Správce dinosauřího parku

Správce dinosauřího parku - Zabiják Barbourofelis

1. prosince 2017 v 15:40 | HAAS
Je 1. prosince 2017, zima je skoro tu, užíváme si sněhu... Ale v Dinosauřím parku zima vůbec není, naopak je tam pořádně horko, a jde do tuhého, když unikne jeho nový obyvatel!

Zabiják Barbourofelis

Tak se tedy takhle jednou, v časnou ranní hodinu, vydal jeden chlápek s bednou... Uznávám, že rýmy mi tvořit moc nejdou. Kdybych si jen, do Prčic, vzpomněl... "When the moon hits the sky..." Cosi s "piece of pie"? Nebo "pizza pie"? Či co? To jsem poslouchal jako malý na BBC Radio 4 v dětském bloku... Avšak zpět na začátek! Tak se tedy takhle jednou vydal Oliver zase na Isle of Die, tentokrát s odvážným cílem: přivést do parku další zvíře. Jako bychom už tak neměli dost problémů s kopajícím samcem Macrauchenie, řvoucím Siamotyrannem, nevrlým Giganotosaurem, nezbednými Tsintaosauřími bratry, agresivními Dsungariptery, množícími se Othnieliemi a Adelobasilei... Dokonce i ten Cronopio už začal zlobit. Šavlozubá veverka se zakousla veterináři, který mu na naší veterinární stanici odstraňoval klíště, přímo do palce, a pak ne a ne pustit! To bylo krve... Ne, že bych si z toho dělal legraci, bylo to docela vážné. Jizva na palci veterináře Jima Rayleho to dokazuje. Za odměnu, že kousnutí vydržel, a moc si z něho nedělal (na rozdíl ode mne, protože se mi při pohledu na jeho zranění sevřelo srdce hrůzou), jsem jej vyslal na dovolenou. Nevím proč, ale vybral si Sibiř. Ve středu mi poslal pár fotografií ze svého výletu. Proč tedy motám Olivera na Isle of Die a Jima Rayleho na Sibiři k sobě? No, je to proto, že právě, když jsem si prohlížel fotografie a štval se, že jsem si nevzal podobnou dovolenou (hrozně jsem to Jimovi záviděl), přiběhl do mé pracovny jistý udýchaný mladík. "Přivezli další zvíře... Z Isle of Die... Je... Je to..." vydechoval. "Tak se už, do háje, vymáčkni!" zakřičel jsem pln nedočkavosti. "Je to docela problémové zvíře... Zabilo nám jednoho pracovníka..." vydechl konečně mladík. Ani jsem se neptal, co to má být zač, okamžitě jsem vyskočil, na svou pracovní košili si hodil kabát, protože venku pořádně foukalo, a vyběhl jsem směrem na letiště. Vedle helikoptéry stála přepravní bedna. Byla otevřená. Na letišti nikdo nebyl. Osaměl jsem. Pak mne náhle k smrti vyděsil řev. Nepochybně patřil kočce. Ale nebylo to žádné zamňoukání. Řev to byl stejně majestátní, jako ten lví. Na chvíli jsem byl přesvědčen, že v mém okolí se lev skutečně nachází. Pak jsem však spatřil mohutnou, v kohoutku přibližně 90 centimetrů vysokou, okolo 60 kilogramů vážící kočovitou šelmu, jak vyběhla zpoza hlavní letištní budovy. Nechápal jsem, proč se po letišti volně prohání, a proč jsem tam sám. Vlastně nebyl ani čas to chápat. Dal jsem se na útěk, který by se však rozhodně nedal označit jako bezhlavý. Jenže vzhledem k tomu, že nejbližší stromy, na které by se dalo vylézt, byly ode mne dvakrát tak vzdáleny, jako cesta mezi mnou a tou šelmou, a auta byla zaparkována na druhé straně letiště, byla mi jediným místem úkrytu právě ta bedna...

Zavřel jsem za sebou víko a pozoroval, jak malou skulinou, sloužící k tomu, aby se zvířata v bedně přenášená neudusila, pronikl dovnitř zahnutý dráp, pocházející z přední končetiny. Šelma strašlivě řvala. Insinktivně jsem se přitiskl na opačnou stěnu bedny. Teď jsem teprve zařval zděšením. Má ruka se dotkla vlhké hlavy mrtvoly. Ve světle vycházejícím ze skulin jsem spatřil svou dlaň pokrytou čerstvou krví. Udělalo se mi zle. Šelma chvíli naléhala, pak mohutně zařvala, a nakonec odběhla. Nato jsem uslyšel Oliverův hlas. "Vylez, je po všem!" zvolal na mne. Doprovázen neovladatelným třesem, otevřel jsem bednu. Oliver mne trochu uklidnil. Kousek od nás už k uspané kočce přicházel Tim s dalšími třemi lidmi. Zabalili ji do pytle, naložili do auta a převezli do pozorovací ohrady. Oliver mi stručně popsal, co se stalo. Zvíře odchytil na planině na východě ostrova, když už tam zaútočilo na jednoho člena týmu, který naštěstí setkání přežil. A to proto, že byla kočka uspána. Oliver se rozhodl toho využít a přepravit uspané zvíře do parku. Na letišti pak došlo k incidentu. Kočka byla potichu, všichni si mysleli, že ještě spí. Muž, s jehož mrtvolou jsem se setkal, byl nerozvážný a bednu rovnou otevřel. Dýkovité čelisti prošly jeho krkem, krev postříkala jeho obličej, jeho tělo spadlo do bedny. Všichni se běželi skrýt, a čekali, až se na místo dostaví rangeři. Oliver mi poděkoval, že jsem se stal návnadou. Díky mně se podařilo kočku rychhle střelit uspávací šipkou, zvláště proto, že se na mě koncentrovala. Ještě mi řekl, že se jmenuje Barbourofelis. Prý to byl postrach miocénních a pliocénních býložravců z třídy savců na severoamerickém kontinentu. Myslím, že už je také mým postrachem...

Tak jo, lidi! První prosincový Správce dinosauřího parku skončil... Avšak nebojte se, vážení čtenáři, další část napíši opět za týden!

Správce dinosauřího parku - Problémy v džunglích

24. listopadu 2017 v 16:24 | HAAS
Vážení čtenáři, mám pro Vás další část Správce dinosauřího parku! O čem asi Dan Jameson píše tentokrát? To se nyní dozvíte!

