close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Sopky, láva... Události ze současné přírody

Čím vším se živí ptáci

3. srpna 2020 v 17:19 | HAAS
K napsání tohoto článku mne přivedla druhá epizoda letošní série pořadu Springwatch, vysílaného každé jaro na stanici BBC Two. Ve druhé polovině této epizody poskytl Iolo Williams divákům prezentaci zvláštních materiálů, kterými se živí ptáci. Rozhodl jsem se dnes na toto téma napsat článek, a celkově jej rozšířit pod premisou "čím vším se živí ptáci".

V živočišné říši existuje celá řada vzorců chování, jež mají co do činění s krmením a výživou. Ptáci jakožto druhově nejpočetnější skupina obratlovců žijících mimo vodní prostředí vykazují mnohé z nich, a živí se různými typy potravy, od rostlinného materiálu přes materiál živočišný až po materiál anorganický. Fakt, že se krmí například semeny, plody, hmyzem či masem celkově asi nikoho nepřekvapí. Polykají však také předměty, které by naše žaludky nesnesly, například peří. Čím vším se tedy ptáci živí? Připravte se na rychlou palbu.

Hmyz a další bezobratlí
Každý z nás jistě nesčetněkrát v životě pozoroval ptáka nesoucího v zobáčku nějakého zástupce hmyzu, pavoukovců a dalších bezobratlých. Když na jaře tažní ptáci přiletí do Evropy, vrhají se na velké množství studenokrevných bezobratlých, kteří s příchodem tepla ve vlnách ožívají a zaplňují vzduch, lesní hrabanku, okolí potoků, řek, rybníků a jezer... Jsou zkrátka všude. Některé druhy sov chytají můry, vlaštovky, jiřičky a rorýsi se vrhají po mouchách a dalším létajícím hmyzu, zatímco předvádějí úžasné letecké kousky, tyranovec domácí (Sayornis phoebe) ze Severní Ameriky je zase znám tím, že létající hmyz chytá v sedu z větvičky. Někteří brouci a pochopitelně i jejich larvy žijí ve dřevě stromů, a z toho je svými zobáky vytahují šplhavci - strakapoudi, žluny, datli - a různí pěvci, jako třeba brhlíci nebo šoupálci. Mezi bezobratlé samozřejmě patří kroužkovci, a na naší planetě žije skutečně ohromné množství ptáků, kteří si rádi smlsnou na obyčejné zahradní žížale. Všemi milovaná sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus), obývající všechny evropské státy, zničí každý rok více mšic, než jakýkoliv jiný pták, a z tohoto důvodu tedy může být skvělou kamarádkou zahrádkářů. Mnohé druhy ptáků, jež jsou insektivorní, však pojídají také rostlinný materiál, a mohou mít poměrně pestrý jídelníček.

Vlhovec červenokřídlý (Agelaius phoenicerus) na lovu hmyzu

Tyranovec domácí (Sayornis phoebe) s kořistí

Semena rostlin
Granivorních ptáků je opět obrovské množství. Semeny rostlin se živí menší druhy papoušků, bažanti, křepelky, tetřevi, měkkozobí, včetně holubů a hrdliček, které většina z nás denně potkává i v ulicích velkých měst, dále například pěnkavy, jejichž strava je z velké části tvořena semeny trav, ale pochopitelně i celé řady dalších rostlin. Dříve dokonce existoval poměrně kontroverzní taxon, v angličtině nazývaný "seedeater" (požírač semen), který zahrnoval pěvce s kuželovitým zobákem - například kubánky (Tiaris) z Nového světa, pravděpodobně příbuzné Darwinovým pěnkavám - požírající především semena. Máte-li zahradu, zřejmě její ptačí návštěvníky či rezidenty krmíte semeny, ať už v zimě nebo rovnou po celý rok. Na semenech rostlin se rádi přiživují i ptáci, kteří jsou primárně třeba insektivorní.

Náš starý dobrý známý vrabec domácí (Passer domesticus) je jak pojídačem semen, tak i predátorem

Brhlík lesní (Sitta europaea) se semínkem dýně

Plody rostlin
Frugivorů žije nejvíce v tropech, kde ovoce zraje prakticky neustále, a je tedy přístupné po celý rok. Různé typy plodů, včetně ořechů, lákají papoušky, tangarovité, tukany, drozdce... Jen vypsání řádů, čeledí či rodů by zde zabralo příliš mnoho místa. Mnoho druhů má mutualistické vztahy s rostlinami, jejichž plody se živí. Plody totiž obsahují semena, a ptáci umožňují, aby se tato semena rozšířila co nejdál od mateřské rostliny. Kosi se rádi živí bobulemi a jiným ovocem, a jistě jste již v životě viděli jejich trus, který obsahoval malé semínko. Defekovaná semena mají výhodu, neboť se na náhodné místo dostanou i s dusíkatým hnojivem. Projití žaludkem ptáka může u některých semen dokonce zvýšit pravděpodobnost germinace, tedy klíčení. Mnohé plody, včetně těch tropických, jsou samozřejmě pestře zbarveny, aby upoutaly pozornost živočichů, jež je požírají, včetně frugivorních nebo alespoň částečně frugivorních ptáků. Ptáci mají samozřejmě barevné vidění; vidí dokonce i barvy, které my nerozpoznáváme.

Pyrura červenokřídlý (Pyrrhura devillei) z brazilského Mato Groso do Sul

Maso obratlovců
Různé druhy dravců a sov loví savce, včetně hlodavců, ptáky, plazy, od ještěrů po hady (příkladem, který v takovém případě člověku okamžitě naskočí v hlavě, je jistě hadilov písař), obojživelníky a ryby. Spousta ptáků je masožravých, a živí se bezobratlými, kromě toho je však mnoho druhů, jež loví i obratlovce. A samozřejmě to není jen příklad dravců a sov, ale také brodivých jako jsou volavky či čápi, dále ledňáčků, tučňáků, kteří kromě bezobratlých hlavonožců loví i ryby, papuchalků... Ať už se jedná o maso rybí, plazí či savčí, či jakékoliv jiné, je zdrojem proteinů, a ty jsou pro tyto ptáky nesmírně důležité.

Supi, nepostradatelní odklízeči odpadků nejen africké savany, bez nichž by se ekosystém zhroutil

Ledňáček říční (Alcedo atthis) s úlovkem

Hadilov písař (Sagittarius serpentarius) loví zmiji rodu Bitis

Vejce
Vejce jakéhokoliv typu je pro ptáky skvělým zdrojem živin. Pravděpodobně nejznámější zloději vajec jsou havranovití (Corvidae), tedy havrani, kavky, vrány, straky a sojky. Velmi důležitou složkou jídelníčku antarktických chaluh jsou tučňáčí vejce. Ptačími vejci se živí například i káně lesní (Buteo buteo).

Šatovník laysanský (Telespiza cantans), havajský generalista živící se mj. vejci mořských ptáků

Krev
Někteří ptáci se rádi přiživí na krvi ostatních obratlovců, aniž by je zabili. Klubáci (Buphagus) jsou občas považováni za dobrý příklad mutualismu, neboť zbavují své hostitele, kopytníky z afrických plání, například zebry a pakoně, hmyzích parazitů. Rádi však v malých doušcích polykají i krev svých hostitelů. Byli natočeni, když bodali hrochy do otevřených ran, v jednom případě i neustále klovali zraněnou antilopu do hlavy, ze které tekla krev. Kdysi byla provedena studie, která prokázala, že dobytek, se kterým klubáci žili, neměl méně klíšťat od doby, kdy ptáci přiletěli, ale více otevřených ranek, kterým klubáci nedovolovali, aby se zahojily. Dobrým příkladem ptačího vampirismu je pak Geospiza septentrionalis, jedna z Darwinových pěnkav, obývající ostrovy Wolf a Darwin, jež jsou součástí Galapág. Útočí na tereje modronohé, klove jim do končetin či zad, a vytváří tak krvácející rány, ze kterých pak červenou tekutinu pije.

Vampíří pěnkavka

Štěrk
Obyčejný štěrk je anorganickým materiálem, který polyká celá řada ptačích druhů, například sýkořice vousatá (Pamurus biarmicus). Živí se jím především na podzim. Na jaře tento druh loví především hmyz, avšak na podzim je jídelníček sýkořice vousaté tvořen hlavně semeny, a strávit je není zase tak lehké. Proto tedy štěrk polykají, aby jim pomohl spolknutá semena rozmělnit. Štěrk je po polknutí přemístěn do druhého žaludku (anglicky nazývaného "gizzard"), a tam už zkrátka čeká na příchod semen. Vytvoří z nich pěknou kaši, jež je lehce stravitelná.

