Sopky, láva... Události ze současné přírody

Mohou gekoni při šplhání občas sklouznout?

23. srpna 2017 v 12:11 | HAAS
Mnozí gekoni jsou mistry ve šplhání po vertikálních plochách. Jsou schopni šplhat po kmeni stromu nebo třeba po skle. Není překvapením, že se bez obtíží pohybují i po stropech místností, což může každého herpetologa, trávícího čas ve své základně uprostřed deštného lesa, potěšit. Existují sice gekoni, kteří nejsou vybaveni speciálními polštářky na prstech a nejsou tedy schopni takto šplhat, ale těch není mnoho. Většina gekonovitých má na spodní straně prstů plošky s různě utvářenými lístkovými šupinami, jež jsou obvykle uspořádány lamelovitě. Mohou jich být tisíce. Tyto kožní útvary nesou milióny maličkých komůrek, jež umožňují končetině zvířete přisát se na povrch. K udržení se na něm pak pomáhají i tisíce drobných háčků. To vše se obvykle nachází na končetinách, ačkoliv afričtí gekoni rodu Lygodactylus mají podobné "přisávací polštářky" i na spodní straně ocasu. To činí jejich šplhání ještě efektivnějším. Spolu s kouzelným vzhledem gekonů, ať už jsou to jejich velké oči, nebo mezi ještěry neobvyklý úsměv, činí tyto schopnosti gekony velmi zajímavou skupinou plazů. Avšak minulý měsíc, v červenci 2017, vyšly výsledky výzkumu, podle nichž by gekoni mohli teoreticky občas sklouznout, když šplhají. Může se to zdát neuvěřitelné, ale i tak výborní "šplhavci" by se čas od času mohli dopustit chyby a zabít se proto, že se jejich polštářky zrovna nepřisály k povrchu, a zvíře tedy spadlo z velké výšky na zem. Otázkou je, kdy se to může stát. Síla, se kterou se gekoní končetiny přisávají k pevným látkám, je rovna stonásobku toho, co je potřeba k udržení jejich tělesné hmotnosti. Mohou si tedy dovolit šplhat kamkoliv, a jsou takovými superhrdiny ve světě plazů. Nicméně v případě, že gekona pronásleduje predátor, například rychlý stromový had, musí malý ještěr přeskočit z větve na větev. A v případě, že se musí zachytit na jediném listu, s největší pravděpodobností sklouzne. Ačkoliv je to umělá situace, ke které asi v divočině příliš často nedochází, je zajímavé vědět, že v krajním případě, při rychlém skoku na list, se gekon pravděpodobně neudrží. To by znamenalo jeho smrt. Zvířata však málokdy riskují svou smrt, a tak je takřka jisté, že by gekon v takovém případě zvolil jiný typ útěku, například rychlé šplhání po kmeni až nahoru do koruny stromu či tak něco. Vědci z Cornellovy univerzity v New Yorku, kteří na to přišli, se nyní chystají na expedici do jihoamerické Francouzské Guiany, aby při studiu divokých neotropických gekonů lépe porozumněli omezením lepivosti gekoních tlapek.


Informace ze Science Daily. První obrázek pochází též ze Science Daily, druhý z National Geographic.

Želvy skrytohlavé 4/4: Matamatovití

17. srpna 2017 v 11:01 | HAAS

4. část: Matamatovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Chelonia nebo Testudines), tvoří tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a matamatovití (Chelidae). Největší množství rodů skrytohlavých patří právě do čeledi matamatovitých. Do této skupiny se řadí přibližně 60 druhů, tedy více než do jakékoliv jiné čeledi podřádu skrytohlavých...

Nejstarší fosilie matamatovitých pocházejí z doby před 113 až 100 miliony let, z geologické periody Křídy stupně alb. Mezi ně se řadí například argentinská Prochelidella. Známo je však více vyhynulých rodů matamatovitých z období Křídového a z třetihorní epochy. Mezi další fosilní rody se řadí Bonapartemys, pojmenovaný podle proslulého argentinského paleontologa José Bonaparte, nebo Parahydraspis z Terciéru. Rod Chelus, tedy matamata, jež je jednou z nejbizarnějších v současnosti žijících želv, se ve fosilním záznamu objevuje už v období Pliocénu, v mladších třetihorách, a je tedy živoucí fosilií. Matamatovití žijí většinou ve sladké vodě a zkamenělé ostatky napovídají tomu, že tomu tak bylo i v minulosti. Už u takových prehistorických druhů jako byl australský Rheodytes devisi z Pliocénního a Pleistocénního období, byl znatelná znatelná možnost dýchání s pomocí kloaky. To je u dnešních matamatovitých velmi typické, také proto dokáží vydržet déle pod vodou...


Ačkoliv je většina želv skrytohlavých vázána na vodu, a mezi matamatovitými je rozhodně většina druhů vodních, nalezneme zde i druhy, které jsou suchozemské, a to činí tuto čeleď zvláštní.

