Popisky prvohorních živočichů

Tseajaia

12. prosince 2016 v 16:46 | HAAS
Tseajaia ("srdce ze skály") byla permský obojživelník, kterého takto pojmenoval P. P. Vaughn roku 1964. Na základě několika tělních fragmentů popsal jediný dosud známý druh tohoto tajemstvím opředeného zvířete. Tímto druhem je T. campi a známo je o něm jen velmi málo. Tseajaia byla anthracosaurian, takže šlo o obojživelníka vzhledem velmi podobného plazům. Tato skupina obojživelníků se objevila už na konci Devonu a přežila až do Triasu, ale na fosiliích Tseajaie je až pozoruhodné, jak moc se podobá prvním plazům. Bezesporu je to důkaz toho, že tyto dvě skupiny jsou evolučně zpřízněny, jelikož se plazi vyvinuli z obojživelníků. Tseajaia žila v první polovině Permu, byla již příbuzná prvním amniotům (zvířatům, která kladou vejce) a vzhledem hodně připomínala leguána. Měla 90 až 100 centimetrů na délku, soudě podle jediného dosud objeveného exempláře. Není úplně jisté, zda Tseajaia byla čistě býložravcem, nebo všežravcem. Její zuby ale poukazují na to, že žrala rostliny. Zuby jsou totiž tupé, nikterak ostré, což je u býložravých zvířat obvyklé. Pokud by se však tento obojživelník příležitostně masem živil, šlo by spíše o malé tvory-hmyz, jeho larvy, možná malí obratlovci a mláďata těch větších. Tseajaia žila v Severní Americe spolu s Dimetrodony, Edaphosaury a dalšími pelykosaury, ale také se svými příbuznými suchozemskými obojživelníky, jako byla masožravá Seymouria. Zkameněliny tohoto obdivuhodného anthracosaura byly nalezeny v Cutlerově formaci v americkém státě Utah...
Popis tohoto méně známého permského zvířete najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Arganaceras!!!

Diploceraspis

22. listopadu 2016 v 17:15 | HAAS
Diploceraspis ("dvojí hlava") byl permský obojživelník z čeledi Keraterpetontidae a řádu Nectridea. Především keraterpetontidi se vyznačovali něčím naprosto podivuhodným: lebkou ve tvaru bumerangu. Nejznámějším z jeho příbuzných je Diplocaulus, ačkoliv někteří, jako Keraterpeton, tímto znakem vůbec vybaveni nebyli. Diplocaulus byl však tomuto rodu obojživelníka příbuzný více, než snad jakýkoliv jiný tvor. Určitě měli společného předka. Diploceraspis byl však menší než Diplocaulus: měřil 46 centimetrů, což je asi polovina délky jeho bratrance. Ale proč měl Diploceraspis tak podivně tvarovanou hlavu? Odpověď není snadno k nalezení, ale paleontologové se domnívají, že mohla sloužit ke kamufláži. Jako skvělé maskování mohla být užita ve chvíli, kdy tento obojživelník ležel na dně jezírka. Hlava byla placatá a zepředu byla jen s těží rozpotnatelná, alespoň z pohledu blížícího se predátora. Ještě lepší však podivně široká lebka byla tehdy, kdy už dravec Diploceraspise chytil. Tak velkou lebku bylo opravdu obtížné spolknout. Navíc velcí permští predátoři, jako pelykosauři typu Dimetrodona a jiných, nepásli po takových malých soustech... Diploceraspise známe z několika fosilních exemplářů, a byly rozpoznány dva druhy: D. conemaughensis a D. burkei. Diploceraspis žil před 299 až 270 miliony let, v období Permu. Naproti tomu Diplocaulus se dožil i samotného konce tohoto údobí. Diploceraspis je jedním z mnoha karbonsko-permských živočichů známých ze Západní Virginie a Ohia. V době, kdy žil, rozkládaly se na tamním území především lesy s mnoha jezery. Celé území bylo vlhké, s občasnými mokřady. Byl to úplně jiný svět, a Diploceraspis v něm žil...
Diploceraspis není tolik známý, ale jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Tseajaia!

