Sopky, láva... Události ze současné přírody

Fascinující housenka, která požírá plasty

3. května 2017 v 11:00 | HAAS
Velkým nebezpečím pro naši planetu jsou nyní plasty. Už na začátku školy se všichni učíme, jak dlouho může trvat, než se rozloží plastová láhev uložená do země. Například v Tichém oceánu je mnoho plastů a ty ovlivňují místní zvířata. Ale jeden nový objev by nám mohl pomoci vypořádat se s nerozkladatelnými plasty... Nyní totiž bylo zjištěno, že larva můry Galleria mellonella, zavíječe voskového, může pozřít a strávit plast. Je to neuvěřitelné, ale housenky tohoto podivuhodného motýla mají v žaludku speciální enzymy, které odbourávají a ničí i těžko stravitelné struktury, jako je právě polyethylen, který tvoří plast. Housenky zavíječe voskového byly předmětem vědeckého výzkumu a zájmu už hodně dlouho, ale teď se ukazuje, že budou opravdu schopny plast ničit. Každý rok lidé použijí trilion plastových sáčků, které pak ničí naši planetu. Ale housenka zavíječe voskového se jimi v klidu může živit. Plasty samozřejmě netvoří normální součást jejího jídelníčku. Jako většina housenek, živí se i tato rostlinami. Musejí, protože že později zakuklí a tak po krásné přeměně, metamorfóze, vznikne dospělý motýl, nebo v tomto případě spíše můra, možná by se dalo říci i mol. Včelaři nemají zavíječe voskového rádi, jelikož je tento motýl schopen zničit cokoliv, co jejich včelky vytvoří. Ovšem svět plastu nemá většího nepřítele... Zoologové nyní zjistili, že po 12 hodinách žvýkání plastového sáčku jediná housenka celý sáček naprosto zredukovala. Ale proč? Odpověď je jednoduchá: housenka zavíječe voskového požírá plast, neboť je schopna polyethylen přeměnit ethylenový glykol, což je stravitelná látka. Je to naprosto neuvěřitelné, ale tato housenka může vyrůst na požírání plastu. Tam, kde se usadí, si vždy najde potravu. Je to velmi přizpůsobivý druh. Mnoho lidí nyní jásá, protože se ukazuje, že problémy s plastem nejsou neřešitelné. Díky tomuto objevu se nám podaří chránit životní prostředí a přírodu... Jak však řekli výzkumníci v čele s doktorkou Fredericou Bertocchini, nebylo by oprávněné redukovat plasty jen proto, že víme, jak to udělat biologicky. Nesmí to být jen housenky zavíječů, ale také my sami, kdo budeme používat méně plastových sáčků a podobných pro náš svět potenciálně nebezpečných předmětů. Housenky totiž nemohou spotřebovat trilion plastových sáčků. Proto až půjdete do obchodu a nakoupíte si pečivo, neberte si nový sáček! Vezměte si nějaký, který už máte doma. Sáčky zbytečně nevyhazujte a používejte na nošení více zboží. Nebudete tak muset brát další a další...

Na obrázku vidíte housenku zavíječe voskového, jak se prokousává zbytky plastového sáčku... Snad Vás tento nový objev nadchl! Ukazuje, že někteří živočichové se překvapivě mohou živit tím, co lidé skutečně považují za odpad. Je úžasné, jak se u nich tato přizpůsobivost vyvinula...

Pravděpodobně nejvzácnější druh želvy na světě

29. dubna 2017 v 10:55 | HAAS
Želvy jsou skupinou plazů, která je katastrofickým lidským působením ohrožena zřejmě nejvíce. Různé malé sladkovodní želvy v Asii jsou na pokraji vyhynutí, neboť je želví maso považováno za pochoutku. Některé druhy, jako je želva filipínská, vyskytující se jen na ostrově Palawan, jsou sběrem již značně ohroženy. Želv filipínských už zbývá na světě jen sto. Také mořské želvy jsou v nebezpečí, dříve byla jejich hnízda vyhledávána pro množství vajec, jež byla též považována za chutné jídlo. Dnes po celém světě existuje mnoho záchranných stanic a jejich členové hnízda chrání, odebírají vejce a vylíhlá mláďata vypouštějí do moře, což zvyšuje naději, že množství jedinců se dožije dospělosti. Bohužel dnes bojujeme s dalším problémem: mořské želvy často požírají plastové sáčky, jelikož si je spletou s medúzami, kterými se živí, a tyto plastové sáčky, volně plující po oceánu, jim ucpou střeva a zabijí je. Je to smutný osud, a může za něj znečištění moří... Avšak sladkovodní želvy trpí zřejmě nejvíce. Týká se to i největších a zřejmě nejpozoruhodnějších sladkovodních želv, kožnatek. Tyto želvy jsou výjimečné: vyskytují se v Africe, Americe i Asii, a značnou část svého života tráví ve vodě. Kromě plicního dýchání mají přídatné žábry a čenich prodloužený do rypáčku, který funguje jako šnorchl. Když želva vyplave k hladině, nadechne se s pomocí dlouhého rypáčku, aniž by musela vynořit hlavu. Mnohé z kožatek jsou též zabíjeny pro maso... Nejohroženější sladkovodní želvou, a snad i tou nejvzácnější želvou žijící v současnosti na naší planetě, je kožnatka Swinhoeova. Celkově měří až 1 metr na délku, 70 centimetrů na šířku a může vážit okolo 100 kilogramů, ačkoliv podle některých dřívějších výzkumů měřili průměrní jedinci "pouhých" 25 kilogramů. Tato velká želva sežere vše, co se k ní přiblíží: ryby, červy, kraby a jiné korýše, vodní měkkýše, dokonce i vodní hyacint a další rostliny. Je vybavena silnými čelistmi, jež překousnou v podstatě cokoliv. Je pravděpodobné, že by jedním kousnutím dokázala člověku silně pohmoždit prst. Bohužel je kožnatka Swinhoeova tak vzácná, že se už zřejmě nevyskytuje v divočině. Nikdo si nemůže být jist, zda se ještě divocí jedinci nepotulují vodami, jež kdysi byly plné těchto kožnatek, co však víme jistě je fakt, že zbývají jen 3 jedinci. Žijí v zajetí, v zoo v čínském Suzhou. Původně obývala kožnatka Swinhoeova jezero Tai ve východní Číně, stejně jako vody řeky Yangtze (česky Jang-c'-ťiang). Čínská civilizace vznikla v okolí této řeky před několika tisíciletími, ale tehdy ještě neměla na kožnatky devastační vliv. Bylo to až v posledních desetiletích, kdy přirozené prostředí kožnatky Swinhoeovy začalo rychle mizet. Kdysi byla hojná též ve Vietnamu, dnes již v zemi nežije žádný exemplář. Minulý rok, v lednu 2016, zahynul jeden ze čtyř tehdy žijících exemplářů. Lidé mu říkali Cu Rua a uctívali jej, pak bohužel zahynul, a to i přesto, že o něj bylo postaráno. Proto dnes zbývají jen tři exempláře. Existuje šance, že se jim ještě narodí potomstvo. Tým zoo v Sunzhou v to doufá. Jakékoliv pokusy dosud selhaly, snad ale jednoho dne samička kožnatky Swinhoeovy v zoo naklade snůšku vajec. Třeba to bude tehdy, kdy by to bylo nejméně očekáváno. Jediná snůška by mohla tento druh zachránit. Kožnatka Swinhoeova může najednou naklást 60 až 100 vajíček. V roce 2008 už samice kožnatky Swinhoeovy velkou snůšku nakladla, vajec bylo 80, ale bohužel ani v jednom z nich nebylo embryo malé želvičky... Doufejme, že tato želva nevyhyne, tak jako například Ecnomiohyla rabborum, druh žáby, který vyhynul minulý rok (poslední sameček, Toughie, jenž byl jediným živoucím zástupcem svého druhu, na podzim minulého roku zesnul). Snad se kožnatku Swinhoeovu podaří zachránit!

