Ptakoještěři: znaky a charakteristika

Zvláštní znaky pterosaurů

28. února 2015 v 12:06 | HAAS
Někteří z asi 110 dosud známých druhů létajících plazů byli skutečně podivní. Když první paleontologové před více než 150 lety odhalili pozůstatky takových zvířat, nemohlo je určitě napadnout nic jiného, než slovo "bizarní". Někteří ptakoještěři sice vypadali tak obyčejně, že by nikomu ničím zvláštní nepřišli, naopak jiné druhy však disponovaly podivnými útvary na hlavě, díky nimž vypadali jako vyslanci z jiného světa. Je samozřejmě jasné, že příroda tyto tvory během evoluce vybavila takovými znaky jednoduše proto, aby přežili ve svém neustále se měnícím prostředí. Svět druhohor byl velmi barvitý a zvláštní znaky ptakoještěrů k němu patřily. V tomto článku se budeme více zabývat podivuhodnými útvary na hlavách ptakoještěrů a povíme si, k čemu asi tak sloužily... Jedním z nejznámějších létajících plazů, kteří kdysi dávno kralovali vzdušnému prostoru druhohorního světa, je Pteranodon. Byl to velký létající plaz, rozpětím svých křídel by zakryl minimálně jedno dlouhé osobní auto, a možná že by dosáhl i více, protože délka křídel od konce jednoho ke konci druhého dosahovala minimálně 6 až 8 metrů. Patřil mezi krátkoocasé, takže neměl dlouhý ocas jako primitivní ptakoještěři, a žil v období Křídy. Pteranodon byl vybaven podivným útvarem na hlavě, který se u jeho jednotlivých druhů lišil. Klasický Pteranodon longiceps, jenž patří mezi nejčastěji zobrazovaná pravěká zvířata, měl hřeben mírně se od hlavy zvyšující, podlouhlý a zakončený ostřejší špičkou, zatímco Pteranodon sternbergi proslul svým hřebenem maximálně se zvyšujícím a tvořící navíc ještě oblý tvar. K čemu takový znak mohl sloužit? Možná k námluvám, anebo ještě k něčemu mnohem důležitějšímu-udržení se ve vzduchu. Mnozí paleontologové předpokládají, že dlouhý hřeben v podstatě vyvažoval zobák, který Pteranodon nořil do mořské vody, zatímco lovil ryby. Další velmi zajímavou domněnkou, která je též podporována mnoha vědci, je funkce hřebenu jakožto kormidla. Představte si Pteranodonta klouzajícího vzduchem bez jediné překážky, používajíc útvar na hlavě k vyvážení celého svého těla a změně směru letu. Je to fascinující představa, ovšem Pteranodon nebyl jediným pterosaurem s hřebem na hlavě...


Například Nyctosaurus, který obýval Severní Ameriku před 75 miliony let, byl vybaven ještě podivnějším "hřebenem". Byl neskutečně vysoký a předpokládá se, že zřejmě musel sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas (podobně je citováno i v seriálu Prehistorický park). Lze tvrdit, že samci Nyctosaurů vypadali mnohem majestátněji než samice, jednoduše z toho důvodu, aby upoutali jejich pozornost. S hlavou pak mohli kývat jakýmkoliv směrem, možná že snad útvar i různě zbarovovali. Kromě Nyctosaura je dobrým předpokladem pro takovou domněnku i rod Tapejara z rané Křídy. V seriálu Putování s dinosaury bylo ukázáno, že se samci Tapejar samicím předváděli s pomocí svého červeně zbarveného hřebenu a že samice měly na hlavě vlastně jen malinký, nevýrazný hřebínek, který k ničemu nesloužil. Pětimetrová brazilská Tupuxuara, jež byla se svým 80ti centimetrovým zobákem schopna chytat i malé ještěrky a primitivní savce, byla též vybavena takovým útvarem. Podivné hřebeny se však vyskytovaly i u mnohem ranějších pterosaurů, například čínský Darwinopterus z Jurského období měl jen malý, zato však dlouhý útvar táhnoucí se přes tři čtvrtiny zobáku až k jeho konci... Všechny tyhle zvláštní znaky se tedy mohly, ale i nemusely vyskytovat jen u samců, aby upoutali pozornost samic. Jinak je ale také velmi pravděpodobné, že v případě Pteranodontů a jim podobným pomáhaly k udržení obra ve vzduchu...



