Ptakoještěři: znaky a charakteristika

5 největších ptakoještěrů

30. dubna 2017 v 10:04 | HAAS
Quetzalcoatlus
Rozpětí křídel tohoto gigantického ptakoještěra bylo až 11 metrů. Velcí jedinci mohli svá křídla roztáhnout až na délku 12 metrů, což je úctyhodná velikost. Tento obr žil v Severní Americe před 75 až 65 miliony let. Byl posledním z velkých pterosaurů. Měl vynikající zrak, silný zobák, s jehož pomocí hledal potravu v jezerech (živil se rybami a korýši) a patřil mezi nejúžasnější živočichy, kteří kdy na naší planetě žili. Jeho hlava měřila 2 metry na délku, krk byl delší než 3 metry, co je délka auta. Quetzalcoatlus znamená v překladu "opeřený drak"...


Arambourgiania
Paleontologové ji sice znají jen z kosti objevené roku 1943 v Jordánsku, i podle její délky až usuzují, že to byl gigant nad giganty. Nalazený krční obratel měřil neuvěřitelných šedesát centimetrů... Arambourgiania měla pravděpodobně rozpětí křídel až 12 metrů, možná i 13 metrů. To z ní činí jednoho z největších létajících plazů kdy existujících. Arambourgiany plachtily nad svrchnokřídovým mořem západní Asie a Evropy a lovily ryby...


Hatzegopteryx
Tento pterosaurus nebo-li ptakoještěr žil v Evropě na konci Křídy, před 65 miliony let, tedy ve stejné době jako jeho severoamerický protějšek Quetzalcoatlus. Nejvýznamnějším hnízdištěm tohoto obra s rozpětím křídel až jedenáctimetrovým byl ostrov Hateg. Později z něj vznikla část Rumunska. Hateg byl malý ostrov a vyskytovali se na něm maličtí dinosauři, například nejmenší sauropodi nebo trpasličí verze Troodona. Hatzegopteryx byl jediným gigantickým tvorem na ostrově a mini-sauropody pojídal k snídani.


Ornithocheirus
Tohoto ptakoještěra proslavil cyklus BBC Putování s dinosaury, zejména 4. epizoda "Giganti oblohy" stejně jako speciál "Země obrů" s Nigelem Marvenem. Ornithocheirus byl ve své době největším ptakoještěrem. Rozpětí jeho křídel činilo 12 metrů, délka jeho těla byla 3,5 metru, což znamená, že měřil na délku více než dospělý člověk. Lze usuzovat, že hmotnost jeho těla nepřekračovala 100 kilogramů, takže byl neobyčejně lehký. Délka hlavy mohla být až 1,5 metru. Stejně jako ostatní pterosauři, měl i on duté kosti uvnitř vyztužené kostěnnými trámečky. Lovil ryby a olihně a pravděpodobně podstupoval dlouhé migrace.


Moganopterus nebo Pteranodon
Ostatní ptakoještěři už nedosahovali takových rozpětí křídel. Moganopterovo rozpětí činilo 7 metrů, Pteranodon měl rozpětí křídel 6 až 8 metrů, takže byl o něco větší. Moganopterus pochází z Číny, Pteranodon ze Severní Ameriky. Oba byli rybožrouti, měli krátké ocásky a žili v období Křídy...

Věřte nebo ne, možná budou v budoucnu nalezeny i druhy stejně tak velké, možná i větší. Ptakoještěři však určitě byli největšími aktivně létajícími živočichy všech dob!

