Sopky, láva... Události ze současné přírody

Vodnářka tykadlová-Jediný had s párem tykadel

12. února 2018 v 17:23 | HAAS
Nastal čas na popis jednoho z nejzvláštnějších hadů, které znám... Jedná se o vodnářku tykadlovou!

Latinský název: Erpeton tentaculatum,
Rozšíření: Thajsko, Kambodža a Vietnam,
Velikost: délka 0,7 až 1 m.
Vodnářka tykadlová je jistě hadem, kterého jednoduše nelze zaměnit s žádným jiným. Není na naší planetě dalšího druhu hada, který by byl vybaven párem tykadel. Vodnářka tykadlová bývala dříve klasifikována jako užovka z podčeledi vodnářek, nicméně v současné době už herpetologové uznávají vodnářky (Homalopsidae) za samostatnou čeleď, a rod Erpeton, jehož jediným druhem je právě E. tentaculatum, zahrnuje i širokou škálu dalších rodů, z nichž většina žije v oblasti jihovýchodní Asie od jižní Číny po Novou Guineu, ale i dále. Vodnářku tykadlovou vědecky popsal Bernard Germain de Lacépéde roku 1800, a pracovat tehdy s užovkou, třebaže mrtvou, vybavenou dvěma pohyblivými tykadly, muselo být pro Lacépédeho stejně vzrušující, jako pro dnešní herpetology, kteří až v nedávné době zjistili, k čemu tykadla vlastně slouží. Jedná se o modifikované smyslové orgány, ne tykadla v pravém smyslu jako nacházíme ve světě hmyzu. Nacházejí se hlavě a měří 13 až 19 milimetrů. Pomáhají hadovi vypátrat potravu ve pomalu tekoucích, kalných a často až kyselých vodách, jež tento sladkovodní had, výborný plavec, nejčastěji obývá. Ve vodě, kde je viditelnost na několik centimetrů prakticky nulová, si nemusí namáhat své oči, místo toho používá svých tykadel k registraci potravy v podobě ryb a korýšů. Když začne pátrat po potravě, začne pohybovat tykadly. Pokud had neloví, jsou jinak ztuhlá. Jde o lovce, který číhá na svou kořist v záloze. Může být překvapivé, že je vodnářka tykadlová jakožto vodní had vybavena ovíjivým ocasem. Ten však k něčemu slouží; k ovinutí například kolem větvičky pod vodou. Pak už jen had čeká, až kolem něj proplave nějaká ryba. Tykadla ho na její přítomnost včas upozorní. Velmi zajímavé je však to, že had je schopen odhadnout budoucí pohyb ryby. Zaútočí, ryba se lekne, spustí se u ní prudká reakce, dá se špatným směrem, zrovna tím směrem, kam had zaútočil, a je chycena. Ještě zajímavější je to, že had odhadne, kde se při útoku bude nacházet rybí hlava. Sevře ji svými čelistmi, a začne do ní pomalu vypouštět jed. Jelikož má zadní jedové zuby, které jsou plné, na rozdíl od dutých jedových zubů korálovcovitých a zmijovitých hadů, musí "žvýkat", než se z Duvernoyových žláz vpraví do ryby dostatek jedu. Ten má účinek pouze na některé druhy jihovýchodoasijských ryb, jimiž se vodnářka tykadlová živí... Bohužel není známo, zda je aktivní ve dne či v noci. Ví se však, že je vejcoživorodá. Mláďata přicházejí na svět pod vodou, a v jednom vrhu je jich obvykle 5 až 11. Had tráví pravděpodobně celý život ve vodě, čemuž napovídají výrazně redukované břišní šupiny, které velmi výrazně omezují možný pohyb na souši. Na svrchní straně těla jsou šupiny silně kýlnaté, tzn. středem každé šupiny vede výstupek. Vodnářka tykadlová dokáže zadržet dech až na 30 minut. Je známo, že se v období sucha, zvláště v nočních hodinách, zahrabává do bahna. Tam je potom schopna přečkat celé období sucha, a to bez potravy. Vyhrabe se až se začátkem období dešťů. Zbarvení vodnářky tykadlové se liší, někteří jedinci jsou jednolitě hnědí, další mají až načervenalé pruhy, setkáme se však i s exempláři velmi tmavými se žlutými pruhy na bocích... Ačkoliv je vodnářka tykadlová klasifikována jako druh málo dotčený, v některých oblastech se s divokými exempláři hojně obchoduje, což způsobilo lokální snížení počtu jedinců. To může mít v budoucnosti dopad na osud tohoto druhu...

Příště mehelie kapská!

