Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Návrat plazů do vody

4. června 2017 v 10:06 | HAAS
Tento článek by mne nenapadlo napsat, kdyby nebylo knihy "Velká obrazová encyklopedie Dinosauři", při jejímž prohlížení jsem pro tento článek získal námět... Doufám, že se Vám zalíbí...

První plazi se na Zemi objevili v období Karbonu, před více než 300 miliony let. Patřili mezi ně například Hylonomus nebo Petrolacosaurus. Tito plazi se pak stali předky vůbec všech dalších obratlovců-plazů, ptáků a savců. Ale plazi se vyvinuli na souši. Na rozdíl od svých předchůdců, obojživelníků, není jejich kůže měkká a nepotřebuje být často v kontaktu s vodou, protože nevyschne. Je totiž pokryta tvrdými keratinovými šupinami. Později se začaly objevovat i různé výstupky z rohoviny, pancíře a ještě později krunýře. Plazi dýchají vzduch plícemi a mají výkonné srdce k pohybu na souši. První plazi, kteří se kdy objevili, vypadali podobně jako dnešní ještěrky. Jednalo se o naprosto suchozemská zvířata. Přesto se někteří plazi začali postupně vracet tam, odkud vyšli jejich předkové, do vody. Byl to obdivuhodný krok, avšak u všech skupin později se vyvíjejících obratlovců k němu došlo (v případě ptáků to byli například Hesperornis nebo dnešní tučňáci, a v případě savců samozřejmě kytovci, tedy velryby a delfíni). Kdy však k tomuto návratu do vodního prostředí došlo? Může to být překvapivé, ale již v Permu. Ani ne šedesát milionů let poté, co se první plazi vyvinuli na souši, se někteří zástupci této třídy vrátili do moře. Dobrým příkladem byli například Claudiosaurus a Hovasaurus, oba se řadili mezi vodní eosuchy. A tato zvířata, obvykle kolem padesáti či šedesáti centimetrů dlouhá, měla zploštělý ocas podobně jako dnešní varani skrvnití z jižní a jihovýchodní Asie, a podobně jako oni trávili většinu času ve vodě. Tito eosuchové byli možnými předky dnešních ještěrů. Ve vodě se živili rybami. Je tedy dost pravděpodobné, že se plazi začali vracet do vody právě kvůli potravě. Možná však svou roli sehrála i změna prostředí, které se úspěšně přizpůsobili. Souš se postupně stávala mořem, zvířata vyskytující se na tomto území se tedy po generace měnila, až nakonec vznikli vodní plazi. Hovasaurus i Claudiosaurus byli přímo mistrovskými plavci. Zcela na konci Permu žil na Zemi ještě jeden dobře známý vodní plaz. Podobal se krokodýlům, ale neřadil se mezi ně. Říkáme mu Mesosaurus, a žil v Brazílii a Africe, jež byly tehdy součástí kontinentu Pangaea, na samém sklonku prvohorní éry. I on byl zcela přizpůsoben k životu ve vodě, jeho ocas byl dokonalý k rozrážení vody při plavání a pohonu těla vpřed, tak jako ho dnes používají krokodýlové. I Mesosaurus patřil mezi ty plazy, kteří učinili tak důležitý krok zpět do vody. V období Permu a Triasu se mezi plazy vyskytovalo čím dál více dobrých plavců. I suchozemští a nemotorní Dicynodonti, jako byl Lystrosaurus, dokázali dobře plavat. V dokumentu BBC Putování s pravěkými monstry bylo ukázáno, jak stádo Lystrosaurů přeplavalo na druhý břeh při hledání pastvin. Právě v těch dobách, na začátku Triasu, už docházelo k podobným událostem, jako dnes na řece Mara v Africe, kde krokodýlové loví pakoně, jež musí řeku přeplavat. Avšak před 245 miliony let byly takové události ryze plazího charakteru-predátor i kořist se řadili mezi plazy...



V druhohorách již na Zemi existovala celá řada mořských plazů. Lidé je obecně pokládají za vodní dinosaury, ale ve skutečnosti byli někteří pouze vzdálenými příbuznými dinosaurů. Jejich jedinečnost spočívala i v naprosté vládě nad oceány. Stali se zde dominantními. Druhohorní moře byla plná delfínům podobných ichtyosaurů (ryboještěrů), dlouhokrkých plesiosaurů, krátkokrkých, zato mnohdy gigantických pliosaurů, později varanům příbuzných mosasaurů, snad za zmínku stojí i druhy krokodýlů, které se specializovaly na život v moři. Metriorhynchus z období Jurského je toho dokladem, tento krokodýl trávil většinu svého života v moři. Vývoj želv nastal v období Triasu, skupina se vyvinula na souši, ale už v Juře se některé rody začaly vracet do moří a oceánů, a v období Křídovém již slané vody obývaly ty největší želvy všech dob, včetně mohutného Archelona. Jde-li o ichtyosaury, není přesně známo, jak se vyvinuli, ale jejich předchůdce byl zřejmě též suchozemským plazem. Ichtyosauři rodili živá mláďata, měli dokonalý rybí tvar těla a nevraceli se na souš. Zato dlouhokrcí plesiosauři, jejichž předchůdci byli částečně vodní notosauři, asi kladli vejce na souši podobně jako mořské želvy, v Jurském a Křídovém období jejich současnice. Zato velcí Pliosauři asi rodili živá mláďata, neboť byli příliš velcí na to, aby se vyškrábali na souš. Být vyplaven rozbouřeným mořem na suchou zem mohlo pro některé z nich znamenat i pohromu (viz. Putování s dinosaury: Kruté moře). I méně známé skupiny vodních plazů, jejichž zástupci jsou Tanystropheus a Dinocephalosaurus, zřejmě rodili živá mláďata. V případě Dinocephalosaura je to již vědecky potvrzeno, neboť byla nalezena fosilie se zárodkem uvnitř...






