Popisky prvohorních živočichů

Peltobatrachus

23. února 2016 v 16:18 | HAAS
Peltobatrachus ("žába se štítem") byl obojživelník ze skupiny krytolebců, nebo-li temnospondylů. Žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let. V té době byly všechny kontinenty spojeny v jeden, nazývaný Pangaea, takže je možné, že bylo rozšíření Peltobatracha značně veliké. V současnosti však všechny fosilní nálezy známe pouze z jediného místa, a to z východoafrického státu Tanzanie. Temnospondyli byli velmi různorodí, a během období od Karbonu v prvohorách až po Juru v druhohorách vytvořili některé úžasné variace. Z toho nepřeberného množství druhů byl však permský Peltobatrachus výjimečný alespoň v jednom ohledu. Jak naznačují fosilní pozůstatky zvířete, měl tento obojživelník velmi silný krunýř. Byl tvořen kostěnnými destičkami, jež byly uspořádány do úzkých a dlouhých pásů. Vyskytovaly se na zádech i na břiše, od ramenní až po bederní oblast. Nechráněna byla tedy jen hlava, končetiny a ocas. Takový silný pancíř, díky kterému dostal Peltobatrachus své pozoruhodné jméno, chránil zvíře před potencionálními útočníky. V období Permu byli mezi dominantními dravci souše gorgonopsianti, masožraví savcovití plazi vybavení párem dlouhých špičáků v přední části tlamy. Jediné kousnutí do krku takovými zbraněmi bylo pro kořist smrtelné. Silný krunýř ale Peltobatracha chránil. Musel mít nějakou obranu, protože byl velmi těžký a pomalý. Nemohl jen tak snadno utéci, zřejmě se tedy skrčil k zemi a snažil se útok přečkat tak jako dnešní želvy. Nebyl příliš veliký, měřil maximálně 70 centimetrů na délku, díky čemuž by se dal velikostně přirovnat k mnoha dnešním ještěrům. Vzhledem se ale podobal pásovcům. Zuby Peltobatracha nebyly nikdy nalezeny, ale předpokládá se, že se živil červy, plži, hmyzem a pavoukovci. Obdobný jídelníček mají i pásovci. Jakožto zcela suchozemský obojživelník se Peltobatrachus vracel k vodě jen v období kladení vajec. Vajíčka obojživelníků jsou totiž měkká a musejí se klást do vody, což můžeme spatřit i u většiny současných obojživelníků... Éra pozoruhodných obojživelníků, jako byl Peltobatrachus, byla bohužel zažehnána obrovským vymíráním na přelomu prvohor a druhohor, které vymítilo okolo 90 % živočišných forem na naší planetě. Jednou z obětí byl právě Peltobatrachus, který se extrémně náhlé změně životních podmínek nedokázal přizpůsobit, a vyhynul...
Popis tohoto podivuhodného tvora naleznete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Dále je vyobrazen i v knížce Dinosauři-nalepovací encyklopedie.

Příště popis Diptera!

