Sopky, láva... Události ze současné přírody

Jedovatí ptáci

25. října 2016 v 13:00 | HAAS
V září jsem psal o jedovatých savcích, teď popíši jedovaté ptáky! Rubrika o současné přírodě se po tomto článku na nějakou dobu odmlčí... Podívejte se však do světa ptačího jedu!

Ptáci nejsou skupinou zvířat, u kterých by lidé obvykle očekávali přítomnost jedu. Jedovatí hadi, včely, rejnoci nebo rejsci, o kterých se dobře ví, že jsou jedovatí, to pro většinu lidí není nic překvapivého. Avšak jed u ptáků není zrovna častý a lidé o něm slýchají jen málokdy. Vlastně je to v ptačím světě docela vzácnost. Žádný pták na naší planetě neprodukuje jed jakožto toxin, který by vbodl do své oběti s cílem zabít ji přes pozřením, nebo s účelem obrany. Avšak někteří ptáci mohou být jedovatí na dotyk, nebo je případně jedovaté jejich maso. Možná byste čekali, že takové ptáky uvidíte kdesi v tropech, a že jsou velmi vzácní. Nedaleko Vašeho domova ale možná žije jeden pták, jehož maso může být jedovaté. Je to křepelka polní, ten menší pták z polí a luk. Samci se ozývají krátkými tóny. Křepelky požírají hmyz a semínka, tak odkud se bere jed, který se dostává do jejich těla? Určité rostliny, jež spořádají, u nich způsobí vývin jedu. Zoologové stále debatují o tom, které konkrétní rostliny to vlastně jsou. Pokud něco nevíme o křepelkách, je to právě způsob, jak se do nich jed dostává, především do jejich masa. Zcela jiným případem je pižmovka ostruhatá. Je to nádherná husa, v případě větších samců vážící až 6 kilogramů, a vyskytuje se v subsaharské Africe. A jak se maso a tkáně tohoto ptáka stávají jedovatými? Pižmovka ostruhatá hojně požírá majky, známé též jako puchýřníci. Jed u většiny druhů majek produkují jen samci, takže přísun jedu do těla pižmovek není neustálý. Navíc ptáky nezabíjí, jen se ukládá v jejich mase. Jed, který pak maso pižmovek a tedy i tělo majek obsahuje, se nazývá cantharidin. Stejnou látku produkují například páteříčkovití, brouci, kteří výrazně připomínají mravence. Pozoruhodné je, že cantharidin se hromadí i v tělech dropů velkých, kteří jsou kandidáty na nejtěžší létající ptáky na světě. Ačkoliv proti němu nejsou imunní, přežívají jeho pozření a jed pak dokonce zabíjí jejich parazity. Je to skutečně obdivuhodné...


Jak uvedl paleontolog Darren Naish ve svém článku na Science Blogs v roce 2010, kdyby člověk ochutnal maso pižmovky, zemřel by. Cantharidin je neuvěřitelně silný jed. K zabití dospělého člověka ho stačí 10 miligramů. Není divu, že pižmovky patří mezi druhy "nejméně ohrožené"-lidé opravdu nemají důvod je zabíjet pro maso... Avšak někteří ptáci na naší planetě dovedli pojem "jedovatý pták" ještě dále. Pitohui, skvělé jméno pro novoguinejského ptáka z čeledi žluvovitých. Jeho křiklavé, téměř nažloutlé zbarvení jako by přímo varovalo potenciální útočníky. Kůže a peří těchto ptáků totiž obsahují neuvěřitelně silný jed, zvaný batrachotoxin. Mnohé to může zarazit: batrachotoxin je spojován s kůží jedovatých žab, jako jsou jihoamerické pralesničky. Tak jak k němu přišli tito ptáci? Stejně jako u hus, i tito neobyčejní ptáci získávají jed díky tomu, že požírají brouky. Původní obyvatelé Nové Guineje říkají pitohui také "odpadní ptáci". Prý není dobré je jíst. Ale kdo by chtěl takové krásné zvíře sníst? Ať už má na obranu jed (pitohui jej používá k odrážení hadů, dravých ptáků i miniaturních parazitů), nebo jím vybaven není, je každý pták naprosto úžasný.


Mám v plánu napsat i články o dalších jedovatých zvířatech!

