Příběhy na vyprávění

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (2/3)

7. ledna 2017 v 10:23 | HAAS
Z minulé části víte, že se Jack, Pierre a Sabine vydali na sever Austrálie, jižně od Darwinu. V Arnhemské zemi od 50. let řádí nějaká ještěří obluda, která by mohla stát za občasným mizením ovcí místních farmářů. Tým již nachystal řadu fotopastí k případnému zdokumentování existence tohoto netvora. Nicméně ještě během první noci si někteří povšimli, že starý farmář, oficiální vlastník zdejší farmy, zmizel... Proč?!

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST DRUHÁ:
Jamie, Sabine i Pierre vyběhli ze dveří a prohlíželi si okolí farmy. Všude jen černočerná tma, oko nedohlédlo ani na dva metry. "Tohle se mi nelíbí..." řekl si pro sebe Pierre. Jen co to dořekl, rozsvítil Jamie světlici. Dosvítila až na půl kilometrovou vzdálenost, což jim nyní bohatě stačilo. "Strejdo, jsi tu někde?!" volal Jamie a mával světlicí ze strany na stranu. Napadlo ho, že se strýci mohlo udělat špatně a tak si vyšel na procházku ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vždyť už je starý a občas mu je nevolno. Sabine pomýšlela na něco jiného. "Pane Arlondsi," oslovila po chvíli Jamieho, vyplašeně pobíhajícího kolem domu, "kdy jste ho viděl naposled?" "Někdy před večeří," odpověděl ve zkratce Jamie. Sabine se ho ptala, kam tak mohl jít, ale Jamieho nenapadaly odpovědi. Vlastně se ani nemohl soustředit na Sabininy otázky, jelikož zmizení strýce ho stále děsilo. "Třeba je ještě v domě," řekl s úsměvem Pierre. "To tak," zamyslel se Jamie, "spíše si myslím, že odešel někam k lesu. Možná se ztratilo další jehně. To je nápad, mohl bych obhlédnout ohradu!" Všichni tři zamířili k ovcím, poklidně ležícím na nízké trávě uprostřed prostorné ohrady. "No, nějaká dírka by tu v plotě byla," řekl Pierre po chvíli, prohlížeje si pečlivě všechny dřevěné tyčky v plotě. Jamie se bezmyšlenkovitě rozběhl k lesu. "Takže tu máme jednoho zmizelého pána + jednu ztracenou ovečku + díru v plotě + možná žijícího kryptida v lese... Čemu se to rovná, Sabine?" řekl s trochou ironie Pierre. "Možná něčí smrti," vyhrkla Sabine a rozběhla se za Jamiem. "Propána, vždyť my nemáme baterky..." vzpomněl si teď Pierre. Už ani nevěděl, kam Sabine utíkala. Rychle se vrátil do domu, v němž byli ubytováni, popadl hned dvě světla a jednu čelovku, kterou si okamžitě nasadil na hlavu, a běžel směrem k lesu. Když utíkal směrem od farmy, náhle si na někoho vzpomněl. "Jacku!" vykřikl a otočil se nazpět. Zkušený dobrodruh však ve své místnosti nebyl. Pierrovi se konečně zapálila žárovička v mozku. Už zase běžel tím směrem, kudy se vydala Sabine. Les nebyl hustý, ba naopak, byl velice řídký. Tu a tam nějaký strom, čas od času keřík nevelkého vzrůstu... A taky smrtonoši. Pierre si stoupl před nějaký klacík, když tu se z klacíku stal jedovatý had a prudce sebou trhnul. Smrtonoši nejsou nijak agresivní, jejich název je opravdu přeceňuje. Pierra to ale trochu vyděsilo, hada obešel velkým obloukem a neustále si pro sebe opakoval: "Musím být opatrnější, musím být opatrnější..." Stopovat neuměl, tudíž nalézt jakékoliv šlápoty Jamieho nebo Sabine nebylo možné. Kupodivu se však v lesíku za chvíli zorientoval. Brzy dorazil k místu, kde Jack nastražil jednu ze dvou nočních kamer. Jen nějakých sto metrů od ní se v koruně stromu nacházel stan, takový, jaký používají horolezci k přespání na svislé stěně. "Hej!!!" zařval z plna hrdla Pierre. Ze stanu nevykoukl ven nikdo jiný, než Jack. "Nešli tudy náhodou jeden místní a jedna cizinka?!" volal na něj Pierre. Jack byl dost vysoko a Pierre chtěl, aby ho slyšel. "A když jo?" zeptal se lišácky Jack. "Tak šli?!" zvolal Pierre. "Počkej, hned jsem dole! Špatně tě slyším!" vyhrkl Jack a po druhé větě se nahlas zasmál. Pierre si připadal opravdu trapně. Vyřvával si tu hlasivky a pak mu někdo řekne, že ho skoro neslyší. Jakmile se Jackovy paty dotkly země, Pierre mu ve zkratce vše vylíčil. Jack se zatvářil podivně. Něco tu nebylo v pořádku. "Ty o tom nevíš?" optal se ho Pierre. "Farmáře jsem neviděl od večeře... Chápu, proč jsi tu. Hledáš je a vzpomněl sis, že bych tu mohl být taky a že jste mě od večeře též neviděli. Takže jsi si myslel, že jsem odešel s farmářem. Jenže... Já ho tady už taky hledal," vysvětlil mu vše Jack. "Tak tohle je ale malér," řekl trochu naštvaně Pierre. "Nechám toho stanování tam nahoře a půjdeme je všechny hledat," navrhl v mžiku Jack. Za pár minut už se prodírali lesem. Šli mlčky, dívali se jen před sebe a oba od sebe dělily tak tři, čtyři metry. Netrvalo dlouho a Jack si všiml kapky krve na listu. Dále šel rychleji. Sevřelo se mu hrdlo, když na zemi uviděl velkou krvavou skvrnu. Chvíli před ní jen tak stál a prohlížel si ji. Pierre si toho všiml, za Jackem přišel a strachem skoro omdlel. "Ta je lidská," řekl jen. "Jasně," přikývl Jack, "pane farmáři?!" "Haló! Pomoc!" ozvalo se z nedaleké houštiny. Jack tam okamžitě vtrhl. "Propána, tohle je vážně špatné!" zněla jeho další slova. Farmář byl uvězněn v pytlácké pasti. Večer šel hledat ztracené jehně, chytil se do pasti, ušel pár metrů, proto vlastně ta krvavá skvrna kousek odsud, a zůstal zde ležet. V noze měl strašnou ránu. "Nenávidím pytláky, kdybych mohl, tak je střílím," řekl naštvaný Pierre. Okamžitě odvedli zraněného farmáře do domu. "Pierre, ty se o pána postaráš, já běžím zpět do lesa hledat Jamieho a Sabine!" informoval velitelsky Jack a zmizel. Farmář jen stačil říci, že je v lese neviděl. Jack se opět prodíral všelijakými houštinami, sám našel několik smrtonošů a prošel už kolem obou kamer, jež zde nastražil. A pak to uviděl...


Byl to Jamie. Ležel na zemi a vůbec se nehýbal... Jack zjistil, že již nežije. Někdo nebo spíše něco jej muselo zabít. V krku měl strašnou ránu, jako by mu jej sevřel krokodýl. Jack správně usoudil, že původcem takové rány musí být Burronjor. Nedaleko se nacházela jedna z těch kamer a tak se k ní okamžitě vrátil a podíval se na záznam. To, co viděl, bylo majestátní. Dvě dlouhé zadní končetiny si to kráčely lesem. Zbytek těla nebyl vidět. Záznam samozřejmě nebyl barevný, ale nazelenalý, jak už to u nočních kamer bývá, avšak Jack poznal, že tvor má světle zbarvenou kůži. Ještě předtím, než se si přehrál záznam, zavolal vysílačkou do farmy, že Jamie nežije. Ještě té noci se do lesa vydala místní policie. Jack popsal okolnosti nálezu mrtvého Jamieho. Sám si lámal hlavu s tím, jakou spojitost může mít smrt Jamieho a velké ublížení na zdraví jeho strýci. Snad žádnou, snad by se nějaká našla? Pytlácká past a Burronjor... Co když spolu tyto dvě věci souvisí? Také policii informoval o tom, že Sabine nebyla nalezena. Prohledal celý les a nenašel po ní jedinou stopu. Nenašel však ani jedinou stopu po Burronjorovi. Šel si lehnout, i když s těží usínal. Svůj tábor v lese už samozřejmě zbořil, přespal na farmě. Časně zrána se vydal na obhlídku ohrady s ovcemi. Chvíli přemýšlel o tom, co udělat dál. Sabine nikdo už deset hodin neviděl, kde by tak mohla být? O všem informoval Pierra, ten zasouhlasil s tím, že si vezmou auto a pojedou ji hledat. Starý farmář byl mezitím převezen do nemocnice, neboť rána v lýtku vyžadovala ošetření. O půl jedenácté dopoledne si to Pierre a Jack razili po lesní cestě. Jeli celkem rychle. Podle Jacka se Sabine v lese nenacházela, ale mohla se zatoulat někde za ním. "Jsou to míle odsud, ovšem možné to je. Každopádně, u vás Leroyových člověk nikdy neví," promluvil konečně Jack po mnoha minutách mlčenlivé jízdy. "No, to máš pravdu. Nicméně u tebe člověk taky nikdy neví, vzpomínáš na Kongo a tvůj útěk před abelisauridem?" zasmál se konečně Pierre. "Raději nevzpomínejme a věnujme se hledání Sabine," řekl už trochu nervózně Jack. Pierre s tím souhlasil. V tu chvíli oba ještě nevěděli, co jejich pátrání přeruší. Někdo či snad něco leželo na silnici...

Ale co?! Kde je Sabine? Proč byl farmář zraněn? Existuje Burronjor a pokud ano, jde opravdu o přežívajícího dinosaura? Kam se ztratilo malé jehně a opravdu ten záhadný kryptid způsobil Jamieho smrt? Odpovědi na tyto otázky Vás čekají ve třetí části tohoto dílu. Napíši ji už brzy!

