Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (2/5)

14. srpna 2018 v 12:53 | HAAS
Od událostí v Granadě uběhl více než měsíc. Lovci kryptidů si opět žijí poněkud poklidným životem. Pak se ale dozvídají o masakru dobytka na Portoriku. Majitel farmy, José Colón, prý dokonce na několik dnů oněměl po setkání s třesoucí se, humanoidní bytostí, která vniká do kozích ohrad a zabíjí zvířata. Hlavní podezřelý: Chupacabra. Jack, Pauline, Pierre, Akihiko, Fahad a Roger se vydávají na Portoriko, aby zjistili, oč jde...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST DRUHÁ:
Mladý Portoričan, pravděpodobně teprve patnáctiletý hošík, seděl opřen o dřevěný kůl v plotě a popíjel tvrdý alkohol. Měl toho dost po celém dnu stráveném venku s ovcemi a kozami. Nahnal zvířata do ohrady a usedl k ní, aby si na chvíli odpočinul. Náhle se vyděsil. Vyskočil, jako by do něj udeřil blesk. Hleděl na ten "přízrak". Pozorovalo ho šest párů očí, jež se k němu rychle začaly blížit. Nebyla to ale žádná příšera. Na travnaté planině přistál Cryptid Swift a z něj vyšlo šest lidí oblečených ve svých černých uniformách s nápisem "Lovci kryptidů". Zeptali se vyplašeného hocha na cestu k nedaleké farmě a po svých odešli. Teprve teď se Portoričan uklidnil. Přiběhl ke stroji a chystal se vyfotografovat si ho na mobil. Ze spodku Cryptid Swiftu se vysunul drobný kanón a vystřelil po něm, účelně však zaměřil na půdu před jeho nohama. Portoričan utíkal. Není radno si fotografovat majetek Lovců kryptidů... Před hlavní budovou farmy seděl u dřevěného stolku samotný Colón a popíjel whisky. V obličeji byl celý rudý. Jakmile uviděl Lovce kryptidů, přivítal je. "Promiňte, že tady piju," zasmál se hloupě, "ale alkohol mi vrátil hlas, víte... Už jsem začal na tu strašnou potvoru zapomínat..." "Ehm, nebyla ta Chupacabra výparem whisky?" zašeptal Pierre do ucha Jackovi. Ten se na něj otráveně podíval a obrátil oči v sloup. "Víš, líbilo se mi, když jsi to byl ty, kdo o kryptidech pochyboval," zašeptal znovu Pierre, "tehdy, když jsme začínali." "Pierre, můžeš přestat s tou nostalgií?" okřikl ho Jack. Colón jim ukázal jejich pokoje v budově. Jack mu však řekl, že by byl nejradši, kdyby je odvedl ke kozí ohradě už tohoto večera, aby si mohli na Chupacabru počíhat. Colón vypadal dosti zděšeně. Souhlasil, ale pátrat po Chupacabře nechtěl. Jack raději rychle změnil téma hovoru, začal mluvit o počasí, neboť vypozoroval, že pouhá vzpomínka na tu noc s Chupacabrou Colóna příšerně vyděsila, až se začal třást. A třást se začal i Pierre. Nechtěl na Chupacabru věřit, protože se pouhé představy o tomto krvelačném tvorovi velice bál... V jedenáct hodin večer seděl celý tým Lovců kryptidů spolu s Colónem asi padesát metrů od kozí ohrady. "Od té doby, co jsem jí viděl a co zmasakrovala tři kozy, se už tady Chupacabra neukázala. Ale jeden můj pracovník, takový mladý zmetek jménem Fernando, ji prý včera zahlédl. Vracel se z pastvy dobytka pozdě večer a uviděl ji, jak sedí na střeše stodoly. Šíleně ho to vyděsilo. Od rána je dneska zděšený ze všeho neznámého..." vysvětloval třesoucím se hlasem Colón. "Tak to byl ten mladík, jehož tak vyděsil náš příjezd," pousmál se Jack. "Do té stodoly bychom se rádi podívali," řekla Pauline. "Klidně," odpověděl Colón, "ale je tam jen kur. Věřte mi, žádná, žádná Chupacabra se tam neskrývá..." Poslední slova řekl s hrůzostrašným nádechem...

Několik světel prolétlo vnitřkem stodoly. Pauline, Fahad a Roger začali zkoumat především trámy těsně pod stropem. Fahad popadl dřevěný žebřík a vyšplhal k nejrozložitějšímu trámu. Jack, Pierre a Akihiko seděli stále nedaleko ohrady. Světlice měli vypnuté. Jack měl u sebe brokovnici, to kdyby se museli nepříjemnému tvorovi bránit. Pierre nervózně svíral uspávací šipky a rukojeť uspávací pistole. Jen Akihiko byl v klidu. Pevně držel v ruce svou teleskopickou kovovou tyč, připraven ji použít v momentě nebezpečí. Náhle začaly kozy mečet. Nervozita v ohradě se stupňovala. Jack okamžitě zapnul termokameru, která jim umožnila pozorovat tepelný obraz zvířat v ohradě. Zatím v ní byly jen kozy, nic jiného. Pierrovi se začaly na čele tvořit krůpěje potu. "Co Colón? Už se vrátil domů?" zeptal se starostlivě Jack. "To nevím, odvedl Pauline, Fahada a Rogera do stodoly. Pak zmizel," odpověděl Akihiko, jako by ho to vůbec nezajímalo. Jeho zrak už si přivyknul na tmu. Pozorně sledoval pohybující se zvířata v ohradě... Fahad konečně vyšplhal na vodorovný trám pod stropem stodoly. Zapnul baterku. "Proboha..." řekl nahlas, aby ho ostatní dole slyšeli. "Víte, jak vypadá sražená krev, kterou vyzvrací netopýři z rodu upírů? Tak něco takovýho vidím tady... Jen je toho... docela dost... jako z velkýho upíra," okomentoval svůj nález Fahad. Pak posvítil před sebe. U zdi se něco nacházelo. Světlu bránil další trám. Jen část těla toho tvora byla osvícena. Když dýchal, třásl se jako malá myška. Ale měl na předních černé, zahnuté pařáty. Fahad vytáhl laserovou pistoli. "Co vidíš?! Tak co sakra vidíš?!" zařvala Pauline. "Kruci!!!" zařval Fahad a vystřelil po tom zvířeti, které rychle vyskočilo a hnalo se po trámu k němu. Fahad minul, laser trám rozpůlil a ten se řítil dolů na Pauline a Rogera...


Jack zpozoroval další živý objekt, zdroj organického tepla, který vnikl do ohrady. "Teď, chlapci, teď!" zašeptal svým druhům a zvedl se ze země. Akihiko udělal totéž. Pierre se chtěl zvednout, ale strach mu to nedovoloval. Tohle byla mise, na kterou čekal, konečně zase jen to staré dobré hledání kryptidů. Když na ní však byl, zmocnila se ho hrůza. Hrůza z neznámého, nebezpečného. Viděl však své kolegy pochodovat k ohradě se zapnutými svítilnami. Rozvístil tu svou, zhluboka se nadechl a dal se do jejich následování... Roger popadl Pauline za ruku a strhl jí ke stěně stodoly. Jejich svítilny zůstaly ležet někde pod hromadou zříceného dřeva. Po pádu trámu začali venku štěkat psi. Chvíli bylo ticho. "Jste celí?!" zařval Fahad, který také ztratil svítilnu a nějak se držel tam nahoře, u stropu. "Překvapivě jo, ty nemehlo!" odpověděl Roger. Fahad se držel kusu provazu, ovázaného kolem menšího, výše položeného vodorovného trámu. Pád velkého trámu zbortil jeho žebřík. Byl teď šest metrů nad zemí a nebezpečný živočich byl někde v okolí. Najednou se ozval Fahadův řev. Byl to ale příšerný řev, plný bolesti, strachu a hrůzy. Tmou ve stodole proniklo několik červených laserů. Roger i Pauline vytáhli své pistole, ale než vůbec stačili vystřelit, něco z výšky padlo do hromady sena. "Fahade?" zvolala Pauline. "Jsem tady nahoře," odpověděl k jejímu překvapení Fahad, "držím se lana. Sakra, ta hnusná potvora mě kousla do ramene. Crčí ze mě krev..." "Ale počkat," řekl Roger a kousl se do rtu. Z pouzdra v obleku vytáhl čelovku, nasadil si ji na hlavu a zapnul světlo. Osvítil tak kopku sena. Byla pokryta krví. Ale střelený tvor zde nebyl. Pak najednou ucítil kopnutí do hlavy. Svalil se a čelovka dopadla na zem. Svítila do země, zase nic nebylo vidět. Pauline začala vřískat. Cítila, jak jí něco s ostrými drápy drží za krk. Stisk sílil... Horor začal...

Vyváznou z této mise naši přátelé živí? Pokud je to Chupacabra, co na ně útočí, proč jde i po lidech a nejen po dobytku? Pokračování příště...