Claudiosaurus

11. února 2016 v 13:13 | HAAS
Claudiosaurus byl plaz patřící do skupiny diapsidů, kam se řadí tvorové se dvěma spánkovými otvory v lebce. Samotný řád, do kterého však Claudiosaurus patřil, je nejistý. Patřil k mořským plazům, jež podle některých paleontologů představovali přechodnou formu mezi ranými suchozemskými plazy a pozdějšími notosaury, jako byl například Nothosaurus. Ti zase připomínali velké vodní krokodýly, ale byli úzce spjati s plesiosaury, a Claudiosaurus byl tedy jejich příbuzným. Toto částečně vodní zvíře je ale pro vědce stále záhadou... Claudiosaurus žil v období pozdního Permu, před 260 až 250 miliony let a vyhynul v době, kdy Zemi zasáhlo velké vymírání, jež vymítilo více živočišných forem, než jakékoliv předchozí či následující. Tehdy byly všechny souše spojeny do jednoho velkého superkontinentu nazývaného Pangaea. Fosilie Claudiosaura se ale našly pouze na území Madagaskaru. Byla to madagaskarská specialita a my dnes známe pouze jediný nalezený exemplář. Měřil 60 centimetrů, takže to bylo zvíře vzrůstem i vzhledem alespoň vzdáleně podobné malým varanům či leguánům. Jde-li o způsob života, dal by se Claudiosaurus přirovnat k leguánům mořským, kteří dnes žijí na Galapágách, ale měří až 2,5 metru. O vodním způsobu života Claudiosaura svědčí několik zásadních znaků. Kostra byla totiž z velké části chrupavčitá. To ale znamená, že zvíře mělo problémy s rozložením své váhy při pohybu po suché zemi. Ve vodě byl však Claudiosaurus králem. Spoléhal se zde na sílu vztlaku. Na souši byl nemotorný, jelikož neměl okostnatělé prsní kosti a nebyl schopen dobře kráčet, ovšem ve vodě, to byl už jiný příběh. Značnou část času trávil odpočinkem na břehu, kde se slunil a přijímal sluneční energii, které pak využil při lovu. Byl to znamenitý plavec. Ve vodě přitiskl končetiny k tělu, čímž snížil odpor vody, a spoléhal na pohon svého ocasu. Plaval tedy podobně jako dnešní ještěři nebo krokodýlové. Mezi mořskými řasami, korály, skalisky a v různých otvorech pátral po potravě tvořené zřejmě jak rostlinami, tak i živočichy. Neví se přesně, čím konkrétně se tento plaz živil, ale v moři měl možností spoustu. Ohebný krk mu dovoloval nahlížet mezi porosty vodních rostlin, a malá hlava s širokými čelistmi, které končily až za úrovní očí, dovolovaly Claudiosaurovi bleskurychle a silně sklapnout. Měl také dlouhé prsty a ostré drápky. Některé paleontology to vede k domněnce, že byl vybaven plovacími blanami. Mořskému živočichovi by takový znal jistě zpříjemnil a zjednodušil život v oceánu. Jeho bratrancem mohl být Hovasaurus, další nepříliš dobře prozkoumaný živočich žijící ve zhruba stejné době, tedy v pozdním Permu, avšak navíc i v raném Triasu. Bylo to také madagaskarské zvíře zhruba shodné velikosti se stejnými tělesnými přizpůsobeními. Jen jeho ocas byl o mnoho delší. Následovníci těchto prapůvodních mořských plazů jsou však veřejnosti známi mnohem lépe. V druhohorách se v oceánech objevilo značné množství takových zvířat, od plesisaurů přes pliosaury po ichtyosaury, počínaje placodonty přes notosaury až po varanům příbuzné mosasaury... Byl to zcela jiný svět, v němž Clauidosauři měli potomky, ale sami do těch dob nepřežili...
Popisy Claudiosaura naleznete například v knihách: Dinosauři-nalepovací encyklopedie (Jinny Johnson) a Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat (kolektiv autorů, mj. Barry Cox).

Příště Peltobatrachus!

Moradisaurus

4. ledna 2016 v 10:56 | HAAS
Moradisaurus ("ještěr z Moradi") byl podivným plazem ze skupiny Captorhinomorpha. Dosud je známý jediný druh, a to M. grandis, který žil v období svrchního (pozdního) Permu, tedy na samém konci prvohor, před asi 250 miliony let. Fosilní pozůstatky tohoto zvířete byly nalezeny na území Nigeru, což je pro paleontology velmi vzácná lokace. Dnes je tato saharská země jen těžko přístupná, proto je fakt, že kdysi na tomto území žili různorodí plazi a obojživelníci, poměrně zarážející. Moradisaurus nebyl jediným velkým plazem, který se tehdy v Nigeru vyskytoval. Navíc byly mezi fosíliemi tohoto tvora objeveny i ostatky jiných čtvernožců, například obojživelníků ze skupiny Temnospondyli. To ale znamená, že před 250 miliony let musela tato oblast, nacházející se přímo ve středu tehdejšího superkontinentu Pangaea, vzkvétat. Pravděpodobně se zde nacházely bažiny a mokřiny. Přesto je však nanejvýš zajímavé, že těsně před permsko-triaským vymíráním žilo ve středu Pangaei tolik neobyčejných zvířat. Moradisaurus byl vybaven několika opravdu zvláštními znaky. Byla nalezena celá lebka tohoto zvířete. Měla trojúhelníkovitý tvar, oči zvířete nebyly příliš velké. Moradisaurus měl v čelistech několik řad zubů, jež byly přizpůsobeny k trhání vegetace. Byl to tedy býložravý plaz. Lebka měřila na délku i šířku okolo 40ti centimetrů. Měl také robustní končetiny, jež byly posazeny po stranách těla jako u dnešních ještěrů. Možná se pohyboval pomalu a nemotorně, ale v případě nutnosti mohl rychlost jistě zvýšit. Celkově dosahovalo toto obdivuhodné stvoření délky 2 metrů, bylo tedy delší, než dospělý člověk. Nález Moradisaura byl publikován roku 1982 Philippem Taquetem a Amandem de Ricqlésem, studenty Muséum national d'historie naturelle ve Francii. Zajímavostí je, že Moradisaurus byl prvním nigerským permským plazem, do té doby byly totiž pozůstatky Permské fauny nalézány především na území Jihoafrické republiky a také na Sibiři. Z těch míst pocházejí tvorové jako Gorgonopsianti, Pareiasauridi, Dicynodonti, někteří velcí obojživelníci Labyrinthodonti a mnozí jiní. Až s objevem Moradisaura se i Niger stal důležitým státem, v němž lze najít zkamenělé stopy Permského života. Vždyť tvorové jako Nigerpeton nebo Saharastega jsou toho důkazem! Většina těchto zvířat byla objevena ve formaci Moradi, odkud, jak napovídá název, pocházejí i Moradisauří zkameněliny. Tito tvorové však nakonec podlehli největšímu vymírání, jaké kdy zasáhlo naší planetu, a jež vymítilo okolo 90 % žijících druhů...
O Moradisaurovi se v knihách příliš nepíše, ale výjimku tvoří kniha "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Claudiosaurus!

