Příběhy na vyprávění

Krutá bitva-část 1.

3. listopadu 2010 v 14:54 | HAAS
Přicházím s dalším příběhem, ten je však ještě kratší, než ten minulý-má pouhé dvě části. Doufám, že se Vám nový příběh bude líbit...

KRUTÁ BITVA-ČÁST PRVNÍ-SMRTELNÉ DNY PŘICHÁZEJÍ:
Mongolsko, poušť Gobi, před 74 miliony lety. Od doby, kdy se na Raptořím útesu objevili první Velociraptoři, uplynul téměř milion let. Na místě útesu byly už jen jeho fragmenty a prales takřka vymizel. Na místech deštného pralesa se místo toho objevila hustě zelená bushe, na které se mohla pást spousta býložravců. Stádo malých Protoceratopsů domigrovalo až k bushi. Vůdčí samec se porozhlédl po bushi. Uzřel jednu Saichanii. Tento ankylosaurid však nebyl nebezpečný a stádo se mohlo v klidu jít pást. I když však prales vymizel, zůstala z něj jedna jediná část, která však byla dost velká na to, aby uživila dvě skupiny malých predátorů. Vůdčí samec Protoceratopsího stáda cosi ucítil. Začal řvát na všechny strany. Potom vše přestalo. Protoceratops se šel znovu pást. Narozdíl od druhu, který žil na poušti Nemegt v době Raptořího útesu byl tento druh modrý, a ne hnědý. Navíc byl tento trochu menší. Šlo však o stejný druh Protoceratopse. Náhle vůdčí samec opět začal varovat stádo. Z pralesíka vyběhli čtyři Velociraptoři a začali útočit na Protoceratopsy...

Stádo se hned rozeběhlo. Dokonce Saichania se tak lekla, že začala mávat ucasem, ale když uviděla, že to pro ní jsou jen neškodní malí dravci, začala se znovu pást. Ale jeden mladý Protoceratops unikal na špatnou stranu. Náhle ho začal pronásledovat jeden Velociraptor. O kus dál se neobával Velociraptor zaútočit. Ale Velociraptor ho povalil na zem a zkousl jeho přední končetinu. Velociraptor začal natahovat krk, aby Protoceratopse snáze zakousl, ale šelest je vyrušil. Pomalu se k nim blížila písečná bouře. Velociraptor ji cítil, ale uniknout už nemohl. Písek je oba přikryl hluboko pod zem. Tak skončilo první ráno doby před 74 miliony lety. U Saichanie ale už také nadcházely horké chvilky. Z pralesíka se vynořil obrovský predátor-Tarbosaurus...

Druhou a zároveň poslední část očekávejte hodně brzy!!!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 6.

25. října 2010 v 15:51 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 6/7:
Procházeli jsme rozbahněnou krajinou kaňonu. Hned u skály jsem si všiml, co se i snámi mohlo stát. "Chudák Patagonykus." řekl jsem. Kolem nás proběhl párek Iguanodontů a nad námi kroužili ptakoještěři. Pořád jsem se nějak nemohl vymotat z myšlenky, že jsme Jeep museli nechat v bahně. "Doufal jsem, žee to něějak nadějně ještě bude vypadat, ale začátek je lepší než konec. Když jsme přijeli, bylo tu sucho a málo vody, typický kaňon. Teď ale po sezóním dešti je to tu jenom samé bahno a bláto..." řekl jsem. "Musíme Argentinosaury najít rychle." skočil mi do řeči John. "Teď se ale vlastně v bahně můžou perfektně uchovat stopy." řekl jsem Johnovi. V tu chvíli jsem začal doufat, že Argentinosaura najdeme. Mezitím však v Pravěké Zoo měl hlavní ošetřovatel Charles novinu, kterou si pro mně chtěl nechat na můj příjezd. I když byl rád z toho, co objevil, na druhé straně byl naštvaný na Orodromei, kteří sežrali ta nejlepší jablka ze sadu a to Charlese pěkně otravovalo. V těch chvílích se však u nás, v pravěké Argentině před 79 miliony let, stávaly stále větší otřesy. "Co se to děje?!" řekl jsem v náhlém zmatku.

