Sopky, láva... Události ze současné přírody

Užovka brazilská-Agresivní pronásledovatel savců a ještěrů

18. října 2017 v 15:08 | HAAS
Další hadí popisek je tu, tentokrát se jedná o slíbenou užovku brazilskou, což je podle mě jeden z nejvíce fascinujících jihoamerických hadů...

Latinský název: Spilotes pullatus,
Rozšíření: jižní část střední Ameriky, severní část Jižní Ameriky a Tridinad a Tobago,
Velikost: průměrná délka 1,5 až 2 metry.
Užovka brazilská se řadí k nejznámějším a nejpopulárnějším hadům neotropické oblasti. Řadí se mezi nejdelší užovky, i když tak není tak dlouhá, jako americká užovka indigová nebo jako musurana černá. S průměrnou délkou 1,5 až 2 metry však rozhodně spadá do kategorie velkých užovek. Výjimečně velcí jedinci mohou měřit až 2,7 metru. Užovka brazilská žije především na stromech, jako všichni hadi však také výborně plave, což je zejména v Amazonii, kde hladina řeky stoupá a zase klesá, velkou výhodou (akční scénu s užovkou brazilskou na řece Amazonce uvidíme v úvodní sekvenci filmu Hledání obrovské anakondy, který prezentuje Austin Stevens). Tento had se velmi rychle pohybuje. Je to aktivní, denní lovec s velkými zorničkami, je uzpůsoben na pronásledování rychle se pohybující kořisti. Agresivně napadá savce, ptáky a ještěry. Nezabíjí jedem, svou kořist smyčkami velmi silných svalů jednoduše udusí. Občas také loupí ptačí vejce z hnízd. Při chycení lidskýma rukama se užovka brazilská také chová agresivně, ze všeho nejdříve většinou nabírá do přední části svého těla vzduch, díky čemuž vypadá větší. Většinu predátorů takové chování samo o sobě zastraší. Pokud tato metoda neúčinkuje, začne kousat. Pro člověka, který ji chytí, však pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tělo užovky brazilské je seshora mírně zploštělé, z boků je však už na pohled rýsují vystouplé šupiny. Má výrazně černé či hnědé zbarvení, i když intenzita těchto barev je velmi variabilní (liší se mezi poddruhy, kterých je uznáno celkem pět, rozdíly se však nacházejí i mezi jedinci jednotlivých poddruhů). Typická je však žlutá kresba, jež kontrastuje s černým či hnědým zbarvením... Užovka brazilská žije v lesích podél řek, v mangrovových porostech a pobřežních lesích. Vzhledem se jí celkově podobá užovka loupeživá, Pseustes sulphureus. Ta byla dříve považována za jiný druh rodu Spilotes, avšak později bylo zjištěno, že tito dva hadi od sebe mají trochu dál, než se dříve herpetologové domnívali. Tento had nicméně žije ve stejné oblasti, včetně Trinidadu a Tobaga. Dorůstá i podobné délky jako užovka brazilská, a tak s ní může být zaměněn... Užovka brazilská je vejcorodý had, snůška jedné samičky je tvořena 7 až 10 vejci. Ačkoliv je známá pro svou agresivitu, může být chována v zajetí a ve většině případů si na něj zvykne. Nejvíce jsou agresivní hadi, kteří pocházejí z divoké přírody, podporovat ale takový import divokých zvířat není v dnešní době dobrým nápadem. Ačkoliv tento druh není v současné době člověkem nijak ohrožen, má takový odchyt zvířat negativní dopad na stav jejich populací, třebaže neuvrhuje druh v nebezpečí vyhynutí.

Příště užovka krtčí!

Drobní živočichové z okraje pevniny

15. října 2017 v 11:37 | HAAS
Jednou z mých oblíbených knih je velká publikace "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha. Je to doplněk k televiznímu seriálu The Living Planet z 80. let minulého století, a při jejím čtení jsem se rozhodl, že napíši článek o drobných živočiších, kteří žijí při okraji pevniny. Inspirovala mne k tomu devátá kapitola této knížky...

