Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Největší mořští predátoři pravěku-Basilosaurus

12. března 2017 v 10:36 | HAAS
Startuje nový projekt o největších mořských zabijácích, jací kdy na naší planetě existovali... V první části našeho seriálu se ponoříme do Eocénského oceánu za dravou velrybou, která ve své době neměla nepřátele...

Jméno predátora: Basilosaurus,
Období: Eocén, před 36 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Právě jsme se vrátili zpět v čase o šestatřicet milionů let na egyptské pobřeží. Není to ale jediné místo, kde se lze setkat s největším dravým zvířetem starších třetihor. Tento gigant s hadovitým tělem, o němž si dříve vědci mysleli, že je to plaz, je obrovská dravá velryba. Procházíme se po pobřeží, v jehož písku jsou vyryty velké stopy. Nějaký savec nedávno vylezl z vody a s rychlostí od ní utíkal k blízkému lesu mangrovů. Zřejmě ho něco vystrašilo. Je pravděpodobné, že ho napadl Basilosaurus. Soudě podle stop ale oběť útoku nebyla drobná. Šlo o velkého býložravce stavěného skoro jako hroch. Buď to bylo Moeritherium, prapředek slonů vypadající zhruba jako tapír s krátkýma nohama, nebo Arsinoitherium, nosorožci podobný býložravec, jenž mu však není blízce příbuzný. Oba tito živočichové se po určitý čas zdržovali ve vodě. Basilosaurus asi zvíře napadl, když se páslo na podvodní vegetaci nebo když si jen tak plavalo. Basilosauři útočili ze zálohy a výsledek jejich výpadu se mohl schodovat s úspěšným výpadem kosatky na lachtana... Ovšem pod vodou se nacházelo mnohem více možné kořisti. Basilosaurus totiž lovil Dorudony. Byli to jeho menší příbuzní, trochu připomínající sviňuchy, byli však mnohem starobylejší. Oproti Basilosaurovi byli asi třetinové velikosti, nějaké 4 až 5 metrů dlouzí. Zato Basilosaurus samotný byl 18 metrů dlouhý, i když někteří velcí jedinci mohli mít i pětadvacet metrů na délku. To už by mohlo být přes osmdesát stop! Dorudon i Basilosaurus měli společného předka, prototyp kytovce, který byl ještě částečně suchozemský a částečně vodní. Kytovci se totiž vyvinuli ze savců, kteří opustili souš a vydali se do vody po vzoru svých starodávných rybích předků. Postupem času se jim vyvinul ploutvovitý ocas a začaly se jim ztrácet zadní končetiny. Dorudon i Basilosaurus měli ze zadních končetin jen rudimenty, které už neměly žádnou funkci... Nyní jsme se ponořili do legendárního moře Tethys. Na egyptském pobřeží Tethydy se Dorudoni shromažďovali, poněvadž zde rodili mláďata v bezpečných lagunách. Basilosauři toho občas využívali a útočili na ně. Basilosaurus byl sice velký a nemohl se dostat do jakékoliv laguny, protože mu to velikost nepovolovala. Přesto však neměl s vypátráním školek malých Dorudoníků problémy. Navíc mohl ve vodě dobře naslouchat. Pokládal například spodní čelist na dno, aby ucítil vibrace...


Právě jsme byli svědky útoku Basilosaura na malého Dorudona! Trpasličí kytovec neměl proti mocnému apex predátorovi žádnou šanci. Brzy skončil v jeho silně ozubených čelistech. Ty Basilosauři zdědili po suchozemských předcích... Ta protáhlá hlava a hydrodynamický tvar těla, třebaže dvacet metrů dlouhý, se vodou mihly jako torpédo. Nyní si Basilosaurus začíná všímat nás a to není dobré! Bylo by lepší se vrátit na pobřeží... Basilosauři nenaslouchali jen pokládáním čelisti na dno, měli i významně vyvinuty ušní kůstky-počátek echolokace. Zrak byl také dobrý a pokud jde o čich, též vyznamný smysl, nozdry se posunuly na temeno hlavy a začaly se redukovat. Dnešní kytovci už mají jen jeden otvor, jedinou dýchací nozdru. Basilosaurus měl ale stále dvě. Tělo Basilosaura se při plavání prohýbalo stejně, jako u dnešních kytovců. Je to neuvěřitelné, ale tento archaeocet, tedy starodávná velryba, jak se jim říká, už se v něčem podobala těm dnešním. Přesto však vypadala bizarně. Není divu, že si v devatenáctém století američtí vědci mysleli, že Basilosaurus je plaz, odtud název "král plazů". Až později bylo zjištěno, po studiu různých druhů zubů v čelistech, že jde o savce a dnes už nepochybujeme o tom, že náš Eocénský predátor byl velrybou... Basilosauři byli dominantními. V oceánu před 36 miliony let a ještě o něco déle neměli konkurenty. Lovili žraloky, Dorudony, částečně vodní a částečně suchozemské savce, velké ryby... Poté ovšem vyhynuli kvůli menšímu, avšak stále drastickému vymírání, které postihlo konec Eocénu a uvedlo náš svět do další geologické periody, do Oligocénu. V něm už ale Basilosauři nežili, vyhynuli bez potomků, proto v dnešních oceánech už žádného podobného kytovce nenalezneme...



Náš výlet do Eocénu za největším tehdejším mořským dravcem byl trochu strašidelný... Basilosaurus si nás všiml, ale my včas uplavali. Navíc asi neměl zájem testovat své čelisti na návštěvnících z jednadvacátého století... Připravte se však na další nebezpečnou cestu za vrcholnými mořskými predátory prehistorické éry! Další ponor již brzy...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Vulcanodontidae

7. března 2017 v 15:39 | HAAS
Je na čase vrátit se k Základním údajům o čeledích dinosaurů... Snad se Vám tento článek bude líbit!

