Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (5/5)

29. srpna 2017 v 11:54 | HAAS
Při hledání důkazů existence malých, zato však agresivních vodních dráčků se Lovci kryptidů vydali do hlubin jezera Nikaragua ve Střední Americe. Vzápětí se stali vězni podvodní budovy, kterou se rozhodli prozkoumat. Narazili zde na muže ozbrojené speciálními puškami vrhajícími smrtící paprsky, dvoumetrové roboty i samotné dráčky, ale stále nezjistili, proč se tato budova v jezeře nachází, ani proč je domovem těchto dráčků. Než na to však přijdou, musí uniknout. A to asi nebude zrovna jednoduché!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PÁTÁ:
Ostrý hrot harpuny byl zaměřen na Jackovo srdce. Ostrá, moderně tvarovaná zbraň pronikala vodou jako torpédo. Takřka v poslední chvíli, kdy ji Jackovy bleskurychlé reakce zaregistrovaly, vystřelil muž ze své laserové pistole. Laser harpunu odrazil, takže se v rychlosti zarazila na dně jezera. Pierre a Roger pálili z laserových pistolí po jednom ze sloupů s nebezpečnými hlavněmi, Akihiko a Pauline po druhém. Na rozdíl od předchozího boje s těmito automatickými zbraněmi však nyní lasery nestačily. Sloupy i hlavně byly pokryty jakousi látkou, která lasery doslova pohlcovala. Zvláštní, jak rychle byly zbraně přizpůsobeny k odolání laserů. Jacka okamžitě napadlo, že tato podvodní budova musí být velmi výkonnou a velmi specializovanou základnou, do které jistě proudí spousta peněz. Mezitím Akihiko připlaval k jednomu ze sloupů, jehož hlavně se zaměřovaly na neustále se pohybujícího Akihika a Pauline, a do jedné z hlavní zarazil svou železnou tyč. Zbraň zkratovala. "Jacku, udělej to samé! Popadni tu harpunu, kterou jsi odstřelil, a zachraň tak Pierra s Rogerem!" vykřikl Akihiko ve své potápěčské masce. Jack na nic nečekal a udělal to, co Akihiko. Smrtící paprsky se už tedy vodou nemíhaly. Avšak malá ponorka se jí stále pohybovala. Nejprve narazila do Akihika, kterému to ale příliš neublížilo. Pak se přiblížila k Jackovi a nabrala ho na přední sklo. Jack se naštval. Uviděl, kdo ponorku řídí. Byl to opět ten bizarní muž s vousy rostoucími pouze nad koutky rtů. "Už jsem Vám řekl sbohem, Jacku Owene. Ale klidně Vám ho řeknu ještě jednou," řekl, zatímco se usmíval. Jeho hlas se ve vodě rozlehl díky mikrofonu, který se nacházel nad předním sklem malé ponorky. "Nemám zájem," řekl Jack, vytáhl laserovou pistoli a chystal se přední sklo prostřelit. Zásoba laserů však došla. Ostatní Lovci kryptidů po ponorce pálili, ale lasery se vždy odrazily. Ponorka rychle táhna Jacka pryč, a on jako by byl na přední sklo přilepen. To kvůli rychlosti, kterou se ponorka pohybovala. Jack měl však v rukávu ještě jednu zbraň. Když uviděl, že se z obou boků ponorky vynořují mechanické ruce a blíží se k jeho hlavě, vytáhl z neoprénu diamantový nůž, přesně takový, jako měl u sebe Fahad, a s řevem prorazil přední sklo. Výraz muže, který ponorku řídil, se náhle změnil. Jeho obličej byl náhle poznamenán zděšením. Do ponorky pronikala voda. Jack konečně odplaval, zatímco se stroj doslova rozkládal na dně jezera. Teď už Lovcům kryptidů nebránilo nic v tom, aby doplavali ke břehu. Za několik desítek minut se ocitli tam, kde před několika hodinami jejich potápění začalo. Bylo na čase, pomalu už jim docházel kyslík. Od té doby, kdy z podvodní základny unikli, neviděli jediného dráčka. Vydali se do hotelu a zavřeli se do svých pokojů. Až druhého dne se setkali, aniž by o celé akci s někým jiným hovořili. Sešli se v Jackově pokoji. Šest lidí oblečených v černých spandexových oděvech sedělo na pohovce a židlích kolem kulatého dřevěného stolku uprostřed luxusního apartmánu. "Tajemství jezera Nikaragua je částečně odhaleno," začal Jack, "na dně jezera se nachází podvodní budova, kterou vystavěla nějaká velmi technicky vyspělá společnost. Muž s neobvyklým knírem ji vede. Dal jsem si tu práci a během včerejšího večera jsem si ho vyhledal v téhle šikovné databázi." Ukázal malou krabičku s displayem, na němž se ukázal darebův obličej. "Jmenuje se Deylin Nieto. Je to miliardář," řekl. "Počkej, nemají v té databázi chybu? Zemřel před deseti lety!" řekl Pierre, jakmile uviděl datum narození a "datum úmrtí". "Abych řekl pravdu," zazněl opět Jackův hlas, "moc mě to nepřekvapuje. Deylin Nieto oficiálně zahynul, ačkoliv žije a chystá něco nebezpečného... Proto ta budova. Je to podvodní základna, plná robotů a dráčků. Ti dráčci jsou zřejmě naprogramováni k tomu, aby útočili na lidi. Nevím, co jsou ta zvířata zač, zda jsou to kryptidi či člověkem uměle vytvoření živočichové. Jisté ale je, že mají jít po lidech. Proto na ně útočí, proto útočili i na nás. Roboti zřejmě neslouží jen k ochraně té podvodní základny. Mají to být stroje, které budou ničit... Odhalili jsme tedy tajemství jakéhosi smrtícího projektu." "Počkej, tím chceš říct, že ti dráčci mají být něco jako Zhou Lenovi kryptidi. Jako ti, co se vydali do New Yorku?" pousmál se Pierre. "Tak nějak," pokýval hlavou Jack. "Jacku, ty si myslíš, že takoví dráčci jsou pro svět nebezpeční? Že s nimi další šílenec zkusí uskutečnit své zlověstné plány?" zeptala se ho Pauline, když se Jack díval ven z okna na hladinu jezera. "Ti dráčci jsou teprve začátek," odpověděl Jack, "a roboti a všechna ta technologie je další krok. To, co nepozorovaně vzniká na dně tohoto jezera, je tikající bomba." "Tak proč to nenahlásíme?" zeptal se ho Pierre. "Copak máme čekat, až bomba vybuchne?" pokračoval. "Kdybychom to teď nahlásili, spousta lidí by to odnesla životem, a my bychom možná byli mezi nimi. Budeme raději pokračovat v boji proti tomu zločinci. Snad se brzy dozvíme víc," uzavřel celou debatu Jack.


Lovci kryptidů se chystali na odjezd. Rozhodli se, že o tajemných dráčcích zatím nebudou veřejnost nijak informovat. To koneckonců bylo jejich novým pravidlem. Pokud bude nějaký kryptid či jiný tajemný tvor nalezen, bude lepší, když se o tom lidé nedozvědí dříve, než to bude bezpečné. V tomto případě to však bezpečné nebylo... Avšak ještě večer toho dne, kdy měli opustit Granadu, zavolal si Lovce kryptidů na břeh jezera jeden rybář. Jack ochotně přistoupil k jeho loďce, neboť mu rybář svou špatnou angličtinou vysvětlil, že zabil "nějakou příšeru". Jack se jen zamračil, když ve člunu uviděl mrtvého dráčka. "Je Váš," řekl rybář, "a vy zaplatíte." Cena nebyla vysoká. O několik dní později tedy v základně Lovců kryptidů v Londýně proběhla pitva nehybného těla podivuhodného živočicha. "Výsledky jsou jasné," řekla pak Pauline Jackovi, který zrovna popíjel ranní kávu, "to zvíře je umělý lidský výtvor. Základy jeho DNA pocházejí z nějakých ještěrů, nicméně jeho geny byly modifikovány tak, aby vytvořily 'dráčka'." "Je mi tedy jasné, že se ten bizarní Deylin Nieto snaží o něco vážně nebezpečného. Vím, že se s tím opakuju, ale nedochází Vám to?" řekl Jack. Ostatní Lovci kryptidů, unavení po brzkém vstávání, jen pokývali hlavou. Daleko odsud, na dně jezera Nikaragua, se zrovna v lůžku probudil jeden muž. "Otče, jste v pořádku? Věděl jsem, že se z toho dostanete!" vykřikl jakýsi muž, vycházející z temnoty. Deylin Nieto se posadil. "Vše je v pořádku, synu. Co se mi stalo? Co se stalo s Lovci kryptidů?" optal se vysoké postavy stojící napravo od lůžka, umístěného v prostorné kovové místnosti v podvodní budově. "Unikli, otče," řekl skřípavým hlasem, "a vy jste se takřka utopil v rozpadající se ponorce. Opustil jsem základnu a plaval za Vámi. Ty vrtule, kterými jsou mé nohy opatřeny, mi daly rychlost. Topil jste se, omdléval jste, když jsem Vás zachránil." "Synu, ty nemáš jen vrtule," zasmál se zlověstně Dieto, "máš také ostré čepele. Proč jsem ti je vyrobil, když jsem tě navrhnul?" "Abych Vás zbavil Vašich nepřátel, otče," řekla vysoká osoba. Vynořila se z temnoty místnosti. Byl to robustní muž, celý z kovu. "Teď máš příležitost, synu," usmál se ďábelsky Dieto.

První část druhé série Lovců kryptidů je u konce. Je to však teprve začátek série událostí, které šestici hrdinných výzkumníků postihnou...

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (4/5)

26. srpna 2017 v 12:27 | HAAS
Lovci kryptidů je superhrdinský tým, který náš svět chrání před lidmi, jež chtějí využít neuvěřitelných schopností zvířat, které dosud věda nezná. Z výkumné expedice, jejímž cílem bylo zdokumentovat život malých dráčků, kteří údajně napadají rybáře v jezeře Nikaragua, se stal boj o život poté, co se skupina odvážlivců ocitla v tajemné podvodní budově. Jack měl tu čest setkat se s jejím majitelem, bizarně vypadajícím mužem, který má zřejmě s nečekanými návštěvníky velmi nekalé úmysly... Zatímco se ostatní Lovci kryptidů nacházejí ve vězení, Jack je obklopen desítkami dráčků, kteří se k němu pomalu, ale jistě přibližují...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST ČTVRTÁ:
Dráčci pochodovali jako armáda k Jackovi. Vytvořili kolem něj kruh, pískali, řvali, slinili a zlověstně na něj pohlíželi. Jakmile se jeden dostal docela blízko k jeho noze, Jack ho odkopl. Ostatní dráčci se zarazili. Chvíli se na muže dívali, ale pak několik z nich překvapivě hlasitě zařvalo, a už se k němu zase sunuli. Jack však nebyl bezbranný. Mohl vyzkoušet celou řadu způsobů, jak je alespoň zastavit a prodloužit si život o několik cenných minut, během nichž by pak mohl zjistit, jak z místnosti zmizet. Nejprve zahvízdal. Dráčci se opět zastavili. "Lepší příležitost k vědeckému pokusu s těmito tvory jsem ještě neměl," zašeptal si pro sebe Jack, neboť se dráčci zastavili, což značilo, že mají patrně dobře vyvinutý sluch. Nejspíše ještě nikdy nic takového jako hvízdání neslyšeli. Takřka bez hnutí kolem něj stáli dvacet vteřin. Pak se zase začali blížit. Jacka nepřekvapovalo, že na stěnách místnosti, jež však od něj byly daleko, neboť se nacházel v jejím středu, nejsou žádné výstupky. Nešlo odsud uniknout, ani nikam vylézt. Snad by ale mohl něco vymyslet, kdyby se dostal ke dveřím! Jenže k těm to bylo snad deset metrů, krytých masou těl miniaturních, avšak smrtících kryptidů. Jejich skřeky byly čím dál hlasitější, poněvadž byli dráčci vzrušenější. Teď Jack nepochyboval o tom, že tato zvířata mohou útočit na lidi. Ale proč se to děje? Vysílají je z této podvodní budovy, aby strašili a zabíjeli rybáře? Náhle k Jackovi přiskočila tři zvířata. Jedno z nich se zakouslo do jeho neoprénu. Jack ho opět odkopl, a tak se i dva zbývající vzdálili a opět na něj chvíli hleděli. Asi nečekali takový odpor. Náhle se dveře na druhé straně místnosti otevřely! Jackovi, který už měl namále, se v obličeji objevil úsměv. Ve dveřích stál totiž Akihiko, a navíc s železnou tyčí v ruce! Za ním byli ostatní Lovci kryptidů. Všichni až na Fahada se rozběhli k dráčkům a zaháněli je. Překvapení kryptidi se semknuli u zdi. "Co tady děláte? Jak jste se dostali z toho vězení?" ptal se jich radostně Jack. "Není to dlouhý příběh, tak ti ho vylíčím," řekl Akihiko, "jakmile tě odvedli, probrali jsme se ze spánku. Přišel k nám jeden chlápek a řekl, že tě odvedl na smrt. Zděsili jsme se. Byli jsme spoutáni, ale to neznamená, že jsme byli bezbranní. Fahadovi se podařilo prsty z rukávu vytáhnout malý nožík. Vystřelil z něho diamantovou čepel a přeřezal pouta. Ten chlápek vytáhnul svůj nůž, ale Fahad po něm skočil a diamantovou čepelí jeho zbraň přeřízl vejpůl. Pak ho chytil pod krkem a dovedl až sem. Donutili jsme ho, aby přiložil ruku na ten čtverec vedle dveří, takže se dveře otevřely. A teď jsme tady!" "Přesně tak to bylo," pokýval hlavou Fahad, stále držící úpějícího muže v kukle. Kuklu mu okamžitě strhl. Byl to nějaký středoameričan, nebylo o tom pochyb. "Mimochodem, ta železná tyč," řekl ještě Akihiko, "to je kus těch, ke kterým jsme byli svázánil. Fahad mi ji 'vyrobil'". Hned nato se začal ozývat alarm. "Nepochybuju o tom, že na stropě jsou kamery. Ten, který za všechno může, to určitě viděl. Bude nás chtít zabít. Musíme se odsud dostat!" řekl Jack. Fahad mrštil se zajatcem o zeď. Ten omdlel. Vyběhli ven z kruhovité místnosti a ocitli se na schodišti. Utíkali výš a výš. Bohužel u sebe neměli své laserové zbraně. Jak se však později ukázalo, ty nebyly daleko. Ocitli se v chodbě, podobné těm, kterými už prošli. Stáli tam dva muži a mluvili spolu. Zde se alarm neozýval, tedy zatím. Za dvě vteřiny už začal znít. Nejspíše budovou postupoval spolu s Lovci kryptidů, neustále sledovanými bizarním mužem přes kamery. Dva muži se otočili jen proto, aby od Jacka dostali rány pěstí do obličeje a od Akihika bolestivé rány železnou tyčí do břicha. Jednomu spadl na zem pytel s laserovými pistolemi. "Zdá se, že nám je chtěli ukrást. Větší blbost vymyslet nemohli!" zachechtal se Pierre. Každý už měl svou laserovou pistoli. Teď nebylo problém odpalovat jednotlivé kryty štěrbin a dostávat se do dalších chodeb. Stále však nevěděli, kde jsou. Alarm už k nim přilákal asi dvacet mužů. Všichni měli podivně tvarované pušky. Naráz začali střílet. Lovci kryptidů utíkali, a tak prvních pár paprsků zasáhlo pouze lesklou podlahu chodby. Spálilo ji. To byl důvod k obavám. Od utíkající šestice začaly brzy létat lasery, které ozbrojence odesílaly až na druhou stranu chodby. Po chvíli se už za Lovci kryptidů nehnali. Místo toho se opět objevili roboti. Tentokrát byli jen tři, ale zatarasili Lovcům kryptidů další štěrbinu...