Sýkořice vousatá, jeden z mnoha ptáků, kteří polykají štěrk

Gastrolity
Když je řeč o štěrku, musíme zmínit i mnohem větší "kameny", které někteří ptáci polykají. Takovým žaludečním kamenům se říká gastrolity. Ptáci jsou živoucími dinosaury, a polykají je podobně jako jejich vyhynulí příbuzní. Pštrosi údajně polykají kameny měřící na délku i 10 centimetrů.

Kameny v žaludku pštrosům jen prospívají

Vápník
Někteří ptáci získávají vápník už ze své potravy, jiní si ho musí doplňovat. Požírají skořápky vajec či drobné úlomky ulit hlemýžďů. Vápník potřebují ptačí samičky zvláště na jaře, když kladou vajíčka, aby se v jejich těle vytvořila dostatečně pevná skořápka. Vědecké studie prokázaly, že samice rozličných druhů vyhledávají zdroje vápníku zvláště večer před následným nakladením vajec druhého dne ráno.

Skořápky slepičích vajec můžete na zahradě nechat pro nastávající ptačí maminky

Peří
Potápka roháč (Podiceps cristatus) je známa tím, že pojídá peří. Rodiče těchto ptáků čas od času nějaké pero vytrhnou, ponoří ho do vody, aby ho pěkně smočili, a pak ho předají do zobáčku mláďatům. Proč to dělají? Zaprvé takové pero zabrání ostrým rybím kostem, aby v žaludku potápky napáchaly škody. Spolknuté peří tedy slouží jako jakési síto. Zadruhé pera svazují vývržky v podobě pelet, a zatřetí pozřené peří, jak ostatně vědecký výzkum jasně prokázal, snižuje riziko nahromadění gastrických parazitů. Kromě vlastního peří, většinou z oblasti břicha či hrudníku, požírají potápky i peří jiných druhů ptáků. V jednom případě byla dokonce natočena potápka roháč, která ulovila břehuli říční (Riparia riparia), načež z ní začala vytrhávat peří.

Potápka roháč podává ptačí pírko svému mláděti

Doufám, že mi prominete, že jsem vynechal kapitoly o pupenech či stromové míze. Ptáci jsou neskutečně rozmanití, a zrovna tak je rozmanitý jídelníček různých řádů, čeledí a druhů samotných.

Zmije pouštní - Malý lovec gekonů a scinků

29. července 2020 v 19:58 | HAAS
Již devětadvacet dnů uplynulo od napsání popisku zmije mnohorohé, a myslím si, že je nejvyšší čas uvést na Blogorgonopsidu slíbený článek o zmiji pouštní. Velice rád Vás s ní seznámím...

Latinský název: Bitis caudalis,
Rozšíření: jihozápadní Afrika,
Velikost: délka 25 až 40 centimetrů, výjimečně 50 centimetrů.
Zmije pouštní obývá aridní oblasti na jihozápadě afrického kontinentu. Vyskytuje se v jihozápadní Angole, v Namibii, na jihu Botswany, jihozápadě Zimbabwe a také v některých provinciích Jihoafrické republiky, včetně Severního Kapska a Limpopa. Preferuje písečné oblasti; tráví mnoho času zahrabaná v písku, zatímco čeká v záloze na kořist. Tou se stávají především malí pouštní ještěři, kupříkladu gekoni nebo scinkové různých druhů. Mimoto však loví i malé savce či ptáky, případně svou stravu může doplnit i o nějakého toho obojživelníka - na pomezí pouště Namib a namibijského pobřeží loví například otylky velkooké, malé žabky, o nichž je známo, že se z vajíček vyvíjejí přímo v dospělce, aniž by prodělali stádium pulce. Zmije pouštní dokáže v záloze čekat celé dny na kolem procházející kořist, čas od času ale také využívá svého ocasu k nalákání zvědavých ještěrů; podobně jako australští smrtonoši napodobuje koncem ocasu pohyb červa. Jakmile se k ní kořist přiblíží, zmije učiní výpad, zaklesne do jejího těla své dlouhé přední jedové zuby, jež jsou jako u všech zmijovitých sklápěcí, a vpraví do ní jed. Ten však není příliš silný. Údajně jde dokonce o jeden z nejslabších jedů zmijí rodu Bitis, jenž zahrnuje 18 druhů. Případy uštknutí člověka jsou velice vzácné. V případě, že by člověk na zmiji pouštní šlápl bosýma nohama, a obdržel od ní "jedovatý polibek", musel by být okamžitě převezen do nemocnice. Projevila by se u něj nevolnost, následovaná zvracením, dále šok, silná bolest v místě kousnutí a jeho okolí, a také výrazný otok. Jed zmije pouštní je koktejlem neurotoxinů, jež ovlivňují nervovou soustavu, a myotoxinů, jež způsobují nekrózu. Osoby, jež byly tímto druhem uštknuty, se musely potýkat s nekrotickými vředy v okolí rány. Neexistuje však žádný záznam neurotoxické paralýzy či koagulopatie způsobených u lidí jedem tohoto hada. Nicméně drobnou myšku tento smrtící koktejl dokáže zabít neskutečně rychle. Vzhledem k odlehlosti oblastí, jež zmije pouštní obývá, a také vzhledem k tomu, že má v porovnání se svými příbuznými poměrně slabý jed, není příliš nebezpečná. Co se velikosti týče, jde o docela malého hada, dorůstajícího délky 25 až 40 centimetrů. Největší naměřený jedinec měřil 51,5 centimetru; jednalo se o samici z jižní Botswany. Tělo je poměrně robustní, jeho břišní část je krémového zbarvení. Vzorování na bočních a zádových šupinách je skutečně velice variabilní. Existuje velké množství barevných morf, právě kvůli své variabilitě jsou však tito hadi cenění v obchodu s exotickými mazlíčky, kvůli čemuž jsou především v Namibii a v Jihoafrické republice ilegálně odchytáváni. Obdobně jako její blízce příbuzná zmije zakrslá (Bitis peringueyi), pohybuje se zmije pouštní do strany, přičemž vytváří v písku charakteristické stopy ve tvaru písmene S. A podobně jako její další sestřenice z jihozápadu Afriky, zmije mnohorohá (Bitis cornuta), je vybavena "růžky" nad očima. Zmije pouštní nicméně nemá nad očima několik takových růžků; nad každým okem se nachází pouze jeden, tvořený samozřejmě jedinou šupinou. Tento znak ostatně vysloužil zmiji pouštní její anglický název "horned adder" (případně "horned viper"). Samice zmijí pouštních přivádějí na svět živá mláďata. Nově narození jedinci mají nad očima pouze jakési nepatrné výstupky, rozhodně se však nejedná o plně vyvinuté růžky. Není výjimečné, když samice přivede najednou na svět přes 20 mláďat.

Příště zmije zakrslá!

Evropští lacertidi: Rumunsko

23. července 2020 v 15:59 | HAAS
Tento rok v létě se vrací projekt Evropští lacertidi, a to po více než deseti měsících! Dosud poslední část, pojednávající o ještěrkách Kanárských ostrovů, jsem napsal 7. září 2019. Nyní je však na čase k projektu se vrátit, projet několik dalších evropských států, a seznámit Vás s jejich ještěrčími obyvateli! Pátá část tohoto projektu pojednává o lacertidech Rumunska...

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?


RUMUNSKO

Rumunsko je s rozlohou 238 397 kilometrů čtverečních dvanáctou největší zemí Evropy. Jedná se o přímořský stát s přístupem k Černému moři. Do země zasahují mocné Karpaty, jež jsou domovem vzácných evropských šelem - rysů, vlků a dokonce i šesti tisíc medvědů hnědých. Tato země se může pyšnit jedněmi z posledních nedotčených lesů na celém kontinentu. Rumunsko je domovem dvaceti druhů netopýrů, více než tuctu druhů bezocasých obojživelníků, a také třiadvaceti druhů plazů, z nichž osm patří do čeledi Lacertidae. To je celkem vysoký počet, uvážíme-li, že Rumunsko je zemí s převážně mírným a kontinentálním klimatem.

PAJEŠTĚRKA STEPNÍ
(Eremias arguta)
V angličtině příznačně nazývaná "step-runner". Jedná se o jeden z 36 druhů rodu Eremias, který si zřejmě většina nadšenců do světa plazů asociuje se státy střední Asie. Paještěrka stepní je široce rozšířený druh, ale z evropských států obývá pouze Rumunsko, Moldávii, Ukrajinu a Turecko. Mimoto se s ní však můžeme setkat v Rusku, Gruzii, dále v Kazachstánu a sousedních státech, v Mongolsku a také v Číně. Existuje několik poddruhů; celá rumunská populace patří k podruhu Eremias arguta deserti. Tito nádherní plazi se vyskytují na pobřeží Černého moře, na písečných dunách a v řídké vegetaci. Jedná se o druh, který je vždy k zastižení při procházce po písečných plážích Černého moře. Stavba těla paještěrky stepní je poněkud "archaická", nebo alespoň typická pro lacertidy. Tělo je velké, stejně jako hlava, a ocásek je poměrně krátký. Velké kulaté oči působí jako černé korálky. Samičky se mohou podobat druhu Lacerta agilis, mají ale mnohem užší ocas. Jsou-li tito plazi vyrušeni, dají se okamžitě na útěk. Jsou známi tím, že dokáží rychle utíkat na velké vzdálenosti.


