Sopky, láva... Události ze současné přírody

Nový žralok a ochrana vod Belize

19. února 2017 v 11:24 | HAAS
Bariérový útes na pobřeží Belize je rájem vodních zvířat a rostlin. Obývá jej úžasných 1400 druhů, od nejmenších korálů a mlžů přes mořské želvy až po rejnoky či žraloky. V tomto měsíci, tedy v únoru 2017, byl v Belize zřejmě objeven nový druh žraloka. Doplňuje tak tuto úžasnou sbírku živočichů, která oplývá velkou diverzitou barev i velikostí. Zoologové z Floridy už potvrdili, že by to měl s největší pravděpodobností být nový druh kladivouna. Nyní zbývá jediné: pojmenovat ho. Tento kladivoun, stejně jako spousta jiných zvířecích obyvatel vod Belize, závisí na mangrovových porostech a bažinách. Malí kladivounci jsou v mangrovech v bezpečí a navíc nacházejí dost menších zvířat, která pak požírají. Mangrovové bažiny pro ně představují ideální školku. Podle Světového fondu na ochranu divokých zvířat (WWF) by objev zřejmě nového druhu žraloka mohl vést k ochraně mangrovů i části bariérového útesu při pobřeží Belize. Je zarážející a zároveň ohromující, že se jedná o největší bariérový útes na severní polokouli a vůbec o jeden z největších na této planetě. WWF uvedl, že přítomnost těchto kladivounů poukazuje na nutnost chránit toto území. To vše by mohlo urgovat vládu Belize, aby vydala nové zákony o ochraně svého pobřeží a své části bariérového útesu. Důležité je především to, aby se na pobřeží přestalo pracovat s olejem, protože právě to je důvod, proč je část podmořské divočiny ohrožena... Záchrana divoké přírody pomáhá i místním obyvatelům, poněvadž polovina ze 190 000 lidí žijících v Belize získává příjmy z turismu a ekoturismu. Například deštné pralesy na jihu země, nedaleko hranice s Guatemalou, označil lovec krokodýlů Steve Irwin za "jednu z největších a nejlepších divočin na světě". Teď záleží na tom, zda se jí mohou stát i slané vody omývající břehy tohoto malého středoamerického státu, jediného státu v Latinské Americe, kde je úředním jazykem angličtina...


Pokud se prokáže, že tento žralok (na obrázku) je nový druh, zřejmě se bude jednat o blízkého příbuzného kladivouna tiburo. Jeho charakteristickým znakem je totiž okrouhlá hlava, jejíž šířka je podstatně menší ve srovnání s velkými hladivouny. Tiburo také měří jen 149 centimetrů, takže si nezadá s pravými žraločími giganty. Pravděpodobně nový druh také není příliš velký. Všichni kladivouni ale mají hladkou, okrouhlou hlavu ve tvaru kladiva a žijí v teplých mořích. Například kladivoun tiburo obývá hlavně vody o teplotě 20 až 24°C. Kladivoun z pobřeží Belize je na tom podobně. Je možné, že bude zařazen do rodu Sphyrna, který zahrnuje i tibura. Pro takové menší kladivouny je většinou typické, že se potápějí velmi hluboko. Pro zajímavost, tiburové obvykle žijí v hloubce 80 metrů. I tomuto vyobrazenému druhu se daří spíše v hlubších vodách, proto byl identifikován až teď...

Tento objev ze současné přírody mne velmi nadchl! Doufám, že i vy jste z něho nadšení... Děkuji webu WWF za cenné informace o ochraně přírody v Belize, za zprávu o možném novém objevu i za obrázek (zdroj wwf.panda.org).

Vinejš červený-Primitivní živorodý had

6. února 2017 v 11:06 | HAAS
Dosud poslední hadí popisek jsem napsal v říjnu, takže je čas to napravit a znovu se podívat do neobyčejného světa hadů! Slíbil jsem, že napíši popis vinejše červeného... Tady je...

Latinský název: Anilius scytale,
Rozšíření: severní část Jižní Ameriky,
Velikost: délka 70 až 90 cm.
Čas od času označovaný jako "falešný korálovec", tento had je jediným zástupcem čeledi vinejšovitých (Aniliidae). To tedy znamená, že tato čeleď je monotypická, stejně jako rod Anilius. Zahrnují totiž pouze jediný žijící druh, kterým je právě vinejš červený. Je to pestře zbarvený had s červenými a černými pruhy, pravidelně se opakujícími po celé délce těla. Toto zbarvení nápadně připomíná výstražné barvy korálovců rodu Micrurus, kteří tak varují potenciální nepřátele, že jsou jedovatí. Stejné mimikry používají někteří neškodní užovkovití hadi. V oblastech, které vinejš červený obývá, jsou obdobně zbarveny ještě pakorálovky rodu Erythrolamprus. Je otázkou, zda se na vinejši červeném v průběhu evoluce objevily obdobné barvy též proto, aby napodobal jedovaté korálovce, či ne. Jisté je však to, že tento had je mnohem primitivnější než korálovci (korálovcovití se objevili v Oligocénu, kdežto vinejšovití žili mnohem dříve). Na rozdíl od většiny hadů má rudiment pánevního pletence a také kloakální výběžky. Kosti lebky má srostlé, což je u hadů velice neobvyklé. Naopak levá plíce je zakrnělá, tak jako u moderních hadů. Podle některých lidí jsou však šupiny tohoto hada na dotek zcela odlišné než u jiných hadů. I vzhledem jsou spíše ještěrčí než hadí, další důkaz toho, že tento had patří mezi nejprimitivnější. Vinejš červený je nejedovatý had a živí se dvouplazy, červory, úhoři a jinými hady, zejména těmi hrabavými. Žije částečně ve vodě a částečně v norách. Oči má překryté zvláštními průhlednými štítky, kvůli čemuž nemá dobrý zrak. Oči jsou totiž silně redukovány. Mezi primitivními hady je však tento druh něčím výjimečný. Rodí totiž živá mláďata. U evolučně mladých hadů, jako jsou chřestýšovití z čeledi zmijovitých, je vejcoživorodost nebo živorodost velice obvyklá a existuje nemalé množství druhů hadů, jež rodí živá mláďata. Avšak u těch primitivních to není zrovna očekávatelné. Nicméně vinejš červený je vejcoživorodý, skořápky vajec se v těle samice rozpustí před narozením mláďat. V jednom vrhu jich může být až 10, i když obvykle je to jen 8. Stejně jako u všech plazů, i zde jsou mláďata malými replikami dospělých jedinců. Po narození jsou samostatná, dýchající vzduch a schopná lovu. Zdá se, že tento druh vykazuje známky rodičovské péče, mláďata jsou po narození matkou několik hodin hlídána. Poté ji však opustí. Vinejš červený nepatří mezi ohrožené druhy, ale jeho podobnost s prudce jedovatými korálovci jej v některých oblastech přivedla do problémů. Místní domorodci totiž tyto hady zabíjejí, protože se jich bojí. To je pochopitelně neoprávněné, neboť vinejši jsou jedni z nejjemnějších hadů vůbec. Naštěstí jejich areál rozšíření není malý, takže druh zatím nebojuje s člověkem o přežití. Vinejš červený obývá Amazonskou pánev, Guyanu, Surinam a Francouzskou Guyanu a je také k nalezení na ostrovech Trinidad a Tobago. Nejjižněji se vyskytuje v Ekvádoru. Je to jeden z nekrásnějších hadů v celé Jižní Americe...

