Popisy pravěkých rostlin

Glyptostrobus

Úterý v 18:04 | HAAS
Glyptostrobus, česky patisovec, je nahosemenná dřevina řadící se do čeledi cypřišovitých. Někdy však bývá řazen také mezi tisovcovité, tedy do užší skupiny cypřišovitých rostlin. Řada druhů už vyhynula, jediným dnes žijícím druhem je patisovec převislý (Glyptostobus pensilis), který se divoce vyskytuje v Číně, od provincie Fu-ťien až po provincii Jün-nan a sever Vietnamu. Je to rostlina vysoká až 30 metrů, průměr kmenu dosahuje až jednoho metru, nicméně šištice jsou poměrně malé; měří jen 2 až 3 centimetry. Když se otevřou, padají z nich okřídlená semena. Tímto způsobem se Glyptostrobus rozmnožuje. Současně žijící patisovec převislý je kriticky ohrožený, značná část jeho populace byla ve volné přírodě vymýcena. Proto se s ním setkáme především v sekundárních výstavbách. V minulosti byl však Glyptostrobus rozšířen po celé Eurasii a také v Severní Americe. V Paleocénu a Eocénu obýval i zdánlivě mrazivé oblasti Arktidy, kde bylo tehdy ve skutečnosti mnohem, mnohem tepleji než dnes. Zdá se však, že pochází ze Severní Ameriky. Otisky nejstarších severoamerických patisovců se datují už do pozdní doby Křídové. Především v třetihorách byl Glyptostrobus běžný. Jeho výskyt v České republice byl naprosto jasně dokázán v mostecké pánvi. V případě střední Evropy se jednalo o druh Glyptostrobus europaeus, tedy patisovec evropský. Jedná se o jeden z hlavních uhlotvorných jehličnanů. Z nálezů vyplývá, že se v mnohém podobal svému žijícímu východoasijskému příbuznému. Šištice byly též 2 až 3 centimetry dlouhé, a zhruba 1 centimetr široké. Větvičky byly spirálovitě pokryty šupinovými jehličkami, jež byly velice malé. I přes své jméno se patisovec evropský nevyskytoval pouze v Evropě. Nálezy byly učiněny také v Grónsku, v Severní Americe a také v Asii. Pokud jsou některé z mosteckých exemplárů druhu G. europaeus dobře zachovalé, pak ty z kanadské formace Paskapoo v Albertě jsou přímo excelentní. Stejně jako jeho dnešní příbuzný, i pravěký Glyptostrobus byl opadavý strom. Jehličnaté listy opadávaly sezónně. Někteří botanici si myslí, že rozdíly mezi druhy G. pensilis a G. europaeus jsou tak nepatrné, že by vlastně dnešní východoasijská forma mohla představovat tentýž druh.
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii nebo na webu Botany.cz.

Příště Cladophlebis!

Noeggerathia

31. října 2017 v 18:03 | HAAS
Noeggerathia byla suchozemskou rostlinou, která se trochu podobala kapradinám. Řadila se do skupiny Noeggerathiales, jež existovala v obdobích Karbon, Perm a Trias. Dříve byly tyto rostliny považovány za velmi blízké příbuzné kapradin, v současnosti je však paleobotanici řadí Progymnospermopsida. Tato dynastie rostlin naopak existovala pouze v geologických periodách Devon a Karbon, a Neoggerathia mohla být jedním z jejích posledních zástupců. Vyskytovala se na naší planetě v pozdním Karbonu a na začátku Permského období. Její fosilní pozůstatky byly objeveny po celém světě. Byla popsána už roku 1820 Kašparem Šternberkem a pojmenována podle německého geologa J. J. Nöggeratha. Zařazení tohoto taxonu do systému bylo dlouho sporné, a roku 1906 se dokonce myslelo, že Noeogerathia byla cykasem. Jak však dnes víme, patřila mezi rostliny skupiny Progymnospermopsida. Dobře zachovalých zkamenělin však nebylo nalezeno mnoho. Ty nejzachovalejší však pocházejí z České vysočiny. Formálně uznávaných druhů je 7. Noeggerathia se neřadila mezi karbonské giganty. Dosahovala výšky jen asi jednoho metru. Vše, co z ní však známe, jsou jen zkamenělé otisky složených listů. Ty měly dvě řady lístků, z nichž se skládal celý velký 30 centimetrů dlouhý list. Ačkoliv fosilní kmen nebyl nikdy nalezen, je pravděpodobné, že byl velmi krátký. Z konců větví Noeggerathie vybíhaly šištice se sporofyly, jež sloužily rostlině k rozmnožování.
Popisek této karbonské rostliny najdeme například v publikaci Prehistoric Life: The Definitive Visual History of Life on Earth od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště Glyptostrobus!