"Támhle! Voda!" všiml si důvodu John. Bohužel jsme najednou oba dbali jen na sebe a každý jsme se vydali na jinou cestu výš do kaňonu. Voda se rozehnala jen pár desítek metrů podemnou. John to měl lepší, protože snáze vylezl kamsi nad "propast" a nemusel se strachovat, že se mu něco stane. Za to u mně nadcházely horké chvilky. Na kaňon za mnou se podařilo vyšplhat jednomu Giganotosaurovi. "To je můj konec!" pomyslel jsem si. Giganotossaurus stál těsně u mně a v jeho slinách bylo vidět, že je hladový. Ohnal se po mně svou velkou hlavou ale já jsem uskočil a spadl na záda. Podemnou se bahno začalo lámat. Giganotosaurus zařval a já vstal. Uskočil jsem mu... Mezitím však kus skály spadl i s Giganotosaurem. Byla to nádherná podívaná, když přede mnou spadl jeden z největších masožravců, kteří kdy chodili po Zemi. Oddychl jsem si a utřel si pot. Jak voda spadla do dalšího údolí sestoupil jsem k Johnovi. "Teď máme jedinou šanci. Za pár desítek minut se zřítí další potopa, takže nemáme moc času!" řekl jsem a myslím, že John viděl v mých očích strach.

Co se přesně stane? Jack, John a filmový štáb jsou nyní v nebezpečí. Musejí dojít pěšky přes rozbahněnou krajinu. Zda-li Argentinosaura najdou, uvidíte příště!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 5.

16. října 2010 v 14:59 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes ořináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 5/7:
Tím nebezpečím byl déšť. V celé poušti, v celém kaňonu začalo pršet. "Toto moc dobře nevypadá." řekl mi právě John když jsem se snažil zakreslit anatomii Argentinosaura. "Déšť! To nevypadá vážně dobře. Ale misi vzdát jen tak nemůžeme." řekl jsem. Teď nás čekaly opravdu horké chvilky, i když venku bylo chladno jako nikdy před tím. Setmělo se. Mezitím však v Pravěké zoo měl Charles hned další problém, a to, s vysazením nejnovějších přírůstků-Iguanodontů. Jelikož nečekal, že přijdou dva tvorové o nichž jsem se ani nezmínil, nemohl si tuto velkou starost Charles vyndat z hlavy. V jiné části přišla veterinářka Ann nakrmit jednoho z gigantů-Elasmotherium s mládětem. Protože si rodinka dobře zvykala, krmivo v podobě semen pro ovce přestávali žrát o znovu se zaměřili na trávu. My jsme však v té doběě v pravěké Argentině měli jedny nevyřešené problémy-déšť. "Je patrně jisté, že deště v písku dělají rozbouřené duny které se hlavně na kopcích výborně uvolňují. Navrhuji, abych se tam podíval, pak uvidíme." řekl jsem a oblékl jsem si modrou pláštěnku. Venku opravdu lilo. V tom deštném zmatku kolem mně proběhla skupinka asi pěti Patagoniků. I jejich život byl ohrožen...

Byl jsem už celý zmoklý když jsem došel na kopec. "Konečně!" řekl jsem si. Ale přede mnou byla hrozba pro tábor. Byla to malá nádrž stojaté vody zadržená balvany a kládami starých stromů. Dalo by se říct, že ta voda byla několik desítek let stará. Právě nastala chvíle, kdy mohla dešťová voda jezírko zvýšit a tak poslat z kopce ven. Ale to jezírko nebylo jediné, protože jsem nahoře našel ještě další dvě menší. Vydal jsem se rychle zpátky z kopce, a doufal, že se opravdu nic zlého nestane. "Jakmile déšť trochu ustane, měli bychom zbořit tábor!" křičel jsem už ze svahu, div že mněě vůbec John slyšel. Jakmile déšť ustal, začli jsme bořit tábor. "Voda už přesahuje a tečou přes to kapky." řekl jsem Johnovi. Nasedli jsme do Jeepu a jeli dál. Nakonec Jeep přestal jet. Zapadl silně do bláta až po dveře a my jsme ho tam museli nechat. "Škoda, teď musíme jít pěšky." řekl jsem a nevypadalo to, že bych byl zrovna v úplném pořádku... 

Co bude s Jackem a Johnem? Přežijí v Argentině před 79 miliony let nebo zahynou tragickou smrtí? Je to pravda, jak vymřeli Argentinosauři, jak si Jack začal myslet? To uvidíte velmi brzy...

Obojí smrt-část 3.

