Sopky, láva... Události ze současné přírody

Lososovité ryby z Elgygytgynu

26. listopadu 2017 v 11:00 | HAAS
Daleko na severovýchodní Sibiři se nachází jezero Elgygytgyn. Vzniklo tak, že voda v průběhu času zaplnila kráter, jenž byl vytvořen meteoritem. Zdrojem jezerní vody je sníh. V oblasti jezera Elgygytgyn, v Čukotském autonomním okruhu, je přinejmenším po část podzimu, přes celou zimu a na začátku jara pořádná zima. V létě dosahuje teplota vody pouhých 3°C. Přesto je toto jezero, zabírající území asi 110 čtverečních kilometrů, domovem dvou neobyčejných lososovitých ryb. Chladná voda jim očividně nevadí; během evoluce se životu v ní dokonale přizpůsobily. Jsou to siven Světovidův (Salvethymus svetovidovi) a siven čukotský (Salvelinus elgyticus). Oba byli ještě po většinu minulého století vědeckému světu prakticky neznámí. Siven Světovidův byl popsán až roku 1990. Žije ve velké hloubce, a tedy i ve velmi chladné vodě. Jezero Elgygytgyn je má v jednom bodě hloubku okolo 174 metrů. Tato ryba je tedy skutečně houževnatá. Jedná se však o zranitelný druh. Jakákoliv přírodní katastrofa způsobená člověkem by jej mohla vymítit. Siven Světovidův se totiž vyskytuje pouze v jezeře Elgygytgyn, a nikde jinde na světě. Je však velmi málo známý. Dokonce by se dalo tvrdit, že se jedná o jednu z nejméně prozkoumaných lososovitých ryb na světě. Jednoduše už proto, v jaké mrazivé hloubce žije. Ale siven čukotský, který je sivenu Světovidovu blízce příbuzný, také není druhem nějak detailně prostudovaným. Je též endemitem jezera Elgygytgyn, a dosahuje délky okolo třiadvaceti centimetrů. Tělesná hmotnost se pohybuje jen okolo 110 gramů. Byl vědecky popsán roku 1981, avšak od té doby se o jeho biologii a životním cyklu zjistilo jen pramálo. Dobře se však ví, že preferuje oblast přítoku řek Anadyr a Enmyvaam do jezera. Siven čukotský je též druhem zranitelným. Vzhledem k tomu, že po 10 měsíců v roce je povrch jezera Elgygytgyn zamrzlý, lze oba tyto siveny označit za velmi adaptabilní ryby. Proč však neumrznou v tak chladné, opravdu až nepříjemně ledové vodě? Daří se jim přežít ze stejného důvodu, jako antarktickým či arktickým rybám. Jejich krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, díky kterým prakticky nemají možnost zmrznout. Je to jen spekulace, ale jejich život se zdá být dost pomalým. Prozatím vědci měli možnost pracovat na detailnějším zařazení těchto ryb do zoologického systému. Dle všech výzkumů jsou tyto ryby blízce příbuzné arktickým sivenům, včetně druhu Salvelinus alpinus, který se vyskytuje na Islandu, v Severní Americe, ale také v Británii (kde je nejvzácnějším rybím druhem). Snad by se ještě mělo uvést, že v jezeře Elgygytgyn žije možná další lososovitá ryba, siven druhu Salvelinus boganidae. Ten je však tak málo prozkoumaný, že se ani úplně přesně neví, zda je samostatným druhem...


Toto je jeden z mála publikovaných obrázků sivena Světovidova. Rozhodně je to ryba, která je velmi málo známá... Snad tedy o ní budoucí generace ichtyologů zjistí víc!

