Správce dinosauřího parku

Správce dinosauřího parku - Průzkum jeskyní a boj se spiklenci

1. září 2017 v 10:15 | HAAS
Se začátkem nového měsíce je tu nový Správce dinosauřího parku! Vyřešil se už problém s Josém, který před několika týdny vypustil v parku masožravce na příkaz členů týmu Operace Hon na Kronosaura? A co ostatní potkalo naše přátele v parku? Teď se to dozvíte!

Průzkum jeskyní a boj se spiklenci

Uplynulý týden byl přímo nabitý akcí. V pondělí jsem čistil ohradu Deinotheria, která si úklid skutečně zasloužila. Velkého chobotnatce jsme pochopitelně museli uspat a převést do jiné, náhradní ohrady. Jenže mohutný a nevrlý samec Deinotheria se probudil dříve, než byl do ní vypuštěn. Jelikož se nacházel v síti, kterou nesla helikoptéra, začal sebou házet na všechny strany. Z dálky jsem to s hrůzou pozoroval. Pilot vrtulníku naštěstí brilantně přistál. Zvíře muselo být na zemi zase uspáno, což však způsobilo komplikace. Na jednu chvíli přestalo dýchat. Byl jsem o tom informován přes vysílačku. Jakmile jsem se však do náhradní ohrady dostavil, Deinotherium po ní zběsile běhalo, bylo tedy dost živé. Naráželo do plotu a troubilo tak nahlas, že by člověku praskly bubínky, kdyby stál těsně vedle něj. Středeční převoz zvířete do původního výběhu, který jsem vyklidil, probíhal už o moc snadněji... V úterý se Oliver vydal na výpravu na Isle of Die. Po dlouhé době stanul na ostrově plném pravěkých příšer. Přelet letadlem nad ostrovem ho jen ujistil, že místní příroda se skvěle zotavuje s někdejšího vypálení. Ještě stále si vzpomínám na to, jak Ochránci pravěké zvěře spolu s Oliverem museli zjišťovat, zda decimaci přírodního ekosystému části ostrova přežily všechny tamní druhy. Tentokrát se Oliver vydal na západ ostrova. Obvykle vyráží na jih či na východ, toto byla tedy nová výzva. Západní část ostrova byla sice postižena požáry, je však nově zarostlá džunglí a navíc je útočištěm mnoha podivných živočichů. Někteří z nich sídlí v síti jeskyní, které se nacházejí kousek od pobřeží. Oliver, Tim a výprava dalších šesti mužů doprovázených jednou lékařkou se vydali na pochod. Od pobřeží, kde zanechali letadlo, putovali pralesem až k jeskyním. Byla to dlouhá štreka, zabrala jim půl dne, další půlku dne měli strávit průzkumem jeskyní, tudíž bylo jasné, že budou muset v pralese přenocovat. Oliver byl prvním člověkem, který do těchto jeskyní kdy vstoupil. Musel to být úžasný pocit. Prvních pár kroků učiněných badatelem vyrušilo malého ještěra. Oliver se nezdráhal jej chytit. Ve světle baterek se ukázalo, že by to mohla být mladá Megalania, sotva pár týdnů stará. Oliver pořídil řadu fotografií a pak zvíře zase pustil. Tým dále objevil několik druhů netopýrů, z nichž jeden by mohl být Icaronycteris, pozoruhodný netopýr z období Eocénu. Velká hejna těchto letounů zdobila strop jeskyní, jenž se neustále snižoval. Po nějakém čase Tim zapadl do jámy se studenu vodou a nepříjemně si odřel lýtko. Musel být odveden. Venku jej lékařka Judith ošetřila. Oliver měl pocit, že je v jeskyních něco sleduje a dokonce zahlédl stín masožravého dinosaura. Jelikož byl Timův stav celkem vážný, kvůli zranění totiž ztratil mnoho krve, musela být expedice přerušena. Když poraněného dobrodruha odváděli, slyšeli pískot dinosaurů z jeskyní. Oliver nepochybuje o tom, že je vážně sledovala smečka nějakých masožravců. Otázkou je nebudou-li nebezpeční, až se sem Oliver příště vrátí?

Oliver se z Isle of Die vrátil už ve středu. A zrovna tehdy jsme museli čelit dalšímu nebezpečí. Před polednem nad ostrovem chvíli kroužilo letadlo Operace Hon na Kronosaura. Vyzvali jsme letce k tomu, aby otočil kurz a opustil náš prostor. Ten to však odmítal. Teprve pod pohrůžkou zákona letadlo zmizelo z dohledu. Při obědě ke mě přiběhl lodník z přístavu. Řekl mi, že jeho mladý asistent si právě volal s nějakým Robinem L. Řekl mu, že východ Tedova ostrova je v podstatě nechráněn a tak na něj mohou přistát čluny. Lodník svého asistenta vyslechl čirou náhodou, řekl mu totiž, že jde na oběd, pak si ale odskočil a mezitím se už asistent dal do hovoru se svým kumpánem, zatímco si myslel, že lodník se už dávno láduje mezi námi. Asistenta jsme okamžitě zadrželi. Byl drzý a dokonce mi chtěl dát ránu pěstí do obličeje. Naštěstí byl při akci i Oliver. Ten, který si ze mě vždy dělá legraci, mne nyní dokonale ochránil. Stačilo jediné kopnutí (Oliver umí několik bojových umění, včetně kickboxu) a asistent ležel na zemi, držíce se za břicho. Ve čtvrtek se ukázalo, že na pobřeží nějaký člun skutečně přistál. Na pláži zůstalo lano, kterým byl člun uvázán k dřevěnému kůlu. Možná, že ho tu nechali z čiré provokace, možná museli lano přetnout, když na ně zaútočil nějaký pterosaur volně poletující nad ostrovem. Každopádně jsme zjistili, že dva krmiči z našeho parku úplně zmizeli. Jejich domky jsou takřka prázdné. Sbalili si své saky paky a prostě se nechali odvézt. Kam? No přece k našim nepřátelům z Operace Hon na Kronosaura! K něčemus se schyluje. Dnes ráno jsem telefonoval s jedním argentinským komisařem. Řekl, že José se přiznal k tomu, že měl s pomocí masožravců zabít několik lidí v našem parku, aby tak našim nepřátelům odhalil slabiny bezpečnostních zařízení v parku!

Možné nebezpečí ze strany Operace Hon na Kronosaura asi nedá Danovi spát! Jak celá bitva s těmi zločinci dopadne?!

Správce dinosauřího parku - Mezi nepřáteli

25. srpna 2017 v 16:04 | HAAS
Opět je tu pátek a s ním další Správce dinosauřího parku! Minulý týden jsme se od Dana dozvěděli o zrádci, který před dvěma týdny vypustil několik masožravců z jejich ohrad. Několik lidí to odneslo životem... A teď je na čase zavětřit v nepřátelské základně! Proč? To už zjistíte sami!

