Sopky, láva... Události ze současné přírody

Trumpovy kontroverzní kroky související s ochranou přírody

25. února 2018 v 11:12 | HAAS
Donald Trump je již dlouho velmi kontroverzní osobou. Kdysi tvrdil, že 44. prezident Spojených států amerických, Barack Obama, "se nenarodil v Americe". Před svou prezidentskou kandidaturou prosazoval stavbu zdi na hranici Mexika a Spojených států. Před pěti hodinami se objevily zprávy o tom, že ustoupil od setkání s mexickým prezidentem, se kterým si měl o této záležitosti promluvit... Již několik měsíců má Trump menší popularitu, než Richard Nixon zhruba ve stejné době prezidentování... Pro mne osobně je Donald Trump prezidentem nezodpovědným, vždyť případ se severokorejským diktátorem mluví za vše... Avšak v tomto článku se nehodlám věnovat příliš politickým záležitostem či uvádět své názory na Trumpa. Již několik měsíců jsem zamýšlel sepsání článku, ve kterém bych se věnoval jeho krokům na poli environmentalistickém. Trump je na rozdíl od Baracka Obamy osobou, jež popírá klimatické změny. Tím však popírá fakt, nikoliv domněnku. Klimatické změny se dějí, to je přece jasné. A také je na rozdíl od předchozího prezidenta osobou, které zřejmě nezáleží na osudu naší planety...

Už v roce 2025 budou emise ve Spojených státech mnohem vyšší, než kdyby Trump nezasahoval do věcí, které v zemi nastolil Obama. Trump popírá globální oteplování. V roce 2012 napsal na Twitter, že prý je to výmysl, a že za ním stojí Číňané, jejichž cílem je snížit konkurenci americké výroby. V roce 2014 pak napsal o globálním oteplování, že prý je to "hoax". Že se klimatické změny dějí a že ke globálnímu oteplování dochází je však známý fakt. Jistě, ke klimatickým změnám dochází i přirozenou cestou. Za poslední stovky milionů let se klima na naší planetě tolik měnilo. Proč by se tedy nemělo teď? Ale přiznejme si, že za fakt, že za posledních 200 milionů let nebyla na naší planetě tak vysoká průměrná teplota, totiž nejvyšší průměrná teplota za celou tu dobu, může člověk. Jedním z účinných způsobů, jak zastavit klimatické změny, je přestat s užíváním fosilních paliv. To se však snadno řekne. Jak to řekl Sir David Attenborough, "dnes si každý může vykopat kus uhlí, zapálit ho doma a získat tak energii". Sir David uvedl, že kdybychom využili jednu pětitisícinu z paprsků, kterými Slunce zasahuje naši planetu, získali bychom energii pro všechny lidi na Zemi. Otázkou je, jak to udělat, a především, jak takovou energii prodávat levněji, aby už nikoho nenapadlo využívat fosilní paliva! Avšak peníze jsou peníze...


Donald Trump se zřejmě bojí žraloků, neboť v lednu uvedl, že není jejich fanouškem. Zřejmě by si přál, aby tito majestátní vládci oceánů, kteří zde existují už po více než 400 milionů let, vyhynuli. Ironií však je, že svým nepříliš inteligentním prohlášením přispěl k tomu, že někteří lidé se rozhodli okamžitě darovat více peněz charitám, jež bojují za přežití těchto úžasných zvířat. Při odesílání daru jedné takové neziskové organizaci například někdo na běžnou otázku "Proč jste se rozhodli dát nám dar?" odpověděl: "Kvůli Trumpovi". Každý rok se zabije na 70 milionů žraloků po celé naší planetě. Poptávka po polévce ze žraločích ploutví je stále velká, a to i přesto, že žraločí ploutve nemají žádnou chuť. Do takové polévky se musí přidávat kuřecí vývar, aby vůbec někomu chutnala. Spousta žraloků je chycena také jako tzv. vedlejší úlovek. V některých zemích je zakázáno lovit určité, chráněné druhy žraloků, ovšem jsou-li chyceny jako vedlejší úlovek, smí se zabíjet. To nepřispívá k jejich ochraně... Zde tedy Donald Trump řekl jen pár vět o žralocích, pro ochránce přírody jsou však jeho slova jen důkazem, že tento prezident asi nemá zájem o problémy v našich oceánech... Znečištění našich oceánů nevyjímaje... Na začátku roku 2018 se objevily zprávy o tom, že by Trump mohl zmenšit chráněná území mořských monumentů. Odborníci tvrdí, že to vitální ekosystémy uvrhne v nebezpečí. Nezachází už současný prezident příliš daleko?


Ochránce přírody také znepokojilo, že Trumpova společnost hodlá vybudovat další velký hotel a věž na Bali v Indonésii. Trump se dokonce prohlásil za "environmentalistu, který dostal mnoho, mnoho ocenění". Web Mongabay uvádí, že má pouze dvě - jeden z New Yorku, jiný od golfové společnosti... Je nutné, aby byl vybudován nějaký speciální Trumpův hotel na Bali? V Indonésii existuje tolik hotelů, které ani nejsou navštěvovány... Další místa, která by mohla být stavbou hotelu zničena, se nacházejí na západní Jávě, a jsou přirozenými stanovišti kriticky ohroženého primáta outloně jávského, ohrožených opic hulmana sundského a gibona stříbrného, a v neposlední řadě i výjimečné, ohrožené kočkovité šelmy levharta jávského...


Když se uvedlo, že Trump by mohl dovolit lovcům, aby si odváželi sloní trofeje z Afriky do Spojených států, což prezident Obama předtím zakázal, začali se ochránci přírody opět ozývat. Trump později uvedl, že prý "má rád slony" a že prý toto rozhodnutí vydala jeho administrace, a on se o tom dozvěděl pozdě. Nakonec uvedl, že rozhodnutí zvrátí, což některé z lovců dosti roznítilo. Sloni jsou stále vybíjení pro svou slonovinu, a nemůžeme si dovolit je nechat jen tak ze zábavy střílet lovci na safari. A přesto i k tomu dochází. Navíc je každých 15 minut zabit jeden slon pro své kly. Mnozí jsou hrozně masakrováni.