Podivuhodný losos obecný

23. listopadu 2017 v 14:55 | HAAS
Losos obecný (Salmo salar) se může zdát být jedním z nejobyčejnějších lososů vůbec. Je to druh málo dotčený, vyskytující se v severním Atlantiku a okolních mořích, a řekách, které do nich ústí. Je to však ryba zajímavější, než se může zdát. V České republice byl kdysi dočasně vyhuben vlivem stavby přehrad a znečištěním sladké vody. Od roku 2008 však probíhá projekt Návrat lososů, jehož cílem je navrátit tyto úžasné ryby do Českého Švýcarska. V jiných částech Evropy je však hojnější. V ČR nicméně kdysi probíhala aktivní migrace lososů za účelem rozmnožování, a to rovnou dvakrát do roka. První tah probíhal už od března do června a druhý od srpna do příštího března. Druhého tahu se obvykle účastnili větší, starší jedinci. Jako ostatní lososi, i tato ryba si pamatuje "vůni" vody, v níž se narodila. Z tohoto důvodu se dospělý losos vždy vrátí na místo tření tam, kde započal jeho život. Část svého života tráví lososi obecní ve sladké vodě, a to především samý začátek života. Jinak však žijí v moři. Dospívají celkem rychle. Nejedná se o semelparitní, nýbrž o iteroparitní rybu. To tedy znamená, že po tření neumírá, tak jako se to děje u tichomořských lososů, ale přežívá jej a je schopna dalšího. Během dvou let, které stráví na moři, lososi obecní dospějí. Dorostou délky okolo 70 centimetrů. Ty největší mohou vážit i 5,4 kilogramu. Do sítě byl však odchycen i exemplář o hmotnosti 49,44 kilogramu, a to v ústí skotské řeky Hope roku 1960. Vzhled je velmi typický: černé tečky především nad postranní čárou, ocasní ploutev je většinou bez teček či vzorování. Jeho tělo má vřetenovitý tvar. Proto se dokáže ve vodě celkem rychle pohybovat. Ačkoliv byla tato ryba dosud málo dotčena, nehrozí jí vylovení, a vyhynula pouze v malých oblastech, kam se navíc s pomocí člověka vrací, hrozí jí velké nebezpečí. Tímto nebezpečím je změna klimatu; zasahuje především jižní populace lososů obecných (například těch, kteří žijí při španělském pobřeží). Očekává se, že tyto populace brzy vyhynou. Tato ryba byla člověkem vysazena také v severním Pacifiku, kde se jí celkem daří. Velký neúspěch však následoval po pokusu uměle vysadit lososa obecného na pobřeží Nového Zélandu. V okolí ostrovů neproudí žádné pro lososy příhodné oceánské proudy. Proto celý experiment vyšel z větší části nazmar. Aby se zabránilo jakémukoliv možnému vylovení lososů obecných, vznikla roku 1983 NASCO, tedy North Atlantic Salmon Conservation Organization. Zaměřuje se na ochranu lososů obecných. Mezinárodní koncil je tvořen Kanadou, Evropskou unií, Islandem, Ruskou federací, Spojenými státy americkými a Norskem, tedy zeměmi či uskupeními zemí, jež mají přístup k lososům obecným. V USA bohužel počet lososů obecných klesá, proto je zapsán v Endangered Species Act... Pozoruhodné je, že v územích, kde je jich dost, se lososi obecní třou i s pstruhy obecnými (Salmo trutta), což vede ke vzniku hybridů... Tato ryba je dravá, živí se především jepicemi, chrostíky a muchničkami...

Pokud se Vám článek o lososu obecném líbil a přinesl Vám nové informace, komentujte...

Taimen v ohrožení

22. listopadu 2017 v 16:13 | HAAS
Sachalinský taimen, také nazývaný hlavatka japonská či hlavatka sachalinská (latinsky Parahucho perryi) je možná tím nejohroženějším zástupcem ryb čeledi lososovitých na Zemi. Vyskytuje se pouze v částech severního Pacifiku; při pobřeží ruského ostrova Sachalin, Sibiře a japonského ostrova Hokkaidó. Dále se vyskytuje i v řekách Mongolska a části Číny. Životní styl jednotlivých populací se liší. Některé z těchto ryb žijí celý život ve sladké vodě, jiné jsou anadromní (za účelem rozmnožování táhnou ze slané vody do sladké). Na rozdíl od tichomořských lososů rodu Oncorhynchus hlavatky japonské neumírají poté, co se vytřou. Za svůj život, který trvá až 14 let, se vytřou několikrát. Trvá jim však dlouho, než dosáhnou dospělosti. Taimenům to zabere osm let. Hlavatka japonská se také řadí k největším lososovitým vůbec, byl zaznamenán neověřený rekord odchytu taimena, který měřil dobrého 2,1 metru na délku. Naopak zcela ověřen byl rekord odchytu exempláře, jehož tělesná hmotnost vystoupala na 9,45 kilogramu. Obvykle však váží "pouze" okolo 5 kilogramů. Od roku 2006 je taimen podle IUCN klasifikován jako kriticky ohrožený. Areál jeho výskytu je značně omezen. To také kvůli člověku; destrukce přes 50 % přirozeného prostředí hlavatky japonské vedla ke značnému snížení jejích počtů. V Japonsku bývá taimen chován jakožto předmět sportovnímu rybářství. Prodej ryb na rybích farmách je zcela v souladu se zákonem. To ochraně taimena příliš nepomáhá. Ceněná trofej rybářů se stává čím dál vzácnější... Ne vždy však lidé chtějí taimeny zabíjet. Mají však spadeno na jiné druhy ryb žijící v moři či řekách. Hlavatka japonská se stala součástí místního bycatch, patří mezi zvířata, která nemají být ulovena, ale přesto se chytají do sítí hromadně s jinými druhy ryb. Jakožto úlovky jsou pak bezcenné, jejich maso se ani nevyužije. Podle Wild Salmon Center je v první řadě nejdůležitější ochránit říční prostředí, v němž taimeni žijí. Chránit mořské oblasti, kde jisté populace také tráví část svého života, totiž není tak snadné. Ochrana řek by však mohla zamezit vyhynutí těchto ryb. Důležité je také ukončit sportovní rybářství alespoň v některých oblastech, zvláště v takových, kde se tyto ryby vytírají. WSC se ochranou taimenů internzivně zabývá; kromě japonské hlavatky se také pokouší o záchranu sibiřského taimena. Takřka veškeré snažení WSC se soustřeďuje na severovýchod ostrova Sachalin, což je jeden z hotspotů hlavatky japonské. Tamní řeky jsou domovem největší světové populace divokých taimenů. Společnost se snaží vyřešit situaci především v rybářské oblasti. Důležité je však také nechat tyto ryby být, aniž by vůbec byly v kontaktu s člověkem. Už byla vypracována studie, podle které hlavatky japonské preferují především chladné řeky daleko od zemědělských oblastí, a které se tedy nenacházejí v přímé blízkosti lidských sídel. Dosud vytvořené oblasti, v nichž dochází k ochraně taimenů, jsou například les Sarufutsu na Hokkaidó či chráněné oblasti Koppi a Vostochny na Sibiři. Na těchto územích, dohromady zabírajících okolo 1000 čtverečních kilometrů do značné míry divoké přírody, poskytují hlavatkám japonským bezpečné útočiště. Od roku 2006, kdy IUCN klasifikovala taimena jako kriticky ohrožený druh, už bylo pro jeho záchranu uděláno mnoho. I tak je však tato ryba stále v ohrožení vyhynutí...

