Sopky, láva... Události ze současné přírody

Želvy skrytohlavé 3/4: Pelomedúzovití

5. srpna 2017 v 10:51 | HAAS

3. část: Pelomedúzovití

Do primitivního podřádu skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Testudines či Chelonia), patří přibližně 70 druhů želv a všechny se vyskytují ve sladkých vodách nebo v jejich okolí. Podřád skrytohlavých se dělí na tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), matamatovití (Chelidae) a pelomedúzovití (Pelomedusidae). Tato část se zaměřuje na čeleď pelomedúzovitých. Někdy mezi ně bývají řazeni i terekovití jakožto pouhá podčeleď, tedy "Podocnemidinae". Ne všichni herpetologové však tuto systematiku uznávají...

Z fosilního záznamu není známo mnoho zkamenělin želv, které do této čeledi patří. Z tohoto důvodu je vývoj pelomedúzovitých želv stále ještě trochu utajen, i když v budoucnu bude určitě nalezeno více fosilních pozůstatků, díky nimž bude zjištěno více. Nicméně v roce 2014 byl popsán vyhynulý rod Posadachelys, jehož fosilní pozůstatky byly objeveny v mexickém státě Coahuila. Posadachelys žil před 72 milióny let, v období pozdní Křídy. Zkamenělý exemplář byl nalezen již roku 2003, avšak trvalo jedenáct let, než byl oficiálně popsán. Zdá se, že šlo o suchozemskou želvu, což je v kontrastu s přizpůsobením na částečně vodní, částečně suchozemský styl života dnešních pelomedúzovitých. Není to však nic neobvyklého, neboť i jiné prehistorické skrytohlavé želvy bývaly suchozemské, zatímco jejich dnešní příbuzní (řadící se do dalších dvou čeledí) žijí ve sladké vodě. Tento vyhynulý rod želvy byl navíc schopen dobře plavat. Posadachelys měřil až 27 centimetrů na délku, soudě podle krunýře dospělce. Krunýř mláděte dosahoval délky pouze 5 centimetrů, ale není jisté, jak bylo mládě staré.


Dnešní pelomedúzovití jsou zastoupeni jednadvaceti druhy...

Pelomedusa (monotypický rod; zahrnuje jediný druh, P. subrufa, česky tereka africká):
Běžná sladkovodní želva, která se vyskytuje v subsaharské Africe, na Madagaskaru a dokonce i v jižním Jemenu. Její krunýř je pěkně jednobarevný, někteří jedinci ho mají olivově zelený, jiní hnědý. Pod bradou má dva výrůstky, je vybavena plovacími blánami nacházejícími se mezi prsty a dále také širokou, silnou hlavou. Na rozdíl od svých příbuzných bažinatek (viz. text níže) nemá pohyblivou přední část plastronu, a nemůže tedy vpředu uzavřít krunýř. Je aktivní ve dne a požírá vše od vodních rostlin přes měkkýše a ryby až po žáby. Údajně se také může přiživovat na ptácích. Hrdličky loví obdobným způsobem, jako krokodýlové v řece Maře loví pakoně. S délkou 30 až 32 centimetrů se řadí k malým želvám. Nedávno (2015) byla zdokumentována při požírání parazitů nasátých na tělech nosorožců či prasat bradavičnatých. Tito velcí savci si lehnou do do vody, nejčastěji do nějaké bažiny či marše, a nechají želvy, aby odstranily a spořádaly všechny parazity, jež jejich silné čelisti mohou z těl savců ukousnout. Těžko říci, zda jde přímo o důkaz symbiózy, nicméně je jisté, že v těchto ojedinělých případech rozhodně mají z takového chování užitek jak velcí savci, tak tereky africké... Samičky terek afrických kladou vejce na konci jara či na počátku léta. V jedné snůšce je jich 10 až 40. Doba inkubace trvá 75 až 90 dnů. Poté se z vajíček vylíhnou miniaturní repliky dospělců. Nepříznivou část roku přečkávají zahrabány v bahně.


Pelusios (20 žijících druhů, známých jako bažinatky):
Stejně jako rod Pelomedusa, i rod Pelusios se vyskytuje pouze v Africe (nepočítáme výskyt tereky africké z rodu Pelomedusa v jihozápadní Asii). Tyto želvy jsou poměrně variabilní, terece africké se podobají, ale mají své vlastní osobité styly života i vzhledu. Počet vajec ve snůšce se liší druh od druhu. Některé druhy mají malé snůšky, jiné až středně velké. Okavanžská P. bechuanicus, vyskytující se v Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, může naklást až 50 vajec. Tento druh se často stává potravou proslulého afrického ptáka člunozobce. Naproti tomu východoafrická P. subniger klade 3 až 12 vajec, což je menší snůška. Tento druh je poměrně zajímavý tím, že byl lidmi vysazen na Mauriciu v Indickém oceánu nebo dokonce na Guadeloupe v Karibiku! Karapax této želvy je zahnutý. To je ostatně typické i pro některé další druhy rodu Pelusios, což mu vysloužilo jedno z obecných anglických jmen "hinged terrapins" (terrapin je název užívaný pro sladkovodní želvy). Bažinatky se živí různě. Obvykle však zhltávají měkkýše, ryby, případně malé obojživelníky... Bažinatky nebývají velké, karapax druhu P. nasus měří pouze 12 centimetů, karapax druhu P. sinuatus z východu Afriky zase 46 centimetrů.



Zdroje obrázků:


Do konce měsíce se na tomto blogu objeví poslední část projektu Želvy skrytohlavé...

Zmije Latasteova-Menší verze zmije růžkaté

30. července 2017 v 13:14 | HAAS
Je čas na další hadí popisek, tentokrát Vám představuji zmiji Latasteovu... Snad se Vám popisek zalíbí!

