Sopky, láva... Události ze současné přírody

Dovoz zvířecích trofejí do USA - africká zvířena opět v ohrožení

8. března 2018 v 18:41 | HAAS
V listopadu 2017 vydala Trumpova administrace prohlášení, že bude zrušen Obamův zákaz dovozu sloních trofejí ze Zimbabwe a Zambie, jež patří mezi několik málo zemí, ve kterých je lov těchto zvířat stále ve velkém měřítku dovolen. Prezident Trump pak uvedl, že prý nakonec zrušení Obamova zákona neproběhne, a že prý o celé záležitosti nebyl informován, tudíž k rozhodnutí došlo bez jeho vědomí. Původní zpráva mnohé ochránce přírody velmi znepokojila, následující Trumpův tweet byl možná malým oddechem, ačkoliv nic netrvá věčně. A u populistického prezidenta Trumpa to platí dvojnásob. Něco se řekne, pak se to změní... Federální vláda USA se již podruhé pokusila o zrušení zákazu dovozu zvířecích trofejí, přičemž by měl být jejich import posuzován "případ od případu". Sloni afričtí na tom rozhodně nejsou nejlépe; pokud v roce 1900 žilo v Africe 10 milionů slonů, pak jich dnes žije jen 400 000. Obamův zákon byl postaven na faktu, že tato a jiná africká zvířata jsou obětí 20 miliard dolarů ročně vynášejícího černého trhu s produkty z divoké zvěře, včetně trofejí. Jaký přínos má pak zrušení tohoto zákona? Syn současného prezidenta, Donald Trump Jr., je kromě businessmana i známým lovcem. Možná, že si domů bude moci přivést pár sloních klů. Nebo snad celé desítky, bude-li chtít. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine. Trumpovi však rozhodně nijak nepomáhá fakt, že se jeho vláda o zrušení zákazu pokusila rozhodnout za zavřenými dveřmi... Nakonec jen uveďme, že slon africký, největší suchozemský savec naší planety, je zvíře nejen velmi výrazné a pro svůj ekosystém obrovsky důležité, ale také zvíře velmi inteligentní. Mozková kůra slona, savce, jenž má ze všech suchozemských zástupců naší třídy mozek v podstatě největší, je spletitá podobně jako u delfínů, u nás a u našich opičích příbuzných. Ztratit tvora tak zajímavého, a zároveň tvora, který je jedním z pouhých třech zbývajících zástupců v prehistorii tolik početné skupiny chobotnatců, by byla tragédie. Je to možný scénář, a na seznamu scénáristů, kteří za ním stojí, se objevuje i jméno tragikomického Donalda J. Trumpa.

Děkuji zdrojům CNN, MSNBC a Týden.cz za poskytnutí informací pro tento článek.

Amazonie v ohrožení kvůli budovaným andským elektrárnám

1. března 2018 v 18:13 | HAAS
Amazonie je v dalším velkém nebezpečí. U pramenů Amazonky, v Andách, je konstruováno 142 přehrad, dvakrát více, než se původně předpokládalo. V plánu je stavba dalších 160. Mnozí ochránci přírody a environmentalisté jsou znepokojeni, neboť činnost přehrad již v současnosti existujících má negativní dopad na dění v Amazonii. Pokud dojde k výstavbě dalších plánovaných přehrad, kterých má být tedy velké množství, přestanou být do záplavových oblastech Amazonie odnášeny sedimenty, které voda přemisťuje, budou přetnuty další přirozené migrační cesty sladkovodních druhů ryb, a průtokové a záplavové režimy budou také narušeny. Podíváme-li se na to, jak to vše může ovlivnit člověka, ukáže se, že na tom není o nic lépe než mnozí rostlinní a živočišní obyvatelé této oblasti. Až 30 milionů lidí totiž může být změnami, jež nastanou po konstrukci přehrad, ovlivněno. To právě kvůli faktu, že stavba přehrad bude mít, nebo v případě těch existujících už má, dopad na rybí populace. Sladkovodní ryby patří na jídelní lístek obyvatel Amazonie. Bez nich se neobejdou. Ještě uveďme, že podle recentního výzkumu v amazonských vodách nad 500 metrů nad mořem žije na 671 druhů ryb. Stavba přehrad bude mít jistě dopad na jejich diverzitu. Znepokojující je, že mnohé z nich se pak mohou stát ohroženými, a to v Amazonii, oblasti, v níž je 40 % tamních ryb v podstatě amazonskými endemity, znamená, že se mohou dostat až na pokraj vyhynutí. Migrace anténovců (Brachyplatystoma), ryb z řádu sumců, je vůbec nejdelší sladkovodní rybí migrací na světě. Avšak kdo ví, zda kvůli lidské činnosti nebude tato migrace narušena... Podle odborníků by mělo být požadováno souhrnné posouzení ohledně dopadů stavby těchto přehrad na okolní prostředí. Při kooperaci v řízení vodních toků mezi jednotlivými amazonskými státy by podle nich měla být užita Konvence vodních toků Spojených národů... Stavba dalších a dalších přehrad není příliš šťastná, a to zvláště v Amazonii, v tak přírodně bohatém území, které ale rychle mizí, kde se kácejí stromy ve velkém... Fragmentace Amazonie je tématem, které není nové. Jen se stává bolestivějším...

Na obrázku vidíte jeden z přítoků řeky Amazonky, řekou Maraňón v Peru... Za informace i za obrázek děkuji webu Mongabay.

