Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 3: Multiverse (4/5)

Sobota v 11:05 | HAAS
Existují přinejmenším dva paralelní vesmíry. A v tom druhém, který až dosud fungoval mimo náš svět, se věci mají poněkud idealističtěji. Akihiko v něm nikdy nepřišel o své rodiče a bratry, Fahad nikdy neprošel persekucí v malé arabské vesničce, Jack a Pauline se vzali... A Pierrova sestra Sabine nikdy nezemřela. Události jako Zhou Lenův útok na New York a vše, co po něm následovalo, se v této paralelní realitě nikdy neodehrály... Jack původně zamítal možnost existence paralelních vesmírů, ale teď, když Lovci kryptidů zjistili, že skutečně existují, začíná se zabývat jednou otázkou: Odkud vlastně kryptidi jsou? Je možné, že přicházejí z nějaké dimenze?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST ČTVRTÁ:
Sedm Lovců kryptidů stálo u blikajícího portálu. Najednou se z jeho druhé strany ozvalo zařvání. Bylo dosti tlumené, portál mimo jiné tvořil i jakousi zvukovou bariéru mezi těmito světy. Tvor, který zvuk vydal, už musel být na půl cesty sem. Sabine zaznamenala zařvání jako první a stiskla Pierrovu ruku. "Něco tam je," řekla poměrně nebojácným, ale přesto mírně vyděšeným hlasem. Pierre, který nevěděl, jak víc si má vážit své znovuobjevené sestry, si stoupl před ní. Byl připraven ji chránit. "Co to, sakra, děláš? Jsi s tím trapnej," řekla mu Sabine. Pierre zkroutil pusu. Připadal si dotčený. "Kéž bychom teď měli laserové pistole, jako v naší realitě," postěžoval si Jack. Zvedl ze země klacek a připravil se k obraně. To zrovna ve chvíli, kdy už hlava útočníka pronikala portálem. Jakmile zvíře zjistilo, že tohle nové postředí disponuje minimálně pevnou půdou, na kterou mohlo položit své masivní tlapy, proběhlo portálem a vrhlo se na Jacka. Vůdce smečky obrovských "hyen" zvaných Crocotta, popadl mezi své ostré zuby Jackův klacek a jediným kousnutím jej překousl. Akihiko neměl žádné zbraně, ale jako vždy se po hlavě vrhl do boje. Jako když slavný Tarzan bojoval se lvem, objal Akihiko krk Crocotty, mocně stiskl a pak začal uplatňovat dvojitý nelson. Crocotta sebou zmítala a po chvíli se jí podařilo Akihika téměř shodit, ale neúnavný japonský bojovník ji popadl za levou zadní končetinu, zatáhl, a šelma se svalila na zem. Akihiko uviděl, jak vzduchem sviští nůž, který mu ze vzdálenosti pár metrů hodil Fahad. Hbitě jej chytil a přiblížil jej k boku Crocotty. "Ne, Akihiko, to nesmíš!!!" zařval Jack. Akihiko však natáhl ruku a už by Crocottu probodl, kdyby se náhle nezatemnělo a ona nezmizela. A pak, jako by zase někdo rozsvítil pomyslnou žárovku, shledali se Lovci kryptidů před portálem zrovna tak, jako před pár vteřinami. Jen Crocotta byla pryč. "Ten jakýsi zákon tohoto vesmíru prostě zase 'rozpustil' její tělo a obsah jejího mozku přenesl do její dvojnice, která žije tisíce kilometrů odsud v konžském pralese," okomentoval to Jack. Akihiko jen vydechl a posadil se. Nůž zabodl do země. "Vysvětluje to podle tebe, jak se kryptidi dostávají do našeho světa? Zatím to spíš vypadá tak, že naši kryptidi pronikají do téhle dimenze..." řekla Pauline. Jack se zamračil: "Právě to je dost podivné. Kdo ví, možná kryptidi vůbec nejsou příchozí z jiných světů. Anebo taky jsou. Snad brzy zjistíme víc."

Portálem najednou proběhla celá smečka Crocott. Bylo jich tu šestnáct. Shromáždily se před portálem a začaly všechny zuřivě štěkat. "A do háje," řekl skrze zuby Jack, "padáme odsud! Rychle na okraj lesa!" Sedm lidí se dalo na útěk, pronásledováno šestnácti hladovými šelmami, které se nehodlaly zastavit před ničím. Byly rychlé. Byly hbité. A to jejich vytí, to pronikalo morkem kostí. "Kdy už zmizí?! Už by se přece mohly 'teleportovat' jinam, ne?!" zvolala na Jacka Pauline, které už dvě Crocotty skoro dýchaly na záda. "Dej jim tak minutu!" zasmál se Jack. Jedna Crocotta skočila na Pauline a svalila ji. Jack se otočil, zvedl ze země velký kámen a hodil jej na zvíře. Bohužel minul. Crocotta poškrábala svými drápy Paulininu ruku. Pád kamene jen pár metrů před její hlavou ji nicméně rozzuřil natolik, že se rozhodla svou oběť nechat ležet a vrhnout se na samotného Jacka... Sabine a Pierre utíkali společně. Pierre pořád nedokázal uvěřit, že tady utíká po boku své vlastní sestry, té, s jejíž smrtí už se jaksi smířil, ale přece jen... Mělo to zkrátka něco do sebe. Náhle je obklíčila skupinka pěti Crocott. Zuřivě štěkaly, houkaly na sebe, a jedna velká samice se k nim už začala nebezpečně přibližovat. "Už ti úplně věřím, Pierre. Přišel jsi z jiné dimenze. A ony taky. Hnusný potvory," řekla Sabine. "Počkej, tím myslíš i mě?" zděsil se Pierre. Potom se zase setmělo a o pár vteřin později jako by zde Crocotty nikdy nebyly. Všechny se přenesly do konžského pralesa v tomto světě. Jack, na kterého Crocotta už nestačila zaútočit, pomohl Pauline na nohy. Rána jí krvácela, proto vytáhl z kapsy čistý kapesník a obvázal jí ruku. "To, co se tady děje, je dost divné, a já bych prostě rád věděl víc. Budeme v této dimenzi muset strávit víc času," řekl Jack. "Chci zjistit, jak to tady funguje. Proč se s nově příchozími do tohoto světa děje to, co se s nimi děje. Třeba pak konečně získáme odpověď na otázku co jsou kryptidi zač. Nebo taky ne. Je to risk," dodal. Ostatní s ním souhlasili.

Po návratu do Londýna se všichni rozvalili na křeslech či postelích ve svých pokojích uvnitř základny. Sabine byla jediná, kdo dosud zcela nerozumněl tomu, co se tady děje. V Pierrově realitě byla prostě zastřelena. Dokud Lovci kryptidů z tohoto světa nezískali svou mysl z jiného světa, připadala si, že sem zapadá. Ale teď se tu cítila jako úplně nový člen týmu. Po všech těch letech... Žádný z Lovců kryptidů si nepamatoval to, co si pamatovala ona. Všichni měli svou paměť z té druhé reality, z té, ve které zemřela... Šla si lehnout. Pierre zůstal sám v obývacím pokoji. Chvíli se díval na televizi. Pak vtrhl do ledničky a zjistil, že někdo dopil pomerančový džus. Jenže ten měl nejradši! Strčil peněženku do kapsy a vyběhl ze základny. Zamířil k nejbližšímu obchodu. Jaké to překvapení tam na něj čekalo. Zrovna zde dělala nákup Kate Henshallová! Pozdravil ji, ale ona se jen otočila, a hned bylo poznat, že neví, kdo je. První moucha na seznamu. V této dimenzi spolu Pierre a Kate nikdy nechodili. Přesto ji Pierre ještě jednou oslovil, načež dostal odpověď: "Dej mi pokoj, úchyle." Pierrovi se už nějakou dobu rýsoval v hlavě zajímavý plán. Tato dimenze byla perfektní: byla zde Sabine, Lovci kryptidů pouze hledali kryptidy a nehráli si na hrdiny... Jen by tu neměl Kate, kdyby tu zůstal. Ale co kdyby Kate chtěla do této dimenze také? Její mysl by se přenesla do mysli její osoby v tomto světě, a pak by všechno bylo dokonalé. A Pierre? Mohl by zde... zůstat.


Ale že by Lovci kryptidů byli lidmi, o které nikdo nemá zájem, a tak si mohou žít vlastním životem, v tom se Pierre šeredně mýlil. Možná, že je na jejich cestě do lesa poblíž Lavenhamu někdo sledoval. A ten někdo právě seděl na letišti Heathrow a na notebooku si prohlížel fotografie portálu, které pořídil. Byl to jakýsi Američan, někdo, koho Lovci kryptidů z našeho světa nikdy nepotkali. Nemohli, protože ho nezaměstnal nikdo, kdo by je vyslal na jejich stopu. Po půldenním letu stanul tento muž v New Yorku. Nechal se odvést taxíkem k velké budově, vlastněné obrovsky bohatým Číňanem. Výtah se otevřel v jeho pracovně v nejvyšším patře. Číňan si z nádherně vyleštěného okna prohlížel New York. Na stole už čekala na Američana peněžitá odměna. Číňan se otočil. Byl to Zhou Len. "Na tomto papíře jsou všechny souřadnice. A zde, pane, všechny fotografie," řekl Američan a otevřel notebook. Zhou Len se pousmál. "Celý život doufám v to, že najdu něco neuvěřitelného, něco úžasného, něco, co nemá ve světě obdoby. Tohle je první krok na cestě ke skutečnému úspěchu," řekl Zhou Len a pozorně si portál na fotografii prohlédl. Kdyby tak věděl, že na druhé straně toho portálu se kdysi pokusil o útok na město, ve kterém zde žil, a padl...

Večer si Jack všiml vzkazu, ležícího na stole v hlavní místnosti základny. Stálo v něm: "Nebojte, brzy se vrátím." Jack se rozzuřil. Pierre si zase začíná dělat, co chce... V těchto chvílích procházel Pierre portálem nedaleko Lavenhamu. Zabzučelo to v něm, a Pierre se ocitl v konžském pralese, oblečen v černý spandex a s laserovou pistolí po boku. Prosekával se džunglí, kráčel po břehu řeky, a před půlnocí konečně došel k vesničce. Nějaký ponocující stařec si ho zde všiml a volal na něj. Nedočkal se odpovědi. Pierre horlivě vnikl do letounu Cryptid Swift a nejvyšší rychlostí zamířil zpátky do Británie. Let trval jen pár desítek minut. Jakmile se letoun ocitl přímo na střeše základny Lovců kryptidů, Pierre z něj vyletěl jako kulový blesk a seběhl schody do nejnižšího patra. Hlasité zamňoukání značilo, že svým dramatickým příchodem někoho vyrušil. Z otevřených dveří vyběhl malý Tatzelwurmík. Jako přítulná kočička se přátelsky přitulil k Pierrovým nohám. "Ahoj, chlapče," usmál se Pierre a pohladil jeho holé, srstí nepokryté tělo. Z místnosti vystoupila Kate, která se o Tatzelwurmíka starala. "Pierre, vy už jste zpátky?" řekla unaveně. Pierre k ní nadšeně přiběhl. "Poslouchej mě, Kate," začal s nebývale velkým úsměvem na tváři, "našli jsme něco úžasného a... Všechno ti vysvětlím, ale bych bych hrozně rád, kdyby ses tam se mnou vrátila. Je to... Je to splněný sen. Svět, jaký jsem chtěl. Realita, kterou jsem si dlouho představoval. Jestli chceš, nasedni se mnou na Cryptid Swift. Odletímě do Konga, a já ti pak ukážu, co tím myslím... Je to prostě úžasný!"

K čemu všemu ještě objev paralelního vesmíru bude vést? Odhalí naši přátelé záhadu původu kryptidů? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Multiverse (3/5)

15. září 2018 v 11:09 | HAAS
V minulé části došel Jack k závěru, jaký má paralelní vesmír zákon: když projdete portálem, ocitnete se ve smíšeném lese nedaleko anglické vesničky, pak vás pohltí temnota, zmizíte neznámo kde, a probudíte se v těle své "mnohovesmírové verze". Vaše mysl a paměť je nějak přenesena do těla oné osoby, která je vlastně vámi, ale zažila třeba úplně jiné věci. Také proto je třeba Akihiko v této dimenzi někým úplně jiným, ne člověkem rozesmutnělým a rozzuřeným ztrátou svých rodičů a bratrů, ale člověkem poměrně veselým, kterému se nikdy nic děsného nestalo... Sabine Leroyová v tomto vesmíru žije! Pierre si nemohl přát víc... Jack a Pierre se nyní nacházejí v této paralelní dimenzi a přesvědčili ostatní Lovce kryptidů, zde nikoliv hrdiny, ale pouhé kryptozoology, aby se vydali prozkoumat onen portál. Mezitím v naší dimenzi došlo v konžském lese ke zmatku; zbytek týmu napadla Emelantouka a nahnala Pauline a Akihika do jiného světa, přičemž je následovala... Jak to celé dopadne?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST TŘETÍ:
"Už jen kilometr cesty, a jsme v Lavenhamu," řekl Jack, zatímco řídil auto. Pierre a Sabine seděli vzadu a konečně spolu dost vážně mluvili. "Chceš říct, že jsem byla ještě v nějakém jiném vesmíru, odkud pochází obsah tvého mozku, a tam mě zabil Weber?" zeptala se. "Přesně tak," vydechl Pierre, "od té doby jsem se s ním mnohokrát setkal a snažil se tě pomstít, ale nikdy se mi to nepodařilo. V průběhu času se z něj stalo monstrum. Uvnitř i venku. Jeho tělo se stalo prakticky nezničitelným... Napomohla mu k tomu jedna bytost, která si říkala Claude Ngoy... Mě jeden chlápek využil k pokusu s takovým sérem... Taky jsem zmutoval. Ale v tomhle vesmíru nejsem ve svém zmutovaném těle, jsem prostě Pierre Leroy, ten starý Pierre, a to je dobře!" "Jo, seš starej, na ty vrásky by sis měl něco dát," řekla Sabine a Pierre se začal trapně smát. Jack si všiml, že Pauline náhle omdlela. Prudce zastavil auto. Něco podobného se stalo i v druhém vozu, jedoucím v závěsu za tím jejich. Tam Roger a Fahad pozorovali, jak sebou Akihiko začal zmítat a nakonec zůstal ležet v nepříjemné poloze na sedadle, s hlavou skloněnou jak jen nejníže to šlo. Jack vynesl Pauline z auta. Bylo mu jasné, co se stalo. Pauline musela projít portálem, a teď se její mysl přenesla do její identity v tomto světě. Pomalu otevřela oči, podívala se na Jacka a na ostatní. "Pauline, je to v pořádku. Jsem to já. Prošla jsi portálem, že?" zeptal se Jack celkem jemně, nechtěl jí totiž vyděsit. Pauline se musela posadit a prohlédnout si okolí. Jack jí pomalu vysvětlil, jak cestování mezi vesmíry vypadá a co způsobuje. Pauline brzy pochopila. Jen se s trochou neklidu podívala na ten prsten, co měla na ruce. "Je to komplikované a sám tomu nerozumím," zasmál se Jack. Z druhého auta náhle vyletěl Akihiko. Rozběhl se přímo proti Jackovi, který držel Pauline za ruku. "Akihiko, co blázníš? Sakra, stůj!!!" řval na něj Fahad. Akihiko popadl Jacka za límec košile a přitiskl ho k autu. Pěst mu položil na krk a zmáčkl. "Co se stalo?!" zasupěl. "Prošel jsi portálem, že?" zeptal se Jack, úplně jako se předtím zeptal Pauline. Akihiko pustil. Všichni na ně chvíli hleděli. "Nebojte, tohle je Akihiko z našeho světa," informoval je Jack, "je to pořádný zuřivec. V Tokiu mu říkají Habu, had, který útočí i na stín svého útočníka." Pauline a Akihiko vysvětlili Jackovi, Pierrovi a ostatním, co se vlastně stalo. A že portálem prošla i Emelantouka... Kam se asi poděla?