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (1/3)

1. ledna 2017 v 10:01 | HAAS
Nastal nový rok 2017 a já mám pro Vás první část dalšího dílu Lovců kryptidů, s názvem V zemi Burronjora. Tento příběh bude nadále pokračovat, ale v budoucnu se zde objeví další povídka zaměřená na život prehistorických zvířat... Nyní však uvidíte, jak se naši přátelé pokusí vypořádat s podivným zabijákem dobytka...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST PRVNÍ:
"Dobrá, ta Vaše farma je tedy jen dvě míle jižně odsud?" říkal Jack, zatímco řídil auto. Mobilní telefon měl uchycený vedle volantu a mluvil k člověku, který je do této části světa pozval. Na zadních sedadlech byli Sabine a Pierre, oba si četli knížky o spatření jednoho mimořádně podivného tvora. "Jsme tam za vteřinku. Pokud můžeme zaparkovat před tím Vaším rančem, tak je to v pořádku. Mějte se!" rozloučil se Jack s mužem, s nímž hovořil. "Nikdy předtím jsem v Austrálii nebyl... Vlastně nebyli..." řekl Pierre a při druhé větě se rozpačitě podíval na Sabine. "Ale jo, brácho, copak si nepamatuješ minulé Vánoce?" řekla Sabine. "Propána, my už jsme v Austrálii byli? Ale... To né! Já si nic nepamatuju!" začal trochu zmatkovat Pierre. Sabine se tomu smála. "Dal jsi si tu australskou pizzu, pamatuješ? Ne? Pierre, ty máš v hlavě černou díru!" mluvila dál. "Počkat, australská pizza? To existuje? Ty si ze mě děláš legraci! V Austrálii jsme nikdy nebyli!!!" rozzlobil se Pierre a urazil se. Trochu vztekle se teď díval na krajinu, kterou projížděli. Bylo tu sucho, stromy lemující prašnou silnici byly sice zelené, ale jinak byla krajina spíše smutná. Sem tam přes silnici přeběhl nějaký ten ještěr, kromě toho však nebylo nic k vidění... Lovci kryptidů dorazili do severní Austrálie, na jih od Darwinu. V 50. letech se v těchto oblastech, v Arnhemské zemi, začalo mluvit o zabijákovi požírajícím dobytek. Místní farmáři nacházeli stopy dvounohého tvora a lámali si hlavu s tím, co je to začč. Avšak pověst o tajemném, plazím vrahounovi je v těchto oblastech tradována už odnepaměti. Původní australští obyvatelé mluví o Burronjorovi či Burrunjorovi. A právě ten Burronjor se zřejmě chystá k návratu... "Takže jste ho viděl?" ptal se Jack farmáře, který je k sobě na farmu pozval. Byl to už starý pán, musel mít osmdesát let a byl již v důchodu, jenže farmu pořád vlastnil a čas od času přidal ruku k dílu, když zde jeho synovec, neoficiální majitel, stříhal vlnu ovcím. "Well," protáhl ten pán se svým silným australským přízvukem, "viděl jsem ho jenom z dálky. Taková dvounohá potvora. Ne, nebyl to klokan. Ne, určitě to nebyl klokan. Ten táhne ocas po zemi. Tahle potvora ho měla nad zemí, jak kdyby ji balancoval. Víte, co myslím..." Pierre a Sabine se na něj dívali trochu vyděšeně. "Vidíš, další kryptid, co asi existuje," řekla Sabine Pierrovi. Ten pokýval hlavou a položil pánovi otázku: "Projevilo se zde působení té stvůry?" "Ano, v 50. letech, ach ty staré časy... To byly doby. Běhal jsem po krajině... Ale zpět k odpovědi. Ano, v 50. letech... Ach, ty staré časy... Počkejte, o těch Vám musím vyprávět..." odpověděl ten pán. "Zabil nějaké ovce?" zeptal se rychle Pierre, aby zabránil farmářovi vyprávět o svých zážitcích nespojených s kryptozoologií. "Ano, jedné ovci něco ukouslo hlavu. Bylo to jednou v noci. Bylo tehdy příšerné horko a já nemohl usnout. Tak jsem se šel někdy ve dvě, ve tři, projít ven. A co nevidím. Vyrazilo mi to dech. Ani nevíte, jak jsem byl šokovaný. A kolem pár stop, asi tak dvě stopy dlouhých..." odpověděl dlouze farmář. "Ovšem můj synovec to zvíře viděl zblízka před dvěma týdny. Taky proto jsme Vám napsali. Dokonce má jeho fotku, jen je trochu rozmazaná," mluvil dále starý pán. "Rozmazaná? To je mi ale škoda," řekl si pro sebe Jack. Po obědě složeném z čínských nudlí se všichni čtyři vydali k ohradě, na které seděl zhruba čtyřicetiletý vousáč. "G'day!" řekl a seskočil z ohrady. "Tohle je můj synovec, Jamie," představil ho ten starý farmář. "G'day mate!" pozdravil Jamie nejprve Jacka. Jack se z legrace pokusil o stejný pozdrav. "To nebylo špatné, kámo. Akorát to takhle jako my dokáže říct jenom rodilý Australan!" zasmál se Jamie. "Co si to říkali?" otočil se na Sabine vyděšený Pierre. "To je jenom australský slang. A nebuď furt tak vyděšený!" zasupěla Sabine. Pierre na ní vyplázl jazyk. Pak se otočil a uviděl před sebou Jamieho, podávaje mu ruku. "G'day stranger!" řekl mu. Jamie se propadl v hlasitý, dunivý smích. "Pokazil jsem něco, pane?" zeptal se ho opět vyděšený Pierre. "Ne, nic, nic..." řekl Jamie a podal mu konečně ruku. Potřásl mu jí takovou silou, že měl Pierre pocit, jako by svou ruku vložil do čelistí varana komodského. Naproti tomu Sabine potřásl Jamie rukou tak lehounce, že Pierre začal závidět. "No počkej, Sabine. Ty ještě uvidíš," říkal si zlomyslně v duchu Pierre. Jamie jim dále pověděl o tom, jak v lese nedaleko od farmy nalezl hromádku trusu. Byla nezvykle velká, tak ho zajímalo, jaké zvíře ji tam zanechalo. Pak najednou uviděl nějakého spícího tvora. Byl podlouhlý, zadní končetiny měl o moc delší než přední, hlava tvarem skoro připomínala varana, měl dlouhý, tuhý ocas a ležel na břiše. "Chrápal?" zeptala se Sabine. "Ale ne, Sabine. Dinosauři nechrápou!" napomenul jí Pierre. "Dinosaurus? No, taky mě napadlo, že by to mohl být nějaký dinosaurus..." zamyslel se Jamie. "Určitě to byl dinosaurus. Jo, já to totiž vím, víte?" řekl Pierre a hned se za svá slova zastyděl. Sabine se mu hlasitě smála. "Děkuji za výpověď, pane Arnoldsi. Mám plán," promluvil konečně Jack...


Tým se rozhodl nastražit v okolí ohrady řadu fotopastí. Celkem jich bylo patnáct a tým s nimi pokryl poměrně velké území. Zatímco Jack, Sabine a Pierre pracovali, Jamie jim řekl, že se čas od času zatoulá nějaké jehňátko. Většinou se už nenajde, protože v divočině nepřežije. Sabine a Pierre z toho vyvodili, že by mohlo jít o potravu Burronjora. Podle nich to byl Tyrannosaurus Rex, alespoň tak to říkali. Jack si myslel, že by spíše mohlo jít o nějakého allosaurida. Avšak na existenci toho tvora stále nechtěl věřit. Ostatně, proto mu Sabine a Pierre často říkali, že je "pravý zoolog" a nevěří na záhady. Ani minulá výprava do Konga Jacka příliš nepřesvědčila. Nicméně finanční náklady na tuto daleko a dlouhou cestu do australské divočiny si lovci kryptidů mohli dovolit jen proto, že získali spoustu peněz výzkumem Mokele Mbembe v západní Africe. Před večerem nastražil Jack v lese dvě noční kamery. Doufal, že by tamtudy třeba to záhadné zvíře, pokud tedy vážně žije, mohlo projít. Jakmile nadešla noc, stalo se něco zvláštního. "Hele, Sabine?" zeptal se Pierre své setry, když ležel na nepohodlé matraci na zemi. "Co zas chceš? Máma ti vždycky říkala, ať se napiješ před spaním a že ti nikdo vodu nosit nebude! A já Ti jí nedonesu!" řekla Sabine a dala si polštář na hlavu. "Ale ne, ty hloupá. Totiž, promiň!" vyhrkl Pierre. "Co?! Teď už s tebou v životě nepromluvím!" řekla Sabine. "No jo, ty se máš. Hlavně, že jsi na takovém pohodlném lehátku! Já tady ležím na zemi a brní mi kosti!" naštval se Pierre. Pak konečně řekl to, co jí původně chtěl sdělit: "Sestřičko, my jsme se toho pána nezeptali, jakou má to zvíře barvu? Ani nevíte podrobnosti!" "Máš pravdu, jdeme se ho zeptat," navrhla Sabine. Sešli do přízemí, kde spal ten starý pán. Mysleli si, že ho nevyruší. Zaklepali na dveře a vešli do jeho pokoje. Nikdo tam nebyl. Vyšli tedy ven a hledali ho v okolí domu. Ale ten starý pán zde nikde nebyl. Vrátili se tedy zpátky do domu. Tam potkali trochu vyplašeného Jamieho. "Neviděli jste strejdu? Nikde ho nemůžu najít!" sdělil jim důvod svého bdění. Sabine a Pierre se na sebe podívali. "Tak tohle nevypadá dobře," řekli téměř současně.

Příště se naši přátelé dostanou do pořádných malérů... Nejprve je však třeba zjistit, proč starý farmář v noci odešel? Má něco za lubem? Je možné, že v okolí farmy vážně žije Burronjor a pokud ano, může být nebezpečný? Pokračování příště!

