Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 3: Ráj neodinosaurů (1/4)

Včera v 10:22 | HAAS
Lovci kryptidů jsou rozdělení. Dvě strany se mezi sebou nepohodly, a proto se tým, který jsme znali, rozpadl. V minulé kapitole jsme se přidali k Jackovi, Rogerovi, Pauline a agentce Kentové v původní dimenzi. Ve městě Point Pleasant se snažili vyřešit záhadu jménem Mothman... V této kapitole se přesuneme do paralelní dimenze, do které z našeho světa utekli Pierre, Akihiko, Fahad, Ewet, Kate, a ve které také žije Pierrova sestra Sabine. Chtějí jediné: hledat v této paralelní dimenzi kryptidy tak, jako na samém začátku ságy Lovců kryptidů. Zde je popsána jejich první společná výprava...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST PRVNÍ:
Slunce ozařovalo překrásný japonský palác. Před ním se nacházela terasa, a pod ní ještě jedna, ke které vedlo snad tisíc schodů odněkud zezdola, od břehu líně tekoucí řeky. Shora vypadala, jako by byla temně modrá. Na spodní, široké terase se nacházelo padesát stolů. Seděla u nich spousta Japonců a poklidně si spolu povídali. Mezi nimi seděl i Akihiko. Byl tu teď chvíli sám. Stále nedokázal uvěřit tomu, co zažíval. Po chvíli k němu přišel starý Japonec. "Co se děje, synu? Před chvílí jsi s námi mluvil, a teď sis sedl takhle opodál," řekl. Akihiko se usmál. "Nic se neděje, tati," odpověděl. Při vyslovení posledního slova jej však zamrazilo. Mluvil se svým otcem! V původní dimenzi zemřel jeho otec, když mu bylo dvanáct. A stejně matka, a oba bratři. Akihiko zůstal sám, stal se z něj zuřivec hledající spravedlnost. Mnohdy jí docílil pouze násilím. Nedokázal uvěřit tomu, že to všechno bylo pryč. Alespoň nyní. Vstal a svého otce objal. "Huh, ty bys dokázal jednoho rozdrtit," zasmál se jeho otec, "sestra tvé matky, tedy tvá teta, by tě chtěla vidět. Přece jenom ses tu neukázal už dva roky." Akihiko chtěl zakroutit hlavou, ale neudělal to. Vždyť on svou tetu nikdy neviděl. Tady v paralelní dimenzi nikdy nedošlo k těm věcem, které se staly v té původní. Teď se Akihikova mysl, s pamětí toho všeho, co se stalo v jeho domovině, nacházela v těle jeho dvojníka, zcela identického, ale toho, který nic z toho nezažil. Pořád měl pocit, že to byl sen. Všichni ti členové rodiny a přátelé, kteří zde žili. Poprvé v životě měl pocit, že není sám, když ho Jack Owen zachránil ve sklepě Zhou Lenovy vily, načež se Akihiko přidal k Lovcům kryptidů. Tehdy se poprvé cítil jako člen jakési rodiny. A nyní měl ten pocit dvojnásob. Jeho pravá rodina zde stále existovala. A stejně tak byl členem nových Lovců kryptidů, se kterými si měl užít prapodivná dobrodružství, jejichž jediným cílem bylo najít nějaká ta tajemná zvířata... Přemýšlel, zda by měl svým rodičům říci, že nemá mysl toho Akihika, kterého zde znali, ale že je z trochu jiného světa, a proto je tak vyjevený, že je vidí a může s nimi mluvit. Nebyl na to však čas. Dostal SMS zprávu od Pierra. Že prý Lovci kryptidů finišují přípravy na první výpravu v této dimenzi. "To si nemůžu nechat ujít," řekl Akihiko svým rodičům poté, co jim o tom řekl. Ještě toho večera se ocitl na japonském letišti (v této dimenzi žádný super rychlý letoun Cryptid Swift!), vystál řadu a usedl na sedadlo v první třídě, načež se vydal zpět do Londýna...

Dalšího dne v poledne se už všichni noví Lovci kryptidů shromáždili v poradní místnosti. Seděli u dřevěného stolu a jeden po druhém si prohlíželi rozmazané fotografie podivných tvorů, kteří byli vyfotografováni všemožnými dobrodruhy, jež na ně narazili při svých cestách po pralesích Jižní Ameriky. "Všechny tyto fotografie pocházejí z okolí jednoho určitého místa," řekl Pierre, který se cítil být zde takovým vůdcem. Roztáhl obrovskou mapu amazonské části Brazílie. Ukázal prstem na jeden bod. "Zde je hranice mezi Venezuelou a Brazílií," okomentoval to, "a právě zde, přátelé, se do výše 1047 metrů nad mořem tyčí pravděpodobně nejzáhadnější hora na světě. Říká se jí Kurupira, a podle některých je domovem UFO, čemuž nevěřím, a podle jiných je domovem přežívajících dinosaurů." "Takže ty, stejně jako někteří kryptozoologové, věříš, že dinosauři mohli přežít na vrcholku nějaké hory? Nápad je to dobrý, ale... Nechce se mi věřit, že by Sir Arthur Conan Doyle měl pravdu. Jeho Ztracený svět byla čirá fikce, jakkoliv je ta kniha dobrá," zareagoval na to Fahad. "Kurupira je stolová hora," řekl Ewet, "zvířata, která tam nahoře žijí, byla od okolního světa izolována po desítky milionů let. Může to být pravda." "Jakou máme pravděpodobnost, že tam žijí dinosauři? Co když v téhle dimenzi nikdy neexistovali?" zamyslel se Fahad. "Blbost, existovali. Včera jsem byl v Londýnském muzeu. Víte, že místo Hope tam pořád mají Dippyho?" usmál se Pierre. "Podle tebe, Pierre, ta zvířata unikají ze stolové hory a žijí v pralese? Mohli bychom je tam najít?" zeptala se Sabine. Pierre byl nadšen z dotazu své sestry. Stále nedokázal uvěřit tomu, že s ní může mluvit, tak jako Akihiko mohl mluvit se svými jinde zemřelými rodiči. "Ano," odpověděl, "ale nejradši bych vyšplhal na tu horu a přesvědčil se, zda nežijí tam. Sem tam se možná nějaká ta příšerka objeví v pralese, to ano, a možná je způsob, jakým se ta zvířata z hory dostávají dolů do pralesa, ale nejvíc mě zajímá, co je tam nahoře." "Jdeme do toho," řekla Kate a ostatní zasouhlasili.

Expedice začala o tři dny později. K písčitému břehu přirazily čtyři čluny. Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine a Ewet je opustili, Pierre se dohodl s jejich "hlavním dopravcem", aby pro ně přijel o čtyři dny později, a pak už se vydali do pralesa. Před nimi byla dlouhá štreka ke Kurupiře. Šest dobrodruhů postupovalo pomalu zarostlým deštným lesem. Po půl dni cesty už měli své modré a expediční košile úplně propocené. Těžké bágly, které nesli, pro ne však byli zátěží největší. "Řeknu ti, kámo," zašeptal Akihiko Fahadovi, když se oba s mačetami v rukou prosekávali spletí lián, "mít tu naše vybavení z naší, ehm, původní domoviny, byli bychom už tam. S Cryptidem Swiftem bychom přistáli na Kurupiře a..." "Á, sklapni, Akihiko," řekl zezadu zcela znavený, ale stále vnímající Pierre. "Ať si Jack dělá ve své realitě, co chce. My jsme Lovci kryptidů. Praví a nefalšovaní," řekl a zasmál se. "Nebuďte takové slečinky," řekla Sabine, která už Akihika s Fahadem předběhla. Praštila Akihika do ramene. Ten se zastavil. "Hej, nechceš mě naštvat, že ne?" řekl. Sabine se mírně pootočila, ale šla dál. "A ty nechceš naštvat zase mě, ne?" reagovala. "Víš vůbec, co jsem zač?" "A víš ty, co jsem zač?" "Kdybych tu teď měl svou kovovou tyč..." "Hele, Akihiko, nech toho," řekl mu s úsměvem Fahad, který mu jako jediný rozumněl, "mně se taky stýská po vší té technologii. Ale tohle je paráda, ne? Jít pralesem, tábořit v něm, nebojovat s lidma... Je to fajn. Vybrali jsme si to!" "Heh, to je pravda. Tak jo, jdu dál," řekl Akihiko a zacloumal přátelsky s ramenem svého přítele. Všechna ta únava se přece jen mísila se štěstím a radostí.


Těsně před setměním konečně uviděli z dáli Kurupiru. Mohutná stolová hora vystupovala z husté džungle. Neviděli by ji, kdyby nebylo velkého výklenku mezi stromy. Nejprve byli tím pohledem uchváceni. Pierre si dal do uší sluchátka a pustil si do uší znělku Pána prstenů. Ta majestátní hudba, hrající v prvním filmu při pochodu Společenstva, mu teď přišla vhodná pro tuto chvíli. První, kdo byl trochu znepokojen, byl Ewet. "Ten výklenek není úplně přirozený, přátelé," podotkl a ukázal na několik poražených stromů. "Páni, ať je porazilo cokoliv, muselo to být dost velké," nadchnul se Pierre. "Řekla bych, že je porazil prudký vítr, spíš než nějaký tvůj dinosaurus," ozvala se Kate. "Možná," zamyslel se Pierre a dotkl se kůry jednoho poraženého stromu. Po setmění si jen asi sto metrů na jih od samotné hory postavili tábor. Teď si zase Pierre pouštěl do uší tu hudbu, která zní na začátku Společenstva prstenu. Bylo tu takové tajemno... Džungle byla kouzelná. A přesto člověku naháněla hrůzu. Někdy ve dvě ráno probudil Akihika ze spánku pískavý zvuk. Skoro instinktivně vylezl ze svého stanu, oděn pouze v bílém tričku a modrých kraťasech. Šel bos, nevadilo mu to. Rozsvítil baterku a začal jí mávat kolem sebe. Pak si všiml čehosi smaragdově zeleného. Byl to nějaký živočich, a vystrkoval svou smaragdově zelenou hlavičku z tmavě zelené houštiny. Na světlo reagoval jednoduše: ukryl se. Akihiko přiběhl k houštině a začal jí prohrabovat rukama. Nebylo pochyb, že zvuk vydával ten malý tvor. Teď už se zvuk ozýval z hloubi pralesa. Akihiko neváhal a následoval jej. Teprve po chvíli si uvědomil, jak stupidní nápad to byl. Nejprve stoupl na trn, a z chodidla mu začala crčet krev. Zabručel. A pak si uvědomil, že pach krve a jeho hlas, a možná i rozsvícená baterka, to všechno může něco přilákat, něco nebezpečného, pokud tedy něco takového v této džungli žije. Obrátil se. Utíkal zpátky do lesa. A právě teď by v takové scéně mohla hrát ta hudba, která doprovázela scénu ve Společenstvu prstenu, v níž byli hobiti obklíčeni Nazgûly. Akihiko si náhle připadal strašně pomalý. A všude kolem něj se něco pohybovalo. Skákalo to mezi houštinami. Svítil baterkou kolem sebe, ale nic neviděl. Ten tvor byl moc rychlý. Byl ovšem mnohem větší, než ten smaragdově zelený ještěr či co to bylo. Až po chvíli se ve světle Akihikovy baterky něco zalesklo. Na chvíli měl pocit, že ve světle spatřil bledou kůži člověka. Zde, v jihoamerickém pralese? Odmítal tomu však uvěřit. To poslední, co však chtěl, bylo dostat strach. Jako by ten tvor cítil, že jeho přítomnost Akihika neděsí, zmizel zpět v pralese. Akihiko se s krvavou ránou v chodidlu vrátil do tábora. Hluk, který působil při hledání desinfekčního prostředku ve svém batohu, vzbudil Fahada. "Kámo," řekl mu Akihiko, když jej celého rozespalého uviděl vylézat ze stanu, "v tomhle lese něco fakt je. A tam nahoře určitě taky." Jejich rozhovor z koruny nedalekého stromu jakýsi tvor skutečně sledoval. Tvor velice inteligentní, vybavený chápavýma rukama. Neslyšně seděl v koruně stromu a snažil se porozumět každému slovu těch dvou, přestože jejich jazyk neovládal...

I kdyby nebylo Akihikova nočního zážitku, rozhodli by se Lovci kryptidů dalšího dne začít s krkolomným lezením. Ráno je totiž všechny zbudil houkavý zvuk vycházející ze samého vrcholu hory. Podmaněni touhou odhalit záhadu Kurupiry, vydali se nahoru. Vstříc novému nebezpečí...

Co naleznou na vrcholu Kurupiry? Co byli zač ti tvorové, které Akihiko spatřil? Co je zač ten živočich, který jej pak sledoval zpět do tábora? Kurupira je místem velice záhadným... A možná i nebezpečným. Pokračování příště.

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (3/3)

11. listopadu 2018 v 11:42 | HAAS
Jack, Pauline a Roger se již několikrát setkali s Mothmanem, tajemným létajícím kryptidem z města Point Pleasant. Přízrak je sledoval při cestě z Levinova domu do hotelu a ukázal se nestyděl se ukázat se ve čtyři ráno za oknem. Dalšího dne došlo z nějakých důvodů ke kolapsu mostu na okraji města, a Mothman byl katastrofě přítomen. Lovcům kryptidů se podařilo jej uspat, prozkoumat ho a nafotit si ho. Poté se Mothman v rychlosti probral a odletěl neznámo kam... Naši přátelé teď čekají na přílet agentky Kentové...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST TŘETÍ:
Roger vyšel z lesa. Měl takový divný pocit, že jej stále něco sleduje. Že za každým stromem se skrývá nějaká příšera se zářivýma rudýma očima, která by si ho chtěla přitáhnout k ostrému zobáku a rozkuchat ho. Z takových představ se i zkušenému agentskému veteránovi dělalo špatně. Ještě hůř se však cítil, když si prohlédl policejní auto, ve kterém zůstal Ratner. "Panebože..." řekl si pro sebe s jasnou nepříjemností v hlase. Přistoupil k autu blíže a chytl se za čelo. Přední sklo bylo rozmláceno. Za volantem seděl na sedadle nehybný Ratner. Měl roztříštěnou hlavu. Jeho objemné břicho bylo podpěrou pro těžký kámen, který to vše způsobil. Zanedlouho dohnali Rogera i Jack a Pauline. "Hnusný," řekla tiše Pauline a odvrátila z Ratnerovy mrtvoly zrak. "Tohle musel způsobit Mothman," konstatoval Jack. "Taky si myslím," přitakal Roger, "popadl někde ten kámen, přiletěl k autu a prohodil kámen předním sklem. Ale podívej se na ten malý balvan - Mothman musí být silnější, než jsme čekali, když tohle uzvedl." Nedalo se dělat nic víc, než zavolat policejní jednotku. Ta dorazila do dvanácti minut. Nový seržant se omlouval za pozdní příjezd. "Většina poldů z města je u zříceného mostu. Kdybyste viděli, jak to tam vypadá... Tolik těžce zraněných, že by člověk brečel, když je všechny vidí," vysvětloval seržant. Smrt kolegy Ratnera jej velmi šokovala. Zeptal se pak Jacka: "Co je Mothman zač? A způsobuje tohle všechno právě on?" "Nevíme," odpověděl Jack, jehož nejistota sžírala, "ale brzy to zjistíme."

