Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (4/4)

25. února 2017 v 10:53 | HAAS
Poslední část dílu Hledání medvědí nestvůry je zde! Jak víte, naši přátelé vážili dlouhou cestu z Banks Island do Yellowknife... Ale co bude dál?

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST ČTVRTÁ:
Nad Yellowknife vyšlo únorové slunce a celé město ozářilo. Sabine ležela ve svém apartmánu a z hlubokého spánku po mnoha útrapách ji vzbudil sluneční svit, něžně se opírající do její tváře. Pomalu se posadila. Nedokázala si představit, co jí v brzké době čeká. Chvíli jen tak seděla a vzpomínala na vše, co se na misi v Kanadě přihodilo. Zanedlouho uslyšela dva hlasy. Jistě to byli Pierre a Jack. Otevřela dveře a spatřila je, jak se spolu o něčem baví. Jack si Sabine okamžitě všiml a vysvětlil jí to, co právě sdělil Pierrovi: "Letoun, který zamířil na jih od Banks Island, se na ostrov zase vrátil. Je to neuvěřitelné, ale tuto cestu jsme sem vážili zbytečně. Zdá se, že to byla past. Okamžitě vyrážím za Mikem zpět do Sachs Harbour. Vy zůstanete tady v Yellowknife a budete dávat pozor na Webera!" zavelel a předal Sabine pásku s nahrávkou, kterou v noci pořídila policie. Weber se potuloval kolem jednoho obchodu, díky čemuž byla jeho přítomnost ve městě zaznamenána noční kamerou. Jack dál nemeškal a okamžitě se vydal zpátky na sever. Ještě toho odpoledne stanul v Inuviku, kde si domluvil večerní let s jedním soukromým pilotem. Pierre a Sabine byli celí otrávení. Reptali, že jsou na lovu kryptidů, zvláště pak pátrají po velkém medvědu krátkočelém. Místo toho teď vězí v Yellowknife a mají sledovat člověka, který se poděl neznámo kam. Byli však poměrně překvapeni, když ho potkali na náměstí. Weberův pohled se nejprve střetnul s očima Sabine. Bylo v něm cosi zlého. Sabine poplácala Pierra po zádech a rychle na Webera ukázala. Ten začal hbitě utíkat. Pierre se hnal za ním, Sabine trochu zaostávala. Zakopla o kachličku a v momentu ležela na zemi. Weber a Pierre se jí ztratili z očí. Pierre se za proradným darebákem hnal několik minut, až ho nahnal do úzké uličky. Weber byl u vysoké zdi a nemohl uniknout. Přese všechno úsilí si až doteď Pierre nebyl jistý ohledně toho, co má s Weberem dále dělat. Blížil se k němu a chystal se omráčit ho ránou pěstí, ale namísto toho on sám schytal několik pořádných ran a zůstal ležet na zemi. Darebák unikl. Než se Pierre vzpamatoval, uběhly desítky minut. Bloudil pak po městě a hledal Sabine. Brzy nastal večer a tak usoudil, že se vrátila do hotelu. Ani tam však nebyla... Mezitím Jack dorazil do Sachs Harbour. Mike vskutku nebyl překvapen, když jej spatřil. Ukázal na jediné další letadlo momentálně se nacházející poblíž osady. Bylo to letadlo těch darebáků. "Mysleli si, že zde budou zabíjet další medvědy a posílat je do své výzkumny. Proto nejprve přeletěli do Inuviku a pak se vrátili, aby Vás zmátli. Jakmile se ale ocitli zpět na Banks Island, dostali jsme je," oznámil vše Mike. Jack pak uviděl pětici mužů s pouty na rukou. Všichni byli zavřeni do malého domku. Následujícího dne měli být přemístěni do vnitrozemí. Mike potom Jackovi ukázal zvíře, jež zastřelili. "Propána!" vykřikl Jack. Byl to medvěd krátkočelý. Nešlo o dospělce, spíše to byl mladý dorost. Nebyl o nic větší, než mladý lední medvěd. "Ta barva, ta srst... Nepodobá se žádnému z žijících medvědů!" říkal Jack a údivem i překvapením se držel za pusu. "Určitě je jich na Banks Island více. Zítra najdeme jeho rodinu. Už víme, kde tohoto medvěda zastřelili. Je to v jednom průsmyku nedaleko odsud. Jen málo lidí tam kdy stanulo, proto tihle medvědi přežívají," řekl Mike.


Ráno tedy konečně došlo k expedici, na kterou naši přátelé čekali. Jack a Mike se vydali do průsmyku, chráněni dvěma ozbrojenými muži. V okolí průsmyku se nacházela spousta stop. Chodilo sem jen málo lidí. Děsivé bouře, každou chvíli ovládající krajinu, neumožňovali mnoha lidem, aby stanuli na tomto místě. V průsmyku zahlédli Jack s Mikem obrovského medvěda. Byl takřka černý, ale na onom krátkém čele měl bílý proužek. Jack vše nadšeně natáčel. Netušil, že v Yellowknife se mezitím stalo něco příšerného... Pierre ještě večer upozornil místní policii, že Sabine je nezvěstná. Ráno jej probudil telefonní hovor. "Vaše sestra byla včera odpoledne zastřelena na okraji města. Dvě těžké olověné rány přímo do srdce ji okamžitě zabily. Upřímnou soustrást, pane Leroyi," ohlásil mu policista přímo ve francouzském jazyce. Pierre tomu nedokázal uvěřit. To přece nemůže být pravda! Sabine nemohla zemřít! Na policejní stanici se o této hrozné skutečnosti bohužel přesvědčil. "A vrah?" optal se jich zkroušený Pierre. "Pojďte s námi," řekli mu policisté. V cele seděl Sam Weber. "Chytili jsme ho včera večer, když se opět potuloval městem. Hledal Vás," řekli mu. Weber se na Pierra nenávistně díval. Pierre dále vysvětlil, že se za Weberem včera hnal. "Když Vás omráčil, utekl na okraj města, kde jej hledala Vaše sestra. Tam teprve popadl pistoli, kterou předtím mohl klidně zranit Vás samotného, a zastřelil ji. Je to tak, pane Webere?" řekl policista. "Nezbývá mi, než souhlasit. Chtěla mi dát přes nos, ale já ji dal dřív do srdce," usmál se zlověstně Sam. Za vraždu bude tvrdě odsouzen. Pierre tomu však stále nedokázal uvěřit. Dalšího dne se z Banks Island vrátil Jack se spoustou materiálu, ale nadšen nebyl. O smrti Sabine se také dozvěděl. Bylo mu to moc líto, teď už lovci kryptidů nebudou, jakými bývali. Z dvoučlenného klanu Leroyových zbyl již jen jeden... Jackovi nedával spát motiv vraha Sabine i medvěda krátkočelého. Věděl však, že z Webera všechny informace brzy dostane. Pak konečně bude moci stanout tváří v tvář smrtelně nebezpečným nepřátelům lovců kryptidů!

Čekali jste smrt Sabine? Členka týmu byla bohužel při svém hrdinském činu zastřelena... Jack a Pierre se ale jen tak nevzdají! Čeká je další dobrodružství!!!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (3/4)

16. února 2017 v 10:20 | HAAS
Minulá část zde: Hledání medvědí nestvůry 2. Nyní je na čase pokračovat!!!

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST TŘETÍ:
Jack a Mike utíkali na kopec, za nímž se bolestné řvaní ozývalo. "Zní to, jako kdyby někdo trefil medvěda na nesprávné místo! Určitě tu někdo zastřelil medvěda!" vyhrkl Mike. Nato sníh před ním přímo odlétl, to jak po něm někdo vystřelil. "K zemi!" křikl Jack a v mžiku už oba leželi, obklopeni hroudami sněhu jako nízkými hradbami. Ať už po nich střílel kdokoliv, dobře je sledoval. Věděl, kde se nacházejí. Sněhovou hradbu se dvakrát pokusil prostřelit. Nakonec Jack vytáhl ruku se světlicí a opatrně pozoroval okolí. Tam v dálce se nacházely nějaké dvě postavy a cosi za sebou vlekly. Nebylo pochyb o tom, že to bylo nějaké zvíře. Jack pohlédl napravo, na sousedící kopec. Stál tam muž s puškou. Chvíli nechal Jacka rozhlížet se po okolí a pak zase dvakrát vystřelil. Tentokrát střelbu opětoval Mike. Střílel jako vyšitý, div že toho utíkajícího muže netrefil. Vyskočil, utíkal z kopce, pak zase sprintoval na ten druhý, maje Jacka v patách. Střelec klopýtl o výstupek skály a z kopce sjel. Než se tam dole stačil vzpamatovat a vytáhnout obličej z mrazivého sněhu, Jack už ho držel pod krkem. "Ale to je přece... No jistě!" vykřikl Jack, když se tomu darebákovi podíval do obličeje. "Sam Weber!" dodal ještě. Weber byl celý pohmožděný, pád z kopce mu způsobil i nutný šok. Nejprve se chytil za čelo a promnul si oči. Jack ho stále držel pod krkem a ptal se ho, co zde dělá. Weber s našimi přáteli spolupracoval ve Skotsku, ovšem spolupráce není to správné slovo, kterým by se to dalo vyjádřit. Okradl je o záběry lochnesky. "Na výletě," odpověděl se zlověstným úsměvem a jiskřičkami v očích Sam. "Na honu na medvědy? Nebo na lidi? Na Jacka Owena! Pitomče!" zařval na něj Jack a po posledním slovu mu dal takovou ránu do nosu, že Sam zůstal ve sněhu minutu ležet. Pod jeho obličejem se sníh zbarvil do ruda. Jack se vždy skvěle ovládal, ovšem tentokráte ukázal svou zlobu. Kdyby nestál na Samově pušce, Weber by ho už jistě zastřelil. Mike však svou puškou mířil na Samovo srdce, a tak by i on sám brzy skonal poté, co by Mike stiskl kohoutek. Jack Sama zase popadl, tak rychle, že stará černá čepice mu sletěla z hlavy. Mike ji zadupal do sněhu. "Půjdeš s námi do osady," zacloumal s ním Jack, "a ti tvoji přátelé jsou kde? Ti co mučili to zvíře?" "Tady!" zařval někdo z kopce. Mezi Jacka, Mikea a Webera spadl plynový granát. Sam se chopil šance na útěk a běžel za svými kolaboranty. Mike a Jack se mezitím dusili v tom ohavném plynu, ovšem Jack stačil pohotově vytáhnout kapesník a dát si ho na nos a ústa. Hned jak mohl, vystartoval za nimi. Mikeovi se mezitím trochu ulevilo, když se doplazil asi o pět metrů dál, stále však nepěkně kašlal. Tři nepřátelé utíkali k pobřeží. V rychlosti nasedli na motorový člun. Jack se stále hnal za nimi, v rukou svíraje Weberovu pušku. Když ho jeden z mužů zahlédl, začal po něm střílet ze samopalu. Avšak Jack včas uskočil, vrhl se za asi dva metry vysoký balvan, jen tak ležící na pobřeží. Člun rychle mizel za horizontem. Jacka ale napadlo: "Kde je propána to zvíře? Jistě ho odvlekli někam jinam! Ti, kteří ujeli na člunu, jsou jen součástí bandy, která jistě čítá mnohem více lidí! Teď ale zpátky do osady, tady ve tmě stejně nic nevidím." Vrátil se k Mikeovi a odvedl ho Sachs Harbour. Tam je čekalo další překvapení. Pierre a Sabine leželi ve svém pokoji na podlaze úplně bezvládně. "Chloroform! Už je mi to jasné..." řekl Jack. S pomocí několika místních oba francouzské zoology vzkřísili. Pierre chtěl ustavičně zmrzlinu, ačkoliv nikdo nevěděl, co blábolí, neboť mluvil francouzsky. Sabine se zase rychle vzpamatovala a jakmile uslyšela jméno Sama Webera, zmíněné Jackem, začala nadávat. Ještě před pátou hodinou ranní vtrhli Jack a Mike k radiotelegrafistovi a upozornili svého pilota, aby na Banks Island přiletěl. Jack si byl naprosto jistý tím, že to mučené zvíře, ať už to byl lední medvěd či medvěd krátkočelý, bylo zavřeno do krabice, umístěno do letadla (jedna část pobřeží byla k přistávání ideální, není pochyb, že letadlo těch darebáků bylo zaparkováno tam) a odneseno bůhvíkam. Pierre a Sabine mezitím zjistili, že jim byly odcizeny veškeré dokumenty ohledně možného výskytu medvěda krátkočelého. "Jasně," zamyslel se Jack na ranní poradě před malým letadlem, do něhož všichni tři i s Mikeovou pomocí nakládali své zásoby, "chtějí se přesvědčit, jestli zvíře, které zastřelili nebo postřelili je či není medvěd krátkočelý. Vyrážíme, přátelé!"