Latinský název: Vipera latastei,
Rozšíření: Španělsko, Portugalsko, Maroko, Alžírsko, Tunisko,
Velikost: Délka 60 až 75 centimetrů.
Zmije Latasteova se vzhledem podobá zmiji růžkaté. Obě patří s dalšími evropskými zmijemi do rodu Vipera, který se vyznačuje tím, že všechny jeho druhy rodí živá mláďata. Zmije Latasteova má v jednom vrhu až 13 mláďat, i když obvykle je jich mezi 2 až 8. V průměru samice rodí jen každé tři roky. Tento had se svým zbarvením podobá ostatním evropským zmijím, včetně zmije růžkaté. Je to způsobeno především tmavě lemovanou klikatou čarou, která se táhne po celé délce hadova hřbetu. Tato čára je obvykle načervenalá, a jak již bylo zmíněno, lemy jsou tmavé. Základní zbarvení na bocích je šedé až hnědé. Další znak, díky kterému se zmije Latasteova podobá své růžkaté sestřenici, je mírně zdvižený čenich. Je ale jen lehce protáhlý, rozhodně se na něm nenachází pozoruhodný šupinatý útvar jako na čenichu zmije růžkaté... Tento had obývá spodní okraje hor, obývá především suché, zalesněné kamenité stráně a žije tam mezi kamením a sutí. Občas se vyhřívá poblíž kapradin. Avšak nevyhřívá se tolik jako ostatní evropské zmije. Obvykle se vystaví sluníčku jen tehdy, když tráví svou kořist. Vyhřívání pak trávení urychlí. Menu zmije Latasteovy tvoří ptáci, savci a ještěři. Někdy však požírá i členovce. Loví ze zálohy; čeká, až kořist projde kolem, a pak bleskurychle zaútočí. Vpíchne do kořisti své jedové zuby, jež jsou jako u ostatních zmijovitých hadů zahnuté a duté. Jed je poměrně dost silný a byl by schopen člověka zabít. Jako všichni hadi, i zmije Latasteova si ho však raději uskladní na svou kořist, než aby jej plýtvala při sebeobraně. Je-li ohrožena, syčí a dělá velmi prudké, varovné výpady. V ohrožení je to jedna z nejagresivnějších zmijí. Zároveň však patří k těm, jež se hledají nejobtížněji. Hledači hadů a herpetologové někdy mohou strávit celé dny procházením kamenitých sutin, aniž by nalezli známku přítomnosti tohoto hada. Zmije Latasteova je velice plachá a zastihnout ji je tedy mimořádné... Dnes se s tímto druhem setkáme ve Španělsku, Portugalsku, Maroku a Alžírsku. Je sporné, zda se vyskytuje v Tunisku. Dříve bychom se tam s ní setkali, nyní jsou však tamní populace zřejmě vyhubeny, není to však jisté. Samotný druh je zranitelný; persekuce ze strany lidí i degradace přirozeného prostředí si na tomto hadovi vybírají svou daň. Zmije Latasteova se stěží přizpůsobuje novým prostředím, takže ničení její původní domoviny je pro ni fatální. Podle Bernské konvence je to nicméně druh na Appendixu II. Plné ochraně se těší na severu Portugalska a v několika chráněných územích ve Španělsku a Maroku... Zmije Latasteova byla pojmenována podle francouzského herpetologa Fernanda Latasteho. V roce 1878 ji pojmenoval Eduardo Boscá. Jeho kolega, Lataste, o rok později udělil podobnou poctu samotnému Boscámu, a pojmenoval podle něj čolka druhu Lissotriton boscai... Ačkoliv se zmije Latasteova normálně vyskytuje na zemi, příležitostně šplhá po stromech...

Příště užovka trávozelená!

Mezinárodní den tygrů

29. července 2017 v 19:20 | HAAS
Dnes je 29. července, Mezinárodní den tygrů! Dnešek patří těmto velkým kočkám, které si zaslouží velký obdiv i ochranu. V divoké přírodě Asie už zbývají jen asi 4000. Díky práci ochránců přírody, velkých společností, mezi nimiž jsou i WWF, Panthera, Australia Zoo nebo Wildlife Conservation Society budou tygři jistě zachráněni před vyhynutím... Nezapomeňte, že pomoci můžete i vy, jelikož každý hlas se počítá!

Zmije růžkatá-Nejjedovatější had Evropy

23. července 2017 v 12:30 | HAAS
Nyní mám pro Vás slíbený popis zmije růžkaté... Tento had je zřejmě nejjedovatějším z těch, kteří na našem kontinentu žijí!

Latinský název: Vipera ammodytes,
Rozšíření: jihovýchodní Evropa a jihozápadní Asie,
Velikost: délka obvykle 65 až 90 centimetrů.
Tento nádherný had s klikatou čarou s tmavými okraji probíhající po celé délce hřbetu a růžkem vyčnívajícím z čenichu je nejjedovatějším evropským druhem hada. Ačkoliv se toxicita jedu liší populace od populace, je zcela jistě schopen zabít dospělého člověka bez nejmenšího problému. A k zabití myši stačí během infúze pouhé 1,2 miligramu na kilogram. Jed je jak neurotoxický, tak hemotoxický. Uštknutá oběť, ať už had útočí na kořist či v sebeobraně např. na člověka, pociťuje bolest, otok v okolí uštknutí, stejně jako změnu barvy kůže. Jed nejaktivněji působí na savce a ptáky, převážně těmi se také zmije růžkatá živí. Naopak méně působí na ještěry či obojživelníky, její jed totiž není primárně přizpůsoben k rychlému zabíjení tohoto typu kořisti. Jako všechny zmije, má i zmije růžkatá sklápěcí jedové zuby. Když je had v klidu, leží při horním patře. Jakmile otevře tlamu, jedové zuby zamíří vpřed, aby mohly proniknout do těla oběti a vpravit do její krve smrtící jed. Je to právě jed tohoto druhu, který se používá k výrobě většiny hadích protijedů užívaných v medicíně na evropském kontinentu... Zbarvení tohoto hada může být proměnlivé. Někdy je klikatá čára souvislá, jindy rozdělená. Samci a samice se od sebe liší zbarvením. Samice bývají hnědé nebo oranžové, stříbřitě šedí s tmavou klikatou čárou jsou pak samci. Především pěkný je konec ocasu, jenž je zeleně, žlutě či oranžově zbarven. Existuje celá řada druhů, od chřestýšovců (zmijovití chřestýšovití) přes smrtonoše (suchozemští elapidi) až po zmije (zmijovití, pravé zmije), jež používá konec ocasu k nalákání kořisti. Had jím napodobuje pohyb červa před svou tlamou, a když se malý hlodavec, nebo případně ještěrka, přiblíží, had zaútočí. Zmije růžkatá má širokou hlavu. Ze svrchu je plochá, ale z čenichu vyčnívá masitý výběžek, jenž je kryt devíti nebo deseti drobnými šupinami. Význam tohoto růžku, který vysloužil zmiji růžkaté její české i anglické jméno (horned viper či long-nosed viper, nepleťme si ji s horned viper z pouštních oblastí Afriky a Arábie), je dosud neznámý. Všichni zástupci rodu Vipera, tedy převážně evropských zmijí, rodí živá mláďata. Zmije růžkatá tedy není výjimkou. Hadi se páří v dubnu a květnu, čemuž předcházejí boje samců o samičky podobně jako u zmije obecné, a samičky přivádějí na svět maličké repliky dospělců v srpnu až září téhož roku. V jednom vrhu je jich obvykle mezi 5 až 15... Přestože obývá pahorkatiny a horské svahy jihovýchodní Evropy a Turecka, můžeme se s ní vzácně setkat i ve Švýcarsku a Rakousku. Jedná se totiž o reliktní populace. Naštěstí se mnoho let těší zákonné ochraně, tudíž jsou rakouské i švýcarské zmije růžkaté takřka v naprostém bezpečí. Ani hadi z jihovýchodu Evropy a jihozápadu Asie však nejsou ve velkém ohrožení lidí. Svou kořist nacházejí často blízko polí, takže z lidské činnosti částečně těží. Většinou je najdeme ve směsi kamení či při základnách malých keříků. Zmije růžkaté však také efektivně šplhají po stromech. Můžeme se s nimi někdy setkat i v dolinách, zvláště jsou-li suché a písčité... Zmije růžkatá má sice vertikální zorničky, jež prozrazují, že je to noční druh, což je pravda, je však občas aktivní i přes den...

