Popisky prvohorních živočichů

Carcinosoma

12. ledna 2017 v 18:11 | HAAS
Carcinosoma je podivuhodně pojmenovaný eurypterid ze staršího Siluru. Ona a její příbuzní, Eocarcinosoma, Paracarcinosoma a Rhinocarcinosoma byli velmi malí kyjonožci, obvykle dorůstající délky okolo 30 centimetrů. Nebyli tedy těmi největšími mořskými škorpióny; Pterygotus byl desetkrát delší. Exoskeleton, tedy krunýř Carcinosomy tvořily jazykovité šupiny a hlavová část svým tvarem trochu připomínala trojúhelník. Složené oči, díky kterým Carcinosoma dobře viděla své okolí, se nacházely přímo vepředu. Někteří mořští škorpióni měli celkem velká klepítka vybíhající z tlamy, ale u Carcinosomy a její příbuzným druhům byly celkově malé. Končetiny, sloužící k pohybu na dně moře, byly pokryty delšími trny, alespoň tedy ty končetiny, s jejichž pomocí členovec kráčel. První pár těchto končetin byl kratší než druhý. Ocas měl tvar pádla tak jako tomu bylo u dalších eurypteridů nebo-li kyjonožců. Tito tvorové byli předchůdci štírů. Byli však mnohem větší než karbonští štíři a mnohonásobně svou velikostí překonávali ty dnešní. Dnes největší žijící štír-veleštír císařský-má asi 15 centimetrů. Carcinosoma byla mezi mořskými škorpióny drobečkem, ale ve srovnání s největším dnes žijícím štírem to přece jen bylo větší zvíře. Fosilie Carcinosomy byly nalezeny v pozdně silurských stratách (mnoha na sobě nahromaděných horninách), jež vznikly ze dna tehdejšího moře. Zatím byly zkameněliny tohoto kyjonožce objeveny ve Velké Británii, na východě Spojených států amerických a v Kanadě. Byla však rozšířena mnohem dále, proto je pouze otázkou času, kdy budou její zkameněliny nalezeny i jinde. Kromě názvu Carcinosoma se pro ni občas používá i jméno Eusarcus, jenže to je použito i pro jeden druh současného pavoukovce-proto bychom ji měli nazývat Carcinosomou...
Tento kyjonožec není příliš známý, ovšem jeho popis můžete nalézt na anglické Wikipedii.

Příště Ctenopterus!