Mehelie kapská-Africký had s tělem, které je v průřezu trojúhelníkovité

26. února 2018 v 17:20 | HAAS
Po čtrnácti dnech je čas napsat další hadí popisek... Tentokrát tedy přináším článek o mehelii kapské...

Latinský název: Mehelya capensis,
Rozšíření: východní a jižní Afrika, mírně zasahuje i do západní Afriky,
Velikost: délka 1,2 až 1,6 metru.
V Africe žije deset druhů mehelií (Mehelya), většina z nich preferuje oblasti vlhké, ačkoliv některé druhy se běžně vyskytují i v pouštních podmínkách. Obvykle neměří více než 1,5 metru a mají pověst hadů kanibalů. Dříve byla mehelie řazena mezi užovky, nyní je však klasifikována jako zástupce čeledi Lamprophiidae (nemá český ekvivalent). Mehelie kapská je poměrně velkým druhem mehelie. Setkáme se s ní v Natalu, dále na sever v Zimbabwe, Mozambiku, na východě Afriky, část areálu rozšíření zasahuje i do Kamerunu. Mehelii si člověk nemůže splést s žádným jiným hadem, v případě tohoto druhu je možná pouze záměna s jiným druhem rodu (například s mehelií angolskou). Tělo je v průřezu trojúhelníkovité, hřbetní štítky jsou nápadně vystouplé. Podle některých herpetologů jim takový tvar těla pomáhá při pohybu pod půdou. Značnou část svého života však tráví na povrchu. Je aktivní v noci, kdy většinou loví jiné hady. Živí se i jedovatými druhy, zabíjí je sevřením tělesných smyček a udušením. Na člověka neútočí, dokonce i když je zdvižena ze země. V takovém případě se může bránit maximálně pokusem o pokálení útočníka. Je to velmi klidný had, který je sice široce rozšířen, je málo dotčený a poměrně běžný, ale zároveň nesmíme zapomenout na to, že každé setkání s mehelií kapskou je výjimečné; tito hadi jsou viděni pouze zřídka. Mehelie kapská se vyskytuje v pobřezních lesících a savanách. Má širokou, plochou hlavu většinou šedohnědé barvy. Zbytek těla je též šedohnědý, mezi šupinami je k vidění světlá kůže. Vyskytují se i jedinci se žlutým nebo krémově zbarveným hřbetním pruhem. Tělní šupiny mehelie kapské jsou výrazně kýlnaté, středem každé šupiny tedy vede výběžek. Takový had má při chycení na dotyk celkem drsné šupiny. Břicho je bílé či krémové barvy. V létě naklade samička jednu či dvě snůšky o 5 až 13 pergamenových vejcích. Čerstvě vylíhnutá mláďata měří jen asi 40 centimetrů, to je však více než u některých druhů krajt, jejichž na svět nově příchozí potomstvo měří třeba jen 30 centimetrů na délku. Existují tři poddruhy: capensis, unicolor a savorgnani, jež se od sebe barevně odlišují...

Příště imantodes velkohlavý!

Trumpovy kontroverzní kroky související s ochranou přírody

25. února 2018 v 11:12 | HAAS
Donald Trump je již dlouho velmi kontroverzní osobou. Kdysi tvrdil, že 44. prezident Spojených států amerických, Barack Obama, "se nenarodil v Americe". Před svou prezidentskou kandidaturou prosazoval stavbu zdi na hranici Mexika a Spojených států. Před pěti hodinami se objevily zprávy o tom, že ustoupil od setkání s mexickým prezidentem, se kterým si měl o této záležitosti promluvit... Již několik měsíců má Trump menší popularitu, než Richard Nixon zhruba ve stejné době prezidentování... Pro mne osobně je Donald Trump prezidentem nezodpovědným, vždyť případ se severokorejským diktátorem mluví za vše... Avšak v tomto článku se nehodlám věnovat příliš politickým záležitostem či uvádět své názory na Trumpa. Již několik měsíců jsem zamýšlel sepsání článku, ve kterém bych se věnoval jeho krokům na poli environmentalistickém. Trump je na rozdíl od Baracka Obamy osobou, jež popírá klimatické změny. Tím však popírá fakt, nikoliv domněnku. Klimatické změny se dějí, to je přece jasné. A také je na rozdíl od předchozího prezidenta osobou, které zřejmě nezáleží na osudu naší planety...

Už v roce 2025 budou emise ve Spojených státech mnohem vyšší, než kdyby Trump nezasahoval do věcí, které v zemi nastolil Obama. Trump popírá globální oteplování. V roce 2012 napsal na Twitter, že prý je to výmysl, a že za ním stojí Číňané, jejichž cílem je snížit konkurenci americké výroby. V roce 2014 pak napsal o globálním oteplování, že prý je to "hoax". Že se klimatické změny dějí a že ke globálnímu oteplování dochází je však známý fakt. Jistě, ke klimatickým změnám dochází i přirozenou cestou. Za poslední stovky milionů let se klima na naší planetě tolik měnilo. Proč by se tedy nemělo teď? Ale přiznejme si, že za fakt, že za posledních 200 milionů let nebyla na naší planetě tak vysoká průměrná teplota, totiž nejvyšší průměrná teplota za celou tu dobu, může člověk. Jedním z účinných způsobů, jak zastavit klimatické změny, je přestat s užíváním fosilních paliv. To se však snadno řekne. Jak to řekl Sir David Attenborough, "dnes si každý může vykopat kus uhlí, zapálit ho doma a získat tak energii". Sir David uvedl, že kdybychom využili jednu pětitisícinu z paprsků, kterými Slunce zasahuje naši planetu, získali bychom energii pro všechny lidi na Zemi. Otázkou je, jak to udělat, a především, jak takovou energii prodávat levněji, aby už nikoho nenapadlo využívat fosilní paliva! Avšak peníze jsou peníze...