Problémy v džunglích

Z chladných aljašských vod jsme se přesunuli na teplé australské pobřeží, teď zase jiný problém stíhá souostroví Havaj. Pravěká zvířata, zvláště ta vodní, se stěhují po celém Pacifiku. Z vod okolo Tedova ostrova, na němž je vystavěn Dinosauří park, a divokého a nezkrotného Isle of Die, míří do všech koutů světa zabijáci všech různých tvarů a velikostí. Jsou mezi nimi žraloci, kteří vzácně útočí na lidi, jsou mezi nimi mořští plazi, jejichž čelisti dokáží stisknout a rozervat celý trup parníku... Jeden z těchto mořských zabijáků se dostal až na pobřeží ostrova Kauai. Ochránci pravěké zvěře okamžitě přiletěli na místo nehody. Výletní loď zdemoloval obrovitý ještěr. Od pondělí, kdy k incidentu došlo, se spekulovalo o tom, že nehodu způsobil Kronosaurus. Ale veškeré záběry pořízené výletníky z jiných lodí dokázaly, že tomu tak nebylo. Jedná se o mořskou příšeru, která se dosud neukázala, tedy až doteď. Kenneth McFarlane, Roger Stewart, přední světoví odborníci na studium mořských plazů, a renomovaný (a občas trochu ulítlý) přírodovědec Oliver Marsh (z proslulého Dinosauřího parku, jehož jsem já správcem!) byli pověřeni identifikací toho tvora. Mnoho ze záznamů jej ukázalo, jak zvedá ploutev nad mořskou hladinu. Poté dokonce vynořil hlavu, protáhlejší, než má Kronosaurus. McFarlane, Stewart i sir Marsh (má úcta, Olivere) se shodli na tom, že se jednalo o Pliosaura. Avšak Havaj zažil ještě víc. V deštném lese na Kauai došlo k dalšímu prapodivnému útoku. Mladý přírodovědec zrovna studoval masožravé píďalky, jedny z mála housenek, které nejsou býložravé, ale živí se jiným hmyzem (na Havaji je málo vos či podobných hmyzích masožravců, takže píďalky během evoluce zaujaly jejich místo). Sám se vydal do lesa pouze s fotoaparátem a vším vybavením, které potřeboval k fotografování a následnému studování píďalek. Dlouho se nevracel, proto se ho jeho rodina vydala hledat. Ještě předtím o tom informovali sousedy (šlo o rodinu žijící na předměstí jednoho havajského městečka). Když se také dlouho nevraceli (mluvíme o celém dni), zavolali sousedé na policii. Ta vtrhla do lesa a našla rozežraná těla všech členů rodiny, včetně o něco dříve zabitého přírodovědce... Byl jim vyžrán především obsah břicha. Bylo to strašné. V okolí se nacházela spousta stop. Vedly do nějakého doupěte. Na Havaji by byla přítomnost nějakého velkého zvířete už tak dost překvapivá, i kdyby šlo třeba o uprchlé prase. Ale v tomto případě šlo o dinosaura, o nějakého raptora, který pozabíjel půlku členů policejního týmu. Byl odchycen, ale při převozu na speciální stanici zahynul. Pravděpodobně šokem z přítomnosti v kleci, do které byl umístěn...

Tým Ochránců pravěké zvěře odletěl na Havaj hned ve středu. S pěti chlápky byl i Tim, Oliverův parťák od nás z parku. V tom samém lese při své výzvědné výpravě našli další dva raptory, kteří zrovna pili vodu z rychle tekoucího potoka. Pořizovat videozáznam bylo vážně hodně nebezpečné, raptoři měli uši nastražené, reagovali na každé prasknutí větvičky, jednou se dokonce skoro podívali do objektivu kamery, jinak perfektně skryté v hustém listoví keřů. Ale jak se takoví raptoři na Havaj dostali? Přece se tam nevyskytli jen tak sami od sebe! Na tom musí něco být... Něco mi říká, že někdo na téhle planetě musí mít pěkně černé svědomí. A bude člověk, či skupina lidí... Než se o raptorech, jejichž existence na Havaji je světu pochopitelně přísně tajena, dozvíme více, musíme zjistit, kde sehnat dost peněz na nový teréňák. Včera jsem se nechal Oliverem přemluvit, abych s ním odletěl na Isle of Die. V tamní džungli, na západě ostrova, chtěl hledat prehistorické netopýry, studovat je a možná přivést nějakého do parku. Ve velmi řídké džungli, mixované se savanou, jsme zrovna projížděli teréňákem, zatímco vrtulník kroužil nad námi. "Dávejte pozor. Zezadu se k Vám blíží nějaký zuřivec," informoval nás pilot ze shora. Oliver se otočil, a stejně tak já. V závěsu za autem si to za námi hnal pořádně velký Albertosaurus. Kličkovali jsme, ujížděli jsme, ale terén nám nepřál. Auto na to doplatilo. Když tedy Oliver pořádně troubil a Albertosaurus se dostatečně vzdálil, narazili jsme do stromu. Ještě nikdy jsem neměl obličej v airbagu, přísahám. Tedy až doteď. A jsem za to rád, jinak by se můj obličej omlátil o kmen pravěké aurakárie stejně dobře, jako přední sklo našeho auta. Z expedice za netopýry nakonec nebylo nic. Místo toho jsem sledoval, jak vrtulník odnáší poničený teréňák zpátky do parku, zatímco jsem seděl u otevřených dveří helikoptéry a nad sladce působícím Pacifickým oceánem se snažil vzpamatovat z toho, co se mi právě přihodilo...

Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte příští týden...

Správce dinosauřího parku - Útok Metriorhyncha

17. listopadu 2017 v 10:56 | HAAS
Je pátek 17. listopadu, a tak je tu další Správce dinosauřího parku! Co se Danovi a jeho přátelům přihodilo? To se nyní dozvíte...

Útok Metriorhyncha

Tak se zdá, že jsou mořští tvorové, donedávna považovaní za vyhynulé, rozšířeni více, než jsme si mysleli. Šokující nález Cretoxyrhiny, u kterého jsem byl minulý týden, na Aljašce, rozhodně není tím jediným. Jakmile jsem se vrátil ze své aljašské dovolené, dozvěděl jsem se o další neuvěřitelné novince. Při severním pobřeží Austrálie se střetli krokodýl mořský a Metriorhynchus. Výsledek byl poměrně překvapivý. Metriorhynchus vyhrál. Jedná se o pravěkého krokodýla, který žil v období Jury pouze v moři. Ocas měl tvar ploutve, končetiny byly ploutvovité. Tito dva mohutní predátoři se tedy střetli, a výsledek byl pro krokodýla mořského katastrofální. Nebyl to dospělec, šlo ještě o mladého, dvoumetrového saltie. Metriorhynchus byl plně vzrostlý, měl 3 metry na délku. Navíc byl ve výhodě. Krokodýl mořský, kterého turisté sledovali při mořském pobřeží, a natáčeli ho, zrovna líně vlezl do vody. Dostal se tak do teritoria Metriorhyncha, jehož lidé předtím neviděli. A pak se to rychle stalo. Metriorhynchus pod vodou krokodýlovi mořskému zakroutil krkem. Vynořil se, aby se nozdrami nadechl, a svou oběť opravdu držel za krk ve svých zubech. Okamžitě to vzbudilo velký zájem ochránců přírody i lidí, kteří prehistorická stvoření v našich mořích nechtějí. Krokodýl mořský je ohrožený, i když v severní Austrálii byl přičiněním Steva Irwina dlouho chráněn a dnes se mu tam skvěle daří. Co ale dělá Metriorhynchus při australském pobřeží? Odpověď je jednoduchá: připlaval tam, a není sám. Lidé o nich zatím nevědí, ale jistě se tam vyskytují stovky, možná i tisíce jedinců. A všichni pocházejí z vod okolo Isle of Die. Ještě že už neexistuje Operace Hon na Kronosaura. Teď by se totiž znovu vrhli do akce. Přesto se stala další nehoda. V úterý se jeden mladý Australan rozhodl, že Metriorhyncha uloví. Dvouhodinový přímý přenos na jeho facebookovém profilu sledovaly tisíce jeho přátel z celého světa. A v přímém přenosu zahynul. Seděl na člunu, ve vodách, kde o den dříve Metriorhynchus zabil krokodýla mořského. Pak náhle svůj možný úlovek uviděl. Bodl do něj harpunou, tedy skoro. Minul, ale Metriorhynchus se pořádně naštval, chytil harpunu mezi zuby bezpečně nad ostřím, a stáhl muže do vody. Tam ho nejprve kousnul do stehna, šíleně sebou škubal, zatímco muž řval, jeho přítel vše natáčel, lidé u počítačů šíleli... Pak pustil, muž připlaval k loďce, když tu náhle Metiorhynchus narazil do zadku muže, takže oba vyletěli vertikálně nad vodu. Dopadli, a další Metriorhynchus kousl muže do ramena. Mořská voda se změnila v krvavou lázeň... Pak si ho stáhli do hlubiny...

