Popisy pravěkých rostlin

Corylus johnsonii

24. dubna 2018 v 19:51 | HAAS
Rod Corylus, česky líska, existuje na naší planetě už minimálně od začátku třetihorní éry. Botanici v současnosti rozlišují 15 až 18 různých druhů lísky rodu Corylus, jenž je rozšířen po většině mírných, subtropických a tropických oblastí severní polokoule. Avšal v minulosti existovalo více druhů rodu Corylus, a právě jedním z nejlépe prozkoumaných je Corylus johnsonii. Velice zajímavé je, že tento druh je známý především z otisků plodů. Tyto fosilie byly odkryty v Klondike Mountain Formation na severu amerického státu Washington, nepříliš daleko od hranice s kanadskou provincií Britská Kolumbie. Na konci poměrně silného stonku se vždy nacházelo po 2 až 3 plodů, tedy lískových oříšků. Ty měřily v průměru 8 až 17 milimetrů, a měly tvar oválu až kruhu. Ačkoliv je Corylus johnsonii v současné době klasifikován jako jediný druh, podle některých paleobotaniků by měl být rozdělen na několik samostatných druhů pravěké lísky. Je však možné, že právě C. johnsonii byl předchůdcem některých, ne-li mnoha dnešních druhů lísky. Byly také izolovány další fosilní lískové ořechy, především pak v Anglii, Grónsku či v americké Montaně. Zda však patří druhu C. johnsonii nevíme. Jisté však je, že tento druh lísky žil v období staršího Eocénu, před 65 až 48 miliony let, a ostatní fosilizované oříšky z již jmenovaných oblastí jsou zhruba stejně staré (případně pocházejí z mladšího Paleocénu). Samozřejmě to však nevylučuje velice pravděpodobnou možnost, že už tehdy existovalo velké množství druhů lísky, a C. johnsonii tedy nebyl jediným...
Popisek této rostliny můžete najít na anglické verzi Wikipedie.

Příště Abies milleri!

Coryloides

17. dubna 2018 v 18:25 | HAAS
Coryloides je vyhynulý rod stromu z čeledi břízovitých. Vyskytoval se na naší planetě v době, kdy byla značná část Severní Ameriky a Eurasie porostlá hustými listnatými lesy podobnými dnešním tropickým lesům, v období před 45 miliony let, tedy v geologické periodě Eocén ve starších třetihorách. Jediným nalezištěm, kde byly objeveny fosilní pozůstatky Coryloidu, je geologická formace Clarno v americkém státě Oregon. V roce 1994 byl vědecky popsán americkým paleobotanikem Stevenem R. Manchesterem z University of Florida. Rodové jméno Coryloides, které rostlině dal, je odkazem na jméno Corylus, česky líska. Koneckonců líska také patří mezi břízovité rostliny, a Coryloides se jí výrazně podobal. Spolu s dnešní lískou a dalšími současnými i již vyhynulými rody břízovitých rostlin patřil Coryloides do podčeledi Coryloideae. Raní zástupci této podčeledi se ve fosilním záznamu objevují už v Křídě. Druhový název Coryloidu, C. hancockii, byl rostlině dán na počest amatérskému paleobotanikovi Alonzu W. Hancockovi... I přes svou podobnost dnešním lískám (na obrázku) byl Coryloides původně považován za prehistorickou palmu. Jakých rozměrů tato rostlina dosahovala, to bohužel s jistotou nevíme. Avšak dnešní americká líska (Corylus americana) měří od 2,5 do 5 metrů na výšku, přičemž její koruna je rozevřena do šíře tří až čtyřech a půl metru. Coryloides měl zřejmě podobné rozměry...
Popisek této rostliny můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Corylus johnsonii!

