Správce dinosauřího parku

Správce dinosauřího parku - Útok Deinotheria

Pátek v 10:07 | HAAS
Prázdniny jsou v plném proudu a stejně tak řada projektů na tomto blogu! Pochopitelně však nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku... Tak se podívejme, co Dan Jameson zažil...

Útok Deinotheria

"Hele, Dane, vstávej! Musíš nakrmit želvy Testudo atlas!" křičel na mne dnes ráno jeden z těch mála pracovníků parku, kteří zde zůstali. Zbytek, asi stovka lidí, je na dovolené. "Slyšíš mě?! Vstávej!!!" řval a bušil na dveře. Dal jsem si polštář na hlavu a neposlouchal ho. "Jmenují se Colossochelys!" vykřikl jsem poté, když jsem jeho pronikavý hlas i přes polštář uslyšel. "A už jdu..." dodal jsem ještě. Oblékl jsem si pouze župan, neboť jsem měl v plánu se brzy do svého skromného obydlí vrátit. Leptoceratops Dino, který celou noc spal vedle mé postele jako poslušný pes, nepohnul ani svalem. Jakmile jsem otevřel dveře, můj obličej byl osprchován. Uviděl jsem před sebou plastovou vodní pistoli. "Co je tohle za levný vtípek?" ptal jsem se veterináře. "Někdo musí zastat roli Olivera Marshe," krčil rameny, "a myslím, že jsem na to vhodný adept." Vynadal jsem mu, že si tohle nesmí dovolovat! Spěšně jsem ho informoval o tom, že Oliver je můj nadřízený a proto si na mne takhle dovoluje, ale tento veterinář je můj podřízený, a proto si to dovolit nesmí! Vysmál se mi a řekl, že jestli toho nenechám, podá výpověď. Celé ráno jsme spolu nemluvili. Urazil jsem se tak, že jsem s nikým nepromluvil! Až teď, okolo desáté ráno, jsem ho potkal, jak nese maso Troodonům. Sdělil mi, že to celé byl vtip, že chtěl otestovat, jak pevné mám nervy. Teď se ale fakt naštval!!! Šel jsem k nejbližšímu stromu a kopl jsem do něj jak jsem jen mohl. Výsledek byl katastrofální. Jeden z mých přátel okamžitě přiběhl a ptal se mne, co se stalo. Musel jsem s pravdou ven. Ukázalo se, že mám namožený palec, ovšem nic vážnějšího se mi nestalo. To jsem zrovna musel kopnout do nějakého stromu se silnou kůrou! Ale nakonec jsem si řekl, že veterináře nepropustím, neboť je velmi schopný. Přesvědčil mne o tom ve středu. A řeknu Vám, vděčím mu za svůj život. Nebýt jeho zásahu, asi bych skončil rozdupán tlapami pravděpodobně nejnebezpečnějšího a nejzuřivějšího zvířecího svěřence, který se v parku nachází. Deinotherium totiž uteklo z ohrady. V parku je momentálně jediný ranger, všechna zařízení ho ve středu po obědě upozornila na to, že ohrada Deinotheria byla z velké části stržena. Obrovitý chobotnatec se potuloval v jejím okolí a zuřil. Ranger Joe nasedl do vrtulníku a odletěl na místo. Obhlédl celou situaci. Nasupěný samec Deinotheria se v těch chvílích hrnul k hlavní budově. Tam jsem seděl já a všichni ostatní kromě rangera, jenž jako jediný věděl o tomto problému. Náš život byl v ohrožení...

Joe popadl vysílačku a s její pomocí nám o všem řekl. Začali jsme panikařit. Přiběhli jsme k oknům hlavní budovy, kousek od vchodu, a spatřili, jak se k nám po asfaltové cestě hrne zvíře větší a zuřivější než slon. Nařídil jsem, ať se stáhneme do skladu zbraní, ale můj přítel vtipálek nás rychle přesvědčil o tom, že opustit budovu a schovat se do jiné nepřichází v úvahu. Kdyby nás jehom na chvíli uviděl, rozdupal by samec Deinotheria klidně celý sklad i s těmi trhavinami a nakonec by celý ostrov vyletěl do povětší. Proto jsme vyběhli do patra. Veterinář vzal uspávací pušku. Otevřel okno a chystal se z patra po Deinotheriu vystřelit, když tu se náhle objevil vrtulník, s jehož pomocí ranger celé dění pozoroval. Vrtulník Deinotherium naštval. Jeho hluk působil na zvíře jako dávka zuřivosti. Troubení, které ze sebe Deinotheirum vydalo, by bez pochyby rozbrečelo malé dítě. A nás také pořádně šokovalo. Bylo to bojovné troubení. "Do Prčic, já ho netrefím! Je moc rychlej!" řval veterinář. Pak se ozvala příšerná rána. Prásk!!! Přiběhl jsem ke schodům. Díval jsem se dolů, aniž bych ze schodů seběhl, a viděl toho obra, jak stojí v hlavním sále. Strop je tam docela dost vysoký, nějakých pět metrů, ale tohle zvíře prostor co se týká výšky podstatně vyplnilo. Zuřivě teď po hlavním sále pobíhalo. Bylo to jako mít slona na steroidech u Vás doma. Popadl zábradlí chobotem a pořádně trhl. Zábradlí odletělo a prorazilo jedno z oken. Jenže zábradlí jsem se držel i já! Skončil jsem přímo před Deinotheriem. Mohutná noha otřásla podlahou přímo vedle mě. Postavil jsem se a chtěl jsem se dát na útěk, ale když jsem před sebou viděl ty ostré, dolů směřující kly, nacházející se přímo nad mou hlavou, udělalo se mi špatně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Schodiště bylo mohutným zvířetem blokováno, já byl v blízkosti jeho klů a cítil jeho odporný dech. "Zelí," řekl jsem si, "zkažené zelí. Čím tě to krmili?" Zatroubení mne skoro ohlušilo. A pak se najednou ve dveřích objevil veterinář. Byl oblečen jen do půl těla, košili měl v ruce a mával s ní na Deinotherium. Obrovský chobotnatec se na něj obrátil. Já uskočil a vyběhl po schodišti, které mi odblokoval. Veterinář se teď dal na útěk. Přitom se na asfaltové cestě obrátil a střelil do zvířete uspávací šipku. Pak přiběhl k džípu, který byl zaparkován poblíž skladiště zbraní na západ od hlavní budovy, nahodil motor a rychle ujížděl pryč. Vyčerpané Deinotheirum za chvíli usnulo. Pak už následovalo jen připoutání Deinotheria k helikoptéře a jeho transport do provizorní ohrady. Ta je snad silnější než jeho původní, a proto snad "velký býk" neuteče. Veterinář mi zachránil život a proto nějaký ten vtípek s vodní pistolkou přežiji...

Brzy se dočkáte další části příběhu Útěk před časem, druhé části projektu Původ mosasaurů a také zcela nového seriálu, zatím však neprozradím, o čem bude... A za týden Vás samozřejmě čeká další část Správce dinosauřího parku!

Správce dinosauřího parku - Nový výběh pro Teleocerase

14. července 2017 v 10:44 | HAAS
Včera jsem nenapsal žádný článek, protože jsem byl ve Vídni. Dnes jsem však zpět doma a jelikož je pátek, píši další část Správce dinosauřího parku...

