Správce dinosauřího parku

Správce dinosauřího parku - Šavlozubý sirotek

Pátek v 15:21 | HAAS
Je na čase dát opět slovo Danu Jamesonovi, Správci dinosauřího parku, který pokračuje v psaní svého týdeníku!!!

Šavlozubý sirotek

Malým Brachylophům se skvěle daří. Mláďata se samozřejmě vylíhla plně vyvinutá, dýchající vzduch a schopná si obsarat potravu, což je typické pro všechny plazy. S pravěkými leguány to není takové jako s dinosaury, snad jedinými plazy, kteří se o svá mláďata starají. Malí Brachylophové rychle rostou a zanedlouho jistě opustí svá dočasná terária. Za týden povyrostla snad o centimetr, všechna jsou silná a později by spolu mohla v teráriu soupeřit. Sice o jejich potravní konkurenci nic nevíme, ale raději je později oddělíme, aby zbytečně nedocházelo k problémům. I nadále se o ně stará Rod... Další velkou zprávou je, že park přijal další zvíře. Jelikož je nyní Dinosauří park útulkem a ne velkou atrakcí pro návštěvníky, vyskytuje se v něm čím dál více zvířat, která byla zubožena nebo přišla o rodiče. Novým přírůstkem, který se za ohradou svého výběhu objevil teprve v úterý, je malý Smilodon. Je to neuvěřitelné, ale my od úterka máme v Dinosauřím parku šavlozubou kočku! Co víc si milovník zvířat může přát... Avšak tento malý Smilodon, kterému jsou sotva tři měsíce, neměl dosud život jednoduchý. Oliver ho nalezl na planinách na východě Isle of Die, kde stál u své roztrhané, zabité matky a skučel. Za ním se nacházelo velké množství kopytníků, například Macrauchenie a Toxodoni, a za nimi pak už druhohorní dinosauři jako Parasaurlophové, Corythosauři, Iguanodonti a malí ornithopodi. V hluku vydávaném těmi všemi byl hlas malého Smilodonta sotva slyšitelný. Oliver na něj narazil ve chvíli, kdy si poblíž lesa tým postavil tábor a náš dobrodruh se vydal na planiny, aby fotografoval zdejší zvířata. Zakopl a proletěl porostem vysoké trávy, až spadl před mládě. To ani neuteklo-stále se drželo matky. Když si Oliver všiml všech těch ran, usoudil, že matka byla roztrhána jiným šavlozubákem. Rány na jejích slabinách, ramenech, bocích a krku byly způsobeny ostrými drápy kočičími. Olivera napadlo, že by se útočník mohl vrátit. Zřejmě je to jiný Smilodon, možná samice, která si dělá nároky na toto teritorium. Mládě by nepřijala za vlastní, mohla by ho zabít. Je dost pravděpodobné, že cizí samice zabila matku mláděte, jež bylo zrovna jejímu zraku skryto. Samice odešla značkovat nově získané teritorium, mládě opustilo ukrýt a žal zaplavil jeho hlavu. Oliver nejprve pochyboval o tom, že by matku zabila jiná samice, vždyť Smilodonti lovili ve skupinách. Avšak poté, co přivedl Tima a společně střelili do mláděte uspávací šipku s pomocí pistole, přesvědčil se, že jeho úsudek byl nanejvýš správný. Jen dvě stě metrů od tábora se brzy objevila velká Smilodontí samice. Každý si myslel, že jde o samce, avšak bližší pohled jasně ukázal, že šlo o samici...

Pravděpodobně byla vypuzena ze své smečky nebo jako jediná přežila po útoku jinou. Nyní si zoufale hledala nové teritorium. Isle of Die je velký ostrov, ale pořád patří mezi typické malé tichomořské ostrovy, a i když je to nejneporušenější divočina na světě, najít si zde místo je pro jednotlivce vždy těžké. Proto zabila matku mláděte. Na planinách ulovila Macrauchenii, vyžrala maso z jejího břicha a večer se nebezpečně přiblížila k táboru. Tým ji musel odehnat s pomocí světlic. Zalekla se a utekla. Olivera to trápilo. Bál se, že nové teritorium opustila. Další den však tábor napadla a srovnala se zemí tři stany, zničila kameru přichystanou k natáčení a celkově způsobila velký rozruch. Tým ve středu v poledne ostrov opustil. Nyní je tedy v parku malý Smilodontí sirotek. Rozhodli jsme se pojmenovat ho Star, Hvězda. S tímto nápadem jsem přišel já, protože když jsem ho uviděl, byly už na obloze hvězdy. Já se na ně podíval a řekl si: "Jé!". Někteří se mě pak ptali, proč říkám takové citoslovce, když se dívám na noční oblohu (ten darebák Oliver si ze mě zase dělal srandu!), ale zanedlouho jsme měli jasno ohledně sirotkova jména. Malý Star byl umístěn do speciální klece, už je mu však budována ohrada. Budeme se o něj dobře starat, to slibuji. Možná si ho budu brát k sobě domů, snad se nepopere s Dinem. Určitě jsem však z jeho příjezdu nadšen!

Tak zase za týden u dalšího Správce dinosauřího parku!

Správce dinosauřího parku - Novorozenci v parku

19. května 2017 v 13:45 | HAAS
Dnes je pátek, 19. května, a to neznamená nic jiného, než další vydání Správce dinosauřího parku! Dan se po týdnu opět hlásí o slovo a já mu tedy předávám možnost připravit další článek, tentokráte jako obvykle z Tedova ostrova...