Obrázek z https://www.wildsalmoncenter.org/. Doufejme, že se v budoucnu těmto rybám bude dařit lépe... Každý z nás pro to může něco učinit...

Semelparita u obratlovců

19. listopadu 2017 v 12:46 | HAAS
Jedním ze způsobů dělení typů rozmnožování živých organismů je rozdělení semelparity a iteroparity. Zatímco my, lidé, jsme iteroparitní, a tedy můžeme mít potomstvo vícekrát za život (i tehdy, když se rozhodneme žádné nemít), existují živočichové a rostliny, jež se rozmnožují pouze jednou za život. Pak umírají. To je semelparita, typická pro některé druhy bambusu, východoafrické hvězdnicovité rostliny lobelie druhu Lobelia telekii, a také agáve. Nezdá se být tak překvapivé, že mezi rostlinami se vyskytuje řada druhů, jež po rozmnožování zemřou. Semelparita se vyskytuje také u živočichů, opět není příliš překvapivé, že je k nalezení u některých pavoukovců, cikád, motýlů a samozřejmě také u jepic, které jsou jedním z nejlepších příkladů semelparity. U obratlovců je však poměrně vyjímečnější. Přesto i zde se setkáme s dobrým příkladem semelparity: je jím losos. Lososi rodu Oncorhynchus každý rok v době od července do října podstupují velkou migraci z Tichého oceánu do severoamerických řek. Vracejí se tam, kde se sami vylíhli. Milióny lososů pak představují potravu pro medvědy, orly, vlky, žraloky a lidi. Ti, kteří tažení přežijí a úspěšně se vytřou, nakonec zemřou, a stanou se tedy také potravou pro všechny ty hladové krky predátorů. K tomuto dění dochází mezi 2. a 5. rokem života lososů. Místa, kde se tyto ryby narodily, se také stávají jejich hroby. Ještě před smrtí a před třením však někteří z lososů procházejí úžasnou metamorfózou. Například lososi nerka (Oncorhynchus nerka) zcela změní svou barvu. Zbarvení jejich šupin se změní. Po celý svůj život, který prožily v moři, jsou tyto až osmdesáticentimetrové ryby poměrně nevýrazně, namodrale zbarveny. Po vplutí do řek se radikálně změní: září krásnou červenou. Takové zbarvení ale mají jen několik týdnů. Během té doby spolu samci bojují o hierarchii. Červeně zbarvena jsou obě pohlaví, nicméně samcům se ještě vytvoří tzv. kype. Jejich čelisti získají poměrně bizarní tvar, díky čemuž spolu mohou zápasit. Poté, co dají základ budoucí generaci lososů, umírají spolu se samicemi...


Může se to zdát neuvěřitelné, ale semelparita se vyskytuje i u některých dalších obratlovců. Dokonce i u těch suchozemských... Některé druhy rosniček rodu Hyla jsou toho dobrým příkladem. O to neuveřitelnější je pak fakt, že se vyskytuje i u plazů! Leguánovitý ještěr Sceloporus bicanthalis z borových lesů v nadmořské výšce 2900 až 4400 metrů je mexickým endemitem. Jedná se o živorodý druh ještěra. Když je na svět přivedena nová generace, rodiče umírají. Avšak ještě známějším semelparitním ještěrem je chameleon Labordův. Tento plaz, jenž je klasifikován jako zranitelný, obývá pouze část západního pobřeží Madagaskaru. Žije zřejmě nejkratší život ze všech čtyřnohých obratlovců, pouze 4 až 5 měsíců! Mláďata se z vajíček, nakladených samičkami, jež poté zahynuly, vylíhnou v listopadu. Podstupují velmi rychlý růst, pářit se mohou už v lednu, většina z nich tak učiní, samičky pak v únoru a březnu nakladou vajíčka a krátce poté zahynou. Jejich smrt nastává s koncem období dešťů. Po celé období sucha je pak volně žijící populace chameleonů Labordových tvořena pouze vyvíjejícími se vejci. Herpetolog se tedy s chameleonem Labordovým během letních měsíců na Madagaskaru nesetká, nenarazí-li na jeho hnízdo. Mezi plazy je takový způsob života velmi neobvyklý, ale vzhledem k malému množství získaných informací o mnoha druzích plazů je možné, že v budoucnu budou nalezeny další semelparitní druhy... Mezi ptáky se semelparita nevyskytuje, avšak mezi savci ano! To ale pouze mezi některými vačnatci. Jsou jimi někteří kunovcovití a vačice. Vačice druhu Marmosps paulensis obývá pouze Atlantský les, úžasný, ale před našima očima kvůli těžce dřeva rychle mizící habitat. Samci umírají po páření, samičky zřejmě po narození mláďat. To je samo o sobě velice neobvyklé. Savci se přece o svá mláďata starají, a živí je mateřským mlékem... Semelparitnímu rozmnožování těchto vačic ještě nebylo úplně porozuměno. Avšak brazilský výzkumný tým, který se jimi zabýval, nikdy nenašel narozená mláďata přisátá k mléčným bradavkám svých matek. Přitom mláďata zůstávají v hnízdě, které vačice vytvoří z rostlin. Samice umírají v březnu, nicméně samičky odchycené o něco dříve, na podzim, měly vždy napuchlé mléčné bradavky, to znamená, že pochopitelně tvořily mléko. Je tedy jasné, že svá mláďata po narození mlékem ještě krmí. Trvá to ale velmi krátce, zanedlouho je odstaví a pak zahynou. V budoucnu bude možná odhaleno více o skrytém životě tohoto druhu vačice, je však důležité, aby byl Atlantský les v Brazílii chráněn, neboť už nyní je na tom poměrně špatně, a jeho zvířecí obyvatelé jsou v ohrožení.