Psaronius

3. října 2017 v 17:52 | HAAS
Psaronious ("drahý kámen") byla stromová kapradina, která žila v geologických obdobích Karbon a Perm. Patřila do čeledi maraciovitých, podobně jako jí velmi podobný Pecopteris. Tato stromová kapradina je známá pouze z fosilních zbytků částí kmene nebo listů, především pak otisků listů v kamenech. Ve skutečnosti však Psaronius neměl kmen v pravém slova smyslu. Místo kmene byl tvořen stovky kořínků, spojených dohromady v kořenový plášť. Na jeho spodku byl už tvořen pouze kořeny, zatímco nahoře z něj vyrůstaly listy. Základny listů byly pevně připevněny, aby listy unesly. Jediný list Psaronia mohl měřit 2 až 3 metry. Poté, co se listy odlomily, zanechaly eliptické jizvy na povrchu stronku. Ty jsou patrné na některých fosiliích této rostliny. Celkový vzrůst stromové kapradiny rodu Psaronius činil okolo 10 metrů. V porovnání s rostlinnými giganty Karbonského světa, například s třicetimetrovými Lepidodendrony, byl sice Psaronius poměrně malý, rozhodně však šlo o vysokou rostlinu. V některých částech Karbonských močálů a později také sušších Permských lesů přímo dominoval. Karbon byl nejzelenějším obdobím života na Zemi, právě v této době bylo na světě nejvíce kyslíku kvůli enormnímu počtu rozmanitých stromových kapradin i jiných rostlin. Psaronius byl tedy jeden jeden z mnoha stovek rodů poměrně velkých rostlin, jež tehdy žily na naší planetě. Důvod, proč Psaronius dostal své jméno, je ten, že se s nalezenými zkamenělými zbytky v minulosti v Evropě obchodovalo. Těmto "drahým kamenům" se v angličtině říkalo starling stone, v němčině zase staarstein. Německé nálezy, pocházející především ze Saska, se datují do období před 290 miliony let, tedy do raného Permu. Části těchto a dalších rostlin fosilizovaly díky četným vulkanickým erupcím, které tehdy na území dnešního Německa působily. Jedná se o nejmladší zástupce rodu Psaronius. Naopak ti nejstarší pocházejí z období pozdního Karbonu, ze Skotska. Byly také nalezeny zkamenělé zbytky Psaronia s mikroskopickými zbytky původní tkáně.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Noeggerathia!