Donald Trump se zřejmě bojí žraloků, neboť v lednu uvedl, že není jejich fanouškem. Zřejmě by si přál, aby tito majestátní vládci oceánů, kteří zde existují už po více než 400 milionů let, vyhynuli. Ironií však je, že svým nepříliš inteligentním prohlášením přispěl k tomu, že někteří lidé se rozhodli okamžitě darovat více peněz charitám, jež bojují za přežití těchto úžasných zvířat. Při odesílání daru jedné takové neziskové organizaci například někdo na běžnou otázku "Proč jste se rozhodli dát nám dar?" odpověděl: "Kvůli Trumpovi". Každý rok se zabije na 70 milionů žraloků po celé naší planetě. Poptávka po polévce ze žraločích ploutví je stále velká, a to i přesto, že žraločí ploutve nemají žádnou chuť. Do takové polévky se musí přidávat kuřecí vývar, aby vůbec někomu chutnala. Spousta žraloků je chycena také jako tzv. vedlejší úlovek. V některých zemích je zakázáno lovit určité, chráněné druhy žraloků, ovšem jsou-li chyceny jako vedlejší úlovek, smí se zabíjet. To nepřispívá k jejich ochraně... Zde tedy Donald Trump řekl jen pár vět o žralocích, pro ochránce přírody jsou však jeho slova jen důkazem, že tento prezident asi nemá zájem o problémy v našich oceánech... Znečištění našich oceánů nevyjímaje... Na začátku roku 2018 se objevily zprávy o tom, že by Trump mohl zmenšit chráněná území mořských monumentů. Odborníci tvrdí, že to vitální ekosystémy uvrhne v nebezpečí. Nezachází už současný prezident příliš daleko?


Ochránce přírody také znepokojilo, že Trumpova společnost hodlá vybudovat další velký hotel a věž na Bali v Indonésii. Trump se dokonce prohlásil za "environmentalistu, který dostal mnoho, mnoho ocenění". Web Mongabay uvádí, že má pouze dvě - jeden z New Yorku, jiný od golfové společnosti... Je nutné, aby byl vybudován nějaký speciální Trumpův hotel na Bali? V Indonésii existuje tolik hotelů, které ani nejsou navštěvovány... Další místa, která by mohla být stavbou hotelu zničena, se nacházejí na západní Jávě, a jsou přirozenými stanovišti kriticky ohroženého primáta outloně jávského, ohrožených opic hulmana sundského a gibona stříbrného, a v neposlední řadě i výjimečné, ohrožené kočkovité šelmy levharta jávského...


Když se uvedlo, že Trump by mohl dovolit lovcům, aby si odváželi sloní trofeje z Afriky do Spojených států, což prezident Obama předtím zakázal, začali se ochránci přírody opět ozývat. Trump později uvedl, že prý "má rád slony" a že prý toto rozhodnutí vydala jeho administrace, a on se o tom dozvěděl pozdě. Nakonec uvedl, že rozhodnutí zvrátí, což některé z lovců dosti roznítilo. Sloni jsou stále vybíjení pro svou slonovinu, a nemůžeme si dovolit je nechat jen tak ze zábavy střílet lovci na safari. A přesto i k tomu dochází. Navíc je každých 15 minut zabit jeden slon pro své kly. Mnozí jsou hrozně masakrováni.


Na závěr ještě uvedu, že kdyby byla postavena Mexická zeď, budou od sebe oba americké světadíly po milionech let znovu odděleny. Přece jen zvířata mohou dosud suchozemská zvířata volně přecházet ze Střední Ameriky do Severní. Postavení zdi by tuto migraci zvířat jistě zkomplikovalo...

V tomto článku nebylo uvedeno vše. Mnohé jsem zkrátil. Věřím však, že důležité informace byly uvedeny.

Toto není zřejmě poslední částečně politický článek na tomto blogu... Uvidíme, jak se situace vyvine...

Mýty o slonech

21. února 2018 v 10:30 | HAAS
Sloni jsou zvířaty nesmírně populárními. Už po staletí se těší velké oblibě. Vystupovali v cirkusech, v televizních show, jsou hvězdami mnoha dokumentárních pořadů. Ačkoliv o nich mezi lidmi koluje mnohem méně mýtů než v minulosti, stále si někteří neznalci přírody myslí, že tato úžasná, velkolepá zvířata jsou schopna provádět kousky nebo žijí způsobem, jež je v podstatě nemožný... Dovolte mi tedy představit v tomto článku několik z těchto jednoduše vyvratitelných mýtů a uvést vše na pravou míru...