Ohrožení listonozi

23. října 2016 v 10:27 | HAAS
Listonozi jsou živoucí fosílie. Jejich zkameněliny sahají 300 milionů let zpět v čase ve fosilním záznamu. Patří mezi ty skupiny zvířat, které se během své dlouhé existence změnily jen málo, anebo téměř vůbec. Listonozi trochu připomínají trilobity, avšak kromě faktu, že jde o členovce, s nimi vývojově moc společného nemají. Jsou to korýši. Vypadají však zvláštně. Listonoh jarní je někdy v angličtině přezdíván tadpole shrimp. Tadpole znamená pulec, a tento živočich Vám opravdu může připomínat larvy obojživelníků, alespoň vzdáleně. Při bližším pohledu však zjistíte, že mu ze zadečku vycházejí jakési dva ocásky. Tyto tvory můžete doma chovat v akváriu, není to nic složitého. Ale ve volné přírodě začínají být ohrožení. Mnozí se vyskytují po celém světě: listonoh jarní (Lepidurus apus) se například vyskytuje jak v ČR a Maroku, tak na Novém Zélandě a samozřejmě v řadě zemí mezi nimi. Je to sladkovodní živočich. A právě úbytek sladkých vod v České republice znamená, že listonozi jsou v nebezpečí. Nyní se využívá nové metody, jak zachránit jejich prostředí. Závody s těžkými automobily mají za následek rozšíření stojatých louží a malých jezírek, a na pneumatiky se lepí listonozí vajíčka. Jsou tak roznesena do nových kaluží. Jakmile se příští rok na jaře vylíhnou, bude vše v pořádku. V tomto případě těžká technika pomáhá zvířatům k přežití: více stojatých jezírek znamená, že počet listonohů vzroste. Skupiny jedinců také nebudou mít tak velkou konkurenci, protože spousta z jejich sourozenců se už vylíhne a bude žít jinde. Listonoh jarní je kriticky ohrožený. Pokud se dostanete do oblasti, kde žije, dávejte pozor při procházení kalužemi! Tohoto drobného korýře můžete lehce zašápnout, pokud se bude pohybovat u dna. Měří jen 3 až 5 centimetrů, takže pozor! Podstatně lépe je na tom listonoh americký, který se vyskytuje v řadě biotopů od středoseveru Kanady po jih Jižní Ameriky a také za Tichým oceánem, tedy v Japonsku a dokonce i na Nové Kaledonii. V Japonsku je listonoh americký dokonce používán jako agent k požírání plevelí v rýžovích polích! Někdy se mu dokonce říká "aquasaurus", protože je populárním domácím mazlíčkem... Na listonozích je pozoruhodné to, že připomínají jakousi zmenšenou verzi dalších živoucích fosílií: ostrorepy. Nemůžeme si dovolit tato zvířata ztratit, jsou příliš cenná. Protože jim v některých oblastech hrozí vyhubení (jak už jste zjistili, v ČR je listonoh jarní zvláště ohrožen), musíme je chránit, stejně jako vody, které obývají. Důležité je tyto vody neznečišťovat a zachovávat nejlépe bez jakýchkoliv lidských zásahů. Pak splníme přinejmenším částečné podmínky pro záchranu těchto živoucích fosílií, živočichů, kteří zažili svět dinosaurů...

K napsání tohoto článku mě inspirovala včerejší reportáž v Událostech na ČT24, v níž bylo ukázáno, jak jsou listonozi v České republice chráněni. Tato úžasná zvířata obývají velkou část naší planety si rozhodně zaslouží ochranu!

Největší mořská rezervace!

22. října 2016 v 10:20 | HAAS
Před dvěma lety se na internetu objevila petice za vytvoření největší mořské rezervace všech dob. Rozlohou by se rovnala Mexiku, a zachránila by tisíce druhů mořských živočichů a rostlin. Proti tomuto nápadu bujeli především komerční rybáři a majitelé společností, jež tamní zvířata loví. Jedno z posledních útočišť tak ohrožených zvířat, jako jsou tuňáci, mělo stále nejistou budoucnost. V roce 2006 se objevily první náznaky toho, že by rezervace mohla být vytvořena, ale muselo se počkat dalších deset let, než byl nápad schválen. Možná, že i vy jste tuto petici podepsali. Já osobně tak učinil a rozeslal ji svým přátelům a známým, a oni ji také podepsali. Americký prezident Barack Obama na konci srpna tohoto roku ohlásil, že této žádosti vyhoví, a skutečně tak učinil. Expandoval národní monument na západ od Havaje a vytvořil tak největší mořskou rezervaci v celé lidské historii! Původní Bushův nápad se tak díky němu stal realitou, a také díky nám. Někdy totiž opravdu může rozhodnout jediný hlas, a když se jich v petici nacházely miliony, včetně toho mého a možná i toho Vašeho, pak rozhodnutí bylo o to jednodušší. Národní monument zvaný Papahanaumokuakea zabírá 1,5 milionu čtverečních kilometrů, což je dvakrát tak víc jako Texas! Podle Bílého domu tato expanze území, které bylo částečně chráněno už předtím, pomůže ochránit 7000 druhů, jež tam žijí. Některé zdroje uvádějí, že na tamních atolech, jež jsou jedinou souší široko daleko, hnízdí sta tisíce až miliony mořských ptáků, především terejů... Vytvoření největší oceánské rezervace bylo oceněno i společností Greepeace, která se neustále rve za životní prostředí, a popsáno jako "tučné rozhodnutí, které ukončí komerční rybaření a extrakci minerálů v tom regionu". Je totiž pravdou, že kromě vylovení ryb hrozila tomuto území i těžba minerálů a dalších přírodních bohatství, a to všechno by Papahanaumokuakeu poznamenalo a později i zničilo. Korálové útesy jsou na tom místě v ohrožení již desítky let, a přitom se jedná o jeden z největších korálových útesů na světě (dosahující možná až poloviny rozměrů Velkého bariérového útesu na pobřeží Queenslandu v Austrálii). Tímto krokem by měla být ochráněna velká spousta živoucích organismů, z nichž mnohé nenajdeme nikde jinde na světě... Barack Obama byl na postu prezidenta USA po 8 let a za tu dobu vytvořil nebo rozšířil 26 přírodních monumentů, což není malé množství. Spojené státy také s ochranou přírody začaly: byl to Theodore Roosevelt, jeden z nejrespektovanějších prezidentů americké historie (jeho tvář je vytesána ve slavné skále spolu s obličeji Lincolna, Jeffersona a Washingtona), kdo aktivně chránil severoamerickou přírodu. Ještě předtím, v roce 1872, byl ve Spojených státech vytvořen historicky první národní park, a to Yellowstone. Nyní však Spojené státy chrání přírodu i mimo své území, nebo v jeho blízkosti (jako v tomto případě, "nedaleko" Havajských ostrovů). Podle mě je to skvělý úspěch! Byl jsem jedním z milionů, kteří návrh podpořili, a moc mě těší, že se stal skutečností!!!

