Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Chaoyangsauridae

2. listopadu 2016 v 15:53 | HAAS
Tentokrát Vám představím jednu méně známou čeleď dinosaurů, ovšem neméně zajímavou!

Název čeledi: Chaoyangsauridae,
Autoři názvu a popisu: Zhao, Xu a Cheng, 1999,
Nejznámější zástupce: Chaoyangsaurus youngi,
Doba výskytu: Pozdní Jura.
Nejstarší známí marginocephalosauři patří právě do čeledi Chaoyangsauridae. Marginocephalia byla velká vývojová větev, která zahrnovala ceratopsidy, pachycefalosaury a jim podobné, tedy dinosaury s brněním na hlavě. Zrod hlavových štítů Triceratopse nebo kulovité lebeční struktury Prenocephale má svůj původ u této malé skupiny nepříliš velkých dinosauřích druhů. Objevili se v období pozdní Jury. Mluvíme nyní o Chaoyangsaurovi, prvním známém zástupci čeledi (proto po něm nese název). Někteří lidé ho znají především díky problémům spjatým s oficiálním uvedením jeho jména: jednou byl popsán jako Chaoyoungsaurus, jindy zase jako Chaoyangosaurus. I když se ve vědeckých novinách objevil už roku 1985, trvalo čtrnáct let, než byl oficiálně uznán. Byl to malý, sotva metrový dinosaurus. Žil v lesním porostu. Lesy prehistorické Číny byly bohaté na pozdně jurskou vegetaci, kterou se Chaoyangsaurus živil, a v níž se ukrýval. Už na první pohled tento druh připomíná Psittacosaura, mnohem známějšího a též většího dinosaura, jenž žil na stejném místě o 20 milionů let později. Chaoyangsaurus byl jeho předchůdcem. Už u něj byl patrný téměř papouščí zobák, sloužící k louskání ořechů a dalších plodů s tvrdou ochrannou slupkou. Psittacosaurus ale do této čeledi nepatří, nicméně do stejné vývojové větve ano. Ale existovali i nějací starší marginocefaliani? Odpověď je jednoduchá: jistě. Xuanhuaceratops, skvělé jméno pro dinosaura, kterého by ne každý považoval za krásného. Ve tmě sice mohl vypadat trochu strašidelně, byl to však býložravec. Z horní čelisti, z toho papouščího zobáku, mu trčely dva krátké hlodáky. V porovnání se svým pozdějším bratrancem byl však tento dinosaurus poměrně primitivní... Chaoyangsaurus a Xuanhuaceratops jsou jedinými dosud známými zástupci této čeledi, Psittacosaurus už patří do čeledě vlastní. Ve druhé polovině Křídového období se mezi ceratopsidy objevila velká druhová rozmanitost a postupně vznikla celá řada čeledí. Svůj původ však mají zde...

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte...

Původ ichtyosaurů (1/2)

29. října 2016 v 10:18 | HAAS
Po projektech Původ plesiosaurů a Původ pliosaurů přináším dvoudílný seriál Původ ichtyosaurů. Uvidíte, jak se vyvíjeli tito pozoruhodní obyvatelné pravěkých moří!!!

Původ ichtyosaurů

Začátek vývoje

Ichtyosauři jsou spolu s Plesiosaury nejznámějšími druhohorními mořskými plazy. Nebyli to dinosauři, ale zástupci vlastní skupiny plazů, kteří byli v druhohorách též velmi rozvinutí. Objevili se však nějaký čas před nimi, na začátku Triasu. Avšak kteří ichtyosauři byli těmi prvními? Zajímavé je také to, že se ichtyosauři velice podobali dnešním delfínům nebo částečně rybám, a to svým rybovitým tvarem těla. Proto si také vysloužili název ryboještěři. Tento tvar těla se u nich vyvinul právě kvůli tomu, že žili ve vodě. Jenže předci ichtyosaurů tak přece nevypadali. Jaký byl jejich vzhled?!

V minulosti se vědci přeli, co byli ichtyosauři zač, a někteří je považovali opravdu za pravěké delfíny, jiní dokonce za obojživelníky (například Friedrich von Huene v roce 1937 napsal, že ichtyosauři by mohli být velmi zvláštní skupinou obojživelníků). To však není pravda, byli to plazi stejně jako ještěrky, hadi, želvy nebo plesiosauři. Jejich původ je však zahalen rouškou tajemství. Jejich předkové museli být připraveni vkročit do vodního světa už na konci Permu, ještě předtím, než došlo k obrovskému vymírání. Ovšem dodnes nebyl nalezen žádný suchozemský předchůdce ichtyosaurů. Přitom je jasné, že předkové těchto plazů byli suchozemští, protože po období Karbonu se všichni plazi vydali osídlit souš a teprve ve druhé polovině Permu se někteří začali vracet do vody (dobrým dokladem je krokodýlu podobný Mesosaurus z Brazílie)... Byly už učiněny výzkumy, které ukázaly, že Ichtyosauři se vyvinuli z nějakých diapsidních plazů. Diapsid je označení pro zvířata, která mají dvě spánkové jámy, dnes jsou to například krokodýli nebo ptáci. Také primitivní plazi byli diapsidní, v tomto případě je interpretace jasná. Předchůdcem všech Ichtyosaurů byl rod suchozemského plaza se dvěma spánkovými jamkami. Vydal se do vody, možná žil blízko ní, začal v ní hledat potravu a jak pokračoval jeho vývoj, začaly se u něj končetiny měnit v ploutve...


