Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Psovité šelmy pravěku: Evropský dhoul

8. října 2017 v 16:39 | HAAS
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje. V této části se podíváme na zástupce čeledi psovitých, který patřil k druhu, s nímž se dnes setkáme pouze v Asii. Ve své době žil však na evropském kontinentu…

Jméno: Cuon alpinus europaeus,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: západní a střední Evropa.
Dhoul, latinsky Cuon alpinus, patří mezi známé psovité šelmy jižní a jihovýchodní Asie. Příběh o souboji séonijské smečky se skupinou dravých, velmi agresivních dhoulů se objevuje v Knize džunglí Rudyarda Kiplinga. Dnes bychom se s těmito vysoce sociálními, ve velkých klanech žijícími divokými psy setkali pouze na asijském kontinentu, kde konkurují tygrům a levhartům. Je to ohrožený druh, dnes na Zemi žije už jen 2500 jedinců, velkým problémem je zejména přenos nemocí z domácích psů na dhouly. Nicméně ještě před několika desítkami tisíc let, v poslední, würmské době ledové, byli dhoulové rozšířeni mnohem více na západ. V Pleistocénu se dhoul vyskytoval po většině Evropy, Asie a dokonce i v Severní Americe, kam z Eurasie přešel po tehdy existujícím Beringově mostu. Evropský poddruh dhoula, známý z řady pozůstatků odkrytých v západní a střední Evropě, byl nazván Cuon alpinus europaeus. Molární zuby tohoto dhoula, stejně jako molární zuby jeho dnešních příbuzných, byly pozoruhodně stlačeny, ale zároveň stále sloužily ke krájení masa. Evropský dhoul byl podle paleontologů, kteří jeho fosilie studovali, takřka k nerozpoznání od svého dnešního příbuzného. Snad jen fakt, že byl trochu větší, a svou velikostí se tedy blížil vlku obecnému, činil z něho poddruh odlišný od dnešních asijských dhoulů. Mnoho kostí těchto šelem bylo nalezeno v jeskyních, jako například v jeskyni Cova der Parpalló ve Španělsku. Právě Iberský poloostrov byl zřejmě posledním místem výskytu tohoto zvířete. S koncem doby ledové, před 18 000 až 12 000 lety, se areál rozšíření dhoulů podstatně zmenšil. Snad to způsobil úbytek velké kořisti, která v důsledku globálního oteplení na konci Pleistocénu vyhynula. Dhoulové vyhynuli v Evropě, v severních částech Asie i v Severní Americe, a do dnešních dnů přežili pouze v oblastech od Indie po Jávu (neobývají například Srí Lanku). Evropští dhoulové byli odsouzeni k zániku, když velká stáda sobů odtáhla daleko na sever a zmizeli mamuti, srstnatí nosorožci a další velká zvířena tolik typická pro dobu ledovou. Podle některých spekulací mohl evropský dhoul přežít na Iberském poloostrově ještě do začátku Holocénu, tedy našeho období. Avšak to je pouze domněnka. Kromě úbytku kořisti měla však vyhynutí evropského dhoula na svědomí velká konkurence ze strany vlků obecných, kterým se v Evropě ještě dlouho dařilo, než je o něco později, zvláště v našem letopočtu, začal člověk vybíjet. V Asii nadále přežívající dhouly bohužel také později postihlo neštěstí v podobě lidských lovců. Dhoulové byli vytlačeni z Číny, kvůli člověku vyhynuli na Sibiři a v Mongolsku a tak zůstali skutečně pouze na jihu a jihovýchodě Asie.



Projekt o psovitých šelmách pravěku bude pokračovat, další část napíši již brzy.