"V noci jeden letoun zamířil na jih. Musel se ohlásit, to je jasné. Tak se ví, že letěl z Banks Island. Jsou to ti vaši padouši. Za pár hodin jsme v Inuviku. Třeba je tam dostihnete," mluvil na trojici zoologů pilot, když letadlo vzlétalo. Mike jim ještě mával na pozdrav. Nad mořem však letadlo začalo mít problémy. Stoupalo, klesalo, motor přestával fungovat. "Sabotáž!" vykřikl pilot. Letadlo se řítilo do chladného moře. Jack, Pierre i Sabine vyskočili s padáky, pilot nehodu nepřežil. Letadlo s nárazem na mořskou hladinu vybuchlo. Letadlo, původně z Inuviku, bylo v noci sabotováno. Někdo moc dobře věděl, že právě tento pilot s tímto letadlem pro Leroyovi a Owena poletí. "Teď ti darebové mají na svědomí i smrt tohoto pilota. Weber je vrah, o tom není pochyb!" řekl naštvaně Jack. Všichni tři se teď nacházeli v těch chladných vodách. Pomoc však nebyla daleko. Předtím, než pilot zahynul, vydal volání mayday a zachytil ho jeden trauler. Několik kusů vraku letadla se drželo nad hladinou a nedaleko nich se za ruce držela trojice lidí. Kapitán trauleru je okamžitě nechal vytáhnout na palubu. Byli tak promrzlí a vyčerpaní, že se probrali až po osmé večer. Jack ani nechtěl vědět, jak dlouho spali, jen se kapitána Bernse ptal, kam trauler míří. "Máte štěstí, míříme to Tuktoyaktuku, doplnit zásoby. Zítra ráno tam doplujeme. Vysadíme vás. Zatím jste našimi hosty," řekl klidně kapitán. Byl to takový přátelský, starý mořský vlk. Když mu Jack vylíčil celou příhodu, tým zločinců proklínal všelijakými námořnickými zaříkávačkami. Vylodění v Tuktoyaktuku se uskutečnilo následujícího dne v 8 hodin. Naštěstí Jack obratně nalezl jednoho místního telegrafistu a tak okamžitě zavolal na správu Severozápadních teritorií, že skupina zločinců sabotovala letadlo, způsobila smrt pilota a unáší mučené či již zabité zvíře, pravděpodobně medvědího rodu. Ještě ve čtyři hodiny odpoledne toho dne přiletěl do Tuktoyaktuku vrtulník a Leroyovi s Owenem přemístil do Yellowknife. Nikdo si nedokázal představit, že právě tam na ně číhá největší možné nebezpečí...

Pátrání po medvědí nestvůře se proměnilo v pronásledování zločinců, kteří snad objevili medvěda krátkočelého a zastřelili ho! Budou spravedlivě potrestáni? Jaké nebezpečí na Jacka a Leroyovi čeká v Yellowknife? A jak se vůbec o jejich expedici dozvěděl proradný Weber? Pokračování příště!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (2/4)

13. února 2017 v 9:42 | HAAS
Předchozí část najdete zde: Hledání medvědí nestvůry, část první. Nyní je na čase pokračovat!

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST DRUHÁ:
"Vypadá jako z doby ledové!" řekl polohlasitě Jack. Tajil se mu dech. Tak blízko divokému pižmoni ještě nebyl. "Je to poprvé, co je vidím v divočině," poznamenal. "No vidíš, já už je studuji řadu let a přesto je má reakce, když je uvidím, vždy stejná jako ta tvá," usmál se Mike. Velký pižmoní samec byl jen předvojem mohutného stáda postávajícího na planinách za kopcem. Ohromný pižmoň pozoroval krajinu, zatímco zbytek jeho skupiny hledal traviny, kterými by ukojil hlad. Mike a Jack se nechtěli zdržet na dlouho, brzy tedy stádo pižmoňů opustili. Na okraji planiny, lemované nízkými kopečky, Jack zahlédl nějaké stopy. "Vlk? Ty stopy jsou nějak malé. Navíc vůbec nevypadají na psovitou šelmu," zamyslel se, prohlížeje si je svýma bystrýma očima. "Toto vlk určitě není, vlastně to vůbec není psovitá šelma. Vlk Bernardův byl na Banks Island vyhuben. Šlo i impozantní poddruh vlka..." řekl na to Mike, ale Jack mu skočil do řeči: "Že by mladý medvěd?" "Hmm," zasouhlasil prostě Mike. "Určitě spíš mladý medvěd než nějaká přerostlá liška," řekl ještě, když se oba vraceli do tábora. Už studiem stop a pozorováním pižmoňů ztratili moc času. Potřebovali se vrátit zpět do osady. Jakmile Jack vtrhl do svého pokoje, nemohl uvěřit vlastním očím. "Co... to... tady... vyvádíte? Eh?" ptal se s otevřenou pusou. Na zemi ležel Pierre, kryjící si obličej oběma rukama. Sabine stála nad ním a polštářem ho mlátila. "Řekl mi, že jsem berneška!" žalovala Sabine. "To je přece husa, ne?" vykřikl Pierre a okamžitě schytal ránu polštářem. "Ach jo," dodal ke všemu Jack, zavřel opatrně dveře a šel k obědu. Celou dobu se s Mikem bavil o těch stopách. Mike pořídil několik fotografií, ze kterých pak oba vyvozovali různé závěry. Bohužel ani jeden se nezdál být správný. "Nejsem si jistý, zda by mladý lední medvěd hledal potravu poblíž pižmoního stáda. Stát se to může, ale očekával bych je spíše na pobřeží," informoval Mike. "Nechce se mi věřit tomu, že by to byl třeba ten medvěd krátkočelý, o kterém mí francouzští přátelé tolik diskutují," odvětil Jack s hlavou opřenou o ruku, pohlížeje do prázdného talíře. "Víš co? Odpoledne vezmeme skútry a zajedeme dál od pobřeží. Třeba něco najdeme," navrhl Mike. Dostat bratra a sestru Leroyovi z osady byl pro Jacka takřka nadliský úkol. Na oběd od paní Arnaq ani nepřišli a v době, kdy Mike s Jackem vše plánovali, strhla se v jejich pokoji polštářová bitva. Avšak v jednu hodinu odpoledne všichni čtyři nakonec nasedli na skútry a vydali se do panenské divočiny arktické Kanady. Řadu stop, jež si Jack dopoledne prohlížel, už přikryl nový sníh. I stádo pižmoňů zmizelo, pravděpodobně se přemístilo na jinou pastvinu. Pláň, na které je Jack viděl poprvé, projeli během chvíle. Krajina byla převážně plochá, jen s občasnými hrbolky, což skútrům nepůsobilo žádné potíže. Z vysokého kopce však na čtyři dobrodruhy pátrající po tajemstvích přírody něco sledovalo. Kdyby se jen jeden z nich podíval na to vyvýšené místečko, uviděl by cosi vysokého, černého, s očima upřenýma na jejich pohyb. Když skútry zmizely za horizontem, to něco sešlo dolů z kopce a zamířilo do osady Sachs Harbour...