"Střílejte! Musíme je všechny odrovnat dřív, než po nás vůbec vypálí!" zařval Jack. Smršť laserů zkosila dva velké roboty. Avšak ten třetí ještě zasažen nebyl a z jeho ruky náhle vystřelil paprsek. Mířil na Pauline, která mu tentokrát uhnula, zasáhl však Rogera. Nato byl robot zneškodněn Pierrem, Fahadem a Jackem. Akihiko pomohl Rogerovi na nohy. Chvíli se motal, ale paprsek naštěstí nezpůsobil žádné zranění. Když prostřelili štěrbinu, zjistili, že se znovu ocitli v potápěčské místnosti. Na zemi se stále válely jejich přístroje. Okamžitě k nim přiběhli. Z malého rádia umístěného někde na stěně se ozval hlas bizarního majitele podvodní budovy: "Odsud se živí nedostanete. To mi věřte! Cha cha!" Prostřelená štěrbina se opět zacelila. Do místnosti se začala valit voda. "Rychle, přístroje na obličej!" vykřikl Jack. Ale vody stále přibývalo. Naštěstí se všem podařilo nasadit si potápěčskou výstroj. Všem až na Pierra. Bojoval s maskou, kterou si nesprávně nasadil, a tak jí začala protékat voda. Jack a Roger, který se už vzpamatoval, mu s maskou pomáhali. Stále se to však nedařilo. Maska nechtěla na Pierrův obličej dosednout, a když už se to podařilo, vždy jí začala protékat voda. Pierre si zoufal, protože už více než minutu nedýchal. To byl jeho limit, začínal se tedy dusit. Pauline k němu připlula a vytáhla ze své dýchací bomby hadici s dýchacím přístrojem. Byla to náhrada. Jacka ani ostatní předtím nenapadlo Pierrovi takto pomoci. Pierre se díky Pauline konečně nadechl. Mezitím Roger spravil masku. Teď konečně dosedla na Pierrův obličej. Ale stále nebylo vyhráno. Otvory, jež se objevily ve zdi, vpluli do místnosti dráčci. Rychle kolem šestice kroužili. Fahad neváhal a začal po nich pálit. Rychlý a účinný laser okamžitě zasáhl dva dráčky, kteří si útok rozmysleli. Jack připlaval ke štěrbině, kterou se sem původně dostali. Neměl problém s jejím prostřelením. Jeden dráček sice chytl mezi zuby Akihikovu ploutev, ale schytal to laserem. Zvířata tedy dál neútočila. Před podvodní budovou však už stály sloupy s hlavněmi, z nichž šlehal jeden paprsek za druhým. Blokovaly šestici únikovou cestu. Za nimi se navíc objevila malá, moderní ponorka. Bylo to nečekané, z jedné hlavně, která se nacházela na boku ponorky, náhle vystřelila harpuna. Mířila do hrudi vůdce týmu, Jacka!

Jak únik z podvodní budovy dopadne? Přežijí všichni Lovci kryptidů? A zjistí, proč zde byla tato podvodní základna vybudována? Tajemství jezera Nikaragua bude již brzy odhaleno! Ale jak naši přátelé zjistí, nebude všem trablím konec...

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (3/5)

24. srpna 2017 v 11:59 | HAAS
Lovci kryptidů, tedy Jack, Pierre, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad, se vydali do Střední Ameriky, aby odhalili tajemství podivných dráčků, kteří vylézají z jezera Nikaragua a údajně také napadají místní rybáře. Dráčky samotné se Lovcům kryptidů podařilo najít. Hned nato však zjistili, že dráčci mizí v jakési podivné podvodní základně, která se nachází na dně jezera. Překonali nebezpečí, které představovaly automaticky se vysunující zbraně sloužící k odrážení vetřelců, a povedlo se jim dostat se dovnitř. Netuší však, že se tak ocitají v pasti...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST TŘETÍ:
Když už za sebou měli půlku dlouhé chodby, ozval se skřípavý zvuk. Pierre se podíval nalevo a uviděl, jak se z asi dvacet metrů vzdálené zdi vysouvají dveře. Pauline se zase otočila napravo a uviděla to samé. Jack a ostatní pohlédli dopředu. Uzavřená štěrbina, tedy kruhovité dveře, ke kterým mířili, se náhle otevřela. To, co vyšlo ze všech těch otvorů, předčilo jejich očekávání. Byli to asi dva metry vysocí, černo-červení roboti. Nebylo pochyb o tom, že slouží k ochraně základny. Nejspíše se aktivovali, protože se jim při chůzi rozsvítily oči. Žlutá světla pronikala do očí Lovců kryptidů, kteří byli výjevem překvapeni. Nebyli zde však tři roboti, bylo jich mnohem víc. Všemi dveřmi jich k lidem pochodovalo snad dvacet. "Připravte se na střelbu," řekl Jack. Namířil laserovou pistolí na robota, který se tři metry před ním zastavil. Předpažil ruku, rozevřel prsty a odhalil tak světlé kolečko ve své dlani. Z něj vyšlehl paprsek. Jack vystřelil. Laser se střetl s paprskem a odrazil ho k robotovi. Stroj vybuchl. Ostatní Lovci kryptidů začali střílet na další robotické útočníky. Brzy však zjistili, že ačkoliv se jejich zbraně nevyrovnají ničemu, co dosud v této podvodní budově viděli, roboti jsou přece jen v přesile. Silný paprsek brzy zasáhl Pierra, který odletěl o dva metry dál. Prudce narazil na zeď. Jack k němu utíkal, aby mu pomohl, ale postavil se mezi ně další robot. Teď byla řada na Pauline. Vystřelila z laserové pistole. Zasáhla hruď robota, jenž padl k zemi. Ještě předtím však zasvítily jeho oči. Z poničené hrudi jako blesk vyšlehl paprsek mnohem mohutnější, který zasáhl Pauline. Ta naštěstí narazila do Akihika, takže pád nebyl tak tvrdý. Ostatní roboti se na chvíli zastavili. Jack pomohl Pierrovi se posadit. "Mám pocit, jako by do mě uhodil blesk," sípal Pierre. "Lidi, všimli jste si toho, že se všichni roboti přestali hýbat? Teď jim dokonce zhasly oči!" vykřikl Fahad. "Nevím, co to znamená, ale jedno je jasný, lidi. Musíme pokračovat! Štěrbina je otevřená, tak rychle poběžte za mnou!" zavelel Jack. Pierre i Pauline se drželi pozadu a Fahad je kontroloval. Jack, Akihiko a Roger tedy běželi napřed. Za štěrbinou se nacházela další chodba, obdobně dlouhá. Rychle jí proběhli. Tentokrát si však Jack všiml kamer nastražených v rozích chodby. "Je to jasné, někdo nás sleduje," řekl svým druhům. Lasery prostřelili další štěrbinu. Vešli do nějaké místnosti. Byla prostorná, všechno, včetně podlahy a stropu, se zde kovově lesklo. Ze stěny náhle vyletěl ozubený disk. Letěl přímo na Akihika. Jack skočil na svého přítele a včas ho srazil k zemi. Ozubený disk se zarazil v kovové podlaze. Roger vytáhl svou pistoli. Vzápětí se totiž ze stěny vysunula čtyřhlavňová puška. Vystřelila. Roger byl rychlejší, a tak se laser opět střetl s bolestnými paprsky. Puška vyletěla do vzduchu, když do ní laser napálil. Pierre a Pauline se mezitím trochu protáhli a hned jim bylo lépe. Spolu s Fahadem došli za svými přáteli. Teprve potom se prostřelená štěrbina zase uzavřela novým krytem. Šestice Lovců kryptidů teď byla v jakémsi zajetí. "Jedno nechápu. Proč ti roboti ztuhli a dali nám možnost běžet dál? Musí přece tuto budovu chránit!" řekl Pierre. "Myslím," podíval se na něj Jack, "myslím, že nás někdo sledoval přes kamery, jež se nacházely v chodbě. Asi si řekl, že robotům nemáme stát za tu námahu. Proto je vypnul. Možná je tu celá řada lidí." "Počkej, já myslel, že tady budou mimozemšťani," zasmál se Pierre. "Zbláznil ses?" řekl Akihiko poté, co k němu schválně přiblížil svůj obličej. "Ticho!" zvolal Jack. "Slyšíte to syčení?" zeptal se ostatních. Skutečně, znělo to, jako by odněkud unikal plyn. Hned nato se všichni zapotáceli. Z malých, sotva rozpoznatelných trubiček, které se vysunuly ze zdi podobně jako předtím ozubený disk a čtyřhlavňová puška, vycházel omamný plyn. Jack chvíli držel dech a se zděšením pozoroval, jak jeho přátelé upadají do spánku. Už se mu také klížily oči, chtě nechtě začínal lapat po dechu a vdechoval tak ten ohavný, štípavý a uspávající zápach. V poslední chvíli, kdy ještě bděl, uviděl, jak se obrovské čtvercové dveře na druhé straně místnosti otevřely. Procházelo jimi několik osob vybavených plynovými maskami. Když uviděli muže, který stál nad ležícími, běželi k němu. Jedna z těch osob držela samopal a obrátila jeho pažbu k Jackově hlavě. Ten sahal po laserové pistoli, ale dříve, než vůbec mohl dostat ránu do hlavy, usnul. Už jen cítil, jak ho pár rukou popadl za paže a táhne ho pryč. Bojoval sám se sebou, snažil se otevřít oči, ale marně. Za chvíli už nevnímal nic.


Když se probudil, byl spoutaný. Bolela ho hlava a chvíli viděl rozmazaně. Po chvíli se to však uklidnilo a on zpozoroval, že se snad nachází v podpalubí. Podbalubí? Spíše šlo o další místnost v té podivné budově. Nacházel se mezi dvěma kovovými tyčemi. Zezadu byly k jedné přivázány jeho ruce, zepředu nohy. Elastická hmota, která jeho končetiny svazovala, měla oranžovou barvu. Díval se kolem sebe. Ostatní Lovci kryptidů byli spoutáni napravo od něj. Místnost byla dlouhá, a jednoho od druhého dělily asi tři metry. Náhle se dveře nalevo od Jacka otevřely. Objevil se v nich muž v černé kukle. Řekl něco španělsky. "Promiňte, ale já španělsky nemluvím. Co takhle angličtina?" řekl Jack. "Půjdete se mnou," řekl jednoduše muž v kukle. Vytáhl z lesklého opasku nůž a přetrhl elastická a přesto silná pouta. Nožem pak mířil na Jackova záda a nutil ho jít. Stěny i strop se opět kovově leskly, všechno zde bylo tak podivné! Šli po moderních schodech, až se dostali ke kruhovým dveřím. Maskovaný muž k nim přistoupil, sundal si černou rukavici a přitiskl levou ruku na malý čtverec vedle nich. Dveře se rázem otevřely. Přímo do nich vkopl Jacka. Pak se dveře zavřely. "Hahaha!" ozývalo ze zpoza stolu tvaru kvádru. Jack se postavil a opatrně k němu šel. Za stolem se nacházelo křeslo, a v něm někdo seděl, jenže byl k Jackovi otočen zády. Jakmile Jack přistoupil jen na pár kroků ke stolu, křeslo se prudce obrátilo. Seděl v něm podivný, malý, zlověstně se smějící muž s podivně upraveným knírem. Vousy mu rostly pouze nad koutky rtů, nikoliv pod nosem. Jeho zubatá pusa nevěstila nic dobrého. "Kdo jste?" zeptal se Jacka. "Jsem Jack Owen, a patřím k Lovcům kryptidů," řekl nebojácný Angličan. "A proč se po mé základně proháníte v neoprénech?" uchechtl se muž. "Chtěli jsme to zde prozkoumat. Omlouvám se za škody, jež jsme Vám možná způsobili, ale..." odpověděl Jack, ale muž jej přerušil: "O to si nedělejte starosti. Peněz máme dost." "V pořádku," usmál se Jack, "jen jsme prostě chtěli vědět, jak je to s těmi dráčky. Jsme tu na expedici a snažíme se o nich něco zjistit. Zda je to nový druh zvířete či nějaký mutant... Viděli jsme je vplouvat sem. Co jsou zač? A co je zač tahle budova?" Muž v křesle se rozesmál. "Mluvíte ke mně jako bych Vám měl odhalit všechny taje světa!" řehtal se. Jack tedy nasadil jiný tón. "Řekněte mi, proč jste nás uvěznili," řekl vážně a podíval se muži do očí tak pronikavě, že se na chvíli přestal smát. "No proč asi? Protože jste právě odhalili naše tajemství. To ale nikdy nemělo být odhaleno. Takže sbohem, milý Jacku Owene," zasupěl muž v křesle. Stiskl nějaké tlačítko na stole. Křeslo i stůl se začaly přesouvat do nižší místnosti. Jack měl sto chutí proskočit otvorem, který se v podlaze na chvíli objevil, avšak věděl, že by se jen zabil. Místnost byla v minutě prázdná. Ale jak Jack věděl, v této budově není nic takové, jak se zdá. Ve stěnách se náhle objevily jakési dveře, ty se automaticky otevíraly a na Jacka mířily desítky vodních dráčků. Z jejich otevřených čelistí plných zubů pokrytých lepkavými slinami šla hrůza. Jack u sebe neměl žádnou zbraň. Pouze sledoval, jak po něm ty příšery jdou. Bylo mu jasné, že ten muž, který pravděpodobně podvodní budovu z jemu dosud neznámého důvodu vlastní a "chová" v ní tyto dráčky a nebezpečné roboty, se chce Lovců kryptidů zbavit...

Ale proč? A kdo vůbec je ten muž? Jakto, že si na dně jezera Nikaragua postavil podvodní základnu plnou nebezpečí? Stane se tato základna hrobem Lovců kryptidů, nebo naši přátelé uniknou? Ať už to bude jakkoliv, záhada jezera Nikaragua stále není vyřešena, takže naši přátelé musí bojovat za její odhalení!