Na závěr ještě uvedu, že kdyby byla postavena Mexická zeď, budou od sebe oba americké světadíly po milionech let znovu odděleny. Přece jen zvířata mohou dosud suchozemská zvířata volně přecházet ze Střední Ameriky do Severní. Postavení zdi by tuto migraci zvířat jistě zkomplikovalo...

V tomto článku nebylo uvedeno vše. Mnohé jsem zkrátil. Věřím však, že důležité informace byly uvedeny.

Toto není zřejmě poslední částečně politický článek na tomto blogu... Uvidíme, jak se situace vyvine...

Mýty o slonech

21. února 2018 v 10:30 | HAAS
Sloni jsou zvířaty nesmírně populárními. Už po staletí se těší velké oblibě. Vystupovali v cirkusech, v televizních show, jsou hvězdami mnoha dokumentárních pořadů. Ačkoliv o nich mezi lidmi koluje mnohem méně mýtů než v minulosti, stále si někteří neznalci přírody myslí, že tato úžasná, velkolepá zvířata jsou schopna provádět kousky nebo žijí způsobem, jež je v podstatě nemožný... Dovolte mi tedy představit v tomto článku několik z těchto jednoduše vyvratitelných mýtů a uvést vše na pravou míru...

SLONÍ HŘBITOVY:
Kdo by si nepamatoval scénu z nádherného, epického animovaného filmu Lví král z roku 1994, ve které se Simba a Nala ocitnou na sloním hřbitově. O sloních hřbitovech se ještě stále občas mluví. Sloni jsou zvířaty inteligentními, jsou schopni rozeznat různé tóny zvuků, mají výtečnou paměť, mají velmi silné sociální vazby... Je tedy možné, aby stará zvířata také chodila umírat na jedno místo? Jde o jeden z nejrozšířenějších mýtů o slonech. Existuje několik teorií, proč vznikl. Jedna z nich se váže i na fakt, že kostry prehistorických chobotnatců, například Palaeoloxodona, byly nalezeny pohromadě. Někteří lidé by třeba čekali, že i dnešní sloni umírají na jednom místě. Pravdou však je, že těla prehistorických zvířat mohly být náhodně seskupeny například tekoucí řekou, předtím než kosti zkameněly. Zkazky o sloních hřbitovech jsou však vymyšlené. Zvířata neumírají na nějakém předem určeném místě. Při přeletu letadlem nad africkou savanou, tam, kde dnes ještě žije dostatek divokých slonů, si člověk udělá vlastní obrázek velmi rychle. Pokud se v otevřené krajině nacházejí sloní kostry, jsou po ní rozesety. Kosti pak vzdorují vlivům počasí, neboť jsou mohutné, mohutnější než kosti ostatních zvířat žijících ve stejné oblasti...


NADMĚRNÁ DLOUHOVĚKOST SLONŮ:
Dnes už tento mýtus není příliš rozšířen, zvláště usoudíme-li, že bylo natočeno tolik dokumentárních filmů, jež pojednávají o slonech, tudíž je široká veřejnost přinejmenším trochu lépe informována. Avšak dříve, před několika desítkami let, se ještě běžně uvádělo, že slon se může dožít stovky i více let. Je to nesmysl, dnes víme, že se nejstarší sloni v zoologických zahradách sotva dožívají okolo 60 let, i když slonu indickému pojmenovanému Lin Wang bylo 86 let, když roku 2003 zesnul. Průměrný věk slonů je stanoven přibližně na 35 až 40 let, uvědomme si však, že například africký slon pralesní se přece jen ve vzácnějších případech může dožít i 70 let. Že by se však sloni byli schopni dožít podstatně vyššího věku, to už je prakticky nemožné. Abychom zjistili, proč, museli bychom se podívat do tlamy slona. Staří sloni už mají tak opotřebované šesté stoličky (sloni vystřídají za život šestero stoliček, přičemž ty šesté vydrží v dobrém stavu asi tak do 50 až 55 let), že pro ně začíná být příjem potravy těžší a těžší. Chabnou, jsou náchylnější k nemocem, a nakonec umírají. Důvod, proč se v zoologických zahradách dožívají delšího věku, je jasný: dobrá péče ze strany člověka a fakt, že staří sloni mohou být krmeni mletou potravou.


SLONI "PIJÍ" CHOBOTEM:
Mýtus. Slon se nemůže svým chobotem napít. Člověku by také nebylo příjemné, nalil-li by si pití do nosu a čekal, že tím doplní tekutiny... Nicméně sloní chobot se při pití dá využít jiným způsobem. Ačkoliv malá sloní mláďata pijí vodu tlamou, zatímco chobůtek, ještě nepříliš silný a kratší, než je potřeba, drží nad hlavou, dospělci už jsou příliš velcí na to, aby si k vodě třeba jen klekli a pak prostě pili. Nasají tedy vodu do chobotu, ale ne, že by ji chobotem vypili! Chobot pak přiloží k tlamě a vodu si do ní vstříknou. Může to být skutečná sprcha, sloni jsou schopni za den vypít 140 až 230 litrů vody. Při jednom nasátí jí může být docela dost, a to sice 5 až 10 litrů!

MAJÍ SLONI RÁDI BURSKÉ OŘÍŠKY?
Oblíbený mýtus, opět to však není pravda. V divočině se sloni neživí arašídy, a nejsou vhodné ani pro zvířata žijící v zajetí. Ne že by jimi však úplně pohrdali, jsou-li jim nabídnuty.

SLONI "SE BOJÍ MYŠÍ":
To všichni dobře známe. Myš je prý tím, co dokáže slona vystrašit. Není to ale pravda, sloni se myší vůbec nebojí, tedy za jedné podmínky. Pokud nedělají rámus. Možná, že kdybyste popadli myš za ocásek a vhodili ji do koše s papírem, a ona začala dělat hluk, slon by se už pořádně vylekal. Sloni, podobně jako koně, jsou velmi lekaví. Proto dokáží ostatně být v divočině tak nebezpeční. Stačí je pořádně překvapit a slon se buďto rozežene proti člověku, nebo na opačnou stranu. Zajímavý údaj uvádí v knize Hlasy džungle autor Zdeněk Veselovský: prý kdysi v zoo přiložil myš ke slonímu chobotu, a slon se vůbec nebál. Mýtus, podle něhož má slon strach z toho, že by mu myška do chobotu vlezla, je pochopitelně vymyšlený. Kdyby se náhodou ve sloním chobotu ocitlo něco cizího, udělal by slon to co jakýkoliv jiný živočich: vyfoukl by to. Při síle svého dechu by se asi nemusel obávat, že by jej předmět v chobotu dráždil i nadále.


