Ptakoještěři: znaky a charakteristika

Pterosauří zuby

11. května 2016 v 15:28 | HAAS
Zuby jsou něčím, co lidi snad vždy na dinosaurech a jiných pravěkých tvorech zajímalo. Velcí dinosauři jako Tyrannosaurus Rex měli zuby tak dlouhé a ostré, že vzbuzují hrůzu už jen tehdy, když se na ně podíváte. Představte si je pak projíždět vlastním masem a kostmi... V mnoha případech se nám z pravěkých zvířat zachovaly pouze zuby. Ze zubů savců mohou paleontologové prozradit mnohé o stravě zvířete, aniž by viděli jeho lebku nebo zbytek kostry. Můžeme však učinit to samé u ptakoještěrů? Létající plazi nebyli vybaveni zuby, jež by člověka vyděsily. V mnoha případech upínáme oči spíše na neuvěřitelné rozpětí křídel některých pterosaurů, než na to, co měli či neměli v tlamě. Někteří létající plazi, především ti pokročilí, byli vybaveni bezzubými čelistmi. Klasickým příkladem je Pteranodon, velmi úspěšný ptakoještěř žijící v období pozdní Křídy. Neměl sice zuby, ale svými čelistmi mohl v rychlosti chytit kluzkou rybku zatímco prolétal nad vodní hladinou. Také azhdarchidi, jako byl obrovitý Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel, měli bezzubý zobák. K lovu ryb a případnému požírání mršin to však stačilo. Primitivnější nebo menší ptakoještěři však zuby měli. Můžeme se jednoduše podívat na Eudimorphodona, podivuhodného ptakoještěra z Itálie před 220 miliony let, jehož jméno znamená v překladu z řečtiny "opravdu dva druhy zubů". Tento metrový létající plaz ukázal skutečnou diverzifikaci, co se zubů týče. V čelistech jich měl 110. V porovnání s délkou čelisti, která měla pouhých 6 centimetrů, je to opravdu enormní množství. V zadní části tlamy se nacházely poměrně malé zuby: na horní čelisti jich bylo 25, zatímco dolní jich nesla 26. Předek čelistí byl pak pokryt většími zuby, kterým se jednoduše říká tesáky. Byly vhodné k uchycení ryb či větších bezobratlých, například vážek či dokonce bezobratlých s vápenatou schránkou. Zároveň se však domníváme, že po úspěšném lovu tento ptakoještěr kořist svými ostrými zoubky rozkousal nebo dokonce rozžvýkal. Další raný ptakoještěr, Peteinosaurus, měl dokonce 3 typy kuželovitých zubů. U nich bychom však nenašli takovou různorodost, jako u "pouhých" 2 typů zubů, jež měl Eudimorphodon. Peteinosaurovy zuby vykazovaly specializaci na lov hmyzu. Kazachstánský rod Sordes z období Jury měl zašpičatělé, zahnuté zuby, jimiž chytal bezobratlé a možná i malé obojživelníky. Právě ti mohli být dost kluzcí, ovšem zahnuté zuby je byly schopny zachytit. I zde se někteří odborníci domnívají, že poté docházelo alespoň k jemnému rozkousání kořisti. Pochopitelně, zuby Sordese s lebkou dlouhou 8 centimetrů a rozpětím křídel okolo 60 centimetrů, nebyly velké. Avšak zuby Ornithocheira, velikého Křídového ptakoještěra proslaveného seriálem BBC Putování s dinosaury, byly celkem dlouhé. V přední části čelisti navíc směřovaly ven. Když tedy ptakoještěr zavřel tlamu, zuby byly stále vidět, tak jako je tomu někdy u krokodýlů... Zuby ptakoještěrů však skrývají ještě mnohá tajemství, jež nebyla odhalena...




Informace pro tento článek jsem získal hlavně z anglické verze Wikipedie. Doufám, že se Vám můj článek o pterosauřích zubech líbil, již brzy se zde objeví další články se zaměřením na pterosaury!

Uměla malá pterosauří mláďata létat?