Novorozenci v parku

Od pondělí se v našem parku objevilo několik novorozenců. Je to taková nádhera! Charles, Oliver, já i ostatní jsme všichni pyšní na to, že se tato mláďata vylíhla v Dinosauřím parku, a některá z nich jsou dokonce potomky zvířat, která se též předc pár lety v našem parku narodila... Nejprve Othnielie: Poslední nakladená snůška se ukázala být úspěšně opuštěna všemi mláďaty. Třináct malých ornithopodků teď běhá po Othnieliím výběhu, zobe semínka ze země a kvičí jako malá prasátka. Člověk by se na ně mohl dívat celé hodiny. Každý den po sedmé večer k nim chodím, dívám se, jak si spolu hrají, a mám pocit, že se dívám na koťátka. Dinosauři nebyli hloupí, byli úplně jako zvířata žijící v dnešním světě. Kdo uvidí hrající si mláďátka Othnielií, bude si jist pravdivostí mých slov. Tato mláďata si však v parku mnoho času neužijí. Je to škoda, ale přesun Othnielií zpět na Isle of Die je nutný. V zajetí parku se jich vylíhlo velké množství, mnohé matky s novorozenými mláďaty už byly přemístěny na svůj rodný ostrov (či v některých případech na rodný ostrov jejich rodičů, to tedy v případě matek, jež se už vylíhly u nás). Poslední skupinka mláďat i s matkou zamíří na Isle of Die dnes, v pátek devatenáctého, okolo třetí hodiny odpolední (to je tak za hodinu a půl). Ačkoliv velké množství zvířat bylo přesunuto zpět na Isle of Die, řada mláďat, jež se u nás tento rok vylíhla, a to sice v březnu a dubnu, Tedův ostrov nikdy neopustí. Je veselé sledovat ta zvířata, jak rostou, s věkem začínají vydávat čím dál více zvuků, od varovných až po ty, jež lákají ostatní jedince svého druhu. Othnielie však nejsou jediným pravěkým zvířetem, jež u nás v parku nalezlo domov, a rozhodně ne jediným živočichem, kterému se tento týden narodili nebo vylíhli mladí. Vejce pravěkých Brachylophů, vyhynulých pacifických leguánů, přečkala dlouhý týden v inkubátoru poblíž terária. Včera se z nich vylíhla maličká ještěrčí mláďátka. Expert na plazy, Rod, byl u toho, když vejce opustila. Byl prvním člověkem, který si ty drobečky mohl podržet v dlani. Jsou neuvěřitelně roztomilí-pohybují se ale docela rychle a jsou čilí, hbití a mají chuť k jídlu. Musel jsem se na ně podívat a naštěstí jsem tak učinil jen hodinu po včerejším obědě (to bylo tak v půl druhé). S Rodem jsme se dohodli, že se zatím budeme krmit cvrčky. Leguánci byli přemístěni do několika speciálních terárií v našem Reptile House. Celkem je těch drobečků sedm. Zatím jsou v teráriích po dvou a po třech (tedy ve dvou teráriích po dvou, v jednom po třech) a zdá se, že jim to nevadí. Naopak, zvykli si na sebe, přece jen jsou to sourozenci. Krmíme je živími cvrčky, a ukazuje se, že je to mnohem lepší, než dávat jim ty mrtvé. Leguánci totiž čile oběti pronásledují, čímž se ukazuje, že neztratili divoké instinkty...

Poslední zpráva mne nadchla přinejmenším stejně ohromně-ano, jinak než takto se to asi vyjádřit nedá, i když je to věta prapodivná. Dnes ve čtyři, zrovna když jsem snil o lahodném jogurtovém dortu posypaném skořicí, kousky čokolády a živými cvrčky (kvůli tomu jsem se probudil!), zavolali mi z akvária, že pro mne mají skvělou novinu. Malý Stethacanthus se konečně vylíhl. Pravěký žralok, první pravěký žralok, který se kdy v našem parku vylíhl, a byl živý, zdravý, plaval a projevoval zájem o své okolí. Na pyžamo jsem si hodil jen svou pracovní informu, nechal jsem Leptoceratopse Dina spokojeně pochrupovat na práhu dveří do koupelny, a s rychlostí srovnatelnou se sprintem ospalce, čímž jsem ostatně byl, jsem vběhl do džípu a odjel k akváriím. Byl to nádherný pohled! Člověk něco takového uvidí jen málokdy. Už u dnešních žraloků je vzácností prohlédnout si mláďátka, natožpak novorozená nebo případně ta, jež opustila vejce (žraloci jsou přece jak živorodí, tak vejcorodí). Malý Stethacanthus, sotva deset centimetrů dlouhý, představoval roztomilého trpaslíčka v obrovském akváriu naplněném vodou o té správné teplotě a salinitě, jaká nakonec byla k vylíhnutí vajíčka potřeba. Řeknu Vám, po těch týdnech čekání jsem přestával doufat, že se ten drobek nakonec vylíhne. Měli jsme strach, že se tak nestane a zárodek uvnitř zahyne, ale nakonec se Stethacanthus vylíhl. Po jedenácté hodině jsem se na něj byl podívat ještě jednou-je dokonalý!

Za týden jsem zpět s dalšími zprávami!
Tak to byl Dan Jameson z Dinosauřího parku. Zítra na Blogorgonopsidu: Lovci kryptidů-Hon na lidožrouta!

Správce dinosauřího parku - Vejce pravěkých leguánů

12. května 2017 v 15:27 | HAAS
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! O čem nás dnes Dan informuje? Neváhejte a čtěte další záznam, který pro Vás napsal...

Vejce pravěkých leguánů

Na ostrově je čím dál tepleji. Mnozí plazi se často sluní venku, aby získali tolik potřebnou energii. Tak například naši Ardeosauři byli v pondělí od 13:00 do 18:00 venku a čerpali teplo ze slunečního světla. Ještě po šesté jsme vypustili naše želvy Testudo atlas, aby se také proběhly ve venkovním prostoru terária. Poté jsme je zavřeli zpět do jejich domovů. V úterý se Giganotosaurus znovu rozzlobil, nahlas řval a každého ráno vzbudil. Nakonec se však ukázalo, že pouze trpěl denním hladem, a velká porce vepřového to napravila. Nejdůležitější byl ovšem středeční nález. Ráno po osmé jsem totiž našel v teráriu pravěkých leguánů Brachylophů hnízdo s vejci. Samička je nakladla teprve pár minut předtím, než jsem k nim přišel a objevil je. Důkazem bylo, že vejce byla polepena slizem. Rozhodl jsem se nemeškat a vzít je do speciálního boxu k přenosu vajec. Musel jsem si samozřejmě dávat pozor, abych je neobrátil, protože plazi svá vajíčka neobracejí a kdybych to udělal, zárodek ve vejci by mohl nešťastnou náhodou zahynout. Poté jsem všechna vejce vložil do inkubátoru. Tím předejdeme riziku, že by teplota v teráriu nestačila k zahřátí všech vajec. Jsou pro nás velmi cenná... Inkubátor jsem zapnul na třiatřicet stupňů, což je pro plazí vajíčka ideální. Teď se budu vracet každý den okolo poledne a kontrolovat je. Jen dnes jsem na to zapomněl, měl jsem totiž moc práce s Tsintaosaury. Oba bratři se totiž po dlouhé době poprali o teritorium, a tak jsem je s našimi rangery musel uspat. Jednoho ze samců jsme převezli do pozorovatelny, druhý ve výběhu zůstal, ale brzy se zase vymění, až si nakonec zvyknou na pach toho druhého v teritoriu a přijmou ho jako dalšího a spolu s ním jediného vládce celého území. Po uspání Tsintaosaurů jsem využil situace a vysadil ve výběhu několik desítek hezkých rostlin, které brzy vyrostou a jež budou pro naše kachnozobce potravou...

