close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 4: Planeta v plamenech (3/3)

Dnes v 17:03 | HAAS
Svět se mění. Hromadná invaze Shai'ri jej navždy poznamenala. Lidé, kryptidi, všichni živí tvorové na Zemi jsou v ohrožení. Zatímco za sebou Shai'ri po celé planetě zanechávají spoušť, skrývají se Lovci kryptidů ve Velázquezově tvrzi na pobřeží Argentiny, odkud se o strašlivých událostech ve zbytku světa dozvídají z televize, rozhlasu nebo ze zpráv na internetu... V první části epizody Planeta v plamenech jsme se dozvěděli, co se právě děje v Point Pleasantu, co se během invaze mimozemšťanů přihodilo monstrům z Aricy, přežívajícím dromeosauridům z pouště Atacama v Chile, a že se Akihikovi dávní nepřátelé, včetně Amana, mimozemšťanům postavili v poničeném Tokiu. Ve druhé části jsme se zase dozvěděli o tom, k čemu dochází ve Velké Británii, jak se britská královna snaží občany své země ujistit, že navzdory všem hrůzám bude vše nakonec v pořádku, byl nám představen příběh Sama Webera a Nastasye Savinny, kteří bojují o přežití ve zdevastovaném Talinnu, a Lovci kryptidů se dočetli i o Ahoolech vytlačených ze své pralesní domoviny na Sumatře... Co dalšího se však ve světě děje?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PLANETA V PLAMENECH, ČÁST TŘETÍ:
Ulicemi australského Perthu hbitě prolétali Nietovi roboti. Ze střelných zbraní na rukou pálili po jednotkách vojáků Shai'ri, pochodujících po asfaltu zašpiněném lidskou krví. Kdyby se sem bývali dostali před dvěma lety, sami by roboti X-77 město zpustošili. Poté, co Nieto prohrál bitvu v Granadě, k tomu málem došlo*. Teď pro Perth představovali jedinou spásu. Poranění lidé, choulící se za rohy otřískaných budov, na ně hleděli s úctou, respektem, a až bláznivým obdivem. Jedna starší paní, která byla zřejmě na dálku zraněna výstřelem z trubicovité pušky mimozemského vojáka, se plazila ke dveřím bytového domu. V lýtku měla ošklivou, těžce krvácející ránu. Shai'ri, který jí takto ublížil, se k ní rychle blížil, a tentokrát jí mířil na hlavu. Pronesl jakási slova ve svém jazyce, a přestože jeho oběť mu nerozuměla, příšerně se jeho rychlého příchodu vylekala. Mimozemšťan se již chystal ze zbraně vystřelit, a ukončit život ženy, která si Perth pamatovala ještě z doby, kdy po něm jezdily staré, dávno zapomenuté tramvaje. A pak náhle bylo hubené tělíčko agresora prostříleno skrz na skrz. Z druhého konce ulice přiletěl k oběti robot X-77, opatrně přistál na zemi, a natáhl ke zraněné noze staré paní svou ruku. Z otvoru v ní pak vyšel mrazící plyn, jímž robot ránu ošetřil. Pak se zase sebral, a odletěl bojovat do vedlejší ulice. Ke svému překvapení žena zjistila, že již mohla ke dveřím domu alespoň dokulhat, a nikoliv se k nim plazit. "Všechna sláva panu Nietovi," zašeptala si pro sebe. Dění v ulicích Perthu se zděšením sledoval z okna své laboratoře i Luke Wright, velký australský biolog a jeden z předních světových odborníků na kryptidy**. Když invaze Shai'ri v Perthu započala, pracoval zrovna na výzkumu trusu jakéhosi neznámého australského živočicha. Z bezpečnostních důvodů nemohl laboratoř opustit. Čím větší spoušť však mimozemští kolonizátoři tam venku působili, tím méně bezpečněji se tu cítil. Své práce už nechal, a začal se smiřovat s nevyhnutelným. První dna dny po začátku té hrůzy plánoval útěk z Perthu, nakonec toho však nechal. Jen v hloubi své mysli doufal, že Nietovi roboti útok mimozemšťanů ve městě odvrátí. Jenže když za oknem sledoval pád Brookfield Place, nejvyšší budovy Perthu, do níž narazila obrovská vesmírná loď; když dalekohledem sledoval, jak z oken mrakodrapu na poslední chvíli vyskakovaly zoufalé oběti, všechna naděje na záchranu ho opouštěla. Poškrabal se po pleši, sundal si brýle, a rukou si zakryl oči. "Tohle nemůže být pravda. Musí to být nějaký zlý sen. Není přece možné, aby jen tak na celý svět začali útočit mimozemšťané. Snad je to jen nějaká noční můra," řekl si pro sebe. Pak se ze spodního patra budovy ozval výstřel. Něco se tam stalo. Wright popadl telefon, a okamžitě kontaktoval svou sekretářku, jež byla z bezpečnostních důvodů podobně jako on nucena se skrývat právě zde, a nikoliv doma. "Valerie, jste tam? Co se tam dole stalo?!" vyhrkl zděšeně Wright. Ticho. Žádná odpověď. "Vezměte, sakra, ten telefon!" zařval zoufale Wright. Pak se zpoza dveří ozval strašlivý skřek. Wright popadl pistoli, až dosud položenou na stole pro případ nouze. Jakýsi tvor zezadu vrazil do dveří, až se celé otřásly. Jakmile se přesvědčil o tom, že byly zamčené, vyprskl na ně zvláštní tekutinu, a ta začala dřevo rozežírat. "Proboha, to ne," řekl Wright, a celý se roztřásl. Pár dalších plivanců mířených na zámek a kliku dveře uvolnily, tvor do nich znovu narazil, a divoce vletěl do místnosti. Wright po tom černém přízraku střílel jako vyšinutý, nemohl se však trefit. Jednalo se o jednoho z mothmenů. Byl pořádně rychlý. Netrvalo dlouho, a zásobník byl prázdný. Teď se již Luke nemohl bránit. Mothman to zřejmě vycítil, a přistál na podlaze přímo před ním. Byl obrovský. Tyčil se do výšky asi sto devadesáti centimetrů. Nehybnýma rudýma očima si Wrighta chvíli prohlížel, a pak po něm ze zobáku vrhl toxické sliny. Wright včas skočil za stůl, a jen těsně tak uniknul před vážným poraněním. Mothman na popálený stůl vyskočil, a se skřekem na Wrighta otočil hlavu. Ten se rychle odkutálel za další pracovní stůl, tentokrát s laboratorním náčiním. Pak vyskočil, a sebral ze stolu těžký mikroskop. Vrhl jej po mothmenovi, avšak nezasáhl ho. "Kruci!" zařval naštvaně Wright. Mothman opět vzlétl, a odhalil mocné pařáty, jimiž se svou oběť pokusil chytit za hlavu. V poslední chvíli sáhl Wright po injekci s jakousi modrou látkou, a vrazil ji mothmenovi do šupinaté končetiny. Zděšená mimozemská bytost dopadla na zem, a začala se kroutit bolestí. Látka rychle prostupovala jejím oběhovým systémem. "Doufám, že se cítíš mrtvě, kamaráde," řekl Luke, a oddechl si. Zachránil se právě včas. Jediné sevření pařáty na nesprávném místě ho mohlo stát přinejmenším oko. Ta podivná modrá tekutina, kterou mothmenovi vpravil do krve, byla nesmírně silným koktejlem složeným z anestetické látky a slabého neurotoxinu, oslabujícího mozkovou činnost. Jednalo se pouze o jeden z mnoha Wrightových vynálezů, se kterým během let práce v laboratoři přišel. Stále si však nemohl být jistý, jak dlouho účinky séra potrvají. Proto popadl židly, a mocně jí praštil Mothmana do hlavy. Raději tento krok zopakoval ještě několikrát. Teprve, když opeřená mimozemská příšera ležela nehybně na podlaze, postavil židli opět na zem, přišel k umyvadlu, pod proud studené vody strčil hlavu, a promnul si oči. Jakmile se po tomto úděsném zážitku trochu uklidnil, seběhl dolů ze schodů. Ke svému překvapení zjistil, že sekretářka byla stále naživu. Byla jen otřesená, a v ruce stále držela pistoli. Zničené okno samo o sobě vypovídalo o tom, jak se vůbec mothman do budovy dostal. "Letěl po mě... blížil se ke mě, a chtěl mě podrápat... a plival nějakou zelenou látku, která... propána..." řekla sekretářka Wrightovi, a dlaň třesoucí se ruky položila na čelo. Pistoli z druhé ruky pustila na zem. "Už je to v pořádku, po mě šel také, a zabil jsem ho. Nemyslím si však, zda je pro nás bezpečné setrvávat s místnostech s okny. Bude lepší přemístit se do sklepa, Valerie. Slyšíte mě?" řekl Wright. Sekretářka souhlasila, ale byla sotva schopna mluvit. Teprve ve sklepě se Wrighta zeptala, co byl ten tvor zač. "Říká se mu mothman. Objevují se všude, kam přiletí Shai'ri. Ale víc toho o nich nevím. Výzkumem tohoto tvora jsem se totiž nikdy nezabýval. Pokud bych se mu ale v minulosti věnoval, a zjistil, že jde o mimozemskou bytost, pak... pak bych s tím určitě něco udělal. Nenechal bych to jen tak, jako jiní 'experti', kteří o tom určitě věděli, a neudělali s tím nic," odpověděl Wright. Den byl ještě dlouhý, a zápasů mezi lidmi, Shai'ri, mothmeny a roboty X-77 nastalo mnoho. Bojovalo se ve dne i v noci, a Perth se z nádherného slunného města s každou hodinou měnil ve stále špinavější a špinavější hromadu sutin...


Do jídelní místnosti ve Velázquezově tvrzi vstoupil Larry Brickell. Nastalo další ráno, a všichni do sebe cpali snídani. Zásob jídla měl Alessandro ve svém sídle ještě hodně. Brickell se po místnosti porozhlédl, aby zjistil, kde ještě bylo místo. Fahad a Roger se zrovna zvedli ze svých židlí, řekli Akihikovi, že jdou zpět do práce, a odešli. Akihiko tedy zůstal u stolu sedět sám. Brickell přistoupil ke stolu s jídlem, vzal si misku, nasypal do ní cereálie, zalil je mlékem, a do krásného zeleného hrníčku nalil horký čaj. Pak si sedl proti Akihikovi. "Nebude vám doufám vadit, že tady..." řekl. "Samozřejmě, že ne, kámo. Pokud mě teda nehodláš bodnout nějakým supersérem, po kterým mi vypadá obočí," odpověděl drsným hlasem Akihiko. Brickell trochu poděšeně vykulil oči. Nevěděl, co říci. "Dělám si srandu, borče," odpověděl Akihiko, zvedl se, poplácal Brickella po rameni, až profesor techniky ze židle téměř spadl, a odešel z místnosti. Brickell byl poměrně tišší než ostatní lidé ve Velázquezově tvrzi. Nebyl s Lovci kryptidů velký kamarád, ale byl rád, že se k němu hezky chovali, a sám je velmi respektoval. Když o pár dnů dříve mluvil s Pauline, sama mu řekla, že si velmi cení jeho tvrdé práce na stroji času, a také toho, že Fahadovi kdysi zachránil život sestrojením kovové páteře***. Po snídani se Brickell odebral do Velázquezovy přízemní pracovny, a dále zdokonaloval přístroj, který měl nakonec Deanovi umožnit cestovat v čase a zabránit temné budoucnosti. Alessandro si mezitím zkoumavě prohlížel stále existující iluzi Briddimského drahokamu v přístroji na odsávání energie. Náhle do místnosti vkročil Pierre, opět doprovázen svým dvounohým kamarádem, napůl kočkou, napůl červem. "Doktore Brickelle, omlouvám se, že vás ruším, ale... tohle vás asi bude zajímat," prohlásil Pierre, a ukázal Brickellovi zprávu umístěnou na webu CNN na svém mobilním telefonu. "To snad ne," vyhrkl Brickell, a zakryl si ústa oběma rukama. Oči měl úplně vytřeštěné. "Helena je v ruinách," řekl Pierre nahlas, když se na něj Velázquez tázavě podíval, netušíce, co tak mohl Pierre doktorovi ukazovat. "To mě moc mrzí, Larry," pronesl Alessandro. Do místnosti opatrně vstoupil Dean, mající přestávku od dešifrování dat CIA. Když spatřil Brickella, muže, který pro ně představoval naději, tolik vyděšeného, zastavilo se mu srdce. Zpráva, kterou Brickell se smutkem četl, byla doplněna o mnoho fotografií z Heleny, hlavního města amerického státu Montana, a dokonce i o video, zobrazující požár v parku poblíž Technologického institutu, kde Brickell kdysi pracoval****. "Píše se tu, že Shai'ri pozabíjeli patnáct až dvacet tisíc lidí. A to asi z asi sedmasedmdesáti tisíc, kteří město obývali," zašeptal Brickell. "Náhodou jsem na tu zprávu narazil, a chtěl jsem vám ukázat, co se ve vašem starém domově děje," řekl mu Pierre. Nebyl si však jist, zda učinil správně. Brickell jen pokýval hlavou a vydechl. "Radši bych se měl vrátit k sestrojování téhle věci," řekl se zdviženým obočím, a otočil se. "Kéž by tak šlo těmhle hrůzám zabránit," řekl Dean Pierrovi, když odcházel z místnosti. "Jo... Hele, třeba... třeba to půjde, Deane," odpověděl Pierre. Dean jen přivřel oči. Pak ukázal Pierrovi úplně jinou zprávu, kterou našel na internetu. "Ty taky pomalu surfuješ po netu? S tímhle připojením?" zasmál se Pierre. Po přečtení titulku jej však zamrazilo v zádech. "Kanadský zoolog Mike Brown je nezvěstný. Úřady Severozápadního teritoria jej hodlaly najít, současná situace jim to však neumožňuje," tvrdil titulek článku na webu MSN Canada*****. "S Mikem se znal můj táta, že? Vím to, protože jsi mi o něm v budoucnosti něco pověděl," řekl Dean. "Jo, Mike je fajn chlápek... Taková neznámá hvězda, jeden z nejlepších lidí ve svém oboru," odpověděl Pierre. "Píše se tu, že přes vysílačku kontaktoval lidi v osadě Sachs Harbour na Banks Island, a varoval je před Shai'ri, ale pak se už neozval," řekl Dean. "Kruci," reagoval na to Pierre a zakroutil hlavou. Vypadal zhrozeně. "A ty ses, počítám, s Mikem nikdy v budoucnosti nesetkal, co?" zeptal se pak Deana. "Ne," odpověděl jednoduše Dean. "Začínám se bát, Deane. Všechno se mění. Tolik zkázy, teroru, tolik obětí po celém světě... Naši přátelé umírají. Často mi to nedává v noci spát," řekl Pierre. "Taky mě to děsí. A taky se cítím docela... bezbranný," pověděl mu Dean.


Daleko na Sibiři, v Jakutské oblasti, v místech, jež jsou obývána jen hrstkou lidí, přistávalo v tuto dobu několik obrovských vesmírných kolosů, nesoucích tisíce a tisíce mimozemských kolonizátorů. Jejich přílet sledovali obyvatelé malé vesničky. Sníh kolem domů již téměř roztál, i když počasí se mělo v příštích dnech údajně znovu zhoršit. Avšak zcela izolováni od zbytku světa, neměli místní ani ponětí o strašlivé invazi, k níž docházelo v jiných částech planety. Když někteří z nich spatřili hubené mimozemské vojáky s trubicovitými puškami, jak rychle vystupovali z vesmírných plavidel, zmocnil se jich strach, a okamžitě začali utíkat do svých domků. Každý tu měl pušku, a hodlal se bránit. Příletu mimozemšťanů přihlíželi i malá dívka Tuskulaana a její starý tatínek Kaskil******. Těžko říci, zda byla více vyplašena dcera, nebo otec. "Tati, co jsou zač?" zeptala se Tuskulaana. "To nevím, ale nikdy jsem nic takového neviděl. Ani ve snu bych si takové bytosti nepředstavil," odpověděl starý Kaskil. "Jsou ti podivní mužíčci symbolem konce světa? Blíží se konec světa, tati?" položila mu Tuskulaana další otázku. Kaskil mlčel. "O konci světa jsi mi mockrát vyprávěl. Kdysi jsi říkal, že už skoro nastal... ale nenastal. Nastane teď? Tati? Tati?!" pokračovala Tuskulaana. Kaskil ji zvedl, a rychle s ní upaloval do domečku. "Blíží se sem. Schováme se uvnitř, a ty ani nemukneš. Rozumíš? Nebo nás zabijou," řekl jí. Tuskulaana už nebyla malá holka, ale přesto se jí samým strachem chtělo brečet. Slzy v očích ale zadržoval i její otec, a každý další člověk ve vesnici. Největší děs jejich životů právě přišel... Ani ty nejodlehlejší oblasti ve světě nebyly před Shai'ri v bezpečí. Od začátku invaze plynuly dny, a pak týdny, a počet lidských obětí po celé planetě rostl. Bez smilování pustošili mimozemští kolonizátoři vše, co lidstvo vybudovalo, vnesli do jeho světa chaos, a bránili se robotům X-77, jediným protivníkům, kteří s nimi opravdu dokázali zatočit. Kaskil a Tuskulaana se mezi oběti mimozemšťanů nakonec nezařadili jen díky Nietovým robotům. Tuskulaana si je z minulosti moc dobře pamatovala, tehdy však byli nepřáteli, kdežto tentokrát zachránili lidem ve vesnici život. Všechno bylo jinak. Nic už nemělo být takové, jako dřív. Ani tady, ani jinde. Celá planeta byla v plamenech, a z jejího popela se rodil nový, nebezpečný, krutý svět.

* - roboti X-77 byli do Perthu vysláni na konci 12. kapitoly 2. série, nazvané "Vězni války", nakonec do něj však nedoletěli
** - Luke Wright se představil v kapitole "Návrat zabijáka kryptidů" ze 3. série; zahrál si důležitou roli i v kapitole "Invaze", kterou 3. série skončila
*** - Brickell sestrojil Fahadovi kovovou páteř v kapitole "Pierrova pomsta" ze 3. série, a to po událostech v příběhu "Sen se hroutí", během něhož byl Fahad smrtelně raněn
**** - s Larrym Brickellem jsme se poprvé setkali ve 2. kapitole 2. série, "Ozubený teror", kdy pracoval v Technologickém institutu v Heleně
***** - Mike Brown zemřel spolu se Stacy Jordanovou v příběhu "Mike a Stacy", napsaném v červnu
****** - Tuskulaana a Kaskil se objevili v příběhu "459", jenž byl 11. kapitolou 2. série

Dokáží Lovci kryptidů zvrátit strašlivou budoucnost, která se blíží, nebo škody, jež Shai'ri napáchali, již nepůjde odstranit? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 4: Planeta v plamenech (2/3)

Neděle v 13:51 | HAAS
Útok Shai'ri si vybírá svou daň. Po celé planetě hynou lidé i další původní obyvatelé této planety. Pralesy hoří, budovy padají, Země je pustošena... Lovci kryptidů se o událostech ve zbytku světa dozvídají díky televizi a rozhlasu ve Velázquezově tvrzi na pobřeží Argentiny, jež se stala jejich novým útočištěm. Než se rozhodnou, jaký další krok podniknout při pokusu zabránit strašlivé budoucnosti, jež naši planetu čeká, nezbývá jim, než být trýzněni dalšími a dalšími příšernými zprávami plnými smrti, smutku a bezmoci... V minulé části se dozvěděli o tom, co se právě děje v Point Pleasantu, jak invaze Shai'ri zasáhla monstra z Aricy v nejsušší poušti světa, a že velká část japonského hlavního města Tokia byla zničena. Co dalšího se však ve světě odehrává?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PLANETA V PLAMENECH, ČÁST DRUHÁ:
Odbila jedenáctá hodina. Ze starých anglických hodin vyšlo hlasité "Ding!", a Thiago Raminez vstoupil do Velázquezovy odpočinkové místnosti s šálkem horkého čaje. Alessandro seděl na gauči, odpočíval na něm po několika hodinách práce v přízemní laboratoři, kde pomáhal Larrymu Brickellovi s prací na stroji času. Pohodlně usazen na měkkém podkladě, poděkoval Thiagovi za voňavý bylinný čaj, a zapnul televizi. U okna seděla Sloane, a na mobilním telefonu si četla zprávy na internetu. S dlouhým načítáním, způsobeným pomalým internetem, měla velkou trpělivost, a po vybrání nové zprávy vždy hleděla ven z okna na rozpálený písek na nádvoří. Občas se na něm usadilo několik malých pěvců, a hledalo na něm potravu. Sloane se bavila sledováním těch roztomilých pernatých kuliček, jak po horkém písku rychle hopkaly, a roztahovaly křidélka. Alessandro se plně soustředil na zpravodajskou relaci. Z velkého množství kanálů si tentokrát vybral BBC News, popíjel čaj, a sledoval reportáže plné explozí a křiku obětí. Náhle se ozvalo zaklepání. "Dále," řekl Alessandro, a položil šálek na stůl. Do místnosti vstoupili Harold Mayson a Buchanan Johnson. "Pane premiére," řekl překvapeně Alessandro a zvedl se z gauče. "Promiňte, chtěli jsme za vámi zajít," řekl Mayson. "To je v pořádku, tato místnost není jen má. Je to odpočinkový pokoj pro všechny. Jen se usaďte, jen se usaďte!" řekl se svým silným španělským přízvukem Alessandro, a nabídl oběma mužům dvě velká pohodlná křesla kousíček od gauče. "Víte, nudíme se tady," řekl Mayson, a zarazil se. To, co řekl, mu náhle přišlo zvláštní. Posadil se a natáhl si nohy. Z děravých ponožek mu vylezly palce. Alessandro mírně pokrčil čelo. "Ehm... chcete čaj?" zeptal se Alessandro. "Já bych si nějaký dal," prohodil Johnson, "tea, earl grey, hot." Alessandro zakýval hlavou, a luskl na Thiaga, který vstoupil do místnosti, překvapen nenadálými hosty. "To je ze Star Treku, víte," zachechtal se Johnson. "Nechtěl jsem říct, že se tu nudím," vyhrkl Mayson, "nechci vás urazit, to ne. Ale víte, chybí mi starý život. Připadám si jako vyděděnec. Jestli víte, jak to myslím... z premiéra je náhle uprchlík před mimozemšťany." V televizi se objevila nejnovější reportáž, pojednávající o dění ve Velké Británii. "Podívejte, pane premiére, tady je něco o vaší zemi," řekl Alessandro. "Britská královna Alžběta II. vydala zvláštní prohlášení," řekl reportér, "hovoří v něm o jednotě a odvaze Británie, a slibuje v něm, že se všichni dočkáme světlejších dnů." Pak následovalo samotné prohlášení královny: "Poprvé po pětasedmdesáti letech čelí Spojené království, a vůbec celý svět, ničivému nepříteli, který se nehodlá zastavit před ničím. Mnozí obyvatelé naší země považují nedávný pád Big Benu* za symbol počátku nové, temné éry. Považují jej za prohru. Chci vás však ujistit, že Spojené království se své svobody nikdy nevzdá. I když v televizi vyskakují podivní mužíčci s colgate úsměvem, a říkají, že se musíme podvolit Shai'ri. Já říkám, že Spojené království se mimozemšťanům nikdy nepodá. Neutečeme z boje. Slibuji vám, že světlejší dny přijdou, a naše životy budou lepší a radostnější, než dnes." "Neutečeme z boje... To je provokace," řekl otráveně Mayson, a napil se čaje, který jemu a jeho asistentovi Thiago podal. Pak zakašlal. "Je to horké," zachraptěl. "Tea, earl grey," řekl se zlomyslným úsměvem Johnson, a pak zdůraznil poslední slovo, "hot." "Štveš mě, Buchanane. Kdybych mohl, propustil bych tě," naštval se Mayson. V televizi se dále objevily nejnovější záběry z Londýna. Buckinghamský palác, v němž se královna se svými ochránci skrývala, byl obklopen skupinou robotů X-77. Když se k paláci přiblížil vysokorychlostní letoun Shai'ri, dva roboti okamžitě vystřelili do vzduchu, a z pušek umístěných na rukou po něm začali pálit. Poničený letoun však stále mířil k paláci. "Propána, to ne," vyhrkl Mayson, a vstal. Zakryl si ústa zděšením. Jeden z robotů však mimozemské plavidlo dohnal, a ve vzduchu jej oběma rukama narazil tak, že se letoun odchýlil od své původní dráhy, a dopadl asi deset metrů před vstup od paláce. Druhý robot před ním přistál, vytáhl z plavidla vojáka Shai'ri, jenž ho řídil, a zmáčkl mu hlavu. Nehybné tělo pak zahodil na trávník. Následně se oba roboti dali do odnášení letounu. "Královna mohla být ohrožena," vyhrkl Mayson. "Nebojte, pane premiére, toto nebyl přímý přenos. Bylo to předem natočené," poznamenal Alessandro. "I tak je to příšerné," odpověděl Mayson, a znovu se posadil do křesla, "a já si trochu vyčítám, že jsem Británii opustil. Utekl jsem jako zajíc pronásledovaný liškou." Johnson se rozesmál. "Ticho, ty slamáku," křikl na něj Mayson. "Slamáku? Zajíc? Slimák," zašeptal si pro sebe Johnson. "Vidíte, začínáme z toho bláznit. Všichni," řekl Velázquezovi Mayson, a konečně si usrkl čaje, který již trochu zchladl. Alessandro se musel pousmát. Připadalo mu, že britský premiér a jeho asistent se chovají jako děti ve školce, ale nehodlal tento pocit vyložit slovy. V odpočinkové místnosti možná nepanovala úplně vážná atmosféra, ale zprávy, jež se vysílaly v televizi, byly strašné. Dle moderátorových slov ve Velké Británii zemřely od začátku invaze více než čtyři miliony lidí. Záběry z nemocnice v Surrey, jež byla plná obětí s ustřelenými končetinami či těžkými popáleninami na obličeji, nakonec vyděsily i poměrně rozdováděného Johnsona. "Víte, pane Velázquezi, neměl jsem vám říkat, že se cítím znuděně. Ne. Jsem rád, že jsem v pořádku, v bezpečí," pronesl při sledování těchto záběrů Mayson. "Já také," řekl zcela vážně Johnson.


