Sopky, láva... Události ze současné přírody

Podivuhodný kolokolo

Středa v 14:27 | HAAS
Vačnatce si lidé většinou spojují s Austrálií. Ačkoliv se dříve myslelo, že se vyvinuli v Jižní Americe, ukazuje se dnes, že zřejmě skutečně pocházejí ze země od protinožců. Nejstarší známý australský vačnatec, Djarthia, žijící před 55 miliony let, to dokazuje. Nicméně většina lidí zajímajících se o přírodu přinejmenším moc dobře ví, že v Severní a Jižní Americe se stále setkáme s vačnatci, a těmi jsou vačice. Existuje celá řada druhů, ta nejznámější je asi vačice virginská ze Spojených států amerických. V obou Amerikách se však vyskytuje mnohem více druhů vačic. Přesto vačice nejsou jedinými dnes žijícími americkými vačnatci. Většina druhů vačíků byla objevena až ve 20. století, jsou to poměrně dost tajemní, malí a skrytě žijící savci ze severu Jižní Ameriky. Pak je tu ještě jeden pozoruhodný vačnatec, "malá opice z hor". Tak by se celkem výstižně dal přeložit španělský (a také v angličtině používaný) obecný název dalšího vačnatce, který není vačicí, a přesto žije v Jižní Americe. "Monito del monte", česky kolokolo, latinsky Dromiciops gliroides. Je to malý savec žijící na stromech, vybavený ohýbavým ocáskem. Měří pouhých 12 centimetrů na délku, a to je délka včetně ocasu. Ten je pokrytý krátkou srstí. Rozdíl mezi samcem a samicí kolokola můžeme určit právě při pohledu na ocásek. Samičky mají ocas tlustší, protože se jim do něj ukládá tuk, který se využije při růstu mláďátek před narozením. Jelikož je kolokolo vačnatec, nosí pochopitelně svá nevyvinutá, malá mláďáta ve vaku, kde se tito drobouncí tvorečkové přisají k mléčným žlázám a pak už jen rostou a rostou. Samičky rodí jednou do roka 1 až 5 mláďat. Mláďata pohlavně dospívají ve dvou letech života. Dospělý kolokolo váží jen 18 až 30 gramů. Přirozeným a jediným prostředím, v němž se s kolokolem setkáme, jsou vlhké Valdivské lesy. Tato oblast je pojmenována podle městě Valdivia v Chile, a většina území se také nachází v Chile, ačkoliv lesy, stejně jako areál rozšíření kolokola, mírně zasahuje i do Argentiny. Kolokolo se také vyskytuje na chilském ostrově Chiloé. Jedná se nicméně o druh téměř ohrožený, introdukce nepůvodní kočky domácí je obvykle spojována se snižováním jeho počtů. Také deforestace a fragmentace kolokolova habitatu je velkým problémem. V neposlední řadě je pro kolokoly nebezpečný i místní folklór. Obyvatelé oblasti, v níž žije, věří, že když se kolokolo náhodou objeví v domě, přináší to smůlu, a dům pak musí být spálen. Zatím nebylo uskutečněno mnoho pro ochranu tohoto pozoruhodného vačnatce. Doufejme, že se to v budoucnu zlepší, a jejich počty se zvýší. Existence tohoto druhu je úzce spojena s existencí druhu bambusu, ze kterého si kolokolo staví hnízdo. Tento nádherný drobný vačnatec se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, stejně jako ovocem v létě. V zimě naopak kolokolo hibernuje. Z tlustého ocásku získává při hibernaci živiny. Během týdne před hibernací nebo klidně po ní je schopen nabrat tolik tuku, že se zdvojnásobí jeho tělesná hmotnost...


Novinky ze světa ochrany přírody

17. září 2017 v 10:13 | HAAS
Je na čase sepsat několik důležitých událostí ze světa ochrany přírody, které v minulých několika dnech jistě potěšily všechny milovníky zvířat. Uvedu zde tedy několik skvělých novinek...

Tou první je, že se v Chester Zoo v Anglii zcela poprvé podařilo přivést na svět ohrožené bermudské scinky v zajetí. Bermudský scink druhu Plestiodon longirostris je kriticky ohrožený plaz, vyskytující se pouze na Bermudách, a ve volné přírodě žije pouhých 1500 kusů. Dosud se program rozmnožování těchto scinků příliš nedařil. Avšak v Chester Zoo se příběh změnil. Už na jaře tento rok se Chester Zoo stala prvním místem mimo Nový Zéland, kde se vylíhla vůbec první hatérie novozélandská v zajetí. Před týdnem se v Chester Zoo ze dvou snůšek vylíhlo několik roztomilých malých scinků. Nebylo jednoduché přivést je na svět, samičky bermudských scinků bývají vybíravé ohledně míst, kam nakladou vajíčka. Vybavit jejich terária vším potřebným bylo nezbytné. Pracovníci Chester Zoo vzali svůj úkol velmi zodpovědně. Při záchraně druhu, který je tak malý a mnoho lidí o něm ani neví, a navíc v divočině zbývá pouhých 1500 jedinců, byli maximálně připraveni na cokoliv. Moment, kdy se první mláďátko probilo koženým obalem vejce a uvidělo světlo světa, byl zachycen na kameru experty na plazy ze zoo... Důvodem, proč je tento scink tak ohrožen, je ničení přirozeného prostředí. Government Bermudy si je však dle posledních prohlášení zcela vědom toho, že tito scinkové, existující na ostrově více než 400 000 let, si zaslouží plnou ochranu. Tým z Chester Zoo doufá, že tito scinkové budou reintrodukováni na ostrov. Vzhledem k tomu, že rozmnožování vzácných plazů v zajetí se nepodaří vždy, je toto velký úspěch.