Uprostřed ledové pustiny náhle Mike prudce zabrzdil. Seskočil ze skútru a utíkal z mírně se svažujícího kopce. Tam dole jeho ostříží oči něco zahlédly. Jack si toho o pouhých pět vteřin později všiml také a učinil stejně. Sabine tomu nerozumněla a jen tak seděla. Pierre si zase lámal hlavu s tím, jak ze svých očí dostat ochranné brýle, neboť si je k hlavě příliš utáhl. Byl z toho celý naštvaný. Sabine mu musela říct, ať tak nahlas neřve. "To je chomáč chlupů. Přísahal bych, že teď v zimě pižmoni nelínají," zamýšlel se Mike. Jack měl teď na dlani několik hustých chlupů, jistě pocházejících od nějakého huňatého savce. "Vezmeme to na rozbor. Na víc se už teď tady v divočině nezmůžem. Koukej, slunce zapadá," řekl na to po chvíli Jack. Cesta do osady zabrala asi dvě hodiny. Když vstoupili do domku paní Arnaq, byla už tma. "Seš blbej," řekla Sabine Pierrovi. "Co? Já za ty brýle nemůžu? A kdo je vůbec vymyslel, co?" bránil se její bratr. "No já to nebyla," sykla na něj Sabine. "A vůbec, proč mluvíš o brýlích? Co máš co větrat v těchhle mrazech?!" pokračovala. "Ale já nevětral. To ty jsi musela otevřít okno, co?" naštval se Pierre, jelikož byl křivě obviněn. V pokoji Leroyových bylo mírně otevřené okno. Jakmile jejich rozhovor uslyšel Jack, do pokoje vtrhl. "Když jsme odjížděli, určitě tady žádná okna otevřená nebyla," řekl. "To asi ta paní, co nás ubytovává, chtěla, aby z našeho pokoje byla lednička, co? No, co lednička! Mrazák! Do pytle!" syčela Sabine. "Hele, kde mám naše dokumenty? Zmizely mi tu údaje o pozorování medvěda krátkočelého!" začal vyšilovat Pierre. Nikde je nemohl najít. "Někdo se sem vloupal, vážení. Nejsme tady sami!" napadlo Jacka. "Co ho to zase popadlo? On za vším vidí nějaké záhadné detektivní případy nebo co..." řekla se zmatečným výrazem Sabine. "No jasně. Sněžilo ve dvě. Někdo tu byl po druhé. Stopy jsou všude kolem. Mizerný zločinec, ani nezahladí stopy," říkal si v duchu Jack, když v té černočerné tmě venku svítil baterkou na spoustu lidských šlápot. Viděl, kam vedly. Někdo si sem pěšky přišel. Jenže v osadě kromě jeho a Leroyových nejsou žádní cizinci! A nejbližší osada, kde by se mohl někdo ubytovat, je od Sachs Harbour vzdálena mnoho kilometrů! Jack chvíli jen tak stál a stopy si znovu prohlížel. Náhle uslyšel křupání sněhu. Někdo se sem plížil. A pak výstřel! Rána z pušky! Střelec se netrefil. Jack skočil do sněhu a držel se při zemi. Jen pět centimetrů před jeho obličejem teď do vzduchu vyletěl sníh. To se někdo skoro trefil... Výstřely byly dobře slyšitelné. Mike okamžitě vyběhl z domku. Jack k němu přiběhl a okamžitě mu řekl, co se stalo. Mike si vzal pušku a utíkal na okraj osady. Jack byl pochopitelně s ním. Začaly se ozývat další a další výstřely. Mike dvakrát vystřelil do vzduchu, načež střelec přestal s rachocením. "Hej!" zařval Mike. V té tmě nešlo nic poznat. A pak náhle uši Mikea a Jacka zaznemanaly táhlé vytí, bolestné houkání nějakého zvířete!

Kdo je ten záhadný střelec? Co pozorovalo naše přátele při jízdě na skútrech? Proč se Pierrovi ztratily dokumenty o medvědu krátkočelém a proč se někdo chystal Jacka zavraždit? Pokračování příště!!!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (1/4)

5. února 2017 v 10:58 | HAAS
Lovci kryptidů již navštívili Kostariku, Skotsko, Kongo a Austrálii, aby nalezli důkazy existence prapodivných tvorů, zavrhovaných vědou. Na každém kroku je stíhalo dobrodružství. Nechyběly záhady, které jim nedaly spát, a jež vždy vyřešili. Především expedice do Konga byla náročná: vlhkost a vysoká teplota v pralese, nebezpečný predátor pronásledující naše přátele... Avšak další výprava bude snad ještě náročnější. A jistě bude našim přátelům běhat mráz po zádech...

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST PRVNÍ:
Bylo úterý odpoledne, krátce po 15. hodině. Sabine a Pierre Leroyovi, lovci kryptidů doprovázení svým nadaným přítelem, zoologem Jackem Owenem, právě nastoupili do letadla mířícího z Inuviku do Sachs Harbour. Jen krátce po vzletu nabídl se jim nádherný pohled na úžasnou, prehistorickou krajinu. Byl únor, zima. Vysoké hory byly oblečeny v lesklých sněhových šatech. Odpolední slunce je ozařovalo, celá krajina se třpytila a leskla. Pierre i Sabine pořizovali fotografie jako diví. Jack si mezitím fixou načrtával celý let na mapě. Z Inuviku je to do Sachs Harbour na Banks Island v Kanadě asi hodinu a půl letadlem. Jacka zajímala celá trasa a nemohl se dočkat, až se setká se svým přítelem Mikem, trvale studujícím pižmoně na Banks Island... Po několika desítkách minut bylo slunce zakryto šedivými mraky. Pod letadlem, v němž seděla tříčlenná posádka a jeden pilot, se už rozkládalo jen Beaufortovo moře. Z výšky se voda zdála být zbarvena jemně šedě. Let přes Beaufortovo moře byl ponurý. Leroyovi si s Jackem povídali, aby jim uběhla dlouhá chvíle. "S Mikem Brownem se znám tak pět let. Seznámili jsme se na univerzitě v Bristolu, když tam přijel vyprávět o svém výzkumu pižmoňů. Byla to jeho jediná návštěva do Spojeného království, ale pochopitelně se účastnil mnoha dalších akcí, včetně vydání své nové knihy. Je to vlastně kombinace vědeckého bádání a dobrodružství s pižmoni. V Londýně z té knihy úplně šíleli, byl to trhák," vyprávěl o svém příteli Jack. "Zajímalo by mě, jestli někdy viděl toho medvěda," zamyslel se nahlas Pierre. "Ledního medvěda? Kamaráde, těch jsou na Banks Island stovky," smál se Jack. "On myslel toho krátkočelého," řekla trochu vážně Sabine. "Myslím, že Mike není tak praštěný jako vy, aby věřil každé pohádce," řekl na to Jack s přátelským tónem. "Hele, hele, Jack tomu zase nevěří. No jo, vy vystudovaní zoologové! To Ti dinosauři v Kongu nestačili? A co ten Burronjor?" smál se Pierre. "No, vysvětlení by se našlo," usmál se tajemně Jack, "ale já Vám to ještě nepovím. Potřebuju pár důkazů. Pak se bude moci vysvětlit, co jsou ta zvířata zač a proč se skrývala před lidmi." Jack si nikdy s ničím nelámal hlavu, ale Pierre i Sabine moc dobře věděli, že je schopen najít odpověď na jakoukoliv otázku. Sami se netrápili tím, proč se kryptidi před lidmi skrývají. Ovšem Jack se na všechny případy díval z jiného úhlu. Leroyovi to těšilo, protože zkušeného zoologa schopného odhalit jakékoliv tajemství přírody, na svých cestách potřebovali. Přistání v Sachs Harbour na Banks Island bylo trochu tvrdé, neboť pilot svůj stroj zabrzdil pozdě a tak se dostal z ranveje. Setkání s Mikem Brownem, rodilým Kanaďanem původně z Vancouveru, bylo velmi příjemné. Byl to mladý vousáč, často se usmívající, s občasnou tendencí k tajemným výrazům a ponecháváním si věcí pro sebe. Není divu, že Jack a Mike byli přátelé. V jejich povahách by člověk sotva nalezl rozdíl...


Následovala večeře v malém obydlí, jež bylo Mikeovým domovem po pět měsíců v roce, kdy studoval místní pižmoně. Domek patřil jedné malé rodině. Paní Arnaq nachystala vzácným hostům z Evropy skvělou večeři složenou z ryb. "Mikeu," začal po večeři Jack, "já sem přijel, abych se s tebou setkal. Ale tadyhle Leroyovi by rádi vyřešili jednu záhadu. Tu, o které jsi mne informoval." "Á, jistě. Místní vídají obrovské medvědí stopy ve sněhových závějích na sever od Sachs Harbour. Prý se vůbec nepodobají stopám medvědů ledních. Je to nějaký... Přízrak!" vysvětloval Mike a poslední slovo vyslovil s hrůzostrašným přídechem. Pierre vykřikl strachy a přitiskl se ke své sestře. Ta ho od sebe prudce odstrčila a podívala se na něj jako vrah hledící na svou příští oběť. Jack se tomu zasmál a pokračoval v rozhovoru: "Myslím si, že by to mohl být nějaký hybrid medvěda hnědého a ledního. Tady na Banks Island to přece není tak vzácné, co?" "Máš pravdu, Jacku, v roce 2006 tu zastřelili vůbec prvního zdokumentovaného křížence grizzlyho a ledního medvěda narozeného v divočině. Bylo to tady kousek od osady," řekl na to se zájmem Mike. "Podle mě je to medvěd krátkočelý," řekl stále ještě naštvaný Pierre, který se před Mikem ztrapnil. Ten se zasmál. "Když myslíte, pane. Podle mě je ten druh už dávno vyhynulý," zněla jeho odpověď, zatímco se na Pierra usmíval. "Já Vám ukážu, že žije. Jo a jo a jo!" urazil se Pierre. Druhého dne ráno si Jack a Mike přivstali a ještě před rozedněním se vydali na pochod k sněhovým pláním asi půl hodiny cesty od osady. Netrvalo dlouho a oba zahlédli cosi velkého. V dálce stál jakýsi veliký, hnědý tvor. Připomínal postavu oděnou v huňatém kožichu. Mike a Jack se přikrčili k zemi a pomalu se k němu blížili. Museli být opatrní. Čím blíže mu byli, tím podivnější se jim zdál...

Žije na Banks Island v Kanadě medvěd krátkočelý? S čím vším se naši dobrodruzi budou muset vypořádat? Nepřekvapí je únorový mráz? Otázek by se jistě dala vymyslet spousta. Jisté je však jedno, tentokráte to vůbec nebude procházka růžovou zahradou...

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (3/3)