Rhyniognatha

5. ledna 2017 v 17:51 | HAAS
Jakmile byla souš pro život obyvatelná, okamžitě se na ni rozšířil. Po stovkách milionů, ba i po miliardách let, se živé organismy odvážily dobýt suchou zem. Do té doby nehostinná krajina se později stala jejich největším útočištěm. Tam dominovali. První rostliny se odvážily na souš už v Siluru, pak následovali členovci a v pozdním Devonu už existovali i první obojživelníci. Členovci, odvěcí nepřátelé obratlovců, však byli těmi prvními, kdo učinil ten důležitý krok a to z vody na pevninu. Po určité době se členovci souši přizpůsobili tak skvěle, že už nemuseli trávit žádný čas ve vodě... Rhyniognatha je nejstarší známý hmyz, který kdy existoval. Žila před 400 miliony let v Devonu. Moc toho o ní není známo, protože dobrá zkamenělina zatím nebyla objevena. Podle tvaru čelistí, které se nápadně podobají těm, jež mají vážky, je dost pravděpodobné, že Rhyniognatha byla okřídlená. Možná jde o nejstarší známý hmyz, ale určitě měla i jiné suchozemské předky. Pokud měla křídla, museli být její předkové zcela bezkřídlí a po milionech let evoluce se vyvinula křídla dostatečně silná k letu. V případě, že je neměla, je možné, že byla mnohem primitivnějším typem hmyzu a to by z ní činilo kandidáta na vůbec nejstarší suchozemský hmyz kdy žijící. Vědcům se dosud nepodařilo nijak blíže Rhyniognathu zařadit, víme, že patřila do třídy hmyzu a tady znalost taxonomie zatím končí. Pokud však ve 396 až 407 milionů let starých vápencích ve Skotsku bude nalezeno více zkamenělin, mohlo by se vše změnit. V roce 2004 byl americkými paleontology veden výzkum, který téměř potvrdil, že šlo o okřídlený hmyz, i když to není zcela jisté. Je ale dost možné, že se u těchto tvorů vyskytovaly i larvy a ty křídla neměli, tak jako je tomu u vážek. Pokud je Rhyniognatha vážkám vážně blíže příbuzná, mohly toto zdědit už po ní. A to by koneckonců znamenalo, že larvy Rhyniognathy byly vodní a samozřejmě velmi dravé. Pozoruhodné je, že tento druh hmyzu byl v roce 1926 omylem popsán jako Rhyniella, což je latinský název pro chvostoskoky, což jsou zvláštní šestinožci žijící v humusu a opadu. Pravdou ale je, že omyl byl na místě jen čirou náhodou. Zkamenělina, podle které byl ten tvor popsán, sestávala z částí těl několika bezobratlých a až roku 1928 se zjistilo, že jedním z nich je 400 milionů let stará Rhyniognatha. Tehdy pro ni byl vymyšlen tento název...
O tomto hmyzu toho není moc známo, proto se o něm v knihách moc nepíše, ale dobrý popis nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Carcinosoma!

Aelurognathus

20. prosince 2016 v 16:55 | HAAS
Aelurognathus patřil mezi gorgonopsianty. Nebyl sice tak velký jako Gorgonops nebo Rubidgea, které konkrétně byl blízce příbuzný, ale stále měřil na délku okolo 1,5 metru, takže patřil mezi středně velké permské masožravce. Byly nalezeny lebky o délce zhruba 30 centimetrů. Aelurognathus neměl podlouhlou lebku jako někteří jiní gorgonopsianti, byla spíše kratší a tak při pohledu z dálky mohl Aelurognathus vypadat tak trochu jako pes nebo vlk. Vždyť také jeho příbuzný Gorgonopsid nebo-li Gorgonops longifrons si vysloužil přezdívku "permský vlk". Gorgonopsianti se totiž savcům podobali, ačkoliv šlo o synapsidy nebo též savcovité plazy. Aelurognathus žil před 260 až 254 miliony let na kontinentu Pangaea, který tehdy tvořil jedinou souši na Zemi. Jeho fosilie byly objeveny v Jižní Africe, v pánvi Karoo. Odtamtud pochází celá řada zajímavých permských zvířat, včetně Lycaenopsů, dalších, ovšem menších gorgonopsiantů. Z Karoo pochází i fosilie velkého množství dicynodontů, malých i velkých... Odborníci si povšimli, že v mezi kostmi jednoho dicynodonta byl zaklíněn zub, jenž identifikovali jako pozůstatek Aelurognatha. To znamená, že tento dravec se dicynodonty nepochybně živil. Avšak jeho krátké a nepříliš silné špičáky poukazují na to, že se nemohl zakousnout do kosti, podobně jako tomu bylo u slavných šavlozubých tygrů. Aelurognathus tedy požíral jen mršinu dicynodonta a býložravce samotného zabil jiný predátor. Těžko říci, zda byl Aelurognathus jen sběračem odpadků nebo také aktivně lovil, ale vzhledem ke štíhlé postavě gorgonopsiantů lze předpokládat, že byl stavěn na aktivní lov, neboť dokázal neuvěřitelně zrychlit při běhu... Se jménem Aelurognatha je to složité. Jihoafričtí paleontologové Robert Broom a S. H. Haughton v roce 1913 popsali zvíře jako Scymognathus tigriceps. Haughton pak roku 1924 popsal rod Aelurognathus, ke kterému byl tento druh přiřazen. Pak zase Broom roku 1948 přišel s názvem Tigricephalus, pak Sycosaurus, objevil se i název Smilesaurus, pak Dixeya a poté i Prorubidgea. Paleontologové popisovali nové rody a druhy gorgonopsiantů a nepovšimli si jejich vzájemné podoby, takže všichni patřili k Aelurognathovi, původně popsanému jako druh rodu Scymognathus (tento rod je nyní nepoužívaným synonymem Sauroctona). K tomuto rodu náleží minimálně osm druhů, mezi nejznámější patří A. ferox.
Popis tohoto zajímavého živočicha naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Rhyniognatha!

