Sopky, láva... Události ze současné přírody

Počet divokých tygrů vzrostl, ale boj ještě neskončil

29. července 2018 v 12:07 | HAAS
Dnes je Globální den tygrů (Global Tiger Day), a my tedy máme příležitost vzdát hold největší kočkovité šelmě současného světa, která je v ohrožení. V roce 1900 žilo v Asii přibližně 100 000 divokých tygrů. V roce 2010 jich bylo jen 3200. Teprve v dubnu tohoto roku přišly pozitivní zprávy. Poprvé za celé století, během kterého počet divokých tygrů nenávratně klesal kvůli lovu, ničení přirozeného prostředí a dalším faktorům, se populace zvýšila. Nyní žije na naší planetě 3890 divokých tygrů. Zhruba polovinou (nebo možná i více než polovinou) všech divokých tygrů se pak může pyšnit Indie, tygři jsou hojní především v Národním parku Sundarbans a také v západních Ghátech. Je ironií, že zrovna Indie je v současnosti nejbezpečnějším domovem divokých tygrů a zemí, kde jich v divočině žije nejvíce. Po celá desetiletí během 20. století totiž přijížděli do Indie shikariové z celého světa a tygry stříleli. Když Indie patřila Britskému impériu, spousta zámožných Angličanů si vyjela na exotickou dovolenou a jeden lovec dokázal postřílet celé desítky tygrů během jediného dne. Podle záznamů jeden lovec zastřelil během jednoho dne i více než sto tygrů, a to bylo právě asi před sto lety. Kdysi hojná, majestátní šelma, vrcholový predátor ve svém ekosystému, padla za oběť lidem. Proto je velmi dobře, že jejich počet strmě, pomalu, ale jistě narůstá... Ztratili jsme však tři z devíti poddruhů tygra. Tygry jávské, balijské a kaspické už nikdo nikdy neuvidí. Zbyl nám tygr ussurijský, bengálský, indočínský, malajský, sumaterský a jihočínský. Populace posledního jmenovaného je už pravděpodobně vyhynulá v divočině, i když někteří správci rezervací tvrdí, že v posledních letech našli nějaké otisky drápů v bahně. I kdyby však nějací tygři jihočínští v divočině žili, šlo by o jedince, nebylo by jich možná více než deset a je spíše pravděpodobnější, že už žádní nejsou. V roce 2007 jich v zajetí žilo 73.

Během let byla učiněna řada kroků k ochraně tygrů. V roce 2005 vznikla v Indii National Tiger Conservation Authority. Už roku 1973 vznikl v Indii Project Tiger. Discovery International stojí za svým projektem nazvaný Project CAT. Je realizován s pomocí World Wildlife Fund a jeho cílem je zdvojnásobit populaci divokých tygrů do roku 2022. Toho se má docílit především rozšiřováním přirozeného prostředí tygrů. Minulý rok na podzim přišly zprávy o tom, že Kazachstán hodlá reintrodukovat tygry do Ili-Balkashského regionu, a to za pomocí WWF. Stále je zde tedy naděje, že tuto majestátní šelmu zachráníme. To však neznamená, že jsme vyhráli. Světovou populaci divokých tygrů bychom mohli přemístit na jeden fotbalový stadion a všichni by se tam vešli. A jen v Texasu, v zoo a soukromých chovech, žije 10 000 tygrů! Kolik jich pak žije v hrůzných podmínkách některých soukromých čínských chovatelů, kteří je chovají jen proto, aby je nakonec zabili a prodali části jejich těla těm, kteří věří, že mají nějaké zázračné účinky...

Zapojme se společně do projektů na záchranu tygrů... Některému z nich můžete darovat nějakou částku. Možná se Vám poštěstí i více... Budoucnost tygrů je v našich rukou... Děkuji za Váš čas.

Obrázek je z National Geographic.

Život baribala

24. července 2018 v 13:25 | HAAS
Jelikož se Vám, čtenářům, líbil článek Život mamby černé, rozhodl jsem se začít psát celou sérii takových článků, ve kterých se vždy seznámíme s nějakým zvířetem, přičemž jeho život, popsaný ve fiktivním příběhu, bude protkán nejrůznějšími informacemi o jeho druhu... Kromě ledních medvědů, kterým jsem se na svém blogu hodně věnoval třeba v letech 2011 a 2012 v projektu Blog polárních medvědů mám ještě velice rád medvědy černé, kteří jsou také známí jako baribalové. Tak tedy odleťme do Kanady a seznamme se s jedním samečkem baribala, o kterém je tento článek!

ŽIVOT BARIBALA


V medvědím doupěti, pokrytém sněhovou pokrývkou, se něco hýbe a fňuká. Je to malý sameček medvěda baribala, který se právě narodil. Malé novorozeně amerického černého medvěda (Ursus americanus) nazveme Cumshewa. Jméno dostal podle náčelníka indiánského kmene Haida, který dodnes žije v Britské Kolumbii. Tato osobnost se proslavila při slavném masakru americké lodě Revolution roku 1794. Kdo ví, třeba jméno bojovného muže bude sedět k tomuto neviňátku, které se rozvaluje po podestýlce, zatímco nad svět přicházejí jeho sourozenci...

Cumshewa se narodil po 235 dnů trvající graviditě. Je pozdní leden; mláďata se baribalům obvykle rodí od konce ledna do začátku února. Ve vrhu může být 1 až 6 mláďat, obvykle jsou však dvě nebo tři, a v tomto vrhu jsou právě tři. Jsou šedě zbarvená, na rozdíl od takřka uhlově černé matky, která je začíná krmit velmi tučným mlékem. Cumshewa a jeho sourozenci jsou zcela slepí. Oči otevřou za 28 až 40 dní od narození. Tehdy už také bude venku teplo a matka je zřejmě vyvede ven. Teď by si to však nemohla dovolit. Venku je pod nulou, sněží a mrzne, a navíc jejich zadní končetiny nejsou ještě plné vyvinuté. Po šesti týdnech strávených v doupěti získávají mláďata tělesnou váhu 900 g, za další dva týdny a tedy za osm týdnů od narození už váží 2,5 kilogramu a konečně připomínají malé plyšové medvídky. Až jim bude šest měsíců, což bude v létě, budou už vážit 18 až 27 kilogramů! Ale nepředbíhejme, vždyť život Cumshewy teprve začal...


Baribal žije v Severní Americe od Aljašky přes Kanadu až po Floridu. S medvědy černými se setkáme v lesích Britské Kolumbie, kde se také narodil Cumshewa - na tichomořském pobřeží Kanady dokonce žije populace našedlých, až skoro bílých jedinců, kterých už zbývá jen asi 150. Nejde o albíny, ale o zcela unikátní medvědy, kteří jsou přirozeně "vybělení". Dále baribaly nalezneme v arizonské poušti, v bažinách Floridy zase občas vnikají do hnízd a doupat aligátorů... Medvěd baribal nemusí být jen černý, což už bylo naznačeno. Zatímco světlí jedinci jsou velice vzácní, běžně se setkáme s jedinci skořicovými, hnědými nebo plavými... Měří 1,3 až 1,9 metru a dosahuje hmotnosti 55 až 300 kilogramů. Plné velikosti dosahuje v 5 letech života.


Hibernace je u medvěda baribala jen lehkým zimním spánkem, při kterém jeho teplota poklesne o několik stupňů. Jakmile ho v brlohu něco vyruší, hned se probudí...

Na jaře samice vyvedla Cumshewu a jeho dvě sestřičky z brlohu ven, do nádherného, převážně jehličnatého lesa. Podrostem už poskakují ropuchy, se kterými si mláďata ráda pohrávají. Tedy do té doby, než se odváží olíznout záda obojživelníka a zjistí, že má tak nepříjemnou chuť, že už v životě nikdy nezkusí takové odporné zvířátko pokoušet. Matka sbírá bobule. Baribalové požírají především vegetaci; rostlinná složka zaujímá na jejich jídelníčku 85 % potravy. Matka odkrývá svými mohutnými, zahnutými drápy vrstvu po vrstvě ze suchého kusu dřeva, přičemž hltá larvy hmyzu. Mláďata ji samozřejmě napodobují. Při své cestě lesem narazila rodinka na mršinu rosomáka. Baribalové se příležitostně přiživí i na hnijícím mase jako je toto. Ale tentokrát to nebude, protože se na scéně objevuje velký samec, jenž pravděpodobně není otcem mláďat. Tak i tak je může ohrozit. Mláďata instinktivně šplhají na strom, a to co nejvýš, aby na ně samec nedosáhl a nemohl za nimi vylézt! Po chvíli nepřátelský samec odchází. Rodinka se raději vydává hledat potravu jinam.


Po vydatném létě přichází chladný podzim. Zimu ještě mláďata stráví s matkou v jednom brlohu... Po 16 až 18 měsících se však mláďata osamostatňují. Příští léto už tedy Cumshewa tráví sám. Jako správný medvěd baribal je to samotář, který se ostatním medvědům vyhýbá, a ve svém věku ještě rozhodně nemá zájem o další medvědy, zvláště pak samičky... Přesto během krásného, slunného letního dne na svých toulkách lesem narazil na velkého baribala. Je možné, že je to jeho otec, možná je to samec, kterému jako malý unikl. Setkání je nevyhnutelné. Aby se vyhnul střetu, zaujímá Cumshewa postoj poníženého. Kňourání, odvrácený pohled a skloněná hlava signalizují, že nehodlá zaútočit a cítí se podřízeně. Aniž by si ho velký samec všimnul, prochází asi tak tři metry kolem něj a mizí mezi křovisky. Cumshewa sbírá pružnými pysky lesní plody a chystá se na zimu...