Nebyl jsem to tedy já, ale Oliver a Tim, kdo se přišli dnes v poledne na leguání vejce podívat. Prý to s nimi vypadá slibně. Olivera zaujalo, že vejce mírně změnila barvu. U současných plazů se něco takového neděje, nejsou-li zašpiněna okolní půdou. Avšak v inkubátoru se nijak ušpinit nemohla, vlastně nezhnědla, ale spíše zežloutla. Tim pořídil několik fotografií. Oba muži chtějí nyní zjistit, proč vejce Brachylophů změnila barvu. Před hodinou proto kontaktovali slavného kanadského herpetologa Joshe Josepha, který okamžitě a s radostí přijal pozvání do parku, jakož i slíbil, že fotografie, jež mu byly poslány, detailně prozkoumá... Pokud se z vajíček vylíhnou malí leguánci, byl by to další velký úspěch. Plazů, jež nejsou dinosaury, a které v parku chováme, máme již mnoho. Druhová rozmanitost není velká, avšak jejich počet jen narůstá, a to je skvělé... Příští týden vkročí do Dinosauřího parku už poslední návštěvník. Park bude veřejnosti definitivně uzavřen a místo toho se z něj opět stane stará dobrá pravěká rezervace a zároveň nově útulek pro opuštěná a osiřelá prazvířata z Isle of Die a okolních pacifických vod... Doufám, že do příštího pátku, kdy bude díky poslednímu návštěvníkovi zcela splněn Clarkův dluh, se ještě vylíhne náš žralůček Stethacanthus...

Za týden Dan napíše další zprávu z Dinosauřího parku!

Správce dinosauřího parku - Nebezpeční ostrované

5. května 2017 v 15:11 | HAAS
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tentokrát zajisté speciální, neboť je 5. května, což je pro Blogorgonopsida velké datum... Avšak nejprve ke Správci Danovi!

Nebezpeční ostrované

V pondělí se Oliver vypravil na Isle of Die. Z jižního pobřeží, nyní pokrytého hustou sítí močálů, které obývají pravěcí brodiví ptáci, zamířil přímo do vrcholků hor. Spolu s Timem a dvěma dalšími muži nalezl stopy tajemného huňáče. Ukázalo se, že Gigantopithecus nemusí být tak daleko. Po vkročení do temné, zasněžené rokle, náhle Oliver zvíře spatřil. Nevypadalo zrovna nadšeně. Stálo na zadních a mohutnýma rukama si bilo do prsou. Všichni čtyři začali s útěkem. Bohužel byl Gigantopithecus rychlejší. Neuvěřitelně obratně se k nim přiblížil, a než stačili vyběhnout prudký sráz, přičemž několikrát sjeli až dolů, měl je. Chytil Tima za ruku a vyhodil ho do vzduchu. Tim naštěstí spadl na nohy a do sněhu. I tak to byla pořádná rána. Pak se vzchopil a vstal, ale v tu chvíli na něj spadl Oliver. Bylo to jen taktak. Gigantopithecus je oba hodil poblíž ostrého skalního výběžku, na který by se mohli nabodnout. V jeho okolí se nacházely kosti menších zvířat: je pravděpodobné, že si Gigantopithecus nosí potravu do rokle a odštípává z ní kusy právě na této skalce. Zbylé dva muže pak nechal utéct, ale celou cestu do tábora slyšeli jeho hrozný řev. Ve chvílích, kdy Gigantopithecus vystoupal na vrchol jedné ze skal obklopujících rokli, vzali to Oliver a Tim oklikou a utíkali pryč jediným zbývajícím směrem. Museli se však dostat na sráz nad malou, avšak prostornou jeskyní, která tomuto "Yettimu" byla domovem. Jaké to bylo překvapení, když k ní doběhli a z jeskyně vyšla menší samice. Byla možná menší, ale neméně děsivá než samec. Začala na něj křičet, samec se otočil a už sbíhal dolů, aby dva vetřelce, kteří se nezabili, zničil. Samice po nich vyběhla též, ale Oliver jí cepínem podrazil nohu. Chudák lidoop trochu zaškobrtl a plácl sebou do sněhu, ovšem nic se mu nestalo. Jen se postavil a hudroval. Samec přiběhl jen chvíli nato. Teď záleželo na tom, zda Oliver s Timem vyšplhají nahoru rychleji, než jejich pronásledovatelé. Pro Gigantopithecy to nebyl problém. Ve šplhání po skalních stěnách jsou mistry. Ale stejně tak Oliver s Timem! Počali útěk dolů z hor. Vtrhli do neuvěřitelně mlžné džungle. Jaký to byl rozdíl oproti chladným horám. Sundali si své zimní bundy a nalezli tok potoka, který je měl zavést do bažin a odtamtud do tábora na pobřeží...

Bohužel se přihodilo neštěstí. Jen co se ocitli tam, kde stromy v okolí potoka nerostly tak hustě vedle sebe, začal je sledovat Pteranodon. Chvíli nad nimi jen tak kroužil, ale pak se vrhl na Tima. Oliver po pterosaurovi sekl cepínem. Minul, a Pteranodon se jen obrátil a už narazil v letu do Olivera. Oliver sebou sekl o pět metrů dál. Pteranodon se ve vzduchu zastavil s napřaženými křídly, klapal zobákem, vyluzoval nepříjemné, sykavé zvuky, a pařáty napřahoval k Timovi. Tim skočil do potoka. Pteranodon ho nechal být a zaměřil se na Olivera. Ten však vytáhl pistoli a dvakrát vystřelil do vzduchu. Pteranodon se lekl a uletěl. Oliver dále pomohl Timovi z potoka. Právě zde nastal problém, poněvadž si Tim vyvrtl kotník. Dalších dvacet minut šli pomalou chůzí k mokřadům. Už se stmívalo. To je na jihu Isle of Die ta nejhorší doba, je to doba, kdy vylézají na lov největší nestvůry, včetně těch nejinteligentnějších zabijáků, jaké kdy jih ostrova poznal. Mluvím o Velociraptorech. Oba si byli jisti, že jsou jimi sledováni, a tak Oliver neváhal, a při první příležitosti, kdy mohli dlouho běžet po suché zemi, zvedl Tima, hodil si ho na záda a upaloval, co to šlo. Jedině tak se snad zachránili. Velociraptoři se shromáždili u stojatého jezírka daleko za nimi. Pískali a houkali na ně, a všechno se to mísilo s neustálým syčením. Než došli oba do tábora, byla tma. Tim byl ošetřen, ale zranění bylo vážnější, než se původně zdálo, a tak musel být odvezen na Tedův ostrov. Stále nemůže pořádně chodit... Pokud jde o ty dva, kteří před Gigantopithecy unikli ještě před Oliverem a Timem, došli do tábora v pořádku... Já měl tento týden nabitý program, ale nejvíce mě zajímalo, jak se daří vajíčku žraloka rodu Stethacanthus. Stále se nevylíhlo. Podle Olivera může trvat dlouho, než se tak stane. Slanost vody v akváriu, v němž je uloženo, je však normální. Uvidíme, zda se nám narodí náš první žralok Stethacanthus!