Kromě stránek Pterosaur.net mi informace pro napsání článku poskytla také kniha "Dinosauři-Fascinující svět pravěkých obrů".

Složitost ptakoještěřího chování

15. února 2015 v 9:46 | HAAS
Pro paleontology je vždy velkým úkolem, když se snaží zjistit, jak se daný vyhynulý tvor choval. Je k tomu potřeba představit si na základě různorodých nálezů alespoň prostředí, které živočich obýval, z čehož lze též mnohé vyvodit. Paleontologové však podrobují spolu se zoology výzkumu i současná zvířata, jejichž chování je pevně zakořeněno a na základě toho si pak mohou představit chování prehistorických tvorů. Neméně důležitou částí takového bádání je však i prohlídka zkamenělých koster. Dnes nám při tom pomáhá především technologie 21. století, dovedená na vysokou úroveň. Jak složité bylo například chování prehistorických létajících plazů, ptakoještěrů nebo-li pterosaurů, kteří dominovali obloze po více než sto milionů let zatímco souši vládli dinosauři? Před několika lety byl podroben výzkum dvěma výjimečně zachovalým lebkám ptakoještěrů druhů Rhamphorhynchus muensteri a Anhanguera santanae. Mozkové dutiny uvnitř lebky byly podrobeny rentgenovému záření, načež vědci zjistili, že ptakoještěři měli neobvykle velkou část mozku známou jako flokule. To jsou stručně řečeno laloky vejcovitého tvaru na spodním povrchu mozečku a integruje pohyby kloubů nebo svalů. Výzkum dále prokázal, že pterosauři měli velký vnitřní zvukovod. Vědci porovnali tato zjištění s tím, co víme o mozku dnešních ptáků, tedy dnešních vládců vzdušného prostoru a došli k závěru, že obě skupiny se v jednom podobají. Ptakoještěři i ptáci měli či v případě ptáků stále mají velké flokule, nicméně i tak ty ptačí zabírají jen nepatrné procento mozku v porovnání s dávnými létajícími plazy. U ptáků flokule tvoří maximálně 2 procenta z celkové hmotnosti mozku, u ptakoještěrů to bylo minimálně třikrát až tři a půl krát více. Z velikosti flokulí lze zjistit i další potřebná fakta, neboť nervové signály, jež tato část mozku vysílá, mohou za takřka automatické pohyby očních svalů. Poukazuje to také na to, že ačkoliv byl u ptakoještěrů počet flokulí větší, jejich mozek byl v porovnání s ptáky mnohem menší. Velké flokule se u ptakoještěrů zřejmě vyvinuly z důvodu délky křídel a jejich pohybu a zároveň také dobře vnímali. Množství flokulí v mozku tak poukazuje na mnohem jednodušší prostředí, ve kterém tito dávní živočichové žili. Pravděpodobně šlo o mořská pobřeží či nepříliš měnící se oblasti. A právě z toho všeho paleontologové vyvodili, jak mohlo být pterosauří chování složité. Rozhodně nebylo tak složité, jako chování dnešních ptáků, právě naopak-ptakoještěři sice perfektně vnímali okolí, zato však o něm určitě nepřemýšleli, neboť jejich mozek nebyl dostatečně velký k tomu, aby to dokázali. Reagovali jen na okolní podněty, na zvuky, to co spatřili nebo na změnu počasí. O nějaké inteligenci zde určitě nelze mluvit. Složitost chování určitého druhu totiž vždy závisí na prostředí, ve kterém žije a také na celkovém vzhledu onoho tvora, poněvadž více tělesná přizpůsobení prostředí se vždy nutně odrazí na velikosti a kapacitě mozku. Možná však přece nebyli létající plazi tak jednotvární, jak by se na první pohled mohli zdát. Domněnky o tom, že vytvářeli hnízdící kolonie, stavěli si hnízda a možná se dokonce i starali o vlastní mláďata by potvrzovala, že v sobě přece jen něco měli. Něco podobného by se mohlo týkat i hlasové komunikace, která mohla být u těchto zvířat jistě rozvinutá...