Aphelosaurus

28. prosince 2015 v 22:21 | HAAS
Aphelosaurus lutevensis je jediným známým gracilním sauropsidem, který byl kdy nalezen na území Francie. Patří tak mezi nemnoho zvláštních, ještěrkovitých plazů, kteří žili v období Permu. Aphelosaurus patřil do skupiny Araeoscelida (či též Araeoscelidia), kterou reprezentuje poměrně známý Araeoscelis, podle něhož byla rodina těchto sauropsidů pojmenována. Araeoscelidi se vyskytovali v Severní Americe a v Evropě, například na území Německa. Byli to pravěpodobně nejstarší diapsidi, tedy živočichové charakterističtí počtem a tvarem spánkových jam v lebce natolik, že patřili do stejné, avšak velké vývojové větve, jako krokodýli, dinosauři a pterosauři. Zároveň byli možná prvními bipedními živočichy, pohybovali se tedy po dvou nohou, i když nepříliš často. Aphelosaurus žil v dnešní Francii před 290 miliony let, ve spodním Permu. Stejně jako tomu bylo u všech araeoscelidů, i Aphelosaurova kostra byla nesmírně lehká. Zadní končetiny byly delší než přední, nicméně jen možná o třetinu. Zvíře se tedy mohlo pohybovat po čtyřech i po dvou. Pozůstatky tohoto obdivuhodného plaza byly nalezeny v 19. století a uloženy ve sbírkách Muséum national d'histoire naturelle v Paříži. Paleontologové podrobili tomuto druhu řadu výzkumů. Ukázalo se, že Aphelosaurus byl alespoň občasně bipední, nebo dokonce stromový živočich. Drápy zvířete byly dost dlouhé na to, aby se s jejich pomocí udržel na větvích stromů. Navíc byly ostré a zakřivené. Mohl tedy představovat jakousi prehistorickou podobiznu dnešních anolisů, leguánů, bazilišků a jim podobných ještěrů, jež tráví život jak na zemi, tak v korunách stromů a příležitostně (i když v případě některých druhů celkem často) ve vodě. Aphelosaurus měl dlouhý ocas, při běhu jej mohl zvednout a možná s jeho pomocí mohl rychle zatáčet, tak jako to dělají dnešní gepardi, když pronásledují kořist. V takovém případě však Aphelosaurus mohl utíkat po zadních, čímž se podobal již zmíněným baziliškům. Končetiny byly umístěny pod tělem. Aphelosaurus byl 50 centimetrů dlouhý, což je méně než 2 stopy, mohl tedy patřit na jídelníček větších predátorů. S největší pravděpodobností to byl masožravec, zřejmě se specializací na lov hmyzu. Je však problémem to určit, nezachovaly se totiž zuby a čelisti, vlastně se vůbec nezachovala hlava. To byl důvod, proč bylo po 150 let těžké určit, do jaké živočišné skupiny vlastně Aphelosaurus spadá. Když jej roku 1858 popsal Paul Gervais, ukázalo se, že složitější skládanku francouzští paleontologové ani nemohli získat. Tehdy byly navíc znalosti o prvních plazech, jimiž sauropsidi byli, omezené. Podle zbytku kostry jej až nedávno zařadil do systému Jocelyn Falconnet. Paleontolog Sébastien Steyer se později spolu s ním vrátil do lokality Tuiliéres, kde byla fosílie prazvláštního plaza nalezena. Lomy jsou již uzavřeny, ale výskyt keřovitých rostlin rodu Walchia podle Seteyra posiluje domněnky o stromovém životě Aphelosaura...
Popis tohoto málo známého pravěkého tvora naleznete v knize Země před dinosaury od S. Steyera, vydané roku 2011.