Ochránci pravěké zvěře na místo přijeli ve středu. Z oblasti však byli vykázáni. Stále docházelo k vyšetřování útoku. Podle mě ale není co vyšetřovat. Je jasné, že muž udělal chybu. A ostatní lidé to také vědí. Vyvstává však otázka: co budeme dělat? Pravěká zvířata s námi žijí v jednom světě. Jak se vyhnout jejich útokům? Jak s nimi koexistovat? Co když někteří ptakoještěři už dorazili třeba na japonskou nebo americkou pevninu, a začnou tamní obyvatele terorizovat? Ochránci pravěké zvěře se rozrůstají, to ano. Ale přijde mi, že mnozí noví členové jsou pouze fanoušky pravěku, nikoliv skutečnými ochránci. A že přidat se k Ochráncům pravěké zvěře je tedy jediný způsob, jak se dostat k pozorování prehistorických zvířat... Ať už celý konflikt mezi pravěkem a současností dopadne jakkoliv, budeme se muset snažit ochránit ta pozoruhodná zvířata... Jinak byl tento týden celkově klidný. Leptoceratops Dino měl problémy se zubem, avšak nakonec se vše vyřešilo. Deinotherium bylo zase trochu agresivní, nicméně brzy se zklidnilo. Siamotyrannus sice skoro ukousl jednomu veterináři ruku, ovšem nakonec dostal větší chuť na skopové, které mu bylo posléze vhozeno do výběhu... Ten veterinář dal ale výpověď. A nazval mě "šílencem, který dělá správce na nejhorším a nejnebezpečnějším místě na zemi". Já však nesouhlasím. I když má Dinosauří park jisté problémy, jsem stále rád, že jsem zde. I když mám práce nad hlavu...

Další Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!

Správce dinosauřího parku - V mrazivých vodách

10. listopadu 2017 v 15:47 | HAAS
A je tu, vážení čtenáři! Další Správce dinosauřího parku! Tentokrát poněkud odlišný od těch, které jste dosud četli...

V mrazivých vodách

Přišel jsem s odvážným rozhodnutím: zažádám si u Charlese o volno. Vždyť už na něj mám taky několik let nárok! Nikdo jiný z našeho parku ještě nepracoval nonstop, a to i když se v parku nic významného nedělo. Oficiálně jsem pořád v práci, i když se občas přidám k Oliverovi a jeho týmu při výpravě na Isle of Die. Vyklízet výběhy, krmit zvířata a pomáhat ostatním je pro mě sice každodenní a nikterak zatěžující práce (i když občas je člověk večer unavený dost), přesto jsem si řekl, že bude lepší si dát párdenní pauzu. A tak jsem radostí zajásal, když mi Oliver řekl, že se zcela neplánovaně chystá na Aljašku. Dokážete si to představit? Správce dinosauřího parku na Aljašce! V pondělí mi u oběda sdělil, že by mě na tu mou šestidenní dovolenou klidně na Aljašku vzal, potřebuje totiž parťáka při své další expedici. Tim vážně onemocněl: snědl nějaký rohlík a udělalo se mu z toho zle. Ještě nevíme proč, ale mezi lidmi v parku propukla panika. Vyvstávaly otázky jako: "Byla v tom rohlíku nějaká pravěká plíseň?" nebo "Co když se Tim nakazil nevyléčitelnou prehistorickou chorobou?" Zatímco všichni řešili tento nešvar, seděl jsem v letadle, poslouchal nejnovější popové písničky a hleděl z okna na Tichý oceán. Z Fidži jsme letěli přímo do Anchorage na Aljašce. Už v úterý po setmění jsme dorazili na aljašské pobřeží, jež je proslulé svými žraloky. Aljašští žraloci se v mnohém podobají velkým bílým, mezi nimi se však objevil jeden žralok, který rozhodně nepřipomínal nic, co místní lidé v moři kdy viděli. Rybáři vylovili tělo poměrně velkého žraloka, který sem, na aljašské pobřeží, připlul až z vod v okolí Tedova ostrova a Isle of Die. Oliver byl spolu s mou maličkostí povolán k tomu, aby ho identifikoval. Byl jsem zprvu trochu zklamán, že si tolik neodpočinu a místo toho se budu muset dívat na nehybné tělo žraloka, které Oliver přeměřuje a zapisuje si o něm údaje, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Takhle s Oliverem spolupracovat, to bylo naprosto skvělé. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme byli na Aljašce a nikoliv v parku, nemohl jsem uskutečnit svůj plán z minulého týdne, a to sice plán, jak Oliverovi oplatit všechny ty zlotřilé vtípky. Oliverovi bylo už ve středu odpoledne jasné, že odchycený žralok je Cretoxyrhina. Okamžitě vyslovil teorii o tom, proč se dostala až na Aljašku. Všiml si, že její krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, a tedy že dnes žijící Cretoxyrhiny klidně mohou žít v chladném prostředí. Rázem se ukázalo, že tím mohou být potenciálně nebezpečné...

Vyskytují se totiž v chladných vodách plných ryb, kde rybáři loví ryby. Jiná Cretoxyrhina ve čtvrtek, tedy včera, napadla rybářský člun. Celý ho prokousla, ale to spíše ze zvědavosti, protože člun se nacházel na hladině příliš dlouho. Dnešní žraloci tohle nedělají, ale Cretoxyrhina je zdá se až příliš zvědavá. Na palubě velkého parníku jsme si včera odpoledne nasadili výstroj a skočili do mrazivých aljašských vod. Místo jehličnanů rostoucích za kamenitým pobřežím a neustále zamračené oblohy jsme teď měli možnost pozorovat svět plný barev pod hladinou Pacifického oceánu. Brzy jsem spatřil velkou chobotnici a chtěl jsem si s ní zaplavat, avšak Oliver mne urgoval k tomu, abych plaval za ním. Neměl jsem na vybranou, on je rozhodně lepší potápěč než já. A pak jsme uviděli dvě Cretoxyrhiny, jak spolu bojují. Bylo to neuvěřitelné! Zápas žraloků, a ještě k tomu pravěkých! Pouze do sebe narážely, nevytekla žádná krev. Jedna Cretoxyrhina odplavala, druhou jsme zaujali my. Chvíli kolem nás kroužila. Oliver mi gestem ukázal, ať sebou ve vodě moc neházím, ať ji příliš nezajímám. Rypcem mi trochu rýpla do břicha, ovšem příliš mě to neznepokojilo, a to tedy nelžu. Snad mne hladila? Pak hned odplavala, nejspíš to byl samec a opodál už plula jeho družka, kterou vyhrál při souboji s tím druhým samcem. Plavat ve studených aljašských vodách bylo nad mé očekávání. Na takový zážitek tedy vážně nezapomenu! Je škoda, že dnes Aljašku opouštíme. Za chvíli nás malé letadlo vezme opět do Anchorage, kde pak nasedneme do velkého letounu, a po nějakém tom cestování se znovu ocitneme na Tedově ostrově, v Dinosauřím parku...

Dalšího Správce dinosauřího parku napíši zase příští týden v pátek!

Správce dinosauřího parku - Šokující překvapení

3. listopadu 2017 v 15:52 | HAAS
První listopadový Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Tak, co se na Tedově ostrově přihodilo nového? Předávám slovo Danu Jamesonovi...

