Popisky prvohorních živočichů

Bunostegos

18. září 2017 v 17:00 | HAAS
Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...
Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Elpistostege

27. června 2017 v 14:15 | HAAS
Elpistostege byla zástupcem rybovitých nozdratých tetrapodomorphů. Žila v pozdní části Devonu, v době, kdy se již blížil příchod obratlovců na souš. Elpistostege představovala jednoho z předchůdců nebo blízkých příbuzných vůbec prvních čtvernožců, kteří kdy vystoupili na pevnou zem. Byla blízce příbuzná Eusthenopteronovi a stejně jako on se řadila k rybí paleofauně Národního parku Miguasha v Québecu, Kanadě. Dosud bylo nalezeno jen málo fosilních pozůstatků tohoto do značné míry tajemstvími zahaleného živočicha. Našly se jen některé zádové obratle a lebka s malými očnicemi a prodlouženým čenichem. Lebka byla nalezena roku 1938 a Stanley Westollem určena jako pozůstatek raného devonského obojživelníka. V 80. letech minulého století pak bylo nalezeno ještě několik fosilií, které zcela změnily pohled na toto zvíře. Fragmenty lebky se nacházely ve spojení s obratli a šupinami, které se hodně podobaly Panderichthysovi. Kvůli tomu byl prozkoumán do detailů dvěma předními paleontology, Hansem-Peterem Schultzem z Přírodovědného muzea v Berlíně a a Mariovem Arsenaultovem z Národního parku Miguasha. Zjistili pak, že nešlo o obojživelníka, nýbrž o rybovitého tetrapodomorpha... Dříve byla Elpistostege považována především za jezerního obratlovce, ale novější výzkumy potvrdily, že v pozdním Devonu byl Národní park Miguasha tvořen vodami především estuárními. Elpistostege, stejně jako Eusthenopteron, žila především v brakické vodě. Tento metrový tvor byl masožravcem. Vrhala se na svou kořist ze zálohy. Často se zahrabala do bahna na dně, a když nad ní nebo kolem ní plavala kořist, vrhla se na ni a mocnými čelistmi s ostrými zoubky ji před pozřením zabila... Od roku 2012 je známo, že Elpistostege byla jedním ze zástupců velké skupiny Stegocephalia, kam se řadí i rybovitý Tiktaalik. To vše jen dokazuje, že k primitivním čtvernožcům chodícím po souši má již velmi blízko...
Popisek Elpistostege můžete najít jak v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera, tak na webových stránkách Devonian Times.

Příště Bunostegos!

