Sopky, láva... Události ze současné přírody

Zachraňte sviňuchy kalifornské

Neděle v 10:19 | HAAS
Vaquita nebo-li sviňucha kalifornská je možná nejvzácnějším savcem na světě. Podle sčítání uskutečněného v listopadu 2016 je známo, že na celém světě zbývá už jen 30 jedinců. Jejich počty se už v posledních dvou desetiletích radikálně snižovaly, druh byl klasifikován jako kriticky ohrožený už v roce 1996 a tento status mu zůstal dodnes, přestože před jednadvaceti až dvaceti lety žilo na Zemi 600 sviňuch kalifornských. Počet jedinců žijících dnes je dvacetkrát menší. Za všechno může nadměrný lov-kvůli rybářským sítím, do kterých se často připlétají, jsou vaquity drženy pod vodou, nemohou vyplavat na hladinu a nadechnout se, a proto umírají. Podle všech výzkumů je jisté, že jediný způsob, jak tento druh zachránit, je skončit s žábrovými sítěmi, které celou katastrofu způsobují... Sviňucha kalifornská se vyskytuje pouze v Cortézově moři. Jedná se o nejmenšího kytovce na naší planetě, dorůstajícího délky asi 140 centimetrů v případě samic, samci bývají o něco menší. Obvykle se vyskytují v malých skupinkách tvořených dvěma až třemi jedinci. Při hledání potravy se nepotápějí příliš hluboko, zůstávají spíše při hladině, a když se potopí, nikdy to není dále než do hloubky 30 metrů. Ale právě fakt, že své oblíbené korýše, chobotnice a rybky chytají při hladině a v lagunách, kde se korýši a ryby loví do sítí, stávají se čím dál ohroženějšími. Ačkoliv v severní části Kalifornského zálivu (nebo-li Cortézova moře) byla vyhlášena velká přírodní rezervace, která je i na seznamu světového dědictví UNESCO, a v níž vaquity žijí a jsou tam chráněny, stále jsou na tom špatně. Pokud chcete přispět k záchraně tohoto nádherného malého kytovce s černýma očima a nádhernými černými kruhy kolem nich, můžete. Podepište petici na https://secure.avaaz.org/campaign/en/save_the_vaquitas_21/?pv=77&rc=fb . Já sám ji podepsal již před nějakou dobou, asi před měsícem či dokonce před dvěma, ale stále není pozdě. Nezapomeňte, že každý hlas, včetně toho Vašeho, se počítá... Nezapomeňte také, že moře a oceány ničí plastové sáčky, proto si jich neberte velké množství, nevíte, kde mohou skončit, a zjišťujte si též informace o tom, kde byly loveny ryby či další mořští živočichové, jež jíte k obědu-nekupujte ty, které pocházejí z ohrožených lokací... Doufám, že vaquita nebo-li sviňucha kalifornská přežije-musíme ji zachránit dříve, než bude kvůli lidskému druhu pozdě...




Užovka hladká-Místně běžný, avšak tajemný had

14. května 2017 v 10:18 | HAAS
Jak jsem slíbil, je tu popis užovky hladké!

Latinský název: Coronella austriaca,
Rozšíření: Evropa,
Velikost: délka 50 až 60 cm.
Tento překrásný užovkovitý had je v Evropě místně běžný, přesto však žije skrytým životem a potkáme ji jen zřídka. Svým zbarvením a vzorováním, složeným z šedé, hnědé nebo červenavé barvy a s proužkem přes oko, jakož i tmavě zbarvenou horní částí hlavy, se podobá zmiji obecné, jedinému jedovatému hadu velké části Evropy. Někteří lidé si ji se zmijí často pletou. Je však jednoduché určit, zda se jedná o užovku či zmiji. Buďto je třeba znát celkovou anatomii těchto čeledí, anebo je pro kohokoliv snazší podívat se na oči: zmije má vertikální zorničky, což je pro většinu zmijovitých typické, kdežto užovka hladká je má velké a kulaté. To také jasně poukazuje na fakt, že jde o denní druh. Vyhledává suché, skalnaté biotopy s množstvím ještěrů. Občasně se může živit i hlodavci, avšak mladí jedinci požírají výhradně jiné plazy. Někdy se dokonce živí i jinými užovkami hladkými. Najde-li svou kořist, užovka hladká udělá prudký výpad vpřed, chytí oběť do tlamy a poté se kolem ní obtočí. Někdy svou kořist udusí, jindy ji zase pouze ochromí a spolkne zaživa... Tento had tráví značnou část svého života pod kameny, ve skalních štěrbinách, v písku nebo v hustém porostu rostlin. Když se vyhřívají na sluníčku, obtočí se obvykle kolem vřesu, aby byly dobře maskovány-to se týká alespoň anglických užovek hladkých. Jedná se o nejpřísněji chráněného plaza ve Spojeném království. Kdysi byl v zemi hojnější, ovšem dnes zbývají jen malé populace v Dorsetu a Hampshiru, stejně jako v Surrey. V minulosti se přirozeně vyskytoval například v Devonu, odkud v minulém století vymizel. Hlavním důvodem, proč je ve Spojeném království ohrožen, je zničení přirozeného prostředí. Mnoho anglických vřesovišť podlehlo tlaku zemědělství a lesnictví. V místech, kde se kdysi rozkládala vřesoviště obývaná užovkami hladkými, se dnes rozléhají jehličnaté plantáže. Zbývající anglické populace se jen těžko vypořádávají s požáry krajiny, a bude trvat nejméně dalších 15 let, než se vřesoviště zotaví a s nimi snad i tato nádherná užovka. Ve zbytku Evropy je poměrně častá, v České republice je to druhý nejhojnější had, hned po užovce obojkové, přesto je však poměrně vzácné potkat ji... Užovce hladké se výrazně podobá užovka girondská ze severní Afriky (latinský název Coronella girondica). Oba druhy jsou si blízce příbuzné. Liší se však způsobem rozmnožování: užovka girondská klade vejce, kdežto užovka hladká, jak je známo, rodí živá mláďata. Je to vejcoživorodý druh-mláďata se vyvíjejí ve vejcích v těle matky, potom vejce opustí krátce před porodem a nakonec přijdou na svět plně vyvinutá a samostatná. V jednom vrhu mohou být 2, může jich však být i 15. Svůj český název užovka hladká, stejně jako anglický název Smooth snake, získala díky svým šupinám. Na dotyk jsou neobyčejně hladké, což pomáhá hadovi k rychlejšímu pohybu v prostředí, v němž se vyvinul. Šupiny jsou také lesklé, a chybí jim kýl, tzn. ve středu šupin se nenachází výstupek...

