Z dob savců

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

8. května 2017 v 10:18 | HAAS

Jméno: Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis),
Potrava: Traviny a další nízké rostliny,
Výskyt: Evropa a severní Asie (Sibiř).
Popis:
Nosorožec srstnatý je bezpochyby jeden z nejznámějších savců doby ledové. Byl to věrný průvodce mamuta-stáda huňatých nosorožců se často pásla v blízkosti mamutích stád, a tak tito dva velcí býložravci důvěrně znali jeden druhého. Nosorožec srstnatý žil v Pleistocénu. Jeho předkové z rodu Coelodonta se objevili už před 3 miliony let, tedy na samém konci Pliocénu, v Nihowanu v Číně. Další z jeho předků se v té době vyskytovali v Tibetu. Nosorožec srstnatý se vyvinul před 400 tisíci lety a vymizel teprve před 10 000 lety, s koncem poslední (würmské) doby ledové... Protože se zachovaly zmrzlé pozůstatky nosorožce srstnatého ve věčně zmrzlé půdě (permafrostu), ví se, že měl rudohnědou srst, která na šíji a krku tvořila jakousi vystouplou hřívu. Všechny ty dlouhé chlupy rostoucí po těle v obrovském množství chránili nosorožce před chladem. V době ledové bylo léto krátké, trvalo asi jen měsíc, ale právě v tu dobu nosorožci shazovali svou srst. Letní byla mnohem kratší a tak se nepřehřáli. Jakmile nastala zima, začala jim srst zase růst, až vytvořila teplý kožich. Stejně jako ostatní nosorožci (s výjimkou starodávných druhů jako bylo Indricotherium) měl i tento druh rohovinové rohy. Nad čenichem vyrůstal nejdelší ze dvou rohů: u samců byl až metr dlouhý. Často s jeho pomocí zápasili o samice-nedá se však říci, že by se přetlačovali. Spíše prudkými pohyby hlavy nebo třením rohu o trávu zastrašovali jeden druhého, až ten slabší nakonec ustoupil... S celkovou délkou těla 3,5 až 4 metry a výškou v lopatkách 160 centimetrů to byl opravdový obr. Proto je zvláštní a podivuhodné, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je vůbec nejmenší ze zbylých pěti dnešních nosorožců: "huňatý nosorožec" sumaterský. V době ledové však žili i větší huňatí nosorožci, například Elasmotérium. Nosorožec srstnatý měl špatný zrak, zato však jeho čich byl skvěle vyvinut. Tohoto zvířete se báli i neandrtálci, kteří jím mohli být zabiti. Zranění na jejich kostech to potvrzují. Přesto však pravěcí lidé, zvláště lovci mamutů, nosorožce zabíjeli. Možná je v některých oblastech i vyhubili, ale největším nepřítelem těchto nosorožců byla změna klimatu. Když k ní došlo, museli se začít stěhovat na sever až severovýchod, s ústupem ledovců zmizeli z Evropy a přežívali s posledními mamuty nedaleko od Uralu. I tam je však postihlo vyhynutí... Důkazem, že pravěcí lidé nosorožce lovili, jsou i jeskynní malby ve Francii, staré 30 000 let...



Brzy očekávejte další popisky zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!

