Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (4/6)

16. září 2017 v 9:58 | HAAS
V minulé části Jack a Pauline jen těsně unikli nebezpečnému kovovému muži, který je pronásledoval na silnici vedoucí z ranče do Miles City. Tam mezitím Roger, Akihiko a Fahad bojovali s celou smečkou raptorů, oněch ozubených dvounohých zabijáků, kteří straší místní obyvatele. Ve chvíli, kdy už Jack a Pauline vjeli do města s cílem najít své přátele, objevil se kovový muž znovu a zaútočil na Akihika...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ČTVRTÁ:
Jeep zastavil v ulici, ve které bojovná trojka původně číhala na raptory. Jack i Pauline hbitě vystoupili z auta a utíkali k popelnicím. Mnohé byly převrácené, odpadky z nich byly vytahané, a rozházenost věcí všech typů zde jasně odkazovala na souboj. "To je znepokojující," řekl Jack. "Myslíš, že je raptoři napadli? Že opravdu řádí v tomto městě?" zeptala se ho Pauline. "Teď už bych se tady nedivil ničemu. V tomhle městě je možný všechno," odpověděl Jack. Gestem naznačil Pauline, aby ho následovala k autu. "Vzhledem k tomu, že se na zemi neleskla krev, předpokládám, že Akihiko, Roger a Fahad utekli," sdělil jí. Nastartoval motor a projel ulicí. Jakmile zpozorovali, že auto bojovné trojky zmizelo též, oddechli si. Trojice bojovníků zjevně včas unikla. Otázkou teď bylo, kde je najít. Blížily se ranní hodiny, a přestože byla ještě tma, po silnicích vedoucích městem už proudilo mnoho vozů. Jack a Pauline jen doufali, že se jim jejich přátelé brzy ozvou. Poklidně jeli dál... V tu chvíli Akihiko zařval bolestí. Mocné prsty mohutného železňáka tiskly jeho krk, zatímco temeno jeho hlavy rozbíjelo přední sklo auta. Roger vystřelil po kovovém muži z laserové pistole. Rána zasáhla svůj cíl. Nepřítel padl na zem, Akihiko též. Avšak železňák se okamžitě postavil. Do cesty mu vběhl Fahad, také vyzbrojen laserovou pistolí. Dříve, než však stačil vystřelit, byla hlaveň jeho zbraň utnuta ostřím, které se vysunulo z ruky železňáka. Hned nato se z jeho druhé ruky vysunula pětihlavňová puška a začala střílet po Rogerovi, který mezitím Akihika odvlekl za auto. Fahad neváhal a vrhl se na železňáka holýma rukama. Schytal velmi bolestivou ránu železnou rukou do hlavy. V mdlobách jeho tělo prásklo o silnici. Roger po železňákovi znovu vystřelil, jenže laser nezasáhl svůj cíl, neboť mu kovový muž uskočil. Místo toho laser vznítil garáž jednoho domu. Výbuch gigantických rozměrů vzbudil všechny obyvatele nejen této, ale i všech blízkých ulic. Železňák to šil do auta, jež hned nato také vybuchlo. Roger však Akihika včas odvlekl, takže v centru výbuchu nebyli. Hned poté k němu však železňák přiběhl a obdobně, jako předtím Akihika, ho chytil pod krkem a natlačil ke zdi domu. Jeho obyvatelé, oblečeni v pyžamu a nočních košilích, celý výjev s hrůzou sledovali z otevřeného okna. "S kým mám tu čest?" zachroptěl Roger. "Říkají mi Metaller," zasyčel dvoumetrový železňák a mocně stiskl své prsty. Roger se pokoušel nadechnout, zkoušel dosáhnout na svou laserovou pistoli, která ležela na zemi, ale nedokázal to. Náhle však Metaller uvolnil své sevření. Do jeho železného krku se zakousla tlama plná ostrých zubů. Řev plný bolesti prokázal, že si zvíře vylomilo zuby, když se do svého cíle zahryzlo. Byl to raptor. Železňák Rogera odhodil o dva metry dál, přímo do zahrady před domem, a vysunul své ostří. Sekl po raptorovi, ale jeho reakce byla velmi rychlá, a tak ostří těsně minulo špičku raptorova ocasu. Kryptid zahoukal a dvě vteřiny nato se na Metallera sápali tři další raptoři. Nezničitelný Metaller tím však znepokojen nebyl. Žádné zvíře na světě nedokáže svými zuby či drápy prorazit jeho železnou kůži. Zatímco raptoři trhali spandexový oděv, který kryl jeho tělo jakožto vesta a kalhoty, otáčel se Metaller k Akihikovi, jenž zvedal ze země Rogerovu laserovou pistoli. Jediným prudkým trhnutím ze sebe Metaller setřásl trojici raptorů, odkopl toho čtvrtého, jenž se na něj chystal skočit, z ruky se mu vysunula puška a z té vzešlo několik kulek. Přestože byl malátný a znavený, udělal Akihiko několik salt a jen díky tomu se vyhnul sprše kulek. Nyní přišlo hrozivé překvapení. V pistoli už nebyl dostatek laserových nábojů. Vyšlehl z ní pouze paprsek nejnižšího stupně, který sotva popálil Metallerův spandex, a možná z něho odřízl centimetrový čtvereček. Plnou rychlostí se Metaller hnal proti Akihikovi. Tak jako předtím, i nyní ho chytil pod krkem a opět mocně sevřel. Akihiko se nehodlal vzdát. Z kapsy ve svém spandexu vytáhl svou proslulou železnou tyč. Stiskl rudé tlačítko, a teleskopická tyč se plně prodloužila. Byl mistrem bojového umění, jediným pohybem učinil přímý a potenciálně bolestivý zásah do Metallerovy ruky. Ale železo se střetlo s kovem neznámého typu. Tyč se roztříštila. Akihiko ji v rukou přetočil a koncem, který byl stále neporušený, bodl Metallera do svítícího oka. Neprorazil ho. Bylo kryto kovem.


Metaller vysunul ze své pravé ruky ostří a chystal se Akihikovi probodnout břicho. Už na něj zamířil. Teprve teď dostal další ránu laserem a prorazil dřevěný plot, za kterým ležel pomalu se probírající Roger. Tělo Metallera dopadlo do trávy těsně vedle Rogera, který leknutím vyskočil. Akihiko, opět zcela vysílený, pohlédl na své zachránce. Konečně tu byli Jack a Pauline! Opustili auto, Pauline běžela k Fahadovi, jenž stále ležel v mdlobách, Jack běžel na pomoc Akihikovi a Rogerovi. Svou pistoli znovu nabil, a jakmile se železňákova hlava opět objevila za plotem, neboť se z rány probral rychle, znovu po něm vystřelil. Byl to laser nejvyššího stupně. Metaller zmizel. Roger též přiběhl k Akihikovi. Postavili ho na nohy. Akihiko se hned otočil a vykřikl: "Pozor, vrací se! Ten laser ho nezničil!" Bohužel to byla pravda. Žádný laserový paprsek, ani rána ze speciální pušky, zatím nedokázaly Metallera zničit. Proběhl plotem, jako by to nebyla žádná bariéra, mocnýma rukama odhodil Akihika a Rogera a vrhl se na svůj původní cíl: Jacka. "Věděl jsem, že se tu objevíš, když zaútočím na tvé přátele, spratku!" zařval Metaller. "Dobrý úsudek, kámo. Kde jsme to skončili?" řekl Jack. Dal Metallerovi další ránu z laseru. Teď se k němu z dálky přidala i Pauline a tak Metaller dostal dvojitý zásah. Jack byl náhle strhnut k zemi. "Do háje, raptoři!" zařval. Dvojice velmi agresivních kryptidů se začala přetahovat o jeho spandexový oděv. Akihiko jednoho z nich svou poničenou železnou tyčí praštil po hlavě. Kryptid se pouze naštval a na Akihika skočil. Ještě že Pauline z dálky raptora odstřelila laserem. S tím dalším raptorem už si poradil Roger. Skočil na něj, přitiskl ho k zemi, a Jack dal pak kryptidovi také ránu. Nic se mu nestalo, byla to rána nízkého stupně, laser zvíře ani neporanil, ale rozhodně zastrašil. O vteřinu později Metaller držel Jacka pevně za rameno a zvedal ho nad zem. Místní obyvatelé však od začátku celou bitku sledovali, vždyť diváků neměla málo. Konečně přijížděla policie. Metaller švihl s Jackem o zeď, odrazil Akihika, který se mu za to postavil skoro jako pravý japonský samuraj, a zmizel v překvapující temnotě odcházející tmy. Zatímco se na obzoru objevovalo slunce a pomalu osvětlovalo noční zkázu, vysvětloval Jack, opět plný sil, policii, co se zde přihodilo. Metaller i raptoři utekli. Policie se zprvu zdráhala Lovcům kryptidů věřit, ale když je o existenci jakéhosi železňáka přesvědčili i místní, a jeden jedenáctiletý hoch dokonce ukázal dost dobrý záznam, který na svůj tablet pořídil z okna svého pokoje, byla věc jasná. Otázkou je, kde se Metaller objeví příště.

Dobrodružství v Montaně rozhodně není u konce! Známe již přezdívku nebo snad i jméno železného muže. Víme, že jej za Lovci kryptidů poslal Deylin Nieto, kterého Metaller zachránil před smrtí v jezeře Nikaragua. Víme, že Dieto mu říká "synu", a že po něm požaduje zničení Lovců kryptidů, předně Jacka Owena. Ale co raptoři? A kde se železňák objeví příště? Podaří se ho zastavit? A co je ta osoba vůbec zač? Muž potažený kovem, nebo nějaký robot? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (3/6)

14. září 2017 v 15:34 | HAAS
Kovový muž, se kterým jsme se seznámili v hlubinách jezera Nikaragua jakožto se zachráncem a "synem" zločince Deylina Nieta, se nyní neočekávaně objevil v Montaně, kde Lovci kryptidů, momentálně nedoprovázení Pierrem, pátrají po existenci tajuplného dvounohého zabijáka. Už se ukázalo, že jde o nějakého dravého dinosaura, ale pro Jacka a Pauline, kteří byli poctěni tímto zjištěním, se brzy nato stal mnohem důležitější útěk před kovovým vrahounem. Akihiko, Fahad a Roger byli v Miles City napadeni celou smečkou dravých dinosaurů, a kdo ví, co se ještě přihodí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST TŘETÍ:
"Tak jo, chlapi, vytáhněte laserový pistole!" vykřikl Roger. Akihiko a Fahad tak po něm učinili. Pětice hladových dravců se dala do běhu proti mužům. Jeden šílenou rychlostí vyskočil po Fahadovi a povalil ho na zem. Fahad ale včas zmáčkl spoušť své pistole, a laser odhodil zvíře o sedm metrů dál. Bolestně přitom zavylo, ale to už se na Fahada vrhali další dva. Jednoho z nich pomocí laserové pistole odrovnal Akihiko, ten druhý se však pevně zahryzl do Fahadovy kožené bundy. Roger byl zaměstnán dalším dravcem, který ho přitlačil ke zdi. Pistole vypadla Rogerovi z ruky, nehodlal se však vzdát. Chytil zvířeti krk a trhanými pohyby plnými síly odtahoval jeho hlavu s otevřenou tlamou plnou dozadu zahnutých zubů od té své. Dinosaurus produkoval otřesný, nervy drásající zvuk, zatímco se pařáty předních končetin držel Rogerových ramen. Akihiko konečně laserem odstřelil Fahadova protivníka, a oba se dali do pohybu, aby pomohli Rogerovi. Ten z plných sil vytrvale držel malého, avšak mocného dvounohého predátora za hlavou, pomalu mu však docházely síly... V těch chvílích svištěl po silnici vedoucí od ranče k Miles City jeep. Jack, který ho řídil, nastavil rychlost na plné pecky. Pauline, sedící vpředu vedle něj, se marně snažila kontaktovat bojovnou trojku, tedy Fahada, Rogera a Akihika. Neměli tušení o tom, že jejich přátelé se teď potýkají s velkými problémy. Domnívali se však, že odpovědi se jim přes vysílačku nedostalo právě proto, že se bojovná trojka dostala do potíží. Nemohli vědět, že kontaktovat ji bylo nemožné jen proto, že si Fahad pouštěl do sluchátek línou hudbu a na vysílačku zapomněl. Nyní to pochopitelně bylo jinak, bojovná trojka vedla bitvu s dravými dinosaury. A Jack s Pauline se o těchto kryptidech při jízdě bavili. "Co myslíš, že jsou ti tvorové zač?" zeptala se ho Pauline, když se světla Miles City objevila na horizontu. "Určitě jsou to dinosauři, o tom není pochyb," řekl Jack, stále pozorující cestu ve tmě ozářenou světly auta, "a nebál bych se říkat jim 'raptoři'. Vážně vypadají jako nějací Dromaeosauři, nebo ta monstra z Aricy, se kterými jsme měli já a Pierre tu čest v jejich přirozeném prostředí v Chile a později my všichni v New Yorku. Ale tohle je jiný druh, dost možná i jiný rod. Nějaký relikt inteligentních srpodrápých dinosaurů, i když podotýkám, že jsem si nevšiml, zda mají srpovitý dráp na zadních končetinách... Tolik můžu říct, Pauline." Vlastně to i docela stačilo. Auto se při jízdě mocně otřáslo a Pauline s Jackem okamžitě přestali myslet na raptory. Po straně auta se objevila motorka. Jela stejně rychle jako jeep. Jack, sedící po levé straně jako řidič, měl tu čest pohlédnout do tváře motorkáře, který právě nadzvedl černý plastový kryt obličeje. Byl to opět ten "železňák". Jack k velkému znepokojení Pauline stáhl okno. Kovový muž se k němu naklonil. "Zařádíme si, kámo?" zeptal se Jack "železňáka". "Klidně to třeba roztočíme, kámo," odpověděl dvoumetrový statný železňák, a poslední slovo posměšně zdůraznil jako reakci na Jackovu otázku. Jack stiskl tlačítko, okýnko se zatáhlo, v té chvíli železňák opět stáhl dolů kryt obličeje na helmě, a jeep a motorka se rozjely ještě rychleji. Jack udělal smyk, což motorkáře zmátlo, a skoro do auta narazil. Avšak v poslední chvíli s motorkou vyskočil do vzduchu. Auto se mezitím dvakrát přetočilo na místě a pak zase jelo dál. Těsně před něj však vletěla motorka, jejíž kola se právě dotkla země. Železňák se při jízdě otočil a odhodil svou helmu. Prorazila čelní sklo auta. Za Paulinina vřískání se přední sklo rozletělo na malé kousíčky. Jack neřekl ani slovo. Pouze pokrčil obočí a zrychlil. Motorkář sjel z hlavní cesty a zmizel ve tmě, v polích. Ale ne na dlouho. Po pouhých sto padesáti metrech zběsilé jízdy, během které Pauline přesvědčovala Jacka, ať zpomalí, že prý její špatně, se motorka opět objevila. Jack pohlédl do zpětného zrcátka vystupujícího ze dveří auta. Ve vteřině bylo přeseknuto ostřím, které se vysunulo z rukou kovového muže. Hned nato ostří projelo oknem. Jack zatočil volantem a auto se od motorky trochu odvrátilo. Kdyby to neudělal, ostří by zcela projelo sklem a nakonec i Jackovou hlavou. "Tak fajn, teď jsem se naštval," zařval Jack. Vytáhl z kapsy laserovou pistoli a na motorku, opět jedoucí souběžně s autem, vystřelil. Ale kovový muž laseru nadskočil. Jakmile se ozvala ohlušující rána pečícího se asfaltu, dopadla prudce se točící kola motorky opět na cestu. Železňák se k autu opět přiblížil. Jack schválně zrychlil. Pauline to už nemohla vydržet a skoro omdlévala, rychlá jízda jí vůbec nedělala dobře. Věděla však, že právě teď omdlít nesmí. Pokud se Jackovi, který řídí i střílí, něco stane, bude se muset řízení ujmout ona. Auto se dostalo do smyku. Při něm narazilo do motorky, která sletěla z cesty. Jack zabrzdil. Jeep se zastavil. Bez váhání vyskočil z auta a třikrát to našil do motorky, ležící na zemi. Uvědomoval si však, že kovový muž na ní nesedí. Vždyť ho na ní také neviděl. Opět zmizel někde ve tmě v polích lemujících silnici. Neřekl ani slovo, usedl za volant, omluvil se Pauline za tak rychlou jízdu, a jako by se jinak nic nestalo, pokračoval v jízdě. Za chvíli už měli možnost přečíst si ceduli "Welcome to Miles City", osvětlenou pouličními lampami.