Příště zmije obecná!

Jedovaté paryby

7. května 2017 v 10:29 | HAAS
Další z mých článků o jedovatých zvířatech je tu... Nyní se zaměříme na skupinu dávných obyvatel moří, mezi nimiž se též nacházejí živočichové vybavení jedem...

Paryby jsou skupinou mořských obratlovců, která zahrnuje žraloky, chiméry a rejnoky. Mezi žraloky a chimérami se nenacházejí žádné jedovaté druhy-jed ke svému životu prostě nepotřebují. Právě žraloci jsou vybaveni ostrými zuby, které se po celý život obměňují. Nevyvinuly se jim žádné jedové žlázy, prostě stačí čelistmi stisknout a rybí potrava je usmrcena. Ani chiméry nepotřebují jed. Na rozdíl od velkého množství ryb, parybám, tedy "rybám s chrupavčitou kostrou", se jed takřka nevyvinul. Ovšem poslední zbývající skupina paryb, ta evolučně nejmladší, je už jedem vybavena. První rejnoci se objevili v Křídě asi před 120 miliony let a nevypadali příliš odlišně od těch, které známe z moří dnes. Je však třeba uvést, že většinou pravěké rejnoky známe přece jen ze zubů. Stejně jako u žraloků, i u rejnoků se zachovávaly především zuby, tvořené sklovinou, která může zkamenět, zatímco chrupavčitá kostra se jednoduše rozpadla... Rejnoci nás vždy fascinovali. Někteří jsou schopni elektrických výbojů, jako parejnok elektrický z Latinské Ameriky. Jedinou elektrickou ranou je schopen zabít i koně, o člověku tedy nemluvě. Avšak jed jako takový se vyskytuje u trnuch. Své jméno dostaly právě díky přítomnosti trnu, vycházejícího z ocasu. Je to dlouhý, ostrý výběžek, stejně ostrý jako nůž, a mnohdy dokonce i stejně dlouhý. Věřte nebo ne, některé druhy trnuch mají osten dlouhý až pětatřicet centimetrů. Je delší než obvyklé školní pravítko a může způsobit velkou bolest, je-li jím člověk zasažen. Trnuchy každý rok způsobí zranění až 1500 lidem na kalifornském pobřeží. Lidé se kopou ve vodách mělkých pláží, kde se trnuchám daří. Nehybně leží v písku, dobře zamaskovány, a pak, když na ně někdo šlápne, zahájí sebeobranu. Prudce mrští svým bodcem a zasáhnou nohu člověka, který si vše uvědomí až poté, co ucítí hroznou bolest. Trnuchy mají svůj bodec i jed pouze k obraně, nikoliv ke zneškodnění kořisti. Prudká rána však může opravdu velmi bolet. Je potřeba lékařská pomoc, avšak zřídkakdy dojde k vážnějšímu zranění. Jed trnuch je navíc vůči člověku většinou neškodný nebo má jen malý efekt. Dalo by se říci, že pokud nemá člověk alergii na nějakou složku v jedu, bude na něj jed působit podobně jako vosí štípnutí. Rozhodně však taková rána nesmí být podceněna. Kde se nachází na bodci jed? Odpověď je: na spodní straně. Tam vybíhají z kůže dvě jedové žlázy, jež jsou pokryty jemnou kůží. Jed se nachází pod touto jemnou pokožkou a poté se z ní může dostat...


V ojedinělých případech trnuchy zabily člověka. Jsou to velmi smutné případy. Do roku 1945 bylo trnuchami zabito jen 16 lidí. Od té doby nedošlo k žádnému dalšímu úmrtí. Až v roce 2006 došlo k velké tragédii. Lovec krokodýlů a australská ikona Steve Irwin natáčel poblíž Port Douglas v Queenslandu, Austrálii, scénu, ve které se přiblížil k jedné trnuše. Ta se neočekávaně pohnula, aniž by na něj vůbec zaútočila, a její trn probodl Stevovi hrudník. Tato strašná zpráva tedy zasáhla celý svět a vyvolala podobné reakce, jako při smrti princezny Diany v roce 1997. Je to obrovská škoda, že byl Steve trnuchou zabit-byl to skvělý bojovník za divokou přírodu. Sám by ale nechtěl, aby byly trnuchy kvůli takovému neštěstí zdemonizovány... Minulý rok došlo bohužel k podobnému incidentu v Singapurském akváriu, kdy dvaašedesátiletý potapěř Philip Chan zemřel po úderu trnem rejnoka. Pouze v akváriu zvířete pracoval a staral se o něj, ale trnucha jej považovala za útočníka a tak v sebeobraně zaútočila... Tyto případy jsou však velmi vzácné. Nebyl to jed, který napadené lidi zabil. Byl to dlouhý trn, ne však jed, ten je opravdu slabý a může zabít jen menší útočníky, například malého žraloka nebo dravou rybu, která by trnuchu napadla. Jinak jsou trnuchy a ostatní rejnoci mírumilovná stvoření...

Příště napíši článek o jedovatých plazech!!!

