Příběhy na vyprávění

Obojí smrt-část 3.

13. října 2010 v 18:11 | HAAS
Minulá část:
Deinonychus šel po stopách malého živočicha, a jak se nakonec ukázalo, byl to Hypsilophodon. Lov ale náhodou nebyl úspěšný, protože byl Hipsilophodon uloven dvěma bratry Deinonychů z jiné smečky. Náš Deinonychus byl zraněn. V nehostinném křídovém světě na něho ale nečeká nic lehkého...

OBOJÍ SMRT-ČÁST TŘETÍ-DEINONYCHOVO VZEPĚTÍ:
Náš Deinonychus procházející na mýtině daleko za teritoriem cizí smečky nebyl zrovna spokojený. Jeho zranění na noze už sice přestalo krvácet, přesto se hodně potácel ze strany na stranu. Ztratil takové množství krve, že by padl na zem, ale nemohl, protože za sebou nechával krvavou stopu v podobě pachu. Byl velmi hladový. Kolem něho ležely nějaké ohlodané kosti býložravého dinosaura ze skupiny Ceratopsidů-jistého Zuniceratopse. Z toho tam ale zbyly jenom kosti a Deinonychus nemohl ničím zahnat hlad. U vařícího jezera si usrkl trochu vody a pokračoval pokulhávaje dál. Najednou ucítil bolest v zádech. Zase upadl a hned na to se postavil. I přes bolest došel ke své smečce. Všichni si právě hnízdily protože zanedlouho se z nakladených vajec měla vylíhnout malá mláďátka. Stejně tak, v deštné sezóne, dělali Tenontosauři, o několik desítek kilometrů od smečky na hliněné pláni. Druhý den se Deinonychus probudil kvůli zběsněnému zvuku vychízejícímu z planiny. Deinonychové hned poznali, že jde o Tenontosaury. Lov nastal. Celá smečka se opatrně plážila k planině až stanuli tváří v tvář velkým křoviskám, které je kryly, dál už se Tenontosauři pásli. Jeden Deinonychus vyskočil a rázem ho následoval druhý. Takto běžel koloběh. I náš Deinonychus utíkal, i když trochu pomaleji než ostatní. Tři Deinonychové skočili na vyčerpaného a nemocného Tenontosaura a silou ho stiskli drápy k kůži. Pak následovalo obětí kolem krku jednou čelistí dravce. Tenontosaurus ale všechny schodil do chladné vody. Začal se však potácet. Náš Deinonychus toho využil a skočil na něj nehledně zranění. Ale Tenontosaurus mu přibil jednu obrovskou ránu hlavou do krku a zadní levou nohou ho silou stiskl ve vodě, až do prasklo. Byl to jeho konec, ale než se Tenontosaurus naděl, ležel už polomrtvý vedle svého mrtvého protivníka a zanedlouho skonal. Voda dokonale pohřbila jejich těla a už se nikdy neobjevili živí. Stalo se tak před 114, 3 miliony let, kdy jeden Deinonychus bojoval o holé přežití...

Popisek k obrázku: Náš Deinonychus využil zranění Tenontosaura a skočil na něj nehledně svého zranění...

Dotazník o příběhu:
Místo odehrání: Texas, Severní Amerika,
hlavní hrdina: Deinonychus,
překlad jména do angličtiny: Both death,
příběh se odehrál před 114,3 miliony let...

Nový příběh se jménem "Krutá bitva" tu bude již velmi brzy!

Obojí smrt-část 2.

9. září 2010 v 17:24 | HAAS
Minulá část:
Stádo tenontosaurů se usídlilo na mýtině, ale nebezpečí přišlo velmi brzy. Útok Deinonychů stádo z mýtiny však jenom odehnal, ale na úlovek nepřišlo. Náš Deinonychus se sám vydal hledat potravu do lesa kde také našel stopy malinkého zvířátka...