Název čeledi: Vulcanodontidae,
Autor názvu a popisu: Michael Cooper, 1984,
Nejznámější člen: Vulcanodon,
Doba výskytu: Raná a střední Jura.
Tito sauropodi se vyskytovali ve Starém světě. Je jich známo jen několik a všichni žili v Africe nebo Asii. Vulcanodontidi byli podivuhodnou čeledí sauropodů, jejíž členové dorůstali délky od 9 do 18 metrů. Řadili se mezi středně velké až velké Sauropody. Na rozdíl od diplodocidů, kteří se měli záhy objevit na scéně v pozdní Juře, byli Vulcanodontidi robustněji stavění. Neměli tak dlouhý krk, ani bičíkovitý ocas. Od ostatních Sauropodů se také odlišovali tím, že hřbetní obratle měly hluboký kanál pro míchu. Zvláštních, ne zrovna typicky Sauropodích znaků však nesli více. Vulcanodon byl objeven v Zimbabwe v 70. letech minulého století a již roku 1972 ho Raath popsal jakožto "sopečný zub" (dinosaurus byl nalezen v sopečných uloženinách starých 180 milionů let). Po tři roky si ale paleontologové nebyli jistí, zda šlo vůbec o Sauropoda. Nakonec to neprokázal dlouhý krk, ocas ani slonovité končetiny, ale takový nepatrný detail, jako je tvar kostí palců. Jen díky tomu bylo usouzeno, že Vulcanodon byl opravdu jedním z dlouhokrkých veleještěrů. Dnes o tom není pochyb, ale Vulcanodontidi nejsou dobře známí. Vulcanodonovi, jen 6,5 metru dlouhému býložravci, se nejvíce podobá Barapasaurus z Indie. Žil ve stejné době, krk měl jen o něco málo delší než tělo, byl robustně stavěný a měřil přinejmenším tolik co náklaďák. Měl lžícovité zuby, dlouhé zadní končetiny (delší než přední) a úzké pánevní kosti. Poslední jmenovaný znak sedí spíše k Cetiosaurům, kteří byli nalezeni v Evropě. Proto není jisté, zda byl Barapasaurus spíše vulcanodontid či cetiosaurid. Také čínský "Kunmingosaurus" není zrovna jistotou. Mohl mít sice až 11 metrů na délku, ale dosud nebyl vědecky popsán. Proto je jeho jméno uváděno v uvozovkách, jako nomen dubium. Jeho kostra byla smontována, ale je také možné, že jde o kosti více jurských dinosaurů. Když byly v roce 1954 jeho kosti objeveny v jednom lomu v Číně, byly roztroušeny a dosud se nepotvrdilo, jestli patřily jedinému zvířeti. Kotasaurus je však jedním z jistějších nominantů na člena čeledi Vulcanodontidae. Měl jednoduché obratle, štíhlé kosti nohou a úzké ramenní kosti, což jsou typické znaky raných Sauropodů. Opravdu patřil k těm starým, jelikož existoval ve spodní Juře stupně toark. Z úplně stejné časové periody v historii naší planety je znám i marocký Tazoudasaurus. I on by mohl být Vulcanodontidem... Problém je v tom, že paleontologové o čeledi Vulcanodontidae občas říkají jedno: je parafyletická. To znamená, že je to skupina zvířat souhrnně označovaná jako čeleď, ale ne všichni členové této čeledi mohou mít stejného předka. Vulcanodon samotný do této čeledi téměř určitě patřil, ohledně ostatních zde jmenovaných si nejsme tolik jisti...

Zase se vracím k tomuto projektu a mám v plánu ho v co nejbližší době dokončit!!!

Časté evropské fosilie-Trilobiti

4. března 2017 v 10:30 | HAAS
První část seriálu Časté evropské fosilie pojednávala o ježovkách, zajímavých ostnokožcích žijících na naší planetě od Ordoviku. Ve druhé části se podíváme do světa evropských trilobitů. Ukážeme si některé takřka speciálně evropské druhy, na které sběratelé zkamenělin občas mohou při svém bádání narazit...

Trilobiti byli raní členovci, dokonce jedni z prvních, kteří se kdy na naší planetě objevili. Představovali velmi úspěšnou skupinu bezobratlých, členovců pohybujících se převážně po mořském dně, a to po stovky milionů let. Vlastně by se dalo uvést, že po celé prvohory. Neboť trilobiti se řadí mezi nejúspěšnější živočišné skupiny vůbec. Žili bezmála 300 milionů let. Objevili se už v období Kambria, kdy se moře zcela náhle začala překypovat životem. Sloužili jako potrava pro první velké dravce, jako byl Anomalocaris a jeho příbuzní. Po celou prvohorní etapu byli trilobiti důležitou součástí moří a oceánů. Jsou s touto částí prehistorie naší planety neodmyslitelně spjati. Vyhynuli až s koncem Permu. Tehdy na Zemi došlo k prudkým změnám: nastalo největší vymírání druhů, které kdy naše planeta pocítila. Celých 90 % všech živočichů i rostlin zmizelo a trilobiti byli překvapivě mezi nimi. Ti, kteří přežili předchozí velká vymírání, jako to Ordovicko-Silurské, tu náhle padli za oběť. Druhohorní dinosauři ani tehdejší mořští plazi už éru trilobitů nezažili. Ani my je samozřejmě neznáme jako živá zvířata, ale studium jejich zkamenělin poskytlo paleontologům tolik informací, že nyní víme o trilobitech tolik, jako o málo dalších skupinách pravěkých, vymřelých členovců. Nedávno byl dokonce učiněn nález trilobita se stopami po vajíčkách uvnitř těla. Sběratelé zkamenělin měli trilobity vždy rádi. V geologických formacích, jejich horniny vznikaly při mořském dně, bylo vždy k nalezení mnoho jejich pozůstatků...


Tělo trilobitů se dělí na tři části: hlavový štít (cephalon), trup (thorax) a ocasní štít (pygidium). Prostřední část je ještě rozdělena na další tři části, na tři laloky: střední lalok (střed těla) je lalok vyvýšený nebo-li vřeteno, dva postanní se nazývají pleury. Podle počtu jednotlivých článků těchto laloků nebo podle velikostních rozměrů tří hlavních částí těla lze určit, o jaký druh trilobita jde. Nyní si představíme v Evropě často nalézané trilobity...

