Popisy pravěkých rostlin

Neocalamites

29. dubna 2015 v 16:36 | HAAS
Neocalamites ("nový Calamites") byl rod patřící do třídy cévnatých rostlin Equisetopsida. Patřil se do stejné skupiny rostlin, jako Calamites, jeho známější karbonský bratranec, který dorůstal celkem úctyhodných rozměrů. Neocalamites se vyskytoval v období od Triasu až po střední Juru (cca před 220 až 160 miliony lety), tedy po zhruba polovinu druhohor. Jeho fosílie se našly na jižní polokouli, což napovídá mnohé o rozšíření tohoto velmi pozoruhodného rostlinného druhu. Mezi největší naleziště patří geopark Paleorrota v Brazílii, zkamenělé otisky listů Neocalamitu se však našly i v Austrálii a na blízkém ostrově Tasmánie. Podle některých dokladů lze usuzovat, že Neocalamity rostly ve školkách (skupinkách) v okolí řek a jezer, kde měly jejich kořeny dostatek prostředků k vytvoření živin. Fotosyntéza samozřejmě také probíhala na těchto místech. Není to však žádné neobvyklé zjištění, vlhká místa rostlinám obvykle velmi vyhovují. Zajímavostí je, že slovo "calamite" původně označuje pouze stonek, ale po pojmenování rodů Calamites a Neocalamites začalo být užíváno jako odkaz na celou rostlinu. Neocalamites zřejmě vzhledem připomínal svého karbonského příbuzného. Přesleny menších lístků byly na větvích soustředně uspořádány okolo tenkého stonku, větvičky nevyrůstaly až nahoře, ale po téměř celé délce kmene. Je pravděpodobné, že listy Neocalamitu byly potravou mnoha triasských i jurských býložravců, od raných savcovitých plazů, therapsidů, až po obrovské dinosaury, kteří především v jurském období dosáhli vrcholu své úspěšné evoluce. V horninách starých asi 160 milionů let, datujících se do stupně Bath, však Neocalamites náhle mizí. Zřejmě byl překonán úspěšnějšími rostlinami, například cykasy nebo kapradinami, a jako rod tak vymřel. Samozřejmě je také možné, že se na jeho vyhynutí podílela změna klimatu a prostředí...
Popisy Neocalamitu nejsou v knihách zrovna hojné, dobrý popisek však nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Araucarioxylon!!!

Macroneuropteris

22. dubna 2015 v 17:07 | HAAS
Macroneuropteris byla pravěká rostlina z třídy cykasů (Cycadopsida), vyskytující se na naší planetě v období Karbonu, za mladších prvohor. Karbon je právem nazývám nejzelenějším obdobím historie Země, protože se v něm vyvinula a vůbec i existovala nepřeberná řada plavuní, přesliček, kapraďorostů a samozřejmě také cykasů, mezi které patřil právě Macroneuropteris. Ten byl dokonce jedním z prvních zástupců třídy cykasů, jací se jen kdy objevili. Jedná se o jednu z nejlépe známých prvohorních rostlin, poněvadž bylo objeveno mnoho pozůstatků tohoto druhu a věnovali se jim vědci již v 17. století. Nejznámější a nejprozkoumanější ze čtyřech dosud známých druhů, Macroneuropteris scheuchzeri, byl objeven nedaleko anglického Oxfordu už roku 1669 Edweardem Lhuydem. Blíže byl druh popsán Johannem Jakobem Scheuchzerem roku 1723, podle něj byla rostlina i pojmenována. Důkladnější výzkum však přišel na řadu až ve 20. století a mimo ten již zmíněný byly popsány i druhy M. macrophylla, M. britannica a M. subauriculata. Snad mnohem zajímavější byl však cykas samotný. Macroneuropteris měřil asi 8 až 10 metrů na výšku, což se dá přirovnat k mnohým dnešním stromům, a mezi pravými Karbonskými giganty, jako byl třeba třicetimetrový Lepidodendron, asi nebyl úplně dominantní. Přesto však musel být působivý. Samotné listy připomínaly velké listy tropických rostlin dnešního světa. Listy byly dvoudílné, takže od sebe dvě části oddělovala žilka. Celkově nesl Macroneuropteris obrovské množství listů, ty se vyskytovaly v trsech, jež měřily i několik metrů! Pokud byste se na strukturu zkamenělých listů podívali pod mikroskopem, spatřili byste zjevně útvary podobné srsti. Toho si paleobotanici všimli už v 19. století, každý "chloupek" na listu měřil asi 2 milimetry. Macroneuropteris byl velice úspěšným rostlinným druhem, fosilní ostatky dokládají, že se vyskytoval v Evropě, severní Africe i v Severní Americe. V pozdním Karbonu, zhruba před 316 miliony let, kdy žil, byly tyto části světa spojeny v jeden větší kontinent zvaný Euramerica (ten se později spojil s jižnějšími kontinenty do útvaru zvaného Pangaea). Ačkoliv byl však Macroneuropteris působivý, ke konci Karbonského období, stejně jako většina tehdejších druhů rostlin či zvířat, vyhynul-to zřejmě způsobila náhlá změna klimatu, včetně příchodu sucha...
Popis Macroneuropterise asi v lehce dostupných knihách nenajdete, ale velmi dobrý popis nabízí anglická verze WIkipedie.