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (2/5)

21. srpna 2017 v 14:32 | HAAS
Před dvěma dny jsem začal psát druhou sérii Lovců kryptidů. V první části dílu s názvem "Záhada v jezeře Nikaragua" jsme se seznámili s novou verzí Lovců kryptidů. Superhrdinský tým zamířil do středoamerické Nikaragui, a na pobřeží stejnojmenného jezera začal pátrat po podivných dráčcích. Zatím netuší, že zde nejde pouze o kryptidy, ale o velké nebezpečí, kterému Lovci kryptidů budou muset čelit!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST DRUHÁ:
Odpoledne zpoza našedlých mraků vysvitlo slunce a ozářilo celé jezero. Voda se třpytila kam až oko dohlédlo. Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Roger a Fahad byli už připraveni k ponoru. Všichni byli vybaveni speciálními maskami s miniaturními vysílačkami, díky nimž se mohli vzájemně dorozumívat jako na souši. Každý měl také přístroj s mapou, díky čemuž nehrozila ztráta jediného člena týmu. A konečně byli vybaveni pistolemi, jež jsou schopny vysílat laser i pod vodou. Ty měli užít pouze v případě nutnosti, například kdyby tajemní dráčci na někoho z týmu zaútočili. Ponořili se. Světlo baterek pronikalo vodou až na dno. "OK, teď se všichni dáme směrem na jih. Poplujte za mnou!" nařídil Jack. Voda nebyla úplně čistá, ale množství světel, jež ji proráželo, zaručovalo dobré vidění vpřed. Po pěti minutách strávených ve vodě se Pierre, sloužící ve skupině potápěčů jako zadák, prudce otočil. "Lidi, měl jsem pocit, že se za mnou něco pohnulo!" vykřikl. Ostatní se otočili. Viditelnost ve vodě za Pierrem byla dobrá, avšak žádný tvor jí neproplouval. Světla se míhala ze strany na stranu. Nic. "Dobře, Pierre, čas od času se otoč a přesvědč se, zda za námi něco není. Jsem si vcelku jistý, že za tebou mohl být ten tajuplný tvor," řekl Jack. Sotva však potápěči uplavali dvacet metrů, přímo pod nimi se objevila skupinka velkých paryb. "Anebo taky nemusel, Jacku," řekl Akihiko, "klidně to mohl být jeden ze žraloků." Lovecká smečka žraloků bělavých, jediných sladkovodních žraloků na světě a vědecky dobře prozkoumaných obyvatel jezera Nikaragua, sledovala skupinu lidí. "Žraloků se nebojte, vždyť víte, že na lidi pro potravu neútočí. Kdyby byl nějaký zvědavý a kousl Vás proto, že si Vás chce ohmatat, uštědřete mu jemnou ránu laserem do čenichu. Trošku ho to zapálí, ale příště si to už rozmyslí a nebude Vás obtěžovat!" informoval ostatní Lovce kryptidů Jack. Žraloci o lidi jevili zájem, pochopitelně jen ze zvědavosti. Pak ale Pauline vykřikla, až se všichni lekli. Tak hlasitý ten výkřik skrze vysílačku byl. "Hele, nemusíš takhle vřískat," zlobil se humorně Pierre, "stačí vykřiknout: 'Pomoc, kousl mě žralok, hrdinové, zachraňte mě'!" Jako naschvál vteřinu nato vysokým, takřka dívčím hlasem zavřískal i Pierre. Cítil, jak se něco dotklo jeho potápěčských ploutví. Žralok to nebyl, ti se drželi za lidmi. Ale pod sebou ve vodě také nic nespatřil! Pak Roger posvítil na neuvěřitelně rychle plujícího živočicha. Proplul přímo kolem něj. Ve světle baterky se jen mihla oranžovo-růžová barva a ploutevní lem na malé, skoro kulaté hlavičce. "To je on! Dráček!" zvolal Roger. Potápěči přestali postupovat dál. Volně se teď vznášeli ve vodě na jednom místě, zatímco kolem nich kroužil jeden, pak dva, pak tři, a nakonec celá skupinka takových dráčků! "Co to dělají? Krouží kolem nás, jako by nás vítali," řekl Akihiko. "Ne, kámo, chtějí si tě dát k večeři," zasmál se Fahad. "O večeři bych moc nevtipkoval, pánové," vložil se do rozhovoru Jack, "protože oni se v kruzích stále víc přibližují k nám. A..." Větu nedořekl. Jeden z dráčků ho mocně kousl do ruky. Jack bez jediného výkřiku popadl svou laserovou pistoli a stiskl spoušť. Poděšený dráček byl laserem odeslán kamsi do temných hlubin jezera. Ostatní zvířata se Jackovy reakce na útok také polekala. Kruh se rozpustil a dráčci odplavali na všechny strany. Pierre i Pauline to celé natáčeli, takže hned měli dostatek záběrů potřebných k výzkumu. Jakmile se po chvilce všichni uklidnili, řekl Jack: "Všimli jste si, jak je tu voda čistá? Nepotřebujeme ani baterky. Vypněte je! Mám takový pocit, že je tu dost světla, umělého světla." Na jeho povel tedy všichni vypnuli své svítilny. Dali se za Jackem, který plaval ke zdroji toho světla. Museli se ponořit ještě hlouběji. A pak to uviděli. Zatajil se jim dech, když spatřili podivný objekt na dně jezera. Byla to jakási podvodní budova překvapivé velikosti! "Co je tohle zač?" zeptal se Pierre. "Teď jsi mě dostal. Na tuhle otázku neznám odpověď," odvětil Jack. Pauline je upozornila na několik dráčků kroužících kolem té podivné podvodní základny. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít. Dívali se na ten výjev jako na scénu z vědecko-fantastického filmu, a nepřemýšleli, proč se to všechno děje. Jen Jack ve všem viděl spojitosti. A jakmile se jakási velká štěrbina v podvodní budově otevřela a dráčci do ní naráz vplavali pár vteřin předtím, než se zase zavřela, měl už jasno. "Ti dráčci pocházejí z té budovy," řekl, "musíme ji prozkoumat!" "Počkej, Jacku," zastavil ho Roger, "jak se tu ta budova vůbec vzala? Vypadá to jako nějaká základna mimozemšťanů, a přitom se nachází v jezeře, jehož břehy jsou obývány lidmi! Nemůže to být nebezpečné, kámo?" "Může," pokýval hlavou Jack, "ale my máme v bombách kyslík ještě na dvě hodiny, tak to pojďme prozkoumat!" Připlavali k mimozemsky vzhlížející základně. V tu chvíli byli překvapeni...


Dno jezera se začalo otřásat. Jeho tvrdost neodolala dvěma mocným kovovým sloupům, jež se z něj automaticky vysunuly. Z jejich vršků se vysunuly hlavně, z nichž vystřelily dva žluté paprsky. Potápěči jimi byli zaskočeni, ale smrtícím ranám uhnuli. Hlavně zbraní se za nimi otáčely, zatímco se Lovci kryptidů snažili doplavat k základně. Jack po jednom ze sloupů vystřelil. Zaradoval se, když zjistil, že laser urval jednu hlaveň. To jen dokazovalo, že si na tuto misi vzali dobré zbraně. Otočil se, aby zneškodnil další automaticky střílející hlaveň, jenže z té už vycházel další paprsek. Prudce se vodou blížil k němu, Jack však přesto vystřelil. Laser se s paprskem střetl a odrazil ho. Hlaveň tak byla zasažena jak laserem, tak odvráceným paprskem. Rozletěla se na kusy. Sloupy se však zatáhly pod dno. V této chvíli se už ostatní potápěči nacházeli u jedné z uzavřených štěrbin, vedoucí do budovy. Pierre se krytu zlehka dotkl, ovšem hned nato sebou trhl. "Šíleně to pálí! I přes rukavice!" řekl. "Střílíme, všichni. Musíme ten kryt prorazit!" poručil Jack. Ty "dveře" nedokázaly nápor laserů vydržet. Lovci kryptidů vplavali dovnitř. Nacházeli se v komoře, která snad sloužila potápěčům. Náhle se zarazili. Jejich sluch je upozornil, že se štěrbina znovu uzavřela. Překryl ji nový uzávěr. Byli teď uzavřeni v té podivné základně. Deset vteřin poté se začala voda z komory odčerpávat. Netrvalo ani tři minuty, a byla pryč. Sundali si své potápěčské masky a začali dýchat čistý vzduch, vcházející do komory s pomocí klimatizace. "Co má tohle znamenat?" ptali se všichni zároveň, jen Jack mlčel a komoru si prohlížel. Jeho bystré oči se snažily prozkoumat vše do nejmenšího detailu. Samozřejmě mu neušlo několik dalších štěrbin, lemujících druhou část místnosti. I ty byly zakryty. Schválně k jedné došel a dotkl se jí. Vykřikl bolestí. I tato štěrbina byla jaksi "horká" na dotyk, tak jako ta venku, o kterou se "spálil" Pierre. "Tak, co teď, Jacku? Jsme zavřeni v nějakém jezerním hotelu a nevíme, jak pryč! Ani nevíme, kdo je majitelem!" řekl Pierre. "Zase střílíme! Prorazíme tuhle štěrbinu! Už jsme se přesvědčili, že zdejší technologie naše lasery neunesou. Tak jimi nešetřeme!" zavelel opět Jack. Jakmile byl kryt štěrbiny proražen, ocitla se výzkumnická šestka v podlouhlé, bílé chodbě. Kromě světel na stropě vysokém čtyři metry zde nic nebylo. Chodba se táhla až k další štěrbině. Podle Jacka k ní měli dojít a také ji prorazit. V těchto chvílích je však pomocí malých kamer umístěných jak v potápěčské komoře, tak v chodbě, sledoval pár zlověstných očí.

Co je zač ta budova, která se nachází na dně jezera Nikaragua? Proč do ní vplouvají vodní dráčci? A kdo Lovce kryptidů sleduje, zatímco se oni snaží přijít celé záhadě na kloub? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (1/5)

19. srpna 2017 v 10:42 | HAAS
Jen co skončil příběh Útěk před časem, jenž byl posledním ze série o Džungli času, už se zde objevuje příběh nový. Slíbil jsem, že se Lovci kryptidů vrátí s druhou sérií ve druhé polovině srpna, a svůj slib jsem dodržel... Doufám, že se Vám druhá série příběhů o Lovcích kryptidů bude líbit. S poslední částí první série, Svět před záhubou, se děj posunul dál. Nyní už nepůjde jen o hledání tajuplných, vědě neznámých zvířat. Lovci kryptidů, tedy Jack Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkins, Akihiko Yukimura, Roger Neill a Fahad Ghazalli, budou muset čelit nebezpečím, jež hrozí nejen podivuhodným zvířatům, ale také samotným lidem... Druhá řada příběhů bude mnohem akčnější než první. Avšak čeho konkrétně se v ní dočkáme, to prozradit nemohu... Snad si ji však oblíbíte...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PRVNÍ:
Do ponuré, pouze blikajícími světly matně osvětlené budovy vstoupil mladík. V pravé ruce pevně svíral pistoli a otáčel se z jedné strany na druhou. Jako by se v té temnotě snažil zahlédnout blížící se nebezpečí. Těžce vydechoval, byl pln strachu. Když se ujistil, že jej zrovna nikdo nepozoruje, utíkal ke schodům. Vyběhl do prvního patra domu. Chvíli stál a tiše naslouchal větru, který si pohrával s otevřeným oknem na chodbě. Mladík zatnul zuby a chodbou proběhl, až se ocitl u dveří, jež jemně odstrčil. Stál nyní v prostorné místnosti. Nic zde nebylo. Viděl zde jen dvě postavy. Jedna se choulila v rohu, rukama si chránila obličej a očekávala smrt. Ta druhá se ďábelsky smála a mířila na ni pistolí. "Ne! Nechte ji být!!!" řval ten mladík, Pierre Leroy, a utíkal k dívce, které zbývaly vteřiny života. Vrah vystřelil a dívka sebou škubla. Zemřela. Pierre se na vraha vrhl, a pohlédl do jeho úděsného obličeje. Byl to Sam Weber, a odporně se usmíval. "Ne!!! Sabine, ne!!! Ne!!!" řval Pierre. Někdo se ho dotkl. Pierre se probudil, odhodil peřinu a prudce se posadil v posteli. "Pierre, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivým, avšak klidným hlasem hladce oholený, černovlasý muž, Jack Owen. Pierre se podíval na svého kamaráda a chytil se za čelo. "Jo, jsem v pohodě," pokýval pomalu hlavou. "Slyšeli jsme, jak křičíš. Museli jsme se sem podívat," řekl Jack. Ve dveřích stáli ostatní Lovci kryptidů; Pauline, Akihiko, Roger a Fahad. Všichni se přišli podívat za Pierrem do pokoje. "Zdálo se mi o Sabine... Zdálo se mi, jak ji ten proradný vrahoun zastřelil... Tentokrát to bylo v nějakém domě... Pokaždé je to jinde... Ale vrací se mi to..." řekl těžce Pierre, drže se stále za čelo. "To už je potřetí tento týden," zněla Jackova slova. "Všechno je v pořádku, Pierre," usmála se na něj Pauline. "Zkus zase usnout, kamaráde," řekl Jack, také se usmál a pak s ostatními z pokoje odešel. Kdo ví, co se Pierrovi honilo hlavou. Jisté však bylo, že na smrt své sestry, které nedokázal zabránit, neustále myslí, a to vše se mu vrací v nočních můrách... Od událostí v New Yorku uběhly dva měsíce. Mnohé se změnilo. Už tu nebyl žádný Zhou Len, který by se snažil kazit Lovcům kryptidů jejich výpravy a ovládnout svět. Lovci kryptidů jej porazili, a to byl pro ně nový začátek. Kromě Pierra, jenž stále hořce vzpomínal na svou zesnulou sestru, všichni mysleli na nová možná nebezpečí. Stal se z nich vysoce specializovaný tým, který si nemůže dovolit něco ztratit. A proto se z obyčejného domku na kraji Londýna stala technologicky vyspělá základna. Akihiko a Fahad do ní nainstalovali velké množství laserových i elektrických zbraní, jež v případě nutnosti měly základnu ubránit. Po Zhou Lenově smrti se dalo očekávat, že do základny již žádný kryptid nevnikne. Přesto byli Lovci kryptidů opatrní. V suterénu budovy cvičili se zbraněmi a tak se ze všech brzy stali odborníci na boj zblízka. V základně teď trávili takřka veškerý svůj čas. Jejich pracovny se proměnily na pokoje, v nichž přespávali. Jack dokonce prodal svůj starý byt a kompletně se přestěhoval do základny. To znamenalo, že v době, kdy nebyli na misi, byl v základně alespoň jeden z Lovců kryptidů. Pokud byli v "práci", zahodili své civilní oblečení a nosili černé spandexové kostýmy s nápisem "Lovci kryptidů". Tyto kostýmy se také více hodily na výpravy do nehostinných prostředí, ať už to byly pouště či pralesy, tak městské ulice... Poté, co zachránili New York před zkázou, se vydali ještě na jednu výpravu do Arizony za dvounohými ještěry, ale ta byla neúspěšná. Nyní se tedy chystali na další dobrodružství. Roger Neill, bývalý kanadský agent a Jackův dobrý kamarád, učinil výzkum ohledně jezera Nikaragua ve stejnojmenném středoamerickém státě. Právě tam se měla soustředit další cesta...