Život na Zemi už před 3,95 miliardami let

1. října 2017 v 11:55 | HAAS
Za poslední rok se hranice stáří života na Zemi posunula hned několikrát. Není to tak dávno, co bylo prokázáno, že miniaturní primitivní organizmy obývaly naši planetu už před 3,7 miliardami let, tedy o 200 milionů let dříve, než bylo původně předpokládáno. Květnový nález v Austrálii vyvolal domněnku, že živoucí organizmy mohly obývat souš už před 3 miliardami 480 miliony lety, tedy mnohem dříve, než bylo předpokládáno (samozřejmě se jednalo o mikroskopické, jednobuněčné organizmy, nikoliv ty mnohobuněčné, kteří v rámci světa rostlin učinili krok z vody na suchou zem až v prvohorách). Nyní však byly nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Ve skalách Saglek Block na severu kanadského Labradoru objevili japonští vědci grafitovou vrstvu v pásu páskovaných železných rud Isua. Ty jsou staré 3,95 miliardy let. Jedná se o metasedimenty, jež obsahují uhlík organického původu. Poměr izotopů uhlíku C12 a C13 ukázal, že C13 bylo méně než ve vrstvách uhlíku s neorganickým původem. Živoucí tvorové však přijímají uhlík C12, to prokazuje, že materiál vytvořily živé organizmy. Je to tedy důkaz, že už tehdy, v době, kdy na naší planetě neexistoval takřka žádný kyslík a její povrch byl bičován meteority, existovaly na ní velmi rané formy života. Naše planeta vznikla před 4,5 miliardami let, je tedy kuriózní, že "pouhých" několik stovek milionů let poté se už na ní objevuje život. Avšak není jasné, jaké organizmy v grafitové vrstvě zanechaly své stopy. Nicméně jako v předchozích případech nálezů stop nejstaršího života na Zemi, jenž se nyní ukazuje být ne tím nejstarším, na rozdíl od nového nálezu, je pravděpodobné, že tyto objevy budou využity k potenciálnímu studiu vzniku života na jiných planetách. Už jen fakt, že póly Marsu byly kdysi pokryty ledem, tedy pevným skupenstvím vody, naznačuje, že život se může, nebo v minulosti mohl, nacházet ať už tam, nebo na jiných planetách. Mise NASA na Mars v roce 2020 může těchto poznatků využít. Také je třeba zjistit, jak rané formy života na Zemi, tedy ty staré 3,95 miliardy let, vypadaly. To ale vůbec nebude jednoduché, naopak v příštích letech asi stěží budeme moci říci, jak takové živoucí organizmy vypadaly. Je také možné, že v budoucnu budou nalezeny ještě starší stopy života na Zemi. Nicméně je faktem, že ty nejstarší horniny, vzniklé relativně krátce po vzniku Země, se nacházejí jen na několika místech světa. Těmi místy jsou právě západní Austrálie, Grónsko a nejsevernější oblasti Kanady.


Obrázky z Novinky.cz a DailyMail.co.uk. Za informace vděčím serveru Novinky.cz a Washington Post.

Psovité šelmy pravěku: Beringský vlk

30. září 2017 v 11:16 | HAAS
V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.

Jméno: Canis lupus, beringský typ,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),
Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).
Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.

Obrázek z WikiMedia Commons.

