Sopky, láva... Události ze současné přírody

Losos čavyča

14. prosince 2017 v 15:14 | HAAS
Posledním článkem spadajícím pod Měsíc s lososy bude tento, pojednávající o lososu čavyča. Doufám, že si jej s radostí užijete...

Losos čavyča, latinsky Oncorhynchus tshawytscha, je jedním z několika druhů tichomořských lososů. V letním období táhne do severoamerických a severoasijských řek v ohromných počtech. Druhové jméno je zároveň ruským názvem této ryby. Losos čavyča byl člověkem vysazen také na Novém Zélandu a v Patagonii, kde se dobře ujal. Stejně dobře se daří i vysazeným populacím do Velkých jezer v Severní Americe. Dospělí lososi čavyča měří 61 až 91 centimetrů na délku, i když rekordní exemplář měl okolo 1,5 metru. Tělesná hmotnost činí 4,5 až 22,7 kilogramu, nejtěžší jedinec byl uloven na pobřeží Britské Kolumbie v 70. letech minulého století a vážil neuvěřitelných 57 kilogramů. Lososi čavyča se rodí v řekách, přežívají v nich po dobu dvanácti až osmnácti měsíců, poté táhnou do moře, kde stráví jeden až osm let (v průměru však tři až čtyři roky) a pak se vydávají na svou poslední cestu do těch toků, v nichž se vylíhli. Tak jako jejich příbuzní po tření umírají. Mohou učinit cestu dlouho až 1400 kilometrů. Dospělí lososi čavyča jsou klasickými dravci, živí se především rybami, hmyzem a jeho larvami žijícími ve vodě, a také různonožci. Na tahu lososů závisí životy mnoha predátorů, od medvědů přes orly až po žraloky aljašské. Avšak hlavními predátory lososů čavyča jsou kosatky. Velmi účinně se vrhají do masivních hejn lososů a doslova z něj vybírají jednu rybu po druhé. Jedním z hlavních lovců těchto lososů je také člověk. Lososi čavyča pro něj mají velký význam, a mezi severoamerickými Indiány měl tento druh největší cenu. Někteří dokonce pořádali speciální ceremonie, během nichž byly ryby loveny. Při slavné Lewisově a Clarkově expedici mezi lety 1804 a 1806, což byla první pozemní výprava od východního pobřeží USA až na západ a zase zpět, její účastníci s nadšením jedli maso lososů čavyča. Podle Lewise dokonce losos čavyča chutná lépe čerstvý, neopečený, a chutná prý lépe, než jakákoliv jiná ryba na světě... Losos čavyča je státní rybou Aljašky a Oregonu. Velká hejna těchto lososů však žijí i na pobřeží Japonska, kde každoročně podnikají podobně velkou migraci...


Měsíc s lososy tedy končí. Doufám, že jste se dozvěděli zajímavé informace o těchto fascinujících rybách... Avšak nebojte, na tomto blogu se určitě ještě nějaké články o lososech objeví. Brzy však zaútočí Psovité šelmy pravěku a další projekty, kterým jsem se pár týdnů nevěnoval!

Tichooceánští lososi

13. prosince 2017 v 15:10 | HAAS
Tichooceánský losos, Oncorhynchus, se řadí k nejodvážnějším migrantům zvířecí říše. Každý rok v době od července do října ožijí severoamerické řeky prostřednictvím těchto ryb. Nutno však podotknout, že někteří zástupci tohoto rodu žijí i na pobřeží východní Asie, kde každoročně probíhají podobně velké migrace (například na Sibiři). Jakožto rod zahrnuje Oncorhynchus celou řadu druhů, označovaných ať už jako losos (salmon) nebo pstruh (trout). Jméno Oncorhynchus znamená v překladu do češtiny "hákovitý nos", a to proto, že se u samců v době tření čelisti promění v útvar zvaný kype. Má tvar háku a uplatňuje se při bojích o hierarchii s ostatními samci... Představme si nyní několik tichooceánských lososů, kteří jsou něčím výjimeční...

Losos nerka (Oncorhynchus nerca)
V angličtině také známá jako sockeye salmon. Dorůstá délky 84 centimetrů a váží 2,3 až 7 kilogramů. V době tření procházejí lososi nerka metamorfózou. Nejen, že se samcům vytvoří kype, ale obě pohlaví také změní své tělesné zbarvení. Zatímco na moři jsou tyto ryby lesklé, krémové či namodralé, v řekách zrudnou. To proto, že se jejich šupiny vstřebávají. Ačkoliv jich do řek Severní Ameriky, včetně Fraser River v Britské Kolumbii, táhnou ročně miliony, nyní se uvažuje o nutnosti ochrany lososů nerka na britskokolumbijském pobřeží.