JEŠTĚRKA LUČNÍ
(Darevskia praticola)
Hnědě až šedě zbarvený lacertid z rodu Darevskia, zahrnujícího přes 30 různých druhů, z nichž někteří se rozmnožují partenogeneticky. V Evropě se mimo Rumunsko ještěrky luční vyskytují i v Srbsku, na východě Bulharska, v Řecku a v Turecku. Rumunsko obývá poddruh Darevskia praticola pontica. Velice se podobá ještěrce živorodé (Zootoca vivipara), má však širší pruh na zádech, který může vypadat, jako by se rozdělil na dva. Dále je ještěrce luční podobná ještěrka zední (Podarcis muralis), oba však můžeme odlišit velikostně. Ještěrka zední je totiž mnohem větší. Ještěrky rodu Darevskia měří 5 až 8,5 centimetru, mnohé ještěrky zední jsou dvakrát až třikrát delší. Ještěrka luční se nazvdory svému jménu vyskytuje spíše v lesích, daří se jí zvláště v lesní hrabance, kde hledá hmyz, jímž se živí. Díky svému zbarvení je v takovém prostředí dobře maskovaná, je to nenápadný druh.


JEŠTĚRKA ZEDNÍ
(Podarcis muralis)
Hojně rozšířený druh, vyskytující se v celé jižní Evropě, přičemž jeho areál rozšíření sahá i do západní Evropy, kupříkladu do Francie a Německa. V Rumunsku se ještěrka zední vyskytuje poměrně hojně. Může dorůst až dvaceticentimetrové délky, a žije v kamenitém prostředí. Samozřejmě se jí však daří i ve městech či jejich okolí. Ještěrky zední spolu komunikují jak na vizuální, tak na chemické úrovni. Mají skvělý zrak, díky němuž dokáží samci spatřit odlišně zbarvené samičky docela lehce. Dále jsou samci vybaveni femorálními žlázami, jež vylučují voskový sekret. Touto zvláštní látkou v podstatě přenášejí mezi ještěrkami jakési sociálně relevantní informace.


JEŠTĚRKA TRÁVNÍ
(Podarcis tauricus)
Dobře známý druh, preferující travnaté, suché biotopy, kupříkladu zarostlé písečné duny. Vyskytuje se na východě a na jihu Rumunska; mimoto se s ní setkáme ve většině dalších států východní části jižní Evropy a také v Malé Asii. Od špičky čenichu po kloaku měří jen 8 centimetrů, ocas je však dvakrát delší, tudíž dospělá ještěrka trávní může přesáhnout délku 20 centimetrů. Loví hmyz, pavoukovce a červy. Samci jsou nazelenalí, s výrazným zeleným pruhem na zádech samice jsou naopak hnědé. V Rumunsku je to běžný druh.


JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ
(Lacerta trilineata)
Druhý největší evropský lacertid, dosahující délky 50 až 60 centimetrů. Má mohutnou hlavu, zbytek těla je však též stavěn robustně. Ačkoliv jí hrozí ztráta přirozeného prostředí, není nijak zvlášť ohrožená; IUCN ji vlastně klasifikuje jako málo dotčený druh. Je značně adaptibilní, a je-li z určitého místa vytlačena, bez problémů se přizpůsobí prostředí jinému. Výrazně se podobá druhu Lacerta viridis, nicméně samci tohoto druhu mají žluté hrdlo, nikoliv zelené. Takto je od sebe můžeme spolehlivě rozeznat.


JEŠTĚRKA ZELENÁ
(Lacerta viridis)
Nejhojněji zastoupený lacertid v celém Rumunsku. S délkou až 40 centimetrů také patří mezi ty největší, ačkoliv nedorůstá takové velikosti, jako její balkánská sestřenice. Ještěrka zelená obývá lesostepní oblasti, od suchých křovinatých strání po okraje lesů. Populace z pobřeží Černého moře se výrazně podobá poddruhu L. v. meridionalis, herpetologové si však nejsou jisti, zda k němu skutečně patří. Může se jednat pouze o ekotyp, typické hnědé zbarvení ocasu a zadních končetin může být pouze adaptací na suché prostředí, a s výše zmíněným poddruhem nemusí mít nic společného. Pokud je toto mínění správné, pak je jediným poddruhem, jenž se v Rumunsku vyskytuje, L. v. viridis. Areál rozšíření tohoto poddruhu zahrnuje východní část Evropy, a na severu zasahuje do České republiky, konkrétně na jižní Moravu a do jižních Čech, s několika ostrůvkovitými populacemi vyskytujícími se v západních Čechách a v Německu.


JEŠTĚRKA OBECNÁ
(Lacerta agilis)
Ještěrka obecná je dalším z široce rozšířených evropských lacertidů, kteří se samozřejmě vyskytují i na území Rumunska. Mimo Evropu areál rozšíření tohoto druhu sahá dokonce až do severozápadní Číny. Samci dosahují délky až 19,3 centimetru, samice maximálně 18,5 centimetru. Populace žijící na pobřeží Černého moře se zbarvením výrazně podobá druhu L. viridis, ten má však mnohem širší ocas. Na území Rumunska žijí dva poddruhy ještěrky obecné; západ až střed země obývá poddruh L. a. argus, naopak východní polovina státu, včetně pobřeží Černého moře, je domovem poddruhu L. a. chersonensis. Jak je známo, samci ještěrky obecné jsou mnohem pestřeji zbarveni než samičky. V období páření se k sobě samci chovají velice agresivně.


JEŠTĚRKA ŽIVORODÁ
(Zootoca vivipara)
Ještěrka živorodá se vyskytuje ve většině států Evropy včetně Rumunska, ačkoliv její areál rozšíření nesahá k Černému moři. Na území Rumunska žije poddruh Z. v. vivipara, se kterým se ostatně setkáme i ve Spojeném království, v České republice, v Německu či ve skandinávských zemích. Jak již její jméno napovídá, přivádí tato ještěrka na svět živá mláďata. Některé jižní populace ale kladou vajíčka. To z ještěrky živorodé činí jediný druh lacertida, o němž spolehlivě víme, že se rozmnožuje viviparicky i oviparicky. Pohlavní dospělosti dosahují zástupci tohoto druhu ve 2 letech života, samice však dospívají pomaleji, než samci. Samičky z populací rozmnožujících se oviparicky jsou schopny v jedné snůšce naklást až 70 vajíček, i z takového množství se ale dospělosti dožije jen asi 8 mláďat. Průměrný počet narozených mláďat (či nakladených vajíček) je roven 5. Některé ještěrky živorodé žijí samotářsky, jiné v malých skupinách. Loví hmyz, pavoukovce, červy a larvy můr. Dosáhne-li tělesná teplota ještěrky živorodé 27°C, přestane přijímat potravu.


Toto jsou tedy lacertidi žijící na území Rumunska. Cenné informace, včetně seznamu druhů, mi poskytla vědecká studie týkající se diverzity a distribuce rumunských plazů, roku 2013 publikovaná v žurnále ZooKeys. Najdete ji na tomto odkazu. Doufám, že se Vám tento článek líbil. Projekt Evropští lacertidi bude rozhodně pokračovat...