Jak již bylo zmíněno, 85 % jídelníčku medvědů baribalů tvoří rostlinná potrava. Tito medvědi však bývají často pozorováni a natáčeni ve městech, kam jsou lákáni odpadky. Podobně jako například mývalové, i baribalové si rádi smlsnou na hnijícím jídle v popelnicích. Takto na města "útočí" nejčastěji v létě, kdy se opravdu velmi snaží vybudovat si tukové zásoby na zimu. Nebojí se přiživit se ani na semínkách pro ptáky umístěnými v krmítku. Milují také med. Na Labradoru, na opačné straně Kanady, daleko od Cumshewova domova, žijí takřka výhradně masožraví baribalové, kteří se nezdráhají útočit na karibu, jež jsou jejich hlavní potravou. Tyto potravní zvyky jsou však u baribalů velice vzácné... Kdekoliv, kde se odehrává migrace lososů, samozřejmě baribalové využijí příležitosti a zaloví si, i když nepojídají tyto ryby v takovém množství, jako větší medvědi hnědí.


Dalšího léta se Cumshewa dostává do prvního konfliktu s lidmi. Setmělo se a on ucítil zápach hamburgeru zanechaného v zamčeném autě, zaparkovaném na pokraji městečka. Vyrazil za ním. Rozrazil přední sklo. Začal houkat alarm. Cumshewa se dal na útěk. Z domu někdo vyběhl a vystřelil puškou do vzduchu. Cumshewa je poprvé vyplašený, ale zcela jistě to není poprvé, co u lidí zkusil štěstí... Baribalové někdy rozbíjejí auta i stavby, aby se dostali k potravě zanechané lidmi a patrně se neštítí ničeho. Dnes večer však svůj hamburger nezískal a tak bude muset svůj hlad ukojit nějakým tím hmyzem a hlavně bobulemi, poštěstí-li se mu nějaké najít.

O několik dnů později nachází Cumshewa mršinu losa. Není v dobrém stavu, ale mu to, zdá se, nevadí. Bohužel se u mršiny střetává s pumou, obvyklým potravním konkurentem baribalů, jde-li o mršiny. Boj je velice krátký, puma utíká s nehezky vypadající ranou na hlavě, způsobenou drápem. O chvíli později se na scéně objevuje velký samec medvěda hnědého. Je to zcela překvapivé, Cumshewa ho ani neslyšel přicházet. Bohužel nemá na vybranou, musí utéci. Ještě štěstí, že medvědi hnědí s baribaly moc nebojují. Kdyby tu byla smečka vlků, kteří však nejsou největšími potravními konkurenty baribalů (setkávají se jen zřídkakdy), dopadlo by to pro Cumshewu špatně.


Baribalové se dožívají v průměru 18 let, i když podle některých odborníků mohou v divočině přežít i 23 let, v zajetí pak třeba až 39 let. Náš Cumshewa však zemře mladý... Při jedné potyčce se totiž setkal s mnohem větším, dospělým, asi desetiletým samcem, který si hájil své teritorium. Baribalové se sobě obvykle vyhýbají, ale Cumshewu zachvátila touha bojovat. S otevřenou ranou na šíji byl pro něj život dále velmi těžký, i když se rána přece jen začala hojit. Možná, že by nakonec zranění přežil a úspěšně by překonal zimu... Avšak pak přišla rána. Doslova. Cumshewa nepřežil kolizi s autem, když během noci (baribalové jsou aktivní především při soumraku a za úsvitu, jsou krepuskulární) přecházel silnici během honu za potravou. Lidé, kterým celý život úspěšně unikal, kromě několika krátkých setkání s nimi na okraji města, jej nakonec stejně zabili... Mnoho baribalů zemře každý rok na silnici. Není jich ale tolik, jako ty desítky tisíc utrápených baribalů, jež jsou ilegálně zabiti lovci trofejí a pytláky. I když je medvěd baribal podle IUCN málo dotčený, lidské chování má na druh jistý negativní dopad...


To byl tedy příběh jednoho z baribalů, třetího největšího druhu medvěda na západní polokouli...

Podobných článků se ještě dočkáte!

Zvláštnosti ve světě ryb: Živorodé ryby

23. července 2018 v 10:38 | HAAS
Minulou středu jsem začal s projektem Zvláštnosti ve světě ryb, a rozhodně v něm hodlám pokračovat! Předchozí část se zaměřila na chodící ryby, v této části se zase podíváme na ryby živorodé... Doufám, že Vás článek zaujme, pokud ano, budu jedině rád...

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

ŽIVORODÉ RYBY


Pokud mluvíme o tom, jak začíná život ryb, asi většinou pomyslíme na rybí jikry. Ve školách nás přece už od prvního stupně učí, že je ryby kladou. A rozhodně je to pravda, vždyť také řada ryb je vejcorodých. Některé ryby kladou jikry jen tak do vody a ponechávají je vlastnímu osudu, jiné, jako například lososi, nejprve vyhloubí tělem či ocasem jamku do štěrku na dně řeky či jezera a teprve tam jikry nakladou. Existuje ale i řada živorodých ryb, tedy ryb, jež přivádějí na svět živá mláďata...

U striktně živorodých ryb je embryo vyživováno tělem matky, ke kterému je uvnitř připojeno. Velká část ryb, které rodí živá mláďata, jsou však přece jen ryby vejcoživorodé, tzn. mládě je ve vajíčku, které není nijak připojeno k tělu matky. Rozpustí se během vývoje a matka už pak přivede na svět živé potomky... Živorodé ryby ale nejsou ničím extrémně výstředním, vždyť takové ryby čeledi Poeciliidae, česky živorodkovití, se běžně chovají v akváriích. Na obrázku vidíte jejich zástupce mečovku zelenou (Xiphophorus helleri).


Všichni afričtí a američtí zástupci čeledi živorodkovitých jsou skutečně živorodé ryby, jež přivádějí na svět živá mláďata, a nemluvíme zde o vejcoživorodosti. Tato čeleď ryb se vyskytuje hojně na jižní polokouli, tedy v Africe a Jižní Americe, i když jednotlivé podčeledi žijící na těchto kontinentech se od sebe odlišují. Byly od sebe odděleny po 100 milionů let. Před stovkou miliónů let se rozpadl Velký jižní kontinent, tedy Gondwana. Africké a americké živorodkovité ryby tedy zůstaly od sebe odděleny.

Druh živoroděnka lesklá (Poeciliopsis lucida), jež se endemicky vyskytuje v Mexiku a dorůstá délky jen 5 centimetrů, vykazuje známky matrotrofie. To znamená, že metabolismus vyvíjejících se mláďat uvnitř matčina těla ovlivňuje metabolismus matky. A to pak umožňuje výměnu živin. Znamená to však také, že se uvnitř matky může vyvíjet několik skupinek malých rybek najednou, přičemž jsou různého "věku" (i když se ještě nenarodily). Na obrázku vidíte druh Poeciliopsis occidentalis, živoroděnku západní.


Ryby čeledi příbojovkovití, latinsky Embiotocidae, z podřádu vrubozubců, také rodí živá mláďata. Jejich název je složen z řeckých slov embios, tedy "přetrvávající" a tokos, tedy "porod", což opět odkazuje na to, že jsou tyto ryby živorodé. Setkáme se s nimi na severovýchodě Tichého oceánu. Jsou to mořské ryby, i když druh Hysterocarpus traskii (na obrázku) žije ve sladkých vodách Kalifornie. Na jih od mexického státu Baja California už se s touto čeledí ryb obvykle nesetkáme.


Mořští koníci sice kladou vajíčka, ale přece jen by se dalo říci, že přivádějí na svět živá mláďata, zvláště uvážíme-li, že je u sebe nosí sameček. Vajíčka ho potřebují pro dostatek kyslíku a živin, takže je otec v podstatě takovou jejich matkou, a proto můžeme říci, že i mořští koníci jsou živorodí. To samé platí o jehlovitých rybách podčeledi Syngnathinae (označovaných anglicky jako pipefish).


U mořských koníků a jehlovitých je to tedy sameček, kdo je těhotný... Každopádně je zajímavé, že některé živorodé ryby mají jakousi formu placenty, i když to samozřejmě není pravá savčí placenta jako u placentálních savců.

Dost zajímavou rybou je holoměnka (Comephorus), rod zahrnující dva druhy. Je to rod endemicky se vyskytující v jezeře Bajkal v Rusku. Samička rodí najednou 2000 až 3000 larev. Obvykle se tak stává od srpna do dubna příštího roku. Většina samic však po narození mláďat umírá (říkáme tomu semelparita).


Existuje ale i množství dalších živorodých ryb... Znáte nějaké, které jsem zde neuvedl? Je jich opravdu hodně... Doufám, že se Vám tento článek líbil, další část projektu Zvláštnosti ve světě ryb napíši co nejdříve!

