Příběhy na vyprávění

Útěk před časem-část 7.

12. srpna 2017 v 11:13 | HAAS
George už byl několikrát zachráněn před jistou smrtí. Po událostech v Džungli času i v prehistorických časech se konečně s pomocí amerických vojáků vedených poručíkem Dwaynem dostal do jednadvacátého století. Stroj času byl zničen, kvůli čemuž se však začaly objevovat záhadné časové smyčky. Jedna se otevřela v Kostarice a pohltila velkou farmu, další se otevřela ve světě budoucnosti a vedla do Jurského období, z něhož George též vyvázl živ. Lawrence Lynn byl zabit Ceratosaurem, který se objevil v kostarickém pralese, a George unikl jen díky Fernandu Cortesovi (viz. Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase). Nyní se vidí po 150 milionech let vývoje planety a po měsíci, kdy jeden druhého považovali za mrtvého. Fernando má zřejmě plán, jak časové smyčky nadobro uzavřít. Ale otázkou je, vyjde?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 7.:
"Proč se skrýváme v téhle jeskyni?" zeptal se George svého přítele po chvíli mlčení. "Protože je jich tu spousta," zašeptal Fernando. "Ceratosaurů?" optal se ho George. "Ano," odpověděl Fernando, "je tu nejmíň jedna celá smečka. Viděl jsem ji, jak časovým průchodem pronikají do našeho světa. A pak jsem je následoval." "Za tu záchranu jsem Ti vděčný," řekl George, "ten oštěp sis asi vyrobil sám, že?" "Ani se neptej, co všechno jsem už s ním porazil. Jenže teď už nemáme žádnou zbraň. Oštěp zůstal zabodnutý v zádech té příšery..." zněla odpověď. Za chvíli se začal ozývat strašný, uši rvoucí řev. "Jsou blízko," šeptal Fernando. Najednou, jako by uhodil blesk, pronikla otvorem ve skále Ceratosauří hlava. Fernando i George se rozkřikli překvapením. Ceratosaurus řval, syčel a slinil, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl hlavu otvorem zcela protáhnout, bránily mu v tom jeho rohy nad očima, jež by si mohl zlomit. Ze skřeků vycházejících z venkovního prostředí se nicméně dalo usuzovat, že není sám a je obklopen přinejmenším dalšími dvěma masožravci, stejně tak děsivými a hladovými. "Co teď? Měli bychom odsud nějak vypakovat," řekl George. "Polez za mnou," odpověděl rozhodně Fernando. Začal se plazit do hlubin úzké jeskyně. Pro klaustrofobika by taková situace byla noční můrou. Malý vchod do jeskyně blokovala obrovská tlama plná zubů, a jediný způsob, jak se odsud dostat, zřejmě tkvěl v plazení se úzkým tunelem plným bahna. Ale ani Fernando, ani George nebyli klaustrofobiky a vůbec se nehodlali vzdát. Fernando jen Georgovi sdělil, že tuhle jeskyni obýval několik dnů, že sem chodil přespávat, zatímco během dnů hledal civilizaci. Jak se tak George plazil za Fernandem, neustále pozoruje, aby se hlavou nepraštil o rovný, nízký strop tunelu, vysvětlil svému příteli, že ještě donedávna kousek odsud stála farma, jež byla pohlcena časovou smyčkou. "Jak jsem řekl, musíme ty časové smyčky uzavřít. Myslím, že by se ještě hodil stroj času," oddechl těžce a takřka nesrozumitelně Fernando, unavený plazením. Konečně dorazili do prostorné části jeskyně. George se zmocnila úleva. Konečně se postavil a protáhl se. Všude okolo byly krápníky, strop této části jeskyně byl nějakých pět či šest metrů vysoký a nahoře se nacházel malý oválný otvor, kterým dovnitř procházelo měsíční světlo. To se odráželo na hladině velmi studené vody. "Už jsem to tu proplaval, když jsem tu jeskyni zkoumal," řekl Fernando, "takže se dej za mnou. Budu plavat napřed. Pořádně se nadechni a zkus zastavit dech aspoň na minutu. Pak se octneme venku." Když George vstoupil do vody, celý se oklepal. Toto měla být zřejmě nejstudenější koupel v jeho životě. Ale nic nezdržoval, naopak byl odhodlán Fernanda následovat. Když hlava jeho přítele zmizela pod hladinou, nadechl se a pak se také ztratil v průzračně čisté vodě. Fernando plaval celkem hluboko a George se trochu obával, aby mu stačil dech. Brzy propluli velkým otvorem, zdobeným podivuhodnými vápenatými útvary tvarovanými vodou po miliony let, a ocitli se venku. Voda v malém pralesním jezírku byla i v noci teplá, takže to bylo jako vyměnit studený bazén za teplou lázeň. Voda zde byla nicméně kalná a špinavá, oba z ní co nejdříve vylezli. "Teď musíme k té planině, kde jsou stále vojáci," nařídil George. Fernando zapnul starou svítilnu. Jakmile vstoupili do lesa, velmi se zalekli. Ceratosaurům neunikli, naopak, chytili se do pasti...


Pohlížely na ně čtyři hladové oči. Dva velcí dospělí Ceratosauři, zřejmě vůdčí samec a samice, hlídkovali v okolí. Začali mocně řvát a utíkali za Georgem a Fernandem. Ti se oba vrátili ke kalnému jezeru a skočili do něj. Ceratosauři se na jeho břehu zastavili. Stále však oba muže sledovali. Z džungle brzy přiběhl další Ceratosaurus, a pak ještě další dva, sotva dvoumetroví jedinci, mláďata. Teď jich tu bylo celkem pět a zcela blokovali únikovou cestu. "Tak, co teď?" zeptal se trochu bezradně Fernando. George však rychle přišel s plánem. Na jeho povel doplavali ke skále, ale nevydali se pod vodu, aby se vraceli do jeskyně. Naopak, začali po kluzkých kamenech šplhat nahoru. Šlo to těžce. Netrvalo však dlouho a ocitli se na jejím vrcholu. Byl odsud nádherný výhled. Také uviděli planinu a věděli, kterým směrem se mají dát. Sestoupili ze skály. Stáli opět před jeskyní. Ostatní Ceratosauři zde nehlídkovali. George se marně snažil od Fernanda zjistit, kolik Ceratosaurů sem proniklo, ale ten vážně nevěděl. Utíkali lesem jako šílení. Na planinu doběhli poměrně brzy. Shledali se tu s Dwaynem a jeho dvěma pobočníky. Dwayne se zvedl a utíkal k Georgovi. "Propána, vy jste naživu! Báli jsme se, že se Vám v tom lese něco stalo!" vyhrkl a poplácal ho po rameni. "Kdo je tohle?" zeptal se a ukázal na otrhance. "Toto je Fernando Cortes, o kterém jsem Vám už vyprávěl. Ten, který se kdysi pokusil uniknout z Jurské Tanzanie, ale Ceratosauři mu to překazili. Poslyšte, Lynn je mrtvý. Ceratosauři ho zabili. A proč? Protože se tu otevřela časová smyčka, úplně samovolně. Jen díky tomu Fernando z pravěku unikl. Po lese teď běhá celá smečka těch monster, šla po nás a skoro nás dostala... Ale Fernando má plán, jak časové smyčky uzavřít, takže ho musíme uskutečnit!" vysvětloval spěšně George. "Jaký je ten plán?" zeptal se Dwayne nedočkavě Fernanda. "Poměrně jednoduchý. Myslím, že stačí vzít zničený stroj času a nechat ho rozmetat časem samotným. Jinými slovy, ať si ho časové smyčky samy rozdrtí. Stačí, aby se ta, do níž ho vložíme, uzavřela," řekl Fernando. "To je dobrý plán," pokýval hlavou George. Sám znal stroj času mnohem lépe než Fernando, vždyť ho také vlastnil, kdežto Fernando byl pouze chlápek z pralesa. Jenže teď přišel s geniálním řešením. "Tak na co čekáme? Musíme zpátky do Panamy, do Džungle času!" vykřikl Dwayne. "Počkejte," řekl klidně Fernando, "nejdřív ty příšery v lese. Časová smyčka se tam pořád nachází, tak je musíme nějak dostat zpátky do pravěku. Nalákáme je tam. Potom smyčku uzavřeme." Nato vytáhl z kapsy starý otevírač časové smyčky. George si vzpomněl na to, co se stalo předtím, než se zde znovu setkali. "Utíkej, dělej! Projdi tou svou! Já se dostanu do současnosti a informuju je o tom, co se s tebou děje! Budeš zachráněn Georgi!" Řev Ceratosaurů v prehistorické Tanzanii byl stejně děsivý, jako nyní v kostarickém pralese, a přesto měl tehdy George pocit, že Fernando mluví pravdu. Nakonec se sice Fernandovi situace zkomplikovala, ale teď jsou oba naživu. Navíc se z nich stali přátelé...


Ze vzpomínání ho vytrhl až Dwaynův hlas: "Tak, svolal jsem všechny vojáky. Už jsou tu. Nikomu se nic nestalo, ale jeden z nich viděl mladého dinosaura, jak se líně sune lesem. Máte tedy pravdu, jsou tu. Dovolíme panu Cortesovi, ať nás k časovému průchodu dovede." Cesta lesem zabrala jen chvíli. Už se rozednívalo. Prales nebyl tak temný a viditelnost se zlepšila. Také pocit strachu většinu členů expedice opustil. K časové smyčce došli brzy. Byla poměrně malá. "Ještě jedna věc," zasmál se Fernando, "máte tu někdo baterky? Abych dal nový baterky do toho otevírače." Stanley hned popadl svou svítilnu, vytáhl z ní baterky a podával je Fernandovi, ale Joe jej předběhl. Fernando poděkoval. Joe se na Stanleyho podíval s úsměškem ve tváři. "Dost, chlapi! Nepoperte se tu zase!" okřikl je Dwayne. "Hele, Joe, jednoho dne si ty a já pořádně promluvíme," hrozil svému nepříteli Stanley. "Tak jo, souhlas, jizváči," usmál se drze Joe. Vše přerušil sykavý řev. "Jsou tu. Mají náš pach. Jdou po nás. Na můj povel do smyčky! Utíkat!" zavelel Fernando. Celá smečka Ceratosaurů se dala do pronásledování lidí, kteří ji lákali střelbou do vzduchu. Brzy se tedy ocitli zpět ve světě pravěku. George rychle všechny upozornil, že by měli vylézt na stromy. Dvěma vojákům se to však nepodařilo. Ceratosauři je ještě na zemi začali žrát zaživa. Ostatní slezli z pravěkých kapraďorostů a hnali se zpět k časovému průchodu. Mladý, dvoumetrový Ceratosaurus je ovšem následoval. Fernando běžel poslední, aby časovou smyčku včas uzavřel. Ceratosaurus ho však dohnal. Narazil svým tvrdým čelem do jeho zad. Fernando upadl. Všichni už byli v současnosti, jen George ještě běžel k průchodu. Byl těsně před ním a ohlédl se. Viděl, že má Fernando trable. Proběhl do našeho světa, vytrhl Dwaynovi pušku z ruky, opět pronikl do světa pravěku a Ceratosaurovi, který tahal Fernanda za cáry oblečení, div že ho ještě nekousl do těla, uštědřil střelu do srdce. Mladé, lovem posedlé zvíře se otřepalo a spadlo těsně vedle Fernanda. "To Ti nikdy nezapomenu!" řekl Fernando, a oba proskočili časovou smyčkou do současného světa. Fernando ji okamžitě zavřel. "No, škoda, že tam zůstali jen proto, že požírali mrtvoly našich přátel. Budeme teď muset vyplatit škodu jejich rodinám. Každopádně jsme to zvládli! Myslíte, že zavřeme i tu velkou smyčku, jež pohltila farmu?" zněla Dwaynova slova. "Ne," řekl George. "Lze uzavírat jen ty průchody, jež vedou do časů, na něž jsou otevírače či zavírače smyček uzpůsobeny. Budoucnost to rozhodně není. To znamená, že jediný způsob, jak tu smyčku zavřít, je zničit stroj času v jedné z nich. Myslím, že tahle bude k jeho zničení ideální." Čekal je namáhavý pochod lesem zpět do nedaleké vesnice, a pak let zpátky do panamské Džungle času. George i Fernando se rozhodně netěšili na shledání s jejími obyvateli. Jedině tam však mohl být zničený stroj času znovu získán...


Příští část Útěku před časem bude již částí poslední. A zároveň zřejmě poslední částí příběhů o Džungli času... Přežijí vojáci? Přežije Fernando? A přežije George McCann? Podaří se tento běh, tento útěk před časem, dovést do cíle? To ukáže jen čas...

Útěk před časem-část 6.

9. srpna 2017 v 10:52 | HAAS
V minulé části se George, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci vydali prozkoumat tajemnou časovou smyčku. Po útoku budoucí verze chobotnice zjistili, že se nacházejí v budoucnosti. Nalezli také zbytky farmy, kterou časová smyčka pohltila. Předtím, než z budoucnosti odešli, rozhodl se George prozkoumat další časovou smyčku, tentokrát vedoucí do období Jury. Tam se však setkal s dvěma hladovými Razanandrongoby, před nimiž sice unikl na strom, zůstal tam však uvězněn... Co bude dál???

