close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Správce dinosauřího parku

Správce dinosauřího parku - Modřiny, souboj s Irritatorem a Clarkovo velké tajemství

Včera v 12:01 | HAAS
Správce dinosauřího parku pokračuje! Dan Jameson mi právě poslal svůj další páteční zápisek. Zřejmě to bylo za poslední týden na Tedově ostrově dost ostré... Pohodlně se usaďte, a pusťte se do čtení! Nebudete litovat!

Modřiny, souboj s Irritatorem a Clarkovo velké tajemství

Mám už po krk všech těch šíleností, které se mi dějí. V úterý odpoledne jsem měl trochu víc volného času, tak jsem Dinovi upoutal vodítko kolem krku, a vzal jsem ho na malou procházku. Už dlouho žije jen v mém domě a na zahradě za ním, a já si řekl, že mu dopřeji takový malý průzkum. Jenže to byla chyba, protože Dino se venku utrhl ze řetězu. Ne že by se vyprostil z vodítka, to ne, ale vodit dospělého Leptoceratopse, který se jako pes žene za každou květinou nikdy úplně nebylo v mém popisu práce, a brzy jsem zjistil, že se na to prostě nehodím. Když jsme dorazili k hlavní budově, a já byl už celý uřícený a utíral jsem si pot z čela, rozehnal se najednou Dino k salátu rostoucímu na kraji lesa. Zařval jsem tak, že všechno ztichlo, a každý v okolí dvou set metrů na mě začal vyjeveně hledět. Letěl jsem vzduchem, vydával jeden zvuk za druhým, pištěl jsem, vřískal jsem a panikařil jsem, a pak bum! Auč! Moje čelo dopadlo na sloup pouličního osvětlení. A že to byla rána! Musel jsem Dina pustit, těžce jsem dopadl na zadek, a naříkal jsem. Náraz zničil mé černé brýle, mé nádherné černé brýle, které z mého obličeje každý druhý den, kdy jsem si je nasadil, činily naprostý skvost! Byly jaksi zohnuté, a já brečel, a plácal jsem rukama kolem sebe. Pak jsem začal lézt po čtyřech za Dinem. Někteří pracovníci si mysleli, že mě ten náraz do hlavy jaksi přecvaknul do období, kdy jsem byl ještě batole, a spěchali za mnou se strašným, zoufalým křikem. Asi jsem vydával zvuky jako mimino. Byl jsem naštvaný na sebe, na Dina i na ně. Nejprve ke mě přiběhl veterinář Rory, a já se strašlivě naštval, a plácl jsem ho do nohy. Ne, abych řekl pravdu, takhle to nebylo. Vůbec jsem nebrečel, a nikdo na mě jako na mimino nehleděl, a nikdo si nemyslel, že jsem mentálně zaostalý. Ale abych vše uvedl na pravou míru, tekly mi slzy, a to bolestí. Nedělám si legraci. Byl to pořádný náraz, a já měl pocit, že levý lalok mého mozku už nikdy nebude fungovat. Brýle byly zničeny, a mě se na čele vyrazila obrovská boule. Skoro jako by mi Oliver dal do hlavy kladivem. I když to bych asi nepřežil... Na druhou stranu, se svou houževnatostí bych to možná přežil... Oliver a Tim si ze mě u večeře dělali legraci. Měl jsem sto chutí jim vynadat, a v jednu chvíli jsem ze sebe vydal vrčení značící mé znepokojení, když se mnou sdíleli asi stoosmadevadesátou teorii o tom, jak se mi ta boule na čele vyrazila, protože jsem jim nechtěl říct, jak to bylo doopravdy. A jakmile jsem zavrčel, Oliver mi začal říkat "Dan Vrčoň" a všichni v jídelně se začali řehtat. Snažil jsem se dívat se na ně jako zabiják, ze kterého by měli mít strach, ale nefungovalo to. Každopádně Dina jsem to odpoledne zase chytil, a odvedl domů. Musel být rád, že se najedl i něčeho jiného než obyčejného salátu, který mu dávám, a zpestřil si svůj jídelníček salátem tropickým. I když mám kvůli němu na hlavě modřiny, a vždycky strašně řvu, když se v noci přetočím k dřevě lemujícímu mou matraci, a ta boule se ho dotkne, ale jinak je všechno v pořádku. Horší problémy jsme měli včera ráno, kolem osmé, s naším Irritatorem. Je to ten jedinec, kterého Oliver chytil minulý rok. Ukousl tehdy jednomu veterináři ruku od zápěstí dolů. Je to pořádná potvora. Od té doby už sice žádné ruce neukousl, ale měl jsem pocit, že si chtěl pochutnat na té bouli na mé hlavě. Celé včerejší ráno totiž narážel do ohrady, jako by chtěl utéct. Po nějakých čtyřiceti minutách, kdy na něj náš pracovník Liev, propuštěný trestanec, němě hleděl, už to začalo být podezřelé. Zavolal mi, a já se k Irritatorově ohradě okamžitě dostavil jeepem. Chvíli jsem si ho prohlížel, a pak jsem si všiml šrámu, který měl na levém boku, na tom, jímž se pořád otíral o plot. Vyděsil jsem se. Ten Irritator nechtěl utéct, značil Lievovi, že potřebuje ošetření! Vyběhl jsem na lešení u výběhu, a seshora jsem si ho prohlížel, když se náhle Irritator zastavil. Podíval se nahoru na mě, a mě se zastavilo srdce. Uvědomil jsem si, že ten šrám si možná způsobil jen práskáním o plot, a že tak chtěl přilákat kořist. Bohužel, když mi tato skutečnost došla, vyskočil, chňapl mi po hlavě, a ta se rozprskla. Ne, dělám si legraci. Vyskočil, chňapl po mě, a zuby zachytil mou pracovní košili. Sotva se jí dotkl, trošičku ji roztrhl, a odhalil tak světu moje obrovské svaly... Ne, to zase přeháním. Prostě se jí dotkl, trošičku jí roztrhl, a já spadl do výběhu za ním. Tak nějak jsem se při pádu stačil zachytit plotu, a ujížděl jsem dolů relativně pomalu, takže jsem dopadl celkem měkce. Ale hned nato nastaly problémy. Sklonil ke mě hlavu, a byl připraven zarazit do ní zuby. Musel jsem jednat rychle. Vytáhl jsem z kapsy uspávací pistoli, a okamžitě jsem do něj střelil jednu šipku. Jenže víte, jak to u dinosaurů chodí s anestetiky. Chvíli trvá, než zaberou. S panickým řevem jsem začal pobíhat po výběhu ve snaze vyhnout se jeho klapajícím čelistem, a on pořád běhal za mnou. Skočil jsem do řeky, ze které občas vylovuje mrtvé ryby, jež mu tam házíme. Běžel do vody za mnou. Vylezl jsem na druhý břeh, a on se pořád hnal za mnou. Udělal jsem další skok, a rázem jsem se ocitl na stromě. Jenže byl příliš nízký, a navíc se větev pod mou váhou zlomila. Při pádu jsem si skoro zlomil ruku. Hbitě jsem vyskočil, ukázal suchou větev Irritatorovi, a začal jsem jí máchat ve vzduchu. Máchal jsem jí napravo, nalevo, nahoru, dolů, na severozápad, na severovýchod, na jih, k zemskému středu, pak jsem se jí omylem dotkl té boule na čele, kvůli čemuž jsem zase zařval, a to Irritatora znepokojilo, a pak jsem mu jí začal máchat kolem hlavy, jelikož se nebezpečně přibližoval. Neměl jsem nic jiného na svou obranu.

Jemně jsem ho praštil po hlavě, a to jsem neměl dělat. Irritatora to značně iritovalo, vydal z hrdla řev, který připomínal kombinaci vrčení buldoka, syčení krajty tmavé a zvukové efekty Spinosaura z Jurského parku, a pak po mě sekl svými gigantickými drápy. Včas jsem uskočil za strom, a skrýval jsem se za jeho kmenem. Pokaždé, co jsem juknul za něj, tam Irritator pořád byl. Asi ale nevěděl, co se mnou dělat. Pravidlo číslo jedna při napadení zvířetem: chovejte se co nejvíc excentricky. Zvíře na vás bude hledět s naprostým neporozuměním. Platí to mimochodem i na lidi. Když vás štve váš nejlepší kámoš, jako v mém případě Oliver, sáhněte po marmeládě, a vylijte mu jí na košili. Jen tak, i když vám nic neudělal. Funguje to... Každopádně, ten Irritator byl trochu zmatený. Kouknul jsem na Lieva. Doufal jsem, že mi pomůže, ale on pořád stál před ohradou, a s otevřenými ústy na nás hleděl. "Střel ho další šipkou, nemehlo!" zařval jsem. To poslední slovo jsem si mohl odpustit. Liev se urazil a odešel. Se slzami v očích jsem se Irritatorovi bránil, až nakonec usnul. Prostě sebou práskl o zem. Dal jsem Lievovi výpověď za to, že se mě nepokoušel chránit, a vrátil jsem se domů... Kdo by si byl pomyslel, že ten Irritator bude tak chytrý. V podstatě na nás, respektive na mě, nastražil malou past. Chtěl ulovit něco většího než jen mrtvou rybku. Dnes ráno jsem o tom všem mluvil s Oliverem. Už spolu zase mluvíme, a on už si ze mě nedělá legraci, alespoň ne teď, ve druhé polovině týdne. Říkal mi, že podle fosilních záznamů možná Irritator lovil i ptakoještěry! No páni, nebyl to jen obyčejný rybožrout... Ve středu přišla velká zpráva. Ochránci pravěké zvěře lokalizovali nový park s dinosaury. Ano, nachází se nedaleko Tuvalu, jak už Oliver a Linda před časem spekulovali. Je kryt stealth technologií, tou samou, kterou používali Scrappeři, a mají v něm spoustu dinosaurů. Právě ve středu naši dva odvážlivci na ten neviditelný ostrov pronikli. Jak to udělali? Navlékli si skafandry, a ponořili se pod hladinu. Pak pluli tam, kde si mysleli, že ostrov najdou. Propluli iluzí, a vynořili se na krásné písečné pláži. A co tam neviděli! Jen kousek od pláže se nacházela klec s malým Triceratopsem. Chudák malý vyděšeně bučel, když je uviděl. Na stehně pravé zadní končetiny měl vycejchované znamení. Linda se prý pořádně rozčilila, když to uviděla. Oba dobrodruzi se museli brzy skrýt mezi křovisky, poněvadž ke kleci přišel ošetřovatel, a vnutil Triceratopsovi sníst vitamínovou tobolku. Copak ten dareba nevěděl, že ceratopsové nemají rádi vitamínové kapsle? Zeptej se Dina, ty dronte jeden! Jakmile se ztratil, vyběhla Linda z křoví a ke kleci umístila kameru odesílající záběry po příštích pět dnů do satelitu, a od něj do jejího laptopu. Na ostrově bylo rozhodně víc dinosaurů, Oliver zaslechl volání Parasaurolophů, které si člověk nemůže splést s žádným jiným, a také řev nějakého masožravce. Času na průzkum však mnoho nebylo, a tak se s Lindou brzy zase ztratili v nádherné modři Pacifického oceánu... Linda mládě Triceratopse doteď sleduje. V přímém přenosu viděla, jak se ho ti darebáci na ostrově snaží zlomit. Na rohy mu navlékají nějaké šňůry, a tahají mu hlavu, až se jeho rohy zaklesnou v mříži klece. Pak mu do nich ryjí nožíkem, jen malinko, ale mláděti se to vůbec nelíbí. To je týrání zvířat! Oliver získal nový kontakt na L. C. Clarka. Zavolal mu na číslo, registrované pod jménem Jack Cena. Když jsem to zjistil, chechtal jsem dvanáct hodin v kuse. Někteří lidi to prostě s fake jmény neumí... Clark byl velice překvapen, když v telefonu uslyšel Oliverův hlas. Ten mu všechno řekl na rovinu. Řekl mu, že jeho nový dinosauří park našel, a že spolu s Ochránci pravěké zvěře ohlásí jeho existenci. O kameře a týrání malého Triceratopse mu pochopitelně nic neřekl. Clark byl prý celý rozohněný, dokonce prý Oliverovi řekl i pár sprostých slov. Ale nijak si tím nepomohl. Oliver o skrytém ostrově pomocí médií informoval celý svět. Už dnes ráno prý iluzí proniklo několik vojenských helikoptér. Vláda Spojených států amerických zjevně není ráda za to, že Clarkova soukromá společnost v Pacifiku ukryla celý ostrov, na němž nelegálně chová dinosaury... Tohle bude ještě zajímavé.