Na východním okraji Talinnu vládlo ticho. Na zaprášené silnici, vedoucí dříve nablýskanou, moderní čtvrtí, se válely mrtvoly lidí a mimozemšťanů v zaschlé směsi červené a zelené krve. Před vysokým panelovým domem ležela zničená vojenská helikoptéra s uťatou vrtulí. Kolem ní se válely mrtvoly lidí, kteří ještě před několika dny žili v tomto a ostatních domech pokojný život. Pád vojenské helikoptéry, která čtvrť bránila před vesmírnou lodí Shai'ri, zabil matku s dítětem. Zatímco vrtulník spadl na ženu samotnou, její dítě, vypadlé z náručí, se zabilo pádem na hlavu. S jeho tělíčkem nikdo od toho hrozného incidentu nepohnul. Pro ty, kteří v budově žili, bylo každé vyhlédnutí z okna otřesným zážitkem. Do tohoto panelového domu se před nedávnem nastěhovala dvojice bývalých zločinců, kteří si slíbili, že své životy zcela osvobodí od násilné minulosti**. V malém bytě zde žili Sam Weber a Nastasya Savinna. Po návratu z Kolumbie se zabydleli v Samově rodném Estonsku. Nastasya začala pracovat jako uklízečka v nedaleké základní škole, kdežto Sam trávil většinu dne doplňováním zboží v supermarketu, vzdáleném asi dva kilometry od této čtvrti. Ale přílet Shai'ri jejich životy úplně proměnil. Od té doby, co mimozemšťané začali v Talinnu působit spoušť, neopustili Sam a Nastasya svůj byt. Ovládl je strach. Pokaždé, když vyhlédli z okna, a spatřili těla mrtvých, včetně malého dítěte, před budovou, zmocňoval se jich pocit hrůzy. Zásob potravin jim však ubývalo. Sam se nakonec rozhodl vtrhnout do malé samoobsluhy na druhém konci ulice, a ukrást z ní nějaké jídlo. "Ne delay etogo, Sam. Tebya ub'yut," řekla mu Nastasya, když se chystal opustit byt. "Nebudu venku dlouho," řekl jí, a ukázal jí rukojeť staré pistole, zasunuté v kapse, "ať si mě ty potvory zkusí dostat. Prostřílím jim hlavy." "Sam, ty ne takoy sil'nyy, kak ran'she," namítla Nastasya. "Jo, to nejsem. Teď už je možný mě zabít. A víš co? Je mi to jedno. Jestli nedonesu nějaké jídlo, nepřežijeme," odpověděl Sam, a zabouchl za sebou dveře. Nastasya byla otřesena. Když v bytě osaměla, začala se celá chvět. Takové pocity by se jí nikdy dříve nezmocňovaly, ale její život se příliš změnil. Apokalypsa, která nastala, v ní probudila staré vzpomínky, vnesla do jejího života stará traumata, a stejně jako všem ostatním v mimozemšťany poničeném Talinnu, v ní vyvolala velký strach z budoucnosti. Sam na tom nebyl o moc lépe, ale snažil se udržet si čistou mysl, a když procházel ulicemi plnými mrtvol, neustále si opakoval, že musí tuto drobnou misi přežít. Před samoobsluhou ho čekalo překvapení. Ležel u ní zraněný starý muž. Těžce krvácel. "Vana mees! Mis sinuga juhtus?!" vyhrkl, a přiběhl k němu. Muž otevřel oči. "Nad tulistasid mind," řekl bolestivě, a zakryl si těžce krvácející rameno. "Kes?!" zeptal se ho poměrně agresivně Sam, ač měl o muže starost. "Need värdjad seal," odpověděl stařec, a třesoucí se rukou ukázal na cosi za Samem. Sam okamžitě vytasil pistoli, prudce se otočil, a začal z ní naslepo pálit. Zasáhl jednoho ze čtyř Shai'ri, jež se náhle vynořili zpoza rohů takřka zdemolovaných domů. Okamžitě po něm začali střílet ze svých trubicovitých pušek. Jedna střela zasáhla zraněného muže, a propálila mu břicho. "Mul on nii kahju, vanamees," řekl nahlas Sam, když pohlédl na umírajícího muže, kroutícího se ve strašných bolestech. Podařilo se mu střelit do hlavy dalšího mimozemšťana, nato proskočil prázdným oknem samoobsluhy, a skočil za pult. Zbylí dva Shai'ri k obchodu ihned přiběhli, Sam pak za pultem na jednoho zamířil, a dvěma kulkami mu prostřelil krk. Poslední z vojáků po Samovi vystřelil. Svítivá střela poničila celý pult. Sam zůstal sedět za ním, a čekal. Když se mimozemšťan dostatečně přiblížil, vlastníma rukama se na něj vrhl, a začal ho mlátit do hlavy. Kdyby byl míval Ngoyovu sílu, už by svého protivníka dávno zabil, ale jako obyčejný člověk na něj sotva stačil. Mimozemšťan měl v tenkých ručičkách překvapivou sílu. Sam ho tedy začal škrtit, a tiskl mu krk tak dlouho, dokud se nepřesvědčil, že protivník zahynul. "Tohle je hnusný. Nenávidím, když tohle musím dělat," zašeptal si pro sebe Sam, zvedl svou pistoli ze země, popadl do ruky zaprášený nákupní košík, hodil do něj několik sáčků s těstovinami a uzeninami, dost alespoň na týden, a klidil se odtamtud. Nastasya brečela, když jí doma vyložil, co se přihodilo, a že mimozemští vojáci rozhodně slídili v jejich čtvrti. "Pochemu my ne mozhem byť schastlivy?" řekla mu Nastasya, když se trochu uklidnila. Sam se vztekem a smutkem zároveň zakýval hlavou. Takto si šťastný život rozhodně nepředstavoval.


Se zprávami o dění v pobaltských zemích se na internetu několikrát setkala Sloane, a mnohé z nich ji naprosto vyděsily. Zatímco však v odpočinkové místnosti Alessandro sledoval televizi, přečetla si Sloane zprávu o chaosu, který na severní Sumatře působili vyděšení Ahoolové***, obrovití kaloni jinak žijící i na několika dalších velkých ostrovech jihovýchodní Asie. U oběda v jídelní místnosti, při němž jako vždy vojáci z Black Butterfly C14 hlučili a řehtali se, sdělila něco z toho, co se dozvěděla, znakovou řečí svému adoptivnímu otci a Thiagovi. Pierre seděl u stejného stolu, a zeptal se, o čem konkrétně se s nimi Sloane bavila. "Velcí netopýři na severu Sumatry prý působí rozruch v tamních vesnicích. Vesmírné lodě prý přistávají v džungli, a vytlačují Ahooly z jejich domovů," odpověděl Velázquez. "Podobně jako monstra z Aricy, jsou tedy i oni nuceni se střetnout s lidmi," řekl na to Pierre. "Přesně tak. Ahoolové nejsou tak nebezpeční. Ale jsou obrovští. Představte si, že vám takový dezorientovaný megakaloň narazí do střechy," řekl Alessandro. "Nejsou nebezpeční, pravda. Ale jak to víte? My se s nimi kdysi setkali, ale vy...?" pronesl Pierre. "Před několika lety jsem je v Indonésii hledal, a vyfotografoval jejich hnízdo. Pak mě od něj jeden z Ahoolů zahnal," odpověděl Velázquez. "Vážně? S kolika kryptidy jste se vy vlastně setkal?" vyhrkl překvapeně Pierre. "Pan Velázquez toho ví o kryptidech hodně," vložil se do jejich rozhovoru Roger, až dosud si povídající s Fahadem a Akihikem. "Velmi zajímavé," usmál se Pierre. Velká hejna Ahoolů byla v důsledku invaze Shai'ri na severní Sumatře nucena se stáhnout ze své pralesní domoviny, a potravu i hřady si musela začít hledat na okraji civilizace. Menší jedinci se začali zabydlovat ve velkých budovách vesnic či okrajů měst, a děsili místní obyvatele. V jednom případě se jim pak postavil dvacetiletý mladík. Naivně se myslel, že Ahooly odežene, jeho odvážný výkon však skončil tragicky. Holí začal mladé Ahooly, odpočívající na půdě, mlátit po zádech. Zvířata tedy budovu opustila. Chlapík za necelých pět minut vyšel ven, a za ramena jej rázem popadl mnohem větší Ahool, jeden z dospělců hřadujících na kraji lesa. Vynesl násilníka do výšky třiceti metrů nad zemí, a pak jej pustil. Většina členů mladíkovy rodiny se zhroutila, když později jeho deformované tělo spatřila ležet před domem. Jakýsi starý muž pak před všemi obyvateli vesnice prohlásil Ahooly za démony, které je nutné zničit. Dokonce řekl, že "Ahoolové jsou horší, než podivní vrásčití tvorové, kteří přiletěli z nebes". Protože měl Pierre o dění na Sumatře zájem, ukázala mu při obědě Sloane onu zprávu na internetu. "Tak to je ale fakt skvělé. Jako kdyby za to ti Ahoolové mohli..." řekl Pierre, když zprávu dočetl. "Kdo ví, ke kolika podobným incidentům ještě ve světě dochází," dodal Velázquez.

* - Big Ben padl v kapitole "Příchod Shai'ri" z března a dubna 2020
** - Sam a Nastasya byli z ostrova Gorgona, na němž skončili na konci spin-off příběhu The Cursed Runaways, odvezeni Pierrem Leroyem v kapitole "Ztracené zítřky" z února 2020
*** - s Ahooly na severu Sumatry se Lovci kryptidů setkali ve 3. sérii, v kapitole "Hnízdo smrti"

Co dalšího se ve světě odehrává? Jaké hrůzy ještě naši planetu čekají? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 4: Planeta v plamenech (1/3)

Sobota v 13:31 | HAAS
Shai'ri útočí na Zemi. Poté, co byla jejich domovská planeta Dh'era zničena nezastavitelnou vlnou ničivé energie, vydaly se miliony těchto vysoce inteligentních bytostí obsadit nový svět. Země má pro jejich přežití příhodné zdroje. Je však již obydlena, a to nejen lidmi, ale také miliony a miliony dalších živých tvorů. Hromadná invaze Shai'ri započala teprve nedávno, ale vyvolala po celé Zemi chaos, svými životy zaplatil bezpočet nevinných, a to vše je teprve začátek... Poté, co byla jejich základna na jihu Londýna zničena vesmírnou lodí Shai'ri, skryli se Lovci kryptidů ve Velázquezově tvrzi na pobřeží Argentiny. Později se k nim přidala i posádka Black Butterfly C14, britský premiér Mayson a jeho asistent Johnson. Jsou zde v relativním bezpečí, kryti energetickým štítem, který Alessandro Velázquez sám vyvinul k ochraně svého sídla. Tam venku ale dochází ke katastrofě. Lovci kryptidů se ve svém úkrytu postupně dozvídají, co se děje ve zbytku světa...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PLANETA V PLAMENECH, ČÁST PRVNÍ:
Pierre vyšel ze svého pokoje. Kdyby ho někdo v tuto časnou ranní hodinu zahlédl, byl by si pomyslel, že vypadal unaveně. Ale Pierre ospalý nebyl. Za posledních několik dnů si pořádně odpočinul. Stále jej však děsily vzpomínky na vše, co se nedávno stalo. Zabití přátel v Langley, kterému přihlížel, a zavraždění Eweta Claudem Ngoyem, jím hluboce otřásly. Většinou se budil brzy ráno, ležel v posteli, hleděl do stropu, a o všech těch strašných věcech přemýšlel, dokud se nepřiměl rychle vyskočit z peřiny, a na všechnu tu hrůzu zapomenout. Dnes ráno si rozhodně přivstal, dostal totiž chuť na malou procházku, která dle jeho mínění měla tyto vzpomínky odsunout ještě rychleji. Při procházení tmavou chodbou náhle uslyšel slabounké zamňoukání. Otočil se, a asi dva metry za sebou spatřil Tatze, pomalu se k němu sunoucího. "Ale," zašeptal Pierre, "co ty tady děláš? Slídíš?" Napřáhl k němu ruce, a opatrně ho zvedl z podlahy. Tatz se mu okamžitě, s přívětivou jemností vysápal na rameno, a ocáskem se zachytil Pierrova krku. Přátelsky na svého lidského kamaráda zavrněl. I on si procházel těžkým obdobím. Tatzelwurmův citlivý sluch byl schopen zaznamenat každou ránu z dálky několika kilometrů. Každou chvíli ho vylekala nějaká řacha způsobená výbuchem na severu. Toto ráno pro něj bylo až příliš hlučné, aby spal tak dlouho jako Roger, pod jehož postelí obvykle v noci odpočíval. Pierre vyšel ven z budovy, a zamířil k bráně. Postavil se před ní, a zvědavě si prohlédl páku sloužící k jejímu otevření. "Chcete se projít, pane?" ozval se náhle přívětivý hlas Thiaga Ramineze. Pierre se na něj podíval, přivřel oči, a poškrabal se po tváři. "No, člověk nikdy neví, kolik rán ještě bude mít možnost zahledět se do moře," odpověděl Pierre. Thiago Raminez se usmál, a zatáhl za páku. "Není to tak složité, pane. Musíte se do toho jen opřít," řekl. Oba vyšli na útes, a pohlédli na čeřící se mořskou hladinou, kterou ozařovaly ranní sluneční paprsky. "Tohle místo mám docela rád. Vždycky se sem chodívám projít, když mě nikdo nevidí," zasmál se Pierre. "Tento útes má každý rád. Divil byste se, kolik lidí sem rádo chodí o samotě. I pan Owen sem občas o samotě zajde," řekl mu Thiago. "Tomu se nedivím," odpověděl Pierre, a položil Tatze na zem. Thiago se zase vrátil k práci ve tvrzi. Hodlal všem přichystat snídani. Pierre se pomalu procházel, sem tam si prohlédl takřka průhledný energetický kryt, obklopující tvrz i její okolí, a nakonec se posadil na písek. Tatz se náhle příšerně vylekal, a přitiskl se k Pierrovi. "Páni, to byla řacha," pronesl s klidným vědomím Pierre. Ze severovýchodu se k tvrzi blížil jakýsi objekt. Pierre k sobě přitáhl mručícího Tatze, aby jej ujistil, že všechno bylo v pořádku. Okamžitě poznal, oč se jednalo. Byl to robot X-77, a vůbec nebyl v dobrém stavu. Ze zad mu vycházel dým. "S jedním z Nietových robotů si asi poradila nějaká nová zbraň, kterou na něj Shai'ri vytáhli," řekl Pierre Tatzovi. Robot proletěl asi čtyřicet metrů od pobřeží, přičemž udržoval svou trajektorii jen kousek nad mořskou hladinou. Nakonec se rychle otočil, vyletěl o pár metrů výš, a pak světlo v jeho očích zhaslo, a robot sebou pleskl o vodní hladinu. O hodinu později se Pierre vrátil do tvrzi, a zamířil rovnou do kuchyně. Bylo sedm, a většina lidí již byla vzhůru. Jídelní místnost byla plná k prasknutí. Jakmile se Pierre objevil ve dveřích, všichni ho takřka jednohlasně pozdravili. "Bonjour, mes gens préférés," ozval se Pierre, "tak už se asi bojuje i nedaleko odsud. S Tatzem jsme viděli poničenou X-77 padající do moře." "Tak to je blbý, no!" ozval se jeden z vojáků z posádky Black Butterfly C14. "Přál bych si, aby nastal den, kdy o těch Nietových robotech neuslyším," ozval se Fahad. Alessandro, kterému Thiago právě podal talíř se snídaní, zapnul v jídelní místnosti velkou širokoúhlou televizi, umístěnou na stropním držáku v pravém rohu místnosti, kousek od okna. Objevil se v ní živý přenos kanálu BBC News. "Ztichněte, kluci," řekl Akihiko posádce Černého motýla, která se až dosud hlasitě bavila. Alessandro zesílil zvuk. "Nikaragujský prezident Alberto González, jeho manželka a jeho dcera byli před mimozemskými kolonizátory osobně zachráněni Deylinem Nietem*. V současnosti se nacházejí v bezpečí Nietovy podvodní budovy na dně jezera Nikaragua. González tuto informaci zveřejnil na svém twitterovém účtu. 'V Deylinu Nietovi jsem se mýlil. Je to skutečně dobrý člověk. Jsem poctěn tím, že se svou rodinou mohu trávit tyto těžké časy v jeho společnosti,' napsal González," řekl v přímém přenosu moderátor Clive Myrie. "Tak to je něco," řekl na to Roger. "Mě to zas tak nepřekvapuje," prohlásil Pierre, "když už se Nieto chvástal tím, že mu záchranu téhle planety umožnili všichni velcí světoví státníci..." "Nikaragua se za chvíli přejmenuje na Nietii, uvidíte," zavtipkovala Pauline, a většina lidí v místnosti se začala smát, "vlastně se možná celá tahle planeta bude muset jmenovat po Nietovi." Dean se na ni upřímně zadíval, a pokýval nesouhlasně hlavou. "Promiň," řekla hned Pauline s uvědoměním, že to vzala na lehkou váhu. Dean to samozřejmě pochopil, a na svou matku se jen chápavě pousmál. "Další zprávy: město Point Pleasant v Západní Virginii se katastroficky změnilo. Podle informací americké armády bylo vybito přinejmenším šest tisíc lidí, tedy asi jedna třetina celkové populace města. Většina z nich byla zavražděna mothmeny, kteří v masách pronikají do poničených budov a plivou na své oběti toxické sliny. Včera ve městě přistála dvě vesmírná plavidla Shai'ri, a jejich vojáci srovnali se zemí slavné rekreační středisko ve středu města," ozvalo se z televize. "Příšerné," reagoval na to Alessandro, "šest tisíc obětí v jednom relativně malém americkém městě." "Právě tam bylo mothmenů a Coldů nejvíc. Nedivím se, že tam své pánečky navedli," reagoval na to Roger. "Nesnáším pocit, že s tím nemůžeme nic dělat," řekl Dean. "Jak jste na tom vlastně s dekódováním dat CIA? Už víte, kde Briddimský drahokam hledat?" zeptala se hned Pauline. "Těch dat je strašně moc. Ale už tam skoro jsme," odpověděl Roger, "brzy se k těm informacím dostaneme. Musíme ale dekódovat ještě několik desítek pěkných, tučných složek." Po snídani se všichni odebrali do svých pokojů, a bojová trojka s Deanem se zase vrátila do práce. Odpoledne zastavil Pierra s malým Tatzelwurmem na chodbě v hlavní budově samotný Alessandro. "Zase se dívám na televizi. Jestli chcete vědět, co se děje, a jenom tady zoufale nechodit..." řekl s trochu smutným hlasem. "Určitě. Rád vám budu dělat společnost," odpověděl Pierre, a vstoupil se svým zvířecím přítelem do Velázquezovy odpočívací místnosti. "Víte, trochu mne děsí, že X-77 bojují s Shai'ri relativně nedaleko odsud. Kdo ví, jak dlouho ještě budeme v bezpečí," řekl Alessandro Pierrovi. "Máte strach, že izolace tohoto místa nás neochrání..." řekl Pierre. "Podívejte se na to, co dávají v televizi. Shai'ri přistávají i na těch nejizolovanějších místech na planetě," odpověděl Alessandro.


Na stanici Canal 5 Noticias se vysílala reportáž složená především z amatérských záběrů a fotografií zveřejněných na internetu, pojednávající o strašlivých událostech, ke kterým docházelo v sousedním Chile. "Několik vesmírných plavidel Shai'ri přistálo na okraji pouště Atacama. Mimozemšťané způsobili rozruch nejen mezi uprchlíky z Los Ángeles, Nacimienta a jejich okolí, ale také v populaci zvláštních, ptákům podobných zvířat, kterým se přezdívá 'monstra z Aricy'," řekla na úvod autorka reportáže. "Monstra z Aricy," vydechl Pierre vzrušeně i smutně zároveň. "Rozumíte té reportáži, pane Leroyi? Mohu vám překládat, co se v ní říká," nabídl se Thiago, leštící starou vázu v rohu místnosti. "Ne, já španělsky trochu umím... V Chile jsem si kdysi s pár lidmi poklábosil, to jo. Je to už spousta let," povzdechl si Pierre. Na začátku hromadné invaze Shai'ri přiletělo několik velkých vesmírných lodí na území Chile, a srovnalo se zemí města při jižním či jihozápadním okraji pouště Atacama. Ti, kteří přežili, byli s omezenými zásobami jídla a vody nuceni odjet na území pouště samotné. Někteří uprchlíci zamířili dále k podhůří And, přičemž je čekala několikadenní cesta autem, na kterou možná ani neměli dostatek benzínu či nafty. Uprchlíci, jež zůstali na okraji pouště, byli po pár týdnech napadeni několika smečkami přežívajících dromeosauridů. Plachá zvířata byla ze své pouštní domoviny vytlačena mimozemskými kolonizátory. Shai'ri začali v Atacamě působit chaos. Někteří z jejich vojáků se monstra z Aricy pokusili chytit, když se s nimi setkali. Doufali, že uchycená zvířata budou moci využít jako živoucí zbraně. Brzy se však přesvědčili o tom, že dvoumetroví opeřenci se srpovitými drápy se nedají zkrotit, a pokud před nebezpečím neutečou, zuby a drápy se brání se strašlivou vervou. Vytlačeni ze své původní domoviny, zamířili raptoři na jih, a střetli se s uprchlíky ve velkých provizorních táborech. Z hladu se smečky začaly vrhat na poděšené lidi, vtrhávali i do jejich stanů, a ničili jejich vozidla. Pouze s omezeným přístupem k internetu se podařilo patnáctileté dívce Agustině Ortizové publikovat na sociálních sítích dvě delší videa, jež pak byla televizí Canal 5 Noticias s jejím svolením užita pro reportáž. Agustina natočila smečku monster z Aricy, chovajících se naprosto chaoticky a poděšeně, jak zničehonic vtrhla do uprchlického tábora, a strhla stan, v němž dívka se svými rodiči a čtyřletým bratrem přežívala. Zpoza terénního auta zaznamenala Agustina tři monstra z Aricy pouštějící se do zásob potravin, a bojující s těžko otevíratelnými konzervami. Frustrováni neschopností otevřít tyto konzervy, zaútočili pak raptoři na Agustinina otce. Ten vyskočil na střechu auta, a po prvním ze zvířat hodil kámen. Těžce ho zranil do hlavy. Druhý raptor pak k muži na střechu vyskočil, a zaryl mu svůj srpovitý dráp do břicha. V tu chvíli přestala Agustina natáčet, video však odeslala na internet. Druhý záznam, který s hrůzou Pierre, Velázquez a Raminez v reportáži sledovali, pořídila Agustina o tři dny později. Sama v něm před kamerou řekla, že monstra z Aricy kvůli hladu zabila celkem pětadvacet lidí. Obrovská smečka, tvořená několika desítkami jedinců, se skrývala mezi skalisky nedaleko od tábora, a čas od času v noci vtrhlo několik jedinců do jednoho ze stanů a vytáhlo z něj svou oběť. To vše jen proto, že byli donuceni opustit svou původní domovinu. Moderátorka na konci reportáže dodala, že monstra z Aricy nejsou nikterak útočná, a že kromě "jednoho incidentu z minulosti" lidi nikdy nezabíjela. "Na ten incident si vzpomínám,**" prohlásil Pierre, "a jsem rád, že ta zvířata nedémonizují. Opravdu byla k téhle agresivitě vůči lidem donucena." "Když Shai'ri působí chaos i mezi přežívajícími dinosaury v nejsušší poušti světa, v jednom z nejnehostinnějších prostředí na celé planetě," řekl Alessandro, "znamená to, že klidně mohou přiletět i sem. Máme sice energetický štít, ale kdo ví, třeba mají zbraně k jeho proražení." "Nikdo na téhle planetě není v bezpečí," dodal Pierre, převzal od Thiaga misku s vodou, a dal z ní napít Tatzovi, schoulenému u jeho nohou.


