Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Dinosauří hnízdiště 3.: Therizinosauři v Mongolsku

19. ledna 2017 v 12:01 | HAAS
První část našeho seriálu ukázala velké sauropodí hnízdiště v Argentině. Ve druhé, minulé části jsme se vypravili do pustin Montany, kudy kdysi kráčela hnízdící stáda Maiasaur. V této části se přesuneme daleko na východ, do Mongolské pouště Gobi. Budeme svědky úžasné podívané-hnízdišť dinosaurů s dlouhými drápy...

Teprve před několika lety byl v mongolských pustinách učiněn neuvěřitelný nález. V roce 2011 paleontolog obratlovců z japonské Univerzity v Hokkaido, Yoshitsugu Kobayashi se svým týmem zkoumal Křídové horniny na jihovýchodě Mongolska. V poslední den jejich pobytu v drsném, horkém klimatu narazil Kobayashi a jeho kolegové na něco popravdě naprosto vzrušujícího-bylo to dinosauří hnízdiště! Kobayashi a jeho tým už rozhodně neměli čas na to, aby se pustili do vykopávek, takže museli tento fantastický nález opustit tak, jako by jej přece jen lidské oko nikdy nespatřilo. Jedna věc se však Kobayashimu vracela do hlavy: místo, které navštívili, bylo pohřebištěm mnoha Therizinosaurů. V té části pouště Gobi se jich nalézá mnoho. Svědčí to nejen o tom, že se jim dařilo, ale že se i shromažďovali. Therizinosauři totiž žili ve stádech a často byly nalezeny kosti mnoha jedinců pospolu. Dokonce existují i jejich masové hroby, kdy zvířata společně zemřela například při rozvodnění řeky... V roce 2013 se Yoshitsugu Kobayashi a jeho spolupracovníci do Mongolska vrátili, aby si toto nové, velké hnízdiště prohlédli. Byli nadšeni, když spočítali, že v celé hnízdící kolonii Therizinosaurů se nacházelo přinejmenším 17 snůžek vajec. Ta se nacházela v hnízdech, ale nebyla to taková hnízda jako u Maiasaur, nebyla tak pečlivě vytvořena matkami. Šlo spíše o jamky vyhrabané zadními končetinami Therizinosaurů, ovšem vejce v nich nebyla nijak nahodile poházená. Každé vejce mělo v hnízdě svůj prostor. Matky Therizinosaurů se o svá vejce staraly. Mezi jednotlivými hnízdy byly celkem velké rozestupy bránící tomu, aby nějaký nepozorný therizinosaur náhodou nezašlapal cizí vejce. Z minimálně 17 snůžek se zde ukázalo být na 75 vajec, z nichž každé mělo objem 13 centimetrů a bylo kulatého tvaru. Jediné, co jejich nález a výzkum nedoprovázelo, byl objev dinosauřích embryí. Často se stává, že vědci pod miliony let starou skořápkou najdou zárodky ještě nevylíhlých dinosaurů. U těchto vajec k tomu nedošlo a zřejmě z dobrého důvodu: mnohá vejce už v sobě měla dírky. Do skořápky je pracně vytlačily hlavičky malých therizinosaurků, kteří stejně jako dnešní ptáci a plazi museli hned při počátku života čelit velké výzvě, a to protlačit se pevnou skořápkou ven na svět. Podle japonských vědců toto vše svědčí o tom, že matky Therizinosaurů byly opravdu přítomny, jelikož se pod jejich ochranou vylíhlo opravdu hodně mláďat... Tato hnízdící kolonie Therizinosaurů patří mezi skutečné rarity. Velké stádo Therizinosaurů nebo snad několik stád spojených v dobu hnízdění v jedno zde zachovalo důkazy o těchto aktivitách před 70 miliony lety. Je však jasné, že na hnízdišti nemohlo jít všechno po másle. Před 70 miliony let žili v Mongolsku takoví predátoři, jako byl Velociraptor a další z jeho rodu. Když se taková chytrá, nebezpečná a rychlá zvířata přiblížila k nechráněnému hnízdu, dokázala ho rychle vyplenit. Therizinosauři si taky museli dávat pozor na Tarbosaury či jiné velké masožravé dinosaury, protože ti si mohli mezi hnízdícími matkami hledat potencionální oběť. Hnízdiště bylo nakonec přikryto velkou vrstvou bahna, díky čemuž se dobře zachovalo. Buďto ho opravdu zaplavila řeka, nebo bylo spíše pohřbeno zmoklou písečnou dunou, která se v důsledku tekoucí vody zřítila kdesi z vysokého kopce. Jinak je však možné, že sada hnízd byla pouze přikryta pískem, když zasáhla písečná bouře... Nicméně v době, kdy se Therizinosauři na toto hnízdiště vraceli rok co rok klást svá vejce a starat se o nově vylíhlá mláďata, vypadalo pravěké Mongolsko a vlastně tedy i okolí hnízdišť zcela jinak. V pozadí se nacházely vysoké, zelené stromy, byly to různé jehličnany, cykasy, ba i rané kvetoucí rostliny. Nad hlavami dinosaurů volali pterosauři... V roce 2013 Kobayashi tuto therizinosauří hnízdní kolonii představil paleontologům z celého světa na 73. konferenci Společnosti paleontologie obratlovců...


Na prvním obrázku vidíte dva Therizinosaury, na druhém zase rekonstrukci tohoto hnízdiště... Další část projektu Dinosauří hnízdiště očekávejte už brzy!

Jak dlouho trvalo, než se vylíhlo dinosauří mládě?