Arganaceras

15. prosince 2016 v 17:46 | HAAS
Arganaceras ("roh z Argany") byl pareiasaur, takže šlo o příbuzného Scutosaura nebo Pareiasaura. Tento podivuhodný vzdálený příbuzný želv žil v pozdním Permu, před 260 miliony let, tam, kde se dnes rozkládá Saharská poušť a zvláště pak Maroko. Většina jeho příbuzných je známá spíše z Jižní Afriky nebo ze Sibiře, toto je ale jeden z mála severoafrických pareiasauridů, není-li vůbec jediný. V době, kdy žil, byly všechny kontinenty spojeny v Pangaeau, takže se vyskytoval i v jiných částech světa. Nebylo to malé zvíře. Na délku měřilo 2 metry a vážilo dobrou tunu. Byl to čtyřnožec a spásal pouštní vegetaci, především keře. Stejně jako Scutosaurus měl i Arganaceras výkonné čelisti k vymačkání každé životodárné kapky z chudých pouštních rostlin. Arganaceras dostal své jméno díky podivnému malému rohu na čenichu. Buď sloužil k upoutání pozornosti, nebo jej zvíře používalo jako zbraň. Jedna rána takovou lebkou a mocný Gorgonopsid měl potíže. Je ale dost pravděpodobné, že gorgonopsianti tyto býložravce lovili, jelikož i jinde byli pareiasauři na jejich jídelníčku. Výzkumy kostí Arganacerase potvrdily, že měl blízko k evropské Elginii. To se zprvu může zdát zvláštní, ale je to tak. U těchto pareiasauridů se vážně tvořily speciální struktury na hlavě... Arganaceras byl popsán v roce 2005 dvojicí paleontologů, včetně známého francouzského odborníka na prvohory Philippea Janviera. Učinili tak jen podle lebky a pár kostí. Je to marocká specialita...
Popis tohoto zvířete není v knihách příliš častý, ovšem na několik informací narazíte na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Aelurognathus!!!

Tseajaia

12. prosince 2016 v 16:46 | HAAS
Tseajaia ("srdce ze skály") byla permský obojživelník, kterého takto pojmenoval P. P. Vaughn roku 1964. Na základě několika tělních fragmentů popsal jediný dosud známý druh tohoto tajemstvím opředeného zvířete. Tímto druhem je T. campi a známo je o něm jen velmi málo. Tseajaia byla anthracosaurian, takže šlo o obojživelníka vzhledem velmi podobného plazům. Tato skupina obojživelníků se objevila už na konci Devonu a přežila až do Triasu, ale na fosiliích Tseajaie je až pozoruhodné, jak moc se podobá prvním plazům. Bezesporu je to důkaz toho, že tyto dvě skupiny jsou evolučně zpřízněny, jelikož se plazi vyvinuli z obojživelníků. Tseajaia žila v první polovině Permu, byla již příbuzná prvním amniotům (zvířatům, která kladou vejce) a vzhledem hodně připomínala leguána. Měla 90 až 100 centimetrů na délku, soudě podle jediného dosud objeveného exempláře. Není úplně jisté, zda Tseajaia byla čistě býložravcem, nebo všežravcem. Její zuby ale poukazují na to, že žrala rostliny. Zuby jsou totiž tupé, nikterak ostré, což je u býložravých zvířat obvyklé. Pokud by se však tento obojživelník příležitostně masem živil, šlo by spíše o malé tvory-hmyz, jeho larvy, možná malí obratlovci a mláďata těch větších. Tseajaia žila v Severní Americe spolu s Dimetrodony, Edaphosaury a dalšími pelykosaury, ale také se svými příbuznými suchozemskými obojživelníky, jako byla masožravá Seymouria. Zkameněliny tohoto obdivuhodného anthracosaura byly nalezeny v Cutlerově formaci v americkém státě Utah...
Popis tohoto méně známého permského zvířete najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Arganaceras!!!