Padla noc. "Viděla jsem trosky mostu," řekla agentka Kentová, která se odpoledne toho dne přidala k Lovcům kryptidů, "bylo to strašné." Jack pokýval hlavou. Rozsvítil baterku. Ne však obyčejnou baterku. Tohle byl speciální přístroj Lovců kryptidů ke hledání tepelné stopy. Takové, která se držela celé hodiny a hodiny poté, co místem někdo prošel. Byli teď zpátky na Levinově zahradě. Opatrně a hlavně nenápadně vkročili do zahrady Levinova souseda. Tam sledovali tepelnou stopu onoho pomalovaného muže, který se včera v noci pokusil vloupat do Levinovy zahrady. Poté, co jej Jack opustil, utíkal muž středem silnice až do temné uličky lemované z obou stran hustým křovím. Vedla kolem parku. A právě tady Pauline zatřepala s Jackovým ramenem. "Sakra, je tam," zasyčel Jack a vytáhl laserovku. V koruně stromu přímo nad nimi byl Mothman. Zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Zmizel v nekonečnu noční oblohy. "Sleduje nás. Proč?!" zeptal se sám sebe Jack. Pokračovali. Trvalo tři čtvrtě hodiny, než došli k domu, v němž se pomalovaný mladík schoval. "Neměli bychom to přenechat policii?" optala se agentka Kentová Jacka. "Ne," zněla jasná odpověď. Jack zabušil na dveře domu. Otevřela stará paní, očividně vyrušená z tvrdého spánku. "Dobrý den, nechceme rušit," začal trochu vyjevený Jack, "hledáme jednoho mladíka, který zde zjevně bydlí." Paní se otočila ke schodům vedoucím do patra domu a něco zahulákala. "Roderick hned přijde. V tuhle noční dobu ještě obvykle hraje PC hry. Ta dnešní mládež," zasmála se a odešla. Mladík se vyděsil, když spatřil statného muže v černé uniformě ve dveřích, a jeho tři společníky. Zůstal strnule stát na schodech. Jack vešel dovnitř. Mladík se otočil a utíkal nahoru. Zamknul se ve svém pokoji. "Příteli, otevři. Nebo se násilím probiji dovnitř," varoval jej Jack. "Běžte pryč! Běžte pryč!!!" řval mladík. Jack jej znovu přesvědčoval, aby odemknul. Mladíkův hlas byl hysterický. "Ne!!! Ne!!! Zapomeňte na něj!!! Zapomeňte na něj!!!" řval. Jacka to už nebavilo. Vystřelil z laserovky a rozrazil dveře. Chytil řvoucího mladíka pod krkem. "Byl jsi to ty, koho jsem včera chytil," usmál se Jack, "škoda, že sis smysl tu svou 'masku'. Sekla ti." Zacloumal s ním a odhodil jej k zemi. Mladík něco nesrozumitelně vykřikoval. "Zabil jsi Joshe Levina?" zeptala se jej Pauline. Ale mladík jen křičel: "Zapomeňte na něj!!!" "Agentko? Máte číslo do nějaké léčebny? Myslím, že Levinův vrah by měl jet nejprve tam," usmál se empaticky Jack.


Zbytek noci strávili Lovci kryptidů hledáním svého kryptida, tedy Mothmana. Čekali na něj na vršku nejvyšší budovy Point Pleasantu. V ranních hodinách se odhodlali znovu prozkoumat park. Ale po obrovském sovím, či správněji můřím muži, zkrátka ani památky. "Skoro si začínám říkat, že to byl jen ten mladík, přestrojený za takovou hnusnou potvoru," poznamenal Roger, "ale to není možný." Přes den se tým prospal v hotelu. Večer pak agentka Kentová dostala do hlasové schránky v mobilu vzkaz od jednoho místního policisty. Měla prý zavolat na onu léčebnu, kam byl Roderick přepraven. Policista řekl, že to Lovce kryptidů bude jistě zajímat. Na léčebnu se totiž nedá snadno dovolat. Agentka vyťukala do mobilu číslo. Zvuky, které se pak z telefonu ozývaly, rezonovaly morkem kostí. Pískavé, chraplavé zvuky neznámého původu... Mothman! "Ať už to dělá jakkoliv, vždycky se z telefonů a vysílaček ozývají divné zvuky, když se někde objeví," řekl Jack. Cesta autem do léčebny trvala jen dvacet minut. Lékaři nejprve nechtěli Lovce kryptidů pustit dovnitř, protože všichni už na pohled vypadali naprosto v pořádku. Pak ale souhlasili, že agentku CIA a její "kolegy" dovnitř vpustí, aby viděli, co se stalo. Roderick se ve svém prostorném pokoji vlastnoručně uškrtil. Na zdi pokoje, jen kousek od okna, byl na zeď namalován srozumitelný znak. Dva velké kruhy a soví nos mezi nimi. Mothman. Okno však bylo zavřeno. Nicméně když se Jack podíval ven z okna, spatřil dvě mrkající rudé oči mezi křovisky noční zahrady. Upřeně naň hleděly, a pak se zase ztratily v temnotě... Jackovi a ostatním přeběhl mráz po zádech. "Takže Mothman existuje," srhnul to Jack dalšího dne v apartmánu hotelu, "často se objevuje u strašných věcí, u vražd, u kolapsů mostů... Ale nezpůsobuje je. To si alespoň myslíme. Prostě se z nějakého důvodu vždycky objeví tam, kde se něco stane." "Teleportace?" optala se jej agentka. "Kdo ví. Tenhle kryptid je úplně jiný od všech, se kterými jsme se dosud setkali," odpověděl Jack. "Mohla by to být nějaká mimozemská bytost, hledající útočiště na Zemi," zamyslela se Pauline, "ale proč by tedy vyhledával takové děsivé situace? Aby se živil neviditelným strachem lidí či co?" "Říkal jsi, že na všechno přijdeme, Jacku," postěžoval si s úsměvem Roger, "ale náš čas v Point Pleasantu se nachýlil a my zatím víme velmi málo." "Zajímalo by mne, co měl znamenat ten znak, který Roderick před svou smrtí načrtl na zeď svého pokoje v léčebně," zamyslel se Jack a pohlédl z okna. "Možná o Mothmanovi něco věděl," řekla na to Pauline. "Roderick byl šílenec. Typický mladík hrající brutální počítačové hry, nestabilní, schopný zabít muže, kterého ani pořádně neznal. Přiznal se k tomu, že Levina umlátil a oběsil, takže... Není pochyb, že to způsobil on. Ale ta věc s Mothmanem, ta je... divná... Já to nechápu!" pokračoval Jack. "Možná, že to ani nemáme chápat, Jacku," usmál se Roger, "třeba bude lepší, když světu bude existence Mothmana utajena. Víš, jak to dopadlo s Chupacabrami. Vydali jsme o nich zprávu, a pak se na Portoriko vydal dobrodružný pár, který pátrání nepřežil. Necháme Mothmana být, ať je čímkoliv." Nezbývalo, než souhlasit. Jen agentka Kentová mírně pozvedla obočí. Svůj názor si nechala pro sebe.

Mothman tedy stále zůstává záhadou... Co dalšího však Lovci kryptidů zažijí? Jaká další dobrodružství čekají Jacka, Pauline, Rogera a agentku Kentovou v tomto světě, který se jen hemží bizarními zvláštnostmi? A co dalšího čeká Pierra a jeho přátele, kteří si jen tak poklidně hledají kryptidy v paralelní dimenzi? Právě to se dozvíte příště, protože Pierre a jeho přátelé se chystají na první velkou loveckou výpravu v paralelní dimenzi, a jejich cílem má být jeden "ráj kryptidů"...

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (2/3)

10. listopadu 2018 v 12:15 | HAAS
Minule se Jack, Pauline a Roger vydali do města Point Pleasant v Západní Virginii. Již léta se zde mluví o tajemném přízraku, který v noci létá nad městem, děsí místní obyvatele a občas se objevuje tam, kde dochází ke katastrofám. Má Mothman co do činění s brutální vraždou Joshe Levina, strýce dvou vyděšených dětí, jež ho nalezly oběšeného v obývacím pokoji? Kdo je ten chlapík s pomalovaným obličejem, který chtěl přelézt plot a dostat se do Levinovy zahrady, kde Lovci kryptidů tábořili? A co je vlastně Mothman, který Lovce kryptidů napadl? Druhá část...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST DRUHÁ:
"Našij to do něj! Našij to, krucinál, do něj!!!" křičela Pauline na Jacka, který zcela strhnulý strachem hleděl na Mothmana, soukajícího se skrze okno dovnitř. Jack se ještě stále nedokázal vzpamatovat z útěku ze zahrady. Nikdy v životě neměl pocit, že by něco, co mu dýchalo na záda, bylo tak děsivé. Roger byl trochu více při sobě a vyrval Jackovi laserovku z ruky, a hned nato vytáhl z pouzdra i tu svou. Vystřelil po Mothmanovi z obou, jenže nestvůrná příšera se už dostala dovnitř a oběma laserům nejnižšího stupně se vyhnula. Nyní se Mothman vrhl na Pauline. Ta také nečekala a zmáčkla spoušť laserové pistole. Tentokrát se podařilo Mothmana odrazit. Dostal silnou ránu a celý se zapotácel. Roger neváhal a rozsvítil v místnosti světlo. Teprve teď měli možnost vidět, jak Mothman vypadá. Působil skoro jako člověk, měl dvě vysoké zadní končetiny, v kolenou trochu pokrčený postoj, a mohutné, skoro až lidoopí tělo pokryté hustou srstí či peřím, či co to snad bylo. Přední končetiny byly přeměněny v křídla, nepochybně pokrytá peřím. Zvířeti chyběl krk, hlava byla nasazena přímo na lidoopím těle, ale vypadala, jako by ji někdo vzal sově a nasadil na tohoto netvora. Dvě velké rudé oči člověka skoro hypnotizovaly hrůzou. Mothmanovy zorničky se ve světle velice zmenšily. Tvor na světlo reagoval dosti podrážděně. Zvláště na tak silné. Okamžitě si hlavu překryl svými křídly a skoro osleplý se hrnul zpátky k rozbitému oknu. Roger se mu hned postavil do cesty. Držel v ruce pistoli s uspávací šipkou. Mothman se před ním vztyčil, rozevřel křídla, vychrlil ze zobáku nějakou tekutinu, která pokryla Rogerovu uniformu, a pak jej mávnutím jednoho křídla srazil k zemi. Rychle prolezl oknem. Na zahradě se pak vznesl do vzduchu a zmizel. Jack a Pauline přiběhli k Rogerovi a pomohli mu postavit se na nohy. Hned potom si však museli zacpat nos. Roger měl chvíli pocit, že se vyzvrátí. Ano, ta tekutina, kterou na něj Mothman "vyplivl" byly nestrávené zbytky potravy. Proto Roger neváhal a uniformu si sundal, a hodil ji do rohu místnosti. "Teda, to bylo," řekl, "a to, že se na mě Mothman vyzvracel, promiňte, jestli vás ta slova urážejí, no, tak to je prostě něco. To člověk nezažije každý den, i když je Lovcem kryptidů." "Když po mě šel, úplně se mi sevřelo hrdlo," přiznala se Pauline, "ani Chupacabry z Portorika nebyly tak hrozné. Když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, že jsem mimo. Že existuje jen on, a že ho musím nechat, aby mě... Zabil?" "Měl jsem skoro ten samý pocit, jen co jsem se na něj na zahradě otočil. Když jsem utíkal dovnitř, připadal jsem si strašně pomalý, a to jsem upaloval jako zajíc pronásledovaný liškou," dodal Jack. "Hnusná potvora," řekl ještě Roger. Teprve teď si uvědomili, že jsou vlastně v domě zavražděného. "Víte co, lidi? Sbalíme tábor. Zkusíme si najít nějaký hezký hotel v Point Pleasantu, a dospíme se tam," navrhl Jack a jeho dva kolegové souhlasili... Ve tři ráno dorazili do tříhvězdičkového hotelu vzdáleného několik bloků od Levinova domu. Celou cestu měli pocit, že je něco sleduje... Recepční jim dala "krásný pokoj pro tři". Bohužel byl jen pro dva. Roger zalehl jedinou postel, a tak si Jack a Pauline lehli na své karimatky.

Ve čtyři Pauline vzbudilo ťukání na okno. Vstala a podívala se ven. Noční vítr si hrál s listy. Občas nějaký list narazil na okno. "Uf, nic se neděje," pošeptala si pro sebe Pauline. Pak se oknem objevila ohyzdná hlava Mothmana! Ty velké červené oči!!! Pauline si úlekem zakryla obličej a něco nesrozumitelného vykřikla. Jack na to reagoval nejrychlejším vstáváním, jaké kdy člověk může vykonat. Ze spaní se doslova postavil a popadl laserovku, která ležela na židli vedle něj. Namířil ji na Mothmanovu hlavu, která ve vteřině zase zmizela. Jack přiběhl k oknu. "Sakra, nedělej to! Neotevírej ho!!!" vykřikl Roger, vyskočil z postele a povalil Jacka na zem. "Promiň, co jsem to chtěl udělat?!" zeptal se Jack. "Chtěl jsi otevřít okno, abys ho mohl trefit. Jenže to je to, co chtěl. Chtěl se oknem dostat dovnitř!" řekl mu Roger. "Vůbec jsem nepřemýšlel," chytl se za hlavu Jack. A když něco takového říká rozvážný vůdce Lovců kryptidů, je asi něco špatně. Deset minut stáli všichni tři u okna, čekajíce na Mothmanovo zjevení, ale tajemný letec se již neobjevil. Během té doby jen několik lidí zezdola silně zadupalo na podlahu, což byl signál Lovcům kryptidů, aby se ztišili. "Šel po nás. Věděl, že jsme tu," řekla Pauline... Druhého dne se telefonicky spojili s Kentovou. Tu velice zaujalo Jackovo vyprávění a tak se rozhodla, že se k Lovcům kryptidů přidá. Odpoledne měla přiletět z New Yorku. "Takže víme tohle: nějaký zmalovaný psychouš chtěl vtrhnout do Levinovy zahrady. Možná to byl jeho vrah a něco tam hledal. Kdo to byl, nevíme, ale rád to zjistím. No a pak je tu Mothman. Víme, jak vypadá. Víme, že je to noční tvor a bojí se světla. O jeho původu však nevíme nic. A co sakra dělal na Levinově zahradě a proč šel potom po nás?" shrnul vše Jack. "Víte, co je zajímavé? Mothman se často objevuje tam, kde dojde k nějaké katastrofě," řekl Roger, "myslel jsem, že je to blbost, ale co jiného mohla jeho přítomnost znamenat na střeše Levinova domu poté, co v něm jeho neteř se synovcem našli Levina mrtvého?" "Hm, možná má Mothman čuch na takové děsné věci," řekl Jack. "Ale proč nás pak sledoval?" zeptala se Pauline. Všichni ztichli. "To zjistíme," řekl asi po deseti vteřinách mlčení Jack, a řekl to velmi rozvážně. U mostu na hranici města se znovu setkali se seržantem Ratnerem. Také mu pověděli o svém zážitku s Mothmanem. Ratner se tomu nejprve smál, ovšem pak přiznal, že by to mohla být pravda. A když mu Roger ukázal fotografie pořízené noční kamerou, kterou připnul na Levinův plot, docela se vyděsil. "Takže Mothman existuje. Ale to je hrůza. Teď už nebudu moci za tmy se psem," postěžoval si Ratner. Jejich rozhovor přerušila rána. "Nemáte pocit, že se ten most trochu naklonil?" zeptala se Pauline. "Utíkejte! Všichni!!!" zařval Roger a jako první začal sprintovat zpátky na pevnou zem. Most padal. Proč?!


Trvalo to jen chvíli. Z nějakého důvodu prostě celý most spadl. "Heh, a já myslel, že ten incident se Silver Bridge roku 1928 byl ojedinělý," pokusil se o vtip Ratner. Nad celou zkázou, nad mrtvoly lidí plavajícími na hladině řeky, nad troskami mostu a poničenými, potopenými auty, se náhle, nyní, za bílého dne, objevil onen můří přízrak. Proletěl, jeho červené oči zablikaly, a zmizel nad městem. "Ať se stalo cokoliv, Ratnere, musíme ho sledovat! Musíme za ním!!!" vykřikl Jack. Policejní auto bylo naštěstí daleko za mostem. Jack, Pauline, Roger a Ratner se okamžitě dali do pronásledování Mothmana. Dlouho viděli jen černou tečku, pohybující se nad městem. Ale pak se začali přibližovat. Když se dostali ke druhému okraji města, spatřili již Mothmana zcela jasně. Kroužil ve vzduchu. "Tohle je naše šance," řekl Roger a vystoupil z auta. Zamířil uspávací pistolí nad Mothmana. "Seš blázen? Přijdeme o šipku! Z pistole ho netrefíš, je strašně vysoko," řekl Jack. "Jen počkej, Jacku," odpověděl mu Roger. Vystřelil. Šipka v sobě měla zabudovaný sledovací mechanismus. Zaměřila Mothmana. Přízrak se rychlostí blesku začal blížit k nedalekému lesu. Mizel. A šipka jej následovala. Byla ještě rychlejší než on. Pak ho trefila, a jako padající letoun se Mothman zratil mezi stromy. Lovci kryptidů se rozběhli do lesa. Ratner jim nestačil, tak zůstal u auta. Les byl temný, byla zde mlha, listí pomalu padalo ze stromů. Trojice prošla celým územím, kde měl Mothman být. Ale nikde nic. Zkrátka se vypařil. Pak Pauline vykřikla. Mothman seděl na větvi stromu přímo nad ní. Byl docela při sobě. Snesl se na ní a zahalil ji svými křídly. Jack přiběhl právě včas a do Mothmana to z laserovky. Tentokrát mu dal takovou ránu, že jej omráčil. Jako nějaký mimozemšťan sebou Mothman na zemi házel ze strany na stranu. Pak konečně omdlel. "Propána, co je tohle za zrůdu?" řekl Roger. Přistoupil k nic nevnímajícímu Mothmanovi a dotkl se jeho hlavy. "Je strašně... strašně teplý na dotyk. Tohle není z našeho světa, lidi," řekl. "Myslíš?" zeptal se Jack a také si na Mothmana sáhl. "Proč byl u kolapsu mostu?" zeptala se Pauline. "Na to přijdeme," odpověděl Jack. Roger neváhal a pořídil několik fotografií, a videozáznam Jacka a Pauline, jak měří Mothmanovo křídlo. Po pár minutách se z Mothmanova zobáku začal ozývat sténavý zvuk. "Rychle, další sedativum!" zařval Jack na Rogera. Ten sáhl do kapsy, ale bylo pozdě. Mothman se v rychlosti vztyčil, zamával křídly a odletěl. Zmizel kdesi nad stromy, kdesi daleko nad těmito hlubokými lesy. Asi mířil domů, někam do hnízda... Trojice Lovců kryptidů zde jen ohromeně stála. Byli přimražení strachem i radostní z tohoto objevu zároveň. Ale ještě nebyl všemu konec...