Tulerpeton

8. června 2017 v 17:16 | HAAS
Tulerpeton se řadí mezi primitivní tetrapody nebo-li čtvernožce. Byl to obojživelník žijící v geologickém období nejvyššího Devonu na území Ruska. Je pojmenován po regionu Tula Oblast v evropské části Ruska, kde byl v osmdesátých letech minulého století nalezen fosilní materiál, popsaný roku 1984 O. A. Lebedevem... Tulerpeton patřil k vůbec prvním obojživelníkům, tvorům, kteří v poslední etapě Devonu učinili ten tolik důležitý krok, a to ven z vody na suchou zem, čímž dali základ tak rozmanité skupině suchozemských obratlovců a mezi jejich potomky jsme i my lidé. Přestože byl objeven v sedimentech dávných estuárií (nálevkovité říční ústí do moře, pro něž je typický výskyt brakické vody), byl více suchozemský než například Ichthyostega či Acanthostega, kteří byli před 365 miliony let jeho současníky. Paleontologové to vědí díky tomu, že měl Tulerpeton robustní lopatkový pletenec. Další pozoruhodností tohoto dobyvatele souše je počet prstů: polydaktylie, nebo-li počet prstů převyšující číslo pět, je velmi dobře patrná. Ve skutečnosti měl šest prstů na každé z končetin. Byly nalezeny jen kosti přední a zadní končetiny, lopatkový pletenec, jeden obratel z páteře a též fragment lebky. Jsou to však kosti prstů, které vyvolaly zajímavé otázky. Slavný paleontolog Mike Benton z Univerzity v Bristolu prohlásil, že vyšší počet Tulerpetona by mohl poukazovat na redukci počtu prstů během vývoje čtvernožců, což se během evoluce v prvohorách nemuselo stát jen jednou, ale rovnou dvakrát, a Tulerpeton by toho mohl být dokladem. Redukce počtu prstů z šesti na pozdějších a obvyklých pět by se tak mohla udát jak při vývoji obojživelníků, což je potvrzeno, tak při vývoji primitivních plazích forem (reptiliomorfů). V druhém případě to není jisté a někteří zastávají názor, že k takové redukci došlo jen jednou a to přímo při vývoji Tulerpetona k dalším, vyvinutějším obratlovcům... Toto zvíře bylo 1,5 metru dlouhé, velikostně tedy srovnatelné s Hynerpetonem. Při svých prvních krocích po suché zemi mohli tito primitivní, již částečně suchozemští obratlovci pozorovat první rozvinuté suchozemské rostliny, jejichž evoluce se od prvních dnů v žáru silurského slunce urychlila a dala vzniknout mnoha novým druhům i skupinám. Zemi již kolonizovali bezobratlí, takže Tulerpeton nacházel masitou potravu i při svých toulkách po souši. Byl však neobyčejně pomalý v chůzi. Zato ve vodě dokázal vyvinout vyšší rychlost, zvláště díky speciálně uzpůsobenému, zploštělému ocasu (ten se sice mezi fosilními pozůstatky nenašel, lze však soudit, jaký tvar měl, díky zachovalým pozůstatkům příbuzných tetrapodů). Uzpůsoben byl tedy k částečnému životu na souši, mnoho času však trávil ve vodě. Svou pokožku musel udržovat vlhkou, což je pro obojživelníky typické. Zdržoval se především v mělkých vodách blízko pobřeží...
Jeho popisek naleznete v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Elpistostege!!!

Kotlassia

24. dubna 2017 v 16:52 | HAAS
Kotlassia, pojmenována podle ruského města Kotlas, byla jedním z větších obojživelníků žijících v Permu. Když byly její pozůstatky rolu 1898 objeveny ve vesničce Novinki, nedaleko Kotlasu, nebylo toho o ní mnoho známo... Teprve později, ve 20. století, začali paleontologové přemýšlet, do jaké čeledi patřila. Zdálo se, že by mohla být blízkou příbuznou Seymourie, což vědci uznávají i dnes. Oba tito obojživelníci, podobní plazům a žijící hlavně na souši, měli společného předka v Eldeceeonovi, který žil před 330 miliony let... Kotlassia prima žila před 275 milióny let, v pozdním Permu. Na rozdíl od Seymourie nebyla takřka výhradně suchozemská, ale menší část života trávila i ve vodě, o čemž svědčí menší končetiny s prsty dobrými k plavání. Na každé končetině se nacházely prsty čtyři. Kotlassia měřila na délku pouhý 1 metr, takže byla v ohrožení ze strany masožravých savcovitých plazů jako byl Dimetrodon nebo Ctenorhachis. Často se stávala jejich potravou. Naštěstí se před těmito dravými zvířaty občas schovávala ve vodě... Protože měla Kotlassia dva křížové obratle, podobala se plazům. Jde totiž o typický plazí znak. Stále však připomínala velkého mloka, dalo by se dokonce říci, velemloka. Je pravděpodobné, že Kotlassia byla nenápadně zbarvena, aby splynula s okolním prostředím na souši, případně při ponoření na dno úplně zmizela z dohledu. Na suchu byla pomalá a proto před svými nepřáteli často unikala do vody. To značí, že se nikdy nevyskytovala daleko od vodního zdroje. Lebka Kotlassie byla menší a zploštělejší než lebka Seymourie, a dobře zachovalý nález dokazuje, že dobře slyšela. Podle sluchu se tedy hodně orientovala-vyhledávala podle něj potravu, stejně jako byla schopna zaslechnout blížícího se predátora... Tento tvor byl jedním z předchůdců plazů...
Popisek Kotlassie naleznete na webových stránkách ReptileEvolution.