Danova pošta: Tak jsem slyšel, že už můj pátečník nebude moci vycházet na této adrese. Aspoň tedy ne s touto doménou. Každopádně autor těchto stránek mě informoval, že celý jeho blog je přesunutý na nějaký blogspot... nebo jak se to jmenuje. Promiňte, tahle technika jednadvacátého století. Já ani nevím, že internet vlastně existuje. Myslel jsem, že tyhle zápisky vycházejí na intranetu... Ehm, raději přejdu k věci. Prostě moje zápisky najdete tam na tom druhém webu se stejným názvem, ale na jiné doméně. A jsou tam prý všechny, do jednoho. A do konce srpna bude můj pátečník přibývat tam.
Jak už Dan Jameson zmínil, Správce dinosauřího parku bude i po skočení Blog.cz do konce srpna přibývat na www.blogorgonopsid.blogspot.com, kam byl veškerý obsah tohoto blogu přesunut. Moc mě mrzí, že to tu končí... Každopádně doufám, že mě čas od času navštívíte na blogspotu, a že taky občas podpoříte našeho přítele z Tedova ostrova...

Správce dinosauřího parku - Po pás v hnoji

7. srpna 2020 v 9:55 | HAAS
Máme tu první srpnový pátek, a ten bude dnem jistě výjimečným! Začneme ho opět se zápiskem Dana Jamesona z Dinosauřího parku na Tedově ostrově. Abych řekl pravdu, trochu mne vystrašil ten název. Čeho se asi tentokrát dočkáme? U Správce dinosauřího parku člověk nikdy neví... Nezbývá mi, než opravit Danovy příšerné hrubky, a sdílet s Vámi jeho zprávu...

Po pás v hnoji

Tak dobře, s tím názvem jsem to trochu přehnal. Za tento týden jsem se ani jednou po pás v hnoji neocitl, ale víte, jak to myslím... Zase nastala ta doba osamocení mezi dinosaury, kdy většina pracovníků parku v létě odjede na prázdniny. Jenže tentokrát to vůbec není takové jako v posledních letech! Máme totiž spoustu lidí, a každý si naplánoval dovolenou na jindy, takže tenhle rok jsem tu sám v parku s dvaceti dalšími lidmi! Takže vlastně vůbec nejsem sám. Jenom když na to myslím, natahuju. Chce se mi brečet! Chci být sám!!! Kruci už! Ehm, promiňte... Svůj smutkovztek musím držet jen ve svém srdci, a vybíjet si ho na někom jiném, než na vás. Proč jsem tak zničený? Protože Oliver tentokrát neodjel! Ten dareba je pořád v parku, a den co den mě otravuje! Včera ráno jsem ho potkal v jídelně. Máme tam automat na tyčinky, a já si chtěl nějakou koupit na odpoledne, až budu mít hlad, a koho tam za tím automatem nevidím? Oliver se tam schovává, a myslí si, že jsem si ho nevšiml. Tak jsem na něj bafnul, a on na mě upřeně hleděl asi pět minut, aniž by řekl slovo. Ksichtil se mi od obličeje, a pomalu, a se zvukovými efekty, po mě chňapal rukou. Nakonec jsem začal řvát, že mám těch jeho vtípků dost, že mě prostě nikdy nenechá být, a začal jsem kopat do automatu, a kopnul jsem jednou a podruhé a potřetí, a najednou se z automatu vysypala kupa tyčinek, a Oliver na mě začal řvát, co si jako myslím, a že tady ničím parkový majetek, a já na něj řval, že mě k tomu dovedl on, a on mě nazval puckem prachu, a to jsem se tedy urazil! Vzal jsem plastový kelímek, a hodil jsem jím o zem takovou silou, že by se rozpadl, kdyby byl skleněný, a ještě jsem zařval na Olivera, že jsem naprosto v pořádku, a že si na všechno dávám pozor, a kdyby ne, tak už bych dávno vzal skleničku a hodil na zem ji! Oliver ztichl, a já odešel. Už mě vážně štve... Každopádně, oněch dvacet pracovníků se, až na Olivera, během uplynulého týdne hezky činilo. Výběhy jsou krásně čisté, až na pár z nich. Ve středu odpoledne a včera večer jsem byl nucen uklízet výběh našeho milovaného, agresivního Deinotheria. Tento mimořádně útočný samec nám už v minulosti nadělal starosti! Byl odveden do speciální části ohrady, kterou nemohl prorazit, já pak vstoupil do výběhu, a začal uklízet to, čím ho zanesl. Ve chvíli, kdy se mi do toho zanořila noha, a nešla vytáhnout, jako kdybych uvízl v tekutém písku, začaly mi téct slzy. Proč vlastně tuhle práci pořád dělám? Zatímco jsem tahal nohu z Deinotheriího trusu, nastaly problémy s našimi štíry druhu Tityus apozonalli. Oliver je přivezl minulý týden, a neuvědomil si, jak jimi naše pracovníky ohrozil. Tedy až doteď, a jsem si jist, že už nikdy nebude tak neomalený jako dřív. Včera večer totiž naší pracovnici Jennu, starající se především o insektárium a terária, jeden z těch štírů bodl. Chystala se ho vytáhnout z terária, tak jako předchozí dva. Čistila ho totiž. No, a když do terária po tom třetím sáhla, vyrazil z úkrytu a bodl jí do ruky. Jenna i přes tu strašnou bolest vůbec nekřičela (asi bych se od ní měl poučit), a okamžitě zamířila do hlavní budovy. Tam jí ránu okamžitě vyčistil a postiženou část ovázal její korejský kolega Lee. Uvědomil mě pomocí vysílačky, co se stalo. Asi si dokážete představit, jak jsem reagoval. Řval jsem do vysílačky, že nemůžu opustit výběh Deinotheria, protože mi v jeho trusu uvízla noha. Lee byl podrážděný. Otevřeně mi sdělil, že jsem neprofesionální, a že horšího bosse si nedokáže představit. Cože?! Okamžitě jsem nechal té tragické komedie, a pokusil jsem se zvážnět. Zeptal jsem se, jak na tom Jenna je. Lee se vyjádřil jasně; bylo nutné, aby byla převezena do nemocnice. Její stav se minutu po minutě horšil. Zvláštní, když jsem se uklidnil, podařilo se mi z hnoje se vyprostit, a utíkal jsem do hlavní budovy. Když jsem před ní přiběhl, stál u ní vrtulník, a Lee do něj Jennu odváděl. Okamžitě jsem vtrhl do vrtulníku, a ptal se Jenny na podrobnosti typu jak se to stalo, kolik jedu bylo vypuštěno a ostatní detaily, mnohé z nichž ani neznala. Pilot na mě křičel, ať palubu okamžitě opustím, nebo ať si zuju boty. Lee mi také zakřičel do obličeje, že je tam všechny otrávím. Naštvaně jsem z vrtulníku vyskočil, a on se rozletěl směrem k nejbližší nemocnici na Fidži. Dnes ráno mi o Jenně přišla zpráva - je v pořádku, ale mohlo to dopadnout hůř. Kdyby Lee nereagoval tak pohotově, zemřela by. Jed těchto škorpiónů je podle doktora Epeliho Masi dostatečně silný na to, aby zabil dospělého člověka. Skvělé, Oliver nám přivezl dalšího vysoce toxického živočicha. Ani by mi to tolik nevadilo, kdyby mě pořád nechtěl lekat. To myslím vážně. Náš vztah se jen horší. A to jsem si myslel, že začátkem týdne se spravil...

V pondělí mě totiž Oliver vzal na velký let nad Pacifikem. Za večerního klidu jsme malým bílým letadélkem prolétali nad průzračně modrými tichomořskými vodami, a obdivovali malé písečné ostrůvky s několika palmami, jež se pod námi čas od času vyskytly. Byl to nádherný večer. Z Isle of Die vyletěli pterosauři, zřejmě Rhamphorhynchové, zástupci druhu, který už sedm let chováme v parku. Blány, natažené mezi jejich předními a zadními končetinami, nádherně odrážely svit rudého slunka, postupně se ztrácejícího za oceánem. Oliver mi povídal o tom novém dinosauřím parku, který se spolu s Ochránci pravěké zvěře snaží vypátrat. V neděli prý Linda Johnsonová získala další vodítko. Ten park by se mohl nacházet na opuštěném ostrově daleko na sever od Isle of Die. Prý to byla skutečná pustina, neobývaná lidmi, jen tereji a kraby. Nikdo se tam nevydal už pěkně dlouho. V nedaleké vzdálenosti od toho ostrova proplouvala nedávno ona loď mířící na Tuvalu. Ale ten chlapík, co na ní plul, prý žádný ostrov neviděl! Je tedy možné, že měl Oliver pravdu? Opravdu je ostrov moderní stealth technologií skryt před zraky světa? Myslím si, že je to dost možné. Když mi to Oliver vysvětloval, nakláněl letadélko z jedné strany na druhou, a tančil tak s hejnem ptakoještěrů. Byl by to byl nádherný večer, kdyby mi ho něco nezkazilo. Po deváté večer totiž v parku nastala bitka. Servali se dva veterináři, Joe a Hamilton. Asi se napili přílišného množství alkoholu. Musel jsem je od sebe oddělit. Jenže oni mlátili jeden druhého na prašné cestě, a ostatní jednomu či druhému fandili. Shromáždili se tam všichni pracovníci, mj. i Jenna a Lee. Hamilton byl silnější, a neustále mířil na Joeův nos, Joe se naopak zaměřoval na Hamiltonovy uši, a pořád mu je vytahoval, až připomínaly sloní. Bizarní bylo, že se při té bitce oba řehtali, jako by slyšeli jeden z mých dobrých vtipů. Vrhl jsem se mezi ně, a tahal je od sebe, ale oni strašně kopali a škrábali. Nechali toho až tehdy, když jsem jim slíbil, že je vyhodím. Začali škemrat o milost, a já se zlověstně smál... Ne, to zase přeháním, takhle to nebylo. Ale ten konflikt jsem vyřešil... V úterý ráno jsem se šel pomazlit s našimi jeskynními lvy. Jsou už dva roky staří. Pěkně vyrostli! Vzpomínám si, když je Oliver přivezl jako malá lvíčata, která na Isle of Die zachránil před Allosaurem! Tihle dva dravci spolu vycházejí docela dobře. Jsou to takoví klasičtí lví bratři. Kdyby mohli, společně by určitě sesadili vůdce nějaké lví smečky (anebo si to možná vymýšlím, zdá se mi totiž, že jeskynní lvi jsou obvykle samotáři, každopádně tihle dva jsou rádi spolu). Jsou na mě zvyklí, a už mě tolik neškrábou. Když mezi nimi ležím, a hladím jejich zlatavou srst, cítím se taky jako lev. Dokonce jsem se s nimi pokoušel komunikovat hrdlem, ale ostatní pracovníci se mi za to smáli. Prý jsem nebyl dost přesvědčivý a znělo to, jako kdybych měl křeče v břiše. Docela mě to urazilo. Já se tak snažil! Dnes ráno jsem nakrmil Dina salátem, a po přečtení zprávy o zdravotním stavu Jenny jsem si vyšel na malou procházku parkem, dokud ostatní spali. Pohlížet na statné Palaeotise je vždycky nádherné. Taky jsem se potěšil pozorováním obyvatel aviaria, od Pteranodonů, Quetzalcoatla a Rhamphorhyncha až po naše nové přírůstky, Aiolornise. Šel jsem pozdravit Gallimima, a naše dva nezbedné Tsintaosaury. Jeden z nich na mě plivl rozžvýkané zelí... Tak to už to prostě chodí. Dinosauří park je kouzelným místem.