Zvláštnosti ve světě ryb: Chodící ryby

18. července 2018 v 13:29 | HAAS
Skupinou živočichů, které jsem se donedávna na tomto blogu příliš nevěnoval, pomineme-li mé popisky některých z jejich prvohorních zástupců, jsou ryby. Tito obratlovci jsou však velice zajímaví. Psát ovšem o rybách nějak systematicky třeba z taxonomického pohledu, jako jsem to nedávno učinil v případě žraločích řádů, by však asi nemělo smysl. Proto jsem se rozhodl začít s tímto letním projektem, který se zaměří na kuriozity ve světě ryb...

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

CHODÍCÍ RYBY


Je to asi jeden z nejobecnějších faktů, který všichni známe už od nejútlejšího dětství. Ryby žijí ve vodě, dýchají žábrami, jsou vybaveny ploutvemi, s jejichž pomocí plavou... Asi nemá cenu vysvětlovat nic víc. Asi nenajdeme člověka, který by se nesetkal s rybou a nemohl si ji prohlédnout, a když už ne v přírodě, tak alespoň v supermarketu, doma na talíři nebo v knížkách a na internetu... Jistě, je to pravda, ryby jsou vodními obratlovci a všichni je máme s vodou spojeny. Avšak i mezi nimi se najdou podivuhodné výjimky, ryby, které dokáží chodit po souši. Dnes díky nesčetnému množství zvířecích encyklopedií a dokumentárních pořadů o takových rybách většina lidí ví, ale přesto... Jak třeba tyto chodící ryby žijí? A jak dokáží vydržet nějakou dobu bez vody?

První chodící ryby se objevily už v prvohorách. Do skupiny ryb, tedy Osteichthyes, patří všichni nozdratí, latinsky Sarcopterygii. Mezi ně se řadí i Tiktaalik, pravděpodobně jeden z nejbližších příbuzných vůbec prvních tetrapodů, tedy čtyřnožců. Zvířat, mezi něž patříme koneckonců i my. Tiktaalik zřejmě nedokázal pochodovat, avšak byl schopen se pohybovat například přes kusy souše mezi jezery. Žil v Devonu před 375 miliony let a jeho fosilní pozůstatky se našly na ostrově Ellesmere v Kanadě... Možná po vzoru tohoto prapředka obojživelníků, i když těžko říci, zda byl opravdu jejich předkem, možná spíše příbuzným, se po souši pohybují dnešní "chodící ryby"...


Chodícími rybami jsou obvykle ryby obojživelné, které vydrží nějakou dobu mimo vodní prostředí. Nejznámějším příkladem jsou lezci, tedy podčeleď Oxudercinae z čeledi hlaváčovitých (Gobiidae). V současnosti je uznáváno deset rodů zahrnujících přes 30 druhů. Lezci žijí v indopacifické oblasti a také na africkém pobřeží Atlantského oceánu. Dokáží žít mimo vodu, jelikož si udržují vlhkost v žaberních štěrbinách. Jsou však schopni dýchat i vzdušný kyslík svou bohatě prokrvenou vlhkou pokožkou. Obvykle žijí v mangrovových porostech, které bývají pravidelně zaplavovány. Lezci se tedy na souši ocitají při odlivu. Nedokáží chodit, přece jen mají ploutve, nikoliv nohy jako my, místo toho lezou. Používají přitom svůj svalnatý ocas i dobře vyvinuté prsní ploutve. Čiperně se pohybují po bahnité zemi a sbírají červíky, malý hmyz a další bezobratlé. Hlaváčovití jsou obecně karnivorními až planktivorními rybami, živí se tedy především živočišnou potravou.

Kůže lezců jen velmi pomalu vysychá, což jim skutečně umožňuje žít dlouho mimo vodu. Některé druhy lezců bývaly dokonce pozorovány i natočeny, jak šplhají po kořenech mangrovníků. Je to zvláštní. Čekal by člověk, že toto ryba dokáže?


Lezci však na souši nejen hledají potravu. Samci se také běžně předvádění jak svým sokům, tak samičkám. Svou mužnou sílu ukazují především tím, že poskakují po bahně. U některých druhů jsou samci teritoriální a na svém malém území nestrpí žádnou konkurenci.


Další rybou, jež je schopna se pohybovat po souši, je lezoun indický. Lezoun je vybaven nadžaberním orgánem, kterému se říká labyrint, jenž mu umožňuje dýchat vzdušný kyslík. Díky tomu je schopen vydržet i v pramálo okysličené vodě a díky silným prsním ploutvím je také schopen se překroutit přes nějakou tu překážku nebo dokonce, což bylo mnohokrát zaznamenáno, třeba "přejít" silnici. Kdo ví, možná i proto se lezounům připisují nadpřirozené schopnosti, přestože stejní lidé, kteří je považují za cosi výjimečného, je často loví - lezouni jsou konzumními rybami. Lezoun indický žije ve sladkých a brakických vodách jižní a jihovýchodní Asie. Jeho blízký příbuzný, africký ostnovec Ctenopoma multispine, je schopen něčeho podobného.


Jihovýchodní Asie se může chlubit ještě jednou chodící rybou. V angličtině se jí říká "walking catfish", tedy "chodící sumec" a to je koneckonců dost výstižné, protože opravdu jde o sumce a skutečně je schopen pohybu na souši, i když opět nejde o chůzi jako u čtyřnožců. Sumec Clarias batrachus, česky keříčkovec žabí, žije v pomalu tekoucích nebo stojatých vodách. Čas od času se objeví i v rýžovém poli. Voda ve stojatých jezírkách může vyschnout, a když se tak stane, sumec se po souši přemístí někam jinam, kde je voda. Když se ryba rozhodne vodu opustit, pokryje se její kůže hlenem, jenž znemožní kůži vyschnout. Živí se bezobratlými i detritem.


Zřejmě jste již o rybách schopných vydržet bez vody a dokonce schopných pohybu po souši slyšeli... Nebo Vás tento článek překvapil? Let me know in the comments below... Další část tohoto projektu napíši asi tak příští týden...

Žraločí řády: Pristiophorifomes (pilonosi)

7. července 2018 v 10:44 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Seznámíme se s jejich nejzajímavějšími zástupci, podíváme se na jejich biologii a zjistíme něco o jejich ochraně, a proč jsou někteří z nich tak ohrožení. V poslední části nám zbývá podívat se na pilonosy, poměrně malý řád, který zahrnuje pouze 9 žijících druhů. Jejich rypec je dlouhý, protáhlý a vybavený zuby a někdy i hmatovými vousy, což jim dodává skutečně podivný, unikátní vzhled. Pohledem na pilonosy tedy končí tento seriál...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

PRISTIOPHORIFORMES (PILONOSI)


Pristiophoriformes, česky pilonosi a anglicky sawsharks, jsou řádem žraloků, který se ve fosilním záznamu objevuje už v období Jury. Na těchto podivných parybách se tedy přiživovali velcí mořští plazi druhohor, stejně jako někteří velcí masožraví dinosauři, kteří mohli buďto na mršinu nějakého toho pravěkého pilonose narazit na pobřeží nebo ho rovnou sami ulovit v řece. Důležité je neplést si žraloky z řádu pilonosů s pilouny (anglicky sawfish). Ti totiž patří do řádu rejnoků (Batoidei), přestože jsou pilonosům velice podobní! Poznat rozdíl mezi pilonosem a pilounem můžeme jednoduše, stačí se podívat na žaberní štěrbiny. Jako u všech žraloků je totiž pilonosi mají po stranách těla, nikoliv na jeho spodní straně!

Existují dva v současnosti žijící rody pilonosů; Pliotrema, jež zahrnuje jediný druh a ten je vybaven šesti žaberními štěrbinami na každé straně těla, a Pristiophorus, který zahrnuje zbývajících 8 druhů pilonosů, z nichž všichni mají na každé straně těla pět žaberních štěrbin. Pilonos by nebyl pilonosem, kdyby neměl svůj dlouhý pilovitý rypec sloužící k vyhnání kořisti ode dna nebo jejímu odhalení (k detekci kořisti slouží dlouhé hmatové vousy). Všechny druhy jsou vejcoživorodé, což znamená, že se mláďata vylíhnou z vajíček ještě uvnitř matky a ta pak přivede na svět živá mláďata. Některá pak žijí samostatně, jiná ve školkách. Všechny druhy jsou naštěstí klasifikovány jako málo dotčené, případně téměř zranitelné. Jde tedy o jediný žraločí řád, jehož zástupci jsou relativně v pořádku a nejsou v přímém ohrožení ze strany lidského druhu.


Slavný ruský geograf, biolog a ichtyolog Lev Berg popsal pilonosy jako řád roku 1858, o rok později byla popsána čeleď Pristiophoridae, do které všichni žraloci z řádu pilounů patří (a to sice oba dva rody). Pristiophora popsali němečtí ichtyologové Müller a Henle roku 1837, Pliotrema pak byla popsána roku 1906 britským ichtyologem Charlesem Tatem Reganem.