18. ledna 2017 v 11:56 | HAAS
Již víte, že se tentokrát Sabine, Pierre a Jack vypravili do Arnhemské země, kde řádí jedna notoricky známá australská příšera. Říká se jí Burronjor a mohl by to být přežívající masožravý dinosaurus. Tým se ubytoval na farmě jednoho starého farmáře, kolem ní nastražil fotopasti a dvě videokamery. Pak se bohužel ukázalo, že se při hledání ztraceného jehněte starý farmář chytil do pytlácké pasti. Musel být ošetřen. Jeho synovec Jamie se ho pokoušel najít, ale v lese ho cosi zakouslo. Sabine zmizela v lese a Jack si prohlédl záznam, na němž byly dvě dlouhé zadní končetiny pokryté šupinami... Dalšího dne Pierre a Jack začali s hledáním Sabine, ale cestu jim něco zkřížilo...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST TŘETÍ:
"To je klokan! Zastav to!" vyhrkl Pierre, jakmile si všiml těla zvířete ležícího na silnici. Auto zastavilo a Pierre s Jackem vyběhli, aby si ho prohlédli. "Zemřel vyčerpáním, před něčím utíkal... A cítíš to? To hoří les!" řekl Jack, tělo klokana přenesli na okraj silnice a pokračovali v cestě. Jak tak jeli dál, pozorovali, jak z lesíka šlehá víc a víc plamenů. "Tady se muselo něco stát... Les byl zapálen kvůli suchu. Už hodně dlouho tu nepršelo," zamýšlel se Jack při řízení auta. Pierre si lámal hlavu s tím, jak najdou Sabine. Vyjeli až na okraj lesa. Ten nyní připomínal jednu velkou pec. Před zabržděným vozem se rychle plazil taipan následovaný dvěma malými suchozemskými želvami. Lesní ptáci vyděšeně švitořili, přestože mnozí z nich plamenům úspěšně unikli. Jack začal požár natáčet na svou videokameru. Pierre si mezitím všiml, že na dalekém kopci někdo stojí. Ihned vytáhl dalekohled, aby se na tu osobu podíval. Naštěstí to byla Sabine... Rozběhl se za ní. Hned co jej uviděla, začala na něj mávat. Pierre jí pomohl kopec sejít. S Jackem ji posadili do auta a rychle odvezli zpět do farmy. Až tam jim Sabine řekla, co se jí v noci přihodilo. Když utíkala do lesa za Jamiem s cílem najít nezvěstného starého farmáře, ztratila se ve tmě. Šla stále dál a dál, až narazila na malé údolíčko. Necítila se tam příliš dobře. Chtěla jím projít a dát se po směru malého potůčku, který údolíčkem protékal. Uklouzla však o nějaké kosti. Byly to kosti jehňátka, které se v noci ztratilo. A jejich majitel nebyl ze Sabininy přítomnosti nikterak nadšený. Sabine se ulekla, když viděla dvě kulaté, plazí, svítící oči hledět na ni z takové blízkosti. Když netvor otevřel tlamu, šel z ní odporný zápach. Sabine vytáhla z kapsy zapalovač a nechala ohněm chytit první větev, kterou měla po ruce. Pak uviděla, jakému hroznému tvorovi čelí. Byl to nepochybně Burronjor. Z velké tlamy plné ostrých, dozadu zahnutých zubů mu tekly sliny. Byl zhruba tak vysoký jako Sabine, tedy mnohem menší, než se předpokládalo. Nicméně, zuřivost mu nechyběla. Sabine před ním mávala zapálenou větví, až získal trochu respektu a vzdálil se. V tu chvíli Sabine vyrazila v bezhlavý útěk. Bohužel zapálenou větev nechala na místě a tak to byla ona, kdo způsobil lesní požár. Když se o tom doslechl starý farmář, nejprve klel. Jack jej však brzy přerušil: "Alespoň teď Burronjora snáze nalezneme. Na otevřeném prostranství bude vidět jako nikdy předtím. A taky se snad dozvíme, kdo v tom lese nechal pytláckou past. Jen... Propána! Naše kamery! Jednu jsem v lese nechal!" Jack se rozběhl do lesa před farmou. Byli tam hasiči a právě bojovali s posledními plameny. Jack o tom, že lesní požár způsobila členka jeho týmu, raději pomlčel. Jen se optal, jak to může vypadat s kamerou, již tam zanechal. Odpověď byla zcela jasná: lehla popelem. Jack byl však rád i za záběry zadních končetin toho dravce. Kameru, na níž byly zaznamenány, měl stále u sebe a ukázal ji Pierrovi i Sabine. "Jo, přesně takhle strukturovanou kůži měl!" řekla Sabine, když nahrávku sledovala... O dva dny později se farmářův stav zlepšil. Lovci kryptidů mu na farmě hodně pomáhali. Po smrti synovce Jamieho na tom farmář stále nebyl zrovna nejlépe. Byl hodně smutný. Jack se odebral do blízkého města, aby se policie optal na výsledky výzkumu Jamieho těla. Nic nového však zjištěno nebylo. Avšak Jack jakoby věděl, že Burronjor musí být vrahem. Les teď vypadal jako jedno velké lávové pole, ze kterého se i po několika dnech kouřilo. Zbytky kmenů stromů byly až k pláči. Jack ani neinformoval své přátele o těchto krocích. Sám chtěl Burronjora najít. Netrvalo dlouho a stopy v té popelnaté pokrývce mu ukázaly cestu za kryptidem...


Byl tam, procházel se po hnědé půdě, zbytky lesa maje daleko za sebou. Jack ho ve vteřině začal natáčet. Bohužel byl dost daleko na to, aby získal nějaké dobré záběry, a tak se musel podstatně přiblížit. Přitom si všiml, že z lidí tu rozhodně není sám. Mezi ohořelými větvemi tak třicet metrů napravo od něj ležel nějaký muž. V ruce měl pušku, na hlavě kšiltovku a obličej mu kryl hustý plnovous. O Jackově přítomnosti ani nevěděl, puškou mířil na Burronjora a soustředil se na střelu, která již brzy měla opustit jeho zbraň. Jack zanechal natáčení a připlazil se za tím mužem. Dal mu pěstí ránu do hlavy. Střelec na chvíli pozbyl vědomí. Jack vytáhl videokameru a začal natáčet Burronjora. Z této pozice získal nádherný záběr, ačkoliv trval jen dvacet vteřin. Burronjor si totiž Jacka všiml a jelikož si zde, na otevřeném prostranství, připadal trochu zranitelný, stáhl se. Střelec se konečně probral. "Vy tady střílíte dinosaury?" zeptal se ho přátelsky Jack. "Tak to vy! Vy jste mě takhle bácl do hlavy! To si vypijete!!!" řekl na to nasupěný střelec. "Vy jste tady kladl pytlácké pasti?" zeptal se ho již vážněji Jack. "Ale," na to trochu drze ten vousáč, "vy jste nějaký ochránce přírody či co?" "No, dalo by se to tak říct. A taky zoolog. Pokud vím, tak jedna pytlácká past tady způsobila větší zdravotní potíže starému panu Arnoldsovi. Avšak já se domnívám, že cílem bylo chytit Burronjora," vyprávěl Jack. "No, tak to je moje práce," usmál se ten vousáč a dal Jackovi ránu pěstí do obličeje. Jack se však nenechal, kopnul svého nepřítele do břicha a ten se zhroutil k zemi. Jack si vzal jeho pušku a okamžitě zavolal místní policii. Postál s puškou na místě, zatímco ležícího stále kontroloval, do té doby, než přijela policie. Překvapivě, místní policisté toho muže znali. "Jmenuje se Andrew Handrickson a odseděl si už patnáct let za pytlačení nebo vraždy lidí," řekl Jackovi jejich šéf. Jack se pak vrátil zpět na farmu. Zdá se, že cesta už byla u konce. Byla tu snad poslední záhada, kterou Jack chtěl vyřešit. Proč Jamieho zabil Burronjor? Bylo to daleko od místa, od toho údolíčka, kudy proběhla Sabine a kde se Burronjor zdržoval. Jack přišel s bravurním řešením a to především po shlédnutí své prvotřídní videonahrávky. V lese nežil jeden, ale minimálně dva Burronjoři. Ten, kterého Sabine potkala, byl asi její výšky. Avšak ten, jehož Jack natočil, byl mnohem větší. Musel mít přes dva metry na výšku, byla to tedy pořádná příšera. Jamieho zřejmě zabil ten větší, jelikož menší Burronjor byl již nasycen, neboť zabil malé jehňátko. Je také pravděpodobné, že tento menší Burronjor vytvořil díru v ohradě, poté do ní vtrhl a malé zvíře polapil. Poté si jej odnesl do svého děsivého doupěte. Jack byl nadšen, že celou záhadu nakonec objasnil. Pierre a Sabine byli zase rádi, že se podívali do Austrálie a zažili zde úžasné dobrodružství. Slíbili, že část peněz získaných ze záznamů Burronjora věnují starému farmáři, aby se měl lépe. Ten se nakonec rozhodl svou farmu prodat a odstěhovat se do poklidného předměstí města Darwinu...

Snad to byl šťastnější konec, než jste očekávali... Lovci kryptidů nyní opouštějí zemi u protinožců, ale okamžitě se chystají na další cestu za tajuplnými netvory. Jenže oni ještě neví, že tentokrát si proti nim lidské nepřátelství zahraje o to víc...

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (2/3)

7. ledna 2017 v 10:23 | HAAS
Z minulé části víte, že se Jack, Pierre a Sabine vydali na sever Austrálie, jižně od Darwinu. V Arnhemské zemi od 50. let řádí nějaká ještěří obluda, která by mohla stát za občasným mizením ovcí místních farmářů. Tým již nachystal řadu fotopastí k případnému zdokumentování existence tohoto netvora. Nicméně ještě během první noci si někteří povšimli, že starý farmář, oficiální vlastník zdejší farmy, zmizel... Proč?!