Sloni jsou největší suchozemští savci naší planety, zvláště pak slon africký. Velcí samci váží třeba až 6 tun. Tento tlustokožec je však nyní v ohrožení. Podle některých statistik každých 15 minut zemře jeden divoký slon, důvodem je jejich zabíjení pro slonovinu. Musíme se tedy snažit, aby tato překrásná zvířata, poslední zástupci ve třetihorách a čtvrtohorách tak hojně rozšířené skupiny chobotnatců, přežila. Nesmíme zapomenout na to, že sloni také formovali krajinu dnešní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie; zvláště africké savany vděčí za svou existenci velkým býložravcům, díky nimž tyto oblasti nezarůstají lesy. Stejně jako všichni živočichové, i sloni jsou nesmírně důležitou součástí ekosystému. Nebylo by dobré je ztratit...

Ohrožený pakaprovec klamathský

14. února 2018 v 11:18 | HAAS
Velmi rád píši články o ohrožených zvířatech, která jsou kvůli člověku ve velkém nebezpečí, a nemusí to trvat dlouho, a z naší planety nadobro zmizí tak jako kdysi velcí dinosauři... Není překvapením, že mezi ohroženými zvířaty se vyskytuje tolik sladkovodních ryb. Vždyť znečištění řek, potoků a jezer si jistě vybírá daň na všech živočiších, kteří se vyvinuli a žijí v tomto prostředí. Jiné druhy ryb zase platí za neuváženou stavbu přehrad, a pakaprovec klamatshký, jenž je tématem tohoto článku, je jedním z nich.

C'waam, tak říkají Indiáni kmene Klamath z amerického státu Oregon pakaprovci klamatshkému (Deltistes luxatus). Jedná se o rybu z čeledi pakaprovcovitých (Catostomidae), jejíž zástupci se v jednadvacátém století vyskytují především v Severní Americe, ačkoliv některé pakaprovcovité ryby bychom nalezli i v Číně a v Rusku. Paleontologové již našli řadu fosilií prehistorických pakaprovcovitých, jedním z nejznámějších dávno vyhynulých zástupců čeledi je Amyzon z Eocénu a Oligocénu. Tato ryba, jejíž zkameněliny byly nalezeny například v kanadské provincii Britská Kolumbie či v amerických státech Colorado a Nevada, velmi výrazně připomínala dnešního pakaprovce klamathského, jenž je, jen pro informaci, jedním ze 78 dnes žijících druhů pakaprovcovitých ryb. S délkou 86 centimetrů však patří mezi největší druhy ve své čeledi. Je to poměrně dlouhověká ryba, dožívá se až 40 let, přičemž pohlavní dospělosti dosahuje mezi 6. až 14. rokem. Živí se malými vodními bezobratlými, zooplanktonem a řasami. Pakaprovec klamatshký se endemicky vyskytuje v oblasti Upper Klamath Lake v jižní části Oregonu. Toto velké, mělké jezero v nadmořské výšce 1261 až 1263 metrů je také útočištěm lososa kisuče (Oncorhynchus kisutch), a v jeho blízkosti se kdysi, v 19. století, odehrála Modocká válka. Pakaprovec však neobývá jen toto jezero, pochopitelně se pohybuje také napříč řekami, které do něj vtékají, a tak je rozšířen po celém blízkém okolí. Jeho areál rozšíření je přesto velmi malý. Nejvíce se na osudu pakaprovce podílí fragmentace habitatu, způsobená výstavbou přehrad. Redukované vodní toky už nejsou tolik příhodné pro život pakaprovců. Navíc tato ryba potřebuje řeky a jezera s dostatkem peřejí, a také s dostatkem štěrku na dně. V takových oblastech se totiž pakaprovci třou, a to konkrétně v březnu, dubnu a květnu. Vajíčka obvykle zůstávají na dně řeky či jezera po tři týdny, než se z nich vylíhnou larvy, kterým trvá ještě 40 až 50 dní, než se promění v mladé pakaprovce. Právě zničení takového prostředí, jež pakaprovec potřebuje k rozmnožování, se podepisuje na jeho stavech, a v současnosti jej IUCN klasifikuje jako druh ohrožený. Kromě stavby přehrad však bylo zničeno i 70 % mokřadů v okolí Upper Klamath Lake, a pakaprovec je nejediným zvířetem, kterého tato změna významně zasáhla. Dalším problémem bylo umělé vypuštění rybářsky užitečných ryb do oblasti. Mezi takové ryby, nové a nepůvodní konkurenty pakaprovců, jsou pstruzi obecní a okounci pstruhoví, stejně jako mnozí další. V neposlední řadě je pakaprovec klamathský terčem útoku několika bakterií, jež u něj způsobují morbidní nemoci, často vedoucí ke smrti. Nemoc, při níž rybě doslova uhnijí žábry za živa, je způsobena bakterií druhu Flavobacterium columnare. Tomuto symptonu se říká columnaris, a kromě pakaprovců ji mívají i mnohé jiné ryby, zejména pak sumci. Parazit rodu Lernaea z podtřídy klanonožců (jež se řadí mezi korýše), zase "ojídá" rybu za živa, což způsobuje bolestivá poranění. Tito a jiní paraziti a bakterie by normálně jen kontrolovali stav pakaprovců a nahrávaly k přirozené harmonii v ekosystému, ale problémy, do kterých pakaprovce dostali lidé ničením přirozeného prostředí, spolu s nemocemi způsobují už jen pokles počtu jedinců této jedinečné ryby. Spojené státy americké se ji nyní snaží chránit. Kdysi oblíbené sportovní rybaření pakaprovců, hojné v 60. a 70. letech, už bylo nadobro zakázáno. Důležité je však chránit přirozené prostředí těchto ryb, k čemuž už dochází. Bohužel není jasné, zda bude projekt na záchranu pakaprovce klamatshkého úspěšný, doufejme však, že ano...

Doufám, že se Vám tento článek o ohroženém pakaprovci klamathském líbil. Rád bych přinesl další články o ohrožených či kriticky ohrožených rybích druzích, neboť mám pocit, že jim někdy není ani ze stran nadšenců do přírody věnována dostatečná pozornost.

