Popisky prvohorních živočichů

Eothyris

12. května 2016 v 17:22 | HAAS
Eothyris parkeyi byl savcovitý plaz, kterého na základě nalezených pozůstatků popsal a pojmenoval A. S. Romer v roce 1937. Protože patřil mezi pelykosaury, byl tento tvor blízce příbuzný populárnímu Dimetrodonovi s plachtou na zádech. Zda měl však i Eothyris takovou podivnou ploutev, nevíme. V roce 1937 byla v Texasu, USA, nalezena lebka tohoto tvora, která měřila okolo 6 centimetrů. Byla poměrně prodloužená s celkově typickým oknem sloužícím k odlehčení lebky. Dozadu zakřivené zuby byly zašpičatělé, vpředu byly poměrně delší než v zadní části čelistí. V přední části horní čelisti se pak nacházely dva tesáky, mnohem delší než ostatní zuby. Takové špičákovité zuby se vyskytovaly i např. u Dimetrodona nebo u pozdějších gorgonopsiantů. Soudě podle výzkumu lebky lze tvrdit, že skus Eothyrise byl silný a rychlý. Eothyris žil na území Severní Ameriky před 280 miliony let, v raném Permu. Savcovití plazi byli tehdy hojně rozšířeni a ti menší se mohli dostat do jeho jídelníčku. Eothyris měřil zřejmě okolo 30 centimetrů, což bylo vypočteno vzhledem k velikosti nalezené lebky. Jakýkoliv bezobratlý, především tedy hmyz, nebo menší plazi byli na jídelníčku tohoto masožravého, dravého tvora. Protože patřil mezi pelykosaury a nesl mnoho z jejich znaků, měl zřejmě Eothyris končetiny postaveny vedle trupu. Pelykosauři také kladli vejce. Zdá se, že nerodili živá mláďata. Pravděpodobně nejbližším příbuzným Eothyrise byl Oedaleops, jehož pozůstatky byly nalezeny v Novém Mexiku. Ten je známý z pozůstatků více částí těla (včetně obratů) a tak lze Eothyrise částečně rekonstruovat právě díky příbuznosti s Oedalopsem...
Popis tohoto savcovitého plaza naleznete v knize "Dinosauři: Dětská obrazová encyklopedie" od nakladatelství Dorling Kindersley či na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Pelanomodon!

Hovasaurus

25. dubna 2016 v 16:53 | HAAS
Hovasaurus byl jedním z příbuzných známějšího Claudiosaura. Oba tito živočichové patřili mezi primitivní diapsidy, tedy plazy se dvěma spánkovými jamami. Hovasaurus patřil do skupiny Eosuchia a jako většina jejích zástupců, připomínal i on ještěra. I když eosuchové nebyli zcela pravými ještěry, jako například varani, bývají považováni za jejich předchůdce. Navíc tomu nasvědčuje řada znaků. Hovasaurus žil v období pozdního Permu, asi před 250 miliony let. Jediné zkameněliny tohoto tvora byly nalezeny na Madagaskaru, který byl v pozdním Permu součástí obrovského kontinentu Pangaea. V minulosti tedy Hovasaurův výskyt nemusel být omezen jen na toto území, stejně jako jiná tehdejší zvířata, měl i on možnost rozšířit se prakticky kamkoliv. Hovasaurus byl 50 centimetrů dlouhý, avšak značnou část této délky tvořil ocas. Byl dvakrát tak dlouhý, jako tělo, a ze stran byl zploštělý. Připomínal veslo, ale to ve zvířecí říši není ojedinělé: dnešní mořští hadi mají stejně tak zploštělý ocas. Díky tomu jsou také perfektními plavci. Hovasaurus byl tedy vodním eosuchem, stejně jako Claudiosaurus. Zajímavým znakem byly ocasní obratle vybíhající nahoru a dolů v dlouhé výběžky. Kromě toho se mezi kostmi Hovasaura nalezly i kameny, jež plaz polykal. Podobně jako např. u pozdějších plesiosaurů, využíval i Hovasaurus kameny jakožto zátěž. Spolknuté oblázky mu pak usnadňovaly potápění do větších hloubek, kde lovil svou kořist. Ta byla tvořena rybami. Tento pozoruhodný živočich vyhynul s mnoha dalšími typickými zvířaty permské doby při masovém vymírání na přelomu prvohor a druhohor... Hovasaurus byl popsán roku 1926 Piveteauem...
Informace o tomto permském plazu najdete v knihách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnson a "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů (mj. Barry Cow a Colin Harrison).

