Popisky prvohorních živočichů

Hipposaurus

13. listopadu 2017 v 17:17 | HAAS
Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!

Lophorhinus

7. listopadu 2017 v 17:57 | HAAS
Lophorhinus ("nos s hřebínkem") byl savcovitý plaz, tedy synapsid nebo-li therapsid, žijící v období pozdního Permu. Je znám pouze z Jihoafrické republiky, přesněji z formace Teekloof, z hornin starých 259 až 254 miliónů let. Byl to tedy současník Gorgonopse, Lycaenopse, Moschopse a dalších obdivuhodných savcovitých plazů, kteří ovládali naši planetu v posledním dějství existence permských plazů. Lophorhinus pak vyhynul v době, kdy začalo velké vymírání druhů, jež vedlo ke zmizení 90 % života na naší planetě a bylo tak největším vymíráním jeho historii. Naše znalosti Lophorhina vycházejí pouze z nálezu jediné lebky, která je dlouhá 20 centimetrů. Zvíře měřilo celkově asi 1 metr na délku, a výškou nesahalo dospělému člověku (asi 1,8 metru vysokému) ani po kolena. Nalezené cranium navíc není ze sto procent kompletní. Řadil se mezi biarmosuchiany, zvláštní masožravé therapsidy, z nichž mnozí měli na lebce typické výstupky. Díky tomu někteří z nich, včetně Lophorhina, trochu připomínali Estemmenosucha. Avšak byli to masožravci, a svými špičáky připomínali Gorgonopsidy. Špičáky biarmosuchianů, včetně Lophorhina, byly prodloužené a šavlovité. Přestože byl Lophorhinus malý, byl jistě postrachem všech ještěrkám podobných plazů, menších obojživelníků a snad i mláďat jiných therapsidů. Pokud lovil ve smečkách podobně jako Lycaenops, mohl být skutečně smrtící, a třeba útočit i na zvířata větší než byl on sám. Šavlovité špičáky byly hlavní zbraní Lophorhina, s jistotou jimi protrhl krční tepnu ulovené oběti, a tím navždy a rychle ukončil její život. Žil nejspíše na písečných dunách, poblíž řek a v oblastech poněkud řídké vegetace. Své latinské jméno dostal díky kostěnnému hřebínku, jenž se nacházel na čenichu. Dále měl pár výstupků, které z lebky vybíhaly nad očima. K čemu sloužily, to není jasné. Je však pravděpodobné, že našly svou funkci v namlouvacích rituálech či při vzájemném zastrašování rivalů...
Popis Lophorhina můžete najít na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Hipposaurus!

Casineria

30. října 2017 v 17:01 | HAAS
V roce 1992 objevil amatérský sběrač zkamenělin pozůstatky blíže neidentifikovaného čtvernožce v horninách z Karbonského období, na pobřeží zálivu Cheese Bay ve Skotsku. Pět dalších let strávila fosilie zavřená v depozitáři Národního muzea Skotska v Edinburghu, až se k ní konečně dostala skupina paleontologů, jež zvíře popsala, což se stalo další dva roky na to, tedy v roce 1999. Pojmenovali ho Casineria a popis uveřejnili v časopisu Nature... Casineria byla dávným čtvernožcem, který žil před 340 miliony let. Už tak krátce po příchodu obojživelníků na souš (k tomu došlo cca před 375 miliony let) se objevuje tvor, který je jakýmsi mixem obojživelníků a plazů, a to je velice zajímavé. Casineria sice ještě vypadala jako její čistě obojživelní předkové, na rozdíl od nich však kladla svá vejce na souši. Zde tedy můžeme vypátrat jednoho z nejstarších amniotů. Tělo Casinerie bylo pokryto keratinovými šupinami jako u dnešních ještěrů nebo hadů, mohla tedy žít mimo vodu. Končetiny byly pětiprsté a byly vybaveny drápy. Tento 15 centimetrů dlouhý, raný ještěrkovitý amniot byl zřejmě dobrým a výkonným běžcem, alespoň tedy na krátkou vzdálenost. Zoubky plné ostrých zoubků byly ideální k prokousávání tvrdého exoskeletonu karbonských brouků. Přestože v mnohém připomínala plaza, stále jím Casineria nebyla. Mohla by však být jedním z předků plazů? Možné to je. Každopádně důvod, proč se už před 340 miliony let z obojživelníků s vlhkou kůží stal tvor tak nápadně podobný plazům, a faktem, že se jednalo o amniota, jim pochopitelně velmi blízkým (stejně jako nám), byl ten, že Skotsko bylo v té době sušší, než by se dalo předpokládat. V druhé polovině Karbonu sice Skotsko bylo velkou rozpálenou bažinou na rovníku, která se hemžila obrovitým hmyzem, gigantickými stonožkami a pavouky velikosti kočky, nicméně na začátku této geologické periody bylo ve Skotsku poměrně sucho.
Popisek tohoto raného amniota můžete najít například na anglické Wikipedii.