Podle všech informací se na březích jezera Nikaragua objevovala podivná růžovo-oranžová stvoření, jež časně zrána vylézala z vody a děsila místní rybáře. Někteří si dovolili rybáře kárat za to, že jsou to pouze povídačky, a že ve skutečnosti se jedná o žraloky bělavé, kteří v jezeře Nikaragua žijí. Roger však nashromáždil množství údajných fotografií tajemného tvora, z nichž se dalo usuzovat, že jde o plaza. Nejkvalitnější fotografie byla sice pořízena z dálky a byla navíc rozmazaná, stále z ní však šlo poznat, že zvíře má na hlavě jakýsi hřebínek. Ve srovnání s okolní vegetací to byl malý tvor. Pauline mu začala říkat "dráček", a ostatní se rychle přidali... Po příletu do země se z města Managua, jež je hlavním městem Nikaragui, vydali na jihovýchod, přímo k jezeru. Usídlili se v městečku Granada na pobřeží největšího středoamerického jezera. Setkali se zde s rybářem Sebastiánem Mateem. Za teplého odpoledne, během něhož se na obloze nakupily šedé mraky kontrastující s tropickou vegetací při břehu jezera, je Sebastián Mateo zavedl až k vodě. "Takže tady jste viděl toho dráčka?" zeptal se Jack rybáře. "Ano, člověku by sahal asi po kolena, byl růžovo-oranžový a vydával z hrdla hrozné skřeky. Mí kolegové tvrdí, že jednoho rybáře dva takoví netvoři chytili za nohy a okousali mu z nich všechny prsty, ale já tomu nevěřím, a ani neznám toho rybáře, kterému se to údajně mělo stát," zněla odpověď. Mateo však o tajemných kryptidech více nevěděl. Pierre, Akihiko a Fahad začali zkoumat okolí břehu, ale kromě stop leguánů nebo ptáků zde nenašli žádná další vodítka k existenci tajuplného dráčka. Pauline a Roger během následujícího dne kontaktovali další rybáře, kteří mluvili o dráčkovi s velkým zděšením. Prý žije v jezeře. Tolik jim bylo řečeno, nic víc. Když se o tom dozvěděl Jack, napadlo ho, že by jezero Nikaragua stálo za průzkum. "Objednal jsem nám potápěcí přístroje," řekl při ranní poradě v hotelu, upravuje si mezitím rukáv svého spandexového oděvu, "a to znamená, jak jste jistě pochopili, že se do jezera ponoříme. Pokud dráčci žijí pod vodou, pak je asi budeme moci důkladně prozkoumat pouze tam." "Jezero je rozlehlé, Jacku," zatvářil se trochu rozpačitě Roger, "zabírá území o 8264 čtverečních kilometrech. Dráčků může být třeba pár desítek. Myslíš, že je nalezneme? Máme se rozdělit?" "Ne," usmál se na něj přátelsky Jack, "budeme se potápět jako tým, a zůstaneme při pobřeží. Pokud dráčci vylézají právě na tento břeh, pak jsem přesvědčen, že si s nimi doslova zaplaveme právě zde. Po obědě Vás očekávám na břehu. Bude tam všechno vybavení."

Co jsou vlastně zač ti podivní dráčci? Představují pro člověka nebezpečí? A odkud se tak náhle vzali? Vždyť ještě před nedávnem se o dráčcích z jezera Nikaragua vůbec nemluvilo! Lovci kryptidů musí této záhadě přijít na kloub!

Útěk před časem-část 8.

15. srpna 2017 v 10:52 | HAAS
Série o Džungli času končí. V prvním příběhu, Džungle času, jsme se seznámili s ambiciózním výzkumným projektem v panamské džungli, který nakonec stál mnoho životů. George McCann, paleontolog, jenž za ním stál, se rozhodl, že rezervace obývaná prehistorickými živočichy bude ponechána svému osudu. O deset let později, v příběhu Zpět do Džungle času, byl přesvědčen k tomu, aby provázel filmařskou expedici, jejímž cílem bylo natočit dinosaury žijící v rezervaci. Jak ukázal příběh George McCann ztracen v čase, výsledek byl děsivý. George a jeho dva přátelé zůstali ztraceni v minulosti, a George potkal zvláště nešťastný osud, když se nakonec ztratil v budoucím světě. A nyní Útěk před časem ukázal, že přežil, byl osvobozen americkými vojáky a nyní s nimi spolupracuje na vyřešení celého problému. Stroj času byl zničen lidskýma rukama, ale podle Fernanda to nestačí. Musí být zneškodněn samotným časem, a vložen do časové smyčky, aby se časové průchody přestaly otevírat. Doběhnou naši přátelé do cíle?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 8.:
Tmavou nocí uprostřed panamského pralesa pronikalo několik světel. V jejich záři se rýsovaly obrovské listy tropických rostlin, houby všech barev a žáby, zpívající svou noční píseň v jejich blízkosti. George, Fernando, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci procházeli lesem a přitom neustále bedlivě sledovali své okolí. Konečně se zastavili. Stál před nimi obrovský kovový plot. V něm se nacházela obrovská mezera, kterou zde vytvořil Allosaurus, když odsud unikl. Byli u Džungle času. George začal vzpomínat na všechno, co ho v souvislosti s tímto tajemným místem potkalo. Vzpomněl si na začátky celého projektu, na únik zvířat, bitvu s Giganotosaurem v nedaleké vesnici, i na nabídku filmaře Iana Palmera, který ho přesvědčil, aby se sem vrátil. Teď se ukazuje, že v Džungli času se nachází nebezpečný stroj času, kvůli němuž může být časem napácháno mnoho škody. Časové smyčky se přestanou objevovat jen tehdy, když bude stroj času jednou z nich roztrhán a pohlcen. Taková smyčka se objevila v Kostarice, a nyní bylo cílem získat ztracený stroj času a přenést ho k ní. "Tak, jdeme!" vytrhl George z přemýšlení Dwayne. Všichni naráz prostoupili mezerou v plotě a ocitli se v Džungli času. Pomalu pochodovali vpřed a míjeli staré budovy porostlé vegetací. "Rozdělíme se podle plánu. Já běžím s Fernandem, vy to se třemi vojáky vezmete oklikou, Stanley, Joe a další dva budou utíkat podél ohrady. Bude-li nám přát štěstí, setkáme se u stroje času! Utíkáme!!!" zavelel George. Nato se všichni rozběhli. Utíkali tou podivnou, kouzelnou a tajemnou divočinou. Odevšad se ozývaly tajemné zvuky, houkání zvířat, která žádný člověk nikdy neměl spatřit. George a Fernando se vrhli do houštin a drželi se poblíž poničené cesty. Každou chvíli se mezi stromy něco míhalo. "Jdou po nás, Georgi! Proboha, jdou po nás!!!" řval Fernando. Oba se v běhu otočili a spatřili tři Dilophosaury, staré známé. Hnali se za lidmi obrovskou rychlostí. George s Fernandem různě kličkovali, oddělili se od sebe a jeden od druhého běžel ve vzdálenosti tak deseti metrů. Přitom stříleli na sebevědomé Dilophosaury. Jen doufali, že do hlavní budovy doběhnou včas. Stanley a Joe byli také pronásledováni těmito dravci, včetně velké samice, která byla matkou všech. Spolu s jedním svým potomkem se za nimi hnala. Jeden Dilophosaurus chytil mezi zuby řvoucího vojáka a ve chvíli mu utrhl ruku. Druhý se otočil, aby zvíře zastřelil, ale hladová matka mu už v tu chvíli trhala hlavu, ze které se ještě ozýval křik. Oba predátoři začali hltat krev svých obětí. Stanley a Joe uslyšeli strašné skřeky. Zastavili se vedle starého skladu zbraní. Měsíc v úplňku odrážel na hnědé půdě tři hrůzu nahánějící stíny. Byli to Deinonychové. Rozběhli se proti Stanleymu a Joeovi. Muži se rychle zavřeli ve skladu. Zabarikádovali dveře velkou krabicí. "To je teda arzenál," zašeptal zlověstně Joe. Vzal do ruky starý samopal a prohlédl si ho. "Nemáš svých zbraní dost?" zeptal se ho Stanley. "To mám," usmál se Joe. Přiblížil se zezadu ke Stanleymu, jenž stál přímo za krabicí a očekával, že Deinonychové nechráněnou část dveří brzy prorazí. Joe vytáhl z opasku nůž. "Neříkal jsi, že si popovídáme?" zašeptal mu přímo do ucha Joe. "Ty seš blázen. Faktickej blázen," zasupěl Stanley. "Teď tady můžeme oba chcípnout a ty chceš ještě bojovat? Zapomeň na to!" pokračoval. Joe se zlověstně rozesmál: "Já myslel, že si to chceš se mnou vyřídit, jizváči." Stanley se pomalu otočil. Joe mířil nožem přímo na jeho krk. "Nechme to na jindy," řekl Stanley. Deinonychové se dobývali dovnitř. Dráp jednoho z nich pronikl dřevěnými dveřmi, a jak jím dinosaurus trhl, část jich vylomil. "Tak fajn, jak chceš," zamračil se Joe. "Je mi jedno, že jsi mě kdysi škrábl na čele a já skoro zemřel. Teď jsme kolegové, ať chceš nebo nechceš, a zřejmě společně zemřeme!" zněla Stanleyho slova. Jeden Deinonychus prorazil dveře. Jeho řev jejich rozhovor přerušil. Oba stříleli ze svých samopalů, ovšem Deinonychus uhýbal, a když ho konečně Joe zasáhl do stehna, sám pocítil strašnou bolest v krku. Stanley, stojící jen dva metry nalevo od něj, vykřikl hrůzou. Za Joem stál Deinonychus a svými zuby mu zaživa páral krk. Stanley po zvířeti vystřelil. Dinosaura to však neznepokojilo. Muž pohlédl na strop. Uviděl tam světlík, kterým sem Deinonychus pronikl. A hned nato světlíkem proskočil ten třetí. Dopadl na Stanleyho, který si při pádu přerazil záda. Začal mu rvát hlavu od krku svými zuby, zatímco byl drápy zaťat v jeho břiše. Ve skladu a jeho okolí nastala nechutná hostina pravěkých predátorů...


Dwayne se svou trojicí vojáků běžel přímo středem Džungle času. Byl nervózní, neboť slyšel třepetání křídel vycházející ze všech stran. Ve chvíli, kdy z dálky uviděl hlavní budovu, v níž se nacházel stroj času, začal jeden z vojáků řvát: "Pozor, letí na nás ty netopýří zrůdy!!!" Z hlubin pralesa vyletěla masa Anurognathů a ve dvou vteřinách vojáky obklopila. Malí krvelační pterosauři si na ně sedali, kousali je do nechráněného obličeje a hned z ran vylizovali krev. Dwayne pálil, co to šlo. Na zádech měl plamenomet, a vzpomněl si, že mu George radil, ať na tyto malé nestvůry použije právě tuto zbraň. Plamenomet účinkoval skvěle. Usmažení ptakoještěři padali na zem jeden po druhém. "Pomoc! Pomoc!!!" křičel jeden z vojáků. Dwayne se zděsil. Voják, zcela posetý Anurognathy, skočil přímo do hořícího plamene. Dwayne sebou trhl, ale bylo pozdě. Voják se raději zabil, než aby se nechal sežrat ptakoještěry. Ostatní dva se okamžitě dali na útěk. "Končíme, šéfe! Tohle je konec!" křičeli. V tu chvíli z lesa vyletěla další skupina Anurognathů a obklopila je. Chtěli se zase vrátit k Dwaynovi, ale nestihli to. Anurognathové je začali ožírat, zatímco se vojáci šíleně zmítali na lesní půdě. Dwayne k hejnu ptakoještěrů přiběhl a opět do něj vypálil. Tito Anurognathové však byli zřejmě hejnem, které si plamenomety dobře pamatovalo. Rozletěli se jen co se první spálil. Dwayne už spatřil jen nehybná těla svých vojáků. Otočil se a s plamenometem připraveným k palbě běžel k hlavní budově. Mezitím k ní dobíhali i George s Fernandem. Tři Dilophosauři je stále pronásledovali. Náhle si však George všiml své staré známé. Kentrosauří samice zrovna postávala u hlavní budovy a za úplňku okusovala listí nízkých palem. "To je naše jediná šance! Musíme k ní!" navrhl George. Jakmile se k mohutnému býložravci ozbrojenému smrtícími ostny přiblížili, Dilophosauři se stáhli. George pohladil Kentrosauřici bok. Zvíře trochu překvapeně otočilo hlavu. "Tohle bylo naposled, co jsem se vrátil. Slibuju," řekl jí George. "Rychle, ty nostalgiku! Dwayne vbíhá do budovy se strojem času!" vykřikl Fernando. George byl nucen ho následovat. Za minutu už stál u zničeného stroje času. Před pár dny ho zde zničili jen proto, aby zjistili, že se tím nic nevyřešilo. George vzal do ruky páčidlo a odstranil dvířka, za nimiž se v prostorné krabici nacházela krabička o poznání menší. Vytáhl jí oběma rukama a dal do rukou Fernandovi. "Tak, a teď rychle pryč z Džungle času," řekl. Ozvala se strašná rána. Stěnu budovy prorazila Dilophosauří samice, následována dalšími čtyřmi jedinci. "Utíkejte!" křičel George. Jeho dva pomocníci se dali do bezmyčlenkovitého běhu. George pálil po Dilophosaurech. Bylo mu však jasné, že nemá jedinou naději. Utíkali proti němu a on rychle ustupoval, až narazil do konstrukce poničeného stroje času. Jeho kusy se řítily na George. Chtěl uskočit, ale dravé zvíře mu v tom bránilo, a otevřenými čelistmi mu vyhrožovalo, že pokud to udělá, podá si ho. George byl ve vteřině zavalen. Kusy stroje času zavalily také hlavu samice Dilophosaura, která okamžitě zahynula. Ostatní tři dravci se zděsili. Jakmile všechen prach dosedl na zem a ukázalo se, jak vypadá hrob George s Dilophosauří samicí, zvířata se stáhla. Kňouravými zvuky se snad jen snažila vyjádřit smutek nad ztrátou své vůdkyně...


Fernando byl už unaven nesením svého břemene. Dwayne by mu byl pomohl a krabici na chvíli převzal, když tu náhle, těsně u mezery v plotě, který představoval únik z hororu, chytilo něco Dwayneovu nohu. Křik vojenského poručíka Fernanda vyrušil. Položil krabici na zem. Vytáhl pistoli, ale viděl už jen, jak je Dwayne tažen do křovin. Tam se ozval zvuk přeškubnutí páteře. Pak se útočník postavil. Nad houštinou čnělo masivní tělo Pristichampsuse, mocného krokodýla, který dokáže chodit po dvou. Fernando měl s těmito tvory v minulosti nepříjemné zkušenosti, proto radši vzal krabici a než aby Dwayna pomstil, utekl z Džungle času. Čekal ho ještě namáhavý pochod lesem. O den později se vyčerpaný Fernando ocitl zpět na území bývalé farmy v Kostarice. Dopravilo ho sem vojenské letadlo. Vložil základní součástku stroje času do smyčky tak, aby část byla ve světě budoucnosti a část v našem světě. Krabička začala v časovém průchodu levitovat. Najednou se časová smyčka rozprskla. Přitom utvořila takovou tlakovou vlnu, že Fernando odletěl až k letadlu, jež se samo posunulo o metr vzad. "Tak, a je konec. Konec celé téhle tragédie," řekl si pro sebe Fernando. "Poručík Dwayne nám tvrdil, že v tom světě budoucnosti žila nějaká chobotnice. Pan McCann měl prý zájem o její výzkum. Proč jsme tam nepronikli a nezískali její DNA?" zeptal se znaveného Fernanda pilot vojenského letounu. "Z prostého důvodu, příteli. Nemělo by to smysl. Svět budoucnosti má pro nás být neznámý. A ještě jedna věc, George McCann věděl, kolik chyb v životě udělal, a nakonec za to tvrdě zaplatil. Takže další chyby by už nenadělal. To mi věřte," odpověděl mu trochu hořce Fernando...