Příště užovka indigová!

Nejmenší tapír na světě

28. ledna 2017 v 10:31 | HAAS
V roce 2016 se opět potvrdilo, že tapírů na naší planetě nežijí čtyři druhy, ale rovnou pět. V roce 2013 došlo k něčemu, co bývá občas nazýváno objevem století. Nález velkého savce v centru deštného pralesa, jenž byl však svou existencí pro zoology předmětem sporů po celé století. Dnes víme, že Tapirus kabomani je pátým a také nejmenším druhem tapíra na světě. Když byl v roce 2013 oficiálně vědecky popsán, stal se prvním lichokopytníkem objeveným po sto letech. K nálezům velkých zvířat dochází zřídkakdy, ačkoliv v minulém roce se zoologům podařil přímo astronomický objev, když byl nalezen nový druh menšího kytovce. Tapirus kabomani, malý tapír bez českého jména, byl však občas jako odlišný druh rozlišován už po velmi dlouhou dobu. Někteří odborníci si na počátku 20. století všímali rozdílů mezi populacemi tapíra jihoamerického. Některé populace se zdály být menší vzrůstem jedinců, takřka jako by mělo jít o odlišný druh. Už v roce 1914 americký prezident Theodore Roosevelt navrhl, aby byl Tapirus kabomani uznán za samostatný druh. Teddie Roosevelt byl velkým ochráncem přírody a jedním z nejpopulárnějších amerických prezidentů všech dob. Správně odhadl, že v Amazonii nežije jen jeden druh tapíra. I místní lovci zvěře, mnohdy však zvířata vybíjející, což je velmi smutné, rozpoznávali dva druhy tapírů. Návrh byl však zavržen, jak jinak to popsat? A pak, v roce 2003, byl Tapirus kabomani téměř prohlášen za nový druh též. Zkoumání lebky potvrdilo, že se nejedná o tapíra jihoamerického. Opět bez úspěchu, avšak o deset let později přišly téměř nezvratné důkazy. Navíc pozdější zkoumání DNA poukázalo na genetické rozdíly mezi tapírem jihoamerickým a tapírem druhu Tapirus kabomani. Nyní tedy spolehlivě víme, že na naší planetě zbylo z kdysi hojné evoluční linie překypující různými druhy lichokopytníků, pět druhů tapírů. Jakožto nejmenší tapír ze všech se Tapirus kabomani pyšní hmotností 110 kilogramů, měří 130 centimetrů na délku a vysoký je 90 centimetrů. Mezi samci a samicemi jsou rozdíly. Často je pohromadě nenalezneme, po většinu roku jsou samotářští. Jelikož je tento druh pro vědu relativně nový, nevíme ještě, zda je přímo kriticky ohrožen. Místní tapíry loví, navíc znečištění vod a ničení Amazonského pralesa, kde Tapirus kabomani žije pouze v několika odlehlých lokacích v Brazílii, Kolumbii, Francouzské Guyaně a snad i v Bolívii, si vybírá svou daň. O jeho životě toho není mnoho známo. Vzorky odebrané z trusu dokázaly, že se živí listy a semeny dvou rodů místních palem. Tento druh je tedy velmi význačným roznašečem semen rostlin. Prakticky nestrávená semena, jež prošla zažívacím traktem, se šíří do dálek. To pomáhá k nastolení biologické rovnováhy v ekosystému... Jde-li o evoluci tapírů, oddělil se Tapirus kabomani od tapíra jihoamerického před 500 tisíci lety. Patří tedy mezi relativně mladé druhy savců. Zde je také možné zaznamenat, proč bylo v minulosti tak těžké rozlišit tyto dva druhy; vždyť je od sebe dělí doslova jen pár vteřin geologického času! V budoucnu bude jistě zjištěno více o stávajících počtech tohoto malého tapíra. Snad se pak podaří najít způsob, jakým jej zachránit. Lidé bohužel v ničení deštných lesů pokračují, pokud by se však tento tapír ukázal být obyvatelem přírodní rezervace, nebo by území, jež obývá, bylo vyhlášenou rezervací, pak by tyto kroky jistě přispěly k jeho záchraně. Je dosti pravděpodobné, že status ohrožení tapíra druhu Tapirus kabomani budeme znát již za pár let...

Na obrázku se nachází samice (vlevo) a samce tapíra druhu Tapirus kabomani. Fotografie byla pořízena fotopastí v brazilském státu Amazonas.