Pokles počtu pterosaurů v pozdní Křídě

19. března 2017 v 10:22 | HAAS
V pozdním období Křídy se počet dinosauřích druhů snižoval, jak tomu nasvědčují fosilní nálezy ve slavných geologických formacích. Stejně tak klesal i počet pterosaurů, ptakoještěrů nebo-li létajících plazů, kteří už od začátku druhohor dominovali nebi. Paleontologové si povšimli, že postupné mizení ptakoještěrů bylo zaviněno několika příčinami. Ale proč tomu tak bylo, když přece jen šlo o zvířata, která obloze vládla po sto milionů let? Zní to neuvěřitelně, ale od počátku druhohor se na suché zemi, pod pterosauřími křídly, vyvíjel nepřítel. Vyspělí ptáci se vyvinuli z dinosaurů. Avšak dinosauři měli společného předka s ptakoještěry, a tak tedy noví rivalové pterosaurů byli z vlastního rodu... Ptáci se rozvinuli v období Křídy a brzy začali osidlovat mořská pobřeží. Mezi tyto praptáky s výraznými zuby v zobáku patřil například Ichthyornis. Ne všichni ptáci ovládli vzduch, mnozí, jako slavný Hesperornis, se nikdy nenaučili létat a místo toho lovili ryby v oceánech a jen s těží se pohybovali po souši. Ovšem ti, kterým se ve vzduchu dařilo a stali se z nich výteční letci, konkurovali dávným létajícím plazům. I technika létání ptáků předčila pterosaury. Navíc létaví ptáci nebyli na zemi nijak nemotorní, zatímco ptakoještěři se při chůzi museli namáhat a kráčeli jen velmi pomalu. Rozmanitost ptáků postupně narůstala. A v pozdní Křídě proto ptáci začali ptakoještěry vytlačovat. Někteří osídlili niky, které ještě pár desítek milionů let předtím patřily létajícím plazům. Proto i na konci Křídy existovalo už jen málo velkých a dominantních pterosaurů, mezi nimiž se nacházel například slavný Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel. Ptáci byli malí, dobře se jim dařilo a navíc byli později schopni přežít strašlivé vymírání na hranici Křída Terciér. Stali se tak i jedinou skupinou dinosaurů, která tuto hroznou katastrofu, způsobenou pádem gigantického meteoritu, přečkala... To však neznamená, že ptakoještěři byli ptáky úplně vytlačeni. Paleontologové jsou přesvědčeni, že kdyby se vymírání na konci Křídy neuskutečnilo, pterosauři by žili dodnes. Tak špatně na tom totiž s koncem Křídy nebyli. Navíc některé druhy s ptáky i koexistovaly, to znamená, že obě skupiny na určitých místech žily pospolu a nebyly si rivaly. Nedělo se tak všude, ptáci se totiž stávali úspěšnějšími, nicméně ptakoještěři byli vždy přizpůsobiví a vždycky se mezi nimi našly druhy, jež se dokázaly adaptovat... Před 65 miliony let už však mnoho ptakoještěřích druhů nepřežívalo. Nebýt katastrofy, přežili by dodnes, ale vymírání samotné těm mála skupinám učinilo zkázu. Po vymření pterosaurů nebe začalo nadobro patřit ptákům a s příchodem Eocénu i savcům-jediným aktivně létajícím savcům, netopýrům...

Popis obrázku: Quetzalcoatlus, jeden z největších ptakoještěrů, který žil na konci Křídového období... Doufám, že se Vám tento článek zalíbil!

Ptakoještěři živící se korýši

22. února 2017 v 14:11 | HAAS
Často si lidé představují pterosaury, též zvané ptakoještěři či létající plazi, jako rybožrouty. Spousta druhů měla v tlamě ostré, malým nožíkům podobné zuby k chytání kluzkých rybek. U některých se vyvinuly dlouhé zobáky k zachycení i velkých ryb, které chytali při brázdění vzdušným prostorem nad rozbouřenými moři pravěku... Ale stejně jako se mezi ptakoještěry vyskytovala řada požíračů ovoce, například Tapejara a jeho příbuzní, existovalo i množství létajících plazů přizpůsobených živit se malými živočichy. Víme, že někteří pterosauři se specializovali na lov maličkých tvorů, mezi nimiž byli i korýši. Spousta malých korýšů obývajících dno mělkých jezírek či říček byla potravou pro tyto neuvěřitelné, druhohorní létající stroje... Nejprve se podíváme na impozantního Pterodaustra. Žil ve spodní Křídě a byl nalezen v Argentině. Co do vzhledu se ze všech známých pterosaurů vymykal. Zobák měl prohnutý vzhůru, jeho špička se tak nacházela výše, než vršek hlavy. Zoubky na horní, tolik prohnuté čelisti byly velice malé a připomínaly takové maličkaté kolíčky. Zato spodní čelist byla doslova přeplněna množstvím zvláštních, štětinovitých výrůstků. Nebyly to štětiny, nebyla to srst. Ve skutečnosti to byly dokonale modifikované zuby sloužící k procezování vody a zachycení potravy. Skoro jako by tento pterosaur toužil stát se velrybou! Pterodaustro se živil plantkonem, řasami, měkkýši a také korýši, kteří jistě patřili k největším živočichům, jaké dokázal pozřít. Keratin, který tvořil štětinaté zuby na spodní čelisti (stejná látka tvoří naše nehty nebo třeba nosorožčí rohy), tyto malé korýše zachytil, kdykoliv se dostali do Pterodaustrovi tlamy, ponořené ve vodě. Tyto zuby byly navíc až čtyři centimetry dlouhé! Ani malý ráček neuniknul. Je pravděpodobné, že raci tvořili složku Pterodaustrovi potravy. Jedná se o skupinu korýšů, které samozřejmě dobře známe, a zajímavé je to, že se vyvinuli právě v Mezozoiku. Samozřejmě i řada jiných, menších korýšů, unášených vodou, stávala se Pterodaustrovou potravou. Takový létající plaz musel mnoho hodin strávit krmením se, zatímco seděl na břehu jezírka, občas poodletěl na jiné místečko, ale stále se krmil. Malí korýši i jakákoliv drobná zvířátka mohou udržet při životě oproti nim poměrně velkého živočicha. Znamená to však, že jich musí denně sežrat velké množství... Avšak Pterodaustro, bizarní, okouzlující talent mezi létajícími plazy, nebyl jediný, kdo se specializoval na požírání korýšků. Dsungaripteridae je název čeledi jursko-křídových ptakoještěrů, mezi něž patří známý Dsungaripterus. Tento tvor bývá občas zobrazován jako šelma prohánějící se po nebi. Také vypadal podivně. Krátký hřeben vystupující z hlavy a končící zhruba ve tříčtvrtině délky zobáku byl tvořen kostí. Zobák samotný byl opět zahnut nahoru. Zdá se, že specialisté na lov korýšů či jiných drobných živočichů se v ptakoještěřím světě přizpůsobili takto, tedy přizpůsobili vzhled svého zobáku k jejich nabírání. Dsungaripterus, raně křídový ptakoještěř z Číny, Mongolska a Korejského poloostrova s rozpětím křídel 3 metrů, také část svého života proseděl u břehů jezer a řek sbíráním malých živočichů. Jeho zobák se podobal kleštím. Zakončení zobáku bylo velmi úzké. Mohl jím vytahovat korýše ze skalních štěrbin pod vodou. Podle některých ale také mohl vysedávat na skalách a odlupovat korýše z nich. Také mohl jednoduše zobákem korýše odlupovat od kamenů pod vodou, když měl ve vodě ponořené zobák. Tvrdé tělesné schránky korýšů nebo případně i některých měkkýšů jako vodních plžů drtil silnými, plochými zuby v zadní části čelistí. Pak už jejich měkký obsah skončil v jeho břiše... Někteří vědci si nicméně myslí, že Dsungaripterus byl celkem obstojně adaptován na pohyb po souši. Podle nich to byl všežravec hledající vše, co se dalo sežrat. Pokud opravdu nebyl na zemi tak nemotorný a mohl například rychleji chodit nebo lépe vzlétnout z jakékoliv plochy, kde hrozilo nebezpečí od masožravých dinosaurů, potom by to znamenalo, že nemusel trávit tolik času na březích řek, případně jejich brozením...