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST DRUHÁ:
Jamie, Sabine i Pierre vyběhli ze dveří a prohlíželi si okolí farmy. Všude jen černočerná tma, oko nedohlédlo ani na dva metry. "Tohle se mi nelíbí..." řekl si pro sebe Pierre. Jen co to dořekl, rozsvítil Jamie světlici. Dosvítila až na půl kilometrovou vzdálenost, což jim nyní bohatě stačilo. "Strejdo, jsi tu někde?!" volal Jamie a mával světlicí ze strany na stranu. Napadlo ho, že se strýci mohlo udělat špatně a tak si vyšel na procházku ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vždyť už je starý a občas mu je nevolno. Sabine pomýšlela na něco jiného. "Pane Arlondsi," oslovila po chvíli Jamieho, vyplašeně pobíhajícího kolem domu, "kdy jste ho viděl naposled?" "Někdy před večeří," odpověděl ve zkratce Jamie. Sabine se ho ptala, kam tak mohl jít, ale Jamieho nenapadaly odpovědi. Vlastně se ani nemohl soustředit na Sabininy otázky, jelikož zmizení strýce ho stále děsilo. "Třeba je ještě v domě," řekl s úsměvem Pierre. "To tak," zamyslel se Jamie, "spíše si myslím, že odešel někam k lesu. Možná se ztratilo další jehně. To je nápad, mohl bych obhlédnout ohradu!" Všichni tři zamířili k ovcím, poklidně ležícím na nízké trávě uprostřed prostorné ohrady. "No, nějaká dírka by tu v plotě byla," řekl Pierre po chvíli, prohlížeje si pečlivě všechny dřevěné tyčky v plotě. Jamie se bezmyšlenkovitě rozběhl k lesu. "Takže tu máme jednoho zmizelého pána + jednu ztracenou ovečku + díru v plotě + možná žijícího kryptida v lese... Čemu se to rovná, Sabine?" řekl s trochou ironie Pierre. "Možná něčí smrti," vyhrkla Sabine a rozběhla se za Jamiem. "Propána, vždyť my nemáme baterky..." vzpomněl si teď Pierre. Už ani nevěděl, kam Sabine utíkala. Rychle se vrátil do domu, v němž byli ubytováni, popadl hned dvě světla a jednu čelovku, kterou si okamžitě nasadil na hlavu, a běžel směrem k lesu. Když utíkal směrem od farmy, náhle si na někoho vzpomněl. "Jacku!" vykřikl a otočil se nazpět. Zkušený dobrodruh však ve své místnosti nebyl. Pierrovi se konečně zapálila žárovička v mozku. Už zase běžel tím směrem, kudy se vydala Sabine. Les nebyl hustý, ba naopak, byl velice řídký. Tu a tam nějaký strom, čas od času keřík nevelkého vzrůstu... A taky smrtonoši. Pierre si stoupl před nějaký klacík, když tu se z klacíku stal jedovatý had a prudce sebou trhnul. Smrtonoši nejsou nijak agresivní, jejich název je opravdu přeceňuje. Pierra to ale trochu vyděsilo, hada obešel velkým obloukem a neustále si pro sebe opakoval: "Musím být opatrnější, musím být opatrnější..." Stopovat neuměl, tudíž nalézt jakékoliv šlápoty Jamieho nebo Sabine nebylo možné. Kupodivu se však v lesíku za chvíli zorientoval. Brzy dorazil k místu, kde Jack nastražil jednu ze dvou nočních kamer. Jen nějakých sto metrů od ní se v koruně stromu nacházel stan, takový, jaký používají horolezci k přespání na svislé stěně. "Hej!!!" zařval z plna hrdla Pierre. Ze stanu nevykoukl ven nikdo jiný, než Jack. "Nešli tudy náhodou jeden místní a jedna cizinka?!" volal na něj Pierre. Jack byl dost vysoko a Pierre chtěl, aby ho slyšel. "A když jo?" zeptal se lišácky Jack. "Tak šli?!" zvolal Pierre. "Počkej, hned jsem dole! Špatně tě slyším!" vyhrkl Jack a po druhé větě se nahlas zasmál. Pierre si připadal opravdu trapně. Vyřvával si tu hlasivky a pak mu někdo řekne, že ho skoro neslyší. Jakmile se Jackovy paty dotkly země, Pierre mu ve zkratce vše vylíčil. Jack se zatvářil podivně. Něco tu nebylo v pořádku. "Ty o tom nevíš?" optal se ho Pierre. "Farmáře jsem neviděl od večeře... Chápu, proč jsi tu. Hledáš je a vzpomněl sis, že bych tu mohl být taky a že jste mě od večeře též neviděli. Takže jsi si myslel, že jsem odešel s farmářem. Jenže... Já ho tady už taky hledal," vysvětlil mu vše Jack. "Tak tohle je ale malér," řekl trochu naštvaně Pierre. "Nechám toho stanování tam nahoře a půjdeme je všechny hledat," navrhl v mžiku Jack. Za pár minut už se prodírali lesem. Šli mlčky, dívali se jen před sebe a oba od sebe dělily tak tři, čtyři metry. Netrvalo dlouho a Jack si všiml kapky krve na listu. Dále šel rychleji. Sevřelo se mu hrdlo, když na zemi uviděl velkou krvavou skvrnu. Chvíli před ní jen tak stál a prohlížel si ji. Pierre si toho všiml, za Jackem přišel a strachem skoro omdlel. "Ta je lidská," řekl jen. "Jasně," přikývl Jack, "pane farmáři?!" "Haló! Pomoc!" ozvalo se z nedaleké houštiny. Jack tam okamžitě vtrhl. "Propána, tohle je vážně špatné!" zněla jeho další slova. Farmář byl uvězněn v pytlácké pasti. Večer šel hledat ztracené jehně, chytil se do pasti, ušel pár metrů, proto vlastně ta krvavá skvrna kousek odsud, a zůstal zde ležet. V noze měl strašnou ránu. "Nenávidím pytláky, kdybych mohl, tak je střílím," řekl naštvaný Pierre. Okamžitě odvedli zraněného farmáře do domu. "Pierre, ty se o pána postaráš, já běžím zpět do lesa hledat Jamieho a Sabine!" informoval velitelsky Jack a zmizel. Farmář jen stačil říci, že je v lese neviděl. Jack se opět prodíral všelijakými houštinami, sám našel několik smrtonošů a prošel už kolem obou kamer, jež zde nastražil. A pak to uviděl...


Byl to Jamie. Ležel na zemi a vůbec se nehýbal... Jack zjistil, že již nežije. Někdo nebo spíše něco jej muselo zabít. V krku měl strašnou ránu, jako by mu jej sevřel krokodýl. Jack správně usoudil, že původcem takové rány musí být Burronjor. Nedaleko se nacházela jedna z těch kamer a tak se k ní okamžitě vrátil a podíval se na záznam. To, co viděl, bylo majestátní. Dvě dlouhé zadní končetiny si to kráčely lesem. Zbytek těla nebyl vidět. Záznam samozřejmě nebyl barevný, ale nazelenalý, jak už to u nočních kamer bývá, avšak Jack poznal, že tvor má světle zbarvenou kůži. Ještě předtím, než se si přehrál záznam, zavolal vysílačkou do farmy, že Jamie nežije. Ještě té noci se do lesa vydala místní policie. Jack popsal okolnosti nálezu mrtvého Jamieho. Sám si lámal hlavu s tím, jakou spojitost může mít smrt Jamieho a velké ublížení na zdraví jeho strýci. Snad žádnou, snad by se nějaká našla? Pytlácká past a Burronjor... Co když spolu tyto dvě věci souvisí? Také policii informoval o tom, že Sabine nebyla nalezena. Prohledal celý les a nenašel po ní jedinou stopu. Nenašel však ani jedinou stopu po Burronjorovi. Šel si lehnout, i když s těží usínal. Svůj tábor v lese už samozřejmě zbořil, přespal na farmě. Časně zrána se vydal na obhlídku ohrady s ovcemi. Chvíli přemýšlel o tom, co udělat dál. Sabine nikdo už deset hodin neviděl, kde by tak mohla být? O všem informoval Pierra, ten zasouhlasil s tím, že si vezmou auto a pojedou ji hledat. Starý farmář byl mezitím převezen do nemocnice, neboť rána v lýtku vyžadovala ošetření. O půl jedenácté dopoledne si to Pierre a Jack razili po lesní cestě. Jeli celkem rychle. Podle Jacka se Sabine v lese nenacházela, ale mohla se zatoulat někde za ním. "Jsou to míle odsud, ovšem možné to je. Každopádně, u vás Leroyových člověk nikdy neví," promluvil konečně Jack po mnoha minutách mlčenlivé jízdy. "No, to máš pravdu. Nicméně u tebe člověk taky nikdy neví, vzpomínáš na Kongo a tvůj útěk před abelisauridem?" zasmál se konečně Pierre. "Raději nevzpomínejme a věnujme se hledání Sabine," řekl už trochu nervózně Jack. Pierre s tím souhlasil. V tu chvíli oba ještě nevěděli, co jejich pátrání přeruší. Někdo či snad něco leželo na silnici...

Ale co?! Kde je Sabine? Proč byl farmář zraněn? Existuje Burronjor a pokud ano, jde opravdu o přežívajícího dinosaura? Kam se ztratilo malé jehně a opravdu ten záhadný kryptid způsobil Jamieho smrt? Odpovědi na tyto otázky Vás čekají ve třetí části tohoto dílu. Napíši ji už brzy!

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (1/3)

1. ledna 2017 v 10:01 | HAAS
Nastal nový rok 2017 a já mám pro Vás první část dalšího dílu Lovců kryptidů, s názvem V zemi Burronjora. Tento příběh bude nadále pokračovat, ale v budoucnu se zde objeví další povídka zaměřená na život prehistorických zvířat... Nyní však uvidíte, jak se naši přátelé pokusí vypořádat s podivným zabijákem dobytka...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST PRVNÍ:
"Dobrá, ta Vaše farma je tedy jen dvě míle jižně odsud?" říkal Jack, zatímco řídil auto. Mobilní telefon měl uchycený vedle volantu a mluvil k člověku, který je do této části světa pozval. Na zadních sedadlech byli Sabine a Pierre, oba si četli knížky o spatření jednoho mimořádně podivného tvora. "Jsme tam za vteřinku. Pokud můžeme zaparkovat před tím Vaším rančem, tak je to v pořádku. Mějte se!" rozloučil se Jack s mužem, s nímž hovořil. "Nikdy předtím jsem v Austrálii nebyl... Vlastně nebyli..." řekl Pierre a při druhé větě se rozpačitě podíval na Sabine. "Ale jo, brácho, copak si nepamatuješ minulé Vánoce?" řekla Sabine. "Propána, my už jsme v Austrálii byli? Ale... To né! Já si nic nepamatuju!" začal trochu zmatkovat Pierre. Sabine se tomu smála. "Dal jsi si tu australskou pizzu, pamatuješ? Ne? Pierre, ty máš v hlavě černou díru!" mluvila dál. "Počkat, australská pizza? To existuje? Ty si ze mě děláš legraci! V Austrálii jsme nikdy nebyli!!!" rozzlobil se Pierre a urazil se. Trochu vztekle se teď díval na krajinu, kterou projížděli. Bylo tu sucho, stromy lemující prašnou silnici byly sice zelené, ale jinak byla krajina spíše smutná. Sem tam přes silnici přeběhl nějaký ten ještěr, kromě toho však nebylo nic k vidění... Lovci kryptidů dorazili do severní Austrálie, na jih od Darwinu. V 50. letech se v těchto oblastech, v Arnhemské zemi, začalo mluvit o zabijákovi požírajícím dobytek. Místní farmáři nacházeli stopy dvounohého tvora a lámali si hlavu s tím, co je to začč. Avšak pověst o tajemném, plazím vrahounovi je v těchto oblastech tradována už odnepaměti. Původní australští obyvatelé mluví o Burronjorovi či Burrunjorovi. A právě ten Burronjor se zřejmě chystá k návratu... "Takže jste ho viděl?" ptal se Jack farmáře, který je k sobě na farmu pozval. Byl to už starý pán, musel mít osmdesát let a byl již v důchodu, jenže farmu pořád vlastnil a čas od času přidal ruku k dílu, když zde jeho synovec, neoficiální majitel, stříhal vlnu ovcím. "Well," protáhl ten pán se svým silným australským přízvukem, "viděl jsem ho jenom z dálky. Taková dvounohá potvora. Ne, nebyl to klokan. Ne, určitě to nebyl klokan. Ten táhne ocas po zemi. Tahle potvora ho měla nad zemí, jak kdyby ji balancoval. Víte, co myslím..." Pierre a Sabine se na něj dívali trochu vyděšeně. "Vidíš, další kryptid, co asi existuje," řekla Sabine Pierrovi. Ten pokýval hlavou a položil pánovi otázku: "Projevilo se zde působení té stvůry?" "Ano, v 50. letech, ach ty staré časy... To byly doby. Běhal jsem po krajině... Ale zpět k odpovědi. Ano, v 50. letech... Ach, ty staré časy... Počkejte, o těch Vám musím vyprávět..." odpověděl ten pán. "Zabil nějaké ovce?" zeptal se rychle Pierre, aby zabránil farmářovi vyprávět o svých zážitcích nespojených s kryptozoologií. "Ano, jedné ovci něco ukouslo hlavu. Bylo to jednou v noci. Bylo tehdy příšerné horko a já nemohl usnout. Tak jsem se šel někdy ve dvě, ve tři, projít ven. A co nevidím. Vyrazilo mi to dech. Ani nevíte, jak jsem byl šokovaný. A kolem pár stop, asi tak dvě stopy dlouhých..." odpověděl dlouze farmář. "Ovšem můj synovec to zvíře viděl zblízka před dvěma týdny. Taky proto jsme Vám napsali. Dokonce má jeho fotku, jen je trochu rozmazaná," mluvil dále starý pán. "Rozmazaná? To je mi ale škoda," řekl si pro sebe Jack. Po obědě složeném z čínských nudlí se všichni čtyři vydali k ohradě, na které seděl zhruba čtyřicetiletý vousáč. "G'day!" řekl a seskočil z ohrady. "Tohle je můj synovec, Jamie," představil ho ten starý farmář. "G'day mate!" pozdravil Jamie nejprve Jacka. Jack se z legrace pokusil o stejný pozdrav. "To nebylo špatné, kámo. Akorát to takhle jako my dokáže říct jenom rodilý Australan!" zasmál se Jamie. "Co si to říkali?" otočil se na Sabine vyděšený Pierre. "To je jenom australský slang. A nebuď furt tak vyděšený!" zasupěla Sabine. Pierre na ní vyplázl jazyk. Pak se otočil a uviděl před sebou Jamieho, podávaje mu ruku. "G'day stranger!" řekl mu. Jamie se propadl v hlasitý, dunivý smích. "Pokazil jsem něco, pane?" zeptal se ho opět vyděšený Pierre. "Ne, nic, nic..." řekl Jamie a podal mu konečně ruku. Potřásl mu jí takovou silou, že měl Pierre pocit, jako by svou ruku vložil do čelistí varana komodského. Naproti tomu Sabine potřásl Jamie rukou tak lehounce, že Pierre začal závidět. "No počkej, Sabine. Ty ještě uvidíš," říkal si zlomyslně v duchu Pierre. Jamie jim dále pověděl o tom, jak v lese nedaleko od farmy nalezl hromádku trusu. Byla nezvykle velká, tak ho zajímalo, jaké zvíře ji tam zanechalo. Pak najednou uviděl nějakého spícího tvora. Byl podlouhlý, zadní končetiny měl o moc delší než přední, hlava tvarem skoro připomínala varana, měl dlouhý, tuhý ocas a ležel na břiše. "Chrápal?" zeptala se Sabine. "Ale ne, Sabine. Dinosauři nechrápou!" napomenul jí Pierre. "Dinosaurus? No, taky mě napadlo, že by to mohl být nějaký dinosaurus..." zamyslel se Jamie. "Určitě to byl dinosaurus. Jo, já to totiž vím, víte?" řekl Pierre a hned se za svá slova zastyděl. Sabine se mu hlasitě smála. "Děkuji za výpověď, pane Arnoldsi. Mám plán," promluvil konečně Jack...