Příště Lophorhinus!

Pederpes

10. října 2017 v 16:52 | HAAS
Pederpes ("Peterova noha") byl masožravý obojživelník, který žil na počátku geologického období Karbon. Nalezené fosilie se datují do doby před 348 až 347 milióny let. Pederpes byl objeven roku 1971 ve Skotsku, zpočátku byl však identifikován jako lalokoploutvá ryba. Stalo se tak proto, že bylo ze zvířete nalezeno velmi málo: našel se v podstatě jen ocas a některé kosti lebky. Končetiny se nedochovaly. Nicméně v roce 2002 anglická paleontoložka Jenny Clack zjistila, že Pederpes nebyl rybou, ale čtyřnožcem, obojživelníkem. Pederpes měřil na délku 1 metr a byl to zřejmě první (nebo alespoň nejstarší dosud nalezený) čtvernožec, který se z velké části adaptoval na život na souši. Představuje tedy milník v dějinách obratlovců. Patřil do čeledi Whatcheeriidae, jejíž zástupci žili ve stejné době, jako on, tedy v raném Karbonu. Nalezená zkamenělina Pederpese spadá do tzv. Romerovy mezery. Jednalo se o část historie naší planety, kdy tetrapodi začali osidlovat souš, ale do nálezu Pederpese z té doby nebyl znám jediný takový druh. Jelikož anatomie těla odkazuje na více suchozemský styl života, je pravděpodobné, že končetiny, které se nenašly, byly natočeny dopředu. Umožňovaly tak zvířeti kráčet, a ne se pouze sunout po zemi. Předchozí tetrapodi měli končetiny natočeny do stran, což jim pohyb na souši značně ztěžovalo. Lebka Pederpese byla úzká, čelisti byly vybaveny ostrými zuby, není pochyb, že šlo o predátora. Pravděpodobně lovil malé rybky. Avšak tvar lebky poukazuje také na to, jak mohlo probíhat jeho dýchání. Vzduch klasicky vdechoval, čímž se více blížil nám, a ne moderním obojživelníkům, kteří tímto způsobem nedýchají. Přesto trávil také určitou část svého života ve vodě, jistě v ní lovil svou kořist. Struktura uší nasvědčuje tomu, že měl Pederpes sluch mimořádně dobře vyvinutý k naslouchání pod vodní hladinou, nikoliv však na suché zemi. Dosud je známý jediný druh: Pederpes finneyae...
Popis tohoto obojživelníka najdete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Casineria!