OBOJÍ SMRT-ČÁST DRUHÁ-BITVA SE ZRANĚNÍM:
Náš Deinonychus pomalu putoval dál po stopách. Kolem se válela spousta kostí včetně lebek, a ležely zde také velké kmeny stromů nebo klacky. Náš Deinonychus již začínal tušit, že tu nedávno došlo k nějakému zmatku. Než se stačil nadát, stál v blízkosti mlžného jezera. Stáli tam tři Tenontosauři kteří jen tak popíjeli vodu... Deinonychus se na ně chvíli díval, ne však jako na kořist. Vkročil do bílé vody ale hned zase vyběhl. Ten všechno pochopil. Tenontosauři popíjeli protože voda byla horká, jinak by totiž tito dinosauři pili velmi hltavě. Rozhodl se nakonec jezero obejít. Kolem něho proudil závan silého vzduchu a kouře. Jezero se měnilo čím dál více na sever v jedovaté. Nakonec Deinonychus opět nalezl malé stopy. Byly čerstvé jen několik minut, proto se rozběhl do lesa. Najednou kolem sebe v suchých keřích uslyšel šustot. Kolem něho neuvěřitelnou rychlostí proběhl nic netušící Hypsilophodon. Pár metrů za Deinonychem se zastavil. Stál jen několik vteřin a rozběhl se pryč. Deinonychus to vypádil za ním na plné otáčky. Mezi porařenými stromy velkým vichrem ho ale hned zase ztratil. Neměl moc dobrý čich a proto musel hledat těsně u země. Nakonec uslyšel pískot. Vyběhl ke kopci a všiml si nebezoečné věci: pár Deinonychů zabil Hypsilophodonta. Byli to ale dva bratři o dva roky starší než náš Deinonychus. Když projevil zájem o potravu, bratři se do něj jak se patří pustili. První vyběhl a hlavou ho schodil na zem. Druhý na něho ze zadu skočil a málem by mu hrdlo prosekl ostrým drápem kdyby se náš Deinonychus neobrátil. Teď už všechno pochopil: tato místa byla teritoriem jiné, sice méně početnější, ale v síle jedinců lepší smečky. Dal se na útěk ale už bylo pozdě. První bratr ho sekl ostrým drápem do pravé zadní končetiny. Rána přišla přímo do kloubu který sloužil končetině dobře se rozběhnout. Zároveň kloub sloužil tak, že jej Deinonychus mohl používat při útoku na kořist nebo na nepřítele a mohl nohou různě pohybovat, ať dolů tak nahoru. Pokulhálavě se náš Deinonychus vydal zpět. Ale život se zraněním pro něho nebude značně jednoduchý.

Popisek k obrázku: Druhý bratr na něho ze zadu skočil a kdyby se náš Deinonychus neobrátil, bratr by mu ostrým drápem prořízl hrdlo...

Poslední část tohoto příběhu proběhne na tomto blogu již brzy!

Obojí smrt-část 1.

5. září 2010 v 11:55 | HAAS
Tento nový příběh bude dokonce kratší než Spinův poslední lov, bude mít jen tři části! Možná budete výsledkem příběhu zklamáni ale doufám že se Vám bude zdát dobrý...

OBOJÍ SMRT-ČÁST PRVNÍ-STÁDO TENONTOSAURŮ:
Před 114,3 miliony lety byl Texas konečně pokryt pralesy. Jen málo se zde objevovaly veliké pouště, ale husté a mlžné pralesy zde byly základem života. Náš příběh se odehrál v té době. Na velké mýtině kde silný vítr porazil všechny stromy se páslo stádo Tenontosaurů. Pomalu ukusovali rostliny ale nebezpečí mělo teprve přijít. Vůdčí samec se zvedl na zadní a poohlédl se krajem. Pottom se sklonil a zase šel požírat. Žádný Tenontosaurus však netušil, jaké se chystá nebezpečí... Za kapradinami poblíž se objevila menší hlava. Podivný dravec s drápem se chystal k útoku. A nebyl sám. Šlo o Deinonycha. Oba dva Deinonychové pozorovali stádo ještě chvíli, potom někam odběhli a moc se už neukazovali. V kapradí se zase ozval šelest. Objevil se další Deinonychus. Tento mladý samec patřil do stejné smečky jako dva předchozí. Hned za ním přišli ti staří a za chvíli se podél ani ne třiceti metrů u mýtiny skrývaala celá smečka Deinonychů...

