Popisy pravěkých rostlin

Salopella

20. listopadu 2018 v 17:53 | HAAS
Salopella byl rod rod primitivní rostliny z třídy Horneophytopsida. Žil v období pozdního Siluru až raného Devonu. Mnoho drobných fosilií této vzrůstově malé suchozemské rostliny, jedné z prvních vůbec, bylo nalezeno v čínské provincii Sin-ťiang, ve Walesu, Brazílii a také v Austrálii. Většina nalezených pozůstatků se skládá pouze z fragmentů rostliny, nicméně australské fosilie jsou poměrně dobře zachovalé a snad jako jediné poskytují paleobotanikům dobrý obrázek toho, jak Salopella vlastně vypadala. Salopella se trochu podobala dalším raným rostlinám jako byly Cooksonia, Tarrantia či Uskiella, a to především tvarem sporangií. Je známo celkem šest druhů Salopelly, přičemž typovým druhem je S. xinjiangensis ze Sin-ťiangu, který byl popsán v roce 1983.
Popisek Salopelly můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Taxus masonii!

Kryptospory

23. října 2018 v 19:41 | HAAS
Tentokrát padne do této rubriky článek o pozůstatcích pravěkých rostlin, pro které nemají vědci žádné jiné označení než kryptospory. Nevíme, z jakých konkrétních druhů tyto pozůstatky pocházejí...
Kryptospory je souhrnný název pro fosilizované spory pravěkých rostlin z období středního Ordoviku. Rostliny jako takové se objevily už v mesoproterozoiku, přičemž nejstarší fosilie zelených řas se datují do období před 1200 miliony let (Prekambrium). Kryptospory však pocházejí z pravých rostlin, jež, jak jejich nálezy dokazují, existovaly už právě v polovině druhého geologického období prvohor. Nálezy kryptosporů pocházejí z různých částí světa, ty nejlépe zachovalé jsou například z Ómánu, Argentiny (tam byly nalezeny vůbec nejstarší kryptospory) nebo Švédska. Obvykle se nacházejí v horninách, které jsou ze souše a nikoliv z vody. To indikuje, že primitivní rostliny žily na souši již ve středním Ordoviku. Jakékoliv kryptospory, jež byly nalezeny v mořských sedimentech, byly do vodního prostředí přeneseny větrem z pevniny... Kryptospory se dosti podobají sporám játrovek, zřejmě nejprimitivnějších rostlin. Možná, že pocházely z nich anebo z jejich raných příbuzných. Játrovky jsou stélkaté zelené rostliny řadící se mezi mechorosty, jejich nejznámějším zástupcem mírného pásma je porostnice mnohotvárná. Její plochá stélka je široká jen 1 centimetr. Ordovické rostliny zřejmě vypadaly velmi podobně.
Článek o kryptosporách naleznete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Salopella!

Tempskya

15. října 2018 v 18:37 | HAAS
Tempskya byl rod stromové kapradiny z řádu osladičovitých. Žil v geologické periodě Křída prakticky ve všech koutech planety. Zkamenělé dřevo rostliny rodu Tempskya bylo odkryto na různých místech severní polokoule. Dobře zachovalé fosilie, včetně otisků listů, pocházejí také z České republiky a z Japonska. Do roku 2003 se paleobotanici domnívali, že Tempskya se vyskytovala výhradně na severní polokouli; pak však přišel objev jejích pozůstatků v Argentině, a o dva roky později bylo prokázáno, že v období Křídy žila i na území dnešní Austrálie... Tempskya byla poprvé popsána roku 1845 českým fyzikem a mykologem Augustem Cordou (právě podle rodáka z Liberce byly pojmenovány i nahosemenné karbonskopermské rostliny kordaity). Předtím, než se jejího pojmenování chopil Corda, byla již tato rostlina vědeckému světu známá, a to po jednadvacet let, ale byla identifikována jako Endogenites erosa... Dlouho bylo záhadou, jak vlastně vypadaly listy Tempskye. Až objev wyomingského druhu T. wyomingense poskytl informace. Jinak dorůstala tato stromová kapradina výšky až 4,5 metru. Neměla pravý kmen; onen "kmen" tvořilo několik stonků obklopených adventivními kořeny. Listy Tempskye byly potravou pro různé býložravé dinosaury, od iganodontidů přes hadrosaury až po titanosaury.
Popisek této rostliny najdete kupříkladu na anglické Wikipedii.