Owenetta

25. září 2017 v 16:46 | HAAS
Owenetta (Owenův malý tvor) byla plazem z čeledě Owenettidae a velké skupiny Parareptilia. Je známá z Jihoafrické republiky z doby před 260 až 250 miliony let, tedy z konce období Permu a samého začátku období Triasu. Všechny dosud nalezené zkamenělé ostatky byly odkryty v pánvi Karoo, bohaté na fosilie pozdně permských živočichů. Ačkoliv velikost a vzhled Owenetty nejsou přesně určeny z důvodu nedostatku fosilního materiálu, bývá někdy tento plaz představován jako dobrý příklad evoluce paraplazů. Není to jen kvůli fyzickým znakům. Owenetta patřila mezi málo zvířat, která v podstatě přečkala největší masové vymírání v dějinách planety, jež se událo na přelomu prvohor a druhohor. Jsou známé dva druhy, permský O. rubidgei (popsaný Robertem Broomem roku 1939) a O. kitchingorum z období Triasu (popsaný roku 2002, nalezený v Lystrosaurus Assemblage Zone v pánvi Karoo). Některé výzkumy však poukazují na to, že by měl druhý jmenovaný druh přeřazen do zcela nového rodu. Pokud však druhý druh patří k Owenettě, pak by to znamenalo, že tento plaz byl mimořádně úspěšný, neboť přečkal vymírání, jež vymazalo 99 % všeho živého z povrchu Země. Z pánve Karoo je každopádně známý ještěr rodu Colubrifer, který žil v Triasu, a Owenettě se svými vzhledem velmi blížil. Občas bývá Colubrifer označován jakožto synonymum jména Owenetta... Ať už je to s taxonomií Owenetty jakkoliv, je jisté, že to byl typický paraplaz. Owenetta se v mnohém podobala taxonu Nictyphruretus. Na rozdíl od něj však měla delší lebku. Čelisti byly vyzbrojeny pilovitými, dozadu zahnutými zoubky, perfektními k rozlouskávání tvrdého exoskeletu hmyzu. Owenetta se rovněž mohla živit malými ještěry či obojživelníky. Jinak byla lebka Owenetty poměrně plochá... Při některých výzkumech byla Owenetta použita jako příklad toho, že byli procolophoniani (řád paraplazů, do kterého patřila) předky želv, ačkoliv se dnes zdá, že to byli plazi jako Eunotosaurus.
Popis tohoto podivuhodného, avšak záhadného živočicha naleznete na anglické Wikipedii, na webu Prehistoric Wildlife či na stránkách Reptile Evolution.

Příště Pederpes!



Bunostegos

18. září 2017 v 17:00 | HAAS
Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...
Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Elpistostege

27. června 2017 v 14:15 | HAAS
Elpistostege byla zástupcem rybovitých nozdratých tetrapodomorphů. Žila v pozdní části Devonu, v době, kdy se již blížil příchod obratlovců na souš. Elpistostege představovala jednoho z předchůdců nebo blízkých příbuzných vůbec prvních čtvernožců, kteří kdy vystoupili na pevnou zem. Byla blízce příbuzná Eusthenopteronovi a stejně jako on se řadila k rybí paleofauně Národního parku Miguasha v Québecu, Kanadě. Dosud bylo nalezeno jen málo fosilních pozůstatků tohoto do značné míry tajemstvími zahaleného živočicha. Našly se jen některé zádové obratle a lebka s malými očnicemi a prodlouženým čenichem. Lebka byla nalezena roku 1938 a Stanley Westollem určena jako pozůstatek raného devonského obojživelníka. V 80. letech minulého století pak bylo nalezeno ještě několik fosilií, které zcela změnily pohled na toto zvíře. Fragmenty lebky se nacházely ve spojení s obratli a šupinami, které se hodně podobaly Panderichthysovi. Kvůli tomu byl prozkoumán do detailů dvěma předními paleontology, Hansem-Peterem Schultzem z Přírodovědného muzea v Berlíně a a Mariovem Arsenaultovem z Národního parku Miguasha. Zjistili pak, že nešlo o obojživelníka, nýbrž o rybovitého tetrapodomorpha... Dříve byla Elpistostege považována především za jezerního obratlovce, ale novější výzkumy potvrdily, že v pozdním Devonu byl Národní park Miguasha tvořen vodami především estuárními. Elpistostege, stejně jako Eusthenopteron, žila především v brakické vodě. Tento metrový tvor byl masožravcem. Vrhala se na svou kořist ze zálohy. Často se zahrabala do bahna na dně, a když nad ní nebo kolem ní plavala kořist, vrhla se na ni a mocnými čelistmi s ostrými zoubky ji před pozřením zabila... Od roku 2012 je známo, že Elpistostege byla jedním ze zástupců velké skupiny Stegocephalia, kam se řadí i rybovitý Tiktaalik. To vše jen dokazuje, že k primitivním čtvernožcům chodícím po souši má již velmi blízko...
Popisek Elpistostege můžete najít jak v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera, tak na webových stránkách Devonian Times.