Nový výběh pro Teleocerase

Dinosauří park se vylidňuje. Letní prázdniny jsou totiž v plném proudu a tak se většina pracovníků hromadně vydává zpět do svých domovů, do Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie i jiných zemí, odkud jsou, aby si užili několik týdnů se svými přáteli a rodinami. V Dinosauřím parku nás tedy zůstává jen několik. Momentálně je nás sedm, ale jeden veterinář v neděli odjede domů, do Německa, a tak nás zde zůstane jen šest. Pracovat s pravěkými zvířaty, čistit jejich výběhy, udržovat cesty, chodníky, vyzvedávat náklady z lodí a letadel a přitom si ze všeho dělat legraci je složité, je-li Vás na Tedově ostrově jen sedm. Obvykle se celý den nezastavíme. Hromadný odjezd našich přátel, včetně ředitele parku Charlese a mého přítele, vtipálka a přírodovědce Olivera, nastal v pondělí brzy ráno. Od té doby se potýkáme se všemi problémy sami, jako bychom byli izolováni od okolního světa. Každý den se vracím do svého domku za Leptoceratopsem Dinem zcela znaven. Nemá cenu sledovat noviny, když se mé oči po celodenní práci jen klíží. Včera večer jsem si však alespoň vyšel na útes na jižním pobřeží a díval se, jak daleko na západě mizí rudé slunko za obrovskou plochou poklidně se pohupující vody. Sledoval jsem noční ptakoještěry, jak přilétají k Tedově ostrovu z Isle of Die a loví nad ním hmyz a ve vodách poblíž ostrova také ryby. Nejmajestátnějším úkazem byl zajisté Ornithocheirus. Obr s dvanáctimetrovým rozpětím křídel proletěl vysoko nad mou postavou, takřka již v hluboké temnotě. Jen poslední večerní paprsky osvětlovaly jeho křídla, tenké blány napjaté mezi předními a zadními končetinami, a ty se leskly a třpytily tmavě rudou, avšak do očí bijící barvou. Tento zážitek byl ještě posílen Ornithocheirovým krákáním, jež ve mne vytvořilo dojem, že se dívám na neuvěřitelně starého živočicha, a že jsem se vrátil do pravěku. Ale ono to tak skoro je. Tito tvorové jsou z pravěku! Rozhodně nejsou nudní, jak si někteří lidé myslí, protože dokáží být dosti vypočítaví nebo nebezpeční. A to platí i v případě našich Teleocerasů. Od června 2014 chováme v parku samici s mládětem. Mládě však za tři roky dospělo a stal se z něj poměrně agresivní sameček. Tento týden jsme se pustili do velmi obtížného úkolu: v sedmi dokončit stavbu velké ohrady pro samce Teleocerase...

Zabodávat těžké, kompaktní dřevěné kůly do měkké hlíny nám sice působilo potíže až po několika hodinách intenzivní práce, přesto jsme však naříkali, že jsme se do celé věci nepustili už o týden dříve. Pravda, bylo třeba začít se stavbou Giganotosauří ohrady, kterou jsme dodnes nedostavěli, ale Teleoceras si už minulý týden žádal více pozornosti. Začal totiž vrážet do své matky, zaháněl ji do kouta výběhu a zuřivě na ní funěl. Nebylo pochyb, že kdyby chtěl, mohl by ji i zabít. Tento mladý nosorožčí samec se totiž rozhodl uhájit si teritorium. Avšak vlastníkem teritoria byla matka. Z tohoto důvodu ji začal napadat. Zranění nebyla vážná, naopak, takřka žádná zranění nebyla zaznamenána, ale i tak je jisté, že dříve či později by mladý Teleoceras matku klidně zabil jen proto, aby se cítil být pánem svého území. V pondělí odpoledne jsme ho převezli do provizorní ohrady, kde se nachází i nyní. Stavíme pro něj tedy výběh. Ještě že nám do toho neprší. Místo toho je parno, dusno a horko. Na nebi se sice čas od času objeví pár mráčků a na několik minut se strhne přeháňka, ale jinak pracujeme v hrozném horku. Mohu si však slíbit, že výběh se během několika příštích dnů dostaví. Prostě musíme jen vytvořit ohradu kolem kupy vegetace, to je celé...

Brzy napíši článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni, které jsem včera navštívil. Máte tedy, na co se těšit! Za týden očekávejte další část Správce dinosauřího parku...

Správce dinosauřího parku - Giganotosaurus se stěhuje

7. července 2017 v 10:43 | HAAS
Je čas na další pohled do Dinosauřího parku, tentokrát první červencový v tomto roce... Tak jen doufám, že se Vám tato část zalíbí!

Giganotosaurus se stěhuje

Během minulého víkendu se počasí podstatně zhoršilo. Ostrov zasáhly velké lijáky. Naši krmiči chodili po parku celí promoklí, třebaže byli oděni údajně nepromokavými pláštěnkami. Většina zvířat se schovává v úkrytech ve svých výbězích a kontrolovat jejich stav je nesnadné. Jen Othnielie běhají po svém výběhu a silnýma nohama vyhrabávají ze země různé kořínky, kterými se živí. Měli jsme strach, že by množství vody mohlo opět zaplavit výběh Erythrosucha Erica, ale ukázalo se, že opatření zavedená před třemi lety přece jen plní svou funkci a zabraňují vodě, aby to ohrady natekla. Eric se sám krčí v jednom rohů ohrady, kryt stříškou, a leží na břiše, odpočívá. Občas se nepohne třeba celé hodiny. Jako většina plazů, je i on schopen vydržet dlouho bez potravy. Je mu sice donášena každé dva dny, ale on si jí moc nevšímá. Jen v pondělí zhltnul velký flák hovězího masa, pak se na jídlo ani nepodíval. Pít chodí ke kalužím hned před úkrytem... Déšť sice nezpustošil Ericův výběh, rohodně však ohrozil našeho Giganotosaura. V úterý jsme zpozorovali, že písek, po kterém se Giganotosaurus ve výběhu pohybuje, je už vážně hodně vlhký. Někdo skrze ohradu prostrčil ruku a nabral do ni hrst písku. Slova "držím víc vody než písku" sice nelze brát vážně, ale ohrada se skutečně začala plnit vodou. A zem přestala vodu vsakovat. Prší totiž bez ustání už celé dny, a prší doteď. Další den se už Giganotosaurus procházel ve vodě. Očividně mu to nevadilo, ale my začali s odsáváním vody. Kvůli hluku, který odsávání vydávalo, jsme zvíře raději uspali a převezli do pozorovací ohrady. Nastaly však dva problémy: zaprvé rangerský vrtulník, který měl zvíře odnést, měl poruchu. Těsně před jeho plánovaným odletem z rangerské stanice nám bylo jednoduše ohlášeno, že vzlétnutí by pro lidi na palubě mohlo skončit katastrofální nehodou, neboť by se zřítil. Dovézt k výběhu kamion zabralo řidiči několik desítek minut. Prašná silnice se proměnila v bahenní lázeň. V takové by se líbilo jenom hrochům. Kola kamionu se do bahna neustále bořila, a tak zatímco nám ubíhal čas, poněvadž se Giganotosaurus mohl každou chvíli probudit, bojoval náš přítel se svým největším miláčkem, autem (mluvím o Ronovi, našem řidiči). Když nakonec auto k výběhu přijelo, odtáhli jsme spícího Giganotosaura do nákladového prostoru. Trvalo to hrozně dlouho. Ten hluk způsobený odsáváním vody na lidský mozek působil skutečně děsně. Nakonec byl však Giganotosaurus převezen do pozorovacího kotce...

