Sopky, láva... Události ze současné přírody

Krajtovka dvoubarvá-Okouzlující středoamerický had

11. srpna 2016 v 9:04 | HAAS
Přináším popisek slíbené krajtovky dvoubarvé. Také si říkám, že bych v blízké době mohl začít s popisky ptáků, které jsem sliboval už dávno, ale zatím jsem se k nim zde na blogu nedostal... Nyní se však podívejte na tohoto překrásného plaza!

Latinský název: Loxocemus bicolor,
Rozšíření: střední Amerika, od Mexika po Kostariku,
Velikost: délka 1 metr.
Tento had bývá někdy označován jako "mexická podzemní krajta" (Mexican burrowing python), je to jeden z anglických názvů. Někdo by však mohl namítnout, že není úplně pravdivý. Krajtovka totiž není pravou krajtou. Vědci studující plazy usoudili, že ji zařadí do čeledi Loxocemidae (krajtovkovití), do které ale nepatří žádný jiný žijící had. Krajtovka se v jednom podobá jiným primitivním podzemním hadům, jinak je však od nich odlišná. Krajtovka dvoubarvá může být posledním žijícím druhem jedné vývojové větve hadů, její příbuzní už vyhynuli. Tento okouzlující had je zároveň obestřen tajemstvím. Je to hrabavý druh žijící částečně pod zemí. Má špičatý čenich, pohnutý tvar očí a hladké šupiny, to vše je skvělé k hrabání. Na vršku hlavy má také velké šupiny, čímž se liší např. od slepanů. Kvůli zakrnělým očím je krajtovka nucena hledat svou potravu hlavně pomocí čichu. Její tělo je robustní a svalnaté a pokud se chycená kořist svíjí, krajtovka ji udusí. Jinak však byla spozorována, jak požírá leguání vejce. Předpokládá se, že se živí i vejci jiných ještěrů a možná i želv. Také zabíjí hlodavce. Velice zajímavé je, že krajtovka dvoubarvá má pletenec pánevní trochu podobný tomu hroznýšímu (skládá se totiž ze dvou malých kostí). Krajtovka je svrchu nejčastěji černá až hnědá, dospělci mají po těle roztroušené bílé skvrny v nepravidelných odstupech. Skvrny údajně přibývají s věkem hada. Zato bílý proužek, jenž mají mláďata, s věkem mizí. Byly zdokumentováni i jedinci, kteří tvořili barevné odchylky, jelikož po svlečení své kůže (hadi svlékají kůži několikrát do roka) zůstaly jejich šupiny bílé a černá zůstala třeba jen hlava. Krajtovky kladou vejce s malých snůškách. Dlouho se přesně nevědělo, kolik vajec však kladou. Odpověď přišla teprve nedávno, a víme, že ve snůšce jsou 2 až 4 vejce. Není jasné, zda člověk představuje bezprostřední nebezpečí pro tento druh hada z vlhkých i suchých tropických lesů. Jisté je však to, že s pokračujícím ničením přirozeného prostředí budou tato zvířata uvržena v nebezpečí. Pro krajtovky rozhodně není pozdě, ovšem kácení a vypalování středoamerických lesů může vést ke ztrátě jejich kořisti nebo predátorů...

Příště duhovec jednobarvý!

Krátkokrčka Irwinova-Velmi vzácný druh želvy

28. července 2016 v 10:22 | HAAS
Mezi popisy současných plazů nyní zařazuji i jeden vzácný druh želvy, která je pojmenována po legendě... Je to krátkokrčka Irwinova!

