Sopky, láva... Události ze současné přírody

Semelparita u obratlovců

19. listopadu 2017 v 12:46 | HAAS
Jedním ze způsobů dělení typů rozmnožování živých organismů je rozdělení semelparity a iteroparity. Zatímco my, lidé, jsme iteroparitní, a tedy můžeme mít potomstvo vícekrát za život (i tehdy, když se rozhodneme žádné nemít), existují živočichové a rostliny, jež se rozmnožují pouze jednou za život. Pak umírají. To je semelparita, typická pro některé druhy bambusu, východoafrické hvězdnicovité rostliny lobelie druhu Lobelia telekii, a také agáve. Nezdá se být tak překvapivé, že mezi rostlinami se vyskytuje řada druhů, jež po rozmnožování zemřou. Semelparita se vyskytuje také u živočichů, opět není příliš překvapivé, že je k nalezení u některých pavoukovců, cikád, motýlů a samozřejmě také u jepic, které jsou jedním z nejlepších příkladů semelparity. U obratlovců je však poměrně vyjímečnější. Přesto i zde se setkáme s dobrým příkladem semelparity: je jím losos. Lososi rodu Oncorhynchus každý rok v době od července do října podstupují velkou migraci z Tichého oceánu do severoamerických řek. Vracejí se tam, kde se sami vylíhli. Milióny lososů pak představují potravu pro medvědy, orly, vlky, žraloky a lidi. Ti, kteří tažení přežijí a úspěšně se vytřou, nakonec zemřou, a stanou se tedy také potravou pro všechny ty hladové krky predátorů. K tomuto dění dochází mezi 2. a 5. rokem života lososů. Místa, kde se tyto ryby narodily, se také stávají jejich hroby. Ještě před smrtí a před třením však někteří z lososů procházejí úžasnou metamorfózou. Například lososi nerka (Oncorhynchus nerka) zcela změní svou barvu. Zbarvení jejich šupin se změní. Po celý svůj život, který prožily v moři, jsou tyto až osmdesáticentimetrové ryby poměrně nevýrazně, namodrale zbarveny. Po vplutí do řek se radikálně změní: září krásnou červenou. Takové zbarvení ale mají jen několik týdnů. Během té doby spolu samci bojují o hierarchii. Červeně zbarvena jsou obě pohlaví, nicméně samcům se ještě vytvoří tzv. kype. Jejich čelisti získají poměrně bizarní tvar, díky čemuž spolu mohou zápasit. Poté, co dají základ budoucí generaci lososů, umírají spolu se samicemi...


Může se to zdát neuvěřitelné, ale semelparita se vyskytuje i u některých dalších obratlovců. Dokonce i u těch suchozemských... Některé druhy rosniček rodu Hyla jsou toho dobrým příkladem. O to neuveřitelnější je pak fakt, že se vyskytuje i u plazů! Leguánovitý ještěr Sceloporus bicanthalis z borových lesů v nadmořské výšce 2900 až 4400 metrů je mexickým endemitem. Jedná se o živorodý druh ještěra. Když je na svět přivedena nová generace, rodiče umírají. Avšak ještě známějším semelparitním ještěrem je chameleon Labordův. Tento plaz, jenž je klasifikován jako zranitelný, obývá pouze část západního pobřeží Madagaskaru. Žije zřejmě nejkratší život ze všech čtyřnohých obratlovců, pouze 4 až 5 měsíců! Mláďata se z vajíček, nakladených samičkami, jež poté zahynuly, vylíhnou v listopadu. Podstupují velmi rychlý růst, pářit se mohou už v lednu, většina z nich tak učiní, samičky pak v únoru a březnu nakladou vajíčka a krátce poté zahynou. Jejich smrt nastává s koncem období dešťů. Po celé období sucha je pak volně žijící populace chameleonů Labordových tvořena pouze vyvíjejícími se vejci. Herpetolog se tedy s chameleonem Labordovým během letních měsíců na Madagaskaru nesetká, nenarazí-li na jeho hnízdo. Mezi plazy je takový způsob života velmi neobvyklý, ale vzhledem k malému množství získaných informací o mnoha druzích plazů je možné, že v budoucnu budou nalezeny další semelparitní druhy... Mezi ptáky se semelparita nevyskytuje, avšak mezi savci ano! To ale pouze mezi některými vačnatci. Jsou jimi někteří kunovcovití a vačice. Vačice druhu Marmosps paulensis obývá pouze Atlantský les, úžasný, ale před našima očima kvůli těžce dřeva rychle mizící habitat. Samci umírají po páření, samičky zřejmě po narození mláďat. To je samo o sobě velice neobvyklé. Savci se přece o svá mláďata starají, a živí je mateřským mlékem... Semelparitnímu rozmnožování těchto vačic ještě nebylo úplně porozuměno. Avšak brazilský výzkumný tým, který se jimi zabýval, nikdy nenašel narozená mláďata přisátá k mléčným bradavkám svých matek. Přitom mláďata zůstávají v hnízdě, které vačice vytvoří z rostlin. Samice umírají v březnu, nicméně samičky odchycené o něco dříve, na podzim, měly vždy napuchlé mléčné bradavky, to znamená, že pochopitelně tvořily mléko. Je tedy jasné, že svá mláďata po narození mlékem ještě krmí. Trvá to ale velmi krátce, zanedlouho je odstaví a pak zahynou. V budoucnu bude možná odhaleno více o skrytém životě tohoto druhu vačice, je však důležité, aby byl Atlantský les v Brazílii chráněn, neboť už nyní je na tom poměrně špatně, a jeho zvířecí obyvatelé jsou v ohrožení.


