close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Slavní paleontologové

Miklós Kretzoi

9. července 2020 v 9:23 | HAAS

Miklós Kretzoi (9. února 1907 až 15. března 2005) byl maďarský geolog, paleontolog a paleoantropolog, který se během své mimořádně dlouhé vědecké kariéry zasloužil o publikování mnoha prací z oborů paleontologie obratlovců a paleolitické archeologie. Narodil se a strávil část dětství v Budapešti v době, kdy bylo Maďarsko součástí Rakousko-uherské monarchie. Jeho mateřským jazykem tedy byla němčina, nikoliv maďarština, tu se však v průběhu dětství perfektně naučil. Později se naučil plynně hovořit francouzsky, rusky, italsky, anglicky a dokonce mluvil i esperantem. Už jako malý projevoval zájem o fosilie živočichů, a rozhodl se jimi profesně zabývat. První díla z oboru vertebrátní paleontologie publikoval ve dvaceti letech, v roce 1927. V této době studoval přírodní vědy a umění na Univerzitě Petra Pázmánye. Při studiu dobrovolně pracoval pro Maďarský geologický institut, nejstarší zařízení svého typu v celé východní Evropě. Právě v tamních depozitářích zkoumal velké množství fosilních exemplářů z celého Maďarska. V roce 1929 úspěšně dokončil studium, a jako geolog a geofyzik začal pracovat pro Hungarian-American Oil Company. Práce pro tuto společnost mu přinesla možnost cestovat po Evropě i Spojených státech amerických. Se začátkem 2. světové války se ji však nakonec rozhodl opustit, a přesunul se do Národního maďarského muzea v Budapešti. Tam pracoval jako kurátor odvětví mineralogie a paleontologie. V roce 1950 se vrátil do Maďarského geologického institutu, o dvacet let později se přesunul do Univerzity v Debrecínu, a čtyři roky nato, v roce 1974, odešel do důchodu. To však nebyl konec jeho vědecké práce, výzkumu se totiž věnoval i celá desetiletí poté. Zabýval se především třetihorními a čtvrtohorními savci. V roce 1942 například pojmenoval vyhynulého nosorožce rodu Acerorhinus z miocénu Řecka, a zrovna tak jeho maďarského příbuzného z pliocénu a pleistocénu, Stephanorhina. Čtyři roky předtím zase popsal Plioviverropse, pliocénní až pleistocénní šelmu z čeledi hyenovitých z jižní Evropy, a Xenocyona, podrod vlka (Canis), který vyhynul v době ledové. Ustanovil také skupinu Smilodontini, a to již v roce 1929, tedy na konci svého studia. Ze současných šelem popsal panonského šakala, poddruh Canis aureus ecsedensis, a to v roce 1947. Někteří odborníci si však dodnes myslí, že tento poddruh je neplatný, a ve skutečnosti patří k poddruhu šakala obecného kavkazského (C. a. moreotica). Kretzoi jej totiž popsal podle odlišně zbarveného jedince ze zoo; šakalové ve volné přírodě Maďarska ve 40. letech nežili, neboť z ní byli vytlačeni (sami se vrátili až v 70. letech). Velmi důležitým, a rozhodně platným druhem, který Miklós Kretzoi popsal, byl však tzv. evropský jaguár, tedy Panthera gombaszoegensis! Jeho popis zhotovil v roce 1938 na základě zkamenělých kostí nalezených na Slovensku. Kromě toho popsal v roce 1946 podle muzejních exponátů i lidmi vyhubený poddruh zubra evropského, Bison bonasus hungarorum, vyhubený roku 1852. Co se týká počinů v oboru paleoantropologie, tím zřejmě největším v Kretzoiově kariéře byl popis maďarského primáta z epochy miocénu, zhotovený roku 1969. Kretzoi mu dal jméno Rudapithecus hungaricus. Dnes jde sice o sporný taxon, někteří odborníci jej totiž přiřazují k rodu Dryopithecus, zvíře bylo nicméně popsáno z úžasně zachovalých ostatků, nalezených ve zlatém dole u obce Rudabánya na severovýchodě Maďarska. Kretzoi vykopávky vedl, spolu s ním na nich byli i David R. Begun, Björn Kurtén a několik dalších významných antropologů a paleontologů. Později zhotovil monograf, jenž je dosud mezi taxonomy zabývajícími se hominoidy považován za velmi důležité dílo. Za svůj přínos světu vědy byl oceněn Széchenyiovou cenou. Miklós Kretzoi zemřel dne 15. března 2005 ve věku 98 let. Byl skutečnou paleontologickou legendou, a v roce 2011 byl na jeho počest pojmenován miocénní medvěd Kretzoiarctos beatrix, předchůdce pandy velké.