Jedovatí obojživelníci

8. ledna 2017 v 10:04 | HAAS
Další z mých článků o jedovatých zvířatech, tentokrát zaměřený na jed u obojživelníků. I mezi nimi se skrývají smrtící variety...

Lidé obvykle žáby, mloky a čolky nepovažují za nebezpečná zvířata. Také, že jimi nejsou. Žijí většinou skrytě, především obyvatelé měst je vidí jen málokdy a pokud náhodou nějakého obojživelníka zahlédnou, nejspíše je to malá žabka, jež rychle odhopsá k nejbližšímu potůčku. Někteří herpetologové, vědci studující plazy a obojživelníky, Vám však řeknou, že v podstatě nikdy neslyšeli o obojživelníkovi, který by nebyl jedovatý. Neznamená to, že by byl nebezpečný lidem, jde pouze o látky na jeho kůži. Všichni obojživelníci mají totiž na kůži různé látky, proto jsou někteří trochu slizcí, jiní kluzcí... Tyto látky třeba ani nemají odpuzovat predátory. Je jisté, že skokani vlastně jed nemají, proto je užovky obojkové bez problémů loví. Oficiálně však jejich kůže obsahuje látky, které by pro lidský jazyk byly nechutné. Proto nikdy neolizujte žáby! Ačkoliv člověk tak jen málokdy učiní, pro některá zvířata může takové ochutnání jedovaté žáby představovat i smrt. Existují totiž obojživelníci, kteří mají na kůži či v kůži dost jedu k tomu, aby zabili svého predátora. Tímto způsobem se brání a většinou jde o pestrobarevné obojživelníky-ostatně, když v divočině narazíte na výrazně zbarvené zvíře, existuje velká pravděpodobnost, že ten tvor je jedovatý. Tímto způsobem i obojživelníci říkají okolí: "Nejez mě, jsem jedovatý, a když to náhodou zkusíš, riskuješ smrt." Pralesničky nebo-li šípové žáby jsou zřejmě nejslavnějšími prudce jedovatými obojživelníky. Tyto malé žabky z tropů střední a Jižní Ameriky zdobí překrásné barvy: fialová, modrá, žlutá, červená a jejich odstíny... Milovník žab by si pomyslel, že nic krásnějšího už ani neexistuje. A také snad nic nebezpečnějšího. Phylobattes terribilis, příhodně pojmenovaná pralesnička strašná, je endemickým druhem žijícím pouze na tichomořském pobřeží Kolumbie, a její jed je upřímně řečeno příšerný. Občas se uvádí, že malé množství by stačilo k zabití deseti lidí, pak si tedy představte, kolik hadů-lovců žab by zemřelo po zakousnutí se do její jedovaté kůže. Ta totiž obsahuje silný batrachotoxin, což je kardiotoxický a neurotoxický alkaloid (zastavuje srdce, dýchání a nervovou činnost). Vrátíme-li se k číslům, jed pralesničky strašné je dost silný na to, aby zabil 10 000 myší. Přepočtěte si jejich hmotnost na hmotnost největšího suchozemského savce planety, slona afrického, a vyjde Vám, že dva velcí samci tohoto chobotnatce by byli obětí jedu pralesničky strašné!!! Ve střední a Jižní Americe žije velké mnoství druhů pralesniček. Již zmíněný název "šípové žáby" jim byl dán proto, že byly a dodnes zřejmě jsou používány tamními domorodými obyvateli k natírání šípů jedem a následnému použití těchto šípů k zabití kořisti. Stačí, aby šíp natřený jedem pronikl do krve savce či ptáka, kterého chce lovec zabít, a smrt nastane za několik okamžiků. Jiný, prudký jed, jenž u obojživelníků nalezneme, je bufotoxin. Je typický pro ropuchy (jejich vědecký název je Bufo) a může být též velice silný. Dříve se věřilo tomu, že když se člověk dotkne ropuchy, narostnou mu bradavice. To samozřejmě není pravda, nicméně pokud by se jed ropuchy dostal do pusy, mohl by mít člověk problémy s dýcháním nebo by mu bylo velmi zle. Bufotoxiny se totiž nacházejí i u některých jedovatých hub. Jedové žlázy, které u ropuch bufotoxin vylučují, se jmenují parotoidové či příušní žlázy. Například u původně jihoamerické ropuchy obrovské, jež je nyní invazivním druhem v Austrálii, jsou značně velké...


Jedovatí jsou i někteří ocasatí obojživelníci. Jeden z nich žije i zde, v Evropě, i když je v současnosti ohrožen ničením přirozeného prostředí a vypouštěním jedovatých plynů například při jízdě auty, ostatně jako většina obojživelníků na naší planetě. Je to mlok skvrnitý, u něhož jsou příušní žlázy více než patrné. Pro člověka pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí, nicméně černo-žluté zabarvení je varováním pro možné dravce, že je jedovatý. Jed může na nepřítele vystříknout a zdravotní problémy jsou pak na místě. Proto také mlok skvrnitý postrádá přirozené predátory. Je to však krásné, plaché zvířátko a my mu nyní musíme pomoci, aby nevyhynulo... Zatím jsme mluvili o těch obojživelnících, kteří mají buďto jedovatou kůži (pralesničky jed získávají požíráním mravenců a následným ukládáním těchto látek do kůže) nebo příušní žlázy. Vždy se jedná o jed sloužící pouze k obraně. Obojživelníci nemají jedové zuby jako hadi nebo pavouci, aby jedem zabíjeli kořist. Existuje však několik málo obojživelníků, kteří jsou schopni do krevního oběhu nepřítele vypustit jed, a to při obraně. Nejde tedy jen čistě o poison, ale o venom (čeština nemá pro tyto dva odlišné názvy slova, vždy se uvádí jen jed, ale je mezi nimi podstatný rozdíl, neboť ne každý poison je venom). Žebrovník Waltlův ze Španělska skutečně dostává svého jména, neboť v ohrožení, hlavně při chycení predátorem, vystrčí svá žebra skrze kůži a bodne útočníka, zatímco do něj vypustí jed. Existuje také jeden himálajský čolek, který dokáže to samé. Je to skutečně bizarní způsob obrany. Jedovatá žebra sice prorazí jeho vlastní kůži, ale jemu samotnému nijak neublíží, a to platí i pro žebrovníka. Zato predátor už si příště dvakrát rozmyslí, zda není lepší nenechat tento druh na pokoji...