Losos gorbuša (Oncorhynchus gorbuscha)
Tato ryba byla popsána v roce 1792 a je typovým druhem rodu Oncorhynchus, tzn. druhem, podle něhož došlo k popisu rodu. Losos gorbuša obvykle dorůstá délky okolo 50 centimetrů, i když byly odchyceny exempláře i přes 70 centimetrů dlouhé. Dožívá se tří let (losos nerka naopak osm!). V době tření táhne do sítě řek mezi kalifornskou Sacramento River a kanadskou řekou Mackenzie, stejně tak činí na opačném konci Pacifiku, v Japonsku, Koreji a Sibiři. Preferuje chladné vody o teplotě 5,6 až 14,6°C.


Losos keta (Oncorhynchus keta)
Opět táhne jak do řek Severní Ameriky, tak Sibiře. Jedinci, kteří se v létě, předtím než zahynou, vydávají na migraci proti proudu řeky Yukon v Kanadě, podnikají cestu o délce neuvěřitelných 3200 kilometrů. Jako ostatní lososi rodu Oncorhynchus jsou semelpartiní, tzn. umírají po tření. Samička může naklást až 4000 jiker, která jsou posléze umístěna do jamky ve štěrku na dně řeky a ponechána svému osudu. Hmotnost této ryby činí 4,4 až 10 kilogramů (nutno podotknout, že desetikilogramoví lososi keta jsou velice vzácní, rekordní jedinec měl však 19 kg!) a měří v průměru 60 centimetrů.


Losos masu (Oncorhynchus masou)
Vyskytuje se pouze při asijském pobřeží Tichého oceánu. Tvoří čtyři podruhy, O. m. formosanus je endemitem pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Zbývá už jen 400 jedinců tohoto poddruhu. Losos masu jakožto druh celkově ohrožen není. Největší jedinci jsou ti ruští; lososi masu z Přímořského kraje měří až 70 centimetrů.


Velmi zajímavých tichooceánských lososů a pstruhů z rodu Oncorhynchus je více, doufám však, že Vás tato čtveřice mých nejoblíbenějších zaujala. Pokud chcete, najděte si více informací i o těch dalších, rod Oncorhynchus tvoří celkem 12 druhů!

Hlavatka obecná, ohrožená ryba z povodí Dunaje

10. prosince 2017 v 11:30 | HAAS
Blízká příbuzná tajmena sibiřského, hlavatka obecná, také známá jako hlavatka podunajská (Hucho hucho) je jednou z nejzranitelnějších ryb vyskytujících se na evropském kontinentu. IUCN ji už od roku 1990 klasifikuje jako ohroženou. Hlavatka obecná se vyskytuje pouze ve sladkých vodách povodí Dunaje na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině a také na východní Moravě v České republice. V současné době sice člověk její areál zvětšuje, děje se tak ale pouze z důvodu komerčního využití této ryby; je uměle vysazována v povodí Vltavy v Čechách, a také v Německu a Francii. Avšak divoká hlavatka obecná je v ohrožení z důvodu činnosti vodních přehrad. Ty totiž omezují sílu říčních proudů, v nichž hlavatky žijí. Když se navíc sečte plocha celého území, které hlavatka obecná obývá, zjistíme, že žije pouze v areálu 500 kilometrů čtverečních. To je dost na to, aby už byla považována za ohroženou rybu. Asi před stoletím začalo hlavatek obecných výrazně ubývat. V minulosti mělo tento úbytek na svědomí především rybářství, dnes je to spíše problém ochrany přirozeného prostředí hlavatek. Neznamená to však, že hlavatky brzy ztratíme úplně. Evropská unie vytváří EU LIFE projekt v Rakousku, jehož cílem je zlepšit prostředí, v němž hlavatky obecné žijí. Projekt byl už takřka dokončen a rozhodně byl dosud velmi úspěšný...