13. října 2010 v 18:11 | HAAS
Minulá část:
Deinonychus šel po stopách malého živočicha, a jak se nakonec ukázalo, byl to Hypsilophodon. Lov ale náhodou nebyl úspěšný, protože byl Hipsilophodon uloven dvěma bratry Deinonychů z jiné smečky. Náš Deinonychus byl zraněn. V nehostinném křídovém světě na něho ale nečeká nic lehkého...

OBOJÍ SMRT-ČÁST TŘETÍ-DEINONYCHOVO VZEPĚTÍ:
Náš Deinonychus procházející na mýtině daleko za teritoriem cizí smečky nebyl zrovna spokojený. Jeho zranění na noze už sice přestalo krvácet, přesto se hodně potácel ze strany na stranu. Ztratil takové množství krve, že by padl na zem, ale nemohl, protože za sebou nechával krvavou stopu v podobě pachu. Byl velmi hladový. Kolem něho ležely nějaké ohlodané kosti býložravého dinosaura ze skupiny Ceratopsidů-jistého Zuniceratopse. Z toho tam ale zbyly jenom kosti a Deinonychus nemohl ničím zahnat hlad. U vařícího jezera si usrkl trochu vody a pokračoval pokulhávaje dál. Najednou ucítil bolest v zádech. Zase upadl a hned na to se postavil. I přes bolest došel ke své smečce. Všichni si právě hnízdily protože zanedlouho se z nakladených vajec měla vylíhnout malá mláďátka. Stejně tak, v deštné sezóne, dělali Tenontosauři, o několik desítek kilometrů od smečky na hliněné pláni. Druhý den se Deinonychus probudil kvůli zběsněnému zvuku vychízejícímu z planiny. Deinonychové hned poznali, že jde o Tenontosaury. Lov nastal. Celá smečka se opatrně plážila k planině až stanuli tváří v tvář velkým křoviskám, které je kryly, dál už se Tenontosauři pásli. Jeden Deinonychus vyskočil a rázem ho následoval druhý. Takto běžel koloběh. I náš Deinonychus utíkal, i když trochu pomaleji než ostatní. Tři Deinonychové skočili na vyčerpaného a nemocného Tenontosaura a silou ho stiskli drápy k kůži. Pak následovalo obětí kolem krku jednou čelistí dravce. Tenontosaurus ale všechny schodil do chladné vody. Začal se však potácet. Náš Deinonychus toho využil a skočil na něj nehledně zranění. Ale Tenontosaurus mu přibil jednu obrovskou ránu hlavou do krku a zadní levou nohou ho silou stiskl ve vodě, až do prasklo. Byl to jeho konec, ale než se Tenontosaurus naděl, ležel už polomrtvý vedle svého mrtvého protivníka a zanedlouho skonal. Voda dokonale pohřbila jejich těla a už se nikdy neobjevili živí. Stalo se tak před 114, 3 miliony let, kdy jeden Deinonychus bojoval o holé přežití...

Popisek k obrázku: Náš Deinonychus využil zranění Tenontosaura a skočil na něj nehledně svého zranění...

Dotazník o příběhu:
Místo odehrání: Texas, Severní Amerika,
hlavní hrdina: Deinonychus,
překlad jména do angličtiny: Both death,
příběh se odehrál před 114,3 miliony let...

Nový příběh se jménem "Krutá bitva" tu bude již velmi brzy!

Obojí smrt-část 2.

9. září 2010 v 17:24 | HAAS
Minulá část:
Stádo tenontosaurů se usídlilo na mýtině, ale nebezpečí přišlo velmi brzy. Útok Deinonychů stádo z mýtiny však jenom odehnal, ale na úlovek nepřišlo. Náš Deinonychus se sám vydal hledat potravu do lesa kde také našel stopy malinkého zvířátka...

