Sopky, láva... Události ze současné přírody

Krátkorep cejlonský-Tajemný obyvatel nor

Dnes v 16:55 | HAAS
Po popisu imantodese velkohlavého, který jsem napsal v polovině dubna, přichází článek o krátkorepu cejlonském, neméně zajímavém, i když také nepříliš prozkoumaném hadu... Doufám, že se Vám bude líbit...

Latinský název: Pseudotyphlops philippinus,
Rozšíření: Srí Lanka,
Velikost: délka 45 až 50 centimetrů.
Do čeledi Uropeltidae (česky krátkorepovití) patří celkem 8 rodů s více než 50 druhy. Všichni zástupci této poměrně primitivnější, i když ne zcela primitivní hadí čeledi mají na čumáku svislý velký štít. Typický je pro ně také silný krk s kuželovitou hlavou pokrytou silnými šupinatými štítky. Ocas je u všech druhů krátký, a v případě krátkorepa cejlonského má i jedno neobyklé a důmyslné využití. Krátký, zploštělý ocas krátkorepa cejlonského je tupě zakončen a skvěle se hodí k zablokování podzemní chodbičky, ve které had žije. Kdyby ho do ní následoval predátor, narazil by už jen na krátkorepův ocas, a asi by se musel dost snažit, aby hada, hbitě se v noře pohybujícího, popadl a vytáhl ven. Krátkorep cejlonský je hnědý až žlutý. Hlava je krátká a špičatá. Obývá podzemní nory, žije pod kameny, v bahně i v humusu. Na zemi jej zastihneme jen velmi vzácně. Bylo zjištěno, že ze svého úkrytu vylétá pouze za monzunových dešťů. Je-li napaden predátorem nebo jej zkrátka chytíme do ruky, vylučuje slizovitou látku. Ta se perfektně hodí ke slepení predátorových kořistí nebo v našem případě prstů, což predátora odradí a nechá proto krátkorepa uniknout. Tento druh rodí živá mláďata; ve vrhu je jich až 8, častěji však pouze 3. Více se o rozmnožování tohoto hada neví. Jeho biologie je celkově velmi málo prozkoumaná, přestože v oblasti svého výskytu je místně běžný. Tohoto tajemného hada nalezneme pouze ve středu a na jihu provincie Uva a v provincii Sabaragamuwa na Srí Lance, tedy na ostrově Cejlon. Latinský druhový název "philippinus" ale odkazuje na místo výskytu na Filipínách, samozřejmě to však není pravda. Důvodem tohoto vědeckého omylu byl fakt, že se až do roku 1941 věřilo, že slavným německým herpetologem Hermannem Schlegelem získaný exemplář, na základě něhož byl také tento druh Schlegelem popsán, pocházel z Filipín. A tedy teprve v roce 1941, 102 let po Schlegelově popisu, bylo zjištěno, že vlastně z Filipín vůbec nepochází, ale že je srílanskou specialitou, a vyskytuje se jen na Cejlonu. Vědecké jméno však změněno nebylo... Had, který se někdy i v české literatuře označuje jako krátkorep filipínský, je totožný s tímto druhem. V současnosti by však měl platit název krákorep cejlonský... Stavbou těla je trochu mohutnější než ostatní krátkorepové. Přesto jde však o malý druh hada, dorůstajícího délky maximálně půl metru...

Příště vinejš pestrý!

Nově objevení studenokrevní živočichové (květen 2018)

Čtvrtek v 18:09 | HAAS
V posledních dvou dnech bylo zveřejněno několik zpráv týkajících se objevů nových druhů. Zatímco v oceánské zóně okolo Bermudy bylo objeveno více než 100 druhů řas, korýšů a dalších mořských živočichů, z tropů naší planety přicházejí novinky o plazech a obojživelnících, s nimiž se v žádné dosud vydané příručce sloužící k identifikaci herpetofauny nesetkáme... V indickém státu Karnataka žije nedávno objevený a popsaný druh žáby, Microhyla kodial. Vědecký popis tohoto druhu vyšel včera v mezinárodním žurnále Zootaxa. Patří do čeledi parosničkovitých (Microhylidae), jež je rozšířena na pěti ze sedmi kontinentů - parosničky nenajdeme pouze v Evropě a samozřejmě na Antarktidě. Za svůj domov však Microhyla kodial považuje pouze okolí města Mangaluru, kterému se v místním jazyce Konkani říká kodial. Odtud tedy druhové jméno. Šestičlenný herpetologický tým, který popis zpracoval, zjistil, že tato parosnička měří pouze 2 centimetry na délku. Nejedná se tedy o velkého obojživelníka, na svou velikost jsou však tyto parosničky překvapivě hlasité. Je tedy o to zajímavější, že donedávna byly v Mangaluru zcela přehlíženy, a to i přesto, že se vyskytují v oblastech osídlených lidmi! Někdy stačí hledat nové druhy kousek od Vašeho domu, a naleznete je... Již jsme si řekli, odkud tato parosnička pochází. Stále však není zcela jisté, zda jde o indickou specialitu. A jestli je to pravá indická žabka vůbec... Výzkumníci totiž zjistili, že se geneticky podobá žábám z jihovýchodní Asie a nikoliv z Indického subkontinentu. Místa, kde tyto žáby žijí, byla dříve hojně využívána k importu dřeva z Myanmaru, Malajsie a Indonésie. Je možné, že byly žáby černými pasažéry na dovezeném dřevě, a zabydlely se v Indii díky pomoci člověka? Rozhodně bude zajímavé zjistit více...


Další nově popsané a teprve nedávno objevené druhy studenokrevných živočichů pochází z Madagaskaru, který je zemí chameleonů. Jde o tři nové druhy těchto pozoruhodných stromových ještěrů vybavených koulícíma očima a ovíjivým ocasem. Všechny tři patří do rodu Calumma, který byl popsán významným anglickým zoologem Johnem Edwardem Grayem již roku 1865. Od té doby bylo popsáno na 37 různých druhů, včetně třech nově objevených... Tím prvním je Calumma uetzi, chameleon, jenž byl nalezen už roku 2012, ale na jeho vědecký popis se čekalo šest let. Vyskytuje se v masívu Sorata na severu ostrova. Samci a samice tohoto druhu se od sebe zbarvením výrazně liší; samci jsou mnohem pestřeji zbarveni - jsou obvykle nazelenalí, samičky jsou hnědé. Když se ale obě pohlaví potkají, samcova kůže se promění do mozaiky žluté, červené, modrozelené a fialové. Samička, kterou takové převádění nezaujme, ztmavne takřka až do černa. Obě zvířata se nacházejí na přiloženém obrázku; všimněte si, že samice je na samce poměrně agresivní, otevírá na něj tlamu, zahání jej... Dalším novým druhem je Calumma juliae. Druhové jméno je poctou Julii Forster, která pomohla získat pro vědce několik exemplářů. Tento druh se vyskytuje pouze v lese zabírajícím území o 15 km2, jenž se rozléhá na východ od města Moromanga. Zatím byly identifikovány pouze samice tohoto druhu, žádní samci dosud nebyli nalezeni... Třetí je pak Calumma lefona z oblasti Andrevorevo na severu země. Slovo "lefona" znamená v malgaštině "kopí". Jméno bylo zvířeti uděleno podle rostrálního výstupku, tedy útvaru na jeho čenichu. Všechny tyto druhy jsou nyní ve velkém ohrožení. Madagaskarské lesy mizí a s nimi i jejich úžasní zvířecí obyvatelé.

Za informace a obrázky pro tento článek děkuji webům Business Insider India a Mongabay. Doufám, že Vás nové objevy nadchly!