Adelospondylus

3. listopadu 2016 v 17:41 | HAAS
Adelospondylus byl obojživelník z pořádu lepospondylů a čeledi Adelogyrinidae. Žil v mladších prvohorách, v období Karbonu stupně serpukhov, tedy před 330 až 323 miliony let. Některé údaje o něm jsou dosud prakticky neznámé vzhledem k malému množství nálezů. Byla objevena a popsána pouze lebka. Měřila 5 centimetrů, z čehož lze však v případě lepospondylů jen s těží určit celkovou těla. Tento exemplář nese název Adelospondylus watsoni a pojmenoval jej R. C. Carroll roku 1967, nedlouho poté, co byl živočich objeven. Bažiny pravěkého Skotska se v období Karbonu hemžily obrovským hmyzem a roztodivnými obojživelníky všech možných velikostí. Lespondylové jako Adelospondylus svým tvarem těla připomínali cecílie nebo-li červory, současné beznohé obojživelníky žijící především hrabavým způsobem života. Takže Adelospondylus byl asi hrabavý! Lebka nebyla zepředu tupá, byla spíše vyostřená, takže trochu připomínala vrták. Brada byla zepředu vypouklá. Očnice byly umístěny v přední části lebky, a byly trochu vyvýšeny, takže se nacházely téměř na svrchu lebky (avšak ne úplně nahoře). Z tvaru lebky a zubů lze usoudit, že tento obojživelník byl hmyzožravý. Požíral pravěké šváby, larvy obrovského hmyzu i jakékoliv další malé bezobratlé. Zda měl však zakrnělé končetiny, nebo mu chyběly úplně, to zatím nevíme. Kvůli tomu, že opravdu neznáme zbytek jeho těla, dostál svého jména, které znamená "temná páteř"...
Popis tohoto málo známého obojživelníka nalezneme na stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Diploceraspis!

Wodnika

20. října 2016 v 18:13 | HAAS
Wodnika nebo-li žralok zechsteinský patří ke známějším prvohorním parybám. V pozdním období Permu to byl běžný mořský dravec z vod obklopujících tehdejší superkontinent Pangaea. Prosluněnými vodami Panthalassy tito žraloci, délkou shodní s dospělým člověkem, proplouvali jako torpéda slídící po všem, co by je nasytilo. Zkameněliny Wodniky, skvěle zachované, byly nalezeny v Anglii, Německu a Rusku. Na tomto území z oceánu Panthalassa vybíhalo Zechsteinské moře, které tehdy zabíralo většinu severní Evropy. A právě to byl domov tohoto žraloka. Sdílel jej s mnoha rybami, ale nejvíce jej zaměstnával sběr korýšů, měkkýšů s ulitami a dalších tvorů s pevnou schránkou. Dokazují to zuby, které nejsou tak špičaté a ostré, ale spíše poměrně zavalité. Jediným skusem dokázala Wodnika rozbít schránku své bezobratlé oběti a pochutnat si na mase uvnitř. Ačkoliv existuje minimálně jeden celý otisk Wodniky, uchovaný ve skále, jež se v horninu proměnila z mělkého mořského dna, většinou nalezených pozůstatků se tento žralok nijak neliší od těch dalších-fosilizované jsou nejčastěji zuby. Chrupavka, která tvoří kostru žraloků, rejnoků a dalších paryb, nezkamení, ale shnije. Proto také takového obra, jakým byl Megalodon, známe pouze ze zubů a čelistí, jediných částí těla tvořených skutečnou kostí nebo v případě zubů spíše sklovinou. Kompletní exemplář je nicméně 1,8 metru dlouhý. Tvar ocasu dokazuje, že Wodnika byla dobrým a zvláště rychlým plavcem. Horní polovina ocasní ploutve je mnohem větší a vystouplejší, než ta dolní. Ústí do špičky, a okraj ploutve takřka vytváří jakýsi useklý, nepravidelný půlměsíc. Navíc bylo o tomto žralokovi zjištěno ještě jedno: dá se u něj poznat rozdíl mezi samci a samicemi. U většiny pravěkých žraloků je to těžké posoudit, dobrých otisků jejich těl ve skále je málo. Ovšem u Wodniky je to dobře známo. Samci měli poblíž řitních ploutví zvláštní výběžky, kdežto samicím musely zcela určitě chybět. I mezi dnešními žraloky si toho lze všimnout... Tohoto permského masožravce, který s koncem prvohor nadobro vymizel z naší planety, popsal v roce 1843 Georg Graf zu Münster. Patřil mezi první paleontology, v době popisu Wodniky mu bylo 67 let, zesnul jen rok poté. Vytvořil však obsáhlou sbírku německých fosílií, především pak těch z Bavorska, které v pozdější části 19. století vydalo ještě senzačnější zkamenělé poklady...
Popis tohoto žraloka naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Adelospondylus!