Zamites

27. března 2018 v 17:59 | HAAS
Zamites je rod druhohorních a třetihorních rostlin, které se svým vzhledem podobaly kapradinám nebo cykasům. Někdy bývají řazeny mezi benetity, jindy se uvádí, že není zcela jisté, do které skupiny rod Zamites patřil. Rostlina se však velmi výrazně podobala dnešní zamii neboli kejáku, což je rod cykasů zahrnující 58 různých druhů. Fosilie Zamita byly nalezeny na různých kontinentech a pocházejí z různých časů. Ty nejstarší se datují do období Triasu před asi 240 miliony let, ty nejmladší naopak pocházejí až ze starších třetihor, z Eocénního období před zhruba 40 miliony let. Zamites byl tedy velmi úspěšným rodem rostlin. Exempláře z období Triasu, patřící k několika druhům rodu Zamites, byly nalezeny v různých státech Evropy, v Japonsku nebo na Antarktidě. Jurské jsou opět z Antarktidy, ale i z Argentiny, Egypta, opět různých států Evropy, Gruzie, Turecka, Spojených států amerických... Křídový Zamites se prokazatelně vyskytoval v Kanadě (zvláště provincie Alberta) nebo v Ekvádoru, a eocénské exempláře, zajisté velmi vzácné, pocházejí z Kalifornie v USA. Nutno však podotknout, že míst, kde byly fosilie Zamita nalezeny, je mnohem, mnohem více. Svého času to byla jedna z nejrozšířenějších rostlin. Některé z nejlépe zachovalých zkamenělin Zamita pocházejí ze Solnhofenu v Bavorsku, jednoho z nejproslulejších německých nalezišť fosilií, které světu vydalo praptáka Archaeopteryxe. Zdejší zkameněliny pocházejí z období pozdní Jury. Nádherných otisků Zamita bylo v Solnhofenu odkryto opravdu hodně, ale jen 1 až 3 % z nich mají zachovalé i špičky listů. Listy Zamita byly takřka přímočaré... Zamites jistě za dobu své existence živil doslova tuny nejrůznějších druhů býložravců. Od savcovitých plazů na začátku Triasu, kdy ještě dinosauři nežili (alespoň pokud víme z fosilního záznamu, protože hranice stáří dinosaurů se posunuje do minulosti) přes různé ornitopody nebo sauropody až po třetihorní savce.
Popisek Zamita najdete na anglické Wikipedii. Přiložený obrázek je od DinoRaulu.

Příště Coryloides!

Hymenaea

20. března 2018 v 17:52 | HAAS
Hymenaea (česky kurbaryl) je rod tropických stromů, který se řadí do velmi početné čeledi bobovitých (Fabaceae). Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje už v Paleogénu (starší třetihory), konkrétněji pak v období Eocénu. Hymenaea existuje dodnes, jen v současné době nalezneme na naší planetě 14 různých druhů kurbarylu, z nichž některé se vyskytují na karibských ostrovech, jiné na neotropické pevnině (od Mexika po Brazílii). Jediný druh z této v současnosti žijící čtrnáctky se přirozeně vyskytuje na východě Afriky. Je to Hymenaea verrucosa, kterou někteří lidé mohou znát pod názvem Zanzibárský kopál. Byla kultivována v mnoha tropických částech naší planety, ve své pravé domovině, na východě afrického kontinentu, se však vyskytuje už několik posledních milionů let. Současné druhy kurbarylu mohou dosáhnout výšky až 25 metrů a tak většinou patří ke stromům vystupujících z deštného pralesa (mluvíme-li o latinoamerických pralesních druzích). Květy kurbarylu rostou na latě v podobě květenství. Pozoruhodností je, že druh H. courbarii byl užit jako modelový organismus pro výzkum dopadu zvýšené koncentrace oxidu uhličitého na fotosyntézu rostlin v neotropických oblastech. V dnešní době, kdy dochází ke klimatickým změnám, způsobeným částečně i člověkem, je takový výzkum velmi důležitý... Druh Hymenaea protera se ve fosilním záznamu objevuje v eocénním období před 40 až 35 miliony let. Šlo o jednu z rostlin, které produkovaly proslulý dominikánský jantar. Zkamenělá pryskyřice této a dalších tehdejších rostlin, které rostly ve starších třetihorách na karibských ostrovech, informovala svět paleontologie i o zvířatech, především pak těch bezobratlých, která v něm uvízla. Studie DNA, stejně jako morfologické studie, prokázaly, že H. protera byla blíže příbuzná svému dnešnímu východoafrickému příbuznému, než středoamerickým kurbarylům. To je ovšem zvláštní, neboť H. protera rostla ve střední Americe. Kromě karibských ostrovů se hojně vyskytovala i v Mexiku, stejně jako na severu Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika spolu pochopitelně tehdy ještě nebyly spojeny, H. protera tedy patřila mezi málo druhů organismů, které už tehdy obývaly oba světadíly, které se tehdy od sebe velmi výrazně lišily a byly od sebe podstatně vzdáleny. Druh H. mexicana je zase známý z pozdního Oligocénu až raného Miocénu jižního Mexika. H. allendis je také jihomexickou specialitou, a žila ve stejné době jako H. mexicana. Nádherný fosilizovaný květ, uzavřený v mexickém jantaru, je vystavován v Paleontologickém muzeu Eliseo Palacios Aguilera v mexickém státě Chiapas...
Více se o kurbarylu a jeho vyhynulých druzích můžete dozvědět na anglické Wikipedii.