Latinský název: Elseya irwini,
Rozšíření: pouze severní Queensland, Austrálie,
Velikost: délka asi 30 centimetrů.
Krátkokrčka Irwinova je velmi vzácnou želvou, vyskytující se pouze v řekách Broken River and Bowen River, které jsou přítoky mnohem známější Burdekin River. O této želvě toho není známo tolik, jako o některých jiných druzích. Jasné je však to, že jde o sladkovodní želvu. To se dá poznat i podle toho, že končetiny nemá přeměněny v ploutve a stále z nich vystupují drápy, nicméně končetiny jsou více placaté a to pomáhá želvě při plavání. Tyto želvy jsou známy také jako australské kajmanky, ačkoliv se od pravých amerických kajmanek odlišují svým jídelníčkem. Krátkokrčka Irwinova je podobně jako její australské příbuzné býložravá. Některé z jejích sestřenic se kromě listí živí i ovocem, spadlým na hladinu vody. Krátkokrčka Irwinova dokáže také jednu pozoruhodnou věc: na hladině nabere vzduch do své kloaky a žábrům podobné výrůstky pak spotřebovávají kyslík, zatímco je želva ponořena. Díky tomu mohou krátkokrčky zůstat pod vodou poměrně dlouhou dobu. Původními nepřáteli této želvy jsou krokodýlové, varani a případně zdivočelá prasata... Krátkokrčka Irwinova je pojmenována podle dvou mužů, kteří ji nalezli. Byli to Bob a Steve Irwinovi! Během rodinného kempu na severu Queenslandu v roce 1997 chytil Bob, Stevův otec, podivnou želvu. On ani Steve ji nedokázali rozeznat, přestože plazy oba znali výtečně. Steve pořídil množství fotografií, jež pak poslal expertu na želvy Johnu Cannovi. Ten okamžitě poznal, že jde stoprocentně o nový druh. Proto ještě téhož roku želvu pojmenoval Elseya irwini. Steve Irwin, majitel Australia Zoo, si takovou poctu zasloužil, jelikož učinil mnohé pro plazy skrze svůj televizní seriál, Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter), a jeho pokračování. Zároveň to byl velký ochránce přírody, který peníze ze svých filmů posílal na ochranu deštných lesů Queenslandu, Vanuatu a Fidži, a také některých oblastí v USA... Krátkokrčka Irwinova je v současnosti silně ohrožena stavbou přehrad a znečištěním řek, ve kterých žije. Ačkoliv je již dlouho plánována stavba přehrady na severu Queenslandu, nedaleko od jejího domova, diskutuje se o tom, zda je tento krok správný. Ekolog Ivan Lawler přišel s faktem, že krátkokrček Irwinových zbývá ve volné přírodě jen 4000 až 5000. Výzkumníci pak odchytili 82 jedinců, z nichž jen pět byli mladí. Zbytek tvořila stará generace. To znamená, že mladých želv je méně než starých, což není pro budoucnost tohoto druhu dobré. Jediným místem mimo Austrálii, kde je krátkokrčka Irwinova chována, je National Aquarium v Baltimore. Pro budoucnost této pozoruhodné želvy, krátkokrčky Irwinovy, musíme udělat ještě mnoho. Steve Irwin učil lidi o ochraně divokých zvířat prostřednictvím vzdělávání veřejnosti, to je velmi důležité. A jak řekl Steve Irwin, "Ochrana přírody je pro tyto tvory vším."

Příště krajtovka dvoubarvá!

Nové objevy ve světě současné přírody

27. července 2016 v 10:02 | HAAS
Za poslední měsíc došlo ve světě současné přírody k několika skvělým objevům, a tak jsem se rozhodl Vám některé z nich představit v tomto článku... Doufám, že Vás tyto objevy nadchnou...

Někteří z Vás už vědí, že na Moravě byl objeven nový druh pavouka. Jmenuje se snovačka moravská (Enoplognatha bryjai) a podařilo se ji zatím najít jen u Lednických rybníků a u Stibůrskového jezera, což je přírodní rezervace. Nový druh popsán Milanem Řezáčem z Výzkumného ústavu v Praze-Ruzyni a na výzkumu a konečném pojmenování tohoto pavouka pracovali tamní entomologové několik let. Určitě museli nejprve zjistit, zda pavouk není pouze oddělenou populací jiného druhu. Každý nový objev živočicha, a to i bezobratlého, v Evropě je poměrně vzácný. Zdejší příroda už byla dávno prozkoumána, alespoň se nám to tedy může zdát. Snovačka moravská potvrzuje, že vzácní a neobjevení živočichové v Evropě stále žijí. V 19. století byly v oblasti, kde byla nalezena, slaniska a tak to vypadá, že by této snovačce mohlo vyhovovat slanější prostředí. Snovačky ze slanišť u Bajkalu, tisíce kilometrů od domova snovačky moravské, jsou jejími nejbližšími příbuznými...
Zdroj informací i obrázku: www.novinky.cz, foto Jan Dolanský.


Za Atlantikem a dokonce až za Karibikem došlo k objevu dalšího vzácného a pro nás nového zvířete. Tentokrát je to však obratlovec! Vyskytuje se pouze v jedné izolované oblasti uprostřed bujných, vlhkých a zelených lesů Kostariky. V Kostarice žije okolo 20 druhů hadů, jejichž jed je dost silný na to, aby zabil člověka. Celkový počet hadů, z většiny nejedovatých, je v této zemi 150. Nyní se k nim přidává nový druh, křovinář talamancanský (Bothriechis nubestris). Křovináři rodu Bothriechis žijí převážně na stromech (patří mezi ně i slavný barevný, a někdy dokonce zlatý, křovinář ostnitý). Produkují sice hemotoxický jed, kvůli kterému po uštknutí můžete mít problémy s krví a tkání, ale většinou nejsou útoční a koušou jen v sebeobraně, když jsou vyprovokováni. Křovinář talamancanský měří 61 centimetrů na délku a je nádherně zbarvený. Jeho šupiny jsou světle zelené, s černými pruhy a tečkami. Vzhledem se trochu podobá křovináři černozelenému, se kterým je blízce příbuzný... Vyskytuje se pouze na severu Talamancanských Cordiller v Kostarice, v opravdu odlehlých oblastech daleko od civilizace. Je to skvělý objev! Ačkoliv ve střední i Jižní Americe může nadále docházet k objevům obratlovců, vypadá to, že tato oblast je lépe prozkoumána než například Kongo a africké pralesy vůbec. Proto je nález nového druhu hada, krásného křovináře talamancanského, tak úžasný!!!
Zdroj některých informací i obrázku: www.sci-news.com .