V tomto světě, uprostřed konžského lesa, se z hlubokého spánku probral jeden z posledních přeživších ceratopsidních dinosaurů. Pomalu se postavil na své sloupovité končetiny, zatřásl hlavou, několikrát zamrkal, a prohlédl si své okolí. Nacházel se v pralese úplně stejném, jako předtím. Byla to ta Emelantouka, která sem následovala Pauline a Akihika. Nedokázala porozumět tomu, co se předtím stalo. Vběhla za těmi lidmi do nějakého svítícího objektu, pak se jí před očima zatmělo a teď byla "zpátky" v pralese. Nebyl to ale samozřejmě ten stejný prales, odkud byla. Nicméně toto konkrétní zvíře mělo v této dimenzi svého "dvojníka", a proto se jeho mysl přenesla do něj. Emelantouka dál nic neřešila. Celkem tupě prošla mýtinou a začala požírat listy kapradin. Po chvíli uslyšela troubení dalších příslušníků svého druhu, a instinktivně se za ním vydala. Připojila se ke stádečku a dala se na pochod pralesem. Zřejmě už se nikdy neměla vrátit do našeho vesmíru. Nevadilo jí to, ani nevěděla, že je v nějakém jiném...

Roger sručkoval dolů z liány. Přiběhl k Fahadovi, který se marně pokoušel zvednout z husté vegetace. "V pohodě? Vypadáš, jako by tě přejel náklaďák a tys to přežil," řekl mu. "Pěkně mi dala, ta potvora," zamumlal Fahad a rozkašlal se. Roger mu opatrně sáhl na břicho, kam Emelantouka Fahada zasáhla svým ocasem. Fahad zasténal bolestí. "Možná to bude pár zlomených žeber, nebo to schytala jen tvá střeva. Ale budeš v pořádku, uvidíš," řekl Roger. Fahad se rozchechtal. Něco mu na tom přišlo vtipné. Roger mu pomohl posadit se. Fahad bolest rozdýchal. Pohlédl na portál a ukázal na něj. "Nemyslíš, že bychom tam taky měli zajít? Když už jsme tu zbyli jen my dva?" navrhl. "Radši bych zůstal tady. Už čtyři z nás portálem prošli a dosud se nevrátili..." odpověděl Roger. Fahad se pousmál: "No jo, jenže když tam nepůjdeme, nikdy se nedozvíme, co se jim stalo. Navíc jsem docela zvědavý, co se tam nachází." "Určitě nic vzrušujícího," zněla Rogerova odpověď.


Konečně došli Lovci kryptidů na okraj smíšeného lesa nedaleko anglického Lavenhamu. "Ano, tady, tady je to!" zvolal radostně Jack. Stoupl si na okraj lesíka a pohlédl na vesnici. "Ano, to je to poslední, co mé spandexové já z našeho světa vidělo... A pak už jsem se probral v základně," dodal. Pierre pokýval hlavou: "Přesně tak jsem to zažil i já." Vstoupili do lesa. "Teda, čekal bych, že tu někde budou ležet naše nehybná těla ze současnosti, ale nikde nic. Jako by se tu nikdy nic nestalo," řekl Jack. "Kdo ví, jestli tu někde ten portál je," řekla nejistě Pauline. "Měl by, viděl jsem ho, když jsem jím prošel," odpověděl Pierre, "ale nevadilo by mi být zajatcem tohoto světa. Koneckonců, žije tu má milovaná sestra." Sabine trochu pokrčila obočí, ale neřekla k tomu nic. "Podívejte, vidíte ty stopy?" řekl nezvykle zuřivým hlasem Akihiko. "To byla Emelantouka. Tady řada stop končí. Jako by se její tělo vypařilo. A její mysl se musela přenést do stejného exempláře Emelantouky v tomhle světě," pokračoval Akihiko. Šli dál. Ve spleti hustých stromů konečně uviděli záři. Vypadalo to, jako by zde, metr nad zemí, svítilo slunce. Záře portálu byla pro oči takřka nesnesitelná. "Měl jsem si vzít černé brýle," postěžoval si Pierre. Jack opatrně přistoupil k portálu. "Nevím, co se stalo s našimi těly z původní dimenze, ale... Musím to risknout a tím portálem zase projít. Čekejte tu na mě," řekl. Moc nepřemýšlel a portálem prošel. Z té podivné časoprostorové brány se ozval tikavý zvuk, jeho tempo se neskutečně zrychlovalo a pak zavládlo hrobové ticho. Jack byl pryč.

Fahad a Roger uviděli, jak se ve světlém portálu objevilo cosi černého. Vypadlo to z něj, jako by ho onen svět již nechtěl. Byl to Jack! Oblečený v černém spandexu, s laserovou pistolí připnutou k pasu... Byl na pokraji omdlení, ale Roger jej postavil na nohy, poplácal ho po tvářích a dal mu napít. "Povedlo se," zasmál se Jack. Okamžitě pak začal odpovídat na všetečné otázky Fahada a Rogera. Byl překvapen tím, že je zase ve svém těle z této dimenze... Zdá se, že by to celé mohlo fungovat takto: když člověk projde portálem, ocitne se v paralelním vesmíru, kde se něco stane, podle nějakých zákonitostí jeho tělo úplně zmizí a jeho mysl se přenese do jeho osoby v tomto světě. Když pak tato osoba zase projde portálem, úplně zmizí, a portálem projde tělo onoho původního člověka. Roger a Fahad tomu nejprve nerozuměli, ale Jack moc dobře věděl, jak to myslí. Ale jednu věc chtěl Jack ještě otestovat: když prošel portálem, muselo zmizet jeho tělo z paralelní dimenze, a to nadobro...

Vrátil se zpět, a přivedl s sebou i Fahada a Rogera. Přímo před zraky Lovců kryptidů došlo k něčemu neuvěřitelnému. V lese se zatmělo. Fahad a Roger ve spandexových oděvech zmizeli. A pak se Roger a Fahad tohoto světa probrali přímo u jejich nohou. Jack v černém spandexu také zmizel, a těsně před portálem se probudil Jack oblečený v košili a s Paulininým snubním prstenem. Takže takto to cestování mezi dimenzemi funguje! "Můžeme se vrátit do našeho světa," řekl Jack. "A co kdybych to zkusila já?" položila mu otázku Sabine. "Zajímalo by mě, jak to tam u vás vypadá," dodala. "Ty tím portálem neprocházej. Tvoje mysl by neměla, kam se přenést. Tvé tělo leží v našem světě už léta v hrobu, vsadím se, že je tam jen kostra. Pro tebe by cestování mezi dimenzemi znamenalo smrt. Pokud bys přišla do našeho světa, tvá mysl by zmizela. Tvé tělo v této dimenzi by také zmizelo. Nemohla by ses vrátit, protože bys byla mrtvá. Chápeš to?" odpověděl dlouze Jack. Sabine jen pokývala hlavou. "To, na co jsme tu přišli, je neuvěřitelné," zasmál se Pierre. "Můžeme si vybrat, v jakém vesmíru můžeme žít!!! A tenhle je super, protože tady jsou Lovci kryptidů jako při staru, prostě jen hledači tajemných zvířat! Odhoďte spandexy pánové, je konec s hrdinstvím!" pokračoval. Jack mu ale zatím nevěnoval moc velkou pozornost. "Myslíte, že by existence paralelního vesmíru mohla souviset s výskytem kryptidů v jednom či druhém světě? A že existují jen tyto dva vesmíry? Nebo jsou i jiné? A pokud v nich žijeme, jak vypadáme a chováme se tam? To by mne dost zajímalo," řekl docela tajemně... Mezitím se na druhé straně portálu, kde již nezbývali žádní Lovci kryptidů, shromáždila podivná smečka. Smečka obrovských hyen, nazývaných Crocotta, jejichž existence zatím nebyla potvrzena. Agresivní členové smečky začali zuřivě štěkat na svého vůdce a tlačili na něj, aby prošel oním podivným úkazem...

Co se stane teď? Nastane v lese u Lavenhamu bitka mezi Lovci kryptidů a Crocottami, nebo opět zapůsobí zákonitosti paralelního vesmíru a Crocotty někam přenesou, nejspíše do konžského lesa v paralelním světě? K čemu bude vést objev mnohovesmíru? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Multiverse (2/5)

8. září 2018 v 11:25 | HAAS
V minulé části zaletěli Lovci kryptidů do Demokratické republiky Kongo, kde se kromě obrovitého krokodýla jménem Mahamba vyskytl také zvláštní jev: otevřelo se několik portálů vedoucích neznámo kam. Pierre, který na konci předchozí kapitoly způsobil Lovcům kryptidů malé potíže, se nabídl, že portál prozkoumá, a vstoupil do něj... Probudil se však zpátky v základně Lovců kryptidů. Zuřivec Akihiko nikdy nepřišel o své rodiče, Fahad si zřejmě neprošel persekucí, kterou měl původně zažít, a hlavně... Sabine Leroyová je zpátky! Sam Weber jeho sestru nikdy nezabil! Jak je to možné?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST DRUHÁ:
Jack položil na stůl složku s papíry. Pohlédl na Pierra, který stál v otevřených dveřích. Byl bílý jako stěna. "Jacku, co se stalo?" zeptal se. "Co by se mělo stát? Odložil jsem tu naší expedici do Patagonie o nějaký ten týden," odpověděl Jack, ale mluvil o něčem úplně jiném. "Ne, já to tak nemyslel," řekl na to Pierre a přistoupil k němu. "Potkal jsem Sabine," řekl. Jack pokrčil obočí. "No a? To jsi tak vyšinutý z toho, že jsi po několika hodinách zase viděl svou sestru?" zasmál se. "Po několika hodinách?" zeptal se sám sebe Pierre a vyhlédl z okna. "Pierre," řekl trochu přísně, ale přátelsky Jack, "nějak se mi nezdáš. Možná by ses měl prospat." "Ne, já... V životě jsem se necítil líp," odpověděl na to Pierre. Nikdo tu o ničem nevěděl. Jen Pierre. Když prošel tím portálem, něco se stalo. Cítil se, jako by byl v té realitě, kterou si vždycky představoval. V realitě, kde Sabine nezemřela, kde Lovci kryptidů nenosili černé spandexy a nebojovali s pomocí laserových pistolí. Tým zoologů, se základnou, jejíž místnosti byly ověšeny mapami, fotografiemi zvířat... Procházel základnou a porovnával ji s tou, ve které byl ještě před pár hodinami. Ne, před pár hodinami nebyl zde, byl někde jinde. V našem světě... Změnil se ten náš svět poté, co prošel portálem? Pokud ano, jak? Anebo ne?

Jack, Pauline, Fahad, Akihiko a Roger stále nedočkavě stáli před otevřeným portálem. Občas to v něm zasvítilo, pak to vypadalo, že celý zhasne, a pak se náhle zase rozsvítil, úplně jako by si někdo pohrával se spínačem v obýváku. "Je tam moc dlouho. Nevrátil se už asi deset minut," řekl Jack. "Půjdeme pro něj?" optal se Akihiko. "Já pro něj půjdu," odpověděl Jack, "určitě se mu něco stalo. Ať už se tam na druhé straně nachází cokoliv, přivedu ho zpátky, slibuju." "Chtěla bych jít s tebou," řekla Pauline, ale Jack jen mávl rukou. "Kdyby se něco stalo, kdyby to třeba explodovalo nebo se to zavřelo, vraťte se do vesnice, nasedněte na Cryptid Swift a leťte zpátky do Londýna. Hlavně se tu nezdržujte. Něco mi říká, že si tady zahráváme s ohromnou silou, kterou lidstvo dosud nepoznalo..." "Nečekal bych, že studovaný vědec řekne něco takového. S ohromnou silou? Zní to dost... neurčitě," řekl mu ještě Roger. "Všechno, co jsme si dosud mysleli, že víme o vesmíru, bylo možná špatně," odpověděl Jack a po těchto slovech zmizel v portálu. Zablikalo to v něm, až se všichni lekli. Ale portál nezmizel. Jen se z něj začal ozývat tikavý zvuk, jehož tempo se zrychlovalo. Vstupovalo do morku kostí. Pak zvuk ustal. Portál se pořádně rozsvítil, a pak skoro zhasl. A takto pracoval minutu po minutě, zatímco ostatní Lovci kryptidů čekali na návrat Jacka a Pierra.