Největší trilobiti

27. září 2017 v 16:20 | HAAS
Trilobiti byli velmi úspěšnou skupinou členovců. Od svého vzniku v období Kambria se jejich fyzické znaky příliš nezměnily, než později, v Permském období, zcela vyhynuli. Obvykle měli tuhý, pevný karapax, a žili na mořském dně, kde se živili zbytky jiných, uhynulých organismů. Podle nových nálezů, učiněných v nedávné době, měli už ranní kambričtí trilobiti vyvinutý žaludek, a to o 20 milionů let dříve, než se palentologové donedávna domnívali. Avšak kteří trilobiti byli největší? Je pravda, že řada druhů byla velikostně malá. Jednalo se spíše o menší mořské členovce, ovšem přesto se mezi nimi čas od času našel nějaký ten gigant. Největším trilobitem byl Isotelus rex. Byl ukázán v první epizodě Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, Nigel Marven ho zde totiž použil k nalákání obrovského ortokóna. Isotelus žil v Ordoviku, v době před 470 až 420 miliony let. Měřil takřka čtvrt metru na délku, přesněji to bylo 72 centimetrů. To z něj činí největšího dosud nalezeného trilobita. Pod tuhým karapaxem se, jako u ostatních trilobitů, nacházely malé končetiny a pár dlouhých tykadel. Byl také vybaven velkýma složenýma očima. Druhým největším dosud nalezeným trilobitem je pravděpodobně Uralichas hispanus z pozdního Ordoviku Španělska, o tento titul však soupeří s trilobitem druhu Terataspis grandis z raného Devonu New Yorku. Nebyl nalezen kompletní exemplář ani jednoho z těchto dvou druhů, oba však měřili okolo 60 centimetrů, tedy asi dvě stopy. Některé druhy poměrně oblíbeného a dobře známého rodu Paradoxides, například marocký Paradoxides briareus, byly též velké, jmenovaný druh dosahoval délky až 45 centimetrů. Jiný druh Isotela, pojmenovaný Isotelus brachycephalus, byl pak asi 30 centimetrů dlouhý. Poté se setkáme s trilobity asi dvaceticentimetrovými, velikost však co do počtu druhů trilobitů klesá, a tak se nakonec dostaneme až k těm nejmenším, kteří měli pouhých pár centimetrů na délku. S fosiliemi slavného trilobita druhu Isotelus rex bychom se setkali v Severní Americe, největší dosud nalezený exemplář byl nalezen v kanadské provincii Manitoba.



Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

24. září 2017 v 11:19 | HAAS
S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,
Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).
Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...


Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Celestus occiduus

9. září 2017 v 9:29 | HAAS
Slíbil jsem, že napíši další část Vyhynulých tvorů z Karibiku, a proto se zde po nějaké době čekání tato další část objevuje. V tomto projektu jsme si už představili vymřelé pozemní lenochody, karibského gaviála, hmyz s pozoruhodným názvem, největší kdy žijící sovu, pozoruhodného Nesophonta... Tentokrát se přesuneme k další skupině zvířat, opět půjde o plaza, poprvé v tomto projektu o ještěra...

Jméno zvířete: Celestus occiduus,
Zařazení: Plazi, šupinatí, ještěři, slepýšovití (Anguidae),
Vyhynutí: 19. století.
Slepýši jsou v Evropě velmi dobře známí. Obecně se už ví, že nejde o hady, ale beznohé ještěry, kteří během evoluce ztratili končetiny a tak jim zbyly pouze jejich rudimenty, jež nejsou na povrchu jejich těla viditelné. Avšak řada slepýšovitých, napříkald američtí aligátorovci, mají končetiny, a dokonce čas od času šplhají po stromech (dobrým příkladem je aligátorovec arizonský). Ve Střední a Jižní Americe pak žije zvláštní skupina slepýšovitých, kteří se nazývají diplogossini (podčeleď Diplogossinae). Česky se jim dvojjazyčníci, anglicky "galliwasps". Jejich tělo čímsi připomíná slepýše, avšak stejně jako aligátorovci, mají i dvojjazyčníci končetiny. Jsou většinou robustně stavění, jejich tělo je však také protáhlé. Je pokryto jemnými, lesklými šupinami, které mohou být různého zbarvení, od hnědé po červenou a žlutou. Bývají různých velikostí, ale obvykle mají 31 až 40 presakrálních obratlů. Dnes žije spousta druhů dvojjazyčníků, patřících do několika rodů. Tím druhově nejpočetnějším je Celestus. Jednotliví zástupci se od sebe liší, ale jeden z nich je přece jen slavnější než všichni dnes žijící. Byl to gigant, alespoň tedy mezi dvojjazyčníky rodu Celestes. Byl pojmenován Celestus occiduus a měřil až 30 centimetrů. Žil pouze na ostrově Jamajka. Jeho fosilie pocházejí z Pleistocénu a Holocénu, tedy období v němž žijeme. S člověkem se setkal, o tom není pochyb. Byl to totiž právě příchod lidí, co vymazalo tento druh z povrchu zemského. Nebyl sice lidmi loven, ale velká invaze mangust z jižní a jihovýchodní Asie, jež byly na karibské ostrovy lidmi přivezeny, způsobila, že Celestes occiduus nadobro vyhynul. Mangusty totiž tyto dvojjazyčníky lovily, a protože se tento třiceticentimetrový ještěr vyskytoval pouze na Jamajce, a tedy ostrovní populace byla počtem jedinců omezena, byl nakonec svými novými predátory zcela vyhuben. Mnoho se toho o něm neví...