SLONÍ HŘBITOVY:
Kdo by si nepamatoval scénu z nádherného, epického animovaného filmu Lví král z roku 1994, ve které se Simba a Nala ocitnou na sloním hřbitově. O sloních hřbitovech se ještě stále občas mluví. Sloni jsou zvířaty inteligentními, jsou schopni rozeznat různé tóny zvuků, mají výtečnou paměť, mají velmi silné sociální vazby... Je tedy možné, aby stará zvířata také chodila umírat na jedno místo? Jde o jeden z nejrozšířenějších mýtů o slonech. Existuje několik teorií, proč vznikl. Jedna z nich se váže i na fakt, že kostry prehistorických chobotnatců, například Palaeoloxodona, byly nalezeny pohromadě. Někteří lidé by třeba čekali, že i dnešní sloni umírají na jednom místě. Pravdou však je, že těla prehistorických zvířat mohly být náhodně seskupeny například tekoucí řekou, předtím než kosti zkameněly. Zkazky o sloních hřbitovech jsou však vymyšlené. Zvířata neumírají na nějakém předem určeném místě. Při přeletu letadlem nad africkou savanou, tam, kde dnes ještě žije dostatek divokých slonů, si člověk udělá vlastní obrázek velmi rychle. Pokud se v otevřené krajině nacházejí sloní kostry, jsou po ní rozesety. Kosti pak vzdorují vlivům počasí, neboť jsou mohutné, mohutnější než kosti ostatních zvířat žijících ve stejné oblasti...


NADMĚRNÁ DLOUHOVĚKOST SLONŮ:
Dnes už tento mýtus není příliš rozšířen, zvláště usoudíme-li, že bylo natočeno tolik dokumentárních filmů, jež pojednávají o slonech, tudíž je široká veřejnost přinejmenším trochu lépe informována. Avšak dříve, před několika desítkami let, se ještě běžně uvádělo, že slon se může dožít stovky i více let. Je to nesmysl, dnes víme, že se nejstarší sloni v zoologických zahradách sotva dožívají okolo 60 let, i když slonu indickému pojmenovanému Lin Wang bylo 86 let, když roku 2003 zesnul. Průměrný věk slonů je stanoven přibližně na 35 až 40 let, uvědomme si však, že například africký slon pralesní se přece jen ve vzácnějších případech může dožít i 70 let. Že by se však sloni byli schopni dožít podstatně vyššího věku, to už je prakticky nemožné. Abychom zjistili, proč, museli bychom se podívat do tlamy slona. Staří sloni už mají tak opotřebované šesté stoličky (sloni vystřídají za život šestero stoliček, přičemž ty šesté vydrží v dobrém stavu asi tak do 50 až 55 let), že pro ně začíná být příjem potravy těžší a těžší. Chabnou, jsou náchylnější k nemocem, a nakonec umírají. Důvod, proč se v zoologických zahradách dožívají delšího věku, je jasný: dobrá péče ze strany člověka a fakt, že staří sloni mohou být krmeni mletou potravou.


SLONI "PIJÍ" CHOBOTEM:
Mýtus. Slon se nemůže svým chobotem napít. Člověku by také nebylo příjemné, nalil-li by si pití do nosu a čekal, že tím doplní tekutiny... Nicméně sloní chobot se při pití dá využít jiným způsobem. Ačkoliv malá sloní mláďata pijí vodu tlamou, zatímco chobůtek, ještě nepříliš silný a kratší, než je potřeba, drží nad hlavou, dospělci už jsou příliš velcí na to, aby si k vodě třeba jen klekli a pak prostě pili. Nasají tedy vodu do chobotu, ale ne, že by ji chobotem vypili! Chobot pak přiloží k tlamě a vodu si do ní vstříknou. Může to být skutečná sprcha, sloni jsou schopni za den vypít 140 až 230 litrů vody. Při jednom nasátí jí může být docela dost, a to sice 5 až 10 litrů!

MAJÍ SLONI RÁDI BURSKÉ OŘÍŠKY?
Oblíbený mýtus, opět to však není pravda. V divočině se sloni neživí arašídy, a nejsou vhodné ani pro zvířata žijící v zajetí. Ne že by jimi však úplně pohrdali, jsou-li jim nabídnuty.

SLONI "SE BOJÍ MYŠÍ":
To všichni dobře známe. Myš je prý tím, co dokáže slona vystrašit. Není to ale pravda, sloni se myší vůbec nebojí, tedy za jedné podmínky. Pokud nedělají rámus. Možná, že kdybyste popadli myš za ocásek a vhodili ji do koše s papírem, a ona začala dělat hluk, slon by se už pořádně vylekal. Sloni, podobně jako koně, jsou velmi lekaví. Proto dokáží ostatně být v divočině tak nebezpeční. Stačí je pořádně překvapit a slon se buďto rozežene proti člověku, nebo na opačnou stranu. Zajímavý údaj uvádí v knize Hlasy džungle autor Zdeněk Veselovský: prý kdysi v zoo přiložil myš ke slonímu chobotu, a slon se vůbec nebál. Mýtus, podle něhož má slon strach z toho, že by mu myška do chobotu vlezla, je pochopitelně vymyšlený. Kdyby se náhodou ve sloním chobotu ocitlo něco cizího, udělal by slon to co jakýkoliv jiný živočich: vyfoukl by to. Při síle svého dechu by se asi nemusel obávat, že by jej předmět v chobotu dráždil i nadále.


Sloni jsou největší suchozemští savci naší planety, zvláště pak slon africký. Velcí samci váží třeba až 6 tun. Tento tlustokožec je však nyní v ohrožení. Podle některých statistik každých 15 minut zemře jeden divoký slon, důvodem je jejich zabíjení pro slonovinu. Musíme se tedy snažit, aby tato překrásná zvířata, poslední zástupci ve třetihorách a čtvrtohorách tak hojně rozšířené skupiny chobotnatců, přežila. Nesmíme zapomenout na to, že sloni také formovali krajinu dnešní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie; zvláště africké savany vděčí za svou existenci velkým býložravcům, díky nimž tyto oblasti nezarůstají lesy. Stejně jako všichni živočichové, i sloni jsou nesmírně důležitou součástí ekosystému. Nebylo by dobré je ztratit...