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 6.:
George si alespoň sedl na větev jehličnanu, aby si trochu odpočinul. Díval se po okolí v naději, že někde poblíž bude další liána, nějaký jehličnan nebo jinan, na který by se přehoupnul. Po chvíli ho napadlo, že by mohl utrhnout jednu liánu ovíjející se kolem jehličnanu a s její pomocí se zachytit další, která visela ze stromu vzdáleného asi šest metrů. Neměl u sebe nůž, ale pistole mu stačila. Přestřelil liánu a mocně s ní švihl jako s bičem. Byla dost pohyblivá na to, aby se další liány zachytila. George tedy začal přemýšlet o tom, jak na jejím konci vytvořit smyčku. V tom začali oba Razanandrongobové nahlas řvát. George byl jejich hlasovými projevy vyrušen z přemýšlení, pohlédl na ně z té velké výšky a ke svému překvapení zjistil, že před něčím utíkají. Brzy zmizeli v houštinách. George však zůstal na stromě. Bedlivě sledoval lesní půdu, a když se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí, začal pomalu slézat. Byl však opatrný a obezřetný. Jisté bylo, že dva velcí krokodýlům podobní plazi utekli před něčím, čeho se báli. A aby se něčeho bál takový gigantický masožravec, musí to být opravdu velké a hrozivé. Konečně se Georgovy boty dotkly země. S pistolí pevně uchopenou v pravé ruce se George dal směrem, odkud přiběhl. Pomalu prorážel houštiny, slechy nastražené, a neustále sledoval každý drobný pohyb. Po chvíli ho začalo znepokojovat děsivé ticho. Trochu zrychlil krok. Prošel kolem mršiny sauropoda, jež nepříjemně zapáchala. Ani v jejím okolí se nenacházelo nic živého. George však tušil, že se již nachází v blízkosti časové smyčky. Byla tady poblíž. Za chvíli poznal část lesa, kteoru ho prve hnal pouze jediný Razanandrongobe. Mezi několika jinany zde stáli dva dlouhokrcí dinosauři. George správně poznal, že jsou to Archaeodontosauři. Vypadali klidně. To bylo dobře i pro George, protože jsou-li klidní místní býložravci, nemusí se ničeho bát. Pak se to náhle změnilo, jako by někdo luskl prsty. Zavál prudký vítr, začal obývat větve lesních velikánů, a oba dinosauři proti němu nastavili své hlavy. George se zastavil. Listí teď vířilo kolem něho. Ozval se strašný řev. Archaeodontosauři mocně zatroubili, ale tato výhrůžka predátorovi jim nebyla nic platná. Náhle z lesa vyběhl velký Razanandrongobe, dvakrát tak mohutný jako ti předchozí. Teď už George nemeškal. Střely z pistole by dravce nezazastavily, a tak se George dal na zběsilý útěk. Běžel, co mu síly stačily. Mocný Razanandrongobe se vrhl za ním a rychle ho doháněl. Přitom ze svého hrdla vydával uši rvoucí skřek. George už uviděl časovou smyčku. Ačkoliv mu bylo mdlo, zrychlil. Cítil však, jak ho opouštějí síly. Náhle klopýtl. Otočil se a vystřelil z pistole. Strašný plaz stál asi metr od něj a rozevíral svou tlamu, ze které vycházel odporný zápach masa hnijícího mezi jeho zuby. A náhle strašlivý výjev překazila salva ze samopalu. Střílelo se ze všech stran. George jen oddechoval, zatímco obrovské zvíře sebou zmítalo, řvalo na všechny strany, jednou se vydalo k tamté houštině, jindy se pokusilo zabít útočníky z opačné strany. Bylo střelbou zmateno a brzy padlo. Z houštin konečně vyšli lidé. Byli to vojáci. "Teda, pane McCanne, vy jste měl namále," řekl Dwayne a přiběhl k němu. George se už zklidnil. "Děkuju, zase jste mi zachránili život," usmál se. "Museli jsme pro Vás jít. Byl jste pryč už přes hodinu. Napadlo nás, že se Vám něco muselo stát. Příště Vám dám vojáky, aby Vás chránili. Ale teď pojďte! Musíme jít! Vrátíme se do té strašné budoucnosti a odtamtud pak projdeme zpátky do jednadvacátého století," zněla Dwaynova slova...


V močálu v daleké budoucnosti se mezitím zatmělo. Velká časová smyčka vedoucí do současného světa však svítila z velké vzdálenosti. Pochod močálem byl přímo otřesný. Vojáci zapadávali do bahna, ostatní je museli vytahovat, i George jednou uvízl v bahně, ale naštěstí se jim povedlo ho vyprostit. "Ty obří chobotnice, co jsme viděli," navázal s ním po chvíli řeč Dwayne, "se už vůbec neukázaly. Možná jsou tu vzácné." "Každopádně by mě zajímalo, co jsou zač a proč se u nich vyvinuly tak úžasné schopnosti," odpověděl George. "Myslím si totiž," pokračoval, "že v této době už lidstvo neexistuje po stovky, ba i tisíce, možná miliony let. A mořští bezobratlí se za tu dobu stali inteligentními, a vydali se sem, na souš. Podle mne nežijí jen v močálech. Sami jsme viděli, jak dokáží bahnem pochodovat." Konečně dorazili k velké časové smyčce. Prošli jí. V Kostarice už byla také tma. "Pane Lynne!" volali Dwayne se Stanleym, zatímco ostatní vojáci odpočívali. "Po Lawrencovi ani stopa. Hm," řekl Dwayne. "Hele, chlapi, koukněte na tohle," řekl Joe. Ostatní k němu přiběhla. "Zdá se, že by tu pár stop přece jenom bylo. Tady v měkké půdě." Stopa naznačovala, že Lawrence utíkal. "To je mu podobné," smál se Stanley. "Horší je, že nevíme, kde se nachází," řekl George. "Co je nám po tom? Tak tady někde chcípne, ne?" usmál se drze Joe. "Hele, nezačínej zase. Nebo tě budu podezřívat z toho, žes ho zabil ty," řekl Stanley. Ve světle baterek zasvítila jizva na čele. Joe schválně vytáhl nůž, přišel k němu a mával jím před Stanleyovým obličejem. Provokoval ho a připomínal mu dávnou bitku. Stanley se naštval. Kopl Joa do břicha. Ten se svalil k zemi. Stanley na něj skočil a dal mu tři rány pěstí. Joe se po každé ráně ještě práskl hlavou o půdu. Pak ale chytil Stanleyho za krk a stiskl. Stanley ze sebe vydal úzkostlivý křik. Ostatní vojáci se je snažili oddělit. Chytili Joa za ruce a odtahovali je od Stanleyho krku, dokud trochu nepovolil. Přidušený Stanley zůstal chvíli ležet. Naštěstí byl ovšem v pořádku. Všichni začali Joeovi nadávat. Nejvíce na něj byl naštván Dwayne. George bitvu nesledoval. Dal se po Lawrencových stopách. Vedly do lesa. Neměl by tam chodit sám, ale s tou vojenskou sebrankou, která ho jednou zachránila, a pak se její členové tak krutě rvou, už nechtěl být. Les byl tajuplný. Odevšad se ozývalo bzučení hmyzu a kuňkání pralesních žab. George se na chvíli zastavil. V lesní půdě už žádné stopy neviděl, a navíc zjistil, že se od zmizelé farmy a od vojáků už příliš vzdálil. Temnotou však procházely tiché zvuky. Něco kráčelo po lesní půdě. "Hej, Lawrenci!" zařval George. Netušil, že by se zde mohlo nacházet něco děsivějšího, než zbabělý paleontolog Lawrence. Žádná odpověď, tak se George vracel. Najednou si všiml, že asi deset metrů od něj, u kořenových náběhů jednoho stromu, leží lidské tělo. George se zděsil. Přiběhl k němu a obrátil ho obličejem vzhůru. Obličej byl neporušený, ale břicho bylo vyhlodané. Lesní hrabanka zde byla pokryta krví, která se stále leskla. Těžko říci, před kolika hodinami Lawrence zahynul, bylo však jisté, že jej něco zabilo. George vlastně nemusel dlouho zjišťovat, co by to mohlo být. Uslyšel hlasitý dech. Prudce se otočil a baterkou posvítil na hlavu netvora. Ale... Tohle zvíře přece znal! Vždyť to byl Ceratosaurus z pravěké Tanzanie!


Jak se tu ocitnul? Ceratosaurus zařval. George vstal. Stále pohlížel na naštvaného Ceratosaura a přitom se marně snažil vyšplhat se na strom po kořenových nábězích. Jakmile z nich sklouzl, Ceratosaurus po něm vyběhl. George střílel. Zasáhl krk dinosaura, ale střela zřejmě jen odřela jeho tuhou ještěří kůži a rozhodně jej nezastavila. George se tiskl ke stromu. Tohle přece nemůže být pravda! Ale bylo tomu tak. Smrt se blížila. Vojáci se teď hádají na planině kus odsud a neví nic o tom, že George potká stejný osud, jako nebohého zbabělce Lawrence. A neví nic o tom, že se tímto lesem ze záhadného důvodu potuluje Ceratosaurus. George už unikl ze spárů budoucí stonožky, budoucí chobotnice, ba i ze spárů jurského Razanandrongobe. Ale tentokrát je po všem. Není tu nikdo, kdo by ho zachránil, a on sám už se také nezachrání. Zoufale se v poslední chvíli pokusil vystřelit, když ke svému zděšení zjistil, že pistole, kterou držel v roztřesené ruce, již nemá žádné náboje. Ceratosaurus slinil a tiskl svou hlavu k Georgově obličeji. A pak najednou jeho oči skoro vyletěly z důlků. George se zarazil. Ceratosaurus se bolestně otočil. George spatřil obrovský oštěp, mocně zabodnutý v dinosaurově páteři. Ten se sotva mohl pohybovat. S vrčením sebou sekl tak, že se půda otřásla. Z temnoty vyskočil člověk. Byl celý špinavý a oblečený v cárech šatů. Chytil George za ruku a utíkal s ním pralesem daleko odsud. V té tmě už George nic neviděl, jen spoléhal na to, že ho tajemný zachránce vede do bezpečí. A skutečně. Dovedl ho do malé jeskyňky v lese. Malým otvorem by sem nemohl projít žádný nebezpečný živočich. George ani nevěděl, proč ho zachránce z místa odtáhl. Snad hrozilo další nebezpečí? Otrhanec škrtl sirkou a zapálil malou lampičku. Položil ji na vystouplý kámen. Teprve teď se v Georgově obličeji objevil výraz úžasu. Toho muže přece znal! "Rád tě vidím, Georgi. Neviděli jsme se víc než měsíc, co?" zeptal se ho. "Ale to... To přece není možné... Tobě se to povedlo! Zachránil ses!" vykřikl George. "Jo, ale nebylo to tak snadný," řekl otrhanec. "Fernando Cortes. Expert na život v pralese. Já věděl, že nejseš mrtvý," šeptal překvapeně George. "Jo, kámo, unikl jsem už ze sevření pytláků v pralesích, ze sevření Deinonychů v Džungli času jen proto, abych šel tebe a Freddyho Dixona hledat do pravěku. A pak jsem zase unikl z těch strašných krvavých časů. Když jsem tehdy utíkal před Ceratosaury, zastavili mě. Ty jsi zmizel v jiné časové smyčce. Já chtěl projít do jednadvacátýho století, ale Ceratosauři se před průchod postavili. Tak jsem musel vylézt na nějaký strom, abych je setřásl. Smyčka se pak zavřela a já zůstal uvězněný v pravěku. Jenže před pár dny se otevřela nějaká smyčka v jurským lese úplně sama a já jí prošel sem. Do současnosti. Nemůžu tomu uvěřit. Potuloval jsem se tu po kostarickém lese a hledal civilizaci, ale marně. Až jsem našel tebe. Nemůžu tomu uvěřit. Naposledy jsme se viděli o stopadesát milionů let dřív na opačný straně světa, a teď se setkáváme tady," mluvil Fernando. "Já byl zachráněn americkými vojáky. Jeremy Stewarts je nakonec upozornil na zprávu, která mu došla. Ještě že tak. Ale zachránili mě z budoucnosti. A teď se tudy proháníme, abychom zjistili, co jsou zač ty samovolně se otevírající časové smyčky. Zničili jsme totiž stroj v Džungli času, a ony se pak začaly samy otevírat," vysvětloval spěšně George. "Něco mě napadlo, Georgi. Možná vím, jak tenhle útěk před časem dovést do cíle," řekl na to Fernando.

Ví snad Fernando něco o časových smyčkách? Proč se otevřela zrovna ta, jež umožnila Fernandovi vrátit se do našeho světa? A existuje způsob, jak všechny tyto problémy vyřešit? Zdá se, že ano. Otázkou je, zda se našim přátelům podaří dosáhnout svého cíle... Pokračování příště!

Útěk před časem-část 5.

1. srpna 2017 v 10:41 | HAAS
Po porážce Allosaura, který v Džungli času pronikl samovolně vytvořenou časovou smyčkou a odtud se dostal až do Kostariky, se tým složený z vojáků, jejich poručíka Dwayne Jacksona, ostrých chlápků Joa a Stanleyho a konečně zmatkujícího paleontologa Lawrence Lynna, stejně jako George McCanna, setkal s něčím neuvěřitelným. I po zničení stroje času se objevila časová smyčka, dokonce zde, na farmě v Kostarice, daleko od Džungle času. Proč? Jak je možné, že se časová smyčka sama vytvořila? A co jsou zač ty zvuky, jež z ní vycházejí?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 5.:
Lawrencovi se rozklepala kolena. "To je příšerný zvuk. Co to je?" zeptal se Dwayne. "Nevím," odpověděl George a zasněně hleděl do strašlivé časové smyčky. "Kam zmizela ta farma? Proč tu není?" ptal se dále Dwayne. "Myslím, že ji časová smyčka pohltila. Ale... Vůbec tomu nerozumím. Prostě jen víme, že si čas dělá, co chce." Dwayne poručil vojákům, aby časovou smyčku prozkoumali. Byla skutečně obrovská. George ještě takový úkaz nikdy neviděl. Všechny průchody časem byly vždy malé, takže jimi dokázal projít člověk nebo středně velký dinosaurus. Tento průchod byl však obrovitým, kruhovitým a světélkujícím netvorem. Bílé světlo ozařovalo obličeje vojáků, kteří se neochotně ke smyčce přibližovali. Uši rvoucí skřeky z průchodu sílily. "Nic tu není, pane!" zvolal na Dwayna jeden z vojáků. Nato se ke smyčce otočil. Z toho nehmotného úkazu jako střela vyletělo slizké chapadlo, obmotalo mu krk a stáhlo ho do svého světa. Ostatní vojáci stříleli, ale bylo pozdě. Jejich kolega i s chapadlem zmizeli v jiném světě. Dwayne, George a Lawrence, jež se dosud drželi opodál, přiběhli za nimi. Dwayne jim poručil, ať smyčkou proskočí. Všichni tak tedy učinili. Jen Lawrence se toho příšerně bál. Nechal všechny odejít do zcela jiného světa a potom se dal zbaběle na útěk. Nevěděl, že ho přitom pozorují hladové oči... George, Dwayne a vojáci se ocitli v nějaké smrduté bažině. Bahnitá voda všude mlaskala a sahala jim po kolena. Čas od času se při břehu močálu rýsoval ostrůvek země. Nedalo se na něj však vystoupit. Byl porostlý suchými, pět metrů vysokými stromy, jejichž větve měly tvar ostře nabroušených nožů. Slunce sotva prosvítalo skrze matné, našedlé mraky, a slunečnímu svitu bránila proniknout do bažiny všudypřítomná pára. "Co... co je tohle za období?" zeptal se trochu ustrašeně Dwayne. Bylo to poprvé, kdy byla v jeho hlase slyšet nejistota. "Vůbec nevím. Tyhle rostliny jsem nikdy nikde neviděl. Je dost možné, že jsme..." mluvil George, avšak větu nedopověděl. Z bahnité vody za nimi se náhle vynořil černý, slizký balón. Z jeho měkké, takřka plastelínové kůže vystouply na povrch dvě žluté oči s velkou, kulatou, černou zorničkou. Když se oči objevily na povrchu těla, ozval se lupavý zvuk. Pak se z bahna jako velký slimák vyplazilo chapadlo. Pomalu se blížilo k vojákům. "Střílejte na toho netvora! Tohle zabilo našeho vojáka!" poroučel Dwayne. Započla střelba. Netvor se však rychle ztratil v bahně. Střelba pokračovala, ovšem nikdo neměl jistotu, že střílí do míst, kde se ještě monstrum nachází. Najednou George uslyšel, jak se něco vynořuje sotva metr za ním. Dal se na útěk. "Pozor! Je tu další! Nebo možná ten stejný!" křičel jen a jeho nohy pomalu prorážely bahnitou vodu. Hnal se k nejbližšímu stromu. Zachytil se větve, ale se sykotem se jí pustil. Ty větve měly nejen tvar nože, dokonce byly stejně ostré. "Kruci!!!" řval George a levou rukou objímal poraněnou dlaň, v níž se nacházela široká rána, ze které vytékala spousta krve. Vojáci stříleli jako šílení. Ta podivná chobotnice se za Georgem hnala překvapivou rychlostí. Zvedla se nad vodu, používajíce svá chapadla jako končetiny. Její tělo zasáhly desítky olověných kulí, a přesto se nezastavila. Dva vojáci běželi přímo za ní, byli od jejího těla pár desítek centimetrů a stále stříleli, ovšem netvor se ani neotočil. Z jeho těla ani netekla krev. Rány se zacelovaly jakousi mízou, jež se leskla ve slunečním svitu jako stříbro. Osm mohutných chapadel se už přiblížilo k Georgovi. Ten se rozhodl dát se na odpor. Pěstí zlomil kus suché, ostré větve. Samozřejmě si přitom pořezal prsty, ale pak padlou větev, sotva čtyřicet centimetrů dlouhou popadl jemně do ruky a když k němu chobotnice natahovala své chapadlo, s řevem jí do něho sekl. Slizká nestvůra se poprvé zastavila. Její chapadlo, napůl odtržené, se šílenou rychlostí zmítalo ve vzduchu a nakonec část odpadla. George si všiml, jak se v očích nepřítele objevila zloba. Něco takového by u bezobratlého živočicha nečekal. Chobotnice po něm natáhla další dvě přední chapadla. I tentokrát George sekl. Ale jedno chapadlo sotva odřel. Překvapilo ho, jak rychle se netvor naučil jeho ranám uhnout. Roztřásla se mu ruka, věděl však, že nesmí polevit. Zrovna ve chvíli, kdy chtěl chobotnici uštědřit další, předem neúspěšný zásah, skočil na její balónovitou hlavu, čnící dva metry nad zemí, Joe, vybavený dlouhým nožem. Sekal do její hlavy tak dlouho, než se voda bahnitého jezírka zčeřila a netvor padl. Teprve teď vytekla na hladinu jeho krev. Byla modrá. Joe k Georgovi přistoupil a podal mu ruku. George mu poděkoval, ale jeho ruky se raději nedotkl. Všiml si, že byla celá zalepená slizem, kterého se Joe ani s pomocí nože nedokázal zbavit. Sliz rychle tuhnul, což Joa znepokojovalo. Teprve při kontaktu s vodou pevná, lepivá látka povolila své sevření...