Na obrázku vidíte zachovaný, naložený exemplář z muzea. Jedním z viditelných rozdílů mezi samci a samicemi dvojjazyčníků je velikost hlavy. Samci ji mají obvykle robustnější, zvláště když jsou starší. Jamajský Celestus occiduus se živil rostlinami a především ovocem. Byl také pozorován při požírání ryb a malých ještěrů. Jiné druhy dvojjazyčníků občas požírají velmi malé savce, takže se i vyhynulý jamajský druh občas mohl přiživit na malých, myším podobných zvířatech. Někteří jiní dvojjazyčníci, například ti z rodu Diploglossus, požírají také kraby. I ti se mohli stávat kořistí tohoto vyhynulého ještěra. Je možné, že první setkání osadníků v Karibiku s těmito ještěry stála za vytvořením podivuhodného jména "galliwasp". Zřejmě pochází ze slova "gallivache", které jim bylo dáno v 17. století. Ať už to bylo s anglickým jménem těchto tvorů jakkoliv, bohužel relativně nedávno, v předminulém století, vyšla najevo smutná pravda. Vypuštění mangust na Jamajce způsobilo exterminaci dvojjazyčníka druhu Celestus occiduus. Poslední žijící jedinec byl pozorován roku 1840. Nikdy potom už nebyl tento druh spatřen...

Obrázek je z:

Snad se Vám tato část Vyhynulých tvorů z Karibiku líbila... Doufejme, že ostatní dnes velmi ohrožení endemité karibských ostrovů nedoplatí na osídlení ostrovů lidmi tak, jako tento plaz...

Arabský primát, který byl naším dávným předkem

4. září 2017 v 14:54 | HAAS
Při prohlížení knížky Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby jsem narazil na část o egyptském nalezišti Fajjúm, ve které byl zmíněn i dávný druh primáta z Arabského poloostrova. Proto jsem začal hledat více informací o tomto pozoruhodném tvorovi, a nakonec se také rozhodl napsat o něm článek...