Žraločí řády: Heterodontiformes (různozubci)

13. května 2018 v 11:46 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme v této části, má velice dlouhou historii a jeho počátky sahají zhruba do doby, kdy se na naší planetě začali objevovat první velcí dinosauři. Těmito žraloky jsou různozubci.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

HETERODONTIFORMES (RŮZNOZUBCI)


Řád Heterodontiformes, v češtině označovaný různozubci a v angličtině bullhead sharks, zahrnuje malé druhy žraloků žijící v tropických a subtropických mořích celého světa. Ve fosilním záznamu se poprvé objevují v době před 183 miliony let, v období Jury. Podle některých odborníků se však vyvinuli již mnohem dříve, a tak je možné, že v budoucnu nalezneme druhy ještě starší. Různozubci jsou vůbec nejstarším v současnosti žijícím řádem žraloků. I přesto to vypadá, že nikdy nebyli příliš hojní, a nikdy nebyli příliš velcí. V pravěkých mořích rozhodně nebyli nějakými dominantními predátory.

Charakteristickým znakem různozubců je zkosená hlava. Nad očima mají výrazné oblouky, ústní otvor se nachází v přední části hlavy. Jsou také vybaveni retnými chrupavkami. Oči postrádají oční blánu. Žaberních štěrbin je pět. Dále mají různozubci dvě hřbetní ploutve. V hřbetní ploutvi se nacházejí ostny, které někteří laici považují za jedovaté. Ve skutečnosti tito žraloci žádné jedové žlázy nemají, ostny vůbec nejsou napuštěny jedem, a různozubci jsou sami o sobě člověku naprosto neškodní. Zpravidla se živí různými korýši, ježovkami či měkkýši, jejichž těla dokonale rozlouskávají s pomocí svých charakteristických zubů. Žijí obvykle na dně moře. Bývají malí; největší různozubci měří jen okolo 1,5 až 1,65 metru.


V současnosti tvoří řád Heterodontiformes jedinou čeleď, a to sice Heterodontidae. Ta pak zahrnuje jediný žijící rod, Heterodontus, jenž se česky označuje jako různozubec. Heterodontus potom zahrnuje deset různých druhů, přičemž jeden druh zůstává vědecky nepojmenován. V tomto století byl popsán jediný druh, H. omanensis žijící ve vodách při pobřeží Ománu. K popisu došlo roku 2005. Všechny ostatní druhy různozubců byly vědecky popsány v minulém a předminulém století...

Čeleď Heterodontidae:
Různozubec mexický (Heterodontus mexicanus)
Tento druh žraloka (viz 2. obrázek v tomto článku) žije na pobřeží východního Pacifiku, od mexického státu Baja California na Kalifornském poloostrově dále na jih až na pobřeží Peru. Obvykle je k nalezení v hloubkách pouze 20 metrů, i když někteří rekordmani mezi různozubci mexickými se dokáží potopit i do hloubky 50 metrů. Jedná se o druh vejcorodý, doba březosti je vědcům bohužel zatím neznámá. Samice svá vejce (zatím nevíme, kolik jich ve snůšce bývá) připevní ke skále či k mořskému dnu, a zanechá je vlastnímu osudu. V době vylíhnutí měří malí různozubci mexičtí 14 centimetrů. Jakmile dosáhnou dospělosti, jsou dlouzí přibližně 70 centimetrů. Řadí se tedy k menším druhům různozubců. Zatím nevíme, zda je tento druh v bezprostředním ohrožení či ne. Je však smutnou pravdou, že se různozubci mexičtí stávají obětí lovu jakožto vedlejší úlovky (bycatch). Jejich maso se ale i tak často využívá a prodává.

Různozubec japonský (Heterodontus japonicus)
Jeden z lépe známých a prozkoumaných různozubců. Dospělci dosahují délky až 1,2 metru. Tento druh žije na pobřeží východní Asie, především v okolí Japonských ostrovů. Existuje také záznam o možném výskytu tohoto žraloka na pobřeží východní Afriky, ten je však s největší pravděpodobností zcela mylný; nejspíše byl tento typicky východoasijský druh zaměněn s jiným druhem různozubce. Různozubec japonský žije v hloubce 6 až 37 metrů a preferuje skalnaté dno nebo množství chaluh, v nichž se ukrývá. Když najde svou kořist, kterou se může stát například měkkýš či korýš, uchopí ji svými mocnými, protruzitelnými čelistmi a doslova ji rozkouše s pomocí stoličkám podobných zubů nacházejících se v zadní části čelistí. Tento druh byl popsán už v roce 1884. Ví se, že samice kladou po páru vajec šestkrát až dvanáctkrát do roka mezi březnem a zářím, přičemž období páření obvykle probíhá na začátku tohoto období, tedy v březnu a dubnu. Vajíčka jsou uložena na skály či mezi chaluhy v hloubce 8 až 9 metrů. Samice se občas dají dohromady, aby vytvořili jakési komunální hnízdo, v němž může být i 15 vajíček od různých samic. Samičky svá vejce nestřeží, okamžitě po nakladení je opouštějí. Po roce se z vajíček vyklubají 14 centimetrů dlouzí žralůčci. Pohlavní dospělosti dosáhnou zhruba při dosažení délky sedmdesáti centimetrů.


Různozubec portjacksonský (Heterodontus portusjacksoni)
Žralok, který má domov na australském pobřeží po celé délce kontinentu kromě samého severu země. Jde o migrující druh, který se vydává v létě na jih Austrálie, v zimě se pak vrací poněkud na sever, kde se také páří a klade vejce. Samci dospívají mezi 8. až 10. rokem života, samice mezi 11. až 14. rokem života. Období rozmnožování obvykle začíná už v srpnu, ale vrcholí v listopadu, když jsou žraloci v severnějších vodách. Jde-li o potravu, živí se hlavně měkkýši, jejichž tvrdé vápenité schránky rozlouskávají s pomocí stoličkám podobných zubů v zadní části tlamy. Zuby se opotřebovávají s věkem; mladí žraloci mají zdaleka nejostřejší zuby ze všech portjacksonských různozubců. Žaludek různozubce portjacksonského má tvar písmena J. Zvířeti trvá relativně dlouho, než svou kořist stráví. Pokud se při požírání potravy dostane do tlamy a dále nějaký štěrk či kamínek, různozubec jej jednoduše vykašle... Vejce různozubců portjacksonských jsou potravou mnoha predátorů, a podle jednoho výzkumu se nevylíhne až 89,1 % mláďat. I když se občas stává vedlejším úlovkem, není různozubec portjacksonský ohrožen.


Různozubec Francisův (Heterodontus francisci)
Pouze jeden metr dlouhý různozubec, vyskytující se na západním pobřeží Severní Ameriky, zvláště v Kalifornském zálivu. Mláďata se živí mnohoštětinatci, jídelníček dospělých jedinců pak z 95 % tvoří mlži a plži, zbytek například krabi nebo stejnonožci. Rozhodně se však nebojí přiživit se i na mořských hvězdicích. Tento druh je zajímavý tím, že jako jeden z mála různozubců a vlastně jako jeden z mála žraloků vůbec vykazuje známky rodičovské péče. Samice různozubců svá vejce nasávají do tlamy a poté je odnášejí do puklin mezi skalisky v pobřežních vodách. Tato vejce se však mohou stát obětí kanibalismu, jiní různozubci se totiž na nich rádi přiživí. Různozubec Francisův se také často stává vedlejším úlovkem. V Kalifornii se takto ročně uloví až 1800 kilogramů tělesné masy těchto žraloků. Je to hodně, ale v porovnání s historickými čísly jde o jakési "zlepšení". Například v roce 1979 se ulovilo 9500 kilogramů těchto různozubců Francisových. Bohužel však nevíme, jak na tom stavy těchto žraloků jsou, snad bude v budoucnu zjištěno více. IUCN zatím nedokáže stav ohrožení různozubce Francisova odhadnout.