Snad Vás tento článek zaujal. Pokud znáte nějakého dalšího obratlovce, který po rozmnožování umírá, na nic nečekejte a napište jeho jméno do komentáře!

Nový druh orangutana: Nejvzácnější lidoop na světě

8. listopadu 2017 v 15:27 | HAAS
I v jednadvacátém století, kdy jsou naše znalosti světa přírody velmi rozsáhlé, se neuvěřitelné může stát skutečností. Byl objeven nový druh lidoopa! Posledním vědecky popsaným lidoopem byl Pan paniscus, tedy bonobo, a k popisu došlo roku 1929. Avšak nyní, po osmaosmdesáti letech byl popsán další druh lidoopa, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Je to význačný objev svědčící o tom, že ne všechna velká zvířata jsou ještě vědecky popsána, ačkoliv není tak úplně pravda, že bychom o nich nevěděli. O tapanulijských orangutanech se vědělo už roku 1997. Nicméně tehdy ještě nebyli považováni za odlišný druh, ale pouze za odlišnou populaci orangutana sumaterského. Ještě před několika týdny byly veřejnosti známy jen dva druhy orangutanů: sumaterský a bornejský. Oba jsou ohroženi kvůli ničení přirozeného prostředí. A stejně tak je nově popsaný orangutan tapanulijský. Vyskytuje se pouze v oblasti Jižního Tapanuli na indonéském ostrově Sumatra, v severní části ostrova. Obývá pouze jediný, vysoko položený deštný les, Batang Toru, jenž se rozkládá v nadmořské výšce 300 až 1300 metrů nad mořem. Tam má být navíc postavena vodní elektrárna. Orangutanů tapanulijských žije jen asi 800, automaticky se tedy stávají kriticky ohroženým druhem a zřejmě nejvzácnějším lidoopem na světě (když však výběr rozšíříme, a podíváme se na nás, orangutany a naše příbuzné jako hominoidy a ne pouze jako lidoopy, najdeme i vzácnější, kupříkladu chajnanského gibona, ve volné přírodě jich zbývá jen pár desítek jedinců, ale zažívají svůj comeback). Nyní je tedy snaha uzavřít oblast Batang Toru, aby ke stavbě elektrárny nedošlo a tento neobyčejný primát, donedávna považovaný za orangutana sumaterského, nevyhynul. Rozdíly mezi jednotlivými druhy orangutanů jsou velmi malé, rozdíl mezi sumaterským a tapamulijským druhem je pak okem takřka neviditelný. Svou roli v rozdílu však hrají sekvence DNA. K popisu nového druhu došlo až po pečlivém studiu jeho fylogenetického stromu. Rozhodující pak byl výzkum kostry samce, který byl místními lidmi zabit. Ačkoliv zemřel smrtí, kterou si nezasloužil, a kterou mu způsobil člověk, nakonec jeho oběť nebyla k ničemu, neboť kostra posloužila jako holotyp orangutana tapanulijského. Genetická analýza vzorků odebraných ze 37 jedinců jen potvrdila, že jde skutečně o odlišný druh. Kosti orangutana tapanulijského se v současnosti nacházejí v Zoologickém muzeu v Bogoru na západě ostrova Jáva... Biologie orangutana tapanulijského je skutečně zajímavá, a stejně tak jeho vývoj. Tato zvířata jsou totiž evolučně více spřízněna se svými bornejskými příbuznými, než s orangutanem sumaterským, a to i přesto, že s ním žijí na stejném ostrově. Všichni orangutani žili po většinu Pleistocénu na Sundalandu, pevnině, která byla tvořena Sumatrou, Jávou, Borneem a Malajským poloostrovem, a tyto oblasti neoddělovalo moře, jak je tomu dnes. K jakémusi odtržení tohoto druhu od ostatních orangutanů došlo po výbuchu sopky Toba, největší sopečné erupce doby ledové. Izolace, která trvala 10 000 až 20 000 let, měla nakonec za následek vznik nové specie. Sundaland zanikl a každý ze tří dosud známých druhů orangutanů si šel svou vlastní vývojovou cestou. Snad by se dalo jen dodat, že ještě dříve, asi před 3 miliony let, žili orangutani v jižní Asii, ta je tedy jejich kolébkou... Pokud jde o chování, podobá se tapanulijský orangutan svým příbuzným. Mnoho času tráví na stromech. Živí se šišticemi a housenkami, tolik zatím víme o jeho jídelníčku. Graduální student z Univerzity Jižní Kalifornie, James Askew, podrobil výzkumu hrdelní volání samců těchto orangutanů. Zatímco orangutan bornejský se ozývá krátkým a vysokým hlasem, a orangutan sumaterský zase hlasem dlouhým a poněkud hlubším, jsou volání orangutana tapanulijského takovou mixturou: jsou dlouhá a vysoká... Byla by škoda, kdyby byl tento druh orangutana navždy ztracen. Na závěr uveďme, že mu nehrozí zánik jen ze strany člověka. Křížení s orangutanem sumaterským už nastalo: genomické sekvence, jež mluví za vše, vykazují vzorky dvou zkoumaných jedinců. Na křížení však může mít podíl i fragmentace habitatu, která oba odlišné druhy orangutanů sbližuje. Pokud bude oblast, ve které žijí, ochráněna, bude se tomu moci v budoucnu předejít...