Vodnářka tykadlová-Jediný had s párem tykadel

12. února 2018 v 17:23 | HAAS
Nastal čas na popis jednoho z nejzvláštnějších hadů, které znám... Jedná se o vodnářku tykadlovou!

Latinský název: Erpeton tentaculatum,
Rozšíření: Thajsko, Kambodža a Vietnam,
Velikost: délka 0,7 až 1 m.
Vodnářka tykadlová je jistě hadem, kterého jednoduše nelze zaměnit s žádným jiným. Není na naší planetě dalšího druhu hada, který by byl vybaven párem tykadel. Vodnářka tykadlová bývala dříve klasifikována jako užovka z podčeledi vodnářek, nicméně v současné době už herpetologové uznávají vodnářky (Homalopsidae) za samostatnou čeleď, a rod Erpeton, jehož jediným druhem je právě E. tentaculatum, zahrnuje i širokou škálu dalších rodů, z nichž většina žije v oblasti jihovýchodní Asie od jižní Číny po Novou Guineu, ale i dále. Vodnářku tykadlovou vědecky popsal Bernard Germain de Lacépéde roku 1800, a pracovat tehdy s užovkou, třebaže mrtvou, vybavenou dvěma pohyblivými tykadly, muselo být pro Lacépédeho stejně vzrušující, jako pro dnešní herpetology, kteří až v nedávné době zjistili, k čemu tykadla vlastně slouží. Jedná se o modifikované smyslové orgány, ne tykadla v pravém smyslu jako nacházíme ve světě hmyzu. Nacházejí se hlavě a měří 13 až 19 milimetrů. Pomáhají hadovi vypátrat potravu ve pomalu tekoucích, kalných a často až kyselých vodách, jež tento sladkovodní had, výborný plavec, nejčastěji obývá. Ve vodě, kde je viditelnost na několik centimetrů prakticky nulová, si nemusí namáhat své oči, místo toho používá svých tykadel k registraci potravy v podobě ryb a korýšů. Když začne pátrat po potravě, začne pohybovat tykadly. Pokud had neloví, jsou jinak ztuhlá. Jde o lovce, který číhá na svou kořist v záloze. Může být překvapivé, že je vodnářka tykadlová jakožto vodní had vybavena ovíjivým ocasem. Ten však k něčemu slouží; k ovinutí například kolem větvičky pod vodou. Pak už jen had čeká, až kolem něj proplave nějaká ryba. Tykadla ho na její přítomnost včas upozorní. Velmi zajímavé je však to, že had je schopen odhadnout budoucí pohyb ryby. Zaútočí, ryba se lekne, spustí se u ní prudká reakce, dá se špatným směrem, zrovna tím směrem, kam had zaútočil, a je chycena. Ještě zajímavější je to, že had odhadne, kde se při útoku bude nacházet rybí hlava. Sevře ji svými čelistmi, a začne do ní pomalu vypouštět jed. Jelikož má zadní jedové zuby, které jsou plné, na rozdíl od dutých jedových zubů korálovcovitých a zmijovitých hadů, musí "žvýkat", než se z Duvernoyových žláz vpraví do ryby dostatek jedu. Ten má účinek pouze na některé druhy jihovýchodoasijských ryb, jimiž se vodnářka tykadlová živí... Bohužel není známo, zda je aktivní ve dne či v noci. Ví se však, že je vejcoživorodá. Mláďata přicházejí na svět pod vodou, a v jednom vrhu je jich obvykle 5 až 11. Had tráví pravděpodobně celý život ve vodě, čemuž napovídají výrazně redukované břišní šupiny, které velmi výrazně omezují možný pohyb na souši. Na svrchní straně těla jsou šupiny silně kýlnaté, tzn. středem každé šupiny vede výstupek. Vodnářka tykadlová dokáže zadržet dech až na 30 minut. Je známo, že se v období sucha, zvláště v nočních hodinách, zahrabává do bahna. Tam je potom schopna přečkat celé období sucha, a to bez potravy. Vyhrabe se až se začátkem období dešťů. Zbarvení vodnářky tykadlové se liší, někteří jedinci jsou jednolitě hnědí, další mají až načervenalé pruhy, setkáme se však i s exempláři velmi tmavými se žlutými pruhy na bocích... Ačkoliv je vodnářka tykadlová klasifikována jako druh málo dotčený, v některých oblastech se s divokými exempláři hojně obchoduje, což způsobilo lokální snížení počtu jedinců. To může mít v budoucnosti dopad na osud tohoto druhu...

Příště mehelie kapská!