Pierre vstoupil do Jackovy pracovny. Všiml si, že jeho kolega leží na zemi. Přiběhl k němu. "Co se stalo, Jacku?! Hej!!!" zakřičel a zacloumal s ním. Jack se probral. Mocně chytil Pierra za ruku, připraven se bránit, ale nebylo to třeba. "Pierre, tady jsi," vydechl. "Kde bych měl být? Teda... Ehm..." odpověděl Pierre. Do místnosti vběhla Pauline. Položila Jackovi úplně stejnou otázku, jako předtím Pierre. Jack se musel vzpamatovat. Stál tu teď v modré košili, ne v černém spandexu, byl dokonce nově ostříhaný a měl na prstu zásnubní prsten od Pauline. "Co to má jako znamenat?!" vykřikl nahlas. "Pierre, seš to ty? Čekali jsme na tebe. Dlouho ses nevracel, tak..." vyhrkl ještě Jack. "Jacku, konečně!" řekl Pierre a objal svého přítele. Pauline na ně nechápavě hleděla. "Prošel jsem tím portálem," řekl Jack Pierrovi. "A skončil tady, co? To je neuvěřitelný, Jacku," odpověděl radostně Pierre. Jack se musel posadit. Pierre mu povyprávěl, jak opustil Lovce kryptidů v západoafrickém pralese, ocitl se ve smíšeném lesíku poblíž anglické vesničky a pak jako by se setmělo... A on se probudil tady. Jack překvapivě zažil úplně to samé. "Chtěl jsem zaběhnout do té vesnice, myslel jsem, že jsi tam, a pak najednou - bang! Všechno bylo pryč. A já se shledal, jak ležím tady, v téhle renovované základně, na zemi, a ty se mnou cloumáš," řekl Jack. "Já se zas probudil v posteli. Můj pokoj vypadá úplně jinak. Nemáme tu spandexy. Asi nemáme ani Cryptid Swift, Cryptid Chaser... Prostě... Lovíme kryptidy jako za starých časů," odpověděl Pierre. Do místnosti vkročili i Roger, Fahad a Akihiko, zvláště poslední jmenovaný byl takový veselý. Ano, něco se stalo. Něco tu fungovalo jinak, než tam, odkud byli. Chvíli takhle zůstali v místnosti. Když do ní vkročila Sabine, měl Pierre pocit, že se mu v hlavě všechno rozjasnilo. Sabine byla docela naštvaná a vynadala Pierrovi, že rozlil v kuchyni kafé. Ale mu to nevadilo. Byla tu, jeho sestra byla živá! Když jí Jack potřásl rukou, naštvala se ještě víc. "Jacku, už i ty? Nechytili jste od sebe nějakou závažnou chorobu?" poznamenala.

Jack se postavil za stůl a všem členům týmu v místnosti sdělil, co se stalo. Nikdo mu nevěřil, samozřejmě kromě Pierra. "Mám takový pocit, že vím, co se stalo... Ten portál, Pierre... Když jsme jím prošli, ocitli jsme se někde v této dimenzi, v tomto světě. Pak se něco stalo. Jestli naše tělo zůstalo ležet v tom smíšeném lesíku, to nevíme. Ale naše mysl, obsah našeho mozku, se přenesl do našich těl v tomto světě. Takže, i když jsem byl vždycky proti, předpokládám, že jsme v nějakém paralelním vesmíru. Ve světě, který existuje paralelně s tím naším, s realitou, kde Lovci kryptidů, vážení, jsou hrdiny, kteří dvakrát zachránili svět před zkázou," vyprávěl Jack. Nejprve se všichni chtěli smát, ale když si povšimli, jak vážně o tom Jack mluví, začali o tom přemýšlet. "Ale to je přece úžasné! Takhle jsme to vždycky chtěli, Jacku!!!" vyhrkl Pierre. "Sabine, neusmažila bys mi rybí prsty?" pošťouchnul hned nato svou sestru. "Běž se vycpat," zněla odpověď. "Ona je skutečná," zašeptal schválně nahlas Pierre a ukázal na ní, jen aby hned nato schytal další ránu pěstí do ramene od Sabine. "Přátelé, budete mi toho muset o tomto paralelním světě ještě hodně co povědět," řekl Jack.


Tak se konečně Jack a Pierre dozvěděli, co se vlastně stalo. Jak to v této dimenzi funguje. Lovci kryptidů začali opravdu jako tým složený z Jacka Owena, Pierra Leroye a Sabine Leroyové. Setkali se se Samem Weberem, který je zradil, ale z nějakých důvodů se na misi v Yellowknife nikdy neukázal. Nikdy nezastřelil Sabine Leroyovou. Na výpravě za monstry z Aricy byli Jack, Pierre i Sabine. Pak odcestovali do Japonska, aby hledali tamní kryptidy, a připojil se k nim velmi milý Akihiko Yukimura, který se svými bratry, v naší realitě dávno mrtvými, velmi rád zkoumal paranormální jevy. Jak věhlas Lovců kryptidů jako skutečných kryptozoologů rostl, přidali se k nim Fahad Ghazalli, bývalý arabský policista (v naší dimenzi bývalý arabský agent) a Roger Neill, bývalý příslušník kanadské armády (v naší dimenzi bývalý kanadský agent). Jack se s Pauline znal už od univerzity, a v tomto vesmíru se dokonce už vzali. Když se Jack ostatních zeptal na jméno Zhou Len, všichni jen krčili rameny. Zhou Len nikdy neuskutečnil svůj útok kryptidů v New Yorku! Nikdy se to nestalo. Nikdy nebyl zodpovědný za smrt Akihikovy přítelkyně a za následné Akihikovo mučení. Deylin Nieto, ani to jméno nikdo neznal. Pierre nebyl nikdy infikován sérem agresivity. Claude Ngoy, o tom nikdo neslyšel. A proradný Sam Weber? Už léta o něm Lovci kryptidů neslyšeli. A přitom v naší dimenzi s ním Pierre ještě před pár měsíci bojoval, hnán zlobou ze smrti své sestry... Lovci kryptidů nebyli hrdiny, kteří zachránili svět. Byli to prostí kryptozoologové bez technických vymožeností. A svět o kryptidy moc nestál. Nikdo o nich moc nevěděl, jen tihle kluci a holky objevovali nové druhy... Pierre byl radostí bez sebe. Ale Jack nesouhlasil. "Musíme se vrátit do našeho světa, Pierre. Chci najít ten portál. Musím zpátky. Čekají tam na nás," řekl. Přesvědčil ostatní členy týmu, aby začali ten portál v tomto světě hledat. Využil své výtečné vizuální paměti a podle satelitních snímků brzy našel tu vesničku, poblíž které se portál nacházel... Sedm Lovců kryptidů nasedlo do dvou teréňáků a vydali se na cestu...

"Jak dlouho už tam jsou?" vydechla nervózně Pauline, stojící přímo před portálem. Roger pohlédl na hodinky. "Minimálně hodinu," odpověděl také nervózně. "Půjdu tam," odpověděla Pauline a vytáhla laserovou pistoli, kterou nabila. "V tom případě jdu s tebou," vyhrkl Akihiko a roztáhl svou teleskopickou tyč. "Ne!" odpověděla rázně Pauline. "Nehraj si na vedoucí týmu. Máš odvahu, to jo, ale když tam půjdeš sama, zmizíš jak ti dva," odpověděl zasmušile Akihiko. "Nebudu riskovat vaše životy. Právě nám tam zmizeli dva členové týmu a dosud se nevrátili. Něco tam je. Možná je tam něco zabilo," řekla Pauline. Zezadu se ozvalo zatroubení, které procházelo morkem kostí. První se otočil Fahad. "Lidi...?!" vyhrkl. Přímo za nimi stál velký kryptid, dinosaurus, Emelantouka. Připomínal Centrosaura nebo Styracosaura, ale utváření rohů na hlavovém límci bylo jaksi "modernější". Vypadalo to, jako by si pečlivě do kosti nasázel uhlazené kůly a pak je všechny natočil vpřed, takže vytvářely jakousi stříšku nad jeho poměrně krátkými nadočnicovými rohy. Nevypadal úplně jako ti pravěcí ceratopsidní dinosauři. Přišel sem úplně neslyšně... Pak se rozběhl přímo proti Lovcům. Fahad po něm vypálil s laserové pistole, ale rána Emelantouku jen naštvala. Mohutný ocas praštil Fahada do břicha a ten s bolestí upadl do houštin. Roger se chytil liány a začal šplhat nahoru, a jen těsně unikl drtivému zobáku Emelantouky. Pauline chytla za ruku Akihika a stáhla ho do portálu. Oba se ocitli v tom smíšeném lesíku. Emelantouka také pronikla portálem, a stála už za nimi. "Utíkáme!!!" vykřikl Akihiko. Rychle doběhli k okraji lesa. Tam je všechny tři pohltila temnota, a zmizeli...

Existují tedy minimálně dva paralelní vesmíry. Ten, který známe, a ten, ve kterém Lovci kryptidů prostě jen hledají kryptidy, a ve kterém Sabine Leroy stále žije! Co ale bude dál? Co Pauline a Akihiko, kteří do tohoto vesmíru nyní také pronikli? A co ta Emelantouka? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 3: Multiverse (1/5)

1. září 2018 v 12:34 | HAAS
V první kapitole třetí série, Ztělesnění noční můry, se šestka Lovců kryptidů vypravila na Portoriko, kde odhalila smrtící tajemství v podobě krvelačného kryptida jménem Chupacabra. Pierre, který během druhé série těchto příběhů dostal dávku séra agresivity, na konci minulé kapitoly zmutoval v zeleného netvora s kostěnnými drápy, vycházejícími z jeho prstů. Pak se už probudil v Londýně, v základně Lovců kryptidů, jako normální člověk... Mohou být Lovci kryptidů někdy takoví, jako dřív? Jako předtím, než bojovali se Zhou Lenem, Deylinem Nietem a dalšími zápornými postavami předchozích dvou sérií? Jack říká, že ne. Věci se podle něj změnily a Lovci kryptidů mají nový úkol. Pierre by však rád, aby se vše vrátilo do normálu... Aby třeba jeho sestra Sabine ještě žila... Druhá kapitola, opět rozdělená na pět částí, nese název Multiverse, což anglicky znamená mnohovesmír. Proč? Dozvíte se!

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST PRVNÍ:
Dva muži se prosekávali hustou západoafrickou džunglí. Měli na sobě jen lněná trička a šortky, a na nohou nepříliš pohodlné sandály. Vybaveni mačetami, sekali liány, prosekávali mlžný opar, tak hustý, že nebylo vidět na pět metrů vpřed. Už tři dny hledali tady, v lese, nedaleko své vesnice, ztraceného šestiletého chlapce, který si prý s kamarády zašel hrát do lesa. Ze skupinky pěti malých školáčků se vrátili jen čtyři a celý den nedokázali promluvit. Zažili strašný šok, viděli, jak něco jejich stále ještě živého kamaráda odnáší. Bylo to u řeky, zahalené mlhou. Snad ho chytil nějaký krokodýl? Děti tvrdily, že to zvíře bylo obrovské. Mnohem větší, než západoafričtí krokodýlové. Děsily je skřeky vycházející z hlouby pralesa... Tihle dva chlapíci z vesnice se už tři dny snažili najít alespoň tělo toho hocha, který byl již pokládán za mrtvého. Drželi se břehu řeky, zacházeli pak hlouběji do lesa. Žádné stopy, ani po chlapci, ani po jeho únosci. Pak náhle jeden z nich zahlédl cosi velkého na břehu řeky. Pevně uchopil svou pušku a namířil ji na toho tvora, ležícího na břehu řeky v dálce. Byla to snad Mahamba, bájný patnáctimetrový krokodýl? Muž uslyšel, jak jeho společník něco říká. Zmizel náhle v lese. Střelce to vyděsilo. Otočil se a všiml si, že jeho druh zde není. Opět otočil hlavu, a obrovitý krokodýl zmizel v řece, která se jako v pohádce zahalila mlžným oparem. Ve strachu vtrhl zpět do lesa. Slyšel nadšené volání svého druha, stojícího opodál. Prosekal se hustým porostem a stanul na zvláštním místě. Bylo tu nádherné světlo. Za ním se nacházel hustý les, před ním zase vysoká skaliska, do jejichž hlubin mířilo několik jeskyní. A přímo před nimi se rozléhalo několik podivných objektů. Připomínaly portály ze sci-fi filmů. Pořád se tak zvláštně kroutily, blikaly, zhasínaly a zase se rozsvěcovaly... Prvních pár minut před nimi oba muži stáli, jako by vše bylo v pořádku. Pak je však začaly portály děsit. Vrátili se do vesnice... Byla tu další záhada k vyřešení...