Chelodina (15 druhů ve 3 podrodech, český název dlouhokrčky):
Dlouhokrčky jsou živoucími fosiliemi. První zástupkyně rodu Chelodina se objevily už v Eocénu, před 40 miliony let. Za tu dobu se tyto želvy prakticky nezměnily. Dosud bylo nalezeno několik vyhynulých druhů, avšak v současnosti žijící druhy jsou též tajemné. Dlouhokrčka australská (Ch. longicollis) je pozoruhodná tím, že je částečně suchozemská, čímž se liší od většiny skrytohlavých želv. Její krk může být delší než karapax. Celková délka těla u tohoto druhu je 20 až 25 centimetrů. Nalezneme ji pouze ve východní a jihovýchodní Austrálii, v pomalu tekoucích řekách, potocích, v lagunách i bažinách. Živí se měkkýši, obojživelníky, rybami nebo členovci. S dlouhokrčkami celkově se setkáme na Nové Guineji, v Austrálii, ve východním Timoru a na ostrově Roti (jihovýchodní Asie). Největší druh, Ch. expansa z jihu Austrálie, jenž je v této oblasti zranitelným druhem, je dlouhý 45 centimetrů. Ostatní druhy už nebývají větší. Velkým nebezpečím pro tuto želvu i její snůšky sestávající z 4 až 28 vajec je v Austrálii uměle vysazená liška obecná.



Elseya (9 žijících druhů, český název krátkokrčka):
Jako by opakem dlouhokrček jsou krátkokrčky, jež jsou charakteristické svým poměrně krátkým krkem, tedy alespoň v porovnání se svými blízkými příbuznými. V angličtině se jim říká "Australian snapping turtles", nemají však mnoho společného s kajmankami, "(alligator) snapping turtles". Mohou sice kousnout v sebeobraně, ale rozhodně nedělají výpady na vše, co se kolem nich pohne. Jsou totiž z velké části býložravé. Tyto želvy se vyskytují na Nové Guineji a v Austrálii. Velmi dobře známá je krátkokrčka novoguinejská, avšak dalším proslulým druhem je krátkorčka Irwinova (Elseya irwini). Byla popsána teprve v roce 1997, a pojmenována podle svých objevitelů, otce Boba a syna Steva "lovce krokodýlů" Irwina. Je to ohrožený druh, který je ve velkém nebezpečí kvůli plánované stavbě přehrady v severním Queenslandu. Žije pouze v několika řekách. Irwinovi ho objevili, když v oblasti kempovali v době, kdy zrovna Steve nenatáčel svá dobrodružství. Pořídil řadu dobrých fotografií, díky nimž pak mohl vědec John Cann zvíře identifikovat jako nový druh...


Chelus (matamata, v současnosti monotypický rod zahrnující jediný druh, kterým je matamata třásnitá):
Občas se říká, že tato jihoamerická želva, vyskytující se pouze v oblasti Amazonie, je nejpodivnějším zástupcem řádu želv vůbec. Ačkoliv každý člověk musí usoudit sám, zda je podivnější než ostatní, či zda existuje ještě podivnější druh želvy, jisté je, že žádná jiná želva takto nevypadá. Matamata třásnitá má hrubý, olivově hnědý karapax se třemi výraznými kýly, které se táhnou po celé jeho délce. Má malé oči, zřejmě příliš dobře nevidí, zato ušní vývod, bubínek, je velký. Nozdry jsou prodlouženy do rypáčku, obdobně jako třeba u novoguinejských karetek nebo sladkovodních kožnatek. Tyto jemné trubičky představují jakýsi šnorchl, díky nimž může želva nenápadně dýchat, zatímco je ponořena pod vodou a nad vodu ční pouze její nozdry. To souvisí s její loveckou strategií: vydrží na jednom místě čekat celé hodiny. Loví ze zálohy, a loví ryby. Na hlavě má citlivé kožní výrůstky, které zachytí pohyb kořisti. Jakmile rybka proplave kolem dobře maskované matamaty, želva zaútočí. Kořist doslova vysaje. Nemůže žvýkat, takže ji spolkne. Samci se samicím předvádějí tím, že výrazně protahují své končetiny. V období rozmnožování kladou samičky 12 až 28 vajec. Preferuje pomalu tekoucí jezera a tůně.



Emydura (4 druhy, česky též emydura):
Rod z Austrálie a Nové Guineje. Typický svým širokým, nízkým karapaxem, krátkým krkem, jemnou hlavou a špičatým čenichem. Nádherná emydura červenobřichá z Nové Guineje a samého severu australského Queenslandu (poloostrov York) je černá, ale na nohou má krásné červené skvrny. Také na hlavě má červené, a též žluté proužky. Vyskytuje se v jezerech, lagunách a také v řekách. S délkou do pětadvaceti centimetrů loví hlavně ryby, členovce a měkkýše. Druh emydura říční se ve fosilním záznamu objevuje už v Eocénu, je to tedy další živoucí fosilie. Naštěstí je tento druh klasifikován jako neohrožený. Další tři druhy jsou také relativně v bezpečí. Nicméně vnitřnosti emydury říční jsou občas napadány podivuhodným druhem červa, který se vyvinul speciálně k parazitování na jejich vnitřních orgánech.


Elusor (monotypický rod, zahrnující jediný druh E. macrurus, český název krátkokrčka):
Jedna z největších sladkovodních želv Austrálie. Měří 50 centimetrů. Vyskytuje se pouze v okolí Mary River na jihovýchodě státu Queensland, a je ohroženým druhem. Dlouho byla vyhledávaným domácím mazlíčkem. Naštěstí se od roku 2007 daří odchov v zajetí. Nejhorší časy zažila tato želva v 60. a 70. letech minulého století, kdy 15 000 jedinců bylo rozprodáno různým obchodům s domácími mazlíčky. To mělo za následek velké omezení počtu divoké populace. Do budoucna to však s těmito želvami vypadá dobře. V celém povodí Mary River má tato krátkokrčka nejmenší hlavu a největší zadní končetiny, což z ní činí rychlého plavce...