"Víš, kde se Akihiko, Fahad a Roger nacházejí?" optal se Jack Pauline poté, co v porovnání s předchozími kousky vjeli docela dost pomalu do města. "Mám tu přesnou adresu ulice, kde se rozhodli číhat na raptory," řekla Pauline a ukázala Jackovi mapu Miles City s adresou napsanou propiskou hned vedle nákresu... Posledního raptora se Roger v poslední chvíli snažil odkopnout. Docházely mu síly, zadní končetina raptora začala drásat Rogerovi kalhoty i kůži na jeho stehně. Tlama plná zubů, ten strašný ozubený teror, se přibližovala. Ale Fahad a Akihiko zároveň vypálili dvě laserové rány středního stupně. Rána zvířeti neublížila, nevznítila ho tak, jako Jackova rána nejvyššího stupně zapálila motorku. Raptor však s bolestným řevem plným překvapení dopadl na zem. Roger nahlas vydechl, padl na kolena a chytil se za čelo. Fahad s Akihikem k němu přiběhli a pomohli mu na nohy. "Nevidím žádné další," řekl konečně Akihiko, "těch pět byla asi jediná smečka. Aspoň teda neslyším skřeky žádných dalších kryptidů tohohle dinosauřího typu." Roger se po chvíli z nelítostného boje vzpamatoval, a trojice opustila temnou uličku, kde byla jedna popelnice nacpána vedle druhé. Sem raptoři chodili požírat vyhozené zbytky jídla. "Z těch ran se dostanou, pokud jste teda všichni zvolili střední náboj. Víte co myslím?" řekl Roger. "Jasně," pokýval hlavou Fahad. "Poslyšte, co Jack a Pauline? Neměli bychom jim zavolat? Vysílačku jsme tam nechali, nevracel bych se tam, beztak je levná... Haha! Jenom vtipkuju. Dojdeme si pro ni, až ta zvířata uličku opustí," řekl Roger. Náhle však všichni tři strnuli. Uslyšeli opět ty skřeky. "Vracejí se!" vykřikl Fahad. Celou ulicí už probíhalo jedenáct dalších raptorů, vynořujících se odkudsi z osvětlené části města. Člověk by ani nevěřil tomu, že se mohli vzít někde tam. Bojová trojka spustila palbu. Tři raptoři byli hned odrovnáni. Ten zbytek se však velmi rychle přibližoval! Roger, Fahad a Akihiko se dali na zběsilý úprk. "Musíme k autu, na druhé straně ulice, rychle!" řval Roger. Nebylo problém se k němu dostat a nastartovat motor. Jeden raptor skočil na střechu auta, ale to se hned nato prudce rozjelo, on neudržel rovnováhu a spadl na svého kamaráda, který se právě chystal k podobnému výskoku. Chvíli jeli autem klidně a mluvili spolu o nebezpečích, která snad mohla potkat Pauline a Jacka. Neměli ani potuchy o tom, že ti před chvílí bojovali s hrozivým kovovým mužem. Ale než by jim o tom Jack a Pauline řekli, sami zjistili, že raptoři nejsou jediným nebezpečím, kterému zde musí čelit. Do cesty za tmy vběhl jakýsi muž. "Do háje! Přejeli jsme nějakého opilce!" zařval Akihiko. Všichni tři opustili interiér auta. Mísil se v nich pocit zloby i hrůzy, když zjistili, že auto nesrazilo žádného vrávorajícího opilce, ale do auta vrazil dvoumetrový kovový muž. Vstal a jeho svítivě rudé oči zableskly. Hned potom jeho mohutná kovová ruka sevřela Akihikovo hrdlo a natlačila zápolícího muže na kapotu auta...

Jak akce v Montaně dopadne? Přežijí všichni z Lovců kryptidů, kteří se dali na tuto misi? Zjistí, co je zač kovový muž a proč je pronásleduje? A odhalí tajemství raptorů žijících v Miles City? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (2/6)

10. září 2017 v 11:14 | HAAS
Po nebezpečném dobrodružství v hlubinách jezera Nikaragua, které jsou základnou tajemného muže jménem Deylin Nieto a jeho dráčků a robotů, se Lovci kryptidů vydali do Montany, aby odhalili tajemství nebezpečného dvounohého kryptida, jenž se potuluje v okolí Miles City. Netuší však, že nebezpečný predátor není jedinou hrozbou, která je zde potká...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST DRUHÁ:
Pauline prorazila houštinu a zapnula baterku. Ve světle se odrážely lesklé šupiny tvora, který před ní a před Jackem tak rychle utíkal. Jack okamžitě vytáhl fotoaparát a pořídil první snímek, bohužel byl však rozmazaný. "Co kdybychom ho zkusili obklíčit?" zeptala se ho Pauline. "Když před námi utíká, má asi strach," dodala. "Dobře, nadběhni mu," řekl Jack. Pauline oběhla několik keřů, až se ocitla mezi vysokými jehličnany. Šustot houští prozrazoval, že se jimi pronásledovaný živočich pomalu sunul vpřed. Zřejmě neměl ani ponětí o tom, že mu do cesty zcela nepozorovaně vnikla Pauline. Připravila si svůj fotoaparát a doufala, že až se zvíře z křoví vynoří, pořídí hezký záběr. Jack chvíli zůstal na místě. Čekal, až na něho Pauline zepředu zavolá. Byl od ní teď nějakých patnáct metrů. Připravil si svou laserovou pistoli pro případ, že by byl kryptid agresivní. Houštiny se opět rozpohybovaly. Pauline, která před nimi číhala zcela po tmě, se trochu polekala. Rozhodně však nevykřikla, čekala totiž na příhodnou chvíli, kdy by mohla zvíře vyfotografovat. Jack se rozhodl postupovat vpřed. Náhle se však otočil. Uslyšel totiž dunivý zvuk. Znělo to, jako by něco těžkého dopadlo na zem. Snad to byl pořádný kus železa, který spadl ze střechy ranče? Ne, tohle znělo tak podezřele, skoro jako seskok lidské postavy z velké výšky, doprovázený řinčením kovu. Jack neměl moc času o tom všem přemýšlet. Světlo před ním se rozsvítilo. Uslyšel, jak Pauline vykřikla. Skočil mezi křoviska a utíkal k ní. Za několik vteřin spatřil Pauline stojící u stromu, fotografující zvíře, které se k ní blíží. Na Jacka nevidělo, plně se soustředilo na ni. Byl to nepochybně dravý dinosaurus, ve světle baterky se po celém jeho těle rýsovaly černé skvrny na bílé kůži. Byl vysoký jen asi jeden a půl metru, zato jeho skřek byl neobyčejně hlasitý. Těžko říci, proč se předtím Jacka a Pauline tak obával. Nyní se asi cítil být v úzkých, proto už na Pauline zaútočil. Jack neváhal a vystřelil po něm z laserové pistole. Minul, protože reakce zvířete byly neuvěřitelně rychlé, a tak dinosaurus vyskočil a paprsku se vyhnul. Otočil se na Jacka, Pauline zvíře i s Jackem v záběru znovu vyfotila, Jack se opět chystal vystřelit, ale dravý dinosaurus strnul hrůzou. Vydal ze sebe uši rvoucí, poděšený skřek a pádil pryč takovou rychlostí, že se za ním stoupal oblak prachu. Jack se podíval na Pauline a chtěl se jí zeptat, zda je v pořádku, ale místo toho byl zděšen jejím strnulým výrazem plným strachu. Dívala se na něco neznámého, něco nebezpečného za Jackem. Ten se otočil, a posvítil na obrovského muže s kamenným výrazem v tváři. Byl dva metry vysoký, celý z kovu a oblečený ve spandexu, a jeho rudé oči žhnuly jako uhlíky. "Co má tohle znamenat?" položil mu Jack otázku, aniž by čekal jakoukoliv odpověď. Překvapilo ho, jak se kovový muž pousmál, naklonil se nad Jacka a řekl: "Jedinou věc, Jacku Owene. Pomstu!" Jeho kovová pěst vyletěla přímo proti Jackovu obličeji. Jack včas uskočil, ale zároveň tvrdě dopadl na zem. Okamžitě vstal, ale to už na něj kovový muž běžel a svým mohutným tělem do něj narazil. Jack dopadl vedle Pauline. Ta se okamžitě sklonila a vzala jeho laserovou pistoli. Zamířila na kovové monstrum, jenže to jí v poslední chvíli svou mohutnou rukou odhodilo snad o pět metrů dál. Jack vstal. Z rukou kovového muže vyjela dvě ostří připomínající mačety. V rychlosti se přibližovaly k Jackově hlavě. Ale Jack znovu uskočil. Jakmile se jeho nohy dotkly země, ostří prosvištěla nad jeho hlavou. "Tak jo, kámo!" vykřikl Jack. "Co seš zač? Nějaká pitomá plechovka nebo nájemný vrah?!" řval a bylo poznat, že se právě dost naštval. "Ani jedno, burane," zařval kovový muž a sekl jednou ze svých mačet po Jackovi. Jack naštěstí uhnul, ale ostří protrhlo jeho spandexový oblek na hrudi. Ke všemu štěstí se však nedotklo kůže ani masa, takže zatím nevytekla žádná krev. Pauline se v tu chvíli už vzpamatovala z nečekaného útoku a stiskla spoušť Jackovy laserové pistole. Velmi silný laserový paprsek narazil do těla kovového muže a povalil ho na zem. Jack přiběhl k Pauline, chytil jí za ruku a utíkal s ní k ranči. Kovový muž se v tom momentu zvedal ze země jako by vážil tolik, co pírko. Na svou velikost a sílu byl neobyčejně hbitý a rychlý. Rozběhl se takovou rychlostí, že kovový dusot jeho nohou Jack a Pauline brzy nato uslyšeli těsně za sebou. Stačila však salva z laserové pistole a kovový muž byl opět na chvíli povalen. Když byla budova na dohled, Pauline zrychlila. "Hned zavolám chlapům v Miles City a informuju je o tom, co se tu s námi děje!" řekla Jackovi. Už se v rychlosti ani nestačila ohlédnout, když obrovitá kovová pěst Jacka zezadu srazila k zemi. Teprve teď si Jack uvědomil, že udělal chybu, když Pauline neřekl, aby mu vrátila jeho pistoli. Byl totiž bezbranný, tedy zdánlivě. Jakmile se z rukou monstrózního zabijáka s rudýma očima opět vysunuly dlouhé, ploché a ostré nože, vzal do ruky velký klacek a nastavil ho před ně. Nepřekvapilo ho, že byl klacek přetnut vejpůl. Alespoň mu to ale dalo šanci postavit se na nohy. "Směšná zbraň... Stejně směšná jako ty. Myslím, že už to nemusím protahovat. Rovnou tě sprovodím ze světa," řekl kovový muž, pomalu se k Jackovi přibližující. "Moc bych se nedivil, kdybyste byl výtvorem Deylina Nieta. Není to tak?" řekl nebojácně Jack. "Jsem jeho syn," řekl dotčeně kovový muž. "On ještě žije?" provokoval ho Jack. Mezitím se jeho oči začaly upínat na nízkou větev jehličnanu, nacházející se ve vzdálenosti jediného skoku. "Můj otec přežije vše. Ale ty ne!!!" zařval kovový muž. Z jeho rukou se vysunula tříhlavňová zbraň a začal z ní sršet déšť kulek. Ovšem Jack těsně předtím vyskočil, zachytil se větve a už hbitě jako opice šplhal výš. Kovový muž zatáhl hlaveň do útrob svého těla a prudce do stromu narazil. Náraz to byl tak silný, že se Jack skoro pustil kmene jehličnanu.


