Popisky prvohorních živočichů

Kotlassia

24. dubna 2017 v 16:52 | HAAS
Kotlassia, pojmenována podle ruského města Kotlas, byla jedním z větších obojživelníků žijících v Permu. Když byly její pozůstatky rolu 1898 objeveny ve vesničce Novinki, nedaleko Kotlasu, nebylo toho o ní mnoho známo... Teprve později, ve 20. století, začali paleontologové přemýšlet, do jaké čeledi patřila. Zdálo se, že by mohla být blízkou příbuznou Seymourie, což vědci uznávají i dnes. Oba tito obojživelníci, podobní plazům a žijící hlavně na souši, měli společného předka v Eldeceeonovi, který žil před 330 miliony let... Kotlassia prima žila před 275 milióny let, v pozdním Permu. Na rozdíl od Seymourie nebyla takřka výhradně suchozemská, ale menší část života trávila i ve vodě, o čemž svědčí menší končetiny s prsty dobrými k plavání. Na každé končetině se nacházely prsty čtyři. Kotlassia měřila na délku pouhý 1 metr, takže byla v ohrožení ze strany masožravých savcovitých plazů jako byl Dimetrodon nebo Ctenorhachis. Často se stávala jejich potravou. Naštěstí se před těmito dravými zvířaty občas schovávala ve vodě... Protože měla Kotlassia dva křížové obratle, podobala se plazům. Jde totiž o typický plazí znak. Stále však připomínala velkého mloka, dalo by se dokonce říci, velemloka. Je pravděpodobné, že Kotlassia byla nenápadně zbarvena, aby splynula s okolním prostředím na souši, případně při ponoření na dno úplně zmizela z dohledu. Na suchu byla pomalá a proto před svými nepřáteli často unikala do vody. To značí, že se nikdy nevyskytovala daleko od vodního zdroje. Lebka Kotlassie byla menší a zploštělejší než lebka Seymourie, a dobře zachovalý nález dokazuje, že dobře slyšela. Podle sluchu se tedy hodně orientovala-vyhledávala podle něj potravu, stejně jako byla schopna zaslechnout blížícího se predátora... Tento tvor byl jedním z předchůdců plazů...
Popisek Kotlassie naleznete na webových stránkách ReptileEvolution.

Příště Tulerpeton!

Gephyrostegus

20. dubna 2017 v 18:04 | HAAS
Gephyrostegus žil v Karbonu. Byl to obojživelník, který se však značně podobal raným plazům. Buď to byl jejich přímým předkem, nebo patřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Ať tak či onak, Gephyrostegus byl velmi pozoruhodný. V pozdním Karbonu, před 300 miliony let, se tento nevelký živočich, obratlovec, stále musel mít na pozoru před velkým masožravým hmyzem. Menší Gephyrostegové se snadno mohli stát kořistí Arthropleury. Ani ve vodě pro ně nebylo nikdy příliš bezpečno, zvlášť kvůli beznohým, masožravým obojživelníkům, Lepospondylům... Gephyrostegus byl nalezen v České republice, je to středoevropská specialita. Fosilie Gephyrostega byly odkryty v karbonském černém uhlí poblíž Nýřan. Z této oblasti pochází i spousta dalších tehdejších obojživelníků, kteří jsou známi pouze z Česka. Nejbližším příbuzným Gephyrostega byl jemu velmi podobný obojživelník Bruktererpeton. Dříve se však vědci domnívali, že to byla Seymouria. Ta však byla suchozemská, kdežto Gephyrostegus trávil malou část svého života ve vodě. Od špičky hlavy po kloaku měřil jen 22 centimetrů, s ocasem to bylo o několik centimetrů více. Toto se nezdá být mnoho, ale stále delkou přesahoval mloka skvrnitého, který se ve střední Evropě vyskytuje dnes... Pro tohoto tvora byly typické velké oči s vertikální zorničkou. Lovil v noci, a jeho kořistí se stávali malí brouci. Tlamou měl plnou malých, ostrých zoubků, zatočených vzad. S jejich pomocí rozbíjel karapax brouků nebo jimi pronikal skrze krunýř malých stonožek. Lovil také štíry a další menší pavoukovce, zároveň se však musel mít na pozoru před obrovskými, metrovými škorpióny-v Karbonu žilo hned několik gigantických druhů štírů... Z pohledu paleontologie a taxonomie je tento obojživelním významný ještě tím, že to byl příbuzný amniotů-tvorů, mezi něž patříme i my (jejich mláďata se vyvíjejí v plodových obalech). Sám Gephyrostegus ale podobně jako většina obojživelníků kladl vajíčka do vody. Ze všech obojživelníků příbuzných jak plazům, tak rovnou i amniotům, byl Gephyrostegus vůbec nejmenší.
Jeho popisek můžete nalézt na anglické verzi Wikipedie.