Fascinující housenka, která požírá plasty

3. května 2017 v 11:00 | HAAS
Velkým nebezpečím pro naši planetu jsou nyní plasty. Už na začátku školy se všichni učíme, jak dlouho může trvat, než se rozloží plastová láhev uložená do země. Například v Tichém oceánu je mnoho plastů a ty ovlivňují místní zvířata. Ale jeden nový objev by nám mohl pomoci vypořádat se s nerozkladatelnými plasty... Nyní totiž bylo zjištěno, že larva můry Galleria mellonella, zavíječe voskového, může pozřít a strávit plast. Je to neuvěřitelné, ale housenky tohoto podivuhodného motýla mají v žaludku speciální enzymy, které odbourávají a ničí i těžko stravitelné struktury, jako je právě polyethylen, který tvoří plast. Housenky zavíječe voskového byly předmětem vědeckého výzkumu a zájmu už hodně dlouho, ale teď se ukazuje, že budou opravdu schopny plast ničit. Každý rok lidé použijí trilion plastových sáčků, které pak ničí naši planetu. Ale housenka zavíječe voskového se jimi v klidu může živit. Plasty samozřejmě netvoří normální součást jejího jídelníčku. Jako většina housenek, živí se i tato rostlinami. Musejí, protože že později zakuklí a tak po krásné přeměně, metamorfóze, vznikne dospělý motýl, nebo v tomto případě spíše můra, možná by se dalo říci i mol. Včelaři nemají zavíječe voskového rádi, jelikož je tento motýl schopen zničit cokoliv, co jejich včelky vytvoří. Ovšem svět plastu nemá většího nepřítele... Zoologové nyní zjistili, že po 12 hodinách žvýkání plastového sáčku jediná housenka celý sáček naprosto zredukovala. Ale proč? Odpověď je jednoduchá: housenka zavíječe voskového požírá plast, neboť je schopna polyethylen přeměnit ethylenový glykol, což je stravitelná látka. Je to naprosto neuvěřitelné, ale tato housenka může vyrůst na požírání plastu. Tam, kde se usadí, si vždy najde potravu. Je to velmi přizpůsobivý druh. Mnoho lidí nyní jásá, protože se ukazuje, že problémy s plastem nejsou neřešitelné. Díky tomuto objevu se nám podaří chránit životní prostředí a přírodu... Jak však řekli výzkumníci v čele s doktorkou Fredericou Bertocchini, nebylo by oprávněné redukovat plasty jen proto, že víme, jak to udělat biologicky. Nesmí to být jen housenky zavíječů, ale také my sami, kdo budeme používat méně plastových sáčků a podobných pro náš svět potenciálně nebezpečných předmětů. Housenky totiž nemohou spotřebovat trilion plastových sáčků. Proto až půjdete do obchodu a nakoupíte si pečivo, neberte si nový sáček! Vezměte si nějaký, který už máte doma. Sáčky zbytečně nevyhazujte a používejte na nošení více zboží. Nebudete tak muset brát další a další...

Na obrázku vidíte housenku zavíječe voskového, jak se prokousává zbytky plastového sáčku... Snad Vás tento nový objev nadchl! Ukazuje, že někteří živočichové se překvapivě mohou živit tím, co lidé skutečně považují za odpad. Je úžasné, jak se u nich tato přizpůsobivost vyvinula...

Pravděpodobně nejvzácnější druh želvy na světě

29. dubna 2017 v 10:55 | HAAS
Želvy jsou skupinou plazů, která je katastrofickým lidským působením ohrožena zřejmě nejvíce. Různé malé sladkovodní želvy v Asii jsou na pokraji vyhynutí, neboť je želví maso považováno za pochoutku. Některé druhy, jako je želva filipínská, vyskytující se jen na ostrově Palawan, jsou sběrem již značně ohroženy. Želv filipínských už zbývá na světě jen sto. Také mořské želvy jsou v nebezpečí, dříve byla jejich hnízda vyhledávána pro množství vajec, jež byla též považována za chutné jídlo. Dnes po celém světě existuje mnoho záchranných stanic a jejich členové hnízda chrání, odebírají vejce a vylíhlá mláďata vypouštějí do moře, což zvyšuje naději, že množství jedinců se dožije dospělosti. Bohužel dnes bojujeme s dalším problémem: mořské želvy často požírají plastové sáčky, jelikož si je spletou s medúzami, kterými se živí, a tyto plastové sáčky, volně plující po oceánu, jim ucpou střeva a zabijí je. Je to smutný osud, a může za něj znečištění moří... Avšak sladkovodní želvy trpí zřejmě nejvíce. Týká se to i největších a zřejmě nejpozoruhodnějších sladkovodních želv, kožnatek. Tyto želvy jsou výjimečné: vyskytují se v Africe, Americe i Asii, a značnou část svého života tráví ve vodě. Kromě plicního dýchání mají přídatné žábry a čenich prodloužený do rypáčku, který funguje jako šnorchl. Když želva vyplave k hladině, nadechne se s pomocí dlouhého rypáčku, aniž by musela vynořit hlavu. Mnohé z kožatek jsou též zabíjeny pro maso... Nejohroženější sladkovodní želvou, a snad i tou nejvzácnější želvou žijící v současnosti na naší planetě, je kožnatka Swinhoeova. Celkově měří až 1 metr na délku, 70 centimetrů na šířku a může vážit okolo 100 kilogramů, ačkoliv podle některých dřívějších výzkumů měřili průměrní jedinci "pouhých" 25 kilogramů. Tato velká želva sežere vše, co se k ní přiblíží: ryby, červy, kraby a jiné korýše, vodní měkkýše, dokonce i vodní hyacint a další rostliny. Je vybavena silnými čelistmi, jež překousnou v podstatě cokoliv. Je pravděpodobné, že by jedním kousnutím dokázala člověku silně pohmoždit prst. Bohužel je kožnatka Swinhoeova tak vzácná, že se už zřejmě nevyskytuje v divočině. Nikdo si nemůže být jist, zda se ještě divocí jedinci nepotulují vodami, jež kdysi byly plné těchto kožnatek, co však víme jistě je fakt, že zbývají jen 3 jedinci. Žijí v zajetí, v zoo v čínském Suzhou. Původně obývala kožnatka Swinhoeova jezero Tai ve východní Číně, stejně jako vody řeky Yangtze (česky Jang-c'-ťiang). Čínská civilizace vznikla v okolí této řeky před několika tisíciletími, ale tehdy ještě neměla na kožnatky devastační vliv. Bylo to až v posledních desetiletích, kdy přirozené prostředí kožnatky Swinhoeovy začalo rychle mizet. Kdysi byla hojná též ve Vietnamu, dnes již v zemi nežije žádný exemplář. Minulý rok, v lednu 2016, zahynul jeden ze čtyř tehdy žijících exemplářů. Lidé mu říkali Cu Rua a uctívali jej, pak bohužel zahynul, a to i přesto, že o něj bylo postaráno. Proto dnes zbývají jen tři exempláře. Existuje šance, že se jim ještě narodí potomstvo. Tým zoo v Sunzhou v to doufá. Jakékoliv pokusy dosud selhaly, snad ale jednoho dne samička kožnatky Swinhoeovy v zoo naklade snůšku vajec. Třeba to bude tehdy, kdy by to bylo nejméně očekáváno. Jediná snůška by mohla tento druh zachránit. Kožnatka Swinhoeova může najednou naklást 60 až 100 vajíček. V roce 2008 už samice kožnatky Swinhoeovy velkou snůšku nakladla, vajec bylo 80, ale bohužel ani v jednom z nich nebylo embryo malé želvičky... Doufejme, že tato želva nevyhyne, tak jako například Ecnomiohyla rabborum, druh žáby, který vyhynul minulý rok (poslední sameček, Toughie, jenž byl jediným živoucím zástupcem svého druhu, na podzim minulého roku zesnul). Snad se kožnatku Swinhoeovu podaří zachránit!