Mamut srstnatý

31. prosince 2016 v 10:40 | HAAS

Jméno: Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius),
Potrava: Tráva a jiné rostliny,
Výskyt: Evropa, severní Asie a Severní Amerika.
Popis:
Mamuti se objevili už začátkem doby ledové, ale mamut srstnatý žil posledních 300 000 let. Je zřejmě nejznámějším zvířetem doby ledové a určitě jedním z nejslavnějších vyhynulých tvorů všech dob. Vyhynul teprve nedávno: ještě před 10 000 lety poslední mamuti srstnatí žili v oblastech na východ od Uralu, kde ale postupně vymírali. Trpasličí mamuti, kteří ale už nemuseli patřit k tomuto druhu, žili na ostrovech na sever od Sibiře ještě před 5000 lety. Není divu, že mamuti jsou pravěkým zvířetem, u něhož známe DNA lépe, než u kteréhokoliv jiného. Také proto se už léta mluví o tom, že by mohli být naklonováni. Mamuti a sloni jsou si samozřejmě blízce příbuzní, takže klonování by bylo možné uskutečnit... Mamuti se vyvinuli z chobotnatců velmi blízce příbuzných asijským slonům. Jejich těla byla pokryta hustou srstí chránící je před krutým chladem doby ledové. Jelikož doba ledová znamenala i měsíční léto, jež bylo krátké, avšak teplé, shazovali mamuti část své srsti. Poté jim samozřejmě dorostla, když začalo chladnější období. Tuková vrstva činila u mamutů neuvěřitelných 8 centimetrů, není tedy divu, že jim nebylo chladno ani v -30°C. Uši mamutů srstnatých byly hodně malé, šlo o přizpůsobení době ledové. Malé uši se nacházely blíže k hlavě, takže z nich neunikalo teplo. Naproti tomu dnešní afričtí sloni mají uši silně prokrveny a užívají je jako velké vějíře, mávají s nimi, aby se v horku ochladili... Evropští mamuti srstnatí byli větší, než ti sibiřští. Velcí samci měřili v lopatkách až 3,5 metru, kdežto ti sibiřští asi tak 2,75 metru. Rozdíl mezi samci a samicemi mamutů byl v dospělosti patrný: samice měly rovné kly, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny. Takto utvářené kly samcům pomáhaly v předvádění se nebo dokonce při vzájemných soubojích. Hlavním důvodem, proč mamuti měli kly, bylo zřejmě odhrabávání sněhu. Nacházeli tak traviny pokryté sněhem. Pozoruhodností je, že mamutí kly byly mnohem více vyvinuty, než ty u slonů. Stoličky měly řadu jařem, pokrytých sklovinou, mezi nimiž byly podlouhlé ostrůvky zuboviny. Sklovina je opotřebována častěji než zubovina, zuby se tedy brousí. Když k tomu dochází u horních i dolních zubů stejně, zvyšuje se jejich schopnost drtit rostlinné materiály. Jinak měly mamutí stoličky 30 rovnoběžných hřebenů, nicméně vzhledem se hodně podobaly těm sloním... Mamuti žili ve velkých stádech, vedených starými a zkušenými samicemi nebo-li matriarchami. Samci žili samotářsky, jako dnešní sloni. I když byli mamuti úspěšně stavěni k přežití dob ledových, a zvláště pak té poslední, würmské doby ledové, nedokázali přečkat globální oteplování na samém konci Pleistocénu. Částečně na jejich vyhynutí měli podíl i pravěcí lovci, i když to nebyli oni, co bylo hlavním důvodem vyhynutí těchto majestátních velkých savců. Jak led ustupoval, tundru nahradila tajga. Mamuti potřebovali pláně a traviny, ne jehličnany. Jejich svět se změnil a oni vyhynuli. Nebylo to však tak dávno. Dodnes se lidé setkávají s jejich pozůstatky. Mocné sloupovité končetiny, kosti mamutů a jejich kly byly dříve považovány za pozůstatky podivných obrů. V nedávných dobách byla objevena už čtyři zmrzlá mamutí mláďata, což přispělo k průzkumu jejich DNA. Může se to zdát neuvěřitelné, ale na sibiřských pláních jako by se zastavil čas. Když v roce 1806 Adams přijel do Jakutsku, dozvěděl se, čím místní krmí své psy. Okamžitě se vydal k obrovské mršině nacházející se v ledové pustině. Neporušené obrovské tělo mamuta se nacházelo v ledu, bok a kel vyčnívaje ven. Byly to pozůstatky slavného bezerovského mamuta, který se před 15 000 lety zřítil do jedné říčky. Ačkoliv mamut srstnatý nebyl větší, než africký slon, musel to být neuvěřitelný pohled-celé tělo mamuta v ledu! Stále je však záhadou, odkud slovo "mamut" pochází. Někteří se domnívají, že ze Sibiře, ale nikdo si není jist. Proto je i tento slavný prehistorický tvor zahalen rouškou tajemství... Mamuti se objevili v bezpočtu knih, od Pravěkých savců po Pravěkou přírodu, v Lovcích mamutů i dalších dobrodružných románech, v Prehistorickém parku, Putování s pravěkými zvířaty, Mamut: Titán doby ledové, ve slavné Cestě do pravěku a bezpočtu dalších filmech... Jsou to velice slavní savci z doby ledové...



Popisy dalších zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty očekávejte již brzy!!!