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (1/5)

8. srpna 2018 v 10:04 | HAAS
V sobotu skončil příběh V době prvních čtyřnožců, který se od již dlouho běžícího příběhu Lovci kryptidů výrazně lišil... Jak jsem však slíbil, Lovci kryptidů se vrátí ve třetí sérii na začátku srpna, a tak jsou tu! Druhá série skončila porážkou Deylina Nieta, muže, který měl s kryptidy velmi zlé úmysly a hodlal ovládnout svět. Ty doby jsou už ty tam. Ale co čeká Lovce kryptidů nyní? Druhá série byla v podstatě jedním velkým příběhem, který začal i skončil v Nietově základně na dně jezera Nikaragua. Třetí série bude více rozčleněna, jednotlivé díly na sebe nebudou tolik navazovat. V červenci jsem zveřejnil krátký komiks nakreslený v Malování, který měl za cíl trochu tajemně naznačit, čeho se ve třetí sérii dočkáme. Možná si vzpomínáte na toho podivného syčícího humanoida na začátku příběhu. Byl to kryptid. A právě o něm bude první díl 3. série Lovců kryptidů. Budete-li mít nějaké připomínky k příběhu, pozitivní i negativní, klidně je napište! Snad si ho ale užijete...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY:
Starý muž ze sebe odhodil tenkou pokrývku. Vstal z postele, jako by do něj udeřil hrom. Nacházel se v tmavé místnosti, kterou dobře znal. Byla to jeho ložnice. Jeho oči si teprve musely přivyknout na tmu. Jeho uši však dobře slyšely zběsilé mečení koz, jež před pár hodinami zavřel do ohrady. Takto mečely každou noc už několik dnů, ale nikdy tomu nevěnoval pozornost. Vždy vstal, pohlédl na ně a zase zalehl do svého pelechu. Jenže každé ráno pak pracovníci jeho farmy nacházeli nehybná těla koz, přitisknutá k okraji ohrady. Nikde nebyla žádná krev. Jen v krku každé z těch obětí se rýsoval kousanec. Majitel farmy konečně vyběhl z místnosti s nabitou brokovnicí. Na to, že byl tělnatý, utíkal celkem obstojně rychle. Před domem zapnul svítilnu. V její záři uviděl vyděšené kozy. Zamrazilo ho v zádech. I na vzdálenost několika metrů zpozoroval v jejich zářících očích neuvěřitelný strach. Celé stádo se nahrnulo k bráně. Dokonce i kozel, který vždy útočil prakticky na jakéhokoliv nepřítele, se zdál být k smrti vyděšen. Jakmile majitel farmy přišel blíž, kozy se poněkud zklidnily. A pak jako by skoro muže ranila mrtvice. Uviděl ne jednu, ale rovnou tři kozy v protějším rohu čtevrcové ohrady, nehybně ležící na zemi. Tentokrát však v kalužích krve. Jako farmář byl na mnoho zvyklý. Ale tentokrát se neudržel. Zvedl se mu žaludek. Těžce dopadl na zem. Slyšel už mnoho o tajemných kryptidech Portorika, kteří sají krev kozám. Považoval to za pohádky. Ale ať už jeho kozy zabíjel kdokoliv nebo cokoliv, tentokrát se to nezdráhalo si s nimi sadisticky pohrát. Muži bylo opravdu velmi špatně. Svítilna ležela na zemi. Její světlo plně ozářilo stěnu malé dřevěné stodoly. Pak se náhle ve světle objevil stín. Muž na něj pohlédl, div nevykřikl hrůzou. Stín odporného, přikrčeného monstra s lidskou hlavou a ostny vystupujícími z páteře. Původce stínu se nacházel před stodolou a podivně se třásl. I v té tmě muž viděl, jak se každý sval na jeho těle napíná, jak se velká hlava s obrovitýma, lesklýma očima, podlitýma krví, v třesu otáčí k němu. Hysterický řev starého muže probudil celou farmu. Když k němu o pár minut později přiběhlo pár jeho pracovníků, nedokázal jim nic říci. Měl si snad, onemělý hrůzou, nechat to tajemství pro sebe...


Od Nietova útoku v Granadě a jeho následného zatčení už uběhl více než měsíc. S počátkem srpna měli Lovci kryptidů klid. Během července navštívil Jack Owen jednu z tajných podzemních základen CIA ve Spojených státech, kam jej přední technik Stephen Hale pozval proto, aby mu ukázal mozek již poraženého kovového muže Metallera. Pauline se zabývala vyřizováním mnoha formulářů a přijímáním dárků pro Lovce kryptidů od zachráněných. Roger, Akihiko a Fahad neustále cvičili na další mise. Pierrův stav se zlepšil. Stále sice trpěl nočními můrami a výčitkami ze smrti své sestry Sabine, přece jen mu však již bylo lépe. Jen to sérum agresivity, které na něm již zatčený Nieto kdysi nechal vyzkoušet, mu působilo potíže. Občas, kdy ráno vstal, spatřil na svém čele vystouplé žíly. Byly tak světle zelené, že prosvítaly přes jeho kůži. Po umytí obličeje však většinou barva zmizela. Pierre měl obavy. Co se s ním asi bude dít? Jednoho srpnového rána přišel do poradní místnosti Jack s důležitou zprávou. "Mám pro Vás nový úkol, dámo a pánové," začal, "a tentokrát bude dost zajímavý. Už dlouho jsme jen tak nehledali kryptidy, co? V posledních měsících jsme hlavně machrovali a zachraňovali svět. Změna. Teď nás někdo potřebuje jako zase jen ty obyčejné hledače kryptidů." "Byl bych rád, abychom byli obyčejnými hledači kryptidů," namítl Pierre, "jenže jimi nejsme. Běháme v černých spandexech, střílíme z laserových pistolí a hrajeme si na hrdiny." "Pierre, věci se změnily, to ano. Chápu, že to, co jsi zažil, tě poznamenalo..." řekl Jack. "Jo, poznamenalo, kamaráde. A pořádně. Kdybych mohl, vrátil bych čas. Kde jsou ty časy, kdy jsme prostě cestovali do vzdálených míst planety a stopovali kryptidy? A nestříleli z těchhle revolverů?" "Poslouchej, Pierre, Jack má pro nás úkol, který by se Ti mohl líbit," vložil se do toho Roger. "Poslyšte," pokračoval konečně Jack, "majitel jedné malé farmy na jihu Portorika, starý muž jménem José Colón, prý na několik dnů oněměl šokem ze setkání s podivným, humanoidním živočichem, jenž napadl kozy, které Colón na své farmě chová." "Takže je to pravda," řekl Akihiko, který si jako jediný opřel nohy o stůl a až doteď nevěnoval Jackovi ani ostatním příliš pozornosti, "ta zrůda existuje." "Jaká zrůda?!" zeptal se zděšeně Pierre. Akihiko se normálně posadil a naklonil se k němu. "Říká se, že Severní i Jižní Amerikou se prohání takové nechutné zvíře. Prý saje krev kozám." "Jmenuje se Chupacabra," dodal Jack, "doslova 'vysávač koz'. Útočí na velká zvířata a saje jim krev." "Podobně jako netopýři z rodu upírů, že?" vložila se do hovoru Pauline. "No, Pauline, zdá se, že ne vždycky," odpověděl Jack a pokračoval ve svém monologu, "o Chupacabrách se vždy tvrdilo, že vysávají krev svým obětem, zatímco jejich těla nechávají netknutá. Jenže tentokrát, tentokrát to zvíře zabilo tři kozy a zmasakrovalo je." "Evoluce v akci; změna chování podnícená klimatickými změnami," zasmál se Fahad. Byl to pokus o vtip, ale všichni na něj jen nechápavě mrkali. "Předpokládám, že chceš, abychom zjistili, co je ta zrůda zač," pousmál se Akihiko a zvedl se od stolu. "Ne zrovna zrůda. Je to prostě zvíře jako každé jiné. Ale náš úkol je ho najít a popsat," odpověděl Jack. Dále ještě řekl: "Sbalte si věci, za dvě hodiny se sejdeme u letounu Cryptid Swift. Letíme na Portoriko! A nebude to dovolená u moře."


Co všechno Jacka Owena, Pauline Jetkinsovou, Rogera Neilla, Fahada Ghazalliho, Akihika Yukimuru a Pierra Leroye na Portoriku čeká? Co je vlastně zač ten záhadný živočich, Chupacabra? Naše přátele čekají možná nejhrůznější momenty v jejich životech! Ještě nikdy totiž nepátrali po kryptidovi, který je tak... Strašně nebezpečný! Pokračování příště.

Jen mne napadlo, že kdybych měl každé sérii Lovců kryptidů dát znělku z nějakého televizního seriálu nebo z filmu. Z mého, autorova pohledu by se "znělka" každé série vždy lišila. Zde tedy: 1. série, 2. série, 3. série. Uvádím to jen tak ze zájmu.Smějící se

V době prvních čtyřnožců-část 7.

4. srpna 2018 v 13:08 | HAAS
Hugh Beeley se pomocí stroje času ocitl v období Devonu před 365 miliony let nedaleko pobřeží oceánu plného zajímavých živočichů. Také souš začínají osidlovat pozoruhodní tvorové. Hugh zde žije už po více než půl roku a jen čas od času se setkává s lidmi, kteří mu doplňují zásoby. Zkoumá zdejší zvířata, fotografuje je, uniká jejich čelistem... Minule jen o chlup unikl obrovitému Dunkleosteovi. V poslední části jeho vyprávění však nepůjde jen o něj. Bude muset pomyslet i na zástupce vlastního druhu, který se ocitne v nebezpečí... Doufám, že se Vám bude poslední část příběhu líbit...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST SEDMÁ:
Po několik minut trvajícím snažení jsem konečně paraglidingové křídlo nasměroval nad pobřeží. Vyhnul jsem se ostrým skaliskům a dopadl nohama na měkký písek. Byl jsem opravdu šťastný. Takovému nebezpečí jsem zde ještě nečelil. A to jsem si Devon ke svému pobytu vybral jen proto, aby mne nepronásledovali velcí masožraví dinosauři. Kdybych byl býval věděl, jaké rybí nestvůry zde žijí a čeho jsou schopny, možná bych si to rozmyslel... Cesta do táboru v neoprénu byla poměrně jednotvárná. Večer jsem si pak prohlížel pořízené fotografie. Pravda, měl jsem už lepší fotografie jiných zde žijících zvířat, ovšem i tak jsem byl velice rád, že jsem tam do té vody za Dunkleosteem skočil. Večer se citelně ochladilo. Vyšel jsem si na procházku k nejbližší pláži. Příliv si pohrával s kusy kmenů archaeopterisů, jež skolila nedávná bouře. Pohlédl jsem na sopku na pobřeží poněkud vzdáleném. Na tu samou sopku, co se nedávno tak zlobila. Vystupoval z ní oblak kouře. Jako už mnoho dní. Zatím jsem se ničeho nebál. Nevybuchne-li sopka znovu nějak giganticky, tak, že by láva zaplavila i můj tábor, zůstanu zde. Pak jsem se vracel zpět do tábora. Sešeřilo se. Skoro bych na mnou vydupané lesní cestičce šlápl na starého známého! Má noha s duněním pro něj jistě nepopsatelným dopadla těsně vedle jeho výhružně nastražených klepet. Škorpión byl odhodlán bránit svůj život. Nemínil jsem mu nijak ublížit. Jen jsem si vedle něj lehl a posvítil na něj ultrafialovou baterkou, kterou jsem u sebe měl. Občas jsem takhle rád hledat štíry. Tak jako ti dnešní, i ti raní devonští štíři měli v exoskeletonu speciální látku, jež svítí, když přijde do styku s UV světlem. Tento štírek byl teprve malý, myslím, že to ani nebyl dospělec. Na chvilku jsem k němu baterku příliš přiblížil a on do ní udeřil svým ocáskem. Ten pohyb mi přišel až roztomilý. I kdyby mne bodnul, nezpůsobilo by mi to žádnou bolest. Jed těchto dávných štírů nebyl uzpůsoben k zabití savců. Hned se mi však vybavily mé nedávné zážitky s pravěkým žralokem Xenacanthem, jeho jed mne nezabil, ale přesto dal mému tělu pořádně zabrat. Nechal jsem štírka pokračovat v lovu drobných suchozemských bezobratlovců... Dalšího dne jsem vyběhl ze stanu a zamířil si to přímo k řece, vzdálené od tábora tak pět set metrů. Skočil jsem po hlavě do vody a vyplašil skupinku Drepanaspisů, obdivuhodných pteraspidomorphů živících se organickými látkami těsně nad dnem řeky. Jejich ploché hlavové pancíře se zaleskly, když tito zhruba 30 centimetrů dlouzí rybovití obratlovci hbitě mrskli svými těli a zmizeli mi z očí. Předtím, než jsem se vynořil, spatřil jsem lesknoucí se šupiny nějaké primitivní paprskoploutvé ryby. Nabral jsem dech a zase se ponořil. Spatřil jsem skutečný majestát, po malých hyneriích největšího sladkovodního predátora tohoto ekosystému! Byl jím až 55 centimetrů dlouhý Cheirolepis, ryba s docela velkou hlavou plnou ostrých zubů. Protože měl tento tvor zpevněnou svrchní stranu horního laloku ocasní ploutve, mohl si při plavání dovolit poněkud důraznější pohyby do stran. Tento predátor měl velké oči. Zrak byl smyslem, který využíval při hledání kořisti. Všiml jsem si, jak útočí na skupinku mnohem menších rybek. Bohužel už jsem nedokázal udržet dech. Zda byl při lovu úspěšný či ne jsem již nezjistil...