Příště Eothyris!

Deltoptychius

14. dubna 2016 v 17:34 | HAAS
Chiméry patří mezi nejtajemnější paryby. Na rozdíl od svých příbuzných, žraloků a rejnoků, přebývají především v hlubokých vodách. To z nich činí tvory, které není jednoduché objevit. Potápějí se do takových hloubek, ve kterých žijí a loví svou potravu, že ani o dnešních chimérách toho příliš mnoho nevíme. Od žraloků, se kterými jsou blízce příbuzné, se chiméry oddělily asi před 400 miliony let. Deltoptychius představoval pokročilý rod chiméry žijící v období raného až pozdního Karbonu. Tak jako jeho moderní příbuzný, byl i Deltoptychius zřejmě převážně hlubokomořský. Fosilie této paryby známe z Evropy, konkrétně ze Skotska a Irska. Deltoptychius byl malým chimérovcem, měřil na délku přibližně 45 až 50 centimetrů. Tělesné znaky byly takřka stejné, jako u moderních chimér-stejně je to i se žraloky, kteří se za svou dlouho trvající evoluci jen málo změnili. Prsní nebo-li pektorální ploutve byly rozloženy do stran, což Deltoptychiovi umožňovalo "prolétávat" vodami. Ocas byl bičíkovitý s malou, vystouplou ocasní ploutví. Hřbetní ploutev byla také malá. Tělo bylo celkově protáhlé: to umožňovalo Deltoptychiovi dobře plavat. Byl to lehký a rychlý plavec. Oči Deltoptychia byly velké, dobře viděl ve tmě. Nelovil velká zvířata, zřejmě se živil měkkýši, korýši a dalšími podobnými zvířaty. V tlamě se nacházely plátovité zuby, jež byly schopny kořist rozdrtit a připravit k pozření. Ačkoliv tento podivuhodný tvor vyhynul s koncem Karbonu, jeho příbuzní a potomci dodnes žijí ve světových oceánech, a stále toho máme hodně, co o nich zjistit...
Popis tohoto málo známého chimérovce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Hovasaurus!!!

Cheirolepis

4. dubna 2016 v 16:47 | HAAS
Cheirolepis byla kostnatá ryba ze středního a pozdního Devonu. Patřila do podtřídy paprskoploutvých ryb (Acinopterygii). Ze stejné vývojové větve byly i další primitivní kostnaté ryby a mezi jejich dnešními potomky nalezneme například vyzy, lopatonosy nebo známé jesetery. Jakožto jedna z nejstarších paprskoploutvých byla Cheirolepis dokonale vybavena k přežití v devonském moři. Pro všechny kostnaté ryby je důležitá vnitřní kostra tvořená kostní tkání, ne tedy chrupavkou, jako tomu bylo a je u soudobých žraloků. Tělo Cheirolepise bylo 55 centimetrů dlouhé a velmi štíhlé. Řada zkamenělin poukazuje na to, že šupiny byly podobné podivuhodným pravěkým rybám zvaným akantodi. Šupiny byly vesměs hranaté a byly uspořádány do šikmých řad. Navíc z fosilních pozůstatků víme, že byly pokryty tzv. ganoiem, který se podobá sklovině. Kdybychom měli možnost cestovat zpět v čase a ponořit se do devonského oceánu, viděli bychom pravděpodobně šupiny Cheirolepise nádherně zářit v prosluněných vodách. Pozoruhodné je, že velké šupiny pokrývaly horní lalok ocasní ploutve a zpevňovaly ho. Díky tomu byla ryba schopna lepšího ponoru-nahoru ohnutý ocas tlačil rybu více dolů. To zase vyvažovaly prsní a břišní ploutve, zvedající tělo Cheirolepise výše. Tato ryba byla ve vodě dost rychlá. Musela, protože šlo o dravce. Čelisti byly vyzbrojeny malými ostrými zuby, dokonalými k proniknutí do masa menší ryby nebo žraloka. Navíc byl Cheirolepis schopen čelisti široce otevřít. Šlo o další výhodu, díky níž byla tato ryba schopna pozřít kořist až dvou třetin své vlastní délky. Mezi menšími predátory Cheirolepis dominoval. Také velké oči, umožňující skvělou orientaci při rychlých zkoumavých plavbách, sloužily této rybě při lovu. Pro Cheirolepise a jeho příbuzné byly veliké oči jednou z předností a také klíčových znaků vedoucích k úspěchu při lovu. Pokud jde o fosilie, máme o Cheirolepisovi řadu hodnotných důkazů. Nálezy byly učiněny v Evropě, jako především ve Skotsku, Bělorusku a Německu, a také v Severní Americe: v americkém státě Nevada a také v Quebecu, v Kanadě. To nasvědčuje tomu, že tento predátor devonských moří byl tehdy, v době zhruba před 400 až 380 miliony let, hojně rozšířený. První z pěti známých druhů Cheirolepise byl popsán už v roce 1835 známým geologem Louisem Agassizem...
Popis této pravěké ryby můžete najít např. v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů, včetně Barryho Coxe.