9. března 2016 v 15:08 | HAAS
Často se můžeme setkat s faktem, že čerstvě vylíhnutá ptačí mláďata ze začátku svého života nemohou vzlétnout. Je to pochopitelné, jsou to droboučká, zranitelná stvoření. U většiny ptáků to chodí tak, že mláďata zůstávají několik týdnů v hnízdě, a alespoň jeden z rodičů (nejčastěji matka) se o ně stará. Po několika týdnech růstu jsou již mláďata schopna hnízdo opustit, nemají na sobě jen krátké chmýří, ale skutečné peří, a mohou létat. Ale co tvorové, po kterých ptáci oblohu zdědili? Živočichové, kteří byli příbuznými dinosaurů, a dominovali obloze po 150 milionů let? Samozřejmě je řeč o pterosaurech, nebo-li ptakoještěrech. Víme, že létající plazi kladli vejce-existuje pro to řada důkazů. Pravděpodobně si také budovali hnízda, v případě některých druhů, mezi něž patří i nový druh ptakoještěra z čínského Sin-ťiangu, objevený roku 2014, šlo dokonce o velké hnízdní kolonie. Mláďata v hnízdě po vylíhnutí také zůstala alespoň několik týdnů. Ale byla již tehdy schopna létat? Nebo zkrátka musela čekat, až jim svaly na předních končetinách zesílí, aby mohli vzlétnout? Pro paleontology to bylo dlouho otázkou... David Unwin z Humboldtovy univerzity v Berlíně přišel před asi deseti lety s unikátním výzkumem. Aby konečně odhalil odpověď na otázku, zda už maličká pterosauřata létala, začal podrobněji zkoumat ptakoještěry nalezené především na německém území, včetně Pterodaktylů ze Solnhofenu. Zkušený biolog či anatom dokáže i ze zkamenělých zbytků pravěkých živočichů zjistit mnohá důležitá fakta. V Unwinově případě to také nebylo tak obtížné. Měl k dispozici hodně materiálu: různé druhy ptakoještěrů v různých stádiích vývoje. Napadlo jej skvělé řešení. Změřil kosti předních končetin, jejichž velikost se samozřejmě u mláďat, dospívajících a dospělých pterosaurů lišila. Údaje, jež zjistil, zaznamenal, a pokračoval dále tím, že je porovnal k velikosti těla. Ačkoliv se míry vždy lišily, což bylo pochopitelně v závislosti na velikost těla, podařil se mu překvapující objev. Velikost předních končetin v poměru k velikosti těla byla totiž u všech ptakoještěrů stejná. Tedy jak u mláďat, tak u dospělců. A když dospělci dokázali létat, křídla mláďat k tomu sloužila též. Jinak řečeno, křídla byla plně vyvinutá již po vylíhnutí. Aby Unwin vše dokázal, změřil i velikost jiných kostí, například zobáku. Ten na rozdíl od křídel rostl, mláďata jej měla podstatně menší, než dospělci. Dokazuje to tedy, že už několikadenní ptakoještěří mládě bylo schopno doslova "nabrat do křídel vzduch"... U dnešních plazů nám však tato zjištění nepřipadají tak překvapivá. Jedovatí hadi mají plně vyvinuté jedové žlázy a zuby hned po narození či vylíhnutí, a proporce jejich těla se dále nějak zvláště nemění. Samozřejmě, i mezi dnešními plazy najdeme výjimky. Například krunýř malých aligátorů je velmi jemný, zesílí až během růstu. Ovšem pterosauři byli příkladem toho, že už v raném stádiu vývoje jedince byl tvor schopen vzlétnout. Je to ohromující, možná právě to bylo přinejmenším jedním z mnoha důvodů, proč byli ptakoještěři tak úspěšní...

Tento článek jsem napsal díky dokumentárnímu pořadu Nebeská monstra ze série National Geographic Special, který mi k němu zároveň poskytl informace... Doufám, že Vám přinesl něco nového...

První kdy objevení pterosauři

6. února 2016 v 9:29 | HAAS
Většina zájemců o prehistorii ví, že prvním kdy popsaným dinosaurem byl Megalosaurus, veliký masožravec žijící v období Jury na území Anglie, jehož roku 1824 popsal William Buckland. V té době bylo velmi složité dozvědět se něco o životě v pravěku, nalézaní prehistoričtí tvorové byli považováni za slepé větve evoluce a za pomalá, ploužící se zvířata, jež připadala mnohým lidem nezajímavá. Pravda je samozřejmě opačná, ale v době, kdy došlo k objevu prvních dinosaurů, tedy v první polovině 19. století, byla objevena a popsána i jiná skupina druhohorních plazů. Ovšem prvních pozůstatků ptakoještěrů si lidé povšimli již ke konci 18. století. Egid Verhelst II nalezl v roce 1784 fosilii velmi podivného tvora. Měl dlouhé čelisti opatřené malými zoubky, pokroucené tělo, krátké zadní končetiny a z každé přední končetiny mu vyrůstala zvláštní kost, jež byla nesmírně dlouhá. Italský přírodovědec Cosimo Alessandro Collini se ještě toho roku ujal popisu. Myslel si, že dlouhé přední končetiny byly ploutvemi, a že nalezený živočich byl přizpůsoben životu v moři. Ploutve pak používal jako pádla při plavání. Nemohl vědět, že se dívá na prodloužený prst pterosaurů, podél kterého byla uchycena kožnatá blána umožňující těmto vzdušným akrobatům létat. Tak se stalo, že byli ptakoještěři po skoro půl století považováni za mořské plazy. Koneckonců, nalezenou kostru s tímto faktem vystavovalo i muzeum v Mannheimu. Později přišel na řadu slavný přírodovědec Georges Cuvier, který učinil skutečný vědecký popis. V roce 1809 pojmenoval zvíře jako Pterodactylus. O tři roky později dostál živočich i druhového jména, antiquus, jež mu přidělil Samuel Thomas von Sömmering. Stále bylo však podstatnější rodové jméno-Pterodactylus znamená "okřídlený prst". Cuvier totiž nesouhlasil s názory svých kolegů, myslel si, že zvíře létalo. Měl pravdu, nebyl to žádný vodní pták. Navíc jméno, jež zvířeti dal, dobře charakterizuje jeho důležitý znak. Cuvier dále došel k závěrům, že malé drápky používal Pterodactylus ke šplhání po stromech či skalách, což se později potvrdilo. Dnes je tento druh pterosaura znám z více než 30 fosilních exemplářů. Dnes se termín pterodaktyl široce užívá k označení těchto létajících plazů... O několik let později přišel další nález, byl u něj znovu Sömmering. Byl to Rhamphorhynchus. Původně byl považován za druh Pterodactyla, ale roku 1846 byl definitivně uznán jako samostatný rod. Do té doby byl však několikrát přejmenován, mimo jiná označení byl nazván například Ornithocephalus. Na obrázku pod textem si můžete všimnout jedné z prvních ilustrací tohoto živočicha... Ještě před Rhamphorhynchem byl ovšem v Anglii učiněn další zajímavý objev, posunutý však spíše do pozadí. Známá lovkyně fosilií Mary Anning objevila v prosinci 1828 několik neurčitých kostí, které Buckland popsal jako druh Pterodactyla. Richard Owen, otec dinosaurů (jelikož vymyslel označení Dinosauria), ale o několik let později zařadil zvíře do vlastního rodu Dimorphodon. Dnes patří tento ptakoještěr k nejznámějším létajícím plazům Spojeného království. Ve druhé polovině 19. století byla nalezena již řada známých ptakoještěrů. Othniel Charles Marsh během slavné "Války o kosti", kterou vedl se svým protivníkem Edwardem Drinkerem Copem, popsal Pteranodona-snad nejzobrazovanějšího pterosaura, kterého můžete obdivovat v mnoha filmech i knihách s pravěkou tématikou. Dodejme však, že tehdy znalosti ptakoještěrů přece jen nedosahovaly znalostí dnešních, a tito ohromní tvorové byli mnohem živější a energičtější, než si je v těch dobách paleontologové představovali...