"Odkud vlastně kryptidi jsou? Proč jsou mezi nimi zvířata, jež výrazně připomínají dinosaury, přestože dinosauři vyhynuli na konci křídového období? Máme několik teorií. První je, že někteří z těchto živočichů přežívali ve vzdálených koutech planety, izolovali se, a jejich tělesná stavba se příliš nezměnila. A je možná jen náhodou, že z fosilního záznamu neznáme jejich předky. Druhou teorií, kterou osobně nezastávám, je možnost, že existují jakési brány v čase, kterými třeba taková zvířata pronikají do současnosti," říkal sebejistě Jack Owen na své přednášce v Přírodovědném muzeu v Londýně jednoho deštivého dne. "Myslím si, že kdyby existovalo něco jako paralelní vesmír, žili bychom v pěkně zmydleném světě. To je však jen můj názor. Děkuji Vám za pozornost," dodal. Publikum mu nahlas zastleskalo. Následovaly zajímavé otázky. Jedna studentka zoologie se Jacka ptala na Chupacabru: "Obecně se ví, že se Lovci kryptidů nedávno vrátili z Portorika s fotografiemi a vzorky Chupacabry. Přestože Vám média věnovala velkou pozornost, mnoho jste o tom neřekl. Přišli jste na něco nového?" Jack se snažil odpovědět jak jen neurčitě mohl: "Chupacabra existuje, tak jako většina tvorů, které jsme našli a popsali. Ale není to živočich, kterého byste se mohli... Ehm... Zkrátka děsit. Nevíme, co je zač, vidělo ho jen málo lidí." "Myslíte si, že je dobře, že Lovci kryptidů takhle působí?" zeptal se jeden drzý novinář. "Jak to myslíte?" zeptal se zpětně Jack. "Mluvíte o tom, jak jezdíte na expedice. Pak někdo chce provést něco podobného a zahyne," odpověděl novinář. Jack se na něj nechápavě podíval. "Minulý týden si na Portoriko zajel pár, který chtěl také vyfotografovat Chupacabru a na rozdíl od Vás zveřejnit nějaké dobré, podotýkám dobré, fotografie. Nevrátili se živí," řekl mu novinář. Jack se zatvářil překvapeně. "Děkuji vám za informaci. To jsem netušil," řekl.

Pierre strávil několik posledních dnů ve svém pokoji. Když se Jack vracel z přednášky, zrovna Pierre mluvil s Pauline. Poprvé měl možnost se s někým víc bavit od toho incidentu na Portoriku. "Tak co se mi vlastně stalo?" zeptal se. "Došlo k mutaci. Způsobilo ji sérum agresivity. Ale pak ses zase změnil do normálu," řekla mu Pauline. "Hele, Colóna jsem nechtěl zabít... Prostě se ve mě něco probudilo. Nějaký zabijácký instinkt. Doteď mám pocit, že ta zelená potvora ani neměla můj mozek... Pamatuju si hrozně málo," řekl Pierre. "Ano, víme, že jsi Colóna nezabil jen tak. Nejsi zločinec. Tak se neboj. Jack a já to vyřešíme. Nemůžeš jít do basy za něco, co jsi nechtěl udělat!" řekla na to Pauline. Pak zašla do hlavní místnosti v přízemí základny. Tam zrovna Fahad a Roger krmili mládě Tatzelwurma. Malý Tatzelwurmík rychle rostl. To začínalo dělat Lovcům kryptidů starosti. Až vyroste, co s ním? Už teď se občas choval docela podrážděně... Co když navíc jednou uteče? Nikdo totiž neví, že Lovci kryptidů ve své základně chovají Tatzelwurma! Akihiko seděl ve vedlejší místnosti a četl si zprávy o záhadách z celého světa. "Point Pleasant. Nějaký chlupáč s rogalem, blbost. Monstrum z Aricy zahlédnuto v Atacamě, vyřešeno... Mokele Mbembe, hm, asi existuje, hm... Nessie... To nás nezajímá, to není exotické... Zastřelen podivný ještěr v severní Austrálii. Che, vždyť je to krokodýl mořský. Taky že to píšou v nějakým čínským bulváru," říkal si nahlas Akihiko, zatímco jezdil prstem po tabletu. Pak vyskočil ze židle. Do místnosti zrovna přišel Jack a zastihl jej až netypicky nadšeného. "Už vím, kam pojedeme na další misi. Demokratická republika Kongo," řekl Akihiko, "mají tam něco zvláštního... Prý tam umřel nějaký šestiletý kluk, kterého asi, říkám asi, spolkl Mahamba, patnáctimetrový krokouš. Ale ti chlapi, co ho hledali, našli ještě něco. Hele, všichni tvrdí, že si to vymysleli, ale oni říkají, že prý viděli nějaké 'vstupy do jiných světů'." "Tomu nevěřím," odpověděl Jack a položil na stůl svůj batoh. "Já jdu přichystat Cryptid Swift. Stálo by za to se tam podívat," řekl Akihiko a zmizel.


Pierrovi bylo povoleno, aby se k nim přidal na této výpravě, za což byl moc rád. Před odletem ještě zavolal Kate, aby se dostavila do základny a pohlídala nezbedného Tatzelwurmíka... Přílet do Konga byl poněkud zajímavý. Lidé ve vesnici vítali Lovce kryptidů jako nějaké úžasné hrdiny. "Ale vždyť jimi taky jsme," řekl Jack. Brzy se od svědků dozvěděli, co se prý v lese nachází. Místo však museli najít sami. Nikdo se tam nechtěl vrátit... Uprostřed konžského lesa se nacházelo několik portálů do jiných světů... Když je Lovci kryptidů spatřili, měli pocit, že omdlí. Tohle by mohlo změnit všechno, co víme o našem světě. A zřejmě také změní... "Navrhuju, aby jeden z nás prošel tím portálem. Hned se zase vrátí a řekne, co viděl. Ten někdo budu já. Aspoň Vám budu k něčemu dobrý," pousmál se Pierre. Nedbal Jackova varování a prošel tím největším portálem, obklopeným pěti dalšími zleva a pěti dalšími zprava. Lesem jako by projela neviditelná tlaková vlnka. Všechny ostatní portály zmizely poté, co Pierre vstoupil do toho největšího. Všichni si nedočkavě kousali rty a čekali, až se vrátí. Byl pryč už minutu...

Pierre se ocitl ve smíšeném lese. Nedokázal tomu uvěřit! Portál se nacházel přímo za ním. Rozeběhl se. Po pár minutách dosáhl okraje lesa a spatřil malebnou anglickou vesničku. Tak sem ho portál přivedl! Sem tedy mířil. Pak se náhle setmělo. Pierre omdlel. Něco se stalo, něco se muselo vyrovnat. Ať už byl kdekoliv, jeho příchod byl nežádoucí. Odporoval zdejším zákonům. Probudil se opět v posteli. V základně Lovců kryptidů, v Londýně. Jeho pokoj byl vymalován úplně jinak. Ve skříni měl mnohem méně oblečení. A chyběl mu tam černý spandex. Nechápal, co tu dělá. Vždyť ještě před chvílí byl v tom smíšeném lese. Měl se vrátit za ostatními Lovci kryptidů! Otevřel dveře. Potkal Akihika. Byl oblečený v bílé košili. Zvláštní. Pozdravili se. "Seš v pohodě?" zeptal se Akihiko až překvapivě hodným hlasem. "Jo," odpověděl trochu zmateně Pierre, "necítím se špatně. Ehm... A ty?" Akihiko se až moc přátelsky zasmál: "Cítím se skvěle. Teď mi volala máma. Příští týden letím do Japonska na oslavu jejích narozenin. Tak Vás na chvíli opustím." Pierrovým mozkem jako by proletěl šíp. Akihiko byl přece zuřivec, muž, který ve dvanácti ztratil své rodiče a bratry, osamělý, nebezpečný, dobrý, ale ne milý člověk. Tohle byl on, ale jiný, úplně jiný, než jakého ho znal. Mluvil o své matce, jeho matka žije. Pierre seběhl schody a setkal se s Jackem. "Tak tady seš. Dneska začínáš pozdě, co?" zeptal se Jack. Vůbec se nezměnil. Byl pořád stejný. Ale na chodbě Pierre potkal Fahada. Byl takový rozradostnělý, víc než kdy jindy. Pak vstoupil do hlavní místnosti. Musel několikrát zamrkat. U okna stála nějaká postava. Byla to asi dvacetiletá slečna, která se dívala ven z okna. Pierre tomu nedokázal uvěřit. Sabine Leroyová. Otočila se na něj. "Co je, brácho? Vypadáš jako bys spadl z větve," řekla mu, přišla k němu a praštila ho do ramene. Byla skutečná! Sabine je zpátky.

Co se to vlastně stalo? Jak je možné, že Sabine Leroyová žije?! Co se stalo s ostatními Lovci kryptidů? To se dozvíte v příštích částech!

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (5/5)

27. srpna 2018 v 12:30 | HAAS
Je tu poslední část první kapitoly třetí série Lovců kryptidů... Tým se vydal na Portoriko, přilákán zprávami o zabijáckém netvorovi, který nejen vysává krev kozám, ale také je masakruje. Jde o pověstnou Chupacabru... V minulé části následovali Jack a Akihiko zraněnou Chupacabru do lesa a nakonec ji zastřelili. Její tělo chtěli pro výzkumné účely přenést zpět na farmu, jenže je napadla celá smečka těchto příšer. Jack pouze odebral vzorky krve a slin mrtvé Chupacabry, její tělo museli zanechat na pokraji lesa. V hlavní budově se pak Jack dozvěděl, že Roger zašel s jedním farmářem do stodoly, aby vyfotografoval mrtvou Chupacabru... Pokud se však Chupacabry zajímají o své mrtvé příbuzné, je Roger ve velkém nebezpečí!

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST PÁTÁ:
Roger se zasyčením zvedl kus trámu, který ležel na zadních končetinách mrtvé Chupacabry, a odvalil jej na stranu. Prohlédl si pomačkané, hubené, srstí řídce pokryté tělo toho až mimozemsky vypadajícího živočicha. Zvedl fotoaparát, nastavil blesk a pořídil první fotografii. Děsila ho, ale ne tolik, jako mrtvola samotná. Protože Chupacabra neměla víčka, vypadalo to, jako by i po smrti stále bděla. Její velké rudé oči hleděly na stranu, na otevřené dveře stodoly. Jako by snad svým nehybným, mrtvým pohledem lákala své příbuzné, žijící nedaleko odsud. Ve dveřích stál statný farmář Samuel, jeden z Colónových pracovníků. "Budete ji fotit ještě dlouho? Jsem docela unavený, rád bych si šel lehnout... Ne, že by mi vadilo Vám dělat bodyguarda, pane Neille, ale..." postěžoval si Samuel. "Hned to bude. Jen jsem chtěl, abyste se mnou šel, kdyby se náhodou něco stalo. Běhat tady po farmě sám, a musel bych si měnit kalhoty," zasmál se Roger. Pořídil další fotografii Chupacabry, tentokrát detail jejího ohyzdného obličeje s otevřenou tlamou plnou svítivých zubů a mimořádně dlouhých špičáků. Samuel zazíval a vyšel ven ze stodoly. Ten řev, který Roger uslyšel, pronikl až do morku jeho kostí. Nejprve se ozýval křik, pak se ozvalo nechutné lupnutí, pravděpodobně zlomení krční páteře, a bylo po všem. Roger přestal s fotografováním, pověsil si fotoaparát kolem krku a okamžitě vytáhl svou laserovou pistoli. Pomalu kráčel k otevřeným dveřím. Jakmile v nich stanul, spatřil něco děsivého. Dvě Chupacabry, mnohem větší, než ta, kterou fotografoval, vysávaly Samuelovu krev. Úplně mu roztrhaly záda. Byl to velice odpudivý pohled. Roger instinktivně zavřel dveře od stodoly. Nahlas vydechoval. Snažil se zpracovat to, co právě viděl. Bylo mu špatně, chtěl zpátky do hlavní budovy... Otevřeným světlíkem něco proskočilo. Ve stodole byla rozsvícena lampa, takže na zvíře bylo moc dobře vidět. Byla to ta obrovská Chupacabra, kterou šurikenem zasáhl Akihiko. Za pouhých pár minut se na místě jejího zranění vytvořil strup, takže již nekrvácela. Plna sil se blížila k Rogerovi, tisknoucímu se k zavřeným dveřím stodoly. Po zemi lezla po čtyřech, vždy vkládala vpřed pravou přední a levou zadní nohu, a pak zase levou přední a pravou zadní, přičemž se její hlava a boky pohupovaly skoro jako želé na lžíci držené roztřesenou rukou. Oči měla snad ještě větší, než ostatní Chupacabry. Roger natáhl ruku. Nechtěl to protahovat. Na rukojeti nastavil paprsek nejvyššího stupně. Najednou do jeho hlavy proniklo něco ostrého. V šoku upustil pistoli. Chytil se za hlavu. Schoulil se. Vykřikl bolestí. To, co měl v hlavě, však nebyl žádný předmět. Byly to myšlenky Chupacabry. Krvelačný kryptid začal telepaticky vysílat hlasité zvuky do Rogerovy mysli, jež je nebyla schopna pořádně zpracovat. Chupacabra v podstatě způsobila Rogerovi psychický šok! Světlíkem postupně do stodoly pronikalo jedno zvíře za druhým. Tyto Chupacabry už byly menší. Ta velká byla určitě vůdcem tlupy...