Další skvělá zpráva se týká největší z velkých koček, majestátního tygra. Přestože na světě zbývá méně než 4000 jedinců toulajících se divočinou Asie, přičemž Indie se může chlubit největším počtem divoce žijících tygrů na světě, je možné, že se jejich počet již brzy zvýší. WWF totiž spolu s Discovery Communications pracuje na velké kampani, jejímž cílem je zdvojnásobit počet tygrů do roku 2022 efektivním způsobem: ochranou jejich přirozeného prostředí. Z toho důvodu je velmi potěšující zpráva, kterou 8. září vydal Kazachstán. Vláda Kazachstánu nechá vytvořit novou přírodní rezervaci v jihozápadním Ili-Balkashi, kam se vrátí tygři! Poprvé po 70 letech se tygr ocitne v divočině Kazachstánu! Ze střední Asie divocí tygři zcela zmizeli v 60. letech minulého století. Podobně jako v ostatních částech svého areálu rozšíření, i zde byli loveni. Pobyt v nově vytvořené rezervaci umožní reintrodukovaným tygrům a stejně tak jejich reintrodukované kořisti zabydlet se na území, které tygrům vždy patřilo, ačkoliv mnozí z nás již o střední Asii jakožto o tygřím domově dnes nesmýšlí. WWF a Kazachstánská vláda započnou program reintrodukce tygrů v příštích letech, samozřejmě však budou muset bojovat proti pytláctví, neboť si tito nádherní predátoři stále nemohou být jisti životem před každým člověkem...


Jako výtečná novinka by se jednoduše dala popsat i zpráva vydaná před několika dny IUCN, a týkající se dalšího druhu velkých koček. Jde o velkou kočku, která má evolučně blíže k tygrům, přestože součástí jeho jména je slovo levhart. Jedná se o irbise horského, také známého jako sněžný levhart. Vyskytuje se v horách střední Asie, a v divočině zbývá už jen 2500 volně žijících dospělců schopných rozmnožování. Od roku 1972 IUCN klasifikovala tento druh jako ohrožený. Velkým nebezpečím je pro ně lov a ničení přirozeného prostředí. V některých oblastech je lidé nenávidí za to, že zabíjí jejich dobytek. Nicméně ochrana sněžných levhartů se vyplácí. I když jejich počty rostou pomalu, podle výzkumníků zabývajících se sněžnými levharty bylo jejich snižování do značné míry zpomaleno díky mnoha ochranářským projektům. Z toho důvodu už levhart sněžný není klasifikován jako ohrožený, ale jako zranitelný. To však neznamená, že bychom je neměli chránit, naopak, nyní, kdy se jim začíná trochu více dařit, musí ochrana ještě posílit. Pak se snad dočkáme úspěchu v podobě zvětšení jejich volně žijící populace.


Za tyto novinky jsem velmi rád. Doufám, že Vás též potěšily...

Mezinárodní den pand červených

16. září 2017 v 18:03 | HAAS
Dnes je Mezinárodní den pand červených, věnovaný savcům, kteří mají blíže k mývalům než ke svým černobílým jmenovcům. Panda červená se stala známá západnímu světu roku 1821, o čtyři roky později byla vědecky popsána, a mnohými cestovateli od té doby prohlášena za nejkrásnějšího savce na Zemi. Po objevení pandy velké se pozornost široké veřejnosti začala soustředit právě na černobílé pojídače bambusu, avšak panda červená je rozhodně zvířetem, které si též zaslouží úctu a respekt. Na rozdíl od pandy velké, která byla poměrně nedávno přeřazena mezi zranitelné druhy díky vitální práci ochranářů, panda červená zůstává ohroženým druhem. V současnosti žije v divočině Asie, v Tibetu, Indii, Číně, Bhútánu, severní Barmě a Nepálu jen několik tisíc jedinců. Některé odhady udávají 3000, ty smělejší až 10 000, v každém případě je panda červená ohrožena ničením přirozeného prostředí. Pokud můžete, využijte dnešní den ke zjištění více informací o tomto krásném savci, a zjistěte, jak mu můžete pomoci.