V následující chvíli ale kovový muž s řevem odletěl o patnáct metrů dál. Pauline se totiž vrátila, vybavena obrovskou puškou. Silová střela kovového muže doslova ochromila. Zřejmě padl do bezvědomí. Jack sešplhal ze stromu, řekl "Díky!" a přiběhl ke spícímu zabijákovi. Dotkl se rukou jeho kovově studené hlavy. "Je celý z kovu... Co je tohle zač?" zašeptal pro sebe. Otočil se k Pauline. "Chlapi to neberou," řekla trochu starostlivě, "zkoušela jsem se jim dovolat, ale vysílačka má asi poruchu. Nebo mají trable. V každém případě jsem ráda, že jsem se včas vrátila s touhle věcičkou, abych ti zachránila život." Jack jen pokýval hlavou. "Ať je tenhle přízrak čímkoliv, patří tomu zločinci Nietovi. Já věděl, že zničení ponorky přežil... Nicméně tohle jen dokazuje, že ten chlap má v rukávu víc, než jsme si mysleli. Dráčci, roboti, zbraně... Syn," řekl jí Jack. "Jedeme do Miles City, okamžitě!" zavelel pak. Pauline ho následovala k jeepu. Netušili, že zdánlivě zneškodněný kovový muž, Nietův "syn", se mezitím probral z krátkého spánku. Do vysílačky zabudované ve své pravé ruce jen něco zamumlal, dostal od někoho rozkaz, a rozběhl se směrem k ranči... Roger, Akihiko a Fahad v tu dobu poklidně seděli v temných městských ulicích. Roger pozoroval okolí a leštil svou laserovou pistoli. Akihiko seděl na zemi, nohy měl opeřené o poražené popelnice. A Fahad, sedící opodál, poslouchal línou hudbu. "Fahade, vidíš něco?" zašeptal Akihiko. Fahad neodpovídal. Zasněně hleděl na otřískanou zeď a hudbu si ve sluchátkách zesiloval. Akihiko byl příliš unavený, aby k němu přišel a sluchátka mu z uší strhl. "Jak se asi daří Jackovi a Pauline?" zeptal se Roger. "To nevím, vysílačku má Fahad. Ehm!" řekl Akihiko a okamžitě si něco uvědomil. Konečně vstal a přišel k Fahadovi. Ten si konečně udělal přestávku v poslouchání hudby. "Nevolali ti náhodou? Třeba potřebovali pomoc," řekl mu Akihiko. "O ničem nevím, kámo," pokýval líně hlavou Fahad. "Je tady, chlapi! Je tady!" zvolal vzrušeně Roger. Oba k němu pomalu a tiše přišli. Roger ukazoval na cosi, co se zrovna míhalo ulicí. Byl to ten tajemný dvounožec, ten, se kterým se už Jack a Pauline setkali u ranče, aniž o tom bojovná trojka Lovců kryptidů věděla. Roger okamžitě pořídil fotografii. Hned nato se ale z druhé strany ulice začal ozývat hrozný řev. Tři muži se otočili a spatřili hned pět takových dinosaurů, jak si to k nim kráčí. Syčeli, otevírali tlamy plné zubů a z jejich očí se dalo poznat, že myslí na lov...

Kdo je kovový muž? Proč ho Deylin Nieto poslal za Lovci kryptidů? Jsou dvounozí dravci nebezpečnější, než se zdá? A jaká čeká náš svět budoucnost, když je plný kryptidů a nebezpečných darebáků? Příběh Lovců kryptidů rozhodně nekončí!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (1/6)

2. září 2017 v 9:13 | HAAS
Minulý díl druhé série Lovců kryptidů se jmenoval "Záhada v jezeře Nikaragua". Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Fahad a Roger se vydali na další obvyklou expedici za kryptidy, tentokrát však vyzbrojeni laserovými pistolemi a ve spandexových oděvech. Doufali, že naleznou tajemného dráčka, který údajně vylézá z jezera Nikaragua ve Střední Americe a napadá rybáře. Nakonec pronikli do podvodní budovy, odhalili zde nebezpečí, které světu hrozí ze strany dráčků, kteří byli uměle vytvořeni člověkem, a velkých robotů. Deylin Nieto, muž, který za tím stojí, má zřejmě jistý plán... A to všechno byl teprve začátek!!!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PRVNÍ:
Nastalo další obvyklé ráno v základně Lovců kryptidů na kraji Londýna. Všichni si sedli kolem obdélníkovitého stolu a hleděli si svého, přičemž čas od času někdo s někým promluvil. Jack popíjel čaj a četl si magazín, Pauline seděla vedle něho a celá rozespalá pomalu pila kávu, Akihiko zase leštil ostré dráty, které měly být umístěny do vrhače, jenž by je vystřelil po jakémkoliv vetřelci v základně. Fahad mu to rozmlouval, že prý na to bude mít celý den. Roger hleděl z okna a jejich rozhovoru se smál a občas k němu něco řekl, a Pierre zíval na celé kolo. "Zakryj si pusu," rozchechtal se Fahad, když ho uviděl. "To nemám zapotřebí," zazubil se Pierre, "aspoň Vám všem ukazuju, jaká nuda tu je. Měli bychom se do něčeho pustit." "Nestačil Ti výlet do Nikaragui před pár dny?" řekl mu Jack, vytržený ze čtení. "No jo, ale to nic moc nebylo. Myslel jsem, že v té podvodní budově budou nějací mimozemšťani... A on tam byl chlápek s roboty," protahoval líně Pierre. "Chtěl bys snad, aby tam byli Ultroni?" zeptal se ho Jack. "Jo! To bych chtěl!!!" vykřikl Pierre. "To máš z těch Avengerů," řekl Akihiko. "Jo, to jo, kámo. Bylo by super podniknout něco jako oni," pokýval hlavou Pierre. "Pierre, my jsme Lovci kryptidů, nechápeš to? V jednom týmu už jsi!" zasmál se Jack. "Hm, ale stejně by to byl dobrý nápad. Já jsem třeba Hulk!" řekl Pierre. "Nenech mě omezit se jen na Avengers," řekl zamyšleně Jack, "co třeba jiné postavy z jiných týmů? Já jsem Wolverine!" "Cože? Ty seš takovej drsňák?! To tak!!!" chechtal se Pierre. "Divil by ses, kámo," řekl Jack, a Pierre raději přestal. "A co Pauline? Kdo je ona? Třeba Wonder Woman?" smál se Pierre. "Počkej, to už sem bereš i DCho," namítl Fahad. "Ne, ona je vlastně blondýna, tak co třeba... Co třeba Černá kočka?" navrhl Pierre. Pauline se smála. "Moc se tady nevytahuj," řekl mu Jack trochu dotčeně. "Proč Ti to vadí? Počkat, nechceš mi snad říct, že máš strach, abych já... Vy spolu chodíte?!" rozchechtal se Pierre. "Co je Ti do toho?" řekl Jack. "Jasně, já to věděl. Znáte se z univerzity, ty se pak poblíž New Yorku vydáš Pauline na vlastní pěst zachránit... Hahaha! Odhalil jsem Vás!" řehtal se Pierre. "Uklidni se," řekla mu přátelsky Pauline. Pierre však nepřestával a žvástal. "Pierre, měl bys raději jít do práce. Běž vyplnit pár formulářů. Co by tomu řekla tvoje sestra?" řekl Jack. Po poslední větě se však trochu zastyděl. Pierre totiž zmlkl. Zlověstně se na Jacka podíval, prudce vstal a vydechl. "Jo, máš pravdu. Moje sestra..." řekl zcela jiným tónem a odešel do své pracovny. "Nechtěl jsem se ho dotknout," řekl Jack, "vím, jak mu na Sabine záleželo a jak si vyčítá, že jí nemohl zachránit před smrtí." "Nic se neděje, kámo," poplácal ho po rameni Roger, "Pierre bude v pořádku." "To doufám. Ty noční můry, co se mu vracejí... Je to můj přítel a já bych mu rád pomohl. Ale nevím jak. Každopádně tím, že jsem se o jeho sestře jen tak náhodou zmínil, mu moc nepomůžu..." řekl trochu smutně Jack. Byla to pravda. Ale co konkrétně se s Pierrem děje, to nikdo netušil... "V Montaně se prý vyskytuje jakési tajemné monstrum, které v noci děsí lidi. Údajně je to dvounohý tvor s dlouhým ocasem a protáhlou hlavou plnou zubů. Domnívám se, že jde o kryptida," začal polední poradu Jack. Pierre zde nebyl. Zavřel se ve své pracovně a od rána z ní nevyšel. "Kdy odlétáme, Jacku?" optala se ho Pauline. "Hned zítra," zněla rychlá odpověď.


Ačkoliv všichni Pierra přemlouvali, aby s nimi jel, on jen tvrdil, že v základně zůstane a bude ji hlídat. Jack se mu sice omlouval za to, že se ho dotkl, ale Pierre pořád jen opakoval: "To nevadí, to nevadí." Bylo to až zvláštní. Lovci kryptidů se tedy neobvykle v pětici vydali do amerického státu Montana. Krátké léto zde končilo a brzy mělo přijít nepříznivé počasí. Mise tedy musela proběhnout rychle. Nedaleko Miles City se nacházel starý ranč, a jeho vlastník Bobby Smith sdělil Lovcům kryptidů, že dvounohé zvíře se často pohybuje právě kolem něj. Jack a Pauline tedy nastražili okolo ranče fotopasti. Další zprávy o děsivém netvorovi pocházely ze samotného Miles City. Zatímco tedy Jack a Pauline zůstali na ranči, Roger, Akihiko a Fahad se drželi ve městě. Očekávali, že v noci uvidí v městských ulicích jakéhosi neurčitého tvora s velkou chutí k jídlu. Zdržovali se hlavně v blízkosti popelnic, kam by mohly tajemného netvora přivábit rozkládající se zbytky vyhozeného jídla. Všichni byli vybaveni termovizemi. Mohli tedy pozorovat své okolí v naprosté tmě. Jejich černé spandexové kostýmy se ztrácely ve tmě, a tak nikdo z nich nebyl vidět. Po setmění spolu Jack a Pauline seděli v okně starého ranče a dívali se na hvězdnou oblohu. Náhle však uslyšeli šramot. Jack pomohl Pauline seskočit z okna a za chvíli už oba utíkali ke křovinám, z nichž se ozýval. Zahlédli tam cosi podlouhlého, snad to byl šupinatý ocas. Jack rozsvítil baterku, ale úkaz zmizel. Stále se však pohybovaly vzdálenější křoviny, takže se Jack a Pauline rozhodli utíkající zvíře následovat. Nevěděli, že je v tu chvíli někdo sleduje. Ležel na střeše ranče a své rudé oči zaměřoval na oběť, které se podle svého úsudku musel zbavit ze všeho nejdříve-Jacka Owena...