Odpoledne se v táboře objevila mnou očekávaná návštěva. Nedaleko ohně, nad kterým se zrovna smažila kukuřice z plechovky, se to zablesklo. Záblesk to byl nejprve zelený, ten další byl modrý, a ten další skoro až žlutý. A pak zase zelená a modrá, zelená a modrá a žlutá, oranžová... Najednou se v táboře objevilo okno do jiného světa. Do našeho světa, tedy do mého světa. Do světa, který je přelidněn tolik, že ti, co si to mohou dovolit, jej podobně jako já opouštějí a vydávají se všanc všemožným nebezpečím prehistorických dob jen proto, aby nalezli klid. Z toho nehmatatelného otvoru vyšel Eric, hubený chlapík v oranžové vestě s kšiltovkou na hlavě. Naposledy jsme ho viděl před dvěma měsíci. Nesl mi velkou zásobu jídla a pitné vody. Jen jsme se pozdravili. Zeptal jsem se, jak se má, on se na oplátku zeptal mne. To bylo vše. Já jedl svůj oběd, on nosil bedny. Přinesl dvě, vrátil se pro další, za chvíli byl zase zpět. A pak odnášel ty staré, plné prázdných plechovek a lahví. Nechtěl jsem ho při práci rušit. Po několika desítkách minut byl hotový. "Pane Beeley," oslovil mě nesměle, "nemohl bych se... podívat po okolí? Jen tak, ze zájmu." "Ale ano, jistě," odpověděl jsem, "tohle přece není žádné mé panství. Tahle krajina patří všem těm prvním čtyřnožcům a rybám a já nevím čemu ještě." Eric se vesele usmál a zmizel v husté devonské vegetaci. Okno do Holocénu bylo stále otevřeno. Odvrátil jsem od něj zrak. Nějak jsem nechtěl vidět ty rozmazané obrazy, jež se v něm objevovaly, přestože pocházely pouze z místnosti, ze které Eric přišel. Při pomyšlení, že bych se měl někdy vrátit, mě mrazilo. Doobědval jsem a zalezl jsem do stanu. Nalezl jsem peněženku a sevřel hrstku bankovek, kterými jsem musel Ericovi za jeho službu zaplatit. Náhle se ozval křik. Lidský výkřik o pomoc! Propána, to jsem zde ještě neslyšel! Eric byl v nebezpečí. Vystartoval jsem ze stanu tak rychle jako snad nikdy. Vegetace zde byla poměrně měkká, tudíž mne při běhu žádné větvičky nepoškrábaly. Přiběhl jsem až k pobřeží řeky. Eric ležel na zemi a držel se za ruku. "Co se stalo?!" křičel jsem na něj, ale on neodpovídal. Jen řval bolestí. Spatřil jsem na zemi mrtvou Gemuendinu, toho rejnoku podobného pancířnatce. Ano, Eric musel mrtvolku zvednout, chtěl si ji prohlédnout. Jenže se dotkl konce ocasu. V životě by mě nenapadlo to udělat. Konvergentní vývoj dal Gemuendinám i nepříbuzným rejnokům trnuchám jedovou žlázu s vyústěním na konci ocasu. I když byla Gemuendina mrtvá, jed stále účinkoval. Eric musel po špičce ocasu přejet prstem a problém byl na světě. Hlupák Eric! Copak nečetl o tom, že jed třeba i mrtvého jedovatého hada může zabít? Co ten případ mamby černé tehdy v Jižní Africe v roce 2003? Odvedl jsem ho do tábora. Ránu jsme vydesinfikovali. Eric mi pak popsal, co se stalo. Bylo to přesně tak, jak jsem odhadoval. Slíbil, že tohle už nikdy neudělá a až sem přijde příště, jen vyloží, co je třeba a pak zase zmizí. Zůstal v táboře asi hodinu. Seděl vedle mého stanu a hleděl na archaeopterisy. Řekl jen pár slov. Prý by taky rád v životě něco takového podnikl. Něco jako jsem podnikl já. Vydal se na vlastní pěst do pravěku a žil tam... Z doby, kdy lidský druh vyplenil takřka vše jiné, se dá už jenom utíkat, říkal. Chápu to. Po hodině se mu udělalo lépe. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem mohl pomoci příslušníku vlastního druhu, i když jsem ten druh jako takový neměl rád a nemám rád a již jsem to s ním vzdal. Eric zmizel v dnešním světě. Okno se zavřelo... O dva měsíce mě navštívil už jiný chlápek, jakýsi Roderic. Eric prý na účinky jedu zemřel. Bylo mi ho velmi líto...


Dny rychle ubíhaly. Prohledával jsem devonskou divočinu. Hledal jsem všechna mě již známá i neznámá zvířata. A pak jsem konečně narazil na to, které mi po celou tu dobu unikalo... Neuvěřitelný živočich, ten, o kterém jsme se všichni učili, že byl možná tím prvním obratlovcem, který kdy vystoupil na souš, i když nebyl, neboť ho předčili již jeho předchůdci... Ichthyostega! Pár Ichthyosteg zanechával v bahně své stopy. Pobřeží, po kterém jsem šel, bylo plochou pokrytou bahnem. Bylo velmi široké. Oba obojživelníci, dlouzí 1,5 metru, zde zanechali celou stopní řadu. Cítil jsem se hrdý na to, že já jako jejich potomek nyní mohu zanechat jejich stopy vedle těch jejich... Třeba je pak někdo najde za 365 milionů let a vzpomene si na mě. Na osamělého dobrodruha v období Devonu. A nebo také ne, to je jedno. Důležité je, že jsem je našel. Zde, v tomto prehistorickém ráji, který už žádný člověk nikdy nepozná tak jako jsem ho poznal já... Při pohledu na obě Ichthyostegy, mizející v dáli u vody, pomalu pochodující pod tmavě modrými, kupícími se mračny, jsem byl opravdu rád, že jsem tu. A jsem tu dodnes. Pořád žiji v době prvních čtyřnožců...

KONEC.
Doufám, že se Vám příběh líbil. Rád si přečtu Vaše názory... Kdo ví, možná někdy v budoucnu napíši podobný příběh...

V době prvních čtyřnožců-část 6.

31. července 2018 v 11:00 | HAAS
V minulé části se Hugh Beeley setkal s několika Hynerpetony. Potom na pobřeží devonského moře, kde Hynerpetoni odpočívali, zahlédl z povzdálí obrovskou ploutev, jež narazila o hladinu... Dunkleosteus! Hugh si s ním chce zaplavat. Jistě to však bude velmi nebezpečné.