Příště Moradisaurus!

Suminia

16. listopadu 2015 v 21:54 | HAAS
Suminia getmanovi byl druh podivného synapsidy, nebo-li savcovitého plaza, patřícího do nepříliš dobře známé a tajemné čeledi Otsheridae. Zástupci této skupiny savcům podobných plazů byli objeveni pouze na území Ruska, jde tedy o východoevropskou až severoasijskou specialitu. Navíc žili v relativně krátkém období, ti nejstarší se objevili asi před 267 miliony let, přičemž zmizeli po velkém Permském vymírání o 17 milionů let později. Suminia žila takřka na sklonku Permské éry a také na sklonku existence otsheridů. Její zkameněliny se datují do doby před 260 až 255 miliony lety, žila tedy v pozdním Permu. Byl to neskutečně podivný živočich. V dnešním světě nemají savcovití plazi celkově žádné obdoby, ale Suminia byla něčím, co se by se vymykalo lidské představivosti. Měla krátkou lebku, čelisti plné zubů, dlouhý ocas, končetiny postavené při bocích jako dnešní ještěři (např. varani) a žila na stromech! Byla velice zajímavým příkladem evoluční cesty savcovitých plazů, nicméně nešlo jen o nějakou slepou vývojovou větev. Suminia byla totiž prvním čtvernožcem, který se mohl skutečně pást jako dnešní přežvýkavci. Zní to neuvěřitelně, ale někteří paleontologové díky tomuto faktu přezdívají Suminii "Permská ovce". Její dokonale zachovalá a vypreparovaná lebka poukazuje na vysoké a robustní čelisti, prodloužený čenich a savčí typy zubů (řezáky, třenové zuby a stoličky). Jsou to právě diferencované zuby, jež prozrazují, že Suminia nejprve trhala listí, poté jej žvýkala a teprve poté jej pozřela. Právě takový velmi specializovaný chrup dovoloval tomuto malému synapsidovi rozmělnit rostliny, jimiž se živil. Šlo výhradně o býložravce. Navíc paleontologové pod mikroskopem zjistili, že zuby byly trochu opotřebované, díky čemuž se povedlo zjistit, že žvýkání potravy probíhalo zpředu dozadu. Dalšími charakteristickými znaky Suminie byl například trojúhelníkovitý tvar lebky nebo poměrně velké očnice. Někteří současní tvorové s velkýma očima bývají aktivní převážně v noci. Dalo by se předpokládat, že i Suminia byla nočním živočichem, ale stejně tak mohla řádit mezi rostlinami ve dne. Velké oči buďto pomáhaly nočnímu vidění, nebo zkrátka zvířeti dodávaly lepší zrak i při denním světle a tím i větší šanci zahlédnout možné predátory. Před několika lety se odborníkům podařilo zjistit, že Suminia byla s velkou pravděpodobností arboreální (tzn. že žila na stromech). Upozorňují na to hlavně chápavé končetiny s ostrými a dlouhými drápy. Dnešní plazi žijící na stromech, myšleno ještěři jako varani, teguové apod., jsou též vybaveni ostrými drápy a končetinami dost vytáhlými na to, aby mohli dělat delší kroky. Takže Suminia vlastně byla v bezpečí před většinou dravců, neboť šplhala po stromech. Dlouhý ocas ji možná pomáhal při lezení vyrovnávat hmotnost těla. Dáme-li všechna tato zjištění dohromady, zjistíme, že Suminia byla nejstarším dosud známým stromovým obratlovcem vůbec! Nešlo o příliš velkého tvora, měřil něco málo přes metr. Zkameněliny byly objeveny pouze na území Kotelniče při ruské řece Vyatka. Suminia getmanovi sdílela své životní prostředí s gorgonopsianty, pareiasauridy, dicynodonty a dalšími klíčovými aktéry Permské éry. Podobně jako oni, nedokázala však přežít největší masové vymírání, jež na konci prvohor smazalo z planety asi 90 % všech druhů. Avšak kombinace plazích a savčích znaků, jež toto zvíře charakterizuje, vytvořila ze Suminie naprosto unikátního živočicha. Jistě byla perfektně vybavena k přežití...
Popisy Suminie se v knihách neobjevují moc často, ale jednu z výjimek tvoří knížka "Země před dinosaury", jejímž autorem je francouzský paleontolog Sébastien Steyer.