Myosaurus

13. října 2016 v 17:47 | HAAS
Myosaurus patřil do nejúspěšnější skupiny plazů z hranice prvohorní a druhohorní éry. Tento dicynodont byl velmi široce rozšířen minimálně na území dnešního jihu Afriky a Antarktidy. Když v roce 1917 jihoafrický paleontolog Sidney Henry Haughton popsal tento rod plaza, pojmenoval ho Myosaurus gracilis. Haughtonovi se podařilo popsat i další plazy nalezené v Jižní Africe, ale žádný z nich neproslul tolik, jako Myosaurus. Jako u většiny tvorů, jež Haughton popsal, i u Myosaura vycházel pouze z neúplných fosilních pozůstatků. K dispozici měl pouze lebku, dodnes se nenašla žádná jiná další část těla Myosaura, ačkoliv lebek od roku 1917 bylo nalezeno ještě několik. Myosaurus žil na samém začátku období Triasu, ale pravděpodobně se objevil už na konci Permu a patřil mezi nemnoho zvířat, která přežila strašlivé vymírání, možná způsobené nadměrnou sopečnou erupcí na Sibiři. Myosaurus a všichni myosauridi měli širší lebky, než jakákoliv jiná skupina dicynodontů. Mohlo to být přizpůsobení ke žvýkání jiného typu potravy. Myosaurus měřil jen asi 1,5 metru, takže patřil mezi střední dicynodonty, určitě nedorůstal takových rozměrů, jako Lystrosaurus. Jak již bylo zmíněno, lebky Myosaura byly nalezeny v Jižní Africe a na Antarktidě. Antarktické pozůstatky pocházejí z formace Fremouw, což je fantastická transantarktická fosilní lokace. Právě tam byla nalezena spousta antarktických pozdně permských a raně triasských rodů, mezi nimi je kromě Myosaura i dobře známá pravěká rostlina rodu Glossopteris (kapraďosemenná). Jihoafričtí Myosauři pocházejí z formace Normandien. V době, kdy tento rod žil, byly kontinenty spojeny a tak mezi těmito Myosaury zřejmě nebyly rozdíly...
O tomto tvorovi se dočtete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Wodnika!

Gogonasus

15. září 2016 v 15:42 | HAAS
Gogonasus byla ryba ze skupiny nozdratých (svaloploutvých), patřící do skupiny zvané Tetrapodomorpha. Nebyla pravým tetrapodem nebo-li čtvernožcem, vůbec neměla končetiny s prsty a nedokázala se asi ani pohybovat po souši. Žila v Devonském období na jižní polokouli-její fosílie byly nalezeny ve formaci Gogo v Austrálii. Tento pozoruhodný živočich nepatřil mezi giganti Devonských moří: Gogonasus měřil jen asi 30 až 40 centimetrů. Byl to dravec, predátor. Specializoval se na lov menších rybek. Pochopitelně už tehdy ryby měly čelisti (na rozdíl od svých možná sto milionů let starších příbuzných), ale přesto do nich Gogonasus nemohl chytat nic velkého. Možná žil ve skupinách, možná samotářsky, toto přesně nevíme. Exemplářů však bylo nalezeno hned několik a jeden z nich byl téměř nepoškozen. Tento jedinec byl odkryt roku 2005. Gogonasus byl však vědecky popsán už o dvacet let dříve, a to Johnem Longem, který jej pojmenoval Gogonasus andrewsae (je to zároveň jediný známý druh Gogonasa). Možní potomci této menší ryby mohly chodit po souši. Z fosilních pozůstatků vyplývá, že ploutve rodu Gogonasus byly velmi dobře vyvinuté. Důležité je však uvést, že Gogonasus není tím přechodným článkem mezi rybami a obojživelníky. Stále to byla ryba, jen její pozdější příbuzní se už řadili mezi čtvernožce...
Popis tohoto zvířete najdete například na webu Prehistoric Wildlife.


