Sopky, láva... Události ze současné přírody

Žraločí řády: Orectolobiformes (malotlamci)

31. března 2018 v 10:19 | HAAS
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V mém novém seriálu si detailněji přiblížíme všech osm žijících řádů žraloků. V souvislosti s tím, že někteří lidé si při vyslovení slova žralok stále vybaví jakéhosi mořského tyrana, jakousi mořskou příšeru lačnící po lidské krvi, rozhodl jsem se začít řádem, který zároveň považuji za jeden z nejzajímavějších. Jsou to žraloci, o kterých už mnozí návštěvníci mořských rezortů zjistili, jak skvěle se dá s nimi užít čas strávený ve vodě. Tedy především s jedním z nich, žralokem velrybím, největší parybou současného světa... Jako první tedy představujeme řád Orectolobiformes...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

ORECTOLOBIFORMES (MALOTLAMCI)


Zástupci řádu Orectolobiformes, kterému se česky říká malotlamci a anglicky někdy "carpet sharks", se ve fosilním záznamu poprvé objevují přibližně v období mezi 180 až 170 miliony lety v geologické periodě Jura. Nejstarší známý matlotlamec byl nazván Folipistrix a jeho zkameněliny se našly v Belgii a Německu. Na začátku geologické periody Křída existoval další rod, Palaeobrachaelurus, opět pocházející z evropského kontinentu. Obě tato zvířata již měla dvě hřbetní ploutve; jednu větší, tu za ní menší. Byli také vybaveni krátkou tlamou, nacházející se před očima a nerozšiřující se za ně.

Typickými znaky malotlamců jsou právě dvě hřbetní ploutve, poměrně malá tlama (avšak nezapomínejme, že žralok velrybí má skutečně velkou tlamu, dost velkou na to, aby se do ní vešel dospělý člověk, šírkou je však tlama malá), mezi nozdrami a ústy se pak nacházejí velké, výrazné rýhy. Oči jsou většinou v poměru k velikosti těla relativně malé. Všichni malotlamci mají pět žaberních štěrbin. Ty doslova vytahují kyslík z vody. Jediný zástupce řádu, žralok velrybí, své žaberní štěrbiny používá také k filtrování planktonu, své potravy. Malotlamci bývají různě velcí, od šedesáticentimetrových žraloků slepookých z vod v okolí Austrálie až po přibližně desetimetrového žraloka velrybího...


Malotlamci mají 13 čeledí, které dohromady obsahují 43 druhů. Neuvedeme si pochopitelně všechny, někteří zástupci však rozhodně stojí za zmínku...

Čeleď Rhincodontidae:
Žralok velrybí (Rhincodon typus)
Největší paryba žijící v našich oceánech je žralok velrybí. Není pravda, že by byl tak blízce příbuzný žraloku obrovskému a žraloku velkoústému. Jistě, všichni tři patří do nadřádu žraloků (Selachii nebo Selachimorpha). Ale další dva zmiňovaní, přestože jsou také pojídači planktonu, patří do příbuzenstva žraloka bílého, mezi obrouny (řád Lamniformes). Žralok velrybí nedostal své jméno náhodou. Největší jedinci skutečně dosahují velikosti velryb. Zatím největší odchycený jedinec měl 12,65 metru na délku a vážil úctyhodných 21,5 tuny. Byl odchycen roku 1947 v Pákistánu. Další velký jedinec byl zase odchycen v Bombaji v Indii roku 1983, a měřil 12,2 metru. Se zhruba šestimetrovými jedinci se však setkáme mnohem častěji. Tento gigant se živí planktonem, který nasává svou obrovitou tlamou. Jeho mohutné tělo se občas stává jakousi lodí, jejímiž pasažéry jsou spousty štítovcovitých ryb (také nazývaných remora), které se živí žraločími kožními parazity. Záda má žralok velrybí zdobena nádhernými tečkami...

Čeleď Brachaeluridae:
Žralok slepooký (Brachaelurus waddi)
Žije ve vodách při východním pobřeží Austrálie. Čeleď Brachaeluridae zahrnuje pouze dva druhy, žralok slepooký je jedním z nich. Není pravda, že by měl slepé oči. Toto obecné jméno vychází z faktu, že při vytažení z vody instinktivně zavírá oči. Těžko říci, proč. Je to malá, šedesáticentimetrová paryba, která žije blízko pobřeží, nikdy se nevydává do hloubky pod 140 metrů a čas od času je přílivem vyplavena na pobřeží, kde musí přečkat několik hodin v kaluži slané vody. Pozoruhodné je, že vydrží až 18 hodin mimo vodu. To je mezi žraloky možná rekord. Rodí živá mláďata, a v jednom vrhu jich může být 7 až 8. Živí se korýši a rybkami, které nasává svou tlamou. Ačkoliv dnes žijí pouze dva druhy rodu Brachaelurus, z fosilního záznamu jich známe mnohem více. Ještě v Pliocénu žili například na pobřeží Jižní Ameriky, což dokazují dobře zachovalé fosilie z Chile.


Čeleď Stegostomatidae:
Žralok zebrovitý (Stegostoma fasciatum)
Indopacifický druh, vyskytující se od pobřeží Jihoafrické republiky přes Indický oceán až do Rudého moře a Perského zálivu, setkáme se s ním v jihovýchodní Asii, početně například na Filipínách, dokonce i dále na Tchaj-wanu a samozřejmě i na severu Austrálie. Žralok zebrovitý má válcovité tělo o délce až 2,5 metru. Tři z pěti párů žaberních štěrbin se nacházejí nad základem prsních ploutví. V horní čelisti má 28 až 33 řad zubů, v dolní je jich pak 22 až 32. Jako u všech žraloků se po celý život neustále vyměňují. Celé jejich tělo pokrývá nádherný tečkovaný vzor. Zajímavostí je, že roku 1964 byla v Indickém oceánu nalezena samice částečného albína žraloka zebrovitého. Měřila 1,9 metru, byla dospělá. To je neobvyklé; albíni obvykle v divoké přírodě moc dlouho nepřežijí. Uplatnila se zde somatolýza; zdánlivě do očí bijící zbarvení ve skutečnosti samici stále sloužilo jako kamufláž. Úplně jí chyběly tečky, které těmto žralokům slouží k maskování. Možná, že měla jen štěstí, žralok zebrovitý je však rozhodně druhem, který vždy dokáže překvapit...