Gravitace je pro suchozemské živočichy poměrně energeticky náročnou realitou. Ti, kteří se naučili létat, se s tímto problémem jistým způsobem vypořádali. Avšak odpor vzduchu je pro nás všechny jen maličkým problémem. Ve vodě je naopak gravitace menším problémem. Voda je nadnáší, často díky tomu mohou dorůstat obřích rozměrů. Avšak voda jejich tělům klade odpor, pohybují-li se. A čím rychleji se pohybují, tím více energie ztrácejí. Proto si mořští plazi museli vyvinout metody, jak učinit svůj pohyb co nejefektivnějším. Proudnicové tělo je základem. Hydrodynamický tvar těla tvorů jako byli ichtyosauři jen pomáhal k vyřešení celého problému. Plesiosauři a pliosauři se pohybovali s pomocí mohutných ploutví. Přední obecně používali k celkovému pohybu, zadní ploutve pak ke kormidlování, anebo je též zapojili do prudšího pohybu, když potřebovali zrychlit. Mosasauři zase využívali svého ocasu, jenž je poháněl vpřed... Všichni plazi dýchají vzduch, evoluce se nemůže vrátit k tomu, aby se vodním plazům opět vyvinuly žábry, a tak se všichni pravěcí i současní mořští plazi museli a musejí vracet na hladinu, aby se nadechli. Ale u některých to znamená učinit takový krok jen jednou za čas. Velcí Liopleurodonti mohli vydržet na jedno nadechnutí pod vodou i několik hodin. Mořští hadi se zase vracejí na hladinu asi každou půl hodinu, aby se nadechli. U pravěkých mořských plazů se vyvinul ještě jeden znak: hyperfalangie. Mohli si dovolit mít více článků na prstech. Někteří jich mohli mít až sedmnáct. Silné ligamenty, jež je obklopovaly, vytvořily z nohou ploutve. Některým vodním plazům se nozdry posunuly na vrchol hlavy, stejně jako oči a ušní otvory. Krokodýlové už dvě stovky milionů let loví tak, že se ponoří do vody, pozorují kořist ze zálohy jen s pomocí očí umístěných na vrcholu hlavy, stejně jako ji cítí a slyší, a pak se k ní blíží, dokonale maskováni kalnou vodou, až nakonec zaútočí, často se smrtící účinností. Mnozí vodní plazi si vyvinuli chlopeň v zadní části tlamy. Říká se jí druhotné patro. Jelikož neměli pysky a nemohli tedy jako vodní savci bránit vodě ke vstupu do tlamy, využívali právě druhotného patra. To zamezovalo vodě, aby šla dále do plic. I dnešní krokodýlové a další vodní plazi nemají pysky, a přesto jsou ve vodě jako doma, aniž by se nějaké nalokali... Většina mořských plazů vymizela s koncem druhohor, ale v našem světě stále žijí plazi, kteří se i přes svůj suchozemský původ vrátili do vody a jsou v ní úspěšní. Jsou to tedy krokodýlové, mořské želvy, mořští hadi i některé druhy ještěrů, jako je například leguán galapážský. Nesmíme však zapomenout i na mnoho druhů plazů, kteří žijí ve sladkých vodách-právě zde najdeme většinu krokodýlů a aligátorů, mnohé malé, avšak nádherné sladkovodní želvy i různé užovky, například natriciny (Natricinae, podčeleď Colubridae, zástupcem je například užovka obojková) a ještěry, kteří ve vodě tráví značnou část svého života, od leguánů přes varany po krokodýlovce. Návrat plazů do vody byl jednoduše úspěšný...




Do komentářů můžete napsat, která ze skupin plazů, jejichž zástupci se přizpůsobili životu ve vodě, Vás fascinuje nejvíce... Jsou to mořští hadi, pliosauři či ryboještěři?

Největší mořští predátoři pravěku-Shonisaurus

1. června 2017 v 16:12 | HAAS
Minule jsme se potápěli s obrovitým Liopleurodontem... Dnes se opět posuneme hlouběji do minulosti, a setkáme se s tvorem, který byl jedním z největších ryboještěrů vůbec! Vítejte ve vodách dominovaných Shonisaurem...

Jméno predátora: Shonisaurus,
Období: Trias, před 220 až 215 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší poslední výpravy se svět dramaticky změnil. Urazili jsme šestašedesát miliónů let a z geologické periody zvané Jura jsme pronikli přímo do světa Triasu. V této době byla většina souše bičována silnými větry nesoucími s sebou písek. Byl to svět, v němž písečné bouře byly časté. Značnou část prakontinentu Pangaea, jediné zemské masy na celém světě, tvořily pouště a polopouště. Avšak ve světlých i tmavých zelených lesích se to hemžilo Triasským životem. První dinosauři se chystali ovládnout svět, i když je stále překonávaly mocnější plazí formy, jediní přeživší z kdysi početných skupin, jež však z velké části vymřely. Při pobřeží pravěké Severní Ameriky také žili dinosauři. Právě se nacházíme v Nevadě. V jednadvacátém století je tento americký stát vnitrozemským, ale před 215 miliony let měl přístup k moři. Pláž je přímo poseta Coelophysisy. Tito hbití dinosauři, běhající po dvou končetinách, vypadají celkem chytře. Jejich protáhlá hlava a nalezelenalé oči nás mohou až vyděsit. Jeden se zrovna přiblížil k vodě, aby chytil do tlamy krabovitého korýše a odnesl si ho. Nebyl to však pravý krab, ti se v tuto dobu ještě nevyvinuli, patřilo jim až Jurské období. Toto vše, tedy masa korýšů v mělčinách, je důvod, proč je zde tolik Coelophysisů. Občas i vbíhají do vody a lapají malé, nevinné korýšky. My však přijeli za největším zabijákem, který těmto vodám vládl. Za ním se musíme vypravit mnohem hlouběji do Triasského moře... Tento tvor je zřejmě jediným Triasským ryboještěrem, latinsky ichthyosaurem, u něhož je známa celá kostra. Celá rozhodně nebyla malá. Pokud se mezi ichtyosaury někdy objevili obři, pak to bylo právě v pozdním Triasu, a Shonisaurus byl toho dokladem. Jmenuje se tedy Shonisaurus popularis a je patnáct metrů dlouhý, což je zřejmě dost na to, aby mohl spolknout člověka. Zřejmě se však živil menšími živočichy, například velkými amonity nebo rybami. Jeho dlouhý zobák byl k tomu uzpůsoben. Zřejmě se řadil k shastasaurům, kteří patřili k primitivním ryboještěrům, kteří na konci Triasu vymřeli bez potomků a uvolnili místo pro ty pokročilejší. Prvotní shastasauři plavali spíše jako úhoři, ale jak vývoj postupoval, měnil se jejich plavecký styl z úhořího až na velrybí. Shonisaurus byl vrcholem této plavecké evoluce. Nejen, že plaval podobně jako velryba, velikostí se velkým moderním kytovcům i blížil. Jakožto velká tělesná masa byl zřejmě pomalým plavcem a rychlost k dohnání amonitů, většinou nechávajících se unášet proudy, ani nepotřeboval. Podobně jako ostatní ryboještěři, i on vynikal dobrým zrakem. Důležité je tedy jedno: nevyprovokovat ho k útoku prudkými pohyby...