Jsou zde otázky, na které se musí odpovědět. Co je Mothman zač? Proč byl přítomen těmto hrozným událostem? A podaří se najít vraha Joshe Levina, ať už jím byl kdokoliv? Poslední část již brzy...

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (1/3)

3. listopadu 2018 v 12:18 | HAAS
V minulé kapitole, nazvané Schizma, se Lovci kryptidů rozdělili. Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Ewet, Claude Ngoy a Sabine žijí v paralelní realitě, do které se lze dostat skrze záhadný portál, jenž je umístěn v konžském pralese. Nyní hodlají žít v této ideální dimenzi a prostě jen hledat kryptidy... Ale Jack, Pauline a Roger s pomocí agentky Kentové ze CIA zůstávají v původní realitě, ve své domovské dimenzi. Zůstávají jako bojovníci v černých uniformách. A jak se brzy ukáže, svět Lovce kryptidů, byť je jich podstatně méně než dříve, stále potřebuje... Nejdříve je však třeba vyřešit jednu záhadu. Lovci kryptidů se dostávají do křížku s čím dál temnějšími, nebezpečnými zvířaty. Před pár měsíci to byla krvelačná Chupacabra, tentokrát je čeká setkání s něčím přinejmenším stejně děsivým, ale snad i strašidelnějším...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST PRVNÍ:
Byl chladný podzimní den. Typický začátek listopadu. Vítr divoce vířil žluté a červené listí, jež bylo nakupeno na okrajích silnice. Obloha byla zašedlá. Slunce se schovávalo někde za těmi smutnými mraky, jež mu nedovolily proniknout svými paprsky na střechu jediného domu ve městě Point Pleasant v Západní Virginii. Jen málokdo byl teď venku. Do hodiny měla padnout tma. Jakýsi údržbář se marně snažil spravit hydrant, ze kterého netekla voda. V téhle čtvrti sice nikdy nedošlo k požáru, ale on byl přece jen pověřen se jím zabývat. Byl zde už půl hodiny, utíral si pot, naštvaně koukal kolem sebe, a nakonec do hydrantu kopnul a odešel. Za zdí nedalekého domu stály dvě děti a hihňaly se mu. "Vydržel to jednatřicet minut a třináct sekund," smál se darebácky čtrnáctiletý chlapec, ostříhaný až příliš nakrátko a s nepříliš podařeným dočasným tetováním na levé ruce. Pak zafoukal vítr a on se otřásl zimou. Zapnul si bundu až ke krku. Jeho o rok mladší sestra se smála ještě víc. "Škoda, že jsme si nevzali kameru. Mohli bychom se pak na toho blbečka koukat na kompu celý den," mumlala, jak jí nebylo kvůli rovnátkům na zubech moc rozumět. Pak se vydali zpět domů. Bydleli pouze se svým strýcem, jejich rodiče totiž před mnoha lety zemřeli při autonehodě. Šuškalo se, že za to mohla nějaká příšera, která prý v noci poletuje nad Point Pleasant. Ale oficiálně tehdy narazil do auta jejich rodičů vůz řízený opilcem... Děti tedy vstoupily do domu. Povídali si o domácích úkolech, které se jim nechtělo psát, o nových filmech... A pak najednou ta holka poznamenala, že je tu všude zhasnuto. Proč? Chlapec vstoupil do obývacího pokoje. I když zde byla tma, poznali, že je tu všechno rozházené. Rolety na oknech byly jakoby něčím poškrábány. Oběma se zastavilo srdce. Chlapec rozsvítil. Šoku, který právě zažili, se již do konce života nezbavili... Pověšený za lustr se zde nacházel jejich strýc. Nohy visely jen nízko nad malým stolkem umístěným před gaučem. Krk měl silně stažený sytě červeným lanem. To bylo několika uzly uvázáno k lustru, který už váhu mrtvoly dospělého muže nedokázal udržet. Na zemi se nacházelo několik kaluží krve. Mrtvý strýc měl rozbité čelo... Jen o dvacet minut později seděly vzlykající děti v policejním voze. Nikdo jim nedokázal vysvětlit, co se stalo. Někdo prostě pronikl do domu, nezanechal za sebou jedinou stopu, napadl strýce v obýváku, zatemnil rolety... Zmlátil ho, pak ho pověsil. Ohavné. Děti vykoukly z okna auta a na střeše svého domu spatřily jakýsi černý objekt. Když na něj chvíli pohlížely, začal jim připomínat postavu člověka. Pak hbitě otočil hlavu skoro o 180°. Ty obrovské soví oči! Zamrkal a pak se vznesl do výše. Obě děti začaly řvát. Ale policisté již nic neviděli...


Jack rozsvítil v podzemní hale uvnitř základny Lovců kryptidů na jihu Londýna. Byl oblečen ve své černě uniformě. Sedl si ke kovovému stolu, vzal do ruky malý ovladač a stisknul velký červený cuplík, kterým pochopitelně zapnul projektor. Na zdi se pak objevily všechny nové zprávy, kterými se měl zabývat. Pročetl si jakési svědectví o zahlédnutí lochneské příšery. Nevěnoval mu moc velkou pozornost. Pokud však Nessie jako druh stále existuje i poté, co byl jeden jedinec zabit Gregorym Martinem před mnoha měsíci, je to dobře. Pak ho zaujala další zpráva. Týkala se nějakého podivného savce, který byl prý zahlédnut na ranči v Novém Mexiku. Nejprve se o něm psalo jako o Chupacabře, ale brzy se ukázalo, že to byl jen kojot trpící prašivinou. Pak byla Jackova čtecí hodinka přerušena. Na jeho osobní telefon mu zavolala agentka Kentová, pracující doma, ve Spojených státech. "Něco pro vás mám," řekla tajemně, "a tentokrát by to neměla být moc násilná akce." "Počkejte, agentko. Nejprve chci vědět, jak to vypadá s Wendigem v Kentucky," skočil jí do řeči Jack. "Zatím žádné zprávy. Věřte mi, kdyby něco provedl, poslali bychom Vás tam," odpověděla agentka. Pokračovala: "Tak teda ve městě Point Pleasant..." "Ne, ne," zasmál se Jack, "to je ta největší blbost, kterou jsem kdy slyšel. O příšeře z Point Pleasant mi ani nevyprávějte... Jestli vydali novou knížku nebo komiks o té 'nestvůře', tak to nekoupím." "Hm, občas mám problém věřit teenagerům, ale tihle jsou tak paralyzovaní strachem a neschopní mluvit, a pořád něco mumlají o nějaké příšeře na střeše jejich domu, v němž byl zavražděn jejich strýc, že jim i docela věřím," řekla mu agentka. "Chcete abych vyřešil vraždu? Rád si zahraju na detektiva," řekl na to Jack. "Třeba ta vražda s Mothmanem nějak souvisí," řekla agentka a zavěsila. Jack se chvíli rozmýšlel, ovšem pak usoudil, že by stálo za to udělat si malý výlet do Point Pleasant. Řekl o tom Pauline a Rogerovi, kteří zrovna sledovali televizní zprávy. Malého Tatzelwurma zase nechali v kovové ohrádce s hračkami a krmením, nasedli do letounu Cryptid Swift a doslova za chvíli už letěli přes Atlantik...

Point Pleasant byl tak temný, zvláště, když se zešeřilo. Obyvatelé jednoho panelového domu si stěžovali, že jim na střeše přistálo "letadlo", Jack, Pauline a Roger si toho nehodlali všímat. Procházeli temnými uličkami. Nebyli však na procházce. U domu 699 na okraji Point Pleasant se měli setkat se seržantem Ratnerem. A také se tak stalo. Přivítal je tlustý Afroameričan, už na pohled milý a zodpovědně působící muž. "Nebyl jsem tam, když naše jednotka přijela za těmi dětmi. Byl jsem doma a hrál jsem si se svými dvěma pejsky," usmíval se Ratner, "ale ty děti vlastně měly docela problém zavolat policii, protože se musely k telefonu vrátit do domu, a tam byla ta mrtvola... Bylo to nechutné. Viděl jsem fotky pořízené našimi lidmi, a zvedal se mi žaludek. Toho chlapa, Josh Levine se jmenoval, prostě někdo brutálně napadl a pak zavraždil. S děcky se teď nedomluvím, protože nejsou schopna o něm mluvit, vlastně nejsou schopna mluvit o ničem. Ale říká se, že Levine byl dobrý chlápek, který měl mnoho nepřátel. Kdekdo po něm šel, asi kvůli dluhům nebo tak něco... Vyšetřování teprve začalo. Ale nevěřte tomu, že by ho zabila nějaká potvora. Point Pleasant na existenci Mothmana nevěří. Je to taková ikonka našeho města, nic víc." "Já ani nevěřím, že by ho zabil Mothman," usmál se Jack. "Přesto chceme prověřit, zda by tu nějaký kryptid mohl být, jakkoliv hloupě to zní," řekla Ratnerovi Pauline, "mohli bychom vidět ten Levinův dům?" Ratner zasouhlasil. Měl od agentky Kentové posláno povolení pro Lovce kryptidů, díky němuž mohli kdykoliv kamkoliv. Sám nesouhlasil, ale nedal to nijak najevo. Zavezl je k tomu domu. "Necháte nás tu osamotě?" zněl pak Rogerův dotaz. Seržant musel vyhovět. A tak se stalo, že Lovci kryptidů tábořili na zahradě za tím prázdným domem, v němž se nedávno přihodily strašné věci...


Ručička na Jackových hodinkách ukazovala půl jedné v noci. Spolu s Pauline a Rogerem seděli obklopeni svými stany, do kterých chtěli později ulehnout. Seděli tiše, občas si něco pošeptali. Na legendu o Mothmanovi vůbec nemysleli. Jack potom vzal telefon a zavolal agentce Kentové, které měl ohlásit, zda už něco objevili. "Asi už byste si měli lehnout," řekla mu po telefonu agentka, "nic z toho asi nebude. Ale přece jenom mám takový pocit, že byste si měli dávat pozor, co když ta příš-ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!" A pak hovor skončil. "Jsme bez signálu. Jak je to kruci možný?" řekl Jack a nechápavě se podíval na Pauline a Rogera. Roger se poškrabal ve svých šedivých vousech, a pak natáhl ruku a na něco ukázal. Jack se pomalu otočil. Za dřevěným plotem byla nějaká kulatá hlava, a hned zase zmizela. "Ještě nikdy jsem se necítil tak vyděšeně," přiznal Roger. "Počkej, tohle není to, co sis myslel, že to je," odpověděl Jack. Při následující scéně by snad mohla hrát drsná rocková hudba. Jack přeskočil plot a dal se do pronásledování té postavy. Zcela jistě to byl muž s batohem. Jack vytáhl laserovou pistoli a poslal mu takovou ránu, že zůstal ležet na prahu sousedových dveří. "Zvedni se," zařval na něj schválně nahlas Jack, když k němu přistoupil. Muž se na něj podíval. Vypadal ohyzdně. Velké černé skvrny kolem očí, bílý obličej, černé čárky vycházející z rtů, podobající se zubům. "Tak dělej, ty halloweenský šašku!" křikl na něj Jack a zamířil na něj svou laserovkou. Pak oba otočili své zraky zpět k Levinově domu. Začal z něj vycházet otřesný, pískavý zvuk. "Pomoc!!! Pomoc!!!" řvali Roger a Pauline. Jack omráčil zmalovaného zločince rukojetí své pistole a vrátil se do Levinovy zahrady. Stany byly strženy. Jeden z nich byl celý podrápaný, byl prostě v cárech. Jack sebou úplně škubnul, jak se lekl, když uslyšel rychlé klepání na okno. Vycházelo zevnitř domu. Když za oknem uviděl tvář Pauline, uklidnil se. "Dělej!!! Dovnitř!!! Utíkej za náma!!!" řvala Pauline. I když měla velice klidnou a rozvážnou povahu, zněla teď skoro hystericky, a měla pro to dobrý důvod. Přímo za Jackovými zády totiž takřka neslyšně přistál okřídlený přízrak s velkýma, červenýma, svítícíma očima. Roztáhl křídla, jakoby chtěl Jacka zezadu obejmout. Jack se nerozmýšlel a dal se na útěk. Roger stál v otevřených dveřích. Mířil na to monstrum svou laserovou pistolí. Jakmile byl Jack uvnitř, zabouchl dveře. "Zmizel! Prostě zmizel!" oddechla si Pauline. Pak úděsem zavřískala. Dvě velké černé oči se ocitly přímo za oknem, sklem pronikla pěst nápadně se podobající té lidské, a rozbitým oknem začal ten ohyzdný tvor prolézat dovnitř...

Co se to v Point Pleasant děje? Jak spolu souvisí Mothman a vražda Joshe Levina? A kdo je také ten pomalovaný zločinec - snad Levinův vrah? Nebo bylo všechno jinak? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Schizma (4/4)