Snad Vás tento článek zaujal. Pokud znáte nějakého dalšího obratlovce, který po rozmnožování umírá, na nic nečekejte a napište jeho jméno do komentáře!

Nový druh orangutana: Nejvzácnější lidoop na světě

8. listopadu 2017 v 15:27 | HAAS
I v jednadvacátém století, kdy jsou naše znalosti světa přírody velmi rozsáhlé, se neuvěřitelné může stát skutečností. Byl objeven nový druh lidoopa! Posledním vědecky popsaným lidoopem byl Pan paniscus, tedy bonobo, a k popisu došlo roku 1929. Avšak nyní, po osmaosmdesáti letech byl popsán další druh lidoopa, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Je to význačný objev svědčící o tom, že ne všechna velká zvířata jsou ještě vědecky popsána, ačkoliv není tak úplně pravda, že bychom o nich nevěděli. O tapanulijských orangutanech se vědělo už roku 1997. Nicméně tehdy ještě nebyli považováni za odlišný druh, ale pouze za odlišnou populaci orangutana sumaterského. Ještě před několika týdny byly veřejnosti známy jen dva druhy orangutanů: sumaterský a bornejský. Oba jsou ohroženi kvůli ničení přirozeného prostředí. A stejně tak je nově popsaný orangutan tapanulijský. Vyskytuje se pouze v oblasti Jižního Tapanuli na indonéském ostrově Sumatra, v severní části ostrova. Obývá pouze jediný, vysoko položený deštný les, Batang Toru, jenž se rozkládá v nadmořské výšce 300 až 1300 metrů nad mořem. Tam má být navíc postavena vodní elektrárna. Orangutanů tapanulijských žije jen asi 800, automaticky se tedy stávají kriticky ohroženým druhem a zřejmě nejvzácnějším lidoopem na světě (když však výběr rozšíříme, a podíváme se na nás, orangutany a naše příbuzné jako hominoidy a ne pouze jako lidoopy, najdeme i vzácnější, kupříkladu chajnanského gibona, ve volné přírodě jich zbývá jen pár desítek jedinců, ale zažívají svůj comeback). Nyní je tedy snaha uzavřít oblast Batang Toru, aby ke stavbě elektrárny nedošlo a tento neobyčejný primát, donedávna považovaný za orangutana sumaterského, nevyhynul. Rozdíly mezi jednotlivými druhy orangutanů jsou velmi malé, rozdíl mezi sumaterským a tapamulijským druhem je pak okem takřka neviditelný. Svou roli v rozdílu však hrají sekvence DNA. K popisu nového druhu došlo až po pečlivém studiu jeho fylogenetického stromu. Rozhodující pak byl výzkum kostry samce, který byl místními lidmi zabit. Ačkoliv zemřel smrtí, kterou si nezasloužil, a kterou mu způsobil člověk, nakonec jeho oběť nebyla k ničemu, neboť kostra posloužila jako holotyp orangutana tapanulijského. Genetická analýza vzorků odebraných ze 37 jedinců jen potvrdila, že jde skutečně o odlišný druh. Kosti orangutana tapanulijského se v současnosti nacházejí v Zoologickém muzeu v Bogoru na západě ostrova Jáva... Biologie orangutana tapanulijského je skutečně zajímavá, a stejně tak jeho vývoj. Tato zvířata jsou totiž evolučně více spřízněna se svými bornejskými příbuznými, než s orangutanem sumaterským, a to i přesto, že s ním žijí na stejném ostrově. Všichni orangutani žili po většinu Pleistocénu na Sundalandu, pevnině, která byla tvořena Sumatrou, Jávou, Borneem a Malajským poloostrovem, a tyto oblasti neoddělovalo moře, jak je tomu dnes. K jakémusi odtržení tohoto druhu od ostatních orangutanů došlo po výbuchu sopky Toba, největší sopečné erupce doby ledové. Izolace, která trvala 10 000 až 20 000 let, měla nakonec za následek vznik nové specie. Sundaland zanikl a každý ze tří dosud známých druhů orangutanů si šel svou vlastní vývojovou cestou. Snad by se dalo jen dodat, že ještě dříve, asi před 3 miliony let, žili orangutani v jižní Asii, ta je tedy jejich kolébkou... Pokud jde o chování, podobá se tapanulijský orangutan svým příbuzným. Mnoho času tráví na stromech. Živí se šišticemi a housenkami, tolik zatím víme o jeho jídelníčku. Graduální student z Univerzity Jižní Kalifornie, James Askew, podrobil výzkumu hrdelní volání samců těchto orangutanů. Zatímco orangutan bornejský se ozývá krátkým a vysokým hlasem, a orangutan sumaterský zase hlasem dlouhým a poněkud hlubším, jsou volání orangutana tapanulijského takovou mixturou: jsou dlouhá a vysoká... Byla by škoda, kdyby byl tento druh orangutana navždy ztracen. Na závěr uveďme, že mu nehrozí zánik jen ze strany člověka. Křížení s orangutanem sumaterským už nastalo: genomické sekvence, jež mluví za vše, vykazují vzorky dvou zkoumaných jedinců. Na křížení však může mít podíl i fragmentace habitatu, která oba odlišné druhy orangutanů sbližuje. Pokud bude oblast, ve které žijí, ochráněna, bude se tomu moci v budoucnu předejít...