Mezi matamatovité se řadí i další rody s mnoha zajímavými druhy, ovšem jen vypsat je všechny by zabralo mnoho místa. Chcete-li se dozvědět, jaké další rody patří do této čeledi, jednoduše navštivte stránku anglické Wikipedie, a zjistíte o této rozmanité skupině více. To platí i o želvách skrytohlavých celkově. V tomto čtyřdílném seriálu jsme si představili některé z nich, povídali jsme si o hlavních znacích, zjistili, že některé druhy jsou ohrožené, ale že jim můžeme pomoci. Hovořili jsme i o evoluci těchto želv, avšak s novými poznatky se některé informace mohou měnit. Z tohoto důvodu mohou být některé z informací, jež jste si zde přečetly, považovány za několik let pouze za staré domněnky. Zvlášť náš pohled na prehistorii želv se mění (už jen možnost, že želvy by mohly mít diapsidní předky, a že tedy nemusejí být čistými anapsidy). Doufám, že se Vám tento projekt líbil...


Bičovka měděná-Had připomínající stonek popínavé rostliny

13. srpna 2017 v 11:54 | HAAS
Po užovce trávozelené je na řadě bičovka měděná, doufám, že se Vám tento popisek bude líbit...

Latinský název: Oxybelis aeneus,
Rozšíření: od jihozápadu USA přes střední Ameriku na jih severní části Jižní Ameriky,
Velikost: Délka 1,3 až 1,7 metru.
Na světě žijí čtyři popsané druhy rodu Oxybelis, tedy amerických bičovek. Vzhledem jsou velmi podobné asijským bičovkám. Oba rody patří do čeledi užovkovitých, ale dělí je od sebe tisíce kilometrů. Vypadají však podobně; jsou to štíhlí hadi žijící na stromech, obvykle jsou dobře maskováni, a mají zadní jedové zuby. Na rozdíl od jedových zubů korálovcovitých (kobry, korálovci, mořští hadi) nebo zmijovitých (zmije, chřestýši a jim podobní) nejsou duté, ale pouze rýhované. Had se musí pořádně zakousnout, aby s jejich pomocí mohl do těla oběti vstříknout jed, a dále musí žvýkat, aby uvolnil alespoň nějaké množství jedu. Ten je slabý; jed bičovky měděné rozhodně není člověku nebezpečný. Tito hadi mohou kousnout jen v sebeobraně, když na ně někdo sáhne, ale i tak jsou to v podstatě neškodná zvířata. Cítí-li se opravdu ohrožena, raději vypouštějí z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret, než aby kousala. Důvodem, proč se asijské a americké bičovky tolik podobají, je konvergentní evoluce. Utvářelo je stejné prostředí, ačkoliv žijí v odlišných částech světa. Stejně jako její asijské protějšky, preferuje bičovka měděná, občas též nazývaná americká, lesy, lesíky a křoviny. Had je vybaven dlouhou, úzkou hlavou. Tělo bičovky měděné je velmi dlouhé, obvykle hnědé nebo šedé. Spodní strana hlavy a těla je buď bílá, nebo světle zelená. Přes oči procházejí černé proužky a rozbíjejí tak linii hlavy, což ještě umocňuje už tak perfektní kamufláž. Tento had skutečně napodobuje ovinutý stonek popínavé rostliny. V lesní či pralesní vegetaci se dokonale ztrácí. Navíc výborně šplhá. Ocas bičovky měděné je extrémně dlouhý a ovíjivý. Had se s jeho pomocí jistí, když překonává větve. Mezi jedinci ze severu a jihu panuje rozdíl. Řitní šupina je u populace žijící na jihozápadě USA, konkrétně v Arizoně, rozdělená, kdežto jihoamerické bičovky měděné ji mají zachovanou celou. Jsou to denní lovci s výborným zrakem. Bičovky spolu s africkými liánovci patří mezi málo hadů, jež vidí i nepohybující se předměty, jsou tedy vybaveny binokulárním viděním. To jim pochopitelně usnadňuje odhadnout vzdálenost mezi větvemi při šplhání po stromech, ale také to znamená, že snáze nacházejí kořist. Tou se mohou stát ještěři nebo obojživelníci, především tedy stromové žáby, ovšem ptáci a hmyz také tvoří významnou část jídelníčku tohoto druhu. Je známo, že bičovka měděná je vejcorodá. Snáší 3 až 5 vajec, která posléze s největší pravděpodobností opouští. V neotropech samice kladou vejce během letního období dešťů. Nejjižnějším místem, kde se s bičovkou měděnou můžeme setkat, je střed Bolívie. Kromě americké pevniny se vyskytuje také na Trinidadu a Tobagu v Karibském moři. Je to běžný druh, který v současnosti není nijak ohrožen. Bičovku měděnou popsal už v roce 1824 Johann Georg Wagler, slavný německý herpetolog, po němž je pojmenován asijský chřestýšovec Waglerův...

Příště užovka býčí!

