Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Oryzomys antillarum

3. srpna 2017 v 11:14 | HAAS
Po týdnu a dnu čekání je na čase vrátit se k projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku. Dovolte, abych Vás seznámil s jedním velmi zajímavým karibským hlodavcem...

Jméno zvířete: Oryzomys antillarum,
Zařazení: rod Oryzomys (křeček),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
S křečky rodu Oryzomys se běžně setkáme v Severní a Jižní Americe. Většina druhů jsou středně velcí hlodavci s plovacími blánami mezi prsty. Jsou to výborní plavci a vyskytují se v mokřadech, bažinách, u jezer a řek. Zcela určitě dnes žije pět druhů těchto "vodních křečků", jeden druh, Oryzomys peninsulae ze západního Mexika je pravděpodobně vyhynulí, a další dva, O. nelsoni z Mexika a O. antillarum jsou zcela jistě vyhubeni. Oryzomys antillarum se vyskytoval pouze na Jamajce. Nejstarší fosilie tohoto křečka se datují do doby před asi 11 000 lety. Není pochyb, že se tento "vodní křeček" na Jamajku dostal díky své schopnosti plavat. Částečně vodní a částečně suchozemští živočichové nikdy nemají problémy s osídlením vzdálených ostrovů. Je pravděpodobné, že se Oryzomys vyvinul na americké pevnině a poté se jeden z jeho druhů samozřejmě přesunul na Jamajku (případně to byl předek tohoto druhu). V poslední době ledové však doslo k poklesu hladiny moří a oceánů a tak bylo mezi střední Amerikou a karibskými ostrovy mnohem více pevniny. To znamená, že se Oryzomys lehce přesouval z jednoho místa na druhé, překonával jen malé vodní plochy a nemusel se dát na cestu přes celé dnešní moře. Oryzomys antillarum byl jediným jamajským hlodavcem, který patřil do podčeledi Sigmodontinae, jež se vyskytují převážně na americké pevnině. Žádný další zástupce této podčeledi křečků (čeleď Cricetidae) se už na Karibské ostrovy nedostal. Byl okolo 13 centimetrů dlouhý...


Pokud se choval jako jeho dnešní příbuzní, pak Oryzomys antillarum byl aktivní především po setmění. Živil se jak rostlinami, tak živočichy. Mohutné řezáky tolik typické pro hlodavce samosebou užíval při ukusování své potravy. Proč vyhynul? A kdy se to stalo? Může nás to překvapit, ale toto zvíře se ještě setkalo s evropskými kolonizátory. Je velmi pravděpodobné, že jeho exterminaci způsobilo vysazení promyky malé, promykovité šelmy původem z jižní a jihovýchodní Asie. Tento druh byl lidmi vysazen na mnohých ostrovech, nejen na Jamajce, ale také třeba na Havaji nebo na ostrově Mafia poblíž afrického Zanzibaru. Bohužel za úmyslné vypuštění tohoto predátora na různé ostrovy zaplatily mnohé fascinující a endemické druhy. Oryzomys antillarum byl jedním z nich. Promyky tyto křečky lovili. Oryzomys antillarum však také čelil konkurenci ze strany potkanů. Nakonec to byli větší nepůvodní predátoři, kočky a psi, jež se také podíleli na vyhynutí tohoto křečka. Osudovou chybou však bylo vypuštění promyk a krys na Jamajku. Pokud by se tak nestalo, Oryzomys antillarum by zde byl dodnes...

Obrázek je z WikiMedia Commons.

Brzy napíši další část projektu Ztracená fauna Nového Zélandu. Série Vyhynutí tvorové z Karibiku bude též pokračovat...

Původ mosasaurů (2/2)

31. července 2017 v 11:01 | HAAS
V poslední červencový den do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku přibývá druhá a zároveň poslední část projektu Původ mosasaurů. Tentokráte se zaměřením na pozdně křídové mořské zabijáky!

Původ mosasaurů

Velcí predátoři

Do nadčeledi Mosasauroidea se řadí dvě čeledi: Aigialosauridae a Mosasauridae. Byli to právě mosasauridi, kteří v pozdní době Křídové osídlili moře celého světa. Rychle vystřídali vymizelé ichtyosaury a od stravy původně složené z rybek a malých amonitů se přesunuli k požírání velkých žraloků, mořských plazů a gigantických hlavonožců. Během relativně krátkého období, kdy existovali (před 92 až 65 miliony let) se vypracovali k těm největším oceánským zabijákům své doby. Někteří byli spíše menší, jiní byli přímo hrůzostrašně velcí. Jisté však je, že zaznamenali jakýsi posun ve velikosti. Od metr dlouhého Dallasaura, který žil před 90 miliony let, k monstróznímu Mosasaurovi o délce až 18 metrů. Nikdy nebyli mosasauři tak velcí, jako na konci druhohor...

S koncem Křídy se ve fosilním záznamu objevuje podčeleď Halisaurinae. Žádný z jejích zástupců neproslul tolik, jako Halisaurus, středně velký (asi 3 až 4 metry dlouhý) mosasaur, jenž byl vyobrazen v cyklu BBC Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů jakožto lovec vodních ptáků Hesperornisů. Halisaurus obýval vody prakticky celého světa, jeho fosilie se našly v Apalačském pohoří v USA, v severní Africe, v Evropě i v Peru. Pojmenován byl už v roce 1869 slavným americkým paleontologem a účastníkem "Války o kosti" Othnielem Charlesem Marshem. Halisaurus pravděpodobně lovil při pobřeží, kde se jeho kořistí stávali právě vodní ptáci nebo také menší vodní plazi. Jeho protáhlé čelisti byly též výtečné k chytání ryb. Skupinka Halisaurů mohla například nahnat celé hejno ryb až na mělčinu a pak jednotlivé rybky, jež vyskočily ven z vody, sbírat z bahnitého břehu, podobně jako to dělají dnešní delfínovci v Indii...