Hurikán Irma

13. září 2017 v 17:04 | HAAS
O ničivém hurikánu Irma se v posledních dnech hodně mluví, neboť má již na svědomí minimálně 55 lidských životů. Tato velká, aktivní tropická cyklóna se zformovala 30. srpna 2017 nedaleko Kapverd v Atlantském oceánu, 31. srpna okamžitě zamířila do Karibiku a nyní, v polovině září, zasáhla Floridu. Už 6. září nařídil starosta floridského města Fort Lauderdale evakuaci všech obyvatel východně od silnice US 1. Jak všichni víme, evakuace skutečně proběhla a měla nebývalé rozměry. Své stanoviště museli z důvodu nebezpečí hurikánu přemístit miliony lidí, šlo tudíž o největší evakuaci lidí v historii Floridy. Následné varování před hurikánem týkající se jeho zásahu ve Florida Keys a v Miami mělo podobný účinek. Od 6. září už byly na Florida Keys uzavřeny všechny školy. Většina čtenářů bude asi z médií vědět, že policie byla kvůli velmi špatnému a nebezpečnému počasí nuceny vydat ohlášení, že v určitých oblastech nebude moci zasáhnout, a že tedy lidé nemají opouštět své domovy. V USA zasáhl hurikán Irma státy Florida, Georgia, Alabama a Jižní Karolína. Předtím však způsobil velké škody na karibských ostrovech. 24 lidí bylo zabito na Malých Antillách, na Kubě zahynulo 10 lidí, 3 v Portoriku a 1 na Haiti. Dalších 17 lidí pak zemřelo ve Spojených státech. Tropické cyklóny, ničivé atmosférické jevy ve tvaru víru, mohou dosáhnout i rychlosti 300 km/h. Přitom rychlost větru hurikánu Irma přesáhla 25 km/h, šlo tedy o velmi silnou a ničivou tropickou cyklónu. Hurikán Irma byl zařazen do 5. kategorie dle síly hurikánu (kategorií je právě pět), a je rozhodně jedním z nejsilnějších hurikánů, které kdy v Atlantském oceánu vznikly. K rozptýlení došlo 12. září, tedy včera. Výsledky však byly velmi ničivé. Podle The Guardian by se nyní dal Disneypark označil jako výjev z postapokalyptického filmu, ačkoliv slavný hrad se stále nachází na svém místě... Doufejme, že se v současnosti odvrácený hurikán José nedá na cestu na americké pobřeží a vyhne se civilizaci...

Obrázek je z ABC News.

Brokesie, nejmenší chameleoni na světě

31. srpna 2017 v 10:07 | HAAS
Chameleoni se těší velké oblibě díky svému vystřelovacímu jazyku, schopnosti měnit barvy, pozoruhodným očím i chápavému ocasu. Na naší planetě žije okolo dvou set druhů chameleonů. Vyskytují se pouze ve Starém světě, setkáme se s nimi v Africe a v Asii, přičemž dva druhy žijí i v Evropě, přestože pouze jeden z nich se na jihu kontinentu vyskytuje přirozeně. Nejvýchodněji je nalezneme v Indii a na Srí Lance. Avšak 80 % chameleonů žije na ostrově Madagaskar, kterému se někdy pro svou biodiverzitu říká "osmý kontinent". Madagaskar je jediným místem na světě, kde žijí lemuři nebo bodlíni. Také některé rody chameleonů se endemicky vyskytují na tomto ostrově, a mezi ně se řadí i brokesia (Brookesia). Jsou to možná ti nejkurióznější chameleoni vůbec. Zatímco se na Madagaskaru vyskytují někteří z největších chameleonů, nalezneme zde i ty nejmenší, a těmi jsou právě brokesie. Byly pojmenovány podle Joshua Brookese, britského anatoma a přírodovědce. Proslulý britský zoolog John Edward Gray popsal rod brokesií roku 1864, ačkoliv jeden druh, brokesie růžkatá (B. superciliaris), byl známý už od roku 1820. Je k nalezení pouze při východním pobřeží Madagaskaru a vyskytuje se v nadmořské výšce až 1250 metrů. Dobře šplhá a vyskytuje se na stromech výše, než kterýkoliv jiný druh brokesie. Zatímco jiné druhy těchto miniaturních chameleonů se drží na nižších větvích stromů, až 1,5 metru nad nimi se vyskytuje brokesie růžkatá. Vzhledem k velikosti brokesií je i 1,5 metru značná výška, dalo by se tedy říci, že brokesie růžkatá je rozený šplhoun. Brokesie nedorůstají délky větší než 10 centimetrů, nicméně řada druhů je tak malá, že by se člověku vešli nejen do dlaně, ale třeba na jediný prst. Netýká se to například pozoruhodné brokesie trnité (B. stumpfii), která dorůstá až délky 9 centimetrů, která se vyskytuje pouze v několika malých lesích na Madagaskaru a dobře se přizpůsobuje změně prostředí. Rozhodně se to však týká brokesie nejmenší (proslulá B. minima), která měří pouze okolo 3 centimetrů na délku! Samičky brokesie nejmenší jsou větší než samečci, maximální délka činí 3,4 centimetru, naopak samečci jsou dlouzí 2,8 centimetru. Tento druh je izolován na ostrově Nosy Be, jenž leží na severozápad od severního pobřeží Madagaskaru, relativně blízko pobřeží. Jejich život je skutečně pozoruhodný. Žijí ve světě, v němž mohou být i kobylky, sloužící za potravu větším chameleonům, větší než ony samy. Tyto miniaturní brokesie jsou navíc vůči sobě dost agresivní, představte si tedy souboj dvou samců brokesií v miniaturním světě na listovém podloží tropického lesa! Dlouho byla brokesie nejmenší považována za nejmenší druh chameleona, a proto jí byl také udělen tento český název. Ironií je, že roku 2012 se to změnilo, když byla objevena "skutečná brokesie nejmenší".