Popis k obrázku: Tmavě modrý barva označuje původní rozlohu monumentu, zatímco světle modrá ukazuje území, jež bylo tento rok rozšířeno...
Do komentářů napište své názory! Podle mě je to naprosto skvělý úspěch v ochraně přírody!

Duhovec jednobarvý-Svalnatý hrabavý had

17. října 2016 v 16:50 | HAAS
Po více než dvou měsících je tu další popis hada, jde o slíbeného duhovce jednobarvého. Snad se Vám popis i had zalíbí...

Latinský název: Xenopeltis unicolor,
Rozšíření: Jihovýchodní Asie,
Velikost: délka 1 až 1,3 metru.
Duhovec jednobarvý je zástupcem monotypické čeledi duhovcovitých, tzn. že v čeledi je umístěn pouze jeden rod, a to Xenopeltis (česky duhovec). Na světě žijí jen dva druhy, oba nalezneme v jihovýchodní Asii: duhovec chajnanský žije jen v Číně, zato duhovec jednobarvý obývá celý region. Výzkumy DNA prozrazují, že nejbližšími žijícími příbuznými duhovců jsou středoamerické krajtovky dvoubarvé (Loxocemus bicolor). Jinak jde o skupinku hadů, kteří tvoří poslední žijící zástupce kdysi početné skupiny hrabavých plazů, kteří byli hojně rozšířeni i v jiných částech světa. Když však holandský přírodovědec C. G. C. Reinwardt roku 1827 duhovce jednobarvého popsal, zařadil ho do úplně jiné skupiny. Až později byly určeny hlavní znaky pro vytvoření nové. Reinwardt každopádně určil, že druh žije na Jávě, ovšem to je jen malá část jeho rozšíření. Najdeme ho i na Andamanách a Nikobarách, na jihu Číny, v Indočíně, Malajsii, Indonésii a na Filipínách... Duhovec jednobarvý je každopádně jediným výrazně se lesknoucím druhem hada. To mu ostatně vysloužilo české jméno duhovec, i anglický název sunbeam snake. Také pojmenování Xenopeltis znamená "podivně ošacen". Má svalnaté tělo, silnější, než většina hrabavých druhů. Hlava je klínovitá, zploštělá a vybavená malýma očkama. Temeno hlavy pokrývají velké opalizující štítky šupin. To vše pomáhá hadovi při pohybu sypkou půdou. Provrtává se jí a hledá ještěry, malé savce, žáby a další hady, jež požírá. Samozřejmě to není jedovatý had: svou oběť místo toho škrtí. Nalezneme ho v celé variaci přírodních prostředí, od mýtin a mokřin po zarostlé kopce, rýžoviště, příkopy, někdy je k nalezení i v městských parcích (například v Singapuru, "divokém městě"). Je-li na povrchu, lidé si ho obvykle velmi snadno všimnou díky jeho velikosti i silně zářícím šupinám. Ty jsou pokryty vrstvou tmavého pigmentu. Díky tomu je odraz světelných paprsků zesílen, a někdy můžeme na šupinách pozorovat duhové barvy. Základní zbarvení je ale hnědé, tedy alespoň svrchní část těla. Bříško je totiž bílé, což je podobné krajtovkám... Duhovec jednobarvý je vejcorodý, samice kladou okolo 10 vajec, ze kterých se po inkubační době vylíhnou mláďata, jež jsou, jako u všech plazů, plně samostatná...

Příště vinejš červený!

Oranžoví krokodýli

9. října 2016 v 11:03 | HAAS
O této zajímavosti jsem se dozvěděl díky Britské herpetologické společnosti (BHS), děkuji jí tedy za inspiraci pro článek...