28. října 2018 v 11:49 | HAAS
V minulé části se Akihiko, Fahad, Pierre a Kate rozhodli osvobodit Wendiga. Ten je vězněn v tajné základně CIA někde ve Spojených státech, a jelikož Akihiko pronikl do Jackových dat, ví, kde se základna nachází. Skupinka čtyřech teď míří k portálu v lavenhamském lese, odkud se dostane do konžského pralesa v naší dimenzi, v naší realitě. A odtamtud pak hodlá přeletět do Spojených států. Jack, Pauline, Roger a Mike jsou jim ale v patách. To platí i o Zhou Lenovi, který v této dimenzi stále existuje (na rozdíl od té "naší", kde byl na konci 1. série zabit Jackem). Ať se stane cokoliv, je jasné, že Lovci kryptidů se rozpadli. Ale možná, že to, co se přihodí, zeď mezi Jackovým a Pierrovým/Akihikovým táborem ještě zvětší...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST ČTVRTÁ:
Akihiko jako první proběhl portálem. Pierre jej těsně následoval. Pak pronikla jím proběhla Kate. Fahad byl trochu pozadu, neustále totiž sledoval Zhou Lenovy muže. Běželi za nimi. A byli rychlí. Zvláště takoví dva urostlí chlapi v kuklách už skoro dýchali Fahadovi na záda. Jeden z nich při běhu natáhl ruku, a vystřelil z pistole. Kulka prosvištěla Fahadovi jen pár centimetrů před očima. Vnikla do portálu. "Sakra!!!" zařval Fahad a proběhl portálem. V malém prostoru mezi touto a naší dimenzí jako by se něco zpomalilo. Fahad měl pocit, že je tažen k zemi. Přesto však mohl postupovat vpřed. Jako ve zpomaleném filmu měl možnost vidět rotující kulku, jak takřka levituje na místě. Proběhl tím prostorem, a jakmile byl v naší dimenzi, něco nesrozumitelného vykřikl a strhl Kate k zemi. Kulka vyletěla z portálu a téměř zasáhla Pierra. Akihiko byl v bezpečné vzdálenosti. Kulka se zaryla do samopalu jednoho z mužů CIA, kteří zde stáli zcela ohromeni. "Tak, Zhou Lena máme za sebou. A před sebou máme..." řekl Pierre, "...ehm... agentku. Hehe, dobrý den." Kentová, která stála jen kousek od nich, na ně mířila dvěma pistolemi. Její mužové se shromáždili kolem čtyřky vzbouřenců. "Tentokrát už vám žádný Claude Ngoy nepomůže," řekla Kentová. Přistoupila k Akihikovi. "Jste zatčeni! Všichni!" zařvala mu do obličeje. "Běž do háje," odpověděl Akihiko. Kopl jí do břicha, vytáhl svou teleskopickou tyč a srazil k zemi další dva vojáky. Ti stříleli jako vyšinutí, jenže vzbouřenci zamířili mezi stromy. V té husté pralesní vegetaci je prostě nešlo dostat. Vojáci běželi za nimi, ale Akihiko a jeho parťáci se jim ztráceli. Až po chvíli se ozvalo zařvání. Pierre to schytal. Dostal kulkou do zad. Kate s Fahadem k němu okamžitě přiběhli. Pomohli mu vstát. Pierre se však nedokázal udržet na nohou. "Proboha, to je bolest," syčel a z pusy mu tekly sliny. "Dostal to do míchy! Kruci!" vykřikla skoro hystericky Kate, když položila ruku na jeho zkrvavená záda. Pierre se celý třásl. V jednu chvíli jí zmáčkl ruku. "Pierre, sakra!!! To nemůžeš!!!" vzlykala Kate. Konečně přiběhl i Akihiko, který byl až doteď daleko napřed. Fahad se na něj zděšeně podíval. Akihiko mu tento pohled opětoval. "Vykrvácel bych..." zašeptal Pierre. "To nemůžeš, Pierre! Máš tam sestru! Sabine žije! A mě taky nemůžeš opustit," pokračovala Kate. Pierre si musel kleknout. Silně krvácel, padal do mdlob. "Počkej," zašeptal ještě a pak zabrousil zuby ve snaze překonat bolest, "nedořekl jsem to. Vykrvácel bych... Jenže, já nemůžu." Pak Kate zmáčkl ruku tak silně, že překvapením vykřikla. Z Pierrova krku se začal ozývat hrozivý ryk, který už nepatřil člověku. Opět se měnil v tu příšeru, v tu zelenou příšeru, ve kterou ho změnilo Nietovo sérum agresivity. Když byl v paralelní dimenzi, byl v těle svého "dvojníka", a na tom těle sérum agresivity nikdy nebylo testováno. Ale zde, v naší dimenzi, tomu bylo jinak. I to byl jeden z důvodů, proč Pierre unikal z totoho světa do toho paralelního. Protože jedině tam bude v pořádku... Po chvíli pustil ruku Kate. Ta se okamžitě skryla za Fahada, jenž na Pierra mířil laserovou pistolí. "Neboj, Fahade, nic se neděje," řekl náhle Pierre. Zase se začal měnit zpět. Z ohyzdné, humanoidní příšery, se opět stával Pierre. Jeho vrásčitá zelená kůže se jim doslova před očima měnila v lidskou. Za chvíli před nimi ležel muž v potrhané košili, poměrně ještě celistvých kalhotech, a bosý. Po ráně v zádech nebylo ani památky. "Pierre, to bylo neuvěřitelně úchylný," řekl Akihiko, zvedl ho ze země a táhl pryč. Vojáci CIA došli na místo o chvíli později. Našli zde jen velkou kaluž krve. Nedokázali si vysvětlit, kam jejich oběť zmizela...

Vzbouřenci samozřejmě neměli v plánu pokračovat dál v cestě pralesem. Nejprve mířili hluboko do lesa, ale jak se začalo stmívat, vraceli se zpět. Nedaleko portálu, neustále levitujícího uprostřed pralesa, těsně před vysokou skálou, se nacházela řeka. A tam byl přece vojenský tábor. A nedaleko toho tábora byl také Cryptid Swift! Z nějakého důvodu se ještě Jack a ostatní nevrátili z paralelní dimenze. Letoun byl jediným prostředkem, kterým se odsud mohli Pierre, Akihiko, Fahad a Kate dostat. V táboře bylo docela živo. Přesto se podařilo vzbouřencům proplížit se mezi kmeny pokácených stromů až k letounu. Vnikli do něj, nastavili kurz... Zuřivá agentka Kentová už jen pozorovala, jak letoun mizí na noční obloze. "No, a co teď?" zeptal se jeden voják. Agentka se k němu naštvaně otočila. "Víme, kam míří. Je to dost jasné," odpověděla docela klidně. Vojáka její klidný hlas překvapil. "Takže to tady balíme? Konec paření v pralese?" zasmál se. Následně dostal od agentky ránu pěstí. "Víš," řekl jeho kolega, který ho zvedal ze země, "Kentová má ráda disciplínu. Když řekneš, že se flákáš, je schopná tě zabít." Dosud však tým ze CIA nemohl prales opustit. Stále čekali na návrat Jackova týmu...

Let přes Atlantik zabral Cryptid Swiftu jen něco přes hodinu. "Takže, Akihiko, kde je ta tajná základna?" zeptal se Pierre, ležící na speciálním lůžku v zadní části letounu. "Padesát kilometrů na západ od Bowling Hill ve státu Kentucky," odpověděl Akihiko, "už jsem nastavil kurz. Doletíme tam za pár minut. Doslova. Připravte se, dostat se tam nebude jednoduchý. Je to základna CIA, ne zmrzlinářství." "Ale kam by se Habu nevloupal?" šťouchl do něj Fahad. "Maj se čeho bát," usmál se Akihiko a prstem pohladil šuriken, jehož část mu vylézala z kapsy... Poté, co letoun přistál v blízkosti základny, vydali se Akihiko, Fahad a Pierre dovnitř. Kate neměla s akcemi žádné zkušenosti, a ani se do této moc nehrnula, tak zůstala v letounu. Každý z těch tří měl na čele upevněnou kameru. Kate sledovala jejich postup z počítače, na jehož monitoru byl záznam v přímém přenosu přehráván. Muži přistoupili k velké asfaltové ploše. Základna byla pod zemí, museli ale nejprve zjistit, jak se tam dostat. Konečně po chvíli nalezli jakýsi vchod. Připomínal vstup do šachty. "Sem by šel jen nějaký špinavec," řekl Akihiko, "jen se na to podívej. Ta šachta vypadá hrozně. A takhle je zamaskována jejich základna. Není to špatný." Vstoupili dovnitř. V šachtě byla tma. Svítili si tedy baterkami. Pak dorazili k výtahu. Jeho dveře byly úplně zrezivělé. Fahad ukázal na drát umístěný na stěně šachty. Jeho druhové pokývali hlavou. Akihiko a Fahad, zkušení bývalí agenti, velmi jednoduše sabotovali systém základny tím, že drát přetrhli. "A teď velmi, velmi rychle!!!" zašeptal Akihiko. Všichni tři pronikli do výtahu. Byli odvezeni dolů, přímo do prostorů základny. Vyběhli do tmavé chodby. Nikdo zde nebyl. Kamery byly mimo. "Nevím, jak dlouho kamery nebudou nic snímat," řekl Akihiko, "ale musíme sebou hodit. A jdeme všichni spolu, rozumíte? Žádné rozdělování." Když narazili na dva muže v bílých pláštích, jednoduše je omráčili pěstmi. Po chvíli dorazili do velké, chladné místnosti. Také tu nikdo nebyl. Proběhli kolem velkého boxu, otevřeli dveře do dalších prostor a zmizeli odsud. Netušili, že v tom velkém boxu se nachází tělo kovového muže Metallera, bývalého posluhovače Deylina Nieta.

Za pár minut už byli v místnosti, v níž se nacházela klec s Wendigem. Ten příšerně úpěl. Mnul si rameno, jako by jej bolelo. Pierre se chytil za čelo: "Tak jo, zaprvé, jak ho dostaneme z té klece, když nemáme klíč? A zadruhé, jak ho dostaneme ze základny, když je v podzemí? Budeme muset najít větší výtah, a to zabere spoustu ča..." "Prostě ho pustíme," usmál se Akihiko. Vytáhl dýku z meteokolosia. "Hej, to je nehorázný! Tos ukrad ze základny Deylina Nieta? Když jsme tam byli před pár měsíci?!" zasmál se Pierre. "Přesněji řečeno to ukradl náš bývalý dobrý přítel Jack Owen," odpověděl Akihiko. Prořezal Wendigovi krásný... východ. Za chvíli to začalo v základně CIA vřít.


V těch chvílích zažívali i Jack, Pauline, Roger a Mike horké chvilky. Něco se stalo. Muži Zhou Lena je dostali. Na okraji lavenhamského lesa teď seděli spoutaní, všichni čtyři měli ruce spoutané jediným provazem. Přišel k nim samotný Zhou Len. Jack se musel usmívat. Hlavou mu projela vzpomínka na Zhou Lenovu smrt v naší dimenzi. "Vaše přátele už asi nedostaneme, ti jsou na druhé straně portálu," řekl Zhou Len anglicky se silným čínským přízvukem, "ale vás jsme dostali a chci od vás vědět, co je na druhé straně, odkud jste, co chcete, a co nám ten portál může dát." "Když jím projdete, dá vám věčný život," řekl Jack. Samozřejmě to myslel ironicky a Zhou Len to moc dobře pochopil. Kdyby se stalo, že by Zhou Len prošel portálem, jeho tělo z této dimenze by se prostě navždy vypařilo. A už by nebyl Zhou Len ani tady... Chvíli se spolu dohadovali. Pak spadl mezi Zhou Lenovy vojáky plynový granát. Všichni se začali dusit plynem. Někdo z Lovců kryptidů měl asi v rukávu své uniformy nůž či co. Prostě přeřezali provazy a unikli. Proběhli portálem. Byli v bezpečí. Ten, kdo hodil plynový granát, byl Ewet. Celou dobu se kryl v houštinách, a když přišel ten správný čas, svým "bývalým" přátelům pomohl. Pak se rychle vrátil do teréňáku, Sabine na to šlápla a už ujížděli z Lavenhamu.

Mezitím roztrhal Wendigo na dva kusy prvního vojáka, jenž se mu postavil do cesty. Dalšímu pak otočil hlavu o 180°, čímž ho pochopitelně zabil. Ruku dalšího pak překousl mocnými zuby a pár kusů masa zhltnul. "Nestřílejte!!! Sakra, nestřílejte!!!" řval Stephen, vědec, který na Wendigovi experimentoval. "Nejde ho totiž zastřelit!!! Ta látka, co jsem mu dal, ona ho zesílila!!!" pokračoval. Wendigo se dostal do chodby, ve které Stephen stál. Ten začal utíkat. Wendigo se za ním hnal jako vzteklý pes. Každým krokem urazil aspoň dva metry. Vzdálenost mezi Stephenem a Wendigem se zkracovala. Stephen konečně otevřel dveře od muničního skladu a zase je za sebou zabouchl. Wendigo si ho moc dobře pamatoval. Byl velice inteligentní. Věděl, kdo ho v kleci trápil. Bušil na dveře. Ty rány se rozléhaly po celé základně. Jako by měly každého uvědomit, že mocný Wendigo je na útěku, a že zuří. O tom však už každý věděl, a nikdo se mu nechtěl postavit do cesty. Stephen neváhal, popadl kulomet, otevřel dveře, ale Wendigo byl rychlejší, kulomet rozdrtil jediným sevřením pěsti a pak svými drápy navždy zošklivil Stephenův obličej. Pak mu přišla nepříjemná ta střelba zezadu, a tak se vrhl na ostatní vojáky, a rozcupoval je. Akihiko, Fahad a Pierre mezitím našli větší výtah, skutečně zde byl. Vlastně to byl nákladní výtah. "A co teď? Nalákáme tam Wendiga a odešleme ho na povrch, aby si mohl běhat po Kentucky? Tohle není jeho přirozené prostředí," postěžoval si Pierre. "Lepší, než aby byl zavřený v týhle bedně a aby na něm dělali pokusy. Nemyslíš?" zasupěl Akihiko. Pierre potřásl hlavou. Souhlasil. Trvalo jen chvíli, než se Wendigo dostal k výtahu. "Ten výtah vlastně nemá strop, jestli jste to pochopili," řekl Fahad, "takže se prostě chytneme toho lana nebo co to ksakru je, vyšplháme nahoru do šachty a tam naťukáme, kam má výtah přijet, a..." "Jasný, chápem!!!" odpověděl Akihiko a jako první začal šplhat. Ostatní jej následovali. Wendigo byl pod nimi. Hrozivě mával rukama a bručel. Bylo důležité dostat se nahoru co nejrychleji. Wendigo byl stále v otevřeném výtahu. Kdykoliv mohl pryč, zpátky do chodeb základny, kde by masakroval další lidské bytosti.


Nahoře čekalo další překvapení. Další vojáci. Tentokrát byli Akihiko, Pierre a Fahad v pasti. Ale Kate jim náhle poslala z letounu hlasový vzkaz přes vysílačku. "Pomoc je na cestě!" zněl. Šachtou proletělo několik šestihranných předmětů. Letěly jako drony. Jejich zdánlivě skleněný vnějšek měl snad všechny barvy duhy, tak krásně se na něm světlo odráželo. A pak se vrchní strana těch šestihranů otevřela. V rychlosti z nich začal vylézat sliz. Ano, byl zde, Claude Ngoy přiletěl včas na pomoc, a nebyl sám! Všichni vojáci byli v minutě pobiti malými i velkými zástupci Ngoyova druhu, které dokázal v paralelní realitě sjednotit... Wendigo byl vytažen nahoru, a ztratil se v lesích Kentucky. Ale bylo dobře nechat ho jen tak jít? Claude Ngoy se změnil ze zeleného slizkého humanoida v konžského důstojníka. Potřásl nejprve Pierrovi, pak Akihiko a pak Fahadovi rukou. "Říkal jsem, že vám pomůžu," usmál se. To by od něj člověk nečekal. Ani pomoc, ani úsměv. "Našel jsem svůj druh. Našel jsem v paralelní realitě klid, tak jako vy. Společně se tam zase vrátíme. A já vám pomůžu," pokračoval. "Ngoyi, vy dokážete člověka pořádně překvapit. Vším," pousmál se Pierre. Ta zášť, kterou vůči němu choval, vyprchala. Pierre zapomněl na Ngoyovu minulost, na jeho team up se Samem Weberem, vrahem Pierrovy sestry. To vše je pryč. Teď je to lepší...

Cryptid Swift však nalezli obklíčený. Dalšími vysokorychlostními letouny se tým agentky Kentové, Jack a ostatní dostali sem, k základně. Možná přišli o Wendiga, ale rozhodně nechtěli přijít o vzbouřence. Jack vykulil oči, když uviděl Akihika, Pierra a Fahada doprovázeného eskortou dvaceti Ngoyů. "To je odporný," řekla Pauline. "Pierre, Akihiko, Fahade! A Ngoyi! Stůjte!!! V tom letounu je Kate Henshallová, a jestli se okamžitě nevzdáte, odpálíme celý letoun i s ní!!!" zařval Jack. Pierre se rozzuřil. Skoro by jej to dovedlo k další přeměně v monstrum. Fahad ho ale chytil za ruku. "Uklidni se. Jenom klid, on to nemyslí vážně," řekl. "Myslí. Tentokrát jo. Znám ho líp než ty," ohradil se Pierre. Aspoň se však zklidnil. "Kvůli osvobození Wendiga a útěk z této dimenze mi tedy zabiješ přítelkyni a zničíš svůj letoun?!" zvolal pak z dálky na Jacka. "Nezapomeň, že ten letoun jsem navrhl já!" dodal k tomu Akihiko. "Co mám říct já? Miluju tě, Jacku!!!" přidal se Fahad. Agentka Kentová přistoupila k Jackovi. "Nemáme na vybranou," řekla. V jejím hlase byl cítit soucit. "Já vím, agentko. Ale používat násilí na přátele, to se mi nechce," odpověděl Jack. "Bohužel. Vybrali si to sami," řekla na to agentka. Na jediný rozkaz se američtí vojáci, Jack, Pauline, Roger, Mike a Kentová vrhli proti Pierrovi, Akihikovi, Fahadovi a Ngoyům. Letoun neodpálili, opravdu si nechtěli hrát na bestie. Ale museli zatknout ty vzbouřence! Jack a Pierre se konečně střetli. Pierre dal Jackovi ránu pěstí do obličeje. "Promiň, Jacku. Nedá se," řekl Pierre a ještě ho kopl do hrudi. Začalo se dokonce střílet, jenže všemocní Ngoyové všechny vojáky brzy spoutali ve slizu. Netrvalo dlouho, a Akihikův vzbouřenecký tým byl v letounu. Ngoyové byli tam dole, ale vítězili. Nikoho nezabili. Claude Ngoy po chvíli nařídil ústup. Vrátili se do šachty, nasedli do svých létajících šestihranů a rychlostí blesku se ztratili v dálce mezi mraky...