Ogyginus
Období: Ordovik.
Tento čistě evropský trilobit, žijící na naší planetě v Ordovickém období, mohl měřit až 3,8 centimetru na délku. Patří k často nalézaným druhům. Bohužel se jejich těla často ulamují, takže je poměrně vzácné nalézt kompletní exeplář. Pokud jej budete chtít zakoupit, pak bude určitě dražší než nekompletní zkameněliny. Vřeteno z trupu pokračuje až na pygidium, kde je dobře vidět a pomalu se v pygidiu zužuje (viz. obrázek). Cephalon a pygidium mají stejnou velikost a na obou stranách hlavy jsou dobře viditelné oči. Lícní trny, vycházející z hlavy trilobita, jsou krátké...


Peronopsis
Období: Kambrium.
Fosilie tohoto trilobita jsou mimo Evropu nacházeny i v Severní Americe a na Sibiři. Byl to rod velmi malých trilobitů, měřili jen asi 6 milimetrů! Měli jen dva trupové články mezi pygidiem a cephalonem, jež jsou naopak veliké. Tento rod prakticky nelze s žádným jiným zaměnit, podobný je mu jen Agnostus, ale ten má na pygidiu dva trny.


Paradoxides
Období: Kambrium.
Zkušeným sběratelům fosilií nebo zájemců o trilobity asi netřeba tento rod představovat. Přesto pro ty nezasvěcené, jedná se o snad nejpopulárnější rod trilobitů vůbec, jehož pozůstatky pocházejí z Evropy, Turecka, ale v menším množství i z Ameriky. Měl až 510 milimetrů, žebra se často zužovala do špičky, mohly z něj vybíhat trny, po stranách hlavy se nacházely půlměsícovité oči.


Ogygiocarella
Období: Ordovik.
S délkou až 82 milimetrů patří k větším sbíraným trilobitům. Občas se mu říká i Ogigia nebo Ogigiocaris, bývá tak i vystavován v muzejích. Cephalon je široký s dlouhými lícními trny. Na trupu se vřeteno mírně zužuje, na pygidiu se zase zužuje velmi rychle a výrazně. Na glabele se nacházejí půlměsícovité oči.


Na závěr menší zajímavost: trilobiti se dokázali stáčet, tedy alespoň většina jejich druhů. Byl to zřejmě způsob obrany, podobný tomu užívanému dnešními stínkami, které možná máte na zahradě. Občas takový stočený trilobit zkameněl a pak se zachoval ve velmi neobvyklém tvaru. I na stočené trilobity můžete při koupi zkamenělin, případně jejich odlitků, narazit... Tak zase u další části Častých evropských fosilií!

Dinocephalosauři rodili živá mláďata!

18. února 2017 v 13:31 | HAAS
Občas se může zdát zvláštní, že savci nejsou jedinými zvířaty, která rodí živá mláďata. Ve skutečnosti to zvláštnost či rarita není, velké množství hadů, například všichni hroznýšovití nebo mnoho zmijovitých, přivádí na svět živá mláďata, kdy se vaječná skořápka před narozením rozpustí. Mláďata jsou tak někdy vyživována z tzv. falešné placenty. I mezi rybami, parybami a bezobratlými se vyskytují ty druhy, jež rodí živá mláďata, například škorpióni jsou toho dobrým příkladem. Víme, že někteří pravěcí plazi nekladli vejce, ale přiváděli na svět živoucí, plně vyvinutá mláďata. Již byly nalezeny slavné fosilie Ichthyosauří matky a jejího mláděte, obě zvířata zahynula zrovna ve chvíli, kdy se mládě rodilo. Nyní však byla odhalena další záhada. Po léta bylo otázkou, zda další mořští plazi prehistorických dob vycházeli z moře na souš, aby nakladli snůšku vajec podobně jako dnešní mořské želvy, či zda nosili živá mláďátka. Tento objev se týká Dinocephalosaura, velkého vodního plaza s extrémně dlouhým krkem i ocasem, poměrně krátkým tělem a takřka ještěrčími prsty na končetinách. Výrazně se podobal svému blízkému příbuznému Tanystropheovi, proslulému díky seriálu Monstra pravěkých oceánů (viz. obrázky pod textem). Dinocephalosaurus rodil živá mláďata, což potvrdil nález 250 milionů let staré zkameněliny z Číny. Byla odkryta už roku 2008, ovšem po devět let bylo tajemstvím, co skrývá. Uvnitř těla velkého dospělce, jehož krk pro zajímavost měřil 1,7 metru na délku, nacházel se asi 0,5 metru dlouhý potomek... Samozřejmě vše nebylo jisté od začátku. Zprvu si vědci mysleli, že ten maličký tvoreček byl poslední potravou, kterou Dinocephalosaurus pozřel předtím, než zemřel a jeho tělo bylo přikryto jemnými vrstvami písku na dně moře, díky čemuž se zachoval. Nakonec ale víme, že to mládě skutečně bylo, protože vypadá jako miniatura matky. Navíc byla jeho hlava obrácena směrem k hrudnímu koši. Hlava sežraného zvířete by naopak mířila k ocasu, protože predátoři požírající svou kořist celou vždy s polykáním začínají od hlavy. Na rozdíl od krokodýlů, u nichž je pohlaví zvířete určeno teplotou v hnízdě, jednotliví ptáci a savci mají pohlaví dané geneticky. Tak tomu bylo i u Dinocephalosaurů. Anatomie těchto zvířat by opravdu nesvědčila kladení vajec na suché zemi. Sami možná měli potíže s vyškrábáním se na břeh. Bránil jim v tom především dlouhý krk, jenž nebyl tolik ohebný. Podle jednoho z výzkumníků této neobvyklé fosilie, slavného skotského paleontologa Mikea Bentona z Univerzity v Bristolu v Anglii, je tento nález nesmírně důležitý, protože Dinocephalosaurus, Tanystropheus a jejich příbuzní patřili mezi tzv. archosauromorfy. A to je jedna ze tří hlavních seskupení suchozemských obratlovců. Koneckonců, dnes potkáváme zástupce této dávné skupiny denně, jsou jimi ptáci, potomci dinosaurů, jež byli zase zpřízněni s krokodýli i s Dinocephalosaurovou rodinou. Dinosauři samotní kladli vejce, ovšem kdo ví, zda se mezi nimi občas neobjevila nějaká ta živorodá výjimka? Pro jistotu tedy víme, že Dinocephalosaurus rodil mláďata, k tomu docházelo ve vodě, plně vyvinuté mládě okamžitě vyplavalo na hladinu, aby se nadechlo, podobně jako je tomu třeba u mořských hadů. Je pravděpodobné, že Tanystropheus také mohl přivádět k životu mláďata bez jakéhokoliv kladení vajec. Není to potvrzeno, ale vzhledem k anatomii těchto dvou mořských rybožroutů to není vyloučeno... V současnosti však víme mnohem více o tom, jak se rodili malí Dinocephalosauři...


