Popisky prvohorních živočichů

Amphibamus

4. února 2015 v 15:56 | HAAS
Zatímco mnozí prvohorní obojživelníci byli velcí jako aligátoři a krokodýlové, Amphibamus dosahoval délky čolka. Toto zvíře se řadilo mezi první vyspělejší obojživelníky vůbec. Amphibamus měl totiž mnoho znaků shodných s dnešními mloky a dokonce i žábami, takže mohl být jejich předkem. Žil v období pozdního Karbonu před 300 miliony let v tropických pralesích, bažinách a mokřadech, které byly domovem celé řady dalších živočichů, včetně členovců. Ti se stávali Amphibamovou hlavní potravou. Kořistí tohoto tvora byl totiž nejčastěji hmyz. Často nehybně vyčkával přitisknut k padlému kmenu stromu či k zemi a bedlivě sledoval okolí, aby případně zaregistroval pohyb nějaké potencionální kořisti. Když se nějaký menší brouk přiblížil, Amphibamus po něm bleskurychle chňapl a spolkl jej, tak jako to dělávají žáby. Obýval karbonské lesy na území Spojených států amerických a zároveň se vyskytoval i v západní Evropě, které byly na hmyz velmi bohaté. Mnoho nalezených zkamenělin pochází ze státu Ohio v USA. Ačkoliv tedy měřil jen 15 centimetrů, šlo o jednoho z gigantů vývoje. Amphibamus měl velké oči a zřetelně širokou hlavu, na zadních končetinách se nacházelo pět prstů a na předních vždy čtyři. Ocásek byl docela zúžený a mohl obojživelníkovi pomáhat při plavání. Nebylo by pro Vás asi překvapením, že Amphibamus byl slizský, pochopitelně byl však velmi křehký, jako dnešní mloci. Fosilie z Ohia pocházejí z naleziště, které bylo jednou deltou řeky a Amphibamovi se v takovém prostředí dařilo. Zřejmě měl prodyšnou kůži, takže mohl dýchat vlhkou pokožkou, ale samozřejmě byl neustále spjat s vodou, jelikož se kůže nesměla vysušit. I to po něm současní obojživelníci zdědili. Jako oni, i Amphibamus se v období kladení vajec vracel k vodě. Je také pravděpodobné, že se stával kořistí mnoha jiných tehdejších predátorů...
Jeho popis najdete především v knize "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie" z roku 2011 (český překlad 2012, publikace anglického nakladatelství Dorling Kindersley).

Příště Microbrachis!

Eogyrinus

5. ledna 2015 v 16:12 | HAAS
Eogyrinus ('pulec úsvitu" nebo "jitřní pulec") je vymřelý obojživelník, který žil v období pozdního Karbonu před 300 miliony lety. Patřil mezi první lépe vyvinuté čtvernožce, a zároveň i mezi největší-s délkou těla od nosu po špičku ocasu měřil 4,6 metru. Právě díky velikosti si zasloužil titul jednoho z největších obratlovců žijících v Karbonu. Paleontologové na základě důkladných rekonstrukcích předpokládají, že váha Eogyrina se pohybovala snad i okolo 560 kilogramů, takže vážil víc než půl tuny. Byl to dravec stavěný k lovu ze zálohy. Lovil menší ryby, obojživelníky a případně i velké bezobratlé, kterých žilo v Karbonu opravdu hodně. Jeho hlava byla úzká a dlouhá, žvýkací svaly byly podle uchycení čelisti docela silné a tak se jeho čelistní skus mohl rovnat skusu krokodýla. Na souši se Eogyrinus pohyboval dost neohrabaně, neboť jeho končetiny byly maličké a s jejich pomocí nebyl schopen zvednout břicho ze země. Zato však šlo o vynikajícího plavce. Eogyrinus byl vybaven dlouhým ocasem a celkově aerodynamickým tvarem těla, které jej v případě potřeby poháněly vpřed jako torpédo. Většinu své kořisti pravděpodobně neminul, pokud tedy včas nevylezla na souš. Pozůstatky Eogyrina byly objeveny v Anglii, kde se před 300 miliony let rozkládaly rozlehlé stálezelené lesy s mokřady. Zajímavostí je, že nedávno paleontoložka Jenny Clack zkoumala pozůstatky Pholiderpetona, který je považován za blízkého příbuzného Eogyrina. Ukázalo se však, že obě zvířata jsou zřejmě jedním identickým rodem. Pokud má pravdu, Eogyrinus by byl zřejmě přejmenován, protože Philoderpeton byl pojnmenován o celých 30 let dříve, než Eogyrinus...
Popisek Eogyrina můžete najít například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři od Allosaura k Tyrannosaurovi" od Gerrieho McCalla.