Děkuji Matějovi, že mě na tuto zprávu upozornil (jako obvykle jsem totiž věnoval více pozornosti kontroverzní politice současného amerického prezidenta, což zde rovnou mohu uvést jako cliffhanger na chystaný článek). Za informace děkuji webu www.news.nationalgeographic.com, od NatGeo je také obrázek... Touto zprávou jsem velmi nadšen. Ještě před dvěma dny jsem si myslel, že na světě žijí jen dva druhy orangutanů, a nyní je tu máme tři. O budoucnost všech se musíme postarat... Zaujal-li Vás tento objev, napište o tom do komentáře.

Nejistá budoucnost hoka modrozobého

5. listopadu 2017 v 10:59 | HAAS
Pouze v několika oblastech středních And v Kolumbii žije neobvyklý pták z řádu hrabavých a čeledi hokovitých. Jmenuje se hoko modrozobý, latinsky Crax alberti, anglicky Blue-billed curassow. Patří mezi nejvýznačnější ptáky severní části Jižní Ameriky, a to částečně i pro svůj modrý zobák, tmavé peří rostoucí po většině těla a bílou část jeho spodku, a pro svou slepičí chůzi. Už před tisíci lety dávní obyvatelé Kolumbie vytvářeli zlaté sošky hoků. Věřili, že hokové mají na vršku hlavy patku z peří proto, že kdysi ukradli oheň jaguárovi a donesli ho lidem. A když jim ho přinesli, držíce dřevěnou kládu na zádech, sežehl jim oheň peří na temeni hlavy a vytvořil tak kudrlinky. Kdyby se ve skutečnosti stalo, že hoko daroval člověku oheň, jistě by toho velmi litoval. Lidé totiž přirozené prostředí hoků takřka zničili. Nejen, že většina lesů do nadmořské výšky asi 2500 metrů nad mořem byla v Kolumbii vytěžena. Byla to také produkce koky a marihuány v místech, kde se dříve rozkládaly lesy, co způsobilo snížení jejich počtu. 90 % jeho přirozeného prostředí bylo kvůli pěstování drog ztraceno. To je druhý důvod, proč je hoko tak význačný - je velmi vzácný. Podle IUCN už zbývá jen 150 až 700 jedinců ve volné přírodě! V kolumbijských zoo žije 27 exemplářů, přičemž většina samic je už stará na hnízdění, a rozmnožování je schopen pouze jediný samec. Dlouho to vypadalo, že se chov v zajetí ani nezdaří, ale v roce 2014 byla konečně nakladena první snůška, a dnešní tříletí hokové už dospívají, takže také budou moci být brzy zapojeni do chovného programu. Otázkou je, jak zachránit hoka modrozobého ve volné přírodě. Společnost věnující se ochraně ptáků v Kolumbii, Proaves, vytvořila ve středních Andách rezervaci El Paujil, a to v listopadu 2003. Je to jedno z posledních míst, kde se vyskytují divoce žijící hokové modrozobí a jsou zde relativně v bezpečí (na stejném místě je natáčel štáb společnosti Image Impact pro seriál Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem z roku 2012). Po dlouhých krvavých konfliktech, jimiž Kolumbie proslula, se lidé vracejí do míst, jež dříve opustili, včetně oblasti Santa Marta nebo Serranía de San Lucas, kde hoko modrozobý žije. Návrat lidí do těchto oblastí, které jsou dalšími z posledních pár útošiť hoka modrozobého, může napáchat další škody. Lidé samozřejmě potřebují pole, farmy a cesty ke svému životu. Je ale předem jasné, že za to místní lesy zaplatí... Jak tedy hoka modrozobého zachránit? Doufejme, že chov těchto ptáků v zajetí bude úspěšný, a tak se jejich počet pomalu zvýší. Snad také nebude lidmi využita všechna ta půda, kde žijí. Hokové se totiž vyskytují v oblastech daleko od lidí, jsou to plašší ptáci, a divoká místa, kde mnoho lidí nežije, opravdu potřebují. Snad také birdwatching může mnohému přispět, vždyť do rezervace El Paujil právě za hoky a dalšími pozoruhodnými ptáky přijíždějí pozorovatelé ptáků z celého světa, a tím přispívají na správný chod rezervace a ochranu jejích ptáků. V neposlední řadě dochází také k přeškolení partyzánů, účastníků kolumbijských konfliktů, na strážce lesů. Snad větší počet lesníků bude znamenat zvýšení ochrany těchto ptáků...