Další důležité informace můžete najít například na tomto zajímavém webu: http://www.turtlesurvival.org/blog/1/416#.WQRUm_nyjIU .
Doufám, že tyto želvy přežijí-bylo by to velmi smutné, kdyby kvůli člověku vyhynul další nádherný druh plaza...

Pozoruhodná přizpůsobivost mravenečníků

26. dubna 2017 v 15:55 | HAAS
Dnes jsem se díval na můj oblíbený dokument, Planeta mutantů, na díl o brazilském Cerradu. Proto jsem si řekl, že napíši článek o mravenečnících...

Mravenečník. Symbol brazilského Cerrada. Většina lidí si při vyslovení tohoto jména vzpomene na mravenečníka obrovského, který v Cerradu žije. Ale tímto jménem se pyšní i další pozoruhodné druhy chudozubých savců. Vyskytují se ve střední a Jižní Americe, a mnohé žijí na stromech. Mají drápy uzpůsobené ke šplhání, tak aby větve obejmuly, a navíc využívají dlouhý, chápavý ocas k udržení se na větvích. Původně byli mravenečníci malí, až později, v Miocénu, se z nich vyvinula velká zvířata jihoamerických plání. Protože jihoamerická savana byla vůbec první savanou v dějinách naší planety, vznikla totiž před 32 milióny let, rychle se na ní začal rozvíjet život, především velcí býložraví savci. Dravci zde byli též, v podobě děsoptáků. Mravenečníci se tehdy ještě nevyvinuli, ale společný předek mravenečníků i pásovců se už začal živit termity a mravenci. Ti se později stali oblíbenou potravou těchto savců. Mravenečník obrovský se objevil až po srážce Severní Ameriky s jejím jižním protějškem, k čemuž došlo před 2,5 nebo před 3 milióny let. Tento původní jihoamerický druh dorostl skutečné velikosti. Měří až přes 2 metry, může vážit i 40 kilogramů. Díky této velikosti se dříve mravenečníci nestávali kořistí děsoptáků, ale ti již vymizeli-poslední Phorusrhacové vyhynuli před milionem let. Mravenečník obrovský původně vzešel z pralesa, kde se dnes též vyskytuje-některým zoologům se podařily skvělé nálezy, vyfotografovali mravenečníky při pochodu pralesem v noci s pomocí fotopasti. Avšak na savanách brazilského Cerrada se mravenečníkům daří nejlépe... Drápy mravenečníka obrovského jsou schopny proniknout hnízdem termitů. Je složeno ze zeminy smíchané s trusem termitů a díky tomu je ochranná vrstva neuvěřitelně silná. Mravenečník obrovský stráví v průměru 3 minuty u každého z termitích hnízd, které jsou v Cerradu hojné. Dvě minuty však věnuje rozhrabávání hnízda. Zbývající minutu pak musí využít svůj dlouhý jazyk k tomu, aby dovnitř hnízda pronikl. Na jazyk dlouhý půl metru, delší než lidská ruka, nalepí mnoho termitů. Jazyk je velmi lepkavý. Vystřeluje ho do hnízda obrovskou rychlostí a pak termity hbitě polyká. Nemá zuby, místo toho je mravenečníkův žaludek velice žláznatý, takže termity zničí. Mravenečník vystřelí za minutu jazyk do hnízda až 150 krát! Potom na něj dolehne bolest z kousnutí termitích vojáků, kteří se shromáždí venku kolem špičky jeho prodlouženého čumáku, který tvoří srostlé horní a spodní čelist. Poté mravenečník hnízdo opustí. Sežere sice mnoho termitů (za den až 30 000!), ale termití populaci to nijak neohrozí. Na úbytek termitů reagují termití královny tím, že začnou produkovat ještě více vajíček. Za celý život jich vyprodukují miliardy. Proto jsou termity stále v bezpečí před mravenečníky... Je však úžasné, jak přizpůsobiví mravenečníci jsou. Někteří žijí na stromech, jiní zase na zemi, jako mravenečník obrovský. Tento obr, největší současný chudozubý ze všech, přečkal doby ledové, změnu klimatu, příchod šavlozubých šelem do Jižní Ameriky i nátlak člověka. Populace mravenečníků jsou ze strany člověka v nebezpečí kvůli lovu a ničení přirozeného prostředí. Z brazilského Cerrada už dnes zbývá jen jedna třetina. Naštěstí je však celá chráněna. V této chráněné oblasti, stejně jako v brazilském Pantanalu, mravenečníci loveni nejsou a jsou tak v pořádku. Přesto je to zranitelný druh, tak je klasifikován v Červeném seznamu ohrožené zvěře... Mravenečník obrovský zatím kvůli ničení přirozeného prostředí vyhynul jen na dvou územích Brazílie, dále se však vyskytuje v severní části Jižní Ameriky i ve střední Americe, až po stát Salvador...


Všimněte si krásných barev mravenečníka. Je to jeden z nejpodivnějších savců-protáhlá hlava se srostlými čelistmi, dlouhý ocas jako kožich, nádherná bílá linie vedoucí od ucha až po ramena předních končetin a pak chůze mravenečníka, toto zvíře totiž kráčí po kloubech prstů předních končetin... Mravenečníci si rozhodně zaslouží obdiv!