Po celém dni práce pozval Akihiko své kolegy na skleničku do svého pokoje. Dean se mu omluvil, že byl až příliš unavený, chvilky odpočinku s alkoholem se tedy znovu dočkali jen členové bojové trojky. "Teda, Akihiko, ty tady máš fakt útulno," pochválil ho Fahad. Poprvé po několika dnech se projevil veseleji. Jinak byl celý ztrápený. "Ještě, že má Velázquez takové zásoby vína. Já radši pivko, ale i víno je dobrý na zahnání žízně," řekl Akihiko, vytáhnuv z malé ledničky láhev bílého. "Co takhle poslechnout si nějakou písničku?" řekl Roger, a zapnul rádio na nočním stolku. Tři chlapíci se pohodlně usadili, Akihiko a Fahad na posteli, Roger na židli hned vedle nich, a začali pít. Písní v rádiu mnoho nehrálo. Zpravodajským relacím dominovala slova "Shai'ri", "mimozemšťané", "invaze" či "smrt". Tito ostří chlapi byli na zdrcující či znepokojující zprávy zvyklí, jedna však přece jen Akihika zasáhla natolik, že se postavil, a začal pozorně poslouchat. "Tokio je v plamenech," ozvalo se z rádia, "hlavní město Japonska se potýká s útokem stovek obrovských vesmírných lodí. Tokijská věž padla před dvěma hodinami; budova postavená v roce 1958 je v tuto chvíli jen hromadou harampádí uprostřed požáru, jenž se rychle městem šíří." Akihiko vycenil zuby a zaťal pěst. "Kdybych moh, roztáh bych těm emzákům oči a nalil do nich tohle víno," rozčilil se. "Více informací nám sdělí japonský zpravodaj Radiodifusión Argentina al Exterior, pan Naozumi Watanabe." Watanabe se živě ohlásil z bunkru v Shinagawě. Nato posluchačům sdělil, že počet obětí v Tokiu, a v celém Japonsku, nebyl dosud jasný. Jakmile detailněji promluvil o pádu Tokijské věže a Metropolitní vládní budovy, začal hovořit o velké odvaze Japonců, kteří se Shai'ri postavili. "Věřte tomu nebo ne, každý, kdo může, se vrhá do boje s mimozemšťany. Tokiu velmi chybí jeho ochránce Habu..." řekl Watanabe. Roger se jemně dotkl Akihikovy ruky. "Dík, kámo," reagoval Akihiko na reportáž, "tak teď už vůbec nebudu moct usnout." "...za svobodu obyvatel Tokia se však postavila undergroundová organizace Mamushi v čele se svým vůdcem Aku No. Jiná zločinecká organizace, vedená mužem obecně známým jednoduše jako Amano, pozabíjela přes sto mimozemšťanů, kteří hodlali zpustošit Yanaku, jednu z nejchudších částí města." "Páni," řekl Fahad, "tví staří kámoši proti nim taky bojujou." Akihiko, až dosud zamračený, se pousmál. "Jo... staří kámoši," řekl tiše. Když nemohl Tokio chránit on, chránili ho jeho úhlavní nepřátelé. Ve chvíli, kdy Akihiko v rádiu uslyšel jejich jména, všechna jeho zloba vůči těm vrahům a drogovým dealerům zmizela. Najednou zachraňovali lidské životy, a bojovali proti stejnému nepříteli, jako všichni ostatní odvážlivci na celé planetě, včetně Akihika samotného. "Japonské letecké síly uzavřely dohodu se starým samurajským učitelem Makotem z ostrovů Oki***, který do svého domu přijal stovky těžce zraněných z celého Japonska. Nyní se o ně stará. Letecké síly jeho ostrov chrání..." pokračoval v monologu Watanabe. "Pan Makoto," vyhrkl Akihiko, "on je v pořádku. Měl jsem o něj takový strach..." Reportáž skončila, ale Akihiko se chtěl dozvědět více informací. Bohužel bylo internetové spojení ve Velázquezově tvrzi poměrně nestabilní. Avšak spatření fotografie pana Makoto pod titulkem "Nositel staré cti Japonska přijímá zraněné z konfliktu mezi lidmi a mimozemšťany" mu udělalo velkou radost. Článek si přečíst nemohl, nenačetl se. I tak se ale na Akihikově obličeji vykouzlil úsměv. "To je pozitivní zpráva, že?" řekl Roger, sáhl po láhvi, a nalil Akihikovi do skleničky ještě decilitr vína. "Hele, nepřeháněj to, nějak se mi nechce se dneska večer vožrat," reagoval na to Akihiko. "I tak mě strašně mrzí, že Tokio je zničené... Navíc vůbec nemluvili o tom, co se děje mimo hlavní místo," dodal. "Tihle Shai'ri pustoší celou planetu. Nenávidím je za to," řekl hořce Fahad. Ještě jednou se spolu členové bojové trojky napili vína, pak se spolu rozloučili a šli spát. Žádný z nich, vlastně nikdo ve Velázquezově tvrzi nespal dobře, alespoň Akihika však uklidňoval pocit, že jeho mentor byl v bezpečí, a poskytoval útočiště přeživším tohoto strašlivého masakru...

* - González a jeho rodina byli Nietem zachráněni ve druhé části kapitoly "Nieto zachránce", napsané v květnu
** - Pierre odkazuje na události kapitoly "V pasti" z 1. série Lovců kryptidů
*** - pan Makoto, Akihikův přítel a učitel, se poprvé představil ve 3. kapitole 2. série, nazvané "Tatakai"

Co dalšího se ve světě děje během invaze Shai'ri? Jak hromadný útok mimozemšťanů zasáhl jak lidské, tak zvířecí obyvatele této planety? Jsou monstra z Aricy jedinými kryptidy vytlačenými útočníky ze své původní domoviny? Jak se s touto krizí potýkají ostatní obyčejně žijící lidé v různých koutech planety? Pokračování příště.

Lovci kryptidů 4: Shy'rkův příběh (3/3)

5. července 2020 v 12:52 | HAAS
Shy'rk, Vládce Shai'ri, vyrůstal s vnitřním konfliktem. Od té doby, co spatřil, jak vojáci patřící k jeho druhu zacházeli se St'eemy a Mq'xi, nesouhlasil s ideologií nadřazenosti, na níž byl založen společenský systém planety Dh'ery. Po mnoho let jej však jeho učitel, Reh'shb, ujišťoval, že kdyby se Shai'ri nad ostatní druhy nestavili, neprosperovali by. Ze smrti předešlého Vládce, Olr'ona z Ael'styru, obvinili státní funkcionáři C'riely z planety Reny, s nimiž měl Olr'on napjaté vztahy. Vojenské jednotky Shai'ri rabovaly Renu bez souhlasu jejích správců, a tím se dostávaly do konfliktů s ozbrojenými skupinami C'rielů, chtějících odplatu za masakry, jež Shai'ri způsobovali... Reprezentant C'rielů, Elor, vyzval Shy'rka k souboji ve vojenské aréně na kraji Ael'styru. Hodlal očistit jméno C'rielů, dle něj nesprávně obviněných z nakažení předešlého Vládce neznámou, smrtelnou nemocí. Shy'rk tento duel překvapivě vyhrál, rozhodl se však Elora nezabít, a nechal ho jít, spolu se zajatci z teroristické skupiny C'rielů, za jejichž osvobození Elor také bojoval. Následující dva roky však Shy'rka pronásledovaly pocity strachu ze smrti, jež ho při souboji téměř zastihla. Zároveň ho strašily výčitky z možného zrazení Shai'ri. Za tyto výčitky mohli zvláště Reh'shb a státní funkcionáři z Ael'styru. V průběhu času Shy'rk ideologii nadřazenosti akceptoval... Ale nic jej nemohlo připravit na strašlivou katastrofu, ke které nakonec došlo. Byl donucen nést na bedrech odpovědnost za přežití celého svého druhu. Solární systém En byl totiž zničen, a Shai'ri přišli o svůj domov...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: SHY'RKŮV PŘÍBĚH, ČÁST TŘETÍ:
Mělo se jednat o normální den roku 2 131 345. Místo toho šlo o den přelomový. Nastal čas změny. Změny, se kterou Shai'ri již dlouho počítali jako s možností, žádný z nich však nedoufal, že jednoho dne skutečně nastane. Shy'rk se toho dne jako obvykle nacházel ve Vládcově paláci v geometrickém středu Ael'styru. Diskutoval s ostatními politiky o zvýšení těžby solí na jihu východního kontinentu. Až nepřirozeně poklidná debata však měla být přerušena. Vědečtí pracovníci z astronomického centra, umístěného na severovýchodě Ael'styru, zaznamenali podivný úkaz, rychle se šířící kosmem. Okamžitě upozornili vojenské síly. Zprvu se zdálo, že z obrovské, nepopsatelné vzdálenosti, mířila k Dh'eře jakási viditelná energie, pravděpodobně vyslaná jiným mimozemským druhem s cílem ohrozit tuto planetu. Armádní letectvo se připravilo na možný protiútok, jen aby o něco později získalo ještě hrozivější zprávu. Ta byla rázem telepaticky přeposlána i dosud nic netušícímu Vládci. Jak vteřina míjela vteřinu, stal se tento prazvláštní úkaz viditelný i z povrchu Dh'ery. Šlo o obrovský blížící se pás fialové energie, zcela neorganizovaně se roztahující po celém hvězdném systému En. Jednalo se o multiverzní energii, vzniklou rozpadem těla bytosti, jež z ní byla doslova poskládána*. Shai'ri o bytostech z jiných vesmírů již něco věděli, a zjištění, že tato energetická vlna byla multiverzního původu, je příšerně vyděsilo. Moc dobře věděli, že taková energie se nedá odčerpat či odsunout do hlubin vesmíru. "Prostoupí vším. Způsobí nejen výbuch Dh'ery, ale vůbec celého solárního systému. Vládce, tvrdím, že zničení našeho světa je nevyhnutelné," sdělil astronom pomocí telepatického přístroje Shy'rkovi. Ten okamžitě vyběhl ven z paláce, aby se o začátku apokalypsy sám přesvědčil. Shai'ri z astronomického centra s ním byl stále v telepatickém spojení. "Pokoušeli jste se najít zdroj té energetické vlny?" zeptal se spěšně. "Vše, co víme, je, že vznikla zničením nějakého tvora z úplně jiného světa. Muselo to být něco gigantického. Co přesně se tam v hlubinách té temné nicoty přihodilo, to vědět nemůžeme," odpověděl astronom. Dosud modrá obloha s bílými obláčky náhle zfialověla. Shai'ri v ulicích Ael'styru začali panikařit. To fialové světlo šíleně pálilo v očích. Shy'rk byl zděšen. Byl Vládcem teprve dva roky, a přesto to byl on, kdo měl učinit nejdůležitější rozhodnutí v novodobých dějinách Shai'ri. "Reh'shbe, potřebuji telepatický přístroj," řekl svému mentorovi, své pravé ruce, jež jej vždy uposlechla. Z hlavní místnosti paláce pak vyslal do myslí všech Shai'ri na celé Dh'eře vzkaz, jenž prakticky okamžitě vstoupil do dějin: "Shai'ri, mluví k vám Vládce Shy'rk. Po celé planetě s hrůzou pozorujete, že se obloha potáhla fialovou rouškou. Tato rouška je teprve předzvěstí toho, co přijde. K Dh'eře se nekontrolovaně blíží vlna multiverzní energie. Nedá se zastavit. Dh'era bude zničena. Přijdeme o svůj domov. Chápu, že tato zpráva vás nyní jistě hluboce zasáhla. Nezbývá nám však nic jiného, než evakuovat. Sláva Shai'ri však bude pokračovat, to vám slibuji." Každý Shai'ri byl už v dětství naučen, co v případě ohrožení planety dělat. Tisíce, někdy, jako v případě obyvatelstva Ael'styru, i desítky tisíc Shai'ri se pomocí letounů začaly přemisťovat ke kosmickým lodím, situovaným vždy ve vhodné vzdálenosti od každé větší osady na celé planetě. Některé z těchto lodí čekaly na první let do vesmíru i stovky tisíc let. Mnozí doufali, že k tomu nikdy nebudou využity, že nikdy nebude nutné, aby Shai'ri opustili svůj domovský svět. Avšak destrukce Dh'ery byla nevyhnutelná. Vše, co její obyvatelé za miliony let vybudovali, mělo být roztrháno do posledního atomu nejsilnější silou nejen jednoho, ale nespočtu vesmírů. Shy'rk a Reh'shb byli dopraveni do Vládcova vlastního evakuačního plavidla T'lynem, tím stejným, který Shy'rka vezl na prvním výletu po Ael'styru, stejně jako na mnoha dalších cestách. Když Shy'rk vstoupil do plavidla a spatřil smutné oči ke smrti vyděšeného T'lyna, opět se ho po dlouhé době zmocnila lítost. Evakuační plavidlo bylo pro T'lyna příliš malé. I kdyby to Shy'rk opravdu chtěl, nemohl by si ho vzít. T'lynové byli odsouzeni k záhubě, neboť nebyli pro přežití Shai'ri nutní. Mnohé kosmické lodě na Dh'eře s sebou však kromě Shai'ri vzaly i nově vycvičené St'eemy a Mq'xe. Jedna po druhé pak opustily povrch. Ze začátku nebylo jasné, zda se nalodili všichni Shai'ri, podle prvních odhadů však Dh'eru opustilo několik milionů obyvatel. V žádné kosmické lodi nechyběly potraviny a zásoby pitné vody na dobu devíti až deseti měsíců. Shy'rk z okna malého evakuačního plavidla mlčky a s neskutečným smutkem pohlížel naposledy na Ael'styr, zahalený fialovou temnotou. Reh'shb byl také rozesmutnělý. "Nečekal jsem, že to stane takto," pronesl pomalu, "nedoufal jsem v to, že Shai'ri budou muset opustit Dh'eru." "Proč... proč zrovna, když jsem Vládcem já?" vyhrkl zděšeně Shy'rk. Hned nato vyšlehl z malého komunikačního přístroje na palubě hologramový přenos Elora, reprezentanta C'rielů. "Vládce Shy'rku, C'rielové vás s nejhlubší úctou prosí o pomoc," řekl spěšně, a uklonil se, "Rena je ve velkém ohrožení. C'rielové po celé planetě šílí. Náš svět bude brzy zničen." "Ano, všechny planety systému En budou zničeny," řekl Shy'rk poněkud cynicky. Pohled na Elora nedokázal snést. Cítil vůči C'rielům hlubokou nenávist. "Mohou nám pomoci jen Shai'ri," pronesl Elor, "prosím vás o možnost připojení našich vesmírných plavidel k vašim. Naše technologie není tak vyspělá jako ta vaše. Potřebujeme osídlit novou planetu, avšak nevíme, jak, ani kam se vydat. Dlouhou cestu vesmírem bez vaší pomoci nezvládneme." "Dobrá tedy," odpověděl Shy'rk. V hlavě se mu zrodil ďábelský plán. Podíval se na Reh'shba, kterému se rozsvítily oči hněvivou hrůzou, a hrdostí na Vládce. Ve vzdálenosti dvou set kilometrů od Dh'ery, kterou urazila v průběhu méně než minuty, se všechna vesmírná plavidla Shai'ri sloučila dohromady v širokou formaci, a spojila tak všechny své motory do jednoho monstrózního stroje. Zezadu se k nim přidala menší vesmírná plavidla C'rielů. Nenesla velké množství jedinců. Mnoho C'rielů zůstalo na Reně, jednoduše proto, že k vesmírným lodím neměli přístup. C'rielové s evakuací své domovské planety nikdy nepočítali, zachránili se tedy jen jedinci z velkých měst s dostatečným množstvím kosmických letounů. Obrovský útvar složený z jednotlivých plavidel Shai'ri a C'rielů se pak dal do pohybu. Technici zodpovědní za udržování motorů se dřeli s navyšováním rychlosti, zatímco se mnohdy i stovky Shai'ri tiskly k sobě v místnůstkách s nádhernými, starými rytinami na zdech. Formaci se sotva podařilo opustit prostor solárního systému En, když energetická vlna zasáhla Dh'eru, a jen asi vteřinu na to i Renu. Černou prázdnotou se ozvalo mohutné zadunění, a planety se počaly rozpadat. Po spojení plavidel se Shy'rk s Reh'shbem přemístili do mnohem větší lodi, a z jejího okna pozorovali zánik světa, na němž až dosud trávili celé své životy. Teprve teď je oba zasáhla skutečná, nepopsatelná, trýznivá lítost. Mnohem divočeji reagovali ve svých plavidlech C'rielové. Litovali všechny své milované, jež na Reně zůstali, a byli multiverzní energií rozpuštěni v nicotné nic. Na rozdíl od Shai'ri cítili lítost ke všem ostatním druhům, jež byly zásahem multiverzní energie navždy vyhubeny. Nyní byli jediným druhem z Reny, který přežil. Jaká budoucnost je však čekala, to záleželo na Shai'ri. A přestože se jim Elor uprosil, cítil, že Shy'rk se změnil. Očekával, že další vyjednávání s Shai'ri nebude jednoduché. Kdyby však věděl, co pro C'riely Shy'rk opravdu připravil, možná by od něj pomoc raději nikdy nežádal.


Krátce po začátku cesty byl Elor přemístěn vojenským letounem Shai'ri do Shy'rkovy lodě. Zde se setkal s Vládcem a jeho pravou rukou, stejně jako s ostatními vysoce postavenými Shai'ri. "Elore, moc rád vás zase vidím," zvolal Shy'rk, jakmile Elor vstoupil do poradní místnosti. Shai'ri stáli kolem velkého stolu se záznamy o všech planetách nesoucích život, tedy alespoň o těch, jež znali. "Je mi ctí, že zde mohu být přítomen," odvětil Elor, a postavil se vedle Shy'rka, "dali jste C'rielům naději." Shy'rk na sobě nenechal nic znát. Začal mluvit: "Planet, které bychom mohli osídlit, existuje mnoho. St'eemové byli vysláni na 2891 jednotlivých planet v celém známém vesmíru, avšak život existuje na mnohých dalších, a bylo plánováno vypouštět budoucí generaci St'eemů i na ně. Avšak vzhledem k tomu, co víme, navrhuji nevydávat se, opakuji, nevydávat, k nejbližší planetě, na které existuje život, Tin'ře, jejíž oceány jsou kyselé, a neposkytly by Shai'ri dostatek pitné vody, ale místo toho k planetě vzdálenější, jež je pro náš život mnohem, mnohem vhodnější. Podívejte se na tento záznam." Shy'rk rukama rozšířil hologramový snímek malé planety se zelenými kontinenty, obklopenými modří. "Ed'ra. Již velice dlouho nám o ní podává zprávy St'eem číslo 54 112. Obyvatelé toho světa jsou inteligentní, ale ne dost na to, aby se vypořádali s námi," dodal Shy'rk. "Nejsou vůbec inteligentní, Shy'rku," opravil ho Reh'shb, "jako druh za moc nestojí. Jsem proto, abychom vážili na Ed'ru cestu." "Souhlasím též," pronesl opatrně Elor, "doufám však, že nehodláte s obyvateli té planety začít nějaký konflikt." Všichni Shai'ri v místnosti se na sebe podívali. Elor tomuto gestu moc dobře rozuměl. Neměli k němu žádnou úctu, jeho slova pro ně byla prázdná, bezvýznamná. Elor by se na ně nejraději rozčilil. Cítil, jak se stavěli nad něj, jen proto, že byl C'riel. "Nebojte, Elore, vy se vše včas dozvíte," řekl mu Shy'rk. Poté, co Elor místnost opustil, téma diskuse se změnilo. "Tábor na planetě Mor'ra je připraven," sdělil Shy'rk ostatním, "nebude trvat dlouho, a dorazíme k ní. Naši vojáci tam už na C'riely čekají." "Hodláte je tam přemístit všechny?" "Jak hodláte takovou operaci provést, Vládce?" "Jste si jist, že C'rielové při tom nepozabíjí většinu našich vojáků?" Padala spousta otázek. "Všichni C'rielové, kteří přežili zánik Reny, budou ponecháni v temnotě," odpověděl jednoduše Shy'rk. O několik dní později došlo k násilnému přepadení letounů C'rielů vojenskými silami Shai'ri. Jejich plavidla byla sabotována, letouny Shai'ri odtažena na Mor'ru, kolem níž celá formace prolétala, a následně zničena. Rozlehlý prostor, který byl na Mor'ře vytyčen jako zajatecký tábor pro C'riely, byl obehnán dvacetimetrovým elektrickým plotem. Únik za hranice tábora byl nemožný, ale i kdyby se některému z C'rielů podařil, nenašel by na Mor'ře nic víc, než jen nebezpečné Zertyry, masožravce s kořeny zapuštěnými do půdy, a chapadlovými větvemi, neustále hladové, lačnící po mase. Elor odpočíval ve svém plavidle, když za ním přišel samotný Shy'rk se třemi vojáky. Ti začali znaveného Elora brutálně bít do obličeje, na Vládcův příkaz mu ho zjizvili, a spoutali mu ruce i nohy. "Věděl jsem, že se z vás stane bestie," řekl Elor Shy'rkovi, když byl odváděn do vojenského letounu. "Abych řekl pravdu, Elore, když vás teď vidím pošramoceného, úplný opak toho zuřivce, se kterým jsem bojoval v aréně, nemrzí mne, že jsem vás tehdy nezabil. Jsem rád, že se vy, a váš prašivý, nicotný druh slabých mírumilců, budete za ohradníkem v roztrhaných hadrech plazit v krvi. Odpor Shai'ri se trestá. A potrestat jsem se za něj rozhodl celý váš druh. Berte na vědomí to, že k tomuto osudu jste je všechny přivedl vy sám," odpověděl Shy'rk. Tak začalo pro všechny přeživší z Reny pravé peklo. Shai'ri je opustili na Mor'ře, aby zde byli drženi v šílených podmínkách. Poté, co byla pomsta vykonána, vydali se osídlit Ed'ru.


"Jen naše přežití je důležité. Ne to jejich." Cesta na Ed'ru měla být dlouhá, z formace však bylo vypuštěno několik lodí, jež měly na planetu přistát dříve, a začít působit chaos mezi tamními obyvateli. Shy'rk zároveň rozkázal všem St'eemům na Ed'ře, aby začali původní obyvatelstvo onoho světa připravovat na příchod Shai'ri. "St'eem číslo 54 112 říká, že nejinteligentnější obyvatelé Ed'ry toho o druzích z jiných planet mnoho nevědí. V několika případech se se St'eemy setkali, stejně jako s Mq'xi. Tato setkání však spojují se směšnými konspiračními teoriemi. Jsou hloupí. Někteří z nich si například myslí, že Mq'xové zvěstují špatné události. Bojí se jich. A takový druh Ed'ře vládne. Každopádně 70 % té planety pokrývá voda, ač z většiny slaná, což nám však rozhodně nevadí. Ed'ra poskytuje dostatek zdrojů surovin k našemu přežití," sdělil v poradní místnosti funkcionářům Shy'rk. "Na Ed'ře žijí druhy mnohem silnější, než je ten jejich. Dali by se zotročit a využít k dobytí planety," navrhl Reh'shb. "I ten vládnoucí druh, druh lidský, jak si říkají, by se dal využít. Pokud se nepodvolí, můžeme si s některými jedinci trochu... pohrát. A přesvědčit tak zbytek druhu, že odpor Shai'ri rozhodně není dobrým nápadem," odpověděl Shy'rk. "St'eemové, Mq'xové a předem vyslaní vojáci Shai'ri se budou pomalu snažit působit na Ed'ře chaos, a pak učiníme hromadnou invazi, kterou žádný z lidí nebude očekávat. Nemají zbraně dost silné na to, aby se nám ubránili. Ed'ra bude brzy naše, a Shai'ri přežijí," dodal. Všichni v místnosti poklekli. Shy'rk si po poradě nasadil zelenou uniformu s několika zářivými démanty na krku, ramenou, na hrudi a v břišní oblasti a s červenými kalhotami. Tento oblek hodlal nosit po celou dobu před invazí, při ní i po jejím skončení. Byl to nový symbol jeho vlády. Zůstal sám sedět na trůnu ve svém vesmírném modulu, a dále již jen přijímal zprávy o cestě a o plánované invazi Ed'ry. Nejednou však o samotě přemýšlel o rozhodnutích, jež v životě učinil. Přestože byl přesvědčen o tom, že zrada C'rielů byla dobrým rozhodnutím, stále kdesi v hlubinách své mysli cítil trochu smutku. Byla ho už jen trocha, tak moc se Shy'rk za posledních pět roků změnil. Ale stále nebyl takovým monstrem, jako ti, kteří mu radili, a ti, s nimiž musel spolupracovat. Čas od času pociťoval zoufalost. Nechtěl, aby úkol převést Shai'ri z Dh'ery na jinou planetu, byl udělen právě jemu. Neměl však na vybranou. A osud celého jeho národa byl teď v Shy'rkových rukou. Slíbil si, že ho nezklame. Zklamání mu už v minulosti způsobil, a nehodlal tak učinit znovu. Čím blíže Ed'ře vesmírné lodě Shai'ri byly, tím více se Shy'rk zatvrzoval. Věděl, že jako Vládce Shai'ri musí původní obyvatelstvo tohoto světa zlomit. A nakonec ho posiloval pocit úspěchu ze zlomení C'rielů. Stával se sebejistějším, plán invaze o samotě neustále propracovával, až jej dovedl k dokonalosti. Ed'ra, Země, jak ji její lidští obyvatelé nazývali, byla pro přežití Shai'ri ze všech planet nejvhodnější, a Shy'rk byl připraven získat nad ní vládu. Když čas invaze nastal, udeřili Shai'ri pod jeho vedením tvrdě, nemilosrdně, a navždy ji změnili...

* - poslední část kapitoly Invaze ze 3. série

Příště: Planeta v plamenech.