Čeleď Orectolobidae:
Wobbegongové (Eucrossorhinus, Orectolobus a Sutorectus)
Dvanáct indickooceánských a tichomořských druhů žraloků, z nichž všichni patří mezi wobbegongy (čeleď Orectolobidae), vyniká svým pozoruhodným maskováním. Jsou v něm skutečnými mistry. Žijí v teplých mořích kolem korálových útesů. V záloze číhají na svou kořist. Mnozí malotlamci mají na tlamě jakési výrůstky, a ty wobbegongům slouží k lákání kořisti. Mírně jimi ve vodě pohybují, a jakmile je spatří ryba, která si myslí, že narazila na nějakého červa a dostatečně se ke žralokovi přiblíží, aniž by tušila, že jí hrozí nebezpečí, wobbegong otevře tlamu a zhltne ji. Všechno obvykle proběhne velice, velice rychle. Wobbegongové žijí už 160 milionů let. Malotlamci mohou mít jaksi malou tlamu, ale wobbegong queenslandský, dosahující délky až 2,9 metru může mít tlamu širokou až 85 centimetrů, což je téměř třetina celkové tělesné délky! K trhání kořisti jsou vybaveni dýkovitými, dozadu zahnutými zuby. Ty s kořistí provedou rychlý proces. Hlava i tělo jsou ploché, spirakula (otvor za očima) je dostatečně velká k tomu, aby pro příjem kyslíku nemuseli plavat. Spirakuly k žábrám přivádějí i tak dostatečné množství vody (není totiž pravidlem, že každý žralok se udusí, když se nehýbe). Přes den se wobbegongové ukrývají mezi kameny nebo v písku na dně moře, aktivní jsou pak převážně v noci. Některé druhy pomocí prsních ploutví pomalu lezou na dně a tak se přemisťují, jinak jsou to ale skutečně predátoři číhající na jednom místě na svou kořist...

Máte-li zájem dozvědět se více o malotlamcích, najděte si více informací v encyklopediích o zvířatech, v knížkách nebo na webových stránkách, které se věnují žralokům, a zjistíte, že tyto paryby jsou ještě zajímavější, než jste si mysleli... Seriál Žraločí řády bude samozřejmě pokračovat!

Více než 40 % madagaskarské sladkovodní fauny a flóry v ohrožení

26. března 2018 v 17:01 | HAAS
Tým biologů porovnal získaná data o 653 madagaskarských sladkovodních druzích živočichů a rostlin, načež přišel s alarmujícím zjištěním. Celých 43 % zástupců z 653 zkoumaných druhů tamní fauny a flóry, jejíž život závisí na sladké vodě, je v ohrožení vyhynutí. Za posledních několik desetiletí se jejich počty tak snížily, že některé druhy už možná ani neexistují. Kupříkladu některé madagaskarské rostliny, o nichž nové pojednání také pojednává, nebyly spatřeny už 50 let. I proto je třeba učinit brzy další pojednání, v němž bude uvedeno, zda jsou již vyhynulé či zda ještě stále přežívají, byť třeba v malém počtu. Problémem je, že Madagaskar, často pro svou biodiverzitu a úžasné formy života nazývaný "osmý kontinent", je domovem spousty endemických druhů zvířat a rostlin, a pokud jsou tedy tyto organismy ohroženy na Madagaskaru, hrozí jim bezprostřední vyhynutí, neboť nežijí nikde jinde na naší planetě. Číslo 43 % představuje dvakrát více ohrožených sladkovodních živočichů a rostlin než na celém africkém kontinentu, kde se s podobným problémem potýká jen asi dvacet procent sladkovodních organismů. Samozřejmě mohou být v nebezpečí vyhubení i madagaskarské druhy, které se do "top šest set třiapadesátky" nedostaly. Důvodem je znečištění řek a jezer, neudržitelné farmaření, přílišný výlov ryb a také stavba přehrad a tudíž ničení přirozeného prostředí. Podobný trend zažívají i jiné, avšak pochopitelně podstatně menší indickooceánské státy. Přitom jsou to však lidé samotní, kterým může být velmi ublíženo. Vzhledem k tomu, jaká panuje na Madagaskaru chudoba, může mít vyhubení určitých druhů ryb a rostlin velký, negativní dopad na život místních obyvatel. Malagašané, jejichž život závisí na lovu sladkovodních ryb nebo rakovců jako je Astacoides granulimanus, budou v budoucnu ztrátou způsobu své obživy velmi zasaženi... Mnohé druhy, jež jsou v ohrožení, nepřivolávají zrovna pozornost všech turistů a pozorovatelů divokých zvířat, tak jako lemuři, mezi nimiž též nalezneme ohrožené specie. Madagaskar je domovem 150 druhů vážek, jež nelze najít nikde jinde na Zemi, a některé jsou poměrně vzácné. Velmi pozoruhodní, živorodí vodní plži rodu Madagasikara jsou také klasifikováni jako ohrožení (mluvíme-li tedy o dvou konkrétních druzích rodu). Tyto a mnohé další menší, avšak pro ekosystém velmi podstatné aktéry, ohrožuje zvláště ničení přirozeného prostředí. Vážky, plži a mnozí další zkrátka závisejí na mokřadech, a jak tyto mokřady mizí prostřednictvím umělého vysušování, mizí i tato drobná, ovšem unikátní zvířata... Ve studii bylo zahrnuto také mnoho rostlin, z nichž 80 % se blíží bodu vyhynutí. To není potěšující číslo. William Darwall, vedoucí jednotky IUCN věnující se sladkovodní fauně a flóře, a jeden z editorů studie, pronesl: "Naléhavě potřebujeme více výzkumu, abychom mohli účinně chránit druhy v tomto horkém místě biodiverzity." K tomu asi dojde již brzy, neboť některé druhy, kterými se výzkum zabýval, stále nemají status, jsou-li na tom v pořádku či zda jsou zranitelné, ohrožené či dokonce kriticky ohrožené. Jisté ale je, že ty sladkovodní habitaty na Madagaskaru, které ještě chráněny nejsou, by brzy měly být ochraňovány, jinak o některé velice zajímavé madagaskarské živočichy a rostliny velmi brzy přijdeme...