Halisaurini, tedy Halisaurus a jemu podobní, byli malí. Eonatator měřil jen asi 2,8 až 3 metry na délku, takže byl o něco delší, než největší zdokumentovaní jedinci kajmana brýlového. Eonatator měl též velký areál rozšíření, zdá se však, že nezasahoval do oblasti jižní polokoule. Druh se držel především při vodách v pozdní Křídě již rozpadlého Laurasijského kontinentu. Nicméně existují fosilie jemu přiřazované, jež byly nalezeny i v Jižní Americe, tudíž je možné, že se Eonatator vyskytoval i o něco dál na jih. Ať už byl jeho areál rozšíření jakkoliv velký, Eonatator sám se řadil k menším vodním predátorům. V době asi před 75 miliony lety, kdy žil, musel už čelit nebezpečím ze strany svých větších bratranců, mosasaurů skutečně úctyhodných rozměrů...


Dalšími halisauriny z pozdní Křídy stupňů kampán a mastricht (období před 83 až 65 miliony let) byli Phosphorosaurus a Pluridens, též dorůstající délek většinou nepřesahujících 3 metry od špičky čenichu po špičku ocasu. Zcela jiným případem byla velmi rychle se rozvíjející podčeleď Mosasaurinae. Její zástupci žili už na samém počátku éry mosasauridů, před 90 miliony let. Avšak nyní, na konci Křídy, se objevily druhy skutečně velké. Tak například Plotosaurus byl mezi mosasaury obrem. Dorůstal délky 9 až 10 metrů a jeho zkameněliny byly objeveny v Kansasau, USA. Páter trupu a krku tohoto tvora sestávala z 50 obratlů, a k tomu přibližně stejný počet obratlů tvořil jeho ocas. Je jisté, že zakončení ocasu bylo rozšířeno ve svislou ploutev. Protáhlé čelisti se nelišily od těch, kterými byli vybaveni jemu příbuzní predátoři. Podle některých rekonstrukcí mohl připomínat ichtyosaura, jindy je vyobrazován jako klasický mosasaur. Rozhodně však patřil k těm největším.

Pozoruhodné je, že hledači fosilií nalezli zkameněliny dokazující typický šupinatý pokryv Plotosaurova těla. Otisky kůže těsně u končetin, jež byly nalezeny v křídových horninách, poukazují na to, že Plotosaurova šupinatá kůže byla velmi podobná té hadí... Plotosaurus byl údajně dobrým a rychlým plavcem. Jistě šlo o mohutného pronásledovatele menších mořských obratlovců...


Největší z mosasaurů byl také výsledkem vývoje podčeledi Mosasaurinae. Mohutný Mosasaurus hoffmani byl s délkou 17 metrů vrcholovým predátorem v Křídovém moři před 70 až 65 milióny let. Je toho tolik, co by se dalo říci o tomto pozoruhodném tvorovi, o jeho nálezu, prvních domněnkách o jeho zařazení v dobách, kdy ještě lidé o prehistorii věděli pramálo. Nyní však spolehlivě víme, že mohutný ocas mu sloužil k manévrování ve vodě, že svými hrůzu budícími, kuželovitými a ostrými zuby dokázal rychle řezat maso z nevinných obětí, jimiž byly želvy, žraloci, dokonce i jiní mosasauři. Víme také, že je k rodu Mosasaurus řazeno několik dalších druhů. "Hoffmanův ještěr od řeky Mázy" však zřejmě zůstává tím největším...

Konec Křídy však kromě mosasaurinů patřil i tylosaurinům. V mnohém se mosasaurinům podobali. Jedním z klíčových rozdílů mezi dvěma čeleděmi byla velikost rostra (rypce). Mosasaurini měli malý rypec, u tylosaurinů byl naopak velký. Mosasaurini měli v horní a spodní čelisti 14 či více zubů. Tylosaurini jich měli obvykle 12, ale číslo vyšší než 12 mohlo též představovat počet jejich zubů... Tylosaurini byli nalezeni na pěti ze sedmi kontinentů; jejich fosilní pozůstatky zatím nebyly objeveny jen v Jižní Americe a na australském kontinentu.



Dva rody tylosaurinů pocházejí z Antarktidy: Kaikaifilu a Taniwhasaurus (ostatky druhého jmenovaného nicméně byly odkryty i na Novém Zélandu a v Japonsku). S délkou okolo pěti až šesti metrů se řadili ke středně velkým mořským predátorům, podobně jako již výše uvedený Halisaurus. Avšak jiní tylosaurini byli obři mezi obry. Tylosaurus a Hainosaurus dosahovali délek, jež sice nepřekračovaly velikost Mosasaura, přesto však mohli být dobrých 15 metrů dlouzí a živili se bezpochyby velkou kořistí, opět žraloky, velkými rybami, Hesperornisy, snad i jinými mosasaury. Ostatně zbytky kořisti nalezené v žaludku jednoho dobře fosilizovaného tylosaura z Jižní Dakoty obsahovaly i kosti dalších zástupců jeho druhu. To, že mosasauři celkově byli kanibalové, je však obecně známo.

Tylosaurus, jenž vyhynul před 75 miliony let po asi desítce milionů let své existence, připomínal zřejmě nějakého obrovitého varana s ploutví vystupující z ocasu. Ve vnitrozemském moři, jež v té době rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy, šlo o dominantního dravce. Hainosaurus ("ještěr od řeky Hain") naopak dominoval evropským vodám přibližně ve stejném čase. Z fosilního záznamu podle dostupných zdrojů mizí v době před 68 miliony let, krátce před tím, než mosasauři nadobro vymizeli z hlubin moří...


Mosasauři nebyli mezi těmi, kteří velké vymírání na hranici Křída-Terciér přečkali. Spolu s dinosaury, létajícími ptakoještěry a dalšími mořskými plazy, stejně jako s hlavonožci amonity, pro druhohory tolik typickými, nadobro vyhynuli. Trvalo desítky milionů let, než se ve světových mořích opět objevili predátoři, jež byli tak velkými, že bez problémů lovili i žraloky, kteří se po vyhynutí mosasaurů opět po dlouhém, velmi dlouhém čekání stali na čas dominantními mořskými masožravci. Těmi novými zabijáky pak byli savci, kytovci, a ti jakožto dravé kosatky a vorvani loví v mořích dodnes. Ve stejných mořích, v nichž kdysi lovili mocní mosasauři...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Tučňák Waitaha

27. července 2017 v 11:12 | HAAS
Začíná další velký seriál, nazvaný Ztracená fauna Nového Zélandu! Podobně jako v projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku, i zde se seznámíme s podivuhodnými tvory, kteří kdysi obývali jednu část naší planety. Tentokrát je to Nový Zéland, úžasná země, která dnes magicky přitahuje pozornost milovníků přírody či cestování... Co díl, to zvíře. Tohle je Ztracená fauna Nového Zélandu!!!