Pokračování se dočkáte zase za týden! Dan Vám popíše, co nového se přihodilo... Teď zde ale přibyde ještě jeden článek!!!

Správce dinosauřího parku - Ve žraločích vodách

28. dubna 2017 v 8:36 | HAAS
Je čas na dalšího Správce dinosauřího parku! Tak honem začněte číst, jak se situace na Tedově ostrově vyvíjí!

Ve žraločích vodách

Překvapivě, Spinosaurus se v neděli vrátil. Tento gigant se potuloval po jižní pláži, naštěstí daleko od lidí. Dvojice dělníků, která kontrolovala větrnný mlýn kousek od pláže, na jedné z písečných dun, náhle zaznamenala přítomnost velkého dinosaura jen tak se procházejícího po pláži. Okamžitě upozornili rangerskou stanici. Spinosaurus si jich i na takovou dálku naneštěstí všiml a dokonce se po nich rozehnal. Utíkal jako divý a na svou velikost byl překvapivě rychlý. Oba muži vylezli až na vrchol větrnného mlýnu, div jeho otáčením nahoře nebyli zasaženi. Spinosaurus pod větrnným mlýnem stál a hleděl na ně, dokonce na ně i zařval. Kdyby chtěl, mohl by mlýn zbořit jediným šťouchnutím hlavou. To se však nestalo. O deset minut později na pláži přistál rangerský vrtulník. Čtyřka rangerů se ptala, co se stalo a vyptávali se, kde je Spinosaurus. Dělníci odpověděli, že čekání zřejmě přestalo mohutného dravce bavit. Odebral se do moře a odplaval. Rangeři však nic neponechávali náhodě. Nasedli do helikoptéry a začali hlídkovat nad mořem. Brzy spatřili plachtu Spinosaura vyčnívající z nekonečné modře, stejně jako jeho hlavu občasně se vynořující nad hladinu, to jak dinosaurus dýchal. Předali informace o tom, kde byl Spinosaurus naposledy viděn, Ochráncům pravěké zvěře. Ti začali zvíře okamžitě sledovat s pomocí malého letadla. Během následujících dvou dnů zjistili, že Spinosaurus, velký samec, žije na malém skalnatém ostrůvku podstatně daleko od Tedova ostrova, a ještě dál od Isle of Die. Ochránci by rádi nasadili zvířeti vysílačku, to však vůbec nebude jednoduché. Oliver Marsh však projevil velký zájem o odchyt Spinosaura za účelem jeho následného pozorování... Zatímco jedna akce je plánována, k další už došlo. Sotva se Oliver vrátil, hned začal plánovat mise na Isle of Die. Příští týden v pondělí vyrazí na ostrov, znovu do jižních hor, kde se vyskytuje tajemný lidoop. Během týdne se vrátí do parku, ale pak zase odjede na Isle of Die zkoumat ptakoještěry. Tento týden pro změnu oprášil starou ponorku, kdysi používanou k výzkumu mořských plazů. Přijel za ním ichtyolog Kevin Craven z Velké Británie, a společně se vydali do podmořských hlubin...

Oliver a Kevin nalezli několik podivných druhů olihní, vyskytujících se jen zde a nikde jinde na světě. Všechny byly odchyceny do speciálních kelímků k odběru vzorků. Kevina však zajímaly především ryby. Tým nalezl mrtvého tuňáka-obrovská škoda, tuňáci jsou ohrožení. Ovšem tento tuňák nebyl zabit člověkem, ale žralokem. Nasvědčovaly to hluboké rýhy v mase, takové podle Olivera i Kevina mohl způsobit jen menší druh žraloka. Brzy se ukázalo, že by mohlo jít o žraloka modravého. K mrtvému tuňákovi připlul a kousl si do něj. Pak se ale ukázal pravý majitel úlovku. Žraloka modravého zahnal už jeho stín-Stethacanthus, pravěký žralok doby Karbonské! Kevin zapnul speciální kameru, díky které natočil, jak Stethacanthus trhá kusy masa kořisti. Následnou analýzou odhalil, že Stethacanthus byl opravdu původcem původních rýh a tedy zabijákem ryby. Dříve, než se naši přátelé mohli vrátit na hladinu, objevilo se okolo ponorky celé hejno Stethacanthů. O to víc bylo překvapující, když Oliver a Kevin zjistili, že jsou to samičky a všechny kladou vajíčka do vody. To bylo něco vzrušujícího! Kevin odebral vzorek jednoho žraločího vajíčka. Olivera hned napadlo, že by nebylo špatné v Dinosauřím parku vychovat žraločí mládě-od vajíčka po dospělce. Několik Stethacanthů se sice ponorce přiblížilo tak, že si oba mysleli jediné: to zvíře na nás zaútočí. Nakonec k tomu nedošlo, jeden žralok pouze narazil do kelímku na odběr vzorků a nechtěně tak pustil na svobodu jednu praoliheň. Nyní začal Oliver pečlivě studovat chování žraloků v akváriích. Nepřekvapilo ho, že o růstu a vývinu těchto zvířat, zvláště pak z vajíček, se toho ví jen velmi málo... Pokud vše půjde dobře, budeme mít o jednoho žraloka víc!

Proč se Spinosaurus, sídlící na skalnatém ostrůvku tak daleko od Dinosauřího parku, stále vrací na pláž Tedova ostrova? A podaří se Oliverovi a jeho týmu postarat se o žraloka Stethacantha? Jak dopadne expedice, kterou Oliver chystá-najde znovu tajemného chlupáče? Nezbývá, než uvést jediné: pokračování za týden...

Správce dinosauřího parku - Oliver kontra Spinosaurus

21. dubna 2017 v 14:55 | HAAS
Dostali jsme se již do druhé poloviny dubna 2017. Před měsícem začalo jaro, a také Oliver Marsh na čas opustil Dinosauří park. Tak rychle, honem začněte číst, abyste se dozvěděli o jeho návratu!!!