Poslední novinka se týká zjištění amerických a filipínských zoologů, kteří 15 let studovali zvířenu Luzon, který je součástí Filipín. V podstatě jde o nejlidnatější ostrov Filipín, ovšem jak ukázal výzkum, stále může být plný překvapení... Výsledkem práce, která byla ukončena nedávno, bylo nalezení 28 druhů savců-neuvěřitelné číslo. Jsou to především hlodavci, jako například čtyři nové druhy stromových myší, které na první pohled připomínají rejsky, ale skutečně se jedná o myši. Vyskytují se jen ve vysokohorských pralesích. Zoolog Eric Rickart z Utahu řekl: "Na Luzonu jsou samostatné hory, na kterých žijí savci, jež nenajdete nikde jinde na světě. To je víc unikátních druhů na jedné hoře, než jich žije v jakékoliv zemi kontinentální Evropy." Kromě toho se tým snažil zjistit, jak to vypadá s počty divokých netopýrů, kterých na Luzonu žije 57, včetně ohrožených kaloňů... Filipíny jsou celkově domovem unikátních savců, mezi ně patří i tajuplní nártouni (na obrázku). Teď, když bylo objeveno tolik nových druhů, zbývá jediné: najít způsob, jak je zachránit před destruktivní lidskou činností.
Zdroj informací: www.news.mongabay.com, zdroj obrázku: WikiMedia Commons.


Přidám ještě jednu zprávu: v Pacifiku byl možná objeven nový druh velryby, i když zoologové si zatím nejsou jistí. Určitě se brzy dozvíme více, vypadá to, že další objev je skutečně možný... Doufám, že se Vám článek líbil!

Tajemství komodského draka

24. července 2016 v 10:17 | HAAS
Po delší době přináším článek o současné přírodě. Napsat jej mě napadlo již dávno, ale učinil jsem tak až nyní. Nikdy bych jej však nenapsal, nebýt jednoho rozhlasového programu (více pod článkem)...

Varanus komodoensis-varan komodský nebo také komodský drak, patrně nejznámější ještěr na světě. Žije jen na několika indonéských ostrovech, včetně ostrova Komodo, na němž se nachází i národní park. Tento ohrožený obratlovec je mezi plazy skutečně výjimečný. Donedávna však skrýval několik tajemství... Varan komodský dorůstá délky až 3 metrů a vážit může i 70 kilogramů, což z něj činí největšího ještěra na naší planetě. Je dokladem toho, že někteří živočichové se neuvěřitelně zvětší pro pobyt na relativně malých ostrovech. Ale proč zrovna komodští varani dorůstají takové velikosti? Vždyť některá zvířata žijící na malých ostrovech se během evoluce zmenšují, aby se vypořádali s malým prostředím. Odpověď nemusí být snadná, při pohledu na tyto obří predátory je však zjevná. Jakmile se předci varanů komodských ocitli na ostrovech, neměli zde žádné nepřátele. Generace po generaci zvětšovala své tělesné rozměry, až se nakonec tito varani stali neomezenými vládci ostrovů. Kde se však vzali? Dalo by se říci, že varan komodský je zvětšenou verzí varana skvrnitého (Varanus salvator), poměrně běžného dvoumetrového ještěra žijícího po celé jihovýchodní Asii. Oba tito tvorové ale zřejmě patří mezi potomky ještě větších zvířat. Nové paleontologické výzkumy ukázaly, že v Indonésii ještě v Pleistocénu, před pár set tisíci lety, žilo více zástupců takové megafauny. Její původ bychom mohli hledat v Austrálii. Tam ještě relativně nedávno, v pozdním Pleistocénu, žil obrovský varan zvaný Megalania (Varanus priscus). Byl ale velký jako kosatka a byl to největší varan, jaký kdy na Zemi žil. Varan komodský patří bezpochyby do jeho příbuzenstva. Jako druh se komodský varan objevil už v Pliocénu, před téměř 4 miliony let...


