Popisky prvohorních živočichů

Odontocyclops

9. ledna 2018 v 18:05 | HAAS
Odontocyclops ("Kyklop se zubem") byl velký dicynodont žijící v období pozdního Permu před 260 až 250 miliony let. Jeho fosilie byly nalezeny v pánvi Karoo v Jihoafrické republice a v horninách Madumabisa Mudstone v údolí Luangwa v Zambii. Bylo nalezeno několik exemplářů, z nichž si paleontologové mohou udělat dobrý obrázek o vzhledu a životě Odontocyclopse. Lebka dosahovala délky 60 centimetrů, kost tvořící nasální oblast je pokryta malými jamkami, které svědčí o tom, že byla za života zvířete pokryta keratinem. Rozdíl mezi samci a samicemi lze určit jednoduše: samci měli výčnělky, kly, které zřejmě používali k soubojům, zatímco samicím chyběly. Lebky jsou jinak zhruba stejně velké, což dokazuje, že šlo o dospělé jedince, tudíž se nemusí diskutovat o tom, zda někteří z jedinců byli mláďaty či ne. Blízkým příbuzným a zároveň současníkem Odontocyclopse byl Oudenodon, další jihoafrický dycinodont z pozdního Permu. Stejně jako všichni dicynodonti, byl i Odontocyclops býložravý. Spásal vegetaci ve výšce 20 až 100 centimetrů nad zemí. Dospělci byli vysocí přibližně 1 metr. Toto zvíře mělo poměrně vzpřímenější postoj než většina ostatních dicynodontů; pohyboval se nicméně velmi pomalu. Odontocyclops se stával častou kořistí větších predátorů, především gorgonopsiantů jako byl Gorgonops longifrons. Jelikož nebyl schopen rychle utíkat, bylo zřejmě jeho jedinou obranou množství jedinců. Samci se případně mohli bránit svým masožravým nepřátelům s pomocí klů. Je pravděpodobné, že Odontocyclops vyhynul koncem Permského období, kdy vymřelo 90 % druhů na Zemi. Někteří dicynodonti, kupříkladu Odontocyclopsův vzdálený bratranec, Lystrosaurus, jej však přečkali, a žili ještě několik dalších milionů let v Triasu...
Popis tohoto živočicha najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Pelanomodon!

Emydops

12. prosince 2017 v 18:01 | HAAS
Emydops byl malý dicynodont. Žil ve středním až pozdním Permu na území dnešní Jihoafrické republiky, kde byly také objeveny zkamenělé pozůstatky, i když je pravdou, že se mohl vyskytovat i mimo dnešní Jižní Afriku, neboť byly v té době všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent, Pangaeu. Omezit areál rozšíření Emydopse je složitější i z dalšího důvodu. Rod byl popsán roku 1912 proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem, a od té doby mu bylo přiděleno třináct druhů. Mezi nimi je i dicynodont z indické formace Kundaram. V roce 2008 byl však počet druhů Emydopse zúžen na dva: E. arctatus (popsaný Owenem roku 1976 jako Kistecephalus arctatus) a E. oweni (popsaný roku 2008 a pojmenovaný na Owenovu počest). Z některých Emydopsových lebek vystupovaly malé kly, prodloužené zuby. U jiných zase chyběly. Mohlo by se jednat o jeden ze znaků, podle nichž by šlo od sebe rozlišit samce či samice, anebo snad i pravděpodobněji mladé a staré jedince. Na jedné lebce se dokonce nachází cosi, co neuvidíme na lebce žádného jiného dicynodonta. Je to druhý pár prodloužených zubů, vystupující z čelistí. Dicynodont to byl malý: Emydopsova lebka měřila jen 5 centimetrů na délku, zvíře samotné mělo tedy maximálně několik desítek centimetrů. Emydops byl buďto hrabavý, tak jako Diictodon, nebo žil mezi keři a další nízkou vegetací. Co se ví jistě je fakt, že byl býložravcem, tak jako ostatní zástupci velkého infrařádu Dicynodontů...
Popis tohoto tvora naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Odontocyclops!