Příště Aphelosaurus!!!

Balanerpeton

7. října 2015 v 16:41 | HAAS
Balanerpeton woodi je vyhynulý obojživelník ze známého řádu Temnospondyli. Žil zhruba před 335-330 miliony let, v období raného Karbonu stupně Viséan, tedy v době obrovského hmyzu a počátku růstu obratlovců, mezi něž se řadil. Fosílie tohoto obojživelníka byly objeveny Stanleym Woodem (odtud druhové jméno živočicha) v lomu East Kirkton ve Skotsku, Velké Británii. Šlo o nejběžnějšího tetrapoda v horninách East Kirktonu, a dost možná i na celém území prehistorického Skotska v době, kdy ještě žil. Nalezeno bylo 30 koster, každá z nich byla dlouhá několik desítek centimetrů. Všechny byly stočeny jedna na druhé, zakonzervovány uvnitř dutého zkamenělého kmenu vysokého nesmírně vysoké stromové plavuně, jež se stala jejich hromadným hrobem. Proč však tito tvorové zemřeli na místě? Proč všichni zahynuli ve stejnou dobu a v této poloze zůstali nezměněni po více než 300 milionů let? Paleontologové se domnívají, že močál pravěkého Skotska zřejmě postihla nějaká záplava, zničující proud bahna nebo vody, který zdevastoval krajinu a pozabíjel místní zvířata. Balanerpetoni byli snad takovým proudem unášeni a nakonec všichni nalezli poslední útočiště v dutině stromu, předtím, než se dost možná pár minut poté všichni utopili ve vodě, která mezitím kmen vyplnila. Takový scénář si můžeme jen představovat a s největší pravděpodobností nikdy nezjistíme, jak to s hromadnou smrtí Balanerpetonů doopravdy bylo, ale jde o nejvíce uznávanou teorii. Kdyby nic jiného, pak nám smrt těchto úžasných tvorů přinesla spoustu informací o tom, jak vypadali a jak žili. Balanerpeton byl 20 až 50 centimetrů dlouhý obojživelník, jehož charakteristickým znakem byla zakulacená, plochá lebka. Tělo však bylo prodloužené, což mu dodávali vzhled mloka. Avšak, nejen to. U Balanerpetona se také setkáme s pojmem dignatická heterodoncie, lépe řečeno, pohled do jeho čelistí naznačuje velice zvláštní způsob obživy. Balanerpeton měl totiž v dolní čelisti dvacet zubů, ovšem v horní jich měl čtyřicet-tedy dvakrát více, a to není u vyhynulých obojživelníků zrovna obvyklé. Podle některých byl tento živočich masožravec lovící menší obojživelníky nebo malé ryby, ale zároveň se mohl živit hmyzem a dalšími bezobratlými. Těch koneckonců v období Karbonu nebylo málo-mluvíme o období v dějinách Země, které se proslavilo nadměrným vzrůstem hmyzu a pavoukovců. Balanerpeton byl vybaven velkými očnicemi, lze předpokládat, že měl celkově dobrý znak. Končetiny byly dobře osifikované (zkostnatělé), takže toto zvíře netrávilo čas jen ve vodě, ale také na souši. Možná ani nešlo o dobrého plavce, zato v pohybu na souši byl mistrem. Stejně jako naprostá většina obojživelníků, musel se však i Balanerpeton vracet do vody při kladení vajíček, jež jsou u této skupiny obralotlovců velmi měkká a zranitelná. B. woodi je v současnosti jediným známým druhem, byl popsán roku 1994 britským paleontologem Andrew Milnerem. Zároveň patří mezi vůbec první dobře prozkoumané suchozemské krytolebce...
Popis Balanerpetona se v knihách o pravěku příliš neobjevuje, jednu z výjimek však tvoří kniha Země před dinosaury od Sébastiena Steyera.

Příště Suminia!