Příště Bunostegos!

Tulerpeton

8. června 2017 v 17:16 | HAAS
Tulerpeton se řadí mezi primitivní tetrapody nebo-li čtvernožce. Byl to obojživelník žijící v geologickém období nejvyššího Devonu na území Ruska. Je pojmenován po regionu Tula Oblast v evropské části Ruska, kde byl v osmdesátých letech minulého století nalezen fosilní materiál, popsaný roku 1984 O. A. Lebedevem... Tulerpeton patřil k vůbec prvním obojživelníkům, tvorům, kteří v poslední etapě Devonu učinili ten tolik důležitý krok, a to ven z vody na suchou zem, čímž dali základ tak rozmanité skupině suchozemských obratlovců a mezi jejich potomky jsme i my lidé. Přestože byl objeven v sedimentech dávných estuárií (nálevkovité říční ústí do moře, pro něž je typický výskyt brakické vody), byl více suchozemský než například Ichthyostega či Acanthostega, kteří byli před 365 miliony let jeho současníky. Paleontologové to vědí díky tomu, že měl Tulerpeton robustní lopatkový pletenec. Další pozoruhodností tohoto dobyvatele souše je počet prstů: polydaktylie, nebo-li počet prstů převyšující číslo pět, je velmi dobře patrná. Ve skutečnosti měl šest prstů na každé z končetin. Byly nalezeny jen kosti přední a zadní končetiny, lopatkový pletenec, jeden obratel z páteře a též fragment lebky. Jsou to však kosti prstů, které vyvolaly zajímavé otázky. Slavný paleontolog Mike Benton z Univerzity v Bristolu prohlásil, že vyšší počet Tulerpetona by mohl poukazovat na redukci počtu prstů během vývoje čtvernožců, což se během evoluce v prvohorách nemuselo stát jen jednou, ale rovnou dvakrát, a Tulerpeton by toho mohl být dokladem. Redukce počtu prstů z šesti na pozdějších a obvyklých pět by se tak mohla udát jak při vývoji obojživelníků, což je potvrzeno, tak při vývoji primitivních plazích forem (reptiliomorfů). V druhém případě to není jisté a někteří zastávají názor, že k takové redukci došlo jen jednou a to přímo při vývoji Tulerpetona k dalším, vyvinutějším obratlovcům... Toto zvíře bylo 1,5 metru dlouhé, velikostně tedy srovnatelné s Hynerpetonem. Při svých prvních krocích po suché zemi mohli tito primitivní, již částečně suchozemští obratlovci pozorovat první rozvinuté suchozemské rostliny, jejichž evoluce se od prvních dnů v žáru silurského slunce urychlila a dala vzniknout mnoha novým druhům i skupinám. Zemi již kolonizovali bezobratlí, takže Tulerpeton nacházel masitou potravu i při svých toulkách po souši. Byl však neobyčejně pomalý v chůzi. Zato ve vodě dokázal vyvinout vyšší rychlost, zvláště díky speciálně uzpůsobenému, zploštělému ocasu (ten se sice mezi fosilními pozůstatky nenašel, lze však soudit, jaký tvar měl, díky zachovalým pozůstatkům příbuzných tetrapodů). Uzpůsoben byl tedy k částečnému životu na souši, mnoho času však trávil ve vodě. Svou pokožku musel udržovat vlhkou, což je pro obojživelníky typické. Zdržoval se především v mělkých vodách blízko pobřeží...
Jeho popisek naleznete v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Elpistostege!!!

