Popisky prvohorních živočichů

Charassognathus

8. října 2018 v 18:36 | HAAS
Charassognathus ("vroubkovaná čelist") byl permský kynodont, který byl popsán teprve v roce 2007. Je známý pouze z Jihoafrické republiky. Jeho zkamenělé pozůstatky byly odkryty nedaleko městečka Fraserburg v proslulé pánvi Karoo. Charassognathus je zřejmě nejstarším dosud nalezeným kynodontem. Žil v období pozdního Permu, před 255 miliony let, ve stejné době, kdy místy, z nichž jednou vznikla pánev Karoo, pobíhali Lycaenopsové a procházeli mohutní Moschopsové. Charassognathus nebyl žádným obrem, ba naopak. Nalezená lebka měří pouze 5 centimetrů, byl to tedy drobek. Nedosahoval více než půl metru na délku. Jako všichni jeho příbuzní byl samozřejmě kvadrupední, pohyboval se tedy po čtyřech končetinách. Možná žil v norách, ale to je jen domněnka. Kynodontům vynesl jejich název především znak pro ně tak typický: prodloužený čumák. Díky tomu jejich lebka výrazně připomíná tu psí. Charassognathus měl také zvětšené špičáky. Stavba lebky se výrazně podobá i té therocephalianí, což dokazuje, že kynodonti a therocephaliani jsou si blízce příbuzní (spolu s gorgonopsianty pak patřili do skupiny zvané Theriodontia).
Popisek tohoto therapsida najdete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Glanosuchus!

Dvinia

1. října 2018 v 18:30 | HAAS
Dvinia byl rod kynodonta, savcovitého plaza se skupiny theriodontů (kam patřili také gorgonopsianti a therocephaliani), který žil před 254 miliony let, v pozdním Permu. Podobně jako jeho příbuzní, vypadal zhruba jako kombinace psa a ještěra. Možná, že Dvinia byla pokryta srstí, i když to nebylo dokázáno. Zvíře bylo pojmenováno podle Severní Dviny, řeky v archangelské oblasti v Rusku. Její fosilie byly nalezeny na stejném místě, jako ostatky slavného gorgonopsida rodu Inostrancevia, pareiasaura Scutosaura či poměrně bizarního dicynodonta Vivaxosaura. Dvinia byla jejich současníkem. Byl to poměrně malý omnivor, všežravec, živící se zřejmě hlavně malými obratlovci a bezobratlými, snad i výhonky rostlin, případně snad mršinami. Oko a úpony svalů oddělovala tenká kost. Temporální okna v nalezené lebce byla extrémně velká; tento znak sdílí s ostatními vysoce vyvinutými kynodonty. Řezáky byly poměrně malé, avšak špičáky byly zvětšené. Za nimi se pak nacházelo 10 až 14 stoliček. Známe jeden druh; Dvinia prima. Byl popsán ruským paleontologem a zároveň profesorem Varšavské univerzity Vladimirem Prokhorovichem Amalitskiim.
Popis Dvinie najdete například na anglické Wikipedii.

Příště Charassognathus!

Cynosaurus

18. září 2018 v 18:03 | HAAS
Cynosaurus ("psí ještěr") byl rod cynodonta, který žil v období pozdního Permu, před 265 až 254 miliony let. Ostatky druhu Cynosaurus suppostus, popsané Sirem Richardem Owenem (mužem, který jako první použil název dinosaurus) roku 1859, byly nalezeny v Jihoafrické republice. Pocházejí z proslulé fosilní zóny Dicynodon/Daptocephalus Assemblage Zone, která spolu s několika dalšími obdobnými zónami tvoří Beaufortovu skupinu, část geologické formace v pánvi Karoo. Cynosaurus byl savcovitý plaz, therapsid, a spolu se svými příbuznými se výrazně podobal savcům, přestože kráčel a běhal v plazím stylu, neboť neměl končetiny umístěny pod tělem, ale po jeho stranách. Někteří paleontologové se domnívají, že kynodonti byli osrstění, a vlastně proč by neměli být? Vždyť přinejmenším jejich lebky jsou až příliš savčí. Proto se také Cynosaurus jmenuje tak, jak se jmenuje. Psí vzhled dodával Cynosaurovi zvláště prodloužený čenich; ten u dospělců tvořil 32 % délky lebky. Byl to masožravec. Lovil menší obratlovce, všemožné plazy, možná i další therapsidy. Zuby měly skoro až vejcovitý, oválný tvar a zubům na horní čelisti chybělo tzv. cingulum. Cynosaurus byl současníkem dycinodontů jako byl Cistecephalus. Je možné, že tyto malé savcovité plazy, kteří si zřejmě hloubili nory v podzemí, lovil.
Popisek Cynosaura můžete najít na anglické Wikipedii.