Oliver kontra Spinosaurus

"Tak tě tady vítám," řekl jsem Oliverovi. Bylo to v pondělí. Stalo se tak v devět hodin ráno. Vystoupil z lodi a mával na mne. Bál jsem se... "Stará vojno! Dlouho jsem Tě neviděl!" vyhrkl na mě. Pak mi dal do ruky slíbený dárek. Zkřivil jsem pusu a hledal, kam dárek zahodit. Nikde nebyl žádný koš, to byl ale malér. "Do Prčic! Néééé!" křičel jsem, až se Oliver ohlédl. Křečovitě jsem se na něj usmál. "Hí," řekl jsem, "je to krásný dárek. Krásný!" "Jsem rád, že se Ti líbí," usmál se zlověstně Oliver. Vrátil jsem se do svého skromného příbytku, nejprve nakmil Dina, který do té doby pobíhal po trávníku na zahrádce, a pak se odvážil ten tajemný dárek prohlédnout. Byl zabalen v papíru, který se dal jednoduše rozbalit zatáhnutím za mašli. Učinil jsem tak. Bum! Můj dům vybuchl. Byla to taková spoušť! Všichni sousedé se mi podivovali, co že si hraji s výbušnými věcmi. Řval jsem na ně, že to udělal Oliver, ale nikdo mi nevěřil. Poté jsem skončil na jednotce intenzivní péče, neboť jsem při výbuchu přišel o krk. Bylo to neuvěřitelné, ale mezi mým tělem a hlavou nebyl krk-někde tam zůstal... Hned v pondělí odpoledne se Oliver dozvěděl o tom, že minulý týden dva Spinosauři pronikli do přístavu. "Věděl jsem to!" vykřikl. V úterý se ukázalo, že Spinosauři by se rádi vrátili. Velký samec doplaval do přístavu. Vyšel na souš a začal s pronikavým řevem. Veškeré mužstvo v přístavu se dalo na útěk. Spinosaurus ale vtrhl do přístavu ještě předtím, než jej mohli opustit. Opět byli zavoláni rangeři. Neboť se s nimi zrovna bavil Oliver a vyprávěl jim o zážitcích z Amazonie, naskočil spolu s nimi do helikoptéry a jedna dvě, rangeři byli na místě. Tentokrát už byl přístav prázdný. Za těch pár minut všichni utekli. Spinosaurus řádil a demoloval budovu s přivezenými předměty-obyčejně se tam nachází krmivo pro zvířata, včetně zmražených ryb, pochoutce, které žádný Spinosaurus neodolá. Vrtulník přistál. Oliver řekl všem třem rangerům, ať v něm zůstanou. Sám si vzal pušku a vyběhl proti Spinosaurovi. "Ale to je šílené!" křičel ještě jeden z rangerů předtím, než se Oliver zastavil kousek od Spinosauřího ocasu. Obrovský dinosaurus, největší suchozemský masožravec, který překonal Tyrannosaura Rexe, se obrátil. Sklonil hlavu a očichal Olivera. Nyní Oliver zasáhl!

Vystřelil z pušky a začal s útěkem. Spinosaurus jej pronásledoval. Bylo to jen taktak, byl rychlý. Oliver skočil do vody a začal plavat kraula. Spinosaurus tak učinil též, ale jeho plavecký styl byl odlišný... Nyní přišla Oliverova chvíle. Potopil se do hloubky. Spinosaurus se potopil za ním, ale nemohl Olivera dostat. Přírodovědec, a jak se nyní ukázalo, i mistr ve volném potápění, Spinosaura překonal. Potopil se tak hluboko na tak dlouho, že Spinosaurus vyplaval na hladinu. Nyní plaval pryč. V přístavu se již dost nasytil díky zmraženým rybám. Oliver o čtyři minuty později vyplaval živý a zdravý, do té doby jej však rangeři považovali za mrtvého. Byl to neuvěřitelný kousek, ale Oliver ví co dělá... Proto by mi také nikdy nedal jako dárek výbušninu. Jen jsem si poznamenal nejhorší možný scénář, který by se kdy mohl stát. O svůj krk jsem nepřišel, vždyť by mi jinak hlava u těla ani neseděla... Ani o svůj dům jsem nepřišel. A co jsem dostal za dárek? Bylo to nádherné! Spící pralesničku! Oliver ji koupil ve Spojených státech u jednoho přítele, chovatele. Hned poté, co jsem dárek otevřel, vstoupil do mého domku Oliver a donesl mi terárium. Pak mi podal ruku na usmířenou: "Odteď žádné vtipy, kamaráde!" Pevně jsem ji stiskl. Oliver odešel a já zjistil, že na mé ruce je nalepen slizký čtvereček, který ne a ne povolit! Jednou Tě dostanu, Olivere!

Jak vidíte, Oliver je velmi vynalézavý-Spinosaura porazil jako by nic! Do příště se však možná stane i něco závažnějšího... Co když se Spinosaurus zase vrátí? O tom možná za týden!

Správce dinosauřího parku - V přístavu je rušno

14. dubna 2017 v 10:30 | HAAS
Velikonoce se blíží, ale ještě před víkendem, po němž budou následovat, je zde Správce dinosauřího parku!!!

V přístavu je rušno

Máme tu obrovský problém!!! Včera pronikl do přístavu nevítaný návštěvník a začal jej demolovat! Spinosaurus, jehož ploutev jsme minulý týden viděli vyčnívat z moře, vylezl na pobřeží Tedova ostrova! Celý týden nebyl viděn, o to více bylo šokující, že se zde znovu objevil, a tentokrát nejen ve vodě! Jakmile přišel do přístavu, vydýchal se po namáhavém výstupu z moře, vztyčil hlavu a zařval. Toto vše zachytila jedna z přístavních kamer. Zbytek vypadal jako scéna z filmu o dinosaurech. Jen dvě vteřiny po doznění řevu ze všech budov rázem vyběhli lidé a s očividnou panikou utíkali, kam je jen nohy nesly. Spinosaurus na ně chvíli překvapeně hleděl, pak se ale zaměřil na mladého přístavníka, který zrovna s pomocí vysílačky volal rangerům. Strašlivě do vysílačky křičel, když ho Spinosaurus zahnal na přístavní molo. Tento přístavník se totiž nenaučil plavat a tak se bál skočit do moře. Hladový Spinosaurus se už blížil a přístavník v poslední chvíli hodil do jeho otevřené tlamy plné zubů svou vysílačku. Spinosaurus ji omylem spolkl, prudce se zastavil, zvedl hlavu, vykulil oči a říhl si. Aspoň tak nám to přístavník popsal. Pak zariskoval. Proběhl mezi Spinosaurovýma nohama, div ho nešlehl ocas, a běžel za ostatními, kteří už byli přinejmenším tři čtvrtě míle daleko. Na obloze se objevil vrtulník. V něm byli tři rangeři a já. Oliverovi, který si stále užívá dobrodružství v Amazonském deštném pralese na jihu Kolumbie, jsem slíbil, že až se v parku stane něco mimořádného, světově mimořádného, natočím to a pošlu mu záznam. Držel jsem v ruce kameru a celou akci zezhora natáčel. Spinosaurus běhal po přístavu jako divý a snažil se najít něco k snědku. Vypadal podrážděně. Brzy zpozoroval helikoptéru a začal řvát ještě hlasitěji, než samotný Tyrannosaurus. Hned jsem si vzpomněl na chudáka Rodrígueze. Už je to tři roky, co jeho letadlo na Isle of Die havarovalo, on sice pád letadla přežil, ale Spinosaurus jej brutálně zabil. Bylo mi náhle až do pláče. Na to však nebyl čas!!! Natáčel jsem teď rangera, který na Spinosaura mířil puškou s třaskavými náboji. Třikrát vystřelil. Spinosaura to však nevyděsilo. "Co naplat, zkusíme uspávačku," řekl pak ranger. "Blázníte? Kam to zvíře dáme? Není naše a do parku nepatří!" řval jsem na něj. Jenže přes hluk helikoptéry mne asi nebylo slyšet. Spinosaurus dostal ránu a mohutně zařval. Pak utíkal zpátky k moři. Na písečná pláži ulehl...

