalezli zkamenělé pozůstatky dinosaura, který nepochybně patřil mezi kachnozobé dinosaury, též zvané hadrosauridy. Jejich kolega Marion Brandvold objevil také v roce 1978 úlomky skořápek vajec a několik pozůstatků mláďat těchto dinosaurů. Horner pak našel celé hnízdiště těchto pozoruhodných zvířat. Ve starých horninách, nacházejících se na pozemku bratrů Johna a Jamese Peeblesových, spatřil jakési násypy, původně vytvořené z písku. Nebylo pochyb, dinosauři si vytvářeli hnízda. Ve své době to byl objev naprosto neuvěřitelný a dokázal, že dinosauři hnízdili v koloniích... Horner a Makela nemeškali a v roce 1979 už zhotovili popis pro jimi nově pojmenovaného býložravce. Nazvali jej Maiasaura peeblesorum. Druhové jméno ctí bratry, na jejichž pozemku k tak významným objevům došlo, zatímco rodové jméno je snad ještě křiklavější. Znamená "dobrá ještěří matka", a to Maiasaura rozhodně byla... V Montaně bylo dodnes objeveno více než 200 exemplářů Maiasaury ve všech životních stádiích. Horner a několik dalších paleontologů podrobili tyto exempláře velmi detailnímu výzkumu. Dnes můžeme říci, že o životě Maiasaury víme více, než snad o životě jakéhokoliv jiného druhu dinosaura. Víme, jak mláďata vypadala po vylíhnutí, jak rostla, jak se Maiasauří samice chovaly předtím, než nakladly vejce-budovaly si hnízda. Po vylíhnutí mláďat matky nosily svým potomkům zetlelou vegetaci jako potravu. Víme, kolik vajec tento dinosaurus kladl. V každém z perfektně zachovaných hnízd v Two Medicine, konkrétně v místě díky nálezům Maiasaur nazývanému "Egg Mountain" ("vaječná hora"), se nacházelo 30 až 40 vajec. To je srovnatelné s tím, kolik v průměru naklade vajec krajta tmavá nebo krajta mřížkovaná, ačkoliv druhá jmenovaná občas může naklást i stovku vajec. Hnízda byla samozřejmě kruhovitá a v prohlubni uvnitř ležela vejce. Maiasaury je zakrývaly vegetací, takže na ně neustále nepražilo slunce. Rozkládající se vegetace v hnízdě také vejce inkubovala. Maiasaury na vejcích neseděly jako ptáci, mohly by je totiž lehce rozdrtit. Zvíře, které váží pět tun, si opravdu nemůže dovolit zahřívat vejce vlastním tělem... Protože Maiasaury hnízdily ve velkých koloniích, jak to dokazují hnízda s vejci nacházející se s určitými rozestupy od sebe, připojila se mláďata ke stádu hned po vylíhnutí. Možná ještě pár dnů zůstávala v bezpečí hnízda, v jehož okolí byla urputně chráněna matkou. Takové hnízdní kolonie byly baštou pro masožravce, od varanů, kteří byli v pozdní Křídě hojní, po menší masožravé dinosaury včetně téměř inteligentních Troodonů. Občas matka mláďata uchránila, jenže čas od času nějaké padlo. Je možné, že mnoho Maiasaur nepřežilo první rok života. Jejich úmrtnost činila skoro 90 %! V současném světě se mezi mnoha druhy živočichů odehrává něco zcela stejného... Druhý rok pak nepřežilo 12,7 procent jedinců. Avšak velký počet vajec znamenal, že vždy přežili ti nejodolnější. V osmém roce života údajně úmrtnost činila okolo 45 % procent. Všechna tato čísla jsou odvozena z pečlivých výzkumů vedených Hornerem a jeho kolegy, kteří provedli vitální práci co se týká popisu života těchto dinosaurů... Je možné, že Maiasaury na stejném místě hnízdily po celá tisíciletí, možná i déle. Tento rod dinosaura žil minimálně dva miliony let. V určitou dobu však bylo velké hnízdiště, kam se Maiasaury rok co rok vracely k nakladení vajec a následné péči o mláďata, zatopeno. Velký rozvodněný tok pohřbil hnízda s nevylíhnutými i čerstvě vylíhnutými mláďaty, se staršími jedinci a s matkami. Až po 75 milionech let bylo tajemství montanského dinosauřího hnízdiště odhaleno...


Na prvním obrázku se nachází Maiasauří matka pečlivě se starající o svá mláďata, zatímco na druhém je perfektně zachovalé malé Maiasauří mláďátko... Další část tohoto projektu očekávejte v brzké době...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Chirostenotes vs. Prosaurolophus

18. prosince 2016 v 11:56 | HAAS
Mezi dinosaury to občas vřelo. Bojovali spolu na život a na smrt, zrovna tak jako dnešní zvířata bojují o to, kdo vyhraje a kdo prohraje. Predátor a kořist se od nepaměti vrhali do strašlivých soubojů. V pravěké Kanadě to samozřejmě nebylo jiné... Z kanadské provincie Alberta známe řadu zajímavých dinosaurů, kteří společně na tomto místě žili před 75 až 70 miliony let. Nyní můžeme vybrat několik z nich, abychom si udělali obrázek o tom, jak jejich válčení mohlo vypadat...