Bahnité mělčiny říčního ústí jsou plné života. Tam, kde se už sladká voda mísí se slanou a vzniká tak voda brakická, žijí živočichové, kteří se přizpůsobili změnám vody přímo dokonale. Dobře snášejí velké rozdíly mezi fyzikálními i chemickými podmínkami ve vodě, která se neustále mění. Při odlivu, a zvláště po deštích, když je řeka vzedmutá, je v těchto oblastech voda především sladká. Ale jakmile nastane příliv, může se voda stát stejně slanou jako v moři. Vlastnosti vody se takto mění dvakrát denně. Přestože to není prostředí přátelské pro každého živočicha či každou rostlinu, někteří se adaptovali k přežití v takovém nestálém domově, neboť k nim přichází potrava jak z řeky, tak z moře. Potravní řetězec zde začíná u malých, drobných živočichů, nad kterými by někteří lidé spíše ohrnovali nos, a končí až u mořských ptáků, kteří se jimi živí. Většina lidí zná nitěnky, drobné červy, jejichž tělo má šířku lidského vlasu. Živí se organickými látkami v bahně. Jejich hlavový konec je do bahna zahrabán, aby je mohli vysávat. Naopak zadní konec jejich těla se volně vlní ve vodě, mají k tomu však důvod. Vlněním si totiž shora přivádějí proud vody, která je okysličená, a díky tomu nemají nouzi o kyslík. Podle knihy "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha může být na čtverečním metru bahna při ústí řeky do moře až čtvrt milionu nitěnek, které ho svým pozoruhodným vzezřením zdobí. Blíže k moři pak žijí mnohoštětinatci pískovníci. Preferují prostředí, kde se bahno setkává s pískem a promíchává se s ním. Nejsou to tak malá zvířátka, velký pískovník může dosahovat délky až 40 centimetrů. Tito mnohoštětinatci s červím vzezřením mají tělo o tloušťce tužky, když byste se tedy rozhodli nějakého vyhrabat a vytáhnout, rozhodně byste ho na své ruce spatřili ve vší kráse. Také pískovníci se živí bahnem, které si ještě předtím, než se bahno dostane do jejich útrob, obohacují různými živinami. Pozoruhodný je způsob života pískovníků. Žijí totiž v rourkách, které mají tvar písmena U. V první části rourky shromažďují hrubá písková zrna, ve druhé části rourky se pak nachází samotný pískovník a pohybuje se nahoru a zase dolů. Nedělá to jen proto, aby se jen tak pro zábavu vozil zezhora dolů jako ve výtahu. Tímto způsobem prohání vodu do první části rourky, a v písku, který je v ní uložen, se pak chytají organické částice, jimiž se pískovník živí. Čas od času pískovník se svým neustálým pohybem přestane, pozře odchycené organické částice a písek, který se přitom do jeho těla dostane také, jednoduše vykálí do opačné části rourky. Bylo vypočítáno, že každou tři čtvrtě hodinu pískovník vytlačí tento písek z rourky na povrch, kde z něj vytvoří jakýsi malý domeček či malou pyramidu. Když nastane odliv, pískovníci se schovají do svých rourek, ve kterých stále zůstává voda. Malí mlži srdcovky obvykle žijí poblíž pískovníků, ale určitě pro ně nepředstavují žádné nebezpečí, naopak si jich vůbec nevšímají. Jak by se dalo očekávat, při odlivu srdcovky vodotěsně zaklapnou své ulitky. Různí plži, například ti malí z čeledi Rissoidae, zase zaklapnou své ulity s pomocí kulatého útvaru, jenž vyrůstá z konce jejich svalnaté nohy. Odliv znamená pro tyto a mnohé další drobné živočichy nebezpečí. Všichni jsou totiž vystaveni masožravým ptákům. Protože v jedné hrsti písku může občas žít až 10 000 živočichů, není zde o potravu nouze. Kdo přežije do přílivu, může být šťasten. Nemá ale jistotu, že následující odliv bude stejně milosrdný. Poláci velcí a poláci chocholačky mají spadeno hlavně na nitěnky, kdežto břehouši spolu s kolihami pátrají po pískovnících, které z jejich rourek vytahují svými dlouhými zobáky. Na každém pobřeží, kde se to jen hemží živočišnou potravou, asi nesmí chybět kulíci. Jejich obětí se stávají červi, korýši, snad i nějací ti plži. Když pak nastane odliv, hody ptáků načas skončí a drobní živočichové z okraje pevniny se vrátí ke svému normálnímu životu...

Nitěnky

Pískovník

Koliha

Jespáci při pátrání po kořisti

Tam, kde řeka ústí do moře, žije mnohem více zajímavých tvorů, i tak však doufám, že se Vám tento článek, jenž se zaměřil pouze na několik z nich, líbil...