Danova pošta: Doufám, že jsem Vás touto částí nevyděsil. Bláznivé věci se prostě v Dinosauřím parku stávají. S tím už člověk musí počítat, když se tu rozhodne pracovat. Někdy nedokážu uvěřit tomu, že jsem tu zaměstnaný už přes sedm let. Ale nevyměnil bych to za nic na světě. Snad mé zapisky stále do Vašich životů přinášejí úžas, nadšení a obdiv ke mě!
Další část Správce dinosauřího parku přijde zase příští pátek! Do té doby očekávejte další části kapitoly "Pařáty smrti" ze 4. série Lovců kryptidů, do konce tohoto týdne budou na blog přibývat videa v rámci Týdne s Austinem Stevensem, a také mám v plánu vrátit se k rubrice Mé obrázky!

Správce dinosauřího parku - Krmení supů a hledání nového parku

31. července 2020 v 13:04 | HAAS
Správce dinosauřího parku pokračuje! Co se asi na Tedově ostrově událo za poslední týden? Abych řekl pravdu, jsem velmi zvědavý, s jakými problémy se zase Dan musel vypořádat. Nebudu to protahovat, opravím hrubky v Danově narychlo psaném manuskriptu, a zveřejním jej pro Vás...

Krmení supů a hledání nového parku

To byl zase týden! Od pondělního rána po páteční ráno jsem se nezastavil. V parku je tolik zvířat, která vyžadují zvláštní péči, že už na některá začínám zapomínat, a ona se pak zlobí, že se o ně nikdo nestará. Pondělí začalo blbě. Vstal jsem, prsty jsem si protřel oči, pak jsem si ty prsty umyl, a chystal jsem se dát sobě i Dinovi vydatnou snídani, když tu náhle začala pípat má vysílačka. Popadl jsem jí, zařval jsem do ní, co se jako děje, a jeden nový ranger mi trochu ustrašeným hlasem sdělil, že ze svého výběhu utekl Siamotyrannus. Přál bych si, ale mě v tu chvíli trefil blesk! Celý naštvaný jsem vyběhl ven z domku ještě v pyžamu, a s uspávací puškou v ruce, a pokusil jsem se přeskočit plot. Bohužel se mi to úplně nepodařilo, a obličejem se dopadl do hlíny. Hlasitě jsem nadával, a kdybych mohl, zlostí bych asi pušku rozflákal o zem, ale na to nebyl čas. Skočil jsem do jeepu, a rozjel se směrem na jih. Siamotyrannus mezitím plundroval sklad sušeného masa v jižní části ostrova, a svým neustálým mručením k smrti děsil Coelophysise, skrývajícího se v houštinách za ohradou jen pár metrů od skladu. Rangeři se rozhodli zvíře neuspat, protože kdyby sebou seklo v ruinách skladu, mohlo by si hlavu, krk nebo bok napíchnout na ostrý trám, a my bychom o něj přišli úplně (nebo by v nejlepším případě musel na veterinu, a vzpamatovával by se z takového zranění týdny nebo i měsíce). Zděšeně tedy přihlíželi té hrozivé destrukci, a snažili se ho nějakým způsobem odlákat. Používali k tomu klakson, dokonce před něj hodili flák čerstvého masa, ale Siamotyrannus byl zaujat jen a jen ničením dřevěné budovy. Jakmile jsem na místo přijel a vyskočil z jeepu, načež jsem zase vypadl, a spadl obličejem do hlíny, k obrovskému smíchu šéfa rangerů, kterému jsem hned nato začal vyhrožovat, že vezmu křídu a nakreslím mu na dveře prase s dinosauřím ocasem za to, jak se mi posmíval... Kde to zase jsem... Jakmile jsem vyskočil či vypadl z jeepu, a spatřil zuřícího dinosaura, sám jsem nevěděl, co dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo vystrašit ho. Zařval jsem na šéfa rangerů, aby skočil do vrtulníku, a tím pak přiletěl co nejblíž skladu. Pohotově souhlasil, a vypadal vyděšeně. Mé řvaní a výhrůžky zabraly. Nikdy se mě nepokoušejte naštvat, děti! Rangeři tedy přiletěli ke skladu vrtulníkem, a jeho obrovský hluk zvíře vystrašil, a ono se dalo do pohybu. Odběhlo ze skladu s velkým kusem sušeného masa mezi zuby, a pak ho do boku trefila uspávací šipka, a bylo po všem. Zbytek pondělí jsem trávil opravou jeho ohrady. Zdá se, že ráno toho dne do ní prostě silou narazil, a prosvištěl jí, podobně jako prosvištěl stěnami dřevěného skladu. Siamotyrannus je už plně vzrostlý, a taky pěkně silný! Jeho ohradu jsem ale skvěle zpevnil, a teď už z ní neuteče! Nebo aspoň doufám... Problémů jsme měli víc, a já se nezastavil při uklízení Teleocerasího trusu, krmení Hyboda, při kterém jsem skoro přišel o prsty, ani při péči o terárium nebezpečných pavoukovců jako jsou Mesothele a Pulmonoscorpius. Ovšem včera večer jsem si přece jen trošku dáchl. Přišla na mě povinnost nakrmit naše dva Aiolornise, ty dva velké pravěké supy s rozpětím křídel nějakých pět metrů, které Oliver relativně nedávno do parku přivezl. Jó, lidi, to byl alespoň nějaký zážitek! Seděl jsem v krytu, jenž byl umístěn do jejich voliéry, a sledoval, jak zuřivě trhají mrtvou krávu. Té mi samozřejmě bylo líto, ale na ostrov ji přivezly se zásobami masa, takže jsem ji neviděl umírat. Nicméně tihle obří draví ptáci, někdy podle Olivera nazývaní "gigantičtí kondoři", i když to prý není správné označení, protože to prostě nejsou supi, jelikož prostě patří do jiné čeledi, a co já o tom vlastně vím, he? Tak tihle obří draví ptáci projížděli svými masivními zobáky masem, přetrhávali šlachy, vytahovali obrovské kusy z břišní dutiny, a celé je polykali. Bylo to ještě krutější než pozorovat pravé nefalšované, částečně šupinaté dinosaury. Sledovat ty dva Aiolornise bylo jako vrátit se zpátky do pravěku, a vidět, jakou chuť k jídlu některé z těch prapotvor měly! Vsadím se, že kdybych při vycházení z úkrytu nějak omdlel, třeba zápachem mršiny, pustili by se i do mě. Tu noc jsem ležel v posteli, hleděl do stropu, a přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby se přede mnou objevila hlava obrovského pravěkého supa, a jeho zobák by mě klovl do čela. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Představoval jsem si, jakou strašlivou sílu ve svém zobáku tihle ptáci musí mít. A pak jsem se najednou strašně lekl, protože mě Dino svým zobákem jemně klovl do ruky. Začal jsem křičet, panikařit, pokusil jsem se na posteli vstát, ale zase jsem spadl, a narazil si bradu o podlahu! Zabolel mě zub, tak jsem si na něj sáhl, a měl jsem pocit, že se viklal! Utíkal jsem do koupelny, a tam jsem se pak zase přesvědčil, že se neviklal, a že se mi to jenom zdálo (ale našel jsem mezi zuby nějaké zelí), tak jsem se vrátil k Dinovi a vynadal mu. A pak jsem si uvědomil, co bylo v nepořádku. Dino mě prosil o krmení. V pondělí jsem ho stačil ráno nakrmit po té akci se Siamotyrannem, to ano, a následující den i ve středu též. Jenže ve čtvrtek jsem měl ráno tolik práce, a to hlavně administrační, že jsem mu zapomněl dát krmení. A on měl večer ukrutný hlad! Tak se postavil k posteli, opřel si o ní přední končetiny, a jemně mě na svůj hlad upozornil. Jenže já zase reagoval jako šílenec. Moc jsem se mu omluvil, a dal jsem mu velkou mísu plnou salátu. Do pár minut ho celý snědl. Chudák můj leptoceratopsík... Slíbil jsem si, že první věc, co ode dneška každý den udělám, bude dát mu snídani. Už na to nikdy nezapomenu.