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (3/3)

17. prosince 2016 v 11:10 | HAAS
Pierre, Sabine a Jack už nalezli Mokele Mbembe, konkrétně matku s mládětem. Konžský prales se ukázal být skvělým domovem pro tato roztodivná zvířata, která společně přečkávala noc v malém údolíčku. Jackovi se podařilo dvojici zvířat natočit z výšky díky lanu, které tým nad tímto údolíčkem natáhl. Pak je následovali až k řece, kde se z pralesa vynořil obrovský predátor. Musel to být nějaký abelisaurid, zřejmě Rugops, jak to odhadl Jack. Pierre a Sabine utíkali k místu původního táboření, zatímco Jack dravce odlákal. Skočil do řeky, ale rychle proudící proud ho unášel neznámo kam...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST TŘETÍ:
Jack se marně snažil zachytit o nějakou kládu, které řeka ladně unášela. Občas se před ním vynořila nějaká skála a vyhnout se jí nebylo zrovna jednoduché. Kdyby mohl, zachytil by se Jack některé z těchto skalek, jenže jejich vršek byl obvykle tak ostrý, že by si rozřezal ruce. Proud byl stále rychlejší a prudčí a Jack si lámal hlavu, co s ním bude, zatímco se vyhýbal skalkám. Najednou se před ním objevila další peřej. Jack se lekl. Voda se tam o skály tříštila. Ne, to nebyla jen peřej. Musel tam být vodopád. Jack sebral všechny síly a s obrovským odhodláním plaval kraulem k levému břehu, který mu byl nejblíže. Snažil se seč mohl, ale řeka mu bránila v tom, aby se břehu přinejmenším letmo dotkl. Pak ucítil, že o něco narazil nohou. Nohama se k tomu přitiskl, a hned přidal i ruce. Byl to oblý balvan, ležící pod hladinou řeky, a byl připevněn ke dnu. Jack kašlal, několikrát se totiž vody nalokal. Jakmile se vydýchal, obhlédl okolí. Vodopád strašlivě hučel a voda bublala jen tak tři metry před ním. "Ještě čtyři metry a už jsem ležel tam dole pod vodopádem," pomyslel si Jack. Natáhl ruku k levému břehu a položil ji tam na písek. Chodidly stále tiskl balvan a tak se mohl pokusit dotknout se břehu i druhou rukou. Zachytil se tam klacku uvízlého v písku. "Teď nebo nikdy!" vykřikl nahlas Jack, aby si dodal odvahy, natáhl se, nohy opustily balvan a rázem byl na břehu. Tam si lehl na jemný písek, očima sledoval koruny stromů, ruce měl natažené a vydechoval. Po chvíli se ale posadil. "Měl jsem namále," pomyslel si, "jen doufám, že jsem tímhle krokem zachránil Pierrovi a Sabine život." Ještě udělal pár kroků směrem k peřejím a z výšky se podíval na vodopád. Tam dole bylo velké jezero. Hladina vody byla klidná, ale vodopád samotný byl přinejmenším třicet stop, tedy asi devět metrů, dlouhý. Kdyby Jack přežil pád z vodopádu, což by přece jen bylo možné, měl by pak problém s výstupem nahoru. Skály byly kluzké, tekly po nich spršky vody a po celém okolí vodopádu se dalo jen s těží lézt. Jack nemeškal, svlékl si svou modrou, avšak promočenou košili, a vracel se zpět tam, kde začal jeho útěk... Mezitím se Pierre a Sabine vrátili do vesničky. Byli trochu vyděšení, neboť takový útěk nečekali. Okamžitě přišli za Ewetem na letiště. Ve zkratce mu všechno vysvětlili a aby uvěřil jejich neuvěřitelnému příběhu, ukázali mu své fotografie Mokele Mbembe. Také podotkli, že Jack nechal svůj batoh s kamerou a cennými záběry na břehu řeky, ale že chtějí najít především svého přítele. "Když je to tak," řekl Ewet, stále šokovaný fotografiemi kryptida, "vezmeme mé letadlo a budeme po něm pátrat nad lesem. Viděli jste ho skočit do vody... Mnohé řeky jsou tu zrádné. Pokud se nezabil v některých peřejích, kterých je tu víc než prstů na rukou, pak by se měl držet při břehu některých z řek, případně tam uvízl mezi skalami. Zkusíme ho najít." Motor malého osobního letadla se čtyřmi sedátky byl okamžitě nastartován. Letadlo vzlétlo, mnozí vesničané ani nevěděli proč. Ťukali prsty na hlavu a říkali si mezi sebou, že ti cizinci Eweta přesvědčili k sebevraždě a další úsměvné příběhy nezaložené na pravdě. V těch chvílích se Jack vrátil k poklidnější části řeky. Mokele Mbembe už tam nebylo, ani dravec zde nebyl přítomen. Batoh s kamerou stále ležel na břehu. Jack k němu přiběhl a sevřel ho v prstech jako ztracené dítě. "Uf," oddechl si, "je v pořádku. Záběry na kameře jsou... Uff!" Za chvíli uslyšel hluk letadla. Nebylo zde však místa, kde by se letadlu ukázal. Napadlo jej, že ho hledají Pierre, Sabine a Ewet, ale nemohl jim to dát najevo. Tak se vracel do vesnice. K večeru tam byl. Vesničané anglicky moc neuměli. Někteří ovládali francouzštinu, takže Jackovi pomohly základní fráze, které se naučil v dětství. Zjistil tedy, že Ewet a ti cizinci s letadlem odletěli a ještě se nevrátili. Teď si začal Jack dělat starosti. Už museli být ve vzduchu celé hodiny. Buď nechtěli pátrání vzdát, anebo se s letadlem něco stalo. Jako policista v akci vtrhl Jack do Ewetovy pracovny a zapnul vysílačku. Mezi papíry poházenými na pracovním stole brzy našel informace o tom, jakou frekvenci má Ewetův letoun. Zkoušel jej kontaktovat hned několikrát, avšak bez úspěchu. Zavolal tedy na letové centrum v Kongu. Bylo mu oznámeno, že jmenované letadlo se už ve vzdušném prostoru nenachází-několik hodin se jim nikdo nehlásil...


Jack otevřel šuplík a vytáhl z něj mapu celé oblasti. Napadlo jej, že letadlo, pokud tedy nespadlo, přistálo na nějaké plošině. Po dvou minutách pečlivého studia mapy a výškové členitosti okolí si všiml, že tak deset hodin cesty odsud se nachází kamenitá plošina v horách. Na to, aby tam vyrazil, bylo už moc pozdě. Tak si šel lehnout do domku, kde byl tým ubytován. Byl celkem klidný a přesvědčený o tom, že své přátele nalezne, ačkoliv původně chtěli oni nalézt jeho. Jeho úsudek byl celkem správný, Pierre, Sabine a Ewet byli stále naživu a letadlo bylo opravdu "zaparkováno" na kamenité plošince. "Tady přespíme," navrhl Pierre. On a Sabine si na plošině postavili stany, Ewet přespával v letadle. Jack se vydal do lesa hned zrána. Ráno ještě odzkoušel vysílačku, ovšem bez odpovědi. Ewet si s přistáním letadla vysílačku omylem vypnul, proto neodpovídal. Jack tedy procházel lesem veden mapou a mačetou se prosekával těmi nejneprostupnějšími místy zarostlými vegetací. Sabine ráno vyšla ze stanu a šla se podívat, co se nachází pod plošinkou. Byla tam síť skal a jeskyní. Nedalo jí to, aby nešla ty jeskyně prozkoumat. Vzala si baterku a šla. Jakmile vkročila do jeskyně, uviděla spoustu netopýrů. Trochu se bála a tak vyšla ven a vkročila do jiné jeskyně. Našla tam trus nějakého zvířete. Okamžitě jej zabalila do sáčku a jeskyni opustila. Vrátit se na plošinku znamenalo trochu lezecké dovednosti. Sabine se škrábala nahoru, všechny ty skálky s jeskyňkami byly pod ní, a ještě níže byl deštný les. Sabine ale uklouzla a spadla. Náraz to byl docela silný a vyvrtla si kotník. "Pierre! Pomoz mi!!!" řvala. Pierrova hlava z plošinky vykoukla dříve, než by to ona čekala. "Pomůžu Ti nahoru, ale... Propána!!!" vyhrkl Pierre. "Co se děje?!" zařvala se strachem Sabine. "To za tebou je Lebeční hora! To místo s Kongamaty!" odpověděl Pierre. Vzbudil Eweta a společně pomohli Sabine nahoru. Pak jí zraněný kotník ošetřili a nechali samotnou v letadle. Vrátili se tam dolů. "Páni, v životě jsem si nemyslel, že bych uviděl nějaké z těch tajemných zvířat. Lebeční hora měla být jen místní pověst... Ale ona existuje a já v ní právě jsem," šeptal vzrušeně Ewet, když s Pierrem prolézali úzké chodbičky jeskyní, jež z dálky vypadaly jako oči na lebce ohyzdného netvora. Z dálky se ozvalo několik pískavých zvuků. Ewet i Pierre se roztřásli hrůzou. Úplně člověkem pronikaly, bylo to jako zesílené pískání netopýra zkombinované se zvuky krokodýlích mláďat. Ve tmě, jen deset metrů od dvojice, se zaleskly oči nějakého zvířete. Pierre vytáhl fotoaparát a vyfotografoval je. Ten tvor zmizel v hloubi jeskyně. Jak už to bývá, Pierre za ním utíkal, ale zjistil, že úzkou průrvou ve skále neproleze. Tak se tedy vrátili zpět na plošinku. Tam je čekalo překvapení. "Jacku! Konečně tě vidíme!!!" vyhrkl Pierre. Jack jim vysvětlil, jak unikl abelisauridovi a jak se je pak snažil najít. Ewet se chytl za hlavu, když zjistil, že omylem vypnul vysílačku... "Bylo to nezapomenutelné dobrodružství... A my máme tolik materiálu, že Mokele Mbembe, ten abelisaurid a ten podivný tvor s lesklýma očima budou brzy uznáni zoology za živoucí," řekl ještě Pierre, když všichni čtyři seděli v letadle a vraceli se zpět do vesnice. Pod nimi se rozkládal hustý Konžský prales, který stále nevydal všechna svá tajemství...

Dobrodružství v Kongu možná končí, ale Pierra, Sabine a Jacka čeká nějaké další... Jak navíc tito dobrodruzi zabrání tomu, aby se někomu zachtělo zbavit konžské kryptidy svobody a přivlastnit si je? Možná, že naši přátelé se v této divoké zemi ještě ocitnou...

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (2/3)