Užovka dlouhonosá-Nádherný had s červenými a černými sedly

12. října 2017 v 14:45 | HAAS
Za celý měsíc září bohužel na mém blogu nepřibyl jediný popisek hada, a to je zajisté velká škoda. Avšak nebojte se, hadí popisky se vrací a opět je budu psát hodně často!

Latinský název: Rhinocheilus lecontei,
Rozšíření: jihozápad Spojených států amerických a sever Mexika,
Velikost: délka 0,5 až 1 metr.
Užovka dlouhonosá je druh z monotypického rodu Rhinocheilus, tzn. že tento rod zahrnuje pouze ji. Je to překrásně zbarvený had s červenými a černými sedly střídajícími se na krémovém či špinavě bílém podkladě. Zbarvení může trochu připomínat neškodné korálovky druhu Lampropeltis nebo jedovaté korálovce druhu Micrurus, nicméně při bližším pohledu je zcela jisté, že se jedná o užovkovitého hada. Navíc má místo prstenců spíše sedla, střídání barev není tak pravidelné jako třeba u zmíněných korálovců. Tělo užovky dlouhonosé je štíhlé, je to poměrně rychle se pohybující, hbitý had. Své jméno (česky užovka dlouhonosá, anglicky long-nosed snake, anglický název Rhinocheilus na to také odkazuje) získala díky prodloužené, špičaté hlavě s přesahující horní čelistí. Latinské druhové jméno je poctou americkému entomologovi Johnu Lawrenci Le Conte, významnému vědci, který popsal asi polovinu všech hmyzích druhů známých během jeho života ve Spojených státech... Užovka dlouhonosá je aktivním lovcem, živí se jinými hady, především tedy těmi menšími, ještěry, obojživelníky, malými savci a také vejci. Tito hadi jsou plašší, příliš často je tedy nezastihneme. Značnou část svého života žijí pod povrchem, výtečně totiž hrabou. Většinu dne tráví ve svých podzemních úkrytech. Na lov vylézají v noci; jsou to nokturnální hadi, nicméně jsou vybaveni kulovitou zorničkou, nikoliv vertikální zorničkou tolik typickou pro zmijovité, krajty nebo některé druhy nočních užovek (pro příklad můžeme uvést například Imantodese). Je-li užovka dlouhonosá přistižřena, vyrušena nebo chycena, začne vylučovat krev a exkrementy z kloaky. Toto chování většinu predátorů zastraší. Ještě předtím však obvykle kmitá svým ocasem po zemi. Pokud se v okolí nacházejí větvičky, zvuk může být celkem hlasitý a to predátory také zastraší (jen v Americe žije řada druhů užovek, které se takto brání, a velmi podobnou strategii využívají chřestýši, jen obohacení o své chřestidlo). Jinak tyto užovky své nepřátele zřídkakdy koušou. Jsou to vejcorodí hadi. Na začátku léta samičky kladou snůšky sestávající ze 4 až 9 vajec. Háďata se líhnou s koncem léta nebo na začátku podzimu... Užovka dlouhonosá preferuje prérie, křoviska a pouště. Nesetkáme se s ní příliš často v zajetí, neboť na rozdíl od ostatních druhů hadů nepřijímá s velkou oblibou hlodavce a tak je doporučena pouze specialistům, kteří jsou schopni ji zajistit primárně plazí stravu. Sběr pro chov tato zvířata neohrožuje, avšak jeden poddruh, R. l. tessellatus z Texasu, Nového Mexika, Oklahomy, Colorada, Kansasu a severního Mexika, na tom není zrovna nejlépe. Ačkoliv jsou počty těchto hadů neznámé, ví se, že v některých částech USA je ohrožen. Může za to ničení přirozeného prostředí. Z tohoto důvodu je texaský poddruh užovky dlouhonosé federálně klasifikován jako ohrožený ve státu Colorado, a jako zranitelný ve státech Kansas a Oklahoma...

Příště užovka brazilská!