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST ŠESTÁ:
Nejprve jsem se musel vrátit zpět do tábora. V odpoledním parnu to byla pořádná štreka, která mne stála značné množství energie. Do večera jsem odpočíval. Když se začalo stmívat, začal jsem se připravovat na následující den. Během svého více než půlročního pobytu v devonském světě už jsem několikrát využil nafukovacího člunu. Tentokrát však měla přijít mořská mise zdaleka nejnebezpečnější. Pokud jsem se chtěl setkat tváří v tvář s Dunkleosteem, musel jsem být dobře vybaven. Jenže malá nafukovací lodička, která ani nemá motor, mi přece nemůže život zachránit při bezhlavém úniku! Měl jsem však u sebe několik elektrických vidlic. Dále jsem byl vybaven jakousi "podvodní kuší". Problém byl, že jsem musel vystřelit asi tak ze vzdálenosti patnácti metrů, abych cíl zasáhl dlouhou šipkou s háčkem na konci... Pro případ, že by se na mě Dunkleosteus vrhnul a já nedokázal "odpádlovat" pryč, vzal jsem si paraglidingové křídlo. Jakkoliv šíleně to znělo, měl jsem v plánu ho na moři připevnit ke člunu a kdyby se něco stalo, lano přeříznout a nechat se z nebezpečného místa odnést. Na nic lepšího jsem neměl vybavení... Ráno jsem vyrazil. Nasedl jsem do člunu a nechal se proudem řeky odnést na pobřeží. Nevěděl jsem, kde Dunkleosteové žijí. Bylo mi však jasné, že budou někde tam v hluboké modři. Pádloval jsem podél břehu moře. Za nějakou dobu jsem dorazil ke skaliskům, jež byla přímo poseta Hynerpetony. Asi se vyhřívali na sluníčku, dělalo jim to dobře. Přirazil jsem ke skalisku a chvíli je pozoroval a fotil. Jeden se vrhl do moře. Byl pryč velmi dlouho, ale žádného z jeho druhů to neznepokojovalo. A pak se náhle, jako když udeří blesk, hladina zbarvila do ruda. Něco se tam dole stalo! Hynerpeton už na hladinu nevyplaval. Moc mě zajímalo, co se mu přihodilo. Nasadil jsem si tedy potápěčský přístroj na záda a skočil do vody. V průzračně modré vodě se odehrávalo poslední dějství strašlivého, krvavého dramatu. S polomrtvým Hynerpetonem cloumala obrovská čtyřmetrová ryba Hyneria. Své zuby zatínala do jeho těla čím dál hlouběji a chudák Hynerpeton natahoval směrem k hladině své přední končetiny, jako by se dožadoval pomoci od svých druhů z pobřeží. Hyneria ho nakonec překousla na dvě poloviny a spodní polovinu jeho těla hladově spolkla. Pak začala mít zájem o druhou polovinu, již klesající ke dnu. Když tu uviděla další živý objekt. Totiž mě. Pořádně jsem se lekl. Už jsem přece zažil setkání s metrovými Hyneriemi z řeky. Nikdy se nebály! Jestli si mě malé Hynerie jen tak prohlížely, pak mě považovala za svůj další chod, o tom jsem ani na chvíli nepochyboval. Jakmile jsem se dostal na člun, spatřil jsem její ocasní ploutev, jak tříská o vodu jen pět metrů od člunu. Bylo vidět, že se ponořila. Bylo po všem. Prozatím. Jen za minutu o vodní hladinu, zhruba půl kilometru od břehu, pleskla mnohem větší, oranžová ploutev. To byl můj Dunkleosteus. Největší predátor devonských moří, za kterým jsem přijel...


Nejprve jsem k místům, kde se Dunkleosteus objevil, dojel s loďkou. Pak jsem se odvážil nahlédnout pod hladinu. Vypadalo to slibně. Obrovitá ryba zrovna proplouvala přibližně čtyřicet metrů pod mým člunem. Vypadala zlověstně. Ostré čelisti tohoto pancířnatce by mne dokázaly přetnout ve vteřině. Četl jsem, že mechanismus otevírání čelistí trval Dunkleosteovi jen 20 milisekund. Dunkleosteus neměl zuby, místo toho byly jeho čelisti opatřeny ostrými kostěnými výčnělky. Připomínaly břitvy. Konečně jsem se celý ponořil. Pořídil jsem hned asi dvacet snímků. Přišlo mi však, že jsem pancířnatci příliš vzdálen. Musel jsem blíže. Také mě zajímalo, co tu dělá, a proč jen tak poklidně proplouvá zdejšími vodami. Přesný důvod jsem se nikdy nedozvěděl. Ale náhle se na scéně objevil ještě větší Dunkleosteus. Pokud měl ten první jen asi 4 metry, potom ten druhý měl trochu přes 6 metrů na délku. Tady byl, největší pancířnatec všech dob! Vlastně hned dva! Ten větší se mírně otřel o bok toho menšího. Říkal jsem si, jestli to není pár, který právě hodlá předvést nějaký zvláštní tyb svatebního tance, jenže má přítomnost jej asi vyrušila. Větší Dunkleosteus se na mne okamžitě zaměřil. Ta rychlost, jakou začal plavat k hladině a tedy i ke mě! Zmocnila se mě hrůza. Hrdlo se mi sevřelo. Popadl jsem svou zbraň a na Dunkleostea vystřelil. Moc brzy! Střela zmizela v hlubinách. V nábojnici byla ještě jedna. Teď už jsem cíl neminul. Háček se zaryl do Dunkleosteovy hlavy. Predátor se ve vodě zastavil, otřásl se, a střela byla venku. Jeho pancířnaté hlavě ani neublížila. Vynořil jsem se. Když jsem se vytáhl na člun, skoro jsem ho převrátil vlastní vahou. Sundal jsem si přístroj. Pak se člun zatřásl. Dunkleosteus do něj narazil. Vykřikl jsem si pro sebe několik nadávek. Popadl jsem nůž, chytil se upevnění paraglidingového křídla, přeřízl lano... Dunkleosteus vyskočil z vody a chňapl po mě. Minul jen o kousíček. Jeho tělo dopadlo na člun. Bylo po všem. Své cenné fotografie jsem měl u sebe. Nejprve jsem však musel zvládnout přistát na pobřeží...

Příští část bude už asi poslední... Uvidíme, co všechno ještě Hugh v devonské divočině zažije!

V době prvních čtyřnožců-část 5.

26. července 2018 v 12:38 | HAAS
Poté, co Hugh přežil jedovaté bodnutí Xenacantha a přečkal strašlivou bouři, vydal se na průzkum řeky, kde se setkal s několika Metaxygnathy. Při svém návratu do tábora pak našel řadu stop nějakého z prvních čtyřnožců! Třeba ho vystopuje!

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST PÁTÁ:
Nález stop mě velice nadchnul. Divil jsem se, proč se zvíře vydalo až sem, do tábora, tak daleko od řeky a od mořského pobřeží. Následoval jsem jej tedy. Obojživelník byl pomalý, moc daleko nedošel. U velké stojaté louže si hověl ve stínu přesličkovitých rostlin Pseudobornií a vypadal velmi spokojeně. Na první pohled jsem poznal, že je to Hynerpeton. Ze všech devonských obojživelníků jsem měl vždycky tento druh nejraději. Pomalu jsem se k němu připlazil s nachystaným fotoaparátem a pořídil jeden parádní snímek. Pak sebou Hynerpeton neočekávaně mrsknul a skočil do louže. Nedělal to pro nic jiného než pro zvlhčení své kůže. Všichni obojživelníci ji musejí udržovat vlhkou. Byl jsem jeho nálezem úplně bez sebe. Na chvíli jsem se stal malým dítětem, které si s nějakým zvířetem chce hrát a touží vyzkoušet všechno, co jde, co ho napadne. Popadl jsem úlomek větve Pseudobornie a hodil ho do louže. Hynerpeton reagoval poněkud podrážděně. Vylezl z louže a utíkal se schovat mezi sluncem vybělená skaliska, umístěná pod velkým oknem mezi větvemi Archaeopterisů. To zřejmě nebylo ideální místo, kam jsem ho mohl zahnat. Litoval jsem, že jsem mu takhle zkazil koupel a řekl si, že už takto s žádným zvířetem nikdy pracovat nebudu. Naštěstí, když jsem odcházel, Hynerpeton opět skočil do louže a začal se v ní čvachtat. V okolí bylo víc stop Hynerpetonů. Napadlo mě, že asi naráz vylezla z moře celá skupina... Proč se však vydali sem, do vnitrozemí? Moře je sice nedaleko, ale proč tato zvířata prostě opustila pobřeží? Určitě to nebude jen tak, pomyslel jsem si. V okolí tábora jsem narazil na dalšího Hynerpetona, zrovna nově příchozího. V porovnání s tím předchozím vypadal docela nervózně. Konečně mě napadlo, o co tu šlo. Toto byl samec a připravoval se na bitku o samičky, z nichž jednu, zcela klidnou, ale připravenou sledovat souboje samců, jsem potkal o chvíli dříve... Jakmile padla tma, okolím mého tábora se rozezněly chrochtavé zvuky vydávané těmito obojživelníky. Sedl jsem si před stan a pohlížel na dva samce, kteří stáli proti sobě asi tak pět metrů od mého stanu. Nevím, zda o mě věděli, zato já věděl moc dobře o nich a pozoroval jsem je přes termokameru, neboť si mé oči ještě nezvykly na tmu. Jeden samec začal pokyvovat hlavou. Druhý samec k němu rychle přiběhl, i když to byl běh velmi nemotorný, div se s ním nosem nesrazil. Pak začal stejně pokyvovat hlavou přímo před jeho očima a navíc začal chrochtat. Vyzyvatel na to reagoval ještě hlasitějším chrochtáním. Takto se škádlili asi tak pět minut. Co bylo zezačátku zajímavým "soubojem" se nakonec stalo nudnou hádkou dvou starých hochů. Po měsíce jsem v devonském světě hledal trochu humoru. Bohužel neúspěšně. Donutil jsem se, abych se zasmál tomu, že se samička Hynerpetona zvedla a odešla, zatímco spolu ti dva ještě stále bojovali a jejího odchodu si nevšimli. Pravda, nebylo to vtipné, ale já se smál...


Předtím, než jsem usnul, vzpomínal jsem na mé zcela první setkání s Hynerpetonem. Nebyla to ta samička koupající se v louži. Se svými prvními Hynerpetony jsem se setkal před měsícem několik kilometrů odsud. Na bílých skaliscích se rozvalovala celá skupinka. Viděl jsem je ale jen z dálky. Stál jsem na útesu a dalekohledem je sledoval. Pak jsem došlápl na kámen, jenž nebyl pevně zaklíněn v jakési malé prohlubni na vrcholku útesu, a kámen spadl. Narazil o vodní hladinu a skupina vylekaných Hynerpetonů se ponořila... Ráno už bylo dávno po souboji. Chrochtání Hynerpetonů jsem ještě pár minut před usnutím slyšel, pak jsem však již usnul. V blátě okolo stanu byla spousta jejich stop. Řekl jsem si, že dnes se vrátím tam, kde jsem kdysi viděl celou skupinu. Sbalil jsem si dalekohled, nějaké jídlo a pití a pár dalších věcí, hodil si batoh na záda, nasadil si klobouk a vydal se na pochod. Slunce dost pálilo. Pochodoval jsem devonským lesem, stále tvořeným převážně Archaeopterisy. Kam jsem se podíval, rozléhaly se stojaté louže kypící životem. Trvalo mi několik hodin, než jsem došel k oněm Hynerpetoním útesům. Sestoupil jsem z vysokého skalního útesu až k velké řece, která se táhla z Kaledonského horského pásma, tak jako ta "má řeka", a kterou zásoboval vodou velký vodopád. Zde už byla řeka slanosladká, byla v ní brakická voda. Bylo to jen kousek od pobřeží. Zahlédl jsem tu pár Hynerpetonů. K jednomu z nich jsem se přiblížil, jen abych získal rozmazanou fotografii. Okamžitě zmizel ve vodě. Na hladině moře se náhle objevila ocasní ploutev. Pleskla o hladinu a zase zmizela. Připomnělo mi to kytovce z naší doby... Ale tohle nebyl kytovec, ta ocasní ploutev patřila největšímu mořského predátoru období Devonu, Dunkleosteovi! A já se s ním měl brzy setkat tváří v tvář.