Megaloceros

23. června 2016 v 11:09 | HAAS

Jméno: Megaloceros giganteus,
Potrava: Tráva, listí stromů,
Výskyt: Evropa a Asie.
Popis:
Megalocerovi se též říká "veledaněk" nebo "velký irský los" či "jelen obrovský". První běžné jméno je správnější, protože nešlo o losa, ale spíše o blízkého příbuzného dnešních daňů. Tento jelenovitý je jedním z největších zástupců své čeledi, kteří kdy žili. Na délku měřil 2,5 metru, rozpětí parohů dosahovalo u samců až 3,7 metru a hmotnost paroží dosahovala až 220 kilogramů (v některých případech ale snad i více). K tomu je třeba si uvědomit, že stejně jako dnešní jelenovití, i Megalocerové každoročně parohy shazovali. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Na jejich růst pak samci vynakládali velké množství energie. Pozoruhodné je, že známe několik ras či poddruhů Megalocera. Geologicky nejmladší je M. hibernicus se lžícovitou až vidličnatě rozšířenou oční výsadou na paroží, čímž se odlišoval od většího a staršího M. gigantea. Během evoluce u tohoto zvířete paroží nabývalo více výsad. Velké množství pozůstatků Megalocera bylo objeveno v Irsku (poblíž Dublinu asi 80), ale žil po celé Evropě i Asii v poslední době ledové. Na jejím konci se začal střetávat s pravděpodobně nejdůmyslnějšími lovci té doby-lidmi. Malby Megalocera v pravěkých jeskyních dokazují, že jimi byl loven. Na některých malbách se Megalocerovi na hřbetě objevuje tukový hrb. Z fosilních pozůstatků o tom nemáme důkazy, ale pravěcí lovci se s Megalocery střetávali a zřejmě je malovali podle pravdy. To by znamenalo, že Megaloceros opravdu měl něco, co se podobalo tukovému hrbu velbloudů nebo skotu zebu, kde si uskladňoval tuk na nejhorší období roku. Výkyvy teplot mohly být v době ledové obrovské, a strašlivý mráz dlouho trvající zimy mohl vykonat své. Na konci Pleistocénu začal Megaloceros vymírat, před 11 000 lety vyhynul v Irsku a další místa rychle následovala. Podíl na tom mohl mít jak lov lidí, tak globální oteplování. Mnoho lidí to neví, ale ve střední Evropě zřejmě vyhynul až kolem roku 2500 př. n. l. a u Černého moře možná i kolem roku 500 př. n. l., ačkoliv se o tom vedou velké diskuse a neví se přesně, zda opravdu mohl přežít i do Holocénu... Megaloceros je známý svým vyobrazením v poslední epizodě Putování s pravěkými zvířaty...



Popisky dalších tvorů z 6. dílu seriálu Putování s pravěkými zvířaty přinesu již brzy! Doufám, že se Vám popis Megalocera líbil...

Phorusrhacos

10. května 2016 v 16:42 | HAAS

Jméno: Phorusrhacos,
Potrava: Menší až středně velcí savci, mršiny,
Výskyt: Jižní Amerika.
Popis:
Phorusrhacos je zřejmě nejznámějším děsoptákem. Takto se říká velkým dravým ptákům z třetihor a čtvrtohor, kteří v místech svého výskytu často hráli alespoň jednoho z dominantních predátorů. Phorusrhacos (nebo Phororacos) žil v Jižní Americe v obdobích Miocén až Pleistocén. Tito nelétaví ptáci se vyvinuli během 40 milionů let trvající izolace Jižní Ameriky od okolního světa. Konkurovali jim jen někteří podivní vačnatci, ale po srážce Amerik měl na Phorusrhacy dopad příchod nových predátorů ze severu, včetně šavlozubých tygrů. Do té doby zastával tento děsopták pozici hlavního predátora, je však pravděpodobné, že noví predátoři jej zahnali do ústraní. Byl to zřejmě jeden z důvodů, proč tito velice úspěšní dravci vyhynuli. Phorusrhacos byl obrovský. Mladí jedinci měřili obvykle 1,5 metru, avšak dospělci byli dvakrát tak velcí-s 3 metrovou výškou museli vypadat majestátně. Díky postavení na vysokých zadních končetinách, delšímu krku i celkově znatelným drápům vyrůstajících z křídel připomínali dinosaury. Samotné končetiny byly u velkých jedinců až 180 centimetrů dlouhé a umožňovaly mu rychlý běh na delší vzdálenosti. Lebka s hákovitým zobanem, perfektním rychlé a smrtící klovnutí do těla kořisti, měla 48 centimetrů. Phorusrhacům se dařilo na rovinách a pahorkatinách Patagonie (především její argentinské části) a přilehlých oblastí, jako např. Paraguay. Právě v Patagonii byl tento živočich nalezen, pojmenován byl F. Ameghinem roku 1891. Phorusrhacos je velice populární. Byl vyobazen a popsán v řadě knih a také v několika filmech či televizních seriálech. Objevil se ve slavném filmu Cesta do pravěku, stejně jako ve čtvrté a šesté epizodě Prehistorického parku a také v 5. díle série Putování s pravěkými zvířaty...