Lovci kryptidů 4: Shy'rkův příběh (2/3)

4. července 2020 v 14:49 | HAAS
Předtím, než byla planeta Dh'era zničena, žili její obyvatelé v relativním klidu. Po miliony let ji ovládali Shai'ri, inteligentní druh s vyspělou technologií, vedený dynastií Vládců z města Ael'styr. Jejich civilizace prosperovala. Pro případ, že by se domovskému světu Shai'ri v budoucnosti něco přihodilo, vysílali na ostatní planety podřízené druhy, St'eemy a Mq'xe, jakožto zvědy, aby je informovali, zda jsou na nich příhodné podmínky k životu. Tak to chodilo po mnoho let, během vlády Olr'onovy i jeho předchůdců. Nový Vládce Shy'rk však s ideologií nadřazenosti od začátku nesouhlasil, ačkoliv jej po léta jeho učitel Reh'shb ujišťoval, že jiným způsobem Shai'ri úspěchu nedosáhnou. Shy'rk nedokázal pochopit, proč se Shai'ri stavěli nad jiné druhy. A přesto nakonec neměl na vybranou, než se tomuto myšlení podvolit. Nastala totiž katastrofa, kterou si žádný z Shai'ri nepřál...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: SHY'RKŮV PŘÍBĚH, ČÁST DRUHÁ:
Shy'rk pocítil zděšení. Nevěděl, jak reagovat. Hlavou se mu promítaly všechny možnosti toho, co mělo přijít. Nemilých překvapení v této krátké době zažil až příliš mnoho. "Rád bych ho viděl. Odvedete mě k němu?" zeptal se funkcionáře. Ten okamžitě souhlasil, a přivedl Shy'rka k nemocnému Olr'onovi, takřka nehnutě ležícímu ve stabilizované poloze na velkém lůžku ve Vládcově ložnici. Byl celý bledý, a z hrdla se mu dral podivný, chraptivý skřek. "Co se mu stalo?" zeptal se rychle Shy'rk ostatních. "Vypadá to na nějakou nemoc. Neznámou nemoc. S ničím takovým jsme se zde dosud nesetkali," prohlásil Shai'ri stojící u lůžka, zodpovědný za měření Vládcovy tělesné teploty s pomocí přístroje, který přikládal na jeho čelo. Shy'rk k lůžku přistoupil, a pohlédl svému otci do očí. "Olr'one, jsem tu," řekl tiše. "Shy'rku," zachraptěl překvapeně Olr'on, a doširoka otevřel zakalené, nemocné oči. "Budete v pořádku," pronesl Shy'rk, a na znamení respektu k Vládci položil ruce na kraj lůžka. "Obávám se, že ne, Shy'rku. Cítím uvnitř... nepopsatelnou bolest. Vnitřní krvácení. Myslím, že můj čas nadešel. Už nemohu být Vládcem," odpověděl pomalu Olr'on, a pak se v křeči zkroutil na stranu lůžka, drže se svými dlouhými prsty za hruď. "Jak je to možné?" vyhrkl vyděšeně Shy'rk a pohlédl na lékaře. "Vládce je v tomto stavu již několik hodin. Snažíme se mu pomoci, je na tom ale čím dál hůř. Jsme bezradní," řekl upřímně lékař. Olr'on začal kašlat. Snažil se nadechnout, ale nemohl. Lékař Shy'rkovi poradil, aby se od lůžka vzdálil. K Olr'onovi přiběhlo několik dalších Shai'ri, a pomocí dlouhých hadicovitých přístrojů se pokoušeli podat mu umělé dýchání. Nebylo to však nic platné. Olr'on se udusil. Shy'rk v hrůze sledoval, jak se snažili oživit jeho mrtvé tělo, i když sám chápal, že Olr'on již skonal. Pohlédl na Reh'shba, stojícího se státním funkcionářem ve dveřích místnosti. Nastalo ticho. Podle etikety se měli po smrti Vládce všichni přítomní v místnosti umlčet na tři minuty. Shy'rkovi se zdály nekonečné. Uvnitř se chvěl. Přemýšlel, co bude dál. A ačkoliv ho Reh'shb naučil vše, co k vládě potřeboval, nedokázal si představit, že bude muset nyní plnit Olr'onovu úlohu. Připadal si nepřipravený. "Olr'onova vláda skončila po jednaosmdesáti letech, jež přinesly obyvatelům Dh'ery prosperitu. Nikdy nezapomeneme, jak Olr'on výrazně přispěl k rozvoji našeho světa. Nyní je novým Vládcem Shy'rk," pronesl s úctou Reh'shb, "bude nám potěšením mu sloužit." Všichni v místnosti poklekli. Recitovali starou báseň o dynastii Vládců, a když skončili, doplnil ji Reh'shb o nový verš, pojednávající o Shy'rkovi a o naději, kterou vkládali do jeho rukou. Slíbili mu oddanost, povstali, a jeden po druhém odešli z místnosti. Shy'rk ji opustil jako poslední. Zůstali v ní jen lékaři, jež okamžitě začali Olr'onovo tělo připravovat na přemístění do hrobky. "Reh'shbe," řekl v chodbě Vládcova paláce Shy'rk svému učiteli, "cítím se zrazený. Zřejmě sám sebou. Nepřipadám si jako dobrý budoucí Vládce. Raději bych se vrátil zpět do divočiny, a pokračoval v našem tréninku. Ale vím, že to není možné." "Nebojte se, já vám budu pomáhat," odpověděl přátelsky Reh'shb. Jakožto nový Vládce se měl nyní Shy'rk setkat se zajatými C'riely. Velitel armády mu vysvětlil, že velká skupina C'rielů, ze které několik desítek zajatých jedinců pocházelo, chystala ze svého úkrytu na Reně velký útok na Ael'styr. Popsal Shy'rkovi, jaké zbraně byly v jejich úkrytech nalezeny. Prý se jednalo o bomby, jež měla vesmírná plavidla C'rielů postupně shazovat na celé město. Dle velitelových odhadů mohl takový útok zbavit života až deset tisíc Shai'ri, jednu sedminu populace města. Pak mu zobrazil hologramovou kopii plánu útoku, který C'rielové sestavili. "Je možné, aby byla slova v tom textu přesně přeložena? Neovládám totiž jazyk C'rielů, ani jsem se s nimi nikdy nesetkal," řekl mu Shy'rk. Velitel slíbil, že do večera obstará Vládci přesný překlad, a dodal, že se sám jazyk C'rielů naučil, věděl tedy, o čem se v textu psalo. V hlavní místnosti paláce stanul Shy'rk poprvé v životě tváří v tvář C'rielům. Vypadali divoce, a mnohem nebezpečněji, než jak si je představoval. Byli to modří tvorové malého vzrůstu, poněkud zavalití, každý měl na hlavě šest očí, ruce měli tenké a dlouhé, nohy krátké a silné. Z širokých úst jim vylézaly dlouhé trojúhelníkové zuby. Většina z nich byla oděna jen v kalhotách, ale C'riel, kterého velitel považoval za vedoucího této teroristické skupiny, byl oděn v tlusté černé uniformě, rozepnuté u silného krčku, a spálené v oblasti břicha. Bylo evidentní, že nepronikavá uniforma tohoto C'riela ochránila i před střelou z trubicovitých pušek vojáků Shai'ri. Když Shy'rk před zajatce předstoupil, začali na něj syčet, prskat, někteří zvedli ruce s pouty, a ukazovali mu gesta, kterým nemohl rozumět. Nikdy v životě neviděl takový odpor. Všichni tvorové, se kterými se na Dh'eře setkal, byli Shai'ri podvoleni. Když některý ze St'eemů, Mq'xů nebo dokonce i T'lynů neposlouchal, byl potrestán. Ale tito C'rielové z Reny projevovali k Shai'ri jasnou averzi. A přestože za to byli vojáky Shai'ri okamžitě biti, něco se Shy'rkovi na jejich projevech líbilo. Chovali se totiž zcela přirozeně. Neovládal je strach. "Mluví někdo z vás jazykem Shai'ri?" zeptal se Shy'rk zajatců, a pak pohlédl na vedoucího skupiny. "Všichni známe tvůj jazyk. Jak jinak bychom se mohli domluvit s arogantním hnusem, který se staví nad všechny ostatní?!" vyhrkl C'riel v uniformě, a pokusil se po Shy'rkovi plivnout, jen aby schytal od vojáka pořádnou ránu do hlavy. Shy'rk si vzpomněl na to, co mu kdysi o C'rielech řekl Reh'shb. Nenávidějí Shai'ri proto, že jsou Shai'ri vyspělejší. Jinými slovy proto, že se Shai'ri chovají nadřazeně. Moc dobře chápal to, co mu nyní C'riel sdělil. Necítil však, že by si mohl dovolit projevit k těmto divokým modrým tvorům empatii. Otočil se na velitele armády. "Tito C'rielové tedy chystali útok na Ael'styr. Proč? Jaká byla jejich motivace?" optal se jej. Vedoucí skupiny C'rielů opět začal křičet v jazyce Shai'ri: "Odplata! Odplata za pustošení Reny, které Shai'ri způsobují! Neustále podnikáte výpady na naši planetu, odnášíte si z ní suroviny, dokonce se snažíte těžit nerosty na jižním pólu. Já jsem z té osady, která se nacházela poblíž ložiska udrynu. Přežil jsem masakr, který jste nám způsobili! Ohavní Shai'ri! Vrazi!" "Je to pravda?" zeptal se Shy'rk armádního velitele, a pak se podíval na Reh'shba. Z jeho hlasu vycházelo podezření. Velitel mlčel. "Jsou to lži," řekl Reh'shb bez přemýšlení, "k žádnému masakru kvůli těžbě udrynu nikdy nedošlo. Shai'ri žijí s C'riely v míru. Tato skupina se snažila ohrozit Ael'styr jen z toho důvodu, že náš druh nenávidí. Snad za to může jedině závist." "Jak si vůbec můžeš dovolit něco takového říci? Byl jsem tam. Všichni z nás byli u toho, když Shai'ri bez souhlasu vedení C'rielů přiletěli na Renu, a brali si, co jim nepatří! Všichni jste lháři!" vykřikl C'riel. "Kde je vůbec váš Vládce? Olr'on, ten zbabělý, sprostý vrah? Bál se snad před nás postavit?" dodal, a všichni zajatci propukli v zuřivý posměch. "Olr'on je mrtvý. Nyní jsem Vládcem já," odpověděl mu s upřímností Shy'rk. "Odveďte je do vězení," poručil armádnímu veliteli, "a držte je tam, dokud se tento případ nevyřeší." "Starý Vládce, nový Vládce... Všichni jsou nakonec stejní. Nespravedliví hlupáci. Doufám, že tvůj otec trpěl, když umíral! Stejně jako všichni, které nechal za svůj život zabít!" křičel C'riel, zatímco byl se svou skupinou odváděn z paláce. O několik hodin později se Shy'rk setkal s ostatními státními funkcionáři. Nejednali s ním jako s nováčkem, ale jako s právoplatným Vládcem. Shy'rk s nimi však mluvil obezřetně. Sám pro sebe si ponechával jistý odstup od těch, kterým měl věřit. Také měl za to, že C'rielova slova byla alespoň částečně pravdivá. Věděl, že ani Reh'shb mu nesdělil vše, a že ani on, ani Olr'on mu nikdy nepověděli o boji s touto skupinou C'rielů. Během diskuse se jeden z funkcionářů vyjádřil k reakci vůdce skupiny na Olr'onovu smrt. Přišel s teorií, že neznámá nemoc, jež Olr'ona skosila, pocházela právě z Reny, a že předchozího Vládce smrtelně nakazili právě C'rielové. Ostatní v místnosti okamžitě zasouhlasili. "Kromě zajatců, o kterých vím," řekl Shy'rk, a na chvíli se naschvál odmlčel, "nejsou v Ael'styru žádní další C'rielové. Pár oficiálních vyslanců sice na Dh'eře žije, nikoliv však ve městě. Jak by tedy mohli do Vládcova paláce přenést nějaký virus? Nepřijde mi to pravděpodobné." "K rozšíření viru mohla tato skupina na Reně použít zesílený komunikační přístroj, který ukradli Shai'ri," odpověděl funkcionář, jenž s teorií přišel. "Komunikační přístroj, kterým je možné na velkou vzdálenost přenést pomocí světelné energie hmotu, spojí-li se záření přinejmenším dvou těchto zařízení? Takovou technologii mají jen Shai'ri. Kde by k němu C'rielové přišli?" optal se s podezřením Shy'rk. "Dobrá, povíme vám pravdu. Shai'ri byli v posledních letech několikrát na Reně," odpověděl funkcionář, "ale rozhodně C'rielům neubližovali. Tato skupina ovšem s Shai'ri dlouho bojovala, a byla zodpovědná za zničení několika našich vesmírných plavidel. Tak se mohli zmocnit třeba jen jediného komunikačního přístroje, navázat spojení s jiným zařízením v Ael'styru, a upravený virus přenést do Vládcova paláce. Mohli tak učinit již v době, kdy byli tito zajatci odnášeni z Reny. Mohla to být pomsta." "Jak vůbec víme, že tato skupina pracuje samostatně? Co když pracují pro celou rasu C'rielů celkově? Co když je to odnož jejich armády?" "Mohou za to C'rielové." "Ano, Olr'ona zabili oni. Je to jejich vina. Váš otec zemřel kvůli nim." Všichni v místnosti rázem začali z Olr'onovy smrti vinit C'riely. "Také s touto teorií souhlasím," pronesl nakonec pomalu Reh'shb. Shy'rk mlčel. Něco se mu na tom nelíbilo, ale neměl dostatek argumentů, kterými by se mohl ohánět. I jako Vládce si připadal bezbranný. Tato konspirační teorie se rázem rozšířila z Vládcova paláce po celém Ael'styru, a odsud po celé Dh'eře. Den po dni nenáviděli Shai'ri malé modré obyvatele Reny víc a víc. Veřejné pomlouvání C'rielů ve všech koutech Dh'ery nezůstalo nepovšimnuto dlouho.


Do hlavní místnosti Vládcova paláce byl odeslán hologramový záznam reprezentanta C'rielů, Elora. Na rozdíl od Shai'ri neměli C'rielové žádného vůdce, jejich politický systém byl složitější, a jedinec, který je zastupoval, byl spíše diplomatem než rozhodující politickou silou. Elor měl s Olr'onem napjatý vztah, pro mnohé násilné výpady Shai'ri na Reně totiž existovaly nezvratné důkazy, a přesto Olr'on svému protějšku stále opakoval, že chce mít s C'riely jen dobré vztahy. Celá léta mu lhal do očí. Když se Elor dozvěděl o tom, že armáda Shai'ri zajala několik desítek žoldáků na jižní polokouli Reny po krvavém souboji, byl velice podrážděný. Shai'ri opět narušili mír, a on jako reprezentant C'rielů musel jednat. V záznamu řekl Elor následující: "Gratuluji, Shy'rku. Věřím, že budete spořádaným Vládcem. Jsem si jist, že se své úlohy chopíte zodpovědně. Nemohu však pominout strašlivé události posledních dnů. Naši vyslanci v různých částech Dh'ery vědí moc dobře o konspirační teorii, podle které byl Olr'on zabit námi. Námi jakožto celým druhem. To je neskutečně arogantní nařčení, které, jak si jistě uvědomujete, může vyústit ve válku. Vidím to jako prostředek nového Vládce k zajištění podpory ze strany poddaných. Možná také jen teorizuji, ano, možná nemám pravdu, ale vnímám to celé jako způsob, jak sjednotit Shai'ri po celé planetě nenávistí ke C'rielům. Je jen otázkou času, kdy jeden z našich vyslanců bude ubit jen proto, že patří k našemu druhu. Tak nesmyslné to je. Nesmyslné jako váš pocit nadřazenosti sám. Druhá věc, milý příteli, mohu-li vás tak vůbec nazvat. Požaduji, abyste všechny C'riely, zajaté během krvavé bitvy, za kterou mohl váš předchůdce, odeslal zpátky na Renu. Nejedná se o žádné kriminálníky. Nemáte právo je držet v zajetí. Navrhuji vám tedy jedno. Vy a já, Shy'rk a Elor, se utkáme v duelu. Ten proběhne v Ael'styru. Podle staré tradice obyvatel solárního systému En se utkáme v souboji jednoho proti jednomu. Pokud vyhraji, bude jméno C'rielů na Dh'eře očištěno. Hodlám podstoupit tuto oběť, abych zajistil lepší vztahy mezi našimi dvěma světy. Těším se na vás." Shy'rk byl Elorovým vzkazem skutečně zaujat. Měl z něj však smíšené pocity. "Je to provokace," reagoval na vzkaz Reh'shb, "žádný Vládce se nikdy neutkal v duelu s reprezentantem C'rielů. Slyšel jste, jak si je jistý svou výhrou? Chce si zajistit lepší vztahy s námi, a přitom..." "Já to beru, Reh'shbe," přerušil ho Shy'rk. "Prosím, Vládče," naklonil se k němu Shy'rk, "nejsem si jist, zda skutečně znáte pravidla takového duelu. Se vší úctou k vám, riskujete, že neuspějete. Nedělejte to." Shy'rk se však svého rozhodnutí nevzdal. Duel měl proběhnout druhého dne večer ve vojenské aréně na západě Ael'styru, poblíž vojenských kasáren. Shromáždily se zde tisíce diváků. Mezi nimi bylo i několik stovek C'rielů, kteří z Reny přiletěli spolu s Elorem. Zajatci, vyvedení z vězení, byli umístěni do přední řady, jak si to Elor přál. Chtěl, aby jasně viděli, že bojoval za jejich svobodu. Elor byl větší než ostatní C'rielové, ale stále byl jen z poloviny tak vysoký, jako Shy'rk. Měl vypracované tělo, neskutečně silné ruce, žádné hůlčičky, jako většina jeho příbuzných, a když před Shy'rkovým obličejem vytáhl dlouhé ostří z meteokolosia, prvku využívaného všemi civilizacemi v této části vesmíru k výrobě bodných zbraní, a zavrčel u toho, působil vskutku děsivě. Všechna ta grandióznost, jež ho až dosud provázela, byla náhle pryč. Jakmile zazněl dunivý signál, a duel začal, Elor se proměnil v zuřivé zvíře, a než Shy'rk stačil vytasit svou bojovou tyč, skočil po něm, a povalil ho do písku. Pak kolem sebe začal sekat, div Shy'rka nezasáhl. Všechny bojové pohyby, které Shy'rka před několika dny v divočině naučil Reh'shb, nyní přišly vhod. Kdyby neučinil salto vzad, byl by rozpůlen. Hned jak jeho plochá chodidla dopadla na zem, střetla se tyč znovu s ostřím, a za hrčení diváků jím byla přeseknuta. Elor sekl Shy'rka do ruky. Z rány vystříkla zelená krev. Shy'rk měl pocit, že se vše na chvíli zastavilo. Takovou bolest dosud nepoznal. Elor dokázal být při boji tak krutý! Byl tento duel vůbec dobrým nápadem? Toto neměl být přátelský souboj. Měl to být boj na život a na smrt. Reh'shb měl pravdu, když ho varoval! Shy'rkova vláda mohla skončit dřív, než vůbec začala. A co by bylo pak? Shy'rk ještě neměl potomka. Elor vyzval nezkušeného Vládce na souboj, a on mu na to při své naivitě kývl. Shy'rk začal vážně přemýšlet. Pokud C'rielové skutečně zabili Olr'ona, pak zabití Shy'rka mohlo být jen posledním dílkem skládačky. Dynastie Vládců by byla vyvražděna. Shai'ri by tak přišli o své vůdce, a byli by oslabeni. Možná by mezi jednotlivými skupinami zavládly spory o nadvládu, a C'rielové by jich mohly využít k podrobení Dh'ery. Proč o tom jen Shy'rk nepřemýšlel dříve? Proč jen uvažoval tak naivně? Elor mu dal do zad takovou ránu, že Shy'rk dopadl obličejem do písku, a zůstal chvíli bez hnutí ležet. Většina Shai'ri v aréně se zvedla. Duel začal teprve před chvílí, a už se zdálo, že byl u konce. Elor řval, s ostřím přicházel k Shyr'kovi, a chystal se smrtelně ho zasáhnout.


V poslední chvíli natáhl Shy'rk k Elorovi ruku. C'rielové sledovali toto gesto se zatajeným dechem. Znamenalo to snad, že se Vládce Shai'ri, druhu, který se povyšuje nad všechny ostatní, vzdával? Shai'ri ovšem věděli, co bude následovat. Reh'shb, sedící v řadě za zajatými C'riely, vstal, aby si pohled na to, co mělo následovat, náležitě užil. Shy'rk nenatahoval k Elorovi ruku, aby jej prosil o milost. Místo toho mířil na Elora energetickým reaktorem, připevněným k zápěstí. A jakmile namířil prsty na Elora, vítězoslavně zvedajícího ostří do výšky, vyšla z reaktoru taková šleha, že protivníka odhodila na druhý konec arény. Shy'rk vyskočil, zvedl ze země ostří, jež nepřítel upustil, a přiběhl k němu. Elor byl těžce zraněný, avšak s agresivním bručením již vstával, a jednou rukou si kryl vážnou popáleninu na hrudi. Shy'rk ho přitiskl ke stěně arény, a přiložil špičku ostří k jeho hrdlu. Diváci, až dosud zcela rozdivočelí, ztichli. Čekali, až Shy'rk nepřítele zabije. Ale nestalo se to. Teď, když na něj Shy'rk neviděl, ukázal Reh'shb zcela jasně své zklamání. Nemohl zkrátka uvěřit tomu, že Shy'rka opět ovládla sentimentalita. "Elore, nechám vás jít. Vraťte se zpátky na Renu. Zajatce propustím. Ale už nikdy s námi nechtějte řešit spory násilím," řekl nový Vládce reprezentantovi C'rielů, naprosto překvapenému tímto vstřícným krokem. Mlčky souhlasil. Po skončení duelu byl Shy'rk ošetřen, rána na ruce mu byla zmražena, a on se odebral do svého paláce. Ostatní funkcionáři se tu na něj dívali s neporozuměním a se záští. "Shy'rku, toto nebyl dobrý tah. Umínil jste si, že s Elorem budete bojovat. Pak souboj na poslední chvíli vyhrajete, a necháte ho žít, a ještě k tomu propustíte naše zajatce. Tudíž poslední vojenská operace, kterou Olr'on schválil, ta, kvůli které ho C'rielové nakazili, jak se domníváme, vyšla vniveč," řekl mu nahlas Reh'shb. "Neprokázal jste Elorovi, že jsme něco víc než C'rielové. Prokázal jste mu, že Shai'ri slábnou. Omlouváme se, ale nesouhlasíme s Vámi. Vy nás oslabíte. Proč jste to vůbec udělal?" vyhrkl další vysoce postavený Shai'ri. Shy'rkova mysl se vrátila do chvíle, kdy byl Elorem téměř zabit. Znovu pomyslel na to, že konečné vybití dynastie Vládců teoreticky mohlo C'rielům prospět. Neměl ale pro takovou hypotézu žádný důkaz! Ovládl ho strach ze smrti a ze zrazení vlastního lidu. Uvnitř začal panikařit. "Omlouvám se vám," pronesl. Reh'shb i ostatní vypadali překvapeně. Snad se v minulosti ještě nestalo, že by se Vládce za něco omluvil. "Reh'shbe, řekl jsem ti, že si připadám nepřipravený. Pokud jsem Shai'ri zklamal... je to prostě má chyba. Měl jsem myslet na všechno. Neměl jsem se do něčeho vrhat, aniž bych nezvážil všechny možnosti. Možná tohle C'rielové chtěli," vyřkl rychle. "Budete skvělým Vládcem," pronesl jeden z funkcionářů, "jistě se ze svých chyb ponaučíte. Víme to. Věříme ve vás." Strach ze smrti, který Shy'rk pocítil při duelu s Elorem, měl na něj větší dopad než cokoliv předtím. Časem začal ušetření Elora litovat. Začal pohlížet na C'riely se stejnou nechutí jako ostatní Shai'ri. Začal věřit tomu, že měli zájem o skončení Vládcovy dynastie, o zničení Ael'styru, možná dokonce o rozložení celé společnosti Shai'ri. Tyto paranoidní myšlenky provázely Vládce Shy'rka každý den po příští dva roky. Během té doby mu Reh'shb představil Olr'onův nedokončený plán. C'rielové, kteří bojovali proti Shai'ri, měli být zajati a přemístěni na jinou, opuštěnou planetu v hlubinách vesmíru, kde měli být pod dozorem ponecháni ve speciálním táboře. Shy'rk učinil rozhodnutí, ke kterému by se v mládí nikdy neodhodlal. Změněn svými zážitky, vystrašen pocitem zrady, byť tento pocit vycházel jen z nepotvrzené domněnky, a také ideologií nadřazenosti, kterou v průběhu času kvůli svým zážitkům plně akceptoval, souhlasil s dostavěním věznice pro C'riely, a začal plánovat, jak by do ní měli být nepřátelé z Reny přemístěni. Brzy však došlo k události, která Shai'ri a C'riely, ač se to mohlo zdát neuvěřitelné, opět spojila.

V desátém roce Shy'rkova života totiž došlo k velké katastrofě. Jak se s ní Vládce vypořádal? Proč donutila Shai'ri a C'riely spojit se? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 4: Shy'rkův příběh (1/3)

29. června 2020 v 14:04 | HAAS
Shai'ri započali hromadnou invazi Země teprve před nedávnem. Životem však zaplatily již miliony lidí. Přestože se lidstvo pokouší mimozemským kolonizátorům bránit, nebude nakonec úspěšné. Válka mezi Nietovými roboty a mimozemšťany nakonec promění naši planetu v nehostinnou pustinu. Pro veškerý život na Zemi představují Shai'ri hrozbu. Sami však nemají na vybranou, přišli totiž o svou domovskou planetu, a Země se pro jejich přežití zdá být vhodná. Vedeni pocitem nadřazenosti a vybaveni technologií, s níž se ta naše nemůže rovnat, osidlují Shai'ri rychle tento svět a zanechávají za sebou dlouhou řadu mrtvol. Není to ale tak dávno, kdy byl jejich život úplně jiný... Z pohledu lidí jsou možná Shai'ri jen monstra. Avšak ve skutečnosti jde o bytosti s pocity, jež byly nuceny učinit zoufalý krok, aby jejich druh přežil. A jejich Vládce, Shy'rk, nese na ramenou obrovské břímě. Možná větší, než jste si dosud dokázali představit. Toto je příběh o jeho počátcích, a o tom, jak se z něj stal vedoucí mise, ve kterou žádný z Shai'ri nikdy nedoufal.