Akční plán k ochraně přírody v Indii

5. října 2017 v 15:23 | HAAS
Na začátku října byl v Novém Delhí ohlášen třetí Wildlife Action Plan. Následuje tak za prvním, podle kterého se ochrana přírody v zemi řídila od roku 1983 a druhým, podle něhož se řídila v letech 2002 až 2016. Třetí Wildlife Action Plan se bude týkat let 2017 až 2031. Na rozdíl od svých předchůdců je unikátní. Tento plán k ochraně přírody totiž poprvé v historii Indie klade důraz na ochranu živočišných a rostlinných druhů, které jsou v ohrožení kvůli globálnímu oteplování. Měnící se klima má totiž zásadní dopad na mnoho divokých zvířat i rostlin po celé naší planetě, nejen v Indii, avšak tato jihoasijská země je domovem takových zvířat, jež nenajdeme nikde jinde na světě, mnohá z nich jsou ohrožena a pokud nebude učiněn pokus o jejich záchranu, zmizí. Podle třetího National Wildlife Action Plan budou zvířata i rostliny chráněny s větším důrazem na zachování jejich přirozeného prostředí, což je v současné době moderní. V minulosti totiž byla některá vzácná zvířata rozmnožována v zajetí, ale jejich přirozené prostředí se nechránilo, tudíž celý problém nebyl kompletně vyřešen. Dnes je to však jinak... Plán byl navržen výborem, kterému zasedal JC Kala, bývalý sekretář ministerstva životního prostředí. Třetí National Wildlife Action Plan byl pak odhalen současným ministrem, doktorem Harshem Vardhanem.

Podivuhodný kolokolo

20. září 2017 v 14:27 | HAAS
Vačnatce si lidé většinou spojují s Austrálií. Ačkoliv se dříve myslelo, že se vyvinuli v Jižní Americe, ukazuje se dnes, že zřejmě skutečně pocházejí ze země od protinožců. Nejstarší známý australský vačnatec, Djarthia, žijící před 55 miliony let, to dokazuje. Nicméně většina lidí zajímajících se o přírodu přinejmenším moc dobře ví, že v Severní a Jižní Americe se stále setkáme s vačnatci, a těmi jsou vačice. Existuje celá řada druhů, ta nejznámější je asi vačice virginská ze Spojených států amerických. V obou Amerikách se však vyskytuje mnohem více druhů vačic. Přesto vačice nejsou jedinými dnes žijícími americkými vačnatci. Většina druhů vačíků byla objevena až ve 20. století, jsou to poměrně dost tajemní, malí a skrytě žijící savci ze severu Jižní Ameriky. Pak je tu ještě jeden pozoruhodný vačnatec, "malá opice z hor". Tak by se celkem výstižně dal přeložit španělský (a také v angličtině používaný) obecný název dalšího vačnatce, který není vačicí, a přesto žije v Jižní Americe. "Monito del monte", česky kolokolo, latinsky Dromiciops gliroides. Je to malý savec žijící na stromech, vybavený ohýbavým ocáskem. Měří pouhých 12 centimetrů na délku, a to je délka včetně ocasu. Ten je pokrytý krátkou srstí. Rozdíl mezi samcem a samicí kolokola můžeme určit právě při pohledu na ocásek. Samičky mají ocas tlustší, protože se jim do něj ukládá tuk, který se využije při růstu mláďátek před narozením. Jelikož je kolokolo vačnatec, nosí pochopitelně svá nevyvinutá, malá mláďáta ve vaku, kde se tito drobouncí tvorečkové přisají k mléčným žlázám a pak už jen rostou a rostou. Samičky rodí jednou do roka 1 až 5 mláďat. Mláďata pohlavně dospívají ve dvou letech života. Dospělý kolokolo váží jen 18 až 30 gramů. Přirozeným a jediným prostředím, v němž se s kolokolem setkáme, jsou vlhké Valdivské lesy. Tato oblast je pojmenována podle městě Valdivia v Chile, a většina území se také nachází v Chile, ačkoliv lesy, stejně jako areál rozšíření kolokola, mírně zasahuje i do Argentiny. Kolokolo se také vyskytuje na chilském ostrově Chiloé. Jedná se nicméně o druh téměř ohrožený, introdukce nepůvodní kočky domácí je obvykle spojována se snižováním jeho počtů. Také deforestace a fragmentace kolokolova habitatu je velkým problémem. V neposlední řadě je pro kolokoly nebezpečný i místní folklór. Obyvatelé oblasti, v níž žije, věří, že když se kolokolo náhodou objeví v domě, přináší to smůlu, a dům pak musí být spálen. Zatím nebylo uskutečněno mnoho pro ochranu tohoto pozoruhodného vačnatce. Doufejme, že se to v budoucnu zlepší, a jejich počty se zvýší. Existence tohoto druhu je úzce spojena s existencí druhu bambusu, ze kterého si kolokolo staví hnízdo. Tento nádherný drobný vačnatec se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, stejně jako ovocem v létě. V zimě naopak kolokolo hibernuje. Z tlustého ocásku získává při hibernaci živiny. Během týdne před hibernací nebo klidně po ní je schopen nabrat tolik tuku, že se zdvojnásobí jeho tělesná hmotnost...