Brzy se podíváme do období, kdy bylo mnohem chladněji. Již brzy se zde objeví popisy zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!!!

Megatherium

8. února 2016 v 14:53 | HAAS

Jméno: Megatherium,
Potrava: Listí stromů, příležitostně i maso,
Výskyt: Jižní Amerika v období Pliocénu až Pleistocénu před 4 miliony až 10 000 lety.
Popis:
Název Megatherium znamená v překladu "mega zvíře", nebo též "obrovské zvíře". Není divu, že byl takto pojmenován, byl jeden z největších pozemních savců, kteří kdy žili. Jistě šlo o největšího lenochoda všech dob. Může se to zdát být směšné, ale tento obr byl skutečně blízce příbuzný se svými stromovými bratranci, které dnes pro jejich pomalé pohyby a celkově jednodušší způsob života nazýváme lenochody. Měřilo 6 metrů od špičky čenichu až po ocas a v kohoutku mělo nějakých 2,1 metru na výšku. Megatherium pak muselo vážit okolo 2 tun-byl to skutečný kolos. Je možné, že se také pohybovalo pomalu, ale díky své velikosti a smrtícím zbraním si mohlo být jisto, že jej nic nenapadne. Nebyly to jen ostré drápy na předních končetinách, sloužící především ke strhávání listí ze stromů, co mohlo možnému útočníkovi nahnat strach. Kdyby se predátor vyhnul nebezpečnému máchnutí dlouhými předními končetinami, s těží by pak šestimetrového giganta skolil. Kosti zvířete totiž tvořily něco jako pancíř, proto byli dospělí jedinci takřka nezranitelní. Navíc si ani ten nejodvážnější šavlozubý tygr nehodlal polámat své křehké zuby na něčem, co by stejně celé nesežral. Megatherium bylo potomkem mnohem ranějších forem chudozubých, jež žili v Jižní Americe už před 35 miliony let. Protože byl tehdy jihoamerický kontinent izolován od okolního světa, vyvinuly se na něm zcela odlišné formy života, nevyskytující se nikde jinde. Megatherium bylo výsledkem této dlouhé izolace kontinentu. Po srážce se Severní Amerikou se však fauně toho do té doby obřího ostrova naskytla možnost zabrat nová teritoria na severu. Megatherium bylo sice jihoamerickou specialitou, ale je možné, že se přes panamskou šíji dostalo až na území Texasu. Navíc si dokázalo okamžitě najít potravu-Megatheriu se muselo dařit v lesích. Paleontologové zkoumali mimořádně širokou pánev tohoto živočicha a dospěli k závěru, že se zcela jistě dokázal vztyčit na zadní končetiny. Něco podobného se mohlo vyskytnout i u velkých býložravých dinosaurů, sauropodů. Ve vztyčeném postoji pak váhu těla vyrovnával dlouhý ocas, jenž ležel při zemi. Příležitostně také mohlo odložit svou listnatou stravu stranou, a odehnat pravěké šelmy, jako šavlozubé tygry nebo vlky, od jejich kořisti. Taková scéna byla ukázána i v seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty, kde si Megatherium nakonec zahrálo překvapivě důležitou roli, když významně ovlivnilo konec pátého dílu. Fosilní pozůstatky "megazvířete" byly z Argentiny do Španělska zaslány už roku 1789 guvernérem města Buenos Aires. O rok dříve je totiž v okolí města nalezl Manuel Torres. K popisu došlo roku 1796, stál za ním slavný přírodovědec Georges Cuvier, uvědomující si, že šlo o kosti prehistorického lenochoda. Tak došlo k popisu druhu Megatherium americanum, ale od té doby byly popsány ještě další druhy, lišící se od sebe navzájem velikostí či rozšířením. Jistě by však v souvislosti s Megatheriem mělo zaznít jméno Charlese Darwina, jenž živočicha identifikoval díky nálezu jediného zubu, v Patagonii v první polovině 19. století, zatímco se plavil na lodi Beagle v okolí Jižní Ameriky... Šestimetrové Megatherium před 11 000-10 000 lety vyhynulo, stejně jako většina zástupců velké americké megafauny. Způsobily to globální změny, klima bylo sušší a chladnější, a zároveň končila doba ledová. Nálezy potvrdily, že Megatherium bylo i současníkem člověka, i když ten se s největší pravděpodobností nepodílel na jeho vyhynutí. Ze všech velkých lenochodů (Glossotherium, Hapalops, Nothrotheriops) bylo Megatherium největší, i přesto však vyhynulo...