Na prvním obrázku vidíte starou rekonstrukci Rhamphorhyncha z 19. století, zatímco na druhém se nachází kresba původně nalezených pozůstatků Pterodactyla... Doufám, že se Vám tento kratší článek líbil, ačkoliv nebyl příliš rozsáhlý...

Ptakoještěři jako potrava jiných pravěkých zvířat

21. listopadu 2015 v 10:38 | HAAS
Většina živočichů má své přírozené predátory, kteří brání přemnožení své kořisti a zároveň tak udržují v přírodním světě jakýsi systém. Děje se to dnes a dělo se to samozřejmě i v prehistorii, po více než 500 milionů let, zkrátka od dob, kdy se objevili první predátoři. Kteří tvorové však lovili pterosaury nebo-li ptakoještěry? Tito vládci oblohy se proháněli vzdušným prostorem naší planety po nějakých 120 milionů let, kdy mu dominovali. Občas se zdá, že taková létající monstra nemohla mít žádné konkurenty, ale pravda je taková, že jich bylo celkově dost. Neexistuje příliš mnoho vědeckých důkazů, které dokazují, že se ptakoještěři pravidelně stávali potravou jiných zvířat, ale přesto jich několik je. Pterosauři jsou známí jako potrava theropodních (masožravých) dinosaurů. 1. července 2004 vyšel v časopisu Nature článek předního francouzského paleontologa Erika Buffetauta týkající se zajímavého nálezu v křídových horninách Brazílie. Buffetaut totiž objevil zub dinosaura uvízlý v páteři ptakoještěra. Detektivní pátrání bylo na světě. Tři obratle na těle blíže neidentifikovaného pterosaura byly poškozeny, což znamená, že dinosaurus po něm vyrazil zakousl se, ale zřejmě se mu zvíře nepodařilo zabít. Podle všeho nebyl ptakoještěr sežrán, útok přežil a útočník pouze přišel o svůj zub. Létavec pak zahynul o něco později, pravděpodobně na zranění z lovu. Zajímavé bylo zjištění, které Buffetaut učinil. Zub zcela bez pochyby patřil nějakému spinosauridovi, pravděpodobně Irritatorovi, osmimetrovému jihoamerickému dravci s plachtou na zádech, který žil ve spodní Křídě a vzhledem se velice podobal svému africkému bratranci Spinosaurovi. Neobvyklost nálezu spinosauridního zubu v páteři ptakoještěra musí být zřejmá: tito velcí dinosauři se živili hlavně rybami, proto měli také úzké, takřka krokodýlí čelisti. Proč by tedy šli po pterosaurech? Dosud nebylo zjištěno více, přesto však víme, že alespoň v jednom případě spinosaurid, a ještě k tomu s největší pravděpodobností Irritator, na létajícího plaza zaútočil. To znamená, že potravou spinosauridů nebyly jen ryby, ale i ptakoještěři... Malí pterosauři, jako byl třeba Anurognathus, se jistě mohli stávat kořistí jurských masožravců typu Ornitholesta. Anurognathus a jeho blízcí příbuzní byli velice malí a živili se hmyzem, a sami se pak mohli stávat kořistí mnohem důležitějších aktérů života v Jurském období. Zranění pterosauři mohli být jistě kořistí pro celou řadu masožravých dinosaurů, od raptorů po tyrannosaury. Je snadné představit si smečku Velociraptorů dělajících vražedné výpady na zraněného Azhdarcha, jenž nějakým způsobem přišel o schopnost létat. Ostré, zahnuté drápy Velociraptorů mohly být účinou zbraní a prorazit v takovém případě krk bezmocného živočicha. V některých filmech či na obrázcích jsou ptakoještěři ukázáni jako kořist mořských plazů, například Mosasaurů nebo pliosaurů. Daly by se vést diskuse o tom, zda byl vůbec nějaký z predátorů prehistorických oceánů schopen vyskočit z vody podobně, jako to dělají dnes o něco lehčí krokodýlové. Kubánští krokodýlové jsou známi tím, že vyskočí z vody a popadnou malé ptáky z větví nad hladinou. Mosasauři zase mohli podobným způsobem lovit pterosaury, a to i na širém oceánu. Také velcí krokodýlové, jako byl texaský Deinosuchus, mohli ohrožovat létající plazy. Rybařící ptakoještěr byl zcela jistě výtečným terčem, neboť se nepohyboval příliš vysoko nad vodou a nebylo těžké dostat se k němu. Možná bude v budoucnu zjištěno více o pravých lovcích létajících plazů...