Smečka se odhodlala k útoku. Náš Deinonychus byl oproti smečce trochu pozadu a proto je musel dohánět. Smečka se ještě chvíli skrývala a potom vyrazila. Tenontosauři měli štěstí... Deinonychům se útok nezdařil! Vůdčí samec začal strašlivě pištět a Deinonychové se prudce zastavili. Tenontosauři to brali levou zadní a zanedlouho zmizeli v mlze mezi stromy. Pro Deinonychy to byla nepříjemná zpráva. Smečka se rozestoupila. Hromadný útok se nepodařil a proto si šel každý hledat svou potravu. Náš Deinonychus přeběhl mýtinu a dostal se do lesa. Na zemi zahlédl stopy nějakého malého živočicha kterého se rozhodl ulovit, ale samozřejmě, že to pravděpodobně nebude lehké...

Pokračování tohoto krátkého příběhu uvidíte v průběhu týdne!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 4.

4. září 2010 v 17:57 | HAAS
Jestli-že Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, můžete jí najít zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 4/7:
Bylo zrovna dopoledne a sluneční žár a teplo stoupaly když tu najednou nad kaňonem vulétlo letadlo pro jednu osobu. V něm jsem seděl já a právě mým nápadem bylo toto. Všude kolem mně prolétali pterosauři rodu Cearadactylus. Nádherně kroužili nad špinavou louží vody o rozloze několika desítek metrů a kolem mně dále letěli z rybami zpět nahoru. Zahlédl jsem jak jeden Cearadactylus dává svému mláděti rybu na vrcholu kaňonu. Než jsem se stačil pokochat krásou Cearadactylů přilétl obrovitý pterosaurus Ornithocheirus a ukradl jednomu Cearadactylovi rybu. Tu při rychlém plachtícím letu spolknul. "Nádherná podívaná! O tom jsem vždycky jenom snil!" volal jsem a na tým pode mnou jsem vytáhl ruku a naznačil že je vše v pořádku. Rozhodl jsem se svůj nápad konečně využít i dál a tak jsem letěl dál do kaňonu. "Jacku, jsi tam?" uskyšel jsem z vysílačky. "Ano." odpověděl jsem. "Jaké to je?" zeptal se John po vysílačce. "Nádhera, ale ptakoještěrů ubývá." řekl jsem. "Až něco najdeš dej nám vědět, připravujeme Jeep." řekl John. "Dobře..." odpověděl jsem a letěl jsem dál. Mezitím, co jsem já létal v oblacích pravěké Argentiny veterinářka Ann konečně sledovala mláďata Huayangosaurů. Hned na to přišel i Charles. "Vypadá to, že se jim tu daří." řekl spokojeně Charles. "Tak já mířím zase ke stavbě ohrady." dodal k tomu Charles...


Potom ještě obešel ohradu s mamutem a řekl: "Ty se máš taky dobře, viď?". V těch chvílích jsem už já letěl pryč s kaňonu. Ale najednou jsem z výšky něco uviděl... Bylo to další stádo Argentinosaurů. "Mám je, Johne, můžete vyjet." informoval jsem Johna a filmový štáb. "Hned jsme tam.". "Je tu jen jeden malý problém." řekl jsem si. Ten problém nastal proto, že tam, kde stádo kráčelo, byl uschlý les. "Tady nepřistanu." řekl jsem si. To byl další problém. Musel jsem zaletět zpět do kaňonu. Jakmile jsem vystoupil ven uviděl jsem Jeep s Johnem. "Akce skončila, nebo částečně. Musíme tam dojet ale je to les!" řekl jsem. "To nic, nasedni, Jacku, jedeme tam." odpověděl mi na mou větu John. Jenomže byly tu hned třetí potíže... Než jsme k lesu dojeli, začalo se smrákat. Později už byla obloha modrá. Byla noc... Venku se na nás ale ještě nějaké potíže chystaly a zasáhli nás hned po postavení tábora...