Další důležité informace můžete najít například na tomto zajímavém webu: http://www.turtlesurvival.org/blog/1/416#.WQRUm_nyjIU .
Doufám, že tyto želvy přežijí-bylo by to velmi smutné, kdyby kvůli člověku vyhynul další nádherný druh plaza...

Pozoruhodná přizpůsobivost mravenečníků

26. dubna 2017 v 15:55 | HAAS
Dnes jsem se díval na můj oblíbený dokument, Planeta mutantů, na díl o brazilském Cerradu. Proto jsem si řekl, že napíši článek o mravenečnících...

Mravenečník. Symbol brazilského Cerrada. Většina lidí si při vyslovení tohoto jména vzpomene na mravenečníka obrovského, který v Cerradu žije. Ale tímto jménem se pyšní i další pozoruhodné druhy chudozubých savců. Vyskytují se ve střední a Jižní Americe, a mnohé žijí na stromech. Mají drápy uzpůsobené ke šplhání, tak aby větve obejmuly, a navíc využívají dlouhý, chápavý ocas k udržení se na větvích. Původně byli mravenečníci malí, až později, v Miocénu, se z nich vyvinula velká zvířata jihoamerických plání. Protože jihoamerická savana byla vůbec první savanou v dějinách naší planety, vznikla totiž před 32 milióny let, rychle se na ní začal rozvíjet život, především velcí býložraví savci. Dravci zde byli též, v podobě děsoptáků. Mravenečníci se tehdy ještě nevyvinuli, ale společný předek mravenečníků i pásovců se už začal živit termity a mravenci. Ti se později stali oblíbenou potravou těchto savců. Mravenečník obrovský se objevil až po srážce Severní Ameriky s jejím jižním protějškem, k čemuž došlo před 2,5 nebo před 3 milióny let. Tento původní jihoamerický druh dorostl skutečné velikosti. Měří až přes 2 metry, může vážit i 40 kilogramů. Díky této velikosti se dříve mravenečníci nestávali kořistí děsoptáků, ale ti již vymizeli-poslední Phorusrhacové vyhynuli před milionem let. Mravenečník obrovský původně vzešel z pralesa, kde se dnes též vyskytuje-některým zoologům se podařily skvělé nálezy, vyfotografovali mravenečníky při pochodu pralesem v noci s pomocí fotopasti. Avšak na savanách brazilského Cerrada se mravenečníkům daří nejlépe... Drápy mravenečníka obrovského jsou schopny proniknout hnízdem termitů. Je složeno ze zeminy smíchané s trusem termitů a díky tomu je ochranná vrstva neuvěřitelně silná. Mravenečník obrovský stráví v průměru 3 minuty u každého z termitích hnízd, které jsou v Cerradu hojné. Dvě minuty však věnuje rozhrabávání hnízda. Zbývající minutu pak musí využít svůj dlouhý jazyk k tomu, aby dovnitř hnízda pronikl. Na jazyk dlouhý půl metru, delší než lidská ruka, nalepí mnoho termitů. Jazyk je velmi lepkavý. Vystřeluje ho do hnízda obrovskou rychlostí a pak termity hbitě polyká. Nemá zuby, místo toho je mravenečníkův žaludek velice žláznatý, takže termity zničí. Mravenečník vystřelí za minutu jazyk do hnízda až 150 krát! Potom na něj dolehne bolest z kousnutí termitích vojáků, kteří se shromáždí venku kolem špičky jeho prodlouženého čumáku, který tvoří srostlé horní a spodní čelist. Poté mravenečník hnízdo opustí. Sežere sice mnoho termitů (za den až 30 000!), ale termití populaci to nijak neohrozí. Na úbytek termitů reagují termití královny tím, že začnou produkovat ještě více vajíček. Za celý život jich vyprodukují miliardy. Proto jsou termity stále v bezpečí před mravenečníky... Je však úžasné, jak přizpůsobiví mravenečníci jsou. Někteří žijí na stromech, jiní zase na zemi, jako mravenečník obrovský. Tento obr, největší současný chudozubý ze všech, přečkal doby ledové, změnu klimatu, příchod šavlozubých šelem do Jižní Ameriky i nátlak člověka. Populace mravenečníků jsou ze strany člověka v nebezpečí kvůli lovu a ničení přirozeného prostředí. Z brazilského Cerrada už dnes zbývá jen jedna třetina. Naštěstí je však celá chráněna. V této chráněné oblasti, stejně jako v brazilském Pantanalu, mravenečníci loveni nejsou a jsou tak v pořádku. Přesto je to zranitelný druh, tak je klasifikován v Červeném seznamu ohrožené zvěře... Mravenečník obrovský zatím kvůli ničení přirozeného prostředí vyhynul jen na dvou územích Brazílie, dále se však vyskytuje v severní části Jižní Ameriky i ve střední Americe, až po stát Salvador...


Všimněte si krásných barev mravenečníka. Je to jeden z nejpodivnějších savců-protáhlá hlava se srostlými čelistmi, dlouhý ocas jako kožich, nádherná bílá linie vedoucí od ucha až po ramena předních končetin a pak chůze mravenečníka, toto zvíře totiž kráčí po kloubech prstů předních končetin... Mravenečníci si rozhodně zaslouží obdiv!