Příště zmije Latasteova!

Želvy skrytohlavé 2/4: Terekovití

15. července 2017 v 11:34 | HAAS

2. část: Terekovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), jenž spolu s želvami skrytohrdlými (Cryptodira) tvoří dva velké podřády řádu želv (Testudines či Chelonia), se dělí na tři čeledi. Jsou jimi matamatovití (Chelidae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a terekovití (Podocnemididae). Tato část se zaměřuje na poslední jmenovanou čeleď. V minulosti existovalo na naší planetě ještě více čeledí tohoto podřádu, v současné době jsou však zastoupeny jen fosilními druhy, známými ze zkamenělin, a navíc nepatří mezi nejlépe prozkoumané skupiny želv.

Čeleď terekovitých se poprvé ve fosilním záznamu objevuje v raném Paleocénu, tzn. krátce po vyhynutí dinosaurů. Je také možné, že se čeleď vyvinula už před koncem Křídového období, na jehož konci potkaly dinosaury a jiné velké prehistorické plazy typické pro druhohory tak katastrofální události. Víme však s jistotou, že tato skupina želv existuje už nějakých 60 milionů let. V prehistorii existovala celá řada různých rodů terekovitých, jmenovitě Albertwoodemys, Brontochelys, Latentemys či Mogharemys. Mezi ještě známější rody se řadí Cerrejonemys, Carbonemys (oba rody pocházejí z Kolumbie z doby před 60 až 58 miliony let, ze stejného místa a času jako obří had Titanoboa) a Stupendemys (z doby před 5 miliony let, Pliocén, z Venezuely a Brazílie). V průběhu času se životní styl terekovitých výrazně změnil. V Paleocénu se jednalo o suchozemské želvy! Carbonemys možná vypadal spíše jako dnešní želva sloní (navíc co do velikosti k ní měl blízko), jež však patří mezi skrytohrdlé. Žil na souši a požíral rostliny. Naopak Stupendemys, který žil až na konci třetihor, byl zcela jistě akvatickou želvou, ne však dokonale přizpůsobenou vodnímu prostředí, neboť z fosilních pozůstatků vyplývá, že Stupendemys nebyl dobrým plavcem. Tato želva dorůstala velikosti shodné s křídovým Archelonem, i když podle některých paleontologů mohla být ještě větší, než samotný Archelon, což by z ní činilo největší želvu, která kdy žila. Ať už je to pravda či ne, jisté je, že karapax tohoto rodu měřil přinejmenším 180 centimetrů, nutno však podotknout, že karapax zvířete mohl být dle všech výzkumů ještě delší. Želva rodu Stupendemys žila především v pomalu tekoucích vodách. Jakožto slabý plavec si nedokázala razit cestu rychle tekoucími řekami a potoky...


Vyhynulých rodů, jež patřili do čeledi podocnemididů, je ještě více. Ve 21. století však na Zemi existují jen tři rody.

Erymnochelys (jediný druh, E. madagascariensis, tereka madagaskarská):
Rod Erymnochelys se může zdát jako monotypický, tzn. obsahuje pouze jediný druh. Není to však zcela pravda. V minulosti se v severní Africe vyskytoval druh E. aegyptiaca. V dnešní době však existuje jediný zástupce tohoto rodu, a vyskytuje se pouze na Madagaskaru. Tereka madagaskarská obývá podobně jako její prehistorická sestřenka Stupendemys pomalu tekoucí vody, tůně a jezera na západě ostrova, jenž je pro svou biodiverzitu, tolik odlišnou od jiných částí světa, občas nazýván "osmým kontinentem". Tereka madagaskarská se potýká s velkými problémy. Její maso je žádaným artiklem v Asii, a tak je podobně jako většina tamních sladkovodních želv kriticky ohrožena. Podle seznamu nejohroženějších želv, jenž byl vytvořen roku 2003, je to dokonce 13. nejohroženější želva, i když za posledních čtrnáct let se počty terek madagaskarských mohly změnit. Export terečího masa do Asie je ilegální, ale stále k němu dochází. Jakožto jedna z nejznámějších ohrožených želv má nicméně tereka madagaskarská šanci na záchranu, neboť se o jejích problémech všeobecně ví... Tereka madagaskarská je všežravá, živí se vodními rostlinami i červy, a mláďata projevují sklony k masožravosti. Jídelníček se pak s věkem mění. V jedné snůšce se obvykle nachází mezi 10 až 25 vajíčky. Je jen 50 centimetrů dlouhá, to z ní však činí jednu z větších sladkovodních želv...