Šokující překvapení

Tento týden byl v čemsi zvláštní. Nebylo to jen tím, že mi Oliver místo dvou balónků s vodou hodil za krk rovnou tři (což mne pořádně naštvalo!), že Charles zjistil, že po procházení výběhem Othnielií má zaneřáděné boty, a že se chlapi ve středu u oběda o něco vsadili a jeden druhému skoro ukousl prst (nevymýšlím si). Bylo to proto, že jsme slavili Halloween. Park byl doslova posetý dýněmi se svíčkami, a někteří věnovali večerní hodiny jejich zapalování. Atmosféra na ostrově byla skutečně tajemná. A to zvláště v úterý, přímo na den Halloweenu. V jedenáct hodin večer jsem vstal a šel se projít ven. Rozhodl jsem se, že konečně okouknu všechny ty dýně, na jejichž prohlédnutí jsem kvůli nabitému programu dosud neměl čas. A pak to náhle přišlo! Z křoví kousek od mého domu cosi vyskočilo a v temnotě se to ke mne blížilo. Zůstal jsem stát a znuděně na to hleděl. "Olivere, o co se tady jako snažíš?" zeptal jsem se. Pak jsem však vykřikl. Nebyl to Oliver! Vykřikl jsem hrůzou, protože jsem zjistil, že šíleně zmalovaný obličej klauna skutečně nepatří Oliverovi, a není to žádná maska. Řval jsem, otočil jsem se, natáhl jsem ruce před sebe a utíkal jak nejrychleji jsem mohl, přičemž jsem se neustále ohlížel a hleděl na to zmalované monstrum. Pak jsem se náhle zastavil. "Charlesi? Děláš si ze mě srandu?!" zařval jsem na muže, kterého jsem konečně poznal. Strašidelně vypadající klaun byl samotný ředitel parku. Tak to mě ale teda fakt vytočilo! A ještě více mě iritovalo, když se rozchechtal a v tom strašném smíchu koktal: "To-to-to-to-to-to mi poradi-di-di... Hehehehehehe!!! Poradil Oliver!!!" Měl jsem sto chutí ho nakopat, ovšem krátce poté bych bezpochyby přišel o práci, takže jsem to raději udělal jen ve svých představách (nebojte, nebylo to tak kruté, a abych se necítil povýšeně, nechal jsem Charlese, aby mi taky jednu vrazil, i když byla dost slabá). Uražen z toho, co se stalo, zavřel jsem se ve svém skromném příbytku a zapřisáhl si, že o Halloweenu už nikdy nepůjdu ven! A to ani nemluvím o trick or treat, se kterým zpožděně přišel Oliver 1. listopadu! Odmítl jsem mu cokoliv dát, zabouchl jsem mu dveře před nosem, a on mi pak za to pomaloval zeď... Naštěstí to šlo umýt, ale do té doby, než jsem tak učinil, mohl každý vidět Oliverovu představu Dana Jamesona, jak zametá špinavý výběh... Nelíbilo se mi to. Chová se jak malý kluk... Slibuju, že příští týden to ode mě Oliver pořádně schytá. Hehe, dokonce už mám plán jak mu to oplatit...

Největším překvapením týdne však nebyl šaškovsky naladěný Charles ani nevyzrále drzý Oliver. Největším překvapením týdne byl Kronosaurus. Nebylo to překvapení jen tak ledajaké. Ne že by se objevil ve vodách poblíž našeho ostrova, nebo ostrova jiného. Mohutného predátora totiž mořská bouře vyvrhla přímo na pobřeží státu Americká Samoa. Tým Ochránců pravěké zvěře pro některé z nás, včetně mě a Olivera, přijel v pondělí odpoledne. Následoval let na Americkou Samou. Na jižním pobřeží ostrova ležel umírající obr. Všem se nám do očí nahrnuly slzy. Tento predátor, úžasné ztělesnění síly a dravosti, a živočich, po kterém dnes již nefungující Operace Hon na Kronosaura tolik pásla, ležel na písku pláže zrovna jako vyplavená velryba. Velryby však při takovém dlouhém umírání nevydávají žádné srdce rvoucí zvuky. Tenhle tvor vydával. Mručel takovým způsobem, že mi to přišlo jako volání o pomoc. Ochránci pravěké zvěře sice v rychlosti i přes pár jistých problémů vyjednali odtah giganta pomocí nákladní lodi do moře (chtěli mu připoutat řetězy kolem ocasu a zadních ploutví a pak ho s pomocí lodi do vody stáhnout), ale když tak mělo být učiněno, naposledy vydechl. Byl to obr. Měřil dobrých patnáct a půl metru na délku. Asi to nebyl zrovna ten jedinec, který v minulosti tolikrát napadal zaoceánské lodě a parníky, ale možná to byl jeden z jeho potomků nebo velmi blízkých příbuzných. Ještě teď, když na jeho mručení, lidským uším tak slyšitelné, vzpomenu, zastaví se mi srdce žalem. Poté, co zahynul, sáhl jsem si na jeho šupinatou kůži a pohladil jeho nehybné tělo. Jak mohli být někteří lidé ke Kronosaurům ještě nedávno tak zlí? Snad se jejich pohled na tato zvířata brzy změní. Už teď je internet těchto zpráv plný, lidé jsou jím dojati. Ale nikdo z těch, kteří si o tom jen přečtou, nikdy nebude vědět, jaké to bylo stát vedle umírajícího mořského giganta a slyšet jeho poslední, naléhavou a tísnivou píseň...

Tento Správce dinosauřího parku byl mixem šílených kousků některých zaměstnanců parku a smutného příběhu Kronosaura... Jaký však bude ten příští? To ani já sám nevím. Ale myslím, že Dan za týden opět překvapí!

Správce dinosauřího parku - Vetřelec v hlavní budově

27. října 2017 v 11:59 | HAAS
Je pátek, a to na mém webu přece znamená jediné... Správce dinosauřího parku! Tentokrát je to poslední říjnová část...

Vetřelec v hlavní budově

S Cronopiem je to lehčí, než jsem myslel. Zatím je stále ubytován v ohrádce na Oliverově zahradě. Oliver k němu přímo přilnul: celý týden se o něj stará, nosí mu potravu a také pečlivě studuje jeho chování. Ve čtvrtek do parku dokonce přijel jeden expert na druhohorní savce, kterého Cronopio neobyčejně zajímá. Prý omdlel úžasem, když toto zvíře viděl, i když nevím, jestli si tento příběh Oliver jen nevymyslel. Když jsem totiž toho experta potkal, nevypadal, že by byl nějak mimo. I když se na mě tak zvláštně koukal, ale to bylo asi tím, že jsem měl na pracovní košili několik špinavých skvrn. To víte, uklouznout v části ohrady, kam si Tsintaosaurus chodí odskočit, není zrovna příjemné. A také vaše oblečení podle toho vypadá. Avšak tento týden se stalo něco víc, než jen to, že by na mě nějaký obrazoborec hleděl... V úterý se totiž v hlavní budově parku objevil nezvaný host. Všechno to začalo tak, že jsem uviděl zvláštně vypadajícího chlapíka. Plížil jsem se za ním, vzal jsem si pytel a v poslední chvíli jsem mu ho navlékl na hlavu, a utáhl provázek kolem krku. Chlápek se polekal a pleskl mě přes obličej. To mi však nevadilo. Chechtal jsem se. Ležel jsem na zemi, smál jsem se, smál jsem se a ležel jsem na zemi. Ten chlápek si mezitím pytel z hlavy sundal a naštvaně na mne pohlížel. Byl to Oliver. Vrátil jsem mu totiž všechny ty jeho vtípky s balónky naplněnými vodou i barvami nebo s dortem, zmrzlinami atd. (už si to ani všechno nepamatuju). Když tu náhle se Oliverův výraz v obličeji změnil. Objevilo se v něm něco... Něco děsivého... Byla to snad hrůza? Či něco jiného? Spíše snad překvapení? Na tyto hluboké otázky jsem si ani dosud neodpověděl. Avšak... Zpět k věci! Náhle se Oliverův výraz v obličeji změnil. To jsem jednou napsal. A on vykřikl: "Vetřelec v hlavní budově!" Ukázal prstem kamsi do dálky. Měl jsem oči plné slz smíchu, takže jsem nic neviděl. Jakmile jsem si je utřel, přičemž my lidé říkali, že se směji jako opilec, byl už vetřelec pryč. Tedy z přízemí budovy. Vyletěl totiž do prvního patra. Oliver jej následoval. A stejně tak tři další muži, kteří byli zrovna v přízemí budovy. Pomalu jsem vstal a se smíchem jsem utíkal do prvního patra. Tam jsem se také zděsil. Vetřelec měl totiž křídla! Letěl přímo proti mě. Skoro do mě narazil hlavou! Pak přistál na zábradlí a zakvílel. Byl celkem malý, a ne, nebyl to člověk! "Pterodactylus! Nebo něco podobného..." zakřičel úžasem Oliver.