Nejstarší známý ichtyosauři, které paleontologové označují jako Ichthyopterygia, žili před 248 miliony let, tzn. na samém začátku Triasu a tedy i druhohor. Jedním z těchto raných ryboještěrů je Utatsusaurus, který žil před 248 až 245 miliony let na území dnešního Japonska a Britské Kolumbie v Kanadě. Bylo u něj potvrzeno, že má vývojově celkem blízko k ještěrům a k archosaurům. Na to, že šlo o primitivního ichtyosaura, byl docela velký-měřil 3 metry na délku, takže byl stejně dlouhý, jako osobní automobil. Kromě toho u něj byly vyvinuté podlouhlé čelisti sloužící k chytání ryb, takže Utatsusaurus byl nejspíše rybožravý. Podobá se mu čínský Chaohusaurus, který byl ale podstatně menší-byl dlouhý asi 1,8 až 2 metry, a byl také štíhlejší. Na nález tohoto tvora navázala řada nejasností: původně byl pojmenován Anhuisaurus, pak Chensaurus... Rod Chaohusaurus faciles může být pochybný, "Chensaurus chaoxianensis" může být neplatný, dva celkově uznávané druhy možná nestačí k výzkumu...

Špicberské ostrovy, Grónsko, Čína, Kanada i Norsko vydaly zkameněliny zvířete, které kdysi žilo ve všech těchto zemích, takže bylo globálně rozšířené. Byla to Grippia. Mezi prvními ichtyosaury sotva najdete zvíře tak dobře prozkoumané a zrekonstruované, jako je ona. Grippia žila už před 235 miliony let, od objevení původních druhů tedy uplynulo už nejméně 13 milionů let. Přesto však měla primitivní znaky. Vzhledem připomínala něco mezi ichtyosaurem a mosasaurem: byla zavalitá, měla podlouhlé zubaté čelisti. Měřila možná jen metr na délku, ale byla postrachem všech ryb...


Všechny tyto rody, kterým se, jak již bylo zmíněno, říká Ichthyopterygia, měli nepochybně suchozemské předchůdce. Svědčí o tom struktura jejich končetin i jejich tělo, které ještě připomíná nějaké zavalité tvory ze souše... Měli však už jeden typický ichtyosauří znak. Nejen, že byli pravděpodobně teplokrevní, oni k tomu rodili živá mláďata. Fosílie ichtyosauřích samic, které zemřely v době, kdy se jim zrovna narodilo mládě, jsou slavné. Většinou náležejí křídovým ryboještěrům, nebo těm jurským. Ale Chaohusaurus z Číny už také rodil živá mláďata. Důkazem jsou nálezy z roku 2014, protože právě tehdy byly objeveny tři kostry Chaohusaurů se zachovanými embryi! Proč se u nich objevila živorodost? No, jelikož již byli přizpůsobeni životu ve vodě. Ichtyosauři se nevraceli na souš, aby kladli vejce. Byli plně vodní. Od této chvíle, kdy se u nich vyvinula živorodost, se už nikdy nevrátili na suchou zemi.

A vývoj šel dále. Ichtyosauři začali růst a objevovala se mezi nimi monstra takových rozměrů, že i ten největší Nothosaurus raději odplaval pryč, aby se schoval v síti korálových útesů. Střední až pozdní Trias, vody severní polokoule. Osm druhů jednoho velkého rodu, který patřil k největším mořským predátorům té doby. Ten nejmenší z osmi druhů byl velikostně srovnatelný s velkým bílým žralokem. Ten největší pak s kosatskou. Můžete si udělat dobrý obrázek o tom, co tak velké zvíře požíralo. Dnešní žraloci bílí a kosatky žerou teplokrevnou kořist, a Cymbospondylus též. Mohl útočit i na pterosaury nebo-li ptakoještěry, kteří létali nízko nad hladinou. I tak byl ale více přizpůsoben na lov amonitů, belemnitů a ryb.


Ze všech prvních ichtyosaurů je právě Cymbospondylus nejlépe prozkoumaným. Objevil se i v seriálu BBC Monstra pravěkých oceánů, kde byl ukázán jako vodní šelma, která se jen tak nevzdává. Opravdu byl takový, byl to rozený predátor. Také to byl skvělý plavec. Jeho ocas měl úhoří tvar, a Cymbospondylus jej používal stejně jako úhoř nebo jako mořští hadi. Mával s ním ze strany na stranu, a to jej ve vodě tlačilo vpřed. Ocas byl mohutný, tvořil třetinu délky těla.

Ale budoucí ichtyosauři tento znak ztratili úplně. Nebo by se to dalo říci jinak, během evoluce byl jejich ocas vylepšen a začal připomínat ocasní ploutev ryb. Před 228 miliony let se objevil Californosaurus. On a jeho příbuzní (čeleď Toretocnemidae) byli pokročilými triasskými ryboještěry. Jejich ocas ostře směřoval dolů, jeho spodní strana byla stejného tvaru, jako široká dýka. Californosaurus měřil 3 metry a jak napovídá jeho jméno, zkameněliny rodu byly objeveny v Kalifornii v USA. To se však nedá říci o Mixosaurovi, jenž byl objeven v Číně, na Timoru, v Indonésii, na Špicberkách i v Kanadě, a dále též ve Spojených státech. Mixosaurus je nejznámějším ryboještěrem období Triasu a jeho skvěle zachované fosilie (a též jejich velké množství) dokazují jeho pokročilost. Je však zajímavé, že byl zřejmě pomalým plavcem...