O dva dny seděli Jack, Pauline, Roger a agentka Kentová kolem stolu v základně Lovců kryptidů. Malí Tatzelwurmík si hrál s klubkem jako kočička v rohu místnosti. "Je konec Lovců kryptidů jak je známe. Rozdělili jsme se. Ale žádný tábor není dobrý ani zlý, jsme prostě... Lovci kryptidů. Jenom rozdělení," řekl Jack. "My žijeme tady, v reálném světě, nosíme černé uniformy a bojujeme za to, čemu věříme. A oni utekli do paralelní dimenze, kde budou prostě hledat bájná zvířata. Jsou tam šťastní. Jen mě mrzí, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Že jsme se kvůli všem těm našim problémům, a nakonec kvůli odchytu Wendiga, rozdělili. Fungovali jsme jako jedna rodina, a teď je to jinak." "Nebudeme je tam pronásledovat. Ať si zůstanou v paralelní dimenzi. Ale jestli se vrátí sem, nechám je zatknout. Wendigo se teď skrývá v lesích Kentucky, možná míří zpátky na sever. Kdo ví, jestli někoho nezabije," řekla agentka. "Měli jste mi říci, že chcete na Wendigovi dělat pokusy. Nesouhlasím s tím," řekl Jack. "No jo," usmála se hořce agentka, "jenže ani já nevěděla, co pan Stephen Barry vymyslí. Že se rozhodne s tím zvířetem experimentovat. Ten muž je vysoce postaveným vědcem. Pracuje pro nás už léta. Vždyť víte, že dělá pokusy s Metallerovým mozkem." "To by se taky mělo zarazit," řekl tvrdě Jack, "musíme tuhle planetu chránit, ne pro ni vymýšlet další hrozby. Vím, že jste na naší straně, agentko, a valná většina vašich lidí také. Vážím si toho. Budeme pokračovat společně v tom, co jsme začali s Akihikem, Pierrem a Fahadem, kteří už s námi nejsou." Všichni si podali ruce a odešli z místnosti. Cryptid Swift jim byl poslán jejich "bývalými přáteli" zpět. Nemohli ho přece dostat do portálu. Jackův tým jej měl za pár týdnů využít. Brzy je mělo čekat další dobrodružství...

Stejně tak v základně Lovců kryptidů na jihu Londýna v paralelní dimenzi seděli kolem poradního stolu Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine, Ewet a Claude Ngoy, proměněný v konžského důstojníka. "Já vás asi nechám, ať si hledáte kryptidy. Budu žít s ostatními zástupci svého druhu v konžském pralese. Ale kdyby cokoliv, zavolejte," řekl Ngoy. Položil na stůl speciální zařízení. "Zmáčkněte ten žlutý cuplík, a my vás lokalizujeme. Když budete mít trable, objevíme se a pomůžeme vám. I když to asi při útěcích před masožravými kryptosaury nebudete potřebovat," usmíval se Ngoy. "Děkujeme," odpověděl Pierre. Plně Ngoyovi důvěřoval. "A co ta vaše technologie?" zeptal se Akihiko. "Ngoyové jsou mnohem inteligentnější než lidé," usmál se ještě více Ngoy, "máme prostě všechno. Ty naše letouny... Originální, že? Heh, jsem rád, že jsem Ngoye sjednotil. No nic, mějte se." Opustil poradní místnost. "No, a my můžeme začít jen tak hledat kryptidy. Žádné zachraňování světa, žádné násilné souboje. Prostě jen obyčejné hledání kryptidů," zasmál se Pierre, "s mou milovanou sestrou." Nato dostal facku od Sabine, uražené tou jeho lísavou povahou.

Lovci kryptidů jsou rozdělení. Jeden tým bude v černých uniformách stále hledat kryptidy a chránit svět v naší dimenzi, kdežto ten druhý bude prostě jen hledat kryptidy v té paralelní. Stále je zde mnoho otázek: odkud třeba kryptidi jsou? Je skutečně možné, že přicházejí z jiných světů? A s jakými dalšími úžasnými a nebezpečnými tvory se naši přátelé ještě setkají? Další kapitola na začátku listopadu!

Lovci kryptidů 3: Schizma (3/4)

27. října 2018 v 10:45 | HAAS
Z minulých částí víte, že se Lovci kryptidů rozdělili. Jsou zde dva tábory; v tom prvním jsou Jack Owen, Pauline Jetkins, Roger Neill, a s nimi spolupracující Mike Brown, agentka Kentová a CIA. Naopak druhou skupinu tvoří problémoví jedinci, kteří unikli do paralelní reality, kde je vše ideální. Jsou jimi Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Pierre Leroy, s nimiž spolupracují Ewet, Claude Ngoy, Kate Henshall a Pierrova sestra Sabine, která v paralelní realitě ještě stále žije... Wendigo, kterého Jack a Mike odchytili, je stále vězněn v tajné základně CIA. Claude Ngoy hledá svůj ztracený druh, a podařilo se jej v paralelní realitě nalézt. A v paralelním vesmíru stále existující Zhou Len má s prostorovým portálem velice zákeřné úmysly... Pokračování rozdělovací kapitoly Lovců kryptidů.

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST TŘETÍ:
"Jak se ti líbí?" optal se Jack svého kamaráda Mikea a pořádně si jej prohlédl. Oba se nahlas rozesmáli. "Škrtí mě v..." snažil se říci Mike, ale nedokázal to dopovědět. Oba se prostě řehtali. Mike si totiž poprvé oblékl černou uniformu Lovců kryptidů. Vlastně měl na sobě náhradní Akihikovu uniformu. Při útěku ze základny totiž bývalí členové Lovců kryptidů nechali mnohé své vybavení doma. "No nazdar," pousmála se Pauline, sedící u kniplu. Jack přiběhl k čelnímu oknu letounu. Zamračil se. Cryptid Swift přistál na velké, vyklizené ploše na břehu řeky. Les zde byl pokácen. Jack, Pauline, Roger a Mike vyběhli z letounu a setkali se s agentkou Kentovou, jen tak poklidně si stojící mezi dvěma hromadami dřeva. "Tohle jste teda nemuseli," řekl Jack. "Chtěli jsme jen, abyste měli kde přistát," usmála se agentka. "Takhle začínají problémy s ochranou životního prostředí," poznamenal Roger. Agentka zavedla čtyři nově příchozí k portálu. Neustále blikal, vycházely z něj podivné tikavé zvuky, a co chvíli skoro zhasnul. "Chová se dost divně," řekla agentka, "jako by se chtěl každou chvíli zavřít." "Zvláštní," řekl Jack. Agentka se na Jacka otočila a svýma pronikavýma vůdčíma očima doslova prorazila jeho zrak: "Víte, že tam na druhé straně jsou naši nepřátelé. Doufám, že to vidíte stejně, pane Owene. Jak jste nám řekl, Yukimura a Ghazalli mají informace o naší tajné základně v USA a o odchyceném Wendigovi. Kdokoliv, kdo s nimi spolupracuje, je též náš nepřítel." "Takhle divoce bych to neviděl, agentko," zastal se Jack svých přátel, i když zřejmě již bývalých, "dělají to, co považují za správné." "To my všichni," odpověděla agentka. "Jistě. Každý z nás. Co se někomu může zdát jako totálně anti-heroický kousek plný násilí, hodný odsouzení, může být pro druhého činem tím nejlepším. Aneb definice dobra a zla nejsou relevantní. Pro každého z nás je dobrou věcí něco jiného. A někomu se to může zdát dost špatné," poučil ji Jack. "Možná máte pravdu," usmála se agentka a dotkla se Jackovy ruky, "ale stejně víte, že my jsme ti dobří. Proto jste přece tady." Pak odešla. "Ty jo, nevím, jestli má pravdu," podotkl Roger. "Nemá. Ale my jsme na její straně. Kentová není zlá ženská, věř mi," řekl na to Jack a pak šel konzultovat věci s armádním generálem, který ho už očekával.

Paralelní realita, konžský prales. Claude Ngoy stál mezi drobnými zástupci svého druhu, kteří se k němu přibližovali s nachystanými liánami, z nichž vycházely kovové ostny. Ngoy ale nevypadal moc vyděšeně. Spíše si prohlížel všechno to úžasné náčiní, kterým jeho druh disponoval. Jeden z malých Ngoyů už stál u něj a chystal se mu navléci ostnatou liánu na ruku. "Dost!!!" zařval Ngoy hlasem tak mocným, že všichni strnuli. Jakási obdoba jejich ušních bubínků skoro popraskala. Tak byl jeho hlas silný. Ngoy totiž dal dohromady hlasy všech lidí i zvířat, které kdy napodobal. Pak roztáhl svou pravou ruku a obtočil ji kolem krku toho jedince, který se na něj jako první chystal vztáhnout svou ruku. Pořádně zmáčkl. Okamžitě k nim přiběhlo několik dalších Ngoyů, natáhli tětivy svých luků a nasadili na ně lesklé kovové spirály s ostrým zakončením. Claude Ngoy se ale jen usmíval. "Bratři," řekl, "proč spolu vedete válku?" "Jak to myslíš, vy? Víš to moc dobře!!!" zařval náčelník tohoto tábora Ngoyů. Byl ještě menší než ostatní, a v prodloužené mozkové části hlavy měl zabodnutou stejnou spirálu, kterou ostatní Ngoyové mířili na Clauda. "Přišel jsem za vámi s tím, že hledám svůj druh. Teď jsem ho našel a zjišťuji, že je nestabilní," rozesmál se Claude. "Nechápu," řekl náčelník. "Nečekal jsem, že to pochopíš," odpověděl mu Claude. Pak zařval: "Přicházím z jiné reality. Z reality, v níž byl náš druh vybit!!!" Uvolnil své sevření, pustil malého Ngoye, a povyprávěl zástupcům svého druhu svůj příběh. Přesvědčil je, aby jej dovedli k dalším Ngoyům, k těm velkým jako je on. Prý se musí dát dohromady. Tak dokonale Claude manipuloval s náčelníkem tohoto kmene. A hodlal si získat i toho druhého. Pak by konečně mohl vládnout svému jinde již dávno zatracenému druhu.

Jack nasedl na motorku. Pauline si sedla za něj. Na druhou motorku si sedli Roger a Mike. "Tak fajn, vjedeme do té paralelní reality, najdeme naše bývalé kolegy, a přesvědčíme je, aby se nám vzdali," zopakoval ještě jednou Jack celý plán. "A když nebudou souhlasit, nasadíme jim želízka a hezky je odtáhneme do našeho světa," dodal. Obě motorky pak zmizely v portálu. Agentka Kentová se postavila před portál a nervózně sledovala, jak se blýská, pak jak zase zhasíná... Šlo tu o hodně.


Obě motorky se ocitly v Lavenhamském lese. Rychle jím projely. Pak mířily na jihozápad, do Londýna. Mezitím však byly sledovány. A Zhou Len, sedící u notebooku ve své zlaté pracovně v mrakodrapu přímo uprostřed New Yorku, sledoval přímý přenos. Jeden z jeho vojáků měl na čele kameru, a obraz se přenášel do Zhou Lenova počítače. K Zhou Lenovi přišel jeho sluha, ten, se kterým si kdysi v naší realitě pořádně pohrál Mapusaurus Xiu. V tomto světě Zhou Len s takovými věcmi nikdy neexperimentoval. Ale měl v plánu experimentovat s tím portálem. "Víme, kam míří," usmál se Zhou Len, "také si tam zajedeme."

Kolem základny Lovců kryptidů se nashromáždilo na čtyřicet mužů v černém. Všichni měli samopaly. Začali se přibližovat k nechráněné budově. Pierre vyhlédl z okna. "No nazdar," řekl a chytil se za čelo, "neříkejte mi, že už je to tu zase." "Co je tu zase, sakra?" zeptala se Sabine, poklidně popíjející kávu na gauči. Ale Kate, která seděle vedle ní, pochopila. Přiběhla k Pierrovi. "Do Prčic, tahle základna nemá žádné obranné systémy, na rozdíl od té... Ehm... Naší. Prostě tam v tom zatraceným světě," řekl Pierre. Pak se sklo okna rozletělo na tisíce kousíčků. Pierre včas strhl Kate k zemi. Sabine se tak lekla, že upustila hrnek s kávou. Okamžitě si lehla za gauč. "Zastrašují nás," řekl Pierre. "Přesně tak," ozvalo se hned poté. Do místnosti vstoupil muž, který by se nedal popsat jinak, než jako loajální Číňan. "Šéf brzy přijede," usmál se. "Tím myslíte toho dědka?" položil mu Pierre otázku. "Přesně tak," usmál se Číňan, "dědka."

Hned nato vnikl do místnosti Akihiko. Měl sice k dispozici jen dřevěnou tyč místo kovové, ale dával vojákům do hlav takové rány, že padaly k zemi jeden za druhým. Pár porcelánových mís a pohárů sice bylo rozstřeleno, avšak nikdo nebyl zraněn. Všichni Zhou Lenovi muži leželi na zemi s krvácejícími obličeji a v bezvědomí. "Máme problém," řekl Akihiko, "všichni na nás útočí." Vyhlédli z okna. Spatřili dvě motorky s Jackem, Pauline, Rogerem a Mikem. Ti stříleli z laserových pistolí a rychle odrovnali všechny vojáky v ulici. "Musíme okamžitě pryč. Jack jde po nás," dodal ještě Akihiko. Všichni vyběhli z místnosti a přidali se k Fahadovi a Ewetovi, kteří již stáli v garáži. Akihiko musel udělat ještě jednu špinavost. Popadl pistoli a postřílel všechny ty zraněné chlapy. Nemohl si dovolit, aby se tu probrali v jejich nepřítomnosti a nějak zneužili všechny jejich informace nebo prostě obsadili základnu. Pak nový tým Lovců kryptidů nasedl do teréňáku a vyrazil z garáže.

Jack zamířil přímo proti autu. Vyjel mu na střechu, načež Pauline z motorky spadla. Jack neváhal a vystřelil po teréňáku z laserové pistole. Minul. "Jack po nás střílí?" vyděsil se Pierre. "Už je to tak," řekl Akihiko a kousl se do rtu. Na otázku, co teď udělají, odpověděl, že osvobodí Wendiga. Ano, znamená to vrátit se do naší reality. Akihiko a Fahad moc dobře věděli, kde se tajná základna CIA nachází. "V téhle bitvě jde taky o jednoho kryptida. Myslete na to," řekl ještě Akihiko. A pak zamířili směr lavenhamský les.


Wendigo se probudil. Byl stále v kleci. Všude byla tma. Jen co ze sebe vydal skuhravý zvuk, přišel k němu Stephen. Držel v ruce něco poněkud zvláštního. Injekční stříkačku naplněnou jakousi bublavou tekutinou. "Neboj se," řekl zvířeti, "nebude to bolet." Následně se základnou CIA ozval strašný řev. Wendigo dostal první dávku. Ale čeho?!

Pronásledováni Jackem, Pauline, Rogerem a Mikem, ujížděli vzbouřenci do lavenhamského lesa. Tam na ně čekalo další překvapení. Když je Zhou Len nemohl dostat v jejich základně, dostane je tady. Okraj lesa se hemžil těmi padouchy v černém. Stačilo ale přejet několik z nich, a pak už se mohli dostat do lesa. Akihiko, Fahad, Pierre a Kate opustili auto. Zraněný Ewet a Sabine zůstali v autě. Sabine řídila, a otočila auto. Museli teď někam ujet... A tahle čtyřka, která chtěla zachránit Wendiga, se už blížila k portálu. Moc dobře věděli, že na druhé straně na ně čeká Kentová a její tým. Měli docela strach. Ale nebylo cesty zpět.

Podaří se Akihikovi, Fahadovi, Pierrovi a Kate zachránit Wendiga? Co s ním Stephen v tajné základně CIA provádí? Dostane naše přátele Zhou Len? A o co se vlastně snaží Claude Ngoy, když dává dohromady znepřátelené strany vlastního druhu v paralelní realitě? Odpovědi alespoň na některé z těchto otázek dostanete možná zítra, případně pozítří...