Užovka krtčí-Hrabavý had z jižní Afriky

1. listopadu 2017 v 15:48 | HAAS
V tomto článku se představí užovka krtčí, jeden z mých oblíbených jihoafrických hadů, a také had, který je zajisté velmi zajímavý...

Latinský název: Pseudaspis cana,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: Délka 1,5 až 2,1 metru.
Užovka krtčí patří k dobře známým jihoafrickým hadům. Jedná se o jediný druh rodu Pseudaspis, který je tedy monotypickým (zahrnuje právě jediný druh). Popsal ji již Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání Systema Naturae. Tehdy ji však pojmenoval Coluber cana, avšak dnes se rodové jméno Coluber užívá pro některé severoamerické užovky (například proslulý Coluber constrictor). Užovka krtčí se vyskytuje na jihu kontinentu, v Jihoafrické republice (zde existuje několik příznačných lokací, například pánev Karoo, kde se s ní setkat), Namibii, Botswaně, Zambii, části Mozambiku a také ve Svazijsku a Lesothu. Preferuje oblasti písečných pobřežních křovisek, pouští a kopcovitých travnatých plání. Je to hrabavá užovka, mnoho času tráví pod zemí. Je pro ní typické podsadité, robustní tělo, hladké šupiny, díky kterým dobře klouže zeminou, a špičatá hlava s prodlouženým čenichem, jenž je ohnut dolů. Díky tomu výtečně hrabe. Užovka krtčí má skutečně příhodné jméno, a to jak v češtině, tak v angličtině (Mole snake) a v afrikánštině (Molslang), název v těchto jazycích znamená prakticky vždy to samé a odkazuje na hrabavý styl života této užovky. Není jedovatá, v tlamě má však velké množství velmi ostrých zubů, s jejichž pomocí snadno uchvacuje kořist. Z důvodu velkého počtu naostřených zubů je její kousnutí poměrně bolestivé, proto je dobré vědět, jak ji chytit, chce-li to člověk udělat. Loví krtky, rypoše a ostatní druhy hlodavců, včetně myší a krys, díky čemuž jsou užovky krtčí vítanými ničiteli hlodavců. Na ostrově Robben Island při pobřeží Jihoafrické republiky se živí také mořskými ptáky; užovky krtčí zde požírají vejce afrických tučňáků brýlových i místních racků. Mláďata užovků krtčích se také čas od času přiživují na obojživelnících, hlavně na žábách. V pánvi Karoo v Jihoafrické republice, Namibii a Lesothu také užovky krtčí vykrádají vejce z hnízd pěvců druhu Prinia maculosa. Užovky krtčí se naopak samy stávají kořistí pověstně nenasytných medojedů... Samci jsou vůči sobě v období páření agresivní a o samičky spolu bojují. Navzájem jsou schopni si způsobit vážná zranění. Po páření, které probíhá v říjnu, přivádí samice na svět 25 až 90 mláďat (rekord je 95), jedná se tedy o živorodý druh. Mláďata jsou po narození jen asi 30 centimetrů dlouhá. Jejich kresba je odlišná od celkově monotónního zbarvení dospělců. Mladé užovky krtčí mívají na těle mozaiku tmavě hnědých skrvn na světle hnědém podkladu. Dospělci pak bývají většinou žlutohnědí nebo hnědí, i když se v některých populacích vyskytují i červené a černé exempláře... Ačkoliv je člověku zcela neškodná, bývá užovka krtčí lidmi často zabíjena na potkání nebo když se dostane příliš blízko lidským obydlím. Lidé ji totiž považují za kobru kapskou, kterou laikovi může v mnohém připomínat. Při bližším pohledu je však jasné, že se jedná o užovkovitého, nikoliv korálovcovitého hada. Zabíjení užovek krtčích (a jiných hadů) je zcela neoprávněné a je důsledkem pouhé lidské neznalosti a mnohdy také přehnaného strachu z těchto pozoruhodných tvorů.

Příště užovka páskovaná!