4. ledna 2017 v 15:55 | HAAS
U pštrosů trvá 42 dní, než se z největšího vejce, jaké současní živočichové kladou, vylíhne malý pštrosík. Inkubace krajtích vajec zase zabere dva až tři měsíce po nakladení, během nichž se matka kolem vajec obtočí a cuká svými svaly, aby je zahřála... Paleontologové v posledních letech zkoumají některé aspekty života prehistorických zvířat a daří se jim odhalovat neuvěřitelnou pravdu o těchto pozoruhodných, ale vyhynulých tvorech. Dosud jsme věděli, kolik vajec kladli dinosauři jako Maiasaura a Troodon, protože byl objeven bezpočet jejich hnízd. Dokonce je známo, jaká byla úmrtnost jejich mláďat. Ale zatím nebylo známo, jak dlouho to trvalo, než se dinosauří mládě vylíhlo z vejce. Tedy až doteď... Greg Erickson ze Státní univerzity na Floridě, který se dříve podílel na výzkumu Predátora X nebo na sestrojení obrovské ocelové Tyrannosauří hlavy pro Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích, nyní zjistil něco ohromného. On a jeho tým vybádali, za jak dlouho po nakladení vejce se malý dinosauřík vylíhnul. O embryologii dinosaurů se toho moc neví, proto je to důležitý krok směrem k novým objevům. Výzkumu byli zatím podrobeni dva dinosauři, jejichž vejce a mláďata znají paleontologové snad nejlépe. Jsou to Protoceratops z Mongolska a Hypacrosaurus ze Severní Ameriky. Skenováním a přibližováním skořápek vajec se ukázaly prstence podobné letokruhům, podle nichž se dá zjistit, jak dlouho už vajíčko bylo v hnízdě a na slunci. Ještě před pár týdny, ba možná i dny, jelikož výsledky tohoto výzkumu byly publikovány 2. ledna, si mnozí odborníci mysleli, že inkubace dinosauřích vajec zabrala podobně dlouhou dobu, jako ta ptačí. To znamená 11 až 85 dní, v závislosti na druhu. Nyní víme, že dinosauři to s vejci zdaleka neměli tak jako ptáci. I když skořápka byla tvrdá a mláďata se pod ní vyvíjela podobně jako u ptáků, přímých potomků dinosaurů, inkubace trvala mnohem déle-spíše jako u primitivnějších plazů než jako u ptáků. To dokazuje podivuhodnou směsici těchto skupin, kterou dinosauři jistojistě byli. Zkracování doby, za kterou se mládě vylíhne, začalo zřejmě až malými opeřenými theropody typu Velociraptora a jemu podobných... Protoceratops čekal na své vylíhnutí 3 měsíce, obrovský kachnozobý Hypacrosaurus dokonce 6 měsíců. Během této doby tito dva dinosauři svá hnízda hlídali. Paleontology a další, kteří se na výzkumu podíleli, celkově zarazila doba inkubace Hypacrosauřích vajec, protože dinosauři jako takoví kladli opravdu velká vejce. Jak dlouho pak na vylíhnutí čekala ta sauropodí? To zatím nevíme, ale je možné, že to bude brzy zjištěno. Každopádně, vědci se dosud domnívali, že velké vejce potřebuje krátký čas inkubace a potom by se mělo vylíhnout a to by mělo platit i pro obrovské sauropody, nicméně fakt, že Hypacrosaurus, který byl oproti největším sauropodům tak třetinové délky, čekal na malé dinosauří hlavičky koukající ze skořápek tak dlouho dokazuje, že to tak nebylo... Dlouhá doba inkubace znamenala risk pro dinosauří rodiče. Protože se mnozí o svá vejce a mláďata starali, museli na ně neustále dohlížet. Pohybovat se kolem hnízda bylo nebezpečné. Predátoři toho hojně využívali. Rodiče občas museli odejít, aby si našli potravu a nechali na hnízdišti jen několik hlídek. Představte si scénu v pravěkém Mongolsku před 75 miliony let. Protoceratopsové už tři měsíce hlídali svá hnízda obsypaná kulatými vajíčky, jen na chvíli odejdou a pasou se na nízkých rostlinách nedaleko od hnízdiště, přiběhne tlupa Velociraptorů a v krátkém čase jejich tříměsíční úsilí zničí tím, že vejce sežere... Vzhledem k tomu byli dinosauři občas v nebezpečí, zvláště když měli smysly napjaty na pískání svých potomků, kteří se už co nejdříve měli vylíhnout...


1. obrázek: Malý Protoceratopsík, 2. obrázek: Kosti Hypacrosauřího mláděte. Snad Vás tento skvělý objev nadchnul! Dozvěděl jsem se o něm díky webu Science Daily... Druhý obrázek pochází z tohoto webu též...

Mohly mít známé dinosauří skupiny původ v Asii?

28. prosince 2016 v 10:00 | HAAS
Nápad na tento článek se v mé hlavě zrodil při prohlížení skvělé knihy "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z", kterou jsem dostal k Vánocům. Této knížce tedy vděčím za námět...