Novinky ze světa ochrany přírody

17. září 2017 v 10:13 | HAAS
Je na čase sepsat několik důležitých událostí ze světa ochrany přírody, které v minulých několika dnech jistě potěšily všechny milovníky zvířat. Uvedu zde tedy několik skvělých novinek...

Tou první je, že se v Chester Zoo v Anglii zcela poprvé podařilo přivést na svět ohrožené bermudské scinky v zajetí. Bermudský scink druhu Plestiodon longirostris je kriticky ohrožený plaz, vyskytující se pouze na Bermudách, a ve volné přírodě žije pouhých 1500 kusů. Dosud se program rozmnožování těchto scinků příliš nedařil. Avšak v Chester Zoo se příběh změnil. Už na jaře tento rok se Chester Zoo stala prvním místem mimo Nový Zéland, kde se vylíhla vůbec první hatérie novozélandská v zajetí. Před týdnem se v Chester Zoo ze dvou snůšek vylíhlo několik roztomilých malých scinků. Nebylo jednoduché přivést je na svět, samičky bermudských scinků bývají vybíravé ohledně míst, kam nakladou vajíčka. Vybavit jejich terária vším potřebným bylo nezbytné. Pracovníci Chester Zoo vzali svůj úkol velmi zodpovědně. Při záchraně druhu, který je tak malý a mnoho lidí o něm ani neví, a navíc v divočině zbývá pouhých 1500 jedinců, byli maximálně připraveni na cokoliv. Moment, kdy se první mláďátko probilo koženým obalem vejce a uvidělo světlo světa, byl zachycen na kameru experty na plazy ze zoo... Důvodem, proč je tento scink tak ohrožen, je ničení přirozeného prostředí. Government Bermudy si je však dle posledních prohlášení zcela vědom toho, že tito scinkové, existující na ostrově více než 400 000 let, si zaslouží plnou ochranu. Tým z Chester Zoo doufá, že tito scinkové budou reintrodukováni na ostrov. Vzhledem k tomu, že rozmnožování vzácných plazů v zajetí se nepodaří vždy, je toto velký úspěch.


Další skvělá zpráva se týká největší z velkých koček, majestátního tygra. Přestože na světě zbývá méně než 4000 jedinců toulajících se divočinou Asie, přičemž Indie se může chlubit největším počtem divoce žijících tygrů na světě, je možné, že se jejich počet již brzy zvýší. WWF totiž spolu s Discovery Communications pracuje na velké kampani, jejímž cílem je zdvojnásobit počet tygrů do roku 2022 efektivním způsobem: ochranou jejich přirozeného prostředí. Z toho důvodu je velmi potěšující zpráva, kterou 8. září vydal Kazachstán. Vláda Kazachstánu nechá vytvořit novou přírodní rezervaci v jihozápadním Ili-Balkashi, kam se vrátí tygři! Poprvé po 70 letech se tygr ocitne v divočině Kazachstánu! Ze střední Asie divocí tygři zcela zmizeli v 60. letech minulého století. Podobně jako v ostatních částech svého areálu rozšíření, i zde byli loveni. Pobyt v nově vytvořené rezervaci umožní reintrodukovaným tygrům a stejně tak jejich reintrodukované kořisti zabydlet se na území, které tygrům vždy patřilo, ačkoliv mnozí z nás již o střední Asii jakožto o tygřím domově dnes nesmýšlí. WWF a Kazachstánská vláda započnou program reintrodukce tygrů v příštích letech, samozřejmě však budou muset bojovat proti pytláctví, neboť si tito nádherní predátoři stále nemohou být jisti životem před každým člověkem...


Jako výtečná novinka by se jednoduše dala popsat i zpráva vydaná před několika dny IUCN, a týkající se dalšího druhu velkých koček. Jde o velkou kočku, která má evolučně blíže k tygrům, přestože součástí jeho jména je slovo levhart. Jedná se o irbise horského, také známého jako sněžný levhart. Vyskytuje se v horách střední Asie, a v divočině zbývá už jen 2500 volně žijících dospělců schopných rozmnožování. Od roku 1972 IUCN klasifikovala tento druh jako ohrožený. Velkým nebezpečím je pro ně lov a ničení přirozeného prostředí. V některých oblastech je lidé nenávidí za to, že zabíjí jejich dobytek. Nicméně ochrana sněžných levhartů se vyplácí. I když jejich počty rostou pomalu, podle výzkumníků zabývajících se sněžnými levharty bylo jejich snižování do značné míry zpomaleno díky mnoha ochranářským projektům. Z toho důvodu už levhart sněžný není klasifikován jako ohrožený, ale jako zranitelný. To však neznamená, že bychom je neměli chránit, naopak, nyní, kdy se jim začíná trochu více dařit, musí ochrana ještě posílit. Pak se snad dočkáme úspěchu v podobě zvětšení jejich volně žijící populace.