Nový druh obří krysy ze Šalamounových ostrovů

29. října 2017 v 11:06 | HAAS
V nedávné době byl objeven nový druh obrovské krysy, která žije na Šalamounových ostrovech. Některé z krys, s nimiž se můžeme setkat v našich městech (ačkoliv kanalizace měst raději obývají potkani než krysy, jež se samy o sobě přestěhovaly především do doků na mořském pobřeží) bývají celkem velké. Přestože patří ke stejnému druhu, liší se od sebe populace žijící ve městech od sebe různě vzdálených, některé krysy jsou větší, jiné zase menší. Pravděpodobně největší krysou na světě je krysa z kráteru Bosavi na Nové Guineji, kterou v roce 2009 objevil štáb dokumentárního cyklu BBC Lost Land of the Volcano (při objevu byl i skotský kameraman a moderátor Gordon Buchanan). Tato krysa měří 82 centimetrů a váží až 1,5 kilogramu. Vzápětí za ní následuje několik dalších druhů velkých krys, a jeden takový byl nyní objeven právě na Šalamounových ostrovech, a přestože se velikostí ani neshoduje s krysou z kráteru Bosavi, je to gigant. Jedná se o krysu druhu Uromys vika. Popsal ji dr. Tyrone Lavery z chicagského Field Museum, přičemž měl k dispozici exemplář odeslaný z Šalamounových ostrovů do Queenslandského muzea v Austrálii. Jedinec byl zabit, když byl poražen strom, jenž byl jeho domovem. Doktor Lavery řekl: "Když jsem se poprvé setkal s lidmi z ostrova Vungunu na Šalamounových ostrovech, řekli mi o kryse, kterou nazývali vika, jež žila na stromech. Začal jsem se zabývat tím, zda je to opravdu odlišný druh, nebo lidé jen říkají normálním černým krysám 'vika'". Už v roce 2010 měl doktor Lavery možnost zkoumat trus obrovské krysy, což byl jakýsi důkaz její existence. Po prostudování exempláře, jenž při pádu stromu zahynul v roce 2015, měl doktor Lavery jasno. Určitě je to nový druh. Žije tedy na stromech a dosahuje délky půl metru! Ačkoliv jsou Šalamounovy ostrovy domovem několika druhů krys, je toto první objev nového druhu hlodavce na ostrovech za posledních 80 let. O to překvapující je fakt, že se jedná o tak velký druh krysy. I na ostrovech, jejichž fauna je do značné míry izolována od okolního světa, občas můžeme najít velká zvířata, o nichž jsme doposud věděli jen málo, a vědecky jsme je neznali vůbec. Uromys vika je bohužel druhem, který ani po vědeckém popisu dobře neznáme, ví se jen, jak je velká, že se živí kokosy, a že jich pravděpodobně zbývá velmi málo. Druh už je teď považovaný za kriticky ohrožený. Jeho život totiž závisí na tropické vegetaci, na stromech, a vezmeme-li v potaz, že už 90 % všech stromů na Šalamounových ostrovech bylo pokáceno, a v tomto trendu se stále pokračuje, visí přežití této obří krysy na vlásku. Stejně tak jsou ohroženi další výjimeční obyvatelé těchto ostrovů v Oceánii, včetně obrovského scinka šalamounského, největšího scinka na světě, který měří přes 60 centimetrů na délku a žije na stromech. Také jeho počty jsou nestálé kvůli intenzivnímu lesnímu průmyslu, jenž má na přírodu ostrovů negativní dopad.

Zdroj informací a obrázku: BBC News a National Geographic.

Užovka brazilská-Agresivní pronásledovatel savců a ještěrů

18. října 2017 v 15:08 | HAAS
Další hadí popisek je tu, tentokrát se jedná o slíbenou užovku brazilskou, což je podle mě jeden z nejvíce fascinujících jihoamerických hadů...

Latinský název: Spilotes pullatus,
Rozšíření: jižní část střední Ameriky, severní část Jižní Ameriky a Tridinad a Tobago,
Velikost: průměrná délka 1,5 až 2 metry.
Užovka brazilská se řadí k nejznámějším a nejpopulárnějším hadům neotropické oblasti. Řadí se mezi nejdelší užovky, i když tak není tak dlouhá, jako americká užovka indigová nebo jako musurana černá. S průměrnou délkou 1,5 až 2 metry však rozhodně spadá do kategorie velkých užovek. Výjimečně velcí jedinci mohou měřit až 2,7 metru. Užovka brazilská žije především na stromech, jako všichni hadi však také výborně plave, což je zejména v Amazonii, kde hladina řeky stoupá a zase klesá, velkou výhodou (akční scénu s užovkou brazilskou na řece Amazonce uvidíme v úvodní sekvenci filmu Hledání obrovské anakondy, který prezentuje Austin Stevens). Tento had se velmi rychle pohybuje. Je to aktivní, denní lovec s velkými zorničkami, je uzpůsoben na pronásledování rychle se pohybující kořisti. Agresivně napadá savce, ptáky a ještěry. Nezabíjí jedem, svou kořist smyčkami velmi silných svalů jednoduše udusí. Občas také loupí ptačí vejce z hnízd. Při chycení lidskýma rukama se užovka brazilská také chová agresivně, ze všeho nejdříve většinou nabírá do přední části svého těla vzduch, díky čemuž vypadá větší. Většinu predátorů takové chování samo o sobě zastraší. Pokud tato metoda neúčinkuje, začne kousat. Pro člověka, který ji chytí, však pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tělo užovky brazilské je seshora mírně zploštělé, z boků je však už na pohled rýsují vystouplé šupiny. Má výrazně černé či hnědé zbarvení, i když intenzita těchto barev je velmi variabilní (liší se mezi poddruhy, kterých je uznáno celkem pět, rozdíly se však nacházejí i mezi jedinci jednotlivých poddruhů). Typická je však žlutá kresba, jež kontrastuje s černým či hnědým zbarvením... Užovka brazilská žije v lesích podél řek, v mangrovových porostech a pobřežních lesích. Vzhledem se jí celkově podobá užovka loupeživá, Pseustes sulphureus. Ta byla dříve považována za jiný druh rodu Spilotes, avšak později bylo zjištěno, že tito dva hadi od sebe mají trochu dál, než se dříve herpetologové domnívali. Tento had nicméně žije ve stejné oblasti, včetně Trinidadu a Tobaga. Dorůstá i podobné délky jako užovka brazilská, a tak s ní může být zaměněn... Užovka brazilská je vejcorodý had, snůška jedné samičky je tvořena 7 až 10 vejci. Ačkoliv je známá pro svou agresivitu, může být chována v zajetí a ve většině případů si na něj zvykne. Nejvíce jsou agresivní hadi, kteří pocházejí z divoké přírody, podporovat ale takový import divokých zvířat není v dnešní době dobrým nápadem. Ačkoliv tento druh není v současné době člověkem nijak ohrožen, má takový odchyt zvířat negativní dopad na stav jejich populací, třebaže neuvrhuje druh v nebezpečí vyhynutí.

