Sopky, láva... Události ze současné přírody

Kobra siamská-Plivající kobra z Thajska

Včera v 15:06 | HAAS
Jen pár dnů poté, co jsem napsal popisek pakobry páskované, přináším článek o kobře siamské...

Latinský název: Naja siamensis,
Rozšíření: Zadní Indie,
Velikost: délka 1,2 až 1,6 metru.
Kobra siamská je jedním z deseti druhů asijských kober, které jsou schopny útočníkům do očí stříkat jed. Jako u ostatních plivajících kober jsou její jedové zuby vybaveny drobnými závitky a dále je vybavena velkými svaly upínajícími se na jedové žlázy. Když se kobra cítí ohrožena, zvedne přední třetinu těla do výše, rozloží kápi, díky čemuž působí větší, než opravdu je, a začne předstírat útoky - nejprve se zavřenou tlamou. Aby si náhodou při kousnutí do něčeho neznámého, co na ní útočí, nezlomila jedové zuby nebo jinak neporanila tlamu, plivne pak na útočníka jed. Míří mu do obličeje. Udělá to tak, že stáhne svaly na jedových žlázách, jed se dostane do jedových zubů, zatočí se a malou dírkou umístěnou v případě plivajících kober ne na špičce, ale více vpředu na jedovém zubu, doslova vystřelí ven. Zasáhne obličej útočníka a dostane-li se do očí, může to dosti bolet, a pokud pak pronikne do krve, je to stejné, jako by had útočníka uštkl. Jed je v případě tohoto druhu kombinací neurotoxinu a cytotoxinu, způsobuje velkou bolest, napuchnutí a také nekrózu, tedy odumírání tkáně. Pokud je člověk uštknut, musí okamžitě do nemocnice, ale v oblastech, kde kobra siamská žije a setkává se s lidmi, někdy není protijed dostupný. Člověk pak umře na paralýzu a udušení. Pokud se člověku jed dostane jen do očí, riskuje i úplnou ztrátu zraku... Kobra siamská je však samozřejmě hadem, který útočí jen, když je k tomu vyprovokován... Zbarvení je šedé, hnědé či černé. Po těle se nachází řada bílých znaků. U některých jedinců však bílá převažuje. Takoví jedinci jsou většinou takřka úplně bílí, mají jen černý pruh na hřbetě. Bílé znaky se nacházejí také na zadní části krku; na kápi... Je to poměrně malý druh kobry, dospělci nebývají obvykle více než 1,2 metru dlouzí; maximální naměřená velikost činila 1,6 metru, a takové exempláře jsou nesmírně vzácné. Žije na poloostrově Zadní Indie v jihovýchodní Asii, obývá Thajsko (též Siam, podle kterého je pojmenována), Kambodžu, Vietnam a Laos. Podle některých autorů se možná vyskytuje i v Myanmaru, ale nikdy to nebylo úplně potvrzeno. Preferuje nížiny a pahorkatiny, žije ale i na kopcích, v lesích, na pláních. Do blízkosti lidských sídel ji často láká množství hlodavců, které se zde zdržuje. Příležitostně může ulovit i nějakého toho ještěra či ptáka. Jde o noční druh; kobra siamská loví po setmění, přičemž aktivně vyhledává svou potravu. Během dne není moc agresivní, ale potkáme-li ji v noci, může být vyrušením velmi podrážděna... Jedna snůška se skládá ze 13 až 19 vajec. Trvá 48 až 70 dní, než se z nich vylíhnou háďata. Ta po vylíhnutí měří 12 až 20 centimetrů, stejně jako všichni ostatní jedovatí hadi jsou nezávislí, mají vyvinuté jedové zuby a okamžitě jsou schopni s pomocí jedu zabíjet. Jejich jed je už tehdy zhruba stejně silný, jako jed dospělců.

Příště kobra sumaterská!

Pakobra páskovaná-Slavný tygří had

Neděle v 10:05 | HAAS
Nyní přináším slíbený popis pakobry páskované, jednoho z legendárních australských hadů!