10. prosince 2016 v 12:12 | HAAS
Minule se Jack, Sabine a Pierre vydali do Konga, aby pátrali po nechvalně proslulém Kongamatovi-kryptidovi, jenž by mohl být přežívajícím pterosaurem nebo-li ptakoještěrem. Na malém letišti se setkali s Ewetem, kterého Leroyovi znali už od školy. Chvíli pobyli v malé vísce, než se vydali na průzkum Konžského pralesa. Už první odpoledne přineslo úspěch. Jack totiž chytil malého plaza s dlouhým krkem a drobnou hlavičkou. Nepochybně to byl malý sauropod. Za chvíli se setkal s jeho matkou...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST DRUHÁ:
"To je Mokele Mbembe!" vyhrkl Pierre, když se Sabine dorazil k Jackovi. "Takže je to sauropod! Není to plesiosaurus nebo tak něco..." zašeptal ještě. Sabine se začala třást strachy. Jack se snažil vypadat klidně, aby zvířata nevyplašil. Mládě, schované za matkou, stále hlasitě pištělo. Matka skrčila svůj dlouhý krk a její hlava stanula přímo před Jackem. Ten se trochu bál, aby mu nedala hlavičku. To by totiž bylo nepříjemné. Samice Mokele Mbembe se však na něj jen zlostně zadívala, skoro jako když maminka, přispěchající dítěti na pomoc, naštvaně hledí do očí tomu, kdo jejího syna či dceru otravoval. Pak mu frkla do obličeje a s dupotem odešla. Mládě samozřejmě zmizelo v porostu spolu s ní. Pierre se začal chechtat. "No co, dinosauří sopel," řekl na to Jack, utřel si obličej kapesníkem a pak si jej ještě polil troškou vody z láhve. "Musíme to zvíře sledovat, pojďte!" navrhla Sabine. Všichni se vydali za tím podivným tvorem. "Není o tom pochyb, dinosauři tu přežili. Mokele Mbembe je sauropod, a támhle... Podívejte, támhle ji máme!" říkal Jack. Skupinka našla samici Mokele Mbembe u vodního toku. Zrovna se s mládětem napájela. Tato řeka byla již větší a ústila dolů do údolí, jež bylo velice neprostupné vzhledem k množství popínavé a píchavé vegetace. "Vrátíme se k potůčku, vezmeme vybavení, obejdeme údolí, natáhneme nad něj lano a potom budeme jezdit z jednoho konce údolí k druhému. Přitom uvidíme, co se v údolí pod námi děje. Když budeme mít štěstí a dostaneme se tam, kde větve stromů nebudou tvořit takovou hustou síť, možná natočíme Mokele Mbembe z výšky. V batohu mám skvělou HD kameru," sdělil Leroyovým svůj plán Jack. Hned se tedy vydali zpět k potoku, sebrali vybavení a pomalu šli k údolí. Jakmile se k němu dostali, natáhli na jedné vysoké skále lano. Jack pak šel hlouběji do lesa, obešel celé údolí, a uvázal lano na druhém konci. Nešlo o jedno lano, ale o spleť velké spousty lan. Údolíčko nebylo příliš široké, ale chtělo to pár stovek metrů provazu. Není divu, že to vše zabralo týmu celé odpoledne. Skončili až pozdě večer, v jedenáct hodin, jelikož si několikrát museli do vesnice zajít pro provazy, aby jich měli dostatek. "Jacku, jestli jsme se tu dřeli marně, tak půjdeš na trestnou," poznamenal Pierre. Všichni byli unavení. "Nebojte, Mokele Mbembe je tam dole v údolí. Několikrát jsem je viděl. V šest si oba jedinci lehli ke stojaté tůni a usnuli. Zítra ráno je z výšky natočíme," usmál se Jack. Tým se utábořil v lese. V noci pršelo, a tak se trojice ráno probudila do vlhkého lesa. Každá prohlubeň mezi listy byla až po okraj naplněna kalnou vodou. Jack nemeškal, zavěsil se na lano a prosvištěl až ke druhému konci údolí. "Haha, moc si to uvolnil! Nemohl se na tom laně ani zastavit!" vyhrkl Pierre a smál se, až se za břicho popadal. Jack však lezení na laně brzy ovládl a za chvíli již natáčel Mokele Mbembe, jak se probouzí. Matka s mládětem pak putovala dál, směrem ke svahu vedoucímu k táboru. Jack ji teď na laně sledoval a stále ji natáčel. Takový záběr z výšky byl skvělý. Jack si navíc uvědomil, že toto údolíčko je jen nočním doupětem Mokele Mbembe. Pak se samice s mládětem vydávala zpět k řece. Jakmile Jack skončil s natáčením, Pierre a Sabine už zvířata pozorovali, skryti mezi křovisky, a fotografovali je. Jack mezitím sám sbalil tábor, zašel za nimi, podal jim jejich věci, a pak všichni pokračovali v cestě k řece. Celou tu dobu šli souběžně s Mokele Mbembe, drželi se však v dostatečné vzdálenosti od něj. Už teď měli tolik materiálu na to, aby se z nich brzy stali milionáři...


Ranní slunce vysílalo paprsky skrze malinké otvůrky v korunách stromů, jinak hustě pokrytých svěže zelenými listy. Obě zvířata pochodovala společně proti proudu řeky. Matce voda sahala nad kolena, zatímco mládě mělo ve vodě ponořeny nohy celkově. Sluneční paprsky se přitom odrážely od jejich oplátování. Pohled to byl skvělý, ale naší trojici přicházeli na obtíž komáři, neustále na ni dotírající. Přesto Pierre, Sabine a Jack pokračovali v cestě. Mokele Mbembe vyšlo na břeh a zpozornělo. Z dálky se začaly ozývat zvuky. "Hej, tohle jsem včera slyšel," poznamenal Jack, "předtím, než jsem našel Mokele Mbembe." Opět to byly ty Jackovi již známé zvuky, připomínající něco mezi syčením hada a řevem lva. "Možná, že jsem mládě našel osamělé proto, že je něco pronásledovalo. Matka pak přišla na pomoc ve chvíli, kdy jsem mládě držel já a ne ten predátor. A ten proto utekl," zamyslel se Jack. Také to tak bylo. Mládě se včera odpoledne zatoulalo od matky a bylo pronásledováno dravcem, předtím, než ho Jack našel. Mezi stromy se začala rýsovat ohyzdná hlava. Nepochybně masožravý dinosaurus. Měl krátké přední končetiny, velkou kulatou lebku s krátkými čelistmi a na hlavě měl několik boulí. Kůže mu pod bradou a na krku plandala. Hbitě prošel řekou. Mokele Mbembe měla strach, ale ten tvor se blížil ke trojici lidí. "Je jako nějaký abelisaurid, Rugops či něco takového. A teď už nebudu mluvit. Padáme!" vykřikl Jack. Všichni tři začali s bezhlavým útěkem. Ten tvor, neuvěřitelně silně páchnoucí, a také nečekaně rychlý, jim byl v patách. Chvíli se naše trojice držela pospolu, ale pak se Jack rozhodl dinosaura odlákat. Mával na něj rukama. Jeho odhad byl správný. Dinosaur se vydal za tvorem, který se hýbal více než ostatní. Jack utíkal zpět k řece, zatímco Pierre a Sabine k místu původnímu táboření, až k malému potůčku. Jack hodil svůj batoh s cennými záběry kryptidů na břeh a skočil do vody. Masožravec se překvapivě hnal za ním! Jack se musel vynořit, aby se nadechl. Hned si povšiml toho, že kousek odsud je menší peřej. Plaval proti ní. Proud mu v tom samozřejmě pomáhal. Velký masožravec měl s chůzí ve vodě trochu problémy a ve svém živlu zde rozhodně nebyl. Jack si v rychle tekoucí vodě natloukl rameno o skalku, překonal peřeje a rychlejší proud ho táhl dál a dál. Dravec jen zasupěl zlostí a se znechucením se ztratil v zelenožlutém kaleidoskopu lesa...

Výprava do Konga je nebezpečnější, než jakékoliv předchozí dobrodružství, jež Lovci kryptidů zažili. Již nalezli dva kryptidy. Nyní čelili velké hrozbě, ale všichni unikli živí. Setkají se však znovu? Jak se Jack dostane z rychle proudící řeky? A co Kongamatové a Lebeční hora, kde se údajně vyskytují?

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (1/3)

5. prosince 2016 v 11:58 | HAAS
Minulá část Lovců kryptidů byla spíše vyřešením celého případu se samozvaným a krátkodobým členem týmu Samem Weberem. Tento díl, Obr z pralesa, který bude rozdělen na tři části, však bude mnohem dobrodružnější. Doufám, že se Vám bude líbit...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST PRVNÍ:
Bylo sedm hodin večer. Obláčky kolem Slunce rudly a tak byla celá krajina ponořena do nádechu růžové až červené. Po parném dni se začínalo mírně ochlazovat. Ze západu, odkudsi z moře, proudila k lesu vlna studeného vzduchu. Pohrávala si s vrcholky stromů, až to někdy vypadalo, že větve postupně popadají. Ale nikdo tím nebyl znepokojen. Mladý Konžan stál u mikrofonu ve své pracovně. Okna byla dokořán otevřena, aby studený vzduch vtrhl do této místnosti, jelikož elektrický větrák, zavěšený na stropě, neměl mladík v oblibě. Pomalu mluvil do mikrofonu, usmíval se u toho, občas si upil pomerančové šťávy z malé skleničky, a po několika minutách vyšel z boudy ven. Toto letiště bylo chudé. Kam až oko dohlédlo, rozkládal se jen deštný les, na východ od letiště několik domků tvořících malou vesničku, a obdělávaná půda porostlá suchými travinami, jež rudá hvězda zbarvovala dorůžova. Konečně na malé betonové ploše přistálo letadlo. Konžan se začal usmívat od ucha k uchu a přistoupil k již zabržděnému letadlu. "Ewete, stará vojno!" vykřikl Pierre Leroy, prudce otevřel dveře malého osobního letadélka a objal svého přítele. "Jak dlouho jsme se neviděli?!" optal se ho pak. "Od základní školy," usmíval se na něj ten mladý Konžan, Ewet. Leroyovi se s ním znali ze školy, neboť kdysi desetiletý Ewet vkročil do jejich třídy a kamarádil s nimi po několik let, dokud se rodina z Francie opět nepřestěhovala do rodného Konga. "Vidím, že se Ti daří. Tohle je tvůj soukromý podnik?" řekla Sabine. "Daří se nedá říct," zasmál se Ewet, "za den sem přiletí jedno letadlo. Dneska ale dvě. Jinak sem létají chlapi od humanitární pomoci. Kromě toho už nikdo. Nemám ani peníze na zaplnění děr v betonu, koukněte." To už se z letadla dral Jack. "Těší mě, že Vás poznávám. Vy jistě víte něco o těch místních kryptidech, že?" řekl mu přátelsky Jack. Ewet trojici ukázal domek ve vesničce, kde se měli ubytovat. Sabine se tam ale moc nelíbilo. "Propánajána, proč je tam na okenním rámu ten bičovec? Vypadá dost děsně," řekla s úzkostí v hrdle. "Ale to je přece Damon johnstonii, západoafrická specialita! Když byl můj kamarád Robert před několika lety v Nigérii, spadl do nějaké pytlácké pasti na zvěř a byl těmito bičovci přímo obklopen. Je to nádhera! Ale abys neřekla, Sabine, odnesu ho ven," řekl radostně Jack. V noci bylo dusno a zdálo se, že by mohlo začít pršet. Počasí se ovšem nakonec uklidnilo a černé mraky, jež o půlnoci zahalily úplněk, byly větrem odneseny kamsi do hlubin pralesů. Pierre a Sabine se zajímali především o Kongamata, podivného ptakoještěru podobného kryptida. Ze západní Afriky, a především pak z Konga, už bylo hlášeno mnoho pozorování tohoto neuvěřitelného tvora. "Hmm... Hlava připomínající lebku... Musí to být zvláštní tvor," řekl ráno u snídaně Pierre, prohlížeje si několik rozmazaných fotek pořízených předešlými kryptozoologickými expedicemi. "V lese se nachází jedno místo, kde by Kongamatové mohli přežívat. Slyšel jsem nějaké zkazky o 'lebeční hoře', kde jich prý žijí tucty. Zabíjejí tak netopýry a jejich krví si pomazávají záda, aby se jim na ně nelezli paraziti," informoval své přátele Ewet, když Jackovi naléval do hrnečku yorkshireský čaj. "Thank you gentleman," řekl Jack, "vy jste někdy nějakého kryptida zahlédl? Třeba Mokele Mbembe?" "Ále... Kdepak. Já do pralesa jen párkrát vkročil. Pokud nemáte důvod, proč tam jít, tak tam nemáte co dělat. A já nikdy žádný důvod k tomu, abych hledal kryptidy, nebo jak tomu říkáte, neměl," zasmál se Ewet. "Leroyovi," usmál se lišácky Jack, "třeba tam nic nežije." "No jo, Jacku, ty seš prostě zoolog. Na záhady nevěříš..." rýpl si do něj Pierre a Sabine se zasmála. "Ale děti, já jsem vědec, a ne posluchač horrorových pohádek," vrátil to Jack Leroyovým. "Každopádně, vyrazíme ještě dnes!"


