Popisky prvohorních živočichů

Panderichthys

26. listopadu 2014 v 17:16 | HAAS
Panderichthys byl vějířoploutvou rybou žijící v období svrchního Devonu. Nález tohoto významného živočicha učinili paleontologové v 90. letech 20. století, a už brzy po objevu se jim povedlo zjistit něco úžasného a zároveň naprosto neuvěřitelného. Panderichthys je totiž snad nejbližším známým předchůdcem čtyřnohých obratlovců možná tak s výjimkou o něco slavnějšího Tiktaalika. Do té doby si však své prvenství v titulu nejmožnějšího předka obojživelníků držel pouze rod Eusthenopteron, který byl však s Panderichthysem možná příbuzensky spřízněn. Co činilo Panderichthyse tak blízkého prvním čtvernožcům byly především jeho končetiny, nebo lépe řečeno téměř končetiny. Velmi svalnaté prsní ploutve byly zpevněny pažními kostmi, zatímco tvor neměl žádnou hřbetní ploutev. Oči se nacházely na vrcholku hlavy a tlama byla vybavena tak trochu předsunutou dolní čelistí. Zuby už pokrývala sklovina. Masitý ocas byl celkově užší a podle všeho měl být lemován ploutví. Celé tělo bylo vlastně úzké, hlava byla mírně zploštělá, a spojení žeber s páteří zase odkazuje na suchozemské potomky. Celkově měřil Panderichthys na délku 90-130 centimetrů, nejčastěji se však délka pohybovala opravdu kolem 1 metru. Ostré zuby, velký skus čelistí a tělo tvarované na celkovou rychlost dovolovaly Panderichthysovi troufnout si na nejrůznější druhy ryb i korýšů. Některé výzkumy odhalily, že tato obojživelná ryba se zdržovala v mělkých, stojatých vodách, což by pro ni bylo, zdá se, ideální prostředí. Panderichthys žil v Evropě...
Popis tohoto živočicha můžete najít například v knížce "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Pteraspis!

Youngina

25. listopadu 2014 v 16:20 | HAAS
Youngina žila v období pozdního Permu za starších prvohor, zhruba před 250 miliony let. Jednalo se o malý druh plaza, patřícího k tzv. "neodiapsidům". Youngina byla nejprimitivnějším zástupcem této skupiny a se svými příbuznými, mezi něž patří i známější madagaskarský Thadeosaurus, vytvořila základy pro celou řadu následujících druhů živočichů. Zkameněliny Younginy byly nalezeny v pánvi Karoo, v Jihoafrické republice. Tentkrát, před 250 miliony lety, dnešní holá pustina vzkvétala a velmi přizpůsobivé druhy na ní jen prosperovaly, od poklidných býložravců až po zabijácké dravce. Youngina nebyla příliš velká, podle všeho neměřila ani metr na délku, spíše tak 70 centimetrů, takže by se dala velikostí a možná i vzhledem přirovnat k dnešnímu stromovému varanu Gouldovému. Nalezené lebky měřily asi 7 centimetrů a jsou na nich jasně patrné velké spánkové otvory, typické pro diapsidní plazy, včetně pozdějších dinosaurů. Youngina byla pravděpodobně stavěna pro velkou rychlost, jednak aby dohnala kořist, kterou mohl tvořit větší hmyz a menší druhy obojživelníků, a také na to, aby dostatečně rychle unikla spárům hladových predátorů. Měla zvláštně úzký a dlouhý čenich a řadu malých, zato však ostrých zoubků. Spousta Younginniných příbuzných se řadila mezi vodní živočichy, každopádně Youngina samotná preferovala určitě více suchou zem. Zajímavé je, že nalezené kosti byly objeveny v norách a patří určitě pouze mláďatům, která se k sobě vzláštním způsobem tiskla. Buďto se chtěla navzájem zahřát v období chladu, anebo se k sobě natiskla během nějaké povodně či příchodu písečné duny...
Popis Younginy se v knihách moc neobjevuje, výjimku však může tvořit publikace Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse s názvem "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Panderichthys!