Někteří z Vás možná už vědí, jaký problém to byl. Přežije Jack a jeho tým nebezpečnou noc? Podaří se vůbec dostat Argentinosaura do jednadvacátého století? Kdy nastane vymírání Argentinosaurů úplně? Čtěte další část!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 3.

31. srpna 2010 v 15:44 | HAAS
Jestli-že Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji zde: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 3/7:
Giganotosaurus se rozběhl přímo na Iguanodonty. Oba dva začali utíkat skrze portál. Já jsem ho zavřel a běžel jsem k Jeepu. "Johne, nasedni do auta, padáme odsud!" zavaroval jsem. Mezitím v Pravěké Zoo hlavní ošetřovatel Charles sbíral v sadu jablka. "No tak, vy taky chcete jablíčko?! Ne, vy nemůžete, ve vaší době ani nic takového nebylo!" říkal Charles skupince Orodromeů žijící ve výběhu pod sadem. My jsme konečně po hodině dorazili zpět. Stádo Argentinosaurů už také zmizelo. "I když jsou to pomalá, přes 70 tun vážící zvířata, už tady nikde nejsou." řekl jsem. "Bude to špatné, ale budeme se muset utábořit." namítl jsem. Byl právě večer a venku byla už pořádná tma když mně venku vyděsil pěkněě velký stín. Zvíře prošlo v blízkosti lampy. "Zmizel v lese! V této době tu žila spousta malých predátorů, například Austraraptor." řekl jsem. Vzal jsem lucernu, obul jsem se a vyrazil jsem do lesa. Ucítil jsem jak mi na rameno spadla kapka vody. Ten les byl vážně vlhký. Kolem mně se ozývala taková spousta zvuků. Šlo o smíchaninu hrozivých řevů, dusotu Iguanodontů a plno jiných. Začal jsem lucernou mávat kolem sebe. Nějaké zvíře zaběhlo do křoví a už se nevrátilo. Najednou jsem si uvědomil, že mi mohlo jít o život. A že také může. Raději jsem to vzal cestou zpět, ale v tom se to stalo!

Nějaký menší tvor se zobákem, což jsem rozpoznal, se mi přihnal pod ruce. Stiskl jsem jeho ochmýřený dlouhý krk. "Á, tak to už vím, co to bylo v táboře. Pěkně jsi nás vyděsil, všechny!" řekl jsem. Pod rukama jsem měl Patagonyka, malé alvarezsaurida z doby svrchní Křídy. Když jsem si ho však chtěl prohlédnout, malým a jediným ostrým prstem z přední končetiny mně pořádně řízl. Raději jsem ho už pustil, ale viděl jsem, jak vystartoval po mravenci. "Pořádně to bolí. Připomělo mi to hrozně moc hady a vůbec jiná zvířata, která koušou!" řekl jsem. "Dej mi na to náplast." řekl jsem kameramanovi. Vstoupil jsem do svého oranžového stanu a lehce se přikryl modrou dekou. "Venku se pohybuje taková spousta tvorů, ale už za nimi ven nepůjdu." slíbil jsem kameramanovi. Hned ráno jsme se probudili a já dostal nápad, jak nějaké Argentinosaury zase najít. Byl to plán, který jsem chtěl vždycky uskutečnit a teď mně přivedla náhoda k tomu, abych zkusil to, co jsem chtěl už od mala...

Jaký nápad dostal Jack? Nebude to dosti riskantní? Jaká ještě stále čekají na tým překvapení? Vyhynutí Argentinosaurů už není daleko... Čtěte další část (typuji, že by mohla být už o výkendu!).

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry 2.