Já však nad ničím nežasl. Ta malá potvůrka se znovu rozletěla proti mě. Klovla mě při letu do ucha. Zařval jsem tak, že to bylo slyšet po celé hlavní budově. Věřil bych, že si ten netvor odnesl mé ucho celé, ale jak jsem posléze zjistil, z boltce mi kapalo pouze několik kapek krve. Oliver se tomu musel smát. Vůbec jsem nepochopil, co na tom bylo tak vtipného. Jen pořád opakoval, že to měl natočit. Pterodactylus mezitím vyletěl z okna. Jak se sem dostal? Pravděpodobně si prostě na ostrov přiletěl? Vždyť ptakoještěři se nad Isle of Die normálně pohybují. Oliver se vzpamatoval a vyběhl ven z hlavní budovy. Pomocí vysílačky informoval rangery, aby Pterodactyla chytili. Zvíře si sedlo na větev vysokého stromu v parku. Jakmile přiběhli rangeři, střelili po něm síťovou pistolí. Pterodactylus byl trochu vyděšený, ale když v lidských rukou zjistil, že mu od nás nehrozí žádné nebezpečí, uklidnil se. Dokonce usnul poté, co mu Oliver hladil bříško. Olivera to velmi zaujalo, okamžitě zapomněl na své studium Cronopia a začal se věnovat výzkumu tonické imobility u ptakoještěrů. Zajímalo by mě, kam to tento výzkum dovede. Na Cronopia samozřejmě nezapomněl doslova, stále vedle jeho ohrádky vysedává na sedátku (tohle v tomto ročním období už naši přátelé v Británii nemohou) a hází mu různé pamlsky. Zároveň však očima projíždí své poznámky o Pterodactylově chování. Nový přírůstek, který byl původně pouhým vetřelcem v hlavní budově, byl ubytován v aviariu, které teď sdílí s Dsungariptery a Rhamphorhynchem...

Další Správce dinosauřího parku opět za týden, již v listopadu!

Správce dinosauřího parku - Šavlozubá veverka

20. října 2017 v 10:33 | HAAS
Je na čase vrátit se do Dinosauřího parku za správcem Danem, který nás informuje o tom, co nového se za poslední týden přihodilo...

Šavlozubá veverka

S Macrauchenií to není tak jednoduché, jak jsem doufal. Kick stačil v sobotu kopnout jednoho ošetřovatele do hrudi tak silně, že musel být odvezen do nemocnice. V neděli jsme ho uspali, abychom si jej znovu prohlédli a dali mu očkování. Když se uspávací šipka dotkla jeho těla, začal Kick skákat doslova jako splašený kůň. Viděl jsem různé animace Macrauchenií, ale tohle bylo něco úplně jiného, vůbec se to s tím nedá srovnávat. A mezitím, že srovnávat Macrauchenii se splašeným mustangem také nebude vhodné, uvážím-li, jak vysoké skoky to byly. Opravdu neuvěřitelné, tahle zvířata dokáží vždycky překvapit. Jediné kopnutí do plotu stačilo k tomu, aby kopýtko tohoto pravěkého býložravce prokoplo dřevěnou tyčku. Všichni jsme na to s údivem hleděli. Očkování však Kick nakonec dostal, a věřím, že poté, co se probral, uvědomil si, že jsme mu chtěli jen pomoci. I když to asi pravda není. Nicméně Kick si zvyká. I když není vhodné vstupovat do jeho výběhu sám. V pondělí jsem totiž dostal zprávu od zraněného ošetřovatele. Nejen, že musel podstoupit nějakou operaci (bohužel si už nepamatuji, jakých kostí žeber), zároveň mi však vynadal a podal výpověď. Odeslal jsem mu svou zprávu, ve které jsem sám sebe obhajoval: "Přivést to zvíře byl Oliverův nápad!" On mi v úterý odepsal: "Drzoune." Tak to jsem tedy urazil! Zvíře přivezl Oliver a nějaký ošetřovatel mi za něj vynadá! Copak já můžu, že Oliver neustále vozí zvířata, která jsou člověku nebezpečná? Měl jsem sto chutí se zavřít ve svém domku, a třeba deset dní z něho nevyjít! Ale nemohl jsem, neboť jsem celé úterý musel dohlížet na stěhování akvária, v němž žijí naši belemniti. Večer jsem pak s jedním veterinářem prohlížel mláďata pravěkých leguánů a ještě jsme zjistili, že jedna samice Testudo atlas nakladla vajíčka. Je skvělé mít další snůšku, ale vzhledem k tomu, že ji nakladla v části terária, která není zrovna přiměřeně vyhřívána (nebylo to tak vždy, může za to špatná technika, k poruše došlo asi před měsícem, nicméně brzy to opravíme), museli jsme vejce posbírat a přenést do inkubátoru. Dnes v osm ráno jsem byl na veterině a řekli mi, že vejce želvy jsou v naprostém pořádku. Teď už zbývá jen čekat a čekat, než se v našem parku narodí další generace největších suchozemských želv všech dob...

Oliver si asi s hledáním nových zvířecích druhů na Isle of Die a jejich následným přesunem do parku nedá pokoj. Jeho středeční výprava na Isle of Die skončila takřka fiskem, když byl jeden člen týmu napaden smečkou divokých Troodonů. Bylo mu rozdrápáno stehno, pokousána ruka, poškrábáno břicho, skončil s kousancem na čele, švihnutí Troodoního ocasu způsobilo dlouhé krvácení z nosu, k tomu přibyly pohmožděniny a zjištění, že kvůli kousnutí se do jeho těla dostala infekce. A pak se náhle porouchal motor helikoptéry. Oliver a jeho pět kolegů se snažili zkroušeného chlapíka zachránit, zatímco blouznil v horečce během horké tropické noci. Tým byl utábořen na planince vystupující z lesa na samém jihu ostrova. Právě zde žijí Velociraptoři, které pochopitelně chlápkovo sténání přilákalo. Oliver měl co dělat, aby pobíhal z jedné části planinky na druhou a klaksonem Velociraptory zastrašoval. Později to už nestačilo a ke slovu přišla raketová pistole, to bylo tak v pět hodin ráno (již ve čtvrtek) a nakonec tedy Oliver nenažrané raptory zahnal. Pak při ranní procházce lesem (samozřejmě vybaven puškou) zahlédl podivného savce. Hned poznal, že to je Cronopio, tzv. "šavlozubá veverka". Toto zvíře žilo před 99 miliony let v Argentině pod nohama gigantickým dinosaurů. Nápadně se podobá zubaté veverce z Doby ledové, a Oliver neodolal a pokusil se Cronopia chytit. Pokus byl úspěšný, nicméně prokousnutý prst Oliverovi celou akci dodnes připomíná. Potkal jsem ho dnes ráno u snídaně a vyprávěl o tom řadu vtipů. Konečně tedy nevtipkuje o mně, tedy prozatím! Nicméně Oliver je zde a ostatní také, trochu jsem předběhl. Je tedy čas na zakončení příběhu: nakonec byl motor vrtulníku nastartován a tým se včera odpoledne vrátil do Dinosauřího parku. Zraněný muž je už v pořádku, i když musí odpočívat. Cronopio byl ubytován v prostorné kleci v Oliverově zahradě. Brzy mu však bude vystaven speciální výběh. Materiál na stavbu nám dojde dnes odpoledne...