Všude byla tma. Z temnoty vystupovaly podivné příšery. "Fernando? Jsi to ty? Proč neutíkáš pryč se strojem času? Ne, Fernando! Pomoc!" řval tajemný muž. Z té hrůzné černoty vystoupila Dilophosauří samice. Otevřela čelisti a stiskla Georgovu hlavu. "Ne!!!" vykřikl George. Probudil se. Seděl na posteli a vydechoval. "Co... to... má znamenat?" ptal se chvíli sám sebe, nevšímaje si, že vedle postele sedí několik lidí. Držel v ruce dýchací přístroj, který si právě strhl z obličeje. Nacházel se ve vojenské nemocnici. "Nic se neděje, Georgi. Všechno skončilo. A skončilo to dobře," řekla usměvavá tvář. George se podíval napravo od sebe. "Jeremy Stewarts!" vydechl překvapeně. "A mě nepoznáváš, kámo?" řekl muž oděný v černém společenském obleku. "Jack Roger! Můj starý přítel, se kterým jsem nechal vytvořit Džungli času..." řekl George a promnul si oči, jelikož tomu nedokázal uvěřit. "Jen odpočívej a nenamáhej se, všechno Ti vysvětlím," řekl Jeremy. "Je to už nějakých čtyřicet dnů, co mi přišla zpráva ze světa prehistorie. Říkals, že jsi s několika lidmi uvězněn v pravěku. Poslal jsem Ti na pomoc vojáky. Nedávno jsem se dozvěděl, že žiješ a snažíš se vyřešit problém s časovými smyčkami i zvířaty, jež unikla z Džungle času. Prý jste porazili Allosaura, který pronikl až do kostarických lesů. Já měl ještě kontakt na Jacka, a když jsme zjistili, že poblíž Ciudad de Panamá řádí skupinka Anurognathů, nechali jsme si od armády půjčit plamenomety a dali se do boje s těmi strašlivými krvelačnými netvůrky. A pak jsme se dozvěděli, že ses vrátil do Panamy. Chtěli jsme se s tebou setkat, ale řekli nám, že jsi v Džungli času. Nakonec nám sdělili, že jsi tam zemřel. Jenže my tomu nevěřili, přesvědčili jsme vojáky, abychom se tam vrátili. A našli jsme tě se zlomenou rukou, jak ležíš v potoce. Byl jsi prostydlý, měl jsi horečku, a zlomenina tě taky ničila," vyprávěl Jeremy. "Ale já přece... Umíral jsem pod troskami stroje času," zakroutil hlavou George. "Jo, to si jen myslíš, kámo," zasmál se Jack, "asi ses odtamtud nějak dostal, ale nepamatuješ si to. Došel jsi k potoku a teprve tam jsi začal s umíráním. Ale pozdě, protože tě tví staří kámoši objevili." "Jo, vybavuju si, že jsem se odtamtud nějak dostal. Odplazil jsem se, ale šíleně mě bolela hlava, nevybavuju si to přesně," vzpomněl si konečně George. "Všechno je v pořádku, Georgi. Džungle času bude nadále existovat jako rezervace, a přístup do ní bude zcela zakázán. Stroj času už neexistuje. A ten Cortes, nebo jak se jmenoval, tě pozdravuje. Informovali jsme ho o tom, že jsi přežil, což ho potěšilo. Teď je někde v Kolumbii a chytá tam prý motýly. Chce na ty nepříjemnosti s Džunglí času zapomenout," řekl Jack. "A ještě jedna věc," pousmál se Jeremy. Dal Georgovi do rukou dopis. George se usmál překvapením. Stálo v něm: "Brzké uzdravení přeje R. E. Corwin. Omlouvám se za nesmyslnou rivalitu. Velmi rád si s Vámi po letech popovídám." "To je neuvěřitelné," uchechtl se radostně George. "Tak už žádné časové smyčky, žádný stroj času, žádné samovolné pronikání pravěkých zvířat do džunglí Panamy... Žádná ztráta v pravěku, žádný útěk před časem... Myslím, že tady dobrodružství končí," řekl ještě George. Potom mu Jeremy s Jackem pomohli na nohy. Řekli si, že by se společně mohli pustit do nějakého podniku. "Hele, Georgi," namítl jen Jack, "dej pozor, ať se to týká jen zkamenělin nebo současných zvířat. Ať nás zase nehoní nějaký příšery." "Neboj, Jacku, tentokrát to bude jinak," řekl George...

KONEC PŘÍBĚHU.
Doufám, že se Vám série o Džungli času, sestávající z příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času, George McCann ztracen v čase a Útěk před časem, líbila. Pokud chcete, můžete mi do komentářů napsat, který z těchto příběhů se Vám konkrétně líbil nejvíce. V případě, že jste je nečetli, ale chtěli byste, naleznete je v rubrice Příběhy na vyprávění nebo v archivu tohoto blogu (Džungle času a Zpět do Džungle času jsou příběhy z roku 2014, George McCann ztracen v čase z let 2014 a 2015 a Útěk před časem naleznete v archivu července a srpna 2017). Jsem moc rád, že jsem tuto sérii po více než dvou letech čekání ukončil. Ale kdo ví, co George, Jeremy a Jack, nyní snad znovu spřátelení s Rodríguezem Edgarem Corwinem, podniknou do budoucna...

Útěk před časem-část 7.

12. srpna 2017 v 11:13 | HAAS
George už byl několikrát zachráněn před jistou smrtí. Po událostech v Džungli času i v prehistorických časech se konečně s pomocí amerických vojáků vedených poručíkem Dwaynem dostal do jednadvacátého století. Stroj času byl zničen, kvůli čemuž se však začaly objevovat záhadné časové smyčky. Jedna se otevřela v Kostarice a pohltila velkou farmu, další se otevřela ve světě budoucnosti a vedla do Jurského období, z něhož George též vyvázl živ. Lawrence Lynn byl zabit Ceratosaurem, který se objevil v kostarickém pralese, a George unikl jen díky Fernandu Cortesovi (viz. Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase). Nyní se vidí po 150 milionech let vývoje planety a po měsíci, kdy jeden druhého považovali za mrtvého. Fernando má zřejmě plán, jak časové smyčky nadobro uzavřít. Ale otázkou je, vyjde?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 7.:
"Proč se skrýváme v téhle jeskyni?" zeptal se George svého přítele po chvíli mlčení. "Protože je jich tu spousta," zašeptal Fernando. "Ceratosaurů?" optal se ho George. "Ano," odpověděl Fernando, "je tu nejmíň jedna celá smečka. Viděl jsem ji, jak časovým průchodem pronikají do našeho světa. A pak jsem je následoval." "Za tu záchranu jsem Ti vděčný," řekl George, "ten oštěp sis asi vyrobil sám, že?" "Ani se neptej, co všechno jsem už s ním porazil. Jenže teď už nemáme žádnou zbraň. Oštěp zůstal zabodnutý v zádech té příšery..." zněla odpověď. Za chvíli se začal ozývat strašný, uši rvoucí řev. "Jsou blízko," šeptal Fernando. Najednou, jako by uhodil blesk, pronikla otvorem ve skále Ceratosauří hlava. Fernando i George se rozkřikli překvapením. Ceratosaurus řval, syčel a slinil, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl hlavu otvorem zcela protáhnout, bránily mu v tom jeho rohy nad očima, jež by si mohl zlomit. Ze skřeků vycházejících z venkovního prostředí se nicméně dalo usuzovat, že není sám a je obklopen přinejmenším dalšími dvěma masožravci, stejně tak děsivými a hladovými. "Co teď? Měli bychom odsud nějak vypakovat," řekl George. "Polez za mnou," odpověděl rozhodně Fernando. Začal se plazit do hlubin úzké jeskyně. Pro klaustrofobika by taková situace byla noční můrou. Malý vchod do jeskyně blokovala obrovská tlama plná zubů, a jediný způsob, jak se odsud dostat, zřejmě tkvěl v plazení se úzkým tunelem plným bahna. Ale ani Fernando, ani George nebyli klaustrofobiky a vůbec se nehodlali vzdát. Fernando jen Georgovi sdělil, že tuhle jeskyni obýval několik dnů, že sem chodil přespávat, zatímco během dnů hledal civilizaci. Jak se tak George plazil za Fernandem, neustále pozoruje, aby se hlavou nepraštil o rovný, nízký strop tunelu, vysvětlil svému příteli, že ještě donedávna kousek odsud stála farma, jež byla pohlcena časovou smyčkou. "Jak jsem řekl, musíme ty časové smyčky uzavřít. Myslím, že by se ještě hodil stroj času," oddechl těžce a takřka nesrozumitelně Fernando, unavený plazením. Konečně dorazili do prostorné části jeskyně. George se zmocnila úleva. Konečně se postavil a protáhl se. Všude okolo byly krápníky, strop této části jeskyně byl nějakých pět či šest metrů vysoký a nahoře se nacházel malý oválný otvor, kterým dovnitř procházelo měsíční světlo. To se odráželo na hladině velmi studené vody. "Už jsem to tu proplaval, když jsem tu jeskyni zkoumal," řekl Fernando, "takže se dej za mnou. Budu plavat napřed. Pořádně se nadechni a zkus zastavit dech aspoň na minutu. Pak se octneme venku." Když George vstoupil do vody, celý se oklepal. Toto měla být zřejmě nejstudenější koupel v jeho životě. Ale nic nezdržoval, naopak byl odhodlán Fernanda následovat. Když hlava jeho přítele zmizela pod hladinou, nadechl se a pak se také ztratil v průzračně čisté vodě. Fernando plaval celkem hluboko a George se trochu obával, aby mu stačil dech. Brzy propluli velkým otvorem, zdobeným podivuhodnými vápenatými útvary tvarovanými vodou po miliony let, a ocitli se venku. Voda v malém pralesním jezírku byla i v noci teplá, takže to bylo jako vyměnit studený bazén za teplou lázeň. Voda zde byla nicméně kalná a špinavá, oba z ní co nejdříve vylezli. "Teď musíme k té planině, kde jsou stále vojáci," nařídil George. Fernando zapnul starou svítilnu. Jakmile vstoupili do lesa, velmi se zalekli. Ceratosaurům neunikli, naopak, chytili se do pasti...


Pohlížely na ně čtyři hladové oči. Dva velcí dospělí Ceratosauři, zřejmě vůdčí samec a samice, hlídkovali v okolí. Začali mocně řvát a utíkali za Georgem a Fernandem. Ti se oba vrátili ke kalnému jezeru a skočili do něj. Ceratosauři se na jeho břehu zastavili. Stále však oba muže sledovali. Z džungle brzy přiběhl další Ceratosaurus, a pak ještě další dva, sotva dvoumetroví jedinci, mláďata. Teď jich tu bylo celkem pět a zcela blokovali únikovou cestu. "Tak, co teď?" zeptal se trochu bezradně Fernando. George však rychle přišel s plánem. Na jeho povel doplavali ke skále, ale nevydali se pod vodu, aby se vraceli do jeskyně. Naopak, začali po kluzkých kamenech šplhat nahoru. Šlo to těžce. Netrvalo však dlouho a ocitli se na jejím vrcholu. Byl odsud nádherný výhled. Také uviděli planinu a věděli, kterým směrem se mají dát. Sestoupili ze skály. Stáli opět před jeskyní. Ostatní Ceratosauři zde nehlídkovali. George se marně snažil od Fernanda zjistit, kolik Ceratosaurů sem proniklo, ale ten vážně nevěděl. Utíkali lesem jako šílení. Na planinu doběhli poměrně brzy. Shledali se tu s Dwaynem a jeho dvěma pobočníky. Dwayne se zvedl a utíkal k Georgovi. "Propána, vy jste naživu! Báli jsme se, že se Vám v tom lese něco stalo!" vyhrkl a poplácal ho po rameni. "Kdo je tohle?" zeptal se a ukázal na otrhance. "Toto je Fernando Cortes, o kterém jsem Vám už vyprávěl. Ten, který se kdysi pokusil uniknout z Jurské Tanzanie, ale Ceratosauři mu to překazili. Poslyšte, Lynn je mrtvý. Ceratosauři ho zabili. A proč? Protože se tu otevřela časová smyčka, úplně samovolně. Jen díky tomu Fernando z pravěku unikl. Po lese teď běhá celá smečka těch monster, šla po nás a skoro nás dostala... Ale Fernando má plán, jak časové smyčky uzavřít, takže ho musíme uskutečnit!" vysvětloval spěšně George. "Jaký je ten plán?" zeptal se Dwayne nedočkavě Fernanda. "Poměrně jednoduchý. Myslím, že stačí vzít zničený stroj času a nechat ho rozmetat časem samotným. Jinými slovy, ať si ho časové smyčky samy rozdrtí. Stačí, aby se ta, do níž ho vložíme, uzavřela," řekl Fernando. "To je dobrý plán," pokýval hlavou George. Sám znal stroj času mnohem lépe než Fernando, vždyť ho také vlastnil, kdežto Fernando byl pouze chlápek z pralesa. Jenže teď přišel s geniálním řešením. "Tak na co čekáme? Musíme zpátky do Panamy, do Džungle času!" vykřikl Dwayne. "Počkejte," řekl klidně Fernando, "nejdřív ty příšery v lese. Časová smyčka se tam pořád nachází, tak je musíme nějak dostat zpátky do pravěku. Nalákáme je tam. Potom smyčku uzavřeme." Nato vytáhl z kapsy starý otevírač časové smyčky. George si vzpomněl na to, co se stalo předtím, než se zde znovu setkali. "Utíkej, dělej! Projdi tou svou! Já se dostanu do současnosti a informuju je o tom, co se s tebou děje! Budeš zachráněn Georgi!" Řev Ceratosaurů v prehistorické Tanzanii byl stejně děsivý, jako nyní v kostarickém pralese, a přesto měl tehdy George pocit, že Fernando mluví pravdu. Nakonec se sice Fernandovi situace zkomplikovala, ale teď jsou oba naživu. Navíc se z nich stali přátelé...