Jak jsem již sliboval, v blízké době se budete moci dočkat i mnoha dalších článků do rubriky o pterosaurech!

Rodičovská péče u pterosaurů

19. ledna 2015 v 15:28 | HAAS
Palentologové během několika posledních let učinili zásadní objevy ve světě létajících plazů, nebo-li ptakoještěrů. Mezi ty nad ostatní vyčnívající nálezy patří odhalení toho, že ptakoještěři měli poměrně úzkou pánev, takže nerodili živá mláďata, ale kladli vejce, což potvrdily i loňské nálezy z Číny. Pterosauři vytvářeli také hnízdící kolonie. Žádný z těchto nálezů ale neposkytuje odpovědi na otázky, zda ptakoještěři o svá mláďata pečovali a starali se o ně alespoň několik prvních dnů po narození. Dalo by se však přijít na některá vodítka, jelikož většina ptakoještěrů soudě podle úzké pánve kladla vejce a žila v hnízdících koloniích, nejpravděpodobněji také stavěla hnízda z větviček a lístků. Pokud byli ptakoještěři teplokrevní, mohli na vejcích sedět, podobně jako to dnes dělají ptáci, narozdíl od dnešních studenokrevných plazů. Když se mláďata vylíhla a byla v podstatě malými replikami dospělců, tak jako je tomu dnes i u krokodýlů, hadů či ještěrů, pro rodiče zřejmě začínaly starosti. Někteří odborníci předpokládají, že ptakoještěři svá mláďata vykrmovali do té doby, než jim zesílila křídla a oni opustili hnízdo. Stejně to dělají i dnešní ptáci. Ti mořští, například nelétaví tučňáci nebo naopak skuteční vzdušní akrobati albatrosi, vyrážejí často na několik desítek dnů na lov na otevřené moře, nachytané ryby částečně natráví a po návratu do hnízda mládě nakrmí tak, že celkouvě teplou potravu vyvrhnou z jícnu přímo do zobáčku mláďátka. Takto se to opakuje mnohokrát, až nakonec z ptáčátka vyroste dospělec. Podobně to tedy mohlo fungovat i u ptakoještěrů, navíc by v takovém případě o mládě pečovali jak matka, tak i otec a společně by se ve vykrmování a hlídání mláděte střídali. Možná také rodiče zásobovali své potomky lekcemi létání, což dnes dělají i někteří ptáci či netopýři. Vědecky popsané nálezy Pterodactylů z Německa poukazují na mláďata s dlouhou létací blánou mezi prsty předních končetin, takže malí létaví plazi už zjevně byli schopni letu, ačkoliv měřili pouhých pár desítek centimetrů a ani ne půl metru. Mohl by však takový malý plaz jen tak sám vzlétnout? Pravděpodobně ne, takže mladí pterosauři se učili lekcím létání pod dohledem rodičů. Zatímco byli potravně závislí na rodičích a ti mládě na nějaký čas kvůli hledání ryb opouštěli, malí létající plazi sami třepotali poblíž rodinných hejn, až se létat naučili... Téměř veškeré dohady o rodičovské péči u pterosaurů bohužel nemohou být vědecky doloženy nálezy zkamenělin, potřebovali bychom spíše tato zvířata vidět naživo a přesně určit, jak to s nimi bylo. I těch pár objevů však některé z domněnek potvrzuje...

Obrázek namaloval Zdeněk Burian.
V blízké době očekávejte i další články o ptakoještěrech!

