Příběhy na vyprávění

Pravěká zoo-Obří obojživelníci-4.

25. listopadu 2010 v 16:34 | HAAS
Pokud Vám minulá část nějak unikla, najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-OBŘÍ OBOJŽIVELNÍCI-část 4/5:
Bylo zrovna ráno a už i teplo když jsem se vzbudil. Kolem tábora se nic nedělo, jenom ve vodě za chvíli se něco pohnulo..."Co to asi je?!" řekl jsem si. Z vody se "vyjevil" ocas obojživelníka a znovu se ponořil. "Acantostega! Viděli jsme ji včera v noci, stále tu ale jsou.". Rychle jsem se oblékl a přemýšlel, co mám dělat. Acantostedží mrskání ocasem nám mizelo čímdál více v dálce a já měl jediný nápad: člub. Měli jsme s sebou jen jeden nafukovací, ale ten doslova stačil. Rychle jsme s kameramanem nasedli do člunu a já začal pádlovat. Bohužel, nevěděli jsme, co si tentokrát prožijeme... Mezitím však v Pravěké Zoo Charlese napadlo jedno: pokud nestačí oboum tak malé výběhy vedle sebe, bude je muset dočasně spojit. To by ale znamenalo, že by se setkali dva největší krokodýlové všech dob. Přesto se přes to rozhodl. "Vytáhněte lano!" poručil Charles. Pomocníci hned začali tahat lano a plot se začal pomalu vysouvat. Sarcosuchus toho využil a rychle skočil do Deinosuchova jezírka. Deinosuchus hned vylezl a začal na břehu řvát. Charles se připravil: "Jestli se něco stane, rychle stáhněte plot!". Naštěstí si jen jezírka prozatím krokodýlové vyměnili, kdy by ale pro ně začal boj Charles nevěděl...

V pravěké Arizoně v době Devonu ořed 370 miliony lety jsme však s kameramanem jaksi nestíhali Acantostegy a blížilo se nebezpečí... Ryby se totiž vrátili. Ve vodě se mrskl obrovský ocas Dunkleostea a hned na to se vynořila jeho obrovská hlava. Nebyla o moc dál než my takže jsem musel zabrat. V té chvíli se ale ve vodě objevila Hyneria a s Dunkleosteem si šli vzájemně po krku. Teď jsme byli mezi dvěma největšími predátory Devonu a dokonce i poloviny prvohor. Hyneria byla rychlejší a sunula se k člunu. Ale Dunkleosteus se potopil a nebyl vidět. Až o něco dál za Hynerií a za námi se objevil. Měli jsme právě štěstí, byli jsme už na mělčině. Dunkleosteus se vrátil a zatím se neobjevoval. V malém jezírku stojaté vody jsem uslyšel bolestivý řev. V jezírku stojaté vody byla jedna Acantostega a byla zraněná...

Co se stane se dozvíte v poslední části...

Pravěká zoo-Obří obojživelníci-3.

18. listopadu 2010 v 15:39 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, je zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-OBŘÍ OBOJŽIVELNÍCI-část 3/5:
Hyneria rozrazila vody a Hynerpeton měl jedinou naději: vplout mezi kořeny stromů zachycené ve vodě. Sotva to však udělal, Hyneria rozjela tlamou všechny tyto kořeny a tak se k němu dostala. Já mezitím vším připravoval portál. "Tohleto drama nesmí skončit jinak než dobře pro nás!" řekl jsem si. Nastavil jsem portál na nejbližší a nejnižší břeh, kam by se mohl Hynerpeton dostat. Ten vylezl celý zděšený z vody a bylo mu jedno, že právě vběhl do 21.století. Portál jsem nicméně rychle zavřel, protože s Hynerií to už taky vypadalo podobně a tu jsme převézt nemohli. "V téhleté době ničím Charlese nepřekvapíme, takže uvidí jen to, co jsme mu slíbili." řekl jsem a s Johnem jsme se rozchechtali. Asi po hodině v Pravěké Zoo konečně našel Charles vhodné místo pro život pravěkých obojživelníků a začal stavět jednoduchý dřevěný plot. "Tady jsou ta prkna cos chtěl." řekl Charlesovi jeden z jeho pomocníků. "Myslím, že výběh bude hotový dřív, než se nadějeme." řekl Charles. Na druhé straně Pravěké Zoo oproti tomu docházelo k dalším problémům. Dvoum krokodýlům, Deinosuchovi a Sarcosuchovi už nestačil ten miniaturní prostor, v němž byli, a tak Cahrles musel rychle něco vymyslet.