Ze vzpomínání ho vytrhl až Dwaynův hlas: "Tak, svolal jsem všechny vojáky. Už jsou tu. Nikomu se nic nestalo, ale jeden z nich viděl mladého dinosaura, jak se líně sune lesem. Máte tedy pravdu, jsou tu. Dovolíme panu Cortesovi, ať nás k časovému průchodu dovede." Cesta lesem zabrala jen chvíli. Už se rozednívalo. Prales nebyl tak temný a viditelnost se zlepšila. Také pocit strachu většinu členů expedice opustil. K časové smyčce došli brzy. Byla poměrně malá. "Ještě jedna věc," zasmál se Fernando, "máte tu někdo baterky? Abych dal nový baterky do toho otevírače." Stanley hned popadl svou svítilnu, vytáhl z ní baterky a podával je Fernandovi, ale Joe jej předběhl. Fernando poděkoval. Joe se na Stanleyho podíval s úsměškem ve tváři. "Dost, chlapi! Nepoperte se tu zase!" okřikl je Dwayne. "Hele, Joe, jednoho dne si ty a já pořádně promluvíme," hrozil svému nepříteli Stanley. "Tak jo, souhlas, jizváči," usmál se drze Joe. Vše přerušil sykavý řev. "Jsou tu. Mají náš pach. Jdou po nás. Na můj povel do smyčky! Utíkat!" zavelel Fernando. Celá smečka Ceratosaurů se dala do pronásledování lidí, kteří ji lákali střelbou do vzduchu. Brzy se tedy ocitli zpět ve světě pravěku. George rychle všechny upozornil, že by měli vylézt na stromy. Dvěma vojákům se to však nepodařilo. Ceratosauři je ještě na zemi začali žrát zaživa. Ostatní slezli z pravěkých kapraďorostů a hnali se zpět k časovému průchodu. Mladý, dvoumetrový Ceratosaurus je ovšem následoval. Fernando běžel poslední, aby časovou smyčku včas uzavřel. Ceratosaurus ho však dohnal. Narazil svým tvrdým čelem do jeho zad. Fernando upadl. Všichni už byli v současnosti, jen George ještě běžel k průchodu. Byl těsně před ním a ohlédl se. Viděl, že má Fernando trable. Proběhl do našeho světa, vytrhl Dwaynovi pušku z ruky, opět pronikl do světa pravěku a Ceratosaurovi, který tahal Fernanda za cáry oblečení, div že ho ještě nekousl do těla, uštědřil střelu do srdce. Mladé, lovem posedlé zvíře se otřepalo a spadlo těsně vedle Fernanda. "To Ti nikdy nezapomenu!" řekl Fernando, a oba proskočili časovou smyčkou do současného světa. Fernando ji okamžitě zavřel. "No, škoda, že tam zůstali jen proto, že požírali mrtvoly našich přátel. Budeme teď muset vyplatit škodu jejich rodinám. Každopádně jsme to zvládli! Myslíte, že zavřeme i tu velkou smyčku, jež pohltila farmu?" zněla Dwaynova slova. "Ne," řekl George. "Lze uzavírat jen ty průchody, jež vedou do časů, na něž jsou otevírače či zavírače smyček uzpůsobeny. Budoucnost to rozhodně není. To znamená, že jediný způsob, jak tu smyčku zavřít, je zničit stroj času v jedné z nich. Myslím, že tahle bude k jeho zničení ideální." Čekal je namáhavý pochod lesem zpět do nedaleké vesnice, a pak let zpátky do panamské Džungle času. George i Fernando se rozhodně netěšili na shledání s jejími obyvateli. Jedině tam však mohl být zničený stroj času znovu získán...


Příští část Útěku před časem bude již částí poslední. A zároveň zřejmě poslední částí příběhů o Džungli času... Přežijí vojáci? Přežije Fernando? A přežije George McCann? Podaří se tento běh, tento útěk před časem, dovést do cíle? To ukáže jen čas...

Útěk před časem-část 6.

9. srpna 2017 v 10:52 | HAAS
V minulé části se George, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci vydali prozkoumat tajemnou časovou smyčku. Po útoku budoucí verze chobotnice zjistili, že se nacházejí v budoucnosti. Nalezli také zbytky farmy, kterou časová smyčka pohltila. Předtím, než z budoucnosti odešli, rozhodl se George prozkoumat další časovou smyčku, tentokrát vedoucí do období Jury. Tam se však setkal s dvěma hladovými Razanandrongoby, před nimiž sice unikl na strom, zůstal tam však uvězněn... Co bude dál???

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 6.:
George si alespoň sedl na větev jehličnanu, aby si trochu odpočinul. Díval se po okolí v naději, že někde poblíž bude další liána, nějaký jehličnan nebo jinan, na který by se přehoupnul. Po chvíli ho napadlo, že by mohl utrhnout jednu liánu ovíjející se kolem jehličnanu a s její pomocí se zachytit další, která visela ze stromu vzdáleného asi šest metrů. Neměl u sebe nůž, ale pistole mu stačila. Přestřelil liánu a mocně s ní švihl jako s bičem. Byla dost pohyblivá na to, aby se další liány zachytila. George tedy začal přemýšlet o tom, jak na jejím konci vytvořit smyčku. V tom začali oba Razanandrongobové nahlas řvát. George byl jejich hlasovými projevy vyrušen z přemýšlení, pohlédl na ně z té velké výšky a ke svému překvapení zjistil, že před něčím utíkají. Brzy zmizeli v houštinách. George však zůstal na stromě. Bedlivě sledoval lesní půdu, a když se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí, začal pomalu slézat. Byl však opatrný a obezřetný. Jisté bylo, že dva velcí krokodýlům podobní plazi utekli před něčím, čeho se báli. A aby se něčeho bál takový gigantický masožravec, musí to být opravdu velké a hrozivé. Konečně se Georgovy boty dotkly země. S pistolí pevně uchopenou v pravé ruce se George dal směrem, odkud přiběhl. Pomalu prorážel houštiny, slechy nastražené, a neustále sledoval každý drobný pohyb. Po chvíli ho začalo znepokojovat děsivé ticho. Trochu zrychlil krok. Prošel kolem mršiny sauropoda, jež nepříjemně zapáchala. Ani v jejím okolí se nenacházelo nic živého. George však tušil, že se již nachází v blízkosti časové smyčky. Byla tady poblíž. Za chvíli poznal část lesa, kteoru ho prve hnal pouze jediný Razanandrongobe. Mezi několika jinany zde stáli dva dlouhokrcí dinosauři. George správně poznal, že jsou to Archaeodontosauři. Vypadali klidně. To bylo dobře i pro George, protože jsou-li klidní místní býložravci, nemusí se ničeho bát. Pak se to náhle změnilo, jako by někdo luskl prsty. Zavál prudký vítr, začal obývat větve lesních velikánů, a oba dinosauři proti němu nastavili své hlavy. George se zastavil. Listí teď vířilo kolem něho. Ozval se strašný řev. Archaeodontosauři mocně zatroubili, ale tato výhrůžka predátorovi jim nebyla nic platná. Náhle z lesa vyběhl velký Razanandrongobe, dvakrát tak mohutný jako ti předchozí. Teď už George nemeškal. Střely z pistole by dravce nezazastavily, a tak se George dal na zběsilý útěk. Běžel, co mu síly stačily. Mocný Razanandrongobe se vrhl za ním a rychle ho doháněl. Přitom ze svého hrdla vydával uši rvoucí skřek. George už uviděl časovou smyčku. Ačkoliv mu bylo mdlo, zrychlil. Cítil však, jak ho opouštějí síly. Náhle klopýtl. Otočil se a vystřelil z pistole. Strašný plaz stál asi metr od něj a rozevíral svou tlamu, ze které vycházel odporný zápach masa hnijícího mezi jeho zuby. A náhle strašlivý výjev překazila salva ze samopalu. Střílelo se ze všech stran. George jen oddechoval, zatímco obrovské zvíře sebou zmítalo, řvalo na všechny strany, jednou se vydalo k tamté houštině, jindy se pokusilo zabít útočníky z opačné strany. Bylo střelbou zmateno a brzy padlo. Z houštin konečně vyšli lidé. Byli to vojáci. "Teda, pane McCanne, vy jste měl namále," řekl Dwayne a přiběhl k němu. George se už zklidnil. "Děkuju, zase jste mi zachránili život," usmál se. "Museli jsme pro Vás jít. Byl jste pryč už přes hodinu. Napadlo nás, že se Vám něco muselo stát. Příště Vám dám vojáky, aby Vás chránili. Ale teď pojďte! Musíme jít! Vrátíme se do té strašné budoucnosti a odtamtud pak projdeme zpátky do jednadvacátého století," zněla Dwaynova slova...


V močálu v daleké budoucnosti se mezitím zatmělo. Velká časová smyčka vedoucí do současného světa však svítila z velké vzdálenosti. Pochod močálem byl přímo otřesný. Vojáci zapadávali do bahna, ostatní je museli vytahovat, i George jednou uvízl v bahně, ale naštěstí se jim povedlo ho vyprostit. "Ty obří chobotnice, co jsme viděli," navázal s ním po chvíli řeč Dwayne, "se už vůbec neukázaly. Možná jsou tu vzácné." "Každopádně by mě zajímalo, co jsou zač a proč se u nich vyvinuly tak úžasné schopnosti," odpověděl George. "Myslím si totiž," pokračoval, "že v této době už lidstvo neexistuje po stovky, ba i tisíce, možná miliony let. A mořští bezobratlí se za tu dobu stali inteligentními, a vydali se sem, na souš. Podle mne nežijí jen v močálech. Sami jsme viděli, jak dokáží bahnem pochodovat." Konečně dorazili k velké časové smyčce. Prošli jí. V Kostarice už byla také tma. "Pane Lynne!" volali Dwayne se Stanleym, zatímco ostatní vojáci odpočívali. "Po Lawrencovi ani stopa. Hm," řekl Dwayne. "Hele, chlapi, koukněte na tohle," řekl Joe. Ostatní k němu přiběhla. "Zdá se, že by tu pár stop přece jenom bylo. Tady v měkké půdě." Stopa naznačovala, že Lawrence utíkal. "To je mu podobné," smál se Stanley. "Horší je, že nevíme, kde se nachází," řekl George. "Co je nám po tom? Tak tady někde chcípne, ne?" usmál se drze Joe. "Hele, nezačínej zase. Nebo tě budu podezřívat z toho, žes ho zabil ty," řekl Stanley. Ve světle baterek zasvítila jizva na čele. Joe schválně vytáhl nůž, přišel k němu a mával jím před Stanleyovým obličejem. Provokoval ho a připomínal mu dávnou bitku. Stanley se naštval. Kopl Joa do břicha. Ten se svalil k zemi. Stanley na něj skočil a dal mu tři rány pěstí. Joe se po každé ráně ještě práskl hlavou o půdu. Pak ale chytil Stanleyho za krk a stiskl. Stanley ze sebe vydal úzkostlivý křik. Ostatní vojáci se je snažili oddělit. Chytili Joa za ruce a odtahovali je od Stanleyho krku, dokud trochu nepovolil. Přidušený Stanley zůstal chvíli ležet. Naštěstí byl ovšem v pořádku. Všichni začali Joeovi nadávat. Nejvíce na něj byl naštván Dwayne. George bitvu nesledoval. Dal se po Lawrencových stopách. Vedly do lesa. Neměl by tam chodit sám, ale s tou vojenskou sebrankou, která ho jednou zachránila, a pak se její členové tak krutě rvou, už nechtěl být. Les byl tajuplný. Odevšad se ozývalo bzučení hmyzu a kuňkání pralesních žab. George se na chvíli zastavil. V lesní půdě už žádné stopy neviděl, a navíc zjistil, že se od zmizelé farmy a od vojáků už příliš vzdálil. Temnotou však procházely tiché zvuky. Něco kráčelo po lesní půdě. "Hej, Lawrenci!" zařval George. Netušil, že by se zde mohlo nacházet něco děsivějšího, než zbabělý paleontolog Lawrence. Žádná odpověď, tak se George vracel. Najednou si všiml, že asi deset metrů od něj, u kořenových náběhů jednoho stromu, leží lidské tělo. George se zděsil. Přiběhl k němu a obrátil ho obličejem vzhůru. Obličej byl neporušený, ale břicho bylo vyhlodané. Lesní hrabanka zde byla pokryta krví, která se stále leskla. Těžko říci, před kolika hodinami Lawrence zahynul, bylo však jisté, že jej něco zabilo. George vlastně nemusel dlouho zjišťovat, co by to mohlo být. Uslyšel hlasitý dech. Prudce se otočil a baterkou posvítil na hlavu netvora. Ale... Tohle zvíře přece znal! Vždyť to byl Ceratosaurus z pravěké Tanzanie!


Jak se tu ocitnul? Ceratosaurus zařval. George vstal. Stále pohlížel na naštvaného Ceratosaura a přitom se marně snažil vyšplhat se na strom po kořenových nábězích. Jakmile z nich sklouzl, Ceratosaurus po něm vyběhl. George střílel. Zasáhl krk dinosaura, ale střela zřejmě jen odřela jeho tuhou ještěří kůži a rozhodně jej nezastavila. George se tiskl ke stromu. Tohle přece nemůže být pravda! Ale bylo tomu tak. Smrt se blížila. Vojáci se teď hádají na planině kus odsud a neví nic o tom, že George potká stejný osud, jako nebohého zbabělce Lawrence. A neví nic o tom, že se tímto lesem ze záhadného důvodu potuluje Ceratosaurus. George už unikl ze spárů budoucí stonožky, budoucí chobotnice, ba i ze spárů jurského Razanandrongobe. Ale tentokrát je po všem. Není tu nikdo, kdo by ho zachránil, a on sám už se také nezachrání. Zoufale se v poslední chvíli pokusil vystřelit, když ke svému zděšení zjistil, že pistole, kterou držel v roztřesené ruce, již nemá žádné náboje. Ceratosaurus slinil a tiskl svou hlavu k Georgově obličeji. A pak najednou jeho oči skoro vyletěly z důlků. George se zarazil. Ceratosaurus se bolestně otočil. George spatřil obrovský oštěp, mocně zabodnutý v dinosaurově páteři. Ten se sotva mohl pohybovat. S vrčením sebou sekl tak, že se půda otřásla. Z temnoty vyskočil člověk. Byl celý špinavý a oblečený v cárech šatů. Chytil George za ruku a utíkal s ním pralesem daleko odsud. V té tmě už George nic neviděl, jen spoléhal na to, že ho tajemný zachránce vede do bezpečí. A skutečně. Dovedl ho do malé jeskyňky v lese. Malým otvorem by sem nemohl projít žádný nebezpečný živočich. George ani nevěděl, proč ho zachránce z místa odtáhl. Snad hrozilo další nebezpečí? Otrhanec škrtl sirkou a zapálil malou lampičku. Položil ji na vystouplý kámen. Teprve teď se v Georgově obličeji objevil výraz úžasu. Toho muže přece znal! "Rád tě vidím, Georgi. Neviděli jsme se víc než měsíc, co?" zeptal se ho. "Ale to... To přece není možné... Tobě se to povedlo! Zachránil ses!" vykřikl George. "Jo, ale nebylo to tak snadný," řekl otrhanec. "Fernando Cortes. Expert na život v pralese. Já věděl, že nejseš mrtvý," šeptal překvapeně George. "Jo, kámo, unikl jsem už ze sevření pytláků v pralesích, ze sevření Deinonychů v Džungli času jen proto, abych šel tebe a Freddyho Dixona hledat do pravěku. A pak jsem zase unikl z těch strašných krvavých časů. Když jsem tehdy utíkal před Ceratosaury, zastavili mě. Ty jsi zmizel v jiné časové smyčce. Já chtěl projít do jednadvacátýho století, ale Ceratosauři se před průchod postavili. Tak jsem musel vylézt na nějaký strom, abych je setřásl. Smyčka se pak zavřela a já zůstal uvězněný v pravěku. Jenže před pár dny se otevřela nějaká smyčka v jurským lese úplně sama a já jí prošel sem. Do současnosti. Nemůžu tomu uvěřit. Potuloval jsem se tu po kostarickém lese a hledal civilizaci, ale marně. Až jsem našel tebe. Nemůžu tomu uvěřit. Naposledy jsme se viděli o stopadesát milionů let dřív na opačný straně světa, a teď se setkáváme tady," mluvil Fernando. "Já byl zachráněn americkými vojáky. Jeremy Stewarts je nakonec upozornil na zprávu, která mu došla. Ještě že tak. Ale zachránili mě z budoucnosti. A teď se tudy proháníme, abychom zjistili, co jsou zač ty samovolně se otevírající časové smyčky. Zničili jsme totiž stroj v Džungli času, a ony se pak začaly samy otevírat," vysvětloval spěšně George. "Něco mě napadlo, Georgi. Možná vím, jak tenhle útěk před časem dovést do cíle," řekl na to Fernando.