Dinosauři se zřejmě vyvinuli na území dnešní Jižní Ameriky, v době před asi 230 až 235 miliony let. Zatím nejstarším známým dinosaurem je Eoraptor, který žil právě v té době. Tato zvířata byla ještě malá, ale v průběhu evoluce se z dinosaurů stali největší suchozemští tvorové všech dob. Někteří byli navíc bizarní, další byli velkými masožravci, jiní obrovskými vegetariány. Kolébkou dinosaurů zřejmě zůstane Jižní Amerika, pokud nebudou v budoucnu objeveny o něco starší dinosauří fosilie na jiném kontinentu. Je to podobné, jako u člověka, jehož kolébkou je pro změnu africký kontinent... Avšak je možné, aby místem zrodu skutečných titánů byla Asie? Ti nejpozoruhodnější dinosauři, které známe, pocházejí ze Severní Ameriky. Jsou to Tyrannosauři, Triceratopsové a také různí velcí dromaeosauridi, například Deinonychus. Nicméně jejich předchůdci pocházeli z jiného kontinentu. Byla jím právě Asie a ta, jak známo, byla se Severní Amerikou hned několikrát v prehistorii naší planety spojena. Naposledy to bylo v době ledové, kdy se přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky z Asie dostal člověk rozumný. Beringie existovala i v určitých fázích druhohor, hlavně v období Křídy. Asie a Severní Amerika tak byly spojeny nevelkou, avšak souvislou pevninou a tak mohla mnohá zvířata migrovat z jednoho světadílu na druhý. Snad té příležitosti tehdy využili i předkové těch známých dinosauřích skupin. Zdá se totiž, že se vyvinuly v Asii. Lze tak tvrdit alespoň podle nejstarších dosud nalezených zástupců těchto skupin. Například ceratopsidi mají téměř určitě původ na asijském kontinentu. Jurský Yinlong může zprvu připomínat nějakého velice bizarního, netradičně stavěného pachycephalosaurida, ale ve skutečnosti má mnoho typických ceratopsích znaků. Je to k neuvěření, ale čínský Yinlong ("skrytý drak") má blízko k ohromnému severoamerickému Triceratopsovi, který žil o nějakých 90 milionů let později. Svrchnojurský Yinlong sice nemusí být nejstarším ceratopsidem vůbec, vlastně je docela možné, že v blízké budoucnosti bude nalezen o pár milionů let starší rod, ale fakt, že jde o primitivního ceratopsida jednoduše znamená, že místem zrodu této skupiny dinosaurů je Asie. Konkrétně pak tedy její východní část, která však byla domovinou i dalších předků hrůzu nahánějících monster. Protikladem mírumilovně působících ceratopsidů jako by byli děs nahánějící tyrannnosauridi. Už když byl objeven Dilong, jenž byl popsán v roce 2004, začalo se hodně spekulovat o tom, zda tyrannosauridi vážně nepocházejí z východní Asie. Dilong žil v období spodní Křídy a nevypadal zrovna nejprimitivněji, takže tento závěr nebyl zcela potvrzen. Nicméně fakt, že se podobal Tyrannosaurovi, ačkoliv měl na rozdíl od něj tři prsty na předních končetinách a ne jen dva, vyzdvihl tuto možnost. A pak byl učiněn další objev-v roce 2006 došlo k popisu Guanlonga. Opět čínský dinosaurus, tentokráte s podivným hřebenem na hlavě. Zdánlivě se podobal Dilophosaurům nebo jejich příbuzným, avšak ve skutečnosti byl tento lehce stavěný, opeřený theropod předkem Tyrannosaura Rexe. V kyčlích byl sice vysoký jen 1,2 metru, což je třetinová výška oproti T-Rexovi, dlouhý byl jen 3 metry, což je jedna čtvrtina délky svého pozdějšího bratrance, ale přesto to byl tyrannosaur. Nedá se říci, že by to byl tyrannosaurid jakožto zástupce této čeledi, ale patřil k primitivním tyranosaurům. Guanlong žil na území Číny před 160 miliony let. Přítomnost Dilonga, o nějakých třicet až pětatřicet milionů let mladšího, na území Číny dokazuje, že k vývoji tyranosaurů docházelo právě tam. Samozřejmě to neznamená, že by se už v té době skupina nemohla rozšířit někam jinam, ale spolehlivé nálezy stále ukazují prstem na Čínu, respektive na východní Asii... Therizinosauridi, jako jsou Alxasaurus a Therizinosaurus, neodmyslitelně patří k Asii. Ovšem v Severní Americe žil například rod Nothronychus, jenž patřil k několika málo severoamerickým therizinosauridům. Vše nasvědčuje tomu, že jeho předchůdci pocházeli z Asie a přes pevninskou šíji dorazili do Severní Ameriky. Tam už žili izolovaně a tak se vyvinul rod Nothronychus. Podobně to může být i s oviraptosaury. Oviraptor, Nomingia, Citipati a další asijští zástupci žili ve svrchní Křídě a jejich potomci se už dál do světa nešířili, ale ti primitivnější dorazili do Severní Ameriky. V Hell Creeku v Montaně byly před několika lety objeveny stopy velkého, asi šest metrů dlouhého theropoda, o němž se říká, že mohl být oviraptosaurem. Také Chirostenotes, menší, třímetrový všežravec s bezzubým zobákem, měl zřejmě asijské předchůdce... Nejsme si však zcela jisti, jak je to s býložravými hadrosauridy. Protohadros, jeden z nejstarších hadrosauroidů (žil před 95 miliony let) byl objeven v Texasu, takže tato majestátní a později tak početná skupina veleještěrů může vycházet spíše z Ameriky. Občas se může zdát, že spinosauridi by též mohli pocházet z Asie, neboť Siamosaurus žil před 130 miliony lety v Thajsku, ovšem ještě starší spinosauridi byli objeveni v Africe, takže kolébkou těchto monster všech monster bude zřejmě kontinent, na němž později žil i ten největší masožravý dinosaur všech dob-patnáctimetrový Spinosaurus... Jak paleontologové objevují nové a nové druhy dinosaurů, otevírá se nám nový pohled na ranou historii některých tak významných skupin. Opravdu to vypadá, že Tyrannosauři a Triceratopsové měli své předky z Asie...





Pokud se Vám článek líbil, budu moc rád za Vaše komentáře...

Dinosauří hnízdiště 2.: Montana

22. prosince 2016 v 10:47 | HAAS
Ve druhé části nového projektového seriálu Dinosauří hnízdiště se přesuneme s horkých plání Patagonie do horkých plání Montany, ačkoliv teplo je v nich jen během tamního krátkého léta... Právě odtamtud pochází zřejmě nejpodstatnější nález dinosauřích hnízdišť vůbec...