Nový druh britského hada

8. srpna 2017 v 9:47 | HAAS
Počet druhů studenokrevných obratlovců, plazů a obojživelníků, je na britských ostrovech limitovaný. Stejně jako v ostatních částech severní Evropy, i zde se po konci doby ledové usídlila jen hrstka zvířat, jejichž tělesná teplota závisí na teplotě okolí. Přesto se však po skončení ledové doby někteří plazi a obojživelníci do Británie vrátili. Může být však překvapivé, že se nyní změnil počet druhů hadů, kteří ve Spojeném království žijí. Vyrůstal jsem s faktem, že ve Spojeném království žijí jen tři druhy hadů, a to užovka obojková (Natrix natrix), největší britský plaz, jenž je zároveň nejhojnějším, velmi vzácná užovka hladká (Coronella austriaca), se kterou se setkáme jen v okolí Dorsetu či na jihu, a zmije obecná (Vipera berus), jež je též chráněným druhem. Na jihu Anglie se celkově daří člověkem vysazeným užovkám stromovým (Zamenis longissimus), ale ty jsou domovem v jižní Evropě, nikoliv v Británii. Počet druhů plazů je ve Spojeném království celkově omezen, a to přece jen i z důvodu, že Británie je ostrovem. Kromě tří druhů hadů zde žijí ještě tři druhy ještěrů, z nichž je slepýš křehký tím nejdelším, a snad se k britským plazům dá počítat i největší mořská želva, kožatka velká, jež se vzácně objevuje v britských vodách... Výzkum vedený odborníky z Německa však nyní potvrdil, že v Británii se vyskytuje další had. Dosud byl pokládán za užovku obojkovou, a to nejen v Británii, ale i v jiných částech Evropy, kde žije. Je to Natrix helvetica, která byla až dosud považována za poddruh užovky obojkové (tedy N. n. helvetica). N. helvetica má po celém těle černé pruhy a na rozdíl od olivově zbarvené užovky obojkové je šedá. Vyskytuje se ve stejném habitatu, jako její příbuzná, tedy v nížinách a poblíž sladké vody. Živí se obojživelníky a rybami. Kromě jihu Anglie se vyskytuje také na západě Německa, ve Švýcarsku, Francii a Itálii... Je to úžasný objev. Dosud jsme tohoto hada nazývali jen "grass snake", stejně jako užovku obojkovou, než se ukázalo, že je to odlišný druh. Otázkou je, jak na tom počty tohoto hada jsou. Dokud byl považován za užovku obojkovou, bylo jisté, že mu nehrozí nebezpečí. Nyní je však pravděpodobné, že populace nově identifikovaného druhu je malá a bude si tedy zasluhovat právoplatnou ochranu. Užovka obojková je ve Spojeném království též chráněným druhem, a to pod Wildlife and Countryside Act. Jakékoliv špatné zacházení s těmito hady se trestá. Nová opatření však budou muset být učiněna, aby byla chráněna i užovka druhu N. helvetica. Do budoucna bude jistě zajímavé zjistit, který z těchto hadů je delší, zda užovka obojková či N. helvetica, a který had v Británii je tím pádem největším...

O této zprávě jsem se dozvěděl díky Nigelu Marvenovi. Velmi mne jako milovníka britské přírody nadchla...

Užovka trávozelená-Nádherný hmyzožravý had

7. srpna 2017 v 13:28 | HAAS
Po krátkém čekání je na mém blogu další popis v současnosti žijícího hada. Tentokrát je to jedna z mých oblíbených užovek, tak doufám, že si ji také oblíbíte...

Latinský název: Opheodrys aestivus,
Rozšíření: východ Severní Ameriky; jih USA až do Mexika,
Velikost: Délka až přes 1 metr (max. asi 1,6 metru).
Užovka trávozelená je krásně vypadají, štíhlý denní had. Velmi se podobá severoamerické užovce smaragdové (Opheodrys vernalis), která se vyskytuje v rovinách a pahorkatinách od jižní Kanady po Texas. Ta má však hladké šupiny. Její sestřenice užovka trávozelená má naopak kýlnaté šupiny, tzn. každá šupina má ve středu výstupek nebo-li kýl. Výborně šplhá po stromech a díky svému zbarvení je těžce rozpoznatelná od listoví. Svrchu je zelená, břicho je slonovinové, žluté, žlutozelené nebo bledězelené. V hustém porostu je dokonale maskována. Může být tedy hojnější, než se zdá. Jako všichni stromoví hadi, má i užovka trávozelená velmi štíhlé, tenké tělo, a bez problémů překonává mezery mezi větvemi vysoko nad zemí. Je velmi lehká, proto se pod ní nezlomí ani malé větvičky. Preferuje hustou vegetaci v blízkosti vody, ať už jsou to jezera, tak řeky a potoky. Pravidelně se také koupe. Nejlepší přístup k vodě má tedy z ústí postranních přítoků řek, porostlých stromy a keři. Je to nejedovatý had, který se živí bezobratlými, především hmyzem. Její jídelníček tvoří cvrčci, motýli, kobylky, můry a jejich housenky, dále se však také živí pavouky. Jelikož polyká malá sousta, nepotřebuje velké čelisti. Hlava je jen o něco málo širší než krk. Kořist loví pomocí zraku, a jako většina diurnálních hadů má velké oči s kruhovou zorničkou. Vzhledem ke svému jídelníčku má na stavy užovky trávozelené dopad používání pesticidů a insekticidů, které ničí bezobratlé, jimiž se živí. Rozhodně není jediným hadem, který je přizpůsoben k chytání a požírání hmyzu a pavoukovců či jiných bezobratlých živočichů; šnekožrouti požírají hlemýždě, zatímco užovka stonožkožravá se živí stonožkami. Jiné druhy hadů, mezi nimi nalezneme například i zmiji paví, se živí štíry. Ačkoliv čas od času oblasti výskytu užovky trávozelené mohou být zbaveny jejich hmyzích obyvatel a tedy později i těchto užovek, není to druh, kterému by hrozilo nebezpečí vymření, neboť se odchov v zajetí daří. Na rozdíl od užovky smaragdové, která není pro chov v teráriu příliš vhodná, především ne pro začínající chovatele, užovka trávozelená je dobrým známým teraristů. Terárium pro tento druh může být zařízeno s velkou vodní nádrží a také s velmi hustým větvovím. Není nutné vyhřívat dno terária, ovšem teplota by měla být lokálně zvýšena na 25°C až 30°C. V takových teplotách se těmto hadům v divočině daří. Je doporučeno nasvěcovat terárium 12 až 14 hodin denně. Krmnými živočichy jsou pak její oblíbení členovci. Čtyřměsíční přezimování v teráriu je také doporučeno.