Ví snad Fernando něco o časových smyčkách? Proč se otevřela zrovna ta, jež umožnila Fernandovi vrátit se do našeho světa? A existuje způsob, jak všechny tyto problémy vyřešit? Zdá se, že ano. Otázkou je, zda se našim přátelům podaří dosáhnout svého cíle... Pokračování příště!

Útěk před časem-část 5.

1. srpna 2017 v 10:41 | HAAS
Po porážce Allosaura, který v Džungli času pronikl samovolně vytvořenou časovou smyčkou a odtud se dostal až do Kostariky, se tým složený z vojáků, jejich poručíka Dwayne Jacksona, ostrých chlápků Joa a Stanleyho a konečně zmatkujícího paleontologa Lawrence Lynna, stejně jako George McCanna, setkal s něčím neuvěřitelným. I po zničení stroje času se objevila časová smyčka, dokonce zde, na farmě v Kostarice, daleko od Džungle času. Proč? Jak je možné, že se časová smyčka sama vytvořila? A co jsou zač ty zvuky, jež z ní vycházejí?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 5.:
Lawrencovi se rozklepala kolena. "To je příšerný zvuk. Co to je?" zeptal se Dwayne. "Nevím," odpověděl George a zasněně hleděl do strašlivé časové smyčky. "Kam zmizela ta farma? Proč tu není?" ptal se dále Dwayne. "Myslím, že ji časová smyčka pohltila. Ale... Vůbec tomu nerozumím. Prostě jen víme, že si čas dělá, co chce." Dwayne poručil vojákům, aby časovou smyčku prozkoumali. Byla skutečně obrovská. George ještě takový úkaz nikdy neviděl. Všechny průchody časem byly vždy malé, takže jimi dokázal projít člověk nebo středně velký dinosaurus. Tento průchod byl však obrovitým, kruhovitým a světélkujícím netvorem. Bílé světlo ozařovalo obličeje vojáků, kteří se neochotně ke smyčce přibližovali. Uši rvoucí skřeky z průchodu sílily. "Nic tu není, pane!" zvolal na Dwayna jeden z vojáků. Nato se ke smyčce otočil. Z toho nehmotného úkazu jako střela vyletělo slizké chapadlo, obmotalo mu krk a stáhlo ho do svého světa. Ostatní vojáci stříleli, ale bylo pozdě. Jejich kolega i s chapadlem zmizeli v jiném světě. Dwayne, George a Lawrence, jež se dosud drželi opodál, přiběhli za nimi. Dwayne jim poručil, ať smyčkou proskočí. Všichni tak tedy učinili. Jen Lawrence se toho příšerně bál. Nechal všechny odejít do zcela jiného světa a potom se dal zbaběle na útěk. Nevěděl, že ho přitom pozorují hladové oči... George, Dwayne a vojáci se ocitli v nějaké smrduté bažině. Bahnitá voda všude mlaskala a sahala jim po kolena. Čas od času se při břehu močálu rýsoval ostrůvek země. Nedalo se na něj však vystoupit. Byl porostlý suchými, pět metrů vysokými stromy, jejichž větve měly tvar ostře nabroušených nožů. Slunce sotva prosvítalo skrze matné, našedlé mraky, a slunečnímu svitu bránila proniknout do bažiny všudypřítomná pára. "Co... co je tohle za období?" zeptal se trochu ustrašeně Dwayne. Bylo to poprvé, kdy byla v jeho hlase slyšet nejistota. "Vůbec nevím. Tyhle rostliny jsem nikdy nikde neviděl. Je dost možné, že jsme..." mluvil George, avšak větu nedopověděl. Z bahnité vody za nimi se náhle vynořil černý, slizký balón. Z jeho měkké, takřka plastelínové kůže vystouply na povrch dvě žluté oči s velkou, kulatou, černou zorničkou. Když se oči objevily na povrchu těla, ozval se lupavý zvuk. Pak se z bahna jako velký slimák vyplazilo chapadlo. Pomalu se blížilo k vojákům. "Střílejte na toho netvora! Tohle zabilo našeho vojáka!" poroučel Dwayne. Započla střelba. Netvor se však rychle ztratil v bahně. Střelba pokračovala, ovšem nikdo neměl jistotu, že střílí do míst, kde se ještě monstrum nachází. Najednou George uslyšel, jak se něco vynořuje sotva metr za ním. Dal se na útěk. "Pozor! Je tu další! Nebo možná ten stejný!" křičel jen a jeho nohy pomalu prorážely bahnitou vodu. Hnal se k nejbližšímu stromu. Zachytil se větve, ale se sykotem se jí pustil. Ty větve měly nejen tvar nože, dokonce byly stejně ostré. "Kruci!!!" řval George a levou rukou objímal poraněnou dlaň, v níž se nacházela široká rána, ze které vytékala spousta krve. Vojáci stříleli jako šílení. Ta podivná chobotnice se za Georgem hnala překvapivou rychlostí. Zvedla se nad vodu, používajíce svá chapadla jako končetiny. Její tělo zasáhly desítky olověných kulí, a přesto se nezastavila. Dva vojáci běželi přímo za ní, byli od jejího těla pár desítek centimetrů a stále stříleli, ovšem netvor se ani neotočil. Z jeho těla ani netekla krev. Rány se zacelovaly jakousi mízou, jež se leskla ve slunečním svitu jako stříbro. Osm mohutných chapadel se už přiblížilo k Georgovi. Ten se rozhodl dát se na odpor. Pěstí zlomil kus suché, ostré větve. Samozřejmě si přitom pořezal prsty, ale pak padlou větev, sotva čtyřicet centimetrů dlouhou popadl jemně do ruky a když k němu chobotnice natahovala své chapadlo, s řevem jí do něho sekl. Slizká nestvůra se poprvé zastavila. Její chapadlo, napůl odtržené, se šílenou rychlostí zmítalo ve vzduchu a nakonec část odpadla. George si všiml, jak se v očích nepřítele objevila zloba. Něco takového by u bezobratlého živočicha nečekal. Chobotnice po něm natáhla další dvě přední chapadla. I tentokrát George sekl. Ale jedno chapadlo sotva odřel. Překvapilo ho, jak rychle se netvor naučil jeho ranám uhnout. Roztřásla se mu ruka, věděl však, že nesmí polevit. Zrovna ve chvíli, kdy chtěl chobotnici uštědřit další, předem neúspěšný zásah, skočil na její balónovitou hlavu, čnící dva metry nad zemí, Joe, vybavený dlouhým nožem. Sekal do její hlavy tak dlouho, než se voda bahnitého jezírka zčeřila a netvor padl. Teprve teď vytekla na hladinu jeho krev. Byla modrá. Joe k Georgovi přistoupil a podal mu ruku. George mu poděkoval, ale jeho ruky se raději nedotkl. Všiml si, že byla celá zalepená slizem, kterého se Joe ani s pomocí nože nedokázal zbavit. Sliz rychle tuhnul, což Joa znepokojovalo. Teprve při kontaktu s vodou pevná, lepivá látka povolila své sevření...


"Co to bylo?" ptal se zděšeně Dwayne. George oddychoval. Pak ze sebe konečně vydal pár slov: "Musela to být obří chobotnice. A my... My musíme být v budoucnosti. Už zase. Vypadalo to jako nějaký potomek chobotnic z jednadvacátého století. Jenže kráčí s pomocí chapadel, rychle se uzdravuje... Uch... A... A taky je inteligentní. V těch očích byla vidět zlost a pomsta. To jak jsem ji sekl. Věděl jsem, co si myslí. Chtěla mě zabít, doslova si to předsevzela." Chvíli bylo ticho. Všichni si uvědomili, že neznámým způsobem vzniklá časová smyčka je zavedla do světa budoucnosti. Těžko říci, zda to byla stejná budoucnost, jako ta, z níž byl George před několika dny zachráněn. Zde rozhodně nebyly zbořené domy, ani mosty, ani silnice. Byla to bažina působící jako výjev z fantasy příběhu. Konečně se ozval lidský hlas. Jeden voják na ně volal z dálky. Utíkali za ním. Neustále však byli ve střehu. Mířili samopaly na vodní hladinu, neboť očekávali útok další vývojově pokročilé chobotnice či jiného nebezpečného tvora. Nic se však již neobjevilo... Konečně dohnali vojáka. Stál na kamenitém břehu, jenž pro změnu nebyl porostlý seschlou vegetací s mimořádně ostrými větvemi. Všichni na kamenitý ostrůvek vystoupali. Před nimi se v bažině nacházely různé dřevěné trámy, kusy skla, pak dokonce spatřili kus střechy čnící z vody. "Tohle je zmizelá farma. Časová smyčka ji nejspíše nějak pohltila. Ale nedokážu si vysvětlit, jak," řekl George. Dwayne, Stanley a Joe se vydali na průzkum. Stanley s výraznou jizvou na čele z vody brzy vytáhl něco, kvůli čemu se celý otřepal a rychle to pustil. "Lidi, našel jsem lidskou ruku. Utrženou lidskou ruku," informoval. Dwayne ji s pomocí teleskopické tyčky z vody zase vytáhl. "Je to ruka farmáře. Musel být do tohoto světa vtažen časovou smyčkou a pak něčím zabit. Koukněte, jak je ruka odtržena od těla. Skoro jako by ji něco přetlo v úhlu pětačtyřiceti stupňů," vysvětloval Dwayne. George, dosud sedící s ostatními vojáky na kamenitém ostrůvku, se ohlédl. Z blízkosti stále otevřené časové smyčky se ozýval ten strašný skřek, který už předtím slyšeli. Tolik se zděsil, že sáhl po pistoli a namířil ji tím směrem. Avšak nic neviděl. Ostatní se začali klepat strachy. Dwayne poručil, ať se vydají zpět do současného světa. Dali se tedy na cestu bažinou. Za pár desítek minut byli zpět u časové smyčky. "Mimochodem, neviděli jste někdo Lawrence Lynna? Od chvíle, co jsme sem přišli, se neukázal," řekl Dwayne. "Asi utekl, zbabělec. Že, pane McCanne? Asi se bál, že byste mu zase namlátil," smál se hlučně Stanley a George poplácal po zádech. George se jen usmál. Hned nato se znovu ozval ten skřek. Byl takový táhlý, sípavý, ale přitom člověkem úplně pronikal. Zněl jako houkání šakala, ale přitom se v něm ozývalo syčení, a do toho všeho měl takovou melodii, při jejímž poslechu se člověku nutně vybavovaly scény z hororových filmů. A tu si George všiml, že pouhých dvacet metrů od obrovské časové smyčky se nachází další průchod časem. Přiběhl k němu, následován vojáky. Zvuky vycházely z něj. "Jen se tam podívám," řekl nebojácně George. Na skřeky si už zvykl a nyní byl zvědav, čemu patří. Jakmile prošel do jiného časové období, zmocnil se ho pocit úžasu. Stanul v krásném lese, v němž to vonělo pryskyřicí. Podle rostlinstva, složeného z kapraďorostů a jinanů, okamžitě usoudil, že se nachází v druhohorách. Žádné kvetoucí rostliny, to naznačovalo, že vstoupil do období Triasu či Jury. Pak jeho ucho zaznamenalo známý skřek. Náhle mu nepřipadal tak děsivý. Jeho původce byl kryt kapradinami a postával jen tak deset metrů od George. George jako by zapomněl, že se nachází ve světě plném nebezpečí, a že časová smyčka by se mohla zavřít stejně rychle, jako se sama otevřela. Po břiše se plazil po měkké půdě, až dorazil ke zvučnému zvířecímu zpěvákovi. Teprve teď se mu opět stáhlo hrdlo. Oči mu div nevypadly z důlků. Stál tak blízko, a to nebezpečné zvíře se dívalo na něj...


Udělal velkou chybu. Zde si totiž svým voláním teritorium označoval velký samec krokodýlu podobného plaza s obrovitými, dýkovitými zuby, vyčnívajícími z jeho pootevřených čelistí. Jeho temná šupinatá kůže v kontrastu z šedivýma očima působila děsivě. George se pomalu stáhl. "Razanandrongobe," pomyslel si. Odplazil se jen o dva metry dál, když uslyšel dusot tvorových tlap. Nepochybně po něm šel. George se zvedl a utíkal jak jen nejrychleji mohl. Listy kapradin ho mocně šlehaly do obličeje, ani se neodvažoval otočit, aby se ho nezmocnil strach a neztratil pozornost, a nezakopl. Zvíře ze sebe vydalo ještě hlasitější skřek. Náhle vyskočilo a prorazilo kapradí po Georgově levém boku. Zrovna tam chtěl George utíkat, aby se dostal k časovému průchodu. Zvíře ho teď hnalo napravo. George ho poprvé zahlédl při běhu. Razanandrongobe běžel nemotorně, jako by George schválně někam naháněl. Nebylo pochyb, že je schopen zrychlit, ale zřejmě měl s Georgem jistý záměr. Lovil totiž ve smečkách. George zanedlouho uviděl dalšího Razanandrongobe, jak ohlodává mršinu nějakého mladého, dlouhokrkého dinosaura. Prudce se rozehnal proti Georgovi. Ten konečně vytáhl svou pistoli a přesně trefil predátora do oka. Pak si povšiml liány, na kterou mohl dosáhnout. Musel jen běžet dál, vstříc tomu ozubenému nepříteli. Pak by se mohl liány chytit a vyšplhat po ní do korun stromů! Tak také učinil. Těsně se vyhnul dravcovu stisknutí. Oba Razanandrongobové se takřka srazili, zatímco George obratně šplhal výš a výš. Liána se však začala trhat přímo nad Georgem. Ten si toho všiml, rozhoupal ji a nohou se zachytil větve vysokého jehličnanu. Některé pichlavé jehlice sice projely jeho kůží, bylo to však mnohem lepší, než být roztrhán na cucky dvěma rozzuřenými sebekosuchiány. Liána praskla zrovna ve chvíli, kdy ji George pustil a pevně se zachytil větve stromu. Vyhoupl se na ni, usedl na ni a rukou si setřel krůpěje potu z čela. Chvíli ani nevnímal řev Razanandrongobů, kteří stáli pod stromem a doufali, že jejich oběť z větve spadne do jejich chřtánů. Pár minut trvalo, než se George uklidnil. Teď bylo na čase vypořádat se s dalším problémem: jak se dostat z této pravěké divočiny? Podle výskytu Razanandrongobů usoudil, že se nachází na Madagaskaru v období střední Jury. Musí se dostat k časovému průchodu, který ho dovede k jeho přátelům, jež na něj stále čekají v neznámé budoucnosti, odkud se všichni mohou dostat zpět do bezpečí jednadvacátého století... Ale dva mohutní hladovci, číhající pod jehličnanem, mu jeho plány uniknout hodlali za každou cenu překazit...