V západní Africe žije nejmenší druh krokodýla na světě, dorůstající délky pouhého 1,5 metru, ve výjimečných případech 2 metry. Je to Ostreolaemus tetraspis, krokodýl čelnatý. Ze všech krokodýlů má nejkratší hlavu, jež je také mnohem robustnější, než u jiných druhů. Díky tomu může trochu připomínat kajmana, ale s jihoamerickými aligátory není blízce příbuzensky spjat. I v knihách o plazech je často uváděno, že připomíná kajmany, což je mezi krokodýli obdivuhodné. Krokodýli čelnatí jsou celkem plaší a není lehké je nalézt, navíc obývají část světa, jež není přírodovědci prohledávána občasně. Západoafričtí krokodýlové proto skrývají mnohá tajemství. Avšak jedno se podařilo odhalit... Krokodýl čelnatý je černý, ačkoliv mláďata jsou pestřeji zbarvena: jsou hnědá s černými skvrnami a pruhy. Avšak tyto barvy mají daleko ke zbarvení jedné populace krokodýlů čelnatých, jež byla objevena docela nedávno. V roce 2010 se do Gabonu vypravila expedice s cílem prozkoumat tajuplné jeskyně zvané Abanda. Při výpravě se zoologům podařilo najít 50 000 netopýrů, miliony hmyzu a také... Oranžové krokodýli... Celkem jich bylo 9. Jejich křiklavé zbarvení rozhodně neodpovídalo barvám krokodýlů čelnatých, i když od začátku nebylo pochyb, že jde o stejný druh. Konec konců, žádný jiný krokodýl takto nevypadá. Ale proč oranžová barva? Proč tito krokodýlové nejsou klasicky černí? Život v jeskyních na tom určitě má svůj podíl. Toto je první zdokumentovaná populace krokodýlů čelnatých obývajících jen jeskyně. Abanda je rozsáhlou sítí jeskyň naplněných vodou, kde žije spousta ryb, hlavní potravy krokodýla čelnatého. Tito monstrózní plazi se přizpůsobili životu v temných tůních jeskyního systému a snad začali ztrácet pigment! Není to nic neobvyklého, například vzácný macarát jeskynní z jižní Evropy také během evoluce ztratil pigment a proto svou křiklavě růžovou kůží může připomínat křížence člověka s drakem! Také se mu někdy říká "lidská ryba". Oranžoví krokodýlové nemusí mít ke kompletní ztrátě pigmentu daleko. Když zvířata během vývoje ztrácejí své zbvarvení, stávají se čímdál světlejší. V tomto případě je jasné, že oranžová je světlejší než černá, takže nelze pochybovat o tom, že to celé je výsledkem dlouhého přežívání této populace v jeskyních. Avšak někteří zoologové si myslí, že je tomu jinak. Oranžová barva by mohla být jen výsledkem dlouhého života v tamní vodě. Chemické složení vody, nebo přesněji řečeno látky v ní obsažené, mají na "draky" tento vliv. Krokodýlové totiž nutně musí klást vejce mimo jeskyně. Tam je totiž chladno, kdežto venku je tepleji a na březích řek si navíc samice mohou stavět svá hnízda a střežit je tam... Nicméně, ukázalo se, že oranžoví bývají především samci. To není tolik překvapivé, jelikož samice tráví určitý čas kladením a hlídáním vajec mimo jeskynní systém, zatímco samci v něm mohou žít celý život. Po vylíhnutí z vejce a opuštění břehu řeky žijí jen tam, proto se změnila jejich barva... Je to skvělý objev ze světa krokodýlů. Dokazuje, že i tato zvířata, jež nám připadají tak známá, jsou zahalena rouškou tajemství. Krokodýli čelnatí jsou bohužel loveni pro maso, z toho důvodu jsou také ohroženi. Avšak populace z Abandy žije tak daleko od lidí, že se snad nebezpečí vyhne. Samozřejmě musíme poděkovat dobrodruhům, kteří se do Abandy vydali-pohybovat se v jeskyních plných krokodýlů nikdy není snadné!

Na obrázku vidíte rozdíly mezi oranžovým a černým krokodýlem čelnatým. Doufám, že se Vám článek líbil...