Co je zač dvounohý netvor z Montany? Čemu jsou vlastně Jack a Pauline na stopě? Je to on, nebo ne? A kdo je to vlastně sleduje? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (5/5)

29. srpna 2017 v 11:54 | HAAS
Při hledání důkazů existence malých, zato však agresivních vodních dráčků se Lovci kryptidů vydali do hlubin jezera Nikaragua ve Střední Americe. Vzápětí se stali vězni podvodní budovy, kterou se rozhodli prozkoumat. Narazili zde na muže ozbrojené speciálními puškami vrhajícími smrtící paprsky, dvoumetrové roboty i samotné dráčky, ale stále nezjistili, proč se tato budova v jezeře nachází, ani proč je domovem těchto dráčků. Než na to však přijdou, musí uniknout. A to asi nebude zrovna jednoduché!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PÁTÁ:
Ostrý hrot harpuny byl zaměřen na Jackovo srdce. Ostrá, moderně tvarovaná zbraň pronikala vodou jako torpédo. Takřka v poslední chvíli, kdy ji Jackovy bleskurychlé reakce zaregistrovaly, vystřelil muž ze své laserové pistole. Laser harpunu odrazil, takže se v rychlosti zarazila na dně jezera. Pierre a Roger pálili z laserových pistolí po jednom ze sloupů s nebezpečnými hlavněmi, Akihiko a Pauline po druhém. Na rozdíl od předchozího boje s těmito automatickými zbraněmi však nyní lasery nestačily. Sloupy i hlavně byly pokryty jakousi látkou, která lasery doslova pohlcovala. Zvláštní, jak rychle byly zbraně přizpůsobeny k odolání laserů. Jacka okamžitě napadlo, že tato podvodní budova musí být velmi výkonnou a velmi specializovanou základnou, do které jistě proudí spousta peněz. Mezitím Akihiko připlaval k jednomu ze sloupů, jehož hlavně se zaměřovaly na neustále se pohybujícího Akihika a Pauline, a do jedné z hlavní zarazil svou železnou tyč. Zbraň zkratovala. "Jacku, udělej to samé! Popadni tu harpunu, kterou jsi odstřelil, a zachraň tak Pierra s Rogerem!" vykřikl Akihiko ve své potápěčské masce. Jack na nic nečekal a udělal to, co Akihiko. Smrtící paprsky se už tedy vodou nemíhaly. Avšak malá ponorka se jí stále pohybovala. Nejprve narazila do Akihika, kterému to ale příliš neublížilo. Pak se přiblížila k Jackovi a nabrala ho na přední sklo. Jack se naštval. Uviděl, kdo ponorku řídí. Byl to opět ten bizarní muž s vousy rostoucími pouze nad koutky rtů. "Už jsem Vám řekl sbohem, Jacku Owene. Ale klidně Vám ho řeknu ještě jednou," řekl, zatímco se usmíval. Jeho hlas se ve vodě rozlehl díky mikrofonu, který se nacházel nad předním sklem malé ponorky. "Nemám zájem," řekl Jack, vytáhl laserovou pistoli a chystal se přední sklo prostřelit. Zásoba laserů však došla. Ostatní Lovci kryptidů po ponorce pálili, ale lasery se vždy odrazily. Ponorka rychle táhna Jacka pryč, a on jako by byl na přední sklo přilepen. To kvůli rychlosti, kterou se ponorka pohybovala. Jack měl však v rukávu ještě jednu zbraň. Když uviděl, že se z obou boků ponorky vynořují mechanické ruce a blíží se k jeho hlavě, vytáhl z neoprénu diamantový nůž, přesně takový, jako měl u sebe Fahad, a s řevem prorazil přední sklo. Výraz muže, který ponorku řídil, se náhle změnil. Jeho obličej byl náhle poznamenán zděšením. Do ponorky pronikala voda. Jack konečně odplaval, zatímco se stroj doslova rozkládal na dně jezera. Teď už Lovcům kryptidů nebránilo nic v tom, aby doplavali ke břehu. Za několik desítek minut se ocitli tam, kde před několika hodinami jejich potápění začalo. Bylo na čase, pomalu už jim docházel kyslík. Od té doby, kdy z podvodní základny unikli, neviděli jediného dráčka. Vydali se do hotelu a zavřeli se do svých pokojů. Až druhého dne se setkali, aniž by o celé akci s někým jiným hovořili. Sešli se v Jackově pokoji. Šest lidí oblečených v černých spandexových oděvech sedělo na pohovce a židlích kolem kulatého dřevěného stolku uprostřed luxusního apartmánu. "Tajemství jezera Nikaragua je částečně odhaleno," začal Jack, "na dně jezera se nachází podvodní budova, kterou vystavěla nějaká velmi technicky vyspělá společnost. Muž s neobvyklým knírem ji vede. Dal jsem si tu práci a během včerejšího večera jsem si ho vyhledal v téhle šikovné databázi." Ukázal malou krabičku s displayem, na němž se ukázal darebův obličej. "Jmenuje se Deylin Nieto. Je to miliardář," řekl. "Počkej, nemají v té databázi chybu? Zemřel před deseti lety!" řekl Pierre, jakmile uviděl datum narození a "datum úmrtí". "Abych řekl pravdu," zazněl opět Jackův hlas, "moc mě to nepřekvapuje. Deylin Nieto oficiálně zahynul, ačkoliv žije a chystá něco nebezpečného... Proto ta budova. Je to podvodní základna, plná robotů a dráčků. Ti dráčci jsou zřejmě naprogramováni k tomu, aby útočili na lidi. Nevím, co jsou ta zvířata zač, zda jsou to kryptidi či člověkem uměle vytvoření živočichové. Jisté ale je, že mají jít po lidech. Proto na ně útočí, proto útočili i na nás. Roboti zřejmě neslouží jen k ochraně té podvodní základny. Mají to být stroje, které budou ničit... Odhalili jsme tedy tajemství jakéhosi smrtícího projektu." "Počkej, tím chceš říct, že ti dráčci mají být něco jako Zhou Lenovi kryptidi. Jako ti, co se vydali do New Yorku?" pousmál se Pierre. "Tak nějak," pokýval hlavou Jack. "Jacku, ty si myslíš, že takoví dráčci jsou pro svět nebezpeční? Že s nimi další šílenec zkusí uskutečnit své zlověstné plány?" zeptala se ho Pauline, když se Jack díval ven z okna na hladinu jezera. "Ti dráčci jsou teprve začátek," odpověděl Jack, "a roboti a všechna ta technologie je další krok. To, co nepozorovaně vzniká na dně tohoto jezera, je tikající bomba." "Tak proč to nenahlásíme?" zeptal se ho Pierre. "Copak máme čekat, až bomba vybuchne?" pokračoval. "Kdybychom to teď nahlásili, spousta lidí by to odnesla životem, a my bychom možná byli mezi nimi. Budeme raději pokračovat v boji proti tomu zločinci. Snad se brzy dozvíme víc," uzavřel celou debatu Jack.


Lovci kryptidů se chystali na odjezd. Rozhodli se, že o tajemných dráčcích zatím nebudou veřejnost nijak informovat. To koneckonců bylo jejich novým pravidlem. Pokud bude nějaký kryptid či jiný tajemný tvor nalezen, bude lepší, když se o tom lidé nedozvědí dříve, než to bude bezpečné. V tomto případě to však bezpečné nebylo... Avšak ještě večer toho dne, kdy měli opustit Granadu, zavolal si Lovce kryptidů na břeh jezera jeden rybář. Jack ochotně přistoupil k jeho loďce, neboť mu rybář svou špatnou angličtinou vysvětlil, že zabil "nějakou příšeru". Jack se jen zamračil, když ve člunu uviděl mrtvého dráčka. "Je Váš," řekl rybář, "a vy zaplatíte." Cena nebyla vysoká. O několik dní později tedy v základně Lovců kryptidů v Londýně proběhla pitva nehybného těla podivuhodného živočicha. "Výsledky jsou jasné," řekla pak Pauline Jackovi, který zrovna popíjel ranní kávu, "to zvíře je umělý lidský výtvor. Základy jeho DNA pocházejí z nějakých ještěrů, nicméně jeho geny byly modifikovány tak, aby vytvořily 'dráčka'." "Je mi tedy jasné, že se ten bizarní Deylin Nieto snaží o něco vážně nebezpečného. Vím, že se s tím opakuju, ale nedochází Vám to?" řekl Jack. Ostatní Lovci kryptidů, unavení po brzkém vstávání, jen pokývali hlavou. Daleko odsud, na dně jezera Nikaragua, se zrovna v lůžku probudil jeden muž. "Otče, jste v pořádku? Věděl jsem, že se z toho dostanete!" vykřikl jakýsi muž, vycházející z temnoty. Deylin Nieto se posadil. "Vše je v pořádku, synu. Co se mi stalo? Co se stalo s Lovci kryptidů?" optal se vysoké postavy stojící napravo od lůžka, umístěného v prostorné kovové místnosti v podvodní budově. "Unikli, otče," řekl skřípavým hlasem, "a vy jste se takřka utopil v rozpadající se ponorce. Opustil jsem základnu a plaval za Vámi. Ty vrtule, kterými jsou mé nohy opatřeny, mi daly rychlost. Topil jste se, omdléval jste, když jsem Vás zachránil." "Synu, ty nemáš jen vrtule," zasmál se zlověstně Dieto, "máš také ostré čepele. Proč jsem ti je vyrobil, když jsem tě navrhnul?" "Abych Vás zbavil Vašich nepřátel, otče," řekla vysoká osoba. Vynořila se z temnoty místnosti. Byl to robustní muž, celý z kovu. "Teď máš příležitost, synu," usmál se ďábelsky Dieto.

První část druhé série Lovců kryptidů je u konce. Je to však teprve začátek série událostí, které šestici hrdinných výzkumníků postihnou...

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (4/5)

26. srpna 2017 v 12:27 | HAAS
Lovci kryptidů je superhrdinský tým, který náš svět chrání před lidmi, jež chtějí využít neuvěřitelných schopností zvířat, které dosud věda nezná. Z výkumné expedice, jejímž cílem bylo zdokumentovat život malých dráčků, kteří údajně napadají rybáře v jezeře Nikaragua, se stal boj o život poté, co se skupina odvážlivců ocitla v tajemné podvodní budově. Jack měl tu čest setkat se s jejím majitelem, bizarně vypadajícím mužem, který má zřejmě s nečekanými návštěvníky velmi nekalé úmysly... Zatímco se ostatní Lovci kryptidů nacházejí ve vězení, Jack je obklopen desítkami dráčků, kteří se k němu pomalu, ale jistě přibližují...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST ČTVRTÁ:
Dráčci pochodovali jako armáda k Jackovi. Vytvořili kolem něj kruh, pískali, řvali, slinili a zlověstně na něj pohlíželi. Jakmile se jeden dostal docela blízko k jeho noze, Jack ho odkopl. Ostatní dráčci se zarazili. Chvíli se na muže dívali, ale pak několik z nich překvapivě hlasitě zařvalo, a už se k němu zase sunuli. Jack však nebyl bezbranný. Mohl vyzkoušet celou řadu způsobů, jak je alespoň zastavit a prodloužit si život o několik cenných minut, během nichž by pak mohl zjistit, jak z místnosti zmizet. Nejprve zahvízdal. Dráčci se opět zastavili. "Lepší příležitost k vědeckému pokusu s těmito tvory jsem ještě neměl," zašeptal si pro sebe Jack, neboť se dráčci zastavili, což značilo, že mají patrně dobře vyvinutý sluch. Nejspíše ještě nikdy nic takového jako hvízdání neslyšeli. Takřka bez hnutí kolem něj stáli dvacet vteřin. Pak se zase začali blížit. Jacka nepřekvapovalo, že na stěnách místnosti, jež však od něj byly daleko, neboť se nacházel v jejím středu, nejsou žádné výstupky. Nešlo odsud uniknout, ani nikam vylézt. Snad by ale mohl něco vymyslet, kdyby se dostal ke dveřím! Jenže k těm to bylo snad deset metrů, krytých masou těl miniaturních, avšak smrtících kryptidů. Jejich skřeky byly čím dál hlasitější, poněvadž byli dráčci vzrušenější. Teď Jack nepochyboval o tom, že tato zvířata mohou útočit na lidi. Ale proč se to děje? Vysílají je z této podvodní budovy, aby strašili a zabíjeli rybáře? Náhle k Jackovi přiskočila tři zvířata. Jedno z nich se zakouslo do jeho neoprénu. Jack ho opět odkopl, a tak se i dva zbývající vzdálili a opět na něj chvíli hleděli. Asi nečekali takový odpor. Náhle se dveře na druhé straně místnosti otevřely! Jackovi, který už měl namále, se v obličeji objevil úsměv. Ve dveřích stál totiž Akihiko, a navíc s železnou tyčí v ruce! Za ním byli ostatní Lovci kryptidů. Všichni až na Fahada se rozběhli k dráčkům a zaháněli je. Překvapení kryptidi se semknuli u zdi. "Co tady děláte? Jak jste se dostali z toho vězení?" ptal se jich radostně Jack. "Není to dlouhý příběh, tak ti ho vylíčím," řekl Akihiko, "jakmile tě odvedli, probrali jsme se ze spánku. Přišel k nám jeden chlápek a řekl, že tě odvedl na smrt. Zděsili jsme se. Byli jsme spoutáni, ale to neznamená, že jsme byli bezbranní. Fahadovi se podařilo prsty z rukávu vytáhnout malý nožík. Vystřelil z něho diamantovou čepel a přeřezal pouta. Ten chlápek vytáhnul svůj nůž, ale Fahad po něm skočil a diamantovou čepelí jeho zbraň přeřízl vejpůl. Pak ho chytil pod krkem a dovedl až sem. Donutili jsme ho, aby přiložil ruku na ten čtverec vedle dveří, takže se dveře otevřely. A teď jsme tady!" "Přesně tak to bylo," pokýval hlavou Fahad, stále držící úpějícího muže v kukle. Kuklu mu okamžitě strhl. Byl to nějaký středoameričan, nebylo o tom pochyb. "Mimochodem, ta železná tyč," řekl ještě Akihiko, "to je kus těch, ke kterým jsme byli svázánil. Fahad mi ji 'vyrobil'". Hned nato se začal ozývat alarm. "Nepochybuju o tom, že na stropě jsou kamery. Ten, který za všechno může, to určitě viděl. Bude nás chtít zabít. Musíme se odsud dostat!" řekl Jack. Fahad mrštil se zajatcem o zeď. Ten omdlel. Vyběhli ven z kruhovité místnosti a ocitli se na schodišti. Utíkali výš a výš. Bohužel u sebe neměli své laserové zbraně. Jak se však později ukázalo, ty nebyly daleko. Ocitli se v chodbě, podobné těm, kterými už prošli. Stáli tam dva muži a mluvili spolu. Zde se alarm neozýval, tedy zatím. Za dvě vteřiny už začal znít. Nejspíše budovou postupoval spolu s Lovci kryptidů, neustále sledovanými bizarním mužem přes kamery. Dva muži se otočili jen proto, aby od Jacka dostali rány pěstí do obličeje a od Akihika bolestivé rány železnou tyčí do břicha. Jednomu spadl na zem pytel s laserovými pistolemi. "Zdá se, že nám je chtěli ukrást. Větší blbost vymyslet nemohli!" zachechtal se Pierre. Každý už měl svou laserovou pistoli. Teď nebylo problém odpalovat jednotlivé kryty štěrbin a dostávat se do dalších chodeb. Stále však nevěděli, kde jsou. Alarm už k nim přilákal asi dvacet mužů. Všichni měli podivně tvarované pušky. Naráz začali střílet. Lovci kryptidů utíkali, a tak prvních pár paprsků zasáhlo pouze lesklou podlahu chodby. Spálilo ji. To byl důvod k obavám. Od utíkající šestice začaly brzy létat lasery, které ozbrojence odesílaly až na druhou stranu chodby. Po chvíli se už za Lovci kryptidů nehnali. Místo toho se opět objevili roboti. Tentokrát byli jen tři, ale zatarasili Lovcům kryptidů další štěrbinu...