Oliver se v úterý vydal na Isle of Die, a strávil půl dne na východním pobřeží mezi stády hadrosaurů v naději, že najde nějaký zajímavý druh, který by mohl přivést do parku. Nakonec přivezl tři relativně malé pravěké škorpióny druhu Tityus apozonalli, kteří prý žili v Severní a Střední Americe někdy v miocénu. Nejsou to moc velká zvířata, ale Oliver je moc chtěl, protože má ve svém domku v parku jednoho zástupce tohoto druhu fosilizovaného ve středoamerickém jantaru. Chápu jeho nadšení, ale jaký mají ti štíři jed? Co když někoho z nás bodnou? Zase jen další potenciálně nebezpečná zvířata... Od té doby se Oliver na Isle of Die nevydal, pátrá totiž po něčem docela jiném. Stejně jako nás všechny ho zajímá onen údajný dinosauří park na jednom z pacifických ostrovů, o němž se v poslední době mezi místními ostrovany mluví. Oliver se dal dohromady s Ochránci pravěké zvěře v čele s Lindou Johnsonovou, a společně se vydali na velký let malým bílým osobním letadlem po Jižním Pacifiku, přičemž létali z jednoho ostrova na druhý, a snažili se zjistit, kde by se vlastně takový park mohl nacházet. Zdá se mi to nemožné. Ale jim ne, věří, že ho najdou. Dnes okolo desáté jsem s Oliverem, který se z cesty již vrátil, krátce hovořil (jo, zase spolu mluvíme, ale štve mě, protože mě dneska pinkl do ucha, a to se mi nelíbilo, je to darebák), a řekl mi, že si myslí, že by se takový park klidně mohl na nějakém ostrově nacházet, a být před světem skryt, používali-li by jeho majitelé ty zvláštní iluzionistické krabičky, díky nimž před rokem Scrappeři zmizeli po ostřelování našeho pobřeží. Byly to takové chytré vynálezy, které dokázaly vytvořit trojrozměrnou iluzi. Upřímně, něčeho takového by klidně mohla využívat armáda. Zneviditelnit se tím, že místo sebe ukážete nepřátelům mlhu. Oliver říká, že klidně může existovat ostrov, který je tímto způsobem zakrytý iluzí moře a modré oblohy, a že si ho tak nikdo nedokáže všimnout. Neuvidíte ho ze vzduchu ani z moře. Snažil se od jednoho chlapíka na Tuvalu zjistit víc - ten člověk prý plul na jachtě po moři, a slyšel řev dinosaurů z dálky, a přitom poblíž nebyl žádný ostrov. Myslel si, že se někdo na jachtě na notebooku díval na Jurský park, ovšem pak se doslechl o zkazkách o novém dinosauřím parku, a když zjistil, že Oliver a Ochránci pravěké zvěře po něm pátrali, a přiletěli na Tuvalu, kontaktoval je, a pověděl jim tento příběh. Když mi to takhle Oliver vysvětlil, uvěřil bych tomu. Pak mi zamával, a řekl: "Tak čau, sysle. Uvidíme se u oběda." A to jsem se vážně urazil. Pořád mě oslovuje "sysle"! Musel jsem zrudnout zlostí jako nějaký démon. Nechci už dnes Olivera potkat, takže půjdu na oběd až jako poslední z celého ostrova! Tím se mu pomstím! Příští týden snad budu mít trochu víc klidu. Od pondělí začnou někteří pracovníci parku odjíždět na dovolenou. Ta doba osamocení mezi dinosaury, jež nastává každé léto, se zase blíží...

Danova pošta: Jsem rád, že jsem Vám mohl popovídat o tom, co se v parku stalo za poslední týden, a vypovídat se ze svých trapných zážitků (hlavně těch pádů). Víte, je to pro mě nesmírně důležité. Mám práci, ve které akumulace stresu (snad to takhle můžu říct) dokáže člověka trvale oslabit. A víte, jak to je. Hladový dinosaurus vždycky uloví toho nejslabšího, a ten může být taky nejpomalejší, a to nechci být já! Každopádně co si myslíte o tom novém parku s dinosaury? Skutečně existuje, nebo jenom někdo na moři hraje tyranosauří řev, aby vyděsil lodě proplouvající v okolí dvaceti kilometrů od ostrova?
Doufejme, že se brzy dozvíme, zda jsou tyto zkazky o dalším dinosauřím parku pravdivé či ne! Další část Správce přijde za týden, 7. srpna! Zítra můžete na Blogorgonopsidu očekávat druhou část kapitoly "Do chřtánu smrti" ze 4. série Lovců kryptidů!

Správce dinosauřího parku - Bláznivé léto

24. července 2020 v 13:14 | HAAS
A je to tu! Po celý zbytek července a v srpnu bude na tento blog přibývat pátečník Dana Jamesona, správce Dinosauřího parku na Tedově ostrově, jenž je vskutku obdivuhodným místem, neboť je domovem těch nejnebezpečnějších tvorů, které na naší planetě potkáte, a náš hrdina je s nimi nucen pracovat! Sám se už nemohu dočkat, až se dozvím, co nového se v Dinosauřím parku a jeho okolí od září minulého roku odehrálo. Nebudeme to tedy zbytečně protahovat. Pohodlně se usaďte, a pusťte se do čtení Danova zápisku!

Bláznivé léto

Můj život je skvělý. Sem tam se sice přihodí něco divného, ale to už musíte v Dinosauřím parku očekávat. Pořád mám práci, Charles mi pořád platí, navíc mi v březnu zvýšil plat, takže mám víc peněz k utrácení, a začal jsem sbírat známky. Myslím tím poštovní známky, ne známky ze školy, ta hrůza je už naštěstí za mnou... Dinosauří park prosperuje. Den co den, měsíc co měsíc chodím uklízet zvířecí výběhy, krmit naše svěřence, a čas od času se za nimi musím hnát s uspávací puškou. V dubnu jsme měli menší problémy s našimi Echinodony. Nějakým zázračným způsobem se jim podařilo frnknout z výběhu, a začali zmateně pobíhat po parku. Byl jsem toho dne zrovna ve výběhu Protoceratopsů, a rovnal jsem v něm půdu, protože tihle bezrozí ceratopsidi si pořád v hlíně vytvářejí jamky, a pokrývají se prachem. Náhle jsem spatřil několik našich hochů a dívek, jak poskakují kolem čtyř Echinodonů, různě před nimi natahují ruce, protahují si před nimi prsty, a mávají na ně. Nevěřícně jsem zakýval hlavou, a vystartoval jsem z výběhu ven. Z kapsy jsem vytáhl pistoli, a všichni se zděsili. V posledních měsících si o mě mí podřízení začali říkat, že jsem nevrlý. Myslím, že účastnici tohoto honu na Echinodony si to plně uvědomili, když jsem zavřel jedno oko, natáhl jsem ruku s pistolí, a vystřelil jsem. Samozřejmě to byla uspávací pistole, a já během několika vteřin trefil všechny Echinodony. Řekl jsem pracovníkům, že takhle se chytají dinosauři. Rukama je nechytíte, potřebujete anestetika. Dlouze na má slova pokyvovali hlavami. Pak jsem na ně zařval, aby odešli, oni uspané dinosaury zvedli ze země, a dali se do pochodu... Během jara a začátku léta tohoto roku nechal Charles najmout čtyřicet nových pracovníků. Většina z nich jsou Američané, Australané a Novozélanďané, ale máme tu i novou veterinářku z Fidži, údržbáře z Německa a kuchařku z Maroka. Zrovna minulý týden jsem deset našich nových pečovatelů o zvířata učil, jak odstraňovat nechtěnou plevel ve výběhu Wuerho, naší samice Wuerhosaura. Bylo to velice zvláštní odpoledne. Chodili jsme kolem Wuerho, která překvapivě docela klidně trhala listí z malého cykasu, a já jim ukazoval, na kterou plevel použít nůžky a na kterou zase rýč. Bylo to vážné téma, a mluvil jsem o tom jako profesionál, vysvětloval jsem svým podřízeným detaily, o nichž zkrátka museli vědět, když si najednou Wuerho pšoukla. Nic nebylo slyšet, a já pokračoval ve výkladu, přičemž jsem stál nedaleko jejího ocasu. Všichni si najednou zacpali nosy, a dívali se mým směrem. Ptal jsem se jich, co se jako děje, a jestli jim náhodou nevoní moje nová kolínská. A pak zafoukal vítr, a já to ucítil. Celý jsem zezelenal, a pádil jsem k východu z ohrady. Otevřel jsem ústa dokořán, a snažil se popadnout nějaký decentní závan vzduchu, a všichni ti noví pracovníci najednou propukli ve strašný smích. Urazil jsem se. Oni sami si před chvílí zacpávali nosy, a pak se smáli mě za to, že jsem se skoro udusil! Měl jsem sto chutí jim vyhrožovat, že je nechám vyhodit, ale rozhodl jsem se překonat své naštvání, a pokračoval jsem ve výkladu, jako by se nic nedalo. Po celý zbytek odpoledne se však na mě pořád tak zvláštně usmívali. Dalšího dne mi to u snídaně v jídelně připomněl Oliver. Prý o tom předchozí večer slyšel, a nemohl celou noc spát díky tomu, jak si celou situaci představoval. Navrhl mi, abych se stal komikem v televizi. Tím mě pořádně naštval. Od té doby jsem s ním nepromluvil, a asi už nikdy nepromluvím... I tento týden začal bláznivě. V pondělí ráno jsem vykoukl ven z okna, abych se nadechl čerstvého, vlhkého, tropického ranního vzduchu. Najednou mě do čela trefila kulička. Nahlas jsem zařval, a probudil všechny, kteří spali v okolních domcích. Můj nový soused Ian se mi za tu nepříjemnost hned omluvil, a sdělil mi, že se učil pracovat s kuličkovou pistolí, protože si se svými kolegy večer chtěl dát přátelskou bitvu. Proklel jsem ho všemi možnými přezdívkami, které mne napadly, prásknul jsem s oknem, až se sklo zachvělo, a já se zděsil, že jsem ho takřka rozbil, a šel jsem si dát snídani. A co najednou nevidím! Lednička byla otevřená, a Leptoceratops Dino měl v jejím prvním patře zaražený zobák. Trhal jím salát, zelí, brokolici, květák, ředkvičky, rajčata, prostě všechnu zeleninu, kterou jsem tam měl. Musel jsem si pospíšit s přípravou jeho snídaně. Vytáhl jsem z ledničky jeho hlavu, ledničku jsem zavřel, a natrhaným salátem jsem mu naplnil misku. Mezi listy salátu jsem položil tabletku s vitamínem. Minulý rok v létě začal Dino vitamínové tabletky odmítat, protože jsem mu omylem dal jednu prošlou, a mu se z toho udělalo špatně od žaludku. Od té doby jsem ho učil znovu si na tabletky zvykat. Dávám mu jiný typ, tyhle tablety jsou menší, a on je mezi listy salátu málokdy zaregistruje. V současné době se už tablet nebojí, ale když nějakou v salátu přece jen najde, odstrčí ji na okraj misky, a spolkne ji až s posledním listem salátu. To nejhorší si nechává na konec. Dinovi se daří naprosto skvěle. Je už plně vzrostlý, měří 2 metry a váží okolo 80 kilogramů. Před asi čtyřmi nebo pěti měsíci jsem se ptal Charlese, zda mi ho stále hodlá nechat, a on mi prostě řekl, že se o Dina starám dobře, takže pořád může zůstat u mě doma. Často se s ním po dlouhých a únavných hodinách práce mazlím, a on vydává z hrdla zvuky podobné kočičímu vrnění. Je to chytrý rošťák. Zobákem umí otevírat ledničku a cupovat mé peřiny. Ale jinak neprovádí žádné špatnosti.