Výsledky globálního summitu CITES

8. října 2016 v 14:22 | HAAS
Nedávná schůze globálního charakteru v jihoafrickém Johannesburgu může přinést skutečně skvělé výsledky. CITES, zkratka pro Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, známá také jako Washingtonská konvence, totiž při velkém meetingu rozhodla o velkých věcech týkajících se některých z nejmajestátnějších zvířat naší planety. Těm však hrozí vyhubení. Jsou to velcí savci i tvorové nám obvykle skryti. Na těchto zvířatech jsou však páchány krutosti, jež musí být zastaveny. Velkému summitu je přezdíváno "game changer", nebo-li "měnič hry" či "změna hry". Je totiž nejvyšší čas zastavit násilí páchané na ohrožených zvířatech. 4. října k této schůzi došlo za přítomnosti více důležitých osobností z celého světa, než kdykoliv předtím. Prvním velkým rozhodnutím CITES je záchrana luskounů. Tito charismatičtí, obrnění savci žijící v Africe a Asii jsou silně ohroženi. Všech sedm žijících druhů začalo být klasifikováno jako nejvíce chráněných, tzn. Appendix I. Luskouni jsou zvířata, jež jsou pro své šupiny hojně lovena a jsou tak nejčastějším ilegálně exportovaným zvířetem. Někteří lidé v Číně a Vietnamu věří, že maso a šupiny jim pomohou k lepšímu životu. To však není pravda a proto je na těchto krásných savcích pácháno to nejhorší. Tisíce jich padly jen proto, že někteří považují jejich maso za "zázračné". Nosorožci jsou toho též případem. Každým rokem padne na jihu Afriky více než stovka těchto majestátních savců. Ve Východní Asii se věří, že jejich rohy jsou zázračné, přitom jsou tvořeny stejnou látkou jako naše nehty-neobsahují nic vitálního. Schůze CITES rozhodla o tom, že toto nelegální chování pytláků a exportérů by mělo být zastaveno. Sloni byli dalším horkým tématem summitu. Já sám jsem napsal evropskému komisaři krátkou zprávu, ve kterém jsem ho prosil o podporu těch, kteří proti zabíjení slonů bojují. Tito lidé riskují životy. Pytláci jsou k nim bezohlední, stejně jako ke slonům. Slonovina není ničím zázračným, tak proč tyto tvory lovit? Čína už podporuje kompletní uzavření prodeje slonoviny, což je dobře. Méně a méně Číňanů věří na "zázračné" účinky slonoviny či nosorožčích rohů, a věnují více pozornosti skutečné, nefalšované medicíně. Někteří ochránci přírody bohužel říkají, že pomoc CITES může nakonec způsobit obrovský nelegální trh se slonovinou. Ten existuje už nyní, ale někde je stále legální slonovinu odkupovat. Jakmile to bude nelegální i tam, může docházet k ještě horším zločinům. Jedno je však jasné: pomoc se ke slonům blíží... Na konferenci CITES se objevila spousta plyšáků žraloků a rejnoků, zvířat, jež jsou též krutě zabíjena. Otřesné zabíjení žraloků pro jejich ploutve je důkazem lidské bezohlednosti. Žraloci jsou obvykle ploutví zbaveni živí, vhozeni do moře a umírají na dně při strašných bolestech. To jen proto, že někteří lidé rádi jedí žraločí polévku-přitom žraločí ploutve nemají chuť a do polévky se musí dávat kuřecí vývar, aby lidem chutnala! Naštěstí se na konferenci podařilo najít nové řešení. Devět druhů paryb bylo přidáno mezi zvířata, jež mezinárodně nesmějí být zabíjena a prodávána. Tyto restrikce mohou pomoci. Rozhodnutí skončilo spoustou objetí a radostí... Smutnou zprávou je naopak fakt, že se nepodařilo přidat mezi taková zvířata lvy. Pytlačení divokých lvů, kteří si svými dnešními počty ani zdaleka nejsou rovni svým předkům před stoletím, je nelegální. To je jisté. Avšak někteří lvi jsou zabíjeni v zajetí, především soukromníky, kteří je často chovají ve strašných podmínkách. Jejich kosti jsou pak opět ve východní Asii používány k medicíně, která prakticky nemá výsledky. Toto bylo zklamáním, avšak záchrana stromu palisandru je skvělá. Všech 300 typů palisandru bylo na konferenci uznáno jako rostliny, jež nesmějí být ničeny, káceny atd. Snad i záchrana vysoce inteligentního papouška šedého bude mít dobré výsledky. Tito ptáci byli jednou hojní v Ghaně, dnes už tam vůbec nežijí. V Ugandě jich je po málu. I když je IUCN klasifikuje jen jako zranitelný druh, jsou v obrovském ohrožení. Na konferenci se rozhodlo, že mu bude věnována protekce nejvyššího typu, tedy již zmíněný Appendix I...

Jedna věc je jistá: Ještě není pozdě na změny... Do komentářů napište své názory.