Latinský název: Notechis scutatus,
Rozšíření: subtropický jih Austrálie,
Velikost: délka 1,2 až 2,1 metru.
Pakobra páskovaná je zodpovědná za poměrně velké množství uštknutí v Austrálii; mezi lety 2005 až 2015 uštkla 119 lidí, 4 z nich zemřeli. Na to, že je Austrálie domovem tolika jedovatých hadů, je však ročně uštknuto poměrně malé množství lidí a jen nepatrné množství z nich občas zemře (vždyť podle jedné statistiky zveřejněné asi před dvěma lety zabili za posledních pár desítek let více lidí v Austrálii koně, než hadi). Pakobra páskovaná je však jedním z těch častějších "kousačů", a více uštknutí už způsobují jen pakobry rodu Pseudonaja. Jed je silným neurotoxinem, obohaceným o myotoxin, koagulanty a haemolysin. Pokud Vás tento had uštkne, pocítíte velkou bolest v okolí místa uštknutí (nejčastěji je to noha, někdo totiž šlápne na hada a ten v sebeobraně zaútočí) a také v krku. Následuje necitlivost, dýchací problémy a paralýza. Pokud nedostanete protijed, je zde 40 až 60 % šance, že zemřete... Pakobře páskované se v Austrálii říká "tiger snake", neboť celé její tělo je pokryto krásnými pruhy, jež jsou obvykle žluté. Leží pak na černém či hnědém podkladu. Hlava je takřka kulatá, šupiny se na ní velmi výrazně lesknou a oči jsou malé. Spodek těla, tedy břicho, je žlutý. Některé populace však mají pruhy poněkud zesvětleny, u některých mladým jedincům chybí úplně. Cítí-li se pakobra páskovaná ohrožena, podobně jako kobry zplošťuje krk, takže vytváří jakousi obdobu jejich kápě. Žije v jihovýchodní (Jižní Austrálie, Nový Jižní Wales, Victoria + Tasmánie a přilehlé ostrovy) a jihozápadní (Západní Austrálie) části země. Preferuje záplavová území, subtropický les, močály, občas se vyskytuje i v blízkosti lidských sídel, kam ji láká hojnost potravy - malých savců, zejména hlodavců. Je také častá na pobřeží. Jedna populace z malého ostrova Carnac Island na pobřeží jižní Austrálie je zvláštní tím, že takřka všichni její dospělí zástupci jsou slepí, neboť jejich oči byly doslova vyklovány mořskými ptáky (pro více se podívejte na slavnou scénu s pakobrou páskovanou z dokumentu Davida Attenborougha s názvem Život se studenou krví, též Svět plazů a obojživelníků). To proto, že hadi útočí na jejich mláďata, jež zůstávají v hnízdech na zemi. Ptáče je pro hada ideální kořistí; instinktivně totiž v nebezpečí zůstává na místě a hnízdo neopouští. Když se však rodič vrátí do hnízda s potravou a uvidí, jak had požírá jeho mládě, nezdráhá se klovnout přímo do hadova oka. Pakobry se však stále skvěle orientují; jako všichni hadi jsou vybaveny rozeklaným jazykem. Každý ze dvou výběžků jazyka zachytává pachy z jiné strany, takže had může následovat bližší pach, a takto nachází kořist, aniž by viděl (beztak vidí jen pohybující se předměty, nejsou-li tedy úplně slepí). Kromě savců a ptáků loví pakobry také ještěry a žáby. Populace z ostrova King Island se vyznačuje kanibalismem... Pakobra páskovaná je živorodá. Samice přivádí na svět 20 až 30 mláďat. Rekord byl 64 mláďat, nicméně některé zdroje uvádějí jako maximální počet i 90 mláďat, což však může být značně přehnané. K páření dochází obvykle na jaře a mláďata se pak rodí v létě... Ve většině australských států je "tygří had" chráněným druhem. Za zabití či zranění hada může člověk dostat pokutu až 7500 dolarů, což je dost na to, aby si každý dvakrát rozmyslel, zda jen mrtvý had je dobrý had. Navíc k většině uštknutí dochází, když se člověk k hadovi přiblíží a snaží se ho nějak rozdráždit, což platí univerzálně v případě všech jedovatých hadů. V některých státech Austrálie může jít člověk za zabití pakobry páskované do vězení až na 18 měsíců. Je také ilegální tyto hady exportovat z Austrálie. Není divu, že IUCN klasifikuje pakobru páskovanou jako málo dotčený druh...

Příště kobra siamská!

Kolumbijské lesy v rukou kriminálníků

11. září 2018 v 18:59 | HAAS
Před dvěma lety, konkrétně v listopadu 2016, podepsala kolumbijská skupina FARC, kterou tvoří tamní guerilly, mír s kolumbijskou vládou. Skutečným útočištěm FARC byl po velmi dlouhou dobu jih Kolumbie, kde se nachází nejslavnější prales světa: Amazonský deštný prales. Ale podpis mír nezpečetil; jak se ukazuje, kolumbijská Amazonie je stále v ohrožení. A během jediného roku ztratila Kolumbie 1600 kilometrů čtverečních deštného lesa. Ještě horší je snad to, že 900 kilometrů čtverečních z této hodnoty patřilo do koridoru, který spojuje národní parky La Macarena a Serranía del Chiribiquete. Škody zde páchají právě kriminálníci, kteří nejen ničí přírodu, ale také prodávají drogy (hlavně kokain) a negativně působí na místní obyvatele. Kácení lesa se rapidně zrychluje a zemědělské půdy také přibývá velkou rychlostí... Navíc guerilly doslova dostávají lidi do regionu a ilegálně jim prodávají půdu. Dalším problémem je pak dolování... Nezapomeňme, že na jihu Kolumbie žije většina slavných amazonských zvířat, od anakond velkých až po některé velice vzácné druhy žab. Pokud bude devastace této části země pokračovat, může to mít katastrofální následky.

Tento článek byl o dost kratší, než většina z mých dalších článků, a také jistě neobsahoval mnoho informací... Bohužel mne však tlačil čas, snad Vám to nevadí...