Příště Zamites!

Psilophyton

13. března 2018 v 18:16 | HAAS
Psilophyton byla devonská cévnatá rostlina, příbuzná například velmi podobnému rodu Hostinella, která žila ve zhruba stejném čase. Bylo popsáno 14 druhů rodu Psilophyton, z nichž většina se ve fosilním záznamu objevila v poslední etapě raného Devonu. Jednu z výjimek tvoří druh P. krauselli, jenž je známý pouze z České republiky, a který existoval ve středním Devonu. Pro tento druh byly typické větvičky, které se rozdvojovaly, takže tvořily jakési vidličky. Tento typ větviček se však vyskytuje i u dalších druhů tohoto rodu... Psilophyton byla již rostlinou suchozemskou, byla však velmi primitivní. Dosahovala výšky asi 30 centimetrů, a s velkou pravděpodobností rostla vždy blízko vody, ať už sladké, tak snad i slané... Nejlépe prozkoumaným druhem Psilophytonu je P. dawsonii z poloostrova Gaspé v kanadské provincii Québec. Některé zachovalé exempláře vykazují známky přítomnosti výtrusnic (sporangií). Když jakési jednotky, pravděpodobně předstupně sporangií, zanikly, zanechaly po sobě vždy "puchýř" oválného tvaru. Jeho průměr byl 5 milimetrů. Xylém rostliny tvořil asi třetinu jejího průměru. Jiný druh, P. crenulatum z kanadského Nového Brunšviku, nesl na svých větvičkách ostny, jež byly okolo 0,6 centimetru dlouhé. Stále zůstává otázkou, proč jimi byly tyto rostliny vybaveny. P. crenulatum velmi výrazně připomíná marockou devonskou cévnatou rostlinu rodu Aarabia. Nebyly si však zcela blízce příbuzné. Velmi pozoruhodný je také druh P. primitivum ze staršího Devonu stupně prag. Zkameněliny nesoucí tuto rostlinu byly nalezeny ve formaci Posongchong v čínské provincii Jün-nan. Je to vlastně nejstarší známý druh rodu Psilophyton. Nalezené exempláře neměly tolik "puchýřů" jako exempláře pozdějších druhů. Všechny ostatní druhy Psilophytonu pocházejí z Evropy a ze Severní Ameriky, P. primitivum je dosud jediným asijským zástupcem rodu. Naopak rekord nejvyššího druhu zřejmě drží P. princeps, jehož stonek dosahoval až výšky 60 centimetrů. To není špatné na primitivní devonskou rostlinu! Psilopython byl vědecky popsán roku 1859 Dawsonem, podle něhož byl později pojmenován již zmiňovaný québecký druh.
O Psilophytonu se píše například v publikaci Evolution and Environment: A Symposium Presented on the Occasion of the 100th Anniversary of the Foundation of Peabody Museum of Natural History at Yale University, vypracované roku 1968 Harlanem Parkerem Banksem.

Příště Hymenaea!