Snad se Vám článek zalíbil, pokud ano, budu moc rád za Vaše komentáře... Co myslíte, byl Dsungaripterus spíše všežravcem, než požíračem korýšů, jak si jej mnozí paleontologové představují?

Pterosauří hřebeny

23. ledna 2017 v 8:46 | HAAS
Mnozí ptakoještěři, zvláště pak ti krátkoocasí (pterodaktylové), byli vybaveni charakteristickým znakem: hřebenem. Byl to výrůstek kosti nebo keratinu, který vycházel z hlavy. Většinou se nacházel na temeni nebo rovnou na celé horní části lebky. Mohl vycházet už ze zobáku nebo z oblasti těsně za ním. Různí ptakoještěři měli různé hřebeny. U některých sloužily k namlouvání se, u jiných k upoutání pozornosti, jinde se s jejich pomocí zastrašovali pouze samci a u jiných ptakoještěrů zase takový hřeben mohl sloužit ke kormidlování ve vzduchu. Pterosauři byli totiž vynikajícími, lehkými letci (s dutými kostmi, čímž ulehčovali svou tělesnou hmotnost) a použití hřebenu se například u Pteranodonů mohlo využít při změně směru letu. Čas od času byla náhlá změna ve směru nutná, když si třeba ptakoještěr všiml velké vodní plochy, v níž se nacházela spousta šťavnatých rybek. Kormidlování se však uplatňovalo i jindy. Pteranodonův hřeben byl dostatečně dlouhý k tomu, aby tomuto zvířeti při letu pomáhal. Avšak takoví ptakoještěři, jako byla Tapejara, asi svůj hřeben ke změně v letu nepotřebovali. U nich byla jeho přítomnost k něčemu jinému, mezi samci k ukazování toho, kdo je v teritoriu pánem, u samic byly hřebeny velmi nízké a kdo ví, zda vůbec nějakou funkci měli. Je pravděpodobné, že za života měli mnozí ptakoještěři své hlavové útvary pestře zbarveny. Díky tomu byly dobře viditelné. Ptakoještěři byli příbuznými dinosaurů a měli s nimi i společné, dávné předchůdce. A protože dinosauři, kteří dnes existují už jen jako jedna skupinka a to ptáci, často disponovali nebo disponují úžasnými barvami a dobře barevně vidí, mohli či mohou tyto barvy používat k předvádění se. Ptakoještěři, podobně jako ptáci a krokodýlové, zřejmě také dobře barevně viděli. V takovém případě by červený hřeben Tapejary v kontrastu s černošedým tělem (tyto barvy jsou uvedeny jen pro představu, neznáme přesné zbarvení pterosaurů) působil jako pěst na oko. Každý jedinec by si tohoto hřebene všimnul. Jiní ptakoještěři dovedli vzrůst a tvar hřebenů ještě dále. Nyctosaurus ze Severní Ameriky pozdní Křídy měl snad ten nejpodivnější hřeben. Vzhledem k tomu, že Nyctosaurus nebyl nijak velkým pterosaurem, působil hřeben ještě zvláštněji v porovnání s velikostí těla. Hřeben sice nebyl tak dlouhý, jako tělo samotné, nicméně už se tělesné délce trochu přibližoval. Nyctosaurus měl podlouhlý, štíhlý útvar. Kousek nad hlavou z něj vybíhal malý výrůstek, snad jakýsi "trn". A směrem dále se hřeben maličko zužoval. Jeho konec nebyl ostrý, ale kulatý. Je možné, že mezi "trnem" a vrcholem hřebene byla napnuta blána. Mohl to být kus kůže, který byl krásně zbarven. Nyctosauři tyto útvary používali k předvádění se, podobně jako dnešní pávi využívají svého velkého, překrásného ocasu. Nicméně, u některých pterosaurů z rodiny krátkoocasých znamenalo mít hřeben pouze mít jakýsi výstupek ze zobáku. Ornithocheirové, Tropeognathové a jim příbuzní rozhodně nedisponovali okouzlujícími hlavovými hřebeny, zato zakulacený konec zobáku mohl být u dospělých samců mírně rudě zbarven, takže se například samci jednoduše poznali od samic. Mnohdy jsou barvy nebo dokonce funkce těchto hřebenů spíše spekulacemi. Avšak vězte, že ptakoještěři měli složité chování, neboť jejich mozek nebyl malý. Stačil pouhý pohled na hřeben a zvíře získalo představu o tom, na kterého jedince se dívá...