Příště Kotlassia!

Cutleria

6. dubna 2017 v 18:13 | HAAS
Cutleria byl permský plaz, který se o své jméno dělí ještě s rodem hnědých řas. Každý paleontolog si však při zaznamenání jejího jména vybaví tohoto živočicha... Cutleria žila před 295 až 290 či 289 miliony lety, tedy na samém začátku poslední geologické periody prvohor, Permu. Byl to plaz z řádu pelykosaurů, stejně jako v té době žijící Edaphosaurus, Ctenorhachis nebo Dimetrodon. Cutleria byla blízkým příbuzným Dimetrodona, nepyšnila se ale jeho hrozitánskou zádovou plachtou. Přesto však nejspíše stejně jako Dimetrodon byla studenokrevná. Končetiny byly vytočeny směrem od těla, tak jako u dnešních plazů. Byla vybavena silnými drápy. Hlavu měla protáhlou, s typickým Dimetrodoním zjevem. Oči naháněly hrůzu. Se zavřenou tlamou vypadala, jako by se zlověstně usmívala, ostatně též jako Dimetrodon. Na krátké vzdálenosti dokázala utíkat značně rychle... Přes své příbuzenství s Dimetrodonem byla ještě blíže příbuzná Haptodovi a Ophiacodonovi, kterým se více podobala... Cutleria byla masožravá. Její zuby byly uzpůsobeny k pozření jakéhokoliv typu kořisti. Nebyla příliš velká, měřila jen kolem jednoho metru na délku, její kořist byla tedy ještě menší... Cutleria byla pojmenována podle formace Cutler v Coloradu, kde byla nalezena roku 1965. Tehdy ji dvojice paleontologů Lewis a Vaughn pojmenovali. Z hlediska nalezených fosilií však o Cutlerii nemůžeme říci nic víc. Pozůstatků se našlo tak málo, že nelze učinit žádné další závěry o životě tohoto pelykosaura. Bylo to až v 90. letech, kdy se alespoň zjistilo, díky práci paleontologa obratlovců Michela Laurina, známého svou prací v Mezinárodní společnosti fylogenetické nomenklatury, že patřila do čeledi Sphenacodontidae (která zahrnuje už zmíněného Dimetrodona)...
Popis tohoto obdivuhodného, ale velmi málo prozkoumaného živočicha naleznete na anglické Wikipedii nebo na webu Reptile Evolution.

Příště Gephyrostegus!

Palaeohatteria

30. března 2017 v 17:35 | HAAS
Nazvodry svému jménu nebyla Palaeohatteria nikterak blízce příbuzná s dnešními hatériemi nebo-li tuatarami z Nového Zélandu. Zatímco dnešní hatérie, poslední dva druhy zbylé z dob dinosaurů, tvoří čeleď Sphenodontidae, Palaeohatteria pro změnu patřily mezi tzv. Sphenacodontiany. Jejich zuby se pravděpodobně mírně podobaly zubům hatérií, díky čemuž obdrželi toto jméno ("odon" znamená zub). Mnohem více se však jejich zuby podobaly zubům savců. To proto, že tito Sphenacodontiani byli savcovitými plazy, nebo také synapsidy či therapsidy (obě jména se synonymy). Tento obdivuhodný plaz, "pradávná hatérie", tedy byla spřízněna i s námi, jelikož se savci vyvinuli ze savcovitých plazů... Paleohatérie žila před 290 miliony lety v období raného Permu. V této době se setkávala s velkými pelykosaury jako byl Edaphosaurus. Na rozdíl od něj neměla Paleohatérie plachtu na zádech. Obě zvířata ale žila ve stejné době na stejném místě. Edaphosaurus se potuloval prehistorickou Evropou (i Severní Amerikou) právě tehdy. Jeho pozůstatky byly nalezeny jak v České republice, tak v Německu, především v Durynsku. Právě z této velké země pocházejí jediné fosilie Paleohatérie. Byly nalezeny v 19. století poblíž Drážďán v Niederhäslichsých vápencích. Zvířeti dal jméno německý geolog Carl Friedrich Henrich Credner roku 1888. Zvíře pojmenoval podle hatérie, která už tehdy byla 57 let vědecky známá, neboť se domníval, že Paleohatérie byla jejím přímým předchůdcem. Jak již víte, ve skutečnosti byla savcovitým plazem... Nebyl to velký živočich. Měřil pouhé dvě stopy, tj. 60 centimetrů na délku. Asi polovinu délky jeho těla tvořil ocas, podobně jako u dnešních ještěrů-vždyť je to jeden z typických znaků mnoha takto stavěných plazů. Hmotnost těla se odhaduje jen na 3 kilogramy. Byl to pozemní živočich. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců, ale byly typicky umístěny po stranách těla. Na krátkou vzdálenost mohla Paleohatérie vyvinout značnou rychlost, ovšem zřejmě měla studenokrevný metabolismus a tak dlouho rychlost neudržela. V lebce byly posazeny velké oči. Z tlamy vybíhaly ven dozadu zatočené zuby. Byla masožravá, ale čím se Paleohatérie přesně živila, to s jistotou paleontologové neví. Celý popis tohoto Permského rodu je založen na nálezech několika lebek. Podle všech studií náleží mladým jedincům, nikoliv dospělcům...
Některé cenné informace o tomto živočichovi můžete najít na anglické verzi webu Wikipedie.

