Popisy pravěkých rostlin

Cycadeoidea

23. ledna 2018 v 18:10 | HAAS
Cycadeoidea byla rostlina z vyhynulého řádu benetitů, jež žila v geologických obdobích Jura a Křída v době před 145 až 100 miliony let. Její fosilní ostatky byly nalezeny v Evropě a Severní Americe, a ty z Anglie byly poprvé popsány (a rostlina tedy i pojmenována) roku 1828 slavným geologem a paleontologem Williamem Bucklandem, proslaveným faktem, že udělil jméno prvnímu dinosaurovi (Megalosaurovi). Buckland si všiml, že se Cycadeoidea výrazně podobala v současnosti žijícím cykasům. Je ovšem pravda, že nebylo Bucklandovým nápadem nazvat tuto rostlinu právě podle cykasů. Podobnosti mezi rostlinami si všimli také Mr. Loddiges a skotský botanik a paleobotanik Robert Brown, a ti Bucklanda k udělení tohoto jména rostlině "mírně dotlačili". Dva druhy byly popsány přímo Bucklandem, dodnes však byly podle zkamenělých kmenů popsány ještě dva další. Nicméně klasifikace jednotlivých druhů a jejich zařazení do rodu je poměrně složitá. A pak je zde také čtrnáct druhů, které jsou známy pouze z otisků listů v horninách. Ty představují zvláště složitý problém, jde-li o správné zařazení... Cycadeoidea měla velice silný a velmi široký kmen, listy z něj vycházely směrem nahoru, případně mírně do stran. Dosud nebylo zcela zjištěno, jak se Cycadeoidea rozmnožovala. Někteří paleobotanici však odhadují, že její květy byly oboupohlavné, měly tedy jak samčí, tak samičí orgány. Otázkou je však, zda byl pyl vypouštěn z květu na květ, nebo byly květy uzavřeny a k opylování docházelo tímto takřka automatickým způsobem. Setkáme se s názory, že populace Cycadeoidey se mohly v období střední Křídy poměrně degenerovat výsledkem sebeopylování, a proto nakonec tato rostlina vyhynula. Zda tomu tak bylo skutečně, to ale zatím nevíme...
Popis této rostliny najdete například na anglické Wikipedii nebo v encyklopedii Britannica. Cycadeoidea se také objevila v americkém televizním sci-fi seriálu Terra Nova.

Příště Pleuromeia!

Nilssonia

16. ledna 2018 v 18:06 | HAAS
Nilssonia je vyhynulý rod rostlin ze skupiny benetitů (Bennettitales) žijící v obdobích Trias, Jura a Křída, tedy po celé druhohory. Benetity smotné byly velice úspěšnými rostlinami, a vydržely ještě asi třicet milionů let poté, co Nilssonia vyhynula. Poslední benetity existovaly na naší planetě v Oligocénním období. Je však pravdou, že většina zástupců tohoto řádu vymizela už na sklonku údobí Křídového. Nilssonia byla typickým benetitem; vzhledem, zvláště pak svými listy, se podobala cykasům, které na rozdíl od benetitů žijí dodnes. Listy byly většinou eliptické. Tato rostlina byla poměrně malého vzrůstu, je však obtížné soudit, jaká byla její výška. Pravděpodobně nebyla vyšší než metr, i když tuto domněnku je třeba brát s velkou rezervou. Zkameněliny Nilssonie, zejména pak otisky listů v horninách, byly nalezeny v Severní a Jižní Americe, východní Asii i v Západní Austrálii, především pak v tamním Broomském pískovci z období rané Křídy. Dosud byla popsána celá řada druhů, z nichž B. brevis je druhem typovým (na základě něho byl popsán celý rod). Popis zhotovil Brongniart v roce 1825.
Krátký popisek Nilssonie nalezenete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Cycadeoidea!