Nový druh červora ze Seychel

9. září 2018 v 10:24 | HAAS
Je to sice již měsíc, co byl objev tohoto živočicha ohlášen, ale přesto stojí za to o něm napsat... Ostrovy jsou vždy tak trochu izolovány od okolního světa, a proto každý nový druh živočicha, který je na některém z menších ostrovů objeven, je poněkud vzácným nálezem. Britští herpetologové nalezli na ostrově Mahé, hlavním ostrově Seychel v Indickém oceánu, nový druh červora. Článek o tom publikovala Univerzita ve Wolverhamptonu na začátku srpna. Tento obojživelník byl nazván Hypogeophis montanus, anglicky se mu říká montane Mahé, české jméno zatím nemá. Je velice zajímavé, že i omezený prostor ostrovů může stále vydat nové druhy. Jeden z výzkumníků, Charles Morel, si myslí, že tento nález není ojedinělý, a že v budoucnu bude na Seychelách nalezeno dokonce více nových druhů. Možné to je... Nebyl to ale první nově objevený seychelský červor za poslední rok. Byl totiž už druhým; a dohromady už známe ze Seychel osm druhů červorů... Červoři nebo-li cecílie jsou beznozí obojživelníci, kteří tráví mnoho času zahrabáni v půdě, kde žijí v chodbičkách, které si v ní budují. Většina z nich se živí hmyzem. Některé druhy jsou velmi zajímavé a tajemné, nikdo například neví, proč středoamerické cecílie vydávají zvláštní tikavé zvuky. Mezi červory najdeme také některé živorodé druhy, což u obojživelníků určitě není samozřejmost... Nový druh Hypogeophis montanus žije pouze na vrcholcích dvou nejvyšších hor na Mahé. Podle odborníků je pro něj největším nebezpečím změna klimatu. S měnícím se klimatem bude totiž červor zatlačen výše, možná až na samé vrcholky hor, čímž se samozřejmě zmenší jeho areál rozšíření. Více o tomto druhu nevíme, zatím...

Odkazy na nové články se pokusím přidávat do komentářů ke článkům, které se na mém blogu momentálně zobrazují - jak víte, máme tu nemalé technické potíže, trvající déle, než jakékoliv, které jsem kdy zažil. Nezobrazují se mi ani některé Vaše komentáře... Odkaz na nové Lovce kryptidů máte v komentářích u první části kapitoly Multiverse... Pokud technické problémy budou pokračovat, mohu Vás ujistit, že každou sobotu si můžete vyhledat novou část Lovců kryptidů jednoduše tak, že si vyhledáte URL článku www.blogorgonopsid.blog.cz/1809/lovci-kryptidu-3-multiverse-X-5 . Místo X zadejte číslo další části, příští sobotu tedy 3. To jen kdyby technické problémy nepřestaly... Jinak doufám, že se Vám tento článek líbil...

Invaze krajt na Floridě: Jsou mezi nimi hybridi

6. září 2018 v 16:09 | HAAS
O invazi krajt na Floridě asi všichni dobře víme. Na toto téma bylo natočeno několik dokumentů, včetně těch populárnějších třeba s Bradym Barrem, Austinem Stevensem nebo Nigelem Marvenem. Před dvaceti lety by se ale o invazi ještě nedaleko mluvit. Všechny ty problémy přišly až po roce 2000. Krajty byly dlouho vypouštěny nezodpovědnými chovateli, jejichž hadí mazlíci vyrostli víc, než si jejich pečovatelé představovali. Dalším problémem jsou hurikány, kvůli kterým byla v minulosti zničena spousta obchodů s domácími mazlíčky včetně velmi populárních krajt. Druhem krajty, který se na Floridě drží v nejvyšších počtech, je krajta tmavá (Python bivittatus) z jihovýchodní Asie. Dříve byla považována pouze za poddruh krajty tygrovité (Python molurus), dnes spolehlivě víme, že je to odlišný druh. Řadí se mezi šest největších hadů světa, stejně jako její příbuzná... Krajta tmavá je velice přizpůsobivá, dorůstá délky třeba až šesti metrů a dokáže si poradit i s mladým aligátorem. Představuje také nebezpečí pro vzácné floridské hlodavce nebo pro tamní pumy, které na tom také, jde-li o počty, nejsou zrovna nejlépe. Během let jsme na internetu čítávali spoustu příběhů o invazi krajt tmavých, o různých nehodách, objevovaly se statistiky týkající se rostoucí populace krajt... Nyní se navíc ukazuje, že mezi invazivními krajtami jsou hybridi. Krajta tmavá totiž určitě není jediným invazivním druhem hada na Floridě, kde se kromě exotických hadů daří třeba i středoamerickým leguánům zeleným. Dalším invazivním druhem je zde již zmíněná krajta tygrovitá. Oba druhy patří do stejného rodu a jsou schopny se vzájemně křížit, takže v mokřadech Floridy, kde uniklých krajt žije docela hodně, k něčemu takovému skutečně dochází. Vědci z U. S. Geological Survey na konci srpna tohoto roku vydali zprávu o tom, že ze 400 studovaných krajt, odchycených ve volné přírodě floridských Everglades a okolí, bylo 13 kříženci krajty tmavé a krajty tygrovité... Není to však něco, čeho by se měli obyvatelé Floridy děsit. Někteří lidé na internet dávali články o "novém druhu superhada", není to nový druh, je to jen kříženec, a ti nebudou dorůstat délek o moc impozantnějších než jejich rodiče. Jejich mláďata nikdy nebudou dvakrát, ani jedenapůlkrát větší než oni samotní... Spíše by bylo zajímavé si takové jedince prohlédnout, už jen kvůli jistě velice atraktivnímu zbarvení. Tito hybridi nejsou o nic nebezpečnější než jejich rodiče, a v podstatě budou jen pokračovat v "jejich práci". Ta má bohužel více či méně negativní dopad na původní ekosystém na Floridě. Stát obývají stovky tisíců divokých krajt, jež loví původní faunu, a různě tak ovlivňují tamní prostředí. Ne sice ten úplně nejvíce negativní, ten má na něj naopak člověk, ale přesto krajty působí problémy. Každopádně je zajímavé, že na Floridě došlo k tomuto křížení. V asijské domovině těchto krajt by k němu však teoreticky také mohlo dojít, jelikož oba druhy nalezneme v jižní Asii. Krajta tmavá se tedy vyskytuje nejdál na západě v Bangladéši, možná i v části Indie, což je zase asi nejvýchodnější hranice rozšíření krajty tygrovité...