Po obědě se vydali do pralesa. Z vesnice k nejbližšímu potoku, obklopenému pralesními stromy, vedla úzká stezka. Bylo výhodné vydat se po ní, poněvadž dobrodruhům nebránily v pochodu liány a další rostliny. Jen občas šlehla Pierra do obličeje nějaká větvička, ale obešlo se to bez větších nadávek. Před třetí hodinou odpolední dorazili k potůčku. "Čekal jsem, že se tu budu moct vykoupat! Místo toho abych si tu jen namočil paty," řekl z legrace Pierre. Potok byl ve skutečnosti zoufale proudící strouhou. Bahnitá voda se ani nedala pít, takže kolem něj Jack a Leroyovi nenašli jediné větší zvíře. "Můj bože! Co to je?" vykřikla zanedlouho Sabine. "Co se děje? Zahlédla jsi Kongamata?" optal se Pierre. "Ne, něco horšího. Podívej, na ruku se mi přichytila pijavice!" odpověděla Sabine. "Jo, tak ji tam nech. Ona se zas pustí," zavtipkoval se správným úsudkem Pierre. "Ty dokážeš člověka potěšit, brácho," odvětila Sabine a hleděla si svého. Ve chvílích, kdy spolu bratr a sestra vtipkovali, všiml si Jack nápadně velkých stop ve vrstvě bahna necelých dvacet metrů od potůčku. Vydal se po nich dál. Pak uslyšel nějaký zlověstný řev. Znělo to jako zasyšení obrovského hada zkombinované se zařváním lva. "Leroyovi se nemýlili. Něco tu skutečně žije," pomyslel si Jack. Šel po těch stopách dál. Byly podobné těm sloním, jen s výstupky ostrých drápů, jež se do bahna při chůzi jasně zařezávaly. Pak Jack zahlédl nějaký dlouhý krk a malinkou hlavu, vyčuhující z křoví. Bylo to mládě jakéhosi plaza! Jacka si brzy všimlo a tak zmizelo. Jack proskočil křovím a zvíře chytil. Zprvu bojovalo a snažilo se jej i kousnout, ale Jack ho chytl za hlavou jako hada a zbytek těla podpíral jako trup varana. Byl to asi půlmetrový sauropod... Ano, sauropod. "Propána, tohle není možné," řekl nahlas Jack, neboť byl nesmírně překvapen. "Hej, pojďte sem, lidi! Neuvěříte, co jsem našel!" zařval Jack. Mládě náhle zapískalo. "Tak co jsi, Diplodokus nebo Apatosaurus?" smál se Jack. "Potřebovali bychom dospělce..." řekl ještě. Náhle se země otřásla. Jack se otočil a mládě úlekem upustil. To dopadlo na všechny čtyři a překvapivě rychle utíkalo pryč, aby se schovalo za tělem něčeho mimořádně velkého. Dlouhokrká maminka totiž přišla mládě bránit. Leroyovi vletěli do scény v nejhorší možnou chvíli...

Konec sedmé části. Příště půjde o život!

Lovci kryptidů: Zrada

26. listopadu 2016 v 10:04 | HAAS
A je tu šestá část Lovců kryptidů! Pokud jste předchozí díl s názvem Skotsko nečetli, doporučuji Vám přečíst si ho v rubrice Příběhy na vyprávění. Tento díl na něj totiž naváže...

LOVCI KRYPTIDŮ: ZRADA:
S Jackem něco cloumalo. Cítil, že ho někdo drží za rameno a doslova s ním mává ze strany na stranu. Ano, někdo se ho snažil vzbudit. Jack byl příliš unavený na to, aby otevřel oči. A tak se ještě se zavřenýma očima zeptal, co se děje. "Sabine a Sam jsou pryč! Nejsou tu jejich stany! Zmizelo naše auto!" křičel Pierre. Jack sebou trhl. Otevřel oči a prudce vstal. "Jacku, co to má znamenat? Co to provedli?" ptal se Pierre. "Poslední díl této skládanky padnul," řekl mu na to Jack, "vstáváme." Okamžitě sbalili tábor, stany natlačili do svých batohů a šli po cestě směrem ke Drumnadrochitu. "Možná jsem moc šílel. Třeba jen zase zkoumali břehy Loch Ness. Co když už na nás čekají v táboře?" řekl ostýchavě Pierre. Jack se zamračil: "Nejprve šílíš z toho, že se sbalili a odjeli, a teď bys na ně čekal. Oni se nevrátí. Brzy se dozvíš proč. Ale teď Ti neřeknu." Pierre si dělal starosti. Zato Jack šel velmi jistě. "Pierre," oslovil ho po chvíli, "hodně jsem o tom přemýšlel. Sam a Sabine spolu teď často pracovali. Sabine si ho oblíbila. Je to její slabá stránka." "Nechceš snad říct, že... Počkej, vůbec to nechápu," řekl na to Pierre. "To nevadí, Pierre. V Drumnadrochitu ty zrádce dostaneme," odvětil Jack. "Zrádce?" zeptal se překvapivě Pierre. "A co sis myslel?" optal se ho Jack. Cesta do Drumnadrochitu nebyla zrovna přívětivá. Oba chlapíky zasáhl prudký liják a museli se schovat v jedné malé jeskyňce. "Řekni mi aspoň něco o těch zmutovaných rybách," zeptal se Pierre. "To je to jediné, na co jsme mohli na téhle výpravě narazit. Je to určitě nějaká populační mutace. Ty ryby jsou nemocné, protože je jich tam nedostatek a mláďata jsou prostě... zmutovaná. Tohle se občas děje," usmál se Jack. Chvíli ještě seděli v jeskyni. Pak přestalo pršet a oni pokračovali. "V autě jsem měl své holínky... A oni s ním jen tak ujeli! Sabine mi to draze zaplatí... A ten Sam, kterého nenávidím..." klel chvíli Pierre. Brzy přišli do Drumnadrochitu. "Přesně jak jsem očekával," řekl Jack. Pierre zůstal překvapením stát. Na kraji města stála helikoptéra. Několik mužů do ní nasedlo a ihned odletěli. Jack si též povšiml jeepu stojícího opodál. Jistě, že to byl ten jejich. "Asi měli naspěch. Ani nezamkli auto," zašeptal si pro sebe Jack. Vkročil do malé hospody. "Á! Nějaký vzácný host! Vy musíte být Angličan, to se hned pozná!" přivítal ho s radostí starý Skot stojící za pultem. "Máte tu dva lidi s podivným přízvukem, že?" zeptal se ho Jack. "No jistě. Nějaká Francouzska nebo co. Neumí říct ani have," zasmál se ten Skot. Ukázal na vstup do dalšího sálu: "Támhle!" Pierre Jacka předběhl a do sálu vrazil. U stolu seděli Sabine a Sam a pili skotskou whisky. "Ty jeden idiote!" zařval na Sama Pierre. Sam se lekl a hned se postavil. To už byl ale v síni Jack. Opatrně chytil Pierre za ruku a řekl mu: "Klid, Pierre. Tohle je můj případ." "Co tady děláte?" zeptala se Sabine, omámená skotskou whisky. "V životě nepila alkohol... To přece není možné," zašeptal si s naštváním Pierre. "Same, vy byste nám mohl něco vysvětlit," začal Jack. "Nemám co vysvětlovat. Jenom jsme si sem zajeli. Nic víc," usmál se Sam. V očích se mu ale leskla nejistota. "Ne, příteli. Něco Vám řeknu. Jste zločinec, ale ne dobrý. Ne tak dobrý na to, abyste skryl své plány. Viděli jsme tu helikoptéru. Vy jste těm chlapům něco předal, že? A já vím moc dobře, co..." řekl Jack. Všichni stáli jako přimražení. Sam se na Jacka díval vyděšeně...


"Já si totiž všeho všimnul," pokračoval Jack. "V Londýně jste se nám představil jako náš fanoušek," začal Jack a trochu popošel k oknu, ze kterého se podíval ven. A přitom mluvil dále: "Sam Weber z Německa. Weber je německé příjmení, není liž pravda? O tom nelze pochybovat. Když jsem na Vás promluvil, znejistěl jste. Nebylo to proto, že byste se před námi trochu styděl. Vy jste si totiž všiml, že jsem Angličan, hned poté, co jsem na Vás promluvil. A já jsem si hned všiml, že vy nejste Němec. Protože Němci s takovým přízvukem nemluví. Vy jste slovan, Estonec. Tvrdé r. Rhotický jazyk. Angličan si toho všimne hned, to mi věřte," mluvil dále Jack. Sam už se na něj nedíval vyděšeně. Rudnul ve tváři zlostí. Zatínaly se mu lícní svaly a přivíral oči. Teď se pomalu ukazovalo, kdo Sam Weber je. "Proč jste přidal? Jednoduchá otázka s ještě jednodušší odpovědí. Pracujete pro nějakou společnost, která by ráda získala pořádné mění. A vy," řekl Jack a ukázal na Sama, "jste se upsal k tomu, že jim pomůžete najít nějakého kryptida. Jak to vím? Ne Pierre, ale já k Vám měl velké podezření už od první chvíle, co jsme se potkali. A tak jsem hned poté, co jste včera ráno v šest se Sabine odešli zkoumat jezero, prohledal Váš stan. A našel jsem vše potřebné. Neschází Vám tahle listina?" mluvil dále Jack a ukázal Samovi smlouvu. "Jste špion. Ta společnost je z Číny a má co dočinění s orientální medicínou. Jak příhodné, že? Najít nějaké dosud neznámé zvíře a dostat jeho maso na trh," usmál se pak upřímně Jack. "Ale počkat, Jacku. Vždyť on je tak hodný. A ty vtipy, co mi říká," řekla trochu opilá Sabine. "Všiml jste si, že Sabine si Vás oblíbila. Když jste jí u jezera zachránil život, věděl jste, že ji dostanete na svou stranu. Byla to náhoda, nepředpokládal jste, že by téměř spadla ze skály. Ovšem když jste si zachránil život, bylo jisté, že Vám pomůže vzít auto, všechen materiál a odjet sem," pokračoval Jack. "On jenom říkal, že jede za svými kamarády do Drumnadrochitu. Nic víc," zastávala se Sama Sabine. "Sabine, pojď ke mě. Nevypadáš zrovna nejlíp," řekl starostlivě Pierre a pomohl své sestře sednout si na židli, která stála vedle něj. "Naplánováno to jinak bylo skvěle. Dopředu jste věděl, že náš záznam dobře prodáte. Nebo snad, předáte své společnosti. O nás jste se dozvěděl díky práci vašich přátel. Koneckonců, správní špioni vždycky spolupracují, že ano? Proto jste věděl, kde na nás v Londýně čekat," dopověděl vše Jack. Sam byl neuvěřitelně naštvaný. "Jacku, ty si ale skvěle umíš hrát na Poirota!" pochválil svého kamaráda Pierre. Sabine to moc nechápala. "Tohle jsi provedl ty, nalít skotskou mé sestře! Za to zaplatíš!" vyhrkl Pierre a vrazil Samovi do obličeje pěstí. Hned se začali prát. Na místo však brzy dorazila policie. Sama Webera hned odvezli. "Kde se tu vzali policisté?" optal se pak Jacka Pierre. "Volal jsem jim včera večer. Říkal jsem, ať přijedou do Drumnadrochitu. Věděl jsem, že ten záznam brzy zmizí. A že první místo, kam Sam zamíří, bude nejbližší městečko," usmál se Jack. "Sherlock Holmes. Ty jsi génius," řekl na to Pierre. "Génius? Bylo to neuvěřitelně prosté, kamaráde. Jakmile Ti někdo namluví, že je z Německa, a mluví slovanským přízvukem, něco na tom bude," zasmál se Jack. Dalšího dne se z opilosti Sabine dostala a společně odjeli do Edinburghu. Záznam, který si neznámí lidé odvezli, a na němž bylo cosi nahráno, se však do jejich rukou zatím nedostal. Samova a Sabinina zrada je tedy stála mnohé. Na Sabine, jež se ukázala být velmi lehce ovlivnitelnou, ještě čekala spousta výtek...

