Popisky prvohorních živočichů

Ventastega

6. srpna 2016 v 13:59 | HAAS
Ventastega byla obojživelníkem a jedním z prvních tetrapodů (čtvernožců). Žila před 365 miliony let, tedy v pozdním Devonu stupně Famen (podle Famenne, přírodní oblasti na jihu Belgie). Ačkoliv se může zdát, že o tomto tvorovi je známo nemálo, přesto nám určité poznatky chybí. Kosti Ventastegy jsou ale dost dobře zachovalé na to, abychom z nich mohli vyčíst mnohé o životě tohoto tvora. Těch kostí sice není mnoho, ale důležité znaky se mezi nimi najdou. Tak například končetiny: víme, že je Ventastega měla a proto patřila mezi čtvernožce. Jejich délka však není nijak úctyhodná, vlastně by se dalo říci jedno: Ventastega sice byla obojživelníkem, žila však nejvíce ve vodě. Tím se lišila od Tiktaalika, který ji v té době předběhl a stal se jedním z prvních obratlovců, kteří se kdy vyhrabali na souš. Kromě končetin se zachovala i lebka. Byla dlouhá 20 centimetrů. Zvíře pak celkově měřilo okolo 1 metru na délku. V lebce se zachovaly i některé zuby, dosvědčující, že Ventastega byla masožravá. Živila se rybami a příležitostně zaútočila i na nějakého obojživelníka. Zuby byly k chytání této kořisti ideální, přestože většina jich byla malá. Pokud šlo o kladení vajec, měla to Ventastega poměrně jednoduché. Jelikož žila hlavně ve vodě, nemusela vodu složitě vyhledávat k nakladení svých měkkých vajíček. Zajímavé je to, že Ventastega byla jedním z prvních čtvernožců, kterým se říká stegocephalové (tento název vymyslel slavný paleontolog Edward Drinker Cope už roku 1868). Česky se jim říká krytolebci, což je moc hezký název. Ventastega ve vývojové řadě krytolebců následovala za podivným Elginerpetonem, čtyřiceticentimetrovým skotským čtvernožcem... Ventastega žila na území dnešního Lotyšska, kde byly nalezeny její zkameněliny...
Popis Ventastegy není v knihách o pravěku příliš častý, ale popisky můžete najít na internetu, například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Gogonasus!

Dinodontosaurus

27. června 2016 v 9:44 | HAAS
Dinodontosaurus ("ještěr se strašnými zuby") byl velký dicynodont žijící v pozdním Permu a raném Triasu. Patřil tak k nemnoha tvorům, kterým se podařilo přežít permské vymírání-nejničivější vymírání druhů v historii naší planety. Dicynodonti jsou ale známí jsou přizpůsobivostí. Dinodontosaurus nebyl jediným zástupcem této skupiny, který tu katastrofu přečkal. Podobně se totiž dařilo i jeho příbuznému, Lystrosaurovi. Dinodontosaurus byl 2,4 metru dlouhý a řadil se mezi větší dicynodonty. Byl to bratranec Placeriase a Kannemeyerie (patřil totiž do stejné čeledi, Kannemeyeriidae). Byl vybaven párem ostrých zubů vybíhajících z horní čelisti a směřujících dolů. Používal je k rozrývání půdy, když hledal výživné kořínky a hlízy. Dále se živil také listy rostlin, které ukusoval silným zobákem. Ten byl rohovitý a byl tak dobře adaptován k rozmělnění tuhé rostlinné potravy. To znamenalo, že potrava byla hůře stravitelná, proto bylo jeho tělo, nesoucí mj. i objemná střeva, tak silné a zavalité. Tento plaz mohl vážit cca 1 tunu. V době, kdy Dinodontosaurus žil, byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Mohl se tedy šířit do všech částí světa, jelikož mu v tom nebránily vodní plochy. Přesto většinu zkamenělin Dinodontosaura odkryli vědci v Jižní Americe. Dva druhy, D. pedroanum a D. turpior, byli objeveni na území Argentiny a Brazílie. Třetí druh, D. tener, žil na území Německa. Když se jeho kosti poprvé dostaly do rukou Friedricha von Huene, popsal je jako jiný druh Dicynodonta. Až později se ukázalo, že Dinodontosaurus byl odlišný... Tohoto savcovitého plaza zkoumal také proslulý americký paleontolog Alfred Romer, který se věnoval studiu života v Triasu (a kromě toho i v Devonu a Karbonu, neboť hledal primitivní čtvernžoce). Opravdu pozoruhodné je to, že byli nalezeni jak dospělci, tak i mláďata Dinodontosaura. Díky tomu paleontologové zjistili mnohé o růstu a chování těchto zvířat. Nález deseti malých Dinodontosaurů potvrdil, že se mláďata zřejmě združovala do školek pozorovaných a chráněných staršími jedinci. Na dospělé Dinodontosaury si mnoho predátorů netrouflo, jen s výjimkou gorgonopsiantů, raisuchidů a jim podobných. Mláďata však byla snadným cílem i pro menší masožravce, ovšem přítomnost dospělců znamenala, že se jen tak neodvážili k útoku...
Krátký popisek Dinodontosaura najdete například v knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona.