Nejistá budoucnost norských vlků

24. ledna 2018 v 15:52 | HAAS
Po celá tisíciletí panovalo mezi lidmi a vlky napjaté nepřátelství. Nesnášenlivost k vlkům a strach z těchto majestátních psovitých šelem narostl tak, že byli vlci vyhubeni ve většině míst Evropy, která kdysi obývali. Ve středověku nadobro zmizeli ze Spojeného království, a když se dnes promluví o tom, že by mohli být navráceni do Skotska, způsobuje to u tamních farmářů, obávajících se o svůj dobytek, velké pozdvižení. Během 19. století byli vlci vytlačeni ze Spojených států amerických, tedy kromě Aljašky, vzácný rudý poddruh pak ve století minulém takřka vyhynul, a jediným bezpečným místem se pro tyto šelmy na severoamerickém kontinentu stala Kanada... Nyní se vlci vracejí. Prezident Obama před několika lety zakázal střílet vlky z vrtulníku. Nedávno přišla zpráva o tom, že divoký německý vlk s obojkem se dostal na území Belgie, a zanechal za sebou krvavé stopy v podobě dvou zabitých a jedné zmrzačené ovce. Ačkoliv to nenadchlo jejich majitele, ochránci přírody jsou rádi za přirozený návrat vlka do Belgie. Teď už žije vlk obecný přirozeně v každé zemi kontinentální Evropy, kterou obýval předtím, než ho z ní člověk vytlačil... Ale jistou budoucnost nemají vlci zřejmě nikde. Tak jako se v USA neustále přou o to, zda vlky legálně střílet nebo ne, což ještě zkomplikoval Trumpův nástup, i v Evropě to mezi některými lidmi a vlky neustále vře. Je však jen málo evropských zemí, kde jsou vládní plány s vlky tolik kontroverzní, jako Norsko. Na podzim 2016 ohlásila norská vláda, že vydá povolení vybít dvě třetiny vlků žijících v zemi. Tehdy žilo v Norsku jen 68 vlků, podle kontroverzního plánu jich mělo být zastřeleno až 47. Jaké mělo Norsko vysvětlení? Střílení vlků lovci s licencí se zamezí ilegálnímu lovu vlků. Zdá se, že asi žádnému politikovi nedošlo, že ať už budou vlci vystříleni lovci s licencí nebo pytláky, přijde tato velká skandinávská země o většinu ze svých nejpozoruhodnějších predátorů. Něco takového nebylo sjednáno ani v roce 1911, kdy bylo také vydáno nařízení postřílet několik desítek tamních vlků, rozhodně však ne tak moc. Jak uvedla Nina Jensen z World Wildlife Fund Norway, "je to masivní masakr". Když pak před Vánoci 2016 Norsko omilostnilo 32 ze 47 vlků, původně odsouzených na porážku, byl to úspěch v malém, ale stále nebyl stoprocentně potěšující. Odměna však byla stále vyhlášena na 15 zbývajících vlků z množiny, jež měla být původně vyvražděna celá... Je konec ledna 2018, a my s jistotou víme, že těch 15 vlků bylo zabito. Hlaveň pušky jako by však stále byla zaměřnena na další. V Norsku žije v současnosti asi 72 vlků. A kdo ví, kolik jich může být ještě povražděno. Jak napsal na svůj Twitter britský televizní průvodce přírodou a moderátor pořadů Springwatch, Autumnuch a Winterwatch Chris Packham: "Mysleli byste si, že je rok 1718, ne 2018". WWF je nadále přesvědčen o tom, že rozhodnutí norské vlády jsou špatná. Právě tuto zimu by mohlo být zastřeleno 75 % ze všech norských vlků, rozhodnutí, jež je podle WWF neústavní a zcela jasně odporuje Bernské konvenci a Norskému aktu o biodiverzitě. Můžeme být rádi, že svítá naděje na soudní proces. Norská vláda se totiž nehodlá zastavit před ničím, a tak nezbývá nic jiného, než její rozhodnutí zastavit mezinárodně, a u soudu. Pokud chcete přispět na pokus o soudní řízení a dozvědět se ještě více, navštivte tuto stránku https://www.gofundme.com/savenorwegianwolves . Stejně je však kuriózní, že si vláda neustále stojí za svým. WWF se totiž takřka podařilo masakr odvrátit na podzim 2017, tedy před pár měsíci. Jelikož to však nakonec nepomohlo, musí se pokračovat. Budoucnost vlků je nyní v našich rukou. Když už bezpečně víme, že jsou plaší, nenapadají bezdůvodně lidi, pokud je tedy vůbec a vzácně napadnou, můžeme s jistotou tvrdit, že tato zvířata mohou žít vedle nás. Je na čase to dokázat!

Článků o ochraně přírody očekávejte v brzké době ještě více... Doufám, že se Vám tento líbil...

Vodnářka krabožravá-Specialista na požírání krabů

17. ledna 2018 v 16:41 | HAAS
Slíbený popis vodnářky krabožravé je tu... Hadích popisků zde bude jen přibývat...