Pokračování příště...

V době prvních čtyřnožců-část 4.

21. července 2018 v 11:30 | HAAS
Hugh přečkal účinky jedu Xenacantha, strávil pár pěkných dní v táboře pozorováním devonského hmyzu a nakonec se vydal na pobřeží, kde vysvobodil dravou rybku Climatia z vězení v podobě stojaté vodní nádrže, jež na pobřeží zůstala po nedávné bouři. Zatímco se Hugh procházel po pobřeží, začaly se vlny nebývale zvedat. Zdá se, že se blíží další bouře...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST ČTVRTÁ:
Obloha se zatáhla. Potáhla ji černá mračna, která úplně zahalila slunce. Byly teprve tři hodiny odpoledne, ale vypadalo to, jako by se nachýlila noc. Stál jsem na pláži a strnulým pohledem sledoval obrovskou vlnu, jež se objevila na horizontu. Pořádně se zvedla. A pak zase zmizela. Roztříštila se o hladinu moře. O chvíli později se zformovala další vlna. Byla ještě větší. Ztratila se zase předtím, než mohla dorazit k pobřeží. Začal liják. Po obloze létaly blesky. Řekl jsem si, že tady nezůstanu. Zdálo se mi, že se blíží nějaká živelná katastrofa. Vzduch tu byl takový syrový... Něco mě lákalo k jednomu pobřežnímu skalisku. Nacházelo se jen kousek nad běsnící, pěnící vodou. Instinkt mi říkal, ať tam nechodím. Ale zvědavost mne nakonec přesvědčila to risknout. Vyskočil jsem na skalisko a spatřil tak něco, co mi vysoké Archaeopterisy, rostoucí na pobřeží jen kousíček od skaliska, nedolovaly zahlédnout. V dálce zuřil vulkán. Černý oblak z něj teprve vystupoval, předtím jsem tedy neměl šanci jej zahlédnout. Postupoval však rychle výše a výše. Také se začal po nebi rozprostírat. Zformoval jakýsi oblačný koberec, pod kterým se ještě více zešeřilo. Začalo se mi stahovat hrdlo. Pohlížel jsem na tu scénu s úděsem. Co se teď stane, když se sopka zlobí? Měl jsem sto chutí si to celé aspoň vyfotografovat, jenže vlny už začaly dorážet na mé boty a já ucítil, jak jsou silné. Jen chvíli kdybych zůstal na skalisku, a nějaká by se přehnala přímo přes mě a porazila mě. Spadl bych do vody a rozřezal si o nějaký kámen svůj obličej. Pospíchal jsem zpátky do tábora. Jen naposledy jsem se ještě otočil. Úděsně velká vlna právě dorazila na pobřeží a smetla půl tuctu největších kmenů mrtvých Archaeopterisů. Docela jsem se polekal. "Kruci!!!" zařval jsem jen tak pro sebe, doufaje, že se tím uklidním. Tábor se sice nacházel dál od pobřeží, uprostřed devonského lesa, ale i sem doléhaly rány vln bušících o břehy této podivuhodné země. Zůstal jsem sedět ve stanu. Venku řádila bouřka, nechtěl jsem zmoknout. Neustále jsem pohlížel na hodinky, zatímco jsem si četl knížky o devonských obojživelnících. Pak zavál prudký vichr a strhl můj stan. Tyčka mi dala do temena úder tak silný, že jsem si přál omdlít. Namísto toho jsem vylezl ze strženého stanu. Jeden Archaeopteris se kymácel přímo nade mnou. Opět zavál silný vítr a obrovitá příbuzná kapradin spadla jen dva metry od mých beden s pitnou vodou. Po tom všem, co už jsem v této pravěké divočině zažil, jsem měl přece jen pocit, že přírodní živly jsou to nejhorší, co může nepřipraveného dobrodruha při průzkumu divočiny postihnout...


Neodvážil jsem se opustit tábor, přestože v něm nebylo bezpečno. V prudkém dešti jsem znovu postavil svůj stan, ani jsem ho nepřemístil jinam, jen jsem doufal, že na něj nespadne nějaká z těch rozkymácených rostlin. Dalšího dne ráno bylo po bouři. Byl zde jediný padlý Archaeopteris, ten, jehož smrti jsem včera přihlížel. Všude bylo mokro a Rhyniognathy do velkých stojatých louží opět kladly svá vajíčka. Po klidné snídani složené z ohřáté kukuřice z konzervy a poněkud nekvalitního čaje jsem se opět podíval na pobřeží. Přišlo mi neskutečně zpustošené. Sopka už nechrlila černý prach ani popel. Zato však v noci musela vypustit lávu, neboť při okraji pobřeží, tam, v dálce, kde se sopka tyčila celé stovky metrů do výše, přibylo nějak černé země. Byla to vychlazená láva. Takto dochází k rozšiřování pobřeží... Byl jsem docela rád, že jsem z toho všeho vyvázl živý a zdravý. Rozhodl jsem se opět se vydat k řece. Ta teď proudila poněkud divoce. Voda, která napršela vysoko v horách, teď řekou rychle a nezastavitelně stékala do moře. Chvíli jsem pohlížel na proudící vodu, když tu náhle se z ní přímo přede mnou vynořila malá hlava. Musela měřit jen asi tak deset, dvacet centimetrů. Tak jsem spatřil svého prvního Metaxygnatha, obojživelníka, kterého paleontologové znají jen z nálezu spodní čelisti. Jeho očka si mě dokonale prohlížela, živočich se asi snažil zjistit, zda jsem pro něj nějak nebezpečným. Pak se rychle ponořil. Vzal jsem to jako pozvánku do jeho vodního světa, nasadil jsem si potápěčské brýle a šnorchl a v oblečení za ním skočil. Uviděl jsem tři Metaxygnathy, jak spolu zápolí o kus pravěké ryby. Tahali se o ní jako krokodýlové. Velký jedinec, který ji nakonec celou získal, tedy prozatím, odplul se svým úlovkem do hlubin, následován svými dvěma soky, kteří to ještě nehodlali vzdát... V rychle proudící, avšak poněkud čistší vodě, než minule, jsem uviděl také mladou Hynerii. Opět mi nahnala hrůzu. Takovéto ryby, jen čtyřikrát větší, že zde žijí? Co když jednou při nějakém ponoru narazím na její matku? Hyneria připlavala ke mě a prudce mne plácla ocasní ploutví po ruce. A pak zase zmizela. To byl tedy zážitek. Už jsem se radši vynořil. Také jsem ve vodě strávil nějaké dvě hodiny! U tábora mne pak něco velmi mile překvapilo. Nedaleko stanu se nacházely stopy! Stopy obojživelníka!


S jakými dalšími devonskými živočichy se Hugh na svém dobrodružství seznámí? To se dozvíte příště...

V době prvních čtyřnožců-část 3.

15. července 2018 v 12:18 | HAAS
V minulé části se Hugh vydal na průzkum řeky. Chtěl najít vraha Acanthostegy a domníval se, že mohlo jít o nějakého devonského žraloka. Po setkání s několika obdivuhodnými obyvateli řeky nakonec skutečně nalezl tohoto zabijáka. Byl to Xenacanthus. Jakožto teritoriální zvíře se bohužel Hughovi postavil, ale místo toho aby jej kousl, použil svého hlavového ostnu a bodl Hugha do nohy, přičemž vypustil jed. Nyní je Hugh sám, vzdálen od naší doby o 365 milionů let a nemá protijed...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST TŘETÍ:
Postupně jsem ztrácel vědomí. Snažil jsem se zaměřit svůj zrak na stěny mého stanu, se kterými si pohrával vítr. Nedokázal jsem se však udržet. Oči se mi zavíraly nejen nenadálou únavou, ale i bolestí. Noha mě pálila, cítil jsem, jak jed postupuje směrem k srdci. Pak jsem se náhle vzchopil. Prudce jsem se posadil, což se mi však nevyplatilo. Hlava se mi zatočila tak, že se mi udělalo špatně. Začal jsem mít mžitky před očima. Ve strachu, že by mě jed mohl zabít, jsem si nohu obvázal svým svetrem. Nic lepšího jsem po ruce neměl. Vchod do stanu ani nebyl zavřený. Pokusil jsem se dosáhnout na zip. Ruka se mi třásla, bylo mi malátno. Svalil jsem se zpět na záda. Do stanu fičel vítr. Venku asi nastávala pořádná bouřka. Všechno, co bylo světlé, mi náhle ztmavlo. Jako by někdo zhasnul žárovku... Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probudil, skoro jsem nohu necítil. Měl jsem však dost síly na to, abych nahlas vykřikl. Možná jsem křičel o pomoc, nepamatuji si to však přesně. Bylo mi to každopádně k ničemu. Byl jsem tu sám. Opřel jsem se o lokty a zůstal v poloze mezi sedem a ležem. Venku svítalo. Spal jsem snad celou noc? Nebo několik dnů? Když jsem se dotkl zraněné nohy, vyrazily na mém čele krůpěje studeného potu. Vážně jsem ji necítil. Pokusil jsem se nohu trochu rozpohybovat. Stále mi nebylo nejlépe a navíc mne sužovala žízeň. Po pár minutách zoufalého ranního cvičení jsem usoudil, že asi jen tak nevstanu. Začal jsem se obávat, že snad nervy v mé noze odumřely... Napadaly mne všemožné hrozné scénáře. Musel jsem se ze stanu vyplazit po břiše. Ke krabicím s pitnou vodou to nebylo daleko. Popadl jsem první láhev a celou ji vypil. Kdyby mne někdo spatřil, asi by si myslel, že jsem opilec, který sedí opřen zády o krabice plné alkoholu a nemůže se nabažit téhle láhve. Teprve nyní, na denním světle, jsem si začal prohlížet své zranění. Při pohledu na tu nehezkou ránu, jež navíc začínala hnisat, mi vstávaly vlasy na hlavě. I když jich tam moc nemám. Přece jenom jsem po chvíli vstal, i když jsem se potácel opravdu jako opilec. Pokusil jsem se o krátký krok. Cit se do nohy vracel. Konečně jsem se cítil lépe. Najednou na krabici s láhvemi naplněnými vodou usedla Strudiella. Šlo o jednoho z nejstarších zástupců hmyzu, který patřil do skupiny Dicondylia, jenž zahrnuje všechny v našem světě existující zástupce hmyzu kromě chvostnatek. Pamatuji si, že jsem kdysi četl o fosilním exempláři tohoto hmyzu, který ještě neměl křídla. Paleontologové se domnívali, že šlo o mladého jedince. To se mi teď potvrdilo. Tato Strudiella totiž měla křídla. Připomínala mi jepici, byla vlastně trochu podobná Rhyniognatě, jež jsem zde již potkal nesčetněkrát. Zaujaly mne především její tykadla. Strudiella je neměla moc dlouhá, až jsem se sám sebe ptal, zda vůbec fungují stejně jako u dnešního hmyzu. Položil jsem vedle Strudielly ruku. Ulekla se a odlétla. Pěkný zážitek na začátek dne... Až do pozdních večerních hodin jsem zůstal v táboře. Mezi zásobami jídla, které tvořily především plechovky s hrachem, fazolemi, sójou, kukuřicí a další nakládanou zeleninou, jsem nalezl balení s krevetkami. Přišlo mi to trochu zvláštní, když devonský les provoněla vůně holocénských krevet s holocénským česnekem. Během oběda jsem pozoroval Rhiniognathy, tančící v loužích ve štěrku. Bouřka, kterou jsem propásl, asi musela být pořádná. Louží tu bylo jako nikdy předtím. A právě do nich kladly Rhiniognathy svá vajíčka...