Nosorožcům hrozí velké nebezpečí

19. dubna 2017 v 16:03 | HAAS
Nosorožci jsou spolu se lvy, slony, zebrami, antilopami, gazelami, žirafami a hrochy těmi vůbec nejznámějšími obyvateli afrických savan. Tato nádherná zvířata znají lidé po celém světě už od útlého dětství. V žádné z velkých zoo alespoň jeden z těchto nádherných savců nechybí. Avšak lidská chamtivost dohání mnohé z nich na pokraj vyhubení. Ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, mnozí lidé věří tomu, že po snězení nosorožčího rohu budou zdraví. Ovšem roh nosorožců, tvořený keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše vlasy a nehty, vůbec zázračné účinky nemá, což už potvrdily stovky testů. Jen kvůli pytláctví založeném na mnohdy i nelegálním prodeji těchto rohů, majících cenu zlata, nosorožci vymírají... Ze severního poddruhu nosorožce bílého zbyli už pouze tři jedinci, všichni tři žijí v zajetí a jsou příliš staří na to, aby měli mladé. Bohužel je již jen otázkou času, kdy tento ojedinělý, krásný poddruh zmizí z naší planety, a to jen kvůli pronásledování lidmi... Minulý rok se v jihoafrickém Johannesburgu udála velká schůze CITES (jinak Washingtonská konvence), která rozhodla o světlejší budoucnosti luskounů, kteří začali být klasifikováni jako chráněné druhy, pokud možno po celém světě. Na setkání se mluvilo hodně i o nosorožčích rozích a budoucnosti nosorožců. Jihoafrická republika je zemí, která má snad největší populaci divokých nosorožců na světě. Na schůzi se však o jejich ochraně příliš nemluvilo. Naopak, brzy se začaly objevovat zprávy o tom, že Jihoafrická republika se chystá legalizovat obchod s nosorožčími rohy, což je něco nevídaného. Po desítkách let, kdy byl jejich prodej v zemi nelegální a za takovou činnost se chodilo do vězení, je to neuvěřitelný krok zpět... Už tak intenzivní pytláctví to rozhodně nezmírní, ba naopak, posílí. Jen v roce 2014 bylo zabito 250 bílých nosorožců. I v Namibii, země, která se ochraně přírody věnuje od svého počátku v roce 1990, byl před dvěma lety počet zabitých černých nosorožců roven číslu 162! V Namibii však není legální prodávat rohy nosorožců. V Jihoafrické republice nyní ano. Jelikož se jedná o sousední země, je možné, že čím dál více pytláků z Jihoafrické republiky bude ilegálně pronikat do Namibie, zabíjet tamní nosorožce, jejich rohy pašovat přes hranice a nakonec je prodávat ve své domovině. Je to otřesný scénář... Téměř před dvěma měsíci se stala další otřesná událost, přímo v nosorožčím sirotčinci v Thula Thula, v Jihoafrické republice. Sirotčince jako je tento dbají o nosorožce, kteří většinou přišli o rodiče nebo již v minulosti zažili útok pytláků a přečkali ho. Poskytují pro tato mnohdy psychicky poznamenaná zvířata bezpečný domov. Je přímo odporné, že v únoru 2017 dva ozbrojenci vtrhli do sirotčince v Thula Thula a před zraky veterinářů a dalších, kteří zasvětili péči o nosorožce celý svůj život, brutálně zavraždili dvě mladá zvířata. Jmenovali se Impy a Gugu. Byli staří jen 18 měsíců. V útlém věku nesmírně trpěli, když zůstali poblíž matky, kterou pytláci zabili... Tito ozbrojení zločinci tedy jednoho z nosorožců zabili, druhému uřezali roh ještě zaživa a tolik mu ublížili, že musel být utracen. Je to naprosto ohavné a nejen z pohledu ochránců přírody, ale také z pohledu každého člověka, jenž je vybaven základní potřebnou lidskou vlastností, soucitem, je to zločin. Místo, které má být pro tato zvířata bezpečné, se náhle stalo dalším z těch, kam se chamtiví pytláci a ozbrojenci odváží dostat...


O to horší pak bylo, že se krátce nato podobný případ odehrál v Evropě. Do Pařížské zoo vnikli zločinci, kterým se přes noc podařilo v jinak zavřené zoologické zahradě zůstat. Vnikli do výběhu nosorožců a jednoho z nich, samce nosorožce bílého, zavraždili. Potom mu s pomocí motorové pily odřezali větší roh. Chtěli odejmout i menší, ale byli vyrušeni a utekli. Proto když ráno ošetřovatelé vstoupili do ohrady, čekal je šokující pohled. Nosorožec byl zabit a druhý roh nebyl odebrán, z poloviny byl však už odřezán. Ostatní nosorožci nebyli zraněni, ale byli na tom psychicky velmi špatně. Když zločinci do výběhu vtrhli, zvířata to muselo vyděsit. Byla stresována i dlouho po útoku... Takovéto případy jsou odsouzeníhodné. Každý, kdo zabije zvíře, není-li jím ohrožován, je zločinec... Pytláci, zabíjející zvířata v divočině, také nosorožcům způsobují hrozná zranění. Mnohá zvířata přežijí útok, ale jsou jím hluboce poznamenána. Ale naštěstí existuje spousta lidí, kteří se ochraně těchto krásných zvířat věnují. Před třemi dny se objevila zpráva, že operace jednoho ze tří posledních malajských nosorožců sumaterských, žijících v zajetí, dopadla dobře. Zvířeti byl operován nádor. Bohužel se však zdá, že v divočině východomalajského státu Sabah na Borneu je už nosorožec sumaterský v divočině vyhynulý. Někteří však tajně přežívali v indonéské části Bornea. Minulý rok tam byla překvapivě nalezena jedna samice. Stalo se však neštěstí: po převozu na jiné stanoviště, kde by byla v bezpečí od pytláků, zahynula, zřejmě přirozenou smrtí. Byla to velká škoda... Stále však máme naději na záchranu těchto krásných zvířat. Ještě není dost pozdě na to, abychom nosorožce ztratili. Každý z Vás může pomoci. Můžete přispět charitám, které se ochraně nosorožců věnují, jako je Helping Rhinos z Velké Británie, podporovaný slavnými osobnostmi jako jsou Nigel Marven, Simong King nebo Bear Grylls. Takových společností je ve světě více. Také WWF se věnuje ochraně nosorožců. V Jihoafrické republice působí historicky první ženský oddíl bojující za záchranu nosorožců-tyto statečné bojovnice, hrdé za lásku k nosorožcům, si říkají Černé mamby (Black Mambas). Také chov nosorožců v zajetí je velmi důležitý. Například zoo v Cincinnati, USA, se stala vůbec prvním místem mimo jihovýchodní Asii, kde došlo k narození nosorožců sumaterských. Další skvělou zprávou je, že počet nosorožců jávských strmě stoupá. Před deseti lety jich zbývalo 50, podle počítání v minulém roce jich je 63. Smutné však je, že žádný z těchto nosorožců nežije v zajetí, ale v divočině. Tam sice patří, to ano, ale zároveň jsou tam v nebezpečí ze strany pytláků. I tak je úspěchem, že se je daří chránit. A pokud jde o nosorožce indického (či jak to napsal slavný autor David Quammen, boilerplate rhino), nemusíme mít tolik strachu. Pytláci je sice pronásledují, ale v Indii, a také v Nepálu, už žijí větší populace. Indická vláda podporuje ochranu těchto nosorožců, pro některé z Indů tolik posvátných. Proto například v Národním parku Kaziranga najdeme velké množství jedinců, za kterými se jezdí dívat lidé z celého světa. Ekoturismus je do budoucna jednou z největších nadějí na záchranu vzácných zvířat. Pokud budeme toužit po zahlédnutí těchto tvorů, vydáme se za nimi a část peněz, které za své expedice zaplatíme, půjde na jejich ochranu. Nezapomeňte, že i vy můžete učinit změnu!