Čeleď Pristiophoridae:
Pilonos Warrenův (Pliotrema warreni)
Mimo šestižábré šedouny (Hexanchiformes) už neexistuje žádný jiný druh žraloka s šesti žaberními štěrbinami, tedy kromě tohoto pilonosa Warrenova. Také proto je jeho obecný anglický název sixgill sawshark. Je to jediný zástupce rodu Pliotrema a činí ho tak rodem monotypickým. Dospělí samci bývají okolo 80 centimetrů dlouzí, samice bývají o dost delší, mají v dospělosti asi 110 centimetrů. Novorozená mláďata přitom měří okolo 35 centimetrů. Je to téměř zranitelný druh. Vyskytuje se pouze v bentických a bentopelagických zónách kontinentálního šelfu na jih od Afriky a na jih od ostrova Madagaskar, tedy v Indickém oceánu. Žije v hloubce 37 až 500 metrů.


Pristiophorus nancyae (nemá český ekvivalent)
Tento druh pilonose byl popsán teprve v roce 2011, když byl jeden exemplář chycen do rybářské sítě nedaleko pobřeží Mozambiku v jižní části Afriky. Tento exemplář byl vytažen z hloubky 490 metrů. Druh jako takový žije v hloubce od 286 do 500 metrů pod hladinou moře. Jeho prodloužený, pilovitý rypec tvoří přibližně jednu třetinu délky těla. Druhové jméno odkazuje na Nancy Packard, jež předtím darovala velké částky organizacím zabývajícím se výzkumem oceánů. Je to malý druh žraloka.


Pilonos Schroederův (Pristiophorus schroederi)
Známý také jako pilonos bahamský, tento 80 centimetrů dlouhý žralok žije pouze v oblasti centrálního Atlantského oceánu mezi Kubou a Bahamami. Obývá hloubky od 4000 do 1000 metrů. Živí se rybami a malými korýši. V horní čelisti má 36 řad zubů, ve spodní "jen" 32. Nemá řitní ploutev.


Tímto tedy končí můj projekt Žraločí řády. Nemohl jsem se rozepsat o všech druzích, zvláště těch z řádů jako jsou žralouni, kteří zahrnují více než 270 různých druhů... Avšak doufám, že se Vám tento projekt líbil, přinesl Vám zajímavé informace o žralocích, které třeba někdy využijete, a pokud ne, snad jste si tyto články alespoň užili... Já sám moc dobře vím, že se k nim ještě budu vracet, proto jsem si na nich také dal tak záležet... Nezapomeňte však, že mnohé cenné informace o žralocích si můžete najít i jinde, v různých encyklopediích nebo na speciálních webových stránkách o žralocích. Pokud se v nich chcete vyznat, doporučuji opravdu sledovat všechny změny v taxonomii apod. Toť tedy vše ke Žraločím řádům... Teď už je konečně čas na nové, letní projekty na mém blogu...

Žraločí řády: Lamniformes (obrouni)

2. července 2018 v 12:04 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Seznámíme se s nejzajímavějšími zástupci, podíváme se na jejich biologii, řekneme si něco o jejich evoluci a zjistíme, jak jsou prospěšní našim oceánům. V této části se zaměříme na řád, jenž zahrnuje nejslavnějšího ze všech žraloků. Je jím nechvalně proslulý žralok bílý, neprávem přezdívaný lidožravý. Když v roce 1975 do kin vtrhl film Čelisti, ne zrovna nejlépe přispěl k pozitivnímu náhledu člověka na žraloky. Ba naopak, ukázal žraloka jako krvelačné monstrum. Nic nemůže být dál od pravdy. Dokonce i Peter Benchley, který napsal román Čelisti, jenž byl vydán v roce 1974, byl zklamán a od té doby se snažil pověst žraloků zlepšit... Obrouni, mezi které velký bílý patří, nejsou žádnými nestvůrami, jež lační po lidském mase. Jsou to obyčejná zvířata, jako všechna jiná, a jejich role v našich mořích a oceánech je velice, velice důležitá.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

LAMNIFORMES (OBROUNI)


Lamniformes, česky obrouni, je řád žraloků zahrnující 17 žijících druhů. Nalezneme mezi nimi žraloka bílého, jednoho z největších predátorů oceánských ekosystémů, žraloka mako, který je nejrychlejším žralokem na světě nebo také poklidné planktivory žraloka velikého a jeho tajemného bratrance žraloka velkoústého. Ve fosilním záznamu se obrouni poprvé objevují v období Křídy zhruba před 115 miliony let. Za tu dobu se změnili jen velmi málo. Mezi vyhynulé obrouny se řadí zřejmě nejpopulárnější prehistorický žralok, jenž byl také největší parybou, která kdy žila. Byl to obrovitý Megalodon, správně Carcharocles megalodon, který žil už před více než 20 miliony let a vyhynul teprve před 2,6 až 2,5 miliony let, když se klima na naší planetě výrazně změnilo a nastala první doba ledová. S maximální délkou 18 metrů a sílou skusu rovnající se až 182 000 newtonům to byl skutečně úctyhodný masožravec, se kterým by si nezadal ani Tyrannosaurus Rex, ani Spinosaurus, zkrátka žádný z velkých dinosaurů. Jeho zuby patří k největším pokladům všech sběratelů zkamenělin. Ty nejdelší bývají třeba až 16 centimetrů dlouhé!

Megalodon už vyhynul, ale zanechal nám zde svého příbuzného, žraloka bílého, který se mu opravdu výrazně podobá... Všichni obrouni postrádají mžurku, jsou živorodí, jejich mláďata často vykazují tzv. nitroděložní kanibalismus. Mají dvě zádové ploutve, pět žaberních štěrbin a protáhlou tlamu, jejíž koutky se nacházejí až za očima. Zajímavé je, že tělesná teplota obrounů je většinou vyšší než teplota okolní vody; to je mezi žraloky vzácnost.


Obrouny popsal v roce 1958 ruský geograf, biolog a ichtyolog Lev Berg. Každopádně žraloka bílého popsal už roku 1758 ve svém Systema naturae sám Carl Linnaeus. Dosud žádný z žijících obrounů nebyl popsán v 21. století, otázkou je, zda ještě nějaký nepoznaný druh obrouna žije. Obrouni zahrnují celkově 10 čeledí, ale některé z nich, jako třeba Anacoracidae, zahrnují pouze vyhynulé rody a druhy žraloků. My si zde uvedeme několik zajímavých druhů, s nimiž se můžeme setkat v dnešním světě.

Čeleď Lamnidae:
Žralok bílý (Carcharodon carcharias)
Nejproslulejší ze všech žraloků. Pokud lidé spojují žraloky s lidožroutstvím, nejčastěji myslí na tento druh. Velký bílý žralok, celkem nesprávně česky označovaný jako žralok lidožravý, vůbec není krvelačný, bezduchý zabiják, v jehož čelistech skončí vše, co najde. Člověk si nemohl vybudovat horší postoj k jednomu z nejdůležitějších mořských predátorů, bez něhož by současné mořské ekosystémy, jak je známe, prakticky neexistovaly. Žralok bílý je ztělesněná dokonalost. Jeho tlama je plná trojúhelníkovitých zubů, které se po celý život obměňují. Průměrná délka dospělých žraloků bílých je tak 4,3 až 4,6 metru. Největší jedinec byl vyloven na Maltě v roce 1987 a měřil úctyhodných 7,6 metru. Takové velikosti však tito žraloci obvykle nedorůstají. Už 6 metrů je excepcionální délka. Díky úctyhodně velké tlamě může žralok velký najednou pozřít velké sousto, což se hodí, když trhá tělo ploutvonožce. Loví hlavně ryby (tuňáky atd.), ploutvonožce (lachtany, lvouny), mořské ptáky, mořské želvy i mořské vydry (na tichomořském pobřeží Spojených států amerických). Žije po celém světě ve vodách chladných i teplých, nesetkáme se s ním pouze v okolí pólů. Jejich přítomnost však byla zaznamenána i na aljašském pobřeží. Zdá se tedy, že je žralok bílý nesmírně přizpůsobivý. Vždyť také jeho druh žije už 16 milionů let, tedy od doby Miocénní! Na pobřeží Jihoafrické republiky loví žraloci bílí lachtany tak, že na ně útočí z temných hlubin oceánu. Vyplavou směrem nahoru, doslova "najedou" na lachtana svým rypcem a vyhodí ho nad hladinu, zatímco sami majestátně vyskočí z vody. Sledovat takový lov musí být opravdový zážitek... Žralok bílý zaútočí na člověka jen tehdy, je-li člověk příliš dlouho ve vodě spolu s ním. Pak žraloka může ovládnout zvědavost. Předměty kolem sebe hmatá svou tlamou plnou zubů. Takto nejčastěji dochází ke zraněním. V některých případech si žralok bílý spletl surfaře ležícího na prkně s ploutvonožcem a proto na něj zaútočil. Přece jen však jsou takové případy velmi vzácné. Jen si vezměte, že každý den mnohem více riskujete při přecházení silnice, aniž si to myslíte. A jen mezi lety 1979 až 1999 zabili psi, tolik oblíbený mazlíčci, v USA 300 lidí. Kdežto žraloci bílí v letech 1876 až 1999 zabili 60 lidí. I v současnosti je každý útok žraloka na člověka velmi vzácný. Zato náš druh, ten žraloky zabíjí v nechutných počtech. 63 milionů žraloků, mezi nimiž jsou i velcí bílí, je každý rok vyloveno z našich oceánů. Je na čase změnit náš přístup k těmto majestátním predátorům... Žralok bílý je v současnosti klasifikován jako zranitelný druh.