Hlavatka obecná je dravou rybou, živící se především mihulemi, bezobratlými a menšími druhy ryb. Údajně se také občas může přiživit na malých žábách či savcích, ti ale netvoří hlavní část jejího jídelníčku. Ve volné přírodě se dožívá věku až 20 let, jde tedy o rybu dlouhověkou. Samci hlavatek se poprvé účastní tření ve věku 3 až 4 let při tělesné hmotnosti jednoho kilogramu, samice ve věku 4 až 5 let, kdy jejich tělesná hmotnost činí dva až tři kilogramy. Ke tření dochází v březnu a dubnu, výjimečněji v květnu, ve vodách o teplotě 6°C až 10°C. Hlavatka obecná nikdy neobývá sladkou vodu o teplotě vyšší než 15°C. Na rozdíl od některých lososů, například tichomořských lososů rodu Oncorhynchus, s nimiž patří do stejné čeledi (lososovití - Salmonidae), hlavatka po tření neumírá, její život pokračuje dál. Poté, co samička naklade jikry, spolu se samečkem je přikryje substrátem, například štěrkem. Mláďata se líhnou 25 až 40 dní poté. Po dobu osmi až čtrnácti dní se skrývají ve štěrku, kde absorbují svůj žloutkový váček. Jakmile jsou dostatečně vyživena na opuštění svého úkrytu, vydávají se na první lov bezobratlých. Mladí jedinci preferují rychle proudící toky. Když dorostou plné velikosti v dospělém věku, budou měřit až 1,5 metru (největší česká hlavatka měřila 115 centimetrů).

Za informace velice děkuji webu IUCN. Doufám, že se Vám tento článek, jenž je součástí Měsíce s lososy, líbil. Zaujala-li Vás hlavatka obecná, napište o tom do komentáře...

Bude třeba chránit lososy nerka v Kanadě?

6. prosince 2017 v 16:02 | HAAS
Lososi se ve světě kulinářství těší velké oblibě. Jejich jemné, chutné maso je mnoha lidmi považováno za pochoutku. Život mnoha lidí při tichomořském pobřeží Severní Ameriky i Asie závisí na těchto rybách. Jsou jediným způsobem jejich obživy; lovem lososů a jejich následným prodejem si přinejmenším miliony, a možná i pár desítek milionů lidí, primárně vydělává na živobytí. Každoroční tah pacifických lososů rodu Oncorhynchus do asijských a severoamerických řek je jednou z nejúžasnějších událostí na naší planetě, a různí predátoři, od medvědů až po člověka, jí využívají. Každým rokem podnikají velkou migraci z moře do sladkých vod desítky, ba i stovky milionů lososů. Jsou to obrovská čísla. Některé z řek na Aljašce nebo na západě Kanady, zvláště v Britské Kolumbii, vypadají jako dopravní zácpa lososů. Může proto být poněkud překvapující, že se dle vědeckých výzkumů počet lososů nepříjemně nesnižuje. Kanadští vědci podrobili výzkumu proslulého lososa nerka (Oncorhynchus nerka). Minulý rok, tedy v roce 2016, připlavalo do řek Britské Kolumbie, zvláště pak do Fraser River, nejméně lososů nerka od doby, kdy jejich sčítání začalo (od roku 1893). Toto alarmující zjištění nakonec vedlo k tomu, že bylo před několika dny ohlášeno možné řešení. Losos nerka bude muset být zařazen na kanadský Species At Risk Act. Ačkoliv se nejedná o ohrožený druh, stále existující v milionech jedinců, jejich počet se zvláště v posledních letech snížil tak dramaticky, že podle některých odborníků už bude třeba je částečně chránit. A to by znamenalo zpřísnit rybářská opatření. Mezi kanadskými rybáři se lososi řadí k oblíbeným rybám. Ať už jde o rekreační, sportovní či komerční rybaření, losos je jedním z dominantních rybích rodů. Lov lososů ve velkém si, zdá se, začíná vybírat svou daň. Mezi rybami se také přenášejí různé nemoci, které je ještě před desítkami let tolik nepostihovaly. Všichni lososi, kteří se vytřou, umírají, to je o tichomořských lososech obecně známo. Avšak ještě předtím je lidmi spousta jedinců, jež by se mohli vytřít, vylovena. Důvody, proč lososů nerka ubývá, jsou však i složitějšího rázu. Minulý týden se nicméně v Ottawě hlasovalo o tom, zda bude 8 z 24 populací lososů, žijících poblíž a putujících každoročně do Fraser River, považováno za ohrožené. Bohužel politici nakonec uznali, že pouze 2 z těchto populací mohou být označeny jako zranitelné. Další populace jsou podle výboru stále zastoupeny dostatečně velkým počtem jedinců. Ale pokud bude trend postupného snižování počtu lososů nerka pokračovat, a víme, že pokračuje, budou muset být učiněna další opatření. Bohužel ani v zemi jakou je Kanada nemusí být vše perfektní. World Wildlife Fund Canada uvedl, že vláda země od roku 2003 uznala pouze 12 z 62 specifických druhů kanadských ryb za ohrožené, přičemž všech dvaašedesát byly nebo jsou druhy na pokraji vyhynutí. Komerčně lovená ryba, jakou je losos, má pak pravděpodobnost, že se na Species At Risk Act dostane, ještě menší. Nezbývá než doufat, že se populace lososů nerka v Britské Kolumbii zvýší. Bez těchto ryb by totiž neexistovalo tak úžasné přírodní představení, jaké velké řeky Kanady a Ameriky, do nichž lososi táhnou, nabízejí.