V pravěké Arizoně před 370 miliony let jsem se mezitím s Johnem vrátil do tábora, kde na nás čekalo překvapení. "Jsem si jistý, že teď už nám plány nic nepřekazí." řekl jsem. Počítač, který ukazoval včera večer na sezóní deště se zmýlil, a na místo toho měly být stále teploty kolem 27°C. To byla výborná zpráva. V táboře se ozval hluk. Oba jsme vyhěli a zjistili jsme, že do něho vnikly dvě Ichthyostegy, samec a samice. A zrovna takové příležitosti jsme museli využít. Sotva jsem otevřel portál, pár skrz něj prošel. "To byl nejrychlejší průchod z pravěku do 21.století, který jsme kdy zažili, že Jacku? řekl John. "Jsem si jistý že ano." přikývl jsem. Pomalu se schylovalo k večeru. Zítra to měl být náš třetí den v pravěké Arizoně. Ale v noci jsem uslyšel ve vodě hluk. Byly to Acantostegy. Konečně jsem spatřil náš cíl. Právě tento živočich má teď být naším posledním...

Příště se dozvíte, co bude s velkými krokodýly, kteří mají problémy, a Jack bude mít namále v nafukovacím člunu mezi dvěma predátory doby Devonu...

Souboj titánů-část 1.

17. listopadu 2010 v 12:20 | HAAS
Minulý příběh byl poněkud krátký, bohužel i tento bude takto krátký. Je rozdělen na dvě části, doufám že i tak to bude dobrý příběh...

SOUBOJ TITÁNŮ-ČÁST PRVNÍ-OBŘI Z NEBES:
V době před 75 miliony lety v Severní Americe, v Montaně, asi 150 000 let před výbuchem Elghornského pohoří, byly nížiny plné bažin s rybami zarostlé zeleným mechem. Málo se tu rozprostíraly stromy... Kolem bažin mnoho živočichů nežilo. Bylo ale zrovna jedno odpoledne když se na nebi objevily černé přízraky velké jako žirafa. Byli to Quetzalkoatlové, obrovští ptakoještěři s rozoětím křídel přes 13 metrů. Přiletěli až z Mexica a na tuto roční dobu přijeli do Montany chytat ryby. Samozřejmě, že však nebyli jediní. Jejich příchod už očekávala skupinka Orodromeů, kteří byli moc maalí na to, aby je chytali velcí predátoři. Právě oni se však stávali kořistí Quetzalkoatlů. Do nížiny náhle zaniklo světlo. Gigantický Queztalkoatlus zastínil slunce a přistál. Slunce opět zase vysvitlo, opět jeho svit však narušili další obři. Quetzalkoatlové se usídlili na zemi, a začali nepochybně chytat ryby. Vůdčí samec hejna najednou kamsi odešel. Našel si sám místo, kde mohl lovit ryby sám...

Nad ním se najednou objevili další stíny. To byli Nyctosauři, další z velkých létajících plazů. Pouze přelétli a život Queztalkoatlů šel znovu dál. Jeden Quetzalkoatlus chytil parádní rybu. Ale druhý, který takové štěstí neměl, po něm klovl velkým zobákem a hned z toho byl boj. Toho však uměli využít predátoři: pozemní Daspletosaurus. Lovec, který byl připravený na každou chvíli. Quetzalkoatlové se ale po chvíli uklidnili a jejich pozornost ujali Orodromeové. Hned se pustili do hostiny. Jeden Orodromeus už si myslel, že je z maléru venku, ale bohužel, Quetzalkoatlus jen natáhl krk, a spoklk Orodromea. Teď si však Quetzalkoatlové ničeho jiného nevšímali a Daspletosaurus přišel konečně k výhodě...

V příští a i poslední části se dozvíte, jak vše dopadlo...
Zdroje: Druhý obrázek je z www.pravekysvet.blog.cz .

Pravěká zoo-Obří obojživelníci-2.