Podocnemis (šest žijících druhů, minimálně tři dosud popsané vyhynulé druhy, rod je též označován jako tereka):
Tereky z rodu Podocnemis se vyskytují v Jižní Americe, která se zdá být kolébkou čeledi terekovitých. Vyskytují se v řadě různých habitatů, od savan a močálů oblasti Llanos ve Venezuele a Kolumbii přes Amazonii až po řeku Madgalena v Kolumbii. Právě tam se vyskytuje velmi vzácná tereka magdalénská (Podocnemis lewyana, na obr. pod textem), jež je v ohrožení z důvodu ničení přirozeného prostředí, stejně jako kvůli lovu pro maso. Jsou to však především stavby přehrad, co snížilo počty těchto želv. Jiné druhy, například tereka hrbolatá (Podocnemis sextuberculata) z Brazílie, Peru a Kolumbie jsou kvůli ničení přirozeného prostředí zatím jen zranitelné... Podocnemis se vyznačuje poměrně velkýma očima...


Peltocephalus (jediný druh, P. dumerilianus, tereka velkohlavá):
Jakožto druh popsána Augustem Friedrichem Schweiggerem roku 1812, tereka velkohlavá je 44 centimetrů dlouhá želva s trojúhelníkovou hlavou. Mezi prsty má plovací blány, rty má hnědožluté, karapax je obvykle šedohnědý. V angličtině se jí říká "big headed sideneck", neboť má velkou hlavu a podobně jako ostatní želvy skrytohlavé nedokáže zatáhnout svou hlavu do krunýře úplně. Místo toho ji v nebezpečí do krunýře ztáhne podélně. S tímto druhem se setkáme v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, ve Francouzské Guianě, v Peru a Venezuele. Žije částečně ve vodě a částečně na souši, obvykle se vyskytuje v bažinách, lagunách a pomalu tekoucích potocích. Má velmi silné čelisti. Je to zranitelný druh.


Zdroje obrázků:
1. By Ryan Somma - Stupendemys geographicus Uploaded by FunkMonk, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6738264


Na konci července nebo na začátku srpna se na tomto blogu objeví třetí část projektu o želvách skrytohlavých...

Chřestýšovec Waglerův-Obyvatel hadího chrámu

12. července 2017 v 10:42 | HAAS
Další popis v současnosti žijícího plaza je tu, tentokrát jde o nádherného chřestýšovce Waglerova!

Latinský název: Tropidolaemus wagleri,
Rozšíření: Jihovýchodní Asie,
Velikost: délka 80 až 100 cm, výjimečně až 1,3 m.
Přestože byl v minulosti řazen do rodu Trimeresurus, který zahrnuje okolo 30 malých až středně velkých jedovatých hadů vyskytujících se v jižní, jihovýchodní a východní Asii, obvykle žijících na stromech, je dnes pokládán za učebnicový příklad rodu Tropidalaemus. Ten se v posledních letech počtem druhů ještě rozrůstá. Chřestýšovec Waglerův byl původně pokládán za jediného zástupce rodu, v současnosti (rok 2017) však už rozeznáváme čtyři různé druhy. Obvykle se v angličtině označují jako "temple vipers", což souvisí s jednou pozoruhodností týkající se právě tohoto druhu. Chřestýšovec Waglerův proslul jako chrámový had z Hadího chrámu na ostrově Penang v Malajsii. Chrám byl postaven roku 1850 na počest známého buddhistického mnicha, který se jmenoval Chor Soo Kong (Quingshui), který se narodil roku 1047 v Číně. Hadí chrám v Penangu není jediným místem, které Chor Soo Konga uctívá, další buddhistické chrámy se nacházejí například na Tchaj-wanu či v Myanmaru. Avšak Hadí chrám v Penangu je zřejmě jediným chrámem svého druhu. Nejen, že jeho vnitřek oplývá celou řadou druhů chřestýšovitých hadů. Je totiž místem uctívání samotného chřestýšovce Waglerova. Když byl chrám v 19. století postaven, údajně se do něj nastěhovali všichni chřestýšovci z okolní džungle. Chor Soo Kong totiž o mnoho století dříve hady ochraňoval. Chřestýšovci hledali stín a myši, kterými by se živili. Od té doby se věřilo, že chřestýšovci přinášejí návštěvníkům chrámu štěstí. Jelikož je dnes džungle v okolí chrámu velmi řídká a byla z velké části vykácena, je Hadí chrám v Penangu bezpečným útočištěm těchto hadů. V zahradách chrámu jsou chováni v klecích a živeni myšmi... Chřestýšovec Waglerův se vyskytuje na jihu Vietnamu, v Thajsku, na Malajském poloostrově i ve východomalajských státech Sabah a Sarawak na Borneu, stejně jako na Filipínách, na Sumatře, Jávě a Borneu v Indonésii a dále na ostrově Sulawesi, známého též jako Celebes. Jeho potravu tvoří malí savci, ještěrky, ptáci a žáby. Jako u většiny zástupců podčeledi chřestýšovitých, která je jednou ze čtyř podčeledí čeledi zmijovitých, rodí i chřestýšovci Waglerovi živá mláďata. Je to vejcoživorodý druh, tzn. mláďata se z vajec vylíhnou krátce před narozením v těle matky a ta pak přinese na svět drobné repliky dospělců, a v jednom vrhu jich může být i 25. Rekord však činil 40 mláďat v jednom vrhu! Nejnižší číslo se pohybuje okolo 15. Mláďata jsou zpočátku barevnější, než dospělci, ale jak rostou, jejich zbarvení je čím dál matnější. I tak jsou dospělci poměrně variabilní. Samice, které jsou větší než samci, bývají tyrkysové, černé či zelené, mívají žluté, černé nebo světle zelené pruhy a mají v porovnání se samci obrovskou hlavu. Hlava je však celkově mohutná i u samců, a u obou pohlaví je srdcovitého tvaru a je viditelně oddělena od krku. Samci mohou být jasně zelení, ale není to pravidlo. Mnohým chřestýšovcům Waglerovým se přes oko táhne hnědý maskovací proužek. Břišní strana je zbarvena dožluta, Na hlavě i na rtech se nacházejí výrazné šupinaté štítky... Tento had je aktivní v noci, což prozrazují jeho oči s vertikálními zorničkami. Ty se v noci rozšíří, aby had viděl lépe pohybující se předměty ve tmě. Zároveň vidí tepelný obraz svého okolí díky dvojici tepločivných jamek, z nichž každá se nachází na jedné tváři mezi okem a nozdrou (tak jako u ostatních chřestýšovitých). Mimořádně chápavý ocas se obtáčí kolem větví. Je to stromový či arboreální druh. Loví ze zálohy. Když kolem prochází či prolétá kořist, prudce se vymrští a chytí ji do tlamy. Jedovými zuby do ní vpustí jed a drží ji. Stromoví hadi nemohou svou kořist pustit, protože by rychle odskákala nebo odletěla pryč a oni by nemohli následovat pachovou stopu s pomocí svého citlivého rozeklaného jazyka. Proto chřestýšovec drží kořist a mrtvou si ji s pomocí pohybů jedových zubů vtlačuje do krku. Žije v nížinných lesích a v zalesněných bažinách. Pokud jde o sílu jedu, nepředstavuje pro člověka velké nebezpečí. Tito hadi jsou velmi mírní, jen málokdy uštknou lidi, a to i přesto, že se při svých pátráních po hlodavcích dostávají do blízkosti lidských obydlí. Útočí pouze v sebeobraně a stejně jako ostatní jedovatí hadi preferují ústup než útok. I když člověka uštknou, nezpůsobí mu velké potíže. Místo uštknutí obvykle jen opuchne a následuje denní či dvoudenní bolest. Poté jakékoliv symptomy opadnou. Zajímavé je, že had obsahuje složku zvanou Waglerin-1. Jed je samozřejmě mnohem účinnější na malé živočichy, kterými se chřestýšovec živí. Myši způsobí rychlou paralýzu respiračního systému. Malá oběť je zabita v krátkém časovém intervalu... Pro svou dobrou pověst bývá chřestýšovec Waglerův často chován v teráriích...