16. srpna 2010 v 14:46 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá částmého dokumentu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONSKÝMI OBRY-část 2/7:
Hned ráno jsme vstali. "Pojďme dál, když je tu rovina, mohly by tu být i pláně!" zavelil jsem... Zatímco výprava šla dál, já jsem vylezl na menší část kaňonu abych se rozhlédl. Dál od nás už byl seschlý les. "Leda tam by mohli Argentinosauři ještě žít!" řekl jsem si a slezl jsem. Hned jak jsme  tam došli v očích jsme měli údiv... Před námi se páslo na posledních zelených jehlicích stádo Argentinosaurů. "Tomu nevěřím!" řekl John. "Ale je to skutečnost." řekl jsem Johnovi. Dva dospělci ale vyrazili trochu dál od stáda ale najednou se z křoví vyhnal nějaký masožravec. "Pryč, Giganotosaurus!" varoval jsem výpravu. "Táhle je křoví, tam se schovejte!" informoval jsem ještě výpravu... Giganotosaurus se díval hlavou přímo přede mně, každou chvíli už musel hkavu otočit a vidět mně. Mezitím v Pravěké Zoo se veterináři přišli podívat na velkého jeskynního lva. "Už je zase ven z jeskyně!" zaradoval se Charles. "Hned jak začíná vždycky foukat studený vítr, vyleze ven." přidal ještě k tomu. V těch chvílích v prehistorické Patagonii se Giganotosaurus stáhl zpět. "Můj bože, to byly horké chvilky!" řekl jsem. Náhle však Giganotosaurus vyběhl znovu kus od nás. Kousl Argentinosaura do zadní končetiny. Ten ho však porazil na zem a dravec se opět stáhl...

Znovu jsme se zase mohli zvednout ze země a podívat se na Argentinosaury. "Nevíme, kdy vyhynou, mohli bychom je chytit teď!" řekl jsem. Můj plán se však opět nezdařil... Stádo jihoamerických iguanodontů se hnalo přímo proti nám. "Zdrhejte odsud!" křičel John. Drželi jsme krok jen tak tak před stádem vyděšených iguanodontů. Najednou se stádo zastavilo a začlo se pást na malých kapradinách. "Co teď budeme dělat? Stádo Argentinosaurů a Iguanodontů je až příliš a pro Iguanodonty jsme se sem přece nevrátili." řekl jsem. To byl zkažený plán. Ale až do chvíle, kdy se jeden Iguanodont oddělil od stáda. "Podívejte na tamtoho." řekl jsem a ukázal jsem na Iguanodonta. Z křoví v té chvíli opět vyběhl velký Giganotosaurus a hnal se přímo na Iguanodonta. Druhý Iguanodont šel svému druhovi pomoct a já dostal nápad. Připravil jsem časový portál. Teď jsem měl šanci získat jihoamerického Iguanodonta do Pravěké Zoo...

Podaří se Jackovi nalákat Iguanodonta do portálu? Co se stane v příští části se dozvíte v co nejbližší době!

Pravěká zoo-Za Patagonskými obry

15. srpna 2010 v 11:58 | HAAS
Pokud Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, najdete ji v rubrice: Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!!!

PRAVĚKÁ ZOO-ZA PATAGONBSKÝMI OBRY-část 1/7:
Můj sen o vytvoření zoo plné pravěkých zvířat se stal skutečností... Měli jsme již dva menší ale roztoucí Daspletosaury, obrovského krokodýla Deinosucha nebo také mamuta srstnatého a bylo toho ještě více. Právě, kdy měl tým odborníků menší problémy s krmením velkého Yangchuanosaura, já si naplánoval další výpravu. "Nedávno mi poslali tento odlitek zubů Argentinosaura, jihoamerického býložravce!" řekl jsem. "Moc rád bych se pro toto zvíře vypravil do času jeho vymizení!" dodal jsem k tomu. "Mám připravit jeep?" zeptal se John. "Jistě, vyrazíme hned." informoval jsem Johna. Argentinosauři vyhynuli před 79 miliony lety... Spousta druhů, které žili v Jižní Americe ještě před 80 miliony let už vyhynulo. Argentinosauři žili na odlehlých pláních pravěké Patagonie. Vjeli jsme do portálu a čekali jsme, co bude... Vyjeli jsme v nějakém velkém kaňonu, všude tu byl suchý oranžový písek a vířil se jak jsme jeli. "Tohleto není místo pro Argentinosaury... Není tu ani žádná vegetace..." řekl jsem. "Půjdeme dál pěšky?" optal se John. "Asi ano... Támhle je zase bahnité jezero. Jeep necháme tady a podíváme se dál." řekl jsem. Přešli jsme pěšky jezero a čekalo na nás překvapení. Před námi se na uslých jehlicích páslo stádo menších jihoamerických iguanodontů...