Pandy velké již nejsou tolik ohrožené

7. září 2016 v 14:55 | HAAS
Panda velká je jedním ze symbolů Číny. Neodmyslitelně si ji s touto zemí spojujeme, poněvadž už nežije nikde jinde, jen ve střední Číně. Tři čínské provincie, ve kterých pandy velké žijí, poskytují těmto zvířatům náležitou ochranu. Okolo 33 rezervací je pro ně v současnosti zřízených. Chov pand se také osvědčuje. Počty pand za posledních pár let tak stouply, že je to až neuvěřitelné. Chovný program v Chengdu v Sichuanu v Číně i chov v San Diego Zoo v USA odvádějí skvělou práci. Kdybyste před 25 lety řekli, že pandy velké nevyhynynou, zoologové by to považovali za nadmírně optimistické. Ale zdařilý chovný program nyní svědčí o všem. Panda velká je po mnoha desetiletích považována za neohrožený druh. S touto novinkou přišlo upravení Červeného listu IUCN, které proběhlo 4. září. Je to skvělá zpráva. Tohle zvíře bylo považováno za vzácné už od roku 1961 a brzy se staly symbolem WWF (World Wildlife Fund). Pandy jsou také symbolem ochrany přírody, a nyní se ukazuje, že skutečně příhodným. Toto je totiž šťastný příběh o ochraně a nakonec i záchraně zvířete, které lidé milují natolik, že se rozhodli zabránit jeho vyhynutí, které náš druh málem zavinil. Nyní je už pand přes 2000, stále se rodí nová mláďata v zajetí (viz. Belgie v červnu) a Čína chrání obrovské plochy bambusových lesů, kde tito černobílí medvědi přežívají a na nichž závisí. Je škoda, že se nevěnuje větší pozornost i dalším unikátním zvířatům z těch oblastí, např. chřestýšovec mangšanský se svými počty může pandám rovnat a nikdo neví, zda klesají nebo stoupají, ale chov v zajetí není tak častý. Přesto je změna stavu od "ohroženého" po "zranitelný" pro pandy skvělá, ale není to ještě konec. Nedávná varování ukázala, že třetina pandího habitatu může v příštích 80 letech zmizet, a tak je třeba dávat pozor. Případ z minulosti už se nesmí opakovat!!! Dále, velká panda je možná mimo bezprostřední nebezpečí, ale IUCN změnila status i jiného zvířete, tentokrát k horšímu. 800 goril východních znamená, že druh je považován za kriticky ohrožený a je na pokraji vyhynutí. A to je zrovna tvor, který je nám, lidem, příbuzný, a jeho možné vyhynutí opět zavinil náš druh. Také je třeba pamatovat na to, že každý den několik zvířat nebo rostlin kvůli lidem zcela zmizí, což je strašlivé. Pandy se tedy zatím daří chránit, a snad tomu tak bude i nadále, ale celá naše planeta a svět zvířat ještě potřebují pomoc. Kdo jiný jim ji má poskytnout, než my?


Tak, doufám, že Vás to potěšilo. Nezapomeňte, že tato a mnohá další zvířata stále potřebují ochranu, protože lidské rozpínání je tlačí do ústraní, ale pomoci může každý z Vás!

Jedovatí savci

3. září 2016 v 11:21 | HAAS
Před několika měsíci mě napadlo, že bych mohl psát o různých skupinách jedovatých zvířat do rubriky o současné přírodě. Nyní tedy začíná seriál o jedovatých tvorech, ale nezačneme s plazy nebo obojživelníky... Začneme se skupinou zvířat, u které jed mnoho lidí neočekává...

I mezi savci existují zvířata, která mají jed. Podobně jako jedovatí hadi, i tito savci ho používají k zabití kořisti nebo k vlastní obraně. Dnes však žije méně jedovatých savců, než v pravěku. Tehdy totiž existovaly přímo celé čeledě savců, jež obsahovaly druhy mnohdy jedovaté. Gobiconodontidae je skvělým příkladem. Byla to skupina primitivních savců žijících před 190 až 90 miliony let. Žili ve stínu dinosaurů, kteří tehdy vládli světu. Ale tito savci přesto měli podivuhodné zbraně: byl to právě jejich jed, kterým se mohli bránit potencionálním útočníkům. Možná s jeho pomocí zabíjeli i hmyz, ještěrky a další živočichy. Jedovatí nebyli všichni (třeba Repenomamus, metr dlouhý savec, který požíral dinosauří mláďata, jed neměl), ovšem některým se opravdu hodil. Také podivný rejskovitý savec Bisonalveus, který žil před 60 miliony let v Severní Americe, měl zuby s rýhami, snad dobrými k propouštění toxických látek. Ale co dnešní savci? Jedněmi z těch, kteří jed po svých předcích zdědili, jsou rejskové. Věřte tomu nebo ne, po většině Evropy včetně České republiky takoví žijí, jsou to rejsec černý a rejsec vodní. Při kousnutí dokáží vypustit jed, proto rejsce nechytejte holýma rukama! Také jejich severoameričtí příbuzní mají tuto neuvěřitelnou a úžasnou schopnost. Kubánští solenodoni nebo-li štětinatci (viz. můj nedávný článek o jejich evoluci) mají také jed, který do jiných živočichů při kousnutí vpouštějí díky rýhám v řezácích. Štětinatci haitští se v zajetí dokonce zabíjeli navzájem!