Kamoya Kimeu

7. dubna 2020 v 10:35 | HAAS

Kamoya Kimeu (narozen okolo roku 1940) je keňský sběratel fosilií, věnující se především sběru a výzkumu zkamenělých ostatků východoafrických hominidů. Zhruba od poloviny 60. let 20. století pracuje s paleontologickým duem Meave a Richardem Leakeyovými, a v posledních letech také pro jejich společnost The Leakey Foundation. Kimeu při paleoantropologických expedicích k břehům jezer Olduvai a Turkana v Keni, jezera Natron v Tanzanii i do údolí Omo v Etiopii nalezl některé z nejúplnějších pozůstatků našich předchůdců, včetně skvěle zachované lebky člověka druhu Homo habilis, téměř úplné kostry Homo erectus, a jednu z nejlépe zachovalých spodních čelistí druhu Paranthropus boisei... Kamoya Kimeu se narodil do kmene Kamba, jedné z největších etnik v celé Keni. Jeho otec byl pastevcem, starajícím se o stádečka koz. Kamoya se od malička zajímal o přírodu, a ve východoafrické buši se pokoušel na vlastní pěst hledat vodu a potravu pro dobytek, na němž život jeho lidí závisel. Učil se mnohé o přírodě, a zajímaly ho i kosti zvířat. V roce 1960 se ho britský paleoantropolog Louis Leakey osobně zeptal, zda by ho nechtěl doprovázet při expedici k jezeru Olduvai. Kimeu byl původně ideou vykopávání kostí mrtvých lidí zděšen, do svých dvaceti let totiž o kostech hominidů neslyšel. Leakey ho ale přesvědčil, že se nemělo jednat o vykopávání těl z hrobů, nýbrž o hledání kostí lidských předchůdců. Kimeu na nabídku nakonec kývl, tak jako několik dalších mladých mužů z jeho kmene, a učinil tak první krok k získání své paleontologické kariéry. O čtyři roky později, v roce 1964, se Kimeu přidal k Louisově synovi, Richardovi, při hledání pozůstatků hominidů poblíž jezera Natron v Tanzanii, a nalezl onu proslulou, dobře zachovalou čelist parantropa, pojmenovanou "Peninj Mandible". Louis byl objevem vskutku nadšen, anatomie spodní čelisti totiž jasně prokazovala, že parantropus nepatřil do linie předků rodu Homo, o čemž Louis již dříve spekuloval, ale někteří odborníci mu stále nevěřili. Kimeu pak doprovázel Richarda Leakeyho při expedici do údolí Omo v Etiopii v roce 1968, a podařilo se mu najít 130 000 let starou lebku Homo sapiens. Tento objev jako první svým stářím potvrdil, že neandrtálci a Homo sapiens žili ve stejné době, a mohli se potkat. Z Kamoyi a Richarda se stala nerozlučná profesionální dvojice, na konci 60. let se vydali k jezeru Turkana v Keni, a Kamoya zde nalezl čelistní kost australopitéka, v roce 1973 pak Richard svého kolegu opustil, neboť se věnoval výzkumu v několika muzeích v Nairobi, a v této sezóně Kamoya nalezl dvacet fosilií hominidů. Největším objevem, který kdy Kimeu učinil, byl Turkanský chlapec - takřka úplná kostra Homo erectus, dříve klasifikovaná jako zástupce Homo ergaster. Nalezl ji roku 1984 na březích jezera Turkana. Roku 1985 objevil nový druh, Turkanopithecus kalakolensis. V roce 1994 pak v Kanapoi, jihozápadně od Turkany, učinil objev druhu, který Richardova manželka Meave o rok později popsala jako Australopithecus anamensis... Kamoya Kimeu si zasloužil úctu ze strany svých kolegů. Na jeho počest byly pojmenovány dva druhy pravěkých primátů z afrického kontinentu; pleistocénní Cercopithecoides kimeui a oligocénní Kamoyapithecus hamiltoni. V roce 1985 mu byla udělena cena National Geographic La Force Medal americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v Bílém domě. Tehdejší prezident National Geographic Society, Gilbert Grosvenor, též poděkoval Kimeuovi za jeho cenné objevy, a za přínos, jež našemu druhu přinesly. Kamoya Kimeu se díky své znalosti svahilštiny, angličtiny jazyka Kikuyu stal nesmírně důležitým mostem mezi anglickými a keňskými hledači fosilií. Jeho práce coby kurátora Národního muzea v Keni byla pro jeho zemi též nesmírně přínosnou.