Tým se rozhodl nastražit v okolí ohrady řadu fotopastí. Celkem jich bylo patnáct a tým s nimi pokryl poměrně velké území. Zatímco Jack, Sabine a Pierre pracovali, Jamie jim řekl, že se čas od času zatoulá nějaké jehňátko. Většinou se už nenajde, protože v divočině nepřežije. Sabine a Pierre z toho vyvodili, že by mohlo jít o potravu Burronjora. Podle nich to byl Tyrannosaurus Rex, alespoň tak to říkali. Jack si myslel, že by spíše mohlo jít o nějakého allosaurida. Avšak na existenci toho tvora stále nechtěl věřit. Ostatně, proto mu Sabine a Pierre často říkali, že je "pravý zoolog" a nevěří na záhady. Ani minulá výprava do Konga Jacka příliš nepřesvědčila. Nicméně finanční náklady na tuto daleko a dlouhou cestu do australské divočiny si lovci kryptidů mohli dovolit jen proto, že získali spoustu peněz výzkumem Mokele Mbembe v západní Africe. Před večerem nastražil Jack v lese dvě noční kamery. Doufal, že by tamtudy třeba to záhadné zvíře, pokud tedy vážně žije, mohlo projít. Jakmile nadešla noc, stalo se něco zvláštního. "Hele, Sabine?" zeptal se Pierre své setry, když ležel na nepohodlé matraci na zemi. "Co zas chceš? Máma ti vždycky říkala, ať se napiješ před spaním a že ti nikdo vodu nosit nebude! A já Ti jí nedonesu!" řekla Sabine a dala si polštář na hlavu. "Ale ne, ty hloupá. Totiž, promiň!" vyhrkl Pierre. "Co?! Teď už s tebou v životě nepromluvím!" řekla Sabine. "No jo, ty se máš. Hlavně, že jsi na takovém pohodlném lehátku! Já tady ležím na zemi a brní mi kosti!" naštval se Pierre. Pak konečně řekl to, co jí původně chtěl sdělit: "Sestřičko, my jsme se toho pána nezeptali, jakou má to zvíře barvu? Ani nevíte podrobnosti!" "Máš pravdu, jdeme se ho zeptat," navrhla Sabine. Sešli do přízemí, kde spal ten starý pán. Mysleli si, že ho nevyruší. Zaklepali na dveře a vešli do jeho pokoje. Nikdo tam nebyl. Vyšli tedy ven a hledali ho v okolí domu. Ale ten starý pán zde nikde nebyl. Vrátili se tedy zpátky do domu. Tam potkali trochu vyplašeného Jamieho. "Neviděli jste strejdu? Nikde ho nemůžu najít!" sdělil jim důvod svého bdění. Sabine a Pierre se na sebe podívali. "Tak tohle nevypadá dobře," řekli téměř současně.

Příště se naši přátelé dostanou do pořádných malérů... Nejprve je však třeba zjistit, proč starý farmář v noci odešel? Má něco za lubem? Je možné, že v okolí farmy vážně žije Burronjor a pokud ano, může být nebezpečný? Pokračování příště!

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (3/3)

17. prosince 2016 v 11:10 | HAAS
Pierre, Sabine a Jack už nalezli Mokele Mbembe, konkrétně matku s mládětem. Konžský prales se ukázal být skvělým domovem pro tato roztodivná zvířata, která společně přečkávala noc v malém údolíčku. Jackovi se podařilo dvojici zvířat natočit z výšky díky lanu, které tým nad tímto údolíčkem natáhl. Pak je následovali až k řece, kde se z pralesa vynořil obrovský predátor. Musel to být nějaký abelisaurid, zřejmě Rugops, jak to odhadl Jack. Pierre a Sabine utíkali k místu původního táboření, zatímco Jack dravce odlákal. Skočil do řeky, ale rychle proudící proud ho unášel neznámo kam...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST TŘETÍ:
Jack se marně snažil zachytit o nějakou kládu, které řeka ladně unášela. Občas se před ním vynořila nějaká skála a vyhnout se jí nebylo zrovna jednoduché. Kdyby mohl, zachytil by se Jack některé z těchto skalek, jenže jejich vršek byl obvykle tak ostrý, že by si rozřezal ruce. Proud byl stále rychlejší a prudčí a Jack si lámal hlavu, co s ním bude, zatímco se vyhýbal skalkám. Najednou se před ním objevila další peřej. Jack se lekl. Voda se tam o skály tříštila. Ne, to nebyla jen peřej. Musel tam být vodopád. Jack sebral všechny síly a s obrovským odhodláním plaval kraulem k levému břehu, který mu byl nejblíže. Snažil se seč mohl, ale řeka mu bránila v tom, aby se břehu přinejmenším letmo dotkl. Pak ucítil, že o něco narazil nohou. Nohama se k tomu přitiskl, a hned přidal i ruce. Byl to oblý balvan, ležící pod hladinou řeky, a byl připevněn ke dnu. Jack kašlal, několikrát se totiž vody nalokal. Jakmile se vydýchal, obhlédl okolí. Vodopád strašlivě hučel a voda bublala jen tak tři metry před ním. "Ještě čtyři metry a už jsem ležel tam dole pod vodopádem," pomyslel si Jack. Natáhl ruku k levému břehu a položil ji tam na písek. Chodidly stále tiskl balvan a tak se mohl pokusit dotknout se břehu i druhou rukou. Zachytil se tam klacku uvízlého v písku. "Teď nebo nikdy!" vykřikl nahlas Jack, aby si dodal odvahy, natáhl se, nohy opustily balvan a rázem byl na břehu. Tam si lehl na jemný písek, očima sledoval koruny stromů, ruce měl natažené a vydechoval. Po chvíli se ale posadil. "Měl jsem namále," pomyslel si, "jen doufám, že jsem tímhle krokem zachránil Pierrovi a Sabine život." Ještě udělal pár kroků směrem k peřejím a z výšky se podíval na vodopád. Tam dole bylo velké jezero. Hladina vody byla klidná, ale vodopád samotný byl přinejmenším třicet stop, tedy asi devět metrů, dlouhý. Kdyby Jack přežil pád z vodopádu, což by přece jen bylo možné, měl by pak problém s výstupem nahoru. Skály byly kluzké, tekly po nich spršky vody a po celém okolí vodopádu se dalo jen s těží lézt. Jack nemeškal, svlékl si svou modrou, avšak promočenou košili, a vracel se zpět tam, kde začal jeho útěk... Mezitím se Pierre a Sabine vrátili do vesničky. Byli trochu vyděšení, neboť takový útěk nečekali. Okamžitě přišli za Ewetem na letiště. Ve zkratce mu všechno vysvětlili a aby uvěřil jejich neuvěřitelnému příběhu, ukázali mu své fotografie Mokele Mbembe. Také podotkli, že Jack nechal svůj batoh s kamerou a cennými záběry na břehu řeky, ale že chtějí najít především svého přítele. "Když je to tak," řekl Ewet, stále šokovaný fotografiemi kryptida, "vezmeme mé letadlo a budeme po něm pátrat nad lesem. Viděli jste ho skočit do vody... Mnohé řeky jsou tu zrádné. Pokud se nezabil v některých peřejích, kterých je tu víc než prstů na rukou, pak by se měl držet při břehu některých z řek, případně tam uvízl mezi skalami. Zkusíme ho najít." Motor malého osobního letadla se čtyřmi sedátky byl okamžitě nastartován. Letadlo vzlétlo, mnozí vesničané ani nevěděli proč. Ťukali prsty na hlavu a říkali si mezi sebou, že ti cizinci Eweta přesvědčili k sebevraždě a další úsměvné příběhy nezaložené na pravdě. V těch chvílích se Jack vrátil k poklidnější části řeky. Mokele Mbembe už tam nebylo, ani dravec zde nebyl přítomen. Batoh s kamerou stále ležel na břehu. Jack k němu přiběhl a sevřel ho v prstech jako ztracené dítě. "Uf," oddechl si, "je v pořádku. Záběry na kameře jsou... Uff!" Za chvíli uslyšel hluk letadla. Nebylo zde však místa, kde by se letadlu ukázal. Napadlo jej, že ho hledají Pierre, Sabine a Ewet, ale nemohl jim to dát najevo. Tak se vracel do vesnice. K večeru tam byl. Vesničané anglicky moc neuměli. Někteří ovládali francouzštinu, takže Jackovi pomohly základní fráze, které se naučil v dětství. Zjistil tedy, že Ewet a ti cizinci s letadlem odletěli a ještě se nevrátili. Teď si začal Jack dělat starosti. Už museli být ve vzduchu celé hodiny. Buď nechtěli pátrání vzdát, anebo se s letadlem něco stalo. Jako policista v akci vtrhl Jack do Ewetovy pracovny a zapnul vysílačku. Mezi papíry poházenými na pracovním stole brzy našel informace o tom, jakou frekvenci má Ewetův letoun. Zkoušel jej kontaktovat hned několikrát, avšak bez úspěchu. Zavolal tedy na letové centrum v Kongu. Bylo mu oznámeno, že jmenované letadlo se už ve vzdušném prostoru nenachází-několik hodin se jim nikdo nehlásil...