Život chameleona Jacksonova

30. srpna 2018 v 11:50 | HAAS
O životě delfínovce laplatského jsem napsal 12. srpna, o osmnáct dnů později konečně přináším článek o životě nějakého toho plaza, a tím je jeden z mých nejoblíbenějších a celkově také nejpopulárnějších chameleonů, chameleon Jacksonův...

ŽIVOT CHAMELEONA JACKSONOVA


Nacházíme se v horském lese africké Velké příkopové propadliny, asi 2000 metrů nad mořem. Zde začíná život několika malých chameleonů, včetně jedince, kterého budeme sledovat... Samice chameleona Jacksonova (Trioceros jacksonii) přivádí na svět skupinku mláďat. V tomto vrhu je jich 10, nejméně jich může být 5, maximální počet je pak 50! Většina chameleonů jsou vejcorodí ještěři, ale chameleon Jacksonův rodí živá mláďata. Březost trvá 5 až 6 měsíců. Samice mají obvykle dvě snůšky do roka. Mezi těmi drobnými novorozeňátky je i Jack, snad poměrně příhodně nazvaný chameleon Jacksonův, který snad prožije dalších 8 let svého života v jednom z nejporušených horských lesů v této nádherné krajině... Chameleon Jacksonův se v zajetí dožívá 8,2 let, herpetologové však přesně neví, jak je tomu v divočině. Každopádně počítejme, že Jack má před sebou dlouhý život...

Jack opustil gelatinový vaječný váček, ve kterém byl se svými sourozenci přiveden na svět. Na ještěra působí docela zvědavě. Jelikož je plně vyvinutý, okamžitě se začíná pohybovat v okolí místa svého narození. Matka již odchází... Jack měří po narození jen 5,5 centimetru, ale brzy začne růst. Také je od narození schopným šplhounem. Jako všichni chameleoni má prsty srostlé tak, aby vytvořily jakési kleště, kterými pak uchopí větev. Jackovi je na stromech dobře a loví zde drobný hmyz. Jako všichni zástupci jeho druhu, i on v divočině získává vodu mimo jiné tak, že tlamičkou odchytává kapky vody na spodní straně listů nebo na větvičkách...


Chameleon Jacksonův je převážně hmyzožravý, kromě malého hmyzu však loví i pavouky, stonožky, mnohonožky, stejnonožce (jako jsou naše zahradní stinky) a výjimečněji i další plazy a ptáky. Ve své domovině, v keňských horských lesích, loví také plže...

Tento druh chameleona je dobře známý jako invazivní druh. Předtím, než Keňa zakázala vývoz, byl to hlavní druh v obchodě s divokými zvířaty. Devastující dopad má vypuštění chameleonů Jacksonových především na Havaji, kde loví místní unikátní hmyz (včetně havajských vážek) a plže, kteří nejsou k nalezení nikde jinde na světě. Jsou nebezpečím pro kriticky ohroženého havajského plže rodu Achatinella.


Zbarvení chameleona Jacksonova je proměnlivé. Někteří jedinci jsou žlutozelení, jiní tmavě zelení, další mají žluté či černé znaky, tečky, kratičké proužky... A jiní jsou zase bez vzorování.

Ve své keňské domovině žijí v nadmořské výšce ve zhruba 1500 až 2500 metrech nad mořem v horských lesích.

Jack roste. Už žije nějaký ten rok a má přes 20 centimetrů na délku. Zrovna se na stromě potkal s jiným samcem chameleona Jacksonova. Samci mají ony výrazné rohy; tři výrůstky na hlavě, které velice silně připomínají rohy ceratopsidních dinosaurů jako byli Triceratops nebo Torosaurus. Samičky rohy nemají, jsou vybaveny jen kratičkým výrůstkem na čenichu a mají mírně zvětšený dorzální hřeben. Samozřejmě těmto chameleonům nechybí jakási přilba... Tihle dva samci se do sebe okamžitě pustili. Samci chameleonů Jacksonových jsou dosti teritoriální a když se setkají, bývají vůči sobě dost agresivní. Tito dva už na sebe začali syčet. Jack však chápe, že tento samec je mnohem větší, a o pár let starší. Měří 38 centimetrů, o osmnáct víc, než momentálně Jack! Se samicí by se ještě porval, by mají v dospělosti 25 centimetrů, ale tento samec je oproti Jackovi obrem! Jeho nepřítel mění zbarvení, aby jej zastrašil, a povedlo se. Jack si raději půjde hledat potravu někam jinam. A tak jako mechanická hračka odlézá...


V této oblasti se denní teplota pohybuje okolo 23°C, v noci zde však teplota klesá na 5°C. Jack a jeho příbuzní jsou velmi přizpůsobiví... Aktivní pak Jack začíná být ve dne. S pomocí dlouhého, vystřelovacího jazyka, se mu na okraji tenké větve, která sotva unese jeho váhu, podařilo chytit cvrčka, který se posadil nebezpečně blízko a začal cvrkat. Je to vítaná pochoutka...