"Střílejte! Musíme je všechny odrovnat dřív, než po nás vůbec vypálí!" zařval Jack. Smršť laserů zkosila dva velké roboty. Avšak ten třetí ještě zasažen nebyl a z jeho ruky náhle vystřelil paprsek. Mířil na Pauline, která mu tentokrát uhnula, zasáhl však Rogera. Nato byl robot zneškodněn Pierrem, Fahadem a Jackem. Akihiko pomohl Rogerovi na nohy. Chvíli se motal, ale paprsek naštěstí nezpůsobil žádné zranění. Když prostřelili štěrbinu, zjistili, že se znovu ocitli v potápěčské místnosti. Na zemi se stále válely jejich přístroje. Okamžitě k nim přiběhli. Z malého rádia umístěného někde na stěně se ozval hlas bizarního majitele podvodní budovy: "Odsud se živí nedostanete. To mi věřte! Cha cha!" Prostřelená štěrbina se opět zacelila. Do místnosti se začala valit voda. "Rychle, přístroje na obličej!" vykřikl Jack. Ale vody stále přibývalo. Naštěstí se všem podařilo nasadit si potápěčskou výstroj. Všem až na Pierra. Bojoval s maskou, kterou si nesprávně nasadil, a tak jí začala protékat voda. Jack a Roger, který se už vzpamatoval, mu s maskou pomáhali. Stále se to však nedařilo. Maska nechtěla na Pierrův obličej dosednout, a když už se to podařilo, vždy jí začala protékat voda. Pierre si zoufal, protože už více než minutu nedýchal. To byl jeho limit, začínal se tedy dusit. Pauline k němu připlula a vytáhla ze své dýchací bomby hadici s dýchacím přístrojem. Byla to náhrada. Jacka ani ostatní předtím nenapadlo Pierrovi takto pomoci. Pierre se díky Pauline konečně nadechl. Mezitím Roger spravil masku. Teď konečně dosedla na Pierrův obličej. Ale stále nebylo vyhráno. Otvory, jež se objevily ve zdi, vpluli do místnosti dráčci. Rychle kolem šestice kroužili. Fahad neváhal a začal po nich pálit. Rychlý a účinný laser okamžitě zasáhl dva dráčky, kteří si útok rozmysleli. Jack připlaval ke štěrbině, kterou se sem původně dostali. Neměl problém s jejím prostřelením. Jeden dráček sice chytl mezi zuby Akihikovu ploutev, ale schytal to laserem. Zvířata tedy dál neútočila. Před podvodní budovou však už stály sloupy s hlavněmi, z nichž šlehal jeden paprsek za druhým. Blokovaly šestici únikovou cestu. Za nimi se navíc objevila malá, moderní ponorka. Bylo to nečekané, z jedné hlavně, která se nacházela na boku ponorky, náhle vystřelila harpuna. Mířila do hrudi vůdce týmu, Jacka!

Jak únik z podvodní budovy dopadne? Přežijí všichni Lovci kryptidů? A zjistí, proč zde byla tato podvodní základna vybudována? Tajemství jezera Nikaragua bude již brzy odhaleno! Ale jak naši přátelé zjistí, nebude všem trablím konec...

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (3/5)

24. srpna 2017 v 11:59 | HAAS
Lovci kryptidů, tedy Jack, Pierre, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad, se vydali do Střední Ameriky, aby odhalili tajemství podivných dráčků, kteří vylézají z jezera Nikaragua a údajně také napadají místní rybáře. Dráčky samotné se Lovcům kryptidů podařilo najít. Hned nato však zjistili, že dráčci mizí v jakési podivné podvodní základně, která se nachází na dně jezera. Překonali nebezpečí, které představovaly automaticky se vysunující zbraně sloužící k odrážení vetřelců, a povedlo se jim dostat se dovnitř. Netuší však, že se tak ocitají v pasti...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST TŘETÍ:
Když už za sebou měli půlku dlouhé chodby, ozval se skřípavý zvuk. Pierre se podíval nalevo a uviděl, jak se z asi dvacet metrů vzdálené zdi vysouvají dveře. Pauline se zase otočila napravo a uviděla to samé. Jack a ostatní pohlédli dopředu. Uzavřená štěrbina, tedy kruhovité dveře, ke kterým mířili, se náhle otevřela. To, co vyšlo ze všech těch otvorů, předčilo jejich očekávání. Byli to asi dva metry vysocí, černo-červení roboti. Nebylo pochyb o tom, že slouží k ochraně základny. Nejspíše se aktivovali, protože se jim při chůzi rozsvítily oči. Žlutá světla pronikala do očí Lovců kryptidů, kteří byli výjevem překvapeni. Nebyli zde však tři roboti, bylo jich mnohem víc. Všemi dveřmi jich k lidem pochodovalo snad dvacet. "Připravte se na střelbu," řekl Jack. Namířil laserovou pistolí na robota, který se tři metry před ním zastavil. Předpažil ruku, rozevřel prsty a odhalil tak světlé kolečko ve své dlani. Z něj vyšlehl paprsek. Jack vystřelil. Laser se střetl s paprskem a odrazil ho k robotovi. Stroj vybuchl. Ostatní Lovci kryptidů začali střílet na další robotické útočníky. Brzy však zjistili, že ačkoliv se jejich zbraně nevyrovnají ničemu, co dosud v této podvodní budově viděli, roboti jsou přece jen v přesile. Silný paprsek brzy zasáhl Pierra, který odletěl o dva metry dál. Prudce narazil na zeď. Jack k němu utíkal, aby mu pomohl, ale postavil se mezi ně další robot. Teď byla řada na Pauline. Vystřelila z laserové pistole. Zasáhla hruď robota, jenž padl k zemi. Ještě předtím však zasvítily jeho oči. Z poničené hrudi jako blesk vyšlehl paprsek mnohem mohutnější, který zasáhl Pauline. Ta naštěstí narazila do Akihika, takže pád nebyl tak tvrdý. Ostatní roboti se na chvíli zastavili. Jack pomohl Pierrovi se posadit. "Mám pocit, jako by do mě uhodil blesk," sípal Pierre. "Lidi, všimli jste si toho, že se všichni roboti přestali hýbat? Teď jim dokonce zhasly oči!" vykřikl Fahad. "Nevím, co to znamená, ale jedno je jasný, lidi. Musíme pokračovat! Štěrbina je otevřená, tak rychle poběžte za mnou!" zavelel Jack. Pierre i Pauline se drželi pozadu a Fahad je kontroloval. Jack, Akihiko a Roger tedy běželi napřed. Za štěrbinou se nacházela další chodba, obdobně dlouhá. Rychle jí proběhli. Tentokrát si však Jack všiml kamer nastražených v rozích chodby. "Je to jasné, někdo nás sleduje," řekl svým druhům. Lasery prostřelili další štěrbinu. Vešli do nějaké místnosti. Byla prostorná, všechno, včetně podlahy a stropu, se zde kovově lesklo. Ze stěny náhle vyletěl ozubený disk. Letěl přímo na Akihika. Jack skočil na svého přítele a včas ho srazil k zemi. Ozubený disk se zarazil v kovové podlaze. Roger vytáhl svou pistoli. Vzápětí se totiž ze stěny vysunula čtyřhlavňová puška. Vystřelila. Roger byl rychlejší, a tak se laser opět střetl s bolestnými paprsky. Puška vyletěla do vzduchu, když do ní laser napálil. Pierre a Pauline se mezitím trochu protáhli a hned jim bylo lépe. Spolu s Fahadem došli za svými přáteli. Teprve potom se prostřelená štěrbina zase uzavřela novým krytem. Šestice Lovců kryptidů teď byla v jakémsi zajetí. "Jedno nechápu. Proč ti roboti ztuhli a dali nám možnost běžet dál? Musí přece tuto budovu chránit!" řekl Pierre. "Myslím," podíval se na něj Jack, "myslím, že nás někdo sledoval přes kamery, jež se nacházely v chodbě. Asi si řekl, že robotům nemáme stát za tu námahu. Proto je vypnul. Možná je tu celá řada lidí." "Počkej, já myslel, že tady budou mimozemšťani," zasmál se Pierre. "Zbláznil ses?" řekl Akihiko poté, co k němu schválně přiblížil svůj obličej. "Ticho!" zvolal Jack. "Slyšíte to syčení?" zeptal se ostatních. Skutečně, znělo to, jako by odněkud unikal plyn. Hned nato se všichni zapotáceli. Z malých, sotva rozpoznatelných trubiček, které se vysunuly ze zdi podobně jako předtím ozubený disk a čtyřhlavňová puška, vycházel omamný plyn. Jack chvíli držel dech a se zděšením pozoroval, jak jeho přátelé upadají do spánku. Už se mu také klížily oči, chtě nechtě začínal lapat po dechu a vdechoval tak ten ohavný, štípavý a uspávající zápach. V poslední chvíli, kdy ještě bděl, uviděl, jak se obrovské čtvercové dveře na druhé straně místnosti otevřely. Procházelo jimi několik osob vybavených plynovými maskami. Když uviděli muže, který stál nad ležícími, běželi k němu. Jedna z těch osob držela samopal a obrátila jeho pažbu k Jackově hlavě. Ten sahal po laserové pistoli, ale dříve, než vůbec mohl dostat ránu do hlavy, usnul. Už jen cítil, jak ho pár rukou popadl za paže a táhne ho pryč. Bojoval sám se sebou, snažil se otevřít oči, ale marně. Za chvíli už nevnímal nic.


