Sopky, láva... Události ze současné přírody

Kobra mandalajská-Endemit Myanmaru

8. listopadu 2018 v 15:16 | HAAS
Po týdnu přináším další popisek hada. Tentokrát je to jedna obzvláště zajímavá kobra...

Latinský název: Naja mandalayensis,
Rozšíření: střední Myanmar,
Velikost: 1 až 1,4 metru.
Kobra mandalajská byla popsána až roku 2000. Její popis zhotovili britský herpetolog z Bangorské univerzity Wolfang Wüster a proslulý americký herpetolog Joseph Bruno Slowinski, který bohužel 12. září 2001 podlehl uštknutí bungara právě v Myanmaru. Kobra mandalajská je velice výjimečným druhem kobry, snad jediným, který žije pouze v jediné ekologické zóně jediného státu. Vyskytuje se jen v suché části středního Myanmaru. Má velice specifické požadavky na habitat; území, kde žije, je v celém Myanmaru skutečně nejsušší, neboť v něm naprší méně než 1000 mm za rok. Takové prostředí je v zemi jinak původně pokryté pralesy velice vzácné. V tomto suchém prostředí se vyskytují akácie a dvojkřídláčovité rostliny. Také díky nim to tam vypadá, jako by někdo vzal kus africké savany a přemístil ho přes tisíce kilometrů do jihovýchodní Asie. Kobra mandalajská žije na území, které sotva pokrývá 20 000 čtverečních kilometrů. Herpetologové předpokládají, že pravděpodobně žije na území rovnající se 18 500 čtverečních kilometrů. To není vše, co ji činí zranitelnou. Ničení přirozeného prostředí a rozvíjející se zemědělství mají též podíl na zmenšování jejího areálu výskytu... S kobrou mandalajskou se setkalo jen velmi málo herpetologů, zřejmě méně než už s tak vzácnou dvojnožkou dvoupórou z Kalifornského poloostrova v Mexiku. Tato kobra je tedy skutečně vzácným plazem, a IUCN ji klasifikuje jako zranitelný druh... Podobně jako její blízká příbuzná kobra indočínská je i kobra mandalajská druhem schopným plivat jed do očí svých nepřátel. Jde o velice plachého a rychlého hada, který se člověku mnohem raději vyhne, než aby s ním měl mít problémy. Pokud je však vyrušena, může se velice rychle vztyčit a ve vteřině vystříknout z tlamy spršku jedu. Pokud se jed dostane do očí útočníka, způsobuje velkou bolest. Ačkoliv asijské plivající kobry nejsou tak přesnými plivači jako ty africké, dokáže kobra mandalajská stříknout jed přesně na vzdálenost 2 metry. Je také známa tím, že se ke svým útočníkům rychle přibližuje, zatímco nahlas syčí. Je jen málo kober, které tohle dělají, většina z nich totiž spíše leží na místě a dělá výpady právě z jednoho místa... Kobra mandalajská začíná lovit s příchodem šera, je to noční druh. Žere ropuchy, žáby, případně i malé savce, jiné druhy hadů a nepohrdne ani rybou, když nějakou najde ve stojatém jezírku či v řece. Obvykle dorůstá délky 1 až 1,2 metru, jeden exemplář měl ale 1,4 metru na délku. Zdá se, že větší už tyto kobry nebývají. Oči jsou vybaveny kulatou zorničkou. Tělo je poměrně robustní. Nozdry jsou už z dálky viditelné, jsou poměrně dosti velké. Šupiny jsou šikmé a hladké. Zbarvení se pohybuje v rozmezí od žlutohnědé po matně hnědou, ve všech případech však s temnými skvrnami rozmístěnými po celé délce těla. Břicho hada světlé a též pokryto tmavými skvrnkami. Krk bývá často také tmavý, a kápi zezadu zdobí 2 nebo 3 tmavé pruhy.

Příště suta Dwyerova!