Cladophlebis

28. listopadu 2017 v 17:45 | HAAS
Cladophlebis byl rod kapradin řádu osladičotvarých, jenž se ve fosilním záznamu objevuje v geologické periodě Perm a vymírá v Křídovém období. Byl to tedy mimořádně úspěšný rod; žil přibližně 200 milionů let (nejstarší fosilizované exempláře jsou 279 až 299 milionů let staré, ty nejmladší naopak pocházejí z hornin datujících se do doby před 70 miliony lety). Otisky listů v dávných horninách byly nalezeny po celé planetě. Cladophlebis tvořil velkou řadu druhů, což je poněkud očekávatelné, mluvíme-li o tak dlouho existujícím a tak úspěšném rostlinném rodu. Například druh Cladophlebis patagonica pochází, jak jeho druhové jméno napovídá, z oblasti Patagonie v Jižní Americe. Druh C. wyomingensis je zase západoamerickou specialitou, kdežto druhy C. antarctica a C. denticulata jsou hojně nalézány na Novém Zélandě. Tam je dokonce Cladophlebis nejčastěji nacházenou fosilní rostlinou z geologické periody Jura. Jeho zkameněliny jsou k nalezení v prakticky každé Jurské formaci jak na Severním, tak na Jižním ostrově. Proto ji roku 1974 Mildenhall nazval "Mesosoic weed". Ne každý užívá tento obecný anglický název, dobře však k této rostlině sedí. Velmi dobře zachovalé exempláře Cladophlebise však pocházejí i z Kolumbie nebo z Austrálie. Jakožto rod žijící po tak dlouhé období se Cladophlebis postupně měnil, rozdíly mezi některými druhy jsou skutečně znatelné. Někdy se uvádí, že charakteristik, které ze všech popsaných druhů činí jediný velký rod, opravdu není mnoho. Například tvar lístků je velmi variabilní. Okraj lístků je u některých druhů znatelně zoubkovaný, u jiných je zase naprosto hladký. Již jmenované novozélandské druhy jsou dobrým příkladem první jmenované možnosti. V novozélandském Catlins bylo dokonce nalezeno zkamenělé dřevo, a to poblíž otisků lístků Cladophlebise. Je tedy obvykle asociováno právě s tímto rodem kapradiny. Nález je též z Jurského období. Během oněch zhruba dvou set milionů let, kdy žil, byl však Cladophlebis rozšířen po celé planetě, jak na severní, tak na jižní polokouli. Tento rod kapradin zažil rozpad Pangaei, dále rozpad Gondwany a Laurasie a vyhynul až v době, kdy už byly pozice kontinentů velmi podobné těm dnešním. Postupný vývoj kontinentů měl pochopitelně za následek areál rozšíření některých jeho druhů: kupříkladu Cladophlebis patagonica je sice jihoamerickým druhem, podle některých vědců se však vyskytoval i v Austrálii (nepatří-li tedy nalezené australské fosilie jinému druhu, například tomu pro Austrálii jinak velmi typickému). Důvodem, proč tato rostlina vyhynula, mohla být jednoduše změna klimatu či nástup adaptabilnějších kapradin, snad i jejích potomků...
Popisek kapradiny rodu Cladophlebis naleznete na anglické Wikipedii.

Příště Nilssonia!