Máte-li zájem se o zde uvedených zástupcích řádu různozubců či o jiných druzích žraloků dozvědět více, popadněte knížky o žralocích, zvířecí encyklopedie, navštivte stránky o žralocích... Nebo si najděte předchozí části tohoto projektu. Pokud Vás prostřednictvím tohoto článku různozubci zaujali, pak jistě splnil svůj úkol... Projekt Žraločí řády je už z poloviny hotov, zbývají však další čtyři řády, které v příštích několika týdnech hodlám popsat...

Číslo 16 - Úmrtí nejstaršího pavouka na světě

2. května 2018 v 18:36 | HAAS
V pátek zemřela samička sklípkana druhu Gaius villosus přezdívaná Číslo 16. Po celých 43 let bylo Číslo 16 předmětem výzkumu arachnoložky Barbary York Main, která se s ním poprvé setkala krátce po narození malého pavoučátka. Mainová strávila s tímto pavoukem značnou část své profesní kariéry, a jak uvedla studentka Mainové, Leanda Masonová, život Čísla 16 nám pomohl prohloubit naše znalosti o sklípkanech. Mainová, která je dnes již v důchodu, studovala Číslo 16 na University of Western Australia... Vědci studovali život Čísla 16 a zjistili o jeho životě spoustu zajímavých informací, a tudíž i spoustu zajímavých informací o životě celého jejího druhu. Pavouk, který se narodil v roce 1974, a za jeho života tedy proběhla aféra Watergate, konec studené války i začátek éry dinosauří mánie. S věkem 43 let posunulo Číslo 16 rekord nejdelšího žijícího pavouka o 15 let. Předchozí rekordman, sklípkan z Mexika, se dožil 28 let. Výzkumníci doufali, že se Číslo 16 dožije i 50 let, což by byl opravdový rekord! Bohužel se tak nestalo. Pavouk byl totiž napaden samičkou parazitické vosy, která na jeho tělo nakladla vajíčko. Z něj se později vylíhla larva, která Číslo 16 sežrala. Je to škoda, ale tak to v divočině chodí... Ano, Číslo 16 byl divoký pavouk. Nežil v zajetí, o to je jeho životní příběh zajímavější. Ze zkušeností víme, že se zvířata většinou dožívají vyššího věku v zajetí, přece jen je o ně například v zoologických zahradách pečováno. Číslo 16 je výjimkou. Budeš nám chybět, pavoučí rekordmanko...

Žraločí řády: Squatiniformes (polorejnoci)

29. dubna 2018 v 11:08 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme osm v současnosti žijících řádů žraloků. Žraloky, kteří v celé skupině působí velice neobvykle, a to především svou anatomií, jsou polorejnoci, kterým se věnuje tato část. Je to starobylý řád, který se skutečně více podobá rejnokům, blízkým příbuzným žraloků...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

SQUATINIFORMES (POLOREJNOCI)


Řád Squatiniformes se v češtině označuje polorejnoci, v angličtině pak angelsharks. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují v období Jury stupně oxford před 163 miliony let. Tato skupina je výjimečná, neboť se částečně podobá rejnokům. Může za to především zploštělé tělo. Také způsobem života se někteří se dnešní polorejnoci podobají pravým rejnokům, zejména pak trnuchám; mnoho času totiž tráví na dně moře, kde v záloze číhají na kořist. Vyskytují se po celém světě v subtropických a tropických mořích. Přestože v minulých etapách vývoje naší planety existovalo několik odlišných rodů polorejnoků, všichni současní zástupci tohoto řádu, který je v současnosti tvořen 21 druhy, patří do rodu Squatina.

Charakteristickými znaky polorejnoků jsou ploché tělo, ústa na konci rypce (rostrum), a celková podobnost rejnokům, zejména mluvíme-li o přední části těla. Zadní část těla včetně svalnatého ocasu pak připomíná ostatní žraloky. Na zádech mají polorejnoci dvě hřbetní ploutve, nemají žádnou řitní ploutev a ocasní ploutev je heterocerkní; horní lalok ocasní ploutve je delší než spodní lalok. Jelikož se většina polorejnoků specializuje na lov menší kořisti, jako jsou měkkýši, jsou zástupci tohoto řádu vybaveni velkou tlamou, se kterou mohou ze zálohy učinit rychlý výpad vpřed a svou kořist nasát. Všichni současní polorejnoci jsou vejcoživorodí. V jednom vrhu může být až 13 mláďat. Člověk je těmto živočichům zcela lhostejný, polorejnoci nepředstavují žádné nebezpečí. Pouze jsou-li člověkem vyprovokováni, brání se kousáním, a svými ostrými zuby jsou schopni způsobit překvapivě hluboká zranění. Útočí však jen v případě, že je potápěč chytí za ocas nebo se příliš přiblíží k jejich hlavě. To u zvířete způsobí obrannou reakci. Oči polorejnoků se nacházejí na vršku hlavy. Zástupci tohoto podřádu jsou vybaveni pěti páry žaberních štěrbin.


Současní polorejnoci tvoří jedinou čeleď, Squatinidae, jež, jak již bylo uvedeno, zahrnuje jediný rod, Squatina. Ten v roce 1806 popsal významný francouzský zoolog André Marie Constant Duméril. Typovým druhem, na jehož základě byl popsán celý řád je polorejnok křídlatý, kterého v roce 1758 ve svém Systema naturae popsal Carl Linnaeus.

Čeleď Squatinidae:
Polorejnok křídlatý (Squatina squatina)
Vyskytuje se v Černém i Středozemním moři, jeho areál rozšíření pak na severu zasahuje až na pobřeží Skandinávie, na jihu až ke Kapverdským ostrovům. Bohužel byl však vytlačen z velké části Středozemního moře, a v Severním moři už takřka vyhynul. IUCN jej klasifikuje jako druh kriticky ohrožený. Jaká je to jen změna oproti začátku 20. století; tehdy byl totiž polorejnok křídlatý na evropském pobřeží dosti hojný. Za pokles počtu polorejnoků křídlatých může především rybaření. Tento bentický žralok se také často nalézá v rybářských sítích, kam se zachytí jako vedlejší úlovek (tzv. bycatch). V Anglii a Walesu je naštěstí chráněn UK Wildlife and Countryside Act. Přesto počty těchto výjimečných žraloků nevzrůstají... Samice bývají dlouhé až 2,4 metru, samci jsou podstatně menší, dorůstají délky asi 1,8 metru. Polorejnok křídlatý se řadí k největším zástupcům žraločího řádu polorejnoků, bylo by tedy velice smutné zcela ztratit tvora, který se může pyšnit tímto byť mnohými možná přehlíženým titulem. Vyskytuje se v pobřežních vodách do hloubky 150 metrů, čas od času je k vidění i ve vodě brakické. Žije v teplých vodách; severní populace tedy přebývá u pobřeží Skandinávie jen v létě. V zimě se tento žralok vydává na migraci směrem na jih.