14. listopadu 2010 v 12:44 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého dokumentu najdete ji zde:Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-OBŘÍ OBOJŽIVELNÍCI-část 2/5:
Hned druhý den jsem se probudil hodně brzy ráno. Nikdo z filmového štábu nebyl vzhůru ba ani John. Vzal jsem si baťoh a časový portál a vydal se zpátky na to místo, kde jsem den před tím zahlédl Tiktaalika. Ten už tu k zastižení nebyl. Hledal jsem ještě chvíli v okolí, ale nikde nic nebylo. Rozhodl jsem se počkat tedy zatím na snídani. Hned po tom, v asi 9 hodin, jsem se vypravil dál k jezeru. "Podívej!" zvolal jsem. Asi dvěstě metrů ode mně byla nádrž stojaté vody do které ale ze zhora tekla voda z vodopádu. A v jezírku se koupali Tiktaalikové, na břehu se vyhřívali Hynerpetoni. Někde se ve vodě občas vynořila nějaká Ichthyostega. To byla moje šance. Připravil jsem portál těsně u vodní nádrže a do pasti se něco chytilo: jeden Tiktaalik byl okouzlen zajímavým modrým úkazem a vlezl do něho. Rychle jsem portál vypnul. V těch chvílích v Pravěké Zoo musel hlavní ošetřovatel Charles spěchat s Tiktaalikem někam do vody, aby nezemřel. Problémy s Argentinosaury mu už ustaly ale Argentinosauři se měli stále na pozoru. Zrovna když Charles nedával pozor, dostali se na cestu k pozorovacímu výběhu... V pravěké Arizoně, před 370 miliony lety jsem se zatím přišel podívat dál. "Moře! V této době tu vypadá čistě, a taky že je. Za 370 milionů let se ale možná změní ve špinavý Atlantský oceán, a toto pobřeží se zmenší a spadne do vody!" řekl jsem.

Sundal jsem si baťoh z portálem a vstoupil jsem do slané vody. "Tady sice obojživelníci nežijí, ale kvůli těmto tu jsme!" řekl jsem. Do ruky jsem chytl malou latimérii žijící ještě dnes. "Tohleto je malá příbuzná těch velikých." řekl jsem ještě. Ve vodě se něco zatřpytilo. Odhodil jsem latimérii zpět do vody a jen tak tak jsem se vyhnul vysunutí se z vody velkého monstra: Hynerie. Tato latimériina příbuzná s délkou osmi metrů mně málem spolkla. Rychle jsem vběhl mezi balvany, kam pomocí pohybu ploutví už Hyneria nemohla. "Těchto velkých ryb tu ale žije ještě více!". Sotva jsem vešel zpátky na útes, vyskočila po mně podobně velká ryba-pancířnovatý Dunkleosteus. Naštěstí mně John ze zadu chytl a vytáhl mně dál od vody. Masitý Dunkleosteus odplul do vody a nenechal o sobě ani vědět. Za to Hyneria velmi brzy-ve vodě začala honit Hynerpetona. Teď přišla má čance: mohl jsem chytit Hynerpetona...

Co se stane? Podaří se Jackovi a Johnovi chytit Hynerpetona, nebo ne? Co se filmovému štábu stane v Arizoně v době Devonu, před 370 miliony lety?

Pravěká zoo-Obří obojživelníci-1.

13. listopadu 2010 v 14:18 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-OBŘÍ OBOJŽIVELNÍCI-část 1/5:
Můj sen o vytvoření zoo plné pravěkých zvířat se stal skutečností. Dva malí ale rostoucí Daspletosauři, veliký Deinosuchus, mamut srstnatý nebo stádo Argentinosaurů... To v té době byla pouze část zvířat, a brzy jich mělo být ještě více. V minulé výpravě jsme putovali zpět v čase o 79 milionů let a jen tak tak jsme vyvázli z proudů bahnité vody a velikých predátorů. Dnes mně uchvátila lebka ropuchy velké. Prohlédl jsem si jí, a vzpoměl si na pravěké obojživelníky. "Toto je lebka ropuchy velké, ale ve srovnání s touto lebkou obojživelníka rodu Acantostega je velmi malá." řekl jsem. Hodlali jsme se tedy s Johnem přesunout o 370 milionů let zpět v čase... V té době se neejrůznějším druhům pravěkých obojživelníků dařilo kdesi v pravěké Arizoně. Naším cílem byly tyto druhy: Acantostega, Ichtyostega, Hynerpeton a primitivní Tiktaalik. Motorka byl jediný způsob, kterým jsme se mohli dostat přes tehdejší kamenité svahy. Bylo právě odpoledne v pravěké Arizoně a teplota stoupala kolem 30°C. Netrvalo dlouho, a spatřili jsme prvního živočicha. "Podívej, Jacku!" upozornil mně John. "To jsou Ortokóni! Myslel jsem si že už vyhynuli v Siluru. Přesto je to nádherná podívaná i na tyto malé, padesáticentimetrové ortokónky, jediné, kteří přežili...". Mezitím však v zoo musel hlavní ošetřovatel Charles čelit jednomu: Argeentinosauři začali být v malém výběhu natěsnaní a první zbořil ohradu. Po něm se za ním hrnulo stádo pětasedmdesátitunových zvířat. "Můj bože!" řekl Chrales.

