Popisky prvohorních živočichů

Rhyniella

10. dubna 2018 v 18:24 | HAAS
Chvostoskoci jsou starobylou skupinou členovců, která nespadá do třídy hmyzu, ale do třídy skrytočelistných. Většinou se jedná o drobné živočichy, které jen tak nezahlédneme. Žijí prakticky všude, kde by se dal výskyt takových malých šestinožců očekávat, a jsou velmi přizpůsobiví. Dnešní chvostoskoci, stejně jako jejich prehistoričtí příbuzní, žijí v humusu, ve vodě, na okrajích ledovců a vůbec, v široké paletě různých prostředí. Na zadečku mají tzv. ventrální tubus, dokáží skákat, a jsou též vybaveni párem čtyřčlánkových tykadel. Jistě zajímavé je i to, že mezi dnešními chvostoskoky nalezneme partenogenní druhy. Nejstarší chvostoskoci jsou známí z raného Devonu, přičemž jedním z nejstarších, ne-li nejstarším, je Rhyniella praecursor. Byl to s velkou pravděpodobností suchozemský chvostoskok. Žil v raném Devonu stupně prag před přibližně 410 milióny let. Drobňoučká fosilie Rhynielly byla objevena na kusu staroprvohorní horniny roku 1919. Po celé 20. století a i na počátku století jednadvacátého byla pak Rhyniella považována za nejstaršího šestinohého, a to až do objevu zřejmě nejstaršího druhu hmyzu, jímž je jepici podobná Rhyniognatha. K vědeckému popisu Rhynielly došlo roku 1926. Pro Hirsta a Maulika, kteří jej vyhotovili, nebylo rozhodně jednoduché popsat tohoto tvora pouze z neúplných zbytků jeho exoskeletonu. Dlouho trvalo, než se zjistilo, že Rhyniella byla chvostoskokem. Dříve byla považována za larvu raného hmyzu... S délkou 1 až 2 milimetrů na délku to byl takřka nepozorovatelný tvor. V devonském světě, který byl odlišný od toho silurského, neboť se již na souš vydávaly nejen rostliny, ale i živočichové, měla zřejmě Rhyniella roli mrchožrouta. Živila se nejrůznějšími organickými zbytky, a hrála tak důležitou roli odklízeče odpadků.
Krátký popisek Rhynielly naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Holoptychius!

Archimylacris

3. dubna 2018 v 18:01 | HAAS
Archimylacris ("primitivní Mylacris") byl rod karbonského hmyzu z vymřelé skupiny Blattoptera, velmi výrazně se podobajícího švábům. Praví švábi se na naší planetě objevili až před asi 145 miliony let, na samém konci Jurského období, jejich anatomie však nebyla ničím novým. Právě už v Karbonu se deštnými lesy, tehdy pokrývajícími značnou část souše, proháněly jakési jejich praformy, a Archimylacris patřil mezi ně. Ve světě obřího hmyzu, jako byly vážky velikosti orla a stonožky délky auta, byl Archimylacris drobečkem. Většina fosilních otisků měří jen 2 až 3 centimetry, i když byly nalezeny i otisky až 9 centimetrů dlouhé. Takový pravěký "skorošváb" by už asi kdekoho pořádně vyděsil. Jeho tělo měřilo v průměru asi 4 centimetry. Rod to byl poměrně úspěšný; držel se na naší planetě po nějakých 12 milionů let, než před 299 miliony let kompletně mizí z fosilního záznamu. Žil v teplých, mlaskavých bažinách a lesích Severní Ameriky. Ty kromě hmyzu, ať už malého či toho velkého, obývali i různí krytolebci a první plazi. Archimylacris měl stejně jako dnešní švábi složená křídla, velký hlavový štít (pochopitelně šlo o součást exoskeletonu) a dlouhá, zakřivená tykadla. Některé dobře zachovalé fosilie nám umožňují rozeznat samičky od samečků; samičky totiž byly vybaveny výrazným kladélkem. Jeho potravou se stávalo vše možné, od živých tvorů až po hnijící zbytky. Archimylacris se pak sám stával potravou různých labyrintodontů nebo právě prvních diapsidních plazů. Po zemi se pohyboval dosti rychle, o čemž svědčí dlouhé končetiny. Mimořádně dobře ale i létal, i když zřejmě jen na krátké vzdálenosti. 3D model Archimylacrise byl vytvořen britskými vědci z Imperial College London a Přírodovědného muzea v Londýně. Díky němu bylo odhaleno, že segmenty Archimylacrisových končetin byly lepkavé; to se mohlo hodit například tehdy, když samička vyšplhala na stonek nějaké rostliny a poté se rozhodla naklást vajíčka na spodní straně listu, kde byla vajíčka v bezpečí před predátory. Jinak to pochopitelně tomuto hmyzu umožňovalo vlézt prakticky kamkoliv...
Krátký popisek Archimylacrise naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Rhyniella!

