Příběhy na vyprávění

Ve stínu přízraků-část 8.

8. srpna 2016 v 9:53 | HAAS
Minule byl James svědkem strašlivé bitvy mezi jávskými námořníky a skupinou dravých mořských plazů zvaných murénosauři. Nakonec se podařilo vylovit dva mrtvé murénosaury z moře. Může to být důkaz, který James a ostatní použijí k usvědčení tajemné společnosti, která údajně naklonovala několik z těch tvorů... Ale co záhadný Ahool, o něhož se naše expedice též zajímá?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST OSMÁ:
Jeden muž přišel do své pracovny. Na měkké křeslo odhodil plášť, z ledničky si vzal jogurt a pak si do křesla sedl. Zapnul si televizi. Bylo to poměrně neobvyklé, protože tak hluboko v džungli se signál chytal jen s těží. Ale televize fungovala dobře. "Speciální televizní vysílání: dvě mořská monstra vylovena při jižním břehu Jávy, víme, že..." začalo se náhle ozývat z televize. Ten muž znejistěl a pak začal vzteky křičet. Byl to Edward, genetik, který údajně naklonoval pár pravěkých tvorů. Okamžitě opustil svůj příbytek a vydal se ke svému šéfovi, Alanovi. Bylo to stále v onom komplexu oprostřed vypáleného pole, obklopeného pralesem. Alan byl tou zprávou minimálně tolik bez sebe, jako Edward. "V televizi mluvili o nějakém jihoafrickém vědci, díky kterému to bylo objasněno. Alane, vždyť to je ten surovec, kterej tady byl!" vykřikoval Edward, když vše Alanovi vysvětloval. "Myslíš toho Stevensona a jeho tým? Ale kdepak, surovci. Byli to docela slušní lidi, jen se nám prostě zapletli do projektu," řekl mu na to Alan. "A co teď jako budeme dělat? Půlka našich lidí bloudí po jávské džungli a hledá nějaké tvory. A pak... Velký John. Víš, co mám na mysli," reagoval na jeho slova Edward. Alan pokývl hlavou. Oba si začali uvědomovat, že zde kráčí o mnoho, a že v sázce jsou lidské životy... Mezitím v daleké vesnici, kde byl tým vědců utábořen, došlo k menší hádce. John a Alice na sebe křičeli jako děti. "Proč jsi mi zasedl mou židli?!" křičela Alice na svého manžela. "A jak jsem asi mohl vědět, že ta židle je tvoje?!" "Nevidíš, že je víc prohnutá?!" "No jo, já zapomněl, že jsi těžší než já, Alice..." "Co si to dovoluješ?! Chceš jako říct, že jsem tlustá?! Jen se na mě podívej, ty kouzelníku! A vůbec, jsi borovicová šiška!!!" řvala na Johna Alice. "Borovicová šiška" byla u Campbellových největší nadávkou, nikdo však nevěděl, proč. Náhle to místnosti vlétl Andrew. "Hej, skotská rodino! Musíte se tady pořád hádat?!" křičel na ně. "Odprejskni, Američane," řekla drze Alice. Andrew se musel ovládat, aby nepopadl nějaký z blízkých předmětů, a nehodil ho na ni. Zabouchl za sebou dveře takovou silou, že vypadly z pantů. "No? A kdo za to může, Alice? Ten pán? Ne! Ty! A ty a ty a ty!" začal řvát John. Andrew raději utekl z vesnice. Při cestě na kopec potkal Jamese a Yana. "Andrew, rychle, pojď s námi!" řekl James. Všichni tři přišli k jezeru. Stále u něj bylo několik velkých dinosaurů. Byli to ti Massospondylové, kteří kdysi utekli z podivného komplexu. Pohled na prosauropody brodící se vodou spolu s místním dobytkem, byl opravdu velmi exotický. "Místní zoologická zahrada si je odchytí," řekl s radostí James a Andrew zajásal. "Už čekají tam na druhém konci, mají uspávačky. Všechno, co musíme udělat, je nahnat ta zvířata do houštin za jezero," řekl pak James. Nato vyběhli. Mávali kolem sebe klacky a v rychlosti utíkali dolů z kopce, až se jejich nohy ocitly ve vodě. Massospondylové byli zděšeni. Nikdy nic takového neviděli. Jako velká neforemná masa se začali pohybovat vpřed a pomalu opouštěli mělké vody jezera. Bohužel byl s nimi vyplašen i dobytek, což situaci značně zkomplikovalo. Stádo dinosaurů utíkalo vpřed a ani se neohlíželo. Dinosauři měli prostě strach. Andrew a Yan po chvíli nemohli a nechali Jamese, aby zvířata sám odehnal. Bylo to až groteskní. Pár mužů, nakonec vlastně jen jeden, odehnali celé stádo tak osmimetrových dinosaurů. Důvod, proč se Massospondylové zalekli lidí, byl prostý. V komplexu byli lidmi drženi v těsných klecích a kdo ví, zda na nich nebyly páchány i nějaké nelidské pokusy. Uspání Massospondylů už bylo pro pracovníky místní zoologické zahrady jednoduché. Po čase se však na obloze objevil vrtulník...


Ve chvíli, kdy všechna zvířata byla uspána a přemístěna do několika velkých náklaďáků, helikoptéra přistála. Už přirozeně z ní vystoupili Alan, Edward a několik vojáků. "Hej, co se to tady děje? To jsou přece naše zvířata!" vyhrkl Edward a běžel k týmu ze zoo, který právě odjel. Pochopitelně se Edwardovi nepodařilo náklaďáky, nebo spíše jejich řidiče, zastavit, natožpak dohonit. Zůstal jen stát a hleděl, jak se řada aut prodírá houštinami poblíž rýžového pole. "Vy jdete jako na zavolanou!" řekl James Alanovi. "Omlouváme se za to, že rušíme. Jen jsme chtěli vědět, jak to s Vámi vypadá. Víme, že jste to prozradil. Dneska ráno s Vámi běžel v televizi rozhovor, krátce poté, co byly uveřejněny zprávy o zabitých murénosaurech. Ano, odpovím Vám už předčasně, murénosauři patřili nám a my je vypustili do slané vody proto, že jsme chtěli pozorovat jejich adaptaci k životu ve volnosti," začal zdlouha Alan. "A oni přitom zabili pár lidí," řekl mu na to James. "Nechci být necita, ale tak to prostě chodí," řekl s odstupem Alan. "Kdo si myslíte že jste, blboune jeden?!" vyhrkl Andrew a rozběhl se proti Alanovi. Útok si však brzy rozmyslel kvůli vojákům, kteří jej obklíčili a mířili na něj samopaly. "Je konec, Reeve," řekl Alanovi James, "jen mi teď řekněte, kolik jste naklonovali zvířat?" Do diskuse se však rychle zapojil Edward, který koneckonců věděl všechno lépe. "Jeden Adasaurus, toho jsme už chytili a je zpátky v komplexu. Stádo Massospondylů, předpokládám, že lidi ze zoo je všechny chytli. Nevím, co s nima v té zoo budou dělat. Ale to je Vaše chyba, blbečku!" "Jaký blbečku, ty jeden trogoglyte? Kdo si myslíš, že jsi?!" řekl James tomu vědci a musel se držet, aby mu nevrazil pěst do obličeje. Edward se podíval na Alana s otázkou, zda má Jamesovi říci ještě něco. Alan pokýval hlavou. "A potom je tady... Ehm... Velký John. Ano, slyšíte správně." Na otázku, co to ten Velký John je, však Edward neodpověděl. "Nechte to na nás, my sami Velkého Johna zadržíme," řekl Alan, aby Jamese a ostatní uklidnil. Pak helikoptéra odletěla. "Brzo půjdete všichni za mříže, Reeve," pomyslel si James. "Tak, a my teď půjdeme po Ahoolovi, rozumíte? Ne proto abychom ho zastřelili, jako ty Andrew. Musíme to zvíře ochránit před těmito dareby. Pokud vím, mají kontrolu nad několika jedinci. Jednoho z nich, toho Superbata, už jsme viděli. A to je skutečný obr. Zkusíme prohledat džungli a třeba ho najdeme. Vymyslíme, jak ho zachránit před zkázou, kterou představují tihle ničemové..." sdělil ostatním svůj plán James. Andrew a Yan zasouhlasili. Teď bylo na čase zachránit Ahoola.

Nevím, kdy napíši pokračování, ale nebude to za dlouho! Snad se Vám tato část líbila. Ta příští bude poměrně akčnější...

Ve stínu přízraků-část 7.