OBOJÍ SMRT-ČÁST DRUHÁ-BITVA SE ZRANĚNÍM:
Náš Deinonychus pomalu putoval dál po stopách. Kolem se válela spousta kostí včetně lebek, a ležely zde také velké kmeny stromů nebo klacky. Náš Deinonychus již začínal tušit, že tu nedávno došlo k nějakému zmatku. Než se stačil nadát, stál v blízkosti mlžného jezera. Stáli tam tři Tenontosauři kteří jen tak popíjeli vodu... Deinonychus se na ně chvíli díval, ne však jako na kořist. Vkročil do bílé vody ale hned zase vyběhl. Ten všechno pochopil. Tenontosauři popíjeli protože voda byla horká, jinak by totiž tito dinosauři pili velmi hltavě. Rozhodl se nakonec jezero obejít. Kolem něho proudil závan silého vzduchu a kouře. Jezero se měnilo čím dál více na sever v jedovaté. Nakonec Deinonychus opět nalezl malé stopy. Byly čerstvé jen několik minut, proto se rozběhl do lesa. Najednou kolem sebe v suchých keřích uslyšel šustot. Kolem něho neuvěřitelnou rychlostí proběhl nic netušící Hypsilophodon. Pár metrů za Deinonychem se zastavil. Stál jen několik vteřin a rozběhl se pryč. Deinonychus to vypádil za ním na plné otáčky. Mezi porařenými stromy velkým vichrem ho ale hned zase ztratil. Neměl moc dobrý čich a proto musel hledat těsně u země. Nakonec uslyšel pískot. Vyběhl ke kopci a všiml si nebezoečné věci: pár Deinonychů zabil Hypsilophodonta. Byli to ale dva bratři o dva roky starší než náš Deinonychus. Když projevil zájem o potravu, bratři se do něj jak se patří pustili. První vyběhl a hlavou ho schodil na zem. Druhý na něho ze zadu skočil a málem by mu hrdlo prosekl ostrým drápem kdyby se náš Deinonychus neobrátil. Teď už všechno pochopil: tato místa byla teritoriem jiné, sice méně početnější, ale v síle jedinců lepší smečky. Dal se na útěk ale už bylo pozdě. První bratr ho sekl ostrým drápem do pravé zadní končetiny. Rána přišla přímo do kloubu který sloužil končetině dobře se rozběhnout. Zároveň kloub sloužil tak, že jej Deinonychus mohl používat při útoku na kořist nebo na nepřítele a mohl nohou různě pohybovat, ať dolů tak nahoru. Pokulhálavě se náš Deinonychus vydal zpět. Ale život se zraněním pro něho nebude značně jednoduchý.

Popisek k obrázku: Druhý bratr na něho ze zadu skočil a kdyby se náš Deinonychus neobrátil, bratr by mu ostrým drápem prořízl hrdlo...

Poslední část tohoto příběhu proběhne na tomto blogu již brzy!

Obojí smrt-část 1.

5. září 2010 v 11:55 | HAAS
Tento nový příběh bude dokonce kratší než Spinův poslední lov, bude mít jen tři části! Možná budete výsledkem příběhu zklamáni ale doufám že se Vám bude zdát dobrý...

OBOJÍ SMRT-ČÁST PRVNÍ-STÁDO TENONTOSAURŮ:
Před 114,3 miliony lety byl Texas konečně pokryt pralesy. Jen málo se zde objevovaly veliké pouště, ale husté a mlžné pralesy zde byly základem života. Náš příběh se odehrál v té době. Na velké mýtině kde silný vítr porazil všechny stromy se páslo stádo Tenontosaurů. Pomalu ukusovali rostliny ale nebezpečí mělo teprve přijít. Vůdčí samec se zvedl na zadní a poohlédl se krajem. Pottom se sklonil a zase šel požírat. Žádný Tenontosaurus však netušil, jaké se chystá nebezpečí... Za kapradinami poblíž se objevila menší hlava. Podivný dravec s drápem se chystal k útoku. A nebyl sám. Šlo o Deinonycha. Oba dva Deinonychové pozorovali stádo ještě chvíli, potom někam odběhli a moc se už neukazovali. V kapradí se zase ozval šelest. Objevil se další Deinonychus. Tento mladý samec patřil do stejné smečky jako dva předchozí. Hned za ním přišli ti staří a za chvíli se podél ani ne třiceti metrů u mýtiny skrývaala celá smečka Deinonychů...

Smečka se odhodlala k útoku. Náš Deinonychus byl oproti smečce trochu pozadu a proto je musel dohánět. Smečka se ještě chvíli skrývala a potom vyrazila. Tenontosauři měli štěstí... Deinonychům se útok nezdařil! Vůdčí samec začal strašlivě pištět a Deinonychové se prudce zastavili. Tenontosauři to brali levou zadní a zanedlouho zmizeli v mlze mezi stromy. Pro Deinonychy to byla nepříjemná zpráva. Smečka se rozestoupila. Hromadný útok se nepodařil a proto si šel každý hledat svou potravu. Náš Deinonychus přeběhl mýtinu a dostal se do lesa. Na zemi zahlédl stopy nějakého malého živočicha kterého se rozhodl ulovit, ale samozřejmě, že to pravděpodobně nebude lehké...