Po přistání jsem k jeho obrovské tělesné mase přiběhl a natočil detail jeho zavřeného oka. O to lepší záznam byl, když Spinosaurus oko otevřel. Kamera nahrála i mé ječení. Utíkal jsem rychleji než Usain Bolt nebo než samotný Ornithomimus, a skočil jsem do moře! Všichni se mi smáli. Nevím proč, ale smích je brzy přešel. Spinosaurus totiž vstal, otřepal se, a nebývalou rychlostí si to proti nim vyrazil. Přitom jsem si všiml, že šipka vůbec nezasáhla cíl. Zůstala uvězněná v plachtě Spinosaura. Špička šipky mířila nahoru, zatímco byla k plachtě připevněna spodkem. Nějak se tam prostě zachytila. Nezajímalo nás proč, zajímalo nás, jak ho odsud dostat. Rangeři nasedli do helikoptéry a odletěli. Nechali mne u přístavu se Spinosaurem samotného. Co jsem měl dělat? Plaval jsem při pobřeží dál a dál, až jsem dorazil ke skalám. Vylezl jsem na ně a běžel do centra parku. Tam zrovna několik rangerů nasedlo do dvou džípů. Aniž by o tom věděli, skočil jsem na střechu jednoho z džípů a zase se vezl do přístavu. Všichni horlivě vystoupili. Hulákali jeden přes druhého, nerozumněli tomu, proč Spinosaurus neusnul. Byli překvapeni, že mne viděli seskočit ze střechy džípu. Krátce jsem jim vysvětlil, kde šipka nakonec skončila. Rangeři měli uspávačky. Utíkali jsme společně do přístavu. Spinosaurus tam demoloval jeřáb. Jeden ranger ho na sebe nalákal. Ostatní dobře mířili, aby byl tentokrát zasažen. Jenže nastal problém. Levé křídlo rangerů náhle zmizelo. Jeden ležel na zemi mrtvý, další utíkali se strašným řevem. Zezadu je napadl další Spinosaurus! Bylo to mládě, jen asi čtyři metry dlouhé. Rozruch nicméně obě zvířata zahnal do moře a tak odplavala pryč... Fuj, to mi bylo při této akci horko! Jen by mne zajímalo, proč se zde "vylodili"?

Také bych rád věděl, proč se zničehonic Spinosauři objevili na pobřeží Tedova ostrova... Nezbývá, než počkat, až Dan Jameson a jeho přátelé zjistí, proč tomu tak je! A nebojte, už brzy se do příběhu vrátí Oliver!

Správce dinosauřího parku - Ploutev vyčnívající z vody!

7. dubna 2017 v 15:57 | HAAS
Dnes je 7. dubna, a jelikož je pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku!!!

Ploutev vyčnívající z vody

Celý týden jsem to měl těžké... Všechno to začalo v sobotu... V pět hodin ráno mi Tim přinesl speciální balíček, který mi byl doručen od neznámého odesílatele. S nadšením jsem jej otevřel. Nacházelo se v něm něco barvy lidské kůže. Sáhl jsem na ten podivný předmět, a náhle z balíku vyskočila umělá lidská ruka na pružině! Dostal jsem ránu do nosu, balík i s dárkem, neobyčejně těžkým, jsem pustil z rukou a on dopadl přímo na mou nohu. Chvíli jsem skákal po jedné noze, chvíli nadával, potom bil pěstí do omítky mého skromného domku, a při tom všem se Tim strašně nahlas smál, jako by na celé planetě Zemi neexistovalo nic tolik k popukání, jako to, co jsem právě předváděl. Když jsem se po několika desítkách minut uklidnil, a uklidnil se také Tim, řekl jsem mu, ať se stydí, balík jsem mu hodil na hlavu (výsledek se podobal tomu, co se stalo mne) a jen tlumeným hlasem jsem slyšel: "Apríl!". Zamkl jsem se ve svém domku, byl jsem uražen! Takto uražen jsem snad ještě nikdy v celém svém dlouhém životě nebyl! Po nějaké chvíle jsem ovšem usnul. Až v osm, když jsem se probudil, stále uražen z Timova čísla, vzpomněl jsem si na Oliverovo varování. Vyskočil jsem z postele, peřinu odhodil až k oknu, přeskočil spícího Dina, otevřel dveře a popadl znovu ten balík, který ležel na zemi (Timovi se asi nějakým mne neznámým způsobem podařilo dostat ho ze své hlavy). A zase! Ruka mě praštila do obličeje, tentokrát to odneslo mé levé oko. "Safra!" křičel jsem a běhal po celé uličce, až jsem doběhl k hlavní budově, kde stáli turisté a pozorovali mne s neskutečným údivem. Co se dalo dělat? Vrátil jsem se k té krabici, abych si konečně něco ověřil. A zase! "Do Prčic! To snad není pravda!" řval jsem a zakrýval si pravé oko. Někde jsem sehnal mačetu, celou krabici i s umělohmotnou rukou na pružince jsem rozflákal a mezi zbytky našel pár útržků papíru, jenž jsem složil dohromady a bylo mi tak dáno přečíst si následující text: "Pozdrav z Amazonie! Tvůj nejlepší přítel O." Zuřil jsem. Aprílových žertíků jsem toho dne zažil ještě několik. Veterinář Roger ke mne třeba přiběhl, držel si zápěstí a bolestně křičel: "Uštknul mě Pachyrhachis! Uštknul mě Pachyrhachis! Dejte mi taipaní protijed, rychle!" a já mu na to pochopitelně skočil. Ještě si ze mne někdo utahoval, že prý v hlavní budově stojí Deinotherium a stříká z chobotu vodu na kolemjdoucí návštěvníky, ale tomu už jsem nevěřil... Večer jsem byl uražen ještě více, než ráno. 2. dubna se už ale vše vrátilo do normálu...