Snad Vás tento delší článek nevyděsil... Napsal jsem jej proto, že v posledních měsících se udála řada hrozných událostí souvisejících se zabíjením nosorožců pro rohy... Je velmi důležité, abychom nosorožce chránili, když zmizí, vymaže tím lidský druh miliony let evoluce těchto krásných zvířat příbuzných koním a tapírům... Doufám, že Vás tento článek povzbudil učinit změnu-budu velmi rád, když každý z nás bude ochráncem přírody...

Namibie: Příběh o ochraně přírody se šťastným koncem

13. dubna 2017 v 10:24 | HAAS
Tento článek jsem chtěl napsat již rok, a nyní se k němu konečně dostávám! Ochrana přírody je dnes téma důležitější než kdy jindy, proto můžete tento článek sdílet i s rodinou nebo přáteli. Je důležité, aby si lidé uvědomili, jakými způsoby lze svět zvířat a rostlin chránit. Protože každý může učinit změnu... V tomto článku se dozvíte, jak dochází k ochraně přírody v jedné z nejkrásnějších zemí světa, Namibii. Není to jen poušť Namib, nejstarší poušť na světě, ale i savany a lesy, kde stále žijí velké populace zvířat, která v jiných částech afrického kontinentu byly takřka vyhubena nebo jsou již velmi vzácná...

Namibie byla původně německou kolonií. Po hrůzách, které přinesla první polovina 20. století bylo Spojenými národy rozhodnuto, že bude Namibie odebrána Německu. Kontrolu nad zemí přejala Jižní Afrika a učinila si z Namibie provincii, což později vedlo k dlouhé Namibijské válce za nezávislost. Jih Afriky byl v celém minulém století dejištěm hrozivých válečných konfliktů, teroristických útoků i bojů za nezávislost. V nebezpečí se však ocitla i zvířata, která ještě sto let před tím byla k vidění po celé Africe. V 70. letech 20. století se v Africe začalo rozvíjet komerční pytláctví se zaměřením na lov a zabíjení nosorožců, slonů, lvů a dalších zvířat. Komerční pytláctví dodnes představuje největší hrozbu pro africkou zvířenu. Lidé ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, věří v zázračné účinky nosorožčích rohů nebo lvích kostí. Nosorožčí rohy jsou přitom tvořeny keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše nehty. Keratin nemá žádný léčivý účinek. Testy byly provedeny vícekrát, než si kdo dokáže představit. Přesto někteří lidé, především starší generace, stále trvají na tom, že když sní nosorožčí roh, v určitých oblastech mající cenu zlata, budou zdraví. Podobně je to se lvími kostmi, což je důvod, proč někteří bohatí lidé chovají lvi v zajetí jen proto, aby pak byli zabiti. Ani prášek z lvích kostí nemá žádné léčivé účinky... Hlavním důvodem, proč jsou v Africe velká zvířata vybíjena, je právě orientální medicína, vycházející ze starých tradic, kterým by dnes lidé věřit rozhodně neměli. Namibie byla koncem 70. let komerčním pytláctvím postižena též. Na začátku 80. let již v zemi zbylo velmi malé množství velkých, divokých savců. Jihoafrická vláda nedělala pro ochranu přírody v Namibii takřka nic. Pokud by nebylo dalších kroků, mohla Namibie opravdu skončit jako jen pustina bez života, jak si jí někteří lidé, i přes její neuvěřitelnou rozmanitost, stále představují. Za fakt, že je nejrozmanitější pouštní zemí v Africe a snad i na světě, vděčí Namibie krokům, ke kterým bylo přistoupeno později...