Snad se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. V blízké době přinesu další články s pterosauří tématikou!

Byli pterosauři pokryti pouze šupinami?

18. října 2015 v 10:48 | HAAS
Plazy si jistě všichni představíme jako zvířata pokrytá šupinami. Představa je to správná, vždyť kůže dnešních plazů, jako jsou krokodýli, ještěři a hadi, tvoří šupiny. To ale neznamená, že se tímto znakem s dnešními plazy mohli shodovat některé vyhynulé formy. Víme například, že někteří dinosauři (především malí příbuzní ptáků) byli pokryty peřím či protopeřím, a že se tento znak, dnes typický pro ptáky, objevil zřejmě již v době před dinosaury u malých dvounohých ještěrek známých jako archosauři. V případě některých dinosaurů však primitivní peří připomínalo spíše jakousi srst. Mohlo tomu být podobně i u blízkých příbuzných dinosaurů, létajících plazů nebo-li ptakoještěrů? Tato skupina létavců dominovala obloze po nesmírně dlouhou dobu a někteří její zástupci se stali největšími zvířaty, která kdy vzlétla. První pterosauři se objevili již před 228 miliony let, přičemž celý řád Pterosauria vyhynul před 65 miliony let při vymírání K-T. Víme, že ptakoještěři měli mezi předními a zadními končetinami nataženou blánu, díky které se možná podobali dnešním netopýrům, ale létali a pohybovali se naprosto odlišným způsobem. Jejich tělesná stavba byla unikátní. Je jasné, že křídla tvořená blánou asi nebyla porostlá žádným peřím či srstí, ale co takhle zbytek těla? Na některých obrázcích, ba dokonce i na figurkách ke hraní si lze povšimnout srsti na pterosauřích zádech. Je to skutečně možné? A pokud nebyli pterosauři pokryty jen šupinami, co by to znamenalo? Není to jen domněnka. Víme, že několik ptakoještěrů mělo jakousi "srst". Odborný název pro tento znak je "pycnofiber". Nebyla to srst či chlupy, jaké se vyskytují u savců, šlo spíše o filamenty, které se jim podobaly. Měly unikátní, neobyčejnou strukturu, nevyskytující se u žádných jiných obratlovců. Jedním z prvních ptakoještěrů, u něhož byla zjištěna přítomnost pycnofiberů, se stal Sordes pilosus (doslova "chlupatý démon"). Tento ptakoještěr, jenž žil před 155 miliony let na území současného Kazachstánu, představoval pro paleontology základ otázky: "Když měli ptakoještěři něco jako srst, mohli být teplokrevní stejně jako dnešní savci?" Původně se myslelo, že Sordes byl pokryt srstí, nicméně v 90. letech minulého století tuto teorii vyloučil David Unwin (načež se v roce 2009 objevil název pycnofiber). Po nalezení zkamenělin několika dalších jedinců Sordese bylo skutečně objasněno, že tento ptakoještěr byl pokryt pycnofibery. Známe ještě několik podobných příkladů, včetně Scaphognatha z pozdní Jury Německa a Jeholoptera z Číny, z doby před 164 miliony let. Roku 2002 se spekulovalo, zda pycnofibery nejsou pouze protopeřím, ale důkladný výzkum to vyvrátil. Ať tak či onak, jejich přítomnost na tělech pterosaurů jasně značí, že tato zvířata byla endotermní, čili teplokrevná. Ptakoještěři tedy neměli proměnlivou tělesnou teplotu jako dnešní plazi, čímž se více podobali svým příbuzným dinosaurům, jimž podle všeho tělem též proudila teplá krev. Lze říci, že létající plazi měli doslova "pycnofiberový kabát". Absence malých "chloupků" na jejich křídlech dodávala pterosaurům obratnost. Byla-li by jimi křídla pokryta, ztratila by svou aerodynamickou funkci. Také zobáky a zadní končetiny byly pokryty jen kůží... Tato a mnohá další zjištění neustále doplňují miliony let starou mozaiku života létajících plazů...

Obrázek je z webu www.critters.pixel-shack.com/GalleryS.htm . Doufám, že se Vám článek líbil a popřípadě Vám přinesl i něco nového, je-li tomu tak, komentujte...