Právě jsme jednoho spatřili. Nacházíme se asi ve dvacetimetrové hloubce, kousek pod námi už je samotné dno pokryté korálovými útesy a mezi nimi plavou malí amoniti i belemniti. A náhle se čistota vody zhoršila, kvůli Shonisaurově velkému tělu se těsně nad dnem zvířil písek a celé nás zahalil. Obr pokračuje dál aniž by si nás všiml. Dlouhými zobákovitými čelistmi náhle chytil belemnita a spolkl ho! Shonisaurův ocas byl důležitým plovacím orgánem. Ocasní ploutev se ohýbala směrem dolů. Tak jako u pokročilejších ryboještěrů, kostra pronikala až do spodního laloku ploutve, nikoliv však do horního. Primitivnější ryboještěři, například Cymbospondylus, tento znak postrádali. Naopak od pokročilejších ryboještěrů se náš gigant lišil například tím, že v prodloužených čelistech se zuby nacházely pouze vpředu a ne dále. Protáhlé ploutve též nepatřily ke klasickým znakům ichthyosaurů. Shonisaurus dále neměl hřbetní ploutev, ale v minulosti se myslelo, že ano... Setkání s tímto gigantem byl skutečný zážitek. Podařilo se nám proniknout přímo do Shonisauřího světa a viděli jsme obrovského, patnáctimetrového jedince při sběru belemnitů... Nezbývá než doufat, že příští výprava bude zrovna tak vzrušující...

Připojte se k nám příště na výpravě za dalšími pravěkými mořskými zabijáky!!!

Základní údaje o čeledích-Alxasauridae

30. května 2017 v 15:50 | HAAS
Můj projekt Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Alxasauridy...

Název čeledi: Alxasauridae,
Autoři názvu a popisu: Dong Zhimming a Dale Russell,
Nejznámější zástupce: Alxasaurus (Alšasaurus),
Doba výskytu: Asi před 100 miliony let-střední Křída.
Alšasaurus byl zřejmě jediným dosud nalezeným zástupcem této čeledi. Oddělila se od vývojové větve therizinosaurů před asi 112 miliony let, a zanikla o nějakých dvanáct či třináct milionů let později. Důvod, proč se od ostatních therizinosaurů Alxasauridi oddělili, není zcela jasný. Navíc se ani přesně neví, zda se od nich přímo oddělili. Dokonce začíná být velmi pravděpodobné, že Alšasaurus a Alxasauridi byli vlastně předky Therizinosauridů. Ti se totiž objevili před 95 miliony let, což bylo po Alšasaurovi. Proto je dosti možné, že byl jejich společným předkem. Alxasauridi se Therizinosauridům významně podobali: byli to všežraví theropodi, chodili pouze po zadních, byli zřejmě opeření, hlavu a čelisti měli protáhlé, měli též dlouhý krk a mohutné drápy na předních končetinách. Zároveň se ale podobali masožravým theropodům: zvláště pak jejich zápěstní kost byla hodně podobná zápěstním kostem maniraptorů, což byli Velociraptor, Deinonychus a jejich příbuzní, anebo také dnešní ptáci. Pozdější Therizinosauridi měli ještě mohutnější drápy a mnozí z nich se začali specializovat na spásání vegetace, např. Therizinosaurus je toho dokladem. Alšasaurus byl zřejmě všežravcem, své zahnuté drápy možná využíval k rozhrabávání termitích a mravenčích hnízd, aby se ke kořisti dostal dlouhým jazykem. Je též možné, že už se živil rostlinami, ale Alxasauridi i Therizinosauridi byli celkově všežraví, takže je pravděpodobné, že se zkrátka živil čímkoliv, na co narazil. Jakožto jediný zástupce čeledi Alxasauridae měřil tento živočich až 4 metry na délku, a s váhou 400 až 500 kilogramů nebyl mezi dinosaury zrovna těžkou váhou, ba naopak, na svou velikost mohl být i poměrně rychlý. Jeho zavalitost mu však rychlý běh neumožňovala...

Doufám, že se Vám popis Alxasauridů líbil, pokud ano, napište o tom do komentářů...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Hadrosauridae

23. května 2017 v 15:52 | HAAS
Můj seriál Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Hadrosauridy...