Nejistá budoucnost norských vlků

24. ledna 2018 v 15:52 | HAAS
Po celá tisíciletí panovalo mezi lidmi a vlky napjaté nepřátelství. Nesnášenlivost k vlkům a strach z těchto majestátních psovitých šelem narostl tak, že byli vlci vyhubeni ve většině míst Evropy, která kdysi obývali. Ve středověku nadobro zmizeli ze Spojeného království, a když se dnes promluví o tom, že by mohli být navráceni do Skotska, způsobuje to u tamních farmářů, obávajících se o svůj dobytek, velké pozdvižení. Během 19. století byli vlci vytlačeni ze Spojených států amerických, tedy kromě Aljašky, vzácný rudý poddruh pak ve století minulém takřka vyhynul, a jediným bezpečným místem se pro tyto šelmy na severoamerickém kontinentu stala Kanada... Nyní se vlci vracejí. Prezident Obama před několika lety zakázal střílet vlky z vrtulníku. Nedávno přišla zpráva o tom, že divoký německý vlk s obojkem se dostal na území Belgie, a zanechal za sebou krvavé stopy v podobě dvou zabitých a jedné zmrzačené ovce. Ačkoliv to nenadchlo jejich majitele, ochránci přírody jsou rádi za přirozený návrat vlka do Belgie. Teď už žije vlk obecný přirozeně v každé zemi kontinentální Evropy, kterou obýval předtím, než ho z ní člověk vytlačil... Ale jistou budoucnost nemají vlci zřejmě nikde. Tak jako se v USA neustále přou o to, zda vlky legálně střílet nebo ne, což ještě zkomplikoval Trumpův nástup, i v Evropě to mezi některými lidmi a vlky neustále vře. Je však jen málo evropských zemí, kde jsou vládní plány s vlky tolik kontroverzní, jako Norsko. Na podzim 2016 ohlásila norská vláda, že vydá povolení vybít dvě třetiny vlků žijících v zemi. Tehdy žilo v Norsku jen 68 vlků, podle kontroverzního plánu jich mělo být zastřeleno až 47. Jaké mělo Norsko vysvětlení? Střílení vlků lovci s licencí se zamezí ilegálnímu lovu vlků. Zdá se, že asi žádnému politikovi nedošlo, že ať už budou vlci vystříleni lovci s licencí nebo pytláky, přijde tato velká skandinávská země o většinu ze svých nejpozoruhodnějších predátorů. Něco takového nebylo sjednáno ani v roce 1911, kdy bylo také vydáno nařízení postřílet několik desítek tamních vlků, rozhodně však ne tak moc. Jak uvedla Nina Jensen z World Wildlife Fund Norway, "je to masivní masakr". Když pak před Vánoci 2016 Norsko omilostnilo 32 ze 47 vlků, původně odsouzených na porážku, byl to úspěch v malém, ale stále nebyl stoprocentně potěšující. Odměna však byla stále vyhlášena na 15 zbývajících vlků z množiny, jež měla být původně vyvražděna celá... Je konec ledna 2018, a my s jistotou víme, že těch 15 vlků bylo zabito. Hlaveň pušky jako by však stále byla zaměřnena na další. V Norsku žije v současnosti asi 72 vlků. A kdo ví, kolik jich může být ještě povražděno. Jak napsal na svůj Twitter britský televizní průvodce přírodou a moderátor pořadů Springwatch, Autumnuch a Winterwatch Chris Packham: "Mysleli byste si, že je rok 1718, ne 2018". WWF je nadále přesvědčen o tom, že rozhodnutí norské vlády jsou špatná. Právě tuto zimu by mohlo být zastřeleno 75 % ze všech norských vlků, rozhodnutí, jež je podle WWF neústavní a zcela jasně odporuje Bernské konvenci a Norskému aktu o biodiverzitě. Můžeme být rádi, že svítá naděje na soudní proces. Norská vláda se totiž nehodlá zastavit před ničím, a tak nezbývá nic jiného, než její rozhodnutí zastavit mezinárodně, a u soudu. Pokud chcete přispět na pokus o soudní řízení a dozvědět se ještě více, navštivte tuto stránku https://www.gofundme.com/savenorwegianwolves . Stejně je však kuriózní, že si vláda neustále stojí za svým. WWF se totiž takřka podařilo masakr odvrátit na podzim 2017, tedy před pár měsíci. Jelikož to však nakonec nepomohlo, musí se pokračovat. Budoucnost vlků je nyní v našich rukou. Když už bezpečně víme, že jsou plaší, nenapadají bezdůvodně lidi, pokud je tedy vůbec a vzácně napadnou, můžeme s jistotou tvrdit, že tato zvířata mohou žít vedle nás. Je na čase to dokázat!

Článků o ochraně přírody očekávejte v brzké době ještě více... Doufám, že se Vám tento líbil...

Vodnářka krabožravá-Specialista na požírání krabů

17. ledna 2018 v 16:41 | HAAS
Slíbený popis vodnářky krabožravé je tu... Hadích popisků zde bude jen přibývat...

Latinský název: Fordonia leucobalia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, jih Nové Guineje a sever Austrálie,
Velikost: délka 60 až 90 centimetrů.
Vodnářka krabožravá patří mezi několik málo hadů, o nichž bylo zjištěno, že svou kořist jen tak nepolykají. Obecně se ví, že hadi polykají svou kořist v celku. Zvládnou to díky své anatomii. Avšak každý, kdo si někdy sáhl na kraba, moc dobře ví, jak tuhý je jeho exoskeleton. Má-li had, specializovaný na požírání krabů, spolknout takové sousto a strávit ho, potřebuje něco víc než jen velice silné trávicí šťávy, tolik typické pro všechny plazy. Když had chytí kraba do tlamy, obtočí jeho končetiny a silou je urve. Každou pak spolkne jednotlivě! To činí z vodnářky krabožravé jediného hada, který si skutečně svou kořist rozdělí na menší části, jež poté sežere. Nepoužívá k tomu zuby, síla svalů mu k tomu stačí. To však stále není všechno. Svalnatá žaludeční výstelka vodnářky krabožravé je velmi silná, a nedovolí ostrým klepetům kraba, aby žaludek protrhly... Vodnářka krabožravá je sice dokonale vybavena na lov krabů, ale ve velmi malém množství se může přiživit i na nějaké té rybce či žábě, ač k tomu nedochází často. Obývá přílivové zóny, kde se střídá moře s pevnou zemí. Daří se jí v mangrovových porostech i v naplaveninách v ústích řek. Je aktivní po setmění; většinu dne tráví v norách spolu s kraby. Zbarvení tohoto až devadesát centimetrů dlouhého hada je velice proměnlivé, někteří jedinci jsou černí, jiní tmavě šedí, u některých se výjimečně setkáme se žlutým zbarvením. Spodní strana těla je světlejší, v mnoha případech je bílá. Oči jsou malé a nachází se na vrchu hlavy, jež je oválná. Na nozdrách se nacházejí klapky, které je uzavřou, když se had potopí. Vodnářka krabožravá je výtečným plavcem. Jedná se o hada živorodého; stejně jako všechny ostatní užovky z podčeledi Homalopsinae (česky vodnářky) přivádí na svět živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 10 až 15. V současnosti je vodnářka krabožravá klasifikována jako druh, který není lidskou činností ohrožen. Pokud však bude pokračovat znečišťování moří a oceánů, je vysoce pravděpodobné, že bude její existence přinejmenším zranitelná, a to možná už v brzké době...

Příště užovka tykadlová!

Musurana černá-Velký užovkovitý had, který se živí jinými hady

3. ledna 2018 v 15:41 | HAAS
Je tu slíbený popis musurany černé, jednoho z mých oblíbených užovkovitých hadů...