Příště Tulerpeton!

Gephyrostegus

20. dubna 2017 v 18:04 | HAAS
Gephyrostegus žil v Karbonu. Byl to obojživelník, který se však značně podobal raným plazům. Buď to byl jejich přímým předkem, nebo patřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Ať tak či onak, Gephyrostegus byl velmi pozoruhodný. V pozdním Karbonu, před 300 miliony let, se tento nevelký živočich, obratlovec, stále musel mít na pozoru před velkým masožravým hmyzem. Menší Gephyrostegové se snadno mohli stát kořistí Arthropleury. Ani ve vodě pro ně nebylo nikdy příliš bezpečno, zvlášť kvůli beznohým, masožravým obojživelníkům, Lepospondylům... Gephyrostegus byl nalezen v České republice, je to středoevropská specialita. Fosilie Gephyrostega byly odkryty v karbonském černém uhlí poblíž Nýřan. Z této oblasti pochází i spousta dalších tehdejších obojživelníků, kteří jsou známi pouze z Česka. Nejbližším příbuzným Gephyrostega byl jemu velmi podobný obojživelník Bruktererpeton. Dříve se však vědci domnívali, že to byla Seymouria. Ta však byla suchozemská, kdežto Gephyrostegus trávil malou část svého života ve vodě. Od špičky hlavy po kloaku měřil jen 22 centimetrů, s ocasem to bylo o několik centimetrů více. Toto se nezdá být mnoho, ale stále delkou přesahoval mloka skvrnitého, který se ve střední Evropě vyskytuje dnes... Pro tohoto tvora byly typické velké oči s vertikální zorničkou. Lovil v noci, a jeho kořistí se stávali malí brouci. Tlamou měl plnou malých, ostrých zoubků, zatočených vzad. S jejich pomocí rozbíjel karapax brouků nebo jimi pronikal skrze krunýř malých stonožek. Lovil také štíry a další menší pavoukovce, zároveň se však musel mít na pozoru před obrovskými, metrovými škorpióny-v Karbonu žilo hned několik gigantických druhů štírů... Z pohledu paleontologie a taxonomie je tento obojživelním významný ještě tím, že to byl příbuzný amniotů-tvorů, mezi něž patříme i my (jejich mláďata se vyvíjejí v plodových obalech). Sám Gephyrostegus ale podobně jako většina obojživelníků kladl vajíčka do vody. Ze všech obojživelníků příbuzných jak plazům, tak rovnou i amniotům, byl Gephyrostegus vůbec nejmenší.
Jeho popisek můžete nalézt na anglické verzi Wikipedie.

Příště Kotlassia!