Čím se varani komodští živí? Při pohledu na mnohé fotografie či při sledování filmů nám přijde odpověď docela zjevná. Dospělí varani komodští loví buvoly, jeleny, kozy a další velké savce. Komodo a přilehlé ostrůvky jsou proto jediným místem na světě, kde plazi doslova vládnou. I velcí savci v podstatě žijí v jejich stínu, jelikož je varani mohou kdykoliv přemoci. Čím se ale varan komodský živil původně? Tato otázka je zarážející... Buvoli, kozy a další velcí savci nejsou na Komodu původní. Byli tam přivezeni lidmi před pár stovkami let. Varani komodští však toto území obývali po několik milionů let. Co tedy pojídali? Na ostrovech žijí menší ještěři, hadi i ptáci a ti se obvykle stávají kořistí malých varanů komodských. Člověka však zarazí skutečnost, že tato malá kořist jen sotva stačí velkým varanům k ukojení hladu. Je možné, že se pojídali navzájem... Varani komodští jsou kanibalové, to není překvapením. Často si jdou jeden po druhém. Mláďata obvykle unikají do větví stromů, kam velcí dospělci nevylezou. Avšak bitvy mezi dospělými také nejsou ojedinělé, a nebyly zvláště v minulosti. Velcí dospělci se tedy zřejmě požírali navzájem. Přežili jen ti nejsilnější. Nemohli však varani v minulosti lovit také člověka? Víme, že před stovkami tisíců let žili na ostrově Flores miniaturní lidé, zvaní Homo floresiensis. Jejich pozůstatky se našly společně s pozůstatky komodských varanů, kteří dodnes žijí na západní části Floresu. Otázkou je: lovili lidé varany, nebo varani zabíjeli lidi? Těžko říci. Varan komodský má pověst mrchožrouta i dravce, a občas se objeví zpráva, že napadl člověka. Proto také lidi na Komodu staví své domy na kůlech-aby jim do nich varani nevnikli. Když Sir David Attenborough v 50. letech minulého století navštívil Komodo (on a jeho štáb byli prvními, kdo tyto varany natočil pro televizi) a zeptal se místních, zda varani zabíjejí lidi, řekli mu: "Jeden vesničan byl kdysi nalezen v houští. Byl mrtvý a kolem něho byli varani. Možná ho zabili. Muž byl ale také starý a nemocný, třeba venku zemřel a varani se jen shromáždili kolem jeho těla jako mrchožrouti." Jasné je to, že při své velikosti a rychlosti je varan komodský schopen přemoci člověka, neschopného obrany...


Donedávna si zoologové i veřejnost mysleli, že varani zabíjejí velkou kořist hryznutím, při kterém se do oběti dostaví bakterie. Dokonce byl udán i počet bakterií žijících v tlamě varana komodského. Nyní víme, že tito tvorové jsou jedovatí. Nemají sice jedové zuby, ale jed se z jedových žláz dostává do slin a poté působí podobně jako ony bakterie... Varan komodský donedávna skrýval ještě jedno tajemství. Před pár lety o něm bylo zjištěno něco unikátního. V Londýnské zoo samice nakladla snůšku vajec, ve výběhu ovšem po dva roky nebyl žádný samec. V Chesterské zoo se pak stalo něco podobného. A k tomu, když byl samec k samici vypuštěn, stalo se něco strašného. Samice svého druha pokousala tolik, že zemřel, ačkoliv byl z výběhu vytažen ještě živý. Samice komodských varanů tedy mohou klást vejce jen tak! Mezi plazy bývá rok od roku objevováno čím dál více druhů, které tohle dokáží. Někteří mexičtí a brazilští ještěři jsou známi tím, že v jejich populacích neexistují samci... U varanů komodských tomu takto není. Samice, které jen tak samy nakladly vejce, měly mezi svými potomky pouze samce. Je to však velmi zajímavé. Vypadá to tedy, že i v krajním případě, kdyby byli varani komodští na pokraji vyhubení, jsou schopni přežívat právě díky tomuto podivuhodnému chování... Varan komodský je dnes ohrožen lidskou činností, ale my si nemůžeme dovolit ztratit takového žijícího dinosaura. Přece jen, tento ještěr je živou vzpomínkou na doby dávno minulé...

Zdroje obrázků:
www.arkive.org (autor fotografie Conrad Maufe)
WikiMedia Commons

Mnohé užitečné informace mi poskytl:
BBC Radio 4, David Attenborough's Life Stories: https://www.youtube.com/watch?v=OMhoO0NxvYg .

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, budu rád za komentáře...

Ptačí řády a jejich evoluce: Sovy

10. července 2016 v 10:36 | HAAS
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Sovy
Stratigrafický výskyt: Pozdní Paleocén (60-57 ma) až současnost
Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy.


CO TO VLASTNĚ JSOU TY SOVY?
Pro tento řád ptáků jsou typické tyto znaky: dopředu namířené oči, peří uspořádané v obličeji do závoje a většinou mocné drápy. Známo je celkem šest čeledí sov, čtyři z nich jsou vymřelé. Pro zbývající dvě současné, tedy sovovité a puštíkovité, jsou také typické znaky, díky nimž je od sebe navzájem odlišíme. Sovovití mají dlouhý zobák, kdežto puštíkovití ho mají krátký. Mnoho druhů sov má každé ucho jinak tvarované. To těmto dravým ptákům pomáhá při lovu. Jsou schopni takřka přesně určit polohu kořisti a její vzdálenost. Sovy jsou zároveň velmi přizpůsobivé. Některé žijí v trvale zaledněných oblastech severu, jiné se vyskytují v nejteplejších tropech na rovníku. Tak tomu bylo i v minulosti...