Konec šesté části. Pomalu se před Vámi začínají rýstovat vlastnosti hrdinů mého příběhu. V tomto dílu sice nebyl žádný kryptid, ale nebojte, příště už to bude opravdu "zemětřesoucí dobrodružství"!

Lovci kryptidů: Skotsko (2/2)

19. listopadu 2016 v 10:36 | HAAS
K Pierrovi, Sabine a Jackovi se minule přidal mladík jménem Sam Weber, původem z Německa. Sabine si ho ihned oblíbila, Pierre na něj žárlil, jelikož odváděl pozornost jeho sestry, zato Jack, nejprve nezaujatý výzkumem skotského jezera Loch Ness, zřejmě začal brát výpravu vážně. Alespoň se tak dá usuzovat podle jeho vážnějšího, jako vždy rozvážného chování. Ale najdou naši přátelé bájnou lochnesku?

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST DRUHÁ:
"Ech, tady je ale zima!" vyhrkl Pierre, jakmile ráno vystrčil hlavu z teplého stanu. Nad lesy, jež lemují břehy jezera Loch Ness, stoupal velký oblak mlhy. Pierre nezalezl zpět do stanu, ale chvíli si zvykal na chladný vzduch, a nakonec celý vylezl. Byl sice jen v pyžamu, teplákách a svetru, vůbec mu to však nevadilo. Ze včerejšího nezdaru při koupání v jezeře ho trochu škrábalo v krku, ale nic si z toho nedělal. Protáhl se, zapálil oheň, potom kolem něj chvíli běhal, aby se zahřál, a nakonec si uvařil čaj. Zrovna když ho dopíjel, vyrušil ho Jackův hlas: "Ty jsi teda pěkný nezbeda. Nemohl jsi uvařit čaj nám všem? Haha, typický Pierre. No co, asi sis na nás prostě nevzpomněl." "Jé, promiň, Jacku! Mě nenapadlo, že tady se mnou někdo je... Vlastně jsme tu čtyři. Jo, čtyři, s tím ohromným vtipálkem Samem. Leze mi na nervy!" řekl na to Pierre. "Co kdybychom ho trochu poškádlili a vzbudili ho nějakým rámusem? Jeho stan je ten zelený... Pojď Jacku, něco vymyslíme!" dodal po chvilce Pierre. Jack se nahlas zasmál. "Sam a Sabine odešli v šest ráno na druhý břeh ke kamerám, aby zkontrolovali záznam. Nejprve by ses musel vrátit zpět v čase o čtyři hodiny, abys ho poškládlil," informoval ho s úsměvem Jack. "Cože, ono už je deset? A vůbec, proč šel zase s mou sestrou?!" naštval se Pierre. Na druhém břehu jezera Sam znovu sledoval jeden ze záznamů. "Sabine, něco tam určitě proplouvalo. Jen škoda, že záběry jsou zelené," řekl se zájmem Sam. "No jo, Same, vypadá to jako krk s hlavou... Jako by to byl plesiosaurus," řekla na to Sabine, "co kdybychom tu nechali kameru přes den?" "Dobrý nápad," odpověděl Sam. Pak se usmál. Očividně měl velkou radost z toho, že si všiml přítomnosti něčeho zvláštního. "Víš co, Sabine? Zůstanu tu přes den a budu jezero sám pozorovat. Mám tady fotoaparát, když se tedy něco objeví, vyfotografuji to," navrhl pak Sam. "Výtečný nápad! Nebudeš se tu ale bát sám?" optala se Sabine. "Vůbec ne. Studoval jsem medvědy hnědé v Evropě, a řeknu Ti, teprve ve chvílích, kdy se deset metrů přede mnou objevila matka s mláďaty, jsem se začal bát," informoval Sam. Sabine se ho hned začala ptát na jeho zážitky. Takto u jezera seděli několik hodin. Sabine vůbec neodešla, protože ráda poslouchala Samovo vyprávění. Během těch několika hodin též pečlivě pozorovali hladinu jezera. Pak se Sabine rozhodla vyfotografovat si celé jezero z jedné vysoké skály. "Nechoď tam, víc, co říkal ten angličan?" varoval ji Sam. "Angličan? Jo, myslíš Jacka! Ale prosímtě, přece si nevyrazím dech jako on ve svých pěti!" smála se Sabine. Začala tedy šplhat na skálu. Sam ještě chvíli sledoval vody Loch Ness, potom si vytáhl mobilní telefon, psal zprávu nějakému kamarádovi, a v tom uslyšel křik! Mobil hodil na zem a utíkal ke skále. Uviděl, jak se Sabine sotva drží pomalu se pohybujícího balvanu, zatímco nohama kope ve vzduchu ve snaze zachytit se o příkrou skalní stěnu!


"Sabine, drž se!" zvolal Sam, schodil ze zad batoh a vytáhl lano. Sabine mu neodpověděla, neboť věděla, že s výkřikem by pohnula rukama a spadla by. Samovi to nevadilo, hlavně, že ho poslechla a nepřestávala se držet kulovitého kamenu. S každou vteřinou se však mírně posunul. Sam s nesmírnou šikovností vyhodil lano se smyčkou. Ta se hned na první pokus zachytila o výstupek ze skály. Pak začal šplhat. Trvalo jen tři minuty, než se dostal k Sabine. Ta byla nad úrovní lana, ale Sam byl zřejmě zkušeným horolezcem, a neměl problém s vyšplháním tak vysoko. Chytil Sabine za ruku a pomohl jí dolů k lanu. Oba potom slezli. "Už v životě nepolezu na skálu!" řekla jen Sabine a sedla si. Bylo jí špatně, tam nahoře měla závratě a navíc mohla přijít o život. Samovi samozřejmě poděkovala. Ovšem za chvíli si povídali, jakoby se nic nedělo. Sam pak zkontroloval záznam z kamery a zjistil, že v době, kdy zachraňoval Sabine, objevil se na břehu podivný tvor. Jakási hlava chvíli vykukovala z vody a dívala se přímo do objektivu. Sam zajásal! Bylo to úžasné! Navečer se vrátili do tábora... Pierre a Jack se brodili studenou vodou a do sítí chytali ryby. Ne proto, aby je snědli. Byl to vědecký výzkum. "Jacku, další ryba se čtyřma očima!" hlásil Pierre. Sama a Sabine, zrovna příchozí, to překvapilo. "Hmm... To už je pátá. Tohle jezero mi začíná připadat podivné. Nějaká mutace, co?" řekl Jack. Pak si Pierre všiml Sabine a Sama. "Hej!" vyhrkl, "Tohle se dělá, nechat tady svého bratra jen tak postávat?" "Vlastně chytat ryby?" utrousil něco Jack. "Promiň, Pierre. Zkoumali jsme Loch Ness. Tady se Samem jsme pořídili skvělý záznam. Hned Vám ho ukážeme. Sam mi kromě toho zachránil život, skoro jsem totiž spadla ze skály," povídala Sabine. Pierre nevěřícně kroutil hlavou. Na Sama se díval nesnášenlivě. Ten se však začal usmívat. "Pierre, neboj. Vím, že mě nemáš rád, ale rozhodně nemusíš mít strach, že bych nějak těžil z Vašeho projektu. Vždyť já teď patřím mezi Vás," řekl pak Sam poklidně. Ale Pierrovi se skoro kouřilo z uší, jak byl rudý a naštvaný. Jack stál opodál a chvíli přemýšlel. Snad doufal, že odhalí tajemství čtyřokých rybek... Brzy se setmělo a naši přátelé znovu ulehli do stanů. Když se Pierre ráno probudil, nevěřil vlastním očím. Právě viděl cosi nepředstavitelného. A byl celkem dost vyděšen...

Konec páté části. Co uviděl Pierre?! Existuje skutečně lochneská příšera? A co Sabinin záznam? Pokračování příště!!!

Lovci kryptidů: Skotsko (1/2)

17. listopadu 2016 v 10:43 | HAAS
Pierrovi, Sabine a Jackovi se podařilo vyfotografovat zvíře, po kterém tak dlouho pátrali-tajuplného savce z Kostariky. Jejich výprava ale ještě nekončí. Jsou úplně na začátku neuvěřitelných dobrodružství, která je potkají. Ale ne všechna budou tak lehce překonatelná...