Mezi nepřáteli

Nebyl jsem daleko od pravdy. José zřejmě opravdu dostal rozkaz od svých tajných nadřízených, lidí z Operace Hon na Kronosaura, aby z našeho parku udělal alespoň na krátkou dobu peklo... V neděli jsem se setkal s Alfredem, starším vousatým chlápkem, který je členem organizace Ochránci pravěké zvěře. Společně jsme se vydali na nedaleký ostrov, na němž se nachází základna Operace Hon na Kronosaura. Tento hon na mořského ďasa se nakonec změnil v hotové neštěstí, a tak jsou všichni "operátoři", jak jim s radostí říkám, našimi nepřáteli. Několikrát už se zasloužili o velký chaos v našem parku i na ostrově Isle of Die. Mají na svědomí jak lidské, tak zvířecí životy. Jakmile jsme nad ostrovem začali kroužit, zatímco jsme pohodlně seděli na měkkých sedátkách uvnitř letadla, ozval se výstražný hlas muže, jenž zde kontroloval letecký provoz. "Ohlaste se nebo do toho vašeho krámu našijeme!" zařval do vysílačky tak mocně, že ji Alfred, pilotující letadlu, skoro odtrhl od uší. "Nech si ty vtipy, primitive!" zařval jsem do vysílačky. "Tupče," zněla odpověď. Tak to jsem se ale teda fakt urazil! Takové povrchní nadávky si nenechám líbit! Nařídil jsem Alfredovi, ať okamžitě přistaneme. Alfred byl také naštvaný, neboť se k nám radista choval nevlídně. Naše letadlo tedy přistálo na pláži. Operátoři vyběhli ze svých základen a mířili na nás samopaly. "Hele, klídek, kámové," řekl jsem a rozhodil jsem ruce na tu masu lidí a zbraní, jež nás obklopovala. "Jsme tu jako přátelé. Přijeli jsme na kafé," pokračoval jsem. Přistoupil ke mě muž s drsnými rysy v obličeji a malýma, přivřenýma očima. "Co děláte na našem ostrově, ochranáři?!" zařval mi do obličeje. Poslední slovo posměšně zdůraznil. Všichni se začali smát. "Ahoj, jsem Dan Jameson a jsem správcem Dinosauřího parku, který určitě dobře znáte," řekl jsem zcela klidně a potřásl jsem mu rukou, zatímco na mě vyjeveně hleděl. "A chci znát odpověď na jednu otázku," pokračoval jsem a přiblížil jsem svůj obličej k tomu jeho, "nemáte náhodou něco společného s takovým malým chaosem v Dinosauřím parku? Došlo k němu nedávno." "To bych si musel pamatovat," zkroutil drsňák pusu. Všichni se chechtali. Začínal jsem zuřit. Alfred mne chytl za ruku, aby mne uklidnil, ale mne toto gesto ještě víc vytočilo. Otočil jsem se proti němu. "Můžu mu dát přes hubu?" zeptal jsem se. Alfred pokrčil rameny. Byl v té sebrance trochu nesvůj. Zamručel jsem a otočil se k řehtajícímu se drsňákovi. Za chvíli se jeho řezáky válely na písku pláže. Ostatní chlápci se na nás vrhli, a v tom zmatku se drsňák se srdce rvoucím pláčem snažil najít své ztracené zuby ve vířícím se písku. Někdo mu dokonce stoupl na ruku. Poznal jsem to podle pronikavého řevu, jenž doslova prošel mýma ušima a nejspíše rozkmital mé bubínky. Nebo to snad byla zlost? Každopádně jsem se už držel. Darebové nás svázali. Tohle byl tedy malér. Přijeli jsme za nimi, abychom vyjednávali a popovídali si o menší tragédii, ke které na Tedově ostrově nedávno došlo, a místo toho se z nás stali zajatci.

Strčili nás do malé dřevěné budovy a zamkli dveře. Řekli, že brzy uvidíme, co tomu řekne místní policie. Alfred byl na mne naštvaný. "Jsi nejen urážlivý, ale i prchlivý!" supěl. "No a co? Aspoň si ten chlápek zapamatuje, že se mnou není řeč! Správní chlapi řeší věci pěstma, to si pamatuj," poučil jsem ho. Tak mi dal takovou ránu do hlavy, že jsem se brzy proklínal za své poučky. Chvíli jsme čekali, co se bude dít, avšak mě to v té malé budově nebavilo, tak jsem vyrazil dveře. Na pláži nikdo nebyl, proto jsme s Alfredem v klidu došli k letadlu. Teprve pak si nás všiml nějaký ozbrojenec. Soudě kostky ledu, kterou vyplivl, a jeho obdivuhodného zjevu připraveného o dvojici zubů, jsem usuzoval, že se jedná o mladíka, s nímž jsem již měl tu čest. Něco nesrozumitelně zařval. Pak najednou z roští vyběhla skupina Compsognathů. Cože? Dinosauři a tady? U základny operátorů? Zdálo se, že je to zlý sen. I když se to nezdálo samo, jinými slovy nebyl to sen, zkrátka byla to realita. Compsognathové na nás začali skákat. Oháněl jsem se ze strany na stranu a záda jsem přitiskl na letadlo. Compsognathové se však ráně vyhnuli a seskákali ze mě. Alfred už skočil do letadla, přičemž mu jeden Compsognathus drápal záda. Já se všech malých dravých dinosaurů zbavil a následoval ho. Letadlo se vzneslo do vzduchu. Pálili po nás, ale letadlo zasaženo nebylo. Compsognathus, který se zatím Alfreda pustil, se uvelebil na zadním sedátku. Nebylo to zjevně poprvé, co letěl letadlem. Zvláštní, pomyslel jsem si. Brzy jsme přistáli v parku. Náš příběh byl krásně vylíčen tím nejlepším vypravěčem, který ho vylíčit mohl. Oliver zuřil. "Takhle Vás přivítali? Se zbraněmi v rukou? A poslali na Vás dinosaury? Čert je vem, příští týden tam shodíme bombu a je to!" křičel. Během tohoto týdne jsme pak zjistili, že operátoři zřejmě nehodlali zavolat na nás policii či nějakou pobřežní hlídku. Možná nás chtěli v budově nechat vyhladovět, nebo odstřelit. V každém případě jejich chování přilákalo pozornost pobřežní hlídky. S takovou je jisté, že José dostal rozkaz právě od členů Operace Hon na Kronosaura, aby nebezpečná zvířata vypustil. Ale stále nevíme, proč!

Snad se brzy dozvíme, proč má Operace Hon na Kronosaura na naše přátele z Dinosauřího parku spadeno!

Správce dinosauřího parku - Odchyt zrádce

18. srpna 2017 v 10:05 | HAAS
Minulý týden to v Dinosauřím parku vřelo. Dan musel zajistit odchyt nebezpečných masožravců, kteří byli vypuštěni ze svých ohrad. Vědělo se, že za jejich vypuštěním stál nějaký člověk, ale kdo to byl?

Odchyt zrádce

Občas se stává, že v Dinosauřím parku pracuje někdo, kdo nám nepřeje. A protože na světě je několik velkých organizací, které by nejraději vlastnily náš park, nebo ho rovnou viděly zničený, není se čemu divit. Ale stejně člověka vždycky překvapí, co jsou někteří pracovníci parku pro slíbené peníze schopni podstoupit. Riskují vlastní životy a životy nás ostatních jen proto, že jim někdo dá balík bankovek a poručí jim: "Vypusť ta nejnebezpečnější zvířata, ať způsobí chaos." Usilovně jsme pátrali po zrádci, jenž se minulý týden o chaos skutečně zasloužil. Netrvalo dlouho, a měli jsme stopu. Jasnější, než by si kdokoliv pomyslel. Každý ví, že po celém parku jsou nainstalovány kamery. Ale ne každý ví, že ty kamery jsou malé, a nacházejí se prakticky všude, kromě domků, v nichž zaměstnanci bydlí. Brzy nám záznamy z kamer ukázaly, že zrádcem byl třicetiletý argentinský krmič zvířat, José. Hned v pondělí jsem se rozhodl ho navštívit. José vypadal klidně a sebevědomě. Když jsem mu ukázal, co kamery natočily, a to sice jak přišel ke každému z výběhů a zvířata bezmyšlenkovitě vypustil, mávl rukou a řekl, že to je nějaký podvrh, že by to neudělal. Tak to jsem se tedy rozzuřil! Chytil jsem ho pod krkem a vyvedl z jeho domku. Venku stáli Tim a Oliver. Požadovali jsme vysvětlení. Ale Josého jako by se náhle zmocnil strach. Všechno to sebevědomí zmizelo. Způsobily to snad svalnaté ruce Olivera Marshe? Nebo nenávistný pohled Tima? Nebo snad úžas mé osoby? Rád bych věřil tomu, že to bylo to poslední... Ale nebylo to tak. Dal mi ránu do obličeje a utíkal pryč. Asi si myslel, že nám v parku nějak unikne. Větší hloupost už člověk nemůže udělat, když je na ostrově, kde se všichni znají, všichni ví, kde se ukrýt a kam utéct... Ale José to přesto zkusil. Poněvadž měl v kapse svůj pas, a mohl odcestovat, rozhodl vydat se pryč z parku. Běžel do přístavu. My mu byli v patách. Oliver je nejen silák, ale i sprinter. Brzy ho dohnal. José se překvapivě otočil a uštědřil mu kopanec do břicha. Byl však slabý, a Oliverovy břišní svaly se v tu chvíli mocně zatnuly, takže ho to takřka nezastavilo. Na dvě vteřiny vydechl a pak se za naším novým nepřítelem zase hnal. Do přístavu to bylo ještě daleko, a už Josého popadl za krk a skolil k zemi. Velkýma rukama mocně sevřel jeho ruce, takže zrádce nemohl utéci. Dovedli jsme ho do hlavní budovy a ptali se ho, proč zvířata vypustil. Snažili jsme se to z něj nějak vypáčit, avšak José neodpovídal. Přestal mluvit. Dělal jsem si z Olivera legraci. "Asi jsi mu ten krk příliš natáhl, že s námi nemůže mluvit. Co když mu popraskaly hlasivky?" smál jsem se. Ostatní, včetně ředitele parku Charlese, na mě byli naštvaní, a to proto, že jsem se prý při výslechu choval nedůstojně. Měl jsem sto chutí se urazit, ovšem teď na to nebyl čas. Poslali jsme Josého do rukou spravedlnosti. Ať se s jeho zločinem vypořádají v jeho rodné Argentině, kam byl v úterý poslán. Brzy se prý máme dozvědět, co tamním úřadům řekl...