Šlo o menší, sedmimetrové iguanodonty. Byla to nádherná zvířata. Pozorovali jsme je s nohami ve špinavé vodě ale najednou se za mnou něco objevilo. "Ven z vody!" zařval jsem. Z jezera vykoukla obrovská hlava Sarcosucha, obrovského krokodýla. "Už máme v zoo Deinosucha, Sarcosuchus by neškodil naší sbírce prehistorických druhů!" řekl jsem. Připravil jsem portál a rozstvítil jsem ho. Vzal jsem malá klacík a hodil ho do tlamy Sarcosucha. Ten po mně zuřivě vyběhl. Tak tak jsem mu uhnul a jakmile špička ocasu byla z portálu pryč, zavřel jsem portál... "To bylo vážně něco! Ale měli bychom najít Argentinosaura, nemyslíš, Jacku?" zeptal se mně John. "Máš pravdu, tady začíná být rovina. Možná tu někde budou pláně!" řekl jsem Johnovi. Když v Pravěké Zoo ubytovali Sarcosucha, šel se podívat Charles na mláďata Daspletosaura. "Pamatuju si, jak jsme s Jackem nedávno projížděli výběhem a měli 3,5 metru. Nyní vyrostli o 2 metry." řekl si Charles a zapsal to do seznamu růstu dinosaurů. V té chvíli jsme my putovali po pravěké Patagonii. "tady je krásná rovinka, mohli by jsme tu přenocovat a druhý den půjdeme dál." navrhl jsem. Filmový štáb začal stavět tábor... Už jsme se těšili na pokračování naší mise druhý den...

Jaká byla jedna z úloh na vyhynutí Argentinosaura? Bylo to nepřetržitým lovem dravců? A co když v této době již Argentinosaurus vyhynul? Třeba se Jack spletl? Příště se to dozvíte!

Spinův poslední lov-část 4.

14. srpna 2010 v 15:53 | HAAS
V minulé části:
Spino šel lesní zkratkou ale nepočítal se smečkou Afrovenatorů. Kvůli nim byl kousnut do přední končetiny... Uviděl zde však i stádo Paralititanů a chtěl se prve zaměřit na mládě. Ale potom si vzpoměl na svůj hon. Carcharodontosaurus vešel do kaňonu ale Spino za ním vyběhl...

SPINŮV POSLEDNÍ LOV-ČÁST ČTVRTÁ-SOUBOJ NA ŽIVOT A NA SMRT:
Spino došel co nejrychleji po písku do kaňonu. Carcharodontosaurus již tušil, že jde o velikou past, ale jeho pozornost upoutala malá cestička nalevo ven z kaňonu. Ale Spino už mu nedovolil odejít. Carcharodontosaurus se pokusil vrátit a vyjít z kaňonu, ale Spino mu ihned zatarasil cestu ven. Jakmile však Carcharodontosaurus vystoupil na větší kámen, Spino po něm vyběhl a kousl ho do přední pravé končetiny. Carcharodontosaurus bolestně zařval a prudce narazil hlavou do Spinova boku a kousl ho do stehna levé zadní končetiny. Spino zařval pronikavým zvukem, který by člověkem úplně pronikal. Prve byl jeho řev chudý ale nyní řval tak, že Carcharodontosaurus se stáhl o dva metry dál. Spino toho ihned využil a kousl Carcharodontosaura dvakrát opakovaně do přední zraněné končetiny a potom ho dlouhou "krokodýlí" tlamou bouchl do nohy, kde byl Carcharodontosaurus zraněn. Měl za lubem ho kousnout do boku ale to udělal Carcharodontosaurus. Teď byl souboj vyrovnán. Po obou socích tekly proudy krve které zbarvovaly písek do ruda... Tu však Spino vyběhl a udeřil tlamou Carcharodontosaura do hlavy. Cudák dravec hlavou otřásl několikrát, přičemž ho Spino kousal do zraněné zadní končetiny. Carcharodontosaurus však náhle ustal, přerušil otřásání a kousl hrozivě Spinosaura Spina do krku. Asi dvakrát prudce trhl a Spino ulehl na břicho. Dravec se chystal odejít ale Spino ho dlouhým ocasem silně uděřil. Teď oba leželi na zemi hlavami proti sobě. Nešlo jim se zvednout s jejich váhou, ale Spino se najednou zvedl. Jeho pozornost upoutalo stádo Paralititanů na vršku kaňonu. V té chvíli však Carcharodontosaurus lebkou porazil Spina na zem. Spino naposledy vydechnul. Carcharodontosaurus prošel zkratkou kaňonu ale u konce padl na břicho, obrátil hlavu napravo a také vydechl naposledy... Dva nejmocnější dravci Afriky tak skončili v kaňonu jen tak ležet. Jejich nehybná těla po hodinách zakryl pomalu se nesoucí světlý písek a když už byl na tělech obrů, spadl kus kaňonu na mrtvá těla...