Maria Pavlova

26. února 2020 v 14:15 | HAAS

Maria Vasilievna Pavlova (rozená Gortynskaia; 26. července 1854 až 23. prosince 1938) byla ruská paleontoložka, která se významně zasadila o vznik Muzea paleontologie na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Zabývala se především prehistorickými savci, zvláště pak vyhynulými kopytníky... Narodila se v městečku Kozelets na severu dnešní Ukrajiny. Ačkoliv v té době nebylo dívkám zpravidla zprostředkováno vzdělání, Maria měla domácí školu do jedenácti let. Později odešla do Kyjevského institutu vznešených dívek, jenž byl založen v roce 1938 a dával si za cíl dále vzdělávat dívky z bohatších rodin. V 70. letech si vzala Illicha-Shishatskayu, jenž nedlouho poté zemřel na břišní tyfus, a Maria se sama rozhodla odstěhovat do Paříže. V roce 1880 začala v hlavním městě Francie studovat přírodní vědy, včetně biologie a paleontologie. Vyučoval ji profesor Jean Albert Gaudry, tamní geolog a paleontolog s dnes již kontroverzním, zastaralým pohledem na evoluci. V Paříži se Maria seznámila s paleontologem Alekseyem Pavlovem, po skončení studia společně odjeli zpět do Ruska a vzali se. Maria zahájila svou paleontologickou kariéru na Lomonosově univerzitě, která jí však odmítala za vědeckou práci platit. Svého zájmu o fosilie se ale nevzdala, zprvu se věnovala pouze studiu křídových amonitů, nicméně později se začala věnovat třetihorním savcům, zvláště tedy chobotnatcům a kopytníkům. V roce 1894 se věnovala především ruským mastodontům, o pět let později publikovala knihu Fosilní sloni. Roku 1897 byla pozvána a následně vstoupila do Organizačního výboru Mezinárodního geologického kongresu, ve kterém kromě ní a další geoložky byli jen samí muži. Její práci nešlo přehlédnout, a poté, co pomohla založit Muzeum paleontologie, popisovala nové druhy velkých, vyhynulých savců, jejichž pozůstatky získávala z rozsáhlých muzejních sbírek. Lomonosova univerzita ji nakonec roku 1919 jmenovala profesorkou. V roce 1922 popsala a pojmenovala v pořadí druhý druh obrovského bezrohého oligocénního nosorožce, Indricotherium transouralicum (dnes Paraceratherium transouralicum). Často také vyrážela na geologické expedice; její poslední výprava proběhla v roce 1931 v okolí Chvalynsku v Saratovské oblasti. Zemřela těsně před Vánoci roku 1938 ve věku 84 let. V roce 2018 ji připomněla Ruská akademie věd na Eurasijském fóru žen jako jednu z průkopnic vědy, společně s botaničkou Olgou Fedchenko a archeoložkou Praskovyou Uvarovou.