Palmoxylon

19. září 2017 v 16:39 | HAAS
Palmoxylon byl poměrně úspěšný rod arekovitých rostlin, tedy palem, jenž žil v době před 85 až 11 miliony let. To znamená, že se vyvinul už v období Křídy, a vyhynul až v období Miocénu, v mladších třetihorách. V několika zemích po světě bývají nalézány fosilie Palmoxylonu jakožto zkamenělé dřevo. Některé z nalezených kusů fosilizovaných kmenů nesou i pozůstatky prutů, z kmene kdysi vyrůstajících. Nalezených druhů je asi 200, pocházejí z různých časových úseků vývoje Země, a byly nalezeny v Indii, Libyi, Egyptě, Argentině, Německu a Spojených státech amerických. Mnoho křídových druhů Palmoxylonu pochází především z argentinské Patagonie, v některých oblastech se tam zkamenělé dřevo Palmoxylonu vyskytuje dost běžně. Oligocénní exempláře byly zase nalezeny ve Spojených státech, ať už jde o Texas nebo o Louisianu či Wyoming. Poblíž zkamenělého dřeva oligocénního Palmoxylonu bývají často objevovány i pozůstatky korálů, mořských hub a měkkýšů. Není to tím, že by tato rostlina žila mezi nimi, ve vodě. Důvodem je fakt, že Palmoxylon byl typickou tropickou palmou, vyskytující se převážně na plážích. V době, kdy Palmoxylon rostl na území Texasu a Louisiany, bylo pobřeží Mexického zálivu mnohem severněji než dnes. Mnohé z druhů Palmoxylonu ze severní Afriky, zejména pak z Egypta, pocházejí z doby Miocénní. Amatérští geologové či paleontologové zkamenělé dřevo Palmoxylonu rádi sbírají. Zároveň jsou však malé kousky tohoto dřeva celkově populární ve šperkařství. Různé obdoby mohou být doplněny krásou fosilizovaného dřeva této pravěké palmy. Ale i v minulosti byly fosilie Palmoxylonu hojně využívány lidmi. Původní američtí obyvatelé, Indiáni, používali toto dřevo k výrobě svých nožů, oštěpů, šídel a škrabáků. Tento rod pravěkých palem popsal už roku 1882 německý botanik a paleobotanik August Schrenk.
Popis této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Psaronius!

Pecopteris

12. září 2017 v 17:54 | HAAS
Pecopteris ("učesaná kapradina") byl velmi rozšířený rod rostlin existujících v období prvohor, konkrétně pak v geologických periodách Devon, Karbon a Perm. V 19. století byla tato prvohorní rostlina popsána Adolphe-Théodorem Brongniartem, slavným francouzským botanikem a držitelem Wollastovy medaile za práci v oboru geologie. Jen k roku 1997 bylo popsáno snad 300 různých druhů rodu Pecopteris, a dnes, o dvacet let později, jich možná bude ještě o několik desítek víc. Pecopteris patřil do čeledi maraciovitých, což jsou rostliny řadící se do oddělení kapraďorostů, z nichž většina roste na zemi. Dnes se na Zemi vyskytuje šest rodů s až 150 druhy, setkáme se s nimi obvykle v tropech a subtropech po celé planetě. Historie čeledě maraciovitých však sahá až do konce Devonského období, na jehož konci se ve fosilním záznamu objevuje Pecopteris. Byla to jedna z mnoha primitivnějších rostlin, jež existovala na souši v době, kdy suchou zem začali osídlovat první obojživelníci. Nejvíce se však Pecopterisovi dařilo v období Karbonu, nejzelenějším období vývoje naší planety. Rozsáhlé stálezelené lesy a močály byly pro tento typ rostlin bezpečným útočištěm. Také se jim tam velmi dařilo. V poslední etapě Karbonu, během stupně pensylván, byl Pecopteris nesmírně úspěšný. Právě z této doby pochází většina nalezených zkamenělin, obvykle otisků listů v horninách, a tedy i většina z mnoha popsaných druhů. Na počátku Permu pak tento předtím úspěšný rod zcela vymírá. Pravděpodobně to bylo způsobeno změnou klimatu na Zemi, stejné důvody vedly k vyhynutí obrovského hmyzu. Klima bylo sušší, močály zmizely, Pecopteris se této proměně nedokázal přizpůsobit a proto vyhynul. Fosilie Pecopterise byly nalezeny v mnoha částech světa, od Kanady a Spojených států přes Portugalsko a Španělsko až po Maroko. Množství krásně zachovaných otisků listů Pecopterise pochází především z amerického státu Virginie, z doby před 303 miliony let. Pecopteris byla kapradina mohutného vzrůstu, listy byly velké a 3 krát nebo 4 krát zpeřené. Z hlavního žebra každého listu vyrůstaly ještě přeměněné a laločně stříhané lístky.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Palmoxylon!