Snad s Cronopiem nebudou žádné problémy! Pokračování za týden...

Správce dinosauřího parku - Příjezd Macrauchenie

13. října 2017 v 16:25 | HAAS
Podzim rychle ubíhá... Blížíme se k polovině října... A protože je dnes pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku!

Příjezd Macrauchenie

Po dlouhé době Oliver přivezl do parku zase něco nového. Jako správce bych si však přál, aby už vozil jen malá, roztomilá zvířátka, která člověku nijak neublíží. Jelikož i býložravý savec, který pochází z Jižní Ameriky a vyhynul tam, ale do dnešních dnů přežil na Isle of Die, dokáže být svým způsobem nebezpečný. V úterý se Oliver rozhodl vydat se na další cestu na Isle of Die. Jeho cílem byl opět tygr šavlozubý. Oliver chce zjistit, proč tato zvířata útočí na lidi, ačkoliv je nikdy předtím neviděla. Krátce po poledni helikoptéra přistála na pláních na východě ostrova, čímž vyrušila pasoucí se stádo Corythosaurů. Základní tábor byl postaven během jediné hodiny, pracovalo na něm devět lidí. Já mezi nimi nebyl, zrovna v těch chvílích jsem krmil Tsintaosaura. Nedoporučuji to, neboť kousnutí kachním zobákem dokáže pořádně zabolet. Naštěstí jsem to odnesl jen strženým nehtem. Ale zpět k věci!!! Takže Oliver a jeho kolegové postavili tábor, no a pak se Oliver začal poohlížet po nějakém tom šavlozubákovi. Spolu s jedním členem týmu, Markem, expertem na divoké kočky, který strávil dvacet let studiem lvů v Africe a kterého Oliver přizval na svou výpravu, objevili stopy Smilodonta. Nacházely se v bahně na břehu vysychající řeky. Podle Marka by bylo nebezpečné se dostat příliš daleko do teritoria zvířete, které nemá rádo lidi. Z toho důvodu chlapi nastražili kamerovou past tam, kudy podle nich kočka mohla projít v noci. Pak se vrátili zpět do tábora. Zbytek dne už jen pozorovali exotické ptáky (na Isle of Die je hodně exotických ptáků), exotické savce (na Isle of Die je hodně exotických savců), exotický hmyz (na Isle of Die je mnoho exotického hmyzu), exotické dinosaury... Ehm... To už stačí... Promiňte. Zpět k věci!!! Ráno se Oliver a Mark znovu vydali na břeh řeky. Spatřili tam stádečko Othnielií, jak se z líně tekoucího toku napájí. Dost možná to byla zvířata, která byla nedávno z Dinosauřího parku odvezena zpět na Isle of Die, nebo jejich potomci. Každopádně pozorovat zdivočelé Othnielie se Oliverovi už dlouho nenaskytlo (i když já si občas říkám, že i ty naše dokáží být dost divoké, hlavně, když kopou, mají totiž takovou zvláštní metodu míření). Zatímco Oliver pořizoval videozáznam malých ptakopánvých býložravců, Mark kontroloval kamerovou past. Kočka v noci kolem řeky skutečně prošla. Než to však stačil Oliverovi sdělit, uslyšel hrozivé kvílení. Hned se dal tím směrem, odkud vycházelo. Oliver si jen o dvacet vteřin později kvílení povšiml také, a když spatřil Marka při běhu, neváhal, a začal ho dohánět. Za chvíli společně mlčky přiběhli do míst, kde se planina mění v les. Spatřili mladého samce Macrauchenie, jak běhá okolo Smilodonta. Bylo to neuvěřitelné! Šavlozubák byl mrtvý. Macrauchenia byla celá poplašená, Marka napadlo, že snad kočka na ni zaútočila, ale při výpadu zahynula. Pochopitelně bylo brzy jasné, proč. Zrovna, když byl šavlozubák na lovu, přiblížil se k němu jiný Smilodon, a "zachránil" Macrauchenii tím, že na vetřelce ve svém teritoriu zaútočil. Teď se ale hodlal na strachem paralyzovanou Macrauchenii, které v útěku z jedné strany bránila pro ni tak hrozivá mrtvola, a z druhé strany husté nízké větvoví stromů, sám zaútočit. A Oliver s Markem přišli zrovna v tuto chvíli...

Kočka se před jejich zraky vymrštila z trávy. Macrauchenia udělala hrozně vysoký skok. Moc daleký ale nebyl. Přistála těsně před rozzuřeným šavlozubákem. Olivera hned něco napadlo. Macrauchenií je tu přece dost, co kdyby dal téhle šanci? Vytáhl raketovou pistoli a začal střílet do vzduchu. Konečně se Smilodon zalkl. Oliver tak poznal, že se tato kočka lidí přece jen bojí, když vydávají hluk. Utekla do lesa. Macrauchenia byla strachem celá poblouzněná, Oliver ji samozřejmě nechtěl dlouho trápit, a tak do své pistole nasadil uspávací šipku, přesně pozoruhodného savce trefil do krku a pak jen čekal, až Macrauchenia usne. Zvíře se samozřejmě hbitě hnalo dál po planině, avšak anestetika brzy začala působit. Přemístit Macrauchenii do sítě zavěšené na spodku vrtulníku trvalo několik desítek minut. Pak, když se o tři hodiny později probrala, nacházela se už v ohradě. Je to docela statný mladík, a já se rozhodl, že mu budu říkat Kick. A to proto, že stejně jako Othnielie kope. Jenže tenhle míří ještě líp. Ale to tady nebudu rozebírat, protože už tak píši o svých stržených nehtech a krvi tekoucí mohutnými proudy z mého obličeje (i když si nejsem zcela jist, jestli mnohem častěji z mého obličeje nestékají mohutné proudy šlehačky, kterou mi ho jeden vtipálek jménem Oliver občas zdobí). Jen doufám, že se Kickovi bude dařit. Samci Macrauchenií jsou samotářští, žijí bez stáda, takže snad se v novém domově o samotě zabydlí... Vítej v parku, Kicku!

Další Správce dinosauřího parku sem přibyde v pátek příštího týdne!

Správce dinosauřího parku - Noc se šavlozubým

6. října 2017 v 15:53 | HAAS
Končí nám pracovní týden, a tím pádem je tu Správce dinosauřího parku! Takže si držte klobouky, nebude to žádné krmení zvířátek nebo čištění výběhů, ale velká akce!