Naším masožravcem je dnes Chirostenotes. Patřil mezi oviraptosaury, tedy do stejné skupiny, jako jeho asijští bratranci Oviraptor, Khaan, Nomingia, Citipati a další. V Severní Americe je však oviraptosaur raritou, ačkoliv nálezy stop z Hell Creeku v Montaně dokazují, že velcí oviraptosauři na tomto kontinentu žili též. Zřejmě se tam rozšířili z Asie, vše totiž nasvědčuje tomu, že oviraptosauři jsou původně asijskou skupinou dinosaurů. Chirostenotes byl popsán a pojmenován Gilmorem roku 1924. Skutečnému zkoumání byl však podroben až roku 1988, kdy byla v depozitáři jednoho muzea objevena kostra, jež tam nepovšimnuta ležela 60 let. Tak bylo zjištěno mnohé o tomto zvířeti. Chirostenotes měřil 2,9 až 3 metry na délku, vážil 50 kilogramů, a měl chápavé přední končetiny se štíhlými prsty a dlouhými drápy. Prostřední prst byl nejdelší. Není to ale nic překvapivého, vždyť Chirostenotes byl podle tohoto znaku i pojmenován-jeho jméno v překladu znamená "štíhlá ruka". Měl nápadný hřeben na hlavě a bezzubé čelisti, takže nemohl napachát tolik škody. Byl to zřejmě všežravec, takže se nespecializoval jen na maso. Jak ale záhy zjistíte, stále pro některé dinosaury představoval nebezpečí...


Před 75 miliony let pochodovala po pláních Alberty spousta dinosaurů. Mnozí z nich byli velkými býložravci, jejich rozmanitost pak byla složena z různých druhů rohatých dinosaurů (ceratopsidů) a těch kachnozobých (hadrosauridů). Patřil mezi ně i Prosaurolophus. Objevil se před 75,5 miliony lety a vymizel až před 71 miliony let, takže jako rod úspěšně přečkal několik milionů let změn. Byl to velký býložravec, 8,5 metru dlouhý a určitě tak 5+ tun vážící. Stával se častou kořistí velkých masožravců, predátorů jako byli tyrannosauridi nebo Troodoni. Každý dravec, který si na Prosaurolopha troufnul, musel být vážně opatrný. Hadrosauridi byla stádová zvířata, takže šlo o především o oddělení jedince od stáda a jeho následné zabití. A to nemuselo být jednoduché... Chirostenotes neměl proti třikrát tak dlouhému Prosaurolophovi žádnou šanci. Býložravec by ho zadupnul... Ale byl tu důvod, proč na ně útočit...


Dinosauři kladli vejce. Stejně jako v dnešním světě prahnou někteří dravci po vejcích plazů či ptáků, i tehdy pochopitelně existovali takoví zloději vajec. Vtrhli do hnízda, ukradli několik vajec, možná je někdy sežrali i na místě činu... Chirostenotes mohl krást vejce Prosaurolophů nebo jiných kachnozobců. Bezzubým zobákem by vejce prokousl, vypil jeho obsah a bylo by obědě. Jak idylická představa... Ovšem zaplést se do problémů s velkým vegetariánem není doporučeno. Chirostenotes byl rychlý a hbitý, ale Prosaurolophus také nebyl zrovna pomalý a je možné, že by se matka po zloději ohnala. Když taková dinosauří matka nalezla v hnízdě vetřelce, musela být velmi podrážděná. Možná se ho snažila zahnat i hlasitým troubením, které hadrosauridi tak skvěle ovládali. Chirostenotes proti velkému Prosaurolophovi nemohl nijak bojovat. Nemohl se ani bránit-jeho drápy byly dobré k popadání vajec, ještěrek nebo malých savců, a ne k obraně či útoku. Zuby neměl, takže by Prosaurolopha ani nezranil. Avšak mláďata těchto dinosaurů proti němu byla bezmocná, zvláště, když byla ještě ve vejcích... Tehdy měl Chirostenotes hody, pokud samozřejmě neselhal při hledání takového hnízda...

Snad se Vám tato část líbila, tentokrát jsem jako masožravce vybral trochu netradiční rod... Příští týden do této rubriky napíši další část Dinosauřích hnízdišť!

Kdy byli koně domestikováni?

4. prosince 2016 v 11:31 | HAAS
Evoluce koní byla skutečně pozoruhodná. Vyvinuli se z malých Propaleotherií, velikostně srovnatelných s kočkami. První prehistoričtí koně, obývající deštné lesy rozkládající se na území dnešní Evropy, neměli ani kopyta, ale drápy. Za 50 milionů let se však vzhled koní velmi změnil. Tato skupina lichokopytníků je často uváděna jako jeden z nejlepších zdokumentovaných příkladů evoluce, jelikož známe téměř každý detail vývoje koní. Před 20 miliony let se z malých, spíše lesních savců, stali obyvatelé rozlehlých travin. Klima se totiž v té době změnilo a rozsáhlé lesy už nadobro zmizely (začaly však mizet už patnáct milionů let předtím). Z koní se stali trávožrouti, a takoví jako severoameričtí koně Merychippus z doby před 17 miliony let a Pliohippus z doby před 12 až 2 miliony let, nápadně připomínali dnešní koně. Jen byli o něco menší, asi metr dlouzí. Dnešní kůň, rod Equus, se poprvé objevil před 4 miliony let. Dlouhý může být až 3 metry, a jeho mozek je očividně mnohem větší, než u spousty jiných pozdních savců. Protáhlá hlava, hříva, ohon a dlouhé končetiny umožňující rychlý běh nejsou ničím cizím pro nikoho na naší planetě. Koně znají lidé už od útlého dětství, vždyť patří mezi zvířata, která nás obklopují. Nejsou to takoví domácí mazlíčci, jako psi, kočky a hadi, ale přesto nejsme nijak velmi překvapeni, když kdesi na louce uvidíme jezdce na koni. Ovšem kdy byli koně domestikováni? Kdy se stali společníky lidí? Naši předkové, lovci mamutů, znali koně velmi dlouhou dobu. Je pravděpodobné, že je také lovili pro potravu, ačkoliv chytit koně pro ně muselo být extrémně obtížné-zvláště pak uvážíte-li, že koňovití běhají velice, velice rychle, cítí-li se ohroženi. Některé paleolitické jeskynní malby z doby před 30 000 lety zobrazují koně stále jako divoká zvířata. Proháněli se tehdy po planinách zamrzlé Eurasie i Severní Ameriky, kam se dostali přes Beringovu úžinu. Avšak koně byli domestikováni zřejmě někde v Asii. Travnaté pláně Vnitřního Mongolska si dnes sotva dokážeme představit bez jezdců na koních, pobíhajících kolem velkých stád krav a ovcí. V té oblasti přece lidé také pijí koní mléko. První domestikovaní koně se v mnohém podobali koni Převalskému, což je dnes ohrožený druh. Mohli se však též podobat tarpanovi. V dnešní době je tento druh koně vyhynutý, to je obrovská škoda, protože by genetické analýzy poddruhu mohly odhalit něco o původu koní, jež my dnes známe. Každopádně, k domestikaci koní došlo v době 3500 let před naším letopočtem na eurasijských pláních. V současné době se zdá, že nejpravděpodobnějším místem originální domestikace je Kazachstán. Kazaši tato zvířata určitě potřebovali k pomoci. 2000 let před naším letopočtem už koně jistě zdomácnělí byli. Avšak v povaze mnohých koní, například amerických mustangů, je stále cosi divokého. Jejich žilami proudí divoká krev a tak se nemůžeme divit, že někteří z těchto savců jsou občas trochu nepředvídatelní... V minulosti však spousta koní pod lidskou rukou padla. Zvířata, o která se začali lidé starat, po staletí padala ve strašných válkách, tak jako bojoví sloni či jiná zvěř, kterou lidé využívali jako zbraně. Dnes už tomuto neohleduplnému zacházení příliš nečelíme: jen občas někteří zlí lidé zvíře zabijí, ať už je to kůň, anebo třeba jedovatý had... V současném světě žije už přes 400 vyšlechtěných plemen koní a jejich počet roste. Divokých koňovitých je však na světě jen sedm druhů, včetně zeber a oslů. A ty musíme chránit, poněvadž změny v jejich prostředí jsou nebývalé a ohromné. Koně Převalského se naštěstí těší velké ochraně, v tomto ohledu musíme poděkovat skvělé práci odvedené Pražskou ZOO. Doufejme, že v případě těchto a dalších divokých koňovitých se nebude opakovat tragický případ již vymřelého tarpana, za jehož vyhynutím stál stejný druh, který koně kdysi domestikoval, a to člověk...