Na obrázku jsou rakovci druhu Astacoides granulimanus, kteří jsou běžně na prodej na madagaskarských trzích. Tento druh se také vyskytuje pouze na Madagaskaru, a intenzivní lov má dopad na velikost jeho populace. Navíc se vyskytuje na relativně malé ploše ostrova; obývá jen asi 60 000 čtverečních kilometrů... Za obrázek i informace pro článek děkuji výtečnému webu Mongabay.

Zbývají už jen dva nosorožci tuponosí severní

21. března 2018 v 18:14 | HAAS
Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, když jsem 6. června 2011 napsal na svůj blog článek Bílí nosorožci na tom nejsou zrovna nejlépe. Tehdy na Zemi už jen sedm exemplářů nosorožce tuponosého severního. V průběhu let se jejich počet už jen snižoval. Snad už několik let jsme žili s faktem, že zbývají pouze tři jedinci. Zvířata, původně ze Zoo Dvůr Králové, byla přemístěna do soukromé rezervace Ol Pejeta v Keni. 19. března 2018 však starý samec jménem Sudán zemřel. Byl posledním samcem celého poddruhu, ze kterého zbývají už jen další dvě staré samice, též žijící v rezervaci Ol Pejeta. Sudán byl do tehdejšího Československa přepraven roku 1975 po odchytu v Súdánu, v královédvorské zoo žil až do roku 2009, kdy byl i se samicemi znovu přemístěn na africký kontinent. Zemřel ve věku 45 let, což je na nosorožce tuponosého severního celkem vysoký věk. Například samec Saut zemřel v roce 2006 v královédvorské zoo ve věku třiatřiceti let, samice Nasari zemřela v roce 2011 ve věku devětatřiceti let. Sudán na tom bohužel v posledních měsících nebyl zdravotně dobře; měl mnoho zdravotních komplikací, kvůli kterým byl nakonec předevčírem utracen. Jeho pravá zadní končetina byla bohužel velmi zle infikována, z toho důvodu byl také utracen. Jak řekl vedoucí oddělení komunikace a mezinárodních projektů Zoo Dvůr Králové Jan Stejskal, jeho smrt je krutým symbolem lidského pohrdání přírodou... Je velká škoda, že Sudán zemřel, a tak odešel poslední samec nosorožce severního tuponosého. Je však možné, že by ještě mohlo dojít k rozmnožování těchto zvířat. Existují už sice jen dvě samice, a žádný samec, ale uskladněný genetický materiál by v tomto směru mohl pomoci. Otázkou je, jaká je ještě šance. Doufejme, že se i přes všechny obtíže podaří tento poddruh zachránit. Bohužel s jistotou víme, že nosorožci tuponosí severní už divočině nežijí. Poslední tucet volně žijících zástupců tohoto poddruhu byl vybit na počátku našeho století v Demokratické republice Kongo... Podle sčítání z roku 2015 žije ve volné přírodě ještě asi 19 000 až 21 000 nosorožců tuponosých jižních, jediného dalšího a tedy i mnohem "hojnějšího" poddruhu, avšak pytláctví, lov pro rohy a neustálé pronásledování, stejně jako ničení přirozeného prostředí, si na nich vybírá svou daň. Zemí, která se může pyšnit největším počtem těchto nosorožců, je Jihoafrická republika, ta však, jak je známo, minulý rok po velmi dlouhé době učinila krok k tomu, aby bylo opět legální prodávat nosorožčí rohy. To tedy populaci těchto zvířat rozhodně nepomáhá... Je na čase s tím něco udělat, a to rychle, než bude pozdě, protože pozdě může klidně být už zítra...

Smrt Sudána je rozhodně připomínkou neustálé a ničivé síly člověka, který si zkrátka nedá říct... Jeho smrt mne velmi zarmoutila... Napište, co si myslíte vy...

Sviňuch kalifornských už zbývá pouze 12!