Cotylorhynchus

14. března 2018 v 18:41 | HAAS
Cotylorhynchus byl velký býložravý savcovitý plaz (synapsid), který žil v období před 280 až 270 miliony let, tedy během části geologické periody Perm, na území dnešní Severní Ameriky. Dosahoval délky 3 až 4 metrů, ve své době byl tedy jedním z největších plazů na Zemi. Podobně jako jemu příbuzná Casea, i Cotylorhynchus byl pravděpodobně vodní, o čemž svědčí prodloužené, robustní prsty na všech čtyřech končetinách. Mezi prsty se mohly nacházet plovací blány. Kolik času však Cotylorhynchus trávil ve vodě, to nevíme. Co však můžeme studovat je jeho anatomie. Bylo nalezeno několik koster tohoto zvířete, a to v amerických státech Oklahoma a Texas. Všechny tři druhy (C. romeri, C. bransoni a C. hancocki) měly robustně stavěné, mohutné, sudovité tělo. Typickým znakem tohoto savcovitého plaza je však velice malá hlava. Ta nesla poměrně velké nozdry, které se, v případě, že byl vodním zvířetem, Cotylorhynchovi hodily při nadechování. Pravděpodobně byl schopen pojmout plícemi velké množství vzduchu a poté se ponořit, přičemž se snad mohl pást na vegetaci rostoucí na dně mělčin či jezer. V případě, že tento kvadruped chodil po souši, mohly se tak velké nozdry hodit ke zvlhčování vdechovaného vzduchu, a to zvláště v suchých oblastech. Cotylorhynchus byl dále vybaven jakýmsi rypcem; horní čelist vystupovala před přední, kvůli čemuž z tlamy viditelně vybíhaly zuby. Paleontologové vědí, že byl tento tvor býložravcem, poněvadž se jeho zuby velmi výrazně podobají zubům dnešních leguánů, a ti jsou býložraví. Pokud plaval, podobaly se Cotylorhynchovy pohyby plaveckému stylu dnešních vodních želv. Tento obzvláště zajímavý permský živočich délky osobního automobilu byl tedy jakýmsi mixem všeho možného, co do něj vývoj tehdy mohl dát. Byl to úspěšný rod, vždyť existoval po řadu milionů let...
Jeho popis najdete například na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Archimylacris!