A tady nastal druhý problém: agresivita. Giganotosaurus se při jízdě v kamionu probudil. Neustále bil do stěn nákladového prostoru, ale ty byl příliš silné na to, aby je prorazil. Když jsme opatrně nechali otevřít dveře nákladového prostoru, přičemž jsme seděli na jeho střeše, aby se k nám Giganotosaurus nedostal, vyběhl ven tak prudce, že nás zasypal vším tím mokrým pískem z pozorovací ohrady. Naštěstí ten písek nebyl tak mokrý, věřte mi, nad pozorovací ohradou je teď velká fólie a... Promiňte, chvíli jsem nemohl pokračovat v popisu celé situace. Právě mě totiž zavolali do terária, abych jim pomohl se sběrem dalších vajec leguánů rodu Brachylophus. Je to skvělé, máme další snůšku! Ale kde jsem to skončil. Jistě, už si vzpomínám, ten Giganotosaurus! No, ten písek v obličeji ještě ušel, ale řev, který posléze Giganoto začal vydávat, to už bylo něco dočista jiného. A uši drásajícího, to je snad pochopitelné. Někdo řekl: "Že jsem si nevzal zimní klapky na uši", ale já k tomu raději neměl žádné poznámky. Rychle jsme uzavřeli ohradu a místo opustili. Giganotosaurus však neustále vrážel do plotu. Neprorazil jej, i když chlapi měli dva dny strach, že se to stane. Neustále tedy měli přichystány uspávací pušky. Nyní plánujeme stavbu nového výběhu pro Giganotosaura. Vodu jsme sice odsáli, ale přes dvě poslední noci napršelo tolik, že byla část ohrady podemleta. Plot byl stržen, a nemá cenu to opravovat. Strhneme ohradu a postavíme na jejím místě novou z lepšího materiálu...

Doufejme, že deště již skončí, a Dan si konečně užije trochu letního klidu!

Správce dinosauřího parku - Mravenčí kousnutí a letní monzun

30. června 2017 v 9:49 | HAAS
Poslední červnový den pro nás všechny znamená velkou úlevu, přicházejí prázdniny a já jen doufám, že si je užijete ve zdraví! Zato Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, má pořád spoustu práce... Tak se podívejme, co ho v uplynulém týdnu potkalo!

Mravenčí kousnutí a letní monzun

V sobotu se Oliver konečně vrátil z Isle of Die se slíbeným dárečkem. Z toho malého mravenečka, kterého mi sliboval, se nakonec vyklubal pořádný gigant. Prý je to největší kdy žijící mravenec a jmenuje se Titanomyrma. Oliver mi s očividnou zábavou vysvětloval, proč se jmenuje Titanomyrma, tedy proč první polovina jeho jména odkazuje na řeckého titána. Pak mi ještě řekl, ať si vzpomenu na všechny Titanosaury. Tak takhle je to! Nechat se takhle doběhnout! Titanomyrma není žádný malý mraveneček, jak jsem doufal. Samečci mají délku těla 6 centimetrů a samičky s křídly dokonce 13 centimetrů! No, co se dá dělat, nevypadají zase tak nebezpečně. Přemístil jsem je tedy do insektária, které bylo dosud domovem pouze pro Arthropleuru a našeho nezbedného pavouka Mesothele. V pondělí jsem šel nové přírůstky obhlédnout. Vytvářejí novou kolonii (Oliver odchytil řadu jedinců). Vkročil jsem do jejich části insektária, abych jim přinesl myší holátko k snídani, ale oni se vrhli po mě! Tedy alespoň dva vojáci s kusadly tak velkými, že byste vzali roha po letmém zahlédnutí jejich zakřivených částí. Jeden mě prolezl kalhotami (dodnes se třepu, když si na to vzpomenu!), vylezl mi až na záda a pořádně mě tam kousl. Druhý se odvážil pouze na mé chodidlo, ale učinil mi dvě silná kousnutí. Pak odběhl. Toho, který se pořádně zakousl do zad, jsem musel plácnutím odehnat, až spadl na zem. Pak jsem okolí jejich hnízda opustil. Rány pořádně pálily, tihle velcí mravenci mají asi dost kyseliny mravenčí. Raději jsem s tím šel na vyšetření na veterinu, kde si ze mě jen utahovali a říkali, ať jdu k lidskému lékaři (to se jim lehce řekne, když je Jeffrey nemocný a stoná doma, na západním pobřeží Austrálie). Také mi vysvětlovali, že prý se nemám čeho bát, ale já trval na tom, ať jejich kyseliny prozkoumají. Učinili tak teprve včera. Mě se na zádech vyrazila vyrážka, doslova. Ale myslím, že to není z toho mravenčího kousnutí, protože kousnuté chodidlo mám v pořádku. Spíše to bude tou změnou počasí. Ne, myslím, že to bude spíše tím Megalancosauřím podrápáním. Jo, k tomu došlo včera. Nebo že by to snad bylo od těch Giganotosauřích slin, co na mě z výšky pěti metrů padaly před Giganotosauří ohradou předevčírem? Možná, že má v tlamě nějaké bakterie, které s mou kůží nepěkně reagují. Nebo je taky možné, že mi Oliver nacpal do pyžama nějaký prášek, který se dostává do kůže a pak vybuchuje, ale o tom silně pochybuji. Jestli ale zjistím, že za to může Oliver, tak se tedy urazím! To můžu slíbit...

S létem přicházejí do parku deště. V úterý jižní pobřeží zasáhly silné větry. Všichni jsme je pocítili. Bylo to hrozné. Netrvalo to ani den, a všichni se skrývali ve svých domovech, aby nemuseli venku čelit tak strašlivému nepříteli. S větry přišly prudké deště, které během jediného dne postoupy až na sever ostrova a nevynechaly jediný palec země. Má zahrada se proměnila v močál. Vítr stále sílí a nyní, v pátek, dosahuje takových rychlostí, že se někteří meteorologové na ostově obávají nejhoršího: příchodu tornáda. Ale zatím to není potvrzeno a já osobně si myslím, že žádné tornádo nás nečeká. Oliver dnes ráno vyrazil na Isle of Die na lodi, ale po hodině se vrátil (k mé ohromné legraci) celý mokrý a informoval nás o tom, že moře je šíleně rozbouřené. Ani letecká doprava nepřipadá v tomto hrozném počasí v úvahu. To ale znamená, že jsme na ostrově opět na dobu neurčitou uvězněni. A zásob ubývá. Dalším problémem je, že v červenci se spousta z mých kolegů pravidelně vydává zpět domů či na dovolené. Pokud deště a silný vítr přetrvají třeba dva, tři týdny, pak to pro ně může být vážný problém. A když se situace nelíbí ani nebojácnému Oliverovi, pak už to něco značí...


Příští, již červencový díl, očekávejte v pátek 7. července! S nadcházejícími prázdninami odstartuji nové projekty, těšte se!

Správce dinosauřího parku - Útěk velkého pavouka

23. června 2017 v 10:33 | HAAS
Prázdniny se blíží! Brzy si už všichni budeme užívat volna, ale ještě předtím je čas na předposlední červnovou dávku Správce dinosauřího parku! Předávám tudíž slovo Danu Jamesonovi...