Ohrožený pakaprovec klamathský

14. února 2018 v 11:18 | HAAS
Velmi rád píši články o ohrožených zvířatech, která jsou kvůli člověku ve velkém nebezpečí, a nemusí to trvat dlouho, a z naší planety nadobro zmizí tak jako kdysi velcí dinosauři... Není překvapením, že mezi ohroženými zvířaty se vyskytuje tolik sladkovodních ryb. Vždyť znečištění řek, potoků a jezer si jistě vybírá daň na všech živočiších, kteří se vyvinuli a žijí v tomto prostředí. Jiné druhy ryb zase platí za neuváženou stavbu přehrad, a pakaprovec klamatshký, jenž je tématem tohoto článku, je jedním z nich.

C'waam, tak říkají Indiáni kmene Klamath z amerického státu Oregon pakaprovci klamatshkému (Deltistes luxatus). Jedná se o rybu z čeledi pakaprovcovitých (Catostomidae), jejíž zástupci se v jednadvacátém století vyskytují především v Severní Americe, ačkoliv některé pakaprovcovité ryby bychom nalezli i v Číně a v Rusku. Paleontologové již našli řadu fosilií prehistorických pakaprovcovitých, jedním z nejznámějších dávno vyhynulých zástupců čeledi je Amyzon z Eocénu a Oligocénu. Tato ryba, jejíž zkameněliny byly nalezeny například v kanadské provincii Britská Kolumbie či v amerických státech Colorado a Nevada, velmi výrazně připomínala dnešního pakaprovce klamathského, jenž je, jen pro informaci, jedním ze 78 dnes žijících druhů pakaprovcovitých ryb. S délkou 86 centimetrů však patří mezi největší druhy ve své čeledi. Je to poměrně dlouhověká ryba, dožívá se až 40 let, přičemž pohlavní dospělosti dosahuje mezi 6. až 14. rokem. Živí se malými vodními bezobratlými, zooplanktonem a řasami. Pakaprovec klamatshký se endemicky vyskytuje v oblasti Upper Klamath Lake v jižní části Oregonu. Toto velké, mělké jezero v nadmořské výšce 1261 až 1263 metrů je také útočištěm lososa kisuče (Oncorhynchus kisutch), a v jeho blízkosti se kdysi, v 19. století, odehrála Modocká válka. Pakaprovec však neobývá jen toto jezero, pochopitelně se pohybuje také napříč řekami, které do něj vtékají, a tak je rozšířen po celém blízkém okolí. Jeho areál rozšíření je přesto velmi malý. Nejvíce se na osudu pakaprovce podílí fragmentace habitatu, způsobená výstavbou přehrad. Redukované vodní toky už nejsou tolik příhodné pro život pakaprovců. Navíc tato ryba potřebuje řeky a jezera s dostatkem peřejí, a také s dostatkem štěrku na dně. V takových oblastech se totiž pakaprovci třou, a to konkrétně v březnu, dubnu a květnu. Vajíčka obvykle zůstávají na dně řeky či jezera po tři týdny, než se z nich vylíhnou larvy, kterým trvá ještě 40 až 50 dní, než se promění v mladé pakaprovce. Právě zničení takového prostředí, jež pakaprovec potřebuje k rozmnožování, se podepisuje na jeho stavech, a v současnosti jej IUCN klasifikuje jako druh ohrožený. Kromě stavby přehrad však bylo zničeno i 70 % mokřadů v okolí Upper Klamath Lake, a pakaprovec je nejediným zvířetem, kterého tato změna významně zasáhla. Dalším problémem bylo umělé vypuštění rybářsky užitečných ryb do oblasti. Mezi takové ryby, nové a nepůvodní konkurenty pakaprovců, jsou pstruzi obecní a okounci pstruhoví, stejně jako mnozí další. V neposlední řadě je pakaprovec klamathský terčem útoku několika bakterií, jež u něj způsobují morbidní nemoci, často vedoucí ke smrti. Nemoc, při níž rybě doslova uhnijí žábry za živa, je způsobena bakterií druhu Flavobacterium columnare. Tomuto symptonu se říká columnaris, a kromě pakaprovců ji mívají i mnohé jiné ryby, zejména pak sumci. Parazit rodu Lernaea z podtřídy klanonožců (jež se řadí mezi korýše), zase "ojídá" rybu za živa, což způsobuje bolestivá poranění. Tito a jiní paraziti a bakterie by normálně jen kontrolovali stav pakaprovců a nahrávaly k přirozené harmonii v ekosystému, ale problémy, do kterých pakaprovce dostali lidé ničením přirozeného prostředí, spolu s nemocemi způsobují už jen pokles počtu jedinců této jedinečné ryby. Spojené státy americké se ji nyní snaží chránit. Kdysi oblíbené sportovní rybaření pakaprovců, hojné v 60. a 70. letech, už bylo nadobro zakázáno. Důležité je však chránit přirozené prostředí těchto ryb, k čemuž už dochází. Bohužel není jasné, zda bude projekt na záchranu pakaprovce klamatshkého úspěšný, doufejme však, že ano...