LOVCI KRYPTIDŮ 4: SHY'RKŮV PŘÍBĚH, ČÁST PRVNÍ:
Kupovitá mračna zlatě zazářila. Opřely se do nich paprsky hvězdy, díky nimž v tomto světě existoval život. Ohlásily tak začátek nového dne. Po dalších dvacet hodin mělo být světlo, následováno dalšími dvanácti hodinami temnoty, během nichž mnozí obyvatelé této části planety odpočívali ve strnuté poloze, ve spánku, a doplňovali energii. Pro většinu obyvatel města Ael'styr v samém středu největšího kontinentu východní polokoule planety Dh'ery začal den jako každý jiný. Vyšli do ulic, a začali se věnovat obvyklým záležitostem, od jednoduché práce po procházky a konverzaci s ostatními zástupci svého druhu. Pro jednoho výjimečného obyvatele tohoto města měl však být tento den vskutku přelomový. Zpoza překrásně naleštěného okna nejvyšší budovy města, postavené v geometrickém středu kruhu, jež tvořilo, pohlédl ven mladý, pětiletý Shai'ri jménem Shy'rk. Ačkoliv všichni Shai'ri na Dh'eře žili převážně honosný život, Shy'rk od narození bydlel v přepychu. Jakožto jediný potomek současného Vládce, Olr'ona, a pokračovatel dlouhé dynastie, jež celému světu vládla po neuvěřitelně dlouhé dva miliony let, byl vychováván v naprostém bezpečí, a tedy i jisté izolaci od okolního světa. Olr'on nehodlal svého syna ohrozit či dokonce ztratit. Život Shai'ri, dokonce i těch z dynastie Vládců, začínal jednoduše. V určitou dobu přišel čas, kdy každý jedinec nakladl drobný váček, a po domluvě s jiným jedincem, který učinil to samé, jej přiložil k jeho váčku. Během velmi krátké doby tyto dva váčky srostly, a začal se vyvíjet nový jedinec. Na rozdíl od ostatních Shai'ri měl však Vládce vždy jen jednoho potomka, přímého následníka trůnu a vládce Dh'ery. Pět let stáří Shai'ri však představovalo ve vývoji jedince bod zlomu. V této době začal mozek rostoucího tvorečka vnímat věci kolem sebe tak detailně, že bylo naprosto nutné začít s výukou, a naučit ho, jak to ve světě chodí. Shy'rk napjatě očekával příchod svého učitele. Oděn v zeleném obleku s velkým démantovým vzorem na hrudi a v sytě červených kalhotách, přecházel Shy'rk od jednoho okraje velkého okna ke druhému. Malýma, zkoumavýma očkama pohlížel do ulic, ve kterých se to jen hemžilo ostatními Shai'ri, a doufal, že přicházejícího učitele mezi nimi uvidí. Až doteď se o něj staraly jen chůvy a čas od času také jeho otec, matku nikdy nespatřil, neboť nepatřila do Vládcovy dynastie, a Olr'on, stejně jako jeho předchůdci, nepovažoval za důležité seznámit s ní svého potomka. Shy'rk byl tedy zvědavý, jaký bude ten další nově příchozí do jeho života. Jak tak sám postával ve svém pokoji, a z vysokého patra pozoroval dění v Ael'styru, přemýšlel o tom, jaký život bude mít, až bude dospělý, až jeho otec zemře a on se po něm stane novým Vládcem. Po chvíli přemítání byl úplně zasněný. Pak se náhle otevřely dveře, a do jeho pokoje vstoupil vysoký Shai'ri, oblečený v červeném obleku. Shy'rk se proti němu pomalu otočil, a dle rady, jež se mu dříve dostalo od chův a od otce, se uklonil. Právě se setkal se svým učitelem. Zaujal ho velký zelený démant, který měl učitel umístěn na hrudi. Ten značil, že ve Vládcově městě patřil mezi vysoce postavené činitele. "Děkuji, že jste přišel. Bude mi ctí se od vás učit," pronesl pomalu Shy'rk ve složitém, stovky tisíc let přísnými pravidly udržovaném jazyce Shai'ri. "Mě bude ctí učit příštího Vládce," řekl učitel, a uklonil se ještě hlouběji. "Jmenuji se Reh'shb," představil se, "Vládce Olr'on mne zvolil k tomu, abych se stal vaším mentorem. Tímto rozhodnutím jsem nesmírně poctěn." Poté podle etikety vstal, přistoupil k Shyr'kovi, který byl jakožto mladý Shai'ri pouze polovičního vzrůstu, a podal mu obě ruce. "Je vaším právem ptát se mne na cokoliv, chtít vědět cokoliv, a já jsem povinen odpovědět vám. Jsem povinen poskytnout vám veškeré informace a plnit vaše rozkazy. Setrvám po vašem boku tak dlouho, jak to jen vy určíte," řekl Reh'shb, a pak stáhl ruce k bokům. "Můžete mě vzít do ulic Ael'styru? A vysvětlit mi, jak náš svět funguje? Také chci vědět víc o Shai'ri a o dalších obyvatelích Dh'ery," řekl Shy'rk. "Jsem rád, že u vás vidím tak velký zájem, Shy'rku. Bude mi potěšením vám nyní říci vše, co chcete vědět," odpověděl Reh'shb. Vyvedl příštího Vládce ven z budovy, k velkému čtyřmetrovému, černému tvorovi s pěti rozložitými končetinami, na jehož zádech se nacházelo velké pohodlné sedlo. S neskutečnou jemností pak Reh'shb zvedl Shy'rka ze země, posadil jej do sedla, usedl vedle něj, a drsným zvoláním poručil zvířeti, aby se zvedlo a dalo se do pohybu. "Toto je T'lyn, poslušný tvor. Název pro něj je jedním z mála pozůstalých slov starého jazyka Shai'ri. V podstatě znamená 'hloupý'. Vozí po městě Olr'ona a další státní činitele," řekl přátelsky Reh'shb. Shy'rk se rozhlédl kolem sebe. Ulice Ael'styru byly plné života! Nahlas se tu klábosilo, ovšem když některý z obyvatel zahlédl T'lyna se dvěma vysoce postavenými, zmlkl, upozornil na ně ostatní, a jen lehce se poklonil. "Není nutné, aby vám Shai'ri projevovali tak velkou úctu jako já. Patří koneckonců ke stejnému druhu jako vy. Není nutné uctívat ostatní Shai'ri nějakým nepřirozeným způsobem. Jsme totiž ti nejvyšší, všichni z nás. Ani není nutné, aby každý Shai'ri obdivoval Vládcovu dynastii. Na druhou stranu si všichni dobře uvědomují, že za současný stav Dh'ery, za vymoženosti, kterými se náš druh pyšní, vděčíme právě našim Vládcům. Jeden po jednom rozhodovali o našich pokrocích," vysvětloval Reh'shb. Shy'rk se na chvíli zamyslel. Co vlastně znamenalo to, co mu jeho mentor právě sdělil? Že by ho měli ostatní Shai'ri nepřirozeně obdivovat, to sám ani nechtěl, a byl rád, že s ním, byť byl z Vládcovy dynastie, byli ostatní rovnoprávní. Ale když Reh'shb zmínil, že Shai'ri jsou ti nejvyšší, Shy'rk se malinko zamračil. A když na zádech T'lyna procházeli ulicemi a pomalu se vzdalovali od Vládcova sídla, přemýšlel o tom čím dál víc. Nedokázal to pochopit. T'lyn se na chvíli zastavil, a Reh'shb pohlédl na Shy'rka, ptaje se, kam příští Vládce hodlal zamířit nyní. Shy'rkův zrak se střetl s T'lynovým zrakem. Pět drobných oček na jeho placatém obličeji na něj pohlíželo s nepopsatelným smutkem. Ale jakou jinou úlohu mohl němý T'lyn mít v tomto světě? Shy'rk na to přestal myslet. Ta hluboká myšlenka se náhle vytratila, když spatřil na obloze dva velké letouny, přenášející obrovský barel. Shy'rk se v sedle postavil. "Předpokládám, že přenášejí vodu, že ano?" zeptal se. "Jistě," odpověděl Reh'shb, "od pobřeží. Jsem si jist, že jste si již prohlížel snímky naší planety z relativní prázdnoty, jež jí obklopuje. Víte, že Ael'styr se nachází daleko od oceánu. Voda je základ života, bez ní dlouho nevydržíme. Musí se do města přenášet v těchto velkých barelech, a pak je distribuována do domovů všech, kteří zde žijí. A to je v současné době sedmdesát tisíc Shai'ri." "To, co jste řekl o té relativní prázdnotě," reagoval na to Shy'rk, a zase se posadil, "něco už jsem slyšel, viděl, četl. Ale chtěl bych znát víc. Dh'era obíhá kolem velké žhnoucí koule, veliké hvězdy nazývané En. Ale takových planet je více, že ano?" Poněvadž si Shy'rk neřekl o to, kam by se chtěl podívat, určil to s jeho svolením Reh'shb. "Máte pravdu. Kolem En obíhá ještě jedna planeta, na které existuje život. Jmenuje se Rena, a žijí na ní tvorové docela jiní, než jsme my. Je jich tam spousta, vládci Reny se ale nazývají C'rielové. Jsou malí, modří, pracovití. Někteří se snaží spolupracovat s Shai'ri, jiní nás nenávidějí. Olr'on už s takovými nenávistnými C'riely řešil několik problémů," řekl Reh'shb. "Proč nás nenávidějí?" zeptal se zvědavě Shy'rk. "Protože jsme vyspělejší," odpověděl jednoduše Reh'shb. Co to mělo znamenat, to Shy'rk pořádně nechápal. Ale něco se mu na těch slovech nelíbilo. Reh'shb mu pak vyprávěl o vzniku života, o vývoji živých organismů z původně neživé hmoty, o zákonech vesmíru, a Shy'rk tyto informace pobíral jednu po druhé, aniž by jakoukoliv z nich zapomněl. Od života na jiných planetách, o nichž Shai'ri moc dobře věděli, se nakonec Reh'shb ve svém výkladu přesunul k vládě nad ostatními druhy. Začal Shy'rkovi představovat ideologii, podle níž Shai'ri skutečně jsou něco víc než všichni ostatní, ať z tohoto světa či ze světů jiných. Shy'rkovo podezření rostlo. Už si uvědomoval, co mu mentor tlačí do hlavy, a začínalo se mu to příčit.


V polovině dne dorazili k vojenským kasárnám. Zde se cvičily nejúčinnější jednotky Ael'styru, vojáci nasazující ve válečných konfliktech za ostatní Shai'ri své životy. Shy'rk a Reh'shb stanuli před stovkami a stovkami polonahých, hubených vojáků s velkými vrásčitými hlavami, nesoucími dlouhé trubicovité zbraně. Byli oděni pouze v modrých kalhotách, a chodili naboso. Jejich plochá chodidla hlasitě plácala o zem, kráčeli ve stejném tempu, a pak se na rozkaz velitele dali do rychlého běhu. Shy'rk na ně pohlížel se zájmem. Líbila se mu disciplína, kterou snášeli. Dokázal s nimi soucítit. Reh'shb ho pak zavedl do velké, kovově lesklé, nezničitelné budovy na kraji kasáren. "Shai'ri během svého dlouhého vývoje dokázali mnohé," vysvětloval Shy'rkovi, "zjistili, jak se rychle přepravit z jednoho koutu Dh'ery na druhý. Přišli na to, jak podnikat mise do vesmíru, zjistit vše o naší planetě i o planetách ostatních. A pak přišli na to, jak kolonizovat ostatní světy v případě, že by se Dh'eře něco stalo. Jeden z vašich předků, Vládce At'esh, přišel s geniálním nápadem. Vyslat do různých koutů vesmíru, na planety, o nichž jeho vojáci při dlouhých kosmických výpravách přišli na to, že jsou na nich ideální podmínky k životu, zvědy. A tito zvědové by pak Shai'ri informovali o stavu těchto planet. Podívejte se před sebe, zde ty zvědy vidíte." Shy'rk se otřásl hrůzou. Spatřil tvora zcela jiného druhu, pokrytého peřím, s velkýma rudýma očima a žlutým zobákem na kulaté hlavě, připoutaného k velkému stojanu. Křídla měl k němu stažena, a celý sebou cukal, když mu vojáci Shai'ri připevňovali na hlavu telepatické destičky. Pomocí podobných, ale silnějších přístrojů, jež umisťovali na své hlavy, pak řvoucím zajatcům mazali paměť. "Toto je M'qx. Pochází ze vzdálené planety, a Shai'ri přišli na to, jak si ho, a ostatní jako je on, zotročit," řekl Reh'shb. V další místnosti stálo v řadě deset vysokých zelených tvorů s nepřirozeným rudým úsměvem na tvářích. "A toto je St'eem. Opět z jiné planety. Na ty planety, které nás zajímají, odesíláme St'eemy a M'qxe zároveň. St'eemové nad nimi mají plnou kontrolu. Ovládat je mohou jak telepaticky, tak pomocí speciálních vysílacích zařízení, která jim dáváme," mluvil dále Reh'shb. Jeden St'eem náhle vyběhl z řady, a pokusil se o útěk z budovy. Cestu mu ale zablokovali tři vojáci Shai'ri, z nichž jeden držel v ruce dlouhý svítící bič. Dal jím St'eemovi šlehu do hlavy. Mimozemšťan spadl na zem, z rány okamžitě vystříkla zelená krev. Voják ho nešetřil. Bičoval ho dál. "Odpor Shai'ri se trestá," řekl Reh'shb. Shy'rk se zděsil. Chtěli snad toho tvora zabít jen proto, že se pokusil o útěk? Poté, co ho zvedli z kaluže zelené krve, připevnili ho ke stojanu, nasadili mu na hlavu telepatické destičky na drátu, a vyslali mu do mozku několik psychických šoků. St'eem ve svém jazyce řval o milost, o pomoc, kroutil se, třepal sebou, sliboval... Když celý proces skončil, pleskl ho jeden z vojáků rukou po obličeji a položil mu několik otázek. "Komu sloužíš?" "Shai'ri," odpověděl St'eem. Výraz v jeho obličeji se neměnil. Stále se nepřirozeně usmíval. "Jak se jmenuješ?" "To není důležité. Sloužím Shai'ri." "Jaká je tvá budoucnost?" "Budu sloužit Shai'ri." "Jsou tvá rozhodnutí podstatná?" "Ne. Sloužím Shai'ri. Velikosti a majestátu Shai'ri se nic nevyrovná. Já nejsem podstatný." Zmučený St'eem byl pak vrácen do řady. "Proč jim tohle děláte?" vyhrkl Shy'rk. "Protože slouží Shai'ri," odpověděl jeden z vojáků. "Vždyť je tady mučí," vykřikl Shy'rk a otočil se na Reh'shba. "Jen je připravují. St'eemové a M'qxové jsou méně než my. Nejsou tak silní a inteligentní jako Shai'ri. Musejí pro nás pracovat. A když nesouhlasí, změníme je," odpověděl Reh'shb. Při procházení kasárnami viděl Shy'rk něco takového ještě mnohokrát. Zeleným metamorfům s naprosto vymytými mozky byly přednášeny nesmyslné věty, jež museli opakovat. "Velikost Shai'ri nemá hranic." "Shai'ri jsou více než vy." "Připravte se na příchod mocného Vládce." "Vzdejte se. Nevzdorujte. Nemáte šanci. Tento svět patří Shai'ri." "Shai'ri jsou nad vámi." Opeřenci s velkýma rudýma očima byli týráni ještě víc. Při vymývání mozků se někteří poplivali toxickými slinami, a poranili se. Jelikož pak nebyli "využitelní", byli utraceni, a jejich mrtvoly byly naskládány před kasárnu. Shy'rk byl šokován. Ani ve snu si nedokázal představit, že jsou Shai'ri tak krutí. Nesouhlasil s tím. Pokud měl jednou vládnout, nemohl přece dovolit, aby bylo takto ubližováno ostatním rasám a druhům, z Dh'ery i planet ostatních. "Měli by je všechny pustit," řekl nahlas, když kasárnu se svým mentorem opouštěl. Reh'shb na něj vrhl chápavý pohled. "Jistě se vám to příčí. Rozumím," řekl a sehnul se k budoucímu Vládci, "ale jinak to nejde. Shai'ri jsou něco víc než ostatní druhy. Viděl jste, že se třeba takoví St'eemové nedokáží ubránit. Už jen ta neschopnost skutečného odporu... z nich činí něco... méně. St'eemové mají úžasné schopnosti. Dokáží měnit tvar svého těla v cokoliv. Dají se ovládat, ač se vám nemusí líbit, jak je vlastně ovládáme. Ale na planetách, na něž jsou vysíláni, žijí v podobě tamních obyvatel, a telepaticky posílají Shai'ri informace o stavu těch světů. Je to velmi důležité." "Ale nejsou volní," namítl Shy'rk. "Je jim dobře, když nejsou volní. Když slouží Shai'ri, mají jejich životy smysl." "Nemají, Reh'shbe! Viděl jste, jak se choval ten chudák..." vyhrkl Shy'rk. "Mají. Musíte pochopit, že váš druh, náš druh, je důležitější než ten jejich. A všechny ostatní. Musejí poslouchat, abychom my mohli prosperovat. Jen ovládáním ostatních druhů dosáhneme toho, co chceme. Kdyby se náhodou Dh'eře někdy něco stalo, jejich loajalita, jakkoliv umělá se vám zdá být, nám zachrání život. Protože nás zavedou do nového útočiště. Chápete to, Shy'rku?" Poněkud zasmušile Shy'rk zasouhlasil, ale uvnitř cítil tolik lítosti, že by nejraději utekl.


Uběhly tři roky. Shy'rk za tu dobu pořádně vyrostl. Při procházkách Ael'styrem a jeho okolím, během nichž ho neustále provázel jeho oddaný mentor, si téměř již zvykl na pohled na týrané zástupce mimozemských druhů. Přesto soucítil s bolestí, kterou si museli procházet. Když čas od času na okraji města spatřil skupinu St'eemů cvičených k naprosté poslušnosti, a uvědomil si, že všichni z nich zapomněli svá pravá jména, že jim byla navždy sebrána jejich pravá identita, zmocňovaly se ho pocity neklidu, smutku a vzteku zároveň. Někdy si říkal, že jako Vládce by měl zavést nový pořádek, a znemožnit takto trýznit a zneužívat ostatní druhy. Ale Reh'shb mu neustále připomínal, že Shai'ri jsou ti nejdůležitější, že životy zástupců ostatních druhů nejsou vedle životů Shai'ri nic cenného. Přestože Shy'rk vyrůstal s trvalým vnitřním konfliktem, který si nemohl dovolit viditelně projevit před ostatními Shai'ri, natožpak před svým učitelem nebo před Olr'onem, stali se nakonec z něj a z Reh'shba dobří přátelé. Jednoho dne se osmiletý, téměř dospělý Shy'rk rozhodl opustit město. Chtěl do divočiny. Reh'shb v tom spatřil příležitost naučit Shy'rka bojovým technikám. Drsný terén polopouštních oblastí, z nichž sem tam vyrůstali Krontové, tři metry vysoké organismy s chůdovitými kořeny zanořenými hluboko do půdy, a s rozevíratelnými otvory na vrcholu tlustého stonku, byl k učení bojového umění a válečných strategií přímo stvořený. Reh'shb ho naučil používat trubicovité pušky a energetické reaktory v akci. Zprvu byl Shy'rk poněkud nešikovný, ale časem se naučil, jak správně zbraň uchopit, jak s ní namířit na cíl, který obvykle představoval jeden z Krontů, a jak ho následně spálit. Dny strávené životem v divočině ubíhaly, a Shy'rk se stával sebejistějším. Dokonce na chvíli zapomněl na to, jakou tíhu vlastně nesl na bedrech. Vědomí, že jednoho dne měl vládnout celé Dh'eře, z níž dosud procestoval jen malý kus, ho obvykle velmi znepokojovalo. Ale pobyt v divočině mu vrátil sílu. Při jedné přátelské bitce dokonce Reh'shba praštil do obličeje. Možná v tom byla i jakási odplata za zklamání, které první den do jeho života učitel přinesl. Avšak na to se Shy'rk snažil nemyslet. Po deseti dnech tohoto svobodného života přišlo další překvapení. Do Ael'styru zamířila skvadra bojových letounů, následovaná velkou lodí, jež přenášela zajatce. "Co se stalo, Reh'shbe? Netušil jsem, že Olr'on vyslal armádu..." řekl překvapeně Shy'rk. "Nechtěl jsem vás tím zatěžovat," pronesl Reh'shb, pohlížeje na to neobvyklé představení, "ale Olr'on vyslal před několika týdny část armády na Renu. Vypadalo to, že skupina C'rielů v jedné oblasti na jižní polokouli plánuje útok na Dh'eru. Olr'on se o tom dozvěděl díky St'eemům, kteří byli na Renu vysláni ještě předtím, než jste se narodil." "Proč mi tohle všechno nikdo neřekl?" zeptal se naštvaně Shy'rk. "Omlouvám se, Shy'rku. Sdělil bych vám to, kdybyste se zeptal. Nemohu ale myslet na všechno." Následoval okamžitý odlet letounem do Ael'styru, do Vládcova paláce. Odpovědi, co konkrétního se momentálně dělo mezi Shai'ri a C'riely se však Shy'rkovi okamžitě dostavit nemělo. Jakmile byl budoucí Vládce v budově spatřen, přispěchal k němu jeden z funkcionářů a sdělil mu srdcervoucí novinu: "Olr'on těžce onemocněl. Vypadá to s ním moc špatně."

Jak bude Shy'rkův příběh pokračovat? Co vše se mu ještě přihodilo? Rozhodl se nakonec odporovat ideologii nadřazenosti, které byl od mládí učen? Jak a kdy se stal právoplatným Vládcem Shai'ri? Pokračování příště.

Lovci kryptidů 4: Mike a Stacy (3/3)