Jack, Pauline, Akihiko a Fahad konečně přiběhli ke stodole. Jejich příchod vyděsil obě Chupacabry hodující na Samuelově těle, nebo spíše na jeho krvi. Jack se nezdráhal po nich vystřelit z laserových pistolí. Jednu zasáhl do hlavy a minimálně ji tím omráčil, možná i zabil. Druhá Chupacabra nejprve schytala ránu ostřím Akihikova vrženého šurikenu, a pak ji dokončila Pauline, také s pomocí laserové pistole. Fahad otevřel dveře stodoly. Omráčený Roger doslova vypadl z budovy. Ležel v klubíčku a držel se za hlavu, jako by se snažil uchránit své břicho a hlavu před útočícím medvědem. Velká Chupacabra se nejprve polekala Fahadova příchodu. Hned se ale zase sebrala a učinila velký skok. Fahad po ní vystřelil z laserové pistole, ale neměl paprsek nastaven na nejvyšší stupeň, ba naopak, na ten nejnižší. Zdálo se, že laser velkou Chupacabru jen polechtal na břiše. Další laser šel z Jackovy pistole. Velké Chupacabře musel způsobit otřes mozku. Padla na zem, v šoku se zachvěla, vydala ze sebe hlasitý, pištivý zvuk, a zemřela. Její hlava dopadla na zem, a nikdy se nezavírající rudé oči už jen upřeně hleděly na kousek od ní ležícího Rogera. Po smrti Chupacabry se Rogerovi okamžitě ulevilo. Ostatní Chupacabry viděly smrt své vůdkyně a v nově nalezeném strachu z těch dvounohých primátů se jedna po druhé protáhly světlíkem na střeše stodoly a pak odhopkaly po střechách ostatních budov zpátky do lesa. "Jsi v pořádku?" zeptali se Jack a Fahad skoro zároveň Rogera, stále ještě otřeseného z toho zážitku. "Jo, ale měl jsem pocit, že mi něco proniklo do hlavy. Myslel jsem, že umřu. Ještě furt mě z toho bolí na čele," odpověděl Roger. "Že Chupacabra umí telepaticky komunikovat, o tom jsem se již přesvědčil s Akihikem," řekl mu Jack, "ale v takové míře? Naprosto šílené." Roger pořídil fotografie všech Chupacaber. Jednu, jejíž tělo bylo laserem nejméně poškozeno, a tu velkou zabalili do bílého prostěradla a přenesli k hlavní budově farmy. "Zítra je uložíme do Cryptid Swiftu a odletíme s nimi domů, do Británie," navrhla Pauline. Jack se jen ušklíbl. Nebyl si zrovna jist, jestli zde mrtvoly zůstanou, a do budovy je nechtěl přenést. Když se ještě vrátili ke stodole, nenalezly zde už ani tu rozmačkanou, ani tu další, čerstvě zabitou Chupacabru. Jejich příbuzné je odnesly. V místech, kde ležela těla mrtvol, se nacházely hluboké rýhy v zemi. Jako by snad Chupacabry kolem svých mrtvých příbuzných pořádaly nějaký rituál. Nebo začaly pít jejich krev? Kdo ví... Ještě tolik nebylo o těchto kryptidech zjištěno, tak málo lidí se s nimi setkalo, a tak málo lidí jim bylo tolik blízko jako Lovci kryptidů...


Ještě větší šok čekal Lovce kryptidů v hlavní budově. Colón ležel na podlaze, byl mrtev. Hlukem uvědomili Lovci kryptidů o jeho smrti všechny, kteří v domě byli. "Co to má znamenat?! A kde je Pierre?! Kde jenom je Pierre?!" zvolal Jack. Pauline s Rogerem mezitím obrátili tělo mrtvého Colóna a odhalili jeho obličej. Přejely po něm drápy, jež v jeho tváři zanechaly hluboké, krvavé rýhy. Pak měl ještě rány v krku a v srdci. "Tohle nezpůsobila Chupacabra," řekl Jack, "ta nemá dost velké a silné drápy na to, aby způsobila taková zranění, podobná bodnutí nožem!" "Tak co ho zabilo?!" zeptala se Pauline. Jack se odmlčel. "Tak co?! Jacku, jestli to víš..." řekl Akihiko. Poté také zmlkl. "Co s Vámi je?! Tak co je?!" ptala se ještě stále šokovaná Pauline. "Pierre chybí," řekl třesoucím se hlasem Jack, "ale... Tady na podlaze jsou šlápoty. Stoupl do kaluže Colónovy krve. A odešel. Nebo spíš utekl." Akihiko si prohlédl několik krvavých stop. Pak pohlédl na Jacka. "A seš si jistej, že to byl Pierre?" položil mu otázku. "Chtěl bych věřit, že ne. Ale nejspíše byl," odpověděl Jack. Ty stopy měly dva velké drápy, jeden jako by vycházel z palce a druhý z malíčku. Bylo to velké chodidlo. Pierre?! Jak by mohl zanechat takové stopy?! Pierrovy oči se otevřely. Ležel v houští uprostřed lesa, nedaleko farmy. Bylo již dávno světlo, snad už nastalo poledne. Pierre se chtěl rozbrečet, když se podíval na svou ruku. Byla tenká, zelená, s vystouplými žílami, a z každého z jeho prstů vycházel velký, kostěnný dráp. Ano, byly to jeho ruce, jež zabily Colóna. Pierre se začal dotýkat svého obličeje. Měl na něm hrubou kůži, tvar jeho nosu se výrazně změnil, měl velké nosní dírky, ale takřka žádnou chrupavku nad nimi. Přišel ke kaluži vody a pohlédl do ní. Kdyby mohl, vykřikl by. Ten zjev byl strašný. I když ve svých očích a výrazu obličeje stále viděl Pierra Leroye, byl netvorem. Nějak zmutoval. Od první chvíle mu bylo jasné, co za to může. To Nietovo sérum agresivity, které mu propůjčilo zvláštní schopnosti. Díky kterému byl už před pár měsíci vybaven nadlidskou silou. Kvůli kterému se mu čas od času vyrýsovaly na čele zelené žíly. V jeho těle docházelo k mutaci. Poté, co Lovci kryptidů zanechali Pierra a Colóna v místnosti v osamění, stala se strašná věc. Ve stresu se začalo Pierrovo tělo měnit. I jeho mysl se začala měnit. Zabil Colóna, ale pak si uvědomil, že udělal něco strašného, a proto utekl...

Chodil po lese, oblečený v cárech oblečení a vyšší, než normálně. Čekal, že sem někdo přiběhne a zastřelí ho. Během odpoledne celý vyčerpaný upadl do křovisek... Když otevřel oči, viděl Jacka a Pauline, jak ho drží za ruku a zvedají ze země. Byl malátný, moc nevnímal. Ale všiml si, že má lidskou ruku. S lidskou kůží! Pak se probudil v základně Lovců kryptidů v Londýně, v posteli ve svém pokoji. Tam za ním přišel celý tým a vysvětlil mu, co se stalo...

Pierre si přál, aby Lovci kryptidů byli takoví jako dříve. Takoví, jako na této expedici. Hledat kryptidy v různých částech světa, vždyť takhle Lovci kryptidů začali! A pak Pierre přišel o svou sestru Sabine, bojoval s odpudivým Samem Weberem, účastnil se záchrany světa před Deylinem Nietem... Ale to on nechtěl! A přesto Jack stále opakoval, že není cesty zpátky. Že Lovci kryptidů už nikdy nebudou jako předtím. Nebo budou? Kdyby jen Pierre mohl vrátit čas... Kdyby jen mohl žít ve světě, který už není...

Konec první kapitoly. Doufám, že se Vám líbila... Chupacabra stále zůstala obestřena tajemstvím... Ukázalo se však, že celá skupina těchto netvorů žije poblíž Colónovy farmy. Co jsou zač, to Lovci kryptidů tak rychle zjistit nemohli... V této sérii Lovců kryptidů se každopádně dočkáte více děsivých kryptidů, a já už můžu slíbit, že se v ní objeví i jeden slavný, okřídlený kryptid, kterého by asi nikdo z nás v noci nechtěl vidět poletovat nad městem... O tom pak někdy příště...

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (4/5)

23. srpna 2018 v 11:46 | HAAS
V minulé části se Jackovi podařilo střelit Chupacabru do přední končetiny, načež krvelačná příšera odhopkala do lesa. Další Chupacabra, kterou druhá část týmu nalezla ve stodole, byla nakonec zabita, neboť na ni spadl těžký trám. Roger odvedl zraněnou Pauline a Fahada zpátky do hlavní budovy farmy. Zbytek týmu hodlá následovat zraněnou Chupacabru, která za sebou jistě zanechá krvavou stopu, do lesa. Nemají na výběr, musí zvíře zabít. Jacka by ale také zajímalo, co je tato zrůda zač...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST ČTVRTÁ:
"Uděláme to takhle," začal Jack, dívaje se na Pierra a Akihika před poničenou stodolou. "Ehm, Jacku, nevadí, když... když se přidám ke zbytku týmu na farmě? Víš, ta příšera, ona je... taková... děsivá... Trochu se jí bojím. Nevím, jestli mám jít s vámi," řekl třesoucím se hlasem Pierre. "Dobrá, utíkej za nimi," řekl na to Jack a pokýval hlavou. "A my, Akihiko, my jdeme do lesa. Snad ji najdeme," dodal a spolu se svým japonským kolegou vběhl do lesního porostu. Nacházeli se nedaleko kozí ohrady. Zraněná Chupacabra musela být někde poblíž. Akihiko si brzy všiml černé krve zářící ve svitu baterky. Gestem naznačil Jackovi, aby jej následoval. Prodírali se kapradím, pokrytým hustou Chupacabří krví. Pak náhle Jack přidušeně vykřikl. Akihiko se otočil a z pouzdra na pásku vytáhl šuriken. "To je v pořádku, Akihiko," řekl Jack, "nějak jsem se zamotal ve vegetaci." S hlasitým vytrhnutím kořenů se Jack dal opět do pohybu. Netušil, že to hlasité lupnutí upoutalo pozornost jejich cíle. Ve svitu baterky se náhle objevil stín. Akihiko začal svítit všude kolem sebe. Stejně tak Jack. "Zády k sobě," řekl Jack. Položil ukazováček pravé ruky na kohoutek brokovnice. Akihiko svíral v rukou svou teleskopickou tyč, připraven útočníka silně zasáhnout. Takto stáli asi dvě minuty. "Můžu si dovolit pohnout baterkou na stranu?" optal se Akihiko. "Jo," odpověděl krátce a trochu volněji Jack. Akihiko tak učinil. Nikde nic. Chupacabra zmizela. "Krucinál, asi před námi utekla. Bojí se nás. Bojí se té brokovnice," poznamenal Jack. "Ne, kámo," řekl na to hrozivým hlasem Akihiko a posvítil přímo nad sebe, "ona se nebojí. Ona čeká." Jack pohlédl na větev stromu čnící snad sedm metrů nad nimi. Jako odpočívající opice zde seděla ta ohyzdná příšera s rudýma očima a dlouhým jazykem, neustále se kroutícím ze strany na stranu. Její sliny dopadly na Jackovu tvář. Chupacabra pootočila hlavou. Jako by se snad pokoušela porozumět těm dvěma dvounožcům, které svými schopnostmi naprosto předčila. A pak náhle Akihiko i Jack znehybněli. "Eh?! Proboha... Cítíš to taky?!" zašeptal Jack a poklepal Akihikovi na rameno. "Něco... Něco je v mý hlavě... Jako by se to se mnou snažilo komunikovat," odpověděl Akihiko. "O tom jsem četl. Někteří svědci tvrdí, že Chupacabra je schopna telepatické komunikace! Myslel jsem si, že je to blbost, ale... Mám pocit, jako by mým mozkem pronikaly jakési vlny, kterým nedokážu porozumět," rozpovídal se Jack. "Nápodobně," pokýval hlavou Akihiko. "Myslíš, že bychom mohli telepaticky komunikovat i s ní?" optal se Jack. "To těžko. Ale jestli se ti to podaří, řekni jí, že nejsme večeře," odpověděl Akihiko. Natáhl ruku k Jackově ruce a slabě mu z ní vytrhl brokovnici. Hlava Chupacabry se v rychlosti pohnula směrem k němu. Vydala ze sebe odporný skřek, podobný bublání horké vody. A skočila dolů. Akihiko popadl Jacka za rameno a strhl jej k zemi. Přitom střílel po padajícím zabijákovi. Zasáhl ji! Chupacabra dostala pár kulek přímo do těla, pod srdce. Při pádu se hbitě zachytila nízké větve, jen tak dva metry nad Akihikem a Jackem, v hrůze ležícími na zemi. Začala kašlat krev. Na větvi se tak podivně kroutila, prsty s ostrými drápy si mnula rány na těle a nakonec těžce spadla na zem. Jack a Akihiko se na sebe podívali a pak k ní opatrně přistoupili. Byla tak hubená, pokrytá řídkou srstí. Chlupy na jejím těle už nebyly vztyčeny. Byla mrtvá. Ale když se Jack dotkl její přední končetiny, pokryté černou krví, ještě sebou škubla a ve smrtelném záchvěvu ho drápy sekla do hrudníku. Jack uskočil. Drápy Chupacabry udělaly z jeho černé uniformy jednu velkou hadru. Jen mírně přejely po kůži, takže Jack trochu krvácel, ale nebylo to nic vážného. "Máš dost odvahy na to, abychom ji zvedli?" zeptal se Akihika. Ten jen pokýval hlavou.

Nést to odpudivé zvíře temným lesem byl zážitek přinejmenším tak strašný, jako ho hledat. Oba Lovci kryptidů měli pocit, že se Chupacabra každou chvíli probere, že se život vrátí do jejího chudého, prostříleného těla. Jakmile vyšli z lesa a položili její tělo do trávy, oba se otřásli. Chupacabra neměla víčka, její oči byly stále otevřeny. Vypadalo to, jako by ta příšera neustále bděla. "Víš co? Odeberu pár vzorků slin a krve. A pak ji přineseme do hlavní budovy," řekl Jack a dal se do práce. Akihiko poodešel a pohlížel na hvězdnou noční oblohu. Takto stál pár minut. Snad se vracel do svých dětských let, strávených v malé japonské vesničce, kde se tradice držely i na sklonku dvacátého století. Kde jej připravili o jeho rodiče a jeho bratry. Kde začal jeho život zuřivce, hledajícího pro něj nikdy neexistující klid. Jediný záchvěv větvičky stačil k tomu, aby sebou prudce trhl a otočil hlavu. Zasupěl něco japonsky, když pohlédl na tvora sedícího v koruně stromu za ním. Byla to další Chupacabra, tentokrát však mohutnější, s velkou, baculatou hlavou. Možná, že ta zabitá byla teprve mládě! Akihikův vržený šuriken se ve vteřině zaryl do jejího ramene. Jako ve zpomaleném filmu Chupacabra pohlédla na své zranění, sáhla po šurikenu a vytáhla si ho. Pak opět pohlédla na Akihika. Zranění ji vůbec netrápilo. Vyskočila. Akihiko vytáhl tyč. "Jacku, utíkej do hlavní budovy! Máme tady další Chupacabru!!!" zařval. Pokusil se praštit zvíře do hlavy, neuspěl však. Chupacabra byla příliš rychlá. Přeskočila Akihika a zezadu do něj narazila celým svým tělem. Jack neuposlechl svého přítele. Běžel mu na pomoc. Přiběhl zrovna, když už se krvelačná nestvůra chtěla zahryznout do Akihikova krku. Ten ležel nehybně na zemi, omráčený pádem. Jack vytáhl svou laserovou pistoli. Jediná rána Chupacabru dočasně ochromila. Pomohl Akihikovi na nohy. "Jsou všude, úplně všude," zamumlal Akihiko. Jack se na něj nechápavě podíval. Akihiko rozsvítil baterku a posvítil na lesní porost. Mezi větvemi svítilo několik dalších párů očí.