Doufám, že se Vám tento článek o ohroženém pakaprovci klamathském líbil. Rád bych přinesl další články o ohrožených či kriticky ohrožených rybích druzích, neboť mám pocit, že jim někdy není ani ze stran nadšenců do přírody věnována dostatečná pozornost.

Vodnářka tykadlová-Jediný had s párem tykadel

12. února 2018 v 17:23 | HAAS
Nastal čas na popis jednoho z nejzvláštnějších hadů, které znám... Jedná se o vodnářku tykadlovou!

Latinský název: Erpeton tentaculatum,
Rozšíření: Thajsko, Kambodža a Vietnam,
Velikost: délka 0,7 až 1 m.
Vodnářka tykadlová je jistě hadem, kterého jednoduše nelze zaměnit s žádným jiným. Není na naší planetě dalšího druhu hada, který by byl vybaven párem tykadel. Vodnářka tykadlová bývala dříve klasifikována jako užovka z podčeledi vodnářek, nicméně v současné době už herpetologové uznávají vodnářky (Homalopsidae) za samostatnou čeleď, a rod Erpeton, jehož jediným druhem je právě E. tentaculatum, zahrnuje i širokou škálu dalších rodů, z nichž většina žije v oblasti jihovýchodní Asie od jižní Číny po Novou Guineu, ale i dále. Vodnářku tykadlovou vědecky popsal Bernard Germain de Lacépéde roku 1800, a pracovat tehdy s užovkou, třebaže mrtvou, vybavenou dvěma pohyblivými tykadly, muselo být pro Lacépédeho stejně vzrušující, jako pro dnešní herpetology, kteří až v nedávné době zjistili, k čemu tykadla vlastně slouží. Jedná se o modifikované smyslové orgány, ne tykadla v pravém smyslu jako nacházíme ve světě hmyzu. Nacházejí se hlavě a měří 13 až 19 milimetrů. Pomáhají hadovi vypátrat potravu ve pomalu tekoucích, kalných a často až kyselých vodách, jež tento sladkovodní had, výborný plavec, nejčastěji obývá. Ve vodě, kde je viditelnost na několik centimetrů prakticky nulová, si nemusí namáhat své oči, místo toho používá svých tykadel k registraci potravy v podobě ryb a korýšů. Když začne pátrat po potravě, začne pohybovat tykadly. Pokud had neloví, jsou jinak ztuhlá. Jde o lovce, který číhá na svou kořist v záloze. Může být překvapivé, že je vodnářka tykadlová jakožto vodní had vybavena ovíjivým ocasem. Ten však k něčemu slouží; k ovinutí například kolem větvičky pod vodou. Pak už jen had čeká, až kolem něj proplave nějaká ryba. Tykadla ho na její přítomnost včas upozorní. Velmi zajímavé je však to, že had je schopen odhadnout budoucí pohyb ryby. Zaútočí, ryba se lekne, spustí se u ní prudká reakce, dá se špatným směrem, zrovna tím směrem, kam had zaútočil, a je chycena. Ještě zajímavější je to, že had odhadne, kde se při útoku bude nacházet rybí hlava. Sevře ji svými čelistmi, a začne do ní pomalu vypouštět jed. Jelikož má zadní jedové zuby, které jsou plné, na rozdíl od dutých jedových zubů korálovcovitých a zmijovitých hadů, musí "žvýkat", než se z Duvernoyových žláz vpraví do ryby dostatek jedu. Ten má účinek pouze na některé druhy jihovýchodoasijských ryb, jimiž se vodnářka tykadlová živí... Bohužel není známo, zda je aktivní ve dne či v noci. Ví se však, že je vejcoživorodá. Mláďata přicházejí na svět pod vodou, a v jednom vrhu je jich obvykle 5 až 11. Had tráví pravděpodobně celý život ve vodě, čemuž napovídají výrazně redukované břišní šupiny, které velmi výrazně omezují možný pohyb na souši. Na svrchní straně těla jsou šupiny silně kýlnaté, tzn. středem každé šupiny vede výstupek. Vodnářka tykadlová dokáže zadržet dech až na 30 minut. Je známo, že se v období sucha, zvláště v nočních hodinách, zahrabává do bahna. Tam je potom schopna přečkat celé období sucha, a to bez potravy. Vyhrabe se až se začátkem období dešťů. Zbarvení vodnářky tykadlové se liší, někteří jedinci jsou jednolitě hnědí, další mají až načervenalé pruhy, setkáme se však i s exempláři velmi tmavými se žlutými pruhy na bocích... Ačkoliv je vodnářka tykadlová klasifikována jako druh málo dotčený, v některých oblastech se s divokými exempláři hojně obchoduje, což způsobilo lokální snížení počtu jedinců. To může mít v budoucnosti dopad na osud tohoto druhu...

Příště mehelie kapská!