Glyptostrobus

14. listopadu 2017 v 18:04 | HAAS
Glyptostrobus, česky patisovec, je nahosemenná dřevina řadící se do čeledi cypřišovitých. Někdy však bývá řazen také mezi tisovcovité, tedy do užší skupiny cypřišovitých rostlin. Řada druhů už vyhynula, jediným dnes žijícím druhem je patisovec převislý (Glyptostobus pensilis), který se divoce vyskytuje v Číně, od provincie Fu-ťien až po provincii Jün-nan a sever Vietnamu. Je to rostlina vysoká až 30 metrů, průměr kmenu dosahuje až jednoho metru, nicméně šištice jsou poměrně malé; měří jen 2 až 3 centimetry. Když se otevřou, padají z nich okřídlená semena. Tímto způsobem se Glyptostrobus rozmnožuje. Současně žijící patisovec převislý je kriticky ohrožený, značná část jeho populace byla ve volné přírodě vymýcena. Proto se s ním setkáme především v sekundárních výstavbách. V minulosti byl však Glyptostrobus rozšířen po celé Eurasii a také v Severní Americe. V Paleocénu a Eocénu obýval i zdánlivě mrazivé oblasti Arktidy, kde bylo tehdy ve skutečnosti mnohem, mnohem tepleji než dnes. Zdá se však, že pochází ze Severní Ameriky. Otisky nejstarších severoamerických patisovců se datují už do pozdní doby Křídové. Především v třetihorách byl Glyptostrobus běžný. Jeho výskyt v České republice byl naprosto jasně dokázán v mostecké pánvi. V případě střední Evropy se jednalo o druh Glyptostrobus europaeus, tedy patisovec evropský. Jedná se o jeden z hlavních uhlotvorných jehličnanů. Z nálezů vyplývá, že se v mnohém podobal svému žijícímu východoasijskému příbuznému. Šištice byly též 2 až 3 centimetry dlouhé, a zhruba 1 centimetr široké. Větvičky byly spirálovitě pokryty šupinovými jehličkami, jež byly velice malé. I přes své jméno se patisovec evropský nevyskytoval pouze v Evropě. Nálezy byly učiněny také v Grónsku, v Severní Americe a také v Asii. Pokud jsou některé z mosteckých exemplárů druhu G. europaeus dobře zachovalé, pak ty z kanadské formace Paskapoo v Albertě jsou přímo excelentní. Stejně jako jeho dnešní příbuzný, i pravěký Glyptostrobus byl opadavý strom. Jehličnaté listy opadávaly sezónně. Někteří botanici si myslí, že rozdíly mezi druhy G. pensilis a G. europaeus jsou tak nepatrné, že by vlastně dnešní východoasijská forma mohla představovat tentýž druh.
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii nebo na webu Botany.cz.

Příště Cladophlebis!

Noeggerathia

31. října 2017 v 18:03 | HAAS
Noeggerathia byla suchozemskou rostlinou, která se trochu podobala kapradinám. Řadila se do skupiny Noeggerathiales, jež existovala v obdobích Karbon, Perm a Trias. Dříve byly tyto rostliny považovány za velmi blízké příbuzné kapradin, v současnosti je však paleobotanici řadí Progymnospermopsida. Tato dynastie rostlin naopak existovala pouze v geologických periodách Devon a Karbon, a Neoggerathia mohla být jedním z jejích posledních zástupců. Vyskytovala se na naší planetě v pozdním Karbonu a na začátku Permského období. Její fosilní pozůstatky byly objeveny po celém světě. Byla popsána už roku 1820 Kašparem Šternberkem a pojmenována podle německého geologa J. J. Nöggeratha. Zařazení tohoto taxonu do systému bylo dlouho sporné, a roku 1906 se dokonce myslelo, že Noeogerathia byla cykasem. Jak však dnes víme, patřila mezi rostliny skupiny Progymnospermopsida. Dobře zachovalých zkamenělin však nebylo nalezeno mnoho. Ty nejzachovalejší však pocházejí z České vysočiny. Formálně uznávaných druhů je 7. Noeggerathia se neřadila mezi karbonské giganty. Dosahovala výšky jen asi jednoho metru. Vše, co z ní však známe, jsou jen zkamenělé otisky složených listů. Ty měly dvě řady lístků, z nichž se skládal celý velký 30 centimetrů dlouhý list. Ačkoliv fosilní kmen nebyl nikdy nalezen, je pravděpodobné, že byl velmi krátký. Z konců větví Noeggerathie vybíhaly šištice se sporofyly, jež sloužily rostlině k rozmnožování.
Popisek této karbonské rostliny najdeme například v publikaci Prehistoric Life: The Definitive Visual History of Life on Earth od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště Glyptostrobus!