20. června 2020 v 15:36 | HAAS
Shai'ri osidlují celou naši planetu. Ani její nejodlehlejší, nejhostinnější kouty nejsou před mimozemskými kolonizátory, zanechávajícími za sebou jen zmatek a spoušť, v bezpečí. Právě v jednom z nich, v divočině arktické Kanady, bojují o přežití dva odvážlivci - kanadský zoolog Mike Brown a americká vojenská profesionálka Stacy Jordanová. Mike se vydal Stacy zachránit poté, co z poničeného letounu Black Butterfly A12, s nímž byla po bitvě nad Kármánovou hranicí nucena nouzově přistát na ostrově Eglinton, vyslala tísňový signál. Hodlá ji odvést do osady Sachs Harbour na jihozápadě Banks Island. Předtím, než dvojice dosáhla severního cípu tohoto ostrova, přesvědčila se o tom, jaké nebezpečí mimozemšťané představují. Telepaticky s nimi komunikoval Reh'shb, pravá ruka Vládce. Z jeho monologu jasně vyplynulo, že se Shai'ri staví nad všechny druhy obývající Zemi. Mike a Stacy se ze smrtelného sevření mimozemských útočníků nakonec vymanili, Reh'shb však tyto uprchlíky, odmítající se podvolit, nenechá jen tak jít...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: MIKE A STACY, ČÁST TŘETÍ:
Nečas sílil. Vítr prudce bil o skalní stěny, a jeho táhlý, strašidelný hlas se co chvíli zvyšoval, když vrážel do skalních puklin a jeskyní. Mike vystrčil z úkrytu hlavu. Venku bylo příšerně. "Budeme tu muset chvíli zůstat," pronesl docela klidně a rukou z čepice shrnul několik sněhových vloček, které na ní přistály. "Teď mě začíná mrzet, že jsem nevzala víc jídla," řekla Stacy, "ta půlka tyčinky moc nezabrala. Pořád mám hlad." "Jestli se počasí brzo uklidní, skočíme na člun, pojedeme dál podél pobřeží, a za pár hodin snad dorazíme do osady. Tam nám dají něco k snědku. Inuité jsou velice pohostinní," řekl na to Mike. "Chtěla bych se tě na něco zeptat, Mikeu," řekla se zájmem Stacy. "Ano?" Mike zvedl obočí. "Bereš svou práci jako prostředek, jak se skrýt před tím, co se děje ve světě?" zeptala se Stacy. Mike se pousmál. "Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel," řekl téměř monotónně, s tajemným přídechem. "Mluvil jsi o tom, že svět, ve kterém žijeme, není takový, s jakým jsi vyrostl. Ale přitom žiješ tady, kde se obvykle nic zvláštního neděje. Zabýváš se tady věcmi, které důkladně studuješ už léta. Nic tě nemůže překvapit," prohlásila Stacy. "V tom bude asi ten rozdíl mezi námi, kapitánko," zasmál se Mike, "ty jsi pořád ve středu dění. Tvůj život se táhne od jednoho válečného konfliktu ke druhému. Já jsem prostě... člověk, který se zabývá tím, co ho zajímá. Mám rád ticho. V odlehlé divočině s málo lidmi se cítím dobře." Stacy na to chápavě pokývala hlavou, ale Mike se na ni již nepodíval. Chvílemi přemýšlela, zda si to nevzal trochu moc osobně. Jediné, co chtěla, bylo udržovat kontakt s jediným člověkem, jenž byl poblíž. Avšak Mike jí připadal až příliš tajuplný, a když už o něčem mluvil, působil nostalgicky, opuštěně, a snad i díky okamžitému pochopení, že se od sebe lišili, se nesnažil se Stacy mluvit tak osobně. Hodiny plynuly. Bouře nakonec ustala, a tentokrát to byla Stacy, kdo vyhlédl ven jako první. Vyšla z jeskyně ven, boty se jí zanořily do čerstvého sněhu, a prohlédla si zasněžená skaliska. Šedivá mračna se vytratila, obloha teď byla průzračně modrá. Slunce ten nádherný kraj radostně ozařovalo. "Zdá se, že všechno je v pořádku," řekla Mikeovi, "vraťme se tedy na moře." Mike vyšel z jeskyně trochu pomaleji. Vypadal obezřetně. Stacy to chápala, ale nechtěla v okolí úkrytu trávit příliš mnoho času. Vrátila se na pobřeží. Jakmile však zahlédla člun, zůstala stát jako solný sloup. Člun byl už totiž nalezen jiným tvorem, obrovskou medvědovitou šelmou s tmavě hnědou srstí a výrazným bílým proužkem na ztlačeném čele. Stacy si vzpomněla na své nedávné setkání s ledním medvědem na ostrově Eglinton. Očima si masivního medvěda, který motorový člun očichával, přeměřila, a porovnala ho s mladým samcem ledního medvěda, jehož velikost si jasně vybavila. Toto zvíře bylo dvakrát, možná i třikrát větší. Stacy za sebou uslyšela pomalé kroky. Nebylo pochyb, že na zasněžený kamenitý břeh přišel i Mike. Jemně se dotkl Stacininy ruky. "Ani se nehni," řekl tiše, "tohle je medvěd krátkočelý. Přeživší z doby ledové. Největší medvědovitá šelma, která kdy žila. Už pár let se ví, že na Banks Island žijí." "Tohle jsi mi neřekl, ty tajnůstkáři," odpověděla naštvaně Stacy, a znovu si zvíře prohlédla. Medvěd nonšalantním pohybem tlapy odstrčil několik velkých kamenů, jež člun na břehu přidržovaly. Pak do něj s kašlavým vydechnutím narazil hlavou, a celý ho porazil. "Hledá něco k jídlu," zašeptal Mike, "ale ve člunu nic nenajde. Počkáme, až to zjistí. Jakmile odejde, hodíme člun na vodu, a odjedeme." Stacy však začala o Mikeově plánu brzy pochybovat. Téměř tunový medvěd krátkočelý uchopil mezi zuby držadlo benzínového kanystru. Úlovek položil na zem, a drápy jej poškrabal. Nakonec ho opět zvedl v čelistech, zatřepal hlavou, a hodil kanystr do moře. Pak vyčenichal druhý kanystr, a nějakým zázrakem se mu podařilo odtrhnout z něj víko. Jakmile z něj začala téct černá, smrdutá tekutina, medvěd zhrozeně uskočil. "Kolik kanystrů jsi ve člunu měl?" zeptala se s patřičným rozhořčením Stacy. Medvěd se mezitím postavil na zadní a strčil do člunu takovou silou, že ho celý převrátil. Ani sněhová bouře nedokázala za několik hodin to, co během několika vteřin svedl jeden medvěd krátkočelý. Člun sebou plácl o vodní hladinu. Pak zvíře znovu vtáhlo do čenichu vzduch, a zaznamenalo přítomnost dalších dvou tvorů, stojících možná nějakých dvacet metrů od něj. "Co se tvé otázky týče," řekl tiše Mike, "myslím, že člun je ztracený. Jenom doufám, že my ne." "Jak to myslíš? Útočí snad na lidi?" zeptala se Stacy. Odpověď ale znát nepotřebovala. Pokud člověka jako kořist vidí hladový medvěd lední, proč by ho na svůj jídelníček nehodlal zařadit i vyhladovělý medvěd krátkočelý? Ve vteřině se proti Mikeovi a Stacy rozběhl se strašlivým, zabijáckým výrazem v očích. Na rozhodnutí, zda se vydat na útěk, nepotřebovali jedinou vteřinu. Vyběhli na zasněženou plošinu. Funící medvěd se brzy ocitl přímo za nimi. Mike a Stacy utíkali dál, až se nakonec zastavili na úpatí nízkého kopce. Teprve nyní si uvědomili, že medvěd zůstal stát na okraji plošiny, nespustil je však z očí. "Testuje si nás. Chce vědět, co uděláme," vydechl Mike. "Lední medvědi tohle taky dělají," řekla na to Stacy. "Jo, přesně tak," Mikea její znalosti malinko překvapily. "Nesmíme ho nechat, aby nás dostal," dodala Stacy, a vytáhla z kapsy pistoli. "Třináct nábojů, ty nám na něj určitě postačí." Medvěd se dal znovu do pohybu. Bez potíží přeběhl zasněženou plošinu, míře k oběma lidským bytostem, jež se měly stát jeho kořistí. Stacy vystřelila z pistole, a kulka zasáhla sníh asi dva metry před medvědem. Instinktivně se zastavil. Nevypadal však poděšeně. Zvedl se na zadní, z plna hrdla zařval, a pak jedním velkým skokem zase uvedl své tělo do sprintu. "Na kopec! Rychle!" vyhrkl Mike. Stacy z vrcholku kopečka po medvědovi vystřelila ještě jednou, tentokráte kulka prosvištěla pouhých pár centimetrů nad jeho kožichem, ale on se vůbec nezastavil. Oba odvážlivci sjeli ze zasněženého svahu, Mike dopadl tvrdě na obličej, hned ale zase vstal, a nabral rychlost. Stacy se ho pokoušela krýt. Nebezpečný vyslanec z doby ledové se již přibližoval. Děsivě řval, a hnal se proti Mikeovi. Stacy bez přemýšlení namířila pistoli na medvěda, a zmáčkla kohoutek. Dostal přímý zásah do pravého boku. V agonii sebou trhl, ztratil rovnováhu, nemotorně dopadl do sněhu, a natočil ke zranění hlavu. "Cos mu to udělala?!" vykřikl naštvaně Mike. "Padáme odsud! Pojď!" zvolala Stacy, a rychlým během zamířila dál do sněhobílé tundry. Mikeovi nezbývalo, než ji následovat. Teprve, když byli v dostatečné vzdálenosti od zraněného medvěda krátkočelého, za vysokým kopcem, znovu spolu promluvili. "Tohle nebyl dobrý tah," zkritizoval ji Mike, "jednou už se na Banks Island medvědi krátkočelí stříleli.* Nevěřil bych tomu, že se to stane znovu. Příšerné." "Šel po nás. Ještě pár kroků, a zakousl tě," bránila své rozhodnutí zvíře postřelit Stacy. Všimla si, že tajemno v Mikeových očích vystřídalo rozzlobení. Bylo jí líto, že medvědovi ublížila, ale Mikea i sebe asi jinak zachránit nemohla. Mike to nakonec pochopil, a po minutách mlčení Stacy poděkoval. "Víš co? Nakonec to asi nešlo jinak. Chybu jsem udělal já. Měli jsme z pobřeží vyculovat hned, jak jsme ho spatřili. Kdyby nás neuviděl, nikdy by se po nás nerozehnal," dodal. "Takže co teď? Jdeme dál pěšky, co?" řekla Stacy. "Půjdeme dál na jih po západní hranici Národního parku Aulavik," odpověděl Mike, "jakmile se dostaneme do určité vzdálenosti od Sachs Harbour, i když budeme pořád docela dost daleko, budu moct použít tuhle vysílačku." Vytáhl z kapsy staré vysílací zařízení s anténou. "Předtím, než jsem za tebou odjel, poprosil jsem jednoho kluka z osady, Tarkika, aby neustále kontroloval přístroj v mé pracovně. Nemusel jsem ho k tomu přesvědčovat dlouho, vysílačka v mém domku se mu strašně líbí, a jeho maminka, taková starostlivá paní jménem Arnaq, mu dovolila tam přespávat. Až tedy při západní hranici národního parku dosáhneme břehů řeky Woon, spustím tenhle krám a zkusím se mu dovolat. Kdyžtak za námi někoho pošlou na čtyřkolce," představil Mike svůj nový plán. "To zní dobře," řekla mu Stacy a poplácala ho po zádech, "jsem ráda, žes počítal se vším."


Pochod tundrou po zběsilém útěku před medvědem krátkočelým byl až nezvykle klidný. Teplota se postupně zvyšovala, až vyšplhala na celých 7°C. Sluneční paprsky napadaný sníh postupně roztavily. V okolí zakrslých keříčků začali poskakovat malí pěvci hledající potravu. Pustina ožila. Po půldruhé hodině chůze narazili Mike a Stacy na stádo pižmoňů. Bylo tvořeno jedinci všech velikostí, od drobných mláďat po staré kolosy se zjizvenými obličeji. "Jsou nádherní," řekla Stacy, když je spatřila. "Těmito zvířaty se zabývám už spoustu let," pronesl nadšeně Mike, a usmál se na Stacy, "a stejně, když je pokaždé vidím, zastaví se mi srdce. Jsou to mí nejoblíbenější savci." V uctivé vzdálenosti od pižmoňů, přežvykujících vegetaci, se proháněli sněhobílí arktičtí zajíci. V suché tundře s tajícím sněhem působili jako pěst na oko. Nebylo divu, že se někteří z nich brzy ocitli v hledáčku polárních lišek. Přímo před zraky lidské dvojice vystartoval po zajícovi mladý samec lišky s tmavou jarní srstí. Útok trval jen chvíli, a byl úspěšný. Mike by za normálních okolností lišku sledoval při odnášení kořisti, a pokoušel by se vypátrat její doupě, ale dnes to nebylo na pořadu dne. Přesto to byl on, kdo se nakonec po kilometrech chůze zastavil, aby si odpočinul. "Děláš si legraci? Na nohy, vojáku! Jde se dál!" smála se mu Stacy. "Promiňte, kapitánko, ale začínají mě tlačit moje nové boty," odpověděl na to s humorem Mike. Sedl si na zem, stáhl si boty z nohou, a protáhl si prsty. Stacy hbitě vyběhla příkrý svah. "Zas další stádo pižmoňů," řekla už trochu znuděně, když se rozhlédla po okolí. "Tam vzadu se leskne voda, to bude asi naše řeka, co?" zvolala pak na Mikea. "Nejspíš," odpověděl Mike, zabraný do práce s vysílačkou, "ale pořád jsme moc daleko. Nemůžu se odsud dovolat do Sachs Harbour." Stacy zůstala stát na svahu, a zkoumavě očima přejížděla rozlehlou tundru. Nedlouho poté její sluch zaznamenal známý hluk. Zamračila se. Stejný zvuk vydávaly letouny Shai'ri, se kterými na moři s Mikem bojovali. "Mikeu, navleč si boty! Musíme se schovat!" zařvala. Mike už ten zvuk také zaznamenal. Jakmile dohnal Stacy, objevilo se na obloze deset malých vesmírných plavidel. "Kruci," řekl Mike, "myslíš, že jdou po nás?" "Možná," odpověděla Stacy. Seběhli mezi stádo pižmoňů, které nenadálý příchod lidí notně znervóznil. Skutečná panika ho však ovládla až ve chvíli, kdy se mimozemské letouny se skřípavým, pištivým zvukem ocitly nad plání. Pižmoni se s mručením dali hromadně do pohybu, div se v tom zmatku neposráželi. Shai'ri měli skutečně zálusk na ty dva lidi, kteří se při běhu drželi kraje vyděšeného stáda. V popředí letecké skupiny se nacházel poměrně velký letoun se čtyřmi tryskami. Ovládal ho Reh'shb. Po bitvě v McClureově úžině Mikea a Stacy neztratil. I na vzdálenost mnoha kilometrů sledoval jejich pohyb telepaticky. Zdroj jejich myšlenek, jež dokázal detekovat jednoduchým telepatickým zařízením umístěným na čele, byl schopen vypátrat prakticky kdekoliv. Zatímco utíkali asi dvacet nebo pětadvacet metrů pod ním, poslal jim do myslí další zprávu: "Nevzdorujte. Nemáte šanci. Když jsme se dříve setkali, reagovali jste podrážděně. Bránili jste se nevyhnutelnému. Nemohu vám dovolit odporovat. Musíte být zabiti." Když tuto zprávu, tvořenou pouhými myšlenkami, bezeslovnými, abstraktními, a přec tak konkrétními, tolik srozumitelnými, Mike a Stacy obdrželi, opět se jim dostalo pocitu, že se vše kolem nich zpomalilo. Jakmile zprávu pochopili, jejich mysl se zase přenesla do reality. "Chtějí nás zavraždit!" křikl Mike, a byl by zakopl o kámen, kdyby včas nezareagoval a nenadskočil mu. "Pořád nejsme bezbranní," odpověděla Stacy. Namířila na Reh'shbovo plavidlo pistoli, a vystřelila. Netrefila se však. Potom se o ní bokem otřel prchající pižmoň, a ona tvrdě dopadla mezi nízké keříky. Dvě plavidla okamžitě přistála za nedalekým kopcem. Opustili je dva mimozemští vojáci, s trubicovitými střelnými zbraněmi vyšli ven, jen aby stanuli tváří v tvář hrozivému obránci, který je nehodlal nechat dál vše ničit. Přistáli totiž nedaleko doupěte velké samice medvěda krátkočelého. Její tři potomci, narození teprve na začátku jara, a tisknoucí se k sobě před malou skalní štěrbinou, byli podle jejího úsudku v ohrožení. S řevem se rozehnala po prvním mimozemšťanovi, a tlapou roztrhla břišní dutinu jeho vyzáblého, hubeného tělíčka. Druhý voják na ni namířil zbraň, a vystřelil, avšak medvědice nějakým zázrakem světelné střele uskočila, přiklusala k mimozemšťanovi, postavila se před ním, a tlapou ho praštila do hlavy. Její vítězoslavný ryk se rozezněl krajem, a všechno ostatní na chvíli ztichlo. Stádo pižmoňů na planině utvořilo stěnu rohů a rozzuřených pohledů. Také chránili svá mláďata, a nehodlali útočníkům dovolit, aby ohrozili jejich životy. Shai'ri se však zajímali pouze o lidskou dvojici. Stacy se zvedla ze země, a zamířila pistolí na další přistávající letoun. Mimozemský voják z něj hbitě vyskočil, jen aby o vteřinu později dopadl na zem s prostřelenou hlavou. Stacy si uvědomovala, že zásobník pistole na zabití zbylých nepřátel patrně nepostačí. Mike se zastavil kousek od stáda pižmoňů, a gesty Stacy naznačoval, aby běžela za ním. Zpoza protějšího kopce náhle vyšli čtyři další mimozemšťané. V závěsu za nimi pochodoval Reh'shb. Sluneční paprsky se opíraly do sytě zelené diamantové ozdoby na jeho hrudi, lámaly se v ní, a směřovaly do Staciných očí. Kapitánka Jordanová byla v přesile. Dva mimozemšťany okamžitě zastřelila, pak se však na ni snesla smršť světelných střel. Uskočila jim, načež dostala od Reh'shba další vzkaz: "Neubráníte se. Nemáte šanci. Musíte zemřít. Tento svět nyní patří Shai'ri. Vy a všichni ostatní, kteří nám vzdorujete, musíte zaplatit svými životy. Vzdor Shai'ri je zločin. Trestá se cenou nejvyšší." "Vylez z mý hlavy, bastarde jeden," zařvala Stacy a zamířila na Reh'shba pistolí. Zmáčkla spoušť, avšak v poslední chvíli před Vládcova pomocníka skočil voják kráčící nalevo před ním, a obětoval se pro něj. Reh'shb se zastavil, pohlédl na něj, a se smutkem podobným tomu lidskému pokrčil čelo. Pak natáhl ruku, prsty namířil na Stacy. Z energetického reaktoru na zápěstí vyšlehla objemná, tmavě modrá světelná střela doprovázená hlasitým zaduněním. Stacy skočila k zemi. Část svahu, kterou Reh'shb zasáhl, se rozprskla v tisíce kamínků, z nichž některé při dopadu zasáhly její záda.


Před Reh'shba dopadlo několik větších kamenů. Hodil je po něm Mike. "Stacy, zvedni se! Běžíme k řece!" křičel. Zvedl ze země další kámen, a téměř by na tu vzdálenost Reh'shba zasáhl, kdyby poslední zbylý voják po jeho boku kámen při letu vzduchem nesestřelil. Stacy po obou vyzáblých tvorech vystřelila ještě jednou, ale tentokrát se vůbec netrefila. Dala se do běhu. Dohnala Mikea, sprintujícího neobyčejnou rychlostí ke břehu řeky Woon. Když se ohlédla, spatřila další přeživší mimozemšťany, utíkající za nimi. A že byli při běhu docela rychlí! Jejich neobutá, plochá chodidla dopadala s pleskáním na zem, a odrážela je od ní jako hbité, vycvičené lidské závodníky. Pokusila se jednoho zastřelit, ale pouze mu zranila ruku. Mike seskočil ze skalní římsy ke břehu líně plynoucí řeky. Byl celý zadýchaný. Přemýšlel, co dělat. Kdyby tak měl nějakou zbraň! No jistě! Počal utíkat po proudu řeky. Jeho jedinou nadějí nyní bylo dosáhnout znovu místa útoku a sebrat některému ze zabitých mimozemšťanů ten trubicovitý kanón. Pár mimozemšťanů bylo ještě ve svých letounech. Mike byl brzy pronásledován jedním z nich. "No nazdar," řekl si pro sebe. Hned nato dostal letoun zezadu přímý zásah do trysky. Stacy již také dosáhla břehu řeky, a dál kryla Mikea. Pilot se úspěšně pokusil o přistání. Mike se obrátil k letounu, silou otevřel přední kryt, a vrhl se na útočníka. Sevřel oběma rukama jeho úzký krček, a vytáhl ho ven. Shai'ri ani nestačil popadnout svou zbraň, položenou vedle sedadla. Bránil se však s vervou. Strhl Mikeovi čepici z hlavy, hodil ji do řeky, a pak ho zatáhl za ucho tak, že Mike musel pustit. Dopadl na zem, chytl se za ucho, a dostal od mimozemšťana kopanec do obličeje. Z nosu mu vystříkla krev. Shai'ri se otočil, aby si došel pro zbraň. Ale vše, co stačil udělat, bylo vypísknout překvapením. Zbraň už držela v ruce Stacy, jež oba bojovníky dohnala. Stiskla spoušť, a z dlouhé trubice vyletěla střela, která mimozemšťanovi odstřelila hlavu. "Nevím, kolik jsem jich oddělala, ale ještě jich tu pár je. Včetně jejich vůdce," vydechla Stacy. "Myslíš, že bychom mohli skočit do toho letounu?" zeptal se Mike, stále si mnoucí ucho. "Nemůže to mít zas tak složitý ovládání," odpověděla s úsměvem Stacy, "schválně, jak moc je to podobné stíhačce." Mike rychle zakýval hlavou. Vytáhl z bundy vysílačku a pokusil se navázat spojení se Sachs Harbour. "Mohli bychom do osady doletět. Samozřejmě potom, co se zbavíme našich pronásledovatelů," řekl Mike. Stacy přišla k letounu, a zasunula do řídící komory nohu. Pak se ozvala příšerná rána. Ze skalní římsy po letounu vystřelil Reh'shb ze svého energetického reaktoru. Stacy vyletěla do vzduchu, a dopadla obličejem na skálu. Obě zbraně jí rázem vypadly z rukou. Bolestně se chytila za čelo. Bylo zkrvavené. Udělaly se jí mžitky před očima. Pohlédla na Reh'shba. Všechno se zdálo být rozmazané. Pak se prudce otočila směrem k rozbitému vesmírnému plavidlu. Drželo se kraje břehu, špička jeho přední části se už nacházela ve vodě. Těsně za ním ležel Mike. Vypadal zraněně, ale vysílačku stále držel v ruce. "Dělej, Stacy, dej se dohromady," zašeptala si pro sebe kapitánka Jordanová, přejela si prsty po ošklivé ráně na čele, zvedla trubicovitou pušku, a pokusila se střelou zasáhnout Reh'shba. Bohužel seskočil ze skalní římsy dříve, než skutečně mohl být zasažen. Stacy přiběhla k Mikeovi. "Vysílačka funguje," řekl rychle, "řekl jsem Tarkikovi, že na Banks Island útočí mimozemšťané. Ať se všichni v osadě schovají nebo se pokusí utéci." "A co my?" vyhrkla Stacy. "Pozor!" zařval Mike, a strhl Stacy k sobě. Střela z Reh'shbova energetického reaktoru ovšem byla příliš rychlá. Zasáhla Stacy do ruky. Mimoto úplně zničila zbraň, kterou v ní nesla. Pak dostal zásah i Mike. Chytil se za spálený hrudník, a začal kašlat krev. "Mám pocit, že my se z toho už nedostaneme," řekl Mike, a zakryl si ústa. Krev obarvila jeho ruku do ruda. Stacy se pokusila postavit, dostala ale ránu do nohy. Dopadla vedle Mikea. Leželi teď vedle sebe, oba smrtelně ranění, pokrytí krví. Všechno se změnilo tak rychle. Najednou byli bezmocní, a cítili, že už dlouho nevydrží. Pocítili smutek. Nechtěli zemřít, zvlášť po překonání všech těch překážek. Stacy chytla Mikea za ruku. "Díky, žes pro mě přišel," řekla docela jednoduše. Mike pokýval hlavou. Byl by něco řekl, ale nemohl. Dusil se. "Ptáte se sami sebe, proč zrovna vy? Proč zrovna vy musíte zemřít? Je to jednoduché. Abyste uvolnili místo pro nově příchozí. Tak to zkrátka chodí. Vzdor vám i všem ostatním způsobí jen více bolesti," přenesl jim do myslí Reh'shb. Pak oba odvážné lidi naposledy zasáhl. Jejich mrtvoly nechal ležet na břehu řeky Woon poblíž poničeného vesmírného plavidla, a vydal se na svou další misi, veden věrností Vládci... Nad mrtvými těly Stacy Jordanové a Mikea Browna se snesla noc, a přinesla s sebou další sněhovou bouři. Zakryti sněhem, zůstali opuštěni zde, uprostřed arktické divočiny, ve společnosti pižmoňů, polárních lišek, ledních medvědů, pterodaktylů a medvědů krátkočelých. Stali se oběťmi mimozemských kolonizátorů. Byli odvážní, bojovali do poslední chvíle, a přesto byli poraženi. Jejich cesta skončila dříve, než ji mohli dokončit.

* - odkaz na kapitolu "Hledání medvědí nestvůry" z 1. série

Tímto příběhem jsme se rozloučili s Mikem Brownem, který se objevil v příbězích "Hledání medvědí nestvůry", "459", "Schizma" a "Odlet černého motýla", a Stacy Jordanovou, jež se objevila v příběhu "Jako můra k plameni". I oni patří mezi mnohé oběti Shai'ri. Před mimozemskými kolonizátory není nikdo v bezpečí. A to všechno byl teprve začátek. Temná budoucnost se blíží...

Lovci kryptidů 4: Mike a Stacy (2/3)