Westlothiana

23. září 2015 v 15:02 | HAAS
Westlothiana byl rod vyhynulého obojživelníka nebo dokonce raného plaza, který žil v období Karbonu stupně Viséan před 338 miliony let. Patří ke skotským fosilním specialitám, zkameněliny byly nalezeny pouze ve Skotsku. Roku 1984 byla objevena kostra tohoto živočicha v lomu East Kirkton na jihu Skotska, v koncilní oblasti West Lothian. Tvor byl popsán v roce 1990 paleontology Rolfem a Smithsonem a pojmenován Westlothiana podle území, kde byl objeven. Avšak krátce poté, co byly nalezeny pozůstatky Westlothiany, začalo se tomuto živočichovi přezdívat "ještěrka Lizzie". Tuto přezdívku pro Westlothianu poprvé užil její nálezce, profesionální lovec fosílií Stan Wood, a je možné, že tak učinil podle dětského televizního seriálu Lizzie the Lizard, který byl v té době vysílán stanicí ITV. Autoři vědeckého popisu se tedy rozhodli pojmenovat typový a zároveň jediný známý druh W. lizziae. Westlothiana byla nalezena ve vrstvách z raného Karbonu a její vzhled napovídá, že šlo o částečně vodního anebo zcela suchozemského živočicha. Někteří odborníci se domnívají, že patřila mezi obojživelníky, podle jiných byla zase zástupcem raného plazího řádu Cotylosauria. Jiní ji zase řadí do skupiny Reptiliomorpha, tedy "plazotvaří". Poslední možnost se zdá být možnou, neboť plazotvaří byli obratlovci vypadají jako plazi, ale neměli všechny plazí znaky. Byli tedy jakousi přechodnou formou mezi prvními čtvernožci a skutečnými plazy. Už v době svého objevu splňovala Westlothiana jakousi představu o nejstarším známém amniotovi, tvorovi schopného klást vejce se skořápkou na souši. Westlothiana se mezi takové tvory řadila, takže je nepravděpodobné, že by se vracela k vodě a kladla do ní vejce jako typičtí obojživelníci. Zajímavé je, že tento rod je v podstatě o 26 milionů let starší než Hylonomus z Jogginsu v Kanadě, který je dnes považován za jednoho z nejstarších plazů vůbec. Celkově se Westlothiana podobala Casinerii, taktéž nalezené ve Skotsku a žijící před 340 miliony let. Jelikož byla nalezena celá kostra zachovaná v kameni, víme přesně, kolik "ještěrka Lizzie" měřila. Délka činila 20 až 30 centimetrů, šlo tedy o malého tvora, ale je možné, že na rovině dokázala běžet velkou rychlostí, jako ještěrky. Je možné, že šlo o zemní zvíře žijící ve spadaném listí, kde se nacházelo dost potravy-především malí bezobratlí. Skupina výzkumníků ale v roce 2003 publikovala zprávu, podle níž mohla být Westlothiana přizpůsobena hrabavému životu. Nepříliš velké končetiny, zato však dlouhé tělo, jsou nejen znaky tohoto vyhynulého zvířete, ale také současných scinků. Vzhledem k tomu, že takto stavění scinkové povětšinou žijí alespoň částečně v norách, které si hrabou, je pravděpodobné, že se Westlothiana chovala stejně. Nevelká hlava a dlouhý ocas by ji nečinily žádné potíže při prohrabáváním se půdou. Navíc tak mohla uniknout možným predátorům, například velkým pavoukům a štírům, kteří v období Karbonu dosahovali úctyhodných rozměrů. Pokud by bylo v budoucnu nalezeno více fosilního materiálu, mohli bychom se o Westlothianě dozvědět více...
Popis tohoto nesmírně zajímavého prvohorního živočicha naleznete například v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".


Příště Balanerpeton!