Název čeledi: Hadrosauridae,
Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope, 1869,
Nejznámější zástupci: Hadrosaurus, Parasaurolophus, Lambeosaurus, Corythosaurus, Claosaurus, Tsintaosaurus, Saurolophus aj.
Doba výskytu: pozdní Křída.
V pozdním období Křídy byli Hadrosauridi nejrozšířenější skupinou dinosaurů. Obývali prakticky celý svět, jejich spolehlivé fosilní nálezy se dosud nenašly jen v Africe a Austrálii. Všude jinde dominovali mezi býložravci, zvláště díky způsobu příjmu potravy. Hadrosauridé totiž třeli dolní čelist o horní, zatímco žvýkali ukousnutou vegetaci. Většina býložravých dinosaurů jen strhávala větve ze stromů a listy polykala. Iguanodontidi byli jedinými dinosaury se stoličkami, ale Hadrosauridi měli též výhodu speciálního zpracování potravy. Nedocházelo k tomu jen díky tření čelistí o sebe. Velký podíl na tomto úspěchu měl i počet zubů: Hadrosauridi měli zřejmě nejvíce zubů ze všech dinosaurů. Mohlo jich být více než tisíc a byly poskládány v tzv. bateriích. Neustále se obměňovaly: vypadlé zuby okamžitě nahrazovaly nové. Každý zub byl fixován oběma vedlejšími, tudíž rostly jeden vedle druhého bez sebemenšího náznaku prostoru mezi nimi. Na každé zubní pozici byly vždy čtyři zuby, usazeny vertikálně ve sloupci, a ty spodní pak nahrazovaly ty nahoře, zuby dole dorůstaly, a takto výměna zubů probíhala celý život dinosaura... Hadrosauridům se též říká kachnozobí dinosauři, jelikož se v přední části jejich čelistí nacházel jakýsi bezzubý zoban, kterým uštipovali svou rostlinnou potravu. Dříve se paleontologové domnívali, že žili podobně jako kachny a hledaly si potravu v rybnících, dnes však víme, že tato představa je mylná. A že Hadrosauridé se živili suchozemskou vegetací. Byli to výhradně vegetariáni, a též stádová zvířata. Některé nálezy jsou tak hojné, že je jisté, že žili v obrovských stádech. Například Edmontosauři putovali z arktických oblastí Kanady daleko na jih v milionových stádech-byly to největší dinosauří migrace vůbec (viz. Putování dinosaurů z roku 2011). Hadrosauridi nebyli žádnými drobečky. V průměru měřili 8 až 10 metrů, i když se mezi nimi našly i výjimky. Někteří kachnozobci byli menší, jiní naopak zase mnohem větší-tak například Shantungosaurus měřil 13 až 14 metrů... V souvislosti s kachnozobými dinosaury si mnoho lidí vybaví Parasaurolopha, Corythosaura, Lambeosaura nebo Hypacrosaura, vybavené typickými hřebeny na vršku hlavy. Ačkoliv u některých zvířat, jako byl Parasaurolophus, působily až hrozivě, nesloužily k obraně. Samci s jejich pomocí pravděpodobně lákali samice, tudíž byly hřebeny pestře zbarveny, a stejně tak s jejich pomocí zastrašovali predátory. Nejdůležitějším rysem hřeben je však jeho dutost. Nozdry hadrosauridů byly propojeny s nosohltanem, díky čemuž dýchali i při žvýkání potravy. Nosní cesty pak procházely dutinou uvnitř hřebene. Po vtažení vzduchu do dutiny vyluzovali kachnozobí dinosauři hlasité zvuky jeho vydechnutím spolu s užitím hlasivek. Dutý hřeben zvuk zesílil. Celá stáda dinosaurů tak mohla chránit ostatní jedince tím, že se postavili masožravému dinosaurovi a pořádně nahlas mu zahráli, až utekl. Hadrosauridy dělíme do dvou velkých podčeledí: Saurolophinae (bez hřebene, občas s malým výrůstkem na hlavě) a Lambeosaurinae (s typickými hřebeny). Tato skupina dinosaurů se pravděpodobně vyvinula z Iguanodontidů jako byl Protohadros. První kachnozobí dinosauři se na Zemi objevili asi před 90 miliony let, tedy ve střední Křídě, a započali svou dominanci mezi býložravci o nějakých pět miliónů let později. Možná se od sebe lišili stavbou hřebene nebo jeho absencí, ale stavba jejich těla byla vždy stejná. Většinou chodili po čtyřech (byli kvadrupední), jen když utíkali, chodili po dvou. Zadní končetiny byly delší než přední a byly opatřeny výraznějšími prsty. Prsty předních končetin trochu připomínaly kopýtko (dříve se paleontologové domnívali, že Hadrosauridi měli blány mezi prsty k plavání, to však není pravda). Tuhý ocas vyvažoval tělo. Dodnes je známo už velké množství Hadrosauridů a nové druhy jsou neustále objevovány. Otázkou však zůstává, kde přesně se vyvinuli-všechno zatím nasvědčuje tomu, že kolébkou kachnozobých dinosaurů je střední Asie. Odtud se pak šířili dál do Evropy a dalších částí Asie, odkud přes Beringovu úžinu přešli do Ameriky... Mezi Hadrosauridy se řadí i několik úžasně zachovalých dinosauřích mumií. Jedná se o exempláře Brachylophosaura (jedinec Leonardo) a Edmontosaura (Dakota), kteří zahynuli v nánosech bahna a při fosilizaci došlo k zachování jejich kůže. Díky tomu známe i strukturu kůže Hadrosaurů... Vyhynuli s koncem Křídy před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...








Doufám, že se Vám popis této rozmanité čeledi líbil. Vězte, že známých informací je o ní ještě mnoho-některé další naleznete v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velcí dinosauři, Dinosauři-Průvodce 270 rody, Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři, Dětská encyklopedie-Dinosauři, Obrazová encyklopedie-Dinosauři a v dalších publikacích!

Hranice stáří života se posunula hlouběji do minulosti...

10. května 2017 v 15:39 | HAAS
Minulý rok jsme byli ohromeni, když bylo zjištěno, že život v pradávných oceánech existoval už před 3,7 miliardami let, tedy mnohem později, než jsme donedávna očekávali. Tím se výrazně posunula hranice stáří života na naší planetě, neboť do té doby byly mikroskopické pozůstatky nejstarších organizmů známy pouze z doby před 3,5 miliardami let. Je téměř jisté, že se život vyvinul ve vodě-právě tam k tomu byly nejpříhodnější podmínky. Nebo ne? Včera přišla velká zpráva z UNSW Sydney ohledně velkého nálezu australských vědců. Nález byl učiněn v Západní Austrálii, v pouštních podmínkách, části Austrálie, jež je bohatá především na menší zkameněliny. A právě tyto nově objevené zkameněliny posunuly hranici stáří života na souši o celých 580 milionů let. Věděli jsme, že nejstarší mikroorganizmy žijící na souši se vyskytovaly na Zemi už přibližně před 2,9 miliardami let-minulý rok tak bylo zjištěno v Jihoafrické republice. Avšak nové nálezy dokazují, že mikrobiální život existoval na suché zemi před 3 miliardami 480 milióny let. To je naprosto neuvěřitelné! Za tento objev vděčíme nálezu velmi speciálních zkamenělin z Pilbara Craton. Nyní se někteří vědci chystají předložit teorii, která by dokazovala vznik života ne ve vodě, ale na souši, nebo poblíž souše. Fosilie z Pilbara Craton totiž vznikly v sedimentech dávných horkých pramenů. Jednalo se o sladkou vodu, protékající tehdy horkým, pro život jen s těží obyvatelným prostředím. Přesto však některé mikroorganizmy mohly vzniknout právě v této sladké vodě nebo dokonce v půdě blízko ní. A co je ještě zajímavější je fakt, že usazeniny z Pilbara Craton v Austrálii jsou nápadně podobné usazeninám z planety Mars. Již mnoho, mnoho let se diskutuje o tom, zda na Marsu existuje život, nebo alespoň existoval (v minulosti byly oba póly Rudé planety pokryty ledem, pevným skupenstvím vody, ideální pro výskyt života). Nové nálezy tak nejen poukáží na možný vznik života na Zemi, nikoliv v moři, ale ve sladké vodě nebo na souši, tak na možný vznik a existenci života na Marsu. Je možné, že plánovaná expedice na Mars, která se uskuteční v roce 2020, by mohla využít podoboných dovedností, s nimiž nyní vědci odhalili dávné, 3,48 miliardy let staté fosílie v Austrálii. Mohli by tak zjistit, zda se na Marsu nenacházejí fosilie tamních, potenciálně existujících zástupců života... Ať už je to s životem na Marsu jakkoliv, je jisté, že nové nálezy poukazují na vznik života na Zemi-protože usazeniny z Pilbary byly před 3,48 miliardami let na povrchu souše, je jisté, že život tehdy žil už tam. Samozřejmě je též možné, že se přece jen vyvinul v oceánech, a za těch 220 milionů let se rozšířil i na souš a do horkých pramenů. A je každopádně velmi vzrušující, že život existoval na souši už tak krátce po vzniku naší planety...