Žralok mako (Isurus oxyrinchus)
Další zástupcem čeledi Lamnidae je pověstný žralok mako. Patří do rodu Isurus, který zahrnuje dva druhy. O. oxyrinchus je nejrychlejším žralokem na světě. Je schopen vyvinout rychlost až 68 km/h. I když měří maximálně "jen" 3,2 metru, je to výtečný lovec, kterému nečiní problémy útočit na hejna makrel, tuňáků, sardinek, dokonce i mečounů obecných! Kromě toho loví mořské ptáky, kteří si třeba občas sednou na vodní hladinu, živí se i mořskými želvami, ostatními, menšími žraloky a v neposlední řadě také sviňuchami z čeledi delfínovitých. Během gestace požírají embrya uvnitř dělohy neoplozená vajíčka. Období gravidity trvá 15 aý 18 měsíců, po nichž jsou na svět přivedena živá mláďata, nikoliv vejce. Ve vrhu může být 4 až 18 mláďat. Malí žraloci nejsou kanibalové, což je mezi obrouny docela vzácné. Samice po narození mláďat čeká asi 18 měsíců a teprve potom se znovu páří. Výzkumy prokázaly, že žralok mako má v porovnání s velikostí těla jeden z největších mozků mezi žraloky. Mají excelentní zrak, sluch i čich a na rozdíl od většiny žraloků se neřídí při hledání kořisti svými elektroreceptory, ale využívají smysly nám bližší. Od roku 1580 do roku 2017 zabil žralok mako pouze 9 lidí, pokud by jej tedy někdo démonizoval, nechť se přesvědčí o tom, že žralok mako je člověku opravdu velice málo nebezpečný a čísla samotná to potvrzují.


Čeleď Megachasmidae:
Žralok velkoústý (Megachasma pelagios)
Teprve minulý rok, tedy v roce 2017, byl tento žralok natočen, a to nedaleko pobřeží indonéského ostrova Komodo, obývaného slavnými komodskými varany, japonským fotografem zaměstnaným novinami Asami Shimbun. Záznam, který je velice vzácný, ukázal tohoto žraloka konečně v pohybu... Ze všech velkých žraloků, vlastně největších žraloků v současném světě, je žralok velkoústý nejtajemnější. Na to, že měří přes 5 metrů na délku, nikdo pořádně neví, jak žije, co je vlastně zač... Mnohé, co o tomto žraloku víme, vychází z mrtvol vyplavených na plážích. Ukazuje se však, že žijí ve vodách celého světa. Jeden byl vyplaven v Austrálii, jiní jedinci zase na Filipínách, další až v Brazílii. Těžko říci, jaké maximální délky tento žralok dosahuje. Víme však, že je to planktivor, živící se živočišným planktonem. Pohybuje se pravděpodobně velmi pomalu a podniká vertikální migrace z velké hloubky až na hladinu, kde plankton "kvete". Nevíme, v jaké maximální hloubce se vyskytuje, ale jeden exemplář se omylem uchytil a zahynul v síti umístěné 200 metrů pod hladinou moře. Někteří vědci považují žraloka velkoústého za jeden z největších objevů ichtyologie 20. století, spolu se slavnou rybou latimérií. Vědecký popis žraloka velkoústého byl vyhotoven teprve roku 1983, kdy už byly všechny ostatní velké druhy žraloků dávno známé.


Čeleď Cetorhinidae:
Žralok veliký (Cetorhinus maximus)
Druhý největší druh žraloka, hned po žraloku obrovském, který je také známý jako žralok velrybí a patří do řádu malotlamců. Dospělí žraloci velicí dosahují délky 6 až 8 metrů, i když výjimečně dlouzí jedinci můžou mít třeba až 10 metrů. Anglický název "basking shark" dostal tento živočich proto, že jej dříve rybáři často shledávali těsně pod hladinou prosluněných vod, jako by se vyhříval na sluníčku. Samozřejmě důvodem, proč se tito žraloci často objevují tak nízko pod hladinou, je "kvetoucí" plankton. Jsou to planktivoři, kteří jsou schopní profiltrovat 450 tun vody za jedinou hodinu, zatímco plavou rychlostí 0,85 m/s. Vnitřek tlamy je vybaven tisíci a tisíci malých zubů. Kdyby se jich člověk dotkl, ani by ho neřízly. Žralok veliký žije v teplých i studených vodách celého světa s výjimkou Indického oceánu. Čas od času je pozorován u Cornwallu, zvláště při pobřeží Lizard Peninsula, v Anglii. Nejsevernějším výskytištěm tohoto druhu jsou vody na sever od Skandinávie. Je to druh zranitelný, byl a je loven pro olej z jater, pro maso a ploutve. Nadměrný lov bohužel vede ke snižování jeho počtů.


Čeleď Mitsukurinidae:
Žralok šotek (Mitsikurina owstsoni)
Zmiňme se ještě o jednom žraloku, který je snad ještě temnější (a také strašidelnější!) než již uvedený žralok velkoústý. Žralok šotek je živoucí fosilií dosahující délky 3,85 metru s hmotností až 160 kilogramů. Je jediným zástupcem své čeledi, v češtině označované hlavorohovití. Nikdo pořádně neví, k čemu slouží ten podivný výrůstek... Zřejmě je to rybožravec, přepadávající svou oběť ze zálohy. Má velice primitivní znaky. Je to hlubinný druh, o kterém toho víme velmi málo. Zatím poslední exemplář byl v červenci 2014 vyplaven na Srí Lance. Měl pouze 1,2 metru a vážil 7,5 kilogramu, byl to tedy mladý jedinec.

Pokud se chcete o obrounech dozvědět více, popadněte encyklopedie o zvířatech, navštivte weby o žralocích... A máte-li zájem se podílet na jejich ochraně, vyhledejte si tom něco na internetu... Obrouni jsou asi mým nejoblíbenějším řádem, přestože v současnosti žije jen 17 jejich druhů. Líbí se mi jejich rozmanitost... Rozhodně si zaslouží přežít... Teď už mi zbývá jediný žraločí řád, a to sice Pristiophoriformes, česky pilonosi. Článek o nich napíši možná ještě tento týden a dokončím tak tento několikaměsíční projekt...

Život mamby černé

30. června 2018 v 10:39 | HAAS
Tento článek jsem chtěl napsat už alespoň dva roky. Konečně jsem se tedy dostal k jeho realizaci. Seznámíme se s hadem, který je po celé Africe velice obávaný a i jinde ve světě je mu přisuzována schopnost zabíjet lidi s pomocí vysoce účinného, nesmírně toxického jedu. Ve skutečnosti je to had, který si žije svým životem, vyhýbá se člověku, a jeho život může být mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá... Život mamby černé prozkoumáme prostřednictvím fiktivního příběhu, který spojím s fakty o tomto legendárním plazu...

ŽIVOT MAMBY ČERNÉ


Uvnitř hnízda termitů, které v jihoafrické savaně porostlé suchou trávou a nízkými keři přímo bije do očí, nastává pohyb. Po 80 až 90 dnech inkubace se malé hnízdo, složené z pergamenových vajec nakladených jedno vedle druhého, probouzí k životu. Když někdy v říjnu nebo listopadu zanechala samice vejce svému osudu, ani nepomýšlela na to, že by ji mláďata mohla jednoho dne potřebovat. Jako u většiny hadů, neprojevovala matka žádné mateřské instinkty. Ani neměla, proč. Jakmile se její potomci vylíhnou, budou zcela samostatní. Už jako malí budou nahánět hrůzu prakticky všem drobným savcům i ptákům a bude se jich bát dokonce i člověk. Samice, která vejce nakladla, patřila k druhu hada, kterému se říká mamba. Na Zemi, konkrétně v Africe, žijí čtyři druhy mamb. Jejich vědecký název je Dendroaspis. A matka a její právě se líhnoucí potomci nejsou jen tak ledajakou zelenou, stromovou mambou. Patří k jedinému druhu mamby, který má šedé zbarvení. Černá mamba...

První mamba, která se vylíhla, dostane jméno Blackie. Je to malá samička, i když v tuto dobu jejího života by její pohlaví člověk vůbec nerozeznal. S pomocí vaječného zubu se vyklubala z pergamenového vajíčka, a zatímco se její pomalejší sourozenci rvou s měkkou skořápkou o spatření světla světa, ona už spokojeně odpočívá, rozložena na zbytku svého vaječného úkrytu. Všichni jedovatí hadi, černé mamby nevyjímaje, disponují jedovými žlázami a zuby hned po narození. Jakmile opustí termití hnízdo, začne pátrat po potravě. Tou budou nejprve drobní živočichové, možná začne s hmyzem a postupně si na svůj jídelníček bude přidávat všechny ty ptáky a savce, kterých je v okolí určitě dost... Snůška tvoří 6 až 17 vajec. Blackie tu nemusí čekat, až se vylíhnou její sourozenci. Aktivně začíná slídit po nějakém bezpečném úkrytu, bezpečnějším, než je termitiště.