Dorothea Bate

12. února 2020 v 16:51 | HAAS

Dorothea Minola Alice Bate (8. listopadu 1878 až 13. ledna 1951) byla britská paleontoložka. Byla průkopníkem oboru archeozoologie (též nazývaného zooarcheologie), tedy studia zvířecích ostatků souvisejících s činností pravěkých a starověkých lidí. Zabývala se především výzkumem fosilních pozůstatků nedávno vymřelých pleistocénních savců a přišla s několika teoriemi vysvětlujícími původ drobných nebo naopak obrovských ostrovních forem. Narodila se v městečku Carmarthen ve Walesu, později vyrůstala ve Wye Valley se svou starší sestrou a mladším bratrem. V době, do které se narodila, bohužel nebylo umožněno dívkám takové vzdělání, jako chlapcům, a její školní léta tedy nebyla dlouhá. Už jako malá však projevila zájem o zkamenělé kosti zvířat z doby ledové, s nimiž se několikrát setkala ve vápencových jeskyních ve Wye Valley. V devatenácti letech se jí podařilo získat práci v Přírodopisném muzeu v Londýně, jejíž náplní bylo třídění ptačích exponátů. O něco později se také pustila do preparování fosilií. Stala se tak vůbec první ženou, kterou Přírodopisné muzeum zaměstnalo jako vědkyni. Zaplaceno dostávala za jednotlivé fosilní preparáty, neměla tedy měsíční plat. V roce 1901 publikovala svou první vědeckou studii, jež se zabývala kostmi pleistocénních savců ve Wye Valley - vrátila se tedy ke svému dětskému zájmu a provedla jeho důkladnou vědeckou analýzu. Téhož roku se jí poštěstilo navštívit Kypr. Byla tam vyslána za účelem hledat fosilie pleistocénních savců v tamních jeskyních. Výsledek její cesty byl skvělý; nalezla kosti miniaturního hrocha druhu Hippopotamus minor, jenž žil před 781 000 až 10 000 lety, a který je jedním z dobrých příkladů ostrovního nanismu. Tím však Dorothea Bate s nálezy miniaturních verzí jinak velkých savců neskončila. Rolu 1902 nalezla na Kypru ostatky drobného slona druhu Palaeoloxodon cypriotes (syn. Elephas cypriotes), který se zároveň stal prvním prehistorickým tvorem, kterého vědecky popsala (hroch H. minor byl popsán už roku 1822, nešlo tedy o nový druh v době, kdy ho Bate nalezla, nicméně jí nalezené pozůstatky byly velmi ceněny). Svého času na Kypru využila i ke studiu současné fauny, a zabývala se tamními hlodavci a ptáky, zvláště pak kyperským poddruhem střízlíka obecného. V roce 1909 zavítala na španělské Baleáry a nalezla pozůstatky tzv. "jeskynní kozy" Myotragus balearicus (tento kopytník byl však zřejmě blíže příbuzný ovcím než kozám) - tento druh opět vědecky popsala. Jejím dalším velkým objevem byl miniaturní hroch Hippopotamus creutzburgi ze středního pleistocénu Kréty, ten však na popis čekal až do roku 1966. Ve 20. letech 20. století se Dorothea Bate zabývala fosiliemi pleistocénních savců tehdejšího Britského mandátu Palestina, kde objevila pozůstatky prehistorických slonů, koní a dokonce také obrovské želvy, opět se datující do pleistocénu. Zároveň byla prvním odborníkem, který dokázal, že psi jako takoví (tedy jako poddruh Canis lupus familiaris) zcela určitě žili po boku lidí v době ledové, aniž by šlo o jakési polopsy či polovlky. Později studovala s ornitologem Percym Lowem pravěké pštrosy z Číny... Díky své rozsáhlé práci byla v roce 1940 oceněna Wollastonovým fundem z Londýnské geologické společnosti, jíž se ve stejném roce stala trvalou členkou. Bohužel v posledních letech svého života bojovala s rakovinou, nakonec ovšem podlehla srdečnímu záchvatu dne 13. ledna 1951 ve věku 72 let. V roce 2017 byl na její rodné místo umístěn Blue plaque, znak komemorující její zásluhy.