Příště krytospory!

Ginkgo biloba (jinan dvoulaločný)

7. října 2018 v 11:12 | HAAS
Ginkgo biloba, česky jinan dvoulaločný a anglicky též maidenhair tree, je opadavý strom řadící se mezi dvoudomé rostliny (jednotlivá rostlina vytváří buď pouze samčí či pouze samičí květy). Patří do řádu Gingkoales, česky jinanotvaré; je jediným současným zástupcem tohoto řádu. Ostatní druhy jinanů, a že jich tedy v minulosti bylo, již vyhynuly. Jinan dvoulaločný tedy může být právem označován za živoucí fosilii. Nejstarší fosilie této rostliny pocházejí překvapivě už z doby před 270 miliony let, tedy z Permského období. Tedy mluvíme-li o rodu Ginkgo celkově. Konkrétní druh jinan dvoulaločný se ve fosilním záznamu objevuje až v Eocénu před 51 miliony let; fakt, že na naší planetě jako druh vydržel za tu dobu prakticky nezměněn je však opravdu úspěch. Roku 1771 jej popsal Carl Linné. Původní domovinou jinanu dvoulaločného jsou Čína a jih Japonska. Byl však lidmi rozšířen prakticky do všech částí světa s výjimkou Antarktidy. Jde o rostlinu velice oblíbenou. Pěstována byla již na počátku "moderní" historie našeho druhu; před pár tisíci lety. Jinan mimo jiné sloužil a slouží k výrobě tradičních léků. Vzhledem k pomalému vývoji jinanů je dosti možné, že po celé Kenozoikum existovaly pouze dva druhy, a to dosud žijící Ginkgo biloba a jemu blízce příbuzný G. gardneri, který je, věřte či ne, znám z Paleocénu Skotska. Není to však překvapivé; vždyť Evropa byla tehdy, na začátku třetihor, pokryta hustými lesy, jež si v podobnosti dosti zadaly s dnešními tropickými rovníkovými pralesy... Na závěr uveďme zajímavost - jinan dvoulaločný je dlouhověkou rostlinou, a konkrétní rostlina z šintoistické svatyně Tsurugaoka Hachimangu z japonského města Kamakura je takřka 1000 let stará. Zřejmě stála na místě od roku 1063, kdy byla svatyně založena. V roce 2010 byla sice poškozena; pád stromu nastal zřejmě kvůli shnití. Ale později z pahýlu opět začaly vyrůstat listy. Jinan tedy nezemřel, a kdo ví, jak dlouho bude ještě na místě žít...
Dobré popisky jinanu dvoulaločného najdete třeba na české či anglické Wikipedii.


Příště Tempskya!

Araukárie (blahočet)

8. července 2018 v 10:56 | HAAS
Araukárie (Araucaria) nebo také blahočet je stálezelený jehličnan řadící se do čeledi blahočetovitých a v současnosti zahrnuje 20 žijících druhů a 13 druhů vymřelých. Blahočety se objevily už v období Triasu. Představují tak jednu z nejstarších skupin jehličnanů, která přečkala do dnešních dnů. Dnes se blahočety vyskytují převážně na Nové Kaledonii; tam žije 14 endemických druhů, také proto se na ostrově Nová Kaledonie natáčely některé epizody cyklu BBC Putování s dinosaury. Další druhy blahočetů se vyskytují na ostrově Norfolk, který patří Austrálii, ve východní Austrálii, na Nové Guineji a v některých zemích Jižní Ameriky, jmenovitě jsou jimi Chile (další lokace natáčení seriálů Putování s dinosaury a Prehistorický park), Argentina a Brazílie. Vyskytují se i v Malajsii a na Filipínách. Semena blahočetů jsou jedlá a například v Austrálii je pojídají místní Aboriginci. Je také dost možné, že se semeny a také listy blahočetů živilo obrovské množství prehistorických zvířat. Araukárie je vysoce odolná vůči suchu. Opylována je větrem. Většinou jde o dvoudomou rostlinou, tzn. má samčí a samičí orgány na jediném stromě. Kmen může být i přes 30 metrů vysoký. Větve vyrůstají většinou v pravidelných přeslenech. Z fosilního záznamu vyplývá, že kdysi byly blahočety hojně rozšířeny po celé naší planetě, ale s nástupem krytosemenných rostlin se začaly stahovat do tropického pásma, kde vydržely dodnes. V Evropě žily blahočety ještě na konci Křídového období... Blahočet je zkrátka živoucí fosilií. Je připomínkou dob dávno minulých, kdy po naší planetě pochodovala obrovská čtyřnohá zvířata s dlouhým krkem a živila se jeho listy. Je evidentní, že dlouhý krk se u sauropodů vyvinul právě proto, aby mohli strhávat listy vysokých stromů, zrovna takových jako araukárie.
S touto rostlinou se setkáte například v knize Putování s dinosaury od Tima Hainese nebo ve stejnojmenném seriálu BBC, uvidíte ji i v 1. epizodě Prehistorického parku a v mnohých dalších pořadech a knihách...