Polorejnok okatý (Squatina oculata):
Další kriticky ohrožený žralok z řádu polorejnoků je polorejnok okatý, vyskytující se pouze na západním a severozápadním africkém pobřeží a ve Středozemním moři. Dospělci dorůstají tělesné délky až 1,6 metru. Tělo tohoto nádherného žraloka, většinou šedě až béžově zbarveného, pokrývají tmavé skvrny, jakási oka. Bohužel i tento druh je obětí vlečných rybářských sítí, v nichž každým rokem naleznou spolu s tunami ryb smrt i tisíce polorejnoků. Podobně jako v případě polorejnoka křídlatého, je tento živočich pouze vedlejším úlovkem. Je-li tedy v sítích nalezen, jeho maso se nijak nevyužívá. Tyto druhy jsou smutným dokladem toho, že žraloci mají mnohem větší důvod obávat se člověka než naopak.


Polorejnok japonský (Squatina japonica):
Polorejnok japonský žije v hloubce až 300 metrů a preferuje písečný podklad. Živí se rybami, korýši a hlavonožci. Loví je především v noci; je to nokturnální lovec. K uchycení kořisti je vybaven 10 řadami zubů na každé z čelistí. Dosahuje délky až 1,5 metru, avšak podle některých odborníků dorůstají opravdu velcí polorejnoci japonští i délky 2,5 metru. Jde o jeden z lépe prozkoumaných druhů polorejnoka, přičemž byly učiněny i jisté molekulární studie, podle jejichž výsledků se tento druh vývojově oddělil od ostatních asijských polorejnoků před přibližně 100 miliony lety v Křídovém období. V jednom vrhu může mít samička polorejnoka japonského až 10 mláďat. Ta se před narozením líhnou z vajíček v děloze, kde se živí velkým množstvím vaječného žloutku. Až po nějaké době, na jaře nebo v létě, jsou vypuzena ven. IUCN klasifikuje polorejnoka japonského jako druh zranitelný. Bohužel je loven pro maso a také pro kůži, ze které se vyrábí dekorativní materiál zvaný shagreen.


Polorejnok kalifornský (Squatina californica):
Až 27 kilogramů vážící a přibližně 1,5 metru dlouhý polorejnok kalifornský neobývá pouze pobřeží amerického státu Kalifornie, ale vůbec celé tichomořské pobřeží Severní i Jižní Ameriky. Nejblíže je mu příbuzný polorejnok americký (Squatina dumeril), který se vyskytuje v Karibském moři. Polorejnok kalifornský žije v hloubce až 205 metrů. Opět jde o druh žijící na mořském dně. Odpočívá tam téměř bez pohybu, a když se nějaká kolem plovoucí ryba přiblíží na dosah, vyrazí, otevře své čelisti a chytí ji. Je perfektně maskovaný a často bývá zahrabaný v písku. Jde o jednoho z polorejnoků, kteří rejnoky připomínají až příliš. Přesto nejde o zvíře, které by zůstávalo neustále jen na jednom místě. Vědecké výzkumy odhalily, že za jednu noc je schopen polorejnok kalifornský urazit i 7,3 kilometru. Doba březosti trvá většinou 10 měsíců, hned po narození mláďat (opět jde o druh vejcoživorodý, mláďata jsou tedy uvnitř matky po nějakou dobu živena vaječným žloutkem) se samice většinou znovu páří. Podle statistik se dospělosti dožije jen 20 % mláďat. Bohužel je i tento druh subjektem komerčního rybolovu, a to především na mexickém pobřeží (stát Baja California). Oblíbenou kořistí polorejnoka kalifornského jsou například sardinky nebo makrely, živí se však i ještěrohlavcovitými rybami.

Chcete-li se o tomto řádu dozvědět více, popadněte knížky o žralocích, encyklopedie o zvířatech nebo si o polorejnocích vyhledejte nějaké zajímavé informace na internetu. Někteří zástupci této skupiny jsou již na pokraji vyhynutí, a zaslouží si velkou pozornost. Lidé svou pozornost přece jen orientují na více populární ohrožená zvířata, ať už jsou to pandy nebo nosorožci, ovšem polorejnoci jsou zvířaty neméně zajímavými, a zvířaty, které může budoucí generace zoologů studovat celá desetiletí. Vždyť nové druhy objevujeme neustále; objev jednadvacátého druhu polorejnoka jsme oslavili teprve v roce 2016... Projekt Žraločí řády bude pokračovat...

Kosatka černá, obratná sestřenice kosatky dravé

25. dubna 2018 v 15:52 | HAAS
Mezi kulohlavce, tedy menší až velké druhy ozubených kytovců řazených do čeledi delfínovitých (Delphinidae), řadíme kupříkladu ferezu malou, elektru tmavou, kulohlavce Sieboldova či kulohlavce černého. Patří mezi ně ale i největší mořský predátor živící se velkými savci (například ploutvonožci), a to sice kosatka tmavá (Orcinus orca). Přes své anglické jméno killer whale to tedy není doopravdy velryba, alespoň ne ve smyslu velryb, které se živí planktonem, ale vlastně největší žijící zástupce čeledi delfínovitých. Vždyť dospělci mohou vážit 2 až 9 tun! A to je porodní váha "pouhých" 180 kilogramů. Černobílá kosatka dravá má jak pověst zabijáka, tak přívětivého kamaráda, k čemuž přispěl i slavný Willy z filmu Zachraňte Willyho! a jeho pokračování. Tato široce rozšířená a vysoce inteligentní zvířata mají nejrozmanitější jídelníček ze všech kytovců na světě. Kromě ploutvonožců, za kterými na patagonském pobřeží vyplouvají až na písek pláží, se odváží lovit i lidmi neprávem nenáviděné žraloky bílé. Jen málo predátorů už dorůstá větší velikosti, než kosatka dravá. Pomineme-li planktonem se živící plejtvákovce, plejtváky, velryby jižní či další mnohem větší kosticovce, kteří se přece jen živí živočišným materiálem, byť velmi malým, je už větším mořským predátorem pouze vorvaň, často si s libostí pochutnávající na hlubinných krakaticích. Ale kosatka dravá svou popularitou zastiňuje další kosatku, přestože do rodu Orcinus patří sama. Trochu se jí totiž podobá zvíře, které dostalo český název kosatka černá a v angličtině se mu říká false killer whale. Kosatka černá (Pseudorca crassidens), jediný zástupce rodu Pseudorca, je třetím největším zástupcem delfínovitých (na druhém místě se drží právě kulohlavci, v případě kulohlavce černého dorůstající délky až 5,7 metru). Kosatka černá váží v dospělosti 1,1 až 2,2 tuny, nejčastěji však asi 1,2 tuny. Porodní váha je 80 kilogramů. Velikost dospělců sotvakdy přesáhne 5 metrů, rekordní délka je 5,1 metru, kosatka černá však v průměru měří 4,9 metru. Je to velice zajímavý, inteligentní a pospolitý delfín, vytvářející skupiny o 10 až 50 jedincích, ačkoliv se v některých případech sdružují i větší skupiny, a vytváří tak obrovitá hejna čítající třeba až 300 jedinců. Každého hlavonožce, každé hejno ryb nebo případně i ploutvonožce pak takové početné hejno podvodních zabijáků musí děsit k smrti...