Latinský název: Fordonia leucobalia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, jih Nové Guineje a sever Austrálie,
Velikost: délka 60 až 90 centimetrů.
Vodnářka krabožravá patří mezi několik málo hadů, o nichž bylo zjištěno, že svou kořist jen tak nepolykají. Obecně se ví, že hadi polykají svou kořist v celku. Zvládnou to díky své anatomii. Avšak každý, kdo si někdy sáhl na kraba, moc dobře ví, jak tuhý je jeho exoskeleton. Má-li had, specializovaný na požírání krabů, spolknout takové sousto a strávit ho, potřebuje něco víc než jen velice silné trávicí šťávy, tolik typické pro všechny plazy. Když had chytí kraba do tlamy, obtočí jeho končetiny a silou je urve. Každou pak spolkne jednotlivě! To činí z vodnářky krabožravé jediného hada, který si skutečně svou kořist rozdělí na menší části, jež poté sežere. Nepoužívá k tomu zuby, síla svalů mu k tomu stačí. To však stále není všechno. Svalnatá žaludeční výstelka vodnářky krabožravé je velmi silná, a nedovolí ostrým klepetům kraba, aby žaludek protrhly... Vodnářka krabožravá je sice dokonale vybavena na lov krabů, ale ve velmi malém množství se může přiživit i na nějaké té rybce či žábě, ač k tomu nedochází často. Obývá přílivové zóny, kde se střídá moře s pevnou zemí. Daří se jí v mangrovových porostech i v naplaveninách v ústích řek. Je aktivní po setmění; většinu dne tráví v norách spolu s kraby. Zbarvení tohoto až devadesát centimetrů dlouhého hada je velice proměnlivé, někteří jedinci jsou černí, jiní tmavě šedí, u některých se výjimečně setkáme se žlutým zbarvením. Spodní strana těla je světlejší, v mnoha případech je bílá. Oči jsou malé a nachází se na vrchu hlavy, jež je oválná. Na nozdrách se nacházejí klapky, které je uzavřou, když se had potopí. Vodnářka krabožravá je výtečným plavcem. Jedná se o hada živorodého; stejně jako všechny ostatní užovky z podčeledi Homalopsinae (česky vodnářky) přivádí na svět živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 10 až 15. V současnosti je vodnářka krabožravá klasifikována jako druh, který není lidskou činností ohrožen. Pokud však bude pokračovat znečišťování moří a oceánů, je vysoce pravděpodobné, že bude její existence přinejmenším zranitelná, a to možná už v brzké době...

Příště užovka tykadlová!

Musurana černá-Velký užovkovitý had, který se živí jinými hady

3. ledna 2018 v 15:41 | HAAS
Je tu slíbený popis musurany černé, jednoho z mých oblíbených užovkovitých hadů...

Latinský název: Clelia clelia,
Rozšíření: Střední a Jižní Amerika,
Velikost: délka 2 až 2,5 metru.
Neotropickou oblast obývá několik velkých druhů užovkovitých hadů, kteří se živí jinými hady. Kromě proslulé užovky indigové a jejích příbuzných, kterým se v Latinské America cribo, je to i sedm druhů rodu Clelia, obecným názvem musurana. Nejznámější je musurana černá, latinsky Clelia clelia. Pro tohoto velkého užovkovitého hada je charakteristické podsadité tělo s plochou hlavou. Tělo je u dospělců tmavé a pokrývají ho lesklé tělní štítky. Zbarvení je většinou modročerné, pokud se had pohybuje na slunci, jeho šupiny se nádherně lesknou. Spodní strana těla má bílou barvu. Musuranu černou si nelze splést s žádným jiným hadem, snad pouze s jinými druhy musuran, zvláště pak s musuranou druhu Clelia scytalina. Avšak mláďata musurany černé se podobají užovkám rodu Pseudoboa, které jsou někdy označovány za nepravé hroznýše a nepravé korálovce (zbarvení jednotlivých druhů se od sebe liší a tak různé druhy připomínají tu či onu skupinu). Dobře lze mladou musuranu, nejčastěji zdobenou žlutými a černými kroužky na krku a s červeným až oranžovým zbarvením, identifikovat především tehdy, zvedneme-li ji ze země. Uvidíme-li podocasní štítky, které jsou párové, na rozdíl od nepárových štítků užovek rodu Pseudoboa, víme, že se díváme na musuranu. S věkem pak kůže zvířeti ztmavne. Ačkoliv průměrná délka dospělé musurany činí asi 160 centimetrů, nejsou 200 centimetrů dlouzí jedinci žádnou výjimkou, a byly také odchyceny musurany o délce 2,5 metru. Tento had je takřka specialistou na lov jiných hadů. Nepožírá však pouze jiné užovky, živí se také jedovatými zmijovitými hady z podčeledi chřestýšovitých. V oblasti jejího výskytu, v neotropech, jsou to především křovináři jako je Bothrops, případně i "bushmaster" Lachesis. Malou část jejího jídelníčku tvoří myši a jiní malí savci, a také ještěři. Jedná se o hada vybaveného jedovými zuby, umístěnými v zadní části tlamy, což je pro jedovaté užovky typické. Jedové zuby nejsou příliš velké, jsou vlastně jen zvětšenými zuby, jež na rozdíl od jedových zubů jejich časté kořisti, zmijovitých hadů, nejsou duté. Při vypuštění jedu taková užovka vytlačí asi jen polovinu možné dávky jedu. Jed musurany černé je více efektivní při zabíjení savců, a to je hodně zvláštní. Živí se totiž převážně plazy. Ale testy prokázaly, že účinnost jedu na plazy není vysoká. Její jed nicméně plazy jen omámí. Poté, co jed vypustí, ovine se musurana kolem své křovináří či chřestýší oběti a uškrtí ji. Musurana je imunní vůči uštknutí těmito hady. Ve 20. letech 20. století tuto imunitu vůči bothropickému jedu studoval brazilský immunolog a herpetolog Vitas Brazil... Tento had je bohužel čím dál vzácnější. S mizejícími plochami deštného pralesa musuran ubývá ve velkém. Její kořist, křovináři, zvláště pak ti rodu Bothrops, se sice úspěšně stěhují do zemědělské krajiny, kde loví krysy a myši, musuranám však toto loviště nesvědčí. Musurana černá se však těší přísné mezinárodní ochraně.

