Sopky, láva... Události ze současné přírody

Musurana černá-Velký užovkovitý had, který se živí jinými hady

3. ledna 2018 v 15:41 | HAAS
Je tu slíbený popis musurany černé, jednoho z mých oblíbených užovkovitých hadů...

Latinský název: Clelia clelia,
Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,
Velikost: délka 2 až 2,5 metru.
Neotropickou oblast obývá několik velkých druhů užovkovitých hadů, kteří se živí jinými hady. Kromě proslulé užovky indigové a jejích příbuzných, kterým se v Latinské America cribo, je to i sedm druhů rodu Clelia, obecným názvem musurana. Nejznámější je musurana černá, latinsky Clelia clelia. Pro tohoto velkého užovkovitého hada je charakteristické podsadité tělo s plochou hlavou. Tělo je u dospělců tmavé a pokrývají ho lesklé tělní štítky. Zbarvení je většinou modročerné, pokud se had pohybuje na slunci, jeho šupiny se nádherně lesknou. Spodní strana těla má bílou barvu. Musuranu černou si nelze splést s žádným jiným hadem, snad pouze s jinými druhy musuran, zvláště pak s musuranou druhu Clelia scytalina. Avšak mláďata musurany černé se podobají užovkám rodu Pseudoboa, které jsou někdy označovány za nepravé hroznýše a nepravé korálovce (zbarvení jednotlivých druhů se od sebe liší a tak různé druhy připomínají tu či onu skupinu). Dobře lze mladou musuranu, nejčastěji zdobenou žlutými a černými kroužky na krku a s červeným až oranžovým zbarvením, identifikovat především tehdy, zvedneme-li ji ze země. Uvidíme-li podocasní štítky, které jsou párové, na rozdíl od nepárových štítků užovek rodu Pseudoboa, víme, že se díváme na musuranu. S věkem pak kůže zvířeti ztmavne. Ačkoliv průměrná délka dospělé musurany činí asi 160 centimetrů, nejsou 200 centimetrů dlouzí jedinci žádnou výjimkou, a byly také odchyceny musurany o délce 2,5 metru. Tento had je takřka specialistou na lov jiných hadů. Nepožírá však pouze jiné užovky, živí se také jedovatými zmijovitými hady z podčeledi chřestýšovitých. V oblasti jejího výskytu, v neotropech, jsou to především křovináři jako je Bothrops, případně i "bushmaster" Lachesis. Malou část jejího jídelníčku tvoří myši a jiní malí savci, a také ještěři. Jedná se o hada vybaveného jedovými zuby, umístěnými v zadní části tlamy, což je pro jedovaté užovky typické. Jedové zuby nejsou příliš velké, jsou vlastně jen zvětšenými zuby, jež na rozdíl od jedových zubů jejich časté kořisti, zmijovitých hadů, nejsou duté. Při vypuštění jedu taková užovka vytlačí asi jen polovinu možné dávky jedu. Jed musurany černé je více efektivní při zabíjení savců, a to je hodně zvláštní. Živí se totiž převážně plazy. Ale testy prokázaly, že účinnost jedu na plazy není vysoká. Její jed nicméně plazy jen omámí. Poté, co jed vypustí, ovine se musurana kolem své křovináří či chřestýší oběti a uškrtí ji. Musurana je imunní vůči uštknutí těmito hady. Ve 20. letech 20. století tuto imunitu vůči bothropickému jedu studoval brazilský immunolog a herpetolog Vitas Brazil... Tento had je bohužel čím dál vzácnější. S mizejícími plochami deštného pralesa musuran ubývá ve velkém. Její kořist, křovináři, zvláště pak ti rodu Bothrops, se sice úspěšně stěhují do zemědělské krajiny, kde loví krysy a myši, musuranám však toto loviště nesvědčí. Musurana černá se však těší přísné mezinárodní ochraně.

Příště vodnářka krabožravá!

Jaká má být letošní zima?

30. prosince 2017 v 11:04 | HAAS
Obvykle před Vánoci přináším článek o tom, zda budou na sněhu či ne. Vánoce jsou už ale za námi, a tak se zaměříme přímo na letošní zimu, která začala minulý týden ve čtvrtek. Jaké tedy bude letos v zimě počasí?

Sníh letos v zimě
Většina z nás si už možná sněhu v prosinci užila. Já sám jsem byl velmi nadšen z toho, když napadl už na začátku prosince a udržel se několik dní. Navíc panovalo pěkné, slunné, ale i mrazivé počasí. Po většinu prosince pak sníh nebyl, na Štědrý den se udržely jen hromádky sněhu, které ještě neodtály, sníh pak napadl před pár dny, a drží se. V různých místech České republiky tomu samozřejmě může být jinak. Pokud se však tato zima bude podobat té předchozí, a z mého pohledu se zdá, že už díky sněhovým srážkám by to tak mohlo být, pak bychom se měli sněhu ještě dočkat, a to docela určitě v lednu a snad i v únoru.