Migrace lososů

2. prosince 2017 v 10:20 | HAAS
Ve světě přírody dochází k úžasným událostem. Některé se zdají být obyčejné, při jiných nezbývá člověku, než obdivovat výkony zvířat, jež se jich účastní. Ať už se jedná o pakoně putující za dešti a úrodnými travinami ve východní Africe, o masivní migraci monarchů stěhovavých přes severoamerický kontinent nebo snad o největší migraci ve světě savců, velké putování plejtvákovců šedých při tichomořském pobřeží Severní Ameriky, zvířecí migrace člověka vždy ohromí. Mezi nejúžasnějšími zvířecími cestovateli jsou také ryby: lososi. Atlantičtí i tichomořští lososi většinou každoročně podnikají velkou cestu z moře do sladkých vod za účelem tření. Mohou přitom překonat velké vzdálenosti, někdy i 5000 kilometrů! Lososi jsou rybami anadromickými. To znamená, že v době rozmnožování putují ze slané vody do sladké. Při této migraci však na ně čeká celá řada predátorů. Zvířat, jejichž život mnohdy na lososech závisí. A stejně tak na tomto velkém tažení ryb závisí život mnoha lidí. Podle jedné statistiky je až 96 % populace Aljašky alespoň trochu spjato s touto událostí. Rybáři i původní Indiáni vděčí za své živobytí právě těmto rybám. Zvláště význačná je tedy migrace severoamerických lososů. Jedná se o lososy rodu Oncorhynchus, tedy o tichomořské lososy. Jejich život začal v severoamerických řekách, zvláště velké množství se jich narodilo po tažení jejich předků v aljašských a kanadských sladkých vodách. Několik let strávili životem v moři, kde se živili jinými rybami, různými korýši a dalšími menšími živočichy. Pak však začíná jejich velký tah. Tato migrace probíhá především v létě. Už v červenci začínají do aljašských a západokanadských řek táhnout miliony lososů, a to doslova. Migrace pak končí zhruba v říjnu. Na 300 000 000 lososů vtrhne do aljašských řek. Mohou si vybrat z 12 000. Ale každý losos si vybírá jen jednu; tu, ve které se narodil. Stačí, aby se k jejich nozdrám dostala jediná kapička vody, kterou znají od té doby, kdy se narodili. Podle pachu pak řeku vyhledají. Čeká na ně však řada dravců, od orlů přes vlky až po medvědy. Medvědi grizzly i medvědi baribalové se na lososech přiživují. Za sezónu snědí tisíce kilogramů lososího masa, čímž si vytvoří tukové zásoby na zimu. Především medvědům baribalům, a zvláště pak Kermodským medvědům (někteří z nich jsou bílí) se daří rybařit za bílého dne. Lososi musejí překonat také spoustu překážek. Jsou však rekordmany ve skákání. Vertikální skok může být až 3,65 metru vysoký...


Tato masa proteinu tedy přiláká spoustu predátorů. Není třeba se divit, že méně než 1 % lososů, těch nejlepších ze všech, se dostane na místa tření. Tam pak proběhne metamorfóza, která je stejně pozoruhodná, jako u kteréhokoliv druhu motýla. Lososi, kteří jsou normálně stříbrní nebo namodralí, prodělají velkou změnu. Barvivo z šupin se absorbuje, a někteří lososi, jako jsou losos keta (Oncorhynchus keta) a losos nerka (Oncorhynchus nerka), zčervenají. Samičky se tolik nemění, ale samci prodělají skutečně velkou proměnu. Na zádech se jim vyvine hrb a jejich čelisti se změní do tzv. kype. Tyto prodloužené čelisti, většinou s velmi prominentními, vystupujícími zuby, pak používají při vzájemných soubojích o nejlepší místa ke tření. Jedná se o místa, kde je ve vodě dostatek kyslíku. Tam se vajíčka mohou vyvíjet. Samička lososa vytvoří svým tělem ve štěrku na dně řeky malý důlek, kam naklade jikry. Voda nad nimi nemusí být nikterak vysoká. Někdy se jikry nacházejí i překvapivě nízko pod vodní hladinou, která je doslova velmi "tenká".