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST PRVNÍ:
Na lavičce před hotelem, nad jehož dveřmi bylo křiklavě napsáno Soho Hotel, seděl jeden mladík. Měl bílou, neopálenou pleť, černou bundu zapnutou až ke krku, čepici na hlavě a přivřenýma očima upřeně hleděl do novin, jež držel v černých rukavicích. Titulek dnešního vydání novin Daily News byl více než křiklavý: "Trojice dobrodruhů objevila v Kostarice nový druh savce!" Při pročítání článku, opatřeného několika barevnými fotografiemi, se mladík sám pro sebe usmíval. Tento článek nečetl poprvé. Od rána si jej očima projel už nejméně pětkrát. Věděl moc dobře, co má dělat. Čekal tu na Pierra a Sabine Leroyovi a na Jacka Owena. Od někoho se dozvěděl, že se zde dnes ubytují. Někteří kolemjdoucí se občas podivovali, proč tu ten člověk jen tak sedí. Na lavičce, bez deštníku. Dle jejich úsudků muselo něco velmi důležitého tohoto mladíka pudit zůstat venku i přes sychravé podzimní počasí. Pak se v dálce objevily tři postavy. Leroyovi táhli po zemi těžké kufry, Jack se na ně usmíval a povídal si s nimi. Mladík složil noviny, hbitě je schoval do tašky a jakmile Leroyovi a Owen prošli kolem něho, oslovil je. "Zdravím Vás, nejste náhodou ta skupinka kryptozoologů, co objevila tu opici v Kostarice?" optal se jich se zájmem. "No jistě, samozřejmě. Čím Vám můžeme být nápomocní?" zeptal se ho Jack. V mladíkově tváři uviděl trochu nejistoty. Snad se trochu styděl, když se setkal s tak významnými osobnostmi. Trochu nesměle a tišším hlasem řekl: "Rád bych se k Vám přidal. Jsem totiž zoolog. Jmenuji se Sam Weber a jsem z Německa." "Vy byste nám chtěl pomoci při hledání kryptidů?" zeptala se ho s úžasem Sabine. "Nevím, zda to půjde, pane. Vůbec Vás neznáme," řekl na to s úsměvem Jack. "Čekal jsem tu na Vás s touto nabídkou," mluvil dále Sam, "dozvěděl jsem se totiž o Vaší chystané výpravě do Skotska." "Zdá se, že budete naším velkým fanouškem, když jste se to dozvěděl. Určitě nebylo lehké sehnat tolik informací," zasmál se Pierre. Jack trochu nesmělého Sama pozval do hotelu, kde se měli ubytovat. Soho Hotel patří mezi luxusní londýnské hotely a předtím, než naši hrdinové měli začít svou novou výpravu, měl pro ně být ubytováním. U trošky limonády si Sam s kryptozoology více popovídal. "Věc se má tak," informoval ho Jack, "že my míříme do Skotska k Loch Ness. Nevěřím, že by tam žili nějací pravěcí plazi, to ne. Jsem zoolog a vím, že tamní vody jsou na plazy moc studené. Ale tadyhle Leroyovi hrozně toužili podívat se tam a provést tam výzkum. Chtějí najít to zvíře, které Skotové vídají, když prožijí otravu skotskou whisky." "Vždycky jsem toužil setkat se s kryptidem. Myslím, že toto je má šance. Pokud byste mě vzali do party, rád Vám pomohu. Mám letité zkušenosti s hledáním savců po evropských lesích," řekl na to Sam. Tak se tedy k našim přátelům přidal další lovec kryptidů...


Cesta vlakem z Londýna do Edinburghu nebyla tak luxusní, jako hotel v centru Londýna. Když dorazili do Drumnadrochitu, postěžoval si Pierre: "Už v životě nepojedu drncákem. Rozumíte?!" Sam se mezitím s novými kolegy více zkamarádil. S Jackem se moc nebavil, snad jej považoval jako opravdového vůdce a někoho, s kým není moc legrace. Sabine si Sama oblíbila, protože vyprávěl skvělé vtipy. Pierre ho respektoval, ovšem trochu na něj žárlil, jelikož pořád odváděl pozornost jeho sestry. Zatím však Pierre čekal a nenechal na sobě nic znát. Po krátké cestě z Drumnadrochitu dorazili k jezeru Loch Ness. "Tak, tady to je. Když jsem byl malý a poprvé jsem s rodiči navštívil Skotsko, vzalo mi to dech. Doslova, protože jsem z jedné malé skalky spadl na záda a nebýt pohotového zásahu mého otce, udusil bych se. Takový pád nesmí být brán na lehkou váhu, proto vás zapřísahám, nelezte tam! Pohybujte se jen při břehu," vyprávěl chvíli Jack. Pierre se díky své dobrodružné povaze odvážil ke smělému kroku. Skočil do jezera. Horší věc snad udělat nemohl. "Hej, vytáhněte mě! Ta voda je příšerně studená!" křičel. Samovi a Sabine to bylo k smíchu, vlastně si pak celé odpoledne vyprávěli jenom o Pierrově hlouposti. Jack nemeškal a hodil Pierrovi samonafukovací záchraný kruh, který pro všechny případy složil mezi vybavení. "Pierre, ty se nikdy nepoučíš. Buď rád, když budeš mít jenom rýmu," vyčetl mu to Jack. "No, neboj," pokusil se o úsměv zmrzlý Pierre, "já jsem... otužilý! Hepčík!" Navečer Sabine a Sam nastražili na břehu jezera tři kamery. Sledovaly pohyb hladiny. V případě, že by se z vody vynořilo něco neobvyklého, velkého a živého, začal by u jedné z kamer pískat klakson. Ten by výzkumníky vzbudil a poukázal na místo, kde se tvor pohybuje. Jakmile se setmělo, sešli se všichni čtyři u táborového ohně obklopeného čtyřmi teplými stany. "Teda, stanovat na podzim a ještě k tomu ve skotské divočině... No dobrá, téměř v divočině-protože ten hrad za námi moc divoce nepůsobí-ehm... Prostě je to něco," usmíval se Sam. Jack se ho ptal na jeho práci v kontinentální Evropě, ale Sam mu moc neodpovídal. Spíše se bavil se Sabine, která se mohla potrhat smíchy díky jeho vtípkům. Pierra to docela štvalo. Aby už Sam přestal, Pierre suše prohodil: "Lochneska neexistuje. Ta voda je tak ledová, že tam nic nežije. A jestli to, ať si třeba dostanu rýmu." Nato si kýchl. Sama to rozesmálo. Byl takový veselý. Pierre to nakonec vzal z lepšího konce a také se tomu pousmál. Jack tolik radostný nebyl, naopak, choval se vážněji. Asi ho snad výzkum jezera Loch Ness přece jen sebral...

Konec čtvrté části příběhu. Jakým nebezpečím budou naši hrdinové muset čelit? To se dozvíte příště...

Lovci kryptidů: Kostarika (3/3)

5. listopadu 2016 v 10:07 | HAAS
V minulé části Pierre, Sabine a Jack poslouchali vyprávění Josého, majitele domku, v němž byli ubytováni, jenž jim pověděl o kočko-pso-opičáku a s tím zřejmě související smrtí jednoho mladíka. Poté se již vydali do pralesa, aby to tajemné zvíře nalezli. Pierre a Sabine byli neúspěšní, zato Jack nalezl zvláštně postavené hnízdo v koruně stromu, sebral vzorky chlupů a kosti prstu člověka. Nyní se naši dobrodruzi nemohou dočkat chvíle, kdy si toho tvora vyčíhají...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST TŘETÍ:
"Začíná mi být zima," řekla Sabine. "Prosímtě, ty nic nevydržíš!!! V noci je tu přes dvacet stupňů a ty nedokážeš na chvíli vydržet v tomto stanu?" řekl jí Pierre, sedíce vedle ní, kousek před kamerou. Jack seděl po jeho levé ruce a zrovna držel v ruce termovizi, s jejíž pomocí prohlížel okolí. "Nic nevidím," řekl po pár minutách ticha. "To zvíře už asi spí," řekla Sabine. "Nespí," zasmál se Pierre, "v noci má moc velký hlad. Kdyby tu byla lednička, chodil by na sendviče." "Už zase začínáš? Takhle jsi mě strašil, když jsme byli malí!" bránila se Sabine. Pierre se smál: "A hned jak by sis lehla a usnula, přišlo by to zvíře a kouslo by tě do nohy." "Seš blbej, Pierre! Víš co? Kdyby jsi toho kryptida před rokem chytil, už jsme tu nemuseli být, v tomhle malým stanu plným hmyzu!" začala už také trochu z legrace Sabine. "No jo, nějací moskyti tu jsou. Zrovna jsem jednoho švihl rukou, takhle!" zasmál se Pierre a názorně to ukázal. Rukou se trefil do Jackova obličeje. "Můžete toho konečně nechat?!" supěl Jack. "Co je, Jacku? Neříkej, že nemáš dobrou náladu. No jo, to ten váš anglický humor, vy se smějete jen suchým věcem. Anebo sušinám? Vždyť sušina se přidává do mléčných výrobků! Hahahaha!!!" Pierre se nemohl od vtipných poznámek odtrhnout. "Na monitoru něco je," řekl vážně Jack. Pierre se probral a hned se na něj podíval. Kamera opravdu něco zachytila. Keře se mírně pohupovaly s rostoucí silou větru, ale přece jen občas s nějakou větvičkou cosi trhlo. Pak z křoví vykročila jedna noha, pak druhá, zničehonic se objevil čumák toho zvířete a o chvilku později celá hlava. Zvíře se celé třáslo, jako myška. "To je šílený. Co když na nás zaútočí?" zašeptala Sabine, hledíce upřeně do monitoru. "To tak. Je to aguti. Podívej, teď vylezlo celé," řekl trošku zklamaně Jack. "Ale nález to byl dobrý. Jsou to hlodavci ze stejné čeledi, jako akuči. Když jsem začínal jako zoolog, akuči bylo subjektem mého výzkumu," dodal. "Víte co? Až něco uvidíte, vzbuďte mě," zasmál se Pierre a nešikovně si ve stanu lehnul. V té chvíli se stan zřítil. "Panebože!!! Ty vždycky musíš vymyslet něco blbýho!!!" ozýval se ze zbořeného stanu Sabinin hlas. Nejprve vylezl Pierre. Smál se na celé kolo a okamžitě přiběhl k nejlibžšímu stromu, poněvadž se musel o něco opřít, jinak by smíchy padl. "Vidíš Jacku? Co mám na to říct... Asi se trochu napil," řekla Sabine. "Propána, čeho?" zeptal se ustaraně Jack. "Asi limonády. Ne, myslím, že ničeho. Dělá to schválně. Nechápu ho," odpověděla. "Pierre, nehýbej se!" vykřikl náhle polohlasitě Jack. "Támhle, támhle v křoví, podívejte!" dodal ještě. Pierre se přestal smát. Hrůzou mu stuhl obličej, když necelé tři metry od sebe zahlédl velké svítící oči. Ve tmě rozpoznával i tvar uší a hlavy celkově. Jack pomalu vytahoval z pouzdra fotoaparát...