Latinský název: Clelia clelia,
Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,
Velikost: délka 2 až 2,5 metru.
Neotropickou oblast obývá několik velkých druhů užovkovitých hadů, kteří se živí jinými hady. Kromě proslulé užovky indigové a jejích příbuzných, kterým se v Latinské America cribo, je to i sedm druhů rodu Clelia, obecným názvem musurana. Nejznámější je musurana černá, latinsky Clelia clelia. Pro tohoto velkého užovkovitého hada je charakteristické podsadité tělo s plochou hlavou. Tělo je u dospělců tmavé a pokrývají ho lesklé tělní štítky. Zbarvení je většinou modročerné, pokud se had pohybuje na slunci, jeho šupiny se nádherně lesknou. Spodní strana těla má bílou barvu. Musuranu černou si nelze splést s žádným jiným hadem, snad pouze s jinými druhy musuran, zvláště pak s musuranou druhu Clelia scytalina. Avšak mláďata musurany černé se podobají užovkám rodu Pseudoboa, které jsou někdy označovány za nepravé hroznýše a nepravé korálovce (zbarvení jednotlivých druhů se od sebe liší a tak různé druhy připomínají tu či onu skupinu). Dobře lze mladou musuranu, nejčastěji zdobenou žlutými a černými kroužky na krku a s červeným až oranžovým zbarvením, identifikovat především tehdy, zvedneme-li ji ze země. Uvidíme-li podocasní štítky, které jsou párové, na rozdíl od nepárových štítků užovek rodu Pseudoboa, víme, že se díváme na musuranu. S věkem pak kůže zvířeti ztmavne. Ačkoliv průměrná délka dospělé musurany činí asi 160 centimetrů, nejsou 200 centimetrů dlouzí jedinci žádnou výjimkou, a byly také odchyceny musurany o délce 2,5 metru. Tento had je takřka specialistou na lov jiných hadů. Nepožírá však pouze jiné užovky, živí se také jedovatými zmijovitými hady z podčeledi chřestýšovitých. V oblasti jejího výskytu, v neotropech, jsou to především křovináři jako je Bothrops, případně i "bushmaster" Lachesis. Malou část jejího jídelníčku tvoří myši a jiní malí savci, a také ještěři. Jedná se o hada vybaveného jedovými zuby, umístěnými v zadní části tlamy, což je pro jedovaté užovky typické. Jedové zuby nejsou příliš velké, jsou vlastně jen zvětšenými zuby, jež na rozdíl od jedových zubů jejich časté kořisti, zmijovitých hadů, nejsou duté. Při vypuštění jedu taková užovka vytlačí asi jen polovinu možné dávky jedu. Jed musurany černé je více efektivní při zabíjení savců, a to je hodně zvláštní. Živí se totiž převážně plazy. Ale testy prokázaly, že účinnost jedu na plazy není vysoká. Její jed nicméně plazy jen omámí. Poté, co jed vypustí, ovine se musurana kolem své křovináří či chřestýší oběti a uškrtí ji. Musurana je imunní vůči uštknutí těmito hady. Ve 20. letech 20. století tuto imunitu vůči bothropickému jedu studoval brazilský immunolog a herpetolog Vitas Brazil... Tento had je bohužel čím dál vzácnější. S mizejícími plochami deštného pralesa musuran ubývá ve velkém. Její kořist, křovináři, zvláště pak ti rodu Bothrops, se sice úspěšně stěhují do zemědělské krajiny, kde loví krysy a myši, musuranám však toto loviště nesvědčí. Musurana černá se však těší přísné mezinárodní ochraně.

Příště vodnářka krabožravá!

Jaká má být letošní zima?

30. prosince 2017 v 11:04 | HAAS
Obvykle před Vánoci přináším článek o tom, zda budou na sněhu či ne. Vánoce jsou už ale za námi, a tak se zaměříme přímo na letošní zimu, která začala minulý týden ve čtvrtek. Jaké tedy bude letos v zimě počasí?

Sníh letos v zimě
Většina z nás si už možná sněhu v prosinci užila. Já sám jsem byl velmi nadšen z toho, když napadl už na začátku prosince a udržel se několik dní. Navíc panovalo pěkné, slunné, ale i mrazivé počasí. Po většinu prosince pak sníh nebyl, na Štědrý den se udržely jen hromádky sněhu, které ještě neodtály, sníh pak napadl před pár dny, a drží se. V různých místech České republiky tomu samozřejmě může být jinak. Pokud se však tato zima bude podobat té předchozí, a z mého pohledu se zdá, že už díky sněhovým srážkám by to tak mohlo být, pak bychom se měli sněhu ještě dočkat, a to docela určitě v lednu a snad i v únoru.

Zima a globální oteplování
Letošní zima by mohla být, co se týče teploty, průměrná. Podle některých předpovědí by měly být průměrné také srážky, podle jiných by měly být naopak nadprůměrné. Lze asi očekávat, že únor bude spíše nadprůměrný, neboť tomu tak bylo v posledních letech. Nicméně globální oteplování je fenoménem, který neustále ovlivňuje naše počasí. Před 50 lety vypadala zima v tehdejším Československu úplně jinak, než dnes. Ba i před dvaceti lety byly teploty okolo -20°C v zimě častější. Abychom dále neovlivňovali počasí, přírodu a roční období, musíme přestat spalovat fosilní paliva. To se ale lehce řekne, či zde napíše, než udělá. Jak říká Sir David Attenborough, nejprve je nutné učinit sluneční energii levnější než energii například z uhlí. Jedině tak dosáhneme toho, že raději než po dražších palivech pak člověk sáhne po sluneční energii. Otázkou je, kdy k tomu konečně dojde?

2017 byl jedním z nejteplejších roků
Asi se není třeba divit tomu, že rok 2017 bude zařazen na seznam 10 nejteplejších let historie. Následuje tak řadu předchozích let. Rok 2016 je zatím klasifikován jako vůbec nejteplejší v historii, hned za ním je na 2. místě rok 2015 a za ním samozřejmě rok 2014. 2010 si drží 4. příčku, rok 2013 pak příčku pátou. Rok 2012, který byl občas považován za nejteplejší rok (alespoň v letech poté) je ve skutečnosti až na devátém místě. Očekává se, že rok 2017 se dostane do přední trojky, s trochou rezervy možná přední pětky. Zbývají už jen dva dny, pak bude učiněn světový průměr, který však dnešek a zítřek příliš nezmění, a brzy se dozvíme, "jak teplý" vlastně rok 2017 byl.