12. března 2018 v 17:11 | HAAS
Když jsem naposledy psal o sviňuše kalifornské, které se také říká vaquita (latinsky Phocoena sinus), zbývalo jich přibližně 30. Podle zpráv, které uveřejnila nezisková společnost Mongabay na svých webových stránkách jich v současné době, tedy v březnu 2018, žije pouze 12! Sviňucha kalifornská je v současné době nejohroženějším druhem kytovce, což rozhodně není šťastný titul. Tento pozoruhodný druh sviňuchy se vyskytuje v Kalifornském zálivu (též nazývaném Cortézovo moře), nikde jinde na světě už není k nalezení. Kalifornský záliv endemicky obývá také v současnosti kriticky ohrožená ryba totoaba (Totoaba macdonaldi), která je stále intenzivně lovena. Dlouhé rybářské sítě, do kterých se totoaby chytají, a které plují mořem, způsobují právě sviňuchám kalifornským velké potíže; z tohoto důvodu jsou vaquity předmětem vedlejších úlovků (bycatch). Když se vaquita chytí do sítě, už se z ní nevymotá, nepodaří se jí vyplavat na hladinu, aby se nadechla, a tudíž se utopí. Nemohou za to však místní rybáři, ti jsou pouze zaměstnáni lidmi, kteří za drastický pokles počtů totoaby i sviňuchy kalifornské mohou. A ty zase vede k intenzivnímu rybolovu poptávka po plynových měchýřích totoab, jež jsou v Hong Kongu a v Číně obecně hojně prodávány... Na webu Mongabay si můžete přečíst rozhovor s Andreem Crostou, ředitelem skupiny Elephant Action League, která sleduje mezinárodní obchod s divokou zvěří. Crosta uvádí, že sviňuchy kalifornské jsou sčítány pomocí bójí a s pomocí echolokace. Zdá se, že je velmi nepravděpodobné, že vaquit by mohlo být více než uváděných dvanáct jedinců. Druh je tedy na samém pokraji vyhynutí. To vůbec není dobré. Otázkou je, co se bude dít dál. Crosta uvedl, že obchod s plynovými měchýři totoab probíhá stále ve velkém, a stejně tak lov těchto ryb. Pokud se brzy něco neudělá, poslední tucet sviňuch kalifornských za to zaplatí svými životy, a tím pádem vyhyne další pozoruhodný druh, jehož osud zpečetil člověk... Řešení není jednoduché; minulý rok nebyla schválena iniciativa, jejímž cílem bylo vaquity chránit, a samice sviňuchy, která se dostala do lidské péče, bohužel v zajetí zahynula... Nyní je však situace ještě vážnější...

Rozhodně nejsem rád za to, že jsou sviňuchy kalifornské na pokraji vyhynutí. Co si myslíte vy? Myslíte, že existuje nějaké řešení, které by tento druh zachránilo?

Dovoz zvířecích trofejí do USA - africká zvířena opět v ohrožení

8. března 2018 v 18:41 | HAAS
V listopadu 2017 vydala Trumpova administrace prohlášení, že bude zrušen Obamův zákaz dovozu sloních trofejí ze Zimbabwe a Zambie, jež patří mezi několik málo zemí, ve kterých je lov těchto zvířat stále ve velkém měřítku dovolen. Prezident Trump pak uvedl, že prý nakonec zrušení Obamova zákona neproběhne, a že prý o celé záležitosti nebyl informován, tudíž k rozhodnutí došlo bez jeho vědomí. Původní zpráva mnohé ochránce přírody velmi znepokojila, následující Trumpův tweet byl možná malým oddechem, ačkoliv nic netrvá věčně. A u populistického prezidenta Trumpa to platí dvojnásob. Něco se řekne, pak se to změní... Federální vláda USA se již podruhé pokusila o zrušení zákazu dovozu zvířecích trofejí, přičemž by měl být jejich import posuzován "případ od případu". Sloni afričtí na tom rozhodně nejsou nejlépe; pokud v roce 1900 žilo v Africe 10 milionů slonů, pak jich dnes žije jen 400 000. Obamův zákon byl postaven na faktu, že tato a jiná africká zvířata jsou obětí 20 miliard dolarů ročně vynášejícího černého trhu s produkty z divoké zvěře, včetně trofejí. Jaký přínos má pak zrušení tohoto zákona? Syn současného prezidenta, Donald Trump Jr., je kromě businessmana i známým lovcem. Možná, že si domů bude moci přivést pár sloních klů. Nebo snad celé desítky, bude-li chtít. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine. Trumpovi však rozhodně nijak nepomáhá fakt, že se jeho vláda o zrušení zákazu pokusila rozhodnout za zavřenými dveřmi... Nakonec jen uveďme, že slon africký, největší suchozemský savec naší planety, je zvíře nejen velmi výrazné a pro svůj ekosystém obrovsky důležité, ale také zvíře velmi inteligentní. Mozková kůra slona, savce, jenž má ze všech suchozemských zástupců naší třídy mozek v podstatě největší, je spletitá podobně jako u delfínů, u nás a u našich opičích příbuzných. Ztratit tvora tak zajímavého, a zároveň tvora, který je jedním z pouhých třech zbývajících zástupců v prehistorii tolik početné skupiny chobotnatců, by byla tragédie. Je to možný scénář, a na seznamu scénáristů, kteří za ním stojí, se objevuje i jméno tragikomického Donalda J. Trumpa.

Děkuji zdrojům CNN, MSNBC a Týden.cz za poskytnutí informací pro tento článek.

Amazonie v ohrožení kvůli budovaným andským elektrárnám

1. března 2018 v 18:13 | HAAS
Amazonie je v dalším velkém nebezpečí. U pramenů Amazonky, v Andách, je konstruováno 142 přehrad, dvakrát více, než se původně předpokládalo. V plánu je stavba dalších 160. Mnozí ochránci přírody a environmentalisté jsou znepokojeni, neboť činnost přehrad již v současnosti existujících má negativní dopad na dění v Amazonii. Pokud dojde k výstavbě dalších plánovaných přehrad, kterých má být tedy velké množství, přestanou být do záplavových oblastech Amazonie odnášeny sedimenty, které voda přemisťuje, budou přetnuty další přirozené migrační cesty sladkovodních druhů ryb, a průtokové a záplavové režimy budou také narušeny. Podíváme-li se na to, jak to vše může ovlivnit člověka, ukáže se, že na tom není o nic lépe než mnozí rostlinní a živočišní obyvatelé této oblasti. Až 30 milionů lidí totiž může být změnami, jež nastanou po konstrukci přehrad, ovlivněno. To právě kvůli faktu, že stavba přehrad bude mít, nebo v případě těch existujících už má, dopad na rybí populace. Sladkovodní ryby patří na jídelní lístek obyvatel Amazonie. Bez nich se neobejdou. Ještě uveďme, že podle recentního výzkumu v amazonských vodách nad 500 metrů nad mořem žije na 671 druhů ryb. Stavba přehrad bude mít jistě dopad na jejich diverzitu. Znepokojující je, že mnohé z nich se pak mohou stát ohroženými, a to v Amazonii, oblasti, v níž je 40 % tamních ryb v podstatě amazonskými endemity, znamená, že se mohou dostat až na pokraj vyhynutí. Migrace anténovců (Brachyplatystoma), ryb z řádu sumců, je vůbec nejdelší sladkovodní rybí migrací na světě. Avšak kdo ví, zda kvůli lidské činnosti nebude tato migrace narušena... Podle odborníků by mělo být požadováno souhrnné posouzení ohledně dopadů stavby těchto přehrad na okolní prostředí. Při kooperaci v řízení vodních toků mezi jednotlivými amazonskými státy by podle nich měla být užita Konvence vodních toků Spojených národů... Stavba dalších a dalších přehrad není příliš šťastná, a to zvláště v Amazonii, v tak přírodně bohatém území, které ale rychle mizí, kde se kácejí stromy ve velkém... Fragmentace Amazonie je tématem, které není nové. Jen se stává bolestivějším...