Jak těžba na dně oceánů znečistí nejbohatší ekosystém planety

21. července 2020 v 13:48 | HAAS
Devatenáct vědeckých odborníků ze Spojených států amerických, Japonska a Spojeného království zpracovalo novou studii na téma znečištění oceánů způsobeného těžbou na dně. Výsledky výzkumu byly v první polovině tohoto měsíce publikovány v žurnále Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS). Mezinárodní tým, složený mimo jiné z Craiga R. Smithe, Kristiny M. Gjerde a Hiroyukiho Yamamota, ve studii argumentují, že těžba na dně oceánů způsobí nezvratné změny v hlubinném ekosystému, čímž tedy ohrozí biologicky nejrozmanitější prostředí na naší planetě.
Zájem o těžbu na dně oceánů roste, a ačkoliv k ní zatím nedochází, různým společnostem na ni bylo vydáno již 29 licencí v Tichém, Atlantském i Indickém oceánu, jak ostatně minulý rok zveřejnila nevládní environmentální organizace Greenpeace. Od té doby byla vydána ještě jedna licence, nyní je jich tedy 30. V současné době je na společnosti International Seabed Authority (ISA), aby definovala postupy a hranice takové těžby, a oficiální dokument, ve kterém budou tyto informace uvedeny, vydá později tento rok. Éra těžby na dně moří a oceánů se tedy blíží, je však otázkou, zda ti, kteří mají zájem z ní vydělávat peníze, opravdu vědí, co způsobí. Při pátrání po neobjevených zásobách nerostných surovin a jejich následné těžbě bude už tak dosti křehký mořský ekosystém výrazně narušen; mořská voda bude kontaminována a vazby v potravním řetězci se zpřetrhají. Vyhynout může nemalé množství druhů, které zatím věda ani nepoznala.
Dle některých zdrojů jsou oceánské hlubiny domovem až 90 % všech živoucích organismů. Tato zóna, které se v angličtině říká "midwater column" či "midwater ecosystem", a jež se rozléhá v oblasti od 200 po 5000 metrů pod hladinou moře, skrývá tajemství, jež si někteří lidé ani nedokáží představit. Funkčnost tohoto ekosystému samozřejmě ovlivňuje celý potravní řetězec, a celkově se podílí na utváření oceánského prostředí. Dochází v ní k regulaci uhlíku, a také k regeneraci živin, díky čemuž ji můžeme v podstatě označit za základ pelagické potravní sítě.
Oněch třicet licencí, které ISA vydala, umožňují společnostem jako je DeepGreen Metals, aby těžily minerály a kovy na oceánském dně na ploše 1 500 000 čtverečních kilometrů v mezinárodních vodách. Co se však stane, když se během těžby rozpuštěné kovy vypustí do mořské vody? Jen tak nezmizí, a ovlivní velká území, neboť se budou ve vodě lehce přenášet. Jsou toxické, budou tedy zabíjet živočichy, do jejichž těl se i v malém množství dostanou. A pokud se do jejich těl nedostanou rozpuštěné kovy, pak jistě neuniknou dalším rozloučeným látkám z provrtaného sedimentu. Ohrozí živočichy, kteří musejí neustále filtrovat vodu, čímž získávají potravu. Například vršenkovití (Oikopleuridae) z rodu Bathochordaeus užívají dva slizovitým hlenem pokryté filtry k uchycení miniaturního organického materiálu, přičemž do sebe neustále vtlačují mořskou vodu. Bude-li kvůli těžbě naplněna sedimentem, bahnem, droboučkými kusy minerálů a toxickými kovy, těmto vršenkám se jimi doslova ucpou těla, a následně jim selžou základní životní funkce. Obdobný osud čeká ryby, medúzy, krevety, a tisíce a tisíce dalších mořských živočichů. Regenerace živin bude v místech těžby a v jejich okolí zcela znemožněna, bude tedy trpět i život v epipelagické zóně (tj. zóna od 0 do 200 metrů pod hladinou moře).
Gregory Stone, ředitel společnosti DeepGreen Metals, se nedávno k tomuto tématu vyjádřil při rozhovoru s autory webu Mongabay. Řekl, že těžbu na dně moří nepovažuje za rizikovou. Jeho společnost prý hodlá "izolovat své aktivity ve vodním sloupci, jak to jen půjde". Dodal, že DeepGreen se prý nebude pouštět do prací, jež by ekosystém příliš ohrozily. Je ale možné takovou těžbu provádět, aniž by jí byly napáchány velké škody? Catherine Coumans, koordinátorka programu MiningWatch, si myslí, že k těžbě kovů a dalších surovin by mělo docházet pouze na souši, a nikoliv v oceánech. Jak řekla, "nepotřebujeme rozšiřovat škody, jež pácháme těžbou na suché zemi, do hlubokomořského prostředí".
Minimalizovat škody napáchané těžbou na dně oceánů je prakticky nemožné. I malé množství uvolněného toxického materiálu může v ekosystému napáchat újmy, které si člověk sotva dokáže představit. A pak je tu ještě jeden problém - velký hluk, který těžba na dně vyvolá. Hlasitý, nepřirozený zvuk protínající vodní hlubiny vystresuje hejna ryb a mořské savce. Kytovci mají skvěle vyvinutý sluch. A je moc dobře známo, jak na ně akustické znečištění oceánů působí. Má přímý, negativní vliv na spotřebovávání energie u velryb. Velké množství hluku však z původní domoviny vypuzuje i bezobratlé.
Těžba na dně moří a oceánů negativně ovlivní nejbohatší ekosystém, kterým se naše planeta může pyšnit. Oceánská biodiverzita a sekvestrace uhlíku, jež je důležitá ke zmírnění dopadů klimatické změny, jsou ve velkém nebezpečí.

Giant plankton eat and transport plastic through the ocean | PBS ...
Vršenka rodu Bathochordaeus

Dopady těžby na dně oceánů - obrázek doplňující nedávnou studii zveřejněnou v PNAS

Za informace o nové studii vděčím webu Mongabay. Samotnou vědeckou práci pak najdete na webu Pnas.org.

Geology Rocks - část 5. - Geomikrobiologie

16. července 2020 v 17:30 | HAAS
Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 5.

Geomikrobiologie


Geomikrobiologie je vědní obor, který kombinuje studium a metody geologie a mikrobiologie, přičemž se zabývá rolí mikrobů v geologických a geochemických procesech a dopadem, který má mikrobiální růst na minerály, kovy a případně také ostatní látky. Interakce mezi mikroskopickými živoucími organismy a neživou přírodou, jež pak mají vliv v podstatě na celý koloběh života, nastávají jak v geosféře, tak i v hydrosféře a atmosféře. Vědět o tom, jak mikroorganismy řídí biochemické cykly na naší planetě, je pro nás nesmírně důležité. Je naprosto nutné pro nás znát jak se vypořádat s mikroorganismy v zásobách pitné vody či ve vodách podzemních. Mimoto však samozřejmě výsledky geomikrobiologických studií poskytují opěrný bod pro výzkum v oborech mineralogie či paleontologie. Z geologického materiálu z jiných planet je možné vyčíst, zda byl nějakým způsobem ovlivněn mikroskopickými organismy, díky čemuž jsme schopni zjistit, zda život existuje i jinde ve vesmíru.

Mikroorganismy mají dlouhodobý vliv na utváření některých geologických struktur. Obecně se například ví, že některé z nich rozpouštějí horniny ve vodě, čímž výrazně ovlivňují její pitnost. Čím více "pracují" na rozkládání hornin ve zvodni, podzemní zásobárně vody v hydrogeologickém kolektoru, tím může být voda "špinavější". Činnost mikrobů na oceánské kůře ovlivňuje nejen chemické složení mořské vody, ale také celkovou produktivitu oceánu. Některé mikroorganismy jsou schopny bioremediace, tedy přetváření toxických látek na látky netoxické, čímž jsou využitelní při dekontaminaci sladkých vod.


Na obrázku vidíte jednobuněčného bičíkovce druhu Gephyrocapsa oceanica z kladu Haptophyta. Tyto řasy se mohou výrazně podílet na propadu uhlíku během procesu oceánské acidifikace. Propad uhlíku je v podstatě rezervoár, ať už přírodní či umělý, který jednoduše přijímá víc uhlíku než ho vydává. Problémem je, že okyselování oceánů přináší do mořského či oceánského prostředí antropogenický oxid uhličitý, a ten negativně ovlivňuje kokolitky (Coccolithophorida), jako je G. oceanica, dírkonošce - amoeboidní protisty ze skupiny Foraminifera - ale také mnohobuněčné organismy, kupříkladu pelagické plže ze skupiny Pteropoda. Pro všechny tyto uvedené organismy platí, že nashromažďují vápník; provádějí proces kalcifikace, a vytvářejí si ochranný obal z uhličitanu vápenatého. Tím pak významně ovlivňují geologické složení oceánského dna. Problémem je, že okyselování oceánů má výrazný vliv na sekvestraci uhlíku z atmosféry do oceánu a sedimentů na jeho dně. Výzkum mikroorganismů, jako je G. oceanica, nám může o tomto fenoménu mnohé prozradit.

Tento druh řasy je také významný v biostratigrafii; tvoří jakýsi vytyčovací sloupek pro epochu pleistocénu. Ovšem ještě důležitější jsou v tomto ohledu již výše zmínění dírkonošci. Tito mořští prvoci existují na naší planetě už bezmála 542 milionů let, a za tu dobu měly na tvorbě hornin na naší planetě vskutku ohromný podíl. Například dírkonošci z řádu Fusulinida, kteří žili v obdobích karbonu a permu, tedy v pozdních prvohorách, vytvářeli tvrdé schránky ze sekretovaného mikrogranulárního kalcitu. Přestože se této skupině protistů nepodařilo přežít největší vymírání, jež kdy naši planetu postihlo, tedy strašlivé kataklyzma na přelomu permu a triasu, ovlivňovali geologii naší planety po nějakých sto milionů let, a to už je co říct. V některých místech naší planety po sobě zanechali velké množství vápence.