Na závěr malá otázka: Hřeben kterého ptakoještěra se Vám líbí nejvíce?

Zadní končetiny ptakoještěrů

15. listopadu 2016 v 12:39 | HAAS
Ptakoještěři byli králi vzdušného prostoru, ale na zemi se pohybovali spíše neohrabaně, opíraje se o svá křídla. Zadní končetiny ptakoještěrů však musely být dostatečně silné, aby jejich mnohdy velká těla na zemi unesly. Ačkoliv většina pterosaurů trávila mnoho času ve vzduchu při hledání potravy, hledání hnízdišť a dalších činnostech, stále se museli vracet na zemi jako ptáci. Byli to aktivní letci, ale někdy se museli trochu rozběhnout, aby vzlétli. Zároveň při doletu na zem museli zadníma nohama zabrzdit. Nešlo, že by jen tak hladce přistáli na jednom místě a už se z něj nehnuli. Různí ptakoještěři se svými zadními končetinami lišili. Drápkaté nožky Pterodactylů, Rhamphorhynchů, Peteinosaurů či jiných malých létajících plazů ukazují, že tato zvířata se klidně mohla přichytit i na kůře stromů. Tito pterosauři byli navíc malí a sedali si i na větve. Přistát na nich nebylo složité, a tak se při příletu prostě zachytili, drápky se zasekly, a ptakoještěř byl na místě. Zato velcí pterosauři přistávali na skalách nebo kdekoliv jinde na zemi. Například Ornithocheirus měl celkem velká chodidla, takže když přistával, zadržely po několika krocích jeho tělo. Pak složil křídla a pochodoval. Tito velcí ptakoještěři opravdu rychle nechodili, pomalu se sunuli dopředu a jejich kroky byly jen několik desítek centimetrů dlouhé. Stylem chůze mohli trochu připomínat dnešní tučňáky, jen to na nich díky jejich dlouhým blanám sepjatým mezi křídly a nohama nebylo vidět... Toto se týkalo chodidel, jenže co další kosti zadních končetin? Paleontologové zjistili, že dopředu namířené stehenní kosti jsou typické pro rané pterosaury. Kost vycházela z kloubu zvaného acetabulum laterálně. To dokazuje, že byli schopní se zaháknout na kůře stromu, jak jste se již dočetli nahoře. Pozoruhodné je, že například Eudimorphodoní kost stehenní měla kulatou hlavičku oproti ose ve tvaru písmena Z. Jinak řečeno, zadní končetiny vybíhaly z těla maličko do stran. Nebylo to tak poznatelné, ale je to přinejmenším neobyčejné. Na rozdíl od těchto "na stromy sedajících pterosaurů" byli ti větší a pokročilí lépe přizpůsobeni chůzi po rovném povrchu díky speciálně vyvinutým chodidlům se značně velkými prsty. Při chůzi měli tito ptakoještěři všechny prsty položené na zemi, až na jeden, který až nepohodlně směřoval dozadu a země se opíral jen krátkým článkem, přičemž špička vybíhala zase nahoru (viz. obrázek)... Ptakoještěři jako Pteranodoni měli silné stehenní kosti, kdežto Ornithocheirové, Anhanguery a příbuzní je měli užší a štíhlejší. Samozřejmě docela dlouhé zadní končetiny měli Quetzalcoatlus, Haztegopteryx a další megapterosauři, kteří nemalou část svého života trávili na zemi a pojídali i dinosaury (byly nalezeny stopní dráhy dokazující, že tito obrovští létající plazi mnoho času strávili chůzí)... Všichni pterosauři měli pravděpodobně mezi prsty na zadních končetinách tenkou blánu. A nedokázali s pomocí svých málo citlivých drápů zvednout těžké předměty, jako třeba lidi ve filmech-představa je to skvělá, ale tito tvorové nebyli uzpůsobeni ke sbírání kamenů nebo těžkých klád...