Asi o rok později se Jack setkává s dalším samcem a rozhoduje se jít do boje o samici. Tentokrát hodlá využít svých rohů k tomu, aby svého protivníka porazil. Samci na sebe nejprve syčí, zvětšují své tělo vdechovaným vzduchem, a pak se konečně pouští do šarvátky. Jackovi se podařilo mladého samce, možná mladšího než je on sám, úplně shodit z větve. Během takovýchto soubojů občas samci utrží nějaký ten šrám; fyzická zranění jsou častá. Samice chameleona, která je o větev výše, sice nejprve syčí a chová se trochu nepřátelsky, ale za chvíli Jacka přijímá... Jack pak nevinně přelézá na jiný strom, jako by se nic nestalo a žádnému protivníkovi v souboji neurazil pýchu. Okamžitě svýma nezávisle se pohybujícíma očima pátrá po potravě.


Jack dorostl plné velikosti. Je statným samcem s docela působivými rohy. Musí mu už být skoro osm let. Jenže pak nastává incident. Jednoho dne, když se sluní na větvi během rána, nachází ho jeden z jeho úhlavních nepřátel. Je to slavný liánovec, had, který na rozdíl od většiny svých příbuzných vidí i nepohybující se předměty! Začíná se přikrádat k Jackovi. Pohybuje se pomalu a pohybem své hlavy nahoru a dolů napodobuje větve, se kterými si pohrává vítr. Dokonalá kamufláž! Liánovec se přiblížil a kousl Jacka. Pořádně se zakousl do jeho těla, aby mohl použít své zadní jedové zuby, jež však nejsou duté, jako u kober či zmijí. Liánovec tedy musí držet svou kořist, zatímco do ní pomalu pumpuje jed. Jack nemůže utéci. Je to jeho konec...

Tento článek byl kratší než například Život mamby černé, ale snad jsem uvedl všechny celkem zajímavé informace... Vězte, že bych toho o těchto chameleonech mohl napsat mnohem víc, ale možná někteří z Vás chovají doma plazy, a třeba právě o tomto druhu víte mnohem víc, než já - vždyť chameleon Jacksonův je oblíbené terarijní zvíře. Pokud bych měl v článku nějaké nesrovnalosti, klidně mne opravte... Jinak doufám, že se Vám článek líbil.

Krajta Albertisova-Had s retními šupinami připomínajícími klávesy klavíru

22. srpna 2018 v 15:17 | HAAS
Hadí popisky jsem na nějakou dobu opustil, zatím poslední, a to sice popis krajty černohlavé, zde byl na začátku druhé poloviny června... Je nejvyšší čas, abych Vám představil krásnou krajtu Albertisovu!

Latinský název: Bothrochilus albertisii (dříve Leiopython albertisii),
Rozšíření: Nová Guinea a blízké ostrovy,
Velikost: délka 1,8 až 2,4 metru.
Tento poměrně velký škrtič se vyskytuje v monzunových a deštných lesích Nové Guineje a blízkých, menších ostrovů. Obývá také ostrov Manus, který s ním sdílí už jen další jiný druh krajty, krajta zakrslá. Naopak na novoguinejské pevnině je krajta Albertisova jen jedním z několika zástupců své slavné čeledi a i přes svou velikost si nezadá s jedním z šesti největších hadů světa, krajtou ametystovou, která též žije na Nové Guineji (a také na samém severu australského Queenslandu). Existují pravděpodobně dva poddruhy krajty Albertisovy. Severní poddruh je menší, dorůstá délky 1,8 metru. Je to zejména tento poddruh, který je vybaven krásnými retními štítky šupin, které zbarvením připomínají klávesy klavíru. Jeden štítek je černý, ten za ním zase bílý, pak následuje zase černý... Tito jedinci mají obvykle černou hlavu a tmavě hnědé tělo. Naproti tomu jižní poddruh je mnohem větší; exempláře dorůstají délky až 2,4 metru. Tělo je zelené nebo hnědošedé a tolik nekontrastuje se zbarvením hlavy. Maximální velikosti samozřejmě platí pro samice; jako u všech krajt jsou samice tohoto druhu mnohem větší než samci. V jedné snůšce klade krajta Albertisova 8 až 15 vajec. Poté, co je samice naklade, obtočí se kolem nich a hlídá je a záchvěvy svalů zahřívá až do vylíhnutí. Mláďata se líhnou po 2 měsících inkubace a poté, co vylezou z vejce, měří 38 centimetrů. Krajta Albertisova loví středně velké ptáky a savce. Mláďata však dávají přednost lovu ještěrů. Herpetologové také pozorovali krajty Albertsovy, jak se zbavují srsti spolknutých savců. "Klasicky" je vydáví, což je však mezi hady poměrně ojedinělé. Jedná se o hada, který je aktivní zvláště po setmění. Není to had člověkem nějak ohrožený, ale žije v lesích pod 1200 metrů nad mořem a jejich kácením přichází o domov... Nejde o druh, který bychom klasicky viděli v dokumentárních filmech o hadech, ale jedním z těch, které jej přece jen ukázaly, je "Lovec krokodýlů: Džungle v oblacích" z roku 1999... Rod Bothrochilus zahrnuje celkem sedm druhů, z nichž krajta Albertisova je zřejmě největší.

Příště pakobra páskovaná!

Zvláštnosti ve světě ryb: Lidožravá sisora

21. srpna 2018 v 17:27 | HAAS
Je tu čtvrtá část projektu Zvláštnosti ve světě ryb. Předchozí části byly: Chodící ryby, Živorodé ryby a Pacu, ryba s lidskými zuby. Tentokrát se zaměříme na velkého lidožravého sumce!