Příště Ventastega!

Doryaspis

7. června 2016 v 16:50 | HAAS
Doryaspis ("šípový štít") je vážně podivně vypadající pteraspid z období raného Devonu. Někdy se mu též říká Lyktaspis. Tento tvor je řazen do třídy Agnatha (bezčelistní), což jsou primitivní obratlovci žijící ve vodním prostředí, v současnosti reprezentovaní pouze dvěma skupinami-mihulemi a sliznatkami. Doryaspis patřil do skupiny zvané Heterostraci (štítoploutvé), přičemž šlo o zřejmě nejranější obratlovce (s výjimkou drobných ryb jako Haikouichthys). Tito primitivní bezčelistnatci byli jednou z nejrozmanitějších zvířecích skupin ve starších prvohorách. Jen málo z nich však vypadalo tak podivně, jako náš Doryaspis... Tento tvor byl malý. Měřil pouze 15 centimetrů na délku, zato byl však podivuhodný. Nápadně protažené rostrum (zobáku podobný útvar) bylo pokryto řadou kostěnných trnů, jež se táhly po obou stranách. Podobné vybavení mají i současní pilouni. Avšak Doryaspis, na rozdíl od žraloků, disponoval dalším zvláštním znakem. Ústa se nenacházela pod, ale nad rostrem. Čím se tedy tento tvor živil? Pteraspidi jako Doryaspis jsou obvykle známí jako požírači korýšů a planktonu. Užití rostra při víření bahna na dně vod by tedy bylo ideální. Zdá se však, že Doryaspis se živil i planktonem blízko hladiny. Důvodem je totiž fakt, že jeho tělo bylo tvarováno k aktivnímu plavání. Podivný výrůstek tedy mohl Doryaspisovi sloužit při víření bahna, nebo při rychlém pohybu ve vodě. Tlama tohoto zvířete opravdu nebyla velká k požírání rybek či dokonce větších vodních bezobratlých, proto se určitě živil malými tvorečky... Z hlavového štítu vystupovaly podivné, ploutvím podobné útvary. Jejich přední strany byly opět ostnité, tyto výrůstky se podobaly zubům. Zřejmě měly využití při plavání, protože díky nim mohl Doryaspis dosáhnout klouzavého pohybu. Vše tedy nasvědčuje, že tento pozoruhodný bezčelistnatec byl až překvapivě dobrým plavcem. Místo, kde byly nalezeny jeho fosilie a kde žil, je dnes po půl roku pod rouškou temnoty. Jedná se o Špicberky, ostrovy za severním polárním kruhem, kam dosud proniklo jen málo paleontologů. Špicberky jsou známy jako skvělé místo k hledání fosílií (obrovský predátor z období Křídy, Predátor X, byl také nalezen na Špicberkách). Nalezení jedinci Doryaspise byli vykopáni v geologické formaci zvané Wood Bay. Paleontologové rozlišili dva druhy: D. arctica a D. nathorsti. Tento tvor byl popsán a pojmenován Whitem roku 1935...
Popisy Doryaspise se v knihách o pravěku moc často neobjevují, výjimku tvoří například kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Popis najdete také na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Dinodontosaurus!