Výreček bělolící Grantův z Afriky

EVOLUCE ŘÁDU STRIGIFORMES:
Nejstarší sovy, jež máme z fosilního záznamu doloženy, žily před 60 až 57 miliony let, v období pozdního Paleocénu. Rozvinuly se tedy krátce po vymírání dinosaurů, které se odehrálo o pět až osm milionů let dříve. Z této doby známe dva rody: rod Berruornis ze severovýchodní Francie a rod Ogygoptorynx ze Severní Ameriky. Oba však nepatří mezi nejznámější pravěká zvířata, jelikož je toho o nich známo jen málo. Až fosilie z Eocénu a Oligocénu dokládají, jak přizpůsobivé sovy vlastně byly, dokonce přizpůsobivější než dnes. Během Paleogénu (starších třetihor) totiž zabraly snad všechny ptačí ekologické niky. Palaeoglaux ze středního Eocénu Francie a Německa byl zřejmě denním živočichem. Navíc měl peří, které mohlo sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas. Také Eostrix z raného Eocénu Severní Ameriky byl pozoruhodný. Tito ptáci a jejich příbuzní většinou tvořili vymřelé čeledi Ogygoptyngidae, Sophiornithidae, Protostrigidae a Palaeoglaucidae. Zástupci čeledí puštíkovitých a sovovitých se začali objevovat na přelomu Eocénu a Oligocénu...

Palaeoglaux

DNEŠNÍ SOVY:
Jak jste si již přečetli, dnes žijí na Zemi pouze puštíkovití a sovovití. Přesto je jich hodně, okolo 200 druhů. Setkáte se i s druhy aktivními ve dne, ale na rozdíl od mnohých prehistorických sov, ty dnešní bývají zpravidla noční. Proto také mají velké oči, aby dobře viděly. Tichý přílet ke kořisti, kterou mohou tvořit malí savci, ptáci nebo snad i obojživelníci či plazi, je pro sovy důležitý. Mnohé jsou dobře maskované. Díky speciálně utvořeným křídlům nevydávají některé sovy při letu téměř žádný hluk. Kořist zabíjejí silným sevřením prstů nebo klapnutím zobáku. Jen pokud je kořist větší, trhají ji. Malou totiž obvykle polykají vcelku. Čtvrtý prst mají navíc otočený dozadu, další výhoda při lovu kořisti. Současné sovy jsou velice inteligentní, což mnoho lidí překvapí. V podstatě jsou s krkavci a papoušky nejingeligentnějšími ptáky. Asi nejdůležitějšími smysly jsou pro ně zrak a sluch, přičemž mají binokulární vidění a ačkoliv je jejich zorný úhel překvapivě menší než u ptáků s očima postavenýma více po stranách hlavy, vidí skvěle (viz. o nočním vidění výše). Pokud jde o sluch, jsou schopny zaměřit kořist velmi dobře. Některé z dnešních sov se těší přísné ochraně, jiné v současnosti žijící druhy už byly téměř vyhubeny a bojují o přežití, jiné jsou na tom relativně v pořádku. Soví pytláctví, které se po léta rozvíjelo v Malajsii, je pro tyto ptáky stále velkým nebezpečím. Je ale nutné uvést, že tito tvorové jsou v ekosystému nezbytní. Jednak loví hlodavce, kteří jsou schopni se rychle přemnožit, jednak mají zajímavou historii...

Výřík ušatý ze střední a Jižní Ameriky

Hroznýš madagaskarský-Ohrožený lovec ptáků a savců

5. července 2016 v 10:40 | HAAS
Slíbený popis hroznýše madagaskarského je tu. No posuďte, není to nádherný had?