Příště Deltoptychius!

Palaeospondylus

19. března 2016 v 10:37 | HAAS
Jméno Palaeospondylus znamená v překladu "starodávný obratlovec". Nepatřil sice mezi úplně první zvířata s páteří, ale tento tvor vykazoval mnoho primitivních znaků. Bylo to drobné zvířátko, které je dodnes opředeno mnoha tajemstvími. Palaeospondylus byl poprvé nalezen v roce 1890 ve Skotsku, v jednom dole u města Caithness. Vědci si nebyli jisti, co byl vlastně zač. Měli před sebou pouze otisk ve skále, a ten otisk zobrazoval tělo tvora bez nohou, s malou hlavičkou a ocáskem, poněkud zvětšeným, takže se dal jednoduše rozpoznat od trupu. Zkamenělý jedinec měřil pouhých 6 centimetrů. Paleontologové si nějakou dobu lámali hlavu s tím, co byl vlastně tento tvor zač. Od roku 1890 byly ve Skotsku nalezeny stovky jedinců malého rybovitého obratlovce, kterého paleontologové nazvali Palaeospondylus. Všichni byli zhruba stejně velcí, byli opravdu maličtí. Palaeospondylus žil ve středním Devonu, v době velkých ryb a prvních obojživelníků. Jeho zařazení je ale nejisté. Původně byl považován za bezčelistnatce, poté za lysého pancířnatce (mezi tyto Placodermi patřil například obrovský Dunkleosteus). Později došli vědci k závěru, že to byl chimérovec, takže šlo o parybu příbuznou žralokům. V roce 2004 přišla poslední teorie o jeho zařazení, někteří odborníci si totiž myslí, že Palaeospondylus byl jen larválním stádiem dvojdyšné ryby. Pokud byl Palaepondylus opravdu dvojdyšná ryba, pak mohl přežít i v nepříznivých podmínkách a možná měl nějaká přizpůsobení k částečnému přežití na souši. Dvojdyšné ryby totiž mají plíce. Jiní vědci si zase myslí, že Palaeospondylus byl mládětem velmi primitivního obojživelníka. Ať tak či onak, toto malé šesticentimetrové zvíře nemělo končetiny, určitě to byl vodní živočich. Byl vybaven dlouhou "páteří" s ostny na konci-byla to opora ocasní ploutve. Ploutve chyběly, čelisti též-potravu z okolí přebíral jen malým filtračním otvorem. Navíc se ani neví, zda měl skutečnou páteř, nebo jen primitivní strunu. Také kosti jsou záhadou-buď byly tvořeny pravou kostí, nebo chrupavkou, nejpravděpodobněji zvápenatělou. Celkově by se ale vzhledem dal Palaeospondylus přirovnat k úhoři. Bohužel ani za posledních 120 let nebylo o tomto záhadném obratlovci zjištěno více...
Jelikož není moc známý, neobjevuje se ani v mnoha knihách. Pěkný popis ale najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Cheirolepis!