Příště Gingko biloba (jinan dvoulaločný)!

Abies milleri

26. června 2018 v 15:49 | HAAS
Abies milleri je vyhynulý druh jedle z rodu Abies (česky zkrátka jedle). Vyskytoval se v období Eocénu. Fosilní pozůstatky této jedle se datují do doby před 49,5 miliony let a jsou tak nejstaršími zkamenělinami jedlí vůbec. Jedle rodu Abies se totiž ve fosilním záznamu objevuje právě tehdy, a pochopitelně přežila až do dnešních dnů. V současnosti žije na naší planetě 48 až 55 druhů jedlí rodu Abies. Jedle se vyskytují v Severní i Střední Americe, v Evropě a Asii. Díky vyhynulé jedli druhu Abies milleri víme, že rod pochází ze Severní Ameriky. Otisky větviček nesoucích jehličí byly nalezeny v eocénských vrstvách západoamerického státu Washington, konkrétně pak v oblasti Ferry County na severovýchodě státu. Typový popis A. milleri byl zhotoven roku 1986 a publikován v muzejním dokumentu Burke Museum Contributions in Anthropology and Natural History - Volume 1... Druhové jméno "milleri" odkazuje na Charlese N. Millera, botanika, který po většinu své kariéry studoval jehličnany z čeledi borovicovitých... Šištice jedle druhu Abies milleri byly dlouhé 20 až 32 milimetrů a obvykle měly tvar trojúhelníku. Některé z jehlic mohly být až 38 milimetrů dlouhé... Jedním z nejbližších v současnosti žijících příbuzných jedle druhu A. milleri je A. concolor, česky jedle ojíněná, která se také vyskytuje na západě Spojených států amerických. A. milleri se jí vlastně některými svými znaky, zvláště šišticemi a jehlicemi, výrazně podobá. Tento jehličnan je typický například pro světově proslulý Yosemitský národní park v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. Kromě toho je jedle ojíněná i oblíbeným Vánočním stromečkem, zvláště v USA...
Popisek A. milleri můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště blahočet (Araucaria)!