Tvary pterosauřího zobáku

19. září 2015 v 16:37 | HAAS
Jeden znak byl u ptakoještěrů na první pohled více než patrný-zobák. Čelisti slouží každému živému zvířeti ke sběru potravy, jejímu rozmělnění a zpracování, a ptakoještěři samozřejmě netvořili žádnou výjimku. Ale jaké typy zobáku vlastně pterosauři měli? Někteří lidé nad tím možná nikdy nepřemýšleli a brali zobák létajících plazů za jakýsi neměnný znak, jako něco, co měli všichni ptakoještěři společné. Víme však, že tvar zobáku se mohl u mnohých druhů a rodů výrazně lišit, způsobuje to totiž specializace na určitý typ potravy, která se vyskytuje v určitém prostředí. Někteří ptakoještěři měli krátký zobák plný ostrých zubů, mezi takové se řadily například jurské rody Pterodactylus nebo Rhapmphorhynchus. Nadměrný počet zubů v krátkých čelistech sice bránil Rhamphorhynchovi chycenou rybu či jiný typ potravy roztrhat, a polknout ji asi také nebylo zrovna lehké, nicméně při lovu se mu toto vybavení určitě hodilo. V porovnání s takovými pterosaury, jako byl miniaturní Anurognathus, měli Pterodactylové a Rhamphorhynchové zobák ještě prodloužený. Lebka Anurognatha byla celkově velmi krátká, jako by prvního zástupce rodu někdo překvapil ranou pěstí, a všichni potomci tím pak byli poznamenáni. Délka lebky v poměru k délce těla, rovněž jako délka čelistí samotných, nám napovídá, že tento ptakoještěr se neživil rybami. Byl to s největší pravděpodobností hmyzožravec, i když tvůrci příběhů o pravěkých zvířatech jej rádi prezentují jako "dravou pirani" lačnící po čerstvém mase a krvi. Ozubený zobák však měli mnozí další pterosauři, celkově známe mnoho desítek takových rodů, mezi něž se řadí nejčastěji létající plazi Triasu a Jury. Například na zkamenlině Sordese si můžeme prohlédnout zuby jemně mířící dopředu. Byla to dokonalá sklapovací past. Někteří ptakoještěři, což platí především o těch Křídových, však měli již protáhlý a často bezzubý zobák. Netýká se to rodů jako Ornithocheirus nebo Tropeognathus, ale spíše ještě známějších pterosaurů, jako byl Pteranodon. Pravděpodobně nejpopulárnější ze všech létajících plazů byl v některých filmech vyobrazen se zuby, ale ve skutečnosti je neměl. Bezzubý zobák přesto mohl sloužit jako perfektní pomůcka při chytání kluzkých rybek. Zdá se, že také Nyctosaurus měl zobák bez zubů, stejně jako velcí azhdarchidi. Zástupci této čeledi pterodaktyloidů byli zřejmě největšími létajícími zvířaty všech dob. Obrovský Quetzalcoatlus by svým 12ti metrovým rozpětím křídel zakryl dvě, možná i tři osobní auta, a je možné, že velice dlouhými čelistmi chytal nejen ryby, ale i malé dinosaury (včetně mláďat masožravých theropodů). Většina ptakoještěrů však zuby měla, většinou vypadaly jako tenké, dlouhé jehly. V mnoha případech se zachovala keratinová část zobáku, ačkolivne vždy obsahuje právě zuby. Je však jasné, že ptakoještěři se mezi sebou v mnohém lišili-včetně zobáku. Ti, kteří kteří se živili ovocem a hmyzem se zcela jistě lišili od rybožravých typů...


Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. V blízké době snad přinesu více článků zaměřených na pterosaury...