Dipterus

7. března 2016 v 16:16 | HAAS
Dipterus je vyhynulý rod ryb, žijících v období středního až pozdního Devonu. Ve fosilním záznamu se jejich zkameněliny nacházejí v období před 376 až 360 miliony let, zhruba ve stejné době, kdy se moři a oceány toulaly velicí pancířnatci, jako například obrovský Dunkleosteus, který by se dal velikostí přirovnat ke kosatce. V této době také na suchou zemi vystoupili první obojživelníci. Dipterus žil v tomto světě asi spíše skrytě. Nebyl to žádný obr, tato ryba měřila pouhých 35 centimetrů na délku. Možná, že se to zdá být málo, ale tahle ryba byla takovým gigantem vývoje. Důvod, proč tomu tak bylo, můžeme zjistit porovnáním zkamělin Diptera s jeho žijícími příbuznými. Dipterus patřil do řádu Dipnoi, což jsou dvojdyšné ryby. V současnosti jsou zastoupeny třemi rody: bahníky Afriky, Austrálie a Jižní Ameriky. Tyto ryby, jimž se někdy také říká "plícnaté" (jelikož mají plíce), se přizpůsobily nejen k životu ve vodě. Dvojdyšné ryby totiž mohou přečkat po dlouhou dobu v blátě. Dipterus nebyl výjimkou. Nebyla to mořská ryba, žil spíše při řekách. Díky delším ploutvím možná mohl překonávat malé plochy souše, když jezírka vyschla. Předkem Diptera mohla být mnohem větší ryba, Dipnorhynchus. Na rozdíl od něj měl však Dipterus spojenou hřbetní ploutev. Fosilní pozůstatky Diptera, jako především krásné otisky ve skále, byly nalezeny v Evropě, konkrétně v Německu a ve Skotsku. Dále však známe i zkameněliny této ryby pocházející z Austrálie. Toto zvíře mělo v tlamě místo zubů jakési zubům podobné pláty, trochu připomínající zuby Dunkleostea (samozřejmě ve zmenšené verzi). Značí, že šlo o masožravce, požírajícího nejspíše bezobratlé, vzhledem k jeho velikosti. Jako dnešní dvojdyšné, měl i Dipterus plíce. Je pozoruhodné, že dvojdyšné ryby přežily dodnes, jde o velký evoluční úspěch... Dipterus patří mezi ty nejstarší známé a jako rod byl popsán v roce 1828.
Popis tohoto druhu prehistorické ryby naleznete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" na straně 45.

Příště Palaeospondylus!