Příště bičovka měděná (americká)!

Želvy skrytohlavé 3/4: Pelomedúzovití

5. srpna 2017 v 10:51 | HAAS

3. část: Pelomedúzovití

Do primitivního podřádu skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Testudines či Chelonia), patří přibližně 70 druhů želv a všechny se vyskytují ve sladkých vodách nebo v jejich okolí. Podřád skrytohlavých se dělí na tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), matamatovití (Chelidae) a pelomedúzovití (Pelomedusidae). Tato část se zaměřuje na čeleď pelomedúzovitých. Někdy mezi ně bývají řazeni i terekovití jakožto pouhá podčeleď, tedy "Podocnemidinae". Ne všichni herpetologové však tuto systematiku uznávají...

Z fosilního záznamu není známo mnoho zkamenělin želv, které do této čeledi patří. Z tohoto důvodu je vývoj pelomedúzovitých želv stále ještě trochu utajen, i když v budoucnu bude určitě nalezeno více fosilních pozůstatků, díky nimž bude zjištěno více. Nicméně v roce 2014 byl popsán vyhynulý rod Posadachelys, jehož fosilní pozůstatky byly objeveny v mexickém státě Coahuila. Posadachelys žil před 72 milióny let, v období pozdní Křídy. Zkamenělý exemplář byl nalezen již roku 2003, avšak trvalo jedenáct let, než byl oficiálně popsán. Zdá se, že šlo o suchozemskou želvu, což je v kontrastu s přizpůsobením na částečně vodní, částečně suchozemský styl života dnešních pelomedúzovitých. Není to však nic neobvyklého, neboť i jiné prehistorické skrytohlavé želvy bývaly suchozemské, zatímco jejich dnešní příbuzní (řadící se do dalších dvou čeledí) žijí ve sladké vodě. Tento vyhynulý rod želvy byl navíc schopen dobře plavat. Posadachelys měřil až 27 centimetrů na délku, soudě podle krunýře dospělce. Krunýř mláděte dosahoval délky pouze 5 centimetrů, ale není jisté, jak bylo mládě staré.


Dnešní pelomedúzovití jsou zastoupeni jednadvaceti druhy...

Pelomedusa (monotypický rod; zahrnuje jediný druh, P. subrufa, česky tereka africká):
Běžná sladkovodní želva, která se vyskytuje v subsaharské Africe, na Madagaskaru a dokonce i v jižním Jemenu. Její krunýř je pěkně jednobarevný, někteří jedinci ho mají olivově zelený, jiní hnědý. Pod bradou má dva výrůstky, je vybavena plovacími blánami nacházejícími se mezi prsty a dále také širokou, silnou hlavou. Na rozdíl od svých příbuzných bažinatek (viz. text níže) nemá pohyblivou přední část plastronu, a nemůže tedy vpředu uzavřít krunýř. Je aktivní ve dne a požírá vše od vodních rostlin přes měkkýše a ryby až po žáby. Údajně se také může přiživovat na ptácích. Hrdličky loví obdobným způsobem, jako krokodýlové v řece Maře loví pakoně. S délkou 30 až 32 centimetrů se řadí k malým želvám. Nedávno (2015) byla zdokumentována při požírání parazitů nasátých na tělech nosorožců či prasat bradavičnatých. Tito velcí savci si lehnou do do vody, nejčastěji do nějaké bažiny či marše, a nechají želvy, aby odstranily a spořádaly všechny parazity, jež jejich silné čelisti mohou z těl savců ukousnout. Těžko říci, zda jde přímo o důkaz symbiózy, nicméně je jisté, že v těchto ojedinělých případech rozhodně mají z takového chování užitek jak velcí savci, tak tereky africké... Samičky terek afrických kladou vejce na konci jara či na počátku léta. V jedné snůšce je jich 10 až 40. Doba inkubace trvá 75 až 90 dnů. Poté se z vajíček vylíhnou miniaturní repliky dospělců. Nepříznivou část roku přečkávají zahrabány v bahně.