Na obrázku vidíte jeden z přítoků řeky Amazonky, řekou Maraňón v Peru... Za informace i za obrázek děkuji webu Mongabay.

Mehelie kapská-Africký had s tělem, které je v průřezu trojúhelníkovité

26. února 2018 v 17:20 | HAAS
Po čtrnácti dnech je čas napsat další hadí popisek... Tentokrát tedy přináším článek o mehelii kapské...

Latinský název: Mehelya capensis,
Rozšíření: východní a jižní Afrika, mírně zasahuje i do západní Afriky,
Velikost: délka 1,2 až 1,6 metru.
V Africe žije deset druhů mehelií (Mehelya), většina z nich preferuje oblasti vlhké, ačkoliv některé druhy se běžně vyskytují i v pouštních podmínkách. Obvykle neměří více než 1,5 metru a mají pověst hadů kanibalů. Dříve byla mehelie řazena mezi užovky, nyní je však klasifikována jako zástupce čeledi Lamprophiidae (nemá český ekvivalent). Mehelie kapská je poměrně velkým druhem mehelie. Setkáme se s ní v Natalu, dále na sever v Zimbabwe, Mozambiku, na východě Afriky, část areálu rozšíření zasahuje i do Kamerunu. Mehelii si člověk nemůže splést s žádným jiným hadem, v případě tohoto druhu je možná pouze záměna s jiným druhem rodu (například s mehelií angolskou). Tělo je v průřezu trojúhelníkovité, hřbetní štítky jsou nápadně vystouplé. Podle některých herpetologů jim takový tvar těla pomáhá při pohybu pod půdou. Značnou část svého života však tráví na povrchu. Je aktivní v noci, kdy většinou loví jiné hady. Živí se i jedovatými druhy, zabíjí je sevřením tělesných smyček a udušením. Na člověka neútočí, dokonce i když je zdvižena ze země. V takovém případě se může bránit maximálně pokusem o pokálení útočníka. Je to velmi klidný had, který je sice široce rozšířen, je málo dotčený a poměrně běžný, ale zároveň nesmíme zapomenout na to, že každé setkání s mehelií kapskou je výjimečné; tito hadi jsou viděni pouze zřídka. Mehelie kapská se vyskytuje v pobřezních lesících a savanách. Má širokou, plochou hlavu většinou šedohnědé barvy. Zbytek těla je též šedohnědý, mezi šupinami je k vidění světlá kůže. Vyskytují se i jedinci se žlutým nebo krémově zbarveným hřbetním pruhem. Tělní šupiny mehelie kapské jsou výrazně kýlnaté, středem každé šupiny tedy vede výběžek. Takový had má při chycení na dotyk celkem drsné šupiny. Břicho je bílé či krémové barvy. V létě naklade samička jednu či dvě snůšky o 5 až 13 pergamenových vejcích. Čerstvě vylíhnutá mláďata měří jen asi 40 centimetrů, to je však více než u některých druhů krajt, jejichž na svět nově příchozí potomstvo měří třeba jen 30 centimetrů na délku. Existují tři poddruhy: capensis, unicolor a savorgnani, jež se od sebe barevně odlišují...

Příště imantodes velkohlavý!

Trumpovy kontroverzní kroky související s ochranou přírody

25. února 2018 v 11:12 | HAAS
Donald Trump je již dlouho velmi kontroverzní osobou. Kdysi tvrdil, že 44. prezident Spojených států amerických, Barack Obama, "se nenarodil v Americe". Před svou prezidentskou kandidaturou prosazoval stavbu zdi na hranici Mexika a Spojených států. Před pěti hodinami se objevily zprávy o tom, že ustoupil od setkání s mexickým prezidentem, se kterým si měl o této záležitosti promluvit... Již několik měsíců má Trump menší popularitu, než Richard Nixon zhruba ve stejné době prezidentování... Pro mne osobně je Donald Trump prezidentem nezodpovědným, vždyť případ se severokorejským diktátorem mluví za vše... Avšak v tomto článku se nehodlám věnovat příliš politickým záležitostem či uvádět své názory na Trumpa. Již několik měsíců jsem zamýšlel sepsání článku, ve kterém bych se věnoval jeho krokům na poli environmentalistickém. Trump je na rozdíl od Baracka Obamy osobou, jež popírá klimatické změny. Tím však popírá fakt, nikoliv domněnku. Klimatické změny se dějí, to je přece jasné. A také je na rozdíl od předchozího prezidenta osobou, které zřejmě nezáleží na osudu naší planety...