14. června 2020 v 14:04 | HAAS
Po neúspěšném souboji s mimozemskými kolonizátory nad Kármánovou hranicí, během něhož byl letoun Black Butterfly A12 silně poškozen, byla kapitánka Stacy Jordanová nucena nouzově přistát na ostrově Eglinton v arktické Kanadě. Předtím, než přestala fungovat její vysílačka, odeslala Stacy tísňový signál v naději, že pro ni přijede záchranná výprava. Pouhých třicet hodin po odeslání zprávy se na pobřeží ostrova objevil Mike Brown, kanadský zoolog studující pižmoně a další arktickou zvířenu na Banks Island. Hodlá převést Stacy do inuitské osady Sachs Harbour. Ale cesta chladnými arktickými vodami na motorovém člunu nebude jednoduchá. Shai'ri přicházejí i sem. Ani jeden z nejmrazivějších koutů naší planety před nimi není v bezpečí...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: MIKE A STACY, ČÁST DRUHÁ:
Člun sebou pořádně hodil. Stacy to překvapilo, a kdyby se nezachytila jeho zadního okraje, možná by se už koupala v mrazivě studené vodě. "Pozor," řekl klidně Mike, držící oběma rukama přímý náhon motoru, "kry nejsou jenom nad hladinou, ale i pod ní. Nejsou vidět. Čas od času můžeme na nějakou narazit, tak se radši držte, nebo vás příští rána smete do moře." Mike mluvil z vlastní zkušenosti. Za ta léta, jež strávil na území Kanadského arktického souostroví prováděním zoologického výzkumu, se o nebezpečích tohoto prostředí naučil mnohé. Prošel si tvrdé lekce. Stacy v reakci na jeho radu jen pokývala hlavou. Chvíli ujížděli po hladině chladného moře mlčky. Pak se k nim z horizontu začaly pomalu táhnout ranní sluneční paprsky. "Zdá se, že noc je u konce. Tady svítá brzo," prohodila Stacy. "To víte, jsme za severním polárním kruhem. Je jaro. Dny se rychle prodlužují. Za chvilku vlastně slunce po celých čtyřiadvacet hodin nezapadne. Takové dny jsou nejzábavnější. Když jsem poprvé začal pracovat na Banks Island, musel jsem si na polární den zvyknout. Nejdřív jsem ani nedokázal oka zamhouřit," řekl na to s úsměvem Mike. Jeho úsměv byl upřímný, ale i v denním světle měl v očích cosi zvláštního, jakési nepopsatelné tajemno, které si Stacy nedokázala vysvětlit. Když na obzoru konečně ve své plné kráse zazářilo slunce, odhalilo oběma lidem, že při cestě nebyli tak úplně sami. Kam až oko dohlédlo, váleli se na ledových krách vystupujících z moře mroži všech velikostí, od malých mláďátek s nenarostlými kly až po velké, tělnaté samce, nahlas odfrkující líným rozčilením nad hlukem motorového člunu. Stacy se pousmála. "Tohle je Arktida, jak jsem si ji jako malá představovala," poznamenala. "Vy jste vlastně odkud, kapitánko Jordanová?" zeptal se Mike, opět hledící na zařízení GPS. "Z Alabamy," odpověděla, "a prosím, Mikeu, klidně mi říkej Stacy. Na titul kapitánky si rozhodně nepotrpím. Je fajn, když jsou lidé trochu víc osobní." Mike zvedl hlavu a podíval se kolem sebe. "Arktida se mění. Globální oteplování ji ovlivňuje čím dál víc. Kry, na kterých tihle mroži polehávají, bývali před lety mnohem, mnohem větší. Teď jsou to jen kusy roztálých ledovců," řekl s patřičným smutkem v hlase, "svět se opravdu mění. A nejsem si jistý, zda je to změna k lepšímu." Stacin zrak náhle zaujal pohyb jakéhosi okřídleného živočicha, který se s hlasitým krákáním objevil na obloze asi dvacet metrů napravo od člunu. "Propána, co to je?" trhla sebou Stacy, a poklepala Mikea po rameni, aby jej na živočicha upozornila. Mike na něj vrhl rychlý pohled, opět však nevypadal příliš zaujatě. Moc dobře věděl, o co se jednalo. "Tohle je pterodaktyl, Stacy," řekl. "Pterodaktyl? Tady? Jak je to možné?" "Žijí jich tu desítky, nebo možná už i stovky. Jsou původně z Mexika. Byl jsem u toho, když sem byli přeneseni. Stalo se to asi před dvěma roky, jeden muž jménem Deylin Nieto, ten stejný, který se teď snaží odrazit útok mimozemšťanů, vyslal na ostrov Ellesmere svého kovového robota Metallera a hejno agresivních ptakoještěrů, aby získal skříňku s informacemi, vypuštěnou z dosluhující družice.* Některá z těch zvířat přestala poslouchat rozkazy toho kovového chlapíka, který je na mě a mé kolegy vyslal, aby nás zabil. Od té doby v téhle části světa úspěšně přežívají, daří se jim tu," vysvětlil Mike původ těchto živočichů v mrazivé kanadské divočině. "O Nietovi ví na téhle planetě každý," reagovala na zmínku o podivném mužíčkovi s mocenskými zájmy Stacy, "a myslet si o něm můžeme, co chceme, nemůžu ale zapomenout, že jeho roboti mi před nedávnem tam nahoře zachránili život." Mike se zahleděl Stacy do očí, a na chvíli ji pohltilo to tajemno, jež je ovládalo. "Všechno se změnilo," řekl s ustrnulýma očima a zvednutým obočím. "Možná máš nakonec pravdu, Mikeu. Možná tohle opravdu je konec světa, jaký jsme ho znali. Všechno, co jsme o něm věděli, je teď jinak. Lidi jsou jiní. A všechno ostatní taky," řekla Stacy, a znovu pohlédla na ptakoještěra, ke kterému se již přidali tři další, o něco menší jedinci, patrně jeho potomstvo. Zmizeli mezi ledovci stejně tajemně, jako se objevili. "Znal jsem lidi, kteří se snažili svět změnit k lepšímu. Byl to dobrý tým, a já některé z nich znal léta," prohodil trochu šťastněji Mike, a zvedl ukazováček na pravé ruce, "s jedním z nich jsem dokonce při té akci na Ellesmere spolupracoval." Pak jeho hlas opět klesl: "Později bohužel zemřel... Nevím, jak jsou na tom teď. I oni se změnili. A kdo ví, co se jim přihodilo během téhle krize." "Možná vím, o kom mluvíš. Před pár dny jsem měla tu čest s pár z nich spolupracovat. Je mezi nimi i jeden devatenáctiletý mladík, šíleně odhodlaný změnit současnou situaci k lepšímu," řekla na to Stacy. Oba moc dobře věděli, o kterém týmu právě hovořili. "To zní dobře. Ale nějak nevím, jestli..." odpověděl Mike, a pak strnul. "Jestli co?" zeptala se Stacy, a nato se zahleděla před člun. Ve výšce přibližně sto metrů nad hladinou McClureovy úžiny se nacházely dvě pomalu klesající vesmírné lodě. Mike úplně ožil. "Říkal jsem, že to bude drsná cesta. Teď se pořádně drž. Musíme projet pod nimi, žádnou oklikou se mezi těmi krami dát nemůžeme," vyhrkl rychle, a nahodil motor na maximum. Člun se rozjel závratnou rychlostí, čas od času vyskočil nad hladinu, pak na ni zase s hlasitým cáknutím dopadl, a řítil se vpřed. "Nějaká další plavidla?" zeptal se rychle Mike. Stacy pohlédla nad sebe. Jednoho kosmického giganta právě opustily dva menší letouny, doprovázené ještě jedním vyslaným z lodě druhé. "Jo, poslali na nás něco rychlejšího. Vědí o nás," odpověděla spěšně Stacy, a vytáhla z kapsy své teplé černé bundy pistoli. Intuitivně chápala, že ji dříve nebo později bude muset použít. Letouny utvořily bojovou formaci, jeden letěl vpředu, ostatní dva vzadu po stranách, a v jeden moment trubicovité zbraně umístěné na všech třech začaly opouštět tmavě modré výbušné střely. Divoce prorážely vodní hladinu, a tříštily ledové kry na tisíce malých úlomků, bouřlivě se zvedajících do vzduchu. Mroži hromadně v zoufalství skákali do vody, některé z nich však střely zasáhly, a okamžitě zabily. "Jeď rychleji!" zařvala Stacy na Mikea. Série střel se rapidně blížila ke člunu. Mike se pokusil o okamžité zrychlení. Problémem však je, že motorové čluny dokáží sotva vyvinout rychlost vyšší než padesát uzlů. A mimozemské letouny řítící se vzduchem, poháněné technologií vyspělejší, než jakou si lidé kdy dokázali představit, měly zkrátka navrch. "Krám jeden!" zařval Mike, a prudce člun otočil. Kdyby ho nestrhl na stranu, byl by člun již prostřílen skrz na skrz.


"Zkusím je sestřelit," vyhrkla Stacy, a namířila pistoli na první letoun, který se směrem ke člunu otočil. Nenacházel se příliš daleko, a Stacy si byla jista tím, že na krátkou vzdálenost ho zasáhne. Namířila hlaveň na tělo mimozemšťana, sedícího za zeleným předním krytem, zdánlivě připomínajícím sklo, a zmáčkla spoušť. Byl to přímý zásah. Hlava mimozemšťana na kryt bezvládně dopadla, a letoun spadl do moře. Těsně poté, co ho trefila, však levá stěna člunu narazila o ledovou kru, a mrštila tak Stacy přímo na Mikea. Byla to doslova řetězová reakce. Stacy natlačila Mikea k okraji člunu, a tím pádem i ke kře, a on dostal ledem přímý zásah do obličeje. Nepronesl však ani slovo, dokonce ani nevzdychl. Jen si rukavicemi rychle přejel po naraženém obličeji, postavil se, popadl do rukou náhon, a znovu nastartoval motor. Druhý letoun se již blížil. "Kruci, tuhle mašinu nenahodím včas," řekl naštvaně Mike, a vytasil také svou pistoli. Namířil ji na cíl a několikrát po sobě zmáčkl spoušť, a přestože jakožto vědecký pracovník nebyl tak dobrým střelcem jako Stacy, vojenská profesionálka, podařilo se mu jednou či dvěma kulkami zasáhnout trysku na levé zadní části mimozemského plavidla. To začalo pomalu klesat k vodní hladině, a když na ní přistálo, byť hladce, aniž by pilotovi hrozilo nebezpečí úrazu, byl již člun v pohybu. Stacy se snažila strefit poslední letoun, pohyboval se však vzduchem až příliš hbitě. Na chvíli ve světle slunka zahlédla postavu, která ho řídila. Tento mimozemšťan byl oblečen jinak než ostatní dva. I přes zelený kryt bylo poznat, že byl oděn v tmavě červeném obleku, nikoliv pouze v modrých kalhotách. Když se k člunu přiblížil dostatečně natolik, aby ho Stacy zasáhla, s hrůzou zjistila, že vyčerpala zásobník. Mike reagoval velmi pohotově. Jeho bystrý sluch prázdné cvakání pistole v hluku motorového člunu bez problémů zaznamenal, a vmáčkl Stacy do ruky svou zbraň dříve, než si o to stačila říct. I přes vážnost situace se na něj musela děkovně usmát. Mike byl možná tajemný, ale byl také nesmírně chápavý a inteligentní. Ve chvíli, kdy Stacy zaměřila pistoli na malé vesmírné plavidlo, pocítila cosi zvláštního. Něco ostrého, nějaká cizí myšlenka projela její hlavou. Chvíli němě hleděla na letoun, který se snížil na úroveň člunu, a pomalu, v jeho rychlosti, letěl v závěsu za ním. Stacy pohlédla do drobných, lesklých, korálkovitých očí v té zjizvené, vrásčité tváři s velkou mozkovnou. Na čele měl mimozemšťan umístěny dvě destičky spojené tlustým drátem. Stacy to pochopila. Tento Shai'ri pronikl telepaticky do jejího mozku. V plavidle se postavil, a otevřel zelený kryt, jenž se přestal pohybovat, až když dosáhl pravého úhlu vzhledem k letounu. Sytě rudý oblek s velkým, zářivým, plným zeleným kruhem na hrudi, připomínajícím démant, působil až omamným dojmem. "Na co čekáš, Stacy? Našijte to do něj, kapitánko!" zvolal Mike, a pohlédl za sebe. I on nyní ucítil přítomnost mimozemšťana v hloubi své mysli. Měl pocit, jako by se na chvíli zastavil čas. Shai'ri přenesl Mikeovi a Stacy do mysli jasnou zprávu. Nebyla podána v žádném jazyce, hlavami jim nezvonila slova ani mimozemského jazyka, ani angličtiny. Přesto to byl vzkaz natolik jasný, že mu porozuměli. Pochopili každý ždibec toho, co jim do hlav přenesl. Poslal jim tu zprávu v průběhu několika vteřin, avšak jejich mozkům připadalo, že ji zpracovávali celé hodiny. Všechno kolem jako by se zastavilo, hluk motoru se zpomalil. Ta zpráva byla i ve své abstraktní formě velice konkrétní: "Jsem Reh'shb, pravá ruka, pomocník a mentor Vládce, mocného Shy'rka, nového pána tohoto světa. Nevzdorujte. Nemá to cenu. Nejste dostatečně vyvinutí na to, abyste Shai'ri odolali. Nemáte šanci jako jednotlivci, nemáte šanci jako celý druh, nikdo z vás, ani ostatní obyvatelé této planety. Váš svět patří Shai'ri. Je to náš svět. Vzdejte se. Nevzdorujte." Po předání této zprávy natáhl mimozemšťan ruku. Měl na ní připnutý kruhovitý, prstencovitý útvar, patrně energetický reaktor. V tu chvíli se Stacy vzpamatovala. Myšlenky se jí vrátily zpět v čase, do minulé noci, kdy se jí zdála příšerná noční můra. Mimozemšťané jí v ní ohmatávali obličej. Byl to tak úděsný pocit. Jen když k ní Reh'shb natahoval své prsty, celá ta hrůza se jí znovu živě vybavila. Přenesla se zpět do reality, mimozemšťan nad ní přestal mít kontrolu, natáhla ruku s pistolí, a třikrát do letounu střelila. Plavidlo dopadlo na vodní hladinu, zatočilo se na ní, a špičkou narazilo do ledové kry. "Proboha!" vyhrkl Mike, a prsty si vjel do očí. Vyděšeně oddechl. "Jeď!" křikla na něj Stacy. Poničený letoun s telepaticky komunikujícím mimozemšťanem byl brzy daleko za nimi.


Chvíli trvalo, než se z toho zážitku oba vzpamatovali. "Taky ti vlezl do hlavy, že?" zeptal se Mike, a starostlivě se na Stacy podíval. "Byl to tak divný pocit," zakroutila nevěřícně hlavou Stacy, "něco mi řekl, a přitom... přitom ani nemluvil. Byly to jen myšlenky, ale tak strašně konkrétní." "Cítil jsem, jak se stavěl nad nás, jako bychom byli něco míň, něco méně vyvinutého. Bylo to vážně divné," dodal Mike. Stacy souhlasila. Pak očima prozkoumala zásobník v Mikeově pistoli. "Pořád máme třináct nábojů, to není tak špatné," sdělila mu. "Jak jsem mluvil o tom, že se svět mění," řekl asi po minutě mlčení Mike, "jsou to zážitky jako tyhle, které mě nutí o tom přemýšlet. Strávil jsem celý svůj život studiem zvířat, od malička jsem jimi byl posedlý, a zabýval jsem se tvory, kteří v našem světě žijí, a fungují v něm, a takový svět je pak jakýmsi celkem, jehož jsme součástí." Pak nevěřícně odfrkl, a zavřel oči. "Teď se v něm objevují živí tvorové, kteří nejsou nic, jako čím jsem se celý svůj život zabýval. Je to strašně zvláštní. Byl bych rád, kdyby se všechno vrátilo zpátky. Jenže svět, ve kterém žijeme, doopravdy není takový, s jakým jsem vyrostl." "Já celou tuhle situaci chápu. Je to válečný konflikt. A těch jsem se účastnila pětadvacet let. Jen tentokrát náš nepřítel přišel z vesmíru," řekla Stacy. "To mě děsí," odpověděl na to jednoduše Mike. Po několika hodinách jízdy na jihovýchod od ostrova Eglinton se na obzoru začaly rýsovat břehy severního cípu Banks Island. Bohužel však zavládlo nevlídné počasí. Vítr na moři zesílil. Začal si s člunem pohrávat, a Mike měl co dělat, aby udržel směr. Nakonec se vichr změnil v úplnou větrnou bouři. Mike přirazil člun ke kamenitému břehu, hodil si na čepici kapuci, a zvolal na Stacy: "Tohle je příšerné! S takovou se do Sachs Harbour v blízké době nedostaneme! Měli bychom zůstat na pobřeží, než bouře skončí!" Stacy pomohla Mikeovi vytáhnout člun z vody na pevninu, a upevnit ho mezi kameny, aby vítr člun lehce nepřevrátil. Postupně začínalo sněžit. Prudká vichřice bičovala oba odvážlivce do obličejů, a do očí, nosu i úst jim neustále vhazovala sněhové vločky. Museli se schovat. Mike dovedl Stacy na malou zasněženou plošinku ve snaze najít nějaký průsmyk mezi skalisky, kde by se před bouří skryli. Stacy si povšimla malé jeskyňky. Byl to dokonalý úkryt. Jakmile zalezli do útulné skalní štěrbiny, rozlomila Stacy energetickou tyčinku, a polovinu nabídla Mikeovi. S radostí ji přijal. Konečně si po několika hodinách divoké jízdy odpočinuli.

* - Mike se zmiňuje o událostech epizody "459" ze 2. série

Podaří se Mikeovi a Stacy dosáhnout Sachs Harbour na jihozápadě Banks Island? Pořád ještě před sebou mají dlouhou cestu! A nebezpečí není konec. Co je čeká? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 4: Mike a Stacy (1/3)

13. června 2020 v 13:37 | HAAS
Invaze Shai'ri změní naši planetu navždy. Lidstvo čeká temná budoucnost, plná strádání, hrůzy a postupného vymírání. Válka však teprve začala, a jsou tací, kteří se mimozemským kolonizátorům postavili, ač v mnoha případech neúspěšně. Jen krátce poté, co tisíce vesmírných lodí hromadně začaly přistávat na Zemi, a vnesly do světa lidí chaos a destrukci, vyslala CIA skvadru technologicky vyspělých letounů typu Black Butterfly, aby planetu chránili nad Kármánovou hranicí. Skupině odvážných leteckých bojovníků ve čtyřech desítkách Černých motýlů velela kapitánka Stacy Jordanová, nesmírně odvážná žena s mnoha lety bojové praxe ve válečných zónách. Přestože se Stacy snažila vést protiútok, jak jen nejlépe mohla, Černí motýli byli nakonec poraženi. Na konci epizody "Jako můra k plameni" byl její letoun vážně poškozen, nebyla schopna změnit kurz, a byla tedy nucena nouzově přistát kdesi v arktické Kanadě... Toto je příběh o tom, co následovalo. Jakkoliv překvapivé se to může zdát, jeho součástí se stal ještě jeden člověk, jeden z mála, kteří tuto mrazivou část světa nazývají svým domovem.

LOVCI KRYPTIDŮ 4: MIKE A STACY, ČÁST PRVNÍ:
Letoun neskutečnou rychlostí proletěl mračny. Strmě klesal. Před několika desítkami vteřin vletěl do atmosféry, a zrychlil natolik, že pilotka již nedokázala očima rozeznat cokoliv, co se kolem něj nacházelo. Všechny ty mraky, všechna ta šedivá modř, pro ni představovaly jednu velkou neforemnou skvrnu. Se zatnutými zuby mačkala knipl, a snažila se letoun ve vzduchu trochu vyrovnat. Avšak poškození, jež Black Butterfly A12 utrpěl ve výšce více než sto kilometrů nad povrchem Skandinávského poloostrova v souboji s obrovskou vesmírnou lodí Shai'ri, byla příliš vážná. Stacy Jordanová nad ním zkrátka nedokázala získat kontrolu. Ovládací panel se sám od sebe zapínal a zase vypínal, a kdyby nebyla zkušenou pilotkou, všechna ta blikající světélka by ji jistě rozptýlila. Pořád se snažila zachovat chladnou hlavu, i když motor třaskal, jako by se každou chvíli chystal vypnout. Doufala, že se jí podaří s letounem nouzově přistát někde na hladině moře. Jenže to bylo stále v nedohlednu. "Tak jo, Stacy, tohle může být to nejtvrdší přistání, kterés kdy v životě provedla. Ale pořád to může být přistání," řekla si pro sebe nahlas, a silou pohnula s kniplem. Letoun s sebou trochu hodil, pohnul se o pár stupňů, a to bylo povzbudivé. Stále se však rychlostí blesku blížil k zemi. Stacy prstem přejela po ovládacím monitoru. Na vteřinku se nahodil. Chtěla do systému zadat povel k okamžitému snížení rychlosti, monitor se však opět vypnul, a sám od sebe se probudil až o deset vteřin později. Když se to stalo, měla už kapitánka Jordanová úplně jiné starosti. V té rychlosti se před ní náhle objevila přistávající vesmírná loď. Byl to několik stovek metrů vysoký, podlouhlý gigant, pomalu se snižující k zemskému povrchu. Černý motýl se k němu nekontrolovaně blížil. Bylo evidentní, že se obě plavidla srazí. Stacy pohnula s kniplem na stranu, hbitě zmáčkla několik tlačítek vedle variometru, a Černý motýl se zatočil jako při aerobatické show. Vesmírného leviatana přenášejícího stovky nebo dokonce tisíce mimozemšťanů minul jen o pár metrů. Zda se pak Černý motýl ocitl pod jeho palbou, či zda byl mimozemšťany zcela ignorován, to bylo Stacy vcelku jedno. Ani se jí nezrychlil srdeční tep. Pohlédla na monitor, a vstřebala informaci o výšce. Letoun se řítil k zemi závratnou rychlostí, s každou vteřinu urazil několik desítek kilometrů. Konečně se jí ale podařilo zadat do systému přistávací protokol, a vysunout ze zadní části Černého motýla brzdící padák. V tuto chvíli se jí také začaly zobrazovat informace o současné lokaci přístroje. Stacy nebyla vůbec překvapena tím, že pod sebou spatřila tisíce ledových ker, plujících v chladném, šedivém oceánu. Táhly se na celé kilometry. Stacy si uvědomila nepříjemnou pravdu. Při přistání na vodní ploše totiž mohl letoun jednoduše narazit do některé z ker, případně se mohl zachytit o kus ledovce skrývajícího se pod vodní hladinou. Takové nouzové přistání by pak mohlo skončit katastroficky. Jak se tak Černý motýl blížil k vodní hladině, dařilo se Stacy jej postupně zpomalovat. Ve chvíli, kdy už se nacházel jen asi kilometr nad úrovní moře, vybrala si Stacy pěkné místečko k přistání. Byla to vodní plocha kousek od pobřeží velkého, pravděpodobně neobydleného arktického ostrova. Teprve když letoun klesl na osm set metrů, přesvědčila se Stacy, že to místo určitě přeletí. Místo toho zamířil klesající letoun nad pevninu. Nic se nezdálo být ztraceno, Stacy hodlala přistát na holé, jemně zasněžené pustině, pak ale letoun křídlem jemně olízl okraj vysokého ledovce, hodil sebou, zrychlil, motor začal vrčet, a všechno bylo v tahu. Nad jihovýchodním cípem ostrova proletěl Černý motýl se značnými problémy. Vysunutá kola se z něj nakonec urvala, když mocně dopadl na povrch nízkého ledovce. Stacy soustředila veškerou svou energii k tomu, aby ho včas zastavila. Možná jí v tom pomohl i silný arktický vítr, který zafučel do brzdícího padáku, a stroj tak zastavil. Špička přední části Černého motýla se zastavila pouhé dva metry před hranicí ledovce a moře, i při té hrůze se pomalinku, klidně vzdouvajícího asi dvacet stop pod ním. Stacy chvíli trvalo, než to celé zpracovala. Nahlas vydechla, odepnula bezpečnostní pás, a zaujala na sedadle odpočnou pozici. Vše, na co pohlížela, bylo moře a plovoucí kry. Odpočívala několik minut, a přitom se jí hlavou honily všechny nedávné vzpomínky. Při boji nad Kármánovou hranicí téměř přišla o život hned dvakrát. Při boji s gigantickou vesmírnou lodí mířící do Skandinávie zemřely desítky skvělých vojáků, a Stacy přemýšlela, jestli to nebylo částečně její vinou. A pak se jí mozkem začaly drát mlhavé vzpomínky na vše, co se stalo v posledních minutách. Silou se odtrhla od sedadla a vstala. Zatočila se jí hlava, vymotala se z kokpitu, a jen taktak se zachytila pravé stěny paluby. S trochou zděšení vydechla ještě jednou. "Proboha, dej se dohromady, Stacy," řekla si, "teď tě nemůže ovládnout posttraumatický stres. Teď ne." Rozhodla se podívat se ven. S hlasitým zasyčením se před ní otevřely vstupní dveře, a Stacy pomalu vyšla ven. Prudký studený vítr ji praštil do očí, až začaly slzet. Momentálně to však pomohlo. Zbavila se těch úděsných myšlenek. Hned nato se vrátila do kokpitu, a zkontrolovala své souřadnice. Nacházela se na pobřeží ostrova Eglinton v Kanadském arktickém souostroví. Tento ostrov s rozlohou přibližně 1500 čtverečních kilometrů byl neobydlený. Stacy Jordanová ztroskotala uvnitř arktické divočiny. Přes částečně nefunkční vysílací zařízení, fungující jen tehdy, když se mu zachtělo, vyslala tísňový signál. Nemohla použít vojenská komunikační zařízení, poněvadž systém Černého motýla zkrachoval jen minuty po přistání. V přesvědčení, že vyslání volání o pomoc bylo úspěšné, zašla do zadní části letounu, vytáhla ze skříňky tlustou černou zimní bundu, zapnula si ji až k bradě, a vyšla ven. Obhlédla okolí. Kdyby nic jiného, brzy se přesvědčila o tom, že jí zde nehrozilo žádné nebezpečí. Ostrov Eglinton dosud nebyl mimozemskými kolonizátory navštíven.


Po průzkumu se Stacy vrátila na palubu, kde strávila celý zbytek dne. O zásoby jídla na několik příštích dnů neměla nouzi, v potravinových sáčcích byla spousta energetických tyčinek, sójových suků a vitamínových kapslí. Nehodlala jimi však plýtvat, nedokázala totiž určit, jak dlouho zde bude ztracena, a zda během té strašné krize její volání o pomoc vůbec někdo zaznamená. Jakmile padla tma, uložila se ke spánku na lůžku v zadní části paluby. Stále se v ní drželo teplo, takže Stacy spala pouze v uniformě a tenkém spacím pytli. Topení však bylo vyřazeno, a neustálým vycházením ven a tedy i otevíráním dveří se nakonec měl do poničeného letounu dostat chlad. Dalšího dne ráno si Stacy zašla pro vodu. Nabrala do kastrolu trochu sněhu, a na palubě ho pak nechala roztát a vodu následně ohřát nad vařičem na baterie. Po snídani složené z jednoho sójového suku doplněného o vitamínovou kapsli zapitou vodou se vydala na další průzkum. Neopomněla vzít si obyčejnou pistoli, jedinou zbraň, která jí zbyla. Brzy se přesvědčila o tom, že tu nebyla až tak úplně v bezpečí, jak se zprvu domnívala. Sama pro sebe si zakývala hlavou s oddechnutím značícím mírné znepokojení, jakmile zahlédla velkého ledního medvěda kráčejícího po ledové kře kousek od pobřeží ostrova. Roztrhané tulení tělo, které nasycený medvěd opouštěl, značilo, čeho je jeden z největších predátorů Arktidy schopen. Dalšího, byť o něco menšího ledního medvěda, patrně nedospělého samce, potkala Stacy o hodinu později na kamenité pláži. Zahlédla ho jen z dálky, instinktivně však začala couvat. "Tenhle průzkum byl asi docela blbej nápad," zašeptala si pro sebe. Spatřila, jak se medvěd postavil na zadní, zaklonil hlavu, a začenichal. Postavil se zase na všechny čtyři, a začal kráčet směrem ke Stacy. Ta zrychlila krok. Byl nejvyšší čas vrátit se do Černého motýla. Mladý medvědí samec se náhle rozběhl, a bylo jasné, co zamýšlel. Polární medvědi patří mezi několik málo velkých predátorů, kteří zabíjejí lidi ne ze strachu či jen v sebeobraně, ale pro potravu. Stacy přiběhla k okraji ledovce, pokusila se na něj vyškrábat, ale sklouzla z něj, a narazila si stehno levé nohy o velký oblý skalní výběžek. Nezbývalo jí nic jiného, než po medvědovi vystřelit. Mířila schválně nad něj, a dvakrát zmáčkla spoušť. Medvěd se zastavil, ale stále si ji prohlížel, a nevypadalo to, že by byl úplně vystrašen. Učinil jeden krok vpřed, jen aby zjistil, jak bude ten hustě zakrytý dvounožec reagovat. "Běž pryč!" zařvala na něj Stacy. Její tón byl velmi agresivní. Moc dobře věděla, že nemůže nepříteli, byť je relativně nevinným zvířetem, ukázat strach. Medvěd zůstal stát jako solný sloup. Stacy se začala škrábat na ledovec, a neustále se při tom na medvěda otáčela. Když se jí začal zdát opět docela neklidný, vystřelila mezi kameny dva nebo tři metry před něj. Zvíře sebou trhlo, a začalo se vzdalovat, ačkoliv svým pohledem o člověka stále projevovalo zájem. "Bláznivý," řekla si pro sebe Stacy poté, co se vrátila do letounu. Přestože to bylo riskantní setkání, připadalo jí to celé o moc méně hrozivé než válka s mimozemšťany. Kdyby měla strávit zbytek svého života v této odlehlé divočině, možná by na nebezpečí hrozící lidstvu zcela zapomněla. V kokpitu jí čekalo další překvapení. I vysílačka už přestala fungovat. Stacy musela doufat, že včerejší zprávu někdo zachytil. Neměla již možnost vyslat další. Večer snědla energetickou tyčinku, zapila ji horkou vodou, a uložila se ke spánku. Zdály se jí prapodivné sny. V jednu chvíli měla jakousi bizarní vizi, během níž ve stíhačce rychle klesala k písečným dunám. Ty se však začaly měnit ve zvláštní patvary, až nakonec získaly podobu vrásčitých mimozemšťanů. Ti svými dlouhými prsty ohmatávali Stacin obličej, hrozivě u toho pištěli, a z temné oblohy pokryté tisíci hvězd k ní přilétaly kosmické lodě. Podlouhlé modré střely pustošily vše kolem, a do toho se ozýval nářek dětí. Stacy sebou cukla, a sletěla z lůžka. "Fuj," řekla nahlas, a zatřásla hlavou. Vtom uslyšela kroky ozývající se zvenčí. Lekla se snad ještě víc, a popadla pistoli, kterou před spaním položila pod lůžko. Venku něco bylo. Blížilo se to k letounu. Dupání se i na ledu překvapivě hlasitě ozývalo. Mohl to být jen lední medvěd, anebo také voják Shai'ri. Takové myšlenky se Stacy po své noční můře nedokázala zbavit.