Asi nejnezdvořilejší, ač zřejmě ne úmyslně, jsou vůči mě Othnielie. Máme už celkem pět výběhů s těmito zvířaty, původní populace se drží stále v tom stejném, vybudovaném v roce 2013, jejich potomci a potomci jejich potomků pak bydlí ve zbylých čtyřech, a Oliver samozřejmě každé jaro odváží několik Othnielií zpátky na Isle of Die, a vypouští je do tamní divočiny, jinak bychom to s už tak početnými ornitopody nezvládli. Problém s Othnieliemi je ten, že neustále zanáší svůj výběh. Ve středu tohoto týdne jsem opět ukazoval novým pracovníkům, tentokrát skupince výhradně tvořené Australany a Novozélanďany, jak uklízet trus těchto dinosaurů. Vysvětloval jsem jim, jak je lopata ostrá, že do toho nepříjemně zapáchajícího materiálu lehce zajede, a podal jsem jim přednášku o tom, jak následně pohybovat rukama a tedy i lopatou, a jak nabraný materiál správně odhodit na určené místo. Nevypadali moc zaujatě. Pak ale jedna nová ošetřovatelka ukázala rukou na mou pravou nohu, a všichni se začali chichotat. Vztekem jsem musel zafunět jako lokomotiva. Celou botu jsem měl ponořenou v Othnieliím trusu, který ji obalil jako bahno. Cítil jsem se vážně trapně, a byl jsem na Othnielie naštvaný. No řekněte, copak už jste někdy šlápli do dinosauřího bobku? Víte, jaké to je?! Drhnutím boty kartáčem v umyvadle jsem strávil celou hodinu, a další hodinu jsem věnoval utírání umyvadla a podlahy kolem něj. Chtělo se mi brečet... S nejnovějšími přírůstky v parku ale nějaké zvláštní problémy nejsou. Oliver za posledních pár měsíců přivezl celou myriádu pravěkých živočichů z Isle of Die. Konkrétně je to pár velkých pravěkých supů rodu Aiolornis, jejichž rozpětí křídel se rovná pěti metrům, potom pěkný dvoumetrový ankylosaur Dracopelta, třináct eocénních netopýrů zvaných Onychonycteris, a tři Gemuendiny, které se zdánlivě podobají rejnokům, ale ve skutečnosti představují něco mnohem primitivnějšího. Možná jsou to jen čtyři druhy za posledních, řekněme, deset měsíců, ale jednotlivých zvířat je to až příliš! Třeba těch Onychonycterisů taky mohl přivézt míň. Když teď člověk vstoupí do aviaria, začnou všichni naráz pískat, tak jak to netopýři dělají (není to pravé pískání, prostě takový ten... netopýří zvuk), a člověka to vystraší! Kromě výprav na Isle of Die se však Oliver věnuje i jiné záležitosti. Minulý rok v létě jsme se vypořádali se Scrappery, kteří zvířecím obyvatelům na Isle of Die ošklivě ubližovali. Když jsme dopadli jejich vůdkyni, Samanthu Stewartovou, Oliver se jí nezdvořile vloupal do kontaktů v mobilním telefonu, a našel tam číslo na L. C. Clarka, který dlouho náš park financoval (před třemi lety toho však nechal). Už minulý rok na podzim se Oliver, Tim a Charles pokusili Clarka kontaktovat, a otevřeně se ho zeptat, zda o Scrapperech náhodou něco nevěděl. Jenže jeho sekretářka nám sdělila, že Clark byl mimo své sídlo v Americe, a že byl na "důležité obchodní cestě". Chlapi mu zkusili zavolat o dva měsíce později, na konci prosince. Sekretářka jim sdělila, že Clark byl na dovolené, a slavil při ní Vánoce. Na jaře byl prý zase na jiné obchodní cestě. Jinými slovy, pan Clark s námi nechce hovořit. Případ se Scrappery se řešil v médiích po celém světě, a možná byste se divili, kolik lidí vyslovilo nesouhlas s jejich ohyzdným chováním, a jak moc nás a Ochránce pravěké zvěře podporovalo. Stewartová byla za zabíjení ohrožených zvířat odsouzena na třináct let vězení. Dobře jí tak! Je tu ale jeden problém. Víme, že Scrappeři některá zvířata, zvláště dinosaury, chytali do klecí. Oliver si myslí, že měli být někam převezeni. Dopátral se obdivuhodné informace. Na některých pacifických ostrovech se šušká o nějakém ostrově s dinosaury, ne o Tedově ostrově - každý ví, že je na něm náš park, vždyť byl kdysi na krátkou dobu otevřen i veřejnosti. Mluví se o nějakém dalším ostrově. A Oliver si myslí, že to má co do činění s lovem dinosaurů, ke kterému na Isle of Die docházelo minulý rok... Náš tým hodlá to místo vypátrat, a zjistit, co je zač. Jestli nás náhodou někdo kopíruje, tak za to pěkně zaplatí! Jedno Vám řeknu... Tohle bude bláznivé léto.

Danova pošta: Tak jsem zpátky, vážení přátelé! Vyjednal jsem s vlastníkem těchto stránek nový kontrakt, který mi umožní publikovat zde mé zápisky po několik příštích týdnů. Jsem prostě poctěn, cítím se skvěle, je úžasné s Vámi sdílet, co se na Tedově ostrově děje... Občas to sice může drhnout, víte, stávají se mi všelijaké bizarní věci, ale přesto jsem rád, že Vám o tom můžu povědět. Vlastně kdybych to nikomu nepověděl, tak už se z toho asi zblázním!
Taktéž jsem rád, že je Dan zpět. Jeho pátečník bude hezky kontrastovat s apokalyptickým závěrem Lovců kryptidů... Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte za týden!

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat k 20. 5. 2020

20. května 2020 v 19:25 | HAAS
Správce dinosauřího parku vycházel pravidelně každý pátek od listopadu 2013 po leden 2018, a přestože se v posledních letech vrací jen vzácně (hlavně tedy o letních prázdninách), i tento rok přináším ucelený seznam všech prehistorických tvorů, kteří jsou v Dinosauřím parku na Tedově ostrově chováni. Tradičně jsem od roku 2014 vydával tento seznam, vždy doplněný o řádku nových přírůstků, v únoru, ale abych řekl pravdu, tentokrát už jsem na něj zapomněl. Hodlal jsem jej dát dohromady na začátku března, pak ale přišel lockdown, a já měl tak šanci psát delší články na témata, která mne bavila poněkud více. Rozhodl jsem se tedy zhotovit seznam až o něco později, a nyní je tu! Jak vidíte, má jich Dan Jameson v Dinosauřím parku na starosti až příliš!

Leptoceratops,
Tsintaosaurus,
Othnielia,
Rhamphorhynchus,
Cryptoclidus,
Erythrosuchus,
Archaeopteryx,
Lagosuchus,
Siamotyrannus,
Dsungaripterus,
Adelobasileus,
Testudo atlas (Colossochelys),
Wuerhosaurus,
Ardeosaurus,
Teleoceras,
Palaeotis,
Pachyrhachis,
Gallimimus,
Gigantophis,
Anqingosaurus brevicephalus,
Cryptolacerta,
Cobelodus,
Mesembriornis,
Ammonites,
Plesiosaurus,
Deinotherium,
Belemnit,
Abrictosaurus,
Giganotosaurus,
Pulmonoscorpius,
Troodon,
Mesothele,
Arthropleura,
Pterygotus,
Coelophysis,
Masiakasaurus,
Protoceratops,
Brachylophus,
Estesia,
Pteranodon,
Megalancosaurus,
Purgatorius,
Stethacanthus,
Smilodon,
Titanomyrma,
Compsognathus,
Macrauchenia,
Cronopio,
Pterodactylus,
Barbourofelis,
Quetzalcoatlus,
Deinonychus,
Microraptor,
Hybodus,
Saniwa ensidens,
Andalgalornis,
Panthera leo spelaea,
Mirischia,
Leithia cartei,
Discosauriscus,
Triadobatrachus massinoti,
Irritator,
Najash,
Kretzoiarctos beatrix,
Echinodon.

A kdo ví, jestli od 6. září 2019 nepřivezl Oliver z Isle of Die nějaká další pravěká zvířata! Pokud ano, tak se z toho už Dan musí zbláznit! Jak je na tom jeho duševní stav se dozvíte letos v létě, kdy se Správce dinosauřího parku vrátí zase na pár týdnů!

Správce dinosauřího parku - Poslední vzdor na Isle of Die

6. září 2019 v 17:26 | HAAS
Se začátkem září 2019 se Správce dinosauřího parku opět na čas loučí... Ale ještě předtím, než na Dana se slzami zvoláme naše zatím poslední "Goodbye", je čas na "Last Stand on Isle of Die"!

Poslední vzdor na Isle of Die

Během víkendu pátrali Oliver a Tim po Scrapperech snad ve všech odlišných habitatech na většině území jižní části Isle of Die. Teprve v neděli večer se jim uprostřed pralesa, v tuně bláta, a při zapadajícím slunku, podařilo najít pár čerstvých lidských stop. A nebyly to pochopitelně jejich stopy. Pak nasedli s týmem do dvou helikoptér a vrátili se na Tedův ostrov se dvěma novými přírůstky; pravěkou pandou druhu Kretzoiarctos beatrix a čtyřmi ornitopodními dinosaury Echinodony. Prapanda se má stát brzy maminkou, narodí se jí dvě mláďátka, o která se chystáme v parku po vzoru čínských chovatelů pand hezky postarat. Vychováme obě mláďátka, přestože maminka bude mít mléko jen pro jedno z nich. Vždycky necháme jedno z mláďat, aby se od mámy napilo, pobylo s ní, pak ho odneseme pryč, obměníme za druhé, a takhle to půjde pořád dokola... Už se moc těším. Konečně Oliver přivezl něco parádního, roztomilého, milého... Tedy, skoro. Samice Kretzoiarctose byla pořádně vyděšená, když vylezla z bedny, a zaútočila na nás, milé pracovníky Dinosauřího parku. Naštěstí jsme stáli za plotem, a ona jej nedokázala prorazit. Ale jak na nás syčela! Teď už je v pořádku. Její výběh je skoro hotový. Strávil jsem většinu týdne tím, že jsem pracoval na jeho výstavbě. Jde-li o Echinodony, ti si na svou ohradu ještě pár týdnů počkají. My sami totiž čekáme na stavební materiál, který nám bude přivezen až někdy v polovině příštího týdne... V úterý jsem řešil problém s Dinem. Můj mladý Leptoceratops totiž vyzvrátil snídani. Nebylo příjemné do toho šlápnout, to Vám teda řeknu. Zvedá se mi žaludek, když o tom píšu. Chudáku malému ceratopsíkovi jsem dal na snídani salát s prošlou tabletkou vitamínů. Byla to moje chyba, a mu z toho nebylo dobře. Veterinář Rick, který zrovna sloužil směnu, mi pěkně vynadal. Musel jsem si to nechat líbit, i když jsem jeho nadřízený. Ještě štěstí, že jsme to utajili před Charlesem. Ředitel parku by mě klidně vyhodil! Dino je technicky jeho, ne můj. Já se o něj jenom starám. Dino je každopádně od úterního večera v naprostém pořádku, ale pokaždé, když se jde nasnídat, salátek pěkně očichá. A když je v něm tabletka, vykutálí ji z misky na koberec. Musím přijít na to, jak mu tyto potravinové doplňky podávat tak, aby si toho nevšiml... Každopádně se tento týden stalo ještě něco. Něco opravdu velkého. Ve středu jsem měl tu čest přidat se k Oliverovi a Timovi na další cestě na Isle of Die. Cílem bylo opět najít Scrappery, a konečně je chytit, zavřít, vyslechnout... Ehm, to už vlastně není naše práce... Po celé středeční odpoledne jsme v týmu čtrnácti lidí procházeli pralesem jižní části ostrova, až jsme náhle uslyšeli křik. Spolu s Oliverem jsem vyběhl na malou planinku, a k našemu překvapení jsme zjistili, že jsme dorazili přímo do tábora Scrapperů.