Upíři nejsou jen strašlivé postavy z horrorových knížek a filmů, jsou to také skuteční žijící tvorové. Tito netopýři, hojně rozšíření po střední a Jižní Americe, se živí krví jiných zvířat. Přitom mají toxické sliny, které obsahují antiokoagulační složky, tzn. že doslova snižují nebo zastavují srážlivost krve. Je to dobrý způsob, jak se pak krve napít. Spící zvířata, která upíři "napadají" někdy o jejich hostině ani neví. Jed kořist rozhodně nezabíjí, naopak, upíři ji nechávají zcela na živu a jen se přiživují na její krvi. Tato děsivá fakta již nechme být a vydejme se do Asie za okouzlujícími poloopicemi otlouni. Jed, který do kořisti vpustí, může způsobit nepříjemný anafylaktický šok, který může vést ke smrti. Někteří zoologové si ale nejsou dostatečně jistí, zda jde o skutečný jed, nebo jen nějakou více či méně toxickou látku, lišící se od jedu (toto je jen jednoduché vysvětlení). To se týká i bodlínů z Madagaskaru: o těch navíc nikdo neříká, že jsou jedovatí, a sotva se s takovými slovy setkáte. U těchto zvířat to jisté není. Jedovatý je však jeden ptakořitný savec z Austrálie, je to ptakopysk! Tedy, jen samci, protože samice během růstu schopnost produkovat jed ztratí. V dobách, kdy ještě lidé ptakopysky lovili pro jejich kožichy, byly případy kousnutí a jeho následků docela časté. Dnes k tomu však již nedochází. Zaútočit na samce ptakopyska ale jistě není dobrý nápad, ať už pro lidi, tak pro další zvířata...


Další článek o jedovatých zvířatech napíši za několik týdnů!

Mohou být krysy ohroženy?

28. srpna 2016 v 10:36 | HAAS
Někomu se může zdát, že každé zvíře je v potenciálním ohrožení ze strany lidí... Každé zvíře, každý druh, kromě krys... Krysy byly vždy nesmírně hojné, byly roznašečkami smrtelných nemocí ve středověku, a byly také černými pasažéry na lodích lidských dobyvatelů, díky čemuž tito tvorové osídlili a poničili křehké ekosystémy ostrovů. Tito tvorové, z nichž měl i Indiana Jones hrůzu, jsou snad všude, v kanalizacích, na skládkách, občas i ve sklepech a stále se jim daří. Jen málo lidí by napadlo říci: "Počet krys se snižuje". Ovšem, možná to bude překvapením, je to tak. Nemluvme teď o krysách ve městech, těm se díky nadměrnému množství odpadu daří. Tyto městské krysy svými počty mnohdy překonávají počet lidských rezidentů. Nicméně krysy na venkovech platí daň za nové, mnohdy extrémně chemické postupy, které nejsou v dnešním zemědělství neobvyklé. Nedá se přímo říci, že by krysy z venkova a divočiny byly nějak ohroženy. Je ovšem pravdou, že jejich počty tam strmě klesají. Samozřejmě, krysy jsou invazivním druhem a snadno se přemnoží, chemický postřik na poli jim v tom přece jen tak nezabrání. Navíc se říká, že s vyhynutím některých druhů zvířat by se počet krys celkově mohl zdvojnásobit. Přece jen však moderní zemědělství, spojené s insekticidy a dalšími prostředky, způsobuje zkázu mnoha malým i větším živočichům. Díky insekticidům se možná zbavíte hmyzu, ale také některých dalších tvorů, kteří se jím živí, a které to všechno ovlivní. Krysy, věčné oportunistky, mohou být mezi těmito tvory. V 60. letech 20. století vyšla ve Velké Británii kniha "Lady Bird Book Britain", která dnes může posloužit ke srovnání současné a tehdejší přírody Británie, i celé Evropy. Tehdy prý bylo pro venkovské krysy typické, že se shromažďovaly do skupinek po 200 jedincích a společně v noci putovaly krajinou. Při tom se za nimi táhl podivně krysí zápach, jenž se dá jen těžko popsat. Desítky let už nikdo nic takového neviděl. Může to být způsobeno tím, jak se i o svůj venkov lidé starají? Jedno je tedy jasné: krysám se možná daří dobře, ale ani ony čas od času neuniknou zkáze, kterou způsobují lidé. Tentokrát to není vybíjení pro maso nebo jen tak. Není to ani vybití invazivní skupiny krys, což populaci těchto zvířat málo ovlivní. Je to nebezpečí budoucnosti...

Tento článek není o bezprostředním ohrožení krys. Chtěl jsem Vám jeho prostřednictvím upozornit na to, že i nejpočetnější druh zvířete může být lidmi uvržen v nebezpečí, a je tedy třeba najít způsob, jak tomu zabránit (a jak také zabránit vyhynutí mnohem, mnohem vzácnějších zvířat).

Ptačí řády a jejich evoluce: Seriemy

24. srpna 2016 v 10:09 | HAAS
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Seriemy
Stratigrafický výskyt: pozdní Křída (65 ma) až současnost
Areál rozšíření: v současnosti jen Jižní Amerika.


CO TO VLASTNĚ JSOU TY SERIEMY?
Pokud v současnosti žijí ptáci, které bychom označili za prehistorické, pak jsou to seriemy. Tento řád ptáků má dlouhou historii, je to jedna vývojová větev zahrnující i dravce, jež terorizovali savčí megafaunu. Dnešní seriemy jsou těmto strašným pravěkým ptákům docela podobné. Typické jsou pro ně dlouhé končetiny, vysoký postoj, dlouhý krk a mohutný zobák. Jsou to všežravci, i když se zřejmě více specializují na pojídání masa. Létavé formy dokáží letět překvapivě rychle, ty vyhynulé však byly mnohdy pozemní...