Noc se šavlozubým

Občas se stává, že jako správce Dinosauřího parku musíte někomu zachránit život. A když to nevyjde... Tak se cení aspoň snaha. Všechno, co k tomu ještě můžu říci, je to, že já se snažil jak nejvíce jsem mohl... Oliver se ve středu vydal na další expedici na Isle of Die. Byl to další výlet, který delší dobu oddaloval. Původně chtěl zavítat na jih Isle of Die, kde se nacházejí bažiny, planiny i lesy, které dobře zná, a jež obývají různí nodosauridi, Velociraptoři a další zvířata, z nichž některá nejsou zrovna přátelská. Avšak po nedávném přesunu Othnielií na travnaté stepi východu ostrova Isle of Die si Oliver usmyslel, že se vydá právě tam. Zajímal ho totiž jeden tvor, který předtím zabil člena týmu: tygr šavlozubý. Kéž by Oliver věděl, že toto rozhodnutí vyhledat nového lidožrouta vůbec nebyl chytrý tah... Toho odpoledne, kdy na planině opět přistála helikoptéra, bylo exkluzivně dobré počasí. Parasaurolophové, Corythosauři, Lambeosauři a stádo divokých Teleocerasů, to vše byla zvířena, kterou Oliver, Tim a dalších pět členů týmu mohli pozorovat. Oliver pořizoval jednu fotografii za druhou, běhal ze středu planiny k jejímu okraji a k lesu, fotil to, jindy zase ono, zatímco se Tim zaměřoval spíše na jediné mládě Lambeosaura. Natáčel ho celé odpoledne na svou videokameru. K večeru se mládě nepředvídatelně přiblížilo k vodě, z níž náhle doslova vyskočil mohutný krokodýl, popadl jej za krk a stáhl pod vodní hladinu, jež se čeřila, obarvena krví. Oliver u toho sice nebyl, ale krokodýlův útok ho velmi zaujal, když celý záznam sledoval v hlavním táboře uprostřed plání. Byl večer, setmělo se, před helikoptérou planul oheň, kolem něho seděla skupinka sedmi chlápků a radovala se ze všech těch fotografií a videozáznamů. Vítr dul do otevřených stanů, ze kterých k ohni nosili konzervy s hrachem a fazolemi, a připravovali si společně večeři. Olivera velice naštvalo, když zahlédl jednoho člena týmu se špekáčkem. Mírně, ale jasně mu vysvětlil, že vůně masa by mohla přilákat nezvané hosty. A to pochopitelně tým nechtěl. Člen týmu špekáček schoval, ale možná stačilo jen to, že jej na chvíli vytáhl, aby něco z dálky ucítilo jeho pach. Nebo to, k čemu pak došlo, bylo způsobeno tím, že si tým vybudoval tábor ve středu plání. Ať tak či onak, bylo to hrůzné. Oliver se o půlnoci probudil ve svém stanu. Zaslechl, jak kolem něj něco rychle prošlo, snad i proběhlo. Jen v šortkách a tričku vyběhl ven s čelovkou a velkou světlicí v ruce. Všiml si, jak je tráva kolem stanu slehlá, ale rychle se napřimuje. Zvíře tu opravdu bylo před chvílí. Oliver musel vědět, že je na stopě něčemu potenciálně nebezpečnému, vždyť v noci loví třeba velké kočky, a po jedné pátral. Byl to asi právě důvod, proč sem přijel, a to sice hledat šavlozubého tygra, co ho přimělo nevracet se ke stanu pro zbraň, ale následovat tajemného návštěvníka tábora. Brzy jej zahlédl. Velké tělo kočkovité šelmy se rychle mihlo ve vysoké trávě. Zvíře bylo přikrčeno, snad se chystalo k útoku, a tak Oliver posvítil na velký objekt před ním. Byl tam samec Macrauchenie, nonšalantně si při měsíčku vycházející po stepi. Světla se lekl a utekl. Pak se z trávy vynořila hlava šavlozubého tygra. Kočka očividně nebyla nadšena z toho, že obyvatel tábora, kterým před chvílí proběhl, zahnal jeho kořist. Oliver se nehýbal. Překvapilo ho, že se šavlozubá kočka vůbec nebála, vůbec neutíkala, naopak, začala se krást k němu. Teď byl Oliver v koncích. Myslel si sice, že když se nebude hýbat, nebude kočku zajímat. Ale Smilodon se stále blížil. I tomu nejodvážnějšímu muži někdy, při dlouhém a napínavém čekání, rupnou nervy. Oliver zařval, aby upozornil ostatní z tábora na jemu hrozící nebezpečí. Zároveň se otočil a utíkal ke stanům. Šavlozubého tygra měl v patách...

Vběhl do tábora a hnal se k vrtulníku. Včas zavřel jeho dveře, protože Smilodon do nich hned nato prudce narazil. Bylo to jen tak tak, Oliver těsně vyvázl. Okamžitě zapnul vysílačku a informoval rozespalého radistu v našem parku o tom, že v táboře řádí šavlozubý tygr. Byla to pravda. Dva členové týmu totiž vyběhli ze stanů se síťovými puškami, ale Smilodon hned po jednom skočil a sekl ho do paže. Život nešťastnému chlapíkovi zachránila síť, která na něj dopadla, ale byla namířena na Smilodonta, který se jí však vyhnul. Pak skočil Smilodon do stanu a rozpáral spací pytel, ve kterém spal k smrti vyděšený voják. Oliver skončil s vysíláním, vyběhl ven z helikoptéry s raketovou pistolí a několikrát vystřelil do vzduchu. Kočka se však hluku nezalekla. Naopak se zaměřila na Olivera. Ten se okamžitě dal do rychlého sprintu. Byl sice bos, ale ani jednou nezakopnul. Přiběhl až k lesu. Zdálo se, že kočka ho ztratila. Díval se kolem sebe, v té temnotě se snažil uvidět obrys jejího těla, ale nikde nic. Přestal se hýbat. Hrobové ticho mu způsobovalo husí kůži. A pak náhle uslyšel dech. Velmi pomalu se otočil a vytřeštily se mu oči. Smilodon stál přímo za ním. Cenil přední zuby, po těch dlouhých špičácích tekla krev. Smilodon z tábora ale přece nikoho nezabil, tak proč? Odpověď byla jasná, byl to další Smilodon. A pak náhle jejich nepříjemné setkání vyrušil původní šavlozubec. Skočil mezi Olivera a vetřelce, který se právě ocitl v jeho teritoriu. Teď Smilodon zapomněl na to, že mu dvounohý tvor odehnal večeři. Okamžitě se dal do zápasu se svým sokem. Byl krátký, ale usmrtil ho při něm. Dal mu několik do hlavy svými obrovskými tlapami. Oliver litoval, že s sebou neměl kameru s nočním viděním. Když Smilodon svého soka zabil, Oliver se vytratil. Chlapi mezitím instinktivně balili tábor. Ve chvíli na planině přistála další helikoptéra. Oliver se usmál, když uviděl, kdo mu přiletěl na pomoc. Byl jsem to já! Vyskočil jsem z vrtulníku a utíkal k Oliverovi. Také se ke mě řítil, až mi to bylo podivné. Asi mne chtěl obejmout. Ale nepodařilo se mu to. "Olivere, pozor!" zařval jsem a ukázal na něco, co se k němu zezadu hnalo z temnoty noci. Šavlozubec se vracel. Skočil na Olivera a povalil ho na zem. Ranger z našeho vrtulníku ve stejnou chvíli vystřelil z pušky. Ve vteřině, kdy se šavlozubý tygr chystal zakousnout se do Oliverova krku, dostal ránu do stehna levé zadní končetiny. Kulka mu působila velkou bolest. Zavyl a Olivera, kterého do té chvíle držel svými předními tlapami, pustil. Oliver tak unikl ze sevření, ovšem jen na chvíli. Majestátní šelma se nehodlala vzdát. A tak i se svým zraněním znovu učinila dlouhý skok a dopadla na Olivera. Ten zařval, protože mu přitom zlomila nohu. Nezbývalo nic jiného, než zvíře rychle střelit znovu, a usmrtit ho. Vytáhl jsem pistoli a na nic nečekal. Tři dobře mířené, hlasité rány do šíje ukončily život tohoto překrásného predátora. Dlouhý špičák se zaryl do hlíny těsně před Oliverovým obličejem, a zvíře naposledy vydechlo. Nejsem rád z toho, že jsem ho zastřelil, v životě byl nezabil žádné zvíře. Ale tentokrát jsem musel zachránit přítele, tak jsem musel jít proti svým pravidlům. Proč jsou však šavlozubci tak agresivní vůči lidem, to musí Oliver teprve zjistit. Ještě za noci, asi ve tři hodiny ráno ve čtvrtek, jsme totiž z Isle of Die odletěli. Ještě předtím, obklopeni temnou nocí, jsme tohoto urputně bojujícího predátora pohřbili...