Latinský název: Acrantophis dumerili,
Rozšíření: suché lesy Madagaskaru a Reunionu,
Velikost: 1,5 až 2 metry.
Hroznýš madagaskarský byl popsán již v roce 1860 a jméno mu bylo dáno na počest francouzského herpetologa A. M. C. Dumérila (odtud latinský název a také další český název, hroznýš Dumérilův). Dříve byl nazýván Boa dumerili, ale později se zjistilo, že k americkému Boa constrictor (hroznýš královský) má jako rod zřejmě příliš daleko, ačkoliv jsou to blízcí příbuzní, a proto byl rodový název změněn na Acrantophis. Jinak se však hroznýši královskému podobá jak vzhledem, tak barvou. Nádherné sedlovité vzory na kůži tvoří skrvny v několika odstínech hnědé. Mláďata se však rodí na svět (samice má v jednom vrhu až 15 mláďat) oranžová, narůžovělá nebo cihlově červená. V dospělosti však tyto barvy přejdou do hnědé. Neexistují dva jedinci hroznýše madagaskarského, jejichž kresba by byla identická. Tlamu lemují inkoustově černé skvrny.. Tělo tohoto hroznýše je robustní. Je to silný škrtič, který loví tak, že číhá v záloze na kořist a když nějaká kolem projde, v rychlosti po ní udělá výpad. Než se kořist naděje, je držena v tlamě plné dozadu zahnutých zubů, had kolem ní obtočí pár smyček a začne utahovat. Poté, co je uškrcena, najde její hlavu a od hlavy po zadní končetiny svou kořist spolkne. Živí se hlavně teplokrevnými zvířaty: ptáky a savci. Ti jsou v oblastech jeho výskytu často hojní. Jinak byl však pozorován i při útoku na ještěry. Hroznýš madagaskarský je aktivní především v noci. Někdy šplhá po stromech, ale častěji číhá na kořist na zemi... Tento nádherný had se zrnitými šupinami je bohužel čímdál vzácnější. Oficiálně sice není považován za ohrožený druh, ale vzhledem k ničení jeho přirozeného prostředí na Madagaskaru a Reunionu pochopitelně klesají jeho počty. Setkat se s tímto zvířetem ve volné přírodě není jednoduché, neboť obývá suché lesy často daleko od lidí. I tak mu hrozí velké nebezpečí. Z madagaskarských lesů totiž zbyly už jen jakési ostrůvky porostu, zbytek země je přeměněn na zemědělskou krajinu. Ačkoliv se v poslední době na Madagaskaru vysazují nové lesy, bude trvat stovky let, než se vše vrátí do normálu. Hroznýš madagaskarský, stejně jako další unikátní hadi tohoto ostrova, a dále i lemuři, chameleoni a další zvířata, jsou tak ve velkém ohrožení. Naštěstí v současnosti probíhá chovný program, jehož cílem je znovuobnovit počty hroznýšů madagaskarských. V blízké budoucnosti by jedinci ze zajetí mohli být reintrodukování do své původní domoviny...

Příště výjimečně želva, krátkokrčka Irwinova!

Mořští hadi mají speciální senzor k určení vibrací

15. června 2016 v 15:20 | HAAS
Mořští hadi jsou skupinou plazů, která se skvěle adaptovala k životu v mořích a oceánech. Vyvinuli se před 9 až 20 miliony let, z původně suchozemských předchůdců, kteří sdíleli společného předka s kobrami, korálovci, taipany, smrtonoši či bungary (čeleď korálovcovití). Během adaptace na vodní prostředí se u mořských hadů objevila řada nesmírně důležitých znaků. Je to například pádlovitý ocas, pohybující tělo vpřed ve vodě. Na hlavě se jim objevily žlázy vylučující přebytečnou sůl z těla-mořští hadi patří mezi nemnoho obratlovců s původně suchozemskými předky, kteří pijí slanou vodu, jelikož v ní žijí. Mnozí také rodí živá mláďata v moři, jen vlnožilové se vracejí na souš ke kladení vajec. Zároveň mají břišní šupiny uzpůsobené k pohybu na zemi, zato ostatní mořští hadi jsou na souši zcela bezmocní. Mají též silný jed k zabíjení rychle se pohybujících ryb, a dokonce vstřebávají kyslík z vody přes svou šupinatou kůži, ačkoliv se často musí nadechovat na hladině... To jsou tedy základní fakta o mořských hadech. Nyní se k nim přidává další. Australští zoologové mořské hady podrobně zkoumali a všimli si jedné zvláštnosti. Nazývá se scale sensilla. Jde o strukturu na šupinách. Díky té jsou hadi i někteří ještěři schopni zaregistrovat blízké objekty. Novým zjištěním však je, že scale sensilla u mořských hadů je mnohem vyboulenější, než u jejich suchozemských příbuzných. Zdá se, že byl objeven snad sedmý (někdo by možná napsal i osmý) smysl hadů... Podobně jako ryby mohou pomocí postranní čáry identifikovat pohyby předmětů v okolí, hodí se vyboulená scale sensilla mořským hadům při registrace pohybů kořisti, predátorů i celkového vodního proudu. Pohyb nepatrného množství vody, který svými ploutvemi způsobila například ryba, může mořský had pocítit na relativně velkou vzdálenost. Toto zjištění, jež bylo uveřejněno teprve před týdnem, naskytuje nový pohled do světa mořských hadů. I když víme, že ve vodě používají svůj mimořádně citlivý vidlicovitý jazyk k ochutnávání okolního prostředí, přesně tak jak to dělají na souši, a víme, že vidí pohybující se objekty, o jejich smyslech je známo jen málo. Také výzkum není jednoduchý. Zoologové, kteří se zabývali scale sensillou mořských hadů, museli porovnat 19 různých druhů hadů (nejen z moře, ale i těch suchozemských) a pustit se do studia sekvencí DNA, jež odhalí mnohé o evoluci a příbuznosti jednotlivých druhů. Jako výsledek by se nakonec dalo uvést, že scale sensilla se v případě mořských hadů přeměnila z "orgánu hmatu" na detektor vibrací. Takový senzor se ve vodě žijícm zvířatům opravdu hodí...