Příště Neocalamites!

Glossopteris

25. února 2015 v 17:23 | HAAS
Glossopteris je název prehistorické rostliny ze skupiny kapraďosemenných, která žila v mladších prvohorách v období Permu. Jedná se o nejznámějšího a nejlépe prozkoumaného zástupce řádu Glossopteridales, také známého jako Dictyopteridiales či Arberiales. Stejně tak představovala i největší kapraďosemennou rostlinu, s výškou 30 metrů čněla nad svým mateřským permským světem a zcela jistě dominovala krajině. Glossopterisové možná rostly v hájcích, kterými se potulovala spousta permských zvířat. Jelikož se Glossopteris objevil už na začátku Permu a vyhynul na jeho samém konci, zažil jak zrod obrovitého superkontinentu Pangaea (který se rozpadl v následujícím Triasu), tak i největší masové vymírání v dějinách Země, při kterém zmizelo přes 90 % živých druhů. Dosud bylo objeveno přes 70 fosílií Glossopterise, a to po celém světě: v Indii, na Madagaskaru, v Africe, Jižní Americe, Austrálii a dokonce i na Antarktidě. To vše svědčí o tom, že Glossopteris obýval převážně jižní polokouli. Tato fakta také potvrzují Wegenerovu teorii o kontinentálním driftu. Zajímavá byla biologie tohoto druhu. Řecké slovo glossa, použité v názvu rostliny, znamená "jazyk" a rostlina byla takto pojmenována, protože její listy jsou skutečně jazykovitého tvaru. Rostly do délky 2 až 30 centimetrů a zejména v koruně jich bylo obrovské množství. Byly by na dotek zřejmě jemné a rostly v trsech. Při objevování fosílií Glossopterise však bylo mnohými lidmi vynaloženo nemálo úsilí. Například antarktické exempláře byly objeveny při expedici Terra Nova pod vedením Roberta Falcona Scotta, přičemž bylo objeveno přes 35 liber Glossopterisových fosílií v zemi sněhu a ledu, kam vkročí jen málokdo. Je těžké si představit, že před 280 miliony let bylo ono místo suché a plné vysokých kapraďosemenných rostlin, a také zvláštně vypadajících živočichů. Jinak bylo do dnešních dnů popsáno celkem šest jednotlivých, odlišných druhů rodu Glossopteris, jenž i nadále nepřestává mnohé paleobotaniky přitahovat...
Popisy Glossopterise nejsou v knihách až zase tak časté, stejně, jako je tomu u mnoha dalších vyhynulých druhů rostlin. Dobrý popis nicméně poskytuje například anglická verze Wikipedie.

Příště Macroneuropteris!!!