Příště Myosaurus!

Ventastega

6. srpna 2016 v 13:59 | HAAS
Ventastega byla obojživelníkem a jedním z prvních tetrapodů (čtvernožců). Žila před 365 miliony let, tedy v pozdním Devonu stupně Famen (podle Famenne, přírodní oblasti na jihu Belgie). Ačkoliv se může zdát, že o tomto tvorovi je známo nemálo, přesto nám určité poznatky chybí. Kosti Ventastegy jsou ale dost dobře zachovalé na to, abychom z nich mohli vyčíst mnohé o životě tohoto tvora. Těch kostí sice není mnoho, ale důležité znaky se mezi nimi najdou. Tak například končetiny: víme, že je Ventastega měla a proto patřila mezi čtvernožce. Jejich délka však není nijak úctyhodná, vlastně by se dalo říci jedno: Ventastega sice byla obojživelníkem, žila však nejvíce ve vodě. Tím se lišila od Tiktaalika, který ji v té době předběhl a stal se jedním z prvních obratlovců, kteří se kdy vyhrabali na souš. Kromě končetin se zachovala i lebka. Byla dlouhá 20 centimetrů. Zvíře pak celkově měřilo okolo 1 metru na délku. V lebce se zachovaly i některé zuby, dosvědčující, že Ventastega byla masožravá. Živila se rybami a příležitostně zaútočila i na nějakého obojživelníka. Zuby byly k chytání této kořisti ideální, přestože většina jich byla malá. Pokud šlo o kladení vajec, měla to Ventastega poměrně jednoduché. Jelikož žila hlavně ve vodě, nemusela vodu složitě vyhledávat k nakladení svých měkkých vajíček. Zajímavé je to, že Ventastega byla jedním z prvních čtvernožců, kterým se říká stegocephalové (tento název vymyslel slavný paleontolog Edward Drinker Cope už roku 1868). Česky se jim říká krytolebci, což je moc hezký název. Ventastega ve vývojové řadě krytolebců následovala za podivným Elginerpetonem, čtyřiceticentimetrovým skotským čtvernožcem... Ventastega žila na území dnešního Lotyšska, kde byly nalezeny její zkameněliny...
Popis Ventastegy není v knihách o pravěku příliš častý, ale popisky můžete najít na internetu, například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Gogonasus!