Myslím, že Xenacanthův jed nebyl dost silný na to, aby zabil savce, kteří v této době byli ještě pod kamenem, a to na dalších 125 milionů let... Při spánku jsem účinky jedu potlačil. Důvod, proč jsem se cítil tak unaven, byla podle mne reakce mého těla na jed. Nutně jsem potřeboval dlouhý odpočinek k tomu, aby se mi udělalo lépe a aby jed mé tělo neohrozil... T táboře jsem zůstal ještě dva dny. Bál jsem se, že by třeba jed mohl mít ještě nějaké dlouhodobé účinky, jež by se později projevily, avšak mýlil jsem se. Nebyly to nudné dny, i když jediná zvířata, která jsem měl šanci pozorovat, byl raný devonský hmyz. V okolí tábora jsem však sbíral různé rostliny a snažil se je identifikovat. Po pravé straně od mého stanu rostla spousta přesličkovitých rostlin rodu Pseudobornia. Prohlížel jsem si i popínavé rostliny rodu Sphenophyllum, jež zdobily kmeny stromových Archaeopterisů. Čím déle jsem studoval místní rostliny, tím více mne zajímaly... Můj následný výlet na pobřeží byl dosti zajímavý. Pláž byla poseta padlými kmeny Archaeopterisů. Jako nadšený přírodovědec jsem přiběhl k prvnímu jezírku stojaté slané vody. Bylo to vězení, uzavřené kmeny Archaeopterisů, a malá zvířata, která v něm uvízla, už neměla šanci vrátit se do moře. Zvíře tu však bylo jen jedno, i když úlomky vápenatých schránek měkkýšů prozrazovaly, že ještě nedávno mu někdo dělal společnost. Malý Climatius, jen 7,5 centimetrů dlouhý akantod, už zabil všechny další vězně tohoto "jezírka". Bylo mi ho líto, a tak jsem si řekl, že ho z vody vynesu a přemístím do moře. Jakmile jsem do vody ponořil ruku, chňapl po mém prstu. No tedy, to byla síla! Ty zuby prokously můj prst až skoro na kost. Litoval jsem, že jsem se do záchrany Climatia pustil. Ránu jsem si raději vydensifikoval. Pak jsem přišel s mnohem lepším plánem. Místo toho, abych rybu chytal do ruky, prostě jsem ji odchytil do sítě. Vypuštění do moře bylo otázkou několika málo vteřin. V dalších podobných jezírkách jsem našel například 9 centimetrů dlouhé korýše rodu Angustidontus. Nemohl jsem však pomoci každému z těchto zajatců. Zatímco jsem je zkoumal, obloha opět potemněla. Bouře se měla vrátit. Příboj začal bít do pobřežních skalisek. Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale začínalo se mi zdát, že se příliv nějak mohutně zvětšuje. Teď asi nebyla úplně nejlepší doba na procházku po pláži...


Co ještě čeká Hugha na pláži? Jeho vyprávění bude brzy pokračovat.

V době prvních čtyřnožců-část 2.

5. července 2018 v 12:12 | HAAS
V minulé části jsme se seznámili s vypravěčem Hughem Beeleyem, který se prostřednictvím nějakého blíže nepopsaného zařízení sloužícího k cestování v čase vypravil do období Devonu před 365 miliony let. Žije v lese v podhůří Kaledonského horského pásma a zažívá zde různá dobrodružství s pravěkými zvířaty... Je možná jediným člověkem, který na Zemi v této době žije... Co ho tedy čeká?

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST DRUHÁ:
Nasadil jsem si potápěčské brýle a šnorchl a v modrém neoprénu se ponořil do vody v řece. Byla kalná, ale už jsem viděl i kalnější vodu. Můj první pocit při ponoru by se dal popsat jen jako zklamání. Věřil jsem, že tady nic neuvidím. Řeka byla obvykle poněkud čistší, ale nedávné deště způsobily, že někde dál proti proudu do řeky napadala spousta sedimentu. Pokud Acanthostegu skutečně zabil žralok, musel tu mít své loviště. A nic mu nevyhovovalo tolik jako kalná voda, ve které většina jeho potenciálních obětí neuvidí na pár desítek centimetrů před sebe. Takové prostředí je k útoku dokonalé, zvláště pro predátora, který se orientuje pomocí elektroreceptorů a ne pouze podle zraku. Zajímalo mne, jak hluboko se nachází dno. Řeka byla docela hluboká, nějakých sedm metrů, možná i víc. Nejsem zdatným potápěčem, proto jsem se u dna příliš dlouho nezdržel, docházel mi totiž dech. Šnorchloval jsem pak na hladině a doufal, že spatřím nějakého toho devonského živočicha, který nazývá tuto řeku svým domovem. Až po asi osmi minutách strávených ve vodě, a když jsem začal opravdu litovat, že jsem si ke koupání nevybral lepší dobu, mi přímo pod břichem proplavala ryba Pterichthyodes. Tedy nebyla to ryba jako taková, spíše šlo o pancířnatce, plakoderma. Vzápětí se pode mnou prohnalo celé hejno. Každý z těchto rybovitých obratlovců měřil jen asi dvacet centimetrů na délku a jeho tělo bylo pokryto mohutným klenutým pancířem z velkých desek. Nepřekvapilo mne, že se mě Pterichtyodesové vůbec nebáli. Plavali kolem mě, ale nepředváděli žádné úžasné kousky. Nedokázali ani pohybovat hlavou, protože jejich tělní pancíř byl celistvý a neuvolňoval krční oblast. Byli to praví čelistnatci, čas od času otevřel nějaký z nich své drobné čelisti, umístěné na přední straně hlavy, a chňapl po menší rybce. Po chvíli se hejno vrátilo tam, kde se opravdu cítilo doma, tedy na dno řeky. Na hladinu asi vyplouvali jen velmi vzácně. Měl jsem u sebe fotoaparát a chtěl jsem si nějakého z nich vyfotit, avšak oni zmizeli tak rychle, že jsem ani nestačil z opasku vytáhnout. Přinejmenším se mi potvrdilo, že knížky, které jsem o devonské fauně četl, měly pravdu. Pterichtyodesové byly skutečně sladkovodními "rybami", nikoliv mořskými. Odvážil jsem se opět trochu hlouběji. Myslel jsem na žraloky. Na dně mě překvapil tvor, kterého jsem si zprvu spletl s nejbližšími příbuznými žraloků: s rejnoky. Ale ten talířovitý, zhruba pětadvacet centimetrů dlouhý živočich, vybavený ostrým ocasem a ležící na dně jako trnucha, nebyla žádná paryba. Byl to další pancířnatec, Gemuendina. Ležel nehybně ve štěrku na dně. Dokázal jsem si představit, jak jeho čelisti dokáží v rychlosti nasát jakoukoliv potravu, jež se k němu přiblíží. Jen co jsem se ocitl nad ním, hbitě se zahrabal do štěrku a zůstaly mu koukat ven jenom jeho oči.