Gerrothorax

27. května 2015 v 17:14 | HAAS
Gerrothorax ("proutěný hrudník") byl obojživelník ze skupiny Temnospondyli, jenž žil v obdobích Perm a Trias, na přelomu prvohor a druhohor. Vyskytoval se na území dnešní Evropy, jeho fosilní ostatky byly odkryty na území Švédska a Německa, ale vyskytoval se i v Grónsku a několik nálezů nasvědčuje i možnému rozšíření až na území Thajska. Dnes jsou tyto části světa od sebe velice vzdáleny, nicméně v Permu a Triasu svět tvořil pouze jediný kontinent-Pangea. Zvířata, která žila v jednom koutu zeměkoule neměla problémy rozšířit se i do druhého koutu, Pangaeu totiž nerozděloval žádný oceán ani jiná velká vodní plocha. Rod Gerrothorax dosáhl velkého úspěchu hlavně ve středním a pozdním Triasu. Temnospondyli jako takoví existovali už v Karbonu, někdy před 300 miliony let. Gerrothorax byl opravdu fascinující, neboť je příkladem jistého zplošťování lebky, které se objevuje i u dnešních kladivounů nebo u jiného pravěkého obojživelníka, rodu Diplocaulus. Mezi tzv. Plagiosaury, mezi něž se Gerrothorax řadil, však byla zploštěná hlava celkově raritou. Důvod, proč se obojživelník tímto způsobem přizpůsobil prostředí, je zřejmý. Gerrothorax nejspíš ležel naprosto nehybně na dně jezera, byl dokonale maskován mezi balvany a vodními rostlinami a při tom všem číhal na ryby. Oči měl Gerrothorax umístěny úplně na vrcholku hlavy, tak, jak to mají i dnešní ze zálohy lovící predátoři, například anakondy a krokodýlové. Když pak nad Gerrothoraxem plula nic netušící rybka, obojživelník sebou prudce trhl, rozvířil dno jezera, což mohlo rybu zmást, a bleskurychle ji chytil svými širokými čelistmi. Existují však i teorie o jakémsi lákání kořisti za pomocí zvláštního výběžku, jenž se nacházel v tlamě. Něco podobného se vyskytuje i u dnešních želv kajmanek, které zejména v mládí ryby lákají na kožovitý útvar v tlamě, jenž připomíná červa či jinou rybí potravu. Poté, co se ryba dostane blízko, sklapnou čelistmi a lapí ji. Zda se však tento lovecký styl objevil už u Gerrothoraxe, to se nikdy nedozvíme. Co je jasné, je fakt, že Gerrothorax žil trvale ve vodě-byl životu v tomto prostředí vlastně přizpůsoben celým svým placatým tělem. Nejen larvy, ale také dospělci měli tři páry keříčkovitých žaber. Tento znak se vyskytuje u dnešních ocasatých obojživeníků velmi běžně, ale zemní druhy, jako například mloci, je v dospělosti ztratí. To nebyl Gerrothoraxův případ, ostatně, dokazují to i výzkumy zkamenělin. Mláďata zřejmě dýchala těmito žábrami, každopádně dospělcům se už vyvinuly plíce, ačkoliv žábry nezmizely. Je to zvláštní případ evoluce, hříčka přírody nebo zkrátka efektivní využití dvou dýchacích orgánů k životu v přirozeném prostředí. Gerrothorax byl asi 1 metr (3 stopy) dlouhý, vážit mohl tak okolo 5 kilogramů. Šlo rozhodně o úspěšný druh, žil desítky milionů let. Ale žádný druh tu není věčně, a tak i Gerrothorax spolu s ostatními, jemu příbuznými Plagiosaury na konci období Triasu vyhynul. Možná to způsobilo právě veliké vymírání, které na konci tohoto období přišlo. To bylo vyvoláno změnami ve vzhledu naší planety, superkontinent Pangaea se začal rozpadat, vznikl raný Atlantik a většina podivuhodných permsko-triaských plazů a obojživelníků nadobro vymizela. Pravé vlády dinosaurů se tento obojživelník nedočkal...
Gerrothorax je celkem známým pravěkým obojživelníkem. Jeho popisek můžete najít v knížce Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat od kolektivu autorů, mj. Barryho Coxe a Colina Harrisona.


Příště Westlothiana!!!