Kosatka dravá (Orcinus orca)

Hlava kosatky tmavé (Pseudorca crassidens)

Kosatka tmavá je ještě blíže příbuzná fereze malé (Feresa attenuata) než své mnohem větší jmenovkyni, ale na rozdíl od ní není v zajetí tolik agresivní. V divočině to může být jinak; zvláště, když je na lovu, dokáže kosatka tmavá účinně zabíjet. Zřejmě požírá i delfíny a byla pozorována při útoku na mládě keporkaka. Avšak neubližme tomuto nádhernému živočichovi přílišným interpretováním jeho zabijáckých schopností, i když jako lovec je kosatka tmavá skutečným úspěchem evoluce. Zaslouží si i pohled z jiné perspektivy, jde totiž o velice hravého kytovce, který se s delfíny skákavými občas dává dohromady do větších skupin, a ty pak dohromady cestují i na velké vzdálenosti. Přes svou podobnost kosatce dravé není možno tyto dva druhy delfínů zaměnit, už jen kvůli slávě zbarvení orcy. Pro nezkušeného pozorovatele však může být těžké odlišit kosatku tmavou od kulohlavce černého nebo Sieboldova. Má však štíhlejší hlavu, zužující se do okrouhlého zobáku, za určitého osvětlení má hlava šedavý nádech a také poměrně variabilní, ale téměř vždy přítomná bělavá skvrna ve tvaru písmene W jsou poměrně spolehlivým určovacím znakem. Kromě toho je vybavena ocasní ploutví, jež je v porovnání se zbytkem těla poměrně malá, a uprostřed ploutve se nachází výrazný zářez. Špičky prsních ploutví jsou zaostřeny. Prsní ploutve sedí hodně vpředu. Tělo je štíhlé, většinou tmavohnědé či černé. Mláďata však bývají podstatně světlejší. Zuby jsou ostré, nacházejí se téměř po celé délce čelistí, v horní čelisti se nachází 16 až 22 zubů, ve spodní čelisti je jich stejný počet. Když se předvádí, tluče kosatka tmavá ocasem o vodní hladinu. Často se blíží ke člunům, je velice zvědavá, vystrkuje hlavu z vody podobně jako orca, a nápadně tak odhaluje již popsané znaky na hlavě... Bohužel je kosatka tmavá náchylná k vyplavení na hladinu. Už mnohokrát byla obrovitá hejna, v některých případech dokonce několik velkých hejn, vyplavena na plážích v různých částech světa. V jednom případě šlo dokonce o 800 zvířat, kterým už se nedalo nijak pomoci. Poslední případ takového masivního uváznutí na břehu nastal v lednu 2017, kdy se na pobřeží Monroe County na západě Národního parku Everglades na Floridě vyplavilo 95 kosatek tmavých. Během noci pak okolo 14 zvířat uniklo (snad se jim podařilo dostat se zpět do moře), minimálně 81 kosatek však zahynulo. Zda však tomuto druhu hrozí bezprostřední ohrožení ze strany člověka, to nevíme. IUCN bohužel nemá ke stanovení statusu ohroženosti kosatky tmavé dostatek informací. Nicméně jde o druh často pozorovaný, tudíž nic nenasvědčuje tomu, že by mu nějaké bezprostřední nebezpečí v současné době hrozilo... Ačkoliv je hojná v tropických a subtropických vodách, řada významných pozorování pochází i z vod chladných (v mírném pásmu), zde je však kosatka tmavá pouze výjimečným návštěvníkem. Čas od času, jak už se to u mořských zvířat stává, se nějaká ta kosatka zatoulá, od Havajských ostrovů doplave třeba až na pobřeží Aljašky, v jiném případě byla spatřena i na pobřeží Norska, i když mnohem častěji ji v mírném pásmu uvidíme kupříkladu na západ of Irska. Ustálené tahy nejsou známy, o možných migracích kosatek tmavých zatím nevíme. Zdá se však, že s určitostí dávají přednost teplým vodám.

Kosatka tmavá při výskoku

Pevně věřím tomu, že v blízké době napíši další části o kytovcích, ať už současných, tak vyhynulých, neboť tato zvířata mezi všemi savci vynikají nejen pozoruhodnou evoluční historií (přece jen si uvědomme, že jsou to jediní savci, kteří během evoluce kompletně ztratili zadní končetiny!), ale i svou inteligencí a pozoruhodným životem. Pokud Vás prostřednictvím tohoto článku obecně málo známá kosatka tmavá zaujala, pak jistě splnil svůj účel...

Žraločí řády: Hexanchiformes (šedouni)

22. dubna 2018 v 11:05 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Řád, který si představíme v této části, je starobylý, a svou anatomií možná tak trochu vybočuje z linie. Žraloky z řádu šedounů, kterým se věnuje tato část mého projektu, si často asociujeme s dobami dávno minulými, kdy se tato bizarní stvoření proháněla vodami naší planety spolu s druhohorními mořskými plazy...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

HEXANCHIFORMES (ŠEDOUNI)


První šedouni se ve fosilním záznamu objevují v období střední Jury. Je známo více vyhynulých rodů a druhů těchto žraloků, než těch současných. Pro srovnání, v dnešních mořích najdeme 4 rody šedounů, které dohromady tvoří 7 různých druhů. V minulosti, v době mezi střední Jurou a Pleistocénem, však v mořích a oceánech naší planety žilo 20 rodů (uvědomme si však, že je mezi nimi započítán i rod Notorynchus, který stále existuje, i když zahrnuje jediný druh, kdežto v minulosti tvořil přinejmenším šest různých druhů) s bezpočtem různých specií. Právem lze tedy šedouny považovat za jakýsi relikt časů dávno minulých, za živoucí fosilie.

Charakteristickými znaky šedounů jsou jediná hřbetní ploutev a 6 až 7 párů žaberních štěrbin. Dalším význačným znakem tohoto řádu je chybějící mrkací membrána, což znamená, že jednoduše nemají ochrannou blánu na očích. Jejich tělo bývá většinou úzké, v případě některých druhů, jako je žralok límcový (na obrázku nahoře) dokonce až úhořovité či hadovité. O některých druzích šedounů, za dobrý příklad opět jmenujme žraloka límcového, víme, jsou vejcoživorodí. Šedouni se vyskytují ve vodách celého světa, většinou se však s nimi setkáme blízko pobřeží kontinentů, ať už jde o Austrálii, tak o Jižní Ameriku nebo Evropu...


Současní šedouni se dělí na dvě čeledi, a to sice Chlamydoselachidae, která zahrnuje rod Chlamydoselachus, jenž zahrnuje dva druhy, a Hexanchidae, do které spadají zbývající tři rody, tvořící tedy zbylých pět druhů... Neuvedeme si zde všechny, ovšem s některými druhy stojí za to se seznámit...

Čeleď Chlamydoselachidae:
Žralok límcový (Chlamydoselachus anguineus)
Vejcoživorodý žralok dosahující délky až 2 metrů, který se ve fosilním záznamu poprvé objevuje v Pleistocénu. Některé fosilní druhy žraloků staré 80 milionů let se mu však natolik podobají, že není pochyb o jeho příslušnosti k těmto starobylým mořským parybám. Rozmnožování žraloka límcového je nadmíru zajímavé; embrya se z vajíček líhnou už v děloze, kde přežívají na zásobě výživného žloutku. Doba březosti je u žraloka límcového velmi dlouhá; nejdelší ze všech obratlovců žijících na naší planetě. Trvá až tři a půl roku. Poté, co se narodí, měří žraloci okolo 40 až 60 centimetrů, samci pak dosahují pohlavní dospělosti, když dosáhnou tělesné délky přibližně 1 metrů, samice s délkou 1,3 až 1,5 metru. Může být překvapující, že vůbec známe tyto detaily ze života žraloka límcového, neboť setkat se s touto parybou je extrémně vzácné. Ačkoliv jde o druh, kterému podle IUCN v současné době nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, je smutným faktem, že většina žraloků límcových, s nimiž se člověk setkává, jsou mrtvoly navlečené v rybářských sítích. Není loven pro maso, stává se pouze vedlejším úlovkem. Naštěstí kvůli tomu není ohrožen, počet žraloků límcových uchycených v rybářských sítích je totiž v porovnání s jinými druhy paryb poměrně malý. Poměrně často byl výskyt žraloka límcového zaznamenán v okolí Nového Zélandu, Austrálie či Mauritánie. Výjimečně byl však spatřen i na sever od Skotska, dokonce i na sever od Norska. Různá teplota mořské vody mu tedy nevadí, zdá se, že je to druh výjimečně přizpůsobivý.