Jack otevřel šuplík a vytáhl z něj mapu celé oblasti. Napadlo jej, že letadlo, pokud tedy nespadlo, přistálo na nějaké plošině. Po dvou minutách pečlivého studia mapy a výškové členitosti okolí si všiml, že tak deset hodin cesty odsud se nachází kamenitá plošina v horách. Na to, aby tam vyrazil, bylo už moc pozdě. Tak si šel lehnout do domku, kde byl tým ubytován. Byl celkem klidný a přesvědčený o tom, že své přátele nalezne, ačkoliv původně chtěli oni nalézt jeho. Jeho úsudek byl celkem správný, Pierre, Sabine a Ewet byli stále naživu a letadlo bylo opravdu "zaparkováno" na kamenité plošince. "Tady přespíme," navrhl Pierre. On a Sabine si na plošině postavili stany, Ewet přespával v letadle. Jack se vydal do lesa hned zrána. Ráno ještě odzkoušel vysílačku, ovšem bez odpovědi. Ewet si s přistáním letadla vysílačku omylem vypnul, proto neodpovídal. Jack tedy procházel lesem veden mapou a mačetou se prosekával těmi nejneprostupnějšími místy zarostlými vegetací. Sabine ráno vyšla ze stanu a šla se podívat, co se nachází pod plošinkou. Byla tam síť skal a jeskyní. Nedalo jí to, aby nešla ty jeskyně prozkoumat. Vzala si baterku a šla. Jakmile vkročila do jeskyně, uviděla spoustu netopýrů. Trochu se bála a tak vyšla ven a vkročila do jiné jeskyně. Našla tam trus nějakého zvířete. Okamžitě jej zabalila do sáčku a jeskyni opustila. Vrátit se na plošinku znamenalo trochu lezecké dovednosti. Sabine se škrábala nahoru, všechny ty skálky s jeskyňkami byly pod ní, a ještě níže byl deštný les. Sabine ale uklouzla a spadla. Náraz to byl docela silný a vyvrtla si kotník. "Pierre! Pomoz mi!!!" řvala. Pierrova hlava z plošinky vykoukla dříve, než by to ona čekala. "Pomůžu Ti nahoru, ale... Propána!!!" vyhrkl Pierre. "Co se děje?!" zařvala se strachem Sabine. "To za tebou je Lebeční hora! To místo s Kongamaty!" odpověděl Pierre. Vzbudil Eweta a společně pomohli Sabine nahoru. Pak jí zraněný kotník ošetřili a nechali samotnou v letadle. Vrátili se tam dolů. "Páni, v životě jsem si nemyslel, že bych uviděl nějaké z těch tajemných zvířat. Lebeční hora měla být jen místní pověst... Ale ona existuje a já v ní právě jsem," šeptal vzrušeně Ewet, když s Pierrem prolézali úzké chodbičky jeskyní, jež z dálky vypadaly jako oči na lebce ohyzdného netvora. Z dálky se ozvalo několik pískavých zvuků. Ewet i Pierre se roztřásli hrůzou. Úplně člověkem pronikaly, bylo to jako zesílené pískání netopýra zkombinované se zvuky krokodýlích mláďat. Ve tmě, jen deset metrů od dvojice, se zaleskly oči nějakého zvířete. Pierre vytáhl fotoaparát a vyfotografoval je. Ten tvor zmizel v hloubi jeskyně. Jak už to bývá, Pierre za ním utíkal, ale zjistil, že úzkou průrvou ve skále neproleze. Tak se tedy vrátili zpět na plošinku. Tam je čekalo překvapení. "Jacku! Konečně tě vidíme!!!" vyhrkl Pierre. Jack jim vysvětlil, jak unikl abelisauridovi a jak se je pak snažil najít. Ewet se chytl za hlavu, když zjistil, že omylem vypnul vysílačku... "Bylo to nezapomenutelné dobrodružství... A my máme tolik materiálu, že Mokele Mbembe, ten abelisaurid a ten podivný tvor s lesklýma očima budou brzy uznáni zoology za živoucí," řekl ještě Pierre, když všichni čtyři seděli v letadle a vraceli se zpět do vesnice. Pod nimi se rozkládal hustý Konžský prales, který stále nevydal všechna svá tajemství...

Dobrodružství v Kongu možná končí, ale Pierra, Sabine a Jacka čeká nějaké další... Jak navíc tito dobrodruzi zabrání tomu, aby se někomu zachtělo zbavit konžské kryptidy svobody a přivlastnit si je? Možná, že naši přátelé se v této divoké zemi ještě ocitnou...

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (2/3)

10. prosince 2016 v 12:12 | HAAS
Minule se Jack, Sabine a Pierre vydali do Konga, aby pátrali po nechvalně proslulém Kongamatovi-kryptidovi, jenž by mohl být přežívajícím pterosaurem nebo-li ptakoještěrem. Na malém letišti se setkali s Ewetem, kterého Leroyovi znali už od školy. Chvíli pobyli v malé vísce, než se vydali na průzkum Konžského pralesa. Už první odpoledne přineslo úspěch. Jack totiž chytil malého plaza s dlouhým krkem a drobnou hlavičkou. Nepochybně to byl malý sauropod. Za chvíli se setkal s jeho matkou...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST DRUHÁ:
"To je Mokele Mbembe!" vyhrkl Pierre, když se Sabine dorazil k Jackovi. "Takže je to sauropod! Není to plesiosaurus nebo tak něco..." zašeptal ještě. Sabine se začala třást strachy. Jack se snažil vypadat klidně, aby zvířata nevyplašil. Mládě, schované za matkou, stále hlasitě pištělo. Matka skrčila svůj dlouhý krk a její hlava stanula přímo před Jackem. Ten se trochu bál, aby mu nedala hlavičku. To by totiž bylo nepříjemné. Samice Mokele Mbembe se však na něj jen zlostně zadívala, skoro jako když maminka, přispěchající dítěti na pomoc, naštvaně hledí do očí tomu, kdo jejího syna či dceru otravoval. Pak mu frkla do obličeje a s dupotem odešla. Mládě samozřejmě zmizelo v porostu spolu s ní. Pierre se začal chechtat. "No co, dinosauří sopel," řekl na to Jack, utřel si obličej kapesníkem a pak si jej ještě polil troškou vody z láhve. "Musíme to zvíře sledovat, pojďte!" navrhla Sabine. Všichni se vydali za tím podivným tvorem. "Není o tom pochyb, dinosauři tu přežili. Mokele Mbembe je sauropod, a támhle... Podívejte, támhle ji máme!" říkal Jack. Skupinka našla samici Mokele Mbembe u vodního toku. Zrovna se s mládětem napájela. Tato řeka byla již větší a ústila dolů do údolí, jež bylo velice neprostupné vzhledem k množství popínavé a píchavé vegetace. "Vrátíme se k potůčku, vezmeme vybavení, obejdeme údolí, natáhneme nad něj lano a potom budeme jezdit z jednoho konce údolí k druhému. Přitom uvidíme, co se v údolí pod námi děje. Když budeme mít štěstí a dostaneme se tam, kde větve stromů nebudou tvořit takovou hustou síť, možná natočíme Mokele Mbembe z výšky. V batohu mám skvělou HD kameru," sdělil Leroyovým svůj plán Jack. Hned se tedy vydali zpět k potoku, sebrali vybavení a pomalu šli k údolí. Jakmile se k němu dostali, natáhli na jedné vysoké skále lano. Jack pak šel hlouběji do lesa, obešel celé údolí, a uvázal lano na druhém konci. Nešlo o jedno lano, ale o spleť velké spousty lan. Údolíčko nebylo příliš široké, ale chtělo to pár stovek metrů provazu. Není divu, že to vše zabralo týmu celé odpoledne. Skončili až pozdě večer, v jedenáct hodin, jelikož si několikrát museli do vesnice zajít pro provazy, aby jich měli dostatek. "Jacku, jestli jsme se tu dřeli marně, tak půjdeš na trestnou," poznamenal Pierre. Všichni byli unavení. "Nebojte, Mokele Mbembe je tam dole v údolí. Několikrát jsem je viděl. V šest si oba jedinci lehli ke stojaté tůni a usnuli. Zítra ráno je z výšky natočíme," usmál se Jack. Tým se utábořil v lese. V noci pršelo, a tak se trojice ráno probudila do vlhkého lesa. Každá prohlubeň mezi listy byla až po okraj naplněna kalnou vodou. Jack nemeškal, zavěsil se na lano a prosvištěl až ke druhému konci údolí. "Haha, moc si to uvolnil! Nemohl se na tom laně ani zastavit!" vyhrkl Pierre a smál se, až se za břicho popadal. Jack však lezení na laně brzy ovládl a za chvíli již natáčel Mokele Mbembe, jak se probouzí. Matka s mládětem pak putovala dál, směrem ke svahu vedoucímu k táboru. Jack ji teď na laně sledoval a stále ji natáčel. Takový záběr z výšky byl skvělý. Jack si navíc uvědomil, že toto údolíčko je jen nočním doupětem Mokele Mbembe. Pak se samice s mládětem vydávala zpět k řece. Jakmile Jack skončil s natáčením, Pierre a Sabine už zvířata pozorovali, skryti mezi křovisky, a fotografovali je. Jack mezitím sám sbalil tábor, zašel za nimi, podal jim jejich věci, a pak všichni pokračovali v cestě k řece. Celou tu dobu šli souběžně s Mokele Mbembe, drželi se však v dostatečné vzdálenosti od něj. Už teď měli tolik materiálu na to, aby se z nich brzy stali milionáři...