Prince of Wales Island (Nunavut) - Wikiwand

Pak se ozvalo jemné zaklepání na dveře. "Kapitánko Jordanová? Jste tam? Haló?!" ozval se hlas nějakého muže, mluvícího s kanadským přízvukem. Stacy se usmála. Její tísňový signál přece jen někdo zachytil, a přijel pro ní jen nějakých třicet hodin po jeho odeslání. Otevřela dveře letounu. Stál před nimi jen jeden chlapík s baterkou, s černou čepicí na hlavě a v hnědé bundě s výrazným chlupatým kožíškem kolem krku. "Dostal jsem Vaši zprávu," řekl, "mohu vstoupit dovnitř?" "Určitě," odpověděla Stacy, a dveře po příchodu chlapíka zavřela. "Jmenuji se Mike Brown," představil se ten Kanaďan, "jsem zoolog a pracuji na výzkumu pižmoňů a dalších živočichů v osadě Sachs Harbour na Banks Island*. Máte štěstí, že jsem vaše volání zachytil zrovna já, pokud vím, tak nikdo jiný v okolí několika stovek kilometrů odsud nemá tak dobrou vysílačku, jako já. Inuiti, kteří v osadě žijí, takové moderní technologie nevyužívají." "Děkuju, že jste sem přijel," řekla Stacy. "Počítám, že váš letoun je kaput. Odvezu vás do Sachs Harbour, tam budete v bezpečí," řekl Mike. Stacy pokývala hlavou, a vzala si všechny své věci, včetně pár tyčinek a pistole. Mike jí půjčil druhou baterku, a odvedl ji k pobřeží. Stacy na toho muže ve tmě zatím pořádně neviděla, ale zdál se být velmi nápomocným a příjemným. "Takže vy jste ze Sachs Harbour? Z Banks Island? To je pořádná dálka odsud, ne? Jak jste sem přijel? Je s vámi ještě někdo?" zeptala se. "Původně jsem z Vancouveru, ale žiju v Sachs Harbour. Jo, je to dálka. Přijel jsem na motorovém člunu. Koukněte, támhle je. A ne, jsem tu sám," odpověděl Mike na všechny otázky. "Doufám, že vás to neohrozilo," řekla Stacy. "No, když jsem sem odpoledne jel, viděl jsem pár vesmírných lodí nad McClureovou úžinou. Zpáteční cesta bude drsná. Určitě jich tam bude víc," odpověděl Mike. "Máte nějaké zbraně?" "Pistoli." "Já taky. To se nezdá být moc proti těm mimozemšťanům... Přistála sem tady, protože jsem s nimi bojovala... Možná tomu neuvěříte, ale vedla jsem skvadru čtyř desítek letounů, které měly jejich invazi odrazit," rozpovídala se Stacy. "Nemám důvod vám nevěřit, už jste to popsala v té zprávě," odpověděl Mike. Stacy konečně ve světle baterky pohlédla do jeho obličeje. Měl takový zvláštní, tajemný výraz. Nahodil motor, a člun se rozjel. Mike vytáhl z kapsy své bundy GPS zařízení a chvíli na něj němě hleděl. "Jste v pořádku?" zeptal se pak. "Ano," odpověděla Stacy, "už jsem pár takových věcí zažila. Léta jsem lítala se stíhačkama. Jednou mě zasáhli v Iráku, už je to pár let. Týden jsem pak žila v poničené stíhačce v poušti. Teď jsem měla aspoň zásoby jídla, lidi, co nás sem poslali, mysleli na všechno. Taky to měl být dlouhý výlet do kosmu. Ale tehdy jsem musela přežívat na pouštních pavoucích, a jedla jsem je syrové. Chybí mi ty časy..." "Mě chybí ty časy, kdy všechno bylo normální, a kdy se v rozhlase v jednom kuse nemluvilo o mimozemšťanech, o robotech a kryptidech," řekl na to Mike, a ve světle baterky se mu na obličeji objevil příjemný úsměv, "to byly klidné časy. Myslíte si, že tohle je konec světa, jaký ho známe?" Stacy jen pokrčila rameny. Ohlédla se zpět, ostrov Eglinton a její letoun již pohltila temnota. Přemýšlela nad tím, co ji ve společnosti s tím kanadským zoologem ještě mohlo potkat...

* - Sachs Harbour na Banks Island byl Mikeovou základnou již mnoho let - dlouho předtím, než se poprvé představil v příběhu Hledání medvědí nestvůry z 1. série

Co čeká kapitánku Stacy Jordanovou a Mikea Browna při cestě z ostrova Eglinton na Banks Island? Setkají se při tomto dobrodružství s Shai'ri? Pokračování zítra, 14. června...

Lovci kryptidů 4: Přípravy na vyhubení (3/3)

6. června 2020 v 14:10 | HAAS
Ewet Mbenga dostal od Lovců kryptidů nesmírně důležitý úkol - najít Clauda Ngoye, jenž se skrývá v Konžském deštném pralese, nepříliš daleko od Ewetovy vesnice, a zabránit mu v použití komunikačního přístroje Shai'ri, sloužícího k přenosu drobné hmoty na velké vzdálenosti, a tedy i rozeslání smrtelného viru. Podle Deana Owena bude virus přenášený původně Tatzelwurmovým parazitem rozhodujícím faktorem, jenž v příštích letech smaže většinu lidské populace ze zemského povrchu... Po strastiplné cestě pralesem, při níž Ewet nejednou unikl jisté smrti, dorazil nakonec do Ngoyova úkrytu, jehož souřadnice mu předal Pierre. Zde s hrůzou přišel na to, že Ngoy se smrtící přístroj chystá brzy uvést do chodu. Pokusil se mu jej ukrást, Ngoy ho však chytil. Znemožnil mu použít ke své obraně zapalovač, a přitiskl ho ke skále. Pak Ewetovi sdělil něco příšerného. Pro skrytí v relativní blízkosti vesnice má důvod; chystá se do ní pomocí zařízení virus odeslat, a zabít tak všechny Ewetovy nejbližší. Pokud experiment vyjde, Ngoye nic nezastaví před rozesláním viru po celé planetě... A ačkoliv k započetí takové genocidy bude potřebovat mnohem více energie, než je v současné době schopen přístroji dodat, je vůči lidstvu již tak zahořklý, že pro to udělá vše možné...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍPRAVY NA VYHUBENÍ, ČÁST TŘETÍ:
Ewetovi se udělalo zle. Vážil dlouhou, nebezpečnou cestu sem, do hlubin pralesa, aby Ngoyovi zabránil v uskutečnění strašného plánu. A nyní byl slizem přitisklý ke skalní stěně, tři metry nad zemí, krvácel z rány na tváři, a přemáhal jej pocit neúspěchu. Nemohl dělat nic. Pouze sledoval, jak Ngoy pomalu přístroj zapínal, jako by si ten okamžik vychutnával. Za několik chvil měl být virus rozeslán po celé vesničce, a všichni, na kterých Ewetovi záleželo, všichni, se kterými žil, pro které pracoval a kteří mu byli ze všech nejblíže, se měli nakazit a následně zemřít. Syčel zlostí, chvílemi mu bylo do breku, a neustále se snažil vlastní silou vrstvu slizu protrhnout. Ale nebylo mu to nic platné. Ngoy přes ten velký slizový kotouč cítil každý Ewetův pohyb, a pokaždé, když odvážný muž napjal svaly, stáhl Ngoy své sevření o něco víc, jako hroznýš, který škrtí svou oběť. A pokaždé, když tak učinil, a uslyšel Ewetovo bolestivé vydechnutí, zlověstný úsměv v jeho obličeji se trošičku rozšířil. Mučení třeba jediného zástupce druhu, který tak nenáviděl, a který zruinoval celý Ngoyův život, jej až pateticky těšilo, třebaže ten jedinec neměl s tragédií, ke které v roce 1980 v Konžském deštném lese došlo, absolutně nic společného. "Claude, vždyť tohle je šílené!" zařval Ewet poté, co sliznaté příšeře zahleděl do očí. "Mluvíš o tom, že lidé vyhubili tvůj druh, a že zabili všechny, které jsi měl rád... Představ si, jaké to je pro mě. Ty teď zabiješ všechny, jež jsou mi blízcí, a způsobíš mi úplně to samé, co nějací prohnaní darebáci kdysi způsobili tobě! Nedokážeš snad se mnou soucítit?" mluvil dále Ewet, třesoucí se ve svírající se vrstvě slizu, ve snaze probudit v Ngoyovi empatii. "Na podobné věci už nehraji," odpověděl suše Ngoy. "Tomu nevěřím! Rozumíš tomu, já to vím. Ten zážitek tě musel změnit, ale ne natolik, aby ses sám sebe neptal, zda všechny ty hrozné věci, co jsi dělal, byly správné. Nakonec jsi dokonce s lidmi spolupracoval... Nutíš se tady do ubližování naprosto nevinných lidí, a chceš je pozabíjet jenom proto, že jsou to lidé. To v sobě přece nemá špetku racionality," pokračoval Ewet. Ngoy zvedl hlavu od zapnutého přístroje, připraveného k rozšíření viru, a rychle k Ewetovi přistoupil. "Neposlouchal jsi snad, co jsem ti řekl? Vrátím lidem to, co oni provedli Rapanai - ano, tak jsme se jmenovali - Curupirám a ostatním druhům, které sprovodily ze světa. Všichni jejich zástupci byli také nevinní. Tak zmlkni, červe," řekl docela klidně, jen se špetkou naštvání a s ďábelským úsměvem. Pak znovu přikročil k přístroji. "Kdysi žil v pralese mladý Rapanai jménem R'shakk. Byl zvědavý, přátelský, a taky nevinný. Podařilo se mu ten masakr přežít, jen proto, aby ho usmrtila bolest ze ztráty ostatních Rapanai. R'shakk by určitě pochopil, cos mi teď řekl. Ale nikdy se nevrátí. Lidé zbavili jeho život veškeré radosti, a naplnili ho touhou po pomstě... Je tak zvláštní to jméno vyslovit... Sám sebe jsem tak nenazval mnoho roků... Slíbil jsem si, že na R'shakka navždy zapomenu, a zničím lidský druh. Čtyři desítky let teroru a zabíjení jednotlivců, a teď jsem zde. Jen krůček od začátku velkého vymírání. Tvá slova mě nepřesvědčí," řekl s pocity smutku, nostalgie i hněvu Ngoy. Zasunul do přístroje pramen slizu ze své pravé ruky, načež se rozsvítila světla po celém sloupku. "Nedělej to! Ne!!!" zařval Ewet. Náhle ucítil, že Ngoy povolil sevření. Soustředil se hlavně na dodávání energie do přístroje. Ewetovi se rychle podařilo vysunout zpod slizového kotouče ruku, a sáhnout po kameni na skalní římse. Rychle se hmatem přesvědčil, že kámen byl ostrý, a pak jej plnou silou vrhl na zařízení. Ostrý hrot kamene zamířil ke spodnímu světlu. Svislé zorničky v Ngoyových očích se překvapením rozšířily. Stačila jediná chvíle nesoustředění, a jediná zbraň, jež mohla Ngoyovi umožnit pomstít se lidskému druhu, byla zničena. Jenže Claude Ngoy se vždy soustředil na to, co dělal. Bytost, jež dokázala na celé kilometry ucítit vibrace Ewetových kroků, nemohla být poražena vrhnutím kamene ze vzdálenosti pár metrů. Těsně předtím, než mohl kámen přístroj zasáhnout, vyskočila z Ngoyovy pravé nohy tenká vrstva slizu, kámen v letu obalila, pak se z ní vysunula jakási stopka, a přitáhla obalený kámen k zemi. Celé se to stalo v průběhu několika setin vteřiny. "Pozdě," usmál se Ngoy na rozčileného Eweta. Zařízení fungovalo, energie mu byla dodána, a přemístění viru již nešlo zabránit. Tenkým paprskem světla, jež se vytvořilo mezi tímto komunikačním přístrojem a náhradním zařízením, jež si opatřili vojáci Shai'ri sídlící o něco dál v pralese - ti, ke kterým patřili Ewetovi útočníci, a jimž původně Ngoy tuto zbraň ukradl - byl virus přemístěn z místa v průběhu několika sekund. Komunikační zařízení mimozemšťanů se okamžitě spojilo s dalším přístrojem, operovaným mimozemskými vojáky na stanovišti v deštném lese nedaleko konžského městečka Sibiti. Na této trase projel úzký pruh světla Ewetovou vesnicí, kde byl virus uměle vypuštěn. Dvěma ženám peroucím prádlo na břehu řeky se okamžitě udělalo špatně. Začaly kašlat a dusit se, jedna z nich dokonce spadla do vody, a v křečích nebyla schopna se vyškrabat na břeh. Přiběhl k nim třináctiletý chlapec a zeptal se jich, zda potřebují pomoc. Hned nato se však rozkašlal, padl na zem, a bušil si rukama do hrudníku, ale nebyl schopen se nadechnout. Nemoc se vesnicí rozšířila neuvěřitelnou rychlostí. Každý, kdo vdechl alespoň jeden virus, nesoucí se vzduchem v bezvětří, začal mít v průběhu následujících minut vážné zdravotní potíže. Jeden muž dopadl ve strašných křečích na půdu ve středu vesnice, plíce měl úplně staženy, nemohl dýchat, a sliny v ústech se mu začaly nepřirozeně pěnit. Pohled na jeho trápení ostatními vesničany otřásl. Někteří okamžitě vběhli do svých domků, připraveni zavřít se v nich třeba na celé dny, jen aby se nenakazili. Mnozí však s hrůzou zjistili, že se i uvnitř nakazily jejich děti nebo prarodiče. Lidé se plazili mezi chudými chajdami, syčeli bolestí, a ti, kteří ještě dokázali mluvit, provolávali jména lesních duchů, a v zoufalství je prosili o pomoc. Na kraji pralesa plakala dusící se matka nad smrtí svého tříměsíčního dítětě, a na letecké ploše se v křečích kroutil sedmdesátiletý stařešina. Bylo to příšerné. Z vesnice nestačil nikdo utéct. Virus nikoho neušetřil. Poslední oběti zemřely pouhých čtyřiatřicet minut poté, co byl do vesnice poslán. Claude Ngoy chladnokrevně zavraždil několik desítek lidí, a to měl být teprve začátek.


"Virus byl rozeslán po tvé vesnici," řekl Ngoy, a obrátil se k Ewetovi, kterému se řinuly slzy z očí, "už s tím nic neuděláš. Jsem si téměř jistý tím, že k jeho rozmístění došlo. Pro jistotu se však přesvědčím, že jsem byl úspěšný." Pomalu uvolnil sevření slizové vrstvy, a Ewet těžce dopadl na zem. Podařilo se mu dopadnout na chodidla, byl však zesláblý, a tak se hned nato skosil. "Zrůdo," řekl, jakmile se trochu vydýchal. "Buď rád, Ewete. Alespoň je nevidíš umírat. To já smrti svých druhů musel přihlížet," prohlásil Ngoy. Ewetovy rozslzené oči se náhle upnuly na zapalovač, který stále ležel ve vegetaci. Na nic nečekal, a jako blesk po něm vystartoval. Natáhl k němu prsty, užuž měl v ruce jedinou zbraň, jež mohla Ngoye ohrozit, totiž oheň, avšak Ngoy vyslal k zapalovači několik slizových praménků, a ty kolem něj rychle vytvořily velký chuchvalec, z něhož vyhřezlo pár ostrých hrotů. Zasáhly Eweta do dlaně. Jeden z nich mu dokonce projel skrz na skrz kusem kůže mezi palcem a ukazováčkem. Ewet vykřikl, a levou rukou si přikryl krvácející rány. "Zbývá jediný člověk z tvé vesnice, který virem nebyl nakažen. Ty," řekl Ngoy, a vystřelil z ruky po Ewetovi asi půl metru dlouhý osten. Ewet reagoval velmi rychle, a zády se natlačil ke kmeni zaderahu, čímž se jen těsně vyhnul zásahu. Nezbývalo mu nic jiného, než utíkat. Nehodlal se však vzdát. I přes emoční vypětí, jež mu pocit, že každý ve vesnici byl v ohrožení, a několik lidí bylo nyní jistě mrtvých, způsobil, stále si byl vědom původního cíle mise. Pomýšlel na to, jak Ngoyovi zařízení ukrást. V patách mu byly slizové praménky, vyslané Ngoyem napřed. Jako by Ewet už tak neměl dost problémů, vběhl náhle na místo odpoledního odpočinku strašlivého predátora nazývaného Gbahali. Stanul mu tváří v tvář, jakmile prorazil větve křovisek, a zastavil se jen asi metr před jeho rozevřenými čelistmi. Obrovský čtyřnohý plaz, jakýsi přežívající raisuchián, se pomalu zvedl ze své odpočinkové pozice, a dýchl Ewetovi do obličeje. V těch ohyzdných čelistech Ewet nechtěl zemřít, dal se tedy na útěk zpět. Slizové praménky se obtočily kolem jeho nohou, strhly ho k zemi, a pomalu jej ke Claudovi přitáhly. Jen v poslední chvíli natáhl Ewet znovu ruku po zapalovači, tentokrát již nepokrytému Ngoyovým slizem, a mocně se ho chopil. Nahodil plamen, a zapálil smyčku, jež byla obtočena kolem jeho nohy. "Tohle nemá cenu, Ewete!" zařval na něj Ngoy, a slizový pramen odhodil ze svého těla. Smyčka povolila. Proměnila se v popel. "Tahle příšerná věc," vydechl znaveně Ewet, a rukou se zapalovačem ukázal na komunikační přístroj Shai'ri, "musí být zničena. Nezabráníš tomu. Spálím ji, a když se mi postavíš do cesty, spálím i tebe." "Přesně takhle lidé přemýšlejí," řekl Ngoy. Zezadu projel Ewetovým tělem dvoumetrový hrot, a Ngoy jen nevěřícně pokýval hlavou. Výraz v Ewetově obličeji ztuhnul. Vytřeštěnýma očima hleděl jen před sebe, na Clauda Ngoye. Z hrdla mu vyšlo bolestné zasténání. Ztratil cit v prstech, a zapalovač dopadl na zem. Plamen zažehl rostliny. Ngoy vytvořil z hrotu podlouhlý provazec, který hbitě stáhl zpět do svého těla. Ewetovo nehybné tělo dopadlo mezi rostoucí plameny. Ngoy tělem obalil komunikační přístroj, několika slizovými praménky k sobě z jeskyně stáhl všechny zbývající zkumavky s Tatzelwurmovými viry, a pak se i s nimi rozplynul... Večerní bouře lesní požár uhasila, Ngoy byl však rozhodnut do úkrytu se již nevracet. Předtím, než padla tma, dorazil k Ewetově vesnici. Prošel se mezi mrtvolami lidí, maje svou zbraň v ruce, a prohlížel si je. V hlavě se mu přehrávaly dávné zážitky, dokonce ve větších detailech než kdy jindy. Možná k tomu přispělo i spatření plamenů v pralese. Na chvíli se zamyslel nad tím, zda Ewet skutečně nebyl dobrým člověkem. Ptal se sám sebe, zda si ten odvážný muž, a ostatní z jeho vesnice, na jejichž mrtvoly pohlížel, opravdu zasloužili zemřít. Ale nakonec se přece jen usmál, když všechny ty mrtvé viděl. Byl z výsledku nadšen. Ujistil se, že lidé si skutečně vyhubení zaslouží. A Ewet byl pro něj jen nějakým slabochem, patřícím k tomu druhu, jenž nezaslouženě vládne planetě... Tady vyhubení lidstva začalo. Nyní byl Ngoy odhodlán učinit další, mnohem radikálnější krok ke spuštění globálního masakru...


Pierrovi se nedařilo Ewetovi dovolat. Pokaždé, když to zkusil, ozývalo se z vysílacího přístroje jen nepříjemné chrčení. Uběhlo již několik dnů, a Pierre začínal mít starosti. Dokonce si začínal vyčítat, že udělal chybu, když svému starému příteli neposlal posily. Bojová trojka s Deanem se sice horlivě věnovala dešifrování dat ze základny CIA, a hluk svědčící o útocích Shai'ri vycházející ze severu sílil, a s ním rostlo i napětí ve Velázquezově tvrzi, Pierre však myslel především na Eweta. Nakonec se začal radit s Pauline, a ta mu navrhla znovu použít amplifikované telepatické zařízení v Cryptid Swiftu. "Jsem si jistá tím, že Eweta nenajdeme, protože systém nemá přístup k jeho myšlenkovému vzoru. Můžeš ale znovu najít Clauda Ngoye, a..." řekla Pauline poté, co s Pierrem vstoupila do letounu. "Prohledat jeho mysl, co? Kruci, Pauline, musím říct, že mě to dost děsí. Lézt Ngoyovou hlavou je jako... drát se trnitými křovisky ve čtyřiceti centimetrech bláta, s kokosovými ořechy, které Ti konstantně padají na hlavu... Je to pokaždé šílený zážitek," odpověděl Pierre. Pomalu usedl za knipl v kokpitu, nasadil si na hlavu telepatickou korunku, a stroj zapnul. "Telepatické zařízení připraveno," ozval se hlas bezpečnostního systému v letounu. "Hledej myšlenkový vzor Clauda Ngoye," poručil mu Pierre. Za necelých deset vteřin sykl. "V pohodě?" zeptala se Pauline, a sedla si vedle Pierra, aby měl oporu. Pierre zavřel oči a přenesl se do Ngoyovy mysli. Pauline pohlédla na souřadnice zdroje myšlenek, jež Pierre zpracovával. "Ne," zašeptala si pro sebe. Jasně z nich vycházelo, že Ngoy byl v pohybu. Nacházel se území Kamerunu, několik desítek kilometrů od hranicí s Čadem, a mířil zhruba na sever. Pierre mezitím projížděl jeho pamětí. Viděl, jak Ngoy pracoval na uvedení komunikačního zařízení do chodu. Cítil to, co cítil Ngoy, nepopsatelný hněv a touhu po pomstě. Pak spatřil Eweta. Pocítil radost z ubližování, jež Ngoyovým emocím při setkání s Ewetem dominovala. Viděl Eweta brečet, a sledoval ho umírat. A to vše bylo doplněno o Ngoyův hněv. Pak Pierre spatřil mrtvoly konžských vesničanů, mezi nimiž se poslední z Rapanai hrdě procházel. Začal řvát. Strhl si telepatickou korunku z hlavy, a práskl rukou o ovládací panel. Byl v šoku. Celý se otřásl znechucením. Ngoyovy pocity úspěchu ze smrti nevinných nemohl dostat z hlavy. Pauline ho chytla za ruku. "Ewet je mrtvý, Pauline," vyhrkl Pierre, a začal si utírat slzy, "můj starý kamarád je mrtvý." Pierre začal panikařit. Úplně se rozložil. Zakryl si obličej, a nahlas naříkal. "Ngoy ho zabil... Probodl ho... Proboha..." řekl, zatímco v panice vdechoval nosem a ústy vzduch a polykal slzy. Pauline se jen jemně dotýkala jeho ruky, netroufala si nic říci. Vidět Pierra, jak naříká nad ztrátou dalšího člověka, který pro něj tolik znamenal, totiž kamaráda ze školních let, jí rvalo srdce. Z očí jí také začaly téct slzy. Eweta přece moc dobře znala. Pierre se trošku uklidnil, a zahleděl se Pauline do očí: "Ngoy poslal ten virus do Ewetovy vesnice. Všechny je to zabilo." "Propána," řekla Pauline. Byla stejně zděšená jako Pierre. "On to vážně udělá, Pauline. Cítil jsem to," dodal Pierre a jemně se dotkl své hlavy, "cítil jsem, že je na to připravený. Už brzy... Ngoy vyhubí lidstvo."

Čeká nás temná budoucnost. Zabrání Lovci kryptidů katastrofě, jež promění tuto planetu v nehostinnou pustinu neobývanou lidskými bytostmi? A pokud ano, tak jak? Jaká je vlastně naděje na záchranu? Claude Ngoy se nezastaví před ničím. Pokračování příště.
 
 

Reklama