My teď máme plné ruce práce. Včera se mi stala nepříjemnost, Tsintaosaurus mě kousl do ruky svým kachním zobákem. Krmil jsem ho přes mezeru mezi kolíky v plotě, a on se pořádně zakousl a zatáhl. To tedy byl stisk! Žádné krvácení, ale pohmožděnina by tu byla. Zvláštní je, že mě o den dřív kousl do prstu Megalancosaurus, když jsem mu v teráriu podával do otevřené tlamy kroutícího se červa, a v úterý se do mé boty zakousl Lagosuchus, když jsem čistil jeho výběh. Dnes ráno na mě zase vrčel Erythrosuchus Eric. Donesl jsem mu snídani složenou z telecího masa, nicméně on vypadal dost nevrle. Vsadím se, že kdybych to jeho ohrady skočil, utrhl by mi hlavu a sežral by ji, a pak by se spokojeně usmíval. Asi už mu lezu na nervy. Siamotyrannus je celkem v pořádku, ale stále se nachází v provizorním výběhu. Pokud jde o Giganotosaura, začínáme mít vážné obavy, že trable s ním nejsou u konce. Chlapi ho včera uspali a pod Charlesovým dohledem změřili. Má už dobrých 8 metrů! Propána, to je délka! A ty čelisti, jsou masivní... Jestli tohle zvíře uteče za pár let, kdy bude o tři metry delší, tak nikdo z nás nepřežije... Právě proto si musíme dávat pozor. Musíme více kontrolovat naše zaměstnance, aby mezi nimi nebyl takový zrádce jako José... A když jsem zpět u problému s tím lumpem... Mám takový pocit, že ho zcela jistě někdo uplatil. Hádal bych, že mu balík podsunuli nějací lidé z Operace Hon na Kronosaura. Ta přece našemu projektu příliš nepřeje. Proto jsem se rozhodl k odvážnému kroku. O víkendu základnu Operace navštívím. Přidám se k Ochráncům pravěké zvěře a přijedeme vyjednávat. Držte si klobouky, bude to jízda!

Pokračování příští pátek!

Správce dinosauřího parku - Útok masožravců

11. srpna 2017 v 11:11 | HAAS
Správce dinosauřího parku je zpět! Co se asi za minulý týden stalo? Neváhejte a přečtěte si to!

Útok masožravců

Dinosauří park se opět stal dějištěm podivných událostí... Ve středu ráno mě probudilo zvonění telefonu. Líně jsem vstal, přišel ke stolu a zvedl svůj mobilní telefon. "Pohotovost! Pohotovost! Únik nebezpečných zvířat!!!" ozývalo se z telefonu. "Co je tohle zase za vtip?" protáhl jsem ospale po ránu a podíval se na Leptoceratopse Dina, ležícího vedle mé postele. Roztomile se na mě koukal. Oblékl jsem se do své pracovní uniformy a vyšel ven. A náhle jako by do mě uhodil blesk. Uvědomil jsem si, že se zde vážně něco děje. Po ulici utíkali tři pracovníci parku. Za nimi běžel náš Giganotosaurus. "No tohle," pomyslel jsem si a sledoval jsem jejich potíže. Všichni se zavřeli ve svých domcích. Poté, co zmizeli z jeho očí, nesnažil se je predátor dohnat. Když zabouchli dveře, ztratili se z jeho dohledu a on na ně přestal myslet. Nasával teď vzduch. "Do háje," protáhl jsem ospale. Stál jsem před svým domkem a Giganotosaurus se na mě hladově díval. Rychlým krokem se ke mě blížil. Zíval jsem. Pomalu se ke mě skláněl. "Hele, jdu na snídani," řekl jsem mu a prošel jsem kolem něj. Giganotosaurus mě sledoval jako nějaký podivný výjev. Normálně jsem ho obešel, a on se divil, co že se jeho příští oběť nebojí. Zařval. A já v tu chvíli také, hrůzou. Dal jsem se na útěk. Utíkal jsem, co jsem mohl, a strašně jsem při tom řval. Byl jsem připraven na to, že mě to strašlivé zvíře sežere vcelku a já pak zhynu v jeho žaludku. Doběhl jsem k hlavní budově. Tam zrovna stáli dva rangeři a pálili po Troodontech. Takže i Troodoni utekli ze svých ohrad! "Hej, kámo, pomoz mi," řekl jsem jednomu rangerovi poté, co jsem se za jeho zády zastavil. "Neruš!" okřikl mě. "Hele, pronásleduje mě Giganotosaurus. Neslyšel jsi, jak řve?" zeptal jsem se ho. "Slyšel jsem jenom tebe, zbabělče," odpověděl. Tak to jsem se ale naštval. Zezadu jsem mu dal facku. Překvapeně se na mě podíval. A pak jeho oči stanuly na tom velkém za mnou. Začal řvát. "No co je? Neviděl jsi nikdy hladového Giganotosaura?" ptal jsem se ho a chechtal jsem se jeho výrazu v obličeji. Ranger po zvířeti vystřelil. Já se raději zavřel v hlavní budově. Běžel jsem do prvního patra, abych šel vše oznámit Charlesovi. Na schodech jsem se srazil s Oliverem. Dali jsme si hlavičku a oba jsme ze schodů spadli. "Neumíš dávat pozor, ty nemehlo?!" zařval na mě mocným hlasem Oliver. V ruce držel uspávací pušku. Z okna střelil po Giganotosaurovi, kterého se rangeři marně snažili zastrašit třaskavými střelami. Zvíře se trochu vyděsilo, když se v jeho stehně ocitla uspávací šipka. Pomalu odcházelo. O pár minut později ulehlo na silnici. Ocitl jsem se v kanceláři ředitele parku. Charles mi vynadal. Spím si prý do deseti a jsem správcem! To je prý šílené. Já mám být tím prvním, kdo organizuje odchyt dinosaurů, to mi Charles řekl. Slíbil jsem mu, že se polepším. Ale on jen řekl, že mi dá padáka, jestli ta zvířata neodchytím. Konečně jsem po mnoha týdnech, měsících, ba i letech zvážněl. Neurazil jsem se, ale místo toho jsem se Charlese zeptal, proč zvířata utekla. On mi vysvětlil, že rangeři shledali zámky u výběhů přeřezané. "Takže někdo z parku vypustil tyhle masožrouty..." řekl jsem.