Burnetia

5. prosince 2017 v 18:15 | HAAS
Burnetia byla rodem biarmosuchiána, který žil v pozdním Permu asi před 250 miliony let. Řadí se do čeledi Burnetiidae, jež byla pojmenována podle ní, a do které se řadí vzrůstově spíše menší biarmosuchiáni. Zástupci této čeledi jsou známí pouze z Ruska a Jihoafrické republiky. Burnetia je pak jihoafrickou specialitoum, pocházející z formace Balfour ve Východním Kapsku. Jediný dosud popsaný druh, B. mirabilis, byl popsán a pojmenován proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem už roku 1923. Broom sestavil popis zvířete na základě silně stlačené lebky, která nebyla skloubena s dolní čelistí. K poškození lebky došlo při procesu fosilizace. Exemplář je tedy pouze fragmentem, jenž je takřka zbaven jakýchkoliv výjimečných znaků. I podle výrůstků, jež se na lebce zachovaly, lze však odhadovat, že Burnetia měla na hlavě mnoho hrbolků. To bylo pro biarmosuchiány typické. Také se ví, že měla prodloužené špičáky, jednalo se tedy o masožravce. Jak velkou kořist lovila, to nevíme. Lebka je dlouhá 20 centimetrů, rekonstrukce délky trupu i s ocasem se pak od sebe více či méně liší. Biarmosuchiáni byli permskými zvířaty nesmírně zajímavými. Jejich tělo bylo mohutnější než například tělo gorgonopsiantů. Na rozdíl od nich také lebka neměla více ještěrčí či až vlčí tvar. Přesto se u těchto zvířat vyskytovaly mohutné špičáky. Gorgonopsianti tedy nebyli jedinými šavlozubými své doby. Biarmosuchiáni, včetně Burnetie, vyhynuli na konci Permského období, kdy Zemi zasáhlo největší vymírání živočišných druhů všech dob...
Její popisek naleznete na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Emydops!

Hipposaurus

13. listopadu 2017 v 17:17 | HAAS
Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!

Lophorhinus

7. listopadu 2017 v 17:57 | HAAS
Lophorhinus ("nos s hřebínkem") byl savcovitý plaz, tedy synapsid nebo-li therapsid, žijící v období pozdního Permu. Je znám pouze z Jihoafrické republiky, přesněji z formace Teekloof, z hornin starých 259 až 254 miliónů let. Byl to tedy současník Gorgonopse, Lycaenopse, Moschopse a dalších obdivuhodných savcovitých plazů, kteří ovládali naši planetu v posledním dějství existence permských plazů. Lophorhinus pak vyhynul v době, kdy začalo velké vymírání druhů, jež vedlo ke zmizení 90 % života na naší planetě a bylo tak největším vymíráním jeho historii. Naše znalosti Lophorhina vycházejí pouze z nálezu jediné lebky, která je dlouhá 20 centimetrů. Zvíře měřilo celkově asi 1 metr na délku, a výškou nesahalo dospělému člověku (asi 1,8 metru vysokému) ani po kolena. Nalezené cranium navíc není ze sto procent kompletní. Řadil se mezi biarmosuchiany, zvláštní masožravé therapsidy, z nichž mnozí měli na lebce typické výstupky. Díky tomu někteří z nich, včetně Lophorhina, trochu připomínali Estemmenosucha. Avšak byli to masožravci, a svými špičáky připomínali Gorgonopsidy. Špičáky biarmosuchianů, včetně Lophorhina, byly prodloužené a šavlovité. Přestože byl Lophorhinus malý, byl jistě postrachem všech ještěrkám podobných plazů, menších obojživelníků a snad i mláďat jiných therapsidů. Pokud lovil ve smečkách podobně jako Lycaenops, mohl být skutečně smrtící, a třeba útočit i na zvířata větší než byl on sám. Šavlovité špičáky byly hlavní zbraní Lophorhina, s jistotou jimi protrhl krční tepnu ulovené oběti, a tím navždy a rychle ukončil její život. Žil nejspíše na písečných dunách, poblíž řek a v oblastech poněkud řídké vegetace. Své latinské jméno dostal díky kostěnnému hřebínku, jenž se nacházel na čenichu. Dále měl pár výstupků, které z lebky vybíhaly nad očima. K čemu sloužily, to není jasné. Je však pravděpodobné, že našly svou funkci v namlouvacích rituálech či při vzájemném zastrašování rivalů...
Popis Lophorhina můžete najít na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Hipposaurus!