Příště vodnářka krabožravá!

Jaká má být letošní zima?

30. prosince 2017 v 11:04 | HAAS
Obvykle před Vánoci přináším článek o tom, zda budou na sněhu či ne. Vánoce jsou už ale za námi, a tak se zaměříme přímo na letošní zimu, která začala minulý týden ve čtvrtek. Jaké tedy bude letos v zimě počasí?

Sníh letos v zimě
Většina z nás si už možná sněhu v prosinci užila. Já sám jsem byl velmi nadšen z toho, když napadl už na začátku prosince a udržel se několik dní. Navíc panovalo pěkné, slunné, ale i mrazivé počasí. Po většinu prosince pak sníh nebyl, na Štědrý den se udržely jen hromádky sněhu, které ještě neodtály, sníh pak napadl před pár dny, a drží se. V různých místech České republiky tomu samozřejmě může být jinak. Pokud se však tato zima bude podobat té předchozí, a z mého pohledu se zdá, že už díky sněhovým srážkám by to tak mohlo být, pak bychom se měli sněhu ještě dočkat, a to docela určitě v lednu a snad i v únoru.

Zima a globální oteplování
Letošní zima by mohla být, co se týče teploty, průměrná. Podle některých předpovědí by měly být průměrné také srážky, podle jiných by měly být naopak nadprůměrné. Lze asi očekávat, že únor bude spíše nadprůměrný, neboť tomu tak bylo v posledních letech. Nicméně globální oteplování je fenoménem, který neustále ovlivňuje naše počasí. Před 50 lety vypadala zima v tehdejším Československu úplně jinak, než dnes. Ba i před dvaceti lety byly teploty okolo -20°C v zimě častější. Abychom dále neovlivňovali počasí, přírodu a roční období, musíme přestat spalovat fosilní paliva. To se ale lehce řekne, či zde napíše, než udělá. Jak říká Sir David Attenborough, nejprve je nutné učinit sluneční energii levnější než energii například z uhlí. Jedině tak dosáhneme toho, že raději než po dražších palivech pak člověk sáhne po sluneční energii. Otázkou je, kdy k tomu konečně dojde?

2017 byl jedním z nejteplejších roků
Asi se není třeba divit tomu, že rok 2017 bude zařazen na seznam 10 nejteplejších let historie. Následuje tak řadu předchozích let. Rok 2016 je zatím klasifikován jako vůbec nejteplejší v historii, hned za ním je na 2. místě rok 2015 a za ním samozřejmě rok 2014. 2010 si drží 4. příčku, rok 2013 pak příčku pátou. Rok 2012, který byl občas považován za nejteplejší rok (alespoň v letech poté) je ve skutečnosti až na devátém místě. Očekává se, že rok 2017 se dostane do přední trojky, s trochou rezervy možná přední pětky. Zbývají už jen dva dny, pak bude učiněn světový průměr, který však dnešek a zítřek příliš nezmění, a brzy se dozvíme, "jak teplý" vlastně rok 2017 byl.


Nadprůměrná teplota ve Velké Británii
Začátek minulé zimy byl ve znamení záplav ve Spojeném království. Tento rok také dochází k záplavám. Včera večer web Camrbidge News informoval o velké zátopě v Camrbidgeshire. Je to pouze začátek, očekávány jsou další záplavy. 28. prosince přišly záplavy do St Ives, včera, tedy 29. prosince, byl vyhlášen stav ohrožení... Rok 2017 je pátým nejteplejším rokem ve Velké Británii. Průměrná teplota činila 9,56°C. To je na britských ostrovech nadprůměr. Zatímco na kontinentu si můžeme užívat sněhu, je otázkou, zda ho letos v zimě naši britští přátelé zažijí ve velkém. Ve Skotsku ano, ale co třeba jih Anglie?

Zvířecí aktivita v ČR před zimou a v zimě
Zdá se, že všechno by mělo být v pořádku. Havrani tento rok přiletěli přibližně v polovině října, i když obrovská hejna jsem vídal až ke konci měsíce. Jaká to skvělá Halloweenská atmosféra. Všude oranžové a hnědé listí, a stovky černých ptáků poletujících nad vámi. Lepší to na podzim asi nemůže být. Ježci se už v říjnu uložili k zimnímu spánku, ze stavu hibernace vyjdou až v březnu. Také ještěrky, slepýši a hadi už pochopitelně dávno hibernují, minimálně od konce října. Sám jsem zatím neměl možnost spatřit ptáky spíše typické pro zimu, například hýly. Tito ptáci migrují v zimě dále na jih. V Česku se s nimi můžeme setkat, na sněhu jsou díky svého nádhernému zbarvení poněkud křiklaví.

Doufám, že se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Doufám, že letošní zima nebude teplotně příliš nadprůměrná, ostatně přítomnost sněhu jen pár metrů ode mne v tuto chvíli je jasnou připomínkou toho, že budu moci přinejmenším na tento prosinec vzpomínat jako na částečně zasněžený. Pokud u vás napadl sníh, vyražte ven za zvířaty, do lesů, a užijte si sněhu!