Koncem 70. let minulého století dva paleontologové procházeli mezi 75 milionů let starými horninami v geologickém souvrství Two Medicine, v americkém státě Montana. Byli to Jack Horner a Robert Makela. Nalezli zkamenělé pozůstatky dinosaura, který nepochybně patřil mezi kachnozobé dinosaury, též zvané hadrosauridy. Jejich kolega Marion Brandvold objevil také v roce 1978 úlomky skořápek vajec a několik pozůstatků mláďat těchto dinosaurů. Horner pak našel celé hnízdiště těchto pozoruhodných zvířat. Ve starých horninách, nacházejících se na pozemku bratrů Johna a Jamese Peeblesových, spatřil jakési násypy, původně vytvořené z písku. Nebylo pochyb, dinosauři si vytvářeli hnízda. Ve své době to byl objev naprosto neuvěřitelný a dokázal, že dinosauři hnízdili v koloniích... Horner a Makela nemeškali a v roce 1979 už zhotovili popis pro jimi nově pojmenovaného býložravce. Nazvali jej Maiasaura peeblesorum. Druhové jméno ctí bratry, na jejichž pozemku k tak významným objevům došlo, zatímco rodové jméno je snad ještě křiklavější. Znamená "dobrá ještěří matka", a to Maiasaura rozhodně byla... V Montaně bylo dodnes objeveno více než 200 exemplářů Maiasaury ve všech životních stádiích. Horner a několik dalších paleontologů podrobili tyto exempláře velmi detailnímu výzkumu. Dnes můžeme říci, že o životě Maiasaury víme více, než snad o životě jakéhokoliv jiného druhu dinosaura. Víme, jak mláďata vypadala po vylíhnutí, jak rostla, jak se Maiasauří samice chovaly předtím, než nakladly vejce-budovaly si hnízda. Po vylíhnutí mláďat matky nosily svým potomkům zetlelou vegetaci jako potravu. Víme, kolik vajec tento dinosaurus kladl. V každém z perfektně zachovaných hnízd v Two Medicine, konkrétně v místě díky nálezům Maiasaur nazývanému "Egg Mountain" ("vaječná hora"), se nacházelo 30 až 40 vajec. To je srovnatelné s tím, kolik v průměru naklade vajec krajta tmavá nebo krajta mřížkovaná, ačkoliv druhá jmenovaná občas může naklást i stovku vajec. Hnízda byla samozřejmě kruhovitá a v prohlubni uvnitř ležela vejce. Maiasaury je zakrývaly vegetací, takže na ně neustále nepražilo slunce. Rozkládající se vegetace v hnízdě také vejce inkubovala. Maiasaury na vejcích neseděly jako ptáci, mohly by je totiž lehce rozdrtit. Zvíře, které váží pět tun, si opravdu nemůže dovolit zahřívat vejce vlastním tělem... Protože Maiasaury hnízdily ve velkých koloniích, jak to dokazují hnízda s vejci nacházející se s určitými rozestupy od sebe, připojila se mláďata ke stádu hned po vylíhnutí. Možná ještě pár dnů zůstávala v bezpečí hnízda, v jehož okolí byla urputně chráněna matkou. Takové hnízdní kolonie byly baštou pro masožravce, od varanů, kteří byli v pozdní Křídě hojní, po menší masožravé dinosaury včetně téměř inteligentních Troodonů. Občas matka mláďata uchránila, jenže čas od času nějaké padlo. Je možné, že mnoho Maiasaur nepřežilo první rok života. Jejich úmrtnost činila skoro 90 %! V současném světě se mezi mnoha druhy živočichů odehrává něco zcela stejného... Druhý rok pak nepřežilo 12,7 procent jedinců. Avšak velký počet vajec znamenal, že vždy přežili ti nejodolnější. V osmém roce života údajně úmrtnost činila okolo 45 % procent. Všechna tato čísla jsou odvozena z pečlivých výzkumů vedených Hornerem a jeho kolegy, kteří provedli vitální práci co se týká popisu života těchto dinosaurů... Je možné, že Maiasaury na stejném místě hnízdily po celá tisíciletí, možná i déle. Tento rod dinosaura žil minimálně dva miliony let. V určitou dobu však bylo velké hnízdiště, kam se Maiasaury rok co rok vracely k nakladení vajec a následné péči o mláďata, zatopeno. Velký rozvodněný tok pohřbil hnízda s nevylíhnutými i čerstvě vylíhnutými mláďaty, se staršími jedinci a s matkami. Až po 75 milionech let bylo tajemství montanského dinosauřího hnízdiště odhaleno...


Na prvním obrázku se nachází Maiasauří matka pečlivě se starající o svá mláďata, zatímco na druhém je perfektně zachovalé malé Maiasauří mláďátko... Další část tohoto projektu očekávejte v brzké době...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Chirostenotes vs. Prosaurolophus

18. prosince 2016 v 11:56 | HAAS
Mezi dinosaury to občas vřelo. Bojovali spolu na život a na smrt, zrovna tak jako dnešní zvířata bojují o to, kdo vyhraje a kdo prohraje. Predátor a kořist se od nepaměti vrhali do strašlivých soubojů. V pravěké Kanadě to samozřejmě nebylo jiné... Z kanadské provincie Alberta známe řadu zajímavých dinosaurů, kteří společně na tomto místě žili před 75 až 70 miliony let. Nyní můžeme vybrat několik z nich, abychom si udělali obrázek o tom, jak jejich válčení mohlo vypadat...

Naším masožravcem je dnes Chirostenotes. Patřil mezi oviraptosaury, tedy do stejné skupiny, jako jeho asijští bratranci Oviraptor, Khaan, Nomingia, Citipati a další. V Severní Americe je však oviraptosaur raritou, ačkoliv nálezy stop z Hell Creeku v Montaně dokazují, že velcí oviraptosauři na tomto kontinentu žili též. Zřejmě se tam rozšířili z Asie, vše totiž nasvědčuje tomu, že oviraptosauři jsou původně asijskou skupinou dinosaurů. Chirostenotes byl popsán a pojmenován Gilmorem roku 1924. Skutečnému zkoumání byl však podroben až roku 1988, kdy byla v depozitáři jednoho muzea objevena kostra, jež tam nepovšimnuta ležela 60 let. Tak bylo zjištěno mnohé o tomto zvířeti. Chirostenotes měřil 2,9 až 3 metry na délku, vážil 50 kilogramů, a měl chápavé přední končetiny se štíhlými prsty a dlouhými drápy. Prostřední prst byl nejdelší. Není to ale nic překvapivého, vždyť Chirostenotes byl podle tohoto znaku i pojmenován-jeho jméno v překladu znamená "štíhlá ruka". Měl nápadný hřeben na hlavě a bezzubé čelisti, takže nemohl napachát tolik škody. Byl to zřejmě všežravec, takže se nespecializoval jen na maso. Jak ale záhy zjistíte, stále pro některé dinosaury představoval nebezpečí...


Před 75 miliony let pochodovala po pláních Alberty spousta dinosaurů. Mnozí z nich byli velkými býložravci, jejich rozmanitost pak byla složena z různých druhů rohatých dinosaurů (ceratopsidů) a těch kachnozobých (hadrosauridů). Patřil mezi ně i Prosaurolophus. Objevil se před 75,5 miliony lety a vymizel až před 71 miliony let, takže jako rod úspěšně přečkal několik milionů let změn. Byl to velký býložravec, 8,5 metru dlouhý a určitě tak 5+ tun vážící. Stával se častou kořistí velkých masožravců, predátorů jako byli tyrannosauridi nebo Troodoni. Každý dravec, který si na Prosaurolopha troufnul, musel být vážně opatrný. Hadrosauridi byla stádová zvířata, takže šlo o především o oddělení jedince od stáda a jeho následné zabití. A to nemuselo být jednoduché... Chirostenotes neměl proti třikrát tak dlouhému Prosaurolophovi žádnou šanci. Býložravec by ho zadupnul... Ale byl tu důvod, proč na ně útočit...