Vědecké jméno: Megadyptes waitaha,
obecné jméno: tučňák Waitaha,
Vyhynutí: Náš letopočet.
Když lidé osídlili Nový Zéland, setkali se s řadou pozoruhodných stvoření. Maorové byli těmi prvními, kdo se s nimi setkali, a v mnoha případech též jedinými. Na Novém Zélandu do té doby nežili žádní velcí savci. Původně ho obývaly pouze tři druhy netopýrů. A pak se náhle objevil člověk, který byl v této krajině nově příchozím. První Maorové pochopitelně museli získávat obživu a tak lovili místní zvířata. Nebyli to však jen ptáci moa. Byl mezi nimi zřejmě i druh tučňáka, který však v jednadvacátém století na světě nenajdeme. Kdyby žil dnes, existovalo by na Zemi 18 druhů tučňáků, takto je jich 17. Waitaha vyhynul dávno předtím, než jej mohli spatřit evropští kolonizátoři Nového Zélandu. A tak může být překvapivé, že tento živočich byl objeven až roku 2008. Nález několika kostí v listopadu toho roku spustil vědeckou senzaci. Nakonec byl popsán nový druh vyhynulého tučňáka, nazvaný Megadyptes waitaha. Dnes má jednoho velmi blízkého příbuzného. Je jím tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), vyskytující se na jihu Nového Zélandu a patřící do stejného rodu. Vzezřením si byli zřejmě velmi podobní, ale studiem kostí se ukázalo, že Waitaha byl o nějakých 10 % menší než pětasedmdesát centimetrů dlouhý tučňák žlutooký (který je 4. největším tučňákem na světě). Tučňáci žlutoocí se živí rybami a jejich vyhynulý bratránek se rovněž tak živil obědy složenými z ryb. Waitaha byl výborným plavcem. Není pochyb o tom, že jako ostatní tučňáci ladně proklouzával vodami při sběru své potravy a dokázal zadržet dech na poměrně dlouhou dobu...


Otázkou zůstává, kdy vyhynul. V maorských pověstech nebo pamětech se rozhodně neobjevuje. Toto vedlo k domněnce, že pravděpodobně vyhynul krátce po příjezdu Maorů na ostrovy. To by znamenalo, že člověk za jeho vyhynutím prakticky nestál, a pokud ano, mohl vyhubit jen několik posledních jedinců. Zdá se, že tučňák Waitaha byl už přirozeně ohroženým druhem okolo roku 1300. Je předpokládáno, že nadobro vymřel ve 14. století, což je z hlediska geologického času skutečně nedávno. Nicméně v roce 2015 byly uveřejněny výsledky výzkumu, podle něhož tento druh tučňáka zcela vymizel až v 15. století, a to konkrétně v čase okolo roku 1487. Stále však zůstává otázkou, zda novozélandští domorodci tyto ptáky lovili či ne. Jisté však je, že během 200 let od příjezdu Maorů vymřelo 40 % tamních ptáků. Maorští domorodci však nemohli vědět, že tato zvířata mizí nadobro a proto je nemůžeme vinit ze záměru vyhubit tyto pozoruhodné živočichy... Ať už to s vyhynutím tučňáka Waitaha bylo jakkoliv, určitě byl velmi zajímavý... Za své jméno vděčí maorskému kmeni Waitaha, jemuž patřily oblasti, jež tučňák zřejmě obýval...


Zdroje obrázků:

Projekty "Vyhynulí tvorové z Karibiku" a nyní také "Ztracená fauna Nového Zélandu" budou brzy pokračovat!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Gymnogyps varonai

26. července 2017 v 9:52 | HAAS
V další části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" si představíme úžasného dravého ptáka, jenž ještě s koncem poslední doby ledové přežíval na Kubě... Užijte si tedy pohled na tohoto unikátního predátora!

Jméno zvířete: Gymnogyps varonai,
Zařazení: řád Cathartiformes (kondoři),
Vyhynutí: Pozdní Pleistocén či raný Holocén,
Příbuzní? Existuje zástupce rodu Gymnogyps.
Rod Gymnogyps je v současnosti jedním z pěti rodů, které dohromady zahrnují sedm druhů čeledi kondorovitých (Cathartidae). V jednadvacátém století je součástí rodu Gymnogyps pouze jediný druh, a to G. californianus, jenž není ničým jiným, než proslulým kalifornským kondorem. Tento kriticky ohrožený pták byl kdysi na samém pokraji vyhynutí, ovšem dnes je jeho druh již zachráněn díky vitální práci dobrovolníků i odborníků. Kdybychom jej v minulosti ztratili, vymizel by z naší planety jediný blízký příbuzný vyhynulého kondora, který se kdysi podobně jako jeho dnešní bratranec vznášel vysoko nad zemí využívaje termických proudů. Nikoliv však nad Kalifornií, ale nad Karibikem. Čtvrtohorní éra na Kubě patřila kondoru kubánskému, jehož latinské jméno je Gymnogyps vorai. Velmi se podobal kondoru kalifornskému, vždyť také měli společného předka... Fosilie tohoto kondora byly objeveny v dehtových depozitech zvaných Las Breas de San Felipe asi půl šestého kilometru na západ od městečka Martí na Kubě. Z jejich výzkumů vyplývá, že jsou převážně Pleistocénního původu. Dosud bylo nalezeno několik kostí, ze všech ale jasně vyplývá, že jde o kondora rodu Gymnogyps. Ačkoliv není snadné určit celkovou velikost zvířete, je velmi pravděpodobné, že bylo zhruba velikosti kondora kalifornského. Šířka lebky činí zhruba 4 centimetry, její výška asi 3 centimetry, což rozměry hrubě odpovídá kalifornskému kondoru. Dále lze předpokládat, že vyhynulý kubánský kondor se také živil zdechlinami. Zřejmě hnízdil na vysokých skalách ve vnitrozemí Kuby. Zatím nebyly jeho ostatky objeveny v jiné části Karibiku. Je také možné, že to byla kubánská specialita, endemit ostrova...