Pelusios (20 žijících druhů, známých jako bažinatky):
Stejně jako rod Pelomedusa, i rod Pelusios se vyskytuje pouze v Africe (nepočítáme výskyt tereky africké z rodu Pelomedusa v jihozápadní Asii). Tyto želvy jsou poměrně variabilní, terece africké se podobají, ale mají své vlastní osobité styly života i vzhledu. Počet vajec ve snůšce se liší druh od druhu. Některé druhy mají malé snůšky, jiné až středně velké. Okavanžská P. bechuanicus, vyskytující se v Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, může naklást až 50 vajec. Tento druh se často stává potravou proslulého afrického ptáka člunozobce. Naproti tomu východoafrická P. subniger klade 3 až 12 vajec, což je menší snůška. Tento druh je poměrně zajímavý tím, že byl lidmi vysazen na Mauriciu v Indickém oceánu nebo dokonce na Guadeloupe v Karibiku! Karapax této želvy je zahnutý. To je ostatně typické i pro některé další druhy rodu Pelusios, což mu vysloužilo jedno z obecných anglických jmen "hinged terrapins" (terrapin je název užívaný pro sladkovodní želvy). Bažinatky se živí různě. Obvykle však zhltávají měkkýše, ryby, případně malé obojživelníky... Bažinatky nebývají velké, karapax druhu P. nasus měří pouze 12 centimetů, karapax druhu P. sinuatus z východu Afriky zase 46 centimetrů.



Zdroje obrázků:


Do konce měsíce se na tomto blogu objeví poslední část projektu Želvy skrytohlavé...

Zmije Latasteova-Menší verze zmije růžkaté

30. července 2017 v 13:14 | HAAS
Je čas na další hadí popisek, tentokrát Vám představuji zmiji Latasteovu... Snad se Vám popisek zalíbí!

Latinský název: Vipera latastei,
Rozšíření: Španělsko, Portugalsko, Maroko, Alžírsko, Tunisko,
Velikost: Délka 60 až 75 centimetrů.
Zmije Latasteova se vzhledem podobá zmiji růžkaté. Obě patří s dalšími evropskými zmijemi do rodu Vipera, který se vyznačuje tím, že všechny jeho druhy rodí živá mláďata. Zmije Latasteova má v jednom vrhu až 13 mláďat, i když obvykle je jich mezi 2 až 8. V průměru samice rodí jen každé tři roky. Tento had se svým zbarvením podobá ostatním evropským zmijím, včetně zmije růžkaté. Je to způsobeno především tmavě lemovanou klikatou čarou, která se táhne po celé délce hadova hřbetu. Tato čára je obvykle načervenalá, a jak již bylo zmíněno, lemy jsou tmavé. Základní zbarvení na bocích je šedé až hnědé. Další znak, díky kterému se zmije Latasteova podobá své růžkaté sestřenici, je mírně zdvižený čenich. Je ale jen lehce protáhlý, rozhodně se na něm nenachází pozoruhodný šupinatý útvar jako na čenichu zmije růžkaté... Tento had obývá spodní okraje hor, obývá především suché, zalesněné kamenité stráně a žije tam mezi kamením a sutí. Občas se vyhřívá poblíž kapradin. Avšak nevyhřívá se tolik jako ostatní evropské zmije. Obvykle se vystaví sluníčku jen tehdy, když tráví svou kořist. Vyhřívání pak trávení urychlí. Menu zmije Latasteovy tvoří ptáci, savci a ještěři. Někdy však požírá i členovce. Loví ze zálohy; čeká, až kořist projde kolem, a pak bleskurychle zaútočí. Vpíchne do kořisti své jedové zuby, jež jsou jako u ostatních zmijovitých hadů zahnuté a duté. Jed je poměrně dost silný a byl by schopen člověka zabít. Jako všichni hadi, i zmije Latasteova si ho však raději uskladní na svou kořist, než aby jej plýtvala při sebeobraně. Je-li ohrožena, syčí a dělá velmi prudké, varovné výpady. V ohrožení je to jedna z nejagresivnějších zmijí. Zároveň však patří k těm, jež se hledají nejobtížněji. Hledači hadů a herpetologové někdy mohou strávit celé dny procházením kamenitých sutin, aniž by nalezli známku přítomnosti tohoto hada. Zmije Latasteova je velice plachá a zastihnout ji je tedy mimořádné... Dnes se s tímto druhem setkáme ve Španělsku, Portugalsku, Maroku a Alžírsku. Je sporné, zda se vyskytuje v Tunisku. Dříve bychom se tam s ní setkali, nyní jsou však tamní populace zřejmě vyhubeny, není to však jisté. Samotný druh je zranitelný; persekuce ze strany lidí i degradace přirozeného prostředí si na tomto hadovi vybírají svou daň. Zmije Latasteova se stěží přizpůsobuje novým prostředím, takže ničení její původní domoviny je pro ni fatální. Podle Bernské konvence je to nicméně druh na Appendixu II. Plné ochraně se těší na severu Portugalska a v několika chráněných územích ve Španělsku a Maroku... Zmije Latasteova byla pojmenována podle francouzského herpetologa Fernanda Latasteho. V roce 1878 ji pojmenoval Eduardo Boscá. Jeho kolega, Lataste, o rok později udělil podobnou poctu samotnému Boscámu, a pojmenoval podle něj čolka druhu Lissotriton boscai... Ačkoliv se zmije Latasteova normálně vyskytuje na zemi, příležitostně šplhá po stromech...

Příště užovka trávozelená!

Mezinárodní den tygrů

29. července 2017 v 19:20 | HAAS
Dnes je 29. července, Mezinárodní den tygrů! Dnešek patří těmto velkým kočkám, které si zaslouží velký obdiv i ochranu. V divoké přírodě Asie už zbývají jen asi 4000. Díky práci ochránců přírody, velkých společností, mezi nimiž jsou i WWF, Panthera, Australia Zoo nebo Wildlife Conservation Society budou tygři jistě zachráněni před vyhynutím... Nezapomeňte, že pomoci můžete i vy, jelikož každý hlas se počítá!