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

LIDOŽRAVÁ SISORA



Lidé obvykle nejsou kořistí jiných druhů zvířat. I pro ty největší hady na světě jsme příliš velkým soustem, i když se říká, že v Amazonii na domorodce velké anakondy občas útočí a v letech 2017 a 2018 spolkly sedmimetrové krajty mřížkované v Indonésii dva lidi. Občas lze slyšet o případech tygrů či lvů lidožroutů, většinou jde však o zvířata, která z určitých důvodů (například zranění) nedokáží lovit svou obvyklou kopytnatou kořist. Žraloci rozhodně nemají chuť na lidské maso. Může se mezi rybami, například mezi velkoústými sumci, objevit taková, která by opravdu brala člověka jako kořist? A ne pouze jako "zpestření jídelníčku", ale jako regulérní kořist?

Mezi lety 1998 a 2007 došlo na řece Kali v Indii a Nepálu k sérii útoků způsobených jakýmsi neznámým vodním zabijákem. K útokům došlo poblíž tří vesnic, z nich také pocházely oběti. I když nikdy nebylo zcela jasně potvrzeno, že ta útokem stojí ryba, je více než pravděpodobné, že zabijákem zde byla sisora Yarrellova (Bagarius yarrelli), známá anglicky jako goonch devil catfish.


Jedná se o velký druh sumce, dorůstající délky 2 metrů. Obývá říční tůně s kamenitým dnem, peřeje a rychle tokoucí řeky, kde loví všemožné ryby, obojživelníky, korýše a další zvířata. Údajně také nepohrdne kusy lidských těl, jež jsou dle tradic vhazovány Indy do řeky Gangy. Se sisorou Yarrellovou se můžeme setkat v jižní a jihovýchodní Asii, i když bornejské a sumatránské populace jsou možná jiným druhem či jinými druhy.

K prvnímu záhadnému útoku došlo jednoho dne v dubnu 1988. Okolo jedné hodiny odpolední sedmnáctiletý mladík Dil Bahadur zahynul při plavání v řece. Zcela náhle jej něco chytlo a před očima svědků, včetně jeho přítelkyně, stáhlo pod hladinu. Jeho ostatky už nikdo nikdy nenašel, i když se hledači pokoušeli je najít v pětikilometrové oblasti. Bylo to, jako by ho něco stáhlo pod vodu a celého spolklo. O tři měsíce později pak na řece Kali zemřel Dharma Ghat, jehož neznámý útočník stáhl pod hladinu přímo před očima jeho otce.


K poslednímu útoku pak došlo v roce 2007. Osmnáctiletý nepálský mladík byl podobně zase něčím neznámým stažen pod vodu, opět před zraky svědků... Brzy se začalo vyšetřovat. Útoky byly tématem jedné z epizod první série dnes velmi populárního dokumentu Říční monstra (Rivers Monsters), který provází Jeremy Wade.

Wade samotný se nabídl k tomu, že viníka chytí. Ačkoliv byl původně ohledně pravdivosti o útocích skeptický, začal ho případ zajímat poté, co zjistil, že se útoky odehrály v oblasti zabírající jen 6,4 až 8 kilometrů. To mělo něco znamenat. Snad jeden či dva tvorové žijící v této malé oblasti útočí na lidi? A to pravidelně? Bylo nepravděpodobné, že by oběti byly staženy pod vodu vírem. Místní krokodýlové také nepřipadali v úvahu. Na krokodýla bahenního je Kali příliš studená, takže se v ní nevyskytuje. Gaviál indický nedokáže svými úzkými, na lov ryb adaptovanými čelistmi zabít člověka. A krokodýl mořský nežije tak daleko ve vnitrozemí, tedy alespoň pokud víme.


Asi kilometr odsud pak zmizel pod vodou domácí buvol. Opět jej něco dostalo obdobným způsobem, jako předchozí lidské oběti. Biolog Rick Rosenthal se vydal do oblasti, aby ji prozkoumal. Předpokládalo se, že buvola zabili žraloci býčí, kteří ve sladké vodě obvykle žijí. Ale Rosenthal je v této oblasti vůbec nenašel. Navíc buvol byl pod vodu stažen, když popíjel v řece, kde byla voda hluboká jen jeden metr...

Wade samotný se později pokusil chytit sisoru. Ukázalo se, že jich v tomto úseku žije opravdu několik. Šest z nich dosahovalo velikosti člověka. Asi 1,8 metru dlouhá sisora, vážící 73 kilogramu, byla nakonec Wadem opravdu odchycena. Podle něj šlo o rybu dost velkou na to, aby spolkla lidské dítě. Rozhodně však nešlo o lidožrouta. Wade nicméně v pozdějším rozhovoru uvedl, že věří tomu, že v řece žije několik mnohem větších exemplářů. Ty by možná mohly stát za útoky na místní obyvatele... Dokážete si představit sumce, který je schopen spolknout celého člověka?

Tento projekt bude pokračovat! Doufám, že Vás tato část zaujala...