Cutleria

6. dubna 2017 v 18:13 | HAAS
Cutleria byl permský plaz, který se o své jméno dělí ještě s rodem hnědých řas. Každý paleontolog si však při zaznamenání jejího jména vybaví tohoto živočicha... Cutleria žila před 295 až 290 či 289 miliony lety, tedy na samém začátku poslední geologické periody prvohor, Permu. Byl to plaz z řádu pelykosaurů, stejně jako v té době žijící Edaphosaurus, Ctenorhachis nebo Dimetrodon. Cutleria byla blízkým příbuzným Dimetrodona, nepyšnila se ale jeho hrozitánskou zádovou plachtou. Přesto však nejspíše stejně jako Dimetrodon byla studenokrevná. Končetiny byly vytočeny směrem od těla, tak jako u dnešních plazů. Byla vybavena silnými drápy. Hlavu měla protáhlou, s typickým Dimetrodoním zjevem. Oči naháněly hrůzu. Se zavřenou tlamou vypadala, jako by se zlověstně usmívala, ostatně též jako Dimetrodon. Na krátké vzdálenosti dokázala utíkat značně rychle... Přes své příbuzenství s Dimetrodonem byla ještě blíže příbuzná Haptodovi a Ophiacodonovi, kterým se více podobala... Cutleria byla masožravá. Její zuby byly uzpůsobeny k pozření jakéhokoliv typu kořisti. Nebyla příliš velká, měřila jen kolem jednoho metru na délku, její kořist byla tedy ještě menší... Cutleria byla pojmenována podle formace Cutler v Coloradu, kde byla nalezena roku 1965. Tehdy ji dvojice paleontologů Lewis a Vaughn pojmenovali. Z hlediska nalezených fosilií však o Cutlerii nemůžeme říci nic víc. Pozůstatků se našlo tak málo, že nelze učinit žádné další závěry o životě tohoto pelykosaura. Bylo to až v 90. letech, kdy se alespoň zjistilo, díky práci paleontologa obratlovců Michela Laurina, známého svou prací v Mezinárodní společnosti fylogenetické nomenklatury, že patřila do čeledi Sphenacodontidae (která zahrnuje už zmíněného Dimetrodona)...
Popis tohoto obdivuhodného, ale velmi málo prozkoumaného živočicha naleznete na anglické Wikipedii nebo na webu Reptile Evolution.

Příště Gephyrostegus!

Palaeohatteria

30. března 2017 v 17:35 | HAAS
Nazvodry svému jménu nebyla Palaeohatteria nikterak blízce příbuzná s dnešními hatériemi nebo-li tuatarami z Nového Zélandu. Zatímco dnešní hatérie, poslední dva druhy zbylé z dob dinosaurů, tvoří čeleď Sphenodontidae, Palaeohatteria pro změnu patřily mezi tzv. Sphenacodontiany. Jejich zuby se pravděpodobně mírně podobaly zubům hatérií, díky čemuž obdrželi toto jméno ("odon" znamená zub). Mnohem více se však jejich zuby podobaly zubům savců. To proto, že tito Sphenacodontiani byli savcovitými plazy, nebo také synapsidy či therapsidy (obě jména se synonymy). Tento obdivuhodný plaz, "pradávná hatérie", tedy byla spřízněna i s námi, jelikož se savci vyvinuli ze savcovitých plazů... Paleohatérie žila před 290 miliony lety v období raného Permu. V této době se setkávala s velkými pelykosaury jako byl Edaphosaurus. Na rozdíl od něj neměla Paleohatérie plachtu na zádech. Obě zvířata ale žila ve stejné době na stejném místě. Edaphosaurus se potuloval prehistorickou Evropou (i Severní Amerikou) právě tehdy. Jeho pozůstatky byly nalezeny jak v České republice, tak v Německu, především v Durynsku. Právě z této velké země pocházejí jediné fosilie Paleohatérie. Byly nalezeny v 19. století poblíž Drážďán v Niederhäslichsých vápencích. Zvířeti dal jméno německý geolog Carl Friedrich Henrich Credner roku 1888. Zvíře pojmenoval podle hatérie, která už tehdy byla 57 let vědecky známá, neboť se domníval, že Paleohatérie byla jejím přímým předchůdcem. Jak již víte, ve skutečnosti byla savcovitým plazem... Nebyl to velký živočich. Měřil pouhé dvě stopy, tj. 60 centimetrů na délku. Asi polovinu délky jeho těla tvořil ocas, podobně jako u dnešních ještěrů-vždyť je to jeden z typických znaků mnoha takto stavěných plazů. Hmotnost těla se odhaduje jen na 3 kilogramy. Byl to pozemní živočich. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců, ale byly typicky umístěny po stranách těla. Na krátkou vzdálenost mohla Paleohatérie vyvinout značnou rychlost, ovšem zřejmě měla studenokrevný metabolismus a tak dlouho rychlost neudržela. V lebce byly posazeny velké oči. Z tlamy vybíhaly ven dozadu zatočené zuby. Byla masožravá, ale čím se Paleohatérie přesně živila, to s jistotou paleontologové neví. Celý popis tohoto Permského rodu je založen na nálezech několika lebek. Podle všech studií náleží mladým jedincům, nikoliv dospělcům...
Některé cenné informace o tomto živočichovi můžete najít na anglické verzi webu Wikipedie.