Nejistá budoucnost norských vlků

24. ledna 2018 v 15:52 | HAAS
Po celá tisíciletí panovalo mezi lidmi a vlky napjaté nepřátelství. Nesnášenlivost k vlkům a strach z těchto majestátních psovitých šelem narostl tak, že byli vlci vyhubeni ve většině míst Evropy, která kdysi obývali. Ve středověku nadobro zmizeli ze Spojeného království, a když se dnes promluví o tom, že by mohli být navráceni do Skotska, způsobuje to u tamních farmářů, obávajících se o svůj dobytek, velké pozdvižení. Během 19. století byli vlci vytlačeni ze Spojených států amerických, tedy kromě Aljašky, vzácný rudý poddruh pak ve století minulém takřka vyhynul, a jediným bezpečným místem se pro tyto šelmy na severoamerickém kontinentu stala Kanada... Nyní se vlci vracejí. Prezident Obama před několika lety zakázal střílet vlky z vrtulníku. Nedávno přišla zpráva o tom, že divoký německý vlk s obojkem se dostal na území Belgie, a zanechal za sebou krvavé stopy v podobě dvou zabitých a jedné zmrzačené ovce. Ačkoliv to nenadchlo jejich majitele, ochránci přírody jsou rádi za přirozený návrat vlka do Belgie. Teď už žije vlk obecný přirozeně v každé zemi kontinentální Evropy, kterou obýval předtím, než ho z ní člověk vytlačil... Ale jistou budoucnost nemají vlci zřejmě nikde. Tak jako se v USA neustále přou o to, zda vlky legálně střílet nebo ne, což ještě zkomplikoval Trumpův nástup, i v Evropě to mezi některými lidmi a vlky neustále vře. Je však jen málo evropských zemí, kde jsou vládní plány s vlky tolik kontroverzní, jako Norsko. Na podzim 2016 ohlásila norská vláda, že vydá povolení vybít dvě třetiny vlků žijících v zemi. Tehdy žilo v Norsku jen 68 vlků, podle kontroverzního plánu jich mělo být zastřeleno až 47. Jaké mělo Norsko vysvětlení? Střílení vlků lovci s licencí se zamezí ilegálnímu lovu vlků. Zdá se, že asi žádnému politikovi nedošlo, že ať už budou vlci vystříleni lovci s licencí nebo pytláky, přijde tato velká skandinávská země o většinu ze svých nejpozoruhodnějších predátorů. Něco takového nebylo sjednáno ani v roce 1911, kdy bylo také vydáno nařízení postřílet několik desítek tamních vlků, rozhodně však ne tak moc. Jak uvedla Nina Jensen z World Wildlife Fund Norway, "je to masivní masakr". Když pak před Vánoci 2016 Norsko omilostnilo 32 ze 47 vlků, původně odsouzených na porážku, byl to úspěch v malém, ale stále nebyl stoprocentně potěšující. Odměna však byla stále vyhlášena na 15 zbývajících vlků z množiny, jež měla být původně vyvražděna celá... Je konec ledna 2018, a my s jistotou víme, že těch 15 vlků bylo zabito. Hlaveň pušky jako by však stále byla zaměřnena na další. V Norsku žije v současnosti asi 72 vlků. A kdo ví, kolik jich může být ještě povražděno. Jak napsal na svůj Twitter britský televizní průvodce přírodou a moderátor pořadů Springwatch, Autumnuch a Winterwatch Chris Packham: "Mysleli byste si, že je rok 1718, ne 2018". WWF je nadále přesvědčen o tom, že rozhodnutí norské vlády jsou špatná. Právě tuto zimu by mohlo být zastřeleno 75 % ze všech norských vlků, rozhodnutí, jež je podle WWF neústavní a zcela jasně odporuje Bernské konvenci a Norskému aktu o biodiverzitě. Můžeme být rádi, že svítá naděje na soudní proces. Norská vláda se totiž nehodlá zastavit před ničím, a tak nezbývá nic jiného, než její rozhodnutí zastavit mezinárodně, a u soudu. Pokud chcete přispět na pokus o soudní řízení a dozvědět se ještě více, navštivte tuto stránku https://www.gofundme.com/savenorwegianwolves . Stejně je však kuriózní, že si vláda neustále stojí za svým. WWF se totiž takřka podařilo masakr odvrátit na podzim 2017, tedy před pár měsíci. Jelikož to však nakonec nepomohlo, musí se pokračovat. Budoucnost vlků je nyní v našich rukou. Když už bezpečně víme, že jsou plaší, nenapadají bezdůvodně lidi, pokud je tedy vůbec a vzácně napadnou, můžeme s jistotou tvrdit, že tato zvířata mohou žít vedle nás. Je na čase to dokázat!

Článků o ochraně přírody očekávejte v brzké době ještě více... Doufám, že se Vám tento líbil...

Vodnářka krabožravá-Specialista na požírání krabů

17. ledna 2018 v 16:41 | HAAS
Slíbený popis vodnářky krabožravé je tu... Hadích popisků zde bude jen přibývat...