Už v roce 2025 budou emise ve Spojených státech mnohem vyšší, než kdyby Trump nezasahoval do věcí, které v zemi nastolil Obama. Trump popírá globální oteplování. V roce 2012 napsal na Twitter, že prý je to výmysl, a že za ním stojí Číňané, jejichž cílem je snížit konkurenci americké výroby. V roce 2014 pak napsal o globálním oteplování, že prý je to "hoax". Že se klimatické změny dějí a že ke globálnímu oteplování dochází je však známý fakt. Jistě, ke klimatickým změnám dochází i přirozenou cestou. Za poslední stovky milionů let se klima na naší planetě tolik měnilo. Proč by se tedy nemělo teď? Ale přiznejme si, že za fakt, že za posledních 200 milionů let nebyla na naší planetě tak vysoká průměrná teplota, totiž nejvyšší průměrná teplota za celou tu dobu, může člověk. Jedním z účinných způsobů, jak zastavit klimatické změny, je přestat s užíváním fosilních paliv. To se však snadno řekne. Jak to řekl Sir David Attenborough, "dnes si každý může vykopat kus uhlí, zapálit ho doma a získat tak energii". Sir David uvedl, že kdybychom využili jednu pětitisícinu z paprsků, kterými Slunce zasahuje naši planetu, získali bychom energii pro všechny lidi na Zemi. Otázkou je, jak to udělat, a především, jak takovou energii prodávat levněji, aby už nikoho nenapadlo využívat fosilní paliva! Avšak peníze jsou peníze...


Donald Trump se zřejmě bojí žraloků, neboť v lednu uvedl, že není jejich fanouškem. Zřejmě by si přál, aby tito majestátní vládci oceánů, kteří zde existují už po více než 400 milionů let, vyhynuli. Ironií však je, že svým nepříliš inteligentním prohlášením přispěl k tomu, že někteří lidé se rozhodli okamžitě darovat více peněz charitám, jež bojují za přežití těchto úžasných zvířat. Při odesílání daru jedné takové neziskové organizaci například někdo na běžnou otázku "Proč jste se rozhodli dát nám dar?" odpověděl: "Kvůli Trumpovi". Každý rok se zabije na 70 milionů žraloků po celé naší planetě. Poptávka po polévce ze žraločích ploutví je stále velká, a to i přesto, že žraločí ploutve nemají žádnou chuť. Do takové polévky se musí přidávat kuřecí vývar, aby vůbec někomu chutnala. Spousta žraloků je chycena také jako tzv. vedlejší úlovek. V některých zemích je zakázáno lovit určité, chráněné druhy žraloků, ovšem jsou-li chyceny jako vedlejší úlovek, smí se zabíjet. To nepřispívá k jejich ochraně... Zde tedy Donald Trump řekl jen pár vět o žralocích, pro ochránce přírody jsou však jeho slova jen důkazem, že tento prezident asi nemá zájem o problémy v našich oceánech... Znečištění našich oceánů nevyjímaje... Na začátku roku 2018 se objevily zprávy o tom, že by Trump mohl zmenšit chráněná území mořských monumentů. Odborníci tvrdí, že to vitální ekosystémy uvrhne v nebezpečí. Nezachází už současný prezident příliš daleko?


Ochránce přírody také znepokojilo, že Trumpova společnost hodlá vybudovat další velký hotel a věž na Bali v Indonésii. Trump se dokonce prohlásil za "environmentalistu, který dostal mnoho, mnoho ocenění". Web Mongabay uvádí, že má pouze dvě - jeden z New Yorku, jiný od golfové společnosti... Je nutné, aby byl vybudován nějaký speciální Trumpův hotel na Bali? V Indonésii existuje tolik hotelů, které ani nejsou navštěvovány... Další místa, která by mohla být stavbou hotelu zničena, se nacházejí na západní Jávě, a jsou přirozenými stanovišti kriticky ohroženého primáta outloně jávského, ohrožených opic hulmana sundského a gibona stříbrného, a v neposlední řadě i výjimečné, ohrožené kočkovité šelmy levharta jávského...


Když se uvedlo, že Trump by mohl dovolit lovcům, aby si odváželi sloní trofeje z Afriky do Spojených států, což prezident Obama předtím zakázal, začali se ochránci přírody opět ozývat. Trump později uvedl, že prý "má rád slony" a že prý toto rozhodnutí vydala jeho administrace, a on se o tom dozvěděl pozdě. Nakonec uvedl, že rozhodnutí zvrátí, což některé z lovců dosti roznítilo. Sloni jsou stále vybíjení pro svou slonovinu, a nemůžeme si dovolit je nechat jen tak ze zábavy střílet lovci na safari. A přesto i k tomu dochází. Navíc je každých 15 minut zabit jeden slon pro své kly. Mnozí jsou hrozně masakrováni.


Na závěr ještě uvedu, že kdyby byla postavena Mexická zeď, budou od sebe oba americké světadíly po milionech let znovu odděleny. Přece jen zvířata mohou dosud suchozemská zvířata volně přecházet ze Střední Ameriky do Severní. Postavení zdi by tuto migraci zvířat jistě zkomplikovalo...

V tomto článku nebylo uvedeno vše. Mnohé jsem zkrátil. Věřím však, že důležité informace byly uvedeny.

Toto není zřejmě poslední částečně politický článek na tomto blogu... Uvidíme, jak se situace vyvine...

Mýty o slonech

21. února 2018 v 10:30 | HAAS
Sloni jsou zvířaty nesmírně populárními. Už po staletí se těší velké oblibě. Vystupovali v cirkusech, v televizních show, jsou hvězdami mnoha dokumentárních pořadů. Ačkoliv o nich mezi lidmi koluje mnohem méně mýtů než v minulosti, stále si někteří neznalci přírody myslí, že tato úžasná, velkolepá zvířata jsou schopna provádět kousky nebo žijí způsobem, jež je v podstatě nemožný... Dovolte mi tedy představit v tomto článku několik z těchto jednoduše vyvratitelných mýtů a uvést vše na pravou míru...