Tento článek neoplývá mnoha informacemi, přesto však doufám, že se Vám trochu líbil...

Život a smrt pouštních ptakoještěrů

15. srpna 2016 v 11:29 | HAAS
Často lze z fosilních pozůstatků a zkoumání hornin, ve kterých byly uchovány, určit, v jakém prostředí nalezené zvíře žilo. Můžeme si třeba udělat obrázek o tom, jak vypadala krajina, ve které žil slavný Tyrannosaurus Rex. Ale jak je to s pterosaury? Není to otázka za milion dolarů, protože i to lze samozřejmě zjistit. Nedochází k tomu ale často. Ptakoještěry, druhohorní vládce vzduchu, má spousta lidí spjata s vodou. Spousta druhů totiž požírala ryby a tak u jezer nebo u moře nacházeli dostatek potravy... Také představit si ptakoještěra v poušti není těžké. Jak tam ale tito tvorové žili? Před dvěma lety, v roce 2014, byl v Brazílii učiněn skvělý objev, který to objasnil. Nejprve byla nalezena spousta kostí ptakoještěra Caiuajara, který se vzhledem mohl podobat slavnějšímu Tapejarovi. Také měl na hlavě podivný hřeben, který mohl rozlišovat samce a samice. Byla objevena celá kolonie (v roce 2014 se ale více mluvilo o nálezu kolonie ptakoještěrů z Číny), a mezi nimi i mláďata. Paleontologové jejich výzkumem potvrdili, že uměli létat hned po vylíhnutí. Ale zajímavé bylo ještě jedno. Tito ptakoještěři žili před 75 miliony let v oáze. Když vědci studovali sedimenty, horniny z okolí nálezu, zjistili, že před 75 miliony let se v severní Brazílii nacházela poušť. Celá kolonie Caiuajarů žila ve vlhkém prostředí bohatém na rostliny, takže šlo nutně o oázu. Skupina žila při jezeře, ve kterém nacházela dostatek potravy, především ryb. Caiuajara byl menší ptakoještěr, s rozpětím křídel něco málo přes 2 metry. Na místě zřejmě nebyly nalezeny kosti žádných dinosaurů, ale je možné, že Caiuajarové s některými oázu sdíleli. Proč ale všichni zahynuli na jednom místě ve stejném čase? Těla ptakoještěrů na sobě byla nahromaděna, takže se to místo stalo jejich pohřebištěm. V jednu chvíli všichni zahynuli, je jasné, že kvůli nějaké přírodní události... Paleontologové si myslí, že to byla velká písečná duna, která oázu zaplavila. Okolní prostředí bylo na duny bohaté. Stačil nějaký otřes a obrovská duna mohla sjet a zasypat celou oázu. Případně mohlo dojít k velké písečné bouři, a ptakoještěři zemřeli zasypáni a udušeni pískem. Díky té katastrofě však nyní, po 75 milionech let, můžeme zkoumat tato úžasná zvířata. Mnoho o nich bylo zjištěno již před dvěma lety, nicméně je možné, že v budoucnu toho bude objasněno ještě více. Paleontologové totiž dosud odkryli zhruba 5 procent toho naleziště, a mnohé ještě čeká k objevení. Víme však alespoň něco o této skupině pouštních pterosaurů...



Oba obrázky jsou z www.smithsonianmag.com . Snad jste se třeba dozvěděli něco nového... O ptakoještěrech je toho zjišťováno stále více a tito pozoruhodní plazi si to zaslouží...