Dicroidium

18. února 2015 v 18:18 | HAAS
Dicroidium byla prehistorická, již dávno vyhynulá rostlina ze skupiny kapraďosemenných, do které je řazena i spousta dalších dávných dřevin. Pro kapraďosemenné bylo typické uspořádání listů ve zpeření a také jejich vzhled, nápadně totiž připomínaly kapradinové vějíře. Jakožto celkem primitivní skupina dřevin se první kapraďosemenné objevily už v Devonu, velkého rozmachu dosáhly i v pozdních prvohorách, tedy Karbonu a Permu a na začátku druhohor, za dob spodního Triasu, definitivně vyhynuly. Dicroidium bylo právě jednou z posledních kapraďosemenných vůbec. Tento rod žil zřejmě už před 252 miliony let na sklonku Permu a zhruba před 201 miliony let vyhynul. Vyskytoval se po celé Gondwaně (Velkém jižním kontinentu) a zkamenělé pozůstatky, včetně dokonale zachovalých otisků listů v pradávných kamenech, byly objevovány v Republice Jižní Afrika, v Austrálii, na Novém Zélandu, v některých zemích Jižní Ameriky včetně Brazílie a dokonce i na Antarktidě. Zajímavostí je, že se někteří paleobotanici domnívají, že Dicroidium mohlo být opadavou dřevinou. To jednoduše znamená, že stejně jako stromy evropských lesů, i Dicroidia v určitou část roku shodila své listy. Pravděpodobně se tak mohlo dít v chladnější části roku, čímž by se Dicroidium tímto způsobem ještě více podobalo dnešním evropským dřevinám, které opadají v zimě. Další velkou zajímavostí je, že jsou ze zkamenělin známy jak samčí, tak i samičí květy. Dicroidium podle všeho jakožto celistvý rod zahrnovalo celou řádku jednotlivých druhů, z nichž každý byl typický pro určitou oblast. Dosud je známo osm až devět takových druhů, z nichž některé, včetně druhu D. odontopteroides, byly objeveny pouze v malé lokaci-v případě tohoto druhu je to Paleorrota Geopark v Brazílii. Proč však Dicroidium nakonec vyhynulo není tak úplně známo, jasné ale je, že se zcela určitě nedokázalo přizpůsobit nově nastoleným podmínkám, jež s sebou konec Triasu přinesl. Velkou roli tak mohla sehrát především změna klimatu anebo příchod evolučně nových, vyvinutějších rostlin, které Dicroidium předčily. Rostlina byla objevena roku 1845 v triaských sedimentech australského ostrova Tasmánie...
Popisy této rostliny nejsou v širší literatuře nějak hojné, dobrý popisek však můžete najít na anglické verzi Wikipedie.

Příště Glossopteris!!!

Barrandeina

11. února 2015 v 17:29 | HAAS
Barrandeina dusliana byla možná jednou z vůbec prvních suchozemských rostlin vůbec. Byla pojmenována na počest slavného francouzského učence Joachima Barranda, který se zasloužil o podrobný výzkum oblasti Barrandov ve středních Čechách. Barrandeina se na tomto území, zvaném na opět na vědcovu počest Barrandien, hojně vyskytovala. Žila v období pozdního Devonu až raného Karbonu před 380 až 360 miliony let. Jako druh tedy vydržela skutečně úctyhodně dlouho. Popis této rostliny uskutečnil jeden ze zakladatelů paleontologie v Čechách, Jan Krejčí, právě na základě zkamenělin nalezených v Barrandienu. Kromě Čech však byla rostlina rozšířena i po zbytku severní polokoule, včetně Číny v Asii a Spojených států amerických v Severní Americe. Barrandeina byla rostlinou keřovitého vzrůstu, jednotlivé větvičky dosahovaly až 4 centimetrové tloušťky a celková výška rostliny byla něco málo pod metr. Typickým znakem této rostliny je vidličnatá větvičnost jednotlivých větviček a také jejich obal-tuhé, silné, kožovité listy ve tvaru klínu. Paleobotanikům se dokonce podařilo ze zkamenělin vyjmout i výtrusy Barrandeiny. Povedlo se tak díky dokonalým kapalinovým rozpouštědlům. Barrandeina se řadila mezi plavuně, ačkoliv ještě v nedávné minulosti do této skupiny rostlin řazena nebyla. Podobnost s plavuněmi je však více než zarážející, a to nejen díky vzhledu. Barrandeina také vrhla nové světlo na evoluci těchto rostlin, poněvadž patřila mezi první cévnaté rostliny vůbec. Období Devonu skutečně přineslo naší planetě fascinující nálezy, ať už jde o živočichy a první suchozemské obratlovce, tak i o prapůvodní suchozemské rostliny. Dobývající rostliny začaly obývat nově vzniklé močály, mokřiny a bažiny bohaté na kyslík. Barrandeina byla mezi nimi...
Popis této rostliny není v knihách zase tak častý, ale najdete ho například v knize Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Dicroidium!