Příště rod Cutleria!

Ianthasaurus

20. března 2017 v 17:16 | HAAS
Ianthasaurus byl maličký příbuzný proslulého Edaphosaura. Byl to pelykosaurus, plaz spřízněný se savci, a zároveň jeden z prvních větších plazů na Zemi. V Severní Americe se vyskytoval před 300 miliony let v období Karbonu. Pravděpodobně to byl předchůdce Edaphosaura a nakonec již žil ve stejné době, jako on. Šlo jen o jeho změnšenou verzi. Ianthasaurus měřil 75 centimetrů na délku, kdežto Edaphosaurus dosahoval délky až třímetrové. A zatímco Ianthasaurova hmotnost se pohybovala okolo pěti kilogramů, Edaphosaurus vážil šedesátkrát víc. Vzhledem se však od něj výrazně neodlišoval. Zádová plachta u něj byla přítomna též. Tato ploutev sloužila k termoregulaci: stačilo ji nastavit sluníčku, a studenokrevný plaz se hned ohřál. Když jeho tělesná teplota příliš stoupla, nastavil plachtu studenému větru a tělo se ochladilo. Tento výkonný "termoregulační systém" se vyvinul i u dalších savcovitých plazů, například u současníka permského druhu Edaphosaura, Dimetrodona. Samozřejmě známí dinosauři jako Spinosaurus a Ouranosaurus měli plachtu též... Zevnějškem se tedy Ianthasaurus od svého velkého příbuzného nelišil. Byl o dost menší, ale jinak mezi nimi nebylo tolik lehce rozpoznatelných rozdílů. Avšak zuby, to už je něco jiného. Edaphosaurus měl zuby typické pro býložravce. Drtil s nimi tuhou vegetaci, například jehlice prvních jehličnanů. Ianthasaurus byl určitě hmyzožravcem, neboť jeho zuby byly ostré a na špičce mírně zatočené vzad. Špičáky byly málo vyvinuté. Takovéto zuby se hodily k prokousnutí tvrdých krovek brouků nebo pancíře menších stonožek. V období Permu byla hladina kyslíku v atmosféře mnohem vyšší než dnes, což umožnilo nárůst velikosti členovců. Ianthasaurus byl v potencionálním nebezpečí ze strany velkých škorpiónů, dlouhých přes 1 metr, na druhou stranu si však pochutnával na velkých švábech, jež mu byli snadnou kořistí... Od Edaphosaura se odlišoval i tvarem lebky. Připomínala lebku Haptoda, což byl jeden ze Sphenacodontů... Pravděpodobně nebyl příliš rychlý. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců. Místo toho měl Ianthasaurus typický ještěrčí postoj s nohama vytočenýma z těla do stran. Na krátké vzdálenosti dokázal obstojně běžet, ale pravděpodobně dával přednost jiným únikovým metodám. Možné je i to, že své predátory zastrašoval pestře zbarvenou zádovou ploutví. Tvar ploutve se u jednotlivých druhů Ianthasaura lišil...
Jeho popis můžete v knize The Origin and Evolution of Mammals.

Příště Palaeohatteria!