Peltobatrachus

23. února 2016 v 16:18 | HAAS
Peltobatrachus ("žába se štítem") byl obojživelník ze skupiny krytolebců, nebo-li temnospondylů. Žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let. V té době byly všechny kontinenty spojeny v jeden, nazývaný Pangaea, takže je možné, že bylo rozšíření Peltobatracha značně veliké. V současnosti však všechny fosilní nálezy známe pouze z jediného místa, a to z východoafrického státu Tanzanie. Temnospondyli byli velmi různorodí, a během období od Karbonu v prvohorách až po Juru v druhohorách vytvořili některé úžasné variace. Z toho nepřeberného množství druhů byl však permský Peltobatrachus výjimečný alespoň v jednom ohledu. Jak naznačují fosilní pozůstatky zvířete, měl tento obojživelník velmi silný krunýř. Byl tvořen kostěnnými destičkami, jež byly uspořádány do úzkých a dlouhých pásů. Vyskytovaly se na zádech i na břiše, od ramenní až po bederní oblast. Nechráněna byla tedy jen hlava, končetiny a ocas. Takový silný pancíř, díky kterému dostal Peltobatrachus své pozoruhodné jméno, chránil zvíře před potencionálními útočníky. V období Permu byli mezi dominantními dravci souše gorgonopsianti, masožraví savcovití plazi vybavení párem dlouhých špičáků v přední části tlamy. Jediné kousnutí do krku takovými zbraněmi bylo pro kořist smrtelné. Silný krunýř ale Peltobatracha chránil. Musel mít nějakou obranu, protože byl velmi těžký a pomalý. Nemohl jen tak snadno utéci, zřejmě se tedy skrčil k zemi a snažil se útok přečkat tak jako dnešní želvy. Nebyl příliš veliký, měřil maximálně 70 centimetrů na délku, díky čemuž by se dal velikostně přirovnat k mnoha dnešním ještěrům. Vzhledem se ale podobal pásovcům. Zuby Peltobatracha nebyly nikdy nalezeny, ale předpokládá se, že se živil červy, plži, hmyzem a pavoukovci. Obdobný jídelníček mají i pásovci. Jakožto zcela suchozemský obojživelník se Peltobatrachus vracel k vodě jen v období kladení vajec. Vajíčka obojživelníků jsou totiž měkká a musejí se klást do vody, což můžeme spatřit i u většiny současných obojživelníků... Éra pozoruhodných obojživelníků, jako byl Peltobatrachus, byla bohužel zažehnána obrovským vymíráním na přelomu prvohor a druhohor, které vymítilo okolo 90 % živočišných forem na naší planetě. Jednou z obětí byl právě Peltobatrachus, který se extrémně náhlé změně životních podmínek nedokázal přizpůsobit, a vyhynul...
Popis tohoto podivuhodného tvora naleznete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Dále je vyobrazen i v knížce Dinosauři-nalepovací encyklopedie.

Příště popis Diptera!

Claudiosaurus

11. února 2016 v 13:13 | HAAS
Claudiosaurus byl plaz patřící do skupiny diapsidů, kam se řadí tvorové se dvěma spánkovými otvory v lebce. Samotný řád, do kterého však Claudiosaurus patřil, je nejistý. Patřil k mořským plazům, jež podle některých paleontologů představovali přechodnou formu mezi ranými suchozemskými plazy a pozdějšími notosaury, jako byl například Nothosaurus. Ti zase připomínali velké vodní krokodýly, ale byli úzce spjati s plesiosaury, a Claudiosaurus byl tedy jejich příbuzným. Toto částečně vodní zvíře je ale pro vědce stále záhadou... Claudiosaurus žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let a vyhynul v době, kdy Zemi zasáhlo velké vymírání, jež vymítilo více živočišných forem, než jakékoliv předchozí či následující. Tehdy byly všechny souše spojeny do jednoho velkého superkontinentu nazývaného Pangaea. Fosilie Claudiosaura se ale našly pouze na území Madagaskaru. Byla to madagaskarská specialita a my dnes známe pouze jediný nalezený exemplář. Měřil 60 centimetrů, takže to bylo zvíře vzrůstem i vzhledem alespoň vzdáleně podobné malým varanům či leguánům. Jde-li o způsob života, dal by se Claudiosaurus přirovnat k leguánům mořským, kteří dnes žijí na Galapágách, ale měří až 2,5 metru. O vodním způsobu života Claudiosaura svědčí několik zásadních znaků. Kostra byla totiž z velké části chrupavčitá. To ale znamená, že zvíře mělo problémy s rozložením své váhy při pohybu po suché zemi. Ve vodě byl však Claudiosaurus králem. Spoléhal se zde na sílu vztlaku. Na souši byl nemotorný, jelikož neměl okostnatělé prsní kosti a nebyl schopen dobře kráčet, ovšem ve vodě, to byl už jiný příběh. Značnou část času trávil odpočinkem na břehu, kde se slunil a přijímal sluneční energii, které pak využil při lovu. Byl to znamenitý plavec. Ve vodě přitiskl končetiny k tělu, čímž snížil odpor vody, a spoléhal na pohon svého ocasu. Plaval tedy podobně jako dnešní ještěři nebo krokodýlové. Mezi mořskými řasami, korály, skalisky a v různých otvorech pátral po potravě tvořené zřejmě jak rostlinami, tak i živočichy. Neví se přesně, čím konkrétně se tento plaz živil, ale v moři měl možností spoustu. Ohebný krk mu dovoloval nahlížet mezi porosty vodních rostlin, a malá hlava s širokými čelistmi, které končily až za úrovní očí, dovolovaly Claudiosaurovi bleskurychle a silně sklapnout. Měl také dlouhé prsty a ostré drápky. Některé paleontology to vede k domněnce, že byl vybaven plovacími blanami. Mořskému živočichovi by takový znal jistě zpříjemnil a zjednodušil život v oceánu. Jeho bratrancem mohl být Hovasaurus, další nepříliš dobře prozkoumaný živočich žijící ve zhruba stejné době, tedy v pozdním Permu, avšak navíc i v raném Triasu. Bylo to také madagaskarské zvíře zhruba shodné velikosti se stejnými tělesnými přizpůsobeními. Jen jeho ocas byl o mnoho delší. Následovníci těchto prapůvodních mořských plazů jsou však veřejnosti známi mnohem lépe. V druhohorách se v oceánech objevilo značné množství takových zvířat, od plesisaurů přes pliosaury po ichtyosaury, počínaje placodonty přes notosaury až po varanům příbuzné mosasaury... Byl to zcela jiný svět, v němž Clauidosauři měli potomky, ale sami do těch dob nepřežili...
Popisy Claudiosaura naleznete například v knihách: Dinosauři-nalepovací encyklopedie (Jinny Johnson) a Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat (kolektiv autorů, mj. Barry Cox).