Brookesia micra, která nemá český ekvivalent, žije pouze na lidmi neobydleném ostrůvku Nosy Hara na sever od Madagaskaru. S délkou maximálně 2,9 centimetru je o poznání menší než brokesie nejmenší. Navíc ne vždy dorůstá této délky, což z ní opravdu činí malého chameleonka. V porovnání se svou příbuznou má kratší ocásek a větší hlavičku. Tito malí chamelonci jsou aktivní přes den, kdy loví miniaturní hmyz, v noci pak spí na větvičkách 10 centimetrů nad zemí. Pro ně je to zdá se docela výška, ačkoliv se v podstatě nacházejí nízko nad podložím lesa. V důsledku ničení jejího přirozeného prostředí je v potenciálním ohrožení. To je však případ i dalších brokesií. Lesy na Madagaskaru totiž podlehly v minulém století zkáze. Dnes se situace vylepšuje, ročně se vysazují desítky tisíc stromů, ještě nedávno malé fragmenty lesa se rozšiřují. Proces zalesňování ostrova, jehož zvířecí obyvatelé se stali ohroženými, sice bude trvat ještě desítky let, avšak dalo by se říci, že z nejhoršího jsou již venku. Přesto však malí chameleoni jako brokesie mohou čelit velkému nebezpečí ze strany člověka, aniž si to člověk uvědomí. Ty nejmenší druhy, jako je Brookesia minima a Brookesia micra, totiž člověk jen tak nezahlédne, a právě ony mohou mlčenlivě vymizet. Takové druhy, jako je Brookesia desperata ze severu Madagaskaru, jsou kriticky ohroženy. Doufejme, že se je podaří zachránit.



Na prvním obrázku se nachází Brookesia minima, na druhém samička druhu Brookesia micra se svým mláďátkem na zádech a na třetím samička druhu Brookesia desperata s vajíčky.

Doufám, že se Vám tento článek o malých chameleonech, brokesiích, líbil. Podle mě jsou to jedni z nejpozoruhodnějších chameleonů vůbec!

Užovka býčí-Obyvatel borových lesů

28. srpna 2017 v 11:24 | HAAS
Uběhlo patnáct dnů od napsání předchozího hadího popisku, je tedy na čase vrátit se do fascinujícího světa hadů a představit si slíbenou užovku býčí...

Latinský název: Pituophis melanoleucus,
Rozšíření: východ a jihovýchod Spojených států amerických,
Velikost: délka 1,5 až 2,5 metru.
Užovka býčí je velký škrtič z čeledi užovkovitých, který preferuje především borové lesy. Z tohoto důvodu se jí v angličtině říká "pine snake", tedy "borový had". Vyskytuje se však také na farmách či v travnaté stepi. Dříve byly ostatní užovky z rodu Pituophis řazeny do tohoto druhu, který měl tím pádem mnohem větší rozšíření, jež zasahovalo až na západní severoamerické pobřeží. Jiné užovky, jež jsou užovce býčí příbuzné, ale jsou dnes již klasifikovány jako samostatné druhy, se vyskytují například v arizonské poušti. Avšak užovka býčí z jihovýchodu Spojených států se podobně jako ony dokáže efektivně zahrabávat do písku. Svou kořist často hledá pod zemí. Živí se krysami a myšmi, kterých spotřebuje velké množství. Z tohoto důvodu je užitečným návštěvníkem okolí lidských obydlí. Loví však také ještěry, ptáky a pojídá také ptačí vejce. Bohužel se čas od času stane, že uloví slepici, což je důvod, proč ji ne každý farmář rád vidí na svém pozemku. Existují tři poddruhy užovky býčí, jež se od sebe barevně odlišují. Některé jsou špinavě bílé s tmavými skrvrnami, jiné jsou béžové, jeden poddruh je zase zcela černý, ale i jedinci jednotlivých poddruhů se od sebe liší. Důležitým znakem tohoto hada, kterým se odlišuje od jiných severoamerických užovek, je kromě velikosti, díky které si jej snad nelze splést s žádnou jinou užovkou, také počet šupin na temeni hlavy. Užovka býčí jich má více, než je obvyklé u ostatních užovkovitých. Místo typických dvou má čtyři prefrontální šupiny, tedy šupiny nacházející se před velkými šupinami mezi očima. Šupiny na hřbetu a bocích tohoto hada jsou kýlnaté, což znamená, že středem každé šupiny prochází výběžek. Díky tomu se had lépe a rychleji pohybuje v písku či mezi kameny. Užovka býčí je poměrně běžná, v současnosti jí nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, a je oblíbeným domácím mazlíčkem pokročilých teraristů. Je to nejedovatý had, který svou kořist zabíjí škrcením, avšak při podráždění dokáže bolestivě kousnout, neboť má silné čelisti a ostré zuby. Ještě před kousnutím však hlasitě syčí a zastrašuje potenciálního útočníka široce otevřenou tlamou. V divoké přírodě se s ní v prostředích, jimž dává přednost, setkáme od úrovně moře až po nadmořskou výšku 2700 metrů. Je to denní had, má velké oči s kruhovou zorničkou. Období rozmnožování začíná na jaře, kdy se užovky býčí páří, samičky pak v červnu, červenci či srpnu kladou různé možství vajec. Může jich být okolo 10, někdy je jich však až 24. Vejce jsou nakladeny do nor v písku, kde se mláďata po 64 až 79 dnech vylíhnou. Jako u všech plazů jsou samostatná a brzy po vylíhnutí se vydají do světa. Měří 33 až 45 centimetrů, za několik let ale dorostou plné velikosti. V zajetí se tento had dožívá i 22,5 roku!