"Co to bylo?" ptal se zděšeně Dwayne. George oddychoval. Pak ze sebe konečně vydal pár slov: "Musela to být obří chobotnice. A my... My musíme být v budoucnosti. Už zase. Vypadalo to jako nějaký potomek chobotnic z jednadvacátého století. Jenže kráčí s pomocí chapadel, rychle se uzdravuje... Uch... A... A taky je inteligentní. V těch očích byla vidět zlost a pomsta. To jak jsem ji sekl. Věděl jsem, co si myslí. Chtěla mě zabít, doslova si to předsevzela." Chvíli bylo ticho. Všichni si uvědomili, že neznámým způsobem vzniklá časová smyčka je zavedla do světa budoucnosti. Těžko říci, zda to byla stejná budoucnost, jako ta, z níž byl George před několika dny zachráněn. Zde rozhodně nebyly zbořené domy, ani mosty, ani silnice. Byla to bažina působící jako výjev z fantasy příběhu. Konečně se ozval lidský hlas. Jeden voják na ně volal z dálky. Utíkali za ním. Neustále však byli ve střehu. Mířili samopaly na vodní hladinu, neboť očekávali útok další vývojově pokročilé chobotnice či jiného nebezpečného tvora. Nic se však již neobjevilo... Konečně dohnali vojáka. Stál na kamenitém břehu, jenž pro změnu nebyl porostlý seschlou vegetací s mimořádně ostrými větvemi. Všichni na kamenitý ostrůvek vystoupali. Před nimi se v bažině nacházely různé dřevěné trámy, kusy skla, pak dokonce spatřili kus střechy čnící z vody. "Tohle je zmizelá farma. Časová smyčka ji nejspíše nějak pohltila. Ale nedokážu si vysvětlit, jak," řekl George. Dwayne, Stanley a Joe se vydali na průzkum. Stanley s výraznou jizvou na čele z vody brzy vytáhl něco, kvůli čemu se celý otřepal a rychle to pustil. "Lidi, našel jsem lidskou ruku. Utrženou lidskou ruku," informoval. Dwayne ji s pomocí teleskopické tyčky z vody zase vytáhl. "Je to ruka farmáře. Musel být do tohoto světa vtažen časovou smyčkou a pak něčím zabit. Koukněte, jak je ruka odtržena od těla. Skoro jako by ji něco přetlo v úhlu pětačtyřiceti stupňů," vysvětloval Dwayne. George, dosud sedící s ostatními vojáky na kamenitém ostrůvku, se ohlédl. Z blízkosti stále otevřené časové smyčky se ozýval ten strašný skřek, který už předtím slyšeli. Tolik se zděsil, že sáhl po pistoli a namířil ji tím směrem. Avšak nic neviděl. Ostatní se začali klepat strachy. Dwayne poručil, ať se vydají zpět do současného světa. Dali se tedy na cestu bažinou. Za pár desítek minut byli zpět u časové smyčky. "Mimochodem, neviděli jste někdo Lawrence Lynna? Od chvíle, co jsme sem přišli, se neukázal," řekl Dwayne. "Asi utekl, zbabělec. Že, pane McCanne? Asi se bál, že byste mu zase namlátil," smál se hlučně Stanley a George poplácal po zádech. George se jen usmál. Hned nato se znovu ozval ten skřek. Byl takový táhlý, sípavý, ale přitom člověkem úplně pronikal. Zněl jako houkání šakala, ale přitom se v něm ozývalo syčení, a do toho všeho měl takovou melodii, při jejímž poslechu se člověku nutně vybavovaly scény z hororových filmů. A tu si George všiml, že pouhých dvacet metrů od obrovské časové smyčky se nachází další průchod časem. Přiběhl k němu, následován vojáky. Zvuky vycházely z něj. "Jen se tam podívám," řekl nebojácně George. Na skřeky si už zvykl a nyní byl zvědav, čemu patří. Jakmile prošel do jiného časové období, zmocnil se ho pocit úžasu. Stanul v krásném lese, v němž to vonělo pryskyřicí. Podle rostlinstva, složeného z kapraďorostů a jinanů, okamžitě usoudil, že se nachází v druhohorách. Žádné kvetoucí rostliny, to naznačovalo, že vstoupil do období Triasu či Jury. Pak jeho ucho zaznamenalo známý skřek. Náhle mu nepřipadal tak děsivý. Jeho původce byl kryt kapradinami a postával jen tak deset metrů od George. George jako by zapomněl, že se nachází ve světě plném nebezpečí, a že časová smyčka by se mohla zavřít stejně rychle, jako se sama otevřela. Po břiše se plazil po měkké půdě, až dorazil ke zvučnému zvířecímu zpěvákovi. Teprve teď se mu opět stáhlo hrdlo. Oči mu div nevypadly z důlků. Stál tak blízko, a to nebezpečné zvíře se dívalo na něj...


Udělal velkou chybu. Zde si totiž svým voláním teritorium označoval velký samec krokodýlu podobného plaza s obrovitými, dýkovitými zuby, vyčnívajícími z jeho pootevřených čelistí. Jeho temná šupinatá kůže v kontrastu z šedivýma očima působila děsivě. George se pomalu stáhl. "Razanandrongobe," pomyslel si. Odplazil se jen o dva metry dál, když uslyšel dusot tvorových tlap. Nepochybně po něm šel. George se zvedl a utíkal jak jen nejrychleji mohl. Listy kapradin ho mocně šlehaly do obličeje, ani se neodvažoval otočit, aby se ho nezmocnil strach a neztratil pozornost, a nezakopl. Zvíře ze sebe vydalo ještě hlasitější skřek. Náhle vyskočilo a prorazilo kapradí po Georgově levém boku. Zrovna tam chtěl George utíkat, aby se dostal k časovému průchodu. Zvíře ho teď hnalo napravo. George ho poprvé zahlédl při běhu. Razanandrongobe běžel nemotorně, jako by George schválně někam naháněl. Nebylo pochyb, že je schopen zrychlit, ale zřejmě měl s Georgem jistý záměr. Lovil totiž ve smečkách. George zanedlouho uviděl dalšího Razanandrongobe, jak ohlodává mršinu nějakého mladého, dlouhokrkého dinosaura. Prudce se rozehnal proti Georgovi. Ten konečně vytáhl svou pistoli a přesně trefil predátora do oka. Pak si povšiml liány, na kterou mohl dosáhnout. Musel jen běžet dál, vstříc tomu ozubenému nepříteli. Pak by se mohl liány chytit a vyšplhat po ní do korun stromů! Tak také učinil. Těsně se vyhnul dravcovu stisknutí. Oba Razanandrongobové se takřka srazili, zatímco George obratně šplhal výš a výš. Liána se však začala trhat přímo nad Georgem. Ten si toho všiml, rozhoupal ji a nohou se zachytil větve vysokého jehličnanu. Některé pichlavé jehlice sice projely jeho kůží, bylo to však mnohem lepší, než být roztrhán na cucky dvěma rozzuřenými sebekosuchiány. Liána praskla zrovna ve chvíli, kdy ji George pustil a pevně se zachytil větve stromu. Vyhoupl se na ni, usedl na ni a rukou si setřel krůpěje potu z čela. Chvíli ani nevnímal řev Razanandrongobů, kteří stáli pod stromem a doufali, že jejich oběť z větve spadne do jejich chřtánů. Pár minut trvalo, než se George uklidnil. Teď bylo na čase vypořádat se s dalším problémem: jak se dostat z této pravěké divočiny? Podle výskytu Razanandrongobů usoudil, že se nachází na Madagaskaru v období střední Jury. Musí se dostat k časovému průchodu, který ho dovede k jeho přátelům, jež na něj stále čekají v neznámé budoucnosti, odkud se všichni mohou dostat zpět do bezpečí jednadvacátého století... Ale dva mohutní hladovci, číhající pod jehličnanem, mu jeho plány uniknout hodlali za každou cenu překazit...


Georgovi opět hrozí smrt. A to stále ještě neví vše o nebezpečích podivných časových smyček. Ani o tom, jakým zvratům bude muset čelit...

Útěk před časem-část 4.

25. července 2017 v 11:02 | HAAS
Čtvrtá část čtvrtého příběhu o Džungli času je tu... Jak již víte, George McCann se s pomocí Jeremyho Stewartse a amerických vojáků vedených Dwaynem Jacksonem dostal z nebezpečné budoucnosti obývané obrovskými šváby. Nyní však čelí dalším nebezpečenstvím. Spolu s Dwaynem míří do Kostariky, kam z Džungle času unikl obrovský Allosaurus. Podaří se ho zastavit? A opravdu se problémy s Džunglí času vyřešily pouhým zničením stroje času, který se z neznámých důvodů zapínal sám od sebe a umožňoval zvířatům z minulosti volně procházet do našeho světa?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 4.:
Po přeletu hranice Panamy a Kostariky stanul celý tým na malém letišti nedaleko pralesa a pastvin s dobytkem. "Jsme na místě," řekl Dwayne a ukázal Georgovi na mapě místo, kde Allosaurus řádí. "To je přece nedaleko odsud. Tam dojdeme ještě dnes odpoledne," odpověděl George. "Bude to určitě skvělé. Allosaury mám rád," řekl Lawrence a prsty pročesal svou výraznou šedou bradku. "Dáme se na pochod, poručíku?" zeptal se Dwayna jeho pobočník, Stanley Creeper. "Ano, vyrážíme!" zvolal Dwayne. Lawrence byl trochu znechucen tím, že si nemůže odpočinout po krátkém letu letadlem, jenž ho prý unavil. Dwayna to naštvalo, ale nenechal se jeho slovy zabrzdit. Vojáci se dvěma paleontology se brzy ocitli v hlubinách kostarického deštného lesa. Místo, jež Allosaurus obýval, se nacházelo nedaleko odsud. Byla to vyvýšená plošina s farmou. Její majitel, kterému se pravidelně každé dva dny ztratila jedna kráva, už zvíře viděl. Dosud se ale neodvážil na velkého masožravého plaza vystřelit. George si při pochodu všiml, že Stanley má na čele výraznou jizvu. Voják však působil velmi drsně a George se s ním zrovna nechtěl vybavovat. Proto se zeptal přátelského Dwayna: "Ten muž vypadá jako drsňák. Odkud má tu jizvu?" "Ani to nechtějte vědět," řekl záhadně Dwayne, "je to příběh plný krve." "Rád bych si ho poslechl. Jdeme mlčky, a já si už na lidskou společnost zase zvykl. Tak bych rád věděl..." namítl s úsměvem George. "No dobrá. Toho chlapíka zranil jeden z našich vojáků, Joe. To je ten chlap vzadu. Tak Vám radím, nezačínejte si s ním. Ne že by byl tak nebezpečný, aby nemohl být vojákem. On je jen... Bývalým teroristou. Přidal se k armádě. Ale občas se pořádně naštve a v boji je schopen ostatní poranit. Ještě jsme ho nevyhodili, protože pro americkou armádu poskytuje důležité informace určitého typu. Ale to se Vás netýká, příteli," řekl spěšně Dwayne a pak zrychlil krok, aby už Georgovi unikl. George se na Joea zadíval. "Heh," pousmál se, "ten že je nebezpečný? Vždyť si tak hezky hvízdá..." Jakmile celý tým, složený ze třinácti lidí, dorazil na plošinu, otevřela se před ním široká travnatá pastvina. Tady se rozkládala farma. Vedla k ní jedna prašná cesta. George se chtěl Dwayna zeptat, proč sem raději nešli po cestě, ale jak brzy zjistil, silnice byla pokryta hlubokými loužemi. Nejspíše to byl výsledek dlouhého období dešťů. Vždyť také bahnem zastříkané farmářovo auto o tom svědčilo. Po celém namáhavém pochodu se Dwayne farmáře zeptal na Allosaura. Ten ukázal směrem, kde se má nacházet jeho doupě. Vojáci okamžitě popadli své zbraně, George a Lawrence si pro jistotu vzali pistole a hned se vydali na pochod k doupěti. Jak tak kráčeli lesem, děsili je všechny různé zvuky ozývající se ze všech světových stran. Pojednou to bylo krákání, jindy zase kuňkání. Pak se ozval výkřik z hloubi pralesa, člověk by zprvu přísahal, že to byla nějaká nešťastná lidská oběť, jež padla Allosaurovi za oběť. Náhle se však ukázala skupina opic, jež se mezi sebou dorozumívaly právě těmito strašidelnými hrdelními vokalizacemi. Lawrence do něčeho šlápl. Ozval se zvuk pádu. "Co se Vám stalo, pane Lynne?" zeptal se ho ochotně George a přiběhl k němu. "Nevím. Nějaký sajrajt. Fuj..." řekl Lawrence, sundal si botu a snažil se tekutou hmotu očistit použitím velkých tropických listů. "Není pochyb. Allosauří trus," řekl George, zrovna když k němu doběhli Dwayne a Stanley. "Hm, asi jsme blízko, když si tady pan domácí značí teritorium," zněla Stanleyho slova. "Podívejte se na to!" křikl George. Z trusu vytáhl polovinu holenní kosti krávy. "Určitě je to jeho trus. Máme tedy důkaz, že zvíře tu skutečně je. Lepší to být nemůže." Lawrence se na něj se znechucením zadíval a stále se snažil očistit si botu. Ostatní vojáci na ně volali. George, Stanley a Dwayne se dali do běhu. Za pár minut stanuli u velké jeskyně, kterou ostatní vojáci v čele s Joem obcházeli. "Našli jsme tu stopy. Vedou přímo do jeskyně. Je ale pěkně hluboká. Je to jako dračí jeskyně. Netvor číhá na jejím konci," usmíval se Joe. "Vylákám ho ven. Vy ho pak odchytíte," navrhl George. Dwayne s tím jen souhlasil. Hned nato přiběhl k jeskyni Lawrence a nabídl se, že půjde s Georgem. Dinosaura prý chce vidět přímo v jeho domově. Vzali si svítilny a vkročili do černé temnoty strašidelné jeskyně...