Zdroje obrázků: ARKive a BBC Earth.
Mám v plánu i nadále psát o jedovatých zvířatech!

Země ledu na sever od Antarktidy a na jih od Amazonie

26. prosince 2016 v 11:12 | HAAS
Včera odpoledne jsem se díval na dokument Nejdivočejší Latinská Amerika, na epizodu pojednávající o Patagonii. Tento skvělý film se mi tak líbil, že mě inspiroval k napsání článku o jednom divokém místu, o němž částečně pojednával... Pokud chcete, zjistěte o Nejdivočejší Latinské Americe ze stanic Arte a Animal Planet více, třeba Vás také něčím inspiruje...

Na sever od Antarktidy a na jih od Amazonského deštného pralesa se nachází krajina jako žádná jiná. Ledový svět ovlivňovaný nestálým počasím s krutými výkyvy. Je to země, kde přežijí jen ti nejodolnější. Krajina je to tak drsná, že snad ani nepasuje k Jižní Americe. Na samém jihu kontinentu se nachází Ledovcová pole, rozléhající se na hranici Argentiny a Chile. S pojmem Patagonie, původně zavedeným Magalhaesem, obvykle souvisí písečnatá krajina na východ od And, kde je vody nedostatek. Avšak zde, v Ledovcových polích, je vody na miliony tun... Ledovcová pole se nacházejí v jižních Andách. Teploty jsou zde vždy proměnlivé, ale v zimě se drží desítkami stupňů Celsia pod bodem mrazu. To ale nepředstavuje všechna nebezpečí. Pozoruhodností je, že se ledovce pohybují. To se týká především Jižního ledovcového pole, tvořeného 48 obrovskými ledovci. Jeden z nich se pohybuje o několik centimetrů za rok směrem k moři. Jako všechny ledovce, i tyto před sebou hrnou horniny, balvany a vše jiné, kvůli čemuž neustále mění krajinu. V zimě horská úbočí And zasype sníh z vrcholků těchto ohromných hor, z jihu nejdelšího pohoří na Zemi. Jen málo zvířat dokáže přežívat v takové drsné krajině. Po většinu roku se v teplejších sladkých vodách daří měkkýšům, kteří poskytují potravu pro zdejší plameňáky. Ze savců se v okolí Ledovcových polí vyskytují jen lamy, například slavná lama guanako, a několik šelem, jako jsou lišky a pumy. Ty samotné se dříve vyskytovaly po celé Severní a Jižní Americe, ale pak lidé začali pumy vytlačovat a dnes se poměrně vzácně vyskytují jen při severoamerickém a jihoamerickém velkém pohoří. Ale žádná puma není pro zdejší zvířata tak nebezpečná, jako mráz a pohyb ledovců. Severní Ledovcové pole zabírá oblast o 4200 čtverečních kilometrech, to však stále není tolik. Velké Jižní Ledovcové pole už zabírá území o rozloze 16 800 kilometrů čtverečních, to je jen o zhruba 4000 čtverečních kilometrů méně, než Wales. Vezme-li člověk v potaz, že toto území je neustále v pohybu směrem k oceánu, uvědomí si, jak drsná krajina to je. Avšak před 20 000 lety tomu bylo jinak. Dnešní Ledovcová pole jsou svojí rozlohou jen střevlemi ve srovnání s tím, co se na jihu Jižní Ameriky formovalo po celou dobu ledovou. Tehdy tamní krajina připomínala ledové pustiny Evropy ve stejné době. Ale jak se teplota zvyšovala a led tál a ustupoval, pomalu mizel a krajina se měnila. To, co zbylo z Ledovcových polí, jež začaly tát před 20 000 lety, je jen část té obrovské masy ledu, která tehdy nepředstavovala v Pleistocénním světě nic výjimečného... Jižní Ledovcové pole je sice rozlehlé, ale stále je to jen relikt z období jeho největší slávy. 48 zbylých ledovců zde a dalších 28 velkých ledovců v Severním Patagonském ledovcovém poli jsou pozůstatky z časů, kdy led vládl. Ovšem nedá se říci, že by nevládl dnes. Ledovcová pole v Patagonii jsou druhou největší ledovou masou mimo póly!!! Obrovská plocha, jíž pokrývají, je téměř zbavena života, ale jehličnaté stromy zde stále rostou a teplokrevní savci a ptáci se také naučili místním podmínkám čelit... Ledovcová pole vždy souvisela s dobyvatelstvím. Už v letech 1913 a 1914 prozkoumávala rozsáhlé Jižní Ledovcové pole velká expedice Federico Reicherta. K lepšímu průzkumu ale pomohly až fotografie pořízené Letectvem Spojených států amerických v roce 1943. V minulém desetiletí se o hranici Argentiny a Chile na území Ledovcových polí strhla debata mezi oběma zeměmi... Patagonská ledovcová pole jsou však stále neuvěřitelným místem, druhou největší masou ledu mimo póly, a tak je tato země na sever od Antarktidy a na jih od Amazonie skutečným zimním královstvím...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte...

O původu lemurů

7. prosince 2016 v 10:45 | HAAS
O počátku vývoje lemurů jsem psal již ve čtvrté části projektu Cesta pravěkým Madagaskarem v srpnu 2014. Nyní mne však napadlo vytvořit o jejich původu delší článek... Doufám tedy, že se Vám bude líbit a přinese Vám nové informace...