Útěk velkého pavouka

Po našem dobrodružství v Chile se toho mnoho nezměnilo. Stethacanthus samozřejmě nabývá jak na velikosti, tak i na síle. Krmení sardinkami již rozhodně připadá v úvahu. Tenhle pravěký žralok se brzy změní v zabijácký stroj... No, neměl bych jej přeceňovat, přece jen bude v dospělosti měřit jen metr. Tedy aspoň myslím. Doufám, že si Oliver nespletl druhy. Kdyby to byl Megalodon, měli bychom problémy s prostorem. Vždyť víte, my bychom nevěděli, kam ho umístit. Ale to se ví, že je to Stethacanthus. Oliver by chybu v identifikaci neučinil. Vždyť je schopen od sebe rozeznat i jednotlivé druhy mravenců? Každý, kdo tomu nevěří, by s ním měl jet na Isle of Die, kde se momentálně prodírá pralesním porostem a hledá různé druhy pravěkého hmyzu. Včera mi volal vysílačkou, že našel rod Titanomyrma. Prý to má být nějaký "hezký malý mraveneček", a prý ho brzy přiveze do parku. Už odchytil řadu členů kolonie, která se zrovna vyrojila, takže podle něj bude možné tyto mravenečky v parku chovat zcela bez problémů. Jupí, konečně Oliver přiveze něco malého, roztomilého a bezpečného! Kdo by se bál mravenců dlouhých půl milimetru? Já tedy ne! Ale abych pravdu řekl, náš Giganotosaurus mi nahání strach. Za ta léta, co žije v našem parku, pořádně vyrostl. Včera ho byl nakrmit Roger a potýkal se s menším problémem. Giganotosaurus totiž maso vyplivl skrze prostor mezi kůly v plotě. Rozžvýkaný oběd padl Rogerovi na obličej. Poté zmatečně pobíhal po parku a křičel, neboť byl zcela vystrašen. Všichni mu utíkali z cesty a řvali, že je v parku zombie s podivným obličejem. Giganotosauří sliny způsobily, že se rozžvýkané maso Rogerovi na obličej skoro přilepilo. Nemohl ani dýchat nosem. Nebýt jednoho statečného zachránce, asi by měl Roger namále. Samozřejmě, že tím zachráncem jsem byl já, oddaný správce Dinosauřího parku... Sundat Giganotosauří oběd z Rogerova obličeje mi však zabralo celé včerejší odpoledne. Roger slíbil, že už Giganotosaura nikdy krmit nebude, a tady vyvstává další problém, poněvadž se musím poohlédnout po nějakém dalším krmiči, po někom schopném, kdo nemá strach z velkých masožravých dinosaurů. A to logicky znamená i zvýšení platu za rizikové povolání. Myslím, že to ale ještě o týden odložím...

Stále vzpomínám na úterý, které bylo přímo nabito akcí. Z našeho insektária totiž unikl velký masožravý pavouk rodu Mesothele, kterého Oliver přivezl asi před dvěma roky a jedním měsícem. Docela živě si to pamatuji. Skončil jsem tehdy se zavázanýma očima, protože mi ta drzá stonožka plivla kyanid přímo do očí! A tenhle drzý pavouk se teď, po dvou letech a jednom měsíci, rozhodl, že je čas vystřídat bydliště, v úterý ve čtyři hodiny ráno opustil svou krásně vystlanou noru a vydal se na cestu. Nějak se dostal ven přes otevřené dveře sklepení a nějakou škvíru ve zdi, a začal páchat škody. Nejprve vnikl do výběhu Lagosuchů, kteří nedávno zahnízdili a už se jim vylíhla mláďata. Lagosuchové jsou malí archosauři z Triasu, a Mesothele je pavouk velikosti lidské hlavy z období Karbonu, a konfrontace mezi těmito dvěma rody byla děsivá. Lagosuchové byli velikostí pavouka tak polekáni, že mu svá mláďata nechali napospas a skryli se v samém rožku výběhu, odkud na predátora jen kvíkali. Rangeři byli samozřejmě vzbuzeni alarmem: něco cizího se dostalo do klece Lagosuchů. Okamžitě mi zavolali. Sedl jsem do džípu a v pár minutách byl u klece. Dva rangeři o minutku později dojeli na místo na motorce. V tu chvíli už jsem otevíral klec a naskytl se mi příšerný pohled: nebohé malé Lagosuší mláďátko bylo zabito, a obrovský pavouk zrovna vysával jeho tělo, přeměněné na tuhou kaši. Jeden z rangerů k pavoukovi přiběhl a přes mé varování ho chytil za karapax. Jenže agresivní pavouk, vyrušený ze snídaně, se po něm ohnal, div své mandibuly nezabodl do jeho ruky. Stál proti muži ve výstražné pozici. Vzal jsem si síť a hodil jsem ji na pavouka, on se v ní zamotal, jenže než jsem přiběhl a stačil síť popadnout, nějak se z ní dostal, ani nevím jak, a už se úzkou skulinkou hnal ven z klece. Kolem Lagosuší klece je spousta vegetace, především kapradin, takže najít ho tam nebylo nic snadného. Strávili jsme dvacet minut jeho hledáním, až jsme nakonec nalezli jakousi jamku. Druhý ranger vzal baterku a posvítil do ní. Byla to krysí nora, a to, co viděl, bylo jak spektakulární, tak hrůzu nahánějící. Mrtvá krysa byla zrovna vysávána Mesothelem. Byla to majitelka nory. Mesothele neumí hrabat, musí si hledat nory jiných zvířat, aby je mohl obývat. Dostat odtamtud pavouka byl teprve úkol. Vzpomněl jsem si ale na to, co dělává Oliver při hledání tarantulí, a samozřejmě se mi vybavily i scény z přírodovědných filmů. Vzal jsem klacíček a lákal s jeho pomocí Mesotheleho ven. Moc se mu nechtělo, protože byl zaměstnáván vysáváním krysy, ovšem nakonec se zmohl na výpad ven. V tu chvíli ho ranger popadl za karapax, tentokrát pro jistotu s tlustou rukavicí, druhý ranger přidržel spodek jeho těla a já nastavil plastovou krabici tak, aby do ní Mesothele lehce vklouzl. Pak už stačilo jen krabici zavřít a bylo vyhráno! Úterní dopoledne jsme strávili kontrolováním domova Mesothele. Opravdu jsme nalezli nějaké škvíry, byly však příliš malé k tomu, aby jimi zvíře proniklo. Nakonec byl obviněn jeden uklízeč za to, že nechal otevřené dveře do sklepení, ale jak se k nim Mesothele dostal, to jsme zjistili až v úterý večer. Z jakéhosi důvodu se jeho původní nora rozšířila až k hranici místnosti, odkud se mohl jednou dírou bez problémů dostat ven. Myslíme si, že noru prohrabal nějaký hlodavec, nějaká myš nebo krysa. Doteď ale chlapi nic neobjevili. Že by měl Mesothele skryté, magické schopnosti?

Jak se bude Danovi líbit, až Oliver přiveze malého mravenečka Titanomyrmu? Možná, že malý mraveneček bude tak trochu titán, ale nemá cenu nyní Dana zklamat, zvlášť, když je tak nadšený. Dozvíme se též, co stojí za útěkem Mesothele...

Správce dinosauřího parku - Dobrodružství v Chile

16. června 2017 v 11:08 | HAAS
Jsme už za půlkou měsíce a letní prázdniny se rychle blíží! Čekání na ně si můžeme urychlit přečtením další části Danova týdeníku z Dinosauřího parku! Tak se rychle pusťte do čtení!!!