Zima a globální oteplování
Letošní zima by mohla být, co se týče teploty, průměrná. Podle některých předpovědí by měly být průměrné také srážky, podle jiných by měly být naopak nadprůměrné. Lze asi očekávat, že únor bude spíše nadprůměrný, neboť tomu tak bylo v posledních letech. Nicméně globální oteplování je fenoménem, který neustále ovlivňuje naše počasí. Před 50 lety vypadala zima v tehdejším Československu úplně jinak, než dnes. Ba i před dvaceti lety byly teploty okolo -20°C v zimě častější. Abychom dále neovlivňovali počasí, přírodu a roční období, musíme přestat spalovat fosilní paliva. To se ale lehce řekne, či zde napíše, než udělá. Jak říká Sir David Attenborough, nejprve je nutné učinit sluneční energii levnější než energii například z uhlí. Jedině tak dosáhneme toho, že raději než po dražších palivech pak člověk sáhne po sluneční energii. Otázkou je, kdy k tomu konečně dojde?

2017 byl jedním z nejteplejších roků
Asi se není třeba divit tomu, že rok 2017 bude zařazen na seznam 10 nejteplejších let historie. Následuje tak řadu předchozích let. Rok 2016 je zatím klasifikován jako vůbec nejteplejší v historii, hned za ním je na 2. místě rok 2015 a za ním samozřejmě rok 2014. 2010 si drží 4. příčku, rok 2013 pak příčku pátou. Rok 2012, který byl občas považován za nejteplejší rok (alespoň v letech poté) je ve skutečnosti až na devátém místě. Očekává se, že rok 2017 se dostane do přední trojky, s trochou rezervy možná přední pětky. Zbývají už jen dva dny, pak bude učiněn světový průměr, který však dnešek a zítřek příliš nezmění, a brzy se dozvíme, "jak teplý" vlastně rok 2017 byl.


Nadprůměrná teplota ve Velké Británii
Začátek minulé zimy byl ve znamení záplav ve Spojeném království. Tento rok také dochází k záplavám. Včera večer web Camrbidge News informoval o velké zátopě v Camrbidgeshire. Je to pouze začátek, očekávány jsou další záplavy. 28. prosince přišly záplavy do St Ives, včera, tedy 29. prosince, byl vyhlášen stav ohrožení... Rok 2017 je pátým nejteplejším rokem ve Velké Británii. Průměrná teplota činila 9,56°C. To je na britských ostrovech nadprůměr. Zatímco na kontinentu si můžeme užívat sněhu, je otázkou, zda ho letos v zimě naši britští přátelé zažijí ve velkém. Ve Skotsku ano, ale co třeba jih Anglie?

Zvířecí aktivita v ČR před zimou a v zimě
Zdá se, že všechno by mělo být v pořádku. Havrani tento rok přiletěli přibližně v polovině října, i když obrovská hejna jsem vídal až ke konci měsíce. Jaká to skvělá Halloweenská atmosféra. Všude oranžové a hnědé listí, a stovky černých ptáků poletujících nad vámi. Lepší to na podzim asi nemůže být. Ježci se už v říjnu uložili k zimnímu spánku, ze stavu hibernace vyjdou až v březnu. Také ještěrky, slepýši a hadi už pochopitelně dávno hibernují, minimálně od konce října. Sám jsem zatím neměl možnost spatřit ptáky spíše typické pro zimu, například hýly. Tito ptáci migrují v zimě dále na jih. V Česku se s nimi můžeme setkat, na sněhu jsou díky svého nádhernému zbarvení poněkud křiklaví.

Doufám, že se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Doufám, že letošní zima nebude teplotně příliš nadprůměrná, ostatně přítomnost sněhu jen pár metrů ode mne v tuto chvíli je jasnou připomínkou toho, že budu moci přinejmenším na tento prosinec vzpomínat jako na částečně zasněžený. Pokud u vás napadl sníh, vyražte ven za zvířaty, do lesů, a užijte si sněhu!

Jedovatí koutníci

26. prosince 2017 v 13:14 | HAAS
Jednou ze všech skvělých knížek, které jsem tento rok na Vánoce dostal, je i publikace "Steve Backshall's Most Poisonous Creatures". Můj oblíbený přírodovědec a moderátor Steve Backshall v ní představuje některá z nejjedovatějších stvoření naší planety. Právě tato kniha mi poskytla i pro mne doplňující informace o koutnících, jedovatých pavoucích, a proto jsem se rozhodl věnovat jim jeden článek...