Popisek dalšího tvora z Putování s pravěkými zvířaty, nejspíše velkého děsoptáka, bude následovat již velmi brzy!

Doedicurus

16. dubna 2015 v 15:21 | HAAS

Jméno: Doedicurus,
Potrava: Tráva, listí nízkých keřů,
Výskyt: Jižní Amerika před milionem let.
Popis:
Doedicurus patřil mezi skupinu chudozubých savců zvaných Glyptodonti. Tito tvorové byli blízkými příbuznými pásovců, ale dorůstali mnohem větších rozměrů. Samotný Doedicurus měl 4 metry na délku, na výšku měřil 1,5 metru a vážil přibližně 2 tuny. Většina glyptodontů měla, podobně jako dnešní pásovci, záda pokryta těžkým, neprostupným pancířem. Tímto znakem se podobali dinosaurům z řádu Ankylosauria. Byl-li však Doedicurus v něčem opravdu bizarní, pak to byla těžká koule na konci jeho ocasu s řadou ostrých trnů. Vážila stejně jako dělová koule, 40 kilogramů. Tuto hrozivou zbraň zřejmě používali samci při bojích o samici nebo teritorium. Doedicuruové patřili k pleistocénní megafauně, která se vyvíjela po celé miliony let izolována pouze na jihoamerickém kontinentu, který dlouhou dobu představoval samostatný obrovský ostrov. Evoluce zde probíhala ve zcela odlišném měřítku a tvarech. Glyptodonti samotní patřili do řádu Cingulata, jehož první zástupci se objevili již před 58 miliony let. Ze všech glyptodontů byl však Doedicurus největší. Byl dokonce tak velký a tak dobře obrněný, že si na něj mohl troufnout jen málokterý predátor. Po přechodu velkých dravých savců ze Severní Ameriky poté, co se oba kontinenty srazily, neměli Doedicurové, narozdíl od všemožných kopytníků nebo vačnatců, žádné problémy s příchozími dravci. Tlapy Doedicura byly široké a délka končetin nepoukazuje na nějakou zvláštní rychlost tohoto živočicha. Druh Doedicurus clavicaudatus byl popsán již roku 1847 Richardem Owenem, jedním z nejvýznamějších přírodovědců vůbec. Jeho fosílie byly objeveny ve formaci Ensenada v Argentině. Vyvstává však otázka, proč náhle ke konci doby ledové tento živočich zmizel z fosilního záznamu? Ačkoliv nebylo mnoho predátorů, kteří by Doedicury lovili, je možné, že se tento savec setkal s příslušníky lidského druhu, kteří ke konci Pleistocénu dorazili na americký kontinent. Mimo změnu klimatu se tak na vyhubení těchto velikánů podílet i člověk, ačkoliv to není zcela potvrzeno...



Jak vidíte, má nepřítomnost již končí a opět budete moci očekávat články každý den!!! V blízké době se opět vrátím ke svým seriálům a příběhům...
Popisek dalšího živočicha z páté epizody cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty můžete očekávat již brzy!