Psaronius

3. října 2017 v 17:52 | HAAS
Psaronious ("drahý kámen") byla stromová kapradina, která žila v geologických obdobích Karbon a Perm. Patřila do čeledi maraciovitých, podobně jako jí velmi podobný Pecopteris. Tato stromová kapradina je známá pouze z fosilních zbytků částí kmene nebo listů, především pak otisků listů v kamenech. Ve skutečnosti však Psaronius neměl kmen v pravém slova smyslu. Místo kmene byl tvořen stovky kořínků, spojených dohromady v kořenový plášť. Na jeho spodku byl už tvořen pouze kořeny, zatímco nahoře z něj vyrůstaly listy. Základny listů byly pevně připevněny, aby listy unesly. Jediný list Psaronia mohl měřit 2 až 3 metry. Poté, co se listy odlomily, zanechaly eliptické jizvy na povrchu stronku. Ty jsou patrné na některých fosiliích této rostliny. Celkový vzrůst stromové kapradiny rodu Psaronius činil okolo 10 metrů. V porovnání s rostlinnými giganty Karbonského světa, například s třicetimetrovými Lepidodendrony, byl sice Psaronius poměrně malý, rozhodně však šlo o vysokou rostlinu. V některých částech Karbonských močálů a později také sušších Permských lesů přímo dominoval. Karbon byl nejzelenějším obdobím života na Zemi, právě v této době bylo na světě nejvíce kyslíku kvůli enormnímu počtu rozmanitých stromových kapradin i jiných rostlin. Psaronius byl tedy jeden jeden z mnoha stovek rodů poměrně velkých rostlin, jež tehdy žily na naší planetě. Důvod, proč Psaronius dostal své jméno, je ten, že se s nalezenými zkamenělými zbytky v minulosti v Evropě obchodovalo. Těmto "drahým kamenům" se v angličtině říkalo starling stone, v němčině zase staarstein. Německé nálezy, pocházející především ze Saska, se datují do období před 290 miliony let, tedy do raného Permu. Části těchto a dalších rostlin fosilizovaly díky četným vulkanickým erupcím, které tehdy na území dnešního Německa působily. Jedná se o nejmladší zástupce rodu Psaronius. Naopak ti nejstarší pocházejí z období pozdního Karbonu, ze Skotska. Byly také nalezeny zkamenělé zbytky Psaronia s mikroskopickými zbytky původní tkáně.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Noeggerathia!

Palmoxylon

19. září 2017 v 16:39 | HAAS
Palmoxylon byl poměrně úspěšný rod arekovitých rostlin, tedy palem, jenž žil v době před 85 až 11 miliony let. To znamená, že se vyvinul už v období Křídy, a vyhynul až v období Miocénu, v mladších třetihorách. V několika zemích po světě bývají nalézány fosilie Palmoxylonu jakožto zkamenělé dřevo. Některé z nalezených kusů fosilizovaných kmenů nesou i pozůstatky prutů, z kmene kdysi vyrůstajících. Nalezených druhů je asi 200, pocházejí z různých časových úseků vývoje Země, a byly nalezeny v Indii, Libyi, Egyptě, Argentině, Německu a Spojených státech amerických. Mnoho křídových druhů Palmoxylonu pochází především z argentinské Patagonie, v některých oblastech se tam zkamenělé dřevo Palmoxylonu vyskytuje dost běžně. Oligocénní exempláře byly zase nalezeny ve Spojených státech, ať už jde o Texas nebo o Louisianu či Wyoming. Poblíž zkamenělého dřeva oligocénního Palmoxylonu bývají často objevovány i pozůstatky korálů, mořských hub a měkkýšů. Není to tím, že by tato rostlina žila mezi nimi, ve vodě. Důvodem je fakt, že Palmoxylon byl typickou tropickou palmou, vyskytující se převážně na plážích. V době, kdy Palmoxylon rostl na území Texasu a Louisiany, bylo pobřeží Mexického zálivu mnohem severněji než dnes. Mnohé z druhů Palmoxylonu ze severní Afriky, zejména pak z Egypta, pocházejí z doby Miocénní. Amatérští geologové či paleontologové zkamenělé dřevo Palmoxylonu rádi sbírají. Zároveň jsou však malé kousky tohoto dřeva celkově populární ve šperkařství. Různé obdoby mohou být doplněny krásou fosilizovaného dřeva této pravěké palmy. Ale i v minulosti byly fosilie Palmoxylonu hojně využívány lidmi. Původní američtí obyvatelé, Indiáni, používali toto dřevo k výrobě svých nožů, oštěpů, šídel a škrabáků. Tento rod pravěkých palem popsal už roku 1882 německý botanik a paleobotanik August Schrenk.
Popis této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Psaronius!