Čeleď Hexanchidae:
Žralok sedmižábrý (Heptranchias perlo)
Latinské rodové jméno vychází ze slova heptra, což znamená "sedm rukou" a agchein, tedy "průdušnice". Tento název zcela jistě poukazuje na typický znak tohoto a mnoha dalších šedounů, a to sice na sedm u něj přítomných párů žaberních štěrbin. Jedná se o druh opět kosmopolitně rozšířený, byl pozorován na pobřeží Maroka i Namibie, Kuby i Austrálie, nedaleko novozélandského pobřeží i ve Středozemním moři. Žralok sedmižábrý je též vejcoživorodý. V jednom vrhu může být 9 až 20 mláďat. Novorozená měří 26 centimetrů na délku. Dospělci dosahují tělesné délky mezi 60 až 120 centimetry, je to tedy malý druh žraloka. Živí se hlavonožci a menšími parybami. Pozoruhodné je, že oči živých jedinců fluoreskují zelenou barvou. Jde o poměrně hlubinný druh, obvykle se vyskytující v hloubkách 300 až 600 metrů, nicméně jeho výskyt byl potvrzen i v hloubce 1 kilometru, kam se z větších mořských zvířat potápějí například kožatky nebo obrovští vorvani. Žralok sedmižábrý se však málokdy podívá blíže hladině...


Žralok šedý (Hexanchus griseus)
Známý tím, že obývá hlubší vody Středozemního moře, ale i pobřeží Severní a Jižní Ameriky, Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie i Nového Zélandu, žralok šedý (někdy v angličtině nazývaný jednoduše cow shark) dosahuje délky okolo 3 metrů. Spodní čelist je vybavena šesti řadami pilovitých zubů, o něco menší zuby se pak nacházejí i na čelisti horní. Postranní čára, orgán zaznamenávající změny tlaku či napětí ve vodě, je zbarvena mnohem světleji než zbytek těla, a je tedy dobře viditelná. Nejhlubším dosud zaznamenaným výskytem žraloka šedého se mohou pochlubit Filipíny; žralok šedý byl natočen v hloubce 259 metrů. Živí se chimérami, rybami, parybami, dokonce i ploutvonožci. Složení jídelníčku se liší v závislosti na oblasti, ve které žralok žije. Jeho oči ve tmě fluoreskují modrozelenou barvou. Zajímavé je, že samice mívají často poraněné žaberní štěrbiny, je tedy pravděpodobné, že je samci při páření koušou. S podobným chováním se ostatně setkáme například i u proslulých žraloků bílých. I žralok šedý je vejcoživorodý, novorozenci měří přibližně 75 centimetrů. Přestože obvyklá délka dospělců pak činí 3 metry, existují i zprávy o až osmimetrových jedincích...


Žralok širokonosý (Notorynchus cepedianus)
Poslední přeživší z kdysi rozmanitého rodu Notorynchus, žralok širokonosý, je přibližně dvoumetrovým žralokem (rekordní délka je nicméně 2,9 metru), který se spolu se žralokem sedmižábrým dělí o titul "žraloka s nejvíce žaberními štěrbinami" v Guinessově knize rekordů. Svému již jmenovanému bratranci se výrazně podobá, má však viditelně mnohem více zaoblený čenich. Poměrně šedavé až tmavé zbarvení, přičemž břicho je z důvodu kamufláže světlé (jako u většiny mořských živočichů), je doplněno skvrnami a tečkami. Mladí jedinci mívají často světlé okraje ploutví. Žralok širokonosý je dlouhověký, volně žijící jedinci se dožívají i 30 let, podle záznamů Washington Department of Fish & Wildlife pak dokonce i 49 let (tato hodnota se zdá být maximální). Samice bývají větší než samci. Žralok širokonosý je kanibalem, kromě různých ryb, chimér nebo dokonce malých kytovců tedy nepohrdne ani jedinci vlastního druhu. On sám se pak stává kořistí například takových velikánů, jako je žralok bílý. Obvykle se vyskytuje v hloubce pod 100 metrů nad mořem. Jeho zvláštní zuby připomínají hroty hřebenu nebo zubaté ostří pily... Žralok širokonosý je živoucí fosilií. Zástupci rodu Notorynchus se objevili už před 56 miliony let, a fakt, že tento rod, byť tvořící už jediný druh, stále přežívá v jednadvacátém století, dokazuje, jak úspěšný tento žralok je, a jak úspěšní jsou koneckonců všichni žraloci.

Pokud Vás šedouni zaujali, neváhejte a najděte si o nic více v encyklopediích o zvířatech, v knížkách zabývajících se žraloky nebo na webových stránkách, které se žralokům věnují. Pokud ve Vás tento článek vzbudil zájem o šedouny, pak splnil svůj účel... V projektu Žraločí řády představím ještě dalších šest řádů...

Imantodes velkohlavý-Stromový lovec spících ještěrů

16. dubna 2018 v 17:11 | HAAS
Jako by to bylo včera, když jsem 26. února napsal zatím poslední hadí popisek, a to sice popisek mehelie kapské. Teď je ale na čase vrátit se k mým oblíbeným beznohým šupináčům, a přinést popisek slíbeného imantodese velkohlavého...