Většina těchto dírkonošců, mj. tedy i proslulý rod Fusulina, se jednoduše označují jako bentické foraminifery. Někteří ze zástupců skupiny Fusulinida, žijící na dně moří i brakických vod, byli skutečně obrovští; měřili 5 až 14 centimetrů, šlo tedy o největší dírkonošce, kteří kdy existovali. Množství vápníku, které byl jediný exemplář schopen za život nashromáždit, muselo být vskutku úctyhodné. Mimo bentické dírkonošce existují i typy planktonní. Vyskytují se od svrchní jury. Jsou známi tím, že na vrcholcích středooceánských hřbetů tvoří zvláštní krustu, jež na první pohled může připomínat sníh. Vrcholky takových výstupků zemské kůry jsou tedy i pod vodou "zasněžené", obdobně jako vrcholky horských gigantů na souši, původ jejich "sněhu" nicméně nemůže být odlišnější. Planktogenní dírkonošci vytvářejí tzv. foraminiferové kaly, ke kterým za jeden tisíc let přibývá až osmicentimetrová vrstva. Kupříkladu sedimenty České křídové pánve byly utvořeny planktogenními foraminifery. Fosilních dírkonošců je známo přes 10 000, popsaných žijících druhů je pak čtyřikrát více! Jejich vliv na utváření naší planety, řekneme-li to takto, je vskutku gigantický. Mimoto jsou samozřejmě důležitými biostratigrafickými indikátory, a to tedy od svrchního devonu až po současnost.

Vskutku pozoruhodným a v budoucnu možná potenciálně využitelným fenoménem, za kterým některé mikroorganismy stojí, je přeměna či chemická redukce kovových iontů z jednoho elektronového stavu do jiného. Touto schopností jsou obdařeny některé bakterie, jež takovou redukci využívají pro získání energie. Vedlejším produktem takového procesu je ovšem přeměna kovu v rudnou horninu, či konkrétně rudný minerál. Ruda samozřejmě obsahuje kovové prvky, ale bakterie ji mohou doplnit i o silikáty či sulfidy. Předpokládá se, že některá ložiska zlata, mědi, železa či uranu byla vytvořena mikroby, konkrétně tedy bakteriemi, a nakonec jsou nesmírně důležitá pro nás, lidi, a pro náš život. Takto tedy mikroby ovlivňují geologické procesy, čímž vytvářejí jakousi vlnu důsledků, z níž těží i jiní živí tvorové. Mimoto se poznatky o mikrobiálních procesech, jež geomikrobiologové získávají, využívají při zkoumání zemního plynu.


Na tomto obrázku vidíte autunit, radioaktivní fosfátový minerál, jenž se řadí k uranovým rudám. Biomineralizace je neskutečně důležitým procesem; výše zmínění dírkonošci či kokolitky jsou zodpovědní za tvorbu kalcitu, rovněž tak jsou významné i rozsivky (Diatoma) a mřížovci (Radiolaria), jež vytvářejí opál. Dírkonošci a kokolitky tedy ovlivňují karbonáty, rozsivky a mřížovci zase silikáty. Biotransformace kovů a minerálů se však studují ještě z jednoho důvodu. Některé mikroby totiž mohou mít využití při odstraňování radioaktivního odpadu a tedy i vyklizení kontaminovaného přírodního prostředí.

Seznamte se s nejhouževnatější bakterií na světě. Jmenuje se Deinococcus radiodurans. Patří do malého kmene Deinococcus-Thermus neboli Deinococci, a jedná se o polyextremofila. Jednou z oblastí geomikrobiologie je totiž studium extremofilních organismů, tedy mikroorganismů, které přežívají v prostředí, jež je pro ostatní život až příliš nehostinné. A jsou-li některé z extremofilních bakterií schopny snést prakticky to nejhorší, pak je Deinococcus radiodurans jejich šampiónem. Vlastně je v přežití v tom nejhorším pekle tak dobře uzpůsobená, že jí to vyneslo i titul v Guinessově knize rekordů. Je schopna přežít v kyselině, ve vakuu, v extrémním mrazu i v prostředí zcela a naprosto zbaveném vody. I kdyby všechen život z naší planety smetla nukleární katastrofa, D. radiodurans by nejspíše přežila. Ostatně proto je její druhové jméno radiodurans; z vědeckých experimentů víme, že přežije i dávku gama záření o hodnotě 15 000 grayů. To je mimochodem desetitisíckrát víc, než by zabilo člověka. Při takovém ozáření se sice rozláme její DNA, ale ke všemu překvapení se jí v průběhu několika hodin po vystavení záření zase opraví. Je to naprosto neuvěřitelný důkaz toho, že život na Zemi je schopen se udržet i při tom nejhorším.


Proč však o této bakterii mluvíme v souvislosti s odstraňováním radioaktivního odpadu? Čeho je navíc ještě schopna mimo přežití v takovém prostředí? D. radiodurans může být v laboratoři geneticky upravena k tomu, aby konzumovala a trávila těžké kovy v radioaktivním prostředí. Do DNA této bakterie byl při pokusech vložen gen se rtuťovou reduktázou, kterým disponuje koliformní bakterie Escherichia coli, a jenž je schopen detoxikovat zbytky rtuťových iontů v radioaktivním odpadu z nukleárních zbraní. Tato studie, provedená v roce 2006 indickými vědci včetně doktorky Deepti Appukuttanové, ukázala, že D. radiodurans skutečně dokáže po genetické úpravě ničit radioaktivní materiál. Něco takového by mohlo mít velké využití v budoucnosti.

Jak již bylo zmíněno, extremofily se geomikrobiologie hojně zaobírá. Ne všechny jsou tak durabilní jako tato "bakterie Conan", jsou však schopny přežít v extrémním prostředí, a to je činí přinejmenším velice zajímavými. Nádherné barvy horkých pramenů v Grand Prismatic Spring v Yellowstonském národním parku, jež jsou opravdovou pastvou pro oči, samozřejmě vytvářejí termofilické bakterie. Na březích tohoto na minerály bohatého horkého pramene, jehož průměrná teplota dosahuje 70°C, si vytvářejí mikrobiální "rohože". Ty nesou v podstatě všechny barvy duhy, množství té či oné barvy však určují chlorofyly a karotenoidy bakterií. Mimoto má samozřejmě na barvu vliv i teplotní gradient v odtoku vody. V létě nicméně bývají tyto "rohože" červené či oranžové, kdežto v zimě zase nesou barvu tmavě zelenou. Tmavě modrá barva vody ve středu jezera už bakteriemi udávána není; za to už může naprostá čistota a hloubka vody.


Jiní pozoruhodní extremofilové, jež mají na své prostředí velký vliv, byli objeveni v roce 2019 v dole Kidd Mine v kanadském Ontariu. Žijí 2400 metrů pod zemí, a dýchají sírany. Jsou schopni anaerobní respirace, při níž sulfáty redukují na sulfany. Energii získávají "požíráním" minerálů jako je pyrit. Neživí se vůbec organickými látkami, energii získávají pojídáním minerálů, což nám asi není úplně blízké; kameny bychom k večeři nejedli. I takovými organismy a jejich vlivem na neživou přírodu, na horniny, nerosty a minerály se geomikrobiologie zabývá.

Co se týče hledání života ve vesmíru, mohou geomikrobiologové využívat dat o mikrobiálních procesech a jejich vlivu na horniny zde na Zemi, a porovnávat výsledky takových procesů se strukturami na horninách z jiných planet, kupříkladu z Marsu. Například takové stromatolity, skutečná paleontologická klasika, patří mezi nejjasnější důkazy o životě sinic na Zemi před více než třemi miliardami let. Podobná paleoenvironmentální data nicméně asi z nám blízkých planet hned tak nezískáme, existoval-li na nich vůbec život podobný tomu zemskému. Avšak kdo ví, možná někdy v budoucnu bude na Marsu objevena hornina, jež bude nést známky o rozkládání jakýmisi mimozemskými mikroby. Dokážete si to představit? Léta už se také spekuluje o tom, že některé mikroby mohou přežít na kometách. Takoví extremofilové mohli dle některých, jež zastávají teorii vzniku zemského života mimo naši planetu a jeho následného přemístění sem pomocí meteoritu, představovat onen důležitý bod v počátku vývoje živých organismů. Toto vše jsou ale jen spekulace, domněnky, jež nebyly potvrzeny. Geomikrobiologie nám však na otázky s těmito a mnoha dalšími tématy spojenými dokáže poskytnout odpovědi.