Jedovatí koutníci

26. prosince 2017 v 13:14 | HAAS
Jednou ze všech skvělých knížek, které jsem tento rok na Vánoce dostal, je i publikace "Steve Backshall's Most Poisonous Creatures". Můj oblíbený přírodovědec a moderátor Steve Backshall v ní představuje některá z nejjedovatějších stvoření naší planety. Právě tato kniha mi poskytla i pro mne doplňující informace o koutnících, jedovatých pavoucích, a proto jsem se rozhodl věnovat jim jeden článek...

Loxosceles, česky koutník, je rod pavouků z čeledi koutníkovitých (Sicariidae), zahrnuje nepřeberné množství většinou malých druhů pavouků. Druhů k němu zařazených je přinejmenším 106, avšak neustále jsou popisovány nové či přejmenovávány ty již dříve popsané a přiřazovány k tomu rodu, příkladem ke koneckonců L. tazarte, přiřazený k taxonu roku 2015 nebo íránský L. persica, který byl popsán teprve tento rok, tedy v roce 2017. Lidé se koutníků rodu Loxoceles poměrně bojí. Zdá se, že tito pavouci, rozšíření po celém světě s výjimkou Antarktidy, některé lidi, a především pak arachnofobiky, děsí ještě více, než jiní pavouci. Strach z nich je však přehnaný. Většina lidí, která se koutníků bojí, si totiž myslí, že budou-li koutníky kousnuti, bude mít jed za následek to, co často vidí na internetu, zadají-li do jakéhokoliv vyhledávače obrázků heslo "recluse spider bite". Poškozené, krvácející a hnisající rány nejen v prstech, ale i celých končetinách, jsou podívanou jen pro ty, kterým se z pohledu na podobná zranění nedělá špatně od žaludku. Mezi lidmi už dlouho koluje mýtus, že každé kousnutí koutníka skončí takto. Ale pravda je jiná. Loxosceles se anglicky jmenuje "recluse spider" z velmi dobrého důvodu. Vždyť "recluse" znamená zhruba "samotář", zkrátka někdo, kdo se vyhýbá ostatním lidem. A stejně tak se koutníci rodu Loxosceles snaží být z dosahu lidí, co to jen jde. Při jakémkoliv náznaku přítomnosti nebezpečí v podobě lidského chodidla mířícího na jejich jemné tělo se pavouk dává na bezhlavý útěk, který mu většinou zachrání život. Jen tehdy, když je noha člověka, nevědomého této události, rychlejší, může se stát, že pavouk v sebeobraně kousne. Přitom vypustí jed, jenž může být poměrně silný a může mít různé následky, ne vždy však ty následky, o kterých se tak často hovoří. Je však pravdou, že kousnutí severoamerického koutníka jedovatého (Loxosceles rufescens), rozšířeného v oblasti jihovýchodu Spojených států amerických, může být skutečně nepříjemné. Pokud je člověkem koutník vyprovokován k sebeobraně, použije svá kusadla (chelicery) s jedovou žlázou k vpravení jedu. Kousnutí není vždy bolestivé, osoba dokonce nemusí pocítit žádnou bolest po několik dalších minut. Pak však může začít docházet k odumírání kůže. Tomuto jevu se říká loxoscelismus, a je způsoben arachnidismy, které mají za následek nekrózu, jinými slovy odumírání tkáně. V ojedinělých případech dokáže kousnutí koutníka jedovatého způsobit u člověka i přehnanou hemolýzu, tedy zničení červených krvinek. Avšak je dobré si uvědomit jednu věc; podle statistiky 49 % všech kousnutí koutníka jedovatého nemá za následek nekrózu ani jiné efekty. Dalo by se tedy říci, že zcela vážná je jen polovina kousnutí, a uvědomíme-li si, že tento potulný, ale bojácný pavouk se lidí straní, uteče vždy, kdy to jen jde, a nebude plýtvat svým jedem jen tak, aby někomu uškodil, můžeme říci, že pověst tohoto zvířete jakožto ohavného tyrana a zabijáka je nevýslovně nadsazená. Avšak jeden fakt musí být uveden: koutník jedovatý je podstatně jedovatější než jeho evropský příbuzný...