Ptakoještěří vejce a hnízda

31. prosince 2014 v 12:53 | HAAS
Po celém světě jsou nalézány stovky dochovaných kostí ptakoještěrů, kteří vládli vzduchu ve stejné době, kdy dinosauři kráčeli po suché zemi. Z hlediska fosílií tedy ptakoještěry nebo-li pterosaury jakožto celou skupinu známe celkem dobře... Ve skutečnosti však víme jen velmi málo o jejich skutečném chování. Možná ještě méně toho víme dokonce o pterosauřích mláďatech, o hnízdech a vejcích. Ale přesto existují důkazy o tom, z čeho se tito nebeští vládci líhli, a co v podobě drobounkých novorozených pterosauříků po vylíhnutí opouštěli. Neexistuje pro to dostatek důkazů, ale podle několika málo nálezů z různých lokalit se lze domnívat, že všichni ptakoještěři kladli vejce. Nemusí to být samozřejmě úplná pravda, například i někteří dnešní hadi jsou vejcorodí, a jiní zase živorodí, což může platit i u jiných dnes stále žijících skupin živočichů. Ty druhy ptakoještěrů, jejichž vejce a případně i hnízda zůstala nezničena do dnešních dnů, však alespoň prozrazují několik faktů o celé skupině... Roku 2011 byla v Číně nalezena zkamenělina ptakoještěra rodu Darwinopterus (jenž byl pojmenován podle slavného anglického přírodovědce Charlesa Darwina), na níž byla zcela patrná matka sedící u vejce. Jedná se asi o jedinou nespornou pterosauří fosílii, u níž je vidět jak rodič, tak vejce, které nakladl nebo o které se snad případně i staral. Kámen dále prozradil, že vejce muselo být relativně měkké, což lze vyčíst v porovnání se zachovalými kostmi dospělého ptakoještěra. Ale skutečný úžasný nález ptakoještěřích vajec přišel až v létě tohoto roku, jelikož v pohoří Ťan-Šan na severozápadě Číny došlo k objevu celé kolonie létajících plazů typu Hamipterus tianshensis. Celá tato kolonie hnízdila, což dokazují nádherně zkamenělá vejce-některá z nich jsou sice mírně promáčklá, alespoň jde však o další důkaz toho, že byla měkká, podobně jako u dnešních želv, krokodýlů, ještěrů nebo hadů, jejichž vejce bývají kožovitá. Ačkoliv od náhlého pochování kolonie Hamipterů písečnou bouří uběhlo již 120 milionů let, vrhl tento letošní objev nové světlo na svět pterosauřích druhů. Další nálezy pochází také z Číny, například v provincie Liaoning. Potvrzuje to však určité domněnky o tom, že létající plazi hnízdili společně? Vytvářeli si jednoduchá hnízda, do nich kladli vejce, a jelikož bylo všude kolem plno jejich sousedů, nedovolil si snad žádný predátor přiblížit se k hnízdům a stát se lupičem. Kromě toho jsou známi i někteří novorození ptakoještěři, například Pterodactylus z německého Solnhofenu, který mohl být jen pár hodin starý předtím, než zemřel a dochovala se nám o něm úžasná zpráva kdesi v geologických vrstvách pod zemí...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. V příštím roce, který začíná již zítřejším dnem, se dočkáte určitě spousty dalších článků do rubriky o ptakoještěrech!!!