Lososi patří mezi semelparitní ryby. Umírají poté, co se vytřou. Jejich nehybná těla pak poslouží jako potrava dalším dravcům. Je však podivuhodné, kolik se jich do aljašských a kanadských řek vrhá každým rokem. Není divu, že někteří pozorovatelé migrace tvrdí, že některé části řek byste klidně mohli překročit suchou nohou po zádech lososů. Tolik jich do řek společně vplouvá. Je to úžasný spektakl...

I nadále budu psát články spadající do Měsíce s lososy. Další již brzy...

Losos masu

29. listopadu 2017 v 15:38 | HAAS
Každý, kdo dobře zná lososy, ví o rodu Oncorhynchus. Jedná se o lososy z Tichomoří, pro něž je typický anadromický způsob života: narodí se ve sladké vodě, pak dlouho žijí ve vodě slané, a do řek a potoků se vracejí za účelem tření (zástupci některých druhů po něm umírají). Velká lososí migrace, která se během léta a podzimu odehrává v Severní Americe, zvláště pak v oblastech Kanady a americké Aljašky, proslavila lososy rodu Oncorhynchus jako žádné jiné. Avšak tento rod zahrnuje dvanáct druhů, z nichž každý je skutečně pozoruhodný, ačkoliv nemusí nutně podnikat obrovské migrace. Jedním z nich je i losos masu (Oncorhynchus masou). Volně žijící jedinci severoamerické pobřeží nikdy neuvidí. Tento druh se totiž vyskytuje pouze v západním Pacifiku, tedy při asijském pobřeží. Areál jeho rozšíření se táhne od ruského poloostrova Kamčatka přes vody okolo Kurilských ostrovů a Sachalinu až po pobřeží Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a Japonska. Podobně jako jeho příbuzní, je i losos masu anadromický. V období rozmnožování tedy masy jedinců táhnou ze slané vody do sladké. Po tření většina z nich uhyne, výjimkou jsou pouze malí, trpasličí samečkové, které ještě smrt nestihne. Žijí tedy o rok déle, a obvykle umírají poté, co povyrostou a zúčastní se tření následujícího roku. Pohlavní dospělosti dosahují lososi masu v době mezi 3. a 7. rokem života. Malí lososi po narození neputují hned do moře, ale po nějakou dobu zůstávají ve sladkovodním prostředí. Většina dospělých lososů masu měří okolo půl metru na délku, hmotnost této ryby činí 2 až 2,5 kilogramu. Ty z Přímořského kraje v Rusku však mohou dosáhnout délky i 70 centimetrů. Jsou to největší z lososů masu. Losos masu je dravec; živí se korýši, méně obvykle požírá i jiné druhy ryb... Dosud byly popsány čtyři různé poddruhy, a každý z nich je velmi osobitý. Popsat tuto rybu jako anadromickou je sice dobrý začátek, rozhodně však neplatí, že by všechny ze čtyřech poddruhů obývaly alespoň částečně moře. Velmi pozoruhodný je totiž poddruh O. m. formosanus (nebyl mu udělen oficiální český ekvivalent), v angličtině známý jako Formosan landlocked salmon. Jak jeho jméno napovídá, žije pouze ve vnitrozemí. Jedná se o endemita chladných, pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Dříve byl bohužel hojně loven pro maso, proto už zbývá pouhých 400 jedinců, a druh je tedy kriticky ohrožený. Nezbývá než snažit se o jeho záchranu. Tato ryba žije pouze ve sladké vodě, a stejně jako ostatní poddruhy, je dravá. Vody v okolí Japonska obývá O. m. ishikawae, na západě Japonska (při jeho tichomořském pobřeží) pak žije O. m. macrostomus. Dalším japonským endemitem je čtvrtý poddruh, O. m. rhodurus. Někdy se však uvádí, že jde už o samostatný druh. Ať tak či tak, přirozeně se vyskytuje pouze v jezeře Biwa v prefektuře Shiga na japonském Honšú. Byl však uměle vysazen i do několika dalších jezer: Ashi a Chuzenji...