Pelanomodon

23. května 2016 v 16:58 | HAAS
Pelanomodon moschops, dříve známý jako Dicynodon moschops, byl býložravý therapsid (savcovitý plaz) hojně se vyskytující před 255 miliony lety, v pozdním Permu. Nalezištěm fosilií tohoto plaza je Jihoafrická republika-tamní pánev Karoo poskytla paleontologům mnoho zkamenělých pozůstatků pozdně permských zvířat, včetně Pelanomodona samotného. Dicynodonti byli velice úspěšnou, dokonce i jednou z nejúspěšnějších skupin plazů všech dob. Některé druhy, jako například Lystrosaurus, přežily i masové vymírání na konci Permu (největší vymírání v historii Země). Pelanomodon však žil ještě dříve, než velké vymírání začalo. Před 255 miliony let vypadala Jižní Afrika zcela jinak než dnes. Pouštní území s občasnými prehistorickými rostlinami čas od času protkala říčka či jezero, kolem nichž se shromažďoval téměř veškerý život. Dicynodonti žili ve skupinách a Pelanomodon zřejmě nebyl výjimkou. Stejně jako jeho příbuzní, byl i on býložravcem, spásajícím nízko rostoucí vegetaci. K tomu mu sloužila pórovitá zobákovitá kost. Právě s její pomocí trhal lístky rostlin. Většina dicynodontů měla alespoň jeden pár zubů, ale Pelanomodon neměl zuby žádné. Víme to, protože lebka tohoto tvora se zachovala přímo skvěle. Prozradila tak mnohé o čelistní stavbě tohoto zvířete. Při konzumování potravy posunoval Pelanomodon spodní čelist dopředu a pak zase zpět, čímž rostliny rozmělňoval. Další pozoruhodností, kterou se může lebka Pelanomodona chlubit, jsou pozůstatky krevních cév. Nejde o to, že by krev fosilizovala, to pochopitelně ne. Avšak malé otvory kolem zobáku jsou zachovalými stopami po tekoucí krvi. Pelanomodon měřil pouze 1 metr na délku, patřil tedy mezi skutečně malé dicynodonty. Jedním z jeho přinejmenším vzdálenějších příbuzných byl hrabavý Cistecephalus, který byl objeven v horninách stejného stáří na stejném místě (Cistecephalus Assemblage Zone). Když byl Pelanomodon roku 1938 popsán Robertem Broomem, byl zprvu považován za nový druh Dicynodona. Později se ale ukázalo, že šlo o jiné zvíře, ačkoliv bylo Dicynodonovi blízce příbuzné. Matoucí ale může být druhové jméno, P. moschops. Rodové jméno Moschops má totiž jiný savcovitý plaz, shodou okolností také žijící v pozdním Permu v Jižní Africe. I Moschops byl tvorem, kterého Pelanomodon mohl potkat. Kvůli své velikosti patřil Pelanomodon na jídelníček mnohých predátorů, včetně "permských vlků" nebo-li gorgonopsiantů. Trvalé nebezpečí pro něj mohl představovat například metrový Lycaenops...
Popis Pelanomodona naleznete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Doryaspis!

Eothyris

12. května 2016 v 17:22 | HAAS
Eothyris parkeyi byl savcovitý plaz, kterého na základě nalezených pozůstatků popsal a pojmenoval A. S. Romer v roce 1937. Protože patřil mezi pelykosaury, byl tento tvor blízce příbuzný populárnímu Dimetrodonovi s plachtou na zádech. Zda měl však i Eothyris takovou podivnou ploutev, nevíme. V roce 1937 byla v Texasu, USA, nalezena lebka tohoto tvora, která měřila okolo 6 centimetrů. Byla poměrně prodloužená s celkově typickým oknem sloužícím k odlehčení lebky. Dozadu zakřivené zuby byly zašpičatělé, vpředu byly poměrně delší než v zadní části čelistí. V přední části horní čelisti se pak nacházely dva tesáky, mnohem delší než ostatní zuby. Takové špičákovité zuby se vyskytovaly i např. u Dimetrodona nebo u pozdějších gorgonopsiantů. Soudě podle výzkumu lebky lze tvrdit, že skus Eothyrise byl silný a rychlý. Eothyris žil na území Severní Ameriky před 280 miliony let, v raném Permu. Savcovití plazi byli tehdy hojně rozšířeni a ti menší se mohli dostat do jeho jídelníčku. Eothyris měřil zřejmě okolo 30 centimetrů, což bylo vypočteno vzhledem k velikosti nalezené lebky. Jakýkoliv bezobratlý, především tedy hmyz, nebo menší plazi byli na jídelníčku tohoto masožravého, dravého tvora. Protože patřil mezi pelykosaury a nesl mnoho z jejich znaků, měl zřejmě Eothyris končetiny postaveny vedle trupu. Pelykosauři také kladli vejce. Zdá se, že nerodili živá mláďata. Pravděpodobně nejbližším příbuzným Eothyrise byl Oedaleops, jehož pozůstatky byly nalezeny v Novém Mexiku. Ten je známý z pozůstatků více částí těla (včetně obratů) a tak lze Eothyrise částečně rekonstruovat právě díky příbuznosti s Oedalopsem...
Popis tohoto savcovitého plaza naleznete v knize "Dinosauři: Dětská obrazová encyklopedie" od nakladatelství Dorling Kindersley či na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Pelanomodon!