Nosorožcům hrozí velké nebezpečí

19. dubna 2017 v 16:03 | HAAS
Nosorožci jsou spolu se lvy, slony, zebrami, antilopami, gazelami, žirafami a hrochy těmi vůbec nejznámějšími obyvateli afrických savan. Tato nádherná zvířata znají lidé po celém světě už od útlého dětství. V žádné z velkých zoo alespoň jeden z těchto nádherných savců nechybí. Avšak lidská chamtivost dohání mnohé z nich na pokraj vyhubení. Ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, mnozí lidé věří tomu, že po snězení nosorožčího rohu budou zdraví. Ovšem roh nosorožců, tvořený keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše vlasy a nehty, vůbec zázračné účinky nemá, což už potvrdily stovky testů. Jen kvůli pytláctví založeném na mnohdy i nelegálním prodeji těchto rohů, majících cenu zlata, nosorožci vymírají... Ze severního poddruhu nosorožce bílého zbyli už pouze tři jedinci, všichni tři žijí v zajetí a jsou příliš staří na to, aby měli mladé. Bohužel je již jen otázkou času, kdy tento ojedinělý, krásný poddruh zmizí z naší planety, a to jen kvůli pronásledování lidmi... Minulý rok se v jihoafrickém Johannesburgu udála velká schůze CITES (jinak Washingtonská konvence), která rozhodla o světlejší budoucnosti luskounů, kteří začali být klasifikováni jako chráněné druhy, pokud možno po celém světě. Na setkání se mluvilo hodně i o nosorožčích rozích a budoucnosti nosorožců. Jihoafrická republika je zemí, která má snad největší populaci divokých nosorožců na světě. Na schůzi se však o jejich ochraně příliš nemluvilo. Naopak, brzy se začaly objevovat zprávy o tom, že Jihoafrická republika se chystá legalizovat obchod s nosorožčími rohy, což je něco nevídaného. Po desítkách let, kdy byl jejich prodej v zemi nelegální a za takovou činnost se chodilo do vězení, je to neuvěřitelný krok zpět... Už tak intenzivní pytláctví to rozhodně nezmírní, ba naopak, posílí. Jen v roce 2014 bylo zabito 250 bílých nosorožců. I v Namibii, země, která se ochraně přírody věnuje od svého počátku v roce 1990, byl před dvěma lety počet zabitých černých nosorožců roven číslu 162! V Namibii však není legální prodávat rohy nosorožců. V Jihoafrické republice nyní ano. Jelikož se jedná o sousední země, je možné, že čím dál více pytláků z Jihoafrické republiky bude ilegálně pronikat do Namibie, zabíjet tamní nosorožce, jejich rohy pašovat přes hranice a nakonec je prodávat ve své domovině. Je to otřesný scénář... Téměř před dvěma měsíci se stala další otřesná událost, přímo v nosorožčím sirotčinci v Thula Thula, v Jihoafrické republice. Sirotčince jako je tento dbají o nosorožce, kteří většinou přišli o rodiče nebo již v minulosti zažili útok pytláků a přečkali ho. Poskytují pro tato mnohdy psychicky poznamenaná zvířata bezpečný domov. Je přímo odporné, že v únoru 2017 dva ozbrojenci vtrhli do sirotčince v Thula Thula a před zraky veterinářů a dalších, kteří zasvětili péči o nosorožce celý svůj život, brutálně zavraždili dvě mladá zvířata. Jmenovali se Impy a Gugu. Byli staří jen 18 měsíců. V útlém věku nesmírně trpěli, když zůstali poblíž matky, kterou pytláci zabili... Tito ozbrojení zločinci tedy jednoho z nosorožců zabili, druhému uřezali roh ještě zaživa a tolik mu ublížili, že musel být utracen. Je to naprosto ohavné a nejen z pohledu ochránců přírody, ale také z pohledu každého člověka, jenž je vybaven základní potřebnou lidskou vlastností, soucitem, je to zločin. Místo, které má být pro tato zvířata bezpečné, se náhle stalo dalším z těch, kam se chamtiví pytláci a ozbrojenci odváží dostat...


O to horší pak bylo, že se krátce nato podobný případ odehrál v Evropě. Do Pařížské zoo vnikli zločinci, kterým se přes noc podařilo v jinak zavřené zoologické zahradě zůstat. Vnikli do výběhu nosorožců a jednoho z nich, samce nosorožce bílého, zavraždili. Potom mu s pomocí motorové pily odřezali větší roh. Chtěli odejmout i menší, ale byli vyrušeni a utekli. Proto když ráno ošetřovatelé vstoupili do ohrady, čekal je šokující pohled. Nosorožec byl zabit a druhý roh nebyl odebrán, z poloviny byl však už odřezán. Ostatní nosorožci nebyli zraněni, ale byli na tom psychicky velmi špatně. Když zločinci do výběhu vtrhli, zvířata to muselo vyděsit. Byla stresována i dlouho po útoku... Takovéto případy jsou odsouzeníhodné. Každý, kdo zabije zvíře, není-li jím ohrožován, je zločinec... Pytláci, zabíjející zvířata v divočině, také nosorožcům způsobují hrozná zranění. Mnohá zvířata přežijí útok, ale jsou jím hluboce poznamenána. Ale naštěstí existuje spousta lidí, kteří se ochraně těchto krásných zvířat věnují. Před třemi dny se objevila zpráva, že operace jednoho ze tří posledních malajských nosorožců sumaterských, žijících v zajetí, dopadla dobře. Zvířeti byl operován nádor. Bohužel se však zdá, že v divočině východomalajského státu Sabah na Borneu je už nosorožec sumaterský v divočině vyhynulý. Někteří však tajně přežívali v indonéské části Bornea. Minulý rok tam byla překvapivě nalezena jedna samice. Stalo se však neštěstí: po převozu na jiné stanoviště, kde by byla v bezpečí od pytláků, zahynula, zřejmě přirozenou smrtí. Byla to velká škoda... Stále však máme naději na záchranu těchto krásných zvířat. Ještě není dost pozdě na to, abychom nosorožce ztratili. Každý z Vás může pomoci. Můžete přispět charitám, které se ochraně nosorožců věnují, jako je Helping Rhinos z Velké Británie, podporovaný slavnými osobnostmi jako jsou Nigel Marven, Simong King nebo Bear Grylls. Takových společností je ve světě více. Také WWF se věnuje ochraně nosorožců. V Jihoafrické republice působí historicky první ženský oddíl bojující za záchranu nosorožců-tyto statečné bojovnice, hrdé za lásku k nosorožcům, si říkají Černé mamby (Black Mambas). Také chov nosorožců v zajetí je velmi důležitý. Například zoo v Cincinnati, USA, se stala vůbec prvním místem mimo jihovýchodní Asii, kde došlo k narození nosorožců sumaterských. Další skvělou zprávou je, že počet nosorožců jávských strmě stoupá. Před deseti lety jich zbývalo 50, podle počítání v minulém roce jich je 63. Smutné však je, že žádný z těchto nosorožců nežije v zajetí, ale v divočině. Tam sice patří, to ano, ale zároveň jsou tam v nebezpečí ze strany pytláků. I tak je úspěchem, že se je daří chránit. A pokud jde o nosorožce indického (či jak to napsal slavný autor David Quammen, boilerplate rhino), nemusíme mít tolik strachu. Pytláci je sice pronásledují, ale v Indii, a také v Nepálu, už žijí větší populace. Indická vláda podporuje ochranu těchto nosorožců, pro některé z Indů tolik posvátných. Proto například v Národním parku Kaziranga najdeme velké množství jedinců, za kterými se jezdí dívat lidé z celého světa. Ekoturismus je do budoucna jednou z největších nadějí na záchranu vzácných zvířat. Pokud budeme toužit po zahlédnutí těchto tvorů, vydáme se za nimi a část peněz, které za své expedice zaplatíme, půjde na jejich ochranu. Nezapomeňte, že i vy můžete učinit změnu!