Argentinosauři se roztoulali po parku a mohli zůsobit pěknou spoušť. Charles naštěstí dostal skvělý nápad: až Argentinosauři přijdou k výběhu Yangchuanosaura, utečou zpět. V to ale Charles jen doufal... Mezitím jsme my, v pravěké Arizoně v Devonu hledali veliké obojživelníky. "Sladkovodní jezera jsou v této době, tady, mnohem lepším bydlištěm pro velké obojživelníky, než slané moře. Támhle právě jeden plave. Řekl bych, že je to Tiktaalik a pomalu se blíží na souš.". Opatrně jsem v kročil do jezírka plného miniaturních Ortokónů a čekal, co bude. Tiktaalik z vedlejšího jezera přeskočil před souš dlouho ani ne dva metry a malá stojatá tůňka se v tu chvíli proměnila v krvavou lázeň. Vylezl jsem z vody, a sledoval, jak Tiktaalik loví. "Myslím, že bychom mohli použít podobnou návnadu.". Pomalu se ale chýlil večer a proto jsem šel z Johnem a filmovým štábem postavit tábor. "Tohleto místo je asi nejsušší, není tu stopa po vodě ale kamenů je tu moc. Než si lehnete, vyndejte si kameny pod stanem, jinak se v noci nevyspíte..." mřekl jsem. Den se pomalu chýlil k závěru a naše první "vodní" výprava do pravěku pomalu začínala růst...

Zda-li Jack a John přežijí v historii staré 370 milionů let se dozvíte příště...

Krutá bitva-část 2.

10. listopadu 2010 v 15:10 | HAAS
V minulé části:
V bushi před 74 miliony lety v Mongolsku na stádo Protoceratopsů zaútočila smečka Velociraptorů. Nakonec však souboj mezi Protoceratopsem a Velociraptorem zasypala vlna písku. Ovšem na naší Saichanii už se chystalo krajní nebezpečí. Z malého lesíka vylezl obrovský příbuzný ekvivalent Tyrannosaura Rexe, Tarbpsaurus bataar.

KRUTÁ BITVA-ČÁST DRUHÁ-BRUTÁLNÍ SOUBOJ:
Tarbosurus se po potravě ani chvíli neohlížel. Stádo zbylých Protoceratopsů ho uvidělo a rozprchlo se po bushi. Za to Saichania si ho ani nepovšimla a dál se pásla na suché zeleni. Když Tarbosaurus přišel o kousek blíž, Saichania otočila hlavu dozadu a rychle mávla ocasem. Tarbosaurus udělal pát kroků vzad a v jeho očích bylo vidět, že s ničím takovým nepočítal. Chvíli ještě čekal opodál, pak už to ale nemohl vydržet a zařval strašlivým řevem. Stádo Protoceratopsů se mezitím zase sčlenilo a uteklo kamsi do dun písku. Tarbosaurus ale už neopomíjel dál čekat. Bleskurychle vyrazil, ale Saichania se před něj postavila a mávala ocasem. V bojovém postoji ze strany a mávajíc ocasem činila Saichania zastrašitelnou. Ale běžící Tarbosaurus na to nedbal a zkusil udělat smyčku kolem ocasu. Málem ale přišel o nohu, kyj o minul jen asi o půl metru. Tarbosaurus se sklonil k hlavě Saichanie a zařval. Saichania také zařvala a odradila tím Tarbosaura. Ten se pokusil o jeden krok: povalit Saichanii na záda. Kamsi zmizel, a když se zase Saichania pásla, vyrazil vpřed, nepustil ocas a povalil ji na záda. Začal vítězně řvát a byl připraven zakousnout se do Saichanie. Ale ta byla i tam bebezpečná. Ocasem, který se na zemi ještě stále hýbal, podrazila Tarbosaurovi nohy a zlomila mu prstní klouby. Teď už nemohl dravec stát. Jakmile se postavila, rána kyjem z ocasu do Tarbosaurova trupu a hlavy s ním udělala krátký konec. Saichania vítězoslavně zařvala a sunula se dál bushí, dokud nenašla jezírko s vodou...