Děkuji BBC a Science Daily za poskytnutí informací pro tento článek... Nadchl Vás tento nový objev? Pište do komentářů!

Časté evropské fosilie-Ježovky

14. února 2017 v 9:59 | HAAS
Konečně na mém blogu začíná další dlouhodobý projekt... Jeho název zníí Časté evropské fosilie. Bude se zabývat zkamenělinami, se kterými se u nás v Evropě můžete často setkat. Hledání fosilií je na některých lokalitách zakázáno, přestože jsou hojné. S některými se však můžete setkat v obchodech v jakékoliv ze zemí Evropy, ať už je to Česká republika nebo Německo. V těchto článcích budu psát často nalézaných či prodávaných zkamenělinách. Zároveň se dočtete, jak je identifikovat. Za námět i za informace vděčím především knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny", bez ní by tyto články nevznikaly... První část se bude týkat mořských ježovek...

Ježovky patří do kmenu ostnokožců. Žijí na mořském dně a velmi pomalu se pohybují, hledajíce mořské řasy, jež tvoří značnou část jejich jídelníčku. Tito bizarní tvorové, občas nazývaní mořskými ježky, žijí ve slaných vodách naší planety už od období Ordoviku. Za 450 milionů let se jejich anatomie v podstatě nezměnila. Jsou příkladem primitivní, ale evolučně úspěšné skupiny živočichů, která přežila všechna velká vymírání a v mořských ekosystémech jim patří důležité místo. Abychom pochopili, jak identifikovat často nalézané či prodávané fosilie ježovek, musíme se blíže podívat na jejich anatomii. Kostra ježovek je tvořena z destiček dvou typů. Obklopují tělo ježovky. Destičky, jež v sobě mají póry, tvoří tzv. ambulakra, tedy užší pruhy. Mezi nimi prostupují širší pruhy, nazývané interambulakra. Z pórů vybíhají tzv. panožky, sloužící k dýchání a příjmu potravy. Na zkamenělinách se nezachovávají, nezkamení totiž. Ježovky, jež mají pravidelnou anatomii, jsou tělně rozděleny na pět částí (říká se jim též výseče). Ústa ježovek se nacházejí na spodku břišní strany těla, řitní otvor je pak na vrcholu protilehlé hřbetní strany. Tyto dvě části těla slouží nejčastěji k identifikaci, jelikož jsou na fosiliích dobře viditelné. Avšak ne všechny ježovky jsou pravidelné, nalezneme mezi nimi i řadu druhů, jejichž anatomie je nepravidelná. Řitní otvor se pak většinou nachází na straně těla, například přímo na boku kostry a ústa ježovky od něj nejsou tolik vzdálena. Na některých fosiliích ježovek se zachovávají jejich ostny, ale většinou odpadnou ještě dříve, než tělo stačí fosilizovat...


Tak jako dnes, i v pravěku žily ježovky ve světových mořích. Jsou rozšířeny prakticky všude, kde mají k životu dobré podmínky. Většinou je za života uvidíme na útesech, poblíž korálových útesů a na podobných místech, kde žije velká koncentrace řas. Avšak zpět k fosiliím. V Evropě nalezneme řadu jejich zkamenělin. Představíme si ty nejčastěji nalézané rody, které lze snadno identifikovat...

Holectypus
Období: střední Jura.
Jedna z hojně nalézaných vyhynulých ježovek. S jejími zkamenělinami se můžeme setkat v mnoha evropských státech. Jejich rozšíření bylo v Jurském období celosvětové, kromě Evropy byly nalezeny i v Japonsku, v Severní Americe nebo severní Africe. Kostra rodu Holectypus je kruhovitého tvaru, i když vršek může trochu vystupovat nahoru. Spodní strana, kde se nacházejí ústa, je zploštělá, ale zároveň z ní vybíhají malé hrbolky. Je to jedna z nepravidelných ježovek, tzn. řitní otvor se nachází poblíž úst, a to na stejné straně těla. Ambulakra jsou přímá.


Amphiope
Období: Třetihory.
Kostra této ježovky může mít průměr až 3,2 centimetru. Patří k malým ježovkám, je opět nepravidelná. Je charakteristická tím, že má na spodní části těla dva viditelné zářezy. Ambulakra jsou tvaru květu (viz. obrázek), řitní otvor je na druhé straně, od úst zase vybíhají žlábky výrazně připomínající písmeno Y. Je zakulacená...


Parmulechinus
Období: Třetihory.
Opět nepravidelná ježovka s ústy ve středu spodní strany a ambulakry připomínajícími tvarem květ. Podél okrajů tohoto květního znaku se nacházejí póry (o nich viz. výše). Je to velice malý druh, zkameněliny mívají v průměru asi 12 milimetrů. Jejich povrch je plochý, ačkoliv tvarem jsou kulaté.

Hemipneutes
Období: Křída.
Je to další z nepravidelných ježovek, její kostra je hladká, kulatého až oválného tvaru a pokud se na ni člověk podívá ze strany, může se zdát i vypouklá. Na kostře je velmi dobře viditelný žlábek, z něhož vybíhá ambulakrum. Ústa jsou vpředu, řitní otvor na zadním konci těla. Hemipneutes je větší, měří 6,3 cm.


Pokud si někdy zakoupíte zkamenělinu ježovky, jež byla odkryta v Evropě, nebo si zakoupíte alespoň její napodobeninu, možná ji budete chtít identifikovat. V takovém případě se můžete podívat na tento článek, ve kterém jsem Vám představil několik běžně nalézaných pravěkých, evropských ježovek. Do příště nashledanou!