Příště Dvinia!

Onychodus

12. září 2018 v 18:25 | HAAS
Onychodus ("zub-dráp") je rod vyhynulé nozdraté ryby, která žila v mořích celého světa v období Devonu před 397 až 374 miliony let. Byl to poměrně velký predátor; tato ryba dorůstala délky 2 až 4 metrů. Lovila všemožné menší ryby a pancířnaté, které přepadávala ze zálohy. Kryta výběžky korálových útesů, vždy chňapla po nějaké, která se až příliš přiblížila nebo prostě jen proplavala kolem. Vědci do dnešních dnů popsali pět různých druhů Onychoda, přičemž ten nejlépe známý je O. jandemarrai z geologické formace Gogo ve slavném Kimberley v západní Austrálii. Onychodus byl vybaven velice zvláštními zuby: šlo v podstatě o zatažitelné kly připomínající dýky, jež vycházely ze spodní čelisti. Ještě zvláštnější je, že tyto zuby nebyly vůbec připevněny ke kosti, zvíře jimi tedy mohlo volně pohybovat. Zuby byly pouze zaklíněmy v páru hlubokých dutin na patře. Když je Onychodus potřeboval k tomu, aby jimi sevřel a zabil svou kořist, jednoduše je vysunul. Nebyl v tom žádný složitý mechanismus. Dospělí Onychodové byli vybaveni třemi takovými "kly", mláďata jich však měla dvojnásobek. Každý z těchto zubů byl dlouhý 4 centimetry. Horní čelist už obsahovala 30 zubů, jež se směrem dozadu velikostně zmenšují... Že lovil i pancířnatce, o tom máme spolehlivý důkaz z Austrálie. Byla totiž objevena fosilie Onychoda, který spolkl půlku pancířnatce, zatímco druhou půlku ještě soukal do tlamy. Něco se stalo a ryba zahynula, zatímco měla oběd... Onychoda popsal John Strong Newberry, americký fyzik a geolog (onen první geolog, který kdy navštívil Grand Canyon), roku 1857. Druh O. eriensis byl popsán teprve minulý rok...
Popisek Onychoda najdete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Cynosaurus!