Lovci kryptidů 3: Schizma (2/4)

13. října 2018 v 11:28 | HAAS
Lovci kryptidů se rozdělili na dva tábory. Na jedné straně jsou Jack Owen, Pauline Jetkins, Roger Neill a s nimi spolupracující agentka Barbara Kentová ze CIA (a její vojáci) a Mike Brown. Na té druhé jsou pak problémoví jedinci, kteří utíkají za lepším životem v paralelním vesmíru, jehož zákonitosti však stále nejsou dobře prostudovány. Těmito lidmi jsou Akihiko Yukimura a Fahad Ghazalli, již v paralelní realitě žijící Pierre Leroy, jeho sestra Sabine, v ní stále existující (na rozdíl od našeho světa, v této paralelní realitě nezemřela), Kate Henshall, Ewet a nyní překvapivě i Claude Ngoy, který asi musel vstát z mrtvých či co... Akihiko a Fahad navíc nesouhlasí s tím, že Jack nechal umístit kryptida zvaného Wendigo do základny CIA, kde má být držen, daleko od svého přirozeného prostředí, jen proto, aby nepředstavoval nebezpečí pro lidi... Je toto zánik Lovců kryptidů?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST DRUHÁ:
Akihiko, Fahad a z ramene krvácející Ewet stále nedokázali uvěřit vlastním očím. Pro Eweta bylo setkání s Ngoyem úplnou novinkou. Akihiko a Fahad se podivovali ještě víc. Životy jim právě zachránila bytost, jež je ještě před pár měsíci chtěla zničit. Neptali se, proč. Neptali se, co tu dělá. Chtěli prostě projít portálem. Zmizet odsud. Jenže něco je nutilo tu zůstat. Byl to šok... Ngoy se na ně díval až příliš přátelsky. "Překvapuje Vás, že mne vidíte?" zeptal se s lehce děsivým úsměškem. "Popravdě, jo, překvapuje," odpověděl Akihiko. "Potřebuji do paralelní reality tak jako vy. Je to má jediná naděje. To, co se tady děje, je pěkná nespravedlnost... To, co se stalo mě a mému druhu, to, co mu provedl lidský druh... To se tam možná nikdy nestalo. Tak jako Vám se nestaly všechny ty příšerné věci..." řekl Ngoy. "Co o nás vlastně víš?" optal se Fahad. "Dost," usmál se Ngoy. Byl sice proměněn v konžského důstojníka, ale z jeho rukou se stály vinuly pramínky ztuhlého slizu, který v masách pokrýval americké vojáky a utahoval se agentce Kentové kolem ruky. "Nebudeme to už natahovat. Běžíme!" řekl Ngoy. Následně se všechna ta zelená hmota vrátila do jeho těla, změnil se ve slizkého humanoida a proběhl portálem. Akihiko, Fahad a Ewet jej následovali. Ocitli se v lesíku nedaleko Lavenhamu. "Ngoyi," oslovil ho Akihiko stále trochu nepřátelským tónem, "za chvíli odsud zmizíš a probudíš se asi někde v konžském pralese v tomto světě. Jestli seš s náma..." "Pak vás vyhledám. To nebude problém," řekl Ngoy, "nejprve chci ale zjistit, zda má rasa stále existuje v této ideální realitě. V mém světě totiž, jak víte, byl můj druh vyhuben lidmi. Ale zde, zde by stále mohl existovat. A pokud tomu tak je, opět najdu klid. Tak jako zde vy najdete ten svůj." "Jak je možné, že jsi přežil to, co Ti Nieto udělal?" položil mu otázku Fahad. Ngoy se rozesmál. Taková zelená zrůda s tenkýma rukama a nohama, s hlavou v mozkové části prodlouženou vzad a ostrými zuby vylézajícími z tlamy, vypadala při smíchu opravdu jako z hororu. "Nieto si myslel, že mě zničí, ale nepovedlo se. Když mě zavřel do té malé kopky a z jejích horních rohů na mne začal šlehat oheň, odhodil jsem malý kousek své kůže z ruky. Předtím jsem to něj přemístil svůj mozek, jehož velikost jsem velmi zredukoval. Mít tělo z nestálých molekul, jejichž velikost můžete měnit, je velkou výhodou. Ten kousek slizu se zachytil za jedním z plamenometů a oheň na něj nedosáhl. Bohužel byl ostatek mého těla po dlouhé týdny velmi slabý na to, aby opustil to místo. Pak nastaly příhodné podmínky; na zničenou Granadu začalo pršet, mé tělo se začalo díky vodě zvětšovat. Probudil jsem se do velice děsivé scenérie. Ve strachu, že Nieto vyhrál válku, jsem přemýšlel o sebevraždě. Fakt, že vyhráli Lovci kryptidů, mne utěšil..." vyprávěl Ngoy. Pak se náhle setmělo. A Ngoy byl pryč. "Tak, a už ho zákon paralelního vesmíru přenesl někam tisíce mil odsud," řekl ještě Fahad. Trojice se vydala na cestu z lesa...

Agentka Kentová stála před blyštícím se portálem. Snažila se dovolat Jacku Owenovi, který stále nebral telefon. "Sakra!" zařvala, že se někteří vojáci otřásli. Flákla s mobilem o zem. "Paní," oslovil jí jeden, "proč prostě neproběhneme tím portálem a nechytíme je?" "Tupče, protože když tím portálem projdeš, tvoje tělo zmizí a obsah tvého mozku se přemístí do těla tvého 'dvojníka' v tom vesmíru. Všichni bychom se asi ocitli zpátky v Americe. To je pěkně daleko od Londýna, kde už ty potvory jsou," odpověděla Kentová. Jack se konečně ozval. Nebyl příliš potěšen tím, co se stalo, a co mu Kentová v rychlosti vysvětlila. Akihiko, Fahad a Ewet unikli. Jacka však nejvíc vyděsilo, že s nimi byl i Claude Ngoy. Ano, spojili-li se jeho bývalí kolegové s tímto nebezpečným monstrem, pak jsou zcela jistě nepřáteli... Každou chvíli se měl na základnu vrátit Cryptid Swift, řízený autopilotem. Jack slíbil, že se s Pauline a Rogerem vrátí do Konga...


Přísně utajenou základnou CIA na americké pevnině mezitím procházel příšerný řev. Naprosto vyděšený Wendigo se snažil dostat se z klece. Ale ať se snažil, jak chtěl, nedařilo se mu se z klece vylámat. Když do místnosti přišlo pár lidí, začal řvát tak hlasitě, že jim div nepopraskaly ušní bubínky. Jakmile se uklidnil, přišel k němu jeden z vědců a dal mu dávku sedativ. "Je v pořádku. A bude. Je tu v bezpečí," usmál se vědec na svého kolegu. Pak odešli z místnosti. Wendigo usínal. Na chodbě byl vědec zastaven jedním vojákem. "Stephene," oslovil vědce, "Metallerův mozek je připraven k testování." "Výborně," usmál se Stephen a promnul si ruce.

Akihiko, Fahad a Ewet, jehož rameno již bylo důkladně ovázáno, se konečně dočkali Pierrova příjezdu. Při jízdě zpět do Londýna následovalo dlouhé vyprávění o tom, co se stalo, proč je Ewet zraněný, a že je zachránil Claude Ngoy. Poslední informaci naštěstí sdělili Pierrovi těsně předtím, než zaparkoval před základnou. Skoro auto vyboural. "Ne!" řekl nevěřícně. "Opravdu nás zachránil. Prý je na naší straně. A hledá zástupce svého druhu, kteří v tomto světě možná ještě stále žijí," odpověděl Akihiko. Pierre se vymotal z auta. "Ngoyovi přece sloužil Sam Weber. Jestli je ten chlap živej, rozcupuju mu..." rozohnil se Pierre. Pak ale uviděl svou sestru Sabine, jak na něj mává z okna. A náhle zapomněl na to všechno. Na svou zlost vůči těm osobám, zvláště vůči Weberovi. Vždyť jeho sestra zde stále žije. Není to iluze, je skutečná, stále s ní může mluvit, oba dva jsou Lovci kryptidů. Co víc si Pierre může přát?

"Au!" vykřikl Roger. Malý Tatzelwurmík se zakousl do jeho prstu. Tak jako Pauline, která seděla na gauči a samou nedočkavostí si kousala odlakované nehty, byl již oblečen v černém spandexu. Cryptid Swift se měl každou chvíli vrátit na základnu. Roger si zatím hrál s Tatzelwurmem. "Ty tvoje zuby, kamaráde," řekl mu. Tatzelwurm se zašklebil. Vydal ze svého hrdla skřek podobný zaskřípání starých dveří. Pak skočil na Rogera a předními končetinami mu podrápal krk. "Ty jeden nezbedo, já až tě chytím," rozesmál se Roger. Tatzelwurm jako by mu rozuměl. Seskočil z Rogera a vsoukal se pod gauč. Pauline, která byla až dosud trochu mimo, se polekala, a dala to dost hlasitě najevo. Roger se rozchechtal. Konečně do místnosti vešel Jack. "Přistává na střeše. Takže pojďte, letíme zas do Afriky," řekl. Tatzelwurm naštěstí včas vylezl, takže mohl být opět umístěn do své ohrádky, kam mu byl hozen flák masa. Jak dlouho zde měl však zůstat sám?


Pierre, Sabine, Kate, Akihiko, Fahad a Ewet seděli kolem stolu a povídali si. Světlo z rudého slunka, již zapadajícího, nádherně osvětlovalo celou místnost. Nepovídali si jen o tom, co se stalo. Měli pocit, že toto je nový začátek. Lovci kryptidů takoví, jací měli být. Hledači kryptidů. Ano, to budou v tomto světě provádět. Ale Pierre byl stále nervózní z toho, co uslyší od Ngoye, až je znovu vyhledá. Podle něj to nemůže být jen tak, aby se jejich nepřítel dal zničehonic na jejich stranu... V této době procházel Ngoy konžským pralesem. První dobrá zpráva: všechna zvířata, všichni sloni pralesní, všichni ptáci, zkrátka vše živé, se ho bálo. V našem světě by na něj vše hledělo s úděsem, ale také s nevědomostí, oč jde. Zde jako by Ngoyův druh budil hrůzu u všeho živého. A pak náhle prosvištěla Ngoyovi kolem hlavy jakási spirála, jakési spirálovité ostří, jež se nakonec zaseklo do kůry stromu přímo před Ngoyovýma očima. Ngoy se otočil. Spatřil zástupce svého druhu, jakousi malou verzi Clauda Ngoye. Ten jedinec vypadal úplně stejně, byl jen o půl metru menší. Držel v ruce luku podobné zařízení se čtyřmi tětivami. Byl "nahý", neměl na sobě oblečení, ale na zádech měl toulec s těmi ostrými spirálami. Znovu zamířil na Ngoye. Z Ngoyových úst poprvé po mnoha letech vyšel jeho pravý hlas a pravý jazyk. Svou řečí sdělil té druhé zelené zrůdě, že je jako ona. Že patří k jeho druhu, a hledá jej. Byl pak zaveden k jeskyni, v jejímž okolí se to zástupci Ngoyova druhu jen hemžilo. Mluvili spolu, obchodovali spolu... Ale všichni byli menší. Ten, který sem Ngoye přivedl, pak nahlas prohlásil, že mají zajatce, že se "zástupce těch větších" nechal dobrovolně odvést k nim. Všichni začali jásat. Ngoy si něco uvědomil. Musí zde probíhat válka mezi většími a menšími "Ngoyi", či jak je nazvat. Ale... Proč toho nevyužít?

Zhou Len otevřel notebook. Jeho čínský asistent mu řekl jen jedno: "Kamera, kterou jsme nechali v lese v Lavenhamu, zaznamenala několik lidí a velkou zelenou bytost, která prošla portálem. A mezi těmi lidmi jsou i ten Japonec a Arab, se kterými už jsme se setkali." Zhou Len se pousmál. "S takovými lidmi, kteří vědí, co je na druhé straně portálu, potřebuji mluvit. A ta zelená potvůrka mě taky zajímá."

Pokračování příště. O co Ngoyovi jde? Jaké výsledky bude mít konflikt mezi členy Lovců kryptidů, týmu, který se nyní rozdělil na dvě poloviny? A co zamýšlí ten proradný Zhou Len? A navíc, co bude s Wendigem? To se již brzy dozvíte.

Lovci kryptidů 3: Schizma (1/4)

6. října 2018 v 12:31 | HAAS
Za dvacet dnů to budou přesně dva roky, co na mém blogu začal běžet příběh Lovci kryptidů. Našim přátelům se během minulých dvou sérií a předchozích dvou kapitol třetí série stalo vše možné. Příběh však neustále pokračuje, a v této kapitole se stane něco, co bude skutečným milníkem v historii Lovců kryptidů. Kapitola je nazvána Schizma. Proč, to se brzy dozvíte... V minulé kapitole, Multiverse, zjistili Lovci kryptidů, že existuje paralelní vesmír, do kterého vede portál, nacházející se uprostřed konžského pralesa. V té alternativní realitě je všechno ideální: Sabine Leroyová nikdy nezemřela, Lovci kryptidů jsou stále jen pouhými hledači kryptidů, nikoliv hrdiny, a vše je v tom světě v pořádku. Na konci minulé kapitoly se Pierre rozhodl v paralelní realitě zůstat. Zavedl do ní svou přítelkyni Kate a spolu se Sabine pak zůstali v tamní základně Lovců kryptidů v Londýně. Později také přesvědčil svého kamaráda Eweta, aby se k němu přidal... Co všechno ještě objev paralelního vesmíru způsobí? A dozví se také Lovci kryptidů, zda náhodou objekt jejich zájmu, tajemná zvířata, nepřicházejí z jiných světů?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST PRVNÍ:
Všude sníh. Padal, jako by jej někdo rychle sypal z oblohy. Silný, ledový vítr si s ním pohrával, vytvářel z něj všelijaké obrazce a pak jej po takové mučivé hře vždy nechal dopadnout na zem. Tou bouří procházela postava. Muž v červené kombinéze. Měl kuklu na hlavě. Oči měl kryty brýlemi. To byla jeho jediná ochrana před tou strašnou zimou. Statečně postupoval proti proudu větru. Nohy se mu bořily v hlubokém sněhu, ale on nepřestával, pokračoval, co mu jen síly stačily. Věřil, že je již blízko svému cíli. Po chvíli se počasí uklidnilo. Právě v těch chvílích došel k okraji rokle, kde před pár minutami zmizelo něco, co následoval. Něco, kvůli čemu zde byl. Ve sněhu však nebyly žádné nové stopy. Muž si konečně sundal kuklu a brýle, již je nepotřeboval. Byl to Mike Brown, starý kamarád Jacka Owena, expert na pižmoně. Byl zde na misi. Vytáhl z kapsy své kombinézy mobilní telefon. Dýchl na něj, displej se zamlžil, Mike ho pak otřel rukavicí. Za pár vteřin už do něj mluvil. "Musí být blízko, Jacku," začal, "viděl jsem ho, jak pochoduje bouří. Ale ztratil se mi." "Pokračuj. Jestli ho najdeš, bude to vítězství," ozval se hlas Jacka Owena z mobilu. Mike sestoupil do rokle. Musel být opatrný. Předmět jeho zájmu má údajně dobrý sluch. Křupavý sníh tedy Mikeovi příliš nepomáhal. Pak konečně něco uviděl. Bohužel to nebylo to, v co doufal. "Propána," řekl pro sebe nahlas a položil si ruku na ústa. Mezi zasněženými skalisky ležela mrtvola. Byla tak roztrhaná, že si ji Mike ani nechtěl prohlížet. Zpoza skaliska pak vystoupilo zvíře, které člověka zabilo. "Pozdě, Jacku," řekl Mike do mobilního telefonu, "Paula už nezachráním. Wendigo ho dostal. Teď stojí přímo přede mnou." "Tak utíkej!!!" zařval Jack do telefonu. Mike jej následně zasunul do kapsy a dal se na útěk. Přes dva metry vysoký chlupatý netvor se pustil hned za ním.


Jack Owen zde byl na poněkud odlišnější misi, než obvykle. Nedoprovázeli ho ostatní Lovci kryptidů. On, Mike a již zabitý Paul byli na stopě tajemnému zabijákovi, který údajně navštěvoval nedaleké městečko a odnášel si z něj zatoulané psy nebo děti, které se večer domů nevrátily například z hřiště. V této části Severozápadních teritorií v Kanadě, na sever od Velkého Medvědího jezera, se dosti mluvilo o Wendigovi. Někteří na existenci takové brutální příšery věřili. Jack, Mike a Paul chtěli celý případ vyšetřit... Mike neměl šanci. Ale útěk mu přece jen poskytl drahocenný čas. Začal utíkat ještě předtím, než se za ním Wendigo začal hnát, takže měl mezi ním a sebou dostatečný prostor. Sáhl teď do druhé kapsy v kombinéze, vytáhl uspávací pistoli, otočil se, zamířil, a - prásk! - šipka zasáhla Wendiga do prsou. Ale zda pronikla tam, kam měla, to Mike nevěděl. Prostě se ztratila v té husté srsti! Wendigo mohutně řval a s každou vteřinou se mezera mezi těmi dvěma zkracovala. Mike se zoufale pokusil vyběhnout na sráz. Bohužel spadl. Svalil se dolů a instinktivně se, jako kdyby jej pronásledoval medvěd, stočil do klubíčka. Wendigo k němu přiběhl, ovšem nestačil mu již dát ránu svými černými drápy. Padl těsně vedle něj. Bylo po všem...