Na prvním obrázku vidíte Anchitherium, miocénního koně vysokého jen asi 60 centimetrů. Na druhém se pak nachází skupinka současných koní Převalských, potomků Anchitheria a dalších pradávných lichokopytníků koního plemene...

Dinosauří hnízdiště 1.: Patagonie

3. prosince 2016 v 13:15 | HAAS
V tomto novém seriálu uvidíte největší dosud objevená dinosauří hnízdiště, a dozvíte se o fascinujících příbězích zvířat, která je budovala... Začíná nový cyklus Dinosauří hnízdiště!

Píše se rok 1997. Skupina paleontologů z Amerického přírodovědného muzea v New Yorku a argentinského muzea Carmen Funes Municipal pátrá po zkamenělinách po zkamenělinách v usazených horninách patagonských pustin. Netuší, že horniny z období Křídy stupně campan, brzy odhalí jedno z největších tajemství života dinosaurů vůbec. Tým vědců ani nedoufal, že nalezne něco výjimečného. A pak začnou někteří členové kopat na jílovcové plošině, neboť si všimnou několika úlomků zkamenělin. Trvalo jen pět minut, než se před nimi objevila spousta zkamenělých skořápek... Skořápek z vajec, jež zde před asi 80 miliony let byla pohřbena, a čekala na své objevení... Skořápek z vajec, které patřily těm nejúžasnějším zvířatům, která kdy po naší planetě kráčila-dinosaurům, obrovským dlouhokrkým sauropodům... Zkamenělých vajec nebylo málo, takže paleontologové ihned usoudili, že narazili na významné dinosauří hnízdiště. Dodnes jsou nálezy dinosauřích vajec poměrně raritou, ačkoliv ne tak mysl ohromující vzácností, jakou byla ještě ve 20. letech minulého století, kdy byla vůbec první kdy nalezená dinosauří vejce odkryta v Křídových horninách Mongolska. Nicméně tento nález byl fantastický. Oblast pojmenovaná Auca Mahuevo byla jedním z mála dosud objevených hnízdišť dinosaurů a rozhodně měla co nabídnout. Naleziště se rozprostírá na velikém území: 2,6 kilometry čtvereční jsou pokryty nejen skořápkami, ale tu a tam i celými vejci. Místo jimi ale není úplně přeplněné, vlastně jsou mezi jednotlivými skupinkami vajec, tedy jednotlivými hnízdy, několikametrové rozestupy. Takže vejce nebyla na jednom místě nashromážděna nějakou prudce proudící řekou, která by je zasáhla a z různých míst odnesla na jedno. Místo, kudy paleontologové roku 1997 poprvé prošli, bylo opravdu tím samým místem, kudy chodili velcí sauropodi a kladli tam svá vejce. Že šlo o sauropody se dalo poznat už jen z pohledu na vejce: s těží do Vaší mysli vkročí dinosaurus jiný než sauropod při pohledu na ta veliká vejce, jež jsou velikostně srovnatelná s fotbalovými míči... Vajec bylo celkem několik tisíc, a spousta jich byla nevylíhnutých. Některá z nich pak obsahovala embrya ještě nevylíhnutých sauropodů. Mláďátka, dosud vězněná v malém, stísněném prostoru tvrdých vajíček, měla na kostech dokonce mimořádně dobře zachovalou kůži. Drobné nosní otvory a několik dalších charakteristických znaků jednoznačně pomohly určit, že to byla titanosauřátka. Nejspíše patřila k rodu Saltasaurus. Embryím chybělo Saltasauří opancéřování zad, což značí, že se pancíř vyvíjel až poté, co opustila relativní bezpečí vejce. Vejce samotná jsou kulatá, 11,5 až 13,5 centimetru dlouhá, a na vnitřku skořápky lze pozorovat i zkamenělé stopy po vnitřní membráně... Na tomto nalezišti byly objeveny i fosilie masožravých dinosaurů, Aucasaura a Skorpiovenatora. Oba měli v oblibě obcházet hnízdiště, jen občasně střežená několika dospělými sauropody, a hledali sotva vylíhnutá mláďata, aby ukojili hlad. Skorpiovenator samotný měl dosti silný skus, o Aucasaurovi ani nemluvě-oba to byli abelisauridi. Ty zuby ostré jako břitva, krátká a takřka kulatá lebka s rýhami a boulemi a mocné čelisti se hodily k požírání malých saltasauřátek. Bohužel mnozí malí sauropodi skončili i v břichu ptakoještěrů: Chaoyangosaurů... Proč se však hnízdiště tak skvěle zachovalo, to je zajímavou otázkou. V seriálu Planeta dinosaurů z roku 2003 jsme mohli vidět, jak pláň s hnízdy Saltasaurů přikryla voda. Ta s sebou ale nesla i měkké bahno a tak všechna hnízda zakryla. Voda později ustoupila, ale bahno zůstalo, a vejce zůstala ochráněna před jakýmikoliv vnějšími vlivy. Mrchožrouti se k nim již nemohli dostat, takže zůstala neporušena do dnešních dnů. Je ale dosti pravděpodobné, že tento cyklus se opakoval po asi jeden milion let. To znamená, že mnohá hnízda z Auca Mahuevo ještě nebyla odkryta. Snad na tomto území hnízdili i další dinosauři, ornithopody nevyjímaje. Auca Mahuevo bylo skutečným hnízdištěm dinosaurů, a díky němu víme mnohé o tom, jak začínal život těchto krásných zvířat...