Solenopora

11. září 2017 v 16:51 | HAAS
Solenopora byl rod červených řas ze skupiny Corallinales. Řasy patřily mezi první organizmy, které se kdy objevily na Zemi. Vyvinuly se v době, kdy ještě na naší planetě nebyl žádný kyslík. Proto byl jejich vznik velmi důležitý; bez nich by se patrně nikdy nevyvinuly všechny skupiny vyšších organizmů, možná by vůbec neexistovali živočichové. Ale protože řasy stejně jako všechny rostliny produkují kyslík, mohli se po dlouhé době objevit i další rostliny a živočichové dýchající tento životadárný plyn... Mnoho řas žije v moři. Solenopora se řadila mezi ně. Tento rod existoval přinejmenším od doby Ordoviku až do období Jury, tedy z této doby pochází většina nalezených pozůstatků. Celkově však Solenopora žila od Kambria až po třetihory, byl to tedy velmi úspěšný rod řas. Čtyři odlišné druhy a pravděpodobně mnoho dalších dosud nepopsaných postupně prošly velkou částí vývoje života na Zemi, od kambrické exploze přes různá živočišná vymírání. Je nicméně pravděpodobné, že některé druhy budou reklasifikovány, protože exempláře z doby po prvohorách vykazují jisté odlišné znaky. Celkově je však jisté, že Solenopora byla červenou řasou. Vytvářela kupy nebo štíhlé rourkovité stélky, podobně jako stromatolity. Samotné stélky se vždy rozdvojovaly do tvaru písmene Y. Byly pokryty velice jemnými póry, jež bývají na zkamenělinách často viditelné. Protože tyto stélky tvořil kalcit, dobře fosilizovaly, a proto dnes mají paleobotanikové k dispozici řadu odlišných exemplářů ke studiu. Ještě pozoruhodnější je fakt, že některé fosilizované exempláře Solenopory obsahují původní růžovou barvu. Solenopora byla rozšířena v mořích a oceánech celého světa, proto se setkáme s fosiliemi těchto řas z mnoha různých lokací. Například druh Solenopora jurassica pochází z Německa a Španělska, S. guangxiensis z čínského Permu, dobře známý druh S. spongioides z estonského a norského Siluru...
Krátký popisek řasy rodu Solenopora najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Pecopteris!

Sphenopteris

5. září 2017 v 17:09 | HAAS
Sphenopteris byl velmi úspěšným a dlouho existujícím rodem rostlin z čeledi Lyginopteridaceae. Občas se předpokládá, že to byla kapradina, ale bývá popisována spíše jako kapraďosemenná rostlina, jež se řadí mezi cykasorosty. Většina zkamenělin této rostliny pochází z období Karbonu a Permu, avšak podle některých nálezů lze usuzovat, že přežila až do Křídového období, což by z ní činilo jeden z nejdéle žijících rodů rostlin, samozřejmě však obsahujících mnoho druhů. Počítat s časovým rozpětím Karbon až Perm je ale rezervovanější a ověřenější. Tato rostlina, jež byla popsána Sternbergem roku 1825, však žila v celé řadě prostředí, byla tedy velmi přizpůsobivá. Vydržela v různých habitatech. Nicméně preferovala především bažinatá místa. Její lístky mají mírně zubaté okraje. Listy bývají okolo 51 centimetrů dlouhé, i když většina nalezených vzorků je malých. Vždy totiž záleží na uštípnutí horniny, na tom, kolik se toho z listu otisklo do dávného bahna... Většina nálezů zkamenělin Sphenopterise pochází z Jižní Ameriky. V Brazílii byly fosilie Sphenopterise objeveny v horninách Morro Papalé ve městě Mariana Pimentel, jež se nachází ve státě Rio Grande do Sul, nejjižnějším státu Brazílie. Avšak paleobotanici mají k dispozici i zkameněliny Sphenopterise z Kolumbie, a to konkrétně z formace Valle Alto v Kolumbii. Právě tato formace je Jurského stáří, takže pokud zkameněliny odsud skutečně patří Sphenopterisovi, bylo by to potvrzení toho, že tento rod rostlin žil od poloviny prvohor až po velkou část druhohor, ne-li pak po jejich konec v období Křídy.
Popisek této rostliny najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Solenopora!