Když se probudil, byl spoutaný. Bolela ho hlava a chvíli viděl rozmazaně. Po chvíli se to však uklidnilo a on zpozoroval, že se snad nachází v podpalubí. Podbalubí? Spíše šlo o další místnost v té podivné budově. Nacházel se mezi dvěma kovovými tyčemi. Zezadu byly k jedné přivázány jeho ruce, zepředu nohy. Elastická hmota, která jeho končetiny svazovala, měla oranžovou barvu. Díval se kolem sebe. Ostatní Lovci kryptidů byli spoutáni napravo od něj. Místnost byla dlouhá, a jednoho od druhého dělily asi tři metry. Náhle se dveře nalevo od Jacka otevřely. Objevil se v nich muž v černé kukle. Řekl něco španělsky. "Promiňte, ale já španělsky nemluvím. Co takhle angličtina?" řekl Jack. "Půjdete se mnou," řekl jednoduše muž v kukle. Vytáhl z lesklého opasku nůž a přetrhl elastická a přesto silná pouta. Nožem pak mířil na Jackova záda a nutil ho jít. Stěny i strop se opět kovově leskly, všechno zde bylo tak podivné! Šli po moderních schodech, až se dostali ke kruhovým dveřím. Maskovaný muž k nim přistoupil, sundal si černou rukavici a přitiskl levou ruku na malý čtverec vedle nich. Dveře se rázem otevřely. Přímo do nich vkopl Jacka. Pak se dveře zavřely. "Hahaha!" ozývalo ze zpoza stolu tvaru kvádru. Jack se postavil a opatrně k němu šel. Za stolem se nacházelo křeslo, a v něm někdo seděl, jenže byl k Jackovi otočen zády. Jakmile Jack přistoupil jen na pár kroků ke stolu, křeslo se prudce obrátilo. Seděl v něm podivný, malý, zlověstně se smějící muž s podivně upraveným knírem. Vousy mu rostly pouze nad koutky rtů, nikoliv pod nosem. Jeho zubatá pusa nevěstila nic dobrého. "Kdo jste?" zeptal se Jacka. "Jsem Jack Owen, a patřím k Lovcům kryptidů," řekl nebojácný Angličan. "A proč se po mé základně proháníte v neoprénech?" uchechtl se muž. "Chtěli jsme to zde prozkoumat. Omlouvám se za škody, jež jsme Vám možná způsobili, ale..." odpověděl Jack, ale muž jej přerušil: "O to si nedělejte starosti. Peněz máme dost." "V pořádku," usmál se Jack, "jen jsme prostě chtěli vědět, jak je to s těmi dráčky. Jsme tu na expedici a snažíme se o nich něco zjistit. Zda je to nový druh zvířete či nějaký mutant... Viděli jsme je vplouvat sem. Co jsou zač? A co je zač tahle budova?" Muž v křesle se rozesmál. "Mluvíte ke mně jako bych Vám měl odhalit všechny taje světa!" řehtal se. Jack tedy nasadil jiný tón. "Řekněte mi, proč jste nás uvěznili," řekl vážně a podíval se muži do očí tak pronikavě, že se na chvíli přestal smát. "No proč asi? Protože jste právě odhalili naše tajemství. To ale nikdy nemělo být odhaleno. Takže sbohem, milý Jacku Owene," zasupěl muž v křesle. Stiskl nějaké tlačítko na stole. Křeslo i stůl se začaly přesouvat do nižší místnosti. Jack měl sto chutí proskočit otvorem, který se v podlaze na chvíli objevil, avšak věděl, že by se jen zabil. Místnost byla v minutě prázdná. Ale jak Jack věděl, v této budově není nic takové, jak se zdá. Ve stěnách se náhle objevily jakési dveře, ty se automaticky otevíraly a na Jacka mířily desítky vodních dráčků. Z jejich otevřených čelistí plných zubů pokrytých lepkavými slinami šla hrůza. Jack u sebe neměl žádnou zbraň. Pouze sledoval, jak po něm ty příšery jdou. Bylo mu jasné, že ten muž, který pravděpodobně podvodní budovu z jemu dosud neznámého důvodu vlastní a "chová" v ní tyto dráčky a nebezpečné roboty, se chce Lovců kryptidů zbavit...

Ale proč? A kdo vůbec je ten muž? Jakto, že si na dně jezera Nikaragua postavil podvodní základnu plnou nebezpečí? Stane se tato základna hrobem Lovců kryptidů, nebo naši přátelé uniknou? Ať už to bude jakkoliv, záhada jezera Nikaragua stále není vyřešena, takže naši přátelé musí bojovat za její odhalení!

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (2/5)

21. srpna 2017 v 14:32 | HAAS
Před dvěma dny jsem začal psát druhou sérii Lovců kryptidů. V první části dílu s názvem "Záhada v jezeře Nikaragua" jsme se seznámili s novou verzí Lovců kryptidů. Superhrdinský tým zamířil do středoamerické Nikaragui, a na pobřeží stejnojmenného jezera začal pátrat po podivných dráčcích. Zatím netuší, že zde nejde pouze o kryptidy, ale o velké nebezpečí, kterému Lovci kryptidů budou muset čelit!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST DRUHÁ:
Odpoledne zpoza našedlých mraků vysvitlo slunce a ozářilo celé jezero. Voda se třpytila kam až oko dohlédlo. Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Roger a Fahad byli už připraveni k ponoru. Všichni byli vybaveni speciálními maskami s miniaturními vysílačkami, díky nimž se mohli vzájemně dorozumívat jako na souši. Každý měl také přístroj s mapou, díky čemuž nehrozila ztráta jediného člena týmu. A konečně byli vybaveni pistolemi, jež jsou schopny vysílat laser i pod vodou. Ty měli užít pouze v případě nutnosti, například kdyby tajemní dráčci na někoho z týmu zaútočili. Ponořili se. Světlo baterek pronikalo vodou až na dno. "OK, teď se všichni dáme směrem na jih. Poplujte za mnou!" nařídil Jack. Voda nebyla úplně čistá, ale množství světel, jež ji proráželo, zaručovalo dobré vidění vpřed. Po pěti minutách strávených ve vodě se Pierre, sloužící ve skupině potápěčů jako zadák, prudce otočil. "Lidi, měl jsem pocit, že se za mnou něco pohnulo!" vykřikl. Ostatní se otočili. Viditelnost ve vodě za Pierrem byla dobrá, avšak žádný tvor jí neproplouval. Světla se míhala ze strany na stranu. Nic. "Dobře, Pierre, čas od času se otoč a přesvědč se, zda za námi něco není. Jsem si vcelku jistý, že za tebou mohl být ten tajuplný tvor," řekl Jack. Sotva však potápěči uplavali dvacet metrů, přímo pod nimi se objevila skupinka velkých paryb. "Anebo taky nemusel, Jacku," řekl Akihiko, "klidně to mohl být jeden ze žraloků." Lovecká smečka žraloků bělavých, jediných sladkovodních žraloků na světě a vědecky dobře prozkoumaných obyvatel jezera Nikaragua, sledovala skupinu lidí. "Žraloků se nebojte, vždyť víte, že na lidi pro potravu neútočí. Kdyby byl nějaký zvědavý a kousl Vás proto, že si Vás chce ohmatat, uštědřete mu jemnou ránu laserem do čenichu. Trošku ho to zapálí, ale příště si to už rozmyslí a nebude Vás obtěžovat!" informoval ostatní Lovce kryptidů Jack. Žraloci o lidi jevili zájem, pochopitelně jen ze zvědavosti. Pak ale Pauline vykřikla, až se všichni lekli. Tak hlasitý ten výkřik skrze vysílačku byl. "Hele, nemusíš takhle vřískat," zlobil se humorně Pierre, "stačí vykřiknout: 'Pomoc, kousl mě žralok, hrdinové, zachraňte mě'!" Jako naschvál vteřinu nato vysokým, takřka dívčím hlasem zavřískal i Pierre. Cítil, jak se něco dotklo jeho potápěčských ploutví. Žralok to nebyl, ti se drželi za lidmi. Ale pod sebou ve vodě také nic nespatřil! Pak Roger posvítil na neuvěřitelně rychle plujícího živočicha. Proplul přímo kolem něj. Ve světle baterky se jen mihla oranžovo-růžová barva a ploutevní lem na malé, skoro kulaté hlavičce. "To je on! Dráček!" zvolal Roger. Potápěči přestali postupovat dál. Volně se teď vznášeli ve vodě na jednom místě, zatímco kolem nich kroužil jeden, pak dva, pak tři, a nakonec celá skupinka takových dráčků! "Co to dělají? Krouží kolem nás, jako by nás vítali," řekl Akihiko. "Ne, kámo, chtějí si tě dát k večeři," zasmál se Fahad. "O večeři bych moc nevtipkoval, pánové," vložil se do rozhovoru Jack, "protože oni se v kruzích stále víc přibližují k nám. A..." Větu nedořekl. Jeden z dráčků ho mocně kousl do ruky. Jack bez jediného výkřiku popadl svou laserovou pistoli a stiskl spoušť. Poděšený dráček byl laserem odeslán kamsi do temných hlubin jezera. Ostatní zvířata se Jackovy reakce na útok také polekala. Kruh se rozpustil a dráčci odplavali na všechny strany. Pierre i Pauline to celé natáčeli, takže hned měli dostatek záběrů potřebných k výzkumu. Jakmile se po chvilce všichni uklidnili, řekl Jack: "Všimli jste si, jak je tu voda čistá? Nepotřebujeme ani baterky. Vypněte je! Mám takový pocit, že je tu dost světla, umělého světla." Na jeho povel tedy všichni vypnuli své svítilny. Dali se za Jackem, který plaval ke zdroji toho světla. Museli se ponořit ještě hlouběji. A pak to uviděli. Zatajil se jim dech, když spatřili podivný objekt na dně jezera. Byla to jakási podvodní budova překvapivé velikosti! "Co je tohle zač?" zeptal se Pierre. "Teď jsi mě dostal. Na tuhle otázku neznám odpověď," odvětil Jack. Pauline je upozornila na několik dráčků kroužících kolem té podivné podvodní základny. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít. Dívali se na ten výjev jako na scénu z vědecko-fantastického filmu, a nepřemýšleli, proč se to všechno děje. Jen Jack ve všem viděl spojitosti. A jakmile se jakási velká štěrbina v podvodní budově otevřela a dráčci do ní naráz vplavali pár vteřin předtím, než se zase zavřela, měl už jasno. "Ti dráčci pocházejí z té budovy," řekl, "musíme ji prozkoumat!" "Počkej, Jacku," zastavil ho Roger, "jak se tu ta budova vůbec vzala? Vypadá to jako nějaká základna mimozemšťanů, a přitom se nachází v jezeře, jehož břehy jsou obývány lidmi! Nemůže to být nebezpečné, kámo?" "Může," pokýval hlavou Jack, "ale my máme v bombách kyslík ještě na dvě hodiny, tak to pojďme prozkoumat!" Připlavali k mimozemsky vzhlížející základně. V tu chvíli byli překvapeni...


Dno jezera se začalo otřásat. Jeho tvrdost neodolala dvěma mocným kovovým sloupům, jež se z něj automaticky vysunuly. Z jejich vršků se vysunuly hlavně, z nichž vystřelily dva žluté paprsky. Potápěči jimi byli zaskočeni, ale smrtícím ranám uhnuli. Hlavně zbraní se za nimi otáčely, zatímco se Lovci kryptidů snažili doplavat k základně. Jack po jednom ze sloupů vystřelil. Zaradoval se, když zjistil, že laser urval jednu hlaveň. To jen dokazovalo, že si na tuto misi vzali dobré zbraně. Otočil se, aby zneškodnil další automaticky střílející hlaveň, jenže z té už vycházel další paprsek. Prudce se vodou blížil k němu, Jack však přesto vystřelil. Laser se s paprskem střetl a odrazil ho. Hlaveň tak byla zasažena jak laserem, tak odvráceným paprskem. Rozletěla se na kusy. Sloupy se však zatáhly pod dno. V této chvíli se už ostatní potápěči nacházeli u jedné z uzavřených štěrbin, vedoucí do budovy. Pierre se krytu zlehka dotkl, ovšem hned nato sebou trhl. "Šíleně to pálí! I přes rukavice!" řekl. "Střílíme, všichni. Musíme ten kryt prorazit!" poručil Jack. Ty "dveře" nedokázaly nápor laserů vydržet. Lovci kryptidů vplavali dovnitř. Nacházeli se v komoře, která snad sloužila potápěčům. Náhle se zarazili. Jejich sluch je upozornil, že se štěrbina znovu uzavřela. Překryl ji nový uzávěr. Byli teď uzavřeni v té podivné základně. Deset vteřin poté se začala voda z komory odčerpávat. Netrvalo ani tři minuty, a byla pryč. Sundali si své potápěčské masky a začali dýchat čistý vzduch, vcházející do komory s pomocí klimatizace. "Co má tohle znamenat?" ptali se všichni zároveň, jen Jack mlčel a komoru si prohlížel. Jeho bystré oči se snažily prozkoumat vše do nejmenšího detailu. Samozřejmě mu neušlo několik dalších štěrbin, lemujících druhou část místnosti. I ty byly zakryty. Schválně k jedné došel a dotkl se jí. Vykřikl bolestí. I tato štěrbina byla jaksi "horká" na dotyk, tak jako ta venku, o kterou se "spálil" Pierre. "Tak, co teď, Jacku? Jsme zavřeni v nějakém jezerním hotelu a nevíme, jak pryč! Ani nevíme, kdo je majitelem!" řekl Pierre. "Zase střílíme! Prorazíme tuhle štěrbinu! Už jsme se přesvědčili, že zdejší technologie naše lasery neunesou. Tak jimi nešetřeme!" zavelel opět Jack. Jakmile byl kryt štěrbiny proražen, ocitla se výzkumnická šestka v podlouhlé, bílé chodbě. Kromě světel na stropě vysokém čtyři metry zde nic nebylo. Chodba se táhla až k další štěrbině. Podle Jacka k ní měli dojít a také ji prorazit. V těchto chvílích je však pomocí malých kamer umístěných jak v potápěčské komoře, tak v chodbě, sledoval pár zlověstných očí.