Na prvním obrázku vidíte velkého titanosaurida Argentinosaura, který také vytvářel velká hnízdiště. Na druhém se nachází naleziště Auca Mahuevo, zatímco na třetím už vidíte rekonstrukci malinkého sauropodího mláďátka ve vajíčku... Další část tohoto seriálu napíši již brzy...

Hojnost ceratopsidů na sklonku Křídového období

28. listopadu 2016 v 16:56 | HAAS
Tento článek se zaměřuje na velmi početnou skupinu dinosaurů, která fascinuje paleontology i veřejnost již velmi dlouhou dobu, především pro své obdivuhodné lebky. Byli to rohatí dinosauři, kteří byli na sklonku Křídového období nebývale hojní...

Evoluce rohatých dinosaurů začala na konci Jury, kdy se objevili malí býložravci podobní pozdějšímu Psittacosaurovi. Všichni to byli dvounozí plazi bez jakýchkoliv zvláštních znaků na hlavě: snad jen papoušcí zobák je od ostatních dinosaurů odlišoval. V pozdní křídě však skupina Ceratopsia zažila velký rozmach. Začalo se vyvíjet nepřeberné množství druhů, z nichž některé byly malé, jako mongolští Protoceratops či Bagaceratops, nebo severoameričtí Leptoceratops a Montanoceratops. Ceratopsidi se do Severní Ameriky dostali z Asie před pevninskou šíji, rozkládající se na území dnešního Beringova průlivu, nicméně někteří se dostali i do Evropy, ale ti nejsou zrovna dvakrát dobře prozkoumáni. Zvláště v Severní Americe pak začali ceratopsidi vzkvétat. Celá čeleď ceratopsidů zahrnovala velké býložravce, pohybující se po čtyřech, s ostny a podivuhodně zakulacenými či zploštěnými kanýry na lebkách, sloníma nohama a velmi mohutným tělem. Fosilie dokazují, že v pozdní Křídě to byla jedna z nejrozšířenějších skupin dinosaurů v Severní Americe vůbec. Podobně dobře na tom byli snad jen kachnozobí dinosauři, hadrosauridi. Úspěch ceratopsidů tkvěl v jejich přizpůsobivosti i mohutnosti. Jen ti největší predátoři, a to tyrannosauridi jako byl Albertosaurus nebo pozdější T-Rex, byli schopni porazit tak robustní býložravce. Navíc se pohybovali ve velkých stádech. Centrosauři žijící před 75 miliony let každoročně putovali v milionových stádech, možná i spolu s Edmontosaury a jinými ptakopyskatými dinosaury. Jejich masový hrob je velmi slavný: na stejném místě v kanadské Albertě byly objeveny stovky Centrosaurů, které v dávné minulosti pohřbila rozbouřená řeka. Také Pachyrhinosauři žili v obrovských stádech, a všichni tito ceratopsidi, jež často migrovali, vytvářeli stáda počty jedinců srovnatelná s těmi pakoními. I to byl jejich velký úspěch, protože v množství tkví síla, a to dobře vědí i dnešní zvířata. Jenže se zdá, že s postupem času se ceratopsidi stávali dominantnějšími a dominantnějšími. Na samém konci Křídy též žila spousta rodů, ať již to byl Pentaceratops nebo Torosaurus, nebo Triceratops. Poslední jmenovaný patří k nejvýznamnějším a nejvíce zastoupeným dinosaurům z období před 68 až 65 miliony let, tedy, jinak řečeno, z úplného konce období dinosaurů. Barnum Brown, paleontolog, kterého všichni znají jako nálezce Tyrannosaura, v souvrství Hell Creek v americké Montaně objevil přes 500 lebek Triceratopsů. Ale to bylo na začátku minulého století, od té doby jich bylo nalezeno ještě více. Triceratops je nejhojněji nalézaným dinosaurem v souvrství Hell Creek, spolu s několika dalšími ceratopsidy tvoří okolo 61 % veškeré nalezené dinosauří fauny z oné formace. Před 65 miliony let tedy pláně pravěké Montany musely být přeplněny Triceratopsy. Tento rod byl nesmírně úspěšný. Možná za to vděčil i svým zubům: v tlamě měl 432 až 800 zubů v asi čtyřicítce čelistních sloupců. Zuby se neustále obměňovaly, a navíc trhaly téměř cokoliv, od jemných kapradin po silné větvě tloušťky lidské paže. Snad i jeho předchůdci už disponovali takovými výhodami. Proto se také s průběhem Křídového období velikost ceratopsidů zvětšovala. Triceratops byl opravdu veliký, 8 metrů dlouhý, a měl osmitunovou hmotnost. Navíc měl i velkou lebku, ačkoliv Eotriceratops ji měl ještě delší a kupříkladu Torosaurova lebka byla až 2,6 metru dlouhá, to je jako dva dospělí muži! Takže již víme, že ceratopsidi byli v Hell Creeku, panství příšery jménem Tyrannosaurus Rex, úspěšní a dominantní mezi listožrouty. Ale co další části světa? Dařilo se jim i v jiných částech Severní Ameriky, a možná, že je prudký vývoj zasáhl i v Asii, odkud ale neznáme moc velkých druhů. Před osudnou událostí, která dinosaury smetla z povrchu zemského, byli ceratopsidi vzkvétající skupinou dinosaurů a je možné, že kdyby tehdy tato zvířata nepotkaly ony určité věci, dařilo by se jim i nadále, třeba dodnes...