Diploceraspis

22. listopadu 2016 v 17:15 | HAAS
Diploceraspis ("dvojí hlava") byl permský obojživelník z čeledi Keraterpetontidae a řádu Nectridea. Především keraterpetontidi se vyznačovali něčím naprosto podivuhodným: lebkou ve tvaru bumerangu. Nejznámějším z jeho příbuzných je Diplocaulus, ačkoliv někteří, jako Keraterpeton, tímto znakem vůbec vybaveni nebyli. Diplocaulus byl však tomuto rodu obojživelníka příbuzný více, než snad jakýkoliv jiný tvor. Určitě měli společného předka. Diploceraspis byl však menší než Diplocaulus: měřil 46 centimetrů, což je asi polovina délky jeho bratrance. Ale proč měl Diploceraspis tak podivně tvarovanou hlavu? Odpověď není snadno k nalezení, ale paleontologové se domnívají, že mohla sloužit ke kamufláži. Jako skvělé maskování mohla být užita ve chvíli, kdy tento obojživelník ležel na dně jezírka. Hlava byla placatá a zepředu byla jen s těží rozpotnatelná, alespoň z pohledu blížícího se predátora. Ještě lepší však podivně široká lebka byla tehdy, kdy už dravec Diploceraspise chytil. Tak velkou lebku bylo opravdu obtížné spolknout. Navíc velcí permští predátoři, jako pelykosauři typu Dimetrodona a jiných, nepásli po takových malých soustech... Diploceraspise známe z několika fosilních exemplářů, a byly rozpoznány dva druhy: D. conemaughensis a D. burkei. Diploceraspis žil před 299 až 270 miliony let, v období Permu. Naproti tomu Diplocaulus se dožil i samotného konce tohoto údobí. Diploceraspis je jedním z mnoha karbonsko-permských živočichů známých ze Západní Virginie a Ohia. V době, kdy žil, rozkládaly se na tamním území především lesy s mnoha jezery. Celé území bylo vlhké, s občasnými mokřady. Byl to úplně jiný svět, a Diploceraspis v něm žil...
Diploceraspis není tolik známý, ale jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Tseajaia!

Adelospondylus

3. listopadu 2016 v 17:41 | HAAS
Adelospondylus byl obojživelník z pořádu lepospondylů a čeledi Adelogyrinidae. Žil v mladších prvohorách, v období Karbonu stupně serpukhov, tedy před 330 až 323 miliony let. Některé údaje o něm jsou dosud prakticky neznámé vzhledem k malému množství nálezů. Byla objevena a popsána pouze lebka. Měřila 5 centimetrů, z čehož lze však v případě lepospondylů jen s těží určit celkovou těla. Tento exemplář nese název Adelospondylus watsoni a pojmenoval jej R. C. Carroll roku 1967, nedlouho poté, co byl živočich objeven. Bažiny pravěkého Skotska se v období Karbonu hemžily obrovským hmyzem a roztodivnými obojživelníky všech možných velikostí. Lespondylové jako Adelospondylus svým tvarem těla připomínali cecílie nebo-li červory, současné beznohé obojživelníky žijící především hrabavým způsobem života. Takže Adelospondylus byl asi hrabavý! Lebka nebyla zepředu tupá, byla spíše vyostřená, takže trochu připomínala vrták. Brada byla zepředu vypouklá. Očnice byly umístěny v přední části lebky, a byly trochu vyvýšeny, takže se nacházely téměř na svrchu lebky (avšak ne úplně nahoře). Z tvaru lebky a zubů lze usoudit, že tento obojživelník byl hmyzožravý. Požíral pravěké šváby, larvy obrovského hmyzu i jakékoliv další malé bezobratlé. Zda měl však zakrnělé končetiny, nebo mu chyběly úplně, to zatím nevíme. Kvůli tomu, že opravdu neznáme zbytek jeho těla, dostál svého jména, které znamená "temná páteř"...
Popis tohoto málo známého obojživelníka nalezneme na stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Diploceraspis!