Casineria

30. října 2017 v 17:01 | HAAS
V roce 1992 objevil amatérský sběrač zkamenělin pozůstatky blíže neidentifikovaného čtvernožce v horninách z Karbonského období, na pobřeží zálivu Cheese Bay ve Skotsku. Pět dalších let strávila fosilie zavřená v depozitáři Národního muzea Skotska v Edinburghu, až se k ní konečně dostala skupina paleontologů, jež zvíře popsala, což se stalo další dva roky na to, tedy v roce 1999. Pojmenovali ho Casineria a popis uveřejnili v časopisu Nature... Casineria byla dávným čtvernožcem, který žil před 340 miliony let. Už tak krátce po příchodu obojživelníků na souš (k tomu došlo cca před 375 miliony let) se objevuje tvor, který je jakýmsi mixem obojživelníků a plazů, a to je velice zajímavé. Casineria sice ještě vypadala jako její čistě obojživelní předkové, na rozdíl od nich však kladla svá vejce na souši. Zde tedy můžeme vypátrat jednoho z nejstarších amniotů. Tělo Casinerie bylo pokryto keratinovými šupinami jako u dnešních ještěrů nebo hadů, mohla tedy žít mimo vodu. Končetiny byly pětiprsté a byly vybaveny drápy. Tento 15 centimetrů dlouhý, raný ještěrkovitý amniot byl zřejmě dobrým a výkonným běžcem, alespoň tedy na krátkou vzdálenost. Zoubky plné ostrých zoubků byly ideální k prokousávání tvrdého exoskeletonu karbonských brouků. Přestože v mnohém připomínala plaza, stále jím Casineria nebyla. Mohla by však být jedním z předků plazů? Možné to je. Každopádně důvod, proč se už před 340 miliony let z obojživelníků s vlhkou kůží stal tvor tak nápadně podobný plazům, a faktem, že se jednalo o amniota, jim pochopitelně velmi blízkým (stejně jako nám), byl ten, že Skotsko bylo v té době sušší, než by se dalo předpokládat. V druhé polovině Karbonu sice Skotsko bylo velkou rozpálenou bažinou na rovníku, která se hemžila obrovitým hmyzem, gigantickými stonožkami a pavouky velikosti kočky, nicméně na začátku této geologické periody bylo ve Skotsku poměrně sucho.
Popisek tohoto raného amniota můžete najít například na anglické Wikipedii.

Příště Lophorhinus!

Pederpes

10. října 2017 v 16:52 | HAAS
Pederpes ("Peterova noha") byl masožravý obojživelník, který žil na počátku geologického období Karbon. Nalezené fosilie se datují do doby před 348 až 347 milióny let. Pederpes byl objeven roku 1971 ve Skotsku, zpočátku byl však identifikován jako lalokoploutvá ryba. Stalo se tak proto, že bylo ze zvířete nalezeno velmi málo: našel se v podstatě jen ocas a některé kosti lebky. Končetiny se nedochovaly. Nicméně v roce 2002 anglická paleontoložka Jenny Clack zjistila, že Pederpes nebyl rybou, ale čtyřnožcem, obojživelníkem. Pederpes měřil na délku 1 metr a byl to zřejmě první (nebo alespoň nejstarší dosud nalezený) čtvernožec, který se z velké části adaptoval na život na souši. Představuje tedy milník v dějinách obratlovců. Patřil do čeledi Whatcheeriidae, jejíž zástupci žili ve stejné době, jako on, tedy v raném Karbonu. Nalezená zkamenělina Pederpese spadá do tzv. Romerovy mezery. Jednalo se o část historie naší planety, kdy tetrapodi začali osidlovat souš, ale do nálezu Pederpese z té doby nebyl znám jediný takový druh. Jelikož anatomie těla odkazuje na více suchozemský styl života, je pravděpodobné, že končetiny, které se nenašly, byly natočeny dopředu. Umožňovaly tak zvířeti kráčet, a ne se pouze sunout po zemi. Předchozí tetrapodi měli končetiny natočeny do stran, což jim pohyb na souši značně ztěžovalo. Lebka Pederpese byla úzká, čelisti byly vybaveny ostrými zuby, není pochyb, že šlo o predátora. Pravděpodobně lovil malé rybky. Avšak tvar lebky poukazuje také na to, jak mohlo probíhat jeho dýchání. Vzduch klasicky vdechoval, čímž se více blížil nám, a ne moderním obojživelníkům, kteří tímto způsobem nedýchají. Přesto trávil také určitou část svého života ve vodě, jistě v ní lovil svou kořist. Struktura uší nasvědčuje tomu, že měl Pederpes sluch mimořádně dobře vyvinutý k naslouchání pod vodní hladinou, nikoliv však na suché zemi. Dosud je známý jediný druh: Pederpes finneyae...
Popis tohoto obojživelníka najdete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Casineria!