2. srpna 2016 v 9:27 | HAAS
A je to tu, James míří k vodám na jih od Jávy! Setká se s tajemným "mořským ďáblem"? A má onen tvor něco společného s incidentem, ke kterému právě došlo v jednom pralese na Jávě? Nyní se to dozvíte...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST SEDMÁ:
James si podal ruku s šedesátiletým Indonéšanem, který byl kapitánem menší rybářské jachty. Ta měla být Jamesovým domovem po následující dva dny. "Jsem zoolog z Jižní Afriky," představil se mu trochu nesměle James. Viděl totiž, že kapitán k němu neprojevuje přílišnou úctu. Stisk jeho ruky nebyl příliš silný. Že kapitán neuměl dobře anglicky a spíše se s ním dorozumíval posunky nebo k němu mluvil svým rodným jazykem, to Jamesovi nevadilo. Sám sebe se však ptal, jak bude moci spolupracovat s někým, kdo si jej téměř nevšímá? Kapitána očividně zajímaly hlavně peníze, které měl dostat až po těch dvou dnech. Na jachtu po osmé hodině ranní doslova naskočilo několik rybářů, a loď vyplula. Rychle opouštěla jávské břehy a malý, otrhaný přístav páchnoucí rybinou. Mořský vzduch Jamesovi vyhovoval. Doma v Jihoafrické republice často prováděl výzkumy kytovců žijících na jih od Kapského cípu, a pobyt na moři jej vždy dokázal nadchnout. Avšak jakmile se pevnina proměnila jen v nepatrný zelený bod v dálce, začalo být Jamesovi zvláštně. Rybáři hodili do vody několik sítí a začali s lovem. "Mohu se Vás na něco zeptat, pane?" zeptal se James jednoho z rybářů, který kolem něj prošel s velkým hákem. "Ano, pán, vy zeptat. Ale já povědět za peníze," řekl mu ten muž. James poodstoupil a raději se zeptal kapitána. Ten konečně projevil trochu ochoty a odpověděl Jamesovi na pár otázek. Tak se James dozvěděl, že už dva měsíce terorizuje rybáře v místních vodách podivný tvor, ten "mořský ďábel". Často se prý chytí v rybářské síti, ale není ho vidět do té doby, kdy je síť vytažena na palubu. Tam prý občasně někoho sežere. Prý je to obr měřící dvacet metrů... "Rybářské povídačky," řekl si James, "co podle nich měří dvacet třicet metrů, bude mít normálně tak osm. Ach jo..." Loď se kymácela ze strany na stranu po mnoho hodin. Krátce po šesté večer se rybáři rozhodli obhlédnout úlovky, a hodit do vody opět prázdné sítě. Počasí se začalo kazit. Obloha ztmavla, začaly se z ní na palubu lodi snášet velké, prudké kápance a v dálce už bouřilo. Rybáři se rozhodli přiblížit se k pevnině. Když tu náhle jedna síť, jež byla vytažena z poloviny na palubu, začala mizet ve vodě. Na jejím konci něco bylo, a bylo to dost silné na to, aby se to samo vyprostilo. "To ten mořský ďábel, pán zoolog! Ty koukat!" vykřikl kapitán. Muži začali síť tahat zpět na palubu. Jeden z nich si připravil pušku, aby to zvíře zastřelil. Ale ten tvor byl silnější. Celá síť byla prudce stržena do vody, a stejně tak všichni, kdo ji drželi v rukou, včetně kapitána! James hleděl s otevřenými ústy! Voda se zbarvila do červena. Bouřka sílila, počasí bylo hrozné, a z vody se ozýval řev rybářů mísící se s řevem toho tvora. James popadl nějakou tyč a uhodil s ním na vodní hladinu. Chtěl, aby se rybáři chytili a vyšplhali zpět. Naštěstí to pochopili. Jeden z nich však krvácel a očividně s ním něco hýbalo. Nikdo se ho neodvážil dotknout, nikdo nechtěl upozornit toho dravce na svou přítomnost, když byl zabrán do hodování na živé oběti! James to však nedokázal sledovat. Popadl jinou tyč a trefil se do vody přímo vedle rybáře. Z vody se náhle proti Jamesovi vynořila obrovská hlava se strašlivými zuby! Byla napojena na dlouhém krku a brzy se ocitla před jeho obličejem! James byl v šoku a nevěděl, co má udělat...


Jediný muž, který byl zrovna na palubě spolu s Jamesem, v rychlosti vystřelil. Zvíře však nezasáhl. Prudký výstřel však toho predátora vystrašil natolik, že se úplně stáhl. Zraněného, šokovaného a polomrtvého rybáře nechal ve vodě a ani si ho nevšiml. Zato muži ano. Rychle ho vytáhli na palubu. Měl ošklivé kousnutí na stehnu pravé nohy. Ztratil už velké množství krve a šance na to, že by přežil, nebyla velká. Loď zamířila ke břehu. Při plavbě však rybář zemřel, vykrvácel. Jakmile se loď ocitla necelý kilometr od přístavu, zaútočil ten tvor znovu! Jeho dlouhý krk doslova vyletěl z vody a hlava přistála na palubě. "Je to jako muréna! Je to murénosaurus!" křičel James, jelikož si právě uvědomil, co je to za zvíře. Mělo tak šest metrů na délku, krk byl přes dva a půl metru dlouhý a ty kolosální čelisti... James popadl fotoaparát a zvíře vyfotografoval! Blesk jej však rozrušil, zvíře se ponořilo a náhle se celá loď otřásla! Kolem ní se teď nacházelo mnoho těl mořských plazů. Muraenosauři na ni zaútočili. Kapitán okamžitě se okamžitě ujal volání SOS. Rybář s puškou střílel kam mohl, ale skoro nikdy se netrefil. Je však pravdou, že menšího murénosaurovi prostřelil krk, poněvadž se predátor přiblížil k boku lodi na dosah. Krk jiného Muraenosaura v mžiku stáhl stejného rybáře do vody. James se odhodlal k tomu, že ho zachrání. Puška zůstala ležet na palubě, ale James si jí v chaosu všiml. Skočil do vody, nehledě na nebezpečí, a podal rybáři ruku. Ten však začal bolestně křičet, protože ho již zespodu ohlodávali murénosauři. Teď si James uvědomil, proč to vlastně dělají. Chovají se jako nenasytné piraně! Ponořil pušku do vody a na jednoho mořského plaza vystřelil. A zasáhl ho! Jenže zraněný murénosaurus Jamese kousl do nohy a hned se kolem něj ostatní shromáždili! James měl však pušku, a tak střílel jako blázen! Napodruhé se už netrefil, všechna ta cákající voda však murénosaury zahnala. Nad lodí se teď objevilo letadlo. Volání o pomoc tedy bylo úspěšné... Jachta nakonec doplula do přístavu pod dohledem letadla. Zraněný byl ošetřen leteckým lékařem přímo na palubě, ale již nikdy se na moře nevrátil. Přišel o obě nohy. James měl štěstí, ošetřit jeho kousnutí nebylo nic složitého a navíc ho kousl jen mladý jedinec. Nevyrval z Jamesovy nohy žádný kus masa, rána prostě jen pořádně krvácela. Po půlnoci se James dostavil do hlavní budovy přístavu a informoval o celé události své spolupracovníky. Ti byli nemálo překvapeni. Druhého dne vyplula na moře velká loď a podařilo se jí chytit dva murénosaury. Bohužel při tom oba zemřeli, protože se kvůli rybí návnadě zachytili mezi háčky na sítích a vykrváceli. Jamesovi bylo jasné, že za existencí murénosaurů v současnosti stojí zase ti podlí genetici, Edward, Alan a další. Jakmile se vrátil do vesnice, přemýšlel, jak jim to vrátit. Docházelo mu, že svět se o jejich pokusech brzy dozví. Proč ale murénosauři byli v moři? Že by je ti genetici někde naklonovali a pak vypustili do vody na svobodu? Před Jamesem stála další záhada. Byl však odhlodlán přijít tomu na kloub!

Snad se Vám část s murénosaurem líbila, pokud ano, budu rád za Váš komentář... Co dalšího Jamese a jeho druhy čeká? To se dozvíte příště...

Ve stínu přízraků-část 6.

30. července 2016 v 9:29 | HAAS
Minule se ukázalo, že obrovitý Ahool není jedinou záhadou jávského pralesa. James a jeho tým narazili na skupinku budov a vědci, kteří se v nich zdržují, jim bylo řečeno, že jsou tam klonována pravěká zvířata. V kleci zahlédli jedno, ale po útěku zmateného Adasaura se ven dostalo i stádo větších zvířat a ještě jeden dvounohý tvor... Co bude dál?!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST ŠESTÁ:
James, Andrew, Yan, Alice a John seděli na kmeni padlého stromu již desítky minut. Nikdo z nich se nemohl zvednout. Byli totiž velmi unavení a vyčerpaní... "Chci Vám něco říct," začal pak John, "mám pocit, že se nám něco zdálo. Nebo aspoň mě..." "Nezdálo, Johne, a vzpamatujte se konečně," řekl na to James, "ten pruhovaný Adasaurus byl skutečný dinosaurus. Živý jako všechno, jako třeba támhleten motýl, nebo tamty oči... Počkat?!" Za trsem kapradin se nacházela velká hlava, oči toho tvora nespouštěly Jamese z očí a z tlamy tomu zvířeti občas vyšel dlouhý vidlicovitý jazyk. "To je zase ten varan, tak tady je!" vyhrkl Andrew. Obrovský varan, Megalania, vyšel týmu vstříc. Díval se na všechny zlostně. "Už víme, proč jsi tady, zvířátko. Protože tě taky naklonovali. Hej, lidi, musíme zjistit, jak to dělají a kde získávají to DNA nebo co..." řekl Andrew. "Pitomče, nechtěl bys někdy to přemýšlení na chvíli odložit!!!" zařval James, když varan po Andrewovi vyběhl. Yan a James popadli klacky, které sebrali v okolí, a postavili se před obrovského ještěra. Yan varanovu hlavu klackem odstrčil, ovšem plaz sebou po chvilce prudce trhl a klacky jim teď nebyly nic platné. Andrewovi se už třásly nohy strachem! Když tu náhle prosvištěla vzduchem šipka a zasáhla varanovu levou zadní končetinu. Někdo po něm vystřelil z uspávací pušky! Z houštin okamžitě vyběhla skupina vojáků a obklopila varana. "Utíkejte, všichni, rychle!" vyhrkl James a zmizel v hloubi lesa. Ostatní ho následovali. Vojáci jim nevěnovali pozornost. Megalania z klonovacího střediska zřejmě utekla, proto se pak pohybovala volně po lese... Tým mezitím utíkal lesem. Při útěku Johna šlehla jedna větvička do oka. "U všech lochneských příšer, moje oko! Moje oko!!!" řval teď na celý les. Alice se za ním jen ohlédla a naznačila mu, že musí utíkat. John se tedy s nelibostí zvedl ze země, oprášil si kalhoty a utíkal dál. Těsně před vesnicí se všichni zastavili. "Něco Vám řeknu, uch," začal zase James, snažíce se najít dostatek dechu na to, aby to dopověděl, "musíme... Pff... Ti vojáci... Ta helikoptéra, pamatujete?" Tým se na něj nechápavě díval. "Přiletí sem! Vlastně, támhle jsou," řekl k tomu. Nad vesnicí už kroužila helikoptéra. Pro místní to bylo něco neobvyklého, na rozdíl od letadel totiž vrtulníky nad vesnicí příliš často viděny nebyly. "To už nemá cenu. Rád bych se těch mužů na něco zeptal. Vždyť oni znají tajemství klonování těch zvířat, ne? Není to příležitost?" mluvil pomalu a tajemně Andrew. James se na něj obrátil: "Co tím myslíš? Nezbláznil ses náhodou?" "Ale ne, vůbec!" zasmál se Andrew a rozběhl se proti vrtulníku, který zrovna přistál nad rýžovým polem. Bylo očekávatelné, že z helikoptéry vylezou Alan a Edward, pochopitelně chráněni svou četou. Andrew je přátelsky přivítal. James jen překvapeně hleděl...