Dýchání ptakoještěrů

30. listopadu 2014 v 10:53 | HAAS
Paleontologové se neustále snaží přijít na to, jak doopravdy vypadal svět pravěkých zvířat, a jak se jeho již dávno zaniklí obyvatelé chovali. Někdy jim v tom pomáhá i studium současných zvířat, většinou však vycházejí z fosilních nálezů. Právě z těchto nálezů v kombinaci s výzkumem současných létajících obratlovců si můžeme udělat i lepší obrázek o anatomii dávných ptakoještěrů nebo-li pterosaurů. Jak to bylo například s jejich dýcháním, naprosto základní schopností každého živého tvora i rostliny na naší planetě? Paleontologové úzce se zaměřující na tyto pravěké létavce podrobili tomuto tématu již mnoho jednotlivých zkoumání. Není to ovšem nic zcela jednoduchého, vyčíst, jak zvíře dýchalo jen ze zkamenělých kostí starých desítky a desítky miliónů let. Nicméně víme, že pterosauří kosti byly duté, což živočichům ve vzduchu propůjčovalo skvělou obratnost. Lze usuzovat, a je to názor celé řady vědců, že dýchací cesty měly nějaké speciální vzdušné vaky, jež byly připojeny ke kostem. Také nálezy ptakoještěřích žeber a hrudníku prozradily mnohé. V tomto ohledu se dávní létající příbuzní suchozemských dinosaurů podobají dnešním ptákům, neboť uložení hrudníku je u obou skupin velice podobné. Vykazuje přizpůsobení na aktivní let, a stejně jako ptáci, i ptakoještěři měli velmi výkonný plicní systém, a při dýchání nejpravděpodobněji pracovaly hrudní stěny. Žádné zachovalé otisky pterosauřích plic nebyly dosud objeveny, v ohledu na podobnost s ptáky však vědci předpokládají, že ptakoještěři postrádali základní dýchací sval přítomný u všech savců, včetně nás-membránu... Takže prehistoričtí vládci nebes prostě dokázali vydržet ve vzduchu velmi dlouhou dobu, aniž by si museli odpočinout a sednout na zem, jejich plíce to skutečně vydržely. Není ovšem jisté, zda by tyto domněnky měly platit u všech pterosaurů. Ti skutečně největší, jako například Quetzalcoatlus či Hatzegopteryx, byli vybaveni možná více než deseti metrovým rozpětím křídel, a někteří odborníci zastávají názor, že již se svou velikostí a jinou stavbou těla v mnohém aktivní let neprovozovali. Jak by potom dýchání vypadalo u nich? Je zřejmé, že by se příliš nelišilo od menších ptakoještěrů, nikdo si však není zcela jist... Proto je i dýchání pterosaurů částečně rozluštěnou, avšak zároveň i tajemnou hádankou...


Snad se Vám tento trošku kratší článek líbil, do této rubriky pravděpodobně budu v nejbližší době psát celkem hodně článků...

Byli ti největší ptakoještěři vůbec schopni letu?

4. listopadu 2014 v 15:26 | HAAS
Bezpochyby největšími živočichy, kteří kdy vzlétli, byli ptakoještěři. Právě mezi nimi se v období pozdní Křídy svými znaky i přizpůsobivostí vyznačovala jedna rozsáhlá skupina-azhdarchidi. Zástupci této čeledi, jako byl Quetzalcoatlus nebo Hatzegopteryx, dosahovali od špičky jednoho křídla po špičku křídla druhého neuvěřitelných 13 m, a více. Zajisté byste si tyto kolosy dokázali představit, jak krásně létají nad mořem a chytají ryby. Jenže nedávno vědci přišli s teorií, že azhdarchidi byli možná až příliš velcí na to, aby vůbec mohli vzlétnout. Tyto domněnky potvrzují především dlouhé pásy stop jednotlivých zvířat, z nichž vyplývá, že chodili po čtyřech. Možná trávili na zemi více času, než ve vzduchu. Je sice pravdou, že pterosauři byli všichni vybaveni dutými kostmi, a tak i přes své neuvěřitelné rozměry byli velmi lehkými tvory, každopádně rozepnout obrovské prodloužené prsty potažené blánou například ve chvíli, kdy by jim hrozilo vážné nebezpečí, by zcela jistě bylo věcí už o něco těžší. Paleontologové si také myslí, že více než lov ryb zaměstnávalo azhdarchidy pátrání po mršinách dinosaurů a dalších pozemních zvířat. Další teorie jsou založeny na těch již zmíněných, například pravděpodobnost využití klouzavého u těchto obrovských zvířat. I kdyby se možná dokázali dostat do vzduchu, jejich rozměry by jim zkrátka v aktivním letu bránily, a azhdarchidi by byli nuceni pouze plachtit, což by byla celková nevýhoda. Jiní vědci však s těmito názory plně nesouhlasí a berou azhdarchidy stále jako aktivní letce, přece jen se ptakoještěři vyvinuli proto, aby dobyli vzduch. Vše je však pouhými domněnkami a zdá se, že to tak i zůstane...