Smrt lidožravé tygřice T-1

6. listopadu 2018 v 17:56 | HAAS
Dne 3. listopadu 2018 se v médiích objevila smutná zpráva: lidožravá tygřice T-1 ze střední Indie byla při velkém honu zabita. Divoká šelma se po dva roky vyhýbala odchytu v džunglích indického státu Maharashtra. V srpnu tohoto roku byla pozorována poblíž města Pandharkawada, v jehož sousedství se pohybovala se svými dvěma potomky. Tamních pět tisíc obyvatel bylo její přítomností v okolí města velice vyděšeno, neboť během srpna rodinka zabila tři lidi. Celkově měla tygřice T-1 na svědomí 13 lidských obětí. V říjnu bylo oficiálně rozhodnuto, že se nejvyšší indický soud nebude do celé záležitosti míchat, jestliže lesníci budou nuceni tygřici zastřelit. Přestože aktivisté vedli kampaň za záchranu života tygřice, nepodařilo se. Další tygří život byl zmařen... T-1 byla zastřelena ve vesnici Borati. Nejprve na ní sice bylo vypáleno z uspávací pušky, tygřice pak ovšem zaútočila na vůz se střelcem a jeho pomocníky, a střelec ji tedy ze vzdálenosti 10 metrů jedinou ranou usmrtil. Je to velice smutné, neboť takto by se s tygry vůbec nemělo zacházet. Je pravdou, že od dubna tohoto roku spolehlivě víme, že jejich počty poprvé po více než sto letech zase rostou, ale přece jen není divokých tygrů na této planetě více než 4000, to je pětkrát méně než afrických lvů, a ti na tom tedy také nejsou zrovna nejlépe. T-1 byla lidožroutkou, ale to neznamená, že se tak chovají všichni tygři. Většina lidožravých velkých koček jsou jedinci, kteří z nějakého důvodu nemohou lovit býložravé savce, kteří se obvykle stávají jejich kořistí. Proto útočí na lidi, jež jsou snadným cílem. Některé z obětí T-1 byly přímo rozsápány, ale ne proto, že by je tygřice doslova umučila při zabití; to proběhlo rychle. Těla obětí byla velmi poničena až když tygřice jejich těla tahala z místa lovu do úkrytu. Některým lidem byla též ukousnuta hlava, ale to samozřejmě také až poté, co byli zabiti. Je velkou škodou, že T-1 nedostala šanci být přemístěna někam daleko od lidí, i když to je v současné Indii, druhé nejlidnatější zemi na světě a zemi spějící k tomu, že jednoho dne bude tou první nejlidnatější, velice složité, vlatně takřka nemožné... Ve státu Maharashtra přesto žije ještě zhruba 200 dalších divokých tygrů.

Foto je pouze ilustrační, zachycuje tygra sumaterského.

Kobra kroužkovaná-Jedovatý had z afrických savan

1. listopadu 2018 v 15:49 | HAAS
Je čas na další hadí popisek... Letošní listopad přivítáme s kobrou kroužkovanou!