Extrémně jedovatí: Štír nejjedovatější

13. července 2020 v 21:15 | HAAS
Jméno: štír nejjedovatější
Vědecký název: Leiurus quinquestriatus
Zařazení: kmen členovci (Arthropoda), třída pavoukovci (Arachnida), řád štíři (Scorpiones), čeleď štírovití (Buthidae)
Výskyt: severní Afrika, Arabský poloostrov, východní Kazachstán a západní Indie; pouště, křoviny, suché oblasti
Jed: neurotoxiny (scyllatoxin, chlorotoxin, charybdotoxin, agitoxin-1, agitoxin-2, agitoxin-3)
Stručný popis:
Nazvdory svému jménu není štír nejjedovatější zřejmě opravdu tím nejjedovatějším škorpiónem, jeho jed však v rámci zástupců celého řádu patří mezi ty nejtoxičtější. Dostane-li se jeho jed do krevního oběhu dítěte či starého nebo nemocného člověka, může ho i zabít, není-li tedy postižená osoba okamžitě přepravena do nemocnice. Zdravou dospělou osobu by jed skolit neměl, nicméně někteří lidé mohou mít na štíří jed nepříjemnou alergickou reakci, a ta už sama o sobě může život osoby ohrozit. K bodnutí samozřejmě dochází jen v případě, že je štír člověkem či jiným velkým živočichem, představujícím potenciálního predátora, napaden. Samotné vpravení jedu do rány je údajně velice bolestivé. Jen samotný bodec na konci ocasu štíra nejjedovatějšího je opravdu velký a ostrý. Studie provedená roku 1991 v Izraeli uvedla, že velké množství lidí, jež byli v dětství tímto druhem štíra bodnuti, a přežili, začalo později v životě trpět zánětem slinivky břišní, tedy pankreatitidou. V případě, že se postižené osobě nedostane dostatečné lékařské péče, hrozí jí smrt edémem plic, tedy nahromaděním tělní tekutiny v plicích, a následným zadušením. Jed štíra nejjedovatějšího obsahuje několik smrtících typů neurotoxinů, mimo jiné samozřejmě chlorotoxin, který je pro štíří jed charakteristický. Agitoxiny všech tří typů se vyskytují jen a pouze u tohoto druhu štíra; nejsou přítomny v jedu žádného dalšího živočicha. Anglickým názvem pro štíra nejjedovatějšího je "deathstalker". Toto označení může být poněkud démonizující, pravdou však zůstává, že jeho jed je skutečně velice nebezpečný, a proto je jedním z potenciálně nejnebezpečnějších druhů štírů vůbec. Existuje samozřejmě účinný protijed, produkovaný farmaceutickými společnostmi v Saúdské Arábii, v Německu či ve Francii. Problémem ovšem je, že jed tohoto druhu je schopen se s protilátkou skvěle vypořádat, proto je tedy nutné podat postižené osobě velké množství protijedu; malá dávka by prakticky neměla účinek, tak je "deathstalkerův" jed silný. Na druhou stranu může mít díky své síle a svému neuvěřitelně komplexnímu složení využití v medicíně. Testy totiž prokázaly, že chlorotoxinem je možné léčit mozkové nádory. Chlorotoxinu se týká ještě jedna zajímavost; v roce 2015 byly provedeny klinické pokusy, při nichž byl chlorotoxin s fluorescenční molekulou nanesen na mozkové nádory, aby tak byly zvýrazněny rakovinné buňky. Při operaci může být něco takového velmi využitelné. Další elementy jedu štíra nejjedovatějšího zase mohou potenciálně regulovat množství hormonu inzulinu. Štír nejjedovatější je jedním z více než 800 zástupců čeledi Buthidae. Obvykle je žlutého zbarvení, a může být i 7,7 centimetru dlouhý, ačkoliv někteří jedinci mohou dorůst až 11 centimetrů. Hmotnost tohoto pavoukovce se pohybuje mezi 1 až 2,5 gramu. Dříve byly rozeznávány dva poddruhy, L. q. quinquestriatus a L. q. hebraeus. V roce 2014 byl nicméně druhý jmenovaný poddruh překlasifikován na druh samostatný. Deathstalkeři tráví většinu času v norách, hlubokých zhruba 20 centimetrů. Loví ostatní pavoukovce, stonožky, žížaly nebo cvrčky. V zajetí se takový štír nejjedovatější může dožít i 25 let. Jako většina druhů štírů dobře nevidí, kořist hledají spíše s pomocí hmatového smyslu, přičemž využívají smyslové chloupky, jimiž jsou pokryty nejen jejich končetiny, ale i zbytek těla. O rozmnožování štíra nejjedovatějšího se toho ví jen málo, jisté však je, že stejně jako všichni jeho příbuzní, je i tento druh živorodý. Po 122 až 277 dnech březosti přivádí samice na svět 35 až 87 mláďat.

Záhada masového úhynu slonů v Botswaně

6. července 2020 v 11:58 | HAAS
Botswana se potýká s hromadným umíráním slonů, jehož příčina je dosud neznámá. Na začátku května ohlásil vědeckotechnický agregátor Phys.org, že v deltě Okavango z neznámého důvodu zahynulo dvanáct divokých afrických slonů. Na konci měsíce se pak počet zemřelých tlustokožců vyšplhal na 169. V polovině června jich bylo dvakrát víc, přičemž 70 % těl zemřelých slonů bylo nalezeno v okolí napajedel. Dle posledních odhadů zahynulo do začátku července okolo 350 slonů. Jedná se o největší z masových úhynů těchto zvířat mimo období sucha, ke kterému kdy došlo.
Vláda Botswany si s testováním vzorků dala na čas. Doktor Cyril Taolo z botswanského odboru pro přírodu a národní parky potvrdil, že nashromážděné vzorky byly do laboratoří odeslány teprve nedávno, a že celý proces zpomalily restrikce kvůli současné pandemii koronaviru. Mnozí ochránci přírody však dlouhou nečinnost botswanské vlády v ohledu zjišťování příčiny smrti těchto slonů tvrdě kritizují. Biolog, dobrodruh a ochránce přírody Niall McCann, průvodce seriálem Největší a nejnebezpečnější (Biggest and Baddest) z Animal Planet a zároveň ředitel neziskové organizace National Park Rescue, poskytl minulý týden rozhovory pro list The Guardian a televizní kanál Channel 5. Prohlásil: "Je zvláštní, že vláda nenechala testovat vzorky dřív. Obzvlášť v době, kdy se lidé bojí, že by mohlo jít o nemoc, která se přenáší ze zvířete na člověka." Není jisté, který patogen by mohl mít za následek tak rapidní hromadné umírání slonů. Podle jedné teorie je viníkem bakterie druhu Bacillus anthracis, jež způsobuje závažnou nemoc sněť slezinnou. Ta ostatně na podzim minulého roku, alespoň tedy podle oficiálních prohlášení vlády, zabila v Botswaně okolo stovky slonů. Avšak většina odborníků se shodla na tom, že sněť slezinná v tomto konkrétním případu nehraje žádnou roli. Vynořily se i spekulace o nakažení slonů koronavirem způsobujícím onemocnění COVID-19, není jim však přikládána velká váha.
Jak Niall McCann uvedl, nejpravděpodobnější příčinou smrti těchto slonů je neurologická dysfunkce. K hledání sloních mrtvol docházelo především pomocí letadel, a již pohledem ze vzduchu se ochránci přírody ujistili, že mnozí sloni při smrti spadli přímo na hlavu. Někteří místní zase spatřili nemocné slony, jak pochodovali v kruzích. To vše nasvědčuje, že postižen byl mozek těchto obrovských savců.
McCann také tvrdí, že smrt slonů by mohl mít na svědomí nějaký toxin. Pytláci v jižní části Afriky, zvláště v Zimbabwe, k zabíjení zvěře často používají kyanid, ten však v těle zabitého zvířete setrvá ještě dalších dvaasedmdesát hodin po otravě, a zabije tak i mrchožrouty, kupříkladu supy, kteří se pustí do jeho pojídání. S ničím takovým se však ochránci přírody v případě masového úhynu botswanských slonů nesetkali. Mrchožrouti otráveni nebyli, což znamená, že kyanid nebyl příčinou smrti těchto zvířat. Podle místních bylo sice na mršinách slonů spatřeno méně supů než obvykle, ovšem žádný z mrchožravých ptáků, jež se masem nakrmili, se nechoval abnormálně. Nezpůsobil-li neurologické postižení slonů nějaký druh bakterie či viru, pak se zcela jistě mohlo jednat o jakousi jedovatou látku, jež však postihla pouze nervovou soustavu, a nikoliv kosterní svalovinu.
Zda byl takový toxin mezi slony rozšířen lidmi, to vůbec není jisté. Pozoruhodné totiž je, že zabitým slonům nebyly odřezány kly. Vypadá to tedy, že za tento masový úhyn nemohou pytláci. V každém případě tlačí ochránci přírody na úřady, aby zajistily, že se pytláci k mršinám nepřiblíží. I slonoviny zvířat, která nezabili, by se totiž mohli chtít zmocnit.
Je jisté, že z neznámé příčiny zemřeli sloni jakéhokoliv věku, dospělci i mláďata, samci i samice. Ochránci se v deltě Okavango v poslední době setkali s živými nemocnými jedinci, velmi zesláblými, vyzáblými a vyhladovělými. Mnozí z nich pravděpodobně brzy zemřou. Je očekáváno, že se počet zemřelých slonů v blízké době ještě zvýší. Poslední odhad o 350 obětech tohoto hromadného úhynu může být navíc podle některých ochránců značně podhodnocen. Slonů mohlo zemřít mnohem více, než kolik jich bylo dosud nalezeno. Hledání sloních mršin z letadla či vrtulníku v husté buši totiž není zrovna jednoduché, a ač se to může zdát překvapivé, i mršina největšího suchozemského savce planety se dá v takovém terénu přehlédnout.
Okolní státy se nicméně s tímto fenoménem zatím nesetkaly. Mimo deltu Okavango v Botswaně k úhynu nedochází. Nezbývá než čekat, až bude zjištěno, co vlastně za hromadným umíráním botswanských slonů stojí. Rozhodně se však jedná o katastrofu, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, slon africký je zranitelný druh. Podle statistiky z roku 2016 se počet afrických slonů za jediné desetiletí, tedy mezi roky 2006 a 2016, snížil o 111 000 jedinců. V současné době jich přežívá jen asi 400 000. Kromě pytláctví jsou samozřejmě ohroženi i ztrátou přirozeného prostředí. Zadruhé, slon africký výrazně přispívá k ziskům Botswany. Ekoturismus totiž tvoří 10 až 12 % botswanského HDP! Větší podíl na botswanském HDP má jen těžba diamantů. Nebude-li tedy botswanská vláda jednat, může přijít o druhý největší zdroj svých příjmů - slon africký je s ekoturismem v Botswaně pevně spjat. Jak řekl Niall McCann: "Sloni jsou výhodou Botswany. Jsou jako diamanty potulující se po deltě Okavango. Toto je ochranářská katastrofa, poukazuje na to, že se země nedokáže starat o svůj nejcennější zdroj."