Za tyto novinky jsem velmi rád. Doufám, že Vás též potěšily...

Mezinárodní den pand červených

16. září 2017 v 18:03 | HAAS
Dnes je Mezinárodní den pand červených, věnovaný savcům, kteří mají blíže k mývalům než ke svým černobílým jmenovcům. Panda červená se stala známá západnímu světu roku 1821, o čtyři roky později byla vědecky popsána, a mnohými cestovateli od té doby prohlášena za nejkrásnějšího savce na Zemi. Po objevení pandy velké se pozornost široké veřejnosti začala soustředit právě na černobílé pojídače bambusu, avšak panda červená je rozhodně zvířetem, které si též zaslouží úctu a respekt. Na rozdíl od pandy velké, která byla poměrně nedávno přeřazena mezi zranitelné druhy díky vitální práci ochranářů, panda červená zůstává ohroženým druhem. V současnosti žije v divočině Asie, v Tibetu, Indii, Číně, Bhútánu, severní Barmě a Nepálu jen několik tisíc jedinců. Některé odhady udávají 3000, ty smělejší až 10 000, v každém případě je panda červená ohrožena ničením přirozeného prostředí. Pokud můžete, využijte dnešní den ke zjištění více informací o tomto krásném savci, a zjistěte, jak mu můžete pomoci.

Hurikán Irma

13. září 2017 v 17:04 | HAAS
O ničivém hurikánu Irma se v posledních dnech hodně mluví, neboť má již na svědomí minimálně 55 lidských životů. Tato velká, aktivní tropická cyklóna se zformovala 30. srpna 2017 nedaleko Kapverd v Atlantském oceánu, 31. srpna okamžitě zamířila do Karibiku a nyní, v polovině září, zasáhla Floridu. Už 6. září nařídil starosta floridského města Fort Lauderdale evakuaci všech obyvatel východně od silnice US 1. Jak všichni víme, evakuace skutečně proběhla a měla nebývalé rozměry. Své stanoviště museli z důvodu nebezpečí hurikánu přemístit miliony lidí, šlo tudíž o největší evakuaci lidí v historii Floridy. Následné varování před hurikánem týkající se jeho zásahu ve Florida Keys a v Miami mělo podobný účinek. Od 6. září už byly na Florida Keys uzavřeny všechny školy. Většina čtenářů bude asi z médií vědět, že policie byla kvůli velmi špatnému a nebezpečnému počasí nuceny vydat ohlášení, že v určitých oblastech nebude moci zasáhnout, a že tedy lidé nemají opouštět své domovy. V USA zasáhl hurikán Irma státy Florida, Georgia, Alabama a Jižní Karolína. Předtím však způsobil velké škody na karibských ostrovech. 24 lidí bylo zabito na Malých Antillách, na Kubě zahynulo 10 lidí, 3 v Portoriku a 1 na Haiti. Dalších 17 lidí pak zemřelo ve Spojených státech. Tropické cyklóny, ničivé atmosférické jevy ve tvaru víru, mohou dosáhnout i rychlosti 300 km/h. Přitom rychlost větru hurikánu Irma přesáhla 25 km/h, šlo tedy o velmi silnou a ničivou tropickou cyklónu. Hurikán Irma byl zařazen do 5. kategorie dle síly hurikánu (kategorií je právě pět), a je rozhodně jedním z nejsilnějších hurikánů, které kdy v Atlantském oceánu vznikly. K rozptýlení došlo 12. září, tedy včera. Výsledky však byly velmi ničivé. Podle The Guardian by se nyní dal Disneypark označil jako výjev z postapokalyptického filmu, ačkoliv slavný hrad se stále nachází na svém místě... Doufejme, že se v současnosti odvrácený hurikán José nedá na cestu na americké pobřeží a vyhne se civilizaci...

Obrázek je z ABC News.