Jeden voják po Andrewovi vyběhl a dal mu pěstí do obličeje. Andrew si to nenechal líbit a kopl ho do břicha, ale pak se na něj svalila hromada dalších vojáků. Alan je všechny okřikl. "Vždyť ten člověk nás chtěl přivítat!" řval na ně. Andrew se postavil až celý potlučený. Byl pořádně naštvaný, každý to na něm viděl. Teď si James uvědomil, že Andrew určitě není žádný zrádce, jenž chce těm darebům podat ruku, ale jen někdo, kdo chce o nich zjistit víc. Vojáci to přehnali, a Andrew jim to chtěl ukázat. Ale ještě předtím chytl pod krkem Alana. "Tak teď mi hezky povíš, ty blbečku, jak klonujete ta zvířata! Já tady na Jávě pracuju dvacet let!!! Dvacet let!!! Musím to vědět!" řval mu do obličeje. Alan mu dal ránu pěstí, Andrew se postavil a hlavou narazil do jeho břicha. Vojáci čekali na rozkaz, kdy mají střílet. Mezitím jednomu na hlavu skočil Yan. "Dost!" křikl Alan. "Nikomu o tom nepovíme, rozumíte? Tak teď, jak to děláte s těmi zvířaty? Jak je sem dostáváte?" řekl Andrew. "Klonujeme je. Mějte se. A pokud někdo něco řekne nebo se vrátíte, tak Vás odděláme. Až se nás budou ptát, proč jsme to udělali, něco si najdeme," řekl zlostně Alan. Vrtulník odletěl. Vesničané nic nechápali. A John, léčící si zraněné oko, ani nic nevnímal. "Za každou cenu to musíme zjistit..." zašeptal pak Andrewovi James. Už pochopil, o co mu jde... Nazítří ráno přiběhl do vesnice chlapec, jenž zrovna hlídal krávy pasoucí se poblíž jezera. Prý se tam objevilo stádo nějakých velkých tvorů. James mu za zprávu poděkoval, byl ovšem zaujat něčím jiným. Po snídani si totiž zapnul notebook a přečetl si pár zpráv z internetu. Jedna z nich tvrdila, že na jižním pobřeží Jávy řádí "mořský ďábel". Expedice už se pomalu rozpadala a nevypadalo to, že by někdo z týmu chtěl zkoumat hmyz jávského pralesa. James jim však nařídil, ať zůstanou ve vesnici. Zaplatil si let letadlem až na jih Jávy, kde se měl na dva dny nalodit na jednu rybářskou jachtu. S její pomocí chtěl odhalit pravdu za tou záhadou...

James tedy na pár dnů své spolupracovníky opustí. Co se však během té doby stane? Jak se lidé na Jávě vypořádají s útěkem několika monster z hlubin pravěku? Nezaplatí za to někdo životem? O tom zase příště!

Ve stínu přízraků-část 5.

23. července 2016 v 9:59 | HAAS
Je čas na další část mého příběhu! Z minula víte, že James a jeho tým nalezli nějaké podivné středisko přímo uprostřed jávanské džungle. Všichni byli omráčeni místními vojáky a ocitli se v té budově, kde se seznámili s jedním genetikem. Poté se do všeho vložil obří netopýr!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PÁTÁ:
"Utíkejte, všichni!!!" zařval Edward a vyběhl směrem k otevřeným dveřím budovy. Ten důstojně oblečený muž zakřičel něco na vojáky, kteří si okamžitě přichystali své zbraně a začali po Ahoolovi pálit co to jen šlo. Obrovského netopýra však nedokázali trefit. Pronásledovaný voják už padal na zem! Jeho společník sáhl po pistoli a okamžitě po Ahoolovi vystřelil. Zasáhl ho do oblasti ramene. Ahool však vojáka, po němž šel, chytil mezi drápy a odnesl do výšky. Všichni teď stříleli jako šílení. "Co to děláte, vy pitomci?! Nevidíte, že když to zvíře zastřelíte, poletí s ním dolů i ten chlap?!" řval James, zatímco palba pokračovala. Ahool, vyděšený střelbou, vojáka pustil a ten spadl z výšky patnácti metrů. Jednou se ještě od země odrazil, již definitivně mrtvý. Obrovský netopýr odletěl. "Tak tohle jsou ti lidé, které jste tu včera odchytili! Tento muž je, zdá se, velmi dobrý co se týká rozkazů... Bohužel vás mí vojáci neposlechli," řekl ten důstojně oblečený člověk a představil se jako Alan Reeve. Byl to očividně Angličan. "Alespoň víme, s kým máme tu čest," řekl James, když mu potřásl rukou. "Celé to tu vedu," řekl Reeve, "a vy jste nám trošku pokazili plány. Ale to nevadí. Nechci, aby s vámi můj velevážený pomocník Edward jednal jako s někým, kdo tu nemá co dělat. Jste vítanými hosty, pod jednou podmínkou. Určitě vám to už řekli. Nesmíte to nikde sdělit, rozuměno?" James se na něj díval pochybovačně, stejně jako ostatní. Andrew se snažil projevit nadšení, protože ho zajímalo, o co zde kráčí. "Předtím, než to zde opustíte, ukážu vám pár z našich zvířat," řekl Alan. "Tak tohle bylo v té kleci!" vyhrkl Yan, když tým došel ke kleci s pestře zbarveným tvorem. "Toto je Vetroceratops... Ehm... Vetroceraptor... Ehm... Edwarde, jak se to jmenuje?" řekl Alan. "Adasaurus! Adasaurus!" opravoval svého šéfa Edward, vracející se z budovy. Všichni mohli spatřit opeřeného dinosaura dlouhého asi dva metry, na jehož zadních končetinách se nacházely smrtící drápy. Živočich nebyl očividně nadšen ze svého pobytu v kleci, a k Alanovi se projevoval zlostným pohledem. "Vy tady klonujete dinosaury, že?" optal se pak James. "No, ne zrovna tady, ale... Víte co, to bych vám raději neprozrazoval. Přece jen nejste s tímto projektem natolik spjati, aby vám to mohlo být prozrazeno," odpověděl Alan. "A co Ahool? Ten je také naklonovaný? Je to jen nějaká příšera z Paleocénu?" řekl pak John. "Ne, Ahool je jediné současné zvíře, kterým se tu zabýváme. Dříve jsme jich měli pět, ale všichni se rozutekli. Teď létají po ostrově a my se snažíme je odchytit. Protože je kácen místní prales, jsou Ahoolové nuceni hledat potravu blíže lidským sídlům. Dochází k problémům. Zrovna včera ve vesnici Ahool zmasakroval člověka. Proto ho naši dva vojáci pronásledovali, chtěli ho chytit. Tenhle Ahool, Superbat, je ale větší než všichni ostatní. A jedna věc je jistá: nejde po ovoci nebo listech, on se živí masem. Někteří vědci mi říkali, že je to jiný druh zvířete, že prý Ahool je název pro dva druhy netopýrů s odlišným apetitem," rozpovídal se Alan. Edward začal trochu dráždit Adasaura v kleci, a ten svůj dráp zabodl do jeho kalhot. Potom drápem látku sevřel, a tak Edward zůstal "připoután" ke kleci. "Chacha! Edwarde, ty seš asi fakt blbej..." smál se Alan. Edwardovi však moc do smíchu nebylo. Adasaurus rázem chytil jeho doktorský plášť mezi zuby a začal jej trhat na cucky. James a Andrew pohotově zasáhli a silou Edwarda odtáhli od klece. "Poškrábal mě! Au!Pokousal mě!" řval vyděšený Edward. Bylo to tak. Adasaurus poprvé v životě okusil pár kapek lidské krve. Začal v kleci šílet. Nahlas řval, syčel a dělal prudké pohyby. Než stačil kdokoliv zavolat vojáky na pomoc, prorazil vchod do klece, jenž byl patrně špatně zajištěn, a skočil po Johnovi. Ten v tu chvíli omdlel strachem!