Popisek k obrázku: Tarbosaurus se sklonil k hlavě Saichanie a zařval...

Dotazník o příběhu:
Místo dehrání: Poušť Gobi, Mongolsko,
hlavní hrdina: Saichania,
překlad jména do angličtiny: Cruel Battle (může být i Bloodist Battle jako "krvavá bitva"),
příběh se odehrál před 74 miliony lety...

Můj další příběh ze seriálu Pravěký život se bude jmenovat Souboj titánů. O co však půjde, podržím v taajnosti ještě cca týden...

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 7.

7. listopadu 2010 v 11:34 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 7/7:
Prodírali jsme se nově zabahněnou půdou. Pak jsme uslyšeli rachot. "Co to bylo?!" lekl se John. "Jeep!" řekl jsem. Voda Jeep uvolnila z bahna a my jsme mohli jet dál autem. Rozbahněná půda stále více tvrdla a na odpoledne už z ní byl tužší písek. Vjeli jsme někam do jezera. Život tu byl už skoro takový, jaký jsme znali. Kolem jezera pili novou vodu Iguanodonti a mezi nimi pobíhaali Patagonykové, kteří zbírali malé kamínky. Ve vodě se koupal jeden veliký Sarcosuchus. Přejeli jsme přes jezero, a hledali nějakou pastvu, kterou by Argentinosauři mohli skonzumovat. Ale povodně zaplavili vše, stejně jsme nakonec našli malou pastvinku trávy u jezera. Jenomže tou by se sotva nakrmil Iguanodont. "Myslím, že to zvládneme dál." řekl jsem. Jezero se stávalo stále větším a najednou i do vnitřku Jeepu už začala téct voda. "Nezbývá nic, musíme ven." řekl jsem. Konečně jsme viděli pevou zem. A na ní stádo Agentinosaurů! Konečně jsme na ně narazili na vhodném místě. Rychle jsem přišel připravit portál...

Začali jsme hned s Johnem lákat Argentinosaury do portálu. Pětasedmdesáti tunová zvířata byla sice pomalá, ale první Argentinosaurus už strčil hlavu do současnosti. "Hurá!!!" zaradovali jsme se s Johnem. Vběhli jsme do portálu... "Můj bože, co je zas tohle?!" vyděsil se Charles. "Tak nejdřív sem vnikne nějakej krokodýl, potom dva dvounožci a teď tento obr větší než atobus?!" "Neboj, strčíme je někam!" řekl jsem. Za hodinu jsem se přišel podívat, jak se daří Daspletosaurům. "Jsou pořád větší, už jsou 6,3 metru dlouzí." řekl mi Charles. "Daspletosauři prostě rostou rychle. Vypadá to, že jestli vyrostou předčasně, mohli by být  ještě větší než v normální velikosti." řekl jsem. Pak jsem se šel podívat na nové Argentinosaury. Na travnatých pláních, poblíž výběhu Elasmotherií se jim vedlo dobře. Potom jsem odjel domů, a přeškrtl jsem další papírek s výpravou. A začal jsem plánovat další výpravu...

Příště uvidíte: Jack se vypravuje zpět v čase, kdy ještě na Zemi ještě ani první dinosauři nebyli. V té době souši vládli obojživelníci, a ne jen taak ledajací. Charles se pokusí výběh mezi Deinosuchem a Sarcosuchem otevřít a nejnovější přírůstci, Argentinosauři, utečou z výběhu. Zatím je však v pravěké zoo klid a mír...

Příště: Obří obojživelníci .

Krutá bitva-část 1.