Popisek k obrázku: Jakmile však Carcharodontosaurus vystoupil na větší kámen, Spino po něm vyběhl a kousl ho do přední pravé končetiny...

Dotazník o příběhu:

Místo odehrání: Maroko, Afrika
hlavní hrdina: Spino (Spinosaurus aegypticus)
překlad jména do angličtiny: Spino´s last hunt
příběh se odehrál před 95 miliony lety...

V poslední době se hojně těšte na Pravěkou Zoo, později by měl začít další příběh: Obojí Smrt!

Spinův poslední lov-část 3.

2. srpna 2010 v 15:47 | HAAS
Obsah minulé části:
Vyhladovělý Spino přišel na planinu. Uviděl tam stádo Ouranosaurů. První, co si pomyslel, bylo ulovit mládě avšak na to začal útočit dravý Rugops. Ten však svůj lov skončil a Rugops si šel hledat raději mršinu. Spino našel zraněného Carcharodontosaura u řeky. Dravec se vydal rychle do pouště ale Spino zvolil zkratku. Teď by se  konečně mohl nasytit!

SPINŮV POSLEDNÍ LOV-ČÁST TŘETÍ-ZKRATKOU DO POUŠTĚ:
Spino se prodííral již čtvrt hodiny lesíkem. Ta cesta, po které šel, byla zkratka, která vedla do pouště. Tam se zraněný Carcharodontosaurus vydal. Spino náhle uslyšel šelest. Cosi se dělo v křoví. Ohlédl se dál do hlubin pralesa. Když šelest pominul, vydal se dál, tam na něho však čekala další možná kořist. Daleko od něho se lesem prodíralo stádo Paralititanů. Všechno to byly samice, které se svým půl ročním mládětem přišly do lesa naklást vejce. Ani dospělý Paralititan by nebyl těžkou kořistí, avšak ve Spinově hlavě se stále točily chvíle, kdy byl Carcharodontosaurus zraněn Aegyptosaurem v boji... Raději otočil hlavu pryč. Kolem něho se zase v křoví něco hýbalo... Když se Spino podíval, co to je a strčil hlavu do keřů, zvíře zmizelo. Spino šel dál a najednou na jeho přední levou končetinu vyskočil jakýsi dravec. Měl mohutnější přední drápy než zadní, a nebyl sám. Jakmile ho Spino obří "krokodýlí" tlamou shodil, objevila se celá smečka těchto devítimetrových predátorů. Byla to tříčlenná vyhladovělá smečka Afrovenatorů. V lese nemohli najít nic jiného než noční primáty nebo myšky. Na Spinosaura si však, přesto, že byli tři, troufnout nemohli... Spino na ně ještě několikrát zařval a predátoři opustili místo. Schovali se do keřů a čekali na nějaké menší býložravce. Spino se ke konci zkratky už prodíral mezi vysokými kapradinami, ale brzy jeho štěstí skončilo. Pravá zadní končetina se mu zasekla v malé dírce kterou lemovaly kořínky rostlin. Spino se pokusil ohnout, ale ke končetině si nedosáhl. Zkusil tedy svou tlapu vystrčit silou své končetiny. Měl štěstí, že se mu to podařilo. Konečně vyšel ven z lesa. Před Spinem se nyní prodírala ohromná poušť s kaňonem hned veprostřed. Ale najednou uviděl u kaňonu zraněného Carcharodontosaura. Zkratka nebyla zrovna lehká a on svoji příležitost promarnil. Přesto se vydal do kaňonu za dravcem. Jak to dopadne? Nasytí se Spino Carcharodontosauřím masem nebo skončí jeho život? Příště se to dozvíte! 