Kubánský kondor se živil mršinami pozemních lenochodů, kteří se v Pleistocénu stále vyskytovali na ostrovech v Karibiku. Byl tedy přirozeným odklízečem jejich vzdechlin. Pokud se choval podobně jako kondor kalifornský, jen málokdy se přiživoval na vzdechlinách plazů, například vyhynulých karibských musuran. Dnešní kondor kalifornský nedisponuje jedním smyslem, a tím je čich. Kubánský kondor jím zřejmě také nebyl vybaven, a tak po vzoru svého dnešního bratránka sledoval ostatní mrchožravé ptáky, snad ostatní druhy kondorů, shromažďující se nad vzdechlinou, kterou sami svým čichem našli. Zrak měl kubánský kondor zjevně hodně dobrý. Charakteristickým znakem tohoto druhu byl opravdu velmi výrazný výstupek, díky čemuž možná vypadal více jako kondor andský (Vultur gryphus) či než kondor kalifornský.. Vyhynul buďto na konci Pleistocénu, či na začátku našeho období, Holocénu. Ať tak či onak, je jasné, že z naší planety zmizel ještě dříve, než ho lidské oko mohlo spatřit živého...

Zdroj obrázku: www.carnivoraforum.com

Další část zřejmě na začátku měsíce srpna...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Acratocnus

17. července 2017 v 9:19 | HAAS
V seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uvidíme nejpodivnější zvířata, která kdy obývala ostrovy v Karibském moři... Tentokráte se podíváme na živočicha, jehož současní příbuzní žijí v pevninské Americe, ale na rozdíl od něj žijí na stromech...

Jméno zvířete: Acratocnus,
Zařazení: Pozemní lenochodi (vyhynulá skupina),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
Mezi chudozubé savce, kteří se vyvinuli na jihoamerickém kontinentu během jeho 40 milionů let trvající izolace, patří pásovci, mravenečníci a lenochodi. S dnešními druhy lenochodů se můžeme setkat pouze ve větvích stromů, nejsou-li tedy zrovna na zemi, kam vždy po několika dnech slézají kálet. Avšak v nedávné minulosti žila na americkém kontinentu řada druhů lenochodů, které se vyskytovaly pouze na zemi. Tito lenochodi byli příliš těžcí na to, aby lezli po stromech, a své zahnuté drápy, tolik se hodící ke šplhání po větvích, obvykle používali k přitahování vegetace do tlamy. Někteří byli velcí, jako například šestimetrové Megatherium, které se řadí k největším suchozemským savcům všech dob. Jiní byli menšího vzrůstu, a mezi ně patřili i druhy vyskytující se na karibských ostrovech. Jejich předkové možná byli obrovští, ale oni sami žili na ostrovech, a během vývoje se kvůli omezenému prostoru museli zmenšit... Acratocnus patřil k malým pozemním lenochodům, ale přesto byl podstatně větší než všichni dnes žijící stromoví lenochodi. Vážil od 20 do 70 kilogramů, zatímco hmotnost dospělců dnešních druhů sotva překračuje 9 kilogramů. Nejbližšími žijícími příbuznými Acratocna jsou lenochodovití dvouprstí (Megalonychidae). Tato čeleď se vyvinula na konci Eocénu, už před 35 nebo 36 milióny let. Bylo to však teprve nedávno, kdy lenochodi získali svůj moderní vzhled. Existovaly tři druhy: A. ye, A. odontrigonus a A. antillensis. Fosilní pozůstatky druhu A. odontrigonus byly nalezeny v jeskyních na Portoriku, ostatní druhy pocházejí z ostrovů Kuba a Hispaniola (na němž se rozkládají Dominikánská republika a Haiti). Acratocnus žil v nížinách ostrovů a preferoval deštné lesy. Přestože se řadil k pozemním lenochodům, dokázal vzhledem ke své velikosti (jak již bylo zmíněno, byl menším pozemním lenochodem) šplhat po stromech. Jeho hákovitě zahnuté drápy byly k lezení po stromech dokonalé. I tak je ale jisté, že značnou část svého života trávil Acrotocnus na zemi. Živil se rostlinami...


Vyhynutí Acratocna stále vyvolává mnoho otázek. Podle některých odborníků vymizel už v Pleistocénu, ale obecně se domníváme, že vymírání s koncem tohoto období přežil a vyhynul až v Holocénu, tedy v našem časovém úseku. Změna klimatu způsobená ústupem ledovců daleko na severu jistě hrála ve vymírání pozemních lenochodů roli, avšak je pravděpodobné, že na konci Pleistocénu či na počátku Holocénu již byly ostrovy v Karibiku kolonizovány pravěkým člověkem. Lenochodi byli pro nově příchozí lidi vítaným zpestřením jídelníčku, bohužel však tento lov zredukoval jejich počty. V případě Acratocna to však není potvrzeno. Někteří z Acratocnových prehistorických příbuzných, jako karibský Megalocnus, vyhynuli asi před 5000 lety, kdežto první lidští obyvatelé Karibiku se zde objevili v době před 4000 lety. Otázkou je, zda byli pozemní lenochodi již vyhynulí, anebo se s nimi lidé ještě setkali. I kdyby se tak stalo, pozemní lenochodi byli už v té době na pokraji vyhynutí...

Zdroj obrázku:

Projekt o vyhynulých zvířatech Karibiku bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Aktiogavialis

11. července 2017 v 10:44 | HAAS
Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" se zaměřuje na bizarní, úžasné a již dávno zmizelé živočichy, kteří obývali ostrovy či vody jednoho z nejproslulejších světových moří. Dávno před Piráty z Karibiku a jejich nepřáteli se obyvatelé Karibského moře museli mít na pozoru před zabijáky poněkud odlišnými... Tentokráte se podíváme na predátora, jehož nejbližšího žijícího příbuzného bychom dnes nalezli na druhé straně planety...