Mariopteris

15. června 2017 v 17:13 | HAAS
Mariopteris patří mezi rozličné druhy rostlin, jež žily v geologickém období Karbon, nejzelenějším období v historii naší planety. Tento rod kapradin se vyskytoval na Zemi v pensylvánské době Karbonu, tzn. v pozdní části geologického období (asi před 320 až 300 miliony let). Řadil se k úspěšným druhům a byl rozšířen přinejmenším po velké části dnešní severní polokoule, odkud dnes pocházejí nálezy fosilií, ačkoliv před třemi sty miliony let byly některé části Evropy (například Británie) poblíž rovníku. Mariopteris jako ostatní kapradiny tvořil spory. Když spory dopadly na zem, nejlépe dosti vlhkou, vyrostly v zelený prvoklíček, jenž se nazývá prothallium. Z prothallia pak za určitou dobu vyrostla dospělá kapradina, opět tvořící spory a tak se proces opakoval po celé miliony let, než Mariopteris vyhynul a vyvinul se v rozvinutější druh. V Severní Americe i Evropě se dají fosilie Mariopterise lehce poznat podle tvaru listů otisknutých v karbonských horninách. Rostlina měla široké listy rostoucí spirálovitě na hlavním stonku. Lístečky vycházející z každého většího listu byly pak úzké a jejich okraje byly typicky zubaté. Nalezené vzorky mohou být různě velké, záleží na velikosti kusu horniny, jenž byl nalezen. Celkově však nebyl Mariopteris nikterak překvapujícího vzrůstu a jednalo se o jednu z menších rostlin. Naopak vzdálení příbuzní Mariopterise, gigantické kapraďorosty, karbonské krajině dominovaly a některé z nich bez problémů vyčnívaly až 40 metrů nad zem. V jejich listoví se skrývaly obrovské vážky a jepice. Na spodku bažinatých lesů nacházeli tvorové jako velcí pavouci a švábi útočiště právě mezi Mariopterisy a jim podobnými kapradinami... Dosud bylo vědecky popsáno několik druhů Mariopterise, ale asi nejznámější ze všech je M. nervosa.
Popisek této rostliny můžete nalézt v knize Chrise Pellanta "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Sphenopteris!!!