Příště užovka dlouhonosá!

Mohou gekoni při šplhání občas sklouznout?

23. srpna 2017 v 12:11 | HAAS
Mnozí gekoni jsou mistry ve šplhání po vertikálních plochách. Jsou schopni šplhat po kmeni stromu nebo třeba po skle. Není překvapením, že se bez obtíží pohybují i po stropech místností, což může každého herpetologa, trávícího čas ve své základně uprostřed deštného lesa, potěšit. Existují sice gekoni, kteří nejsou vybaveni speciálními polštářky na prstech a nejsou tedy schopni takto šplhat, ale těch není mnoho. Většina gekonovitých má na spodní straně prstů plošky s různě utvářenými lístkovými šupinami, jež jsou obvykle uspořádány lamelovitě. Mohou jich být tisíce. Tyto kožní útvary nesou milióny maličkých komůrek, jež umožňují končetině zvířete přisát se na povrch. K udržení se na něm pak pomáhají i tisíce drobných háčků. To vše se obvykle nachází na končetinách, ačkoliv afričtí gekoni rodu Lygodactylus mají podobné "přisávací polštářky" i na spodní straně ocasu. To činí jejich šplhání ještě efektivnějším. Spolu s kouzelným vzhledem gekonů, ať už jsou to jejich velké oči, nebo mezi ještěry neobvyklý úsměv, činí tyto schopnosti gekony velmi zajímavou skupinou plazů. Avšak minulý měsíc, v červenci 2017, vyšly výsledky výzkumu, podle nichž by gekoni mohli teoreticky občas sklouznout, když šplhají. Může se to zdát neuvěřitelné, ale i tak výborní "šplhavci" by se čas od času mohli dopustit chyby a zabít se proto, že se jejich polštářky zrovna nepřisály k povrchu, a zvíře tedy spadlo z velké výšky na zem. Otázkou je, kdy se to může stát. Síla, se kterou se gekoní končetiny přisávají k pevným látkám, je rovna stonásobku toho, co je potřeba k udržení jejich tělesné hmotnosti. Mohou si tedy dovolit šplhat kamkoliv, a jsou takovými superhrdiny ve světě plazů. Nicméně v případě, že gekona pronásleduje predátor, například rychlý stromový had, musí malý ještěr přeskočit z větve na větev. A v případě, že se musí zachytit na jediném listu, s největší pravděpodobností sklouzne. Ačkoliv je to umělá situace, ke které asi v divočině příliš často nedochází, je zajímavé vědět, že v krajním případě, při rychlém skoku na list, se gekon pravděpodobně neudrží. To by znamenalo jeho smrt. Zvířata však málokdy riskují svou smrt, a tak je takřka jisté, že by gekon v takovém případě zvolil jiný typ útěku, například rychlé šplhání po kmeni až nahoru do koruny stromu či tak něco. Vědci z Cornellovy univerzity v New Yorku, kteří na to přišli, se nyní chystají na expedici do jihoamerické Francouzské Guiany, aby při studiu divokých neotropických gekonů lépe porozumněli omezením lepivosti gekoních tlapek.


Informace ze Science Daily. První obrázek pochází též ze Science Daily, druhý z National Geographic.

Želvy skrytohlavé 4/4: Matamatovití

17. srpna 2017 v 11:01 | HAAS

4. část: Matamatovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Chelonia nebo Testudines), tvoří tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a matamatovití (Chelidae). Největší množství rodů skrytohlavých patří právě do čeledi matamatovitých. Do této skupiny se řadí přibližně 60 druhů, tedy více než do jakékoliv jiné čeledi podřádu skrytohlavých...