Důkazy migrací pterosaurů

11. června 2016 v 10:46 | HAAS
Stejně jako dnešní zvířata, i ta pravěká migrovala z místa na místo, ať už při hledání hnízdišť, nebo potravy. Určitě si všichni vzpomenete na 4. díl Putování s dinosaury, ve kterém Ornithocheirus migroval z Brazílie až na území, z něhož jednoho dne vzešlo Španělsko. Ptakoještěři, a nejen Ornithocheirové, takto opravdu migrovali. Navíc se objevují zkamenělé důkazy, že takových druhů migrovalo více... Před třemi lety zkoumali brazilští paleontologové, možná překvapivě, anglické ptakoještěry. Zkamenělé kosti byly stáří 110 milionů let, což byla raná Křída. V té době byli ptakoještěři hojně rozšířeni po celé planetě a zažívali snad nejlepší časy své vlády nad vzdušným prostorem. Jen z té doby známe tolik odlišných druhů... Brazilské paleontology tehdy však zaujalo, že se anglické druhy až záražlivě podobali těm brazilským. A to nebylo všechno. Nálezy některých druhů z východní Číny potvrdily, že i tam se nacházeli podobní létající plazi. Samozřejmě, že každá z těchto oblastí měla své vlastní rody a druhy, jež byly nějakým způsobem výjimečné a byly přizpůsobeny životu v tamním prostředí. Naskytla se zde však teorie a také možné důkazy, které tvrdí, že přinejmenším někteří ze zkoumaných ptakoještěrů mohli migrovat z místa na místo. Dr. Rodrigues řekl, že pokud opravdu šlo o migrující zvířata, přepokládá se nález stejných zvířat v naprosto shodných vrstvách, avšak na jiném místě. Pokud k tomu již došlo, tak zřejmě jen velmi zřídka. Ale zarážející podobnost anglických, brazilských a některých čínských ptakoještěrů nejen rozvíjí teorii o jakémsi rozšíření se jedné nebo více vývojových větví. Pokládá totiž otázku, zda některá z nalezených zvířat nepatřila k druhům žijícím jinde. A pokud ano, pak to byla migrující zvířata. Ani velikost není překážkou. Dnešní albatrosi také putují po jižní části Pacifiku, především z důvodu hledání potravy. V určitou část roku pak loví především pro mláďata, ke kterým se čas od času vrací s olejnatou, natrávenou polévkou složenou z nalovených rybek. Ptakoještěři se mohli chovat podobně. Představte si například, že se někteří angličtí létající plazi shromažďovali na území severovýchodní Brazílie ve velkých koloniích, kde matky vychovávaly mláďata, jež už od vylíhnutí uměla létat. Možná, že v budoucnu bude zjištěno i více. Třeba ty druhy, které paleontologové před třemi lety zkoumali, opravdu pravidelně migrovaly...

Námět i informace pro článek mi poskytl web www.sciencedaily.com .

Rozdíly mezi nalezenými jedinci Pteranodonů

22. května 2016 v 9:08 | HAAS
Pteranodon byl pozdně Křídovým pterosaurem, jehož fosilie byly nalezeny na území Severní Ameriky. Byl to jeden z velkých ptakoještěrů, s rozpětím křídel přes 6 metrů, tedy alespoň v některých případech. Tento tvor, popsaný a pojmenovaný Marshem roku 1876, je zřejmě nejznámějším ptakoještěrem, spolu se slavným Pterodactylem. Pteranodon se objevil v bezpočtu televizních pořadů, seriálů, filmů, v mnoha knihách, a to jak encyklopediích, tak i dobrodružných příbězích o pravěkých zvířatech. Patří také mezi nejrozmanitější ptakoještěry co se týká informací, jež o něm máme... Paleontologové rozlišili několik základních rozdílů mezi jednotlivými jedinci. Možná to byly poddruhy, možná i samostatné druhy-zde si nejsou vědci zcela jisti. Dobře známý Pteranodon longiceps měl hřeben na hlavě směřující dozadu, ačkoliv v některých případech se také lišil. Někteří jedinci totiž měli špičku hřebene směřující nahoru, kdežto jiní zase dolů (viz. obrázek). Jiný druh Pteranodona, P. sternbergi, měl na hlavě zcela jiný útvar. Byl vyvýšený, špička směřovala nahoru a tvořil něco, čím se tento druh od P. longicepse diverzifikoval. Proto někteří vědci zastávají názor, že to byl už samostatný druh, nemajíce s Pteranodonem příliš mnoho společného (kromě toho, že oba patřili do čeledi Pteranodontidae). Nazvali jej Geosternbergia sternbergi. Zde je ovšem vše předmětem diskusí... Některé paleontology však zaujal postupný vývoj Pteranodonů. Na začátku 90. let minulého století publikoval Christopher Bennett zajímavý poznatek. Pteranodoni z formace Niobrara v USA je jedním z hlavních nalezišt fosilií tohoto pterosaura. Bennett a jeho tým rozpoznali, že mezi P. sternbergi (či Geosternbergia sternbergi) a P. longiceps je časový rozdíl 4 miliony let! Jinými slovy, P. sternbergi mohl být předchůdcem P. longiceps. Pokud by tomu tak nebylo, minimálně bychom si byli jisti, že byla zdokumentována jedna vývojová větev. Avšak znaky, jež odlišují dva druhy poskytují dobrý obrázek toho, jak se během několika milionů let mohl tento živočich proměnit...