Příště Peltobatrachus!

Moradisaurus

4. ledna 2016 v 10:56 | HAAS
Moradisaurus ("ještěr z Moradi") byl podivným plazem ze skupiny Captorhinomorpha. Dosud je známý jediný druh, a to M. grandis, který žil v období svrchního (pozdního) Permu, tedy na samém konci prvohor, před asi 250 miliony let. Fosilní pozůstatky tohoto zvířete byly nalezeny na území Nigeru, což je pro paleontology velmi vzácná lokace. Dnes je tato saharská země jen těžko přístupná, proto je fakt, že kdysi na tomto území žili různorodí plazi a obojživelníci, poměrně zarážející. Moradisaurus nebyl jediným velkým plazem, který se tehdy v Nigeru vyskytoval. Navíc byly mezi fosíliemi tohoto tvora objeveny i ostatky jiných čtvernožců, například obojživelníků ze skupiny Temnospondyli. To ale znamená, že před 250 miliony let musela tato oblast, nacházející se přímo ve středu tehdejšího superkontinentu Pangaea, vzkvétat. Pravděpodobně se zde nacházely bažiny a mokřiny. Přesto je však nanejvýš zajímavé, že těsně před permsko-triaským vymíráním žilo ve středu Pangaei tolik neobyčejných zvířat. Moradisaurus byl vybaven několika opravdu zvláštními znaky. Byla nalezena celá lebka tohoto zvířete. Měla trojúhelníkovitý tvar, oči zvířete nebyly příliš velké. Moradisaurus měl v čelistech několik řad zubů, jež byly přizpůsobeny k trhání vegetace. Byl to tedy býložravý plaz. Lebka měřila na délku i šířku okolo 40ti centimetrů. Měl také robustní končetiny, jež byly posazeny po stranách těla jako u dnešních ještěrů. Možná se pohyboval pomalu a nemotorně, ale v případě nutnosti mohl rychlost jistě zvýšit. Celkově dosahovalo toto obdivuhodné stvoření délky 2 metrů, bylo tedy delší, než dospělý člověk. Nález Moradisaura byl publikován roku 1982 Philippem Taquetem a Amandem de Ricqlésem, studenty Muséum national d'historie naturelle ve Francii. Zajímavostí je, že Moradisaurus byl prvním nigerským permským plazem, do té doby byly totiž pozůstatky Permské fauny nalézány především na území Jihoafrické republiky a také na Sibiři. Z těch míst pocházejí tvorové jako Gorgonopsianti, Pareiasauridi, Dicynodonti, někteří velcí obojživelníci Labyrinthodonti a mnozí jiní. Až s objevem Moradisaura se i Niger stal důležitým státem, v němž lze najít zkamenělé stopy Permského života. Vždyť tvorové jako Nigerpeton nebo Saharastega jsou toho důkazem! Většina těchto zvířat byla objevena ve formaci Moradi, odkud, jak napovídá název, pocházejí i Moradisauří zkameněliny. Tito tvorové však nakonec podlehli největšímu vymírání, jaké kdy zasáhlo naší planetu, a jež vymítilo okolo 90 % žijících druhů...
O Moradisaurovi se v knihách příliš nepíše, ale výjimku tvoří kniha "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Claudiosaurus!