Brokesie, nejmenší chameleoni na světě

31. srpna 2017 v 10:07 | HAAS
Chameleoni se těší velké oblibě díky svému vystřelovacímu jazyku, schopnosti měnit barvy, pozoruhodným očím i chápavému ocasu. Na naší planetě žije okolo dvou set druhů chameleonů. Vyskytují se pouze ve Starém světě, setkáme se s nimi v Africe a v Asii, přičemž dva druhy žijí i v Evropě, přestože pouze jeden z nich se na jihu kontinentu vyskytuje přirozeně. Nejvýchodněji je nalezneme v Indii a na Srí Lance. Avšak 80 % chameleonů žije na ostrově Madagaskar, kterému se někdy pro svou biodiverzitu říká "osmý kontinent". Madagaskar je jediným místem na světě, kde žijí lemuři nebo bodlíni. Také některé rody chameleonů se endemicky vyskytují na tomto ostrově, a mezi ně se řadí i brokesia (Brookesia). Jsou to možná ti nejkurióznější chameleoni vůbec. Zatímco se na Madagaskaru vyskytují někteří z největších chameleonů, nalezneme zde i ty nejmenší, a těmi jsou právě brokesie. Byly pojmenovány podle Joshua Brookese, britského anatoma a přírodovědce. Proslulý britský zoolog John Edward Gray popsal rod brokesií roku 1864, ačkoliv jeden druh, brokesie růžkatá (B. superciliaris), byl známý už od roku 1820. Je k nalezení pouze při východním pobřeží Madagaskaru a vyskytuje se v nadmořské výšce až 1250 metrů. Dobře šplhá a vyskytuje se na stromech výše, než kterýkoliv jiný druh brokesie. Zatímco jiné druhy těchto miniaturních chameleonů se drží na nižších větvích stromů, až 1,5 metru nad nimi se vyskytuje brokesie růžkatá. Vzhledem k velikosti brokesií je i 1,5 metru značná výška, dalo by se tedy říci, že brokesie růžkatá je rozený šplhoun. Brokesie nedorůstají délky větší než 10 centimetrů, nicméně řada druhů je tak malá, že by se člověku vešli nejen do dlaně, ale třeba na jediný prst. Netýká se to například pozoruhodné brokesie trnité (B. stumpfii), která dorůstá až délky 9 centimetrů, která se vyskytuje pouze v několika malých lesích na Madagaskaru a dobře se přizpůsobuje změně prostředí. Rozhodně se to však týká brokesie nejmenší (proslulá B. minima), která měří pouze okolo 3 centimetrů na délku! Samičky brokesie nejmenší jsou větší než samečci, maximální délka činí 3,4 centimetru, naopak samečci jsou dlouzí 2,8 centimetru. Tento druh je izolován na ostrově Nosy Be, jenž leží na severozápad od severního pobřeží Madagaskaru, relativně blízko pobřeží. Jejich život je skutečně pozoruhodný. Žijí ve světě, v němž mohou být i kobylky, sloužící za potravu větším chameleonům, větší než ony samy. Tyto miniaturní brokesie jsou navíc vůči sobě dost agresivní, představte si tedy souboj dvou samců brokesií v miniaturním světě na listovém podloží tropického lesa! Dlouho byla brokesie nejmenší považována za nejmenší druh chameleona, a proto jí byl také udělen tento český název. Ironií je, že roku 2012 se to změnilo, když byla objevena "skutečná brokesie nejmenší".


Brookesia micra, která nemá český ekvivalent, žije pouze na lidmi neobydleném ostrůvku Nosy Hara na sever od Madagaskaru. S délkou maximálně 2,9 centimetru je o poznání menší než brokesie nejmenší. Navíc ne vždy dorůstá této délky, což z ní opravdu činí malého chameleonka. V porovnání se svou příbuznou má kratší ocásek a větší hlavičku. Tito malí chamelonci jsou aktivní přes den, kdy loví miniaturní hmyz, v noci pak spí na větvičkách 10 centimetrů nad zemí. Pro ně je to zdá se docela výška, ačkoliv se v podstatě nacházejí nízko nad podložím lesa. V důsledku ničení jejího přirozeného prostředí je v potenciálním ohrožení. To je však případ i dalších brokesií. Lesy na Madagaskaru totiž podlehly v minulém století zkáze. Dnes se situace vylepšuje, ročně se vysazují desítky tisíc stromů, ještě nedávno malé fragmenty lesa se rozšiřují. Proces zalesňování ostrova, jehož zvířecí obyvatelé se stali ohroženými, sice bude trvat ještě desítky let, avšak dalo by se říci, že z nejhoršího jsou již venku. Přesto však malí chameleoni jako brokesie mohou čelit velkému nebezpečí ze strany člověka, aniž si to člověk uvědomí. Ty nejmenší druhy, jako je Brookesia minima a Brookesia micra, totiž člověk jen tak nezahlédne, a právě ony mohou mlčenlivě vymizet. Takové druhy, jako je Brookesia desperata ze severu Madagaskaru, jsou kriticky ohroženy. Doufejme, že se je podaří zachránit.