Příště rod Cutleria!

Ianthasaurus

20. března 2017 v 17:16 | HAAS
Ianthasaurus byl maličký příbuzný proslulého Edaphosaura. Byl to pelykosaurus, plaz spřízněný se savci, a zároveň jeden z prvních větších plazů na Zemi. V Severní Americe se vyskytoval před 300 miliony let v období Karbonu. Pravděpodobně to byl předchůdce Edaphosaura a nakonec již žil ve stejné době, jako on. Šlo jen o jeho změnšenou verzi. Ianthasaurus měřil 75 centimetrů na délku, kdežto Edaphosaurus dosahoval délky až třímetrové. A zatímco Ianthasaurova hmotnost se pohybovala okolo pěti kilogramů, Edaphosaurus vážil šedesátkrát víc. Vzhledem se však od něj výrazně neodlišoval. Zádová plachta u něj byla přítomna též. Tato ploutev sloužila k termoregulaci: stačilo ji nastavit sluníčku, a studenokrevný plaz se hned ohřál. Když jeho tělesná teplota příliš stoupla, nastavil plachtu studenému větru a tělo se ochladilo. Tento výkonný "termoregulační systém" se vyvinul i u dalších savcovitých plazů, například u současníka permského druhu Edaphosaura, Dimetrodona. Samozřejmě známí dinosauři jako Spinosaurus a Ouranosaurus měli plachtu též... Zevnějškem se tedy Ianthasaurus od svého velkého příbuzného nelišil. Byl o dost menší, ale jinak mezi nimi nebylo tolik lehce rozpoznatelných rozdílů. Avšak zuby, to už je něco jiného. Edaphosaurus měl zuby typické pro býložravce. Drtil s nimi tuhou vegetaci, například jehlice prvních jehličnanů. Ianthasaurus byl určitě hmyzožravcem, neboť jeho zuby byly ostré a na špičce mírně zatočené vzad. Špičáky byly málo vyvinuté. Takovéto zuby se hodily k prokousnutí tvrdých krovek brouků nebo pancíře menších stonožek. V období Permu byla hladina kyslíku v atmosféře mnohem vyšší než dnes, což umožnilo nárůst velikosti členovců. Ianthasaurus byl v potencionálním nebezpečí ze strany velkých škorpiónů, dlouhých přes 1 metr, na druhou stranu si však pochutnával na velkých švábech, jež mu byli snadnou kořistí... Od Edaphosaura se odlišoval i tvarem lebky. Připomínala lebku Haptoda, což byl jeden ze Sphenacodontů... Pravděpodobně nebyl příliš rychlý. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců. Místo toho měl Ianthasaurus typický ještěrčí postoj s nohama vytočenýma z těla do stran. Na krátké vzdálenosti dokázal obstojně běžet, ale pravděpodobně dával přednost jiným únikovým metodám. Možné je i to, že své predátory zastrašoval pestře zbarvenou zádovou ploutví. Tvar ploutve se u jednotlivých druhů Ianthasaura lišil...
Jeho popis můžete v knize The Origin and Evolution of Mammals.

Příště Palaeohatteria!