Pokračování tohoto krátkého příběhu uvidíte v průběhu týdne!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 4.

4. září 2010 v 17:57 | HAAS
Jestli-že Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, můžete jí najít zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 4/7:
Bylo zrovna dopoledne a sluneční žár a teplo stoupaly když tu najednou nad kaňonem vulétlo letadlo pro jednu osobu. V něm jsem seděl já a právě mým nápadem bylo toto. Všude kolem mně prolétali pterosauři rodu Cearadactylus. Nádherně kroužili nad špinavou louží vody o rozloze několika desítek metrů a kolem mně dále letěli z rybami zpět nahoru. Zahlédl jsem jak jeden Cearadactylus dává svému mláděti rybu na vrcholu kaňonu. Než jsem se stačil pokochat krásou Cearadactylů přilétl obrovitý pterosaurus Ornithocheirus a ukradl jednomu Cearadactylovi rybu. Tu při rychlém plachtícím letu spolknul. "Nádherná podívaná! O tom jsem vždycky jenom snil!" volal jsem a na tým pode mnou jsem vytáhl ruku a naznačil že je vše v pořádku. Rozhodl jsem se svůj nápad konečně využít i dál a tak jsem letěl dál do kaňonu. "Jacku, jsi tam?" uskyšel jsem z vysílačky. "Ano." odpověděl jsem. "Jaké to je?" zeptal se John po vysílačce. "Nádhera, ale ptakoještěrů ubývá." řekl jsem. "Až něco najdeš dej nám vědět, připravujeme Jeep." řekl John. "Dobře..." odpověděl jsem a letěl jsem dál. Mezitím, co jsem já létal v oblacích pravěké Argentiny veterinářka Ann konečně sledovala mláďata Huayangosaurů. Hned na to přišel i Charles. "Vypadá to, že se jim tu daří." řekl spokojeně Charles. "Tak já mířím zase ke stavbě ohrady." dodal k tomu Charles...


Potom ještě obešel ohradu s mamutem a řekl: "Ty se máš taky dobře, viď?". V těch chvílích jsem už já letěl pryč s kaňonu. Ale najednou jsem z výšky něco uviděl... Bylo to další stádo Argentinosaurů. "Mám je, Johne, můžete vyjet." informoval jsem Johna a filmový štáb. "Hned jsme tam.". "Je tu jen jeden malý problém." řekl jsem si. Ten problém nastal proto, že tam, kde stádo kráčelo, byl uschlý les. "Tady nepřistanu." řekl jsem si. To byl další problém. Musel jsem zaletět zpět do kaňonu. Jakmile jsem vystoupil ven uviděl jsem Jeep s Johnem. "Akce skončila, nebo částečně. Musíme tam dojet ale je to les!" řekl jsem. "To nic, nasedni, Jacku, jedeme tam." odpověděl mi na mou větu John. Jenomže byly tu hned třetí potíže... Než jsme k lesu dojeli, začalo se smrákat. Později už byla obloha modrá. Byla noc... Venku se na nás ale ještě nějaké potíže chystaly a zasáhli nás hned po postavení tábora...

Někteří z Vás možná už vědí, jaký problém to byl. Přežije Jack a jeho tým nebezpečnou noc? Podaří se vůbec dostat Argentinosaura do jednadvacátého století? Kdy nastane vymírání Argentinosaurů úplně? Čtěte další část!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 3.

31. srpna 2010 v 15:44 | HAAS
Jestli-že Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 3/7:
Giganotosaurus se rozběhl přímo na Iguanodonty. Oba dva začali utíkat skrze portál. Já jsem ho zavřel a běžel jsem k Jeepu. "Johne, nasedni do auta, padáme odsud!" zavaroval jsem. Mezitím v Pravěké Zoo hlavní ošetřovatel Charles sbíral v sadu jablka. "No tak, vy taky chcete jablíčko?! Ne, vy nemůžete, ve vaší době ani nic takového nebylo!" říkal Charles skupince Orodromeů žijící ve výběhu pod sadem. My jsme konečně po hodině dorazili zpět. Stádo Argentinosaurů už také zmizelo. "I když jsou to pomalá, přes 70 tun vážící zvířata, už tady nikde nejsou." řekl jsem. "Bude to špatné, ale budeme se muset utábořit." namítl jsem. Byl právě večer a venku byla už pořádná tma když mně venku vyděsil pěkněě velký stín. Zvíře prošlo v blízkosti lampy. "Zmizel v lese! V této době tu žila spousta malých predátorů, například Austraraptor." řekl jsem. Vzal jsem lucernu, obul jsem se a vyrazil jsem do lesa. Ucítil jsem jak mi na rameno spadla kapka vody. Ten les byl vážně vlhký. Kolem mně se ozývala taková spousta zvuků. Šlo o smíchaninu hrozivých řevů, dusotu Iguanodontů a plno jiných. Začal jsem lucernou mávat kolem sebe. Nějaké zvíře zaběhlo do křoví a už se nevrátilo. Najednou jsem si uvědomil, že mi mohlo jít o život. A že také může. Raději jsem to vzal cestou zpět, ale v tom se to stalo!