Nadprůměrná teplota ve Velké Británii
Začátek minulé zimy byl ve znamení záplav ve Spojeném království. Tento rok také dochází k záplavám. Včera večer web Camrbidge News informoval o velké zátopě v Camrbidgeshire. Je to pouze začátek, očekávány jsou další záplavy. 28. prosince přišly záplavy do St Ives, včera, tedy 29. prosince, byl vyhlášen stav ohrožení... Rok 2017 je pátým nejteplejším rokem ve Velké Británii. Průměrná teplota činila 9,56°C. To je na britských ostrovech nadprůměr. Zatímco na kontinentu si můžeme užívat sněhu, je otázkou, zda ho letos v zimě naši britští přátelé zažijí ve velkém. Ve Skotsku ano, ale co třeba jih Anglie?

Zvířecí aktivita v ČR před zimou a v zimě
Zdá se, že všechno by mělo být v pořádku. Havrani tento rok přiletěli přibližně v polovině října, i když obrovská hejna jsem vídal až ke konci měsíce. Jaká to skvělá Halloweenská atmosféra. Všude oranžové a hnědé listí, a stovky černých ptáků poletujících nad vámi. Lepší to na podzim asi nemůže být. Ježci se už v říjnu uložili k zimnímu spánku, ze stavu hibernace vyjdou až v březnu. Také ještěrky, slepýši a hadi už pochopitelně dávno hibernují, minimálně od konce října. Sám jsem zatím neměl možnost spatřit ptáky spíše typické pro zimu, například hýly. Tito ptáci migrují v zimě dále na jih. V Česku se s nimi můžeme setkat, na sněhu jsou díky svého nádhernému zbarvení poněkud křiklaví.

Doufám, že se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Doufám, že letošní zima nebude teplotně příliš nadprůměrná, ostatně přítomnost sněhu jen pár metrů ode mne v tuto chvíli je jasnou připomínkou toho, že budu moci přinejmenším na tento prosinec vzpomínat jako na částečně zasněžený. Pokud u vás napadl sníh, vyražte ven za zvířaty, do lesů, a užijte si sněhu!

Jedovatí koutníci

26. prosince 2017 v 13:14 | HAAS
Jednou ze všech skvělých knížek, které jsem tento rok na Vánoce dostal, je i publikace "Steve Backshall's Most Poisonous Creatures". Můj oblíbený přírodovědec a moderátor Steve Backshall v ní představuje některá z nejjedovatějších stvoření naší planety. Právě tato kniha mi poskytla i pro mne doplňující informace o koutnících, jedovatých pavoucích, a proto jsem se rozhodl věnovat jim jeden článek...

Loxosceles, česky koutník, je rod pavouků z čeledi koutníkovitých (Sicariidae), zahrnuje nepřeberné množství většinou malých druhů pavouků. Druhů k němu zařazených je přinejmenším 106, avšak neustále jsou popisovány nové či přejmenovávány ty již dříve popsané a přiřazovány k tomu rodu, příkladem ke koneckonců L. tazarte, přiřazený k taxonu roku 2015 nebo íránský L. persica, který byl popsán teprve tento rok, tedy v roce 2017. Lidé se koutníků rodu Loxoceles poměrně bojí. Zdá se, že tito pavouci, rozšíření po celém světě s výjimkou Antarktidy, některé lidi, a především pak arachnofobiky, děsí ještě více, než jiní pavouci. Strach z nich je však přehnaný. Většina lidí, která se koutníků bojí, si totiž myslí, že budou-li koutníky kousnuti, bude mít jed za následek to, co často vidí na internetu, zadají-li do jakéhokoliv vyhledávače obrázků heslo "recluse spider bite". Poškozené, krvácející a hnisající rány nejen v prstech, ale i celých končetinách, jsou podívanou jen pro ty, kterým se z pohledu na podobná zranění nedělá špatně od žaludku. Mezi lidmi už dlouho koluje mýtus, že každé kousnutí koutníka skončí takto. Ale pravda je jiná. Loxosceles se anglicky jmenuje "recluse spider" z velmi dobrého důvodu. Vždyť "recluse" znamená zhruba "samotář", zkrátka někdo, kdo se vyhýbá ostatním lidem. A stejně tak se koutníci rodu Loxosceles snaží být z dosahu lidí, co to jen jde. Při jakémkoliv náznaku přítomnosti nebezpečí v podobě lidského chodidla mířícího na jejich jemné tělo se pavouk dává na bezhlavý útěk, který mu většinou zachrání život. Jen tehdy, když je noha člověka, nevědomého této události, rychlejší, může se stát, že pavouk v sebeobraně kousne. Přitom vypustí jed, jenž může být poměrně silný a může mít různé následky, ne vždy však ty následky, o kterých se tak často hovoří. Je však pravdou, že kousnutí severoamerického koutníka jedovatého (Loxosceles rufescens), rozšířeného v oblasti jihovýchodu Spojených států amerických, může být skutečně nepříjemné. Pokud je člověkem koutník vyprovokován k sebeobraně, použije svá kusadla (chelicery) s jedovou žlázou k vpravení jedu. Kousnutí není vždy bolestivé, osoba dokonce nemusí pocítit žádnou bolest po několik dalších minut. Pak však může začít docházet k odumírání kůže. Tomuto jevu se říká loxoscelismus, a je způsoben arachnidismy, které mají za následek nekrózu, jinými slovy odumírání tkáně. V ojedinělých případech dokáže kousnutí koutníka jedovatého způsobit u člověka i přehnanou hemolýzu, tedy zničení červených krvinek. Avšak je dobré si uvědomit jednu věc; podle statistiky 49 % všech kousnutí koutníka jedovatého nemá za následek nekrózu ani jiné efekty. Dalo by se tedy říci, že zcela vážná je jen polovina kousnutí, a uvědomíme-li si, že tento potulný, ale bojácný pavouk se lidí straní, uteče vždy, kdy to jen jde, a nebude plýtvat svým jedem jen tak, aby někomu uškodil, můžeme říci, že pověst tohoto zvířete jakožto ohavného tyrana a zabijáka je nevýslovně nadsazená. Avšak jeden fakt musí být uveden: koutník jedovatý je podstatně jedovatější než jeho evropský příbuzný...