Zmije růžkatá-Nejjedovatější had Evropy

23. července 2017 v 12:30 | HAAS
Nyní mám pro Vás slíbený popis zmije růžkaté... Tento had je zřejmě nejjedovatějším z těch, kteří na našem kontinentu žijí!

Latinský název: Vipera ammodytes,
Rozšíření: jihovýchodní Evropa a jihozápadní Asie,
Velikost: délka obvykle 65 až 90 centimetrů.
Tento nádherný had s klikatou čarou s tmavými okraji probíhající po celé délce hřbetu a růžkem vyčnívajícím z čenichu je nejjedovatějším evropským druhem hada. Ačkoliv se toxicita jedu liší populace od populace, je zcela jistě schopen zabít dospělého člověka bez nejmenšího problému. A k zabití myši stačí během infúze pouhé 1,2 miligramu na kilogram. Jed je jak neurotoxický, tak hemotoxický. Uštknutá oběť, ať už had útočí na kořist či v sebeobraně např. na člověka, pociťuje bolest, otok v okolí uštknutí, stejně jako změnu barvy kůže. Jed nejaktivněji působí na savce a ptáky, převážně těmi se také zmije růžkatá živí. Naopak méně působí na ještěry či obojživelníky, její jed totiž není primárně přizpůsoben k rychlému zabíjení tohoto typu kořisti. Jako všechny zmije, má i zmije růžkatá sklápěcí jedové zuby. Když je had v klidu, leží při horním patře. Jakmile otevře tlamu, jedové zuby zamíří vpřed, aby mohly proniknout do těla oběti a vpravit do její krve smrtící jed. Je to právě jed tohoto druhu, který se používá k výrobě většiny hadích protijedů užívaných v medicíně na evropském kontinentu... Zbarvení tohoto hada může být proměnlivé. Někdy je klikatá čára souvislá, jindy rozdělená. Samci a samice se od sebe liší zbarvením. Samice bývají hnědé nebo oranžové, stříbřitě šedí s tmavou klikatou čárou jsou pak samci. Především pěkný je konec ocasu, jenž je zeleně, žlutě či oranžově zbarven. Existuje celá řada druhů, od chřestýšovců (zmijovití chřestýšovití) přes smrtonoše (suchozemští elapidi) až po zmije (zmijovití, pravé zmije), jež používá konec ocasu k nalákání kořisti. Had jím napodobuje pohyb červa před svou tlamou, a když se malý hlodavec, nebo případně ještěrka, přiblíží, had zaútočí. Zmije růžkatá má širokou hlavu. Ze svrchu je plochá, ale z čenichu vyčnívá masitý výběžek, jenž je kryt devíti nebo deseti drobnými šupinami. Význam tohoto růžku, který vysloužil zmiji růžkaté její české i anglické jméno (horned viper či long-nosed viper, nepleťme si ji s horned viper z pouštních oblastí Afriky a Arábie), je dosud neznámý. Všichni zástupci rodu Vipera, tedy převážně evropských zmijí, rodí živá mláďata. Zmije růžkatá tedy není výjimkou. Hadi se páří v dubnu a květnu, čemuž předcházejí boje samců o samičky podobně jako u zmije obecné, a samičky přivádějí na svět maličké repliky dospělců v srpnu až září téhož roku. V jednom vrhu je jich obvykle mezi 5 až 15... Přestože obývá pahorkatiny a horské svahy jihovýchodní Evropy a Turecka, můžeme se s ní vzácně setkat i ve Švýcarsku a Rakousku. Jedná se totiž o reliktní populace. Naštěstí se mnoho let těší zákonné ochraně, tudíž jsou rakouské i švýcarské zmije růžkaté takřka v naprostém bezpečí. Ani hadi z jihovýchodu Evropy a jihozápadu Asie však nejsou ve velkém ohrožení lidí. Svou kořist nacházejí často blízko polí, takže z lidské činnosti částečně těží. Většinou je najdeme ve směsi kamení či při základnách malých keříků. Zmije růžkaté však také efektivně šplhají po stromech. Můžeme se s nimi někdy setkat i v dolinách, zvláště jsou-li suché a písčité... Zmije růžkatá má sice vertikální zorničky, jež prozrazují, že je to noční druh, což je pravda, je však občas aktivní i přes den...

Příště zmije Latasteova!

Želvy skrytohlavé 2/4: Terekovití

15. července 2017 v 11:34 | HAAS

2. část: Terekovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), jenž spolu s želvami skrytohrdlými (Cryptodira) tvoří dva velké podřády řádu želv (Testudines či Chelonia), se dělí na tři čeledi. Jsou jimi matamatovití (Chelidae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a terekovití (Podocnemididae). Tato část se zaměřuje na poslední jmenovanou čeleď. V minulosti existovalo na naší planetě ještě více čeledí tohoto podřádu, v současné době jsou však zastoupeny jen fosilními druhy, známými ze zkamenělin, a navíc nepatří mezi nejlépe prozkoumané skupiny želv.