Nejstarší fosilie matamatovitých pocházejí z doby před 113 až 100 miliony let, z geologické periody Křídy stupně alb. Mezi ně se řadí například argentinská Prochelidella. Známo je však více vyhynulých rodů matamatovitých z období Křídového a z třetihorní epochy. Mezi další fosilní rody se řadí Bonapartemys, pojmenovaný podle proslulého argentinského paleontologa José Bonaparte, nebo Parahydraspis z Terciéru. Rod Chelus, tedy matamata, jež je jednou z nejbizarnějších v současnosti žijících želv, se ve fosilním záznamu objevuje už v období Pliocénu, v mladších třetihorách, a je tedy živoucí fosilií. Matamatovití žijí většinou ve sladké vodě a zkamenělé ostatky napovídají tomu, že tomu tak bylo i v minulosti. Už u takových prehistorických druhů jako byl australský Rheodytes devisi z Pliocénního a Pleistocénního období, byl znatelná znatelná možnost dýchání s pomocí kloaky. To je u dnešních matamatovitých velmi typické, také proto dokáží vydržet déle pod vodou...


Ačkoliv je většina želv skrytohlavých vázána na vodu, a mezi matamatovitými je rozhodně většina druhů vodních, nalezneme zde i druhy, které jsou suchozemské, a to činí tuto čeleď zvláštní.

Chelodina (15 druhů ve 3 podrodech, český název dlouhokrčky):
Dlouhokrčky jsou živoucími fosiliemi. První zástupkyně rodu Chelodina se objevily už v Eocénu, před 40 miliony let. Za tu dobu se tyto želvy prakticky nezměnily. Dosud bylo nalezeno několik vyhynulých druhů, avšak v současnosti žijící druhy jsou též tajemné. Dlouhokrčka australská (Ch. longicollis) je pozoruhodná tím, že je částečně suchozemská, čímž se liší od většiny skrytohlavých želv. Její krk může být delší než karapax. Celková délka těla u tohoto druhu je 20 až 25 centimetrů. Nalezneme ji pouze ve východní a jihovýchodní Austrálii, v pomalu tekoucích řekách, potocích, v lagunách i bažinách. Živí se měkkýši, obojživelníky, rybami nebo členovci. S dlouhokrčkami celkově se setkáme na Nové Guineji, v Austrálii, ve východním Timoru a na ostrově Roti (jihovýchodní Asie). Největší druh, Ch. expansa z jihu Austrálie, jenž je v této oblasti zranitelným druhem, je dlouhý 45 centimetrů. Ostatní druhy už nebývají větší. Velkým nebezpečím pro tuto želvu i její snůšky sestávající z 4 až 28 vajec je v Austrálii uměle vysazená liška obecná.



Elseya (9 žijících druhů, český název krátkokrčka):
Jako by opakem dlouhokrček jsou krátkokrčky, jež jsou charakteristické svým poměrně krátkým krkem, tedy alespoň v porovnání se svými blízkými příbuznými. V angličtině se jim říká "Australian snapping turtles", nemají však mnoho společného s kajmankami, "(alligator) snapping turtles". Mohou sice kousnout v sebeobraně, ale rozhodně nedělají výpady na vše, co se kolem nich pohne. Jsou totiž z velké části býložravé. Tyto želvy se vyskytují na Nové Guineji a v Austrálii. Velmi dobře známá je krátkokrčka novoguinejská, avšak dalším proslulým druhem je krátkorčka Irwinova (Elseya irwini). Byla popsána teprve v roce 1997, a pojmenována podle svých objevitelů, otce Boba a syna Steva "lovce krokodýlů" Irwina. Je to ohrožený druh, který je ve velkém nebezpečí kvůli plánované stavbě přehrady v severním Queenslandu. Žije pouze v několika řekách. Irwinovi ho objevili, když v oblasti kempovali v době, kdy zrovna Steve nenatáčel svá dobrodružství. Pořídil řadu dobrých fotografií, díky nimž pak mohl vědec John Cann zvíře identifikovat jako nový druh...


Chelus (matamata, v současnosti monotypický rod zahrnující jediný druh, kterým je matamata třásnitá):
Občas se říká, že tato jihoamerická želva, vyskytující se pouze v oblasti Amazonie, je nejpodivnějším zástupcem řádu želv vůbec. Ačkoliv každý člověk musí usoudit sám, zda je podivnější než ostatní, či zda existuje ještě podivnější druh želvy, jisté je, že žádná jiná želva takto nevypadá. Matamata třásnitá má hrubý, olivově hnědý karapax se třemi výraznými kýly, které se táhnou po celé jeho délce. Má malé oči, zřejmě příliš dobře nevidí, zato ušní vývod, bubínek, je velký. Nozdry jsou prodlouženy do rypáčku, obdobně jako třeba u novoguinejských karetek nebo sladkovodních kožnatek. Tyto jemné trubičky představují jakýsi šnorchl, díky nimž může želva nenápadně dýchat, zatímco je ponořena pod vodou a nad vodu ční pouze její nozdry. To souvisí s její loveckou strategií: vydrží na jednom místě čekat celé hodiny. Loví ze zálohy, a loví ryby. Na hlavě má citlivé kožní výrůstky, které zachytí pohyb kořisti. Jakmile rybka proplave kolem dobře maskované matamaty, želva zaútočí. Kořist doslova vysaje. Nemůže žvýkat, takže ji spolkne. Samci se samicím předvádějí tím, že výrazně protahují své končetiny. V období rozmnožování kladou samičky 12 až 28 vajec. Preferuje pomalu tekoucí jezera a tůně.