Snad Vás tento delší článek nevyděsil... Napsal jsem jej proto, že v posledních měsících se udála řada hrozných událostí souvisejících se zabíjením nosorožců pro rohy... Je velmi důležité, abychom nosorožce chránili, když zmizí, vymaže tím lidský druh miliony let evoluce těchto krásných zvířat příbuzných koním a tapírům... Doufám, že Vás tento článek povzbudil učinit změnu-budu velmi rád, když každý z nás bude ochráncem přírody...

Namibie: Příběh o ochraně přírody se šťastným koncem

13. dubna 2017 v 10:24 | HAAS
Tento článek jsem chtěl napsat již rok, a nyní se k němu konečně dostávám! Ochrana přírody je dnes téma důležitější než kdy jindy, proto můžete tento článek sdílet i s rodinou nebo přáteli. Je důležité, aby si lidé uvědomili, jakými způsoby lze svět zvířat a rostlin chránit. Protože každý může učinit změnu... V tomto článku se dozvíte, jak dochází k ochraně přírody v jedné z nejkrásnějších zemí světa, Namibii. Není to jen poušť Namib, nejstarší poušť na světě, ale i savany a lesy, kde stále žijí velké populace zvířat, která v jiných částech afrického kontinentu byly takřka vyhubena nebo jsou již velmi vzácná...

Namibie byla původně německou kolonií. Po hrůzách, které přinesla první polovina 20. století bylo Spojenými národy rozhodnuto, že bude Namibie odebrána Německu. Kontrolu nad zemí přejala Jižní Afrika a učinila si z Namibie provincii, což později vedlo k dlouhé Namibijské válce za nezávislost. Jih Afriky byl v celém minulém století dejištěm hrozivých válečných konfliktů, teroristických útoků i bojů za nezávislost. V nebezpečí se však ocitla i zvířata, která ještě sto let před tím byla k vidění po celé Africe. V 70. letech 20. století se v Africe začalo rozvíjet komerční pytláctví se zaměřením na lov a zabíjení nosorožců, slonů, lvů a dalších zvířat. Komerční pytláctví dodnes představuje největší hrozbu pro africkou zvířenu. Lidé ve východní Asii, především v Číně a Vietnamu, věří v zázračné účinky nosorožčích rohů nebo lvích kostí. Nosorožčí rohy jsou přitom tvořeny keratinem, stejnou látkou, která tvoří naše nehty. Keratin nemá žádný léčivý účinek. Testy byly provedeny vícekrát, než si kdo dokáže představit. Přesto někteří lidé, především starší generace, stále trvají na tom, že když sní nosorožčí roh, v určitých oblastech mající cenu zlata, budou zdraví. Podobně je to se lvími kostmi, což je důvod, proč někteří bohatí lidé chovají lvi v zajetí jen proto, aby pak byli zabiti. Ani prášek z lvích kostí nemá žádné léčivé účinky... Hlavním důvodem, proč jsou v Africe velká zvířata vybíjena, je právě orientální medicína, vycházející ze starých tradic, kterým by dnes lidé věřit rozhodně neměli. Namibie byla koncem 70. let komerčním pytláctvím postižena též. Na začátku 80. let již v zemi zbylo velmi malé množství velkých, divokých savců. Jihoafrická vláda nedělala pro ochranu přírody v Namibii takřka nic. Pokud by nebylo dalších kroků, mohla Namibie opravdu skončit jako jen pustina bez života, jak si jí někteří lidé, i přes její neuvěřitelnou rozmanitost, stále představují. Za fakt, že je nejrozmanitější pouštní zemí v Africe a snad i na světě, vděčí Namibie krokům, ke kterým bylo přistoupeno později...


V době, kdy již zvířat v Namibii velmi ubylo, spravoval jeden přírodovědec velké, nedotčené území, pětkrát tak velké jako Etosha. Krátce po něm přišel na scénu Garth Owen-Smith, oceněný ochránce přírody. Spolu se svými spolupracovníky si uvědomil, že jediný způsob, jak zachránit zvěř v Namibii, je zapojit do jejich ochrany místní obyvatele. Během koloniální éry místní ztratili zájem o záchranu své přírody. Zřejmě to bylo kvůli tomu, že cítili moc ze strany kolonistů. Nyní bylo na čase to vše změnit. Garth Owen-Smith neměl ze začátku ani peníze na to, aby místním obyvatelům platil za jejich práci v ochraně přírody. Ze začátku jim tedy vozil pouze jídlo. Postupně ale vznikla celá síť ochránců místní zvěře, kterým se začalo říkat "game guards". Mnozí z pytláků se náhle stali ochránci zvířat. Jak to řekl Garth Owen-Smith, pytláci jsou povahově velmi podobní ochráncům zvířat. Velmi rádi jsou venku v divočině, jen si neuvědomují, že zabíjením zvířat přírodu ničí. Proto i dnes většina významných lidí, jež organizují zátahy proti pytlákům, jsou sami bývalí pytláci. V 80. letech však ochrana přírody v Namibii stále nedosáhla toho, co bylo Owen-Smithovým cílem. Obyvatelé Namibie tím stále nebyli příliš zaujati. Navíc do roku 1989 probíhala Namibijská válka za nezávislost. Vše se ale změnilo v roce 1990, kdy došlo k independenci. Nezávislost Namibie, a vznik relativně mladého velkého státu v Africe, znamenal velký krok pro ochranu přírody. Namibie se stala první africkou zemí, která ochranu přírody zapsala do své konstituce. V roce 1993 začal v Namibii působit Světový fond pro ochranu divoké zvěře (WWF). Ředitelem programu WWF Namibia se roku 1993 stal americký ochránce přírody Chris Weaver. Toto místo si drží dodnes. O něco později začala v Namibii působit i společnost TRAFFIC, pod vedením Rachel Kramer. Jejím úkolem je mobilizovat soukromé i veřejné sektory k záchraně biodiverzity Namibie... Během relativně klidných 90. let (jen koncem této doby došlo k teroristickým útokům na jihu Namibie) se zvířatům začalo dařit lépe. Jak později uvedl Garth Owen-Smith, populace nosorožců černých se od počátku nezávislosti ztrojnásobila. Půsodně jich přitom v zemi žilo jen 70. Dnes žije v Namibii nejvíce volně žijících černých nosorožců. Vzrostl i počet pouštních slonů, kteří jsou nomády pouště Namib. Namibie se stala zemí, která má největší gepardí populaci. Vzrůstá i počet lvů. Významně vzrostl i počet antilop skákavých, přímorožců a impal. Na pobřeží Namibie se zvětšil počet velryb jižních, užívajících si pobřežní vody bohaté na plantkon, jímž se živí...