Příště zmije růžkatá!

Savci nejsou jedinými, kdo vděčí za svou rozmanitost vyhynutí dinosaurů

9. července 2017 v 9:28 | HAAS
Savci nejsou jedinými živočichy, kterým se po velkém vymírání na hranici K-T před 65 miliony let doslova otevřely dveře plné možností. Například většina ptačích řádů, které dnes existují a jsou tvořeny stovkami, ba i tisíci druhů (mluvíme-li o pěvcích, kteří zahrnují polovinu veškerých druhů ptáků a vyvinuli se cca před 50 miliony let), vznikla právě v třetihorách. Většinou se tito tvorové objevovali v řádech milionů či desítek milionů let po vyhynutí dinosaurů. Začalo se také více dařit hadům. S nárůstem malé savčí kořisti přibýval i počet hadích druhů. Mnohé velké skupiny, jako užovkovití a korálovcovití, se vyvinuli právě v třetihorách (i když v případě korálovcovitých mluvíme až o druhé polovině třetihor). Nový výzkum provedený odborníky z Texaské univerzity v Austinu ukazuje, že i další skupina obratlovců dnes vděčí za svou rozmanitost právě velkému vymírání na konci Křídy. Jsou jimi žáby...


Výsledky zkoumání potvrdily, že 88 % všech dnes žijících žab vděčí za svou existenci právě onomu velkému vymírání (někdy označovanému jako 5. velké vymírání). To znamená, že takřka 9 z 10 žabích druhů patří mezi potomky tří vývojových linií žab, které masové vymírání přečkaly. Je velmi pravděpodobné, že většina takových žabích druhů z konce období Křídy přežila celou událost díky hrabavému způsobu života. Před hrozivými následky dopadu meteoritu se jednoduše skrývala pod zemí, případně i ve vodě. Poté, co dinosauři s výjimkou ptáků, dnešních dinosaurů, nenávratně zmizeli z povrchu zemského, uvolnila se řada ekologických nik, předtím obývaných jinými typy živočichů. Stromové žáby, rosničky, mohly náhle osídlit větve stromů. Nebyli zde žádní starší druhohorní plazi, podobní ještěrkám, kteří na nich žili, a tak starobylí obojživelníci využili příležitost. Nové typy žab byly tedy arboreální, žily na stromech. Právě arborealita z nich v některých koutech planety, konkrétně v Jižní Americe, učinila tak významnou a velkou skupinu obojživelníků. Dnes se v Latinské Americe vyskytuje velké množství stromových žab, různých listovnic, rosniček a tzv. skelných žab (Centrolenidae). V jiných částech světa, oplývajících deštnými pralesy, se vyskytují některé druhy pravých ropuch (z čeledi ropuchovitých, tedy Bufonidae), například šest druhů rodu Pedostibes z Bornea, Sumatry a Malajského poloostrova. Vše nasvědčuje tomu, že stromovým žábám se celkově začalo velmi dařit až po vymírání K-T. To neznamená, že by už v druhohorní éře neexistovaly žáby, jež žily na stromech. Avšak nikdy v historii planety nebyly stromy v tropech osídleny tolika rozličnými druhy, jako v třetihorách a čtvrtohorách. Můžeme říci, že vymírání dinosaurů odstartovalo éru stromových žab...

Za námět k napsání tohoto článku i za informace o novém výzkumu děkuji webu New Scientist... Snad se Vám tento článek líbil...