Loxosceles, česky koutník, je rod pavouků z čeledi koutníkovitých (Sicariidae), zahrnuje nepřeberné množství většinou malých druhů pavouků. Druhů k němu zařazených je přinejmenším 106, avšak neustále jsou popisovány nové či přejmenovávány ty již dříve popsané a přiřazovány k tomu rodu, příkladem ke koneckonců L. tazarte, přiřazený k taxonu roku 2015 nebo íránský L. persica, který byl popsán teprve tento rok, tedy v roce 2017. Lidé se koutníků rodu Loxoceles poměrně bojí. Zdá se, že tito pavouci, rozšíření po celém světě s výjimkou Antarktidy, některé lidi, a především pak arachnofobiky, děsí ještě více, než jiní pavouci. Strach z nich je však přehnaný. Většina lidí, která se koutníků bojí, si totiž myslí, že budou-li koutníky kousnuti, bude mít jed za následek to, co často vidí na internetu, zadají-li do jakéhokoliv vyhledávače obrázků heslo "recluse spider bite". Poškozené, krvácející a hnisající rány nejen v prstech, ale i celých končetinách, jsou podívanou jen pro ty, kterým se z pohledu na podobná zranění nedělá špatně od žaludku. Mezi lidmi už dlouho koluje mýtus, že každé kousnutí koutníka skončí takto. Ale pravda je jiná. Loxosceles se anglicky jmenuje "recluse spider" z velmi dobrého důvodu. Vždyť "recluse" znamená zhruba "samotář", zkrátka někdo, kdo se vyhýbá ostatním lidem. A stejně tak se koutníci rodu Loxosceles snaží být z dosahu lidí, co to jen jde. Při jakémkoliv náznaku přítomnosti nebezpečí v podobě lidského chodidla mířícího na jejich jemné tělo se pavouk dává na bezhlavý útěk, který mu většinou zachrání život. Jen tehdy, když je noha člověka, nevědomého této události, rychlejší, může se stát, že pavouk v sebeobraně kousne. Přitom vypustí jed, jenž může být poměrně silný a může mít různé následky, ne vždy však ty následky, o kterých se tak často hovoří. Je však pravdou, že kousnutí severoamerického koutníka jedovatého (Loxosceles rufescens), rozšířeného v oblasti jihovýchodu Spojených států amerických, může být skutečně nepříjemné. Pokud je člověkem koutník vyprovokován k sebeobraně, použije svá kusadla (chelicery) s jedovou žlázou k vpravení jedu. Kousnutí není vždy bolestivé, osoba dokonce nemusí pocítit žádnou bolest po několik dalších minut. Pak však může začít docházet k odumírání kůže. Tomuto jevu se říká loxoscelismus, a je způsoben arachnidismy, které mají za následek nekrózu, jinými slovy odumírání tkáně. V ojedinělých případech dokáže kousnutí koutníka jedovatého způsobit u člověka i přehnanou hemolýzu, tedy zničení červených krvinek. Avšak je dobré si uvědomit jednu věc; podle statistiky 49 % všech kousnutí koutníka jedovatého nemá za následek nekrózu ani jiné efekty. Dalo by se tedy říci, že zcela vážná je jen polovina kousnutí, a uvědomíme-li si, že tento potulný, ale bojácný pavouk se lidí straní, uteče vždy, kdy to jen jde, a nebude plýtvat svým jedem jen tak, aby někomu uškodil, můžeme říci, že pověst tohoto zvířete jakožto ohavného tyrana a zabijáka je nevýslovně nadsazená. Avšak jeden fakt musí být uveden: koutník jedovatý je podstatně jedovatější než jeho evropský příbuzný...


Loxosceles rufescens, obecným českým jménem koutník ryšavý, anglicky pak Medditerannean recluse spider, je též velmi málo agresivní. Pouze, když na něj člověk stoupne, chytí ho a otravuje ho přitom, odváží se tento pavouk ke kousnutí. Uvést slovo "odváží se" je na místě, neboť jde opět o zvíře, které se od lidí drží co nejdál. Pochází z oblasti Středozemního moře, nicméně člověkem byl rozšířen prakticky do všech koutů světa, které osídlil. Během dne poklidně odpočívá v jamkách, mezi puklinami ve skalách či dřevě, a vychází na lov po setmění. Velké populace koutníků ryšavých žijí především dál od lidských sídel, ale čas od času se s tímto pavoukem můžeme setkat i my, doma. Nejlepší je nechat ho jít. Zabitím pavouka přijdete o dokonalého lovce much, které jsou zvláště v pozdním jarním období a poté samozřejmě v létě skutečnou nepříjemností pro ty, kterým vadí neustálé bzučení a pohybující se černé tečky na jídle. Je-li člověk kousnut bránícím se koutníkem ryšavým, pocítí zřejmě malou bolest. Existuje však řada případů, kdy jed opět člověku nic nezpůsobí. Záleží na množství vpuštěného jedu, zdraví pavouka, zdraví člověka a jeho alergiích... Pokud se nějakou dobu po kousnutí pavoukem objeví na kůži bílý puchýř, je to spolehlivý indikátor toho, že by měla "oběť" vzíti mobilní telefon a zavolat si lékařskou pomoc. Takový náznak by neměl být podceněn; jed může dále způsobit nekrotickou reakci, masivní opuchnutí a zmodrání či zbělání kůže okolo tohoto opuchnutí. Skutečně hororové reakcí na jed, jež je však vzácností, je "vulkánová léze", jak se tomu někdy říká. Jde o skutečně nepříjemně vypadající gangrénu. Po takovém hnití masa sice nastává regenerace, je však velmi pomalá, může trvat týdny a člověku bude celou hrůzu do smrti připomínat jizva. Některým lidem, jež takovou reakci na jed koutníka ryšavého zažili, muselo být maso odstraněno...
Loxosceles, koutník, je sice pavoukem, který se raději drží v koutě, ale pokud mu začnete ubližovat nebo ho překvapíte a ohrozíte, má mocnou zbraň. Jeho jed nezabíjí, dokáže však člověku pořádně zavařit...