Jak probíhá výzkum fosílií ptakoještěrů

24. června 2015 v 14:41 | HAAS
Každý si umí představit ptakoještěry poletující po nebi v prehistorických dobách, ale jak to vlastně víme? Paleontologie je velmi zajímavá věda, která zkoumá minulost té nejúžasnější věci, kterou nemá žádná jiná planeta, a tou je příroda. Přírodní historii zkoumají paleontologové, lidé s představivostí, vytrvalostí a trpělivostí, kteří se bedlivě prozkoumávají každý úlomek kosti, každou malou zkamenělinu, jež naleznou v terénu, a poté tráví dlouhou dobu v muzeích či v laboratořích. Takový výzkum je důležitý, neboť nejen inspiruje celou řadu dalších lidí, ale podnítí je také k objevování světa. Takže, jak jsou vlastně zkoumány pterosauří fosílie? Jsou to právě zkameněliny, které nám o ptakoještěrech vše vypovídají. Tito nebeští vládci vyhynuli spolu s dinosaury a mořskými plazy před 65 miliony let, když do Země narazil obrovitý asteroid a spustil řadu katastrofických událostí. Z pterosaurů se nezachovaly jen kosti, které však tvoří většinu nálezů, známe také pterosauří vejce, dokonce se našly stopy po jejich životě, jimž se říká ichnofosílie. Mezi ně patří jak šlápoty, tak třeba zbytky pterosauřích hnízd, které dokazují, že některé druhy vytvářely hnízdní kolonie. Všechna fakta, která máme, jsou výsledkem těžké a často úmorné práce paleontologů. Výzkum kostí a dalšího zkamenělého materiálu probíhá stejně, jako u ostatních prehistorických zvířat. Pohledy na zkamenělinu skrze mikroskop dokáží přesně určit strukturu nálezu. Paleontolog musí nutně odlišit kámen od kosti, poté, co je nález odkryt se musí podívat po okolí, zda nenajde něco více. Většina koster pravěkých zvířat, včetně pterosaurů, je roztroušena. Uhynulý živočich mohl například zahynout ve vodě, proud řeky roznesl části těla do míst od sebe různě vzdálených. Voda se však mohla na místo dostat i v době, kdy už začaly pozůstatky zvířete fosilizovat. Jakmile se paleontologové ujistí, že nalezli z daného exempláře (popř. exemplářů) vše, co mohli, a co jim dovoloval zbylý čas, počasí a jiné podmínky, jsou fosílie zpravidla umístěny do laboratoře nebo muzeiního depozitáře. Až zde se většinou přijde na to, co je vlastně nalezený tvor zač a zda náleží druhu, jenž byl popsán, nebo zda jde o zcela nepoznaný taxon. Pokud jde o samotné rozpoznání fosílie pterosaura, existuje několik cest. Zkušené oko si například při pohledu na zachovalé čelisti všimne tvaru zubů a to může leccos prozradit. Většina ptakoještěrů měla jehlovité zuby, zobák byl z keratinu (látky, která tvoří naše nehty) a křídla byla z jedné poloviny tvořena přední končetinou a z druhé poloviny prodlouženým čtvrtým prstem. Často může o vzhledu pterosauří hlavy prozradit ultrafialové záření. UV záření totiž dokonale zvýrazní některé části zachovalých těl a to může odborníkům pomoci prozkoumat kostru. Například u rodů Pterodactylus a Pterorhynchus byly malé hřebínky na vrchní straně hlavy rozpoznány jen díky působení ultrafialového záření. Naopak u takových létajících plazů, jako byl Tapejara, lze poznat výrazný hřeben jen letmým pohledem. Moderní technologie tedy v posledních 20 letech hraje při výzkumu pterosaurů velkou roli a nabízí nám pohled na věci, které předtím vědci neodhalili. Pokud však jde o ptakoještěří chování, nastává problém. Zvířata vyhynulá po 65 milionů let nikdy nebudeme moci zkoumat tak, jako ta, jež žijí v dnešním světě. Ale jedna věc by se tu přece jen našla, můžeme je s nimi porovnat. A právě o to se paleontologové také snaží. Behaviorální paleontologie je záležitost víceméně posledních pár desítek let, ale stává se čímdál populárnější a také užitečnější, neboť předpokládané chování prehistorických zvířat může být jednoduše převedeno do filmu nebo věrohodné knížky. Ptakoještěry lze částečně porovnávat s ptáky, ačkoliv kromě společných předků spolu nemají tyto dvě skupiny obratlovců takřka nic společného. Opět zde hrají roli rozdíly mezi těmito třídami, ale přesto si lze představit některé ptakoještěry při vránění hnízd tak, jako tomu je u dnešních ptáků, nebo zkusit zapřemýšlet o rodinné péči, jež se vyskytuje téměř u všech druhů ptáků. Pterosauři mohli být podobní. A tak, i když už létající plazi dávno vyhynuli a spolu s dinosaury jsou symbolem zaniklosti, můžeme o nic mnohé zjistit...


Oba obrázky jsou z webu www.pterosaur.net . Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, můžete napsat komentář...