Za informace vděčím listu The Guardian a twitterovému účtu Nialla McCanna. Obrázky jsou z webu CNN a instagramového účtu Animal Innocent Creatures.

Zmije mnohorohá - Jedovatý had s dvěma až pěti růžky nad každým okem

1. července 2020 v 10:42 | HAAS
Červenec roku 2020 začneme slíbeným popiskem zmije mnohorohé. Je to nádherný had, a mě bude potěšením Vám ho představit...

Latinský název: Bitis cornuta,
Rozšíření: východ jižní Afriky; Namibie a Jihoafrická republika,
Velikost: 25 až 75 centimetrů.
Zmije mnohorohá patří do rodu Bitis, který zahrnuje celkem 18 druhů rozšířených po celé Africe a Arabském poloostrově. Od svých příbuzných se liší jedním znakem, který jí ostatně vysloužil její český druhový název, stejně jako anglické pojmenování "many-horned viper". Většina exemplářů je vybavena dvěma až pěti růžky, umístěnými nad každým okem. Nejsou to růžky v pravém smyslu slova - jedná se o šupinaté výrůstky. Každý růžek je tvořen v podstatě jednou jedinou šupinou. Existují však i jedinci, kteří jsou bezrozí. Co se maskování týče, je zmije mnohorohá, stejně jako její bratranci a sestřenice, mistryní kamufláže. Díky šedému až hnědému zbarvení dokáže lehce splynout s okolním prostředím. Po zádech se jí táhne dvojitá řada čtvercových až obdélníkových skvrn. Jsou světle lemované, ale jejich střed je naopak tmavý, načernalý. Podobné, ale drobnější vzory zdobí i její boky. Břišní šupiny jsou buď tmavě kropenaté nebo světlé, u některých jedinců pak mohou být téměř až bílé. Na hlavě se nacházejí symetrické vzory, jež při pohledu z boku mohou připomínat hroty šípů. Zmije mnohorohá preferuje hornaté oblasti či kamenité pláně, daří se jí však i ve veldu. Jedná se o nočního hada, vybaveného svislými zorničkami. Na kořist číhá v záloze, často setrvává na jediném místě po celé dny nebo i týdny. Prochází-li kolem vhodná kořist, zmije na ni zaútočí, dlouhými, sklápěcími předními jedovými zuby do ní vpíchne jed, a ten ji poté rychle zabije. Kořistí tohoto druhu se stávají malí obratlovci, například ještěři či hlodavci. Čas od času se ale může přiživit i na obojživelnících a ptácích. Informací o jedu zmije mnohorohé bohužel není mnoho. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje v odlehlejších oblastech, nepředstavuje pro člověka velké nebezpečí. Je však známo, že po uštknutí, ke kterému vždy dochází jen v sebeobraně (had nehodlá na člověku plýtvat svůj cenný jed), pociťují oběti bolest hlavy, závrať, nevolnost, bolest břicha a křeč. V případě, že není uštknuté oběti podán protijed, může následovat kolaps a následně smrt. Okolí rány může samozřejmě po uštknutí výrazně opuchnout. Jed příbuzných druhů má také koagulopatické účinky, není ovšem známo, zda je má i jed zmije mnohorohé. Ocitne-li se v ohrožení, útočí zmije mnohorohá bleskurychle, mnohdy při výpadu zvedá většinu délky těla. Jedinci chovaní v zajetí se však obvykle po nějakém čase uklidní, a na chovatele zpravidla neútočí. Volně žijící zmije mnohorohé dorůstají maximálně 50 centimetrů na délku. Největší zaznamenaný jedinec měřil 75 centimetrů, a pochopitelně se jednalo o exemplář chovaný v zajetí. Samice zmijí mnohorohých přivádějí na svět živé potomky, v jednom vrhu jich může být 6 až 8. Populace těchto hadů obývá východ jižní Afriky, konkrétně jihozápad Namibie, západ Severního Kapska a jihozápad Západního Kapska. Několik izolovaných populací přežívá ve Východním Kapsku. Druh Bitis cornuta popsal v roce 1803 francouzský zoolog Francois Marie Daudin, mj. autor osmi rozsáhlých svazků o plazech, jež zhotovil v letech 1802 a 1803. Z velkého množství plazích druhů, jejichž popis zhotovil, byla B. cornuta jediným zástupcem čeledi zmijovitých.

Příště zmije pouštní!

Čápi bílí hnízdí ve Velké Británii poprvé po 604 letech

21. května 2020 v 15:57 | HAAS
Letošní jaro je pro milovníky ptáků ve Spojeném království zvlášť výjimečné. Poblíž Bassenthwaite v Lake District National Park totiž v dubnu zahnízdila samice orlovce říčního, a přestože vejce, která nakladla, byla jistě neoplozená, jednalo se o značný úspěch. Bohužel však tento pták podle zpráv z konce dubna podlehl zraněním, jež utrpěl na silnici. Ještě větší hnízdní úspěch byl však zaznamenán u britských čápů bílých. Je to neuvěřitelné, ale poprvé od roku 1416 začali hnízdit ve Spojeném království!
Naposledy přivedli čápi bílí na svět mláďata na území Velké Británie na střeše St Giles Cathedral ve skotském Edinburghu před 604 lety. Letos na jaře si tři páry zhotovily hnízda na území statku Knepp v Západním Sussexu. Je to skutečně úžasná novinka - každým rokem jsou na území Anglie zahlédnuty asi jen dvě desítky čápů bílých, dál na sever či na severozápad, do Skotska nebo Walesu, pak nezavítali už pěknou řádku let. Mnoho roků se mluví o reintrodukci těchto ptáků, kdysi ve Spojeném království mnohem početněji zastoupených. Čápi bílí totiž skutečně jsou původními ptačími obyvateli Británie, a podle paleontologických nálezů byl pro ně ostrov (v poslední době ledové samozřejmě jen poloostrov, neboť byla Británie spojena s kontinentální Evropou územím tzv. Doggerlandu) důležitým hnízdištěm po nějakých 360 000 let. Úspěšná reintrodukce těchto ptáků, lidmi vytlačených ze svého přirozeného prostředí, už proběhla ve Francii, Švýcarsku i v Nizozemí. Obecně se ví, že čápi jsou přizpůsobiví, a na území mnoha evropských států hnízdí třeba na střechách a jejich komínech, tudíž mohou přivést na svět a následně vychovat novou generaci i v lidmi vytvořeném prostředí. Návratem čápů do Spojeného království a monitorováním těch několika málo desítek jedinců, kteří do něj každoročně zavítají, se zabývá společnost White Stork Project. Pravdou je, že jeden pár čápů bílých se v Anglii pokusil o rozmnožování už minulý rok, a to též na území statku Knepp. Byl však neúspěšný. Z vajec se nakonec mláďátka nevyklubala.
Rok 2020 však přinesl velkou změnu. Ve druhé polovině minulého týdne totiž Lucy Groves z White Stork Project oficiálně oznámila, že hnízdění čápů bílých v Anglii bylo úspěšné. Poprvé po 604 letech se na území Spojeného království vylíhli malí divocí čápi ve volné přírodě. Pozorovatelé ohlásili, že rodiče minulý týden začali z jednoho hnízda odstraňovat skořápky a následně z něj vylétat za potravou, kterou pak v podobě natrávené kaše přinášeli do hnízda, a mimo jejich zraky pak vyvrhovali mláďatům do zobáčků. Úspěšný byl pouze jeden pár, ostatní dva alespoň zatím neuspěly (jiná dvojice byla však okolo 20. dubna pozorována při páření). Tento konkrétní pár měl na starost celkem pět vajec, neví se ale přesně, kolik z nich se vylíhlo. Matka mláďat přiletěla do Kneppu poprvé v roce 2016 z Polska, původ otce však není ornitologům znám, neboť nenese identifikační kroužek. Je dost možné, že na ostrov nikdy předtím nezavítal. Oba rodiče se o hnízdo usilovně starali po celých třiatřicet dnů inkubace, a výsledek rozhodně stojí za to. V průběhu času se jistě dozvíme, kolik mláďat se vylíhlo. V současné době není možné to zjistit - je lepší, když se ke hnízdu na stromě nikdo nepřibližuje.
Členové White Stork Project doufají, že první hnízdní úspěch čápů bílých ve Velké Británii po více než šesti stovkách let je prvním krokem k obnovení čapí populace v zemi. Pokud vše půjde hladce a podle plánů, přiletí v roce 2030 na jih Anglie již 50 párů, a to díky fázovému vypouštěcímu programu uvedenému do chodu během pětileté periody.