Vždy mne fascinovala zvířata, která loví nebo se brání s pomocí jedu. Nezapomeňte však, že tato zvířata nikdy nejsou vůči člověku zlá, a ublíží mu jen tehdy (a také ne vždy!), když chce on ublížit jim!

Užovka páskovaná-Neškodný napodobitel ploskolebce vodního

21. prosince 2017 v 15:15 | HAAS
Již po měsíc a jednadvacet dnů jsem nenapsal hadí popisek, je tedy na čase vrátit se do světa beznohých plazů, a představit si užovku páskovanou!

Latinský název: Nerodia fasciata,
Rozšíření: jihovýchod USA, Floridský poloostrov, delta Mississippi,
Velikost: délka 1 až 1,6 metru.
Užovka páskovaná, která se v angličtině nazývá banded water snake nebo také southern water snake, je nejedovatý had z čeledi užovkovitých, nápadně se však podobající prudce jedovatému symbolu floridských močálů-ploskolebci vodnímu (Agkistrodon piscivorus). Z tohoto důvodu je bohužel lidmi často zabíjena na potkání, aniž by neznalec vůbec tušil, že zabíjí neškodné zvíře. Pouze při manipulaci, například při chycení, je užovka páskovaná nepřátelsky naladěna a v sebeobraně silně kouše. Od ploskolebce vodního se tato užovka liší tvarem hlavy, který není trojúhelníkový. Užovka páskovaná má hlavu úzkou. Pochopitelně jí také chybějí tepločivné jamky, kterými je ploskolebec vodní jakožto typický zástupce zmijovitých hadů z podčeledi chřestýšovitých vybaven. Plně vzrostlí samci ploskolebců bývají také mnohem větší (až 1,8 metru), než ty největší exempláře užovek páskovaných. Pruhované zbarvení je ideální kamufláží ve vodě a mezi vodními rostlinami. Pruhy jsou příčné, a světle hnědé, černé či červené, zbytek těla je pak zbarven červeně, černě, hnědě či olivově zeleně. Velké, navíc nepravidelné skvrny, způsobují, že se obrys hadího těla rozbíjí, což je dokonale matoucí. Laik tedy může užovku páskovanou zaměnit s ploskolebcem vodním, zkušený herpetolog naopak s jinými užovkami rodu Nerodia, který zahrnuje devět druhů, z nichž všechny se endemicky vyskytují v Severní Americe. Důležité je zapamatovat si, že charakteristickým znakem užovky páskované je tmavý proužek táhnoucí se od očí k tlamě. Tělo je zploštělé, ideální k plavání. Na rozdíl od ploskolebců nemá při plavání hlavu nad vodou, ale potápí se. Tělní šupiny jsou kýlnaté, tzn. každá šupina má ve středu výstupek. To pomáhá hadovi při pohybu v trávě nebo také při pohybu vodou. Je to denní lovec, což lze poznat podle kulatých zorniček. Živí se rybami a obojživelníky. V období rozmnožování užovky páskované často vytvářejí klubka. Při takové příležitosti člověk snadno pozná rozdíl mezi samci a samicí; samice jsou mnohem větší. Jedná se o vejcoživorodý druh; samička na svět přivádí přibližně 9 až 20 mláďat, zaznamenaný rekord je však 50! Mláďata mají po narození pouhých 24 centimetrů. Ačkoliv preferuje sladkovodní biotopy, především pak rybníky, jezera, močály a potoky, a ve floridských Everglades také podmáčený les, výjimečně se s ní můžeme setkat i v brakické vodě delty řeky Mississippi. Velkým nebezpečím je pro tento druh, ke všemu štěstí dosud IUCN klasifikovaným jako neohrožený, snižování výšky vodní hladiny v močálech, na jejichž existenci život užovky páskované závisí. Je jen jedním z mnoha osobitých živočichů, jejichž budoucnost je v tomto směru poněkud nejistá...

Příště musurana černá!

Losos čavyča

14. prosince 2017 v 15:14 | HAAS
Posledním článkem spadajícím pod Měsíc s lososy bude tento, pojednávající o lososu čavyča. Doufám, že si jej s radostí užijete...