Doufám, že se Vám můj článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. Zajímal by mě také Váš názor na toto téma...

Nejstarší dosud známí ptakoještěři

15. června 2014 v 10:22 | HAAS
Kdy se vlastně vyvinuli vůbec první pterosauři? Není to pravděpodobně otázka, kvůli které byste večer nezamhouřili oka. Paleontology studující létající plazy však tato otázka nesmírně fascinuje a snaží se na ni hledat odpověď. První ptakoještěři se na Zemi objevili možná někdy před 230 miliony let (geologické období Trias). Mezi ty nejstarší dosud známé řadíme rody Eudimorphodon a Preondactylus. Oba žili v Evropě, kde byly odkryty jejich pozůstatky, nicméně v důsledku spojení kontinentů v pevninskou masu Pangaea, která existovala po desítky milionů let, by mohl být možný výskyt těchto dvou tvorů zaznamenán po celé planetě... Ptakoještěři se vyvinuli z menších archosaurů. Je pravděpodobné, že jejich předci sdíleli mnohé znaky i s dinosaury a krokodýly. Koneckonců, ptakoještěři jsou nejbližšími příbuznými těchto dvou plazích skupin. Dalším z nejstarších pterosaurů vůbec je Peteinosaurus. Tento drobounký živočich obýval Severní Ameriku v době před 225 až 215 miliony let a stal se známým především díky svému velmi věrohodnému vyobrazení v seriálu britské televize BBC Putování s dinosaury. První ptakoještěři se pravděpodobně pohybovali nejvíce v blízkosti řek, kde lovili hmyz, malé obojživelníky nebo rybky. U těchto prapůvodních zástupců skupiny Pterosauria však nalézáme mnohé primitivní znaky. Ten dlouhý ocas... Řadíme je tak mezi rhamphorhynchoidy. V průběhu Jurského období se vyvinuli pterodaktyloidi, vyspělejší pterosauři s krátkým ocasem (odtud česká jména obou rodin-dlouhoocasí a krátkoocasí ptakoještěři). Vývoj postupně pokračoval, přes Kryptodrakona a Dimorphodona po obrovské pterosaury, jako byl Quetzalcoatlus...


Je možné, že ještě nějaké informace o vývoji pterosaurů a především o prvních ptakoještěrech připíši, jak vidíte, není jich totiž mnoho. Obrázek pochází z webu Wikimedia...

Eudimorphodon

3. února 2014 v 15:35 | HAAS
Eudimorphodon ("raný Dimorphodon") byl jedním z prvních létajících plazů všech dob. Byl také nejranějším zástupcem řádu Rhamphorhynchoidea. Fosilní doklady tohoto plaza pocházejí z Itálie. Sedimenty, ve kterých byl Eudimorphodon nalezen, prozradily, že žil skutečně na počátku období Triasu, prvního ze tří období mezozoika nebo-li druhohor. Rozpětí křídel dosahovalo asi 75ti centimetrů. Tělo Eudimorphodona bylo dlouhé téměř 70 centimetrů, téměř dosahovalo délky rozpětí křídel. Trup tohoto ptakoještěra byl kompaktní, krk byl sice krátký, ale zato ohebný. Lebka byla dlouhá a její tvar jakoby se šípovitě sbíhal dopředu. Čelisti měl plné zubů. Zuby v přední části čelisti byly delší, zato vzadu byly kratší a širší. Ocas byl také dlouhý a konec byl rozšířený, jak jsme u řádu Rhamphorhynchoidea zvyklí. Při pobřeží pravěkých moří lovil tento ptakoještěr ryby možná až přímo těsně u hladiny. Podle některých fosilií se mu dokonce podařilo přežít až do období Jury, takže to byl velmi úspěšný živočich...
A popis Eudimorphodona můžeme najít například v knížce "Dinosauři objevy, druhy a zánik" a také v mnoha dalších knihách.