"Propána ne! Ne!" křičela Alice. James po Adasaurovi skočil zrovna tak, jak skáčou zápasníci s aligátory na své šupinaté přátele. Chytil Adasaura za hlavou, ale ten jej shodil. John se mezitím trochu probral. Postavil se, komicky se otočil a začal utíkat. Na místo hned přiběhli tři vojáci a Adasaura uvěznili v síti. "Drahoušku, nestalo se Ti nic?" ptala se Johna starostlivá Alice. "Padám odsud! Nemyslete si, že Vám tohle projde! Vaše mozky musí být velké jako shnilá jablka, vy vřešťani! Podám o tom zprávu doma..." rozčiloval se John. Ani James, Andrew a Yan nebyli nadšeni. "Musíme odsud zmizet," řekl James. Ani nepodal Alanovi ruku, a už byl na útěku. Andrew, Yan, Alice a John běželi za ním. Nestarali se ani o to, zda mají všechno. Většinu své výbavy si totiž nechali v budově, kam byli po omráčení odtaženi. Utíkali jak nejrychleji jen mohli. Měli k tomu dobrý důvod. Vojáci se za nimi hnali jako dravé šelmy! Alan, Edward a několik dalších nasedli do vrtulníku, aby zahájili pátrání po těchto lidech. Ve zmatku si nikdo nevšiml toho, že se Adasaurus prosekal sítí a přiběhl k další kleci. James a jeho společníci o této kleci nevěděli. Mysleli si, že je tu jen jedna klec, a to ta s Adasaurem. Ve skutečnosti bylo však místo pokryto klecemi a ještě více budovami. Adasaurus vyděsil obrovské částečně dvounohé a částečně čtyřnohé býložravce, kteří v té velké kleci byli natěsnáni jako sardinky. Tolik se vyděsili, že také prorazili vchod do klece a utíkali pryč. Byli to Massospondylové, velcí prosauropodi. Okamžitě zadupali vojáka, který se jim postavil na odpor. Když zvedající se prach odkryl mrtvé tělo vojákovo, ukázalo se, že jeho lebka byla promáčknuta jako míč. Adasaurus svou přítomností vyprovokoval k útěku ještě jedno zvíře. Byl to poměrně velký predátor. Okamžitě zmizel v pralese. Tento tvor byl velmi nebezpečný a s jeho útěkem byla spojena jen panika a několik mrtvol. James a jeho přátelé mezitím doběhli k místům, kde se poprvé setkali s obrovským varanem. Tam se uklidnili a posadili se na padlý kmen stromu, aby si odpočinuli. Věděli, že spatřili něco, co neměli. Tady, uprostřed jávanského pralesa, pravěk ožívá. Ale proč a jak, to zatím přesně nevěděli. V myšlenkách se na to snažili přijít a ani nevěděli, že je zpoza toho kmenu sledují hladové oči...

Pokračování příště!!!

Ve stínu přízraků-část 4.

20. července 2016 v 10:10 | HAAS
Po delší době je čas na další část příběhu Ve stínu přízraků! Andrew sice zastřelil tajemného Ahoola, ale vydal se dál do lesa, neboť tam zahlédl dým. Nakonec tým obklopili vojáci... Co to vše znamená?!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST ČTVRTÁ:
Všichni stáli jako přibití. Vojáci se na tým dívali jako na nesmírně nebezpečné vetřelce, zatímco vědci byli vším pořádně vystrašeni. S každým mrknutím oka se napětí stupňovalo. James byl rozčilen, pokusil se ovšem promluvit. Dříve než stačil říci jediné slovo, voják přímo před ním vyhrkl: "Co tady děláte?" Několik slov trochu snížilo nervozitu a Andrew řekl: "Jsme vědci, kteří tady prověřují výskyt jednoho zvířete. Jsme na expedici a sbíráme vzorky a..." "Ha, to je Američan! Tak to bude jistě velmi rozumná diskuze," řekl ten voják, z jehož slov bylo poznat, že je také Američanem. Měl typický louisianský přízvuk. Ostatní vojáci byli však také Američané, anebo Indonéšané. "Jste ve vojenské oblasti. Víme, že jste si toho dosud nebyli vědomi," řekl ten louisianský voják, "ale musíte odsud zmizet." Po těchto slovech všichni vojáci sklopili své samopaly. John se konečně cítil bezpečněji. "No jo, pořád samí vojáci. Dneska jsou už i v pralese... Vždyť za chvíli nebudete moci jít na procházku! Všude se jenom cvičí a zbrojí... Vy mě jednou rozbrečíte, pánové," řekl John a Yan se na to již tradičně zasmál. Alice byla strachy bez sebe, až nyní se trochu uklidnila a něco zašeptala do ucha Johnovi. Ten se pousmál, udělal krok vzad a upadl. Yan se teď smíchy popadal za břicho. "Smíme se zeptat, proč je nutné oblast opustit?" zeptal se konečně James. "Protože zde nemáte co dělat," řekl již trochu přísněji ten voják. "Našli jsme tu žijícího kryptida, Ahoola. Byl zastřelen, bude zkoumán. Viděli jsme tu i dalšího jedince a chceme vědět, proč..." pokračoval James. "Ne," řekl suše voják, "opusťte oblast." "Smím se zeptat ještě na jednu věc?" přidal se do rozhovoru Andrew. "Co ten dým vycházející z lesa?" Odpověď však byla jiná: "Není v mé kompetenci vám toto sdělovat." Týmu nezbylo nic jiného, než místo opustit. Při výstupu na kopec si hned povšimli jedné skutečnosti. Tělo Ahoola zmizelo. "U všech klepítnatců a jávských makaků, proč jste ho aspoň nevyfotili?!" zlobil se Andrew. "Mě by spíš zajímalo, proč je ta mrtvola pryč. Buď nebyl mrtvý, což je nemožné, jelikož... Počkat! Vraťme se tam, tady něco nesedí! Tohle je fakt divné!" řekl na to James a opět seběhl z kopce. Ostatní ho tedy následovali. John byl už velice neochotný, bolely ho nohy a chtěl si lehnout. V lese se ozývala spousta prapodivných zvuků. Andrew k nim řekl jen jediné, a to že je nikdy neslyšel. Po chvíli narazili na prvního vojáka. Hlídkoval u řeky. Jamesovi mohl rozum stát. Nechápal to. Proč jsou tady všude vojáci? Proč hlídkují v pralese? Andrew podle přítomnosti dýmu usuzoval, že je zde prales kácen. Všichni se proplížili houštinami tak neslyšně, že si jich voják ani nevšiml. Dalšího znuděného vojáka potkali asi sto metrů na místem, kde byli předtím obklíčeni. Les začínal být řídčejší a při dosažení jeho okraje uviděli všichni, včetně Jamese, jenž tam byl první, něco neuvěřitelného. Kus lesa zde byl vypálen a vykácen, a ve středu obrovského nažloutlého pole, na němž nerostla jediná rostlina, stálo několik budov. Byly tu vrtulníky, vojáci i nějací prostěji odění lidé. Pomalu se stmívalo, ale tým na budovy dobře viděl. Za nimi se nacházela klec. Cosi tam bylo, nějaký pestře zbarvený živočich. Než však mohl kdokoliv něco říci, Andrew byl omráčen. James se otočil a spatřil vojáka, který pažbou samopalu míří i na jeho hlavu...


Rychle vstal a vší silou vojákovi vrazil pěst do obličeje. To však příliš nezabralo. Za chvíli i James padl po ráně pažbou do hlavy. Yan po vojákovi skočil, ale ten z hrdla vydal skřekavý zvuk omdlívajícího člověka. Nebyl moc slyšet, ale i to stačilo k tomu, aby všichni okolo budov zpozorněli. Yan neměl proti takové přesile šanci. Když se všichni probudili, nacházeli se v nějaké malé, tmavé místnosti. Malým kruhovým oknem procházelo do místnosti světlo měsíce. James se podíval na hodinky, byly čtyři hodiny ráno. Obratně vstal, ale pak se zase posadil, protože jej rozbolela hlava. Otevřel dveře. Tím vstoupil do dobře osvětlené části toho domu. Sedělo tam pár lidí, kteří se na něj dívali. "Dobré ráno, i když trochu časně," řekl jeden docela sympatický muž s šedým plnovousem, brýlemi a tmavě modrým kabátem. "Co má tohle znamenat?" zeptal se James. Muž se mu představil jako Edward Roxton, genetik. Při těchto slovech se James probral docela. Pouhé slovo genetik mu stačilo k tomu, aby si uvědomil, o co tady jde. Bylo to šílené, naprosto neuvěřitelné. Přiběhl k tomu vědci a chytil jej pod krkem. Ostatní lidé vstali a zamířili na Jamese samopaly. Většina z nich byli vojáci, i když několik mužů vypadalo spíše jako nějací nosiči nebo pomocníci, a byli to Indonéšané. "Chápu vás," řekl mu Edward a poprosil Jamese, aby se posadil. Hluk samozřejmě vzbudil všechny ve vedlejší místnosti a tak se brzy dostavil i Andrew a těsně za ním očividně naštvaný Yan. "Vy tady klonujete nějaká zvířata, že?" řekl James. "Nikdy jste o tom neměl vědět. Veřejnost o tom nemá vědět. Tohle je přísně tajný projekt. Nemohu Vám o tom říci nic dalšího. Prostě zmizte. Buďte rádi, že vás ti vojáci nezastřelili," řekl na to Edward Roxton. "Darebáci," pomyslel si James. Uvědomoval si teď, o co zde kráčí. Tito lidé vykáceli plochu pralesa, aby zde postavili malý komplex, daleko od civilizace. Ten pestře zbarvený tvor v kleci musí být nějakým klonem. Tříprsté stopy v pralese, nepatřily něčemu, v čem má tato organizace prsty? Ale co Ahool, který je snad skutečný? "Já na to všechno přijdu, i kdybyste mě měli zabít," řekl James genetikovi přímo do očí. "Ne, budete mlčet. Kdo by chtěl mluvit o tomhle?" řekl na to Edward Roxton. Jakmile vyšli ven, uviděli James, Andrew a Yan, stejně jako zrovna příchozí Alice a John, toho živočicha v kleci. Připomínal velkého ptáka, ale samozřejmě to byl dinosaurus. "Nic lepšího a originálnějšího jste nevymysleli?" řekl na to James. "Ale proč?" optal se pak. "To je tajné. A vy to o tom pomlčíte. Teď běžte a vraťte se tam, odkud jste přišli... Nebo snad... Máme použít náš vrtulník?" řekl na to ten vědec. "Tohle je ale úžasné! Naprosto!" řekl Andrew. James vycítil, že Andrew nemluví pravdu. Ale snad se obdivnými slovy chce dostat k tomu, proč zde dochází k tomuto projektu. Dříve než stačil kdokoliv něco říci, přiběhli z lesa dva vojáci. "Šéfe! Šéfe!!! Objekt Superbat se naštval! Letí přímo sem!" křičel jeden z nich. Z budovy vylezl důstojně oblečený člověk, na kterého byla slova mířena. James, Andrew a ostatní teď viděli něco naprosto neuvěřitelného. Z lesa za muži vyletěl obrovský netopýr, Ahool, mnohem větší než ten jedinec, kterého Andrew zastřelil. Jeho spáry směřovaly k obličeji jednoho z těch vojáků!