Děkuji Matějovi, že mě na tuto zprávu upozornil (jako obvykle jsem totiž věnoval více pozornosti kontroverzní politice současného amerického prezidenta, což zde rovnou mohu uvést jako cliffhanger na chystaný článek). Za informace děkuji webu www.news.nationalgeographic.com, od NatGeo je také obrázek... Touto zprávou jsem velmi nadšen. Ještě před dvěma dny jsem si myslel, že na světě žijí jen dva druhy orangutanů, a nyní je tu máme tři. O budoucnost všech se musíme postarat... Zaujal-li Vás tento objev, napište o tom do komentáře.

Nejistá budoucnost hoka modrozobého

5. listopadu 2017 v 10:59 | HAAS
Pouze v několika oblastech středních And v Kolumbii žije neobvyklý pták z řádu hrabavých a čeledi hokovitých. Jmenuje se hoko modrozobý, latinsky Crax alberti, anglicky Blue-billed curassow. Patří mezi nejvýznačnější ptáky severní části Jižní Ameriky, a to částečně i pro svůj modrý zobák, tmavé peří rostoucí po většině těla a bílou část jeho spodku, a pro svou slepičí chůzi. Už před tisíci lety dávní obyvatelé Kolumbie vytvářeli zlaté sošky hoků. Věřili, že hokové mají na vršku hlavy patku z peří proto, že kdysi ukradli oheň jaguárovi a donesli ho lidem. A když jim ho přinesli, držíce dřevěnou kládu na zádech, sežehl jim oheň peří na temeni hlavy a vytvořil tak kudrlinky. Kdyby se ve skutečnosti stalo, že hoko daroval člověku oheň, jistě by toho velmi litoval. Lidé totiž přirozené prostředí hoků takřka zničili. Nejen, že většina lesů do nadmořské výšky asi 2500 metrů nad mořem byla v Kolumbii vytěžena. Byla to také produkce koky a marihuány v místech, kde se dříve rozkládaly lesy, co způsobilo snížení jejich počtu. 90 % jeho přirozeného prostředí bylo kvůli pěstování drog ztraceno. To je druhý důvod, proč je hoko tak význačný - je velmi vzácný. Podle IUCN už zbývá jen 150 až 700 jedinců ve volné přírodě! V kolumbijských zoo žije 27 exemplářů, přičemž většina samic je už stará na hnízdění, a rozmnožování je schopen pouze jediný samec. Dlouho to vypadalo, že se chov v zajetí ani nezdaří, ale v roce 2014 byla konečně nakladena první snůška, a dnešní tříletí hokové už dospívají, takže také budou moci být brzy zapojeni do chovného programu. Otázkou je, jak zachránit hoka modrozobého ve volné přírodě. Společnost věnující se ochraně ptáků v Kolumbii, Proaves, vytvořila ve středních Andách rezervaci El Paujil, a to v listopadu 2003. Je to jedno z posledních míst, kde se vyskytují divoce žijící hokové modrozobí a jsou zde relativně v bezpečí (na stejném místě je natáčel štáb společnosti Image Impact pro seriál Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem z roku 2012). Po dlouhých krvavých konfliktech, jimiž Kolumbie proslula, se lidé vracejí do míst, jež dříve opustili, včetně oblasti Santa Marta nebo Serranía de San Lucas, kde hoko modrozobý žije. Návrat lidí do těchto oblastí, které jsou dalšími z posledních pár útošiť hoka modrozobého, může napáchat další škody. Lidé samozřejmě potřebují pole, farmy a cesty ke svému životu. Je ale předem jasné, že za to místní lesy zaplatí... Jak tedy hoka modrozobého zachránit? Doufejme, že chov těchto ptáků v zajetí bude úspěšný, a tak se jejich počet pomalu zvýší. Snad také nebude lidmi využita všechna ta půda, kde žijí. Hokové se totiž vyskytují v oblastech daleko od lidí, jsou to plašší ptáci, a divoká místa, kde mnoho lidí nežije, opravdu potřebují. Snad také birdwatching může mnohému přispět, vždyť do rezervace El Paujil právě za hoky a dalšími pozoruhodnými ptáky přijíždějí pozorovatelé ptáků z celého světa, a tím přispívají na správný chod rezervace a ochranu jejích ptáků. V neposlední řadě dochází také k přeškolení partyzánů, účastníků kolumbijských konfliktů, na strážce lesů. Snad větší počet lesníků bude znamenat zvýšení ochrany těchto ptáků...

Užovka krtčí-Hrabavý had z jižní Afriky

1. listopadu 2017 v 15:48 | HAAS
V tomto článku se představí užovka krtčí, jeden z mých oblíbených jihoafrických hadů, a také had, který je zajisté velmi zajímavý...