Anhaguera

21. prosince 2013 v 11:01 | HAAS
Anhaguera byl rod krátkoocasého ptakoještěra, který žil v čase rané Křídy, tedy před 120 miliony lety. Zkamenělé pozůstatky tohoto létajícího plaza byly nalezeny v severovýchodní Brazílii. Anhaguera byla příbuzná některým mnohem větším druhům létajících plazů, jako byli Tropeognathus či Ornithocheirus, se kterými ve stejné době sdílela stejné prostředí. Anhaguera se živila rybami, které s pomocí zobáku plného ostrých pilovitých zoubků zapadajících do sebe vytáhla z rychle tekoucí vody řeky a spolkla. Rozpětí křídel dosahovalo délky 4 metrů. Lebka byla dlouhá 50 centimetrů. Podobně, jako tomu bylo u jejích příbuzních, měla i Anhaguera velice zvláštní tvar páteře: Krční obratle byly největší, podél páteře se ale obratle stále zmenšovaly, až nakonec dosáhly krátkého ocasu. U suchozemských plazů jsou totiž obratle největší v prostřední části těla, kde je těžiště. Ke skončení raného období Křídy Anhaguera zcela vymizela z fosilního záznamu...
Popis Anhaguery můžete najít v knížce "Dinosauři - Velká obrazová encyklopedie" od Davida Burnieho.

Přiblížíme si i další ptakoještěry z období Křídy!

Potravní specializace pterosaurů

10. prosince 2013 v 15:47 | HAAS
Ptakoještěři panovali obloze po stejnou dobu, jako gigantičtí dinosauři pod nimi. Některí pterosauři byli malí a lovili hmyz či požírali ovoce, jiní byli zase největšími obratlovci, jací se kdy vznesli a vylétali daleko na širý oceán lovit mořské ryby. Přitom nám však spousta ptakoještěrů připadá neskutečně zvláštní. Představa o ptakoještěrovi, který má dolní čelist posetou zuby podobnými kosticím velryb a v horní čelisti nic takového nenajdete, každého člověka donutí zamyslet se: "K čemu něco takového to zvíře muselo mít?" Řeč je o Pterodaustrovi z Jižní Ameriky. Tento létající plaz se specializoval zřejmě na jediný druh potravy: Drobné sladkovodní živočichy. Pterodaustrové si sedali na břeh a svými skvěle uzpůsobenými čelistmi rozvířili vodu. Tyto štětiny byly 4 centimetry dlouhé. Tvořil je keratin, stejná látka, která tvoří naše nechty nebo vlasy. Jiní ptakoještěři, jako byl proslulý Pterodactylus měli delší zobák a kromě lovu ryb tedy mohli možná číhat na červy ve vnitrozemí. Jakmile se červ dostal do dosahu Pterodactylova zobáku, plaz sklapl a mohl kořist pozřít. Rhamphorynchus zase možná lovil těsně nad hladinou, jak jsme mohli vidět v epizodě seriálu Putování s dinosaury. Tímto způsobem se živí i dnešní zobouni, kteří si přes přelet vůbec nenamočí křídla. Zubaté čelisti dalších létajících plazů, jako byl Ornithocheirus nebo Anhaugera, byly určitě přizpůsobeny spíše k lovu ryb. Je však také možné, že někteří ptakoještěři byli mrchožrouty jako dnešní supi. Jací to ale přesně byli, to se můžeme jen domnívat...

Pokud se Vám tento článek líbil, budu moc rád. Podle mě se jedná o velmi zajímavé téma, bohužel se i tak o životě pterosaurů moc víc již nedozvíme...

 
 

Reklama