Na prvním obrázku se nachází Brookesia minima, na druhém samička druhu Brookesia micra se svým mláďátkem na zádech a na třetím samička druhu Brookesia desperata s vajíčky.

Doufám, že se Vám tento článek o malých chameleonech, brokesiích, líbil. Podle mě jsou to jedni z nejpozoruhodnějších chameleonů vůbec!

Užovka býčí-Obyvatel borových lesů

28. srpna 2017 v 11:24 | HAAS
Uběhlo patnáct dnů od napsání předchozího hadího popisku, je tedy na čase vrátit se do fascinujícího světa hadů a představit si slíbenou užovku býčí...

Latinský název: Pituophis melanoleucus,
Rozšíření: východ a jihovýchod Spojených států amerických,
Velikost: délka 1,5 až 2,5 metru.
Užovka býčí je velký škrtič z čeledi užovkovitých, který preferuje především borové lesy. Z tohoto důvodu se jí v angličtině říká "pine snake", tedy "borový had". Vyskytuje se však také na farmách či v travnaté stepi. Dříve byly ostatní užovky z rodu Pituophis řazeny do tohoto druhu, který měl tím pádem mnohem větší rozšíření, jež zasahovalo až na západní severoamerické pobřeží. Jiné užovky, jež jsou užovce býčí příbuzné, ale jsou dnes již klasifikovány jako samostatné druhy, se vyskytují například v arizonské poušti. Avšak užovka býčí z jihovýchodu Spojených států se podobně jako ony dokáže efektivně zahrabávat do písku. Svou kořist často hledá pod zemí. Živí se krysami a myšmi, kterých spotřebuje velké množství. Z tohoto důvodu je užitečným návštěvníkem okolí lidských obydlí. Loví však také ještěry, ptáky a pojídá také ptačí vejce. Bohužel se čas od času stane, že uloví slepici, což je důvod, proč ji ne každý farmář rád vidí na svém pozemku. Existují tři poddruhy užovky býčí, jež se od sebe barevně odlišují. Některé jsou špinavě bílé s tmavými skrvrnami, jiné jsou béžové, jeden poddruh je zase zcela černý, ale i jedinci jednotlivých poddruhů se od sebe liší. Důležitým znakem tohoto hada, kterým se odlišuje od jiných severoamerických užovek, je kromě velikosti, díky které si jej snad nelze splést s žádnou jinou užovkou, také počet šupin na temeni hlavy. Užovka býčí jich má více, než je obvyklé u ostatních užovkovitých. Místo typických dvou má čtyři prefrontální šupiny, tedy šupiny nacházející se před velkými šupinami mezi očima. Šupiny na hřbetu a bocích tohoto hada jsou kýlnaté, což znamená, že středem každé šupiny prochází výběžek. Díky tomu se had lépe a rychleji pohybuje v písku či mezi kameny. Užovka býčí je poměrně běžná, v současnosti jí nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, a je oblíbeným domácím mazlíčkem pokročilých teraristů. Je to nejedovatý had, který svou kořist zabíjí škrcením, avšak při podráždění dokáže bolestivě kousnout, neboť má silné čelisti a ostré zuby. Ještě před kousnutím však hlasitě syčí a zastrašuje potenciálního útočníka široce otevřenou tlamou. V divoké přírodě se s ní v prostředích, jimž dává přednost, setkáme od úrovně moře až po nadmořskou výšku 2700 metrů. Je to denní had, má velké oči s kruhovou zorničkou. Období rozmnožování začíná na jaře, kdy se užovky býčí páří, samičky pak v červnu, červenci či srpnu kladou různé možství vajec. Může jich být okolo 10, někdy je jich však až 24. Vejce jsou nakladeny do nor v písku, kde se mláďata po 64 až 79 dnech vylíhnou. Jako u všech plazů jsou samostatná a brzy po vylíhnutí se vydají do světa. Měří 33 až 45 centimetrů, za několik let ale dorostou plné velikosti. V zajetí se tento had dožívá i 22,5 roku!

Příště užovka dlouhonosá!
 
 

Reklama