Latinský název: Pseudaspis cana,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: Délka 1,5 až 2,1 metru.
Užovka krtčí patří k dobře známým jihoafrickým hadům. Jedná se o jediný druh rodu Pseudaspis, který je tedy monotypickým (zahrnuje právě jediný druh). Popsal ji již Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání Systema Naturae. Tehdy ji však pojmenoval Coluber cana, avšak dnes se rodové jméno Coluber užívá pro některé severoamerické užovky (například proslulý Coluber constrictor). Užovka krtčí se vyskytuje na jihu kontinentu, v Jihoafrické republice (zde existuje několik příznačných lokací, například pánev Karoo, kde se s ní setkat), Namibii, Botswaně, Zambii, části Mozambiku a také ve Svazijsku a Lesothu. Preferuje oblasti písečných pobřežních křovisek, pouští a kopcovitých travnatých plání. Je to hrabavá užovka, mnoho času tráví pod zemí. Je pro ní typické podsadité, robustní tělo, hladké šupiny, díky kterým dobře klouže zeminou, a špičatá hlava s prodlouženým čenichem, jenž je ohnut dolů. Díky tomu výtečně hrabe. Užovka krtčí má skutečně příhodné jméno, a to jak v češtině, tak v angličtině (Mole snake) a v afrikánštině (Molslang), název v těchto jazycích znamená prakticky vždy to samé a odkazuje na hrabavý styl života této užovky. Není jedovatá, v tlamě má však velké množství velmi ostrých zubů, s jejichž pomocí snadno uchvacuje kořist. Z důvodu velkého počtu naostřených zubů je její kousnutí poměrně bolestivé, proto je dobré vědět, jak ji chytit, chce-li to člověk udělat. Loví krtky, rypoše a ostatní druhy hlodavců, včetně myší a krys, díky čemuž jsou užovky krtčí vítanými ničiteli hlodavců. Na ostrově Robben Island při pobřeží Jihoafrické republiky se živí také mořskými ptáky; užovky krtčí zde požírají vejce afrických tučňáků brýlových i místních racků. Mláďata užovků krtčích se také čas od času přiživují na obojživelnících, hlavně na žábách. V pánvi Karoo v Jihoafrické republice, Namibii a Lesothu také užovky krtčí vykrádají vejce z hnízd pěvců druhu Prinia maculosa. Užovky krtčí se naopak samy stávají kořistí pověstně nenasytných medojedů... Samci jsou vůči sobě v období páření agresivní a o samičky spolu bojují. Navzájem jsou schopni si způsobit vážná zranění. Po páření, které probíhá v říjnu, přivádí samice na svět 25 až 90 mláďat (rekord je 95), jedná se tedy o živorodý druh. Mláďata jsou po narození jen asi 30 centimetrů dlouhá. Jejich kresba je odlišná od celkově monotónního zbarvení dospělců. Mladé užovky krtčí mívají na těle mozaiku tmavě hnědých skrvn na světle hnědém podkladu. Dospělci pak bývají většinou žlutohnědí nebo hnědí, i když se v některých populacích vyskytují i červené a černé exempláře... Ačkoliv je člověku zcela neškodná, bývá užovka krtčí lidmi často zabíjena na potkání nebo když se dostane příliš blízko lidským obydlím. Lidé ji totiž považují za kobru kapskou, kterou laikovi může v mnohém připomínat. Při bližším pohledu je však jasné, že se jedná o užovkovitého, nikoliv korálovcovitého hada. Zabíjení užovek krtčích (a jiných hadů) je zcela neoprávněné a je důsledkem pouhé lidské neznalosti a mnohdy také přehnaného strachu z těchto pozoruhodných tvorů.

Příště užovka páskovaná!