Cymbospondylus ani jeho předkové samozřejmě neměli zádovou ploutev. Californosaurus, Mixosaurus a jejich příbuzní jí však byli vybaveni. Byla krátká, připomínala spíše malý hrbolek na zádech. Byla však viditelně rozeznatelná. Budoucí ryboještěři měli zádové ploutve vyšší a vyšší, například jurský Stenopterygius.

S koncem Triasu se ve vodách objevil největší ichtyosaur všech dob. Dvacetimetrový Shonisaurus byl spolu s křídovým Kronosaurem nebo dinosaurem Spinosaurem největším predátorem všech dob! Žil sice ve stejné době, jako Californosaurus a Mixosaurus (pozdní Trias), ale nepatřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Byl to zřejmě poslední zástupce primitivních ryboještěrů bez ploutve na zádech, zato byl však ohromný. Už nikdy v druhohorách ichtyosauři nedorostli takové velikosti...

Na obrázku má sice Shonisaurus zádovou ploutev, nicméně ve skutečnosti mu chyběla...

V juře se mezi ichtyosaury objevili ti, kteří skupinu nejvíce proslavili... O těch příště...

Titanosauři připutovali do Austrálie přes zemi ledu

27. října 2016 v 9:49 | HAAS
Přes jedenácti lety, roku 2005, objevil chovatel ovcí a farmář David Elliott kosti velkého dinosaura v savaně na svém ranči v australském Queenslandu. Nedávno byl živočich popsán a pojmenován jakožto Savannasaurus. Jedná se o jednoho z mála australských sauropodů, které známe. Žil v období Křídy, asi před 95 miliony let, spolu se svými příbuznými Wintonotitanem a Diamantisaurem. Australští sauropodi obvykle nebývají bráni jako obrovští v porovnání se svými jihoamerickými příbuznými. Ovšem Savannasaurus měřil až 15 metrů a řadil se tak mezi středně velké titanosauridy. Vážil až 20 tun a na výšku měřil okolo 6 metrů, díky čemuž byl větší, než například Wintonotitan. Možná to byl jeden z největších jižních dinosaurů své doby. Každopádně, nedávno uskutečněný popis Savannasaura ukázal další pozoruhodnost. Paleontologové se domnívají, že již vědí, jak se sauropodi, konkrétně titanosauři, dostali do Austrálie. Jejich původ musíme hledat na zcela odlišném kontinentu: v Jižní Americe. V době asi před 105 miliony let, kdy migrace sauropodích druhů začala, byla již Gondwana, nebo-li Velký jižní kontinent, na rozpadu. Sauropodi neputovali do Austrálie přes kus Afriky, který tehdy tyto kontinenty spojoval jen chabě. Jižní Amerika a Austrálie však byly obě pevně připojeny k jinému kontinentu. Dnes bychom se divili, kdyby se nějaká skupina zvířat dostala z jednoho místa na druhé přes Antarktidu. Tehdy ale nepanovalo na ledovém kontinentu tak extrémní podnebí: střídala se sice období zimy a léta, ale nejnižší teploty určitě nedosahovaly ani z poloviny takových hodnot, jako dnes. Antarktida byla tehdy zalesněná, a poskytovala všechno, co sauropodi potřebovali: hojnost zeleně. Dostatek potravy byl důležitý, ale sauropodům se na Antarktidě dařilo. Jejich migrace z Jižní Ameriky přes Antarktidu našla svůj cíl v Austrálii. Přes zemi ledu se tedy do Austrálie dostali všichni titanosauři původně z Jižní Ameriky. Antarktida byla tehdy, na samém konci rané Křídy, zhruba před těmi 105 miliony let, opravdu jedinou možnou cestou po suché zemi z Jižní Ameriky na kontinent protinožců. Paleontologové stojící za tímto nálezem však říkají, že by tuto skutečnost neodhalili nebýt Savannasaurových kostí. Právě ty poskytly cenné informace. Kosti byly porovnány s kostmi jihoamerických sauropodů a byla odhalena překvapivá podobnost. Také nedávno objevená lebka Diamantisaura prozradila mnohé o evoluci a utváření lebek australských titanosaurů. Podle odborníků je kromě toho možné, že spousta jiných zástupců tehdejší australské fauny měla původ v Jižní Americe. K těmto trans-polárním migracím dinosaurů totiž mohlo dojít vícekrát. Savci pak tento krok zopakovali: vždyť předchůdci dnešních vačnatců se vyvinuli v Jižní Americe a též se do Austrálie dostali stejnou cestou, a to asi před 50 miliony let. Je tedy zřejmé, že k takovému velkému putování došlo v historii zvířat jižní polokoule hned několikrát...

Doufám, že se Vám článek líbil, do komentářů napište, co si myslíte!