Losos čavyča, latinsky Oncorhynchus tshawytscha, je jedním z několika druhů tichomořských lososů. V letním období táhne do severoamerických a severoasijských řek v ohromných počtech. Druhové jméno je zároveň ruským názvem této ryby. Losos čavyča byl člověkem vysazen také na Novém Zélandu a v Patagonii, kde se dobře ujal. Stejně dobře se daří i vysazeným populacím do Velkých jezer v Severní Americe. Dospělí lososi čavyča měří 61 až 91 centimetrů na délku, i když rekordní exemplář měl okolo 1,5 metru. Tělesná hmotnost činí 4,5 až 22,7 kilogramu, nejtěžší jedinec byl uloven na pobřeží Britské Kolumbie v 70. letech minulého století a vážil neuvěřitelných 57 kilogramů. Lososi čavyča se rodí v řekách, přežívají v nich po dobu dvanácti až osmnácti měsíců, poté táhnou do moře, kde stráví jeden až osm let (v průměru však tři až čtyři roky) a pak se vydávají na svou poslední cestu do těch toků, v nichž se vylíhli. Tak jako jejich příbuzní po tření umírají. Mohou učinit cestu dlouho až 1400 kilometrů. Dospělí lososi čavyča jsou klasickými dravci, živí se především rybami, hmyzem a jeho larvami žijícími ve vodě, a také různonožci. Na tahu lososů závisí životy mnoha predátorů, od medvědů přes orly až po žraloky aljašské. Avšak hlavními predátory lososů čavyča jsou kosatky. Velmi účinně se vrhají do masivních hejn lososů a doslova z něj vybírají jednu rybu po druhé. Jedním z hlavních lovců těchto lososů je také člověk. Lososi čavyča pro něj mají velký význam, a mezi severoamerickými Indiány měl tento druh největší cenu. Někteří dokonce pořádali speciální ceremonie, během nichž byly ryby loveny. Při slavné Lewisově a Clarkově expedici mezi lety 1804 a 1806, což byla první pozemní výprava od východního pobřeží USA až na západ a zase zpět, její účastníci s nadšením jedli maso lososů čavyča. Podle Lewise dokonce losos čavyča chutná lépe čerstvý, neopečený, a chutná prý lépe, než jakákoliv jiná ryba na světě... Losos čavyča je státní rybou Aljašky a Oregonu. Velká hejna těchto lososů však žijí i na pobřeží Japonska, kde každoročně podnikají podobně velkou migraci...


Měsíc s lososy tedy končí. Doufám, že jste se dozvěděli zajímavé informace o těchto fascinujících rybách... Avšak nebojte, na tomto blogu se určitě ještě nějaké články o lososech objeví. Brzy však zaútočí Psovité šelmy pravěku a další projekty, kterým jsem se pár týdnů nevěnoval!

Tichooceánští lososi

13. prosince 2017 v 15:10 | HAAS
Tichooceánský losos, Oncorhynchus, se řadí k nejodvážnějším migrantům zvířecí říše. Každý rok v době od července do října ožijí severoamerické řeky prostřednictvím těchto ryb. Nutno však podotknout, že někteří zástupci tohoto rodu žijí i na pobřeží východní Asie, kde každoročně probíhají podobně velké migrace (například na Sibiři). Jakožto rod zahrnuje Oncorhynchus celou řadu druhů, označovaných ať už jako losos (salmon) nebo pstruh (trout). Jméno Oncorhynchus znamená v překladu do češtiny "hákovitý nos", a to proto, že se u samců v době tření čelisti promění v útvar zvaný kype. Má tvar háku a uplatňuje se při bojích o hierarchii s ostatními samci... Představme si nyní několik tichooceánských lososů, kteří jsou něčím výjimeční...

Losos nerka (Oncorhynchus nerca)
V angličtině také známá jako sockeye salmon. Dorůstá délky 84 centimetrů a váží 2,3 až 7 kilogramů. V době tření procházejí lososi nerka metamorfózou. Nejen, že se samcům vytvoří kype, ale obě pohlaví také změní své tělesné zbarvení. Zatímco na moři jsou tyto ryby lesklé, krémové či namodralé, v řekách zrudnou. To proto, že se jejich šupiny vstřebávají. Ačkoliv jich do řek Severní Ameriky, včetně Fraser River v Britské Kolumbii, táhnou ročně miliony, nyní se uvažuje o nutnosti ochrany lososů nerka na britskokolumbijském pobřeží.




Losos gorbuša (Oncorhynchus gorbuscha)
Tato ryba byla popsána v roce 1792 a je typovým druhem rodu Oncorhynchus, tzn. druhem, podle něhož došlo k popisu rodu. Losos gorbuša obvykle dorůstá délky okolo 50 centimetrů, i když byly odchyceny exempláře i přes 70 centimetrů dlouhé. Dožívá se tří let (losos nerka naopak osm!). V době tření táhne do sítě řek mezi kalifornskou Sacramento River a kanadskou řekou Mackenzie, stejně tak činí na opačném konci Pacifiku, v Japonsku, Koreji a Sibiři. Preferuje chladné vody o teplotě 5,6 až 14,6°C.


Losos keta (Oncorhynchus keta)
Opět táhne jak do řek Severní Ameriky, tak Sibiře. Jedinci, kteří se v létě, předtím než zahynou, vydávají na migraci proti proudu řeky Yukon v Kanadě, podnikají cestu o délce neuvěřitelných 3200 kilometrů. Jako ostatní lososi rodu Oncorhynchus jsou semelpartiní, tzn. umírají po tření. Samička může naklást až 4000 jiker, která jsou posléze umístěna do jamky ve štěrku na dně řeky a ponechána svému osudu. Hmotnost této ryby činí 4,4 až 10 kilogramů (nutno podotknout, že desetikilogramoví lososi keta jsou velice vzácní, rekordní jedinec měl však 19 kg!) a měří v průměru 60 centimetrů.


Losos masu (Oncorhynchus masou)
Vyskytuje se pouze při asijském pobřeží Tichého oceánu. Tvoří čtyři podruhy, O. m. formosanus je endemitem pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Zbývá už jen 400 jedinců tohoto poddruhu. Losos masu jakožto druh celkově ohrožen není. Největší jedinci jsou ti ruští; lososi masu z Přímořského kraje měří až 70 centimetrů.