Lidé zřejmě ovlivnili vývoj orangutanů už před 70 000 lety

19. srpna 2018 v 10:43 | HAAS
Je 19. srpna, Světový den orangutanů. Je tedy na čase pomyslet na naše příbuzné z jihovýchodní Asie, na největší na stromech žijící primáty, jež jsou zastoupeni třemi druhy žijícími na Sumatře a na Borneu, z nichž všechny jsou kriticky ohroženy...
Donedávna byli orangutani považováni za primáty, kteří k přežití nutně potřebují husté lesy, nezkrocenou divočinu. V takových oblastech bývají také obvykle natáčeni (nejde-li o zvířata zvyklá na lidi). Orangutanů však již zbývá velmi málo, a jejich přirozené prostředí mizí. Mezi lety 1999 a 2015 jsme přišli o 100 000 zvířat - 50 % divoké populace orangutanů. Může za to těžba dřeva a rozšiřování palmových plantáží, a s tím související ničení lesů. Právě ve dnech, jako je tento, bychom měli myslet na problém s palmovým olejem, který je však všude. Orangutani jsou rozhodně druhem, kterého palmový olej velmi ovlivnil... Ale výsledky nedávného výzkumu ukazují, že orangutani možná nejsou tak bezbranní, jak jsme si mysleli. Fosilní nálezy totiž odhalují, že orangutani přežili vedle svého nebezpečnějšího, holého lidoopího příbuzného, mnohem déle, než jsme si mysleli. První lidé druhu Homo sapiens sapiens vkročili do jihovýchodoasijských pralesů už před 70 000 lety. Ovlivnili tak život orangutanů, kteří si tehdy do té doby žili v těchto oblastech docela poklidně. Z fosilních nálezů vlastně vyplývá, že orangutani byli v Pleistocénu mnohem více rozšířeni, než dnes. Jejich kosti a především zuby byly nalezeny v Číně, severním Vietnamu a v Thajsku, obvykle mezi ostatky dalších zvířat. Všichni ti tvorové byli oběťmi lidí. Pokud zatím víme, před 20 000 došlo k velkému snížení populace orangutanů, nejspíše právě kvůli lovu. V této době totiž lidé jihovýchodní Asie začali ve velkém množství používat lovecké nástroje sloužící k zabíjení zvířat na dálku, kupříkladu foukačky s jedem napuštěnými šípy... Orangutani se stáhli do hlubokých pralesů, kam se lidé jen málokdy odvážili. Důvodem, proč se orangutani během svého vývoje adaptovali spíše na život v hustých lesích, je podle výzkumu Douglase Sheila zřejmě skutečně náš druh.
Avšak pokud byli orangutani schopni přežívat i v prostředí ne tolik zalesněném v minulosti, mohli by dnes přežít i v lidmi pozměněných lesích? Jen málo v současnosti žijících divokých orangutanů žije v nespoutané džungli. Většina z nich obývá lesy, ve kterých se těží. Mohla by ochrana třeba takového prostředí, lidmi ovlivněného, přece jen orangutany zachránit před vyhynutím? Vypadá to, že jsou mnohem přizpůsobivější, než jsme si mysleli. Ochránci přírody zřejmě tato nová zjištění vezmou brzy v potaz... Orangutan je však stále na pokraji vyhynutí a my jsme důvodem, proč tomu tak je.



Dnes ještě přidám video z Lovce krokodýlů se Stevem Irwinem, klip z epizody o orangutanech... Šťastný Světový den orangutanů! Máte-li prostředky, jež alespoň trochu přispějí k pomoci těmto úžasným lidoopům, využijte jich prosím. Právě na to tento den je!

Život delfínovce laplatského

12. srpna 2018 v 12:48 | HAAS
Pokračuji v psaní článků o životech vybraných druhů současných zvířat - již zde byl článek o životě mamby černé a životě baribala. Tentokrát jsem se zaměřil na jeden zajímavý druh kytovce...

ŽIVOT DELFÍNOVCE LAPLATSKÉHO


Brazilské atlantické pobřeží. Pětiletá samice delfínovce laplatského (latinsky Pontoporia blainvillei) se v pobřežních vodách chystá na porod. Po 11 měsících čekání konečně přivádí na svět mládě. Je jen jedno. Samice mají obvykle jedno mládě za rok. Tento "drobeček", který se právě narodil, bude pojmenován James. Je to malý samec a jeho porodní váha činí něco okolo 8 kilogramů, což je mezi novorozenci delfínovce laplatského obvyklé - váží totiž při narození mezi 7,3 až 8,5 kilogramy. Nedlouho po narození se James poprvé nadechl; stejně jako všichni savci, musí i on dýchat vzduch. I když váží více než dva lidští novorozenci zároveň, je James ještě opravdu malý v porovnání se svou až padesátikilovou matkou...

Delfínovec laplatský je velmi nenápadný, málokdy pozorovaný druh delfínovce. Pozorován je jen málokdy a často je i za příhodných podmínek pozorovateli přehlédnut. Ve vodě se pohybuje velice hladce, je to brilantní plavec. Zpravidla se krmí tak, že na dně vytrhává svým zobákem vegetaci, v níž se skrývá jeho oblíbená potrava - olihně, chobotnice a různí korýši. Dospělci mají v horní čelisti 106 až 116 zubů, ve spodní čelisti 102 až 112 zubů. Ústní štěrbina je rovná, ocasní ploutev je dosti široká a dýchací otvor (sifon) za hlavou kytovce je půlměsíčitý.