Vesmírná předzvěst globálního oteplení

19. října 2016 v 16:12 | HAAS
Zprvu se může zdát, že mimozemská tělesa se jen s těží mohou stát předzvěstí následných změn na Zemi. Avšak 56 milionů let staré důkazy jasně potvrzují, že k tomu skutečně došlo. Stalo se to již několikrát, ovšem toto je jeden z nejvýznamnějších vědeckých důkazů. A možná, že celá událost měla i mnoho společného s těmi změnami, jež nebyly malé. Devět milionů let předtím způsobil pád jiného mimozemského tělesa, obrovské desetikilometrové kometky, sérii katastrofálních událostí, jež vedly k vyhynutí dinosaurů a dalších velkých zvířat, panujících v druhohorách. Před 56 miliony let zase dopad jiného meteoritu mohl zapříčinit velké globální oteplení. Tento jev, který měl nemalé důsledky, doslova obrátil atmosféru vzhůru nohama na přelomu Paleocénního a Eocénního období. Podnebí se velice oteplilo. Jen několik milionů let po vymření dinosaurů Země zažívala další extrémy. Pád kometky, jejíž velikost není známá, měl za následek velkou akumulaci, tedy nahromadění, oxidu uhličitého v atmosféře. Během 150 000 let se teplota na zeměkouli zvýšila o nějakých 5 stupňů Celsia, což není zanedbatelná hodnota. Savci, právě se vzapamatující po druhohorách, připraveni obsadit zaniklé niky mezi živočichy, a také ptáci, kteří rychle narůstali do velkých rozměrů, měli situaci o něco těžší. Možná však toto oteplení urychlilo jejich vývoj, jelikož se změnou prostředí byly rychle vymíceny formy živočichů, které se během té krátké doby nedokázaly přizpůsobit. Zvířata ze středního až pozdního Eocénu, ať už to byli Gastornisové, nebo masožraví kopytnatci, byli potomci tvorů, kteří oteplení úspěšně přečkali a dokázali se mu přizpůsobit doslova skvěle. Nyní si někteří odborníci myslí, že v souvislosti s Paleocénním-Eocénním oteplením lze najít analogii, jistou podobnost, s tím dnešním. Globální oteplování, ke kterému dnes dochází, sice nebylo způsobeno kosmickým tělesem, ale lidská činnost, která za ním stojí, má podobné následky. Jen během krátké doby, když se atmosféra kvůli jaderné energii a podobným dějím oteplila, vyhynula řada zvířat. Před 56 miliony let došlo k něčemu podobnému... Není vyloučeno, že v budoucnu bude ještě zjištěno, jaké konkrétní měl dopad třetihorního meteoritu na tehdejší život. Avšak důkazy v sedimentech, v pravěkých skalách, jasně vypovídají o tom, že následky nebyly zrovna malé. Jinak je však potřeba uvést, že k tomuto nálezu došlo spíše čirou náhodou při obvyklém vědeckém výzkumu...



Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Albertosaurus vs. Mercuriceratops

15. října 2016 v 9:17 | HAAS
Před 75 miliony let byla provincie Alberta v Kanadě krvavým bojištěm. Střetávala se na něm zvířata všech různých velikostí, od dvoumetrových zabijáků až po osmimetrové rohaté býložravce. Mnozí z těchto tvorů disponovali děsivými zbraněmi, které při bitvách používali, a často záleželo na taktice i na náhodě, kdo vlastně vyhrál. Mezi největšími zvířaty, která se v prehistorické Albertě střetávala, patřili dva odlišní dinosauři-vedli však spolu nemilosrdné boje...

Nejprve zde máme Albertosaura. Ten se již v našem seriálu objevil, v souvislosti s Edmontonií. Opancéřovaný býložravec však nebyl jediným, který musel Albertosaurům čelit... Albertosaurus patří mezi nejznámější a nejprozkoumanější dinosaury Severní Ameriky. S délkou více než 8 metrů patřil mezi velké theropody, byl to masožravec, pravděpodobně dravec, ale možná i občasný mrchožrout. Protože patřil k tyrannosauridům, měl zakrnělé přední končetiny a mohutné čelisti vyzbrojené dlouhými, dýkovitými zuby, zahnutými dozadu. Těmi svou oběť trhal. Mohl vyvinout překvapivou rychlost, nebyl totiž tak těžkopádný, jako jeho pozdější příbuzný T-Rex. Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách, výzkum tyrannosauridů z Alberty, vedený profesorem Philem Curriem, to dosvědčuje. Co když smečka Albertosaurů hledala před 75 miliony let nějakou oběť, a narazila na tučnou, ale také dobře vyzbrojenou kořist?


V roce 2014 Ryan a jeho spolupracovníci popsali nový druh býložravého dinosaura z čeledi Ceratopsidae a podčeledi Chasmosaurinae, a nazvali jej Mercuriceratops gemini. Byl to velký rohatý dinosaurus o délce 6 metrů, byl tedy srovnatelný se svým bratrancem Chasmosaurem, jemuž byl nápadně podobný. Mohl za to dlouhý, široký a plochý límec, chránící zezhora krk. Jako u jiných ceratopsidů, mohl Mercuriceratops tento límec používat při soubojích mezi samci. Rohy, směřující svými vrcholy trochu vzhůru od lebky, tak nezasáhly nechráněné oči, ale právě tento límec. Když Mercuriceratops žil, mohl být tento límec pestře zbarven například k upoutání pozornosti samice. Zároveň s jeho pomocí zastrašoval predátory. Musel to být děsivý pohled, podívat se na rozzuřeného býka Mercuriceratopse mířícího právě proti Vám, s těmi rohy a s tím límcem... Kromě Alberty byl Mercuriceratops nalezen i v sousední Montaně v USA. Před 75 miliony let patřil Mercuriceratops na obou územích k největším spásačům vegetace...


Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách. Je pravděpodobné, že Mercuriceratops žil zase ve stádech. Mohla skupina Albertosaurů zaútočit na stádo dobře vyzbrojených býložravců? Důlažité bylo najít si nějaký zranitelný kus. Když se nějaký býložravec vzdálil od stáda, byl synem smrti. Albertosauři mu ihned odřízli cestu ke skupině a zabili ho. Mohla však skupina tyrannosauridů proniknout rovnou do stáda a vybrat si nějakého zraněného či nemocného jedince až tam? V Prehistorickém parku byla ukázána scéna, kdy Tyrannosauři takto pronikli do velké skupiny Triceratopsů. K něčemu podobnému mohlo docházet i mezi souboji mezi Albertosaury a Mercuriceratopsy. Bylo to skoro jako na afrických planinách, když lvi loví pakoně. Z ničeho nic se skupina Albertosaurů dostala přímo doprostřed stáda. Občas nějaký dravec podlehl, neboť byl zraněn ostrými rohy svých býložravých oponentů. Ovšem jindy došlo k zabití Mercuriceratopse. Dva nebo tři Albertosauři mohli jedince obklíčit a smrtelnými ranami svých čelistí jej během chvíle zabili. Nebylo však radno setkat se s rozzuřenými členy stáda, například s vůdčími samci, v takovém případě by byly šance vyrovnané, nebo by dravci ustoupili... Všechno toto je založeno na poznatcích ze současného světa, kde obdobné souboje probíhají mezi velkými savci neustále, alespoň tedy hluboko v divočině...

Doufám, že se Vám tato část líbila, byla možná trochu delší než ta předchozí, ale to by vadit nemělo... Tak zase příště u tohoto projektu!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Neovenatoridae

12. října 2016 v 15:42 | HAAS
Po Dicraeosauridech a Megalosauridech popíši Neovenatoridy, čeleď dinosaurů, kterou je celkem nezvyklé uvádět. Sami se dozvíte proč...

Název čeledi: Neovenatoridae,
Autor názvu a popisu: Benson, Carrano, Bussatte, 2010!
Nejznámější dinosauři čeledi: Neovenator, Megaraptor,
Doba výskytu: Křída.
Jak vidíte, tato čeleď dinosaurů byla popsána nedávno a tak se s ní v knihách moc často nesetkáte. Důvodem je to, že její zástupci byli donedávna považováni za členy jiných skupin dinosaurů. Typickým příkladem je Megaraptor, velký theropod měřící 9 metrů na délku a žijící v pravěké Patagonii, Jižní Americe, před 90 miliony let. Ještě před pár lety byl považován za největšího raptora, tedy dromaeosaurida, který kdy žil. Jeho 30 centimetrů dlouhý dráp byl umisťován na zadní končetiny, jako je tomu s drápem Velociraptora, Deinonycha a dalších raptorů. Ovšem pak se zjistilo, že to byl omyl! Megaraptor měl tento dráp na předních končetinách, možná podobně, jako jemu nepříbuzný Baryonyx. V současnosti je považován za neovenatorida, ale některé nové výzkumy ukazují, že brzy bude ze skupiny vyjmut a zřejmě zařazen k tyrannosauridům či spinosauridům (takže by nakonec k Baryonyxovi neměl daleko)... Neovenatoridi byli příbuzní jurským Allosaurům. Patří do skupiny carcharodontosaurů, kam řadíme některé z největších masožravých dinosaurů vůbec. Oni samotní nebyli tak obrovští jako třeba Carcharodontosaurus, ale přesto dorůstali úctyhodných rozměrů. Například Orkoraptor z křídové Argentiny měřil až 6 metrů na délku a vážit mohl k jedné tuně. Byl to zuřivý predátor lovící menší ornithopody, a byl opeřený. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je rod, podle něhož byla pojmenována. Je to Neovenator, popsaný už roku 1996 díky pozoruhodně zachovalým zkamenělým kostem z ostrova Wight v Anglii. Původně byl považován za Megalosaura, konkrétněji za jeho nový druh. To se v minulosti stávalo mnohokrát: celá řada theropodů byla popisována jako Megalosaurus. Avšak Neovenator měl blíže k Allosaurům. Byl velký, délka byla vypočítána na 7 až 8 metrů, váha se pohybovala okolo dvou tun. Pozůstatky původně nalezeného exempláře byly objeveny spolu s kostmi Mantellisaura, takže je možné, že jedinec zahynul při hodování na mrtvole býložravce, nebo jejich kostry jednoduše pohřbila společně tekoucí řeka, do níž se dostaly... Minulý rok byl dokončen významný výzkum. Paleontologové, kteří se mu věnovali, zjistili, že Neovenator měl mimořádně citlivý systém neurovaskulárních kanálů. Sloužily mu jako senzory. Něco podobného bylo zjištěno i v souvislosti se Spinosaury a v budoucnu bude jistě odhaleno i ohledně dalších skupin masožravých dinosaurů...