Emydura (4 druhy, česky též emydura):
Rod z Austrálie a Nové Guineje. Typický svým širokým, nízkým karapaxem, krátkým krkem, jemnou hlavou a špičatým čenichem. Nádherná emydura červenobřichá z Nové Guineje a samého severu australského Queenslandu (poloostrov York) je černá, ale na nohou má krásné červené skvrny. Také na hlavě má červené, a též žluté proužky. Vyskytuje se v jezerech, lagunách a také v řekách. S délkou do pětadvaceti centimetrů loví hlavně ryby, členovce a měkkýše. Druh emydura říční se ve fosilním záznamu objevuje už v Eocénu, je to tedy další živoucí fosilie. Naštěstí je tento druh klasifikován jako neohrožený. Další tři druhy jsou také relativně v bezpečí. Nicméně vnitřnosti emydury říční jsou občas napadány podivuhodným druhem červa, který se vyvinul speciálně k parazitování na jejich vnitřních orgánech.


Elusor (monotypický rod, zahrnující jediný druh E. macrurus, český název krátkokrčka):
Jedna z největších sladkovodních želv Austrálie. Měří 50 centimetrů. Vyskytuje se pouze v okolí Mary River na jihovýchodě státu Queensland, a je ohroženým druhem. Dlouho byla vyhledávaným domácím mazlíčkem. Naštěstí se od roku 2007 daří odchov v zajetí. Nejhorší časy zažila tato želva v 60. a 70. letech minulého století, kdy 15 000 jedinců bylo rozprodáno různým obchodům s domácími mazlíčky. To mělo za následek velké omezení počtu divoké populace. Do budoucna to však s těmito želvami vypadá dobře. V celém povodí Mary River má tato krátkokrčka nejmenší hlavu a největší zadní končetiny, což z ní činí rychlého plavce...


Mezi matamatovité se řadí i další rody s mnoha zajímavými druhy, ovšem jen vypsat je všechny by zabralo mnoho místa. Chcete-li se dozvědět, jaké další rody patří do této čeledi, jednoduše navštivte stránku anglické Wikipedie, a zjistíte o této rozmanité skupině více. To platí i o želvách skrytohlavých celkově. V tomto čtyřdílném seriálu jsme si představili některé z nich, povídali jsme si o hlavních znacích, zjistili, že některé druhy jsou ohrožené, ale že jim můžeme pomoci. Hovořili jsme i o evoluci těchto želv, avšak s novými poznatky se některé informace mohou měnit. Z tohoto důvodu mohou být některé z informací, jež jste si zde přečetly, považovány za několik let pouze za staré domněnky. Zvlášť náš pohled na prehistorii želv se mění (už jen možnost, že želvy by mohly mít diapsidní předky, a že tedy nemusejí být čistými anapsidy). Doufám, že se Vám tento projekt líbil...


Bičovka měděná-Had připomínající stonek popínavé rostliny

13. srpna 2017 v 11:54 | HAAS
Po užovce trávozelené je na řadě bičovka měděná, doufám, že se Vám tento popisek bude líbit...

Latinský název: Oxybelis aeneus,
Rozšíření: od jihozápadu USA přes střední Ameriku na jih severní části Jižní Ameriky,
Velikost: Délka 1,3 až 1,7 metru.
Na světě žijí čtyři popsané druhy rodu Oxybelis, tedy amerických bičovek. Vzhledem jsou velmi podobné asijským bičovkám. Oba rody patří do čeledi užovkovitých, ale dělí je od sebe tisíce kilometrů. Vypadají však podobně; jsou to štíhlí hadi žijící na stromech, obvykle jsou dobře maskováni, a mají zadní jedové zuby. Na rozdíl od jedových zubů korálovcovitých (kobry, korálovci, mořští hadi) nebo zmijovitých (zmije, chřestýši a jim podobní) nejsou duté, ale pouze rýhované. Had se musí pořádně zakousnout, aby s jejich pomocí mohl do těla oběti vstříknout jed, a dále musí žvýkat, aby uvolnil alespoň nějaké množství jedu. Ten je slabý; jed bičovky měděné rozhodně není člověku nebezpečný. Tito hadi mohou kousnout jen v sebeobraně, když na ně někdo sáhne, ale i tak jsou to v podstatě neškodná zvířata. Cítí-li se opravdu ohrožena, raději vypouštějí z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret, než aby kousala. Důvodem, proč se asijské a americké bičovky tolik podobají, je konvergentní evoluce. Utvářelo je stejné prostředí, ačkoliv žijí v odlišných částech světa. Stejně jako její asijské protějšky, preferuje bičovka měděná, občas též nazývaná americká, lesy, lesíky a křoviny. Had je vybaven dlouhou, úzkou hlavou. Tělo bičovky měděné je velmi dlouhé, obvykle hnědé nebo šedé. Spodní strana hlavy a těla je buď bílá, nebo světle zelená. Přes oči procházejí černé proužky a rozbíjejí tak linii hlavy, což ještě umocňuje už tak perfektní kamufláž. Tento had skutečně napodobuje ovinutý stonek popínavé rostliny. V lesní či pralesní vegetaci se dokonale ztrácí. Navíc výborně šplhá. Ocas bičovky měděné je extrémně dlouhý a ovíjivý. Had se s jeho pomocí jistí, když překonává větve. Mezi jedinci ze severu a jihu panuje rozdíl. Řitní šupina je u populace žijící na jihozápadě USA, konkrétně v Arizoně, rozdělená, kdežto jihoamerické bičovky měděné ji mají zachovanou celou. Jsou to denní lovci s výborným zrakem. Bičovky spolu s africkými liánovci patří mezi málo hadů, jež vidí i nepohybující se předměty, jsou tedy vybaveny binokulárním viděním. To jim pochopitelně usnadňuje odhadnout vzdálenost mezi větvemi při šplhání po stromech, ale také to znamená, že snáze nacházejí kořist. Tou se mohou stát ještěři nebo obojživelníci, především tedy stromové žáby, ovšem ptáci a hmyz také tvoří významnou část jídelníčku tohoto druhu. Je známo, že bičovka měděná je vejcorodá. Snáší 3 až 5 vajec, která posléze s největší pravděpodobností opouští. V neotropech samice kladou vejce během letního období dešťů. Nejjižnějším místem, kde se s bičovkou měděnou můžeme setkat, je střed Bolívie. Kromě americké pevniny se vyskytuje také na Trinidadu a Tobagu v Karibském moři. Je to běžný druh, který v současnosti není nijak ohrožen. Bičovku měděnou popsal už v roce 1824 Johann Georg Wagler, slavný německý herpetolog, po němž je pojmenován asijský chřestýšovec Waglerův...