Alice Wilson

11. prosince 2019 v 16:02 | HAAS

Alice Evelyn Wilson (26. srpna 1881 až 15. dubna 1954) byla kanadská geoložka a paleontoložka. Byla průkopnicí ve svém oboru; byla totiž první ženou v Kanadě, která se začala věnovat studiu fosilií, hornin a geologii celkově. Stala se první ženou, kterou najala společnost Geological Survey of Canada; stalo se tak v roce 1909. V roce 1936 se stala první ženou zvolenou jakožto členka Geological Society of America, a v roce 1940 první ženskou členkou Fellows of the Royal Society. Vyrostla ve městě Cobourg v kanadském Ontariu. Její rodina obvykle trávila léto v přírodě, věnovala se sjíždění řek, táboření a hledání fosilií. Právě pátrání po zkamenělinách dávných živočichů Alice velice zaujalo, a pravděpodobně to mělo za následek její kariérní nasměrování. Jeden z jejích dvou bratrů se také stal geologem, druhý se však raději věnoval matematice. V roce 1901 se Alice začala věnovat svému bakalářskému studiu, překvapivě však v oblasti jazyka. Bohužel byla těžce nemocná, a tak studium dokončila až o deset let později. I tak se ale neustále věnovala geologie, a protože její znalosti byly na profesionální úrovni, najala ji o několik let později Mineralogická divize Univerzity v Torontu. V roce 1929 získala doktorát v oboru geologie. Bohužel však při svých výpravách do terénu musela pracovat sama. Doba, ve které žila, jí nedovolovala přidávat se při výpravách k mužům. Když jednou poprosila své nadřízené, zda by jí mohli k výzkumu půjčit auto, odmítli, neboť to považovali za vymoženost dovolenou jen mužům. Alice si tedy za vlastní peníze musela koupit vlastní auto... Mimoto však byla velice ceněnou osobou. Později se kromě geologie začala věnovat i ekonomice; své geologické znalosti pak užívala při konzultaci s architekty. V 60. letech napsala knížku naučnou knížku pro děti The Earth Beneath Our Feet. V této době už však měla na svém kontě bezpočet rozsáhlých vědeckých prací! Zabývala se zvláště fosiliemi živočichů z prvohor; v domovském Ontariu se věnovala především ordovickým horninám. Stála na počátku studií ordovického života kanadských Skalnatých hor, a studovala také stratigrafii Québecu a Ontaria... Za svou práci získala mnoho ocenění...

Mikael Fortelius

30. dubna 2019 v 16:48 | HAAS

Mikael Fortelius (narozen 1. února 1954) je finský paleontolog a přední světový odborník na indrikotéria. Je profesorem evoluční paleontologie na Helsinské univerzitě a koordinátorem fosilní databáze Neogene of the Old World (od roku 1992). Pracoval také jako vědecký poradce pro tři epizody populárního seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty z roku 2001, načež vystupoval ve speciálu nazvaném Triumf savců v segmentu věnovaném Paracatheriu (tehdy nazývanému Indricotherium). Předmětem jeho zájmu jsou býložraví savci a jejich stav k životnímu prostředí a klimatickým změnám. Svou práci začal jako osamělý specialista na fosilní nosorožce a prasata, v poslední době se věnuje spíše miocénním savcům ze severní Číny. Zároveň je ale i odborníkem na ekomorfologii kopytníků a na funkce a evoluci savčích zubů. Jeho učitelem paleontologie byl Björn Kurtén, autor několika populárních paleofikcí. O jeho osobním životě se toho obecně moc neví, je ale ženatý, jeho manželkou je Asta Irene Rosenström, a mají tři děti.