Jméno zvířete: Aktiogavialis,
Zařazení: Krokodýli, čeleď gaviálovití,
Vyhynutí: Konec Oligocénu,
Příbuzní? Jeden existuje.
Gaviálovití jsou nejspecializovanější čeledí řádu krokodýlů. Jejich čelisti mají protáhlý tvar, od orbitu (očních důlek) se lebka zužuje a čelisti jsou vyzbrojeny řadou ostrých zubů. Gaviálové loví tak, že vplavou do hejna ryb a svými prodlouženými čelistmi pak svou kořist chytají. Dnes na Zemi žije jediný zástupce čeledi gaviálovitých, poslední svého druhu. Je to gaviál indický, který je velmi vzácný a poštěstí-li se nám to, setkáme se s ním v jižní Asii. Je to obr, jeden z největších zástupců řádu. Dnešní gaviálové jsou skutečně specialisty na lov ryb, se svými 110 zuby v dlouhých čelistech je loví poměrně snadno. Nelze pochybovat o tom, že prehistorický gaviál žijící ve zcela jiných končinách byl též výtečným rybářem. V období Oligocénu žil v Karibiku prehistorický gaviál, nazývaný Aktiogavialis. Jeho jméno vzniklo složením dvou řeckých slov: aktios, tj. řeka, a gavialis, tedy gaviál. Někdy lze jméno vcelku přeložit jako "pobřežní gaviál", neboť se podle fosilních pozůstatků nalezených v mořských nánosech usuzuje, že žil v estuáriích. Brakická voda svědčí mnoha druhům ryb, specializovaných na život ve sladké vodě, která se mísí se slanou. Právě tam Aktiogavialis nacházel tolik potřebnou potravu. Dosud je znám jediný druh, A. puertoricensis. Jak nasvědčuje druhové jméno, je to portorická specialita, nebyl nalezen nikde jinde, než v ostrovním státě Portoriko, a tento druh, jakož i rod, byl popsán roku 2007. Horniny, z nich pocházejí jeho fosilie, se datují do doby před 30 až 23 miliony lety, tedy do Oligocénní epochy. Nálezy druhu A. puertoricensis jsou však značně fragmentární: nalezena a prostudována byla nicméně lebka, která jasně prozrazuje, že se jedná o gaviálovitého. Uvnitř lebky se nachází také části mozkovny... Způsob života Aktiogavialise lze popsat díky studiu chování dnešních gaviálů, a krokodýlů celkově. Značnou část svého života trávil ve vodě, na souš většinou vylézal za účelem slunění a kladení a ochrany vajec...


Na obrázku vidíte současného gaviála (1) a lebku Aktiogavialise (2). Karibský gaviál byl skutečně velmi podoben svému dnešnímu bratranci. Stále zůstává otázkou, zda se tento druh zdržoval pouze na pobřeží Portorika a pouze v jeho estuáriích. Fakt, že na rozdíl od dnešních sladkovodních gaviálů žil při pobřeží a tedy ve slané vodě (nebo v případě estuárií alespoň v částečně slané vodě), pochopitelně provokuje řadou otázek. Mohl se Aktiogavialis pohybovat po celém Karibiku, nebo přinejmenším v určité části moře? Mohl osídlit i jiné ostrovy? Dodnes byl nalezen pouze na Portoriku, ale je možné, že v budoucnu budou jeho pozůstatky objeveny i jinde? Zatím se zdá, že byl spíše islandický, jinými slovy ostrovní. Vše zatím nasvědčuje tomu, že Portoriko bylo jeho jediným domovem... Tento pozoruhodný živočich vyhynul s koncem Oligocénu. Nebyl však jediným gaviálem, který kdy žil na západní polokouli. Jemu příbuzní Gryposaurus a Siquisiquesuchus žili ve vnitrozemí Jižní Ameriky, ve Venezuele a dále na jih. Pocházeli ze stejné vývojové větve gaviálů, jako Aktiogavialis...

Zdroj obrázku:

Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" bude pokračovat...

Původ mosasaurů (1/2)

8. července 2017 v 10:47 | HAAS
Po seriálech Původ plesiosaurů, Původ pliosaurů a Původ ichtyosaurů, které jsem napsal v minulém roce, je čas začít s novým projektem, který se zaměří na čtvrtou nejznámější skupinu mořských plazů. Jsou to mosasauři, a my nahlédneme do světa jejich vývoje!

Původ mosasaurů

Příchod nových vládců moře

Pozdní Křída byla nejen obdobím největších suchozemských predátorů, jako byl Tyrannosaurus nebo Spinosaurus. Byla to také doba, kdy mořím začala a s koncem tohoto období přestala vládnout jedna nová skupina mořských zabijáků. Jmenovali se mosasauři (Mosasauroidea). Měli protáhlou lebku s nozdrami umístěnými blíže očím než špičce lebky, oči se nacházely po stranách hlavy, krk byl krátký a tlustý, z trupu vybíhaly dva páry končetin tvaru ploutví a celé tělo ve vodě poháněl silný ocas, občasně vybavený ploutevním lemem. Tito plazi samozřejmě dýchali vzduch, takže se podobně jako velryby a další kytovci, nebo jako dnešní leguáni galapážští, museli vynořovat na hladinu, aby se nadechli. Jinak však žili celý svůj život v moři. Nebyli schopni pohybu na souši, ani souš nevyhledávali. Za poměrně krátkou dobu (jen několik desítek milionů let) své existence se z nich stali jedni z největších vodních predátorů, kteří kdy žili...

Mosasauři se začali vyvíjet teprve asi před devadesáti milióny lety. Právě v této době vyhynula skupina ichtyosaurů, a tak je více než zřejmé, že ichtyosaury opuštěnou ekologickou niku obsadila tato nová skupina masožravců. Mosasauři nebyli blízce spřízněni s ichtyosaury, spojovalo je toho málo, jako např. zařazení mezi plazy. Nebyli ani blízkými příbuznými plesiosaurů. Na rozdíl od nich to byli živočichové, kteří mají příbuzné v dnešním světě, a jakými příbuznými oni jsou! Patří mezi ně největší ještěři jednadvacátého století. Mosasauři byli úspěšnou postranní linií varanidů, tedy varanovitých, čeledi plazů, která se dnes mezi zájemci o herpetologii těší velké oblibě. Na první pohled je příbuznost s varany a s ještěry vůbec zřejmá: mosasauři skutečně byli šupinatými plazy, kteří vládli oceánům, a přitom měli blízko k dnešním varanům. Evolučně měli blíže i k našim evropským ještěrkám než například ke Kronosaurovi monstrózních rozměrů. Úspěšnými tedy mosasauři byli, to ano. Žili však poměrně krátce. Ti první se objevují ve fosilním záznamu v době před 92 miliony let, na počátku pozdní části Křídy. Vymírají před 65 miliony let následkem dopadu obřího asteroidu a kataklyzmatické události jím vyvolané. Celkově se tedy udrželi na naší planetě "jen" zhruba 27 milionů let (pro srovnání plesiosauři žili asi 138 milionů let).