Příště užovka býčí!

Nový druh britského hada

8. srpna 2017 v 9:47 | HAAS
Počet druhů studenokrevných obratlovců, plazů a obojživelníků, je na britských ostrovech limitovaný. Stejně jako v ostatních částech severní Evropy, i zde se po konci doby ledové usídlila jen hrstka zvířat, jejichž tělesná teplota závisí na teplotě okolí. Přesto se však po skončení ledové doby někteří plazi a obojživelníci do Británie vrátili. Může být však překvapivé, že se nyní změnil počet druhů hadů, kteří ve Spojeném království žijí. Vyrůstal jsem s faktem, že ve Spojeném království žijí jen tři druhy hadů, a to užovka obojková (Natrix natrix), největší britský plaz, jenž je zároveň nejhojnějším, velmi vzácná užovka hladká (Coronella austriaca), se kterou se setkáme jen v okolí Dorsetu či na jihu, a zmije obecná (Vipera berus), jež je též chráněným druhem. Na jihu Anglie se celkově daří člověkem vysazeným užovkám stromovým (Zamenis longissimus), ale ty jsou domovem v jižní Evropě, nikoliv v Británii. Počet druhů plazů je ve Spojeném království celkově omezen, a to přece jen i z důvodu, že Británie je ostrovem. Kromě tří druhů hadů zde žijí ještě tři druhy ještěrů, z nichž je slepýš křehký tím nejdelším, a snad se k britským plazům dá počítat i největší mořská želva, kožatka velká, jež se vzácně objevuje v britských vodách... Výzkum vedený odborníky z Německa však nyní potvrdil, že v Británii se vyskytuje další had. Dosud byl pokládán za užovku obojkovou, a to nejen v Británii, ale i v jiných částech Evropy, kde žije. Je to Natrix helvetica, která byla až dosud považována za poddruh užovky obojkové (tedy N. n. helvetica). N. helvetica má po celém těle černé pruhy a na rozdíl od olivově zbarvené užovky obojkové je šedá. Vyskytuje se ve stejném habitatu, jako její příbuzná, tedy v nížinách a poblíž sladké vody. Živí se obojživelníky a rybami. Kromě jihu Anglie se vyskytuje také na západě Německa, ve Švýcarsku, Francii a Itálii... Je to úžasný objev. Dosud jsme tohoto hada nazývali jen "grass snake", stejně jako užovku obojkovou, než se ukázalo, že je to odlišný druh. Otázkou je, jak na tom počty tohoto hada jsou. Dokud byl považován za užovku obojkovou, bylo jisté, že mu nehrozí nebezpečí. Nyní je však pravděpodobné, že populace nově identifikovaného druhu je malá a bude si tedy zasluhovat právoplatnou ochranu. Užovka obojková je ve Spojeném království též chráněným druhem, a to pod Wildlife and Countryside Act. Jakékoliv špatné zacházení s těmito hady se trestá. Nová opatření však budou muset být učiněna, aby byla chráněna i užovka druhu N. helvetica. Do budoucna bude jistě zajímavé zjistit, který z těchto hadů je delší, zda užovka obojková či N. helvetica, a který had v Británii je tím pádem největším...

O této zprávě jsem se dozvěděl díky Nigelu Marvenovi. Velmi mne jako milovníka britské přírody nadchla...
 
 

Reklama