Daniel Rossouw Kannemeyer

14. března 2019 v 16:58 | HAAS

Daniel Rossouw Kannemeyer (26. prosince 1843 až 1. ledna 1925) byl jihoafrický paleontolog, archeolog, přírodovědec a medicínský praktikant. Narodil se v Kapském městě, ale když mu bylo pět, celá rodina se přestěhovala do středně velkého východokapského města Burgersdorp, kde strávil zbytek svého dětství. V letech 1859 až 1963 navštěvoval South African College a v roce 1871 obdržel bakalářský titul po studiu medicíny. Téhož roku se oženil s Helen Hill a společně se přestěhovali zpět do Burgersdorpu, kde působil po dalších čtyřicet let. Jeho oborem byla skutečně hlavně medicína; během svých cest po dnešním Svobodném státu Jihoafrické republiky však shromáždil řadu entomologických a herpetologických exemplářů, které jsou dodnes uloženy v Iziko South African Museum v Kapském městě. V roce 1884 dodal do muzea sbírku fosilií kynodontů ze Stormbergu, což byl jeden z jeho největších, ne-li největší paleontologický počin. Fosilie pocházely z období Triasu (horniny Stormbergu, jenž je součástí Karoo Supergroup, se přitom datují do období Triasu před 237 miliony let až do období střední Jury před 182 miliony let). V roce 1908 popsal Seeley zvláštního dicynodonta z období Triasu, jehož pozůstatky byly nalezeny v Namibii, tehdy ještě stále obsazené Němci (ti o zemi přišli až s koncem 1. světové války). Zvíře pojmenoval Kannemeyeria. Pro Kannemeyera to byla jistě čest. Významný jihoafrický paleontolog Broom po něm také pojmenoval obojživelníka ze skupiny temnospondylů, Trematosaura kannemeyeri. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na roku 1895 popsaného kynodonta druhu Trirachodon kannemeyeri, kterého zase popsal a pojmenoval Seeley... Kannemeyer zesnul na Nový rok 1925 v Bloemfonteinu, hlavním městě Svobodného státu.

Andrzej Elżanowski

4. prosince 2018 v 16:56 | HAAS

Andrzej Elżanowski (narozen 21. ledna 1950) je polský paleontolog a zoolog obratlovců specializující se na fylogenii ptáků. Předmětem jeho zájmu jsou zejména druhohorní ptáci. Zasloužil se o zavedení názvu čeledě Archaeopterygidae v knize Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs, na jejímž vydání pracovali i Luis Chiappe a Lawrence Witmer. Dalším jeho velice důležitým paleontologickým počinem je popis opeřeného teropoda rodu Wellnhoferia, který zhotovil v roce 2001. Zkamenělina tohoto teropoda byla objevena v německém Solnhofenu v 60. letech 20. století a roku 1988 byla popsána jako zástupce tehdy již více než sto let známého rodu Archaeopteryx. Elżanowski v roce 2001 správně rozpoznal, že jde o zcela odlišný, byť Archaeopteryxovi blízce příbuzný rod (Wellnhoferia patří do čeledi Archaeopterygidae). Zůstává však otázkou, zda šlo skutečně o správné rozpoznání. V roce 2007 několik vědců v čele s Mayrem vyjádřili nesouhlas - považují rod Wellnhoferia za neplatný, neboť jde podle nich jen o velkého jedince rodu Archaeopteryx... Wellnhoferia byla pojmenována podle německého paleontologa Petera Wellnhofera, se kterým předtím roku 1922 Elżanowski spolupracoval na popisu malého mongolského teropoda z doby před 75 miliony let, a to sice rodu Archaeornithoides. Elżanowski o nálezu tohoto dinosaura napsal už v roce 1983, osmnáct let poté, co byl v roce 1965 v Mongolsku objeven polsko-mongolskou paleontologickou expedicí. Tento dinosaurus je zajímavý tím, že nalezený exemplář měl v krku doslova kousance, zřejmě od savce rodu Deltatheridium. Pokud jej skutečně zabil malý savec, znamená to, že máme další důkaz toho, že raní savci občas zabíjeli malé dinosaury (spolehlivým důkazem je samozřejmě již čínský Repenomamus, požírač psitakosauřích mláďat). Elżanowski pracuje na Institutu zoologie ve Vroclavi.