Necelých pět minut nato přistála v rokli helikoptéra. Jack, Mike a několik chlapů naložili Wendiga do bedny. Vrtulník pak odnesl Wendiga do míst velmi vzdálených... Pro chlupaté zvíře nastal nový den. S hrůzou se shledalo v kovové kleci. Ať se snažilo, jak chtělo, nemohlo železné tyče zlomit. Nerozumnělo, co je zač ten bunkr, ve kterém se nachází. Jeho vyděšený řev přivedl do místnosti Jacka, Mikea a agentku Barbaru Kentovou ze CIA. "Vypadá zoufale," řekla agentka Kentová. "Je v pořádku. Brzy si zvykne," odpověděl Jack. Agentka se otočila a ironicky nadzvedla obočí a řekla: "Jenom aby nám tu neudělal binec." Pak opustili místnost. "Takže Lovci kryptidů zneškodnili další hrozbu. A tentokrát jí byl samotný kryptid," řekla agentka, když už pochodovali chodbou podzemní základny. "Kdo by kdy věřil, že Wendigo existuje..." dodal Mike. "Myslím, že v porovnání s tím, co jsme zastavili dříve, agentko, byl Wendigo mravencem," odpověděl Jack. "Víte, proč to děláte. Po tom, co udělali Zhou Len a Deylin Nieto nechceme, aby taková nebezpečná zvířata nějaký další šílenec rekrutoval do své armády. Děláte dobrou práci, pane Owene," dodala ještě agentka a autoritativně odkráčela do další místnosti. "Pro nás je na čase, abychom se vrátili domů," řekl Jack svému kamarádovi. "Konečně tedy uvidím základnu Lovců kryptidů na vlastní oči. A po všech těch letech vlastně znovu uvidím Londýn," zasmál se Mike. Podzemní základnu opustili s kuklami na hlavách. CIA nemohla dovolit, aby takoví lidé, byť s ní spolupracovali, věděli, kde se toto místo nachází.


V paralelní realitě mezitím Pierre vstal z postele, hezky ustlal, uvařil si ranní kafé a zašel pro poštu. Lovcům kryptidů mimo jiné přišel dopis od Akihikových rodičů. Ti sice v naší realitě zemřeli, když Akihikovi bylo dvanáct, což ho také velice ovlivnilo, ale zde, v tomto vesmíru, byli stále naživu. Vždyť již brzy měli mít oslavu a zvali Akihika zpět do Japonska. Jelikož Akihiko, stejně jako ostatní, pronikl do paralelního vesmíru a pak zase odešel, nezůstalo zde po něm nic. Akihiko byl v naší realitě... Pierre však svého přítele Eweta poslal zpátky do našeho světa, aby Akihikovi zprávu od rodičů vyřídil. Jakmile se Ewet ocitl doma, v konžské vesničce, ihned poslal Lovcům kryptidů vzkaz.

V tu dobu už Jack a Mike vstupovali do základny Lovců kryptidů. Pozdravili se s Pauline a Rogerem, kteří už je čekali v hlavní chodbě. Sedli si ke stolu v kuchyni a povídali si o svém posledním dobrodružství. Jack se ostatních zeptal, zda chtějí zmrzlinu, a oni, že ano, jenže v ledničce žádná nebyla. Ovšem ve druhé ledničce, v patře, by možná nějaká mohla být! Jack opustil místnost. Na schodech ho zastavil rozsupený Akihiko. "Stalo se něco, kámo?" zeptal se Jack. "Četl jsem si tvůj záznam z poslední mise. Kanada. S Mikem Brownem. Měli jste tam jednoho mrtvýho," řekl Akihiko. "Chtěls taky jet? Promiň, ta mise byla moc nebezpečná. I pro tebe," odpověděl Jack a dal se na odchod. Akihiko ho chytil za ruku. "Je mi jasný, co jste tam dělali, Jacku. Víš, nějak jsem si zjistil heslo na tvůj tajný účet v komunikátoru Lovců kryptidů. Všechno jsem to čet. Fahad taky. Pauline a Roger možná o ničem neví, a Pierre by zuřil, kdyby věděl, co jste dělali..." rozpovídal se. Jack se zamračil. "Je to důvod k tomu, abys byl naštvaný?" řekl podrážděně. "Vy jste přemístili Wendiga z jeho přirozeného prostředí u Velkého Medvědího jezera do nějaké přísně ututlané laborky CIA v USA?" zeptal se Akihiko. "To vadí? To zvíře zabíjelo lidi, Akihiko! V té základně je v bezpečí. Mají tam i Metallera. Žádný vězeň odtamtud ještě neutekl," odpověděl Jack. "Přestává se mi to líbit. Začínám mít pocit, že každý z nás má jiný smysl pro spravedlnost," zasupěl Akihiko. "To teda jo," osočil se Jack, "já totiž nedávám lidem rány železnou holí do hlavy a nebodám jim špičku samurajského meče do čela!" Jejich hádka gradovala. Pak se mezi ně pustil Fahad. "Akihiko, přišel ti vzkaz," řekl, "a je od Pierra. Z paralelního vesmíru." "No výborně," usmál se trochu tajemně Jack. "Půjčíme si Cryptid Swift," řekl Fahad. "Vy?!" rozohnil se Jack. "Letíme zpátky do Konga. A odtamtud pak do paralelní reality," odpověděl Fahad a s Akihikem odešel. Jack zůstal sám stát v chodbě. Tohle se mu tedy vůbec nelíbilo.


Když Cryptid Swift přímo svištěl nad Pyrenejským poloostrovem, podařilo se Jackovi, Pauline, Rogerovi a Mikeovi konečně se spojit s Akihikem a Fahadem. "Proč tohle děláte?" zeptal se Jack. "Nechápeš to, Jacku? Je to příležitost. Příležitost jak všechno napravit," odpovídal Fahad, "já sám jsem si prošel děsnými věcmi, když jsem vyrůstal v té zatracené arabské vesničce. Protože jsem byl jiný než ostatní, a přiznal jsem to, šikanovali mě. Spousta lidí z té oblasti mě pak celý život pronásledovala. Chtěli mě zabít. A vé paralelní realitě k tomu nikdy nedošlo. Nemám tam nepřátele. Všechno je tam v pohodě." "A já zas nepřišel o své rodiče a bratry, kteří mě tam mimochodem zvou," dodal Akihiko. "Moment, takže... Vy jste s Pierrem? To si jako chcete zůstat v tom zatraceném světě a opustit nás?!" pokračoval Jack. "Nejsem si jistý, jestli chci být dál s 'hrdiny', kteří tak hrdě chrání naši planetu a dělají to tak, že ostatní zavírají do klecí. Teď to byl Wendigo, příště to bude co? Lochneska? Yetti? Už nemám zájem, Jacku," odpověděl Akihiko a vypnul vysílačku.

Cryptid Swift přistál nedaleko konžské vesnice. Akihiko nastavil autopilota, který měl za pět minut s letounem odletět zpátky do Londýna a přistát na střeše základny. Poblíž vesnice přivítal Fahada s Akihikem Ewet. Společně se pak vydali na cestu k portálu... Poté, co se prosekali hustým pralesem, je však čekalo velké překvapení. V okolí portálu se nacházel bezpočet amerických vojáků a zhruba stejné množství agentů CIA. Velila jim agentka Kentová. "Termokamera zaměřila tři cíle, agentko," řekl její asistent. Akihiko, Fahad a Ewet byli přepadeni ze zálohy. Z křovin vyskákal tucet vojáků a obklíčil je. "O co se snažíte, pane Yukimuro? A pane Ghazalli?" řekla autoritativně Kentová, vstupující do dění. "Uniknout někam, kde je to lepší," odpověděl japonský drsňák, ale tentokrát zvolil jemnější tón, neboť cítil, že je v přesile. "Jsem na straně pana Owena. Nemohu Vám to dovolit," řekla agentka. "Na straně? Ony jsou nějaké strany?" podivil se Akihiko. "Tak už to bývá. Nechcete spolupracovat, dostanete se do tajných složek... Chcete utéct. Jste nepřítel," odpověděla agentka tónem, jako by se nic nedělo. "To znám," odpověděl Fahad. Hodil mezi vojáky plynový granát. Začalo se střílet. Akihiko, Fahad a Ewet utíkali k portálu a házeli mezi ozbrojence jeden plynový granát za druhým. Ewet byl při útěku zraněn. Střelili ho do ramene. Vojáků zde bylo příliš mnoho. Ačkoliv Akihiko zabil dva šurikenem, brzy byli obklíčeni znovu. Tentokrát se jim samopaly a pistolemi mířilo přímo na hlavu.

A pak náhle se začala země třást. Z puklin v půdě začalo něco vylézat. Bylo to tekuté, zelené, pohybovalo se to jako tekoucí sliz. Také že to byl sliz! Obalil dvacet vojáků zároveň. Totálně je zneškodnil. Agentka Kentová přiběhla na scénu, ale ze země vyšlehl slizový bič a obtočil jí ruku s pistolí. Zmáčkl se, a agentka byla nucena zbraň upustit. Akihiko, Fahad a krvácející Ewet nevěřili vlastním očím. Z křovin vystoupila jim již známá zelená zrůda. Dvounohý netvor zvaný Claude Ngoy! Ten, kterého přece Deylin Nieto před několika měsíci nechal spálit na břehu jezera Nikaragua. Živý a zdravý, a silnější než kdy předtím. "Pánové," řekl, a jeho slizové tělo změnilo tvar i barvu, až se před nimi objevil konžský důstojník oblečený v uniformě, "nejste jedinými, kdo má zájem žít v paralelní realitě. Já jsem s Vámi."

Je toto zánik Lovců kryptidů? Jisté je, že se už rozdělili. Jaké jsou strany? Jack, Pauline, Roger, Mike, agentka Kentová a CIA na jedné straně. To jsou ti bezproblémoví. A pak ti, kteří si toho zažili v životě až moc. Problémáci. Akihiko, Fahad, Pierre, Sabine, Kate, Ewet... A teď i Claude Ngoy! Jak je možné, že ještě vůbec žije? Pokračování příště.

Lovci kryptidů 3: Multiverse (5/5)

29. září 2018 v 12:03 | HAAS
V minulé části napadla Lovce kryptidů skupina Crocott, která prošla portálem. Potom ale zákon paralelního vesmíru přemístil mysl těchto zvířat do jejich těl v tomto světě, a Crocotty tedy zmizely. Lovci kryptidů byli zachráněni. Vrátili se do základny v této paralelní dimenzi. Sabine Leroyová, která v tomto světě stále žije, je nyní jediným členem týmu, který stále ještě úplně nerozumí tomu, co se zde děje... Pierre má plán: v této ideální dimenzi, v níž stále žije jeho sestra a ve které jsou Lovci kryptidů stále jen hledači mýtických příšer, chce zůstat. Vrátil se do Londýna v našem světě, a přesvědčil Kate, aby s ním odletěla do Konga, prošla portálem a zůstala s ním v této ideální realitě...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST PÁTÁ:
Kate zavřela malého Tatzelwurmíka do ohrádky, která až nápadně připomínala tu dětskou. Jediný rozdíl byl v tom, že tato ohrádka byla celá z oceli. Hodila Tatzelwurmíkovi pár fláků masa, už to nebyl žádný drobek, který by musel pít mléko, zoubky měl hezky vyklubané a normálně žral maso. Oba doufali, že se pak do základny někdo vrátí a o zvířátko se postará. Tatzelwurm se s chutí pustil do největšího fláku masa, a Kate s Pierrem nasedli do Cryptid Swiftu, dosud stále postaveného na střeše základny. "Podívej se, Kate," začal Pierre, "vyrazili jsme do Konga obhlédnout ten zvláštní úkaz, o kterém mluvili tamní obyvatelé. No, a v pralese jsme našli takový portál, obklopený několika dalšími. Když do toho portálu vejdeš, ocitneš se v jiné dimenzi. Ve světě, který je mnohem lepší, než ten náš. Žije tam moje sestra Sabine. Lovci kryptidů se nikdy nestali bojovníky v černých oblecích, jsou prostě jen obyčejnými hledači kryptidů. Mluvil jsem tam s tebou, ale v té realitě spolu nechodíme... Ale mohli bychom tam zůstat. Když projdeš portálem, ocitneš se v takovém lese. Za chvíli se setmí, a ty se probudíš ve svém těle v té realitě, kam se přenese tvoje mysl, takže máš svou paměť. Jakmile bys prošla a probudila se někde u sebe doma, došla bys k základně Lovců kryptidů - víš, kde ji hledat - no, a to bude vše. Hlavní je, že tam chci zůstat. Už nechci zpátky do tohohle hrozného světa." Kate zmínila své rodiče, kteří žijí v této realitě. Pierre na to, že je přece kdykoliv může navštívit. Stačí portálem projít. Je to jako bydlet v Americe a občas se vrátit do Británie za rodinou. Kate souhlasila. Ten nápad se jí začínal líbit...

Pierre se vrátil do základny v paralelní realitě. Kate už stála před budovou. "Funguje to," usmívala se. Hned poté, co Pierre a Kate vstoupili do budovy, ozval se Jackův naštvaný hlas. "Už zase si děláš, co chceš, Pierre?!" mluvil dunivým hlasem Jack, zatímco sbíhal ze schodů. "Promiň, ale ty bys mi zakázal..." ohradil se Pierre s omluvou. "Jasně, že bych Ti to zakázal. Přivezeš si sem svou přítelkyni - riskuješ něčí život... Ani nevíme, jak to v této realitě funguje. Jaké šílené zákony vlastně má. Co když se za chvíli všichni vypaříme jen proto, že sem naše mysl z jiného světa nepatří?!" zuřil Jack. "Mě je to jedno, Jacku. Já už toho měl dost. Tenhle objev je pro mě něčím neuvěřitelným. Hodlám tu zůstat," řekl na to Pierre. Kate pokývala hlavou. "Doufám, že Tatzelwurma jsi nechal doma," řekl s klidnějším hlasem Jack a pokrčil čelo. "Neboj, určitě teď spinká po večeři," zněla odpověď. Hádka přilákala do přízemí ostatní členy týmu kromě Sabine, která stále odpočívala ve svém pokoji. "Lidi, musíme se vrátit. Už jen kvůli Tatzelwurmovi," řekl Jack. "Jestli tomu správně rozumím, Pierre, chceš si tady zůstat třeba do smrti... Fajn. Jenom Ti řeknu jednu věc: zamysli se nad tím, proč tahle realita existuje. Proč je tu všechno tak ideální. Ty seš nadšený, mě to nedává spát. Proč by se všechny tvoje sny měly splnit? Jednou, snad brzy, zjistíme, co je tenhle paralelní vesmír vlastně zač," mluvil dále. "Já myslel, že tě zajímá, odkud jsou kryptidi. Že jsou třeba odsud, z této reality," řekl Pierre. Jack se pousmál: "Možná jsou. A rád bych zjistil, jak to s kryptidy je. To ano. Dost tu o ně jde. Ale tak trochu tu jde i o nás, ne?" "Neblábolíš už trochu?" zasmál se Pierre. Jack se empaticky usmál. Všichni ostatní Lovci kryptidů opustili budovu. Vydali se zpět do Lavenhamu. Mělo tam na ně čekat vskutku děsivé překvapení...

Pierre mezitím seznámil Kate se svou sestrou Sabine. Ty dvě se brzy spřátelily. Sabine byla vždycky docela tvrďačka a Kate taky nebyla nějaká jemňoučká dívenka, a navíc měly i docela společné zájmy. Nejprve sice mluvily o smrti Sabine v naší realitě, ale pak se jejich diskuse přesunula někam do světa módy, a to už Pierre radši odešel z místnosti a šel si uvařit kafé.