Oba cítili, jak telepaticky přenášené zvuky pronikají do jejich mozků. "Jako by nám říkali, roztrháme vás," poznamenal Jack. "Máš ty vzorky? Necháme tu jejich kamarádku mrtvou? Třeba chtějí její mrtvolu. Spokojí se s ní. Padáme!" řekl Akihiko. Oba se dali do bezhlavého útěku. Že Jack ztratil během útěku svou svítilnu, to mu vůbec nevadilo. Brokovnice ležela někde poblíž mrtvoly Chupacabry, ale nemělo smysl se k ní vracet. Vybaveni už pouze svými laserovými pistolemi a Akihikovou kovovou tyčí, utíkali oba pryč, jak jen nejrychleji mohli, připraveni se v poslední chvíli otočit a zápasit o svůj život. Ale na otevřené planině, na které se během dne pásly krávy, se za nimi Chupacabry nehnaly. Nebyly tu žádné stromy; Chupacabra neměla kam odskočit v případě nebezpečí. Jakmile vběhli na území farmy, mysleli, že omdlí. Oběma bylo velmi špatně. Zašli rovnou do hlavní budovy. Tam, v hlavní místnosti, seděl Colón, oblečený pouze v pyžamu a županu, a celý se třásl. "Propána, už jste zpátky! Neměli jste tam chodit!" řekl starostlivě a jemně se dotkl Jacka. "Nebojte, pane," odpověděl Jack. "No, já myslím, že je, čeho se bát. Jsou jich tam mraky. Máte tady u farmy snad celou kolonii těchhle zvířat. Jestli to teda jsou zvířata... Já si totiž myslím, že jsou to nějací..." dal se do řeči Akihiko. Pauline, sedící na gauči, jej přerušila: "Mimozemšťani? Kdo ví." Jack spěšně vysvětlil, co se stalo. Až potom si uvědomil, že je jich v místnosti šest, včetně Colóna. Kde je poslední člen Lovců kryptidů, kterých je šest? Kde je Roger? Takovou otázku položil Jack Pauline, která okamžitě reagovala. Řekla mu, že šel s nějakým farmářem vyfotografovat tu mrtvou Chupacabru, jež leží ve stodole. "Hlupák! Podívejte se, máme takovou teorii, že Chupacabry se zajímají o své mrtvé příbuzné... Zabili jsme tu jednu v lese, a pak po nás šla celá skupinka, včetně nějaké obrovské Chupacabry... Jestli byla jedna ve stodole, pak se tam za chvíli může objevit celý jejich gang. Jdeme tam, okamžitě!!!" vyhrkl snad v jednom dechu Jack a okamžitě opustil místnost, načež jej vyčerpaný Akihiko následoval. Šli i Pauline a Fahad. Jen Pierre zůstal v místnosti sedět, naproti vystrašenému Colónovi. Podobně jako on měl z Chupacabry obrovský strach. Jenže to, co mělo následovat, bylo snad pro Pierra ještě horší. Jeho největší noční můry se měly stát realitou...

V poslední části se dozvíte, jak mise na Portoriku dopadla! Pokračování již brzy!

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (3/5)

20. srpna 2018 v 11:06 | HAAS
Lovci kryptidů jsou tentokrát na Portoriku, kde pátrají po tajemném zabijáku koz, Chupacabře. Tento krvelačný netvor však přechází ze sání krve na masakrování svých obětí, což jej činí velmi nebezpečným. Jak již víte, Jack, Pierre a Akihiko číhají na Chupacabru u kozí ohrady, zatímco Pauline, Roger a Fahad vnikli do stodoly, na jejíž střeše nedávno mladý Fernando spatřil ono hrozné monstrum. Začínají se dít opravdu zvláštní věci... Všude je tma... Toto je snad nejstrašnější mise, kterou kdy naši přátelé zažili...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST TŘETÍ:
Jack přistoupil k ohradě a posvítil na stádečko koz, které se už tisklo k jedné straně ohrady. Starý kozel výbušně mečel a hýbal hlavou s úctyhodnými rohy ze strany na stranu. Náhle se za ohradou cosi mihlo. Jack na ten objekt nastavil svou termokameru, ale zvíře okamžitě zmizelo. "Je tu," řekl mu Akihiko a poplácal ho po rameni. Vysunul svou teleskopickou tyč. Jack pevně stiskl pažbu brokovnice, kterou držel v levé ruce. Náhle se k nim zezadu něco přiblížilo. Šláplo to na větvičku. Jack se pořádně vyděsil, Akihiko však zůstal v klidu stát. "Promiň, Jacku," řekl Pierre třesoucím se hlasem. "Uf, úplně jsem zapomněl, že tu s námi jsi, strašpytle," oddechl si Jack. Kozel se najednou něčeho vylekal a přidal se ke svému stádu. Jack spatřil v termokameře toho podivného živočicha. Byl v ohradě. Plazil se po všech čtyřech. Po pár metrech se postavil na zadní, až stál skoro vzpřímeně. V tuto chvíli na něj Jack, Pierre i Akihiko posvítili baterkami zároveň. Objevil se před nimi ohyzdný tvor s ostny vyčnívajícími z hlavy a páteře. Svalnaté ruce, pokryté zježenou srstí, byly zakončeny skoro až lidoopími prsty, jež nesly ostré drápy. Rudé oči ve světle baterek ďábelsky svítily. Vypadalo to, jako by se ten tvor neustále cynicky usmíval. Jeho dlouhé, bílé zuby jistě sloužily k prokousnutí krční tepny obětí. Z tlamy se vinul dlouhý jazyk, který se pomalu pohyboval ve vzduchu. Jako by snad ochutnával vzduch. "Tak tohle je... tohle je... eh... Chupacabra?!" zašeptal zděšený Pierre. "Jo, to je ona," odpověděl mu Akihiko. "Tak divně se na nás kouká... Jacku, nechceš něco udělat?" řekl Pierre. V jediné vteřině se Chupacabra vymrštila ze země a zmizela ve tmě. "Proboha! Proboha!!! Kde je?!" řval Pierre. "Zmizela! Někde za stádem! Kruci, už ji nevidím!!!" vykřikl Jack. Nastal strašný zmatek. Akihiko se snažil udržet se v klidu. Náhle spatřil stín přímo za Jackem. "Pozor!!!" vyhrkl ze sebe hlubokým hlasem a hbitě vyhodil z rukávu šuriken. Jack se otočil a posvítil na něj baterkou. Šuriken se zabořil do kůry stromu. Po Chupacabře zase ani památky. "Měl jsem ji zastřelit. Měl jsem ji zastřelit!!!" opakoval si vyčítavě Jack. Pierre svítil baterkou všude kolem sebe. Přišlo mu, že každé pohybující se stéblo trávy teď představovalo smrtelné nebezpečí. Strach byl na něm vidět nejvíce, ale i jeho kolegové, i drsňák Akihiko, byli hrůzou bez sebe. Z ohrady se ozvalo tlumené mečení. "Dostala ji! Dostala jednu!" vykřikl teď Jack a přeskočil ohradu. "Co to děláš?! Ty ses musel totálně zbláznit!!!" zakřičel na něj Pierre. "Zastřelím ji, slibuju," odpověděl Jack a ztratil se mezi děsem paralyzovanými kozami. "Tak tohle není dobrý," řekl si pro sebe Akihiko a taky přeskočil ohradu. "Kluci?! Kluci!!! A co já?!" šeptal Pierre, držíce se za hrdlo. Ozval se výstřel. Stádo koz se rozeběhlo na všechny strany. Další výstřel. Jack střílel na neuvěřitelně rychle skákajícího krvelačného zabijáka, a nedokázal jej trefit. Akihiko náhle ucítil, že zvíře dopadlo na zem jen pár metrů od něj. Vyhodil po něm další šuriken. Pak na místo posvítil baterkou. Tentokrát trefil jen kůl od ohrady! Najednou Jack ucítil, že mu něco zezadu dýchá na krk. Chlupy na krku se mu úplně vztyčily. Akihiko naň namířil svítilnu. Chupacabra se tiše přikradla až za Jacka a chystala se zaútočit. Akihiko mrštil svou kovovou tyč jako oštěp. Chupacabra sebou trhla, chytila Jacka svou mocnou přední končetinou za levou ruku, a shodila ho na zem. Jack měl však u sebe brokovnici! Pohnul rukou a pažbu vrazil Chupacabře do tlamy. Ozval se praskavý zvuk. Musel jí zlomit zub! Jack nečekal, vstal, obrátil se a střelil Chupacabru. Bohužel jen do přední končetiny, kterou si Chupacabra v poslední chvíli zakryla srdce, na které Jack původně mířil. Odhopkala pryč z ohrady. Zmizela v blízkém lese dříve, než se Jack stačil vzpamatovat. Pierre, který celý souboj z dálky pozoroval, byl skoro mrtvý strachem o své kolegy. Jakmile bylo po všem, opřel si záda o kůl, zaklonil hlavu a vydechoval. Cítil, jak se mu po celém čele vyrýsovaly žíly. Vůbec mu nebylo dobře...

"V pořádku?" zeptal se Akihiko Jacka a ukázal na zranění na jeho levé ruce. "Jen škrábnutí. Doufám, že ta potvora nemá jedovatý drápy," vydechl v odpovědi Jack. "Koukni na tu kozu. Úplně jí rozervala krk," řekl Akihiko. Jack pohlédl na oběť Chupacabry. Chudák zvíře mělo v očích strnulý výraz, výraz hrůzy, kterou zažilo při své smrti. Její hlava ležela v kaluži krve. Všem se udělalo špatně. "Ta Chupacabra je pěkně hnusná potvora. Co... Jak? Kruci, jak může něco takovýho vůbec existovat? Je to jak z jiný planety," řekl Jack a utřel si pot z čela. "Měli bychom ji stopovat. Zanechá za sebou krvavou stopu. Dobře jsi ji trefil," řekl ještě Akihiko. "Ne. Mířil jsem na srdce," odpověděl Jack. "Hoši, nechcete už ven z té ohrady? Je mi nějak mdlo, byl bych rád, kdyby mi někdo pomohl zvednout se ze země," ozval se Pierrův vyděšený hlas. Jack a Akihiko se museli alespoň usmát...


V těchto chvílích pociťovala Pauline bodání v krku. Drápy Chupacabry po milimetrech pronikaly hlouběji a hlouběji. Pauline však vůbec nebyla bezbranná. Začala střílet z laserové pistole přímo za sebe. Jeden silný laser zasáhl přímo hlavu odporného monstra a odeslal jej směrem k zemi. Pauline se otočila, levou ruku přiložila na krvácející krk. Znovu zmáčkla spoušť. Jenže monstrum zde již neleželo. Odhopkalo na další dřevěný trám. Velice rychle začalo lézt nahoru, ke střeše a k otevřenému světlíku. Chystalo se uniknout. Pauline se rozhodla mu v tom zabránit. Laser zasáhl trám, ten se zřítil a Chupacabra s ním. Roger se konečně po kopnutí do hlavy probral. Popadl čelovku, jež ležela vedle něj, nasadil si ji na hlavu a posvítil na ten nepořádek. "Leží tam," řekla mu Pauline a ukázala se křečovitě se pohybující ruku s kostnatými drápy, ležící pod velkým kusem trámu. Drápy se ve smrtelné křeči zarývaly do hlíny, tak hluboko, jak to jen šlo. "Krvácíš," řekl Roger, vytáhl z kapsy šátek a omotal jej Pauline kolem krku. "Nic se nestalo. Jenom mě podrápala," odpověděla Pauline. Fahad se mezitím na provaze zhoupnul až k dřevěné liště, připevněné ke stěně stodoly. Chytil se jí a pak se zase pustil, načež spadl do kupky sena. "Co ty?! Jak je ti?!" optal se starostlivě Roger, hned jak k němu přiběhl. "Mám kousanec v rameni... Dost to pálí... Fuj..." zněla Fahadova odpověď. Konečně se dveře stodoly zase otevřely. Stáli v nich Jack, Pierre a Akihiko. Přilákal je sem hluk a také štěkot psů, připoutaných k boudám v okolí stodoly. "Jste celí?!" optal se Jack, ale nebylo třeba odpovídat. Úplně se mu sevřelo hrdlo, když uviděl Paulinin krvácející krk a Fahadův ošklivý kousanec v rameni. "Leží pod tím trámem... Hele, já ty dva odvedu zpátky do hlavní budovy a pak vyřešíme, co dál... Jak to vůbec šlo?" řekl Roger. "Našli jsme ještě jednu, zranil jsem ji," odpověděl spěšně Jack. Pak s Akihikovou pomocí odkryl polámané tělo Chupacabry. Jackovi se zachvěla ruka, když položil prsty na její čelo, obrátil je a spatřil tu černou krev. "Co je tohle za kryptida? Kdy se vyvinul? Z čeho? A co je zač? A proč se takhle chová?" položil si Jack několik otázek jen tak, pro sebe a nahlas. "To zatím nikdo neví," odpověděl mu Akihiko, "hele, měli bychom dostat tu druhou. A to pěkně rychle."

Jak bude mise v Portoriku pokračovat? Příští část již brzy.