Z vysokého stropu jeskyně těžce padaly k zemi kapky vody. Každý dopad byl jako malý výbuch. Lawrence se trochu bál, že s takovou Allosaura neuslyší, až se k nim přiblíží. Ale George mu vysvětlil, že právě zvuk dopadajích kapek vody na podlahu jeskyně je právě tím, co je maskuje. Takhle by už Allosaurus jejich kroky dávno uslyšel. Vchod do jeskyně brzy zmizel za ostrou zatáčkou. Někde tam v hloubi jeskyně musel Allosaurus pobývat. George i Lawrence zapnuli své svítilny. Lawrence náhle hrůzou vykřikl. Padl k zemi, jako by ho skolil neviditelný výstřel z pušky. "Co je? Co s váma je?!" křičel na něj George. Lawrence se celý třásl. "Přízrak..." opakoval tiše. "Kde ho vidíte? Kde je?" znejistěl George. "Tak kde je ten dravec?!" naštval se po chvíli a křičel na Lawrence. "Ale kdežpak dravec. Netopýr tu byl. Proletěl mi nad hlavou. Děsně se jich bojím," třásl se hystericky Lawrence. George si naštval. Dal Lawrencovi ránu do obličeje pěstím. "Vy jste teda vážně výzkumník," řekl mu. "Hele, já jdu odsud pryč, vy bojovný šašku," řekl Lawrence a odkolébal se ven z jeskyně. Zrovna v tu chvíli uslyšel George tajuplný, hluboký dech. Posvítil před sebe. Z hlubiny komory vystupoval červenooranžový netvor. Vypadal tak hbitě. A ty červené růžky nad očima v záři světlice působily jako rohy čerta. "No nazdar," řekl si pro sebe George. Začal utíkat. Slyšel, jak se Allosaurus žene za ním. Jeho dvoutunové tělo nedělalo při běhu moc hluku. Zato George už zapadl do nějaké kaluže a než z ní nohu vysunul, Allosaurus stál za ním. George vytáhl pistoli. Dvakrát po zvířeti vystřelil, jako by si nevzpomněl, že tím zvíře jen naštve. Kolikrát se už v Džungli času bránil Dilophosaurům, a každá rána je učinila jen agresivnější. Allosaurus mocně zařval. Jeho dunivý řev přilákal do jeskyně tři vojáky. Dinosaurus zavřel tlamu a z boku do George narazil. Ten odletěl ke stěně jeskyně. Chytl se za rameno, které mu bylo pořádně naraženo, a zůstal jen tak ležet. Vojáci už po predátoru stříleli samopali. Allosaurus vyběhl ven z jeskyně. Po jednom vojáku okamžitě chramstl. George se vzchopil a vyběhl ven z té temnoty. To, co viděl, mu připomnělo všechny ty hrůzy z Džungle času. Allosaurus držel muže za ruku a dvakrát mocně stiskl. Skřípot zlomených kostí a vřískot vojáka děsili všechny ostatní. Střelba ze samopalů pokračovala, ovšem Allosaurus svou oběť držel pevně jako pit bull. Nakonec mocně trhl hlavou směrem nahoru a vojáka vyhodil do vzduchu. Ten sebou praštil o zem. Allosaurus k němu přišel, přidržel si jeho tělo u země pravou zadní tlapou a čelistmi s pilovitými zuby natrhl vojákovi krk. Pak se otočil a hnal se proti těm dalším. Celé jeho tělo bylo zkrvavené kvůli střelbě, nicméně stále v něm bylo dost síly na to, aby se mstil. Ocasem práskl Stanleyho tak, že mu přerazil nohu. Dwayne vyskočil na skálu, takže na něj Allosaurus nedosáhl. Zato vojín, jež se snažil Dwayneův skok napodobit, skončil s Allosauřími zuby v zádech. Prostor před jeskyní se stal krvavou lázní. Lawrence se snažil do zvířete střelit s pomocí své pistole, ale nedokázal se trefit. Naštěstí byl vysoko na stromě, nějakých třicet stop nad zemí, takže mu nehrozilo žádné nebezpečí, pokud by tedy ze stromu náhle nespadl. George se rozhodoval, co má udělat. Všiml si samopalu vojáka, který byl roztrhán jako první...


Vzal si tedy samopal a vystřelil do vzduchu. Allosaurus k němu obrátil pozornost. George nechtěl do za nic nemohoucího tvora střílet, ale dravec se už k němu hnal. Pistolí i samopalem střílel do vzduchu ve snaze, že ho zastraší. Ovšem jeho čelisti byly blíž a blíž... Spadl na záda a střílel do Allosaurovy otevřené tlamy. Mocný predátor zachroptil a padl. "Vždycky mě naštve, když nějakého dinosaura musím zabít," řekl George a vyčítavě se chytl za čelo. Dwayne k němu doběhl a uklidňoval ho: "To nic, pane McCanne, to zvíře už napáchalo dost škody. Muselo být zabito." "Myslel jsem, že ho jedeme odchytit, ne zabít. A škodu napáchalo jen kvůli mě. Celý ten projekt se strojem času a jeho superfunkčností byla jen má chyba. Tenhle tvor měl žít o 145 milionů let dříve a lovit Camtposaury a bojovat se Stegosaury," mluvil rozmrzele George. Teď mu dal někdo ránu pěstí ze zadu. "Lynne! Co jste si to dovolil?!" zařval na Lawrence Dwayne. "Dlužím mu to z jeskyně. Navíc jsem kvůli němu neměl šanci to zvíře zkoumat živé. Ten McCann je podvodník," supěl Lawrence. George se zdvihl a dal mu dvě rány pěstí do břicha. Lawrence se za břicho chytil a s bolestí si lehl. George na něj skočil, povalil ho na záda a chtěl mu dát další ránu do obličeje, když tu mezi ně vběhli vojáci a oddělili je od sebe. "Zabiju tě, pitomče!" řval Lawrence. "Uklidněte se, páni vědátoři!" řval Dwayne. "Já jsem klidný," řekl George a skutečně to byla pravda. Při celé bitce se v jeho obličeji neobjevil náznak naštvání či touhy po pomstě. Jen se bránil. Chvíli před jeskyní seděli, poté zabalili těla mrtvých, jenž měli být dopraveni do Spojených států na pohřby. Následovala cesta k farmě. "Všechny ty problémy se strojem času jsou už vyřešeny. Věřte mi. Zničili jsme ho. Už žádné časové smyčky, které se objevují jen tak samy od sebe. Odchytem Allosaura se problém takřka vyřešil. Možná ještě pár uniklých zvířat pobíhá po Panamě, ale ty také odchytíme. Odchytíme, nezastřelíme," říkal Dwayne Georgovi. Jakmile se vrátili na plošinu, zastavili se. Udiveně zírali na ten výjev. Nebyla tu žádná farma. Dobytek se poklidně pásl před něčím neuvěřitelným. "Ne, Dwayne. Tady to všechno teprve začíná..." řekl hořce George. Farma zmizela. Místo ní se na planině nacházela obrovská časová smyčka, přinejmenším dvacet metrů široká a možná patnáct metrů vysoká. Točící se stříbrné paprsky jí dodávaly na děsivosti. Kam zmizela farma, to bylo otázkou. "Ale... Jak se sem dostala? Jak se tu vytvořila? Vždyť stroj času neexistuje! Byl zničen!" křičel Dwayne. "No právě. Čas si dělá, co chce, a my nevíme proč..." řekl tajemně George. Pak se z časové smyčky začaly ozývat hrůzostrašné zvuky. Dokonce i George se zděsil. Znělo to jako něco, co lidské ucho dosud neslyšelo...

Jak je možné, že se časové smyčky stále vytvářejí? A proč se jedna objevila zrovna zde, v Kostarice? Čemu patří ty strašné, uši rvoucí zvuky z ní vycházející? Pátá část příběhu Útěk před časem již brzy!

Útěk před časem-část 3.

16. července 2017 v 9:56 | HAAS
Pokračování příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase je v plném proudu. V minulé části Útěku před časem jste se dočetli o záchraně George McCanna, do té doby uvězněného v nedaleké budoucnosti, v níž bylo lidstvo záhadně vyhubeno. Poručík Dwayne Jackson z americké armády popsal Georgovi, zprvu zmatenému z pobytu v současném Chicagu, jak ho zachránil. Při obědě mu pak sdělil něco velmi podstatného...

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 3.:
"Moje oblíbené," usmál se George, když pohlédl na talíř zdobený dvěma cukrem posypanými sladkými knedlíky. "Višňové, pane. Věřím, že Vám budou chutnat," řekl číšník. "Jsou výtečné," řekl George a chystal se dodat: "Milionkrát lepší, než larvy hmyzu, které jsem musel jíst celý měsíc.", ale nakonec to neudělal. Navíc v celé jídelně mluvil jen on s číšníkem, všichni vojáci v základně byli zticha a snažili se své obědy sníst, co nejdříve to jen šlo. "Nebude-li Vám to vadit," promluvil na něj po chvilce Dwayne, "sdělil bych Vám tu důležitou věc." George pokývl hlavou. "V době, kdy jste byl ztracen v čase, se začaly dít podivné věci. Podívejte," začal tedy Dwayne a ukázal Georgovi titulní stránku novin The Costa Rican Times. Nacházela se na ní pochybná černobílá fotografie světlého, dvounohého netvora s obrovskou hlavou plnou zubů, jež byly na fotografii rozmazány, a s růžky nad očima. "To je nepochybně nějaký druh dinosaura, masožravce," řekl na to George. "Právě o to jde. To zvíře nebylo zpozorováno jen jednou, ale vícekrát. Údajně se toulá kostarickými pralesy a míří čím dál blíž k San José, hlavnímu městu," vysvětloval dále Dwayne. "Myslíte, že pochází z Džungle času? Z Panamy?" optal se ho George. "Jsme si tím jisti. Když jsme pro Vás šli a zavítali do Džungle času, jednoduše jsme se do té rezervace dostali. A to proto, že její oplocení bylo poničené. Tolik obrovských, třeba čtyři metry širokých děr v plotě jsem osobně nikdy neviděl. Věřím, že ohrada Džungle času je silná, to ano. Ale zvířata jí přesto doslova procházejí. Šíří se dál a dál od Džungle času, zatím máme zprávy o jejich možném výskytu v Kostarice, zdá se však, že některá míří i na opačnou stranu, k Panamskému průlivu. Představte si, co by se stalo, kdyby se nějaký Tyrannosaurus či jiný super-predátor vrhl na lodě v nejslavnějším průlivu na světě. To přece nesmíme dopustit," mluvil dále Dwayne. "Můj bože," řekl George a chytl se za čelo, "tohle je moje noční můra. Zvířata nakonec z Džungle času přece jenom unikají. Že jsme kdysi přepnuli to elektrické vedení! Když jsme totiž z rezervace před deseti lety utíkali, museli jsme přetnout dráty, které zásobovali ohradu elektřinou. Mysleli jsme, že plot je dost silný na to, aby tam zvířata udržel i nadále, ale teď, po deseti letech, se ukazuje, že jsem se zase mýlil..." "Nebojte, pane McCanne," uklidňoval ho Dwayne, "z Vaší nejhorší noční můry už jste venku. Ze ztracence v čase se znovu stal velký paleontolog, věřte mi. Jen je na čase skončit tu celou věc s Džunglí času." "Jak to myslíte? Zničit jí?" vyhrkl George. "Ne, nebojte. Džungle času klidně může existovat. Ale je třeba zastavit řádění těch zvířat, která z ní unikají, a zastavit řádění stroje času, který se neustále zapíná a vypíná. Pochopili jsme to tak, že se stroj času, napojený na geotermální energii, občas sám zapne, což vytvoří časovou smyčku v nějakém období pravěku. Tou smyčkou projde do Džungle času nějaké zvíře nebo klidně třeba stádo zvířat, pak se stroj času vypne, smyčka zmizí, a zvířata zůstanou 'uvězněna' v současnosti. Některá jsou obrovská a z rezervace unikají. Potřebujeme tedy zjistit, jak stroj času zničit," mluvil dále Dwayne. Georgovi probleskla hlavou vzpomínka na šek, na který kdysi Rodríguez Edgar Corwin napsal, kolik stroj času stál a kolik on sám jakožto finanční podporovatel projektu zaplatí. Podíval se na Dwayna trochu smutně. "Nic jiného nelze udělat. Stroj času musí být zničen, jinak se Džungle času stane velkým nebezpečím. Jak víte, zvířata se odtamtud rychle šíří," řekl Georgovi poručík. "Dobrá. Asi budete potřebovat mou pomoc, že?" řekl již zklidněný George. "Přesně tak, pane. Vy jediný nám můžete pomoci," zněla odpověď.