Cordaites

28. ledna 2015 v 17:21 | HAAS
Cordaites byl typ jehličnanů z období Karbonu, který žil před více než 300 miliony let. Spolu s Lepidodendronem, Cordaitem či Sigillarií patří mezi nejznámější prehistorické rostliny, jež paleobotanici kdy objevili. Řadí se mezi nahosemenné. Fosílie tohoto stromu byly objevovány již před několika set lety. Byly objeveny v Evropě, především na území Dánska, Německa, Belgie i Anglie, dále také v Jižní Americe, především v Brazílii, odkud pochází jeden z jeho druhů. Paleobotanici znají celkem tři rozdílné druhy, z nichž všechny jsou dobře prozkoumány. Kordaity rostly pravděpodobně ve velkých shlucích o několika desítkách jedinců a sdíleli své prostředí s mnoha jinými karbonskými rostlinami, občas i mnohem vyššími stromovými kapradinami a plavuněmi či přesličkami. Plně vzrostlý kordait dosahoval výšky asi 10 metrů. Kmen byl štíhlý, vysoký a s nepravidelnou větvenou korunou. Listy byly podivuhodně vějířovité, to proto, že se rostlina ve světě gigantů snažila zachytit co nejvíce prosvítajícího slunečního světla, aby mohla dále růst. Listy byly celokrajné a trávovitě protáhlé, dokonce se předpokládá, že byly i kožovité. Dnes se pozůstatky kordaitů objevují i v krbech a kamnech mnoha lidí-Karbon po sobě jakožto nejezelenější období v dějinách planety zanechal hodnotné, avšak křehké důkazy. Stromy a další vysoké rostliny vyvrácené větrnými smrštěmi uvízly v močálech, až se z nich postupem času stala surovina, kterou dnes nenazveme jinak, než fosilní palivo. Bylo to právě množství kyslíku v atmosféře v období Karbonu, které napomáhalo žít těmto rostlinám, a díky nim se stalo dobou i některých hrůzu nahánějících členovců a obojživelníků. Paleobotanici se domnívají, že kordaity rostly ve vlhku podobném, jako je to na Floridě, kde se dnes vyskytují jejich vzdálení potomci. Zajímavostí je, že jako jeden z prvních jehličnanů vůbec neměl kordait pravé jehličí...
Více se o kordaitech můžete dozvědět například v knihách "Dinosauři objevy, druhy, zánik" či "Ztracený svět" (autor J. Augusta).

Příště Barrandeina!

Sigillaria

19. listopadu 2014 v 17:46 | HAAS
Sigillaria byl rod karbonské stromovité plavuně. Na Zemi se objevila už zřejmě v poslední několik milionů let trvající fázi pozdního Karbonu a přetrvala až zhruba po poloviny Permského období. Fosilní pozůstatky dokazují, že se trvale vyskytovala téměř po celé planetě, některé ostatky se nalezly dokonce i v České republice. Sigilárie tehdy, na konci prvohor, tvořily četné stálezelené bažinaté lesy spolu s dalšími stromům podobnými giganty, jako byl Lepidodendron, Calamites aj. Ačkoliv Sigilárie byla asi o deset až dvacet metrů nižší, než jí podobný Lepidodendron, stále měřila v nejvyšším bodě cca 20 metrů a řadila se tak určitě mezi ty nejvyšší rostliny převládající v karbonských lesích. Pokud byste se náhodou podívali na zkamenělý povrch kmenů těchto stromovitých plavuní, všimli byste si četných jizev. Jedná se převážně o místa, ze kterých vyrůstaly listy. Paleobotanikům díky tomu stačí jen pohlédnutí na malý kousek fosilizovaného kmenu, a dokáží z důvodu rozmístění i velikosti jizev přesně určit, jakému druhu nález patří. Listy Sigilárie byly kopinaté a úzké, a podle všeho měřily až 1 metr, výrazně však připomínaly trsy trávy. Z košatých korun vyrůstaly podlouhlé šištice ve tvaru válce, z nichž každá měřila minimálně půl metru. Celý kmen rostliny byl ale víceméně jednoduchý, úzký a vysoký, ovšem na samém konci, právě ve výšce možná tak patnácti metrů, se vidličnatě rozdvojoval v mohutné větve...
Popis této rostliny najdete v mnoha knihách, jednou z nich je i Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Cordaites!