Latinský název: Naja annulifera,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: 1,2 až 1,8 metru.
Dříve byla kobra kroužkovaná považována za jižní poddruh kobry egyptské, proto se jí také v angličtině říkalo banded Egyptian cobra. Nyní je platné Petersovo zařazení této kobry z roku 1954, podle něhož je samostatným druhem. Anglicky se nyní nazývá snouted cobra. To proto, že na čenichu hada se nachází několik zvětšených šupin. Kdyby člověk tuto kobru uchopil za hlavou a podíval se na její profil, připomínaly by mu zvětšené šupiny jakýsi zvětšený nos. Tyto zvětšené nosní šupiny se náramně hodí k pohybu v přízemní vegetaci nebo při plazení se v podzemních norách... Vyskytuje se na jihu Afriky; v Jihoafrické republice, Svazijsku, Mozambiku, Botswaně, Zimbabwe, Zambii a Malawi. S délkou až 1,8 metru může jít o docela dosti velkého korálovcovitého; větší z afrických elapidů bývají snad už jen kobra egyptská a kobra lesní (ta je pak největším druhem pravé kobry, tedy kobry rodu Naja). Je-li vystrašena nebo překvapena, stejně jako její příbuzné zvedá kobra kroužkovaná hlavu ze země a rozevírá kápi, syčí a provádí výpady se zavřenou tlamou. Velcí jedinci mohou zvednout hlavu i půl metru nad zemí. Její jed je neurotoxický. Oběť brzy po uštknutí pocítí silné problémy s dýcháním. Tkáň v okolí uštknutí silně napuchne. Není-li podán protijed, může být uštknutí smrtelné. Samozřejmě však uštkne jen tehdy, když je k tomu vyprovokována... Přirozeným prostředím kobry kroužkované je savana. Vůbec se nevyskytuje v lesích, ale můžeme se s ní setkat v bushveldu; regionu na jihu Afriky, který je typický svým subtropickým podnebím, křovisky, travinami a nízkými stromy. Ať už žije v savaně nebo v bushveldu, téměř vždy má doupě v termitím hnízdě - nejlépe v opuštěném. Tam tráví většinu dne, příležitostně ze svého doupěte vyleze a ohřeje na sluníčku. Loví v noci, je to nokturnální druh. Její kořistí se stávají převážně ještěrky, ropuchy, ptáci a hlodavci. Příležitostně loví i jiné jedovaté hady, a nezastaví se před ničím; její obětí se občas stane i proslulá zmije útočná, had, který způsobuje na africkém kontinentu více uštknutí než kterýkoliv jiný. Bohužel se kobra kroužkovaná občas dostává do problémů s člověkem, a ne vždy z nich vyvázne v pořádku. Loví totiž domácí kur, čímž si znepřáteluje farmáře či chovatele. Ti ji pak někdy na svých pozemcích zabíjejí na potkání. Jinak však tato nádherná, žlutá, šedohnědá, tmavě hnědá či modročerná kobra není lidmi ohrožena...

Příště kobra mandalajská!

Tři nové druhy užovek z Galapág

25. října 2018 v 15:43 | HAAS
Známe již přes 2800 druhů hadů, ale stále objevujeme nové a nové druhy. Čas od času někdo najde hada, kterého ještě nikdy nikdo neviděl, jindy zase zjistíme, že poddruh již známého druhu je vlastně odlišným druhem... A tak každý rok počet známých druhů hadů roste. Nedávno jsem psal o novém druhu vinejše, který byl pojmenován podle slavného wolverhamptonského herpetologa Marka O'Shea. Nyní zase musím přidat článek o třech nově objevených druzích užovek z Galapág... Ostrovy, jež přiměly Charlese Darwina k sestavení jeho evoluční teorie, kterou doslova předběhl svou dobu a učinil tak významný krok, na němž byla postavena v podstatě celá biologie, jsou domovem řady zajímavých tvorů. Především plazů, které nenajdeme nikde jinde na světě. Ať jsou to želvy sloní či mořští leguáni. Ale pokud jde o hady, jsou Galapágy domovem několika druhů užovkovitých hadů. Ti jsou docela dobře známí. V dokumentárních pořadech jako Nebezpečné ostrovy s Davem Salmonim (2014) či Planeta Země 2 (2016) byly dokonce tyto užovky ukázány, jak loví mladé leguány. Ale nyní byla na Galapágách identifikována trojka dalších užovek, patřících do rodu Pseudalsophis. Asi nejznámějším zástupcem tohoto rodu je P. biserialis, hvězda hadích sekvencí v již zmíněných dokumentech. Všechny tři nové druhy užovky Pseudalsophis jsou pojmenovány podle nějakých bytostí, ať již lidských, tak, řekněme, nadlidských. První druh byl pojmenován P. darwini, na počest Charlese Darwina. Druhý byl pak pojmenován P. hephaestus, podle řeckého boha. A třetí nese jméno P. thomasi na počest louisianského profesora Roberta Thomase, jenž studoval hady od 70. let minulého století a s výzkumem těch galapážských začal roku 1984. Pro NBC Chicago řekl, že má ve své pracovně fotografii "svého hada" a vždy se musí usmát, když ji uvidí. Vlastně kdo by se nesmál, kdyby po něm pojmenovali nějaký nový druh? Zajímavé je, že Thomas si zástupce právě tohoto konkrétního druhu vyfotografoval už roku 1984, aniž by vůbec tušil, že šlo o druh odlišný od. P. biserialis... Jako ostatní zástupci rodu Pseudalsophis, jsou i tyto nově objevené galapážské užovky mírně jedovaté. Jsou vybaveny zadními jedovými zuby, umístěnými v zadní části horní čelisti. Samozřejmě nejsou člověku nebezpečné; i kdyby člověk užovku chytil a ona jej kousla, jed na něj zkrátka nebude působit. Živí se plazy, ptáky, jejich vejci i zavlečenými hlodavci. Naopak predátory užovek samotných jsou zvláště problémová zvířata jako kočky, jež se živí vejci těchto užovek...