Corylus johnsonii

24. dubna 2018 v 19:51 | HAAS
Rod Corylus, česky líska, existuje na naší planetě už minimálně od začátku třetihorní éry. Botanici v současnosti rozlišují 15 až 18 různých druhů lísky rodu Corylus, jenž je rozšířen po většině mírných, subtropických a tropických oblastí severní polokoule. Avšal v minulosti existovalo více druhů rodu Corylus, a právě jedním z nejlépe prozkoumaných je Corylus johnsonii. Velice zajímavé je, že tento druh je známý především z otisků plodů. Tyto fosilie byly odkryty v Klondike Mountain Formation na severu amerického státu Washington, nepříliš daleko od hranice s kanadskou provincií Britská Kolumbie. Na konci poměrně silného stonku se vždy nacházelo po 2 až 3 plodů, tedy lískových oříšků. Ty měřily v průměru 8 až 17 milimetrů, a měly tvar oválu až kruhu. Ačkoliv je Corylus johnsonii v současné době klasifikován jako jediný druh, podle některých paleobotaniků by měl být rozdělen na několik samostatných druhů pravěké lísky. Je však možné, že právě C. johnsonii byl předchůdcem některých, ne-li mnoha dnešních druhů lísky. Byly také izolovány další fosilní lískové ořechy, především pak v Anglii, Grónsku či v americké Montaně. Zda však patří druhu C. johnsonii nevíme. Jisté však je, že tento druh lísky žil v období staršího Eocénu, před 65 až 48 miliony let, a ostatní fosilizované oříšky z již jmenovaných oblastí jsou zhruba stejně staré (případně pocházejí z mladšího Paleocénu). Samozřejmě to však nevylučuje velice pravděpodobnou možnost, že už tehdy existovalo velké množství druhů lísky, a C. johnsonii tedy nebyl jediným...
Popisek této rostliny můžete najít na anglické verzi Wikipedie.

Příště Abies milleri!

Coryloides

17. dubna 2018 v 18:25 | HAAS
Coryloides je vyhynulý rod stromu z čeledi břízovitých. Vyskytoval se na naší planetě v době, kdy byla značná část Severní Ameriky a Eurasie porostlá hustými listnatými lesy podobnými dnešním tropickým lesům, v období před 45 miliony let, tedy v geologické periodě Eocén ve starších třetihorách. Jediným nalezištěm, kde byly objeveny fosilní pozůstatky Coryloidu, je geologická formace Clarno v americkém státě Oregon. V roce 1994 byl vědecky popsán americkým paleobotanikem Stevenem R. Manchesterem z University of Florida. Rodové jméno Coryloides, které rostlině dal, je odkazem na jméno Corylus, česky líska. Koneckonců líska také patří mezi břízovité rostliny, a Coryloides se jí výrazně podobal. Spolu s dnešní lískou a dalšími současnými i již vyhynulými rody břízovitých rostlin patřil Coryloides do podčeledi Coryloideae. Raní zástupci této podčeledi se ve fosilním záznamu objevují už v Křídě. Druhový název Coryloidu, C. hancockii, byl rostlině dán na počest amatérskému paleobotanikovi Alonzu W. Hancockovi... I přes svou podobnost dnešním lískám (na obrázku) byl Coryloides původně považován za prehistorickou palmu. Jakých rozměrů tato rostlina dosahovala, to bohužel s jistotou nevíme. Avšak dnešní americká líska (Corylus americana) měří od 2,5 do 5 metrů na výšku, přičemž její koruna je rozevřena do šíře tří až čtyřech a půl metru. Coryloides měl zřejmě podobné rozměry...
Popisek této rostliny můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Corylus johnsonii!

Zamites

27. března 2018 v 17:59 | HAAS
Zamites je rod druhohorních a třetihorních rostlin, které se svým vzhledem podobaly kapradinám nebo cykasům. Někdy bývají řazeny mezi benetity, jindy se uvádí, že není zcela jisté, do které skupiny rod Zamites patřil. Rostlina se však velmi výrazně podobala dnešní zamii neboli kejáku, což je rod cykasů zahrnující 58 různých druhů. Fosilie Zamita byly nalezeny na různých kontinentech a pocházejí z různých časů. Ty nejstarší se datují do období Triasu před asi 240 miliony let, ty nejmladší naopak pocházejí až ze starších třetihor, z Eocénního období před zhruba 40 miliony let. Zamites byl tedy velmi úspěšným rodem rostlin. Exempláře z období Triasu, patřící k několika druhům rodu Zamites, byly nalezeny v různých státech Evropy, v Japonsku nebo na Antarktidě. Jurské jsou opět z Antarktidy, ale i z Argentiny, Egypta, opět různých států Evropy, Gruzie, Turecka, Spojených států amerických... Křídový Zamites se prokazatelně vyskytoval v Kanadě (zvláště provincie Alberta) nebo v Ekvádoru, a eocénské exempláře, zajisté velmi vzácné, pocházejí z Kalifornie v USA. Nutno však podotknout, že míst, kde byly fosilie Zamita nalezeny, je mnohem, mnohem více. Svého času to byla jedna z nejrozšířenějších rostlin. Některé z nejlépe zachovalých zkamenělin Zamita pocházejí ze Solnhofenu v Bavorsku, jednoho z nejproslulejších německých nalezišť fosilií, které světu vydalo praptáka Archaeopteryxe. Zdejší zkameněliny pocházejí z období pozdní Jury. Nádherných otisků Zamita bylo v Solnhofenu odkryto opravdu hodně, ale jen 1 až 3 % z nich mají zachovalé i špičky listů. Listy Zamita byly takřka přímočaré... Zamites jistě za dobu své existence živil doslova tuny nejrůznějších druhů býložravců. Od savcovitých plazů na začátku Triasu, kdy ještě dinosauři nežili (alespoň pokud víme z fosilního záznamu, protože hranice stáří dinosaurů se posunuje do minulosti) přes různé ornitopody nebo sauropody až po třetihorní savce.
Popisek Zamita najdete na anglické Wikipedii. Přiložený obrázek je od DinoRaulu.