Loxosceles rufescens, obecným českým jménem koutník ryšavý, anglicky pak Medditerannean recluse spider, je též velmi málo agresivní. Pouze, když na něj člověk stoupne, chytí ho a otravuje ho přitom, odváží se tento pavouk ke kousnutí. Uvést slovo "odváží se" je na místě, neboť jde opět o zvíře, které se od lidí drží co nejdál. Pochází z oblasti Středozemního moře, nicméně člověkem byl rozšířen prakticky do všech koutů světa, které osídlil. Během dne poklidně odpočívá v jamkách, mezi puklinami ve skalách či dřevě, a vychází na lov po setmění. Velké populace koutníků ryšavých žijí především dál od lidských sídel, ale čas od času se s tímto pavoukem můžeme setkat i my, doma. Nejlepší je nechat ho jít. Zabitím pavouka přijdete o dokonalého lovce much, které jsou zvláště v pozdním jarním období a poté samozřejmě v létě skutečnou nepříjemností pro ty, kterým vadí neustálé bzučení a pohybující se černé tečky na jídle. Je-li člověk kousnut bránícím se koutníkem ryšavým, pocítí zřejmě malou bolest. Existuje však řada případů, kdy jed opět člověku nic nezpůsobí. Záleží na množství vpuštěného jedu, zdraví pavouka, zdraví člověka a jeho alergiích... Pokud se nějakou dobu po kousnutí pavoukem objeví na kůži bílý puchýř, je to spolehlivý indikátor toho, že by měla "oběť" vzíti mobilní telefon a zavolat si lékařskou pomoc. Takový náznak by neměl být podceněn; jed může dále způsobit nekrotickou reakci, masivní opuchnutí a zmodrání či zbělání kůže okolo tohoto opuchnutí. Skutečně hororové reakcí na jed, jež je však vzácností, je "vulkánová léze", jak se tomu někdy říká. Jde o skutečně nepříjemně vypadající gangrénu. Po takovém hnití masa sice nastává regenerace, je však velmi pomalá, může trvat týdny a člověku bude celou hrůzu do smrti připomínat jizva. Některým lidem, jež takovou reakci na jed koutníka ryšavého zažili, muselo být maso odstraněno...
Loxosceles, koutník, je sice pavoukem, který se raději drží v koutě, ale pokud mu začnete ubližovat nebo ho překvapíte a ohrozíte, má mocnou zbraň. Jeho jed nezabíjí, dokáže však člověku pořádně zavařit...

Vždy mne fascinovala zvířata, která loví nebo se brání s pomocí jedu. Nezapomeňte však, že tato zvířata nikdy nejsou vůči člověku zlá, a ublíží mu jen tehdy (a také ne vždy!), když chce on ublížit jim!

Užovka páskovaná-Neškodný napodobitel ploskolebce vodního

21. prosince 2017 v 15:15 | HAAS
Již po měsíc a jednadvacet dnů jsem nenapsal hadí popisek, je tedy na čase vrátit se do světa beznohých plazů, a představit si užovku páskovanou!

Latinský název: Nerodia fasciata,
Rozšíření: jihovýchod USA, Floridský poloostrov, delta Mississippi,
Velikost: délka 1 až 1,6 metru.
Užovka páskovaná, která se v angličtině nazývá banded water snake nebo také southern water snake, je nejedovatý had z čeledi užovkovitých, nápadně se však podobající prudce jedovatému symbolu floridských močálů-ploskolebci vodnímu (Agkistrodon piscivorus). Z tohoto důvodu je bohužel lidmi často zabíjena na potkání, aniž by neznalec vůbec tušil, že zabíjí neškodné zvíře. Pouze při manipulaci, například při chycení, je užovka páskovaná nepřátelsky naladěna a v sebeobraně silně kouše. Od ploskolebce vodního se tato užovka liší tvarem hlavy, který není trojúhelníkový. Užovka páskovaná má hlavu úzkou. Pochopitelně jí také chybějí tepločivné jamky, kterými je ploskolebec vodní jakožto typický zástupce zmijovitých hadů z podčeledi chřestýšovitých vybaven. Plně vzrostlí samci ploskolebců bývají také mnohem větší (až 1,8 metru), než ty největší exempláře užovek páskovaných. Pruhované zbarvení je ideální kamufláží ve vodě a mezi vodními rostlinami. Pruhy jsou příčné, a světle hnědé, černé či červené, zbytek těla je pak zbarven červeně, černě, hnědě či olivově zeleně. Velké, navíc nepravidelné skvrny, způsobují, že se obrys hadího těla rozbíjí, což je dokonale matoucí. Laik tedy může užovku páskovanou zaměnit s ploskolebcem vodním, zkušený herpetolog naopak s jinými užovkami rodu Nerodia, který zahrnuje devět druhů, z nichž všechny se endemicky vyskytují v Severní Americe. Důležité je zapamatovat si, že charakteristickým znakem užovky páskované je tmavý proužek táhnoucí se od očí k tlamě. Tělo je zploštělé, ideální k plavání. Na rozdíl od ploskolebců nemá při plavání hlavu nad vodou, ale potápí se. Tělní šupiny jsou kýlnaté, tzn. každá šupina má ve středu výstupek. To pomáhá hadovi při pohybu v trávě nebo také při pohybu vodou. Je to denní lovec, což lze poznat podle kulatých zorniček. Živí se rybami a obojživelníky. V období rozmnožování užovky páskované často vytvářejí klubka. Při takové příležitosti člověk snadno pozná rozdíl mezi samci a samicí; samice jsou mnohem větší. Jedná se o vejcoživorodý druh; samička na svět přivádí přibližně 9 až 20 mláďat, zaznamenaný rekord je však 50! Mláďata mají po narození pouhých 24 centimetrů. Ačkoliv preferuje sladkovodní biotopy, především pak rybníky, jezera, močály a potoky, a ve floridských Everglades také podmáčený les, výjimečně se s ní můžeme setkat i v brakické vodě delty řeky Mississippi. Velkým nebezpečím je pro tento druh, ke všemu štěstí dosud IUCN klasifikovaným jako neohrožený, snižování výšky vodní hladiny v močálech, na jejichž existenci život užovky páskované závisí. Je jen jedním z mnoha osobitých živočichů, jejichž budoucnost je v tomto směru poněkud nejistá...

Příště musurana černá!
 
 

Reklama