Garth Owen-Smith řekl, že pytláctví ze strany obyvatel Namibie bylo takřka vymíceno. Obyvatelé Namibie v podstatě přestali zvířata lovit. To však neznamená, že by se dodnes tato země nepotýkala s problémy. Od roku 2015 bylo v Namibii zabito na 162 nosorožců a slonů dohromady (z toho údajně okolo 125 zvířat činili právě nosorožci). Odchytit pytláky, kteří do Namibie často míří například z Jihoafrické republiky, není snadné. Při odchytu pytláků totiž vždy ztratíte minimálně jedno zvíře, které je pytláky na místě činu zabito... Přesto je na tom Namibie v porovnání s ostatními africkými zeměmi dobře, jde-li o divokou přírodu. Ekoturismus nyní pomáhá zemi získat finance na záchranu zvířat. Mnoho lidí touží po cestě do pouště Namib, aby obdivovali úžasnou, prehistorickou krajinu, kterou nabízí. Také chtivost lidí z celého světa vidět velká africká zvířata v jejich přirozeném prostředí je hlavním poháněčem k jejich konzervování. A konečně, i pytláky se daří zadržovat. Před dvěma lety bylo v zemi zatčeno 48 pytláků najednou... Pokud bude Namibie pokračovat v ochraně přírody způsobem, který byl před několika desítkami let zvolen, jistě se podaří zdejší divokou přírodu zachránit...


Měli bychom si z Namibie vzít ponaučení a snažit se chránit zvířata podobným způsobem. Pokud o to mají zájem všichni lidé, pak se určitě podaří naši přírodu ochránit...

Více informací o ochraně přírody v Namibii můžete najít na těchto odkazech:

Tento článek můžete sdílet se svými přáteli nebo rodinou. Každý, koho ochrana přírody zaujme, může učinit důležité změny, a to je tolik podstatné... Děkuji za Váš čas...

Užovka mandarínská-Nádherný had z Dálného východu

9. dubna 2017 v 10:52 | HAAS
Seznamte se s jedním z mých nejoblíbenějších hadů. Je to krásný druh, jenž je zároveň ohrožený... Slíbený popis užovky mandarínské je tu!

Latinský název: Elaphe mandarina (nově se ale uvádí Euprepiophis mandarinus)
Rozšíření: Východní Asie (včetně Číny),
Velikost: 1 až 1,6 metru.
Nádherná užovka mandarínská se řadí mezi nejkrásnější hady. Její zbarvení je jako malířská paleta. Základní zbarvení tohoto hada je šedé, na zádech má pak černé kosočtverečné znaky a žlutými "volskými oky", které tvoří jejich střed. Někdy však může být základní barva i červenohnědá či hnědá. Také velikost a tvar hřbetních šupin jsou velice proměnlivé. Jednotlivé šupiny mohou být buď hladké, nebo kýlnaté (tzn. každá šupina má ve středu výstupek). Na hlavě se nacházejí černo-žluté šípy, skvrny ve tvaru písmena V. Hlava je úzká, jen o něco málo širší než krk. Přes oko přechází tmavě černá linka, která pravděpodobně pomáhá zamaskovat oko před nepřáteli. Zorničky tohoto hada jsou velké a černé. Obvykle platí, že hadi s velkými kulatými zorničkami loví ve dne, ale užovka mandarínská patří mezi výjimky. Je aktivní v noci; je to krepuskulární druh, což znamená, že je nejaktivnější za soumraku a poté za úsvitu, podobně jako třeba jezevci. V porovnání s mnoha dalšími východoasijskými užovkami je tento druh výrazně štíhlejší... Kontrastní žluté a černé barvy jako by už samy o sobě napovídaly, že tento had pochází z Orientu. Vždyť také jméno má užovka mandarínská více než přiléhavé. Do divočiny Číny patří stejně tak jako pandy velké, dokonce se jí líbí stejný typ prostředí. Vyskytuje se převážně v horských lesích, často tvořených bambusy. Vystoupá až na suťoviska 3000 metrů nad mořem, mnohem výše než většina hadů (přesto ve východní Asii žijí hadi, kteří se vyskytují i o dva tisíce metrů výše). V nižších polohách ji nalezneme též, a to v zemědělské krajině. Poblíž usedlostí a na rýžových polích loví svou oblíbenou kořist. Jsou to myši a jiní hlodavci, především jejich mláďata. O biologii užovky mandarínské se mnoho neví, ale předpokládá se, že úzkou hlavou proniká do nor hlodavců, odkud krade myší mláďata. K člověku je velice lhostejná, když je chycena, většinou je v klidu. Není jedovatá a svou hlodavčí kořist zabíjí škrcením. Výborně leze po stěnách, často pro člověka či jiné primáty nezdolných. Při odpočinku se vyskytuje v dutinách pod velkými kameny... Užovce mandarínské je blízce příbuzný jedna japonská užovka, druh. E. conspicillatus... Užovka mandarínská se rozmnožuje kladením vajec. Ve snůšce jich bývá od 3 do 8... Bohužel je ohrožena. Ačkoliv podle IUCN nepatří mezi přímo ohrožené druhy, moc dobře víme, že ničení bambusových lesů si na těchto hadech vybralo svou daň. A stejně tak na pandách velkých i červených, na bambusových krysách a dalších unikátních zvířatech, většinou endemicky se vyskytujících ve střední Číně. Ačkoliv užovka mandarínská obývá například i Barmu, Laos a Vietnam, všude je v možném nebezpečí. Pokud ale bude její přirozené prostředí chráněno, pak naprosto přirozeně přežije...

Příště užovka hladká!