V roce 2009 došlo v Saúdské Arábii, nedaleko Mekky, k úžasnému objevu. V horninách, které byly datovány do období Křídy, byla objevena čelist zvířete, jehož zuby byly typicky opičí. Nálezce Iyat Zalmout poslal fotografii zubů americkému paleontologovi Paulu D. Gingerichovi, který potvrdil, že skutečně patří primátu. V této době se už vědělo, že horniny původně považované za Křídové jsou ve skutečnosti třetihorní. Doba, kdy bývaly mylně označovány za druhohorní, byla tedy pryč. Nato se ukázalo, že zkamenělina patří primátovi, který žil před 29 až 28 miliony let, tedy v období Oligocénu. V době, kdy opice žila, vypadal Arabský poloostrov úplně jinak než dnes. Tam, kde se dnes rozkládá arabská poušť, bujely lesy a v jejich stromoví řádili čiperní primáti. Právě tento rod byl něčím pozoruhodný. Měl totiž blízko ke společnému předku opic Starého světa a Hominoidů, včetně nás lidí. Patří mezi nejstarší známé catarrhiny (souhrnné označení pro opice Starého světa a Hominoidy), ale nebyl nejstarší. Některé fosilní druhy známe už z konce Eocénu... Tato opice byla pojmenována Saadanius. Arabské slovo "saadan" znamená v překladu "opice", takže název rozhodně sedí. Druhové jméno hijazensis bylo zvířeti dáno podle oblasti al Hijaz při arabském pobřeží Rudého moře. Poněvadž byl nalezený jedinec druhu Saadanius hijazensis vybaven velkým šípovým hřebenem na lebce, mohli vědci určit, že to byl samec. Šípový hřeben totiž bývá u samců obvykle větší než u samic, a setkáme se s ním mezi plazy i savci. Lebka byla docela dobře zachována, avšak nacházely se v ní rýhy. Byly způsobeny zuby nějakého velkého masožravce, zřejmě nějaké psovité či kočkovité šelmy. Mnozí z pravěkých primátů jimi byli loveni... Kolébkou člověka je africký kontinent, ale kolébkou nás všech, myšleno nejen nás lidí, ale i lidoopů, paviánů a nám více či méně příbuzným primátům Starého světa, je zřejmě Arábie. Právě tam totiž žil tento obdivuhodný tvor. Avšak podíváme-li se na egyptského Aegyptopitheca, který pochází z konce Eocénu (z doby před 35 miliony let), zjistíme, že by teoreticky místem vzniku vyvinutějších catarrhinů mohla být severní Afrika. Nicméně Saadanius je zřejmě nejblíže příbuzný poslednímu společnému předkovi catarrhinů. Ti se totiž krátce po vyhynutí Saadania začali vyvíjet různými směry, ať už se z nich nakonec stali paviáni nebo lidé. I tak nejsou závěry o anatomii a vývoji Saadania zcela přesné, neboť bylo z této opice nalezeno jen málo.


Ztracená fauna Nového Zélandu: Harpagornis moorei

3. září 2017 v 10:43 | HAAS
V této části Ztracené fauny Nového Zélandu se podíváme na pozoruhodného dravého ptáka, který patří k nejznámějším vyhynulým obyvatelům ostrovů...

Vědecké jméno: Harpagornis moorei,
obecné jméno: orel Haastův,
Vyhynutí: Holocén, zřejmě okolo roku 1400 našeho letopočtu.
Kromě netopýrů a ploutvonožců neexistovali v posledních několika milionech let na Novém Zélandu žádní savci. Pobřežní pás i vnitrozemí ostrovů však byly domovem několika druhů velkých nelétavých ptáků, moa. Jelikož to byli býložravci a vzájemně se nelovili, nehrozilo žádnému z druhů moa velké nebezpečí. Avšak přece jen existoval velký predátor, proti kterému byli bezbranní. Byl to největší orel, který kdy existoval. Německý geolog Julius von Haast ho roku 1872 jakožto již vyhynulého živočicha pojmenoval Harpagornis moorei. Druhovým jméno bylo ptáku dáno na počest George Henryho Moore, vlastníka půdy na Novém Zélandě, kde byly ostatky dravce objeveny. Nicméně podle autora popisu se začalo jak v angličtině, tak v češtině ptáku říkat orel Haastův. Ačkoliv analýza DNA prozrazuje, že Harpagornis vlastně jakožto rod neexistoval a orel Haastův byl zástupcem rodu Hieraateus, do něhož se řadí například dnešní orel malý (tudíž by vědecký název orla Haastova byl Hieraateus moorei), jisté je, že tento pták byl skutečně impozantní. Byli to však samice, které dorůstaly tak úžasné velikosti. Samci byli totiž vždy mnohem, mnohem menší. Velká samice orla Haastova mohla vážit až 15 kilogramů, kdežto samec maximálně 12. Na svou velikost měl však tento gigantický orel relativně krátká křídla, rozhodně kratší, než by k jeho mohutnému tělu dokonale pasovala. Přesto měly samice rozpětí křídel okolo 2,6 metru, v některých případech i 3 metry. Důvod, proč se během evoluce křídla orla Haastova zkrátila, je prostý. Jelikož žil v lesích a křovinách Nového Zélandu, potřeboval krátká křídla, aby se nechytila mezi větvemi a orel se neporanil. V minulosti se někteří odborníci domnívali, že orel Haastův by mohl zcela ztratit schopnost létat, kdyby nevyhynul a měl možnost se vyvíjet po další stovky tisíc či po další miliony let. To však není pravda, orel Haastův byl v podstatě dokonalým letcem. Nelovil ale tak, že kroužil po obloze, nesen teplými vzdušnými proudy. Zřejmě se doslova vrhal do akce nízko nad zemí. Jeho křídla byla sice poměrně krátká, zato však byla široká. Tento pták tedy rozhodně svou schopnost létat neztrácel... Jelikož neměl žádné přirozené nepřátele, byl na Novém Zélandu v obdobích Pleistocénu a Holocénu dominantním predátorem. Své mohutné spáry, s nejdelším z nich až 11 centimetrů dlouhým, používal k uchycení své mohutné kořisti. Byli to především ptáci moa, patnáctkrát těžší než orel Haastův. Bylo vypočítáno, že orel Haastův dokázal letět rychlostí až 80 kilometrů v hodině, což bylo na jeho velikost úctyhodné. Jeho kořist tedy neměla možnost uniknout, nemohla-li se náhodou skrýt někde mezi těsně vedle sebe rostoucími stromy, kam pták nedoletěl. Zobák byl také velký a navíc velmi ostrý. Když orel Haastův svou kořist zabil, trhal jím maso, které poté polykal.