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Gorgosaurus vs. Struthiomimus

8. února 2017 v 10:47 | HAAS
Kanadská provincie Alberta byla před 75 miliony let bojištěm monster. Obrovští pravěcí zabijáci mezi sebou bojovali o to, který z nich bude během vývoje úspěšnější. Masožravci se střetávali s velkými, obrněnými býložravci. Byli mezi nimi rohatí dinosauři, poklidní býložravci, jež však nebyli bezbranní. Dalšími hrůzu nahánějícími býložravými obrněnci byli ankylosauridi, tanky mezi dinosaury. Byli vybaveni strašlivým kyjem na ocase. Avšak velcí predátoři, sotva si troufající na tyto živé hradby, často lovili menší dinosaury...

Nejprve se podívejme na našeho zabijáka. Je to obrovský masožavec z čeledi Tyrannosauridae. Měřil 10 metrů na délku, zuby měl ostré jako břitva, dozadu zatočené, a nechyběly mu ani rychlé zadní končetiny, díky nimž mohl v případě nutnosti utíkat rychlostí přes 20 km/h. Jmenuje se Gorgosaurus. Dříve byl Gorgosaurus považován jen za nesprávně označeného Albertosaura, ale nakonec se ukázalo, že tyto dva příbuzné rody přece jen žily jaksi odděleně. Gorgosaurus byl v pravěké Albertě jedním z největších predátorů vůbec. Byl to pravý masožravý král ekosystému a dovolit si mohl prakticky na cokoliv, tedy pokud ho jeho kořist nezranila. Velcí rohatí dinosauři byli pro jednoho Gorgosaura příliš. Mohl je lovit ve skupinách, když smečka Gorgosaurů obklíčila například Styracosaura a společnými silami jej složila. Navíc existují důkazy, že Tyrannosauridi lovili ve skupinách. Ovšem když zrovna nebyl ve společnosti svých bratrů a sester, vydával se Gorgosaurus na lov sám. Proti velkým obrněncům měl sotva šanci, ale jeho kořist nemusela být vždy velká a těžkopádná. Co takhle dát si k večeři pštrosa?


Nebo pštrosího dinosaura? Druhá možnost rozhodně byla na Gorgosauřím menu. Seznamte se, Struthiomimus. Přeložíte-li si jeho jméno, pak zjistíte, že znamená "napodobitel pštrosa". A to je zrovna to, co byste od takového rychlíka očekávali. Byli úplně jako pštrosi! Dlouhý krk, pružinovité končetiny... I celková stavba těla připomínala dnešní pštrosy. Struthiomimové a další ornithomimimosauři, tedy dalším dinosauří "napodobitelé ptáků", byli nesmírně rychlými běžci. Vlastně by se dalo uvést, že mezi dinosaury už nebyl k nalezení rychlejší tvor. Dokázali utíkat rychlostí přes 60 km/h, díky čemuž byli schopni spolehlivě utéci i mazaným raptorům (dromaeosauridům). Předběhnout velkého Gorgosaura nebyl pro tyto oportunistické všežravce či býložravce téměř žádný problém. Pokud tedy Gorgosaurus neučinil důležitý tah...


Útok ze zálohy... Nacházíme se v pravěké Albertě před 75 miliony let. Krajina je svěží, všude plno zeleně, rané kvetoucí rostliny i hmyz, který je opyluje. Stádečko Struthiomimů nalezlo nějaká semena na zemi a zobá je zrovna tak jako by to dělaly slepice. Na okraji stáda stojí hlídka. Struthiomimové nikdy nic nepodceňují. Ale tentokrát může vyhrát ten, kdo má lepší čich. Tyrannosauridi měli dokonalý čich, možná nejlepší ze všech masožravých dinosaurů. Čich dovedl velkého, starého Gorgosaura ke skupince ptačích dinosaurů. Skryl se za mohutnými stromy a keři. Hlídka nic nezpozorvala. Pak se zčistajasna obr vynořil z lesa! Už předtím vycítil, který ze Struthiomimů je zraněný nebo nemocný. Všichni pštrosí dinosauři utekli, jejich reakce jsou nepodcenitelné. Ale slabý kus sotva uběhl pár metrů, než jeho tenký, pštrosí krk sklaply čelisti Gorgosaura. Byl mrtvý na místě... V jiných případech ale mohla celá skupina Struthiomimů nepříteli utéci. Jediný Gorgosaurus by asi neměl šanci proti k útěku připravené skupině zdravých, mrštných pštrosích dinosaurů...

Snad se Vám tato část seriálu Predátor a kořist v pravěké Kanadě líbila. Projekt ještě někončí, těšte se tedy na další části!

Objevena dinosauří bílkovina!