Loxosceles rufescens, obecným českým jménem koutník ryšavý, anglicky pak Medditerannean recluse spider, je též velmi málo agresivní. Pouze, když na něj člověk stoupne, chytí ho a otravuje ho přitom, odváží se tento pavouk ke kousnutí. Uvést slovo "odváží se" je na místě, neboť jde opět o zvíře, které se od lidí drží co nejdál. Pochází z oblasti Středozemního moře, nicméně člověkem byl rozšířen prakticky do všech koutů světa, které osídlil. Během dne poklidně odpočívá v jamkách, mezi puklinami ve skalách či dřevě, a vychází na lov po setmění. Velké populace koutníků ryšavých žijí především dál od lidských sídel, ale čas od času se s tímto pavoukem můžeme setkat i my, doma. Nejlepší je nechat ho jít. Zabitím pavouka přijdete o dokonalého lovce much, které jsou zvláště v pozdním jarním období a poté samozřejmě v létě skutečnou nepříjemností pro ty, kterým vadí neustálé bzučení a pohybující se černé tečky na jídle. Je-li člověk kousnut bránícím se koutníkem ryšavým, pocítí zřejmě malou bolest. Existuje však řada případů, kdy jed opět člověku nic nezpůsobí. Záleží na množství vpuštěného jedu, zdraví pavouka, zdraví člověka a jeho alergiích... Pokud se nějakou dobu po kousnutí pavoukem objeví na kůži bílý puchýř, je to spolehlivý indikátor toho, že by měla "oběť" vzíti mobilní telefon a zavolat si lékařskou pomoc. Takový náznak by neměl být podceněn; jed může dále způsobit nekrotickou reakci, masivní opuchnutí a zmodrání či zbělání kůže okolo tohoto opuchnutí. Skutečně hororové reakcí na jed, jež je však vzácností, je "vulkánová léze", jak se tomu někdy říká. Jde o skutečně nepříjemně vypadající gangrénu. Po takovém hnití masa sice nastává regenerace, je však velmi pomalá, může trvat týdny a člověku bude celou hrůzu do smrti připomínat jizva. Některým lidem, jež takovou reakci na jed koutníka ryšavého zažili, muselo být maso odstraněno...
Loxosceles, koutník, je sice pavoukem, který se raději drží v koutě, ale pokud mu začnete ubližovat nebo ho překvapíte a ohrozíte, má mocnou zbraň. Jeho jed nezabíjí, dokáže však člověku pořádně zavařit...

Vždy mne fascinovala zvířata, která loví nebo se brání s pomocí jedu. Nezapomeňte však, že tato zvířata nikdy nejsou vůči člověku zlá, a ublíží mu jen tehdy (a také ne vždy!), když chce on ublížit jim!

Užovka páskovaná-Neškodný napodobitel ploskolebce vodního

21. prosince 2017 v 15:15 | HAAS
Již po měsíc a jednadvacet dnů jsem nenapsal hadí popisek, je tedy na čase vrátit se do světa beznohých plazů, a představit si užovku páskovanou!

Latinský název: Nerodia fasciata,
Rozšíření: jihovýchod USA, Floridský poloostrov, delta Mississippi,
Velikost: délka 1 až 1,6 metru.
Užovka páskovaná, která se v angličtině nazývá banded water snake nebo také southern water snake, je nejedovatý had z čeledi užovkovitých, nápadně se však podobající prudce jedovatému symbolu floridských močálů-ploskolebci vodnímu (Agkistrodon piscivorus). Z tohoto důvodu je bohužel lidmi často zabíjena na potkání, aniž by neznalec vůbec tušil, že zabíjí neškodné zvíře. Pouze při manipulaci, například při chycení, je užovka páskovaná nepřátelsky naladěna a v sebeobraně silně kouše. Od ploskolebce vodního se tato užovka liší tvarem hlavy, který není trojúhelníkový. Užovka páskovaná má hlavu úzkou. Pochopitelně jí také chybějí tepločivné jamky, kterými je ploskolebec vodní jakožto typický zástupce zmijovitých hadů z podčeledi chřestýšovitých vybaven. Plně vzrostlí samci ploskolebců bývají také mnohem větší (až 1,8 metru), než ty největší exempláře užovek páskovaných. Pruhované zbarvení je ideální kamufláží ve vodě a mezi vodními rostlinami. Pruhy jsou příčné, a světle hnědé, černé či červené, zbytek těla je pak zbarven červeně, černě, hnědě či olivově zeleně. Velké, navíc nepravidelné skvrny, způsobují, že se obrys hadího těla rozbíjí, což je dokonale matoucí. Laik tedy může užovku páskovanou zaměnit s ploskolebcem vodním, zkušený herpetolog naopak s jinými užovkami rodu Nerodia, který zahrnuje devět druhů, z nichž všechny se endemicky vyskytují v Severní Americe. Důležité je zapamatovat si, že charakteristickým znakem užovky páskované je tmavý proužek táhnoucí se od očí k tlamě. Tělo je zploštělé, ideální k plavání. Na rozdíl od ploskolebců nemá při plavání hlavu nad vodou, ale potápí se. Tělní šupiny jsou kýlnaté, tzn. každá šupina má ve středu výstupek. To pomáhá hadovi při pohybu v trávě nebo také při pohybu vodou. Je to denní lovec, což lze poznat podle kulatých zorniček. Živí se rybami a obojživelníky. V období rozmnožování užovky páskované často vytvářejí klubka. Při takové příležitosti člověk snadno pozná rozdíl mezi samci a samicí; samice jsou mnohem větší. Jedná se o vejcoživorodý druh; samička na svět přivádí přibližně 9 až 20 mláďat, zaznamenaný rekord je však 50! Mláďata mají po narození pouhých 24 centimetrů. Ačkoliv preferuje sladkovodní biotopy, především pak rybníky, jezera, močály a potoky, a ve floridských Everglades také podmáčený les, výjimečně se s ní můžeme setkat i v brakické vodě delty řeky Mississippi. Velkým nebezpečím je pro tento druh, ke všemu štěstí dosud IUCN klasifikovaným jako neohrožený, snižování výšky vodní hladiny v močálech, na jejichž existenci život užovky páskované závisí. Je jen jedním z mnoha osobitých živočichů, jejichž budoucnost je v tomto směru poněkud nejistá...