Vyběhl jsem ven z hlavní budovy. Opět jsem byl Danem Jamesonem, rozhodným, rázným správcem Dinosauřího parku, tak jako kdysi dávno. Byl jsem ozbrojen po zuby. Měl jsem pušku i pistoli s uspávacími střelami, a také raketovou pistoli k odstrašení zvláště nebezpečných zvířat. Oliver zrovna běžel zpět do budovy a opět do mne narazil. "Dávej pozor, ty jedno nemehlo!!!" zařval jsem na něj. Oliver vykulil oči. Tohle tedy nečekal. Proběhl jsem kolem rangerů a spěšně se jich zeptal, kolik zvířat uniklo z výběhů, a kolik jich bylo odchyceno. Řekli mi, že se jim povedlo zastavit dva Troodony, a Giganotosaurus je díky Oliverovi také uspaný. Teď zbývali už jen Erythrosuchus Eric a náš slavný, stále naštvaný Siamotyrannus. Usoudil jsem, že nejprve půjdu po tom druhém jmenovaném. Siamotyrannus už se projevil jako lidožrout, z tohoto důvodu jsem se dal k jeho ohradě. Tři rangeři šli se mnou. Zapnuli jsme termovizi. Brzy se ukázalo, že Siamotyrannus odpočívá ve vegetaci uprostřed parku (nachází se tam lesík). Střelili jsme do něj dvě uspávací šipky. Byl notně rozrušen, právě totiž trávil snídani. Před útěkem z výběhu spořádal všechno maso, které mu tam naházeli večer. Chvíli nás honil po středu parku, ale my měli náskok, neboť jsme využili rangerského džípu. Usnul nedaleko od spícího Giganotosaura, kolem kterého už v těch chvílích obepínali pásy, s jejichž pomocí měl být vrtulníkem přenesen do provizorní ohrady. Řada pracovníků se hned dala do práce na převozu Siamotyranna. Nakonec bylo třeba zjistit, kde je Eric. Vydal se k jižnímu pobřeží. Bohužel jsme jej dohnali příliš pozdě. Zrovna požíral mrtvolu člověka. K našemu zděšení se ukázalo, že to byla veterinární asistentka. Pokoušela se ho zastavit, ovšem Eric jí ukousl ruku, ve které držela uspávací pistoli, a pak ji celou roztrhal. Byl to děsivý pohled. Uspali jsme ho. Hnal se za námi, ale pak jako všichni ostatní tvrdě usnul. Nyní jsou všichni masožravci zpět ve svých ohradách. A my řešíme, kdo je vypustil! Ten zrádce musí být nalezen! Musí být zjištěno, proč to udělal!

Dinosauří park je tedy opět v problémech... A jak se vyřeší, to se dozvíte za týden!

Správce dinosauřího parku - Oliver kontra Dsungaripterus

4. srpna 2017 v 10:05 | HAAS
První srpnový Správce dinosauřího parku v tomto roce je tu! Již víme, že se má do parku vrátit Oliver, takže v něm bude jistě o zábavu postaráno...

Oliver kontra Dsungaripterus

Ráno v úterý 1. srpna jsem jen tak ležel v posteli a říkal si, kolik práce na ten den mám. Jak jsem tak ležel a díval se na strop, otevřeným oknem něco do mé místnosti vletělo. Strefilo se to přímo do mého obličeje a vybuchlo to. Chvíli jsem kuckal a nadával, až jsem pak při bližším zkoumání zjistil, že to byl balónek s vodou. No jistě, Oliver se vrátil. Rozhodl jsem se, že mu to oplatím. Byl jsem pevně rozhodnut a maximálně odhodlán toho vtipálka potrestat za všechno, co mi dosud provedl. Vzal jsem proto balónek a naplnil ho vodou. Jak originální. Vyšel jsem ven ze svého skromného příbytku, když tu náhle do mého obličeje vletěl další balónek s vodou. Tak jsem se lekl, že ten svůj jsem pustil na své nohy. Také vybuchl. Nyní byly dvě části mého těla mokré: hlava a nohy. Uslyšel jsem huronský smích vycházející z blízké houštiny při cestě. "Konečně sis umyl nohy," chechtal se ten záhadný útočník. To jsem se ale naštval. Utíkal jsem zpět na svou zahradu, po které zrovna pobíhal Leptoceratops Dino, maje raní rozcvičku. Vzal jsem do ruky silný klacek, přeskočil plot a velkou rychlostí se blížil k houštině. Najednou do mého obličeje vletěl další balónek napuštěný tekutinou. Tentokrát to ale nebyla voda. Byla to žlutá barva. Zuřil jsem, a jak jsem se tak snažil setřít si ten sajrajt z očí, zaznamenal jsem rychlé kroky. Útočník utíkal. A najednou do mého obličeje vletěl další balónek. Teď jsem už přímo řval. Naštěstí byl opět naplněn vodou a tak mé oči opět viděly. Vystartoval jsem a Olivera jsem chytil. Ale on se jen smál, zatímco jsem ho držel za límec košile. Nadával jsem mu, že je líně rostoucí cykas a dům bez střechy, což ho rozesmálo. Nechápu proč, tak silné nadávky by jej přece měly rozbrečet! Pak se ale stalo něco, co naší legraci (nebo spíš Oliverovu legraci a mé naštvání) trvale přerušilo. Z megafonu rangerů se ozývalo hlášení: "Únik nebezpečného samce Dsungariptera! Míří do středu parku, k hlavní budově! Svolávám všechny rangery do akce!" "Hele, kámo, nechme to na jindy," řekl mi Oliver, vysmekl se z mého sevření a utíkal k hlavní budově. Já běžel domů, umyl jsem si obličej, vyměnil boty, oblékl se do pracovního oděvu a dal se za ním. Když jsem doběhl k hlavní budově, spatřil jsem už rangerský vrtulník, jak nad ní krouží. Po ptakoještěrovi však ani vidu ani slechu. A pak náhle... Ucítil jsem, jak se mých ramen dotkly velmi ostré drápy. Docela jsem se lekl a strachem vykřikl. Z hlavní budovy vyběhli Oliver s Charlesem. Můj vtipný přítel držel v ruce raketovou pistoli a vystřelil z ní. Dsungaripterus se zalkl. Pustil má ramena a vyletěl do výšky. Z vrtulníku se ho pokusil strefit jeden z rangerů. Jenže šipka naplněná anestetiky minula svůj cíl. A jsem si docela jist, že by zasáhla mne, kdybych nebyl uhnul. Takhle skončila ve zdi budovy, jež je skladem zbraní. Dsungaripterus letěl na východ, a letěl rychle. Přiběhl jsem k Charlesovi a Oliverovi...