Wodnika

20. října 2016 v 18:13 | HAAS
Wodnika nebo-li žralok zechsteinský patří ke známějším prvohorním parybám. V pozdním období Permu to byl běžný mořský dravec z vod obklopujících tehdejší superkontinent Pangaea. Prosluněnými vodami Panthalassy tito žraloci, délkou shodní s dospělým člověkem, proplouvali jako torpéda slídící po všem, co by je nasytilo. Zkameněliny Wodniky, skvěle zachované, byly nalezeny v Anglii, Německu a Rusku. Na tomto území z oceánu Panthalassa vybíhalo Zechsteinské moře, které tehdy zabíralo většinu severní Evropy. A právě to byl domov tohoto žraloka. Sdílel jej s mnoha rybami, ale nejvíce jej zaměstnával sběr korýšů, měkkýšů s ulitami a dalších tvorů s pevnou schránkou. Dokazují to zuby, které nejsou tak špičaté a ostré, ale spíše poměrně zavalité. Jediným skusem dokázala Wodnika rozbít schránku své bezobratlé oběti a pochutnat si na mase uvnitř. Ačkoliv existuje minimálně jeden celý otisk Wodniky, uchovaný ve skále, jež se v horninu proměnila z mělkého mořského dna, většinou nalezených pozůstatků se tento žralok nijak neliší od těch dalších-fosilizované jsou nejčastěji zuby. Chrupavka, která tvoří kostru žraloků, rejnoků a dalších paryb, nezkamení, ale shnije. Proto také takového obra, jakým byl Megalodon, známe pouze ze zubů a čelistí, jediných částí těla tvořených skutečnou kostí nebo v případě zubů spíše sklovinou. Kompletní exemplář je nicméně 1,8 metru dlouhý. Tvar ocasu dokazuje, že Wodnika byla dobrým a zvláště rychlým plavcem. Horní polovina ocasní ploutve je mnohem větší a vystouplejší, než ta dolní. Ústí do špičky, a okraj ploutve takřka vytváří jakýsi useklý, nepravidelný půlměsíc. Navíc bylo o tomto žralokovi zjištěno ještě jedno: dá se u něj poznat rozdíl mezi samci a samicemi. U většiny pravěkých žraloků je to těžké posoudit, dobrých otisků jejich těl ve skále je málo. Ovšem u Wodniky je to dobře známo. Samci měli poblíž řitních ploutví zvláštní výběžky, kdežto samicím musely zcela určitě chybět. I mezi dnešními žraloky si toho lze všimnout... Tohoto permského masožravce, který s koncem prvohor nadobro vymizel z naší planety, popsal v roce 1843 Georg Graf zu Münster. Patřil mezi první paleontology, v době popisu Wodniky mu bylo 67 let, zesnul jen rok poté. Vytvořil však obsáhlou sbírku německých fosílií, především pak těch z Bavorska, které v pozdější části 19. století vydalo ještě senzačnější zkamenělé poklady...
Popis tohoto žraloka naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Adelospondylus!