Některé vědecké výzkumy v terénu prokázaly, že mladé černé mamby rostou velice rychle. Navíc jsou v bezpečí od mnoha predátorů, neboť tráví značné množství času mezi spletitými větvemi stromů a keřů. Tam jsou doma i jejich rodiče. Ovšem mladé mamby během prvního roku života tráví na stromech a keřích mnohem více času, než dospělci. Během prvního roku života dosáhne Blackie délky téměř dvou metrů. Mladé mamby totiž rostou rapidně rychle. Jakýkoliv netopýr, komba, pták, spící nebo bdící se stávají jejich kořistí. Blackie se brzy stává mistryní aktivního lovu. Neloví ze zálohy jako zmije nebo krajty. To by mambám připadalo zbabělé. Svým dlouhým tělem se vrhá prudkou rychlostí na každou menší kořist a nikdy nemá strach, že by její jed nepůsobil.


Mamba černá je rychlým, hbitým lovcem, a na to, že je hadem, dost dobře vidí. Každý pohybující se předmět okamžitě zaregistruje, zaměří ho, a pokud je to kořist, zaútočí. Pokud jde o predátora, snaží se uniknout. Krátce poté, co se poprvé po několika dnech odvážila na zem a zabila damana, který se stává oblíbenou kořistí černých mamb, zaregistruje Blackie známou siluetu na obloze. Ani černá mamba není v bezpečí před orlíkem hnědým, vyhlášeným labužníkem hadího masa. Tady, na jihu Afriky, jsou hojní ve svých počtech. Blackie musí okamžitě do bezpečí nedalekého keře, jinak přibude na jeho dnešním menu.


Uběhlo několik let. Blackie se výtečně daří. Žije samotářsky, jako všechny černé mamby. Dnes večer se však rozhodla uchýlit v malé noře, vyhrabané kdysi nějakým savcem, který se do ní už nikdy nevrátil. Nora je obývána i několika "užovkami" rodu Lamprophis (dříve byly označovány jako užovky domácí, ale později byly reklasifikovány, nepatří již mezi colubridy, tedy užovkovité, ale do čeledi Lamprophiidae). Ne že by mamby vyhledávaly společnost, ale nedaleko by se ani říci, že jim nějak zvláště vadí. Užovek je v noře hned několik.

Hned dalšího dne se Blackie vydává na lov. Svým citlivým rozeklaným jazykem právě zachytila pach damana skalního. Měří sice 50 centimetrů a váží až 4 kilogramy, pro mambu však není problém takového macka spolknout. Nejdříve ho však musí ulovit. Vedena jeho pachem, který je analyzován Jacobsonovým orgánem umístěným nad horním patrem v hadově tlamě, blíží se Blackie k dosud nic netušící oběti. Ta si sedla přímo na vrcholek malé skalky, ze které má přímo báječný výhled po okolí. Škoda, že se za pár sekund tato rozhledna stane jeho hrobem. A rakví bude možná hadí žaludek. Zezadu mamba velice rychle zaútočí. Její jedové zuby proniknou masa a následně do krve oběti... Mamba černá se řadí mezi elapidy, tedy korálovcovité hady, které charakterizují jedové zuby umístěné v přední části horní čelisti, jež jsou nepohyblivé. Na rozdíl od zmijí, chřestýšů, křovinářů a ploskolebců a všelijakých dalších zmijovitých zkrátka korálovcovitý had nedokáže své zuby natočit dopředu. Ale mamba černá má jakousi drobnou kontrolu nad svými jedovými zuby a proto s nimi může maličko pohnout vpřed, což jí pomáhá vpravit do kořisti ještě více jedu. Jedové zuby jsou dlouhé jen 6,5 milimetru, ale to bohatě stačí k tomu, aby jimi protekl smrtící jed. Ten protéká rýhou podél zubu, nikoliv kanálkem umístěným uprostřed zubu jako u zmijovitých. Tento smrtící aparát, jehož dvojí zabodnutí do damanova těla bylo velice bolestivé, brzy vykoná své. Damanovo tělo bylo právě napumpováno jedním z nejsilnějších hadích jedů v celé Africe.


Jed je velice silný neurotoxin, který poblázní nervový systém oběti a zastaví její srdce. Na tom se podílí i kardiotoxin obsažený v jedu, nechybí ale ani fasciculin. Mamby mají specifický neurotoxický jed zvaný dendrotoxin, který se vyskytuje pouze u nich a u žádných jiných hadů. Na nervovou soustavu působí velice rychle. Ubohý daman to má velmi rychle za sebou. Dnes byl kořistí Blackie daman, jindy to může být třeba i antilopa rodu Philantoba, kterou jsou tito hadi schopní zabít. Mamba černá dosahuje délky 4 metrů, i když obvykle bývá třeba o půl metru kratší...

U člověka nastane smrt způsobená jedem mamby černé obvykle v rozmezí mezi 7 až 15 hodinami po uštknutí. Avšak už 45 minut po nehodě může člověk zkolabovat a upadnout do transu. Pomineme-li některé vzácné případy, kdy například jednoho Jihoafričana uštkla mamba a on celou tu šílenou agonii přežil, aniž by mu byl podán protijed, je uštknutí mamby černé vždy smrtelné, není-li léčeno. Protijed existuje teprve od 60. let minulého století a zachránil tisíce životů. Přesto je mamba černá hadem, který zřídkakdy uštkne člověka. Jako všichni jedovatí hadi si i ona nechá jed raději k zabití své kořisti a nebude jím plýtvat na člověku. Faktem však je, že něco jako "suché kousnutí" (dry bite), kdy jedovatý had nezasadí do rány jedovou dávku, v rámci tohoto druhu nefunguje. Když uštkne, vždy vpustí do rány jed.


Po více než roku a půl života v buši narazila Blackie úplně poprvé v životě na člověka. Jakýsi chlapík se prodírá křovinami. Dostává se nebezpečně blízko k Blackie, která až dosud zcela klidně ležela na větvích nízkého keříku. Muž je už příliš blízko. Blackie začíná syčet. Otevírá tlamu. Díky jejímu inkoustově černému vnitřku dostála mamba černá svého jména. Muž vyděšeně vykřikl. Blackie ho neslyší, stejně jako ostatní hadi nemá vnější ucho, ovšem cítí, že její zastrašovací mechanismus zafungoval. Člověk v rychlém úprku mizí kdesi v dálce...

Někteří lidé ještě stále věří tomu, že mamba černá začne na potkání člověka pronásledovat a že se dokonce vrhá i za jezdci na koních. To vůbec není pravda. Není to děs, který se snaží člověka dostat za každou cenu. To dělají jen lidé... Pokud se nějaký herpetolog snaží mambu černou odchytit, je možné, že ho začne na krátkou vzdálenost pronásledovat, ale bude to spíše metrový výpad než nějaký pětimetrový či delší "běh". Ovšem je pravda, že mamba černá je nejrychlejší had, a vlastně i nejrychlejší beznohý živočich na světě. Na krátkou vzdálenost se dokáže plazit rychlostí 11 km/h, ve výjimečnějších případech možná i 18 km/h, což možná rychlostně odpovídá rychlé chůzi nebo pomalejšímu běhu, ale člověk jmá vždy možnost zrychlit. A protože mamba černá ve skutečnosti své nepřátele nepronásleduje, rozhodně tedy ne na dlouhé vzdálenosti, nemusíme se ptát: "Co by se stalo, kdyby mě mamba černá dohnala?" Setká-li se s člověkem, bude se mamba snažit co nejprve uprchnout. To znamená, že se vydá k nejbližšímu keři, rychle se vyplazí na nějaký strom... Jen proto, aby unikla. Jsou to velice plašší hadi a proto je také jen zřídkakdy potkáme. Preferují savanu, lesnatou krajinu a křoviny. Většinou žijí daleko od lidí. Přiblíží se k nim jen tehdy, je-li v jejich okolí dostatečné množství myší a krys. Teprve tedy nastává možnost, že někdo na mambu šlápne poblíž svého domku.


Blackie je už dospělá a začíná přitahovat pozornost samců. Začíná jaro. Doba, kdy se mamby páří. Několik samců už Blackie vyhledalo, následovali totiž pachovou stopu. Teď se před jejíma očima začíná odehrávat skutečně podivuhodné divadlo. Dva samci se vzájemně ovíjejí a snaží se jeden druhého přitlačit k zemi.


Uběhlo asi 11 let... Blackie prožila velice zajímavý život v buši. Zezačátku byl plný nebezpečí, i jako dospělá se musela vyhýbat mangustám nebo orlíkům hnědým, ale jinak byla svrchovanou královnou buše. Nikdy neuštkla člověka, vlastně jich za život viděla jen velmi málo... Dorostla délky asi 3,8 metru. V celé oblasti, kterou obývá, by nebyla k nalezení větší mamba. Nakonec však umírá... K jejímu tělu se neopatrně přibližuje člověk, který na ni narazil uprostřed prašné silnice. Se zájmem bere její tělo do ruky a pokládá ho na stranu. Že by ho snad nechtěl přejet? Ještě, že neměl touhu prohlédnout si její jedové zuby... V jednom případě totiž jed mamby černé takřka zabil chlapce, který zkoumal mrtvou mambu a omylem se bodl do prstu jejími jedovými zuby. I jed mrtvé mamby totiž ještě dokáže způsobit pořádně nepříjemné věci...