Dobrodružství v Chile

Tento týden byl nesmírně zajímavý. V pondělí jsem celé odpoledne pozoroval mladého Stethacantha, který rychle roste. Brzy ho budeme muset přemístit do nového akvária. Mezi žraloky sice Stethacanthus není žádný obr, ale mládě přesto nabývá na velikosti. Ještě před nedávnem polykalo malé rybičky, které jsme mu do akvária házeli. Nyní je schopno spořádat i malou oliheň, a do zásoby jsme už koupili spoustu sardinek, kterými ho budeme živit později. Oliver si myslí, že za pár týdnů už bude mladík pojídat platýse. V úterý z výběhu opět unikl Lagosuchus, šlo o stejného sběha, jako minulý týden, tedy toho, který kousl Olivera do ruky. Tentokráte se jej povedlo odchytit přímo v hlavní budově. Dostal se totiž do místnosti s kabely a právě tam, v řídícím středisku, se uvelebil na noc. Asi v jedenáct večer bylo po celé akci, když ho technik našel spát mezi všelijakými přístroji a strašně se vyděsil. Zavolal rangery a ti unaveného sběha chytli. Nevíme, proč tento Lagosuchus neustále utíká, ale Tim si řekl, že to zjistí. Podle něj a podle Olivera je totiž tento jedinec napadán dalším samcem a tak se prostě snaží utéci. Nevím, jaké výsledky Timův výzkum přinesl. Vlastně ani neměl čas se pozorování sám věnovat a přenechal ho jednomu veterináři. A to proto, že jsme středu, čtvrtek i dnešek strávili daleko od Dinosauřího parku, ne na žádném z ostrovů, ale opět v lokaci tak vzdálené, vlastně ještě vzdálenější, než opuštěný atol, který byl naším vězením před dvěma týdny. Zamířili jsme totiž do Chile... Na pobřeží této dlouhé jihoamerické země byla nalezena obrovská tlející mršina Kronosaura. Podle původních odhadů v médiích šlo o giganta, který sprovodil ze světa řadu lidí a poničil mnoho výletních lodí. Snad to měl být ten stejný Kronosaurus, kvůli němuž vznikla Operace Hon na Kronosaura. Ale jak se ukázalo, byl to spíše menší jedinec. S délkou jedenáct metrů šlo o nedospělý exemplář. Změřila ho Chilská přírodovědná společnost. Data nám nechtěla propůjčit do té doby, než jsme uvedli, že jsme z Dinosauřího parku a Kronosauří problém řešíme spolu s Ochránci pravěké zvěře. V Chile se však stalo ještě něco podivuhodného...

Ve středu večer jsme stanuli na té pláži, kam byl Kronosaurus vyplaven. Příliv byl prý kolem čtvrté ráno toho dne tak silný, že jistě jeho mnohatunové tělo na pobřeží vyplavil s nejmenšími problémy. Za zapadajícího slunce se nám dostalo mršinu prozkoumat. Oliver s Timem nalezli pod pravou přední ploutví obrovské parazity, jakési vilejše či co. Já zase našel jakousi mořskou obdobu klíšťat. Byla velikosti obou mých dlaní dohromady a sála krev doslova hltavě i na souši. Při každém nasátí, jež se opakovalo jednou za deset sekund, se jejich těla doslova napumpovala cizí krví. Některá "megaklíšťata" pak ze zad Kronosaura odpadávala. Bylo to děsivé, sledovat jejich maličké nožičky s háčky a mohutná kusadla k přisátí, jak se bezmocně pohybují, zatímco až odpudivě veliký parazit ležel na zádech, tučných díky dlouho trvající snídani. Tim si jedno z nich chytil do malého přenosného akvária. Děsivé... Včera jsme se chtěli k mršině vrátit a získat ještě nějaká data, neboť Oliver by pak do Dinosauřího parku pozval pár vědců a vše jim ukázal. Bylo nám však zakázáno se na pláž vracet. Tak jsme využili situace a vyrazili prozkoumat rozpálené skalnaté vrchy daleko od moře. Oliver si chtěl zajet na hranici Atacamy, ale tam se mi moc nechtělo. Četl jsem nějaký příběh o dvou chlápcích, kteří tam jeli a stihl je masakr (pozn. HAAS, Lovci kryptidů). Daleko od civilizace nás ale i tak čekalo velké překvapení. Stál jsem na vyvýšené skalce a pozoroval krajinu, zatímco se Tim a Oliver zabývali geologií oblasti a sbírali malé kamínky. Pak jsem uslyšel děsný řev. Tak jsem se lekl, že jsem spadl ze srázu. Jak jsem tak padal, chytil jsem se obrovského balvanu, ale strhl jsem ho. Letěl přímo za mnou, ale já se včas vyhnul jeho smrtícímu dopadu. Když jsem tak učinil, vykloubil jsem si ruku, poněvadž jsem se zachytil o kámen orientovaný tak v úhlu 180 stupňů vzhledem k mé ruce. Výsledek byl katastrofální. Musel jsem být odvezen do nemocnice, a myslím, že Oliverovy pokusy napravit zranění učinily situaci jen horší. Když teď tak ležím v nemocnici s již napravenou rukou a zdá se, že mě brzy propustí, posílá mi Oliver obrázek toho, co podle něj vytvořilo ten hrozivý zvuk. Hnízdo malých ptakoještěrů... No, zdá se, že pravěká zvířata se opravdu pomalu a jistě stěhují z Pacifiku na pevninu!

Doufám, že se Vám tato část Správce dinosauřího parku zalíbila... Jak bude vyřešen nastávající konflikt mezi pravěkými zvířaty stěhujícími se vzdušnými i oceánskými proudy z Isle of Die na americkou pevninu? A zasáhnou také oblasti v Austrálii či Asii? Je možné, že Operace Hon na Kronosaura se zase rozjede na plné obrátky? Na to už musí znát odpověď Dan Jameson, takže zase za týden u Správce dinosauřího parku!!!

Správce dinosauřího parku - Osm otáček

9. června 2017 v 14:28 | HAAS
Tak, přichází víkend, konečně si trochu odpočineme... Ale Dan Jameson si asi jen tak neodpočine! Musí totiž dohnat vše, co měl učinit ve dnech, kdy se nenacházel v parku...