Aphelosaurus

28. prosince 2015 v 22:21 | HAAS
Aphelosaurus lutevensis je jediným známým gracilním sauropsidem, který byl kdy nalezen na území Francie. Patří tak mezi nemnoho zvláštních, ještěrkovitých plazů, kteří žili v období Permu. Aphelosaurus patřil do skupiny Araeoscelida (či též Araeoscelidia), kterou reprezentuje poměrně známý Araeoscelis, podle něhož byla rodina těchto sauropsidů pojmenována. Araeoscelidi se vyskytovali v Severní Americe a v Evropě, například na území Německa. Byli to pravěpodobně nejstarší diapsidi, tedy živočichové charakterističtí počtem a tvarem spánkových jam v lebce natolik, že patřili do stejné, avšak velké vývojové větve, jako krokodýli, dinosauři a pterosauři. Zároveň byli možná prvními bipedními živočichy, pohybovali se tedy po dvou nohou, i když nepříliš často. Aphelosaurus žil v dnešní Francii před 290 miliony let, ve spodním Permu. Stejně jako tomu bylo u všech araeoscelidů, i Aphelosaurova kostra byla nesmírně lehká. Zadní končetiny byly delší než přední, nicméně jen možná o třetinu. Zvíře se tedy mohlo pohybovat po čtyřech i po dvou. Pozůstatky tohoto obdivuhodného plaza byly nalezeny v 19. století a uloženy ve sbírkách Muséum national d'histoire naturelle v Paříži. Paleontologové podrobili tomuto druhu řadu výzkumů. Ukázalo se, že Aphelosaurus byl alespoň občasně bipední, nebo dokonce stromový živočich. Drápy zvířete byly dost dlouhé na to, aby se s jejich pomocí udržel na větvích stromů. Navíc byly ostré a zakřivené. Mohl tedy představovat jakousi prehistorickou podobiznu dnešních anolisů, leguánů, bazilišků a jim podobných ještěrů, jež tráví život jak na zemi, tak v korunách stromů a příležitostně (i když v případě některých druhů celkem často) ve vodě. Aphelosaurus měl dlouhý ocas, při běhu jej mohl zvednout a možná s jeho pomocí mohl rychle zatáčet, tak jako to dělají dnešní gepardi, když pronásledují kořist. V takovém případě však Aphelosaurus mohl utíkat po zadních, čímž se podobal již zmíněným baziliškům. Končetiny byly umístěny pod tělem. Aphelosaurus byl 50 centimetrů dlouhý, což je méně než 2 stopy, mohl tedy patřit na jídelníček větších predátorů. S největší pravděpodobností to byl masožravec, zřejmě se specializací na lov hmyzu. Je však problémem to určit, nezachovaly se totiž zuby a čelisti, vlastně se vůbec nezachovala hlava. To byl důvod, proč bylo po 150 let těžké určit, do jaké živočišné skupiny vlastně Aphelosaurus spadá. Když jej roku 1858 popsal Paul Gervais, ukázalo se, že složitější skládanku francouzští paleontologové ani nemohli získat. Tehdy byly navíc znalosti o prvních plazech, jimiž sauropsidi byli, omezené. Podle zbytku kostry jej až nedávno zařadil do systému Jocelyn Falconnet. Paleontolog Sébastien Steyer se později spolu s ním vrátil do lokality Tuiliéres, kde byla fosílie prazvláštního plaza nalezena. Lomy jsou již uzavřeny, ale výskyt keřovitých rostlin rodu Walchia podle Seteyra posiluje domněnky o stromovém životě Aphelosaura...
Popis tohoto málo známého pravěkého tvora naleznete v knize Země před dinosaury od S. Steyera, vydané roku 2011.

Příště Moradisaurus!
 
 

Reklama