Latinský název: Imantodes cenchoa,
Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,
Velikost: délka 1 až 1,2 metru.
Imantodes, rod neotropických užovkovitých hadů z podčeledi Dipsadinae, zahrnuje osm druhů stromových hadů, z nichž všichni jsou vybaveni v poměru k tloušťce těla poměrně dosti velkou hlavou a velkýma očima, stejně jako zadními jedovými zuby. Imantodes velkohlavý se řadí k největším druhům svého rodu, přičemž existují zprávy i o 1,5 metru dlouhých jedincích, ačkoliv maximální délka 1,2 metru je přesvědčivější a také běžnější. Toto zvíře má pochopitelně řadu obecných názvů, v angličtině se nazývá například blunthead tree snake (blunt-headed snake se obecně nazývá imantodes) nebo fiddle-string snake. Tělo tohoto hada je velmi štíhlé a dlouhé, přesně takové, jaké by člověk čekal u stromového hada lezoucího po lijánách a malých větvičkách. Zbarvení je oranžové až růžové. 26 % oblé hlavy imantodese velkohlavého zabírají oči. Jsou vybaveny vertikálními zorničkami; u tohoto druhu je to spolehlivý znak toho, že jde o nokturnální (v noci aktivní) druh. Bývá pravidlem, že stromoví hadi (zvláště pak ti užovkovití) vidí lépe než jejich příbuzní, kteří se pohybují pouze po zemi. Také imantodes musí být schopen kořist zaměřit ve spletitém bludišti liján a větviček. Na hada má celkově dost dobrý zrak; vertikální štěrbiny v zorničce mu umožňují dívat se pod sebe, a nejen před sebe. Na zádech má imantodes zvětšené štítky, dosahující trojnásobné až čtyřnásobné velikosti šupin na bocích hada, kterých využívá jako konzolí; je díky nim schopen překonat velkou vzdálenost mezi jednotlivými větvemi... Tento had obvykle loví v jemné vegetaci, a zatímco se prodírá po větvích stromů noční džungle, hledá spící ještěry (například anolisy). Jakmile nějakého naleznou, chytí ho, vstříknou do jeho těla jed s pomocí zadních jedových zubů, jež jsou drážkované (nikoliv duté jako u korálovcovitých a zmijovitých), a ten pak kořist zabije. Jed není nebezpečný pro člověka; alespoň tedy nejsou k dohledání žádné zprávy o tom, že by někomu ublížil. Kromě spících (a bdících) ještěrek loví imantodes i žáby, a čas od času se přiživí i na nějakých těch hadích a ještěřích vajíčkách. Protože jsou samičky o něco větší než samečci (tento druh vykazuje znaky pohlavního dimorfismu), mají i větší hlavu a jsou tedy schopny živit se i většími zvířaty, například většími druhy stromových žab. Když náhodou had na svém stromě nic nenajde, jednoduše sleze ze stromu a doplazí se k jinému, na který pak vyšplhá a hledá potravu tam. Nejspolehlivějším místem, kde imantodese velkohlavého najít, jsou porosty kávovníků nebo bromélií. Přes den imantodes odpočívá ve stínu... Pokud jde o rozmnožování, období páření se v jednotlivých částech areálu rozšíření tohoto hada liší. To se pak odráží i na rozdílech v době, kdy samice jednotlivých populací kladou vejce. V Guatemale či v Mexiku kladou samičky vejce v červnu a červenci. Ovšem v Brazílii kladou imantodesové vejce až v době od listopadu po konec ledna. Mláďata této populace se pak líhnou na jaře až v létě. Samička může snést 1 až 3 vajec, velikost snůšky je tedy poměrně malá (například v porovnání s jinými užovkovitými hady). Jedno vejce měří na délku přibližně 3 centimetry. Jakmile jsou nakladena, samice je nadobro opustí. Kladení vajec a samotnému páření obvykle předcházejí vzájemné souboje mezi samci. Pohlavní dospělosti dosahuje imantodes velkohlavý asi ve dvou letech života. Zajímavé je, že do této doby (od vylíhnutí po dospělost) rostou asi 3,5 milimetru za týden...

Příště krátkorep cejlonský!

Žraločí řády: Orectolobiformes (malotlamci)

31. března 2018 v 10:19 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V mém novém seriálu si detailněji přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků. V souvislosti s tím, že někteří lidé si při vyslovení slova žralok stále vybaví jakéhosi mořského tyrana, jakousi mořskou příšeru lačnící po lidské krvi, rozhodl jsem se začít řádem, který zároveň považuji za jeden z nejzajímavějších. Jsou to žraloci, o kterých už mnozí návštěvníci mořských rezortů zjistili, jak skvěle se dá s nimi užít čas strávený ve vodě. Tedy především s jedním z nich, žralokem velrybím, největší parybou současného světa... Jako první tedy představujeme řád Orectolobiformes...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

ORECTOLOBIFORMES (MALOTLAMCI)


Zástupci řádu Orectolobiformes, kterému se česky říká malotlamci a anglicky někdy "carpet sharks", se ve fosilním záznamu poprvé objevují přibližně v období mezi 180 až 170 miliony lety v geologické periodě Jura. Nejstarší známý matlotlamec byl nazván Folipistrix a jeho zkameněliny se našly v Belgii a Německu. Na začátku geologické periody Křída existoval další rod, Palaeobrachaelurus, opět pocházející z evropského kontinentu. Obě tato zvířata již měla dvě hřbetní ploutve; jednu větší, tu za ní menší. Byli také vybaveni krátkou tlamou, nacházející se před očima a nerozšiřující se za ně.

Typickými znaky malotlamců jsou právě dvě hřbetní ploutve, poměrně malá tlama (avšak nezapomínejme, že žralok velrybí má skutečně velkou tlamu, dost velkou na to, aby se do ní vešel dospělý člověk, šírkou je však tlama malá), mezi nozdrami a ústy se pak nacházejí velké, výrazné rýhy. Oči jsou většinou v poměru k velikosti těla relativně malé. Všichni malotlamci mají pět žaberních štěrbin. Ty doslova vytahují kyslík z vody. Jediný zástupce řádu, žralok velrybí, své žaberní štěrbiny používá také k filtrování planktonu, své potravy. Malotlamci bývají různě velcí, od šedesáticentimetrových žraloků slepookých z vod v okolí Austrálie až po přibližně desetimetrového žraloka velrybího...


Malotlamci mají 13 čeledí, které dohromady obsahují 43 druhů. Neuvedeme si pochopitelně všechny, někteří zástupci však rozhodně stojí za zmínku...

Čeleď Rhincodontidae:
Žralok velrybí (Rhincodon typus)
Největší paryba žijící v našich oceánech je žralok velrybí. Není pravda, že by byl tak blízce příbuzný žraloku obrovskému a žraloku velkoústému. Jistě, všichni tři patří do nadřádu žraloků (Selachii nebo Selachimorpha). Ale další dva zmiňovaní, přestože jsou také pojídači planktonu, patří do příbuzenstva žraloka bílého, mezi obrouny (řád Lamniformes). Žralok velrybí nedostal své jméno náhodou. Největší jedinci skutečně dosahují velikosti velryb. Zatím největší odchycený jedinec měl 12,65 metru na délku a vážil úctyhodných 21,5 tuny. Byl odchycen roku 1947 v Pákistánu. Další velký jedinec byl zase odchycen v Bombaji v Indii roku 1983, a měřil 12,2 metru. Se zhruba šestimetrovými jedinci se však setkáme mnohem častěji. Tento gigant se živí planktonem, který nasává svou obrovitou tlamou. Jeho mohutné tělo se občas stává jakousi lodí, jejímiž pasažéry jsou spousty štítovcovitých ryb (také nazývaných remora), které se živí žraločími kožními parazity. Záda má žralok velrybí zdobena nádhernými tečkami...

Čeleď Brachaeluridae:
Žralok slepooký (Brachaelurus waddi)
Žije ve vodách při východním pobřeží Austrálie. Čeleď Brachaeluridae zahrnuje pouze dva druhy, žralok slepooký je jedním z nich. Není pravda, že by měl slepé oči. Toto obecné jméno vychází z faktu, že při vytažení z vody instinktivně zavírá oči. Těžko říci, proč. Je to malá, šedesáticentimetrová paryba, která žije blízko pobřeží, nikdy se nevydává do hloubky pod 140 metrů a čas od času je přílivem vyplavena na pobřeží, kde musí přečkat několik hodin v kaluži slané vody. Pozoruhodné je, že vydrží až 18 hodin mimo vodu. To je mezi žraloky možná rekord. Rodí živá mláďata, a v jednom vrhu jich může být 7 až 8. Živí se korýši a rybkami, které nasává svou tlamou. Ačkoliv dnes žijí pouze dva druhy rodu Brachaelurus, z fosilního záznamu jich známe mnohem více. Ještě v Pliocénu žili například na pobřeží Jižní Ameriky, což dokazují dobře zachovalé fosilie z Chile.