Dinosauři kladli vejce. Stejně jako v dnešním světě prahnou někteří dravci po vejcích plazů či ptáků, i tehdy pochopitelně existovali takoví zloději vajec. Vtrhli do hnízda, ukradli několik vajec, možná je někdy sežrali i na místě činu... Chirostenotes mohl krást vejce Prosaurolophů nebo jiných kachnozobců. Bezzubým zobákem by vejce prokousl, vypil jeho obsah a bylo by obědě. Jak idylická představa... Ovšem zaplést se do problémů s velkým vegetariánem není doporučeno. Chirostenotes byl rychlý a hbitý, ale Prosaurolophus také nebyl zrovna pomalý a je možné, že by se matka po zloději ohnala. Když taková dinosauří matka nalezla v hnízdě vetřelce, musela být velmi podrážděná. Možná se ho snažila zahnat i hlasitým troubením, které hadrosauridi tak skvěle ovládali. Chirostenotes proti velkému Prosaurolophovi nemohl nijak bojovat. Nemohl se ani bránit-jeho drápy byly dobré k popadání vajec, ještěrek nebo malých savců, a ne k obraně či útoku. Zuby neměl, takže by Prosaurolopha ani nezranil. Avšak mláďata těchto dinosaurů proti němu byla bezmocná, zvláště, když byla ještě ve vejcích... Tehdy měl Chirostenotes hody, pokud samozřejmě neselhal při hledání takového hnízda...

Snad se Vám tato část líbila, tentokrát jsem jako masožravce vybral trochu netradiční rod... Příští týden do této rubriky napíši další část Dinosauřích hnízdišť!

Kdy byli koně domestikováni?

4. prosince 2016 v 11:31 | HAAS
Evoluce koní byla skutečně pozoruhodná. Vyvinuli se z malých Propaleotherií, velikostně srovnatelných s kočkami. První prehistoričtí koně, obývající deštné lesy rozkládající se na území dnešní Evropy, neměli ani kopyta, ale drápy. Za 50 milionů let se však vzhled koní velmi změnil. Tato skupina lichokopytníků je často uváděna jako jeden z nejlepších zdokumentovaných příkladů evoluce, jelikož známe téměř každý detail vývoje koní. Před 20 miliony let se z malých, spíše lesních savců, stali obyvatelé rozlehlých travin. Klima se totiž v té době změnilo a rozsáhlé lesy už nadobro zmizely (začaly však mizet už patnáct milionů let předtím). Z koní se stali trávožrouti, a takoví jako severoameričtí koně Merychippus z doby před 17 miliony let a Pliohippus z doby před 12 až 2 miliony let, nápadně připomínali dnešní koně. Jen byli o něco menší, asi metr dlouzí. Dnešní kůň, rod Equus, se poprvé objevil před 4 miliony let. Dlouhý může být až 3 metry, a jeho mozek je očividně mnohem větší, než u spousty jiných pozdních savců. Protáhlá hlava, hříva, ohon a dlouhé končetiny umožňující rychlý běh nejsou ničím cizím pro nikoho na naší planetě. Koně znají lidé už od útlého dětství, vždyť patří mezi zvířata, která nás obklopují. Nejsou to takoví domácí mazlíčci, jako psi, kočky a hadi, ale přesto nejsme nijak velmi překvapeni, když kdesi na louce uvidíme jezdce na koni. Ovšem kdy byli koně domestikováni? Kdy se stali společníky lidí? Naši předkové, lovci mamutů, znali koně velmi dlouhou dobu. Je pravděpodobné, že je také lovili pro potravu, ačkoliv chytit koně pro ně muselo být extrémně obtížné-zvláště pak uvážíte-li, že koňovití běhají velice, velice rychle, cítí-li se ohroženi. Některé paleolitické jeskynní malby z doby před 30 000 lety zobrazují koně stále jako divoká zvířata. Proháněli se tehdy po planinách zamrzlé Eurasie i Severní Ameriky, kam se dostali přes Beringovu úžinu. Avšak koně byli domestikováni zřejmě někde v Asii. Travnaté pláně Vnitřního Mongolska si dnes sotva dokážeme představit bez jezdců na koních, pobíhajících kolem velkých stád krav a ovcí. V té oblasti přece lidé také pijí koní mléko. První domestikovaní koně se v mnohém podobali koni Převalskému, což je dnes ohrožený druh. Mohli se však též podobat tarpanovi. V dnešní době je tento druh koně vyhynutý, to je obrovská škoda, protože by genetické analýzy poddruhu mohly odhalit něco o původu koní, jež my dnes známe. Každopádně, k domestikaci koní došlo v době 3500 let před naším letopočtem na eurasijských pláních. V současné době se zdá, že nejpravděpodobnějším místem originální domestikace je Kazachstán. Kazaši tato zvířata určitě potřebovali k pomoci. 2000 let před naším letopočtem už koně jistě zdomácnělí byli. Avšak v povaze mnohých koní, například amerických mustangů, je stále cosi divokého. Jejich žilami proudí divoká krev a tak se nemůžeme divit, že někteří z těchto savců jsou občas trochu nepředvídatelní... V minulosti však spousta koní pod lidskou rukou padla. Zvířata, o která se začali lidé starat, po staletí padala ve strašných válkách, tak jako bojoví sloni či jiná zvěř, kterou lidé využívali jako zbraně. Dnes už tomuto neohleduplnému zacházení příliš nečelíme: jen občas někteří zlí lidé zvíře zabijí, ať už je to kůň, anebo třeba jedovatý had... V současném světě žije už přes 400 vyšlechtěných plemen koní a jejich počet roste. Divokých koňovitých je však na světě jen sedm druhů, včetně zeber a oslů. A ty musíme chránit, poněvadž změny v jejich prostředí jsou nebývalé a ohromné. Koně Převalského se naštěstí těší velké ochraně, v tomto ohledu musíme poděkovat skvělé práci odvedené Pražskou ZOO. Doufejme, že v případě těchto a dalších divokých koňovitých se nebude opakovat tragický případ již vymřelého tarpana, za jehož vyhynutím stál stejný druh, který koně kdysi domestikoval, a to člověk...