Obrázek, který vše dokazuje, je z webu Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva zaujala, já jsem z ní naprosto nadšen!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Diplodocidae

9. května 2017 v 15:56 | HAAS
Po nějaké době přináším další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokráte o čeledi, která je velmi dobře známá... Vítejte ve světě Diplodocidů!

Název čeledi: Diplodocidae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1884,
Nejznámější členové čeledi: Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus,
Doba výskytu: Svrchní Jura až začátek Křídy.
Diplodocidi měli několik typických znaků: delší, ostré zuby ideální k trhání vegetace, vybíhající z tlamy, pak dlouhý krk a ocas, které nesli vodorovně s tělem, malou hlavu s velmi malým mozkem, silné sloupovité končetiny a značnou velikost těla. Někdy se uvádí, že Mamenchisaurus, jakožto zástupce čeledi Diplodocidů, měl nejdelší krk ze všech dinosaurů-jeho tělo bylo dlouhé 22 metrů a krk tvořil takřka polovinu jeho délky. Dnes už však někteří paleontologové tvrdí, že Mamenchisaurus, byť měl s Diplodocidy společného předka, byl již součástí jiné čeledi, a to Mamenchisauridae. Největší Diplodocidi, dlouzí až 45 metrů, žili na konci Jurského období, před 155 až 145 miliony let. Protože plazi rostou celý život, rostli tak i Diplodocidi a ostatní dinosauři. Stále však není jisté, zda dinosauři jako Supersaurus a Dinheirosaurus nejsou jen odlišnými druhy Diplodoka. Vzhledem k jejich velikosti (kromě toho, Supersaurus pochází ze Severní Ameriky, kdežto Dinheirosaurus z Portugalska) se však zdá, že ne. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je již zmíněný Diplodokus. Tento masivní dinosaur žil hlavně na pláních západních Spojených států, především v oblastech Wyomingu a Colorada, stejně jako Utahu. Stáda Diplodoků byla občas napadána dravými Allosaury, kteří jim byli nejnebezpečnějšími predátory. Slavnou scénu boje na solných pláních jsme mohli vidět i v cyklu BBC Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. Kromě velikosti však měli dospělí Diplodoci ještě jednu zbraň, kterou mohli dotěrné Allosaury odrážet. Byl to bičíkovitý ocas, jenž byl rovněž jedním z typických znaků zástupců čeledi Diplodocidů... Vraťme se ještě k velikosti. Je možné, že mezi Diplodocidy se mohli nalézat vůbec největší suchozemští živočichové všech dob, ale nejsme si tím jistí. Mluvíme o Amphicoeliasovi, podivuhodném dinosaurovi, který mohl, ale také nemusel existovat. Během Války o kosti v druhé polovině 19. století, kdy Othniel Charles Marsh popsal čeleď Diplodocidae, pojmenoval jeho rival jednoho ze zástupců této čeledi-dal mu jméno Amphicoelias. Učinil tak podle nálezu jediné, mohutné kosti, podle níž by celková délka živočicha činila 58 až 64 metrů! Bohužel se tato kost údajně ztratila, a tak se dochoval jen nález. Dodnes není jasné, zda kost opravdu existovala a zda nákres není jen zvětšeninou mnohem menšího nálezu, dost možná kosti Diplodoka... V rámci Diplodocidů musíme zmínit ještě jedno: po více než sto let se myslelo, že Apatosaurus a Brontosaurus jsou synonymy a že značí jediného živočicha. Až před dvěma lety bylo odhaleno, že Brontosaurus byl skutečně jiný rod... Diplodocidi byli velmi zajímavými sauropody, ale v období Křídy nakonec vymizeli, stejně jako poslední ranokřídoví zástupci Dicraeosauridů (např. Amargasaurus) a Brachiosauridů (např. Sauroposeidon), a zbyli jen Titanosauridi, kteří přežili až do konce dinosauří éry...




Doufám, že se Vám tento kratší článek o Diplodocidech líbil, pokud ano, komentujte prosím...

Získány vzorky DNA pravěkých savců i našich předků

2. května 2017 v 15:55 | HAAS
Dnes napíši o skvělém novém objevu, který na konci dubna nadchl vědce i zájemce o pravěk...