Na obrázku vidíte užovku druhu Pseudalsophis thomasi. Nádherná, není-liž pravda?

Život ocasatky americké

20. října 2018 v 12:08 | HAAS
Od konce června do konce srpna jsem napsal čtyři články o životech různých druhů zvířat, a to mamby černé, medvěda černého, delfínovce laplatského a chameleona Jacksonova. Konečně přicházím s pátým článkem z této série, i když tentokrát asi bude mnohem kratší. Poprvé však bude pojednávat o životě nějakého toho obojživelníka. Vylučte tedy sliz ze své kůže a přidejte se k němu na jeho cestě životem...

ŽIVOT OCASATKY AMERICKÉ


Jihovýchod Britské Kolumbie. Vlhkým lesem, tvořeným převážně jehličnany, se ozývá krákavý zvuk. Nedaleko rychle tekoucí říčky se samci ocasatek amerických (Ascaphus truei) předvádějí samičkám. Ty tak trochu nečinně přihlížejí. Je květen, ale období páření bude trvat až do září, a během té doby budou všichni samci vybaveni tmavými, drsnými mozoly na předních končetinách, které jim umožní lépe se držet samiček. Jeden 4 centimetry dlouhý sameček k sobě právě nalákal 5 centimetrů dlouhou samičku. Ta nedlouho poté klade do vody šňůru vajec. Umisťuje ji na spodní straně kamene v prudce tekoucí řece. Své potomstvo zde zanechává...

Po nějaké době se z vajíček líhnou malí pulci. Mezi nimi je i Oliver, sameček ocasatky americké. Zde, v rychle tekoucím proudu, začíná jeho život. Tak jako jeho sourozenci je i Oliver vybaven velkou ústní přísavkou, která mu umožňuje přichytit se například kamene v proudu. Hned poté, co opouští vaječný obal, si s ním voda začíná pohrávat. Oliver začíná svůj první boj v životě: pokud se teď někde nezachytí, voda ho spláchne kdo ví kam. Možná nepřežije. Droboučká žabí larvička urputně pohybuje svým ocáskem a zmítá se v té nejhorší porodnici světa. Nakonec se zachytává velkého balvanu, jehož mechem pokrytý vršek ční z vody. Oliver je ale pulec, musí zůstat ve vodě, a to ne pouze několik měsíců. Pulcům ocasatek amerických trvá 1 až 4 roky, v průměru však 2 roky, než se vyvinou v dospělce. Částečně za to může i fakt, že žijí v tak chladné vodě.


Uběhly tedy dva roky. Oliver se konečně začíná měnit. Jeho tělo je již poměrně ploché, vyvinula se mu drsná kůže a takřka mu zezelenala (ocasatky americké jsou olivově zelené až nahnědlé). Přes oko se mladému Oliverovi táhne černý proužek. Má také pro svůj druh typickou trojúhelníkovitou skvrnu na vršku hlavy. Oliver má již 3 centimetry na délku. Je to tedy malá žabička. Vylézá však již z vody, přežil nejzranitelnější stádium svého života. Má však něco poněkud zvláštního. Že by snad byl mutantem? Proč má, přestože je již plně vzrostlý, rudiment ocásku?

Ocasatka americká, anglicky tailed frog, získala svůj název díky kloakálnímu výběžku, jenž je dobře patrný i při pohledu z dálky. U žab je takový znak skutečnou raritou, ze severoamerických žab možná jen blízce příbuzný druh A. montanus je též vybaben kloakálním výběžkem. Není to ocas v pravém slova smyslu. A jsou jím vybaveni jen samci. Ve skutečnosti je totiž skutečně součástí kloaky. Slouží k páření. Na rozdíl od většiny žab se totiž ocasatky skutečně páří...