U Pteranodonů však můžeme rozeznat i samce a samice! Samci byli větší, s rozpětím křídel přes 6 metrů. Největší nalezené samice měly okolo 3 metrů, což je však stále značná velikost. Mezi ptakoještěry to ale příliš mnoho nebylo... Rozdíl ve velikosti byl pochopitelně patrný ve všech znacích, včetně krátkého ocasu. Samci ho měli asi 25 centimetrů dlouhý, což bylo asi 3,5 % velikosti rozpětí křídel. U samic byl ocas pochopitelně opět menší. Avšak jak můžeme rozlišit samce od samic? Jako u mnoha dnešních zvířat, například u ještěrů, i ptakoještěří samci používali zřejmě pestře zbarvené hřebeny k předvádění se. Můžeme tedy tvrdit, že jedinci s delšími hřebeny byli samci. Nalezené exempláře s krátkými hřebeny byly zase samice. Hřeben nehrál roli jen v předvádění se, pravděpodobně jej tito ptakoještěři používali i při létání jakožto kormidla... Pokud byste měli možnost cestovat zpět v čase do období pozdní Křídy a setkat se s Pteranodony, zřejmě byste skutečně dokázali říci, zda jedinec před Vámi je samcem či samicí. Díky rozdílům patrným i na fosiliích se nám tedy naskytl dobrý pohled na biologii tohoto více než 75 milionů let vyhynulého tvora...

Informace pro tento článek mi poskytly weby Wikipedia.org a www.prehistoric-wildlife.com . Snad Vám tento článek přinesl něco nového. Pokud se Vám líbil, komentujte...

Pterosauří zuby

11. května 2016 v 15:28 | HAAS
Zuby jsou něčím, co lidi snad vždy na dinosaurech a jiných pravěkých tvorech zajímalo. Velcí dinosauři jako Tyrannosaurus Rex měli zuby tak dlouhé a ostré, že vzbuzují hrůzu už jen tehdy, když se na ně podíváte. Představte si je pak projíždět vlastním masem a kostmi... V mnoha případech se nám z pravěkých zvířat zachovaly pouze zuby. Ze zubů savců mohou paleontologové prozradit mnohé o stravě zvířete, aniž by viděli jeho lebku nebo zbytek kostry. Můžeme však učinit to samé u ptakoještěrů? Létající plazi nebyli vybaveni zuby, jež by člověka vyděsily. V mnoha případech upínáme oči spíše na neuvěřitelné rozpětí křídel některých pterosaurů, než na to, co měli či neměli v tlamě. Někteří létající plazi, především ti pokročilí, byli vybaveni bezzubými čelistmi. Klasickým příkladem je Pteranodon, velmi úspěšný ptakoještěř žijící v období pozdní Křídy. Neměl sice zuby, ale svými čelistmi mohl v rychlosti chytit kluzkou rybku zatímco prolétal nad vodní hladinou. Také azhdarchidi, jako byl obrovitý Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel, měli bezzubý zobák. K lovu ryb a případnému požírání mršin to však stačilo. Primitivnější nebo menší ptakoještěři však zuby měli. Můžeme se jednoduše podívat na Eudimorphodona, podivuhodného ptakoještěra z Itálie před 220 miliony let, jehož jméno znamená v překladu z řečtiny "opravdu dva druhy zubů". Tento metrový létající plaz ukázal skutečnou diverzifikaci, co se zubů týče. V čelistech jich měl 110. V porovnání s délkou čelisti, která měla pouhých 6 centimetrů, je to opravdu enormní množství. V zadní části tlamy se nacházely poměrně malé zuby: na horní čelisti jich bylo 25, zatímco dolní jich nesla 26. Předek čelistí byl pak pokryt většími zuby, kterým se jednoduše říká tesáky. Byly vhodné k uchycení ryb či větších bezobratlých, například vážek či dokonce bezobratlých s vápenatou schránkou. Zároveň se však domníváme, že po úspěšném lovu tento ptakoještěr kořist svými ostrými zoubky rozkousal nebo dokonce rozžvýkal. Další raný ptakoještěr, Peteinosaurus, měl dokonce 3 typy kuželovitých zubů. U nich bychom však nenašli takovou různorodost, jako u "pouhých" 2 typů zubů, jež měl Eudimorphodon. Peteinosaurovy zuby vykazovaly specializaci na lov hmyzu. Kazachstánský rod Sordes z období Jury měl zašpičatělé, zahnuté zuby, jimiž chytal bezobratlé a možná i malé obojživelníky. Právě ti mohli být dost kluzcí, ovšem zahnuté zuby je byly schopny zachytit. I zde se někteří odborníci domnívají, že poté docházelo alespoň k jemnému rozkousání kořisti. Pochopitelně, zuby Sordese s lebkou dlouhou 8 centimetrů a rozpětím křídel okolo 60 centimetrů, nebyly velké. Avšak zuby Ornithocheira, velikého Křídového ptakoještěra proslaveného seriálem BBC Putování s dinosaury, byly celkem dlouhé. V přední části čelisti navíc směřovaly ven. Když tedy ptakoještěr zavřel tlamu, zuby byly stále vidět, tak jako je tomu někdy u krokodýlů... Zuby ptakoještěrů však skrývají ještě mnohá tajemství, jež nebyla odhalena...