Owenetta

25. září 2017 v 16:46 | HAAS
Owenetta (Owenův malý tvor) byla plazem z čeledě Owenettidae a velké skupiny Parareptilia. Je známá z Jihoafrické republiky z doby před 260 až 250 miliony let, tedy z konce období Permu a samého začátku období Triasu. Všechny dosud nalezené zkamenělé ostatky byly odkryty v pánvi Karoo, bohaté na fosilie pozdně permských živočichů. Ačkoliv velikost a vzhled Owenetty nejsou přesně určeny z důvodu nedostatku fosilního materiálu, bývá někdy tento plaz představován jako dobrý příklad evoluce paraplazů. Není to jen kvůli fyzickým znakům. Owenetta patřila mezi málo zvířat, která v podstatě přečkala největší masové vymírání v dějinách planety, jež se událo na přelomu prvohor a druhohor. Jsou známé dva druhy, permský O. rubidgei (popsaný Robertem Broomem roku 1939) a O. kitchingorum z období Triasu (popsaný roku 2002, nalezený v Lystrosaurus Assemblage Zone v pánvi Karoo). Některé výzkumy však poukazují na to, že by měl druhý jmenovaný druh přeřazen do zcela nového rodu. Pokud však druhý druh patří k Owenettě, pak by to znamenalo, že tento plaz byl mimořádně úspěšný, neboť přečkal vymírání, jež vymazalo 99 % všeho živého z povrchu Země. Z pánve Karoo je každopádně známý ještěr rodu Colubrifer, který žil v Triasu, a Owenettě se svými vzhledem velmi blížil. Občas bývá Colubrifer označován jakožto synonymum jména Owenetta... Ať už je to s taxonomií Owenetty jakkoliv, je jisté, že to byl typický paraplaz. Owenetta se v mnohém podobala taxonu Nictyphruretus. Na rozdíl od něj však měla delší lebku. Čelisti byly vyzbrojeny pilovitými, dozadu zahnutými zoubky, perfektními k rozlouskávání tvrdého exoskeletu hmyzu. Owenetta se rovněž mohla živit malými ještěry či obojživelníky. Jinak byla lebka Owenetty poměrně plochá... Při některých výzkumech byla Owenetta použita jako příklad toho, že byli procolophoniani (řád paraplazů, do kterého patřila) předky želv, ačkoliv se dnes zdá, že to byli plazi jako Eunotosaurus.
Popis tohoto podivuhodného, avšak záhadného živočicha naleznete na anglické Wikipedii, na webu Prehistoric Wildlife či na stránkách Reptile Evolution.

Příště Pederpes!



Bunostegos

18. září 2017 v 17:00 | HAAS
Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...
Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Elpistostege

27. června 2017 v 14:15 | HAAS
Elpistostege byla zástupcem rybovitých nozdratých tetrapodomorphů. Žila v pozdní části Devonu, v době, kdy se již blížil příchod obratlovců na souš. Elpistostege představovala jednoho z předchůdců nebo blízkých příbuzných vůbec prvních čtvernožců, kteří kdy vystoupili na pevnou zem. Byla blízce příbuzná Eusthenopteronovi a stejně jako on se řadila k rybí paleofauně Národního parku Miguasha v Québecu, Kanadě. Dosud bylo nalezeno jen málo fosilních pozůstatků tohoto do značné míry tajemstvími zahaleného živočicha. Našly se jen některé zádové obratle a lebka s malými očnicemi a prodlouženým čenichem. Lebka byla nalezena roku 1938 a Stanley Westollem určena jako pozůstatek raného devonského obojživelníka. V 80. letech minulého století pak bylo nalezeno ještě několik fosilií, které zcela změnily pohled na toto zvíře. Fragmenty lebky se nacházely ve spojení s obratli a šupinami, které se hodně podobaly Panderichthysovi. Kvůli tomu byl prozkoumán do detailů dvěma předními paleontology, Hansem-Peterem Schultzem z Přírodovědného muzea v Berlíně a a Mariovem Arsenaultovem z Národního parku Miguasha. Zjistili pak, že nešlo o obojživelníka, nýbrž o rybovitého tetrapodomorpha... Dříve byla Elpistostege považována především za jezerního obratlovce, ale novější výzkumy potvrdily, že v pozdním Devonu byl Národní park Miguasha tvořen vodami především estuárními. Elpistostege, stejně jako Eusthenopteron, žila především v brakické vodě. Tento metrový tvor byl masožravcem. Vrhala se na svou kořist ze zálohy. Často se zahrabala do bahna na dně, a když nad ní nebo kolem ní plavala kořist, vrhla se na ni a mocnými čelistmi s ostrými zoubky ji před pozřením zabila... Od roku 2012 je známo, že Elpistostege byla jedním ze zástupců velké skupiny Stegocephalia, kam se řadí i rybovitý Tiktaalik. To vše jen dokazuje, že k primitivním čtvernožcům chodícím po souši má již velmi blízko...
Popisek Elpistostege můžete najít jak v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera, tak na webových stránkách Devonian Times.

Příště Bunostegos!
 
 

Reklama