Co je zač ta budova, která se nachází na dně jezera Nikaragua? Proč do ní vplouvají vodní dráčci? A kdo Lovce kryptidů sleduje, zatímco se oni snaží přijít celé záhadě na kloub? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (1/5)

19. srpna 2017 v 10:42 | HAAS
Jen co skončil příběh Útěk před časem, jenž byl posledním ze série o Džungli času, už se zde objevuje příběh nový. Slíbil jsem, že se Lovci kryptidů vrátí s druhou sérií ve druhé polovině srpna, a svůj slib jsem dodržel... Doufám, že se Vám druhá série příběhů o Lovcích kryptidů bude líbit. S poslední částí první série, Svět před záhubou, se děj posunul dál. Nyní už nepůjde jen o hledání tajuplných, vědě neznámých zvířat. Lovci kryptidů, tedy Jack Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkins, Akihiko Yukimura, Roger Neill a Fahad Ghazalli, budou muset čelit nebezpečím, jež hrozí nejen podivuhodným zvířatům, ale také samotným lidem... Druhá řada příběhů bude mnohem akčnější než první. Avšak čeho konkrétně se v ní dočkáme, to prozradit nemohu... Snad si ji však oblíbíte...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PRVNÍ:
Do ponuré, pouze blikajícími světly matně osvětlené budovy vstoupil mladík. V pravé ruce pevně svíral pistoli a otáčel se z jedné strany na druhou. Jako by se v té temnotě snažil zahlédnout blížící se nebezpečí. Těžce vydechoval, byl pln strachu. Když se ujistil, že jej zrovna nikdo nepozoruje, utíkal ke schodům. Vyběhl do prvního patra domu. Chvíli stál a tiše naslouchal větru, který si pohrával s otevřeným oknem na chodbě. Mladík zatnul zuby a chodbou proběhl, až se ocitl u dveří, jež jemně odstrčil. Stál nyní v prostorné místnosti. Nic zde nebylo. Viděl zde jen dvě postavy. Jedna se choulila v rohu, rukama si chránila obličej a očekávala smrt. Ta druhá se ďábelsky smála a mířila na ni pistolí. "Ne! Nechte ji být!!!" řval ten mladík, Pierre Leroy, a utíkal k dívce, které zbývaly vteřiny života. Vrah vystřelil a dívka sebou škubla. Zemřela. Pierre se na vraha vrhl, a pohlédl do jeho úděsného obličeje. Byl to Sam Weber, a odporně se usmíval. "Ne!!! Sabine, ne!!! Ne!!!" řval Pierre. Někdo se ho dotkl. Pierre se probudil, odhodil peřinu a prudce se posadil v posteli. "Pierre, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivým, avšak klidným hlasem hladce oholený, černovlasý muž, Jack Owen. Pierre se podíval na svého kamaráda a chytil se za čelo. "Jo, jsem v pohodě," pokýval pomalu hlavou. "Slyšeli jsme, jak křičíš. Museli jsme se sem podívat," řekl Jack. Ve dveřích stáli ostatní Lovci kryptidů; Pauline, Akihiko, Roger a Fahad. Všichni se přišli podívat za Pierrem do pokoje. "Zdálo se mi o Sabine... Zdálo se mi, jak ji ten proradný vrahoun zastřelil... Tentokrát to bylo v nějakém domě... Pokaždé je to jinde... Ale vrací se mi to..." řekl těžce Pierre, drže se stále za čelo. "To už je potřetí tento týden," zněla Jackova slova. "Všechno je v pořádku, Pierre," usmála se na něj Pauline. "Zkus zase usnout, kamaráde," řekl Jack, také se usmál a pak s ostatními z pokoje odešel. Kdo ví, co se Pierrovi honilo hlavou. Jisté však bylo, že na smrt své sestry, které nedokázal zabránit, neustále myslí, a to vše se mu vrací v nočních můrách... Od událostí v New Yorku uběhly dva měsíce. Mnohé se změnilo. Už tu nebyl žádný Zhou Len, který by se snažil kazit Lovcům kryptidů jejich výpravy a ovládnout svět. Lovci kryptidů jej porazili, a to byl pro ně nový začátek. Kromě Pierra, jenž stále hořce vzpomínal na svou zesnulou sestru, všichni mysleli na nová možná nebezpečí. Stal se z nich vysoce specializovaný tým, který si nemůže dovolit něco ztratit. A proto se z obyčejného domku na kraji Londýna stala technologicky vyspělá základna. Akihiko a Fahad do ní nainstalovali velké množství laserových i elektrických zbraní, jež v případě nutnosti měly základnu ubránit. Po Zhou Lenově smrti se dalo očekávat, že do základny již žádný kryptid nevnikne. Přesto byli Lovci kryptidů opatrní. V suterénu budovy cvičili se zbraněmi a tak se ze všech brzy stali odborníci na boj zblízka. V základně teď trávili takřka veškerý svůj čas. Jejich pracovny se proměnily na pokoje, v nichž přespávali. Jack dokonce prodal svůj starý byt a kompletně se přestěhoval do základny. To znamenalo, že v době, kdy nebyli na misi, byl v základně alespoň jeden z Lovců kryptidů. Pokud byli v "práci", zahodili své civilní oblečení a nosili černé spandexové kostýmy s nápisem "Lovci kryptidů". Tyto kostýmy se také více hodily na výpravy do nehostinných prostředí, ať už to byly pouště či pralesy, tak městské ulice... Poté, co zachránili New York před zkázou, se vydali ještě na jednu výpravu do Arizony za dvounohými ještěry, ale ta byla neúspěšná. Nyní se tedy chystali na další dobrodružství. Roger Neill, bývalý kanadský agent a Jackův dobrý kamarád, učinil výzkum ohledně jezera Nikaragua ve stejnojmenném středoamerickém státě. Právě tam se měla soustředit další cesta...


Podle všech informací se na březích jezera Nikaragua objevovala podivná růžovo-oranžová stvoření, jež časně zrána vylézala z vody a děsila místní rybáře. Někteří si dovolili rybáře kárat za to, že jsou to pouze povídačky, a že ve skutečnosti se jedná o žraloky bělavé, kteří v jezeře Nikaragua žijí. Roger však nashromáždil množství údajných fotografií tajemného tvora, z nichž se dalo usuzovat, že jde o plaza. Nejkvalitnější fotografie byla sice pořízena z dálky a byla navíc rozmazaná, stále z ní však šlo poznat, že zvíře má na hlavě jakýsi hřebínek. Ve srovnání s okolní vegetací to byl malý tvor. Pauline mu začala říkat "dráček", a ostatní se rychle přidali... Po příletu do země se z města Managua, jež je hlavním městem Nikaragui, vydali na jihovýchod, přímo k jezeru. Usídlili se v městečku Granada na pobřeží největšího středoamerického jezera. Setkali se zde s rybářem Sebastiánem Mateem. Za teplého odpoledne, během něhož se na obloze nakupily šedé mraky kontrastující s tropickou vegetací při břehu jezera, je Sebastián Mateo zavedl až k vodě. "Takže tady jste viděl toho dráčka?" zeptal se Jack rybáře. "Ano, člověku by sahal asi po kolena, byl růžovo-oranžový a vydával z hrdla hrozné skřeky. Mí kolegové tvrdí, že jednoho rybáře dva takoví netvoři chytili za nohy a okousali mu z nich všechny prsty, ale já tomu nevěřím, a ani neznám toho rybáře, kterému se to údajně mělo stát," zněla odpověď. Mateo však o tajemných kryptidech více nevěděl. Pierre, Akihiko a Fahad začali zkoumat okolí břehu, ale kromě stop leguánů nebo ptáků zde nenašli žádná další vodítka k existenci tajuplného dráčka. Pauline a Roger během následujícího dne kontaktovali další rybáře, kteří mluvili o dráčkovi s velkým zděšením. Prý žije v jezeře. Tolik jim bylo řečeno, nic víc. Když se o tom dozvěděl Jack, napadlo ho, že by jezero Nikaragua stálo za průzkum. "Objednal jsem nám potápěcí přístroje," řekl při ranní poradě v hotelu, upravuje si mezitím rukáv svého spandexového oděvu, "a to znamená, jak jste jistě pochopili, že se do jezera ponoříme. Pokud dráčci žijí pod vodou, pak je asi budeme moci důkladně prozkoumat pouze tam." "Jezero je rozlehlé, Jacku," zatvářil se trochu rozpačitě Roger, "zabírá území o 8264 čtverečních kilometrech. Dráčků může být třeba pár desítek. Myslíš, že je nalezneme? Máme se rozdělit?" "Ne," usmál se na něj přátelsky Jack, "budeme se potápět jako tým, a zůstaneme při pobřeží. Pokud dráčci vylézají právě na tento břeh, pak jsem přesvědčen, že si s nimi doslova zaplaveme právě zde. Po obědě Vás očekávám na břehu. Bude tam všechno vybavení."

Co jsou vlastně zač ti podivní dráčci? Představují pro člověka nebezpečí? A odkud se tak náhle vzali? Vždyť ještě před nedávnem se o dráčcích z jezera Nikaragua vůbec nemluvilo! Lovci kryptidů musí této záhadě přijít na kloub!

Útěk před časem-část 8.

15. srpna 2017 v 10:52 | HAAS
Série o Džungli času končí. V prvním příběhu, Džungle času, jsme se seznámili s ambiciózním výzkumným projektem v panamské džungli, který nakonec stál mnoho životů. George McCann, paleontolog, jenž za ním stál, se rozhodl, že rezervace obývaná prehistorickými živočichy bude ponechána svému osudu. O deset let později, v příběhu Zpět do Džungle času, byl přesvědčen k tomu, aby provázel filmařskou expedici, jejímž cílem bylo natočit dinosaury žijící v rezervaci. Jak ukázal příběh George McCann ztracen v čase, výsledek byl děsivý. George a jeho dva přátelé zůstali ztraceni v minulosti, a George potkal zvláště nešťastný osud, když se nakonec ztratil v budoucím světě. A nyní Útěk před časem ukázal, že přežil, byl osvobozen americkými vojáky a nyní s nimi spolupracuje na vyřešení celého problému. Stroj času byl zničen lidskýma rukama, ale podle Fernanda to nestačí. Musí být zneškodněn samotným časem, a vložen do časové smyčky, aby se časové průchody přestaly otevírat. Doběhnou naši přátelé do cíle?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 8.:
Tmavou nocí uprostřed panamského pralesa pronikalo několik světel. V jejich záři se rýsovaly obrovské listy tropických rostlin, houby všech barev a žáby, zpívající svou noční píseň v jejich blízkosti. George, Fernando, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci procházeli lesem a přitom neustále bedlivě sledovali své okolí. Konečně se zastavili. Stál před nimi obrovský kovový plot. V něm se nacházela obrovská mezera, kterou zde vytvořil Allosaurus, když odsud unikl. Byli u Džungle času. George začal vzpomínat na všechno, co ho v souvislosti s tímto tajemným místem potkalo. Vzpomněl si na začátky celého projektu, na únik zvířat, bitvu s Giganotosaurem v nedaleké vesnici, i na nabídku filmaře Iana Palmera, který ho přesvědčil, aby se sem vrátil. Teď se ukazuje, že v Džungli času se nachází nebezpečný stroj času, kvůli němuž může být časem napácháno mnoho škody. Časové smyčky se přestanou objevovat jen tehdy, když bude stroj času jednou z nich roztrhán a pohlcen. Taková smyčka se objevila v Kostarice, a nyní bylo cílem získat ztracený stroj času a přenést ho k ní. "Tak, jdeme!" vytrhl George z přemýšlení Dwayne. Všichni naráz prostoupili mezerou v plotě a ocitli se v Džungli času. Pomalu pochodovali vpřed a míjeli staré budovy porostlé vegetací. "Rozdělíme se podle plánu. Já běžím s Fernandem, vy to se třemi vojáky vezmete oklikou, Stanley, Joe a další dva budou utíkat podél ohrady. Bude-li nám přát štěstí, setkáme se u stroje času! Utíkáme!!!" zavelel George. Nato se všichni rozběhli. Utíkali tou podivnou, kouzelnou a tajemnou divočinou. Odevšad se ozývaly tajemné zvuky, houkání zvířat, která žádný člověk nikdy neměl spatřit. George a Fernando se vrhli do houštin a drželi se poblíž poničené cesty. Každou chvíli se mezi stromy něco míhalo. "Jdou po nás, Georgi! Proboha, jdou po nás!!!" řval Fernando. Oba se v běhu otočili a spatřili tři Dilophosaury, staré známé. Hnali se za lidmi obrovskou rychlostí. George s Fernandem různě kličkovali, oddělili se od sebe a jeden od druhého běžel ve vzdálenosti tak deseti metrů. Přitom stříleli na sebevědomé Dilophosaury. Jen doufali, že do hlavní budovy doběhnou včas. Stanley a Joe byli také pronásledováni těmito dravci, včetně velké samice, která byla matkou všech. Spolu s jedním svým potomkem se za nimi hnala. Jeden Dilophosaurus chytil mezi zuby řvoucího vojáka a ve chvíli mu utrhl ruku. Druhý se otočil, aby zvíře zastřelil, ale hladová matka mu už v tu chvíli trhala hlavu, ze které se ještě ozýval křik. Oba predátoři začali hltat krev svých obětí. Stanley a Joe uslyšeli strašné skřeky. Zastavili se vedle starého skladu zbraní. Měsíc v úplňku odrážel na hnědé půdě tři hrůzu nahánějící stíny. Byli to Deinonychové. Rozběhli se proti Stanleymu a Joeovi. Muži se rychle zavřeli ve skladu. Zabarikádovali dveře velkou krabicí. "To je teda arzenál," zašeptal zlověstně Joe. Vzal do ruky starý samopal a prohlédl si ho. "Nemáš svých zbraní dost?" zeptal se ho Stanley. "To mám," usmál se Joe. Přiblížil se zezadu ke Stanleymu, jenž stál přímo za krabicí a očekával, že Deinonychové nechráněnou část dveří brzy prorazí. Joe vytáhl z opasku nůž. "Neříkal jsi, že si popovídáme?" zašeptal mu přímo do ucha Joe. "Ty seš blázen. Faktickej blázen," zasupěl Stanley. "Teď tady můžeme oba chcípnout a ty chceš ještě bojovat? Zapomeň na to!" pokračoval. Joe se zlověstně rozesmál: "Já myslel, že si to chceš se mnou vyřídit, jizváči." Stanley se pomalu otočil. Joe mířil nožem přímo na jeho krk. "Nechme to na jindy," řekl Stanley. Deinonychové se dobývali dovnitř. Dráp jednoho z nich pronikl dřevěnými dveřmi, a jak jím dinosaurus trhl, část jich vylomil. "Tak fajn, jak chceš," zamračil se Joe. "Je mi jedno, že jsi mě kdysi škrábl na čele a já skoro zemřel. Teď jsme kolegové, ať chceš nebo nechceš, a zřejmě společně zemřeme!" zněla Stanleyho slova. Jeden Deinonychus prorazil dveře. Jeho řev jejich rozhovor přerušil. Oba stříleli ze svých samopalů, ovšem Deinonychus uhýbal, a když ho konečně Joe zasáhl do stehna, sám pocítil strašnou bolest v krku. Stanley, stojící jen dva metry nalevo od něj, vykřikl hrůzou. Za Joem stál Deinonychus a svými zuby mu zaživa páral krk. Stanley po zvířeti vystřelil. Dinosaura to však neznepokojilo. Muž pohlédl na strop. Uviděl tam světlík, kterým sem Deinonychus pronikl. A hned nato světlíkem proskočil ten třetí. Dopadl na Stanleyho, který si při pádu přerazil záda. Začal mu rvát hlavu od krku svými zuby, zatímco byl drápy zaťat v jeho břiše. Ve skladu a jeho okolí nastala nechutná hostina pravěkých predátorů...