Ačkoliv lemuři připomínají opice, nepatří mezi ně. Jedná se o poloopice, a jejich nejbližšími příbuzními jsou další primitivní primáti jako komby a outloni. Při pohledu na ně se člověku vybaví vývojová větev primátů, ze kterých vzešli i naši dávní předkové. Ti totiž vypadali podobně jako komby a outloni-byli malí, šlo o noční lovce s velkýma očima a chytali hmyz v korunách stromů. Někteří odborníci si myslí, že vývoj poloopic začal už v dobách dinosaurů, někdy před 80 miliony let. Ale zatím nejstarší fosilie poloopic pocházejí z doby před 50 miliony let. Tehdejší primitivní poloopice rodu Djebelemur obývala lesy Tuniska. Poté nenásleduje nic než postrádání zkamenělin těchto zvířat ve fosilním záznamu. Ale někdy v té době se už museli začít vyvíjet lemuři, a to na Madagaskaru. Tito tvorové se nevyskytují nikde jinde na světě, jen na "osmém kontinentu" (Madagaskaru se tak přezdívá, neboť je už po asi 80 milionů let odtrhnut od afrického kontinentu). Jak se tam však dostali? Jakým způsobem se pak začali lemuři vyvíjet, a co vedlo k takové rozmanitosti druhů mezi lemury? Celý příběh začal na africkém pobřeží, které je dodnes sužováno tropickými cyklonami. A co se děje dnes, dělo se v Indickém oceánu i před cca 60 miliony let. Malí, kombám podobní primáti, byli takovou cyklonou zasáhnuti. Byla to malá populace žijí na pobřeží Afriky, strašlivý vítr a bouře je odnesli daleko na moře na kusech dřeva. Malí primáti museli na moři bojovat o přežití... Anebo snad ne? Nejprimitivnějšími lemury jsou makiovití. Každý maki má velkou výhodu: dokáže přežít nepříznivé podmínky. Tito malí lemurci v období nepřízně upadají do stavu strnulosti, během něhož nemusí přijímat sladkou vodu. Na moři k ní samozřejmě neměli přístup, a tak jen spali. Poté co urazili ohromně dlouhou cestu z afrického pobřeží na Madagaskar, probrali se a začali pátrat po potravě a vodě. Mezi savci je tento způsob přežití poměrně unikátní, nedá se zrovna přirovnat ani k hibernaci. Makiům to umožnilo přežít cestu na Madagaskar, a tam se z nich vyvinula celá větev lemurů. Profesorka Anne Yoder, jež patří k uznávaným genetikům, provedla před několika lety výzkum lemuřího DNA a její tým tak zjistil, že všichni dnešní lemuři, tzn. asi 100 druhů, se vyvinulo ze skupinky těch malých primátků, kterých bylo pouze 12! Dva jedinci z tuctu byly samice... Dnešní genetika už dlouholetým výzkumem dokáže přijít i na to, z kolika jedinců všechny druhy vznikly. Během 60 milionů let se pak lemuři vyvíjeli dál a dál. Nejprve se vyvinuli ksukolové, podivní, děsivně vyhlížející lemuři s až mimozemsky prodlouženými prsty adaptovanými k hledání hmyzu pod kůrou stromů, ale též vody v plodech tropických stromů. Druhá vývojová větev, která se objevila o něco později než ksukolové, už zahrnuje lemury, makie i indri...


Proč se však lemuři stali tak hbitými a obratnými? Vždyť na Madagaskaru dlouho neměli přirozené nepřátele... Po milionech let se však na ostrov obdobným způsobem, jako kdysi lemuři, dostaly promyky. Z nich se vyvinula jedna šelma nápadně připomínající kočku, ačkoliv to kočka není. Je to fosa. Typický madagaskarský masožravec ze savčího plemene... Je pravděpodobné, že s příchodem fosy, tak dokonale vybavené k zabíjení lemurů, musely poloopice udělat další evoluční krok. Byly k tomu donuceny novým nepřítelem. A tak se z indriů stali skvělí skokani, a mnozí jiní lemuři začali obývat vyšší patra pralesa, třeba i vrcholky stromů... Jiné lemury vedl k evolučnímu pokroku hon za potravou... Je však podivuhodné, že ze skupinky 12 jedinců jakéhosi pradávného primáta se vyvinula stovka druhů, a to za zhruba 60 milionů let izolace na podivném ostrově jménem Madagaskar...

Za inspiraci k napsání tohoto článku vděčím seriálu Planeta mutantů (Mutant Planet) z kanálu Animal Planet, který mi též poskytl některé důležité informace. Pokud se chcete dozvědět více o genetickém výzkumu DNA lemurů, podívejte se na následující video: http://blogorgonopsid.blog.cz/1106/planeta-mutantu-lemuri-dna .

Jaká bude letošní zima?

6. prosince 2016 v 10:38 | HAAS
Vždy před Vánoci, nebo před začátkem zimy, přináším článek o možném počasí v tomto ročním období. Včera chodil Mikuláš a počasí bylo podle mě celkem dobré, jelikož ráno byla námraza a ta se ještě nyní drží na střechách některých domů... Napadne však na Vánoce sníh? Nyní Vám představím možný průběh této zimy...

Budou letošní Vánoce bílé?
Bohužel se zdá, že sníh tyto Vánoce nenapadne. Stále je to jen dlouhodobá předpověď a ani týden před samotnými Vánocemi nebudeme vědět jistě, zda budou na sněhu či na blátě. Je tu také možnost, že budou suché, a třeba bude slunečno, takže se budou podobat spíše únorovým dnům...

Zima jako vloni?
Určitě si pamatujete, že prosinec byl minulý rok spíše deštivý a připomínal podzimní dny. Tento rok to sice může být trochu jiné, ale přesto nemůžeme očekávat hory sněhu. Letošní prosinec bude zřejmě suchý, jinak řečeno srážkově podprůměrný. Teplotně bude naopak nadprůměrný, jen v příštích dnech se budou teploty pohybovat okolo 1°C až 4°C, což stačí na námrazu a občas může i zasněžit, ovšem v porovnání se zimami před 50 lety je to něco velice odlišného. Nasněžit by mohlo spíše na samém konci prosince, v období kolem Silvestra a Nového roku. Tedy stejně, jako minulý rok.