Houbové onemocnění, které zabíjí hady, se bohužel dostalo do Evropy

6. července 2017 v 10:44 | HAAS
Mnoho let se mezi ochránci přírody a herpetology mluví o závažném houbovém onemocnění, které v Severní Americe vybíjí různé druhy hadů. Tato nemoc je vyvolána houbou druhu Ophidiomyces ophiodiicola. Napadá hadí šupiny a způsobuje zvířatům puchýře a podivně vypadají strupy, navíc v ojedinělých případech je houba schopna pokrýt značnou část hlavy hada včetně očí a zaslepit ho. Hadi na toto onemocnění, které se nyní v divoké přírodě šíří poměrně rychle, neumírají tak často. Většinou jsou příznaky nemoci jen slabé a řada hadů na ni nakonec nezahyne, i když bohužel projde určitými problémy. Avšak v některých případech už tato nemoc způsobila strašné škody. V roce 2006 v Novém Hampshiru, USA, způsobila vymýcení 50 % populace chřestýšů lesních, kteří jsou ohroženým druhem. Nedávno zase vymýtila 20 % populace vodních užovek žijících poblíž Erijského jezera, jednoho z pěti velkých jezer ve Spojených státech. V Severní Americe je rozšířena od Kanady až po Louisianu, a můžeme jen doufat, že se dosud vyhnula "plazímu státu" Floridě. Avšak nyní se objevují znepokojující zprávy, že už i naši, divocí evropští hadi, trpí tímto onemocněním. Dosud je otázkou, zda se skutečně rozšířilo přes Atlantik a pochází tedy ze Severní Ameriky, nebo tento druh houby jako takový existoval i v Evropě již dlouhou dobu, minimálně stovky, možná i tisíce let, a zabíjel beznohé plazy, aniž by si toho lidské oko povšimlo. Nyní však není důležité řešit, jak se k nám na kontinent tato nemoc dostala, mnohem důležitější je zjistit, jaké škody páchá a jak ji v budoucnu zastavit. Nový výzkum vedenou Zoologickou společností v Londýně (ZSL) potvrzuje, že onemocnění zde již řádí. Výzkumníci podrobně prostudovali vzorky 300 uhynulých exemplářů hadů z celého kontinentu, kteří se do sbírek dostali během několika posledních let jako nedávno uhynulí jedinci. Z nich 24 byli britští hadi (užovka obojková, užovka hladká a zmije obecná), kteří byli nakažením zabiti. Dále se ve sbírce nalezla užovka stromová z České republiky (zde velmi vzácný a přísně chráněný druh žijící pouze na jihu Moravy), jež byla houbovým onemocněním také zabita. Lze předpokládat, že tato nemoc řádí na evropském kontinentu minimálně od roku 2010, avšak jak již bylo zmíněno, může zde být mnohem, mnohem déle a dosud jsme si jí nepovšimli. Otázkou je, proč je v posledních letech toto onemocnění tak intenzivní. Hady však vybíjí i ničení přirozeného prostředí nebo nesmyslné pronásledování podmíněné pouze lidským strachem. Náš kontinent se především v minulosti s takovou persekucí hadů, především zmije obecné, potýkal ve velkém měřítku. Dnes se naštěstí situace uklidňuje, ale když přestávají hromadně působit lidské zbraně, obrací se proti šupinatým plazům toto nakažení. S podobnými problémy se setkáme i v jiných částech světa, tak například chytridová houba pocházející z Jižní Afriky zabíjí obojživelníky celého světa. U ní je přímo jisté, že byla po světě roznesena člověkem, byť neúmyslně. Syndrom bílého nosu, který napadá netopýry a v Severní Americe jich vybil již šest milionů, je další velkou trablí... Cílem ZSL je nyní vypořádat se s hadím zabijákem. Je třeba stopovat, jakým způsobem se tyto nemoci pomocí letadel či lodí přenášejí z kontinentu na kontinent, stejně jako zjistit, jak se tato onemocnění rozšiřují na takové vzdálenosti přirozeně (jedná-li se o přirozené rozšíření). Nyní však evropští vědci musí porozumět tomu, jak tato houba, označovaná jako houba SFD/SFD fungus, šíří samotným přírodním prostředím a jak konkrétně naše hady napadá... Pro člověka toto onemocnění nepředstavuje nebezpečí, neboť nás samotné nenapadá. Sám však věřím tomu, že našim šupinatým přátelům pomůžeme vypořádat se s tímto problémem, ať už rozšíření tohoto onemocnění způsobilo cokoliv.

Na obrázku se nachází zdravá eskulapka (anglicky Aesculapian snake), užovka stromová. Chcete-li vidět obrázky hadů napadených houbou SFD, podívejte se na tento web. Na odkazu naleznete fotografie severoamerických hadů, kteří byli touto nemocí postiženi... Do komentářů můžete napsat, co si o tom myslíte. Já sám věřím tomu, že se nám přítomnost nemoci v Evropě podařilo zaznamenat v pravý čas, kdy ještě vůbec není pozdě. Sám jsem tedy ohledně této věci optimistický...

Želvy skrytohlavé 1/4: Anatomie a evoluce

2. července 2017 v 11:12 | HAAS
Začíná další seriálový projekt, v němž se tentokrát zaměříme na želvy skrytohlavé. Doufám, že se v něm dozvíte více o této velmi zajímavé skupině želv. Projekt bude mít čtyři části, v první popíši anatomii a evoluci podřádu skrytohlavých...


1. část: Anatomie a evoluce

Želvy (Testudines, případně Chelonia/Chelonii) se dělí na dva podřády: skrytohlavé (Pleurodira) a skrytohrdlé (Cryptodira). Druhá jmenovaná skupina je rozvinutější a zahrnuje více než polovinu ze všech asi 270 druhů želv žijících v jednadvacátém století na naší planetě. Naopak primitivnější želvy skrytohlavé vedle nich působí jako živoucí fosilie. Na Zemi žije přibližně 70 druhů skrytohlavých, mnohé z nich jsou druhy ohrožené či vzácně pozorované. Žijí pouze ve sladké vodě a živí se jak vegetací, tak měkkýši, rybami a dalšími živočichy (vždy záleží na jídelníčku určitého druhu želvy).

Od svých skrytohrdlých příbuzných se tyto želvy liší způsobem, jakým v případě nebezpečí zasouvají krk a hlavu do krunýře. Každý ví, že řada druhů želv v ohrožení chrání svou hlavu a končetiny tím, že je jednoduše schová do svého krunýře, ale není to jen tak. Zvláště, když se anatomie skrytohlavých od skrytohrdlých výrazně odlišuje. A právě díky tomuto znaku vděčíme za tak výrazné a logické rozdělení želv na dva podřády. Zatímco vyvinutější želvy skrytohrdlé jsou schopny hlavu do krunýře zatáhnout úplně, přičemž se jejich krk stáčí vertikálně do tvaru písmene S, želvy skrytohlavé nemohou svůj dlouhý krk zatáhnout do krunýře úplně, a tak je v takovém případě jejich hlava natažena v krunýři podélně.