Čeleď Stegostomatidae:
Žralok zebrovitý (Stegostoma fasciatum)
Indopacifický druh, vyskytující se od pobřeží Jihoafrické republiky přes Indický oceán až do Rudého moře a Perského zálivu, setkáme se s ním v jihovýchodní Asii, početně například na Filipínách, dokonce i dále na Tchaj-wanu a samozřejmě i na severu Austrálie. Žralok zebrovitý má válcovité tělo o délce až 2,5 metru. Tři z pěti párů žaberních štěrbin se nacházejí nad základem prsních ploutví. V horní čelisti má 28 až 33 řad zubů, v dolní je jich pak 22 až 32. Jako u všech žraloků se po celý život neustále vyměňují. Celé jejich tělo pokrývá nádherný tečkovaný vzor. Zajímavostí je, že roku 1964 byla v Indickém oceánu nalezena samice částečného albína žraloka zebrovitého. Měřila 1,9 metru, byla dospělá. To je neobvyklé; albíni obvykle v divoké přírodě moc dlouho nepřežijí. Uplatnila se zde somatolýza; zdánlivě do očí bijící zbarvení ve skutečnosti samici stále sloužilo jako kamufláž. Úplně jí chyběly tečky, které těmto žralokům slouží k maskování. Možná, že měla jen štěstí, žralok zebrovitý je však rozhodně druhem, který vždy dokáže překvapit...


Čeleď Orectolobidae:
Wobbegongové (Eucrossorhinus, Orectolobus a Sutorectus)
Dvanáct indickooceánských a tichomořských druhů žraloků, z nichž všichni patří mezi wobbegongy (čeleď Orectolobidae), vyniká svým pozoruhodným maskováním. Jsou v něm skutečnými mistry. Žijí v teplých mořích kolem korálových útesů. V záloze číhají na svou kořist. Mnozí malotlamci mají na tlamě jakési výrůstky, a ty wobbegongům slouží k lákání kořisti. Mírně jimi ve vodě pohybují, a jakmile je spatří ryba, která si myslí, že narazila na nějakého červa a dostatečně se ke žralokovi přiblíží, aniž by tušila, že jí hrozí nebezpečí, wobbegong otevře tlamu a zhltne ji. Všechno obvykle proběhne velice, velice rychle. Wobbegongové žijí už 160 milionů let. Malotlamci mohou mít jaksi malou tlamu, ale wobbegong queenslandský, dosahující délky až 2,9 metru může mít tlamu širokou až 85 centimetrů, což je téměř třetina celkové tělesné délky! K trhání kořisti jsou vybaveni dýkovitými, dozadu zahnutými zuby. Ty s kořistí provedou rychlý proces. Hlava i tělo jsou ploché, spirakula (otvor za očima) je dostatečně velká k tomu, aby pro příjem kyslíku nemuseli plavat. Spirakuly k žábrám přivádějí i tak dostatečné množství vody (není totiž pravidlem, že každý žralok se udusí, když se nehýbe). Přes den se wobbegongové ukrývají mezi kameny nebo v písku na dně moře, aktivní jsou pak převážně v noci. Některé druhy pomocí prsních ploutví pomalu lezou na dně a tak se přemisťují, jinak jsou to ale skutečně predátoři číhající na jednom místě na svou kořist...

Máte-li zájem dozvědět se více o malotlamcích, najděte si více informací v encyklopediích o zvířatech, v knížkách nebo na webových stránkách, které se věnují žralokům, a zjistíte, že tyto paryby jsou ještě zajímavější, než jste si mysleli... Seriál Žraločí řády bude samozřejmě pokračovat!

Více než 40 % madagaskarské sladkovodní fauny a flóry v ohrožení

26. března 2018 v 17:01 | HAAS
Tým biologů porovnal získaná data o 653 madagaskarských sladkovodních druzích živočichů a rostlin, načež přišel s alarmujícím zjištěním. Celých 43 % zástupců z 653 zkoumaných druhů tamní fauny a flóry, jejíž život závisí na sladké vodě, je v ohrožení vyhynutí. Za posledních několik desetiletí se jejich počty tak snížily, že některé druhy už možná ani neexistují. Kupříkladu některé madagaskarské rostliny, o nichž nové pojednání také pojednává, nebyly spatřeny už 50 let. I proto je třeba učinit brzy další pojednání, v němž bude uvedeno, zda jsou již vyhynulé či zda ještě stále přežívají, byť třeba v malém počtu. Problémem je, že Madagaskar, často pro svou biodiverzitu a úžasné formy života nazývaný "osmý kontinent", je domovem spousty endemických druhů zvířat a rostlin, a pokud jsou tedy tyto organismy ohroženy na Madagaskaru, hrozí jim bezprostřední vyhynutí, neboť nežijí nikde jinde na naší planetě. Číslo 43 % představuje dvakrát více ohrožených sladkovodních živočichů a rostlin než na celém africkém kontinentu, kde se s podobným problémem potýká jen asi dvacet procent sladkovodních organismů. Samozřejmě mohou být v nebezpečí vyhubení i madagaskarské druhy, které se do "top šest set třiapadesátky" nedostaly. Důvodem je znečištění řek a jezer, neudržitelné farmaření, přílišný výlov ryb a také stavba přehrad a tudíž ničení přirozeného prostředí. Podobný trend zažívají i jiné, avšak pochopitelně podstatně menší indickooceánské státy. Přitom jsou to však lidé samotní, kterým může být velmi ublíženo. Vzhledem k tomu, jaká panuje na Madagaskaru chudoba, může mít vyhubení určitých druhů ryb a rostlin velký, negativní dopad na život místních obyvatel. Malagašané, jejichž život závisí na lovu sladkovodních ryb nebo rakovců jako je Astacoides granulimanus, budou v budoucnu ztrátou způsobu své obživy velmi zasaženi... Mnohé druhy, jež jsou v ohrožení, nepřivolávají zrovna pozornost všech turistů a pozorovatelů divokých zvířat, tak jako lemuři, mezi nimiž též nalezneme ohrožené specie. Madagaskar je domovem 150 druhů vážek, jež nelze najít nikde jinde na Zemi, a některé jsou poměrně vzácné. Velmi pozoruhodní, živorodí vodní plži rodu Madagasikara jsou také klasifikováni jako ohrožení (mluvíme-li tedy o dvou konkrétních druzích rodu). Tyto a mnohé další menší, avšak pro ekosystém velmi podstatné aktéry, ohrožuje zvláště ničení přirozeného prostředí. Vážky, plži a mnozí další zkrátka závisejí na mokřadech, a jak tyto mokřady mizí prostřednictvím umělého vysušování, mizí i tato drobná, ovšem unikátní zvířata... Ve studii bylo zahrnuto také mnoho rostlin, z nichž 80 % se blíží bodu vyhynutí. To není potěšující číslo. William Darwall, vedoucí jednotky IUCN věnující se sladkovodní fauně a flóře, a jeden z editorů studie, pronesl: "Naléhavě potřebujeme více výzkumu, abychom mohli účinně chránit druhy v tomto horkém místě biodiverzity." K tomu asi dojde již brzy, neboť některé druhy, kterými se výzkum zabýval, stále nemají status, jsou-li na tom v pořádku či zda jsou zranitelné, ohrožené či dokonce kriticky ohrožené. Jisté ale je, že ty sladkovodní habitaty na Madagaskaru, které ještě chráněny nejsou, by brzy měly být ochraňovány, jinak o některé velice zajímavé madagaskarské živočichy a rostliny velmi brzy přijdeme...

Na obrázku jsou rakovci druhu Astacoides granulimanus, kteří jsou běžně na prodej na madagaskarských trzích. Tento druh se také vyskytuje pouze na Madagaskaru, a intenzivní lov má dopad na velikost jeho populace. Navíc se vyskytuje na relativně malé ploše ostrova; obývá jen asi 60 000 čtverečních kilometrů... Za obrázek i informace pro článek děkuji výtečnému webu Mongabay.
 
 

Reklama