Pecopteris

12. září 2017 v 17:54 | HAAS
Pecopteris ("učesaná kapradina") byl velmi rozšířený rod rostlin existujících v období prvohor, konkrétně pak v geologických periodách Devon, Karbon a Perm. V 19. století byla tato prvohorní rostlina popsána Adolphe-Théodorem Brongniartem, slavným francouzským botanikem a držitelem Wollastovy medaile za práci v oboru geologie. Jen k roku 1997 bylo popsáno snad 300 různých druhů rodu Pecopteris, a dnes, o dvacet let později, jich možná bude ještě o několik desítek víc. Pecopteris patřil do čeledi maraciovitých, což jsou rostliny řadící se do oddělení kapraďorostů, z nichž většina roste na zemi. Dnes se na Zemi vyskytuje šest rodů s až 150 druhy, setkáme se s nimi obvykle v tropech a subtropech po celé planetě. Historie čeledě maraciovitých však sahá až do konce Devonského období, na jehož konci se ve fosilním záznamu objevuje Pecopteris. Byla to jedna z mnoha primitivnějších rostlin, jež existovala na souši v době, kdy suchou zem začali osídlovat první obojživelníci. Nejvíce se však Pecopterisovi dařilo v období Karbonu, nejzelenějším období vývoje naší planety. Rozsáhlé stálezelené lesy a močály byly pro tento typ rostlin bezpečným útočištěm. Také se jim tam velmi dařilo. V poslední etapě Karbonu, během stupně pensylván, byl Pecopteris nesmírně úspěšný. Právě z této doby pochází většina nalezených zkamenělin, obvykle otisků listů v horninách, a tedy i většina z mnoha popsaných druhů. Na počátku Permu pak tento předtím úspěšný rod zcela vymírá. Pravděpodobně to bylo způsobeno změnou klimatu na Zemi, stejné důvody vedly k vyhynutí obrovského hmyzu. Klima bylo sušší, močály zmizely, Pecopteris se této proměně nedokázal přizpůsobit a proto vyhynul. Fosilie Pecopterise byly nalezeny v mnoha částech světa, od Kanady a Spojených států přes Portugalsko a Španělsko až po Maroko. Množství krásně zachovaných otisků listů Pecopterise pochází především z amerického státu Virginie, z doby před 303 miliony let. Pecopteris byla kapradina mohutného vzrůstu, listy byly velké a 3 krát nebo 4 krát zpeřené. Z hlavního žebra každého listu vyrůstaly ještě přeměněné a laločně stříhané lístky.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Palmoxylon!