Příště musurana černá!

Losos čavyča

14. prosince 2017 v 15:14 | HAAS
Posledním článkem spadajícím pod Měsíc s lososy bude tento, pojednávající o lososu čavyča. Doufám, že si jej s radostí užijete...

Losos čavyča, latinsky Oncorhynchus tshawytscha, je jedním z několika druhů tichomořských lososů. V letním období táhne do severoamerických a severoasijských řek v ohromných počtech. Druhové jméno je zároveň ruským názvem této ryby. Losos čavyča byl člověkem vysazen také na Novém Zélandu a v Patagonii, kde se dobře ujal. Stejně dobře se daří i vysazeným populacím do Velkých jezer v Severní Americe. Dospělí lososi čavyča měří 61 až 91 centimetrů na délku, i když rekordní exemplář měl okolo 1,5 metru. Tělesná hmotnost činí 4,5 až 22,7 kilogramu, nejtěžší jedinec byl uloven na pobřeží Britské Kolumbie v 70. letech minulého století a vážil neuvěřitelných 57 kilogramů. Lososi čavyča se rodí v řekách, přežívají v nich po dobu dvanácti až osmnácti měsíců, poté táhnou do moře, kde stráví jeden až osm let (v průměru však tři až čtyři roky) a pak se vydávají na svou poslední cestu do těch toků, v nichž se vylíhli. Tak jako jejich příbuzní po tření umírají. Mohou učinit cestu dlouho až 1400 kilometrů. Dospělí lososi čavyča jsou klasickými dravci, živí se především rybami, hmyzem a jeho larvami žijícími ve vodě, a také různonožci. Na tahu lososů závisí životy mnoha predátorů, od medvědů přes orly až po žraloky aljašské. Avšak hlavními predátory lososů čavyča jsou kosatky. Velmi účinně se vrhají do masivních hejn lososů a doslova z něj vybírají jednu rybu po druhé. Jedním z hlavních lovců těchto lososů je také člověk. Lososi čavyča pro něj mají velký význam, a mezi severoamerickými Indiány měl tento druh největší cenu. Někteří dokonce pořádali speciální ceremonie, během nichž byly ryby loveny. Při slavné Lewisově a Clarkově expedici mezi lety 1804 a 1806, což byla první pozemní výprava od východního pobřeží USA až na západ a zase zpět, její účastníci s nadšením jedli maso lososů čavyča. Podle Lewise dokonce losos čavyča chutná lépe čerstvý, neopečený, a chutná prý lépe, než jakákoliv jiná ryba na světě... Losos čavyča je státní rybou Aljašky a Oregonu. Velká hejna těchto lososů však žijí i na pobřeží Japonska, kde každoročně podnikají podobně velkou migraci...


Měsíc s lososy tedy končí. Doufám, že jste se dozvěděli zajímavé informace o těchto fascinujících rybách... Avšak nebojte, na tomto blogu se určitě ještě nějaké články o lososech objeví. Brzy však zaútočí Psovité šelmy pravěku a další projekty, kterým jsem se pár týdnů nevěnoval!

Tichooceánští lososi

13. prosince 2017 v 15:10 | HAAS
Tichooceánský losos, Oncorhynchus, se řadí k nejodvážnějším migrantům zvířecí říše. Každý rok v době od července do října ožijí severoamerické řeky prostřednictvím těchto ryb. Nutno však podotknout, že někteří zástupci tohoto rodu žijí i na pobřeží východní Asie, kde každoročně probíhají podobně velké migrace (například na Sibiři). Jakožto rod zahrnuje Oncorhynchus celou řadu druhů, označovaných ať už jako losos (salmon) nebo pstruh (trout). Jméno Oncorhynchus znamená v překladu do češtiny "hákovitý nos", a to proto, že se u samců v době tření čelisti promění v útvar zvaný kype. Má tvar háku a uplatňuje se při bojích o hierarchii s ostatními samci... Představme si nyní několik tichooceánských lososů, kteří jsou něčím výjimeční...

Losos nerka (Oncorhynchus nerca)
V angličtině také známá jako sockeye salmon. Dorůstá délky 84 centimetrů a váží 2,3 až 7 kilogramů. V době tření procházejí lososi nerka metamorfózou. Nejen, že se samcům vytvoří kype, ale obě pohlaví také změní své tělesné zbarvení. Zatímco na moři jsou tyto ryby lesklé, krémové či namodralé, v řekách zrudnou. To proto, že se jejich šupiny vstřebávají. Ačkoliv jich do řek Severní Ameriky, včetně Fraser River v Britské Kolumbii, táhnou ročně miliony, nyní se uvažuje o nutnosti ochrany lososů nerka na britskokolumbijském pobřeží.




Losos gorbuša (Oncorhynchus gorbuscha)
Tato ryba byla popsána v roce 1792 a je typovým druhem rodu Oncorhynchus, tzn. druhem, podle něhož došlo k popisu rodu. Losos gorbuša obvykle dorůstá délky okolo 50 centimetrů, i když byly odchyceny exempláře i přes 70 centimetrů dlouhé. Dožívá se tří let (losos nerka naopak osm!). V době tření táhne do sítě řek mezi kalifornskou Sacramento River a kanadskou řekou Mackenzie, stejně tak činí na opačném konci Pacifiku, v Japonsku, Koreji a Sibiři. Preferuje chladné vody o teplotě 5,6 až 14,6°C.