Rozdíl je též ve tvaru krčních obratlů. U skrytohrdlých jsou ploché a široké, kdežto u skrytohlavých jsou v průřezu úzké a mají tvar cívky. Tzv. bikonvexní centra se nacházejí na jednom nebo více obratlích a slouží jako dvojité klouby umožňující postranní zasunutí krku a hlavy do krunýře. Jejich krk je velmi pohyblivý.

Jako všechny želvy, mají i zástupci podřádu skrytohlavých čtyři končetiny, avšak přímo pro ně je typické, že mají plovací blány a viditelné drápy. Protože všechny skrytohlavé žijí ve sladké vodě, slouží jim takto uzpůsobené končetiny k veslování. Většinou však nejsou rychlými plavci, poněvadž řada z těch dravých (např. jihoamerická matamata) loví ze zálohy a tak při lovu pouze čekají ve vodě na kolem proplouvající kořist. Čelisti jsou bezzubé se zrohovatělými okraji. Skrytohlavé želvy mají dále odlehčenou lebku, což umožňuje větší ukotvení čelistního svalstva. Mnohé ze skrytohlavých jsou skutečnými zabijáky, mluvíme-li o těch dravých. Jediným kousnutím jsou schopny zabít rybu, a to naprosto bez problémů. Živočichové s měkkým tělem, jako jsou různí vodní plži, pak nemají šanci přežít takové kousnutí...


Zatímco skrytohrdlé želvy mívají 12 štítů na plastronu (břišní část krunýře), skrytohlavé jich mají 13. Jsou totiž vybaveny jedním velmi speciálním štítkem, kterým jejich početnější příbuzné nedisponují. Jedná se o tzv. gulární štítek, který se nachází na spodní straně krku...

Evoluce skrytohlavých želv je velmi pozoruhodná, bohužel však toho o ní nevíme mnoho. Podřád se vyvinul asi před 160 miliony let (želvy jako řád plazů existují už od doby před 220 miliony let, období Triasu). Primitivní jurské skrytohlavé žily ve vodním prostředí stejně jako jejich dnešní příbuzné a nedorůstaly značných velikostí, čímž se prakticky nelišily od svých dnešních příbuzných. Byly jen primitivnější, co se týče určitých znaků. Dnes známe 7 čeledí skrytohlavých, z nichž již čtyři kompletně vyhynuly. Jsou to čeledi Propleuridae, Dortokidae, Eusarkiidae a Bothremydidae. Poslední jmenovaná je skutečně zajímavá. Většina druhů sice žila ve sladké vodě, nalezly se však také fosilie druhů, které byly vyloženě mořské. Přitom však nebyly blízce příbuzné s mořskými želvami (ty patří do podřádu skrytohrdlých, Cryptodira). Byly všežravé, takže se živily jak vodními rostlinami, tak nejrůznějšími menšími živočichy. Některé, například kolumbijský Puentemys z Paleocénu, z doby před 58 miliony let, dorůstali délky až 1,5 metru. To je ve srovnání s dnešními skrytohlavými skutečná velikost (dnešní dlouhokrčky měří okolo 30 až 40 cm)! Čeleď Bothremydidae se vyvinula v Křídě před 100 miliony let a vyhynula v Eocénním období, ve starších třetihorách, asi před 40 miliony let. Ne všechny fosilní druhy skrytohlavých však nutně patří jen do čeledí, jež již dávno vyhynuly. Slavný kolumbijský Carbonemys, současník Puentemyse a také současník největšího kdy žijícího hada, giganta rodu Titanoboa, který jej mohl, ale též nemusel lovit, patřil do čeledi Podocnemididae. Ta dnes sestává jen ze tří rodů, z nichž dva žijí v Jižní Americe (původ čeledi bychom mohli hledat tam) a jeden překvapivě na Madagaskaru. Všechny ostatní rody vyskytující se mezi těmito dvěma velmi vzdálenými místy na mapě již neexistují, vyhynuli v dávné minulosti. Carbonemys patřil mezi největší skrytohlavé, jeho krunýř měřil 1,72 metru, což z něj činí jednu z největších kdy žijících želv! Pravděpodobně to byl býložravec, který se více potuloval po souši, než aby preferoval vodní prostředí...


Zdroje obrázků: WikiMedia Commons, Pinterest a www.testudines.org. První obrázek složen z obrázků z www.pinterest.com a www.chelonia.org .

Za informace vděčím publikacím Osteology of Reptiles (Romer), Turtles of Venezuela (Pritchard a Trebbau), Plazi a obojživelníci (Mark O'Shea a Tim Halliday) a Obojživelníci a plazi: Druhy, oblasti výskytu a chování (pravděpodobně kolektiv autorů, vydala contmedia GmbH). Informace jsem získal čtením těchto publikací a jakékoliv chyby v textu jsou mé vlastní.

Věřím, že Vás želvy skrytohlavé fascinují stejně, jako mne. Také doufám, že si přečtete druhou část tohoto projektu, kterou určitě napíši do poloviny července...