Nelma: Pozoruhodná ryba Arktidy i Kaspiku

27. listopadu 2017 v 16:38 | HAAS
Mezi lososovité ryby podčeledi Coregoninae patří dva rody síhů a také ryba, běžně známá jako nelma (Stenodus). Rod se skládá ze dvou existujících druhů, kterými jsou nelma arktická (Stenodus nelma) a nelma obecná (Stenodus leucichthys). První jmenovaný se vyskytuje v oblasti Arktidy, jak značí jeho české druhové jméno. V angličtině je znám jako nelma, connie, inconnu nebo sheefish. Patří mezi komerčně lovené druhy, ceněné pro své maso. Zajímavější než jeho chuť je však bezpochyby jeho biologie. Jako mnoho lososovitých ryb, i nelma arktická je anadromická, tzn. v období rozmnožování putuje z moře do sladké vody. Významné řeky, do nichž v době tření vplouvá směrem ze Severního ledového oceánu, jsou například ruská řeka Ponoj na Kolském poloostrově nebo proslulá řeka Mackenzie v kanadských Severozápadních teritoriích. Při migraci může urazit vzdálenost až 1500 kilometrů. Patří k velkým lososovitým rybám; velké nelmy arktické dosahují délky až 1,5 metru a mohou vážit okolo 40 kilogramů! Je to dravec, predátor. Živí se jinými rybami, včetně svých příbuzných síhů. Zvláště síh malý se nachází na jídelníčku každé nelmy. Dříve byla nelma arktická považována za poddruh nelmy obecné, později se však ukázalo, že je odlišným druhem. To samotné však znamená, že nelma obecná už ve volné přírodě nežije. Proč?


Jednoduše proto, že nelma obecná byla, jak dnes víme, endemitem Kaspického moře, největšího jezera na naší planetě. Oba druhy nelm se od sebe evolučně oddělily teprve nedávno, proto jsou si tak podobné. Jedna, nelma arktická, se vyskytuje v chladných arktických vodách, zatímco nelma obecná zamířila pouze do Kaspiku a řek do něj vtékajících (Volga, Ural a Terek). Když se ještě vyskytovala ve volné přírodě, prováděla velké migrace z řek do jezera, kde probíhalo tření. Mohla urazit až 3000 kilometrů, dvakrát tolik, co její člověkem dosud nikterak vážně ohrožená příbuzná! První rok života požírá nelma obecná plankton, pak se stává aktivním dravem a živí se především jinými rybami. Tím se tedy také výrazně neliší od své mnohem více rozšířené příbuzné. Bohužel byly divoké populace nelm obecných člověkem vyloveny, druh však nevyhynul a stále je chován pro maso v relativně velkém počtu v umělých lovištích. Je však škoda, že už v dnešní době nemáme možnost sledovat skutečnou, nespoutanou migraci těchto ryb. Snad se je v budoucnu podaří navrátit do divoké přírody, tam, odkud pocházeli jedinci, které roku 1772 baltskoněmecký přírodovědec J. A. Güldenstadt popsal...

Snad se Vám tento článek líbil. Pokud Vás tyto ryby zaujaly, napište o tom do komentářů... Měsíc s lososy pokračuje!

Lososovité ryby z Elgygytgynu

26. listopadu 2017 v 11:00 | HAAS
Daleko na severovýchodní Sibiři se nachází jezero Elgygytgyn. Vzniklo tak, že voda v průběhu času zaplnila kráter, jenž byl vytvořen meteoritem. Zdrojem jezerní vody je sníh. V oblasti jezera Elgygytgyn, v Čukotském autonomním okruhu, je přinejmenším po část podzimu, přes celou zimu a na začátku jara pořádná zima. V létě dosahuje teplota vody pouhých 3°C. Přesto je toto jezero, zabírající území asi 110 čtverečních kilometrů, domovem dvou neobyčejných lososovitých ryb. Chladná voda jim očividně nevadí; během evoluce se životu v ní dokonale přizpůsobily. Jsou to siven Světovidův (Salvethymus svetovidovi) a siven čukotský (Salvelinus elgyticus). Oba byli ještě po většinu minulého století vědeckému světu prakticky neznámí. Siven Světovidův byl popsán až roku 1990. Žije ve velké hloubce, a tedy i ve velmi chladné vodě. Jezero Elgygytgyn je má v jednom bodě hloubku okolo 174 metrů. Tato ryba je tedy skutečně houževnatá. Jedná se však o zranitelný druh. Jakákoliv přírodní katastrofa způsobená člověkem by jej mohla vymítit. Siven Světovidův se totiž vyskytuje pouze v jezeře Elgygytgyn, a nikde jinde na světě. Je však velmi málo známý. Dokonce by se dalo tvrdit, že se jedná o jednu z nejméně prozkoumaných lososovitých ryb na světě. Jednoduše už proto, v jaké mrazivé hloubce žije. Ale siven čukotský, který je sivenu Světovidovu blízce příbuzný, také není druhem nějak detailně prostudovaným. Je též endemitem jezera Elgygytgyn, a dosahuje délky okolo třiadvaceti centimetrů. Tělesná hmotnost se pohybuje jen okolo 110 gramů. Byl vědecky popsán roku 1981, avšak od té doby se o jeho biologii a životním cyklu zjistilo jen pramálo. Dobře se však ví, že preferuje oblast přítoku řek Anadyr a Enmyvaam do jezera. Siven čukotský je též druhem zranitelným. Vzhledem k tomu, že po 10 měsíců v roce je povrch jezera Elgygytgyn zamrzlý, lze oba tyto siveny označit za velmi adaptabilní ryby. Proč však neumrznou v tak chladné, opravdu až nepříjemně ledové vodě? Daří se jim přežít ze stejného důvodu, jako antarktickým či arktickým rybám. Jejich krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, díky kterým prakticky nemají možnost zmrznout. Je to jen spekulace, ale jejich život se zdá být dost pomalým. Prozatím vědci měli možnost pracovat na detailnějším zařazení těchto ryb do zoologického systému. Dle všech výzkumů jsou tyto ryby blízce příbuzné arktickým sivenům, včetně druhu Salvelinus alpinus, který se vyskytuje na Islandu, v Severní Americe, ale také v Británii (kde je nejvzácnějším rybím druhem). Snad by se ještě mělo uvést, že v jezeře Elgygytgyn žije možná další lososovitá ryba, siven druhu Salvelinus boganidae. Ten je však tak málo prozkoumaný, že se ani úplně přesně neví, zda je samostatným druhem...