Příště další obojživelník, Amphibamus!

Pteraspis

4. prosince 2014 v 14:11 | HAAS
Pteraspis ("okřídlený pancíř") byl podivnou bezčelistnatou rybou, žijící v období spodního Devonu. Stejně, jako všichni jeho příbuzní bezčelistnatci, neměl i tento živočich opravdu žádné čelisti, byl však samozřejmě vybaven primitivními ústy, jež ovšem nešla zavřít. Díky tomu se však nemusel Pteraspis namáhat nějakým pohybem svých úst a tak s otevřenou tlamou stále lapal po malých korýších, kterými se živil. Pravděpodobně nežil někde v hlubinách, spíše se zdržoval blíže u hladiny. Bezčelistnatci byli podivuhodným krokem evoluce, která se pokusila vyvinout životní formy obratlovců do nových tvarů, velikostí a řádů. Výsledkem bylo nepřeberné množství druhů. Všem však chyběla vnitřní kostra a párové ploutve. Pteraspisovo tělo bylo proto pulcovitého tvaru s protáhlou spodní částí ocasní ploutve, alespoň o polovinu delší, než té horní. Při plavání tvor ocasní ploutví mrskal ze strany na stranu a mohl dostát rychlého pohybu. Hřbet lemovaly dozadu zahnuté ostny, z nichž ten největší, tvořený kostí, představoval prototyp hřbetní ploutve. Neví se přesně, k čemu Pteraspis těchto ostnů využíval, někteří odborníci si troufají odhadovat, že snad zvířeti pomáhaly k udržení rovnováhy. Hlavový pancíř se jinak táhl přes více než polovinu těla. Povrch hlavy samotné se skládal z několika štítů, na předním byly umístěny oči. Dalším podivuhodným znakem byl v případě Pteraspise dlouhý, zašpičatělý čenich. Ten směřoval mírně vzhůru a rybě dodával aerodynamický tvar, takže byly její pohyby ve vodě plynulejší. Zkameněliny tohoto bezčelistnatce byly objeveny v Evropě včetně Velké Británie, a dále i v asijském světadílu a v Severní Americe. Délka těla dosahovala pouhých 20ti centimetrů, takže se mohl Pteraspis stát kořistí tehdejších velkých dravých ryb nebo pancířnatců, kteří již v té době byli plně vyvinuti. Možná mohl udržovat při životě i primitivní čtvernožce, jejich čas již ve spodním Devonu také nadešel...
Popisy Pteraspise nejsou v knížkách o pravěku moc časté, ale sem tam se někde objeví. Příkladem je i kniha "Dinosauři a život v pravěku".

Příště obojživelný Eogyrinus!

Panderichthys

26. listopadu 2014 v 17:16 | HAAS
Panderichthys byl vějířoploutvou rybou žijící v období svrchního Devonu. Nález tohoto významného živočicha učinili paleontologové v 90. letech 20. století, a už brzy po objevu se jim povedlo zjistit něco úžasného a zároveň naprosto neuvěřitelného. Panderichthys je totiž snad nejbližším známým předchůdcem čtyřnohých obratlovců možná tak s výjimkou o něco slavnějšího Tiktaalika. Do té doby si však své prvenství v titulu nejmožnějšího předka obojživelníků držel pouze rod Eusthenopteron, který byl však s Panderichthysem možná příbuzensky spřízněn. Co činilo Panderichthyse tak blízkého prvním čtvernožcům byly především jeho končetiny, nebo lépe řečeno téměř končetiny. Velmi svalnaté prsní ploutve byly zpevněny pažními kostmi, zatímco tvor neměl žádnou hřbetní ploutev. Oči se nacházely na vrcholku hlavy a tlama byla vybavena tak trochu předsunutou dolní čelistí. Zuby už pokrývala sklovina. Masitý ocas byl celkově užší a podle všeho měl být lemován ploutví. Celé tělo bylo vlastně úzké, hlava byla mírně zploštělá, a spojení žeber s páteří zase odkazuje na suchozemské potomky. Celkově měřil Panderichthys na délku 90-130 centimetrů, nejčastěji se však délka pohybovala opravdu kolem 1 metru. Ostré zuby, velký skus čelistí a tělo tvarované na celkovou rychlost dovolovaly Panderichthysovi troufnout si na nejrůznější druhy ryb i korýšů. Některé výzkumy odhalily, že tato obojživelná ryba se zdržovala v mělkých, stojatých vodách, což by pro ni bylo, zdá se, ideální prostředí. Panderichthys žil v Evropě...
Popis tohoto živočicha můžete najít například v knížce "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Pteraspis!