Velmi zajímavých tichooceánských lososů a pstruhů z rodu Oncorhynchus je více, doufám však, že Vás tato čtveřice mých nejoblíbenějších zaujala. Pokud chcete, najděte si více informací i o těch dalších, rod Oncorhynchus tvoří celkem 12 druhů!

Hlavatka obecná, ohrožená ryba z povodí Dunaje

10. prosince 2017 v 11:30 | HAAS
Blízká příbuzná tajmena sibiřského, hlavatka obecná, také známá jako hlavatka podunajská (Hucho hucho) je jednou z nejzranitelnějších ryb vyskytujících se na evropském kontinentu. IUCN ji už od roku 1990 klasifikuje jako ohroženou. Hlavatka obecná se vyskytuje pouze ve sladkých vodách povodí Dunaje na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině a také na východní Moravě v České republice. V současné době sice člověk její areál zvětšuje, děje se tak ale pouze z důvodu komerčního využití této ryby; je uměle vysazována v povodí Vltavy v Čechách, a také v Německu a Francii. Avšak divoká hlavatka obecná je v ohrožení z důvodu činnosti vodních přehrad. Ty totiž omezují sílu říčních proudů, v nichž hlavatky žijí. Když se navíc sečte plocha celého území, které hlavatka obecná obývá, zjistíme, že žije pouze v areálu 500 kilometrů čtverečních. To je dost na to, aby už byla považována za ohroženou rybu. Asi před stoletím začalo hlavatek obecných výrazně ubývat. V minulosti mělo tento úbytek na svědomí především rybářství, dnes je to spíše problém ochrany přirozeného prostředí hlavatek. Neznamená to však, že hlavatky brzy ztratíme úplně. Evropská unie vytváří EU LIFE projekt v Rakousku, jehož cílem je zlepšit prostředí, v němž hlavatky obecné žijí. Projekt byl už takřka dokončen a rozhodně byl dosud velmi úspěšný...


Hlavatka obecná je dravou rybou, živící se především mihulemi, bezobratlými a menšími druhy ryb. Údajně se také občas může přiživit na malých žábách či savcích, ti ale netvoří hlavní část jejího jídelníčku. Ve volné přírodě se dožívá věku až 20 let, jde tedy o rybu dlouhověkou. Samci hlavatek se poprvé účastní tření ve věku 3 až 4 let při tělesné hmotnosti jednoho kilogramu, samice ve věku 4 až 5 let, kdy jejich tělesná hmotnost činí dva až tři kilogramy. Ke tření dochází v březnu a dubnu, výjimečněji v květnu, ve vodách o teplotě 6°C až 10°C. Hlavatka obecná nikdy neobývá sladkou vodu o teplotě vyšší než 15°C. Na rozdíl od některých lososů, například tichomořských lososů rodu Oncorhynchus, s nimiž patří do stejné čeledi (lososovití - Salmonidae), hlavatka po tření neumírá, její život pokračuje dál. Poté, co samička naklade jikry, spolu se samečkem je přikryje substrátem, například štěrkem. Mláďata se líhnou 25 až 40 dní poté. Po dobu osmi až čtrnácti dní se skrývají ve štěrku, kde absorbují svůj žloutkový váček. Jakmile jsou dostatečně vyživena na opuštění svého úkrytu, vydávají se na první lov bezobratlých. Mladí jedinci preferují rychle proudící toky. Když dorostou plné velikosti v dospělém věku, budou měřit až 1,5 metru (největší česká hlavatka měřila 115 centimetrů).

Za informace velice děkuji webu IUCN. Doufám, že se Vám tento článek, jenž je součástí Měsíce s lososy, líbil. Zaujala-li Vás hlavatka obecná, napište o tom do komentáře...

Bude třeba chránit lososy nerka v Kanadě?