Na prvním obrázku vidíte Anchitherium, miocénního koně vysokého jen asi 60 centimetrů. Na druhém se pak nachází skupinka současných koní Převalských, potomků Anchitheria a dalších pradávných lichokopytníků koního plemene...

Dinosauří hnízdiště 1.: Patagonie

3. prosince 2016 v 13:15 | HAAS
V tomto novém seriálu uvidíte největší dosud objevená dinosauří hnízdiště, a dozvíte se o fascinujících příbězích zvířat, která je budovala... Začíná nový cyklus Dinosauří hnízdiště!

Píše se rok 1997. Skupina paleontologů z Amerického přírodovědného muzea v New Yorku a argentinského muzea Carmen Funes Municipal pátrá po zkamenělinách po zkamenělinách v usazených horninách patagonských pustin. Netuší, že horniny z období Křídy stupně campan, brzy odhalí jedno z největších tajemství života dinosaurů vůbec. Tým vědců ani nedoufal, že nalezne něco výjimečného. A pak začnou někteří členové kopat na jílovcové plošině, neboť si všimnou několika úlomků zkamenělin. Trvalo jen pět minut, než se před nimi objevila spousta zkamenělých skořápek... Skořápek z vajec, jež zde před asi 80 miliony let byla pohřbena, a čekala na své objevení... Skořápek z vajec, které patřily těm nejúžasnějším zvířatům, která kdy po naší planetě kráčila-dinosaurům, obrovským dlouhokrkým sauropodům... Zkamenělých vajec nebylo málo, takže paleontologové ihned usoudili, že narazili na významné dinosauří hnízdiště. Dodnes jsou nálezy dinosauřích vajec poměrně raritou, ačkoliv ne tak mysl ohromující vzácností, jakou byla ještě ve 20. letech minulého století, kdy byla vůbec první kdy nalezená dinosauří vejce odkryta v Křídových horninách Mongolska. Nicméně tento nález byl fantastický. Oblast pojmenovaná Auca Mahuevo byla jedním z mála dosud objevených hnízdišť dinosaurů a rozhodně měla co nabídnout. Naleziště se rozprostírá na velikém území: 2,6 kilometry čtvereční jsou pokryty nejen skořápkami, ale tu a tam i celými vejci. Místo jimi ale není úplně přeplněné, vlastně jsou mezi jednotlivými skupinkami vajec, tedy jednotlivými hnízdy, několikametrové rozestupy. Takže vejce nebyla na jednom místě nashromážděna nějakou prudce proudící řekou, která by je zasáhla a z různých míst odnesla na jedno. Místo, kudy paleontologové roku 1997 poprvé prošli, bylo opravdu tím samým místem, kudy chodili velcí sauropodi a kladli tam svá vejce. Že šlo o sauropody se dalo poznat už jen z pohledu na vejce: s těží do Vaší mysli vkročí dinosaurus jiný než sauropod při pohledu na ta veliká vejce, jež jsou velikostně srovnatelná s fotbalovými míči... Vajec bylo celkem několik tisíc, a spousta jich byla nevylíhnutých. Některá z nich pak obsahovala embrya ještě nevylíhnutých sauropodů. Mláďátka, dosud vězněná v malém, stísněném prostoru tvrdých vajíček, měla na kostech dokonce mimořádně dobře zachovalou kůži. Drobné nosní otvory a několik dalších charakteristických znaků jednoznačně pomohly určit, že to byla titanosauřátka. Nejspíše patřila k rodu Saltasaurus. Embryím chybělo Saltasauří opancéřování zad, což značí, že se pancíř vyvíjel až poté, co opustila relativní bezpečí vejce. Vejce samotná jsou kulatá, 11,5 až 13,5 centimetru dlouhá, a na vnitřku skořápky lze pozorovat i zkamenělé stopy po vnitřní membráně... Na tomto nalezišti byly objeveny i fosilie masožravých dinosaurů, Aucasaura a Skorpiovenatora. Oba měli v oblibě obcházet hnízdiště, jen občasně střežená několika dospělými sauropody, a hledali sotva vylíhnutá mláďata, aby ukojili hlad. Skorpiovenator samotný měl dosti silný skus, o Aucasaurovi ani nemluvě-oba to byli abelisauridi. Ty zuby ostré jako břitva, krátká a takřka kulatá lebka s rýhami a boulemi a mocné čelisti se hodily k požírání malých saltasauřátek. Bohužel mnozí malí sauropodi skončili i v břichu ptakoještěrů: Chaoyangosaurů... Proč se však hnízdiště tak skvěle zachovalo, to je zajímavou otázkou. V seriálu Planeta dinosaurů z roku 2003 jsme mohli vidět, jak pláň s hnízdy Saltasaurů přikryla voda. Ta s sebou ale nesla i měkké bahno a tak všechna hnízda zakryla. Voda později ustoupila, ale bahno zůstalo, a vejce zůstala ochráněna před jakýmikoliv vnějšími vlivy. Mrchožrouti se k nim již nemohli dostat, takže zůstala neporušena do dnešních dnů. Je ale dosti pravděpodobné, že tento cyklus se opakoval po asi jeden milion let. To znamená, že mnohá hnízda z Auca Mahuevo ještě nebyla odkryta. Snad na tomto území hnízdili i další dinosauři, ornithopody nevyjímaje. Auca Mahuevo bylo skutečným hnízdištěm dinosaurů, a díky němu víme mnohé o tom, jak začínal život těchto krásných zvířat...



Na prvním obrázku vidíte velkého titanosaurida Argentinosaura, který také vytvářel velká hnízdiště. Na druhém se nachází naleziště Auca Mahuevo, zatímco na třetím už vidíte rekonstrukci malinkého sauropodího mláďátka ve vajíčku... Další část tohoto seriálu napíši již brzy...

Hojnost ceratopsidů na sklonku Křídového období

28. listopadu 2016 v 16:56 | HAAS
Tento článek se zaměřuje na velmi početnou skupinu dinosaurů, která fascinuje paleontology i veřejnost již velmi dlouhou dobu, především pro své obdivuhodné lebky. Byli to rohatí dinosauři, kteří byli na sklonku Křídového období nebývale hojní...