Oliver rychle roste. Je léto, nejteplejší část roku. Padla noc, a Oliver, stejně jako ostatní dospělé ocasatky americké, hledá na souši potravu. Živí se suchozemským hmyzem, pavouky a plži. Jaká je to příjemná změna oproti řasám, které musel Oliver pojídat každý večer jako pulec v té chladné vodě! Občas si sice jídelníček spestřil o pyl z jehličnanů, jenž se ocitl ve vodě, ale ten nebyl vždy k mání. Některé ocasatky se tu přes noc namlouvají. O to ale Oliver nemá moc zájem, je dost hladový, a právě chytil šťavnatého pavouka. Narazil na jeho síť, skoro se do ní zapletl, ale včas vystřelil svůj růžový jazýček a už se pavouk nachází v jeho tlamě. Jedno spolknutí, a pavouka už ničí Oliverovy žaludeční šťávy. Veliký hlemýžď, na kterého ale Oliver vzápětí narazil v kapradí, asi ideální potravou nebude. Oliver se k němu přiblížil, a hlemýžď vyloučil množství slizu. Oliver raději odhopkává pryč...

Blízkou prehistorickou příbuznou dnešních ocasatek byla Vieraella, žába, která žila na začátku Jurského období na území dnešní Argentiny, která byla tehdy součástí Velkého jižního kontinentu, tedy Gondwany. Byl to mimořádně úspěšný rod, který vydržel 20 milionů let a během té doby se prakticky nezměnil. Též šlo o malou žábu; dospělci měřili pouze 3 centimetry, o 2 centimetry méně, než největší ocasatky americké. Vieraella je nejstarší známou žábou.


Ocastka americká je jedním z pouhých 28 druhů žab, které patří do nejprimitivnějšího (ač parafyletického) podřádu žab, nazvaného Archaeobatrachia. Čeleď Ascaphiidae, do které Oliverův druh patří, je zastoupen jen dvěma druhy. A Oliverův druh obývá pouze jihovýchod Britské Kolumbie a severozápad USA (Montana, Idaho, Washington, Oregon a sever Kalifornie). Jméno "Ascaphus" znamená "bez rýče". Metatarsální prstové kůstky žab nám mohou připomínat jakýsi rýč či lopatku, a právě ocasatka americká a její montanská příbuzná jimi nejsou vybaveny.

Uběhl další rok. Oliver již dorostl plné velikosti. Končí červen. Je nádherné slunné počasí. Oliver sedí na balvanu poblíž hlučného vodopádu. Všechen ten hluk jeho vysoce vyvinutému žabímu sluchu vůbec nevadí. Pak ale přichází šok. Nic netušící, ztuhlý Oliver cítí, jak jeho kůží pronikají zuby! Dostala ho užovka rodu Thamnophis. Takovou bolest ještě Oliver nezažil, a znovu již nezažije. Než si něco uvědomuje, je soukán do hadí tlamy. Užovka jej požírá ještě zaživa...


Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Kobra egyptská-Had, který zabil Kleopatru

11. října 2018 v 16:03 | HAAS
Po týdnu je tu článek o hadovi, který zabil Kleopatru. Představuje se Vám proslulá kobra egyptská!