Popisek k obrázku: Před Spinem se nyní prodírala obrovská poušť s kaňonem hned veprostřed...

Poslední část epizody Spinův poslední lov bude co nejdříve to půjde!

Pravěká zoo-Před výbuchem Toby-5.

28. července 2010 v 12:37 | HAAS
Jestli-že Vám nějak unikla minulá část mého seriálu, můžete ji najít v rubrice Příběhy na vyprávění .
Dnes přináším další část!

PRAVĚKÁ ZOO-PŘED VÝBUCHEM TOBY-část 5/5:
Mamuti se prodírali mezi jehličnany. Ucítil jsem podivný zápach... "Už i sem došel pach kouře! Výbuch není daleko!" řekl John. "Máš pravdu!" řekl jsem. Kolem nás najednou proběhl pravěký leopard. Před něčím utíkal. Najednou jsme uslyšeli z jihu dunivou ránu, že jsme si museli zacpat uši. "Toba vybuchla! Drž krok s mamuty, Johne, jdu se podívat!" řekl jsem. Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Z jezera se stal kráter a velcí jeleni zemřeli. "Můj bože, toto bude zuřivé!" pomyslel jsem si. "Valí se to k nám!" křičel jsem. "Nemáme jedinou šanci, musíme otevřít portál." řekl ještě trochu klidně John. Ze zad sundal černý batoh s dvěma tyčkami které postavil na zem a opatrně s nimi otočil. Kolem nás náhle proběhli lovci. I oni už utíkali. "Nemáme na vybranou, musíme se pro mamuta vrátit v jiném čase! Toto stádo zahyne a my budeme muset do jiného času!" řekl jsem. John už proběhl portálem a nedaleko za mnou se řítila gigantická vlna. Jednoho mamutaa po druhém to bralo ale najednou matriarcha stáda prošla portálem... Vběhl jsem za ní. "Jupí!!! Ono se to podařilo i tak! Ta mise vážně nebyla na nic!" jásal jsem a John se ke mně hned přidal. "To mně podrž, ten mamut je pěkně velký..." řekl Charles. "Jen se Ti to zdá, kámo, ve skutečnosti je mamut srstnatý velký jako dnešní slon indický." odpověděl jsem mu.

Asi po třech dnech jsem přijel z domova do parku autem a jel jsem se podívat na mláďata Daspletosaurů. Hned před výběhem jsem zastavil. "Svezeš mně po výběhu?" zeptal se Charles. "Proč ne? Nasedej!" řekl jsem mu. Ošetřovatelé nám otevřeli bránu. "Kdepak jsou?" ptal se Charles. "Podívej, támhle vybíhá sameček!" zvolal jsem. Hned za ním vyběhla i malá samice. "Můj bože, ti ale vyrostli! Už mají asi 3,5 metru na délku!" řekl jsem k tomu. Projížděli jsme ještě chvíli jejich zeleným výběhem. "Myslím si, že to bylo nádherné dobrodružství." řekl mi John na pozorovacím balkóně na úpatí kopce, kde jsem měl svou kancelář. "Máš pravdu." řekl jsem. "Nikdy jsem nevěděl, že zažiju dobrodružství v době ledové." Potom jsem se šel z veterinářkou Ann podívat na samici Huayangosaura. "Podívej, Jacku!" zvolala Ann. "Mládě! Už se vylíhlo první!" zaradoval jsem se. Potom jsem se prošel ještě kolem malého vodopádu, kde byl mamut a potom jsem odjel domů...

Příště: Za Patagonskými obry .
 
 

Reklama
Reklama