Další živočich, který náhle proplaval kolem mě, mi způsobil malý šok. Jako torpédo se totiž asi tak tři metry ode mne prohnala mladá Hyneria, nozdratá ryba příbuzná latimérii podivné. Přestože dospělci měřili přes 3,5 metru, tato ryba byla teprve asi metr dlouhá. Musela být dost mladá. Přesto mě znepokojovala. Jak tak plavala kolem mě, beze strachu z mé přítomnosti, začal jsem si uvědomovat, že vlastně zkouší zjistit, zda jsem k snědku. Mávl jsem ploutvemi na nohou. Náhlý pohyb jí zahnal. Brr... Představa, že tady nebo v pobřežních vodách žijí její mnohem větší příbuzné, srovnatelné svou velikostí s některými druhy krokodýlů, mě skutečně děsila. Odvážil jsem se doplavat až k druhému břehu. Chvíli jsem vylezl a naskytl se mi pohled na porost Archaeopterisů, který jsem ještě neprozkoumal. Ale teď nebyl čas na dlouhé pochody tou řídkou devonskou džunglí. Zpátky ve vodě jsem konečně nalezl to, co jsem hledal. Zcela bez očekávání se před mýma očima objevil žralok rodu Xenacanthus, brázdící prostor mezi padlými větvemi Archaeopterisů, jež se navěky usadily na dně řeky. S délkou 70 centimetrů se to byl druhý největší živočich, kterého jsem při tomto ponoru viděl. Divoce máchal svou ocasní ploutví, která byla shora i zezdola potažena výrazným ploutevním lemem. Ploutevní lem na zádech by býval celistvý, kdyby jen před ocasem nebyl na pár centimetrů zcela přerušen. Xenacanthus na mne nepůsobil tak primitivně, jak jsem očekával. Měl pět žaberních štěrbin jako většina našich holocénských, moderních žraloků. Takové bahnité, kalné prostředí mu vyhovovalo. Byl zde pánem. A nebyl sám. V dálce se brzy objevil další Xenacanthus. Skoro jsem ho ve špinavé vodě neviděl, ale byl o poznání větší než ten první. Pro případ, že by mne nějaký žralok zkusil ze zvědavosti ochutnat, jsem si připravil malou vidli. Věřil jsem, že její ostří přesvědčí jakéhokoliv predátora, že se nedám sníst. Jeden Xenacanthus začal plavat v mé blízkosti. Švihl ocasem, až jsem cítil proud vody, jak zasáhl můj obličej. Rozhodl jsem se vyplavat na hladinu, v plicích mi už docházel vzduch. A vtom se to stalo! Xenacanthus mne asi považoval za vetřelce v teritoriu. Člověk by čekal, že po vzoru všech žraloků použije svých zubů, aby mi ukázal, kdo je pánem. Ale on namísto toho zabodl svůj hlavový trn do mého lýtka! Na chvíli jsem byl ochromen. Divoce jsem se začal zmítat ve vodě, mával jsem kolem sebe rukama a svíral v rukou poraněné lýtko, zatímco žralok nadobro odplouval. Měl jsem pocit, že mou nohu zasáhla šílená křeč. Vyplavat na hladinu mi činilo problémy. Jakmile jsem se nadechl devonského vzduchu, musel jsem bolestí vykřiknout. Nebyl tu nikdo, kdo by mi hodil záchranný člun. Poprvé po delší době jsem pochopil, že zkoumat tento svět pravěkých zvířat zcela sám asi nebyl dobrý nápad. Dosud jsem si myslel, že mi zde nehrozí žádné nebezpečí, a pak mě Xenacanthus přesvědčil, že jsem se zcela mýlil. Po pár minutách jsem se už dral na břeh. Lýtko silně krvácelo. Ta bolest byla příšerná. Neměl jsem nejmenší pochyby o tom, že Xenacanthus do rány vpravil jed. Vědci už dlouho spekulují o významu toho hlavového trnu. Ale já byl první, kdo to celé ověřil, a teď jsem měl zažít skutečně mučivou bolest. Nevybaven protijedem, který by mohl účinkovat proti tomuto zcela neznámému, pravěkému jedu, ulehl jsem do stanu. Snažil jsem se udržet se vzhůru. Nešlo to, omdléval jsem...


Je jasné, že Hugh účinky jedu přežil, když vypráví tento příběh, ale jak se mu je podařilo přečkat? To se dozvíme v příští části...

V době prvních čtyřnožců-část 1.

3. července 2018 v 16:22 | HAAS
Téměř po roce přináším příběh, který se netýká Lovců kryptidů. Jelikož druhá série těchto příběhů na konci června skončila a já si chci od jejich psaní trochu odpočinout, rozhodl jsem se, že v červenci bude na mém blogu zcela jiný příběh... Napadlo mne napsat jej už minulý rok, na jaře 2017. Tehdy, v dubnu, jsem napsal článek o oceánu Iapetus, který zanikl v období Devonu. K napsání toho článku a vzniku námětu na tento příběh mne vedl dokument Zázračná planeta II: Cesta na souš... Na psaní příběhu V době prvních čtyřnožců jsem se velmi těšil. Bude spíše poklidný, i když sem tam nějaká ta akce také přijde a bude se odehrávat celý v pravěku. Doufám, že se Vám bude líbit... Pokud ano, dejte mi o tom vědět... Myslím, že je na čase začít...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST PRVNÍ:
Jmenuji se Hugh Beeley. Narodil jsem se do doby, ve které technologický pokrok umožnil lidskému druhu proniknout tam, kam se vždy chtěl podívat. Je to už několik desetiletí, co jeden nechvalně proslulý vědec objevil, jak překonat rychlost světla, celý proces zvrátit opačným směrem a cestovat do minulosti. Pamatuji si, že nás o tom učili ve škole. Musel jsem o tom napsat esej. Byla špatná. Poté, co mi ji učitel vrátil se známkou schválně napsanou černou propiskou v červeném kroužku, praštil jsem s celou prací o víko popelnice před naším rodinným domkem a nechal jsem ji tam ležet. Nikdy jsem pořádně nepochopil, jak ten přístroj fungoval. Přístroj, který se během mého života měl ještě rozvinout. V nedaleké budoucnosti všichni, kteří si to mohou dovolit, odjíždějí na cesty za dinosaury, létajícími obludami a mořskými příšerami, fotografují je, někteří pobláznění konspirátoři dokonce věří, že je i přes zákaz vozí do našeho světa, jinak nudného, přemnoženého lidmi, přestavěného městy a poničeného strašnými konflikty minulého století, jež byly vyvolány pomocí zbraní sotva srovnatelných s těmi, kterými disponují dnešní politici. Každý, kdo může, utíká z toho strašného světa do minulosti, kochá se pohledem na putující dinosauří stáda, táboří s mamuty na sněžných pláních Sibiře... Jednou jsem na otázku svého známého: "Co budeš dělat, až ti firma zkrachuje?" odpověděl: "Odcestuju do minulosti a budu tam žít." Smál se tomu. Ale já věděl, že mluvím pravdu. Něco se stalo, můj život se změnil. Zavrhl jsem svou současnost a obrátil se na minulost. Každý chce vidět dinosaury a žít mezi nimi. Avšak já se rozhodl pro něco jiného. Smluvil jsem si cestu do období Devonu, do doby před 365 miliony let. Nechtěl jsem, aby mne ohrožovali dinosauři. V mých pětapadesáti taky nejsem zrovna nejrychlejší a byl bych nerad, aby mne nějaký ten pravěký netvor zakousl. A doba Devonská je k životu ideální. Tehdy už rostly první vysoké zelené rostliny produkující na souši dostatek kyslíku k tomu, aby se na ní udržel život. A přitom neběhali všelijací zubatí predátoři, kteří by člověka mohli ohrozit. Vzal jsem všechno, co jsem ke své cestě potřeboval. Zabalil jsem si pár stanů, nějakých osmnáct metrů lana, pro případ i dvě pušky, nafukovací člun, prvotřídní fotoaparát a nějaké ty zásoby jídla. Prodal jsem dům a za peníze vyměnil dohodu, že každý měsíc za mnou někdo přicestuje z mé doby a doplní mi zásoby. Já mu za to zaplatím ze svých celoživotních úspor, které krach mé firmy přece jen tolik nepoznamenal (trochu žertuji). A tak jsem změnil svůj život a stal se dobrodruhem žijícím před 365 miliony let nedaleko Kaledonských hor, tehdy teprve nedávno vzniklých, a na pobřeží moře. Neměl jsem ani potuchy o tom, co zde zažiji...


Tábořím v malém hájku tvořeném převážně Archaeopterisy, až deset metrů vysokými rostlinami podobnými kapraďorostům. Můj základní tábor se nachází přibližně sto padesát metrů západně od široké řeky, která teče z hor a po nějakém půl kilometru cesty po jeho proudu se spolu s několika dalšími, ovšem mnohem menšími řekami, vlévá do moře. Nikdy nezapomenu na můj první den v tomto hájku. Tehdy jsem totiž spatřil svou první Rhyniognathu. Nejstarší nám lidem známý hmyz, podobající se malé jepici, ovšem mnohem primitivnější, se vyhříval na padlém kusu kmenu Archaeopterise. Podle kladélka jsem poznal, že je to samička. Protahovala si svá blanitá křidélka, která se v odpoledním slunci leskla jako ty nejkrásnější démanty. Pořídil jsem si tehdy její fotografii. Nemotorně vzlétla, narazila do objektivu a pak se vznesla ještě výše, a já z ní nedokázal odtrhnout oči, až mne do nich zasáhly sluneční paprsky. Nejstarší hmyz se ztratil někde mezi bujnými, zelenými korunami Archaeopterisů a já se radoval ze svého prvního zážitku s devonským zvířetem... Během asi šesti měsíců života v této naprosto nespoutané, pravé, prehistorické divočině jsem se naučil, jak vystopovat některé z prvních obojživelníků. Dnes, na začátku slunného, teplého odpoledne, jsem nalezl pár stop Acanthosteg v čerstvém blátě jen kousek od řeky. Nedávno pršelo, bláto bylo hezky mělké a tak se Acanthostegy, jinak trávící většinu času ve vodě, odvážily na souš. Je možné, že tam pátraly po dalších primitivních bezobratlých, kteří do kaluží v blátě kladli svá vajíčka. Následoval jsem stopy až k břehu řeky, kde se mi naskytl pohled na mrtvou Acanthostegu. Zdravotně byla v dobrém stavu. Měla však v břiše krvavou ránu. Ze zájmu jsem ji zvedl a pozorně si ji prohlédl. Za několik vteřin se mi potvrdilo, že můj prvotní úsudek byl správný. Napadl ji jeden z malých říčních žraloků. Zatím jsem se s nimi nesetkal, ovšem nález kořisti jednoho z těchto říčních ďasů mne přesvědčil, že bych si měl vzít plaveckou výstroj a do řeky se konečně po těch měsících života zde ponořit. Bohužel jsem nevěděl, jak nebezpečný ponor to bude...

Hughovo vyprávění bude brzy pokračovat... Doufám, že se Vám zatím příběh líbí...