Laccognathus

5. září 2018 v 18:06 | HAAS
Laccognathus ("čelist s jamkami") byl rod lalokoploutvé ryby, která žila v období středního až pozdního Devonu před 397 až 360 miliony let. Dosud byly popsány tři druhy: L. panderi z východní Evropy, konkrétně pak z Estonska, Litvy a Ruska, L. grossi z Litvy a L. embryii z kanadského ostrova Ellesmere. Právě poslední jmenovaný druh je asi nejlépe prozkoumaným ze všech, neboť bylo do dnešních dnů nalezeno 22 exemplářů. K jejich odkrytí došlo ve stejné lokalitě, kde byl nalezen Tiktaalik. L. embryii je také, jak už bylo naznačeno, jediným druhem rodu Laccognathus, který pochází ze Severní Ameriky. Laccognathus byl vybaven podivnými jamkami na spodní čelisti, které mu pravděpodobně sloužily k orientaci ve vodě, k odhadování změn ve vodním proudu a také změn tlaku ve vodě. Obdobně používají dnešní ryby laterální linii či postranní čáru (jde o jeden a ten samý systém smyslových orgánů). L. embryii dosahoval délky až 1,8 metru. Tělo bylo ze stran zploštělé. Každá z šupin pokrývajících tělo měřila v průměru okolo 2,5 centimetru. Je dosti pravděpodobné, že tato ryba žila až úplně na dně moře, kde číhala, možná zahrabaná ve štěrku, na svou kořist. Když jakákoliv menší rybka proplula kolem, Laccognathus po ní chňapl. Měl velice široké a silné čelisti, takže kořist už neunikla. Dva evropské druhy Laccognatha byly nalezeny v usazeninách, jež pocházejí pravděpodobně z mnohem sladších vod. Laccognathus byl tedy jako rod zřejmě přizpůsoben široké paletě prostředí, žil tedy ve slané i sladké vodě. Kůže Laccognatha byla tvořena poněkud podivuhodně; velké kusy kůže překrývaly samotné kostní pláty. Šlo o kost tvořenou hustými vlákny, takže rybě neumožňovala výměnu kyslíku přes kůži. Proč tedy takový podivný znak? No, zdá se, že hustá osifikace sloužila Laccognathovi spíše k zadržování vody v těle. Proč? Zřejmě proto, že jako lalokoploutvá ryba vybavená silnými prsními ploutvemi byl Laccognathus schopen žít krátce mimo vodu. Taková ryba byla schopná přeskákat malý můstek souše dělící od sebe dvě jezírka či laguny, a to velmi snadno. Muselo být impozantní sledovat dvoumetrovou rybu, jak takto "kráčí" po souši. Hlava Laccognatha byla malá, tvořila jen pětinu délky těla, a byla shora zploštělá.
Popisek této obdivuhodné ryby naleznete na anglické Wikipedii.


Příště Onychodus!

Holoptychius

4. září 2018 v 18:20 | HAAS
Holoptychius byla lalokoploutvá ryba z řádu Porolepiformes, který zahrnuje 21 až 23 ryb, včetně 7 druhů rodu Holoptychius. Tato ryba žila v období pozdního Devonu a Karbonu, a to konkrétně před 383 až 318 miliony lety. Většina druhů této ryby měřila jen okolo 50 centimetrů na délku, takže rozhodně nešlo o jednoho z největších devonských a karbonských predátorů, nicméně jeden nalezený exemplář je dlouhý 2,5 metru, což značí, že rod Holoptychius se svými druhy okupoval hned několik příček v potravním řetězci. Takto velká ryba se pak živila především ostatními druhy kostnatých ryb, menší druhy zřejmě lovily třeba korýše nebo ještě menší rybky. Tělo mělo dokonalý hydrodynamický tvar, díky čemuž se Holoptychius ve vodě velmi rychle pohyboval, tudíž mu nedělalo problém pronásledovat rychlou kořist. Tak jako většina jemu příbuzných ryb, i on měl zuby v podobě jakýchsi tesáků na patře. Okraje čelistí pak navíc nesly malé, ostré zoubky. Prsní ploutve měl umístěny výše než většina jeho rybích současníků... Zkameněliny Holoptychia byly nalezeny v Kolumbii, Pensylvánii v USA, v Rusku, Norsku, Spojeném království a také v Belgii.
Popisek tohoto zvířete najdete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Laccognathus!