SLONÍ HŘBITOVY:
Kdo by si nepamatoval scénu z nádherného, epického animovaného filmu Lví král z roku 1994, ve které se Simba a Nala ocitnou na sloním hřbitově. O sloních hřbitovech se ještě stále občas mluví. Sloni jsou zvířaty inteligentními, jsou schopni rozeznat různé tóny zvuků, mají výtečnou paměť, mají velmi silné sociální vazby... Je tedy možné, aby stará zvířata také chodila umírat na jedno místo? Jde o jeden z nejrozšířenějších mýtů o slonech. Existuje několik teorií, proč vznikl. Jedna z nich se váže i na fakt, že kostry prehistorických chobotnatců, například Palaeoloxodona, byly nalezeny pohromadě. Někteří lidé by třeba čekali, že i dnešní sloni umírají na jednom místě. Pravdou však je, že těla prehistorických zvířat mohly být náhodně seskupeny například tekoucí řekou, předtím než kosti zkameněly. Zkazky o sloních hřbitovech jsou však vymyšlené. Zvířata neumírají na nějakém předem určeném místě. Při přeletu letadlem nad africkou savanou, tam, kde dnes ještě žije dostatek divokých slonů, si člověk udělá vlastní obrázek velmi rychle. Pokud se v otevřené krajině nacházejí sloní kostry, jsou po ní rozesety. Kosti pak vzdorují vlivům počasí, neboť jsou mohutné, mohutnější než kosti ostatních zvířat žijících ve stejné oblasti...


NADMĚRNÁ DLOUHOVĚKOST SLONŮ:
Dnes už tento mýtus není příliš rozšířen, zvláště usoudíme-li, že bylo natočeno tolik dokumentárních filmů, jež pojednávají o slonech, tudíž je široká veřejnost přinejmenším trochu lépe informována. Avšak dříve, před několika desítkami let, se ještě běžně uvádělo, že slon se může dožít stovky i více let. Je to nesmysl, dnes víme, že se nejstarší sloni v zoologických zahradách sotva dožívají okolo 60 let, i když slonu indickému pojmenovanému Lin Wang bylo 86 let, když roku 2003 zesnul. Průměrný věk slonů je stanoven přibližně na 35 až 40 let, uvědomme si však, že například africký slon pralesní se přece jen ve vzácnějších případech může dožít i 70 let. Že by se však sloni byli schopni dožít podstatně vyššího věku, to už je prakticky nemožné. Abychom zjistili, proč, museli bychom se podívat do tlamy slona. Staří sloni už mají tak opotřebované šesté stoličky (sloni vystřídají za život šestero stoliček, přičemž ty šesté vydrží v dobrém stavu asi tak do 50 až 55 let), že pro ně začíná být příjem potravy těžší a těžší. Chabnou, jsou náchylnější k nemocem, a nakonec umírají. Důvod, proč se v zoologických zahradách dožívají delšího věku, je jasný: dobrá péče ze strany člověka a fakt, že staří sloni mohou být krmeni mletou potravou.


SLONI "PIJÍ" CHOBOTEM:
Mýtus. Slon se nemůže svým chobotem napít. Člověku by také nebylo příjemné, nalil-li by si pití do nosu a čekal, že tím doplní tekutiny... Nicméně sloní chobot se při pití dá využít jiným způsobem. Ačkoliv malá sloní mláďata pijí vodu tlamou, zatímco chobůtek, ještě nepříliš silný a kratší, než je potřeba, drží nad hlavou, dospělci už jsou příliš velcí na to, aby si k vodě třeba jen klekli a pak prostě pili. Nasají tedy vodu do chobotu, ale ne, že by ji chobotem vypili! Chobot pak přiloží k tlamě a vodu si do ní vstříknou. Může to být skutečná sprcha, sloni jsou schopni za den vypít 140 až 230 litrů vody. Při jednom nasátí jí může být docela dost, a to sice 5 až 10 litrů!

MAJÍ SLONI RÁDI BURSKÉ OŘÍŠKY?
Oblíbený mýtus, opět to však není pravda. V divočině se sloni neživí arašídy, a nejsou vhodné ani pro zvířata žijící v zajetí. Ne že by jimi však úplně pohrdali, jsou-li jim nabídnuty.

SLONI "SE BOJÍ MYŠÍ":
To všichni dobře známe. Myš je prý tím, co dokáže slona vystrašit. Není to ale pravda, sloni se myší vůbec nebojí, tedy za jedné podmínky. Pokud nedělají rámus. Možná, že kdybyste popadli myš za ocásek a vhodili ji do koše s papírem, a ona začala dělat hluk, slon by se už pořádně vylekal. Sloni, podobně jako koně, jsou velmi lekaví. Proto dokáží ostatně být v divočině tak nebezpeční. Stačí je pořádně překvapit a slon se buďto rozežene proti člověku, nebo na opačnou stranu. Zajímavý údaj uvádí v knize Hlasy džungle autor Zdeněk Veselovský: prý kdysi v zoo přiložil myš ke slonímu chobotu, a slon se vůbec nebál. Mýtus, podle něhož má slon strach z toho, že by mu myška do chobotu vlezla, je pochopitelně vymyšlený. Kdyby se náhodou ve sloním chobotu ocitlo něco cizího, udělal by slon to co jakýkoliv jiný živočich: vyfoukl by to. Při síle svého dechu by se asi nemusel obávat, že by jej předmět v chobotu dráždil i nadále.