Příště užovka krtčí!

Drobní živočichové z okraje pevniny

15. října 2017 v 11:37 | HAAS
Jednou z mých oblíbených knih je velká publikace "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha. Je to doplněk k televiznímu seriálu The Living Planet z 80. let minulého století, a při jejím čtení jsem se rozhodl, že napíši článek o drobných živočiších, kteří žijí při okraji pevniny. Inspirovala mne k tomu devátá kapitola této knížky...

Bahnité mělčiny říčního ústí jsou plné života. Tam, kde se už sladká voda mísí se slanou a vzniká tak voda brakická, žijí živočichové, kteří se přizpůsobili změnám vody přímo dokonale. Dobře snášejí velké rozdíly mezi fyzikálními i chemickými podmínkami ve vodě, která se neustále mění. Při odlivu, a zvláště po deštích, když je řeka vzedmutá, je v těchto oblastech voda především sladká. Ale jakmile nastane příliv, může se voda stát stejně slanou jako v moři. Vlastnosti vody se takto mění dvakrát denně. Přestože to není prostředí přátelské pro každého živočicha či každou rostlinu, někteří se adaptovali k přežití v takovém nestálém domově, neboť k nim přichází potrava jak z řeky, tak z moře. Potravní řetězec zde začíná u malých, drobných živočichů, nad kterými by někteří lidé spíše ohrnovali nos, a končí až u mořských ptáků, kteří se jimi živí. Většina lidí zná nitěnky, drobné červy, jejichž tělo má šířku lidského vlasu. Živí se organickými látkami v bahně. Jejich hlavový konec je do bahna zahrabán, aby je mohli vysávat. Naopak zadní konec jejich těla se volně vlní ve vodě, mají k tomu však důvod. Vlněním si totiž shora přivádějí proud vody, která je okysličená, a díky tomu nemají nouzi o kyslík. Podle knihy "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha může být na čtverečním metru bahna při ústí řeky do moře až čtvrt milionu nitěnek, které ho svým pozoruhodným vzezřením zdobí. Blíže k moři pak žijí mnohoštětinatci pískovníci. Preferují prostředí, kde se bahno setkává s pískem a promíchává se s ním. Nejsou to tak malá zvířátka, velký pískovník může dosahovat délky až 40 centimetrů. Tito mnohoštětinatci s červím vzezřením mají tělo o tloušťce tužky, když byste se tedy rozhodli nějakého vyhrabat a vytáhnout, rozhodně byste ho na své ruce spatřili ve vší kráse. Také pískovníci se živí bahnem, které si ještě předtím, než se bahno dostane do jejich útrob, obohacují různými živinami. Pozoruhodný je způsob života pískovníků. Žijí totiž v rourkách, které mají tvar písmena U. V první části rourky shromažďují hrubá písková zrna, ve druhé části rourky se pak nachází samotný pískovník a pohybuje se nahoru a zase dolů. Nedělá to jen proto, aby se jen tak pro zábavu vozil zezhora dolů jako ve výtahu. Tímto způsobem prohání vodu do první části rourky, a v písku, který je v ní uložen, se pak chytají organické částice, jimiž se pískovník živí. Čas od času pískovník se svým neustálým pohybem přestane, pozře odchycené organické částice a písek, který se přitom do jeho těla dostane také, jednoduše vykálí do opačné části rourky. Bylo vypočítáno, že každou tři čtvrtě hodinu pískovník vytlačí tento písek z rourky na povrch, kde z něj vytvoří jakýsi malý domeček či malou pyramidu. Když nastane odliv, pískovníci se schovají do svých rourek, ve kterých stále zůstává voda. Malí mlži srdcovky obvykle žijí poblíž pískovníků, ale určitě pro ně nepředstavují žádné nebezpečí, naopak si jich vůbec nevšímají. Jak by se dalo očekávat, při odlivu srdcovky vodotěsně zaklapnou své ulitky. Různí plži, například ti malí z čeledi Rissoidae, zase zaklapnou své ulity s pomocí kulatého útvaru, jenž vyrůstá z konce jejich svalnaté nohy. Odliv znamená pro tyto a mnohé další drobné živočichy nebezpečí. Všichni jsou totiž vystaveni masožravým ptákům. Protože v jedné hrsti písku může občas žít až 10 000 živočichů, není zde o potravu nouze. Kdo přežije do přílivu, může být šťasten. Nemá ale jistotu, že následující odliv bude stejně milosrdný. Poláci velcí a poláci chocholačky mají spadeno hlavně na nitěnky, kdežto břehouši spolu s kolihami pátrají po pískovnících, které z jejich rourek vytahují svými dlouhými zobáky. Na každém pobřeží, kde se to jen hemží živočišnou potravou, asi nesmí chybět kulíci. Jejich obětí se stávají červi, korýši, snad i nějací ti plži. Když pak nastane odliv, hody ptáků načas skončí a drobní živočichové z okraje pevniny se vrátí ke svému normálnímu životu...