Solenopora

11. září 2017 v 16:51 | HAAS
Solenopora byl rod červených řas ze skupiny Corallinales. Řasy patřily mezi první organizmy, které se kdy objevily na Zemi. Vyvinuly se v době, kdy ještě na naší planetě nebyl žádný kyslík. Proto byl jejich vznik velmi důležitý; bez nich by se patrně nikdy nevyvinuly všechny skupiny vyšších organizmů, možná by vůbec neexistovali živočichové. Ale protože řasy stejně jako všechny rostliny produkují kyslík, mohli se po dlouhé době objevit i další rostliny a živočichové dýchající tento životadárný plyn... Mnoho řas žije v moři. Solenopora se řadila mezi ně. Tento rod existoval přinejmenším od doby Ordoviku až do období Jury, tedy z této doby pochází většina nalezených pozůstatků. Celkově však Solenopora žila od Kambria až po třetihory, byl to tedy velmi úspěšný rod řas. Čtyři odlišné druhy a pravděpodobně mnoho dalších dosud nepopsaných postupně prošly velkou částí vývoje života na Zemi, od kambrické exploze přes různá živočišná vymírání. Je nicméně pravděpodobné, že některé druhy budou reklasifikovány, protože exempláře z doby po prvohorách vykazují jisté odlišné znaky. Celkově je však jisté, že Solenopora byla červenou řasou. Vytvářela kupy nebo štíhlé rourkovité stélky, podobně jako stromatolity. Samotné stélky se vždy rozdvojovaly do tvaru písmene Y. Byly pokryty velice jemnými póry, jež bývají na zkamenělinách často viditelné. Protože tyto stélky tvořil kalcit, dobře fosilizovaly, a proto dnes mají paleobotanikové k dispozici řadu odlišných exemplářů ke studiu. Ještě pozoruhodnější je fakt, že některé fosilizované exempláře Solenopory obsahují původní růžovou barvu. Solenopora byla rozšířena v mořích a oceánech celého světa, proto se setkáme s fosiliemi těchto řas z mnoha různých lokací. Například druh Solenopora jurassica pochází z Německa a Španělska, S. guangxiensis z čínského Permu, dobře známý druh S. spongioides z estonského a norského Siluru...
Krátký popisek řasy rodu Solenopora najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Pecopteris!

Sphenopteris

5. září 2017 v 17:09 | HAAS
Sphenopteris byl velmi úspěšným a dlouho existujícím rodem rostlin z čeledi Lyginopteridaceae. Občas se předpokládá, že to byla kapradina, ale bývá popisována spíše jako kapraďosemenná rostlina, jež se řadí mezi cykasorosty. Většina zkamenělin této rostliny pochází z období Karbonu a Permu, avšak podle některých nálezů lze usuzovat, že přežila až do Křídového období, což by z ní činilo jeden z nejdéle žijících rodů rostlin, samozřejmě však obsahujících mnoho druhů. Počítat s časovým rozpětím Karbon až Perm je ale rezervovanější a ověřenější. Tato rostlina, jež byla popsána Sternbergem roku 1825, však žila v celé řadě prostředí, byla tedy velmi přizpůsobivá. Vydržela v různých habitatech. Nicméně preferovala především bažinatá místa. Její lístky mají mírně zubaté okraje. Listy bývají okolo 51 centimetrů dlouhé, i když většina nalezených vzorků je malých. Vždy totiž záleží na uštípnutí horniny, na tom, kolik se toho z listu otisklo do dávného bahna... Většina nálezů zkamenělin Sphenopterise pochází z Jižní Ameriky. V Brazílii byly fosilie Sphenopterise objeveny v horninách Morro Papalé ve městě Mariana Pimentel, jež se nachází ve státě Rio Grande do Sul, nejjižnějším státu Brazílie. Avšak paleobotanici mají k dispozici i zkameněliny Sphenopterise z Kolumbie, a to konkrétně z formace Valle Alto v Kolumbii. Právě tato formace je Jurského stáří, takže pokud zkameněliny odsud skutečně patří Sphenopterisovi, bylo by to potvrzení toho, že tento rod rostlin žil od poloviny prvohor až po velkou část druhohor, ne-li pak po jejich konec v období Křídy.
Popisek této rostliny najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Solenopora!
 
 

Reklama