3. listopadu 2010 v 14:54 | HAAS
Přicházím s dalším příběhem, ten je však ještě kratší, než ten minulý-má pouhé dvě části. Doufám, že se Vám nový příběh bude líbit...

KRUTÁ BITVA-ČÁST PRVNÍ-SMRTELNÉ DNY PŘICHÁZEJÍ:
Mongolsko, poušť Gobi, před 74 miliony lety. Od doby, kdy se na Raptořím útesu objevili první Velociraptoři, uplynul téměř milion let. Na místě útesu byly už jen jeho fragmenty a prales takřka vymizel. Na místech deštného pralesa se místo toho objevila hustě zelená bushe, na které se mohla pást spousta býložravců. Stádo malých Protoceratopsů domigrovalo až k bushi. Vůdčí samec se porozhlédl po bushi. Uzřel jednu Saichanii. Tento ankylosaurid však nebyl nebezpečný a stádo se mohlo v klidu jít pást. I když však prales vymizel, zůstala z něj jedna jediná část, která však byla dost velká na to, aby uživila dvě skupiny malých predátorů. Vůdčí samec Protoceratopsího stáda cosi ucítil. Začal řvát na všechny strany. Potom vše přestalo. Protoceratops se šel znovu pást. Narozdíl od druhu, který žil na poušti Nemegt v době Raptořího útesu byl tento druh modrý, a ne hnědý. Navíc byl tento trochu menší. Šlo však o stejný druh Protoceratopse. Náhle vůdčí samec opět začal varovat stádo. Z pralesíka vyběhli čtyři Velociraptoři a začali útočit na Protoceratopsy...

Stádo se hned rozeběhlo. Dokonce Saichania se tak lekla, že začala mávat ucasem, ale když uviděla, že to pro ní jsou jen neškodní malí dravci, začala se znovu pást. Ale jeden mladý Protoceratops unikal na špatnou stranu. Náhle ho začal pronásledovat jeden Velociraptor. O kus dál se neobával Velociraptor zaútočit. Ale Velociraptor ho povalil na zem a zkousl jeho přední končetinu. Velociraptor začal natahovat krk, aby Protoceratopse snáze zakousl, ale šelest je vyrušil. Pomalu se k nim blížila písečná bouře. Velociraptor ji cítil, ale uniknout už nemohl. Písek je oba přikryl hluboko pod zem. Tak skončilo první ráno doby před 74 miliony lety. U Saichanie ale už také nadcházely horké chvilky. Z pralesíka se vynořil obrovský predátor-Tarbosaurus...

Druhou a zároveň poslední část očekávejte hodně brzy!!!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 6.

25. října 2010 v 15:51 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 6/7:
Procházeli jsme rozbahněnou krajinou kaňonu. Hned u skály jsem si všiml, co se i snámi mohlo stát. "Chudák Patagonykus." řekl jsem. Kolem nás proběhl párek Iguanodontů a nad námi kroužili ptakoještěři. Pořád jsem se nějak nemohl vymotat z myšlenky, že jsme Jeep museli nechat v bahně. "Doufal jsem, žee to něějak nadějně ještě bude vypadat, ale začátek je lepší než konec. Když jsme přijeli, bylo tu sucho a málo vody, typický kaňon. Teď ale po sezóním dešti je to tu jenom samé bahno a bláto..." řekl jsem. "Musíme Argentinosaury najít rychle." skočil mi do řeči John. "Teď se ale vlastně v bahně můžou perfektně uchovat stopy." řekl jsem Johnovi. V tu chvíli jsem začal doufat, že Argentinosaura najdeme. Mezitím však v Pravěké Zoo měl hlavní ošetřovatel Charles novinu, kterou si pro mně chtěl nechat na můj příjezd. I když byl rád z toho, co objevil, na druhé straně byl naštvaný na Orodromei, kteří sežrali ta nejlepší jablka ze sadu a to Charlese pěkně otravovalo. V těch chvílích se však u nás, v pravěké Argentině před 79 miliony let, stávaly stále větší otřesy. "Co se to děje?!" řekl jsem v náhlém zmatku.