Nitěnky

Pískovník

Koliha

Jespáci při pátrání po kořisti

Tam, kde řeka ústí do moře, žije mnohem více zajímavých tvorů, i tak však doufám, že se Vám tento článek, jenž se zaměřil pouze na několik z nich, líbil...

Užovka dlouhonosá-Nádherný had s červenými a černými sedly

12. října 2017 v 14:45 | HAAS
Za celý měsíc září bohužel na mém blogu nepřibyl jediný popisek hada, a to je zajisté velká škoda. Avšak nebojte se, hadí popisky se vrací a opět je budu psát hodně často!

Latinský název: Rhinocheilus lecontei,
Rozšíření: jihozápad Spojených států amerických a sever Mexika,
Velikost: délka 0,5 až 1 metr.
Užovka dlouhonosá je druh z monotypického rodu Rhinocheilus, tzn. že tento rod zahrnuje pouze ji. Je to překrásně zbarvený had s červenými a černými sedly střídajícími se na krémovém či špinavě bílém podkladě. Zbarvení může trochu připomínat neškodné korálovky druhu Lampropeltis nebo jedovaté korálovce druhu Micrurus, nicméně při bližším pohledu je zcela jisté, že se jedná o užovkovitého hada. Navíc má místo prstenců spíše sedla, střídání barev není tak pravidelné jako třeba u zmíněných korálovců. Tělo užovky dlouhonosé je štíhlé, je to poměrně rychle se pohybující, hbitý had. Své jméno (česky užovka dlouhonosá, anglicky long-nosed snake, anglický název Rhinocheilus na to také odkazuje) získala díky prodloužené, špičaté hlavě s přesahující horní čelistí. Latinské druhové jméno je poctou americkému entomologovi Johnu Lawrenci Le Conte, významnému vědci, který popsal asi polovinu všech hmyzích druhů známých během jeho života ve Spojených státech... Užovka dlouhonosá je aktivním lovcem, živí se jinými hady, především tedy těmi menšími, ještěry, obojživelníky, malými savci a také vejci. Tito hadi jsou plašší, příliš často je tedy nezastihneme. Značnou část svého života žijí pod povrchem, výtečně totiž hrabou. Většinu dne tráví ve svých podzemních úkrytech. Na lov vylézají v noci; jsou to nokturnální hadi, nicméně jsou vybaveni kulovitou zorničkou, nikoliv vertikální zorničkou tolik typickou pro zmijovité, krajty nebo některé druhy nočních užovek (pro příklad můžeme uvést například Imantodese). Je-li užovka dlouhonosá přistižřena, vyrušena nebo chycena, začne vylučovat krev a exkrementy z kloaky. Toto chování většinu predátorů zastraší. Ještě předtím však obvykle kmitá svým ocasem po zemi. Pokud se v okolí nacházejí větvičky, zvuk může být celkem hlasitý a to predátory také zastraší (jen v Americe žije řada druhů užovek, které se takto brání, a velmi podobnou strategii využívají chřestýši, jen obohacení o své chřestidlo). Jinak tyto užovky své nepřátele zřídkakdy koušou. Jsou to vejcorodí hadi. Na začátku léta samičky kladou snůšky sestávající ze 4 až 9 vajec. Háďata se líhnou s koncem léta nebo na začátku podzimu... Užovka dlouhonosá preferuje prérie, křoviska a pouště. Nesetkáme se s ní příliš často v zajetí, neboť na rozdíl od ostatních druhů hadů nepřijímá s velkou oblibou hlodavce a tak je doporučena pouze specialistům, kteří jsou schopni ji zajistit primárně plazí stravu. Sběr pro chov tato zvířata neohrožuje, avšak jeden poddruh, R. l. tessellatus z Texasu, Nového Mexika, Oklahomy, Colorada, Kansasu a severního Mexika, na tom není zrovna nejlépe. Ačkoliv jsou počty těchto hadů neznámé, ví se, že v některých částech USA je ohrožen. Může za to ničení přirozeného prostředí. Z tohoto důvodu je texaský poddruh užovky dlouhonosé federálně klasifikován jako ohrožený ve státu Colorado, a jako zranitelný ve státech Kansas a Oklahoma...

Příště užovka brazilská!