Smilodon

10. prosince 2014 v 17:16 | HAAS

Jméno: Smilodon,
Potrava: Velcí býložraví kopytnatí savci,
Výskyt: Severní a Jižní Amerika před 2 miliony až 10 000 lety.
Popis:
Smilodon nebo-li "dýkový zub" byl pravděpodobně největší kočkovitou šelmou všech dob. Známe tři druhy tohoto úspěšného rodu, který se proháněl po stepích Severní a Jižní Ameriky po téměř dva miliony let. Nejstarší z nich, S. gracilit, je vývojově nejstarší a také nejméně známý, druh S. fatalis byl šavlozubým tygrem, který svůj severoamerický domov sdílel s mamuty a další faunou doby ledové a největší druh, Smilodon populator, dosahoval v kohoutku výšky 120 centimetrů a byl patrně nejúspěšnějším ze všech. Co dělalo ze Smilodontů takové zabijáky byly především jejich šavlovitě zašpičatělé špičáky měřící nejméně 18 centimetrů. Pokud Smilodon dohnal svou kořist, kterou se stávali býložraví kopytníci, strhl ji svýma mohutnýma předníma nohama tak, jak to dělají lvi, a pak své tesáky použil k jejímu zardoušení. Špičáky se svou délkou lehce přeťaly průdušnici nebo krční tepnu. Smilodonti také lovili ve smečkách, nejčastěji složených ze samic. Samci obvykle smečku vedli anebo žili samotářsky. Paleontologové se ale domnívají, že specializace na lov obrovité megafauny, od bizonů po Toxodony, byla také příčinou zániku těchto majestátních koček. Před 10 000 lety vymizeli zřejmě z důvodu příchodu sucha a náhlé změny klimatu, která ovlivnila desítky druhů kopytnatců. Po vymření těch zvířat se dostali Smilodonti do nevýhody. Menší kořist byla rychlejší a nedala se tak snadno ulovit, takže na konci doby ledové populární šavlozubí tygři definitivně vymřeli. Zůstalo po nich ovšem velké množství pozůstatků, včetně kostí hojně nalézaných v rašeliništi Rancho La Brea v Kalifornii, ale spousta ostatků byla odkryta i v Paraguayi v Jižní Americe. Smilodon je dnes právě tím tvorem, pod kterým si každý představí slavného šavlozubého tygra (ačkoliv tygr to nebyl, šlo o naprosto odlišnou kočku), a mimo řadu filmů si zahrál i v seriálech Putování s pravěkými zvířaty nebo Prehistorický park...




Popisky dalších živočichů, kteří se objevili v pátém dílu cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty, přibydou již brzy!!!

Macrauchenia

14. září 2014 v 11:11 | HAAS

Jméno: Macrauchenia patachonica,
Potrava: Listí stromů,
Výskyt: Jižní Amerika, před 3 miliony až 20 000 lety.
Popis:
Macrauchenia patří mezi nejznámější vyhynulé savce, možná také proto, že její fosílie objevil už Charles Darwin roku 1834, když si náhodou při cestě po Jižní Americe pomocí lodi Beagle udělal krátkou zastávku. Od té doby byla spousta jejích pozůstatků nalezena především v Lujanské formaci, v Argentině. Během období Pliocénu a Pleistocénu však Macrauchenia byla k nalezení po celé jižní části Jižní Ameriky, od Bolívie až po Patagonii. Tohoto podivného tvora, jehož latinský název znamená "velký krk", řadí paleontologové do skupiny Litopterna a čeledi Macraucheniidae. Celá skupina savců s koncem doby ledové vyhynula a tak dnes mezi současnými zvířaty nemá toto krásné zvíře žádné potomky ani příbuzné. Je ovšem pravdou, že v minulosti byli Macraucheniidi řazeni k velbloudům, což dnes není oprávněno. Podstatně dlouhý krk, široká tříprstá chodidla jako nosorožci a prototyp chobotu je od nich výrazně odlišují. Fosilní pozůstatky v podobě nozder u temene hlavy dokazují, že se u Macrauchenie vyskytoval kratší chobot. Dříve vědci zastávali názor, že je chobot znakem obojživelného způsobu života a že nozdry se daly lehce zatáhnout kůží. To později odborníci využili k názoru, že příklopky více než to zadržovaly prach. Dnes je však uznáván jako pomůcka při trhání listí z korun stromů. Macrauchenia k nim nepochybně dosáhla. V kohoutku měřila 1,5 metru, i s krkem tak dosáhla výšky člověka, na délku měla 3 metry a vážila tak do půl tuny. Lebka však byla neobyčejně krátká, pouhých 45 centimetrů. Dalším zvláštním znakem Macrauchenie byly končetiny-přední byly totiž delší, než ty zadní. Přesto mohlo jít o rychlého běžce, soudě podle tvaru končetin mohla Macrauchenia neuvěřitelně měnit směr. Po srážce Amerik byly jejími hlavními nepřátely nejen šavlozubí tygři, ale také pumy, velmi rychle se stěhující ze severu. Oči posazené po stranách hlavy však dávaly zvířeti možnost útok včas zaregistrovat. Ke konci doby ledové, někdy před 20 000 lety však Macrauchenie vymírají... Zřejmě to způsobila výrazná změna klimatu, kdy přišla sucha...