V tu chvíli jsem si uvědomil, že takhle jsme my tři spolu už dlouho nestáli a neradili se. Začalo se mi to líbit. Najednou jsem měl pocit, že mám před sebou toho starého Olivera, který vždy jen vozil zvířata do parku a nedělal si ze mne věčně legraci. Charles byl velmi rozhodný a přišel s plánem. Jenže Oliver je expertem na zvířata a brzy namítl, že Charlesův plán je příliš jednoduchý. Charles souhlasil. Olivera napadlo, že by Dsungaripterus mohl zamířit přímo na východní pobřeží. Je dost pravděpodobné, že si odpočine na útesech, neboť Dsungaripterové nejsou, alespoň co víme z našich pozorování, silnými letci. Nevydrží ve vzduchu dlouho. Proto by mu odpočinek přišel vhod. Okamžitě jsme nasedli do auta a odjeli tam, kam nás vzdálený bod na obloze, vzduchem svištící Dsungaripterus, vedl. Vrtulník letěl za námi. Oliver měl pravdu. Dsungaripterus si vážně musel odpočinout. Nyní vzal Oliver uspávací pistoli, do její hlavně vsunul jednu šipku s uspávadlem a blížil se k útesu. Blížil se velmi obratně, tiše a nepozorovaně. Brzy už stál za křovisky asi deset metrů za útesem. Po břiše se pak plazil k samotnému útesu, zachytil se jednoho výstupku a vytáhl se o kousek výš. Pistoli si dal do pusy mezi zuby a oběma rukama se postupně přitahoval nahoru, užívaje skalnatých výstupků. Ale Dsungaripterus zaregistroval jakési podivné šmátrání po kamenech, jež se nacházely pár metrů pod ním. Vzlétl. Bohudík si to namířil přímo k Oliverovi. Klesal, a Oliver ho spatřil těsně před sebou. Neváhal. Teď se držel útesu jedinou rukou, druhou přidržel pistoli a Dsungariptera trefil do zad. Ptakoještěr-bestie se polekal. Vydal ze sebe takový skřek, jakých užíval k zastrašení Dsungaripteří samičky, ke které se tak nepěkně choval, dokud jsme oba dravé pterosaury nerozdělili. Oliver je silák, ale držet se útesu jednou rukou na něj přece jen bylo moc. Proto pistoli pustil na zem. Rychle začal slézat. Z vrtulníku byla mezitím vystřelena další šipka. Také zasáhla svůj cíl. Dsungaripterus se už začal unavovat. Oliver seskočil ze skaliska a běžel k autu. To už byl Dsungaripterus za ním, namáhavě mával křídly a Olivera se pokusil kousnout zezadu v letu. Oliver včas padl na břicho, aby se tomuto kousnutí vyhnul. Hned se postavil. Dsungaripterus už po něm letěl z druhé strany. Popadl jsem kámen a hodil ho po ptakoještěrovi. Nezasáhl jsem ho, což bylo ostatně dobře, ale upoutal jsem aspoň jeho pozornost. Řeknu Vám, není nic víc děs nahánějícího, než rozzuřený Dsungaripterus se všemi těmi zuby a nahoru do špičky zatočenými čelistmi, a tedy i zlověstným zubatým úsměvem, který po Vás letí. Najednou však křečovitě pohnul hlavou a dosedl na zem. Stál tak dva metry před naším autem. Oddychoval a pak pomalu usnul. To byla úleva! Správce pterosauřího aviaria nám toho dne zdělil, že Dsungaripterus se pomocí svého zobáku doslova prohlodal ven ze své klece. Kovové sítě ho nezastavily. Toto zvíře má v zobáku velkou sílu. Jsem rád, že mě ani Olivera neklovlo. I když Oliver by si to zasloužil. Opět vzpomínám na jeho slova: "Hele, kámo, nechme to na jindy." Jen aby... Počkejte. Právě mi do obličeje vletěl balónek naplněný červenou barvou! Rozprskl se na mém stole! Můj manuskript!


Doufám, že se Vám tato bláznivá část Správce dinosauřího parku líbila... Slibuji, že příště to bude trochu vážnější. Rezervace a útulek pro pravěká zvířata v jednom se totiž stanou dějištěm podivných událostí... Ale o tom za týden v pátek!

Správce dinosauřího parku - Vražda v parku

28. července 2017 v 11:56 | HAAS
Správce Dan se vrací, a já mu tedy předávám slovo, aby popsal události, jež se v Dinosauřím parku udály za poslední týden... Možná se budeme divit!

Vražda v parku

Po dobu, kdy má většina zaměstnanců Dinosauřího parku volno, nás na ostrově bylo pouze šest. To se brzy změní, neboť se někteří z pracovníků postupně začnou vracet, stejně jako sem začnou přijíždět noví. Avšak v současnosti je nás pouze pět. Není to kvůli tomu, že by během tohoto týdne někdo odjel na dovolenou, plánovaně či neočekávaně. Není to ani kvůli tomu, že by byl někdo zraněn a musel být hospitalizován v nemocnici například na Fidži. Bohužel se událo něco strašlivého... Údržbář Jackie byl zavražděn. Byla to pro mne těžká rána. Pamatuji si, jak jsem v úterý vstal, pohladil po zádech spícího Dina, který opět jako pejsek ležel vedle mé postele, zašel do koupelny, začal si čistit zuby a zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pusu plnou pasty, mi někdo zavolal. Tak jsem zvedl telefon a Roger mi oznámil, že údržbář Jackie byl nalezen mrtvý na silnici u jedné pumpy nedaleko skladu zbraní. V krku měl bodnou ránu. Úplně jsem se zděsil. Zkusil jsem Rogerovi říci, že tam letím, že tam hned budu. Ale s pusou plnou pasty jsem to jaksi nezvládl. "Běž do háje s tím smetím! Uklízet si můžeš jindy!!!" zařval Roger do mobilu tak mocně, že jsem ten svůj musel od ucha odtrhnout. Očividně neslyšel, že říkám "Už tam letím." Jakmile jsem přiběhl na místo Jackieho smrti, všichni kolem něj stáli. "A hele, uklízeč přiběhl," řekl naštvaně Roger. "Hele, Rogere, všechno Ti vysvětlím," snažil jsem se ho uklidnit. Mrtvého Jackieho jsme naložili na nosítka, které přinesl doktor. Ten také určil, že Jackie nebyl zabit žádným zvířetem, ale skutečně ho do krku bodl nějaký člověk. Vražednou zbraní byl nůž. "Tak se mi zdá," vyhrkl Roger, když jsme zesnulého Jackieho nesli do nemocnice, "že se Dan chová podezřele. Ráno jsem mu volal, že byl Jackie zabit, a on jen prohodil: 'Musím si uklidit. Pryč s tím smetím.'" To jsem se ale fakt naštval! "Pitomče, máš vyhazov!" zařval jsem. Doktor položil mrtvého Jackieho na lůžko a vtrhl mezi nás. Vyhuboval nás za to, že se chováme nedůstojně ve chvíli, kdy se vyšetřuje vražda. Jisté je, že údržbáře zabil někdo z nás pěti. Ale proč šel Roger po mě? Svitlo mi. Buď já, nebo on. Anebo snad nevinný doktor, veterinář Carl, který mě minulý týden zachránil před rozběsněným Deinotheriem, či jeho asistent Dave? Úterní oběd byl zcela jiný, než jakýkoliv předchozí. Nikdo se s nikým nebavil. Po prostorné jídelně jsme seděli roztroušeni, sedíce co nejdál od ostatních. Já měl aspoň hezký výhled z okna. Roger se na mě pořád tajemně díval. Po očku jsem sledoval doktora. Tvářil se ustaraně. Carl si hleděl oběda a Dave se drbal na čele. Neustále. Podezřelé. Zvlášť, když jsem si všiml, jak má okousané nehty. Tak jsem si řekl, že přede mnou asi něco tají! Zašel jsem za ním. Když jsem se ho zeptal na smrt Jackieho, téměř se rozbrečel. "Byl to můj kamarád," šeptal a zadržoval slzy. Zvláštní. Nikdy jsem je spolu neviděl. Carl mi řekl, že Jackieho viděl o den dříve asi po osmé večer, jak se prochází po ulici. Doktora prý zahlédl půl hodiny předtím mezi houštinami. Prý tam jen tak stál. Pak něco zvedl ze země a šel to zřejmě analyzovat. Roger mne odbyl a řekl, že on by byl lepším správcem parku, neboť nepomýšlí na smetí. Musel jsem mu snažně vysvětlit, že jsem neřekl "smetím", ale "letím"! A uklidnil jsem ho, že s tím vyhazovem jsem to nemyslel vážně.