Lycideops

6. března 2017 v 17:12 | HAAS
Lycideops longiceps byl v roce 1931 pojmenován významným jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem. Byl to savcovitý plaz stejné skupiny jako Therocephalian a byl pravděpodobně stejně velký. Bohužel se nikdy nenalezla úplná kostra, takže paleontologové si nemůžou být zcela jisti, i tak se ale délka zvířete zdá být asi jeden metr. Lycideops byl rychlý, mrštný, měl celkově krátké končetiny posazené pod tělem, prodložený čenich a také mohutný chrup. Zvláště špičáky byly výrazné. Therocephalian byl jedovatý, svou kořist zabíjel jedovatým uštknutím. Možná i Lycideops disponoval jedem. Jeho nejbližším příbuzným je sice pravděpodobně Choerosaurus, u kterého se přítomnost jedu neprokázala, nelze to však ani vyloučit. S Lycideopsem a Choerosaurem patřil do čeledi Lycideopidae ještě Tetracynodon, o němž se toho z těchto rodů ví asi nejvíc. Vesměs to byli permští savcovití plazi nebo-li térapsidi. Lycideops byl nalezen v Jihoafrické republice v jedné ze subdivizí superskupiny Karoo, kde byla nalezena celá řada permských zvířat. Lycideops jakožto rod pochází Dicynodon Assemblage Zone, tedy z konce Permu a začátku Triasu. Nejspíše se zdržoval poblíž jezer, kam se přicházeli napít různí dicynodonti. Lovil ale také obojživelníky nebo malé plazy žijící u vody. Někteří Lycideopsové se vyskytovali i ve skalách, kde číhali na procházející zvířata a vrhali se na ně ze zálohy. Když po nich velká býložravá oběť šla, jednoduše vyšplhali na skálu nebo utekli, jelikož byli dost mrštní. Stejně jako jeho příbuzní, byl i Lycideops masožravý...
Jeho popis můžete najít na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Ianthasaurus!

Spinoaequalis

1. března 2017 v 17:14 | HAAS
Spinoaequalis ("symetrická páteř") žil na konci Karbonu, před 300 miliony let. V té době byl dnešní americký stát Kansas velkou bažinou, která zapáchala, kypěla velkým hmyzem a dominovaly jí čtyřicetimetroví giganti, jež byli příbuznými kapradin. Spinoaequalis patřil k prvním plazům. Vyvinul se jen o něco později než Hylonomus. Dříve byl podle zachovalé kostry považován za blízkého příbuzného Petrolacosaura, který se proslavil svou rolí v Putování s pravěkými monstry. Ve skutečnosti měl ale tento roztodivný ještěr blíže k Eudibamovi a k vodním plazům, jako byl například Galesphyrus, který ale žil v Permu, tak o 40 milionů let později. Ovšem jeho nejbližším příbuzným byl, zdá se, Araeoscelis. Na rozdíl od něj však Spinoaequalis nepreferoval pohyb po souši, ale spíše ve vodě. Měl silný ocas ve tvaru ploutve, který ho ve vodě skvěle poháněl. Plaval podobným způsobem jako krokodýlové nebo varani. Opravdu zajímavé je, že neměl prst číslo 5. Jinak byly zadní končetiny mnohem mohutnější než ty přední... Paleontologové tvrdí, že Spinoaequalis představoval prvního skutečně vodního plaza. Naši šupinatí příbuzní se vyvinuli na souši, potom ale některé skupiny zamířily zpět do vody a právě tento obdivuhodný diapsid (plaz se dvěma spánkovými jámami) byl tím prapůvodním. Nebyl ale zcela vodní, občas se vracel na souš a kladl tam i svá vejce. Jak již bylo zmíněno, pravěký Kansas byl před 300 miliony let močálem. Zde byl Spinoaequalis králem vod. Občas si však musel dávat pozor, jelikož mu mohlo hrozit nebezpečí ve slané vodě. Jak to víme? Nedaleko jeho zkameněliny byly nalezeny i fosilie mořských ryb. Určitě se tedy z vnitrozemí občas vydával na širé moře lovit svou oblíbenou potravu. Ovšem tam už číhali dodnes velmi úspěšní žraloci... Spinoaeqalis měřil na délku 30 centimetrů, jako ostatní primitivní plazi byl i on malý. Na druhou stranu se ale plazi pomalu, postupně zvětšovali. Hylonomus žil o patnáct milionů let dříve a byl o deset centimetrů kratší. V době Spinoaequalise už se tato skupina obratlovců chystala k ovládnutí naší planety...
Jeho popis najdete například na anglické Wikipedii.