Casea

6. března 2018 v 18:22 | HAAS
Casea byla permským savcovitým plazem (synapsidem) ze skupiny Caseasauria. Na naší planetě žila v období raného Permu a byla současníkem například obojživelníka Eryopse či savcovitých plazů jako byli Dimetrodon a Edaphosaurus. Spolu s Edaphosaurem se také řadila k vůbec prvním suchozemským býložravým amniotům. Casea byla pojmenována paleontologem Samuelem Wendellem Willistonem, který pojal pojmenování tehdy nového rodu (1910) s humorem. Pojmenoval totiž toto zvíře podle sýru. Toto zvíře dosahovalo délky až 1,2 metru a jeho tělo bylo velmi zavalité. Lebka byla malá a kulatá. Končetiny se nenacházely pod tělem, ale vystupovaly z něj jako u moderních plazů. Jelikož byla býložravá, potřebovala Casea dlouhá a výkonná střeva ke trávení té tuhé rostlinné potravy, kterou se živila. Z tohoto důvodu byla tak zavalitá. Také hrudní koš byl podstatně zvětšený; v poměru k velikosti těla měla velké plíce. Podle některých spekulací měla skoro až prasečí čenich, i když nic takového z kosterních pozůstatků vyčíst nelze. Jedním autorem byla dokonce přirovnána k pytli brambor položenému na zem. Ačkoliv Casea byla jistě velmi zajímavější, než subjekt přirovnání, šlo zřejmě o pomalu se pohybující zvíře, jež trávilo mnoho času spásáním vegetace. Trávení také trvalo dlouho; Casea měla velmi primitivní zuby, rozhodně nedovedla svou potravu žvýkat. Ačkoliv mnohé z její anatomie poukazuje na suchozemský styl života, je také možné, že se čas od času vydala do vodního prostředí. Stále je však otázkou, zda byla Casea semiakvatická. Nicméně tvar jejích končetin, které zčásti připomínají ploutve, naznačuje, že snad mohla být i zcela vodní... Její zkameněliny byly nalezeny ve francouzském Aveyronu a v americkém státě Texas. Z těchto míst pocházejí tři dosud popsané druhy rodu Casea...
Její popisek naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Cotylorhynchus!

Geikia

28. února 2018 v 18:09 | HAAS
Geikia byl rod synapsida z infrařádu dicynodontů. Žila v období pozdního Permu na několika místech naší planety. Tehdy byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea. Geikia měla tedy, podobně jako většina ostatních obratlovců té doby, migrovat z jedné části světa do druhé, aniž by si kdy zmáčela nohu v mořské vodě. Přestože byla popsána už roku 1893, stále panují nejasnosti, zda existovala jako samostatný rod nebo zda není součástí rodu Geikia i nějaký jiný rod dicynodonta, který byl zkrátka jen pojmenován jinak. Rod byl popsán Edwinem Tulley Newtonem, britským paleontologem, který byl od roku 1965 asistentem Thomase Henryho Huxleyho, muže, který se jako první zasadil o vyslovení faktu, že se ptáci vyvinuli z plazů (jen uveďme, že až o století později byly Huxleyho myšlenky rozvedeny Ostromem). Newton dicynodonta pojmenoval podle Sira Archibalda Geikieho, svého času významného skotského geologa. Fosilie Geikie byly nalezeny poblíž Elginu, malého skotského městečka, které má v současnosti asi třiadvacet tisíc obyvatel. Materiál, na základě kterého Newton zvíře popsal, se dnes nachází v Geologickém institutu v Londýně. Jedná se o druh G. elginensis. Později, roku 1942, byl Friedriechem von Huenem popsán druhý známý druh, G. locusticeps. Ten pro změnu pochází z Ruhuhu v Tanzanii, z východní Afriky... Geikia byla pochopitelně býložravá, jako všichni její příbuzní. Každopádně tvar její lebky, jež je poněkud kratší než u většiny ostatních dicynodontů, prozrazuje, že zřejmě nebyla schopna ukousnout velké sousto. Je tedy pravděpodobné, že tato zvířata, dost možná žijící ve skupinkách či větších stádech, pomalu okusovala mechy či jiné rostliny v malých soustech. V takovém případě by šlo o pomalé žrouty. Oči Geikie byly opravdu velké, z čehož odborníci usuzují, že viděla stereoskopicky. Nebyly nalezeny žádné zkameněliny datující se do období raného Triasu, můžeme tedy rod Geikia označit za oběť velkého Permského vymírání, při němž tento živočich nenávratně zmizel z naší planety... Na obrázku se Geikia nachází vlevo, vpravo je pak Sclerosaurus.
Popisek Geikie můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Casea!