Příště Coryloides!

Hymenaea

20. března 2018 v 17:52 | HAAS
Hymenaea (česky kurbaryl) je rod tropických stromů, který se řadí do velmi početné čeledi bobovitých (Fabaceae). Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje už v Paleogénu (starší třetihory), konkrétněji pak v období Eocénu. Hymenaea existuje dodnes, jen v současné době nalezneme na naší planetě 14 různých druhů kurbarylu, z nichž některé se vyskytují na karibských ostrovech, jiné na neotropické pevnině (od Mexika po Brazílii). Jediný druh z této v současnosti žijící čtrnáctky se přirozeně vyskytuje na východě Afriky. Je to Hymenaea verrucosa, kterou někteří lidé mohou znát pod názvem Zanzibárský kopál. Byla kultivována v mnoha tropických částech naší planety, ve své pravé domovině, na východě afrického kontinentu, se však vyskytuje už několik posledních milionů let. Současné druhy kurbarylu mohou dosáhnout výšky až 25 metrů a tak většinou patří ke stromům vystupujících z deštného pralesa (mluvíme-li o latinoamerických pralesních druzích). Květy kurbarylu rostou na latě v podobě květenství. Pozoruhodností je, že druh H. courbarii byl užit jako modelový organismus pro výzkum dopadu zvýšené koncentrace oxidu uhličitého na fotosyntézu rostlin v neotropických oblastech. V dnešní době, kdy dochází ke klimatickým změnám, způsobeným částečně i člověkem, je takový výzkum velmi důležitý... Druh Hymenaea protera se ve fosilním záznamu objevuje v eocénním období před 40 až 35 miliony let. Šlo o jednu z rostlin, které produkovaly proslulý dominikánský jantar. Zkamenělá pryskyřice této a dalších tehdejších rostlin, které rostly ve starších třetihorách na karibských ostrovech, informovala svět paleontologie i o zvířatech, především pak těch bezobratlých, která v něm uvízla. Studie DNA, stejně jako morfologické studie, prokázaly, že H. protera byla blíže příbuzná svému dnešnímu východoafrickému příbuznému, než středoamerickým kurbarylům. To je ovšem zvláštní, neboť H. protera rostla ve střední Americe. Kromě karibských ostrovů se hojně vyskytovala i v Mexiku, stejně jako na severu Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika spolu pochopitelně tehdy ještě nebyly spojeny, H. protera tedy patřila mezi málo druhů organismů, které už tehdy obývaly oba světadíly, které se tehdy od sebe velmi výrazně lišily a byly od sebe podstatně vzdáleny. Druh H. mexicana je zase známý z pozdního Oligocénu až raného Miocénu jižního Mexika. H. allendis je také jihomexickou specialitou, a žila ve stejné době jako H. mexicana. Nádherný fosilizovaný květ, uzavřený v mexickém jantaru, je vystavován v Paleontologickém muzeu Eliseo Palacios Aguilera v mexickém státě Chiapas...
Více se o kurbarylu a jeho vyhynulých druzích můžete dozvědět na anglické Wikipedii.

Příště Zamites!
 
 

Reklama