"Támhle! Voda!" všiml si důvodu John. Bohužel jsme najednou oba dbali jen na sebe a každý jsme se vydali na jinou cestu výš do kaňonu. Voda se rozehnala jen pár desítek metrů podemnou. John to měl lepší, protože snáze vylezl kamsi nad "propast" a nemusel se strachovat, že se mu něco stane. Za to u mně nadcházely horké chvilky. Na kaňon za mnou se podařilo vyšplhat jednomu Giganotosaurovi. "To je můj konec!" pomyslel jsem si. Giganotossaurus stál těsně u mně a v jeho slinách bylo vidět, že je hladový. Ohnal se po mně svou velkou hlavou ale já jsem uskočil a spadl na záda. Podemnou se bahno začalo lámat. Giganotosaurus zařval a já vstal. Uskočil jsem mu... Mezitím však kus skály spadl i s Giganotosaurem. Byla to nádherná podívaná, když přede mnou spadl jeden z největších masožravců, kteří kdy chodili po Zemi. Oddychl jsem si a utřel si pot. Jak voda spadla do dalšího údolí sestoupil jsem k Johnovi. "Teď máme jedinou šanci. Za pár desítek minut se zřítí další potopa, takže nemáme moc času!" řekl jsem a myslím, že John viděl v mých očích strach.

Co se přesně stane? Jack, John a filmový štáb jsou nyní v nebezpečí. Musejí dojít pěšky přes rozbahněnou krajinu. Zda-li Argentinosaura najdou, uvidíte příště!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 5.

16. října 2010 v 14:59 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes ořináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 5/7:
Tím nebezpečím byl déšť. V celé poušti, v celém kaňonu začalo pršet. "Toto moc dobře nevypadá." řekl mi právě John když jsem se snažil zakreslit anatomii Argentinosaura. "Déšť! To nevypadá vážně dobře. Ale misi vzdát jen tak nemůžeme." řekl jsem. Teď nás čekaly opravdu horké chvilky, i když venku bylo chladno jako nikdy před tím. Setmělo se. Mezitím však v Pravěké zoo měl Charles hned další problém, a to, s vysazením nejnovějších přírůstků-Iguanodontů. Jelikož nečekal, že přijdou dva tvorové o nichž jsem se ani nezmínil, nemohl si tuto velkou starost Charles vyndat z hlavy. V jiné části přišla veterinářka Ann nakrmit jednoho z gigantů-Elasmotherium s mládětem. Protože si rodinka dobře zvykala, krmivo v podobě semen pro ovce přestávali žrát o znovu se zaměřili na trávu. My jsme však v té doběě v pravěké Argentině měli jedny nevyřešené problémy-déšť. "Je patrně jisté, že deště v písku dělají rozbouřené duny které se hlavně na kopcích výborně uvolňují. Navrhuji, abych se tam podíval, pak uvidíme." řekl jsem a oblékl jsem si modrou pláštěnku. Venku opravdu lilo. V tom deštném zmatku kolem mně proběhla skupinka asi pěti Patagoniků. I jejich život byl ohrožen...

Byl jsem už celý zmoklý když jsem došel na kopec. "Konečně!" řekl jsem si. Ale přede mnou byla hrozba pro tábor. Byla to malá nádrž stojaté vody zadržená balvany a kládami starých stromů. Dalo by se říct, že ta voda byla několik desítek let stará. Právě nastala chvíle, kdy mohla dešťová voda jezírko zvýšit a tak poslat z kopce ven. Ale to jezírko nebylo jediné, protože jsem nahoře našel ještě další dvě menší. Vydal jsem se rychle zpátky z kopce, a doufal, že se opravdu nic zlého nestane. "Jakmile déšť trochu ustane, měli bychom zbořit tábor!" křičel jsem už ze svahu, div že mněě vůbec John slyšel. Jakmile déšť ustal, začli jsme bořit tábor. "Voda už přesahuje a tečou přes to kapky." řekl jsem Johnovi. Nasedli jsme do Jeepu a jeli dál. Nakonec Jeep přestal jet. Zapadl silně do bláta až po dveře a my jsme ho tam museli nechat. "Škoda, teď musíme jít pěšky." řekl jsem a nevypadalo to, že bych byl zrovna v úplném pořádku... 

Co bude s Jackem a Johnem? Přežijí v Argentině před 79 miliony let nebo zahynou tragickou smrtí? Je to pravda, jak vymřeli Argentinosauři, jak si Jack začal myslet? To uvidíte velmi brzy...
 
 

Reklama
Reklama