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (2/5)

14. srpna 2018 v 12:53 | HAAS
Od událostí v Granadě uběhl více než měsíc. Lovci kryptidů si opět žijí poněkud poklidným životem. Pak se ale dozvídají o masakru dobytka na Portoriku. Majitel farmy, José Colón, prý dokonce na několik dnů oněměl po setkání s třesoucí se, humanoidní bytostí, která vniká do kozích ohrad a zabíjí zvířata. Hlavní podezřelý: Chupacabra. Jack, Pauline, Pierre, Akihiko, Fahad a Roger se vydávají na Portoriko, aby zjistili, oč jde...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST DRUHÁ:
Mladý Portoričan, pravděpodobně teprve patnáctiletý hošík, seděl opřen o dřevěný kůl v plotě a popíjel tvrdý alkohol. Měl toho dost po celém dnu stráveném venku s ovcemi a kozami. Nahnal zvířata do ohrady a usedl k ní, aby si na chvíli odpočinul. Náhle se vyděsil. Vyskočil, jako by do něj udeřil blesk. Hleděl na ten "přízrak". Pozorovalo ho šest párů očí, jež se k němu rychle začaly blížit. Nebyla to ale žádná příšera. Na travnaté planině přistál Cryptid Swift a z něj vyšlo šest lidí oblečených ve svých černých uniformách s nápisem "Lovci kryptidů". Zeptali se vyplašeného hocha na cestu k nedaleké farmě a po svých odešli. Teprve teď se Portoričan uklidnil. Přiběhl ke stroji a chystal se vyfotografovat si ho na mobil. Ze spodku Cryptid Swiftu se vysunul drobný kanón a vystřelil po něm, účelně však zaměřil na půdu před jeho nohama. Portoričan utíkal. Není radno si fotografovat majetek Lovců kryptidů... Před hlavní budovou farmy seděl u dřevěného stolku samotný Colón a popíjel whisky. V obličeji byl celý rudý. Jakmile uviděl Lovce kryptidů, přivítal je. "Promiňte, že tady piju," zasmál se hloupě, "ale alkohol mi vrátil hlas, víte... Už jsem začal na tu strašnou potvoru zapomínat..." "Ehm, nebyla ta Chupacabra výparem whisky?" zašeptal Pierre do ucha Jackovi. Ten se na něj otráveně podíval a obrátil oči v sloup. "Víš, líbilo se mi, když jsi to byl ty, kdo o kryptidech pochyboval," zašeptal znovu Pierre, "tehdy, když jsme začínali." "Pierre, můžeš přestat s tou nostalgií?" okřikl ho Jack. Colón jim ukázal jejich pokoje v budově. Jack mu však řekl, že by byl nejradši, kdyby je odvedl ke kozí ohradě už tohoto večera, aby si mohli na Chupacabru počíhat. Colón vypadal dosti zděšeně. Souhlasil, ale pátrat po Chupacabře nechtěl. Jack raději rychle změnil téma hovoru, začal mluvit o počasí, neboť vypozoroval, že pouhá vzpomínka na tu noc s Chupacabrou Colóna příšerně vyděsila, až se začal třást. A třást se začal i Pierre. Nechtěl na Chupacabru věřit, protože se pouhé představy o tomto krvelačném tvorovi velice bál... V jedenáct hodin večer seděl celý tým Lovců kryptidů spolu s Colónem asi padesát metrů od kozí ohrady. "Od té doby, co jsem jí viděl a co zmasakrovala tři kozy, se už tady Chupacabra neukázala. Ale jeden můj pracovník, takový mladý zmetek jménem Fernando, ji prý včera zahlédl. Vracel se z pastvy dobytka pozdě večer a uviděl ji, jak sedí na střeše stodoly. Šíleně ho to vyděsilo. Od rána je dneska zděšený ze všeho neznámého..." vysvětloval třesoucím se hlasem Colón. "Tak to byl ten mladík, jehož tak vyděsil náš příjezd," pousmál se Jack. "Do té stodoly bychom se rádi podívali," řekla Pauline. "Klidně," odpověděl Colón, "ale je tam jen kur. Věřte mi, žádná, žádná Chupacabra se tam neskrývá..." Poslední slova řekl s hrůzostrašným nádechem...

Několik světel prolétlo vnitřkem stodoly. Pauline, Fahad a Roger začali zkoumat především trámy těsně pod stropem. Fahad popadl dřevěný žebřík a vyšplhal k nejrozložitějšímu trámu. Jack, Pierre a Akihiko seděli stále nedaleko ohrady. Světlice měli vypnuté. Jack měl u sebe brokovnici, to kdyby se museli nepříjemnému tvorovi bránit. Pierre nervózně svíral uspávací šipky a rukojeť uspávací pistole. Jen Akihiko byl v klidu. Pevně držel v ruce svou teleskopickou kovovou tyč, připraven ji použít v momentě nebezpečí. Náhle začaly kozy mečet. Nervozita v ohradě se stupňovala. Jack okamžitě zapnul termokameru, která jim umožnila pozorovat tepelný obraz zvířat v ohradě. Zatím v ní byly jen kozy, nic jiného. Pierrovi se začaly na čele tvořit krůpěje potu. "Co Colón? Už se vrátil domů?" zeptal se starostlivě Jack. "To nevím, odvedl Pauline, Fahada a Rogera do stodoly. Pak zmizel," odpověděl Akihiko, jako by ho to vůbec nezajímalo. Jeho zrak už si přivyknul na tmu. Pozorně sledoval pohybující se zvířata v ohradě... Fahad konečně vyšplhal na vodorovný trám pod stropem stodoly. Zapnul baterku. "Proboha..." řekl nahlas, aby ho ostatní dole slyšeli. "Víte, jak vypadá sražená krev, kterou vyzvrací netopýři z rodu upírů? Tak něco takovýho vidím tady... Jen je toho... docela dost... jako z velkýho upíra," okomentoval svůj nález Fahad. Pak posvítil před sebe. U zdi se něco nacházelo. Světlu bránil další trám. Jen část těla toho tvora byla osvícena. Když dýchal, třásl se jako malá myška. Ale měl na předních černé, zahnuté pařáty. Fahad vytáhl laserovou pistoli. "Co vidíš?! Tak co sakra vidíš?!" zařvala Pauline. "Kruci!!!" zařval Fahad a vystřelil po tom zvířeti, které rychle vyskočilo a hnalo se po trámu k němu. Fahad minul, laser trám rozpůlil a ten se řítil dolů na Pauline a Rogera...


Jack zpozoroval další živý objekt, zdroj organického tepla, který vnikl do ohrady. "Teď, chlapci, teď!" zašeptal svým druhům a zvedl se ze země. Akihiko udělal totéž. Pierre se chtěl zvednout, ale strach mu to nedovoloval. Tohle byla mise, na kterou čekal, konečně zase jen to staré dobré hledání kryptidů. Když na ní však byl, zmocnila se ho hrůza. Hrůza z neznámého, nebezpečného. Viděl však své kolegy pochodovat k ohradě se zapnutými svítilnami. Rozvístil tu svou, zhluboka se nadechl a dal se do jejich následování... Roger popadl Pauline za ruku a strhl jí ke stěně stodoly. Jejich svítilny zůstaly ležet někde pod hromadou zříceného dřeva. Po pádu trámu začali venku štěkat psi. Chvíli bylo ticho. "Jste celí?!" zařval Fahad, který také ztratil svítilnu a nějak se držel tam nahoře, u stropu. "Překvapivě jo, ty nemehlo!" odpověděl Roger. Fahad se držel kusu provazu, ovázaného kolem menšího, výše položeného vodorovného trámu. Pád velkého trámu zbortil jeho žebřík. Byl teď šest metrů nad zemí a nebezpečný živočich byl někde v okolí. Najednou se ozval Fahadův řev. Byl to ale příšerný řev, plný bolesti, strachu a hrůzy. Tmou ve stodole proniklo několik červených laserů. Roger i Pauline vytáhli své pistole, ale než vůbec stačili vystřelit, něco z výšky padlo do hromady sena. "Fahade?" zvolala Pauline. "Jsem tady nahoře," odpověděl k jejímu překvapení Fahad, "držím se lana. Sakra, ta hnusná potvora mě kousla do ramene. Crčí ze mě krev..." "Ale počkat," řekl Roger a kousl se do rtu. Z pouzdra v obleku vytáhl čelovku, nasadil si ji na hlavu a zapnul světlo. Osvítil tak kopku sena. Byla pokryta krví. Ale střelený tvor zde nebyl. Pak najednou ucítil kopnutí do hlavy. Svalil se a čelovka dopadla na zem. Svítila do země, zase nic nebylo vidět. Pauline začala vřískat. Cítila, jak jí něco s ostrými drápy drží za krk. Stisk sílil... Horor začal...

Vyváznou z této mise naši přátelé živí? Pokud je to Chupacabra, co na ně útočí, proč jde i po lidech a nejen po dobytku? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (1/5)

8. srpna 2018 v 10:04 | HAAS
V sobotu skončil příběh V době prvních čtyřnožců, který se od již dlouho běžícího příběhu Lovci kryptidů výrazně lišil... Jak jsem však slíbil, Lovci kryptidů se vrátí ve třetí sérii na začátku srpna, a tak jsou tu! Druhá série skončila porážkou Deylina Nieta, muže, který měl s kryptidy velmi zlé úmysly a hodlal ovládnout svět. Ty doby jsou už ty tam. Ale co čeká Lovce kryptidů nyní? Druhá série byla v podstatě jedním velkým příběhem, který začal i skončil v Nietově základně na dně jezera Nikaragua. Třetí série bude více rozčleněna, jednotlivé díly na sebe nebudou tolik navazovat. V červenci jsem zveřejnil krátký komiks nakreslený v Malování, který měl za cíl trochu tajemně naznačit, čeho se ve třetí sérii dočkáme. Možná si vzpomínáte na toho podivného syčícího humanoida na začátku příběhu. Byl to kryptid. A právě o něm bude první díl 3. série Lovců kryptidů. Budete-li mít nějaké připomínky k příběhu, pozitivní i negativní, klidně je napište! Snad si ho ale užijete...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY:
Starý muž ze sebe odhodil tenkou pokrývku. Vstal z postele, jako by do něj udeřil hrom. Nacházel se v tmavé místnosti, kterou dobře znal. Byla to jeho ložnice. Jeho oči si teprve musely přivyknout na tmu. Jeho uši však dobře slyšely zběsilé mečení koz, jež před pár hodinami zavřel do ohrady. Takto mečely každou noc už několik dnů, ale nikdy tomu nevěnoval pozornost. Vždy vstal, pohlédl na ně a zase zalehl do svého pelechu. Jenže každé ráno pak pracovníci jeho farmy nacházeli nehybná těla koz, přitisknutá k okraji ohrady. Nikde nebyla žádná krev. Jen v krku každé z těch obětí se rýsoval kousanec. Majitel farmy konečně vyběhl z místnosti s nabitou brokovnicí. Na to, že byl tělnatý, utíkal celkem obstojně rychle. Před domem zapnul svítilnu. V její záři uviděl vyděšené kozy. Zamrazilo ho v zádech. I na vzdálenost několika metrů zpozoroval v jejich zářících očích neuvěřitelný strach. Celé stádo se nahrnulo k bráně. Dokonce i kozel, který vždy útočil prakticky na jakéhokoliv nepřítele, se zdál být k smrti vyděšen. Jakmile majitel farmy přišel blíž, kozy se poněkud zklidnily. A pak jako by skoro muže ranila mrtvice. Uviděl ne jednu, ale rovnou tři kozy v protějším rohu čtevrcové ohrady, nehybně ležící na zemi. Tentokrát však v kalužích krve. Jako farmář byl na mnoho zvyklý. Ale tentokrát se neudržel. Zvedl se mu žaludek. Těžce dopadl na zem. Slyšel už mnoho o tajemných kryptidech Portorika, kteří sají krev kozám. Považoval to za pohádky. Ale ať už jeho kozy zabíjel kdokoliv nebo cokoliv, tentokrát se to nezdráhalo si s nimi sadisticky pohrát. Muži bylo opravdu velmi špatně. Svítilna ležela na zemi. Její světlo plně ozářilo stěnu malé dřevěné stodoly. Pak se náhle ve světle objevil stín. Muž na něj pohlédl, div nevykřikl hrůzou. Stín odporného, přikrčeného monstra s lidskou hlavou a ostny vystupujícími z páteře. Původce stínu se nacházel před stodolou a podivně se třásl. I v té tmě muž viděl, jak se každý sval na jeho těle napíná, jak se velká hlava s obrovitýma, lesklýma očima, podlitýma krví, v třesu otáčí k němu. Hysterický řev starého muže probudil celou farmu. Když k němu o pár minut později přiběhlo pár jeho pracovníků, nedokázal jim nic říci. Měl si snad, onemělý hrůzou, nechat to tajemství pro sebe...