James se od matky výrazně liší také tvarem své hlavy. Jeho hlavička je baculatější a má mnohem kratší zobák. Naopak dospělci mají zobák, který spolu s jejich protáhlejší hlavou tvoří jakousi plynulejší linii, rozhodně velmi typickou pro delfínovce. V čem se však delfínovec laplatský od ostatních delfínovců, nebo též říčních delfínů, liší, je fakt, že jako jediný z delfínovců žije v oceánských vodách. S tímto druhem se setkáme pouze na pobřeží Brazílie, Uruguaye a Argentiny, tedy na atlantickém pobřeží Jižní Ameriky. Toto je Jamesův domov a nikdy ho nezmění. Zde bude žít po celý svůj život.

V 8 až 9 měsících života je James odstaven. Do této doby pil tučné mléko, které mu dovolilo velmi rychle vyrůst. Dospěje velmi brzy, dříve než většina známých kytovců. Teď se ale James, kterého už matka opustila a pravděpodobně již čeká na na narození dalšího potomka, zdržuje v písečné čeřině, kde si užívá lov chobotnic. V mělkých pobřežních, prosluněných vodách je jich celkem hodně. James si občas všimne, že se na hladině objeví jakýsi pohybující se "tvor". Voda se za ním rychle čeří. Nedokáže motorový člun identifikovat jako něco jemu známého, dosud s matkou nic takového nepozoroval. Zaujalo ho, že se člun, neustále kroužící po hladině, na chvíli zastavil. Cosi matného z něj shodilo obrovskou čtvercovou síť. Padá ke dnu. Už se do ní chytilo několik ryb. James je zvědavý, co je to zač... Blíží se k objektu... Tohle by ale neměl! Je to příliš riskantní!


Delfínovci se zpravidla vyhýbají plavidlům, i když čas od času podlehnou zvědavosti a k nějakému se přiblíží. Uváznutí v rybářských sítích, které pravidla často doprovázejí, je pak nejčastější člověkem způsobenou smrtí tohoto živočicha. Není loven, ale je obětí tzv. bycatch, je tedy vedlejším, nechtěným úlovkem. Takovéto nehody způsobují, že počet delfínovců laplatských, unikátních obyvatel atlantického pobřeží Jižní Ameriky, neustále klesá. V současnosti IUCN klasifikuje delfínovce laplatského jako zranitelný druh... Samozřejmě však také, bohužel, dochází k degradaci jeho přirozeného prostředí, především vlivem znečištění vody. Jeho potrava může být někdy toxická, což delfínovce zabíjí...

James se v poslední chvíli síti s háčky vyhnul. Vyděsil ho znovu se ozývající hluk motoru. Raději si najde jiné místo k hledání potravy... Jen asi o měsíc později je James viděn se skupinkou dalších čtyřech samců. I když jsou delfínovci laplatští obvykle samotářští, mohou se občas seskupit do skupinek až o 5 jedincích. Tento gang právě zbavuje lagunové dno místních chobotnic a humrů. Pak se náhle v dálce objevuje podivný obrys. Ano, připlouvá sem nějaký predátor. Je to žralok sedmižábrý! Delfínovci jsou po dně laguny různě rozmístěni. Každý z nich, i James, předvádí svou nejlepší taktiku obrany. Prostě se nehýbou. Zůstávají na dně bez pohybu. Žralok, kterého úplné znehybnění všeho velkého v laguně zmátlo, hbitě odplouvá. Všichni delfínovci rázem vyplouvají k hladině. Nedokáží zadržet dech na moc dlouho. Půl minuty je totiž nebezpečná hranice, po půl minutě se už musí nadechnout. James je velmi rád, že přežil další nebezpečné setkání. Jako vysoce inteligentní kytovec opravdu cítí radost...


Na jižní polokouli nastala zima. Zbarvení Jamesova těla se změnilo. To je u delfínovců laplatských normální - během zimy bývají světlejší. Avšak kůže také bledne s přibývajícím věkem. Je možné, že někde v nedaleké laguně se Jamesovi brzy narodí potomek, ale on na to rozhodně nemyslí a možná se s ním nikdy nesetká. V tuto dobu je zaměstnán hledáním potravy a ignoruje ostatní delfínovce. Moc se s nimi nesetkává. Je možné, že gang se rozpadl jen tak, bezdůvodně. James je rád sám a může se plně věnovat udržování svého metabolismu.

Delfínovec laplatský se dožívá v divočině až 20 let. To je bohužel věk, kterého James nikdy nedosáhl. Zatímco v písečné čeřině lovil sépie, přišla bouře. Velice silný proud si s ním začal pohrávat jako s hadrovou panenkou. James dostal zásah do hlavy. Lebka praskla nárazem o skálu. Proud jej vyplavil na pobřeží, kde se kolem něj druhého dne shromáždilo několik lidí. Dostali vzácnou příležitost prohlédnout si delfínovce laplatského zblízka. Bohužel takto skončil Jamesův teprve pětiletý život...


James byl dlouhý 1,6 metru, dosáhl tedy maximální délky, které mohou samci dosáhnout. Samice bývají větší, až 1,8 metru dlouhé... Jamesovo tělo prozkoumalo několik vědců zaměřených na kytovce. To bylo předtím, než si při další bouři, jež způsobila velký příliv, moře jeho tělo zase vzalo - k velkému vzteku vědců, kteří se jej chystali odvést... Teď asi Jamesova kostra leží někde na dně moře, kosti jsou roztroušeny po nějaké laguně, kterou proplouvají jeho mláďata...

Tento článek byl poměrně kratší než předchozí články o životě mamby černé a baribala... Snad Vám to nevadí. Nechci psát žádné dlouhé romány, které by nikdo nečetl... Článků, jako je tento, ještě přibude!
 
 

Reklama