Youngina

25. listopadu 2014 v 16:20 | HAAS
Youngina žila v období pozdního Permu za starších prvohor, zhruba před 250 miliony let. Jednalo se o malý druh plaza, patřícího k tzv. "neodiapsidům". Youngina byla nejprimitivnějším zástupcem této skupiny a se svými příbuznými, mezi něž patří i známější madagaskarský Thadeosaurus, vytvořila základy pro celou řadu následujících druhů živočichů. Zkameněliny Younginy byly nalezeny v pánvi Karoo, v Jihoafrické republice. Tentkrát, před 250 miliony lety, dnešní holá pustina vzkvétala a velmi přizpůsobivé druhy na ní jen prosperovaly, od poklidných býložravců až po zabijácké dravce. Youngina nebyla příliš velká, podle všeho neměřila ani metr na délku, spíše tak 70 centimetrů, takže by se dala velikostí a možná i vzhledem přirovnat k dnešnímu stromovému varanu Gouldovému. Nalezené lebky měřily asi 7 centimetrů a jsou na nich jasně patrné velké spánkové otvory, typické pro diapsidní plazy, včetně pozdějších dinosaurů. Youngina byla pravděpodobně stavěna pro velkou rychlost, jednak aby dohnala kořist, kterou mohl tvořit větší hmyz a menší druhy obojživelníků, a také na to, aby dostatečně rychle unikla spárům hladových predátorů. Měla zvláštně úzký a dlouhý čenich a řadu malých, zato však ostrých zoubků. Spousta Younginniných příbuzných se řadila mezi vodní živočichy, každopádně Youngina samotná preferovala určitě více suchou zem. Zajímavé je, že nalezené kosti byly objeveny v norách a patří určitě pouze mláďatům, která se k sobě vzláštním způsobem tiskla. Buďto se chtěla navzájem zahřát v období chladu, anebo se k sobě natiskla během nějaké povodně či příchodu písečné duny...
Popis Younginy se v knihách moc neobjevuje, výjimku však může tvořit publikace Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse s názvem "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Panderichthys!

Elginia

21. října 2014 v 16:27 | HAAS
Elginia byla plazem z nadčeledi pareiasauridů (Pareiasauridae) vyskytující se v období svrchního Permu. Fosilie se našly ve Skotsku, je to skotská specialita. Většina pareiasauridů, jako například Pareiasaurus či Scutosaurus, dorůstali asi 2,5 metrové délky, zatímco Elginia byla celkově zakrslá-její délka nepřesahovala 60 centimetrů. Zároveň patřila mezi nejposlednější a také ty nejvíce impozantní permské plazy vůbec, a to především díky podivným bodcům na hlavě a jejímu samotnému tvaru. Bodců se na hlavě vyskytovalo mnoho, dva z nich byly však zvláště výrazné. Paleontologové přesně něvědí, k čemu tato podivná výzbroj sloužila, podle některých teorií používali samci neuvěřitelně ostré lícní bodce při soubojích o samice či teritorium, podle jiných šlo zase o znak k předvádění se, podobně, jako například paví ocas. Možnost imponování je v tomto případě paleontology uznávána poněkud častěji. Jen si představte Elginii pokyvující svou hlavou zezhora dolů, ze strany na stranu, tímto způsobem mohla snadno zastrašit protivníka. Povrch hlavy ještě pokrývaly vrásky a drobné hrboly. Vzhledem k malé délce těla snad mohlo jít o celkem mrštného živočicha schopného útěku před dravci. I tak ale byla Elginia docela zavalitá, končetiny neměla posazeny pod tělem, jako dinosauři, takže opravdu připomínala spíše své starobylé příbuzné. Ke konci Permského období Zemi postihly katastrofální změny klimatu, k čemuž došlo i působením vulkanické činnosti a možným nárazem asteroidu. Největší masové vymírání nepřežilo přes 90 % druhů-Elginie byly mezi nimi...
Popis tohoto méně známého prvohorního živočicha najdete v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Youngina!!!