V lednu a únoru by mohlo být chladněji
Pokud se tato zima v ČR bude podobat té předchozí, pak by mělo sněžit hlavně v lednu a únoru. Také by se mělo ochladit. Jak už jste si ale přečetli, jsou to dlouhodobé předpovědi, a nikdo s jistotou neví, co od počasí očekávat. Platilo to už od dob, kdy lidé začali počasí předvídat. Nicméně v dnešní době jsou zimy tak mírné a až "nezimní" kvůli jednomu jevu...


Tímto jevem je globální oteplování. Dokud budou spalována fosilní paliva a dokud bude člověkem znečišťováno ovzduší, nedočkáme se pořádné pravé zimy. V Kanadě a Spojených státech možná už sněží několik dnů či týdnů, alespoň v některých oblastech. Když jste však blíže Arktidě, stále můžete očekávat sněhové srážky. My v Evropě závisíme hlavně na tom, co přivane ze Sibiře. A když je málo sněhových srážek i tam, ukazuje to, že naše planeta na tom kvůli lidské činnosti není zrovna dobře...

Podzimní a zimní záplavy ve Velké Británii
Tento rok, stejně jako ten minulý, bohužel dochází k záplavám ve Spojeném království. Průtrže mračin zasáhly třeba i jih Skotska. V Cumbrii se zase včera 700 rodin nemohlo vrátit domů kvůli velké vodě... Tyto záplavy jsou vážně extrémní. Místo sněhových srážek stále přicházejí jen ty dešťové, a to navíc v obrovském množství, což je jednak škoda, a je to též opravdu destruktivní a děsivé. Kromě mnoho britské záplavy z minulé zimy bývají přirovnávany k podobným událostem z roku 1947. Za poslední století je to největší záplava v zemi...

Zvířecí aktivita v ČR
Havrani přiletěli tento rok v době okolo poloviny října, tak to má být. Sám jsem je sledoval a stejně jako mnohým dalším pozorovatelům se mi tak naskytl skvělý pohled na velká hejna. Když Vám létají nad hlavou a krákají na sebe, je to opravdu skvělý zážitek... Tato zima by neměla být nějak podprůměrná, to se dá alespoň soudit z včasného příletu těchto ptáků. U nás na zahradě máme také ježka západního. V listopadu jsme ho několikrát viděli pátrat po potravě za tmy. Jinak mám představu, kde by se mohl ukrývat-za plotem v zahradě sousedů, kde se nachází opravdu pěkné místečko pro takového malého hmyzožravce. Ježci západní upadají do stavu hibernace obvykle v říjnu a probouzejí se v březnu. Tento si tedy své aktivní období prodloužil o měsíc, ale předpokládám, že s teplotami v posledních pár dnech (už před pár dny sněžilo) se prostě schoval a začal přečkávat zimu. Venkovní teploty už začínají být nízké, a tak se hibernující zvířata pomalu uchylují k zimnímu spánku. V tomto měsíci je to už opravdu obvyklé...

Snad se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Jaká bude zima, to však budete muset posoudit sami, až ona sama skončí... Zítra již přinesu klasický článek o pravěku...

Zpívající křovináři z Peru a Ekvádoru?

27. listopadu 2016 v 11:06 | HAAS
Včera jsem se díval na Od pólu k pólu: Severní Peru, a pak jsem se na webu Mongabay dozvěděl o úžasném novém objevu též z Peru. Týká se jedné tajemné legendy, jež zahaluje samým podivem jednoho dobře známého tvora... Doufám, že se Vám článek bude líbit...

Domorodí obyvatelé Amazonie často vyprávějí pozoruhodné příběhy o zvířatech, která jim mnohokrát zkřížila cestu pralesem. Tato zvířata jsou obestřena tajemstvím, někdy je až k neuvěření, že by mohla existovat. Jiná jsou dobře známá, ale domorodci o nich vyprávějí podivuhodné legendy. Již dlouho si domorodci z amazonské části Peru a Ekvádoru povídají příběhy o zpívajících křovinářích. Tito hadi z čeledi zmijovitých a podčeledi chřestýšovitých mají tepločivné jamky, kterými vidí tepelný obraz kořisti i v naprosté tmě. Kromě této důmyslné termovize obývají křovináři jak spodní patro pralesa nebo jakéhokoliv jiného prostředí, tak i stromy. Vždy záleží na rodu a druhu křovináře. Většina hadů syčí, když se cítí být podrážděna či napadena. Jde o varování. Ale že by křovináři zpívali? Hadi jsou hluší, ačkoliv díky položené dolní čelisti k zemi cítí vibrace, a navíc jsou schopni zaslechnout málokteré vysokofrekvenční zvuky. Sami ale kromě syčení nevyluzují žádný zvuk. Nemají žádné speciální uzpůsobení k vydávání zvuků podobných těm ptačím. O to zajímavější je, že tato legenda se týká křovináře němého... Lachesis muta, to je latinský název. Lachesis byla jedna ze sudiček v řecké mytologii, jež rozhodovala o smrti. Po uštknutí tohoto hada má člověk velkou šanci, že zahyne. Ačkoliv nemá tak silný jed jako korálovci z rodiny kober, hraje tu roli opuštěnost a vzdálenost míst, kde křovináři němí žijí. Druhový název muta znamená mlčenlivý, tichý. Je to jeden z mála hadů, kteří nikdy nevydávají žádné zvuky. V žádné z životních situací nezasyčí. Vždy dostál svého jména jako němý had. Domorodci však popisují zvuky vydávané křovinářem němým, dále bushmastrem, jako pronikavé, postupně se v tempu a rytmu zrychlující volání. Může působit až jako hluboký zpěv ptáka či dokonce opice, snad nějakého menšího vřešťana. Přitom je jasné, že bushmaster nemůže vydávat žádné zvuky, nedokáže vokalizovat. Ani žádný jiný had nedokáže ze zvuků více, než syčet. Je tedy možné, aby třímetrový bushmaster, největší zmijovitý na světě a druhý či třetí nejdelší jedovatý had světa, zpíval? Tajemství bylo nyní odhaleno. Zjištění jsou stejně pozoruhodná, jako tato legenda...