Latinský název: Naja haje,
Rozšíření: severní Afrika,
Velikost: 1,5 až 2,4 metru.
Kobra egyptská je pravděpodobně nejslavnějším hadem v dějinách. Kleopatra totiž údajně spáchala sebevraždu právě za pomocí této kobry. I když dříve se někteří domnívali, že onen had, nazývaný "aspis" (v angličtině pak slovo asp může odkazovat na jakéhokoliv jedovatého hada z okolí Nilu), nebyl kobrou, ale zmijí. Každopádně zmije druhu Vipera aspis, která žije na Apeninském poloostrově, ve Francii a Španělsku, to rozhodně nebyla. Nikdy se zcela jistě nepotvrdilo, že kobra egyptská Kleopatru skutečně zabila, ale to přece nevadí - takový úžasný plaz si zcela jistě zaslouží být v historii tak jako tak... Jde o druhý největší druh kobry žijící na africkém kontinentu, větší je jen lesní kobra druhu N. melanoleuca. V minulosti byly některé jiné druhy kober považovány za poddruhy kobry egyptské (například N. annulifera, v angličtině známá jako snouted cobra nebo také pod svým dřívějším platným obecným jménem banded Egyptian cobra). Ve starší literatuře bychom se možná dočetli, že kobra egyptská obývá i jih Arabského poloostrova, to však již neplatí, zjistilo se, že ony poddruhy jsou jinými, odlišnými druhy. Kobra egyptská je velká, podsaditá, třeba až dva metry dlouhá kobra, a je prudce jedovatá. Její jed je tvořen silnými neurotoxiny a cytotoxiny. Po uštknutí pocítí člověk bolest, začne se mu točit hlava, následuje nevolnost, a nakonec může nastat úplné selhání nervového systému. Kobra egyptská neplive jed, tuto schopnost však mají některé její africké i asijské příbuzné. Nosní štítek kobry egyptské je dosti malý, naopak ten u kobry N. annulifera je dosti velký (proto byla N. annulifera klasifikována jako samostatný druh). Zbarvení se liší; většinou však kobra egyptská bývá žlutošedá či hnědá. Krk je dlouhý a široký, je-li vyprovokována, roztahuje samozřejmě pro kobry tolik typickou kápi, sloužící k zastrašení útočníka. Na rozdíl od jiných druhů kober nedělá jen falešné výpady se zavřenou tlamou, nechce-li útočník odejít. Pokud se cítí ohrožena příliš dlouho, neochvějně a statečně se začne rychle plazit směrem k útočníkovi. Když ani to nezabere, zaútočí... Šupiny pokrývající tělo jsou hladké. Břišní šupiny má jako většina zemních hadů zvětšené. Loví ropuchy, ještěry, další hady a žere také ptačí vejce. Jejím výskytištěm jsou savany, suché lesy a také polopouště. Párkrát byla zaznamenána, jak plave ve Středozemním moři, nedaleko egyptského pobřeží. Zdá se tedy, že má ráda vodu... Jde o vejcorodý druh, kladoucí v jedné snůšce 10 až 20 vajec.

Příště kobra kroužkovaná!

Nově nalezený druh hada pojmenovaný podle Marka O'Shea

10. října 2018 v 18:14 | HAAS
Na ostrově Boano nedaleko Seramu v Indonésii byl před nedávnem objeven nový druh vinejše, jednoho z primitivnějších druhů hadů. Nyní již tedy známe 14 druhů asijských vinejšů, ale tento má asi nejzajímavější jméno. Většina herpetologických nadšenců jistě velice dobře zná Marka O'Shea, významného britského herpetologa, který se proslavil zvláště svým dokumentárním seriálem "O'Shea's Big Adventure" na kanálech Channel Four a Animal Planet. Mimo jiné napsal šest významných knížek o herpetologii, na jedné z nich spolupracoval s předním odborníkem na obojživelníky Timem Hallidayem. Nově nalezený druh vinejše se na počest rodáka z Wolverhamptonu jmenuje Cylindrophis osheai (česky čtěte zhruba "oušejí"). Profesor O'Shea prohlásil, že je velice poctěn, neboť jak uvedl, živočišné druhy bývají většinou pojmenovávány po významných osobnostech až po jejich úmrtí. Sir David Attenborough je Britem, po kterém byla už řada zvířat i rostlin pojmenována, a stále je zde mezi námi. Nyní je tedy dalším známým Britem, který se zasluhuje o popularizaci zvířat, v tomto případě zvláště plazů, právě Mark O'Shea... Tak jako ostatní vinejši se i Cylindrophis osheai dosti podobá primitivním hadům známým již z Jurského období. Zatím o tomto druhu hada není moc známo, ale samozřejmě je nejedovatý, částečně hrabavý a částečně pozemní. Je pravděpodobné, že vinejši svou kořist škrtí, i když o jejich potravních zvycích toho není mnoho známo. Ačkoliv zatím nevíme, jaká konkrétní zvířata C. osheai loví, zřejmě to budou malí plazi nebo možná hlodavci... Jeho nejznámějším příbuzným je vinejš pestrý, který je také tajemný a některé aspekty jeho života jsou dosud neprostudovány.