2. února 2017 v 15:39 | HAAS
Když dojde k objevu pozůstatků dinosaura, vždy je to vzrušující událost. Lovci zkamenělin, paleontologové nebo amatéři občas naleznou kost dinosaura starou desítky, ba i stovky miliónů let. Jak úžasné musí být držet v ruce skořápky z vejce, které v období druhohor, když naše planeta vypadala úplně jinak, než za dnešních dnů, nakladl jeden z těch překrásných a velkolepých veleještěrů? Je fascinující podívat se na dinosauří stopní dráhy, neboť tato fantastická zvířata je na některých místech naší planety zanechala a do dnešních dnů pak zůstaly neporušeny. Jen málokdy je však z dinosaurů nalezeno více, než jen stopy, skořápky vajec či kosti. Paleontologům se už několik úžasných objevů měkkých tkání či jiného s těží fosilizujícího materiálu povedlo. Tak například medulární kost T-Rexe, kost, která se objevuje jen u samic ptáků v době, kdy mají snést vejce. Tento útvar se po nakladení vajec rozpustí. Avšak je možné, aby se na dinosauří zkamenělině zachoval i další obvykle se rozkládající biologický materiál? Nemluvíme nyní o otiscích dinosauřích vnitřností, ale o tekutině proudící tělem nás všech, o krvi. V Jurském parku byli dinosauři naklonováni díky získání jejich krve obsažené v tělech druhohorních komárů. Je spekulativní, zda by se DNA mohla ve stovky milionů let staré krvi zachovat. Nicméně je skutečně možné, aby se ve vzácných případech zachovala bílkovina, jež byla kdysi součástí krve samotné... Fantastický nový objev byl 31. ledna ohlášen v žurnále Nature Communications. Mezinárodní tým vědců z Kanady a Tchaj-wanu spojil síly, aby odhalil tajemství 195 milionů let staré dinosauří zkameněliny z Číny. Náleží rodu Lufengosaurus, poměrně známému sauropodomorfovi, pravděpodobně zástupci skupiny jurských prosauropodů. Lufengosaurus se řadil mezi velké býložravce, byl 9 metrů dlouhý a jeho hmotnost se pohybovala okolo 2000 kilogramů. V Číně již byly nalezeny desítky koster těchto zvířat, především na jihu země v oblasti Lufeng, podle níž nese veleještěr jméno. Nedávno nalezená kostra byla však něčím zvláštní. Čímsi se vymykala z pomyslné řady tvořené předchozími nalezenými kostrami Lufengosaurů. V čem od objevení kostry tkvěla její zvláštnost byla její žebra. V tenkých vaskulárních kanálcích na žebrech se totiž zachoval kolagen typu I. Tvoří krev. Pak to ale znamená, že byla nalezena dinosauří bílkovina! Kanadský paleontolog profesor Robert Reisz prohlásil, že ve vaskulárních kanálcích, tak úzkých, že pohled lidským okem by k zachycení čehosi zvláštního nestačil, byly zachovány celé bloky tohoto kolagenu. Ten pak tvoří měkké tkáně! Kolagen byl nalezen spolu s malými hematitovými částicemi sférického tvaru. Hematit je tvořen železem nacházejícím se v krvi, konkrétně vzniká z železa obsaženého v hemoglobinu. Koneckonců, hematit je jakožto jedna ze sloučenin železa při kontaktu s kyslíkem důvodem, proč je naše krev červená... Takový nález je ve světě paleontologie raritou. V poslední době bývá o světě dinosaurů a jejich životě, barvách, smyslech a následném vyhynutí zjišťováno čím dál více informací. Avšak tato jako by se od všech předchozích lišila. Nabízí nám takřka živý pohled do útrob prehistorického zvířete, 195 milionů let starého. V tomto případě jde o nejstarší nalezenou dinosauří bílkovinu vůbec! K podobným objevům došlo už předtím v případě zkoumání asi 90 milionů let starých živočichů z doby Křídové. Jestliže však mluvíme o bílkovinách Jurských dinosaurů, pak je tento objev nejen ojedinělý, ale také první svého druhu... Jisté je, že moderní paleontologie se bude snažit i nadále odhalovat další tajemství obdobného typu. Reisz samotný věří, že v budoucnu budou nalezeny bílkoviny ještě starších dinosaurů nebo jiných prehistorických živočichů. Jaké by bylo podívat se na kolagen nalezený mezi kostmi Gorgonopsida nebo prvních suchozemských čtvernožců vůbec? Otázkou je, zda k jeho zachování kdy došlo, ale rozhodně je to zajímavá představa. Najít organické zbytky ve fosiliích však není nic jednoduchého. V celé několikametrové kostře Lufengosaura nebyla nalezena jediná organická známka, pouze vaskulární kanálky v žebrech obsahovaly malé, nepatrné množství bílkoviny. Lufengosaurus zahynul na místě, kde mohlo dojít k dokonalému zachování tohoto kolagenu. Pokud jakýkoliv pravěký tvor zahynul podobným způsobem a jeho ostatky dobře zkameněly, pak existuje možnost, že se dalších, obdobných zjištění ohledně organických látek nalezených mezi pozůstatky dinosaurů dočkáme...

Za cenné informace pro tento článek děkuji Univerzitě v Torontu a webu Science Daily... Rozhodně se jedná o neuvěřitelně vzácný, zato však také nesmírně pozoruhodný objev, za který si výzkumníci zaslouží velký dík...

Nový Zéland v době ledové

29. ledna 2017 v 11:11 | HAAS
Jakožto obyvatelé severní polokoule si dobu ledovou spojujeme s mrazy v našich končinách. Po celé Eurasii a Severní Americe putovala ještě před několika desítkami tisíc let velká stáda mamutů, kolem nich se potulovali huňatí nosorožci a slabé kusy sledovali bílí, sněžní lvi. Já se však rozhodl napsat článek o době ledové na zcela opačné části planety. Vítejte na antipodách, na Novém Zélandu, před několika tisíci lety...

Doba ledová odehrávající se v geologické periodě Pleistocén měla dramatický vliv na vývoj života na naší planetě a také na vzhled zemských mas. Na severní polokouli se z Arktidy až do Evropy, Asie a Severní Ameriky rozšiřovala trvalá ledová pokrývka. Průběh doby ledové mohl v některých časech připomínat jízdu na horské dráze. Měnící se klima zapříčinilo vznik nových druhů savců, schopných odolat nepříznivému chladu. S klesající teplotou se led rozšiřoval stále na jih. Mezi Severní Amerikou a Asií vznikla velká ledová plocha, pevninský most nazývaný Beringie. Právě přes něj přešli asijští lovci a osídlili tak severoamerický světadíl. Avšak na jihu byla situace odlišná a poněkud komplikovanější. Ledy Antarktidy se také rozšiřovaly, v tomto případě na sever. Okolo antarktického kontinentu se však nachází podstatně větší vodní plocha, než kolem severního polárního kruhu. Ledovce tak s těží zasáhly Austrálii. Velká souvislá masa ledu postupně vznikala v Patagonii a také na Novém Zélandu. Nebyly to však oba z ostrovů Nového Zélandu, jež byly postiženy ledovým sevřením. Severní ostrov si zachoval teplejší podnebí, což je také důvod, proč po skončení ledové doby obývá toto území větší složka herpetofauny. Mnozí gekoni přežívali právě na Severním ostrově, avšak s koncem Pleistocénu a s táním ledu se rozšířili i na Jižní ostrov, kde jsou dnes též poměrně hojní. Avšak Jižní ostrov čelil v době ledové náporu ze strany ledovců. Obrovské ledovce, jež se vytvořily v údolích, měnily vzhled krajiny. Na samém jihu Jižního ostrova dosáhly ledovce moře. Vodami plula spousta gigantických ledových ker. Při pohledu na samý jih Nového Zélandu v Pleistocénu by si dnešní člověk připadal jako u břehů Antarktidy. Teplota byla v těchto oblastech velmi nízká. Místní zvířata však byla přizpůsobivá, například albatrosi pravděpodobně v pozdním Pleistocénu hnízdili na jihu Nového Zélandu. Tak činí i dnes, ačkoliv teploty jsou tam oproti jejich antarktické domovině vyšší a klima příjemnější. Ovšem i tehdy nedosahovaly teploty tak nízkých extrémů, jako na Antarktidě, kterou v době ledové bičovaly hrubější mrazy než dnes. Pro nakladení vejce a vychování mláděte byl tedy jih Nového Zélandu stále dobrý. Dnes je v oblastech ještě o něco tepleji, takže se ještě více hodí k výchově albatrosích mláďat.