Ekologickou niku, kterou ichtyosauři opustili, snad nemohla nahradit vhodnější skupina mořských plazů. Živili se stejnou potravou, jako jim velmi vzdáleně příbuzní ryboještěři, tedy lovili sépie, ryby, amonity atd. Rodili živá mláďata, což není u plazů, kteří celý život žijí ve vodě, překvapující. Je možná odvážné to tvrdit, ale lze usuzovat, že kdyby ichtyosauři neztratili na počátku pozdní Křídy své postavení, možná by se z mosasaurů nikdy nestali tak úspěšní a velcí predátoři. Nelze však tvrdit, že by se nevyvinuli. První rody však rozhodně nebyly dominantními vládci oceánů. Byli to malí živočichové, kteří se jistě ocitali na jídelníčku mnohem větších dravých příšer...

Předky mosasaurů byli aigialosauridi (např. pozdně křídový Aigialosaurus). Byli to zástupci skupiny varanů, kteří žili částečně suchozemským, částečně vodním způsobem života. Zdržovali se zřejmě poblíž řek, jezer nebo snad i mořského pobřeží, kde už lovili ryby a byli znamenitými plavci. V minulosti se však předpokládalo (a tento názor zastával i Edward Drinker Cope), že mosasauři mají společného předka s hady. Nyní víme, že tomu tak nebylo, a hadi se navíc objevili už před 160 miliony let. Jakákoliv podobnost mezi hady a mosasaury (kupříkladu dvojitá řada přírubových zubů na patře) sice v jejich příbuznosti hraje roli (ke všemu varani mají blíže k hadům než k malým ještěrkám), ale pro současnou vědeckou společnost už nedokazuje těsnou příbuznost těchto dvou skupin. Navíc víme, že hadi se nevyvinuli ve vodě, ale v druhohorách se přizpůsobili hrabavému životu. Mosasauři se naopak skutečně ve vodním prostředí vyvinuli...


Zřejmě nejstarším dosud objeveným mosasaurem je Dallasaurus. Staršího zástupce čeledi Mosasauridae snad ani neznáme. Žil před 92 miliony let a byl, což je zjevné, pojmenován podle Dallasu v Texasu. Dallasaurus neměřil ani metr na délku. Stěží se dá uvěřit tomu, že jeho potomci byli třeba i patnáctkrát delší. Tento tvor byl jakousi složeninou aigialosauridů a prvních mosasaurů. Přesto jej můžeme považovat za prvního právoplatného mosasaura. Lovil pouze ryby a žil částečně na souši a částečně ve vodě. Jeho potomci už však byli výhradně vodní...


Před 90 miliony let se objevuje další mosasaurid, roku 1994 pojmenovaný Yaguarasaurus. Byly objeveny jen fragmenty kostry: artikulovaná lebka, žebra a několik obratlů. Přesto víme, že šlo o mosasaura. Je neuvěřitelné, jaký pokrok ve velikosti mosasauři za poměrně krátkou dobu učinili. Yaguarasaurus zřejmě nebyl přímým potomkem sotva metrového Dallasaura, ale i tak byl jeho blízkým příbuzným a poměr velikosti Dallasaura a Yaguarasaura byl asi 1 : 5. Jinými slovy, délka Yaguarasaura je odhadována asi na 5 metrů. Nalezená lebka měří celkově 87 centimetrů, do plně otevřené tlamy zvířete by se tedy vešel celý Dallasaurus. Mosasauři si tedy před 90 miliony let začali libovat.

Yaguarasaurus byl objeven na nalezišti Cueva Rica poblíž městečka Yaguará v údolí řeky Magdalena v kolumbijských Andách. Druhové jméno Yaguarasaurus colombianus tedy znamená "Yaguarský ještěr z Kolumbie". V rámci čeledi Mosasauridae patřil do podčeledi Tethysaurinae, která byla pojmenována podle proslulého prehistorického moře Tethys. Byl bratrancem severoamerického Russellosaura, pocházejícího ze stejné oblasti, jako Dallasaurus. K dalším primitivním mosasaurům se řadil Selmasaurus russelli. Oba byli pojmenováni podle kanadského paleontologa Dalea Russella (nar. 1937), který se výzkumu mosasaurů věnoval.


Na obrázku výše již vidíte Globidense. Globidens žil před 85 až 65 miliony let a dosud byly jeho fosilní pozůstatky objeveny jak v Severní Americe, tak v Indonésii a v Evropě. S délkou šesti metrů se už řadil ke středně velkým masožravcům v oceánu. Byl to úspěšný rod, vydržel dvacet milionů let prakticky bez velkých anatomických změn. Dnes je uznáváno pět různých druhů rodu Globidens. Živil se především měkkýši, mezi nimi především mlži a také amonity. Ostatní známí mosasauři nebyli známí jako požírači měkkýšů, nebo alespoň netvořili podstatnou část jejich jídelníčku. Zuby Globidense byly však na "rozlouskávání" měkkýších vápenatých schránek přímo adaptovány. Jeho ozubení nesloužilo k trhání masa, ale k proniknutí do schránky a jejímu otevření, aby se hladový mosasaur mohl dostat k měkkému tělu měkkýše uvnitř. Nakonec je snad nutno uvést, že nalezený exemplář z Jižní Dakoty měl v žaludku pozůstatky rozkousaných ulit, což vše jen potvrzuje...