Pak jsem přemýšlel o tom, zda jsem Jackieho nezabil sám. Šampaňské jsem naposledy pil před měsícem, a to mi do něj Oliver nacpal larvu brouka, takže jsem ho ani nevypil. Od té doby jsem nepopíjel alkohol. Tudíž já to být nemohl. Ve středu se ukázalo, že parkem se potuluje ještě někdo. Do mého domu totiž vlezl pavouk Mesothele. Zase unikl! Mohl by on být vrahem Jackieho? Chvíli jsem o tom přemýšlel. Ale ne, ta rána v Jackieho krku nemohla být způsobena pavoučími tesáky. Zeptal jsem se doktora, co toho večera dělal v houštinách. Řekl mi, že se šel vyvenčit a pak se rozesmál. Tu jsem ho chytl pod krkem! Seřval jsem ho za to, že si ze mne dělá legraci. Zapípal, že v houštinách ztratil prsten a tak si pro něj došel. Jeho slova byla podezřelá. Řekl jsem mu, že na něj zavolám policii za to, co Jackiemu provedl. Doktor se začal huronsky smát. Byla to pravda, doktor ho zabil. Ale najednou do místnosti vtrhl Dave a mířil na mě pistolí. Vystřelil, jenže se strefil do doktorova kolene. Ten sebou groteskně trhl, ležel na zemi a křičel. Vzal jsem židli a hodil jsem ji po Daveovi. Zásah! Omdlel. Rychle jsem vzal řetězy a spoutal je k sobě. Doktora jsem trochu ošetřil a vyfackoval. Pár ran jsem dal i Daveovi. Jakmile byli v pořádku, ke všemu se přiznali. Jackiemu prý záviděli, kolik peněz měl u sebe v domku. A tak ho zabili. Doktor ho nalákal na pivo, Dave mu protrhl krk nožem. Doktor prý skutečně zvedl ze země prsten. Byl to Jackieho prsten. Ztratil jej při práce u pumpy. Jackie nebyl u pumpy zavražděn, k vraždě došlo v jeho domku. Mrtvý Jackie byl pak Davem odnesen k pumpě. Přitom se pořezal na čele o větvičku a ránu se mu tam vyrazil exém. Proto se tak škrabal. Peníze si s doktorem přerozdělil, ovšem nakonec jsem je přece jen převzal já. A vrátím je Jackieho rodině. Řeknu Vám však, vraždu bych v Dinosauřím parku nečekal. Několik lidí zde již zemřelo, zabili je dinosauři, ale že by zde zabíjeli lidé jiné lidi? Ukazuje se, že člověka prostě neodhadnete... Jen doufám, že příště nebudu obětí já!

Toto byl poslední červencový Správce dinosauřího parku! V srpnu se už na ostrov vrátí Oliver Marsh, tak bude zase o zábavu postaráno!

Správce dinosauřího parku - Útok Deinotheria

21. července 2017 v 10:07 | HAAS
Prázdniny jsou v plném proudu a stejně tak řada projektů na tomto blogu! Pochopitelně však nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku... Tak se podívejme, co Dan Jameson zažil...

Útok Deinotheria

"Hele, Dane, vstávej! Musíš nakrmit želvy Testudo atlas!" křičel na mne dnes ráno jeden z těch mála pracovníků parku, kteří zde zůstali. Zbytek, asi stovka lidí, je na dovolené. "Slyšíš mě?! Vstávej!!!" řval a bušil na dveře. Dal jsem si polštář na hlavu a neposlouchal ho. "Jmenují se Colossochelys!" vykřikl jsem poté, když jsem jeho pronikavý hlas i přes polštář uslyšel. "A už jdu..." dodal jsem ještě. Oblékl jsem si pouze župan, neboť jsem měl v plánu se brzy do svého skromného obydlí vrátit. Leptoceratops Dino, který celou noc spal vedle mé postele jako poslušný pes, nepohnul ani svalem. Jakmile jsem otevřel dveře, můj obličej byl osprchován. Uviděl jsem před sebou plastovou vodní pistoli. "Co je tohle za levný vtípek?" ptal jsem se veterináře. "Někdo musí zastat roli Olivera Marshe," krčil rameny, "a myslím, že jsem na to vhodný adept." Vynadal jsem mu, že si tohle nesmí dovolovat! Spěšně jsem ho informoval o tom, že Oliver je můj nadřízený a proto si na mne takhle dovoluje, ale tento veterinář je můj podřízený, a proto si to dovolit nesmí! Vysmál se mi a řekl, že jestli toho nenechám, podá výpověď. Celé ráno jsme spolu nemluvili. Urazil jsem se tak, že jsem s nikým nepromluvil! Až teď, okolo desáté ráno, jsem ho potkal, jak nese maso Troodonům. Sdělil mi, že to celé byl vtip, že chtěl otestovat, jak pevné mám nervy. Teď se ale fakt naštval!!! Šel jsem k nejbližšímu stromu a kopl jsem do něj jak jsem jen mohl. Výsledek byl katastrofální. Jeden z mých přátel okamžitě přiběhl a ptal se mne, co se stalo. Musel jsem s pravdou ven. Ukázalo se, že mám namožený palec, ovšem nic vážnějšího se mi nestalo. To jsem zrovna musel kopnout do nějakého stromu se silnou kůrou! Ale nakonec jsem si řekl, že veterináře nepropustím, neboť je velmi schopný. Přesvědčil mne o tom ve středu. A řeknu Vám, vděčím mu za svůj život. Nebýt jeho zásahu, asi bych skončil rozdupán tlapami pravděpodobně nejnebezpečnějšího a nejzuřivějšího zvířecího svěřence, který se v parku nachází. Deinotherium totiž uteklo z ohrady. V parku je momentálně jediný ranger, všechna zařízení ho ve středu po obědě upozornila na to, že ohrada Deinotheria byla z velké části stržena. Obrovitý chobotnatec se potuloval v jejím okolí a zuřil. Ranger Joe nasedl do vrtulníku a odletěl na místo. Obhlédl celou situaci. Nasupěný samec Deinotheria se v těch chvílích hrnul k hlavní budově. Tam jsem seděl já a všichni ostatní kromě rangera, jenž jako jediný věděl o tomto problému. Náš život byl v ohrožení...

Joe popadl vysílačku a s její pomocí nám o všem řekl. Začali jsme panikařit. Přiběhli jsme k oknům hlavní budovy, kousek od vchodu, a spatřili, jak se k nám po asfaltové cestě hrne zvíře větší a zuřivější než slon. Nařídil jsem, ať se stáhneme do skladu zbraní, ale můj přítel vtipálek nás rychle přesvědčil o tom, že opustit budovu a schovat se do jiné nepřichází v úvahu. Kdyby nás jehom na chvíli uviděl, rozdupal by samec Deinotheria klidně celý sklad i s těmi trhavinami a nakonec by celý ostrov vyletěl do povětší. Proto jsme vyběhli do patra. Veterinář vzal uspávací pušku. Otevřel okno a chystal se z patra po Deinotheriu vystřelit, když tu se náhle objevil vrtulník, s jehož pomocí ranger celé dění pozoroval. Vrtulník Deinotherium naštval. Jeho hluk působil na zvíře jako dávka zuřivosti. Troubení, které ze sebe Deinotheirum vydalo, by bez pochyby rozbrečelo malé dítě. A nás také pořádně šokovalo. Bylo to bojovné troubení. "Do Prčic, já ho netrefím! Je moc rychlej!" řval veterinář. Pak se ozvala příšerná rána. Prásk!!! Přiběhl jsem ke schodům. Díval jsem se dolů, aniž bych ze schodů seběhl, a viděl toho obra, jak stojí v hlavním sále. Strop je tam docela dost vysoký, nějakých pět metrů, ale tohle zvíře prostor co se týká výšky podstatně vyplnilo. Zuřivě teď po hlavním sále pobíhalo. Bylo to jako mít slona na steroidech u Vás doma. Popadl zábradlí chobotem a pořádně trhl. Zábradlí odletělo a prorazilo jedno z oken. Jenže zábradlí jsem se držel i já! Skončil jsem přímo před Deinotheriem. Mohutná noha otřásla podlahou přímo vedle mě. Postavil jsem se a chtěl jsem se dát na útěk, ale když jsem před sebou viděl ty ostré, dolů směřující kly, nacházející se přímo nad mou hlavou, udělalo se mi špatně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Schodiště bylo mohutným zvířetem blokováno, já byl v blízkosti jeho klů a cítil jeho odporný dech. "Zelí," řekl jsem si, "zkažené zelí. Čím tě to krmili?" Zatroubení mne skoro ohlušilo. A pak se najednou ve dveřích objevil veterinář. Byl oblečen jen do půl těla, košili měl v ruce a mával s ní na Deinotherium. Obrovský chobotnatec se na něj obrátil. Já uskočil a vyběhl po schodišti, které mi odblokoval. Veterinář se teď dal na útěk. Přitom se na asfaltové cestě obrátil a střelil do zvířete uspávací šipku. Pak přiběhl k džípu, který byl zaparkován poblíž skladiště zbraní na západ od hlavní budovy, nahodil motor a rychle ujížděl pryč. Vyčerpané Deinotheirum za chvíli usnulo. Pak už následovalo jen připoutání Deinotheria k helikoptéře a jeho transport do provizorní ohrady. Ta je snad silnější než jeho původní, a proto snad "velký býk" neuteče. Veterinář mi zachránil život a proto nějaký ten vtípek s vodní pistolkou přežiji...