Uběhlo pár dní, které George strávil ve vojenské základně. Zcela se proměnil. Poprvé se po dlouhé době hladce oholil, díky čemuž vypadal jako tehdy, před deseti lety. Zdálo se mu, že omládl. Vojáci ho později zavezli zpět do jeho domu. George si vzpomněl na tu hořkou chvíli, kdy mu filmař Ian Palmer nabídl roli průvodce na dokumentaristickém výletu do Džungle času, který skončil tak tvrdě a pro George takřka smrtelně. Dva dny strávil George doma. Pak nadešla chvíle odletu. Let do Panamy byl dlouhý. Na letišti v Ciudad de Panamá se George musel zastavit u recepce. Jeremy Stewarts zde však nebyl. Mladou slečnu, která měla toho dne směnu, George jen poprosil, aby svému kolegovi zanechala vzkaz, který mu George napsal. Děkoval mu v něm za to, že pro něj Jeremy nechal poslat americkou armádu, která mu nakonec zachránila život. Z letiště vyrazili přímo do panamského deštného lesa. Neušli ani dva kilometry, když spatřili první stopu dinosaura daleko od Džungle času. "Víte, co je tohle?" zeptal se Dwayne. George se chtěl na stopu podívat, ale předběhl ho ten druhý paleontolog, Lawrence Lynn. Byl to starší, holohlavý pán s šedou bradkou, brýlemi, žlutými zuby a úzkým úsměvem. Chichotal se a řekl: "To vypadá na nějakého ornithomimosaura. Mohl by to být třeba Struthiomimus. Délka tak tři metry." George jen pokývl hlavou na znamení souhlasu. Na starého pána byl Lawrence Lynn až příliš nadšený. George se ho zeptal, proč. Lawrence řekl, že ho nadchlo hledání George McCanna v minulosti, a od té doby se prý nemůže odtrhnout od studia prehistorické zvěře, živoucí prehistorické zvěře. "Aha," pomyslel si George, "tady si někdo z mých chyb dělá úspěšný závěr kariéry." V podvečer dorazila velká skupina vojáků se dvěma paleontology k Džungli času. Prošli velkým otvorem v plotě. "Tohle místo se mi hrozně líbí, je plné tak zajímavých zvířat!" smál se Lawrence Lynn. "Mě se tedy moc nelíbí," řekl George, "nadělali jsme tu spoustu chyb." "Vždyť bylo vaším snem Džungli času udržet, ne?" zeptal se ho překvapeně Lawrence. "Jo. Ale měli jsme to udělat jinak. Stroj času měl být zničen. Pak by se nestaly ty strašné věci, které mě potkaly..." řekl mu George. "Myslíte, že se ke stroji času dostaneme brzy?" zeptal se Dwayne. George se mu chystal odpovědět, ale najednou se ozval pištivý zvuk. Třepot křídel jako by všechny omámil. Všichni se začali dívat tím směrem, odkud zvuk vycházel. Byl stále blíž a blíž. Jak třepot křídel sílil, ozývalo se jen více a více pištivých zvuků. "Ne!!!" zařval George. Náhle z houštiny vyletělo obrovské hejno Anurognathů. "Pryč! Okamžitě pryč!!!" řval George. "Střílejte, chlapi!" velel Dwayne a celá četa začala pálit ze samopalů. "Tyhle nikdy nepostřílíte!" křičel George. "To chce plamenomety, tak jako kdysi, před deseti lety! S tímhle nic nesvedete... Do Prčic, utíkejte všichni!!!" Vojáci se dali na útěk. Utíkali za Georgem, který je vedl přímo k budovám, z nichž v jedné se stroj času nacházel. Anurognathové napadli jednoho vojáka, ale pouze ho pokousali a pak odletěli. Jaká to byla úleva. Před budovou, v níž se osudný vynález nacházel, nalezl George spoustu prehistorických rostlin. "Páni, vypadají nádherně! Tohle tu posledně nerostlo!" šílel nadšený Lawrence. "Propána, vždyť to jsou jurské kapraďorosty. Časovou smyčkou se sem muselo dostat tolik semen pravěkých rostlin, že se za chvíli mohou stát invazivním druhem," řekl George. Náhle je vyrušil řev. Nějaký voják vřískal a řval o pomoc. Dwayne popadl svou samopal a běžel mu na pomoc. Prohrábl rukou křovisko a odhalil tělo vojáka marně se snažící vymanit se ze spárů Deinonycha. Dwayne na zvíře dvakrát vystřelil, ale tím ho jen naštval. Deinonychus nechal zraněného vojáka ležet a vyběhl přímo proti Dwaynovi. Celá četa vojáků začala s palbou a tak Deinonychus lehl k zemi dříve, než stačil Dwaynovi něco udělat. Ten si jen utřel pot z čela a poručil vojákům, ať se postarají o zraněného. Vrátil se k Georgovi a Lawrencovi. Zrovna vcházeli do stavení se strojem...


"Zničíme stroj času a všechno bude v pořádku," řekl poručík. "Dobrá. Nechte mě to udělat," řekl George. Popadl velkou železnou tyč a začal do celého vynálezu bušit. Ozývaly se zvuky zkratů, drobných výbuchů uvnitř stroje a nakonec hlasité "Zzz!!!". Tím bylo vše ukončeno. "Teď musíme tohle místo opustit," řekl Dwayne. Cestou zpět prošli okolo stáda Camptosaurů. Opět ho doprovázela samice Kentrosaura, pořád ta stejná. George si vzpomněl na to, jak veterináře, který ji ošetřoval, zabil Dromaeosaurus. Celý příběh Džungle času se mu opět přehrál v hlavě. Vyjít z ohromné rezervace uprostřed pralesa nebylo tak nebezpečné, jako sem přijít. Kupodivu nebyl tým následován žádnými hladovými netvory. Padla však tma a tak byl uprostřed pralesa postaven provizorní tábor. George ulehl do stanu a brzy usnul. Po půlnoci se však probudil. Jeho stanu se dotýkal čumák nějakého zvířete. George se zděsil. Vzal si však pistoli a rychle ze stanu vyskočil. Spatřil celkem malého ještěra, jak stan zkoumá. Chytil ho za hlavou. "To není možné. Vždyť to je Estesia! Taky ona prošla časovou smyčkou!" řekl. Nechal však zvíře jít. Odchyt tvorů, kteří z rezervace unikli, nastane až někdy jindy. Ráno se dala četa na pochod. Mnoho hodin poté dorazila na okraj hlavního města země. "Nyní je na čase odletět do Kostariky. Řádí tam to zvíře, které z Džungle času uniklo. Prý napadá krávy na pastvinách, ale jinak se ukrývá v kostarických pralesích," sdělil Georgovi Dwayne. "Myslím, že je to Allosaurus. Ty růžky na hlavě, tvar lebky. Vím, že všechny fotky toho zvířete jsou rozmazané, ale prostě jsem si jistej, že je to Allosaurus, ať to chceš, nebo ne," mluvil otravným tónem Lawrence. "Odchytíme ho," řekl Dwayne. George souhlasil...

Jak si George, Lawrence, Dwayne a vojáci poradí s Allosaurem, nebezpečným masožravcem z období Jury, který nebyl mezi zvířaty, které George McCann a jeho přátelé v Džungli času zkoumali, a nezná tedy všechny aspekty chování tohoto agresivního predátora? A opravdu se část problému vyřešila pouhým zničením stroje času? Nic není tak jednoduché, jak to vypadá...

Útěk před časem-část 2.

10. července 2017 v 9:52 | HAAS
První část příběhu nás zavedla do světa budoucnosti, v němž skončilo předchozí dobrodružství nazvané George McCann ztracen v čase. Paleontolog a nechtěně také cestovatel časem George se potýkal s mnoha problémy. Už měsíc žil ve světě bez lidí, trápily ho výčitky svědomí, samota i nebezpečí ze strany obrovských švábů a stonožek, kteří po nedávném vyhynutí lidstva narostli do obřích rozměrů. Zdálo se, že ho velká stonožka zabije. Ona samotná však padla a za ní se objevili lidé. Poté George omdlel vysílením...

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 2.:
V hrůzné temnotě se k Georgovi blížila nějaká příšera. Pokoušel se vykřiknout, aby upozornil své zachránce. Nějak si totiž pamatoval, že předtím, než upadl do bezvědomí, spatřil dvě lidské postavy. Netvor byl blíž a blíž a George stále ne a ne vykřiknout. Nemohl se ani pohnout. Připadalo mu, že je připoután k nějaké zdi. Podíval se za sebe a uviděl další monstrum. Nebyla za ním žádná zeď, nebyl k ničemu připoután, a přesto v temnotě stál a nemohl se pohnout. Už poznal, co se to k němu blíží. Byly to obrovité stonožky, a bylo jich čímdál víc. Teď konečně vykřikl. S bolestí otevřel oči. Byl to jen sen. Teď už byla ta strašná noční můra dočista pryč. George stěží vydechl a zhluboka se nadechl a potřásl hlavou ze strany na stranu, jako by se ještě stále snažil zbavit se vzpomínek na ten příšerný sen. Podivoval se, kde to právě je. Ležel v posteli, byl přikrytý voňavou dekou, pod hlavou měl dva polštáře. Pomalu se posadil. Na židli stojící u malého stolku ležela jeho košile. Byla úplně čistá. Na stole ležel jeho klobouk, na kterém si tolik zakládal. Na sobě měl bílé tričko, někdo ho tedy převlékl. Odkryl pokrývku a vstal. Když se uviděl v zrcadle, musel se zasmát. Někdo mu sice oblékl čisté tričko, ale jeho obličej byl umouněný a vousy delší, než kdy v životě nosil. Obhlédl celý pokoj. Byl velmi luxusní, skříně byly vyrobeny ze světlého dřeva, na zemi se nacházely bavlněné koberečky a velká okna zahalovaly průsvitné, bílé závěsy. Odkryl je a podíval se z okna. Nedokázal uvěřit vlastním očím. "To je Chicago. Chicago v současnosti," pomyslel si. Zlehka otevřel okno. Na silnici stála kolona aut, neustále se ozývalo troubení a pod okny této vysoké budovy kráčeli skuteční lidé. "Nejsem pořád ve snu?" zeptal se sám sebe George. Pak se pomalými kroky, přece jen byl stále unavený, vydal ke dveřím. Než k nim však stačil dojít, otevřel je nějaký muž a vstoupil do místnosti. "Pane, vy jste se již probral? To jsem rád!" řekl. Vypadal příjemně, měl široký úsměv a byl to Afroameričan. Oblečen byl ve vojenské uniformě. "Co se stalo?" zeptal se George, čímž vojákovi jen dokázal, že je plně při vědomí. Muž mu nabídl, ať se ještě posadí na postel. Sám velmi elegantně přemístil Georgovu vypranou košili z židle na stůl a posadil se na ni. "Víte, byl jste v komatu pět dní," řekl. "Opravdu? A jak to? Pamatuji si, že naposledy jsem byl v nějaké budově, šla proti mne obrovitá stonožka a... Bylo to v budoucnosti. Nebo... Ne? Zešílel jsem snad?" mluvil George. Voják se usmál a řekl: "Nezešílel jste, nebojte. Skutečně jste byl v budoucím světě a my Vás z něj zachránili. Já jsem poručík Dwayne Jackson z americké armády. Cestovali jsme po proudu času, abychom Vás zachránili, protože jeden Váš přítel nás informoval o všem, co se Vám stalo." George se na chvíli odmlčel. "Fernando? On proběhl časovou smyčkou?" řekl George. Mohl mluvit o časových smyčkách, přišlo mu, že voják moc dobře ví, o co zde kráčí, a byla to pravda. "Ne, pan Jeremy Stewarts z letiště v Ciudad de Panamá," odpověděl Dwayne Jackson. "On dostal mou zprávu. Takže vysílačka fungovala. Z minulosti jsem odeslal vzkaz Jeremymu Stewartsovi do jednadvacátého století a vzkaz mu došel. Neuvěřitelné," zněla Georgova slova. "Mohu Vám povědět, co všechno se stalo, jestli chcete," nabídl se voják. "Rád si Vaše vyprávění poslechnu," řekl na to George. "Všechno to začalo tak před pětatřiceti dny," začal Dwayne s vyprávěním, "když americkou armádu informoval muž jménem Jeremy Stewarts, pracovník panamského letiště, o zprávě, která mu přišla. Nedokázal ji pochopit. Zněla: 'Jeremy, zdravím Tě. Tady je George McCann a další dva lidé, Fernando Cortes a Freddy Dixon, členové štábu s cílem natočit volně žijící zvířata v Džungli času', pak následovalo vysvětlení, jak jste se vy tři ztratili v pravěkém světě, a že za to mohl stroj času v té Džungli času, a pak jste řekl: 'Prosímtě, Jeremy, kontaktuj nejvyšší úřady! Přehraj tento vzkaz u někoho výše postaveného, aby pro nás byla přes stroj času v džungli poslána záchranná výprava!' Vzkaz byl přehrán u mě, Dwayne Jacksona. O Džungli času jsme samozřejmě věděli a také se vědělo, že vy jakožto známý paleontolog z Chicaga jste několik dnů nezvěstný. Proto jsme zahájili operaci 'Záchrana George McCanna' a vydali se do Panamy...


Museli jsme však nejprve zjistit, jak se za Vámi dostat do světa minulosti. Najali jsme několik fyzikálních expertů a s nimi se do Džungle času vypravili. Dostat se do 'rezervace' nebyl obtížný úkol, i když jsme přitom vyplašili stádo nějakých velkých býložravých dinosaurů. Měli jsme s sebou paleontologa, Lawrence Lynna, který řekl, že jsou to Camptosauři, a že se jich nemusíme být. Když jsme pročesali Džungli času a konečně nalezli velkou časovou smyčku v budově se strojem času, bylo nám jasné, že už víme, kudy se k Vám dostat. Experti sice nedokázali vznik toho jevu vysvětlit, označili ho jen jako velkou sílu, která si doslova dělá, co chce. Zkoumali jsme přístroje k zapínání časových smyček." "Ano, jednu takovou jsme si tehdy vzali předtím, než nás stroj času pohltil. Snažili jsme se pak dostat do současného světa," přerušil ho George. "My jsme jich vzali hned několik. Náš velký tým se tedy vypravil do minulosti s tím, že jsme doufali, že se s pomocí přístrojů nakonec vrátíme do jednadvacátého století. Dokud u něj svítil nějaký cuplík, byli jsme si jisti tím, že se domů vrátíme. Šli jsme pak doslova po Vašich stopách. Nejprve Trias, pak Karbon, potom Eocén, potom jsme se dostali do Jury. Tam jednoho vojáka sežral Ceratosaurus. V jeho hnízdě jsme našli lidské ostatky. Patřily panu Dixonovi. O jeho smrti nám jistě ještě něco povíte. Přístroje k utváření časových smyček dokonale kopírovaly Vaši cestu, a tak jsme se dále vypravili do světa, který na přístroji nebyl naznačen. Nevěděli jsme, o co má jít. Až později jsme zjistili, že to je svět budoucnosti. A to poté, co jsme do něj vkročili. Na rozdíl od Vašeho přístroje, ty naše měly nabité baterky a tak jsme se do budoucnosti vydali s jistotou, že se také jistě vrátíme zpět domů. Do Chicaga v budoucnosti jsme se dostali před deseti dny a po pěti dnech jsme Vás nalezli.