Osm otáček

Když jsem si minulý týden dopsal týdenní zápis, zrovna začalo nad atolem kroužit letadlo. Oliver bezhlavě vyskočil do vzduchu a mocně zamával. Unaven pobytem v horku na písčitém ostrůvku uprostřed oceánu, klesl brzy k zemi a sotva se zmohl na výkřik: "Tady jsme!" Ale jeho skok byl pozorován už dávno poté, co se o nás lidé v letadle dozvěděli. Přilétali totiž k atolu s jediným cílem: zachránit nás. Omdléval jsem a můj zápis z minulého týdne téměř spadl do vody, když zelený hydroplán přistál na vodě. Z letounu vyskočil jediný muž. Skočil šipku do vody a ve chvíli byl u ostrova. "Musíte s námi!" říkal. Nejprve odtáhl do letadla mne, ještě předtím však chytil můj zápisník, když jsem ho pouštěl do vody. Měl na zádech nepromokavý batoh, tak dal zápisník do něj. Dal mi napít vlažné, svěží vody a poté mne chytl za ruku a doplaval až k hydroplánu. Pilot mu pomohl posadit mne na zadní sedadlo. Byl jsem vyčerpaný. Zachránce pak plaval pro Olivera (letoun byl umístěn jen asi deset metrů od břehu atolu, tudíž doplavat k němu nebyl problém zabírající mnoho času), zatímco mi pilot sundal zpocenou košili a dal mi čisté zelené tričko. Pomalu jsem omdléval vysílením. Jen jsem si všiml, že na tričku stál nápis: "Lovci pravěké zvěře." A právě to mne zděsilo. Ležel jsem v mdlobách a jen jedním uchem jsem vnímal hluk motoru hydroplánu a lidské hlasy. Letěli jsme a letadlo se otočilo popvé, já otevřel oči a uviděl modrou oblohu, po chvíli podruhé, pak třikrát za sebou, pak někdo vykřikl: "No nazdar! Máme špatný počasí!" a pak ještě několikrát, a nevím jakto, ale asi to byla ještě skutečnost, neboť to všechno bylo tak reálné. Dohromady jsem otáček napočítal osm, byla to přímo aeroakrobacie, a někomu se asi udělalo i zle, což jsem poznal podle sluchu, ale pak se situace uklidnila a já zcela ztratil vědomí, a zase jsem jen vnímal hluk motoru a lidské hlasy. Zdály se mi příšerné sny. Letadlo s námi odlétalo, dostali jsme napít alkoholu, pak jsme se opili a nakonec jsme se probudili na tajemném mlžném ostrově plném vojáků a ozbrojených Carnotaurů s dělem na zádech. Nějaký zločinec v kukle mne zavřel do malé místnosti se dvěma darebáky, kteří mi chtěli dát co proto, ale pak přiběhl Oliver a odstřelil dveře cely. Učinil tak svýma rukama. Bylo to neuvěřitelné! Oliver mohl vysílat ohnivé vlny! "Jau!!!" vykřikl jsem, když mi pak jednu dal. Probudil jsem se na své posteli ve svém domku na svém ostrově... Tedy ne mém, ale Tedově, tedy Charlesově ostrově... Zjistil jsem, že jsem v bezpečí. Byla sobota odpoledne. Oliver mne musel vzbudit lehkou fackou, která ale pořádně bolela. Musel se spolu s několika doktory ujistit, že jsem v pořádku. "Ta facka fakt nebyla ohnivá," smál se pak Oliver, a já na něj výjimečně nebyl nijak naštvaný, "ale máš z toho slunce zpálený obličej, proto Tě to tak bolelo. A jestli se Ti o tom zdálo, tím líp. Aspoň vnímáš." Zbytek sobotního odpoledne a podvečer jsem strávil na mé zahrádce a trochu si hrál s Dinem. Musel jsem se pořádně rozcvičit, neboť jsem byl celý ztuhlý. Na otázku, co to jsou Ti "lovci pravěké zvěře" mi Oliver odpověděl se smíchem u večeře: "Ale kdežpak Lovci pravěké zvěře, vždyť to byli naši přátelé Ochránci pravěké zvěře! Krátce poté, co Rogerovo letadlo, mimochodem Roger též přežil a jí večeři támhle na druhé strany jídelny, tak tedy poté, co Rogerovo letadlo spadlo do moře, vyslali nad oceán několik hlídek a jedna nás pak našla. Byli rádi, že jsme přežili."

Já teď musím dohánět spoustu práce. Za těch pár dní, které nestráví v parku, nabere člověk velké zpoždění. O Dina se během několika dnů, kdy jsem byl nepřítomen, staral jeden veterinář, přesto bylo už krátce po probrání se z mdlob mou povinností Dina očistit od parazitů. Drbání má rád. Chová se při něm jako pejsek a je hrozně rád, když ho někdo drbe mezi očkama. Od neděle chodím krmit našeho Giganotosaura, který od svého příjezdu před nějakou dobou značně vyrostl. Také s Tsintaosaury to není jednoduché, konečně se však uskutečnila přestavba jejich výběhu, i když oba bratři se pořád rádi opírají o kůly v plotě a hned ve středu jsem s rangery musel jednoho z bratrů odchytávat, zatímco druhý si pohodlně stál na půli cesty ven z ohrady, přímo v díře v plotě, a spokojeně žvýkal nějaké byliny. Báli jsme se, že jsou jedovaté, a tak jsme jej museli odchytit a prohlédnout na veterinární stanici, jenže se ukázalo, že to byl normální jetel. Zvláštní, asi sem s lidskými osadníky, tedy námi, dorazily i cizokrajné rostliny. Naopak lesík ve středu Tedova ostrova si stále uchovává svůj tichomořský vzhled. Včera se tam ale ztratil jeden Lagosuchus, neboť se prohrabal pod klecí. Při odchytu jsem nebyl přítomen, naopak tam byl Oliver, a dnes ráno mi ukázal pořádný kousanec mezi palcem a prsteníčkem na pravé ruce. Kousanec nepříjemně otekl a Oliver se musel nechat vyšetřit, zda nedostal infekci. Naštěstí se ukázalo, že ne, ale dosti mne vyděsil, když mi u oběda řekl, že Lagosuchové kousnutím přenášejí nemoc, jež se pak lidskou mluvou přenáší na další lidi. Vzhledem k tomu, že na mne zrovna schválně mluvil z malé vzdálenosti, jsem téměř vyšiloval. Bál jsem se, že je to pravda, tedy samozřejmě do té doby, než jsem si uvědomil, že to není pravda, a že si to Oliver vlastně jen vymýšlí, aby mě vyděsil, a vůbec, že je to další z jeho pitomých vtípků. Urazil jsem se! Ale jinak jsem rád, že jsme náš pobyt na tolu přežili...

Tak zase příště u dalšího Správce dinosauřího parku!
To byl Dan Jameson a jeho týdeník Správce dinosauřího parku. Zítra se těšte na dobrodružství jiného charakteru!

Správce dinosauřího parku - Na atolu

2. června 2017 v 15:18 | HAAS
Je tu pátek druhého června a je tedy čas na další část Správce dinosauřího parku!!!