Vyhynutí orla Haastova zůstává z části záhadou, neboť zřejmě žádný z cestovatelů ze severní polokoule neměl možnost jej spatřit živého. Orla Haastova však znali Maoři, kteří na ostrovy přijeli okolo roku 1280 našeho letopočtu. Živili se lovem ptáků moa, kteří byli kořistí orla Haastova. Jakmile byli vyhubeni, a přirozené prostředí orlů bylo narušeno, začali vymírat i tito gigantičtí dravci. Bohužel vyhynuli poměrně krátce poté, co se vyvinuli. Je pravděpodobné, že se od vývojové větve menších orlů oddělili před 1,8 až 700 000 lety. Poté v období Holocénu na Nový Zéland přijel člověk a orel Haastův zmizel. Přesto je zde však jeden pozoruhodný příběh, který se zřejmě mohl stát. V 70. letech 19. století známý cestovatel Charles Edward Douglas spatřil dva obrovské dravé ptáky v údolí řeky Landsborough, která je přítokem Haastovy řeky. Douglas je při své cestě zastřelil a snědl jejich maso. Kdo ví, zda šlo o orla Haastova. Pokud by to tak bylo, pak by Douglas spatřil a zastřelil zřejmě dva poslední jedince tohoto druhu. Je však také možné, že se Douglas setkal se dvěma zástupci jiného již vyhynulého druhu novozélandského dravce, jménem Circus eylesi. Je však jisté, že Maoři se s těmito orly ještě setkali, vždyť o nich vyprávějí ve svých legendách jako o velkých ptácích Pouakai, Hokioi a Hakawai.


Na druhém obrázku se nachází srovnání velikosti spárů orla Haastova (větší) a orla malého (menší).

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Ztracená fauna Nového Zélandu: Pachyornis elephantopus

30. srpna 2017 v 11:37 | HAAS
Je na čase vrátit se na Nový Zéland a pokračovat v naší cestě do minulosti těchto nádherných ostrovů. Pochopitelně nejslavnějšími vyhynulými živočichy Nového Zélandu jsou ptáci moa, a po několika částech našeho seriálu, jež se zaměřovaly na vyhynulé netopýry či velryby, je už na čase zaměřit se právě na tyto ptačí obry...