Sklípkaní jestřáb

25. března 2017 v 11:00 | HAAS
Sklípkani, také nazývaní tarantulemi podle italského tance Tarantella, jsou mocnými zabijáky. Ve světě hmyzu a pavoukovců mají jen málo nepřátel. Dorůstají různých velikostí: ti největší sklípkani, jako je gigantická goliášská tarantule, zvaná též sklípkan největší, dokáží ulovit i nejsmrtelnější jihoamerické hady, tedy křovináře. Živí se i ještěrkami, velkými cvrčky, hlodavci a žábami. Sice k tomu může dojít jen zřídka, ale jsou schopni zabít i ptáka. Mnozí sklípkani nevynikají silným jedem, tedy ne tolik silným na to, aby jím zabily člověka. Většina druhů i při konfrontaci s lidmi odmítá kousnout... Tito predátoři si však musejí krýt záda. V Severní, Střední i Jižní Americe totiž žije smrtonosný nepřítel sklípkanů. Jeho vztah k tarantulím je tak bizarní, že se někdy zdá, že to vše pochází z jiné planety... Tímto nepřítelem je sklípkani jestřáb, anglicky tarantula hawk wasp. Její český název-vosa hrabalka. Latinský název-Pepsis formosa. Vyskytuje se v celé variaci prostředí, od pouští po deštné pralesy. Najdeme ji jak v suchých, kaktusy porostlých oblastech Baja Californie, tak v teplých listnatých lesích na úpatí And. Jde o největší vosu na světě. Dospělci měří 15 až 60 milimetrů na délku. Mají obrovská křídla a velké tělo, a samozřejmě též velké žihadlo. Podle Schmidtovy stupnice nejbolestivějších hmyzích bodnutí patří štípnutí vosy hrabalky na druhé místo. Horší už může být jen žihadlo od býčích mravenců ze Střední a Jižní Ameriky. Pokud Vás vosa hrabalka v sebeobraně štípne, pocítíte otřesnou bolest, nebudete schopni vidět, budete tedy oslepeni. Bolest je navíc šokující až elektrická.


Takové štípnutí je noční můrou pro každého sklípkana. To ale neznamená, že by se velká americká hrabalka tarantulemi živila. Místo toho se živí nektarem a plody, tedy alespoň v dospělosti. Zato larvy vyrostou na sklípkaním mase. Ale jak k tomu dojde? Když má vosa hrabalka naklást vajíčka, začne pátrat po sklípkanech. Pátrá po nich s pomocí vysoce vyvinutého čichu, Jakmile nějakého najde, na stromě či na zemi, případně i v doupěti, odkud ho vyžene, na tom nezáleží, zaútočí. Bránící se pavouk se často nezmůže na více, než na obranný postoj s předními končetinami vysoko zdviženými. Hrabalka ho napadne, převrátí na záda a bodne jed do měkkého břicha. Jed sklípkana ohromí během několika vteřin. Nezemře však, je stále živý. Hrabalka ho zavleče do jeho vlastní nory, kde se stane něco děsivého. Je to až mimozemské. Ochromený, avšak stále živý sklípkan, se stane hostitelem vetřelce. Na tělo pavouka uloží hrabalka vajíčko, pak z nory vyleze a uzavře ji. Sklípkan se už odtamtud nikdy živý nedostane. Z vajíčka se brzy vyklube larva, která sklípkana začne požírat. Přesněji řečeno, prokousne pavoukův karapax a začne vysávat jeho tělesné tekutiny, a to stále ještě tehdy, když je pavouk živý. Když je tělesná tekutina vysáta, zvětšená larva se proklube do pavoukova těla a sežere jeho vnitřní orgány. V těchto chvílích už pavouk umírá. Poté, co larva doroste určité velikosti, zakuklí se a nakonec si proklestí cestu uzavřeným východem pavoukova doupěte. Na světlo světa se tak doslova vyhrabe mladá hrabalka... Vosy hrabalky jsou neuvěřitelně silné. Někdy jsou jen poloviční velikosti oproti svým sklípkaním obětem. Navzdory jakýmkoliv hrozivostem vypadají nádherně. Jejich oranžová křídla dokonale kontrastují s temně modrým tělem. Toto výrazné zbarvení je varováním. Hrabalka v sebeobraně zaútočí na cokoliv. Samci mezi sebou dokonce svádějí urputné souboje...

Doufám, že se Vám článek o tomto hororu světa drobných zvířat líbil...

Užovka indigová-Lovec jedovatých hadů

5. března 2017 v 9:25 | HAAS
Po takřka měsíci je čas na další popis hada. Tentokrát se zaměříme na užovku indigovou...

Latinský název: Drymarchon corais,
Rozšíření: jih Spojených států amerických, střední Amerika, ostrov Trinidad až po střed Jižní Ameriky,
Velikost: délka až 2,9 metru.
Užovka indigová je největší užovkovitý had. S délkou téměř tři metry se s ní nemůže rovnat ani musurana černá, která bývá obvykle o půl metru kratší. Donedávna byla užovka indigová jakožto Drymarchon corais považována za jediný druh s velkým množstvím poddruhů, ale dnes se D. corais uvádí jen jako jeden z mnoha druhů, kterým se ale stále česky říká užovka indigová. Zaměříme proto spíše na rod Drymarchon, tedy užovky indigové celkově... Užovka indigová není jedovatá, zabíjí zcela jiným, snad ještě krutějším způsobem. Loví jiné hady, především ty jedovaté, jako jsou chřestýši a křovináři, ale nepohrdne ani hroznýši a dále aktivně loví širokou škálu dalších obratlovců. Je imunní vůči hadímu jedu, takže nemusí mít strach, že zemře na následky křovinářího uštknutí. Užovka indigová má pravděpodobně nejsilnější čelistní skus ze všech hadů. Je tak silný, že jedním kousnutím tato užovka přelomí páteř hada, kterého uloví. Tímto způsobem ho okamžitě paralyzuje a zabije. Když jste had, požírat ostatní hady je výhodné, neboť jejich polykání pro Vás není složitou záležitostí. Tak jako ostatní hadi, i užovka indigová polyká svou kořist od hlavy po ocas. Drymarchon je anglicky nazýván indigo snake na Floridě, kde se ale jeho konkurentem stává krajta tmavá, jež je invazivním druhem. Pochází z jihovýchodní Asie, dorůstá větších délek než původní největší americký had a to sice užovka indigová, a tak tohoto rychlého, mrštného plaza vytlačuje z původních teritorií. Floridský druh je uhlově černý se svítivě červenou, krémovou či růžovou bradou. Pokud na jeho šupiny svítí slunce, odráží se krásná indigová barva. Pro druhy indigové užovky nalézané v Texasu, střední a Jižní Americe se používá název cribo. Druhy se barevně velmi odlišují, mohou být červené, černé, hnědé, dokonce i zelené, díky čemuž dokonale splývají s okolním prostředím. Ocas je ale většinou černý. Některé z cribos mají na těle i pálené nebo hnědožluté skvrny, případně i tmavší skvrny a proužky ve tvaru písmena X. Díky své barevné rozmanitosti nejsou jednotlivé druhy užovky indigové jednoduše identifikovatelné, ovšem určit se dají vždy podle velikosti, lehce trojúhelníkovitého průřezu tělem a velkých lesklých šupin. Zvláště poslední jmenované je charakteristickým znakem tohoto rodu. Kde všude tento had žije? Obývá velké množství habitatů. Na Floridě a v Texasu se vyskytuje v mokřadech i písečných oblastech, líbí se jí také na vývyšeninách s borovým porostem nebo na mýtinách. V Latinské Americe je jejím přirozeným prostředím tropický deštný les. Občas se vyskytuje poblíž řek, protože výborně plave... Užovka indigová je aktivní ve dne. Floridský druh není příliš agresivní, je-li chycen. Středoamerické a jihoamerické druhy však mohou být poměrně agresivní, proto je při práci s nimi třeba dávat pozor. Jediné kousnutí silnými čelistmi tohoto hada může snad způsobit i zlomení prstu. Jsou to ale velmi ostražití hadi a před jakýmkoliv nebezpečím se hbitě odplazí. Tito hadi jsou vejcorodí, kladou zhruba 4 až 11 vajec. Mláďata po vylíhnutí vypadají jako zmenšeniny dospělých, jsou samostatná jako u všech plazů a brzy se vydají na lov. Dospělosti dosáhnou ve věku 2 nebo 3 let... Floridský druh užovky indigové je chráněný. Texaský druh je státem Texas považován za zranitelný, ale jeho ochraně se mnoho lidí nevěnuje. V Texasu jsou pro něj největším nebezpečím silnice. Každoročně je mnoho texaských užovek indigových zajeto auty. Latinskoamerické druhy jsou na tom, zdá se, dobře. Podle IUCN jim bezprostřední nebezpečí ze strany člověka nehrozí...