Dále plánuji napsat o další málo známé čeledi, podrobnosti již brzy!

Úspěch rauisuchianů

10. října 2016 v 11:50 | HAAS
V blízké době možná napíši více článků na téma úspěchu různých skupin živočichů. Začneme však s rauisuchiany, velkými triasskými predátory...

Rauisuchiani byli velicí predátoři příbuzní dinosaurům a krokodýlům. Žili pouze v období Triasu, a ti nejstarší a nejprimitivnější se objevili už před 249 miliony let, tzn. hned po velkém permském vymírání. Žili na naší planetě po více než 40 milionů let, za tu dobu narostli do skutečných velikostí a stali se z nich dominantní predátoři. Otázkou je, proč. Tato čtyřnohá, šupinatá monstra přece nebyla o nic lepší, než pokročilí savcovití plazi typu Gorgonopsida a jeho příbuzných, kteří vládli světu na konci Permu. Úspěch rauisuchianů však tkvěl právě v obrovském vyhynutí, které se na konci Permu uskutečnilo, a které vymítilo 90 % všeho života na Zemi. Přežila jen hrstka zvířecích skupin, a mezi plazy se začali vyvíjet právě tito predátoři. Předběhli dinosaury, kteří se vlastně tehdy ještě nevyvinuli, a tedy i archosaury, jejich předchůdce. Začali růst a brzy se z nich stala velká zvířata. To také znamenalo, že měla velkou chuť k jídlu. V pozdním Triasu, když už žili první dinosauři jako byl Coelophysis či Eoraptor, měli rauisuchiani skutečně navrch. Dvacet milionů let evoluce vykonalo své, kdežto dinosauři byli evolučně mladou skupinou zvířat. S těží se dokázali ubránit něčemu, co je velikostně překonávalo. Rauisuchiani měli 3 až 6 metrů na délku, a čím déle se vyvíjeli, tím větší byli. Například argentinský Saurosuchus dosahoval plné délky 6 metrů, to se rovná dvěma osobním automobilům. Jenže masožravý dinosaurus, který by tuto délku překonal, nežil dalších 20 milionů let! Postosuchus ze Severní Ameriky, z doby před 225 až 215 miliony let, byl dalším příkladem dominantního predátora. Lovil i Coelophysise, maximálně třímetrové masožravé dinosaury, kteří mohli být rychlejší, ale při blízkým setkáním s Postosuchem zkrátka neměli šanci. Avšak rychlost byla také jednou z výhod rauisuchianů. Podívejte se například na končetiny Postosucha. Nemá je podél těla jako varani nebo krokodýlové. Končetiny se nacházely pod tělem, spíše jako u savců nebo v případě běhu u varana obrovského. To znamenalo, že Postosuchus byl rychlý. Na krátké vzdálenosti mohl vyvinout relativně vysokou rychlost. Ani hbitý Coelophysis nemusel vždy utéci. Postosuchus ale lovil hlavně velké býložravce, například dicynodonty, kteří byli v pozdním Triasu stále ještě hojní. Saurosuchus z Argentiny činil stejně-tehdejší ekosystém oplýval kořistí, jakou byla Ischigualastia a její příbuzní. Rauisuchiani měli také obrovské čelisti plné zubů dozadu zahnutých, pilovitých. Díky tomu jejich hlava připomínala hlavu dinosaurů... Je opravdu zajímavé, že rauisuchiani dinosaury jakoby předběhli. Jejich masivní hlava, rychlost a velikost se nerovnala ničemu, co svět do té doby zažil. Ani gorgonopsianti neměli tak robustně stavěnou lebku, i když to byli výkonní predátoři zrovna tak nebezpeční, jako jejich nepřímí triaští následovníci... Rychlý růst v průběhu vývoje celé skupiny tedy znamenal hlavní úspěch rauisuchianů. Dnes nám tato zvířata mohou připadat jako monstra, ale první dinosauři z nich měli hrůzu mnohem větší...

Líbil se Vám dnešní článek? Pokud ano, napište mi. Můžete také diskutovat o tom, proč byli rauisuchiani v Triasu tak důležitými dravci.