Jediná zajímavá, ovšem také hrůzu nahánějící událost, jež se za poslední týden udála, vyšla na světlo světa ve středu odpoledne. Chlapi z přístavu mi zavolali, že se ve vodách okolo ostrova pohybuje podivná, obrovská ploutev, čnící nad vodou. Nepochybně nějaký druh velkého pravěkého žraloka, řekl jsem si. Když jsem dorazil do přístavu, narazil jsem na jednoho opilého dělníka. Pracoval zde na opravě nákladního jeřábu. Protože byl opilý, neustále mi říkal, ať se podívám na hladinu moře, že tam uvidím "pomstu". Dokola mi říkal: "Pomsta! Pomsta za zády! Máte za zády pomstu!!!". Dal jsem mu vyhazov a naštval se na chlapy z přístavu, že mu věřili a okradli mne o čas. Až po pár minutách jsem zjistil, že si nikdo nevymýšlel, ani ten opilec. Po hladině moře se skutečně pohybovala pomstychtivě působící ploutev. Nepatřila žraloku. To jistě ne. Zato jsem si vzpomněl na zvíře, které se u nás v parku ohřálo jen na několik krátkých týdnů, neboť péče o něj byla neuvěřitelně komplikovaná. Spinosaurus! Druh dinosaura, který mezi masožravci dorůstal největších rozměrů, a také vrah pilota Rodrígueze! Spinosauři často plavou, loví ryby a ponoří obvykle pod vodu celé tělo, kromě plachty. Ta krásně září na hladině. Každý, kdo ji uvidí, je však zachvácen strachem. Měl jsem to štěstí, že jsem po několika minutách z přístavního mola zahlédl hlavu Spinosaura, to když se dinosaurus nadechl a poté zase ponořil. Byl dost daleko, vsadím se, že neplaval k Tedově ostrovu, ale někam dál. Snad za rybami? Nebo kolonizovat nová území? To by ovšem bylo podivuhodné! A znamenalo by to, že můj otravný přítel a skvělý přírodovědec Oliver se ani trochu nemýlil! Zdá se, že je jen otázkou času, kdy pravěká zvířata začnou přirozeně opouštět Isle of Die a vydají se do našeho světa. Až pak vystoupí na souš, prve možná na malých Tichomořských ostrovech, nastane něco děsivého... Ale to je přece strašlivé!!!

Další část Správce dinosauřího parku očekávejte jako vždy v pátek, 14. dubna!

Správce dinosauřího parku - Útěk z Giganotosauřího výběhu

31. března 2017 v 15:19 | HAAS
Končí březen, a jelikož se tak stává v pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku! Je zde tedy poslední díl tohoto měsíce...

Útěk z Giganotosauřího výběhu

Othnieliím se daří dobře. Nejen, že nastávající matky staví hnízda, mnohé do nich dokonce kladou vejce. Zkoumat je raději nebudeme, nerad bych, aby to dopadlo jako před třemi lety, kdy jsem od Othnielie schytal kopanec do hlavy. Na tu chvíli v životě nezapomenu. Od toho okamžiku mi čelo zdobí nevýrazná jizva a pokaždé, když pomyslím na to, že přišla ideální šance změřit Othnielií vejce a vůbec je prostudovat, podívám se na sebe do zrcadla a nahlas si opakuji: "Už ne! Už ne! Už ne! Už ne! Už ne, Dane! Slyšíš mě? Do Prčic, říkám Ti to jasně, ty jeden!!!" Někdy mne sousedé napomínají, že řvu moc nahlas... No dobrá, možná se usmíváte a říkáte si, že jsem blázen, ale řeknu Vám, na mém místě byste asi byli úplně vymydlení! Zato já jsem ještě stále při rozumu, jsem Dan Jameson jako vždy předtím! Ale legraci stranou (stejně jsem to myslel vážně!). Podle posledních kalkulací vychází najevo, že Othnielií samičky nakladly během posledních pěti dnů rekordních dvacet tři vajec. Protože jsou podmínky v parku pro vylíhnutí mláďátek příhodné, je velice pravděpodobné, že devadesát procent všech mláďat se úspěšně vyklube z vajec. To ani nepočítáme ta vejce, která ještě nakladena nebyla (navíc Othnielie nakladou druhou snůšku k květnu či červnu). Tento rok si tedy v Dinosauřím parku žádná nová Othnielií mláďata trvale nenecháme. Všechna mláďata i s matkami budou přemístěna na Isle of Die. Včera jsem si telefonoval s Oliverem, který je momentálně v centru Amazonského deštného pralesa a zkoumá šípové žáby, a řekl mi, že je vše připraveno. Podotkl, že ne pouze na přesun, ale i na mne... Tak to jsem se tedy urazil! Oliver na mě zase něco chystá a ještě mně o tom informuje, to je drzost sama! Zavřel jsem se ve svém domku a dvě hodiny jsek z něj nevyšel. Mezitím mi veterinář Roger dal vědět o pohromě ve Wuerhosauřím výběhu. Samice Wuerho se totiž pásla na listech stromu, stoupla si na zadní končetiny, což je pro tato těžkopádná zvířata dost neobvyklá pozice, a nechtěně vyvrátila strom. Jedna končetina jí z kůry stromu sjela, Wuerho se sklátila k zemi a zranila si ji. Nakonec nešlo o zlomeninu, jak se Roger, který celou záležitost zrovna pozoroval, domníval. I tak však bylo nutné lékařské ošetření. Musel jsem svůj domek opustit a konečně jsem zapomněl na Oliverovo ošklivé varování. Mým úkolem bylo asistovat při nakládání Wuerho do velkého vozu, kterým byla odvezena do pozorovacích ohrad. Tam ji veterináři v čele s Rogerem vyšetřili. Nyní se stále nachází v pozorovací ohradě, na přesun do jejího výběhu je ještě moc brzy. Snad se nehody tohoto typu nebudou opakovat...