Brzy se dočkáte další části příběhu Útěk před časem, druhé části projektu Původ mosasaurů a také zcela nového seriálu, zatím však neprozradím, o čem bude... A za týden Vás samozřejmě čeká další část Správce dinosauřího parku!

Správce dinosauřího parku - Nový výběh pro Teleocerase

14. července 2017 v 10:44 | HAAS
Včera jsem nenapsal žádný článek, protože jsem byl ve Vídni. Dnes jsem však zpět doma a jelikož je pátek, píši další část Správce dinosauřího parku...

Nový výběh pro Teleocerase

Dinosauří park se vylidňuje. Letní prázdniny jsou totiž v plném proudu a tak se většina pracovníků hromadně vydává zpět do svých domovů, do Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie i jiných zemí, odkud jsou, aby si užili několik týdnů se svými přáteli a rodinami. V Dinosauřím parku nás tedy zůstává jen několik. Momentálně je nás sedm, ale jeden veterinář v neděli odjede domů, do Německa, a tak nás zde zůstane jen šest. Pracovat s pravěkými zvířaty, čistit jejich výběhy, udržovat cesty, chodníky, vyzvedávat náklady z lodí a letadel a přitom si ze všeho dělat legraci je složité, je-li Vás na Tedově ostrově jen sedm. Obvykle se celý den nezastavíme. Hromadný odjezd našich přátel, včetně ředitele parku Charlese a mého přítele, vtipálka a přírodovědce Olivera, nastal v pondělí brzy ráno. Od té doby se potýkáme se všemi problémy sami, jako bychom byli izolováni od okolního světa. Každý den se vracím do svého domku za Leptoceratopsem Dinem zcela znaven. Nemá cenu sledovat noviny, když se mé oči po celodenní práci jen klíží. Včera večer jsem si však alespoň vyšel na útes na jižním pobřeží a díval se, jak daleko na západě mizí rudé slunko za obrovskou plochou poklidně se pohupující vody. Sledoval jsem noční ptakoještěry, jak přilétají k Tedově ostrovu z Isle of Die a loví nad ním hmyz a ve vodách poblíž ostrova také ryby. Nejmajestátnějším úkazem byl zajisté Ornithocheirus. Obr s dvanáctimetrovým rozpětím křídel proletěl vysoko nad mou postavou, takřka již v hluboké temnotě. Jen poslední večerní paprsky osvětlovaly jeho křídla, tenké blány napjaté mezi předními a zadními končetinami, a ty se leskly a třpytily tmavě rudou, avšak do očí bijící barvou. Tento zážitek byl ještě posílen Ornithocheirovým krákáním, jež ve mne vytvořilo dojem, že se dívám na neuvěřitelně starého živočicha, a že jsem se vrátil do pravěku. Ale ono to tak skoro je. Tito tvorové jsou z pravěku! Rozhodně nejsou nudní, jak si někteří lidé myslí, protože dokáží být dosti vypočítaví nebo nebezpeční. A to platí i v případě našich Teleocerasů. Od června 2014 chováme v parku samici s mládětem. Mládě však za tři roky dospělo a stal se z něj poměrně agresivní sameček. Tento týden jsme se pustili do velmi obtížného úkolu: v sedmi dokončit stavbu velké ohrady pro samce Teleocerase...

Zabodávat těžké, kompaktní dřevěné kůly do měkké hlíny nám sice působilo potíže až po několika hodinách intenzivní práce, přesto jsme však naříkali, že jsme se do celé věci nepustili už o týden dříve. Pravda, bylo třeba začít se stavbou Giganotosauří ohrady, kterou jsme dodnes nedostavěli, ale Teleoceras si už minulý týden žádal více pozornosti. Začal totiž vrážet do své matky, zaháněl ji do kouta výběhu a zuřivě na ní funěl. Nebylo pochyb, že kdyby chtěl, mohl by ji i zabít. Tento mladý nosorožčí samec se totiž rozhodl uhájit si teritorium. Avšak vlastníkem teritoria byla matka. Z tohoto důvodu ji začal napadat. Zranění nebyla vážná, naopak, takřka žádná zranění nebyla zaznamenána, ale i tak je jisté, že dříve či později by mladý Teleoceras matku klidně zabil jen proto, aby se cítil být pánem svého území. V pondělí odpoledne jsme ho převezli do provizorní ohrady, kde se nachází i nyní. Stavíme pro něj tedy výběh. Ještě že nám do toho neprší. Místo toho je parno, dusno a horko. Na nebi se sice čas od času objeví pár mráčků a na několik minut se strhne přeháňka, ale jinak pracujeme v hrozném horku. Mohu si však slíbit, že výběh se během několika příštích dnů dostaví. Prostě musíme jen vytvořit ohradu kolem kupy vegetace, to je celé...

Brzy napíši článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni, které jsem včera navštívil. Máte tedy, na co se těšit! Za týden očekávejte další část Správce dinosauřího parku...

Správce dinosauřího parku - Giganotosaurus se stěhuje

7. července 2017 v 10:43 | HAAS
Je čas na další pohled do Dinosauřího parku, tentokrát první červencový v tomto roce... Tak jen doufám, že se Vám tato část zalíbí!

Giganotosaurus se stěhuje

Během minulého víkendu se počasí podstatně zhoršilo. Ostrov zasáhly velké lijáky. Naši krmiči chodili po parku celí promoklí, třebaže byli oděni údajně nepromokavými pláštěnkami. Většina zvířat se schovává v úkrytech ve svých výbězích a kontrolovat jejich stav je nesnadné. Jen Othnielie běhají po svém výběhu a silnýma nohama vyhrabávají ze země různé kořínky, kterými se živí. Měli jsme strach, že by množství vody mohlo opět zaplavit výběh Erythrosucha Erica, ale ukázalo se, že opatření zavedená před třemi lety přece jen plní svou funkci a zabraňují vodě, aby to ohrady natekla. Eric se sám krčí v jednom rohů ohrady, kryt stříškou, a leží na břiše, odpočívá. Občas se nepohne třeba celé hodiny. Jako většina plazů, je i on schopen vydržet dlouho bez potravy. Je mu sice donášena každé dva dny, ale on si jí moc nevšímá. Jen v pondělí zhltnul velký flák hovězího masa, pak se na jídlo ani nepodíval. Pít chodí ke kalužím hned před úkrytem... Déšť sice nezpustošil Ericův výběh, rohodně však ohrozil našeho Giganotosaura. V úterý jsme zpozorovali, že písek, po kterém se Giganotosaurus ve výběhu pohybuje, je už vážně hodně vlhký. Někdo skrze ohradu prostrčil ruku a nabral do ni hrst písku. Slova "držím víc vody než písku" sice nelze brát vážně, ale ohrada se skutečně začala plnit vodou. A zem přestala vodu vsakovat. Prší totiž bez ustání už celé dny, a prší doteď. Další den se už Giganotosaurus procházel ve vodě. Očividně mu to nevadilo, ale my začali s odsáváním vody. Kvůli hluku, který odsávání vydávalo, jsme zvíře raději uspali a převezli do pozorovací ohrady. Nastaly však dva problémy: zaprvé rangerský vrtulník, který měl zvíře odnést, měl poruchu. Těsně před jeho plánovaným odletem z rangerské stanice nám bylo jednoduše ohlášeno, že vzlétnutí by pro lidi na palubě mohlo skončit katastrofální nehodou, neboť by se zřítil. Dovézt k výběhu kamion zabralo řidiči několik desítek minut. Prašná silnice se proměnila v bahenní lázeň. V takové by se líbilo jenom hrochům. Kola kamionu se do bahna neustále bořila, a tak zatímco nám ubíhal čas, poněvadž se Giganotosaurus mohl každou chvíli probudit, bojoval náš přítel se svým největším miláčkem, autem (mluvím o Ronovi, našem řidiči). Když nakonec auto k výběhu přijelo, odtáhli jsme spícího Giganotosaura do nákladového prostoru. Trvalo to hrozně dlouho. Ten hluk způsobený odsáváním vody na lidský mozek působil skutečně děsně. Nakonec byl však Giganotosaurus převezen do pozorovacího kotce...