Příště Lycideops!

Eudibamus

9. února 2017 v 17:56 | HAAS
Eudibamus cursoris byl jeden z paraplazů (Parareptilia), do jejichž příbuzenstva zřejmě patří současné želvy. Řadil se mezi bolosauridy, čeleď paraplazů vyskytujících se pouze v geologických obdobích Karbon a Perm v Severní Americe, východní Asii a Evropě. Velmi se podobali ještěrům, zejména pak rod Belebey připomínal vzhledem leguány. Eudibamus se však od mnoha svých příbuzných, jako byl Belebey či Bolosaurus, výrazně odlišoval schopností běhat pouze po zadních končetinách. Jedná se o jeden z nejstarších příkladů bipední chůze (tedy chůze po dvou nohou) vůbec. Eudibamus totiž žil před 285 až 280 miliony lety, tedy zhruba ve středu Permského období, tolik proslaveného barvitou diverzitou v té době dominantních savcovitých plazů. Byl to malý plaz. Jeho tělo měřilo od čenichu po špičku ocasu pouhých 25 centimetrů a téměř polovinu této délky tvořil ocas. Byl štíhlý a postupně se zužoval. Během chůze či při běhu po zadních jej Eudibamus držel nad zemí. Ocas byl nejspíše zdvižen nad vodorovnou polohu, tzn. Eudibamus ho udržoval takřka směrem vzhůru. Díky tomu dokázal rychleji utíkat. Tento kuriózní dvounožec se v již zmíněném geologickém období vyskytoval na území dnešní Evropy. Poměrně dobře zachovalá zkamenělá kostra Eudibama byla nalezena v Durynsku, Německu. Zdejší geologická formace Tambach je na fosilie neobvyklých raně až středně permských plazů celkově bohatá. Mezi další nálezy patří Thuringothyris. Avšak Eudibamus cursoris je snad nejúžasnějším nálezem z celé formace. Byl pojmenován v roce 2000 skupinou paleontologů, kterou tvořili R. Reisz, D. Scott, T. Martens, D. S. Berman, S. S. Sumida a A. C. Henrici. Druhové jméno tohoto zvířete je odvozeno od slova cursor, které znamená "běžec". Sprinter to byl jistě znamenitý, na svou velikost mohl vyvinout relativně vysokou rychlost. Byl štíhlý a obratný, tudíž šlo jistě o výkonného běžce, rozhodně nikterak pomalého. Rychlost byla ve světě permských gigantů výhodou, společně s velikostí. Eudibamovi velikost chyběla, ale vynahradit si to dokázal právě svými sprinterskými výkony. Rychlost byla též nutná k dopadení kořisti. Tento malý živočich měl v tlamě malé, ostré zoubky, dokonalé k prokousnutí tvrdých krovků nejrůznějších brouků a dalšího hmyzu. Možná lovil i vážky, pokud byl tedy dobrým skokanem...
Nepatří sice mezi nejznámější z obyvatel naší planety v Permském údobí a také proto jeho popis nenalezneme ve velkém množství knih. Cenné informace však najdete na anglické verzi Wikipedie či na webech Prehistoric Wildlife a Reptile Evolution.

Příště Spinoaequalis!