Evoluce rohatých dinosaurů začala na konci Jury, kdy se objevili malí býložravci podobní pozdějšímu Psittacosaurovi. Všichni to byli dvounozí plazi bez jakýchkoliv zvláštních znaků na hlavě: snad jen papoušcí zobák je od ostatních dinosaurů odlišoval. V pozdní křídě však skupina Ceratopsia zažila velký rozmach. Začalo se vyvíjet nepřeberné množství druhů, z nichž některé byly malé, jako mongolští Protoceratops či Bagaceratops, nebo severoameričtí Leptoceratops a Montanoceratops. Ceratopsidi se do Severní Ameriky dostali z Asie před pevninskou šíji, rozkládající se na území dnešního Beringova průlivu, nicméně někteří se dostali i do Evropy, ale ti nejsou zrovna dvakrát dobře prozkoumáni. Zvláště v Severní Americe pak začali ceratopsidi vzkvétat. Celá čeleď ceratopsidů zahrnovala velké býložravce, pohybující se po čtyřech, s ostny a podivuhodně zakulacenými či zploštěnými kanýry na lebkách, sloníma nohama a velmi mohutným tělem. Fosilie dokazují, že v pozdní Křídě to byla jedna z nejrozšířenějších skupin dinosaurů v Severní Americe vůbec. Podobně dobře na tom byli snad jen kachnozobí dinosauři, hadrosauridi. Úspěch ceratopsidů tkvěl v jejich přizpůsobivosti i mohutnosti. Jen ti největší predátoři, a to tyrannosauridi jako byl Albertosaurus nebo pozdější T-Rex, byli schopni porazit tak robustní býložravce. Navíc se pohybovali ve velkých stádech. Centrosauři žijící před 75 miliony let každoročně putovali v milionových stádech, možná i spolu s Edmontosaury a jinými ptakopyskatými dinosaury. Jejich masový hrob je velmi slavný: na stejném místě v kanadské Albertě byly objeveny stovky Centrosaurů, které v dávné minulosti pohřbila rozbouřená řeka. Také Pachyrhinosauři žili v obrovských stádech, a všichni tito ceratopsidi, jež často migrovali, vytvářeli stáda počty jedinců srovnatelná s těmi pakoními. I to byl jejich velký úspěch, protože v množství tkví síla, a to dobře vědí i dnešní zvířata. Jenže se zdá, že s postupem času se ceratopsidi stávali dominantnějšími a dominantnějšími. Na samém konci Křídy též žila spousta rodů, ať již to byl Pentaceratops nebo Torosaurus, nebo Triceratops. Poslední jmenovaný patří k nejvýznamnějším a nejvíce zastoupeným dinosaurům z období před 68 až 65 miliony let, tedy, jinak řečeno, z úplného konce období dinosaurů. Barnum Brown, paleontolog, kterého všichni znají jako nálezce Tyrannosaura, v souvrství Hell Creek v americké Montaně objevil přes 500 lebek Triceratopsů. Ale to bylo na začátku minulého století, od té doby jich bylo nalezeno ještě více. Triceratops je nejhojněji nalézaným dinosaurem v souvrství Hell Creek, spolu s několika dalšími ceratopsidy tvoří okolo 61 % veškeré nalezené dinosauří fauny z oné formace. Před 65 miliony let tedy pláně pravěké Montany musely být přeplněny Triceratopsy. Tento rod byl nesmírně úspěšný. Možná za to vděčil i svým zubům: v tlamě měl 432 až 800 zubů v asi čtyřicítce čelistních sloupců. Zuby se neustále obměňovaly, a navíc trhaly téměř cokoliv, od jemných kapradin po silné větvě tloušťky lidské paže. Snad i jeho předchůdci už disponovali takovými výhodami. Proto se také s průběhem Křídového období velikost ceratopsidů zvětšovala. Triceratops byl opravdu veliký, 8 metrů dlouhý, a měl osmitunovou hmotnost. Navíc měl i velkou lebku, ačkoliv Eotriceratops ji měl ještě delší a kupříkladu Torosaurova lebka byla až 2,6 metru dlouhá, to je jako dva dospělí muži! Takže již víme, že ceratopsidi byli v Hell Creeku, panství příšery jménem Tyrannosaurus Rex, úspěšní a dominantní mezi listožrouty. Ale co další části světa? Dařilo se jim i v jiných částech Severní Ameriky, a možná, že je prudký vývoj zasáhl i v Asii, odkud ale neznáme moc velkých druhů. Před osudnou událostí, která dinosaury smetla z povrchu zemského, byli ceratopsidi vzkvétající skupinou dinosaurů a je možné, že kdyby tehdy tato zvířata nepotkaly ony určité věci, dařilo by se jim i nadále, třeba dodnes...



Za nápad na článek i za některé opravdu cenné informace chci poděkovat knihám Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat a Dinosauři od Pekelného potoka. Bez nich by tento článek nevznikl...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Noasauridae

23. listopadu 2016 v 15:49 | HAAS
Náš seriál o čeledích dinosaurů pokračuje! Přestože v něm vystoupila již řada čeledí, vrháme se na další. Tentokrát to nejsou příliš známí dinosauři...