Vůdkyně Scrapperů ze sebe vydala bojový ryk, a její podřízení nás obklopili se samopaly. Ten řev však něco přilákal. Naši chlapi náhle vyběhli z džungle, a něco na nás nesrozumitelně hulákali. Přímo za nimi vyběhlo z pralesa stádo Triceratopsů! Jak se v pralese objevili? Tahle zvířata přece žijí na pláních! Nevím, jak k tomu došlo. Prostě zamířili do tábora Scrapperů, obrátili ho vzhůru nohama, a my měli šanci utéci. Nějak jsme se přidali k ostatním a ocitli se přímo ve středu Triceratopsího stáda. To vyděsilo celé smíšené stádo Hypacrosaurů, Hadrosaurů, Lambeosaurů a Parasaurolophů, a náhle se planiny proměnily v jedno velké ztělesnění chaosu. Ten nakonec probudil podřimujícího T-Rexe, který se do toho všeho vrhl. Poté, co zařval, nastalo ticho. Naše nervy si s námi začaly pěkně hrát. Třeba mě se najednou klepala kolena. Nepamatuju si, že by se mi kdy předtím klepala kolena! A právě v tu chvíli, kdy všichni zírali na dvanáctimetrového krále dinosaurů, líně putujícího k táboru, praštil Oliver vůdkyni Scrapperů do hlavy. Omráčil ji tak. Její podřízení se na něho otočili, a dali se do rychlého pohybu. Přiběhli k Oliverovi. Ale to byla chyba. Pohybem na sebe T-Rexe upozornili, a on se na ně hladově vrhl. Tim zavelel našim chlapům, ať se rychle stáhnou. T-Rex všechny Scrappery pozabíjel. Byla to odporná podívaná, kterou nebudu popisovat... Vůdkyně Scrapperů se pak probudila v naší helikoptéře. Nebyla příliš nadšena z toho, že za své činy bude vsazena do žaláře. Dnes ráno se konal soud na území Spojených států. Samantha Stewartová, to je její jméno, ale odmítla vysvětlit, proč Scrappeři dinosaury na Isle of Die lovili... Oliver se ze soudu vrátil dnes odpoledne ve tři. Řekl mi jen jedno; když byla Stewartová v bezvědomí, ukradl její mobilní telefon - pěkný kus techniky. Mezi jmény, která se objevovala v kontaktech, bylo jedno vskutku nezapomenutelné - L. C. Clark. Chlap, který nás léta financoval, a nakonec v únoru 2017 navrhl, aby byl Dinosauří park zavřen! To on stojí za vším, co Scrappeři dělali? Kdo ví. Možná ano, možná ne. Ale stále jsou tu záhady, které nebyly vyřešeny...

Danova pošta: To je letos v létě vše, vážení přátelé! Jenom doufám, že jste si mé zápisky z Dinosauřího parku užili. S editorem, autorem tohoto blogu, právě vyjednávám o novém kontraktu, který mi s největší pravděpodobností umožní se zase vrátit. Kdy? To zatím nevím. Ale jednou se to zase stane, a až k tomu dojde, sdělím Vám, na co jsme přišli! Zda L. C. Clark skutečně má prsty v problémech se Scrappery - pokud na to samozřejmě přijdeme! Toto léto bylo naprosto úžasné. Pro mne bylo i bláznivé. Vždyť si přečtěte všechny ty poslední části mého pátečníku! Ale nehodlám přestat... Děkuju za Vaší pozornost.
Správce dinosauřího parku se vrátí... Od příštího týdne tu ale budou zase Obrázky týdne!

Správce dinosauřího parku - Záhada portálů vyřešena

30. srpna 2019 v 10:28 | HAAS
Po celou dobu, co nám Dan posílal své zápisky z Dinosauřího ostrova, museli jsme se ptát: Proč se na Isle of Die vyskytuje tolik pravěkých živočichů z různých období? Jak se všichni dostali na jeden ostrov v Pacifiku, a nezměněni tak přežili do jednadvacátého století? Minulý týden se ukázalo, že v okolí ostrova se nachází několik neviditelných průchodů do jiných světů... Ale co přesně to znamená? Bude již největší tajemství Isle of Die odhaleno?

Záhada portálů vyřešena

V pondělí přiletěl na Tedův ostrov proslulý americký vědec Daniel Gavin, zkušený fyzik a geolog. Nemohl se dočkat objasnit dost možná největší tajemství naší planety... Spolu s Oliverem, Timem, mnou a Charlesem nasedl na člun, a my ho odvezli přesně na místo, kde se minulý týden dočasně ztratila Jasonova loď. Obloha byla čistá, žádné mraky, moře bylo klidné... A ve vteřině se to všechno změnilo. Vpluli jsme do mlhy, která se zničehonic vyrýsovala všude kolem nás. Bylo nám jasné, že jsme tak pronikli do úplně jiného světa... Slyšeli jsme krákání ptakoještěrů, jeden dokonce proletěl přímo nad námi. V parku už od roku 2013 chováme Rhamphorhyncha; poznat ho i v mlze mi nedělalo problém. Oliver si myslel, že jsme neviditelným portálem, jakousi trhlinou v čase, propluli na pobřeží Anglie před 150 miliony let. Pro jistotu jsme zastavili člun. Nechtěli jsme se příliš vzdálit od místa, přes které jsme se tam dostali. A všude kolem nás byla jen mlha a ptakoještěři. Daniel vytáhl kompas. Nefungoval. Přesněji řečeno, ručička sebou házela ze strany na stranu. GPS systém totálně selhal. Zdálo se, že jsme opravdu nebyli nikde na Zemi v roce 2019... Daniel přemýšlel, čím je to způsobeno. Seděl na kraji člunu a nadšeně hleděl do šedavých vod jurského moře. Jeho přemýšlení však nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem se ve člunu nečekaně postavil, abych se protáhl. Oliver na mě řval, ať si sednu, že to prý není bezpečné. Ale já si ho nevšímal, a nahlas zíval, a protahoval si ruce a nohy, stál chvíli jako čáp, pak jsem začal trochu tancovat, pak mě napadlo dát si do uší sluchátka, abych Olivera opravdu neslyšel, tak jsem to udělal, a pustil jsem si nějaký dobrý nový rap song (nikdy jsem tento styl neposlouchal, ale pořád je to lepší, než Oliverovo "Sedni si, ty pitomo jeden!"). A pak se to stalo. Do hlavy mi narazil další Rhamphorhynchus. Ani jsem si toho nevšiml, a pokračoval v tanci. "Tada, tada, ta ta dada, tada, da..." řval jsem údajně velmi nahlas, zatímco ptakoještěr... proletěl mou hlavou. Ano, bylo to tak. Nic jsem necítil. Žádný náraz, prostě nic. A zvíře se bez jediného zařvání ztratilo v mlze. V tu chvíli ke mě Oliver přiskočil a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co blbneš, šišoune?!" vyhrkl jsem naň pln hněvu. "Padáme odsud! Je to past!" odpověděl ještě horším řevem můj přírodovědný přítel. Nahodil motor člunu, a přes Danielovy protesty nás odtamtud dostal. Jakmile jsme se ocitli na průzračné pacifické vodě s čistým nebem nad hlavami, nastala ve člunu hádka. "Chtěl jsem to tam prozkoumat! Zjistit, jak je možné, že jsme cestovali časem!" křičel Daniel. "Souhlasím! Chci zjistit, jaká senzace se to v okolí Tedova ostrova a Isle of Die nachází!" přidal se k němu Charles. "Vy nemožní grázlové!" řval do toho Tim. "Copak jste neviděli, že Rhamphorhynchus proletěl tomu popletovi hlavou, zatímco si tak falešně zpíval?!" vykřikl Oliver. Tak to jsem se ale fakt urazil! Já že falešně zpívám? Práskl jsem zatnutou pěstí o okraj člunu, abych všem ukázal své strašlivé naštvání; strašlivý berzerk, který ve mne Oliver svými neváženými slovy probudil. Ale místo toho jsem se v loďce svalil; byla to ohromná bolest, měl jsem pocit, že jsem si zlomil všechny prsty naráz. Nikdo si mě nevšímal. Mí kolegové na sebe hekali, že jim člověk ani nemohl rozumět. Když už jsem skoro natahoval, rozhodl jsem se loďku opustit, aby mne neviděli brečet. Skočil jsem šipku do vody, načež jsem se z ní vynořil a něco nesrozumitelného zařval. "Co je zas?!" vykřikl Oliver, jako by to byl můj táta. Držel jsem v ruce malou kostičku, ze které vycházel tenký, avšak rozšiřující se paprsek. "Záhada portálů vyřešena!" řekl jsem nadšeně, a zapomněl na bolest v prstech...

Někdo si z nás nejen střílel, ale chtěl nás i oklamat! Někdo vyvinul technologii, která se rovná té Mysteriově (mám rád pop culture references). Vody v okolí Tedova ostrova byly doslova posety podobnými krychličkami, plovoucími těsně pod vodním povrchem. Jak se tam udržely? Co já vím, nějakými zvláštními vrtulkami? Vytvářely však trojrozměrné, nebo co já vím, možná i čtyřrozměrné, možná i dvaapadesátirozměrné či stotisícpadesátjednarozměrné iluze. V době, kdy Scrappeři zaútočili na pobřeží našeho ostrova - už je to pár týdnů - vyhodili do oceánu řadu těchhle krychliček, a díky nim pak zmizeli. Díky nim jsme je nikdy nenalezli! Projeli za pár z těch krychliček, a zneviditelněli se - ne doopravdy, protože je prostě jen kryl "jiný obraz". Ech... můj nevědecký jazyk to zkrátka nedokáže dobře popsat. Ale chápete to, ne? Žádné portály, jen iluze! Takže záhada Isle of Die není vyřešena... To naštve. Tyto iluzionistické triky na úrovni však Scrapperům umožnily skrývat se před zákonem. A kdo ví, co teď dělají! Možná zase loví dinosaury na Isle of Die, a my o tom ani nevíme! Ale Oliver má v plánu si je pěkně podat! Najde je, to nám všem slíbil... Dnes ráno mi poslal dárek. Velice mi děkuje za to, že jsem tak důmyslně vyřešil celou záhadu portálů. Otevřel jsem dárek, a co tam nebylo! Vaječný koláč! Podivné, nikdy jsem nic takového nejedl. Když jsem do toho rýpl prstem, zůstal v tom. Jo, a já se pak třicet minut před snídaní snažil s pomocí nože svůj prst z té plastelíny, či co to bylo, vytrhnout. K výběhu Troodonů jsem přiběhl až moc pozdě, a s neklidem jsem zjistil, že už velmi hladověli. Jak jsem jim tak házel fláky masa, kvíkali na mě, jako kdybych měl být jejich příští obětí. Představte si, že by se nějak dostali z toho výběhu... Hladoví, nenažraní, zabili by mě! To Ti nedaruju, Olivere! Každopádně on a Tim jsou zpátky na Isle of Die. Včera večer prý z tábora odehnali šavlozubou kočku, jež jej navštívila nedorozuměním, a dnes chtějí začít pátrat po lidských stopách. Oliver je přesvědčen, že naši nepřátelé na ostrově skutečně jsou... Uvidíme, co z toho bude!