Podívali jsme se už na rané mosasaury, stejně jako na Globidense, který žil až do konce Křídového období. Příště se zaměříme na pokročilé mosasaury, hlavně pak na skutečné obry, jež lovili vše, co jim vplavalo do cesty, od velkých amonitů po žraloky a dokonce i ostatní mosasaury.

O tom tedy příště...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Nesophontes

1. července 2017 v 11:10 | HAAS
Počínaje dnešním dnem začíná na mém blogu nový velký projekt nazvaný Vyhynulí tvorové z Karibiku. Bude pojednávat o úžasných, ale v současnosti již neexistujících zvířatech, mnohá z nichž vyhynula ještě předtím, než je evropský objevitel mohl popsat. Někteří z těchto tvorů vyhynuli již dávno, jiní krátce před objevením amerického kontinentu. Někteří dokonce vymizeli teprve nedávno. Mohl za to člověk, nebo vyhynuli přirozenou cestou? V tomto seriálu se podíváme na mnohdy bizarní a fascinující tvory, kteří Karibiku dávali lesk dávno před nebezpečnými korzáry...

Jméno zvířete: Nesophontes,
Zařazení: Savec z řádu hmyzožravců,
Vyhynutí: Nejspíše na počátku 16. století,
Příbuzní? Existují.
Nesophontes byl rod hmyzožravců blízce příbuzných dnešním rejskům nebo štětinatcům. Blízko měl především ke druhé jmenované skupině hmyzožravců, která je stále zastoupena dvěma žijícími druhy vyskytujícími se na několika ostrovech v Karibském moři. Štětinatec nebo-li Solenodon patří mezi několik málo savců, kteří jsou vyzbrojeni jedem. Neví se však, zda jedovatým hryznutím mohl disponovat i jeho vyhynulý příbuzný. Těžko říci, zda evropští objevitelé Nesophenta někdy viděli. Vedou se spory o tom, kdy toto poměrně záhadné zvíře vyhynulo. Někteří vědci tvrdí, že Nesophontes vyhynul zhruba v době, kdy byla Amerika objevena Španěly, což znamená, že k vyhynutí došlo na počátku 16. století. Jiní odborníci se domnívají, že rod existoval ještě v minulém století a nakonec mlčky vyhynul. Některé druhy tohoto rodu, například Nesophontes zamicrus z ostrova Hispaniola, na němž se dnes rozkládají Haiti a Dominikánská republika, jsou oficiálně označovány za vyhynulé až od 30. let 20. století, přičemž někteří věří tomu, že vyhynuli právě v té době, jiní se zase přiklánějí k názoru, že vyhynuli mnohem dříve. Proto je těžké určit, proč Nesophontes vyhynul. Mnohé z jejich pozůstatků se nicméně našly v blízkosti koster krys a myší, což jasně podporuje alespoň jednu teorii: tento rod hmyzožravců zcela jistě přežil vymírání na konci Pleistocénu. Hlodavci byli na karibské ostrovy dovezeni lidmi a mohli způsobit vyhynutí Nesophonta tím, že mu jednoduše konkurovali... Nesophontes byl studován pouze z fosilních pozůstatků, některé z nich se datují do našeho letopočtu, ale žádná z koster se nedatuje do novověku (zde se opět dostáváme k problému určení času, kdy zvíře vyhynulo). Je však zajímavé, že některé kosti Nesophonta se nalezly například ve fosilizovaných sovích vývržcích. Draví noční ptáci tedy Nesophonta lovili. Celkově šlo o savce malé velikosti, jednotlivé druhy měřily od 5 do 15 centimetrů na délku. Hlava byla protáhlá jako u štětinatců, kteří jsou nejbližšími žijícími příbuznými Nesophonta. Výzkum DNA nicméně ukázal, že se vývojová větev Nesophontů odtrhla od štětinatců (Solenodon) už před 40 miliony let. Nesophontes byl tedy mezi hmyzožravci jedinečný. Samozřejmě byl vybaven i dlouhým ocáskem...


Měl výjimečně citlivý čich, s jehož pomocí nalézal svou oblíbenou potravu: hmyz a další bezobratlé... Dosud je známo několik odlišných druhů rodu Nesophontes, není však zcela jasné, kolik jich ve skutečnosti je. Podle některých vědeckých prací jich existovalo 6, podle jiných 8 nebo 9, jindy se uvádí až 12. Vždy se však počítá pouze s pleistocénními a holocénními zástupci tohoto rodu. Otázkou je, kolik milionů let samotný rod existoval, neboť se nevyvinul před 40 miliony let, tehdy se vyvinuli pouze jeho předkové, základní zástupci jeho vývojové větve... Tito tvorové se vyskytovali pouze na ostrovech Velkých Antil, tedy na Kubě, Hispaniole, Pororiku, Jamajce a na Kajmanských ostrovech. Jejich pozůstatky byly nalezeny na všech z těchto ostrovů, zřejmě pouze s výjimkou Jamajky (nepotvrzeno). Pravděpodobně nejlépe prozkoumaným zástupcem rodu je Nesophontes edithae (vyobrazen), jehož fosilie se nacházejí ve sbírkách v Londýně.


Zdroje obrázků:
2. https://www.researchgate.net/figure/6552797_fig1_Figure-1-Cag-3-mammal-subfossils-a-Nesophontes-edithae-mandible-b-Heteropsomys (část obrázku označená jako b zobrazuje čelist druhu Heteropsomys insularis, čelist N. edithae pouze část a).

Příští týden napíši další část nového projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku"...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Plateosauridae

22. června 2017 v 14:04 | HAAS
Přináším další část svého projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokrát o Plateosauridech...