Nový druh obří krysy ze Šalamounových ostrovů

29. října 2017 v 11:06 | HAAS
V nedávné době byl objeven nový druh obrovské krysy, která žije na Šalamounových ostrovech. Některé z krys, s nimiž se můžeme setkat v našich městech (ačkoliv kanalizace měst raději obývají potkani než krysy, jež se samy o sobě přestěhovaly především do doků na mořském pobřeží) bývají celkem velké. Přestože patří ke stejnému druhu, liší se od sebe populace žijící ve městech od sebe různě vzdálených, některé krysy jsou větší, jiné zase menší. Pravděpodobně největší krysou na světě je krysa z kráteru Bosavi na Nové Guineji, kterou v roce 2009 objevil štáb dokumentárního cyklu BBC Lost Land of the Volcano (při objevu byl i skotský kameraman a moderátor Gordon Buchanan). Tato krysa měří 82 centimetrů a váží až 1,5 kilogramu. Vzápětí za ní následuje několik dalších druhů velkých krys, a jeden takový byl nyní objeven právě na Šalamounových ostrovech, a přestože se velikostí ani neshoduje s krysou z kráteru Bosavi, je to gigant. Jedná se o krysu druhu Uromys vika. Popsal ji dr. Tyrone Lavery z chicagského Field Museum, přičemž měl k dispozici exemplář odeslaný z Šalamounových ostrovů do Queenslandského muzea v Austrálii. Jedinec byl zabit, když byl poražen strom, jenž byl jeho domovem. Doktor Lavery řekl: "Když jsem se poprvé setkal s lidmi z ostrova Vungunu na Šalamounových ostrovech, řekli mi o kryse, kterou nazývali vika, jež žila na stromech. Začal jsem se zabývat tím, zda je to opravdu odlišný druh, nebo lidé jen říkají normálním černým krysám 'vika'". Už v roce 2010 měl doktor Lavery možnost zkoumat trus obrovské krysy, což byl jakýsi důkaz její existence. Po prostudování exempláře, jenž při pádu stromu zahynul v roce 2015, měl doktor Lavery jasno. Určitě je to nový druh. Žije tedy na stromech a dosahuje délky půl metru! Ačkoliv jsou Šalamounovy ostrovy domovem několika druhů krys, je toto první objev nového druhu hlodavce na ostrovech za posledních 80 let. O to překvapující je fakt, že se jedná o tak velký druh krysy. I na ostrovech, jejichž fauna je do značné míry izolována od okolního světa, občas můžeme najít velká zvířata, o nichž jsme doposud věděli jen málo, a vědecky jsme je neznali vůbec. Uromys vika je bohužel druhem, který ani po vědeckém popisu dobře neznáme, ví se jen, jak je velká, že se živí kokosy, a že jich pravděpodobně zbývá velmi málo. Druh už je teď považovaný za kriticky ohrožený. Jeho život totiž závisí na tropické vegetaci, na stromech, a vezmeme-li v potaz, že už 90 % všech stromů na Šalamounových ostrovech bylo pokáceno, a v tomto trendu se stále pokračuje, visí přežití této obří krysy na vlásku. Stejně tak jsou ohroženi další výjimeční obyvatelé těchto ostrovů v Oceánii, včetně obrovského scinka šalamounského, největšího scinka na světě, který měří přes 60 centimetrů na délku a žije na stromech. Také jeho počty jsou nestálé kvůli intenzivnímu lesnímu průmyslu, jenž má na přírodu ostrovů negativní dopad.

Zdroj informací a obrázku: BBC News a National Geographic.

Užovka brazilská-Agresivní pronásledovatel savců a ještěrů

18. října 2017 v 15:08 | HAAS
Další hadí popisek je tu, tentokrát se jedná o slíbenou užovku brazilskou, což je podle mě jeden z nejvíce fascinujících jihoamerických hadů...

Latinský název: Spilotes pullatus,
Rozšíření: jižní část střední Ameriky, severní část Jižní Ameriky a Tridinad a Tobago,
Velikost: průměrná délka 1,5 až 2 metry.
Užovka brazilská se řadí k nejznámějším a nejpopulárnějším hadům neotropické oblasti. Řadí se mezi nejdelší užovky, i když tak není tak dlouhá, jako americká užovka indigová nebo jako musurana černá. S průměrnou délkou 1,5 až 2 metry však rozhodně spadá do kategorie velkých užovek. Výjimečně velcí jedinci mohou měřit až 2,7 metru. Užovka brazilská žije především na stromech, jako všichni hadi však také výborně plave, což je zejména v Amazonii, kde hladina řeky stoupá a zase klesá, velkou výhodou (akční scénu s užovkou brazilskou na řece Amazonce uvidíme v úvodní sekvenci filmu Hledání obrovské anakondy, který prezentuje Austin Stevens). Tento had se velmi rychle pohybuje. Je to aktivní, denní lovec s velkými zorničkami, je uzpůsoben na pronásledování rychle se pohybující kořisti. Agresivně napadá savce, ptáky a ještěry. Nezabíjí jedem, svou kořist smyčkami velmi silných svalů jednoduše udusí. Občas také loupí ptačí vejce z hnízd. Při chycení lidskýma rukama se užovka brazilská také chová agresivně, ze všeho nejdříve většinou nabírá do přední části svého těla vzduch, díky čemuž vypadá větší. Většinu predátorů takové chování samo o sobě zastraší. Pokud tato metoda neúčinkuje, začne kousat. Pro člověka, který ji chytí, však pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tělo užovky brazilské je seshora mírně zploštělé, z boků je však už na pohled rýsují vystouplé šupiny. Má výrazně černé či hnědé zbarvení, i když intenzita těchto barev je velmi variabilní (liší se mezi poddruhy, kterých je uznáno celkem pět, rozdíly se však nacházejí i mezi jedinci jednotlivých poddruhů). Typická je však žlutá kresba, jež kontrastuje s černým či hnědým zbarvením... Užovka brazilská žije v lesích podél řek, v mangrovových porostech a pobřežních lesích. Vzhledem se jí celkově podobá užovka loupeživá, Pseustes sulphureus. Ta byla dříve považována za jiný druh rodu Spilotes, avšak později bylo zjištěno, že tito dva hadi od sebe mají trochu dál, než se dříve herpetologové domnívali. Tento had nicméně žije ve stejné oblasti, včetně Trinidadu a Tobaga. Dorůstá i podobné délky jako užovka brazilská, a tak s ní může být zaměněn... Užovka brazilská je vejcorodý had, snůška jedné samičky je tvořena 7 až 10 vejci. Ačkoliv je známá pro svou agresivitu, může být chována v zajetí a ve většině případů si na něj zvykne. Nejvíce jsou agresivní hadi, kteří pocházejí z divoké přírody, podporovat ale takový import divokých zvířat není v dnešní době dobrým nápadem. Ačkoliv tento druh není v současné době člověkem nijak ohrožen, má takový odchyt zvířat negativní dopad na stav jejich populací, třebaže neuvrhuje druh v nebezpečí vyhynutí.