6. prosince 2017 v 16:02 | HAAS
Lososi se ve světě kulinářství těší velké oblibě. Jejich jemné, chutné maso je mnoha lidmi považováno za pochoutku. Život mnoha lidí při tichomořském pobřeží Severní Ameriky i Asie závisí na těchto rybách. Jsou jediným způsobem jejich obživy; lovem lososů a jejich následným prodejem si přinejmenším miliony, a možná i pár desítek milionů lidí, primárně vydělává na živobytí. Každoroční tah pacifických lososů rodu Oncorhynchus do asijských a severoamerických řek je jednou z nejúžasnějších událostí na naší planetě, a různí predátoři, od medvědů až po člověka, jí využívají. Každým rokem podnikají velkou migraci z moře do sladkých vod desítky, ba i stovky milionů lososů. Jsou to obrovská čísla. Některé z řek na Aljašce nebo na západě Kanady, zvláště v Britské Kolumbii, vypadají jako dopravní zácpa lososů. Může proto být poněkud překvapující, že se dle vědeckých výzkumů počet lososů nepříjemně nesnižuje. Kanadští vědci podrobili výzkumu proslulého lososa nerka (Oncorhynchus nerka). Minulý rok, tedy v roce 2016, připlavalo do řek Britské Kolumbie, zvláště pak do Fraser River, nejméně lososů nerka od doby, kdy jejich sčítání začalo (od roku 1893). Toto alarmující zjištění nakonec vedlo k tomu, že bylo před několika dny ohlášeno možné řešení. Losos nerka bude muset být zařazen na kanadský Species At Risk Act. Ačkoliv se nejedná o ohrožený druh, stále existující v milionech jedinců, jejich počet se zvláště v posledních letech snížil tak dramaticky, že podle některých odborníků už bude třeba je částečně chránit. A to by znamenalo zpřísnit rybářská opatření. Mezi kanadskými rybáři se lososi řadí k oblíbeným rybám. Ať už jde o rekreační, sportovní či komerční rybaření, losos je jedním z dominantních rybích rodů. Lov lososů ve velkém si, zdá se, začíná vybírat svou daň. Mezi rybami se také přenášejí různé nemoci, které je ještě před desítkami let tolik nepostihovaly. Všichni lososi, kteří se vytřou, umírají, to je o tichomořských lososech obecně známo. Avšak ještě předtím je lidmi spousta jedinců, jež by se mohli vytřít, vylovena. Důvody, proč lososů nerka ubývá, jsou však i složitějšího rázu. Minulý týden se nicméně v Ottawě hlasovalo o tom, zda bude 8 z 24 populací lososů, žijících poblíž a putujících každoročně do Fraser River, považováno za ohrožené. Bohužel politici nakonec uznali, že pouze 2 z těchto populací mohou být označeny jako zranitelné. Další populace jsou podle výboru stále zastoupeny dostatečně velkým počtem jedinců. Ale pokud bude trend postupného snižování počtu lososů nerka pokračovat, a víme, že pokračuje, budou muset být učiněna další opatření. Bohužel ani v zemi jakou je Kanada nemusí být vše perfektní. World Wildlife Fund Canada uvedl, že vláda země od roku 2003 uznala pouze 12 z 62 specifických druhů kanadských ryb za ohrožené, přičemž všech dvaašedesát byly nebo jsou druhy na pokraji vyhynutí. Komerčně lovená ryba, jakou je losos, má pak pravděpodobnost, že se na Species At Risk Act dostane, ještě menší. Nezbývá než doufat, že se populace lososů nerka v Britské Kolumbii zvýší. Bez těchto ryb by totiž neexistovalo tak úžasné přírodní představení, jaké velké řeky Kanady a Ameriky, do nichž lososi táhnou, nabízejí.

Migrace lososů

2. prosince 2017 v 10:20 | HAAS
Ve světě přírody dochází k úžasným událostem. Některé se zdají být obyčejné, při jiných nezbývá člověku, než obdivovat výkony zvířat, jež se jich účastní. Ať už se jedná o pakoně putující za dešti a úrodnými travinami ve východní Africe, o masivní migraci monarchů stěhovavých přes severoamerický kontinent nebo snad o největší migraci ve světě savců, velké putování plejtvákovců šedých při tichomořském pobřeží Severní Ameriky, zvířecí migrace člověka vždy ohromí. Mezi nejúžasnějšími zvířecími cestovateli jsou také ryby: lososi. Atlantičtí i tichomořští lososi většinou každoročně podnikají velkou cestu z moře do sladkých vod za účelem tření. Mohou přitom překonat velké vzdálenosti, někdy i 5000 kilometrů! Lososi jsou rybami anadromickými. To znamená, že v době rozmnožování putují ze slané vody do sladké. Při této migraci však na ně čeká celá řada predátorů. Zvířat, jejichž život mnohdy na lososech závisí. A stejně tak na tomto velkém tažení ryb závisí život mnoha lidí. Podle jedné statistiky je až 96 % populace Aljašky alespoň trochu spjato s touto událostí. Rybáři i původní Indiáni vděčí za své živobytí právě těmto rybám. Zvláště význačná je tedy migrace severoamerických lososů. Jedná se o lososy rodu Oncorhynchus, tedy o tichomořské lososy. Jejich život začal v severoamerických řekách, zvláště velké množství se jich narodilo po tažení jejich předků v aljašských a kanadských sladkých vodách. Několik let strávili životem v moři, kde se živili jinými rybami, různými korýši a dalšími menšími živočichy. Pak však začíná jejich velký tah. Tato migrace probíhá především v létě. Už v červenci začínají do aljašských a západokanadských řek táhnout miliony lososů, a to doslova. Migrace pak končí zhruba v říjnu. Na 300 000 000 lososů vtrhne do aljašských řek. Mohou si vybrat z 12 000. Ale každý losos si vybírá jen jednu; tu, ve které se narodil. Stačí, aby se k jejich nozdrám dostala jediná kapička vody, kterou znají od té doby, kdy se narodili. Podle pachu pak řeku vyhledají. Čeká na ně však řada dravců, od orlů přes vlky až po medvědy. Medvědi grizzly i medvědi baribalové se na lososech přiživují. Za sezónu snědí tisíce kilogramů lososího masa, čímž si vytvoří tukové zásoby na zimu. Především medvědům baribalům, a zvláště pak Kermodským medvědům (někteří z nich jsou bílí) se daří rybařit za bílého dne. Lososi musejí překonat také spoustu překážek. Jsou však rekordmany ve skákání. Vertikální skok může být až 3,65 metru vysoký...