Příště užovka mandarínská!

Úžasné objevy ve světě přírody

26. února 2017 v 10:50 | HAAS
Jelikož v posledních několika dnech bylo ohlášeno hned několik významných zoologických objevů, rozhodl jsem se sepsat si je do jediného článku...

Prvním velkým objevem je nález nového druhu primáta v západní Africe! Galagoides kumbirensis (podle lesa Kumbira v Angole) je název pro tuto kombu, která je podle vědců opravdovým gigantem mezi malými primáty! Měří totiž 17 až 20 centimetrů na délku, a to je mezi kombami opravdu dost. Je možné, že česky se jí bude říkat komba angolská, jelikož se vyskytuje právě v této zemi. Studium primátů dosud v Angole zaostávalo, což je důvod, proč si nového druhu povšimli až nedávno. Od roku 2000 je to teprve pátý druh primáta popsaný na africkém kontinentu, a zároveň teprve druhá komba. Komby, nebo také galago, se v afrických pralesích vyskytují celkem hojně. Důvodem objevů nových druhů je především fakt, že bývají často považovány třeba jen za poddruh už popsaného druhu, ovšem pak se potvrdí, že tomu tak není a jsou samostatným druhem. Pralesy Afriky navíc ještě mohou skrývat další nepoznané savce. Objev nového druhu komby ale není tak šokující, jelikož tito malí primáti jsou neuvěřitelně rozmanití a mezi těmi, které už známe, stále lze najít nový druh... Prales Kumbira, sahající až k angolskému pobřeží, je bohužel značně ohrožen. Mezi lety 2001 až 2014 se ho ztratilo 5 procent zejména kvůli nadměrnému farmářství spjatém s kácením lesů. Doufejme, že se ho podaří zachránit, stejně jako jeho majestátní obyvatele, skutečné obry mezi kombami! Za informace vděčím webu Mongabay.


Předevčírem se na internetu začaly objevovat zprávy o podivném živočichovi, jenž byl vyplaven na pobřeží Filipín. Jedná se pravděpodobně o hlubinného tvora. Jeho nehybné tělo je celé pokryto zvláštní srstí. Těmto s těží identifikovatelným živočichům se často říká "globster". Kdysi dávno bylo například cosi podobného vyplaveno na pobřeží Tasmánie. Co však může tento neuvěřitelně podivný živočich být? Proč nemá hlavu ani ocas? Je to snad zvíře, které obývá hloubky a je přežívajícím zástupcem skupiny bezobratlých živočichů, kteří mořskému dnu vládli v období Kambria? Někteří by možná řekli, že ano. Úsudek mnoha lidí by byl: "Je to nový druh zvířete!" Tento skvělý nález však není nálezem nového druhu, ale spíše skvělým pohledem na dekompozici těl mořských savců. Lucy Babey z ORCA (pro více informací navštivte orcaweb.org) potvrdila Newsbeatu a BBC, že jde o mršinu mořského savce, nejpravděpodobněji velryby. Tato mršina měří šest metrů, buď jde tedy o velrybu nebo o dugonga. Důvod, proč zvíře nemá ocas, je jednoduchý: již odpadl. Ale velryby a dugongové přece nemají srst? Jak toto vysvětlit? Odpověď je jednoduchá: protože je tato mršina v rozkladu, rozpadají se i svalová vlákna. Kvůli tomu pak, možná i v koncentraci s vodou, působí jako srstnatý pokryv těla. Podivný "globster" tedy není tak podivným, jak se může zdát. Přesto je na takové tělo zajímavý pohled. Zvíře bylo na pobřeží vyplaveno zřejmě kvůli zemětřesení, jež způsobilo velký příliv...


Třetí objev popsaný v tomto článku byl ohlášen 10. února National Geographic. Psohlavec Cropaniův byl v brazilské přírodě spatřen po 64 letech! Tento hroznýšovitý had, žijící na stromech a blízký příbuzný psohlavců zelených či dalších stromových hroznýšů, byl popsán a pojmenován v roce 1953. Od té doby jej v Brazilském Atlantickém lese nikdo neviděl. Někteří si už mysleli, že jde o vyhynulý druh. Atlantický les v brazilském státě Sao Paolo se bohužel rapidně zcvrkává. Těžba dřeva je zde intenzivní. Psohlavec Cropaniův (Corallus cropanii) je nyní nejvzácnějším hroznýšovitým hadem na světě. Tento 1,5 metru dlouhý, nejedovatý had, živící se buď ptáky, nebo savci a zabíjející je škrcením, a zároveň had, který jako všichni jeho příbuzní přivádí na svět živá mláďata a je vybaven tepločivnými jamkami, však dokáže člověka skutečně překvapit. Vždyť někteří už ani nedoufali, že jej uvidí! Případ psohlavce Cropaniova je vzácností, ale ne extrémní raritou. Minulý rok v létě se objevily zprávy o tom, že překrásně zbarvený papoušek ara škraboškový byl v brazilské přírodě spatřen poprvé po 15 letech! Byl už též považován za vyhynulého v divoké přírodě (v zajetí naštěstí existují chovné populace, před dvěma lety jich takto žilo asi 100), pak se však ukázalo, že několik z nich stále divoce přežívá... Snad všechny tyto druhy ochráníme! Nezapomeňte, že každý z Vás může pomoci!