Velcí teropodi se zvláštní výzdobou

5. října 2016 v 15:42 | HAAS
Odborníci ze Státní univerzity v Severní Karolíně, USA, přišli s koncem minulého měsíce s výsledky zajímavého výzkumu. Zaměřoval se na velké teropody a možnou spojitost jejich velikosti s bizarními hřebínky a dalšími útvary na hlavě. Tito výzkumníci věří, že výzkumem jejich ozdob můžeme nalézt tajemství jejich úspěchu, a možná i důvod, proč byli tak velcí. Tým porovnal 22 největších masožravých dinosaurů, mezi nimi se nacházejí Spinosaurus, Tyrannosaurus, Allosaurus, Cryolophosaurus aj. a z nichž všichni zde vypsaní měli na hlavě nějaké útvary. Spinosaurus mohl okouzlit své okolí nebo vystrašit možnou kořist zvláštním útvarem na zobáku, jenž ale nebyl příliš výrazný, na rozdíl od zádové plachty. Tyrannosaurus měl na hlavě jen jakési růžkaté struktury, nepříliš vyčnívající, Allosaurus pak také. Zato Cryolophosaurus si díky svému hřebenu vysloužil přezdívku Elvissaurus. 20 ze 22 největších teropodů mělo na hlavě hřebínky či rohy. Mezi obry, kteří je kompletně pochyběli, je Acrocanthosaurus. Tento velký, 11 metrů dlouhý predátor, neměl v dospělosti žádné takové útvary. U mnoha masožravých dinosaurů je to celkem vzácné, pokud nejde například o dromaeosauridy (ale ti byli opeření, alespoň mnozí, a proto mohli mít pernaté chocholky). Ale mezi gigantickými teropody je to už skutečná vzácnost. Velkým theropodem, dorůstajícím 7 až 8 metrů délky, byl i francouzský Dubreuillosaurus z období Jury. Ten také neměl na hlavě žádné ozdoby, ačkoliv někteří vědci namítají, že nalezený exemplář nebyl dospělec a že se růžky mohly vyvinout až v dospělosti. U Acrocanthosaura jsme si však jisti tím, že je v dospělosti neměl. Jaký je závěr paleontologů ze Severní Karolíny? Ukázalo se, že 20 teropodů se stalo velkými, ba i obrovskými, během kratší doby. Acrocanthosaurus dosáhl délky 11 metrů po dlouhé době, jako druhu mu to trvalo miliony let. Zato T-Rex žil jen dva nebo tři miliony let, a přesto byl 13 metrů dlouhý. Jinými slovy, mít na hlavě nějaký útvar znamenalo rapidně vyrůst. Evoluce u těchto zvířat trvala kratší dobu. Zřejmě to má spojitost s tím, že přežívali opravdu jen ti nejpřizpůsobivější. Šlo o jedince, kteří dokázali nejvíce zaujmout a proto měli mláďata. To je možné vysvětlení. Je dost možné, že právě hřebínky na hlavách sloužily samcům k upoutání pozornosti samic anebo naopak k odstrašování jiných, mnohdy slabších samců. Slabé jedince to neodsuzovalo jen k tomu, že neměli žádné potomstvo, ale rovnou byli zabíjeni. Svět dinosaurů byl skutečně krutý, tak to ale chodí mezi zvířaty i dnes. Avšak zpět k pozoruhodným zjištěním paleontologů ze Severní Karolíny. Výzkum skutečně ukázal, že spojitost mezi strukturami na lebkách a rapidním nárůstem velikosti u druhů, jež jimi byli vybaveni, je možná. Není to sice definitivní závěr, jde ovšem o zajímavý pohled na evoluci dinosaurů skrze zcela nové poznatky...




Snad se Vám článek líbil, přijde mi to jako zajímavý objev ze světa již známých, ba dokonce proslulých giantů...

Ostrovní trpaslíci-Mamut ze Sardinie

2. října 2016 v 10:59 | HAAS
O zakrslých mamutech z Kréty či kalifornských ostrůvků známých jako Channel Islands jsem již napsal. Stále jsem se však nezmínil o neméně zajímavém druhu zakrslého mamuta, který obýval jeden slavný italský ostrov... Nyní se to mění, je tu další část Ostrovních trpaslíků!

Místo: Sardinie, Středomoří,
Čas: Střední až pozdní Pleistocén,
Příklad ostrovního nanismu: Sardinský mamut.
I když mamuti byli mnohdy obrovští (například mamut kolumbijský ze Severní Ameriky dorůstal výšky až 4 metrů), našli byste mezi nimi i malé druhy, sotva vyšší než člověk. Jedním z nich byl Mammuthus lamarmorai, pozoruhodný zástupce této skupiny savců, přežívajících v době ledové. Během poslední doby ledové se Mammuthus lamarmorai proháněl pláněmi Sardinie ve Středomoří, a vydržel tam po 410 000 let. Nešlo o jediného mamuta ze Středomoří, který se v průběhu času zmenšil. Evoluce stála i za zmenšením krétského mamuta, který žil zhruba ve stejné době. Také vyhynulí sloni z tropických ostrovů v Indonésii byli nesmírně malí. V porovnání s jejich předky je tato skutečnost zarážející, ale dlouhý pobyt druhu na ostrově mnohdy stojí za jeho zmenšením. Původ M. lamarmorai, tedy to, kdy se vyvinul, však není zcela známý. Je pravděpodobné, že před půl milionem let se mamuti dostali na Sardinii, která byla spojena s kontinentální Evropou. Pak zřejmě zůstali uvízlí na ostrově a začal se z nich vytvářet nový druh... M. lamarmorai dosahoval v kohoutku výšky 1,4 metru, což je srovnatelné s devítiletým dítětem. Bylo nalezeno několik stoliček tohoto mamuta, samozřejmě se výrazně podobají těm sloním. Humerus, nebo-li kost pažní, dosahovala u tohoto druhu délky 45 centimetrů. Došlo také k objevu několika klů, jež byly relativně tenké. Jejich šířka se rovnala zhruba 3,5 centimetrům. Váha M. lamarmorai je odhadována na 500 až 550 kilogramů, nyní si to porovnejte s dnešním africkým slonem, jenž může vážit 5 až 6 tun. Velcí mamuti stepní byli zhruba stejně velcí a těžcí jako dnešní afričtí sloni. Je tedy úžasné pozorovat zmenšování mamutů. Na Sardinii však nebylo mnoho velkých predátorů, kteří by šli zakrslým mamutům po krku, a proto nebylo problémem zmenšit se. Dodnes byla většina kostí tohoto mamuta objevena za západě či jihozápadě Sardinie, většina důležitých exemplářů tam byla vykopána v 19. století. Za vyhynutím sardinského mamuta stála především změna klimatu, na snížení počtů tohoto chobotnatce se však mohli podílet i nově příchozí lidé. Před 40 000 lety tento mamut vymírá...