Za nápad na článek i za některé opravdu cenné informace chci poděkovat knihám Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat a Dinosauři od Pekelného potoka. Bez nich by tento článek nevznikl...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Noasauridae

23. listopadu 2016 v 15:49 | HAAS
Náš seriál o čeledích dinosaurů pokračuje! Přestože v něm vystoupila již řada čeledí, vrháme se na další. Tentokrát to nejsou příliš známí dinosauři...

Název čeledi: Noasauridae,
Autoři názvu a popisu: José F. Bonaparte a A. W. B. Powell, 1980,
Nejznámější zástupce: Masiakasaurus,
Doba výskytu: Jura a Křída, před 160 až 65 miliony let.
Tato čeleď byla vážně úspěšná. Existovala na naší planetě po bezmála 95 milionů let, přesto však bylo popsáno jen málo z těchto pozoruhodných dinosaurů. Může se to jevit zvláštní, ale Noasauři byli vlastně potomci stejných zvířat, ze kterých se vyvinuli abelisauridi. To znamená, že například Noasaurus má ke Carnotaurovi celkem blízko. Nebyli to však úplně nejbližší příbuzní, protože jako vždy, i v tomto případě se skupina zvířat začala během evoluce dělit na menší skupinky. Noasauři abelisauridy moc nepřipomínali. Především neměli tak zkrácené přední končetiny. Stavba lebky je však už jiným klíčovým znakem. Většinu lidí na Masiakasaurovi zaujmou jeho dlouhé, dopředu ven z tlamy směřující zuby, perfektní k chytání kluzkých ryb, ale podívali jste se někdy na jeho lebku? Představte si dva záběry vedle sebe: Abelisaurus vedle Masiakasaura. Zuby nejsou v momentálním záběru, a tak se díváte na lebky těchto zvířat a můžete si je srovnat. Brzy si zjistíte, že jsou si velmi podobné. Noasauridi opravdu patřili do skupiny zvané Abelisauria. Byli to spíše menší masožravci, velikostně se rozhodně neřadili ke gigantům. Noasaurus byl největším členem této čeledi a měřil 3 metry na délku. Jeho tělo bylo mimořádně lehké-při pohledu na něj se člověku vybavý štíhlý atlet. Podobně jako trénovaní lidští běžci, i Noasauři byli dosti rychlí. V Patagonii lovili před 80 až 75 miliony let různé suchozemské krokodýly, menší dinosaury a pravěké ptáky. Noasaurus měl na zadních končetinách srpovité drápy. Není to ale znak příbuznosti k dromaeosauridům nebo-li raptorům. Upevnění svalů kolem drápu, a jeho mimořádná pohyblivost (ani Velociraptor nedokázal svůj dráp otáčet obratněji) vypovídají o tom, že Noasaurus měl k raptorům daleko. Tímto drápem zřejmě zvířatům působil tržné krvavé rány, zatímco je pomalu zabíjel. Je to dobrý důkaz toho, že lovil velká zvířata. Smečka Noasaurů mohla být při setkání s kořistí nebo nepřítelem stejně nebezpečná, jako smečka raptorů! Masiakasaurus ("zlý ještěr") byl zase králem podivných madagaskarských dinosaurů. Už když ho Scott Sampson v roce 2001 pojmenoval, všiml si jeho ostrých, nebývale velkých zubů. Byl to nepochybně rybožravec. Uspořádání zubů bylo k chytání ryb prostě dokonalé. Podobně stavěné zuby měli i rybožraví ptakoještěři. Opět to byl lehce stavěný theropod... Další noasauridi, jako Limusaurus z čínské Jury nebo Velocisaurus z Křídy Argentiny, už tak známí nejsou. Navíc se toho o jejich způsobu života, ani o nich samotných, moc neví. Někteří si myslí, že africký Elaphrosaurus z konce Jury byl také noasauridem. Potvrzovala by to stavba jeho těla. Dříve byl sice považován za nejstaršího známého ornithomimida, teď jej však většina paleontologů vidí jako možného noasaurida. Pokud jím byl (a byl by asi tím nejstarším, pokud to bude potvrzeno), stal by se největším noasauridem vůbec, protože měřil až 6,2 metru...

Noasauridi byli opravdu zvláštní, nemyslíte? Mezi theropody byli ojedinělí, a to z nich činí tak zajímavá zvířata... Do komentářů napište, který noasaurid se Vám líbí nejvíce!