Georgovi opět hrozí smrt. A to stále ještě neví vše o nebezpečích podivných časových smyček. Ani o tom, jakým zvratům bude muset čelit...

Útěk před časem-část 4.

25. července 2017 v 11:02 | HAAS
Čtvrtá část čtvrtého příběhu o Džungli času je tu... Jak již víte, George McCann se s pomocí Jeremyho Stewartse a amerických vojáků vedených Dwaynem Jacksonem dostal z nebezpečné budoucnosti obývané obrovskými šváby. Nyní však čelí dalším nebezpečenstvím. Spolu s Dwaynem míří do Kostariky, kam z Džungle času unikl obrovský Allosaurus. Podaří se ho zastavit? A opravdu se problémy s Džunglí času vyřešily pouhým zničením stroje času, který se z neznámých důvodů zapínal sám od sebe a umožňoval zvířatům z minulosti volně procházet do našeho světa?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 4.:
Po přeletu hranice Panamy a Kostariky stanul celý tým na malém letišti nedaleko pralesa a pastvin s dobytkem. "Jsme na místě," řekl Dwayne a ukázal Georgovi na mapě místo, kde Allosaurus řádí. "To je přece nedaleko odsud. Tam dojdeme ještě dnes odpoledne," odpověděl George. "Bude to určitě skvělé. Allosaury mám rád," řekl Lawrence a prsty pročesal svou výraznou šedou bradku. "Dáme se na pochod, poručíku?" zeptal se Dwayna jeho pobočník, Stanley Creeper. "Ano, vyrážíme!" zvolal Dwayne. Lawrence byl trochu znechucen tím, že si nemůže odpočinout po krátkém letu letadlem, jenž ho prý unavil. Dwayna to naštvalo, ale nenechal se jeho slovy zabrzdit. Vojáci se dvěma paleontology se brzy ocitli v hlubinách kostarického deštného lesa. Místo, jež Allosaurus obýval, se nacházelo nedaleko odsud. Byla to vyvýšená plošina s farmou. Její majitel, kterému se pravidelně každé dva dny ztratila jedna kráva, už zvíře viděl. Dosud se ale neodvážil na velkého masožravého plaza vystřelit. George si při pochodu všiml, že Stanley má na čele výraznou jizvu. Voják však působil velmi drsně a George se s ním zrovna nechtěl vybavovat. Proto se zeptal přátelského Dwayna: "Ten muž vypadá jako drsňák. Odkud má tu jizvu?" "Ani to nechtějte vědět," řekl záhadně Dwayne, "je to příběh plný krve." "Rád bych si ho poslechl. Jdeme mlčky, a já si už na lidskou společnost zase zvykl. Tak bych rád věděl..." namítl s úsměvem George. "No dobrá. Toho chlapíka zranil jeden z našich vojáků, Joe. To je ten chlap vzadu. Tak Vám radím, nezačínejte si s ním. Ne že by byl tak nebezpečný, aby nemohl být vojákem. On je jen... Bývalým teroristou. Přidal se k armádě. Ale občas se pořádně naštve a v boji je schopen ostatní poranit. Ještě jsme ho nevyhodili, protože pro americkou armádu poskytuje důležité informace určitého typu. Ale to se Vás netýká, příteli," řekl spěšně Dwayne a pak zrychlil krok, aby už Georgovi unikl. George se na Joea zadíval. "Heh," pousmál se, "ten že je nebezpečný? Vždyť si tak hezky hvízdá..." Jakmile celý tým, složený ze třinácti lidí, dorazil na plošinu, otevřela se před ním široká travnatá pastvina. Tady se rozkládala farma. Vedla k ní jedna prašná cesta. George se chtěl Dwayna zeptat, proč sem raději nešli po cestě, ale jak brzy zjistil, silnice byla pokryta hlubokými loužemi. Nejspíše to byl výsledek dlouhého období dešťů. Vždyť také bahnem zastříkané farmářovo auto o tom svědčilo. Po celém namáhavém pochodu se Dwayne farmáře zeptal na Allosaura. Ten ukázal směrem, kde se má nacházet jeho doupě. Vojáci okamžitě popadli své zbraně, George a Lawrence si pro jistotu vzali pistole a hned se vydali na pochod k doupěti. Jak tak kráčeli lesem, děsili je všechny různé zvuky ozývající se ze všech světových stran. Pojednou to bylo krákání, jindy zase kuňkání. Pak se ozval výkřik z hloubi pralesa, člověk by zprvu přísahal, že to byla nějaká nešťastná lidská oběť, jež padla Allosaurovi za oběť. Náhle se však ukázala skupina opic, jež se mezi sebou dorozumívaly právě těmito strašidelnými hrdelními vokalizacemi. Lawrence do něčeho šlápl. Ozval se zvuk pádu. "Co se Vám stalo, pane Lynne?" zeptal se ho ochotně George a přiběhl k němu. "Nevím. Nějaký sajrajt. Fuj..." řekl Lawrence, sundal si botu a snažil se tekutou hmotu očistit použitím velkých tropických listů. "Není pochyb. Allosauří trus," řekl George, zrovna když k němu doběhli Dwayne a Stanley. "Hm, asi jsme blízko, když si tady pan domácí značí teritorium," zněla Stanleyho slova. "Podívejte se na to!" křikl George. Z trusu vytáhl polovinu holenní kosti krávy. "Určitě je to jeho trus. Máme tedy důkaz, že zvíře tu skutečně je. Lepší to být nemůže." Lawrence se na něj se znechucením zadíval a stále se snažil očistit si botu. Ostatní vojáci na ně volali. George, Stanley a Dwayne se dali do běhu. Za pár minut stanuli u velké jeskyně, kterou ostatní vojáci v čele s Joem obcházeli. "Našli jsme tu stopy. Vedou přímo do jeskyně. Je ale pěkně hluboká. Je to jako dračí jeskyně. Netvor číhá na jejím konci," usmíval se Joe. "Vylákám ho ven. Vy ho pak odchytíte," navrhl George. Dwayne s tím jen souhlasil. Hned nato přiběhl k jeskyni Lawrence a nabídl se, že půjde s Georgem. Dinosaura prý chce vidět přímo v jeho domově. Vzali si svítilny a vkročili do černé temnoty strašidelné jeskyně...


Z vysokého stropu jeskyně těžce padaly k zemi kapky vody. Každý dopad byl jako malý výbuch. Lawrence se trochu bál, že s takovou Allosaura neuslyší, až se k nim přiblíží. Ale George mu vysvětlil, že právě zvuk dopadajích kapek vody na podlahu jeskyně je právě tím, co je maskuje. Takhle by už Allosaurus jejich kroky dávno uslyšel. Vchod do jeskyně brzy zmizel za ostrou zatáčkou. Někde tam v hloubi jeskyně musel Allosaurus pobývat. George i Lawrence zapnuli své svítilny. Lawrence náhle hrůzou vykřikl. Padl k zemi, jako by ho skolil neviditelný výstřel z pušky. "Co je? Co s váma je?!" křičel na něj George. Lawrence se celý třásl. "Přízrak..." opakoval tiše. "Kde ho vidíte? Kde je?" znejistěl George. "Tak kde je ten dravec?!" naštval se po chvíli a křičel na Lawrence. "Ale kdežpak dravec. Netopýr tu byl. Proletěl mi nad hlavou. Děsně se jich bojím," třásl se hystericky Lawrence. George si naštval. Dal Lawrencovi ránu do obličeje pěstím. "Vy jste teda vážně výzkumník," řekl mu. "Hele, já jdu odsud pryč, vy bojovný šašku," řekl Lawrence a odkolébal se ven z jeskyně. Zrovna v tu chvíli uslyšel George tajuplný, hluboký dech. Posvítil před sebe. Z hlubiny komory vystupoval červenooranžový netvor. Vypadal tak hbitě. A ty červené růžky nad očima v záři světlice působily jako rohy čerta. "No nazdar," řekl si pro sebe George. Začal utíkat. Slyšel, jak se Allosaurus žene za ním. Jeho dvoutunové tělo nedělalo při běhu moc hluku. Zato George už zapadl do nějaké kaluže a než z ní nohu vysunul, Allosaurus stál za ním. George vytáhl pistoli. Dvakrát po zvířeti vystřelil, jako by si nevzpomněl, že tím zvíře jen naštve. Kolikrát se už v Džungli času bránil Dilophosaurům, a každá rána je učinila jen agresivnější. Allosaurus mocně zařval. Jeho dunivý řev přilákal do jeskyně tři vojáky. Dinosaurus zavřel tlamu a z boku do George narazil. Ten odletěl ke stěně jeskyně. Chytl se za rameno, které mu bylo pořádně naraženo, a zůstal jen tak ležet. Vojáci už po predátoru stříleli samopali. Allosaurus vyběhl ven z jeskyně. Po jednom vojáku okamžitě chramstl. George se vzchopil a vyběhl ven z té temnoty. To, co viděl, mu připomnělo všechny ty hrůzy z Džungle času. Allosaurus držel muže za ruku a dvakrát mocně stiskl. Skřípot zlomených kostí a vřískot vojáka děsili všechny ostatní. Střelba ze samopalů pokračovala, ovšem Allosaurus svou oběť držel pevně jako pit bull. Nakonec mocně trhl hlavou směrem nahoru a vojáka vyhodil do vzduchu. Ten sebou praštil o zem. Allosaurus k němu přišel, přidržel si jeho tělo u země pravou zadní tlapou a čelistmi s pilovitými zuby natrhl vojákovi krk. Pak se otočil a hnal se proti těm dalším. Celé jeho tělo bylo zkrvavené kvůli střelbě, nicméně stále v něm bylo dost síly na to, aby se mstil. Ocasem práskl Stanleyho tak, že mu přerazil nohu. Dwayne vyskočil na skálu, takže na něj Allosaurus nedosáhl. Zato vojín, jež se snažil Dwayneův skok napodobit, skončil s Allosauřími zuby v zádech. Prostor před jeskyní se stal krvavou lázní. Lawrence se snažil do zvířete střelit s pomocí své pistole, ale nedokázal se trefit. Naštěstí byl vysoko na stromě, nějakých třicet stop nad zemí, takže mu nehrozilo žádné nebezpečí, pokud by tedy ze stromu náhle nespadl. George se rozhodoval, co má udělat. Všiml si samopalu vojáka, který byl roztrhán jako první...


Vzal si tedy samopal a vystřelil do vzduchu. Allosaurus k němu obrátil pozornost. George nechtěl do za nic nemohoucího tvora střílet, ale dravec se už k němu hnal. Pistolí i samopalem střílel do vzduchu ve snaze, že ho zastraší. Ovšem jeho čelisti byly blíž a blíž... Spadl na záda a střílel do Allosaurovy otevřené tlamy. Mocný predátor zachroptil a padl. "Vždycky mě naštve, když nějakého dinosaura musím zabít," řekl George a vyčítavě se chytl za čelo. Dwayne k němu doběhl a uklidňoval ho: "To nic, pane McCanne, to zvíře už napáchalo dost škody. Muselo být zabito." "Myslel jsem, že ho jedeme odchytit, ne zabít. A škodu napáchalo jen kvůli mě. Celý ten projekt se strojem času a jeho superfunkčností byla jen má chyba. Tenhle tvor měl žít o 145 milionů let dříve a lovit Camtposaury a bojovat se Stegosaury," mluvil rozmrzele George. Teď mu dal někdo ránu pěstí ze zadu. "Lynne! Co jste si to dovolil?!" zařval na Lawrence Dwayne. "Dlužím mu to z jeskyně. Navíc jsem kvůli němu neměl šanci to zvíře zkoumat živé. Ten McCann je podvodník," supěl Lawrence. George se zdvihl a dal mu dvě rány pěstí do břicha. Lawrence se za břicho chytil a s bolestí si lehl. George na něj skočil, povalil ho na záda a chtěl mu dát další ránu do obličeje, když tu mezi ně vběhli vojáci a oddělili je od sebe. "Zabiju tě, pitomče!" řval Lawrence. "Uklidněte se, páni vědátoři!" řval Dwayne. "Já jsem klidný," řekl George a skutečně to byla pravda. Při celé bitce se v jeho obličeji neobjevil náznak naštvání či touhy po pomstě. Jen se bránil. Chvíli před jeskyní seděli, poté zabalili těla mrtvých, jenž měli být dopraveni do Spojených států na pohřby. Následovala cesta k farmě. "Všechny ty problémy se strojem času jsou už vyřešeny. Věřte mi. Zničili jsme ho. Už žádné časové smyčky, které se objevují jen tak samy od sebe. Odchytem Allosaura se problém takřka vyřešil. Možná ještě pár uniklých zvířat pobíhá po Panamě, ale ty také odchytíme. Odchytíme, nezastřelíme," říkal Dwayne Georgovi. Jakmile se vrátili na plošinu, zastavili se. Udiveně zírali na ten výjev. Nebyla tu žádná farma. Dobytek se poklidně pásl před něčím neuvěřitelným. "Ne, Dwayne. Tady to všechno teprve začíná..." řekl hořce George. Farma zmizela. Místo ní se na planině nacházela obrovská časová smyčka, přinejmenším dvacet metrů široká a možná patnáct metrů vysoká. Točící se stříbrné paprsky jí dodávaly na děsivosti. Kam zmizela farma, to bylo otázkou. "Ale... Jak se sem dostala? Jak se tu vytvořila? Vždyť stroj času neexistuje! Byl zničen!" křičel Dwayne. "No právě. Čas si dělá, co chce, a my nevíme proč..." řekl tajemně George. Pak se z časové smyčky začaly ozývat hrůzostrašné zvuky. Dokonce i George se zděsil. Znělo to jako něco, co lidské ucho dosud neslyšelo...

Jak je možné, že se časové smyčky stále vytvářejí? A proč se jedna objevila zrovna zde, v Kostarice? Čemu patří ty strašné, uši rvoucí zvuky z ní vycházející? Pátá část příběhu Útěk před časem již brzy!
 
 

Reklama