Hovasaurus

25. dubna 2016 v 16:53 | HAAS
Hovasaurus byl jedním z příbuzných známějšího Claudiosaura. Oba tito živočichové patřili mezi primitivní diapsidy, tedy plazy se dvěma spánkovými jamami. Hovasaurus patřil do skupiny Eosuchia a jako většina jejích zástupců, připomínal i on ještěra. I když eosuchové nebyli zcela pravými ještěry, jako například varani, bývají považováni za jejich předchůdce. Navíc tomu nasvědčuje řada znaků. Hovasaurus žil v období pozdního Permu, asi před 250 miliony let. Jediné zkameněliny tohoto tvora byly nalezeny na Madagaskaru, který byl v pozdním Permu součástí obrovského kontinentu Pangaea. V minulosti tedy Hovasaurův výskyt nemusel být omezen jen na toto území, stejně jako jiná tehdejší zvířata, měl i on možnost rozšířit se prakticky kamkoliv. Hovasaurus byl 50 centimetrů dlouhý, avšak značnou část této délky tvořil ocas. Byl dvakrát tak dlouhý, jako tělo, a ze stran byl zploštělý. Připomínal veslo, ale to ve zvířecí říši není ojedinělé: dnešní mořští hadi mají stejně tak zploštělý ocas. Díky tomu jsou také perfektními plavci. Hovasaurus byl tedy vodním eosuchem, stejně jako Claudiosaurus. Zajímavým znakem byly ocasní obratle vybíhající nahoru a dolů v dlouhé výběžky. Kromě toho se mezi kostmi Hovasaura nalezly i kameny, jež plaz polykal. Podobně jako např. u pozdějších plesiosaurů, využíval i Hovasaurus kameny jakožto zátěž. Spolknuté oblázky mu pak usnadňovaly potápění do větších hloubek, kde lovil svou kořist. Ta byla tvořena rybami. Tento pozoruhodný živočich vyhynul s mnoha dalšími typickými zvířaty permské doby při masovém vymírání na přelomu prvohor a druhohor... Hovasaurus byl popsán roku 1926 Piveteauem...
Informace o tomto permském plazu najdete v knihách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnson a "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů (mj. Barry Cow a Colin Harrison).

Příště Eothyris!

Deltoptychius

14. dubna 2016 v 17:34 | HAAS
Chiméry patří mezi nejtajemnější paryby. Na rozdíl od svých příbuzných, žraloků a rejnoků, přebývají především v hlubokých vodách. To z nich činí tvory, které není jednoduché objevit. Potápějí se do takových hloubek, ve kterých žijí a loví svou potravu, že ani o dnešních chimérách toho příliš mnoho nevíme. Od žraloků, se kterými jsou blízce příbuzné, se chiméry oddělily asi před 400 miliony let. Deltoptychius představoval pokročilý rod chiméry žijící v období raného až pozdního Karbonu. Tak jako jeho moderní příbuzný, byl i Deltoptychius zřejmě převážně hlubokomořský. Fosilie této paryby známe z Evropy, konkrétně ze Skotska a Irska. Deltoptychius byl malým chimérovcem, měřil na délku přibližně 45 až 50 centimetrů. Tělesné znaky byly takřka stejné, jako u moderních chimér-stejně je to i se žraloky, kteří se za svou dlouho trvající evoluci jen málo změnili. Prsní nebo-li pektorální ploutve byly rozloženy do stran, což Deltoptychiovi umožňovalo "prolétávat" vodami. Ocas byl bičíkovitý s malou, vystouplou ocasní ploutví. Hřbetní ploutev byla také malá. Tělo bylo celkově protáhlé: to umožňovalo Deltoptychiovi dobře plavat. Byl to lehký a rychlý plavec. Oči Deltoptychia byly velké, dobře viděl ve tmě. Nelovil velká zvířata, zřejmě se živil měkkýši, korýši a dalšími podobnými zvířaty. V tlamě se nacházely plátovité zuby, jež byly schopny kořist rozdrtit a připravit k pozření. Ačkoliv tento podivuhodný tvor vyhynul s koncem Karbonu, jeho příbuzní a potomci dodnes žijí ve světových oceánech, a stále toho máme hodně, co o nich zjistit...
Popis tohoto málo známého chimérovce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Hovasaurus!!!