V době, kdy již zvířat v Namibii velmi ubylo, spravoval jeden přírodovědec velké, nedotčené území, pětkrát tak velké jako Etosha. Krátce po něm přišel na scénu Garth Owen-Smith, oceněný ochránce přírody. Spolu se svými spolupracovníky si uvědomil, že jediný způsob, jak zachránit zvěř v Namibii, je zapojit do jejich ochrany místní obyvatele. Během koloniální éry místní ztratili zájem o záchranu své přírody. Zřejmě to bylo kvůli tomu, že cítili moc ze strany kolonistů. Nyní bylo na čase to vše změnit. Garth Owen-Smith neměl ze začátku ani peníze na to, aby místním obyvatelům platil za jejich práci v ochraně přírody. Ze začátku jim tedy vozil pouze jídlo. Postupně ale vznikla celá síť ochránců místní zvěře, kterým se začalo říkat "game guards". Mnozí z pytláků se náhle stali ochránci zvířat. Jak to řekl Garth Owen-Smith, pytláci jsou povahově velmi podobní ochráncům zvířat. Velmi rádi jsou venku v divočině, jen si neuvědomují, že zabíjením zvířat přírodu ničí. Proto i dnes většina významných lidí, jež organizují zátahy proti pytlákům, jsou sami bývalí pytláci. V 80. letech však ochrana přírody v Namibii stále nedosáhla toho, co bylo Owen-Smithovým cílem. Obyvatelé Namibie tím stále nebyli příliš zaujati. Navíc do roku 1989 probíhala Namibijská válka za nezávislost. Vše se ale změnilo v roce 1990, kdy došlo k independenci. Nezávislost Namibie, a vznik relativně mladého velkého státu v Africe, znamenal velký krok pro ochranu přírody. Namibie se stala první africkou zemí, která ochranu přírody zapsala do své konstituce. V roce 1993 začal v Namibii působit Světový fond pro ochranu divoké zvěře (WWF). Ředitelem programu WWF Namibia se roku 1993 stal americký ochránce přírody Chris Weaver. Toto místo si drží dodnes. O něco později začala v Namibii působit i společnost TRAFFIC, pod vedením Rachel Kramer. Jejím úkolem je mobilizovat soukromé i veřejné sektory k záchraně biodiverzity Namibie... Během relativně klidných 90. let (jen koncem této doby došlo k teroristickým útokům na jihu Namibie) se zvířatům začalo dařit lépe. Jak později uvedl Garth Owen-Smith, populace nosorožců černých se od počátku nezávislosti ztrojnásobila. Půsodně jich přitom v zemi žilo jen 70. Dnes žije v Namibii nejvíce volně žijících černých nosorožců. Vzrostl i počet pouštních slonů, kteří jsou nomády pouště Namib. Namibie se stala zemí, která má největší gepardí populaci. Vzrůstá i počet lvů. Významně vzrostl i počet antilop skákavých, přímorožců a impal. Na pobřeží Namibie se zvětšil počet velryb jižních, užívajících si pobřežní vody bohaté na plantkon, jímž se živí...


Garth Owen-Smith řekl, že pytláctví ze strany obyvatel Namibie bylo takřka vymíceno. Obyvatelé Namibie v podstatě přestali zvířata lovit. To však neznamená, že by se dodnes tato země nepotýkala s problémy. Od roku 2015 bylo v Namibii zabito na 162 nosorožců a slonů dohromady (z toho údajně okolo 125 zvířat činili právě nosorožci). Odchytit pytláky, kteří do Namibie často míří například z Jihoafrické republiky, není snadné. Při odchytu pytláků totiž vždy ztratíte minimálně jedno zvíře, které je pytláky na místě činu zabito... Přesto je na tom Namibie v porovnání s ostatními africkými zeměmi dobře, jde-li o divokou přírodu. Ekoturismus nyní pomáhá zemi získat finance na záchranu zvířat. Mnoho lidí touží po cestě do pouště Namib, aby obdivovali úžasnou, prehistorickou krajinu, kterou nabízí. Také chtivost lidí z celého světa vidět velká africká zvířata v jejich přirozeném prostředí je hlavním poháněčem k jejich konzervování. A konečně, i pytláky se daří zadržovat. Před dvěma lety bylo v zemi zatčeno 48 pytláků najednou... Pokud bude Namibie pokračovat v ochraně přírody způsobem, který byl před několika desítkami let zvolen, jistě se podaří zdejší divokou přírodu zachránit...


Měli bychom si z Namibie vzít ponaučení a snažit se chránit zvířata podobným způsobem. Pokud o to mají zájem všichni lidé, pak se určitě podaří naši přírodu ochránit...

Více informací o ochraně přírody v Namibii můžete najít na těchto odkazech:

Tento článek můžete sdílet se svými přáteli nebo rodinou. Každý, koho ochrana přírody zaujme, může učinit důležité změny, a to je tolik podstatné... Děkuji za Váš čas...

Užovka mandarínská-Nádherný had z Dálného východu

9. dubna 2017 v 10:52 | HAAS
Seznamte se s jedním z mých nejoblíbenějších hadů. Je to krásný druh, jenž je zároveň ohrožený... Slíbený popis užovky mandarínské je tu!