Vědecké jméno: Pachyornis elephantopus,
obecné jméno: luční moa,
Vyhynutí: 12 či 13. století.
"Moa" je označení pro velké ptáky, kteří se ještě relativně nedávno (v našem letopočtu) vyskytovali v lesích či na otevřených travnatých plochách Nového Zélandu. Při jeho vyslovení si každý znalec vyhynulých živočichů vybaví vysokého nelétavého ptáka podobného pštrosu. Ačkoliv se od pštrosů moa lišili, byli jim v zásadě podobní. Během milionů let izolace na ostrovech Nového Zélandu přestali létat, zakrněla jim křídla, a stali se zde dominantními a největšími suchozemskými živočichy. Avšak jméno moa je dáno několika různým rodům a tedy celé řadě druhů ptáků, kteří patřili do čeledi Dinornithidae, a pokud bychom v zoologickém systému postupovali výše, tak také do řádu Dinornithiformes. V současné době už žádní zástupci tohoto řádu nežijí, moa byli poslední. V současné době je známo devět různých druhů patřících do šesti rodů. Pachyornis elephantopus, někdy nazývaný "luční moa" nebo také "moa s velkýma či těžkýma nohama" byl jedním z nich. Dříve byl řazen do rodu Euryapteryx, jenž je však v současnosti rezervován pro jiný druh, "pobřežního moa", tedy E. curtus. Dnes víme, že luční moa byl více příbuzný druhu P. australis než samotnému pobřežnímu moa. Byl to velký pták. S výškou 2,2 metru však nepatřil mezi největší ptáky moa. Ze všech druhů byl však nejmohutněji stavěný. Vážil až 145 kilogramů. Nohy měl neobyčejně silné, běháky byly obrovské a nesly velké drápy. Křídla měl redukovaná a hlava byla velmi malá s velmi širokým, zaobleným zobákem, jehož špička byla tupá. Pachyornis elephantopus byl vegetarián, živil se rostlinnou stravou, a při trávení celulózy mu pomáhaly kameny, které při požírání vegetace nasbíral. Tyto gastrolity, tedy žaludeční kameny, pak v útrobách ptáka rozmělňovaly potravu na kaši. Nález pozůstatků břišní dutiny v kostře lučního moa z Pyramid Valley na Jižním ostrově umožnil pohled na poslední večeři, kterou kdy zvíře snědlo. Jeho žaludek obsahoval větvičky keřů, zbytky trav a semena z jehličnanů. Je obecně známo, že ptáci moa byli býložravci. Občas sice kolují zvěsti o tom, že požírali i korýše a ryby, ale ty jsou založeny jen na starých zprávách Maorů, jež jsou pravděpodobně chybné. Nelze je však zamítnout, Maoři byli totiž jedinými lidmi, kteří lučního moa a vlastně i jeho příbuzné spatřili.


Tento druh se vyskytoval pouze na Jižním ostrově. Jak napovídá obecné jméno, zdržoval se především v nížinných stepích, na loukách a mezi křovinami. Tam také nacházel svou potravu. Zřejmě žil ve skupinách, tedy v hejnech. Snůšky, které samičky kladly, byly malé, obvykle byly složeny ze 2 až 4 vajec, i když je to jen domněnka. Jelikož však kromě člověka, který na Nový Zéland dorazil až v našem letopočtu, neměli luční moa žádné nepřátele, nepotřebovali snášet velké množství vajec. Pohodlně tedy žili na planinách Jižního ostrova, tedy s výjimkou chladných měsíců. Nálezy v jeskyních dokazují, že se v nich za nepříznivého počasí zdržovali podobně jako dnešní kivi. Tento pták žil desítky tisíc let, nejstarší nálezy se datují až do doby před 70 000 lety, ty nejmladší naopak do období 12. či 13. století. Právě tehdy se na Novém Zélandu udála savčí invaze poté, co přijeli lidé a s nimi krysy. Luční moa a jeho příbuzní dříve či později nenávratně zmizeli.