Toto je jeden z mála publikovaných obrázků sivena Světovidova. Rozhodně je to ryba, která je velmi málo známá... Snad tedy o ní budoucí generace ichtyologů zjistí víc!

Podivuhodný losos obecný

23. listopadu 2017 v 14:55 | HAAS
Losos obecný (Salmo salar) se může zdát být jedním z nejobyčejnějších lososů vůbec. Je to druh málo dotčený, vyskytující se v severním Atlantiku a okolních mořích, a řekách, které do nich ústí. Je to však ryba zajímavější, než se může zdát. V České republice byl kdysi dočasně vyhuben vlivem stavby přehrad a znečištěním sladké vody. Od roku 2008 však probíhá projekt Návrat lososů, jehož cílem je navrátit tyto úžasné ryby do Českého Švýcarska. V jiných částech Evropy je však hojnější. V ČR nicméně kdysi probíhala aktivní migrace lososů za účelem rozmnožování, a to rovnou dvakrát do roka. První tah probíhal už od března do června a druhý od srpna do příštího března. Druhého tahu se obvykle účastnili větší, starší jedinci. Jako ostatní lososi, i tato ryba si pamatuje "vůni" vody, v níž se narodila. Z tohoto důvodu se dospělý losos vždy vrátí na místo tření tam, kde započal jeho život. Část svého života tráví lososi obecní ve sladké vodě, a to především samý začátek života. Jinak však žijí v moři. Dospívají celkem rychle. Nejedná se o semelparitní, nýbrž o iteroparitní rybu. To tedy znamená, že po tření neumírá, tak jako se to děje u tichomořských lososů, ale přežívá jej a je schopna dalšího. Během dvou let, které stráví na moři, lososi obecní dospějí. Dorostou délky okolo 70 centimetrů. Ty největší mohou vážit i 5,4 kilogramu. Do sítě byl však odchycen i exemplář o hmotnosti 49,44 kilogramu, a to v ústí skotské řeky Hope roku 1960. Vzhled je velmi typický: černé tečky především nad postranní čárou, ocasní ploutev je většinou bez teček či vzorování. Jeho tělo má vřetenovitý tvar. Proto se dokáže ve vodě celkem rychle pohybovat. Ačkoliv byla tato ryba dosud málo dotčena, nehrozí jí vylovení, a vyhynula pouze v malých oblastech, kam se navíc s pomocí člověka vrací, hrozí jí velké nebezpečí. Tímto nebezpečím je změna klimatu; zasahuje především jižní populace lososů obecných (například těch, kteří žijí při španělském pobřeží). Očekává se, že tyto populace brzy vyhynou. Tato ryba byla člověkem vysazena také v severním Pacifiku, kde se jí celkem daří. Velký neúspěch však následoval po pokusu uměle vysadit lososa obecného na pobřeží Nového Zélandu. V okolí ostrovů neproudí žádné pro lososy příhodné oceánské proudy. Proto celý experiment vyšel z větší části nazmar. Aby se zabránilo jakémukoliv možnému vylovení lososů obecných, vznikla roku 1983 NASCO, tedy North Atlantic Salmon Conservation Organization. Zaměřuje se na ochranu lososů obecných. Mezinárodní koncil je tvořen Kanadou, Evropskou unií, Islandem, Ruskou federací, Spojenými státy americkými a Norskem, tedy zeměmi či uskupeními zemí, jež mají přístup k lososům obecným. V USA bohužel počet lososů obecných klesá, proto je zapsán v Endangered Species Act... Pozoruhodné je, že v územích, kde je jich dost, se lososi obecní třou i s pstruhy obecnými (Salmo trutta), což vede ke vzniku hybridů... Tato ryba je dravá, živí se především jepicemi, chrostíky a muchničkami...