Čeleď terekovitých se poprvé ve fosilním záznamu objevuje v raném Paleocénu, tzn. krátce po vyhynutí dinosaurů. Je také možné, že se čeleď vyvinula už před koncem Křídového období, na jehož konci potkaly dinosaury a jiné velké prehistorické plazy typické pro druhohory tak katastrofální události. Víme však s jistotou, že tato skupina želv existuje už nějakých 60 milionů let. V prehistorii existovala celá řada různých rodů terekovitých, jmenovitě Albertwoodemys, Brontochelys, Latentemys či Mogharemys. Mezi ještě známější rody se řadí Cerrejonemys, Carbonemys (oba rody pocházejí z Kolumbie z doby před 60 až 58 miliony let, ze stejného místa a času jako obří had Titanoboa) a Stupendemys (z doby před 5 miliony let, Pliocén, z Venezuely a Brazílie). V průběhu času se životní styl terekovitých výrazně změnil. V Paleocénu se jednalo o suchozemské želvy! Carbonemys možná vypadal spíše jako dnešní želva sloní (navíc co do velikosti k ní měl blízko), jež však patří mezi skrytohrdlé. Žil na souši a požíral rostliny. Naopak Stupendemys, který žil až na konci třetihor, byl zcela jistě akvatickou želvou, ne však dokonale přizpůsobenou vodnímu prostředí, neboť z fosilních pozůstatků vyplývá, že Stupendemys nebyl dobrým plavcem. Tato želva dorůstala velikosti shodné s křídovým Archelonem, i když podle některých paleontologů mohla být ještě větší, než samotný Archelon, což by z ní činilo největší želvu, která kdy žila. Ať už je to pravda či ne, jisté je, že karapax tohoto rodu měřil přinejmenším 180 centimetrů, nutno však podotknout, že karapax zvířete mohl být dle všech výzkumů ještě delší. Želva rodu Stupendemys žila především v pomalu tekoucích vodách. Jakožto slabý plavec si nedokázala razit cestu rychle tekoucími řekami a potoky...


Vyhynulých rodů, jež patřili do čeledi podocnemididů, je ještě více. Ve 21. století však na Zemi existují jen tři rody.

Erymnochelys (jediný druh, E. madagascariensis, tereka madagaskarská):
Rod Erymnochelys se může zdát jako monotypický, tzn. obsahuje pouze jediný druh. Není to však zcela pravda. V minulosti se v severní Africe vyskytoval druh E. aegyptiaca. V dnešní době však existuje jediný zástupce tohoto rodu, a vyskytuje se pouze na Madagaskaru. Tereka madagaskarská obývá podobně jako její prehistorická sestřenka Stupendemys pomalu tekoucí vody, tůně a jezera na západě ostrova, jenž je pro svou biodiverzitu, tolik odlišnou od jiných částí světa, občas nazýván "osmým kontinentem". Tereka madagaskarská se potýká s velkými problémy. Její maso je žádaným artiklem v Asii, a tak je podobně jako většina tamních sladkovodních želv kriticky ohrožena. Podle seznamu nejohroženějších želv, jenž byl vytvořen roku 2003, je to dokonce 13. nejohroženější želva, i když za posledních čtrnáct let se počty terek madagaskarských mohly změnit. Export terečího masa do Asie je ilegální, ale stále k němu dochází. Jakožto jedna z nejznámějších ohrožených želv má nicméně tereka madagaskarská šanci na záchranu, neboť se o jejích problémech všeobecně ví... Tereka madagaskarská je všežravá, živí se vodními rostlinami i červy, a mláďata projevují sklony k masožravosti. Jídelníček se pak s věkem mění. V jedné snůšce se obvykle nachází mezi 10 až 25 vajíčky. Je jen 50 centimetrů dlouhá, to z ní však činí jednu z větších sladkovodních želv...


Podocnemis (šest žijících druhů, minimálně tři dosud popsané vyhynulé druhy, rod je též označován jako tereka):
Tereky z rodu Podocnemis se vyskytují v Jižní Americe, která se zdá být kolébkou čeledi terekovitých. Vyskytují se v řadě různých habitatů, od savan a močálů oblasti Llanos ve Venezuele a Kolumbii přes Amazonii až po řeku Madgalena v Kolumbii. Právě tam se vyskytuje velmi vzácná tereka magdalénská (Podocnemis lewyana, na obr. pod textem), jež je v ohrožení z důvodu ničení přirozeného prostředí, stejně jako kvůli lovu pro maso. Jsou to však především stavby přehrad, co snížilo počty těchto želv. Jiné druhy, například tereka hrbolatá (Podocnemis sextuberculata) z Brazílie, Peru a Kolumbie jsou kvůli ničení přirozeného prostředí zatím jen zranitelné... Podocnemis se vyznačuje poměrně velkýma očima...


Peltocephalus (jediný druh, P. dumerilianus, tereka velkohlavá):
Jakožto druh popsána Augustem Friedrichem Schweiggerem roku 1812, tereka velkohlavá je 44 centimetrů dlouhá želva s trojúhelníkovou hlavou. Mezi prsty má plovací blány, rty má hnědožluté, karapax je obvykle šedohnědý. V angličtině se jí říká "big headed sideneck", neboť má velkou hlavu a podobně jako ostatní želvy skrytohlavé nedokáže zatáhnout svou hlavu do krunýře úplně. Místo toho ji v nebezpečí do krunýře ztáhne podélně. S tímto druhem se setkáme v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, ve Francouzské Guianě, v Peru a Venezuele. Žije částečně ve vodě a částečně na souši, obvykle se vyskytuje v bažinách, lagunách a pomalu tekoucích potocích. Má velmi silné čelisti. Je to zranitelný druh.


Zdroje obrázků:
1. By Ryan Somma - Stupendemys geographicus Uploaded by FunkMonk, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6738264


Na konci července nebo na začátku srpna se na tomto blogu objeví třetí část projektu o želvách skrytohlavých...
 
 

Reklama