Doufám, že se Vám článek týkající se současné přírody líbil, pokud ano, komentujte... Podle mě jde o skvělý objev!

Bradavičník malý-Lovec ryb s drsnou kůží

9. června 2016 v 15:34 | HAAS
Náhodou zrovna po měsíci píši další popisek v současnosti žijícího plaza, opět se jedná o hada, a ne jen tak ledajakého... Je to krásný druh, který však mnoho lidí nezná...

Latinský název: Acrochordus granulatus,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, Nová Guinea a sever Austrálie,
Velikost: 60 až 120 centimetrů.
Na Zemi žijí tři druhy bradavičníků, vyskytujících se od Indii až po severní Austrálii. Bradavičník malý je ze všech druhů nejmenší, jakož i jediný, který žije přinejmenším částečně v moři. Bradavičníci jsou zcela vodní hadi vyznačující se pytlovitou, plandavou kůží, jakoby o několik čísel větší. Jejich svaly jsou příliš slabé na to, aby se vůbec pohybovali po souši. Proto závisí jejich život na vodě, která je nadlehčuje, a kde se jim daří. Šupinatá kůže, která je na dotyk velmi drsná, je pokryta bradavicovitými výrůstky, s jejichž pomocí si bradavičníci ve vodě přidržují kořist. Bradavičníku malému se takové vybavení hodí, neboť loví hlavně kluzké ryby. Má však v oblibě i lov korýšů. Přirozeným prostředím tohoto nevelkého hada jsou mangrovové bažiny, sladkovodní močály, ústí řek a pochopitelně i moře. Často se zdržuje v blízkosti korálových útesů, jež mu poskytují dostatek potravy. Bradavičník malý má největší areál rozšíření ze všech bradavičníků. Má také velmi malé oči. Zbarvení je tmavě hnědé, někdy s příčnými světlejšími či dokonce oranžovými pruhy. Tento had je také jedním z mála, u nichž lze od sebe už na pohled rozlišit samce od samice. Samci bývají malí a štíhlí, kdežto samice jsou mnohem zavalitější. Podle některých pozorování je rozdíl i v taktice lovu. Samci jsou aktivními lovci, kdežto samice vyrážejí na svou kořist ze zálohy. Jsou to tvorové aktivní především po setmění. Bradavičník malý je místně běžný, ale v posledních letech počty těchto hadů ubývají kvůli odchytu-mnoho lidí si přeje tyto hady chovat jako domácí mazlíčky. Ještě horší je to však s lovem pro kůži. Proto jsou tito hadi také chytáni a poté chováni na speciálních farmách. Ve svém vodním prostředí jsou to ale opravdu důležití predátoři... Samice bradavičníka malého mohou mít ve vrhu 4 až 12 mláďat. Ta se rodí živá, zcela vyvinutá a nezávisla na rodičích. Mateřská péče se u těchto hadů nevyskytuje...

Příště hroznýš madagaskarský!!!

Nový stříbrný had z Karibiku

2. června 2016 v 9:43 | HAAS
Jedním z nových druhů hadů objevených tento rok, jehož nález byl vlastně ohlášen teprve nedávno, je zářivě stříbrný hroznýšovec z Karibiku. Jeho vědecký název zní Chilabothrus argentum (někdy se uvádí i Epicrates argentum). České jméno zatím nemá, v angličtině se mu však výstižně říká silver boa. Jeho šupiny mají skutečně až kovovou barvu, mezi hady je to něco vzácného. Vyskytuje se pouze na Conception Bank Island, což je neobydlený ostrov, jenž je součástí Baham. Bahamská vláda již dávno vyhlásila tento a několik dalších malých zalesněných ostrůvků jako chráněné území. To by mohlo pomoci nově objevenému druhu i nadále přežít. Zářivě stříbrný hroznýšovec byl objeven až teď, což svědčí o malém počtu těchto hadů v divoké přírodě. Z důvodu toho, že obývá malé území, je tento druh nesmírně zranitelný. Proto je podobně jako většina docela velkých, nově objevených druhů zvířat, řazen mezi kriticky ohrožená zvířata. Lidská činnost se však těchto hroznýšovců téměř nedotkla. Chilabothrus argentum byl objeven herpetologickou expedicí z Univerzity v Severní Karolíně-jeden z hadů dokonce probudil člena expedice, když mu při spánku lezl po obličeji! Týmu se podařilo nasbírat i vzorky DNA. Následující výzkum ukázal, že se Chilabothrus argentum během evoluce odtrhl od svých příbuzných před 2,7 milionu let. Celkově tento druh měří asi 1 metr na délku. Je to silný škrtič, který loví ptáky a možná i plazy. Stejně jako jeho příbuzní, i tento druh čeká v záloze na blízko se pohybující kořist. Poté po ní udělá rychlý výpad, chytne ji mezi dozadu zahnuté zuby, drží a obtočí kolem oběti jednu nebo více smyček. Následně utahuje, a tak život kořisti končí. Ta je uškrcena, je pouze mýtem, že škrcení láme kosti-takovou sílu tito hadi nemají... Tento nádherný druh musí být zachráněn před vyhynutím, žije však na území, jež je chráněno. Jen doufejme, že tito hadi přežijí a snad o nich bude v blízké budoucnosti zjištěno i více! Jelikož jde o nový druh, stále neznáme některé aspekty jeho chování...