Kotlassia

24. dubna 2017 v 16:52 | HAAS
Kotlassia, pojmenována podle ruského města Kotlas, byla jedním z větších obojživelníků žijících v Permu. Když byly její pozůstatky rolu 1898 objeveny ve vesničce Novinki, nedaleko Kotlasu, nebylo toho o ní mnoho známo... Teprve později, ve 20. století, začali paleontologové přemýšlet, do jaké čeledi patřila. Zdálo se, že by mohla být blízkou příbuznou Seymourie, což vědci uznávají i dnes. Oba tito obojživelníci, podobní plazům a žijící hlavně na souši, měli společného předka v Eldeceeonovi, který žil před 330 miliony let... Kotlassia prima žila před 275 milióny let, v pozdním Permu. Na rozdíl od Seymourie nebyla takřka výhradně suchozemská, ale menší část života trávila i ve vodě, o čemž svědčí menší končetiny s prsty dobrými k plavání. Na každé končetině se nacházely prsty čtyři. Kotlassia měřila na délku pouhý 1 metr, takže byla v ohrožení ze strany masožravých savcovitých plazů jako byl Dimetrodon nebo Ctenorhachis. Často se stávala jejich potravou. Naštěstí se před těmito dravými zvířaty občas schovávala ve vodě... Protože měla Kotlassia dva křížové obratle, podobala se plazům. Jde totiž o typický plazí znak. Stále však připomínala velkého mloka, dalo by se dokonce říci, velemloka. Je pravděpodobné, že Kotlassia byla nenápadně zbarvena, aby splynula s okolním prostředím na souši, případně při ponoření na dno úplně zmizela z dohledu. Na suchu byla pomalá a proto před svými nepřáteli často unikala do vody. To značí, že se nikdy nevyskytovala daleko od vodního zdroje. Lebka Kotlassie byla menší a zploštělejší než lebka Seymourie, a dobře zachovalý nález dokazuje, že dobře slyšela. Podle sluchu se tedy hodně orientovala-vyhledávala podle něj potravu, stejně jako byla schopna zaslechnout blížícího se predátora... Tento tvor byl jedním z předchůdců plazů...
Popisek Kotlassie naleznete na webových stránkách ReptileEvolution.

Příště Tulerpeton!

Gephyrostegus

20. dubna 2017 v 18:04 | HAAS
Gephyrostegus žil v Karbonu. Byl to obojživelník, který se však značně podobal raným plazům. Buď to byl jejich přímým předkem, nebo patřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Ať tak či onak, Gephyrostegus byl velmi pozoruhodný. V pozdním Karbonu, před 300 miliony let, se tento nevelký živočich, obratlovec, stále musel mít na pozoru před velkým masožravým hmyzem. Menší Gephyrostegové se snadno mohli stát kořistí Arthropleury. Ani ve vodě pro ně nebylo nikdy příliš bezpečno, zvlášť kvůli beznohým, masožravým obojživelníkům, Lepospondylům... Gephyrostegus byl nalezen v České republice, je to středoevropská specialita. Fosilie Gephyrostega byly odkryty v karbonském černém uhlí poblíž Nýřan. Z této oblasti pochází i spousta dalších tehdejších obojživelníků, kteří jsou známi pouze z Česka. Nejbližším příbuzným Gephyrostega byl jemu velmi podobný obojživelník Bruktererpeton. Dříve se však vědci domnívali, že to byla Seymouria. Ta však byla suchozemská, kdežto Gephyrostegus trávil malou část svého života ve vodě. Od špičky hlavy po kloaku měřil jen 22 centimetrů, s ocasem to bylo o několik centimetrů více. Toto se nezdá být mnoho, ale stále delkou přesahoval mloka skvrnitého, který se ve střední Evropě vyskytuje dnes... Pro tohoto tvora byly typické velké oči s vertikální zorničkou. Lovil v noci, a jeho kořistí se stávali malí brouci. Tlamou měl plnou malých, ostrých zoubků, zatočených vzad. S jejich pomocí rozbíjel karapax brouků nebo jimi pronikal skrze krunýř malých stonožek. Lovil také štíry a další menší pavoukovce, zároveň se však musel mít na pozoru před obrovskými, metrovými škorpióny-v Karbonu žilo hned několik gigantických druhů štírů... Z pohledu paleontologie a taxonomie je tento obojživelním významný ještě tím, že to byl příbuzný amniotů-tvorů, mezi něž patříme i my (jejich mláďata se vyvíjejí v plodových obalech). Sám Gephyrostegus ale podobně jako většina obojživelníků kladl vajíčka do vody. Ze všech obojživelníků příbuzných jak plazům, tak rovnou i amniotům, byl Gephyrostegus vůbec nejmenší.
Jeho popisek můžete nalézt na anglické verzi Wikipedie.

Příště Kotlassia!
 
 

Reklama