Nějaký menší tvor se zobákem, což jsem rozpoznal, se mi přihnal pod ruce. Stiskl jsem jeho ochmýřený dlouhý krk. "Á, tak to už vím, co to bylo v táboře. Pěkně jsi nás vyděsil, všechny!" řekl jsem. Pod rukama jsem měl Patagonyka, malé alvarezsaurida z doby svrchní Křídy. Když jsem si ho však chtěl prohlédnout, malým a jediným ostrým prstem z přední končetiny mně pořádně řízl. Raději jsem ho už pustil, ale viděl jsem, jak vystartoval po mravenci. "Pořádně to bolí. Připomělo mi to hrozně moc hady a vůbec jiná zvířata, která koušou!" řekl jsem. "Dej mi na to náplast." řekl jsem kameramanovi. Vstoupil jsem do svého oranžového stanu a lehce se přikryl modrou dekou. "Venku se pohybuje taková spousta tvorů, ale už za nimi ven nepůjdu." slíbil jsem kameramanovi. Hned ráno jsme se probudili a já dostal nápad, jak nějaké Argentinosaury zase najít. Byl to plán, který jsem chtěl vždycky uskutečnit a teď mně přivedla náhoda k tomu, abych zkusil to, co jsem chtěl už od mala...

Jaký nápad dostal Jack? Nebude to dosti riskantní? Jaká ještě stále čekají na tým překvapení? Vyhynutí Argentinosaurů už není daleko... Čtěte další část (typuji, že by mohla být už o výkendu!).

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 2.

16. srpna 2010 v 14:46 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá částmého dokumentu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 2/7:
Hned ráno jsme vstali. "Pojďme dál, když je tu rovina, mohly by tu být i pláně!" zavelil jsem... Zatímco výprava šla dál, já jsem vylezl na menší část kaňonu abych se rozhlédl. Dál od nás už byl seschlý les. "Leda tam by mohli Argentinosauři ještě žít!" řekl jsem si a slezl jsem. Hned jak jsme  tam došli v očích jsme měli údiv... Před námi se páslo na posledních zelených jehlicích stádo Argentinosaurů. "Tomu nevěřím!" řekl John. "Ale je to skutečnost." řekl jsem Johnovi. Dva dospělci ale vyrazili trochu dál od stáda ale najednou se z křoví vyhnal nějaký masožravec. "Pryč, Giganotosaurus!" varoval jsem výpravu. "Táhle je křoví, tam se schovejte!" informoval jsem ještě výpravu... Giganotosaurus se díval hlavou přímo přede mně, každou chvíli už musel hkavu otočit a vidět mně. Mezitím v Pravěké Zoo se veterináři přišli podívat na velkého jeskynního lva. "Už je zase ven z jeskyně!" zaradoval se Charles. "Hned jak začíná vždycky foukat studený vítr, vyleze ven." přidal ještě k tomu. V těch chvílích v prehistorické Patagonii se Giganotosaurus stáhl zpět. "Můj bože, to byly horké chvilky!" řekl jsem. Náhle však Giganotosaurus vyběhl znovu kus od nás. Kousl Argentinosaura do zadní končetiny. Ten ho však porazil na zem a dravec se opět stáhl...