Danova pošta: Doufám, že jsem se v tomto pátečníku trochu moc nerozjel, ale víte, prostě jsem se snažil co nejvěrněji a nejrealističtěji popsat vše, co se nám přihodilo. Bylo to opravdu bláznivé... Ale můj pátečník snad ještě bude pokračovat - aspoň doufám, protože jsem editorovi zaplatit sto babek, což je dle mého ještě pořád dost prachů - a já budu ve svých bláznivých vypravováních pokračovat...
Neboj Dane, Správce tu bude jistě ještě příští týden! A děkuju za peníze, ale sto dolarů není moc... Vyřešíme to soukromě přes e-mail, ano? Ozvi se mi. Ehm... Tohle ignorujte. Prostě další Správce dinosauřího parku zase za týden!

Správce dinosauřího parku - Portály

23. srpna 2019 v 17:03 | HAAS
Něco Vám řeknu, milí přátelé... Tohle bude část Správce dinosauřího parku jako žádná jiná předtím! A možná, že se plně zasadí o změnu všeho, co dosud v tomto příběhu platilo... Nebudu Vás již dále napínat - Dan Jameson pro Vás má k přečtení další ze svých zápisků!

Portály

Oliver a Tim se konečně vrátili. První jmenovaný teď zastupuje v hlavní budově ředitele parku Charlese, a věnuje se vyřizování všelijakých věcí. Hned ve středu se musel potýkat s prvním velkým problémem tohoto týdne - s problémem, který, jak se ukázalo, je mnohem větší, než by si člověk zprvu přiznal. Loď, která měla na Tedův ostrov dopravit několik tun čerstvého vepřového, se ztratila. Kapitán Jason volal Oliverovi, že pouhých pětadvacet kilometrů na východ od Tedova ostrova jeho loď "vplula do mlhy" a ztratila se v ní. Od té doby měla posádka pocit, že loď se nepohybuje. Zdálo se jim, že zamrzli uprostřed tropického oceánu na jednom místě, nemohli se otočit, nemohli prostě nikam. Oliver zavolal Timovi, právě se věnujícímu krmení Abrictosaura, a mě, zrovna se věnujícímu snídani s Dinem. Jedli jsme tři týdny starý salát, už jsem se těšil, až do něj zabodnu vidličku, když tu náhle jsem byl vyrušen, a musel jsem do akce. Mladý Leptoceratops si aspoň dal do nosu. Spolu s Oliverem a Timem jsem pak v malém letadle zamířil na východ od ostrova. Žádná mlha tu nebyla! Kontaktovali jsme kapitána, který s námi stále mohl komunikovat přes vysílačku. Jeho loď tu nikde nebyla. A on tvrdil, že se loď musí nacházet pětadvacet kilometrů východně od ostrova. Bylo to zvláštní. Nic takového jsme ještě nezažili. A pak mne napadlo to, co Oliver řekl krátce po útoku Scrapperů. Co když jsou v okolí ostrova nějaké... zní to šíleně... průchody do jiných světů? Jak jinak Scrappeři opustili pobřeží, a úplně se ztratili? A možná ještě důležitější je otázka, jak se na Isle of Die, na jeden jediný ostrov uprostřed Pacifiku, dostalo tolik pravěkých zvířat z různých časových period? Přežili tam nezměněni, nebo se tam snad dostali, řekněme, trochu jiným způsobem? Létali jsme nad oceánem tak dlouho, dokud nám téměř nedošla šťáva. Pak jsme zamířili zpátky na Tedův ostrov, a stále jsme nevěděli, jak posádce lodi pomoci, a jak dostat to vepřové... A pak to přišlo. Naše letadlo se ztratilo v temnotě. Oliver s Timem na mě řvali, co jako s tím kniplem dělám. Odpověděl jsem, že na něm není tlačítko na setmění. Byla to prostě trapná chvíle... Ne, ve skutečnosti jsme opět vlétli do temnoty. Všude byla tma. Žádné hvězdy, neměli jsme ponětí o tom, kde je nebe a kde zem, zda jsme proletěli nějakou bránou do světa, ve kterém je právě noc, nebo zda je to něco jiného. V letadle bylo docela ticho. Všichni jsme byli vyděšeni, ale nechtěli jsme to dát úplně najevo. Oliver usedl za druhý knipl, a pomohl mi letoun otočit. A co nestalo?! Zase jsme se ocitli nad Pacifickým oceánem uprostřed dne! "Je to jasné," řekl Oliver, "portál. Neviditelný. Ale je tu."

Takže v okolí našeho ostrova se nachází jedna nebo více bran do jiného světa! Ale vždyť to je naprosto šílené! Kolik takových bran do jiných světů se pak nachází okolo Isle of Die? A není jich víc i v jiných částech světa? Otevírá se tu tolik možností! Po vysílačce jsme se pokusili Jasona a jeho loď nasměrovat zpět, už z bezpečí hlavní budovy. Ačkoliv se zdálo, že jeho loď nikam nepluje, nakonec pěkně opustila ten bizarní, nepohyblivý, zamlžený svět, a ocitla se zpět ve vodách Pacifiku. Chlapík, který si to celou dobu na palubě natáčel, pak zahlédl pterodaktyla, jenž vyletěl z portálu, a ztratil se rychle v dáli. Letěl přímo proti slunci... Že by se tedy všechna ta zvířata na Isle of Die dostala takhle? Z jiných světů? Zdá se, že ano! Ale záhada rozhodně není vyřešena. Proč v jednom z těch světů byla jen temnota, a nic jiného. Proč byl ten druhý nepohyblivý? Zatím nikdo neví. Oliver pozval na příští týden do parku uznávaného amerického vědce Daniela Gavina, který se nám to pokusí objasnit. Sám je již zcela nadšen ze všeho, co jej zde čeká... Pokud však tyto portály vedou do jiných světů, znamená to, že se v jednom z nich skrývají Scrappeři? Mám takový pocit, že to již brzy zjistíme... Od středy jsme o protálech neslyšeli. Jason se svou posádkou opustili naše vody a nyní se již nacházejí ve vodách Fidži. Takže odpluli bezpečně, to je dobře... Zatímco dumáme nad celou touhle záhadou, chodím krmit naše Othnielie, zvířata v akváriích (zase budeme přemisťovat mladé belemnity, narozené letos na jaře, do nového akvária - rostou a rostou, a za chvíli už v akváriu nebude dostatek místa) a Giganotosaura, který sežere všechno, na co přijde...

Více se o portálech dozvíme příští týden! Mohu Vám to garantovat!

Správce dinosauřího parku - Sám s raptory

16. srpna 2019 v 10:07 | HAAS
Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Opět jsem obdržel manuskript od Dana Jamesona, jen jsem opravil několik hrubek, a nyní ho předávám Vám k přečtení. Pohodlně se usaďte, vážení přátelé, a připravte se na jízdu!

Sám s raptory

Všichni odjeli. Už zase. Obvykle se to stávalo v červenci, alespoň tedy v posledních letech. Tentokrát je to v srpnu. Oliver, Tim, Charles, jeho rodina, prostě všichni opustili Dinosauří park. Zůstal jsem tu sám se dvěma mladými nadšenci, kteří se nedávno stali veterináři. Jsou to Sergej a Jared. Moc je nevídám, většinou společně kontrolují ohrady, spravují je, a taky krmí naše zvířata. Kromě toho zůstala v parku i nová hlavní veterinářka Veronica. Celý týden se starala o zraněného Mesembriornise v pozorovacím kotci. Je skutečnou odbornicí, a nevím, co bychom si tu bez ní počali. Mesembriornis vyžaduje denní péči. Rangeři mu minulý týden pěkně ublížili, i když nechtěně... Problémem je, že Veronica nás zítra opouští. Letí na dva měsíce do Spojených států amerických, kde si vezme svou přítelkyni, a poté spolu vyjedou na svatební cestu. Dnes ráno jsem jí přál, ať se jí daří. Nicméně od zítřka do úterka budu na ostrově pouze se Sergejem a Jaredem, a na všechno budeme jen tři... A musím říci, že se trochu bojím, co se stane. Budeme tu tři na tu neuvěřitelnou spoustu prehistorických tvorů, kterým Dinosauří park poskytuje domov... Navíc jsme v neustálém nebezpečí ze strany Scrapperů. Pořád nevíme, kde jsou. Ani nevíme, kam zmizela jejich loď poté, co na nás minulý týden zaútočila. Předtím než nás Oliver opustil, teorizoval dokonce o teleportaci nebo o tom, že se v okolí našeho ostrova mohou nacházet nějaké, jak to říci, portály. Možná to zní šíleně, ale... Kdyby tu nějaké byly, nevyřešilo by to konečně záhadu Isle of Die? Proč tam ti tvorové žijí? Jak se všichni během milionů a milionů let dostali na jeden ostrov v Pacifiku? A přežili tam do jednadvacátého století? Mohou Scrappeři vědět více, než my? Na Isle of Die rozhodně před pár týdny byli jako doma! Třeba tuhle lokaci znají ještě déle než my! Musíme to přijmout, jsou zkrátka velice nebezpeční. Nebezpečnější než členové zřejmě již neběžící Operace Hon na Kronosaura, jež nám dávala po léta dosti zabrat... Tento týden se ale Scrappeři neobjevili. Možná se jen zbytečně obávám. Ne, nic se nestane, jsem o tom přesvědčen! Každopádně naši chovanci nám mohou dát velmi zabrat; předevčírem jsem po dlouhé době navštívil našeho Quetzalcoatla v aviariu. Hodil jsem mu rybu, on po ní chňapl, a skoro mi tím svým megazobanem usekl ruku! Také úterní mazlení s mladými jeskynními lvy nedopadlo dobře. Už zkrátka vyrostli. Když byli lvíčaty, mohl jsem se o ně starat jako jejich vlastní matka. Pečoval jsem o ně, krmil jsem je, hladil jsem je... Teď když se přiblížím na dva centimetry, sekají po mě drápy. Navíc jsou tihle dva darebové trochu teritoriální, a navzájem se začínají pošťuchovat. Čas od času ten větší natlačí toho slabšího až k ohadě, a drží ho tam klidně i několik minut, zatímco jemně kouše do jeho hrdla, aniž by vytekla krev. Bojím se, že tyhle přátelské bitky přerostou v něco horšího. Velké prakočky by asi měly žít samy; koukněte například na našeho Barbourofelise. V pondělí na mě sice zavrčel, ve středu se dokonce postavil za ohradou a nenávistně mi pohlédl do očí, ale jinak je v pořádku. A třeba Jaredovu přítomnost snáší velmi dobře. Třeba bude i našim mladým lvům vyhovovat samotářský život...