Stačilo pořídit jediný snímek s bleskem, aby se kryptid dal na útěk. "Teď ho nesmím ztratit!" vykřikl Pierre, hbitě vyskočil a zapomínaje na trapné chvilky, které přivodil svým přátelům, vydal se v rychlosti za tím zvířetem. "Počkej, Pierre, vždyť nemáš, co čeho ho chytit!" volal na něj Jack. Nemělo ale smysl se za Pierrem hnát, alespoň podle něj. Proto se zastavil. Nicméně Sabine okamžitě vzala baterku a běžela do lesa. Jackovi tedy nezbylo nic jiného. Ještě předtím však popadl termovizi. Z celého týmu teď viděl ve tmě nejlépe. Prosekat se hustým porostem mu zabralo deset minut, ale pak si všiml nějakého světla na termovizi, vydávaného zahřátým objektem. Zvíře bylo vysoko na stromě. Jack se dostal až pod ten strom a na vlastní oči toho tvora uviděl. Okamžitě pořídil další fotografii. Kryptid sebou škubnul, skočil na jiný strom a zmizel. Skok samotný však připomínal vřešťana. Jack se podíval na fotografii a vyděsil se. To, co vyfotografoval, a navíc mnohem jasněji než prve, nebyla žádná opice, ale skutečný kočko-pso-opičák. Na obrázku byla krásně vidět jeho tlama, svítivé oči, kočičí uši, opičí tvar hlavy... A ocas, ovinutý kolem větve tam nahoře. "Připadám si jako Pete Parker, který právě udělal naprosto jednoduchou fotku a dostane za ní majlant," pomyslel si Jack. Vydal se hledat své přátele. Termovize mu to usnadnila. Sabine nalezl s nohou zaklesnutou v husté vegetaci, musel jí odtamtud pomoci. Použil mačetu, aby všechny ty rostlinky od její nohy bezpečně odsekl. Pierra našli na stromě. "Brácho, bojíš se? Jestli jo, tak k tomu není důvod, to zvíře je už pryč!" volala na něj s radostí Sabine. "Já a bát se? V žádném případě!" vyhrkl Pierre. "Ale, ale... Bráško, proč si vyšplhal na strom? Aby ses schoval?" reagovala na to Sabine. "Ne," řekl vážně Pierre, "našel jsem jeho hnízdo. Je tu lidská lebka. Chytejte!" Jack se zasmál. "No dobrá, nebudu Vám ji házet z úcty k tomu mladíkovi, nicméně jsem si jistý, že je to jeho ostatek," pokračoval Pierre. "Počkej, lebka? Vždyť ten mladík přišel jen o ruce... To znamená, že na Ose zahynul ještě někdo, a o tom případu jsme neslyšeli. Přitom tohle hnízdo tomu monstru určitě patří," informoval Jack. Všichni si uvědomili, že teď odhalili další tajemství. Ale je-li kočko-pso-opičák lidožravý, mohl by být velice nebezpečný. Jakmile Sabine uviděla Jackovy fotografie, byla zděšena. Pierre však nikoliv. "Před rokem jsem viděl ten stejný obličej. Je to on. Dostali jsme ho!"

Konec třetí části. Kostariku naši přátelé opustí, ale vydají se za dalším kryptidem. Jejich dobrodružství se ukážou být nebezpečnějšími, než bychom předpokládali, a navíc se setkají s velkou konkurencí... Již brzy!

Lovci kryptidů: Kostarika (2/3)

30. října 2016 v 9:44 | HAAS
Obsah minulé části: Pierre a Sabine Leroyovi se přidali k přírodovědci Jacku Owenovi, aby společně našli podivné zvíře vyskytující se v nejodlehlejší části Kostariky-na poloostrově Osa. Tvor údajně připomíná něco mezi kočkou, psem a opicí, a je rozhodně velmi záhadný... Po přistání na Ose se naši přátelé ocitli obklopeni deštným lesem...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST DRUHÁ:
Majitel ubytovacího domku pověděl Pierrovi, Sabine a Jackovi strašidelný příběh o tom zvířeti. Sabine to nahnalo strach, Pierre se trochu držel, ale moc dobrý pocit z příběhu neměl, jen Jack se usmíval a pokyvoval. Byl to příběh mladého muže, který se v noci vydal do lesa, protože na jeho pokraji uviděl něco světélkovat. Informoval o tom Josého, vypravěče tohoto hororu, a pak zmizel. Když ho druhý den José našel, ležel mrtvý v pralese a chyběly obě ruce. O něco později zahlédl José na střeše tohoto domku zvíře s opičím vzezřením, ale jeho tvář byla kočičí a vrtící ohon připomínal psa. Strašný skřek, který zvíře vydalo, vyděsil Josého natolik, že se schoval do sklepa a nevyšel další tři hodiny. Všechno se to vždy událo v noci, za tmy. Když José příběh dopověděl, setmělo se. Všichni šli spát. Sabine si lehla a rychle zavřela oči, aby usnula. Pak se jí o tom monstru zdálo. Pierre zase půlku noci hleděl z okna ven, strašně ho lákala představa, že to zvíře přijde k domku a on ho uvidí! Vždyť už ho spatřil kdysi a pamatoval si, že tak strašné není. Konec konců, tehdy před ním ten netvor utíkal, a kdyby se Pierre onehdy neztratil v lese, jistě by ho chytil. Jack spal zcela klidně, zdály se mu sny o vanilkové zmrzlině a ocenění zoologa roku... Hned druhý den se tým vydal do lesa. "Půjdeme radši všichni spolu, souhlasíte?" navrhla Sabine a svěřila se oběma druhům, že má z kočko-pso-opičáka docela strach. "Jen se neboj, Sabine, přede mnou vždycky uteče. Che che, bojí se mě všechno a já ničeho," chlubil se její bratr. "Počkej, máš něco za límcem. Proboha, vždyť to je pavouk!" vykřikl nato Jack. "No a co... No... To... To snad není dobře? Nebo... Pomoc!" vyhrkl Pierre. Jack mu z košile vytáhl malou skákavku. "Děláš si ze mě srandu, Jacku? Já myslel, že mi za límec vlezla nějaká dvaceticentimetrová tarantule, a ne tohle. Che, toho se teda nebojím," řekl na to naštvaně Pierre. Po chvíli narazili na stopy, dokonale uchované v blátě. "K ránu pršelo, a půda je zde rozbahněná teprve pár hodin. Tohle zvíře tu prošlo před nedávnem," konstatoval Jack. "To je sice hezké, ale jako opičí, kočičí či psí stopy to nevypadá," pousmál se Pierre. "Samozřejmě, že ne. Poloostrov Osa je jedním z posledních míst ve střední Americe, a zřejmě posledním v Kostarice, kde se ještě prohánějí tapíři. A tohle jsou jednoznačně stopy tapíra. Jinak jsou tu i jaguáři," informoval Jack. Chvíli šli po tapířích stopách a doufali, že uvidí alespoň tohoto vzácného savce, ale stopy mizely kdesi u velkého jezera a tak bylo hledání bezvýsledné. Pokračovali tedy pátráním po kryptidovi. Rozdělili se. Pierre a Sabine šli společně hlouběji do lesa, zatímco Jack se držel spíše při jeho okraji-tam, kde se nachází letiště. Věřil, že tajemný kryptid se vyskytuje především zde. Vždyť José vyprávěl o světélkování na kraji pralesa. Pak ten netvor dokonce vyšplhal na střechu domku. To znamená, že musí žít poblíž! Ale Pierre a Sabine spoléhali na své staré zkušenosti z lovu tohoto zvířete. Před rokem ho totiž nalezli dále od civilizace. Jak tak šli, prohlíželi každou díru ve stromě, každou jámu v zemi, ba dalekohledem se dokonce dívali do koruny každého stromu. Jakmile nalezli strom vyčnívající na všechny ostatní, rozhodli se na něj vylézt. Sabine vyhodila nahoru lana, zatímco Pierre se jimi obmotal a ve chvíli už lezl nahoru. Za chvíli překvapeně vykřikl: "Je tady! Je tady!!! V koruně stromu!" Sabine to trochu vyděsilo. "Co teď? Co mám udělat?" křičela. Ale Pierre neodpovídal. Zmizel v hustém pokryvu listí, mezi větvemi, a Sabine ho už neviděla. Zničehonic začal řvát: "Drží mě za ruku!!! Kde mám palec? Bože, kde mám palec?!"


Teď se Sabine zarazila. "Můžeš přestat s tou šaškárnou, Pierre?!" vykřikla na něj. Nato se Pierre, smějící se od ucha k uchu, prudce spustil dolů. "No, ale vtip to byl dobrý, ne?" zeptal se, zatímco se mohl potrhat smíchy. "Nech si to na Halloween. Nejsem na to zvědavá," řekla mu jeho sestra vážně. "Ale Halloween je už brzy!" snažil se z toho s legrací vymotat Pierre, přičemž se snažil opravdu vymotat i z těch lan. "Přes den asi nemáme žádnou šanci na nalezení toho netvora. Co to zkusit za tmy? Ty jsi ho přece viděl v noci," řekla po chvíli Sabine, když už se pomalým krokem vraceli ke stavení, prosekávaje se mačetou silným porostem. Sabinin návrh byl opravdu dobrý. Tento kryptid je jistě noční tvor. Jack souhlasil. Navíc informoval dvojici o svém úžasném objevu. Zavedl je na kraj lesa, jen dvacet metrů od letiště. Mlčky ukázal na shluk větviček a listí v koruně nevysokého stromu. "Hnízdo? Nebo postel z větviček? Orangutani z jihovýchodní Asie si takové staví," zašeptal Pierre. "Možná," řekl klidným hlasem Jack, "každopádně, je už opuštěné. Ale tam nahoře jsem našel pár ptačích pírek, nějaké chomáče srsti a kost." "Kost čeho?" zeptala se neklidně Sabine. Teď Jack opravdu zvážněl: "Vypadá to jako malíček z lidské ruky. Samozřejmě jsem všechny vzorky vzal a hodil do krabiček. Po obědě se na ně podíváme." "To abych na ten oběd neměl ani chuť," zamračil se Pierre. "A teď Vám něco řeknu: myslím si, že se nacházíme v jeho teritoriu. O tom asi nikdo nepochybujeme. Ovšem, to znamená, že tudy to zvíře chodí. Nejspíš teď přes den odpočívá v jiném hnízdě. A potom ve tmě obchází své území a hledá něco k snědku," sdělil svým přátelům Jack. Jakmile se setmělo, skryli se všichni tři v provizorním stanu, vyrobenému k pozorování ptáků. Byli vybaveni termovizí, speciální kamerou, která natáčí i za nejčernější tmy, a pro případ obrany i puškou...

Konec druhé části. Spatřili kočko-pso-opičáka? Co je na příběhu zabití mladíka pravdy? Může být kost, kterou Jack našel, jeho? Třetí část již brzy!
 
 

Reklama