Název čeledi: Plateosauridae,
Autor názvu a popisu: Christian Erich Hermann von Meyer, 1837 (Plateosaurus), O. C. Marsh, 1895 (Plateosauridae),
Nejznámější zástupce: Plateosaurus,
Doba výskytu: Trias.
Plateosauridi patřili mezi prosauropody, kteří byli v pozdním Triasu a rané Juře zastoupeni velkým množstvím rozličných rodů. Čeleď Plateosauridae však zahrnovala pouze ty, kteří měli vývojově blíže k Plateosaurovi než k Massospondylovi (čeleď Massospondylidae je též zastoupena množstvím prosauropodích rodů). Pozůstatky plateosauridů známe z Eurasie a Jižní Ameriky. Byli to středně velcí dinosauři, v období Triasu se však řadili k největším suchozemským zvířatům na světě. Plateosaurus, nejznámější zástupce této čeledi, byl až 9 metrů dlouhý a vážil až 4,5 tuny. Žil v Evropě a Severní Americe před 220 až 215 miliony let a setkával se se slavnými triaskými veleještěry, tehdy ještě převážně malými, jako byl masožravý Coelophysis. Naproti tomu Unaysaurus, jediný další uznávaný rod, měl 2,5 metru na délku a v dospělosti jeho hmotnost činila 70 kilogramů. Žil před 225 miliony let v Brazílii. Je možné, že šlo o přímého předka Plateosaura, neboť žil o něco dříve a velký dinosaur se z něj pak mohl vyvinout. Oba chodili převážně po zadních, i když chůze po všech čtyřech pro ně též nebyla problémem. S ostatními plateosauridy je to z vědeckého hlediska již problematičtější. Jaklapallisaurus z centrální Indie, z doby před 200 miliony let, je sice považován za člena této čeledi, ale není toho o něm mnoho známo. Zatím je však uznáván jako zástupce čeledi Plateosauridae. Problém však nastává u rodů jako je Plateosauravus z Jižní Afriky. Původně byl Sidney Haughtonem považován za jihoafrický druh Plateosaura, ale pak se ukázalo, že je to odlišný rod. V Krugerově národním parku bylo dosud objeveno více než tucet jedinců, všichni jsou však fragmentální. O čínském Yimenosaurovi z rané Jury, z doby před 190 miliony let, toho též nevíme mnoho. Snad to byl býložravec či všežravec... Jisté je však to, že Plateosauridi byli takřka vesměs býložraví, na začátku Jury se snad mohly objevit i rody živící se částečně masem, ale to vůbec nebylo potvrzeno. Jsou však jednou z prvních dinosauřích čeledí zahrnujících větší rody, samotný Plateosaurus je toho při své velikosti důkazem. Někteří vědci se však nyní domnívají, že Plateosauridae je vlastně synonymum slova Prosauropoda, a prosauropodi už nebyli čeledí, ale infrařádem, jenž byl von Huenem zaveden roku 1920. Zde se situace mírně komplikuje...



Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu za to velmi rád...

Odhalení skrytého tajemství Megalosauří čelisti

14. června 2017 v 16:12 | HAAS
Za námět k napsání tohoto článku i informace, jež jsem pro něj získal, děkuji University of Warwick a Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva nadchne...

Asi před 200 sty lety objevená fosilní čelist Megalosaura z Oxfordu patří mezi nejslavnější dinosauří zkameněliny vůbec. Britští nadšenci paleontologií ji znají stejně dobře, jako Dippyho z Londýnského muzea, i když se jedná pouze o fragment spodní čelisti kdysi ohromného masožravého ještěra. Megalosaurus byl prvním kdy historicky popsaným dinosaurem-jeho popis učinil William Buckland v roce 1824. Učinil tak na základě nálezů z Oxfordshire, několika kostí starých přes 160 milionů let, pocházejících tedy z dob, kdy byla Británie roztroušena na menší ostrůvky a část dnešního ostrova byla zalita mořem obývaným prapodivnými příšerami. Megalosaurus tehdy na souši dominoval coby největší britský masožravý dinosaurus. V Oxfordském muzeu přírodních věd (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky) se tehdy nalezené kosti nacházejí, a mezi nimi je i fragment dolní čelisti, jenž nyní vydal fantastická svědectví... V době objevu a popisu nemohl vynikající geolog William Buckland zjistit o čelisti vše, neboť skrývala jedno velké tajemství. Nebýt moderní technologie, nikdy bychom se nedozvěděli o skrytých předmětech nacházejících se v čelisti. Těmito předměty jsou zuby, jež se nenacházejí na povrchu. V kosti je jich totiž dalších pět, jde tedy o poměrně výjimečný pohled na to, jak zuby dinosaurům rostly pod již vyklubanými zuby a později je nahrazovaly. Již dávno se o dinosaurech ví, že k tomu docházelo, přesto je však takový nález v tolik slavné fosilii jedinečný. Dalo by se říci, že je to jako by byl na Věstonické Venuši objeven otisk drápu jeskynního lva, nebo na obrazu Mona Lisy maličká postava v pozadí-nálezy, k nimž pochopitelně asi nedojde, o to větší je pak překvapení, když k jakémusi výjimečnému objevu u fosilie, jež byla vykopána v první polovině 19. století a studována desítkami odborníků. Při průzkumu "skrytého tajemství" Megalosauří spodní čelisti byl použit vysoce výkonný CT skan a 3D analyzační software. Profesor Mark Williams, vedoucí výzkumu, nechal pořídit 3000 rentgenových snímků čelisti! Díky nim pak došlo k odhalení pěti dalších zubů. Také se poprvé povedlo "vystopovat" kořeny vyklubaných zubů. A také se naneštěstí ukázala smutná pravda: Megalosauří fosilie nebyla tak neporušená, jak se dosud myslelo. Jakési poškození fosilie vyšlo najevo až po skenování. Nyní lze detektivně vypátrat, proč je fosilie mírně poškozena; mezi lety 1927 a 1931 jeden z asistentnů Oxfordského muzea učinil restoraci zkameněliny. Tehdy mohlo dojít k mírnému, avšak na pohled nepatrnému poškození. Ještě více než to se však zdá, že kost byla poškozena už po vyjmutí z horniny, tedy krátce po objevu, k němuž došlo pravděpodobně roku 1797, i když to není zcela jisté (není však špatně uvádět, že je čelist zkrátka přes dvě stovky let na světle světa). V těch dobách ještě nebylo lidem známo, jak opatrně se musí s cennými fosiliemi zacházet, vždyť tehdy ani slovo dinosaurus nebylo světu známo a lidé nevěděli o těchto majestátních zvířatech nic... Pro profesora Williamsona bylo zajisté velmi speciální učinit takový výzkum a prozkoumat fosilii, jejíž fotografie vídal už jako malý kluk...


Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte, budu rád za Vaše postřehy či připomínky...
 
 

Reklama