Dinodontosaurus

27. června 2016 v 9:44 | HAAS
Dinodontosaurus ("ještěr se strašnými zuby") byl velký dicynodont žijící v pozdním Permu a raném Triasu. Patřil tak k nemnoha tvorům, kterým se podařilo přežít permské vymírání-nejničivější vymírání druhů v historii naší planety. Dicynodonti jsou ale známí jsou přizpůsobivostí. Dinodontosaurus nebyl jediným zástupcem této skupiny, který tu katastrofu přečkal. Podobně se totiž dařilo i jeho příbuznému, Lystrosaurovi. Dinodontosaurus byl 2,4 metru dlouhý a řadil se mezi větší dicynodonty. Byl to bratranec Placeriase a Kannemeyerie (patřil totiž do stejné čeledi, Kannemeyeriidae). Byl vybaven párem ostrých zubů vybíhajících z horní čelisti a směřujících dolů. Používal je k rozrývání půdy, když hledal výživné kořínky a hlízy. Dále se živil také listy rostlin, které ukusoval silným zobákem. Ten byl rohovitý a byl tak dobře adaptován k rozmělnění tuhé rostlinné potravy. To znamenalo, že potrava byla hůře stravitelná, proto bylo jeho tělo, nesoucí mj. i objemná střeva, tak silné a zavalité. Tento plaz mohl vážit cca 1 tunu. V době, kdy Dinodontosaurus žil, byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Mohl se tedy šířit do všech částí světa, jelikož mu v tom nebránily vodní plochy. Přesto většinu zkamenělin Dinodontosaura odkryli vědci v Jižní Americe. Dva druhy, D. pedroanum a D. turpior, byli objeveni na území Argentiny a Brazílie. Třetí druh, D. tener, žil na území Německa. Když se jeho kosti poprvé dostaly do rukou Friedricha von Huene, popsal je jako jiný druh Dicynodonta. Až později se ukázalo, že Dinodontosaurus byl odlišný... Tohoto savcovitého plaza zkoumal také proslulý americký paleontolog Alfred Romer, který se věnoval studiu života v Triasu (a kromě toho i v Devonu a Karbonu, neboť hledal primitivní čtvernžoce). Opravdu pozoruhodné je to, že byli nalezeni jak dospělci, tak i mláďata Dinodontosaura. Díky tomu paleontologové zjistili mnohé o růstu a chování těchto zvířat. Nález deseti malých Dinodontosaurů potvrdil, že se mláďata zřejmě združovala do školek pozorovaných a chráněných staršími jedinci. Na dospělé Dinodontosaury si mnoho predátorů netrouflo, jen s výjimkou gorgonopsiantů, raisuchidů a jim podobných. Mláďata však byla snadným cílem i pro menší masožravce, ovšem přítomnost dospělců znamenala, že se jen tak neodvážili k útoku...
Krátký popisek Dinodontosaura najdete například v knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona.

Příště Ventastega!

Doryaspis

7. června 2016 v 16:50 | HAAS
Doryaspis ("šípový štít") je vážně podivně vypadající pteraspid z období raného Devonu. Někdy se mu též říká Lyktaspis. Tento tvor je řazen do třídy Agnatha (bezčelistní), což jsou primitivní obratlovci žijící ve vodním prostředí, v současnosti reprezentovaní pouze dvěma skupinami-mihulemi a sliznatkami. Doryaspis patřil do skupiny zvané Heterostraci (štítoploutvé), přičemž šlo o zřejmě nejranější obratlovce (s výjimkou drobných ryb jako Haikouichthys). Tito primitivní bezčelistnatci byli jednou z nejrozmanitějších zvířecích skupin ve starších prvohorách. Jen málo z nich však vypadalo tak podivně, jako náš Doryaspis... Tento tvor byl malý. Měřil pouze 15 centimetrů na délku, zato byl však podivuhodný. Nápadně protažené rostrum (zobáku podobný útvar) bylo pokryto řadou kostěnných trnů, jež se táhly po obou stranách. Podobné vybavení mají i současní pilouni. Avšak Doryaspis, na rozdíl od žraloků, disponoval dalším zvláštním znakem. Ústa se nenacházela pod, ale nad rostrem. Čím se tedy tento tvor živil? Pteraspidi jako Doryaspis jsou obvykle známí jako požírači korýšů a planktonu. Užití rostra při víření bahna na dně vod by tedy bylo ideální. Zdá se však, že Doryaspis se živil i planktonem blízko hladiny. Důvodem je totiž fakt, že jeho tělo bylo tvarováno k aktivnímu plavání. Podivný výrůstek tedy mohl Doryaspisovi sloužit při víření bahna, nebo při rychlém pohybu ve vodě. Tlama tohoto zvířete opravdu nebyla velká k požírání rybek či dokonce větších vodních bezobratlých, proto se určitě živil malými tvorečky... Z hlavového štítu vystupovaly podivné, ploutvím podobné útvary. Jejich přední strany byly opět ostnité, tyto výrůstky se podobaly zubům. Zřejmě měly využití při plavání, protože díky nim mohl Doryaspis dosáhnout klouzavého pohybu. Vše tedy nasvědčuje, že tento pozoruhodný bezčelistnatec byl až překvapivě dobrým plavcem. Místo, kde byly nalezeny jeho fosilie a kde žil, je dnes po půl roku pod rouškou temnoty. Jedná se o Špicberky, ostrovy za severním polárním kruhem, kam dosud proniklo jen málo paleontologů. Špicberky jsou známy jako skvělé místo k hledání fosílií (obrovský predátor z období Křídy, Predátor X, byl také nalezen na Špicberkách). Nalezení jedinci Doryaspise byli vykopáni v geologické formaci zvané Wood Bay. Paleontologové rozlišili dva druhy: D. arctica a D. nathorsti. Tento tvor byl popsán a pojmenován Whitem roku 1935...
Popisy Doryaspise se v knihách o pravěku moc často neobjevují, výjimku tvoří například kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Popis najdete také na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Dinodontosaurus!