Znovu jsme se zase mohli zvednout ze země a podívat se na Argentinosaury. "Nevíme, kdy vyhynou, mohli bychom je chytit teď!" řekl jsem. Můj plán se však opět nezdařil... Stádo jihoamerických iguanodontů se hnalo přímo proti nám. "Zdrhejte odsud!" křičel John. Drželi jsme krok jen tak tak před stádem vyděšených iguanodontů. Najednou se stádo zastavilo a začlo se pást na malých kapradinách. "Co teď budeme dělat? Stádo Argentinosaurů a Iguanodontů je až příliš a pro Iguanodonty jsme se sem přece nevrátili." řekl jsem. To byl zkažený plán. Ale až do chvíle, kdy se jeden Iguanodont oddělil od stáda. "Podívejte na tamtoho." řekl jsem a ukázal jsem na Iguanodonta. Z křoví v té chvíli opět vyběhl velký Giganotosaurus a hnal se přímo na Iguanodonta. Druhý Iguanodont šel svému druhovi pomoct a já dostal nápad. Připravil jsem časový portál. Teď jsem měl šanci získat jihoamerického Iguanodonta do Pravěké Zoo...

Podaří se Jackovi nalákat Iguanodonta do portálu? Co se stane v příští části se dozvíte v co nejbližší době!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry

15. srpna 2010 v 11:58 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONBSKÝMI OBRY-část 1/7:
Můj sen o vytvoření zoo plné pravěkých zvířat se stal skutečností... Měli jsme již dva menší ale roztoucí Daspletosaury, obrovského krokodýla Deinosucha nebo také mamuta srstnatého a bylo toho ještě více. Právě, kdy měl tým odborníků menší problémy s krmením velkého Yangchuanosaura, já si naplánoval další výpravu. "Nedávno mi poslali tento odlitek zubů Argentinosaura, jihoamerického býložravce!" řekl jsem. "Moc rád bych se pro toto zvíře vypravil do času jeho vymizení!" dodal jsem k tomu. "Mám připravit jeep?" zeptal se John. "Jistě, vyrazíme hned." informoval jsem Johna. Argentinosauři vyhynuli před 79 miliony lety... Spousta druhů, které žili v Jižní Americe ještě před 80 miliony let už vyhynulo. Argentinosauři žili na odlehlých pláních pravěké Patagonie. Vjeli jsme do portálu a čekali jsme, co bude... Vyjeli jsme v nějakém velkém kaňonu, všude tu byl suchý oranžový písek a vířil se jak jsme jeli. "Tohleto není místo pro Argentinosaury... Není tu ani žádná vegetace..." řekl jsem. "Půjdeme dál pěšky?" optal se John. "Asi ano... Támhle je zase bahnité jezero. Jeep necháme tady a podíváme se dál." řekl jsem. Přešli jsme pěšky jezero a čekalo na nás překvapení. Před námi se na uslých jehlicích páslo stádo menších jihoamerických iguanodontů...

Šlo o menší, sedmimetrové iguanodonty. Byla to nádherná zvířata. Pozorovali jsme je s nohami ve špinavé vodě ale najednou se za mnou něco objevilo. "Ven z vody!" zařval jsem. Z jezera vykoukla obrovská hlava Sarcosucha, obrovského krokodýla. "Už máme v zoo Deinosucha, Sarcosuchus by neškodil naší sbírce prehistorických druhů!" řekl jsem. Připravil jsem portál a rozstvítil jsem ho. Vzal jsem malá klacík a hodil ho do tlamy Sarcosucha. Ten po mně zuřivě vyběhl. Tak tak jsem mu uhnul a jakmile špička ocasu byla z portálu pryč, zavřel jsem portál... "To bylo vážně něco! Ale měli bychom najít Argentinosaura, nemyslíš, Jacku?" zeptal se mně John. "Máš pravdu, tady začíná být rovina. Možná tu někde budou pláně!" řekl jsem Johnovi. Když v Pravěké Zoo ubytovali Sarcosucha, šel se podívat Charles na mláďata Daspletosaura. "Pamatuju si, jak jsme s Jackem nedávno projížděli výběhem a měli 3,5 metru. Nyní vyrostli o 2 metry." řekl si Charles a zapsal to do seznamu růstu dinosaurů. V té chvíli jsme my putovali po pravěké Patagonii. "tady je krásná rovinka, mohli by jsme tu přenocovat a druhý den půjdeme dál." navrhl jsem. Filmový štáb začal stavět tábor... Už jsme se těšili na pokračování naší mise druhý den...

Jaká byla jedna z úloh na vyhynutí Argentinosaura? Bylo to nepřetržitým lovem dravců? A co když v této době již Argentinosaurus vyhynul? Třeba se Jack spletl? Příště se to dozvíte!
 
 

Reklama