Latinský název: Elaphe mandarina (nově se ale uvádí Euprepiophis mandarinus)
Rozšíření: Východní Asie (včetně Číny),
Velikost: 1 až 1,6 metru.
Nádherná užovka mandarínská se řadí mezi nejkrásnější hady. Její zbarvení je jako malířská paleta. Základní zbarvení tohoto hada je šedé, na zádech má pak černé kosočtverečné znaky a žlutými "volskými oky", které tvoří jejich střed. Někdy však může být základní barva i červenohnědá či hnědá. Také velikost a tvar hřbetních šupin jsou velice proměnlivé. Jednotlivé šupiny mohou být buď hladké, nebo kýlnaté (tzn. každá šupina má ve středu výstupek). Na hlavě se nacházejí černo-žluté šípy, skvrny ve tvaru písmena V. Hlava je úzká, jen o něco málo širší než krk. Přes oko přechází tmavě černá linka, která pravděpodobně pomáhá zamaskovat oko před nepřáteli. Zorničky tohoto hada jsou velké a černé. Obvykle platí, že hadi s velkými kulatými zorničkami loví ve dne, ale užovka mandarínská patří mezi výjimky. Je aktivní v noci; je to krepuskulární druh, což znamená, že je nejaktivnější za soumraku a poté za úsvitu, podobně jako třeba jezevci. V porovnání s mnoha dalšími východoasijskými užovkami je tento druh výrazně štíhlejší... Kontrastní žluté a černé barvy jako by už samy o sobě napovídaly, že tento had pochází z Orientu. Vždyť také jméno má užovka mandarínská více než přiléhavé. Do divočiny Číny patří stejně tak jako pandy velké, dokonce se jí líbí stejný typ prostředí. Vyskytuje se převážně v horských lesích, často tvořených bambusy. Vystoupá až na suťoviska 3000 metrů nad mořem, mnohem výše než většina hadů (přesto ve východní Asii žijí hadi, kteří se vyskytují i o dva tisíce metrů výše). V nižších polohách ji nalezneme též, a to v zemědělské krajině. Poblíž usedlostí a na rýžových polích loví svou oblíbenou kořist. Jsou to myši a jiní hlodavci, především jejich mláďata. O biologii užovky mandarínské se mnoho neví, ale předpokládá se, že úzkou hlavou proniká do nor hlodavců, odkud krade myší mláďata. K člověku je velice lhostejná, když je chycena, většinou je v klidu. Není jedovatá a svou hlodavčí kořist zabíjí škrcením. Výborně leze po stěnách, často pro člověka či jiné primáty nezdolných. Při odpočinku se vyskytuje v dutinách pod velkými kameny... Užovce mandarínské je blízce příbuzný jedna japonská užovka, druh. E. conspicillatus... Užovka mandarínská se rozmnožuje kladením vajec. Ve snůšce jich bývá od 3 do 8... Bohužel je ohrožena. Ačkoliv podle IUCN nepatří mezi přímo ohrožené druhy, moc dobře víme, že ničení bambusových lesů si na těchto hadech vybralo svou daň. A stejně tak na pandách velkých i červených, na bambusových krysách a dalších unikátních zvířatech, většinou endemicky se vyskytujících ve střední Číně. Ačkoliv užovka mandarínská obývá například i Barmu, Laos a Vietnam, všude je v možném nebezpečí. Pokud ale bude její přirozené prostředí chráněno, pak naprosto přirozeně přežije...

Příště užovka hladká!

Sklípkaní jestřáb

25. března 2017 v 11:00 | HAAS
Sklípkani, také nazývaní tarantulemi podle italského tance Tarantella, jsou mocnými zabijáky. Ve světě hmyzu a pavoukovců mají jen málo nepřátel. Dorůstají různých velikostí: ti největší sklípkani, jako je gigantická goliášská tarantule, zvaná též sklípkan největší, dokáží ulovit i nejsmrtelnější jihoamerické hady, tedy křovináře. Živí se i ještěrkami, velkými cvrčky, hlodavci a žábami. Sice k tomu může dojít jen zřídka, ale jsou schopni zabít i ptáka. Mnozí sklípkani nevynikají silným jedem, tedy ne tolik silným na to, aby jím zabily člověka. Většina druhů i při konfrontaci s lidmi odmítá kousnout... Tito predátoři si však musejí krýt záda. V Severní, Střední i Jižní Americe totiž žije smrtonosný nepřítel sklípkanů. Jeho vztah k tarantulím je tak bizarní, že se někdy zdá, že to vše pochází z jiné planety... Tímto nepřítelem je sklípkani jestřáb, anglicky tarantula hawk wasp. Její český název-vosa hrabalka. Latinský název-Pepsis formosa. Vyskytuje se v celé variaci prostředí, od pouští po deštné pralesy. Najdeme ji jak v suchých, kaktusy porostlých oblastech Baja Californie, tak v teplých listnatých lesích na úpatí And. Jde o největší vosu na světě. Dospělci měří 15 až 60 milimetrů na délku. Mají obrovská křídla a velké tělo, a samozřejmě též velké žihadlo. Podle Schmidtovy stupnice nejbolestivějších hmyzích bodnutí patří štípnutí vosy hrabalky na druhé místo. Horší už může být jen žihadlo od býčích mravenců ze Střední a Jižní Ameriky. Pokud Vás vosa hrabalka v sebeobraně štípne, pocítíte otřesnou bolest, nebudete schopni vidět, budete tedy oslepeni. Bolest je navíc šokující až elektrická.


Takové štípnutí je noční můrou pro každého sklípkana. To ale neznamená, že by se velká americká hrabalka tarantulemi živila. Místo toho se živí nektarem a plody, tedy alespoň v dospělosti. Zato larvy vyrostou na sklípkaním mase. Ale jak k tomu dojde? Když má vosa hrabalka naklást vajíčka, začne pátrat po sklípkanech. Pátrá po nich s pomocí vysoce vyvinutého čichu, Jakmile nějakého najde, na stromě či na zemi, případně i v doupěti, odkud ho vyžene, na tom nezáleží, zaútočí. Bránící se pavouk se často nezmůže na více, než na obranný postoj s předními končetinami vysoko zdviženými. Hrabalka ho napadne, převrátí na záda a bodne jed do měkkého břicha. Jed sklípkana ohromí během několika vteřin. Nezemře však, je stále živý. Hrabalka ho zavleče do jeho vlastní nory, kde se stane něco děsivého. Je to až mimozemské. Ochromený, avšak stále živý sklípkan, se stane hostitelem vetřelce. Na tělo pavouka uloží hrabalka vajíčko, pak z nory vyleze a uzavře ji. Sklípkan se už odtamtud nikdy živý nedostane. Z vajíčka se brzy vyklube larva, která sklípkana začne požírat. Přesněji řečeno, prokousne pavoukův karapax a začne vysávat jeho tělesné tekutiny, a to stále ještě tehdy, když je pavouk živý. Když je tělesná tekutina vysáta, zvětšená larva se proklube do pavoukova těla a sežere jeho vnitřní orgány. V těchto chvílích už pavouk umírá. Poté, co larva doroste určité velikosti, zakuklí se a nakonec si proklestí cestu uzavřeným východem pavoukova doupěte. Na světlo světa se tak doslova vyhrabe mladá hrabalka... Vosy hrabalky jsou neuvěřitelně silné. Někdy jsou jen poloviční velikosti oproti svým sklípkaním obětem. Navzdory jakýmkoliv hrozivostem vypadají nádherně. Jejich oranžová křídla dokonale kontrastují s temně modrým tělem. Toto výrazné zbarvení je varováním. Hrabalka v sebeobraně zaútočí na cokoliv. Samci mezi sebou dokonce svádějí urputné souboje...

Doufám, že se Vám článek o tomto hororu světa drobných zvířat líbil...
 
 

Reklama