Příště užovka krtčí!

Drobní živočichové z okraje pevniny

15. října 2017 v 11:37 | HAAS
Jednou z mých oblíbených knih je velká publikace "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha. Je to doplněk k televiznímu seriálu The Living Planet z 80. let minulého století, a při jejím čtení jsem se rozhodl, že napíši článek o drobných živočiších, kteří žijí při okraji pevniny. Inspirovala mne k tomu devátá kapitola této knížky...

Bahnité mělčiny říčního ústí jsou plné života. Tam, kde se už sladká voda mísí se slanou a vzniká tak voda brakická, žijí živočichové, kteří se přizpůsobili změnám vody přímo dokonale. Dobře snášejí velké rozdíly mezi fyzikálními i chemickými podmínkami ve vodě, která se neustále mění. Při odlivu, a zvláště po deštích, když je řeka vzedmutá, je v těchto oblastech voda především sladká. Ale jakmile nastane příliv, může se voda stát stejně slanou jako v moři. Vlastnosti vody se takto mění dvakrát denně. Přestože to není prostředí přátelské pro každého živočicha či každou rostlinu, někteří se adaptovali k přežití v takovém nestálém domově, neboť k nim přichází potrava jak z řeky, tak z moře. Potravní řetězec zde začíná u malých, drobných živočichů, nad kterými by někteří lidé spíše ohrnovali nos, a končí až u mořských ptáků, kteří se jimi živí. Většina lidí zná nitěnky, drobné červy, jejichž tělo má šířku lidského vlasu. Živí se organickými látkami v bahně. Jejich hlavový konec je do bahna zahrabán, aby je mohli vysávat. Naopak zadní konec jejich těla se volně vlní ve vodě, mají k tomu však důvod. Vlněním si totiž shora přivádějí proud vody, která je okysličená, a díky tomu nemají nouzi o kyslík. Podle knihy "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha může být na čtverečním metru bahna při ústí řeky do moře až čtvrt milionu nitěnek, které ho svým pozoruhodným vzezřením zdobí. Blíže k moři pak žijí mnohoštětinatci pískovníci. Preferují prostředí, kde se bahno setkává s pískem a promíchává se s ním. Nejsou to tak malá zvířátka, velký pískovník může dosahovat délky až 40 centimetrů. Tito mnohoštětinatci s červím vzezřením mají tělo o tloušťce tužky, když byste se tedy rozhodli nějakého vyhrabat a vytáhnout, rozhodně byste ho na své ruce spatřili ve vší kráse. Také pískovníci se živí bahnem, které si ještě předtím, než se bahno dostane do jejich útrob, obohacují různými živinami. Pozoruhodný je způsob života pískovníků. Žijí totiž v rourkách, které mají tvar písmena U. V první části rourky shromažďují hrubá písková zrna, ve druhé části rourky se pak nachází samotný pískovník a pohybuje se nahoru a zase dolů. Nedělá to jen proto, aby se jen tak pro zábavu vozil zezhora dolů jako ve výtahu. Tímto způsobem prohání vodu do první části rourky, a v písku, který je v ní uložen, se pak chytají organické částice, jimiž se pískovník živí. Čas od času pískovník se svým neustálým pohybem přestane, pozře odchycené organické částice a písek, který se přitom do jeho těla dostane také, jednoduše vykálí do opačné části rourky. Bylo vypočítáno, že každou tři čtvrtě hodinu pískovník vytlačí tento písek z rourky na povrch, kde z něj vytvoří jakýsi malý domeček či malou pyramidu. Když nastane odliv, pískovníci se schovají do svých rourek, ve kterých stále zůstává voda. Malí mlži srdcovky obvykle žijí poblíž pískovníků, ale určitě pro ně nepředstavují žádné nebezpečí, naopak si jich vůbec nevšímají. Jak by se dalo očekávat, při odlivu srdcovky vodotěsně zaklapnou své ulitky. Různí plži, například ti malí z čeledi Rissoidae, zase zaklapnou své ulity s pomocí kulatého útvaru, jenž vyrůstá z konce jejich svalnaté nohy. Odliv znamená pro tyto a mnohé další drobné živočichy nebezpečí. Všichni jsou totiž vystaveni masožravým ptákům. Protože v jedné hrsti písku může občas žít až 10 000 živočichů, není zde o potravu nouze. Kdo přežije do přílivu, může být šťasten. Nemá ale jistotu, že následující odliv bude stejně milosrdný. Poláci velcí a poláci chocholačky mají spadeno hlavně na nitěnky, kdežto břehouši spolu s kolihami pátrají po pískovnících, které z jejich rourek vytahují svými dlouhými zobáky. Na každém pobřeží, kde se to jen hemží živočišnou potravou, asi nesmí chybět kulíci. Jejich obětí se stávají červi, korýši, snad i nějací ti plži. Když pak nastane odliv, hody ptáků načas skončí a drobní živočichové z okraje pevniny se vrátí ke svému normálnímu životu...

Nitěnky

Pískovník

Koliha

Jespáci při pátrání po kořisti

Tam, kde řeka ústí do moře, žije mnohem více zajímavých tvorů, i tak však doufám, že se Vám tento článek, jenž se zaměřil pouze na několik z nich, líbil...
 
 

Reklama