Od Nietova útoku v Granadě a jeho následného zatčení už uběhl více než měsíc. S počátkem srpna měli Lovci kryptidů klid. Během července navštívil Jack Owen jednu z tajných podzemních základen CIA ve Spojených státech, kam jej přední technik Stephen Hale pozval proto, aby mu ukázal mozek již poraženého kovového muže Metallera. Pauline se zabývala vyřizováním mnoha formulářů a přijímáním dárků pro Lovce kryptidů od zachráněných. Roger, Akihiko a Fahad neustále cvičili na další mise. Pierrův stav se zlepšil. Stále sice trpěl nočními můrami a výčitkami ze smrti své sestry Sabine, přece jen mu však již bylo lépe. Jen to sérum agresivity, které na něm již zatčený Nieto kdysi nechal vyzkoušet, mu působilo potíže. Občas, kdy ráno vstal, spatřil na svém čele vystouplé žíly. Byly tak světle zelené, že prosvítaly přes jeho kůži. Po umytí obličeje však většinou barva zmizela. Pierre měl obavy. Co se s ním asi bude dít? Jednoho srpnového rána přišel do poradní místnosti Jack s důležitou zprávou. "Mám pro Vás nový úkol, dámo a pánové," začal, "a tentokrát bude dost zajímavý. Už dlouho jsme jen tak nehledali kryptidy, co? V posledních měsících jsme hlavně machrovali a zachraňovali svět. Změna. Teď nás někdo potřebuje jako zase jen ty obyčejné hledače kryptidů." "Byl bych rád, abychom byli obyčejnými hledači kryptidů," namítl Pierre, "jenže jimi nejsme. Běháme v černých spandexech, střílíme z laserových pistolí a hrajeme si na hrdiny." "Pierre, věci se změnily, to ano. Chápu, že to, co jsi zažil, tě poznamenalo..." řekl Jack. "Jo, poznamenalo, kamaráde. A pořádně. Kdybych mohl, vrátil bych čas. Kde jsou ty časy, kdy jsme prostě cestovali do vzdálených míst planety a stopovali kryptidy? A nestříleli z těchhle revolverů?" "Poslouchej, Pierre, Jack má pro nás úkol, který by se Ti mohl líbit," vložil se do toho Roger. "Poslyšte," pokračoval konečně Jack, "majitel jedné malé farmy na jihu Portorika, starý muž jménem José Colón, prý na několik dnů oněměl šokem ze setkání s podivným, humanoidním živočichem, jenž napadl kozy, které Colón na své farmě chová." "Takže je to pravda," řekl Akihiko, který si jako jediný opřel nohy o stůl a až doteď nevěnoval Jackovi ani ostatním příliš pozornosti, "ta zrůda existuje." "Jaká zrůda?!" zeptal se zděšeně Pierre. Akihiko se normálně posadil a naklonil se k němu. "Říká se, že Severní i Jižní Amerikou se prohání takové nechutné zvíře. Prý saje krev kozám." "Jmenuje se Chupacabra," dodal Jack, "doslova 'vysávač koz'. Útočí na velká zvířata a saje jim krev." "Podobně jako netopýři z rodu upírů, že?" vložila se do hovoru Pauline. "No, Pauline, zdá se, že ne vždycky," odpověděl Jack a pokračoval ve svém monologu, "o Chupacabrách se vždy tvrdilo, že vysávají krev svým obětem, zatímco jejich těla nechávají netknutá. Jenže tentokrát, tentokrát to zvíře zabilo tři kozy a zmasakrovalo je." "Evoluce v akci; změna chování podnícená klimatickými změnami," zasmál se Fahad. Byl to pokus o vtip, ale všichni na něj jen nechápavě mrkali. "Předpokládám, že chceš, abychom zjistili, co je ta zrůda zač," pousmál se Akihiko a zvedl se od stolu. "Ne zrovna zrůda. Je to prostě zvíře jako každé jiné. Ale náš úkol je ho najít a popsat," odpověděl Jack. Dále ještě řekl: "Sbalte si věci, za dvě hodiny se sejdeme u letounu Cryptid Swift. Letíme na Portoriko! A nebude to dovolená u moře."


Co všechno Jacka Owena, Pauline Jetkinsovou, Rogera Neilla, Fahada Ghazalliho, Akihika Yukimuru a Pierra Leroye na Portoriku čeká? Co je vlastně zač ten záhadný živočich, Chupacabra? Naše přátele čekají možná nejhrůznější momenty v jejich životech! Ještě nikdy totiž nepátrali po kryptidovi, který je tak... Strašně nebezpečný! Pokračování příště.

Jen mne napadlo, že kdybych měl každé sérii Lovců kryptidů dát znělku z nějakého televizního seriálu nebo z filmu. Z mého, autorova pohledu by se "znělka" každé série vždy lišila. Zde tedy: 1. série, 2. série, 3. série. Uvádím to jen tak ze zájmu.Smějící se

V době prvních čtyřnožců-část 7.

4. srpna 2018 v 13:08 | HAAS
Hugh Beeley se pomocí stroje času ocitl v období Devonu před 365 miliony let nedaleko pobřeží oceánu plného zajímavých živočichů. Také souš začínají osidlovat pozoruhodní tvorové. Hugh zde žije už po více než půl roku a jen čas od času se setkává s lidmi, kteří mu doplňují zásoby. Zkoumá zdejší zvířata, fotografuje je, uniká jejich čelistem... Minule jen o chlup unikl obrovitému Dunkleosteovi. V poslední části jeho vyprávění však nepůjde jen o něj. Bude muset pomyslet i na zástupce vlastního druhu, který se ocitne v nebezpečí... Doufám, že se Vám bude poslední část příběhu líbit...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST SEDMÁ:
Po několik minut trvajícím snažení jsem konečně paraglidingové křídlo nasměroval nad pobřeží. Vyhnul jsem se ostrým skaliskům a dopadl nohama na měkký písek. Byl jsem opravdu šťastný. Takovému nebezpečí jsem zde ještě nečelil. A to jsem si Devon ke svému pobytu vybral jen proto, aby mne nepronásledovali velcí masožraví dinosauři. Kdybych byl býval věděl, jaké rybí nestvůry zde žijí a čeho jsou schopny, možná bych si to rozmyslel... Cesta do táboru v neoprénu byla poměrně jednotvárná. Večer jsem si pak prohlížel pořízené fotografie. Pravda, měl jsem už lepší fotografie jiných zde žijících zvířat, ovšem i tak jsem byl velice rád, že jsem tam do té vody za Dunkleosteem skočil. Večer se citelně ochladilo. Vyšel jsem si na procházku k nejbližší pláži. Příliv si pohrával s kusy kmenů archaeopterisů, jež skolila nedávná bouře. Pohlédl jsem na sopku na pobřeží poněkud vzdáleném. Na tu samou sopku, co se nedávno tak zlobila. Vystupoval z ní oblak kouře. Jako už mnoho dní. Zatím jsem se ničeho nebál. Nevybuchne-li sopka znovu nějak giganticky, tak, že by láva zaplavila i můj tábor, zůstanu zde. Pak jsem se vracel zpět do tábora. Sešeřilo se. Skoro bych na mnou vydupané lesní cestičce šlápl na starého známého! Má noha s duněním pro něj jistě nepopsatelným dopadla těsně vedle jeho výhružně nastražených klepet. Škorpión byl odhodlán bránit svůj život. Nemínil jsem mu nijak ublížit. Jen jsem si vedle něj lehl a posvítil na něj ultrafialovou baterkou, kterou jsem u sebe měl. Občas jsem takhle rád hledat štíry. Tak jako ti dnešní, i ti raní devonští štíři měli v exoskeletonu speciální látku, jež svítí, když přijde do styku s UV světlem. Tento štírek byl teprve malý, myslím, že to ani nebyl dospělec. Na chvilku jsem k němu baterku příliš přiblížil a on do ní udeřil svým ocáskem. Ten pohyb mi přišel až roztomilý. I kdyby mne bodnul, nezpůsobilo by mi to žádnou bolest. Jed těchto dávných štírů nebyl uzpůsoben k zabití savců. Hned se mi však vybavily mé nedávné zážitky s pravěkým žralokem Xenacanthem, jeho jed mne nezabil, ale přesto dal mému tělu pořádně zabrat. Nechal jsem štírka pokračovat v lovu drobných suchozemských bezobratlovců... Dalšího dne jsem vyběhl ze stanu a zamířil si to přímo k řece, vzdálené od tábora tak pět set metrů. Skočil jsem po hlavě do vody a vyplašil skupinku Drepanaspisů, obdivuhodných pteraspidomorphů živících se organickými látkami těsně nad dnem řeky. Jejich ploché hlavové pancíře se zaleskly, když tito zhruba 30 centimetrů dlouzí rybovití obratlovci hbitě mrskli svými těli a zmizeli mi z očí. Předtím, než jsem se vynořil, spatřil jsem lesknoucí se šupiny nějaké primitivní paprskoploutvé ryby. Nabral jsem dech a zase se ponořil. Spatřil jsem skutečný majestát, po malých hyneriích největšího sladkovodního predátora tohoto ekosystému! Byl jím až 55 centimetrů dlouhý Cheirolepis, ryba s docela velkou hlavou plnou ostrých zubů. Protože měl tento tvor zpevněnou svrchní stranu horního laloku ocasní ploutve, mohl si při plavání dovolit poněkud důraznější pohyby do stran. Tento predátor měl velké oči. Zrak byl smyslem, který využíval při hledání kořisti. Všiml jsem si, jak útočí na skupinku mnohem menších rybek. Bohužel už jsem nedokázal udržet dech. Zda byl při lovu úspěšný či ne jsem již nezjistil...


Odpoledne se v táboře objevila mnou očekávaná návštěva. Nedaleko ohně, nad kterým se zrovna smažila kukuřice z plechovky, se to zablesklo. Záblesk to byl nejprve zelený, ten další byl modrý, a ten další skoro až žlutý. A pak zase zelená a modrá, zelená a modrá a žlutá, oranžová... Najednou se v táboře objevilo okno do jiného světa. Do našeho světa, tedy do mého světa. Do světa, který je přelidněn tolik, že ti, co si to mohou dovolit, jej podobně jako já opouštějí a vydávají se všanc všemožným nebezpečím prehistorických dob jen proto, aby nalezli klid. Z toho nehmatatelného otvoru vyšel Eric, hubený chlapík v oranžové vestě s kšiltovkou na hlavě. Naposledy jsme ho viděl před dvěma měsíci. Nesl mi velkou zásobu jídla a pitné vody. Jen jsme se pozdravili. Zeptal jsem se, jak se má, on se na oplátku zeptal mne. To bylo vše. Já jedl svůj oběd, on nosil bedny. Přinesl dvě, vrátil se pro další, za chvíli byl zase zpět. A pak odnášel ty staré, plné prázdných plechovek a lahví. Nechtěl jsem ho při práci rušit. Po několika desítkách minut byl hotový. "Pane Beeley," oslovil mě nesměle, "nemohl bych se... podívat po okolí? Jen tak, ze zájmu." "Ale ano, jistě," odpověděl jsem, "tohle přece není žádné mé panství. Tahle krajina patří všem těm prvním čtyřnožcům a rybám a já nevím čemu ještě." Eric se vesele usmál a zmizel v husté devonské vegetaci. Okno do Holocénu bylo stále otevřeno. Odvrátil jsem od něj zrak. Nějak jsem nechtěl vidět ty rozmazané obrazy, jež se v něm objevovaly, přestože pocházely pouze z místnosti, ze které Eric přišel. Při pomyšlení, že bych se měl někdy vrátit, mě mrazilo. Doobědval jsem a zalezl jsem do stanu. Nalezl jsem peněženku a sevřel hrstku bankovek, kterými jsem musel Ericovi za jeho službu zaplatit. Náhle se ozval křik. Lidský výkřik o pomoc! Propána, to jsem zde ještě neslyšel! Eric byl v nebezpečí. Vystartoval jsem ze stanu tak rychle jako snad nikdy. Vegetace zde byla poměrně měkká, tudíž mne při běhu žádné větvičky nepoškrábaly. Přiběhl jsem až k pobřeží řeky. Eric ležel na zemi a držel se za ruku. "Co se stalo?!" křičel jsem na něj, ale on neodpovídal. Jen řval bolestí. Spatřil jsem na zemi mrtvou Gemuendinu, toho rejnoku podobného pancířnatce. Ano, Eric musel mrtvolku zvednout, chtěl si ji prohlédnout. Jenže se dotkl konce ocasu. V životě by mě nenapadlo to udělat. Konvergentní vývoj dal Gemuendinám i nepříbuzným rejnokům trnuchám jedovou žlázu s vyústěním na konci ocasu. I když byla Gemuendina mrtvá, jed stále účinkoval. Eric musel po špičce ocasu přejet prstem a problém byl na světě. Hlupák Eric! Copak nečetl o tom, že jed třeba i mrtvého jedovatého hada může zabít? Co ten případ mamby černé tehdy v Jižní Africe v roce 2003? Odvedl jsem ho do tábora. Ránu jsme vydesinfikovali. Eric mi pak popsal, co se stalo. Bylo to přesně tak, jak jsem odhadoval. Slíbil, že tohle už nikdy neudělá a až sem přijde příště, jen vyloží, co je třeba a pak zase zmizí. Zůstal v táboře asi hodinu. Seděl vedle mého stanu a hleděl na archaeopterisy. Řekl jen pár slov. Prý by taky rád v životě něco takového podnikl. Něco jako jsem podnikl já. Vydal se na vlastní pěst do pravěku a žil tam... Z doby, kdy lidský druh vyplenil takřka vše jiné, se dá už jenom utíkat, říkal. Chápu to. Po hodině se mu udělalo lépe. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem mohl pomoci příslušníku vlastního druhu, i když jsem ten druh jako takový neměl rád a nemám rád a již jsem to s ním vzdal. Eric zmizel v dnešním světě. Okno se zavřelo... O dva měsíce mě navštívil už jiný chlápek, jakýsi Roderic. Eric prý na účinky jedu zemřel. Bylo mi ho velmi líto...


Dny rychle ubíhaly. Prohledával jsem devonskou divočinu. Hledal jsem všechna mě již známá i neznámá zvířata. A pak jsem konečně narazil na to, které mi po celou tu dobu unikalo... Neuvěřitelný živočich, ten, o kterém jsme se všichni učili, že byl možná tím prvním obratlovcem, který kdy vystoupil na souš, i když nebyl, neboť ho předčili již jeho předchůdci... Ichthyostega! Pár Ichthyosteg zanechával v bahně své stopy. Pobřeží, po kterém jsem šel, bylo plochou pokrytou bahnem. Bylo velmi široké. Oba obojživelníci, dlouzí 1,5 metru, zde zanechali celou stopní řadu. Cítil jsem se hrdý na to, že já jako jejich potomek nyní mohu zanechat jejich stopy vedle těch jejich... Třeba je pak někdo najde za 365 milionů let a vzpomene si na mě. Na osamělého dobrodruha v období Devonu. A nebo také ne, to je jedno. Důležité je, že jsem je našel. Zde, v tomto prehistorickém ráji, který už žádný člověk nikdy nepozná tak jako jsem ho poznal já... Při pohledu na obě Ichthyostegy, mizející v dáli u vody, pomalu pochodující pod tmavě modrými, kupícími se mračny, jsem byl opravdu rád, že jsem tu. A jsem tu dodnes. Pořád žiji v době prvních čtyřnožců...

KONEC.
Doufám, že se Vám příběh líbil. Rád si přečtu Vaše názory... Kdo ví, možná někdy v budoucnu napíši podobný příběh...
 
 

Reklama