Elginia

21. října 2014 v 16:27 | HAAS
Elginia byla plazem z nadčeledi pareiasauridů (Pareiasauridae) vyskytující se v období svrchního Permu. Fosilie se našly ve Skotsku, je to skotská specialita. Většina pareiasauridů, jako například Pareiasaurus či Scutosaurus, dorůstali asi 2,5 metrové délky, zatímco Elginia byla celkově zakrslá-její délka nepřesahovala 60 centimetrů. Zároveň patřila mezi nejposlednější a také ty nejvíce impozantní permské plazy vůbec, a to především díky podivným bodcům na hlavě a jejímu samotnému tvaru. Bodců se na hlavě vyskytovalo mnoho, dva z nich byly však zvláště výrazné. Paleontologové přesně něvědí, k čemu tato podivná výzbroj sloužila, podle některých teorií používali samci neuvěřitelně ostré lícní bodce při soubojích o samice či teritorium, podle jiných šlo zase o znak k předvádění se, podobně, jako například paví ocas. Možnost imponování je v tomto případě paleontology uznávána poněkud častěji. Jen si představte Elginii pokyvující svou hlavou zezhora dolů, ze strany na stranu, tímto způsobem mohla snadno zastrašit protivníka. Povrch hlavy ještě pokrývaly vrásky a drobné hrboly. Vzhledem k malé délce těla snad mohlo jít o celkem mrštného živočicha schopného útěku před dravci. I tak ale byla Elginia docela zavalitá, končetiny neměla posazeny pod tělem, jako dinosauři, takže opravdu připomínala spíše své starobylé příbuzné. Ke konci Permského období Zemi postihly katastrofální změny klimatu, k čemuž došlo i působením vulkanické činnosti a možným nárazem asteroidu. Největší masové vymírání nepřežilo přes 90 % druhů-Elginie byly mezi nimi...
Popis tohoto méně známého prvohorního živočicha najdete v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Youngina!!!

Eryops

14. října 2014 v 16:23 | HAAS
Eryops ("dlouhá tvář") byl obojživelný kryptolebec žijící na Zemi v období pozdního Karbonu až raného Permu. Patří mezi nejznámější zástupce skupiny kryptolebců, a navíc se jednalo o celkem úspěšný druh. Tento živočich byl lovcem, pravděpodobně obýval mokřiny a bažiny plné zeleně, v nichž číhal na svou kořist. Tvar těla i lebky naznačuje, že Eryops lovil především ve vodě. Oči a nozdry byly umístěny na vrcholku hlavy, což je pro vodní lovce typické. Tento znak dovoluje predátorům ponořit zbytek těla pod hladinu, ale oči a nozdry zůstávají nad ní. Eryops tedy určitě lovil ze zálohy. K plavání mu pomáhal také silný ocas. Možná Eryops plaval podobným způsobem, jako dnešní krokodýli, každopádně ačkoliv šlo o obojživelníka, podobal se více plazům, možná dokonce především krokodýlům, a to i svým způsobem života. Každopádně, kůže byla podle výzkumu fosilních pozůstatků poseta nějakými kostěnnými hrbolky. Občas pravděpodobně z vody Eryopsové vylezli a slunili se na padlých kmenech stromů. Ve vodě lovili menší čtvernožce a ryby, přičemž využívali svých drobných pilovitých zoubků k jejich uchvácení. Celkově byl tento tvor dlouhý okolo 60 centimetrů, ale některé zdroje uvádějí délku až 2 metry a váha je odhadována na tak 20-200 kilogramů. V současné době je vědcům znám jediný druh tohoto živočicha: E. megacephalus ("velká hlava"). Nejvíce zkamenělin Eryopse bylo objeveno v Texasu, ale není vyloučeno, že kdysi obýval velikou část Severní Ameriky...
O tomto tvorovi se můžete dozvědět více například v knize Dinosauři a život v pravěku od Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse či v knížce Putování pravěkem od Bořivoje Záruby.

Příště Elginia!

Procynosuchus

9. října 2014 v 15:37 | HAAS
Procynosuchus ("před psím krokodýlem") žil v jižní Africe, hlavně na území Jihoafrické republiky, v období pozdního Permu. Je jedním z nejstarších a také nejprimitivnějších zástupců skupiny Cynodonta. Jako typický synapsid a také therapsid to byl plaz velmi se podobající savcům. Jméno mu dal profesor Robert Broom v roce 1937, přičemž šest let předtím byl popsán stejným paleontologem jako Cyrbasiodona a rok před oficiálním pojmenováním jako Parathrinaxodon. Nakonec se ale zjistilo, že všechna zvířata jsou v podstatě jedním. Normálně by tedy mělo být používáno původní jméno, tedy Cyrbasiodona, ale to se užívá jen zřídka-název Procynosuchus dosáhl u vědců i veřejnosti velkého úspěchu a obliby. Paleontologové docela přesně vědí, jak tento tvor vypadal. Z Procynosucha je totiž známo mnoho lebek a kostí, dokonce i celá, kompletní zkamenělá kostra. Nebyl moc velký, na délku měřil asi 60 centimetrů a vážil maximálně 5 kilogramů, přinejmenším však alespoň polovinu. Na první pohled vypadal tento kynodont těžkopádně, ale ve skutečnosti šlo o skvělého plavce. Zadní část těla totiž byla ulehčená, byla ohebnější, než u jiných kynodontů, ocasní obratle byly zloštělé a zkamenělé nálezy dokazují přítomnost plovacích blan mezi prsty. Odlehčená zadní část těla spolu s delším ocasem pomáhala Procynosuchovi plavat stejným stylem, jako krokodýlové a aligátoři. Další výborně viditelnou adaptací na život ve vodním světě je plochost končetin. Ty pak mohlo toto zvíře využívat jako nějaká pádla. Procynosuchus byl masožravcem, drobné zoubky umístěné v čelistech mu pomáhaly při chytání drobných rybek nebo obojživelníků. Je zřejmé, že se zdržoval v menších jezerech nebo poblíž, kde číhal na kořist. Někdy se mu také říká "savčí krokodýl" nebo "krokodýlí savec", a toto označení se k němu skvěle hodí...
Popis tohoto tvora najdete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště popis Eryopse!!!