Ctenopterus

26. ledna 2017 v 18:09 | HAAS
Ctenopterus byl rod kyjonožce, nebo též eurypterida, žijícího v geologickém období Silur. Roku 1912 ho popsali paleontologové John Mason Clarke a Rudolf Reudemann. Žil ve světových mořích a byl aktivním lovcem. Obvykle neproplouval vodami, ale pohyboval se při dně, hledaje jakoukoliv masitou potravu. Jeho kořistí se stávali trilobiti, stejně jako velmi malí raní obratlovci. Ctenopterus je řazen do čeledi Stylonuridae, jejíž zástupci se vyznačovali redukovaným počtem plovacích končetin, nebo jim tyto končetiny zcela chyběly. Byla to specializace jedné vývojové skupiny kyjonožců sledující cíl kráčení po dně, raději než aby se pohybovali především plaváním. Stylonuridi měli také další charakteristický znak, jenž je odlišoval od ostatních kyjonožců. Byl jím velmi štíhlý ocas. Hlavohruď se od středu až ke špičce ocasu sbíhala do trnu. Tak se zužovala, že konec těla byl tvořen jen malým článečkem. Jedinými kráčivými končetinami, s jejichž pomocí se Ctenopterus pohyboval, byly dva páry končetin, jimiž byl kyjonožec vybaven. Jednalo se o první dva páry, vzadu vybavené nápadnými výrůstky. Tyto výčnělky se na fosiliích dokonale zachovaly. Existuje-li však část těla, jež se u nalezených Ctenopterů nezachovala, je jí původně první pár končetin přeměněný na smyslové orgány. Pravděpodobně byly velice křehké a proces fosilizace nepřečkaly. Oči tohoto kyjonožce byly velké, což bylo pro tuto skupinu bezobratlých, často nazývanou mořskými škorpióny, typické. Zrak měl tedy Ctenopterus velmi dobrý. Zjevně šlo o bystrého lovce. Není však jisté, jak přesně zabíjel svou kořist. Je možné, že podobně jako u brontoskorpiona a jeho příbuzných, vyvinula se už u Ctenoptera jedová žláza. Šlo by spíše o vnější shodu, konvergenci, jelikož brontoskorpioni nepatřili mezi kyjonožce a tyto skupiny tedy nebyly velmi blízce příbuzné. Je pravděpodobnější, že Ctenopterus svou kořist zabíjel omráčením svými předními končetinami. I trny z nich vybíhající, často sloužící k pohybu, mohly mít za účel omráčení či dokonce zneškodnění oběti. Tělní články Ctenoptera byly oblé a ve středu těla byl živočich kulatý. U tohoto bezobratlého byla dobře patrná i hlava, zužující se směrem dopředu. Při pohledu zezhora měla hlava zhruba srdcovitý tvar, připomínala snad i oblý zub. S koncem silurského údobí sice Ctenopterus vymírá, v pozdějším Devonu je však nahrazen jinými poměrně úspěšými stylonuridy. Tato čeleď přečkala až do permské geologické periody...
Dobrý popis kyjonožce rodu Ctenopterus můžete najít na anglické verzi portálu Wikipedie.

Příště Eudibamus!

Carcinosoma

12. ledna 2017 v 18:11 | HAAS
Carcinosoma je podivuhodně pojmenovaný eurypterid ze staršího Siluru. Ona a její příbuzní, Eocarcinosoma, Paracarcinosoma a Rhinocarcinosoma byli velmi malí kyjonožci, obvykle dorůstající délky okolo 30 centimetrů. Nebyli tedy těmi největšími mořskými škorpióny; Pterygotus byl desetkrát delší. Exoskeleton, tedy krunýř Carcinosomy tvořily jazykovité šupiny a hlavová část svým tvarem trochu připomínala trojúhelník. Složené oči, díky kterým Carcinosoma dobře viděla své okolí, se nacházely přímo vepředu. Někteří mořští škorpióni měli celkem velká klepítka vybíhající z tlamy, ale u Carcinosomy a její příbuzným druhům byly celkově malé. Končetiny, sloužící k pohybu na dně moře, byly pokryty delšími trny, alespoň tedy ty končetiny, s jejichž pomocí členovec kráčel. První pár těchto končetin byl kratší než druhý. Ocas měl tvar pádla tak jako tomu bylo u dalších eurypteridů nebo-li kyjonožců. Tito tvorové byli předchůdci štírů. Byli však mnohem větší než karbonští štíři a mnohonásobně svou velikostí překonávali ty dnešní. Dnes největší žijící štír-veleštír císařský-má asi 15 centimetrů. Carcinosoma byla mezi mořskými škorpióny drobečkem, ale ve srovnání s největším dnes žijícím štírem to přece jen bylo větší zvíře. Fosilie Carcinosomy byly nalezeny v pozdně silurských stratách (mnoha na sobě nahromaděných horninách), jež vznikly ze dna tehdejšího moře. Zatím byly zkameněliny tohoto kyjonožce objeveny ve Velké Británii, na východě Spojených států amerických a v Kanadě. Byla však rozšířena mnohem dále, proto je pouze otázkou času, kdy budou její zkameněliny nalezeny i jinde. Kromě názvu Carcinosoma se pro ni občas používá i jméno Eusarcus, jenže to je použito i pro jeden druh současného pavoukovce-proto bychom ji měli nazývat Carcinosomou...
Tento kyjonožec není příliš známý, ovšem jeho popis můžete nalézt na anglické Wikipedii.

Příště Ctenopterus!
 
 

Reklama