Další část Ostrovních trpaslíků je za námi! Jak vidíte, zakrslých chobotnatců žila v minulosti celá řada...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Atrociraptor vs. Panoplosaurus

28. září 2016 v 10:48 | HAAS
V období Křídy zažívala provincie Alberta v dnešní Kanadě zápasy nesmírně silných, vitálních a nebezpečných zvířat. Ta si šla vzájemně po krku, využívala všech možných zbraní k zabití své kořisti, anebo v jejím případě, k ubránění se predátorovi. Krvavé souboje nebyly ničím výjimečným, pravěká bojiště byla krví zalita. Mezi albertskými dinosaury, jež ukazují velkou rozmanitost, probíhaly souboje téměř neustále. Před 70 miliony let se spolu utkala dvě děsivá stvoření, Atrociraptor a Panoplosaurus...

Atrociraptor byl malý masožravec stejné skupiny jako Velociraptor nebo Dromaeosaurus. Jako typický zástupce čeledi Dromaeosauridae měl zahnuté drápy na zadních končetinách, které používal k probodení krku kořisti nebo k udržení se na její silné kůži, zatímco ji přitom trhal svými zuby. Atrociraptor by se svou velikostí dal přirovnat k Velociraptorovi, nebyl o moc vyšší než krocan a dosahoval délky srovnatelné s výškou dospělého muže. Byl však vybaven relativně velkým mozkem, jež jej činil mezi dinosaury takřka inteligentním. Navíc to byli smečkoví lovci: většina dromaeosauridů žila ve skupinách. Atrociraptoři požírali především ještěrky a malé savce, a to když se skupinou nebyli. Avšak když lovili jako jedna velká smečka, mohli si Atrociraptoři troufnout i na zvířata mnohem větší. Snad dokázali dopadnout i mládě Edmontosaura. Ale mohl se tento dravec před 70 miliony let pustit do obrněného dinosaura?


Panoplosaurus. Jméno pro velkého ptakopánvého dinosaura, jenž byl pokryt těžkým pancířem. Měřil ale 5,5 až 7 metrů a vážil okolo 3,5 tuny. Jak mohl Atrociraptor takového živočicha skolit? Jedna věc je jistá: Panoplosaurus byl obtížným protivníkem i pro velkého Albertosaura. Nejen, že byl dobře chráněný a díky svému brnění představoval takový dinosauří tank. Byl i dost velký. Když jej napadl útočník, snažil se nejspíš přitisknout se k zemi, chránit tak své měkké břicho a vystavit nepříteli svůj krunýř. Na ocase neměl kyj, byl to nodosaurid. Dříve se předpokládalo, že Panoplosaurus byl shodný s Edmontonií, ale nebylo tomu tak. V minulosti byl Panoplosaurus považován za ankylosaurida s kyjem na ocase, ale jak již bylo zmíněno, tento kyj postrádal a tak to byl s určitostí nodosaurid. Toto zvíře, jehož název v překladu znamená "kompletně obrněný ještěr", nemohlo být pro Atrociraptora lehce porazitelným protivníkem!


Atrociraptor by byl jediným švihnutím Panoplosaurova ocasu odsouzen k smrti! Ale dravec mohl využít jedné příležitosti. V dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích od BBC bylo ukázáno, že mongolští ankylosauři měli v mládí krunýře měkké, jejich záda nebyla plně chráněna. Krokodýlí osteodermy se totiž stávají tvrdými až v dospělém věku a u obrněných dinosaurů tomu bylo stejně. Stejně jako mongolští ankylosauři, i Panoplosaurus a jemu příbuzní měli v mládí záda pokryta spíše tvrdší, avšak prorazitelnou kůží. A toho mohl Atrociraptor využít! Když se dala dohromady smečka těchto brutálních zabijáků a vystopovala například školku mláďat Panoplosaurů, bez váhání zaútočila a oddělila od ní jedno mládě. Pak stačilo několik dobře mířených ran smrtícími drápy, kousnutí dozadu zakřivenými zuby, a mládě Panoplosaura vydechlo naposledy. Dospělý Panoplosaurus však vůbec nepřipadal v úvahu. Je možné, že i větší, avšak nedospělí Panoplosauři, například jen 2,5 metru dlouzí, nemohli pro Atrociraptory představovat kořist. Byli už moc velcí a s věkem rostly i jejich obrannné schopnosti. Nakonec Panoplosauři, kteří se dožili dospělosti, nemuseli mít z většiny predátorů strach a nějaký Atrociraptor je už vůbec nemohl vystrašit...

Tato část seriálu pojednávala o dvou zvířatech, která se střetávala jen občasně a souboje mezi nimi určitě neprobíhaly moc často... Ovšem příště poznáte predátora a kořist, mezi nimiž k soubojům docházelo mnohem častěji!
 
 

Reklama