Cheirolepis

4. dubna 2016 v 16:47 | HAAS
Cheirolepis byla kostnatá ryba ze středního a pozdního Devonu. Patřila do podtřídy paprskoploutvých ryb (Acinopterygii). Ze stejné vývojové větve byly i další primitivní kostnaté ryby a mezi jejich dnešními potomky nalezneme například vyzy, lopatonosy nebo známé jesetery. Jakožto jedna z nejstarších paprskoploutvých byla Cheirolepis dokonale vybavena k přežití v devonském moři. Pro všechny kostnaté ryby je důležitá vnitřní kostra tvořená kostní tkání, ne tedy chrupavkou, jako tomu bylo a je u soudobých žraloků. Tělo Cheirolepise bylo 55 centimetrů dlouhé a velmi štíhlé. Řada zkamenělin poukazuje na to, že šupiny byly podobné podivuhodným pravěkým rybám zvaným akantodi. Šupiny byly vesměs hranaté a byly uspořádány do šikmých řad. Navíc z fosilních pozůstatků víme, že byly pokryty tzv. ganoiem, který se podobá sklovině. Kdybychom měli možnost cestovat zpět v čase a ponořit se do devonského oceánu, viděli bychom pravděpodobně šupiny Cheirolepise nádherně zářit v prosluněných vodách. Pozoruhodné je, že velké šupiny pokrývaly horní lalok ocasní ploutve a zpevňovaly ho. Díky tomu byla ryba schopna lepšího ponoru-nahoru ohnutý ocas tlačil rybu více dolů. To zase vyvažovaly prsní a břišní ploutve, zvedající tělo Cheirolepise výše. Tato ryba byla ve vodě dost rychlá. Musela, protože šlo o dravce. Čelisti byly vyzbrojeny malými ostrými zuby, dokonalými k proniknutí do masa menší ryby nebo žraloka. Navíc byl Cheirolepis schopen čelisti široce otevřít. Šlo o další výhodu, díky níž byla tato ryba schopna pozřít kořist až dvou třetin své vlastní délky. Mezi menšími predátory Cheirolepis dominoval. Také velké oči, umožňující skvělou orientaci při rychlých zkoumavých plavbách, sloužily této rybě při lovu. Pro Cheirolepise a jeho příbuzné byly veliké oči jednou z předností a také klíčových znaků vedoucích k úspěchu při lovu. Pokud jde o fosilie, máme o Cheirolepisovi řadu hodnotných důkazů. Nálezy byly učiněny v Evropě, jako především ve Skotsku, Bělorusku a Německu, a také v Severní Americe: v americkém státě Nevada a také v Quebecu, v Kanadě. To nasvědčuje tomu, že tento predátor devonských moří byl tehdy, v době zhruba před 400 až 380 miliony let, hojně rozšířený. První z pěti známých druhů Cheirolepise byl popsán už v roce 1835 známým geologem Louisem Agassizem...
Popis této pravěké ryby můžete najít např. v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů, včetně Barryho Coxe.

Příště Deltoptychius!