Geologům a dalším vědcům studujícím prehistorické horniny, stejně jako kosti živočichů v nich uložené, vyvinuli novou metodu získávání DNA prehistorických savců. Je to neuvěřitelné, ale kráčíme dobou, kdy už výzkum genetické výbavy našich předchůdců není vzácností. Donedávna byly takové nálezy vzácné, ale s novou metodou se jistě bude dařit získávat více a více vzorků DNA nejen různých nám ne blízce příbuzných živočichů, ale také pravěkých lidí. Výzkumníci z Německa se nedávno pustili do výzkumu Denisova Cave v Rusku. Tato jeskyně je dobrým nalezištěm mnoha kostí zvířat doby ledové. U některých kostí a dalších předmětů, fosilizovaných v jeskyni, se zachovaly malé vzorky DNA. Zřejmě je to tak díky chladnému jeskynnímu vzduchu, který není agresivní a tudíž maličké řetězce genetické informace po desetitisíciletí vážně nenarušil, narušil-li je vůbec. Nakonec se po náročném výzkumu podařilo zjistit, že pozůstatky tvorů doby ledové z Denisova Cave i z některých dalších oblastí, například z jeskyní Chorvatska a Belgie, patřily zástupcům dvanácti odlišných savčích čeledí. Byli mezi nimi srstnatí nosorožci, mamuti i gigantické jeskynní hyeny. U nich byly některé z nalezených vzorků DNA v celkově dobrém stavu. Dále se však podařilo zjistit, jaký "text" měla genetická informace Denisovianů, pravěkých lidí poslední doby ledové. Denisoviané byli blízkými příbuznými neandrtálců. Představovali článek mezi moderním člověkem Evropy a Asie. Získání vzorků DNA Denisovianů může prozradit mnohé o této málo známé skupině pralidí. Už nyní byly vzorky porovnány s již dříve získanými poznatky o neandrtálcích Evropy a pravěkých lidech doby ledové Asie, především Sibiře a Číny... Jak se však mohlo něco málo z genetické informace zachovat, a jak to pak bylo nalezeno? No, jde o analyzaci fragmentů mitochondrií různých živočichů. Jak jsem již zmínil, vzorky se zachovaly pravděpodobně díky mírnému jeskynnímu klimatu. Nikdy však nebyly úplné. Stále je ovšem impozantní, že nesly dostatečné množství informací... Je možné, že již brzy bude odhaleno více o historii lidského rodu i druhu Homo sapiens. Zjištění, jak extraktovat malé množství genetické informace z kostí pralidí je nyní novým klíčem, který již byl pomalu zasunut do zámku, jenž nám dosud bránil dívat se na naše předky s větším množstvím znalostí...

Obrázek je čistě ilustrativní, nenachází se na něm Denisova Cave. Jedná se však o jinou jeskyni, v níž byly objeveny pozůstatky prehistorického člověka...

Oceán Iapetus

22. dubna 2017 v 11:04 | HAAS
Iapetus byl velký oceán, který vznikl v době počátku složitějšího života na Zemi. Mezi několika kusy souše se začal rozkládat v době okolo 600 miliony let, kdy se moře poprvé zaplnila životem. Neví se přesně, zda život vznikl přímo v oceánu Iapetus, ale je jisté, že se do něj brzy začal šířit. Před 540 miliony let se v oceánu zrodil ostrovní oblouk díky působení vulkanické činnosti. Primitivní živočichové, především trilobiti a další raní členovci, se kolem těchto ostrovů zřejmě hodně sdržovali, ačkoliv se vyskytovali i v dalekých hlubinách, velmi daleko od souše. V těchto dobách nebyly podmínky pro život na souši vůbec příhodné. Oceán Iapetus byl však místem, kde později vznikli složitější obratlovci. V Ordoviku, před 450 miliony let, v něm žili Arandaspisové. Byli to velmi primitivní ryby, jejichž tělo bylo takřka kulaté a tak nebyli dobrými plavci. Arandaspisům se v oceánu Iapetus dařilo. V této době byl ohraničen třemi kontinenty: Baltica, Laurentia a Avalonie. Ač pomalu, jistě se k sobě přibližovaly rychlostí několik centimetrů za rok. O 50 milionů let později, v období před 400 miliony let, tedy v Devonu, se tři kontinenty srazily a vytvořili jeden velký kontinent, rozkládající se na jižní polokouli. Nešlo o Gondwanu, zato o jiný významný světadíl. Tehdy se mořští živočichové začali shromažďovat hlavně na pobřeží nově vzniklého kontinentu. Žili v zálivech a lagunách-tehdy již oceán Iapetus neexistoval. Paleontologové studovali zvláštní ostny různých trilobitů, těmito znaky nebyli trilobiti vybaveni nikdy předtím, díky čemuž došli k závěru, že tato zvířata skutečně žila při pobřeží, kde čelila velké konkurenci ze strany predátorů. Arandaspisové již tehdy nežili, z těchto ryb se již vyvíjeli první obojživelníci... Uprostřed velkého kontinentu po srážce vzniklo Kaledonské horské pásmo. Táhlo se místy, kde došlo ke srážce Laurentie, Avalonie a Balticy. Až k úbočí hor vedly z moře řeky, ne však se slanou vodou, nýbrž se sladkou. Obratlovci pronikali dále do vnitrozemí. V této době, před 370 miliony lety, žil na jižní polokouli Eusthenopteron, ryba, jež se stala předchůdcem prvních obojživelníků. Eusthenopteroni žili ve sladkých řekách a lovili zde různé menší živočichy, též řeky osídlující. Podél řek rostly v této části Devonu první velké rostliny: stromům podobné, avšak ve skutečnosti kapraďovité Archaeopterisy. Dosahovaly značných výšek, podobných dnešním stromům, a v blízkosti řek se jim dařilo. V této době už život na souši skutečně začínal. Hmyz pomalu vylézal z vod, dobýval souš a v některých případech dokonce i vzduch-vyvíjely se první vážky. Poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš první obojživelníci. Je pravděpodobné, že tehdy se tak stalo na jižní polokouli. Místa jako Velká Británie či Grónsko se nacházela na jih od rovníku a byla součástí velkého kontinentu... Bylo to před 360 miliony let, kdy poblíž Kaledonského horského pásma vystoupili na souš Acanthostegy. Trávily sice většinu života pod vodou, ale na souši se dokázaly pohybovat též. Ve sladkých vodách poblíž horského pásma žily také Hynerie, obrovité, sedmimetrové ryby. Dál se vyvíjely Ichthyostegy a Hynerpetoni... Archaeopterisové poskytovali pokročilým rybám jako byl Eusthenopteron a prvním obojživelníkům typu Acanthostegy potravu. Padlé větvičky zásobily naše dávné předchůdce potravou. Při jejich rozkladu se ve sladkých vodách uvolňovaly důležité plyny, které život ovlivňovaly. Podle jedné teorie se končetiny u obojživelníků původně vyvinuly proto, že v těchto řekách bylo velké množství padlých větviček suchozemských rostlin, stejně jako množství vodní vegetace. Protože končetiny Acanthostegy nebyly tolik silné k dlouhému pochodu na souši, původně je zřejmě tito obojživelníci používali k rozhrábnutí vegetace, když číhali na kořist... V místech, kde se dříve nacházel legendární oceán Iapetus, na jižní polokouli, se začala odvíjet nová etapa života na naší planetě... Když bylo poprvé na začátku 20. století zjištěno, že tento oceán se ve starších prvohorách rozkládal na jižní polokouli a tak výrazně ovlivnil vývoj života a jeho přechod z vody na souš, došlo k jeho pojmenování podle Iapeta, postavy řecké mytologie...