Albert Oppel

21. listopadu 2018 v 18:25 | HAAS

Německý paleontolog Carl Albert Oppel se narodil 19. prosince 1831 v Hohenheimu v historickém Württembersku. Studoval na Univerzitě Tübingen, kde získal Ph.D. roku 1853. Výsledky jeho doktorské práce pak byly uvedeny v díle nazvaném Die Juraformation Englands, Frankreichs und des südwestlichen Deutschlands v letech 1856 až 1858. Jak název díla napovídá, zabýval se jurskými formacemi Anglie, Francie a jihozápadního Německa, načež nastoupil do Paleontologického muzea v Mnichově a tam pracoval jako muzejní asistent. V roce 1860 se stal profesorem paleontologie na Univerzitě v Mnichově a rok nato pak začal spravovat paleontologickou sbírku... Oppelovým zájmem byla Jura. Zabýval se jurskými fosiliemi a zasloužil se o definování stupně tith, který byl před 152,1 až 140 miliony let. Další velkou Oppelovou zásluhou bylo užívání vůdčích fosilií - je považován za zakladatele této metody. Jak víme, vůdčí fosilie je fosilií, která je typická pro určitý horizont či horizonty usazených hornin, díky čemuž lze pak určit stáří oné geologické vrstvy... Albert Oppel se bohužel příliš vysokého věku nedožil; zemřel ve věku 34 let dne 23. prosince 1865. Na jeho počest byl pojmenována asymetrická struktura Dorsum Oppel na Měsíci. Schweigertem a Garassinem roku 2003 popsaná pravěká kreveta Albertoppelia také nese Oppelovo jméno.

Joseph Tyrrell

16. října 2018 v 19:12 | HAAS

Joseph Burr Tyrrell (1. listopadu 1858 až 26. srpna 1957) byl kanadský geolog, kartograf a důlní konzultant. Narodil se ve Westonu v kanadském Ontariu. Jako malý byl dosti nemocný a jeho lékař mu doporučil pobyt venku, čehož se Tyrrell i mnohem později neustále držel. Od roku 1880 byl členem Geological Survey of Canada, kde působil jako geolog a zeměměřič. Vyrážel na různé výpravy do terénu; v letech 1893 a 1894 vedl expedice do Northern Barren Lands u řeky Dubawnt v Nunavutu. Byla to první výprava do této oblasti po nějakých 120 letech; jedinými dalšími průzkumníky, kteří se předtím do oblasti vydali, byli Evropané v čele se Samuelem Hearnem v 70. letech 18. století. Na expedici se k Josephu Tyrrellovi přidal jeho bratr, James Williams Tyrrell. Společně s dalšími členy týmu se pak setkali s Ihalmiuty, nyní již takřka vymřelou skupinou Inuitů... Mimoto byl nejvýznamnějším Tyrrellovým počinem objev Albertosaura; v roce 1884 v kanadské Albertě našel pozůstatky tyrannosaurida, jenž byl pak Henrym Farfieldem Osbornem pojmenovám Albertosaurus sarcophagus... Podle Josepha Tyrrella bylo pojmenováno několik významných institucí, kupříkladu významné dinosauří muzeum Royal Tyrrell Museum, jež se nachází v Drumhelleru v Albertě. Pravěký Hudsonův záliv se zase nazývá Tyrrellovo moře. Východní část nunavutského jezera Yathkyed se nazývá Tyrrell Arm. A konečně, Královská kanadská společnost (Royal Society of Canada) předává odborníkům za význačnou práci týkající se historie Kanady ocenění J. B. Tyrrell Historical Medal. Sám Tyrrell za svůj život i post-mortem získal řadu ocenění... Zemřel v Torontu ve věku 98 let dne 26. srpna 1957.
 
 

Reklama