Rhyniella

10. dubna 2018 v 18:24 | HAAS
Chvostoskoci jsou starobylou skupinou členovců, která nespadá do třídy hmyzu, ale do třídy skrytočelistných. Většinou se jedná o drobné živočichy, které jen tak nezahlédneme. Žijí prakticky všude, kde by se dal výskyt takových malých šestinožců očekávat, a jsou velmi přizpůsobiví. Dnešní chvostoskoci, stejně jako jejich prehistoričtí příbuzní, žijí v humusu, ve vodě, na okrajích ledovců a vůbec, v široké paletě různých prostředí. Na zadečku mají tzv. ventrální tubus, dokáží skákat, a jsou též vybaveni párem čtyřčlánkových tykadel. Jistě zajímavé je i to, že mezi dnešními chvostoskoky nalezneme partenogenní druhy. Nejstarší chvostoskoci jsou známí z raného Devonu, přičemž jedním z nejstarších, ne-li nejstarším, je Rhyniella praecursor. Byl to s velkou pravděpodobností suchozemský chvostoskok. Žil v raném Devonu stupně prag před přibližně 410 milióny let. Drobňoučká fosilie Rhynielly byla objevena na kusu staroprvohorní horniny roku 1919. Po celé 20. století a i na počátku století jednadvacátého byla pak Rhyniella považována za nejstaršího šestinohého, a to až do objevu zřejmě nejstaršího druhu hmyzu, jímž je jepici podobná Rhyniognatha. K vědeckému popisu Rhynielly došlo roku 1926. Pro Hirsta a Maulika, kteří jej vyhotovili, nebylo rozhodně jednoduché popsat tohoto tvora pouze z neúplných zbytků jeho exoskeletonu. Dlouho trvalo, než se zjistilo, že Rhyniella byla chvostoskokem. Dříve byla považována za larvu raného hmyzu... S délkou 1 až 2 milimetrů na délku to byl takřka nepozorovatelný tvor. V devonském světě, který byl odlišný od toho silurského, neboť se již na souš vydávaly nejen rostliny, ale i živočichové, měla zřejmě Rhyniella roli mrchožrouta. Živila se nejrůznějšími organickými zbytky, a hrála tak důležitou roli odklízeče odpadků.
Krátký popisek Rhynielly naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Holoptychius!

Archimylacris

3. dubna 2018 v 18:01 | HAAS
Archimylacris ("primitivní Mylacris") byl rod karbonského hmyzu z vymřelé skupiny Blattoptera, velmi výrazně se podobajícího švábům. Praví švábi se na naší planetě objevili až před asi 145 miliony let, na samém konci Jurského období, jejich anatomie však nebyla ničím novým. Právě už v Karbonu se deštnými lesy, tehdy pokrývajícími značnou část souše, proháněly jakési jejich praformy, a Archimylacris patřil mezi ně. Ve světě obřího hmyzu, jako byly vážky velikosti orla a stonožky délky auta, byl Archimylacris drobečkem. Většina fosilních otisků měří jen 2 až 3 centimetry, i když byly nalezeny i otisky až 9 centimetrů dlouhé. Takový pravěký "skorošváb" by už asi kdekoho pořádně vyděsil. Jeho tělo měřilo v průměru asi 4 centimetry. Rod to byl poměrně úspěšný; držel se na naší planetě po nějakých 12 milionů let, než před 299 miliony let kompletně mizí z fosilního záznamu. Žil v teplých, mlaskavých bažinách a lesích Severní Ameriky. Ty kromě hmyzu, ať už malého či toho velkého, obývali i různí krytolebci a první plazi. Archimylacris měl stejně jako dnešní švábi složená křídla, velký hlavový štít (pochopitelně šlo o součást exoskeletonu) a dlouhá, zakřivená tykadla. Některé dobře zachovalé fosilie nám umožňují rozeznat samičky od samečků; samičky totiž byly vybaveny výrazným kladélkem. Jeho potravou se stávalo vše možné, od živých tvorů až po hnijící zbytky. Archimylacris se pak sám stával potravou různých labyrintodontů nebo právě prvních diapsidních plazů. Po zemi se pohyboval dosti rychle, o čemž svědčí dlouhé končetiny. Mimořádně dobře ale i létal, i když zřejmě jen na krátké vzdálenosti. 3D model Archimylacrise byl vytvořen britskými vědci z Imperial College London a Přírodovědného muzea v Londýně. Díky němu bylo odhaleno, že segmenty Archimylacrisových končetin byly lepkavé; to se mohlo hodit například tehdy, když samička vyšplhala na stonek nějaké rostliny a poté se rozhodla naklást vajíčka na spodní straně listu, kde byla vajíčka v bezpečí před predátory. Jinak to pochopitelně tomuto hmyzu umožňovalo vlézt prakticky kamkoliv...
Krátký popisek Archimylacrise naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Rhyniella!