"Černonohá" seriema Chunga burmeisteri

EVOLUCE ŘÁDU CARIAMIFORMES:
"Ten pták, pro kterého jdu, je tak velký, že bys do téhle klece sotva nacpal jeho vajíčko! Je vyšší než já, má tři metry na výšku, ale neumí létat, a tak nemusí mít střechu." Nigel Marven, Prehistorický park

Český název řádu může odkazovat jen na současné seriemy, které mají též bohatou prehistorii. Avšak řád Cariamiformes celkově zahrnoval snad ty nejděsivější ptáky v historii. Je to obdivuhodné, ale dnešní seriemy jsou jejich jedinými dnešními příbuznými (i když někteří vědci se tohoto názoru zdržují a myslí si, že seriemy spadají do jiné, avšak ne tolik odlišné vývojové větve). Prozatím však lze říci, že skupina Phorushracidae mezi seriemy patřila. Velcí děsoptáci jako Phorusrhacos, Kelenken, Titanis, Mesembriornis a jim podobní se proháněli po planinách Jižní Ameriky a po spojení Amerik se někteří z nich dostali i na sever, dokonce až do amerického Texasu. V době izolace Jižní Ameriky, jež trvala bezmála 40 milionů let, to byli vrcholní predátoři. K jejich vyhubení snad přispěl příchod nových savčích predátorů ze severu, mj. šavlozubých tygrů nebo snad i pravlků, jež zabrali ptačí teritoria a připravili své oponenty o kořist. Poslední z děsoptáků vyhynuli teprve před pár desítkami tisíc let, zřejmě těsně předtím, než se mohli setkat s paleo-indiány... Avšak prehistorie řádu Cariamiformes je ještě barvitější. Nejstarší nalezené pozůstatky, považované za kosti seriemy, byly nalezeny na Antarktidě! Jsou stáří 65 až 66 milionů let, to byla doba, kdy dinosauři vymírali. Dalším pozoruhodným zástupcem řádu byl Itaboravis, žijící v Paleocénu v Brazílii. Původem těchto ptáků tedy může být jižní polokoule, kde dodnes žijí, avšak některé pravěké seriemy dosáhly i Evropy. Důkazem je Elaphrocnemus z Eocénu a Oligocénu. Může se zdát, že všichni tito ptáci byli masožraví, ale nebyla to tak úplně pravda. Rod Strigogyps, známý z Messelského souvrství v Německu z doby Eocénní, byl zřejmě býložravec. Byl to pouhý 1 kilogram vážící pták a pravděpodobně byl především pozemní, nikterak přizpůsobený k dlouhému letu. Asi sbíral plody a listy z půdy, zatímco se vyhýbal stále dokonalejším dravým savcům, kterým pozdní Eocén patřil. Seriemy, které žijí dnes, se objevily v období Miocénu.

Kostra seriemy rodu Strigogyps

DNEŠNÍ SERIEMY:
Když Sir David Attenborough a jeho štáb vybírali ptáka, na kterém by v seriálu BBC Ptačí život (The Life of Birds) z roku 1998 ukázali, jak prapták Archaeopteryx mohl poprvé vzlétnout, rozhodli se pro seriemu rudozobou. Tento pták působí více prehistoricky, než většina ostatních. Seriemy jsou však typické ještě jedním znakem, který je charakteristický hlavně pro "černonohou" seriemu: drápy mají úplně jako draví dinosauři. Nemusí to být tolik překvapivé, ale přece jen jsou jejich drápy odkazem do dob dávno minulých. Mají totiž srpovité drápy, úplně jako raptoři, dromaeosauři... A nejen to, černonohé seriemy těmito drápy snad dokonce zabíjí kořist, i když přeci jen častěji užívají svého zobáku. Drápem si však maso kořisti přidržují, aby z něho mohly trhat kousky... Dnes žijí na Zemi jen dva druhy seriem: seriema rudozobá a černonohá. Rudozobý druh se vyskytuje na travinách na jih od Amazonie a je k nalezení i dále na jih, i v severní Argentině. Je to pozemní pták, typický svou vějířovitou chocholkou. Dokáže utíkat rychlostí 25 km/h, je-li vystrašena. Po delším útěku občasně vzlétne (Archaeopteryx mohl konat podobně). Tito ptáci si staví hnízdo na zemi, nebo také na třímetrových keřích. Do hnízd na keřích ale obvykle nelétají, spíše do nich vyskakují. To černonohá seriema, žijící v Argentině, Bolívii a Paraguayi, je mnohem více stromová. Nepreferuje otevřená území, ovšem tropické a subtropické lesy či křoviska. Někteří jihoameričtí farmáři je chovají a cvičí k odhánění lišek, jež by mohli představovat nebezpečí pro dobytek. Jinak je tento druh velmi útočný i k lidem. Seriemy jsou skutečně zvláštní skupinou ptáků, jako by v nich stále proudila krev jejich prehistorických příbuzných, jež byli tak úspěšnými a strašnými zabijáky.

Dráp seriemy vypadá jako srp, a tedy i jako dráp raptorů
 
 

Reklama