Přežili jsme útoky dravých švábů, kteří skoro zabili jednoho člena týmu. Naštěstí jsem ty příšery postřílel právě včas. Obřími šváby se to v budoucnosti bude na Zemi jen hemžit. Několikrát jsme se potkali i s velkými stonožkami. Náš expert na pravěk tvrdil, že se trochu podobají Arthropleuře, prehistorické stonožce, přestože jsou jistě potomky těch dnešních. Brzy jsme se přesvědčili o tom, že jsou nadmíru nebezpečné. Jeden člen týmu jimi byl napaden a kousnut. Jed mu způsobil otravu krve a nebýt rychlého návratu do jednadvacátého století, nepřežil by. Nyní se nachází v nemocnici, věřte mi, je na tom vážně špatně, ovšem jeho stav se pomalu, pomalu lepší. Vás jsme nalezli jen díky tomu, že v budoucnosti je na Zemi ticho. Nezpívají ptáci, nebzučí mnoho hmyzu. A tak jsme jednoho večera uslyšeli strašný výkřik. Byl to výkřik tak bolestný, že se nám, tvrdým chlapům z armády, sevřela srdce. Utíkali jsme za zdrojem toho výkřiku a byli jsme si jisti tím, že jste řval vy. Vkročili jsme do té polorozpadlé budovy a posvítili baterkami na karapax toho monstra. Obrovská stonožka se chystala Vás zabít. Dal jsem jí tři rány do zad pistolí s tlumičem. Pokud jste neslyšel žádné rány z pistole, pak to bylo díky tlumiči. Asi to bylo překvapení, že? Vidět nás za tou stonožkou. Brzy za mnou přiběhli další chlapi. Podával jste nám ruku a pak jste omdlel. No, a my jen rozbili tábor v jedné z ulic, zapnuli časovou smyčku a vrátili se do současného světa. Nejprve jste byl poslán do vojenské nemocnice, čtyři dny si Vás tam nechali a byl jste na přístrojích. Pak jsme Vás přemístili sem, protože doktor tvrdil, že se z toho spánku brzy proberete. To je celý příběh. Končí zde a tady, mým vyprávěním," a Dwayne Jackson pokýval hlavou a gestem naznačil, že je to všechno. "Takže já jsem ve vojenské stanici?" optal se ho George. "Ano, jste. Tady v Chicagu moc vojáků není, ale přesto tu máme malou základnu. Pokud Vám to nebude vadit, odvedu Vás teď na oběd," řekl Dwayne. "S radostí si ho dám. Těch hmyzích larev jsem měl už dost," řekl George a Dwayne se zasmál. George si připadal jako doma. Šel po chodbě a potkával spoustu lidí, mnozí se k němu hrnuli a ptali se ho na zdravotní stav. George jim rád říkal, že je v pořádku a oni vypadali nadšeně. U oběda pak Dwayne sdělil Georgovi něco velmi důležitého...

George McCann je tedy zachráněn! Nachází se zpět v současném světě, ale zdá se, že jeho dobrodružství zde ještě nekončí! Co se mu asi Dwayne Jackson chystá sdělit? Pokračování příště!

Útěk před časem-část 1.

5. července 2017 v 11:29 | HAAS
V přání k minulým Vánocům jsem uvedl, že napíši pokračování jednoho z mých velkých příběhů. Neměl jsem však na mysli příběh Lovci kryptidů. Chtěl jsem nastínit existenci nadcházejícího pokračování mé ságy příběhů, jež je složena z mých nejoblíbenějších, které jsem zatím napsal... O letních prázdninách v roce 2014 jsem začal psát příběh Džungle času, který měl tehdy celkově úspěch. Jistě si pamatujete na slibný projekt amerických vědců v panamské džungli. Z pouhého výzkumného procesu se nakonec stal boj o přežití, v němž zahynula řada pracovníků Džungle času i samotných obyvatel Panamy. George McCann, paleontolog, který za vším stál, nakonec všech událostí litoval. O deset let později se však do Džungle času vrátil (druhý díl, Zpět do Džungle času) s filmařskou expedicí, která mu nabídla velkou finanční odměnu za roli průvodce. Výsledek byl pro George katastrofální. Se zvukařem Dixonem a tvrdým mužem džungle Fernandem zůstal ztracen v čase a potuloval se s nimi po různých geologických obdobích (třetí díl, George McCann ztracen v čase). Poslední část příběhu jsem napsal 22. února 2015. Skončila velmi otevřeně; George McCann se záhadně pomocí časové smyčky dostal do budoucnosti. Na cestování do budoucnosti nebyly časové smyčky ani samotný stroj času, který byl v Džungli času využit, uzpůsobeni. George zůstal, celý zahořklý po celém nebezpečném dobrodružství, uvězněn v budoucím světě bez lidí. A co se zdálo jako zápletka, na kterou naváže další část příběhu, skončilo pro George jako trpná porážka. Takový měl být konec celé série příběhů o Džungli času... Avšak již delší dobu jsem jako autor přemýšlel, zda mám George McCanna, postavu, kterou jsem si oblíbil, nechat zemřít ve světě plném obřího hmyzu a poničených mrakodrapů, v němž může zemřít zrovna tak kvůli strachu a šílenství ze samoty, jako kvůli ostrým kusadlům nových obyvatel Země. Žádný z mých příběhů ještě neskončil tak špatně. A tak jsem se právě již minulý rok rozhodl, že pokračování musí přijít. Tentokrát je to spíše osobní záležitost, neboť jako autor cítím, že příběh o čase a jeho tajemné síle ještě neskončil. A tak se George McCann vrací, a s ním přichází i čtvrtá část série o Džungli času... Velmi bych si přál, abyste si ji užili stejně tak, jako si její psaní užiji já sám!

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 1.:
Rudé sluneční paprsky líně prorazily temnotu. Okraj žhavé hvězdy, kdysi tak životodárné pro lidstvo, oslňoval svým světlem poničený svět. Polorozbořené mrakodrapy vrhaly strašidelné stíny, které si svými tvary a velikostmi nezadaly ani s hrůzou největších dravých dinosaurů. Pro člověka, který by v takovém světě žil, by takové úkazy znamenaly jen památku po hrůzné dychtivosti lidstva ovládnout přírodu. Celou tu plošinu plnou smetí a odpadu, celé Chicago a vůbec celý svět však neobýval jediný člověk. Všichni zmizeli a v této době již nikdo a nic nevěděli, proč. A přesto jeden cestovatel v čase přežíval v tomto výjevu z hororového filmu. Byla to pro něj noční můra. Byl tou tajemnou silou, která mu kdysi umožnila studovat prehistorické tvory, vysazen ve vlastním domově, v Chicagu, a přesto ne v současnosti. Snad to bylo jednadvacáté století, snad ne? George McCann měl však ve všem jasno: zde prohrál. Uběhl už měsíc od doby, kdy do světa budoucnosti přišel. Tehdy se baterie přístroje s časovou smyčkou vybila. Vysílačka, přes kterou kdysi poslal vzkaz z minulosti Jeremymu Stewartsovi, stále fungovala, ale nikdy mu nikdo na jeho zprávu neodpověděl. A jak čas plynul, den za dnem, George stále více litoval toho, že "Džungli času" vůbec vymyslel, a že jej to vše ohledně cestování v čase někdy napadlo. Teď za to sám platil tvrdou daň. Slunce již vystoupilo nad obzor a George, dosud přemýšlející o svých nebezpečných dobrodružstvích i svém trpkém konci zde v budoucnosti, konečně vstal. Byl celý vysílený. Jeho šedobéžová košile, nyní dokonale zčernaná kvůli nečistotám, byla zcela roztrhána na cáry. Kalhoty už měl až po kolena roztrhané na třásně a boty byly kompletně okopány. Jen klobouk, tak výrazný symbol kdysi nadšeného amerického paleontologa, si stále ponechal svou čistotu. George si jej nasazoval na hlavu jen občas, jindy jej skrýval ve svém ušpiněném batohu. Dosud se nedozvěděl, do jaké doby se to vlastně dostal. Přístroj časové smyčky mu to nikdy neukázal, nebyl na to ani vyroben. Mezi troskami zde George nenalezl jediné vodítko, žádný nápis s letopočtem, ne, toto byla jednoduše blízká budoucnost. George přežíval jen díky tomu, že pojídal larvy hmyzu. Nejprve se živil syrovými larvami, nyní se však naučil rozdělávat oheň a tak si je opékal. Po rutinní snídani složené z larev švábů se vydal na průzkum okolí. Držel se na vyvýšenině, kterou si před měsícem nalezl. Nejdále se vydával k mostu, tam se to ale hemžilo dospělými šváby, dlouhými až 30 centimetrů, a těm se George kvůli jejich dravosti snažil vyhýbat co největším obloukem. Z toho důvodu k mostu raději nechodil příliš často. Vodu si zprvu nabíral v řece, ale když pak dostal třídenní záchvat bolestí v břiše, rozhodl se, že tak již činit nebude. Místo toho si v městském parku, který se měnil na prales plný šlahounů a lián, rozmístil několik plechovek, do nichž každé ráno padala rosa. Občas i pořádně zapršelo, a tehdy měl George jedinou příležitost se osprchovat. Tentokrát se vydal k velkému mrakodrapu, který však připomínal spíše nějakou zrezivělou věž ve starém přístavu. Zabývat se páčidly skleněných dveří nebylo nutné. George prolezl velkými prasklinami ve skle. Ocitl se v temném přízemí budovy. Neměl svítilnu, ovšem jeho oči si tmě brzy přivykly. Okamžitě přiběhl k rohu poblíž schodiště, zataraseného kusy omítky a nějakými trámy. Nalezl zde velká hmyzí vajíčka, přilepená ke stěně. Všechna je umístil do své plechovky. Náhle za sebou uslyšel pískot. Jako ve snu vstal pomalu ze dřepu a otočil se na tvora, který tak pronikavý skřek vydal. Byla to obrovská krysa. S nimi George špatné zkušenosti. Tito nemilosrdní hlodavci z něj neměli strach, poněvadž dobře věděly, že George je naprosto neozbrojen a není schopen jim ublížit. Rychlostí blesku se vrhla k jeho nohám. George ucukl a vykřikl hrůzou. Po mnoha dnech ze sebe vydal hlásku. To mu najednou dodalo na sebevědomí, vždyť uslyšel hlas George McCanna! Utíkal ke dveřím a prolezl velkou prasklinou. Krysa utíkala za ním. Byla rychlejší než on, avšak George se vyšplhal na jeden z telegrafních sloupů a tím unikl jejím ostrým zubům. Nebylo pochyb, že obří krysa by jej již ráda viděla mrtvého, stejně jako všichni její bratři, sestry, strýčkové i tetičky. Za pár minut se vzdálila a George seskočil dolů, a utíkal do svého úkrytu jak jen nejrychleji mohl...


Proklouzl skulinou, která vedla do prostorného sklepení vysoké budovy. Byl zde nízký strop, proto zde George mohl lézt jen po kolenou. Cítil se zde však bezpečně. Zatarasil vchod tak, aby do něj žádná velká krysa nestrčila svůj ohyzdný obličej a obrátil svou pozornost k uhasínajícímu ohni uprostřed sklepení. Přiložil do něj hrst větviček, které nasbíral v parku, a oheň ho hned trochu rozradostnil. Nabodal na dva ostré, tenké klacíky hmyzí vajíčka, která právě uloupil a opekl si je. Potom se uložil ke spánku. Odpoledne ho probudily šustivé zvuky. Něco se snad dostalo do jeho úkrytu! Otevřel oči a zpozoroval tři obří šváby, jak zrovna prorazili skulinu. Nevěděl, jak se jim to podařilo, ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Neměl, jak se bránit, tak se George dal na okamžitý ústup. Měl tu nouzový východ. Odkryl zrezavělou mříž a skočil do kanálu, kterým nyní neproudila již žádná voda. Pak za sebou mříž zavřel. Nevěděl, že se právě dostal do teritoria obrovského zabijáka, žijícího tajně v podzemí poničeného Chicaga. Kráčel k nejbližšímu otvoru, kterým pronikalo seshora světlo. A tu náhle uslyšel klapavé zvuky končetin nějakého členovce. V té tmě nějakých deset metrů za sebou spatřil ohavný zjev. Opět ze sebe vydal zvuk plný hrůzy, ale tím zároveň nabyl jinak poloztraceného vědomí, jež mu jinak způsobovalo trápení ze ztráty v budoucnosti a osamění. Přiběl k otvoru a silou vyrval poklop. Nebyl nijak silný, zvláště po měsíci stráveném v tomto děsivém světě, ale odstranit zrezivělý poklop bylo vážně snadné. Utíkal dál po špinavé asfaltové silnici. Z kanalizace mezitím vylezla obrovitá stonožka. Musela mít minimálně čtyři metry na délku a Georgovi, který si po mnoha dnech uvědomil, co bylo jeho povoláním, se vybavilo v mysli jméno Arthropleura. Vzpomněl si na setkání s tou obří stonožkou v období Karbonu. Tato stonožka však mnohem více připomínala ty dnešní. Byla to v podstatě její zvětšená verze. Lišila se od nich jen svou velikostí. George při běhu sípal, byl zcela znaven a jen tak tak se protáhl vstupem do nějakého domu. Stonožka se hnala za ním. Prorazila vchod a donutila George stáhnout se ke zdi. Z George lil pot a začínala ho bolet hlava. Trochu churavěl už delší dobu, ale nyní se ho vše zmocnilo naráz. Klesl k zemi, neschopen boje, který by tak jako tak skončil dobře jen pro stonožku. Očekával už jen svou smrt. Ještě ze sebe vydal poslední křik. Sám se divil, jak pronikavý byl. Nato se před jeho očima začaly objevovat mžitky. Velká stonožka se měnila v rozmazaný patvar. Jak se k němu pomalu blížila, její ohromná kusadla připomínala kulaté míčky. Pak se náhle ozval jakýsi zvuk. George omdléval hrůzou, ale ten zvuk poznal. To přece nemůže být pravda! Odmítal tomu uvěřit! Ne, skutečně, nemýlil se! Ten zvuk je mu známý. "Tady je!", to přece byla lidská slova. Teď ale přece nemůže omdlít! Snad jsou tu lidé! A snad jej chtějí zachránit před jistou smrtí! George bojoval sám se sebou, zatímco se stonožka vyděšeně otáčela a sama se setkávala se svým koncem. Když padla, mžitky před Georgovýma očima na chvilku zmizely. Viděl světlo baterky. Oči se mu otevřely a třesoucí se ruku natahoval k temné postavě. Za ní přicházela další. Viděl, že se na něj obě lidské postavy dívají. Když se k němu začaly blížit, ztratil vědomí...