A tady nastal druhý problém: agresivita. Giganotosaurus se při jízdě v kamionu probudil. Neustále bil do stěn nákladového prostoru, ale ty byl příliš silné na to, aby je prorazil. Když jsme opatrně nechali otevřít dveře nákladového prostoru, přičemž jsme seděli na jeho střeše, aby se k nám Giganotosaurus nedostal, vyběhl ven tak prudce, že nás zasypal vším tím mokrým pískem z pozorovací ohrady. Naštěstí ten písek nebyl tak mokrý, věřte mi, nad pozorovací ohradou je teď velká fólie a... Promiňte, chvíli jsem nemohl pokračovat v popisu celé situace. Právě mě totiž zavolali do terária, abych jim pomohl se sběrem dalších vajec leguánů rodu Brachylophus. Je to skvělé, máme další snůšku! Ale kde jsem to skončil. Jistě, už si vzpomínám, ten Giganotosaurus! No, ten písek v obličeji ještě ušel, ale řev, který posléze Giganoto začal vydávat, to už bylo něco dočista jiného. A uši drásajícího, to je snad pochopitelné. Někdo řekl: "Že jsem si nevzal zimní klapky na uši", ale já k tomu raději neměl žádné poznámky. Rychle jsme uzavřeli ohradu a místo opustili. Giganotosaurus však neustále vrážel do plotu. Neprorazil jej, i když chlapi měli dva dny strach, že se to stane. Neustále tedy měli přichystány uspávací pušky. Nyní plánujeme stavbu nového výběhu pro Giganotosaura. Vodu jsme sice odsáli, ale přes dvě poslední noci napršelo tolik, že byla část ohrady podemleta. Plot byl stržen, a nemá cenu to opravovat. Strhneme ohradu a postavíme na jejím místě novou z lepšího materiálu...

Doufejme, že deště již skončí, a Dan si konečně užije trochu letního klidu!

Správce dinosauřího parku - Mravenčí kousnutí a letní monzun

30. června 2017 v 9:49 | HAAS
Poslední červnový den pro nás všechny znamená velkou úlevu, přicházejí prázdniny a já jen doufám, že si je užijete ve zdraví! Zato Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, má pořád spoustu práce... Tak se podívejme, co ho v uplynulém týdnu potkalo!

Mravenčí kousnutí a letní monzun

V sobotu se Oliver konečně vrátil z Isle of Die se slíbeným dárečkem. Z toho malého mravenečka, kterého mi sliboval, se nakonec vyklubal pořádný gigant. Prý je to největší kdy žijící mravenec a jmenuje se Titanomyrma. Oliver mi s očividnou zábavou vysvětloval, proč se jmenuje Titanomyrma, tedy proč první polovina jeho jména odkazuje na řeckého titána. Pak mi ještě řekl, ať si vzpomenu na všechny Titanosaury. Tak takhle je to! Nechat se takhle doběhnout! Titanomyrma není žádný malý mraveneček, jak jsem doufal. Samečci mají délku těla 6 centimetrů a samičky s křídly dokonce 13 centimetrů! No, co se dá dělat, nevypadají zase tak nebezpečně. Přemístil jsem je tedy do insektária, které bylo dosud domovem pouze pro Arthropleuru a našeho nezbedného pavouka Mesothele. V pondělí jsem šel nové přírůstky obhlédnout. Vytvářejí novou kolonii (Oliver odchytil řadu jedinců). Vkročil jsem do jejich části insektária, abych jim přinesl myší holátko k snídani, ale oni se vrhli po mě! Tedy alespoň dva vojáci s kusadly tak velkými, že byste vzali roha po letmém zahlédnutí jejich zakřivených částí. Jeden mě prolezl kalhotami (dodnes se třepu, když si na to vzpomenu!), vylezl mi až na záda a pořádně mě tam kousl. Druhý se odvážil pouze na mé chodidlo, ale učinil mi dvě silná kousnutí. Pak odběhl. Toho, který se pořádně zakousl do zad, jsem musel plácnutím odehnat, až spadl na zem. Pak jsem okolí jejich hnízda opustil. Rány pořádně pálily, tihle velcí mravenci mají asi dost kyseliny mravenčí. Raději jsem s tím šel na vyšetření na veterinu, kde si ze mě jen utahovali a říkali, ať jdu k lidskému lékaři (to se jim lehce řekne, když je Jeffrey nemocný a stoná doma, na západním pobřeží Austrálie). Také mi vysvětlovali, že prý se nemám čeho bát, ale já trval na tom, ať jejich kyseliny prozkoumají. Učinili tak teprve včera. Mě se na zádech vyrazila vyrážka, doslova. Ale myslím, že to není z toho mravenčího kousnutí, protože kousnuté chodidlo mám v pořádku. Spíše to bude tou změnou počasí. Ne, myslím, že to bude spíše tím Megalancosauřím podrápáním. Jo, k tomu došlo včera. Nebo že by to snad bylo od těch Giganotosauřích slin, co na mě z výšky pěti metrů padaly před Giganotosauří ohradou předevčírem? Možná, že má v tlamě nějaké bakterie, které s mou kůží nepěkně reagují. Nebo je taky možné, že mi Oliver nacpal do pyžama nějaký prášek, který se dostává do kůže a pak vybuchuje, ale o tom silně pochybuji. Jestli ale zjistím, že za to může Oliver, tak se tedy urazím! To můžu slíbit...

S létem přicházejí do parku deště. V úterý jižní pobřeží zasáhly silné větry. Všichni jsme je pocítili. Bylo to hrozné. Netrvalo to ani den, a všichni se skrývali ve svých domovech, aby nemuseli venku čelit tak strašlivému nepříteli. S větry přišly prudké deště, které během jediného dne postoupy až na sever ostrova a nevynechaly jediný palec země. Má zahrada se proměnila v močál. Vítr stále sílí a nyní, v pátek, dosahuje takových rychlostí, že se někteří meteorologové na ostově obávají nejhoršího: příchodu tornáda. Ale zatím to není potvrzeno a já osobně si myslím, že žádné tornádo nás nečeká. Oliver dnes ráno vyrazil na Isle of Die na lodi, ale po hodině se vrátil (k mé ohromné legraci) celý mokrý a informoval nás o tom, že moře je šíleně rozbouřené. Ani letecká doprava nepřipadá v tomto hrozném počasí v úvahu. To ale znamená, že jsme na ostrově opět na dobu neurčitou uvězněni. A zásob ubývá. Dalším problémem je, že v červenci se spousta z mých kolegů pravidelně vydává zpět domů či na dovolené. Pokud deště a silný vítr přetrvají třeba dva, tři týdny, pak to pro ně může být vážný problém. A když se situace nelíbí ani nebojácnému Oliverovi, pak už to něco značí...


Příští, již červencový díl, očekávejte v pátek 7. července! S nadcházejícími prázdninami odstartuji nové projekty, těšte se!
 
 

Reklama