Tato masa proteinu tedy přiláká spoustu predátorů. Není třeba se divit, že méně než 1 % lososů, těch nejlepších ze všech, se dostane na místa tření. Tam pak proběhne metamorfóza, která je stejně pozoruhodná, jako u kteréhokoliv druhu motýla. Lososi, kteří jsou normálně stříbrní nebo namodralí, prodělají velkou změnu. Barvivo z šupin se absorbuje, a někteří lososi, jako jsou losos keta (Oncorhynchus keta) a losos nerka (Oncorhynchus nerka), zčervenají. Samičky se tolik nemění, ale samci prodělají skutečně velkou proměnu. Na zádech se jim vyvine hrb a jejich čelisti se změní do tzv. kype. Tyto prodloužené čelisti, většinou s velmi prominentními, vystupujícími zuby, pak používají při vzájemných soubojích o nejlepší místa ke tření. Jedná se o místa, kde je ve vodě dostatek kyslíku. Tam se vajíčka mohou vyvíjet. Samička lososa vytvoří svým tělem ve štěrku na dně řeky malý důlek, kam naklade jikry. Voda nad nimi nemusí být nikterak vysoká. Někdy se jikry nacházejí i překvapivě nízko pod vodní hladinou, která je doslova velmi "tenká".


Lososi patří mezi semelparitní ryby. Umírají poté, co se vytřou. Jejich nehybná těla pak poslouží jako potrava dalším dravcům. Je však podivuhodné, kolik se jich do aljašských a kanadských řek vrhá každým rokem. Není divu, že někteří pozorovatelé migrace tvrdí, že některé části řek byste klidně mohli překročit suchou nohou po zádech lososů. Tolik jich do řek společně vplouvá. Je to úžasný spektakl...

I nadále budu psát články spadající do Měsíce s lososy. Další již brzy...

Losos masu

29. listopadu 2017 v 15:38 | HAAS
Každý, kdo dobře zná lososy, ví o rodu Oncorhynchus. Jedná se o lososy z Tichomoří, pro něž je typický anadromický způsob života: narodí se ve sladké vodě, pak dlouho žijí ve vodě slané, a do řek a potoků se vracejí za účelem tření (zástupci některých druhů po něm umírají). Velká lososí migrace, která se během léta a podzimu odehrává v Severní Americe, zvláště pak v oblastech Kanady a americké Aljašky, proslavila lososy rodu Oncorhynchus jako žádné jiné. Avšak tento rod zahrnuje dvanáct druhů, z nichž každý je skutečně pozoruhodný, ačkoliv nemusí nutně podnikat obrovské migrace. Jedním z nich je i losos masu (Oncorhynchus masou). Volně žijící jedinci severoamerické pobřeží nikdy neuvidí. Tento druh se totiž vyskytuje pouze v západním Pacifiku, tedy při asijském pobřeží. Areál jeho rozšíření se táhne od ruského poloostrova Kamčatka přes vody okolo Kurilských ostrovů a Sachalinu až po pobřeží Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a Japonska. Podobně jako jeho příbuzní, je i losos masu anadromický. V období rozmnožování tedy masy jedinců táhnou ze slané vody do sladké. Po tření většina z nich uhyne, výjimkou jsou pouze malí, trpasličí samečkové, které ještě smrt nestihne. Žijí tedy o rok déle, a obvykle umírají poté, co povyrostou a zúčastní se tření následujícího roku. Pohlavní dospělosti dosahují lososi masu v době mezi 3. a 7. rokem života. Malí lososi po narození neputují hned do moře, ale po nějakou dobu zůstávají ve sladkovodním prostředí. Většina dospělých lososů masu měří okolo půl metru na délku, hmotnost této ryby činí 2 až 2,5 kilogramu. Ty z Přímořského kraje v Rusku však mohou dosáhnout délky i 70 centimetrů. Jsou to největší z lososů masu. Losos masu je dravec; živí se korýši, méně obvykle požírá i jiné druhy ryb... Dosud byly popsány čtyři různé poddruhy, a každý z nich je velmi osobitý. Popsat tuto rybu jako anadromickou je sice dobrý začátek, rozhodně však neplatí, že by všechny ze čtyřech poddruhů obývaly alespoň částečně moře. Velmi pozoruhodný je totiž poddruh O. m. formosanus (nebyl mu udělen oficiální český ekvivalent), v angličtině známý jako Formosan landlocked salmon. Jak jeho jméno napovídá, žije pouze ve vnitrozemí. Jedná se o endemita chladných, pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Dříve byl bohužel hojně loven pro maso, proto už zbývá pouhých 400 jedinců, a druh je tedy kriticky ohrožený. Nezbývá než snažit se o jeho záchranu. Tato ryba žije pouze ve sladké vodě, a stejně jako ostatní poddruhy, je dravá. Vody v okolí Japonska obývá O. m. ishikawae, na západě Japonska (při jeho tichomořském pobřeží) pak žije O. m. macrostomus. Dalším japonským endemitem je čtvrtý poddruh, O. m. rhodurus. Někdy se však uvádí, že jde už o samostatný druh. Ať tak či tak, přirozeně se vyskytuje pouze v jezeře Biwa v prefektuře Shiga na japonském Honšú. Byl však uměle vysazen i do několika dalších jezer: Ashi a Chuzenji...

 
 

Reklama