Pokud se Vám článek o lososu obecném líbil a přinesl Vám nové informace, komentujte...

Taimen v ohrožení

22. listopadu 2017 v 16:13 | HAAS
Sachalinský taimen, také nazývaný hlavatka japonská či hlavatka sachalinská (latinsky Parahucho perryi) je možná tím nejohroženějším zástupcem ryb čeledi lososovitých na Zemi. Vyskytuje se pouze v částech severního Pacifiku; při pobřeží ruského ostrova Sachalin, Sibiře a japonského ostrova Hokkaidó. Dále se vyskytuje i v řekách Mongolska a části Číny. Životní styl jednotlivých populací se liší. Některé z těchto ryb žijí celý život ve sladké vodě, jiné jsou anadromní (za účelem rozmnožování táhnou ze slané vody do sladké). Na rozdíl od tichomořských lososů rodu Oncorhynchus hlavatky japonské neumírají poté, co se vytřou. Za svůj život, který trvá až 14 let, se vytřou několikrát. Trvá jim však dlouho, než dosáhnou dospělosti. Taimenům to zabere osm let. Hlavatka japonská se také řadí k největším lososovitým vůbec, byl zaznamenán neověřený rekord odchytu taimena, který měřil dobrého 2,1 metru na délku. Naopak zcela ověřen byl rekord odchytu exempláře, jehož tělesná hmotnost vystoupala na 9,45 kilogramu. Obvykle však váží "pouze" okolo 5 kilogramů. Od roku 2006 je taimen podle IUCN klasifikován jako kriticky ohrožený. Areál jeho výskytu je značně omezen. To také kvůli člověku; destrukce přes 50 % přirozeného prostředí hlavatky japonské vedla ke značnému snížení jejích počtů. V Japonsku bývá taimen chován jakožto předmět sportovnímu rybářství. Prodej ryb na rybích farmách je zcela v souladu se zákonem. To ochraně taimena příliš nepomáhá. Ceněná trofej rybářů se stává čím dál vzácnější... Ne vždy však lidé chtějí taimeny zabíjet. Mají však spadeno na jiné druhy ryb žijící v moři či řekách. Hlavatka japonská se stala součástí místního bycatch, patří mezi zvířata, která nemají být ulovena, ale přesto se chytají do sítí hromadně s jinými druhy ryb. Jakožto úlovky jsou pak bezcenné, jejich maso se ani nevyužije. Podle Wild Salmon Center je v první řadě nejdůležitější ochránit říční prostředí, v němž taimeni žijí. Chránit mořské oblasti, kde jisté populace také tráví část svého života, totiž není tak snadné. Ochrana řek by však mohla zamezit vyhynutí těchto ryb. Důležité je také ukončit sportovní rybářství alespoň v některých oblastech, zvláště v takových, kde se tyto ryby vytírají. WSC se ochranou taimenů internzivně zabývá; kromě japonské hlavatky se také pokouší o záchranu sibiřského taimena. Takřka veškeré snažení WSC se soustřeďuje na severovýchod ostrova Sachalin, což je jeden z hotspotů hlavatky japonské. Tamní řeky jsou domovem největší světové populace divokých taimenů. Společnost se snaží vyřešit situaci především v rybářské oblasti. Důležité je však také nechat tyto ryby být, aniž by vůbec byly v kontaktu s člověkem. Už byla vypracována studie, podle které hlavatky japonské preferují především chladné řeky daleko od zemědělských oblastí, a které se tedy nenacházejí v přímé blízkosti lidských sídel. Dosud vytvořené oblasti, v nichž dochází k ochraně taimenů, jsou například les Sarufutsu na Hokkaidó či chráněné oblasti Koppi a Vostochny na Sibiři. Na těchto územích, dohromady zabírajících okolo 1000 čtverečních kilometrů do značné míry divoké přírody, poskytují hlavatkám japonským bezpečné útočiště. Od roku 2006, kdy IUCN klasifikovala taimena jako kriticky ohrožený druh, už bylo pro jeho záchranu uděláno mnoho. I tak je však tato ryba stále v ohrožení vyhynutí...

Obrázek z https://www.wildsalmoncenter.org/. Doufejme, že se v budoucnu těmto rybám bude dařit lépe... Každý z nás pro to může něco učinit...
 
 

Reklama