Palaeospondylus

19. března 2016 v 10:37 | HAAS
Jméno Palaeospondylus znamená v překladu "starodávný obratlovec". Nepatřil sice mezi úplně první zvířata s páteří, ale tento tvor vykazoval mnoho primitivních znaků. Bylo to drobné zvířátko, které je dodnes opředeno mnoha tajemstvími. Palaeospondylus byl poprvé nalezen v roce 1890 ve Skotsku, v jednom dole u města Caithness. Vědci si nebyli jisti, co byl vlastně zač. Měli před sebou pouze otisk ve skále, a ten otisk zobrazoval tělo tvora bez nohou, s malou hlavičkou a ocáskem, poněkud zvětšeným, takže se dal jednoduše rozpoznat od trupu. Zkamenělý jedinec měřil pouhých 6 centimetrů. Paleontologové si nějakou dobu lámali hlavu s tím, co byl vlastně tento tvor zač. Od roku 1890 byly ve Skotsku nalezeny stovky jedinců malého rybovitého obratlovce, kterého paleontologové nazvali Palaeospondylus. Všichni byli zhruba stejně velcí, byli opravdu maličtí. Palaeospondylus žil ve středním Devonu, v době velkých ryb a prvních obojživelníků. Jeho zařazení je ale nejisté. Původně byl považován za bezčelistnatce, poté za lysého pancířnatce (mezi tyto Placodermi patřil například obrovský Dunkleosteus). Později došli vědci k závěru, že to byl chimérovec, takže šlo o parybu příbuznou žralokům. V roce 2004 přišla poslední teorie o jeho zařazení, někteří odborníci si totiž myslí, že Palaeospondylus byl jen larválním stádiem dvojdyšné ryby. Pokud byl Palaepondylus opravdu dvojdyšná ryba, pak mohl přežít i v nepříznivých podmínkách a možná měl nějaká přizpůsobení k částečnému přežití na souši. Dvojdyšné ryby totiž mají plíce. Jiní vědci si zase myslí, že Palaeospondylus byl mládětem velmi primitivního obojživelníka. Ať tak či onak, toto malé šesticentimetrové zvíře nemělo končetiny, určitě to byl vodní živočich. Byl vybaven dlouhou "páteří" s ostny na konci-byla to opora ocasní ploutve. Ploutve chyběly, čelisti též-potravu z okolí přebíral jen malým filtračním otvorem. Navíc se ani neví, zda měl skutečnou páteř, nebo jen primitivní strunu. Také kosti jsou záhadou-buď byly tvořeny pravou kostí, nebo chrupavkou, nejpravděpodobněji zvápenatělou. Celkově by se ale vzhledem dal Palaeospondylus přirovnat k úhoři. Bohužel ani za posledních 120 let nebylo o tomto záhadném obratlovci zjištěno více...
Jelikož není moc známý, neobjevuje se ani v mnoha knihách. Pěkný popis ale najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Cheirolepis!

Dipterus

7. března 2016 v 16:16 | HAAS
Dipterus je vyhynulý rod ryb, žijících v období středního až pozdního Devonu. Ve fosilním záznamu se jejich zkameněliny nacházejí v období před 376 až 360 miliony let, zhruba ve stejné době, kdy se moři a oceány toulaly velicí pancířnatci, jako například obrovský Dunkleosteus, který by se dal velikostí přirovnat ke kosatce. V této době také na suchou zemi vystoupili první obojživelníci. Dipterus žil v tomto světě asi spíše skrytě. Nebyl to žádný obr, tato ryba měřila pouhých 35 centimetrů na délku. Možná, že se to zdá být málo, ale tahle ryba byla takovým gigantem vývoje. Důvod, proč tomu tak bylo, můžeme zjistit porovnáním zkamělin Diptera s jeho žijícími příbuznými. Dipterus patřil do řádu Dipnoi, což jsou dvojdyšné ryby. V současnosti jsou zastoupeny třemi rody: bahníky Afriky, Austrálie a Jižní Ameriky. Tyto ryby, jimž se někdy také říká "plícnaté" (jelikož mají plíce), se přizpůsobily nejen k životu ve vodě. Dvojdyšné ryby totiž mohou přečkat po dlouhou dobu v blátě. Dipterus nebyl výjimkou. Nebyla to mořská ryba, žil spíše při řekách. Díky delším ploutvím možná mohl překonávat malé plochy souše, když jezírka vyschla. Předkem Diptera mohla být mnohem větší ryba, Dipnorhynchus. Na rozdíl od něj měl však Dipterus spojenou hřbetní ploutev. Fosilní pozůstatky Diptera, jako především krásné otisky ve skále, byly nalezeny v Evropě, konkrétně v Německu a ve Skotsku. Dále však známe i zkameněliny této ryby pocházející z Austrálie. Toto zvíře mělo v tlamě místo zubů jakési zubům podobné pláty, trochu připomínající zuby Dunkleostea (samozřejmě ve zmenšené verzi). Značí, že šlo o masožravce, požírajícího nejspíše bezobratlé, vzhledem k jeho velikosti. Jako dnešní dvojdyšné, měl i Dipterus plíce. Je pozoruhodné, že dvojdyšné ryby přežily dodnes, jde o velký evoluční úspěch... Dipterus patří mezi ty nejstarší známé a jako rod byl popsán v roce 1828.
Popis tohoto druhu prehistorické ryby naleznete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" na straně 45.

Příště Palaeospondylus!
 
 

Reklama