Parantropové měli zřejmě jiný jídelníček, než se předpokládalo

20. listopadu 2016 v 9:59 | HAAS
Parantropové nebyli našimi přímými předky, jelikož v době, kdy žili, existovali i první skutečné lidské bytosti. Avšak před 2 až 1 milionem let byla východní Afrika bojištěm několika druhů hominidů. Byla to doba, kdy hominidů na jednom místě žilo více, než kdy předtím a potom. Mohutný, robustní Paranthropus byl zastoupen alespoň dvěma odlišnými druhy: P. boisei a P. aethiopicus. Z lidského rodu s ním soupeřil Homo ergaster, člověk dělný, který na rozdíl od nepříliš vynalézavého Parantropa vytvářel i pracovní nástroje-nalezené pěstní klíny jsou toho více než patrným důkazem. Nový výzkum vedený několika španělskými paleontology a antropology odhalil, že tito hominidi se však velmi lišili v získávání potravy. Už předem bylo známo, že Homo ergaster pojídal především maso. To se může zdát překvapivé, neboť měl poměrně úzkou lebku a malé čelisti. Zuby Homo ergaster též nebyly příliš silné. Zato Paranthropus měl velkou hlavu, silné skusové svaly a robustní čelisti. V seriálu Putování s pravěkými lidmi byl ukázán při pojídání bambusu, který je celkově drsný a tuhý. Avšak na maso se příliš neodvážil. Jednak k tomu neměl prostředky a dostatek vynalézavosti ani mozkové kapacity, byl však také celkově pomalý a v porovnání s Homo ergaster nebo s Homo habilis nemotorným. Avšak především rostlinná potrava všeho druhu tohoto hominida udržovala při existenci. Nové nálezy to však mění. Paranthropus byl co se týká potravy ještě vybíravější. Nejen, že to nebyl lovec. I mezi rostlinami si vybíral. Opracování zubů, o čem svědčí mikroskopické tečky ve zkamenělé sklovině, dokázaly, že Paranthropus drsné, brusivé rostliny téměř nepožíral. Mohl je občas konzumovat jako spestření jídelníčku, jinak se však specializoval na pojídání méně drsných, křehkých rostlin. Živil se hlavně měkkými listy a případně křehkými stonky. Jen stroze se na jeho jídelníčku vyskytovala potrava, která mu byla experty tak dlouho připisována. Naopak výzkum mikroskopických teček na zubech Homo ergaster ukázal, že tento primitivní lidský druh, jak se dalo předpokládat, konzumoval tuhou potravu. Ať už šlo o tuhé rostliny, nebo maso zvířat, mezi nimiž mohli být i pakoně nebo antilopy... Tento objev byl učiněn díky dlouhému snažení španělských vědců, kteří podrobně studovali 167 fosilních exemplářů afrických hominidů. Nálezy jsou cenné, protože mohou poskytnout nové informace o tom, proč Parantropové vůbec nebyli úspěšní a po krátké době vyhynuli, zatímco rod Homo se rozvíjel dál. Nepochybně v tom hrála roli potrava, jenže to není vše. Přizpůsobivost Parantropů byla nízká, kdežto první lidé, schopní se například potit při velkém horku, dokázali osídlit všechna příhodná i nepříhodná místa. Potomci člověka druhu Homo ergaster se pak rozšířili do Asie, ale to už je jiný příběh...


Jak vidíte, i svět pravěkých lidí a našich pravěkých příbuzných z čeledi hominidů nás stále dokáže překvapovat... Co asi bude zjištěno příště?

Původ ichtyosaurů (2/2)

13. listopadu 2016 v 9:48 | HAAS
Vítejte u druhé části cyklu Původ ichtyosaurů... Minule jste viděli rané ryboještěry, nyní se posuneme do období Jury a Křídy a uvidíme, jak jejich vývoj pokračoval...

Původ ichtyosaurů

Pokročilí ryboještěři

Ichthyosauři jsou spolu s plesiosaury nejznámějšími zvířaty z druhohorních moří. Tito plazi, u nichž se během evoluce objevil rybí, vlastně až delfíní tvar těla, se zprvu vyskytovali spoře. Avšak již v polovině Triasu tvořili nedílnou součást mořských ekosystémů. Mezi nimi byli dokonce i ti největší, jaké známe, kupříkladu dvacetimetrový Shonisaurus. Stále to však byla primitivní zvířata, a ne všichni první ichthyosauři byli dobrými plavci. S koncem Triasu se však začali vyvíjet ti, kteří předurčili vývoj skupiny na další stovku milionů let...

Nejznámější z ryboještěrů, Ichthyosaurus, se objevil dříve, než byste čekali. Už na konci Triasského období proplouval tento jako blesk rychlý tvor vodami, chytaje ryby, amonity a belemnity. Dokazují to koprolity, zkamenělý trus, jenž se skvěle zachoval. Ichthyosaurus byl jen 2 metry dlouhý, zato to byl gigant ryboještěřího vývoje. Patřil mezi základní tuňákové ještěry, nebo-li Thunnosauria... Ichthyosaurus byl zcela prvním členem této skupiny, všichni jeho potomci nesli jeho základní znaky. Dalším původním tuňákovým ještěrem byl Stenopterygius, který se ale objevil až před 180 miliony let v období střední Jury... Ichthyosaurus měl již hřbetní ploutev, takže vzhledem opravdu připomínal delfína. Není divu, že si lidé v minulosti mysleli, že tato zvířata patřila mezi savce. Nicméně existovali ichtyosauři, kteří se delfínům tolik nepodobali. Takže proč taková zarážející podobnost? Proč se o nich všude píše, že připomínali delfíny, ačkoliv některé druhy hřbetní ploutve neměli?


Odpověď není nijak složitá. Ichthyosaurus byl totiž prvním kdy objeveným ryboještěrem a zrovna on se delfínu hodně podobal. A tak si lidé brzy všimli, že i ostatní ichtyosauři připomínají delfíny. Někteří více, někteří méně, jedna věc je však jistá: byl to dokonalý výtvor evoluce. Jenže v době, kdy byl ichthyosaurus nalezen, vědci o evoluci sotva něco věděli. Charles Darwin s ní přišel na konci 50. let 19. století ve své knize O původu druhů. Dobře zachovalý Ichthyosaurus byl ale na anglickém pobřeží nalezen Marry Anningovou už v roce 1811. Je to možná k nepochopení, ale Anningovi, ani tehdy dvanáctiletá Mary, neuvažovali o tom, že by šlo o pozůstatky delfína. Napadlo je, že 1,2 metru dlouhá lebka, kterou našli, patřila pravěkému krokodýlovi. Jméno Ichthyosaurus se objevilo o 20 let dříve, než slovo dinosaurus.