Informace o nálezu tohoto hada jsou z www.natureworldnews.com a www.carnivoraforum.com . Z druhého uvedeného webu pochází i obrázek... Do komentářů napište, co si o novém nálezu myslíte! Mě osobně skutečně nadchnul!

Krajta písmenková-Největší had Afriky

9. května 2016 v 16:52 | HAAS
Je tu popis dalšího z mých oblíbených plazů-obrovského hada, který dorůstá takových velikostí, že je schopen zabít i antilopu, a navíc skrývá ještě jedno podivné tajemství... Je to krajta písmenková!

Latinský název: Python sebae,
Rozšíření: Subsaharská Afrika,
Velikost: Délka až 6 metrů, někdy se udává i 7 metrů.
Krajta písmenková dostala svůj český název díky podivuhodným znakům na šupinách, které z určitého úhlu pohledu mohou připomínat písmena. Rozeznáváme dva poddruhy, z nichž jeden se vyskytuje pouze v jižní části Afriky, kde je značně ohrožen. Přes rozdíly ve zbarvení poddruhů je tento had jednoduše identifikovatelný. Zbarvení je světle hnědé s nepravidelnými hnědými sedly. Vršek hlavy pokrývá vzorování ve tvaru šípu, jež je tmavě zbarveno. Jinak lze tohoto hada rozeznat velmi jednoduše, a to díky velikosti. Nejen, že jde o největšího hada afrického kontinentu. Krajta písmenková patří mezi šest největších hadů světa. Průměrní jedinci měří 3 až 3,5 metru, což je mezi hady skutečně značná velikost. Staří dospělci, hlavně tedy samice (ty jsou u krajt mnohem větší než samci) měří 6 metrů, ale nejsou příliš hojní. V minulosti byli právě tak velcí hadi loveni a zabíjeni pro kůži i maso. Ještě nedávno kamerunští lovci v západní Africe lovili krajty právě kvůli tomu, nicméně vzhledem k nebezpečí této práce se to stává vzácněji. Ze západní Afriky také pocházejí údaje o pozorování největších kdy nalezených krajt, ačkoliv nevíme s jistotou, zda jsou zcela pravdivé. Dva angličtí přírodovědci ve 30. letech minulého století zabili dva velké hady, jejichž kůže měřily okolo 9 metrů. Hadí kůže se však mohou roztáhnout do více než 20 % původní délky zvířete, takže nejde o spolehlivé potvrzení obří velikosti tohoto hada. Pozorování gigantických jedinců je však více. Po celé Africe je tento gigant respektován, v mnoha oblastech se lidé krajt dokonce bojí. V mládí loví spíše ptáky, velké hlodavce nebo netopýry a kaloně. Velké krajty byly viděny a dokonce i natočeny při požírání antilop a koz, dovolí si ovšem i na lvy, varany a krokodýly. Jedním z tajemství, které si tento had nese, je i zabíjení lidí. Došlo k tomu jen několikrát v lidské historii, proto krajty písmenkové nejsou vůbec nebezpečné. Kromě několika útoků na lidi v zajetí však krajta písmenková napadla a uškrtila několik lidí v divoké přírodě. Tito nesmírně silní hadi klasicky čekají v záloze, a když se kořist přiblíží, zaútočí. Výpadová délka může být překvapivá. Když had zachytí kořist svými dozadu zatočenými zuby, kterých má v tlamě až sto, začne ovíjet kolem kořisti smyčky a udusí ji. Kořisti jen málodky popraskají kosti, zemře skutečně na udušení. Útoky na lidi jsou však opravdu vzácností. Dnes k nim již nedochází, jde spíše o případy z minulosti. Krajta písmenková je převážně noční had, i když lovit může občas i ve dne. V obou takových periodách je však schopna vnímat okolní teplo svými infračervenými detektory-tepločivnými jamkami nebo-li termoreceptory podél rtů. Jde o jednu z výhod krajt, hroznýšů a chřestýšů. Jižní poddruh tohoto druhu je sice ohrožen, ale celkově je druh považován za nepříliš ohrožený. Je však zranitelný v důsledku vypalování a ničení přirozeného prostředí, úbytku kořisti nebo komerčnímu lovu. Na jaře samice krajt nakladou snůšku 30-50 vajec (i když rekord byl až 100), obtočí se kolem ní a produkují teplo. Inkubace trvá asi 90 dnů, po celou tu dobu matka hnízdo chrání...

Příště bradavičník malý!
 
 

Reklama