Therocephalian

17. června 2014 v 15:37 | HAAS
Therocephalian, nebo-li svým pravým názvem Euchambersia, byl velmi mocný predátor se smrtícím způsobem zabíjení. Jeho výskyt byl zaznamenán už ke konci Permu, většího rozmachu však jako rod dosáhl až na začátku Triasu. Patřil k nemála tvorům, jimž se podařilo přežít Permské vymírání (při němž zmizelo 90 % fauny) a zocelit se natolik, aby nové populace opět osídlily kdysi obydlené oblasti. Nalezištěm fosílií se stala Jižní Afrika. Therocephalian není řazen mezi giganty, měřil možná o málo více, než metr. Také čelistní skus, vypočítaný odborníky, nebyl veliký. Smrtící vodítko pro zabití oběti se ale nacházelo právě mezi čelistmi, přímo v zubech. Therocephalian měl ostré, špičaté zuby, podobné těm hadím. Je stoprocentně jasné, že šlo o jedové zuby. Stopy po jedových žlázách byly mezi zachovalými fosiliemi objeveny za každým ze zubů. Podobně jako jedovatí hadi, i Therocephalian používal své zuby pouze k proniknutí do kůže oběti. V seriálu Putování s pravěkými monstry, v němž skupina Therocephalianů usmrtila Lystrosaura, bylo vysloveno, že jed tohoto dravce je ještě toxičtější, než jed mamby černé. Dá se to těžko potvrdit, jde samozřejmě jen o domněnku, nicméně vzhledem k velikosti špičáků se dá alespoň usoudit, jak moc se mohl predátor do těla své oběti zakousnout. Nedá se však odhadnout toxicita jedu, zda-li byl cytotoxický či neurotoxický a ani kolik by stačilo k usmrcení živočicha různé velikosti...
Informace o tomto tvorovi najdete jednak v seriálu Putování s pravěkými monstry, anebo v příručce The Complete Guide to Prehistoric Life, jejímž autorem je Tim Haines.


Příště Procynosuchus!

Ericiolacerta

7. května 2014 v 12:08 | HAAS
Ericiolacerta byl masožravý savcovitý plaz, therapsid, z celkově proslulé skupiny Therocephalia. Žil na samém konci období Permu, skutečný rozmach však zaznamenal až na začátku Triasu. Vyskytoval se vlastně v pozdních prvohorách i raných druhohorách. Většina therapsidů ze skupiny Therocephalia nedosahovala délky více, než jeden metr, a Ericiolacerta nebyla výjimkou. Její ještěrkovité tělo měřilo 20 centimetrů. Zřejmě se jednalo o hmyzožravce. Paleontologové tak soudí z nalezených zubů, ty byly malé, ostré, ale nevhodné k prokousnutí masa nějakého velkého živočicha. Ericiolacerta se mohla maximálně přiživovat ještě na mršinách nebo lovit malé rybky či obojživelníky. Proti ostatním dravým zvířatům, se kterými sdílela své území, ovšem neměla šanci. Ocas Ericiolacerty je krátký a mohutný. Končetiny byly vybaveny pěti prsty. Ušní otvory se nacházely až téměř u krku. Ten byl velmi krátký a doslova splýval se zbytkem těla. Ericiolacerta byla velice raným zástupcem své rodiny, z níž později vzešli větší a úspěšnější rody. Její zkameněliny se našly v Jihoafrické republice a na Antarktidě. Podle fosilních pozůstatků se vědci domnívají, že mohla lovit ve skupinách...
Popis Ericiolacerty najdete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1999.

Příště Therocephalian!