Mýty o pterosaurech

28. května 2015 v 17:13 | HAAS
Pterosauři nebo-li ptakoještěři patří spolu s dinosaury, dávnými mořskými plazy, mamuty a šavlozubými tygry k vyhynulým zvířatům, o kterých snad slyšel každý. Nicméně v porovnání celkového počtu lidí na naší planetě a počtu lidí, kteří se zajímají o minulost naší planety, vyjdou zájemci o prehistorii jen jako malý zlomek. Tato skupina lidí se o prehistorické živočichy včetně ptakoještěrů zajímá, ví o nich tedy mnoho. Ale lidé, kteří ani jednoho pterosaura konkrétněji neznají, si o těchto zajímavých tvorech vytvořili většinou své vlastní domněnky. Jaké jsou tedy mýty a jaká jsou fakta? Asi nejproslulejším mýtem je, že ptakoještěři byli prý dinosaury. To vůbec není pravda, ačkoliv s nimi byli příbuzní, patřili do úplně jiné skupiny zvířat. Je ale pravda, že s dinosaury sdíleli alespoň stejný počet spánkových jam a dost možná i stejného předka. Pro žádného paleontologa ale vyslovení myšlenky, že pterosauři prý byli dinosaury, není tragédií. Jedná se spíše o menší chybku, které se může dopustit snad každý. Horší už je to s dalšími mýty. Je například pravdou, že zástupci čeledi Pteranodontidae (mj. i známý Pteranodon, ptakoještěr se zvláštním útvarem na hlavě, jenž žil v období Křídy) postrádali zuby. Jejich čelisti byly holé, ale přesto se perfektně hodily k lapnutí kluzké rybky, jež pterosauři lovili na otevřeném moři či na území velikých sladkovodních jezer. Ovšem někdy jsou pteranodontidi zobrazeni s naprosto znatelnými zuby v čelistech. Něčeho takového byste mohli být svědky při sledování filmů Jurské komando a Jurský park 3. Závažná chyba to vůbec není, právě naopak, dají se alespoň hledat domněnky, proč se u filmových Pteranodonů vyvinuly zuby (např. genetická změna atd.). Jde však o mýt, skuteční pravěcí Pteranodonti zuby opravdu neměli. Jedním z velkých mýtů může být již pronikání hluboko do anatomie a fyziologie pterosaurů. Někdy bývají ptakoještěři zobrazeni s netopýřími křídly, většinou kvůli tomu, že se tyto dvě skupiny živočichů sobě v evoluci letu a křídel asi nejvíce podobaly. Ptakoještěří křídla ale nebyla křídly netopýřími. Byla naprosto unikátní. Nikdy předtím ani později se už na naší planetě neobjevili tvorové s křídly, jaké měli proslulí létající plazi. Vyplňovala je sice kůže, jako je tomu u dnešních savců z řádu letounů, avšak rozdíl byl patrný v uspořádání prstů v křídle. Ptakoještěři měli na předních končetinách (křídlech) pět prstů, přičemž čtvrtý prst napomáhal držet celou tenkou membránu. Byl to právě poslední prst, který tvořil celé křídlo. Membrána se však od netopýřích křídel lišila tím, že pterosauří systém prokrvování byl v podstatě komplikovaný. Dalším opravdu zvláštním mýtem týkajícím se pterosaurů jsou představy o jejich velikosti. Když byl objeven Hatzegopteryx, spolu s Quetzalcoatlem držící příčku největšího létajícího plaza, objevily se domněnky o tom, že mohl mít možná až 18ti metrové rozpětí křídel. Nebyl to však fakt! Novináři však domněnku za fakt přijali a tak dnes obyčejně narazíte na lidi, kteří to s velikostí pterosaurů trochu (nebo více, případně hodně) přehánějí. Rozpětí křídel dvou jmenovaných obrů mohlo zabrat 10-12, případně 13 metrů, více snad ani ne. Nakonec si povíme ještě o jednom mýtu. Určitě jste viděli filmy, ve kterých nějaký ptakoještěr chytí předmět (nebo člověka) do spárů svých zadních končetin a vynese jej. Paleontologové zkoumali tuto nepravděpodobnou schopnost a dospěli ke zcela jednoznačnému názoru, že pterosauří nohy byly spíše nepohyblivé, svalnaté a také nebyly příliš dlouhé. Zároveň postrádali vlastnost jakési pružnosti. Pokud už náhodou něco do oblak vynesli, byl to jen prach ze země, z níž zrovna vzlétli, případně malá rostlinka nebo parazit, kteří se na nich uchytil... Rozhodně se jedná o velice pozoruhodná zjištění...


A co Vy? Také jste některé mýty o pterosaurech považovali za fakta? Doufám, že Vám tento článek přinesl alespoň nějaké informace, na téma mýtů o ptakoještěrech můžete napsat svůj názor do komentářů...

Diurnální a nokturnální druhy ptakoještěrů

21. dubna 2015 v 18:05 | HAAS
V dnešním světě naprosto jednoznačně nalezneme druhy zvířat, jež jsou aktivní ve dne (diurnální) a po setmění, v noci (nokturnální). Tito živočichové vykazují určité přizpůsobení na aktivitu v danou část dne, v případě koček, nočních hadů a ještěrů jsou to například vertikální zorničky, s jejichž pomocí vidí ve tmě, naopak denní tvorové, včetně lidí, mají oválnou zorničku, která je mnohem větší. Podobných adaptací bychom našli mnoho, ačkoliv samozřejmě existují zvířata aktivní jak přes den, tak i přes noc. Jak to ale bylo s pravěkými zvířaty? O dinosaurech bychom možná zjistili celkem mnoho, ale co třeba pterosauři nebo-li ptakoještěři? Vzdálení bratranci dinosaurů, kteří se po obloze proháněli po desítky milionů let, museli také vykazovat přizpůsobení na aktivitu v určité části dne. Zprvu se může zdát, že ze zkamenělin těchto fascinujících zvířat tato fakta vyčíst nelze, nicméně bližší zkoumání, jak jej mohou provádět paleontologové, ukázalo své. Dnes totiž existují dvě skupiny zvířat, se kterými mohou vědci srovnat znaky ptakoještěrů a výsledně zjistit, zda lovili za dne či v noci. Těmito skupinami jsou současní plazi a ptáci. Paleontologové se rozhodli prozkoumat sklerální prstence, typickou část kosti u očí, jež se nevyskytuje u savců a krokodýlů, zato bychom ji však nalezli u dinosaurů, ichtyosaurů nebo právě ptakoještěrů. Velikost sklerálních prstenců poukazuje také na velikost očí, noční druhy mohou mít oči větší a vypoulenější, aby lépe viděli. Tato domněnka byla potvrzena při výzkumu třech jednotlivých rodů z různých období: Rhamphorhynchus, Pterodaustro a Ctenochasma. Menší sklerální prstence se vyskytovaly u pterosaurů aktivních za bílého dne, kterými byli ze zkoumaných Tupuxuara, Pterodactylus a Scaphognathus. Velmi zajímavé zjištění bylo učiněno u Tapejary, tento pterosaur byl totiž aktivní v krátkých intervalech v průběhu celého dne. Všechno jsou to samozřejmě jen domněnky a tak se může opět najít celá řada vědců i zástupců z řad veřejnosti, kteří by s výzkumem nemuseli souhlasit, což je oprávněno, neboť se zde zabýváme určováním aktivity tvorů, kteří již 65 milionů let nežijí. Kdybychom si chtěli tato fakta ověřit, museli bychom rozhodně vyrazit přímo zpět v čase, takovou možnost ale nemáme a tak nezbývá než doufat, že je vše správně. Pokud však ptakoještěři, jako například Rhamphorhynchus, lovili na otevřeném moři ryby v noci, zřejmě byli zbarveni podobně, jako dnešní noční mořští ptáci. Naopak denní ptakoještěři mohli být zbarveni jasnými barvami...