Není to křovinář němý, jenž je skutečně mlčícím hadem, ale nový druh žáby, který vydává tak podivné zvuky! Je snadné zaměnit volání tropických žab například se bzučením hmyzu. Malé pralesničky totiž vyluzují jednoduše slyšitelné zvuky znějící jako "zzz". Leptadactylus pentadactylus, hvízdalka pětiprstá, největší žába Amazonie, zase při vyrušení vydává tak hlasité vokalizace, že ji každý predátor okamžitě pustí, neboť se jich poleká. Kriticky ohrožené hvízdalky z ostrovů v Karibském moři jsou občas nazývany mountain chicken, tedy horské kuře. Většina lidí, kteří jejich volání uslyší, je považuje za ptačí a ne za žabí. Nový druh žáby z Peru a Ekvádoru vydává ty podivné vokalizace, které byly po tak dlouhou dobu domorodci považovány za hadí. Jedná se o rosničky z rodu Tepuihyla. Rod byl nalezen a popsán roku 1993. Jeden druh, T. tuberculosa, se nyní ukázal být původcem těchto zvuků. Zároveň je tu však další "zpívající bushmaster" z rodu Tepuihyla, a to zcela nově objevená T. shushupe. Její druhový název je odvozen od domorodého označení bushmastera, křovináře němého. A to právě kvůli tomu volání, jež bylo tak dlouho zaměňováno za křovináří. T. tuberculosa má větší areál rozšíření, zatímco nově objevená Tepuihyla shushupe se zřejmě vyskytuje jen na malém území při hranici Peru a Kolumbie, při pramenech řek Ere a Campuya. Tato velmi obratná rosnička, žijící na stromech, ihned upoutá svou krásnou, hrbolkatou kůží. Svá vajíčka kladou tito obojživelníci do vody v dírách v kůře stromů. Jen málokdy prý ze stromů slezou. Tropické rosničky skvěle skákají a tak se přemisťují ze stromu na strom. Tepuihyla shushupe je okolo 8 centimetrů dlouhá, proto je neuvěřitelné, že tak hlasité zvuky, sílou srovnatelné s těmi vřešťaními, vyluzuje tato žába. Po odhalení tohoto tajemství se však stále naskýtá otázka: Proč domorodci z Amazonie tyto zvuky připisovali křovinářům němým? Část tohoto tajemství je tedy stále neodhalena...

Tento objev je skutečně vzrušující. Snad Vás nadchl stejně jako mne, jedná se totiž o úžasné zjištění...

Filipínský ostrov Mindanao-Království studenokrevných zvířat

21. listopadu 2016 v 16:02 | HAAS
Souostroví Filipíny jsou jedním z horkých míst biodiverzity. Tato země, složená z velkého množství ostrovů různých velikostí, je domovem zvířat, která nenajdete nikde jinde na světě. Už mezi savci to platí až zarážlivě: tento rok bylo zjištěno, že na filipínském ostrově Luzon žije 57 druhů unikátních savců. Mezi nimi jsou i ohrožení filipínští kaloni, ovšem zvláštní pozornosti zoologů se těšili i další netopýři či zvláštní hlodavci. V souvislosti s Filipínami nikdo nikdy nezapomene na nártouny, skvělé poklady ze světa primátů. Ovšem dokončení herpetologického výzkumu na filipínském ostrově Mindanao potvrzuje, že s rozmanitostí živočichů na Filipínách ještě nebylo řečeno konečné slovo. Mindanao je velký ostrov, ale v porovnání s nepříliš vzdálenými ostrovy Velkých Sund jako je Sumatra nebo Borneo je to vážně drobeček. Herpetoložka Marites Sanguila vedla dlouhodobý výzkum, jenž byl nyní ukočen. Zjištění jsou fascinující. Na Mindanau žije 126 druhů studenokrevných zvířat, tedy obojživelníků a plazů!!! Společně s blízkými Visayan Islands patří Mindanao k centru všech center jihofilipínské diverzity studenokrevných zvířat. Ze stošestadvacítky žije na ostrově 35 druhů hadů, 49 druhů ještěrů, 40 rozdílných žab, jeden červor, jediný místní druh sladkovodní želvy a jeden krokodýl, a to sice krokodýl mořský. Jak vidíte, čísla jsou to ohromná. Vzhledem k rozloze ostrova Mindanao lze tvrdit, že toto místo doslova oplývá větší herpetologickou diverzitou, než jakákoliv lokace stejné rozlohy na naší planetě! Vkročte do deštného lesa v jedné z rezervací na ostrově, a hned kolem sebe uslyšíte skřehotat žáby všech tvarů i velikostí, ve dne i v noci. Na zemi, v řekách i na stromech narazíte na hady, od pestře zbarvené bojgy ularburong po pravé kobry z rodu Naja. Nové nálezy pomohou výzkumníkům objasnit taxonomické zařazení studované zvěře. Spousta z unikátních jihofilipínských plazů ještě nebyla zkoumána s pomocí nových genetických analýz a metod. Marites Sanguila doufá, že v příštích letech se k tomu však dostane. Tak bude konečně odhalena bližší souvislost mezi některými druhy žab, u nichž jsou rodová i druhová jména občas sporná. Je také možné, že bude objeven ještě nějaký nový druh... Tento výzkum byl však také skvělý. Podíleli se na něm herpetologové jak z Filipín, tak i ze Spojených států amerických, a to včetně absolventů věhlasných univerzit (v Kansasu či Oklahomě). Hledání zvířat nebylo vždy jednoduché: na ostrově se mluví 70 jazyky a některé kmeny nerady vidí cizince ve svých teritoriích. Vše se však podařilo dokončit. A konečně, nově vytvořený a tedy i zcela aktuální seznam veškeré mindanajské herpetofauny pomůže chránit tamní divočinu. Lesy na Filipínách jsou v ohrožení-v minulosti byla spousta nížinných lesů na ostrově Mindanao vykácena. Podle Marites Sanguily je nutné vytvořit nové přírodní rezervace a chránit to, co teď s jistotou můžeme nazývat království plazů a obojživelníků...