Nově objevený vinejš, Cylindrophis osheai

Mark O'Shea s boomslangem (bojgou stromovou) na jedné ze svých výprav do Namibie

Snad se Vám článek o nově objeveném druhu vinejše líbil. Jsem moc rád, že byl pojmenován právě po Marku O'Shea, vždyť on si to zaslouží!

Zubatá velryba, vorvaňovec kalifornský

9. října 2018 v 11:47 | HAAS
Vorvaňovec kalifornský (Mesoplodon carlhubbsi) byl popsán roku 1963. Jedná se o jednoho z nejméně známých kytovců; ačkoliv všech 31 vyplavených mrtvol, jež vydalo moře jak na severoamerickém, tak na japonském pobřeží, bylo důkladně prostudováno, živých jedinců bylo spatřeno jen málo. O chování tohoto druhu kytovce toho víme pramálo; míra zjizvení poukazuje na fakt, že samci jsou k sobě zřejmě velice agresivní. Vorvaňovci rodu Mesoplodon jsou obecně plachými kytovci, kteří se lidem a lodím vyhýbají, co to jen jde. Také proto je každé pozorování takového vorvaňovce vzácností. Je dosti pravděpodobné, že vorvaňovec kalifornský při nádechu nad hladinou zvedá hlavu z vodu... Anatomii tohoto zvířete známe mnohem lépe než jeho chování. Samci vorvaňovce kalifornského jsou zvláštní v tom, že jim z obou stran spodní čelisti vyrůstají masivní zuby. Jsou přímo zasazeny do kosti a nacházejí se docela daleko od špičky čelisti. Jsou jasně vidět i při zavřené tlamě, doslova z tlamy vylézají. U samic ústní štěrbina vytváří mírnou esovitou křivku, zuby se z ní však neprořezávají... Mohutné zuby se mohou hodit k chytání a zpracování potravy; vorvaňovec kalifornský se s velkou pravděpodobností živí hlavonožci a možná také rybami. Má tmavošedé nebo černé tělo a typická je pro něj bílá "čapka" na hlavě. Někteří odborníci dokonce tento druh považují pouze za poddruh vorvaňovce australského (Mesoplodon bowdoini), neboť má podobné zbarvení... Ačkoliv vyplavené jedince našli lidé na pobřeží USA, Kanady a Japonska, jde s velkou pravděpodobností o pelagický druh, takže křižuje celým Pacifikem...

Na obrázku vidíte mrtvého samce vorvaňovce kalifornského, vyplaveného na pláži. Všimněte si té charakteristické bílé čapky na vršku hlavy a toho masivního zubu, prořezávajícího se ze spodní čelisti... Za námět a informace pro tento článek vděčím výborné publikaci Marka Carwardine s názvem "Velryby, delfíni a další kytovci", původně vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley.

Kobra sumaterská-Plivající kobra s hladkými šupinami

4. října 2018 v 14:57 | HAAS
Další hadí popisek je tu. Slíbená kobra sumaterská!