Co víc k tomu dodat?! Pokračování příště!!!

Ve stínu přízraků-část 3.

9. července 2016 v 9:27 | HAAS
Uběhlo jen pár dnů od napsání druhé části příběhu, řekl jsem si však, že tu třetí musím napsat co nejdříve... A tak Vám ji nyní přináším! Ale proč se v jávské džungli vyskytuje prapodivný netopýří obr Ahool a neovykle velký varan?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST TŘETÍ:
"Kdybych neviděl ty fotky, tak bych Ti nevěřil ani slovo," snažil se moudrým tónem říci John Campbell, "taky kdo by věřil takovým báchorkám a pohádkám o obřích monstrech, že?" Alice jen pokyvovala hlavou. Yan raději seděl opodál, protože ho Johnova slova pořád dokola rozesmívala. James jim vysvětloval, co to s Andrewem vlastně viděl. Všichni seděli kolem stolu v domě, který byl jejich základnou. "Říkám Vám, ten varan byl obrovský. Hnal se za námi neskutečnou rychlostí. Nevím, zda to bylo proto, že jsme ho jen vyrušili. Možná měl i hlad," mluvil dále James. Náhle vstoupil do domu Andrew. "A mám to! Tři další lovecké pušky a jedna pistole, to se mi podařilo získat od toho chlapa vedle," informoval své společníky. Pak jim podal získané zbraně. "Kdo tady umí střílet?" zeptal se nechápavě John. "A po čem chcete střílet? Snad ne po těch krásných zvířatech?" vyhrkla Alice. "Ale ne, je to prostě na obranu... Jeden nikdy neví," řekl chladně Andrew a dodal: "Je na čase jít. Musíme vyrazit hned! Doufám, že věci máte zbalené a že jste tu nic nenechali, protože vesnici neuvidíte na několik dní!" Po těchto slovech všichni vyběhli do lesa. Nejprve šli rychlým krokem a nezdržovali se studováním malých zvířat, která potkávali. Nevypadali jako členové obyčejné expedice. Díky puškám připomínali spíše vědce studující zvířata ve válečné zóně. Po delší chvíli velmi rychlé chůze dorazili tam, kde včera James a Andrew poprvé potkali Ahoola. Doufali, že tu sídlí, ale v okolí nenašli žádné stopy jeho přítomnosti. Ani fotopast již nic nezachytila. "Dejte mi moment," řekl Andrew a zavedl Jamese k nedaleké řece. Přebrodili ji a ocitli se na bahnitém břehu, v němž se táhly stopy ocasu a drápů jakéhosi tvora. "Tohle není Ahool, ale ten varan je zanechat mohl, co ty na to?" zamyslel se James. To už je ale dohnali Alice, John a Yan. "Do té vody nevkročím. Je to špinavé!" řekl John. "Ty stopy můžou být od krokodýla," informoval Jamese a Andrewa Yan, který zrovna procházel rychle tekoucí vodou, "je to dost pravděpodobné." "Pro nás není Yane," řekl mu na to suše James. "Jdeme dál," pokračoval, "a vy, Johne, přebroďte tu řeku, nebo tu zkameníte na místě! My jdeme!" Opět chvíli běželi, až se dostali do vyšších poloch. Věděli, že jsou příliš daleko od hnízda Ahoola, ovšem pomalu se blížili k místům, kde se setkali s obřím varanem. Náhle uslyšeli skřeky. Vycházely z koruny blízkého stromu. Andrew k němu přiběhl a zamířil puškou nahoru, přestože kromě listí a větví neviděl nic. "To je on," zašeptal pak Jamesovi. Ve vteřině vystřelil. Obrovský tvor se vznesl do vzduchu a obratně mezi stromy plachtil dolů, k lidem. John, který zrovna líně přišel za všemi ostatními, měl zažít něco skutečně neobvyklého. Obrovitý netopýr doletěl až k němu a v mžiku ho srazil k zemi. John jen vyděšeně křičel, a nutno podotknout, že tentokrát to Yanovi k smíchu nebylo. Ahool ale brzy odletěl. "Dobrý, Johne?" optal se James. John jen naznačil, že se mu nic nestalo. Očividně byl však ve velkém šoku. "Nesmíme ho ztratit, jdeme! Pal!" vyhrkl Andrew a rozběhl se za Ahoolem. James ho následoval. Přidal se k nim také Yan, též vybavený loveckou puškou. Ahoolovo obrovské tělo bylo chvíli dobře viditelné, i když se zanedlouho ztratilo v hustém porostu. Andrew však věděl, kam letí. Po chvíli ho zase spatřil a vystřelil. Zvuky, které se v tu chvíli ozývaly z Ahoolova hrdla, byly jakoby z jiného světa. Náhle bezvládně spadl. Terén se už začal měnit. Yan téměř sklouzl ze strmého svahu. Naštěstí se zachytil kořenů nějaké rostliny, ale když odkryl listy kapradin nacházejících se před ním, spatřil velký sráz. Ahool spadl kamsi do toho údolí...


"Připomíná mi to spíš loveckou akci než vědeckou expedici," řekl James, když se po dlouhém běhu uklidnil. Hned nato pomohl Yanovi dostat se ze svahu na jeho úpatí, kde se dalo stát. "Už ho vidím," řekl náhle Andrew, "leží tam dole. Propána, co jsme to vlastně udělali?" Ve chvíli se ale spustil dolů, držíce se různých rostlin, až se dostal k Ahoolově tělu. Zjistil, že kulka zasáhla zvíře do krku. "Jestli jsem teď právě zabil nejvzácnější zvíře na světě, tak se tady na místě zastřelím. Žádný vědecký výzkum nenahradí život toho zvířete," začal trochu smutně Andrew. Mezitím se už na místo dostavili Alice a John. Také sklouzli dolů a stanuli před Ahoolovým tělem. Yanovi a Jamesovi nezbývalo, než je následovat. "Jak tohle dostanete do tábora? Mimochodem, znamená to, že ještě dnes se ohřejeme ve vesnici?" řekl John. Všichni si Ahoola prohlíželi. "Nejspíš velký druh kaloně. Koukněte na ty zuby, tohle se živí ovocem. Aspoň myslím," podotkl James. Andrew se mezitím chytal za hlavu. Ze zabití tak "úžasného, vzácného tvora", jak jej nazýval, mu bylo špatně. Mezitím si povšiml dýmu vystupujícímu kdesi z údolí. Bylo to daleko, ale nikdy nic takového neviděl. Většina lidí by řekla, že je to jen šedý mrak. Ale Andrewovi se to nezdálo. "Nechte ho tu a pojďte!" řekl nervózně a po bahně sjel dolů. "Tohle je celý pan Goodman. Něco zastřelí, pak toho lituje, najednou uteče... Co máme dělat?" začal zase John. James dal všem pokyn, aby Andrewa následovali. Dlouho jej však nemohli najít. James předpokládal, že Andrew utíkal vpřed. Tam také mířil a ostatní běželi za ním. Až poté nalezli u další řeky Andrewa, jak se sklání nad nějakými stopami. Bylo jich tu po málu, ale Andrewovi stačily k tomu, aby se nad nimi podivoval. Neřekl jediné slovo, přestože jich měl teď na jazyku stovky. Pak přeskočil řeku a utíkal dál. James ty stopy vyfotografoval. Jednoduše by se daly popsat takto: byly středně velké a tříprsté. Běh již trval asi půl hodiny a všichni byli unaveni. Pak se začalo ozývat další "a'Hool!" a každý zpozorněl. Větve vysokého stromu opustil další netopýr, byl dobře viditelný a rozeznatelný. "Kam nás to vedeš, Andrew? Není to úžasné?" zeptal se ostatních James. Asi za tři minuty dohnal tým Andrewa. "Tiše! Něco slyším!" řekl jim. Kolem expedice to v křoví začalo šustit. Něco se tamtudy pohybovalo a bylo to čím dál blíž. John asi na vteřinu uviděl něco zeleného. Raději na to místo namířil puškou. Už byl připraven vystřelit po tom zvláštním tvorovi. Ukázalo se to však být něčím, co nikdo nečekal. Z křovin vystoupily těžké boty, zelené kalhoty i bunda, přilba na hlavě a samopal. Byl to voják. Pohled zpět, a další voják. Tým byl jimi obklopen. Vojáci na ně mířili zbraněmi jako na nesmírně nebezpečné vetřelce. "Propána, co se to tady děje?" pomyslel si James...

Co má tohle všechno znamenat? Pokračování příště!!!

Ve stínu přízraků-část 2.