Do komentářů můžete napsat, co si o těchto objevech myslíte... Pokud se Vám článek líbil, komentujte též!

Jedovaté ryby

23. února 2017 v 9:45 | HAAS
Je tu další ze série článků o jedovatých zvířatech... Ukáži Vám v něm svět jedovatých ryb. Pravděpodobně se bude jednat o druhy, se kterými by se většina z Vás nechtěla při potápění v moři setkat... Avšak jsou to fascinující tvorové!

Jedovatých ryb žije na naší planetě opravdu mnoho. Pokud rozlišíme jed (poison) jako otravnou látku nacházející se například v těle ryb, jež může způsobit smrt predátora po pozření ryby, a jed (venom) jakožto toxin, jenž je do kořisti či predátora vstříknut ostny, pak zjistíme, že na světě existují stovky, ba i tisíce zástupců každé z těchto skupinek. Ryb, jež mají například jedovaté vnitřnosti, existuje velké množství druhů. Přes všechno riziko je někteří lidé jedí. Počet ryb, jež mají jedovaté ostny převážně k obraně, je odhadnut na 1200. To znamená, že na naší planetě žije více druhů jedovatých ryb, než jedovatých hadů (také hadi mají jed jakožto venom, v angličtině lze poison a venom dobře rozlišit). Co je pak opravdu zajímavé, je fakt, že jedovatých ryb je v podstatě více, než jakýchkoliv jiných jedovatých živočichů... Nejprve se však podíváme na ty ryby, které je pouze nebezpečné sníst. Jejich tělo je plné látek, které nejsou stravitelné a způsobují smrt. Zvláště čtverzubcovití mohou člověku či jakémukoliv jinému predátorovi způsobit nemalé zažívací potíže. Do čeledi čtverzubcovitých patří takifugu, rod zahrnující okolo pětadvaceti druhů čtverzubců. Zvláště v Japonsku je maso této ryby pochoutkou, ale připravit ji mohou jen kuchaři s licencí. Objednat si takifugu na oběd je riskantní. Většinou se ale nic nestane, protože zkušení kuchaři všechny jedovaté orgány dobře odstraní. Přesto však někteří lidé množství jedu této ryby podcení a každoročně tak několik lidí zahyne, to jen proto, že maso takifugu snědli. Problémem je, že takifugu obsahuje tetrodotoxin, což znamená, že se ještě při jasném vědomí oběť udusí. Některým lidem byl zachráněn život umělým dýcháním, ale protijed neexistuje. Proto si dobře rozmyslete, zda si takovou rybu dáte na oběd... A ještě jeden fakt: neexistuje žádný protijed. Jed samotný je u takifugu vytvářen bakteriemi převládajícími v její trávicí soustavě... Vypadá to, že čtverzubci by mohli být nejjedovatějšími obratlovci žijícími na Zemi. Jejich jed je ještě silnější, než jed šípových žab-pralesniček... Avšak jed může zabíjet i tehdy, když je predátor na vrcholu potravního řetězce snězen něčím větším. Když je muréna obrovská napadena, brání se. Je to největší predátor korálových útesů při pobřeží Nové Kaledonie, Austrálie a vůbec této části Pacifiku. Když člověk murénu obrovskou zabije, nahromadí se u ní jed. Jakmile je člověkem snězena, způsobí jed halucinace, silné bolesti hlavy i zvracení. Takto se asi dravé mořské ryby brání tomu, aby je predátoři, jež v jejich domovině nemají co lovit, nezabíjeli, myšleno tedy jejich druh. Samozřejmě existují i další ryby, jejich tělo obsahuje jedovaté látky a je rizikem tyto ryby pojídat...


Další typ jedu, toxin, který je do oběti či dravce vpuštěn pomocí ostnů či trnů, je tedy přítomen u 1200 druhů ryb. Avšak které z nich jsou ty nejnebezpečnější? Do mysli člověka jako by okamžitě vpadnul odranec. Tato tichomořská ryba je zvláštní hned několika znaky, např. nemá typické rybí šupiny. To jí pomáhá při číhání na kořist na mořském dně. Loví ze zálohy, a to tak, že kolem plující kořist ve chíli pohltí. Je brilantně maskována, takže ji kořist jen s těží zahlédne. A stejně tak člověk kráčející po mořském dně, chystaje se od něj odrazit nohy a začít plavat, může nevědomky na odrance narazit. Stoupne na něj a odranec vypustí jed. Je to zřejmě nejjedovatější ryba na světě. Záda odranců jsou vybavena 13 jednotlivými ostny, jež vstříknou jed do lidské nohy, když tedy člověk na odrance šlápne. To způsobí nejen velkou bolest, ale i smrt. Člověk může být s pomocí protijedu zachráněn, ovšem v okolí bodnutí dojde k nekróze, kvůli čemuž lze přijít o část končetiny. Odranci disponují jedem pouze k obraně. Neútočí na člověka či jiné živočichy cíleně, pouze se brání. Jakmile na rybu někdo šlápne, bolí jí to, a ona instinktivně vypustí jed. Ostny jsou dost dlouhé na to, aby prošly i plaveckými botami. Podle některých informací lze však po bodnutí touto rybou učinit jednoduchý trik. Oblast těla, většinou tedy nohu (málokdy ruku, když potápěč sáhne na odrance), kde k bodnutí došlo, je třeba nechat omýt vodou o teplotě 45°C. Člověka to nezachrání, ale účinky jedu může tento krok zpomalit. Také perutýn je jedovatý a též je vybaven dlouhými ostny. Zároveň je nebývale agresivní. Potápěčům se údajně snaží probodnout potápěčské brýle či masku s pomocí svých trnů, jež dokáží vyloučit jed silou i toxicitou srovnatelný s jedem korálovcovitých hadů, jako jsou kobry, bungaři, korálovci, smrtonoši atd. Setkání s takovou rybou nesmí být podceněno...


Popisky k obrázkům: na 1. fotografii se nachází zvědavý čtverzubec, na 2. fotografii vidíte Steva Irwina s odrancem (film Zabijáci oceánu, Ocean's Deadliest).
Další články o jedovatých zvířatech napíši v příštích týdnech...
 
 

Reklama