Na atolu

Ve chvíli, kdy toto píši, je mi velmi horko. Mám pocit, že již brzy zemřu. Proto bych chtěl uvést, že být správcem Dinosauřího parku pro mne byla čest. Mnoho let jsem v něm pracoval, až do této chvíle, kdy se vzdávám všech nadějí na své přežití... Všechno to začalo před dvěma dny, tedy ve středu. Měl jsem zrovna odpolední klid po obědě, seděl jsem na vyžehlené pokrývce postele a měl na klíně svůj notebook. Četl jsem si o katastrofě na Aljašce: obrovský ropný barel vybuchl a způsobil děsivé škody. Pak k mému domku přiběhl Oliver a horlivě ťukal na dveře. Celý rozmrzelý jsem se zvedl a šel jsem líně otevřít dveře. "Hele, kámo, není času na zbyt, dělej, jedem!" řekl mi rychle. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Právě teď je jen kousek odsud, dál na moři, obrovský mořský plaz. Ochránci pravěké zvěře mne o tom informovali," vysvětloval. Letoun Ochránců pravěké zvěře totiž zpozoroval obrovského, třináct metrů dlouhého mořského plaza plavat při hladině. Pravděpodobně se nadechoval. Brzy by se mohl ponořit, vždyť už také od vydání zprávy uběhly dvě minuty-Oliver doběhl k mému domku překvapivě rychle. Řekl jsem si, to je skvělá příležitost vidět něco nového! Nasedli jsme do mého auta a tryskem odjeli na letiště. Za půl minuty už letoun přistával. "Rychle chlapci!" křičel Roger McGerard, pilot a jediný člověk, který do té chvíle v letadle byl. Vlezli jsme do něj během dvaceti vteřin a pak se vznesli. Rychlostí jsme mířili daleko od Tedova ostrova. "Teda, to je úžasné dobrodružství!" řekl jsem. Oliver jen pokýval hlavou. Brzy jsme dorazili k místu, kde údajně Roger zahlédl toho živočicha. Stále se nacházel pod vodní hladinou, plaval velmi pomalu. "Je to Elasmosaurus! Já to věděl, je to Elasmosaurus!" volal nadšeně Oliver. "Ajéje!" vykřikl náhle pilot. Letadlo se celé přetočilo. "Cvičíte na aeroakrobatickou soutěž?" řekl Oliver. Stiskl jsem pás, který byl kolem mne ovinut, protože jsem počínal mít zlé tušení. "Nedělejte si srandu! Je to s námi blbý!" zařval pilot. Letadlo začalo klesat. Uslyšel jsem krákání Pteranodontů. Byli dva, zahlédl jsem je, když jsem se podíval za sebe, nahoru, zadním sklem. "Padáky a skákat! Svižně!" zařval Roger. S Oliverem jsme vyskočili hned. Padáky jsme vysunuli poměrně brzy a zanedlouho jsme už klesli na hladinu. Pilot opustil letadlo krátce předtím, než se ve vzduchu vznítilo. Pak dopadlo do vody. To, co následovalo, se už dá popsat jen jako výbuch vody a ohně. Voda samozřejmě zvítězila. Pilot dopadl daleko od nás, a ne do vody, ale na malý atol...

Než jsme k němu doplavali, vytratily se z nás veškeré síly. Posledních dvacet metrů k písčitému ostrůvku mne musel Oliver pomáhat. Poté, co mne vytáhl na souš, jsem omdlel. Když jsem se probudil, byla vůkol tma. Vykřikl jsem strachy. Nepamatoval jsem si zprvu, co se stalo. Oliver mne uklidnil a vysvětlil mi, že se právě nacházíme na malém atolu uprostřed Pacifického oceánu, a že nemáme žádné vysílačky či cokoliv jiného. S hrůzou jsem tak zjistil, že atol je nejen liduprázdný, koneckonců pochopitelně, ale nerostou na něm žádné rostliny, nežijí na něm žádná zvířata, a přes den na něm pořádně praží slunce. Ve čtvrtek ráno jsem se seznámil s provizorním stanem, který Roger a Oliver postavili, zatímco jsem byl ve středu odpoledne v říši snů. Byli jsme skryti pod Rogerovým kabátem a Oliverovou větrovkou, jež se nacházely na dvou železných tyčích zabodnutých mezi kameny. Neměli jsme vodu a začal nás trápit hlad. Roger doufal, že brzy přiletí letadlo a všimne si nás. Ale žádný letoun Ochránců pravěké zvěře se neblížil. Jako by všude zapomněli, že se s námi mohlo něco stát. Je otázkou, zda Charles vůbec věděl, kam míříme. Z vyhlídkového letu se tak stal boj o přežití. Alespoň že jsme měli "střechu" nad hlavou. Nicméně včera v sedm večer přiletěl Pteranodon a napadl nás. Oliver po něm hodil svou botu, čímž ji ztratil, neboť létající gigant sice dostal ránu, bota však spadla do vody a ztratila se v nekonečné modři oceánu. Rozápelený písek atolu pak Oliverovo chodidlo pálil. Pteranodon si těsně před odletem vzal náš stan. Nyní jsme na slunci již značně dlouho. Sluníčko vysvitlo hodně brzy. Zastavily se mi hodinky, ani nevím, kdy to bylo. Ale počkat... Mám pocit, že támhle letí letadlo! No ano! Je 15:17 v pátek odpoledne a já vidím letadlo! Začíná kroužit nad atolem!!!

Mě nezbývá nic jiného, než doufat, že Dan Jameson, Oliver Marsh a Roger McGerard přežijí...

Správce dinosauřího parku - Šavlozubý sirotek

26. května 2017 v 15:21 | HAAS
Je na čase dát opět slovo Danu Jamesonovi, Správci dinosauřího parku, který pokračuje v psaní svého týdeníku!!!

Šavlozubý sirotek

Malým Brachylophům se skvěle daří. Mláďata se samozřejmě vylíhla plně vyvinutá, dýchající vzduch a schopná si obsarat potravu, což je typické pro všechny plazy. S pravěkými leguány to není takové jako s dinosaury, snad jedinými plazy, kteří se o svá mláďata starají. Malí Brachylophové rychle rostou a zanedlouho jistě opustí svá dočasná terária. Za týden povyrostla snad o centimetr, všechna jsou silná a později by spolu mohla v teráriu soupeřit. Sice o jejich potravní konkurenci nic nevíme, ale raději je později oddělíme, aby zbytečně nedocházelo k problémům. I nadále se o ně stará Rod... Další velkou zprávou je, že park přijal další zvíře. Jelikož je nyní Dinosauří park útulkem a ne velkou atrakcí pro návštěvníky, vyskytuje se v něm čím dál více zvířat, která byla zubožena nebo přišla o rodiče. Novým přírůstkem, který se za ohradou svého výběhu objevil teprve v úterý, je malý Smilodon. Je to neuvěřitelné, ale my od úterka máme v Dinosauřím parku šavlozubou kočku! Co víc si milovník zvířat může přát... Avšak tento malý Smilodon, kterému jsou sotva tři měsíce, neměl dosud život jednoduchý. Oliver ho nalezl na planinách na východě Isle of Die, kde stál u své roztrhané, zabité matky a skučel. Za ním se nacházelo velké množství kopytníků, například Macrauchenie a Toxodoni, a za nimi pak už druhohorní dinosauři jako Parasaurlophové, Corythosauři, Iguanodonti a malí ornithopodi. V hluku vydávaném těmi všemi byl hlas malého Smilodonta sotva slyšitelný. Oliver na něj narazil ve chvíli, kdy si poblíž lesa tým postavil tábor a náš dobrodruh se vydal na planiny, aby fotografoval zdejší zvířata. Zakopl a proletěl porostem vysoké trávy, až spadl před mládě. To ani neuteklo-stále se drželo matky. Když si Oliver všiml všech těch ran, usoudil, že matka byla roztrhána jiným šavlozubákem. Rány na jejích slabinách, ramenech, bocích a krku byly způsobeny ostrými drápy kočičími. Olivera napadlo, že by se útočník mohl vrátit. Zřejmě je to jiný Smilodon, možná samice, která si dělá nároky na toto teritorium. Mládě by nepřijala za vlastní, mohla by ho zabít. Je dost pravděpodobné, že cizí samice zabila matku mláděte, jež bylo zrovna jejímu zraku skryto. Samice odešla značkovat nově získané teritorium, mládě opustilo ukrýt a žal zaplavil jeho hlavu. Oliver nejprve pochyboval o tom, že by matku zabila jiná samice, vždyť Smilodonti lovili ve skupinách. Avšak poté, co přivedl Tima a společně střelili do mláděte uspávací šipku s pomocí pistole, přesvědčil se, že jeho úsudek byl nanejvýš správný. Jen dvě stě metrů od tábora se brzy objevila velká Smilodontí samice. Každý si myslel, že jde o samce, avšak bližší pohled jasně ukázal, že šlo o samici...