Lidožraví hadi

29. června 2017 v 8:48 | HAAS
Hadi jsou obvykle plaší tvorové, kteří se před lidmi vždy raději odplazí, než aby se s nimi pustili do konfliktu. Na světě žije asi 2800 druhů, z nichž jen malé množství představuje pro člověka reálné nebezpečí. Některé potenciálně nebezpečné druhy dosud vůbec nezpůsobily smrt člověka (to se týká i taipana menšího, nejjedovatějšího hada na světě). O to vzácnější jsou pak případy, kdy byli lidé zabiti nejedovatými hady. V minulosti však bylo několik takových případů zdokumentováno. Jednalo se o velmi vzácné útoky obřích hadů na lidi. Docházelo k nim jen zřídka, a dnes se s takovými případy setkáme jen v případě hadů uniklých z terárií. Velcí hadi však člověka na kořist nepovažují. I velká anakonda nebo krajta mřížkovaná by měla problém s tažením svých čelistí přes ramena dospělého muže. Je sice pravděpodobné, že by spolkla malé dítě nebo velmi útlou ženu, ale jinak jsou lidská ramena i na velké hady, kteří dokáží klidně spolknout jelena, příliš široká. Disponují sice škrtící silou, kterou jsou schopni člověka usmrtit, vícekrát se však člověk setká s jejich škrcením, brání-li se herpetologovi, který s hady vždy zachází opatrně a musí je chytit do rukou pro svůj výzkum... Slavný případ napadení a zabití člověka krajtou se odehrál v roce 1979 v distriktu Waterberg v provincii Limpopo, na severu Jihoafrické republiky. Třináctiletý chlapec byl zabit krajtou písmenkovou, nejdelším hadem žijícím na africkém kontinentu. Exemplář měřil 4,5 metru, což je mezi krajtami písmenkovými úctyhodná velikost (jistě šlo o samici, samci bývají mnohem menší). Chlapec byl hadem napaden ze zálohy a uškrcen k smrti. Jeden dospělý muž se chlapce snažil osvobodit a bojoval s hadem 20 minut, než krajta uvolnila své smyčky. V tu dobu byl chlapec bohužel mrtev. Jeho hlava byla pokryta hadími slinami, krajta se tedy pokusila jeho tělo spolknout. Vzhledem k jeho výšce, hmotnosti i šířce ramen by jej mohla spolknout, nakonec se tak však nestalo, jak již bylo uvedeno, právě díky zásahu dospělého muže... Krajta písmenková způsobila smrt lidí ještě několikrát, všechny zdokumentované útoky se však odehrály v zajetí. V roce 2013 byli v Novém Brunšviku, v Kanadě, zabiti dva chlapci stáří 4 a 6 let krajtou písmenkovou v obchodě s domácími mazlíčky. Trest byl udělen majiteli obchodu, který nedohlédl na bezpečí obou hochů. Byli uškrceni a zadušeni, avšak podle mnoha odborníků šlo o velmi neobvyklý případ. Krajta se zřejmě obtočila kolem obou a zabila je zároveň. Takový útok je však ještě vzácnější než útok velkého bílého žraloka na člověka, který je sám o sobě jednou z nejvzácnějších událostí na světě...


Někteří domorodí obyvatelé Amazonie vyprávějí příběhy o obrovských anakondách, které je napadly nebo dokonce zabily a pozřely jejich přátele. Takový případ však zatím nebyl zdokumentován. I velká anakonda by opět měla problém s pozřením dospělého muže kvůli šířce jeho ramen. O útocích na děti se však mezi některými kmeny v Amazonii mluví. Americký herpetolog Shawn Heflick tvrdí, že tyto zprávy jsou pravdivé a že k takovým útokům anakond na člověka dochází častěji, než bychom předpokládali. Dosud je však stále otázkou, zda může být anakonda velká považována za občasného zabijáka lidí. I takové případy by přece jen byly velmi vzácné... Krajta písmenková je jedním ze dvou druhů velkých hadů, které jsou známy zabitím a pozřením člověka jakožto kořisti. Tím druhým hadem je krajta mřížkovaná, gigant z jihovýchodní Asie, had, který dorůstá délky větší, než anakonda velká. Tento krásný had, kterého díky jeho zbarvení nemůžeme zaměnit s žádným jiným, dorůstá délky až 7 metrů, i když jisté pověry "svědčí" i o desetimetrových zástupcích. Obrovité krajty jsou dnes velmi vzácné, ale v minulosti byly zaznamenány útoky krajty mřížkované v jihovýchodní Asii. Na začátku 20. století byl údajně čtrnáctiletý chlapec z ostrova Salibabu v Indonésii zabit jedincem délky 5,17 metru. Z této doby pochází také případ dospělé ženy, kterou prý krajta mřížkovaná spolkla vcelku. Okolnosti jsou neznámé. Dále byl prý v první polovině 20. století zabit jeden šperkař z Barmy, který šel na lov se svými přáteli a zabila jej šestimetrová krajta. I tento případ není vědecky ověřen a podivné je, že se hovoří o tom, že byl hadem polykán nohama napřed (hadi jinak svou kořist polykají od hlavy, aby jim nedrhla srst a nezranily se o drápy či kopyta směřující vždy k druhému konci těla). Na Filipínách byly zaznamenány a zdokumentovány případy zabití člověka krajtou mřížkovanou. V době 40 let došlo k šesti takovým útokům, což z nich opět činí velmi vzácné události. K poslednímu zabití člověka divokou krajtou mřížkovanou došlo v Malajsii roku 1995, kdy bylo nehybné tělo farmáře nalezeno ve smyčkách čtyřmetrového hada. Od té doby došlo k podobným útokům jen několikrát, velmi vzácně, v zajetí. V roce 2009 byl tříletý chlapec z Las Vegas napaden 5,5 metru dlouhou krajtou a téměř zemřel, jeho matka ho zachránila jen tím, že použila nůž. V březnu 2017 však došlo k dalšímu údajnému útoku. Pětadvacetiletý farmář ze Sulawesi v Indonésii byl nalezen v žaludku krajty. Po muži bylo pátráno minimálně jeden den, než byla nalezena krajta s velkou boulí v břiše. Had byl zabit a později bylo dokázáno, že muže pozřel. Na krajtu mřížkovanou byl tento jedinec skutečně velký, byla to gigantická samice měřící 7 metrů. Je to však jediný případ, kdy bylo mrtvé tělo dospělého muže skutečně nalezeno v břiše krajty...

Všechny tyto útoky na člověka ze strany obrovských hadů jsou velmi vzácné. Ještě došlo k několika takovým útokům na Floridě a stály za nimi krajty tmavé, jež jsou na Floridě invazivním druhem (původní domovina: jihovýchodní Asie). Stále jde však o události, ke kterým dochází velmi zřídka. Nezapomeňte, že člověku hrozí mnohem větší nebezpečí při přechází frekventované silnice... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Pokud ano, komentujte. Do komentářů můžete také napsat, co si o těchto případech myslíte, a co si především myslíte o údajných útocích anakondy na člověka. Věříte, že i tento druh napadá lidi?
 
 

Reklama