Cistecephalus

29. dubna 2014 v 14:56 | HAAS
Cistecephalus byl dicyonodont. Jednalo se o savcovitého plaza, tady lépe řečeno therapsida. Stejně, jako většina ostatních dicynodontů, i Cistecephalus žil v pozdním Permu. Vyskytoval se na území dnešní Jižní Afriky, včetně plošiny Karoo. Často se zřejmě stával obětí velkých dravců, jako byl Gorgonopsid nebo jemu příbuzný, malý Lycaenops. Cistecephalus patřil mezi rozsáhlou skupinu dicynodontů, kteří se přizpůsobili životu pod zemí. Mezi další řadíme například Diictodona nebo Robertii. Paleontologové to mohou říci zcela s jistotou, protože tělo Cistecephala bylo krátké a trochu plošší a navíc, přední končetiny byly trochu delší, než zadní. Podobně je tomu v současnosti u krtka. Cistecephalus měl dále malou, klínovitou hlavu s očima posazenýma nahoře. Pravděpodobně šlo o hmyzožravce, jenž vyhledával v pouštní půdě při okolí svých nor nejrůznější hmyz, červy, plže a jiné bezobratlé. Nebyl příliš velký, dospělí jedinci sotva dorůstali délky 40 centimetrů, nejčastěji měřili pouhých 33 centimetrů a vážili pár gramů. Je také jedním z prvních kdy objevených dicynodontů, za jeho povědomí můžeme poděkovat slavnému vědci Richardu Owenovi...
Popis tohoto malého tvorečka najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1991.

Příště Ericiolacerta!

Greererpeton

22. dubna 2014 v 15:36 | HAAS
Greerpeton ("obojživelník z Greeru") byl jedním z prvních suchozemských temnospondylů. Na naší planetě se vyskytoval v raném Karbonu, před 345 až 328 miliony let. Na délku Greererpeton dosahoval až 1,5 metru a vážil asi 10 kilogramů. Hlava byla nízká, plochá a lebka celkově měřila 18 centimetrů. Páteř tohoto obratlovce tvořilo 40 obratlů, což je dvakrát více, než u ostatních temnospondylů. Tento tvor měl ještě mnohé z dob přechozích. Po svých předcích-rybách-zdělil rýhy na lebce, jež vyznačují přítomnost kanálků postranní čáry. Ta rybám normálně slouží k identifikování chvění a pohybu vody, pokud ji však také měl, jak ji Greererpeton využíval je nezjištěno. Protože se však lebka výborně zachovala, jsou si paleontologové v celku jistí tím, že střední ucho Greererpetona bylo spíše nevyvinuté. Znamená to, že se lišil od současných obojživelníků. I když je nález zachovalý, vědci si stále nejsou jisti, do jakých skupin mají Greererpetona zařadit. Někteří zastávají názor, že jde opravdu o člena skupiny Temnospondyli, značí o tom i mnohé podobné charakteristické znaky, ale někteří jej naopak považují za ichthyostegaliana. Co je však jasné, patřil do čeledi Colosteidae. Tato čeleď bývá naopak častěji přiřazována k rodině Anthracosauria. Nikdo neví. S určitostí však můžeme říci, že obýval bažiny pravěké Západní Virginie a šlo o dravce...
Popis Greererpetona najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1999, na straně 51.

Příště Cistecephalus!

Canobius

16. dubna 2014 v 15:49 | HAAS
Canobius byla další z mnoha pravěkých ryb prvohorních moří. Tento druh žil tentokrát v raném Karbonu, před asi 340 miliony let ve skotských bažinách, které sdílel s některými (mnohem) většími zástupci zvířecí říše, jako byl přerostlý hmyz nebo velcí obojživelníci. Canobius do tohoto světa zapadal, ale byl nesmírně malý-pouhých 7 centimetrů dlouhý, jako dnešní zlatá rybka. Ale v porovnání s ní měl některé výjimečné znaky, důležitější, než ryze zlaté šupiny. U podtřídy primitivních paprskoploutvých ryb, Actinopterygii, totiž můžeme pozorovat nové vývojové znaky, jež zasáhly evoluci lebek těchto vodních živočichů. Jazylkové a lícní kosti se zde postupně napřimují, což ovšem znamená jediné: Čelisti byly zavěšeny rovnou pod mozkovnou. Jakou to mělo výhodu? Předchozí ryby takový znak neměly a když se vyvinul u podtřídy Actinopterygii, měly tyto ryby velkou výhodu, a to velké otevření úst a zvětšení žaberního prostoru za čelistmi. Canobius byl tedy rychlý, mrštný a mohl se živit většími zvířaty, než jeho dávní předkové. Zdá se ale, že i tak tato ryba dávala větší přednost planktonu před některými larvami hmyzu. Stejně, jako jemu příbuzný pozdější Platysomus, i Canobius má mnohé z typických znaků ryb uzpůsobených pro život ve slané i sladké vodě...
Popis této praryby můžete najít v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" z roku 1999.

Příště Greerpeton!
 
 

Reklama