Samice se vítá se samcem po návratu z honu za potravou pro mláďata (vyfotografováno minulý týden, obrázek z https://knepp.co.uk/white-storks)

Je úžasné, že čápi bílí konečně zase hnízdí ve Spojeném království! Ve střední Evropě se samozřejmě můžeme s čápy setkat poněkud častěji, já během lockdownu viděl jak pár čápů bílých, tak čápů černých. V České republice jsou oba druhy zvláště chráněny jako ohrožené druhy.

Láčkovka Lowova - záchodová rostlina

18. května 2020 v 12:57 | HAAS
V březnu jsem napsal článek o pravděpodobně mutualistickém vztahu mezi výrečky a slepany, v dubnu zase na tento blog přibyl článek o vztahu mezi východoafrickými akáciemi, gekony, kočkodany a žirafami. I tento měsíc jsem se rozhodl napsat o mutualismu dvou organismů, pro mnohé možná opět překvapivém. Za námět na tento článek vděčím dokumentárnímu seriálu Attenborough: 60 let v divočině (Attenborough: 60 Years in the Wild) z roku 2012.

V roce 1859 popsal anglický botanik Joseph Dalton Hooker druh láčkovky vyskytující se endemicky na Borneu, konkrétně v malajských státech Saban a Sarawak, a také na území Bruneje. Pojmenoval ji Nepenthes lowii, tedy láčkovka Lowova, na počest přírodovědce Hugha Lowa, který rostlinu objevil o osm let dříve. Ten se s ní setkal při výstupu na horu Kinabalu v březnu roku 1851; jednalo se o první kdy provedený výstup na nejvyšší horu Malajského souostroví, ač Low dosáhl pouze vrcholového plató, a nejvyšší bod až 37 let nato dobyl přírodovědec John Whitehead. Jakožto jeden ze 170 druhů láčkovek rodu Nepenthes se tato rostlina dlouho nezdála býti příliš výjimečnou. Jedná se o masožravou rostlinu, při lákání hmyzu však byla viděna jen vzácně. V 60. let 20. století si singapurský profesor J. Harrison všiml podivných bílých útvarů nahromaděných mezi úponky víčka horní láčky. Nebyl si jist, o co se vlastně jednalo, a tak usoudil, že šlo o vajíčka plžů. O něco později Peter D'Amato a Cliff Dodd zjistili, že tato bílá substance je sladká, muselo tedy jít o nektar. Proč by jej však láčkovka Lowova "jen tak" vylučovala?
Až v roce 2010 přišla mezinárodní skupina vědců, mimo jiné tvořená Jonathanem Moranem z Royal Roads University v Britské Kolumbii a Ulrike Bauerovou z University of Cambridge v Anglii, na to, jakým způsobem vlastně láčkovka Lowova získává tolik potřebný dusík. Chytá mnohem méně hmyzu, než ostatní láčkovky z rodu Nepenthes, zato však sbírá něco, k čemu se její příbuzné neodhodlaly. Dusík totiž získává ze zvířecího trusu; v některých případech například z trusu ptáků, většinou však z exkrementů tany horské (Tupaia montana). Tito 15 až 33 centimetrů dlouzí bornejští savci, aktivní především ve dne, se obvykle živí bezobratlými, jídelníček si však rádi zpestřují nektarem z víček láčkovek, umístěných nad horní láčkou. Nektar, který je z víček vylučován, je viditelného zbarvení, a jednoduše je tak schopen zaujmout pozornost zvířete. Zbarvení víček navíc odpovídá schopnosti tany rozeznat barvy! Nektar je sladký, a tany ho olizují rády. Samy jsou moc velké na to, aby se v horní láčce rostliny uchytily, a utopily ve sladké šťávě, jež ji vyplňuje. Při olizování nektaru však do láčky kálí. A právě tímto způsobem si láčkovka Lowova zajistila přísun dusíku; jedná se o mutualistický vztah mezi masožravou rostlinou a masožravým savcem, který za sladkost zásobuje rostlinu svým trusem. S patřičnou nadsázkou bychom mohli říci, že láčkovky vymyslely toalety.


A za použití veřejných záchodků navíc tanám dodávají cukry a proteiny. Jakkoliv bláznivé se to může zdát, pravdou zůstává, že 57 až 100 % veškerého listového dusíku láčkovek pochází z trusu tan. Život těchto rostlin je na nich zcela závislý. Navíc na rozdíl od ostatních láčkovek nejsou okraje láčky této rostliny kluzké, jako je tomu u příbuzných druhů, jejichž přežití závisí především na chytání hmyzu. Tana se tedy může při svačince pohodlně usadit, aniž by se musela obávat, že sklouzne dolů, nebo že si ve šťávě láčky namočí ocásek. Při některých studiích byly ve volné přírodě nalezené láčky Lowovy dokonce přeplněny taním trusem.
Tento případ je zajímavý ještě z jednoho pohledu. Původně masožravá rostlina se totiž v průběhu evoluce začala karnivorii vzdalovat, a přizpůsobila se na získávání živin úplně jiným způsobem, který už s masožravostí vůbec nesouvisí! Podobně je na tom příbuzný druh, Nepenthes pervillei, endemicky se vyskytující na souostroví Sechelly. Už v roce 1989 byla vyslovena hypotéza, podle níž tento druh láčkovky začal postupně opouštět masožravost, a benefitovat hlavně z ptačího trusu. Nebyly nicméně provedeny žádné zevrubné studie, které by to dokázaly, a tak se na tuto vlastnost, případně evoluční vzor, časem zapomnělo. Teprve nepopiratelné důkazy o pozoruhodné adaptaci láčkovky Lowovy a jejím mutualistickém vztahu s tanou horskou přiměly odborníky znovu tuto hypotézu oprášit.
Nejedná se však o vztah zbrusu nový. Dle výzkumu Morana, Bauerové a jejich kolegů láčkovky lákají tany už desítky, ba i stovky tisíc let, ne-li déle. Rozhodně to dává smysl, uvážíme-li, že láčkovka Lowova se vyskytuje v mlžných horských lesích v nadmořské výšce 1600 až 2600 metrů. Získat dusík v tomto prostředí je obtížnější než v o něco teplejších nížinných lesích. Tím, že se přizpůsobily ke sběru taního trusu, si láčkovky zajišťují dostatečný přísun živin již velmi dlouho. Kdykoliv pak po návštěvě tan zaprší, je trus spláchnut do jakéhosi trychtýře v láčce, a tam se postupně rozloží.
Bohužel je však tato úžasná, unikátní rostlina v ohrožení. IUCN ji klasifikuje jako zranitelný druh, neboť je sbírána pro komerční využití coby okrasná rostlina. Dalším velkým nebezpečím je pro ní ztráta přirozeného prostředí; pralesy na Borneu jsou neustále káceny, čímž jsou v ohrožení uvrženy mnohé výjimečné druhy, vyskytující se pouze na tomto obrovském ostrově. Environmentální program World Conservation Monitoring Centre láčkovku Lowovu klasifikuje jako rostlinu vzácnou.


Kromě tohoto segmentu z dokumentární série Attenborough: 60 let v divočině mi informace pro článek poskytl také web Live Science.
 
 

Reklama