Calamites

24. září 2014 v 17:09 | HAAS
Calamites byl rod kapraďorostu zahrnující dohromady 13 jednotlivých druhů, které se navzájem významně odlišovaly. Podobně jako Lepidodendron či Sigillaria, i Calamites byl jednou z nejhojnějších rostlin tvořících karbonsko-permské pralesy a močály, před cca 360 až 295 miliony lety. Fosiilní pozůstatky se našly po celé Zemi. Výška Calamitu dosahovala asi 30ti metrů, což je na dnešní poměry velikosti rostlin celkem hodně. Ovšem v Karbonu to nebyla vůbec žádná výjimka! I tak je to však charakteristika pouze několika druhů Calamitu, většina dalších byla poloviční. Narozdíl od některých svých příbuzných byl však Calamites opravdu stromová přeslička. Rozdílný především od Lepidodendronu jej tvoří především větvičky s listy vyrůstající po celé délce kmene, což mnohé karbonsko-permské rostliny postrádaly. Není divu, že se takto Calamites vyvinul, vždyť tehdy s sebou každý jednotlivý druh rostlin vedl urputnou válku-cílem bylo dostat se co nejvýše anebo zvětšit prostor, který by zachytával sluneční světlo, a tím rostlinu živil fotosyntézou. Výsledkem těchto bitev se stal Karbon jednoznačně nejzelenějším obdobím v dějinách naší planety. Výtrusnice byly u Calamitu umístěny ve velikých šišticích či u vrcholků jednotlivých stvolů. Dnes této důmyslné, zato však primitivní rostlině, vděčíme za velká nerostná bohatsví-padlé kmeny naskupené těsně u sebe za miliony let zkameněly a stalo se z nich uhlí. Dnes tedy spalujeme v krbech kůru či další zbytky dřeva z gigantů, kteří nevítězoslavně padli na začátku Permu. Paleobotanici se většinou přou ohledně názorů, proč tyto rostliny vyhynuly. Buďto se z nich vyvinuly organizmy zcela nové, anebo jejich vyhynutí způsobilo větší sucho, kteří na počátku permského období postihlo naši planetu... Kdo ví...
Hodně přesný popis Calamitu najdete například v knize Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Sigillaria!

Lepidodendron

31. srpna 2014 v 12:15 | HAAS
Začínám psát do zcela nové rubriky plné popisů různých prehistorických rostlin, jejichž výzkumem se zabývá paleobotanika.
Lepidodendron ("šupinatý strom") byla obří prehistorická plavuň vyskytující se během Karbonského období především v Severní Americe a také v Evropě. Velmi hojný je především v horninách karbonského stáří v Pensylvánii. Patří k nejznámějším a nejčastěji vyobrazovaným vyhynulým rostlinám a jednalo se o úctyhodný organizmus. Lepidodendrony se mohly dožít věku delšího, než 10 let, jak nasvědčuje výzkum jejich kůry. Rostly do výše 30 až 40 metrů a jejich listy měřily klidně i 1 metr. Listy byly dlouhé, úzké a spirálovitě uspořádané, jako stébla trávy. Vyrůstaly pouze na nejmladších větvích, kmen a starší větve byly naprosto bezlisté. Kořeny Lepidodendronu byly též velmi dlouhé a v Karbonských lesích se navzájem pod zemí často proplétaly. Obrovské plavuně rostly především v bažinách a mokřadech, bohatých na kyslík. Toho bylo v Karbonu v atmosféře asi 35 %, což podporovalo právě nárůst rostlin-Karbon je proto nejzelenějším obdobím v historii Země. Zbytky Lepidodendronů a dalších takových rostlin, usazeny v horninách, tvoří uhlí, které my dnes spalujeme a jsme na něm závislí. Lepidodendron je široké veřejnosti znám nejlépe díky skvěle zachovalým úlomkům kůry z kmenu. Je ovšem zajímavé, že v 19. století někteří lidé považovaly tyto zkameněliny za fosilizovanou kůži prehistorických ještěrek, hadů a krokodýlů! Odtud také pochází latinské jméno plavuně, "šupinatý strom". Některé fosilní ostatky Lepidodendronu dokonce připomínají něco zdánlivě podobného pneumatice!
Více se o této plavuni dozvíte v knihách Abeceda dávných věků či Dinosauři-Objevy, druhy, zánik.


Příště Calamites!!!
 
 

Reklama