Pelanomodon

15. února 2018 v 18:14 | HAAS
Pelanomodon ("bahenní zub") byl dicynodont z baronem Nopscou popsané čeledi Geikiidae, a žil v období pozdního Permu, před 259 až 252 miliony let na území dnešní Jihoafrické republiky. Byl popsán proslulým skotsko-jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem roku 1938 na základě fosilních ostatků nalezených v geologické vrstvě Dicynodon Assemblage Zone v Beaufortově skupině v jihoafrické pánvi Karoo. Tento živočich je jihoafrickou specialitou, jeho kosti už nebyly odkryty nikde jinde na světě. Jemu příbuzná Geikia žila zase ve Skotsku a Tanzanii, toto obdivuhodné rozšíření poukazuje na fakt, že tato zvířata, Pelanomodona nevyjímaje, měla před více než 250 miliony let mnohem větší areál rozšíření, neboť mohla putovat z jednoho kontinentu na druhý prakticky po souši. Tehdy totiž byly všechny kontinenty na naší planetě spojeny v superkontinent zvaný Pangaea, a Pelanomodon se řadil mezi jeho obyvatele. Jednalo se o zavalitého býložravce spásajícího různé mechy, keře a další nízko rostoucí rostliny. Samci a samice se od sebe výrazně lišili stavbou lebky. To v minulosti vedlo k menším zmatkům; byla popsána celá řada druhů, avšak později paleontologové přišli na to, že šlo vlastně jen o různě velké samce a samice jednoho druhu, P. moschops (ačkoliv existuje i další druh, P. rubidgei podle S. H. Rubidgea, podle něhož byl pojmenován i gorgonopsiant Rubidgea). Zvláštní byl Pelanomodon tím, že pravděpodobně dokázal žvýkat svou rostlinnou potravu pouze přední částí čelistí. Nalezené kosti Pelanomodona jsou většinou pouze fragmentální. Dosud nebyla nalezena přinejmenším z poloviny dobře zachovalá kostra, z tohoto důvodu nelze odhadnout velikost tohoto dicynodonta, je však pravděpodobné, že nepatřil mezi ty nejmenší.
Jeho popis naleznete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Geikia!

Odontocyclops

9. ledna 2018 v 18:05 | HAAS
Odontocyclops ("Kyklop se zubem") byl velký dicynodont žijící v období pozdního Permu před 260 až 250 miliony let. Jeho fosilie byly nalezeny v pánvi Karoo v Jihoafrické republice a v horninách Madumabisa Mudstone v údolí Luangwa v Zambii. Bylo nalezeno několik exemplářů, z nichž si paleontologové mohou udělat dobrý obrázek o vzhledu a životě Odontocyclopse. Lebka dosahovala délky 60 centimetrů, kost tvořící nasální oblast je pokryta malými jamkami, které svědčí o tom, že byla za života zvířete pokryta keratinem. Rozdíl mezi samci a samicemi lze určit jednoduše: samci měli výčnělky, kly, které zřejmě používali k soubojům, zatímco samicím chyběly. Lebky jsou jinak zhruba stejně velké, což dokazuje, že šlo o dospělé jedince, tudíž se nemusí diskutovat o tom, zda někteří z jedinců byli mláďaty či ne. Blízkým příbuzným a zároveň současníkem Odontocyclopse byl Oudenodon, další jihoafrický dycinodont z pozdního Permu. Stejně jako všichni dicynodonti, byl i Odontocyclops býložravý. Spásal vegetaci ve výšce 20 až 100 centimetrů nad zemí. Dospělci byli vysocí přibližně 1 metr. Toto zvíře mělo poměrně vzpřímenější postoj než většina ostatních dicynodontů; pohyboval se nicméně velmi pomalu. Odontocyclops se stával častou kořistí větších predátorů, především gorgonopsiantů jako byl Gorgonops longifrons. Jelikož nebyl schopen rychle utíkat, bylo zřejmě jeho jedinou obranou množství jedinců. Samci se případně mohli bránit svým masožravým nepřátelům s pomocí klů. Je pravděpodobné, že Odontocyclops vyhynul koncem Permského období, kdy vymřelo 90 % druhů na Zemi. Někteří dicynodonti, kupříkladu Odontocyclopsův vzdálený bratranec, Lystrosaurus, jej však přečkali, a žili ještě několik dalších milionů let v Triasu...
Popis tohoto živočicha najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Pelanomodon!