Lycideops

6. března 2017 v 17:12 | HAAS
Lycideops longiceps byl v roce 1931 pojmenován významným jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem. Byl to savcovitý plaz stejné skupiny jako Therocephalian a byl pravděpodobně stejně velký. Bohužel se nikdy nenalezla úplná kostra, takže paleontologové si nemůžou být zcela jisti, i tak se ale délka zvířete zdá být asi jeden metr. Lycideops byl rychlý, mrštný, měl celkově krátké končetiny posazené pod tělem, prodložený čenich a také mohutný chrup. Zvláště špičáky byly výrazné. Therocephalian byl jedovatý, svou kořist zabíjel jedovatým uštknutím. Možná i Lycideops disponoval jedem. Jeho nejbližším příbuzným je sice pravděpodobně Choerosaurus, u kterého se přítomnost jedu neprokázala, nelze to však ani vyloučit. S Lycideopsem a Choerosaurem patřil do čeledi Lycideopidae ještě Tetracynodon, o němž se toho z těchto rodů ví asi nejvíc. Vesměs to byli permští savcovití plazi nebo-li térapsidi. Lycideops byl nalezen v Jihoafrické republice v jedné ze subdivizí superskupiny Karoo, kde byla nalezena celá řada permských zvířat. Lycideops jakožto rod pochází Dicynodon Assemblage Zone, tedy z konce Permu a začátku Triasu. Nejspíše se zdržoval poblíž jezer, kam se přicházeli napít různí dicynodonti. Lovil ale také obojživelníky nebo malé plazy žijící u vody. Někteří Lycideopsové se vyskytovali i ve skalách, kde číhali na procházející zvířata a vrhali se na ně ze zálohy. Když po nich velká býložravá oběť šla, jednoduše vyšplhali na skálu nebo utekli, jelikož byli dost mrštní. Stejně jako jeho příbuzní, byl i Lycideops masožravý...
Jeho popis můžete najít na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Ianthasaurus!

Spinoaequalis

1. března 2017 v 17:14 | HAAS
Spinoaequalis ("symetrická páteř") žil na konci Karbonu, před 300 miliony let. V té době byl dnešní americký stát Kansas velkou bažinou, která zapáchala, kypěla velkým hmyzem a dominovaly jí čtyřicetimetroví giganti, jež byli příbuznými kapradin. Spinoaequalis patřil k prvním plazům. Vyvinul se jen o něco později než Hylonomus. Dříve byl podle zachovalé kostry považován za blízkého příbuzného Petrolacosaura, který se proslavil svou rolí v Putování s pravěkými monstry. Ve skutečnosti měl ale tento roztodivný ještěr blíže k Eudibamovi a k vodním plazům, jako byl například Galesphyrus, který ale žil v Permu, tak o 40 milionů let později. Ovšem jeho nejbližším příbuzným byl, zdá se, Araeoscelis. Na rozdíl od něj však Spinoaequalis nepreferoval pohyb po souši, ale spíše ve vodě. Měl silný ocas ve tvaru ploutve, který ho ve vodě skvěle poháněl. Plaval podobným způsobem jako krokodýlové nebo varani. Opravdu zajímavé je, že neměl prst číslo 5. Jinak byly zadní končetiny mnohem mohutnější než ty přední... Paleontologové tvrdí, že Spinoaequalis představoval prvního skutečně vodního plaza. Naši šupinatí příbuzní se vyvinuli na souši, potom ale některé skupiny zamířily zpět do vody a právě tento obdivuhodný diapsid (plaz se dvěma spánkovými jámami) byl tím prapůvodním. Nebyl ale zcela vodní, občas se vracel na souš a kladl tam i svá vejce. Jak již bylo zmíněno, pravěký Kansas byl před 300 miliony let močálem. Zde byl Spinoaequalis králem vod. Občas si však musel dávat pozor, jelikož mu mohlo hrozit nebezpečí ve slané vodě. Jak to víme? Nedaleko jeho zkameněliny byly nalezeny i fosilie mořských ryb. Určitě se tedy z vnitrozemí občas vydával na širé moře lovit svou oblíbenou potravu. Ovšem tam už číhali dodnes velmi úspěšní žraloci... Spinoaeqalis měřil na délku 30 centimetrů, jako ostatní primitivní plazi byl i on malý. Na druhou stranu se ale plazi pomalu, postupně zvětšovali. Hylonomus žil o patnáct milionů let dříve a byl o deset centimetrů kratší. V době Spinoaequalise už se tato skupina obratlovců chystala k ovládnutí naší planety...
Jeho popis najdete například na anglické Wikipedii.

Příště Lycideops!
 
 

Reklama