Losos keta (Oncorhynchus keta)
Opět táhne jak do řek Severní Ameriky, tak Sibiře. Jedinci, kteří se v létě, předtím než zahynou, vydávají na migraci proti proudu řeky Yukon v Kanadě, podnikají cestu o délce neuvěřitelných 3200 kilometrů. Jako ostatní lososi rodu Oncorhynchus jsou semelpartiní, tzn. umírají po tření. Samička může naklást až 4000 jiker, která jsou posléze umístěna do jamky ve štěrku na dně řeky a ponechána svému osudu. Hmotnost této ryby činí 4,4 až 10 kilogramů (nutno podotknout, že desetikilogramoví lososi keta jsou velice vzácní, rekordní jedinec měl však 19 kg!) a měří v průměru 60 centimetrů.


Losos masu (Oncorhynchus masou)
Vyskytuje se pouze při asijském pobřeží Tichého oceánu. Tvoří čtyři podruhy, O. m. formosanus je endemitem pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Zbývá už jen 400 jedinců tohoto poddruhu. Losos masu jakožto druh celkově ohrožen není. Největší jedinci jsou ti ruští; lososi masu z Přímořského kraje měří až 70 centimetrů.


Velmi zajímavých tichooceánských lososů a pstruhů z rodu Oncorhynchus je více, doufám však, že Vás tato čtveřice mých nejoblíbenějších zaujala. Pokud chcete, najděte si více informací i o těch dalších, rod Oncorhynchus tvoří celkem 12 druhů!

Hlavatka obecná, ohrožená ryba z povodí Dunaje

10. prosince 2017 v 11:30 | HAAS
Blízká příbuzná tajmena sibiřského, hlavatka obecná, také známá jako hlavatka podunajská (Hucho hucho) je jednou z nejzranitelnějších ryb vyskytujících se na evropském kontinentu. IUCN ji už od roku 1990 klasifikuje jako ohroženou. Hlavatka obecná se vyskytuje pouze ve sladkých vodách povodí Dunaje na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině a také na východní Moravě v České republice. V současné době sice člověk její areál zvětšuje, děje se tak ale pouze z důvodu komerčního využití této ryby; je uměle vysazována v povodí Vltavy v Čechách, a také v Německu a Francii. Avšak divoká hlavatka obecná je v ohrožení z důvodu činnosti vodních přehrad. Ty totiž omezují sílu říčních proudů, v nichž hlavatky žijí. Když se navíc sečte plocha celého území, které hlavatka obecná obývá, zjistíme, že žije pouze v areálu 500 kilometrů čtverečních. To je dost na to, aby už byla považována za ohroženou rybu. Asi před stoletím začalo hlavatek obecných výrazně ubývat. V minulosti mělo tento úbytek na svědomí především rybářství, dnes je to spíše problém ochrany přirozeného prostředí hlavatek. Neznamená to však, že hlavatky brzy ztratíme úplně. Evropská unie vytváří EU LIFE projekt v Rakousku, jehož cílem je zlepšit prostředí, v němž hlavatky obecné žijí. Projekt byl už takřka dokončen a rozhodně byl dosud velmi úspěšný...


Hlavatka obecná je dravou rybou, živící se především mihulemi, bezobratlými a menšími druhy ryb. Údajně se také občas může přiživit na malých žábách či savcích, ti ale netvoří hlavní část jejího jídelníčku. Ve volné přírodě se dožívá věku až 20 let, jde tedy o rybu dlouhověkou. Samci hlavatek se poprvé účastní tření ve věku 3 až 4 let při tělesné hmotnosti jednoho kilogramu, samice ve věku 4 až 5 let, kdy jejich tělesná hmotnost činí dva až tři kilogramy. Ke tření dochází v březnu a dubnu, výjimečněji v květnu, ve vodách o teplotě 6°C až 10°C. Hlavatka obecná nikdy neobývá sladkou vodu o teplotě vyšší než 15°C. Na rozdíl od některých lososů, například tichomořských lososů rodu Oncorhynchus, s nimiž patří do stejné čeledi (lososovití - Salmonidae), hlavatka po tření neumírá, její život pokračuje dál. Poté, co samička naklade jikry, spolu se samečkem je přikryje substrátem, například štěrkem. Mláďata se líhnou 25 až 40 dní poté. Po dobu osmi až čtrnácti dní se skrývají ve štěrku, kde absorbují svůj žloutkový váček. Jakmile jsou dostatečně vyživena na opuštění svého úkrytu, vydávají se na první lov bezobratlých. Mladí jedinci preferují rychle proudící toky. Když dorostou plné velikosti v dospělém věku, budou měřit až 1,5 metru (největší česká hlavatka měřila 115 centimetrů).

Za informace velice děkuji webu IUCN. Doufám, že se Vám tento článek, jenž je součástí Měsíce s lososy, líbil. Zaujala-li Vás hlavatka obecná, napište o tom do komentáře...
 
 

Reklama
Reklama