Eupecopteris

5. června 2017 v 16:41 | HAAS
O mnoha pravěkých rostlinách není zaznamenáno velké množství dat. Vzácnost některých druhů či rodů a neúplnost či malé číslo nalezených vzorků mnohdy může za strohost informací, jež můžeme o té či oné prehistorické rostlině vyslovit. Mezi ně se řadí i Eupecopteris, jenž byl na světě hojně rozšířen v období svrchního Karbonu stupně Pensylvánian, tedy asi před 323 až 300 (někdy se uvádí až 298) miliony let. Přestože Karbon byl nejzelenějším obdobím v historii naší planety a o některých z rostlin v tomto údobí existujících toho víme mnoho (např. Lepidodendron nebo Calamites), o Eupecopterisovi se toho tolik neví. Avšak překvapivě, jakožto zkamenělina není vzácný. Vlastně se řadí mezi obvykle nalézané karbonské zkameněliny. Patřil mezi kapraďosemenné, které už v Karbonu zaznamenávaly vzestup. Eupecopteris měl dřevnatý stonek a jemné listy. Nalézané vzorky listů bývají obvykle okolo 60 milimetrů dlouhé, ale délka se samozřejmě může lišit, závisejíc na konkrétní fosilii. Některé zkamenělé otisky listů se zachovaly v tzv. konkreci. Jedná se o útvar, jenž vznikl nahromaděním nerostné látky okolo zkameněliny. Existují vzorky Eupecopterise, které se nalezly přímo v železné konkreci, což vzhledu zkameněliny dodává na úžasu. Takové konkrece se mohou vytvářet v usazených horninách. Důvod, proč se z Eupecopterise zachovaly většinou zkamenělé otisky listů, je prostý, podobně jako u mnoha dalších pravěkých rostlin. Spadlé listy skončily na dně karbonských močálů, byly přikryty sedimentem a poté zkameněly. S fosiliemi Eupecopterise se můžeme setkat v Evropě, Asii i Severní Americe, zdá se tedy, že rod byl rozšířen především na severní polokouli. Koncem Karbonu však již existoval superkontinent Pangaea, a tak se rostlina mohla rozšířit i dále. S koncem tohoto období ji však postihlo vymření...
Popisek Eupecopterise můžete najít v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.



Příště Mariopteris!

Coniopteris

25. května 2017 v 17:55 | HAAS
Coniopteris byla kapradina, která se na naší planetě vyskytovala po celé druhohory, tedy v Triasu, Juře i Křídě. Byla rozšířena po celé zeměkouli: její fosílie se našly v Severní Americe (Britská Kolumbie a Nunavut v Kanadě, Utah a Montana v USA), Austrálii, Číně, Rusku, Indii, Japonsku, Mexiku, Antarktidě i Evropě (Rumunsko, Polsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Pro tuto nízkou, stálezelenou rostlinu, která hojně rostla ve světlých i tmavých lesích, obývaných po celé druhohory širokou škálou jiných kapradin, kapraďorostů, jehličnanů a v neposlední řadě velkou spoustou dinosaurů, je typický především jeden znak. Její lístečky byly na horním okraji zubaté, až vytvářely jakousi pilku. Lístečky Conipterise vyrůstaly na spirálovitě rostoucím stonku. Ten rostl pod ostrým úhlem (méně než devadesát stupňů). Z tohoto druhu rostliny se zachovalo jen málo. Většina zkamenělin, které máme k dispozici, jsou vzorky dlouhé jen 20 milimetrů, výjimečně však bývají delší. Obvykle se zachovaly jen otisky listů v horninách. Z měkkých částí rostliny zbyla jen tenká vrstvička černého uhlí... Coniopteris byl kosmopolitně rozšířeným rodem, sestával však z řady druhů, které obývaly pouze určité oblasti. Zatímco druh Conipteris murrayana nalezneme v druhohorních sedimentech Spojeného království, zkameněliny C. frutiformes byly objeveny pouze ve 105,3 až 99,7 milionů let starých horninách Antarktidy (v oblasti Triton Point nedaleko slavného ledovce Venus). Coniopteris byl mimořádně úspěšný. Vyhynul až s koncem období dinosaurů. Jeho listy živily za celé druhohory nesčetné množství veleještěřích býložravců. Kapradinami se živili především mladí sauropodi, potulující se ve školkách po lesích a spásající nízko rostoucí vegetaci, přičemž jen rostli a rostli. Také různí menší ornithopodi, jako byli jurští Dryosauři nebo křídoví Thescelosauři se zaměřovali na kapradiny a jim vzrůstem blízké rostliny, s jejichž malými, zubatými lístečky si jejich keratinové zobáčky hravě poradily...
Popis kapradiny rodu Coniopteris naleznete v knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Eupecopteris!
 
 

Reklama