Cotylorhynchus

14. března 2018 v 18:41 | HAAS
Cotylorhynchus byl velký býložravý savcovitý plaz (synapsid), který žil v období před 280 až 270 miliony let, tedy během části geologické periody Perm, na území dnešní Severní Ameriky. Dosahoval délky 3 až 4 metrů, ve své době byl tedy jedním z největších plazů na Zemi. Podobně jako jemu příbuzná Casea, i Cotylorhynchus byl pravděpodobně vodní, o čemž svědčí prodloužené, robustní prsty na všech čtyřech končetinách. Mezi prsty se mohly nacházet plovací blány. Kolik času však Cotylorhynchus trávil ve vodě, to nevíme. Co však můžeme studovat je jeho anatomie. Bylo nalezeno několik koster tohoto zvířete, a to v amerických státech Oklahoma a Texas. Všechny tři druhy (C. romeri, C. bransoni a C. hancocki) měly robustně stavěné, mohutné, sudovité tělo. Typickým znakem tohoto savcovitého plaza je však velice malá hlava. Ta nesla poměrně velké nozdry, které se, v případě, že byl vodním zvířetem, Cotylorhynchovi hodily při nadechování. Pravděpodobně byl schopen pojmout plícemi velké množství vzduchu a poté se ponořit, přičemž se snad mohl pást na vegetaci rostoucí na dně mělčin či jezer. V případě, že tento kvadruped chodil po souši, mohly se tak velké nozdry hodit ke zvlhčování vdechovaného vzduchu, a to zvláště v suchých oblastech. Cotylorhynchus byl dále vybaven jakýmsi rypcem; horní čelist vystupovala před přední, kvůli čemuž z tlamy viditelně vybíhaly zuby. Paleontologové vědí, že byl tento tvor býložravcem, poněvadž se jeho zuby velmi výrazně podobají zubům dnešních leguánů, a ti jsou býložraví. Pokud plaval, podobaly se Cotylorhynchovy pohyby plaveckému stylu dnešních vodních želv. Tento obzvláště zajímavý permský živočich délky osobního automobilu byl tedy jakýmsi mixem všeho možného, co do něj vývoj tehdy mohl dát. Byl to úspěšný rod, vždyť existoval po řadu milionů let...
Jeho popis najdete například na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Archimylacris!

Casea

6. března 2018 v 18:22 | HAAS
Casea byla permským savcovitým plazem (synapsidem) ze skupiny Caseasauria. Na naší planetě žila v období raného Permu a byla současníkem například obojživelníka Eryopse či savcovitých plazů jako byli Dimetrodon a Edaphosaurus. Spolu s Edaphosaurem se také řadila k vůbec prvním suchozemským býložravým amniotům. Casea byla pojmenována paleontologem Samuelem Wendellem Willistonem, který pojal pojmenování tehdy nového rodu (1910) s humorem. Pojmenoval totiž toto zvíře podle sýru. Toto zvíře dosahovalo délky až 1,2 metru a jeho tělo bylo velmi zavalité. Lebka byla malá a kulatá. Končetiny se nenacházely pod tělem, ale vystupovaly z něj jako u moderních plazů. Jelikož byla býložravá, potřebovala Casea dlouhá a výkonná střeva ke trávení té tuhé rostlinné potravy, kterou se živila. Z tohoto důvodu byla tak zavalitá. Také hrudní koš byl podstatně zvětšený; v poměru k velikosti těla měla velké plíce. Podle některých spekulací měla skoro až prasečí čenich, i když nic takového z kosterních pozůstatků vyčíst nelze. Jedním autorem byla dokonce přirovnána k pytli brambor položenému na zem. Ačkoliv Casea byla jistě velmi zajímavější, než subjekt přirovnání, šlo zřejmě o pomalu se pohybující zvíře, jež trávilo mnoho času spásáním vegetace. Trávení také trvalo dlouho; Casea měla velmi primitivní zuby, rozhodně nedovedla svou potravu žvýkat. Ačkoliv mnohé z její anatomie poukazuje na suchozemský styl života, je také možné, že se čas od času vydala do vodního prostředí. Stále je však otázkou, zda byla Casea semiakvatická. Nicméně tvar jejích končetin, které zčásti připomínají ploutve, naznačuje, že snad mohla být i zcela vodní... Její zkameněliny byly nalezeny ve francouzském Aveyronu a v americkém státě Texas. Z těchto míst pocházejí tři dosud popsané druhy rodu Casea...
Její popisek naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Cotylorhynchus!
 
 

Reklama
Reklama