Ichthyosaurus opravdu znamená ryboještěr, ale první nálezy (i ty již stovky let staré, například z roku 1719, které ale nebyly tak dobře zachovalé, jako ty od Mary Anning) byly též považovány za nějaké dávnověké krokodýly. Tehdy lidé ještě o minulosti naší planety mnoho nevěděli a geologové nedokázali určovat stáří pravěkých zvířat. My dnes však víme zcela s jistotou, že Ichthyosaurus byl úspěšný druh žijící před 205 až 180 miliony let. Další tuňákoví ještěři však byli ještě úspěšnější. Vítejte v pozdní Juře, kdy je rozmanitost ichtyosaurů větší než kdy předtím. Svižně prorážejí hejny ryb a belemnitů, vyvíjejí se jim velké oči s nimiž dobře vidí i ve tmě, a navíc jsou rychlejší, štíhlejší a přizpůsobivější...


Ophtalmosauři byla krásná zvířata žijící hlavně na území pravěké Evropy. Ta však byla před 149 miliony let zalita mořem. Některé nálezy však byly učiněny i v Argentině, a několik exemplářů je mimořádně dobře zachovalých. Ophtalmosaurus měl mezi tehdejšími obratlovci největší oči. Musel mít neobyčejně dobrý zrak. Lovil hlavně olihně a ryby. S délkou 5 metrů patřil ke středně velkým mořským zvířatům. Délka lebky činila 1 metr, velkou část však zabíral podlouhlý zobák. V něm se nacházely malé zoubky skvělé k zachycení kluzké kořisti. Ophtalmosaurus dokázal zadržet dech na 20 minut. Víme to, protože paleontologové jej mohli zkoumat opravdu výtečně. Provedli také výpočty, které ukázaly, že Ophtalmosauři se potápěli do hloubky až 600 metrů. Tam už dobrý zrak opravdu potřebovali. Na dně mělkých moří bývá v takové hloubce celkově tma. I když slunce někdy vody prosluní, mnozí hlubokomořští živočichové jsou zvyklí na tmu. Je to hlavně případ olihní. Ophtalmosauři je lovili, a výborný zrak, stejně jako hbitost a rychlost, opravdu potřebovali.

Ophtalmosaurův příbuzný je patagonský Mollesaurus, ten však žil už před 170 miliony let. Naopak jiný z jeho příbuzných, nesoucí název Maiaspondylus, žil až před 110 miliony let v pravěké Kanadě. Bylo nalezeno několik koster, jsou téměř kompletní, jen byly během fosilizace nebo eroze trochu narušeny. Nálezy vlastně tvoří osm obratlů dospělce a dvě embrya mláďat, takže je tu další důkaz, že ichtyosauři rodili živá mláďata. Samozřejmě byly nalezeny i kostry dospělých a mladých ichtyosaurů, kteří zemřeli ve chvíli, kdy se mláďata rodila, což celou věc jen potvrzuje...


Na obrázku nad tímto textem vidíte nejúspěšnějšího Křídového ryboještěra. Jmenuje se Platypterygius a žil od začátku až do svrchní doby Křídové. Ne však do samého konce etapy. Vyhynul před 95 miliony let, zrovna na začátku pozdní části této geologické periody. Dlouho byl tento sedm metrů dlouhý, stovky kilogramů vážící ichtyosaur považován za posledního zástupce skupiny. Ichtyosauři totiž v Křídě nebyli tolik dominantní jako v Juře. Vody teď ovládali mosasauři, jejichž nejbližší příbuzní dnes patří k největším plazům současného světa: Mosasaurus měl příbuzensky co dočinění s varanem komodským...

Již víte, že Platypterygius byl po dlouhou dobu považován za nejmladšího ryboještěra. A tento status mu zůstává. Je sice možné, že se ještě po něm objevily nějaké druhy, rozhodně však nebyly tak velké, tolik bizarní a tak dominantní, jako tento celkově veliký predátor. Před 95 miliony let se příběh ichtyosaurů v podstatě uzavírá. Nikdo si není jistý, jestli nežili ještě na konci Křídy. Je to možné, takže by vyhynuli před 65 miliony let spolu s dinosaury, plesiosaury, mosasaury, ptakoještěry, amonity a dalšími zvířaty typickými pro druhohorní svět...


Ostrovní trpaslíci-Buvolí zdrobnělina

9. listopadu 2016 v 16:35 | HAAS
Zdá se, že Ostrovní trpaslíci ještě neskončili! V této epizodě uvidíte zvíře, o kterém možná většina z Vás ani neměla ponětí... Další příklad ostrovního nanismu, vymizelý teprve nedávno...