Pokud se Vám tento článek líbil, můžete komentovat... Nezapomeňte také napsat, co si o tématu myslíte!

Zvláštní znaky pterosaurů

28. února 2015 v 12:06 | HAAS
Někteří z asi 110 dosud známých druhů létajících plazů byli skutečně podivní. Když první paleontologové před více než 150 lety odhalili pozůstatky takových zvířat, nemohlo je určitě napadnout nic jiného, než slovo "bizarní". Někteří ptakoještěři sice vypadali tak obyčejně, že by nikomu ničím zvláštní nepřišli, naopak jiné druhy však disponovaly podivnými útvary na hlavě, díky nimž vypadali jako vyslanci z jiného světa. Je samozřejmě jasné, že příroda tyto tvory během evoluce vybavila takovými znaky jednoduše proto, aby přežili ve svém neustále se měnícím prostředí. Svět druhohor byl velmi barvitý a zvláštní znaky ptakoještěrů k němu patřily. V tomto článku se budeme více zabývat podivuhodnými útvary na hlavách ptakoještěrů a povíme si, k čemu asi tak sloužily... Jedním z nejznámějších létajících plazů, kteří kdysi dávno kralovali vzdušnému prostoru druhohorního světa, je Pteranodon. Byl to velký létající plaz, rozpětím svých křídel by zakryl minimálně jedno dlouhé osobní auto, a možná že by dosáhl i více, protože délka křídel od konce jednoho ke konci druhého dosahovala minimálně 6 až 8 metrů. Patřil mezi krátkoocasé, takže neměl dlouhý ocas jako primitivní ptakoještěři, a žil v období Křídy. Pteranodon byl vybaven podivným útvarem na hlavě, který se u jeho jednotlivých druhů lišil. Klasický Pteranodon longiceps, jenž patří mezi nejčastěji zobrazovaná pravěká zvířata, měl hřeben mírně se od hlavy zvyšující, podlouhlý a zakončený ostřejší špičkou, zatímco Pteranodon sternbergi proslul svým hřebenem maximálně se zvyšujícím a tvořící navíc ještě oblý tvar. K čemu takový znak mohl sloužit? Možná k námluvám, anebo ještě k něčemu mnohem důležitějšímu-udržení se ve vzduchu. Mnozí paleontologové předpokládají, že dlouhý hřeben v podstatě vyvažoval zobák, který Pteranodon nořil do mořské vody, zatímco lovil ryby. Další velmi zajímavou domněnkou, která je též podporována mnoha vědci, je funkce hřebenu jakožto kormidla. Představte si Pteranodonta klouzajícího vzduchem bez jediné překážky, používajíc útvar na hlavě k vyvážení celého svého těla a změně směru letu. Je to fascinující představa, ovšem Pteranodon nebyl jediným pterosaurem s hřebem na hlavě...


Například Nyctosaurus, který obýval Severní Ameriku před 75 miliony let, byl vybaven ještě podivnějším "hřebenem". Byl neskutečně vysoký a předpokládá se, že zřejmě musel sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas (podobně je citováno i v seriálu Prehistorický park). Lze tvrdit, že samci Nyctosaurů vypadali mnohem majestátněji než samice, jednoduše z toho důvodu, aby upoutali jejich pozornost. S hlavou pak mohli kývat jakýmkoliv směrem, možná že snad útvar i různě zbarovovali. Kromě Nyctosaura je dobrým předpokladem pro takovou domněnku i rod Tapejara z rané Křídy. V seriálu Putování s dinosaury bylo ukázáno, že se samci Tapejar samicím předváděli s pomocí svého červeně zbarveného hřebenu a že samice měly na hlavě vlastně jen malinký, nevýrazný hřebínek, který k ničemu nesloužil. Pětimetrová brazilská Tupuxuara, jež byla se svým 80ti centimetrovým zobákem schopna chytat i malé ještěrky a primitivní savce, byla též vybavena takovým útvarem. Podivné hřebeny se však vyskytovaly i u mnohem ranějších pterosaurů, například čínský Darwinopterus z Jurského období měl jen malý, zato však dlouhý útvar táhnoucí se přes tři čtvrtiny zobáku až k jeho konci... Všechny tyhle zvláštní znaky se tedy mohly, ale i nemusely vyskytovat jen u samců, aby upoutali pozornost samic. Jinak je ale také velmi pravděpodobné, že v případě Pteranodontů a jim podobným pomáhaly k udržení obra ve vzduchu...



Kromě stránek Pterosaur.net mi informace pro napsání článku poskytla také kniha "Dinosauři-Fascinující svět pravěkých obrů".
 
 

Reklama