Dwayne se svou trojicí vojáků běžel přímo středem Džungle času. Byl nervózní, neboť slyšel třepetání křídel vycházející ze všech stran. Ve chvíli, kdy z dálky uviděl hlavní budovu, v níž se nacházel stroj času, začal jeden z vojáků řvát: "Pozor, letí na nás ty netopýří zrůdy!!!" Z hlubin pralesa vyletěla masa Anurognathů a ve dvou vteřinách vojáky obklopila. Malí krvelační pterosauři si na ně sedali, kousali je do nechráněného obličeje a hned z ran vylizovali krev. Dwayne pálil, co to šlo. Na zádech měl plamenomet, a vzpomněl si, že mu George radil, ať na tyto malé nestvůry použije právě tuto zbraň. Plamenomet účinkoval skvěle. Usmažení ptakoještěři padali na zem jeden po druhém. "Pomoc! Pomoc!!!" křičel jeden z vojáků. Dwayne se zděsil. Voják, zcela posetý Anurognathy, skočil přímo do hořícího plamene. Dwayne sebou trhl, ale bylo pozdě. Voják se raději zabil, než aby se nechal sežrat ptakoještěry. Ostatní dva se okamžitě dali na útěk. "Končíme, šéfe! Tohle je konec!" křičeli. V tu chvíli z lesa vyletěla další skupina Anurognathů a obklopila je. Chtěli se zase vrátit k Dwaynovi, ale nestihli to. Anurognathové je začali ožírat, zatímco se vojáci šíleně zmítali na lesní půdě. Dwayne k hejnu ptakoještěrů přiběhl a opět do něj vypálil. Tito Anurognathové však byli zřejmě hejnem, které si plamenomety dobře pamatovalo. Rozletěli se jen co se první spálil. Dwayne už spatřil jen nehybná těla svých vojáků. Otočil se a s plamenometem připraveným k palbě běžel k hlavní budově. Mezitím k ní dobíhali i George s Fernandem. Tři Dilophosauři je stále pronásledovali. Náhle si však George všiml své staré známé. Kentrosauří samice zrovna postávala u hlavní budovy a za úplňku okusovala listí nízkých palem. "To je naše jediná šance! Musíme k ní!" navrhl George. Jakmile se k mohutnému býložravci ozbrojenému smrtícími ostny přiblížili, Dilophosauři se stáhli. George pohladil Kentrosauřici bok. Zvíře trochu překvapeně otočilo hlavu. "Tohle bylo naposled, co jsem se vrátil. Slibuju," řekl jí George. "Rychle, ty nostalgiku! Dwayne vbíhá do budovy se strojem času!" vykřikl Fernando. George byl nucen ho následovat. Za minutu už stál u zničeného stroje času. Před pár dny ho zde zničili jen proto, aby zjistili, že se tím nic nevyřešilo. George vzal do ruky páčidlo a odstranil dvířka, za nimiž se v prostorné krabici nacházela krabička o poznání menší. Vytáhl jí oběma rukama a dal do rukou Fernandovi. "Tak, a teď rychle pryč z Džungle času," řekl. Ozvala se strašná rána. Stěnu budovy prorazila Dilophosauří samice, následována dalšími čtyřmi jedinci. "Utíkejte!" křičel George. Jeho dva pomocníci se dali do bezmyčlenkovitého běhu. George pálil po Dilophosaurech. Bylo mu však jasné, že nemá jedinou naději. Utíkali proti němu a on rychle ustupoval, až narazil do konstrukce poničeného stroje času. Jeho kusy se řítily na George. Chtěl uskočit, ale dravé zvíře mu v tom bránilo, a otevřenými čelistmi mu vyhrožovalo, že pokud to udělá, podá si ho. George byl ve vteřině zavalen. Kusy stroje času zavalily také hlavu samice Dilophosaura, která okamžitě zahynula. Ostatní tři dravci se zděsili. Jakmile všechen prach dosedl na zem a ukázalo se, jak vypadá hrob George s Dilophosauří samicí, zvířata se stáhla. Kňouravými zvuky se snad jen snažila vyjádřit smutek nad ztrátou své vůdkyně...


Fernando byl už unaven nesením svého břemene. Dwayne by mu byl pomohl a krabici na chvíli převzal, když tu náhle, těsně u mezery v plotě, který představoval únik z hororu, chytilo něco Dwayneovu nohu. Křik vojenského poručíka Fernanda vyrušil. Položil krabici na zem. Vytáhl pistoli, ale viděl už jen, jak je Dwayne tažen do křovin. Tam se ozval zvuk přeškubnutí páteře. Pak se útočník postavil. Nad houštinou čnělo masivní tělo Pristichampsuse, mocného krokodýla, který dokáže chodit po dvou. Fernando měl s těmito tvory v minulosti nepříjemné zkušenosti, proto radši vzal krabici a než aby Dwayna pomstil, utekl z Džungle času. Čekal ho ještě namáhavý pochod lesem. O den později se vyčerpaný Fernando ocitl zpět na území bývalé farmy v Kostarice. Dopravilo ho sem vojenské letadlo. Vložil základní součástku stroje času do smyčky tak, aby část byla ve světě budoucnosti a část v našem světě. Krabička začala v časovém průchodu levitovat. Najednou se časová smyčka rozprskla. Přitom utvořila takovou tlakovou vlnu, že Fernando odletěl až k letadlu, jež se samo posunulo o metr vzad. "Tak, a je konec. Konec celé téhle tragédie," řekl si pro sebe Fernando. "Poručík Dwayne nám tvrdil, že v tom světě budoucnosti žila nějaká chobotnice. Pan McCann měl prý zájem o její výzkum. Proč jsme tam nepronikli a nezískali její DNA?" zeptal se znaveného Fernanda pilot vojenského letounu. "Z prostého důvodu, příteli. Nemělo by to smysl. Svět budoucnosti má pro nás být neznámý. A ještě jedna věc, George McCann věděl, kolik chyb v životě udělal, a nakonec za to tvrdě zaplatil. Takže další chyby by už nenadělal. To mi věřte," odpověděl mu trochu hořce Fernando...


Všude byla tma. Z temnoty vystupovaly podivné příšery. "Fernando? Jsi to ty? Proč neutíkáš pryč se strojem času? Ne, Fernando! Pomoc!" řval tajemný muž. Z té hrůzné černoty vystoupila Dilophosauří samice. Otevřela čelisti a stiskla Georgovu hlavu. "Ne!!!" vykřikl George. Probudil se. Seděl na posteli a vydechoval. "Co... to... má znamenat?" ptal se chvíli sám sebe, nevšímaje si, že vedle postele sedí několik lidí. Držel v ruce dýchací přístroj, který si právě strhl z obličeje. Nacházel se ve vojenské nemocnici. "Nic se neděje, Georgi. Všechno skončilo. A skončilo to dobře," řekla usměvavá tvář. George se podíval napravo od sebe. "Jeremy Stewarts!" vydechl překvapeně. "A mě nepoznáváš, kámo?" řekl muž oděný v černém společenském obleku. "Jack Roger! Můj starý přítel, se kterým jsem nechal vytvořit Džungli času..." řekl George a promnul si oči, jelikož tomu nedokázal uvěřit. "Jen odpočívej a nenamáhej se, všechno Ti vysvětlím," řekl Jeremy. "Je to už nějakých čtyřicet dnů, co mi přišla zpráva ze světa prehistorie. Říkals, že jsi s několika lidmi uvězněn v pravěku. Poslal jsem Ti na pomoc vojáky. Nedávno jsem se dozvěděl, že žiješ a snažíš se vyřešit problém s časovými smyčkami i zvířaty, jež unikla z Džungle času. Prý jste porazili Allosaura, který pronikl až do kostarických lesů. Já měl ještě kontakt na Jacka, a když jsme zjistili, že poblíž Ciudad de Panamá řádí skupinka Anurognathů, nechali jsme si od armády půjčit plamenomety a dali se do boje s těmi strašlivými krvelačnými netvůrky. A pak jsme se dozvěděli, že ses vrátil do Panamy. Chtěli jsme se s tebou setkat, ale řekli nám, že jsi v Džungli času. Nakonec nám sdělili, že jsi tam zemřel. Jenže my tomu nevěřili, přesvědčili jsme vojáky, abychom se tam vrátili. A našli jsme tě se zlomenou rukou, jak ležíš v potoce. Byl jsi prostydlý, měl jsi horečku, a zlomenina tě taky ničila," vyprávěl Jeremy. "Ale já přece... Umíral jsem pod troskami stroje času," zakroutil hlavou George. "Jo, to si jen myslíš, kámo," zasmál se Jack, "asi ses odtamtud nějak dostal, ale nepamatuješ si to. Došel jsi k potoku a teprve tam jsi začal s umíráním. Ale pozdě, protože tě tví staří kámoši objevili." "Jo, vybavuju si, že jsem se odtamtud nějak dostal. Odplazil jsem se, ale šíleně mě bolela hlava, nevybavuju si to přesně," vzpomněl si konečně George. "Všechno je v pořádku, Georgi. Džungle času bude nadále existovat jako rezervace, a přístup do ní bude zcela zakázán. Stroj času už neexistuje. A ten Cortes, nebo jak se jmenoval, tě pozdravuje. Informovali jsme ho o tom, že jsi přežil, což ho potěšilo. Teď je někde v Kolumbii a chytá tam prý motýly. Chce na ty nepříjemnosti s Džunglí času zapomenout," řekl Jack. "A ještě jedna věc," pousmál se Jeremy. Dal Georgovi do rukou dopis. George se usmál překvapením. Stálo v něm: "Brzké uzdravení přeje R. E. Corwin. Omlouvám se za nesmyslnou rivalitu. Velmi rád si s Vámi po letech popovídám." "To je neuvěřitelné," uchechtl se radostně George. "Tak už žádné časové smyčky, žádný stroj času, žádné samovolné pronikání pravěkých zvířat do džunglí Panamy... Žádná ztráta v pravěku, žádný útěk před časem... Myslím, že tady dobrodružství končí," řekl ještě George. Potom mu Jeremy s Jackem pomohli na nohy. Řekli si, že by se společně mohli pustit do nějakého podniku. "Hele, Georgi," namítl jen Jack, "dej pozor, ať se to týká jen zkamenělin nebo současných zvířat. Ať nás zase nehoní nějaký příšery." "Neboj, Jacku, tentokrát to bude jinak," řekl George...

KONEC PŘÍBĚHU.
Doufám, že se Vám série o Džungli času, sestávající z příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času, George McCann ztracen v čase a Útěk před časem, líbila. Pokud chcete, můžete mi do komentářů napsat, který z těchto příběhů se Vám konkrétně líbil nejvíce. V případě, že jste je nečetli, ale chtěli byste, naleznete je v rubrice Příběhy na vyprávění nebo v archivu tohoto blogu (Džungle času a Zpět do Džungle času jsou příběhy z roku 2014, George McCann ztracen v čase z let 2014 a 2015 a Útěk před časem naleznete v archivu července a srpna 2017). Jsem moc rád, že jsem tuto sérii po více než dvou letech čekání ukončil. Ale kdo ví, co George, Jeremy a Jack, nyní snad znovu spřátelení s Rodríguezem Edgarem Corwinem, podniknou do budoucna...
 
 

Reklama