Pelanomodon

23. května 2016 v 16:58 | HAAS
Pelanomodon moschops, dříve známý jako Dicynodon moschops, byl býložravý therapsid (savcovitý plaz) hojně se vyskytující před 255 miliony lety, v pozdním Permu. Nalezištěm fosilií tohoto plaza je Jihoafrická republika-tamní pánev Karoo poskytla paleontologům mnoho zkamenělých pozůstatků pozdně permských zvířat, včetně Pelanomodona samotného. Dicynodonti byli velice úspěšnou, dokonce i jednou z nejúspěšnějších skupin plazů všech dob. Některé druhy, jako například Lystrosaurus, přežily i masové vymírání na konci Permu (největší vymírání v historii Země). Pelanomodon však žil ještě dříve, než velké vymírání začalo. Před 255 miliony let vypadala Jižní Afrika zcela jinak než dnes. Pouštní území s občasnými prehistorickými rostlinami čas od času protkala říčka či jezero, kolem nichž se shromažďoval téměř veškerý život. Dicynodonti žili ve skupinách a Pelanomodon zřejmě nebyl výjimkou. Stejně jako jeho příbuzní, byl i on býložravcem, spásajícím nízko rostoucí vegetaci. K tomu mu sloužila pórovitá zobákovitá kost. Právě s její pomocí trhal lístky rostlin. Většina dicynodontů měla alespoň jeden pár zubů, ale Pelanomodon neměl zuby žádné. Víme to, protože lebka tohoto tvora se zachovala přímo skvěle. Prozradila tak mnohé o čelistní stavbě tohoto zvířete. Při konzumování potravy posunoval Pelanomodon spodní čelist dopředu a pak zase zpět, čímž rostliny rozmělňoval. Další pozoruhodností, kterou se může lebka Pelanomodona chlubit, jsou pozůstatky krevních cév. Nejde o to, že by krev fosilizovala, to pochopitelně ne. Avšak malé otvory kolem zobáku jsou zachovalými stopami po tekoucí krvi. Pelanomodon měřil pouze 1 metr na délku, patřil tedy mezi skutečně malé dicynodonty. Jedním z jeho přinejmenším vzdálenějších příbuzných byl hrabavý Cistecephalus, který byl objeven v horninách stejného stáří na stejném místě (Cistecephalus Assemblage Zone). Když byl Pelanomodon roku 1938 popsán Robertem Broomem, byl zprvu považován za nový druh Dicynodona. Později se ale ukázalo, že šlo o jiné zvíře, ačkoliv bylo Dicynodonovi blízce příbuzné. Matoucí ale může být druhové jméno, P. moschops. Rodové jméno Moschops má totiž jiný savcovitý plaz, shodou okolností také žijící v pozdním Permu v Jižní Africe. I Moschops byl tvorem, kterého Pelanomodon mohl potkat. Kvůli své velikosti patřil Pelanomodon na jídelníček mnohých predátorů, včetně "permských vlků" nebo-li gorgonopsiantů. Trvalé nebezpečí pro něj mohl představovat například metrový Lycaenops...
Popis Pelanomodona naleznete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Doryaspis!
 
 

Reklama