Mamba černá je skutečným majestátem Afriky. Zda je skutečně nejjedovatějším hadem celého kontinentu, těžko říci. Někdy se uvádí, že kobra kapská má možná stejně silný jed... Mamba černá určitě nepatří mezi 10 nejjedovatějších hadů světa, ti všichni žijí v Austrálii. Fakta ale jsou, že je to nejrychlejší had, největší jedovatý had Afriky a 2. nebo 3. nejdelší jedovatý had světa (po kobře královské z Asie a možná i po křovináři němém z neotropů). Kdyby nic jiného, už jen to ji činí velice pozoruhodnou...

Doufám, že se Vám tento článek líbil. Pokud chcete, napíši i další články tohoto typu. V roce 2012 jsem psal články ze série "Život v divočině", které byly podány podobným způsobem, jen byly kratší. Spojit fiktivní příběh nějakého zvířete s fakty by nebyl problém... Možná se tedy dočkáte podobných článků již v několika příštích desítkách dnů...

Žraločí řády: Carcharhiniformes (žralouni)

28. června 2018 v 12:28 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků, zjistíme, kde žijí nejzajímavější zástupci, jaká je jejich biologie, mnohdy i jaký je jejich stav ohrožení. Tato část se zaměřuje na druhově nejrozmanitější skupinu žraloků. Jde o řád žralounů, kteří pro mnohé z nás ztělesňují to, čím jsou žraloci proslulí. Tvar jejich těla se dá ve zkratce označit prostě jako žraločí... Žijí na naší planetě už nějakých 120 milionů let a jejich současná diverzita jen dokazuje, jak jsou úspěšní.

ŽRALOČÍ ŘÁDY

CARCHARHINIFORMES (ŽRALOUNI)


Řád Carcharhiniformes, česky žralouni, zahrnuje více než 270 druhů žraloků, tedy mnohem více, než jakýkoliv jiný řád těchto paryb. Všechny je charakterizuje přítomnost mžurky v oku, dvou dorzálních ploutví na zádech, pět žaberních štěrbin a také přítomnost řitní ploutve. Jde-li o tvar těla, jsou tito žraloci, kteří se ve fosilním záznamu objevili na začátku Křídového období, poměrně dosti variabilní. Někteří mají tvar torpéda, jiní jsou zavalitější, další mají na hlavě podivné útvary (například kladivouni), liší se i stavba jejich zubů, vyznačují se různými způsoby rozmnožování... Mluvíme-li o druhovém složení a celkové anatomii žralounů, jsou nejvariabilnější ze všech řádů žraloků.

Žralouni žijí po celém světě, ve vodách chladných i teplých, obývají různé hloubky (záleží už na jednotlivých druzích). Většina z nich se živí rybami, i když mezi nimi nalezneme i druhy požírající měkkýše a spoustu dalších mořských tvorů. A konečně, mezi žralouny patří i pár druhů, jež jsou známy útokem na člověka. To však neznamená, že by se lidmi pravidelně živili. K takovým útokům dochází jen zřídka, a musíme si uvědomit, že zatímco ročně je asi deset lidí zabito žraloky, my vylovíme a zabijeme 63 milionů žraloků za jediný rok. Mnozí z nich jsou žralouni.


Podle FishBase, globální databáze parybích a rybích druhů, existuje 8 čeledí řádu Carcharhiniformes. Jsou jimi Carcharhinidae (modrounovití), Hemigaleidae (velkookatcovití), Leptochariidae (vousatcovití), Proscyllidae (pruhounovití), Pseudotriakidae (mnohozubcovití), Scyliorhinidae (máčkovití), Sphyrnidae (kladivounovití) a Triakidae (hladkounovití). Někteří odborníci ještě rozdělují čeleď máčkovitých na Scyliorhinidae a Pentachidae (zde neexistuje český ekvivalent), každopádně toto rozdělení je sporné. Řád jako takový byl popsán v roce 1977 významným žraločím taxonomem Leonardem Compagnem, jehož jméno jste mohli zaregistrovat i v závěrečných titulcích slavného Spielbergova filmu Čelisti z roku 1975.

Nepopíšeme si zde všechny čeledě, vybereme jen několik zajímavých zástupců. Berte však prosím na vědomí, že skutečně pozoruhodných druhů žralounů existuje na naší planetě velké množství, a to se ani nezmíníme o druzích fosilních a dnes již nežijících...

Čeleď Carcharhinidae:
Žralok tygří (Galeocerdo cuvier)
Ze všech žraloků, kteří útočí na lidi, jsou vždy hlavními podezřelými žralok bílý z řádu obrounů, a poté žralok tygří z řádu žralounů. Ten je totiž druhým žralokem, který je implikován do většiny útoků žraloků na lidi. Není to proto, že by byl lidožroutem. Je to jen proto, že žralok tygří zkrátka není vybíravý. Nabídnete mu cokoliv, a on to přijme a sežere. Proto se třeba v žaludku jednoho žraloka tygřího našel i řidičský průkaz. V oblastech, kde žijí, je obvykle snadné přilákat žraloky tygří na hladinu například z důvodu výzkumu. Jejich přirozenou potravou se stávají ryby, mořské želvy, mořští hadi, delfíni, ploutvonožci, mořští ptáci, které jsou schopni slupnout z hladiny... Říká se, že jeho zuby si poradí i s kovem... V podstatě se jedná o vrcholového predátora. Čas od času se však stává kořistí kosatek. Vyskytuje se v teplých mořích a oceánech při pobřeží Afriky, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie, jižních oblastí Severní Ameriky, na obou pobřežích Střední Ameriky i Jižní Ameriky. Dospělci dosahují délky 3 až 4, případně 4,5 metru. Maximální váha je 635 kilogramů, obvykle však bývají třeba i o sto nebo dvě stovky kilogramů lehčí. Mají dobře vyvinuté Lorenziniho ampule, které slouží k detekci drobných elektrických výbojů, pátrají s jejich pomocí po kořisti. Pokud pohladíme zvláště tento druh, můžeme se i odřít. Záleží na směru, kterým žraloka hladíme. V jednom směru bude kůže, tvořená dentinem, hladká, ve druhém zase neuvěřitelně ostrá. Je to téměř ohrožený taxon.


Čeleď Sphyrnidae:
Kladivoun velký (Sphyrna mokarran)
Kladivouni jsou asi těmi nejpodivnějšími žraloky vůbec. O jejich evoluci toho moc nevíme. Žraločí těla málokdy fosilizují, protože jsou tvořena chrupavčitou kostrou. Byla sice nalezena řada zubů pravěkých kladivounů, ale o utváření jejich lebky toho stále víme velice málo. Podle studií DNA společný předek všech dnešních kladivounů žil před 20 miliony let v období raného Miocénu, zdá se tedy, že kladivouni jsou na žraločí poměry docela mladou skupinou, respektive čeledí. Jejich nejbližšími příbuznými jsou žraloci rodu Carcharhinus z čeledi Carcharhinidae. Je pravděpodobné, že hlava tvaru kladiva se vyvinula s cílem zlepšit zorné pole žraloka. Oči se nacházejí až na "stopkách" kladiva a ve vertikální úrovni umožňují žraloku vidět cokoliv v okruhu 360° kolem sebe... Ohrožený kladivoun velký je samotář dorůstající délky až 6 metrů. Může žít až 50 let. Je to aktivní predátor, který si s radostí pochutnává na krabech, humrech a kostnatých rybách. Receptory, jež mu umožňují vypátrat kořist, jsou rozesety po celé délce jeho široké hlavy, díky čemuž dokáže svou oběť neomylně zaměřit. Výzkumy prokázaly, že s takovou paletou receptorů dokáže kladivoun velký objevit zahrabanou baterii AA ze vzdálenosti 10 metrů. Kladivouni mnohdy proplouvají těsně nad štěrkem či pískem na dně a prostě se snaží lokalizovat svou kořist. Jakmile ji zaměří, končí její život! Samice kladivouna velkého může porodit až 55 mláďat najednou. Jde tedy o živorodý druh. Bylo zaznamenáno několik útoků kladivouna velkého na lidi, ale ty jsou nesmírně, nesmírně vzácné. Maximální váha činí 580 kilogramů. Tento exemplář byla však samice o délce 4,4 metru, která čekala mláďata. Obvyklá hmotnost je asi 230 kilogramů.


Čeleď Triakidae:
Hladkoun leopardí (Triakis semifasciata)
Hladkoun leopardí je skutečnou živoucí fosilií. Žije totiž na naší planetě už od Paleocénu, tzn. vydržel zde po nějakých 50 milionů let. Je to žralok, který podle IUCN momentálně není v bezprostředním ohrožení ze strany člověka, i když je bohužel obětí tzv. bycatch, je tedy vedlejším úlovkem. Vyskytuje se pouze na západním pobřeží Spojených států amerických a Kalifornského poloostrova v Mexiku, žije také v Cortézově moři. Obvykle se s nimi setkáme v tzv. surfařské zóně, tedy opravdu nedaleko pobřeží. U ostrova Santa Catalina, který proslul například svými chřestýši bez chřestidel, žijí hladkouni leopardí přes den společně v jakýchsi skupinkách v mělkých vodách a v noci se pak rozdělí, přičemž každý pátrá po potravě sám. Mohou se vzdálit až 10 kilometrů od pobřeží. Hladkoun leopardí se může dožít až 30 let, ovšem je to věková hranice, které tito žraloci málokdy dosáhnou. V zajetí žijí obvykle maximálně 20 let. Měří maximálně 1,5 metru.