Keraterpeton

13. května 2015 v 17:09 | HAAS
Keraterpeton byl obojživelník z řádu Nectridea, který žil v období pozdního Karbonu. Vyskytoval se na území dnešní Evropy a Severní Ameriky, jeho fosílie byly objeveny v České republice a v americkém státu Ohio. V době zhruba před 300 miliony let čelili první obratlovci nepřátelství ze strany členovců, kteří toho času dorůstali monstrózních rozměrů. S obřími čtyřmetrovými stonožkami či metrovými vážkami se zkrátka Keraterpeton nemohl rovnat, i když někteří jemu vzdálení příbuzný nebyli tak malí. Keraterpeton měřil na délku 30 centimetrů a polovinu délky jeho těla činil ocas. To znamená, že byl zhruba 15 centimetrů dlouhý, jinak řečeno byl dvakrát delší, než hlava i trup dohromady. Možná je s podivem, že Keraterpeton vlastně patřil do úplně stejné skupiny karbonsko-permských lepospondylů, jako známější, bizarní Diplocaulus, proslulý opravdu velice zvláštním tvarem lebky. Keraterpeton však nevypadal v porovnání s dnešními obojživelníky moc překvapivě, ačkoliv většinu dnešních čolků a mloků přerůstal. Jako většina obojživelníků byl i Keraterpeton dokonale přizpůsoben životu ve vodě. Jeho dlouhý ocas byl ze stran zploštělý. Keraterpeton jím při pohybu ve vodě mával ze strany na stranu a díky tomu plaval celkem rychle a obratně. Zploštělé ocasy se vyskytují i u dnešních varanů nebo krokodýlů, takže by se dal Keraterpeton v tomto směru překvapivě přirovnat k nim. Zkamenělé lebky dokazují, že Keraterpetoni měli oči posunuty dopředu, což jim zjevně pomáhalo při zaregistrování blížího se predátora. Lebka byla zakulacená a krátká, přední končetiny byly čtyřprsté, zatímco zadní nesly pět prstů. Kostra měla 15-26 obratlů, což bylo u krytolebců a jiných praobojživelníků celkem neobvyklé, srovnáme-li tato čísla s faktem, že Keraterpetonovo tělo bylo relativně úzké. Protáhlý antrakosaur Eogyrinus měl asi 40 obratlů a hadovitý aistopod Ophiderpeton dokonce 230. Přesto se Keraterpetonům dařilo. Stejně jako všichni nektridi byl i Keraterpeton výhradně vodní, podobně jako současní čolci. Barva kůže, kterou pochopitelně neznáme, mohla dokonale splývat s prostředím, jež tento obojživelný zázrak obýval-kalné vody uhelných bažin. Jak už ale bývá zvykem, nakonec se změnilo podnebí, deštné pralesy pokrývající většinu zeměkoule naprosto zmizely, přišlo sucho a začalo se postupně oteplovat, a osud Keraterpetona jakožto celého rodu byl zpečetěn. I zbylí nektridi v období Permu vyhynuli, jedním z posledních byl již zmiňovaný Diplocaulus...
Keraterpeton patří mezi známější pravěké obojživelníky, i když najít si o něm více informací je trochu těžší úkol. Velmi dobrý popisek plný informací však najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Gerrothorax!!!

Microbrachis

19. února 2015 v 17:05 | HAAS
Microbrachis byl malý lepospondyl (hmyzožravý karbonský obojživelník) patřící do řádu Microsauria. Právě mikrosauři tvořili nejrozmanitější rodinu lepospondylů, avšak navzdory svému jménu "sauria" znamenající ještěři, nespadali pod plazy, ale pod obojživelníky. Microbrachis byl maličký mikrosaurus, který měřil téměř 15 centimetrů. Fosílie byly nalezeny v České republice, je to česká specialita. K odhalení jeho pozůstatků došlo v 19. století v uhelných dolech u Nýřan, kde byla zároveň objevena i kupa dalších karbonských obyvatel středu Evropy. Microbrachis žil asi před 300 miliony lety, tedy na samém konci Karbonu, nejzelenějšího období v dějinách Země. Vypadal už v podstatě jako raný typ mloka, jeho drobné neduživé končetiny asi nesloužily k pohánění těla ve vodě, zřejmě je však přílišně nepoužíval ani k chůzi. Obýval mělčiny a bažinaté oblasti či mokřiny. Výkonným pohonem jeho těla ve vodě byl však dlouhý ocas, ke konci nápadně zvětšený do ploutvovitějšího tvaru. Ocas byl také zploštělý a Microbrachis se s jeho pomocí pohyboval jako ryba, takže jím mrskal ze strany na stranu. Plaval také s pomocí bočního vlnění svého protáhlého tělíčka, tvořeného páteří s více než 40 miniaturními obratly. Většinu času zjevně trávil ve vodě a měl žábry. Někteří paleontologové považují Microbrachise za něco jako Petera Pana mezi vyhynulými obojživelníky, poněvadž dospělcům přetrvávaly vnější keříčkovité žábry, kterými dýchali v larválním stádiu vývoje. Tomuto jevu se říká neotenie a vědci zabývající se dnešními obojživelníky jej znají i naživo, vyskytuje se totiž například u známých severoamerických axolotlů a mločíků, případně i u evropského macaráta jeskynního. Microbrachis byl jinak drobným predátorem. Jeho čelisti byly lemovány řadou neskutečně maličkých zoubečků, které dokázaly při sklapnutí tlamy jednoduše prorazit tělo chycené oběti a zabít ji tak. Živil se pravděpodobně krevetami a dalšími malými korýši, případně dokonce i maličkými druhy rybek. I když se však Microbrachisovi v českých karbonských pralesích dařilo, s koncem této geologické periody nadobro zmizel z fosilního záznamu. Ostatní mikrosauři následovali brzy, vyhynuli v raném Permu...
Microbrachis patří kupodivu ke známějším prvohorním živočichům, jeho popis můžete najít v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie".

Příště Keraterpeton!
 
 

Reklama