6. července 2016 v 10:55 | HAAS
Můj nový příběh, Ve stínu přízraků, pokračuje... Co je zač ten podivný tvor, jehož Andrew zachytil díky fotopasti? A proč se to zvíře později pohybovalo v ohradě s dobytkem?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DRUHÁ:
Den poté, co Andrewův fotoaparát automaticky vyfotografoval zadní končetiny toho zvířete, rozhodl se tomu s Jamesem přijít na kloub. James již předtím mluvil o průzkumu lesa v okolí vesnice. Tímto tedy Andrew řekl konečné ano. Oba si řekli, že Campbellovi ani Yana s sebou nevezmou, raději. James si vzal fotoaparát a pár dalších potřebných věcí. Nezapomněl také na lupu, jelikož doufal, že objeví nějaký zajímavý hmyz. Andrew si od jednoho známého vesničana vypůjčil loveckou pušku. Okolo desáté hodiny dopoledne se vydali do lesa. Přes noc nepršelo, takže vyšlapaná cesta nebyla tvořena pouze blátem. Šlo se jim dobře. "Proč zrovna puška?" zeptal se starostlivě James svého společníka. "Kdyby tam něco bylo, tak to zastřelíme. A podíváme se na to," odpověděl mu Andrew. "Je pravda, že k vědeckému popisu zvířete musíš mít před sebou nejčastěji neživý exemplář, ale... V tomto případě by fotka stačila, ne? Kdo ví, jestli to zvíře není vzácné," řekl mu na to James. "A kdo ví, jestli vůbec je... Zda vůbec existuje," řekl překvapivě Andrew, ale pak se zarazil a vzpomněl na své fotografie, "ovšem já neříkám, že neexistuje. Vždyť jsme ho vyfotografovali." Poté šli mlčky. Za patnáct minut odbočili doprava a opustili lesní cestu. Kráčeli teď po mokrém listí, které se hemžilo různými tvory. James se občas zastavil kvůli nějakému bezobratlému, nebo kvůli obojživelníkům, aby je vyfotografoval. Andrew jej ale pobízel, aby šel. "Všechna tato zvířata jsou tu tak hojná, že jich během expedice uvidíš ještě triliardy. Pojď! Už jsme skoro tam!" poučoval ho. Mířili totiž ke stromu, kde byla nastražena první fotopast. Právě tam byla pořízena fotografie očí, jež Jamese tolik vyděsila. Netrvalo dlouho, a byli tam. Andrew fotoaparát okamžitě zkontroloval. "Propána, objektiv je poškozený! To asi silný vítr nebo co..." vykřikl a začal s nadávkami. "Podívej se na záznam," napadlo Jamese. Andrew tak učinil. Nejprve uviděl na fotografiích několik netopýrů, poté krysu a pak nějaké zuby. Skončily v objektivu a zničily ho! "Není to jasný?" pověděl nakonec Andrew a ukázal veškerý záznam Jamesovi. "Asi tady něco je," zašeptal James. Andrew nabil pušku. "To bude kousek pro muzeum. Pokud to není nějaký, nějaký..." Andrew větu nedořekl. Mezi stromy se začal ozývat slabý zvuk. Přes všechen zpěv ptáků a bzučení hmyzu jej takřka nešlo zaslechnout, nicméně stále se přibližoval. Oběma to přišlo jako nějaké houkání. Když už bylo docela blízko, ptáci přestali zpívat. Džungle naprosto ztichla. Mezi stromy se teď ozývalo hlasité "a'Hoool! a'Hooool!" Jedna hustě porostlá větev se zatřásla, jako kdyby na ni někdo v mžiku pověsil dvousetkilové závaží. Jako v horrorovém filmu, vykoukla zpoza těch listů šeredná hlava. James ji vyfotografoval. Blesk, který byl při tom vyvolán, se asi zvířeti nelíbil. Sneslo se dolů s podivnými skřeky. "Pryč! Dělej! Vypadni!" zařval Andrew a začal střílet. Trefil to zvíře do křídla. Úplně se protrhlo, ale létající obr přesto odletěl a usadil se na blízkém stromě. "Ernest Bartels, znáš ho? Popsal tohle zvíře..." říkal téměř neslyšně James, stále vystrašený tím, co se stalo. "Nemýlil se, existuje. Myslel jsem, že ty oči budou patřit jemu. Jmenuje se Ahool. Ta šedá srst, zvuky, velikost, všechno..." rozpovídal se Andrew. Příšera se na ně opět podívala. Znovu se snesla dolů. Nejspíše bránila své teritorium, nevypadalo to, že by tyto zvědy považovala za snídani. Andrew to do obřího netopýra zase napálil. Překvapila ho však rychlost, s jakou uhnul. Náhle zmizel v hloubi pralesa, ptáci zase začali zpívat, navíc se spustil deštík a Jamesi i Andrewovi mohl rozum zůstat stát...


"Co teď?" zeptal se James, když se trochu vzpamatoval. "Rychle za ním, ne? Máš málo fotek!" navrhl Andrew. Zároveň řekl, že by to zvíře mělo být zastřeleno a prozkoumáno. Jamesovi, který byl odjakživa milovníkem zvířat, se ten nápad příliš nelíbil. Na druhou stranu si uvědomoval, že bez hmatatelného důkazu nebude moci nikoho přesvědčit, že toto zvíře viděli. Rychlostí blesku utíkali oba lesem, uhýbali větvím a trnům a přeskakovali jednu kládu za druhou. Dostali se tak hluboko do lesa, že ani nevěděli, kde jsou. Andrew to tu možná znal dobře, ovšem zde byl v koncích. Avšak, nemyslel na to. Hlasité zvuky Ahoola byly tím jediným, na co se oba muži zaměřovali. Dívali se do korun stromů. Nikde však nic neviděli. Ten přízrak se někde schoval a nebyl vidět. Náhle James stoupl na kládu a spadl. Andrew se zasmál. Jamesovi ale do smíchu nebylo. Věděl, že neuklouzl. "To ta kláda se pohnula," řekl tajemně. Jakmile se otočil, spatřil před sebou obrovské drápy. Při pohledu za své rameno spatřil obrovský, dlouhý ocas, pomalu se táhnoucí po zemi. Nyní se James otočil dopředu. Zvíře se mu dívalo přímo do očí. Veliký jazyk zakmital před jeho obličejem. James se postavil. Ten čtyřnohý tvor zvedl hlavu a stále si ho prohlížel s jistou nervozitou. "Vypal odsud, Jamesi! Střílím!" vyhrkl Andrew. Našil do toho zvířete pár kulek, to však nebyl dobrý nápad. Obr se řítil vpřed neskutečnou rychlostí a kdyby muži nevyšplhali na strom, toho tvora by se nezbavili. I tak stál pod stromem a čekal, zda neslezou. Měl hrubé šupiny, obrovskou hlavu plnou zubů, mohutné končetiny a dlouhý vidlicovitý jazyk. "Tohle jsem v životě neviděl! Varani komodští a tady? To ani není možné!" křičel Andrew. "Taky že to není varan komodský. Koukni na ty barvy! A ta velikost, tohle zvíře má dvacet stop... Přinejmenším!" řekl na to James. Andrew nato: "Aha, ty chceš říct, že... Tohle mi připomíná jedno zvíře, které jsem jako evoluční biolog také studoval. Obrovský varan z Austrálie, Megalania, Varanus priscus. Na Jávě? Nemožné! Blbost!" Obří varan mezitím odešel a stejně jako Ahool, i on zmizel v džungli. Oba vědci slezli ze stromu. "Zpátky, okamžitě do vesnice!" navrhl Andrew, James jen souhlasně pokýval hlavou. Když se vrátili, bylo už šest hodin večer. Zprvu o tom nikomu neřekli a sami se dohadovali, co to má znamenat. Pak je napadlo, že tito tvorové zde mohli přežít po velmi dlouhou dobu, bez lidí a bez kácených lesů. Nyní se možná přibližují k lidským sídlům z důvodu ničení jejich pralesní domoviny. Nebo by to mohlo být jinak? James si začínal uvědomovat, že tato expedice půjde nakonec jiným směrem. Jen dosud nevěděl, do čeho se tím dostává. A že bude muset čelit veliké výzvě...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši ještě tento týden...

Ve stínu přízraků-část 1.

3. července 2016 v 9:53 | HAAS
Dnes začíná na tomto blogu další příběh, ve kterém se lidé střetávají s podivnými tvory. Zavede nás do oblastí vzdálených, které skrývají jedno velké tajemství... Nápad na tento příběh se v mé hlavě zrodil už před mnoha měsíci, kdy se na blogu www.martinoraptor.blog.cz objevil článek o jednom tvorovi (prozatím nenapíši, o jakém). To mě inspirovalo k vytvoření tohoto příběhu... Doufám, že se Vám bude líbit...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PRVNÍ:
Slunce vysílalo své paprsky skrze větve obrovských, snad dvacetimetrových stromů. Na nebi se nenacházel jediný mráček, nevál žádný vítr a bylo jen horko. Nebýt stromů tropického pralesa, nedalo by se na takovém místě vydržet. Ale právě zde seděli na zemi čtyři lidé zabraní do zkoumání mapy. Na čas se zde ztratili a hledali cestu k místům, kam mířili. Mapu v rukou držel James Stevenson, vynikající jihoafrický zoolog britského původu. Byl to mladý, asi pětatřicetiletý vědec, od dětství nadšený přírodou. Po jeho levé ruce seděli manželé Campbellovi. Oběma jim bylo okolo padesáti let. John Campbell byl aplikovaný zoolog a geolog, jeho manželka Alice byla ornitoložkou. Campbellovi byli ze Skotska a oba celý život působili na tamních univerzitách. Konečně po pravé ruce, a přinejmenším stejně zabraný do studování mapy jako James, seděl Yan Hunt. Nebylo to jeho pravé jméno, ale říkal si tak. Byl to indonéšan, místní průvodce a nosič, který zde žil po celý svůj život. Narodil se, vyrostl a žil na Jávě. To byl ostrov, na kterém tato obvyklá vědecká expedice měla zažít něco zvláštního... Přivedlo je sem hledání nových druhů obratlovců, v což především nadšený James tolik doufal. "Měli bychom jít tamtudy, dát se na sever a když se zase neztratíme, tak jsme ve vesnici už v sedm!" řekl. "Tvůj úsudek je správný," chytl se za bradu John Campbell, "ale opravdu by nešlo jít touhle oklikou? Přejít po téhle travnaté pláni, bývalé mýtině? Komu se chce kráčet v bahně pralesa?" "Mě jo," zasmál se Yan. "Pojďme po mýtině," navrhla Alice. "Když hledáme nové druhy, hledáme je v pralese, jasné?" podíval se na ni trochu naštvaně James. "Tak se hned nezlobte... Máme na všechno měsíc, a vy nás ženete už od začátku... Kde jsou ty časy, kdy byl v zoologii ještě klid?" říkal nahlas John. "Nevzpomínej zase! Mysli na to, že jsme teď tady a tady máme nějaký úkol!" zasupěla Alice. Yan se tomu smál. Pak Jamesi navrhl, aby Campbellovým vyhověl a šli do vesnice přes mýtinu. Asi to vzhledem k jejich tvrdohlavosti bylo jediné možné řešení. Ta vesnice, do které expedice mířila, byla jen malým bodem na jejich seznamu míst, kam museli zavítat. V té vísce na ně totiž čekal evoluční biolog Andrew Goodman, který zde na Jávě žil už dvacet let, od té doby, co opustil svou rodnou Ameriku. Pokud výprava k zmapování minulosti místních živočichů, především nových druhů, někoho potřebovala, pak to byl Andrew. Byl to odborník, expert ve svém oboru a ten nejlepší, kdo jim mohl pomoci. Ani Yan neznal okolní lesy tak dobře, jako on. "Do Prčic! Klíšťata! Zase klíšťata!" vykřikoval John, když vešel do vysoké trávy. James a Yan se smáli. Zprvu si příliš nerozumněli, ale pohled na bláznivé Campbellovi, především tedy hysterického Johna, je vždy rozesmál a to měli společné... Navečer výprava došla k velkému rýžovému poli, zaplavenému kalnou vodou. Zapadající slunce zde vytvořilo nádhernou podívanou. Voda se leskla. Místní obyvatelé, kryjící si oči před stále spalujícím sluncem, na ně z dálky mávali. Čtyři výzkumníci došli do vesnice o půl hodiny později a seznámili se s Andrewem...