Eryops

14. října 2014 v 16:23 | HAAS
Eryops ("dlouhá tvář") byl obojživelný kryptolebec žijící na Zemi v období pozdního Karbonu až raného Permu. Patří mezi nejznámější zástupce skupiny kryptolebců, a navíc se jednalo o celkem úspěšný druh. Tento živočich byl lovcem, pravděpodobně obýval mokřiny a bažiny plné zeleně, v nichž číhal na svou kořist. Tvar těla i lebky naznačuje, že Eryops lovil především ve vodě. Oči a nozdry byly umístěny na vrcholku hlavy, což je pro vodní lovce typické. Tento znak dovoluje predátorům ponořit zbytek těla pod hladinu, ale oči a nozdry zůstávají nad ní. Eryops tedy určitě lovil ze zálohy. K plavání mu pomáhal také silný ocas. Možná Eryops plaval podobným způsobem, jako dnešní krokodýli, každopádně ačkoliv šlo o obojživelníka, podobal se více plazům, možná dokonce především krokodýlům, a to i svým způsobem života. Každopádně, kůže byla podle výzkumu fosilních pozůstatků poseta nějakými kostěnnými hrbolky. Občas pravděpodobně z vody Eryopsové vylezli a slunili se na padlých kmenech stromů. Ve vodě lovili menší čtvernožce a ryby, přičemž využívali svých drobných pilovitých zoubků k jejich uchvácení. Celkově byl tento tvor dlouhý okolo 60 centimetrů, ale některé zdroje uvádějí délku až 2 metry a váha je odhadována na tak 20-200 kilogramů. V současné době je vědcům znám jediný druh tohoto živočicha: E. megacephalus ("velká hlava"). Nejvíce zkamenělin Eryopse bylo objeveno v Texasu, ale není vyloučeno, že kdysi obýval velikou část Severní Ameriky...
O tomto tvorovi se můžete dozvědět více například v knize Dinosauři a život v pravěku od Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse či v knížce Putování pravěkem od Bořivoje Záruby.

Příště Elginia!

Procynosuchus

9. října 2014 v 15:37 | HAAS
Procynosuchus ("před psím krokodýlem") žil v jižní Africe, hlavně na území Jihoafrické republiky, v období pozdního Permu. Je jedním z nejstarších a také nejprimitivnějších zástupců skupiny Cynodonta. Jako typický synapsid a také therapsid to byl plaz velmi se podobající savcům. Jméno mu dal profesor Robert Broom v roce 1937, přičemž šest let předtím byl popsán stejným paleontologem jako Cyrbasiodona a rok před oficiálním pojmenováním jako Parathrinaxodon. Nakonec se ale zjistilo, že všechna zvířata jsou v podstatě jedním. Normálně by tedy mělo být používáno původní jméno, tedy Cyrbasiodona, ale to se užívá jen zřídka-název Procynosuchus dosáhl u vědců i veřejnosti velkého úspěchu a obliby. Paleontologové docela přesně vědí, jak tento tvor vypadal. Z Procynosucha je totiž známo mnoho lebek a kostí, dokonce i celá, kompletní zkamenělá kostra. Nebyl moc velký, na délku měřil asi 60 centimetrů a vážil maximálně 5 kilogramů, přinejmenším však alespoň polovinu. Na první pohled vypadal tento kynodont těžkopádně, ale ve skutečnosti šlo o skvělého plavce. Zadní část těla totiž byla ulehčená, byla ohebnější, než u jiných kynodontů, ocasní obratle byly zloštělé a zkamenělé nálezy dokazují přítomnost plovacích blan mezi prsty. Odlehčená zadní část těla spolu s delším ocasem pomáhala Procynosuchovi plavat stejným stylem, jako krokodýlové a aligátoři. Další výborně viditelnou adaptací na život ve vodním světě je plochost končetin. Ty pak mohlo toto zvíře využívat jako nějaká pádla. Procynosuchus byl masožravcem, drobné zoubky umístěné v čelistech mu pomáhaly při chytání drobných rybek nebo obojživelníků. Je zřejmé, že se zdržoval v menších jezerech nebo poblíž, kde číhal na kořist. Někdy se mu také říká "savčí krokodýl" nebo "krokodýlí savec", a toto označení se k němu skvěle hodí...
Popis tohoto tvora najdete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště popis Eryopse!!!