Latinský název: Naja sumatrana,
Rozšíření: jihovýchodní Asie,
Velikost: 0,9 až 1,5 metru.
Kobra sumaterská je jednou z deseti asijských kober, které jsou schopny na útočníka v případě ohrožení stříkat jed. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii; na Sumatře, Borneu, Filipínách, na řadě menších indonéských ostrovů, v Malajsii, Bruneji, Thajsku a v Singapuru. Je možné, že populace těchto hadů také ještě stále přežívá na Jávě, který je však velmi zalidněn a není zcela jisté, zda z něj kobra sumaterská již nadobro zmizela či ne. Žije v tropických lesích, do zahrad, parků a zemědělských oblastí ji pak láká množství hlodavců, jež žije v okolí lidí. Není-li vyprovokována, neútočí. Pokud se však cítí ohrožena, stejně jako ostatní kobry rodu Naja vztyčí první třetinu svého těla do výšky, roztáhne kápi, začne syčet a předstírat výpady - útočí nejprve se zavřenou tlamou, neboť si jako ostatní jedovatí hadi nechce vyplýtvat jed, který slouží primárně k zneškodnění kořisti, na něčem neznámém a velkém. Pokud útočník pokračuje v provokaci, pak nejspíše spatří už jen dva tenké proudy jedu mířící z jedových zubů hada, umístěných v přední části horních čelisti (zuby jsou nepohyblivé, na rozdíl jedových zubů zmijovitých hadů) a pak může následovat dočasné či trvalé oslepnutí. Pokud se skrze oči dostane do krve, efekt bude stejný, jako kdyby had uštkl. Jed je velice silným neurotoxinem, způsobuje tedy kolaps nervového systému, ale obsahuje i kardiotoxiny a cytotoxiny, tlumí tedy funkci srdce a zároveň způsobuje nekrózu tkáně, zejména v okolí místa uštknutí. Lidé byli zabiti tímto druhem hada... Zbarvení kobry sumaterské je dosti variabilní. Thajské kobry jsou obvykle žluté, ty z Malajského poloostrova, Singapuru a blízkých ostrovů, včetně samotné Sumatry, jsou černé. Nicméně mladí jedinci bývají jinak zbarvení než dospělci. To také v minulosti vedlo ke zmatkům v zařazení tohoto hada; dlouho byl považován zkrátka jen za jeden poddruh kobry indické (proto se ve starší literatuře můžete setkat s "faktem", že jeden poddruh kobry indické je schopen plivat jed - nyní to neplatí, kobra indická vůbec jed neplive). Definice druhu jako takového přišla až roku 1989, i když jméno Naja sumatrana bylo použito už roku 1890 německým herpetologem J. P. Müllerem. Maximální délka, které kobra sumaterská dosahuje, může být až 1,5 metru, ale obvykle měří "jen" 90 až 120 centimetrů. Rozmnožuje se kladením vajec; ve snůšce je jich 6 až 20.

Příště kobra egyptská, had, který zabil Kleopatru!

Skupina běluh adoptovala narvala

3. října 2018 v 17:54 | HAAS
Minulý týden ve čtvrtek jsem napsal o žhavé novince pro všechny britské pozorovatele velryb; běluha Benny se zatoulala do Temže, a na rozdíl od vorvaňovce, kterému se před několika lety stalo stejným osudem a který zemřel, se jí v řece prý docela daří. A navíc není v bezprostředním nebezpečí... V první polovině září však médii proběhla další zajímavá zpráva, a i ta se týkala běluh. Proč si ji tedy neuvést, i když už je to nějakých pár desítek dnů od doby, kdy vyšla na světlo světa? Podle CBC skupina běluh, jež zamířila do slavné severoamerické řeky Saint Lawrence River, adoptovala ztraceného narvala. To je velice zajímavý úkaz; představte si tedy skupinu bílých velryb, které na jejich cestě doprovází šedý kytovec s velice dlouhým spirálovitým "klem". Narvalové a běluhy jsou si blízce příbuzní: žádný jiný kytovec není žádnému z nich tak blízce příbuzný, jako si jsou navzájem. Ztracený narval se stal součástí skupiny běluh. Přijaly ho mezi sebe. To je však dost zajímavé, protože dál na sever spolu běluhy a narvalové, i když se třeba v polárních vodách setkají, nijak nekomunikují a zdokumentovaných interakcí je málo, protože k nim zpravidla ani nedochází. A pokud je běluha Benny, která minulý týden zavítala do Temže, nejjižněji kdy spatřenou běluhou, pak je narval z této skupiny běluh v Saint Lawrence River tím nejjižněji kdy spatřeným narvalem. Tito kytovci, ostatně jako běluhy, žijí v Severním polárním oceánu. Expert na narvaly z Harvardské univerzity Martin Nweeia uvedl, že vztah běluh a narvala v jedné skupince by neměl lidi překvapit. Koneckonců, je to další důkaz, že tato zvířata mají soucit i k příslušníkům jiných druhů... Možná bychom se z toho mohli trochu ponaučit, co myslíte?

 
 

Reklama