Po společné večeři, asi v deset hodin večer, začal Andrew vyprávět o svých výzkumech. "Myslíte, že máme šanci na nalezení nového druhu?" zeptal se ho zdvořile James. "Hmm... Šance by se našla. Vždyť jen já před rokem objevil jeden druh blanokřídlého hmyzu. Jen kdybych si vzpomněl, jaké bylo rodové jméno... Cha cha! Ale druhové bylo na mou počest! Každopádně, nalézt nový druh v tropickém lese není tak těžké," rozpovídal se Andrew. "Třeba bych mohl konečně něco objevit," zašeptal John co nejtišeji Alice. Ta se mu zasmála. Když je uviděl Yan, skoro se potrhal smíchy. "Začneme hned zítra?" optal se svého nového přítele James. "Není důvod, proč ne," odvětil Andrew, "jen chci, abychom se každou noc vraceli do vesnice." "Proč?" podivil se James. Měl totiž v plánu zůstat po několik dnů v pralese a nastražit tam pasti na netopýry, aby je pak mohl zkoumat. Andrew si chvíli rozmýšlel odpověď. "Víte," začal zdrženlivě, "tady něco je. Jak bych vám to řekl... Prověřuji tady výskyt jednoho zvířete." Jamese to příliš nepřekvapilo. Od Andrewa, který zde žil po dvě desetiletí, by se to přece dalo očekávat. "Něco vám ukážu," řekl pak Andrew. Z tašky vytáhl dvě fotografie. "Před nedávnem jsem tady nastražil past. Proč jsem to udělal? Místní lidi se bojí nějakého démona... Nebo co to je. Koukněte!" řekl a ukázal Jamesovi první fotografii. "To se kolem toho stromu asi něco mihlo, že? Vypadá to jako ptačí křídlo," konstatoval James. "Kdepak ptačí křídlo. Kde je peří? No, nevadí. Podívejte se na tuhle," řekl mu na to Andrew a nato ukázal Jamesovi tu druhou fotografii. "Fuj!" vykřikl James. Alice se na ní také podívala, ale nepřišla jí ničím podivná. Chvíli bylo ticho, nikdo nevěděl, co má říci. "No, stejně je to rozmazané. Není to náhodou levhart? V poslední době se jim tady v lesích daří?" pověděl nakonec James. "Nevím, ale ty oči, ty velké oči, kterých jste se tak lekl, vypadají fakticky zvláštně," ukončil rozhovor Andrew. Až druhého dne ostatním pověděl, že zde kolují vyprávění o nějaké létající příšeře, jež se nezdráhá zaútočit na dobytek. V minulosti prý dokonce zabila i několik lidí. Tehdy se s ní místní obyvatelé setkávali jen několikrát do roka. V poslední době však na Jávě probíhá intenzivní těžba dřeva. Snižující se plocha pralesa, a možná i nějaké další důvody, přivádějí toho tvora blíže k civilizaci. Jeden muž si myslel, že jde o démona, a čarovnými slovy jej chtěl odlákat. Když jej zahlédl před měsícem v úplňku, a spatřil jeho svítivé oči, utekl. Dnes se prý vesničané setkávají s tím tvorem každý měsíc. Andrew nastražil další fotopast, tentokrát u ohrady s dobytkem. Zachytil pak přítomnost nějakých nohou s drápy. První, komu o tom řekl, byl James. Expedice sice začínala, ale James se rozhodl udělat si malý výlet do blízkého lesa. Oba vědce zajímalo, co je ten tvor zač...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši již příští týden... Snad se Vám první část příběhu líbila...

Svět opičích ještěrů, 7. část

4. června 2016 v 9:24 | HAAS
Nadešel čas na poslední díl příběhu Svět opičích ještěrů! Po několik měsíců a v několika částech jsme sledovali život Megalancosaura Stephena, žijícího u napajedla v jednom z menších lesíků v jinak převážně suché, pouštní krajině prehistorické Itálie v období Triasu. Stephen čelil mnoha nebezpečím, ale žádné z nich se ještě nerovnalo tomu, jemuž se bude muset postavit tentokrát. Přežije, nebo zahyne?

Svět opičích ještěrů, 7. část:
Uběhlo pár suchých dnů. Z nebe nespadla ani kapka, vítr nepřestal nosit k napajedlu pouštní písek, a dění kolem jezera se nijak výrazně nezměnilo. Začínala doba, kdy měly začít zrát plody či semena některých stromů. V tomto období také Plateosauři kladli vejce. Po těch několika dnech se náhle zbytek stáda obrovských plazů dal do pohybu. Následoval tak již ty, kteří odešli předtím. Hnízdiště byla na dosah, Plateosauři jich dosáhli relativně brzy. Také Peteinosauři již vyvedli svá mláďata. Z vajec, která schovávali a tak pracně opečovávali v děrách v kůře stromů, se již vylíhla maličká mláďatka. Hned po vylíhnutí byla schopna letu, a tak se v průběhu těch pár dnů nad jezerem roztančila celá skupinka maličkých létajících plazů. Třepotali jemnými křídly a vytvářeli pískavé, někdy až roztomilé zvuky. Někteří Megalancosauři teď kladli vejce. Stephen neměl s ničím takovým starosti, byl totiž rád, že před pár dny vyvázl živý ze souboje s Drepanosaurem. Před ostatními Megalancosaury se sotva párkrát ukázal a k napajedlu chodil většinou po půlnoci, kdy si byl jist bezpečím vod. Samice Nothosaura se chovala nějak podivně. Poté, co zabila dva Megalancosaury bojující o samici, vůbec nebyla viděna. Také pro to měla dobrý důvod. Ve velké skalní puklině nakladla několik vajec. Nestalo se tak po útoku, ale už předtím. To byl tedy důvod, proč jakoby byla v několika posledních týdnech zcela nepřítomna. Z vajec se ke konci této periody začala líhnout mláďata. Malá Nothosauřata si prohlížela svou mámu jako si kuřata prohlíží slepici. Matka s mláďaty měla zůstat po několik dalších dnů. Eudimorphodoni a Peteinosauři pak viděli velké tělo vodního plaza následované sotva viditelnými zelenými skvrnkami na hladině. Malí Nothosaurci se nadechovali mnohem častěji než stará samice, a tak se čas od času na hladině jezera objevila zubatá tlama s nodzrami nasávajícími vzduch. Bylo paradoxem, že tato docela hezunká, jemná mláďata se jednoho dne měla stát vládci Triasských moří. Po několika dnech Nothosauři odpluli řekou právě do těch slaných vod. Na rok tu měl být od těchto predátorů klid... Megalancosauři si však stále dělali starosti, ačkoliv jejich mozek na to přímo uzpůsoben nebyl. S každým příchodem k vodě však byli nervózní. Mnozí měli ještě stále strach z toho netvora, skrývajícího se v hlubinách, ten byl však pryč. Jiní věděli, že nebezpečí se teď neschovává pod vodní hladinou, ale na břehu. Ticinosuchus! Všichni Megalancosauři ve chvíli vyšplhali na stromy. Třímetrový suchozemský krokodýl byl postrachem opičích ještěrů. V pozdním Triasu byl tento druh silně ohrožen, a již vymíral. Tento byl možná jedním z posledních desítek jedinců svého druhu, mrzutý samotář vyhýbající se Nothosaurům a Liliensternům, zato však pronásledující vše živé v době, kdy tu ti velcí vrcholní predátoři nebyli. S rychlostí na plné pecky utíkajícího varana přiběhl ke stromu a předními končetinami se opřel o jeho kmen. Nyní dosáhl na jedno z Megalancosauřích mláďat, popadl je za ocásek a jemným, avšak nesmírně účinným stiskem čelistí je zabil. Kořist pozřel na místě a pak se opět ztratil mezi nekonečnými školkami kapradin. Samice Megalancosaurů, momentálně se starající o vejce, okamžitě zkontrolovaly hnízda. Vejce nakladená mezi pukliny v zemi však nebyla poškozena. Ticinosuchové občas požírali i vejce různých zvířat, proto se jich opičí ještěři tolik báli. Stephen se Ticinosucha také zalekl. Stejně tak Drepanosaurus, žijící na vedlejším stromě. Oba vyšplhali do korun stromů... Večer byl toho dne rudý. Silně žluté slunce zacházelo mezi krvavě zbarvené červánky, táhnoucí se po celé délce oblohy. I jezero se z toho důvodu zbarvilo do ruda. Stephen se chystal na lov. Slezl ze stromu, vtrhl do kapradí a chytil švába. Náhle ucítil dusot něčích končetin. Otoči se a přímo za ním stál Ticinosuchus, opět připravený k útoku. Nejbližší stromy se nacházely desítky metrů od obou zvířat, co měl teď Stephen udělat? Neváhal a začal s útěkem. Ticinosuchus ho však v několika vteřinách dohnal. Popadl jeho ocas zakončený drápem mezi zuby. V poslední chvíli jím Stephen švihl a dráp zasáhl útočníka do jazyka. To však Stephenovi příliš nepomohlo. Ticinosuchus sevřel čelisti a opičího ještěra odhodil na vysušenou hlínu. Stephen měl mžitky před očima. Byla to opravdu silná rána. S Ticinosuchy se již ve svém životě setkal, ovšem nikdy nečelil nebezpečí tohoto rázu. Pomoc přišla v poslední chvíli! Ticinosuchus, mířící na Stephena s otevřenými čelistmi, byl zašlápnut a zardoušen jiným dravcem. Šlo o Liliensterna. Nezvykle pozdě slídil poblíž jezera. Obvykletito theropodi odcházeli s velkými prosauropody, ale tento se rozhodl zdržet. Zřejmě na svačinku, ale Ticinosuchus mu zdá se nestačil. Možná toužil po nějakém zákusku, nebo spíše předkrmu. Stephen se postavil na rozbolavěné nohy a utíkal, co mu jen stačily. Řev Liliensterna nepřipomínal nic jiného, než smrt. Stephenovi se podařilo vylézt na nejbližší stromek, ten byl však nepřesahoval výšku pěti metrů. Na tenké větvičky tam nahoře se opičí ještěr neodvážil. Zůstal tak jen několik centimetrů nad predátorovou hlavou. Liliensternus mohutným tělem vrazil do kmenu, strom se otřásl a Stephen téměř spadl. Jeho zraněný ocas, stále obtočený kolem větve, mu ovšem znovu zachránil život. Liliensternus tak učinil ještě jednou, tentokrát se kmen mladého stromu zlomil. Stephen však nespadl. Těsně před možným pádem se už zachytil větve mohutného jehličnanu, a tak když Liliensternus zjistil, kde je jeho předkrm, neměl již šanci. Zašel si pro zabitého Ticinosucha, sežral ho a pak zlesíka zmizel... Stephenovi se zranění zahojilo, ačkoliv měl na celý život v ocase pořádnou jizvu. Ostatně jako tomu bylo po soubojích s jinými zvířaty. Podařilo se mu však přežít zřejmě nejnebezpečnější etapu jeho života. Dobu, kdy se kolem jezera shromáždili velcí predátoři a ohrožovali takřka vše! Mnozí opičí ještěři nepřežili, to Stephen moc dobře věděl. Jemu se však díky obratnosti, síle i přizpůsobivosti podařilo přečkat tyto děsivé časy... Konec.