Therocephalian

17. června 2014 v 15:37 | HAAS
Therocephalian, nebo-li svým pravým názvem Euchambersia, byl velmi mocný predátor se smrtícím způsobem zabíjení. Jeho výskyt byl zaznamenán už ke konci Permu, většího rozmachu však jako rod dosáhl až na začátku Triasu. Patřil k nemála tvorům, jimž se podařilo přežít Permské vymírání (při němž zmizelo 90 % fauny) a zocelit se natolik, aby nové populace opět osídlily kdysi obydlené oblasti. Nalezištěm fosílií se stala Jižní Afrika. Therocephalian není řazen mezi giganty, měřil možná o málo více, než metr. Také čelistní skus, vypočítaný odborníky, nebyl veliký. Smrtící vodítko pro zabití oběti se ale nacházelo právě mezi čelistmi, přímo v zubech. Therocephalian měl ostré, špičaté zuby, podobné těm hadím. Je stoprocentně jasné, že šlo o jedové zuby. Stopy po jedových žlázách byly mezi zachovalými fosiliemi objeveny za každým ze zubů. Podobně jako jedovatí hadi, i Therocephalian používal své zuby pouze k proniknutí do kůže oběti. V seriálu Putování s pravěkými monstry, v němž skupina Therocephalianů usmrtila Lystrosaura, bylo vysloveno, že jed tohoto dravce je ještě toxičtější, než jed mamby černé. Dá se to těžko potvrdit, jde samozřejmě jen o domněnku, nicméně vzhledem k velikosti špičáků se dá alespoň usoudit, jak moc se mohl predátor do těla své oběti zakousnout. Nedá se však odhadnout toxicita jedu, zda-li byl cytotoxický či neurotoxický a ani kolik by stačilo k usmrcení živočicha různé velikosti...
Informace o tomto tvorovi najdete jednak v seriálu Putování s pravěkými monstry, anebo v příručce The Complete Guide to Prehistoric Life, jejímž autorem je Tim Haines.


Příště Procynosuchus!

Ericiolacerta

7. května 2014 v 12:08 | HAAS
Ericiolacerta byl masožravý savcovitý plaz, therapsid, z celkově proslulé skupiny Therocephalia. Žil na samém konci období Permu, skutečný rozmach však zaznamenal až na začátku Triasu. Vyskytoval se vlastně v pozdních prvohorách i raných druhohorách. Většina therapsidů ze skupiny Therocephalia nedosahovala délky více, než jeden metr, a Ericiolacerta nebyla výjimkou. Její ještěrkovité tělo měřilo 20 centimetrů. Zřejmě se jednalo o hmyzožravce. Paleontologové tak soudí z nalezených zubů, ty byly malé, ostré, ale nevhodné k prokousnutí masa nějakého velkého živočicha. Ericiolacerta se mohla maximálně přiživovat ještě na mršinách nebo lovit malé rybky či obojživelníky. Proti ostatním dravým zvířatům, se kterými sdílela své území, ovšem neměla šanci. Ocas Ericiolacerty je krátký a mohutný. Končetiny byly vybaveny pěti prsty. Ušní otvory se nacházely až téměř u krku. Ten byl velmi krátký a doslova splýval se zbytkem těla. Ericiolacerta byla velice raným zástupcem své rodiny, z níž později vzešli větší a úspěšnější rody. Její zkameněliny se našly v Jihoafrické republice a na Antarktidě. Podle fosilních pozůstatků se vědci domnívají, že mohla lovit ve skupinách...
Popis Ericiolacerty najdete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1999.

Příště Therocephalian!
 
 

Reklama