Ranní slunce vysílalo paprsky skrze malinké otvůrky v korunách stromů, jinak hustě pokrytých svěže zelenými listy. Obě zvířata pochodovala společně proti proudu řeky. Matce voda sahala nad kolena, zatímco mládě mělo ve vodě ponořeny nohy celkově. Sluneční paprsky se přitom odrážely od jejich oplátování. Pohled to byl skvělý, ale naší trojici přicházeli na obtíž komáři, neustále na ni dotírající. Přesto Pierre, Sabine a Jack pokračovali v cestě. Mokele Mbembe vyšlo na břeh a zpozornělo. Z dálky se začaly ozývat zvuky. "Hej, tohle jsem včera slyšel," poznamenal Jack, "předtím, než jsem našel Mokele Mbembe." Opět to byly ty Jackovi již známé zvuky, připomínající něco mezi syčením hada a řevem lva. "Možná, že jsem mládě našel osamělé proto, že je něco pronásledovalo. Matka pak přišla na pomoc ve chvíli, kdy jsem mládě držel já a ne ten predátor. A ten proto utekl," zamyslel se Jack. Také to tak bylo. Mládě se včera odpoledne zatoulalo od matky a bylo pronásledováno dravcem, předtím, než ho Jack našel. Mezi stromy se začala rýsovat ohyzdná hlava. Nepochybně masožravý dinosaurus. Měl krátké přední končetiny, velkou kulatou lebku s krátkými čelistmi a na hlavě měl několik boulí. Kůže mu pod bradou a na krku plandala. Hbitě prošel řekou. Mokele Mbembe měla strach, ale ten tvor se blížil ke trojici lidí. "Je jako nějaký abelisaurid, Rugops či něco takového. A teď už nebudu mluvit. Padáme!" vykřikl Jack. Všichni tři začali s bezhlavým útěkem. Ten tvor, neuvěřitelně silně páchnoucí, a také nečekaně rychlý, jim byl v patách. Chvíli se naše trojice držela pospolu, ale pak se Jack rozhodl dinosaura odlákat. Mával na něj rukama. Jeho odhad byl správný. Dinosaur se vydal za tvorem, který se hýbal více než ostatní. Jack utíkal zpět k řece, zatímco Pierre a Sabine k místu původnímu táboření, až k malému potůčku. Jack hodil svůj batoh s cennými záběry kryptidů na břeh a skočil do vody. Masožravec se překvapivě hnal za ním! Jack se musel vynořit, aby se nadechl. Hned si povšiml toho, že kousek odsud je menší peřej. Plaval proti ní. Proud mu v tom samozřejmě pomáhal. Velký masožravec měl s chůzí ve vodě trochu problémy a ve svém živlu zde rozhodně nebyl. Jack si v rychle tekoucí vodě natloukl rameno o skalku, překonal peřeje a rychlejší proud ho táhl dál a dál. Dravec jen zasupěl zlostí a se znechucením se ztratil v zelenožlutém kaleidoskopu lesa...

Výprava do Konga je nebezpečnější, než jakékoliv předchozí dobrodružství, jež Lovci kryptidů zažili. Již nalezli dva kryptidy. Nyní čelili velké hrozbě, ale všichni unikli živí. Setkají se však znovu? Jak se Jack dostane z rychle proudící řeky? A co Kongamatové a Lebeční hora, kde se údajně vyskytují?

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (1/3)

5. prosince 2016 v 11:58 | HAAS
Minulá část Lovců kryptidů byla spíše vyřešením celého případu se samozvaným a krátkodobým členem týmu Samem Weberem. Tento díl, Obr z pralesa, který bude rozdělen na tři části, však bude mnohem dobrodružnější. Doufám, že se Vám bude líbit...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST PRVNÍ:
Bylo sedm hodin večer. Obláčky kolem Slunce rudly a tak byla celá krajina ponořena do nádechu růžové až červené. Po parném dni se začínalo mírně ochlazovat. Ze západu, odkudsi z moře, proudila k lesu vlna studeného vzduchu. Pohrávala si s vrcholky stromů, až to někdy vypadalo, že větve postupně popadají. Ale nikdo tím nebyl znepokojen. Mladý Konžan stál u mikrofonu ve své pracovně. Okna byla dokořán otevřena, aby studený vzduch vtrhl do této místnosti, jelikož elektrický větrák, zavěšený na stropě, neměl mladík v oblibě. Pomalu mluvil do mikrofonu, usmíval se u toho, občas si upil pomerančové šťávy z malé skleničky, a po několika minutách vyšel z boudy ven. Toto letiště bylo chudé. Kam až oko dohlédlo, rozkládal se jen deštný les, na východ od letiště několik domků tvořících malou vesničku, a obdělávaná půda porostlá suchými travinami, jež rudá hvězda zbarvovala dorůžova. Konečně na malé betonové ploše přistálo letadlo. Konžan se začal usmívat od ucha k uchu a přistoupil k již zabržděnému letadlu. "Ewete, stará vojno!" vykřikl Pierre Leroy, prudce otevřel dveře malého osobního letadélka a objal svého přítele. "Jak dlouho jsme se neviděli?!" optal se ho pak. "Od základní školy," usmíval se na něj ten mladý Konžan, Ewet. Leroyovi se s ním znali ze školy, neboť kdysi desetiletý Ewet vkročil do jejich třídy a kamarádil s nimi po několik let, dokud se rodina z Francie opět nepřestěhovala do rodného Konga. "Vidím, že se Ti daří. Tohle je tvůj soukromý podnik?" řekla Sabine. "Daří se nedá říct," zasmál se Ewet, "za den sem přiletí jedno letadlo. Dneska ale dvě. Jinak sem létají chlapi od humanitární pomoci. Kromě toho už nikdo. Nemám ani peníze na zaplnění děr v betonu, koukněte." To už se z letadla dral Jack. "Těší mě, že Vás poznávám. Vy jistě víte něco o těch místních kryptidech, že?" řekl mu přátelsky Jack. Ewet trojici ukázal domek ve vesničce, kde se měli ubytovat. Sabine se tam ale moc nelíbilo. "Propánajána, proč je tam na okenním rámu ten bičovec? Vypadá dost děsně," řekla s úzkostí v hrdle. "Ale to je přece Damon johnstonii, západoafrická specialita! Když byl můj kamarád Robert před několika lety v Nigérii, spadl do nějaké pytlácké pasti na zvěř a byl těmito bičovci přímo obklopen. Je to nádhera! Ale abys neřekla, Sabine, odnesu ho ven," řekl radostně Jack. V noci bylo dusno a zdálo se, že by mohlo začít pršet. Počasí se ovšem nakonec uklidnilo a černé mraky, jež o půlnoci zahalily úplněk, byly větrem odneseny kamsi do hlubin pralesů. Pierre a Sabine se zajímali především o Kongamata, podivného ptakoještěru podobného kryptida. Ze západní Afriky, a především pak z Konga, už bylo hlášeno mnoho pozorování tohoto neuvěřitelného tvora. "Hmm... Hlava připomínající lebku... Musí to být zvláštní tvor," řekl ráno u snídaně Pierre, prohlížeje si několik rozmazaných fotek pořízených předešlými kryptozoologickými expedicemi. "V lese se nachází jedno místo, kde by Kongamatové mohli přežívat. Slyšel jsem nějaké zkazky o 'lebeční hoře', kde jich prý žijí tucty. Zabíjejí tak netopýry a jejich krví si pomazávají záda, aby se jim na ně nelezli paraziti," informoval své přátele Ewet, když Jackovi naléval do hrnečku yorkshireský čaj. "Thank you gentleman," řekl Jack, "vy jste někdy nějakého kryptida zahlédl? Třeba Mokele Mbembe?" "Ále... Kdepak. Já do pralesa jen párkrát vkročil. Pokud nemáte důvod, proč tam jít, tak tam nemáte co dělat. A já nikdy žádný důvod k tomu, abych hledal kryptidy, nebo jak tomu říkáte, neměl," zasmál se Ewet. "Leroyovi," usmál se lišácky Jack, "třeba tam nic nežije." "No jo, Jacku, ty seš prostě zoolog. Na záhady nevěříš..." rýpl si do něj Pierre a Sabine se zasmála. "Ale děti, já jsem vědec, a ne posluchač horrorových pohádek," vrátil to Jack Leroyovým. "Každopádně, vyrazíme ještě dnes!"


Po obědě se vydali do pralesa. Z vesnice k nejbližšímu potoku, obklopenému pralesními stromy, vedla úzká stezka. Bylo výhodné vydat se po ní, poněvadž dobrodruhům nebránily v pochodu liány a další rostliny. Jen občas šlehla Pierra do obličeje nějaká větvička, ale obešlo se to bez větších nadávek. Před třetí hodinou odpolední dorazili k potůčku. "Čekal jsem, že se tu budu moct vykoupat! Místo toho abych si tu jen namočil paty," řekl z legrace Pierre. Potok byl ve skutečnosti zoufale proudící strouhou. Bahnitá voda se ani nedala pít, takže kolem něj Jack a Leroyovi nenašli jediné větší zvíře. "Můj bože! Co to je?" vykřikla zanedlouho Sabine. "Co se děje? Zahlédla jsi Kongamata?" optal se Pierre. "Ne, něco horšího. Podívej, na ruku se mi přichytila pijavice!" odpověděla Sabine. "Jo, tak ji tam nech. Ona se zas pustí," zavtipkoval se správným úsudkem Pierre. "Ty dokážeš člověka potěšit, brácho," odvětila Sabine a hleděla si svého. Ve chvílích, kdy spolu bratr a sestra vtipkovali, všiml si Jack nápadně velkých stop ve vrstvě bahna necelých dvacet metrů od potůčku. Vydal se po nich dál. Pak uslyšel nějaký zlověstný řev. Znělo to jako zasyšení obrovského hada zkombinované se zařváním lva. "Leroyovi se nemýlili. Něco tu skutečně žije," pomyslel si Jack. Šel po těch stopách dál. Byly podobné těm sloním, jen s výstupky ostrých drápů, jež se do bahna při chůzi jasně zařezávaly. Pak Jack zahlédl nějaký dlouhý krk a malinkou hlavu, vyčuhující z křoví. Bylo to mládě jakéhosi plaza! Jacka si brzy všimlo a tak zmizelo. Jack proskočil křovím a zvíře chytil. Zprvu bojovalo a snažilo se jej i kousnout, ale Jack ho chytl za hlavou jako hada a zbytek těla podpíral jako trup varana. Byl to asi půlmetrový sauropod... Ano, sauropod. "Propána, tohle není možné," řekl nahlas Jack, neboť byl nesmírně překvapen. "Hej, pojďte sem, lidi! Neuvěříte, co jsem našel!" zařval Jack. Mládě náhle zapískalo. "Tak co jsi, Diplodokus nebo Apatosaurus?" smál se Jack. "Potřebovali bychom dospělce..." řekl ještě. Náhle se země otřásla. Jack se otočil a mládě úlekem upustil. To dopadlo na všechny čtyři a překvapivě rychle utíkalo pryč, aby se schovalo za tělem něčeho mimořádně velkého. Dlouhokrká maminka totiž přišla mládě bránit. Leroyovi vletěli do scény v nejhorší možnou chvíli...

Konec sedmé části. Příště půjde o život!
 
 

Reklama