Kontinentální krusta Nového Zélandu byla v době ledové mnohem rozšířenější. Jak je známo, po většinu Pleistocénního období byla hladina moře nižší. Toto platilo po celém světě. Například kolem Austrálie bylo mnohem více souše, to byl také důvod, proč Tasmánie byla ještě před několika desítkami tisíc let s kontinentem spojena. Nový Zéland zabíral mnohem větší plochu, než v dnešních časech. Na severozápad od břehů Severního ostrova se formoval veliký prostor přezdívaný Norfolk Ridge. Je to neuvěřitelné, ale tato pevnina zasahovala až k Nové Kaledonii vzdálené 2388 kilometrů. Tato oblast je na mapách vykreslována i dnes, nachází se však pochopitelně pod mořskou hladinou. Některé teorie tvrdí, že hladina moří nebyla tak snížena, aby se Norfolk Ridge odkryl celý. V takovém případě by byla odkryta jen část pevniny, dnes ležící pod hladinou moře. Tato teorie je v současné době pravděpodobnější. Pokud však něco jisté je, pak je to fakt, že západ jezera Otago na Jižním ostrově byl trvale zaledněn. Každé z trojice jezer Ohau, Tekapo a Pukaki bylo ohraničeno morénami, masou skal a sedimentu tlačenou ledovci. Oblast Mackenzie, nacházející se poblíž středu Jižního ostrova Nového Zélandu, před několika stovkami let známá chovem ovcí, byla pokryta velkým ledovcem o rozměrech desítek kilometrů. Pokud je dnes Mackenzie Basin oblastí 100 kilometrů dlouhou, pak ledovec svírající toto území z velké části musel být skutečně obrovský. Ústup ledovců po skončení doby ledové znamenal další velkou změnu. Do dříve zaledněných oblastí Jižního ostrova se rozšířily teplomilné rostliny z nezaledněných lokací. Prvními rostlinami, které se vzpamatovaly natolik, že místa, jimž vládl led, samy ovládly, byly trávy a ostřice. Následovaly je buky. Dnes na Novém Zélandu žije pět druhů jižních buků. Nakonec se z nich staly lesy mírného pásma. V současné době však původní lesní vegetace zabírá pouhých 10 až 15 % plochy Nového Zélandu. Nejedná se pouze o buky, ale o řadu pozoruhodných rostlin, jako je například rimu. Dnes už Nový Zéland není ledovou soutěskou. Pokud však přijde další doba ledová, mohl by se tento stav změnit...

Mapa zobrazuje nejpravděpodobnější vzhled pobřeží Nového Zélandu v ledových dobách...
Toto téma mne velmi zajímá, doufám, že Vás zaujalo též...

Vyhynutí australské megafauny zřejmě způsobili lidé

24. ledna 2017 v 11:07 | HAAS
Dlouho se předpokládalo, že za zmizením velkých australských savců, plazů a ptáků, kteří na tomto kontinentu žili ještě před několika desítkami tisíc let, stála změna klimatu. Měnící se podnebí po celém světě, ale hlavně v Austrálii, by mělo za následek vyhynutí celé řady velkých, majesátátních zvířat. Byli to takoví tvorové, jako obrovský vačnatec Diprotodon, někteří mega-klokani mnohem větší než ti dnešní nebo dokonce varan velikosti kosatky. Před 50 000 lety se těmto zvířatům dobře dařilo, ale pak najednou zmizeli. Vyhynuli, ale proč? Měnící se podnebí nebylo vždycky úplnou odpovědí. Asi před 45 000 lety vkročili na australský kontinent lidé. Jakmile přišli, velcí tvorové, zvaní Australská pleistocénní megafauna, začali mizet. Aboriginců je dnes málo, takže často chyběly důkazy proto, že by právě oni způsobili vyhynutí megafauny. Dlouho se už ale vědělo o žďáření, se kterým před 45 000 lety v australské buši začali. Lidé tedy alespoň částečně způsobili vyhynutí těchto zvířat... Nebo i celkově? Tým vědců nyní zjistil, že 85 % všech velkých australských savců, ptáků a plazů zmizelo poté, co do Austrálie přišel člověk. Nebylo to jen žďářením. Lidé tato zvířata vybíjeli, dokonce snad i více, než bylo potřeba. Proto především neškodní býložravci rychle mizeli. Tím byl narušen celý ekosystém, pomalu vymírali masožravci na býložravcích závislí a nakonec se zmenšil i počet lidí žijících v Austrálii, protože velká zvířata, jež lovili, byla najednou pryč. V jihozápadní Austrálii tato demise megafauny proběhla před 45 000 až 43 100 lety... Toto neznamená, že bychom měli vinit lidi z vyhynutí těchto tvorů. Oni neměli rozum, ale my ho máme a na rozdíl od nich můžeme vzácná zvířata chránit. Ukazuje se ale, že původně žilo v Austrálii mnohem více lidí, kteří do ní před 50 000 lety přišli. Znamenalo to takový tlak na tamní zvířata, že ta začala mít problémy. A jak to vše bylo zjištěno? Vědci podrobili výzkumu několik druhů hub, například těch, které se vyskytují v trusu býložravců. Jejich úbytkem v době, kdy do Austrálie přišli lidé a tedy ubývalo i býložravců, se vše ukázalo být jasné. Podle nejnovějších závěrů byli tedy hlavním důvodem zmizení megafauny lidé. Měnící se podnebí sice mělo také nějaký vliv, ale ne tak velký, jak jsme si donedávna mysleli. Tyto závěry nejsou konečné, tudíž se ještě mohou změnit. Ukazuje se však jedno: lidé měli na vyhynutí pleistocénních australských mega-živočichů větší podíl...