Emydops

12. prosince 2017 v 18:01 | HAAS
Emydops byl malý dicynodont. Žil ve středním až pozdním Permu na území dnešní Jihoafrické republiky, kde byly také objeveny zkamenělé pozůstatky, i když je pravdou, že se mohl vyskytovat i mimo dnešní Jižní Afriku, neboť byly v té době všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent, Pangaeu. Omezit areál rozšíření Emydopse je složitější i z dalšího důvodu. Rod byl popsán roku 1912 proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem, a od té doby mu bylo přiděleno třináct druhů. Mezi nimi je i dicynodont z indické formace Kundaram. V roce 2008 byl však počet druhů Emydopse zúžen na dva: E. arctatus (popsaný Owenem roku 1976 jako Kistecephalus arctatus) a E. oweni (popsaný roku 2008 a pojmenovaný na Owenovu počest). Z některých Emydopsových lebek vystupovaly malé kly, prodloužené zuby. U jiných zase chyběly. Mohlo by se jednat o jeden ze znaků, podle nichž by šlo od sebe rozlišit samce či samice, anebo snad i pravděpodobněji mladé a staré jedince. Na jedné lebce se dokonce nachází cosi, co neuvidíme na lebce žádného jiného dicynodonta. Je to druhý pár prodloužených zubů, vystupující z čelistí. Dicynodont to byl malý: Emydopsova lebka měřila jen 5 centimetrů na délku, zvíře samotné mělo tedy maximálně několik desítek centimetrů. Emydops byl buďto hrabavý, tak jako Diictodon, nebo žil mezi keři a další nízkou vegetací. Co se ví jistě je fakt, že byl býložravcem, tak jako ostatní zástupci velkého infrařádu Dicynodontů...
Popis tohoto tvora naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Odontocyclops!

Burnetia

5. prosince 2017 v 18:15 | HAAS
Burnetia byla rodem biarmosuchiána, který žil v pozdním Permu asi před 250 miliony let. Řadí se do čeledi Burnetiidae, jež byla pojmenována podle ní, a do které se řadí vzrůstově spíše menší biarmosuchiáni. Zástupci této čeledi jsou známí pouze z Ruska a Jihoafrické republiky. Burnetia je pak jihoafrickou specialitoum, pocházející z formace Balfour ve Východním Kapsku. Jediný dosud popsaný druh, B. mirabilis, byl popsán a pojmenován proslulým jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem už roku 1923. Broom sestavil popis zvířete na základě silně stlačené lebky, která nebyla skloubena s dolní čelistí. K poškození lebky došlo při procesu fosilizace. Exemplář je tedy pouze fragmentem, jenž je takřka zbaven jakýchkoliv výjimečných znaků. I podle výrůstků, jež se na lebce zachovaly, lze však odhadovat, že Burnetia měla na hlavě mnoho hrbolků. To bylo pro biarmosuchiány typické. Také se ví, že měla prodloužené špičáky, jednalo se tedy o masožravce. Jak velkou kořist lovila, to nevíme. Lebka je dlouhá 20 centimetrů, rekonstrukce délky trupu i s ocasem se pak od sebe více či méně liší. Biarmosuchiáni byli permskými zvířaty nesmírně zajímavými. Jejich tělo bylo mohutnější než například tělo gorgonopsiantů. Na rozdíl od nich také lebka neměla více ještěrčí či až vlčí tvar. Přesto se u těchto zvířat vyskytovaly mohutné špičáky. Gorgonopsianti tedy nebyli jedinými šavlozubými své doby. Biarmosuchiáni, včetně Burnetie, vyhynuli na konci Permského období, kdy Zemi zasáhlo největší vymírání živočišných druhů všech dob...
Její popisek naleznete na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Emydops!

Hipposaurus

13. listopadu 2017 v 17:17 | HAAS
Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!
 
 

Reklama