Akční plán k ochraně přírody v Indii

5. října 2017 v 15:23 | HAAS
Na začátku října byl v Novém Delhí ohlášen třetí Wildlife Action Plan. Následuje tak za prvním, podle kterého se ochrana přírody v zemi řídila od roku 1983 a druhým, podle něhož se řídila v letech 2002 až 2016. Třetí Wildlife Action Plan se bude týkat let 2017 až 2031. Na rozdíl od svých předchůdců je unikátní. Tento plán k ochraně přírody totiž poprvé v historii Indie klade důraz na ochranu živočišných a rostlinných druhů, které jsou v ohrožení kvůli globálnímu oteplování. Měnící se klima má totiž zásadní dopad na mnoho divokých zvířat i rostlin po celé naší planetě, nejen v Indii, avšak tato jihoasijská země je domovem takových zvířat, jež nenajdeme nikde jinde na světě, mnohá z nich jsou ohrožena a pokud nebude učiněn pokus o jejich záchranu, zmizí. Podle třetího National Wildlife Action Plan budou zvířata i rostliny chráněny s větším důrazem na zachování jejich přirozeného prostředí, což je v současné době moderní. V minulosti totiž byla některá vzácná zvířata rozmnožována v zajetí, ale jejich přirozené prostředí se nechránilo, tudíž celý problém nebyl kompletně vyřešen. Dnes je to však jinak... Plán byl navržen výborem, kterému zasedal JC Kala, bývalý sekretář ministerstva životního prostředí. Třetí National Wildlife Action Plan byl pak odhalen současným ministrem, doktorem Harshem Vardhanem.

Podivuhodný kolokolo

20. září 2017 v 14:27 | HAAS
Vačnatce si lidé většinou spojují s Austrálií. Ačkoliv se dříve myslelo, že se vyvinuli v Jižní Americe, ukazuje se dnes, že zřejmě skutečně pocházejí ze země od protinožců. Nejstarší známý australský vačnatec, Djarthia, žijící před 55 miliony let, to dokazuje. Nicméně většina lidí zajímajících se o přírodu přinejmenším moc dobře ví, že v Severní a Jižní Americe se stále setkáme s vačnatci, a těmi jsou vačice. Existuje celá řada druhů, ta nejznámější je asi vačice virginská ze Spojených států amerických. V obou Amerikách se však vyskytuje mnohem více druhů vačic. Přesto vačice nejsou jedinými dnes žijícími americkými vačnatci. Většina druhů vačíků byla objevena až ve 20. století, jsou to poměrně dost tajemní, malí a skrytě žijící savci ze severu Jižní Ameriky. Pak je tu ještě jeden pozoruhodný vačnatec, "malá opice z hor". Tak by se celkem výstižně dal přeložit španělský (a také v angličtině používaný) obecný název dalšího vačnatce, který není vačicí, a přesto žije v Jižní Americe. "Monito del monte", česky kolokolo, latinsky Dromiciops gliroides. Je to malý savec žijící na stromech, vybavený ohýbavým ocáskem. Měří pouhých 12 centimetrů na délku, a to je délka včetně ocasu. Ten je pokrytý krátkou srstí. Rozdíl mezi samcem a samicí kolokola můžeme určit právě při pohledu na ocásek. Samičky mají ocas tlustší, protože se jim do něj ukládá tuk, který se využije při růstu mláďátek před narozením. Jelikož je kolokolo vačnatec, nosí pochopitelně svá nevyvinutá, malá mláďáta ve vaku, kde se tito drobouncí tvorečkové přisají k mléčným žlázám a pak už jen rostou a rostou. Samičky rodí jednou do roka 1 až 5 mláďat. Mláďata pohlavně dospívají ve dvou letech života. Dospělý kolokolo váží jen 18 až 30 gramů. Přirozeným a jediným prostředím, v němž se s kolokolem setkáme, jsou vlhké Valdivské lesy. Tato oblast je pojmenována podle městě Valdivia v Chile, a většina území se také nachází v Chile, ačkoliv lesy, stejně jako areál rozšíření kolokola, mírně zasahuje i do Argentiny. Kolokolo se také vyskytuje na chilském ostrově Chiloé. Jedná se nicméně o druh téměř ohrožený, introdukce nepůvodní kočky domácí je obvykle spojována se snižováním jeho počtů. Také deforestace a fragmentace kolokolova habitatu je velkým problémem. V neposlední řadě je pro kolokoly nebezpečný i místní folklór. Obyvatelé oblasti, v níž žije, věří, že když se kolokolo náhodou objeví v domě, přináší to smůlu, a dům pak musí být spálen. Zatím nebylo uskutečněno mnoho pro ochranu tohoto pozoruhodného vačnatce. Doufejme, že se to v budoucnu zlepší, a jejich počty se zvýší. Existence tohoto druhu je úzce spojena s existencí druhu bambusu, ze kterého si kolokolo staví hnízdo. Tento nádherný drobný vačnatec se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, stejně jako ovocem v létě. V zimě naopak kolokolo hibernuje. Z tlustého ocásku získává při hibernaci živiny. Během týdne před hibernací nebo klidně po ní je schopen nabrat tolik tuku, že se zdvojnásobí jeho tělesná hmotnost...


 
 

Reklama