Upřímně doufám, že se Vám sedmidílný příběh Svět opičích ještěrů líbil... Do komentářů můžete psát své názory jak na tuto část, tak na příběh celkově. Budu za ně opravdu rád...

Svět opičích ještěrů, 6. část

28. května 2016 v 9:11 | HAAS
Na konci minulé části to s Megalancosaurem Stephenem vypadalo opravdu zle! Při bitce s dalším opičím ještěrem, Drepanosaurem, se totiž dostal do pořádného průšvihu. Sok mu uštědřil takovou ránu, že se Stephen pustil větve a visel nad zemí, zavěšen na tenké větvičce svým ocasem... Ta se začala lámat, a Stephen je nyní blízko neštěstí!

Svět opičích ještěrů, 6. část:
Stephen byl velice vyděšený. Každý sval mu teď cukal a v rychlosti otáčel hlavu na jednu a na druhou stranu, hledaje nejbližší větev, které by se zachytil. Moc dobře věděl, že se větvička, kolem které se ovíjel jeho ocas s drápem, láme. Jen co sebou trochu cuknul na pravou stranu ve snaze přichytit se na poměrně silnou vedlejší větev, větvička se asi v polovině svého objemu utrhla. Stephen teď visel doslova na vlásku. V poslední chvíli zaryl drápy pravé přední končetiny do kůry té vedlejší větve. Jakmile ocasem větvičku pustil, spadla na zem z desetimetrové výšky. Takový pád by Stephena zabil, roztříštil by mu kosti. Stephen se pevně jako kočka držel na větvi a pomalým pohybem se dostal až ke kmenu stromu. Drepanosaurus na něj dosud hleděl, jakoby nevěděl, co si o tom všem má myslet. Stál takřka strnulý ve stejné poloze po celých několik minut. Stephen byl stále v šoku a trochu se třásl. Stromoví ještěři se někdy dostávají do problémů, i když ne zrovna často. Ale takovou chvíli náš opičí ještěr ještě nezažil. Vyvázl doslova v poslední chvíli, a to zdaleka ještě nebylo to největší nebezpečí v jeho životě. Teď se konečně došplhal k Drepanosaurovi. Ten si jej opět nevšímal a zakulaceným drápem vrtal do kůry, z níž pak vytahoval chutné larvy. Zabíjel je svými ostrými zoubky a poté je vcelku spolkl. Stephen už nechtěl na možného nepřítele útočit. Ukázalo se, že hájit své teritorium jen kvůli tomu, že nějaký jiný živočich zde hledá potravu, nemá cenu. A navíc za to Stephen téměř zaplatil životem! Drepanosaurus se po patnácti minutách nasytil a přes dotýkající se větve přelezl na další strom. To už ale Stephen ležel ve svém pelechu, tedy na vrcholku stromu, a jen tak pozoroval krajinu. S přicházejícím odpolednem se náhle většina Plateosaurů dala do pohybu. Asi polovina všech zvířat během relativně krátkého okamžiku napajedlo opustila. A zase se vydala na to nekonečné putování pouští, na cestu k hnízdištím, jež však nebyly tak daleko. Z pohledu opičího ještěra to nicméně nekonečná cesta byla. Písek blízké pouště se po týdnech opět rozvířil pod nohama obrů. Za měsíc či dva se sem snad zase vrátí, sem k poklidnému napajedlu, odkud s nově vylíhnutými mláďaty vyrazí dále na sever, který je jejich domovem. Ještě toho večera bylo u jezera klidněji. Stephen slezl ze stromu, napil se vody a začal pátrat do hmyzu. Stejně tak učinili ostatní Megalancosauři. Dnes však byli všichni nervózní. Zaregistrovali totiž, že Nothosaurus opět číhá pod hladinou jezera. Velice dobře maskovaný, nebyl vidět. Zvířata to znepokojovalo, během noci mohl kdykoliv zaútočit. Stephen uviděl, jak dva Megalancosauří samci zuřivě bojují. Opodál stála samice, důvod jejich rvačky. Nejprve se oba samci jen měřili, syčeli na sebe a ukazovali si pestře zbarvené hrdlo. Pak se ale jeden nějak moc přiblížil, druhý moc nahlas zasyčel, a už v tom byli! Rvali se jako kdysi Stephen se svým starším protivníkem. Stephen si toho příliš nevšímal. Hluk ale přilákal Eudimorphodony. Posedali si na větvích stromů a čekali, zda nějaký z bojovníků nebude zraněn. To by pak mohli lehce zaútočit a získat večeři. Oba samci spolu bojovali na pobřeží jezera. Jeden z nich omylem šplouchl ocasem do vody. To ale neměl dělat. Po chvíli se oba soci zastavili a jen na sebe syčeli. A pak to syčení přerušilo něco jiného, něco velice odlišného... Jako torpédo se z vody vynořila samice Nothosaura, a jednoho z nich popadla do čelistí. S neuvěřitelnou silou jej odhodila asi pět metrů daleko-chudák opičí ještěr zemřel právě kvůli dopadu na křehkou lebku. Také druhý z Megalancosaurů se ocitnul v Nothosauřích čelistech. Predátor mu ukousl končetinu, když byl Megalancosaurus ještě živý. Pak se zase ponořil. Zmrzačený Megalancosaurus se sotva dokázal pohnout. Za pár vteřin se Nothosaurus opět vynořil a tentokrát svou kořist do vody stáhl celou. Vody jezera se zabarvily krví. Někteří Megalancosauři se shromáždili kolem svého zabitého druha, jenž byl Nothosaurem odhozen. Brzy je ale vyplašili mrchožraví Eudimorphodoni, přilétaje k mrtvole. Hlasitými skřeky po sobě pak vzájemně vyjížděli, drápali se a odháněli od mršiny jeden druhého. Byli ještě zuřivější, než vyhladovělí supi. Moc dlouho u jezera klid nebyl... Stephen to všechno viděl, ovšem nehodlal se tím nijak zastrašit. Pokračoval v lovu hmyzu až do rána... Krátce před úsvitem se nad jezerem prohnala skupinka Peteinosaurů. Poklidní malí ptakoještěři jakoby zakončili tu strašnou noc. Stephen ale přežil. Zase se vrátil na svou základnu, kde prospal celé dopoledne. Stephen ale neví o blížícím se nebezpečí. Tentokrát mu může být osudným...

Příští část již bude poslední! Napíši ji v červnu, snad se tedy těšíte! Pokud se Vám líbila tato část, komentujte...
 
 

Reklama