Archaeopteris, jež rostla při řekách poblíž Kaledonského horského pásma:


Eusthenopteron:


Acanthostega:


Za námět i za cenné informace děkuji krásnému dokumentu Zázračná planeta II: Cesta na souš...

Časté evropské fosilie-Amoniti

15. dubna 2017 v 11:33 | HAAS
První část mého projektu o častých evropských fosiliích pojednávala o ježovkách, druhá se věnovala trilobitům. Ve třetí části nahlédneme na další, velmi dobře známé prehistorické živočichy, amonity. S jejich zkamenělinami se také často setkáme...

Každý sběratel fosilií důvěrně zná amonity. Tito živočichové s tvrdou schránkou patřili mezi hlavonožce. Hlavonožce můžeme rozdělit do dvou skupin: skupinu, která má viditelnou schránku, a další skupinu, která ji má uvnitř těla. Schránku uvnitř těla mají olihně, sépie a také belemniti, kteří už vyhynuli. Naopak viditelnou schránku měli amoniti a loděnkovití (nautiloidi), kteří přežívají dodnes. Amoniti však zmizeli z povrchu zemského při velké katastrofě, která z něj vymazala i dinosaury... Tito hlavonožci jsou starší, než si někteří lidé myslí. Objevili se už v období Devonu, ale největší rozmach zaznamenali amoniti nebo amonoidi v druhohorách-Triasu, Juře a Křídě. Proto se také druhohorám kromě označení "věk plazů" říká i "věk amonitů". Amoniti patří mezi tzv. vůdčí zkameněliny. Skvěle se podle nich dá poznat, jaké je stáří hornin, v nichž se nacházejí... Dorůstali do různých rozměrů. Ti nejmenší měli sotva pět milimetrů v průměru, ti největší byli tak velcí, že je požírali i desetimetroví mořští plazi, kteří jejich vápenaté schránky rozbíjeli s pomocí tlamy plné ostrých zubů. Byly nalezeny schránky obrovitých amonitů, které roztrhal Mosasaurus, největší mořský predátor období Křídy před 75 milióny let... Zajímavostí je, že jméno amonit vychází ze slova Ammon, což byl jeden z bohů v egyptské mytologii. Staří Římané říkali těmto tvorům "ammonis cornua", což znamená "rohy Ammona". Schránka jim totiž připomínala zatočené beraní rohy, které byly Ammonovi někdy přikreslovány. Je to neuvěřitelné, ale amoniti byli spolu s dinosaury (starými Číňany nazývanými draci) prvními identifikovanými zkamenělinami. Dodnes se těší velké oblibě u milovníků fosilií, sběratelů zkamenělin i zájemců o prehistorický život...


Amoniti tedy začali být nalézáni v Evropě, ale vyskytovali se po celém světě a s jejich zkamenělinami se setkáme jak v severní Evropě, tak daleko na jihu, na Antarktidě... Pevná, vápenatá schránka amonitů je obvykle tím jediným, co se z nich zachovalo. Jen vzácně lze najít otisk měkkého těla ve skále. Tělo amonita se nacházelo v poslední, obývací komůrce schránky. Přední část těla, vybavená chapadly a očima, směřovala ven z ulity. Pomocí chapadel amonit plaval. Dále, ostatní komůrky ve schránce obsahovaly směs plynů a kapalinu. V některých případech lze podle velikosti schránky určit, zda byl daný amonit sameček či samička. Není to ale pravidlem, protože jen podle schránek to určit nelze. Nicméně menší schránky se nazývají mikrokoncha, větší pak makrokoncha. Střed schránky amonita se nazývá píštěl...

Parkinsonia
Období: Střední Jura.
S tímto amonitem se v Evropě často setkáte. Na schránce jsou dobře vidět všechny závity, pokud tedy náhodou nejsou přikryty horninou. Ulita měla velmi dobře viditelná, silná žebra, která se na vnějším okraji rozdvojovala. Po obvodu vnějšího okraje schránky probíhala linie, čára či rýha, která byla docela tenká, ale žebra přes ní vůbec nepřesahovala... Jinak je tento rod amonita podobný rodu Dactylioceras-ten ale tuto rýhu nemá. Parkinsonia měla v průměru až 15 cm.


Clymenia
Období: Devon.
Tento velice primitivní amonoid měří v průměru jen asi 8,2 centimetru. Na rozdíl od pozdějších, vyvinutějších amonitů měl tento rod hladkou schránku neopatřenou žebry. Rýhy byly velmi nepatrné, na pohled okem jsou takřka neviditelné. Rýhy se každopádně rozbíhaly směrem od středu schránky. Píštěl byla obvykle malá... Tento rod známe pouze z Evropy, je to evropská specialita...


Quenstedtoceras
Období: Střední i svrchní Jura.
Toto je jeden z rodů, u nichž můžeme spolehlivě rozeznat samičku a samečka podle velikosti schránky. Mikrokoncha měla až 63 milimetrů v průměru, přičemž jsou pro ni typické kryté vnitřní závity. Makrokoncha měla žebra méně výrazná. Tento amonit se nevyskytoval jen v Evropě, je nalézán celosvětově...


Psiloceras
Období: Spodní Jura.
Další z jurských amonitů, tentokrát však nesmírně důležitý pro datování stáří hornin. Psiloceras je rod typický pro nejstarší zónu období Jurského, tzn. kdykoliv, když je nalezen, okamžitě se ví, že se jedná o nejstarší Jurské horniny... Pro tuto pozoruhodnou zkamenělinu je typické ještě něco: schránky bývají často zploštělé. Je tomu tak kvůli vlivu jílovitých břidlic-tlak jimi vyvolaný schránky během geologických procesů zploštil. Velcí Psilocerasové mohou mít v průměrfu až 7 centimetrů, a kromě Evropy se s nimi setkáme i v Indonésii.