Na obrázku vidíte krásného filipínského skokana druhu Pulchrana gradocula. Rod Pulchrana sám o sobě není vůbec dobře známý a kromě taxonomie těchto žab o nich víme jen velmi, velmi málo. Ekosystém Filipín je velmi křehký, tak jako je tomu u všech ostrovů, a potřebuje ochranu. Jinak tato majestátní zvířata vymizí. Na ostrově Palawan v současnosti čelí velkým nesnázím jeden pozoruhodný druh želvy: želva palawanská. Na konci minulého měsíce dobrodruh, přírodovědec a televizní prezenter divočiny Nigel Marven vedl expedici na Filipíny. Peníze z ní získané byly odeslány na ochranu těchto želv, jichž ve volné přírodě zbývá už jen asi 150. Přitom minulý rok se jich celé stovky dostaly na černý trh v Číně, spousta z nich zahynula v otřesných podmínkách, a jde jen o jeden z mála případů, kdy byl nelegální prodej ohroženého druhu odhalen na místě činu...

Doufám, že Vás tento článek potěšil. Mindanao je skutečně královstvím studenokrevných zvířat, nyní je však musíme chránit, aby nedoplatila na lidskou neohleduplnost, tak jako želvy z Palawanu. Naděje, že vše dobře skončí, a to jak ochrana plazů na Mindanau, tak záchrana palawanských želv, však existuje...

Jedovatí ptáci

25. října 2016 v 13:00 | HAAS
V září jsem psal o jedovatých savcích, teď popíši jedovaté ptáky! Rubrika o současné přírodě se po tomto článku na nějakou dobu odmlčí... Podívejte se však do světa ptačího jedu!

Ptáci nejsou skupinou zvířat, u kterých by lidé obvykle očekávali přítomnost jedu. Jedovatí hadi, včely, rejnoci nebo rejsci, o kterých se dobře ví, že jsou jedovatí, to pro většinu lidí není nic překvapivého. Avšak jed u ptáků není zrovna častý a lidé o něm slýchají jen málokdy. Vlastně je to v ptačím světě docela vzácnost. Žádný pták na naší planetě neprodukuje jed jakožto toxin, který by vbodl do své oběti s cílem zabít ji přes pozřením, nebo s účelem obrany. Avšak někteří ptáci mohou být jedovatí na dotyk, nebo je případně jedovaté jejich maso. Možná byste čekali, že takové ptáky uvidíte kdesi v tropech, a že jsou velmi vzácní. Nedaleko Vašeho domova ale možná žije jeden pták, jehož maso může být jedovaté. Je to křepelka polní, ten menší pták z polí a luk. Samci se ozývají krátkými tóny. Křepelky požírají hmyz a semínka, tak odkud se bere jed, který se dostává do jejich těla? Určité rostliny, jež spořádají, u nich způsobí vývin jedu. Zoologové stále debatují o tom, které konkrétní rostliny to vlastně jsou. Pokud něco nevíme o křepelkách, je to právě způsob, jak se do nich jed dostává, především do jejich masa. Zcela jiným případem je pižmovka ostruhatá. Je to nádherná husa, v případě větších samců vážící až 6 kilogramů, a vyskytuje se v subsaharské Africe. A jak se maso a tkáně tohoto ptáka stávají jedovatými? Pižmovka ostruhatá hojně požírá majky, známé též jako puchýřníci. Jed u většiny druhů majek produkují jen samci, takže přísun jedu do těla pižmovek není neustálý. Navíc ptáky nezabíjí, jen se ukládá v jejich mase. Jed, který pak maso pižmovek a tedy i tělo majek obsahuje, se nazývá cantharidin. Stejnou látku produkují například páteříčkovití, brouci, kteří výrazně připomínají mravence. Pozoruhodné je, že cantharidin se hromadí i v tělech dropů velkých, kteří jsou kandidáty na nejtěžší létající ptáky na světě. Ačkoliv proti němu nejsou imunní, přežívají jeho pozření a jed pak dokonce zabíjí jejich parazity. Je to skutečně obdivuhodné...


Jak uvedl paleontolog Darren Naish ve svém článku na Science Blogs v roce 2010, kdyby člověk ochutnal maso pižmovky, zemřel by. Cantharidin je neuvěřitelně silný jed. K zabití dospělého člověka ho stačí 10 miligramů. Není divu, že pižmovky patří mezi druhy "nejméně ohrožené"-lidé opravdu nemají důvod je zabíjet pro maso... Avšak někteří ptáci na naší planetě dovedli pojem "jedovatý pták" ještě dále. Pitohui, skvělé jméno pro novoguinejského ptáka z čeledi žluvovitých. Jeho křiklavé, téměř nažloutlé zbarvení jako by přímo varovalo potenciální útočníky. Kůže a peří těchto ptáků totiž obsahují neuvěřitelně silný jed, zvaný batrachotoxin. Mnohé to může zarazit: batrachotoxin je spojován s kůží jedovatých žab, jako jsou jihoamerické pralesničky. Tak jak k němu přišli tito ptáci? Stejně jako u hus, i tito neobyčejní ptáci získávají jed díky tomu, že požírají brouky. Původní obyvatelé Nové Guineje říkají pitohui také "odpadní ptáci". Prý není dobré je jíst. Ale kdo by chtěl takové krásné zvíře sníst? Ať už má na obranu jed (pitohui jej používá k odrážení hadů, dravých ptáků i miniaturních parazitů), nebo jím vybaven není, je každý pták naprosto úžasný.


Mám v plánu napsat i články o dalších jedovatých zvířatech!
 
 

Reklama