Co má znamenat přítomnost lidí v budoucnosti? Bude snad George zachráněn? Zachránil se snad Fernando před dravými dinosaury a přivedl mu pomoc, nebo snad vděčí za záchranu Jeremymu Stewartovi? A jak ho mohli lidé nalézt v době, do níž se žádný člověk nikdy neměl dostat? Není to jen nějaký sen? Nebo je budoucnost skutečně obývána přežívající skupinou lidí? Na tyto jednoduché otázky se nám možná dostane složitá odpověď, rozhodně se jí však dočkáme ve druhé části příběhu Útěk před časem!!!

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (6/6)

26. června 2017 v 11:43 | HAAS
V minulé části se Lovcům kryptidů podařilo získat druhý přístroj k ovládání Zhou Lenových kryptidů a vojáků. Stisknutím tlačítek na obou získaných zařízeních zablokovali veškerou aktivitu Zhou Lenovy armády a zastavili tak příšerné řádění nestvůr v ulicích New Yorku. Po přemožení posledního útočníka z řad kryptidů, medvěda krátkočelého, se situace jako by uklidnila. Avšak Jack měl zlé tušení, zvláště poté, co Pauline, skrývající se v hotelu, dlouho nevolala. V jejím pokoji nakonec nalezli výzvu. Musí Zhou Lenovi vrátit oba přístroje, s jejichž pomocí je schopen napáchat strašné škody. Pokud tak neučiní, unesenou Pauline zabije...

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST ŠESTÁ:
Vojenský vrtulník doletěl na okraj městečka Waverly při hranici států New York a Pensylvánie. Stará pískovna, o které se Zhou Len zmiňoval ve výhružném dopisu, byla vidět už z dálky. Byla to písčitá prohlubeň nacházející se v dostatečné vzdálenosti od města, kam si občas chodily hrát jen děti, a často pak za to slýchávaly výtky od svých rodičů. Pískovna byla nebezpečným místem. Z možné prohry zoufalý Zhou Len se sem uchýlil jen proto, že si byl vědom, jak může místa využít. Ze středu pískovny se tyčil vysoký stožár. Vypadal jako jeden z jističů, jaké jsou vídány vedle raketoplánů. Jakmile Jack vyskočil z vrtulníku, následován svými čtyřmi přáteli, okamžitě zpozoroval Zhou Lenovu helikoptéru, stojící kousek od prohlubně. V nejvyšších patrech stožáru bylo i z dálky vidět několik osob, držících svítilny. Bylo už krátce před půl nocí a na noční obloze se objevil jako děsivý zjev bílý úplněk. Vynořil se pomalu zpoza dešťových mraků, jejichž černotu ozářil. Celá pískovna teď svítila. "Vsadím se, že Zhou Len chce mluvit jen se mnou. Beru si ty dva přístroje a rovnou jdu na věc. Raději za mnou nechoďte, mohl by Pauline ublížit," vysvětlil vše krátce Jack. Pak se zcela neozbrojen vydal dolů z kopečka do té prostorné jámy a odtamtud zamířil rovnou ke stožáru. Zastavil se patnáct metrů před ním. "Vidím, že jdete v pravý čas, pane Owene!" ozval se Zhou Lenův hlas, zesílený velkým megafonem. "Slečna Jetkinsová už pomalu padá do mdlob. To víte, ta výška tady, a celý den bez vody v letním horku. Celé odpoledne tu na ní, mým přítelem Samem Weberem dokonale přivázané ke sloupu, pražilo sluníčko," mluvil dále drze Zhou Len. Jack by byl vykřikl něco, co by Zhou Lena jistě velmi naštvalo, ale nechal si to raději pro sebe. Teď nebyl čas na provokace z Jackovy strany. "Mám tu pro Vás oba přístroje!" zvolal Jack, jak nejhlasitěji mohl. Zhou Len mu poručil, ať vyleze na stožár. Byl to dlouhý výstup. Staré kovové schody, směrem nahoru se obtáčející po celém obvodu stožáru, byly rozskřípané a vydávaly hrozný zvuk. Zhou Len ani Sam Weber teď na Jacka neviděli, ale podle hlasitosti skřípání schodů moc dobře věděli, jak daleko se svým výstupem je. Dalekohledem s nočním viděním kontrolovali ostatní Lovce kryptidů a americké vojáky na okraji pískovny. Nechtěli, aby je překvapili nějakým dárečkem. Na to byl i Zhou Len příliš obezřetný. Po každých třech metrech minul Jack plošinku síťovitého povrchu, tudíž získával představu, jak to tam nahoře asi vypadá a kde konkrétně je Pauline uvázaná. Jít takhle neozbrojen proti Zhou Lenovi byla sebevražda a Jack si toho byl moc dobře vědom. Ale postupoval dál. Nakonec vystoupal až nahoru. "Á, konečně jste tu. Že vám to ale trvalo, vy jeden loudale," chechtal se zlověstně Zhou Len. Pauline byla silnými provazy přivázána k železnému sloupu vycházejícímu ze síťovité desky, na které všichni stáli. Sam Weber na Jacka zamířil docela obyčejnou pistolí. "Teď ty ovladače!" zařval Zhou Len. Jack je oba vytáhl z kapes. Sam se zcela zaměřoval na Jacka a pozoroval každý jeho pohyb. Stejně tak Zhou Len byl na něj zaměřen. Než jim oba předal, trvalo to několik minut. "Skvělé," zaradoval se zlověstný Zhou Len. "Ať svět vidí, kdo mu bude vládnout," řekl ještě. "A teď," poručil Weberovi, "oba zastřelit. Nejsou nám už k ničemu." Weber nejprve zamířil na Pauline, zatímco Zhou Len svou pistolí držel Jacka v uctivé vzdálenosti. "To přece nemůžete, takhle sprostě nás tady pozabíjet," řekla Pauline, když na ní Sam Weber zamířil a chystal se stisknout kohoutek. "To musíme. Musíme se Vás zbavit, abychom ovládli tuto planetu," řekl Zhou Len, otočený k ní zády. "Hej, pitomci! Chytejte!" ozvalo se. Z plošiny o tři metry níže vyletěl nahoru plynový granát a okamžitě vybuchl. Weber ani nestačil stisknout kohoutek. Na plošinu se okamžitě zahákla dvě lana s háky. Akihiko a Fahad vyskočili proti Weberovi i Zhou Lenovi a skolili je pěstmi. Po schodech vyběhl nahoru Roger se svou laserovou pistolí a za ním běžel i neozbrojený Pierre. Jack se v plynu trochu dusil, ale brzy ho odvedli zpět ke schodům, kde se mu ulevilo. Akihiko a Fahad drželi již odzbrojené darebáky. Jack teď přiběhl k Pauline a nožem přeřezal provaz. Pauline k němu jen malátně upadla a snad i omdlela. Zhou Len se zničehonic vytrhl z Fahadova sevření, kopl ho do břicha a svalil k zemi. Popadl svou pistoli a znovu zamířil na Jacka. Ten se proti němu vrhl pouze se sevřenou pěstí. Dal mu hrozivou ránu do obličeje. Zhou Len spadl z desky s příšerným křikem. Nepochybně to bylo volání o pomoc v čínštině. Tam dole se zvířil písek. A tam, v hluboké propasti těsně vedle stožáru, plné písku a sutin, Zhou Len skončil. "Ne! Můj šéf! Ne!" řval Sam Weber a byl Akihikem odtažen ke schodům. "Tohle se nám ještě může hodit. Zničíme to," řekl Jack a zvedl ze země oba přístroje, které zločincům opět vypadly z rukou. Jack pomohl dolů Pauline, když se konečně probrala. Před stožárem už na ně čekali vojáci, kteří je odvedli zpět do vrtulníku...


Ulicemi New Yorku proniklo denní světlo. Na vysokém mrakodrapu stáli Akihiko, Pauline, Jack, Pierre, Fahad a Roger a dívali se na celé město, stále ještě poničené, pomalu však již přeměňované na majestát Spojených států. "Poslyš, Jacku, neměl jsi strach, když jsi tam šel nahoru sám a neozbrojen?" zeptal se Pierre a otočil se napravo na svého kamaráda. "Věděl jsem, že zasáhnete. Ale trochu nervózní jsem byl, to ano. Když jsem zpozoroval, jak na mě Sam Weber, předtím sledující jen Vás, zírá, bylo mi jasné, že o tom víte, protože jste také měli dalekohled s nočním viděním. A za pár minut jste byli nahoře," mluvil Jack. "Nikdy Vám to nezapomenu," řekla Pauline. "Myslím, že Zhou Len to má spočítané," řekl Akihiko a s úsměvem svou železnou tyč opřel o plochou střechu budovy. Fahad a Roger se také trochu usmáli. Jejich nepřítel byl zničen. Pierre byl rád, že jeho úhlavní nepřítel, proradný Sam Weber, byl konečně zatčen a tentokrát bude ponechán v amerických věznicích. Invaze Zhou Lenových kryptidů byla zastavena! "Zachránili jsme svět před záhubou, není to skvělý? Jupí, Lovci kryptidů, to je prostě elita!" smál se Pierre. Začal proti nim foukat příjemný, chladný vítr, a Pierre řekl: "Je to nádherný konec." Jack se na něj opět tajemně podíval a řekl: "Ne. Tohle byl teprve začátek!"

"Svět před záhubou je, zlo hrozí útokem, a vzdát to bez boje se nelíbí nám všem. Já byl vlk samotář, teď po boku mě máš... Bít se jako jeden muž, bitvu vyhrát, rvát se ostří jako nůž a zločin potrestat. Jen spolu silní jsme, jak jeden muž se rvem, jen spolu silní jsme, jak jeden muž se rvem!!!" (Avengers).
KONEC 1. SÉRIE.

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (5/6)

24. června 2017 v 11:12 | HAAS
Jak již víte, Zhou Len s pomocí úplatku unikl z vězení v Číně a rozhodl se konečně zrealizovat svůj plán k ovládnutí zeměkoule. S pomocí kryptidů, které pochytal při sledování výprav Lovců kryptidů, demoluje New York, a konec světa se blíží... Existuje jen jediný tým, který jej může zastavit-Lovci kryptidů! Nejprve je však třeba vyřešit, jak najít Zhou Lena a získat druhý přístroj k ovládání kryptidů a jeho vojáků. Bez něj nebude možné řádění zastavit...

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST PÁTÁ:
"Vyžaduji listinu podepsanou samotným prezidentem Spojených států amerických, který mi z moci své i ostatních předá vládu nad touto zemí. Jinak New York podlehne zkáze, a následovat budou tato města: Chicago, San Francisco, San Diego, L. A., Phoenix, a pokud se americká vláda i armáda nepodvolí mé úžasné, nepřekonatelné moci, pak srovnám se zemí celou zemi. Ať se žádný ze spojenců Spojených států nepokouší proti mne zasáhnout, jinak srovnám se zemí celé lidstvo!" řval v televizních obrazovkách celého světa zpupný Zhou Len a držel při svém výstupu mapu, v níž byla zaznačena všechna ta místa, jež chtěl zničit. "Lidstvo nyní pozná, kdo má být jeho vládcem!" skončil Zhou Len svůj monolog. Hned poté nechal zatknout amerického kameramana, který se dobrovolně, za velké peníze, nabídl k natočení přímého přenosu, a společnosti, u které kameraman pracoval, začal hned vyhrožovat, že pokud nebude plnit jeho příkazy, jejich zaměstnanci příšerně ublíží. Nad zdemolovaným New Yorkem již zapadalo slunce. Jack, Pierre, Akihiko, Roger a Fahad se konečně dostavili k mrakodrapu, z jehož střechy byl před nedávnem Zhou Lenův přímý přenos vysílán. "Tak, máme je, Zhou Lenova helikoptéra je tam nahoře. A koukněte, kdo na nás mává," řekl naštvaným hlasem Akihiko. Z vršku budovy se na Lovce kryptidů drze šklebil Sam Weber. "Můžete mi vysvětlit, proč nesedí za mřížemi v Estonsku?" řekl Pierre. "Potom, jak brutálně zabil mou sestru, měl sedět do konce života," dodal ještě. "Myslím, že ho Zhou Len vykoupil," zamračil se Jack. "Co teď uděláme? Zase se probijeme nahoru?" řekl Fahad. "Ne," zamračil se ještě temněji Jack, "raději tam vyletíme." Kousek odsud stál vojenský vrtulník. Jack přesvědčil pilota, že je nutné, aby je dopravil nahoru. Ten neváhal a nastartoval motor. Vrtulník vzlétl. Za chvíli se již nacházel na úrovni střechy mrakodrapu. Vojáci, Sam Weber i Zhou Len naskákali do své helikoptéry a ukázali na kameramana, kterého drželi v zajetí. Byla to výhrůžka. Ale Jack musel zariskovat. "Akihiko, Fahade, na vrtulník!" zavelel. Přední sklo vojenské helikoptéry prorazila dvě lana s hákem na konci, jež si Akihiko s Fahadem okamžitě připoutali k pasu. "Co to proboha děláte?!" zařval vystrašeně pilot. "Chytáme se jejich vrtulníku," usmál se Fahad. Nepřátelská helikoptéra vzlétla. Fahad a Akihiko proskočili předním sklem vojenského vrtulníku a opět byli neseni tím nepřátelským. Jack poručil pilotovi, ať s helikoptérou sletí dolů. Jakmile byli na zemi, vyskákali jeden po druhém z vrtulníku, Roger nasedl na motorku, Jack a Pierre do limuzíny a vydali se za Zhou Lenovým vrtulníkem. V těch chvílích se už Fahad a Akihiko škrábali dovnitř helikoptéry. Akihiko jedinou ranou svou železnou tyčí prorazil dveře. Skočil po Zhou Lenovi a dal mu železnou tyčí takovou ránu přes obličej, že to Zhou Lena okamžitě položilo. "Ne, propána! Ne!" řval Sam Weber, když uviděl, že jeho pánovi vypadl z kapsy druhý ovladač kryptidů. Fahad ho popadl do ruky. Weber ho ale kopnul do obličeje a přístroj Fahadovi vypadl z ruky. Teď ho Sam chytil. Akihiko svou železnou tyčí práskl Webera přes ruku a přístroj se opět ocitl v dosahu všech. Ale Weber byl přece jen rychlejší. Popadl ho a hodil ho jednomu z vojáků. Ten zamířil na kameramana, chtěl ho okamžitě zastřelit. Ale Akihiko se nedal možnou smrtí rukojmího zastrašit. Jeho železná tyč pronikla přímo do hlavně vojákovy pušky. Prorazila celou zbraň a konec tyče uštědřil vojákovi bolestivou ránu do břicha. Pak Akihiko tyč vytáhl a zvedl z jeho rukou onen předmět. Fahad zatím dotlačil Webera k řízení vrtulníku, omráčil oba piloty, vytáhl pistoli jednoho z nich a chystal se proradného zabijáka zastřelit. Vrtulník se však pomalu řítil k zemi. Fahad musel začít řídit. Hned jak helikoptéra pod jeho řízením přistála na dalším mrakodrapu, Zhou Len a ostatní vojáci se na Akihika s Fahadem vrhli. "Chytejte!!!" zařval Akihiko a hodil kovový předmět z výšky stovek metrů. Roger, nacházející se již poblíž mrakodrapu, dal motorce pořádně zabrat. Rozjel to na plné pecky a nadskočil s ní tak, že předmět chytil. Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu se to stalo. Limuzína s Jackem a Pierrem zastavila. "Máme je! Skvělé!" zařval radostí Jack a vyskočil do vzduchu. Zapnul oba přístroje zároveň. Na střeše mrakodrapu docházelo k hrozivému zápasu. Po vypnutí obou přístrojů všichni Zhou Lenovi kryptidi i vojáci jako by "zmrzli". Akihiko a Fahad jim dávali co proto. Zhou Len a Sam Weber je ale vykopli z helikoptéry. "Ještě není po všem, cheche!" smál se zlostně Zhou Len...