Uběhlo něco přes hodinu. Jack, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad se ocitli na okraji lesa poblíž Lavenhamu. Tam, kde se nacházel průchod do naší dimenze. Jaké tu na ně čekalo překvapení... Les byl plný ozbrojených mužů. Pauline to dosti překvapilo, ale ještě více byla překvapena reakcí všech chlápků, se kterými zde byla. Jack, Roger, Fahad... Měli takový překvapený výraz v obličeji, že to ani nešlo popsat. A Akihiko? Ten viditelně zuřil. "To není možný, to fakt není možný," šeptal Jack. "Co je?" zeptala se nejistě Pauline. "Tohle jsou chlapi Zhou Lena. Přesně takoví chlapi mě mučili v jeho vile v Číně, předtím než mě..." vydechoval Akihiko, "... než mě tadyhle Jack osvobodil." Několik ozbrojenců stálo přímo před portálem. Ještě blíže jemu byl nějaký vědec, který právě měřil radioaktivitu úkazu. Zhou Len stál opodál. Byl to tak zvláštní pohled. Muž, kterého Jack Owen před rokem a několika měsíci zabil v jedné pískovně na jihu státu New York. Teď zde stál živý, a kdo ví co měl v plánu. "Zhou Len v této dimenzi existuje. Nikdy nezaútočil na New York, nikdy jsem ho nezabil..." šeptal dále Jack, již trochu zklidněný. "Jak se dostaneme do našeho světa? Zeptáme se jich, jestli nás s dovolením hezky pustí?" zeptal se Fahad. "Ne, nakopeme jim zadky," zasyčel Akihiko, vyskočil, popadl dřevěný klacek a doslova ho natlačil jednomu vojákovi do obličeje. Dalšímu podrazil nohy, vzal si jeho samopal a začal střílet na ty další. Většinu z nich ani nezasáhl, ale vojáky to docela překvapilo. Lovci kryptidů se dali na běh k portálu. Jack při tom vrazil do Zhou Lena, který skoro proletěl portálem, kdyby ho jeho vědec včas nechytil za ruku. To by byl pro Zhou Lena konec; kdyby pronikl do našeho světa, kde již nežije, jeho tělo by se vypařilo, jeho mysl by dočista zmizela... Než se Zhou Len a jeho lidé vzpamatovali, byla již podivná pětka dobrodruhů pryč.

Brzy poté se Lovci kryptidů, opět oblečení ve svých černých oblecích, prodírali pralesem. "Tady poblíž Pierre nechal Cryptid Swift," řekl krátce Jack. Také, že ano. Letoun se nacházel na břehu řeky. Byla opět zahalena mlhou. A na jejím břehu se rýsovalo cosi velkého. "Lidi, támhle. To je Mahamba. Kvůli němu jsme sem přece taky přijeli," řekl Roger a ukázal na ten obrovitý předmět, vlastně na obrovité zvíře - a to sice krokodýla, dlouhého možná deset metrů. S otevřenou tlamou ležel na břehu řeky, jako by jej nic na světě nezajímalo. Jack vytáhl dalekohled a prohlédl si jeho masivní zuby. Byly mezi nimi kousky masa. A dokonce útržek z oblečení. "Mám takový pocit, že po tom všem, co jsme prožili, jsme konečně našli vraha toho chlapce... Víte, jak po něm pátrali ti dva chlapi, co nakonec našli ten portál a..." "Jo, víme, Jacku," usmála se Pauline. Jack neváhal a vytáhl z kapsy malou videokameru. Začal Mahambu natáčet. Asi po pěti minutách nudných záběrů se obrovitý krokodýl vrátil do vody. S hlasitým šplouchnutím zmizel pod hladinou. Bylo na čase odsud zmizet. Malý Tatzelwurmík už jistě potřeboval vyvenčit...


"Takže... Co jsme na téhle výpravě zjistili? Že existuje paralelní vesmír, ve kterém je všechno v pohodě... Pierre tam zůstal, má tam Kate a Sabine... Jak se existence paralelního vesmíru týká kryptidů, to zatím úplně nevíme... Hm... Napadá mě víc otázek, než odpovědí..." shrnul to Jack, zatímco řídil Cryptid Swift. "Ta ideální realita je každopádně dost zajímavá," řekl Fahad. Akihiko pokýval hlavou. "No, co víme s jistotou je to, že kryptidi jako Mahamba, Emelantouka a Crocotta existují. Snad to někde v časopisu Nature vezmou. Pauline, zítra začneme pracovat na popisech," dodal ještě Jack. Cryptid Swift zmizel v dálce...

Zhou Len a jeho lidé už z lavenhamského lesa zmizeli. Asi již získali dost dat o portálu. Zda jím někdo prošel do našeho světa, těžko říci... Pierre, Kate a Sabine se vrátili na místo, aby si odvezli zpátky auto, které zde Jack a ostatní nechali. Pierre pak znovu prošel do našeho světa. Prosekal se pralesem, dostal se do vesnice, kde ho s radostí přivítali, a přesvědčil místního pilota, aby jej vzal do další, nedaleké vesnice. Tam bydlel Pierrův kamarád Ewet, pilot, se kterým už Pierre spolupracoval (viz kapitoly Obr z pralesa a Krev v džungli) a vlastně se s ním znal od základní školy. Ewet zrovna vycházel ze své pracovny na chudém letišti. "Pierre, co ty tady děláš?!" zasmál se a radostně svého přítele objal. "Hele, Ewete, něco pro tebe mám. Sabine žije. Ne moc daleko odsud. Hm... Jak ti to říct... Když půjdeš se mnou, všechno ti vysvětlím," začal Pierre...

Tím tedy končí kapitola Multiverse. Co čeká Lovce kryptidů příště? Co všechno ještě existence paralelního vesmíru ovlivní? A je možné, že jsou kryptidi příchozími z jiného světa? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Multiverse (4/5)

22. září 2018 v 11:05 | HAAS
Existují přinejmenším dva paralelní vesmíry. A v tom druhém, který až dosud fungoval mimo náš svět, se věci mají poněkud idealističtěji. Akihiko v něm nikdy nepřišel o své rodiče a bratry, Fahad nikdy neprošel persekucí v malé arabské vesničce, Jack a Pauline se vzali... A Pierrova sestra Sabine nikdy nezemřela. Události jako Zhou Lenův útok na New York a vše, co po něm následovalo, se v této paralelní realitě nikdy neodehrály... Jack původně zamítal možnost existence paralelních vesmírů, ale teď, když Lovci kryptidů zjistili, že skutečně existují, začíná se zabývat jednou otázkou: Odkud vlastně kryptidi jsou? Je možné, že přicházejí z nějaké dimenze?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST ČTVRTÁ:
Sedm Lovců kryptidů stálo u blikajícího portálu. Najednou se z jeho druhé strany ozvalo zařvání. Bylo dosti tlumené, portál mimo jiné tvořil i jakousi zvukovou bariéru mezi těmito světy. Tvor, který zvuk vydal, už musel být na půl cesty sem. Sabine zaznamenala zařvání jako první a stiskla Pierrovu ruku. "Něco tam je," řekla poměrně nebojácným, ale přesto mírně vyděšeným hlasem. Pierre, který nevěděl, jak víc si má vážit své znovuobjevené sestry, si stoupl před ní. Byl připraven ji chránit. "Co to, sakra, děláš? Jsi s tím trapnej," řekla mu Sabine. Pierre zkroutil pusu. Připadal si dotčený. "Kéž bychom teď měli laserové pistole, jako v naší realitě," postěžoval si Jack. Zvedl ze země klacek a připravil se k obraně. To zrovna ve chvíli, kdy už hlava útočníka pronikala portálem. Jakmile zvíře zjistilo, že tohle nové postředí disponuje minimálně pevnou půdou, na kterou mohlo položit své masivní tlapy, proběhlo portálem a vrhlo se na Jacka. Vůdce smečky obrovských "hyen" zvaných Crocotta, popadl mezi své ostré zuby Jackův klacek a jediným kousnutím jej překousl. Akihiko neměl žádné zbraně, ale jako vždy se po hlavě vrhl do boje. Jako když slavný Tarzan bojoval se lvem, objal Akihiko krk Crocotty, mocně stiskl a pak začal uplatňovat dvojitý nelson. Crocotta sebou zmítala a po chvíli se jí podařilo Akihika téměř shodit, ale neúnavný japonský bojovník ji popadl za levou zadní končetinu, zatáhl, a šelma se svalila na zem. Akihiko uviděl, jak vzduchem sviští nůž, který mu ze vzdálenosti pár metrů hodil Fahad. Hbitě jej chytil a přiblížil jej k boku Crocotty. "Ne, Akihiko, to nesmíš!!!" zařval Jack. Akihiko však natáhl ruku a už by Crocottu probodl, kdyby se náhle nezatemnělo a ona nezmizela. A pak, jako by zase někdo rozsvítil pomyslnou žárovku, shledali se Lovci kryptidů před portálem zrovna tak, jako před pár vteřinami. Jen Crocotta byla pryč. "Ten jakýsi zákon tohoto vesmíru prostě zase 'rozpustil' její tělo a obsah jejího mozku přenesl do její dvojnice, která žije tisíce kilometrů odsud v konžském pralese," okomentoval to Jack. Akihiko jen vydechl a posadil se. Nůž zabodl do země. "Vysvětluje to podle tebe, jak se kryptidi dostávají do našeho světa? Zatím to spíš vypadá tak, že naši kryptidi pronikají do téhle dimenze..." řekla Pauline. Jack se zamračil: "Právě to je dost podivné. Kdo ví, možná kryptidi vůbec nejsou příchozí z jiných světů. Anebo taky jsou. Snad brzy zjistíme víc."

Portálem najednou proběhla celá smečka Crocott. Bylo jich tu šestnáct. Shromáždily se před portálem a začaly všechny zuřivě štěkat. "A do háje," řekl skrze zuby Jack, "padáme odsud! Rychle na okraj lesa!" Sedm lidí se dalo na útěk, pronásledováno šestnácti hladovými šelmami, které se nehodlaly zastavit před ničím. Byly rychlé. Byly hbité. A to jejich vytí, to pronikalo morkem kostí. "Kdy už zmizí?! Už by se přece mohly 'teleportovat' jinam, ne?!" zvolala na Jacka Pauline, které už dvě Crocotty skoro dýchaly na záda. "Dej jim tak minutu!" zasmál se Jack. Jedna Crocotta skočila na Pauline a svalila ji. Jack se otočil, zvedl ze země velký kámen a hodil jej na zvíře. Bohužel minul. Crocotta poškrábala svými drápy Paulininu ruku. Pád kamene jen pár metrů před její hlavou ji nicméně rozzuřil natolik, že se rozhodla svou oběť nechat ležet a vrhnout se na samotného Jacka... Sabine a Pierre utíkali společně. Pierre pořád nedokázal uvěřit, že tady utíká po boku své vlastní sestry, té, s jejíž smrtí už se jaksi smířil, ale přece jen... Mělo to zkrátka něco do sebe. Náhle je obklíčila skupinka pěti Crocott. Zuřivě štěkaly, houkaly na sebe, a jedna velká samice se k nim už začala nebezpečně přibližovat. "Už ti úplně věřím, Pierre. Přišel jsi z jiné dimenze. A ony taky. Hnusný potvory," řekla Sabine. "Počkej, tím myslíš i mě?" zděsil se Pierre. Potom se zase setmělo a o pár vteřin později jako by zde Crocotty nikdy nebyly. Všechny se přenesly do konžského pralesa v tomto světě. Jack, na kterého Crocotta už nestačila zaútočit, pomohl Pauline na nohy. Rána jí krvácela, proto vytáhl z kapsy čistý kapesník a obvázal jí ruku. "To, co se tady děje, je dost divné, a já bych prostě rád věděl víc. Budeme v této dimenzi muset strávit víc času," řekl Jack. "Chci zjistit, jak to tady funguje. Proč se s nově příchozími do tohoto světa děje to, co se s nimi děje. Třeba pak konečně získáme odpověď na otázku co jsou kryptidi zač. Nebo taky ne. Je to risk," dodal. Ostatní s ním souhlasili.

Po návratu do Londýna se všichni rozvalili na křeslech či postelích ve svých pokojích uvnitř základny. Sabine byla jediná, kdo dosud zcela nerozumněl tomu, co se tady děje. V Pierrově realitě byla prostě zastřelena. Dokud Lovci kryptidů z tohoto světa nezískali svou mysl z jiného světa, připadala si, že sem zapadá. Ale teď se tu cítila jako úplně nový člen týmu. Po všech těch letech... Žádný z Lovců kryptidů si nepamatoval to, co si pamatovala ona. Všichni měli svou paměť z té druhé reality, z té, ve které zemřela... Šla si lehnout. Pierre zůstal sám v obývacím pokoji. Chvíli se díval na televizi. Pak vtrhl do ledničky a zjistil, že někdo dopil pomerančový džus. Jenže ten měl nejradši! Strčil peněženku do kapsy a vyběhl ze základny. Zamířil k nejbližšímu obchodu. Jaké to překvapení tam na něj čekalo. Zrovna zde dělala nákup Kate Henshallová! Pozdravil ji, ale ona se jen otočila, a hned bylo poznat, že neví, kdo je. První moucha na seznamu. V této dimenzi spolu Pierre a Kate nikdy nechodili. Přesto ji Pierre ještě jednou oslovil, načež dostal odpověď: "Dej mi pokoj, úchyle." Pierrovi se už nějakou dobu rýsoval v hlavě zajímavý plán. Tato dimenze byla perfektní: byla zde Sabine, Lovci kryptidů pouze hledali kryptidy a nehráli si na hrdiny... Jen by tu neměl Kate, kdyby tu zůstal. Ale co kdyby Kate chtěla do této dimenze také? Její mysl by se přenesla do mysli její osoby v tomto světě, a pak by všechno bylo dokonalé. A Pierre? Mohl by zde... zůstat.


Ale že by Lovci kryptidů byli lidmi, o které nikdo nemá zájem, a tak si mohou žít vlastním životem, v tom se Pierre šeredně mýlil. Možná, že je na jejich cestě do lesa poblíž Lavenhamu někdo sledoval. A ten někdo právě seděl na letišti Heathrow a na notebooku si prohlížel fotografie portálu, které pořídil. Byl to jakýsi Američan, někdo, koho Lovci kryptidů z našeho světa nikdy nepotkali. Nemohli, protože ho nezaměstnal nikdo, kdo by je vyslal na jejich stopu. Po půldenním letu stanul tento muž v New Yorku. Nechal se odvést taxíkem k velké budově, vlastněné obrovsky bohatým Číňanem. Výtah se otevřel v jeho pracovně v nejvyšším patře. Číňan si z nádherně vyleštěného okna prohlížel New York. Na stole už čekala na Američana peněžitá odměna. Číňan se otočil. Byl to Zhou Len. "Na tomto papíře jsou všechny souřadnice. A zde, pane, všechny fotografie," řekl Američan a otevřel notebook. Zhou Len se pousmál. "Celý život doufám v to, že najdu něco neuvěřitelného, něco úžasného, něco, co nemá ve světě obdoby. Tohle je první krok na cestě ke skutečnému úspěchu," řekl Zhou Len a pozorně si portál na fotografii prohlédl. Kdyby tak věděl, že na druhé straně toho portálu se kdysi pokusil o útok na město, ve kterém zde žil, a padl...

Večer si Jack všiml vzkazu, ležícího na stole v hlavní místnosti základny. Stálo v něm: "Nebojte, brzy se vrátím." Jack se rozzuřil. Pierre si zase začíná dělat, co chce... V těchto chvílích procházel Pierre portálem nedaleko Lavenhamu. Zabzučelo to v něm, a Pierre se ocitl v konžském pralese, oblečen v černý spandex a s laserovou pistolí po boku. Prosekával se džunglí, kráčel po břehu řeky, a před půlnocí konečně došel k vesničce. Nějaký ponocující stařec si ho zde všiml a volal na něj. Nedočkal se odpovědi. Pierre horlivě vnikl do letounu Cryptid Swift a nejvyšší rychlostí zamířil zpátky do Británie. Let trval jen pár desítek minut. Jakmile se letoun ocitl přímo na střeše základny Lovců kryptidů, Pierre z něj vyletěl jako kulový blesk a seběhl schody do nejnižšího patra. Hlasité zamňoukání značilo, že svým dramatickým příchodem někoho vyrušil. Z otevřených dveří vyběhl malý Tatzelwurmík. Jako přítulná kočička se přátelsky přitulil k Pierrovým nohám. "Ahoj, chlapče," usmál se Pierre a pohladil jeho holé, srstí nepokryté tělo. Z místnosti vystoupila Kate, která se o Tatzelwurmíka starala. "Pierre, vy už jste zpátky?" řekla unaveně. Pierre k ní nadšeně přiběhl. "Poslouchej mě, Kate," začal s nebývale velkým úsměvem na tváři, "našli jsme něco úžasného a... Všechno ti vysvětlím, ale bych bych hrozně rád, kdyby ses tam se mnou vrátila. Je to... Je to splněný sen. Svět, jaký jsem chtěl. Realita, kterou jsem si dlouho představoval. Jestli chceš, nasedni se mnou na Cryptid Swift. Odletímě do Konga, a já ti pak ukážu, co tím myslím... Je to prostě úžasný!"

K čemu všemu ještě objev paralelního vesmíru bude vést? Odhalí naši přátelé záhadu původu kryptidů? Pokračování příště...
 
 

Reklama