Název čeledi: Noasauridae,
Autoři názvu a popisu: José F. Bonaparte a A. W. B. Powell, 1980,
Nejznámější zástupce: Masiakasaurus,
Doba výskytu: Jura a Křída, před 160 až 65 miliony let.
Tato čeleď byla vážně úspěšná. Existovala na naší planetě po bezmála 95 milionů let, přesto však bylo popsáno jen málo z těchto pozoruhodných dinosaurů. Může se to jevit zvláštní, ale Noasauři byli vlastně potomci stejných zvířat, ze kterých se vyvinuli abelisauridi. To znamená, že například Noasaurus má ke Carnotaurovi celkem blízko. Nebyli to však úplně nejbližší příbuzní, protože jako vždy, i v tomto případě se skupina zvířat začala během evoluce dělit na menší skupinky. Noasauři abelisauridy moc nepřipomínali. Především neměli tak zkrácené přední končetiny. Stavba lebky je však už jiným klíčovým znakem. Většinu lidí na Masiakasaurovi zaujmou jeho dlouhé, dopředu ven z tlamy směřující zuby, perfektní k chytání kluzkých ryb, ale podívali jste se někdy na jeho lebku? Představte si dva záběry vedle sebe: Abelisaurus vedle Masiakasaura. Zuby nejsou v momentálním záběru, a tak se díváte na lebky těchto zvířat a můžete si je srovnat. Brzy si zjistíte, že jsou si velmi podobné. Noasauridi opravdu patřili do skupiny zvané Abelisauria. Byli to spíše menší masožravci, velikostně se rozhodně neřadili ke gigantům. Noasaurus byl největším členem této čeledi a měřil 3 metry na délku. Jeho tělo bylo mimořádně lehké-při pohledu na něj se člověku vybavý štíhlý atlet. Podobně jako trénovaní lidští běžci, i Noasauři byli dosti rychlí. V Patagonii lovili před 80 až 75 miliony let různé suchozemské krokodýly, menší dinosaury a pravěké ptáky. Noasaurus měl na zadních končetinách srpovité drápy. Není to ale znak příbuznosti k dromaeosauridům nebo-li raptorům. Upevnění svalů kolem drápu, a jeho mimořádná pohyblivost (ani Velociraptor nedokázal svůj dráp otáčet obratněji) vypovídají o tom, že Noasaurus měl k raptorům daleko. Tímto drápem zřejmě zvířatům působil tržné krvavé rány, zatímco je pomalu zabíjel. Je to dobrý důkaz toho, že lovil velká zvířata. Smečka Noasaurů mohla být při setkání s kořistí nebo nepřítelem stejně nebezpečná, jako smečka raptorů! Masiakasaurus ("zlý ještěr") byl zase králem podivných madagaskarských dinosaurů. Už když ho Scott Sampson v roce 2001 pojmenoval, všiml si jeho ostrých, nebývale velkých zubů. Byl to nepochybně rybožravec. Uspořádání zubů bylo k chytání ryb prostě dokonalé. Podobně stavěné zuby měli i rybožraví ptakoještěři. Opět to byl lehce stavěný theropod... Další noasauridi, jako Limusaurus z čínské Jury nebo Velocisaurus z Křídy Argentiny, už tak známí nejsou. Navíc se toho o jejich způsobu života, ani o nich samotných, moc neví. Někteří si myslí, že africký Elaphrosaurus z konce Jury byl také noasauridem. Potvrzovala by to stavba jeho těla. Dříve byl sice považován za nejstaršího známého ornithomimida, teď jej však většina paleontologů vidí jako možného noasaurida. Pokud jím byl (a byl by asi tím nejstarším, pokud to bude potvrzeno), stal by se největším noasauridem vůbec, protože měřil až 6,2 metru...

Noasauridi byli opravdu zvláštní, nemyslíte? Mezi theropody byli ojedinělí, a to z nich činí tak zajímavá zvířata... Do komentářů napište, který noasaurid se Vám líbí nejvíce!

Parantropové měli zřejmě jiný jídelníček, než se předpokládalo

20. listopadu 2016 v 9:59 | HAAS
Parantropové nebyli našimi přímými předky, jelikož v době, kdy žili, existovali i první skutečné lidské bytosti. Avšak před 2 až 1 milionem let byla východní Afrika bojištěm několika druhů hominidů. Byla to doba, kdy hominidů na jednom místě žilo více, než kdy předtím a potom. Mohutný, robustní Paranthropus byl zastoupen alespoň dvěma odlišnými druhy: P. boisei a P. aethiopicus. Z lidského rodu s ním soupeřil Homo ergaster, člověk dělný, který na rozdíl od nepříliš vynalézavého Parantropa vytvářel i pracovní nástroje-nalezené pěstní klíny jsou toho více než patrným důkazem. Nový výzkum vedený několika španělskými paleontology a antropology odhalil, že tito hominidi se však velmi lišili v získávání potravy. Už předem bylo známo, že Homo ergaster pojídal především maso. To se může zdát překvapivé, neboť měl poměrně úzkou lebku a malé čelisti. Zuby Homo ergaster též nebyly příliš silné. Zato Paranthropus měl velkou hlavu, silné skusové svaly a robustní čelisti. V seriálu Putování s pravěkými lidmi byl ukázán při pojídání bambusu, který je celkově drsný a tuhý. Avšak na maso se příliš neodvážil. Jednak k tomu neměl prostředky a dostatek vynalézavosti ani mozkové kapacity, byl však také celkově pomalý a v porovnání s Homo ergaster nebo s Homo habilis nemotorným. Avšak především rostlinná potrava všeho druhu tohoto hominida udržovala při existenci. Nové nálezy to však mění. Paranthropus byl co se týká potravy ještě vybíravější. Nejen, že to nebyl lovec. I mezi rostlinami si vybíral. Opracování zubů, o čem svědčí mikroskopické tečky ve zkamenělé sklovině, dokázaly, že Paranthropus drsné, brusivé rostliny téměř nepožíral. Mohl je občas konzumovat jako spestření jídelníčku, jinak se však specializoval na pojídání méně drsných, křehkých rostlin. Živil se hlavně měkkými listy a případně křehkými stonky. Jen stroze se na jeho jídelníčku vyskytovala potrava, která mu byla experty tak dlouho připisována. Naopak výzkum mikroskopických teček na zubech Homo ergaster ukázal, že tento primitivní lidský druh, jak se dalo předpokládat, konzumoval tuhou potravu. Ať už šlo o tuhé rostliny, nebo maso zvířat, mezi nimiž mohli být i pakoně nebo antilopy... Tento objev byl učiněn díky dlouhému snažení španělských vědců, kteří podrobně studovali 167 fosilních exemplářů afrických hominidů. Nálezy jsou cenné, protože mohou poskytnout nové informace o tom, proč Parantropové vůbec nebyli úspěšní a po krátké době vyhynuli, zatímco rod Homo se rozvíjel dál. Nepochybně v tom hrála roli potrava, jenže to není vše. Přizpůsobivost Parantropů byla nízká, kdežto první lidé, schopní se například potit při velkém horku, dokázali osídlit všechna příhodná i nepříhodná místa. Potomci člověka druhu Homo ergaster se pak rozšířili do Asie, ale to už je jiný příběh...


Jak vidíte, i svět pravěkých lidí a našich pravěkých příbuzných z čeledi hominidů nás stále dokáže překvapovat... Co asi bude zjištěno příště?
 
 

Reklama