To nejhorší, co se mi za poslední týden stalo, se událo včera ve čtyři odpoledne. Šel jsem nakrmit Deinonycha, když tu náhle jsem si při házení fláků masa do výběhu všiml, že není doma. Zmizel! Už zase! Tak jako na začátku července! Začal jsem panikařit, a tentokrát nevtipkuji. Úplně se mi rozbušilo srdce. Čeho všeho je takový dareba schopný! Seběhl jsem z lešení u ohrady, a pak uslyšel funění. Deinonychus se ukryl v křovině přímo u plotu, a sledoval mě. Promluvil jsem na něj, a on mi do obličeje frkl z nozder! Byl jsem náhle oslepen prachem! Nemohu tomu uvěřit, on prostě natáhl prach do nozder a pak čekal, až se k němu přiblížím, aby mne mohl dočasně oslepit? Divím se, že nekýchl. Já bych to tedy nevydržel... Není náhodou obvyklou reakcí, že živočich kýchá, když se mu do nozder něco dostane? No, každopádně, Deinonychus s pomocí svých srpovitých drápů vylezl až nahoru, skočil na lešení, pak z něj zase seskočil a vrhl se na mě. Začal jsem s útěkem, ač mne stále bolely oči. Zavřel jsem se ve skladu uspávacích pušek, a poslouchal, jak Deinonychus zuřivě vráží do dveří a vrčí. Popadl jsem jednu uspávačku a vyběhl ven druhým vchodem, a co tam nevidím! Deinonychus tam na mě už číhal. Zkusil jsem ho trefit, ale strašně se mi třásly ruce, a tak jsem minul. Opět jsem se zavřel uvnitř. Slyšel jsem, jak Deinonychus běží pryč. Vzal jsem mobil a pokusil se uvědomit Sergeje, Jareda a Veronicu o tom, co se stalo. Ale nešlo to. Ve skladu nebyl signál! To byl pech! Vyběhl jsem ven, a zatímco jsem mával s mobilem ve vzduchu, dělal piruetky a všechno možné, jen abych zase chytil signál, vloupal se Deinonychus do aviaria, a přímo do klece Microraptorů! Velký raptor mezi malými raptory! Začal po nich chňapat, ale ti chytří malí tvorečkové vyšplhali až na vrcholky suchých stromků zdobících jejich klec, a on na ně nedosáhl. Když jsem tam přiběhl, spatřil jsem ho, jak se pokouší po jednom vylézt nahoru. Suché dřevo se pod jeho váhou rozpadlo a pořádně ho praštilo do hlavy. Vážně jsem se lekl. Vběhl jsem dovnitř. Microraptoři mne nyní považovali za novou hrozbu, a snesli se na mě jako hejno dravých ptáků. Klovali mě do hlavy, já nadával, a Deinonychus se probouzel. Sestřásl ze sebe kusy suchého dřeva a zamířil přímo proti nám. "Leťte pryč, Microuši!!!" zařval jsem tak nahlas, že mi skoro popraskaly vlastní bubínky, a to Microraptory asi docela dost vyděsilo. Sletěli ze mě. Deinonychus mířil přímo za mnou. Vyběhl jsem ven, a on běžel za mnou. Neměl jsem čas za sebou zavřít dveře! Microraptoři toho využili, a taky pláchli. Deinonychus mi už skoro dýchal na záda, když tu se náhle zapotácel, padl a usnul. Všiml jsem si, že má v boku zabodnutou uspávací šipku. A spatřil jsem Sergeje, odříkávajícího nějakou ruskou básničku. Ještě štěstí, že byl poblíž! Nebo jsem snad chytil signál a zavolal mu? Už ani nevím. Microraptoři se nakonec vrátili do aviaria, a Deinonychus byl umístěn do kotce. Musím vymyslet, jak vylepšit jeho ohradu. Jestli velcí raptoři umějí takhle šplhat, nejsou za obyčejnými dřevěnými ploty bezpeční!


Ani tentokrát pro nás Dan nemá žádnou extra zprávu, která by vyplnila drobnou sekci "Danova pošta", tak už jen uvedu dvě věci: zaprvé, Správce dinosauřího parku zase za týden! Zadruhé, třetí část první kapitoly nové série Lovců kryptidů zítra!

Správce dinosauřího parku - Zraněný Mesembriornis a střelba na pobřeží

9. srpna 2019 v 12:55 | HAAS
Dnes ráno mi od Dana Jamesona přišla nová část jeho deníku z Tedova ostrova. Tentokrát ani nebylo třeba ji editovat. Jsem s prací našeho přítele skutečně velmi spokojen! Co víc dodat? Máte-li zájem dozvědět se, co se v Dinosauřím parku přihodilo za poslední týden, pak se pohodlně usaďte, a pusťte se do čtení!

Zraněný Mesembriornis a střelba na pobřeží

Linda Johnsonová a ostatní Ochránci strávili celý zbytek předchozího týdne pátráním po Scrapperech, ale bez výsledku. Oliver s nimi každý den mluvil po vysílačce, a nedozvídal se nic nového. Opuštěná helikoptéra, zanechaná na pobřeží Tongy, byla zkrátka tím jediným, co po sobě zanechali. Zatímco Ochránci pokračovali ve své práci a hledali v celém jižním Pacifiku stopy pytláků, já si hvízdal při uklízení výběhů a krmení zvířat. V neděli minulý týden se na mě naštval náš Giganotosaurus. Ani nevím, proč. Zkrátka mě uviděl za ohradou, a rozběhl se proti mě. Ještě štěstí, že jeho ohrada není dřevěná, ale kovová. Sloupy jsou zaraženy pěkně hluboko pod zem, takže ať se tenhle megapredátor snaží, jak chce, prostě se odtamtud nedostane. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je tak velký. Měří už přes deset metrů. Je v podstatě naším největším masožravcem. Pamatuji si, jak ho Oliver přivezl. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera! Asi stárnu... A tím se nepodhodnocuji. Mluvím pravdu; v úterý jsem se staral o naše rok staré jeskynní lvy. Také se mi vybavuje, jak je Oliver minulý rok přivezl. Byl jsem z nich vždy nadšený. Teď už jsou to téměř dospělé kočky, a mají obrovskou chuť k jídlu. Prasečí kýtu jsou schopny ohryzat během dvou hodin doslova až na kost. Po vyklizení jejich výběhu jsem se s nimi chtěl pomazlit. Přece jenom se ještě nechají. Ale jeden ze lvů po mě chňapl svou mohutnou přední končetinou a pěkně mě podrápal na levé ruce. Od úterka tedy nosím několik náplastí. Budu tam mít jizvy do konce života. Ale víte, co se říká - jizva po zvířecím škrábnutí nebo kousnutí je znakem odvahy! Odvážný byl také náš děsopták Mesembriornis. Když ošetřovatel Gary vstoupil ve středu do jeho výběhu, povšiml si, že Mesembriornis se skrývá v křoví na okraji ohrady. Nedokázal si toto chování vysvětlit. Bylo snad něco špatně? A pak najednou Mesembriornis vystartoval proti němu. Gary uskočil stranou - již nebyl čas na útěk - a Mesembriornis frnkl ven z ohrady, a zamířil přímo do středu parku. Rangeři se za ním okamžitě vydali v helikoptéře, a já nasedl do jeepu spolu s Timem. Charles zrovna seděl na lavičce před hlavní budovou a četl si týden staré noviny z Kanady, když tu náhle se před ním objevil mocný zoban Mesembriornisův! Roztrhl noviny, a chystal se ředitele klovnout do hlavy! Právě v tu chvíli jsem vyskočil z jeepu a rozběhl se proti děsoptákovi. Vystřelil jsem po něm z uspávací pistole, ale minul jsem. Ještě štěstí, že jsem však nezasáhl Charlese! Vypadal dost poděšeně. Ostatně, kdo by nebyl, když na něj zaútočí taková hora masa a peří! Mesembriornise se mi podařilo odlákat, a běžel teď za mnou. Zamířil jsem přímo do zeleného parčíku uprostřed ostrova. Tenhle dvounohý běžec byl rychlejší, než by si člověk přiznal. Už mi skoro dýchal na záda, když po něm rangeři vystřelili síť z helikoptéry. Síť! Který pitomec?! Obalila ho, a chudák děsopták spadl na okraj silnice. Bolestně zařval. Okamžitě jsem poznal, že si zlomil nohu. Klel jsem, řval jsem na rangery, ale ti jen odlétali pryč. Mesembriornis byl pak přemístěn na veterinu, kde se už o něj postarali. Nohu spravili, a on je teď v kotci, ale kulhá. S vůdcem rangerů jsem měl ještě toho dne vážnou konverzaci. Sdělil mi, že za tu nehodu mohl jeho nový pracovník Jake. V naštvání jsem pak Jakea propustil. Chudák kluk se vrátil zpátky do Austrálie... Je mi ho trochu líto, ale nemohu si dovolit, aby tuhle práci dělali nezkušení nováčci...

Včera to na pobřeží Tedova ostrova pěkně vřelo. V jednu odpoledne jsem hrál karty s Oliverem a s Timem v jídelně nedaleko hlavní budovy. Náš kamarád Luis z Mexika nám do toho pěkně falešně zpíval, zatímco myl nádobí. Pak jsme uslyšeli hluk helikoptér. Divili jsme se, odkud asi jsou. Následovali jsme ten hluk, a spatřili vrtulníky Ochránců na východním pobřeží. Přiletěli nás varovat. Linda nám řekla, že se k našemu pobřeží blíží velká loď s ozbrojenci. Nechápali jsme to. Ozbrojenci? Tady? Teď? Když není válka? Samozřejmě to byli Scrappeři. Začali po nás z lodi střílet, a mířili dále k hlavnímu přístavu. Nemohli jsme dovolit, aby se tam dostali a někoho zabili! Možná jen pár minut nato vyletělo několik z našich lidí v malém aeroplánů, a zamířilo k lodi. Ti darebové se ji ovšem pokusili sestřelit. Řval jsem na ně megafonem, ať se vzdálí. A také jsem se jich ptal, co tu chtějí. Bez odpovědi. Ani přes rádio neodpovídali. Člověk by nevěřil, že v dnešní době je ještě něco takového možné... Oliver navrhl vzít na ně kulomet, ale to bylo proti mým pacifistickým zásadám. A kulomet v parku ani nemáme, tedy alespoň pokud vím... Pak se loď Scrapperů náhle ztratila. Co tedy chtěli?! Jen tak připluli na pobřeží, začali ho ostřelovat, a pak prostě odpluli?! Nevídané. Linda, Oliver, Tim a ostatní rychle naskákali do helikoptér Ochránců a vydali se za lodí. Ale ona jako by se vypařila. Zmizela! Jak je to možné?! Příliš mnoho otázek, já vím... A neznáme na ně odpověď. Scrappeři se nejspíš chtěli pomstít, ale nikomu z nás neublížili, tak proč se pustili do téhle akce? Je to pořádná záhada, ale my ji vyřešíme!

Správce dinosauřího parku bude pokračovat!!! O víkendu možná začne něco nového... Ale zatím nenapíši, co konkrétně (pro případ, že bych si to rozmyslel Mrkající). V neděli také přibude další krátké video s Jeffem Corwinem!
 
 

Reklama