Pravděpodobně byla vypuzena ze své smečky nebo jako jediná přežila po útoku jinou. Nyní si zoufale hledala nové teritorium. Isle of Die je velký ostrov, ale pořád patří mezi typické malé tichomořské ostrovy, a i když je to nejneporušenější divočina na světě, najít si zde místo je pro jednotlivce vždy těžké. Proto zabila matku mláděte. Na planinách ulovila Macrauchenii, vyžrala maso z jejího břicha a večer se nebezpečně přiblížila k táboru. Tým ji musel odehnat s pomocí světlic. Zalekla se a utekla. Olivera to trápilo. Bál se, že nové teritorium opustila. Další den však tábor napadla a srovnala se zemí tři stany, zničila kameru přichystanou k natáčení a celkově způsobila velký rozruch. Tým ve středu v poledne ostrov opustil. Nyní je tedy v parku malý Smilodontí sirotek. Rozhodli jsme se pojmenovat ho Star, Hvězda. S tímto nápadem jsem přišel já, protože když jsem ho uviděl, byly už na obloze hvězdy. Já se na ně podíval a řekl si: "Jé!". Někteří se mě pak ptali, proč říkám takové citoslovce, když se dívám na noční oblohu (ten darebák Oliver si ze mě zase dělal srandu!), ale zanedlouho jsme měli jasno ohledně sirotkova jména. Malý Star byl umístěn do speciální klece, už je mu však budována ohrada. Budeme se o něj dobře starat, to slibuji. Možná si ho budu brát k sobě domů, snad se nepopere s Dinem. Určitě jsem však z jeho příjezdu nadšen!

Tak zase za týden u dalšího Správce dinosauřího parku!

Správce dinosauřího parku - Novorozenci v parku

19. května 2017 v 13:45 | HAAS
Dnes je pátek, 19. května, a to neznamená nic jiného, než další vydání Správce dinosauřího parku! Dan se po týdnu opět hlásí o slovo a já mu tedy předávám možnost připravit další článek, tentokráte jako obvykle z Tedova ostrova...

Novorozenci v parku

Od pondělí se v našem parku objevilo několik novorozenců. Je to taková nádhera! Charles, Oliver, já i ostatní jsme všichni pyšní na to, že se tato mláďata vylíhla v Dinosauřím parku, a některá z nich jsou dokonce potomky zvířat, která se též předc pár lety v našem parku narodila... Nejprve Othnielie: Poslední nakladená snůška se ukázala být úspěšně opuštěna všemi mláďaty. Třináct malých ornithopodků teď běhá po Othnieliím výběhu, zobe semínka ze země a kvičí jako malá prasátka. Člověk by se na ně mohl dívat celé hodiny. Každý den po sedmé večer k nim chodím, dívám se, jak si spolu hrají, a mám pocit, že se dívám na koťátka. Dinosauři nebyli hloupí, byli úplně jako zvířata žijící v dnešním světě. Kdo uvidí hrající si mláďátka Othnielií, bude si jist pravdivostí mých slov. Tato mláďata si však v parku mnoho času neužijí. Je to škoda, ale přesun Othnielií zpět na Isle of Die je nutný. V zajetí parku se jich vylíhlo velké množství, mnohé matky s novorozenými mláďaty už byly přemístěny na svůj rodný ostrov (či v některých případech na rodný ostrov jejich rodičů, to tedy v případě matek, jež se už vylíhly u nás). Poslední skupinka mláďat i s matkou zamíří na Isle of Die dnes, v pátek devatenáctého, okolo třetí hodiny odpolední (to je tak za hodinu a půl). Ačkoliv velké množství zvířat bylo přesunuto zpět na Isle of Die, řada mláďat, jež se u nás tento rok vylíhla, a to sice v březnu a dubnu, Tedův ostrov nikdy neopustí. Je veselé sledovat ta zvířata, jak rostou, s věkem začínají vydávat čím dál více zvuků, od varovných až po ty, jež lákají ostatní jedince svého druhu. Othnielie však nejsou jediným pravěkým zvířetem, jež u nás v parku nalezlo domov, a rozhodně ne jediným živočichem, kterému se tento týden narodili nebo vylíhli mladí. Vejce pravěkých Brachylophů, vyhynulých pacifických leguánů, přečkala dlouhý týden v inkubátoru poblíž terária. Včera se z nich vylíhla maličká ještěrčí mláďátka. Expert na plazy, Rod, byl u toho, když vejce opustila. Byl prvním člověkem, který si ty drobečky mohl podržet v dlani. Jsou neuvěřitelně roztomilí-pohybují se ale docela rychle a jsou čilí, hbití a mají chuť k jídlu. Musel jsem se na ně podívat a naštěstí jsem tak učinil jen hodinu po včerejším obědě (to bylo tak v půl druhé). S Rodem jsme se dohodli, že se zatím budeme krmit cvrčky. Leguánci byli přemístěni do několika speciálních terárií v našem Reptile House. Celkem je těch drobečků sedm. Zatím jsou v teráriích po dvou a po třech (tedy ve dvou teráriích po dvou, v jednom po třech) a zdá se, že jim to nevadí. Naopak, zvykli si na sebe, přece jen jsou to sourozenci. Krmíme je živími cvrčky, a ukazuje se, že je to mnohem lepší, než dávat jim ty mrtvé. Leguánci totiž čile oběti pronásledují, čímž se ukazuje, že neztratili divoké instinkty...

Poslední zpráva mne nadchla přinejmenším stejně ohromně-ano, jinak než takto se to asi vyjádřit nedá, i když je to věta prapodivná. Dnes ve čtyři, zrovna když jsem snil o lahodném jogurtovém dortu posypaném skořicí, kousky čokolády a živými cvrčky (kvůli tomu jsem se probudil!), zavolali mi z akvária, že pro mne mají skvělou novinu. Malý Stethacanthus se konečně vylíhl. Pravěký žralok, první pravěký žralok, který se kdy v našem parku vylíhl, a byl živý, zdravý, plaval a projevoval zájem o své okolí. Na pyžamo jsem si hodil jen svou pracovní informu, nechal jsem Leptoceratopse Dina spokojeně pochrupovat na práhu dveří do koupelny, a s rychlostí srovnatelnou se sprintem ospalce, čímž jsem ostatně byl, jsem vběhl do džípu a odjel k akváriím. Byl to nádherný pohled! Člověk něco takového uvidí jen málokdy. Už u dnešních žraloků je vzácností prohlédnout si mláďátka, natožpak novorozená nebo případně ta, jež opustila vejce (žraloci jsou přece jak živorodí, tak vejcorodí). Malý Stethacanthus, sotva deset centimetrů dlouhý, představoval roztomilého trpaslíčka v obrovském akváriu naplněném vodou o té správné teplotě a salinitě, jaká nakonec byla k vylíhnutí vajíčka potřeba. Řeknu Vám, po těch týdnech čekání jsem přestával doufat, že se ten drobek nakonec vylíhne. Měli jsme strach, že se tak nestane a zárodek uvnitř zahyne, ale nakonec se Stethacanthus vylíhl. Po jedenácté hodině jsem se na něj byl podívat ještě jednou-je dokonalý!

Za týden jsem zpět s dalšími zprávami!
Tak to byl Dan Jameson z Dinosauřího parku. Zítra na Blogorgonopsidu: Lovci kryptidů-Hon na lidožrouta!
 
 

Reklama