Čeleď Scyliorhinidae:
Máčka galapážská (Bythaelurus giddingsi)
Tento druh máčky je důkazem, že i mezi žraloky se skrývají dosud neobjevené, nepoznané druhy. Máčka galapážská totiž byla popsána teprve roku 2012. Žije pouze u Galapág, které patří Ekvádoru. Je potvrzeno, že se vyskytuje u pobřeží nejsuššího ostrova celého souostroví, kterým je Fernandina, žije také u Darwinova ostrova a u ostrovů San Cristóbal a Marchena. Podle amerického ichtyologa Johna E. McCoskera, který se podílel na jejím popisu, je tato máčka vskutku citlivá na změny a potenciálně ohrožená, neboť je samozřejmě její areál rozšíření velice malý. Zbarvení této máčky je asymetrické; sestává z různě poskládaných světlých skvrn na černohnědých zádech. Bříško je světlé. Žije v hloubce 428 až 562 metrů. Živí se rybami a dalšími malými živočichy.


Žralouni jsou skutečně velice rozsáhlým řádem, který jsem rozhodně nepopsal celý; vždyť každý z těch více než 270 druhů by si zasloužil alespoň zmínku. Máte-li o tyto žraloky zájem, popadněte encyklopedie o zvířatech, navštivte některé přední weby o žralocích, zhlédněte některé dokumenty o těchto zvířatech... Jistě se dozvíte více! Doufám, že Vás tento článek zaujal... Pokud chcete, klidně napište do komentářů, kterého žralouna máte nejradši, je-li to nějaký z těch, které jsem zde popsal, nebo nějaký úplně jiný druh... Projekt Žraločí řády bude pokračovat, zbývají už jen dva další řády, které musím popsat...

Krajta černohlavá-Jedna z ikonických australských krajt

17. června 2018 v 11:44 | HAAS
Přináším slíbený popis krajty černohlavé... Snad se Vám bude líbit...

Latinský název: Aspidites melanocephalus,
Rozšíření: severní Austrálie,
Velikost: délka 1,8 až 3 metry.
Jedna z nejvíce ikonických australských krajt, krajta černohlavá, obývá přibližně severní třetinu celé Austrálie. Je jedním ze dvou druhů rodu Aspidites, který zahrnuje také druh A. ramsayi, rovněž z Austrálie. Tento druh je však rozšířen poněkud více na jih, dokonce až do Nového Jižního Walesu. Krajta černohlavá obývá široké spektrum biotopů, od lesů přes savany až po skalnaté oblasti. Dobře šplhá po stromech, přestože značnou část svého času tráví pod zemí. Není to však hrabavý had; žije v norách savců a plazů. Délka tří metrů, případně až 3,5 metru, je poněkud neobvyklá, obvykle tato krajta nedorůstá více než 2 metrů na délku. Má světle hnědé tělo se značně tmavšími, klikatými pruhy, táhnoucími se po celé jeho délce. Hlava a krk jsou černé (odtud název hada), a díky tomuto znaku si jej nelze splést prakticky s žádným jiným hadem. Již jmenovaná krajta A. ramsayi je jí sice zbarvením podobná, ale její areál rozšíření se nekryje s areálem rozšíření krajty černohlavé. Při potkání tohoto hada tedy nemůže dojít k omylu, jde-li o identifikaci... Krajta černohlavá žije v malé nadmořské výšce, od 50 po 200 metrů nad mořem. Divoké krajty černohlavé dosahují pohlavní dospělosti ve věku 4 až 5 let, v zajetí chované krajty se však mohou rozmnožovat už po dovršení půldruhého roku života. Ke kladení vajec (v jedné snůšce může být 6 až 18 pergamenových vajec) dochází v říjnu a listopadu, tedy během jara na jižní polokouli. Každé vejce je přibližně 8,9 centimetru dlouhé. Inkubace trvá 2 měsíce, během nichž samice zůstává obtočena kolem vajec a "zahřívá" je záškuby svého těla. Mláďata jsou po vylíhnutí zcela samostatná a jsou schopna chytat a škrtit svou kořist už po 2 dnech. Pochopitelně se jedná o škrtiče. Potravou krajt černohlavých se stávají hlavně ještěři a hadi, ale nepohrdnou ani teplokrevnými savci. Jedinci žijící v poušti tráví díky externímu teplu, které přijímají, svou potravu rychleji, a proto mohou žrát více, než jejich příbuzní z chladnějších oblastí. V divoké přírodě se krajta černohlavá dožívá 20 až 30 let, stejně tak i v zajetí. Největším nepřítelem těchto krajt je samozřejmě člověk, který je čas od času zabíjí na potkání. Přirozeným predátorem krajt černohlavých jsou dingové... Krajta černohlavá vyráží na lov po setmění, kdy loví všelijaké druhy gekonů, jedovatých hadů a dalších plazů... IUCN bohužel nemá dostatek dat k tomu, aby mohla posoudit, jak na tom tento druh je, ale zatím se zdá, že není člověkem ohrožen. V některých částech severní Austrálie je dokonce místně běžný...

Příště krajta Albertisova!

Vinejš pestrý-Živorodý hrabavý had z jihovýchodní Asie

4. června 2018 v 19:23 | HAAS
Pokračuji v psaní hadích popisků. Nebudu to dále protahovat, zkrátka je tu popis vinejše pestrého, dalšího hada, jenž je podle mne velice zajímavý... Tak snad se Vám článek o něm bude líbit...

Latinský název: Cylindrophis ruffus,
Rozšíření: jihovýchodní Asie (Zadní Indie, Malajský poloostrov a Velké Sundy),
Velikost: délka 0,7 až 1 metr.
Do čeledi Cylindrophiidae, jejíž zástupci se česky označují vinejši nebo válejši, patří v současnosti uznávaných 13 druhů. C. ruffus, česky vinejš pestrý nebo také válejš pestrý, je jedním z nich. Tak jako všichni zástupci této čeledi je vybaven neobvyklým znakem; drápkovité výrůstky, které najdeme třeba u samců krajt (čeleď Pythonidae), se zde vyskytují u obou pohlaví. Mnohé z těchto vinejšů mají také nápadné zbarvení, přestože žijí většinou hrabavým způsobem života. Vinejš pestrý je jedním z největších, ne-li dokonce největším zástupcem čeledi Cylindrophiidae. Obývá jihovýchodní Asii, kde je poměrně široce rozšířen. Ostatní druhy z této čeledi jsou také ryze asijské, jejich areál rozšíření se buďto kryje s areálem rozšíření tohoto hada, nebo se případně vyskytují ještě ve východní Asii... Vinejš pestrý má tmavě purpurovou až černou horní stranu těla. Tu také pokrývají nažloutlé až oranžové skvrny. Na spodní straně těla se nacházejí příčné bílé pruhy. Zajímavě zbarvení je spodek ocasu, je totiž nápadně červený. Cítí-li se ohrožen, zvedá had svůj ocas nad tělo a napodobuje jím svou hlavu, "bezpečně" uloženou ve smyčkách těla. Tento způsob oklamání nepřítele je u hadů celkem běžný, zvláště pak u pomalých druhů jako je právě vinejš pestrý. Nápadné zbarvení "hlavy-ocasu" také pomáhá k zastrašení útočníka. Kdyby však ne, alespoň se had pokusil odvést pozornost od své hlavy... Sám se živí jinými hady, ale také červory či úhoři. O jeho potravních zvycích se toho moc neví, pravděpodobně však tyto živočichy po uchycení uškrtí s pomocí smyček svého těla. Pozoruhodné je, že na rozdíl od většiny hadů nemá tolik pohyblivé kosti lebky, zvláště kosti spodní čelisti nejsou tolik roztažitelné. Polyká-li kořist větší, než je jeho hlava, může mu to trvat třeba i 30 minut. Žije zahrabaný v půdě v lesní hrabance. Aktivní je především po setmění. Jde o živorodý druh; samice rodí v období rozmnožování 10 až 13 mláďat... Roku 1768 vinejše pestrého poprvé popsal významný rakouský přírodovědec Josephus Nicolaus Laurenti. Typová lokalita, která byla tehdy uvedena, byla "Surinami", odkazovala tedy na jihoamerický Surinam. Byla to chyba, jako v případě krátkorepa cejlonského (který z podobného důvodu bývá ve starší české literatuře uváděn jako krátkorep filipínský, přestože na Filipínách vůbec nežije). Vinejš pestrý je rozhodně jihovýchodoasijskou specialitou. Jde o hada běžného ve vlhkých nížinách a v lesích. Není v bezprostředním ohrožení...

Příště krajta černohlavá!
 
 

Reklama
Reklama