Informace pro tento článek jsem získal hlavně z anglické verze Wikipedie. Doufám, že se Vám můj článek o pterosauřích zubech líbil, již brzy se zde objeví další články se zaměřením na pterosaury!

Uměla malá pterosauří mláďata létat?

9. března 2016 v 15:08 | HAAS
Často se můžeme setkat s faktem, že čerstvě vylíhnutá ptačí mláďata ze začátku svého života nemohou vzlétnout. Je to pochopitelné, jsou to droboučká, zranitelná stvoření. U většiny ptáků to chodí tak, že mláďata zůstávají několik týdnů v hnízdě, a alespoň jeden z rodičů (nejčastěji matka) se o ně stará. Po několika týdnech růstu jsou již mláďata schopna hnízdo opustit, nemají na sobě jen krátké chmýří, ale skutečné peří, a mohou létat. Ale co tvorové, po kterých ptáci oblohu zdědili? Živočichové, kteří byli příbuznými dinosaurů, a dominovali obloze po 150 milionů let? Samozřejmě je řeč o pterosaurech, nebo-li ptakoještěrech. Víme, že létající plazi kladli vejce-existuje pro to řada důkazů. Pravděpodobně si také budovali hnízda, v případě některých druhů, mezi něž patří i nový druh ptakoještěra z čínského Sin-ťiangu, objevený roku 2014, šlo dokonce o velké hnízdní kolonie. Mláďata v hnízdě po vylíhnutí také zůstala alespoň několik týdnů. Ale byla již tehdy schopna létat? Nebo zkrátka musela čekat, až jim svaly na předních končetinách zesílí, aby mohli vzlétnout? Pro paleontology to bylo dlouho otázkou... David Unwin z Humboldtovy univerzity v Berlíně přišel před asi deseti lety s unikátním výzkumem. Aby konečně odhalil odpověď na otázku, zda už maličká pterosauřata létala, začal podrobněji zkoumat ptakoještěry nalezené především na německém území, včetně Pterodaktylů ze Solnhofenu. Zkušený biolog či anatom dokáže i ze zkamenělých zbytků pravěkých živočichů zjistit mnohá důležitá fakta. V Unwinově případě to také nebylo tak obtížné. Měl k dispozici hodně materiálu: různé druhy ptakoještěrů v různých stádiích vývoje. Napadlo jej skvělé řešení. Změřil kosti předních končetin, jejichž velikost se samozřejmě u mláďat, dospívajících a dospělých pterosaurů lišila. Údaje, jež zjistil, zaznamenal, a pokračoval dále tím, že je porovnal k velikosti těla. Ačkoliv se míry vždy lišily, což bylo pochopitelně v závislosti na velikost těla, podařil se mu překvapující objev. Velikost předních končetin v poměru k velikosti těla byla totiž u všech ptakoještěrů stejná. Tedy jak u mláďat, tak u dospělců. A když dospělci dokázali létat, křídla mláďat k tomu sloužila též. Jinak řečeno, křídla byla plně vyvinutá již po vylíhnutí. Aby Unwin vše dokázal, změřil i velikost jiných kostí, například zobáku. Ten na rozdíl od křídel rostl, mláďata jej měla podstatně menší, než dospělci. Dokazuje to tedy, že už několikadenní ptakoještěří mládě bylo schopno doslova "nabrat do křídel vzduch"... U dnešních plazů nám však tato zjištění nepřipadají tak překvapivá. Jedovatí hadi mají plně vyvinuté jedové žlázy a zuby hned po narození či vylíhnutí, a proporce jejich těla se dále nějak zvláště nemění. Samozřejmě, i mezi dnešními plazy najdeme výjimky. Například krunýř malých aligátorů je velmi jemný, zesílí až během růstu. Ovšem pterosauři byli příkladem toho, že už v raném stádiu vývoje jedince byl tvor schopen vzlétnout. Je to ohromující, možná právě to bylo přinejmenším jedním z mnoha důvodů, proč byli ptakoještěři tak úspěšní...

Tento článek jsem napsal díky dokumentárnímu pořadu Nebeská monstra ze série National Geographic Special, který mi k němu zároveň poskytl informace... Doufám, že Vám přinesl něco nového...
 
 

Reklama