Lovci kryptidů 2: Vězni války (7/7)

24. června 2018 v 10:39 | HAAS
Jejich čas nadešel... 2. série Lovců kryptidů je u konce. Nyní píši poslední část dílu Vězni války, který je 12. kapitolou (či dílem) tohoto příběhu. Byla to skutečná desetiměsíční odysea, a já jsem rád, že ji nyní mohu zakončit... V minulé části se Lovcům kryptidů podařilo osvobodit Yettiho s pomocí malého Tatzelwurma, jehož obojek je schopen rušit signál z Nietových obojků. Lovci kryptidů vnikli do Nietovy podvodní základny na dně jezera Nikaragua. Fahad a Akihiko byli bohužel přemoženi robotem X-77, Pierre nyní bojuje s Nietem a Metallerem. Jack konečně zjistil od doktora Brickella, jaký kov tvoří Metallerovo tělo. Je to meteokolosium, prvek, který se na Zemi prakticky nevyskytuje. Ať už k němu Nieto přišel kdekoliv, Jack teď ví, jak ho porazit. V základně našel ostří z meteokolosia a hodlá ho použít v souboji... Nad základnou už krouží helikoptéry CIA, brzy se přidá i armáda... Otázkou je, podaří se jim Nieta zastavit dříve, než dojde k nějaké katastrofě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: VĚZNI VÁLKY, ČÁST SEDMÁ:
Jack sekl ostřím po Metallerově obličeji. Překvapivě to fungovalo! Poprvé byl Metallerův obličej zjizven. Robot samozřejmě necítil žádnou bolest a tak nereagoval. Ale pak se vzpamatoval a uslyšel Nietovo zvolání: "Všechny je pozabíjej!" Znovu se v něm probudila nutnost poslouchat svého "otce", a tak rovnou vyběhl po Jackovi. Ale ten způsobil další šrám ostřím, tentokrát na hrudi. Metaller se zastavil. Takhle to přece nemělo být! Pohlédl na svého otce. Jack toho využil a ze strany mu vybodl oko. Metaller už viděl jen na jedno, naštval se a vysunul ze zápěstí své ostří. Ale Jack ho přesekl. Nieto v zoufalství vytáhl pistoli z kapsy a vystřelil po Jackovi. Jenže kulka nedolétla až k cíli. To totiž Akihiko vyhodil šuriken, který kulku zastavil. S pomocí dalšího šurikenu se pak dostal ven ze sítě. Kopl Nieta zezadu do krku. Jack mezitím napadl robota X-77. Jedinou ránou ostřím mu usekl hlavu. Robot byl zničen. Nieto hrozivě, nelidsky zařval. Nedokázal se smířit s možnou porážkou. Vyběhl proti Jackovi a strhl ho k zemi. Dal mu chabou ránu pěstí, načež ho Jack převalil na břicho, ruce mu zalomil za zády a ještě silněji ho přitiskl k zemi. "Je po všem, Nieto. Armáda kryptidů byla zastavena. Přechytračil jsem tě. Připravil jsem Metallera o oko. Na tvou základnu už míří armáda. Tenhle svět neovládneš..." řekl mu Jack. "Metallere," oslovil pak Jack robota, "nesplnil jsi, co jsi měl. Budeš za to potrestán. Není to tak, Nieto?" Metaller zůstal stát. Asi nedokázal zareagovat na taková slova. Ale strach z jakéhosi trestu, ať jím mělo být čímkoliv, byl v něm jistě velký. "Jak vypnu Metallera?" zeptal se Jack Nieta. "Nedá se vypnout... Metallere, zabij je! Dělej!!!" odpověděl Nieto, načež opět rozkázal svému "synovi". Metaller se rozběhl proti Jackovi. Nabodl se na ostří, které mu Jack nastavil. Uvnitř jeho těla asi došlo ke zkratu, a Metaller padl na zem. "Tak to je teda něco!!!" zvolal Pierre. Všichni si oddechli. Když už byl poražen Metaller, znamená to, že všechno bude v pořádku... V poslední chvíli se ale stalo něco neočekávaného. Do místnosti přiběhl doktor Brickell, který se právě probral z mrákot. "Á, doktore, jsem rád, že jste tu," řekl Jack, "zrovna, když jsem myslel na to, že bychom vás také měli odvést a předat zákonu." Brickell vrazil Jackovi do ruky injekci s nějakou jemu neznámou látkou. Nieto se následně vytrhl z Jackova sevření. Pauline ho kopla do zad, ale kopnutí ho asi nebylo účinné. Oba vyběhli z místnosti. Akihiko, Roger, Pauline i Pierre se dali do jejich pronásledování. V místnosti zůstali jen Fahad a Jack. "Jacku, nechtěl bys mě osvobodit z té slizové pasti?" optal se Fahad. Ovšem Jack neodpovídal. V šoku a bolesti ležel na zemi a držel si ruku. "Co se děje?" zeptal se Fahad. "Něco mi bodl. Ach, kruci! Cítím se hrozně slabý..." odpověděl Jack. Přesto vzal do druhé ruky laserovku a prostřílel sliz, který držel Fahada u zdi. "Musíme pryč z téhle pekelné budovy," řekl Fahad, "pojď, zvednu tě. Už jsi toho udělal ažaž..." V místnosti o patro výše zrovna Brickell a Nieto stiskli pár tlačítek, díky nimž všichni roboti X-77 po celém světě začali mířit na jisté místo útoku - na australský Perth. Jakmile do místnosti vtrhli jejich čtyři pronásledovatelé, bylo už prý pozdě. Nieto a Brickell skončili v mrákotách. Pierre doufal, že cílený útok robotů zastaví. Bohužel se nedařilo. Až o pět minut později dovedl Fahad do místnosti Jacka. Ten si sedl k počítačům, a přestože byl zcela znaven, odvrátil útok robotů. Všichni popadali do Indického oceánu... "Zachránil jsi to město... Zachránil jsi celý svět..." pousmál se Pierre. "Jo," řekl znaveně Jack, "vlastně ne. My jsme ho zachránili."


Když do místnosti pronikla agentka Kentová v, jak řekl Jack, "zastaralé potapěčské výstroji", bylo už po všem... Trvalo celé dny, než byly z podvodní budovy odvlečeny všechny zbraně, než z ní byl Yetti přemístěn na souš. Všechny zásoby meteokolosia byly odvezeny též. Status Deylina Nieta se změnil z pohřešovaného a mrtvého na živého, a také, k jeho zarmoucení, odsouzeného. Stejně tak byl odsouzen doktor Brickell. Roboti X-77 byli v podstatě zničeni. O dva dny později měla agentka Kentová rozhovor s Jackem Owenem na břehu jezera, ze kterého zrovna potápěči vynášeli všelijaké zkumavky a zbraně... "Je zajímavé, že někdo postavil takovou základnu na dně jezera, že?" začala Kentová. "Nanejvýš. Ale doufám, že jste mi nepřišla říci, že ji odpálíte. Byla by to věčná škoda a způsobilo by to ekologickou katastrofu," odpověděl Jack. "Vy jste chytrej," řekla agentka a odvrátila svůj zrak na jezero, "samozřejmě, že ne. Všechno z Nietovy základny bude přemístěno do Ameriky. Domluvili jsme se s vládou Nikaragui. Heh, jak byli šokováni, když se dozvěděli, co se dělo v největším jezeře v jejich vlastní zemi." Jack pokýval hlavou. Byl na odchodu. "Owene," oslovila ho ještě agentka, "děkuji." Jack pokynul. Vrátil se k Lovcům kryptidů. Následoval už jen návrat domů... Deylin Nieto i doktor Brickell tedy skončili ve vězení. Black Spier bohužel zmizel poté, co jej Jack shodil do Temže. Po Samu Weberovi nebyla ani stopa. Buď zemřel na břehu jezera, spálen skoro jako jeho mrtvý boss Claude Ngoy, nebo nějakým zázrakem přežil, kdo ví. Metaller měl být původně spálen v peci o teplotě, při které meteokolosium tálo, ale na přímluvu Jacka Owena byl zneškodněný robot s přestříhanými dráty uvnitř těla zavřen do jakési speciální cely v jednom tajném podzemním bunkru kdesi v USA... A Nietovi kryptidi? A Ngoyovi kryptidi? Trvalo to týdny a týdny, ale všichni, co přežili, byli vypuštěni do divočiny. Jen malý Tatzelwurm, jediný člen zvířecí armády Lovců kryptidů, zůstal. A zůstal právě s Lovci kryptidů. Jelikož všichni Tatzelwurmové byli vypuštěni zpět do rakouských Alp, mohli si Lovci kryptidů jednoho zástupce jejich vzácného druhu ponechat. Mládě se ukázalo být neobyčejně hravé. Domov našlo v zahradě na základnou Lovců kryptidů, kde neustále děsilo kosy a sýkorky... Lovci kryptidů byli opět prohlášeni světovými hrdiny, přímo superhrdiny, získávali dary, a chystali se na své další výpravy... Za teplého letního večera, když se už stmívalo, se všichni shromáždili na střeše jedné vysoké budovy v Londýně. Pierre měl krátký telefonní hovor s Kate. Potom už konečně přišel k ostatním. Jack jim chtěl jen něco říci: "Lovci kryptidů... Tak jsme si začali říkat, když jsme já, Pierre a jeho sestra Sabine začali pátrat po kryptidech v dalekých končinách naší planety... Vidíte, jak se věci změnili. Kryptidi už nejsou tajemná zvířata, všichni o jejich existenci víme, a někteří lidé je zkusili využít k ovládnutí planety... Zastavili jsme je... Svět nás potřebuje... Jsem rád, že jste tu." Těch šest postav v černých spandexových oblecích zůstalo na střeše budovy stát ještě velmi dlouho...

KONEC.
Co způsobilo Pierrovi sérum agresivity? Co se s ním bude dít dál? Jaká budoucnost čeká Lovce kryptidů? Nieto, Ngoy, Martin, ti všichni byli poraženi... Ale možná není všemu konec... A stále jsou zde otázky, na něž nebylo zodpovězeno... V srpnu začne 3. série Lovců kryptidů!!!
 
 

Reklama
Reklama