Danziella

27. února 2018 v 17:53 | HAAS
Danziella byla primitivní cévnatá rostlina, která se ve fosilním záznamu objevila přibližně před 410 až 407 miliony let a vymizela z něj zhruba před 397 miliony let, tedy v období Devonu stupňů prag a ems. Tato rostlina se již vyskytovala na suché zemi, nedorůstala však značných rozměrů. Sestávala z několika tenkých, hladkých stonků, vyrůstajících v pravých úhlech z kořenové části. Každý stonek byl pouze 8,5 centimetru vysoký a nenesl žádné listy. Po stranách stonků se nacházela sporangia, jež vypuzovala spory (výtrusy), pomocí nichž se Danziella rozmnožovala. Každé sporangium, tedy výtrusnice, mělo eliptický tvar, a v průměru bylo široké 3 milimetry, přičemž jeho výška činila 2 milimetry. Jelikož stonky vyrůstaly v pravých úhlech, byl roznos spor vertikální... Danziella se zřejmě vyskytovala blízko pobřeží nebo poblíž jezírek se sladkou vodou. Žila ještě dlouho předtím, než se po souši začali pohybovat první obojživelníci. Jakýsi přechod mezi rybou a obojživelníkem, Tiktaalik, se objevuje až před 375 miliony let, v dobách Danzielly a jí příbuzných raných cévnatých rostlin tedy po souši ještě žádní čtvernožci nechodili... Zkamenělé pozůstaky v podobě stlačených fosilií byly objeveny pouze v regionu Artois na severu Francie. Ačkoliv byla popsána Corsinem už roku 1933, rodové jméno jí bylo uděleno až Edwardsem v roce 2006. Dlouho byla považována pouze za druh silursko-devonské cévnaté rostlinky pojmenované Zosterophyllum (Corsin popsal Danziellu jako Z. artesianum). V současnosti se jediný známý druh této rostliny nazývá Danziella artesiana. Její zařazení v systému raných cévnatých rostlin je poměrně nejisté, v porovnání s příbuzným Zosterophyllem vykazuje některé velice primitivní znaky, kterými se blíží až kupříkladu silurské Cooksonii...
Její popisek naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Psilophyton!

Asteroxylon

13. února 2018 v 19:47 | HAAS
Asteroxylon ("xylém tvaru hvězdy") byla raná cévnatá rostlina, která žila na naší planetě na počátku geologického období Devon. Řadí se k nejstarším zástupcům skupiny Lycopodiopsida, jež zahrnuje plavuňovité, šídlatkotvaré či vranečkotvaré rostliny. Asteroxylon samotný patřil do mnohem starší podskupiny, nazvané Drepanophycales. Patřily do ní rostliny žijící na Zemi v obdobích Silur a Devon. Jak již bylo zmíněno, Asteroxylon se na naší planetě vyskytoval v Devonu, kdy rostliny začaly hojně osídlovat souš, stejně jako obojživelníci, a tato podivuhodná kombinace proměnila vzhled našeho světa. Stonek Asteroxylonu měřil více 40 centimetrů na výšku, přičemž se větvil na jakési "větvičky", z nichž každý mohl také měřit asi 40 centimetrů na délku a v průměru měl 12 milimetrů. Rostlina nebyla vybavena pravými listy, místo toho z ní vyrůstaly jakési útvary, vyplněné chlorofylem, jež svým vzhledem listy trochu připomínaly, a dosahovaly délky pouhých 5 milimetrů. Povrch Asteroxylonu byl zdoben průduchy, umožňujícími rostlině fotosyntézu. Existuje řada devonských rostlin výrazně podobných Asteroxylonu, řada druhů dříve přiřazovaných k tomuto rodu už byla reklasifikována buďto jako kapradiny nebo jako jiné druhy raných zástupců skupiny Lycopodiopsida. Roku 1920 popsaný typový druh A. mackiei je však s jistotou druhem platným.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Danziella!

Pleuromeia

6. února 2018 v 17:53 | HAAS
Pleuromeia byla vysoká výtrusná rostlina. Šlo o typického zástupce flóry Triasu, a dominovala vegetaci jak v Eurasii, tak kdekoliv jinde po světě. Zejména v raném Triasu panovalo v Evropě suché podnebí, proto květena rostla jen na vlhčích místech. Není těžké představit si velkou suchou poušť a malé jezírko v jejím středu, kde se shromažďuje velké mnosžství rostlin. Pleuromeie takovým triasským oázám přímo dominovaly. S výškou až 2 metry se Pleuromeia tyčila nad své kolegyně. Přestože mohla z dálky vypadat jako strom, jednalo se ve skutečnosti o bylinu. Její kmeny byly pokryty jizvami po odpadlých listech, a z vrcholové části rostliny vyrůstalo několik krátkých tuhých listů. Ty byly zakončeny velikou, velmi nápadnou šišticí. Pleuromeia byla suchozemskou rostlinou, jak již však bylo zmíněno, rostla především v okolí vodních zdrojů. Důvodem, proč se této rostlině v Triasu tak dařilo, byl celkem prostý: benefitovala z vyhynutí celé řady rostlin na konci Permu. Byla potomkem té hrstky z obrovské diverzity flóry, jež přečkala Permsko-Triasské vymírání. Kromě pouštních oblastí obývala tato rostlina i pobřeží. Blízkým příbuzným tohoto rodu byla rostlina Isoetes, jež však dosahovala mnohem menších velikostí. Pleuromeiu poprvé popsal německý paleontolog Georg zu Münster v roce 1839 jako jeden z druhů Sigillarie, až roku 1852 ji jako zcela samostatný rod popsal Corda...
Krátký popisek této rostliny naleznete v knize "Velká kniha o pravěku" od Zdeňka V. Špinara s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Příště Asteroxylon!