Sloni jsou největší suchozemští savci naší planety, zvláště pak slon africký. Velcí samci váží třeba až 6 tun. Tento tlustokožec je však nyní v ohrožení. Podle některých statistik každých 15 minut zemře jeden divoký slon, důvodem je jejich zabíjení pro slonovinu. Musíme se tedy snažit, aby tato překrásná zvířata, poslední zástupci ve třetihorách a čtvrtohorách tak hojně rozšířené skupiny chobotnatců, přežila. Nesmíme zapomenout na to, že sloni také formovali krajinu dnešní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie; zvláště africké savany vděčí za svou existenci velkým býložravcům, díky nimž tyto oblasti nezarůstají lesy. Stejně jako všichni živočichové, i sloni jsou nesmírně důležitou součástí ekosystému. Nebylo by dobré je ztratit...

Ohrožený pakaprovec klamathský

14. února 2018 v 11:18 | HAAS
Velmi rád píši články o ohrožených zvířatech, která jsou kvůli člověku ve velkém nebezpečí, a nemusí to trvat dlouho, a z naší planety nadobro zmizí tak jako kdysi velcí dinosauři... Není překvapením, že mezi ohroženými zvířaty se vyskytuje tolik sladkovodních ryb. Vždyť znečištění řek, potoků a jezer si jistě vybírá daň na všech živočiších, kteří se vyvinuli a žijí v tomto prostředí. Jiné druhy ryb zase platí za neuváženou stavbu přehrad, a pakaprovec klamatshký, jenž je tématem tohoto článku, je jedním z nich.

C'waam, tak říkají Indiáni kmene Klamath z amerického státu Oregon pakaprovci klamatshkému (Deltistes luxatus). Jedná se o rybu z čeledi pakaprovcovitých (Catostomidae), jejíž zástupci se v jednadvacátém století vyskytují především v Severní Americe, ačkoliv některé pakaprovcovité ryby bychom nalezli i v Číně a v Rusku. Paleontologové již našli řadu fosilií prehistorických pakaprovcovitých, jedním z nejznámějších dávno vyhynulých zástupců čeledi je Amyzon z Eocénu a Oligocénu. Tato ryba, jejíž zkameněliny byly nalezeny například v kanadské provincii Britská Kolumbie či v amerických státech Colorado a Nevada, velmi výrazně připomínala dnešního pakaprovce klamathského, jenž je, jen pro informaci, jedním ze 78 dnes žijících druhů pakaprovcovitých ryb. S délkou 86 centimetrů však patří mezi největší druhy ve své čeledi. Je to poměrně dlouhověká ryba, dožívá se až 40 let, přičemž pohlavní dospělosti dosahuje mezi 6. až 14. rokem. Živí se malými vodními bezobratlými, zooplanktonem a řasami. Pakaprovec klamatshký se endemicky vyskytuje v oblasti Upper Klamath Lake v jižní části Oregonu. Toto velké, mělké jezero v nadmořské výšce 1261 až 1263 metrů je také útočištěm lososa kisuče (Oncorhynchus kisutch), a v jeho blízkosti se kdysi, v 19. století, odehrála Modocká válka. Pakaprovec však neobývá jen toto jezero, pochopitelně se pohybuje také napříč řekami, které do něj vtékají, a tak je rozšířen po celém blízkém okolí. Jeho areál rozšíření je přesto velmi malý. Nejvíce se na osudu pakaprovce podílí fragmentace habitatu, způsobená výstavbou přehrad. Redukované vodní toky už nejsou tolik příhodné pro život pakaprovců. Navíc tato ryba potřebuje řeky a jezera s dostatkem peřejí, a také s dostatkem štěrku na dně. V takových oblastech se totiž pakaprovci třou, a to konkrétně v březnu, dubnu a květnu. Vajíčka obvykle zůstávají na dně řeky či jezera po tři týdny, než se z nich vylíhnou larvy, kterým trvá ještě 40 až 50 dní, než se promění v mladé pakaprovce. Právě zničení takového prostředí, jež pakaprovec potřebuje k rozmnožování, se podepisuje na jeho stavech, a v současnosti jej IUCN klasifikuje jako druh ohrožený. Kromě stavby přehrad však bylo zničeno i 70 % mokřadů v okolí Upper Klamath Lake, a pakaprovec je nejediným zvířetem, kterého tato změna významně zasáhla. Dalším problémem bylo umělé vypuštění rybářsky užitečných ryb do oblasti. Mezi takové ryby, nové a nepůvodní konkurenty pakaprovců, jsou pstruzi obecní a okounci pstruhoví, stejně jako mnozí další. V neposlední řadě je pakaprovec klamathský terčem útoku několika bakterií, jež u něj způsobují morbidní nemoci, často vedoucí ke smrti. Nemoc, při níž rybě doslova uhnijí žábry za živa, je způsobena bakterií druhu Flavobacterium columnare. Tomuto symptonu se říká columnaris, a kromě pakaprovců ji mívají i mnohé jiné ryby, zejména pak sumci. Parazit rodu Lernaea z podtřídy klanonožců (jež se řadí mezi korýše), zase "ojídá" rybu za živa, což způsobuje bolestivá poranění. Tito a jiní paraziti a bakterie by normálně jen kontrolovali stav pakaprovců a nahrávaly k přirozené harmonii v ekosystému, ale problémy, do kterých pakaprovce dostali lidé ničením přirozeného prostředí, spolu s nemocemi způsobují už jen pokles počtu jedinců této jedinečné ryby. Spojené státy americké se ji nyní snaží chránit. Kdysi oblíbené sportovní rybaření pakaprovců, hojné v 60. a 70. letech, už bylo nadobro zakázáno. Důležité je však chránit přirozené prostředí těchto ryb, k čemuž už dochází. Bohužel není jasné, zda bude projekt na záchranu pakaprovce klamatshkého úspěšný, doufejme však, že ano...

Doufám, že se Vám tento článek o ohroženém pakaprovci klamathském líbil. Rád bych přinesl další články o ohrožených či kriticky ohrožených rybích druzích, neboť mám pocit, že jim někdy není ani ze stran nadšenců do přírody věnována dostatečná pozornost.
 
 

Reklama
Reklama