Už brzy tu budou další popisky zvířat z pátého dílu seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty!!!

Ancylotherium

17. července 2014 v 22:17 | HAAS

Jméno: Ancylotherium,
Potrava: Listí stromů,
Výskyt: Afrika, před 6,5 až 2 miliony let.
Popis:
Jméno Ancylotheria znamená v překladu z latiny "zahnuté zvíře". Název může být odvozen od zahnutého kohoutku na páteři. Na výšku tento prapodivný tvor měřil asi 2 metry a na délku možná tak 3 mety, přičemž mohl vážit něco okolo půl tuny. Ancylotherium patří mezi starodávnou skupinu savců chalikotérů, z nichž se přelomu období Miocénu a Pliocénu v mladších třetihorách (Neogénu) mnoho druhů nedožilo. Jeho nejbližšími žijícími příbuznými jsou tapíři, koně a nosorožci. Nálezy pocházejí z Jihoafrické republiky a také z okolí některých jezer ve východní Africe, například Omo, Olduvai a Laetoli. V okolí oněch jezer byly objeveny i pozůstatky našich dávných předků-australopitéků, s nimiž Ancylotheria sdílela toto výhodné prostředí. Přední končetiny mělo Ancylotherium delší, než zadní, hlava možná trochu připomínala koně a končetiny byly vybaveny pěti prsty s drápy. I když patří Ancylotherium mezi vyhynulé tvory, občas se objevují zprávy o zahlédnutí tohoto živočicha v afrických pralesích, čímž se dále zabývá vědní obor kryptozoologie. Pravda ale bude nejspíš taková, že Ancylotheria náhlé ochlazení na konci Pliocénu nepřežila...




Příště se již posuneme do Jižní Ameriky před jedním milionem let a představíme si tvory z páté epizody série Putování s pravěkými zvířaty!

Deinotherium

12. června 2014 v 10:41 | HAAS

Jméno: Deinotherium,
Potrava: Listí a kůra stromů,
Výskyt: Afrika a Eurasie, před 20-1,6 milionu let.
Popis:
Deinotherium je patrně jedním z největších chobotnatců vůbec. Představte si, že druh Deinotherium giganteum dosahoval v kohoutku výšky 3,5 metru! A možná i mnohem více... Bylo nalezeno několik druhů Deinotherií, které se během Miocénu až Pleistocénu vyskytovaly po celé Eurasii a Africe. Například ve Stuttgarském muzeu v Německu uvidíte kostru druhu Deinotherium bavaricum. Africké druhy byly zase objevovány poblíž ostatků prvních hominidů, jako Australopithecus (oblasti jezer Turkana a Olduvai-jde o druh Deinotherium bozasi, vyobrazeno v Putování s pravěkými zvířaty). Velmi zvláštním znakem všech Deinotherií jsou kly usazené na spodní části dolní čelisti. Tvorové s nimi pravděpodobně sloupávali kůru stromů, kterou se živili. Chobot byl chápavý, ale nebyl asi moc dlouhý. Deinoteria patřila do řádu Proboscidea (chobotnatci). Nalezené zuby poukazují na rozmělňování víceméně jemnější potravy, například bylin či listí. A koneckonců, fosílie Deinotheria byly objeveny i v České republice a to roku 1863 nedaleko České Třebové. Rod Deinotherium byl velmi úspěšný. Nástupem doby ledové v Pleistocénu, na počátku Kvartéru, však nedokázal odolat prudké změně klimatu a tak vyhynul...



Brzy se dočkáte popisu dalšího tvora ze čtvrté epizody Putování s pravěkými zvířaty!!!
 
 

Reklama