Cycadeoidea

23. ledna 2018 v 18:10 | HAAS
Cycadeoidea byla rostlina z vyhynulého řádu benetitů, jež žila v geologických obdobích Jura a Křída v době před 145 až 100 miliony let. Její fosilní ostatky byly nalezeny v Evropě a Severní Americe, a ty z Anglie byly poprvé popsány (a rostlina tedy i pojmenována) roku 1828 slavným geologem a paleontologem Williamem Bucklandem, proslaveným faktem, že udělil jméno prvnímu dinosaurovi (Megalosaurovi). Buckland si všiml, že se Cycadeoidea výrazně podobala v současnosti žijícím cykasům. Je ovšem pravda, že nebylo Bucklandovým nápadem nazvat tuto rostlinu právě podle cykasů. Podobnosti mezi rostlinami si všimli také Mr. Loddiges a skotský botanik a paleobotanik Robert Brown, a ti Bucklanda k udělení tohoto jména rostlině "mírně dotlačili". Dva druhy byly popsány přímo Bucklandem, dodnes však byly podle zkamenělých kmenů popsány ještě dva další. Nicméně klasifikace jednotlivých druhů a jejich zařazení do rodu je poměrně složitá. A pak je zde také čtrnáct druhů, které jsou známy pouze z otisků listů v horninách. Ty představují zvláště složitý problém, jde-li o správné zařazení... Cycadeoidea měla velice silný a velmi široký kmen, listy z něj vycházely směrem nahoru, případně mírně do stran. Dosud nebylo zcela zjištěno, jak se Cycadeoidea rozmnožovala. Někteří paleobotanici však odhadují, že její květy byly oboupohlavné, měly tedy jak samčí, tak samičí orgány. Otázkou je však, zda byl pyl vypouštěn z květu na květ, nebo byly květy uzavřeny a k opylování docházelo tímto takřka automatickým způsobem. Setkáme se s názory, že populace Cycadeoidey se mohly v období střední Křídy poměrně degenerovat výsledkem sebeopylování, a proto nakonec tato rostlina vyhynula. Zda tomu tak bylo skutečně, to ale zatím nevíme...
Popis této rostliny najdete například na anglické Wikipedii nebo v encyklopedii Britannica. Cycadeoidea se také objevila v americkém televizním sci-fi seriálu Terra Nova.

Příště Pleuromeia!

Nilssonia

16. ledna 2018 v 18:06 | HAAS
Nilssonia je vyhynulý rod rostlin ze skupiny benetitů (Bennettitales) žijící v obdobích Trias, Jura a Křída, tedy po celé druhohory. Benetity smotné byly velice úspěšnými rostlinami, a vydržely ještě asi třicet milionů let poté, co Nilssonia vyhynula. Poslední benetity existovaly na naší planetě v Oligocénním období. Je však pravdou, že většina zástupců tohoto řádu vymizela už na sklonku údobí Křídového. Nilssonia byla typickým benetitem; vzhledem, zvláště pak svými listy, se podobala cykasům, které na rozdíl od benetitů žijí dodnes. Listy byly většinou eliptické. Tato rostlina byla poměrně malého vzrůstu, je však obtížné soudit, jaká byla její výška. Pravděpodobně nebyla vyšší než metr, i když tuto domněnku je třeba brát s velkou rezervou. Zkameněliny Nilssonie, zejména pak otisky listů v horninách, byly nalezeny v Severní a Jižní Americe, východní Asii i v Západní Austrálii, především pak v tamním Broomském pískovci z období rané Křídy. Dosud byla popsána celá řada druhů, z nichž B. brevis je druhem typovým (na základě něho byl popsán celý rod). Popis zhotovil Brongniart v roce 1825.
Krátký popisek Nilssonie nalezenete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Cycadeoidea!
 
 

Reklama