Více informací můžete najít zde: http://www.sci-news.com/paleontology/humans-extinction-megafauna-04554.html . Do komentářů můžete psát, co si o těchto nových závěrech myslíte...

Pravěk v Čechách-České lilijice

22. ledna 2017 v 11:27 | HAAS
Předchozí část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v červnu 2016. Od té doby však mnoho času uplynulo a já si řekl, že je na čase pokračovat. Při prohlížení knihy "Pravěká příroda" s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem natrefil na další tvory, kteří kdysi v Čechách žili. Tímto se tedy Pravěk v Čechách dostává do čtvrtého roku své existence a bude i nadále pokračovat...

Živočichové: Scyphocrinites elegans, Ramseyocrinus (s různými druhy),
Období: Ordovik a Silur.
Lilijice jsou zvláštní skupinou ostnokožců, mořských živočichů, kteří se vyvinuli už v době počátků složitějšího života. Přestože vypadají jako podivné mořské kvetoucí rostliny, jsou to živočichové se stonkem, kalichem a rameny vytvořených z vápenatých destiček. Lilijice žijí přisedle při mořském dně, nepohybují se. V dnešní době byste se v některých teplých mořích museli ponořit hluboko, abyste jakoukoliv lilijici zahlédli. Jsou to již nadmíru vzácná stvoření, která v 21. století nenalezla přílišné uplatnění. Lilijicím se dařilo v prvohorách, kdy na Zemi existovalo nepřeberné množství druhů. Mnohé z nich do dnešních dnů určitě ještě nebyly objeveny. Mezi tehdejšími ostnokožci byly lilijice velmi specializované. Taková zvířata či rostliny však příliš dlouho nevydrží. Byly však rozšířeny po celém světě, o čemž svědčí krinoidové louky. Název je odvozen od latinského pojmenování pro lilijice-Crinoidea. Zkamenělé lilijice totiž po sobě zanechaly velké plochy z rozpadlých koster. Ty se pak fosilizovaly v podobě takových "mořských luk". Přítomnost Barrandienu na území České republiky znamená, že vědci studující vyhynulá zvířata zde mohli zkoumat české trilobity či jiná, slavná, prvohorní zvířata. Avšak na českém území byly nalezeny i lilijice. Jejich nálezy jsou poměrně vzácné v porovnání s trilobity, nicméně neznamená to, že by se v pravěkých Čechách vyskytovaly jen vzácně. Spíše jen jejich ostatků nebylo nalezeno mnoho. Velmi vzácnou českou lilijicí je rod Ramseyocrinus, hojně známý především z Ordoviku Maroka. Pozůstatky rodu Ramseyocrinus vážně nejsou v Čechách příliš běžné. Zato jiná lilijice, snad již opravdu oprávněná býti nazývána s přízviskem "česká", je už poměrně hojnější. Její druhový název je Scyphocrinites elegans. Její zkamenělé, vápenité schránky byly často nalézány v blízkosti pozůstatků korálu rodu Favosites (to byl korál tvořící trsy až keříčkovitého vzhledu, jednotlivé trsy byly tvořeny malými šestihrannými korality o průměru 2 či 2,5 mm). Korál rodu Favosites pochází z období mladšího Siluru, a tak je to i s horninami, v nichž byla česká lilijice druhu Scyphocrinites elegans objevována. Tento druh je ze všech českých lilijic největší a nejpočetnější. Její kalich byl veliký, hruškovitého tvaru o délce 10 centimetrů. Šířka kalichu činila 9 centimetrů. Na dně českého silurského moře, které v té době zabíralo většinu území tohoto malého středoevropského státu, rostly husté porosty této lilijice. V určitých místech nálezů totiž zkamenělé stonky lilijice druhu Scyphocrinites elegans vytvářejí krinoidové louky. To znamená, že fosilizovalo velké množství sobě blízkých lilijic. Není pochyb o tom, že hojnost tohoto druhu lilijice dokazuje, že silurská moře byla před 420 miliony let přímo vhodná pro takové formy života. Samotné nalezené stonky této lilijice byly velmi dlouhé a byly složeny z kruhovitých, až penízkovitých článků s jedním pětipaprsčitým otvorem. Dolní konec stonku byl zakončen dutou koulí, správně upevňovacím zařízením, kterému vědci říkají "lobolit". Byl rozdělen na čtyři až šest komor. Ačkoliv lilijice byly primitivní formou života, zcela jistě dokázaly uchvátit svými krásnými barvami. Nebyly úplně tak na okrasu, ale člověk by byl jistě rád, že tak zbarvené, pestrobarevné živočichy na dně jinak vcelku jednotvárných prvohorních moří vidí. Kališní desky nejen že byly klenuté, ale Scyphocrinites je měl i nádherně zdobené, a to ozdobnými zrnky či soustřednými pruhy jemných žeber. Scyphocrinites nepostrádal ani výrazná, dobře vyvinutá ramena... Ačkoliv se lilijicím dařilo a velkého rozmachu dosáhly ve spodním Karbonu, v průběhu Permu však začaly vymírat. V druhohorách už jejich místo, ať v českých či v jiných mořích, patřilo novým formám života. Dnešní lilijice už představují jen smutnou vzpomínku na doby, kdy tato skupina ostnokožců prosperovala...


První obrázek zobrazuje zkamenělinu rodu Scyphocrinites (tento kousek pochází z Maroka). Na druhém pak vidíte obrazovou rekonstrukci prvohorních lilijic... Projekt Pravěk v Čechách bude pokračovat, doufám, že si nenecháte ujít jeho další části...
 
 

Reklama