Místo: Filipíny,
Čas: Pleistocén až Holocén,
Příklad ostrovního nanismu: Bubalus cebuensis.
Známé asijské vodní buvoly reprezentují druhy jako je arni, kriticky ohrožený tamarau nebo anoa. Domestikovanou formou je též buvol domácí, který je hojně rozšířen v jižní a jihovýchodní Asii. Stále je to téměř divoké zvíře, ovšem jeho prehistorický příbuzný byl ještě divočejší. A také mnohem menší, neboť na Filipínách se ještě před pár tisíci lety vyskytoval miniaturní buvol. Bubalus cebuensis je jméno, které dali paleontologové kostem buvola Pleistocénního až Holocénního stáří. To znamená, že toto zvíře žilo na Filipínách ještě s koncem doby ledové. Pak vymizelo, zřejmě kvůli globálnímu oteplení, které na konci würmské doby ledové jasně zasáhlo všechny ekosystémy, dokonce ty ledu nejvzdálenější, jako jsou tropy. Dnešní domácí buvol měří na délku okolo 2 metrů a váží až tunu. Velcí vodní buvoli, vysazení na indonéské ostrovy jako Komodo a Richa, dokáží nasytit celou skupinu hladových Komodských varanů, kteří je prokazatelně loví s pomocí svého vysoce účinného jedu. Avšak Bubalus cebuensis byl ze všech vodních buvolů snad nejmenší, výškou v kohoutku se totiž rovnal výšce krocana. 75 centimetrů nečinilo tohoto kopytnatce obzvlášť vysokým, a s váhou okolo 150 kilogramů se rovnal dvěma dospělým mužům. Žil ve skrytu deštného pralesa poblíž vodních toků, kalných stojatých vod a pomalu proudících říčních toků, tak jako jiní pozemní kopytnatci žijící v dnešních deštných pralesích. Mohl se též zdržovat při okraji těchto lesů, kde měl více prostoru k manévrování... Bubalus cebuensis byl popsán roku 2006, ale kosti byly nalezeny už o 50 let dříve. Po dlouhou dobu je nikdo nezkoumal, a tak byly až roku 1995 odvezeny do Amerického přírodovědného muzea, kde byly podrobeny důkladnému průzkumu. Pozoruhodné je, že nalezený jedinec byl objeven v krasové jeskyni, na filipínském ostrově Cebu (odtud tedy druhové jméno tohoto tvora). Zvíře tam pravděpodobně zahynulo kvůli stáří. Uchýlilo se do skrytu jeskyně v naději, že se mu snad uleví od možné bolesti kloubů či nějaké nemoci. Zvířata, jež uhynula v krasových jeskyních, bývají většinou dobře fosilizována, což je důvod, proč je tento kopytnatec celkově dobře prozkoumán... Důvod, proč se Bubalus cebuensis v průběhu evoluce zmenšil a stal se z něj zřejmě nejmenší vodní buvol, jakého věda zná, je jednoduchý. Přítomnost v ostrovním ekosystému na toto zvíře během vývoje silně působila. Vše kolem bylo menší, a tak se i tento býložravec, jenž pravděpodobně neměl žádné přírozené predátory, zmenšil...


Na prvním obrázku vidíte buvola pralesního, žijícího ve středu Afriky, kdežto na druhém se nachází srovnání velikostí asijských buvolů. Vidíte, že Bubalus cebuensis byl o něco menší, než nejmenší současný zástupce rodu...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Dromaeosaurus vs. Parksosaurus

6. listopadu 2016 v 10:33 | HAAS
Pravěká Kanada, především provincie Alberta, byla před 75 miliony let velkým bojištěm. Souboje spolu sváděla nejděsivější monstra, která se kdy severoamerickou krajinou potulovala. Byli mezi nimi obři i trpaslíci, dravci i býložravci... Ne vždy byly souboje vedeny ve velkém měřítku, ale jistě byly zuřivé. To je případ i této bitvy mezi dvěma menšími kanadskými dinosaury...

Dromaeosaurus je dobře známý dinosaurus, kterého proslavil například seriál Putování s dinosaury i fakt, že po něm byla pojmenována celá čeleď dinosaurů-Dromaeosauridae. Tento dinosaurus byl predátor a podobně jako Velociraptor nebo Deinonychus, i on měl zakřivené drápy na zadních končetinách. Jedním prudkým seknutím se mohl zatnout do kůže dinosaura, uchytit se na ní a zbytek dokonaly Dromaoesaurovy zuby. Při útoku však dráp mohl být použit též, kupříkladu při zatnutí se do krku kořisti. Dromaeosaurus představoval rychlého, hbitého a téměř inteligentního masožravce, dva metry dlouhého, 1,3 metru vysokého a vážícího okolo 15 až 20 kilogramů. Je možné, že byl opeřený, nicméně žádná zkamenělina toto dokazující ještě nebyla objevena. Tento dinosaurus byl popsán W. D. Matthewem a Barnumem Brownem (objevitelem T-Rexe) roku 1922...


Na druhé straně potravního řetězce byl v té době Parksosaurus. Malý ornitopod žil ve skupinách poblíž řek a jezer, kde hledal potravu různého typu. Stádečka Parksosaurů se plížila za hadrosauridními dinosaury a požírala semínka spadlá z větví stromů, které hadrosauridi okusovali svými kachními zobáky. Parksosaurus byl také dinosaurem z Alberty a Dromaeosaurus byl zřejmě jeho hlavním nepřítelem. Ale malá velikost mohla znamenat vysokou rychlost. Parksosaurus jen jeden až dva metry, zato však dokázal utíkat rychlostí vyšší než 40 kilometrů v hodině. A to rozhodně není málo k tomu, aby utekl dravému Dromaeosaurovi, zvlášť, když byl ve skupině, jelikož v množství je síla...


Vrátili jsme se zpět v čase. Nacházíme se uprostřed jehličnatého lesa. Kolem malého, sotva čtyři metry širokého jezírka, do něhož vtéká poklidně tekoucí potůček, pobíhá skupinka Parksosaurů. Vůdce stáda je trochu nervózní, ostatní sbírají lístky rostlin ze země a pojídají je. Náhle zahouká. Je ale pozdě, protože z lesa vyběhne dravý Dromaeosaurus a po bleskurychlém skoku přistane na hřbetě mladé Parksosauří samice. Ta je vyděšená k smrti a okamžitě padá na břicho, zatímco se dráp nepřítele zasekává do jejího krku. Bohužel nemohla utéci a tak se stala jeho kořistí. Toto byla první možnost. I ta druhá je velice jednoduchá. Dromaeosaurus zaútočil, nicméně všichni ornitopodi vzali nohy na ramena a než bys řekl švec, byli pryč. Dromaeosaurus zaskočeně sýpá a hledí na prach, který se ve vzduchu víří-to jediné, co zde po přítomnosti Parksosaurů zbylo...

V této části jsme se podívali na soupeření Dromaeosaurů a Parksosaurů. Snad se Vám tento díl líbil...
 
 

Reklama