Představili jsme si několik z často nalézaných či prodávaných rodů trilobitů, kteří pocházejí z Evropy, někteří alespoň částečně. Budu velmi rád, když mi napíšete komentář k tomuto článku... Tak zase příště, u dalších Častých evropských fosilií!

Největší mořští predátoři pravěku-Liopleurodon

8. dubna 2017 v 11:17 | HAAS
V minulé části jsme se potopili za gigantickým predátorem Mosasaurem... Nyní budeme cestovat dále proti proudu času za setkáním s tajemným zabijákem, který panoval mořským hlubinánem na konci Jury!

Jméno predátora: Liopleurodon,
Období: Jura, před 149 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Při naší poslední výpravě se již pomalu schylovalo ke konci druhohor, období plazů. Dinosaurům i gigantickým mořským plazům se sice ještě dařilo, daleko ve vesmíru se však obrovský meteorit s jistotou blížil Zemi. O deset milionů let později vymazal z povrchu zemského všechna ta úžasná stvoření... Na této cestě však míříme ještě dál do minulosti. Do dob, kdy mocní Mosasauři neexistovali, a suchozemský zabiják Tyrannosaurus Rex měl teprve jednoho dne vzejít z podivných, opeřených dinosaurů žijící ve zcela jiné části světa, než později on sám... Právě jsme se vrátili o 149 miliónů let zpět v čase na pobřeží Anglie. V této době mu nedominovaly pobřezní skály Devonu či Jurassic Coast. Tyto usazeniny měly jednou vzniknout právě ze dna prosluněných, tmavě modrých vod, obklopujících Anglii roztroušenou na desítky, možná i stovky malých ostrůvků. V této době byla většina dnešní Evropy zalita mořem. Vyskytovalo se v něm nepřeberné množství podivných druhů, mnozí z nich nezanechali žádné potomky. Zde se jim však dařilo. Z jižní Tethydy, legendárního moře, směřovaly proudy na sever, do chladnějšího severního oceánu, který se tehdy rozprostíral nad Velkým severním kontinentem, Laurasií. Atlantský oceán teprve vznikal a nebyl ani z poloviny tak široký, jako dnes. Na pólech tehdy nebyl žádný led-Jura byla teplá a vlhká. Z tohoto důvodu se na souši dařilo dinosaurům. My se však chystáme na ponor do hlubin moře. Malý písečný ostrůvek porostlý druhohorními jehličnany nám bude základnou. Na pobřeží prozpěvují Rhamphorhynchové a Pterodactylové, malí ptakoještěři, kteří zde loví ryby a hmyz. Občas také z písku hrabou vejce ostrorepů, starodávných členovců s modrou krví, kteří vylézají na souš jen za účelem nakladení vajíček. Ponořili jsme se pod hladinu. Toto je domov největšího z místních zabijáků-Liopleurodona. Už při vyslovení jména tohoto děsivého mořského predátora běhá člověku mráz po zádech. Zvláště pak, když se nachází v jeho domovině. Liopleurodon dorůstal maximálně 8 metrů délky, i když podle některých paleontologů mohl být ještě menší, asi pětimetrový. Tolik nicméně tvrdí fosilní nálezy. Zkameněliny Liopleurodonta byly nalezeny v Anglii, Francii a snad i Chile, pokud tedy jihoamerický Liopleurodon není jiným rodem mořského plaza. Byly nalezeny jak úlomky kostí, tak i takřka celé kostry. Všechny poukazovaly na to, že Liopleurodon nebyl jedním z největších mořských zabijáků. To ale vyplývá jen ze zkamenělin... Ve skutečnosti pátráme po zvířeti, které může být mnohem delší. Plazi rostou celý život. Pokud narazíme na Liopleurodonta, kterému je více než sto let, pak existuje šance, že bude dvakrát či třikrát tak dlouhý, jako mladí dvacetiletí jedinci... Mladí Liopleurodonti lovili ryby všech velikostí, zřejmě se občas odvážili i na Ichtyosaury a Plesiosaury. Byli příbuznými Plesiosaurů, Pliosaury, a občas mohli zaútočit i na dalšího Pliosaura. Zuby uspořádané v přední části čelisti byly u velkých, monstrózních dospělců dvakrát tak dlouhé, jako zuby Tyrannosaura. Rozpáraly prakticky cokoliv. Proto není divu, že velký mořský plaz mohl zaútočit i na Leedsichthyse, největší rybu, která kdy žila...


Z hlubiny se náhle vynořil přízrak. Je to mladý Liopleurodon, dlouhý pět metrů. Pronásleduje mořského krokodýla Metriorhyncha. Není ale tak rychlý, jako krokodýl, který má na rozdíl od dnešních druhů na ocase ploutevní lem. Čtyřploutvému Liopleurodontovi, který je též schopný značného zrychlení, hbitě uplaval. Znechucený Liopleurodon se na chvíli zaměřil na nás. Ale jak vidíte, nyní již odplouvá. Nejsme to však my, kdo jej vyděsil... Pokud Liopleurodonti dosáhli sta i více let, museli být ohromní. Velikostí by se možná dali srovnat s Kronosaurem. To byl velký, jim podobný zabiják, žijící ale o dvacet milionů let později... Mladý Liopleurodon se zalekl stínu dvacetimetrového obra. Tento Liopleurodon je pánem celého moře. Možná, že i největší jedinec, který kdy žil. Člověk by se měl raději vsoukat do škvíry mezi korálovými útesy, aby po něm ty gigantické, čtyřmetrové čelisti nechňaply. Velký, dvacetimetrový obr se zaměřil na svou kořist, Leedsichthyse. Obrovitá, pětadvacetimetrová ryba nemá žádnou šanci uniknout. Liopleurodon jí ještě za živa ukousl jednou z břišních ploutví a sežral ji. Leedsichthys brzy zahynula na ztrátu krve... Pozoruhodné je, že velcí Pliosauři jako Liopleurodon dokázali rychle plavat. Pohybem předních ploutví byli poháněni vpřed, zatímco ty zadní sloužily spíše jako kormidlo... Celá show u konce, raději bychom měli vyplavat. Ne každému se naskytl takový nebezpečný pohled...



Výprava za Liopleurodonem skončila. Naštěstí se nám podařilo ji přežít... Avšak příště nás čeká další podmořské dobrodružství s mořskými zabijáky!
 
 

Reklama