Největší problém tohoto týdne se vynořil z hlubin neznáma teprve dnes dopoledne. V deset hodin jsem si dával čaj. Měl jsem v úmyslu vypít ho včera o páté, ovšem v teráriu mne kousl do nosu Megalancosaurus a tak jsem na to jaksi zapomněl. V klidu jsem ho popíjel, když tu náhle zazvonil telefon. Příšerně jsem se lekl. Čajem jsem si polil celý obličej! Všelijak jsem nadával a přitom jsem omylem strčil do konvice. Teď byl čajem zalit i můj telefon. Bylo mi krátce oznámeno, že můj kamarád Henry se nachází v Giganotosauřím výběhu. Na utření obličeje či stolu jsem nemyslel. Vystartoval jsem k autu, nasedl do něj, nahodil motor a ve chvíli jsem se ocitl u Giganotosauřího výběhu. Bohužel jsem přijel příliš pozdě. Henry už byl zachráněn. Do háje, taková šance stát se hrdinou a nějaký Gerard mi ji vyfoukl! Giganotosaura odlákal s pomocí světlice, jeho přátelé otevřeli bránu a Henry včas vyběhl ven. Alespoň jsem měl čas zjistit, jak se to celé přihodilo. Henry mi pověděl, že vystoupal na lištu u ohrady. Házel z ní do výběhu kusy masa, když tu náhle dostal závrať a spadl z lišty za plot. Když vstal, příšerně ho zabolela hlava. Chvíli si myslel, že mu pád způsobil otřes mozku, ale po chvíli už byl v pořádku. Giganotosaurus vyšel ze svého úkrytu. Uviděl Henryho. Zaměřil se na něj. Henry utíkal k ohradě a zkusil po dřevěných kůlech vylézt nahoru, ale pochopitelně to nešlo. Vytáhl vysílačku a zavolal rangerovi Gerardovi. Ten nasedl do vrtulníku a v mžiku byl u ohrady. Giganotosaurus nejprve sežral všechny kusy masa, které mu předtím Henry hodil. Pak konečně natlačil Henryho k výběhu. V těchto chvílích už vrtulník kroužil nad výběhem. Gerard vytáhl světlici a hodil ji ke stavení, jež je Giganotosaurovi úkrytem. Dinosaurus byl hlukem vrtulníku i dopadem světlice zmaten, a vydal se za ní. Gerard s padákem vyskočil z helikoptéry. Po dopadu na zem doběhl k výběhu, zmáčkl spouštění zařízení, vrata se otevřela, k smrti bílý Henry vyběhl ven a Gerard vrata zase jednoduše zavřel. Tolik celá akce. Musím říci, že Gerard je velmi zkušený ranger a ví, co dělat v každé situaci s nebezpečným dinosaurem. Velmi ho obdivuji pro jeho odvahu. Nevím, jak bych Henryho zachránil já sám. Takže palec nahoru Gerardovi!

Dan už se nemůže dočkat další části Správce dinosauřího parku, kterou pro Vás napíše zase za týden!

Správce dinosauřího parku - Jaro je ve vzduchu

24. března 2017 v 13:50 | HAAS
Další pátek znamená dalšího Správce dinosauřího parku! Před pár dny nám začalo jaro, což v tropických podmínkách úplně neplatí... Přesto nás však Dan informuje o jarních novinkách!

Jaro je ve vzduchu

Myslím, že jaro je ve vzduchu. Ne že bych pokaždé, když svou pracovnu ve svém malém skromném domku opustím, cítil něco zvláštního. Ba naopak, přímo odporného. Opravy kanalizace znamenají, že hrozivý zápach se často trefí přímo do mého nosu i tehdy, když jsou okna mého domku zavřena. To se přesto nestává často, neboť v tropickém vedru musí být okna takřka neustále otevřena. A to i tehdy, když pět dnů neustále prší. Tento je jedním z nich. Ať je to jak chce, v Dinosauřím parku jaro skutečně začíná... Vždycky si vzpomenu na své začátky v Anglii a na to, jak jsme s kluky chytali užovky hladké v polovině března na jihu UK. Dnes bychom něco takového s nejvzácnějšími plazy Británie zřejmě nebyli oprávněni dělat. Ale tehdy do bylo skvělé. Ptáci si prozpěvovali a včely začaly bzučet. Tady v parku ale bzučí jen komáři! Jakmile je vlhko, vletí kamkoliv... Nicméně poblíž jednoho z výběhů Othnielií je cosi cítit. Je to rozhrabaná, mokrá půda. Othnielie totiž, jako již každoročně, kladou svá vajíčka. Silnýma nohama odkopávají hrudky mokré hlíny, v zobáčcích do nich nosí a pouštějí větvičky i trávu a nakonec, příští měsíc, nakladou první snůšku. Některé samičky jsou o poznání tlustší než před pár týdny. Mají v sobě několik vajec s mláďátky, která už brzy nakladou. Nemůžu se toho dočkat, pípání malých Othnielií je jednou z nejkrásnějších věcí na celém světě. Ovšem s jejich příchodem na svět pro nás začíná složitý úkol: přepravit je i s jejich matkami na Isle of Die. Othnielií za posledních několik let tolik přibylo, že bychom je dnes nebyli schopni chovat všechny. Proto už minulý rok začaly přesuny malých skupinek, obvykle tvořených matkami a novorozenými dinosauřátky, na ostrov. Celá letošní snůška tam bude též přesunuta, tedy poté, co se mláďata vylíhnou. Často teď chodívám kolem Othnieliího výběhu a sleduji, jak pečlivě matky připravují svá hnízda. Myslím, že v divočině by čelily různým problémům. Najít ideální místo pro hnízdění uprostřed tropické džungle vyžaduje dávku trpělivosti. Ale zde v parku není třeba se obávat, že by půda nebyla dostatečně teplá či něco podobného. Charles nedávno zakoupil nové přepravní boxy pro malé až středně velké dinosaury. Snad budou dobře fungovat a zajistí, že Othnielie budou při nadcházejícím odjezdu z Dinosauřího parku v bezpečí a pohodě...

I dalším obyvatelům Dinosauřího parku nastává nové období, tentokráte jsou to ale podstatně hrozivější záležitosti, než jen stavění hnízd. Samci Palaeotisů, pravěkých pštrosů, se navzájem pronásledují, jako by jeden druhého chtěl zabít. Každou chvíli, kdy někdo kolem jejich výběhu projde, semele se mezi nimi strašná bitka. Její vítěz pak poraženého pronásleduje tak dlouho, dokud vysílením nepadne. Nedivil bych se, kdyby to jednomu ze samců přivodilo smrt. Taková honička může trvat i dobrých dvacet minut! Jsem přesvědčen, že je budeme muset co nevidět oddělit. Bojují samozřejmě o samičky, ale jak! Brzy můžeme skončit s jediným samcem, který ostatní pozabíjí... Jeden z nich už je dost dominantní na to, aby tak učinil... Musíme jednat rychle. Ještě dnes odpoledne tam s chlapy vyrazím a zkusíme je od sebe dostat. Zároveň by bylo lepší učinit nějaké vyšetření všech Palaeotisů. Využijeme toho... Včera jsem se byl podívat na mladého Gallimima, kterého Oliver přivezl před takřka dvěma lety. Už je téměř dospělý a skoro tři metry dlouhý! Je tak vysoký, že se mi dívá do očí, ale prý bude ještě vyšší. Samotný Oliver, který se o Gallimima občas chodívá starat, je momentálně mimo Tedův ostrov, vlastně i mimo celý Pacifický oceán. Nachází se v džunglích Jižní Ameriky, zrovna na jihu Kolumbie, tedy v Amazonském deštném pralese, a pátrá po tajemných šípových žábách spolu s jedním z největších odborníků na tyto pověstně nebezpečné tvory. Vsadím se, že až přijede do parku, bude chtít z Isle of Die přivézt nějakou pravěkou žábu...

Tak zase v pátek u dalšího Správce dinosauřího parku!
 
 

Reklama