Myosaurus

13. října 2016 v 17:47 | HAAS
Myosaurus patřil do nejúspěšnější skupiny plazů z hranice prvohorní a druhohorní éry. Tento dicynodont byl velmi široce rozšířen minimálně na území dnešního jihu Afriky a Antarktidy. Když v roce 1917 jihoafrický paleontolog Sidney Henry Haughton popsal tento rod plaza, pojmenoval ho Myosaurus gracilis. Haughtonovi se podařilo popsat i další plazy nalezené v Jižní Africe, ale žádný z nich neproslul tolik, jako Myosaurus. Jako u většiny tvorů, jež Haughton popsal, i u Myosaura vycházel pouze z neúplných fosilních pozůstatků. K dispozici měl pouze lebku, dodnes se nenašla žádná jiná další část těla Myosaura, ačkoliv lebek od roku 1917 bylo nalezeno ještě několik. Myosaurus žil na samém začátku období Triasu, ale pravděpodobně se objevil už na konci Permu a patřil mezi nemnoho zvířat, která přežila strašlivé vymírání, možná způsobené nadměrnou sopečnou erupcí na Sibiři. Myosaurus a všichni myosauridi měli širší lebky, než jakákoliv jiná skupina dicynodontů. Mohlo to být přizpůsobení ke žvýkání jiného typu potravy. Myosaurus měřil jen asi 1,5 metru, takže patřil mezi střední dicynodonty, určitě nedorůstal takových rozměrů, jako Lystrosaurus. Jak již bylo zmíněno, lebky Myosaura byly nalezeny v Jižní Africe a na Antarktidě. Antarktické pozůstatky pocházejí z formace Fremouw, což je fantastická transantarktická fosilní lokace. Právě tam byla nalezena spousta antarktických pozdně permských a raně triasských rodů, mezi nimi je kromě Myosaura i dobře známá pravěká rostlina rodu Glossopteris (kapraďosemenná). Jihoafričtí Myosauři pocházejí z formace Normandien. V době, kdy tento rod žil, byly kontinenty spojeny a tak mezi těmito Myosaury zřejmě nebyly rozdíly...
O tomto tvorovi se dočtete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Wodnika!

Gogonasus

15. září 2016 v 15:42 | HAAS
Gogonasus byla ryba ze skupiny nozdratých (svaloploutvých), patřící do skupiny zvané Tetrapodomorpha. Nebyla pravým tetrapodem nebo-li čtvernožcem, vůbec neměla končetiny s prsty a nedokázala se asi ani pohybovat po souši. Žila v Devonském období na jižní polokouli-její fosílie byly nalezeny ve formaci Gogo v Austrálii. Tento pozoruhodný živočich nepatřil mezi giganti Devonských moří: Gogonasus měřil jen asi 30 až 40 centimetrů. Byl to dravec, predátor. Specializoval se na lov menších rybek. Pochopitelně už tehdy ryby měly čelisti (na rozdíl od svých možná sto milionů let starších příbuzných), ale přesto do nich Gogonasus nemohl chytat nic velkého. Možná žil ve skupinách, možná samotářsky, toto přesně nevíme. Exemplářů však bylo nalezeno hned několik a jeden z nich byl téměř nepoškozen. Tento jedinec byl odkryt roku 2005. Gogonasus byl však vědecky popsán už o dvacet let dříve, a to Johnem Longem, který jej pojmenoval Gogonasus andrewsae (je to zároveň jediný známý druh Gogonasa). Možní potomci této menší ryby mohly chodit po souši. Z fosilních pozůstatků vyplývá, že ploutve rodu Gogonasus byly velmi dobře vyvinuté. Důležité je však uvést, že Gogonasus není tím přechodným článkem mezi rybami a obojživelníky. Stále to byla ryba, jen její pozdější příbuzní se už řadili mezi čtvernožce...
Popis tohoto zvířete najdete například na webu Prehistoric Wildlife.


Příště Myosaurus!
 
 

Reklama