Pokračování za týden...

Správce dinosauřího parku - Komplikace s přesunem Othnielií

29. září 2017 v 10:53 | HAAS
Poslední Správce dinosauřího parku v měsíci září přichází. Dan Jameson nás informuje o přesunu Othnielií, o kterém se nám zmínil už minulý týden. Avšak jak napovídá název jeho "reportáže", mohu-li to tak nazvat, ne vše proběhlo úplně hladce.

Komplikace s přesunem Othnielií

Tento rok se v parku vylíhlo na dvacet mláďat Othnielií, jedná se tedy o úspěšnou sezónu. Avšak Dinosauří park není dostatečně velký, aby byl domovem pro všechna ta nádherná zvířata. Už v minulosti se spolu některé Othnielie rvaly o území, museli jsme jedno velké stádo rozdělit do několika skupin, jež od sebe oddělovaly ploty... A relativně nedávno jsme začali s přesuny Othnielií na Isle of Die. Dalo by se říci, že tak náš park přispívá k udržení počtu těchto pozoruhodných dinosaurů. Během léta jsme žádný takový přesun neuskutečnili, s koncem září je však na čase mláďata, jež se plně osamostatnila, přemístit zpět na ostrov, z něhož pocházejí jejich rodiče či prarodiče. Přesun začal v úterý. Deset zvířat bylo šetrně uspáno a přemístěno do tří velkých krabic, z nichž každou odnesla jedna helikoptéra. Dávka uspávadel měla zaručit, aby se během letu zvířata neprobrala a nebyla šokována tím, že skrze malé otvory v krabicích vidí samou modř, modř oblohy a oceánu. Spolu s Oliverem jsem seděl ve třetím vrtulníku. Helikoptéry přistály takřka současně na velké travnaté planině na východě Isle of Die. Stádečko Macrauchenií bylo příletem monstrózních strojů vyrušeno a odcupitalo do lesíka tvořeného nízkými stromy. Když jsem vystoupil z helikoptéry, div jsem se nelekl. Uviděl jsem šavlozubou kočku, jak se krčí za vysokými trsy trávy. Oliver byl nadšen. Vytáhl svůj fotoaparát s teleskopickým objektivem a pořizoval jeden snímek za druhým. Tak si říkám, že náš přítel zachránil jedné z těch nevinných Macrauchenií život. Kdyby helikoptéry býložravé savce nevyrušily, jeden z nich by padl za oběť šavlozubému tygru. Odepnuli jsme řetězy a provazy z krabic, a otevřeli víka. Othnielie ještě spaly, čekali jsme tedy, až se proberou. Mělo to zabrat jen pár minut. Mezitím se jeden ranger vydal do lesíka, v němž se ztratily Macrauchenie. Nutně potřeboval na záchod, ale nikomu o tom neřekl. Sdělil nám to až po události, která se mu přihodila. Hned jakmile do lesa vkročil, rozehnalo se proti němu celé stádo těch podivuhodných savců, připomínajících tvarem těla velblouda a chobotem tapíra. Ranger se vyhoupl na větev stromu, která pod jeho těžkým tělem praskla těsně poté, co pod ní proběhla poslední Macrauchenia. Těsně se tedy vyhnul udupání. Nechápal, proč Macrauchenie tak zmatkovaly. Zatímco se držel za hlavu (pád z větve ho trochu šokoval), uslyšel dunění. Zvedl hlavu a spatřil Daspletosaura, hrůzostrašného tyrannosaurida s tlamou plnou ostrých, čepelovitých zubů. Dravec měřící asi deset metrů na délku si to hnal přímo proti němu. Ranger neváhal a vytáhl svou pušku, ale z nějakého důvodu nedokázal vystřelit. Později mi sice řekl, že puška měla závadu, ale sám jsem si odzkošuel na Oliverovi, a fungovala. Oliver byl na mě pořádně naštvaný, když mu nad hlavou prosvištěla kulka, ale to je jiný příběh, který by nás zavedl zpět do Dinosauřího parku a tím se nechci zabývat, protože by to bylo trapné a já se ztrapňovat nechci. Nicméně věřím tomu, že se rangerovi prostě klepaly ruce, a on nedokázal vystřelit. A komu by se taky ruce neklepaly? Mě tedy ně, ale myslím, že... No, dobrá, uznávám, že by se mi asi trochu třásly prsty, ale to je tak všechno! Jo, nic víc! I když i klepající se prsty mohou způsobit, že nedokážete vystřelit z pušky, neboť nesvedete sáhnout na spoušť...

Ranger se dal na útěk, jenže si to namířil přímo k helikoptérám. Já, Oliver a zbytek týmu jsme zrovna sledovali, jak poslední Othnielie opouští krabici. Společně jsme si zatleskali. Bylo to úspěšné vypuštění dinosaurů do divočiny, nemohlo to proběhnout lépe. Aspoň to jsem si myslel. Otočil jsem hlavu a spatřil rangera, jak vříská a utíká před Daspletosaurem, kterého měl za zády. Oliver okamžitě sundal svou červenou košili a mával jí na Daspletosaura. Dinosaurus, vidící barevně, byl tímto úkazem zaujat. Dal se za Oliverem. Jenže v tu chvíli už přišla má šance. Z rukou jiného rangera jsem vytrhl uspávací pušku. Šipka trefila krk Daspletosaura. Oliver řval, mával košilí, skákal, dělal všelijaké šílené pohyby, jen proto, aby stále upoutal Daspletosaurovu pozornost, jelikož se predátor na chvilku zaměřil na mě. Naštěstí byl Oliver úspěšný. Za pár minut se Daspletosaurus zapotácel a usnul. Oliver byl vyčerpaný. Těch několik minut totiž musel běhat po planině a Daspletosaurovi unikat, a nám nezbývalo, než to se zatajeným dechem sledovat. Poté nám ranger vylíčil onen podivuhodný příběh... Přesun další desítky Othnielií nastal včera, tedy ve čtvrtek. Předně jsme však měli problémy s odchytem jednoho staršího samce, který neustále pobíhal po výběhu a vyhýbal se všem šipkám, které po měly zasáhnout. A když ho konečně jedna zasáhla, chytře se otřel o plot a šipka vypadla z jeho kůže. Trvalo snad dvacet minut, než jsem ho s jedním ošetřovatelem nahnal do nepříliš prostorné části výběhu, a tam šipka zasáhla jeho ocas. Jakmile usnul, přemístili jsme ho do krabice za dalšími třemi Othnieliemi. Při tomto přesunu jsem už nebyl, musel jsem totiž v přístavu vyřizovat příjezd několika nových pracovníků (náhrada za darebáky, kteří se přidali k Operaci Hon na Kronosaura, v současnosti již rozpuštěné). Až večer, po návratu na ostrov, mi Oliver sdělil, že se na ostrově ztratil jeden veterinář, dohlížející na stav Othnielií. Hledali ho celé odpoledne, až večer nalezli jeho ohlodané tělo mezi křovisky. Vzhledem ke způsobu, jakým bylo probodnuto jeho hrdlo, Oliver usoudil, že jej zabila šavlozubá kočka. Z toho mě mrazí. Tato zvířata dokáží být zřejmě divočejší, než jsem si v úterý, když jsem poprvé jednu uviděl, myslel...

Další část Správce dinosauřího parku zase za týden!
 
 

Reklama