Obrázky z:

Za většinu informací vděčím knize "Pravěká příroda" od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana (poznámka: v této publikaci je Pachyornis elephantopus uveden ještě jako Euryapteryx elephantopus).

Projekt o vyhynulých novozélandských tvorech bude pokračovat...

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Tyrannasorus rex

27. srpna 2017 v 10:49 | HAAS
Dosud se všechny části seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" zaměřovaly na obratlovce, ať už to byl pravěký gaviál Aktiogavialis, obrovská sova Ornimegalonyx nebo opice Paralouatta. Tentokráte se podíváme na výjimečného živočicha s výjimečným jménem... Ale věřte tomu, že toto zvíře má s proslulým T-Rexem společný maximálně tak základ svého jména!

Jméno zvířete: Tyrannasorus rex,
Zařazení: hmyz, brouci, čeleď Hybosoridae,
Vyhynutí: Miocén, třetihory.
V roce 2001 paleontologové Federico Carlos Ocampo a Brett C. Ratcliffe popsali a pojmenovali nový druh vyhynulého brouka, který byl nalezen ve slavném dominikánském jantaru. Rozhodli se pojmenovat ho Tyrannasorus rex. Toto kuriózní jméno bylo inspirováno názvem jednoho z nejslavnějších a největších masožravých dinosaurů, kterým byl pochopitelně Tyrannosaurus rex z doby před 68 až 65 miliony let. Nicméně název Tyrannasorus má více společného se jménem Hybosorus, a to kvůli posledním dvěma slabikám. Hybosorus je rod brouků, o kterých se toho zatím ví velmi málo, stejně jako o čeledi Hybosoridae. V současnosti na Zemi žije 210 druhů ve 33 rodech. Tyrannasorus je rodem vyhynulým, a jediný známý druh, tedy Tyrannasorus rex vymřel v třetihorním období. Fosilizovaný exemplář byla s největší pravděpodobností samice, který uvízla v pryskyřici dnes již též vyhynulé rostliny Hymenea protera, která z fosilního záznamu také zmizela v třetihorách. Ačkoliv je Hymenea protera obvykle představována jako eocénní rostlina, nové výzkumy potvrzují, že dominikánský jantar, který pochází z její pryskyřice, je nějakých 15 až 20 milionů let starý a spadá tedy do Miocénního období. Také díky tomu víme, že Tyrannasorus rex žil v období Miocénu. Tento brouk byl poměrně velký, rozhodně nešlo o žádného drobečka, ale také to nebyl gigant. Jeho příbuzní z ostrovů v Karibském moři mají obvykle tykadla složená z deseti článků. Tyrannasorus se od nich výrazně odlišoval, že jeho tykadla sestávala pouze z 9 článků. Labrum, tedy ústa tohoto brouka, byla mohutnější a širší než například u brouka rodu Coilodes...


Na obrázku vidíme příbuzného Hybosora, který žije v jednadvacátém století. Larvy Hybosoridů mají tvar písmene C a jejich zbarvení je krémové. Je tedy možné, že i larvy Tyrannasora takto vypadaly. Tyrannasorus měl také výrazné ostruhy na svých končetinách, jež byly na dotek určitě trochu bodavé... Ačkoliv zkoumání prehistorického hmyzu, nejde-li například o velké karbonské bezobratlé, není zrovna jednoduduchým úkolem, podařilo se o Tyrannasorovi zjistit alespoň něco, a výzkumy budou zřejmě pokračovat. Bohužel je však jediný dosud nalezený exemplář, tedy už zmíněná samička, uložen v jantaru, který je v okolí brouka příliš temný. Z tohoto důvodu nelze jeho tělo prozkoumat dopodrobna.

Obrázek je z:

Brzy napíši další část tohoto projektu...
 
 

Reklama