Vrtulník odletěl. Akihiko a Fahad seběhli po schodišti mrakodrapu dolů a ocitli se venku. "Vyhráli jsme! Jupí!" radoval se Pierre. "Zachránili jsme New York před zkázou..." radoval se dál, ale Jack ho zastavil. "Ještě není vyhráno," zasupěl. Přímo před nimi stál v ulici medvěd krátkočelý a zuřivě řval. "Ajaj, zdá se, že tenhle neměl v krku zabodnuté ovládání!" řekl Roger. Obrovské zvíře se na ně hnalo s ohromnou zuřivostí. Roger mu uštědřil ránu laserovou pistolí, ovšem tím ho jen více naštval a obr šel teď po něm. Stoupl si před ním na zadní a už se chystal jej zabít jedinou ranou svými drápy, když tu náhle Fahad vystřelil po zvířeti z pušky s lanem a hákem. Hák se zachytil přímo za tlapu a prudkým trhnutím Fahad medvěda skolil k zemi. Medvěd se však ze sevření hákem brzy vymanil a znovu se proti nim hnal. Jack vyskočil na lampu a křičel na medvěda, čímž se mu podařilo odlákat pozornost na sebe. Medvěd se před lampu postavil na zadní, opřel se do ní a lampa spadla. Jack spadl na záda. Medvěd se snažil Jacka zabít, tu však náhle Roger znovu vystřelil. Medvěd nevěděl, co má dělat, opět byla jeho pozornost odlákána. A pak najednou do jeho kohoutku pronikla šipka. Na místo zrovna přijeli američtí vojáci a zvíře uspali. Pomohli Jackovi na nohy a všem z Lovců kryptidů dali najíst a napít. "Dokázali jste to, zachránili jste New York i celý svět," řekl jeden z těch vojáků. "No jo, Lovci kryptidů, to je prostě elita," smál se Pierre a přitom se zakuckal, to jak se napil příliš mnoho vody a přitom se chechtal. "Máte tu telefon? Můžu si zavolat?" řekl Jack. "Co je, Jacku, ty neslavíš?" smál se Pierre. Vojáci jim mezitím vysvětlili, že všechna zvířata i Zhou Lenovi vojáci byli stisknutím tlačítek na přístrojích zastaveni. Jediný kryptid, jenž nebyl ovládáním vybaven, byl medvěd krátkočelý. "Musí to být jeden z těch, kteří kdysi byli nalezeni v Kanadě. Jo, ten hnusnej Sam Weber tam jednoho dokonce zastřelil. Jak to říkal Jack, Zhou Len nám byl v patách a prostě chytal ta zvířata, která jsme hledali, fotili a vůbec, dokumentovali. Zneužil toho. A kde je vlastně teď?" mluvil Pierre jako smyslů zbavený. "No, to je právě ten problém," řekl na to Jack. "Volal jsem Pauline. Neodpovídá. Mám zlé tušení," řekl Jack. Poručil vojákům, ať je dovezou k hotelu. Vtrhli do něj a lehce se dostali do zamčeného pokoje Pauline. Nebyla tu. Pouze na stole ležel papír s nápisem, připevněný ke stolu špendlíkem. Na papíru stálo: "Milý Jacku Owene, pokud chceš ještě někdy vidět svou kamarádku, pak nám vrať vše, co jsi ukradl. Víš, oč jde. Jinak ji potká zlý osud. P. S. Stará pískovna na okraji státu New York." Jack papír zmuchlal a hodil do rohu místnosti. "To je přece šílený!" řekl Pierre. "Drží Pauline v zajetí a klidně ji třeba rozčtvrtí, sičák jeden," nadával Roger. "Jedno je jasné, vážení. Musíme ji zachránit!" řekl Jack...

Tak proto Pauline neodpovídala. Zhou Len už ji možná před nějakou dobou unesl, a nyní toho využil k poražení Lovců kryptidů. Co budou naši přátelé dělat? Jak vysvobodí členku týmu z rukou šílence, který si myslí, že ovládne svět? Poslední část dílu "Svět před záhubou" už velmi brzy!

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (4/6)

17. června 2017 v 11:01 | HAAS
Ulicemi New Yorku se šíří chaos. Nejstrašnější příšery útočí na lidi a demolují vše, co jim přijde do cesty. Za tím vším stojí jediný muž, Zhou Len, jemuž pomáhá podlý Sam Weber a také jeho armáda dokonale vyzbrojených vojáků. Jack, Pierre, Akihiko, Fahad, Roger a Pauline jsou při tom, když nastává konec světa... Je zde jediná naděje: oni sami!

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST ČTVRTÁ:
Příšera se na ně dívala s viditelnou zlostí v očích. Byly žluté a svítily. Tatzelwurm nebyl tak velký, ale dokázal být jistě velmi krutý. "Pierre, dávej pozor! Jde po tobě!" vykřikl Roger, aby Pierra varoval. Ale kryptid byl rychlejší. Rychle vyskočil z temného kouta místnosti a vrhl se na jako k zemi přibitého Pierra. Skolil ho k zemi a už se chystal zakousnout se vyděšenému muži do hrdla, když tu Roger vytáhl svou laserovou pistoli a zvíře odstřelil. "Díky, kámo," vydechl Pierre a utřel si pot z čela. Jakmile se ale postavil, začali ze shodů sbíhat celé vřavy Tatzelwurmů a s odpornými skřeky se hodlali vrhnout na Rogera s Pierrem. Ti okamžitě z budovy vyběhli. Ulice Manhattanu byly Tatzelwurmy přímo obléhány, a kde nebyl Tatzelwurm, tam se nacházel kočko-pso-opičák. Všichni skákali na utíkající, bezmocné oběti a zabíjeli je. Roger s Pierrem počkali, až smečka Tatzelwurmů vyběhne ven z domu, v němž se před chvílí skryli. Pak Roger poručil Pierrovi, aby se tam vrátili. Pierre tomu nerozumněl, ovšem Rogera něco napadlo. Když viděl takovou zkázu, položil si otázku: "Dají se nějak zastavit?" Rychle přiběhli k mrtvému Tatzelwurmovi. "Jack by řekl: Přesně jak jsem myslel," usmál se Roger a zvedl nehybné tělo metrového Tatzelwurma. "Má něco zabodnutého v krku. Co to je?" zeptal se Pierre. "Myslím, že by to mohlo být něco, co Zhou Len používá k ovládání těchhle kryptidů. Strhnu mu to a vezmeme si to. Třeba se to ještě bude hodit," řekl na to Roger. Podal předmět Pierrovi a ten si ho schoval do kapsy. Teď Roger vytáhl svou pistoli a společně utíkali ven. Každé mrtvé tělo příšery, kterou spatřili, mělo v krku zabodnuto tento hranatý kovový předmět s digitálním displayem a nějakými čísly. Také Zhou Lenovi mrtví vojáci měli v krcích tyto předměty upevněny. "Hééj!!!" zařval někdo. Roger s Pierrem se zastavili. Vrhl se na ně kočko-pso-opičák, ale jen přistál na Pierrově krku a pak zase odletěl, skolen Rogerovým laserem. "Ten křik, to byl Fahad! Vidím ho támhle na střeše toho mrakodrapu! Pierre, poběžím za nima. Ty vezmi ten hranol nebo co to je a zkus najít Jacka, jestli je ještě živej, jakože živej určitě je," řekl rychle Roger a pak Pierra opustil. Ten se po svých vydal na druhou stranu Manhattanu. Fahad proletěl sklenenými dveřmi mrakodrapu a utíkal co nejrychleji do nejvyššího patra. Spatřil zde Fahada, jak se marně snaží osvobodit Akihika z železné sítě připevněné k jeho tělu a ke zdi. Stačilo pár laserových střel a vše se brzy vyřešilo. Akihiko měl pomlácený obličej a japonsky Zhou Lena proklínal. "Skryjeme se tu do rána, venku je to hrozné. Navíc mi docházejí laserové náboje," navrhl Roger a všichni souhlasili. Mezitím Jack utíkal před mocným Mapusaurem Xiem. Obrovitý predátor se nezaměřoval na nikoho jiného, přestože ulicemi utíkala spousta lidí. Jack musel překonávat různé překážky, skákal přes auta, padlé telegrafní sloupy i lampy, zatímco je Xiu jednoduše rozdupával pod širokýma tříprstýma nohama. "Xiu, ke mě!" zařval Zhou Len. Jeho vrtulník se nacházel na střeše blízkého mrakodrapu. Mapusaurus se zarazil a k vysokému domu přišel. Jack se skryl za jedním z aut. "Čekej, pán bude brzy u tebe!" vykřikl ještě Zhou Len. Ve chvíli vyšel ven z budovy a po jeho boku šli dva ozbrojenci. "Owene, posílám dáreček!" vyhrkl Zhou Len. Jeden z vojáků hodil na auto bombu. Jack vyskočil na střechu auta a udělal další skok, aby unikl výbuchu. Auto se rozletělo na miliony kusů! Jack letěl vzduchem jako by jej někdo mocně vyhodil. Doletěl přímo na Zhou Lena a srazil ho k zemi. Ranou pěstí rychle skolil jednoho vojáka. Ten další dal Jackovi ránu pažbou do zad, ale Jack mu alespoň kopnutím podrazil nohy. Mapusaurus se na Jacka znovu rozehnal, ovšem jak tak k němu utíkal s otevřenými čelistmi, rozšlápl padlého vojáka. Rozmáchl se svou hlavou a toho druhého odhodil do druhého patra budovy, tak, že proletěl oknem a zabil se. Jack se dal opět na útěk. Hned nato přijela policejní jednotka a začala po Mapusaurovi střílet. Obr teď nevěděl, kterým směrem se má dát. I když bylo jedno z policejních aut opět vyhozeno do vzduchu bombou, kterou někdo hodil z vršku mrakodrapu, podařilo se policii něco neuvěřitelného: Mapusaurus byl zastřelen. Zhou Len jen klel a vracel se na vršek mrakodrapu. Po nasednutí do vrtulníku zmizel. Ještě předtím však spadla z helikoptéry bomba a všichni policisté, kteří místním i Jackovi zachránili život zabitím Mapusaura, zemřeli v otřesném ohnivém výbuchu...


Jack ležel na zemi a těžce vydechoval. Jeho modrá košile teď byla strašně špinavá a z nosu mu tekla krev, zřejmě kvůli těžkému pádu na Zhou Lena. Také měl pohmožděná záda, ale brzy se vzpamatoval a vstal. Zrovna k němu doběhl Pierre. "Teda kámo, to byl maraton, a najít tě tu takhle ležet! Vypadá to tu jako po výbuchu atomovky!" mluvil k němu a pomáhal mu udržet se na nohou, protože Jack se vysílením trochu motal. "K atomovce to nemělo daleko..." řekl Jack. Pierre ho odvedl do jednoho z blízkých domů. Zůstali tam až do rána. Když ranní slunce ozářilo poničený New York, byl to přímo otřesný pohled. Vysílal se do obrazovek celého světa. Mezitím stovky Tatzelwurmů a kočko-pso-opičáků i za denního světla demolovaly město. Jeden televizní štáb z Anglie byl v přímém přenosu zabit v helikoptéře, která se dostala příliš nízko nad pobřeží Manhattanu. Obrovitý krokodýl jediným výskokem z vody a stiskem čelistí vrtulník potopil. Pierre mezitím vysvětloval Jackovi, na co Roger přišel. "Začíná mi to být jasné. Každý voják i každý kryptid Zhou Lena má v krku zabodnutý tento přístroj, který je zřejmě napojený na nervový systém. Takže stačí hromadný zkrat a jejich těla přestanou fungovat. Otázkou je, jak to udělat? No jistě... Zhou Len u sebe musí mít přístroj, pomocí kterého je řídí. A já zrovna dneska brzy ráno, ještě za tmy, na Zhou Lena upadl..." mluvil Jack. Vyběhl ven z budovy a vrátil se k místu, kde Zhou Lena skolil k zemi. Bylo přímo na okraji plochy, kterou zasáhla bomba shozená vrtulníkem. V ranním slunci se zaleskl kovový předmět. Jack ho s posvátnou opatrností zvedl a zaradoval se. "Tohle bude ono," řekl. Zrovna se k němu přihnal kočko-pso-opičák a Jack stiskl tlačítko na přístroji. Na displayi se objevilo: "Chod systému přerušen, 1/2." Kočko-pso-opičák se nezastavil a na Jacka vyskočil. Pierre k němu přiběhl a brutální zvíře zabil ranou kusem dřeva. Jack si oddychl. "Zdá se, že to funguje na dva přístroje. Dokud nebudeme mít oba dva, tohle řádění neskončí," řekl Jack, "a to znamená, že musíme opět najít Zhou Lena, který přelétává z jednoho místa na druhé, a dostat i ten druhý přístroj." Měli signál, takže zavolali Fahadovi, Akihikovi a Rogerovi. Ti si mezitím odpočinuli v nejvyšším patře vzdálené budovy a chystali se ji opustit. Jack dále zavolal Pauline, ale ta stále neodpovídala. Na to, že to byl už druhý pokus se jí dovolat, to bylo podivné, a Jackovi se začalo svírat srdce... V těchto chvílích už celý svět věděl, že se Zhou Len chystá si jej podmanit...

Podaří se Lovcům kryptidů zastavit řádění Zhou Lena? Co se stalo s Pauline, bezpečně ukrytou ve svém pokoji v hotelu? A opravdu bude zastavení celého řádění znamenat jen stisknutí knoflíků na dvou přístrojích? Pokračování příště!!!
 
 

Reklama