Latinský název: Fordonia leucobalia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, jih Nové Guineje a sever Austrálie,
Velikost: délka 60 až 90 centimetrů.
Vodnářka krabožravá patří mezi několik málo hadů, o nichž bylo zjištěno, že svou kořist jen tak nepolykají. Obecně se ví, že hadi polykají svou kořist v celku. Zvládnou to díky své anatomii. Avšak každý, kdo si někdy sáhl na kraba, moc dobře ví, jak tuhý je jeho exoskeleton. Má-li had, specializovaný na požírání krabů, spolknout takové sousto a strávit ho, potřebuje něco víc než jen velice silné trávicí šťávy, tolik typické pro všechny plazy. Když had chytí kraba do tlamy, obtočí jeho končetiny a silou je urve. Každou pak spolkne jednotlivě! To činí z vodnářky krabožravé jediného hada, který si skutečně svou kořist rozdělí na menší části, jež poté sežere. Nepoužívá k tomu zuby, síla svalů mu k tomu stačí. To však stále není všechno. Svalnatá žaludeční výstelka vodnářky krabožravé je velmi silná, a nedovolí ostrým klepetům kraba, aby žaludek protrhly... Vodnářka krabožravá je sice dokonale vybavena na lov krabů, ale ve velmi malém množství se může přiživit i na nějaké té rybce či žábě, ač k tomu nedochází často. Obývá přílivové zóny, kde se střídá moře s pevnou zemí. Daří se jí v mangrovových porostech i v naplaveninách v ústích řek. Je aktivní po setmění; většinu dne tráví v norách spolu s kraby. Zbarvení tohoto až devadesát centimetrů dlouhého hada je velice proměnlivé, někteří jedinci jsou černí, jiní tmavě šedí, u některých se výjimečně setkáme se žlutým zbarvením. Spodní strana těla je světlejší, v mnoha případech je bílá. Oči jsou malé a nachází se na vrchu hlavy, jež je oválná. Na nozdrách se nacházejí klapky, které je uzavřou, když se had potopí. Vodnářka krabožravá je výtečným plavcem. Jedná se o hada živorodého; stejně jako všechny ostatní užovky z podčeledi Homalopsinae (česky vodnářky) přivádí na svět živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 10 až 15. V současnosti je vodnářka krabožravá klasifikována jako druh, který není lidskou činností ohrožen. Pokud však bude pokračovat znečišťování moří a oceánů, je vysoce pravděpodobné, že bude její existence přinejmenším zranitelná, a to možná už v brzké době...

Příště užovka tykadlová!

Musurana černá-Velký užovkovitý had, který se živí jinými hady

3. ledna 2018 v 15:41 | HAAS
Je tu slíbený popis musurany černé, jednoho z mých oblíbených užovkovitých hadů...

Latinský název: Clelia clelia,
Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,
Velikost: délka 2 až 2,5 metru.
Neotropickou oblast obývá několik velkých druhů užovkovitých hadů, kteří se živí jinými hady. Kromě proslulé užovky indigové a jejích příbuzných, kterým se v Latinské America cribo, je to i sedm druhů rodu Clelia, obecným názvem musurana. Nejznámější je musurana černá, latinsky Clelia clelia. Pro tohoto velkého užovkovitého hada je charakteristické podsadité tělo s plochou hlavou. Tělo je u dospělců tmavé a pokrývají ho lesklé tělní štítky. Zbarvení je většinou modročerné, pokud se had pohybuje na slunci, jeho šupiny se nádherně lesknou. Spodní strana těla má bílou barvu. Musuranu černou si nelze splést s žádným jiným hadem, snad pouze s jinými druhy musuran, zvláště pak s musuranou druhu Clelia scytalina. Avšak mláďata musurany černé se podobají užovkám rodu Pseudoboa, které jsou někdy označovány za nepravé hroznýše a nepravé korálovce (zbarvení jednotlivých druhů se od sebe liší a tak různé druhy připomínají tu či onu skupinu). Dobře lze mladou musuranu, nejčastěji zdobenou žlutými a černými kroužky na krku a s červeným až oranžovým zbarvením, identifikovat především tehdy, zvedneme-li ji ze země. Uvidíme-li podocasní štítky, které jsou párové, na rozdíl od nepárových štítků užovek rodu Pseudoboa, víme, že se díváme na musuranu. S věkem pak kůže zvířeti ztmavne. Ačkoliv průměrná délka dospělé musurany činí asi 160 centimetrů, nejsou 200 centimetrů dlouzí jedinci žádnou výjimkou, a byly také odchyceny musurany o délce 2,5 metru. Tento had je takřka specialistou na lov jiných hadů. Nepožírá však pouze jiné užovky, živí se také jedovatými zmijovitými hady z podčeledi chřestýšovitých. V oblasti jejího výskytu, v neotropech, jsou to především křovináři jako je Bothrops, případně i "bushmaster" Lachesis. Malou část jejího jídelníčku tvoří myši a jiní malí savci, a také ještěři. Jedná se o hada vybaveného jedovými zuby, umístěnými v zadní části tlamy, což je pro jedovaté užovky typické. Jedové zuby nejsou příliš velké, jsou vlastně jen zvětšenými zuby, jež na rozdíl od jedových zubů jejich časté kořisti, zmijovitých hadů, nejsou duté. Při vypuštění jedu taková užovka vytlačí asi jen polovinu možné dávky jedu. Jed musurany černé je více efektivní při zabíjení savců, a to je hodně zvláštní. Živí se totiž převážně plazy. Ale testy prokázaly, že účinnost jedu na plazy není vysoká. Její jed nicméně plazy jen omámí. Poté, co jed vypustí, ovine se musurana kolem své křovináří či chřestýší oběti a uškrtí ji. Musurana je imunní vůči uštknutí těmito hady. Ve 20. letech 20. století tuto imunitu vůči bothropickému jedu studoval brazilský immunolog a herpetolog Vitas Brazil... Tento had je bohužel čím dál vzácnější. S mizejícími plochami deštného pralesa musuran ubývá ve velkém. Její kořist, křovináři, zvláště pak ti rodu Bothrops, se sice úspěšně stěhují do zemědělské krajiny, kde loví krysy a myši, musuranám však toto loviště nesvědčí. Musurana černá se však těší přísné mezinárodní ochraně.

Příště vodnářka krabožravá!
 
 

Reklama